Správní právo. I. Správní právo obecná část 2

Transkript

1 Správní právo I. Správní právo obecná část 2 1. Charakteristika správního práva Pojmové vymezení 1.2 Pojem a charakteristika tzv. evropského správního práva 1.3 Zaměření správního práva 1.4 Vnější systémové vztahy správního práva 1.5 Charakteristika veřejné správy 2. Státní správa a její charakteristické rysy 9 II. Správní právo zvláštní část (vybrané kapitoly) 12 1.Vnitřní správa Pojem vnitřní správy, obsahové vymezení 1.2 Osobní stav obyvatelstva 2. Správa na úseku zaměstnanosti Živnostenská správa 22 III. Správní právo procesní část Pojem a podstata správního práva procesního a správního řízení Obecné správní řízení podle z. č. 500/2004 Sb Postup před zahájením řízení 2.2 Řízení v prvním stupni, ochrana před nečinností 2.3 Opravné prostředky ve správním řízení 2.4 Správní exekuce 3. Některá zvláštní správní řízení Správní řízení v režimu stavebního zákona 3.2 Řízení o přestupcích 3.3 Řízení ve věcech katastru nemovitostí

2 SPRÁVNÍ PRÁVO obecná část 1. Charakteristika správního práva 1.1 Pojmové vymezení Správní právo, i když je relativně samostatnou součástí práva, je nicméně integrální a integrovanou součástí práva jako celku. Slouží k regulaci vztahů při realizaci výkonu moci ve státě v tzv. sféře veřejné správy. Správní právo na jedné straně nese rysy, které jsou společné právu jako celku, na straně druhé vykazuje poměrně značné zvláštnosti, které umožňují vnímat správní právo jako svébytný subsystém práva. Právo je ve své podstatě specifický soubor pravidel chování, jehož posláním je regulovat společenské vztahy. Je specifické tím, že je bezprostředně spjato se státem, společně s ním vzniká a vyjadřuje a zároveň garantuje státní vůli. Ta je pak na druhé straně již platným právem vázána. Svým zaměřením je právo orientováno na regulaci společenských vztahů, právo však společenské vztahy nevytváří, ale již existujícím společenským vztahům dává právní formu. Ne všechna pravidla chování, která slouží k regulaci společenských vztahů, jsou stanovena státem a mají tedy právní formu tj. formu právních pravidel, resp. právních norem. K regulaci společenského chování slouží i jiné normativní systémy zejména: - morálka, - náboženství, - politika aj. Nerespektování norem těchto systémů není vynutitelné státním donucením, ale je sankcionováno jen v rámci těchto normativních systémů. Právo můžeme chápat v tzv.: - objektivním smyslu slova, - subjektivním smyslu slova. Objektivní právo - tvoří a představuje soubor závazných pravidel chování, tedy právních norem systémově uspořádaný právní řád Subjektivní právo - rozumí se jím z objektivního práva odvozená možnost chovat se určitým způsobem v konkrétním právním vztahu, a to již ve formě existence, spojené s vyvolaným vznikem předmětného právního vztahu. Tato forma subjektivního práva je pak rozhodujícím předpokladem pro jeho realizaci, kdy se subjektivní právo již projevuje v akci jako jednání, odpovídající dané možnosti. Správní právo je odvětvovou výsečí práva, jedním z nejvýznamnějších subsystémů českého právního řádu. Jeho posláním je upravovat postavení a chování subjektů práva ve vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s realizací výkonu moci ve státě ve sféře 2

3 veřejné správy. Ve své podstatě tu jde o moc veřejnou, která sestává z tzv. výkonné moci státu na straně jedné a státem aprobované moci veřejnoprávních samosprávných korporací na straně druhé. Totéž platí i v okolních evropských zemích. Existence správního práva jako subsystému právního řádu, který je orientován na úpravu vztahů spjatých s realizací výkonné moci ve státě je důsledkem uplatnění tzv. dělby moci a promítnutí jejich důsledků do právního řádu. Správní právo vystupuje jako relativně samostatný subsystém právního řádu, který představuje soubor obecně závazných pravidel chování, který se vyznačuje: - státem stanovenou formou, - možností vynucení, - vlastní specifickou vnitřní strukturou. V tomto smyslu je správní právo formalizovaným normativním systémem tvořícím relativně samostatnou, avšak nedílnou součást právního řádu. 1.2 Pojem a charakteristika tzv. evropského správního práva Pojem evropské právo je dosud používán poněkud nejednotně a vystupuje v několika rovinách. Tak se lze setkat, vedle evropského správního práva ve smyslu jeho převažujícího pojímání v jednotlivých evropských zemích jako výrazu tradic a principů tzv. evropského kontinentálního typu právní kultury, zejména s evropským správním právem jako: - správním právem, společným evropským demokratickým státům, - správním právem tzv. administrativní spolupráce států Evropy, - správním právem Evropských společenství a Evropské unie. Pokud jde o první z uvedených pohledů, tj. o správní právo, společné evropským demokratickým státům, ten je spojen s obdobím počínaje konstituování Rady Evropy, a spočíval či spočívá ve zformování tzv. evropského standardu právě na půdě Rady Evropy. Takto pojímané společné správní právo je označováno pojmem ius commune. Evropský správní standard je spojován s představou a potřebou fungujícího mechanismu ochrany lidských práv, včetně možnosti podat stížnost na porušování veřejných subjektivních práv. Na druhé straně potom v těchto podmínkách i Evropský soud pro lidská práva respektuje společné právo evropských států jako jeden z pramenů evropského práva a ve svých rozsudcích vychází ze společně uznaných základních práv a obecně uznaných zásad. Ius commune je tak koncipováno na uznání obecných principů správního práva většiny evropských států a hledání a zajištění rovnováhy mezi výkonem veřejné správy a s ním souvisejícím respektem a ochranou subjektivních veřejných práv. Správní právo tzv. administrativní spolupráce států Evropy má svůj základ v mnohostranných evropských úmluvách, jimiž je konstituován tzv. společný evropský správní prostor v rámci vzájemné mezivládní spolupráce v administrativních záležitostech, a to zejména ve spojení s kooperační činností OECD a Rady Evropy. Tato administrativní spolupráce koresponduje potřebám sjednocující se Evropy, a kromě administrativní spolupráce států zahrnuje i příslušnou spolupráci nestátních organizací. 3

