CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Poradenství pro pozůstalé v kontextu hospicové péče Adéla Gálová Vedoucí práce ThLic. Michal Umlauf Olomouc 2015

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně a pouţila jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne:

3 Poděkování: Chtěla bych poděkovat ThLic. Michalu Umlaufovi za vedení mé práce a za veškeré rady, které mi při psaní absolventské práce poskytl. Další poděkování patří paní Mgr. et Mgr. Radmile Platkové, nemocniční kaplance a poradkyni pro pozůstalé. Na tomto místě bych i ráda vyjádřila díky všem klientům a pracovníkům Hospice Matky Terezy v Bardejovské Nové vsi za poznatky ze zahraniční stáţe. V neposlední řadě velké díky patří mé rodině a zejména mému bratrovi Kryštofovi, jeţ mne podporovali při celé době mého studia.

4 Úvod... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST Smrt a umírání, duchovní stránka umírání Umírání Smrt Reakce pozůstalých na smrt Duchovní stránka umírání Současný pohled na smrt Hospicové hnutí, hospice a paliativní medicína Hospicové hnutí Hospic Myšlenka hospice Formy hospice Paliativní medicína Zármutek a truchlení Zármutek Truchlení Druhy truchlení Nekomplikované truchlení Komplikované truchlení Poradenství pro pozůstalé... 28

5 4.1 Poradenství Poradenství pro pozůstalé Vznik poradenství pro pozůstalé Co je poradenství pro pozůstalé? Cíle a principy poradenství pro pozůstalé Poradenský proces Podoba poradenství pro pozůstalé Metody a techniky poradenství Modely poradenství pro pozůstalé II Empirická část Cíl empirické části Výzkumný vzorek Kazuistika a řešení Závěr Seznam pouţité literatury: Anotace Abstrackt Seznam příloh:... 50

6 Úvod Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Pán však při mně stál a dal mi sílu. (2 Tim 4, 7 a 14) Pro svoji absolventskou práci jsem si zvolila téma Poradenství pro pozůstalé v kontextu hospicové péče. Smrt a umírání je v dnešní době tabuizované téma, které u některých jedinců působí ne přímo lichotivě a mnohdy nahání strach. Smíření s vlastní smrtelností a tím pádem pochopit celou situaci v adekvátním smyslu není jednoduché. Pokud nejsme smíření se sebou samými a moţností, ţe kdokoliv a hlavně kdykoliv můţe někdo z našich blízkých zemřít, nastává problém. Problematika truchlení není pro okolní společnost zrovna příjemná a okolí neví pořádně, jak s pozůstalými hovořit. I proto se pozůstalí mohou dostat do situace, kdy jim hrozí sociální izolace a to třeba i z důvodu, ţe nemají sociální oporu z přirozeného prostředí. Poté se mohou dostat k poradcům pro pozůstalé. Cílem předkládané absolventské práce je kompilačně zpracovat otázku poradenství pro pozůstalé a hospicové péče. V empirické části zpracuji kazuistiku z více dimenzionálního pohledu, kdy se budu snaţit obsáhnout veškeré moţnosti působnosti poradce pro pozůstalé. Je třeba si uvědomit, ţe bez podpory jiných pracovníků, hlavně z pohřební sluţby není moţné, aby se tento druh poradenství více dostal do povědomí veřejnosti a blíţe k nim. Poradenství pro pozůstalé v českém kontextu se datuje v období posledních 10 let. O poradenství pro pozůstalé jsem se prvně začala zajímat, kdyţ byl našim blízkým známým zavraţděn syn. Na kontext hospicové péče mne přivedla aţ příprava na mou odbornou zahraniční praxi v Hospici Matky Terezy v Bardejovské Nové vsi. Byla to pro mne velice přínosná praxe ať uţ s poznání systému péče na Slovensku, tak i v plném ukotvení mých hodnot. 6

