TAJNÉ SPOLEČNOSTI NEJKRUTĚJŠÍ V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN

Transkript

1 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN Copyright Michael 0'Mara Books Ltd, 2005 Translation Jan Mrlík, 2006 Copyright ALPRESS, s. r. o. Všechna práva vyhrazena. Z anglického originálu The Most Evil Secret Societies In History přeložil Jan Mrlík Redakční úprava Eva Mikolášková Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2006 shop alpress.cz Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o. r Vídeňská 113, Brno Vydání první

2 OBSAH Úvod ILUMINÁTI Zakladatelé nového světového pořádku ARGENTEUM ASTRUM Orgie na Sicílii SPOLEČNOST THULE Předchŧdci nacismu MUTI Rituální oběť v Londýně TONGY Spolky ve znamení draka KU-KLUX-KLAN Neviditelná říše ŘÁD CHRÁMU SLUNCE Zkouška ohněm ASASlNOVÉ První teroristé v dějinách ÓM ŠINRIKJÓ Sekta nejvyšší pravdy" MAU-MAU Vzpoura Afričanŧ ODESSA Úniková cesta nacistŧ KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ Sanatorium vedené šílenci THUGOVÉ Uctívači Kálí CAMORRA Stín nad Neapolí SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ Démonismus, smilstvo a politika

3 ÚVOD Od dob, kdy se člověk dokázal poprvé domluvit s jiným člověkem, vytvářet společenskou hierarchii a organizovat vzájemně prospěšná shromáţdění, jej také zřejmě fascinuje vytváření a existence tajných společností. Většina z nich jsou (a vţdycky byly) organizace zcela neškodné, skupinky stejně smýšlejících jedincŧ, které sjednocuje společný cíl. Do této kategorie spadají pánské večerní kluby či univerzitní bratrstva, které přitahují nanejvýš jedince mající zájem o určité elitní postavení Či podivné a tajemné víry. Jiné organizace naopak nejsou zdaleka tak nevinné, jejich program skrývá daleko hrozivější náplň a vyţadují krvavé přísahy, naprosté podřízení osobního ţivota svých členŧ pravidlŧm kultu a jejich podrobení despotickému vŧdci, V tomto souboru jsem se pokusila shromáţdit údaje o několika takových utajovaných a stínových skupinách - organizacích, které pŧsobily po celém světě v končinách tak rŧznorodých, jako jsou Japonsko, Amerika, Keňa, Německo, Anglie, Švýcarsko a Itálie. Kdyţ přijde řeč na tajné společnosti, často se brzy zjistí, ţe tyto organizace spadají do zřetelně odlišných kategorií. Platí to i o skupinách popisovaných v této knize. Existuje zásadní rozdíl mezi společnostmi zabývajícími se politickými cíli (jako Kolektiv socialistických pacientŧ, Mau-Mau, Odessa či asasínové) a organizacemi posledního soudu", k nimţ náleţí Óm Šinrikjó nebo řád Chrámu slunce. Podobně Ku-klux-klan, jehoţ hlavním cílem bylo a bohuţel stále je prosazování ostře rasistických myšlenek, je moţno do určité míry přiřadit ke společnosti Thule {protoţe obě skupiny vycházely z víry v dokonalou nadřazenou rasu), zatímco tongy či Camorra patří do oddílu s obecným označením skupiny organizovaného zločinu". Co ale s takovými společnostmi, jako byl například Spolek pekelného ohně? Jak zapadají do celkového obrazu a do jaké kategorie vlastně náleţí? V řadě ohledŧ stojí Spolek pekelného ohně mimo soubor popisovaný v této knize, protoţe představuje nejmenší" zlo. Vznikl v Anglii v osmnáctém století jako skupina velice vlivných muţŧ, kteří se rádi míchali do politiky, ale jejich hlavní ţivotní náplní bylo rozmanité hýření; v porovnání prakticky se všemi ostatními tajnými společnostmi uvedenými v tomto díle šlo o společnost relativně neškodnou. Ovšem Spolek pekelného ohně velmi zřetelně ilustruje zdánlivě neukojitelnou touhu lidí vytvářet stav my proti ostatním" tím, ţe se zorganizuje skupina, k níţ mŧţe náleţet pouze nevelký počet vybraných jedincŧ. To je zcela nepochybně ústřední princip všech tajných společností. Argenteum Astrum - tajnŧstkářská organizace Aleistera Crowleye -je toho dalším zářným příkladem. Byl to spolek poněkud nechutný, nepokrytě elitářský a hraničící s Šílenstvím, ale ve skutečnosti dokládal tuţbu některých jedincŧ, aby byli povaţováni za cosi zvláštního" a odlišného od masy ostatních lidí, za něco lepšího, neţ jsou ostatní. Čím neproniknutelnější je učení takové skupiny, čím obskurněj-ší a bizarnější jsou její iniciační rituály, tím přitaţlivější se Členství v takové organizaci jeví těm, kteří touţí uspokojit své podivné libŧstky. Tato myšlenka mŧţe naznačovat odpověď na otázku, proč kulty jako Óm Šinrikjó (jehoţ iniciační rituály jsou extrémně bizarní) nebo řád Chrámu slunce přitahují tak značný počet vyznavačŧ. Učení těchto dvou skupin se stává pro jejich členy náboţenstvím a prostředkem k tomu, aby nakonec dosáhli nesmrtelnosti.

4 Obdobné zjištění platí i pro asasíny (hašišíny), kteří byli přesvědčeni o tom, ţe za splnění svého vraţedného poslání budou odměněni věčnými rajskými rozkošemi. Je moţné nalézt určitou paralelu mezi tímto dávným kultem a dnešními sebevraţednými atentátníky, i kdyţ cílem asasínŧ bylo usmrtit pouze konkrétní osobu určenou jako cíl, aniţ by ublíţili nevinným přihlíţejícím, coţ se naprosto nedá říci o současných teroristech. Indičtí Thugové, jejichţ celý kult byl (alespoň zpočátku) vybudován na myšlence dosaţení věčné slávy tím, ţe obětují nevinné pocestné bohyni Kálí, také posléze ustoupili od náboţenských aspektŧ svého učení a preferovali jim osobně prospěšnější cíle - olupovali své oběti k vlastnímu obohacení. Při studiu tajných společností se opakovaně objevuje motiv osobního prospěchu, ať v podobě rádoby mesiášského postavení (jak tomu bylo v případě Aleistera Crowleye) nebo především peněţních ziskŧ, jako například u Šókó Asahary, vŧdce sekty Óm Šinrikjó. Do této kategorie je také moţno zahrnout organizaci Odessa, protoţe pŧvodně byla vytvořena k tomu, aby pomáhala nacistickým válečným zločincŧm po skončení druhé" světové války, i kdyţ zřejmě nefungovala tak romanticky", jak naznačuje romanopisec Frederick Forsyth v knize Spis Odessa, nicméně šlo o organizaci velmi úspěšnou, které se podařilo pomoci několika vysokým nacistickým dŧstojníkŧm k útěku před katovou oprátkou. K vytvoření tajné společnosti mohou vést i další dŧvody přinášející lidem osobní prospěch, jako například sebeobrana, ale při zkoumání těchto organizací brzy vyjde najevo, ţe významným zájmem takových skupin, jako byla například Odessa, je ještě cosi dalšího - snaha podporovat všeobecnou posedlost konspiračními teoriemi. Kdyţ existovala taková organizace jako Odessa, tak nepochybně budou ještě stále pŧsobit jiné společnosti, které svými zločinnými intrikami ovlivňují světovou politiku - proč ne? V tomto ohledu zřejmě není na celém světě druhá tajná společnost, která by přitahovala takovou pozornost jako ilumináti. Většině lidí byla zcela neznámá, dokud v roce 2000 nevyšel román Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni, Česky vydáno v roce 2003, pozn. překl.); od doby, kdy se tato kniha dostala na pulty knihkupcŧ, dosáhl hlad veřejnosti po informacích o této velmi ezoterické tajné organizaci monumentálních rozměrŧ. Proč je tomu tak a co se vŧbec skrývá za touto zvláštní skupinou, ţe vyvolala takovou neslýchanou reakci? Odpověď spočívá v konstatování, ţe Dan Brown je vynikající autor a vypravěč příběhŧ, přičemţ jeho kníţka Andělé a démoni vychází ze scénáře, který se zamlouvá naprosté většině z nás - malá skupinka lidí bojuje proti daleko početnější a neuvěřitelně mocné organizaci, v tomto případě proti katolické církvi. Tento model střetnutí Davida a Goliáše" je starý jako lidstvo samo; jeví se být jedním ze vzorcŧ lidské psychiky a moţná v nás všech Dan Brown svou kníţkou uvolnil nějakou emocionální pojistku. Navíc Brown zahrál na strunu přesvědčení, které hluboko v sobě má uloţeno asi kaţdý, ţe totiţ nic není takové, jak se zdá": ţe někde v pozadí světového dění pŧsobí nějaká zlovolná spiknutí a veřejnost je neustále klamána, obelhávána a konejšena do falešného pocitu bezpečí tím, ţe se jí říká všechno, jen ne pravda. Vezměme například Hitlerovu sebevraţdu na konci druhé světové války nebo první přistání Člověka na Měsíci. O obou událostech se uţ napsaly miliony slov, která tvrdila, ţe ani

