LesnÌ hospod sk pl n. s platnostì od do pro lesnì hospod sk celek. N rodnì park PodyjÌ. - lesy ve vlastnictvì st tu

Transkript

1 LesnÌ hospod sk pl n s platnostì od do pro lesnì hospod sk celek N rodnì park PodyjÌ - lesy ve vlastnictvì st tu TEXTOV» ST stav pro v zkum lesnìch ekosystèm, s.r.o. nor 23

2 OBSAH 1. Charakteristika lesního hospodářského celku Všeobecné údaje Identifikace vlastníka Základní údaje o zadavateli Základní údaje o zpracovateli Návaznost nového LHC na předchozí LHC Platnost a návaznost nového LHP na předchozí LHP Administrativně správní příslušnost LHC a jeho vnitřní členění Stručný popis hranic LHC Katastrální vymezení LHC Národní park Podyjí Nové pojetí LHP Slovo úvodem Nové metodické postupy tvorby LHP na bázi provozní inventarizace Přehled přírodních poměrů Přírodní podmínky Přírodní lesní oblast Poměry orografické a hydrografické Poměry klimatické Poměry geologické Poměry geomorfologické Poměry pedologické Flora Fauna Jiné přírodní faktory ovlivňující podmínky péče o les Sídla Růstové podmínky Poměry fytocenologické Přehled a charakteristiky typologických jednotek Původní lesní společenstva LHC NP Podyjí lesy ve vlastnictví státu Přehled hospodářských poměrů Poměry pracovní Dopravní síť Zvláště chráněná území Územní systém ekologické stability Myslivecké hospodaření Výzkumné a pokusné plochy Jiné aktivity ovlivňující péči o les Rozbor péče o les za dobu platnosti minulého LHP Zastoupení dřevin Péče o les v uplynulém decenniu Východiska a zásady budoucí péče o les Rozdělení lesa Prostorová úprava lesa Kategorizace lesa Podmínky pro zařazení porostů do kategorií lesa Lesy ochranné dle 7, odst. 1, písm. a) lesního zákona Lesy zvláštního určení dle 8, odst.1, 2 lesního zákona Typy vývoje lesa...6 2

3 7.3.1 Přehled a charakteristiky typů vývoje lesa Genetická klasifikace porostů Cíle péče o les Dlouhodobé cíle - koncepce péče o les Obecné zásady péče o les Zásady lesnické činnosti v typech porostů Introdukované dřeviny Opatření ochrany lesa Opatření proti abiotickým škodlivým činitelům Opatření proti biotickým škodlivým činitelům Opatření na podporu ostatních účelových funkcí lesa Ochrana biotopů Turistika Styk s veřejností Směrnice péče o les Zhodnocení porostních poměrů Zastoupení typů vývoje lesa Typy porostů Údaje o stavu lesa Výsledky provozní inventarizace Zastoupení dřevin Zásoba hroubí Údaje o stavu lesa šetřené mimo rámec provozní inventarizace (TVL 13) Plán provozních úkolů Závazná ustanovení plánu Maximální celková výše těžeb Minimální plošný rozsah výchovných zásahů v porostech do 4 let věku Minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin Odvození výše těžby Opatření odchylná od ustanovení zákona 289/1995 Sb. ( 36 odst.1) Holiny vzniklé v porostech ponechaných samovolnému vývoji Prostor pro sekundární sukcesi Nezalesňování ředin nad vybranými společenstvy xerotermofytů Ponechání, respektive vytvoření a udržení sníženého zakmenění nad vybranými společenstvy xerotermofytů Rozšíření seznamu melioračních a zpevňujících dřevin Výjimky ze zákona o lesích č. 289/95 Sb Výjimka dle 33, odst. 4 mýtní úmyslné těžby v porostech mladších 8 let Mýtní úmyslné těžby v porostech do 8 let Mýtní úmyslné těžby v porostech do 8 let společenstva xerotermofytů Výjimka dle 31, odst. 6 obnova a výchova lesních porostů Lhůty zajištění kultur Lhůty pro zalesnění Odchylky od základního protokolu Technická zpráva Přílohy Samostatné přílohy

4 1. Charakteristika lesnìho hospod skèho celku 1.1 VöeobecnÈ daje Identifikace vlastnìka Lesní hospodářský plán (LHP) pro lesní hospodářský celek (LHC) Národní park Podyjí lesy ve vlastnictví státu je vyhotoven na pozemcích určených k plnění funkcí lesa ve vlastnictví státu, které jsou zapsány na listu vlastnictví Správy národního parku Podyjí, Pozemkového fondu ČR, Povodí Moravy, s.p. a Okresního úřadu Znojmo k Z kladnì daje o zadavateli Správa Národního parku Podyjí Na Vyhlídce 5, Znojmo, PSČ IČO: Z kladnì daje o zpracovateli Ústav pro výzkum lesních ekosystémů s.r.o. Strašice 299, , okres Rokycany Provozovna: Jílové u Prahy 1544, Jílové u Prahy IČO: Statutární zástupce: Ing. Martin Černý, CSc. Licence ke zpracování LHP a lesních hospodářských osnov byla udělena Odborem regionálního rozvoje a zemědělství Plzeňského kraje v Plzni dne pod č.j. ŽPZ/313/1-les. Řízením a koordinací prací na vyhotovení LHP je pověřen Ing. Jaroslav Ponikelský N vaznost novèho LHC na p edchozì LHC Předchozí lesní hospodářský celek Národní park Podyjí byl vyhlášen rozhodnutím MZe ČR č. 256/SSLH z Tímto rozhodnutím byly zároveň lesy v tomto LHC převedeny do kategorie "lesy zvláštního určení". Vlastní Národní park byl vyhlášen ke dni nařízením vlády ČR č. 164/1991. Výměra pozemků určených k plnění funkcí lesa ve vlastnictví státu na území Národního parku Podyjí se v průběhu platnosti minulého plánu podstatně změnila. Důvodem změny výměry je vydání některých lesních pozemků na základě restitučních nároků fyzickým osobám, obcím a městu Znojmu. Soubor pozemků, pro který se vyhotovuje nový LHP se nazývá LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ CELEK NÁRODNÍ PARK PODYJÍ - LESY VE VLASTNICTVÍ STÁTU (číslo 617) Platnost a n vaznost novèho LHP na p edchozì LHP LHP pro LHC NP Podyjí s platností od do byl schválen Správou NP Podyjí dne č.j. 1436/1992. Platnost LHP byla rozhodnutím MŽP ČR č.j. OOL/353/1 ze dne prodloužena do Navazující nový lesní hospodářský plán je vyhotoven s platností od do AdministrativnÏ spr vnì p Ìsluönost LHC a jeho vnit nì ËlenÏnÌ V záležitostech lesního hospodářství na území Národního parku Podyjí je orgánem státní správy lesů prvního stupně Městský úřad Znojmo, Odbor životního prostředí, Náměstí armády 1213/8. Orgánem 4