4 Dnešní správní právo v evropském prostředí nese pečeť evropských integračních procesů a jimi dosaženého stavu. Proto hovoříme o evropském správním právu nejen ve spojení s právními dokumenty OECD a Rady Evropy, ale zejména s právními dokumenty Evropských společenství a Evropské unie, a to nezůstává bez vlivu na převažující pojímání správního práva v jednotlivých evropských zemích a u nás. Výraz evropské správní právo je frekventován právě ve spojení s právem Evropských společenství a Evropské unie. V rámci evropského práva se obvykle rozlišuje: - komunitární právo zahrnuje systém práva Evropských společenství tj. ES, ESUO, EUROATOM, - unijní právo zahrnuje systém práva Evropské unie. Působnost Evropských společenství se týká věcí společného trhu a hospodářské a měnové unie. Působnost Evropské unie zahrnuje: - působnost Evropských společenství (tzv. první pilíř), - společnou zahraniční politiku a vnější bezpečnost (tzv. druhý pilíř), - spolupráce ve vnitřní bezpečnosti a justici (tzv. třetí pilíř). Prvky nadstátnosti se omezují pouze na první pilíř, tj. působnost Evropských společenství, u druhého a třetího pilíře lze rozhodovat pouze na základě dohody zúčastněných států. Komunitární právo a unijní právo dělíme na: primární tvoří mezinárodní smlouvy na nichž jsou Evropská společenství a EU založeny a vybudovány sekundární zahrnuje vlastní právní předpisy Evropských společenství a Evropské unie, přijímané jako: - směrnice, - nařízení, - rozhodnutí, - doporučení, - posudky. Primární právo se ve vztahu k sekundárnímu právu obvykle považuje za právo ústavní. Mimo primární a sekundární právo jsou pravidla komunitárního a unijního práva založeny na obecných právních zásadách a zahrnují zejména principy: - rovnosti, - proporcionality, - předvídatelnosti, - tzv. legitimního očekávání. Pro evropské správní právo je charakteristické, že souběžně zahrnuje dvojí správní právo. V Evropské unii, resp. v jejich členských státech se jednak uplatňuje - vnitrostátní správní právo (zpravidla prošlo aproximací, příp. dále i harmonizací) a - bezprostředně či tzv. subsidiárně účinné právo Evropské unie. V případě kolize vnitrostátního správní práva a správního práva Evropské unie platí princip přednosti unijního správního práva před správním právem vnitrostátním. 4

5 1.3 Zaměření správního práva Správní právo je přímo spjato s organizací i činností veřejné správy, jeho úprava se týká organizující a mocensko-ochranné činnosti orgánů státu a veřejnoprávních korporací.. Pro správní právo je charakteristický tzv. mocensko-regulační charakter, to znamená, že je realizováno - nařizovacím způsobem a - z mocenských pozic. Posláním správního práva je vytváření právních podmínek pro realizaci obsahu zákonů, jako aktů orgánů zákonodárné moci. Při realizaci výkonu moci ve sféře veřejné správy vystupují správní orgány jako subjekty, které mohou být za určitých podmínek ve své činnosti determinovány příkazy nadřízených orgánů. Oproti tomu soudy vykonávají obsah zákonů při realizaci soudní moci jako subjekty nezávislé a neprovázané vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Správní právo je, ve smyslu jeho normativního vyjádření, právním řádem veřejné správy. Správní právo se společně s - právem ústavním - právem finančním - trestním právem, atd. přiřazuje k tzv. právu veřejnému. Již právo římské znalo a používalo dělení práva na právo veřejné (ius publicus) a právo soukromé (ius privatum) dle Ulpiánova rozlišení, převzatého do Justiniánových Digest. Pro správní právo veřejné je charakteristické, že: - prosazuje a chrání veřejný zájem, - upravuje vztahy mezi nerovnými subjekty, - konkrétní obsah jeho realizace je autoritativně určován úřední mocí, - disponuje možností správního donucení. Veřejné právo je oblast práva, v němž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému vztahu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, nemá rovné postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánů není dán vůlí subjektu. 1.4 Vnější systémové vztahy správního práva Správní právo jako právní odvětví zákonitě vykazuje vedle svých vnitřních vazeb také vnější systémové vztahy v rámci systému vyššího řádu, jímž je právo jako celek, resp. systém práva. Zvláště významné jsou vztahy správního práva k následujícím právním odvětvím: - ústavní právo je základem celého právního řádu, upravuje základní principy organizace a činnosti státu a jeho orgánů, jakož i jiných veřejnoprávních korporací; správní právo, které je v jistém smyslu odvozeno z ústavního práva a jemuž také stojí nejblíže potom tyto základní principy rozvádí a konkretizuje; z hlediska vztahu správního a ústavního práva jsou dále také jako předmět úpravy ústavního práva významná práva, svobody a povinnosti občanů, jejichž realizace je z velké části 5

6 zabezpečována právě normami správního práva; vzhledem k tomu, že správní právo prakticky rozvádí a realizuje instituty ústavního práva, jde zde o velmi těsné a vzájemné sepětí; - finanční právo je právní odvětví, které upravuje finančně-právní vztahy, jež jsou velmi blízké vztahům správněprávním; historicky byly normy finančního práva součástí práva správního, později došlo k jejich vyčlenění a osamostatnění finančního práva jako právního odvětví; příbuznost správního a finančního práva je dána společnou administrativně-právní metodou regulace; finanční právo navíc nedisponuje samostatnou procesněprávní úpravou, aplikační procesy zde mají povahu správního řízení, a proto jsou, vzhledem k uvedené příbuznosti, při příslušné realizaci hmotněprávních norem finančního práva, využívány procesněprání normy správního práva; - trestní právo upravuje základy a následky trestní odpovědnosti; ve správním právu trestním jde o obdobnou úpravu základů a následků správněprávní odpovědnosti, přičemž některé základní principy správního a soudního trestání jsou upraveny podobně; rozdíly mezi delikty podřazovanými správnímu právu trestnímu a delikty podřazované trestnímu právu jsou v řadě případů jen kvalitativní a spočívají v míře jejich společenské nebezpečnosti; v důsledku toho není třeba při změnách právních úprav výjimečným jevem, že jednání nejprve považovaná za správní delikty jsou následně přeřazena mezi soudní delikty a naopak, a tak při projednávání příslušných deliktů může docházet, a v praxi také dochází, k jejich překvalifikaci; - pracovní právo je právním odvětvím upravujícím pracovně právní vztahy; správní právo s ním má společný okruh orgánů veřejné správy; předmětem úpravy správního práva na tomto úseku jsou specifické aspekty těchto vztahů, jež jsou dány povahou veřejné správy. - občanské právo upravuje vztahy mezi právně rovnými subjekty; je tedy právním odvětvím, pro něž je typická horizontální metody právní regulace, čímž se zásadně odlišuje od správního práva;; u tohoto odvětví jde ve značné míře o majetkové a dále užívací resp. nájemní vztahy, přičemž v některých případech však do nich lze, či je dokonce nutno zasáhnut na základě správněprávní regulace; správní orgány přitom do uvedených vztahů zasahují autoritativně. Vztahy správního práva k jiným právním odvětvím jsou vztahy relativně stálé, a jejich stabilita je výrazem funkčnosti a stálosti správního práva jako právního odvětví, jakož i výrazem jeho postavení v systému práva, a stejně tak i výrazem funkčnosti systému práva jako celku. 1.5 Charakteristika veřejné správy Obecné pojmové vymezení veřejné správy Správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci, přičemž se tato správa souhrnně označuje pojmem veřejná správa. Veřejná správa se člení na státní správu a samosprávu. Veřejná správa je ústředním pojmem správního práva. Veřejná moc, jejíž výkon představuje právě veřejná správa, se dělí na moc státní a na zbývající veřejnou moc. Státní mocí rozumíme veřejnou moc, kterou disponuje sám sát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus. 6