5 jedna z těchto dvou událostí se ve skutečnosti nestala. Podle mnoha pravicově orientovaných konspiračních teorií bychom měli naopak věřit tomu, ţe Hitler je stále naţivu a v poklidu si uţívá někde v Jiţní Americe; první přistání na Měsíci se podle mínění řady lidí naopak odehrálo pouze v televizním studiu, poté co byli Američané nuceni zrušit skutečny" let kvŧli technickým problémŧm. Divokých, spletitých a poněkud praštěných konspiračních teorií je moţné najít celou řadu. Fenomén iluminátŧ je prostým rozvinutím této myšlenky, protoţe sekta stejného jména sice existovala v osmnáctém století v Bavorsku a propagovala svrţení zavedeného náboţenství ve prospěch Nového světového pořádku (New World Order), přesto však neexistuje naprosto ţádný dŧkaz o tom, ţe by se tato stará organizace v nynější době reformovala nebo ţe by ve svých plánech jakkoli uspěla. Naopak mezi skupiny, kterých bychom se měli bát a které se aktivně snaţí pozměnit tvářnost politiky ve svých zemích, patří teroristické organizace jako například Kolektiv socialistických pacientŧ (který sympatizoval s celou Škálou dalších teroristických skupin, například německou Frakcí Rudé armády, americkou organizací Weather Underground nebo skupinou Černí panteři, abychom jmenovali alespoň některé). Jejich cíle moţná byly z počátku idealistické, ale to, ţe se kvŧli prosazení svých zájmŧ uchýlily k násilí, absolutně neguje jakýkoli pozitivní výsledek, kterého by snad mohly dosáhnout. Podobně o hnutí Mau-Mau by bylo moţné tvrdit, ţe mělo legitimní dŧvod své existence v tajném odboji proti britskému koloniálnímu panování v Keni, ale jakmile se jeho členové chopili zbraní a zabíjeli nejen své bílé pány", nýbrţ i velké mnoţství svých černých krajanŧ, pozbyla tato organizace jakoukoli politickou kvalitu a změnila se ve společenství násilnických zločincŧ. Také společnosti jako byla Thule nebo je Ku-klux-klan prezentují daleko větší nebezpečí neţ spolky směřující k ovládnutí světa, jak je známe z příběhŧ o Jamesi Bondovi. Jak Thule, tak i KKK byly (a ve druhém případě ještě stále jsou) zákeřné organizace, jejichţ učení bez stínu pochyby přitahuje miliony lidí na celém světě. V poněkud menší míře také společnost Camorra a tongy svou činností krutě postihly tisíce lidí, ačkoli se nehlásily k ţádnému nenávistnému náboţenství ani nevyznávaly rasovou nadřazenost. Ovšem jak Camorra, tak tongy kolem své existence vybudovaly auru tajuplnosti, která veřejnost fascinovala do té míry, ţe si tyto organizace leckdo nebezpečně idealizoval. V tomto ohledu prodělala podobný vývoj i mafie, jejíţ tajné operace inspirovaly tvŧrce mnoha knih, filmŧ a dokumentŧ, které v nás povzbuzovaly vrozenou touhu dozvědět se něco, co bychom vědět neměli. Jinými slovy, přitaţlivost tajných organizací pramení z neodolatelné touhy zjistit, co se skrývá za zavřenými Modrovousový mi dveřmi. Tím je rovněţ moţné vysvětlit, ţe se neustále najde dostatek lidí ochotných připojit se k některé z bizarních tajných společností. Není sloţité pochopit, proč se rasisté hlásí ke Ku-klux-klanu nebo levicoví gueriloví bojovníci touţili vstoupit do Kolektivu socialistických pacientŧ, ale jen obtíţně se hledá vysvětlení, proě mŧţe někdo stát o příslušnost ke skupině tak zvláštní, jako je řád Chrámu slunce (Order of the Solar Temple). Je samozřejmě moţné vycházet z představy, ţe tito jedinci jsou psychicky narušení a jde o ztracené duše hledající dŧvod pro další bytí, snadno /.manipulovatelné k tomu, aby se vzdaly celoţivotních

6 úspor ve prospěch tajné společnosti; i kdyţ tyto dŧvody mohou odpovídat pravdě, přece se najdou lidé, u nichţ hraje při rozhodování o vstupu do sekty velmi významnou roli i zvědavost. Chtějí vědět, jak to vypadá na druhé straně dveří, zda jsou sliby sladkého ţivota po smrti pravdivé a zda jejich ţivoty nedostanou náhle nový rozměr. Jakmile však učiní první krok přes práh, je uţ většinou nemoţné se od skupiny odtrhnout (vzhledem k vŧdcŧm, kteří jsou silnými osobnostmi, a také se zřetelem k vymývání mozkŧ, jehoţ se někdy vŧdcové vŧči příslušníkŧm svých sekt dopouštějí). Ti, kteří se přece chtějí pokusit uniknout, velmi často musí Čelit hrozbě smrti, nebo - jako v případě řádu Chrámu slunce - odstartují předem připravený proces, který vede k úmrtí řady dalších osob. Po masových sebevraţdách" příslušníkŧ Chrámu slunce švýcarská vláda vytvořila informační centrum zaměřené na náboţenské kulty, kde se veřejnost mŧţe dozvědět pravdu o nebezpečích, která přináší vstup do podobné skupiny. Co se tedy dá dělat pro odvrácení lidí od toho, aby se zapojovali do takovýchto krutých, zvrácených a v mnoha případech i vraţedných podnikŧ? Odpověď je nesnadná. Kdekoli se lidé sdruţují, vytvoří se čas od času nějaká tajná společnost; jinak řečeno, tak jako obyvatelé Londýna ţijí jen pár desítek centimetrŧ od neviditelných potkanŧ, je stejně pravděpodobné, ţe ať ţijete v kterékoli části světa, pŧsobí tam také nějaký tajný spolek a buď konspiruje proto, aby dosáhl svrţení nějakého zapřísáhlého nepřítele, nebo plánuje jiný, stejně bizarní a násilný akt. SHELLEY KLEINOVA ILUMINÁTI ZAKLADATELÉ NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU Protože Weishaupt žil pod tyranií despoty a kněží, vědět, že je nezbytná opatrnost i při šíření informací a principů čisté morálky. To dodalo jeho názorům ovzduší tajuplnosti a bylo podkladem pro jeho vypovězení [...] Kdyby Weishaupt psal zde, kde v naší snaze přivést lidi k moudrosti a čestnosti není žádné utajování nutné, nenapadlo by ho vymýšlet k tomu účelu žádný tajný mechanismus. Thomas Jefferson Od doby, kdy Dan Brown publikoval románový bestseller Andělé a démoni, se ilumináti stali předmětem intenzivních spekulací jak u obecné veřejnosti, tak v médiích. Ve svém románu Brown čtenářŧm předkládá spletitý scénář, v němţ přísně utajovaná společnost, o které se předpokládalo, ţe jiţ několik století neexistuje, znovu obnoví svou činnost, aby pokračovala v krvavém zápase proti katolické církvi. Ale do jaké míry je Brownem popsaná dějová zápletka zaloţena na faktech? Existuje ještě dnes takováto skupina a je do dnešních časŧ akceschopná?