5 státní správy lesů druhého stupně, resp. ústředním orgánem státní správy lesů je Ministerstvo životního prostřední ČR, Vršovická 65, 11 1 Praha, kterému také přísluší schvalovat lesní hospodářské plány na území národních parků a v jejich ochranných pásmech. Území Národního parku Podyjí se nachází v Jihomoravském kraji. Sídlo Krajského úřadu: Brno, Žerotínovo náměstí 3/5. Vedoucím Sekce péče o les Správy NP Podyjí je Ing. Petr Vančura. Organizační složkou lesního provozu Správy Národního parku Podyjí je lesní správa se sídlem v Čížově, která je členěna na osm lesnických úseků. Vedoucím lesní správy je Ing. Milan Pořízka. Tab. 1-1 Organizační členění LS Čížov Číslo lesnického úseku Název lesnického úseku Oddělení Lesní Plocha (ha) 1 Braitava 1-11 Petr Bartoš Lesná 12 16, č. 17, 18, 31-33, (Obec H. Břečkov) 3 Větrník č.17, 19-26, A, B, C, D, E, G, H (Obec H.Břečkov) 4 Lukov 27, 28, , 3F (Obec H. Břečkov) 5 Nový Hrádek Josef Solař Miro Ryšánek Vladimír Auer Karel Traxler st Šobes (Obec Mašovice) 7 Vinohrady 7 72, č.63, č.64, 65-68, č.69 úsporný režim (Řád Křížovníků) 8 Devět Mlýnů Karel Traxler ml Jiří Kučera Lubomír Horák 571 Poznámka: Kurzívou psané údaje se týkají odborné správy StruËn popis hranic LHC Pro přesné vymezení hranic lesního hospodářského celku je určující to, že lesní pozemky leží na území národního parku a současně jsou zapsány na listu vlastnictví Správy Národního parku Podyjí, Pozemkového fondu ČR, Povodí Moravy, s.p. a Okresního úřadu Znojmo. Pozemky jiných vlastníků ležící na území Národního parku Podyjí nejsou zařazeny do LHC Národní park Podyjí lesy ve vlastnictví státu a nejsou předmětem tohoto lesního hospodářského plánu. Uplatněním oprávněných restitučních nároků a vydáním pozemků původním majitelům došlo ke zmenšení výměry LHC oproti původnímu LHC Národní park Podyjí, pro který byl zpracován minulý LHP. Současně hranice LHC není v řadě míst spojitá jak tomu bylo u předchozího LHC, poněvadž je striktně vázána na vlastnickou hranici. Orientačně lze rámec LHC Národní park Podyjí lesy ve vlastnictví státu popsat takto: Západní okraj LHC je vymezen spojnicí státní hranice s Rakouskem po cestě Felling Podmyče s křižovatkou silnic Podmyče Šafov Vranov nad Dyjí, následně je hranice vedena po silnici Vranov nad Dyjí Lesná Horní Břečkov Lukov Podmolí Mašovice Znojmo Hradiště do údolí Gránického potoka. Odtud po okraji městské zástavby Znojma k železničnímu mostu a pokračuje po železnici Znojmo Šatov po přejezd silnice Nový Šaldorf Havraníky. Hranice pokračuje po silnici Havraníky Hnanice hraniční přechod, odkud se již vrací po státní hranici s Rakouskem do údolí Dyje, jejímž středem se vrací k Vranovu nad Dyjí, kde v oblasti Braitavy státní hranice opouští údolí řeky a vrací se k výchozímu bodu v k.ú. Podmyče. 5

6 1.1.8 Katastr lnì vymezenì LHC Pozemky určené k plnění funkcí lesa, zapsané na listu vlastnictví Správy národního parku Podyjí, Pozemkového fondu ČR, Povodí Moravy, s.p. a Okresního úřadu Znojmo, které tvoří lesní hospodářský celek Národní park Podyjí lesy ve vlastnictví státu se nacházejí v 16 katastrálních územích a jsou zapsány na listech vlastnictví, jejichž výčet udává následující tabulka. Podrobné parcelní vymezení LHC včetně jeho vztahu k jednotkám rozdělení lesa je v tabulce plochové, která je přílohou této textové části LHP. Tab. 1-2 Katastrální území v nichž leží LHC Kód kat. území Název kat. území List vlastnictví NP List vl.: 12 - Pozemk. fondu Povodí Moravy 11 - Okresní úřad Plocha určená k zařízení dle katastrů Čížov , Havraniky , Hnanice , Horní Břečkov , Konice u Znojma , Lesná u Znojma 181 5, Lukov nad Dyjí , Mašovice u Znojma , Onšov na Moravě 25 22, Podmolí , , Podmyče 121 2, Popice u Znojma , Sedlešovice , Vranov nad Dyjí 7 71, Znojmo Město , Znojmo_Hradiště ,2 6

7 1.1.9 N rodnì park PodyjÌ Zdroj: Rozloha NP: 63 km² Ochranné pásmo: 29 km² Délka toku Dyje v NP: 4 km Nejvyšší bod: 536 m.n.m. Nejnižší bod: 27 m.n.m. Lesnatost: 84 % Zemědělská plocha: 9 % Ostatní plochy: 7 % Počátek velkoplošné územní ochrany středního toku Dyje se datuje rokem 1978, kdy byla na ploše 13 km² vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí. Její větší část byla součástí hraničního pásma a byla tedy turistické veřejnosti nepřístupná. Vzhledem k mimořádným přírodovědným kvalitám území bylo po změně politického klimatu v roce 1989 započato s přípravami k přehlášení Podyjí do kategorie národní park. V roce 1991 byly vyhlášeny dva nové národní parky - Šumava a Podyjí. NP Podyjí je rozlohou nejmenším národním parkem v ČR - 63 km², plocha jeho ochranného pásma činí 29 km². NP Podyjí je situován mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí při státní hranici se sousedním Rakouskem. K byl vyhlášen Národní park Thayatal i na pravém rakouském břehu Dyje, čímž vzniklo jedinečné bilaterární území evropského významu. Národní park Podyjí reprezentuje výjimečně zachovalou ukázku krajiny říčního údolí v pahorkatinném stupni střední Evropy. Kaňon Dyje vytváří unikátní říční fenomén s četnými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějšími skalními tvary, kamennými moři a skalními stěnami. Většina obdobných říčních údolí byla u nás pozměněna výstavbou přehrad, komunikací a rekreačních objektů. Území vyniká vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev danou střídavou expozicí svahů v údolí Dyje. Přirozenou osou území je řeka Dyje, která na své 4 km dlouhé cestě z Vranova do Znojma vytvořila v horninách českého masivu kaňonovité údolí, jehož hloubka dosahuje až 22 m. Celé údolí je takřka souvisle porostlé přirozenými a přírodě blízkými lesy. V západní části se najdou zbytky původních podhorských bučin s jedlí a tisem, které východním směrem střídají dubohabrové porosty. Mimo běžné lesní druhy dřevin se lze setkat i se vzácnějšími a pro Podyjí charakteristickými druhy. Například višní mahalebkou, dřínem obecným, skalníkem celokrajným a jalovcem obecným. V inverzních polohách roste klokoč zpeřený, růže alpská a javor klen. V teplejší jihovýchodní části parku se vyskytuje kalina tušalaj, lýkovec vonný, dub žlutavý, růže bedrníkolistá a galská. Pouze v Podyjí se vyskytuje endemický jeřáb muk hardeggský. V celém území se výrazně projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, s kterými se pak lze setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Unikátní plochy vřesoviť a stepních lad v jihovýchodní části parku vznikly ve středověku vykácením původních doubrav a následnou pastvou dobytka. Vřesoviště jsou významná zejména výskytem vzácných teplomilných druhů rostlin a hmyzu. V řece přežívá několik druhů ryb parmového pásma, které zde přirozeně žily před vystavěním Vranovské přehrady - ostroretka stěhovavá či parma obecná. 7