7 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Smrt a umírání, duchovní stránka umírání V první kapitole absolventské práce se zabýváme oblastí smrti a umírání hlavně z pohledu definic základních pojmů. Úvodní kapitola bude slouţit v rámci dalších oddílů jako určitá základna, neboť tato problematika se ponese celou předkládanou absolventskou prací. Křivohlavý (1991, s. 69) cituje Hellera: Vlastním místem náboženství je napětí mezi životem a smrtí čí otázka po smyslu života ohroženého smrtí. V náboženství má ústřední místo vše, co se zabývá problémem zvratitelnosti či nezvratitelnosti smrti. 1.1 Umírání Umíráním se rozumí poslední etapa ţivota člověka. Toto období je u kaţdého jedince časově různě dlouhé. Je to povědomí o tom, ţe stav konkrétního člověka jiţ není slučitelný s jeho dalším ţivotem. (Špatenková, 2014 : 31) Na umírání nahlíţíme ze 2 stran a to v rovině obecné a osobní. Rozdílem je v daných nástinech člověk, kterého se to týká. Obecnost ukazuje, ţe kaţdý z nás je smrtelný. (Křivohlavý, 1991, s. 68) Pohled společnosti a otázky přístupu k umírání ovlivňují, jak člověk umírá a téţ i na přístupu k péči o něj. (Dorková In Kroutilová Nováková, 2011 : 80) Umírání téţ terminální stádium vede k postupnému a ireverzibilnímu neboli nevratnému poškození důleţitých ţivotních funkcí tkání a jeho konečným důsledkem je smrt jedince. (Haškovcová, 2000 : 369) Někdy nám tvoří překáţku k hlubšímu pochopení nemoci, utrpení a umírání fakt, ţe lidé tyto situace berou, jako trest za hřích. (Křivohlavý, 1991, s. 60) Shrneme-li veškeré definice umírání, vidíme, ţe se jedná o nevratný stav organismu, který je vlastním předpokladem pro samotnou smrt. V křesťanském pojetí můţe být samotný fakt umírání a utrpení vnímán jako trest za předešlé hříchy, které jedinec za svůj pozemský ţivot vykoná. V evangeliích je však toto období vnímáno jako projev Boţí vůle. V nynější 7

8 době je problematická otázka umírání a smrti pro společnost, neboť dané souvislosti jsou velice často tabuizované a odsouvané do institucionalizovaného prostředí. Špatenková (2014 : 31) uvádí stádia umírání následovně: stádium pre finem neboli před vlastním umíráním je charakterizováno sdělením diagnózy, stádium in finem čili vlastního umírání, kde se naskýtá moţnost hospicové, paliativní péče nebo někde i eutanázie a konečná fáze je post finem tudíţ období po smrti, jeţ začíná po vlastní smrti daného člověka a prochází přes veškeré úkony, které jsou spjaty s péčí o mrtvé tělo a nevyjímaje problematiku truchlení pozůstalých. Ve stádiu in finem dochází ke změnám stavu vnímání, kdy nastává tzv. trans, po němţ následuje koma. Jde o hluboké bezvědomí, kdy nám člověk není schopen odpovídat jak verbálně tak i nonverbálně na naše konkrétní podněty. (Misconiová, 14) 1 Kübler Ross (1992 : ) uvádí reakce umírajících v 5 fázích vyrovnávání se smrtí a ty jsou popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese a akceptace. První stádium popírání a izolace je charakteristické slovy to není moţné, to nemůţe být pravda. Úplně první reakcí však bývá ochromení, šok, z nichţ se postupem času člověk zotavuje. Všichni pacienti se poté, co jim lékař sdělí diagnózu, dostávají do stavu částečného aţ úplného popření. Pokud však dané diagnostikování je sděleno stroze, bez ohledu na situaci, můţe dojít k úzkostnému odmítání onemocnění. V rámci izolace je myšleno, ţe umírající člověk kolikráte mluví v protichůdných instancích, například o smrti a jindy zase o nesmrtelnosti. (Kübler Ross, 1992 : 35-39) V primární fázi se člověk chová většinou nekontrolovatelně a impulzivně. Někteří umírající v rámci popření vlastní diagnózy můţou zajít aţ tak daleko, ţe odmítnou léčbu. Někdy tato fáze končí aţ těsně před smrtí jedince. (Taročková, 2005 : 24) Zde se naskýtá i prostor pro hledání alternativních postupů léčby, jakoţto zdroj moţné pomoci. (Špatenková, 2014 : 32) O zlosti mluvíme v návaznosti na druhou fázi, kde je kladena otázka proč zrovna já. Dané stádium je velice náročné nejen pro rodinu, ale i zdravotnický personál, neboť si umírající pacient vybíjí svou zlost a pocity hněvu na všech kolem něj a to například i tím, ţe obviňuje 1 Misconiová, B. Péče o umírající hospicová péče rok vydání příručky neuveden 8

