Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta RODIČOVSKÁ ZODPOVĚDNOST A JEJÍ VÝKON. Diplomová práce

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra občanského práva RODIČOVSKÁ ZODPOVĚDNOST A JEJÍ VÝKON Diplomová práce Zpracovatel diplomové práce: Nina Valušková Wurmova 6, Košice Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Senta Radvanová, CSc. Datum a místo vypracování: Praha, březen 2010

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne Nina Valušková

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. JUDr. Sentě Radvanové, CSc., za cenné rady a připomínky k mé práci a za pomoc s výběrem okruhu problémů, které jsem v této práci zkoumala.

4 Obsah 1. Úvod Právní postavení dítěte Obecně k právnímu postavení dítěte Práva a povinnosti dětí vůči rodičům Práva dítěte vůči rodičům Povinnosti dítěte vůči jeho rodičům Právní postavení rodiče Obecně k právnímu postavení rodiče Práva a povinnosti rodičů Nevlastní rodič Rodičovská zodpovědnost Obecně k rodičovské zodpovědnosti Nositelé rodičovské zodpovědnosti Právní úprava výchovy dítěte Zastupování dítěte Střet zájmů při zastupování Správa jmění Opatrovník pro správu jmění Výkon rodičovské zodpovědnosti Výkon rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti Vzájemný vztah rodičů při výkonu jejich rodičovské zodpovědnosti Zásahy (intervence) státního orgánu do výkonu práv rodičů a dítěte Výchovná opatření Sledování účinnosti výchovných opatření Zásahy soudu do rodičovské zodpovědnosti Pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti Omezení výkonu rodičovské zodpovědnosti Zbavení výkonu rodičovské zodpovědnosti Rodičovská zodpovědnost a trestné činy Předběžná opatření Svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče Ústavní výchova Ochranná výchova Určení jména a příjmení dítěte Příjmení dítěte Jméno dítěte Změna příjmení a jména dítěte Sociálně-právní ochrana dětí Pojem sociálně-právní ochrany Orgány sociálně-právní ochrany Právo upozornění Závěr... 52

5 Seznam použitých zkratek ObčZ - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ZOR - zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ZSPO - zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů ZSVM - zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) MatrZ - zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů ZdravZ - zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů TrZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů VerZ - zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

6 1. Úvod Ve své diplomové práci se zabývám rodičovskou zodpovědností a jejím výkonem. Tato problematika je značně obsáhlá a je součástí širšího komplexu rodinně-právních vztahů. Každý z nás žije v určité rodině, každý z nás má určitou představu o tom, co je to rodina a jak by měla tato rodina fungovat. Svým uspořádáním, právními zárukami a mnoha dalšími faktory je rodina vždy uváděná na prvním místě jako žádoucí způsob života člověka, univerzálně přijímaný s možností uspokojit materiálně i duchovní existenci společenství dospělých a jejich nedospělých dětí. 1 Dítě by mělo vyrůstat v harmonickém prostředí svých rodičů. Důležitou úlohu zde sehrává jak morálka na jedné straně, tak právo na druhé straně. V Úmluvě o právech dítěte je stanoveno, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. Rodinné právo poskytuje dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž bere ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných. Souhrn práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti tvoří obsah institutu rodičovské zodpovědnosti. Rodičovská zodpovědnost a její výkon je upravena v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině. Název institutu se v průběhu vývoje měnil. Nejdříve to byla moc otcovská, pak rodičovská moc, později právní institut rodičovských práv. Institut rodičovská zodpovědnost byl v našem právním řádu zakotven až v roce 1998, velkou novelou zákona o rodině, č. 91/1998 Sb. Diplomovou práci jsem rozdělila do několika kapitol. V prvních dvou kapitolách se budu věnovat právnímu postavení dítěte a rodiče, kdy nejdříve budu pojednávat o dítěti a rodiči z obecného hlediska a pak vymezím jak práva a povinnosti dětí vůči rodičům, tak práva a povinností rodičů vůči dětem. Poté se budu soustředit, a to v největším rozsahu, na právní úpravu rodičovské zodpovědnosti, kde se budu zabývat 1 Radvanová, S.: Ubližování dětem-nebezpečná rodina, ASPI 2008, Pocta Prof. Novotnému k 80. nar., str

7 jejím pojmem a jejími nositeli, obsahem institutu rodičovská zodpovědnost, tedy souhrnem práv a povinností při výchově o nezletilé dítě, při zastupování dítěte a při správě jeho jmění a výkonem rodičovské zodpovědnosti. Po ní bude následovat další, v pořadí druhá nejobsáhlejší kapitola, a to zásahy státního orgánu do výkonu práv rodičů a dítěte. V šesté kapitole se budu zabývat sociálně-právní ochranou dětí a v úplném závěru budu pojednávat o navrhované úpravě rodičovské zodpovědnosti v připravovaném novém znění občanského zákoníku. Text mé diplomové práce jsem zpracovala podle právního stavu ke dni jejího odevzdání. Práce čerpá nejen z platné právní úpravy, ale i ze soudní judikatury a odborné právní literatury. 2