8 Obr. 1-1 Situační mapka území NP Podyjí Území NP je rozděleno do 3 zón se zvláštním ochranným režimem: I. zóna (přísná přírodní) - zahrnuje zejména jádrové území NP tvořené údolním zářezem řeky Dyje a přítoky. Příroda je zde ve stavu nenarušeném nebo jen málo ovlivněném. Jedná se především o přirozené lesní porosty na svazích údolí, zahrnující skalní stepi, reliktní bory, suťové lesy a fragmenty podhorských pralesů. Příroda v této zóně je ponechána samovolnému vývoji, v jehož zájmu jsou veškeré lidské činnosti vyloučeny. Vstup a pohyb v této zóně je možný jen po vyznačených turistických cestách. V rámci arondace hranic byly do I. zóny zařazeny některé lesní porosty, nesplňující potřebná kritéria zejména v přístupnějších částech údolí, kde bylo v minulosti možno provádět těžby s větší lesnickou mechanizací. Plocha pozemků určených k plnění funkcí lesa (PUPFL) LHC NP Podyjí lesy je vlastnictví státu v I. zóně je 1988 ha. II. zóna (řízená přírodní) - zahrnuje velkou část lesního komplexu a nejhodnotnější plochy bezlesí (vřesoviště a louky). Cílem péče v této zóně je dosažení přírodě blízkého stavu lesních společenstev. Přírodovědně unikátní bezlesá stanoviště je nezbytné udržovat v žádoucím stavu odborně podloženým managementem (pastva, kosení a jiné biotechnické zásahy). Pravidla pro pohyb návštěvníků v této zóně jsou totožná jako v zóně I. Lesní společenstva jsou člověkem ovlivněna, ovšem převládá stanovištně příznivější dřevinná skladba s účastí cílových dřevin. Plocha PUPFL LHC NP Podyjí lesy je vlastnictví státu ve II. zóně je 1911 ha. III. zóna (okrajová) - lemuje většinou druhou zónu ve vnější části národního parku. Je nejvíce poznamenána lidskou činností člověka. Zahrnuje zemědělsky využívané plochy především v okolí Čížova a Lukova a okrajové partie lesního komplexu. Je zde umožněno přiměřené využívání pro zemědělství, lesnictví a turistiku, které je podmíněno cíli a zájmy ochrany přírody. Lesní porosty jsou často člověkem velmi pozměněné. Plocha PUPFL LHC NP Podyjí lesy je vlastnictví státu ve III. zóně je 964 ha. Ochranné pásmo - obklopuje celé území národního parku. Jeho hlavní funkcí je chránit území parku před civilizačními vlivy z okolí. Plocha PUPFL LHC NP Podyjí lesy je vlastnictví státu v ochranném pásmu je 52 ha. Tab. 1-3 Plocha PUPFL a porostní půdy v jednotlivých zónách NP v LHC NP Podyjí lesy ve vlastnictví státu Zóny I. zóna (ha) II. zóna (ha) III. zóna (ha) OP (ha) Celkem (ha) PUPFL (ha) : 1987,53 191,57 964,39 52, ,61 Por. půda (ha): 197, ,42 936,42 42, ,35 8

9 Dlouhodobé trvalé neobhospodařování lučních porostů přivodilo současný stav, kdy několik desítek hektarů bylo sukcesními pochody změněno na mladý les. Další plochy z přírodovědeckého hlediska velmi cenné jsou sukcesí ohroženy. Jsou to vřesovištní a stepní plochy, které jsou ohroženy expanzí šípku, borovice, akátu atd. Jde například o Havranické vřesoviště a Kraví horu. Sukcesí velmi ohrožené jsou rovněž plochy vlhkých a slatinných luk, které zarůstají olší (údolí Klaperova potoka). Nesmírné škody byly způsobeny likvidací velkých rozloh těchto luk v nedávné minulosti v ochranném pásmu, ale i na ploše samotného národního parku (Čížovsko). Negativní změny v hydropedologickém režimu těchto lokalit se projevují např. letním vysycháním přítoků Dyje (Mašovický potok, Gránický potok). Ničení posledních zbytků slatinných stanovišť vedlo k vymizení a silnému ohrožení mnohých unikátních druhů rostlin. Na mnohých plochách v ochranném pásmu v západní části národního parku byly v minulosti zřízeny drenážní sítě. Z větší části jsou dnes již nefunkční. Celý komplex negativních vlivů na přírodu v národním parku představuje intenzívní rostlinná i živočišná výroba v ochranném pásmu a částečně i v národním parku (Čížovsko). Tento způsob využití půdy s sebou přinesl likvidaci krajinných struktur (cestní síť, protierozní zábrany, mozaikovitost kultur, rozptýlená zeleň, trvalé travní porosty atd.). Následkem užívání agrochemikálií a používání těžké mechanizace je útlum edafonu, utužování půdy, zhoršování fyzikálně - chemických vlastností půdy a následně i její malá retenční a sorpční schopnost. Důsledkem zvýšeného povrchového odtoku a horších vlastností půd jsou potom erozní jevy a splavování agrochemikálií do Dyje. V Národním parku Podyjí tak na rozdíl od horských chráněných území jsou chemikálie transportovány směrem do centra území, do jeho nejcennějších částí. Silniční síť je v území zastoupena minimálně. Ve správě OSS jsou pouze dvě silnice III. třídy. Silnice Horní Břečkov - Čížov - státní hranice (Hardegg) byla zbudována kolem roku 1873 přes jednu z přírodně nejcennějších částí národního parku. Její trasování je výrazně odlišné od staré hardeggské cesty, která vedla menší údolnicí přibližně 1 kilometr proti proudu Dyje od dnešní trasy. Další silnicí v národním parku je komunikace III. třídy Hnanice - státní hranice (Niederfladnitz). Jde o starou, historickou cestu, pravděpodobně v původní trase. Obě tyto komunikace jsou dnes k provozu motorových vozidel využívány jen účelově, veřejný provoz je zakázán. Obecně lze konstatovat, že ovzduší v pohraničním regionu západně od Znojma je jedno z nejčistších v ČR. Tato situace vyplývá z faktu, že západním a severozápadním směrem od znojemského regionu neexistují žádné významnější zdroje znečištění. Převládající severozápadní a západní proudění tedy nepřináší (ve všech sledovaných hlavních škodlivinách) výraznější znečištění (životní prostředí ČR - Ročenka 199). Tento stav je lokálně porušován zejména v zimních měsících v sídlech, která jsou situována v inverzní poloze. Nejhorší situace bývá ve Vranově nad Dyjí a v Hardeggu, někdy i na starém městě ve Znojmě. 9

