Tomáš Paldus nejen o designu Milana Vítka a norské vlajce

Transkript

1 Tomáš Paldus nejen o designu Milana Vítka a norské vlajce Autor: Vlastimil Resl, :44 Vynikajícími dílčími časy se letos prezentuje Tomáš Paldus ( ). Při premiérové sezóně za volantem kitové felicie mu však nepřeje štěstí a ze čtyř dosavadních startů dokončil pouze Kostelec. V Pačejově pak měl na dosah premiérové absolutní pódium v Poháru ČR, když držel třetí příčku za hvězdným duem Jiří Kašpar Petr Šimurda. Stop mu však vystavilo ulomené pravé přední kolo pouhých sto metrů před cílem závěrečné rychlostní zkoušky. Profil Tomáše Palduse na ewrc-results.com Tomáši, můžeš vzpomenout na tvé motoristické začátky? Někdy ve třinácti letech mi půjčil bratranec své auto, které jsem mu předtím dával celé prázdniny dohromady. Byla to Škoda 1000MB s motorem z felicie. Fungovala perfektně a já se s ní učil jezdit na šotolinových lesních a polních cestách. S bratránkem jsme také prováděli kaskadérské kousky s vozy, které nám lidé dali na rozebrání a odevzdání do šrotu. Posílali jsme je přes střechu či čelně do sloupů, prostě taková destruction derby. Kdy ses seznámil se skutečnými závody? Když mi bylo nějakých patnáct, začal jsem pomáhat jako pořadatel na závodech Car Winter Cupu. Pořádal ho Pepa Filip a závodilo se u nás v Podkrkonoší. Po nějakých třech letech jsme začali s kamarádem a spolužákem z ISŠ ve Vysokém nad Jizerou Laďou Bucharem ve volných chvílích stavět,

2 zpočátku sériového, favorita. Koupili jsme ho od kamaráda za pět tisíc korun. Debutovali jsme v závodech do vrchu Splzov Huntířov. Střídali jsme se za volantem vždy jednu jízdu jsem jel já, po svozu zase Láďa. Závodilo se výhradně v zimě a já tak získal dobré zkušenosti s uklouzaným povrchem. Z Car Winter Cupu vůbec vzešlo hodně pozdějších známých závodníků. Můžeš některé z nich vyjmenovat? Určitě Věrouš Cvrček, který o sobě dal hodně vědět na mnoha soutěžích a letos skončil sedmý absolutně na Rally Bohemia. S historiky jezdí soutěže Kuba Nipča a Honza Petřík, ve Volném poháru exceluje Martin Šikl. S šedým favoritem, koupeným od železnobrodského Aleše Drmly, jezdil současný lídr autokrosové Divize 6 Tomáš Handík. S Tomášem jsme se nedávno znovu setkali a společně pracujeme na dílně ve vývoji Škoda Auto a.s.. Ze současných autokrosařů zde jezdil také Pepa Vontszemu. Spolu s jeho nerozlučnými kamarády, Ivo Balcarem a Petrem Vartou, startovali se třemi stejnými čtyřkolkami Mazda 323 GTR. Byli to správní blázni. Jednoho autoskieringu se zúčastnili s dodávkou Volkswagen Transporter. A také Plichťáci (bratři Aleš a Radek Plichtové, pozn. autora), kteří letos s imprezou rozvířili hladiny autokrosové divize Touring Autocross. Parta byla výborná, hlavně pořadatelsky. Poslední dva roky existence seriálu jsem už vynechal a přestoupil jsem do rallyového Volného poháru. Jak probíhal přestup do soutěží? S původním, už shnilým favoritem, jsem pokřtil na trati Košova, kudy mimochodem vede trať Rally Bohemia, strom v aleji. Auto šlo rovnou do šrotu a během jednoho týdne jsme vykopali zpod hromady sněhu již vyrámovanou kastli novějšího modelu favorita z čtyřiadevadesátého. V dalším týdnu jsme z něj postavili provozuschopného závoďáka. Právě s ním jsme v roce 2006 debutovali ve Volném poháru. Světlou jsem jel jako pilot já a Láďa navigoval, v Hořovicích jsme si role vyměnili. Následně začal mít každý z nás hroznou chuť řídit sám a se svým vozem. Rozdělili jsme si věci, mně zůstal