8 2. Právní postavení dítěte 2.1 Obecně k právnímu postavení dítěte Rodina je nejpřirozenější prostředí pro lidskou reprodukci a zásadně bezpečným prostředím pro dítě, které do ní vstupuje jako novorozenec. 2 Jestliže hovoříme o dítěti, je třeba vymezit, co rozumíme pod pojmem dítě. Někdy je dítě vymezováno na základě ekonomické závislosti, nesamostatnosti či neschopnosti, která konči prvním vstupem do hospodářské činnosti. Toto pojetí má význam pro sociologii, psychologii či pedagogiku. Z hlediska právní vědy je ale dítě definováno dosažením zletilostí. To také vyplývá z článku 1 Úmluvy o právech dítěte, kde je stanoveno, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Ve vztahu mezi rodiči a dětmi není dítě jenom pasívním objektem výchovného působení rodičů, ale je (a to především v závislosti na věku a rozumové vyspělosti) subjektem tohoto právního vztahu. Dítě se stává subjektem okamžikem narození. Ochrana dítěte z hlediska rodičovské zodpovědnosti před narozením (nasciturus) v našem právním vztahu je daná jen právy dědickými, neboť i nenarozené dítě, je-li již počato a narodí-li se živé, může být dědicem. V žádném jiném ohledu subjektem práva není. 3 Mezi nejdůležitější zásady zde patří zásada ochrany práv a zájmu nezletilých dětí. I podle Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (článek 3 Úmluvy o právech dítěte). Právní úprava vychází z rovného postavení dětí. Je tedy vyloučeno jakékoliv rozlišování dětí podle toho, zda se dítě narodilo v manželství nebo mimo manželství. 4 2 Radvanová, S.:Právní ochrana dětí-její pozitiva i meze, Pocta Dr. Grónskému, Čeněk 2008, str Nová H., Rodičovská zodpovědnost v českém právu, Právo a rodina, 2008, č. 7, str Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 3. Přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2006, str

9 2.2 Práva a povinnosti dětí vůči rodičům Práva dítěte vůči rodičům Práva dítěte vůči rodičům ve svých důsledcích směřují nejenom k rodičům samotným, ale také vůči státu. Většinu těchto práv můžeme nalézt zejména v Úmluvě o právech dítěte. Mezi nejdůležitější právo lze považovat právo na život. Toto právo směřuje v prvé řadě vůči rodičům. Současně však směřuje i vůči státu. V článku 6 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je stanoveno, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. Právo na život je dále zakotveno i v Listině základních práv a svobod, konkrétně v jejím článku 6 odst Dítě má právo na život se svými rodiči. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte (článek 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). 6 Mezi další práva, která opět vyplývají především z Úmluvy o právech dítěte, patří právo svobodně vyjadřovat své názory a právo na svobodu projevu. V článku 12 Úmluvy o právech dítěte je stanoveno, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte se musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti 5 Ćl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. 6 Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 3. Přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2006, str

10 zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Náš zákon o rodině podle vzoru Úmluvy o právech dítěte obsahuje podobné ustanovení v 31 odst. 3, podle kterého platí, že dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. V praxi je sporné, zda jde o vyslovení vlastního názoru dítěte tam, kde jeho názor zjišťuje např. znalec nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí. Smysl slyšení dítěte spočívá zřejmě v jeho osobním a bezprostředním vyjádření. 7 V tomto ohledu je zapotřebí též uvést ustanovení 8 odst. 2 ZSPO, které stanoví, že dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálněprávní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí týkajících se jeho osoby věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti. Dítě má vůči svým rodičům dále právo na to, aby bylo vychováváno, zastupováno a spravováno jeho jmění. O tomto tématu viz dále v kapitole Rodičovská zodpovědnost. Významným oprávněním je také právo dítěte na výživné vůči rodičům. Žádné dítě také nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do jeho soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na jeho čest a pověst. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům (článek 16 Úmluvy o právech dítěte). 7 Občanské právo hmotné 3, Švestka J., Dvořák J. a kolektiv, str. 87 5

11 2.2.2 Povinnosti dítěte vůči jeho rodičům dvojího druhu: Povinností dětí vůči rodičům jsou upraveny v ustanovení 31 odst. 4 ZOR a jsou Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Dítě je také povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny. Povinnost pomáhat rodičům se týká pouze nezletilého dítěte, a to za podmínky, že žije se svými rodiči ve společné domácnosti. Konkrétní rozsah této pomoci bude záviset především na věku dítěte, např. obstarávání běžných nákupů, umývání nádobí, běžný úklid, protože rodič může po dítěti vyžadovat jen takovou pomoc, která je v rámci schopností dítěte. Nemůže např. nechat nepoučené dítě nižšího věku manipulovat s elektrickými spotřebiči, ostrými kuchyňskými předměty, apod. V této souvislosti vzniká otázka pomoci dítěte např. při podnikání rodičů či pomoc dítěte při zemědělských pracích na farmě rodičů. Zákon sice nehovoří o pomoci dítěte v domácnosti rodičů, hovoří pouze o pomoci rodičům, z čehož by se dalo dovodit, že dítě je povinno pomáhat rodičům i při jejich podnikání. Zejména rozsah této pomoci však bude závislý na věku dítěte a způsobu této pomoci, na ročním období (např. prázdniny) apod. Vyžadování pomoci zásadně přesahující rámec schopností dítěte, ohrožující jeho zdraví a jeho všestranný vývoj by bylo možné posuzovat v krajním případě i jako zneužívání rodičovské zodpovědnosti. Povinnost přispívat na úhradu společných potřeb rodiny má dítě, které má pravidelný příjem. Tato povinnost tedy neplatí, pokud si dítě jenom příležitostně přivydělává. 8 Další povinností dítěte vůči rodičům je vyživovací povinnost podle ustanovení 87 ZOR. 8 komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str

