Transkript

1

2

3

4

5 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval své vedoucí bakalářské práce Mgr. Květě Slukové, Ph.D. za cenné rady, odborné vedení a pomoc, jež mi při tvorbě této práce poskytla.

6 Název bakalářské práce: Restorativní justice Jméno a příjmení autora: Radek Koštejn Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Květa Sluková, Ph.D. Anotace: Tato bakalářská práce se zabývala konceptem restorativní justice, která se v současné době dostává stále více do popředí zájmu odborné, ale i laické veřejnosti. Jejím cílem bylo definovat paradigmata retributivní a restorativní justice, charakterizovat probační a mediační službu a vymezit principy alternativních trestů. Práce byla zpracována do dvou stěžejních částí, a to do části teoretické a části empirické. Teoretická část práce se po krátkém nahlédnutí do historie trestu a vymezení retributivní justice, zabývá především paradigmatem restorativní justice a jejími programy, dále činností a hlavními úkoly probační a mediační služby či alternativními opatřeními. Empirická část této práce porovnávala dvě entity vojáků z povolání, a to vysokoškolsky vzdělané vojáky na straně jedné a středoškolsky či vyučené vojáky na straně druhé. Cílem tohoto průzkumu, který zahrnoval celkem 60 respondentů, bylo zjistit a porovnat informovanost výše uvedených entit o existenci a činnosti probační a mediační služby. Průzkum probíhal prostřednictvím polostrukturovaného rozhovoru, kde bylo každému respondentovi položeno 10 otázek. Výsledky tohoto průzkumu poukazovaly na to, že informovanost vysokoškolsky vzdělaných vojáků z povolání o existenci a činnosti probační a mediační služby, je na vyšší úrovni, než u vojáků středoškolsky vzdělanými či vyučenými. Průzkum tedy potvrdil předem stanovené hypotézy. Klíčová slova: restorativní justice, probační a mediační služba, probace, mediace, alternativní tresty, odklon v trestním řízení

7 Title of Bachelor thesis: Restorative justice Name and surname: Radek Koštejn Academic year of submission of the thesis: 2013/2014 Thesis Supervisor: Mgr. Květa Sluková, Ph.D. Summary: This thesis dealt with the concept of restorative justice, which is currently getting more and more into the forefront of expert and amateur public. Its aim was to define the paradigm of retributive and restorative justice, to characterize the probation and mediation servise and define the principles of alternative sentencing. The work was compiled into two main parts, namely in the theoretical and the empirical. The theoretical part of the paper, after a brief insight into the history of punishment and the definition of retributive justice, mainly engaged in the paradigm of restorative justice and its programs, activities and main tasks of the probation and mediation servise or alternative measures. The empirical part of this study compared two entities soldiers, university educated soldiers on one side and high school or apprentice soldiers on the other. The aim of this survey, which included a total of 60 respondets, was to determine and compare awareness of above entities of the existence and activities of the probation and mediation service. The survey was conducted using a structured interview where each respondent was asked 10 targeted questions. The results of this survey pointed out that awareness of university educated professional soldiers of the existence and activities of the probation and mediation service is at a higher level than the soldiers who studied only high school. The survey thus confirmed predetermined hypotheses. Keywords: restorative justice, probation and mediation service, probation, mediation, alternative punishments, diversion in criminal proceedings.

8 Obsah SEZNAM TABULEK A GRAFŮ SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST RETRIBUTIVNÍ JUSTICE TREST A TRESTÁNÍ ÚČEL TRESTU NEGATIVNÍ JEVY VE VĚZENÍ RESTORATIVNÍ JUSTICE PROGRAMY RESTORATIVNÍ JUSTICE PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA Poslání a cíle PMS Cílová skupina PMS Zásady pracovníků PMS Vstup PMS do případu MEDIACE Stádia mediace Vztahy mezi klienty mediace Mediátor Specifika mediace v trestním řízení PROBACE Uložení dohledu Uložení dohledu mladistvému pachateli Probační plán dohledu Rizika probačního dohledu ALTERNATIVNÍ OPATŘENÍ ALTERNATIVNÍ TRESTY Domácí vězení Obecně prospěšné práce Peněžitý trest Podmíněné odsouzení ALTERNATIVY K POTRESTÁNÍ ODKLONY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ VOJÁCI Z POVOLÁNÍ PŘÍNOS RESTORATIVNÍ JUSTICE VZP

9 EMPIRICKÁ ČÁST CÍL BAKALÁŘSKÉ PRÁCE FORMULOVANÉ HYPOTÉZY POPIS ZKOUMANÉHO VZORKU POUŽITÉ METODY A PRŮBĚH PRŮZKUMU INTERPRETACE DAT VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ ZÁVĚR NÁVRH OPATŘENÍ SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH

10 Seznam tabulek a grafů Seznam tabulek TABULKA Č. 1 SLOŽENÍ ODSOUZENÝCH PODLE POČTŮ PŘEDCHOZÍCH VÝKONŮ TRESTŮ TABULKA Č. 2 POČET ODSOUZENÝCH V ROCE 2012 PODLE DÉLKY TRESTU TABULKA Č. 3 ZDROJE PODNĚTŮ STŘEDISKŮM PMS K ZAHÁJENÍ ČINNOSTI TABULKA Č. 4 PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ A ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM TABULKA Č. 5 KAPACITA A NAPLNĚNOST ČESKÝCH VĚZNIC V ROCE 2011 A TABULKA Č. 6 EVIDOVANÉ PŘÍPADY OPP VE VYKONÁVACÍM ŘÍZENÍ Seznam grafů GRAF Č. 1 VĚK RESPONDENTŮ GRAF Č. 2 POHLAVÍ RESPONDENTŮ GRAF Č. 3 VZDĚLÁNÍ RESPONDENTŮ GRAF Č. 4 EXISTENCE PMS GRAF Č. 5 SÍDLA PMS GRAF Č. 6 PMS V SOUSTAVĚ TRESTNÍ JUSTICE ČR GRAF Č. 7 FINANCOVÁNÍ PMS GRAF Č. 8 ÚKOLY PMS GRAF Č. 9 PODNĚT SMĚREM K PMS GRAF Č. 10 ALTERNATIVNÍ TRESTY GRAF Č. 11 TERMÍN PROBACE GRAF Č. 12 TERMÍN MEDIACE GRAF Č. 13 ODKLON V TRESTNÍM ŘÍZENÍ GRAF Č. 14 POROVNÁNÍ ODPOVĚDÍ U POLOŽEK GRAF Č. 15 POROVNÁNÍ ODPOVĚDÍ U POLOŽEK

11 Seznam použitých zkratek AČR: DV: ISAF: KFOR: NATO: NBÚ: OL: OPP: PMS: PT: VS ČR: VTOS: VZP: ZVNS: Armáda České republiky trest domácího vězení The International Security Assistance Force Kosovo force North Atlantic Treaty Organization (Severoatlantická aliance) Národní bezpečnostní úřad ochranné léčení obecně prospěšné práce probační a mediační služba peněžitý trest Vězeňská služba České republiky výkon trestu odnětí svobody voják z povolání trest zákazu vstupu na stadiony a jiné kulturní akce 11

