POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Transkript

1 POVÍDKY MALOSTRANSKÉ R eprezentativní dílo české literatury 19. století (spolu s Májem K. H. Máchy, Babičkou B. Němcové a Kyticí K. J. Erbena). Malostranský povídkový cyklus Jana Nerudy vyšel v roce Tvoří jej 13 povídek (12 z nich pochází z třetí čtvrtiny sedmdesátých let 19. století, tj. z let , první povídka Týden v tichém domě je o desetiletí starší z r. 1867). Jak titul říká, je jejich dějištěm prostředí pražské Malé Strany; doba, o níž se vypráví, jsou léta čtyřicátá 19. století, tedy doba, kdy byl jejich autor ještě dítětem a studentem. Povídky psal Neruda s odstupem tří desítek let až v době, kdy již na rodné Malé Straně nebydlel (po matčině smrti koncem šedesátých let se přestěhoval na Staré Město). Mají tedy vzpomínkový ráz - někdy laskavě nostalgický, ne však tak harmonický jako u Němcové v Babičce (Večerní šplechty; Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1848, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Svatováclavská mše), spíše však ironicky kritický, jak se na představitele realismu sluší a patří. Realismus usiloval o pravdivý obraz skutečnosti. Vypovědět pravdu o životě ve městě (i maloměstě, jímž byla Malá Strana) bylo pro spisovatele značně obtížné, složitější než pro autora, který čerpal své náměty z prostředí venkova a vesnice. Neruda o tom napsal ve fejetonu Ve velkém městě není poezie?: Město je ale les: charakter jednotlivých stromů ztrácí se v charakteru celku... musíš ten zevnější lak teprve pracně odklípnout, abys přišel na povahu kvádru. Těmito obraznými slovy charakterizoval svou poetiku. Snažil se (a to velmi úspěšně) pod vnějším povrchem konzervativního, stojatého, nehybného, každé novoty se bojícího života na maloměstské Malé Straně nalézt vnitřní napětí, drama obyvatel této části malostranského lesa". Poznávání skutečnosti děje se u Nerudy prostřednictvím postav, jejich chování v určitých situacích, při nichž se vyjeví jejich pravá podstata, která se většinou nekryje s tím, jak se tito jedinci jevili svému okolí. Povídky se proto vyznačují podrobnými popisy postav (zvláště se Neruda zaměřuje na jejich obličeje) - tak, jak to je v realistických prózách samozřejmé, viz např. Balzakův román Otec Goriot; a překvapivými pointami. Vynikají výstižnými charakteristikami postav - přímými i nepřímými (pomocí konkrétních popisů a pro postavu příznačných detailů) - a vylíčením dramatičnosti jejich osudů. Soustředěnost na postavy tvoří podstatu tohoto velmi málo dějového díla. Zejména krajní povídky, které rámují celý soubor, jsou jen jakýmisi fragmenty výjevů poměrně značného počtu postav a figurek, které obývají dva malostranské domy. Názvy obou textů o tom výmluvně vypovídají: Týden v tichém domě a Figurky. Téměř polovina povídek této knihy má v titulu jméno nebo typ postavy s naznačením jejich charakteristiky či osudu: O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jaksi nakouřil pan Vorel pěnovku, Přivedla žebráka na mizinu, Pan Ryšánek a pan Schlegl.