9 lékaře z neschopnosti. Problém nastává v situaci, kdy rodina skrze projevy hněvu a zlosti začíná pomalu, ale jistě zkracovat dobu své návštěvy u nemocného. (Kübler Ross, 1992 : 45-47) Je důleţité, abychom se naučili hněv vnímat, jako vyrovnávání se z bezmocí člověka, můţeme to nazvat i voláním o pomoc, jeţ má kořeny v bezmocnosti. Mluvíme o počátku vyrovnávání se se ztrátou. (Taročková, 2005 : 24 25) Smlouvání je pro člověka jakousi dohodou, třeba i s Bohem o oddálení dané skutečnosti. Některé sliby mohou pramenit z pocitu viny a zde nastává pole pro interdisciplinární charakter práce v popředí s nemocničním kaplanem. (Kübler Ross, 1992 : 74 76) Nemocní hledají jakoukoliv cestu, která by prodlouţila jejich ţivot a u většiny z nich dochází k regresivnímu stavu. Jde o odklad toho, co se zákonitě musí stát. (Špatenková, 2014 : 32) Jde o časově poměrně krátké období, kdy pacient si připouští svůj stav, ale pořád hledá určitou naději, dochází ke kolísání nálad a emocí. (Taročková, 2005 : 25) Čtvrté stádium je charakterizováno depresí, ať jiţ jako reakci například na ztrátu ţenskosti u ţeny po ablaci prsu nebo i v rámci přípravné fáze odchodu z tohoto pozemského světa a tím i případné snadnější smíření se s nastalou situací. Pokud připustíme, aby člověk projevoval smutek, umoţníme mu rychlejší smíření a tím mu v kontextu smíření pomůţeme. (Kübler Ross, 1992 : 77 80) Dochází k pocitu hluboké ztráty, jeţ střídá veškerou zlobu a hněv. V daném stádiu člověk řeší své obavy a smutek z budoucnosti. (Špatenková, 2014 : 32) Taročková (2005 : 26) upozorňuje v dané fázi i na finanční otázku onemocnění a ztrátu sociálních vazeb, které dříve nemocný udrţoval. Poslední stádium je akceptace neboli smíření se s končícím ţivotem. Pokud má nemocný dostatek času a vhodnou podporuje, dostane se do okamţiku, kdy nepociťuje zlobu ani lítost nad svým stavem. Bude se vyskytovat v jakémsi pomyslném očekávání blíţícího se konce. Toto období můţeme charakterizovat celkovou zesláblostí jedince a častým krátkodobým spánkem. (Kübler Ross, 1992 : ) Špatenková (2014 : 32) důrazně upozorňuje, ţe dané stádium se nemá zaměňovat s rezignací na svůj zdravotní stav. 9

