Národní studie: Výzkum interních systémů zajišťování kvality (WP 5)

Transkript

1 Národní studie: Výzkum interních systémů zajišťování kvality (WP 5) Překlad: Jiří Závada 1. Úvod. Národní politika zajišťování kvality vysokého školství Transformace české společnosti po roce 1989 zahrnula také vysoké školství. Na vysokých školách nabylo osvobození od komunistických praktik formy liberalizace akademických struktur. Podle zákona o vysokých školách č. 172/1990 Sb. (Zákon 1990) se liberalizace celého sektoru stala klíčovým reformním konceptem, jehož realizace vedla k dalekosáhlému přesunu rozhodovacích pravomocí státu na akademické instituce (Harach et al. 1992). Tento vývoj reflektoval rozsáhlou společenskou nedůvěru k vládě a k vládnímu rozhodování v důsledku nešťastné zkušenosti se 40 léty centrálního plánování komunistickou stranou (Neave 2003). Za těchto podmínek se politika a politická činnost staly zakázanými slovy a ministerstvu zůstala zodpovědnost pouze za alokaci rozpočtu a koordinaci rozvoje systému. Všechny ostatní pravomoci byly přeneseny na instituce. Předpokládalo se, že zajištění minimálních kvalitativních standardů prostřednictvím akreditace bude částí systematické koordinace, jak to bylo testováno zřízením akreditační komise (AK) v září Zavádění akreditace mohlo zmírnit rostoucí akademické obavy z poklesu standardů kvality výuky (Hendrichová 1993). Nicméně kvůli právně nespecifikovanému statusu akreditace v zákoně z r se systémové zajišťování kvality počátkem 90. let omezilo na schválení pěti nových regionálních univerzit a diskusi mezi členy AK k rozpracování konceptu akreditace. Diskuse o pojetí akreditace vedly k iniciaci hodnocení fakult, orientovaného na zlepšování studia v příbuzných oblastech, které AK zahájila. Zřízení a fungování AK v r mělo umožnit, že zajišťování kvality vysokého školství bude náplní činnosti komise již počátkem 90. let. Tomuto zaměření však byla přisouzena druhořadá úloha, protože hlavní reformní úsilí bylo orientováno na liberalizaci vysokoškolského sektoru. K tomu ještě přispěly tři další faktory působící proti formování politiky zajišťování kvality na systémové úrovni. Šlo o následující faktory: opomenutí konkrétnější specifikace akreditace v ustanovení zákona z r.1990, přezíravý vztah společnosti k tvorbě a uskutečňování politik obecně a absence souborného zkoumání otázek kvality. (Srv. Čerych 2003). Tyto faktory vedly k vytváření situace charakterizované existencí akreditace jako nástroje implementace politiky zajišťování kvality, ale zároveň též absencí faktického obsahu této politiky. Absence politiky zajišťování kvality na systémové úrovni trvala až do poloviny 90. let. Bylo to způsobeno velkou měrou tím, že se v polovině 90. let úsilí převážně koncentrovalo na vytváření nového právního rámce, který by upravil nejvíce do očí bijící problémy vyvolané liberalizací a decentralizací (zejména šlo o problematiku úpravy statusu fakult jako právnických osob) (Hendrichová a Šebková 1995; Beneš, Staněk a Šebková 2006). V podmínkách absence politiky na úrovni systému pokračovala AK v hodnocení fakult orientovaném na zlepšení a Fond rozvoje vysokých škol pokračoval v distribuci grantů na podporu zlepšování vzdělávacích aktivit ve vysokoškolských institucích a jejich organizačních součástech (na fakultách, katedrách). V důsledku toho nebyla ani na počátku, ani v polovině 90. let prováděna programová akreditace, která by stanovila minimální standardy kvality. Situace se měnila od konce 90. let po zavedení nového právního rámce vytvořeného zákonem o vysokých školách č. 111/1998 Sb. (Zákon z r. 1998). Příslušná ustanovení zákona 1

2 z r vytvořila základ konsolidace řízení sektoru a formování politiky. Podle zákona z r se systém vyvíjel od plně institucionálního zaměření k více rovnovážnému zaměření na stát instituce trh a na specifické politiky oblasti vysokého školství se vznikajícími rozvojovými cíli (De Boer and Goedegebuure 2003). Začínající tržní orientace systému, reprezentovaná možností vytvářet soukromé vysokoškolské instituce financované prostřednictvím školného, byla považována za iniciaci programové akreditace. Odpovědnost za vnější zajišťování kvality vzdělávacích aktivit byla právně přisouzena AK. V důsledku toho byla AK zmocněna k hodnocení činnosti vysokoškolských institucí a kvality akreditovaných činností a zveřejňování výsledků těchto hodnocení; k hodnocení dalších záležitostí týkajících se systému vysokého školství a k vydávání stanovisek k těmto záležitostem (Zákon z r. 1998, 84). V praxi se tato odpovědnost AK vztahovala na akreditaci studijních programů, schvalování soukromých vysokoškolských institucí pro jejich působení v sektoru 1 a na externí institucionální akreditace včetně hodnocení akreditovaných činností. Z toho vyplývá, že zákon z r významně zvýšil rozsah aktivit a pracovní zátěž AK (Šebková 2004, 2009). Byl však méně určitý vůči vnitřním (institucionálním) opatřením zajišťování kvality. Stanovil pouze, že každá vysokoškolská instituce je povinna uplatňovat interní hodnotící procedury a zveřejňovat výsledky uplatňování těchto procedur. Formování politiky zajišťování kvality na systémové úrovni bylo zabezpečeno důkladněji v Dlouhodobém záměru ministerstva na období a Dlouhodobém záměru ministerstva na období Odpovídající politické cíle vyvozované z těchto dvou plánů zahrnují zajišťování minimálních standardů kvality a podporu excelence prostřednictvím stálého zlepšování v oblastech, ve kterých existují institucionální kapacity. Zároveň je všeobecně zvýrazňována efektivita finančního managementu. Nový Dlouhodobý záměr ministerstva na období ze zásady zachovává již dříve formulované specifické cíle v oblasti vysokého školství. Zároveň však dále rozpracovává vazbu mezi kvalitou výuky a výší dotace na vzdělávací aktivity pro jednotlivé vysoké školy financované z veřejných zdrojů. V tomto ohledu Dlouhodobý záměr předpokládá, že ministerstvo schválí nové indikátory pro výpočet dotace, aby se posílila institucionální diverzita českého vysokého školství. 2. Vysokoškolské instituce vybrané pro výzkum Pro výzkum v rámci projektu IBAR byly vybrány čtyři vysokoškolské instituce. Jsou to: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT), Univerzita Palackého v Olomouci (UP), Vysoké učení technické v Brně (VUT), Vysoká škola finanční a správní (VŠFS). Výběr byl proveden na základě typu institucí, což znamená, že se rozlišují školy, jejichž aktivity jsou financovány z veřejných (VŠCHT, UP, VUT) a soukromých (VŠFS) zdrojů; poměr 3:1 odráží celkovou distribuci vysokoškolských studentů, z nichž asi 15 % studuje v soukromých vysokoškolských institucích; profilu institucí, což vede k rozlišení škol na multidisciplinární (UP) a specializované (VŠCHT, VUT, VŠFS) instituce; odráží se v tom skutečnost, že v celku vysokoškolského systému (zahrnujícího 73 institucí) jsou zastoupeny obě skupiny institucí (přičemž 11 z nich je multidisciplinárních a 62 specializovaných). Následují detailnější charakteristiky profilů čtyř vybraných vysokoškolských institucí. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze je tradiční výzkumnou univerzitou, jejíž vývoj se datuje od r Jako samostatná instituce byla VŠCHT zřízena v r Toto schválení je založeno, kromě jiných kritérií, na akreditaci nejméně jednoho studijního programu. 2

