Ekonomie africké divočiny

Transkript

1 Ekonomie africké divočiny Josef Mládek Centrum pro studium životního prostředí Working Paper 1/2005

2 1 Úvod Ve světě technologického pokroku roste zájem lidí prožít zkušenost původní neporušené africké divočiny. Technologie se vyvíjejí příznivě, letecká doprava je relativně k důchodu spotřebitelů stále levnější, medicína zná léčbu většiny pro turisty běžných nemocí. Přesto lze vidět v Africe (a jiných částech světa) degradaci ekosystémů a pokles počtu divokých zvířat. Z čeho pramení tento nesoulad mezi preferencemi lidí a vývojem v africké realitě? Jaké jsou vhodné mechanismy k dosažení ochrany africké přírody? Je to cesta státní regulace a rozšiřování ploch státních rezervací? Nebo jsou pro naplnění těchto přání vhodnější koncepty komunitních rezervací či snad zcela soukromé projekty? 1.1 Význam dobrovolných lidských aktivit Význam dobrovolné směny, možnost lidí svobodně jednat a důležitost státem nenarušovaných vlastnických práv pro bohatství a mír společnosti je zmiňován v dílech obecné ekonomické analýzy. Je nicméně pozoruhodné, že k podobným závěrům dospívají ve svých pracích i praktici specializovaní ekonomové, biologové a jiní odborníci, kteří se zabývali ve svých studiích otázkami ochrany africké divočiny. Tito lidé, často reprezentující různé názorové a myšlenkové proudy, docházejí studiem lidského jednání k podobným poznatkům hovoří mj. o smyslu vlastnických práv a příznivém působení soukromých podnikatelů. Charnley (2005) uvádí ve své empirické studii o možnostech úspěšné ekoturistiky v oblasti Ngorongoro v Tanzanii jako jednu z tří nutných podmínek: Aby komunity měly prospěch, z ekoturistiky potřebují spolehlivou držbu půdy, na které se ekoturistika odehrává, stejně tak potřebují mít možnost rozhodovat o využití této půdy. Prvořadou záležitostí pro Masaje je otázka evidence nemovitostí.. Veškerá půda na území Chráněné rezervace Ngorongoro má statut reserved land, a je řízena správou rezervace. To znamená, že Masajové nemají žádná vesnická vlastnická práva 1 k půdě a nemohou rozhodovat o půdě a zdrojích v okolí jejich vesnic. Goldnstein (2005) v analýze historického a právního rámce ochrany přírody v Tanzanii píše: 1 Většina půdy v Tanzanii je sice státní, ale v okolí vesnic mohou o využití půdy rozhodovat vesničané. O úspěšném ekoturistickém projektu poblíž hranice s Národním parkem Tarangire píše Goldstein (2005). Lidé z vesnic Loiborsoit a Emboret pronajali půdu o rozloze 9 tisíc akrů soukromému provozovateli stanového tábora a safari pro turisty. - 2-

3 Stát si zachovává vlastnictví půdy a přiděluje uživatelská práva různým zájmovým skupinám Půda je v majetku státu a president je její správce.nedostatek majetkové evidence půdy znesnadňuje vesničanům spolehlivě spravovat jejich pozemky.dokonce národní parky a další veřejná území nejsou řádně evidovány, a proto se na okrajích některých parků vyskytuje nekontrolované zabírání půdy. Příznivý vliv podnikatele (jako vlastníka divoké zvěře) uvádějí Mburu, Birner (2002) ve své mikroekonomické komparativní studii dvou rezervací ve východoafrické Keni: Větší zapojení soukromého sektoru v rezervaci Kimana znamenalo zlepšení užitkové funkce, (upraveno). McPherson a Nieswiadomy (2000) na závěr své statistické analýzy faktorů ovlivňujících sloní populace shrnují výsledky výzkumu takto: Obě formální proměnné vztahující se k vlastnickým právům byly vysoce významné, což ukazuje, že slonům se daří lépe v zemích 2, které udělí svým občanům nějaká vlastnická práva ke slonům. Přesto většina autorů význam soukromých aktivit v oblasti ochrany vzácných přírodních zdrojů odmítá nebo podceňuje. V této práci se pokusíme ukázat, že jejich pesimismus o podnikatelských aktivitách není podložený. 1.2 Pohled zkoumání Mechanismy a instituce, které by měly mít za cíl chránit africkou divočinu, je vhodné posuzovat ze dvou hledisek (1) podle míry státních zásahů a regulací, (2) podle možnosti lidí svobodně jednat. Z těchto předpokladů docházíme k jednoduché matici 3 : Silný vliv státu Neexistence státní zásahů Soukromé aktivity NE Státní rezervace Kmenové uspořádání Soukromé aktivity ANO Hybridní struktury Soukromé rezervace 2 Spíše by bylo přesné napsat: slonům se daří lépe v zemích, které regulací neznemožňují získávat a naplňovat přirozená vlastnická práva. 3 Šlo by vznést námitku, že se jedná se o schématické (polarizované) zjednodušení reality. Mezi popisovanými (extrémními) situacemi jistě leží mnoho dalších množností. Avšak toto zjednodušení nijak neoslabuje naše úvahy a tyto čtyři - reálně existující - způsoby zajištění ochrany afrických ekosystémů a jsou vhodné pro analýzu problému ochrany africké divočiny. - 3-