3 favorit. Jel jsem s ním ještě pár soutěží. Pak jsem zatoužil vyzkoušet rychlejší auto a pořídil jsem swifta od Věroslava Bernarda, který s ním také jezdil Volný pohár. Mimochodem se to ukázalo největším omylem mé soutěžní kariéry. Po jeho prodeji na Moravu jsem koupil Žlutou. Byla to původně stříbrná Škoda Felicia 1,6 z dílny Montcar Autosport bratrů Bryndových, se kterou jezdila Zuzka Minaříková. Po projetí pár zatáček u baráku jsem zjistil nutnost upravit pár věcí pro zrychlení k mé spokojenosti brzdy, podvozek a motor:-). Se Žlutou jsem odjel čtyři sezóny, načež jsem ji prodal klukům do Bakova a stále ji servisuji. Po rozchodu s Laďou Bucharem jsi střídal především dva spolujezdce. Jak se ti s Michalem Drešerem a Kubou Nipčou spolupracovalo? Michal už měl nějaké zkušenosti jako mitfára Honzy Žalského. Jezdil jsem s nimi jako mechanik. Honza pak prodal auto a pořídil lancera šesté evoluce, ale nějak jim nestačily finance. Upřednostnil tudíž rodinný život a Michal byl rázem volný. Poprosil jsem ho, jestli by se mnou nejel. Byl to výborný spolujezdec. Během jízdy dokázal dopisovat poznámky, například, kde je vytahané bláto. Dovedl správně odhadnout, kdy mě má zrychlit a kdy naopak přibrzdit. Nejčastěji jsem od něj slyšel slovo: Drž!. Na konci erzety pak povídal: Teď jsem se fakt bál! A já jen odpovídal: Já taky! :-). I se slabým autem jsme zajížděli slušné časy. Po ukončení spolujezdecké kariéry se vrátil ke svému předchozímu sportu sáňkování. Jako aktivní závodník to dotáhl až na Olympiádu, nyní trénuje reprezentační tým. Navíc má se svojí manželkou, sestrou Honzy Žalského, dvě holčičky. Rallyová chuť mu asi ještě nechybí, ale naopak čas ano. A Jakub? Kuba mimochodem momentálně jezdí PČR a legendy, kde pilotuje favorita. Znali jsme se jak jinak než z Car Winter Cupu. Jezdil tam se svým bráchou a byl to takový janek. Dnes už je vyblázněný, jede klidněji a více přemýšlí. Už se s ním nebojím:-). Loni jsme si tudíž zkusili i opačné role a noty jsem četl já. V Jeseníkách nás na úvodní vložce zradil motor, Rallye Legend Liberec jsme jako předjezdci dokončili. S Kubou jsem zažil spoustu historek. Například na Světlé nad Sázavou jsme na plnou šestku přilétli do levé tři. Jak šlo auto do brzd, utrhlo se na šotolině, vykroužili jsme obrovské hodiny a nacouvali do příkopu. Ani jsme si nestačili uvědomit, co se děje. Zařadil jsem jedničku, abychom vyjeli, ale viseli jsme na prahu. Podívali jsme se na sebe, Kuba otevřel dveře a pohlédl dozadu. Neměli jsme pravé zadní kolo. Jelikož jsme neviděli, kam letělo, vydal se nám pro něj jeden z obětavých diváků. Po jeho skoku přímo do bažiny jsme zase pomáhali my jemu. Diváka jsme vytáhli,