12 Úvod V úvodní části této bakalářské práce budeme definovat paradigmata retributivní a restorativní justice, přičemž druhá jmenovaná koncepce trestní spravedlnosti tvoří základ této práce. Restorativní justice je v současnosti chápána jako moderní pojetí trestního práva, která ovlivnila a dále bude ovlivňovat jeho vývoj, zatímco v souvislosti s justicí retributivní mluví odborná veřejnost o její krizi. Dále zaměříme naší pozornost na činnost probační a mediační služby, která vytváří podmínky pro aplikaci alternativních opatření. Zaměříme se na poslání této služby, její cíle a zásady, kterými se řídí její pracovníci a následně na instituty probace a mediace, jež jsou nedílnou součástí restorativní justice a nástroji probační a mediační služby. V podkapitole, jež bude věnována mediaci, popíšeme její stádia, vztahy mezi klienty v tomto procesu, charakterizujeme osobu mediátora a nakonec vymezíme mediaci v trestním řízení, která je od ostatních druhů mediace více specifická a pro potřeby této bakalářské práce žádoucí. Následně vymezíme pojem probace a pozornost budeme soustředit na její hlavní úkol dohled. Od uložení dohledu dospělému se postupně dostaneme k uložení dohledu mladistvému, k probačnímu plánu, který k probaci neodmyslitelně patří, a v závěru této podkapitoly se zamyslíme nad riziky, které mohou v probačním dohledu nastat. Alternativní opatření v sobě zahrnují jednak alternativní tresty, jež budou základem závěrečné kapitoly, dále alternativy k potrestání a odklony v trestním řízení. Alternativní tresty, jejichž principy si v této práci podrobněji vysvětlíme, jsou domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest a podmíněné odsouzení. Alternativami k potrestání se rozumí upuštění od potrestání a u mladistvých pachatelů upuštění od uložení trestního opatření. Těmito instituty se budeme podrobněji zabývat v jedné z následujících podkapitol. Na závěr teoretické části této bakalářské práce se budeme věnovat významu pojmu odklony v trestním řízení, které mohou být prosté, spojené s výchovným působením nebo odklony se společenskou intervencí. 12

13 Teoretická část Teoretická část se zabývá zejména podstatou restorativní justice. Pro porovnání obou paradigmat současné justice, je první kapitola věnována tradiční retributivní justici. Následující kapitoly se již zabývají justicí restorativní a jejími programy, kde bude charakterizována probační a mediační služba, její poslání a cíle nebo definovány zásady, jimiž se pracovníci probační a mediační služby řídí. V neposlední řadě budou vymezeny pojmy probace a mediace. Teoretickou část uzavře kapitola, která se věnuje alternativním opatření, tj. alternativním trestům, alternativám k potrestání a odklonům v trestním řízení. 1 Retributivní justice Retributivní (trestající) justice chápe trestný čin jako prohřešek proti státu. Porušením zákona vzniká vina, jejíž prokázání a následně uložený trest, naplňuje v tomto pojetí justice spravedlnost. Klíčovými otázkami retributivní justice tedy jsou: Jak byl porušen zákon? Kdo se daného činu dopustil? Jak má být pachatel potrestán? (Žatecká 2007, s. 17). Z výše uvedeného vyplývá, že trestající justice nebere v potaz potřeby poškozeného, což je základním rozdílem mezi pojetím restorativní a retributivní justice. Velice přesně to ve své knize vystihl Sotolář (2000, s. 8): V pojetí tradičního modelu odplatné neboli trestající (retributive) justice byl, a doposud do značné míry stále je, primární obětí trestného činu stát. Všechny síly a prostředky jsou soustřeďovány na ochranu státu (společnosti, kterou reprezentuje), před pachateli, kteří ohrožují veřejný zájem. Konkrétní oběti je přisuzováno spíše pasivní postavení, takže se výkonu trestní justice zúčastňuje jen v poměrně malém rozsahu a pouze v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody. 1.1 Trest a trestání Nedodržují-li se, nebo dokonce porušují základní normy lidské společnosti, je nutná existence systému způsobů, jak se s takovým chováním lidského jedince vypořádat. 13

14 Pachatelé trestných činů tyto normy zcela evidentně porušují a ohrožují tak hodnoty společnosti, úroveň jejího soužití a samotnou existenci společnosti (Černíková 2008, s. 24). Reakcí státu na takovou skutečnost je systém sankcí (trestů), který se liší z hlediska kultury dané společnosti, její ekonomické úrovně a také v přístupu společnosti k jedinci, jeho právům, občanským svobodám a k lidskému životu jako takovému. Tyto sankce jsou zpravidla reprezentovány trestním právem, které vymezuje nejzávažnější deviantní chování jedince a přiřazuje mu adekvátní sankci a podmínky její aplikace (Černíková 2008, s. 24). Výše zmíněné definoval Novotný (in Černíková 2008, s. 24): Trest je pojmově vymezen jako opatření státního donucení, ukládané jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli a které vyslovuje společenské odsouzení trestného činu a jeho pachatele. 1.2 Účel trestu Náš trestní systém, tedy trestní systém České republiky, je založen na koncepci tzv. smíšené teorie (slučovací). Tato teorie v sobě zahrnuje prvky teorie absolutní a teorie relativní. Absolutní teorie má za cíl pachatele za jeho čin potrestat, přičemž nejde primárně o osobu pachatele, ale o spáchaný trestný čin. Trest musí být adekvátní trestnému činu, jenž byl spáchán, tedy přesně tolik bolesti a utrpení, kolik jí bylo zapříčiněno spácháním trestného činu. Zatímco absolutní teorie tedy trestá, protože bylo spácháno zlo, relativní teorie volí poněkud odlišný přístup, a sice - trestejme, aby nebylo pácháno zlo. V tomto pojetí lze spatřit první známky preventivních opatření společnosti (Černíková 2008, s. 25). Současný přístup, tedy přístup smíšené teorie, na které je vybudován náš trestní zákoník, vymezuje účel trestu takto (Černíková 2008, s. 27): 14