10 Kübler Ross (1992 : 98) říká, ţe: Nemocní, kteří svůj osud přijali, získávají velmi osobitý výraz vyrovnanosti a míru. V jejich tvářích se odráží stav vnitřní důstojnosti. Lidé, kteří jen na svůj osud rezignovali, tento výraz postrádají, naopak v jejich tvářích můžeme vidět zahořklost a duševní trýzeň jako výraz pocitu marnosti, zbytečného usilování a chybějícího smíru. Hlavně v evangeliích, ale i v ţalmech můţeme vidět podstatu utrpení v kontextu vyššího hlediska. Je podstatné brát v úvahu, ţe v období evangelia bylo uzdravení povaţováno za projev Boţí vůle a zdroj radosti. (Křivohlavý, 1991, s ) Proces umírání probíhá několika fázemi a to obdobím, kdy je člověku sdělena diagnóza, vlastní umírání a v neposlední řadě i čas, kdy jedinec jiţ zemřel. Poslední období je velice důleţité hlavně z hlediska pozůstalých, protoţe moţnost být přítomný při posledních věcech u jejich zemřelého příbuzného můţe v konečném kontextu určitým směrem odvrátit myšlenky, ţe jsem mu nepomohl nebo další výčitky našeho svědomí. Výše jsou popsané i stádia vyrovnávání se s nepříjemnou zprávou podle Elizabet Kübler- Ross, která předloţila přelomový koncept psychických reakcí na oznámení diagnózy. Ten samý rámec můţeme pouţít i u rodinných příslušníků. Všichni procházejí obdobím šoku. Toto období dezorganizace a potřeby zorientovat se v nastalé situaci je společné pro všechny. Otázkou však je, do jakých dalších fází se jedinec dostane. Nelze ani oddělit v kontextu jednotlivých fází otázku financí a to především ve čtvrté fázi deprese. Mnohdy je podstatné pracovat i se sociálními vazbami umírajícího člověka a to nejen z důvodu, ţe na kaţdého z nás pohlíţíme, jako na autonomní jednotku z holistického celostního přístupu. 1.2 Smrt Kutnohorská (2007 : 71) říká, ţe smrt je: akt, kterým končí život. Smrt neboli exitus je završením lidského ţivota a jeho odchodem do věčnosti. Vlastní smrti většinou předchází ta sociální, jakoţto stav, kdy umírající jiţ není svým okolím přijímán, jako osoba, ale jiţ dopředu se povaţuje za zemřelého. (Špatenková, 2014 : 34) Jelikoţ je smrt dávána do pozadí a odsouvána, mnozí lidé mají dojem, ţe úmrtí bývá předčasné a mnohdy i nevhodné. Pokud nebereme v potaz moţnost smrti, je to od nás projevem lidské i profesionální nezodpovědnosti. (Haškovcová, 2000 : 31 32) 10

11 Pokud jedinec naprosto rezignuje, intenzivně proţívá beznaděj, mluvíme o psychické smrti, jenţ usnadňuje smrt fyzickou. (Miskovcová, 16) Podle Špatenkové (2014 : 35) je jediným kompetentním určujícím smrti lékař. Kdyţ nastane zástava srdce, můţeme zahájit kardio pulmonální resuscitaci a případně zvrátit exitus. Při této zástavě se jedná o klinickou smrt. Kdyţ nastane ireverzibilní a trvalá ztráta vědomí, dochází k fyzickému exitu. Dříve se za smrt povaţovala poslední srdeční ozvěna, ale dnes se preferuje pojetí, ţe smrt je spjata s odchodem mozkových funkcí a tím pádem i vědomí, pojednáváme o mozkovém exitu. (Miskovcová, 17) Kaczmarczyk s Křivohlavým (1995: 56 57) přejímají aspekty křesťanské smrti, jakoţto fázi konečného naplnění lidského ţivota, ve 4 rovinách a to, ţe při smrti se člověk blíţí v důvěře ve věčnou Boţí lásku a v zaslíbení věčného ţivota, je na ni citlivě připravován. Dále křesťanská smrt je přejímána jako projev Boţí Otcovy vůle. V neposlední řadě zde hraje fakt, ţe ji člověk bere z Boţí ruky a s pokojem se sám svěřuje do Boţích dlaní. Smrtí sice náš pozemský ţivot končí, avšak mnoho lidí se zabývá otázkou, co nastává po smrti a jak si smrt můţeme vyloţit. Někteří jedinci exitus vnímají jako konec utrpení, vykoupení, jiní zase jako neštěstí, které se stalo nenadále nebo tak bylo podle příbuzných či přátel nespravedlivé. Důleţitým mezníkem z medicínského hlediska je fyzická, nikoliv však klinická smrt. Danou záleţitost konstatuje vţdy lékař. Jsou popsány jasné známky smrti mezi, které mimo jiné řadíme posmrtnou skvrny, ztuhlost, zápach, hniloba, chlad těla, ztráta zornicových reflexů. Nehovoříme jen o lidské smrti, nýbrţ i o té křesťanské. Podstatou je naplnění lidského ţivota, které jsou spjaty s Boţí láskou a projevem Otcovy vůle Reakce pozůstalých na smrt Baštecká (2003 : 153) uvádí, ţe: věříme-li, že smrt je konec zdejšího života, věříme i, že smrt a způsob, jakým člověk zemřel, jsou důležitější pro pozůstalé než pro zesnulého. Na průběhu procesu truchlení a reakcích pozůstalých představují významnou roli okolnosti úmrtí jedince. Můţe se jednat o avizovanou smrt, která je předem uvedena řadou příznaků, které mnohdy jsou diagnostikovány lékařem. I přesto, ţe jsou příznaky blíţící se smrti zřejmé, pozůstalí mohou k nim mít ambivalentní pocity, myšlenky. Zúčastnění mohou pociťovat psychický dyskomfort, emoční rozladěnost. Druhou kategorií je neočekávaná smrt, která se odehrává v krátkém časovém sledu a probíhá bez předešlých chorobných příznaků. 11

