CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Ženy a muži jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Ženy a muži jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce Téma práce Ţeny a muţi jako oběti domácího násilí v kontextu sociální práce Pavla Golasowská Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne: 8. dubna 2013

3 Děkuji Mgr. Haně Krylové Ph.D., za odborné vedení a mnoho cenných podnětů při tvorbě mé práce. Děkuji také mé rodině a spolupracovníkům za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

4 Motto: Domácí násilí by nemělo být léčeno tím, že budeme klienta učit hledat náhled, ale tím, že ho naučíme zásadám lidské důstojnosti. Totiž že s člověkem, který nás napadá, nežijeme. Ani kvůli údajné lásce, ani kvůli dětem. Doležal. X. Jiří

5 Obsah ÚVOD 7 1. CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ Příčiny vzniku domácího násilí u ţen a u muţů Teorie vzniku domácího násilí Formy domácího násilí Mýty o domácím násilí DYNAMIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ Znaky domácího násilí Cyklus násilí Důsledky domácího násilí AKTÉŘI DOMÁCÍHO NÁSILÍ Násilné osoby Muţ jako násilná osoba Ţena jako násilná osoba Oběti domácího násilí Muţ jako oběť Ţena jako oběť Viktimnost, viktimizace, reviktimizace MOŢNOSTI SOCIÁLNÍ PRÁCE S ÚČASTNÍKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ Prevence v případech domácího násilí Legislativní změny na ochranu obětí domácího násilí Vybrané sociální sluţby pro oběti domácího násilí Intervenční centra Azylové domy Telefonické krizové linky Odborné sociální poradenství Moţnosti sociální práce s obětí v rámci odborného sociálního poradenství Proces odpoutání se oběti od násilné osoby Zásady poradenského rozhovoru 36

6 Bezpečnostní plán Resocializační a reedukační programy pro násilné osoby PŘÍPADOVÁ STUDIE - PORADNA ELPIS Slezská diakonie a historie poradny Elpis Veřejný závazek poradny Elpis Prostorové a materiální vybavení poradny Elpis Personální obsazení a poţadavky na sociálního pracovníka v poradně Elpis Průběh poskytování odborného poradenství Návazné sluţby poradny Elpis Další aktivity a financování poradny Elpis 44 ZÁVĚR 46 SEZNAM ZKRATEK 48 BIBLIOGRAFIE 49

7 Úvod Téma domácího násilí je zřejmě staré jako lidstvo samo, nicméně kaţdá doba a kaţdá společnost se s ním vypořádávala jinak. V naší společnosti se o problému domácího násilí, který je třeba řešit, začalo hovořit teprve po revolučním roce 1989, kdy se začala rozvíjet síť poradenských center, která se začala touto problematikou zabývat. Do té doby bylo toto téma víceméně tabu a ve společnosti panoval názor, ţe se tento problém týká zejména sociálně slabých vrstev, lidí s duševním onemocněním či nízkým vzděláním nebo osob, ţijících na okraji společnosti. Toto mínění bylo umocňováno názorem, ţe co se děje za dveřmi společného obydlí, nepatří na veřejnost. Dnes uţ je známo, ţe domácí násilí můţe zasáhnout kohokoliv bez rozdílu věku, pohlaví, společenského postavení, vzdělání, náboţenského vyznání nebo etnické příslušnosti. Při řešení domácího násilí je třeba pomoci státních orgánů, neziskových organizací a také řady legislativních opatření, bez nichţ se ochrana obětí neobejde. Tato ochrana zahrnuje nejen oblast soukromou, intimní, ale také sféru majetkovou a v neposlední řadě i záleţitosti bydlení. K postihu domácího násilí je nutné mít trestněprávní prostředky, které ochrání jeho oběti a také další moţnosti pomoci, které umoţní rodině nebo jednotlivci zasaţenému domácím násilím šanci na další ţivot bez násilí. Téma domácího násilí na ţenách a muţích v heterosexuálních vztazích a moţnosti, jak s nimi pracovat z titulu sociálního pracovníka, jsem si vybrala z důvodu mých devítiletých pracovních zkušeností v poradně Elpis v Třinci, která poskytuje pomoc obětem domácího násilí a jejímţ zřizovatelem je Slezská diakonie. Cílem absolventské práce je popsat a charakterizovat projevy domácího násilí, jeho dopady na oběti, kterými jsou muţi i ţeny a moţnosti sociální práce s těmito klienty. Při psaní práce jsem pouţila metodu studia pramenů a metodu pozorování. Hlavním zdrojem při psaní této práce byla odborná literatura s tematikou domácího násilí, která se zabývá nejen sociálními, ale také psychologickými a právními aspekty, 7