7 Zbývající veřejná moc, která je státem v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí (jedná se zejména o subjekty územní samosprávy, vykonávající specifickou formu správy státu), je od státu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. I tato veřejná moc má svůj základ ve státní moci, má s ní určité společné znaky a projevuje se jako decentralizovaná státní moc, jejíž subjekty společně se státem spoluzabezpečují správu jakožto veřejnou správu. Stání moc je stejně jako stát spjata a vázána právem. V této souvislosti se hovoří o tzv. panství práva nad státem a státní mocí. Suverenitou, neboli svrchovaností státu, se rozumí nezávislost a neomezenost státní mocí na jiné či jinou veřejnou moc. Suverenita státu má svoji vnitřní a vnější stránku, tzn., že státní moc není vázána či omezena žádnou jinou mocí jak uvnitř státu, tak mimo územní hranice státu. Vnější stránka suverenity je výrazem legitimity státu a jeho uznání a respektování v mezinárodním měřítku, přičemž obvyklé vztahy mezi státy se utváří na smluvním principu, zásadě dobrovolnosti a reciprocity. Vnitřní stránka suverenity přitom rozhoduje o její vnější stránce, podmiňuje ji. Stát nemůže být suverénní navenek, není-li suverénní uvnitř. Vnitřní stránka suverenity se projevuje v postavení státu při tvorbě práva a vázanosti právem. Státní moc není vázána žádnými prameny práva, tvořenými nezávisle na vůli této státní moci. V suverenitě státu se projevuje také výlučnost státní moci. Ta je vymezena jednak územní ohraničeností státní moci, a dále tím, že na takto ohraničeném území státu stále existuje jen jedna státní moc a občané žijící na daném území podléhají státní moci jen tohoto státu. To souvisí s tzv. principem teritoriality, podle něhož se státní moc a jí tvořené právo vztahují na území daného státu a tím i na všechny osoby na tomto území. Z tohoto principu mohou existovat určité, vždy však jen státní mocí uznané výjimky. Tak se např. státní moc nevztahuje na osoby požívající diplomatických výsad a imunit. Nositelem státní moci i státní suverenity je státní mechanismus, který je představován různými složkami. Především jde o státní orgány, dále o úřední osoby, a nakonec jsou jako součást tzv. státního mechanismu zpravidla pojímány i určité státní organizace a zařízení. Ve sféře veřejné správy je potom tento okruh subjektů státní moci doplňován příslušnými subjekty státem aprobované samosprávné moci. Samotný pojem veřejná správa, jakožto výraz veřejné moci, je užíván jak v tzv. organizačním pojetí, kdy se jím rozumí orgány veřejné správy, resp. správní orgány, tak v tzv. funkčním pojetí, kdy jde prakticky o výkon veřejné správy jakožto výkon podzákonné a nařizovací činnosti těchto orgánů. Sama povaha veřejné správy ji předurčuje k potřebám jejího neustálého zdokonalování a přizpůsobování se, v dynamicky se vyvíjející společnosti, měnícím se podmínkám a potřebám. Veřejnoprávnost veřejné správy Veřejná správa je institutem veřejnoprávním. Veřejnou správu je třeba odlišovat od správy soukromé. Veřejná správa jakožto správa veřejných záležitostí je správou ve veřejném zájmu a subjekty, které ji vykonávají, ji realizují jako právem uloženou povinnost, a to z titulu svého postavení jako veřejnoprávních subjektů. Soukromá správa je naproti tomu správou soukromých záležitostí, vykonávanou v soukromém zájmu, vykonávají ji soukromé osoby, sledující určitý vlastní cíl a řídící se přitom vlastní vůlí. 7

8 Institut veřejné moci představuje či zahrnuje moc státní a dále zbývající veřejnou moc. Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena nemůže s ní být v rozporu. Veřejný zájem lze v prvé řadě charakterizovat jako opak tzv. soukromého, resp. soukromých zájmů. Veřejná správa vykonávaná státem V rovině státní činnosti lze veřejnou správu vymezit tzv. negativně, jako tu státní činnost, kterou stát vykonává vedle zákonodárství a vedle soudnictví, tj. tu činnost, která ze státní činnosti zbývá po odečtení činnosti zákonodárné a činnosti soudní. Od zákonodárství, které představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány, se veřejná správa liší tím, že u ní jde o výkon zákonů, přičemž postavení orgánů státu vykonávajících veřejnou správu je charakterizuje jako orgány výkonné. Zákonodárstvím se tedy zákony vytváří, veřejnou správou se zákony provádějí. Od soudnictví se veřejná správa jako výkon zákonů liší jiným způsobem. Soudnictví samo je v podstatě také výkonnou činností orgánů státu, tedy výkonem, resp. prováděním zákonů, a v obou případech přichází v úvahu aplikace práva. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že soudnictví představuje nalézání práva, a to jak ve sféře veřejných, tak soukromých zájmů, zatímco veřejná správa je takový výkon zákonů, kdy nejde primárně o nalézání práva, nýbrž o realizaci zájmů, a to jen zájmů veřejných, v mezích práva. Vedle tohoto v podstatě funkčního rozlišení soudnictví a veřejné správy hraje dále významnou roli i jejich rozlišení organizační. Soudnictví je uskutečňováno orgány, jež jsou si vzájemně rovny, a které i přes hierarchické uspořádání jejich soustavy jsou na sobě, ve smyslu vztahů nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající návaznosti příkazy výše postavených orgánů, naprosto nezávislé. Naproti tomu soustava orgánů veřejné správy je, vedle prvků rovnosti orgánů v rámci jejich příslušné úrovně, přísně ovládána a provázána vztahy podřízenosti a nadřízenosti. V tomto smyslu se tedy soustava osudů vyznačuje koordinací, zatímco soustava státních orgánů veřejné správy subordinací. Soudce je při výkonu zákonů nezávislý, zatímco správní orgán je vázán příkazy odpovídajících výše postavených správních orgánů. Veřejnou správu v organizačním pojetí nepředstavuje jenom stát, resp. stát prostřednictvím vlastních orgánů, byť jde v tomto případě o subjekty jejího nejbezprostřednějšího výkonu, ale dále ji představují i další subjekty, a to především další veřejnoprávní subjekty jako představitelé a nositelé veřejné moci. Veřejná správa vykonávaná veřejnoprávními korporacemi V rovině činnosti tzv. dalších veřejnoprávních subjektů, odlišných od státu, je potom veřejná správa nestátní činností výkonného charakteru, jejímž posláním je spoluzabezpečovat výkon správy státu. Těmito tzv. dalšími veřejnoprávními subjekty jsou veřejnoprávní korporace, které svou subjektivitu v jistém smyslu odvozují od státu a současně jsou jím aprobovány. Tyto korporace vykonávají veřejnou správu svým jménem a ve své působnosti, a správa jimi vykonávaná je svou povahou samosprávou. Podle obvyklého členění veřejnoprávních korporací na územní (obce, kraje, země apod.) a zájmové (komory, svazky, gremia apod.) potom přichází v úvahu jako jimi vykonávaná veřejná správa územní samospráva a zájmová samospráva. Veřejná správa vykonávaná veřejnoprávními 8