12 3. Právní postavení rodiče 3.1 Obecně k právnímu postavení rodiče Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče ( 32 odst. 1 ZOR). Ustanovení 32 odst. 1 ZOR lze chápat v pozitivním smyslu, a to tak, že rodič má být pro dítě prvkem stability a zprostředkovatelem okolního dění, člověkem který především působí na jeho citový mravní i rozumový vývoj. Rozhodující úlohu ve výchově dětí však mohou mít rodiče i ve smyslu negativním. Mohou svým jednáním způsobit dítěti nejrůznější duševní i fyzické újmy. 9 Ustanovení 32 odst. 2 ZOR stanoví, že rodiče mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Obecné požadavky pokud jde o vztah rodičů a dětí jsou však vysloveny nejen v 32 ZOR, ale též v 35 ZOR, který stanoví, že dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat. Jde o vyjádření obecného morálního požadavku, ale jako ustanovení zákonné se zcela potřebám zákona vymyká. Ustanovení 35 ZOR dokonce může budit i dojem, že dítě je nerovnoprávným subjektem, což ale není pravda. 10 Význam rodičů pro výchovů dětí zdůrazňuje jak Úmluva o právech dítěte, tak i Listina základních práv a svobod. Úmluva o právech dítěte v čl. 9 uvádí, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným například v případě, kdy se jedná o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. 9 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C.H.Beck, 1999, str Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C.H.Beck, 1999, str. 96 7

13 Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že děti mají právo na tuto rodičovskou výchovu a péči. Podle uvedeného článku zároveň ale platí, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny i proti jejich vůli, to však jen rozhodnutím soudu a na základě zákona. 3.2 Práva a povinnosti rodičů Práva a povinnosti rodičů jsou zejména následující: důsledně chránit zájmy dítěte; řídit jeho jednání; vykonávat nad ním dohled, který je adekvátní stupni jeho vývoje; právo užít přiměřeného výchovného prostředku (přiměřeností se rozumí jednání, kterým není dotčena důstojnost dítěte, ani ohroženo jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj; právo stýkat se s dítětem Nevlastní rodič Termín nevlastní rodič je obecně i v právní praxi běžně používán. Současná právní úprava tento termín ale nezná. Ustanovení 33 ZOR uvádí, že na výchově dítěte se podílí i manžel, který není rodičem dítěte, a to za předpokladu, že s ním žije ve společné domácnosti. Z toho vyplývá, že za nevlastního rodiče tak nemůžeme považovat osobu, která s rodičem dítěte žije jen jako druh nebo družka. Podle ustanovení 116 ObčZ se osobou blízkou rozumí příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pak pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Ve smyslu citovaného ustanovení ObčZ lze tak nevlastního rodiče a dítě považovat za tzv. osoby blízké. Pokud by i o nevlastním rodiči a dítěti nebylo možno říct, že jsou osobami blízkými, mohli bychom ve většině případů alespoň vyvodit závěr, že nevlastní rodič a dítě tvoří společnou domácnost. Podle ustanovení 115 ObčZ totiž 11 Plecitý V., Skřejpek M., Salač J., Šíma A., Základy rodinného práva, str

14 domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Za situace, kdy považujeme nevlastního rodiče a dítě za osoby blízké nebo jako příslušníky jedné domácnosti, může se tak mezi nimi uplatnit řada institutů občanského práva (například dědění ve druhé nebo třetí dědické skupině, právo na přechod nájmu bytů atd.). 12 Podílení se na výchově znamená jen právo nevlastního rodiče pomáhat při výchově, nikoli jeho povinnost. Proti tomuto názoru však svědčí ustanovení 18 ZOR, které ukládá manželům povinnost společně pečovat o děti, přičemž zde není rozlišováno, zda se jedná o děti společné či děti jednoho z manželů. Nevlastní rodič dítěte není oprávněn dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. Rovněž nemá k němu ze zákona vyživovací povinnost. Fakticky však výživu dítěte zabezpečuje. Nelze mu, ale vyživovací povinnost stanovit a vymáhat ji. Původní znění zákona, před velkou novelou zákona o rodině (zákon č. 91/1998 Sb.), dokonce ukládalo nevlastnímu rodiči přímo povinnost pomáhat při výchově Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 3. Přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2006, str komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str

15 4. Rodičovská zodpovědnost 4.1 Obecně k rodičovské zodpovědnosti Ustanovení o rodičovských právech a povinnostech jsou kogentní povahy a rodič ani dítě je tak nemohou svou vůlí ovlivnit. Zákon tak nepřipouští vzdání se rodičovských práv, stejně jako neumožňuje, aby se dítě vzdalo svého rodiče. Ačkoliv tedy rodičovské práva a povinnosti mají soukromoprávní základ, nakládaní se samotnými právy zde nepřichází v úvahu. 14 Pojem rodičovská zodpovědnost se v našem právním řádu nevyskytuje dlouhodobě. Tento právní termín byl zakotven až v rámci tzv. velké novely zákona o rodině provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte, při správě jeho jmění ( 31 odst. 1 ZOR). Také v Úmluvě o právech dítěte je zakotveno jak právo dítěte na péči obou rodičů (článek 7 Úmluvy o právech dítěte), tak právo rodičů, aby dítě od nich nemohlo být odděleno proti jejich vůle (článek 9 Úmluvy o právech dítěte). 4.2 Nositelé rodičovské zodpovědnosti Rodičovská zodpovědnost za splnění zákonných podmínek náleží oběma rodičům. V běžných záležitostech vykonává každý z rodičů práva a povinnosti vyplývající z institutu rodičovské zodpovědnosti samostatně. V podstatných záležitostech se rodiče na výkonu rodičovské zodpovědnosti dohodnou, v opačném případě musí rozhodnout soud. V této souvislosti je třeba uvést, že zákon o rodině nerozlišuje mezi dětmi narozenými v manželství a dětmi narozenými mimo manželství. Rodič má tak rodičovskou zodpovědnost jen na základě právního vztahu rodičovství a jeho plné způsobilosti k 14 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C.H.Beck, 1999, str