2 174 REALISMUS Časové údaje jsou explicitně zmíněny v titulech čtyř povídek: Týden v tichém domě; Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Psáno o letošních Dušičkách (povídka pochází z roku 1876) a Večerní šplechty. Jak bylo výše řečeno, jsou příběhové fragmenty a situace situovány do čtyřicátých let 19. století. Autor: JAN NERUDA ( ), přední básník, prozaik a žurnalista generace májovců (podle almanachu Máj vydaného v r. 1858; jeho vydání zajistil Neruda spolu s básníkem, prozaikem a dramatikem Vítězslavem Hálkem a redaktorem Josefem Barákem). Pocházel z chudých poměrů { Mě osud do kolébky chudé dal")', otec byl vojenský vysloužilec, kantýnský v újezdských kasárnách, později trafikant, matka posluhovala. Většinu dětských a mladých let prožil v tehdejší Ostruhové (dnes Nerudově) ulici na Malé Straně (s rodiči bydlel zvláště v domě U dvou slunců). Studoval akademické gymnázium, jehož ředitelem byl dramatik Václav Kliment Klicpera. V rodině Františka Holiny, do jehož dcery se zamiloval, poznal řadu vlasteneckých literátů (Václava Hanku, Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena ad.). Do jeho života vstoupily krátkodobě některé další ženy (Terezie j Macháčková, Karolína Světlá, Anička Tichá - jejich vztahy lze zachy-1 tit v jeho korespondenci a básnické tvorbě, zvláště v Knihách veršů Í a Prostých motivech). Redigoval časopis příznačně nazvaný Obrazy^ života (1859,1860), jako literární a divadelní referent psal do periodik Čas, Hlas a Národní listy. Proslul jako fejetonista. Fejetony psal přes i třicet let. Shrnul je v sedmdesátých letech do knižních souborů Praž-i ské obrázky; Obrázky z ciziny; Studie, krátké a kratší; Žerty, hravé i dravé ad. Stal se po Karlu Havlíčkovi Borovském zakladatelem mo- \ děrní české žurnalistiky. Slavné jsou jeho fejetony Kam s ním?, Fejetoni o 1. máji 1890, Výlet do kraje bídy, Jazyk mateřský aj. Povídkám ma-i lostranským (1878) předcházely povídkové knihy Arabesky (1864), f Různí lidé (1871), reportážní novela Trháni ('1872 časopisecky, 1876 ^ knižně - fejetonistická próza o trhačích skal při stavbě železnice). Od poloviny padesátých let až do smrti psal poezii - lyrickou (vlaste- neckou, reflexívní, intimní, příležitostnou) i epickou: Hřbitovní kvítí\ (1858), Knihy veršů (1868), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1883), Prosté motivy (1883); posmrtně vyšly v r péčí Jaroslava Vrchlického Zpěvy páteční, básně z posledních let Nerudova života.

3 Jan Neruda: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ 175 Umělecká výstavba Povídkový cyklus jal<o specifický žánr musí obsahovat minimálně tři povídl<y (Povídky malostranské jich mají 13). Musí je sjednocovat jednota místa a času (u Povídek malostranských je to prostředí mikrosvěta Malé Strany a čtyřicátá léta 19. století). Jednota celku je u Povídek malostranských dána také rámcujícím kompozičním principem (viz výše) a pásmovou kompozicí; jde tu o střídání pásem jednotlivých postav (viz dále) spojených s jednotícím topem místa - domu a Malé Strany. Jednotící úlohu má v Povídkách malostranských zvláště postava vypravěče (viz dále) a také jednotící téma: u Povídek malostranských je to snaha postihnout mnohotvárnost života typických i podivínských malostranských lidí v jejich všedních i zvláštních projevech a situacích, především konzervativismus a předsudečné veřejné mínění, jež bývá hlavní příčinou tragických osudů postav (viz např. povídky Přivedla žebráka na mizinu, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku aj.) Vypravěč Povídek malostranských není jednotvárný - je víceznačně stylizován, proměňuje se. V některých povídkách je pamětníkem (vzpomíná na své dětství v povídce Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Večerní šplechty; Svatováclavská mše; často se odvolává i v jiných povídkách na své osobní zkušenosti, na to, co slyšel a co si pamatuje). V jiných je přímým účastníkem děje (v povídce U tří lilií), často je svědkem a pozorovatelem. Neruda obměňuje i vyprávěcí polohy - kromě vzpomínek a přímého předvedení kombinuje subjektivní vyprávění v první osobě (ve většině povídek) a vyprávění neosobní (v úvodní povídce Týden v tichém domé a závěrečných Figurkách, které mají podobu zápisků hlavní postavy doktora Krumlovského). Postoj vypravěče bývá chápavý, soucitný, ale také ironický a kritický (např. je soucitný k osudu žebráka Vojtíška, kritický k babě miliónové" v povídce Přivedla žebráka na mizinu). Ironie a paradox se promítá už do řady titulů povídek - Neruda rád používá oxymoron (viz např. povídky Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku).