8 které mají vliv na oběti domácího násilí a také zákony, které zaručují obětem domácího násilí domoci se práva a slouţí k ochraně jejich osobnosti. Práce je členěna do pěti kapitol, přičemţ popisu domácího násilí, příčinám, mýtům a formám se věnuji v první kapitole. Druhá kapitola popisuje znaky domácího násilí, jeho dynamiku a důsledky, které mají negativní dopad na oběti a to v oblasti fyzické, psychické i sociální, často jsou nevratné a oběti si nesou následky do konce svého ţivota. Třetí kapitola se zaměřuje na aktéry domácího násilí, kterými jsou oběti i násilné osoby a vymezuje rozdíly mezi muţi a ţenami v obou rolích. V závěru této kapitoly popíšu termíny jako viktimnost, viktimizace. Ve čtvrté kapitole popisuji moţnosti prevence a legislativní opatření, která chrání oběti domácího násilí z pohledu práva, druhy pomoci, které jsou obětem domácího násilí dostupné a zmíním se i o zásadách poradenského rozhovoru a bezpečnostním plánu. Kapitolu uzavírám moţností resocializační práce s násilnými osobami. Toto téma jsem zařadila do této práce proto, ţe i násilná osoba můţe být vnímána jako oběť a to v důsledku špatné výchovy, týrání v dětství, nevhodného prostředí, v němţ násilná osoba vyrůstala nebo vlivem jiných okolností jako např. parta, drogy, alkohol, závislosti. Všechny tyto vlivy mohou způsobit, ţe se z původní oběti stává násilná osoba. Absolventskou práci uzavírá pátá kapitola, která je věnována případové studii poradny Elpis Třinec. Poradna Elpis poskytuje sociální, psychologické a právní poradenství obětem domácího násilí, týrání a zneuţívání a vzhledem k tématu práce je zde zařazena jako praktický příklad odborné pomoci pro cílovou skupinu, jimiţ jsou ţeny i muţi, kteří jsou oběťmi domácího násilí. 8

9 1. Charakteristika domácího násilí V této kapitole se zaměřím na popis domácího násilí a na příčiny jeho vzniku. Zmíním se také o teoriích, které zdůvodňují vznik domácího násilí. V další části této kapitoly popíšu formy domácího násilí a mýty, které o tomto fenoménu kolují ve společnosti. Rodina je pojímána tradičně jako bezpečné místo, které poskytuje zázemí, pocit jistoty, lásky, pohody. Tyto aspekty můţeme nalézt pouze v rodině, která je funkční, spokojená, stabilní, bez patologických jevů. Jak vyplývá z historie, v mnoha sociálních skupinách nebyla rovnováha. Je všeobecně známo, ţe mezi členy rodinného společenství často docházelo k násilí a to doma, za zavřenými dveřmi (Králíčková a kol., 2011, s. 1). Domácí násilí se dá definovat mnoha způsoby, uvedla bych zde definici, která dle American Psychological Association (APA) vymezuje domácí násilí jako činy fyzického týrání, sexuálního zneužívání a špatného psychologického zacházení. Jsou to chronické situace, ve kterých jedna osoba kontroluje nebo má v úmyslu kontrolovat chování jiné osoby. Je to zneužívání moci, které může vyústit ve zranění či poškození psychologického, sociálního, ekonomického, sexuálního nebo fyzického blaha členů rodiny (Marvánová Vargová, 2008, s. 9). Projevuje se nepřiměřenými poţadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím ţivotem. Odehrává se v soukromém teritoriu, které je mimo dosah veřejné kontroly a kde mohou platit jiná pravidla, neţ je běţné rodina jako uzavřená sociální skupina si můţe vytvořit vlastní normy (Vágnerová, 2004, s. 633). Domácí násilí představuje násilí, jeţ se děje mezi osobami, sdílejícími společnou domácnost, a to bez ohledu na to, zda jsou či nejsou spojeni příbuzenskými vztahy sňatkem nebo pokrevními vazbami. Je to tedy násilí, které se vyskytuje doma, v domově zainteresovaných osob, čímţ se zásadně liší od násilí páchaného na ulici, v práci, ve škole apod. (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 25). Nejvyšší výskyt domácího násilí je v partnerském vztahu, proto bývá domácí násilí v uţším pojetí popisováno jako násilí mezi partnery. Násilí, které se v takovém vztahu realizuje, zpravidla nemá dopady 9