4 2 Kmenové uspořádání Před příchodem Evropanů do subsaharské Afriky žili lidé a populace divokých zvířat v relativní harmonii. Vzhledem k nízkému množství lidí a rozlehlosti území mohlo být tehdejší (ne)vymezení vlastnických práv k divoké přírodě poměrně efektivní, neboť bylo levné a složitějšími a nákladnějšími mechanismy definice vlastnictví by patrně nebylo dosaženo zlepšení. Zdroje divoké přírody byly dostupné v prakticky neomezeném množstvím - byly skutečnými volnými statky. Problém tragédie obecní pastviny proto tehdy nebyl aktuální. Příchod Evropanů postupně znamenal zdokonalení zdravotní péče a počet místních obyvatel začal raketově růst, což přinášelo zvětšující se tlak na ekosystémy. Jak by společenství původních Afričanů tento problém dokázala řešit a jaké mechanismy by byly tradičními komunitami vyvinuty v souvislosti s tím, jak by se zdroje stávaly vzácnějšími, nevíme. Situace se změnila kolonizací Afriky. 4 Evropané během své vlády zřizovali přírodní parky a rezervace 5. Často ale zakonzervovali původní stav kmenového (ne)vlastnictví tím, že některým etnickým skupinám přidělili rozsáhlá území jako kmenová teritoria pro jejich stáda dobytka nebo potřeby usedlého zemědělství. Toto uspořádání bylo většinou převzato i nově vzniklými dekolonizovanými státy. Se zvětšující se domorodou populací a z toho vyplývajícími nároky na životní prostředí se při státem zafixovaných mechanismech (ne)řešení konfliktů o využití zdrojů v nově vznikajícím prostředí vzácnosti rozvíjela tragédie obecní pastviny. Toto tvrzení potvrzuje i nedávná zpráva BBC o konfliktu o přístup k vodě v Keni BBC (2005a): Komunity kmenů Masajů a Kikujů bojovali o přístup k vodě a pastvinám od šedesátých let 20. století. Dřívější zpráva BBC hovoří o mezikmenových bojích o dobytek v Ugandě BBC (1999): Velké oběti na životech v důsledků loupežných přepadů s cílem ukořistit dobytek jsou běžné ve východní Africe. 4 Podle Hess (1997). 5 Tyto snahy měly za cíl omezit devastující vliv bílých lovců. Hess (1997) píše k pronikání bílých lovců do Afriky: Loveni každým bez jakéhokoli omezení a efektivně kontrolovány nikým, sloni, nosorožci, krokodýli a levharti se stali oběťmi tragédie obecní pastviny. K německým ochranářským aktivitám v tehdejší Německé východní Africe viz. Dr. Rolf D. Baldus: Wildlife Conservation in Tanganyika under German Colonial Rule, k dispozici on-line na

5 3 Státní rezervace Podíl plochy státních rezervací na rozloze států subsaharské Afriky se různí. Od několika mála procent v případě Rwandy až po více než čtvrtinu v Tanzánii. Rezervace se však také liší svým statutem - deklarovanou přísností a kvalitou ochrany. Národní parky obvykle neumožňují žádnou lidskou aktivitu kromě turistiky a vědeckého výzkumu. V rezervacích zvěře (game reserves) je povolen komerční lov zvířat a některé další aktivity. Kromě toho existují i různé oblasti se správou zvěře (game controlled areas nebo wildlife management areas), která mají za cíl jednak sloužit jako ochranná nárazníková pásma pro národní parky a také umožňovat sezónní migraci. Rozdíly však panují především ve faktické kvalitě ochrany než v její oficiálně proklamované přísnosti 6. V případě afrických státních rezervací se odráží obecná neschopnost státu regulovat, resp. dosáhnout regulací zamýšlených výsledků. Státní rezervace nemají žádného skutečného vlastníka - nikoho, kdo by měl skutečné (tj. soukromé) motivace o území pečovat. Stát navíc nikdy nemůže uspokojit preference lidí v oblasti ochrany přírody. Jakmile začne stát zasahovat, nemohou se lidská přání v nezkreslené podobě projevit. Státní rezervace tedy nikdy nemohou přání lidí splnit už proto, že jakmile se o to začne stát pokoušet, nemůže skutečné preference lidí nikdy odhalit. I kdyby lidská přání známá byla, chybí státu narozdíl od podnikatelů motivace, usilovat o naplnění těchto preferencí. 3.1 Útlak vlastníků a likvidace zvěře Již samotný vznik státních parků provázelo násilí na obyvatelích, kteří na nově chráněných územích žili nebo je užívali. Dotýkáme se zde plánovačova neřešitelného dilematu, který i při dobrých úmyslech nemůže mít veškeré informace a nemůže je být schopen zpracovat a posoudit, aby mohl rozhodnout, zda by při využití přírodních zdrojů např. měly mít prioritu místní (a snad i sousední) komunity, nebo zda by měla být chráněna zvěř ve snaze uspokojit neprojevené(!) preference mnoha, blíže nespecifikovaných, lidí. Jak vidíme v případě národních parků v historii 6 Příkladem může být stav státních parků v Demokratické republice Kongo. BBC (2005e): Přestože v Demokratické republice Kongo panuje v současnosti nejistý mír, divoká zvěř a ekosystémy pěti tamějších národních parků, které jsou na seznamu Světového dědictví, zůstávají ohroženy.... Konžští ochránci přírody uvádějí, že ze 70 tisíc slonů před válkou zbývá podle odhadů jen 14 tisíc. - 5-