9 korporacemi jinak vykazuje v podstatě stejné rysy jako veřejná správa vykonávaná státem, resp. jeho orgány. V této souvislosti je třeba uvést, že stát je svou podstatou také veřejnoprávní korporací a to korporací územní. Nejde však o korporaci samosprávnou. Veřejná správa jako projev činnosti orgánů veřejné správy Veřejná správa ve funkčním pojetí je tedy výkonnou činností státu jako základního veřejnoprávního subjektu, uskutečňovanou prostřednictvím jeho orgánů, jakož i výkonnou činností tzv.dalších veřejnoprávních subjektů, resp. jejich orgánů, spočívající ve správě veřejných záležitostí a realizovanou jako projev výkonné moci ve státě. Svým obsahem se zaměřuje na organizování chodu veřejných záležitostí, resp. veřejných služeb, a na mocenskou ochranu veřejných zájmů. Veřejná správa jako správa státu není však, jak již bylo uvedeno, výlučně činností státní povahy, nýbrž je vedle ní doplňována i činností nestátní povahy výkonného charakteru. Veřejnou správu jako správu státu, správu veřejných záležitostí ve státě členíme na: a) státní správu, b) samosprávu vykonávanou příslušnými státními orgány, které mají postavení orgánů veřejné správy. Veřejná správa vykonávaná soukromoprávními subjekty Na výkonu veřejné správy se za určitých okolností mohou podílet také subjekty se soukromoprávním postavením. To přichází v úvahu tehdy a tam, kdy si subjekty veřejné správy zadají výkon veřejných služeb, jež by jinak měly provést samy, u soukromoprávních subjektů. V takovém případě jejich činnost není soukromou, nýbrž je veřejnou správou, neboť je vykonávána ve veřejném zájmu a při jejím provádění se tyto subjekty musí řídit příslušnými veřejnoprávními podmínkami. Takový výkon veřejné správy je však možný jen tehdy, kdy je postavení veřejnoprávního subjektu zastupitelné a kdy to nevylučuje povaha věci. Rámec veřejné správy vymezený jejím organizačním pojetím je tedy nutně užší než rámec veřejné správy vymezený jejím funkčním pojetím, v němž jde o veřejnou správu jakožto určitou specifickou činnost. 2. Státní správa a její charakteristické rysy Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem, přičemž v každé společnosti zorganizované ve stát je státní správa nezastupitelnou součástí veřejné správy. V tomto smyslu je státní správa také základem, jádrem veřejné správy. Je odvozována od samotné podstaty, postavení a poslání státu, od podstaty a způsobů realizace státní moci. Svým charakterem je státní správa zvláštním druhem společenského řízení, uskutečňovaného státem. Státní správa představuje jednu z forem činnosti státu, a to formu, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu. Řídící a regulační prvky v činnosti státní správy Řídící prvky v činnosti státní správy souvisí především s její organizující povahou a projevují se v jejím cílovém zaměření. Řízení samo o sobě je vždy procesem ovlivňovacím, zajišťujícím dosažení zamýšleného nenáhodného stavu v souladu s vytýčeným cílem. Dosahované stavy ve smyslu těchto cílů jsou pak stavy v čase a prostoru vždy novými, 9

10 a proto je možné řízení označit za proces dosahování nově stanovených cílů, či jinak řečeno za proces cílené aktivizace chování. Státní správa se tedy projevuje jako řízení tehdy a tam, kdy smyslem její činnosti jsou nově dosahované stavy. Přitom je nutno uvést, že státní správa si nestanoví tyto cíle primárně sama, nýbrž v základní rovině jsou odvozovány od zákonů jakožto aktů orgánů zákonodárné moci. Regulační prvky v činnosti státní správy souvisí s jejím mocensko-ochranným působením. Posláním regulace obecně je udržení žádoucího stavu v určitých mezích, resp. obnovení předchozího stavu, který byl nežádoucím způsobem narušen. Regulaci je tak možno označit za proces cílené stabilizace chování, a v obsahu státní správy se uplatňuje tehdy a tam, kde státní správa vystupuje jako ochránce a garant určitého zákonného stavu a jako subjekt, zajišťující nápravu při jeho nežádoucím narušení. Státní správa tedy v sobě účelným způsobem spojuje řízení a regulaci, obsahově využívané a sloužící k realizaci výkonné moci. Přičemž způsob, jakým jsou tyto prvky v činnosti státní správy využívány, koresponduje funkcím státní správy, příslušným metodám jejího působení a formám její realizace. Obecně lze přitom uvést, že ve státní správě převládá uplatnění pozitivního zaměření obsahu její činnosti. Výkonný, podzákonný a nařizovací charakter státní správy Státní správa jako činnost státu povolaná k realizaci jeho výkonné moci je činností výkonnou, která je současně činností podzákonnou a činností nařizovací. Pojmem výkonná činnost se v tomto smyslu rozumí činnost prováděcí a zdůrazňuje se jím postavení státní správy jako realizační činnosti ve vztahu k obsahu aktů orgánů zákonodárné moci, neboť podstatou poslání státní správy je provádění zákonů. Státní správa jako zvláštní forma činnosti státu je determinována a určována zákony. Obsah zákonů jednak provádí a jejich obsahem se také řídí. Tento podzákonný charakter činnosti státní správy je ve své podstatě projevem principu vázanosti správy zákony. Podzákonný charakter činnosti státní správy lze však vymezit i šířeji jako projev vázanosti správy právem, tedy vedle zákonů i obecně závaznými právními předpisy vydanými na základě zákonů a k jejich provedení na určité hierarchické úrovni. Oprávnění správních orgánů vydávat správní akty, a to nejen normativní, má charakter oprávnění nařizovacího, přičemž pojem nařizovací činnost je především výrazem vztahu subjektů státní správy vůči jejím objektům. Nařizovací charakter státní správy vyjadřuje mocenskou převahu orgánů státní správy ve vztahu k těm, vůči nimž je státní správa vykonávána, a projevuje se v závaznosti aktů státní správy pro jejich adresáty. To platí jak pro působení státní správy navenek, tak pro její působení uvnitř organizačního systému státní správy. Výkonný, podzákonný a nařizovací charakter státní správy představuje různé aspekty její činnosti, které spolu vnitřně velmi úzce souvisí a které teprve společně vytváří její charakteristiku. Vnitřní a vnější zaměření činnosti státní správy Činností orgánů státní správy a plněním jejich úkolů dochází k realizaci vztahů státní správy, a to jednak vztahů ve státní správě jako relativně uzavřeného systému, a dále zejména k realizaci vztahů mezi subjekty státní správy a mezi jejími objekty, stojícími vně tohoto uceleného systému. Hovoříme o vnitřní činnosti státní správy a o vnější činnosti státní správy. Vnitřní činnost státní správy je vnitro-organizační záležitostí, a z pohledu plnění úkolů, pro jejichž realizaci je systém orgánů státní správy zřízen, není činností hlavní, nýbrž 10