3 Současná organizační struktura VŠCHT zahrnuje čtyři fakulty 2 s celkovým počtem studentů, z nichž je žen. 635 studentů je zapsáno do kombinovaného studia. Jak již bylo naznačeno, VŠCHT je typickou malou specializovanou výzkumnou univerzitou s nejvyšším podílem výzkumných aktivit na akademického pracovníka mezi českými vysokoškolskými institucemi. Mezi výzkumnými aktivitami hraje významnou roli aplikovaný výzkum jako důsledek intenzívní spolupráce s partnery z průmyslové sféry (Unipetrol). Celkovým výsledkem je velmi vysoké procento doktorandů. Mezi léty VŠCHT zavedla třístupňovou studijní strukturu založenou na boloňském vzoru. Univerzita Palackého v Olomouci je druhou nejstarší univerzitou v České republice; byla založena v r Nese jméno Františka Palackého, předního národního obrozence a historika. V současnosti UP reprezentuje mnohooborovou univerzitu s nabídkou 229 studijních programů a s odpovídajícím výzkumem. Ke studiu na osmi fakultách 3 UP je zapsáno více než studentů. Hlavní výzkumné aktivity ukazují diverzitu disciplin, projevující se např. ve výzkumu v kvantové optice, hematoonkologii nebo zkoumání středověkých a renesančních textů. V doktorských studijních programech studuje kolem 7,5% z celkového počtu studentů UP. UP je zvláště hrdá na své mezinárodní aktivity, které zahrnují nejen studentskou a učitelskou mobilitu, ale také širokou nabídku 40 programů vyučovaných v cizích jazycích, a vzdělávací aktivity ve čtyřech mezinárodních centrech (Konfuciova akademie, Britské centrum, Francouzské centrum a Erasmianum). UP usiluje o to, aby byla uznávána jako významný člen Evropské univerzitní asociace (EUA) a nepostradatelná instituce města a regionu Olomouc. Vysoké učení technické v Brně klade počátky své historie do roku Následující rozvoj školy byl dramatický a komplikovaný. Navzdory historickým potížím došlo po roce 1989 k dalšímu rozvoji technického studia v Brně, druhém největším městě České republiky. V posledních letech se VUT stalo všestranně moderní institucí nabízející možnosti technicky orientovaného studia pro studentů v 76 programech na osmi fakultách 4. Nabízené studijní programy byly po r restrukturalizovány, aby byly kompatibilní s boloňskou třístupňovou strukturou. VUT je nositelem ECTS a DS Label pro období , což dokládá, že VUT dodržuje kritéria stanovená Evropskou komisí po standardy v evropském vysokém školství. Tím, že dodržuje vysoké standardy v kvalitě vzdělávání a výzkumu, VUT úspěšně přitahuje značné množství studentů; v letech vzrostl počet studentů o 40 %. VUT se vyznačuje i výrazným výzkumným profilem, což napomohlo instituci dobře se umístit v QS World University Ranking. VUT se v tomto žebříčku umístila mezi nejlepšími světovými univerzitami (a na místě v inženýrství a technologii). Vysoká škola finanční a správní se sídlem v Praze, je soukromou institucí, založenou v r Více než 10 let existence dovedlo VŠFS k tomu, že je dnes jednou z nejvýznamnějších českých soukromých vysokoškolských institucí. VŠFS nabízí vysokoškolské studium v devíti programech, zaměřených na ekonomiku a management. Programová nabídka na úrovni Bc./Mgr. byla v r.2009 doplněna třetím stupněm (doktorským programem), čímž VŠFS získala univerzitní status. V současné době má VŠFS více než studentů (včetně 535 cizinců), vzdělávaných na dvou fakultách 5 a dvou mimopražských studijních střediscích. VŠFS má ambice rozvinout výzkumné aktivity prostřednictvím Interní grantové agentury a Centra ekonomických studií a analýz. Posláním VŠFS je stát se vysoce 2 Fakulta chemické technologie, Fakulta technologie ochrany prostředí, Fakulta potravinářské a biochemické technologie, Fakulta chemicko-inženýrská. 3 Cyrilometodějská teologická fakulta, Lékařská fakulta, Filozofická fakulta, Přírodovědecká fakulta, Pedagogická fakulta, Fakulta tělesné kultury, Právnická fakulta, Fakulta zdravotnických věd. 4 Fakulta architektury, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, Fakulta chemická, Fakulta informačních technologií, Fakulta podnikatelská, Fakulta stavební, Fakulta strojního inženýrství, Fakulta výtvarných umění. 5 Fakulta ekonomických studií, Fakulta sociálních studií. 3

4 respektovanou a hodnocenou vzdělávací a výzkumnou institucí, poskytující svým absolventům plnohodnotný osobnostní rozvoj a konkurenční výhodu ve využití příležitostí kariérního růstu na trhu práce. Z důvodu korektního postupu v popisu a identifikaci bariér zahrnovaných do implementace 1. části ESG budou vysokoškolské instituce, vybrané pro analýzu, tj. Univerzita Palackého v Olomouci, Vysoká škola finanční a správní, Vysoká škola chemickotechnologická v Praze a Vysoké učení technické v Brně nadále anonymizovány. 3. Politiky vnitřního zajišťování kvality: formování politik v institucionálním kontextu Institucionalizace vnitřního zajišťování kvality je ve své nejširší formě založena na národní politice zajišťování kvality. Národní politika zajišťování kvality, stanovená zákonem z r a Dlouhodobým záměrem ministerstva jako hlavním strategickým dokumentem, směřuje k zajištění minimálních standardů kvality prostřednictvím programové akreditace a podpory institucionální excelence, a také interních a externích hodnocení. 