15 a. chránit společnost před pachateli trestných činů a neumožnit jim pokračování trestné činnosti, b. přimět pachatele trestného činu, aby respektoval zákony a nedopouštěl se dalších trestných činů, a to jednak působením samotného trestu a jednak vytvořením psychických zábran, c. výchova pachatele trestných činů po dobu odnětí svobody za účelem dosažení změny v psychice odsouzeného, tj. překonání kriminogenních deformací a k pozitivnímu rozvoji jeho osobnosti, d. odradit a varovat všechny potencionální pachatele trestné činnosti tím, že trest je neodvratnou a spravedlivou odplatou společnosti. V současné době se tomuto modelu nedaří pachatele trestných činů napravovat a vychovávat tak, aby byly patrné pozitivní změny v jejich chování, uvažování a psychice. Výkon trestu odnětí svobody sebou naopak přináší velké množství negativních dopadů na jedince, které jsou mimo jiné i příčinou časté recidivy. Tabulka č. 1 poukazuje na skutečnost, že v roce 2012 nastoupilo k výkonu trestu odnětí svobody 64 % recidivistů, tedy těch, kteří již byli minimálně jednou ve výkonu trestu odnětí svobody. Díky tomu začíná odborná veřejnost mluvit o krizi retributivní justice a hledá nové, účinnější řešení této problematiky. Tabulka č. 1 Složení odsouzených podle počtů předchozích výkonů trestů Předchozí výkon trestu Muží Ženy Celkem dosud nebyl ve VTOS ve VTOS 1x ve VTOS 2x ve VTOS 3x ve VTOS 4x ve VTOS 5x ve VTOS více než 5x Celkem Zdroj: Ročenka VS ČR Negativní jevy ve vězení Jak jsme již uvedli výše, trest odnětí svobody prochází krizí, neboť se nedaří pachatele převychovat tak, aby nedocházelo k recidivě. V této souvislosti se mluví o nízkém 15

16 resocializačním účinku. Podle Ščerby (2011, s. 20) je to zapříčiněno hned několika negativními faktory, které v průběhu odnětí svobody na odsouzeného působí. Vytržení odsouzeného z jeho přirozeného sociálního prostředí je prvním negativním faktorem, který si zde uvedeme. Může se zdát, že tento faktor působí pozitivně, neboť jeho přirozené sociální prostředí bylo pravděpodobně kriminogenní. Odnětím svobody je ale vytržen i ze sociálních vazeb, jako je rodina či práce. Zpravidla i krátkodobé odnětí svobody znamená výpověď z pracovního poměru, rozpad rodiny a narušení přátelských vztahů. Dalším faktorem, který na odsouzeného působí negativně, je jeho nové, výrazně kriminogenní, vězeňské prostředí. Přetrhá-li odsouzený pozitivní sociální vazby, jak jsme již uvedli výše, stává se jeho přirozeným prostředím věznice, kde se od svých nových přátel (spoluvězňů) přiučí nové metodiky páchání trestných činů. Pobytem ve věznici se odsouzený stává pro své okolí kriminálníkem a je na něj takto nahlíženo. Následujícím negativním faktorem je tedy tzv. stigmatizace. Je-li pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, sotva si po propuštění z věznice na svobodu najde slušnou práci. S nálepkou kriminálníka a zápisem v rejstříku trestů ho zpravidla nikdo nezaměstná a nedostatek finančních prostředků vede k opakování trestné činnosti, tedy k recidivě. Černíková (2008, s. 115) upozorňuje na mnohem širší škálu negativních jevů pobytu ve vězení. K výše zmíněnému přidává homosexuální zkušenosti, kontakt s drogami, gradaci pocitů méněcennosti a narůstající zadluženost v civilním životě a za platby související s pobytem ve vězení. Podle Šterna (2011, s. 21) z výše uvedeného vyplývá, že je třeba změnit průběh výkonu odnětí svobody tak, aby se eliminovalo co možná nejvíce negativních faktorů, které na odsouzené ve věznici působí (nové, účinnější programy zacházení), nebo hledat jiné, alternativní přístupy sankciování. Moderní trestní právo vychází z předpokladu, že má-li dojít k nápravě pachatele trestného činu a úspěšné resocializaci, musí být chráněn před negativními vlivy pobytu ve vězení a svůj trest odčinit v přirozeném sociálním prostředí, tj. na svobodě. Tabulka č. 2 pod textem znázorňuje, že v roce 2012 bylo odsouzeno osob. Většině odsouzeným byla uložena délka trestu odnětí svobody do pěti let (zeleně podbarveno), což je horní hranice pro uložení alternativního trestu. Hypoteticky by se 16

17 tedy dalo 80 % odsouzených osob ochránit před negativními jevy vězení aplikací alternativního potrestání. Společnost by jednak ušetřila za výdaje na odsouzeného ve výkonu trestu a jednak by se zvýšily šance na nápravu pachatele vlivem pozitivních dopadů alternativního trestu. Tabulka č. 2 Počet odsouzených v roce 2012 podle délky trestu 2012 Délka trestu Muži Ženy Celkem Do 3 měsíců měsíců měsíců měsíců let let let Nad 15 let Doživotí Celkem Zdroj: Ročenka VS ČR

18 2 Restorativní justice Restorativní justicí (restorative justice) se označuje nový myšlenkový směr v trestním právu, který vznikl na základě hledání a zavádění nových způsobů sankciování trestné činnosti. Je to nové pojetí zacházení s pachateli, které se od toho klasického (retributivního) liší zejména v přístupu k pachateli a k samotnému trestnému činu. Říká totiž, že soudobá trestní spravedlnost není přiměřenou reakcí společnosti na kriminalitu. Na první pohled se může zdát, že restorativní justice a alternativní tresty jsou totéž. Ačkoliv tyto přístupy spolu úzce souvisí, není tomu tak. Restorativní justice může být totiž aplikována v kombinaci s justicí retributivní, tedy s trestem odnětí svobody (Ščerba 2011, s. 23). Ščerba (2011, s. 23) dále konstatuje, že podstatným rozdílem mezi retributivní a restorativní justicí je především zohlednění role oběti. Zatímco v klasickém pojetí (retributivním) se do role oběti stavil vždy stát, jenž si vymáhal právo na odškodnění, restorativní justice vidí primárně právo skutečné oběti na kompenzaci způsobené škody. Stěžejním cílem restorativní justice je převést zodpovědnost za spáchaný trestný čin přímo na pachatele, což v klasickém pojetí justice často chybí. Pachatel by měl pochopit, co oběti svým činem způsobil, uznat svoji vinu a soucítit s obětí. Pokud se toto podaří, existuje vysoká pravděpodobnost, že pachatel v budoucnu svůj čin již nebude opakovat. Chceme-li tohoto dosáhnout, trest odnětí svobody se zdá jako nejméně vhodným řešením, zejména z důvodu výskytu negativních jevů, které jsme popsali v předchozí kapitole. Adaptace na vězeňské prostředí a potlačení individuality, vede ke ztrátě odpovědnosti za sebe sama (Ščerba 2011, s. 25). Východiskem procesu restorativní justice může být materiální vyrovnání. Tento aspekt však nemůže zůstat osamocen. Ve vztahu pachatel - oběť musí dojít k morálnímu zadostiučinění oběti a umožnit ji aktivní zapojení do řešení situace, což bude mít na pachatele výchovný a preventivní účinek. Základním prostředkem tohoto procesu je mediace (Ščerba 2011, s. 26). 18