11 činností, jejímž posláním je zajistit žádoucí a reálné fungování vlastního systému orgánů státní správy. Činnost, kterou se realizuje vlastní poslání státní správy, je v rozhodující míře činností vnější, zaměřenou na usměrňování procesů, které se realizují v jiné soustavě než je státní správa. Adresáty působení státní správy jsou v těchto případech zpravidla jednak občané jako fyzické osoby, a dále nejrůznější právnické osoby, vůči nimž státní správa směřuje a je vykonávána. 11

12 II. SPRÁVNÍ PRÁVO zvláštní část (vybrané kapitoly) 1. Vnitřní správa 1.1 Pojem vnitřní správa, obsahové vymezení Vnitřní správa představuje jedno z tradičních odvětví veřejné správy, zahrnující v sobě několik dílčích úseků. V literatuře bývá vnitřní správa obvykle vymezována negativně, jako odvětví zahrnující problematiku, která nespadá do jiných věcně specializovaných odvětví veřejné správy, která jsou profilována společnými znaky předmětu své úpravy a zpravidla specializovanými orgány v daných odvětvích působícími. Možnost pozitivního vymezení vnitřní správy je založena zejména na určení okruhu subjektů vnitřní správu vykonávajících, které se však do značné míry překrývá s odvětvím správy policejní ( v jejím užším pojetí) a dále na podrobnější specifikaci otázek, které do odvětví vnitřní správy spadají. Z hlediska obsahu a účelu jednotlivých institutů náležejících do oblasti vnitřní správy lze obsah tohoto odvětví správy rozčlenit do několika dále vnitřně členěných skupin společenských vztahů, upravených normami správního práva: 1. Zabezpečení osobního stavu obyvatelstva, kam náleží problematika jména a příjmení, matrik, evidence obyvatel (hlášení pobytu, občanský průkaz, cestovní doklady), pobyt cizinců, uprchlíci. Státní občanství. 2. Právo sdružovací. Právo shromažďovací. 3. Archivnictví. 4. Územní členění státu. Státní symboly. Sčítání lidu. Právní úprava vnitřní správy Oblast vnitřní správy je vždy upravována velkým množstvím právních předpisů různé právní síly, procházejících v nedávno minulém období a v současnosti poměrně častými změnami. Při uplatňování svých pravomocí mohou orgány vykonávající vnitřní správu významně zasahovat do základních práv či svobod jednotlivců. Základem dílčích právních úprav i vlastní realizace správních činností jsou zásady vtělené do Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, z nichž prioritní význam má zásada legality. Orgány vnitřní správy Zákon ČNR č. 2/1969Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších změn a doplnění, v 12 stanoví, že ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Hlavními oblastmi věcné působnosti ministerstva vnitra stanovené citovaným zákonem ve věcech vnitřních, pokud ponecháme stranou jeho kompetence ve věcech policejní, resp. bezpečnostní správy jsou věci: jména a příjmení, matriky, státní občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu a evidence obyvatel, sdružovací a shromažďovací právo a povolování organizací s mezinárodním prvkem, archivnictví, cestovní doklady, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků, územní členění státu, státní symboly a některé další otázky. 12

13 Na výkonu vnitřní správy se v souladu s příslušnými předpisy upravujícími jednotlivé úseky vnitřní správy podílejí krajské úřady, stanovené úkoly plní rovněž obce, převážně v přenesené působnosti. Některé dílčí úkoly jsou v oblasti vnitřní správy svěřeny také dalším správním orgánům, jako např. celní správy nebo statistiky. Další výkonnou složkou vnitřní správy je Policie ČR, která podle zvláštních zákonů plní v odvětví vnitřní správy stanovené úkoly, a to v souladu se z. ČNR č. 283/1991Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších změn a doplňků. V odvětví vnitřní správy se Policie ČR podílí na výkonu státní správy na úsecích: pobytu cizinců, uprchlíků. 1.2 Osobní stav obyvatelstva Jméno. Rodné číslo. Každá osoba, ať občan ČR, cizinec,uprchlík nebo bezdomovec, má jméno, pod kterým vystupuje v právních vztazích a které určuje jeho totožnost. Dalšími znaky individualizace osoby jsou datum a místo narození, rodné číslo, státní občanství, místo trvalého pobytu, event. přechodného pobytu. Tyto právně relevantní skutečnosti jsou upraveny právními normami, převážně normami správního práva. Obecnější termín jméno zahrnuje jednak jméno (jméno osobní nebo rodné) a jednak příjmení. Jména fyzických osob patřila původně do sféry práva soukromého, teprve postupným vývojem se stala předmětem správy státu. Od 18.století se vyvíjí právní úprava jména jako veřejnoprávní; k rodnému (osobnímu) jménu každé osoby se připisuje i jméno rodinné (příjmení). Užívání jména a příjmení, jejich změna i ochrana jsou upraveny normami správního práva (z.č. 301/2000Sb., o matrikách, jménu a příjmení v platném znění) a práva občanského. Užívání jména a příjmení, kterými je zapsán v matrice, je nejen právem občana, ale i právní povinností. Porušení této povinnosti je naplněním skutkové podstaty přestupku proti pořádku ve státní správě, pokud nejde o trestný čin. Ochranu jména zaručuje čl. 10 odst. 1 Listiny, jakožto jedno ze základních práv, zde součást práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména. Ochranu jména jako součásti práva na ochranu osobnosti poskytuje soud podle občanskoprávních norem. Podle příslušné právní úpravy mohou být občanu ČR zapsány do knihy narození pouze dvě jména. Dítěti, které je cizím státním občanem, lze na žádost jeho rodičů, kteří jsou rovněž cizími státními občany, zapsat více jmen. Určení rodného jména dítěte přísluší rodičům nebo těm, kteří o dítě pečují. Mají-li rodiče dítěte společné příjmení, zapíše se příjmení dítěte podle příjmení rodičů. Není-li tomu tak, určení příjmení dítěte závisí na souhlasném prohlášení (dohodě) rodičů při uzavírání manželství. Nedohodnou-li se rodiče o příjmení dítěte, určí je soud. Není-li znám otec dítěte, zapíše se příjmení matky, které má v době narození dítěte. Není-li znám žádný z rodičů, zapíše se příjmení, které určil soud. Do právní úpravy příjmení vnesla určitou změnu novela zákona o rodině. Snoubenci při uzavírání manželství mají povinnost souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení, nebo nově, zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí (bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich). Do byla tato možnost založena také pro manžela, který přijal příjmení druhého manžela před účinností tohoto zákona, a to cestou oznámení matričnímu úřadu. 13

