Autor: Petr Tluchoř. Akademický rok: 2007/2008

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie Bakalářská práce Volební systém České republiky a jeho vývoj Autor: Petr Tluchoř Akademický rok: 2007/2008 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Volební systém České republiky a jeho vývoj zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny

2 Obsah Obsah Úvod Volební systémy Pojem volebního systému Typologie volebních systémů Většinové volební systémy Relativně většinové systémy Absolutně většinové systémy Systémy poměrného zastoupení Semiproporční systémy Smíšené volební systémy Volební systém v ČR Volby do Poslanecké sněmovny Volby do Senátu Volby do zastupitelstev krajů Komunální volby - volby do městských zastupitelstev Volby do Evropského parlamentu Vývoj volebního systému v ČR Rakousko Uhersko ( ) První Československá republika ( ) Od Mnichova k Únoru ( ) Období komunistického režimu ( ) Demokracie a svobodné volby ( ) Samostatná Česká republika ( ) Reforma volebního systému v ČR Východiska pro volební reformu Volební reforma v ČR Okolnosti a průběh vyjednávání novely volebního zákona Návrhy, varianty, výsledky Ústavní stížnost prezidenta Václava Havla

3 5.2.4 Nález Ústavního soudu Koaliční návrh na změnu v roce Konstrukce volebních krajů, resp. regionů Metody přepočtu hlasů na mandáty Cesty volební reformy Volební reforma se změnou ústavy Závěr Summary Soupis bibliografických citací Internetové zdroje: Právní předpisy a judikatura: Příloha 1 - Modelové výpočty navrhovaných variant

4 1 Úvod Je sobota 3. června 2006, 14:00. Česká televize poprvé zveřejňuje první odhad volebního triumfu Občanské demokratické strany. O sedm hodin později pronáší svůj projev Jiří Paroubek, kdy se hlásí o vládu se 101 hlasy levice. Ani jedna varianta neplatila V pravidelném cyklu se spolu s volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vrací na stránky českých médií i do programů rozličných seminářů téma změny volebního systému. Je to zcela logické. Od vzniku samostatné České republiky nepřinesly žádné volby takový výsledek, který by následně umožnil sestavení silné a stabilní vlády. Ústava České republiky ve svém Čl. 18 stanoví pro volby do Poslanecké republiky systém poměrného zastoupení. Konkrétní způsob rozdělování mandátů z platných odevzdaných hlasů určuje zákon o volbách do Parlamentu. Podoba vlády ČR a její funkčnost a stabilita je v přímé závislosti na složení mandátů jednotlivých politických stran v Poslanecké sněmovně. Pokud nezíská některá politická strana, ať již sama či společně s koaličními partnery, jasnou většinu v Poslanecké sněmovně, její pozice je slabá a možnost akceschopně vládnout přinejmenším komplikovaná. Hlavním cílem této práce je tedy představit volební systém České republiky s autorovým námětem pro volební inženýrství, které by mohlo v ČR vést k vytvoření silné, většinové, stabilní a akceschopné vlády. V úvodní části své práce se autor zaměří na definování pojmu volebního systému a rozbor jeho jednotlivých typologií. Hlavní důraz bude kladen na varianty systémů poměrného zastoupení, jejich hlavních parametrů a zejména na popis jednotlivých volebních formulí. Druhou část autor věnuje stručnému přehledu volebních systémů uplatněných v současnosti v České republice pro volby do jednotlivých zastupitelských sborů. V další části bude práce při historickém ohlédnutí za vývojem volebního systému na území dnešní České republiky směřovat až do období Rakouska Uherska, tedy období, kdy začala být naplňována definice volebního práva v demokratických společnostech, jako všeobecného, rovného a přímého rozhodování tajným hlasováním. Pozornost bude dále věnována vývoji volebního systému v období - 4 -

5 pádu komunistického režimu roku 1989 a zejména období po vzniku samostatné České republiky v roce Reforma volebního systému ČR, její východiska a zejména pak pokus o změnu v letech jsou předmětem další části práce. V závěrečné pasáži této práce autor pokusí na základě analýzy možných cest reformy volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny ČR dospět k návrhu na konkrétní změnu, splňující zadání možného sestavení většinové vlády. 2 Volební systémy Politický systém v demokratickém prostředí se neobejde bez možnosti svobodného výběru. Jednu z hlavních podob tohoto výběru představují volby do zastupitelských sborů na celostátní či místní úrovni, přičemž míra demokracie je mimo jiné určena právě těmito volbami. Svoboda nabídky a následná možnost volby jsou základními atributy demokracie. Dokonce i v některých nedemokratických režimech se klade značný význam na výsledky voleb, které, ač většinou zmanipulované, mají určitým teatrálním způsobem pomoci legitimizovat moc vládnoucích elit. Obecně lze tedy říci, že volby ve svých rozmanitých podobách jsou jedním z určujících faktorů politického systému a hrají významnou, ne-li hlavní roli při tvorbě konkrétního politického systému daného státu Pojem volebního systému Volební proces je charakterizován především dvěma fázemi. Tou první je uskutečnění voleb s procesem výběru voliče, druhým pak transformace výsledku do politického složení voleného sboru. Soubor pravidel řídící proces od jeho úplného začátku, tj. od vyhlášení voleb a stanovení jejich data, po jeho konečnou fázi, tedy sečtení hlasů a jejich převedení na mandáty, je uzákoněn ve volebních zákonech a volebních řádech dané země. Tento soubor pravidel lze v širším pojetí označit za volební systém. Obecně se tedy může říci, že volební systém je soubor pravidel, který řídí proces voleb a jehož výslednou podobou je transformace hlasů na mandáty. 1 Cabada, L., Ženíšek, M. Smíšené volební systémy. Dobrá Voda, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,