4 kolo se našlo, auto jsme vytlačili a po zadním kotouči se došourali ty dva kilometry do cíle vložky. Tvým současným spolujezdcem je Jirka Mařatka. Můžeš ho představit? Jirka je o rok starší, než já, a je to největší pohodář, jakého jsem dosud poznal. Po odstoupení však má cholerické záchvaty a hází se vším, co mu přijde pod ruku:-). Poznali jsme se v roce 2010, kdy Nipčák zatoužil řídit sám. Posázaví se mnou odjel Lukáš Belda, pak jsem se domluvil s Jirkou. Známe se také už z Car Winter Cupu, kde občas jezdil se stodvacítkou. Otázkou je, co nastane, až dostaví svoji vlastní Škodu 130LR. Láká ho totiž také volant a já se obávám, že poté budu opět řešit otázku spolujezdce Která soutěž je tvoje nejoblíbenější? Asi Světlá nad Sázavou. Jezdily se tam totiž mé oblíbené noční erzety. Myslím, že jsou atraktivní pro posádky i diváky a k soutěžím patří. Bohužel jich stále ubývá. Vysněnou soutěží je domácí Bohemia. Loni jsem ji měl jet s Honzou Kynčlem s elerou v rámci Historic Show. V sobotu ráno jsme si stihli napsat dvě rychlostky, načež nás dostihla ona hrozná zpráva o Bohoušovi Proč ses rozhodl pro Pohár ČR a ne pro MČR sprintrally? V Poháru jsme začali kvůli úlevám v homologacích. Například můžeme využít propadlé sedačky. S kitem bych sice ještě mohl jet republiku, ale v Poháru mě drží dobrá parta a fajn lidé. Mezi těmi velkými kluky ve sprintech už to moc idylické není. Když jsme loni chtěli půjčit desítku klíč, poskytl nám ho až několikátý oslovený tým, ještě s kyselými výrazy. Když pak šli kluci poděkovat a vraceli ho jednomu z mechaniků, ten jim odvětil, že od doby, co vznikly peníze, se neděkuje. Naopak když k nám přišli mechanici z jiného týmu, že jim odešla centrála a zdali jim nepůjčíme tu naši, neváhali jsme ani chvilku. Oni nám jí pak vrátili s díky a jako bonus nám v ní poslali natankovaný vysokooktanový benzín. V Poháru jedou kluci vesměs za své peníze a o to více si možnosti závodit váží. Hodně práce pro propagaci Poháru ČR dělá v poslední době nejen na Facebooku spolujezdec Pavel Vrba. Jsme mu za to vděčni.

5 Vyzkoušel sis role pilota i spolujezdce. Která ti je bližší a dala ti ta která něco pro tu opačnou? Prioritou je pro mě sedačka jezdce. Pokud však nebude dostatek financí, možná bych si příští sezónu k někomu sedl jako mitfára. Zkusit si obě role je určitě užitečné. Když naviguji a vidím zatáčku, odhadnu, zdali bych to do ní já osobně poslal nebo ne. Mohu tak pilota korigovat. Jako řidič se zase při seznamovacích jízdách dokážu vcítit do navigátora a snažím se nadiktovat mu rozpis tak, aby se mu dobře četl. Jaký je původ tvé současné kitové felicie? Původně patřila zlínskému Pavlu Karlíkovi, pak s ní dlouhá léta jezdil František Pokladník. Já jí koupil loni na jaře od Jirky Vrkoslava, který s ní ale osobně nezávodil. Auto jsem si připravil sám dle svých představ a finančních možností. Některé díly jsem použil z předchozí úzké felicie například převodovku, brzdy a tlumiče. Po zhruba půlroční práci nastala komplikace s přihlašováním auta a nestihl jsem v řádném termínu testování. Na Vrchovině jsem tak jel alespoň jako spolujezdec předjezdci Pepovi Novotnému ze Škoda Rally Clubu. Premiéru s kitem sis odbyl až na Kopné, ovšem velmi krátkou. Kopnou jsem jel poprvé a její krásné, technické tratě se mi moc líbily. Jejich obtížnost ještě zvýšil déšť. Při najíždění jsme bohužel přehlédli kámen, skrytý v trávě. Ten voda vyplavila a my o něj hned na úvodní erzetě ohnuli zavěšení a spojovačku a prorazili pravou přední pneumatiku i s ráfkem. Přitom jsme jeli úplně v klidu Cíl jste nespatřili ani v Krkonoších. Ty se mi také moc líbily. Jejich centrum se navíc nacházelo kousek od Vysokého, kam jsem chodil do