6 často ani mnoho dobrých úmyslů nebylo. Goldstein (2005) uvádí příklad Yellowstoneského národního parku v USA, který byl spravován pouze v zájmu (neindiánských) návštěvníků. Goldstein dále ukazuje případ africké Tanzanie, kde vládní politika od koloniální doby až do současnosti nerespektuje zvyková práva místních obyvatel 7 ke státem chráněným 8 územím a používá metody plotů a pokut : Koloniální správa parků, byla nahrazena skupinou tanzánských elit, která praktikovala podobné ochranářské principy (pozn. jako koloniální úřady) typu od-shora-dolů. Polovojenské metody byly používány k ochraně a správě parků.vytvoření parků odcizilo lidi od jejich tradiční půdy a pastvin, na kterých byli závislí a docházelo ke konfliktům se správou parku.. Tanzanie má historii kolonialismu, nuceného přesidlování, záborů půdy a ochranářství uskutečňovaného elitami 9 pro elity. Hess (1997) píše o kontraproduktivních ochranářských aktivitách v té době bělochy ovládané jižní části kontinentu: Jejich (pozn. vládním) záměrem bylo zachránit klesající stavy zvěře, omezením povolení lovit na lovce platící poplatky a zákazem lovu pro domorodé kmeny. Pro domorodé Afričany se ze slonů a podobné zvěře stala škodná, bez žádné ekonomické nebo společenské hodnoty (kromě černého trhu). Co bylo horší, původní Afričané nyní vnímali zvěř jako odcizený majetek, který jim ukradl a odňal stát.oloupeni o legální přístup ke zvěři uchýlili se k pytláctví. 7 Tato práva užívání byla samozřejmě podstatou své definice značně neformální. 8 Nabízí se otázka před kým a pro koho. 9 Dodejme, že tyto elity byly buďto přímo státní, nebo existovaly díky své schopnosti soužití se státními elitami. - 6-

7 3.2 Důsledky plánování Určování cen a využívání zdrojů Z definice nemožnosti úspěšně koncentrovat rozptýlené lokální znalosti a nahradit tak nezávislé rozhodování podnikatelů čelí stát v realitě problémům stanovování cen za statky, které nabízí 10. Obsáhlou praktickou studii na toto téma přinášejí Krug, Suich, Haimbodi (2002). Na neschopnost státních struktur využívat zdroje upozorňuje Charnley (2005), když uvádí, že ve (státní) Chráněné oblasti Ngorongoro v Tanzanii navštěvuje většina turistů jen samotný kráter a prozkoumává velmi málo z 96 % (!) zbývající rozlohy rezervace Problém zajištění kvality Ochránit biodiverzitu v subsaharské Africe není vůbec snadné. Tamější biotopy a vegetační typy jsou velmi různorodé. Jednotlivé ekosystémy jsou rozsáhlé a propojené. Pro přežití zvěře je v období sucha často důležitá migrace na velké vzdálenosti. Bohužel není ojedinělá či náhodná chyba, že stát není schopen tento úkol zvládnout. Národní parky často ochraňují ekosystémy jen z části a některé specifické biotopy jsou chráněny nedostatečně nebo vůbec ne. 11 Naproti tomu pro podnikatele by v situaci nedostatečné ochrany určitého druhu biotopu, vzrostla atraktivita takového území pro využití v ekoturistice kvůli jeho vyšší vzácnosti ve srovnání s jinými druhy již chráněných (a turistům nabízených) ekosystémů 12. Jednalo by se o zajímavou investiční příležitost. Vyplatilo by se pozemky vykoupit a vydělat na řešení tohoto problému. V případě soukromých aktivit by tedy existoval automatický mechanismus, který však v situaci státního ochranářství není motivace z důvodu tzv. neziskovosti využít. Sloni nebo antilopy často nemohou opustit ekologicky nevhodně stanovené hranice státních rezervací, a dostat se tak ke zdrojům vody nebo čerstvým pastvinám v období sucha tak může 10 Určování vstupních poplatků do státních rezervací, poplatků za odstřel státní zvěře, za služby nosičů, ozbrojený doprovod, stanovování výše daní uvalovaných na služby (především ubytování) poskytované soukromými subjekty uvnitř státních rezervací apod. 11 Více v Krug (2001) 12 To, že přitom turisté navštěvující africkou divočinu preferují biodiverzitu dokládá Krug (2001). - 7-

8 docházet ke zbytečnému poklesu stavu zvěře. V kontrastu s tím, podnikatel, který provozuje výnosné ekoturistické podnikaní a jemuž hrozí, že o část příjmů ze své investice přijde v důsledku omezené možnosti migrace zvěře za hranice své soukromé rezervace či následkem ekologické fragmentace a degradace, bude ve svém vlastním zájmu usilovat o různá řešení tj. kupříkladu o výkup půdy nebo o jinou dohodu s vlastníky pozemků, které sousedí s jeho vlastní rezervací. 3.3 Sloni katastrofa státních rezervací Údaje o vývoji sloních populací v několika posledních desetiletí představují smutné cvičení z matematiky zlomků. Např. počet 13 slonů klesl v letech v Keni ze 65 tisíc na čtvrtinu, v Mozambiku z 55 na jednu třetinu, v Súdánu, ze 133 tisíc na jednu šestinu, v Tanzanii z 204 tisíc na méně než třetinu a v Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) ze 376 tisíc na méně než jednu třetinu původního počtu. Jeden region Afriky však nedává tak žalostný obrázek. Zatímco se z většiny kontinentu vytráceli, na jihu Afriku se slonům ve stejné době dobře dařilo. V Zimbabwe vzrostl v letech 1978 až 1994 počet slonů z 30 na téměř 82 tisíc, podobně v sousední Botswaně a v Namibii se sloní populace během období znásobila z 20 na 80 tisíc v Botswaně a z 2 na 12 tisíc v Namibii. Jaké byly příčiny tohoto velmi odlišného vývoje na jihu a v ostatních částech Afriky? 13 Data čerpáme z McPherson a Nieswiadomy (2000). - 8-