12 Reakce jsou různé od pocitu vykolejení, ţivotní nejistoty aţ po úzkostné a depresivní stavy. (Špatenková, 2014 : 36 39) Při rychlé smrti je rodina více zaskočena, zděšena, můţeme hovořit o zmlknutí. Na druhou stranu se zase uvádí, ţe pro samotného zemřelého je tato situace lehčí, neţ kdyby umíral pozvolně. Dlouhodobý odchod z pozemského světa má nejen svůj klad ve smíření se s odchodem, ale zároveň s sebou přináší celou řadu negativ. Ať jiţ se to týká samotného umírajícího v podobě bolestí, řady obtíţí nebo i příbuzných, kteří jsou určitým způsobem prověřování z hlediska víry, lásky, naděje, ale i trpělivosti a síly. (Křivohlavý, 1991, s ) Je dobré si uvědomit, ţe kaţdý pozůstalý reaguje na úmrtí svého blízkého jinak. Mohou zde hrát roli nejen příčiny a tzv. rychlost smrti, ale i příbuzenský vztah, vazba na zemřelého. Neposlední otázkou, která můţe ovlivnit danou reakci na zjištění přítomné nevratné ztráty příbuzného nebo známého jsou i případné nevyřešené záleţitosti, které mohou přeţivšího trápit a přinášet s sebou i patologické truchlení, které si popíšeme v samostatné kapitole o zármutku a procesu truchlení. Případné nevyřešené záleţitosti se netýkají jen pozůstalých, ale i samotných umírajících Duchovní stránka umírání Duchovní stránka exitusu v sobě skrývá nejen nelehký odchod, boj, ale i odpuštění, nepodlehnutí pokušení. Vše nám krásně dokazuje Kristův boj, který končí slovy dokonáno jest!. (Křivohlavý, 1991, s ) Pokud má člověk v sobě zakotvenou pevnou víru, proţívá umírání stejně, jako nevěřící, avšak rozdíl je v tom, ţe věřící s menšími potíţemi a rychleji prochází fázemi tohoto období. Kdyţ odchází věřící člověk, měla by být shledána větší pozornost konkrétním náboţenským rituálům. A to především z důvodu, ţe se chystá setkat s Bohem a vypořádat se se svým ţivotem. Zde nalézáme prostor pro motlitby, které pomáhají člověku s duševní vyrovnaností, smířením a uspokojením. (Miskovcová, 69 70) Níţe si uvedeme významné biblické verše při duchovních rozhovorech s umírajícím, kterých můţeme jako doprovázející osoba vyuţít. (Křivohlavý, 1991, s. 88) Nejsi sám Pán Bůh je s tebou. Je i se mnou je s námi. Pán Bůh nás má rád mne i tebe. Má nás rád mne i tebe rád vzdor všemu, co o nás ví a ví o každém z nás vše. To 12