16 právním úkonům. 15 Podle ustanovení 34 odst. 2 ZOR platí, že pokud jeden z rodičů nežije, není znám nebo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, náleží rodičovská zodpovědnost druhému rodiči. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven anebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven. V takovém případě rodič, který má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, vykonává práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti sám. Pokud ani druhý rodič nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být dítěti ustanoven poručník ( 78 ZOR). Zvláštní případ odděleného žití rodičů nastává, jestliže rodiče dítěte žijí v různých státech a jeden z nich proti vůli druhého vezme se sebou dítě z místa dosavadního pobytu do jiného státu a nechce ho dobrovolně vrátit. Postup soudu, na nějž se dotčený rodič obrátí s návrhem na rozhodnutí o navrácení dítěte, je nově upraven v OSŘ a tvoří součást nesporného řízení. Jde o speciální úpravu uvedenou pod rubrikou Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. České procesní právo občanské zde vychází z principů a ustanovení mezinárodních dokumentů, zejména Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Toto procesní ustanovení má přísně kogentní povahu. 16 V případě nezletilých rodičů bylo jejich nerovné právní postavení ve srovnání se zletilými rodiči dlouhodobě předmětem kritiky. 17 Od účinnosti tzv. velké novely zákona o rodině ale soud může přiznat rodičovskou zodpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči dítěte, který dosáhl věku šestnácti let, má-li potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností z rodičovské zodpovědnosti vyplývajících ( 34 odst. 3 ZOR). Nezletilý rodič má z důvodu své nezralosti jako zákonné zástupce své rodiče. Proto nelze nezletilému rodiči přiznat rodičovskou zodpovědnost v celém rozsahu, nýbrž pouze částečně, tedy ve vztahu k péči o dítě. Nezletilý rodič není zákonným zástupcem svého dítěte, nemůže tedy jednat jeho jménem. Odborná právní literatura k této problematice mimo jiné uvádí, že Pod pojmem péče o dítě je v této souvislosti nutné rozumět zejména 15 komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str Občanské právo hmotné 3, Švestka J., Dvořák J. a kolektiv, str Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 3. Přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2006, str

17 konkrétní péči o osobu dítěte. Nezletilý rodič se tedy smí o dítě osobně starat, zajišťovat jeho běžnou výživu a běžnou zdravotní péči. Je však otázka, do jaké míry může nezletilý rodič rozhodovat o dítěti, aniž půjde samozřejmě o zastupování dítěte a správu jeho jmění. Přestože se jedná o dočasnou záležitost (maximálně na dva roky), mohou nastat problémy, zejména pokud jde o přijímání, případně vymáhání výživného pro dítě, pojistného, ale je to i otázka uplatňování nároků na sociální dávky apod. Nezletilý rodič není zákonným zástupcem svého dítěte, nemůže tedy jednat jeho jménem. 18 Pokud je nezletilý rodič jediným právně určeným rodičem dítěte, musí soud novorozenému dítěti ustanovit poručníka ( 78 ZOR). Účastníkem řízení o přiznání rodičovské zodpovědnosti je pak nezletilý rodič, který má v tomto řízení procesní způsobilost, a jeho dítě, zastoupené opatrovníkem ( 37 ZOR). Nezletilý rodič nemusí být v tomto řízení zastoupen svými rodiči jako zákonnými zástupci, resp. kolizním opatrovníkem ( 37 odst. 2 ZOR). Rodiče nezletilého, který žádá o přiznání rodičovské zodpovědnosti, pak nemají jako jeho zákonní zástupci v tomto řízení postavení účastníků řízení, ledaže by soud rovněž rozhodoval o jejich ustanovení do funkce poručníka ( 78 ZOR). 4.3 Právní úprava výchovy dítěte Rodičovská zodpovědnost náleží zásadně oběma rodičům, mají-li plnou způsobilost k právním úkonům. Právo dítě vychovávat v nejširším slova smyslu mají zpravidla oba rodiče ex lege. Jde-li o výchovu dítěte vykonávanou rodiči, je ji především třeba vnímat jako součást rodičovské zodpovědnosti, tedy jako výchovu v širším slova smyslu, jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj ( 31 odst. 1 písm. a) ZOR). Zabezpečit výchovu dítěte patří mezi nejdůležitější právo a povinnost rodičů. Co se týče péče o rozumový vývoj dítěte, je povinností rodičů i samotného státu zajistit dítěti právo na vzdělání. Článek 28 Úmluvy o právech dítěte obsahuje povinnost států, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznat právo dítěte na vzdělání, a to na základě rovných možností. Porušení povinností ze strany rodičů je státem sankcionováno 18 komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str

18 podle míry nerespektování povinností až k trestněprávní odpovědnosti (např. trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle 201 TrZ). Péče o mravní vývoj je jednou z nedůležitějších oblastí utváření a formování dítěte. V žádné jiné oblasti nezáleží tolik na osobních příkladech, na vzorech, které dítěti poskytují dospělí, jako právě při rozvíjení mravního základu. Rodiče jsou tedy povinni dítě vychovávat, a to k pozitivnímu postojům tak, aby bylo dosaženo morálního a intelektuálního prospěchu dítěte. 19 Pod pojmem výchova v užším slova smyslu je třeba rozumět otázku osobní péče o dítě. To má na mysli i ustanovení 26 odst. 1 ZOR, kde se hovoří o svěření dítěte do výchovy. I v těchto případech jsou oba rodiče odpovědni za výchovu dítěte a oba jsou nositeli rodičovské zodpovědnosti Zastupování dítěte ObčZ uvádí ve svém ustanovení 27, že kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině. Tímto zákonným zástupcem nezletilého dítěte jsou pak v prvé řadě jeho rodiče. Nezletilé dítě může zastupovat kterýkoli z rodičů, který je naživu, je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu, nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti, ani mu nebyl její výkon pozastaven. Podle ustanovení 9 ObčZ, nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ustanovení 9 ObčZ bere v úvahu postupné rozvíjení způsobilosti dospívajícího člověka k právním úkonům v návaznosti na vývoj jeho rozumových a volních schopností v závislosti na jeho věku od stupně, kdy způsobilý k právním úkonům vůbec není, až do stupně blížícího se způsobilosti téměř úplné (plná způsobilost k právním úkonům se však nabývá až zletilostí). Nezletilý je v závislosti na rozpoznávací a určovací schopnosti buď zcela neschopen k právním úkonům, anebo je k nim schopen 19 Nová H., Rodičovská zodpovědnost v českém právu (3.), Právo a rodina, 2008, č. 9, str Renáta Veselá a kolektiv, RODINA A RODINNÉ PRÁVO historie, současnost a perspektivy, str