9 Pro posuzování vlivu státu na zkázu africké zvěře je velice podnětná studie McPherson a Nieswiadomy (2000). Ve své analýze zemí subsaharské Afriky zkoumali důsledky různých faktorů pro velikost a vývoj sloních populací. 14 Analyzovali dopady přírodních vlivů (sucha), velikosti rezervací, vliv vlastnických práv a politické vlivy. Statisticky významný (negativní) vliv na sloní populace byl prokázán v případě politický represí a pozitivní vliv naopak podle výzkumu mělo zlepšení v oblasti vlastnických práv. Politické otřesy a represe však mají přímý negativní vliv na kvalitu svobody vlastnictví v dané zemi. Je proto vhodné upozornit, že efektivně se nejedná o dva samostatné vlivy ale o projev faktoru jen jednoho a tím je míra státních zásahů do vymezení a naplňování vlastnických práv. McPherson a Nieswiadomy (2000) ve své práci k situaci slonů v Africe (mimo jihu kontinentu) uvádějí: V podstatě se slony zacházelo jako s volně přístupným zdrojem 15 Zatímco ve většině zemí sub-saharské Afriky žili sloni ve státních rezervacích a trpěli pytláctvím a válečnými konflikty, v zemích jižní Afriky ve sledovaném období naopak došlo k výraznému uvolnění státní regulace, která do té doby uměle omezovala možnost využití zvěře na soukromých pozemcích. Podnikatelé velmi rychle zareagovali na pád bariér a využili nově vzniklé příležitosti v sektoru ekoturistiky a sportovního lovu. Brzy došlo k trhem produkovanému nárůstu kvality i kvantity chráněných území. Kontrast s neschopností státních systémů rezervací ochránit zvíře, které se stalo ikonou Afriky, je bohužel až příliš evidentní. V kapitole o kmenovém vlastnictví jsme poukázali na mechanismus, kterým stát zapříčiňuje konzervací určitého stavu kmenového vlastnictví vznik tragédie obecní pastviny. Případ ochrany slonů ukazuje, že ani systém státních rezervací není schopen pro africkou divočinu zajistit přežití. 14 Analyzovány jsou agregované údaje o počtu slonů pro jednotlivé státy. Další výtkou může být skutečnost, že autoři vyjádřili jako kvantitativní veličinu změny v institucionálním uspořádání. Toto přidělení číselných hodnot kvalitativním změnám je samozřejmě značně arbitrární. Metodika ani kvalita některých vstupních dat není, jak autoři samy připouštějí optimální, nicméně nemá podstatný dopad na závěry, které vyplývají z jejich studie. 15 Ačkoli tehdy již sloni byli vzácným statkem. - 9-

10 4 Hybridní struktury Jako snaha omezit státem způsobenou nespravedlnost na skupinách obyvatel a zmínit negativní důsledky neschopnosti státu chránit přírodní statky dochází k určitým inovacím. Vznikají rezervace spravované místními kmenovými komunitami, rozvíjejí se iniciativy nevládních neziskových organizací. Mohou být však tyto projekty alternativou pro nefunkční státní parky? Označení hybridní používáme proto, že i když se zde projevuje určitý pozitivní vliv vlastnictví 16 na motivace aktérů, jsou tato práva slabá, nebo ne jasně definovaná. V případě hybridních struktur existuje jisté přínosné působení trhu (a zmírnění kalkulačního chaosu jinak převládajícího v podmínkách státní regulace přírody). Rozsah tohoto posunu směrem k uspokojení preferencí lidí je však omezován vládními zásahy v podobě dotací, neprůhlednými postupy nevládních organizací a spolčováním se soukromých osob s vládou. 4.1 Komunitní rezervace Bývalý režim jihoafrického apartheidu připravil původní Afričany o velké množství půdy. V rámci (proklamované) snahy o nápravu křivd jsou jim jejich majetkové nároky kompenzovány prostřednictvím vládních výkupů půdy od soukromých farmářů nebo příděly z fondů státem vlastněné půdy. Nově nabytá vlastnická práva kmenovým komunitám umožňují na části získaných území vytvářet komunitní rezervace divoké zvěře v jakémsi kolektivním vlastnictví příslušníků společenství. Vydělané prostředky z podnikání v turistice kmenová komunita využívá ke svému rozvoji - např. ke zlepšení kvality zdravotní péče nebo tvorbě vzdělávacích příležitostí. Příkladem může být území kmene Makulele při severní hranicí Krugerova národního parku u hranic se Zimbabwe 17 a podobné iniciativy vznikají z různých důvodů i v jiných zemích Afriky. Projekty mnohdy získávají podporu vlády nebo neziskových organizací. Ty často spolufinancují výstavbu ubytovacích zařízení nebo jiné infrastruktury pro turisty nebo nákup zvěře pro zvýšení ekoturistické atraktivity rezervace. 16 Ve srovnání se státními rezervacemi. 17 Více v Reid (2001)