19 2.1 Programy restorativní justice Nejdříve si uvedeme několik základních hypotéz, z nichž vycházejí programy restorativní justice tak, jak je uvedl Štern (2010, s. 34): poškození, které bylo oběti způsobeno spáchaným trestným činem, musí být pomocí vhodné intervence, napraveno v co největší možné míře, pachatelé trestných činů musí v těchto programech pochopit, že jejich chování není akceptovatelné a že má pro oběť a pro společnost určité negativní důsledky, pachatelé mohou a měli by akceptovat odpovědnost za své činy, oběti v těchto programech mohou vyjadřovat své pocity, potřeby a být důležitou součástí rozhodování při výběru nejvhodnějšího řešení nápravy škody, odpovědnost za tento proces by měla nést společnost, která by do něj svým dílem přispívala. Programy restorativní justice jsou založeny především na dialogu účastníků. Vyvíjely se v různých zemích po celém světě, proto jsou rozmanité a pestré. Z tohoto důvodu musí samozřejmě zohledňovat kulturní odlišnosti, zvyky a výsledky dobré praxe. Rozdíly ve světovém srovnání najdeme i ve způsobu zakotvení do trestní justice, organizací těchto programů a míře formálnosti. Mezi nejčastěji používané programy patří mediace, jejíž problematiku si v této podkapitole pouze lehce představíme a později podrobněji rozvedeme. Dalšími programy restorativní justice jsou programy skupinové komunitní a rodinné konference a kruhy společného rozhodování. Mediace mezi obětí a pachatelem je nejčastěji využívaný program v restorativní justici. Setkává se v ní oběť s pachatelem za přítomnosti třetí osoby, tj. mediátora. Jedná se zde především o nápravu újmy, která byla oběti způsobena nevhodným chováním pachatele. Primární úlohu zde hraje setkání tváří v tvář, které obvykle bývá pro obě strany konfliktu silným zážitkem. 19

20 Program skupinové komunitní a rodinné konference, jehož kořeny sahají k původním obyvatelům Nového Zélandu, Austrálie či Severní Ameriky, kteří tímto způsobem řešili své spory, spočívá v setkání nejen pachatele a jeho oběti, ale také rodinných příslušníků, přátel a zástupců místní komunity obou stran konfliktu. Celý proces se dále podobá mediaci. Je řízen profesionálem, který usiluje o shodu na způsobu řešení nastalé situace, o odstranění škody v co největší míře a také o výběru vhodné prevence, která pachateli zabrání recidivě. Kruhy společného rozhodování je program, jehož historie sahá k původním obyvatelům Severní Ameriky a hojně se dosud využívá v Kanadě apod. Účastní se ho pachatel, oběť, jejich rodinní příslušníci, přátelé, příslušníci komunity, ale i zástupci justice, tj. soudce, žalobce a obhájce. Výsledkem pak bývá, tak jako v programech uvedených výše, způsob řešení sporu, náprava způsobené újmy, včetně případného trestu pro pachatele (Štern 2010, s ). Žatecká (2007, s. 19) uvádí kromě výše uvedených modelů i jiné rozdělení programů restorativní justice, které se dají rozdělit na základě jejich cílů: 1. Alternativní neboli odklonné programy tyto programy mají za cíl odklonit trestní řízení a směřovat je k jiným postupům, přičemž ve většině případů je nutné, aby se pachatel doznal ke spáchání trestného činu. 2. Léčebné neboli terapeutické programy primárním úkolem těchto programů je vytvořit takové podmínky, aby pachatel přijal odpovědnost za svůj trestný čin, aby pochopil, co udělal a snažil se nějakým způsobem ospravedlnit. Protože se zde jedná především o pachatele těžkých zločinů (vraždy, znásilnění), nejde tomuto programu primárně o ovlivnění konečného rozhodnutí věci, ale o osobnost pachatele. 2.2 Probační a mediační služba Probační a mediační služba (PMS) vznikla v České republice na základě zákona č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě, který nabyl účinnosti dne Podmínky pro řádný výkon PMS vytváří Ministerstvo spravedlnosti, a to jak po stránce 20

21 personální a organizační, tak po stránce hospodářské a finanční. Zároveň je toto ministerstvo kontrolním orgánem PMS. Tato služba, podle Koncepce rozvoje PMS, usiluje o vyřešení konfliktní situace mezi obviněným a poškozeným, zabývá se urovnáním jejich vztahu a obnovením respektu vůči právním normám v souvislosti s trestním řízením (Matoušek 2011, s. 192) Poslání a cíle PMS Probační a mediační služba se podílí na naplňování trestní spravedlnosti zejména tím, že vytváří podmínky pro aplikaci alternativních metod v trestním řízení, zajišťuje efektivní výkon alternativních trestů a hledá, jakým způsobem účinně reagovat na spáchaný trestný čin a zabránit jeho opakování. Nástroji k tomuto poslání PMS jsou probace a mediace (Matoušek 2010, s. 286). Jedním ze základních a prvotních cílů PMS, jak uvádí Žatecká (2007, s. 26), bylo vytvořit dostatek středisek pro její působnost, rozšiřovat znalosti pracovníků pomocí systému vzdělávání, zlepšit komunikaci a spolupráci pracovníků PMS s policií a státními zástupci, a věnovat více času práci s oběťmi trestných činů. Dále vytvořit systém probačních a resocializačních programů, působit kladně na veřejnost, klást větší důraz na prevenci a minimalizaci rizik recidivy. Hlavními principy PMS v České republice jsou podle Žatecké (2007, s. 26): chránit společnost, respekt ke klientovi, kooperace s dalšími organizacemi, rovnováha systému mezi poškozeným, pachatelem a společností Cílová skupina PMS Cílovou skupinou, jak konstatuje Matoušek (2010, s. 284), jsou osoby, které se dostaly do konfliktu se zákonem (byly obviněny nebo odsouzeny za trestný čin), a osoby, jež byly trestným činem poškozeny. 21

22 2.2.3 Zásady pracovníků PMS Úředníci a asistenti PMS musí při probaci a mediaci dodržovat určitá pravidla, která shrnula Doubravová (in Matoušek 2010, s ): První zásadou úředníka nebo asistenta je důstojnost jednání. Jednání s klienty PMS musí být v souladu se základními lidskými právy a svobodami a musí akceptovat jejich důstojnost, jedinečnost a autonomii. Pracovníci dále musí dodržovat příslušné zákony a jejich postupy s klienty těmto zákonům přizpůsobovat. Další zásadou je tedy zákonnost. Samotný zásah pracovníků PMS nesmí přesáhnout rozsah a obsah pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zastupitelství, z čehož vyplývá, že jejich intervence musí být přiměřená. Nedílnou součástí práce PMS je na jedné straně informovat orgány činné v trestním řízení o průběhu práce s klienty, na straně druhé poskytnout dostatečné množství kvalitních informací klientům o systému a právním prostředí, ve kterém se v důsledku spáchání trestného činu ocitli. Výše uvedenému pak říkáme transparentnost. Individualizace znamená, že se při práci s klienty musí zohlednit jejich jedinečná osobnost, zájmy a okolnosti, které je sem přivedly. Nelze tedy s klienty jednat podle předem nastavené šablony, ale ke každému z nich se musí přistupovat individuálně. Zásada včasné intervence upozorňuje pracovníky PMS na kontakt s klienty ještě v době, kdy je trestní řízení teprve na začátku. Jelikož do cílové skupiny PMS patří jak poškození, tak pachatelé, musí se pracovník PMS snažit o vyváženost přístupu k jejich potřebám a k potřebám společnosti, aby společně našli vhodné řešení konfliktní situace. Poslední zásadou je motivace. Cílem pracovníka PMS v duchu této zásady, je motivovat klienty k aktivnímu přístupu a spoluúčasti při řešení dopadů trestné činnosti. Pachatele směřuje k nalezení zdrojů a kompetencí, které mu pomohou změnit navyklé vzorce chování a poškozenému nabízí aktivní spolupráci při řešení jeho satisfakce Vstup PMS do případu Středisko PMS může zahájit svoji činnost teprve v době, kdy bylo pachateli sděleno konkrétní obvinění a středisko se o tom dozvědělo. Prvotní kontakt střediska přichází 22