6 Národní politika zdůrazňuje aspekty efektivity a dále stanoví, aby všechny vysokoškolské instituce prováděly vnitřní hodnocení svých činností a zveřejňovaly příslušné výsledky. Vysokoškolské instituce jsou právně zavázány vytvářet podle zákona z r své vlastní dlouhodobé záměry institucionálního rozvoje. Vysokoškolské instituce používají své institucionální záměry, vytvářené nejvyššími řídícími orgány (rektor, prorektoři), projednávané vědeckými a správními radami a schvalované akademickými senáty zpravidla na pět let, k tomu, aby deklarovaly, že provádějí politiku vnitřního zajišťování kvality, a specifikovaly její záměry a základní charakteristiky. Tak je tomu v případě ministerských záměrů na léta a , které deklarují zajišťování kvality jako explicitní prioritu rozvoje celého systému. Instituce A, B, C a D nepředstavují výjimku z výše uvedeného. Jejich institucionální politika vnitřního zajišťování kvality, včetně odpovídajících politických cílů, je součástí jejich dlouhodobých záměrů na léta Například v dlouhodobém záměru instituce C na léta můžeme číst, že na základě identifikace trendů v implementaci kritérií a mechanismů zajišťování kvality v institucionálních aktivitách bude instituce C analyzovat a objasňovat své strategické cíle a podnikat kroky, jak to bude stanoveno v každoročních aktualizacích záměru. Instituce C si uvědomuje, že kvalita všech institucionálních činností se zaměřením na výstupy je klíčovou charakteristikou univerzity, která musí být identifikována, řízena, monitorována a zvyšována. Zvyšovat kvalitu bude instituce C na základě své vlastní zkušenosti a také výstupů ze začlenění instituce C do národních a mezinárodních projektů včetně výsledků re-evaluace instituce C ze strany EUA. Uvažované kroky implementace politiky vyžadují především rozvoj procesů vnitřního řízení kvality; zvyšování efektivity všech činnostít s hlavním zaměřením na vzdělávání a výzkum; sběr dat, jejich systematický monitoring a analýzu; vytváření modelů pro tvorbu takových podmínek změn v organizačních a řídících strukturách, aby byly v souladu s vlivem vnějšího prostředí; soustředění na stálé zlepšování kvality podmínek pro práci zaměstnanců instituce C na všech organizačních úrovních (Dlouhodobý záměr instituce C ). Formulace a implementace těchto kroků je konkretizována v příkazu rektora a je v kompetenci Útvaru kvality, který je organizační součástí rektorátu instituce C. Aktivity Útvaru kvality jsou dozorovány Radou pro kvalitu ustavenou v r a složenou z členů vrcholového managementu instituce C, zaměstnanců Útvaru kvality a představitelů fakult (Výroční zpráva instituce C 2009). 6 Vnější hodnocení, včetně hodnocení akreditovaných činností, je na národní úrovni v kompetenci AK. Nic však vysokým školám nebrání, aby se podrobily vnějšímu hodnocení prostřednictvím jiných subjektů (např. EUA, FEANI); výsledky těchto hodnocení však nejsou pro české orgány (AK) závazné. 4

5 V porovnání s tím je politika zajišťování kvality instituce D vyjádřena v dlouhodobém záměru na léta stručněji. V odpovídající části záměru je řečeno: Instituce D bude usilovat o vytváření materiálních a organizačních podmínek vedoucích ke zvyšování kvality jejích vzdělávacích a výzkumných aktivit, např. prostřednictvím účasti v kompetitivních procedurách. Instituce D bude průběžně inovovat studijní kurzy ve své programové nabídce a bude zvyšovat počet vysoce kvalitních výstupů výzkumných aktivit, jako jsou publikace s impaktovým faktorem. Instituce D bude užívat metodické, procesní a obsahové instrumenty vnitřního hodnocení, aby se kontinuálně zvyšovaly profesní a pedagogické kompetence akademických pracovníků. (Dlouhodobý záměr instituce D ). Politiky zajišťování kvality vysokoškolských institucí jsou v institucionálních rozvojových záměrech stanoveny, bez ohledu na jejich délku, na nízké úrovni specifičnosti. Tím se umožňuje jejich konkretizace v procesu implementace jednotlivými organizačními jednotkami (fakultami) s předpokladem, že budou formulovány jejich vlastní rozvojové cíle v odpovídajících (fakultních) záměrech. Záměry a cíle fakult by měly být v souladu se záměrem celé instituce. Nicméně navzdory tomu, že se udržuje všeobecná úroveň ve formulacích cílů, politiky zajišťování kvality instituce C a instituce D zahrnují explicitní odkazy k ESG 7 a také k Národnímu rámci kvalifikací pro terciární vzdělávání, 8 což v tomto druhém případě zahrnuje zamýšlenou reflexi výstupů ze vzdělávání v implementaci institucionální politiky zajišťování kvality v instituci C a instituci D. Také v případě instituce A je implementace výstupů Národního rámce kvalifikací jedním z cílů politiky vnitřního zajišťování kvality. Dlouhodobé záměry institucionálních a také fakultních aktivit nejsou však jedinými strategickými politickými dokumenty stanovujícími cíle a obsah vnitřních politik zajišťování kvality. K tomuto účelu instituce A, instituce B, instituce C a instituce D také užívají statuty institucí. Statut je hlavním vnitřním předpisem vysokoškolské instituce. Statut instituce A vyjadřuje prioritu institucionální politiky zajišťování kvality následujícím způsobem: Zajišťování kvality institucionálních činností se uskutečňuje na základě vnitřního hodnocení. Vnitřní hodnocení je podnikáno s cílem systematického monitoringu, stimulování, korigování a ovlivňování všech aktivit instituce A, aby se dosáhlo vysoké kvality vzdělávacích, vědeckých, výzkumných, inovačních a dalších tvůrčích aktivit instituce A. Rozlišovány jsou dva typy vnitřního hodnocení. Jsou to: pravidelné (periodické) hodnocení prováděné každoročně ve vazbě na vytváření výroční zprávy a komplexní hodnocení uskutečňované každých 3-6 let na základě zprávy o vnitřním hodnocení instituce A a expertním peer review včetně návštěvy na místě a závěrečné diskuse o výsledcích (s představiteli instituce A). (Statut instituce A 2006). Obdobně také statut instituce B definuje vnitřní hodnocení jako základ institucionální politiky zajišťování kvality. V této souvislosti statut stanoví: vnitřní hodnocení činností instituce B se soustřeďuje na pravidelné hodnocení úrovně vzdělávacích, vědeckých, výzkumných, inovačních a dalších tvůrčích činností a také efektivity řízení zdrojů. Hodnocení je pojímáno jako hodnocení kurzů, fakult a dalších součástí instituce B. Součástí hodnocení je též hodnocení akademických pracovníků studenty; provádí se pro vnitřní využití na fakultní úrovni. Výsledky hodnocení jsou diskutovány s děkany a fakultními radami dohlížejícími na kvalitu kurzů. Rozsah a zaměření vnitřního hodnocení jsou stanoveny vědeckou radou instituce B. Fakulty provádějí hodnocení nejméně jednou za pět let; celá instituce B provádí hodnocení jednou za čtyři roky, což odpovídá funkčnímu období rektora. Hodnocení provádí vnitřní komise, jejíž členové jsou jmenováni rektorem. Výsledky vnitřního hodnocení jsou 7 V případě instituce C je to explicitně uvedeno ve výroční zprávě o činnosti v roce Rozpracování Individuálního projektu národního Národní kvalifikační rámec terciárního vzdělávání (Q- Ram) má být finalizováno v r

