Amio James Ascension Zdroj: Flickr.com. a členem Národní ekonomické rady vlády Vladimírem Dlouhým na téma sociálního podnikání.

Transkript

1 Magazín 22.číslo Úvodní slovo vydává Vážené čtenářky, vážení čtenáři, dvacáté druhé číslo magazínu Globalizace a rozvojová politika GaRP, které právě vychází, Vám již tradičně přináší zajímavá témata z oblasti potravinové bezpečnosti, energetiky i udržitelného rozvoje. V tomto vydání se autoři zaměřili na osud ropovodu Družba, jímž do České republiky proudí ropa z Ruska, na myšlenky Muhammada Yunuse, který před dvěma týdny zavítal do Prahy, a na aspekty potravinové bezpečnosti v Keni očima místní farmářky. První z článků se dívá na zoubek ropné přítomnosti i budoucnosti České republiky. Obě jsou nedílně spojovány s ropovodem Družba, který v minulosti představoval jedinou cestu, jíž ropa přitékala na české území. Zároveň sehrával (a sehrává i dnes) roli strategického nástroje v rukou Ruska, které nás může kdykoli od ropného zdroje odstavit. A jaké jsou jeho budoucí vyhlídky? Podle Františka Marčíka a Petra Patočky značně nejisté jeho technický stav se den ode dne zhoršuje, stejně jako politická vůle udržet ho při životě. Na článek o nejdelším ropovodu světa navazuje komentář z úplně jiného soudku. Koncem ledna navštívil Českou republiku zakladatel mikrofi nančního hnutí a propagátor sociálního podnikání, profesor Muhammad Yunus, který k nám přiletěl z Ekonomického fóra v Davosu. Jana Klápová shrnuje nejdůležitější myšlenky, které zazněly na debatě v pražském Žofíně, kde Yunus debatoval s ředitelem organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem Amio James Ascension Zdroj: Flickr.com a členem Národní ekonomické rady vlády Vladimírem Dlouhým na téma sociálního podnikání. Poslední z článků vznikl také na základě návštěvy velmi zajímavé (byť na rozdíl od Muhammada Yunuse neznámé) osobnosti, keňské farmářky Hellen Yego. Hellen zavítala do České republiky minulý rok v listopadu, aby se zúčastnila semináře o dopadu Společné zemědělské politiky EU na rozvojové země a životní prostředí a besedy v Akademickém centru rozvojové spolupráce a humanitární práce. Dagmar Milerová Prášková využila její přítomnosti a položila jí několik otázek na téma produkce potravin v Keni, potravinové krize a zkušeností se zabíráním půdy. Obsah Úvodní slovo...1 Zaostřeno...2 Nejistá a značně zrezivělá Družba Komentář...4 Člověk je mnohem víc, než stroj na výrobu peněz Nakonec...6 Hellen Yego: Dovoz potravin keňskému zemědělství neprospívá Nepřehlédněte také krátkou zprávu o konkrétních krocích, které česká státní správa učinila v roce 2011 na cestě za naplňováním koherence politik pro rozvoj. Inspirativní čtení Vám za tým Glopolis přeje Ingrid Mitáčková (1)

2 Nejistá a značně zrezivělá Družba Kupodivu žádné palcové titulky v dobovém stranickém tisku neprovázely první litry ropy, které před padesáti lety přitekly ropovodem Družba do tehdejší Československé socialistické republiky. Rudé právo této jistě převratné události věnovalo jen šestnáctiřádkovou zprávu převzatou z ČTK, v níž mimo jiné konstatuje, že: "V sobotu večer (4. 2.) protekla sovětská ropa, vytěžená v oblasti Volhy, potrubím přes naši hranici. V tomto slavnostním okamžiku se na hranicích sešli zástupci pracovníků ropovodu Družba ze sovětské a československé strany, aby si navzájem blahopřáli k úspěchu." A dozvěděli jsme se ještě, že tím končí překládání ropy z železničních vagonů. V případě ropovodu Družba nešlo samozřejmě jen o technickou novinku, ale především o politikum. A to hned ze dvou pohledů. První, tehdy prorežimní, poukazoval na spolupráci (Družbu) zemí RVHP, které byly na ropovod dřív nebo později připojeny. Ten druhý, skutečnější, dokládá závislost tehdejších sovětských