23 zpravidla od soudu, státního zastupitelství či policie. Mnohdy se stává, že středisko kontaktují samotní pachatelé, poškození nebo jejich rodinní příslušníci. Tabulka č. 3 statisticky vyjadřuje, od jaké instituce obdržela PMS v roce 2012 podnět k zahájení její činnosti. Tabulka č. 3 Zdroje podnětů střediskům PMS k zahájení činnosti Zdroj podnětů 2012 počet v % policejní orgány ,3% státní zastupitelství ,8% soudy ,2% klient - pachatel ,3% klient - poškozený 38 0,4% ostatní 96 0,9% celkem % Zdroj: Statistika PMS ČR 2012 Snahou střediska PMS je vstoupit do případu v počáteční fázi trestního řízení, ideálně ihned po zahájení trestního stíhání, jelikož je pravděpodobné, že motivace pachatele bude v rané fázi trestního řízení na vyšší úrovni a oběť tak může získat rychleji morální a materiální zadostiučinění. Tabulka č. 4 potvrzuje, že se tento cíl PMS daří uskutečňovat a nastavený trend udržovat. V roce 2012 se z celkového počtu nově evidovaných případů podařilo zahájit činnost již v přípravném řízení a řízení před soudem u (tj. 40, 6 %) případů. Existují však případy, kdy brzká intervence není vhodná. Jedná se zejména o případy, kdy je třeba zohlednit potřeby a zájmy obětí trestného činu, které nemusí být na kontakt s pachatelem dosud připraveny. Tabulka č. 4 Přípravné řízení a řízení před soudem Přípravné řízení a Počet nových případů Podíl na celkovém počtu v % řízení před soudem , , , , ,6 Zdroj: Statistika PMS ČR

24 Základním předpokladem zahájení činnosti PMS v této fázi, je ochota ke spolupráci (alespoň jedné ze stran), neboť v přípravném řízení a řízení před soudem je součinnost s PMS dobrovolná jak pro pachatele, tak pro oběť trestného činu (Štern 2010, s. 41). 2.3 Mediace Alternativní metodou v oblasti mimosoudního vyjednávání je mediace, která se stala v posledních deseti letech pomocnou technikou při řešení sporů i v České republice. Je to aktivní a strukturovaný proces, který má za cíl dojít k praktické dohodě konkrétního sporu nebo případu. Účastníky tohoto jednání jsou oběť, pachatel a prostředníkem mezi nimi je tzv. mediátor (Matoušek 2008, s. 135). Mediace sebou přináší konstruktivní řešení sporů zejména tím, že napomáhá oběma stranám konfliktu k samostatnému rozhodování, čímž se stávají přímými, aktivními účastníky jednání o svých vlastních životech a vede je k vzájemnému porozumění a respektování zájmů a motivů druhé strany sporu. V mediaci se klade důraz na budoucnost. Minulost je nutná pouze k pochopení nastalé situace právě proto, aby se v budoucnu již nikdy neopakovala. Aktéři cítí k výsledku jednání určitou odpovědnost, protože se na něm sami svými silami aktivně podíleli. Díky této odpovědnosti respektují a dodržují vzájemnou dohodu, která je obligatorní, ale nikoliv konečná. Tato smlouva se může flexibilně doplňovat v rámci změn a podmínek okolí, které v životech aktérů v budoucnosti nastanou (Matoušek 2008, s. 136). Proces mediace zpravidla probíhá ještě před rozhodnutím soudu. Spolupráce s mediátorem je pro obě strany konfliktu dobrovolná Stádia mediace Mediace je podle Holé (2011, s. 118) strukturovaný proces, který je rozfázovaný do několika důležitých kroků, přičemž záleží na samotném mediátorovi, do jaké míry se touto osnovou bude řídit. Často v závislosti na charakteru dané situace může flexibilně tuto osu pozměnit a vyjít tak vstříc potřebám klientů. Nyní si tuto flexibilní osu mediace představíme v jednotlivých stádiích tak, jak je popsala Žatecká (2007, s. 35): 24

25 1. První stádium mediace toto stádium otevírá celý proces mediace a mediátor, jako prostředník, seznamuje obě strany konfliktu s tím, co je čeká. Začíná úvodní řečí, kde jednotlivé strany osloví, představí se jim, seznámí je s jeho úlohou a mediací jako takovou. Připomene jim, že mediátor je nestranný a vysvětlí jim, co je jeho cílem. V této fázi se také musí dohodnout pravidla schůzek, mezi které může patřit např. vypnutí mobilů, nepřerušovat právě hovořícího, zákaz kouření, přestávky apod. Mediátor zde také upozorní na skutečnost, že bude-li jedna ze stran pochybovat o jeho nestrannosti, nebo že jí mediátor není nakloněn, může kdykoliv požádat o jiného mediátora. 2. Druhé stádium mediace v této fázi se mediátor snaží dokonale porozumět problému sporu. Obě strany konfliktu zaujaly určité postavení, kterým si chrání své zájmy. Mediátor musí tyto zájmy rozpoznat a podchytit předmět konfliktu, jelikož právě tyto informace slouží k vytvoření tzv. agendy mediace, která přichází na řadu ve třetím stádiu mediace. V tomto stádiu spolu klienti ještě nemluví. Své pocity svěřují pouze mediátorovi, který musí pozorně naslouchat, efektivně vyjednávat, strukturovat proces mediace a kreativně vymýšlet možnosti řešení problému. 3. Třetí stádium mediace v tomto stádiu již mediátor zná podstatu problému, požadavky obou stran, jejich stanoviska apod. Na řadu přichází tzv. agenda sporu, o které jsme se zmínili ve druhé fázi. Tato agenda obsahuje jednoznačná i specifická témata, na kterých se shodli oba účastnící konfliktu a kterými se budou zabývat v mediačním procesu. Tyto témata mediátor dále zarámuje, avšak takovým způsobem, aby je sám nerozsoudil, jelikož není soudcem a nemůže vymezovat, co je a není správné. Určí sled jejich projednávání a přistoupí k otevřeným otázkám. Vhodným řešením je nejprve projednat jednotlivé body sumarizace s každým účastníkem zvlášť, jelikož je pravděpodobné, že budou více sdílní. Pakliže jedná soukromě pouze s jednou stranou konfliktu, je jeho povinností tuto informaci utajit. 4. Čtvrté stádium mediace uzavírá již konkrétní dohody mezi účastníky sporu, složené z jejich návrhů, nikoliv z návrhů mediátora. Ten se po dobu celého procesu mediace pouze snažil vést účastníky vhodným směrem. Shodnou-li se 25