11 Výhodou komunitních projektů je oproti státním rezervacím motivace místních lidí k ochraně divočiny a k potlačování pytláctví. Rozhodnutí o investicích nejsou prováděna byrokraticky v rámci neprůhledné tzv. veřejné volby ale kvazivlastníky na lokální úrovni. 4.2 Spolčení soukromé osoby se státem Případy spolčení soukromé osoby s určitou jednotkou vlády, státním úřadem nebo mocným byrokratem jsou poměrně populární záminkou pro implicitní kritiku veškerých soukromých, včetně podnikatelských(!), aktivit v ochraně divočiny 18. Kritici opomíjejí, že soukromá osoba by nemohla provozovat svou činnost bez získání státem přiděleného privilegia a s podnikatelem ji (rádi) zaměňují. Pobouření tak např. vyvolal násilný přesun obyvatelstva soukromou nadací, která nově spravuje jeden ethiopský národní park 19. Kontroverze vznikla i v souvislosti s případem soukromého projektu v jinak státní rezervaci zvěře Mkomazi v severní Tanzánii, kde patrně došlo k porušení uživatelských práv místních pasteveckých nomádů. V obou případech sklidil kritiku soukromý subjekt, nikoli stát, který se na stavu spolupodílel, a bez jehož podpory či tolerance by k něčemu takovému nemohlo dojít. Obecně lze říci, že subjekty, které se snaží získat státní privilegia nebo se zmocnit státního majetku, se za různých okolností přirozeně koncentrují kolem držitelů státní moci. Nejedná se o nějaké selhání státu, ale o projev řádného fungování ve státní podstatě hluboko vtělených mechanismů. Je to jen jeden krok v procesu naplnění potenciálu státu mít moc nad lidmi. Užitek ze státního majetku a státní moci sice formálně přísluší státu (a jeho občanům), prakticky však těm, kteří si vydobyli proti jiným možnost o těchto užitích rozhodovat. Je pochopitelné, že supi se slétávají, je-li státem rozdělované kořisti tolik. Nemá proto smysl popisovat odporné praktiky soukromých podnikatelů, neboť se o žádné soukromé podnikatele nejedná. Aktivním komplicem v narušování sociálních vztahů komunit nebo ničení životního prostředí je soukromým subjektům vždy stát, resp. vlády a jejich úředníci. Je to často právě státní aparát, 18 Např. Langholz (2001) označuje omezování přístupu původního obyvatelstva k přírodním zdrojům za jednu z nevýhod soukromých (!) rezervací. Zapomíná, že bylo-li učiněno bezpráví, proti kterému je obtížné se bránit, stalo se tak díky požehnání státních úřadů. 19 Pearce (2005)

12 který se na zprivátnění státního vlastnictví podílí, a který nechce mít nic společného se zájmy lidí, které by měl, jako občany státu, a tudíž nominální spoluvlastníky, zastupovat. 4.3 Nevýhody hybridních struktur Jakým způsobem lze definovat příslušnost ke komunitě (a podíl na vlastnictví)? Jaké tlaky vyvolává rozpad tradičních společenských struktur v důsledku migrace do měst? Jedná-li se o komunitní vlastnictví, je možné svůj podíl prodat? Pokud ne, nebo je-li to obtížné (nákladné), jak silné jsou pak stimuly pro efektivní řízení společného podniku? Nejsou pak skutečnými vlastníky ti, kteří si dokáží uzurpovat moc rozhodovat o výhodách plynoucích ze společné věci? Jaké jsou jejich motivace rozhodovat dlouhodobě efektivně, mohou-li o tento svůj vliv kdykoli přijít? Jakým způsobem se odráží v rozhodování hybridních struktur jejich příjmy získávané jako dotace od státu nebo velkých neziskových organizací? Může snad využití těchto daňových příjmů odrážet konkrétní přání daňových poplatníků? A reprezentují snad výdaje financované z přerozdělování mezinárodního fundraisingu požadavky původních dárců? Jak narušují tyto, z projevených lidských preferencí nezasloužené, příjmy možnost konkurence skutečných podnikatelů, kteří na ně nejsou, nebo ani nechtějí být, schopni dosáhnout? Na tyto otázky nechtějí, a ani nemohou, dát příznivci hybridních struktur uspokojivé odpovědi. Ani hybridní struktury proto nepředstavují řešení problému záchrany africké divočiny

13 5 Privátní parky V posledních 20 až 30 letech založili v Africe velcí pozemkoví vlastníci řadu nových přírodních rezervací. Jejich motivací mohla být osobní radost z ochrany přírody, ale dalším důležitým impulsem pro zřízení privátních parků bezesporu byly příjmy z komerčního lovectví a rozvoj nově vznikající eko-turistiky. Soukromé rezervace mají na rozdíl od všech ostatních zmiňovaných institucionálních forem přesně definovanou (a nikoli pouze nominální) vlastnickou strukturu. Vlastníci mohou o svém majetku rozhodovat a získávají případné výnosy a nesou potenciální ztráty, což je pobízí k provádění skutečné ekonomické kalkulace. Podnikatelé tedy mají ziskovou motivaci vyhledávat a uspokojovat přání konzumentů. Současně musí soutěžit o lidmi nejvíce preferované využití vzácných zdrojů s jinými podnikateli. Jako jediná ze všech institucionálních struktur proto směřují privátní parky k efektivní alokaci vzácných statků. Současně pouze soukromé parky mají schopnost, budou-li o to někteří lidé mít zájem, efektivně naplnit přání těchto lidí chránit africkou přírodu. Krug (2001) podává výčet výhod privátních parků: (1) účinnost v záchraně ohrožených druhů, (2) větší pružnost, (3) lepší průhlednost investic z hlediska cílů a dosažených výsledků, (4) nižší transakční a administrativní náklady ve srovnání s vládou a nevládními neziskovými organizacemi, (5) příznivý vliv konkurence na nákladovou efektivnost a (6) schopnost financovat se prostřednictvím komerčních aktivit 20. Privátní parky často vytvářejí ochranná nárazníková pásma pro státní parky 21 nebo chrání půdu, která přímo sousedí s pastvinami, poli nebo plantážemi a hrozí, že by na ně jinak byla přeměněna. V realitě se vyskytují parky s různým stupněm kvality ochrany ekosystému. Někdy dochází ke kombinaci s dobytkářstvím, občas se jedná spíše o velké obory nebo velkolepě projektované zoologické zahrady. Jsou to však zájmy konzumentů, kteří si přejí prožít zkušenost opravdové divočiny, které přimějí podnikatele k udržování biodiverzity a ochraně skutečně původních ekosystémů. 20 Ekoturistika, lovectví, příjmy z prodeje živých zvířat nebo zvířecích produktů (např. kůží, masa). 21 Krugerův národní park v Jihoafrické republice je doslova lemován soukromými rezervacemi. V polovině devadesátých let bylo odstraněno oplocení oddělující soukromé parky od státní rezervace a byl vytvořen jeden rozsáhlý ekologický celek