satelitů na své rudé velké planetě, a tedy i možnost politického vydírání uzavřením nebo alespoň přiškrcením kohoutků s tekutinou životodárnou pro průmysl. Už jenom samotná hrozba byla dostatečnou výzvou k poslušnosti, nehledě na to, že Rusové čas od času k takové akci skutečně přikročili. A to i v případě České republiky. Odveta za radar Jen pro představu. V českých státních hmotných rezervách je v současnosti k dispozici ropa na devadesát dní. Za tři měsíce by tedy naše ekonomika zkolabovala. V červenci 2008 Rusko bez toho, že by sdělilo nějaké závažnější důvody, začalo dodávat do Česka pouze polovinu nasmlouvaného množství ropy, přičemž do okolních zemí proudily dodávky bez omezení. Do médií tehdy začalo z různých zdrojů prosakovat, že se mohlo jednat o odvetu za česká jednání o stavbě amerického radaru. Dodávky ropy z ruské strany byly totiž v naší polistopadové historii omezeny již několikrát. Začátkem devadesátých let Moskva objem snížila, aby donutila tehdejší československou vládu k placení ve volně směnitelné měně. V roce 1994 byly na čtyři dny dodávky zastaveny zcela, jelikož ruská vláda zdržovala jednání o rozdělení kvót a licencí pro vývoz a těžbu ropy. To všechno je jen slabý odvar proti tomu, co zažívaly, a vlastně ještě zažívají jiné země. Asi nejznámějším a nejtvrdším nátlakem z ruské strany je případ litevské rafi nerie Mažeikiu. Ta se po odstátnění dostala v roce 1999 do rukou ruské společnosti Jukos, kterou vlastnil známý oligarcha Michail Chodorkovskij. Po jeho uvěznění ji zahraniční majitelé Jukosu v roce 2006 prodali, i přes silný odpor Kremlu, polskému koncernu PKN Orlen. Pouhý měsíc po této transakci Rusko zcela uzavřelo kohouty ropovodu Družba směrem do Pobaltí. Rafi nerie je tak dodnes závislá na mnohem dražší přepravě po železnici či tankery do terminálu v Butinge. Ruská strana zastavení dodávek zdůvodnila technickými potížemi ropovodu na rusko-běloruské hranici. Litevská vláda tehdy dokonce nabídla spolufinancování oprav potrubí, ale ani to ruskou vládu nepřesvědčilo. Znovuobnovení dodávek do Litvy prostřednictvím ropovodu Družba je i po více než pěti letech stále ve hvězdách. Tomu také nasvědčuje ofi ciální politika Moskvy vyvážet ropu přímo do cílových zemí, tedy bez využití tranzitních států, respektive bez tranzitních poplatků. Rusko proto v posledních letech investovalo miliardy dolarů do přístavních terminálů, jako například v Primorsku či Novorossijsku. Jako velmi prozíravé se tak ukázalo rozhodnutí české vlády v devadesátých letech vybudovat ropovod Ingolstadt. Naše jednostranná závislost na Rusku tak v roce 1996 defi nitivně padla. Díky Ingolstadtu jsme napojeni na západoevropskou zásobovací soustavu TAL přepravující ropu z italského přístavu Terst. Celkové roční dodávky ropy do Česka činily v roce 2010 necelých osm milionů tun za téměř 85 miliard korun. Samotný ropovod Ingolstadt je schopen ročně přepravit více než jedenáct milionů tun. (2)

3 V současnosti jím k nám proudí asi čtyřicet procent současné spotřeby ČR. Proč tedy nedovážíme ropu pouze "ze Západu"? Jedním z hlavních důvodů je cena. Nahrazení veškerých dodávek z Ruska by znamenalo pro české rafi nerie navýšení o miliardy korun ročně. Cena však není jediný problém. Ropovod začínající v Terstu přepravuje ropu dováženou tankery z celého světa (zejména ze severní Afriky, Venezuely, Saúdské Arábie, Norska a Ruska). Tedy i skrze tento ropovod k nám proudí ruská ropa, na celkové přepravě se podílí asi jednou pětinou. Ropovod TAL však zásobuje rakouské a německé rafi nerie, díky nimž je nyní využívána jeho kapacita prakticky na sto procent. Možným řešením by v budoucnu mohlo být rozšíření zásobníků v Terstu, což by ale stálo obrovské peníze. V posledních letech se uvažuje