10 jen na partnera, který je týrán, závaţné následky můţe mít u dětí a jiných osob, jeţ byly svědky násilí nebo ţijí v prostředí, kde je násilí mezi partnery běţné. Pojem násilí v partnerských vztazích proto zdaleka nepostihuje celou dynamiku jevu. Domácí násilí tak zahrnuje partnerské násilí v relacích manţel x manţelka, druh x druţka, partner x partnerka, partnerka x partnerka, partner x partner, dále generační násilí, které páchají nezletilé či zletilé děti vůči rodičům a neméně závaţné transgenerační násilí, kterého se dopouštějí nezletilá či zletilá vnoučata vůči prarodičům (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 26). Četnost týraných a zneuţívaných osob nelze přesně vymezit, protoţe většina těchto případů se odehrává v prostředí domácnosti, a tudíţ zůstane skryta. Podle výzkumu agentury STEM se přímou obětí partnerského násilí, které definuje Marvanová Vargová (2008) jako násilí mezi lidmi, kteří jsou nebo byli spojeni společným soukromím, stalo 16% populace, další prameny uvádějí četnost této zkušenosti u 10% partnerských vztahů. V 95 % případů, jsou obětí domácího násilí ţeny a to nejčastěji ţeny mezi 25 a 40 rokem. V 84 % domácností, v nichţ se odehrává domácí násilí, vyrůstají děti a v 69 % těchto domácností jsou děti přímo svědky domácího násilí (Čírtková, 2006, s. 56). V dalších dvou podkapitolách si popíšeme, proč vzniká domácí násilí, jaké jsou jeho příčiny a jaké jsou teorie jeho vzniku Příčiny vzniku domácího násilí u žen a u mužů Hledání skutečných příčin domácího násilí ve vztahu je rozhodně velice obtíţné. Někdy udeří násilí do doposud harmonického vztahu naprosto nenadále, přičemţ není výjimkou, ţe tomuto agresivnímu chování partnera předcházela léta verbálního a psychického teroru a poniţování. Jednou z příčin počátku násilí můţe být i nějaký zlomový okamţik, nicméně se prokázalo, ţe většina domácího násilí má původ v obyčejných a běţných konfliktech. Tím se myslí např. hádky kvůli výchově dětí, vedení domácnosti, rozdělení povinností nebo kvůli jiným rodinným příslušníkům a podobně (Buskotte, 2008, s. 60). Obecně se míní, ţe k domácímu násilí vede vztahová nespokojenost, negativní hodnocení partnerova chování, nevyrovnané mocenské 10

11 rozloţení sil, konfliktní ţivotní styl s častými rozepřemi a útoky vedoucími ke sniţování sebeúcty. Čím niţší je sebedůvěra partnera, tím vyšší je pravděpodobnost agresivní reakce (Voňková, Huňková, 2003, s. 55). Odborníci povaţují za rizikové faktory zejména nerovnost pohlaví, mladší věk, chudobu, odluku, kriminální kariéru, etnickou odlišnost, nezaměstnanost, drogy, nesezdané souţití, základní vzdělání nebo předchozí vztahy poznamenané násilím (Králíčková a kol., 2011, s. 7). Spouštěče domácího násilí mohou být různé, ale základem je osobnost potencionálního pachatele, který má sklon k tomuto způsobu reagování a jehoţ uspokojuje týrání partnera. Neméně důleţitým faktorem je výskyt a tolerance násilí ve společnosti, v níţ jsou současné rodiny zakotveny. Společnost akceptující násilí ve veřejných sférách ţivota zvyšuje násilné tendence uvnitř rodin. V některých sociálních vrstvách můţe být dokonce násilí prohlášeno za legitimní a uznáváno jako adekvátní reakce. V násilné společnosti se tak můţe stát kdokoli agresorem nebo obětí. Současně existují hypotézy o tom, ţe násilí generované uvnitř rodin vede k násilné společnosti. Násilí je způsob ţivota, který začíná doma, rozšiřuje se do ulic a ovlivňuje ţivot kaţdého z nás (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 26) Teorie vzniku domácího násilí O tom, jak násilí vzniká a jaký je jeho původ, svědčí některé teorie. Jako příklad odborného pohledu na vznik domácího násilí můţeme uvést multifaktorové teorie, které uvádějí jako příčiny domácího násilí tzv. makrosystémové příčiny, které tvrdí, ţe domácí násilí je ve společnosti udrţováno a podporováno jako nadvláda muţe. Exosystémové příčiny v sobě zahrnují konkrétní faktory, které vedou ke zneuţívání rodiny jako např. nezaměstnanost, nízký příjem apod. Naproti tomu mikrosystém je představován samotnou rodinou, uvnitř které vznikají situace, které zvyšují pravděpodobnost propuknutí domácího násilí. Poslední ontogenetické příčiny hledají původ násilí v charakteristikách pachatele i oběti a jejich vzájemných vztazích. (Čírtková, 2006, s. 64). 11