19 zčásti (protože plné způsobilosti nabývá až zletilostí). Zároveň platí, že učiní-li nezletilý právní úkon, k němuž není způsobilý, jedná se o právní úkon absolutně neplatný, takže ani dodatečný souhlas zákonného zástupce nemůže tuto neplatnost zhojit. Právní úkony, které nezletilý není schopný činit, činí v jeho zastoupení zákonný zástupce. V těchto případech pak záleží na povaze záležitosti, zda-li zákonný zástupce může postupovat sám anebo až po soudním schválení. Nezletilý může v závislosti na stupni psychické vyspělosti činit takové právní úkony, jejichž právní následky je schopný pro sebe posoudit. V podstatě jde o schopnost nezletilého vytvořit si vlastní názor, projevit jej, jakož i o schopnost posoudit dosah vlastního jednání. I nezletilý ale může uznat otcovství souhlasným prohlášením rodičů podle 52 ZOR. Prohlášení nezletilého rodiče se však musí stát vždy před soudem, nikoli před matričním úřadem. Má-li být osvojeno dítě, je třeba k osvojení vždy souhlas rodiče, i když je nezletilý. Naproti tomu podmínkou pro to, aby byl k osvojení vyžadován i souhlas osvojovaného dítěte, není jen jeho schopnost posoudit dosah osvojení, ale také to, aby vyžadováním souhlasu dítěte nebyl účel osvojení zmařen. Nezletilý, který dovršil 16 let, není jen s to uzavřít s povolením soudu manželství, ale je i procesně způsobilý podat příslušný návrh k soudu a v řízení samostatně jednat. 21 Jak již bylo shora uvedeno, nezletilý je způsobilý jen k takovým úkonům, které jsou svou povahou přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti s ohledem na dosažený věk. Jedná se tedy o částečnou způsobilost k právním úkonům. Je-li tedy nezletilé dítě způsobilé k určitému úkonu, může tento úkon samostatně učinit. Tento úkon je platný. Úkony nezletilého, k nimž je způsobilý, není třeba schvalovat. Nemá-li však nezletilý způsobilost k určitému právnímu úkonu, jedná za něj jeho zákonný zástupce, kterým je zásadně jeho rodič, který je způsobilý k právním úkonům 21 Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str

20 v plném rozsahu a nositelem rodičovské zodpovědnosti, nebo poručník. 22 Schválení důležitých úkonů nezletilého zákon vyžaduje v situaci, kdy jsou zákonní zástupci (tedy rodič nebo poručník) povinni též spravovat majetek dětí, a nejde-li o běžné záležitosti ve věci nakládání s majetkem dítěte ( 28 ObčZ ). Zákon neobsahuje ani demonstrativní výpočet úkonů, které je třeba schvalovat. Soud zejména na návrh schválí např. odmítnutí dědictví za nezletilého ( 463 a násl. ObčZ), vzdání se práv ( 574 odst. 1 ObčZ), ovšem jen není-li zakázáno, uznání dluhu co do důvodu a výše ( 558 ObčZ), nabytí, zcizení nebo zatížení nemovitých věcí ( 132 ObčZ) apod. V ostatních podstatných věcech týkajících se výkonu rodičovské zodpovědnosti jsou rodiče oprávněni činit právní úkony za nezletilého bez schválení soudu, jednají-li ve vzájemné shodě. 23 V praxi se jedná zejména o prohlášení zákonného zástupce nezletilého dědice, že dědictví neodmítá ( 463 ObčZ) a souhlasné prohlášení o určení otcovství podle II. domněnky ( 52 odst. 2 ZOR). 24 Samotnou otázkou je souhlas zákonných zástupců při léčebně preventivní péči podle 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení 23 odst. 2 zákona, vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte a odpírají-li rodiče souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem ke své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu ( 23 odst. 3 ZdravZ). Je nepochybné, že prvotní roli v péči o zdraví dítěte a v jeho ochraně hrají rodiče a teprve pak nastupuje povinnost státu vměšovat se do soukromého a rodinného života. Podle 23 odst. 2 a 3 ZdravZ jsou tedy k souhlasu oprávněni: 22 komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str. 137: Rodiče zastupují dítě při právních úkonech, k nimž nemá dítě samo způsobilost, zejména pokud jde o právní úkony majetkového charakteru. U právních úkonů osobního charakteru je zpravidla zastoupení vyloučeno ze samotné povahy tohoto úkonu. 23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1967 sp. zn. 5 Cz 119/67: V případech, kdy jeden z rodičů zastupuje dítě v běžných věcech, není nutné vyjádření druhého rodiče. Jde-li však o podstatnou věc, je třeba se dotázat druhého rodiče, zda s projevem zastupujícího rodiče souhlasí. Pokud by druhý rodič vyslovil nesouhlas, byly by dány podmínky pro postup podle 49 zák. o rod. 24 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str

