Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte očima pozůstalých matek Bc. Aneta Švecová Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Zdeňky Dohnalové, Ph.D., a v seznamu literatury jsem uvedla veškeré informační zdroje, které byly pouţity. V Litomyšli dne Bc. Aneta Švecová

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Zdeňce Dohnalové, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce, cenné rady, trpělivost a velmi vstřícný přístup, který přispěl k vypracování této práce. Rovněţ děkuji všem respondentkám, které mi poskytly své ţivotní příběhy a přispěly tak ke smysluplnosti této práce. Nakonec děkuji své rodině a nejbliţším za jejich nesmírnou psychickou podporu.

4 Obsah ÚVOD RODINA Definice rodiny Význam rodiny Vnitřní vztahy rodiny Vnější vztahy rodiny SMRT DÍTĚTE JAKO ZÁSAH DO RODINNÉHO SYSTÉMU Smrt Smrt dítěte Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes Okolnosti úmrtí dítěte Anticipovaná smrt Neanticipovaná smrt Zármutek Truchlení ZMĚNY V RODINNÝCH VZTAZÍCH PO ÚMRTÍ DÍTĚTE Změny v partnerských vztazích Změny v rodičovských vztazích EMPIRICKÁ ČÁST Pouţitá metoda a strategie Kvalitativní výzkum Technika sběru dat Výzkumný soubor Průběh směru dat Operacionalizace Analýza kvalitativních dat Otevřené kódování PREZENTACE A INTERPRETACE DAT Rodinné vztahy před úmrtím dítěte Funkčnost partnerského vztahu Funkčnost rodičovského vztahu Funkčnost sourozeneckého vztahu Způsob komunikace Způsob trávení volného času Ritualizované události Změny v partnerských vztazích po úmrtí dítěte Okolnosti úmrtí dítěte Psychický stav v období konfuze Funkčnost vztahu v období konfuze Rozdílné proţívání ztráty Obviňování partnera z úmrtí dítěte, sebeobviňování jednoho z partnerů Únikové reakce Sexuální ţivot Ztráta role rodiče Smysl smrti dítěte Změna ţivotního postoje, hodnotový ţebříček Praktické otázky vztahující se k úmrtí dítěte... 77

5 Ritualizované události po úmrtí dítěte Sociální okolí Funkčnost vztahu v období akceptacechyba! Záloţka není definována Změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a přeţivšími sourozenci Funkčnost vztahu v období konfuze Proţívání ztráty sourozence Strach o přeţivší sourozence Zapomínání na přeţivší sourozence Modifikace rolí Komunikace s přeţivšími sourozenci Funkčnost vztahu v období akceptace DISKUSE ZÁVĚR BIBLIOGRAFIE REJSTŘÍK JMENNÝ A VĚCNÝ Anotace Annotation Seznam příloh Příloha č. 1 - Funkce rodiny Příloha č. 2- Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes Příloha č. 3- Determinanty zármutku Příloha č. 4- Ţádost o poskytnutí informací Příloha č. 5- Seznam kódů Stať...128

6 ,,Všechny životní okamžiky zanechávají ve společnosti určité stopy a smrt největší ze všech. Robert F. Murphy ÚVOD Ve své diplomové práci se budu blíţe zabývat tématem smrti. Právě ona totiţ neodmyslitelně patří k lidskému ţivotu a kaţdý z nás se s ní bude muset dříve či později potýkat. Tím jak sami stárneme, si pomalu začínáme uvědomovat, ţe náš ţivot není věčný a bude muset jednou skončit. Během našeho ať uţ krátkého, či dlouhého ţivota se dostáváme do obtíţných situací, ve kterých se musíme potýkat se ztrátou našich blízkých- prarodičů, rodičů, přátel, sourozenců nebo našich dětí. Smrt dítěte je pak natolik specifickou a obtíţně přijatelnou ztrátou, která je, troufám si říci, pro mnohé z nás aţ nepředstavitelnou a samozřejmě i natolik nespravedlivou, ţe jsem se jí rozhodla blíţe zabývat ve své závěrečné práci. S tématikou smrti dítěte a s tím i související problematikou zasahující do vnitřních rodinných vztahů jsem se ve svém okolí setkala i já. Samozřejmě je něco zcela jiného, kdyţ o své dítě přijdete vy a kdyţ se s touto tragickou událostí musí vypořádat váš přítel. I kdyţ mnohdy slýcháte věty typu:,,já vím, jak ti je, taky jsem přišel o své dítě, nikdo vás nemůţe zcela pochopit. Kaţdý z těchto smutných příběhů je zcela jedinečný. Kaţdý z nás měl se svým dítětem úplně jiný vztah, přišli jsme o ně v jiném věku a jiným způsobem. Smrt dítěte je v rodinách proţívána velmi odlišně, proto se i do stávajících rodinných vztahů promítá diametrálně rozdílně. Poté co jsem si skutečně ujasnila, ţe bych se chtěla věnovat problematice smrti dítěte, jsem začala blíţe přemýšlet o konkrétním tématu. V této souvislosti jsem navštívila webové stránky organizace Dlouhá cesta, která se shodou okolností zaměřuje právě na pomoc rodičům, kteří přeţili své děti. Zde jsem se blíţe začetla do jednotlivých diskusí a snaţila jsem se proniknout do toho, jak se rodičům po této tragické události změnil ţivot. S touto představou jsem šla i za vedoucí své práce, která mě přivedla na myšlenku psát právě o změnách v rodinných vztazích po úmrtí dítěte. O tuto problematiku jsem se tedy začala blíţe zajímat. Po přečtení několika odborných publikací a závěrečných prací jsem si povšimla toho, ţe spousta těchto autorů pojímá problematiku úmrtí dítěte velmi ze široka a zaměřují se na komplexní ţivotní situaci pozůstalé rodiny. Svoji práci a následný výzkum jsem však chtěla pojmout specifičtěji a po několika konzultacích, kdy jsem si v hlavě srovnala všechna pro a proti, jsem došla k závěru, ţe bych svoji práci chtěla zaměřit na nejuţší rodinný systém, tedy 6