12 Pohled feministický a kriminologický je dalším příkladem teorií vzniku domácího násilí. Feministický přístup poukazuje na to, ţe jiţ v rámci rané socializace chlapců ve společnosti je třeba demonstrace síly a moci. Chlapci bývají svým okolím podporováni v projevech síly, demonstrace moci, neústupnosti okolí a v potlačování projevu svých emocí. Projevy starostlivosti, empatie a citlivosti jsou u chlapců povaţovány za femininní rysy. Feministicky laděné teorie zdůrazňují, ţe týrání a zneuţívání partnera je volbou. Je to vlastní rozhodnutí pachatele, jestli se bude nebo nebude chovat násilně. Kriminologický přístup studuje partnerské násilí bez ohledu na pohlaví pachatele i oběti. Poukazuje na to, ţe pachateli nejsou výhradně muţi, nýbrţ se mezi nimi vyskytuje i poměrně vysoké mnoţství ţen. Syndrom týraného partnera tak postihuje stejným způsobem muţe i ţeny, vystavené partnerskému násilí (Marvánová Vargová, 2008, s. 112) Formy domácího násilí V této kapitole se zmíním o fyzické, psychické, sexuální, ekonomické a sociální formě domácího násilí a popíšu jejich projevy. Jak píše Ševčík, jsou to taktiky agresorů, jak si nad obětí udrţet moc a plnou kontrolu. Tyto formy domácího násilí nejsou v literatuře sjednoceny a můţeme se proto setkat i s jiným rozdělením, přesto výše zmíněné formy se povaţují za základní. Na závěr této podkapitoly se zmíním o stalkingu jako o nejnovější formě domácího násilí (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 47). Fyzické násilí je to, co oběti fyzicky ubliţuje. Jedná se o široké spektrum různých a různě nebezpečných forem napadení a zneuţívání. Začíná to u nevinného pohlavku, přes facku, postrkování, kopání, škrcení, napadení s různými předměty nebo zbraněmi a končí to pokusem o vraţdu, v těch nejhorších případech dokonce zavraţděním (Buskotte, 2008, s. 41). Můţe se také jednat o znehybňování oběti např. přivazováním nebo zatlačováním do kouta (Voňková, Huňková a kol., 2003, s. 20). Psychické násilí se málokdy vyskytuje samostatně, mnohem častěji jej provází fyzické nebo sexuální násilí. (Buskotte, 2008, s. 41). Jedná se o vyvolávání duševního utrpení, duševní úzkosti, bolesti nebo strasti. Nezanechává evidentní stopy, jako jsou podlitiny, oděrky, popáleniny apod., proto se obtíţně prokazuje. Můţe mít podobu 12

13 neverbální jako např. záměrné ničení oblíbených věcí nebo verbální, které zahrnuje slovní napadání, poniţování, obviňování, zastrašování, vyhroţování a mnoho dalších moţností (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 49). Ţeny se dopouštějí psychického násilí na muţích častěji neţ fyzického, nicméně muţi uvádějí mnohem více incidentů, souvisejících se sociální kontrolou neţ s psychickým zneuţíváním. Partnerky je kontrolují, s kým tráví volný čas, jsou ţárlivé, sledují jejich korespondenci, ovou poštu, telefonní hovory, rozhodují, s kým by se měli stýkat, co by měli dělat (Buriánek a kol., 2006, s. 33). Sexuální násilí zahrnuje všechny sexuální činy, které jsou na oběti vynucovány a které oběť podstupuje nedobrovolně či s nechutí (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Můţe také přijít v podobě naléhání k různým sexuálním praktikám, které jsou oběti zpravidla nepříjemné nebo je při souloţi nucena sledovat pornofilmy nebo je sexuálně obtěţována či jakýmkoli způsobem zraňována (Buskotte, 2008, s. 41). Rovněţ muţi jsou oběťmi sexuálního násilí, nicméně vzhledem k citlivosti k dané problematice je tato oblast obtíţně přístupná empirickému zkoumání (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 51). K sexuálnímu násilí se muţi vyjadřují jen s obtíţemi, je pro ně těţké najít vhodná slova (Buriánek a kol., 2006, s. 33). U této formy násilí bývá poškozeno nejen fyzické zdraví oběti, ale ještě více dochází k újmě psychické. Je to účinný nástroj poníţení, pokoření a podrobení druhé osoby. (Benedict, 2003, s. 27). Ekonomické násilí znamená zamezení moţnosti oběti disponovat finančními prostředky, ať rodinnými nebo vlastními (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Patří sem také neposkytování prostředků na společnou domácnost či na děti, absolutní kontrola nad příjmy a výdaji, zatajování finanční situace společné domácnosti, zabavení automobilu pro vlastní potřebu atd. (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 50). O ekonomickém násilí hovoříme nejen tehdy, kdy je oběti zakázáno pracovat, ale také v případě, ţe je k pracovní činnosti nucena a o jejím výdělku rozhoduje pouze sám partner (Buskotte, 2008, s. 42). 13