6 reflektovány ve výroční zprávě o institucionálních aktivitách a v aktualizaci dlouhodobého záměru instituce (Statut instituce B 2008). Statuty vysokých škol obecně upravují široký okruh záležitostí. Je proto zajímavé, že postupy vnitřního hodnocení kvality, zvláště v případě instituce B, jsou popsány dosti podrobně, včetně organizačního zajištění. Vysvětlení je dvojí: za prvé, zákon z r zavazuje vysokoškolské instituce, aby se věnovaly vnitřnímu hodnocení kvality ( 17); za druhé, pravidla ve statutu nahrazují samostatně vytvářenou politiku vnitřního zajišťování kvality, která by měla být založena na zvláštních dokumentech. Vezmeme-li v úvahu, co bylo výše uvedeno o institucích A, B, C a D, je možno identifikovat charakteristický postup formování a implementace institucionálních politik zajišťování kvality: Zákon z r dlouhodobý záměr ministerstva jako externí zdroje ----> statut ---> dlouhodobý záměr instituce (konkretizovaný v problematice zajišťování kvality směrnicí rektora) ---> (cíle implementace rozpracované útvarem kvality) ----> implementace ---> výroční zpráva o činnosti instituce + aktualizace dlouhodobého záměru instituce. Krátký komentář zasluhují vazby strategických dokumentů ve fázi jejich implementace (o níž bude podrobněji pojednáno v části 4). Zákon z r stanoví povinnost vypracování všech těchto dokumentů (dlouhodobého záměru ministerstva včetně ročních aktualizací, statutů institucí, dlouhodobých záměrů institucí včetně ročních aktualizací, výročních zpráv o činnosti instituce). Ačkoli vazby, vytvářené na právním základě, ukazují na logické vazby mezi jednotlivými dokumenty, napomáhají rovněž vytváření velmi formálních vzorců s orientací shora dolů, jež podněcují reaktivní politiku. Co se týče faktorů působící na tyto vazby z vnějšího prostředí, je nutné zmínit dotazník užívaný Akreditační komisí (AK). Vyplnění tohoto dotazníku je předběžným požadavkem vnějšího hodnocení institucionálních vzdělávacích činností. Struktura dotazníku, orientovaná na vstupní parametry, např. kvalifikaci zaměstnanců nebo infrastrukturu (File et al. 2006), je reflektována institucemi A, B, C a D v návrhu jejich vnitřních procesů zajišťování kvality. Důvodem je skutečnost, že výstupy vnějšího hodnocení se promítají do udělování (re)akreditace studijního programu (studijních programů) v hodnocené instituci Akreditační komisí. Detailní prozkoumání položek vnitřní politiky zajišťování kvality v instituci D odhalilo, že vnitřní hodnotící procedura instituce D přijala téměř doslova kritéria Akreditační komise pro vnější hodnocení. Jak již bylo zmíněno, vnitřní politiky zajišťování kvality instituce A, B, C a D jsou formulovány v odpovídajících částech povinných strategických dokumentů vytvářených institucí (dlouhodobý záměr, statut). Dokumenty jsou veřejně dostupné (další požadavek zákona z r. 1998), i když jen v českém jazyce. V tomto ohledu je výjimečný přístup instituce C, protože její politika je podrobněji stanovena ve směrnici rektora a institucionalizována Útvarem kvality. Samotná směrnice však není veřejně dostupná. Navzdory právně formalistickému politickému kontextu, bránícímu aktivní angažovanosti institucí, odpovídající institucionální politiky instituce C a instituce D se vztahují k ESG. Zahrnují také nepřímé odkazy na výsledky učení (learning outcomes) tím, že berou v úvahu výstupy projektu Q-Ram. Ve srovnání s institucemi C a D, jak se zdá, jsou institucionální politiky zajišťování kvality instituce A a instituce B svým obsahem méně rozvinuté, ačkoli v případě instituce A je politika vztažena nepřímo k výsledkům učení opět prostřednictvím projektu Q- Ram. Využívání výsledků učení vysokoškolskými institucemi, navržené v projektu Q-Ram, je však nejisté, protože a) projekt ještě není ukončen, b) tvorba a uplatňování národní vysokoškolské politiky je stále do jisté míry problematická. Celkově platí, že institucionální 6

7 politiky instituce A a instituce B směřují k většímu spoléhání na soulad s vnějšími opatřeními AK k zajišťování kvality - zvláště s vnějším hodnocením a programovou akreditací - která jsou brána jako opatření k vnitřnímu zajišťování kvality. V tomto ohledu instituce A uvádí doslova, že v současné době je kvalita vzdělávacích aktivit zajišťována především na základě hodnocení studijních programů Akreditační komisí (Dlouhodobý záměr instituce A ). Podobně instituce B přiznává, že politika vnitřního zjišťování kvality ještě není institucionalizována, protože implementace vnitřního systému zajišťování kvality je stanovena jako rozvojová priorita až pro období (Dlouhodobý záměr instituce B ). Institucionalizace byla zbrzděna i v důsledku toho, že zástupci studentů představili kolegiu rektora Strategii hodnocení kvality vzdělávacích činností instituce B. Kolegium rektora však nedoporučilo přijetí strategie kvůli jejím mnohým formálním a faktickým nedostatkům (Výroční zpráva instituce B 2008). 4. Politiky vnitřního zajišťování kvality: implementace Jak bylo zdůvodněno v části 3, institucionální kontexty nejsou příliš nápomocné formování svébytných aktivních politik zajišťování kvality. Z těchto důvodů musí organizační aspekty implementace těchto politik reflektovat obsahy příslušného statutu a (nebo) dlouhodobého záměru. Tyto dva regulační nástroje (statut, dlouhodobý záměr) představují základ pro fungování a implementaci institucionální politiky zajišťování kvality. Analýza dokumentů institucí A, B, C a D ukazuje, že podstatou (základním organizačním principem) jejich institucionálních politik je vnitřní hodnocení. V případě instituce A, B a C má vnitřní hodnocení dvě formy. První formou je pravidelné (periodické) hodnocení, které se provádí každý rok za účelem sestavení výroční zprávy o institucionální činnosti. Hodnocení se koncentruje na sběr a analýzu dat vyžadovaných externě (ministerstvem, Radou pro výzkum, vývoj a inovace) o typech a počtech publikovaných výstupů. Tato data jsou na institucionální úrovni často užívána jako výkonový indikátor pro hodnocení akademických pracovníků. Různě uspořádané institucionální databáze jsou používány jako nástroje tohoto pravidelného hodnocení. Kromě toho instituce C zkoumá