14 Změnu jména nebo příjmení může povolit na žádost občana pověřený obecní úřad, nebrání-li tomu zájem společnosti a jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Povolení změny jména nebo příjmení má charakter správního rozhodnutí. Ke změně společného příjmení manželů je třeba souhlasu druhého manžela, povolená změna se pak vztahuje i na nezletilé dítě. Mají-li rodiče různá příjmení, vztahuje se změna příjmení toho z rodičů, jehož příjmení mají nebo mají mít nezletilé děti, na tyto děti jen tehdy, souhlasí-li s tím druhý z rodičů. V opačném případě rozhodne soud. Rodné číslo je identifikační charakteristika obyvatele vytvořená z dat jeho narození a tzv. koncovky (vyhl. FSÚ č. 55/1976Sb., o rodném čísle). Matriky Matrika je zákonem definována jako státní evidence narození, uzavření manželství a úmrtí fyzických osob na území ČR a také narození, uzavření manželství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany ČR. Jejím právním základem je z. č. 301/2000Sb. o matrikách, jménu příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (ve znění novel). V matrikách zapsané skutečnosti jsou rozhodné pro zjištění a ověření osobního stavu a platí za prokázané, pokud se neprokáže opak. Do matrik se zapisují zejména základní údaje, týkající se narození, uzavření manželství a úmrtí. Matriky vedou matriční úřady, kterými jsou obecní úřady, městské úřady, úřady městských částí, úřady městských obvodů.pro vedení matrik jsou vytvořeny tzv. matriční obvody, zahrnující zpravidla územní obvod několika obcí. K přímému vedení matrik jsou ustanovováni matrikáři, a to po složení předepsané zkoušky. Matrikář má postavení veřejného činitele. Druhu základních údajů vedených v matrikách odpovídá členění matrik na: knihu narození, knihu manželství, knihu úmrtí. Do knihy narození se zapisuje narození všech dětí (včetně mrtvě narozených a nalezených) v obvodu, pro který se matrika vede, a to bez rozdílu státní příslušnosti. Do knihy manželství se zapisují údaje o uzavření manželství v matričním obvodu (osobní údaje snoubenců, jejich rodičů a svědků, řešení otázky příjmení manželů a dětí, která z manželství vzejdou). Zapisují se rovněž skutečnosti týkající se zejména trvání manželství (rozhodnutí o rozvodu, o neplatnosti manželství, o prohlášení za mrtvého) i změna příjmení po rozvodu. Do knihy úmrtí se zapisují úmrtí osob zemřelých v matričním obvodu, jakož i údaje o nalezených mrtvolách, přičemž se zapisují osobní údaje zemřelé osoby a příčina její smrti. Pro celý matriční obvod se vede jedna kniha manželství, avšak knihy narození a knihy úmrtí se vedou zvlášť pro každou obec, tvoří-li matriční obvod více obcí. Události zapisované do matrik, k nimž došlo u občanů ČR na území cizích států, se zapisují do zvláštní matriky, vedené Magistrátem města Brna. Matriky naplňují několik funkcí. Kromě funkce registrační a evidenční jsou to funkce osvědčovaní a funkce listinná, odrážející se v možnosti oprávněné osoby (člena rodiny, pro účely úředního šetření, ke studijním, vědeckým nebo literárním účelům) požádat o nahlédnutí do matričních knih nebo o výpis z matriky a v povinnosti vydat výpis z matriky orgánům státní správy a soudům pro úřední potřebu. Tímto výpisem mohou být rodný list, oddací listo, úmrtní list. 14

15 Hlášení pobytu (občanů České republiky) Hlášení občanů ČR k pobytu je upraveno na celém území ČR podle jednotných zásad. Je upraven zákonem o evidenci obyvatel (z.č. 133/2000Sb.) v platném znění. Trvalý pobyt je důležitým veřejnoprávním institutem. Místem trvalého pobytu je adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání.. Institut trvalého pobytu má důležitý právní význam pro určení místní příslušnosti ve správním řízení nebo pro jinou činnost správních orgánů. Občan žijící v ČR může mít v téže době pouze jediný trvalý pobyt. Občanský průkaz Občanský průkaz je veřejnou listinou s plnou průkazní mocí ve vztahu ke skutečnostem, které jsou v něm zapsány (z.č. 328/1999Sb. o občanských průkazech v platném znění). Mít občanský průkaz jsou zásadně povinni občané ČR starší 15 let, mající pobyt na území České republiky. Prokazují jím svoji totožnost, státní občanství ČR, místo trvalého pobytu a jiné skutečnosti v průkazu zapsané. Z občanského průkazu lze dále povětšinou zjistit místo narození, stav, rodné číslo. Občanský průkaz ztrácí svoji průkazní moc jednak uplynutím doby platnosti, která je v něm uvedena, nebo také před uplynutím této doby, a to např. jestliže byl poškozen, ztracen nebo odcizen, jestliže obsahuje neoprávněně provedené zápisy nebo jestliže občan podstatně změnil svou podobu. Občanům-držitelům občanského průkazu předpisy správního práva stanoví povinnosti ve způsobu nakládání s občanským průkazem, v péči o aktuálnost údajů v něm zapsaných a ve sledování doby jeho platnosti. Občan tak má zejména povinnost chránit občanský průkaz před zničením, poškozením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím nepovolanou osobou a pro případ, že tyto okolnosti nastaly, hlásit je neprodleně orgánům Policie ČR, dále dbát, aby základní údaje zapsané v občanském průkazu stále odpovídaly skutečnosti, prokazovat se občanským průkazem na vyzvání bezpečnostním a jiným orgánům k tomu zmocněným a další. Držitel občanského průkazu, který pozbyl státního občanství ČR, je povinen jej neprodleně odevzdat orgánu Policie ČR. Ve vztahu k cizím občanským průkazům je stanovena povinnost odevzdat Policii ČR nalezený cizí občanský průkaz a dále občanský průkaz občana, který byl zcela zbaven svéprávnosti a občanský průkaz zemřelého. Občanské průkazy nesmí být občanům odnímány při vstupu do budov úřadů a podniků a nesmí být přijímány jako zástava. Některé doklady nahrazují občanský průkaz, např. průkaz poslance, cestovní pas aj. Občanské průkazy se nesmějí vyvážet z území ČR, s výjimkou případů, kdy jsou součástí cestovního dokladu. Správně právní odpovědnost za úmyslné zničení, poškození nebo zneužití občanského průkazu a dále nesplnění povinností stanovených předpisy o občanských průkazech, je uplatňována podle zákona o přestupcích. Cestovní doklady Občan České republiky má právo svobodně vycestovat do zahraničí a právo na svobodný návrat do ČR, což představuje podstatnou součást základní svobody pohybu a pobytu. Základem právní úpravy je z. č. 329/1999Sb., o cestovních dokladech v platném znění. Vycestovat do zahraničí může občan ČR pouze s platným českým cestovním dokladem. Státní hranice ČR lze překračovat jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika 15