14 Sociální násilí znamená absolutní uzavření rodiny, zákaz styku s příbuznými, přáteli, zákaz telefonování, vycházení, přikazování chování, oblékání. Vyčerpávající dohled nad ţivotem, omezování nebo zákaz jakýchkoliv zájmů (Voňková, Huňková, 2004, s. 20). Jak uvádí Conwayová, cílem agresora je uvrhnout oběť do naprosté izolace, aby s ní mohl lépe manipulovat (Conwayová, 2007, s. 20). Nově se k výše uvedeným formám domácího násilí řadí nebezpečné pronásledování čili stalking, ačkoli nejde o násilí za zavřenými dveřmi. Tato forma má mnohdy vazbu na intimní poměr, resp. bývalý intimní poměr. (Králíčková a kol., 2011, s. 6). Pronásledování lze obecně definovat jako zastrašující a obtěţující chování, které můţe mít podobu vyhroţování, pozorování, sledování, docházení do místa bydliště či pracoviště oběti, opakovaných obtěţujících telefonátů či sms zpráv, zanechávání psaných zpráv, předmětů nebo ničení osobního vlastnictví, přičemţ toto chování vyvolává u oběti strach (Marvánová Vargová a kol., 2008, s. 53). Pronásledování bývá motivováno údajným nebo skutečným obdivem či láskou nebo také zlobou a nenávistí, přičemţ sniţuje kvalitu ţivota oběti a ohroţuje její bezpečnost (Buskotte, 2008, s. 47) Mýty o domácím násilí Ve společnosti panuje spousta mýtů o domácím násilí, které obhajují chování pachatelů a násilníků, a dávají samotným obětem pocit viny. Tady jsou některé z nich: Domácí násilí se děje jen v sociálně slabých rodinách, aneb to se přece v lepší společnosti stát nemůže. Mnoho lidí se domnívá, ţe se násilí vyskytuje pouze v sociálně slabších rodinách a ţe pachatelé jsou většinou velmi nevzdělaní. Lidé si myslí, ţe v takových rodinách je násilí na denním pořádku, tedy běţné. To je však velmi mylný názor. Četné studie jiţ mnohokrát prokázaly, ţe se násilí vyskytuje ve všech společenských třídách, bez ohledu na finanční situaci rodiny, vzdělání rodinných příslušníků nebo na jejich společenský status (Buskotte, 2008, s. 23). Další mýtus říká, ţe agresor je násilnický jen tehdy, když se něčeho napije! Ţe jsou násilnické sklony úzce spjaty s uţitím alkoholu, je dobře známý fakt, ale neznamená to, ţe je alkohol jedinou příčinou a důvodem muţova agresivního chování. S alkoholem sice klesá schopnost sebekontroly, ale existuje také velmi početná skupina 14

15 osob, která i bez alkoholu vykazuje násilné a agresivní chování. V souvislosti s tím je potřeba si uvědomit, ţe jsou lidé, kteří také pijí, a přesto se u nich násilnické sklony nikdy neobjevily (tamtéţ, s. 24). To není násilí, je to jen hádka, pokud se setkáme s tímto mýtem, je nutné si uvědomit významný rozdíl mezi hádkou a násilím. Při hádce se jedná o konflikt dvou stran, které jsou přibliţně stejně silné, vyrovnané. Pokud je však mezi nimi nerovnost sil a moci, např. jedna strana prosazuje své zájmy prostřednictvím zastrašování, vyuţívání fyzické převahy, zbraní nebo ekonomickou převahou, uţ se nejedná o hádku, ta se mění v násilí (Marvánová Vargová a kol., 2008, s. 19). Situace není tak strašná, jinak by oběť odešla. Pro většinu lidí je nepochopitelné, proč týraná ţena od svého partnera neodejde. Tím, ţe ve vztahu zůstává, je jí připisována odpovědnost za další násilné incidenty. Intenzita a nebezpečnost násilí se zvyšuje pozvolna v průběhu času. Oběť mezitím ztrácí vědomí hranic toho, co je pro ni nebezpečné a ohroţující a začíná podceňovat váţnost násilných incidentů (tamtéţ, s. 20). Při znásilnění jde o sex. Ve skutečnosti má znásilnění mnohem blíţe k mučení neţ k sexu. Pachatel svou oběť uvrhne do stavu bezmoci, tvrdě jí dá najevo, ţe je mu vydána na milost a nemilost, zlomí její vůli a nakonec jí způsobí bolest, zpravidla na nejcitlivějších tělesných partiích. Cílem pachatele znásilnění je ublíţit a nikoli proţít rozkoš. Jde o násilný čin, při němţ je sexu pouţito jako zbraně (Benedict, 2003, s ). Je zajímavé, ţe mýty váţící se k násilí k týraným ţenám se příliš neliší od mýtů vztahujících se k násilí přímo na muţích jako např.: Kdyby to bylo skutečně tak hrozné, odešel by nebo Muž je silnější, proto nemůže být fyzicky napaden ženou a další jako např.: Ženy se dopouštějí násilí pouze v sebeobraně a také ten, ţe Jen úplný slaboch zažívá násilí ve vztahu. Přitom je zřejmé, ţe muţi nejsou ve vztahu vţdy fyzicky zdatnější a ţe musí vyvinout kaţdodenně mnoho úsilí a řadu strategií, aby ve vztahu vydrţeli (Buriánek a kol., 2006, s ). 15