14 O schopnosti podnikatelů vytvářet ekologicky celistvá a cenná (pro ně skutečně cenná) území hovoříme v kapitole věnované státním rezervacím. Zmiňovali jsme už i úspěch soukromých rezervací ve snaze zachránit africké slony. Zajímavá je však i účinnost podnikatelských aktivit v ochraně některých zcela kriticky ohrožených druhů. Podnikatelé v Africe v minulosti přispěli k záchraně černých a bílých nosorožců nebo vzácných druhů antilop před vyhubením. Díky signálům rostoucí ceny totiž podnikatelé dokázali rychleji rozpoznat zvyšující se vzácnost konkrétních druhů a využít této příležitosti podílet se na záchraně těchto druhů a současně z ní profitovat. 22 Některé soukromé rezervace podle Langholze (2001) parazitují na dobré pověsti určité oblasti, která je vytvářena zejm. existencí státních rezervací. Tyto rezervace se podle něj snaží získat příjem z poskytování zážitků turistům a neusilují o zachování biodiverzity. Tento, v praxi jistě existující problém (nepřímého) propojení státních, z daní financovaných, výdajů a paralelních (nejen z preferencí lidí plynoucích) příjmů pro soukromé osoby, lze však řešit jen jediným způsobem - zrušením financování státních rezervací. 22 Studie záchrany nosorožců v soukromích rezervacích v Zimbabwe viz. De Alessi (2000)

15 6 Proč je privátních parků tak málo? Jak dokazuje Krug (2001), zájem lidí poznávat neporušenou přírodu roste. Zvyšuje se podle něj jednak počet návštěvníků afrických zemí, jednak počet těch, kteří preferují turistiku v ekologicky atraktivních oblastech. Existuje tedy tržní potenciál (zájem lidí) pro vytváření (soukromých) přírodních rezervací. Porovnáme-li však rozlohu soukromých parků s celkovou plochou zemí subsaharské Afriky, zjistíme, že privátní rezervace pokrývají jen zlomek celkového území. Plocha soukromých rezervací je mizivá i ve srovnání s rozlohou státních rezervací. Odhady o celkové rozloze soukromých rezervací se různí a vzhledem k různému charakteru kvality ochrany jednotlivých území je obtížné jakákoli data srovnávat či agregovat. Krug (2001) odhaduje spodní hranici rozsahu soukromích chráněných území v jihoafrickém regionu na 140 tisíc kilometrů čtverečních. Naproti tomu v oblastech východní Afriky, kde má větší vliv tradice kmenového uspořádání a silné státní regulace, soukromé rezervace téměř neexistují. Znamená nízké množství a malý územní rozsah privátních parků, že je snad v praxi soukromá ochrana přírody neuskutečnitelná? A nebo jsou zde překážky, které brání podnikatelům rozvíjet ochranu divočiny? 6.1 Falešné signály Subvencováním jiných činností (např. farmářů v zemích jižní Afriky) stát vysílá matoucí signály o tom, co si lidé přejí - dochází k deformaci tržních cen jako informace o relativní vzácnosti statků a preferencích spotřebitelů. Stát plete podnikatele a vytváří neefektivitu v alokaci zdrojů. Hess (1997) k politice států pod bělošskou vládou na jihu Afriky píše: Stát učinil přechod od divoké zvěře levný a snadný půjčkami pro dobytkáře, financováním oplocení, dotováním vyhubení mouchy tse-tse a slintavky, přesunem kmenových území do bílého vlastnictví, a poskytováním množství střelného prachu k vybíjení zvěře. Do šedesátých let dvacátého století kombinovaná ekologická síla nespoutaného pytláctví, vládou dotovaného dobytkářství a prudce rostoucí černošské populace vše v kontextu vysoce centralizované státní politiky divoké zvěře zredukovala výskyt zvěře na zlomek původního. Z celkového množství divoké zvěře. bylo 90 % nahrazeno evropským dobytkem