kvalitu pedagogických aktivit akademických pracovníků také prostřednictvím účastnického pozorování, mentoringu a výměny zkušeností mezi akademickými pracovníky, což má být využíváno k inovaci a modernizaci studijních programů a ke zvyšování pedagogických dovedností akademických pracovníků instituce C (Výroční zpráva instituce C 2009). Druhou formou vnitřního hodnocení je komplexní hodnocení zahrnující většinu organizačních jednotek (fakult, institutů). Je organizováno méně často, tj. každých 3-6 roků (instituce A, instituce C) nebo 4-5 roků (instituce B) a je založeno na vnitřní hodnotící zprávě a v případě instituce C také na účasti hodnotitelů EUA. Instituce C v rámci těchto vnitřních hodnocení využívá zkušenosti ze své účasti v projektových aktivitách v letech (EUA, ESMU nebo CSVŠ) se záměrem rozvíjet a řídit procesy vnitřního zajišťování kvality (včetně sběru a analýz dat, rozvoji a interní spolupráce mezi rozličnými institucionálními jednotkami a úrovněmi). V instituci C má organizační zodpovědnost za implementaci politiky vnitřního zajišťování kvality institucionální management vrcholové úrovně (rektor, prorektoři, akademický senát a také Útvar kvality, Rada pro kvalitu) a institucionální management střední úrovně (děkani, fakultní rady dohlížející na kvalitu kurzů). Zodpovědnost za implementaci politiky managementu vrcholové úrovně je také uplatňována v instituci A (rektor) a instituci B (vědecká rada, rektor), avšak v těchto případech není stanovena míra zodpovědnosti nižší úrovně řízení organizačních jednotek. V praxi proto velmi záleží na osobní iniciativě akademických pracovníků fakulty, zejména těch, kteří jsou 7

8 členy fakultních senátů, které jsou až do poloviny míst obsazované studenty (ze zákona tvoří studenti minimálně jednu třetinu členů senátu). Instituce D jako soukromá instituce se v řešení organizačních záležitostí do značné míry odlišuje od veřejně financovaných univerzit (instituce A, B, a C). Za prvé, instituce D nerozlišuje mezi pravidelným a komplexním vnitřním hodnocením. Analýza ukazuje, že instituce D provádí komplexní vnitřní hodnocení v pravidelných pětiletých intervalech (viz Vnitřní hodnocení instituce D ). Za druhé, jak již bylo řečeno, procedura vnitřního hodnocení svým rozsahem a zaměřením odpovídá struktuře a obsahu dotazníku vytvořeného a používaného AK pro vnější hodnocení soukromých vysokoškolských institucí (Čechák 2008). Dotazník AK tedy instituci D slouží jako vzor jejího vnitřního hodnocení. Oblasti, které dotazník zahrnuje, se týkají vzdělávacích aktivit, výzkumných aktivit, studentů, absolventů, řízení a organizace a materiální infrastruktury včetně informačních a komunikačních technologií. Pro každou oblast jsou stanovena specifická kritéria, aby bylo možné identifikovat její silné a slabé stránky. Za třetí, instituce D výslovně deklaruje, že implementace jejích opatření politiky vnitřního zajišťování kvality jsou v souladu s ESG (Vnitřní hodnocení instituce D ). Tato opatření také zahrnují účast studentů na hodnocení výuky (viz dále). Za čtvrté, organizace a implementace politiky vnitřního zjišťování kvality, podobně jako je tomu u veřejných univerzit, je v kompetenci rektora a jeho kolegia včetně prorektorů. Zobrazení vnitřní organizační struktury také vyznačuje kompetence a odpovědnost organizačních jednotek vedoucích kateder (rektor prorektoři děkani vedoucí kateder). Politiky zajišťování kvality v analyzovaných institucích počítají se zapojením studentů, jak to všechny čtyři instituce deklarují ve svých strategických dokumentech, přístupy k tomuto zapojení se však mezi institucemi liší. Instituce C a D kombinují studentské hodnocení kvality výuky s průzkumy absolventů týkajícími se kvality studia a zaměstnatelnosti. V obou institucích se studentské hodnocení provádí dvakrát v akademickém roce (po zimním a letním semestru) pomocí dotazníků distribuovaných buďto elektronicky nebo papírově (využité obě metody). Průměrná návratnost se pohybuje mezi 10 (instituce C) a 30 % (instituce D). Průzkumy absolventů organizované institucí C a institucí D se uskutečňují v jednoletých až dvouletých intervalech. V tomto ohledu instituce D využívá svůj Klub absolventů, zřízený v r. 2007, který má více než 550 členů (Vnitřní hodnocení instituce D ) Výsledky hodnocení výuky se berou v úvahu při hodnocení akademických pracovníků vedením fakulty (vedoucí kateder, děkani) a ovlivňují obsah strategických dokumentů. V instituci C jsou studenti zapojováni do navrhování dotazníků prostřednictvím svých zástupců v senátech fakult. Zástupci studentů jsou voleni studenty dané fakulty. Tento přístup není aplikován v instituci D, v níž se studenti v řídících institucionálních orgánech nevyskytují a návrh dotazníků připravuje sbor poradců rektora včetně prorektorů. Studenti tak fungují spíše jako příjemci, než tvůrci studentských hodnotících procedur (Čechák, 2008). Co se týče instituce A a instituce B, je nutno konstatovat, že jejich přístup ke studentskému hodnocení nabývá kompromisního charakteru v důsledku toho, že jejich vnitřní politiky zajišťování kvality jsou obecně reaktivní povahy. V obou případech byla dosud organizace studentského hodnocení ponechána převážně na individuální iniciativě pracovníků fakulty. Instituce A však již podnikla určité kroky směrem k institucionalizaci procedur studentského hodnocení. Tyto kroky zahrnují organizování studentského hodnocení akademických pracovníků v akademickém roce 2008/09 prostřednictvím dotazníku elektronicky distribuovaného studentům bakalářských a magisterských programů na všech fakultách instituce. Analýza implementace politik vnitřního hodnocení kvality v institucích A, B, C a D dokládá nedostatečně rozvinutou (pokud vůbec existující), oficiálně dokumentovanou vazbu 8