16 2. Dynamika domácího násilí V této kapitole bych chtěla popsat, jak domácí násilí funguje, jaké jsou jeho znaky a jaké mohou být jeho důsledky pro oběť. Často je oběť poznamenána po celý zbytek ţivota a to nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Domácí násilí není v raném stadiu spojeno s fyzickou agresí, ale spíše s duševním vydíráním, nepříjemnými poznámkami či mocenským chováním. Ohroţené osoby jsou mnohdy velmi zmatené. Nevědí, co se děje a co si mají myslet. Teprve později si uvědomují, ţe něco není v pořádku. (Buskotte, 2008, s. 43) Přitom se mezi obětí a násilníkem vytváří zvláštní pouto vzájemné závislosti, které nedovoluje ani jedné straně nerovný vztah opustit (Marvánová Vargová, 2008, s. 36). Domácí násilí se rozvíjí postupně, má svou dynamiku a cyklický průběh, dochází k opakování a postupnému nárůstu intenzity útoků. Situace se stále zhoršuje a nelze očekávat, ţe by se mohla spontánně, bez vnějšího zásahu zlepšit (Vágnerová, 2004, s. 641) Znaky domácího násilí Domácí násilí je specifickou variantou násilí v rodině a je pro něj příznačná vztahová asymetrie. Aby se jednalo o domácí násilí, musí být přítomny všechny tzv. definiční, tj. určující, klíčové znaky domácího násilí (Ševčík, 2011, s ). Odborná literatura uvádí čtyři základní znaky domácího násilí. Patří mezi ně opakování a dlouhodobost, kdy z jednoho útoku jakéhokoli charakteru ještě nelze určit, zda jde o domácí násilí. Dále se jedná o eskalaci (stupňování), útoky se stupňují od uráţek k psychickému sniţování lidské důstojnosti aţ k fyzickým útokům a závaţným trestným činům ohroţujícím zdraví a ţivot. Další dva znaky jsou jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohroţené a násilné a neveřejnost, násilí probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly (Buskotte, 2008, s. 39). 16

17 2.2. Cyklus násilí Domácí násilí se projevuje v určitém cyklu, i kdyţ se můţe jevit jako nepředvídatelné. Pochopení tohoto cyklu nám umoţní poznat samotnou dynamiku domácího násilí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 52). Tento cyklus násilí se dá rozdělit do tří stupňů nebo také fází. První fáze je stupňování napětí, ve kterém se partneři hádají, selhává komunikace, ohroţená osoba začne mít strach a pociťuje potřebu usmířit se s násilnou osobou (tamtéţ, s. 53). Někdy se dokonce stává, ţe pokud oběť toto vysoké napětí vycítí a ví, ţe brzy přijde katastrofa, snaţí se to nějakým způsobem dokonce sama vyprovokovat. Je to proto, ţe chce celou věc urychlit a mít to co nejdříve za sebou (Buskotte, 2008, s. 64). Tato fáze můţe trvat poměrně dlouho. Poté dochází k druhé fázi, která je fází konfliktu či exploze. Dochází k verbálnímu, emocionálnímu a fyzickému zneuţívání ohroţené osoby. Charakteristický je hněv (vztek), obviňování, hádky, výhrůţky, zastrašování, bití. Oběť obvykle tuto fázi přeţije s modřinami, popř. se zlomeninami, můţe být dokonce ošetřena v nemocnici nebo konflikt můţe dokonce skončit smrtí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 53). Některé z obětí utrpí emocionální kolaps, který trvá několik hodin, v některých případech i několik dní. Oběti jsou velmi deprimované, nešťastné a zoufalé a situaci, ve které se nachází, shledávají jako bezvýchodnou a beznadějnou. Oběť není schopná protireakce a nemá sílu tuto situaci řešit (Buskotte, 2008, s. 65). Je typické, ţe časem dochází ke zhoršení celé situace, protoţe násilník zjistí, ţe jeho chování má minimální či ţádné sociální důsledky a tak se naučí pouţívat násilí jako přijatelný prostředek kontroly a donucování (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 54). Fáze fyzické exploze většinou trvá relativně krátkou dobu. Poté začíná tzv. fáze líbánek, kdy si násilník uvědomuje, ţe oběť by mohla chtít vztah k němu ukončit, bojí se ztráty kontroly a moci, proto mění strategii chování omlouvá se, slibuje, ubezpečuje, ţe se to stalo naposledy, zahrnuje oběť dárky. Pokud se taktika dárků a vyjadřování pozornosti květinami neosvědčí, následuje vyhroţování sebevraţdou, 17