13 znamená, že nám mně i tobě odpouští každý hřích. Pán Bůh je s námi se mnou i s tebou na každém kroku naší životní cesty i na tom kroku posledním. Zaslíbil, že nás neopustí, když půjdem roklí šedé smrti. A my mu smíme věřit. Pán Bůh zaslíbil, že nejen bude s námi na každém kroku, ale i to, že nás vezme do svého království a my mu smíme důvěřovat. Jak jsme si jiţ výše řekli, někteří lidé vnímají smrt jako trest za jejich hříchy. Podstatné je si uvědomit, ţe se člověk snaţí vypořádat se svým ţivotem a přejít za svým Pánem. Můţeme se nechat inspirovat i ţivotem a utrpení samotného Krista a jeho slov dokonáno jest. Doprovázející člověk můţe vyuţívat několik konkrétních veršů z Bible a téţ i samotné biblické Ţalmy Současný pohled na smrt Tak jako ležel hřbitov v centru každé obce, smrt byla centrem života. Změnilo se to docela nedávno, vesničky shromážděné kolem hřbitova ještě stojí. Ale cesty mezi hroby jsou dnes prázdné, v nedělní odpoledne potkáte na nich už jen staré ženy. Středem sociálního života se stalo nákupní středisko a pro muže hospoda. Mrtví dále nežijí mezi námi, smrt zabstraktněla. Živí si žijí, na smrt nemyslí. (Ivo Moţný) V moderní době 20. a 21. století se problematika smrti odsouvá do institucí a je medikalizovaná, coţ znamená, ţe je záleţitostí medicíny. Medikamenty mohou znamenat jakési zklidnění a pohodlný způsob umírání pod jejich narkotickými účinky. (Špatenková, 2014 : 27-28) Feldmann (2004 : 162) upozorňuje na depersonalizaci smrti, coţ je odosobnění, znamení něčeho nereálného. Tím pádem mnoho lidí umírá v institucionalizovaných sluţbách osamoceni. Musíme si uvědomit, ţe tento problém se netýká pouze lidí ve stádiu pre a in finem, ale i těch truchlících, jeţ se naráz dostali mimo obzor společnosti, jsou odsunuti do ústraní. 13

14 Haškovcová (2000 : 31) k samozřejmosti smrti dodává, ţe: Nesamozřejmost života byla vystřídána nesamozřejmostí smrti. Feldmann (2004 : 170) k důstojnému umírání dodává, ţe: Cesta ke zlepšení podmínek umírání vede přes odstranění lékařského dohledu a přes celkové omezení vlivu lékařů na společnost. Jako určitým, pomyslným reflexivním symbolem na Feldmanna můţeme povaţovat vznik hospicového hnutí a hospiců, o nichţ budeme pojednávat ve druhé kapitole předkládané práce. Jak se vyvíjí doba, mění se i postoj společnosti k různým tématům. Smrt a umírání je v postmoderní kultuře brána za něco tabuizovaného. Někteří jedinci si pomalu ani nechtějí připouštět, ţe smrt je můţe potkat. Mnohdy slýcháváme názory, ţe naše zdravotnictví má nejmodernější přístroje a určité medicínské obory jsou na celosvětové úrovni. To můţe dávat mylný pocit moţné záchrany za kaţdé situace. Je nutné si uvědomit, ţe kaţdý jsme smrtelný. Toto přízvisko evokuje v lidech strach. Ať uţ je to z neznáma či co si bez nás rodina počne. Bohuţel tyto myšlenky a ideje mohou často vést k tomu, ţe umírajícího příbuzného umístíme do zdravotnického zařízení. Tím pádem jej lze připravit o jeho přání zemřít v kruhu rodinném a známém prostředí. Mnohé výzkumy poukazují na fakt, ţe nejvíce exitů se odehrává v nemocničních zařízeních. Empirie však nerozdělují příčiny úmrtí, zda šlo o úraz nebo onemocnění. Z provedené demografické studie z roku 2011 je patrné, ţe v České republice zemřelo 59 % lidí v nemocnici, 1/5 doma a 10 % v léčebném ústavu, dále následují sociální zařízení (zde více umíraly ţeny). Na onemocnění oběhové soustavy exitovalo v témţe roce 50 % pacientů, poté následovaly maligní nádory průdušek, plic a prsu. 2 Shrnutí: V první kapitole jsme pojednávali o základním terminologickém vymezení smrti a umírání. Z čeho plyne, ţe z vývojového hlediska je umírání nezvratný proces, který je charakterizován jako terminální období lidského ţivota. Nastínili jsme i dnešní pohled na smrt, jakoţto problematiku, která je častěji depersonalizovaná a přenechávána na instituce. Krátce jsme popsali i rozdílnost reakce na smrt, pokud jde o avizovanou smrt 2 Informace z: (online) [poslední aktualizace ] [ ] 14