26 na reálných dohodách, mediátor je oficiálně sepíše a ujistí se, že jí obě strany sporu dostatečně rozumí. Černíková (2008, s. 194) rozeznává v mediačním procesu pouze tři fáze, a to fázi přípravnou, ve které jde zejména o to, zda je zájem o zprostředkování alternativního řešení problému mezi obětí a pachatelem, a způsob, jakým se toto řešení bude realizovat. V tuto chvíli se též shromažďují dostupné informace, aby byl mediátor s to porozumět vzniklé situaci. Následuje fáze realizační, kde se formulují všechna možná řešení a usiluje se o konsenzus mezi pachatelem a obětí, alespoň na jednom z nich. V konečné fázi se realizuje vybrané řešení a plní se jím spojené závazky. Za úspěšnou je považována i taková mediace, kde se jednotlivým stranám nepodaří dospět k dohodě, ale vzájemně si vyjasní svá stanoviska. V průběhu celého procesu mediace, jak již bylo řečeno výše, by měl mediátor pokládat otevřené otázky (Jak? Kde? Proč?), aby se jeho postup nezačal podobat výslechu. S tímto mají problém zejména mediátoři v USA, kteří dlouhá léta působili jako obhájci (Holá 2011, s. 37) Vztahy mezi klienty mediace V počátečních fázích procesu mediace je vzájemný vztah mezi klienty téměř vždy charakterizován jako soupeření (kompetice). Jedním z cílů mediace je tento vztah přebudovat na vztah spolupráce, neboť jen tímto způsobem lze dosáhnout pozitivních výsledků a konečné dohody mezi účastníky sporu. Změny v interakci klientů docílí mediátor pomocí pozitivního nasměrování, k němuž je potřeba, aby se účastníci sporu naučili žít vedle sebe a upustili od soupeřivých projevů. Toto pak nazýváme ko-existencí. Dále je nutná tolerance, díky které by se klienti měli naučit ignorovat nepodstatné věci sporu, kooperace, reciprocita - tedy vzájemná náklonnost, solidarita, která se projevuje vzájemnou podporou, a v neposlední řadě altruismus (Křivohlavý in Holá 2011, s. 85). Holá (2011, s. 85) dále uvádí, že všechny výše zmíněné formy interakce mohou být samostatnou nebo konečnou formou vztahu či určitým vývojovým stupněm v procesu mediace. 26

27 2.3.3 Mediátor Holá (2011, s. 211) charakterizuje mediátora jako kvalifikovaného pracovníka, který vykonává proces mediace mezi účastníky sporu, na jehož profesionalitě, prestiži a pozici v hierarchii institucí závisí kvalita mediace. Bez mediátora není logicky mediace možná. Členové konfliktního systému žádají mediátora o pomoc, když selhává jejich vzájemná komunikace a stávají se tak klienty či účastníky sporu. Mediátor do tohoto konfliktu vstupuje jako plně kompetentní profesionál, jenž je vybaven svými znalostmi, dovednostmi a schopnostmi, které získává vzděláním a dalším vzděláváním v mediaci. Neméně důležité jsou osobnostní předpoklady mediátora. Podle Holé (2011, s. 217) mediátor do své profese investuje svou jedinečnou osobnost jako nástroj. K vybudování kvalitního vztahu mediátora s klienty, je nezbytná přítomnost empatie, opravdovosti, schopnosti vžít se do klientova života, zájmu o problém a respektu k oběma stranám sporu. Podle Žatecké (2007, s. 33) by předností mediátora měla být schopnost vyjednávání a komunikace s lidmi. Měl by se dokonale orientovat v právu a zpravidla mít psychologické či sociálně právní vzdělání. Jeho posláním je přátelské urovnání sporu, musí být tedy absolutně nestranný a ctít presumpci nevinny. Dále nesmí mezi účastníky vnášet žádné soudy nebo vyjadřovat své právní názory. Očekává se od něj, že dokáže rozpoznat, kdy zaujmout autoritativnější postoj, popřípadě ponechat oběma stranám více prostoru Specifika mediace v trestním řízení Tato mediace je narozdíl od jiných mediací v civilních konfliktech výrazně specifická, avšak pro účely této práce prioritní. Klienti do procesu vstupují jako pachatel a poškozený. Zde jsou tedy role předem určeny, viník je známý, a proto by se výsledky mediace s těmito intencemi měly shodovat. Celý proces obsahuje jak přístup trestněprávní, tak i neprávní, a to zejména sociologické a psychologické aspekty. Účastnit se ho mohou (po souhlasu svých klientů) i jejich právní zástupci, v případě mladistvých jejich rodiče nebo kurátoři. Hlavní působnost této formy mediace je v tzv. malých procesech, které reprezentují méně závažné trestné činy. Těchto činů je velké množství a tvoří všední malou 27

28 kriminalitu. Zatížení soudů malými delikty, jakými jsou např. ublížení na zdraví při dopravní nehodě, mírnější agresivita nebo majetková trestná činnost, v níž se nejedná o velké částky, je nadměrné. Mediaci nelze uplatnit u závažných trestných činů. Zákon jasně vymezuje, které skutky lze řešit tzv. odklonem v trestním řízení, ke kterému patří institut podmíněného zastavení trestního řízení a narovnání. Mediace je pak nástrojem jejich uplatnění, přičemž konkrétní případ vybírá sám mediátor a klientům se navrhuje jako vhodný způsob řešení. Obě strany s ní musí výslovně souhlasit. Praxe v České republice i v zahraničí ovšem ukazuje, že ne všichni klienti cestu mediace zvolí, ačkoliv by pro ně mohla být výhodnější. Alternativní způsoby řešení konfliktů volí na základě jasně definovaných právních ideálů kreativnější klienti. (Holá 2011, s ). 2.4 Probace Probace je charakterizována jako organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení, sledování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů (Zákon č. 257/2000 Sb., 2, odst. 1). Probace, jež vznikla z latinského slova probare (tedy zkoušeti, ověřovati) v sobě zahrnuje tři základní prvky: kontrolu, pomoc a poradenství. Je-li probace efektivně využívána, vede k většímu uplatnění trestních sankcí a vyváženosti mezi represí a prevence. Probace svým působením téměř nenarušuje sociální vazby a prostředí pachatelů, psychicky je netraumatizuje, poskytuje jim možnost být součástí společnosti a nelišit se od ostatních jedinců společenství. Pro tyto důvody je probace považována jako prostředek humanizace zacházení s odsouzenými (Žatecká 2007, s ) Uložení dohledu Štern (2010, s ) uvádí, že dohled probačního pracovníka se ukládá v případech, kdy se jedná o náhradu vazby dohledem, což je zcela specifický institut, jelikož ještě 28