6 V širším pojetí je jistě možné do pojmu volební systém zahrnout všechny faktory regulující konání voleb zahrnující celý volební proces, zásady volebního práva (např. podmínky účasti obyvatel ve volbách) a konečně vlastní volební proceduru. Pro potřeby této práce budu pod pojmem volební systém rozumět zejména onu závěrečnou proceduru, tedy mechanismus transformace hlasů voličů na složení voleného zastupitelského sboru. 2.2 Typologie volebních systémů Ve světě existuje celá řada volebních systémů. Možná by se dalo říci, že co země, to jiný volební systém. Ač jsou některé z nich na první pohled velmi podobné, liší se např. v systému sčítání hlasů a v jejich převedení na mandáty, ve velikosti volebních obvodů nebo v jiných faktorech, které volební systém determinují. Některé z těchto faktorů se mohou jevit jako drobné detaily, ale po jejich aplikaci čí úpravě se může výrazně či zcela změnit původní ráz volebního systému. Rein Taagepera dokonce tvrdí, že: Všechny volební systémy jsou sui generis, i ty s podobnými volebními pravidly, protože jsou zakotveny v jiném historickém a sociopolitickém kontextu. 2 V zásadě existují dva základní volební systémy: systém většinový a systém poměrného zastoupení, přičemž každý z těchto systémů má řadu modifikací. Obecně platí, že ve většinovém systému vítězí ten, kdo získal většinu hlasů, zatímco u poměrného rozhodují poměry hlasů. Pokud si mandáty mezi sebe kandidáti či strany rozdělí v určitém poměru, který vychází z počtu hlasů, které získali, jde o poměrný systém. Sartori vyjádřil rozdíl mezi oběma velmi jednoduše:... kritériem je to, zda se hlasy na mandáty přepočítávají v poměru, nebo nikoli 3. Pokud všechna křesla, která jsou v sázce, získá vítěz popř. vítězové, jedná se o většinový systém. Prostor mezi nimi většinovými a poměrnými zaplňují systémy tzv. semiproporční polopoměrné. Mezi ně mimo jiné spadají i systémy smíšené, tedy takové, které kombinují poměrnou a většinovou volbu. 2 Viz Taagepera, Rein. Designing Electoral Rules and Waiting an Electoral System to Evolve. Příspěvek byl součástí mezinárodní konference o Ústavním designu 2000", konané na univerzitě Notre Dáme. [Novák, M., Lebeda, T., Ženíšek, M. (a kol.). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání] 3 Sartori, G. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha : Sociologické nakladatelství,

7 2.2.1 Většinové volební systémy Většinové volební systémy přidělují mandát vítězi. V případě, že se ve volebním obvodě rozděluje více mandátů, není jejich snahou rozdělit je v poměru podle počtu hlasů, které kandidáti získali. Rozhodujícím kritériem je většina hlasů. Většina může být dvojí - relativní a absolutní. Podle tohoto kritéria také můžeme většinové systémy dále dělit. První variantou je většinový volební systém s relativní většinou, kdy vítězí kandidát s největším počtem hlasů bez ohledu na získané procento hlasů. Druhou variantou je pak většinový volební systém s absolutní většinou. V tomto případě vítězí kandidát, který získal nadpoloviční počet hlasů Relativně většinové systémy Systém relativní většiny bývá nazýván také jako first-past-the-post systém (FPTP), Westminster, plurality system, relativně většinový, či jednokolový systém. Prostá většina je nejsnáze dosažitelnou většinou. Získá jí ten kandidát, který byl v daném obvodě nejúspěšnější. Kandidát musí získat více hlasů, než kterýkoli jiný ze zbylých kandidátů. To v praxi bývá často méně než nadpoloviční většina. Pro účely voleb je země rozdělena do jednomandátových obvodů, jejich počet je shodný s počtem poslanců, kteří mají zasednout ve voleném shromáždění. V každém volebním obvodě zvítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů. Rizikem tohoto způsobu volby je vysoký počet propadnutých hlasů. Ve většině případů přináší disproporční volební výsledky. Silné strany bývají zvýhodněny, slabé naopak. Za jistých okolností vede k systému dvou stran, které se střídají u moci. Princip relativní většiny aplikované v jednomandátových volebních obvodech představuje tradiční systém, je vůbec nejčastěji užívaným na celém světě. Volí se jím např. poslanci Dolní komory britského parlamentu. Pro parlamentní volby jej aplikuje několik desítek zemí, převážně bývalých britských kolonií, popřípadě zemí, na které měla Británie dlouhodobě intenzivní kulturní a politický vliv. Blokové hlasování Systém relativní většiny aplikovaný do vícemandátových volebních obvodů je tzv. Block vote (BV) - blokové hlasování. Jediným rozdílem oproti předchozímu je skutečnost, že na místo jednoho poslance je jich v obvodě voleno více. Každý volič - 7 -

8 disponuje tolika hlasy, kolik poslanců má být zvoleno, přičemž všechny hlasy mají stejnou váhu. Hlasy nelze kumulovat, tedy jednomu kandidátovi volič nemůže přidělit více než jeden hlas. Kandidáti jsou seřazeni do sestupného pořadí podle počtu hlasů, které získali. Mandáty získávají ti nejúspěšnější. Na rozdíl od FPTP tedy nevítězí pouze jeden první, ale prvních x" kandidátů, v závislosti na velikosti obvodu. Poměr mezi hlasy, které obdrželi, není rozhodující. Je dost dobře možné, aby první úspěšný kandidát získal např. pětinásobně více hlasů, než poslední úspěšný kandidát. Přes několikanásobný rozdíl ve voličské podpoře oba získají jeden stejný mandát. Blokové hlasování není zdaleka tak hojně využíváno, jako FPTP. Disproporce tohoto systému jsou taktéž značné, ale se zvětšováním volebních obvodů mohou klesat. Nalezneme jej např. na Bermudách, v Kuvajtu, Thajsku a na Filipínách. Kumulativní hlasování Modifikací blokového hlasování (BV) je tzv. kumulativní hlasování (CV), volič může své hlasy kumulovat ve prospěch menšího počtu kandidátů, než je v obvodě voleno. Pokud volič přímo ze zákona disponuje větším počtem hlasů, než je v obvodě voleno poslanců, pak se jedná o další modifikaci, tzv. bodové hlasování (PV). I zde lze hlasy kumulovat. Kumulativní ani bodové hlasování se v současnosti pro parlamentní volby neužívá nikde. Stranické blokové hlasování Další variantou relativně většinového systému je tzv. party block vote (PBV) - stranické blokové hlasování. Na místo jednotlivých kandidátů si volič vybírá mezi kandidátními listinami politických stran. Má tedy pouze jeden hlas, který uděluje celé kandidátní listině. Vítězná kandidátní listina získává naprosto všechny mandáty. A to i za situace, kdy je její většina pouze relativní. Jedná se o nejstriktnější většinovou volbu a nejdisproporčnější běžně užívaný volební systém vůbec. Silné strany zde získávají ještě větší bonus, než u britského FPTP. Příklady použití tohoto volebního systému jsou v současnosti Singapur, Libanon a Tunisko