7 Jakmile se člověk pustí do studia povahy a aktivit tajných společností, zanedlouho se jen velmi obtíţně, pokud vŧbec, dají rozlišit fakta od fikce, realita od staletí starých výmyslŧ a pravda od naprosté lţi. Případ skupiny iluminátŧ není výjimkou, ba naopak, ze všech dostupných informací o té to skupině je velice sloţité poznat pravdu. Ilumináti přitahují velký zájem lidí, kteří se zajímají o všechny moţné nové světové pořádky, globální konspirační teorie a stínové organizace, jeţ údajně řídí světové dění. Během staletí si označení ilumináti (Illuminati) přisvojilo několik skupin, které se holedbaly, ţe mají v drţení gnostické texty nebo jiné, dokonce ještě mystičtější informace, které nejsou veřejně dostupné. První známý případ, kdy se označení ilumináti objevuje, pochází ze druhého století našeho letopočtu; tehdy se samozvaný prorok jménem Montanus, dříve vyznavač kultu bohyně Cybele (Kybele, Kybela apod.), přihlásil ke křesťanství. Poté zorganizoval skupinu, která stála v přímé opozici proti institucionalizované církvi. Vedle kněţek Prisky (či Priscilly) a Maxilly byl nejvěhlasnějším konvertitou k Montanově sektě katolický apologeta Tertullianus. Výjimečné dary, kterými byl Montanus nadán, nejlépe vykreslil historik Eusebius ze čtvrtého století, který popsal, jak konvertité podstupovali všemoţné náboţenské proţitky včetně mluvy cizím jazykem" a navštívení apokalyptickými viděními: Jejich opozičnictví a nedávná hereze, která je oddělila od církve, povstaly z následujícího dění [...} čerstvý konvertita jménem Montanus, skrze svou neukojitelnou tuţbu po vůdcovství, dal svému protivníkovi moţnost, aby se mu postavil. A upadl do vytrţení [...] jako by šílel a byl v extázi. zuřil a začal blábolit a vykřikovat podivné věci a proroctví proti zvykům, které se v církvi tradicí přenášely od samého počátku.' Mimo podobné blouznění však byla základem Montanova učení konstrukce konce světa", kterou mají v oblibě prakticky všechny sekty, o nichţ se v této knize hovoří. Aby svým věrným pomohl pochopit předkládané apokalyptické vize, stanovil Montanus přísná morální pravidla, která museli respektovat. Jejích cílem bylo očistit duši křesťana a odradit ho od shromaţďování hmotných statkŧ. Tato forma osvícení (iluminismu) vytrvala několik století především v Malé Asii, postupně však odumírala, aţ konečně v devátém století zcela zanikla. Po iluminátech pak nebylo ani vidu ani slechu aţ do patnáctého a šestnáctého století, kdy se ve Španělsku objevila náboţenská sekta, která sama sebe nazývala alumbrado (coţ lze zhruba přeloţit jako ilumináti"). Alumbradové tvrdili, ţe jsou v přímém spojení s Duchem svatým a ţe veškeré vnější formy náboţenského uctívání, například konání bohosluţeb, jsou zbytečné. Jednou zjejich nejranějších vŧd-kyň, která bezvýhradně tyto poučky prosazovala, byla dcera nádeníka ze Salamanky známá jako La Beata de Piedrahita. Prohlašovala, ţe vedla dlouhé rozhovory jak s Jeţíšem, tak Pannou Marií, kteráţto tvrzení přirozeně vyvolala zájem inkvizice. Jako zázrakem unikla smrti z rukou vyšetřovatelŧ, i kdyţ ostatní takové štěstí neměli. V Toledu byli vyznavači alumbradských idejí krutě bičováni a vězněni a inkvizice vydala dokonce tři samostatné edikty proti této náboţenské skupině, publikované v letech 1568, 1574 a Právě v roce 1623 vzniklo ve Francii hnutí známé pod označením illuminés (podle některých autorŧ

8 přišli jeho zakladatelé ze španělské Sevilly). V Pikardii se k této společnosti velmi rychle připojil značný počet přívrţencŧ. Adam Weishaupt byl v roce 1775 jmenován profesorem přirozeného a kanonického práva ingolstadtské univerzity, o devět let později byl však z univerzity vyhozen, poté co zformoval skupinu řečenou Řád perfektibilistů, později známou pod označením Illuminati. 0 povaze skupiny zvané illuminés, její věrouce a obřadech se vsak zachovalo velmi málo dokladŧ. Všeobecně se má za to, ţe Pierce Guérin, farář ze Saint-Georges de Roye, který zaloţil vlastní organizaci zvanou gurjnetové, se i se svými věrnými připojil k illuminés v roce O více neţ sto let později se na jihu Francie objevila další skupina nazývající se illuminés; jestliţe o pikardské sektě máme málo informací, pak o této prakticky ţádné. Dostáváme se však k pravděpodobně nejznámější ze všech iluminátských společností, která vznikla v osmnáctém století v Bavorsku. Adam Weishaupt se narodil 6. února 1748 v Ingolstadtu a jako mladý hoch získal vzdělání u jezuitských mnichŧ, kteří ho vychovali nejen k mlčenlivosti, ale také k respektování hierarchické poslušnosti, která se v tovaryšstvu Jeţíšovu vyţadovala. A přece navzdory svým blízkým vazbám na tento řád vyvolal u svých někdejších učitelŧ hněv. Kdyţ byl v roce 1775 jmenován profesorem občanského a kanonického práva ingolstadtské univerzity, nejenţe projevoval nepatřičné sklony k liberálnímu, kosmopolitickému smýšlení, ale také zatracoval poboţnŧstkářství a pověrčivé kněze". 2 Ne všichni se však obrátili proti němu, protoţe Weishaupt si zanedlouho vyslouţil vynikající pověst jak mezi studenty, tak u profesorŧ a jeho učení oceňovaly i další univerzity. Moţná právě tato podpora dodala Weishauptovi sebedŧvěru a přivedla ho k myšlence, ţe by se mohl stát vŧdcem nějaké vlivnější skupiny. 1. května 1776 Weishaupt za pomoci barona Adolpha von Kniggeho zformoval Řád perfektibilistŧ" (někdy uváděn téţ pod názvem Starobylí osvícení vizionáři bavorští" -pozn. překl.), který byl později znám pod označením Illuminati. Je zajímavé, ţe podle tvrzení některých historikŧ se právě od tohoto

9 data odvíjelo oslavování komunistického Prvního máje, ačkoli na podporu této teorie lze uvést jen velmi málo dŧkazŧ. Jisté však je ; ţe v roce 1777 byl Weishaupt vyzván, aby se připojil k zednářské lóţi Theodor zum guten Rath (Lóţe Theodor) pŧsobící v Mnichově. Pozvání přijal, ovšem většinu energie stále věnoval svým iluminá-tŧm, jejichţ doktrínu tvořila kuriózní směsice islámského mysticismu, jezuitské duševní disciplíny a něco z učení svobodných zednářŧ, z nichţ mnozí také horovali pro ideu osvícení". Nicméně Weishauptova skupina byla svébytným organismem s vlastní náplní činnosti a vlastními iniciativami. Za své poslání prohlašovala dodrţování přísného morálního kodexu, čímţ chtěla vytvořit společnost lidí dost silnou k tomu, aby mohla čelit silám zla. Přestoţe Weishauptovo hnutí bylo zcela oddělené od společnosti svobodných zednářŧ, vznikl ve vztahu k iluminátŧm apokryfní příběh, podle něhoţ prý kurýra jménem Lanz, který se k iluminátŧm připojil teprve nedávno, zasáhl blesk ve chvíli, kdy nesl balík s nejdŧleţitějšími Weishauptovými dokumenty. Lanz na místě zemřel, a kdyţ úřady objevily jeho tělo, našly u něho také Weishauptovy listiny, které údajně odhalily přímé spojení mezi jeho organizací a svobodnými zednáři. Moţná právě proto se v románu Dana Browna objevuje jako základní premisa příběh o tom, jak v šestnáctém století ilumináti (o nichţ Robert Langdon věří, ţe uţ v té době pŧsobili v Itálii), byli vyhnáni z Říma a přijali je bavorští svobodní zednáři; těch pak ilumináti vyuţili jako zástěrky pro své vlastní aktivity, takţe dovedně vytvořili tajnou společnost uvnitř jiţ existující tajné společnosti. Poté se zaměřili na Spojené státy, opět vyuţívajíce svobodných zednářŧ jako krytí k tomu, aby na americké pŧdě mohli zaloţit své vlastní útočiště. Langdon říká: Ilumináti vyuţili své infiltrace a pomáhali zakládat banky, univerzity a prŧmyslové podniky, kterými financovali své úsilí za dosaţení konečného cíle [...] Vytvoření jediného sjednoceného světového státu -jakéhosi světského Nového řádu světa." 3 To je úţasná představa a lze na ní názorně ilustrovat, jak chytře Brown splétá příběh svého vyprávění, avšak existuje jen málo dŧkazŧ, které by jeho představy podporovaly. Pokud jde o příběh kurýra Lanze, většina historikŧ vcelku nepochybuje o tom, ţe jde spíš o pomluvu vymyšlenou protizednářsky zaměřenými spisovateli či projezuitskými skupinami, jeţ stály v opozici proti Weishauptovi a jeho novému pořádku. Ve Weishauptově učení bylo koneckoncŧ jen nemnoho postulátŧ, které by se mohly zamlouvat většině náboţensky zaloţených lidí. Vezměme jako příklad analýzu jeho metod a s tím spojených otázek, jak byla vypracována na počátku devatenáctého století: Jeho plán se jeví jako dobře propočítaný, mířící ne tak ke sjednocení osob podobného smýšlení do jedné společnosti, jako spíše ke svádění těch, kteří zastávají opačné náhledy, a to nejdovednějšími a nejohavnějšími způsoby, takţe by postupně z jejich mysli byly vykořeněny všechny morální a náboţné úvahy. Právě především z toho důvodu jeho svůdnický plán vyţaduje pozornost lidstva, neboť obsahuje tajnou, úskočnou politiku, k níţ agenti frakcionářství a nevěrnosti vedou své stoupence, ale stále před nimi skrývají své skutečné úmysly, dokud jim natrvalo nezanesou do hlav zmatek bludných představ neboje nenavedou do léčky, Z níţ není úniku. 4 Kolem roku 1780 ilumináti nabyli jiţ značné síly, jak se dozvíme z poznámek jejich spoluzakladatele Kniggeho, který píše, ţe skupina přijala do svých řad přibliţně na dva tisíce členŧ z celé Evropy.