29 není rozhodnuto o vině, či nevině pachatele a jeho trestu. V této fázi je třeba ctít presumpci neviny a nemařit probíhající vyšetřování, ale je nezbytné, aby se častým kontaktem pracovníka s klientem zajistila skutečná alternativa vazby. Tento dohled zpravidla trvá až do pravomocného rozhodnutí soudu, takže zde není stanoven přesný časový rámec dohledu. Dalšími případy, kdy se může uložit dohled probačního pracovníka, jsou podmíněné odsouzení a upuštění od potrestání. Specifikem takového dohledu je jeho flexibilita a směr. Záleží především na klientovi, jakým způsobem bude plnit stanovený plán, jak k němu bude přistupovat a co zmíněný plán bude obsahovat. Dohled může být uložen nebo prodloužen až na dobu pěti let, takže se určitým specifikem stává i dlouhodobá spolupráce s klientem. To sebou samozřejmě přináší i jistá nebezpečí v podobě sklouzávání k formálnosti až po ohrožení ponorkovou nemocí. Kromě výše zmíněných případů, může soud uložit dohled nad klienty, kteří jsou podmínečně propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo předčasně ukončili protialkoholní či protitoxické léčení (Štern 2010, s. 84) Uložení dohledu mladistvému pachateli Matoušek (2010, s. 293) uvádí, že dohled může rovněž od nahradit vazbu mladistvého a být tak jedním z výchovných opatření nebo být součástí trestního opatření u podmíněného odsouzení, podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, eventuálně ho lze uložit před nástupem mladistvého do ochranné výchovy. Dohled probačního pracovníka lze uložit i dítěti, které dosud nedosáhlo patnácti let, ale již spáchalo trestný čin. Kompetence k rozhodnutí o ochranné výchově mladistvého byly svěřeny PMS, která předkládá návrhy na propuštění mladistvého z výkonu ochranné výchovy, na podmíněné umístění mimo výchovné zařízení nebo na prodloužení ochranné výchovy apod. Při výkonu dohledu u mladistvých je nutná součinnost s policií, státními zástupci, soudy pro mládež, s pracovníky oddělení sociálně-právní ochrany dětí a v neposlední řadě s poskytovateli probačních, terapeutických a psychologických programů. 29

30 Podrobněji se psychologickými programy pro mladistvé pachatele zabývá Čírtková (2009, s. 73), která uvádí, že pro různé etapy životního cyklu pachatele, existují odlišné programy prevence, které mají za úkol přerušit rizikové faktory a podpořit faktory ochranné, jež jsou typické pro danou fázi životního cyklu. Vývojoví kriminologové se shodují na tom, že toto je jediná cesta, jak zabránit kriminalitě mladistvých. Připouští však, že na prevenci není nikdy pozdě, avšak přijde-li až v době, kdy jsou u jedinců scénáře agresivního myšlení již pevně zformované a delikventní vzorce chovaní již vytvořené, prevence bude méně úspěšná Probační plán dohledu Základním dokumentem probace je podle Šterna (2010, s. 38) plán dohledu, který je smlouvou mezi klientem a probačním pracovníkem. Tento kontrakt obsahuje jednak zjištěné informace, analýzu rizik a potřeb pachatele, a jednak termíny plnění jednotlivých úkolů, na kterých se pracovník s klientem předem dohodl. Základ tohoto dokumentu tvoří povinnosti a omezení uložené soudem. V těchto bodech se jedná zejména o náhradu škody poškozeným, omezení nebo zákaz návštěv nevhodného prostředí či konkrétního místa, sportovních a kulturních akcí, zdržení se konzumace alkoholu, omamných a psychotropních látek, nařízení k absolvování léčby závislostí a k podrobení se probačnímu resocializačnímu programu nebo psychologického poradenství apod. Ve stručnosti lze tedy říci, že je to individuální plán, který krok za krokem vede klienta k vytyčenému cíly, tedy k řádnému životu Rizika probačního dohledu Z empirického hlediska se ukazuje, že soudy občas nevhodně zvolí dohled jako alternativu trestu, což může vést k formálnosti apod., nebo nedostatečně reagují na zprávy o neplnění dohledu ze strany pachatele. Neméně zásadním rizikovým faktorem bývá naopak nesrozumitelnost stanovisek a vyjádření pracovníků PMS, což jim je soudy často vytýkáno. Další rizika Štern (2010, s. 43) spatřuje v probačních resocializačních programech, které často bývají nesourodé, roztříštěné a zcela nesystémové. Zatímco pro mladistvé jsou tyto programy již akreditovány, pro dospělé je to výzvou do budoucna. Financování těchto programů si dosud poskytovatelé služeb zajišťují sami. Odbornou veřejností však 30

31 převládá názor, že ukládá-li stát tresty a omezení, musí také finančně zastřešit jejich výkon a vykonavatelnost. Za negativní jev lze také považovat nedostatečnou kontrolu osob, kterým bylo uloženo omezení zdržet se užívání omamných a psychotropních látek. 31

32 3 Alternativní opatření Alternativním řešení trestních věcí je věnována samostatná kapitola, neboť restorativní přístup k pachateli ještě neznamená, že nemůže být uvězněn. Alternativní opatření tedy nahrazuje nepodmíněný trest odnětí svobody. Vnitřní struktura alternativních opatření je podle Ščerby (2011, s. 30) následující: 1. Hmotněprávní alternativní opatření: alternativní tresty a alternativy k potrestání. 2. Procesní alternativní opatření: odklony v trestním řízení. Mluvíme-li o alternativních trestech v té nejširší rovině, míníme tím všechny tresty, které nejsou spojeny s odnětím svobody. Pokud se budeme držet tohoto výkladu, do alternativních trestů bychom mohli zařadit například odebrání čestných titulů a vyznamenání nebo ztrátu vojenských hodností, přestože tyto tresty lze uložit pouze v kombinaci s trestem odnětí svobody, avšak samy o sobě neomezují svobodu pachatele. Užší rovina vymezuje alternativní tresty podle jejich účelu - tím je varianta za nepodmíněný trest odnětí svobody. Do této kategorie spadá trest domácího vězení, obecně prospěšných prací, peněžitý trest a podmíněné odsouzení včetně podmíněného trestu s dohledem. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zná ještě pátý trest, který vykazuje znaky alternativního trestu, a to peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu (Ščerba 2011, s. 31). Specifickou kategorií jsou alternativy k potrestání, kde soud uzná obviněného vinným ze spáchání trestného činu, ale neuloží žádný trest. Ščerba (2011, s. 32) konstatuje, že toto rozhodnutí může být buď definitivní (upuštění od potrestání) nebo mezitímní (podmíněné upuštění od potrestání s dohledem). Poslední kategorií jsou tzv. odklony, které v současném trestním právu známe čtyři podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a odstoupení od trestního stíhání. 32