o vybudování třetího ropovodu, který by propojil Českou republiku s Rakouskem. Hovoří se hlavně o variantě spojení jižní Moravy s rafinerií OMV v rakouském Schwechatu. čující a budování nového ropovodu by bylo zbytečně nákladné. Budoucnost ropovodu Družba Důležitou úlohu v rozhodování tak bude hrát budoucnost ropovodu Družba. Podle řady odborníků je jeho osud nejistý. Technický stav potrubí je velmi špatný, několik desetiletí se do něj neinvestovalo a také politická vůle prodloužit životnost ropovodu je čím dál menší. Zprávy o jeho uzavření se v médiích začaly objevovat už před několika lety. Rusko se chce soustředit zejména na větší trhy a rozvoj distribuce ropy tankery. Z tohoto pohledu jsou země napojené na nejdelší ropovod světa spíše okrajové. Globální poptávka po ropě bude pravděpodobně i v příštích desetiletích růst, přičemž náklady na těžbu porostou. V současné době se podle odhadů mezinárodní Ilustrační foto / Autor: Olle Svensson zdroj: Flickr.com Původně měla být tato rafi nerie propojena se Slovenskem přes Žitný ostrov, idea se však setkala se silným odporem ochránců životního prostředí. Nicméně hlavním cílem tohoto projektu by bylo provázání rakouské rafi nerie s ropovodem Družba. Plány na vybudování třetího ropovodu mají ovšem také řadu kritiků, kteří tvrdí, že současné přepravní kapacity jsou pro Českou republiku dostaenergetické agentury IEA celosvětová roční spotřeba ropy pohybuje kolem 30 miliard barelů ropy. Nově se však v nalezištích objeví ročně pouhých 10 miliard. Abychom v příštích 25 letech uspokojili poptávku, bylo by potřeba nalézt minimálně 900 miliard nových barelů, což by při současném tempu trvalo 90 let. Klíčovou otázkou také je, kolik ropy nahradí v příštích desetiletích biopaliva, jejichž produkci už teď provázejí četné problémy. Zatím se také dá jen těžko odhadnout, kolik ropy se ušetří díky stlačenému plynu, zda dojde k masivnímu rozvoji elektromobilů, anebo jestli se více prosadí jiné alternativy. Autoři František Marčík a Petr Patočka Článek vyšel také v Hospodářských novinách (3)

4 Člověk je mnohem víc, než stroj na výrobu peněz V lednu letošního roku poprvé navštívil Českou republiku zakladatel mikrofi nančního hnutí a propagátor sociálního podnikání, profesor Muhammad Yunus. V pražském paláci Žofín debatoval s ředitelem organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem a členem Národní ekonomické rady vlády Vladimírem Dlouhým. Profesor Yunus přiletěl do Prahy přímo ze světového ekonomického fóra v Davosu, aby i zde prezentoval svůj ojedinělý pohled na svět, chudobu a podnikání. Podle jeho názoru ekonomické teorie nesprávně interpretují, co je lidská bytost: Člověk není jen stroj na výrobu peněz. Člověk je mnohem víc. Tato slova nepronáší naivní batikovaný intelektuál, ale nositel Nobelovy ceny míru, který dobře ví, co říká. Zakladatel bangladéšského impéria Grameen Family of Enterprises (banka, telefonní služby, internet, sportovní potřeby, obnovitelné energie a další) zpochybňuje koncept podnikání, který klade zisk na první místo. Když učebnice a ekonomické teorie říkají, že obchod se prostě dělá pro zisk, profesor Yunus oponuje: Vydělávání peněz je naší součástí, ale ne jedinou. Dělat peníze a pak prostě zmizet? Při tomto procesu zničit vše ostatní? Když máme v hledáčku pouze vydělávání peněz, tak nás nezajímá vliv našich aktivit na společnost. Jenže podle profesora Yunuse by každý podnik měl mít na zřeteli dva cíle: Jak vydělat dost peněz, aby mohl fungovat, ale především jak pomoci lidem. Tak vysvětluje koncept sociálního podniku, který se liší nejen od klasického podniku (svým zaměřením na prospěch Foto: Muhammad Yunus / zdroj: Flickr.com/ World Economic Forum / Remy Steinegger pro ostatní), ale také od