21 zákonní zástupci dítěte, popř. jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte, kterým bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím příslušného orgánu, v určitých situacích dítě samo a při bezprostředním ohrožení života nebo zdraví lékař. I v případě dítěte, u kterého nejde o neodkladný lékařský úkon nutný k záchraně života a zdraví, a rodiče odmítají nezletilé dítě podrobit vyšetřovacímu nebo lékařskému výkonu, je nezbytné zjednat nápravu. Ustanovení 10 odst. 4 ZSPO ukládá státním orgánům, pověřeným osobám, školám, školským zařízením a zdravotnickým zařízením, popřípadě dalším zařízením určeným pro děti povinnost oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, že je ohroženo zdraví dítěte, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. V takových případech se nabízí možnost: podat návrh sudu na vydání rozhodnutí o předběžném opatření podle 76a OSŘ a v rámci tohoto rozhodnutí umístnit dítě do nemocnice, podat soudu podnět nebo návrh na ustanovení opatrovníka, který by k určitému zdravotnímu výkonu dal souhlas, uvažovat o omezení, možná i o zbavení rodičovské zodpovědnosti Střet zájmů při zastupování Odborná právní literatura k otázce střetu zájmů při zastupování dítěte uvádí, že na rozdíl od institutu zastoupení v občanském zákoníku, kde zástupcem nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, nebo dojde-li ke střetu zájmu těch, kdo jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, při zákonném zastoupení mezi rodiči a dětmi nemusí dojít ke střetu zájmů, ale postačí, že tento střet zájmů by mohl nastat. 26 Zákon o rodině pak v ustanovení 37 stanoví, že žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. 25 Novotná V., Ochrana zdraví dítěte, Právo a rodina, 2005, č. 2, str Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 3. Přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2006, str

22 Jak shora uvedeno, zatímco tedy zákonný zástupce nemůže jednat za zastoupeného tehdy, jestliže podle ustanovení 22 ObčZ jsou zájmy zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného, v případě zastupování dítěte postačí již pouhá možnost rozporu zájmů. V takovém případě pak soud ustanoví nezletilému dítěti opatrovníka. Podle ustanovení 17 písm. a) ZSPO, tímto opatrovníkem bude soudem zpravidla ustaven orgán sociálně-právní ochrany mládeže, který funkci musí přijmout. Soud však může ustanovit i jinou vhodnou fyzickou osobu či instituci. Podle ustanovení 84 ZOR je soud povinen opatrovníkovi vymezit rozsah práv a povinností. Další omezení při zastupování dítěte rodiči vyplývají z ustanovení 28 ObčZ, která říká, že pokud zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. V případě, že nemůže dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán sociálněprávní ochrany dětí ( 37 odst. 2 ZOR). Funkci opatrovníka vykonává obecní úřad obce s rozšířenou působností ( 17 odst. 1 ZSPO). Výjimka z tohoto pravidla je obsažena v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, přesněji v ustanovení 91 odst. 2. Dopustilo-li se dítě mladší 15 let činu, který by jinak byl trestným činem, při projednávání před soudem pro mládež je orgán sociálněprávní ochrany (obecní úřad obce s rozšířenou působností) účastníkem tohoto řízení. Uvedené ustanovení výslovně stanoví, že dítě musí být v tomto řízení zastoupeno zvláštním opatrovníkem, kterým může být pouze advokát. 4.5 Správa jmění Rodiče jsou povinni spravovat jmění dítěte s péčí řádného hospodáře ( 37 odst. 1 ZOR). Jde o náležitou péči týkající se věcí, majetkových práv i jiných majetkových hodnot. Co se týče péče týkající se věcí, jde zejména o užívání, využívání a brání plodů věcí, její údržba a opravy, pojištění atd. Pokud jde o péči týkající se majetkových práv, zde patří zejména řádné využívaní oprávnění z věcného břemene, vybíraní a ukládání dluhovaných částek, dividend, autorských odměn aj. Mezi jiné majetkové hodnoty 17

23 můžeme přiradit svěření akcií do řádné péče bezpečného bankovního domu, odpovídající dispozice s licencemi apod. 27 Majetková práva nezletilého nejsou zásadně omezena. Děti stejně jako kterýkoliv jiný subjekt mohou nabývat majetek z nejrůznějších právních titulů, přechodem restitučních nároků, děděním, z autorských a příbuzných práv, ze sportovní činnosti, mohou mít příjmy z kapitálového majetku apod. Povinnost rodičů spravovat jmění svých nezletilých dětí s péčí řádného hospodáře znamená povinnost rodičů spravovat jmění tak, aby dítě neutrpělo újmu na svých majetkových zájmech. Povinnost spravovat jmění dítěte se samozřejmě týká pouze toho majetku a těch závazků, kde dítě nemá způsobilost jednat samo ve smyslu 9 ObčZ. Pokud právní úkon týkající se nakládaní s vlastním jměním je přiměřený rozumové a volní vyspělosti nezletilého, může sám tato práva vykonávat. Osoby, kterým přísluší práva a povinnosti při správě jmění dítěte jsou povinny důsledně chránit tyto majetkové zájmy dítěte. Podle ustanovení 37 odst. 2 ZOR, výnosu majetku dítěte lze použít nejprve pro jeho vlastní výživu a teprve potom přiměřeně i pro potřebu rodiny. Účelem správy je především zachování již získaných hodnot do zletilosti dítěte. Výnosy z majetku dítěte lze rozumět zejména příjmy z kapitálového majetku a nájemné. Jestliže příjmy z majetku dítěte přesahují míru odůvodněných potřeb dítěte, jsou rodiče oprávněni použít tyto příjmy i pro úhradu společných potřeb rodiny, např. zahraniční rekreace, opravy a údržba společného rodinného bydlení. Další podmínkou pro možnost rodičů užít výnosy z majetku dítěte pro potřebu rodiny je otázka přiměřenosti tohoto použití. Přiměřenost je nutno vztahovat k celkové ekonomické úrovni a majetkovým poměrům rodičů. Tam, kde tato ekonomická úroveň rodiny bude dobrá, je třeba po rodičích požadovat, aby ta část příjmů, která nebude spotřebována na úhradu potřeb dítěte a pouze přiměřeně použita na úhradu potřeb rodiny, byla dítěti ukládána, neboť (při péči řádného hospodáře) je třeba počítat také s tím, že při správě jmění dítěte vzniknou i dluhy, nejenom příjmy (např. nutnost oprav a investic do majetku, který je pronajímán) Občanské právo hmotné 3, Švestka J., Dvořák J. a kolektiv, 5. vydání, str komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str