10 Weishaupt byl nadšený. Jeho poslání spočívající v osvícení myslí" jeho následovníkŧ cestou rozumových argumentŧ se skutečně dařilo realizovat a zdálo se, ţe ilumináti naplňují ideály nadcházející doby osvícenské, protoţe radikální myslitelé jako Voltaire či Jean Jacques Rousseau výmluvně obhajovali vedle jiných teorií také představu, ţe náboţenství by mělo být rozumné", aby vedlo své vyznavače k takovému chování, jeţ bude v přísném souladu s pravidly morálky. Weishaupt ovšem ţil v Bavorsku, jeţ bylo v polovině osmnáctého století velice konzervativním, sebestřed-ným státem, v němţ vládla římskokatolická církev; ta se na radikální racionalismus weishauptovského typu nedívala právě laskavě, zejména ne na jeho argumenty, ţe by měly být odstraněny instituty národŧ a církví a opuštěny velmi silně institucionalizované ideje, jako jsou vlastnictví nebo manţelství. Výsledkem bylo, ţe ilumináti byli označeni za odbojnou organizaci a v roce 1784 bavorská vláda jejich společnost postavila mimo zákon. Následně Weishaupt pozbyl své místo na ingolstadtské univerzitě a uprchl z Bavorska do Gothy, kde nalezl azyl. Navzdory očividnému zhroucení společnosti iluminátŧ víme dnes o této skupině víc, neţ by se dalo čekat, a to díky bohatému proudu antiiluminátské literatury, kterou publikovali autoři stojící v opozici proti víře této skupiny. Z masy těchto děl se vymykají především dvě knihy: Proofs ofa Conspiracy Against AU the Religions and Governments of Europe (Dŧkazy o spiknutí proti všem náboţenstvím a vládám Evropy) publikovaná v Irsku v roce 1797, jejímţ autorem byl John Robison, profesor edinburské univerzity, a dílo abbé Augustina Barruela Memoirs illustrating the History of Jacobinism. (Zápisky ilustrující dějiny jakobinismu) vydané rovněţ v roce 1797, čtyřdílná práce, která obsahuje několik barvitých konspiračních teorií, jeţ se týkají nejen iluminátŧ, ale také svobodných zednářŧ, templářŧ a rosekruciánŧ. Kaţdá z těchto sekt podle autora směřuje ke svrţení nejen náboţenství, nýbrţ i všech politických institucí a vlád. Ze čtyř dílŧ Barruelovy knihy jsou první dva zasvěceny odhalení toho, jak francouzští i další evropští filozofové vedou taţení proti křesťanství - hovoří se tam mimo jiných o Voltairovi, Diderotovi a Rousseauovi. Třetí díl pojednává o iluminátech, zejména o tom, jak Weishaupt rekrutoval několik francouzských, německých a jiných evropských zednářských vŧdcŧ do své nové společnosti, aby tak sjednotil všechny existující frakce pod všeobecné iluminátské vedení. Ve čtvrtém díle Barruel obviňuje ilumináty, ţe to byli právě oni, kdo ve skutečnosti vyvolal Francouzskou revoluci (1789), coţ byla událost, z níţ se podle jeho tvrzení Francie neměla uţ nikdy úplně vzpamatovat. Obe zmíněné knihy, jak Barruelova, tak Robisonova, po svém vydání vyvolaly silný ohlas a obvinění v nich obsaţená ještě po desítkách let brali zcela váţně i čelní státníci. Například George Washington, americký prezident, prý dospěl na tomto základě k závěru, ţe ilumináti ohroţují kaţdou vládu na světě, protoţe usilují o její svrţení rozvíjením revolučního jakobinismu. A Washington nebyl ve svých obavách zdaleka osamocený. I další prominentní američtí politikové (téměř všichni, s výjimkou Washingtonova ministra zahraničí Thomase Jeffersona) se iluminátŧ obávali, rozvíjeli Barruelovy a Robisonovy teorie a vydávali o nich vlastní knihy. Jedním z nich by] Seth Payson, který sepsal dílo Proof of the Illuminati (Dŧkaz o iluminátech), poprvé vydané v roce Mezi početnými

11 obviněními, která zaplňují stránky této knihy, figuruje také přetisk dopisu, který údajně poslal Weishaupt (pod pseudonymem Spartakus") Canonu Hertelovi do Mnichova (pseudonym Marius"), v němţ se podrobně popisuje, jak přivedl do jiného stavu svou švagrovou. Uţ jsme podnikli několik pokusŧ dítě usmrtit," psal Spartakus, [...] Kdybych se mohl spolehnout, ţe Celse (profesor Buder z Mnichova) bude mlčet, mohl by mi poskytnout velkou sluţbu; nabízel mi svou pomoc uţ před třemi roky. Zmiň se mu o tom, kdyţ to budeš povaţovat za vhodné." 5 Ať je tento dopis autentický nebo ne, z jeho vřazení do Paysonovy knihy lze usuzovat, ţe církevní kruhy dělaly všechno moţné pro to, aby Weishaupta očernily. Tvrzení o pokusech o potrat nebylo ještě tím nejodpornějším blátem, které Payson na Weishaupta vrhl, protoţe ho také obvinil, Ţe svým stoupencŧm vymýval mozky a sváděl je k tomu, aby plnili všechna jeho přání. Ovšem takové knihy, jako jsou citované práce Robisona, Barruela a Paysona, nám nabízejí - byť by z jejich obsahu byl pravdivý jenom zlomek - fascinující pohled do nitra tajného Weishauptova řádu. Robison nezapomněl zdŧraznit, ţe ačkoli Weishaupt sám dával přednost tomu, aby zŧstával ve své společnosti víceméně stínovou postavou, další příslušníci jeho řádu se chovali daleko výrazněji, aby mohli aktivně lákat nové členy do řad společnosti. To jsou minerválové," prohlašuje Robison. Jsou jedinými viditelnými příslušníky řádu iluminátŧ, a pokud chce kandidát přistoupit k této skupině, musí o to poţádat minervála, který jeho ţádost předá radě. Poté uplyne určitá doba, během níţ je kandidát potají sledován. Jestliţe je posouzen jako nevhodný, s jeho ţádostí se dál nic neděje; pokud naopak v této zkoušce uspěje, obdrţí pozvání k účasti na tajné konferenci, kde je přijat za novice." Avšak," píše opět Payson ve skutečně spikleneckém duchu, hlavními agenty propagujícími řád jsou našeptavači. Jsou to neviditelní špioni, kteří hledají, koho by mohli zničit, koho by mohli napsat do tabulek, které nosí neustále při sobě, a pídí se především po jménech osob, o nichţ soudí, ţe by mohly být pro řád uţitečné; k nim pak doplňují dŧvody, pro něţ by dotyčný měl či neměl být přijat do řádu." Díky tomu, ţe se o iluminátech psalo takovýmto emotivním jazykem, byl jejich řád pochopitelně obávaný. Tím však Paysonovy pomluvy nekončily a dál s nadšením vysvětloval, jak našeptavači, kteří si jednou zvolili určitou osobu za svŧj cíl, se neustále vracejí, aby neochotné oběti sváděli" aţ do chvíle, kdy má takový neboţák zcela vymytý mozek a stane se loutkou v rukou iluminátŧ. Popisovaná metoda odráţí v mnoha ohledech praktiky současných kultŧ pouţívané při verbování nových členŧ, především postupné oslovování vyhlédnuté oběti skupinou příslušníkŧ kultu, kteří jsou pro takovou práci zvlášť vycvičeni. Jakmile se ovšem kandidát stal plnoprávným příslušníkem iluminátŧ, jeho další osudy měly velmi málo společného s jeho protějškem ze současných tajných organizací. Novicové byli pod řízením instruktora vedeni ke zvládnutí první úlohy - museli pochopit, ţe mlčení a tajemství jsou duší celého řádu". Proto dostal kaţdý člen iluminátŧ nové jméno a pouze pod ním byl znám ostatním příslušníkŧm této tajné společnosti (Weishaupt byl znám jako Spartakus", Knigge vystupoval pod jménem Philo" a podobně) a dokonce i určitá místa dostávala své kódové označení (například Bavorsko se označovalo jako Achaia" Mnichov zase jako Athény", Vídeň byla Řím", Rakousko pak Egypt" atd.). Kdyţ si novic tyto informace osvojil, vyţadovalo se po něm, aby