10 2. NovÈ pojetì LHP 2.1 Slovo vodem Za účelem zdůraznění účelového poslání lesů v národních parcích, ale i všeobecné podpory přechodu k přírodě blízkým formám hospodaření, byla pod odbornou garancí odboru ochrany lesa Ministerstva životního prostředí ČR vyvinuta nová metodika hospodářské úpravy lesa určená zejména pro lesy národních parků, kde současný systém hospodářské úpravy lesa, založený na principu lesa věkových tříd, přestává vzhledem k naplňování přijatých plánů péče plně vyhovovat. K prvnímu provoznímu uplatnění nové metody hospodářské úpravy lesů dochází právě nyní při obnově lesního hospodářského plánu pro lesní hospodářský celek Národní park Podyjí - lesy ve vlastnictví státu. Vypracování lesního hospodářského plánu pro tento lesní hospodářský celek novým netradičním přístupem je plně v souladu se strategií plánu péče o lesní ekosystém Národního parku Podyjí; umožňuje ho i současná lesnická legislativa ( 36 zák. č.289/1995 Sb.). Konečným cílem Ministerstva životního prostředí v oblasti hospodářské úpravy lesa, resp. v oblasti péče o lesní ekosystémy jako základní složky životního prostředí, je prosadit vyvinutou metodiku jako alternativu k současnému systému hospodářské úpravy lesů včetně jejího zakotvení do nové lesnické legislativy. Ing. Tomáš Staněk, CSc. ředitel odboru ochrany lesa MŽP ČR Přírodě blízká lesní společenstva na území NP Podyjí, charakteristická velikou druhovou pestrostí dřevin a prostorovou i věkovou diferenciací, jsou v relativním měřítku v NP Podyjí na největší ploše ve srovnání s ostatními českými národními parky. Realizace konkrétních zásahů (tzv. obnovní management) a také zjišťování změn ve stavu lesních porostů přinášely v průběhu minulého decennia řadu komplikací, spojených se standardním způsobem zařízení lesů metodou věkových tříd. Dvou- a víceetážové porosty s větším počtem druhů dřevin, ve kterých nižší etáže nejsou dosud nositeli hmotové produkce, jsou hůře uchopitelné při použití metody věkových tříd ať z hlediska výpočtu tzv. středního kmene, středního věku či z hlediska zaznamenání všech (i hospodářsky nevýznamných) druhů dřevin. V průběhu decennia a s postupně se zvyšující plochou přírodě blízkých lesních společenstev docházelo k diskusím jak provést příští zařízení lesů. Bylo třeba vyřešit otázku přesnějšího zjištění stavu lesa v plošně rozsáhlejších, zpravidla bezzásahových porostech na svazích údolí Dyje (v I. zóně NP), ale také zařízení postupně prostorově členitějších porostů ve II. a III. zóně. Současně však nemohly být opomenuty dosud existující, původně hospodářské, téměř monokulturní a stejnověké porosty borovice, smrku a modřínu, které se nacházejí zejména na dobře přístupných částech plošiny nad kaňonem řeky. Díky aktivitě odboru ochrany lesa MŽP mohl být vývoj nové metodiky zařízení strukturálně bohatých lesů prakticky ověřen na relativně malém LHC, disponujícím ovšem řadou kombinací (velká stanovištní proměnlivost, desítky druhů dřevin, velká škála typů porostů, dvě odlišné cílové koncepce péče o les v cílových zónách I a II), na kterých bylo možno nejen ověřit, ale i odladit praktickou aplikaci nové metody. Je téměř jisté, že pokud bude metoda využita i mimo národní parky, bude vždy v dohledné době muset řešit tzv. přechodné období přeměny lesů ke strukturálně a druhově bohatším, tzn. bude se muset vypořádat s postupně mizejícím údajem o věku, který nelze vypustit najednou. Podstatné ovšem je, že při zjišťování údajů pro výpočet závazných ustanovení již není věk používán a tento základní princip časové úpravy lesů je vyloučen. Věk figuruje pouze jako pomocná veličina u dosud nediferencovaných porostů pro jejich postupnou přeměnu. Podobně porostní mapa v novém pojetí vypouští informaci o věku a naopak lesníkovi sděluje na jakém stanovišti pracuje a jak daleko je od svého (vlastníkem stanoveného) cíle. Do budoucna bude nutno řešit standardizaci typů vývoje lesa, standardizaci mapových výstupů a řadu dalších koncepčních materiálů, souvisejících s celým složitým systémem hospodářské úpravy lesů. 1

11 Stejně jako se NP Podyjí stal prvním pokusným objektem při vývoji zpracování digitálních map v roce 1991 (a tudíž před dokončením plánu disponoval skutečně pouze pravěkou a překonanou verzí tohoto výstupu), stal se nyní prvním pokusným objektem, který již nemá zpracovanou alternativu v podobě standardního LHP. Doufejme, že za deset let bude NP Podyjí disponovat opět překonanou verzí. Přehršel problémů, které se kupily při tvorbě LHP, vyžadovala jak od zařizovatelů, tak od pracovní skupiny, zabývající se obecně vývojem nové metody, často hektické nasazení. Touto cestou bych chtěl za Správu NP Podyjí poděkovat za odvedenou práci jak pracovníkům dodavatelské firmy Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů s.r.o.(ifer), tak ostatním členům pracovní skupiny. Byli to: Martin Černý, Vladislav Ferkl, Jaromír Macků, Jan Pařez, Jaroslav Ponikelský, Ladislav Řežab, Tomáš Staněk, Jiří Zahradníček, Vladimír Zatloukal. I přes řadu legislativních problémů (které při vývoji nové metody logicky vznikají) a přes další výtky, které lze na předloženém díle uplatnit, bychom se v našem konzervativním lesnickém prostředí měli pokusit o pozitivní kritiku, která povede k dalšímu zlepšování předloženého díla a neměli bychom upadnout do strnulého odmítání čehokoliv nového. Tomáš Vrška Správa NP Podyjí 11