16 vázána. V době ohrožení státu nebo válečného stavu musí mít osoby podléhající branné povinnosti k cestování do zahraničí souhlas vojenské správy. Cestovní doklad má tři funkce. Opravňuje jeho držitele vycestovat z republiky, slouží jako průkaz totožnosti, zejména v cizině, a je veřejnou listinou, která podmiňuje vydání víza cizím státem. Cestovními doklady občanů jsou: a) cestovní pas (vydávají občanům obecní úřady s rozšířenou působností), b) diplomatický pas (vydává stanovenému okruhu občanů, mezi nimi zejména ústavním činitelům, ministerstvo zahraničních věcí), c) služební pas (vydává dalším určeným osobám ministerstvo zahraničních věcí), d) cestovní průkaz ( vydávají občanu jako doklad k jednotlivé cestě např. při ztrátě cestovního dokladu orgány ministerstva vnitra,příp. diplomatické mise a konzulární úřady ČR, jde-li o cestu do ČR), e) jiný cestovní doklad na základě mezinárodní smlouvy, jíž je ČR vázána. Vydání cestovního dokladu může být odepřeno nebo cestovní doklad může být orgánem příslušným k jeho vydání odňat občanu, proti kterému je nařízen výkon rozhodnutí pro neplnění vyživovací povinnosti nebo finančních závazků, anebo proti kterému je vedeno trestní stíhání nebo který nevykonal trest odnětí svobody (nebyl-li mu prominut nebo výkon trestu nebyl promlčen). Důvody jsou stanoveny taxativně. Zákonem jsou stanoveny povinnosti občanů v nakládání s cestovními doklady (i s cizími), zejména chránit cestovní doklad před ztrátou, odcizením, poškozením, zneužitím nebo odevzdat neplatný cestovní doklad nebo doklad zaplněný záznamy orgánu příslušnému k jeho vydání, ohlásit ztrátu cestovního dokladu, odevzdat získaný cizí cestovní doklad. Pobyt cizinců Základní právní úprava je obsažena v zák. č. 326/1999Sb. v platném znění o pobytu cizinců na území ČR. Tato úprava se nevztahuje na cizince, kteří požádali o ochranu na území ČR formou azylu a na azylanty zde se uplatňuje z.č. 325/1999Sb. o azylu..podle této úpravy nesmí cizinec vstoupit na území ČR, pobývat na něm a vycestovat z něj jen s platným cestovním pasem opatřeným vízem ČR, nestanoví-li jinak zákon o pobytu cizinců nebo mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána. Vízum se nevyžaduje, stanoví-li tak vláda ČR. Při vstupu na území republiky nebo při vycestování smí překročit hranici jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána. Při překročení státních hranic ČR je cizinec povinen podrobit se kontrole ministerstva vnitra. Cizinci, u něhož se ke vstupu na naše území nevyžaduje vízum, může ministerstvo vnitra odepřít vstup z těchž důvodů,pro které lze zakázat pobyt na našem území. Cizinec je oprávněn pobývat na území ČR krátkodobě po dobu stanovenou vízem - do 90 dnů. Vízum ke krátkodobému pobytu uděluje na žádost cizince v zahraničí česká diplomatická mise nebo konzulární úřad a na území ČR ministerstvo vnitra. Dlouhodobě je cizinec oprávněn pobývat na území ČR po dobu stanovenou vízem nad 90 dnů maximálně 1 rok. Ten se povoluje na dobu potřebnou k dosažení jeho účelu, nejdéle na dobu jednoho roku s možností opakovaně jej prodloužit, nejdéle vždy o 1 rok. Trvale je cizinec oprávněn pobývat na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, které lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území ČR, v jiných humanitárních případech, resp. z důvodu zahraničně politického zájmu ČR. Žádost o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává cizinec v zahraničí u české diplomatické mise nebo u konzulárního úřadu. Lze ji podat rovněž na 16

17 území ČR u ministerstva vnitra, stejně jako žádost o prodloužení povolené doby dlouhodobého pobytu. Zákon upravuje způsoby a podmínky skončení pobytu cizince na území ČR. Zakázán nejméně na dobu jednoho roku může být pobyt cizinci ze zákonem taxativně stanovených důvodů: jestliže byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen, dopustil se v zahraničí jednání, které je podle našich zákonů zvlášť závažným trestným činem, vykonává neoprávněně výdělečnou činnost, porušil předpisy o omamných látkách, je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo práv a svobod druhých. Zákaz pobytu může být zrušen, jestliže pominuly jeho důvody. O zákazu pobytu a jeho zrušení rozhoduje ministerstvo vnitra. Cizinci, kterému byl pobyt na území ČR zakázán, může být určena k vycestování přiměřená, nejdéle 30denní lhůta. Cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území ČR, může být vyhoštěn. Pro uplatnění vyhoštění jsou stanoveny zákonné překážky, a to, že nelze cizince vyhostit do státu, kde by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, což však neplatí v případech, kdy cizinec ohrožuje bezpečnost státu nebo byl odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, a dále nelze jej vyhostit do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. O vyhoštění rozhoduje ministerstvo vnitra, které také zabezpečuje provedení vyhoštění. Cizincům jsou v souvislosti s jejich pobytem na území ČR stanoveny některé povinnosti, zejména povinnost dodržovat zákony a ostatní obecně závazné právní předpisy platné na území ČR a plnit některé ohlašovací povinnosti. Hlášení pobytu cizinců, kteří na území ČR pobývají dlouhodobě nebo trvale se řídí stejnými předpisy jako hlášení pobytu občanů ČR. Ve věcech cizinců požívajících výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva vykonává působnost ministerstva vnitra ministerstvo zahraničních věcí. Institut azylu Problematika uprchlíků představuje závažný a aktuální problém současného světa a nespadá zdaleka pouze do oblasti vnitrostátního práva správního. S uvědoměním si těchto širších souvislostí je také třeba přistupovat k současné české úpravě dané problematiky, která v posledních letech prošla nepominutelnými změnami. Problematika azylu je u nás upravena z.č. 325/1999Sb. Cizinec, který má v úmyslu požádat o udělení azylu v ČR, je povinen oznámit to při překročení státní hranice ČR, a to prohlášením u orgánů pasové kontroly. Po prohlášení vydá orgán pasové kontroly cizinci průkaz, opravňující jej k bezplatné přepravě do určeného uprchlického tábora, kam je povinen se dostavit do 24 hodin (po tuto dobu je průkaz platný). Do 24 hodin po příjezdu do tábora pak podá žádost o azyl. O žádosti o azyl rozhoduje ministerstvo vnitra. Azyl se udělí cizinci, který ve státě, jehož je občanem, má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů nebo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. 17

