Půjčujeme: knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Transkript

1

2 Půjčujeme: knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu Pořádáme: setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení knihovna@mlp.cz

3 Co drží Nizozemí Viktor Špaček

4 Znění tohoto textu vychází z díla Co drží Nizozemí tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Agite/Fra v roce 2010 (ŠPAČEK, Viktor. Co drží Nizozemí. Vyd. 1. Praha: Agite/Fra, s. Edice české poezie.). Text díla (Viktor Špaček: Co drží Nizozemí), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Citační záznam této e-knihy: ŠPAČEK, Viktor. Co drží Nizozemí [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN (pdf). Dostupné z: Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně-zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

5 Obsah Zlom... 7 Únava... 8 Mrtvo vedrem... 9 V kolika podobách Malý a velký život Bůhví jak dlouho jedno kolo Tajuplný život Dítě Hranice Jako dům po mrtvém Je to tady Tady Vlajka Směr Svět jako celek Malování Naplňující Čas Ticho Stvořitel Otázka do sebe Pohyb Příběh Ostych Sousedství Holt Místo pro krutost Rákos Řeč Prostory Ten vlídný, klouzavý pohyb Co drží Nizozemí... 38

6 Po všem Bílá Kámen Rovnováha Tělem Můj život moje smrt Ta samozřejmost Staré značky Doopravdy smrt Látka života Já tohle ráno A tak spěcháme... 50

7 Zlom Nevzdávat to do kopce se hrabe motorka na ní nabalený chlap pionýr slábne škrouká chlap začíná cítit že nahoru nedojede že dál už ho nedoveze co ho dovezlo až sem Už to skoro chcíplo už to skoro stojí v tom okamžiku rovnováhy sil v tom napjatém tichu než se život zlomí ale chlap se zatvrzele nevzdává sedí občas zezadu dopředu zarumpluje tělem. 7

8 Únava A moje budoucnost? Anebo minulost? Nezmůžu se ani na vlastní stín v zářivkovém bezčasí ve kterém je rozvalený vyčerpaný pozdní podzim. Z žerdi sušák za kotvu bezvětří sesmeknutí mezi dvěma druhy únavy jediný skutečný pohyb. A kde se teď zahlédnout na čáře života? Nic tak velkého tu nikde není A je to zakřiklé potichu popřené jako když večer spolkne sluneční hodiny. 8

9 *** Mrtvo vedrem. Horečka života se rozplynula v jiné, větší horečce. Už nejsem odněkud někam. Podivná věčnost, zavřená v sobě. Proč, když se bláto dívá do sebe, vidí jenom bláto? Protože samotný pohled bláta je z bláta. 9

10 *** V kolika podobách. Ale teď vyplivnutý do temna pokoje jak židle po hostech. Posečeno, holé pole. A tiše posedávající rozpačití zajíci, srna nebyla? S cigaretou po životě, tohle, zdá se, nelže, nebylo tam nic. 10

11 Malý a velký život Neplánovaná chvíle, chvíle, co se krásně nepočítá, neodtikává tu nic. Hybatelem odpoledne jen drobná energie hry. Napětí života? Spor mezi vůněmi? Jako když černá kočka zavře oči a splyne s tmou, zmizel celý ten plán, celý ten větší život, jak školní úkol, nechaný na potom. 11

12 *** Bůhví jak dlouho jedno kolo bůhví jak dlouho kouřím zvenčí kde nic tu nic čas někam dovnitř. Tak dlouho žiju v tomhle městě jsem možná daleko v minulosti anebo dávno v budoucnosti z ničeho nepoznám nic. Podzimy navždy jara výstřik bez paměti pravidelné bílení zdí. 12

13 *** Tajuplný život slepého ramene V akváriu v prázdném domě popoleze šnek. Zabrblá bublinka. Zbytečná rána, nová a nová rána, nicota chybuje. Nevydrží v jednom tvaru, přetéká a přepadává. 13

14 Dítě Ve tmě dělá na tapetě cestičky pak se jimi nehtem prochází v neděli po koupání před usnutím najednou zasmrdí školní pondělí úterý středa najednou dá se vidět ten řetězec najednou zeď syrově se přitulila Pak během času hodně se naučit Ale tohle to hlavní znát dobře odjakživa. 14

15 Hranice Dnes ráno konečně střízlivýma rukama. Nechce, tak nechce. Tady jsou hranice. Když někoho vyženou z velkého bytu a dají mu malý, taky nemlátí hlavou do zdi. Zařídí se, vlastně je tu všechno pro nějaké štěstí. Jen kdyby to netáhlo jinam. Ale dnes ráno jsou vidět hranice, voda opadla, paměť poodstoupila. Téhle chvíle využít. Tady je telefon, je třeba to zpečetit. 15