24 Druhá věta ustanovení 37 odst. 2 ZOR stanoví, že majetková podstata může být dotčena jen v případě, že by vznikl nezaviněně ze strany osob výživou povinných hrubý nepoměr mezi poměry nezletilého dítěte a osob výživou povinných. V této souvislosti je třeba přihlédnout k ustanovení 28 ObčZ, podle něhož, nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem zastoupeného třeba schválení soudu. Z této úpravy vyplývá, že běžné majetkové záležitosti vyřizuje zákonný zástupce za zastoupeného sám. Naproti tomu nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k platnosti právního úkonu schválení soudu. Podle ustanovení 179 OSŘ, je-li k platnosti právního úkonu, který byl učiněn za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého. Z toho tedy vyplývá, že pokud tuto majetkovou záležitost neschválí, je právní úkon zákonného zástupce neplatný. K otázce rozlišování mezi běžnými a neběžnými majetkovými záležitostmi odborná právní literatura uvádí, že jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba vždy posoudit na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Za neběžnou majetkovou záležitost, která vyžaduje schválení soudu, lze na základě poznatků a zkušeností právní praxe považovat např. nabytí či převod motorového vozidla (nikoliv však podle soudní praxe běžného jednostopého vozidla), nabytí či převod nemovité věci, resp. podílu k ní, pro zastoupeného či zastoupeným, odmítnutí dědictví, uzavření dědické dohody, nakládání se stavebním spořením, prodej akcií nezletilého majitele atd. (inkaso dividend zákonným zástupcem je však podle soudní praxe jako běžná záležitost přípustné). 29 Dále zákon stanoví, že rodiče jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena. 29 Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str

25 4.5.1 Opatrovník pro správu jmění Jak vyplývá z důvodové správy k zákonu č. 91/1998, v souvislosti s novou úpravou povinnosti rodičů spravovat jmění dítěte byla potřeba upravit možnost ustanovení zvláštního opatrovníka pro správu majetku dítěte, a to nejenom v případě, kdy rodiče porušují své povinnosti při správě majetku, ale též v případech, kdy rodiče nejsou schopni majetek spravovat z objektivních důvodů a přitom sami neučiní žádné opatření, aby majetkové zájmy dítěte byly dostatečně chráněny. Odůvodněné případy, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být ohroženy, mohou být různé. Půjde o případy, kdy dítě má velký rozsah majetku, při složitosti správy, např. v oblasti autorských práv apod. 30 Opatrovníkem může být ustanovena fyzická osoba, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, svým způsobem života zaručuje řádný výkon této funkce v zájmu dítěte a s ustanovením opatrovníkem souhlasí ( 37b odst. 1, druhá věta ZOR). Nemůže-li být opatrovníkem ustanovena fyzická osoba, ustanoví soud opatrovníkem zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí ( 37b odst. 2 ZOR). V usnesení o ustanovení opatrovníka pro správu jmění dítěte soud vymezí rozsah jmění, které bude opatrovník spravovat, a dále vymezí opatrovníkovi základní pravidla pro správu tohoto jmění. Zároveň určí, jakým způsobem má být, popřípadě nesmí být s jednotlivými částmi nakládáno. Zejména stanoví způsob výkonu vlastnických a jiných věcných práv a práv z duševního vlastnictví, způsob výkonu práv k cenným papírům a práv závazkových. Opatrovník je povinen spravovat jmění s péčí řádného hospodáře. Zároveň nesmí při správě jmění činit úkony, které jsou spojeny s nepřiměřeným rizikem. Opatrovník podléhá dohledu soudu. Soud podle okolností konkrétního případu podmíní platnost právního úkonu opatrovníka svým souhlasem a určí povinnost pravidelného podávání zpráv o správě jmění dítěte ( 37b odst. 5 ZOR). Opatrovník odpovídá za porušení povinností, které má přímo ze zákona i těch které mu stanoví soud podle obecných předpisů o náhradě škody. ( 37b odst. 8 ZOR). Opatrovník je pak povinen nejpozději do dvou měsíců po skončení své funkce předložit soudu závěrečný účet ze 30 komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str. 147: Může však jít i o situace, kdy příjmy, resp. jmění dítěte nedosahují uvedeného rozsahu, ale rodiče subjektivně nespravují jmění dítěte řádně, používají je především pro svou potřebu apod. I v tomto případě jsou majetkové zájmy dítěte ohroženy a je zde důvod pro ustanovení opatrovníka pro správu jmění. 20