charitativních organizací, které si na svou činnost nedokážou samy vydělat, a tak jsou jejich možnosti účinně pomáhat velmi omezené. Konvenční podnikání a bankovní sektor v debatě zastupoval Vladimír Dlouhý, který s některými Yunusovými myšlenkami ostře polemizoval. Zisk vždy byl hlavní hnací silou lidského chování a tím i zůstane. A profesore, vy jste toho nejlepším příkladem. Kdybych byl věřící, řekl bych, že Bůh vás obdařil myšlenkou, která fungovala a byla skvělá. Ale já se obávám, že na světě není dostatečná zásoba Muhammadů Yunusů. Vladimír Dlouhý sice několikrát ocenil Yunusův přínos a podnikatelské schopnosti, ale poté se soustředil především na obhajobu důležitosti zisku, kterou ovšem nikdo z debatujících nepopíral. Lidé prostě nemají tak skvělé nápady jak vytvořit podnik pro chudé (jako profesor Yunus), ale to neznamená, že bychom se měli zříci ekonomiky zaměřené na peníze jako něčeho neetického. Všechny tyto snahy vedou k rychlému požadavku ukončení parlamentní demokracie a nebezpečí totalitarismu. V reakci na tato silná slova nezbylo Yunusovi nic jiného než opět zdůraznit, že nepopírá důležitost generace zisku, ale pouze přidává další pilíř, kterým je přínos pro společnost. Šimon Pánek, kterému byl v této debatě přisouzen hlas neziskového sektoru, ve svém projevu naši přílišnou posedlost ziskem potvrdil: Komunismus se nás opakovaně snažil tlačit, (...) abychom se starali jen o sebe a pár velmi blízkých osob. Pak jsme vstoupili do období divokého kapitalismu, jehož poselství bylo podobné: Nestarejme se o nic jiného než o své obchody, zisky, možná ještě svou zemi, ale nenechme se znepokojovat těmi, kdo nejsou tak schopní, chytří a vzdělaní jako my sami. Stejně jako Yunus také zmínil nízkou schopnost neziskového sektoru generovat prostředky pro zajištění své činnosti. Neziskový sektor přitom nemá pracovat bez zisku, ale pouze bez vyplácení di- (4)

5 vidend. Stejně tak charakterizoval profesor Yunus svoje pojetí sociálního podniku. Jak se Yunus stal z učitele jedním z nejslavnějších bankéřů světa? Po návratu ze stipendijního pobytu na americké univerzitě začal v roce 1972 přednášet ekonomii ve svém rodném Chittagongu. Když v roce 1974 propukl v Bangladéši hladomor, kterému podle některých odhadů podlehlo 1,5 milionu lidí, mladý učitel se cítil velmi frustrovaný: Cítíte, že lekce, které dáváte, jsou absolutně nesmyslné a bezcenné. (...) Všechny ty krásné elegantní teorie jsou zbytečné, když čelíte realitě mimo učebnu. Proto se rozhodl hledat řešení přímo mezi chudými lidmi. Spolu se svými studenty se vydal na terénní výzkum do vesnice Jobra, kde se seznámil se svobodnou matkou tří dětí, která vyráběla bambusové židle. Její výdělek byl minimální, protože neměla dost peněz, aby si koupila bambus, a tak si surovinu musela půjčovat od obchodníka. Tomu pak musela židle prodávat téměř za cenu suroviny. Tímto způsobem si žena vydělala za den pouze 2 centy. Přitom cena za bambus na jednu židličku byla velmi nízká jen 20 centů. Yunus si uvědomil, jak malá částka by mohla ženě pomoci. Pak našel s pomocí svých studentů ve vesnici dalších 42 lidí, kteří byli v podobné situaci. Sečetl částku, která by jim pomohla, a vyšlo mu pouhých 27 dolarů. Peníze tedy lidem půjčil sám. V té době ještě samozřejmě netušil, že jeho banka Grameen bude jednou podobným způsobem půjčovat milionům lidí (jen v Bangladéši více než 8 milionů klientů ročně). Moje specialita je dělat spíše malé věci než velké. Je lepší se soustředit na konkrétního člověka, protože když dokážete pracovat s jedním člověkem a ovlivnit ho svou prací, tak později také dokážete tento efekt znásobit, vysvětlil profesor Yunus v jednom ze svých starších projevů. A jak se má žena, která inspirovala myšlenku mikrofi