9 mezi výukou a výzkumem. Tento poznatek je poněkud překvapivý, protože v univerzitních statutech všech čtyř institucí se tato těsná vazba mezi výukou a výzkumem předpokládá prostřednictvím magisterských a doktorských studijních programů. Určitější odkaz na vztah, o nějž jde, můžeme nalézt v případě politiky instituce D prostřednictvím zaměření diplomových a disertačních prací a výzkumných a vývojových aktivit v jednotlivých oborech a na jednotlivých pracovištích jakožto rozvojového cíle na období Jiné oficiálně dokumentované doklady jsou neprůkazné. Pravděpodobné vysvětlení toho, že se institucionální politiky zajišťování kvality dostatečně nevěnují výzkumu, spočívá v tom, že výzkumné politiky jsou vyvíjeny nezávisle (paralelně) vůči politikám zajišťování kvality vzdělávání a že výsledky dosažené ve výzkumu, většinou zúžené na počty publikací/patentů jsou fakticky pojímány jako zástupné údaje o kvalitě institucionálního vzdělávání. Tento paralelismus je posilován diferenciací státních finančních toků směřujících do vysokoškolského vzdělávání a výzkumu. Kromě toho je to opět vliv akreditace, jakožto nástroje zajišťování kvality, která významně bere v úvahu vědecké kvalifikace (jako klíčové charakteristiky hodnosti profesorů a docentů) v procesu programové (re)akreditace. V důsledku toho opatření, přijímaná AK, usnadňují implicitní spojení mezi zajišťováním kvality výzkumu a vzdělávání uvnitř institucí. Z důvodu uplatňování tohoto přístupu ke vztahu mezi kvalitou výuky a výzkumem existuje z hlediska politiky zajišťování kvality hodně nevyužitého potenciálu. Důvodem je existence instrumentů výslovně zaměřovaných na posilování vztahu mezi kvalitou výuky a výzkumu. Za prvé, existuje financování specifického výzkumu, rozdělované mezi veřejně financované vysoké školy na základě přijatého vzorce a zaměřené na podporu výzkumných aktivit vztažených ke studiu studentů v magisterských a doktorských programech. Za druhé, existuje Fond rozvoje vysokých škol (FRVŠ), jehož jednou prioritní oblastí je podpora studentských tvůrčích aktivit v inovaci vzdělávání. FRVŠ funguje na kompetitivní bázi a zmíněnou prioritou je otevření možností pro studenty doktorských programů a jejich školitele rozvíjet vzdělávací aktivity na výzkumných základech. Za třetí, na některých vysokých školách působí vnitřní institucionální grantová agentura (IGA), sloužící podobnému účelu tím, že rozděluje granty na kompetitivní bázi mezi studenty-uchazeče. Nakonec, existují granty programu Erasmus podporující mobilitu akademických pracovníků a studentů, na jejímž základě je možné získat zkušenosti a poznatky v zahraničí a užít je pak k propojování výukových a výzkumných činností dokonce též mezi institucemi. Jak lze vyvodit z dostupné dokumentace, instituce A, B, C a D využívají výše uváděné nástroje. Instituce A a instituce D též zahájily činnost vnitřních grantových agentur. Problém však zatím spočívá v tom, že spojení mezi kvalitou výuky a výzkumu není součástí jejich institucionálních politik zajišťování kvality. Jejich politiky se soustřeďují na kvalitu vzdělávání a mlčky předpokládají, že výsledky nezávisle formulovaných výzkumných politik budou působit tak, jak se to od nich očekává, tj. projevovat se ve vysoce kvalitní výuce v magisterských a doktorských programech. Výše uvedená analýza institucionální implementace politik zajišťování kvality institucí A, B, C a D ukazuje, že tato implementace je významně orientována shora dolů. Tato orientace je podepřena organizační odpovědností svěřenou institucionálnímu řízení vrcholné úrovně (rektorát, vědecká rada, univerzitní akademický senát) a také orgánům střední úrovně řízení (děkani, senáty fakult), jak je tomu v případě instituce C nebo instituce D (děkani, vedoucí kateder). Řadoví akademici a studenti jsou tímto stylem implementace tlačeni na okraj dění s určitou výjimkou instituce C, v níž se studenti účastní navrhování procedur vnitřního hodnocení prostřednictvím svých zástupců v senátech univerzity a fakult. Implementace politiky zajišťování kvality v analyzovaných institucích je monitorována prostřednictvím pravidelných vnitřních hodnocení realizovaných každoročně, jejichž závěry jsou analyzovány a v určité míře využívány k vytváření strategických politických dokumentů 9

10 (zvláště každoroční aktualizace institucionálních dlouhodobých záměrů a výročních zpráv). Orientace shora-dolů přispívá k tomuto způsobu monitoringu. V tomto ohledu instituce C užívá svůj Útvar kvality (rektorátní úroveň). Kromě toho instituce C také podporuje implementaci své politiky institucionálního zajišťování kvality prostřednictvím projektu financovaného z Rozvojových programů (RP) 9. RP začaly být v r ministerstvem využívány též jako nástroj pro podporu implementace bakalářské/magisterské struktury studijních programů, zlepšování institucionálních silných stránek a redukce slabých stránek (podle analýzy SWOT). V r zahájila instituce C rozvojový projekt Zajišťování kvality na VUT v Brně, který byl využit k vytvoření organizační struktury a materiálních, technických a lidských kapacit Útvaru kvality (Výroční zpráva instituce C, 2009). Pokud jde o spolupráci se středními školami, provedená analýza dokládá, že tento aspekt je obsažen v politikách zajišťování kvality instituce A, C a D. Nejvíce pravděpodobným důvodem tohoto stavu je institucionální profil všechny tři instituce jsou specializované. Tím, že instituce A a instituce C podporují vysokoškolské vzdělávání v technologických a chemických oborech, všeobecně vnímaných jako nepopulární a studijně obtížné, se střetávají s velkou konkurencí v českém vysokém školství. To též platí o instituci D, která jako soukromá univerzita je plně závislá na školném a soutěží o studenty s jinými pražskými soukromými vysokoškolskými institucemi, které také nabízejí vzdělávání v ekonomii a managementu. Příklady institucionálně využívaných implementačních nástrojů jsou: stipendia včetně stipendií pro talentované studenty nebo pro studenty ze znevýhodněného sociálněekonomického prostředí, letní školy, demonstrace atraktivních pokusů, laboratorní kurzy vedené vysokoškolskými pedagogy (všechno v zařízeních středních škol), mediální prezentace a studentské prezentace přípravy na zaměstnání. Instituce D představuje zvláště inspirativní přístup tím, že se stala členem Společenství vzdělávacích institucí. Organizačně toto společenství zahrnuje instituci D, Vyšší odbornou školu, střední školu (obchodní akademii) a 8 leté gymnázium, přičemž všechny školy jsou zaměřeny na ekonomii a management a financovány týmž soukromým konsorciem. V plánu je dále otevřít mateřskou školu a základní školu, tak aby byly zastoupeny všechny úrovně ISCED. Touto cestou nabízí Společenství studentům možnosti studia zásadně podle jednoho organizačního vzorce uplatňovaného na různých vzdělávacích úrovních. 