7 pouze na vnitřní rodinné vztahy, a to jak mezi pozůstalými rodiči, tak i mezi těmito rodiči a jejich přeţivšími dětmi. Poté, co jsem se do této problematiky více ponořila a několik hodin jsem strávila čtením diskusí na webových fórech organizace Dlouhé cesty, jsem si byla jistá tím, ţe prohloubení povědomí právě o změnách v rodinných vztazích po úmrtí dítěte je nejen pro pozůstalé více neţ potřebné. Při psaní této práce si stále více uvědomuji, jak musí být všichni pozůstalí silní, aby dokázali s touto hrůznou zkušeností nejen přeţívat, ale hlavně opět znovu ţít. Na tento fakt reaguje i Couldricková, Parkes a Relfová, podle kterých se nám v těchto obtíţných chvílích můţe jevit, ţe ţivot pro nás ztratil význam a dříve důvěrně známý svět je nyní zcela vzhůru nohama.,,pak ale začneme postupně a nesouvisle náš svět přebudovávat, vrátí se nám chuť do života a naše zájmy, objevíme v sobě nové a dříve nevyužívané schopnosti a zjistíme, že jsme silnější, než jsme si dříve mysleli. Nejdůležitější ze všeho je zjištění, že jsme neztratili všechno, co bylo spojené s osobou, o kterou jsme přišli (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007, s. 20). Tyto změny jsou označovány jako snaha nejen o přizpůsobení se prostředí, ve kterém jiţ nemůţeme počítat se zesnulou osobou, ale i emoční nahrazení zesnulého (Worden in Couldricková, Parkes, Relfová, 2007). Svojí prací bych chtěla pomoci v první řadě pozůstalým rodinám a jejich nejbliţším, popřípadě rodinám, které se s touto událostí budou také muset vypořádat. Chtěla bych jim přiblíţit jedinečnost kaţdého z nás a s tím i souvisejí fakt, ţe smrt dítěte se na kaţdém podepíše zcela jinak. Je tedy nezbytné těmto lidem svým způsobem otevřít oči a poukázat na to, jak je proţívání kaţdého z nás odlišné a jak se některé změny související s úmrtím dítěte promítají do vnitřních rodinných vztahů. Jsem toho názoru, ţe pozůstalé rodiny a jejich okolí tuto pomoc potřebují a to nejen z toho důvodu, ţe mě na to mnohé z mých respondentek opakovaně upozorňují. Lidé potřebují být nejen informování, ale být si plně vědomi toho, ţe kaţdý z nás se vyrovnává se smrtí svého dítěte po svém. Neznamená to však, ţe by trpěl méně nebo vůbec. Pokud toto budou lidé akceptovat, moţná ubude i značné mnoţství neshod a problémů promítajících se právě do rodinných vztahů. V první kapitole teoretické části práce se zaměřuji na pojmy jako je rodina, její význam, či rodinné vztahy. Další kapitolu věnuji smrti, konkrétně pak smrti dítěte, jejím příčinám, zármutku a truchlení. V třetí kapitole pojednávám o změnách v partnerských a rodičovských vztazích. Výsledky svého výzkumu prezentuji v empirické části práce. Zde zaměřuji na změny v partnerských a rodičovských vztazích po úmrtí dítěte. Konktrétně zde 7

8 mluvím o jednotlivých faktorech, které se významně do těchto vztahů promítají. K těmto datům hodlám dojít na základě analýzy české a zahraniční literatury a v neposlední řadě na základě svého výzkumu, pro jehoţ realizaci jsem zvolila kvalitativní techniku sběru dat, metodu analýzy ţivotního příběhu pozůstalých matek. Shrnutí výsledků prezentuji k šesté kapitole, která nese název Diskuse. Poznatky, které z mého výzkumu vzejdou, bych ráda se souhlasem respondentů prezentovala na internetu, konkrétně pak např. na stránkách Dlouhé cesty, kde by poslouţily jak pozůstalým rodinám, tak jejich blízkým, či odborným pracovníkům, kteří s pozůstalými rodinami přichází do styku. K dosaţení těchto cílů jsem si stanovila následující hlavní výzkumnou otázku:,,s jakými změnami v rodinných vztazích se po úmrtí dítěte setkávají pozůstalé matky? 8

9 1 RODINA V nadcházející kapitole se zaměřím na rodinu, jako na nejdůleţitější prostředí, ve kterém dochází k formování jedince. Rodina, jako jedna z nejstarších společenských skupin vůbec, prochází odedávna nejrůznějšími proměnami. I přesto však její význam a nezastupitelnost v ţivotě kaţdého z nás nelze zpochybňovat. V současnosti je na rodinu nahlíţeno nejen jako na instituci, ale i jako na nejdůleţitější prvek společnosti plnící důleţité a těţko nahraditelné funkce, o kterých se více zmíním v jedné z následujících částí své práce. Tématem mé diplomové práce jsou změny v rodinných vztazích po úmrtí dítěte, proto je zcela pochopitelné, ţe zde kapitola věnující se rodině nemůţe chybět. Zpočátku uvedu několik základních definic rodiny, posléze se blíţe zaměřím na její význam, který vůči svým členům má a dále pak na vnitřní rodinné vztahy. 1.1 Definice rodiny Rodině je v nejrůznějších společenských vědách věnována značná pozornost, v důsledku toho se můţeme setkat s nespočtem různých definic. Pojem rodina představuje pro mnohé z nás rodiče, prarodiče, sourozence, ale například i naše přátelé. Spojujeme si s ní často i pocit bezpečí, sounáleţitosti, otevřenosti, důvěry, vstřícnosti a lásky. To ostatně potvrzuje i Dunovský, který poukazuje na to, ţe jedním z primárních poslání rodiny je zabezpečit jejím členům péči, ochranu tělesnou a duchovní, duševní existenci a rozvoj. Pro člověka je rodina symbolem jistoty, bezpečí a pocitu domova (Dunovský, 1999). Bohuţel, ne vţdy je tomu tak a ne kaţdému je poštěstěno ţít v rodině, která se musí vypořádávat pouze s obyčejnými problémy kaţdodenního ţivota. Někteří z nás, stejně jako například pozůstalí rodiče a sourozenci, se musejí vyrovnávat s takovými nástrahami všedního dne, které v nich vyvolávají strach, zoufalost, bezmocnost a nadále se jiţ ve vlastní rodině necítí šťastní a milováni. Co ovšem samotný pojem rodina obnáší? Kdo do ní spadá a koho lze za rodinu skutečně povaţovat? Mnozí manţelé, kteří se setkali se smrtí svého jediného dítěte, přemýšlí nahlas o tom, zda jsou skutečně stále rodinou, kdyţ uţ si zbyli jen sami dva. Ţeny o sobě mnohdy pochybují v té rovině, zda se doopravdy stále mohou povaţovat za matku, kdyţ přišly o své jediné dítě, či nikoliv. Jako odpověď na tyto a mnohé další otázky vztahující se k rodině a k jednotlivým jejím členům, by nám mohlo poslouţit několik níţe uvedených definic. 9

10 Jedna z nejobecnějších definic mluví o rodině jako o malé skupině osob provázané manţelským, příbuzenským nebo jiným obdobným vztahem, obzvláště pak společným způsobem ţivota. I přesto, ţe náš právní řád nezahrnuje legální definici rodiny, můţeme konstatovat, ţe za rodinu bývá v naší společnosti povaţována rodina, které vznikla na základě manţelství. Právě na tuto formu rodinného souţití právní řád zaměřuje svoji pozornost a ochranu (Lovasová, 2006). Kramer (in Sobotková, 2001) mluví o rodině jako o skupině lidí, které pojí společná historie, stávající realita a budoucí očekávání vzájemně propojených transakčních vztahů. Jednotliví členové rodiny jsou často, není to však podmínkou, vázáni hereditou, manţelským svazkem, adopcí, či v neposlední řadě společným uspořádáním ţivota. Kramer dále poukazuje na, ţe pokud mezi jedinci existují intenzivní a kontinuální emocionální a psychologické vazby, např. mezi nesezdaným párem nebo náhradní rodinou, můţeme taktéţ mluvit o rodině. Dunovský (1999, s ) nahlíţí na rodinu jako na,,malou primární společenskou skupinu, založenou na svazku muže a ženy, na pokrevním svazku rodičů a dětí či vztahu jej substituujícím (osvojení), na společné domácnosti, jejíž členové plní společensky určené a uznané role vyplývající ze soužití, a na souhrnu funkcí, jež podmiňují existenci tohoto společenství a dávají mu vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti. Moţný (in Sobotková, 2001, s. 22) uvádí, ţe v současném řádu světa je rodina vnímána jako,,instituce racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná a kulturně omezující a současně jako zvláštní soukromý svět autenticity, spontaneity, přirozené rovnosti a emocionality. Minuchin et al. (in Matoušek a Palzarová, 2010) přemýšlí o rodině jako o sociálním systému, ve kterém je chování jednotlivých členů vymezeno pravidly, hranicemi a očekáváními. I přesto, ţe jsou členové rodiny oddělené entity, jsou zároveň součástí sítě rodinných vztahů, ve kterých právě často nalézáme řešení problémových situací. Rodiny pak procházejí obdobími, která vyţadují změnu výše uvedených rodinných vzorců chování. Některé rodiny se vyrovnají se změnou, v jiných dochází k neţádoucím změnám. Rodiny jsou nuceny přizpůsobovat se nepřetrţitým změnám, aby byly schopny zvládat úkoly, které jim ţivot přichystá. V kaţdé rodině se vyvíjejí specifické způsoby, díky nimţ 10