26 správy jmění dítěte ( 37b odst. 6 ZOR). Přitom má právo na úhradu nutných výdajů spojených se správou jmění a na přiměřenou odměnu z výnosu majetku dítěte. Výši odměny pak stanoví soud ( 37b odst. 7 ZOR). Podle ustanovení 28 ObčZ je ale třeba schválení soudu v případě nakládání s majetkem těch, které zákonní zástupci zastupují a u nichž vykonávají správu majetku (nejde-li o běžnou záležitost). Zda se jedná o běžnou záležitost, pak záleží na konkrétní situaci. Schválení soudu je ale třeba vždy v případě převodu nemovitosti, k převodu spoluvlastnického podílu, v případě dědické dohody a při všech právních úkonech týkajících se věcí vyšší hodnoty. 31 Z výše uvedeného vyplývají soudu tyto povinnosti: soud musí vymezit rozsah jmění, soud musí určit, jak má být s jednotlivými částmi nakládáno, soud musí určit, jak nemá být s jednotlivými částmi nakládáno, soud musí stanovit zejména způsob výkonu vlastnických a jiných věcných práv a práv z duševního vlastnictví, způsob výkonu práv k cenným papírům a práv závazkových, soud musí určit povinnosti pravidelného podávání zpráv o správě jmění dítěte, soud vykonává dohled nad opatrovníkem, soud podmíní platnost právního úkonu opatrovníka svým souhlasem Výkon rodičovské zodpovědnosti Výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti má dlouhodobý charakter a způsob tohoto výkonu je do značné míry závislý na věku dítěte a postupném rozšiřování jeho schopnosti samostatně jednat Výkon rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti Při výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled 31 Dvořáková Závodská J., Majetek nezletilce, Rodinné právo 1999, č. 2 str Plecitý V., Skřejpek M., Salač J., Šíma A., Základy rodinného práva, str komentář Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str

27 odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj ( 31 odst. 2 ZOR). Zákon tak navazuje na Úmluvu o právech dítěte, konkrétně na článek 16, který říká, že žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Dítě má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Dále také navazuje na ustanovení 11 občanského zákona, který upravuje všeobecná osobnostní práva jako je právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i ochranu soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Tyto práva se totiž týkají každé fyzické osoby, tedy i dítěte. V souvislosti se zásahem do tělesné integrity fyzické osoby je třeba upozornit na problematiku tělesných trestů, která však není v ustanovení 31 ZOR výslovně řešena. Formy tělesných trestů jsou rozmanité, např. pohlavek, facka, výprask rukou, výprask předmětem atd. Tělesné trestání je odborníky, zejm. psychology, v současné době zcela odmítáno. 34 K otázce ochrany zájmů dítěte pak odborná literatura uvádí, že právo a povinnost důsledně chránit zájmy svého dítěte je svým způsobem nadřazeno výkonu všech dalších konkrétních práv a povinností: Zájmy dítěte chrání rodič proti každému, kdo by působil dítěti jakoukoliv újmu. Velmi obtížné je někdy rozpoznat, co je konkrétně v zájmu dítěte a co nikoliv, a to tehdy, jsou-li nositeli rodičovské zodpovědnosti oba rodiče, kteří mají o zájmu dítěte rozdílné představy, a nejsou schopni dohodnout se na výkonu práva chránit jeho zájmy, např. v oblasti zdravotní, výchovné, způsobu života dítěte. 35 S povinností vykonávat potřebný dohled nad dítětem se počítá i v souvislosti s odpovědností za škodu způsobenou nezletilým osobě, která nad ním zanedbala dohled ( 422 ObčZ). 36 Pokud jde o nezletilé, zákon nestanoví určitý věk, odkdy je nezletilý 34 Radvanová, S.:Právní ochrana dětí-její pozitiva i meze, Pocta Dr. Grónskému, Čeněk 2008, str Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C.H.Beck, 1999, str Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str : Osobami povinnými vykonávat dohled nad nezletilci jsou rodiče ( 31 odst. 2 22

28 odpovědným za způsobenou škodu. Je třeba v konkrétním případě uvážit, zda nezletilý byl schopen své jednání ovládnout a posoudit jeho následky. Toto pojetí odpovědnosti nezletilého za způsobenou škodu je v souladu s pojetím způsobilosti nezletilého k právním úkonům, které rovněž odstranilo věkové hranice. U nezletilce je tedy předpokladem odpovědnosti za škodu určitá rozumová schopnost spočívající v rozpoznání protiprávnosti jednání a dále schopnost jeho vůle ovládnout své jednání, přičemž oba tyto předpoklady musí být splněny současně a úplně. V podstatě tak mohou nastat čtyři situace: 1. nezletilý odpovídá za škodu výlučně sám, 2. společně a nerozdílně odpovídá s nezletilým za škodu ten, kdo byl povinen nad ním vykonávat dohled, 3. za škodu výlučně odpovídá osoba, která byla povinna dohled nezletilým vykonávat, 4. za škodu není nikdo odpovědný. Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal ( 422 odst. 2 ObčZ). Náležitým dohledem podle ustanovení 422 odst. 2 ObčZ není možné rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně (na každém kroku), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění se odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena. Nejvyšší soud ČR dospěl ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 214/2002 ze dne 23. října 2003, k závěru, že pro posouzení náležitého dozoru jsou významné i okolnosti konkrétního případu, týkající se nezletilého, kterými jsou věk, povahové vlastnosti a celkové chování nezletilého dítěte a rovněž okolnosti vzniku škody. 37 ZOR), osvojitelé ( 63 odst. 1 ZOR), budoucí osvojitelé ( 69 ZOR), osoba, jíž bylo dítě svěřeno do výchovy ( 45 odst. 1 a 2 ZOR), poručník ( 78 ZOR), pěstouni (ZSPO), popř. ústav, do jehož výchovy bylo dítě svěřeno. Povinnost vykonávat přechodný dohled nad nezletilými mají ovšem také jesle, mateřské školy, školy, školní družiny, internáty, zdravotnická zařízení, tělovýchovné organizace a organizace mládeže. Pracovníci škol a dalších uvedených zařízení mají v tomto smyslu jen pracovněprávní odpovědnost vůči zaměstnavateli 37 Dvořáková Závodská J., Právní odpovědnost nezletilých a osob povinných vykonávat nad nezletilci dohled, Právo a rodina, 2007, č. 5, str