5. Zodpovězení výzkumných otázek Analýza týkající se institucí A, B, C a D, provedená v části 3 a 4, umožňuje formulovat odpovědi k příslušným výzkumným otázkám. Ad I. Národní politika zajišťování kvality vysokoškolského vzdělávání stanovuje, že všechny vysokoškolské instituce musí provádět vnitřní hodnocení a zveřejňovat jeho výsledky. Tato politika je dosti všeobecná. Poskytuje však vysokoškolským institucím prostor pro implementaci vnitřních politik podle jejich profilu, potřeb a rozvojových preferencí. Nicméně plnění takových zákonných povinností, jako je povinné vypracování statutů, institucionálních rozvojových záměrů, jejich aktualizací a výročních zpráv reflektujících státní priority, vede k tvorbě obecně platného systémového vzorce, který je aplikován ve vnitřním hodnocení (a který je uplatnitelný také v jiných doménách vysokoškolské politiky). Institucionální politiky zajišťování kvality institucí A, B, C a D jsou stále (mnohem) více založeny na vstupech (kvalifikace pracovníků, infrastruktura) než výstupech (jako jsou výstupy z učení). To je způsobeno tím, že požadavky programové akreditace jsou uplatňovány zvnějšku. Na rozdíl od instituce C, ostatní tři instituce nemají samostatně implementované politiky zjišťování 9 Pouze veřejně financované vysokoškolské instituce (24 univerzit, 2 instituce neuniverzitního typu) jsou způsobilé k podpoře z RP. 10

11 kvality, příslušná ustanovení jsou obsažena ve statutech a dlouhodobých záměrech. Výslovné odkazy na ESG jsou obsaženy v případě politik instituce C a instituce D. Detaily politiky zajišťování kvality instituce C jsou stanoveny ve směrnici rektora, která není veřejně přístupná. Veškeré ostatní související dokumenty (dlouhodobé záměry atd.) jsou dostupné na webových stránkách všech čtyř analyzovaných instituci, avšak příslušné informace jsou vždy jen v češtině. Ad II. Rozpracovanými schématy pro organizování vnitřních politik zajišťování kvality disponují všechny čtyři instituce. V těchto schématech se rozlišují pravidelná a komplexní vnitřní hodnocení, přičemž pravidelná hodnocení mají být prováděna každoročně a komplexní hodnocení jsou prováděna přibližně každých 4-5 roků. Mezi hlavními implementačními nástroji figurují dotazníky a databáze spolu se sebehodnotícími zprávami (v případě komplexního hodnocení). Ad III. Odpovědnost za implementaci vnitřních politik zajišťování kvality má ve všech čtyřech institucích institucionální řízení vrcholné úrovně. Týká se to rektorátu včetně rektora, kolegia rektora, prorektorů, akademického senátu univerzity a dalších orgánů, jako je např. Útvar kvality nebo vědecká rada. Byly identifikovány rozdíly v rozsahu pravomocí a činností funkcionářů a orgánů (např. vědecká rada jako iniciátor komplexního vnitřního hodnocení v instituci B, okruh činností Útvaru kvality v instituci C). Politiky zajišťování kvality instituce C a instituce D také stanoví odpovědnost organizačních jednotek střední úrovně (děkani, vedoucí kateder v případě instituce D, děkani a senáty fakult v případě instituce C). Ad IV. Analyzované dokumenty na všech čtyřech hodnocených institucích opět deklarují angažovanost studentů v procedurách vnitřního zajišťování kvality prostřednictvím studentského hodnocení výuky na bázi dotazníků. Při důkladnějším zkoumání se ukazuje, že jen v instituci C jsou studenti aktivně zapojeni do vytváření příslušných hodnotících návrhů prostřednictvím svých zástupců v senátu univerzity a ve fakultních senátech. Ad V. V posilování vazby mezi výukou a výzkumem ve vnitřních politikách zajišťování kvality, jak je to formulováno v politikách institucí A, B, C a D, se vyskytují rezervy. Je tomu tak navzdory existenci určitých nástrojů fungujících jako pobídky (financování specifického výzkumu, FRVŠ, vnitřní grantové agentury, programy mobility) k prohlubování této vazby. Předpokladem využití vyskytujících se rezerv je, aby spojení mezi výzkumem a výukou byla přiznána zásadní důležitost vzhledem k jeho primární souvislosti s uskutečňováním magisterských a doktorských programů splňujících požadavky akreditace (jež jsou též založeny na výzkumných kvalifikacích akademických pracovníků). Je tedy zřejmé, že akreditace a hodnocení Akreditační komisí působící zvnějšku, spolu s výsledky výzkumu dosahovanými institucí jako takovou, fungují jako základ účinného spojení výzkumu a výuky. Vnitřní i vnější hodnocení kvality vztahu mezi výzkumem a výukou je implicitně zahrnuto především v procesu akreditace studijních programů. Úspěšná akreditace studijního programu předpokládá i dostatečné zapojení výzkumu a vývoje do studijních programů přiměřeně jejich stupni. To se projevuje od využívání nejnovějších poznatků výzkumu a vývoje při uskutečňování bakalářských studijních programů až po vlastní výzkum a vývoj a participaci na nejnáročnějších výzkumných projektech studentů doktorských studijních programů, zveřejněním výsledků v doktorské disertaci a dalších publikacích a jejich oponenturou při obhajobě disertace při publikaci v odborných časopisech. Tyto oponentury jsou přímým vnějším zhodnocením kvality výsledků vztahu výuky a výzkumu. 11

12 Ad VI. Implementace vnitřního zajišťování kvality ve čtyřech institucích, které jsou podrobovány analýze, je výrazně orientována směrem shora-dolů. Rozdělení organizačních odpovědností (viz III) odpovídá této orientaci. Politiky jsou monitorovány jednou za rok jako část periodických vnitřních hodnocení, avšak rozsah zjištění, k němuž se vztahují odpovídající opatření, je rozdílný. Tento rozsah je odstupňován od opakování informací způsobeného nedostatkem iniciativy (instituce B ve výročních zprávách) až k analýze údajů nutných k získání finančních prostředků z rozvojových programů pro implementaci institucionální politiky zajišťování kvality (instituce C). Ad VII. Spolupráce se středními školami je součástí vnitřních politik zajišťování kvality instituce A, instituce C a instituce D. K dispozici je vysvětlení, že tyto specializované instituce se střetávají s větší konkurencí než instituce B, která nabízí široké spektrum studijních programů. Příslušné nástroje pro implementaci mohou být odstupňovány od tradičních (stipendia, letní školy, mediální marketing, marketing na základě propagace vhodných zaměstnání) k inovativnějším (laboratorní kurzy na středních školách vedené vysokoškolskými pedagogy, působení Společenství škol 10 ). 