11 jsou zvládány jednotlivé úkoly a řešeny konkrétní problémy. Tyto pokusy o řešení stávajících situací jsou ovlivněny systémem hodnot, přesvědčení a názorů, které zastávají jednotliví členové rodiny a samozřejmě i rodina jako celek.,,tyto proměnlivé kombinace úkolů, pokusů o jejich řešení, výsledků a přesvědčení tvoří rodinný systém (Dallos in Sobotková, 2001, s. 24). Z výše uvedených definic je zcela zřejmé, ţe v dnešní moderní společnosti nabývá rodina mnoha podob. Je tedy velmi obtíţné dojít k jednotné, obecně přijímané definici rodiny. Matoušek a Palzarová (2010) poukazují na to, ţe v současnosti je přiměřenější mluvit o rodinném souţití lidí, neţli o rodině jako takové. Jelikoţ se budu ve své práci zaměřovat pouze na nejuţší rodinný systém, tedy na pozůstalé rodiče a přeţivší sourozence, rozhodla jsem se pracovat s takovou definicí rodiny, která na rodinu nahlíţí jako na systém sloţený ze souboru subsystémů a vztahů mezi nimi. Kaţdý rodinný systém je sloţen z několika dalších subsystémů, přičemţ mezi ty nejzákladnější řadíme manţelský (partnerský), rodič-dítě a sourozenecký subsystém. Tyto podsystémy jsou nositeli specifických funkcí, které uspokojují konkrétní potřeby některých členů rodiny (Matoušek, Palzarová, 2010). Manželský subsystém je povaţován za základní, hrající roli ve všech vývojových etapách ţivotního cyklu rodiny. Celková úspěšnost rodiny závisí do značné míry na schopnosti muţe a ţeny vybudovat si mezi sebou dobře fungující vztah. Vztah, ve kterém hraje zásadní roli způsob, prostřednictvím něhoţ přistupují manţelé k jednotlivým rozhodnutím, jak zvládají konflikty, jak se vypořádají s problémy, jakým způsobem plánují budoucnost své rodiny a v neposlední řadě jak si navzájem uspokojují potřebu jistoty nebo sexuální potřeby. To vše formuje nejen samotný vývoj dětí, ale i intimitu mezi partnery a jejich vzájemnou interakci (Sobotková, 2001). Subsystém rodič-dítě rozšiřuje hranice původního manţelského subsystému a vzniká v okamţiku početí dítěte. Veškeré problémy vyskytující se v tomto subsystému signalizují (přinejmenším latentní) instabilitu rodiny (Sobotková, 2001). Děti, které neměly moţnost vyrůstat v rodině a uzavřít tak alespoň s jedním z nich pevné spojenectví, jsou povaţovány za deprivované, tzn. zbavené náleţité rodičovské péče. Deprivace se však netýká pouze těchto dětí. I děti z úplných rodin mohou být subdeprivovány a to tím, ţe jim rodiče nevěnují 11

12 dostačující pozornost (Matoušek, 1997). Nedostatečná pozornost však nemusí být uvědomělá. Pozornost jim můţe být ubírána např. kvůli tomu, ţe jsou zdrceni úmrtím svého dítěte a se svým zármutkem se neumějí vyrovnat. Na své přeţivší děti pak mohou v důsledku zahleděnosti do vlastní bolesti zapomínat. Sourozenecký subsystém je typický pro učení se spolupráce, soutěţení, vzájemnou podporu, učení se vyjednávání a vytváření kompromisu. Interpersonální zkušenosti a dovednosti získané v sourozeneckém vztahu dítě uplatňuje i mimo rodinu, v jiných sociálních situacích, a modifikovaně pak i v pozdějším ţivotě. Je zcela nepochybné, ţe i tento subsystém stejně jako dva předchozí mají značný vliv na celkové fungování rodiny. Vliv však není pouze jednostranný, ale jednotlivé subsystémy se vzájemně ovlivňují (Sobotková, 2001). Základní charakteristiky rodinných systémů: Rodinné systémy jsou organizačně sloţité. Rodina vytváří síť vzájemně propojených vztahů, které jsou cirkulární, vzájemně, recipročně se ovlivňující. Rodinné systémy jsou otevřené. Otevřenost je podmínkou pro ţivotaschopnost, schopnost reprodukce, kontinuitu a schopnost změn v rodinném ţivotě. Rodinné systémy jsou adaptabilní, vyvíjejí se a mění na základě citlivých reakcí na vnitřní a vnější podněty. Rodinné systémy jsou charakteristické průběţnou informační výměnou. (Kantor, Lehr in Sobotková, 2001) Z výše uvedeného je evidentní, ţe otevřenější systémy se nejen lépe adaptují, ale jsou i schopnější reagovat a přijímat nové změny, které jim ţivot přichystá. Tyto rodiny se mohou i mnohem lépe vyrovnat s onemocněním či úmrtím některého z členů rodiny. Tato schopnost je však závislá na napojení rodiny na své sociální okolí, tedy na tzv. sociální síť rodiny. Sociální síť rodiny je koalice rodin, které jsou na sobě určitým způsobem závislé a do které někdy řadíme i naše přátelé, či profesionály pracující v institucích, s kterými rodina přichází do styku. Dojde-li v rodině k váţnému onemocnění nebo úmrtí, je nejen velikost, ale i kvalita podpůrné rodinné sítě povaţována za hlavní ukazatel toho, jak se rodina na tuto náročnou situaci dokáţe adaptovat (Matoušek, 1997). 12

13 1.2 Význam rodiny Přes všechny krize, kterými byla nucena projít, můţe mnohé nasvědčovat tomu, ţe současná rodina postupně ztrácí svůj význam a zároveň, ţe se s ním mění i jednotlivá její poslání. I přesto však nadále zůstává nejdůleţitějším a v mnohých ohledech nenahraditelným článkem dnešní společnosti. Rodina je primární přirozenou institucí, ve které jsou vztahy jednotlivých jejích členů povětšinou bezprostřední, tedy takové, ţe je schopna se navenek prezentovat jako,,my. Členové rodiny se s ní nejen ztotoţňují, ale uplatňují zde i vzájemné citové vazby. Zásadní význam má rodina také při humanizaci a socializaci člověka, kde se jedinec vůbec poprvé začleňuje do sítě sociálních vztahů. V rodině dochází díky vzájemným sociálním vztahům k postupnému vytváření pocitu bezpečí, jistoty či důvěry, a jsou-li v rodině přítomni oba rodiče, poskytuje rodina i důleţité identifikační vzory. Dítě si zde osvojuje normy a hodnotovou orientaci. Funkční rodina, ve které má člověk své kořeny, vytváří domov, do kterého se kaţdý rád vrací a který je pro jednotlivé členy zdrojem pomoci a síly. Trvalý význam rodiny však spočívá zejména v ovlivňování kvality ţivota všech jejích členů a ve vytváření vzájemných sociálních vztahů mezi všemi jejími členy (Jankovský, 2003) Vnitřní vztahy rodiny,,vnitřní vztahy rodiny jsou udržovány v interakcích mezi členy rodiny. Jednotlivé interakce mají své vzorce, tedy předvídatelné posloupnosti, které jsou označovány jako komunikační stereotypy. Některé komunikační stereotypy mohou být zdrojem opakujících se rodinných problémů, jiné mohou naopak napomoci hladkému fungování rodiny. Tyto stereotypy bývají někdy propojeny i s tzv. rodinnými pověrami, či mýty, kterými si rodinný příslušníci zdůvodňují např. určité rozdělení rolí v domácnosti a prostřednictvím nichţ se v rodině uchovávají určité stereotypy (Matoušek, Palzarová, 2010, s. 89). V jednotlivých příbězích, které mi byly mými respondentkami zaslány, se často opakovaly genderové stereotypy, kdy muţ by měl být za všech okolností ten silný článek, který nebrečí a rodinu drţí v tomto těţkém období nad vodou. Vnitřní vztahy v rodině jsou ovlivňovány i mocí, která v rodině panuje. S ohledem na rodinu je moc v tomto slova smyslu definována jako schopnost ovlivňovat chování druhých. V rodině má boj o moc často povahu boje o kontrolu interakce (Matoušek, Palzarová, 2010). I otázka moci se v příbězích objevuje. Některé respondentky výše uvedená slova potvrzují 13