18 sebepoškozováním nebo násilník svaluje na oběť odpovědnost za výbuch násilí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 54). Jak ale říká Buskotte, vţdy se na pravidelnost tohoto cyklu spoléhat nemůţeme. Existují totiţ také násilníci, kteří svého partnera zbijí jen tak, aniţ tomu předchází fáze napětí a schází také omluvy, tzv. fáze líbánek. Oběti se chovají různě, některé vyvodí důsledky ihned po prvním fyzickém útoku, jiné dávají svým partnerům několik šancí, protoţe věří, ţe on takový není a ţe se změní (Buskotte,2008, s. 66). Předpokládá se, ţe neustálé střídání vlídného chování a násilí, kdy se poté agresor omlouvá, udrţuje oběť ve vztahu a odrazuje ji od odchodu (Marvánová Vargová a kol., 2008, s. 37) Důsledky domácího násilí V této podkapitole se budeme věnovat důsledkům domácího násilí, a to fyzickým, psychickým a sociálním, přičemţ psychické důsledky se jeví jako nejzávaţnější pro další ţivot obětí. Důsledky fyzického domácího násilí dle Buskotte (2008, s. 74) zaţívají aţ dvě třetiny ţen. Nejsou to jen modřiny, pohmoţděniny, ale často velmi těţká ublíţení na zdraví jako např. zranění hlavy, trţné rány, popáleniny, bodné rány, zlomeniny. Marvánová Vargová (2008, s. 40) uvádí, ţe v důsledku fyzického napadení vyhledává lékařskou pomoc více neţ 80% ţen, kdy u 22% se jedná o otřes mozku, u 16% o prasklý ušní bubínek a pohmoţděniny hlavy a těla, u 11% jsou to úrazy páteře a zlomeniny a míň neţ 1 % jsou ţeny popálené cigaretami nebo mající řezné rány způsobené po prohození oknem. Co se týká fyzického násilí ţen na muţích, tak dle Buriánka a kol. (2008, s. 33) se 5% napadených obávají, ţe jim ţena agresor způsobí při fyzickém napadení váţné, ţivot ohroţující zranění a asi polovina napadených muţů říká, ţe se partnerce, která je fyzicky napadla, nebránili. Fyzické násilí ohroţuje zdraví a ţivot oběti a proto se můţe zdát, ţe je nejhorší formou násilí. Mnohem závaţnějším se stává násilí psychické, které není vidět a zanechává rány na duši oběti. Proto se také odborná literatura zabývá mnohem více důsledky psychickými, mezi něţ patří zejména syndrom týrané ţeny, stockholmský 18