6 školy. Tamní silničky tak docela znám. Úvodní rychlostku jsme ve třídě V/2 vyhráli a byli čtvrtí absolutně v Poháru ČR. Vydařila se nám i dvojka. K jejímu závěru se mi však při sešlápnutí brzdy z kopce zdál divný krok brzdy. Spolujezdci jsem raději nic neříkal, abych ho neznepokojoval. Po projetí stopkou jsme na přejezdu dojeli na jedno odpočívadlo. Při přefukování gum jsem u pravého zadního kola odhalil únik brzdové kapaliny. Závodit bez brzd by mohl jen blázen V Kostelci to na třetí pokus konečně vyšlo. Výsledkem bylo čtvrté místo v klasifikaci Poháru ČR a vítězství ve třídě V/2. Vše začalo už krásným počasím, byť bylo možná až příliš vedro. Auto ho naštěstí snášelo dobře. Hned na druhé erzetě jsme na tekoucím asfaltu u Konzumu ohnuli o obrubník zadní nápravu. S dobrým výsledkem jsme tak příliš nepočítali, při druhém průjezdu jsme nápravu navíc o tentýž obrubník ještě doohnuli. Konečné umístění tak pro nás bylo příjemným překvapením. V Pačejově jste sahali po pódiu, nakonec z toho však bylo další odstoupení. Jak hodnotíš tvůj dosud poslední start? Pačejov byl fantastický. Rozčilovaly nás jen velké vzdálenosti mezi servisní zónou a ředitelstvím a slavnostním startem v Horažďovicích. Dvacet kilometrů na sprintu je docela dost. Na závěrečné erzetě jsme odstoupili z absolutního třetího místa v Poháru ČR. Po odbočení nahoru přes hranu v pravé zatáčce následoval asi dvacetimetrový padák dolů do pravé čtyři. Zde se nám po normálním smyku utrhl zadek vozu, pravé přední kolo nám chytla hrana obrubníku kanálu a auto to nadhodilo do protisměru na jediný patník v okolí. S vylomeným kolem a přeraženou spojovačkou nebylo možno jet dopředu ani dozadu, natož zatáčet. Přes odstoupení jsme s krásným svezením a pořádnou porcí ostrých kilometrů spokojeni. Tvoje felicia je bílá s červenými doplňky. Má to nějakou konkrétní příčinu?

7 Vycházeli jsme z designu, který měl ve druhé polovině devadesátých let na kitové felicii Milan Vítek. Ve Škodovce jsem se s ním dokonce seznámil osobně. To jsem potkal kluka, který jezdí na polygonu, v tričku s obrázkem kitové felicie. Na moji otázku: Kde s to vzal?, odvětil: Dělali jsme mechaniky Milanu Vítkovi! To si děláš srandu?!, nemohl jsem uvěřit, dokud Milana nepřivedl a já mu nestanul tváří v tvář:-). A říkal, že až mu bude padesát, tak si ode mě felicii půjčí a zavzpomíná na staré časy. A co znamená norská vlajka na střeše na kapličce? Jsem fanouškem bývalé posádky Mikkelsen Floene a k loňským Vánocům jsem dostal od Ježíška kombinézu, ve které jezdil Ola Floene za Škoda Motorsport UK. Proto ta norská vlajka a nápis na přední kapotě. Máš nějaké vzory? Mým největším vzorem je můj táta. Vše si vybudoval sám, svoji pílí. Od čtrnácti let s ním pracuji na dílně v Huntířově nad Jizerou. Rallyovým vzorem je mi nejlepší dvoukolkář Jean Ragnotti. Fascinuje mě jeho atraktivní a agresivní styl. Jeho videa mám nastudována snad tisíckrát a mnohdy až nechápu jeho hranice. Mezi současnými jezdci vzor nemám. Kdo všechno tvoří tvůj tým? Dvorním mechanikem je Peťa Horna z Těpeř. Sám jezdí EDDA Cup a zvládá techniku všech našich vozů. Jsme mu moc vděčni, že si na nás udělá čas i poté, co se stal tatínkem malého Péti. Děkujeme za toleranci i jeho manželce Terce, která s sebou na závody přiveze vždy nejméně dvě lorny jídla. Na jejich velkolepé svatbě v Příchovicích jsme mimochodem nechyběli:-). Další je Honza Brožek, přezdívaný Pepin, velký bavič a showman, který dokáže sehnat i nesehnatelné. Nejvíce děkuji mamce. Poskytuje mi garáž pro parkování a přípravu závoďáku, občas mi přispěje i finančně. Díky patří i Pepovi Filipovi, který jezdí po světě s týmem Škoda Motorsport, půjčuje mi doprovodnou dodávku a poslední dobou mi velmi pomohl i s úpravami kita. Vymýšlí na něm různé zlepšováky a fígle. Všem moc děkuji.

8 A jak jsi na tom se sponzory? Žádné nemám. Od začátku si vše financuji sám. Znamená to přes den Škoda Auto, po odpoledních pak opravuji doma auta pro radost a udržení v kondici. Občas je to slušná posilovna. Zkoušel jsem pár firem obejít, ale marně. U nás na Jablonecku je navíc hospodářství po úpadku sklářského průmyslu totálně v háji Samozřejmě každá koruna navíc od sponzorů by mě potěšila:-). Jaké jsou tvé další závodnické plány? Prioritou je pokračovat nadále s mým kitem. Dosáhl jsem na něj po mnoha letech a jeho pořízením se mi splnil jeden z velkých snů. Do budoucna však budu muset pomalu řešit také bydlení a rodinu.