12 2.2 NovÈ metodickè postupy tvorby LHP na b zi provoznì inventarizace Lesní hospodářský plán pro LHC Národní park Podyjí lesy ve vlastnictví státu je prvním lesním hospodářským plánem zpracovaným podle nové Metodiky hospodářské úpravy lesů na bázi provozní inventarizace, která byla vyvinuta Ústavem pro výzkum lesních ekosystémů s.r.o. (IFER) pro zařízení přírodě blízkých lesů s bohatou strukturou. Netradiční pojetí plánování, postavené na zjišťování stavu lesa pomocí statistické provozní inventarizace, staví lesní hospodářský plán spíše do polohy kontroly trvalosti lesa jako takového a s tím spojené trvalosti jeho produkce než do polohy direktivního regulátora lesního provozu. Domníváme se, že tuto funkci musí plnit legislativa a kontrolní mechanismy státní správy lesů. Těžiště tohoto vcelku liberálního přístupu k plánování spočívá ve spolehlivém stanovení maximální nepřekročitelné výše těžeb. V blízké budoucnosti lze očekávat větší příklon lesních hospodářů k přírodě blízkému lesnímu hospodaření využívajícímu v maximální míře biologické automatizace, který je vyvolán změnou chápání lesa v širším společenském kontextu a v neposlední řadě pak i silnými ekonomickými tlaky na efektivitu provozu. Toto povede ke změnám způsobů hospodaření, ba dokonce v některých případech i k opuštění ekonomického využívání částí lesa a v konečném důsledku k lesům s bohatou či alespoň bohatší strukturou, u nichž je jedinou efektivní cestou ke spolehlivému stanovení etátu statistická provozní inventarizace. Nová metodika hospodářské úpravy lesů na bázi provozní inventarizace určená pro zařízení lesů s bohatou strukturou, zvláště pak lesů národních parků v České republice, vychází jednak ze dvou základních prací, tj. z Anweisung zur Betriebsinventur (Böckmann, 1999) a z Forsteinrichtung in strukturreichen Wäldern (kolektiv autorů, 1997), jednak z celé řady dalších odborných prací, které se touto problematikou v posledních letech zabývaly. Metodický postup hospodářské úpravy lesů na bázi provozní inventarizace zjišťuje stav lesa pomocí statistické provozní inventarizace a opouští klasifikaci nejnižších jednotek rozdělení lesa podle věku. Zjednodušeně řečeno, statistická metoda zjišťování stavu lesa a odklon od časové úpravy lesa jsou hlavní odlišnosti oproti stávajícímu postupu zařízení lesů. Je samozřejmé, že zejména v přirozených a přírodě blízkých lesích národních parků, není věk porostů rozhodujícím kriteriem pro klasifikaci lesa, na které by měla stát jak prostorová úprava lesa, tak plánování péče či těžební úprava. V přírodě blízkých lesích nelze věk porostů ani spolehlivě stanovit. Veličiny jako průměrný věk porostů, střední porostní výška a střední výčetní tloušťka dřeviny i dřevinná skladba sama nabývají už v rámci nejnižších jednotek rozdělení lesa tak značného rozptylu, že jejich určení je obtížné a zjištěné hodnoty obtížně uchopitelné pro další úvahy. Zvoleným východiskem z této situace je použití statistické provozní inventarizace, která na síti trvalých inventarizačních ploch zjišťuje dendrometrické veličiny jednotlivých stromů a statistickým výpočtem je vztahuje na širší územní jednotky, t.j. na LHC, lesnické úseky, soubory porostů o stejných stanovištních podmínkách (typy vývoje lesa) a pokud je to možné i na soubory porostních skupin se stejným současným typem porostu. S postupujícím procesem přeměn porostů na porosty přírodě blízké dochází k paradoxní situaci, že s narůstající rozrůzněností struktury uvnitř jednotlivých porostů dochází k strukturální integraci celku. Tento proces vede k postupnému zániku hranic jednotlivých porostních skupin a jedinými zřetelnými hranicemi zůstanou oddělení a dílce. Pro diferenciaci růstových podmínek v rámci těchto administrativních hranic je zavedena nižší jednotka rozdělení lesa porost, který je úzce vázaný na stanovištní podmínky (typ vývoje lesa). Porosty budou směřovat k tomu, aby se staly trvalými jednotkami rozdělení lesa se stejnými, nebo alespoň podobnými růstovými podmínkami. Pro přechodnou fázi přeměn 12

13 současných lesních porostů na lesní porosty s bohatou strukturou je zavedena dočasná, proměnlivá nejnižší jednotka rozdělení lesa porostní skupina, která slouží ke klasifikaci současných porostů podle typů porostů (s přihlédnutím ke stupni přirozenosti). Porostní skupina se využívá také k diferenciaci pěstebních opatření v rámci jednotlivých porostů. Plánování pěstebních opatření se odehrává v zásadě na třech úrovních. V porostních skupinách se podle jejich stavu plánuje péče o kultury (v ploše), výchovná těžba do 4 let věku porostů, (tzn. v porostech, které dosud nejsou strukturálně diferencované a svým charakterem se blíží spíše stejnověkým porostům) - závazné ustanovení plánu, doporučená výchova (nenaléhavá), zalesnění, umístěné těžby (v ploše a v objemu) a minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově porostů (závazné ustanovení plánu). Na střední plánovací úrovni, t.j. na úrovni typů vývoje lesa a na úrovni typů porostů se agregují hospodářská opatření plánovaná v jednotlivých porostních skupinách a plánuje se na základě numerických údajů získaných z provozní inventarizace za tyto jednotky. Pomocí údajů o zásobách se provádí výpočet přírůstu a následně i etátu. Na úrovni LHC je vedle sumarizace plánovacích ukazatelů z nižších jednotek nejdůležitějším ukazatelem stanovení nepřekročitelné výše těžeb. V podmínkách NP je toto závazné ustanovení plánu sestaveno jako suma jednotlivých časově diferencovaných etátů za jednotlivé typy vývoje lesa při zohlednění kategorizace a zonace s respektováním režimu péče o porosty v souladu s Koncepcí péče o les NPP. Základní pojmy: Typem vývoje lesa se rozumí soubor stanovišť s podobnou potenciální přirozenou vegetací a s velmi podobným vývojovým cyklem přírodního lesa závěrečného typu. Jednotka trvalá. Konstrukce pomocí agregace příbuzných typologických jednotek (obdobně jako u cílových hospodářských souborů). Současné typy porostů jsou tvořeny aktuálními porosty s podobným typem hospodaření. Cílový typ porostů dlouhodobý cíl pěstování lesa charakterizovaný cílovou dřevinnou skladbou, strukturou a pod. V podmínkách NP je cílem péče o les dosažení přirozeného typu porostu (modelový potenciální přirozená vegetace). V lesích mimo NP metodika rozlišuje další cílové typy porostů (přírodě blízký, kulturní, degradační ). Segment typu porostu společenství dřevin, které se podle porostní výstavby, struktury, skladby dřevin, stupně přirozenosti, případně podle věku a pod. odlišuje od sousedních lesních porostů. (Např. konkrétní růstové stádium typu porostu). Jednotky rozdělení lesa: Oddělení - základní jednotka rozdělení lesa s funkcí orientační 55 Dílec - provozně a technicky samostatná jednotka v rámci oddělení 55 B Porost má shodné či alespoň příbuzné stanovištní podmínky směřující k podobné potenciální přirozené vegetaci a určující velmi podobný vývojový cyklus přírodního lesa závěrečného typu. Porost je tedy plošně vymezená část lesa v rámci dílce, která přísluší k jednomu konkrétnímu typu vývoje lesa 55 B c Porostní skupina - nejnižší jednotka rozdělení lesa. Za porostní skupinu se považuje společenství jednoho nebo více druhů dřevin, které se podle porostní výstavby, struktury, skladby dřevin, stupně přirozenosti, případně podle věku a pod. odlišuje od sousedních lesních porostů a které je možno přiřadit k jednomu v rámci zařizovaného lesního hospodářského celku vymezenému typu porostu. Porostní skupiny se zvláště vylišují i v případě diferenciace plánovaného pěstebního opatření, v tom případě se porostní skupina označí indexem vyjadřujícím druh plánovaného zásahu. 55 B c1 nebo 55 B c1v 13