nancí, dnes? Bohužel již zemřela, odpovídá profesor Yunus na mou otázku. Upřímně jsem očekávala informaci o jejím úspěšném boji s chudobou, kterou jsem měla v úmyslu použít v posledním odstavci tohoto článku. Dostalo se mi však odpovědi, kterou bych čekala spíše od přítele oné ženy, než od bankéře. Který bankéř dnes ví, jak se má jeho první klient? autorka Jana Klápová Krátce Vznik nové pracovní skupiny pro koherenci politik pro rozvoj Česká republika v nedávné době prošla transformací systému zahraniční rozvojové spolupráce. Pozitivní vývoj se týká nejen rozvojové spolupráce jako takové, ale též snahy o zvyšování koherence politik pro rozvoj (Policy Coherence for Development, PCD). Jinými slovy snahy o snižování negativních dopadů národních a evropských politik na rozvojové země, či naopak zvyšování pozitivního efektu primárně nerozvojových politik na boj s chudobou. Myšlenka koherence politik pro rozvoj se explicitně objevuje již ve třech vládních dokumentech, zejména v Koncepci zahraniční rozvojové spolupráce na léta Glopolis v minulosti identifikoval jako jeden ze slibných nástrojů pro zvyšování koherence politik s rozvojovými cíli Radu pro zahraniční rozvojovou spolupráci, jejíž statut PCD explicitně zmiňuje. Rada má díky své meziresortní povaze možnost zkvalitňovat procesy tvorby evropských či českých politik relevantní pro PCD či iniciovat nové (např. pracovní skupinu v rámci Rady). Jedním z konkrétních kroků státní správy v roce 2011 byla volba zemědělství jako pilotního tématu v oblasti zvyšování koherence politik pro rozvoj. Vzhledem k důležitosti politik v oblasti zemědělství a obchodu pro snižování chudoby a zajištění obživy obyvatel rozvojových zemí vznikla pro tento účel nová pracovní skupina v rámci Rady. V následujícím roce bude pozornost věnována zejména třem oblastem: aspektům zemědělské politiky relevantním z hlediska rozvoje a koherence, rozhodovacím procesům při tvorbě této politiky a klíčovým aktérům (v rámci i mimo státní správu). Klíčová je v této souvislosti zejména tvorba rámcové pozice České republiky k reformě Společné zemědělské politiky (CAP) Evropské unie. Glopolis a FoRS tyto konkrétní kroky umožňující lépe zahrnovat rozvojové aspekty do procesu tvorby zemědělské politiky vítají a oceňují. (5)

6 Hellen Yego: Dovoz potravin keňskému zemědělství neprospívá Minulý rok koncem listopadu zavítala do České republiky Hellen Yego z Keni, farmářka a ambasadorka evropského projektu Eco- Fair Trade Dialogue. Během své týdenní návštěvy se zúčastnila semináře o dopadu Společné zemědělské politiky EU na rozvojové země a životní prostředí a besedy v Akademickém centru rozvojové spolupráce a humanitární práce. Využili jsme její přítomnosti a položili jí několik otázek na téma produkce potravin v Keni, potravinové krize a zkušeností se zabíráním půdy. Můžete popsat, jak vypadá v Keni produkce potravin? Keňu obývá na 42 kmenů, 80 procent populace žije ve venkovských oblastech a většinu z nich tvoří drobní farmáři. To je dáno kulturně. Cílem farmaření je samozřejmě produkce potravin, proto půda hraje velmi důležitou roli. V různých částech země se pěstují různé druhy plodin, jedinou společnou plodinou je kukuřice. Některé komunity ale preferují nejrůznější druhy brambor nebo maniok. Vzhledem k rostoucí potřebě vydělávat peníze se potraviny pěstují nejen pro vlastní spotřebu, ale i na prodej. Úroda však nebývá velká, farmáři totiž hospodaří průměrně na dvou hektarech půdy. Jakým způsobem se nastavuje cena, za kterou drobný zemědělec prodá svou úrodu? Produkci vykupuje prostředník, protože drobný farmář obvykle nemá prostředky na to, aby úrodu prodal přímo na trhu ve větších městech - transport je příliš drahý, chybí infrastruktura. Cenu si ale nemůže vyjednat, protože