16 Dnes podobně Evropská Unie svou preferenční obchodní politikou vůči producentům dobytka v Botswaně přispívá k degradaci tamějších ekosystémů Regulace ničí motivaci Státní zákaz komerčně využít zvěř žijící na soukromých pozemcích z ní z pohledu vlastníků půdy učinil škodnou bez jakéhokoli ekonomického potenciálu. Hess (1997) k tomu uvádí: Bílí osadníci se také stali obětí státem předepsané tragédie obecní pastviny. Lov byl pevně regulován a komerční využití zvěře bylo zakázáno, osadníci se chovali podobně jako domorodci. Systematicky likvidovali nehodnotnou zvěř. a na její místo přišel ziskový 24 dobytek. Uvolnění této regulace v zemích jižní Afriky v 60. až 70. letech dvacátého století, vedlo k rychlé odpovědi podnikatelů. Opět Hess (1997): Do roku 1990, se 75 % dobytkářských farem v Zimbabwe, které leží v oblastech příliš suchých pro pěstování plodin přeorientovalo, zcela nebo částečně na chov divoké zvěře. Bylo to snadné ekonomické rozhodnutí, vzhledem k téměř čtyřnásobnému čistému zisku na akr ve prospěch divoké zvěře. Skupiny farmářů se sdružovali ve větší ochranářská společenství (conservancies) s pěti až dvaceti pěti členy.. Rovněž zákaz obchodu se slonovinou v rámci mezinárodní konvence CITES odebírá lidem motivaci opatrovat na jejich pozemcích sloní populace, neboť jim znemožňuje získat plný užitek ze slonů včetně prodeje slonoviny. Cíl zákazu obchodu, růst sloních populací, podle studie McPherson, Nieswiadomy (2000) dosažen nebyl. 6.3 Vláda "poskytuje" infrastrukturu, bezpečnost Například panenské oblasti střední Tanzanie jsou pro turistiku téměř nedosažitelné jen proto, že vláda 40 let po nezávislosti nebyla schopna vybudovat základní infrastrukturu 25. Potenciál místní divočiny je nevyužit. Podnikatelé sice nabízejí pobyty v luxusních soukromých hotelech s dopravou nízkokapacitními letadly, nicméně nikdo nemůže vědět, jak by bylo dané území využito, kdyby podnikatelé směli participovat ve všech různých aktivitách včetně výstavby dopravní infrastruktury. Státy často znemožňují nebo podstatně omezují praktické provozování turistického podnikání 23 Více v Darkoh (1997) a Krug (2001). 24 Zisk nevznikal v důsledku uspokojení preferencí spotřebitelů, ale příčinou těchto příjmů byla státní regulace. 25 Tím nechceme implicitně tvrdit, že vláda by měla podobné projekty řídit nebo organizovat

17 tím, že monopolizují poskytování bezpečnosti a dodávají tento statek z definice monopolu draze, neefektivně, v příliš malém nebo velkém množství a především velmi nepředvídatelně. schopnost podnikatelů bránit se útokům nestátních zločinců je omezená, neboť značnou část příjmů museli odevzdat na daních státu, za které by jim měla být poskytnuta "ochrana". Ještě obtížnější je možnost podnikatelů ubránit se přesile d l o u h o d o bě n e p r e d i k o v a t e l n é h o útoku státních zlodějů a vrahů 26. Tato nejistota přinášená státem pak podnikatele často odrazuje od jejich aktivit. 6.4 Crowding-out effect Státní přírodní rezervace buďto svou existencí omezují práva soukromých vlastníků, nebo využívají půdu vlastněnou státem. V obou případech výnos pro majitele neodpovídá výnosu z pozemku jako tržního aktiva. Provozuje-li vláda státní rezervace, a vybírá-li od spotřebitelů (návštěvníků), netržně nízké 27 vstupní poplatky 28 okrádá nominální spoluvlastníky státního majetku (občany státu) resp. daňové poplatníky, kterým neposkytuje z jejich majetkového podílu tržní výnos, resp. jejichž peníze využívá k dotování státní ochrany divočiny. Především však stát znemožňuje působit legitimním podnikatelům. Stát totiž poskytuje služby za netržní ceny, které neodrážejí relativní vzácnost statků na vstupu, a vytlačuje tak z trhu skutečné podnikatele. 6.5 Státem vytvářená nejistota vlastnictví Podnikatel, který se rozhoduje o tom zda a v jakém rozsahu uskutečnit určitý investiční projekt, zvažuje návratnost takové investice. Odhaduje velikost budoucích příjmů, jejich současnou hodnotu a rozložení v čase a také pravděpodobnost, že vůbec nastanou. 26 Např. v Zimbabwe vláda v posledních letech využívala tzv. válečné veterány (war veterans) k terorizování opozice, bílých farmářů a lidí, kteří vládu nechtěli podporovat. 27 Při absenci trhu a tržní ceny, chybí možnost srovnání a označení nízké nedává vlastně smysl. 28 Toto chování je typické pro země na jihu kontinentu jako je Jihoafrická republika nebo Namibie

18 Bohužel právě politická rizika 29, která činí budoucí příjmy méně jistými, hrají a musí hrát primární roli při rozhodování podnikatelů o nákupu půdy v zemích subsaharské Afriky. Investice může být poměrně bezpečná v prvních 5 10 letech. V tomto období totiž ještě vůbec lze odhadovat, zda hrozí či nehrozí riziko vyvlastnění nebo nebezpečí nuceného prodeje za směšnou kompenzaci. V krátkém období je také možné se proti riziku vyvlastnění pojistit nákupem dobrých vztahů s příslušnými představiteli státu. Jak ukazuje smutná zkušenost zemí jižní Afriky, dlouhodobě nelze v dnešní subsaharské Africe zaručit vůbec nic. Mnoho jinak ekonomicky slibných projektů proto nemá nikdo odvahu realizovat Nekončící vyvlastňování Nedávné vyvlastňování půdy na jihu kontinentu začalo v Zimbabwe. BBC (2005b): Násilné vyvlastnění téměř všech ze čtyř tisíc bílých farmářů v Zimbabwe je obecně považováno jako příčina ekonomické krize v této zemi. Důsledky státem organizovaného rozvratu a kolaps směny shrnuje další zpráva BBC (2005c): Zimbabwe je sužováno nedostatkem potravin, pohonných hmot a deviz a také nekontrolovatelnou nezaměstnaností a inflací. Smutný osud divoké zvěře popisuje sumarizuje opět BBC (2003): Pytláctví divokých zvířat na dříve bělochy vlastněných farmách je mimo kontrolu. Odhadujeme, že v minulých třech letech bylo zabito 80 % zvířat, která žila na komerčních farmách divoké zvěře., říká jeden expert..většina pytláctví je na samozásobitelské úrovni, zoufalí lidé hledají něco k jídlu v zemi, kde dochází potraviny..průmysl safari a využití divoké zvěře byl jedním z nejúspěšnějších sektorů ekonomiky Zimbabwe a zaměstnány v něm byly desítky tisíc lidí. Během posledních dvou desetiletí rančeři znovu zaplnili zvěří rozsáhlé oblasti buše. 29 Závislost soukromých rezervací na příjmech z turistiky je považována některými autory (např. Langholz, 2001) za negativní v kontextu volatility turistického průmyslu. Opomíjejí přitom, že jsou to vlády, které způsobují výkyvy v tržbách turistického průmyslu tím, že vytvářejí politickou nestabilitu, která se následně promítá do změn vnímání bezpečnostních rizik určitého státu nebo regionu