18 Azyl se neudělí cizinci, který spáchal trestný čin proti míru, lidskosti nebo válečný zločin, nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nebo se dopustil činů, které jsou v hrubém rozporu s cíli a zásadami OSN, resp. mezinárodních úmluv, kterými je ČR vázána. Shledá-li při podání žádosti ministerstvo vnitra, že jde o žádost zřejmě neodůvodněnou, rozhodne v tzv. zkráceném řízení o jejím zamítnutí. Žádost je zřejmě neodůvodněná jestliže např. žadatel neposkytuje spolupráci ke spolehlivému zjištění své totožnosti nebo pokud žadatel odůvodňuje žádost pouze hospodářskou nouzí. Žadatel o azyl je povinen zdržovat se v určeném uprchlickém táboře a plnit další stanovené povinnosti jako např. podrobit se lékařským prohlídkám, aktivně spolupracovat v průběhu řízení o žádosti, dodržovat režim uprchlického tábora. Řízení o azyl se zastaví, jestliže žadatel zejména neposkytuje potřebnou spolupráci nebo opakovaně porušuje povinnosti stanovené zákonem o uprchlících. Azylant má stejné postavení jako státní občan ČR, s určitými výjimkami. Nemá volební právo, nepodléhá branné podrobnosti, vykonávat výdělečnou činnost a nabývat nemovitý majetek může jen za podmínek stanovených zvláštní úpravou pro cizince. Řízení o azyl se může v kterémkoliv stádiu zúčastnit Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky a žadatel nebo azylant mají právo se na něj kdykoli obrátit se žádostí o pomoc. Státní občanství ČR Ústava ČR stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, přičemž v dalších otázkách nabývání a pozbývání státního občanství odkazuje na zákonnou úpravu. Ta je provedena zákonem ČNR č. 40/1993Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR v aktuálním znění. Podle současné právní úpravy lze státního občanství ČR nabýt narozením, osvojením, určením otcovství, nalezením na území ČR, prohlášením, udělením. 1. Narozením nabývá státního občanství dítě,je-li aspoň jeden z rodičů státním občanem ČR, a to bez ohledu na místo narození. Narozením, ovšem pouze na území ČR, se stane občanem také dítě, jehož rodiče jsou bezdomovci a alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území ČR. 2. Osvojením státního občanství ČR nabývá dítě, jehož alespoň jeden osvojitel je státním občanem ČR, a to dnem právní moci rozsudku o osvojení. 3. Určení otcovství je rozhodné pro nabytí státního občanství ČR dítěte narozeného mimo manželství, jehož matka je cizí státní občanskou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR. Dítě pak nabývá státního občanství ČR dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství. 4. Nalezením fyzické osoby mladší 15 let na území ČR. Tato osoba je považována za státního občana ČR, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státního občanství jiného státu. 5. Prohlášením fyzická osoba, která byla k 31.prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství ČR prohlášením. 6. Udělením lze udělit státní občanství ČR fyzické osobě, která splňuje současně několik podmínek o Trvalý pobyt na území ČR ke dni podání žádosti nepřetržitě alespoň pět let. o Prokázané propuštění ze státního svazku cizího státu. o V posledních pěti letech nedošlo k jejímu pravomocnému odsouzení pro úmyslný trestný čin. o Prokázání znalosti českého jazyka. 18

19 Státní občanství uděluje ministerstvo vnitra ČR, které žadateli vydá Listinu o udělení státního občanství. Ministerstvu zákon umožňuje za určitých okolností prominutí stanovených podmínek, ovšem s výjimkou podmínky uvedené na třetím místě bezúhonnosti. Osoba starší 15 let, které bylo státní občanství ČR uděleno, nabývá státního občanství ČR dnem složení státoobčanského slibu. 7. V souvislosti se zánikem ČSFR stanovily příslušné právní předpisy možnost pro státní občany Slovenské republiky za stanovených podmínek zvolit si státní občanství ČR prohlášením (opce - 18 zákona) učiněným do Státního občanství ČR lze podle zákona pozbýt: 1. prohlášením, 2. nabytím cizího státního občanství. ad 1) Státní občan ČR, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, může prohlásit, že se vzdává státního občanství České republiky. Prohlášení se činí před zastupitelským úřadem České republiky. Zastupitelský úřad České republiky vydá fyzické osobě doklad o pozbytí státního občanství České republiky. ad 2) Státní občan ČR pozbývá státního občanství ČR okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství, s výjimkou případů, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. 2. Správa na úseku zaměstnanosti Zaměření a právní úprava Správa na úseku zaměstnanosti je odvětvím veřejné správy, jež je typickým projevem tzv. pečovatelské funkce moderního (sociálního) státu. Náš stát se k aktivitě v oblasti zaměstnanosti zavázal v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jenž říká: Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Tímto zákonem v současnosti je zákon č. 435/2004Sb., který s účinností od nahradil předchozí úpravu. Státní politika zaměstnanosti směřuje zejména k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, k produktivnímu využití zdrojů pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Obsahem takto definované státní politiky zaměstnanosti je zejména: o soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce, zpracování prognóz a koncepcí zaměstnanosti a programů pro další pracovní uplatnění zaměstnanců při velkých strukturálních a organizačních změnách a racionalizačních opatřeních, o bezplatně poskytovaná informační, poradenská a zprostředkovatelská činnost, o zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací, o rekvalifikace občanů, poradenství pro volbu povolání a odbornou výchovu, o hmotné zabezpečení občanů ucházejících se o zaměstnání a při rekvalifikaci, o opatření pro zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností, o systém evidence volných pracovních míst a občanů ucházejících se o zaměstnání. 19

20 Organizace správy na předmětném úseku Takto vymezenou činnost státu v této oblasti vykonává soustava orgánů státní správy, jimiž jsou: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Územní orgány práce. Územními orgány práce jsou úřady práce. V čele úřadu práce je ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí ČR. Při jmenování vychází ministr práce a sociálních věcí ČR zpravidla z výsledků konkurzního řízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR řídí a kontroluje výkon státní správy a dodržování zákonnosti při zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, přičemž zejména: Soustavně sleduje a vyhodnocuje situaci na trhu práce, zpracovává prognózy vývoje zaměstnanosti. Zpracovává koncepce státní politiky zaměstnanosti a řešení stěžejních otázek na trhu práce. Podněcuje a hmotně podporuje zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšné práce. Zpracovává v součinnosti s příslušnými ústředními orgány státní správy státní rekvalifikační programy. Zaujímá stanoviska k návrhům ovlivňujícím státní politiku zaměstnanosti. Uděluje nebo odmítá povolení právnickým nebo fyzickým osobám k výkonu zprostředkování zaměstnání za úhradu. Úřad práce zejména: Informuje občany o možnostech získání zaměstnání, odborné přípravy a rekvalifikace a zaměstnavatele o volných zdrojích pracovních sil na jejich vyžádání. Zprostředkovává uchazečům o zaměstnání a zájemcům o zaměstnání, kteří mají trvalý pobyt v jeho územním obvodu, vhodné zaměstnání. Poskytuje občanům poradenské služby. Organizuje, zabezpečuje usměrňuje rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání. Vede evidenci volných pracovních míst, evidenci uchazečů o zaměstnání, vydaných pracovních povolení cizincům. Vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti. Sleduje a hodnotí stav trhu práce a zpracovává koncepci vývoje zaměstnanosti ve svém územním obvodu. Úřad práce rozhoduje O vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. O přiznání, nepřiznání, odejmutí, zastavení nebo vrácení výplaty hmotného zabezpečení. O vydání a odnětí povolení k zaměstnání cizincům a osobám bez státní příslušnosti. Právo na zaměstnání Právem na zaměstnání se rozumí právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí: 1. na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, 2. na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění, 3. na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání. 20