12 se naučil statuty společnosti, v nichţ zcela základním postulátem bylo, ţe znalosti lidstva jsou nejdŧleţitějším principem. Aby si nový člen učení iluminátŧ osvojil, byl povinen pozorovat neustále okolní svět Symbol Společnosti lebky a hnátů z Yaleovy univerzity. Tato společnost byla vytvořena v roce 1832 a z jejích řad vzešlo několik amerických prezidentů, údajně rovněţ George W. Bush a jeho otec George Bush senior. a svá pozorování zaznamenávat. Novic musel rovněţ svým nadřízeným předloţit písemnou zprávu o svém dosavadním ţivotě, v níţ byly zahrnuty takové podrobnosti jako místo narození, jeho nepřátelé, jeho přátelé, jeho záliby a také věci, k nimţ naopak cítí odpor, tajné dokumenty, které má v drţení, a všemoţné další osobní informace. Tyto zprávy byly dŧkladně prozkoumány ještě před rozhodnutím, zda adepta přijmout Či odmítnout. Kdyţ byl novic přijat, musel podstoupit iniciační ceremoniál. Za hluboké noci byl uveden do malé, tlumeně osvětlené místnosti, kde byl dotazován, zda je připraven oddat se řádu. Podle několika pramenŧ musel pak učinit velmi váţnou přísahu na hrot meče, v níţ se zavazoval k věčné mlčenlivosti a poslušnosti řádu, a to pod trestem smrti. Poté novic postoupil do třídy minerválŧ. Právě v tomto okamţiku, jak tvrdí Payson, se slučují rituály iluminátŧ a svobodných zednářŧ. Kromě tohoto - vyjma formulace, ţe minerválové vstupovali do lóţí, coţ je termín obecně uţívaný svobodnými zednáři -Payson nedokládá ţádný další dŧkaz o propojení obou řádŧ. Minerválové se zpravidla scházeli ve skupinkách pod vedením osvícenějších, tedy jim nadřízených příslušníkŧ řádu. Při těchto shromáţděních byli vedeni k velmi dŧkladným a podrobným diskusím o principech iluminismu včetně rozborŧ závazných pravidel řádu i zákonných aktŧ, u nichţ se posuzovalo, zda jsou Či nejsou pro příslušníky řádu přijatelné. Například za určitých okolností bylo schvalováno i spáchání sebevraţdy. Totéţ platilo o loupeţi a vraţdě, jeţ by byly zaměřeny ve prospěch této tajné společnosti. Jako vţdy byli během debat novicové i minerválové podrobeni pečlivému pozorování ze strany nadřízených, kteří neustále hodnotili jejich zpŧsobilost k postupu na další stupeň v hodnostním ţebříčku řádu iluminátŧ. Po hodnosti minervála následoval stupeň řečený illuminatus minor", niţší iluminát. V tomto stadiu bylo povinností instruktora vymýtit ve svém svěřenci jakoukoli stopu politických či náboţenských předsudkŧ, které by snad choval. Navíc se po něm poţadovalo, aby studoval tajné metody iluminátŧ,

13 jako například umění ovládat vlastní myšlení a skrývat skutečné pocity před ostatními. Kdyţ niţší iluminát tuto fázi zdárně absolvoval, postoupil do třídy illuminatus maior", vyšších iluminátŧ neboli skotských novicŧ. V této souvislosti Payson opět zdŧrazňuje, do jaké míry se tento proces výcviku novicŧ blíţil vymývání mozkŧ. Není moţné," napsal, [...] dopodrobna popsat pomalý, propracovaný a zákeřný proces, během něhoţ je myšlení velmi dŧkladně, byť nepozorovaně, připraveno o dříve vyznávané principy a místo nich jsou v něm rozníceny blouznivé myšlenky na brzké dosaţení panství vznešené moudrosti." 3 Iluminát postoupivší do řad skotských novicŧ se musel za vedení nového rádce obeznámit se všemi početnými strázněmi stíhajícími lidstvo, které ilumináti připisovali útisku ze strany církve a státu dopadajícímu na lid všech národŧ. Kdyţ novic absolvoval tuto část studia, postoupil do třídy skotských rytířŧ, coţ byl poslední stupeň před dosaţením plného osvícení. Tato etapa se však radikálně odlišovala od všech předešlých v tom, ţe namísto utajování a schŧzek v temných komnatách měl skotský rytíř privilegium vstoupit do nové lóţe, jejíţ nádhera neměla sobě rovné. Rytíř sice dál studoval pravidla a nařízení, ale také měl za povinnost se při všech příleţitostech chovat tak, aby to bylo ve prospěch řádu iluminátŧ. Kdyţ adept prošel všemi těmito zkouškami, nastal čas, aby se pustil do studia menších mystérií" iluminátŧ, po jejichţ osvojení mohl získat titul kněz" či edopt". Učil se, ţe ţádné náboţenství ani ţádná vláda na celé Zemi neodpovídají skutečným potřebám lidstva a jediným účinným prostředkem, jímţ by bylo moţné tuto situaci napravit, je činnost privilegovaných společností, jeţ jsou obeznámeny s tajemstvím Jeţíše. V této souvislosti je moţné vcelku bezpečně tvrdit, ţe učení iluminátŧ i svobodných zednářŧ bylo jednotné v tom, ţe chápalo Jeţíšovo tajemství jako návrat lidstva do stavu pŧvodní svobody a rovnosti. U svobodných zednářŧ byl jedním ze symbolŧ této myšlenky hrubě přitesaný kámen představující primitivní podobu člověka, který je sice divoch, má však absolutní svobodu. Rozštěpený kámen pak symbolizuje pokleslou povahu lidstva rozděleného státem a náboţenstvím. (Hrdina Brownovy knihy Andělé a démoni Robert Langdon tvrdí, ţe řád svobodných zednářŧ byl vyuţíván jako prostředek záštity iluminátŧ před jinak nevyhnutelným zjevným odpadlictvím od katolické církve - tato teorie není vŧbec směšná, kdyţ uváţíme politické a náboţenské klima panující v Evropě v osmnáctém století.) Edopt měl právo nosit bílou tuniku s širokým šarlatovým pásem a šarlatovými stuţkami přivázanými na jednom rukávu. Po dosaţení stupně edopta mohl novic postoupit na další příčel hodnostního ţebříčku, kdy se stával regentem; to však vyţadovalo, aby byl do své lóţe přiveden v otrockém ustrojení a svázaný řetězy, čímţ demonstroval ţalostné postavení lidstva shrbeného pod tlakem náboţenství a vlád. Hlas z lóţe mu nedovolil vejít a prohlašoval, ţe vstoupit mŧţe pouze svobodný Člověk, načeţ novicŧv prŧvodce odpovídal, ţe edopt touţí po tom, aby byl volný, ţe dosáhl osvícení a zřekl se všech tyranŧ, takţe hledá útočiště pouze mezi svobodnými lidmi. V roce 1784 se církev i státní moc postaraly o to, aby byl Weishaupt ve své činnosti podstatně