16 *** Jako dům po mrtvém. Věci, napůl svobodné, nikdo nepřekáží jejich novému, cizímu, divnému směru, ale ještě se nevymkly, ještě patří, ještě na nich něčí stín, ale je cítit, že pod ním už se někam sunou. Jsem tu, i jinde, vpředu a tu a vzadu. Pokoj napůl můj, napůl už po mrtvém, jsem obraz napůl dopředu rozmalovaný, napůl už pozůstalost. 16

17 Tady je tady Je to jen křídou obtažený kruh. A možná že už kolem netrpělivě obšlapuje jiný, radostnější svět. Ale tady je tady, scéna vymezená jak kruhem světla z reflektoru, a do tmy nevidět, tak dlouho tahle chvíle Sesuvná chvíle, co mi vždycky představí nějaké konečné dno a vzápětí oznámí, že může i hloub Možná že jindy je to jinak. Ale tady je tady, a je mi to moc líto je mi srdečně jedno jestli jdeš vedle pro kapesník nebo se nadechnout 17

18 Tady Napůl přítomnost, napůl vzpomínka. Jdu lesem, kterým chodím od dětství, les mě zná. Odkud tedy vyletěl čmelák? Z téhle chvíle? Z mých nejhlubších vrstev? 18

19 Vlajka Jako by se pořád po něčem natahovala, jako by se chtěla rozvinout v plnosti a zůstat tak Místo toho proměnlivé plácání a povlávání, jak zrovna vítr. Nedosáhne nikdy. To ví. Ale jako by si to nemohla (anebo nesměla) připustit. 19

20 Směr Ale už je konec tomu podivnému, někdy vzrušujícímu, klopýtání ve tmě Vyšlo slunce, rostliny pochopily. A všechno je teď nakloněné tím neúprosně správným směrem. 20

21 Svět jako celek Jenom v té představě, že to tu nebude, anebo že nebudu já v tom, se objeví kupa toho všeho, nějaký celek, Mikuláškovo to veliké letní staň se Ale co je mi Florida a čím jsem já Floridě mimo takovéhle vymezení? (Creeley) 21

22 Malování Pomezí. Někdy je tak uklidňující být mezi jako je mezi sklo okna pokusného ústavu které sdílí úzkost zvířat uvnitř s mrazivou, čistou noční krajinou někdy je tak uklidňující že stíny lidí ve frontě na hřbitov mají stejnou barvu jako stíny stromů. 22

23 Naplňující Trpělivé těžké naplňující zápasy ve světě plném děvčat. Anebo (o holi) trpělivé těžké naplňující zápasy ve světě plném schodů. 23

24 Čas Seděli v hospodě, mlčeli, kouřili a mezi nimi, s nimi a v nich visely jejich dlouhé, společné roky jak špinavá, schrundaná deka. Co je čas, nevím. Ale už vím, jak vypadá. Ti dva, jak tam seděli to je jeho obličej, jeho přesný obraz. 24

25 Ticho Starý v tramvaji, přistoupí vyzývavá holčička. Nějaký zákmit. Odněkud do ticha něco se propadlo, jako když se otřepe zaprášený pták nad mraky, nad jejich nepropustnou hladinou. Zvuky odněkud pokoušejí jeho, dědkovo, ticho. To se napůl nechá, a pak je zaleje jak strom kůrovce smolou. 25

26 Stvořitel Ale já přece znám svého stvořitele! Byl jsem to já! Bylo mi dvacet, samozřejmě v hospodě. K baňatému ženství, vyplňujícímu tehdejší ulice, připojený nepřípadný ocásek. Pak, když do toho horce zadýchaného prázdna odněkud studeně zavanulo, dal jsem se na učitele. Tak že by mě stvořil tenhle požadavek? Ne ne, to jen budoucnost chtěla zástavu, tzn. do tmy kost, slib bimbající se větvi. A teď, když mnou to učení prorostlo, komu nadávat, sobě? Ale tehdejšímu, nebo nynějšímu? Chvíli zasunuté v jiné chvíli, vodě vytracené do vody? 26

27 Otázka do sebe Na otázku zvenčí neodpovídá zeď, matná, struhadlová, poznamenaná nehty, bílá obálka, co něčím duní, zaznívá, pes, co štěká si dovnitř Občas ruka ulítne, divné slovo lítne z krku. A moje budoucnost? Co mě čeká? Na co je zaděláno v tomhle semeništi? 27

28 Pohyb Proč zrovna tohle město, tyhle lidi. Ale kdyby jinak, kým bych byl? Byl bych? Kdo mě kam sune, koho já? Co jsem? Součást nějaké zaklíněnosti? Předávaný pohyb? Jdu a tlačím ty před sebou, protože zezadu se na mě tlačí. Ale i ty vzadu dal někdo do pohybu 28