14 v tom, ţe jejich partneři jsou v rodině drţiteli takové moci, ţe se někdy aţ velmi často negativně promítá do jejich vzájemných vztahů. Interakce, které jsou,,jasně vázané na opakující se akci s pevnými rolemi členů rodiny lze označovat jako ritualizované události (Matoušek, Palzarová, 2010, s. 89). Další neméně důleţitý prvek dalekosáhle ovlivňující vnitřní vztahy v rodině, je způsob komunikace, tj. jasná komunikace, přiměřené emoce, věrohodné vyjadřování souhlasu nebo naslouchání. Právě takovéto prostředí je typické pro harmonické rodinné vztahy (Riskin, Faunce in Matoušek a Palzarová, 2010). Způsob komunikace je dalším důleţitým prvkem, na který respondentky poukazovaly a to např. v té souvislosti, ţe manţelka byla nucena společně s dětmi říkat manţelovi, kvůli jeho prudké povaze, jen určité skutečnosti, jiné před ním museli zatajovat. Další důleţitý znak, který se podepisuje na konkrétní podobě vnitřních rodinných vztahů, je rytmus komunikace. Tento znak popisuje schopnost rodiny synchronizovat akce a to v několika úrovních rytmů, od rytmu denních činností, aţ po důrazy v řeči těla. Poslední a neméně důleţitý znak je tzv. sdílení specifických významů slov a rčení. Rodiny mají svůj vlastní slovník, který není zcela srozumitelný pro cizí posluchače, a který v rodině uchovává významné události (Matoušek, Palzarová, 2010) Vnější vztahy rodiny Vnější vztahy rodiny jsou vztahy k členům široké rodiny, přátelům, známým, sousedům, spoluţákům, či k organizacím, jako jsou např. škola a sociální sluţby. Kontakty se širší rodinou jsou v současné společnosti natolik udrţovány, ţe není vhodné zkoumat rodinu bez ohledu na její vnější vazby (Matoušek, Palzarová, 2010). Ve své práci se budu zaměřovat pouze na nejuţší rodinný systém, tedy na změny ve vnitřních vztazích, které nastaly mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a přeţivšími sourozenci. Je však zcela zřejmé, ţe událost, jakou je smrt dítěte, se mnohdy promítne i do vztahů vnějších. V této chvílí je podstatné říci, ţe rodina jako taková má své opodstatnění pouze v případě, kdyţ dokáţe svým počínáním uspokojovat potřeby svých členů. Aby byla rodina schopna čelit těmto poţadavkům, musí být schopna naplňovat přinejmenším ty základní funkce, na které se váţe zabezpečení člověka ve společnosti a to ve všech etapách jeho existence. Podrobněji se funkcím rodiny věnuji v příloze č

15 2 SMRT DÍTĚTE JAKO ZÁSAH DO RODINNÉHO SYSTÉMU V této části své práce bych se ráda blíţe věnovala problematice smrti. Postupně se zde budu zaobírat smrtí, dále pak konkrétně smrtí dítěte, a to jak ze současného, tak i z historického pohledu. V neposlední řadě se zmíním o jednotlivých okolnostech úmrtí, zármutku a truchlení. 2.1 Smrt V současné době na nás fenomén smrti číhá na kaţdém kroku. Kaţdodenně se ať uţ v tisku, či v jiných médiích se smrtí setkáváme. Z toho by se nám mohlo jevit, ţe smrt je v současné společnosti natolik diskutovaným tématem, ţe náš jiţ nemůţe zaskočit. Opak je však pravdou. I v dnešní době je problematika smrti a umírání vytlačována na okraj zájmu veřejnosti. Dříve neţ se zde tomuto tématu začnu blíţe věnovat, je nutné tento pojem, kterým je právě smrt, vymezit. Pro bliţší upřesnění jsem vybrala několik z následujících níţe uvedených definic. Matoušek ve svém slovníku sociální práce uvádí definic smrti hned několik. V prvním případě nahlíţí na smrt jako na,,konec lidského života. Z medicínského hlediska je pak smrt definována jako,,stav nezvratných změn v mozku vedoucích k selhání center, která řídí dýchání a krevní oběh (Matoušek, 2008, s. 192). Bluebond Langer a DeCicco (in Bukovská, 2011) pak mluví o smrti jako o nezvratné události, která je důsledkem fyziologických procesů, stárnutí a nemoci, která však časem potká kaţdého z nás. Je zcela zřejmé, ţe nejen smrt vlastní, ale samozřejmě také smrt našich blízkých, tvoří neodvratnou součást našeho ţivota. Ztráta člověka, kterého jsme milovali, znamená bezesporu pro mnohé z nás ohromný zásah, který se promítá nejen do celého našeho ţivota, ale i s tím spojeného fungování v něm. To potvrzuje i Kubíčková (2001), která uvádí, ţe takováto ztráta je výrazným zásahem do našeho sebepojetí, identity a integrity. Pozůstalí se najednou ocitají ve světě, který pro ně ztratil význam, mnohdy se v něm bez cizí pomoci nedokáţou orientovat a nadále fungovat. Jejich dosavadní ţivot se mohl skutečně z minuty na minutu zhroutit. Jelikoţ na smrt a s tím i související ztrátu blízkého člověka je nahlíţeno jako na komplexní problém, který se u jednotlivých pozůstalých můţe projevovat odlišným způsobem, je nutné, aby se jim dostalo i komplexní podpory a pomoci a to ať uţ ze strany rodiny, přátel či odborníků. 15