6. Závěry: bariéry a příklady dobré praxe v implementaci politik zajišťování kvality (v reflexi ESG) Institucionální politiky vnitřního zajišťování kvality byly vyvíjeny od konce 90. let, kdy byl schválen nový legislativní rámec a státní opatření k zajištění kvality vysokého školství byla vyhlášena jako svébytná politika. Státní politika byla stanovena v řadě strategických dokumentů, především v dlouhodobém záměru ministerstva na léta , který určil obecné směry a priority této politiky. Tyto směry a priority byly reflektovány vysokoškolskými institucemi v jejich politických dokumentech a implementovány v jejich aktivitách, o nichž vypovídaly institucionální zprávy. Tak začala fungovat po r řetězová vazba zahrnující zákon z r dlouhodobý záměr ministerstva (+ každoroční aktualizace) statuty a dlouhodobé záměry vysokoškolských institucí (+ každoroční aktualizace) výroční zpráva o činnosti a hospodaření vysoké školy výroční zpráva ministerstva o vysokoškolském sektoru. Z vnějšího pohledu je možné předpokládat, že tato vazba strategických dokumentů a výročních zpráv je logická a dostatečná k tomu, aby mohly být formulovány a implementovány platné politiky na institucionální úrovni. Avšak z analytické perspektivy je součinnost ministerstva a vysokoškolských institucí problematická, je totiž charakterizována přístupem dokumenty vytvářené pro dokumenty. A navíc je vliv výše zmíněných závazných politických dokumentů na institucionální prostředí oslabován tím, že chybí analýzy zpracované podle standardizované metodologie, chybí hodnocení dříve vytvořených strategických dokumentů a k dlouhodobým záměrům vysokoškolských institucí se přistupuje jako k nutnému zlu, přičemž výroční zprávy hrají čistě formální roli a neexistuje spojitost mezi záměry vysokoškolských institucí a akreditačními procedurami (Ježek 2005). V důsledku tyto hříchy proti strategickému řízení vedou k tvorbě reaktivní politiky a vytváření kultury poddajnosti, v níž jsou ze zásady stanoveny velké cíle, které jsou ale ztěží uskutečňovány. Všeobecně je pak celkovým výsledkem převažující tendence k formální implementaci uskutečňované jen na papíře, což platí též o implementaci institucionálních politik zjišťování kvality. 10 Společenství škol představuje mimořádnou soustavu soukromých škol různých stupňů. Vedle Vysoké školy finanční a správní, první soukromé ekonomické univerzity v ČR, se v něm sdružuje: víceleté gymnázium, střední odborná škola a vyšší odborná škola a Kouzelné školy - mateřská a základní. Ty fungují v režimu montessori. Jejich vizí jsou spokojené a vyrovnané děti, které navštěvují školu s radostí a nadšením a které si současně odnesou pevný základ pro další vzdělávání. 12

13 Podobně jako zajišťování kvality, také tvorba reaktivní politiky na institucionální úrovni je posilována externě uplatňovanými opatřeními. Negativní aspekty akreditace byly identifikovány a rozpracovány v řadě studií (Harvey 2004, Stensaker and Harvey 2006), takže je na tomto místě není nutné podrobněji specifikovat. Pro účely této studie je dostatečné konstatovat, že akreditační procedury stále ještě převážně orientované na vstupy jen málo podporují zvyšování kvality uvnitř institucí, poté co už jednou byly dosaženy minimální standardy kvality. Speciálním případem je spoléhání institucí na vstupy v akreditačním procesu speciálně na vědecko-pedagogické tituly jako kvalifikace pracovníků jako základního východiska kvality vzdělávacích aktivit aplikovatelných pro účely výzkumu a vývoje. V tomto ohledu oddělený vývoj politik vztahovaných ke kvalitě na jedné straně a k výzkumu na straně druhé brání skutečnému zvyšování kvality v magisterských doktorských programech. Tato skutečnost by neměla unikat pozornosti vysokých škol při formulování jejich politik zajišťování kvality. Fakt, že Akreditační komise úspěšně podstupuje hodnocení ENQA v části 2 a 3 ESG, může zde hrát roli institucionální opory o externí agenturu. Ve světle toho, co bylo řečeno výše, pouze instituce C a v určité míře instituce D demonstruje aktivní prvky politiky vnitřního zajišťování kvality. V obou případech se politiky explicitně vztahují k ESG. Zdá se, že politiky zajišťování kvality na institucí A a instituci B začínají být teprve rozvíjeny. Politiky instituce A a instituce B, jak se ukazuje, mají zatím tendenci k reaktivitě vůči vnějším opatřením a požadavkům uplatňovaným Akreditační komisí a ministerstvem. Velmi vysoký výzkumný profil instituce A v národním systému a více než 400 let dlouhá historie instituce B mohou pravděpodobně figurovat mezi důvody, proč jejich politiky zajišťování kvality jsou v počátečním stádiu rozvoje. Ve srovnání s tím instituce D s 10 lety své existence jako soukromá instituce vytváří pod konkurenčním tlakem svůj systém vnitřního zajišťování kvality poměrně rychle. Nakonec, samotná orientace shora-dolů vnitřních politik zajišťování kvality je bariérou jejich efektivní implementace v tradičně decentralizovaném institucionálním prostředí. V případě instituce A, instituce B a instituce D jsou politiky iniciovány vrcholným managementem na rektorátní a/nebo fakultní úrovni s pasivním začleněním předních akademických pracovníků a studentů. Instituce C, jak se zdá, mírní nepříznivé účinky implementační orientace shora-dolů tím, že angažuje studenty prostřednictvím jejich zástupců v akademických senátech. Navzdory tomu, že analyzované politiky mají nemálo problematických rysů, jejich implementace také ukazuje některé příklady dobré praxe. Dva příklady by měly být zmíněny se zvláštním důrazem. Prvním je užití financí poskytovaných rozvojovými programy instituci C k vytvoření interního Útvaru kvality. Až pětileté využití tohoto systémového typu financování jako implementačního nástroje pro institucionální opatření orientovaná na zvyšování kvality může být napodobeno i v dalších kontextech. Totéž platí o opatřeních podnikaných institucí A, institucí C a institucí D k posilování spolupráce se sektorem sekundárního vzdělávání, zvláště kurzy v sekundárních vzdělávacích institucích. Případ fungování Společenství škol je také hodný následování, zvláště pro soukromé (vysokoškolské) poskytovatele vzdělávání. Na základě dříve uvedené argumentace vyvozené z výzkumu v institucích A, B, C a D mohou být identifikovány následující bariéry efektivní implementace institucionálních politik zajišťování kvality: Reaktivní tvorba politiky zakládaná na respektu k závazným strategickým dokumentům vede k formálnímu stanovení cílů a opomíjení průběžně stanovených opatření nutných k jejich plné realizaci. Silný externí vliv akreditačních opatření, brzdících aktivní institucionální nasazení. Dichotomie v rozvoji opatření na zajišťování kvality výzkumu a vzdělávacích aktivit (opět pod vlivem akreditace a hodnocení Akreditační komisí). 13