4 176 REALISMUS Postavy a jejich popis pomocí konkrétních detailů a přirovnání, po nichž následuje přímá, často zase obrazná charakteristika: Pan mizinu Vojtíšek a baba Miliónová z povídky Přivedla žebráka na Chci psát událost smutnou, ale hledí mně do ní co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a do červena lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě - pan Vojtíšek holil se jen v neděli -, když už mu bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na skráních a byly už přešedlý, ne více stříbrný, nýbrž již až lehýnce zas do žlutá, ale byly jako hedváb a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se, leda když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou. Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla jakoby kulatým, upřímným okem. Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali baba miliónová". Jiné žebrácky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do miliónů a miliónů"; proto také paní oficiálka Hermannova, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Ted šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky. Přistoupla až poblíž pana Vojtíška. Pochválen buď pán Ježíš Kristus," zašpoulila ústa. Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí. Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. Br!"podotkla, já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat." Pan Vojtíšek nic. Miliónová stáhla plachetku nazad a bylo vidět celý její obličej. Očima mhourala jako kočka v slunci, teď byly zavřeny, teď zasvítily pod čelem jako dva zelené body. Ústa její stále sebou škubala; když se otevřela, bylo vidět napřed nahoře jediný zub, celý černý. Pane Vojtíšku,"začala zas, pane Vojtíšku, já vždycky říkám, kdybyste chtěl!" Pan Vojtíšek mlčel. Obrátil jen obličej k ní a díval se jí na ústa. Vždycky říkám: ano, kdyby pan Vojtíšek chtěl, ten by nám moh povědít, kde jsou dobří lidé."

5 Jan Neruda: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ 177 Pan Vojtíšek nic. Copak se tak upřeně na mne díváte?"ptala se Miliónová po chvilce. Copak je na mně?" Ten zub! - Divím se, proč máte ten jeden zub!" Ach ten zub!" vzdychla a dodala: To víte, že ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už jsou všichni v hrobě, kdož mně přáli a se mnou to upřímně mínili, - všichni. Jen jeden ještě zbyl - ale nevím o něm - nevím, kde je ten dobrý přítel můj, kterého mně milostivý bůh postavil ještě na cestu života. Ach bože, já jsem tuze opuštěná!" Pan Vojtíšek hleděl před sebe a mlčel. Něco jako úsměv, jako radost přelítlo obličejem žebraččiným, ale bylo to ošklivé. Zešpičatila ústa, celý obličej jaksi se jí stáhnul do rtů jako šťopky... Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. - Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já myslím, že pánbůh tomu tak chce. - Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. - Vy máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidí. - Vidíte, já bych se k vám přistěhovala. Kus peřin mám -" Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstával. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo své čepice. Radš utrejch!" vyhrknul konečně a obrátil se bez pozdravu. Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě koule zelené svítily za ním, až zmizel za rohem. Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula. Kromě brilantního dvojportrétu dvou malostranských žebráků je druhá ukázka i mistrným obrazem jednosměrné konverzace, jejíž pointa je pro pana Vojtíška tragická. Miliónová ho pomluví (udělá z něho milionáře, pana domácího, který podvádí malostranské občany tím, že jim zatajil svou majetnost) a nikdo mu už žádnou almužnu na Malé Straně nedá. A tak závěrečná pointa povídky zní takto: Ano,...našli jsme ho po půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali jsme ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košile neměl." I v téměř nedějové povídce Pan Ryšánek a pan Schlegl najde čtenář pěkný popis a originální charakteristiku postavy, která způsobila, že oba pánové spolu mnoho let nepromluví ani slůvka, ač spolu sedávají u jednoho stolu v hostinci U Stajniců. Po Malé Straně byla známa krutá zášť, v jaké měl jeden druhého. Nepřátelství mezi nimi bylo staré a nesmiřitelné. Také byla známa příčina. Prapůvod všeho