9 Absolutně většinové systémy Systém absolutní většiny (Majority systém) vychází ze shodného principu vítěz bere vše". Je zde však jeden podstatný rozdíl a to, kdo je považován za vítěze. Oproti předchozím případům, k vítězství nepostačuje být první, získat více než kdokoli jiný, tedy prostou většinu hlasů. K získání mandátu je zapotřebí více jak 50 % všech hlasů, tedy zisk více hlasů, než mají všichni ostatní kandidáti dohromady, zisk absolutní většiny. Uplatňuje se buď jako dvoukolový většinový systém (TRS Two Round System) nebo jako systém alternativního hlasování (AV - Alternativě vote). Dvoukolový většinový systém (TRS) Již v prvním kole je zvolen kandidát za předpokladu, že se mu podaří získat nadpoloviční většinu hlasů. Pokud se tak nestane, následuje kolo druhé, do něhož postupuje jen užší výběr kandidátů z prvého kola. Zde jsou k dispozici dvě varianty. Při variantě tzv. prezidentského dvoukolového systému postupují dva nejlepší kandidáti z prvního kola a jeden z nich tak ve druhém kole získává nadpoloviční většinu hlasů. Bývá též označován jako uzavřený dvoukolový systém. 4 Druhá varianta, tzv. parlamentní, neboli otevřený dvoukolový systém nemá předem stanovený počet kandidátů pro postup do druhého kola, je předem určena minimální hranici poměru hlasů pro postup do druhého kola. Tato procentuelně stanovená hranice může být velmi různá. 5 K získání mandátu ve druhém kole pak postačuje většina prostá. V obou případech musí volič k volbám dvakrát, obvykle v rozmezí jednoho až dvou týdnů. Alternativní hlasování (AV) Alternativní, někdy známé též jako australské, hlasování představuje jednokolovou alternativu principu absolutní většiny. Volič nemusí k volbám dvakrát, ale své preference vyjádří hned v prvním kole. Kandidáty na hlasovacím lístku může označit číslicemi podle pořadí, v jakém by je volil. Neznamená to, že by volič měl více hlasů. Hlas je jediný a přenáší se v případě, že jeho původní adresát ztrácí šanci na úspěch. Omezuje se tak propad hlasů. 4 Nejčastěji se s ním setkáme v nejrůznějších prezidentských volbách, my jej však známe z voleb do českého Senátu. 5 Nejznámějším příkladem je 12,5% z voleb do francouzského Národního shromáždění

10 V praxi vypadá rozdělování mandátů tak, že jsou nejprve sečteny první" hlasy pro kandidáty. Pokud nikdo nezískal nadpoloviční většinu, dochází na alternativní hlasy. Nejslabší kandidát je vyřazen ze souboje a jeho hlasy jsou rozděleny ostatním kandidátům na základě druhých preferencí. Takto se postupuje tak dlouho, dokud někdo nezíská nadpoloviční většinu hlasů. Díky tomu je samozřejmě možné, že konečným vítězem s absolutní většinou hlasů není kandidát, který byl po sečtení prvních preferencí na prvním místě. Samotná procedura obsazování mandátů je dosti složitá a pro řadu voličů jen velmi těžko pochopitelná Systémy poměrného zastoupení Druhou základní skupinou volebních systémů jsou systémy poměrného zastoupení (Proporitonal Representation Systems, často jen PR Systems). Oproti většinovým volebním systémům nabízí systém poměrného zastoupení velké množství variant. Všechny ale vycházejí ze principu, že přidělení mandátů by mělo odrážet strukturu podpory, vyjádřenou při hlasování. Snahou je dosáhnout politického složení voleného orgánu, které by relativně přesně reprezentovalo podobu příslušného elektorátu. Prvními zeměmi, kde byl zaveden poměrný volební systém, byly v roce 1855 Dánsko, 1891 Belgie a o osm let později následovalo Švédsko. Velký rozmach poměrných volebních systémů nastal až po skončení První světové války. Poměrné systémy můžeme rozdělit do dvou kategorií: systémy kandidátních listin (listinné poměrné systémy, List PR, List Systems) a jednojmenné přenosné hlasování (STV). Jednoduše se stačí orientovat podle podoby hlasovacího lístku. Pokud si volič vybírá mezi kandidátkami stran, popřípadě si může sestavovat kandidátku vlastní, jedná se o listinné systémy. Pokud má volič možnost vybírat jediného kandidáta pomocí preferencí (obdobně jako u alternativního hlasování), jde o jednojmenné přenosné hlasování. Mírou použití jsou tyto dvě kategorie zcela nesouměřitelné. Jednojmenné přenosné hlasování (STV) je pro volby do dolní komory parlamentu používán už jen na Maltě. Na první pohled je velmi podobný australskému alternativnímu hlasování. Voliči nevolí strany, ale jednotlivé kandidáty. Mohou je seřadit pomocí číselné řady podle své osobní preference. Jediným, avšak podstatným rozdílem je, že je tento mechanismus aplikován ve vícemandátových volebních

11 obvodech. Díky tomu jeho mechanismus není většinový, ale poměrný. V dalším popisu poměrných systémů se budu věnovat již pouze systémům listinným. Poměrné systémy skýtají mnoho možností, jak můžeme jejich výstupy a vlastnosti utvářet a ovlivňovat. Lze dosáhnout jak vysoké proporcionality, tak účinků podobných prostému většinovému systému. Mezi experty na volební systémy panuje široká shoda, že dvěma nejdůležitějšími dimenzemi volebního systému, s hlavními dopady na proporcionalitu výsledků a konečnou podobu stranického systému, jsou volební formule a velikost volebních obvodů. 6 Dále by nepochybně bylo možné do klíčových proměnných zařadit uzavírací klauzuli (kvórum), počet skrutinií a pravidla postupu do dalších skrutinií a další. Jejich účinky se mohou při různých vzájemných kombinacích umocňovat, překrývat, tlumit, nebo na sobě mohou být nezávislé. Samozřejmě bychom mohli nalézt celou řadu dalších, přímých i nepřímých prvků, které ovlivňují vztah mezi volebním a stranickým systémem. Nehrají však obecně takovou dominantní úlohu. Velikost obvodů Velikost volebních obvodů je nejvýznamnějším prvkem, který ovlivňuje celkový charakter a vlastnosti volebního systému. Počet mandátů přidělovaných ve volebním obvodě má silnější dopad na proporcionalitu, než jakékoli další faktory" 7 Velikost volebních obvodů je označována M (magnitude) a vyjadřuje, kolik mandátů se rozděluje v daném obvodě. Platí, že se zvyšující se velikostí obvodů vzrůstá míra poměrnosti a naopak. Ve velkých volebních obvodech podíly mandátů všech stran relativně přesně odrážejí podíl voličů, kteří jim odevzdali své hlasy. Čím jsou volební obvody větší, tím se podíly získaných hlasů a přidělených mandátů každé strany bližší. Čím jsou obvody menší, tím více se zvětšuje rozdíl mezi podílem hlasů a podílem mandátů každé strany. Silné strany získávají v malých obvodech větší podíl mandátů, než byl podíl hlasů jejich, tedy jakýsi bonus. Přesně naopak je tomu u slabších stran, které často bývají v malých obvodech podreprezentovány, nebo nezískají mandát vůbec. Podle některých autorů 8 leží pomyslná hranice výraznějšího zkreslení mezi M = 4 a M = 6 LEBEDA, Tomáš. Sociologický časopis. Hlavní proměnné proporčních volebních systémů [online]. 2001, roč. 37, č.4 7 Taagepera, Rein, Matthew Soberg Shugart Seats and Votes: The Effects and Determinants of.. 8 Taagepera, Rein, Matthew Soberg Shugart Seats and Votes: The Effects and Determinants of