14 omezen. Payson (vycházeje ze zjištění Barruela a Robisona) tvrdí, ţe tento obrat ve Weishauptově ţivotě zpŧsobil objev nebezpečných publikací - pŧvod několika z nich byl vystopován aţ k lóţi Theodor, jejímţ příslušníkem byl samozřejmě také Weishaupt. Bavorský kurfiřt lóţi přikázal, aby omezila svou činnost. Kdyţ na jeho pokyn nenásledovala ţádná reakce, neměl jinou volbu neţ nařídit soudní prošetření případu, které vedlo k odhalení, ţe na činnost iluminátŧ byly napojeny i další zednářské lóţe. Následovalo zatčení čtyř profesorŧ, Utschneidera, Cosandeye, Rennera a Grúnbergera; všichni později dosvědčili, ţe v jejich skupinách docházelo k páchání zlých skutkŧ počínaje zvrácenými sexuálními praktikami a konče sebevraţdami. Poté byl Weishaupt vyhozen z univerzity a vyhoštěn z Bavorska. Říká se, ţe krátce nato vyšly na světlo rŧzné doklady ilustrující vskutku zhoubnou povahu společnosti iluminátŧ. Barruel ve své knize o jakobinismu tvrdí, ţe následující ukázka je doslovnou citací jednoho z Weishauptových soukromých dopisŧ: Je velmi vhodné vést vaše podřízené k víre, ţe všechny ostatní tajné společnosti, zvláště svobodní zednáři, jsou potají řízeny právě námi, aniţ byste jim sdělovali skutečný stav věcí. A také, coţ je v některých státech nakonec doslova pravda, ţe i silné mocnáře řídí náš řád. Kdyţ se objeví nějaké pozoruhodné nebo významné skutečnosti, naznačujte, ţe jejich původcem je náš řád. Kdyţ některá schopná osoba dosáhne významné pověsti, nechť se vytváří obecné povědomí, ţe je jedním z nás. Navzdory těmto bojovným větám však neměl Weishaupt příliš mnoho moţností, aby udrţel činnost řádu iluminátŧ i poté, co došlo k jeho úřednímu zákazu. Mělo se za to, ţe od tohoto okamţiku celá společnost postupně zanikala. 10 To platilo aţ donedávna, kdy několik současných badatelŧ začalo tvrdit, ţe bavorští ilumináti znovu povstali a existují dál s cílem nastolit nový světový pořádek. Dŧkazy pro svá tvrzení přitom nacházejí v existenci několika organizací, zejména Společnosti lebky a hnátŧ z Yaleovy univerzity a Bilderbergské skupiny. První z těchto společností je elitní klub, v němţ byli sdruţeni někteří z nejmocnějších muţŧ dvacátého století včetně několika amerických prezidentŧ. Byl zaloţen v roce 1832, tedy nedlouho po zákazu řádu bavorských iluminátŧ, a tvrdí se, ţe není ničím jiným neţ novosvětskou verzí tajných společností, které se tak hojně vyskytovaly v polovině osmnáctého století v Německu. Není divu, ţe podle tvrzení osob, které nejsou členy klubu, je tato elitní skupina semeništěm iluminátských intrik a spiknutí. Několik kritikŧ ještě stále poţaduje ukončení činnosti klubu, stejně jako činili jejich předchŧdci v osmnáctém století. Jedním z nich je Ron Rosenbaum, sloupkař z listu New York Observer. Myslím si, ţe v Americe existuje hluboká a oprávněná nedŧvěra v moc a privilegovanost, které se zakrývají rouškou tajemství," říká Rosenbaum. Takhle bychom prostě svou práci dělat neměli. V Americe by se všechno mělo dít zcela otevřeně. A proto se domnívám, ţe kaţdá společnost nebo instituce, která naznačuje, ţe něco skrývá, by měla být řádně prošetřena." 11 Dalším dobrým dŧvodem, proč by měla být činnost klubu prověřena, je skutečnost, ţe několik amerických prezidentŧ - včetně nynějšího uţivatele Bílého domu George W. Bushe, jeho otce George Bushe seniora a jeho dědečka - prý patřilo ke členŧm této skupiny a údajně přizývali do svých vlád další členy klubu. Společnost lebky a hnátŧ ovšem není jedinou tajnou organizací, která významně

15 ovlivňuje činnost nejvyšších vládních institucí. Bilderbergská skupina je elitářským krouţkem mocných makléřŧ, bankéřŧ, ekonomŧ a světových vŧdcŧ, kteří se scházejí k tajným diskusím o světových záleţitostech. Zformovala se krátce po druhé světové válce v roce 1954 a jejím zájmem bylo posilovat transatlantickou spolupráci s cílem odvrátit další moţnou válku. Členové skupiny se scházejí potají zpravidla v Holandsku, kde se sešli poprvé v hotelu Bilderberg, ovšem o obsahu jejich jednání se na veřejnost nikdy nedostalo ani slovo. Proto není divu, ţe teoretikové zabývající se konspiračními fenomény spojují právě tuto organizaci se stínovým děním ve světě a za její cíl prohlašují vytvoření nového světového pořádku, jehoţ ideje si nezadají s tím, co hlásali ilumináti. Jak Timothy McVeigh, bombový terorista z Oklahoma City, tak mezinárodní terorista Usáma bin Ládin údajně věří v teorii, ţe,jak Bilderbergové tahají za nitky, tak národní vlády tancují".' 2 V reakci na tyto domněnky někdejší britský ministr financí Denis Healey, který byl jedním ze zakládajících členŧ Bilderbergské skupiny, vehementně popíral, ţe by tato organizace měla nějaký neblahý vliv na světové záleţitosti. Není na tom ani zbla pravdy," tvrdil. Nikdy jsme se v Bilderbergu nesnaţili dosáhnout konsenzu o nějakých velkých věcech. Bylo to prostě místo k diskusím." 1-1 Podobně skupina, která se sama označuje jako Trilaterální komise a kterou v roce 1973 vytvořily soukromé osoby z Japonska, Evropy a Severní Ameriky, trvá na tom, ţe smyslem existence jejich spolku není pŧsobit jako zástěrka pro zlovolné iluminátské machinace, nýbrţ fungovat jako mozkový trust zaměřený na podporu těsnější spolupráce mezi demokratickými prŧmyslově vyspělými zeměmi světa. Rovněţ Evropská unie bývá obviňována, ţe na její rozhodnutí mají vliv iluminátské machinace, coţ se ovšem tvrdí také o OSN a Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations, CFR). Posledně jmenovaná skupina, zaloţená v roce 1921, je další nezávislou nadstátní organizací vědcŧ zaměřenou na podporu lepšího pochopení světa a zahraniční politiky Spojených státŧ i ostatních vlád. Tedy to aspoň o sobě tvrdí sama CFR. Teoretikové v oboru konspirací spíše věří, ţe jde o kliku podporující americkou vládnoucí elitu, která svých členŧ (coţ jsou vesměs vlivní politikové, akademické osobnosti či špičkoví ekonomové) vyuţívá k dalšímu prosazování zájmŧ nového světového pořádku a ke kradmému transplantování příslušných doktrín do hlavního proudu amerického společenského ţivota. Tito teoretikové na svých webových stránkách citují na podporu svých tvrzení vyjádření celé řady vlivných osob. Následující větu například napsal 23. února 1945 prezident Roosevelt: Celá pravda o této záleţitosti je taková, jak je nám oběma známo, ţe finančnímu elementu ve velkých centrech patřila vláda uţ od dob Andrewa Jacksona." Nebo tento citát výroku Felixe Frankfurtera, soudce amerického Nejvyššího soudu ( ): Skuteční vládcové ve Washingtonu jsou neviditelní a vykonávají moc v zákulisí." Tyto dva citáty neobsahují ţádné otřesné odhalení něčeho podvodného, nicméně to, co tito dva lidé řekli, se veřejnosti stále dokola předkládá jako konkrétní dŧkaz toho, ţe tajné společnosti neustále pŧsobí a pokoušejí se získat vládu nad světem. Ať je to Evropská unie, Commonwealth nebo jakékoli jiné multinacionální shromáţdění politického či ekonomického zaměření, teoretikové v oboru tajných společností neustále tvrdí, ţe v tom mají prsty ilumináti (vedle dalších). Prohlašují rovněţ, ţe závaţné teroristické činy jako útoky na World Trade