6 178 REALISMUS zlého, ženská. Milovali tutéž. Napřed se byla klonila kpanu Ryšánkovi, jenž byl již déle obchodníkem samostatným, pak spočívala netušeným obratem náhle v objetí pana Schlegla. Snad proto, že byl pan Schlegl skoro o deset let mladší. Stala se paní Schleglovou. Byla-li paní Schleglová takovou kráskou zvláštní, že to omlouvalo páně Ryšánkův trvalý bol a napotomní věčné mládenectví jeho, nevím. Už byla dávno na pravdě boží, zemřela hned v prvním šestinedělí, zůstavujíc po sobě dcerku. Snad že byla ta obrazem jejím. V době, o které mluvím, byla slečna Schleglová as dvěmecítma let stará. Znal jsem ji, přicházela často návštěvou do patra nad námi k setníkovic Poldýnce, k té, co na ulici při každém dvacátém kroku klopýtla. Říkali, že slečna Schleglová je kráskou. Možno, ale takhle pro architekta. Všechno na pravém svém místě, všude na ní nejpravější rozměr a při všem věděl člověk proč. Ale pro jiného než architekta - k zoufání. Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno. Její ústa, ostatně pěkná jako drobná arabeska, odvírala se pomalu jako vrata, pak bud zůstala dokořán nebo se zavírala rovněž pomalu. K tomu ta pleť jakoby právě teprv čerstvě obílená. Možno, že teď, žije-li, už není tak krásna, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé. Originalita Nerudova charakterizačního popisu opět spočívá v tom, že jeho vypravěč si počíná velmi ironicky, subjektivně, v rozporu s obecným míněním a nepřímo dozajista i v rozporu s názory titulních hrdinů. Popis je opět velmi konkrétní a detailní. Konkrétnost zdůraznil Nerudův vypravěč i četnými přirovnáními. Obdobně si počínal autorův vypravěč i při charakteristice obou protagonistů téže povídky. Nelidskost obou postav vyjádřil zejména tím, že k vykreslení jejich portrétů použil jejich přirovnání k věcem, které tito ironicky řečeno vážení Malostraňáci prodávali. Zaujal tu pozici pozorovatele a svědomitého biografa. Zasedal jsem schválně k stolu stranou vedle kamen. Viděl jsem panu Ryšánkovi a panu Schleglovi takto přímo do tváře a mohl jsem je pohodlně a nenápadné pozorovat. Pan Ryšánek býval obchodníkem s kanafasem, pan Schlegl obchodníkem se železným zbožím. Teď už oba byli obchodu co bohatí domácí páni zanechali, ale tváře jejich pořád jaksi připomínaly zaměstnání dřívější. Obličej páně Ryšánkův připomínal mně vždy bíle a červeně pruhovaný kanafas, pan Schlegl mne celý připadal jako omžený kupecký hmoždíř. Pan Ryšánek byl větší, sušší a jak praveno starší. Nevězel již jaksi v dobré kůži, byl často sláb, spodní čelist jeho úst mimovolně se již odlučovala a svěšo-

7 Jan Neruda: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ 179 vala. Šedivé oči užívaly skel, zabraných do černé kosti. Hlavu pokrývala světlá vlásenka a podle nezcela zešedlého obrví bylo možno soudit, že pan Ryšánek býval blondýnem. Tváře byly vpadlé a bledé, tak bledé, že dlouhý nos se proto červenal až do karmínu. Z téže příčiny as bývala na jeho konci kapka, slza, vyhnula mu ze samého vnitra. Co svědomitý biograf musím podotknout, že pan Ryšánek hleděl tu slzu setřít někdy pozdě, když už byla skanula do soucitného klínu. Pan Schlegl byl zavalitý, myslím, že byl bez krku. Hlava jeho byla jako puma; vlas silně prošedivělý, černý; obličej kde oholen, tam modročerný, kde bezvousý, tam růžový, kus svítivého masa a pak kus tmy, jako potemnělá podobizna od Rembrandta. Měl jsem rozhodnou úctu k těm dvěma heroům, ano obdivoval jsem se jim. Jak zde seděli, sváděli den co den velkou bitvu, krutou, neúprosnou. Válčili zbraněmi svými: mlčením jedem prosáklým, opovržením nejtěžším. A bitva zůstávala věčně nerozhodnuta. Kdo konečně as postaví nohu svou na krk přemoženého soupeře! Pan Schlegl byl fysicky silnější, vše na něm bylo krátké, úsečné, když promluvil, znělo to jako s věže bádpan Ryšánek mluvil měkce a rozvláčně, byl sláb, ale mlčel a nenáviděl se stejnou hrdinností. Touto charakteristikou končí první část povídky, v níž dominuje popis prostředí, charakteristika malostranských hospůdek a obyvatel Malé Strany. Druhá část je dějová", přináší rozuzlení mnohaletého nepřátelství obou protagonistů. Co způsobilo obrat v jejich chování, to, že znovu začali pan Ryšánek a pan Schlegl znovu mluvit? Byla to blízkost smrti a radost z toho, že jí nemocný pan Ryšánek zatím unikl a mohl se vrátit mezi štamgasty hostince U Štajniců. A jak ukončil Neruda či jeho vypravěč poslední povídky celý povídkový cyklus Povídek malostranských poté, co se odstěhoval znechucen z Malé Strany a začal navštěvovat svůj hostinec staroměstský? Jak jinak než ironicky: Ai mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou povídkou malostranskou"!