19 syndrom, posttraumatická stresová porucha, fenomén tzv. Jekylla a Hyde a syndrom připoutání (Králíčková a kol., 2011, s. 20). Syndrom týrané ženy bývá definován na základě rozvoje charakteristických fyzických, psychických a sociálních symptomů jako jsou deprese, nízké sebevědomí či izolace, znovuproţívání traumatu, naučená bezmocnost, bolesti hlavy, zad, poruchy příjmu potravy atd. Pro rozvoj syndromu týrané ţeny musí dojít alespoň dvakrát k zopakování celého cyklu násilí. Literatura vymezuje čtyři základní charakteristiky tohoto syndromu: (Marvánová Vargová a kol., 2008, s. 41). První z nich je, ţe oběť věří, ţe za násilí nese vinu ona sama, nedovede si představit, ţe by za násilí mohl být zodpovědný někdo jiný neţ ona, k tomu se přidává strach o svůj ţivot nebo ţivoty svých dětí a v neposlední řadě má iracionální pocit, ţe násilník je všudypřítomný a vševědoucí (Marvánová Vargová a kol., 2008, tamtéţ). Oběti jsou omezovány v kontaktu s kýmkoliv, často i se členy své rodiny a jsou na agresorovi naprosto závislé. Věří, ţe jsou méněcenné a nesamostatné, neboť jim to agresor neustále zdůrazňuje a proto se ani nepokouší se bránit. Tato manipulace způsobuje, ţe dochází ke změně psychických vlastností a způsobů uvaţování a reagování. (Vágnerová, 2004, s. 639). Syndrom týrané ţeny se objevuje pouze v souvislosti s násilím na ţenách, nicméně se můţe týkat i muţů. Lze předpokládat, ţe v budoucnu bude tento termín nahrazen pojmem syndrom týraného partnera. (Čírtková, 2006, s. 61). Stockholmský syndrom byl poprvé popsán v literatuře v sedmdesátých letech při přepadení stockholmské banky, ve které útočníci drţeli několik dní rukojmí. Se syndromem, kterým trpěla propuštěná rukojmí, se často sekáváme u dlouholetých obětí domácího násilí. Mezi násilníkem a obětí se vytváří emocionální vztah a oběť se identifikuje s jednáním násilníka. Snaţí se mu zavděčit a podvědomě si vykupuje jeho shovívavost, čímţ chrání svůj ţivot. Uvádějí se čtyři podmínky vzniku stockholmského syndromu a to ţe ţivot oběti je v ohroţení, oběť je přesvědčena, ţe ze stávající situace není úniku, je izolována od lidí a k násilníkovi pociťuje přechodnou náklonnost (Voňková, Huňková a kol., 2004, s. 77). 19

20 Posttraumatická stresová porucha (PTSP) je uváděna v katalogu nemocí a poprvé se tento pojem objevil v roce 1968 v diagnostickém a statistickém manuálu. (Voňková, Spoustová, 2008, s. 73). Rizikové faktory pro rozvoj PTSP jsou události, které jsou náhlé a nečekané, trvají delší dobu, opakují se nebo je riziko, ţe by se mohly opakovat a obsahují výhrůţky násilí nebo zahrnují vlastní násilí. Pro rozvoj PTSP není nutné, aby událost jedince přímo postihla, často stačí, ţe se osoba stane svědkem ohroţující události (Marvánová Vargová a kol., 2008, s. 44). PTSP se můţe objevit jak v dětství, tak v dospělosti a pokud se neléčí, můţe vést ke změně osobnosti. Touto poruchou mohou trpět i svědci domácího násilí, kteří jím nejsou přímo zasaţeni, ale ţijí dlouhodobě v místě výskytu domácího násilí (Voňková, Spoustová, 2008, s. 74). Mezi symptomy posttraumatické stresové poruchy patří pocity jako je znovuproţívání traumatických situací v podobě útoků ohroţujících zdraví a ţivot (flashback), poruchy spánku, poruchy příjmu potravy. Nezřídka jsou tito jedinci emocionálně zcela vyčerpáni, vysíleni a ochromeni. Často můţeme u těchto osob pozorovat zvýšenou vznětlivost, přecitlivělost, paniku, obsesi, hyperaktivitu, nervozitu nebo naopak apatii a netečnost. Mají tendenci vyhýbat se konfliktům, snaţí se za kaţdou cenu vyhovět. Nezřídka se objevuje disociace jako psychický mechanismus, který chrání oběť před tím, aby naplno proţívala bolest ať uţ fyzickou nebo psychickou. Patrně nejčastějším projevem je ale úzkost a deprese. Násilné osoby zde nabízejí jediné potvrzení hodnoty oběti proměnlivé, vzájemně si odporující a ohroţující zacházení, proloţené chvilkovou laskavostí (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 43). Za zmínku stojí také tzv. fenomén Jekyll a Hyde, kde se jedná o nevypočitatelné střídání dvou forem chování ze strany agresora. Oběť je zmatena střídáním nálad agresora od vstřícných a laskavých projevů aţ k hrubé agresi, která je spojena s nepřátelstvím. Čím jsou tyto nálady nevypočitatelnější a vyhrocenější, tím je oběť více zmatená, coţ v konečném důsledku vede k většímu připoutání se k agresorovi (Králíčková 2011, s. 20). Tento fenomén se můţe také projevovat tak, ţe agresor je člověk dvojí tváře, kdy se chová jinak doma a jinak na veřejnosti, kdy je milý a společenský a okolí jen těţko uvěří, ţe by byl nějakého násilí schopen. O to těţší je postavení oběti na veřejnosti, neboť jí nikdo nevěří (Vágnerová, 2004, s. 638). 20