12 5. Čtyřmandátové a menší obvody mohou produkovat uměle vytvořené většiny (manufactured majorities). Pětimandátové obvody jsou již považovány za obvody přinášející relativně proporční výsledky. V případě většího počtu stran může být M = 5 stále spíše disproporční, tzn. že se zmíněná hranice se může posunout mezi M = 5 a M = 6. Relativně malé volební obvody nalezneme například ve Španělsku. Jejich velikost se pohybuje v průměru kolem šesti mandátů. Spolu s D'Hondtovou volební formulí produkují tyto volební obvody disproporcionalitu orientovanou ve prospěch silnějších stran. Pravým opakem jsou země, kde celé území státu tvoří jediný velký volební obvod. Klasickými příklady jsou Nizozemsko a Izrael. Jediný volební obvod přináší maximálně proporční výsledek voleb, samozřejmě za předpokladu, že tento účinek není převážen účinkem jiné proměnné, např. uzavírací klauzule. Volební formule Volební formule jsou metody, s jejichž pomocí poměrné systémy převádějí počty hlasů na počty mandátů. Jsou to pravidla pro přidělování mandátů, která mají nejčastěji podobu vzorců. Volební formule můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Jsou jimi volební kvóty a volební dělitelé. Volební kvóty Volební kvóty pracují s celkovým počtem odevzdaných hlasů (votes) V a celkovým počtem mandátů (seats) S. Podílem je kvóta (quota) Q, nebo též volební číslo. Pomocí kvóty jsou pak politickým stranám přisuzovány mandáty. Kvóty nedokáží většinou rozdělit všechny mandáty, proto jsou spojovány s dalšími metodami, nebo bývá použito více skrutinií 9. Hareova kvóta volební číslo se získá tak, že je v každém volebním obvodu vydělen celkový počet platných odevzdaných hlasů počtem rozdělovaných mandátů. Každá kandidátka získává tolik mandátů, kolikrát je v jejím volebním výsledku obsaženo toto volební číslo. 9 Novák, M., Lebeda, T., Ženíšek, M. (a kol.). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání

13 Hare-Niemeyerova formule - prostá úprava Hareovy formule. Nevypočítává kvótu, ale přímo mandáty jednotlivým stranám. Hagenbach-Bischoffova - volební číslo se získá tak, že je v každém volebním obvodu vydělen celkový počet platných odevzdaných hlasů počtem rozdělovaných mandátů zvýšeným o jedna. Je modifikací a vylepšením Hareovy kvóty. Vychází z teoretického předpokladu, jako by rozdělovala o jeden mandát více. Tím se sníží velikost kvóty, která umožní rozdělit více mandátů, než v případě Hareovy formule. Teoreticky by mohl nastat případ, kdy tato formule rozdělí o mandát více. A to za předpokladu, že by každá(!) ze stran obdržela přesně určitý násobek vypočtené kvóty. Ve skutečnosti je tato situace prakticky nemožná. Droopova kvóta - volební číslo se získá tak, že je v každém volebním obvodu vydělen celkový počet platných odevzdaných hlasů počtem rozdělovaných mandátů zvýšeným o jedna. Dále je pak celkově vypočtené volební číslo zvýšeno o jedna. Téměř totožná s Hagenbach-Bischoffovou kvótou, vylučuje jen onu teoretickou možnost rozdělení o jednoho více mandátu. Kvóta Imperiali - volební číslo se získá tak, že je v každém volebním obvodu vydělen celkový počet platných odevzdaných hlasů počtem rozdělovaných mandátů zvýšeným o dva, případně o tři u posílené Imperaliho kvótě. Nutno jinými nástroji vypořádat se s rizikem rozdělení více mandátů, než je k dispozici. Nezaměňovat s Imperaliho dělitelem. Volební kvóty většinou nejsou schopny přidělit všechny mandáty. Následuje procedura, při níž je třeba neobsazené mandáty přidělit, většinou na základě zbylých hlasů. Tyto procesy probíhají buď na úrovni stejného obvodu, nebo ve druhém skrutiniu na vyšší úrovni volebních obvodů. Na úrovni původních volebních obvodů je to metoda největších zbytků a metoda největších průměrů. V případě přidělování mandátů na vyšších úrovních obvodů jsou nepřidělené mandáty a někdy i zbylé hlasy z více obvodů převáděny do dalšího skrutinia k rozdělení na vyšší, regionální, nebo celostátní úrovni. Zde je možno využít různých kvót či dělitelů. Volební dělitelé Tyto formule odstraňují problémy s nepřidělenými mandáty. Ty jsou v tomto případě alokovány postupně jednotlivým stranám podle aktuálních průměrů hlasů na mandát, o

14 který se strany ucházejí. Mandáty jsou vždy rozděleny všechny v jediném skrutiniu na úrovni příslušného volebního obvodu. Tyto metody pracují na principu řady dělitelů. Podle podoby této řady rozlišujeme jednotlivé formule. D Hondtův dělitel - počet platných hlasů každé strany je vydělen řadou celých čísel (dělitelů) počínaje jedničkou 1; 2; 3; 4; Ze všech podílů je pak vybráno tolik nejvyšších, kolik má být rozděleno mandátů. Každá strana má nárok na tolik mandátů, kolik jejích podílů bylo vybráno. Jde o původní metodou volebního dělitele, který jako jediný můžeme bezesporu označit za metodu největšího průměru. Vychází ze zásady, že není spravedlivé, aby jakákoli strana obdržela mandát dříve, dokud má nižší průměrný počet hlasů na jeden mandát, než kterákoli jiná strana. D Hondtův dělitel je absolutně nejrozšířenější volební formulí PR systémů. Dělitel Sainte-Laguë - užívá řadu lichých čísel 1; 3; 5; 7; Dělitel Sainte-Laguë pomáhá malým a středně velkým stranám na úkor stran velkých. Pro parlamentní volby se aktuálně nikde nepoužívá. Modifikovaný dělitel Sainte-Laguë (Vyrovnávací dělitel) - upravuje první cifru klasické Sainte-Laguë řady z 1 na 1,4. Řada pak vypadá následovně: 1,4; 3; 5; 7; Tím znesnadňuje přístup malých stran k prvnímu mandátu. Nejvíce jsou zvýhodněny středně velké politické strany. Tento fakt se projeví zejména v malých obvodech. Užívá se ve Skandinávii Švédsko, Norsko, Dánsko. Dělitel Imperiali užívá řadu celých čísel počínaje dvojkou 2; 3; 4; 5; Tento dělitel výrazně zvýhodňuje velké strany na úkor malých. Dánský dělitel užívá řadu stupňovanou ob tři celá čísla: 1; 4; 7; 10; Výrazně zvýhodňuje malé strany na úkor stran velkých. Spolu s dělitelem Imperiali se jedná o dvě nejdisproporčnější volební formule. Modifikovaný D Hondtův dělitel obměňuje první cifru klasického D Hondta z 1 na 1,42. Řada pak vypadá následovně: 1,42; 2; 3; 4; Jde o český příspěvek z doby pokusu o volební reformu v letech Pro volby do Sněmovny byl zrušen Ústavním soudem, platí pro volby do zastupitelstev krajů