16 2.2 Smrt dítěte Smrt vlastního dítěte je pro většinu z nás zcela nepředstavitelná a to i přesto, ţe ročně umře v České republice přibliţně 900 dětí do 19- ti let (Špaňhelová, 2009). Smrt dítěte je jednou z nejtěţších ztrát, se kterou se během ţivota můţe kaţdý z nás setkat. Smrtí přicházíme o tohoto člověka nenávratně, definitivně. V takovéto situaci je zcela normální, ţe se pozůstalí rodiče potýkají s hlubokým zármutkem, pocitem opuštění, bezmoci, zoufalství a beznaděje. Mnohdy pak pochybují o spravedlnosti tohoto světa a s tím i související ztrátou smyslu ţivota. Goger (in Parkes, Prigerson, 2010) povaţuje smrt dítěte za nejvíce nepříjemnou a dlouhotrvající ztrátu, která je nejen pro rodiče obzvláště těţko tolerovaná. Umírání a následná smrt dítěte je pro nás obzvláště náročná nejen kvůli jeho věku, ale i jeho závislosti na okolí a s tím i souvisejícími všudypřítomnými pocity viny, nejistoty a křivdy. Závaţné onemocnění, proces umírání a nevyhnutelná smrt dítěte je velmi citlivým a mimořádně sloţitým problémem a jehoţ závaţnost spočívá převáţně v tom, ţe je touto situací nenávratně zasaţena celá rodina. Na ztrátu dítěte je nazíráno jako na nejtragičtější a proţívána je jako nejnespravedlnější ze všech moţných ztrát (Rando in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Pro většinu pozůstalých rodičů je to zajisté nejhorší zkušeností, kterou jim ţivot přichystal. To ostatně potvrzuje i následující tvrzení:,,jedinou věcí, která by mohla být horší než smrt mého syna, by bylo, kdyby zemřela i moje dcera. Smrt dítěte porušuje všechny biologické zákony světa vycházející z toho, ţe staří by měli umírat dříve neţ mladí. V takovémto případě je zákon porušen a v pozůstalých to zachovává pocit pobouření a nespravedlnosti. Budoucnost a s ní spojená očekávání se pro rodinu naprosto mění, vzniká v ní prázdnota, která zde bude uţ navţdy (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007, s. 105). 2.3 Pohled na smrt dítěte v minulosti a dnes Stejně tak jako vztah ke smrti a jeho hloubka pochopení se během našeho ţivota mění, tak i pohled na smrt dítěte se během společenského vývoje měnil. Dříve se na smrt dítěte nepochybně nedívalo stejně jako dnes. V minulosti se kaţdá rodina musela se smrtí některého ze svých členů potýkat mnohem častěji, neţ je tomu dnes. Lidé se setkávali se smrtí nikoliv jen na konci svého ţivota, nýbrţ i na jeho počátku. Úmrtnost novorozenců a kojenců byla nesmírně vysoká. Ze sta dětí, které 16

17 byly přivedeny na svět a následně pak zapsány do matriky, zemřelo aţ třicet dětí před doţitím jednoho roku (Moţný, 1990). Vysokou kojeneckou úmrtností byl obzvláště zasaţen vztah mezi rodiči a dítětem a v neposlední řadě pak jeho samotné postavení v rodině. Mnohdy se stávalo, ţe si dítě v rodině nestihlo získat ani svoji vlastní totoţnost. Vysoká úmrtnost dětí byla důsledkem toho, ţe,,rodiče nemohli investovat tolik citu do vztahu ke každému sotva narozenému. Kdyby smrt dítěte byla pro ně takovou ranou, jakou utrpí rodiče smrtí malého dítěte dnes, překročila by prostě častá smrt jejich lidsky omezenou schopnost snášet utrpení. Musel tedy nutně být jejich vztah k jednotlivým dětem podle našich měřítek méně vřelý a láskyplný (Moţný, 1990, s ). A protoţe úmrtí dítěte nebylo pro rodinu ničím nečekaným, aspoň ne v takové míře, jako je tomu dnes, rodiče se k dítěti tolik neupoutávali a v jejich zájmu si k nim nepěstovali takový vztah a neinvestovali tolik lásky a energie, jako je tomu kupříkladu dnes. Nejen vysoká úmrtnost dětí, ale samozřejmě i ostatních členů rodiny, vytyčovala rodinné klima této doby, tak i přímo organizovala fyzický ţivot rodiny, udávala rytmus ţivotního cyklu a určovala vnitřní uspořádání celé rodiny (Moţný, 1990). Dnes jiţ tomu není jako dříve, kdy rodiče více počítali se ztrátou svého dítěte a to jiţ v útlém věku. Ztrátu dítěte tedy rodiče akceptovali podstatně lépe neţ je tomu dnes (Kubíčková, 2001). V současnosti smrt mnohem výrazněji zasahuje do citového pozadí rodinného ţivota a o to více se všech členů rodiny dotýká. Rodiče si budují vztah ke svému dítěti ještě dříve, neţ přijde na svět. V době porodu má jiţ matka za normálních podmínek ke svému očekávanému dítěti osobitě zformovaný citový vztah. Je tedy zcela evidentní, ţe časné úmrtí dítěte je jak pro matku, tak i pro otce obzvláště silnou ranou do rodinného systému plného očekávání, nadějí a hodnot. V případě úmrtí staršího dítěte, je tento zásah o to silnější, ţe vztah k dítěti byl nedílnou součástí identity obou rodičů (Dytrych, Matějček, 1994). Tématu týkající se pohledu na smrt dítěte v dobách minulých a dnes se blíţe věnuji v příloze č Okolnosti úmrtí dítěte To, jak budou pozůstalí na ztrátu svého dítěte reagovat, jak ji budou proţívat a jak se následně promítne i do stávajících rodinných vztahů, závisí i na tzv. okolnostech úmrtí dítěte. Je tedy velmi pravděpodobné, ţe jinak bude probíhat truchlení u rodičů, kteří přišli o své dítě v důsledku dlouhodobé nemoci, jinak budou reagovat rodiče, jejichţ dítě zemřelo náhle 17

18 tragicky a odlišné to bude i u rodičů, kterým se narodilo mrtvé dítě, nebo o něj přišli při potratu. V následující části se tedy budu věnovat jednotlivým okolnostem úmrtí dítěte Anticipovaná smrt O anticipovaném úmrtí mluvíme v případě, kdy smrt člověka nezasáhne náhle a neočekávaně. Takováto smrt bývá mnohdy doprovázena řadou příznaků, upozorněním pečujícího lékaře a postupným zhoršováním se zdravotního stavu pacienta (Kubíčková, 2001). Odborníci se shodují na tom, ţe anticipované truchlení je mnohdy velmi odlišné neţ v situaci, kdy rodina přijde o dítě náhle, tragicky. Zármutek se však dostaví v obou případech, ať uţ námi milovaný člověk zemře náhle, či byla jeho smrt očekávaná (Kubíčková in Špatenková, 2013). V případě anticipovaného úmrtí se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou a zármutkem lépe a rychleji, neţ ti, jejichţ blízký zemřel náhle a nečekaně. Z tohoto tvrzení však nemůţeme utvářet závěry, ţe by tito pozůstalí truchlili méně, nebo ţe by jejich intenzita zármutku byla menší. Pouze mají oproti truchlícím, jejichţ blízký zemřel náhle, určitý čas a prostor se na to připravit (Kubíčková, 2001). Nemoc a následné úmrtí námi blízkého člověka jsou vţdy velmi silným zásahem do našeho ţivota. Pro osobu, která se s takovouto ztrátou nikdy nemusela potýkat, je jen velmi obtíţně představitelná. Ţivot, který jsme doposud ţili, uţ nikdy nebude takový jako doposud. Na tuto skutečnost ostatně poukazují i Melvin a Lukeman (in Dohnalová, 2010), kteří se pozastavují nad jednotlivými dopady na praktické aspekty kaţdodenního ţivota související se smrtí dítěte. Rodiče se musí nejen v době, kdy je dítě dlouhodobě nevyléčitelně nemocné, ale i následně po jeho skonu, vyrovnávat s psychickým traumatem a jsou nuceni se postavit ţivotním úkolům, které v důsledku nemoci a smrti dítěte před nimi vyvstaly. Období vztahující se k oznámení diagnózy bývá zpravidla obrovskou zátěţí pro všechny členy rodiny nejen v důsledku změny rolí, ale i doposud stávajících vztahů. Sourozenci se často potýkají nejen se ztrátou dosavadního vztahu se svým sourozencem, ale v důsledku jeho váţného onemocnění i s oslabením vztahu s rodiči, kteří primárně zastávají roli pečovatele (Lewis, Prescott in Bukovská, 2011). Problém, který mnohdy v rodině vyvstává, souvisí s tím, ţe se ostatní děti cítí opomíjené, zanedbávané a méně milované. Takovéto rozpoloţení můţe nenapravitelně poznamenat vztah sourozenců k nemocnému (Bukovská, 2011). Tuto myšlenku dále rozvíjí i Dohnalová (2010) která uvádí, ţe období související s léčbou dítěte je pro rodinu zatěţující v mnoha směrech. Manţelé se spolu učí ţít 18