33 3.1 Alternativní tresty Důvodů pro vznik a vývoj alternativních řešení trestních věcí bylo hned několik. Černíková (2008, s. 185) je shrnula do těchto bodů: 1. Nárůst kriminality po celém světě v poslední třetině 20. století způsobil, že instituce, jako jsou policie, soudy a vězeňství, byly doslova zahlcené jednotlivými případy. To má v České republice mj. dopad na přeplněnost věznic. Níže uvedená tabulka č. 5 znázorňuje, že v roce 2012 bylo o 1337 vězňů více, než dovolují současné kapacity věznic. Do problematiky vstoupila OSN ( ), na jejichž kongresech se začal řešit celosvětový nárůst kriminality, prevence a zacházení s pachateli. Tabulka č. 5 Kapacita a naplněnost českých věznic v roce 2011 a m²/osoba kapacita naplněnost stav Zdroj: Ročenka VS ČR Dosavadní pojetí trestního systému se míjelo účinkem, a proto jej jednotlivé státy začaly přehodnocovat. Konkrétně v České republice bylo zjištěno hojné množství uvalení vazeb na pachatele v trestním řízení, jejichž doba navíc přesahovala celosvětový průměr, a stejně tak časté odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody. Výše zmíněné negativa jsou represivní a značně nákladné aspekty trestní politiky našeho státu. 3. Trest odnětí svobody se projevil nízkou účinností, neboť po jeho vykonání často dochází k recidivě (viz. tabulka 1). Příčinami zpravidla bývají negativní jevy ve vězení (popsané v první kapitole) a následná neúspěšná sociální reintegrace odsouzeného, která vede k opakování trestné činnosti. 4. Jelikož jsou trestní systémy, společně s prudkým nárůstem kriminality, značně ekonomicky náročné, začala řada států hledat nové, alternativní a účinnější přístupy ke kriminalitě. 33

34 5. Represivní metody zacházení s odsouzenými nevykazují takové výsledky v prevenci, a to jak v individuální, tak generální, které by byly žádoucí. Také proto se přistupuje k diferenciovanému a individuálnímu přístupu k jedinci, se včasným zásahem do jeho sociálně deviantního vývoje. Černíková (2008, s. 186) dále dodává: Alternativy řešení trestních věcí nejsou aplikovatelné pro každého pachatele, ale zohledňují a dále rozvíjejí možnosti a schopnosti pachatele řešit vzniklou situaci sociálně odpovědnějším způsobem, což má ve většině případů pozitivní dopad na další jeho chování Domácí vězení Důvodem pro zavedení trestu domácího vězení bylo zachování rodinných a pracovních vazeb pachatele, ale i menší ekonomické zatížení státu, než tomu je u nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento trest je nejpřísnější alternativou k trestu nepodmíněnému odnětí svobody, jenž by mohl být aplikován i v případech, kde se ostatní alternativní tresty jeví jako příliš mírné. Ukládá se tedy v případech, ve kterých je nutné pachatele omezit na osobní svobodě (podmíněné odsouzení nepostačuje) a zároveň jsou osobní vlastnosti pachatele a rodinné poměry natolik kvalitní, že není potřeba větší intervence v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento trest lze ukládat i mladistvým pachatelům. Nejdůležitější podmínkou pro aplikaci trestu domácího vězení je fakt, že pachatel je odsouzen za přečin (nedbalostní trestný čin) nebo za úmyslný trestný čin s horní hranicí sazby trestu pěti let ( 14 odst. 2 tr. zák.). Dále je k uložení tohoto trestu nutný závěr soudu, který uzná, že povaha a závažnost přečinu, osoba pachatele a jeho poměry, postačí k uložení tohoto trestu, a to i vedle uložení jiné sankce. Následuje písemný slib pachatele, kterým se zaváže, že se v určené době bude zdržovat v obydlí a že při kontrole výkonu trestu poskytne veškerou součinnost. Soud dále může pachateli nařídit, aby nahradil škodu, kterou svým trestným činem spáchal a jde-li o mladistvého, může nařídit některé z výchovných opatření. Pokud pachatel svých povinností nedostojí, může soud nařídit náhradní trest v podobě odnětí svobody. 34

35 Maximální výměra trestu domácího vězení je až na dobu dvou let. Z řad odborné veřejnosti se však ozývají názory, že by maximální doba tohoto trestu měla být snížena na jeden rok, neboť se jedná o relativně velké omezení života pachatele (Ščerba 2011, s ) Obecně prospěšné práce Tento trest je určen pro pachatele, pro které je uložení sankce v podobě podmíněného nebo peněžitého trestu (vzhledem k povaze jejich provinění) nedostačující. Obecně prospěšné práce lze přirovnat k určitému druhu legálních nucených prací, které však neodporují mezinárodněprávním a ústavněprávním zákazům nucených prací, jelikož jde o náhradu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obecně prospěšné práce jsou na škále přísnosti trestů na třetím místě, když první příčka patří trestu odnětí svobody a druhá domácímu vězení. Proto se tento trest zpravidla neukládá prvopachatelům a pachatelům, kteří spáchali nedbalostní delikt. Je určen zejména těm, jež opakovaně spáchali trestný čin menší či střední závažnosti, avšak okolnosti nevyžadují trest odnětí svobody. Soudy tento trest mohou uložit pachatelům, kteří spáchali jakýkoliv nedbalostní nebo úmyslný trestný čin, jehož sazba nepřevyšuje hranici pěti let odnětí svobody. Nový trestní zákoník však toto vymezení rozšiřuje za pětiletou hranici, a to u spáchání nedbalostních trestných činů, které jsou stále považovány za přečiny, i když horní hranice trestu odnětí svobody přesáhla pětiletou hranici. Z toho vyplývá, že obecně prospěšné práce jsou alternativou jak ke krátkodobým, tak ke střednědobým trestům odnětí svobody, což velká část odborné veřejnosti kritizuje a dodává, že by tento trest měl být určen pro trestné činy, jejichž horní hranice trestu nepřesahuje tři roky. Důvodem je zejména skutečnost, že trest obecně prospěných prácí může být při jeho neplnění změněn na trest max. 300 dnů odnětí svobody. Evidenci PMS případů OPP znázorňuje tabulka č. 6. Ukládá-li soud právě tento trest, musí přihlédnout ke zdravotnímu stavu pachatele, k možnosti uložení tohoto trestu a ke stanovisku pachatele. To ovšem neznamená, že jej soud nemůže uložit bez souhlasu pachatele, neboť jeho souhlasem není podmíněn. Výměra obecně prospěšných prací se pohybuje v rozmezí od 50 do 300 hodin, přičemž horní hranice v předchozí právní úpravě byla o 100 hodin vyšší. Praxe však ukázala, že pokud pachatel dostal trest vyšší než 300 hodin, často jej nevykonal v plném rozsahu, a 35