14 Obr. 2-1 Pojetí typu vývoje lesa 14

15 3. P ehled p ÌrodnÌch pomïr 3.1 P ÌrodnÌ podmìnky Národní park Podyjí má lesnatost 83%, včetně ochranného pásma pak 58%. Celkový ráz je dán morfologií oblasti s klesající nadmořskou výškou k úvalu, klimatickým rozhraním i převahou kyselých hornin. V detailu je charakter lesních porostů dále ovlivňován členitostí území, expozicí a existencí inverzních poloh. Poloha území NP Podyjí na rozhraní dvou významných fytogeografických oblastí spolu s reliéfem terénu vytváří podmínky pro existenci pestrých lesních společenstev. Na údolní nivu jsou podle staršího oborového dokumentu CHKO Podyjí vázány lesní geobiocenózy a geobiocenoidy těchto skupin: vrbiny vrby bílé a křehké, jasanové olšiny, habrovo-jilmové jaseniny. Na bezodtoké úpady a půdy charakteru slatinného gleje jsou vázány březové doubravy a březové olšiny. Na bazálních částech svahů se většinou vyskytují lipovo-habrové javořiny, dubovo-babykové javořiny a lipové javořiny. V široké škále ekologických podmínek, se nejhojněji vyskytují doubravy osmi skupin - doubravy s dubem zimním, bukodoubravy, habrodoubravy, borodoubravy, mahalebkové doubravy, doubravy s ptačím zobem, babykové doubravy, šípákové doubravy. Na střední a horní části stinných svahů s chudším substrátem jsou vázány dubobučiny, na živnějších substrátech svahů a plošin pak bukové doubravy, dále dubové bučiny. Ve fragmentech se vyskytují typické bučiny. Lidskou činností došlo ke změně původní dřevinné skladby. Se středověkým osídlením je spojeno odlesnění v blízkosti hradů a vsí a tvoření polí a vinohradů. Široký pás světlých acidofilních doubrav, táhnoucí se jihozápadním směrem od Znojma, byl v té době přeměněn na pastviny. V éře pálení dřevěného uhlí došlo ke snížení zastoupení buků. Drobní vlastníci lesa převedli dubové lesy na lesy výmladkové, časem byl vnesen akát. Po opuštění vinohradů asi před 2 lety započalo opětovné šíření lesa. Ve letech devatenáctého století byly zalesněny některé enklávy, po 2. světové válce se les náletem a cílenou výsadbou šířil na další rozsáhlé plochy, zejména v jihovýchodní části území. Podíl lesa nízkého, který dosáhl největšího rozsahu v polovině 19. století, se do poloviny 2. století vyrovnal se zastoupením lesa vysokého. V důsledku různých druhů převodů v 6. letech 2. století dochází k jeho dalšímu poklesu. Podle LHP pro LHC NP Podyjí platného k byly hlavními dřevinami dub (34%), borovice (27%), habr (12%) a smrk (8%). Významné zastoupení měl modřín (6%), lípa (3,5%) a akát (přes 3%). Nižší, ale podstatné zastoupení měl buk a bříza (téměř 2%) a olše (přes 1%). Smrk se vyskytuje převážně v západní, výše položené části NP spolu s modřínem a se zbytky původních bukových porostů. Dub s borovicí jsou zastoupeny po celé ploše. Habr tvoří podúroveň borových porostů, je zastoupen na celém území, často převládá v porostech charakteru pařezin. Akát je soustředěn převážně na pravém břehu Dyje na Konicku, Popicku a Havranicku. Ze škodlivých činitelů je rozhodující sucho, které se značně podílí na nezdaru umělé obnovy. V minulosti byly při výchovných zásazích ve smíšených porostech preferovány jehličnany, nevěnovala se pozornost buku. Vysoké stavy zvěře znemožňovaly přirozenou obnovu. Několik desetiletí byly vysazovány dřeviny ekologicky problematické - dub červený, borovice černá, dále pak akát, který našel na lesostepních lokalitách vhodné podmínky pro šíření a v současné době snižuje přírodovědnou hodnotu rozsáhlých ploch zejména ve východní části národního parku. Hospodaření Lesního závodu Znojmo vedlo bohužel i k likvidaci přírodovědecky cenných lokalit (např. bučiny na Braitavě). Řada cenných lokalit zůstala zachována díky odložení a nesplnění plánovaných úkolů minulého LHP vlivem zpracování kalamity v jiných částech LZ Znojmo, kam lesy národního parku organizačně patřily (jednalo se především o tzv. přestárlé porosty). 15

16 3.2 P ÌrodnÌ lesnì oblast Celé území národního parku leží v lesní oblasti 33 - Předhůří Českomoravské vrchoviny. Úpatnicová hranice, která ho na spojnici Hnanice - Znojmo dělí od lesní oblasti Dyjskosvrateckého úvalu, tvoří i východní hranici jeho lesů. 3.3 PomÏry orografickè a hydrografickè Členité území Podyjí je součástí pahorkatiny jihovýchodního okraje Českomoravské vrchoviny, pouze východní okraj zasahuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Pro širší území je charakteristický v podstatě mírně zvlněný reliéf, do kterého jsou ostře zařezány vodní toky s častým výskytem skalnatých svahů. Hlavní výškové body: Býčí hora 536 m.n.m., Větrník 51 m.n.m., Mufloní kopec 427 m.n.m., Gáliš 44 m.n.m., Lipina 439 m.n.m. a Kraví hora 344 m.n.m. Hlavním vodním tokem je řeka Dyje, do jejíhož povodí celé území patří. Levé přítoky jsou vesměs krátké a převážně pramení na území národního parku. Nejvýznamnější jsou Klaperův potok, potok od Lukova, Žlébský potok, Hajský potok, Mašovický potok a příhraniční Gránický potok. Zprava přitékají do Dyje dva lesní potoky na Braitavě. Potok Daníž odvodňuje jihovýchodní cíp území, ale vlévá se do Dyje mimo území národního parku. Ve východní části je na řece Dyji postavena Znojemská vodní nádrž, která slouží jako zdroj pitné vody pro Znojmo. Průtok Dyje výrazně ovlivňuje Vranovská přehrada. Podle ČSN 8362 odpovídá kvalita vody v Dyji stupni IA až IB. Chemické, fyzikální i biologické vlastnosti vody jsou v rozhodující míře určovány existencí Vranovské údolní nádrže. Protékající voda je chladnější, s menším množstvím rozpuštěných chemických látek a živin. Rovněž unášených nerozpustných látek je méně než před výstavbou přehrady. Špičková výroba elektrické energie ve vranovské vodní elektrárně způsobuje denní periodické výkyvy průtoku v Dyji v podstatě z nulových průtočných hodnot až na průtok 52 m 3. s -1. K tomuto nárazovému zvýšení průtoku dochází přibližně během deseti minut, to působí působí velmi negativně na vodní ekosystém a na vytváření abrazních reliéfů a nátrží břehů. Pro potřebu závlah byla postavena kolem 7. let čerpací stanice u Devíti mlýnů. Jde o nežádoucí provoz v první zóně národního parku, který navíc nevyhovuje pro svou hlučnost a možnost úniku ropných produktů do Dyje. Potenciální zdroje bodového znečištění vod Dyje představují především provozy živočišné výroby, odtok splaškových vod z obcí a provoz lomu v Mašovicích. Cesta takto kontaminované vody do Dyje není většinou delší než 3 kilometry a malé vodní nádrže schopné částečně eliminovat vliv znečištění pod jeho zdroji jsou vybudovány pouze na Klaperově a Mašovickém potoce. Není možné vyloučit ani havarijní situaci. Například v roce 1989 došlo při údržbě rybníka v Mašovicích k poškození vypouštěcího zařízení a splachu kontaminovaných sedimentů do Mašovického potoka. Značná zranitelnost území havarijním bodovým znečištěním i znečištěním plošným z rostlinné výroby je dána směrem odtoku vody do centra území a jeho protáhlým tvarem. Dalším výrazným zásahem do přírodního prostředí národního parku je údolní nádrž Znojmo, která byla dokončena v roce Bylo tak zatopeno údolí v délce 5,2 km. Nádrž vyrovnává energetické průtoky z vranovské elektrárny a slouží i jako zdroj odběru pitné vody pro Znojmo. Touto stavbou byla likvidována údolní niva, přirozený úsek řeky a části svahů s lesostepní vegetací. 16