19 zcela na jiné úrovni neţ doposud, coţ klade velkou zátěţ na trvalost a hloubku jejich stávajícího vztahu Neanticipovaná smrt Neanticipovanou smrtí označujeme takové situace, kdy ke smrti došlo náhle, neočekávaně, bez jakýchkoliv předchozích upozornění. Kubíčková (2001) neanticipované úmrtí dělí do následujících několika kategorií: a) nehoda b) vraţda c) sebevraţda d) syndrom náhlého úmrtí kojence (SIDS) Nehoda Shanfield (in Kubíčková, 2001) uvádí, ţe míra zármutku, deprese a pocity viny je v případě, kdy dítě zemře za takovýchto okolností, u pozůstalých rodičů mnohem intenzivnější neţ v situacích, kdy rodina přijde o dítě v důsledku smrtelného onemocnění. Mimo těchto patologických reakcí na ztrátu svého dítěte, bylo u těchto rodičů dokázáno, ţe byli-li přítomni u této nehody, nebo byli-li přímo jejími aktéry, daleko častěji se u těchto pozůstalých rodičů rozvíjí tzv. posttraumatická stresová porucha. Typickými projevy jsou opakované znovuproţívání traumatu v podobě ţivých vzpomínek, snů, nočních můr, které jsou doprovázeny emočním oploštěním, uzavřením se do sebe, či vyhýbáním se situacím, které rodičům toto trauma opakovaně připomínají (Kubíčková, 2001). Vraţda Vraţda je, troufám si říci, téměř kaţdým z nás povaţována za zvlášť tragickou smrt. Pokud přijde rodina o svoje dítě právě tímto způsobem, je truchlení pozůstalých rodičů a ostatních blízkých komplikováno silným pocitem viny a hněvu, touhou po pomstě a deziluzí ve vztahu k autoritám, které měli tomuto neštěstí zabránit (Parkes in Kubíčková, 2001). Sebevraţda Tento způsob skončení se ţivotem je pro mnohé nejméně přijatelným a nejobtíţněji zvládnutelným typem ztráty. Lidé nejen ţe nemohou pochopit, proč je jejich milovaný opustil právě takovým způsobem, ale i následné pocity hněvu a viny nabývají v případě sebevraţdy 19

20 nezvyklé intenzity. Pozůstalí mnohdy hledají příčinu sebevraţdy právě v sobě, coţ se stává jakýmsi spouštěčem pro sebevraţdu sebe samých. Důvodů můţe být v takové situaci hned několik:,,sebevražda představuje sociálně neakceptovatelný způsob smrti a pozůstalí po sebevrahovi trpí velkým pocitem studu a hanby, negativní stigmatizací a případným sociálním vyloučením (Kubíčková, 2001, s ).,,Tento sekundární psychický tlak omezuje interakci pozůstalého se sociálním okolím a může také dramaticky změnit vztahy uvnitř rodiny (Worden in Kubíčková, 2001, s. 49). Syndrom náhlého úmrtí kojence (SIDS) Syndrom náhlého úmrtí kojenců je specifickým typem ztráty dítěte právě kvůli tomu, ţe postihuje zdánlivě zcela zdravé dítě. SIDS postihuje děti nejčastěji mezi druhým a šestým měsícem ţivota. Takovéto úmrtí přichází zcela neočekávaně a značně narušuje vztahy mezi partnery, u kterých vyvolává silné pocity viny, výčitky svědomí či obviňování jeden druhého (Kubíčková, 2001). Další, často opomíjenou kategorii, jsou truchlící rodiče, kteří se vypořádávají s tím, ţe se jim narodilo mrtvé dítě. Davis (rok neuveden, online) uvádí, ţe bolest z takovéto ztráty je úplně jiná, neţ kterou proţívají rodiče, kterým zemře dítě starší. I přesto, ţe tyto matky často tíţí pocity viny, ţe selhaly ve své roli matky a často chtějí na vše zapomenout, potřebují se na druhou stranu ujistit, ţe jejich dítě ţilo, např. prostřednictvím fotografií z ultrazvuku. 2.5 Zármutek Nikdo nevíme, jak nám bude po naší vlastní smrti. Známe pouze bolest těch, kteří zůstali, přeţili, zatímco jejich blízký nenávratně odešel. V této části své práce bych se tedy ráda blíţe zaměřila právě na zármutek, jako na jednu z reakcí, která se po ztrátě blízkého člověka u pozůstalého objeví. Výraz pozůstalý líčí skutečnost, ţe člověk po úmrtí blízké osoby nezůstává tím, kým doposud byl. Zármutek, tedy proţitek ztráty, je nedomyslitelnou součástí lidského bytí. Je individuální zkušeností, jejíţ důsledky zasahují napříč generacemi (Gjuřičová, Kubička, 2009). 20

21 Podoby zármutku jsou velmi proměnlivé. Proţitek ztráty je z velké části ovlivněn kulturními vzorci dané společnosti nebo komunity. I přesto je však tento proţitek vysoce individuální. Lidé, jejichţ zármutek je pro ně zcela neúnosný, si mnohdy vytváří fantazijní svět, ve kterém se tato tragická událost nestala. Realita, která tuto ztrátu neakceptuje, se často stává útočištěm, kam právě nejen pozůstalí rodiče utíkají a snaţí se udrţet vlastní integritu. Vedle ní je vţdy ovšem taková realita, která je si této ztráty plně vědoma (Gjuřičová, Kubička, 2009). Kdy truchlení u pozůstalých započne, jak bude probíhat, kdy a jakým způsobem skončí, tyto všechny skutečnosti závisí na řadě okolností. I přesto, ţe jsem výše uvedla, ţe zármutek a s ním spojené proţívání je zcela individuální, můţeme v proţívání zármutku shledat určité společné determinanty. Kubíčková (2001) uvádí následující: Determinanty vztahující se k zesnulému (,,Kdo byl zesnulý? ) Příbuzenský poměr (rodič, sourozenec, dítě, prarodič) Věk zemřelého (dítě, dospělý člověk, starý člověk) Faktory vztahu (charakter, síla a jistota vazby, stupeň závislosti) Okolnosti úmrtí (anticipovaná ztráta, náhlá nečekaná smrt, tragická smrt, sebevraţda) Determinanty vztahující se k truchlícímu (,,Kdo je truchlící? ) Pohlaví (ţena, muţ) Věk truchlícího (dítě, dospělý člověk, starý člověk) Osobnostní faktory (emoční a sociální zralost, citová labilita, extroverze nebo introverze, citové zábrany, duševní onemocnění v anamnéze) Předcházející zkušenost se smrtí a truchlením (první nebo opakovaná ztráta blízkého člověka) Náboţenské přesvědčení Sociokulturní faktory Rodinné faktory Sociální podpora (sociální kontakty nebo sociální izolace) Sekundární stresy Konkrétněji se všem výše uvedeným determinantám věnuji v příloze č