19 Zkušenosti spřátelené marxistické vlády v Zimbabwe se rozhodly využít státní představitelé Namibie. BBC (2005d): Namibijská vláda začala vyvlastňovat první bělošské farmy. Asi 42 % rozlohy země představuje komerční farmy, 43 % veřejnou (communal) nebo kmenovou půdu a zbytek tvoří oblasti chráněné divočiny. Vyvlastňovací rozkazy byly doručeny 18 komerčním farmářům. Vládá prohlašuje, že zamýšlí přesídlit 250 tisíc 30 bezzemků. Nedávno šokovala svými výroky viceprezidentka Jihoafrické republiky ekonomicky nejvýznamnější země celé Afriky, která má také největší bělošskou menšinu. BBC (2005f): Od té doby co se v roce 1994 současná vláda ujala moci, uplatňovala politiku přerozdělování půdy typu ochotný kupující, ochotný prodávající, platila tržní ceny za půdu bílým vlastníkům, kteří byli připraveni 31 prodat a poté přidělovala tuto půdu černošským bezzemkům. Ale viceprezidentka Phumzile Mlambo-Ngcuka říká, že tempo reforem by mělo být urychleno podobně jako v sousedním Zimbabwe, kde téměř veškerá bělochy vlastněná půda byla zabavena státem. Potřebujeme přidat páru. Proto možná budeme potřebovat zkušenosti ze Zimbabwe, prohlásila viceprezidentka Implikace pro ekonomickou kalkulaci Proces vyvlastňování má negativní důsledky pro celou společnost. Specificky nepříznivé dopady má i na africkou divočinu. Dlouhodobá držba (resp. její právní jistota) je důležitá v ekonomické kalkulaci přírodních rezervací. Většina investic je totiž trvalá a není movitá. Je to jednak samotná půda, ale i většina zvěře, oplocení, silnice, budovy hotelů či jiná vnitřní infrastruktura rezervace, hodnota dobrého jména rezervace a vztahů se sousedními vlastníky. S těmito aktivy nemá jejich vlastník v případě vyhrocené politické situace naději uprchnout. Co lze převést přes hranice státu, mohou být automobily, vybavení mobilních luxusních stanových táborů, a některé technické vybavení. Není náhodou, že právě tímto směrem se v poslední době ubíraly aktivity podnikatelů, kteří preferovali provozovat stanové tábory na území státních rezervací nebo státních koncesí. 30 Namibie má 2 miliony obyvatel. 31 Je možné, že vlastníci byli připraveni (spíše donuceni) prodat právě v atmosféře přerozdělování půdy a anticipace budoucího vyvlastnění. Je tedy otázka, zdali ceny na trhu nebyly pokřiveny právě vládními výkupy, neboli zda-li trh již do tržní ceny nekalkuloval riziko státního vyvlastnění

20 6.5.3 Státem produkovaný chaos územního uspořádání lidských aktivit Zobecníme-li tyto poznatky, stát narušuje optimální alokaci zdrojů, tím že vnáší chaos do územního uspořádání lidských činností. Stát uměle zvyšuje riziko podnikání a narušuje tak ekonomickou kalkulaci a alokaci zdrojů zejména v delším období, neboť s prodlužujícím se časovým horizontem je obtížnější státem vytvářená rizika předvídat. Rizika politického převratu či jednorázového vyvlastnění jsou typická pro subsaharskou Afriku nebo některé rozvojové země, avšak nebezpečí změny regulace, postupného vyvlastnění daňovým zatížením, vyvlastnění s využitím záminky tzv. veřejného zájmu v rámci státní hospodářské politiky ekonomického rozvoje určité oblasti jsou reálnou hrozbou pro podnikatele i ve vyspělém světě. Stát tak demotivuje lidi od některých dlouhodobých aktivit jako je obnova zdevastovaných území nebo držba pozemků s původními biotopy za účelem jejich zachování 32. Současně výstavbou silnic, politikou státního územního plánování, zřizováním státních přírodních rezervací a jinými zásahy odrazuje od podnikatelského vytváření větších územních celků, od úprav a zvelebování nebo alespoň pouhého udržování původního stavu krajiny. Vzhledem k výše popsaným rizikům se podnikatelé zdráhají v určitém území dlouhodobě majetkově participovat. Existuje tedy tendence ke krátkodobému umisťování aktivit. Nevidíme podnikatelské aktivity ve správě krajiny, ale naopak její státem podporovanou devastaci. 32 Proveditelnost, resp. úspěšnost výkupů pozemků lidmi, kteří si subjektivně cení přírodu, s cílem zachovat původní biotopy je omezená v divokém netržním pralese do bezpráví ponořeného Konga (DRC). Stejně je tento postup obtížně praktikovatelný v divoké netržní džungli vyspělého světa, kde vlády často údajný tzv. veřejný zájem (např. výstavbu dálnice) používají jako legitimizační argument pro vyvlastnění (je zcela lhostejné zda bez náhrady nebo za netržní kompenzaci)