bez možnosti uskladnění by se mu úroda zkazila, a tak ji prodá i za velmi nízkou cenu, kterou prostředník nabízí. I kdyby ale investoval do skladovacích zařízení a snažil se prodat produkci později, dovoz levných potravin zvenčí jejich cenu i nadále tlačí dolu. Zde vidíte důsledek liberalizace. Navíc úroda je sezonní záležitostí, my sklízíme pšenici jen v září či říjnu a v této době jsou ceny kvůli volnému obchodu nejnižší. Jak pociťují Keňané potravinovou krizi? V roce 2010 nám například chyběla kukuřice. Importéři se ji snažili dovážet z Jihoafrické republiky, to ale vyvolalo velmi kontroverzní reakce, protože tato kukuřice bývá geneticky upravována. Zvedla se proti ní vlna protestů, a tak mnoho kukuřice zůstalo ležet v přístavu Mombasa a do země se nedostalo. V podstatě ale nešlo ani tak o debatu, zda importovat geneticky Hellen Yego / Foto Glopolis upravené plodiny, nebo ne. V oblastech, kde je sucho, nemají totiž lidé příliš na výběr. Protesty spíše ukázaly, že lidé si uvědomují, co jedí, a chtějí jíst domácí produkci. Zaznamenali jste v Keni problémy spojené se zábory půdy? Půda představuje velmi citlivé témata. V Keni vládne patriarchální systém, a proto mohou půdu vlastnit jen muži. Předtím, než jsme získali nezávislost, patřila půda britské královně. Když se Keňa osamostatnila, osvojil si oprávnění vlastnit půdu stát. V praxi to znamená, že pravomoc rozhodovat o půdě připadá prezidentu, který rozhoduje o tom, kdo co dostane. Nedávno byl zaznamenán případ, kdy prezident odejmul část půdy masajské komunitě a prodal ji nějaké společnosti. Ačkoli se jednalo o legální krok, zvedla se proti němu vlna protestů, protože byl očividně v rozporu se zájmy obyčejných lidí. Prodejem půdy se však dají vydělat velké peníze, a proto se (6)

7 politikové snaží nalákat do Keni co nejvíce zahraničních investorů. Ti si samozřejmě vybírají lukrativní oblasti s dostatečnými zásobami vody. Co s sebou zábory půdy přináší? Mizí voda, životní prostředí a ekosystémy jsou vyčerpávány. A znečištění nabývá nedozírných rozměrů. Například květinový průmysl vyčerpával masajskou půdu celých třicet let a teď se přesunul za lepší půdou do sousední Etiopie. Mohlo by se zdát, že zahraniční investice vytvoří pracovní příležitosti pro lokální populaci. Není to však úplně pravda, protože kvalifi kovaná pracovní síla přijíždí současně s investorem. Kdo investuje v Keni především? Investoři pochází hlavně z Blízkého východu a z Číny. Zájem Evropanů, kteří hledají půdu pro pěstování biopaliv, je zatím nízký. Věřím však, že je jen otázkou času, kdy se i jejich zájem zvýší. Rozhovor připravila Dagmar Milerová Prášková Hellen Yego Narozena v roce 1956, je farmářkou a pracuje u svazu výrobců NGOMA. Zapojila se do kampaní zemědělské organizace proti Dohodě o ekonomickém partnerství mezi EU a státy ACP (včetně Keni). Od počátku 90. let 20. století aktivně vystupovala proti dopadům obchodní politiky na drobné zemědělce v Keni. V roce 1993 se farmářům totiž nepodařilo prodat úrodu. Vládní agentura pro obchod s obilninami ji už nevykoupila jako to dělala vždy předtím za garantovanou minimální cenu. Místo toho vláda zemědělcům řekla, ať prodají svou úrodu někde jinde; koneckonců, trh se musí liberalizovat, řekli, vysvětluje Yego. Farmáři byli zoufalí a nevěděli, co mají dělat. V Keni potom obilná výroba prudce poklesla, což vedlo k nedostatku potravin. Helen Yego je znepokojená: EPA ve své současné podobě situaci dál zhorší a nakonec zničí křehkou ekonomickou strukturu východoafrických zemí. Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků Evropské unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR. Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: , mail: newsletter@glopolis.org (6) (7)