22 2.6 Truchlení Truchlení je komplexní proces zahrnující všechny úrovně ţití - emoce, vztahy, myšlení, chování, tělesné proţívání i celkové sebepojetí (Bukovská, 2011). Truchlení začíná obvykle smrtí blízkého člověka, nicméně se s ním setkáváme i u jiných významných ztrát. Zármutek je charakterizován jako,,přirozený prožitek vyrovnávání se se ztrátou a truchlení je přirozené společenské chování, kterým člověk dává okolí najevo, že prožívá zármutek a hoře. Truchlení jako chování tedy vyjadřuje ţal nad samotnou ztrátou a skutečná jeho délka vţdy závisí na konkrétním vztahu k zemřelému (Baštecká, 2005, s.57). Je to přirozený a nezbytný proces, bez kterého není moţné dospět k akceptování ztráty blízké osoby. Truchlení je tedy odpovídající reakcí umoţňující ztrátu nejen přijmout, ale časem se s ní adekvátně vyrovnat (Kubíčková, 2001). Dopady smrti jsou natolik subjektivní, ţe se nenajdou dva lidé, kteří by truchlili stejným způsobem, u nichţ by truchlení mělo stejný průběh a trvalo stejnou dobu. V důsledku toho, ţe je celý proces přizpůsobování se této ztrátě pouze zřídka synchronizovaný u obou rodičů, dochází mezi nimi k mnohým nedorozuměním, rozvrácení komunikace nebo narušení vztahů (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). O těchto konkrétních problémech se blíţe zmíním v následující kapitole. Worden (in Bukovská, 2011) uvádí v závislosti na truchlení čtyři úkoly, kterými by si měl pozůstalý projít, přičemţ zvládat je lze v nejrůznějším pořadí. Truchlící se k nim můţe libovolně vracet a posléze je zpracovávat podle svého aktuálního vývoje. Prvním úkolem je přijmout samotnou realitu ztráty a v souvislosti s tím zpracovat emocionální dopad této ztráty. Následující úkol spočívá v přežití bolesti a emocích spojených se smrtí blízkého člověka. Třetí úloha, tedy přizpůsobení se prostředí bez zesnulého, vychází z konkrétních rolí a vztahů, které mrtvý hrál v ţivotě pozůstalého. Posledním úkolem je odsunout zesnulého z rámce života živých a nalezení patřičných způsobů, jak mu i po smrti uchovat památku. Zapotřebí je přetvořit pouto k zesnulému a vnímat tento vztah v nové perspektivě. I přesto, ţe je truchlení, jako přirozená reakce na smrt blízké osoby, vysoce individuální a jednotlivé projevy zármutku jsou multideterminovány, je moţné stanovit několik stádií, kterými většina pozůstalých prochází. V odborné literatuře sice existují neshody mezi tím, kolik těchto fází skutečně je, pro bliţší představu jsem však níţe uvedla rozdělení do tří fází, na které poukazuje Kubíčková (2001). 22

23 Normální proces truchlení má tři stadia: 1. Období otřesu (konfuze) 2. Období intenzivního zármutku a ţalu (exprese) 3. Období rekonvalescence (akceptace) Stadium konfuze je typické různorodými pocity na straně pozůstalých. Nevědí, nemohou a ani nechtějí pochopit a akceptovat následky ztráty milovaného člověka. Pro pozůstalé je v tuto chvíli téměř nemoţné přijímat projevy soustrasti, jejich ţivot získává zcela jiný rozměr plný zmatku, chaosu, kdy uţ nic nebude, tak jako dříve a i natolik běţné činnosti kaţdodenního ţivota se pro ně stávají namáhavými. Toto období končí u někoho pohřbem, kdy na straně pozůstalých dochází k uznání reality. Naopak u někoho můţe přetrvávat i po pohřbu. Stále v nich ţije představa, ţe se blízký opět vrátí. Tato představa však podstatně narušuje chod domácnosti a ţivotního stylu celé rodiny. Lze se domnívat, ţe u pozůstalých, které blízká osoba opustila náhle, bude stadium konfuze přetrvávat delší dobu (Kubíčková, 2001) Stadium exprese trvá zpravidla rok, někdy však déle a zahrnuje zvláštní příleţitosti, ke kterým se pojí nejen výročí úmrtí a pohřbu blízké osoby, ale i určité rodinné rituály. V tomto období jsou jiţ truchlící schopni nazývat věci pravým jménem a odpovědět si na otázku,,proč? V tomto stadiu je velkým přínosem formalizovaný projev soustrasti, který symbolizuje natolik důleţitou sociální podporu. Pozůstalí jsou mnohem sdílnější, chtějí se podělit o svůj ţal a zároveň se ujistit, ţe zemřelý chybí i jiným osobám. Prvořadým úkolem typickým pro toto stadium je přehodnocení vztahu k zemřelému, ale také k ostatním lidem a k sobě. Truchlící dávají průchod pocitům zoufalství, lítosti, osamělosti, atd. Střídají se v obdobích, kdy se truchlící domnívá, ţe uţ to má tzv. za sebou, s bolestnými návraty do stavů deprese. Truchlící mohou pociťovat rozčarování v důsledku toho, ţe se ostatní truchlící například v téţe rodině vyrovnávají se ztrátou jinak nebo rychleji (Kubíčková, 2001). Stadium akceptace trvá řádově několik měsíců, spíše však let, kdy si truchlící nejen připouštějí, ale i přijímají skutečnost, ţe zůstali opravdu sami. Přechod do tohoto stadia není automatický a nemůţe se učinit příliš brzy, protoţe by pozůstalý neprodělal ţal a truchlení úplně. Na druhou stranu pokud by k přechodu do tohoto stadia nedošlo, pocity vůči zemřelému by se staly základem všedního dne a postupně by se rozvinuly aţ do patologické reakce na ztrátu. Pokud poslední stadium probíhá, tak jak má, pozůstalí si pomalu budují svou novou identitu, organizují si nově svůj ţivot, ve kterém jiţ nejsou závislí na zemřelém. Jsou 23

24 schopni otevřít se novým vztahům bez výčitek svědomí a o zemřelém dokáţou mluvit bez výraznějších vnějších projevů nebo intenzivních proţitků. Pozůstalí tedy jiţ svoji ztrátu akceptují a mají o zesnulém vytvořený reálný obraz (Kubíčková, 2001). 24