15 2.2.3 Semiproporční systémy Zahrnují v sobě techniky, které z hlediska mechanismu volební formule nelze zařadit ani mezi systémy většinové, ani mezi poměrné. Patří sem zřídka se vyskytující limitované hlasování a jednojmenné nepřenosné hlasování. Vedle nich bývá někdy mezi polopoměrné systémy řazena stále početnější skupina systémů smíšených Smíšené volební systémy Systémy, kdy o celkovém složení voleného tělesa rozhoduje většinová (ve výjimečných případech semiproporční) a o další části poměrná technika. 3 Volební systém v ČR 3.1 Volby do Poslanecké sněmovny Ústava České republiky stanoví pro volby do Poslanecké sněmovny, že budou probíhat podle zásad poměrného volebního systému. Území České republiky je rozděleno do 14 volebních krajů, které jsou shodné s vyššími územně samosprávnými celky. Mandáty jsou rozdělovány stranám, které na celostátní úrovni překročily hranici pěti procent z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalice politických stran platí následující pravidlo: Koalice dvou stran musí získat nejméně 10% hlasů, koalice tří stran musí získat nejméně 15% hlasů, koalice čtyř a více stran musí získat nejméně 20% hlasů. Mandáty jsou ve volebních krajích stranám a koalicím, které překročily stanovenou uzavírací klauzuli, rozdělovány na základě d Hondtova systému. Počty získaných hlasů každé strany jsou postupně děleny čísly, 1;2;3;4 n, kde n je o jednu větší, než je počet přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Výsledky dělení všech stran a koalic jsou potom seřazeny podle velikosti až do počtu přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Jednotlivým subjektům je potom přiděleno tolik mandátů, kolikrát se jejich výsledek objevil v porovnávané řadě. Aktivní volební právo má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Překážkou výkonu volebního práva je omezení z důvodu ochrany zdraví lidu a zbavení občana způsobilosti k právním úkonům. Volební právo mají všichni občané České republiky, bez ohledu na to, zda mají bydliště na území státu či nikoli. Pro volby do Poslanecké sněmovny je umožněno

16 občanům volit na zastupitelských úřadech ČR. Pasivní volební právo pro Poslaneckou sněmovnu vzniká ve věku 21 let a náleží všech občanům s volebním právem aktivním. 3.2 Volby do Senátu Ústava České republiky stanoví pro volby do Senátu, že budou probíhat podle zásad většinového volebního systému. Česká republika je rozdělena do 81 volebních obvodů, v každém obvodu je volen jeden senátor. Senátoři jsou voleni s využitím dvoukolového většinového systému. V prvním kole je kandidát zvolen senátorem v případě, že získal více než padesát procent z celkového počtu platných odevzdaných hlasů v daném obvodě. V případě, že žádný z kandidátů nezískal více než padesát procent, koná se za týden druhé kolo, do kterého postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných platných hlasů v prvním kole. Ve druhém kole stačí kandidátovi ke zvolení prostá většina hlasů. Aktivní volební právo pro volby do Senátu je totožné s volbami do Poslanecké sněmovny s jedinou výjimkou, že do Senátu mohou občané volit jen v případě, pokud se dostaví na území České republiky v den voleb. Pasivní volební právo do Senátu je od 40 let věku. 3.3 Volby do zastupitelstev krajů Volby do zastupitelstev krajů se řídí zákonem č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů. Tento zákon jednak vychází z ústavních limitů (čl. 102 Ústavy - volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva) a jednak stanoví nad rámec ústavní úpravy další zásady a organizaci voleb. Ve svém 2 stanoví zásadu poměrného zastoupení, v 4 a 5 aktivní a pasivní volební právo, překážky volebního práva a neslučitelnost funkce člena zastupitelstva kraje. Členem zastupitelstva kraje může být zvolen každý volič (tj. státní občan České republiky, který alespoň druhý den voleb dosáhl věku 18 let a je přihlášen k trvalému pobytu v obci, která náleží do územního obvodu kraje), u kterého není překážka ve výkonu volebního práva, tj. zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Na celém území kraje je ustaven jeden volební obvod, kde se volí mezi 45 a 65 zastupiteli. Mandáty jsou uděleny kandidátům z

17 předních míst kandidátních listin, anebo na základě preferenčních hlasů, těm stranám, hnutím a koalicím, které získaly alespoň 5 % hlasů. K přidělování mandátů se použije poměrný volební systém s použitím vyrovnávacího ďhondtova volebního dělitele. 3.4 Komunální volby - volby do městských zastupitelstev Do obecních a městských zastupitelstev se volí dle zákona o volbách do zastupitelstev obcí č. 491/2001 Sb. Pro volby se používá systém volných kandidátních listin. Ty mohou stavět politické strany, politická hnutí i nezávislí kandidáti. Počet kandidátů na jedné kandidátní listině je omezen počtem mandátů v zastupitelstvu. Pro přepočet hlasů na mandáty se používá d Hontova metoda volebního dělitele. Volební klausule je stanovena na 5 % platných hlasů. Samotná volební technika se jmenuje panašování. Volič má možnost zaškrtnutím volit libovolné kandidáty a to dokonce z různých stran. Druhá možnost je, že volič zaškrtne kandidátní listinu. Tím dostane každý na takové kandidátní listině jeden hlas. Třetí možností je, když volič zatrhne kandidátní listinu a v ostatních kandidátních listinách zatrhává jednotlivé kandidáty. Každý takový kandidát dostane jeden hlas a zaškrtnutá strana nebo hnutí zbytek hlasů do celkového počtu mandátů v zastupitelstvu. 3.5 Volby do Evropského parlamentu V České republice jsou volby do Evropského parlamentu upraveny zákonem o volbách do Evropského parlamentu z roku Právo volit má každý občan České republiky, který alespoň druhý den voleb dosáhl věku 18 let, a občan jiného členského státu Evropské unie, který alespoň druhý den voleb dosáhl věku 18 let a v České republice pobývá nejméně 45 dnů. Poslancem Evropského parlamentu může být zvolen každý občan České republiky či občan jiného členského státu Unie, který pobývá na území České republiky nejméně 45 dnů. Na základě pravidel stanovených ve Smlouvě o přistoupení České republiky k Evropské unii se na území České republiky volí do Evropského parlamentu 24 poslanců. Pro volby byl vybrán systém poměrného zastoupení, strany musí překročit pětiprocentní klauzuli a mandáty jsou poté přiděleny podle d Hondtovy metody. 10 Zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů

18 4 Vývoj volebního systému v ČR 4.1 Rakousko Uhersko ( ) Rok 1867, rakousko uherské vyrovnání a vznik Rakousko Uherské říše si dovolím zvolit jako startovací bod stručného přehledu vývoje volebního systému v českých zemí. Součástí tzv. prosincové ústavy byl ústavní zákon č. 141/1867 ř.z. ze dne 21. prosince 1867 o říšském zastupitelstvu. Zákon ponechal v platnosti kuriový volební systém z roku 1861 a způsob volby poslanců Poslanecké sněmovny nepřímou volbou prostřednictvím zemských sněmů. Nový volební řád říšské rady z roku 1873 byl založen opět na kuriovém systému, ale oproti předchozímu volebnímu zákonu byla zavedena přímá volba, která nahradila volbu prostřednictvím zemských sněmů. Volební systém byl založen na jednomandátových obvodech a relativní většině získaných hlasů. Postupně docházelo k úpravám kuriového sytému, k rozšiřování okruhu voličů a narůstáním tlaku na všeobecné volební právo. Ani přijetí tzv. Badeniho volební reformy v roce 1896 k tomu ještě nevedlo. Až v roce 1907 vstoupila v platnost tzv. Beckova volební reforma, která zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné aktivní volební právo pro muže nad 24 let věku. Volit nesměli vojáci a četníci. Týkala se pouze voleb do Říšské rady. Území bylo rozděleno na jednomandátové okresy, kde se volilo dvoukolově absolutním většinovým systémem. Nově vzniklá říšská rada měla 516 poslanců. 4.2 První Československá republika ( ) V čele nově vzniklé Československé republiky stál tzv. Revoluční Národní výbor. Ten byl nucen poměrně rychle řešit problém neexistující ústavy, a proto byl za tímto účelem zřízen ústavní výbor. Ústavní výbor měl za úkol předložit Revolučnímu Národnímu výboru ke schválení první československou prozatímní ústavu. Ta byla dne 13. listopadu skutečně předložena a posléze přijata jako zákon č. 37/1918 Sb. Ústava předpokládala vznik nejvyššího zákonodárného sboru pod názvem Národní shromáždění, vznik úřadu prezidenta a vlády. Národní shromáždění čítalo 256, od března 1919 pak 270 poslanců. Do nově vzniklého Národního shromáždění se dle této prozatímní ústavy nevolilo. Tento zákonodárný sbor byl ustaven stejně jako již dříve Revoluční Národní výbor, dle tzv

19 Švehlova klíče 11, tzn. že Národní shromáždění bylo vytvořeno podle výsledků posledních voleb do rakouské říšské rady z roku Poslanci dle tohoto klíče byli jmenováni vedením svých politických stran, z čehož pramení vázanost mandátu, kdy mandát poslance je majetkem politické strany. Všechny tyto skutečnosti později ovlivnily vývoj prvorepublikového Československa. Ihned započali práce na přípravě definitivní ústavy Československé republiky a na přípravě prvních voleb do zákonodárného Národního shromáždění. Československá ústava z roku 1920 stanovila, že Parlament neboli Národní shromáždění meziválečného Československa bude složen ze dvou komor, a to Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna měla 300 poslanců volených na 6 let, Senát tvořilo 150 senátorů volených na 8 let vždy na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva. Nikdo nesměl být členem obou komor zároveň, ale mohl vykonávat vládní funkci. Aktivní volební právo bylo stanoveno do poslanecké sněmovny na 21 let, do senátu na 30 let a pasivní volební právo bylo omezeno 26., respektive 45. rokem věku. Byla stanovena volební povinnost a povinnost přijmout volbu za člena Národního shromáždění. Od této povinnosti byli pouze některé osoby osvobozeny. Například osoby starší 70 let, osoby tělesně postižené, nebo ty, které se nemohly dostavit do volebních místností ze zdravotních důvodů a podobně. Celý tehdejší volební systém je založen na principu poměrného zastoupení a skládá se ze tří skrutinií. První skrutinium probíhá na úrovni volebního kraje, druhé a třetí na celostátní úrovni. Volební zákon v roce 1920 předpokládal rozdělení republiky na 23 krajů, což však bylo několikrát měněno. V prvním skrutiniu byla použita Hareova kvóta na úrovni volebního kraje. Nejprve se vypočítá volební číslo tak, že se součet všech platných hlasů odevzdaných všem stranám vydělí počtem mandátů, jenž se má v daném volebním kraji obsadit. Celé číslo beze zbytku je číslem volebním. Vypočteným volebním číslem se poté dělí součet hlasů odevzdaných pro každou kandidátní listinu. Každá strana získá tolik mandátů, kolikrát je volební číslo obsaženo v součtu hlasů odevzdaných pro danou stranu. Z jednotlivých volebních stran obdrží mandát kandidáti podle pořadí, v jakém jsou uvedeni na kandidátní listině strany. V prvním skrutiniu nerozdělené mandáty jsou převáděny na celostátní úroveň a zde rozdělovány podle Hagenbach-Bishoffovy kvóty. Jestliže nebyly ve druhém skrutiniu obsazeny všechny 11 FILIP, Jan; SCHELLE, Karel. Vývoj a současnost voleb a volebního práva v ČSFR. s. 42 SCHELLE, Karel. Československé dějiny státu a práva v dokumentech 2 díl Ústavní systém ( )

20 mandáty, rozdělí se v následujícím třetím skrutiniu podle tradiční metody největších zbytků, tj. mandát postupně získají ty strany, které při dělení v předchozím skrutiniu vykázaly největší zbytky. Metoda rozdělení mandátů ve druhém a třetím skrutiniu se změnila a zkomplikovala po roce To spolu se zvýšením kvóra pro druhé skrutinium. Přestože poslanecký mandát byl dle ústavy volný a poslanci nesmějí od nikoho přijímati příkazů 12, byla praxe za první republiky zcela jiná. V podstatě za pomoci tzv. poslaneckých reversů byl majitelem mandátu stranický sekretariát dané politické strany. 4.3 Od Mnichova k Únoru ( ) Po přijetí Mnichovské dohody byl dne 15. prosince 1938 přijat ústavní zákon č. 330 Sb. Ten zmocňoval prezidenta republiky, aby mohl na jednohlasný návrh vlády vydat dekretem s mocí ústavního zákona nové texty ústavy a ústavních zákonů, vyžádají-li si to nové poměry. Dále tato úprava zmocňovala vládu na dobu 2 let od nabytí účinnosti tohoto zákona přijímat všechna nutná nařízení. Tento zákon ve své podstatě roli Národního shromáždění vymazal. Po ustavení protektorátu bylo Národní shromáždění rozpuštěno dne 21. března 1939 a formálně parlament ukončil činnost vládním nařízením ze dne 5. října V srpnu 1945 bylo ústavním dekretem prezidenta č. 47/1945 Sb. a na něj navazujícím nařízením vlády č. 48/1945 Sb. rozhodnuto o tom, jaké pravomoci bude mít Prozatímní Národní shromáždění a jakým způsobem bude ustaveno. Prozatímní národní shromáždění bylo jednokomorové, mělo 300 poslaneckých křesel, které se obsadily formou nepřímých voleb na základě politické parity. Aktivní volební právo měly osoby, které dosáhly věku 18 let a pasivní volební právo bylo spojeno s věkem 21 let. V Čechách bylo zastoupení politických stran ve volbách určeno dohodou stran v Národní frontě, která podala společnou kandidátní listinu. Za každou stranu bylo na této kandidátce vepsáno 40 jmen. Zbývajících 40 jmen kandidátů připadlo na kandidáty masových společenských organizací. Jedním z nejdůležitějších úkolů Prozatímního národního shromáždění bylo připravit co nejdříve řádné volby do ústavodárného Národního shromáždění. Ústavodárné Národní shromáždění mělo 300 členů. Aktivní volební právo měly osoby starší 18-ti let a pasivní volební právo měli osoby starší 21-ti let. Všechny tyto 12 Ústava Československé republiky Zák. č. 121/1920 Sb. 22 článek