17 3.4 PomÏry klimatickè Základní klimatické charakteristiky se na území národního parku mění od západu k východu, a to především v závislosti na klesající nadmořské výšce. Dochází tak ke zvyšování teplot a snižování srážek. Podle klimatické regionalizace (Quitt 1971) zasahují na území NP Podyjí čtyři klimatické oblasti: Západní část území (až k údolí Klaperova potoka)tvoří mírně teplá oblast MT 9. Střední část leží v mírně teplé oblasti MT 11. Na ni navazuje teplá oblast T 2 (k okrajům údolí Dyje mezi Znojmem a státní hranicí)a do nejvýchodnějšího okraje národního parku zasahuje teplá oblast T 4. Oblast MT 9 charakterizuje dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období je krátké s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast MT 11 má léto dlouhé teplé a suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Teplá oblast T 2 má dlouhé teplé a suché léto, velmi krátké přechodné období s teplým až mírně teplým jarem i podzimem, zima je zde krátká, mírně teplá, suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast T 4 je charakteristická velmi dlouhým, velmi teplým, velmi suchým létem, přechodné období je velmi krátké s teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (Quitt 1971). Charakteristika teplotních poměrů Průměrná roční teplota v západní části NP se pohybuje podle nadmořské výšky kolem 7 o C. Ve východní části, (v okolí Znojma), je již průměrná roční teplota 8,8 o C. Nejchladnějším měsícem je zde obvykle leden, naopak nejteplejším je červenec. V lednu bývá průměrná teplota západní části NP -3,4 o C, v okolí Znojma - 1,9 o C. V červenci stoupá teplota v západní části v průměru na 16,9 o C, východní část má pak průměrnou teplotu 19, o C. Nejvyšší teplota naměřená na území NP byla 37,2 o C, a to ve Znojmě. Letní období (charakteristické průměrnou denní teplotou 15 o C a více)začíná v západní části 14. června a trvá v průměru 72 dnů. Ve Znojmě začíná 25. května a trvá 19 dnů (Quitt 1984). Charakteristika srážkových poměrů Celý okres Znojmo, a tedy i území NP, patří mezi extrémně suché oblasti naší republiky. V chladném půlroce zde spadne mm srážek, což je 33,9-35,5 % ročního úhrnu, v létě je pak srážkový úhrn mm (66,1-64,5 %). Nejvíce srážek obvykle spadne v letním období (v červnu), minimum připadá na březen. Průměrný roční úhrn srážek se v okolí Vranova nad Dyjí pohybuje kolem 62 mm, v okolí Znojma pak 564 mm. Průměrný nástup sněhové pokrývky připadá na počátek prosince a její ukončení na první dekádu března. Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou se na západě pohybuje kolem 46, na východě 4. Charakteristika trvání slunečního svitu Počet jasných dnů se zvyšuje s rostoucí nadmořskou výškou. Jejich průměrný počet je v okolí Znojma 39,5 ročně, v západní části NP už 54,2. Rozdíl vzniká především v létě a na počátku podzimu. Zamračených dnů je na západě v průměru 123,8, ve východní části 137,5 ročně. Průměrné trvání slunečního svitu je v červenci kolem 27 hodin a v prosinci 36 hodin (Quitt 1984). 17

18 Mezoklimatická charakteristika Mezoklimatické podmínky jsou ovlivněny tvarem, členitostí terénu a složením aktivního povrchu. Nejvýrazněji se uplatňuje hluboko zaříznuté údolí Dyje (tzv. říční fenomén)a jejích přítoků, kde dochází ke vzniku inverzních jevů, projevují se rozdíly mezi svahy s jižní resp. severní expozicí, rozdíly mezi klimatem lesních porostů a orných půd bez zastoupení vegetace apod. Tyto místní rozdíly spolu s dalšími ekologickými faktory mají vliv na velikou pestrost biotopů a druhovou diverzitu bioty. Znalost rozsahu inverzních poloh má značný význam. Jezera studeného vzduchu (inverzní polohy)se vyznačují slabou výměnou vzduchu jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. V území NP se slabší inverze objevují v oblasti Vranova nad Dyjí a táhnou se údolím Dyje až pod Býčí horu a Větrník. NP jako celek je charakterizován převládajícím směrem proudění ze ZSZ kvadrantu (38 %). Druhý význačný směr větru je JV (11 %). V okolí Vranova bylo zjištěno nedostatečné až velmi slabé provětrávání. 3.5 PomÏry geologickè Území NP Podyjí je z regionálně geologického hlediska situováno na jihovýchodních svazích Českého masívu, na něž ve východní části transgreduje neogen karpatské čelní hlubiny. Nejstarším a svým rozsahem i nejdůležitějším souborem hornin jsou metamorfity moravika dyjské klenby, s kterými jsou metamorfně spjaty magmatity dyjského masívu. Metamorfované horniny dyjské klenby jsou zastoupeny třemi jednotkami: od západu k východu je to vranovská jednotka (na území parku vystupuje velmi omezeně), dále bítešská ortorula a jednotka lukovská. Jsou od sebe odděleny tektonickými liniemi SV-JZ směru, ukloněnými k SZ. Vranovskou jednotku tvoří především masívní či břidličnatá biotitická pararula. Pararula obsahuje také vložky dvojslídného svoru s granáty a četné polohy granátického amfibolitu (horniny se střídají v centimetrových až metrových polohách), krystalického vápence, erlanu a kvarcitu (Jenček 1984). Na JV se vranovská jednotka stýká s bítešskou ortorulou. Ta vznikla metamorfozou porfyrických vyvřelin nebo, podle novějších údajů, metamorfozou vulkanosedimentárních komplexů. Bítešská ortorula vystupuje především jako masivní okatá dvojslídná leukokratní ortorula světlešedé barvy. Na styku s vranovskou jednotkou se ortorula střídá po několika milimetrech až decimetrech s biotitickým amfibolitem nebo muskovit-biotitickou pararulou (okrajový typ)(jenček 1984). Lukovská jednotka je tvořena dvojslídnými pararulami, které se střídají s biotit-chloritickými fylity. Uprostřed jednotky vystupuje těleso weitersfeldské (pleissingské) ortoruly, která má granodioritové až tonalitové složení. Pararula obsahuje též polohy krystalických vápenců, kvarcitických fylitů a kvarcitů. Na styku s bítešskou ortorulou je vyvinut erlánový horizont (Mísař 1983). Vyvřelé horniny jsou v moraviku dyjské klenby zastoupeny ojediněle drobnými žilami křemene, lamprofyru, aplitu a aplopegmatitu. Pravděpodobně se jedná o paleozoické horniny spjaté se závěrečnými fázemi variské orogeneze. Do lukovské jednotky intrudoval (a vyvolal v ní kontaktní metamorfozu)dyjský masiv, který tvoří přibližně 1/3 podloží území NP. Z velké části je překryt sedimenty terciéru a kvartéru. Nejvíce zastoupený bitotitický granit v jeho západní části (na styku s lukovskou jednotkou je silněji usměrněn)postupně přechází do biotitického granodioritu. Ve střední části masivu vystupuje těleso biotitamfibolického dioritu až tonalitu. Východní část masívu tvoří jemnozrnný granodiorit s růžovými živci (tasovický typ)(batík et al., 1982). Stáří jednotek moravika nebylo dosud jednoznačně prokázáno, ale většina autorů je považuje za prekambrické, nejspíše proterozoické (svědčí o tom i stáří bítešské ortoruly zjištěné Scharbertovou v r. 18