16 Center z 11. září 2001 či atentát na Johna F. Kennedyho i další události, které otřásají světem, organizují ilumináti. Bývalý britský fotbalista David Icke, jenţ se dal na spisovatelskou dráhu, tvrdí v článku, který se objevil na příznačně pojmenované webové stránce com, následující: Bylo jasné, ţe něco tak nesmírně závaţného bylo zorganizováno proto, aby kolektivní myšlení lidstva zasáhly děs, hrŧza a nejistota, takţe lze světové veřejnosti nabízet,řešení', která přinesou téměř přes noc velký skok v postupu k zamýšleným cílŧm. Toho jsme byli svědky v Americe při rituálně příznačném jedenáctém dni měsíce září je ve Spojených státech telefonní číslo záchranné sluţby. Rituální a esoterické kódy jsou dření všeho, co ilumináti podnikají." 14 Nuţe: existuje skutečně takováto společnost, a pokud ano, opravdu se pokouší - jak nás chce přesvědčit Robert Langdon - ovládnout celý svět? Je zřejmé, ţe hluboko v psychice moderního člověka je zakořeněna myšlenka tajné organizace snaţící se vládnout světu. Jde koneckoncŧ o představu, která se sama nabízí z příběhŧ o rŧzných spiknutích, nemluvě o všech filmech s Jamesem Bondem a tisících dalších knih a filmŧ, které se nás pokoušejí přesvědčit, ţe takováto tajná hnutí existují. Není sice k dispozici dostatek dŧkazŧ, jimiţ by se podobné spekulace daly podepřít, nicméně s ohledem na svobodu slova, jeţ platí ve většině demokratických zemí, mají teoretici přesvědčení o světových spiknutích neustále moţnost ukazovat prstem na osoby nadané vlivem a mocí a obviňovat je, ţe plní nějaké tajné poslání. Moţná právě toto je samo o sobě dŧkazem, ţe lidstvo prostě konspirační teorie potřebuje; je pohodlnější obvinovat ze světových problémŧ organizaci bez tváře neţ nějaký konkrétní subjekt; je nám příjemná představa, ţe existuje nějaká strašlivá tajná společnost, jejíţ potření by ze dne na den vyřešilo všechny naše problémy, ilumináti této představě vyhovují, a i kdyby uţ jako skrytá organizace neexistovali, budou ţít dál v myšlenkách mnohých lidí jako příhodný obětní beránek, na nějţ lze svalit vinu za všechny choroby světa. 1 Z knihy Ecclesictstical Hisrory (Duchovní dějiny) autora Euse-bia, biskupa caesarejskélio, (asi n. i.) 1 Z knihy Alberta G. Mackeye An Encyciopedia oj Freemason-ry and its Kindred Sciences (Encyklopedie svobodného zednář-ství a příbuzných věd), Macoy Publishing and Masonic Supply Co., Z knihy Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni) v překladu Lubomíra KotaČky, Metafora Z knihy Setha Paysona a Benedicta Williamsona Proof ojthe Eluminati (Dŧkaz o iluminátech). Pŧvodně vydal Samuel Ethe-ridge, 1802; Invisible Press, Tamtéţ. 6 Tamtéţ. 7 Tamtéţ. 8 Tamtéţ.

17 9 Z knihy abbé Augustina Barruela Memoirs lilustrating the His-tory ofjacobinism (Zápisky ilustrující dějiny jakobinismu), díl III., Ačkoli se v té době ilumináti vytratili z politické mapy, Payson se snaţil poukázat na to, ţe na jejich místo nastoupila další tajná společnost, která se nazývala Německá unie. 11 Skul and Bones" (Lebka a hnáty), června Bilderberg: The ultimate conspiracy theory" (Bilderberg: Základní konspirační teorie), Jonathan Duffy, BBC News Online Magazíne, 3. Června Tamtéţ. 14 Problém, Reaction, Solution" (Problém, reakce, řešení), David Icke, ARGENTEUM ASTRUM ORGIE NA SICÍLII Okamžitě jsem kněmu [Crowleyovi] pocítil odpor, ale zajímal mě a bavil mě. Byl to velký vypravěč a hovořil nezvykle dobře. Bylo mi řečeno, že v mladých letech býval výjimečně hezký, ale když jsem ho poznal, už přibral na váze a řídly mu vlasy. [...] Byl falešný, ale ne tak docela. [,,,] Byl to lhář a neslušně se vychloubal, ale podivné bylo, že skutečně vykonal některé z věcí, jimiž se holedbal. W. Somerset Maugham, předmluva k vydání knihy The Magician z roku 1986 Historie společnosti Argenteum Astrum je ve skutečnosti příběhem jediného muţe: Aleistera Crowleye, známého - vedle dalších přezdívek - rovněţ pod jménem Velká bestie" či Nejzkaţenější muţ světa". Obě tato přízviska si vyslouţil nejen díky tomu, ţe se zapletl do satanismu a nezákonného uţívání drog, ale také pro své nekalé čarodějnické praktiky, jeţ pojmenoval magick" a jejíchţ ústřední krédo nejlépe vystihuje jedna z Crowleyových pouček: Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon." Sám Crowley v sobě viděl proroka nového věku a muţe, jehoţ moudrost překoná moudrost křesťanské éry a zjeví úsvit nové, rovnostářské doby. Není divu, ţe jeho temný stín zřetelně poznačil začátek dvacátého století, protoţe představoval jednoho z nejhorších vŧdcŧ kultu všech dob, v čemţ vynikal natolik, ţe upoutal pozornost spisovatele Somerseta Maugbama a stal se prý předlohou jeho románu The Magician (Kouzelník) z roku 1906, v němţ se hovoří o Velké bestii. Crowley se narodil 12. října 1875 v anglickém Leamingtonu v hrabství Warwickshire a jeho bezmezně milující rodiče Emily a Edward jej pojmenovali Edward Alexander. Crowleyovi patřili mezi bohatší rodiny, takţe mladý Crowley si uţíval pohodlného viktoriánského dětství, byť ne zcela typického, protoţe oba rodiče náleţeli k přísné odnoţi kvakerské víry, známé jako Plymouthské bratrstvo.