21 osoby museli dále splňovat i ostatní podmínky volebního zákona. Funkční období této sněmovny mělo trvat do doby, než se sejde zákonodárný sbor Československé republiky zvolený podle nové ústavy. Nejdéle však 2 roky. Zákon č. 67/1946 Sb. o volbě ústavodárného Národního shromáždění, upravoval organizaci voleb, práva a povinnosti voličů a způsob přepočtu odevzdaných hlasů ve volbách na mandáty. Opět jako v první republice byla v prvním skrutiniu užita Hareova a ve druhém Hagenbach-Bischoffova metoda. Volební zákon rozdělil území republiky na tři země a 28 volebních krajů. Kandidátní listiny byly přísně vázané a v každém volebním kraji mohlo být na jedné kandidátce dané politické strany zapsáno maximálně 30 kandidátů. Voličům byla tímto zákonem stanovena volební povinnost a pro případ, že volič nechtěl ve volbách dát svůj hlas žádné kandidátní listině, obdržel za tímto účelem každý volič tzv. bílý lístek, tedy čistý list papíru. Celkově se ve volbách rozdělovalo 300 mandátů ústavodárného Národního shromáždění. Volby proběhly dne 26. května 1946 a s převahou v nich zvítězila Komunistická strana. 4.4 Období komunistického režimu ( ) Samostatnou kapitolou ve vývoji volebního systému v českých zemích je období komunistického režimu v letech Samozřejmě volby postrádaly základní atribut, který od voleb očekáváme, tedy atribut svobody volby. Přesto se domnívám, že stojí za to i toto období pár větami zmínit. První volby v květnu 1948 se konaly ještě podle zásady poměrného zastoupení přibližně v prvorepublikové podobě dle zákona o volbách č. 75/1948 Sb., avšak jediná kandidátka, kandidátka Národní fronty výsledek jasně určovala. Roku 1954 potom došlo k zásadní změně. Byl schválen ústavní zákon č. 26/1954 Sb. o volbách do Národního shromáždění, v němž byly na základě inspirace v SSSR byl zaveden absolutní většinový systém v jednomandátových obvodech. Kandidáti Národní fronty byli samozřejmě zvoleni absolutní většinou hlasů již v prvním kole. V 3 byla také nově zakotvena odvolatelnost poslance, rozhodnou-li o tom jeho voliči. K odvolání stačila nadpoloviční většina hlasů alespoň poloviny oprávněných voličů v daném volebním obvodě. Po roce 1960 se odvolávalo na veřejných schůzích. Po roce 1967 se rovněž o odvolání hlasovalo na schůzích, avšak na rozdíl od dřívějška tajně. Ústavním zákonem č. 117/1969 Sb. bylo potom mimo jiné umožněno zbavení poslance mandátu

22 na návrh rozhodovacích institucí Národní fronty a na jeho návrh nahrazení jinou osobou. To bylo brzy uplatňováno v rámci procesu normalizace. Změna volebního zákona v roce 1967 zaváděla další zásadní změnu - většinovou volbu ve vícemandátových obvodech (block vote), kde měl volič tolik hlasů, kolik bylo v daném obvodě obsazováno mandátů (4-8). Podle tohoto principu se však nikdy nevolilo, neboť zákony o volbách z roku 1971 znamenaly návrat k systému jednomandátových obvodů. 4.5 Demokracie a svobodné volby ( ) Na konci roku 1989 dochází v Československu k pádu komunistického režimu a k nenásilnému předání moci zástupcům demokratických sil. Jedním z hlavních hesel sametové revoluce bylo i heslo svobodné volby. Starý komunistický parlament sice ještě na závěr roku 1989 zvolil Václava Havla prezidentem, ale občany již rozhodně nereprezentoval. Příprava svobodných a demokratických voleb se jevila jako jeden z klíčových úkolů prvních měsíců roku Bez ohledu na přípravu voleb bylo rozhodnuto o urychlené rekonstrukci zákonodárných a zastupitelských sborů. Bylo rozhodnuto doplňovat tyto orgány tzv. kooptací 13, což byl krok, kterým se Československo výrazně odlišovalo od ostatních postkomunistických zemí. Samotný akt kooptace je z hlediska volebního práva velmi diskutabilní. Proto, aby bylo možno kooptaci vykonávat, byl přijat ústavní zákon č. 183/1989 Sb. a ústavní zákon č. 14/1990 Sb. Šlo o zákony na základě kterých bylo doplněno k 30. lednu 1990 Federální shromáždění a během února 1990 i Česká a Slovenská národní rada. V této vlně kooptace bylo na návrh Občanského fóra resp. Veřejnosti proti násilí ve Federálním shromáždění vyměněno 102 poslanců, kteří se svého poslaneckého mandátu vzdali a 35 poslanců bylo odvoláno. V České národní radě bylo nově obsazeno 63 mandátů a 1 zůstal neobsazen. Ve Slovenské národní radě bylo nově obsazeno 42 mandátů 14. Na základě jednání všech politických sil u tzv. kulatého stolu se v lednu 1990 začaly urychleně připravovat volební zákony pro volby do Federálního shromáždění a do národních rad. 13 Kooptace je doplnění, případně rozšíření voleného orgánu jeho vlastním rozhodnutím, jeho vlastní volbou. 14 KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách

23 27. února 1990 byl přijat ústavní zákon č. 45/1990 Sb. 15, kde se hovoří o tom, že funkční období Federálního shromáždění, ČNR a SNR vzešlých z voleb roku 1986 končí dnem voleb do příslušných zákonodárných sborů v roce Dále ve svém druhém paragrafu omezuje délku funkčního období nově zvoleného Federálního shromáždění z voleb 1990 na 24 měsíců. Klíčovým okamžikem těchto příprav bylo přijetí volebního zákona č. 47/1990 Sb. 16, který znamenal návrat k demokratické tradici voleb první a třetí Československé republiky. Tento zákon byl později novelizován pro volby v roce 1992 zákonem č. 59/1992 Sb. jako ucelený volební zákon včetně všech novelizací vyšel ve sbírce zákonů pod č. 60/1992 Sb. Volby do ČNR upravoval volební zákon č. 54/1990 Sb. Federální shromáždění mělo 350 poslanců a skládalo se ze dvou sněmoven. Sněmovny lidu, složené z 200 poslanců a Sněmovny národů se 150 poslanci. Volby pobíhaly na základě obecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním na principu poměrného zastoupení. To znamenalo návrat k tradici prvorepublikového výkonu volebního práva. Do Sněmovny národů se dle ústavy volilo v každé republice 75 poslanců. Rozdělení mandátů mezi Českou a Slovenskou republiku do Sněmovny lidu probíhalo za pomoci státního mandátového čísla či tzv. Hareovy kvóty. Toto číslo se získalo tak, že se vydělil celkový počet obyvatel žijící k 1. lednu 1990 počtem mandátů Sněmovny lidu. Pro volby Sněmovny lidu to znamenalo, že v roce 1990 bylo přiděleno v České republice 101 a na Slovensku 49, při volbách 1992 pak 99 a 51 mandátů. Pro postup do prvního skrutinia bylo v roce 1990 stanoveno 5% kvórum z odevzdaných hlasů alespoň v jedné z republik. Pro volby 1992 bylo zákonem stanoveno rozpětí kvora 5 10 % odlišně pro politické strany či hnutí a koalice. Přepočet platných hlasů na mandáty probíhal v České republice pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty 17. Druhé skrutinium se provádělo na celostátní úrovni opět pomocí Hagenbach- Bischoffovy kvóty, zbylé nerozdělené mandáty byly rozděleny dle metody největšího volebního zbytku. Do České národní rady se volilo 200 členů v celkem osmi volebních krajích stejným způsobem jako při volbách do Federálního shromáždění. Drobné odlišnosti byly v kvóru pro jednotlivé typy koalic a v preferenčním hlasování. Za zmínku určitě stojí návrh prezidenta Havla z konce roku 1991, který by celý volební 15 Zákon č. 45/1990 Sb. ze dne 27. února 1990 o zkrácení volebního období zákonodárných sborů. 16 Zákon č. 47/1990 Sb. ze dne 27. února 1990 o volbách do Federálního shromáždění. 17 Na Slovensku se tento způsob užil až ve volbách KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách

24 systém měnil v podstatě na většinový v jednomandátových obvodech. Možná i vzhledem ke krátkému časovému odstupu od voleb nebyl přijat. 4.6 Samostatná Česká republika ( ) Federální shromáždění ČSFR přijalo 25. listopadu 1992 ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku společného státu. V čl. 4 se zákonodárná moc v České republice přikazuje do působnosti parlamentu složeného z poslanců Federálního shromáždění za Českou republiku a poslanců ČNR vzešlých z voleb v roce 1992, ve skutečnosti však byla Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR sestavena z poslanců ČNR a u poslanců FS došlo k zániku mandátu. Dne 16. prosince 1992 byla přijata nová Ústava ČR jako zákon č. 1/1993 Sb. a 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika. 5 Reforma volebního systému v ČR 5.1 Východiska pro volební reformu Žádné parlamentní volby od data vzniku samostatné České republiky nepřinesly výsledky, které by umožnily vznik stabilní, akceschopné a bezpečně většinové vlády. Až do současnosti lze za takovou považovat jen první vládu Václava Klause, vzešlou z voleb do České národní rady v roce Tato vláda se stala vládou samostatné České republiky na základě přechodného ustanovení Ústavy České republiky ze dne Od prvních voleb se v samostatné České republice v roce 1996 vystřídalo již osm vlád. Žádná nenaplnila všechny tři zmíněné parametry. Volby 1996 s sebou přinesly menšinovou vládu Václava Klause s původně 99 poslanci ve Sněmovně 19, která vydržela cca rok a půl ( ). Vládní krize z konce roku 1997 tuto vládu definitivně položila, demise byla podána Následovala řada nestandardních kroků, počínaje vznikem Tošovského vlády ( ), a konče zkrácením volebního období a následným 18 Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Článek 108: Vláda České republiky jmenovaná po volbách v roce 1992 a vykonávající svou funkci ke dni účinnosti Ústavy se považuje za vládu jmenovanou podle této Ústavy. 19 ODS 68 + KDÚ-ČSL 18 + ODA 13 =

25 vypsáním předčasných voleb pomocí speciálního ústavního zákona. Tato vláda měla za úkol pouze překlenout období do předčasných voleb vypsaných na počátek léta Ani předčasné volby z roku 1998 situaci neřešily a většinovou vládu znovu nepřinesly. Jejich výsledek, na první pohled umožňoval zformovat vládní většinu v Poslanecké sněmovně ODS, KDÚ-ČSL a Unie svobody 20, avšak často osobní animozity a politický vývoj předchozího roku sestavení vlády na tomto formátu znemožnil. Stejně tak nedošlo k sestavení vlády na formátu ČSSD, KDÚ-ČSL a Unie svobody. I ten by většinu ve Sněmovně nabízel 21. Za této situace byla učiněna dohoda dvou nejsilnějších stran ČSSD a ODS, uzavřena Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí, tzv. opoziční smlouva", kterou zástupci obou stran podepsali 9.července 1998 a byla vytvořena menšinová vláda Miloše Zemana ( ), tolerovaná ODS. Vyslovení důvěry této vládě bylo umožněno nepřítomností poslanců ODS při hlasování. Tato menšinová vláda byla díky opoziční smlouvě relativně stabilní, akceschopná však rozhodně nikoli. Článek VII. Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí zavazoval obě smluvní strany k předložení takových návrhů úprav Ústavy a dalších zákonů, které v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran". Volební reforma na základě této dohody byla přes veto prezidenta Havla Poslaneckou sněmovnou i Senátem přijata, ale pro následující volby nakonec nemohla být v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu použita. Pokusu o reformu volebního systému v letech je věnována samostatná část práce. Zásah Ústavního soudu do volebního zákona byl takového charakteru a rozsahu, že podle zbylého torza volebního zákona nebylo možno volby konat. Původní volební systém již neplatil a nový rovněž tak. Na poslední chvíli bylo nutno přijmout kompromis, který sice umožnil jeho přijatelnost pro většinu parlamentních stran, ale žádný významný posun nepřinesl. Zachoval si prakticky identický (tedy minimální) vliv na stranický systém, jako měl volební systém předchozí. Volby 2002 opět přinesly opět téměř patovou situaci, což vzhledem k výše řečenému nemohlo být a nebylo žádným překvapením. Výsledek umožňoval sestavit většinovou vládu tří koaličních stran ČSSD, KDÚ-ČSL a Unie svobody 22, ta se však 20 ODS 63 + KDÚ-ČSL 20 + US 19 = ČSSD 74 + KDÚ-ČSL 20 + US 19 = ČSSD 70 + KDÚ-ČSL 21 + US 10 =