25 3 ZMĚNY V RODINNÝCH VZTAZÍCH PO ÚMRTÍ DÍTĚTE Pod pojmem smrt si něco jiného představí dítě, dospívající a něco zcela odlišného dospělý člověk. Jinak jí v různém věku rozumíme, jinak se zaměstnáváme myšlenkami na ni a jinak se těmto myšlenkám bráníme. Smrt nepředstavuje pouze přeměnu, kdy se ţivý člověk stává mrtvým tělem, ale váţí se k ní i všechny trvale nenávratné následky, které pro nás tato osoba představovala (Říčan, 1990). Je zcela zřejmé, ţe smrt dítěte představuje pro partnerský a rodičovský vztah obrovskou zátěţ. Nenávratně se s ní tedy mění i vztahy, které v rodině doposud panovaly. Změnou se pro účely mé práce rozumí ty obraty, které nastaly v rodinných vztazích v souvislosti s úmrtím dítěte. Konkrétně se zaměřuji na změny ve vztazích mezi pozůstalými rodiči a mezi těmito rodiči a jejich přeţivšími dětmi. Ve svém výzkumu pak pojednávám o jednotlivých faktorech, které podle respondentek měly největší vliv na to, jak se po smrti jejich potomka změnily vnitřní rodinné vztahy. Zaměřuji se např. na modifikaci rolí, na změny v sexuálním ţivotě, v komunikaci, na změny hodnotového ţebříčku, atd. Všechny tyto faktory hrají primární roli v tom, zda tato událost jednotlivé členy sblíţí, či dojde aţ k trvalému rozpadu vztahu. Pod pojmem setkávají se v mé práci rozumí to, čemu byli rodiče po smrti svého dítěte vystaveni, s čím se museli v důsledku toho potýkat a následně i vyrovnávat. Mnohdy kolem sebe slýcháme, jaké důsledky má ztráta blízkého člověka na jednotlivce, nicméně bychom neměli opomenout fakt, ţe většina takto významných ztrát, se odehrává v kontextu celé rodiny. Působí tedy na rodinný systém jako celek. I přesto, ţe je truchlení velmi individuální záleţitostí, vţdy je truchlící součástí určitého společenství, jakou je například právě rodina, kde jeden ovlivňuje druhého. Při práci s rodinou, která se vyrovnává se ztrátou dítěte, je velice důleţité věnovat pozornost právě jednotlivým rodinným vztahům, tedy tomu, jak je rodina semknuta dohromady, jak se jednotliví její členové podporují, či zda mezi sebou dokáţou otevřeně komunikovat a řešit problémy (Aranda, O Connor, 2005). Právě tato a mnohá další spektra se nezanedbatelným způsobem podepisují na rodinných vztazích. Je tedy zcela ţádoucí, abych se právě v této části své práce pozastavila nad jednotlivými změnami, které se po úmrtí dítěte promítají do vzájemných vztahů a mnohdy i do fungování celé rodiny. 25

26 3.1 Změny v partnerských vztazích Rodiče rodí děti proto, aby svůj ţivot ţily a také plně proţily. Proto není divu, ţe mnoho z nich by svůj ţivot vyměnilo za ţivot svých dětí. Zármutek rodičů je vysoce individuální, nevyvíjí se předvídatelným způsobem a má řadu dílčích aspektů. Většina rodičů se i přesto shoduje na tom, ţe bolest z této pro ně natolik nespravedlivé ztráty nikdy nevymizí a není dne, kdy by si na své dítě nevzpomněli. Rodiče se přes tuto ztrátu nikdy skutečně nepřenesou, ale jednoduše se s ní učí ţít- musí se naučit znovu smát, projevovat zájem o ţivot jako takový, ale samozřejmě i tyto krásné chvilky jsou opět vystřídány právě vzpomínkami na smrt. Na smrt, která uţ provţdy bude tou nejtrpčí věcí v ţivotě celé rodiny, která uţ nikdy nebude takovou, jakou byla doposud. Kaţdé dítě je jedinečné a jeho smrtí ztrácí rodiče kus sebe, je tedy někdy zcela nepodstatné, kolik dalších dětí rodiče mají. Ztráta se týká jedinečného vztahu, který s tímto dítětem měli (McLarenová in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007). Mnozí rodiče, kteří se setkali tváří v tvář smrti svého dítěte, poukazují na to, ţe samotná smrt není tím nejhorším. To, co je připraví o veškerou sílu, energii a víru ve spravedlnost ţivota, je komplexní proces umírání, kdy vidí své dítě nejen chřadnout a velmi trpět, ale zároveň si jsou i plně vědomi toho, ţe právě tyto chvilky mohou být těmi posledními, které se svým dítětem budou moci strávit. Samotná nemoc a následná smrt nepostihuje jenom jednoho člověka, nýbrţ celou jeho rodinu. Ţivot dítěte můţe v setině okamţiku skončit, ale některé problémy rodiny mohou teprve přijít. Ztráty spojené s úmrtím dítěte vyvolávají v jakémkoli věku vztahové chování, v důsledku kterého vychází mnohdy najevo řada dřívějších problémů, které mohou být zdrojem potíţí, někdy však naopak i příleţitostí k tomu, aby se pozůstalí naučili se ztrátou lépe vyrovnat (Couldricková, Parkes, Relfová, 2007). Dijkstrová a Stroebeová (in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007) v souvislosti s tím uvádějí, ţe v některých rodinách dochází ke zhoršení vztahů, jiné ţádnou změnu zaznamenat nemusí a jindy se mohou rodinné vztahy dokonce stmelit a zlepšit. Vţdy velmi záleţí na kvalitě vztahu, který v rodině panoval před smrtí dítěte. K tomu Gilbert dodává, ţe,,chceme-li uvažovat o tom, které otázky jsou důležité pro vztah pozůstalých rodičů, musíme nejdříve rozpoznat jejich myšlenky a pocity, které mají jako jednotlivci (Gilbert in Firthová, Luffová, Oliviere, 2007, s. 110). Vyrovnání se se ztrátou dítěte je u pozůstalého komplikováno mnoha faktory, které leckdy vyústí v silné pocity viny, výčitky svědomí, obviňování partnera, problémy v psychickém stavu a partnerském souţití, ztrátu důvěry, narušení komunikace mezi manţely, 26

27 nebo vyústí v problémy v sexuálním souţití (Kubíčková, 2001). Tyto všechny změny v partnerských vztazích se pak samozřejmě promítají do rovnováhy rodinného systému. Na základě prostudované literatury (např. Kubíčková, Worden, Špaňhelová, atd.) uvádím klíčové oblasti, které zasahují do rodinných vztahů: Rozdílné proţívání ztráty Obviňování se ze smrti dítěte, vzájemné obviňování se Smysl smrti dítěte Praktické otázky vztahující se k mrtvému dítěti Hodnotový ţebříček Sexuální ţivot Ztráta role rodiče Sociální kontakty Únikové reakce Okolnosti úmrtí Rozdílné proţívání ztráty Kaţdá náročnější situace, se kterou se rodina potýká, zasahuje nejen do jejího běţného fungování, ale zapíše se i do vztahů mezi nejbliţšími. V prvních dnech, či týdnech chceme být většinou sami, svoji bolest si chceme proţít o samotě, chceme se vyplakat, zbavit výčitek a svého zoufalství. Tento čas je pro kaţdého pozůstalého velmi cenný. Pokud je ţal proţíván krátkou dobu, vnímá partner i děti, ţe je to tak přirozené. Pokud se však toto období značně prodlouţí, můţe dojít k tomu, ţe se partneři vzdálí natolik, ţe budou ztrácet zájem být stále spolu (Špaňhelová, 2009). Smrt dítěte vzbuzuje u pozůstalých rodičů rozmanité reakce. Mnozí lidé se domnívají, ţe touto tragickou událostí jsou více zasaţeny právě matky. Na to poukazuje i Špatenková (2006), která tvrdí, ţe smrt dítěte je to nejhorší, co ţenu můţe potkat. Je nepochopitelná, předčasná a nepřirozená. Zarmoucená matka ztrácí v okamţiku svoji minulost, současnost i budoucnost a všechno pro ni ztrácí smysl. Fakt, ţe ţeny jsou smrtí svého dítěte zasaţeny více neţ muţi, potvrzuje i Parkes. Jeho studie ukazuje, ţe poměr mezi muţi a ţenami, které vyhledali psychiatrickou pomoc, bylo 1:7 (Parkes in Kubíčková, 2001). Pravděpodobnější vysvětlení však je to, ţe ţeny a jejich projevy zármutku jsou na rozdíl od muţů manifestovanější, zatímco muţi jsou v tomto směru spíše latentní (Kubíčková, 2001). Nejen 27