18 V letech, kdy se formovala Crowleyova osobnost, hrálo u něho náboţenství významnou roli, byť postupem času čím dál víc pohrdal vírou, kterou dávali jeho rodiče tak okázale najevo. V knize The Confessions of Aleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye) napsal, ţe atmosféra represe, kterou zaţil v rodném domě, jej připravila na to, abych se vydal vlastní cestou a vykonal jakýkoli čin, jenţ by mohl slouţit jako magické potvrzení mé vzpoury". 1 Ještě bizarnější je zjištění, ţe to byla zřejmě Crowleyova matka Emily, která jako první nasadila do hlavy svého syna myšlenku, ţe by mohl být jakýmsi antikristem, o němţ doufala, ţe brzy dojde osvícení a bude spasen, který však odhalí před světem svou roli apokalyptické Šelmy. Roku 1895 byl Crowley jako dvacetiletý přijat na kolej Trinity v Cambridge, kde strávil následující tři roky a těšil se z nově nabyté svobody. Byla to dobrá léta, během nichţ hodně četl (byť poněkud příliš esotericky zaměřenou literaturu) a koketoval s myšlenkou, ţe by nakonec mohl vstoupit do diplomatických sluţeb. To byl ovšem pouze jeden z celé řady plánŧ, které Crowley spřádal o své profesní budoucnosti a které nikdy nedošly svého naplnění. Namísto toho se Aleister ve věku třiadvaceti tet rozhodl připojit k tajné okultní společnosti řečené Hermetický řád Zlatého úsvitu, ale uţ po dvou letech z něho byl vyloučen, protoţe v jeho řadách napáchal velké rozbroje. Jednalo se o relativně novou skupinu zaloţenou v roce 1887 Williamem Wynn-Westcottem, Uddellem MacGregorem a Samuelem Mathersem, která se mohla pyšnit členstvím takových osvícencŧ, jako byl například irský básník W. B. Yeats. Řád Zlatého úsvitu byl společností skutečně vlivnou a tvrdil o sobě, ţe syntetizuje několik náboţenských směrŧ a magií jako kabalu, alchymii, umění tarotu astrologii, věštění a numerologii, zednářský symbolismus a kouzelné rituály a vytváří z nich jediný soudrţný a logický celek. Crowley si vyvolil řádové jméno Perdurabo', coţ přeloţeno z latiny znamená vytrvám" (byl zasvěcen a přijat do řádu 18. listopadu 1898-pozn. překl.), a touţil se ponořit do studia, takţe strávil mnoţství hodin zabraný do četby rŧzných publikací, které patřily k základním zdrojŧm této organizace. Odměnou za vynaloţené úsilí mu bylo to, ţe strmě stoupal po hodnostním ţebříčku řádu, jeho členství v něm se však vţdycky nedalo posuzovat jako přínosné- Crowleyovi se zanedlouho podařilo tajnou společnost rozloţit na frakce do té míry, ţe sotva dva roky po svém přijetí byl z řádu vyloučen. Tento postih jej pochopitelně nesmírně rozhořčil a rozhodl se odcestovat do Mexika, aby tam pokračoval v magických studiích. Rovněţ si předsevzal vytvořit vlastní tajnou společnost, která se poté stala první v dlouhé řádce jím organizovaných spolkŧ. Nazývala se Lampa neviditelného světla a pořád ještě byla přičleněna k řádu Zlatého úsvitu. Tato skupina, známá spíše pod zkratkou LIL (Lamp of Invisible Light), byla podle Crowleyova tvrzení zaloţena s plným vědomím a podporou Samuela Matherse - ovšem zdá se, ţe LIL neměla nikdy víc neţ dva Členy. Prvním byl Crowley a druhým osoba známá pod jménem Don Jesus Medina (coţ byl nepochybně pseudonym). Jakmile Crowley společnost zaloţil, zanedlouho ho její existence začala nudit a dával přednost vlastnímu studiu, jehoţ cílem bylo splnění dalšího Crowleyova přání - naučit se, jak člověk dosáhne neviditelnosti. Dospěl jsem aţ do stadia," napsal Crowley, kdy mŧj fyzický odraz v zrcadle začal matnět a mihotat se.

19 Vypadalo to hodně podobně jako přerušované obrazy ze začátkŧ kinematografii." 2 Mnoho let se vedou diskuse, zda toto tvrzení není projevem prvních známek jeho psychického narušení, ovšem v kaţdém případě citovaná slova ilustrují Crowleyovu neohraničenou víru ve vlastní význam, schopnosti a moc, Z Mexika se velký kouzelník přesunul do Indie a odtud zanedlouho do Francie, odkud se roku 1903 vrátil do Anglie. Tam se seznámil a oţenil s jistou Rose Kellyovou. Následujícího roku odjeli do Egypta, kde, jak Crowley tvrdil, jej potkaly ty nejzásadnější proţitky, jeţ formovaly celou jeho kariéru. Nějakou dobu se Crowley pokoušel přivolat svého anděla stráţného; věřil, ţe kaţdý člověk má svého stráţného anděla, ale jen nemnozí měli to štěstí, ţe zaţili kontakt s ním. Jeho experimenty nedocházely úspěchu, dokud neodcestoval do Egypta, kde se pro pobavení Rose pokoušel přivolat elementální bytosti. Rose znenadání prohlásila, ţe začíná vnímat jakési psychické sdělení od egyptského boha Hora. Její tvrzení Crowley zprvu přijímal skepticky - Rose přece dosud nikdy neprojevila nejmenší parapsychologické či jasnovidné vlohy. Jenomţe v následujících dnech, poté co se své ţeny na tyto věci intenzivně vyptával, začal být i on přesvědčen, ţe jeho manţelka skutečně dokáţe pŧsobit jako médium, spojovací článek mezi ním a bohem. Po tři dny Crowley přijímal zprávu od boha, kterou mu diktoval boţí emisar, individuum" jménem Aiwass, a podle nadiktovaného sdělení Crowley sestavil text s názvem Liber AL vel Legis, dnes obecně známý pod názvem The Book ofthe Law (Kniha Zákona). V ní Crowley (či Aiwass) stanoví tři základní filozofické poučky. První zní: dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon," druhá: láska je Zákon, láska pod vŧlí," a třetí: kaţdý muţ a kaţdá ţena je hvězda".

20 Koncept této ceremoniální pečeti vytvořil Aleister Crowley pro příslušníky své tajné společnosti Argenteum Astrům čili Stříbrná hvězda. V knize je rovněţ Crowley označen za proroka Nového aeonu, čili za nejvyšší magickou autoritu, která je nadřízena všem ostatním. Při Crowleyových zřetelně megalomanických sklonech netrvalo dlouho a samolibě oznámil své povýšení" někdejšímu příteli a jednomu ze zakladatelŧ řádu Zlatého úsvitu Samuelu Mathersovi. Výsledkem byl okamţitý střet; oba aktéři podnikli cosi jako magický duel, při němţ na sebe vrhali navzájem kletby a kouzla. O Mathersovi se má za to, ţe vyslal zlou sílu, aby napadla lovecké psy, které Crowley choval v Anglii, takţe všichni pošli a navíc váţně onemocněli Crowleyovi slouţící. Crowley v odvetě přivolal na pomoc Belzebuba a jeho jednačtyřicet sluţebných duchŧ, načeţ Mathersovy útoky ustaly a oba soupeři uzavřeli smír. V té době přišla Rose do jiného stavu a 28. června 1904 po návratu do Anglie porodila dceru, kterou Crowley pojmenoval Nuit Ma Ahathoor Hekaté Sapfó Jezábel Lilith. Aby to vysvětlil, napsal následující poznámku: Nuit je na počest naší Paní hvězd; Ma, bohyně spravedlnosti, protoţe právě vzcházelo znamení Vah; Ahathoor, bohyně lásky a krásy, protoţe Váhám panuje Venuše; nejsem si zcela jistý jménem Hekaté, ale mohl to být kompliment infemálním bohům; básník se sotva mohl spokojit s něčí menším neţ právě se Sapfó, jedinou dámou, která kdy psala poezii; Jezábel je stále mou nejoblíbenější postavou z Písma; a k Lilith pochopitelně chovám nejsilnější city z celé říše démonů. 3 Snad kvŧli narození dcery se Crowley postupně stále méně zajímal o říši magie a v roce 1905 se rozhodl pro účast na horolezecké výpravě na Kančendţengu v Himaláji. Během výstupu stihla smrt několik příslušníkŧ výpravy, ale Crowleye se tragické okolnosti zřejmě nijak nedotkly, protoţe pokračoval v cestě napříč Indií do Japonska a Číny, odkud se přeplavil do Severní Ameriky. Pak se vrátil do Anglie. Aţ po návratu se dozvěděl, ţe jeho dcerka Nuit zemřela. Rose s malou Nuit následovala Crowleye do Indie, kam vedla první etapa jeho cesty, ale děvčátko se v Rangúnu nakazilo břišním tyfem a přes veškerou péči krátce nato v nemocnici zemřelo. Crowleye drtil ţal nad ztrátou dítěte a postupně se stále víc odcizoval své manţelce Rose, ze které se stala těţká alkoholická. Obnovil tedy magickou spolupráci" se starým přítelem ještě z dob členství ve Zlatém úsvitu, který se jmenoval George Cecil Jones. Tito dva kumpáni se rozhodli zformovat nový magický řád, jehoţ vedení a úderná síla by spočívaly ve schopných rukou Aleistera Crowleye a který se měl jmenovat Argenteum Astrum neboli A,'A.' Řád A."A.' měl být v mnoha ohledech pokračováním společnosti Zlatého úsvitu. Crowley s Jonesem ve své organizaci znovu zavedli rituál přijímání neofytŧ praktikovaný dříve v řádu Zlatého úsvitu, jehoţ účelem bylo transformovat vědomí kandidáta přetnutím kontinuity jeho ţivota a jeho zaměřením na dosud nebadatelnou duchovní cestu"." Novice oblečeného v róbě a se zavázanýma