29 Příběh Nechávám, na světle jako na ubruse, číhavý dopis. To je celé. A není! Leží si na stole, lampa si ho čte, okna si ho podávají. To je celé. A není! Když se v noci vracím, cítím užasle chalupa uhelně setmělá, vrata dokořán, a cítím, že cizí starost rázuje po silnicích 29

30 Ostych Kuchyňské potkávání, neprůhlednost provozu veselosti, vlastně letmá bezohlednost, ano, bezohlednost, co na tom, že zvykem, co na tom, že každodenní, co na tom, že co jiného s tím Ale dnes trčí do pokoje jak skříň, dveřmi přistavená ke zdi. Kam zahleděný? Najednou ostych. Radši odejít 30

31 Sousedství Ale co s ním, co pro něj víc, než ve vrátkách pozdravit, s tváří jako dobrý den, jeho hádanky a hádky tvářit se že nevidět, ukázat houby na ošatce, popovídat o fotbale, jít mu na pohřeb 31

32 Holt Je to smířlivě rozlité jak kaluž piva na stole, v níž tiše pobublává to zbylé. Po všech těch našich peripetiích a karambolech budeme tedy spolu žít v tomhle městě. Ty jinde. 32

33 Místo pro krutost Ale na dědečkově zahrádce ani nad babiččiným koláčem není místo pro krutost. Zatím hrabe, nech ji, ať zatím hrabe, tu chvíli nech. Když ona k tobě rozzářeně, uděláš obličej, legračně krkneš, nemusíš se přemáhat! Dělej, co chvíle chce, nebo co unese. 33

34 Rákos Na jedné straně terasy restaurace člověk u stolečku pije kávu, na druhé straně řemeslník něco zdí. Mezi nimi rákosový paravánek. Jsou na stejné terase, a přitom každý úplně jinde. Jen občas je omítka cítit kávou, káva omítkou. Jen tak o sobě oba vědí. Paraván je jenom z rákosu. Je lehký. Skoro průhledný. Ale nepropustný. 34

35 Řeč Na rohu se usadila dětská partička, povykuje na někoho na druhé straně ulice, zní to jak tlupa nasycených, spokojených paviánů. Z dálky nerozumím. Ale ten tón je jasný. A co jiného je řeč Odcházím. Rozumím. Jeden z nich zrovna popadl nějakou tyč a viklavě s ní mlátí o zem. 35

36 Prostory Mládenci, rozvalení na sedačkách v tramvaji, čouhající hluboko do uličky, tak neuvěřitelně nohatí, jako by místo těla měli nohy. Ale třeba je vnímám tak divně jen proto, že z lidí vidím jen to, co strkají do mého prostoru 36

37 *** Ten vlídný, klouzavý pohyb, se kterým mě míjí svět Pro stromy nevidět les. A nepamatovat si jediný strom. 37

38 Co drží Nizozemí Mohutné hráze, které tomu odpírají, obrovská zdymadla, která to krotí. Ale nejvíc ten úplně tenounký pruh uschlého rákosu na břehu, skrz který to není vidět. 38

39 Po všem Už je po všem, už není co stíhat, tady končí lano léta a do podzimu nit táhne se v dlouhých, pěkných, bezvýznamných větách. Věci se občas náhodně rýmují. 39

40 Bílá Zeď, bíle natřená, ráno sluncem nazlátlá, v poledne červená, večer modrá, bílá vlastně není. Anebo vždy? 40

41 *** Kámen je kámen. Anebo strop obydlí svinek? Bitevní pole mravenců? Vyhřívadlo zmije? 41

42 Rovnováha Olovnici, pronikající tělem, řídí ruka, která poslouchá tělo, které v sobě hmatá po olovnici. 42

43 Tělem Jak se to všechno vyvíjí v čase? Propady a sloupy vzduchu? Tělem hledá pták v povětří proud, co vezme ho nahoru. 43

44 *** Můj život moje smrt moje starost i můj sen zmatlané všechno dohromady a prohnětené s tímhle polednem. 44

45 *** Ta samozřejmost, s níž jediné rozsvícené okno ve tmě znamená celý dům Jak je to podobné té podivné samozřejmosti, s níž jsem tu 45

46 Staré značky Stále ukazují. Ale kdyby nebyla ta cesta, kterou vyšlapali ti, kteří podle nich šli, nevěděly by kam. 46

47 Doopravdy smrt Ale možná je každá druhá noha dřevěná, každé druhé okno falešné, každé druhé oko skleněné, možná smrt je 47

48 *** Látka života. Samá díra. Pečlivě obžitá. 48

49 *** Já tohle ráno, nákup, složenka, ztracené nůžky. A na čem sem visíš ty? 49

50 *** A tak spěcháme pobrekáváme za jeho zády zády v koženém plášti známými zády? Kdoví kdo to je kdoví kam pospíchá tu mezi troskami a jestli nás vůbec vede 50

51 Viktor Špaček Co drží Nizozemí Edice E-knihovna Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z ISBN (pdf)