19 1977 metodou Rb/Sr mil. let). Také stáří dyjského masivu je pravděpodobně proterozoické (K/Ar metoda - 63 mil. let). Metamorfoza moravika je nižšího stupně než je tomu u sousedního moldanubika. Od jihu a severu ke středu klenby můžeme pozorovat metamorfní zóny těchto minerálů: chlorit, biotit, granát, staurolit, někdy dokonce kyanit až sillimanit (Mísař 1983). Od mladšího paleozoika bylo území denudováno a postupně zarovnáváno na parovinu. Současně působilo až do hloubky 25m kaolinitické zvětrávání. Z období mezozoika nemáme pro geologický vývoj žádné konkrétní doklady. V mladším terciéru byla oblast zaplavena mořem, které transgredovalo z alpskokarpatské oblasti. Probíhala zde sedimentace klastického, převážně křemenného materiálu, který přecházel do písků, písčitých jílů a prachů. Koncem eggenburgu došlo ke spadu vulkanického popela, který dal vznik ryolitovým tufitům a montmorilonitovým jílům.sedimentační prostor se v této době redukoval a vznikly samostatné pánvičky oddělené od moře. V průběhu ottnangu došlo zřejmě k postupnému zdvihu pánve, bazální sedimenty se tvořily přímo na krystaliniku. Nové poklesy v karpatu a na začátku spodního badenu způsobily další, i když méně rozsáhlé, mořské záplavy, jejich sedimenty však byly později vesměs denudovány (nepatrné relikty těchto sedimentů vystupují v okolí Šatova)(Čtyroký et al., 1983). Pro geologický vývoj mladšího miocénu a pliocénu neexistují žádné přímé doklady. Během kvartéru dochází k vyzvednutí a následné denudaci oblasti, takže byl obnažován starý předterciérní reliéf. Během pleistocénu a holocénu převažovala denudační činnost nad akumulací sedimentů, takže kvartérní pokryv je málo mocný a nesouvislý. Pouze v JV části NP, na okraji Dyjsko-svrateckého úvalu, se nahromadily větší mocnosti pleistocenních fluviálních, lakustrinních a eolických sedimentů. Zvláštní pozornost si zasluhují polohy spraší würmského stáří, které lemují horniny moravika a dyjského masívu při severní a východní hranici NP a nepravidelně se vyskytují prakticky po celém území NP. Společně s pruhy krystalických vápenců a erlánů (především lukovské jednotky) pozitivně ovlivňují diverzitu bioty. 3.6 PomÏry geomorfologickè Národní park Podyjí leží na JV okraji provincie České vysočiny, tvořené Česko-moravskou soustavou a podsoustavou Českomoravské vrchoviny, která se v této oblasti dělí na Znojemskou pahorkatinu (střední část území)a Bítovskou pahorkatinu (západní část území). Nejvýchodnější část patří k provincii Západních Karpat, soustavě Vněkarpatských sníženin a podsoustavě Západní vněkarpatské sníženiny, která je zde tvořena Dyjsko-svrateckým úvalem, a to jeho zvýšenou částí - Jaroslavickou pahorkatinou. Území národního parku má charakter členité pahorkatiny vráso-zlomových struktur a hlubinných vyvřelin České vysočiny s kernou a hrásťovou stavbou a s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů. Reliéf svojí výškovou členitostí odpovídá plochým až členitým vrchovinám. Tvary reliéfu jsou dány různou odolností hornin a stupněm jejich narušení. Rozdíly jsou mezi ostřejšími tvary vytvořenými v rulách proti zaobleným tvarům v žulách a plochým tvarům na neogenních sedimentech při východním okraji národního parku. Nejvýznamnějším tvarem reliéfu je údolí Dyje a její přítoky, které vytvářejí zaklesnuté meandry vzniklé jako důsledek snižování erozní báze především v neogénu. V údolí Dyje můžeme vidět významné periglaciální tvary reliéfu, jako jsou skalní mrazové sruby, balvanité sutě, balvanité proudy, kamenná moře (kol. 1985). Poslední období vývoje povrchu území je charakterizováno stupňujícími se vlivy a zásahy člověka. Jde zejména o různé druhy těžby surovin, skládek odpadů, opuštěné mlýny, jezy, náhony, v odlesněných oblastech velkoplošné zemědělství, v lesních porostech provádění holosečí, doprava dřeva a nadměrné stavy spárkaté zvěře. Růst devastace povrchu a zejména zvýšená eroze předpokládají urychlená ochranná opatření. 19

20 3.7 PomÏry pedologickè Z celkové výměry národního parku ha zaujímá lesní půda 5 27 ha. V lesních typech v vegetačního stupně je zastoupeno 11 půdních typů a subtypů. Největší zastoupení zde mají oligotrofní a mezotrofní hnědé půdy (35,3, resp. 38,3 %). Jedná se o půdy vzniklé převážně na kyselých vyvřelých a metamorfovaných horninách (granity, granodiority, ruly, svory, fylity), převážně mělké - středně hluboké, zrnitostně písčité - hlinitopísčité, kamenité, se střední až malou zásobou živin (zvláště u oligotrofních hnědých půd na nezpevněných sedimentech - písky, štěrkopísky, slepence, droby). Dále následují s 6,4 % illimerizované půdy (sem patří i hnědozemě a parahnědozemě). Jsou to kvalitní hluboké půdy, hlinité až jílovitohlinité, s dobrými živinnými poměry. Vyvinuly se na spraších a sprašových hlínách. Ze skupiny hydromorfních půd se zde přibližně ve stejném plošném rozsahu (1, resp.,9 %)vyskytují pseudogleje a gleje na hlínách a aluviálních naplaveninách. Podzolové půdy (+ hnědé půdy podzolované) jsou vázány na štěrkopísky, slepence, ruly, a diority. Jde tedy o minerálně chudší, lehké a skeletovité, středně hluboké půdy (podíl z celkové výměry 5,9 %). K vývojově nejmladší skupině zde patří nevyvinuté půdy a rankery (12,2 %). Jsou vázány na ruly, granodiority, písky a jiné horniny. Mají převážně mělký profil, značnou skeletovitost a vysýchavost. V tabulce č. 3 jsou uvedeny charakteristiky nejvíce rozšířených lesních typů v NP Podyjí vzhledem k platnému Morfogenetickému klasifikačnímu systému zemědělských půd. Tab. 3-1 Celková výměra zemědělské a lesní půdy NPP a jednotlivých půdních skupin (zdroj Plán péče o NPP) Skupina půd výměra (ha) % z celk. výměry NP Hnědých (kambizemě) Ochrických (nevyvinutá půda, litozem) Melanických (ranker, rendzina, pararendzina) Illimerických (hnědozem, illimerizovaná půda) Podzolových (podzol) Hydromorfních (pseudoglej, glej, drnoglej) Nivních (nivní půda, tj. fluvizem) Zemědělská půda Lesní půda (včetně ostatních vlastníků) 461, 626,9 22,3 529,1 313,1 168,6 13, 113, 527, 73,37 9,98,36 8,42 4,98 2,68,21 16,12 83,88 Půda v NP celkem 6283, 1, 2