15 a neočekávanou. Kde hlavním bodem je právě ten čas a moţnost se na ni připravit a tím pádem zmírnit ten šok, který po exitu nastane. Dotýkáme se i pastorační stránky posledního období člověka a nabídli jsme několik vhodných veršů při práci s umírajícím člověkem. 2 Hospicové hnutí, hospice a paliativní medicína V následující kapitole chceme reflektovat problematiku hospicového hnutí, jakoţto druh odezvy na problematiku odcizení smrti. Naší pozornosti neunikne ani paliativní medicína, která je typická pro hospicovou péči. Budeme se věnovat i samotné problematice hospice. 2.1 Hospicové hnutí Hospicové hnutí se zrodilo ve Velké Británii a hlavní představitelkou je dr. Cecilly Saunderson. Tato ţena je zakladatelkou vůbec prvního hospice na světě s názvem St. Christopfer hospic. (Svatošová, 1995: 119) Cílem tohoto hnutí je bojovat za dobrou a důstojnou smrt, která se přímo pojí s paliativní medicínou. Snaţí se ulehčit umírání, přijmou a vyrovnat se smrtí a v neposlední řadě i se ztrátou jejich milovaného blízkého člověka. Ve své podstatě tato péče neodděluje ţádnou dimenzi lidského bytí z pohledu holistického modelu bio psycho sociální spirituální. (Munzarová, 2005: 69) V roce 1994 byla v Praze zaloţena Asociace hospicového hnutí. Její primární myšlenkou je podpora aktivit a sdruţování zájemců o hospicové hnutí po celé naší republice v kontextu hlavně předávání zkušeností a dalšího vzdělávání. Většina hospiců je zakládána pod hlavičkou charitních řádů či diakonií. V České republice působí sdruţení Ecce Homo, díky němuţ mohl vzniknout u nás první hospic Aneţky České v Červeném Kostelci. Největším úskalím hospicového hnutí a zakládání nových hospiců je otázka multizdrojového financování a v neposlední řadě i úloha dárců. (Svatošová, 1995: ) První domácí hospic byl u nás zřízen aţ v roce 2001 v Plzni. (Haškovcová, 2012: 89) Dále Vorlíček (2004: ) kromě zajištění financování dává za úkol hospicovému hnutí i zlepšit dostupnost paliativní péče (hlavně v rámci přístupnosti kapacity lůţek i pro neonkologické pacienty) a vzdělávání a výchova nejen odborníků, ale i dobrovolníků, jakoţto nedílné součásti týmové práce. 15

16 Hospicové hnutí reflektuje situaci, kdy se v dnešní situaci smrt odosobňuje a lidé často umírají v nemocnicích. Mnohdy je to v podmínkách, které jsou pro umírajícího stresující a nedokáţou mu zajistit veškerý psychický, sociální a v neposlední řadě i spirituální kontext, jeţ je pro něj významné. 2.2 Hospic Myšlenka hospice V dřívějších dobách se termín hospic pouţíval pro útulek či téţ dům odpočinku pro osoby, jeţ ve středověku putovaly do Palestiny čili do země svaté a zaslíbené. (Haškovcová, 2012: 88) Hlavní myšlenkou, ze které hospic vychází je úcta k člověku jako k autonomní a neopakovatelné bytosti a úcty k ţivotu jedince. Umírající v daném zařízení netrpí nesnesitelnou bolestí, v jeho posledních dnech nezůstane sám a hlavně pokaţdé bude samozřejmě respektována jeho lidská důstojnost. Co je podstatné, nezůstává v pozadí ani práce s rodinou a to třeba i po exitu klienta. (Svatošová, 1995: ) Hospic nemá za cíl vyléčit smrtelnou chorobu ani prodlouţit umírání, či urychlit konec, jeţ by byl v rozporu s lékařskou a všeobecně mravní a lidskou přirozeností. Jiţ při vzniku prvního novodobého hospice St. Christopfer v roce 1967 v Londýně bylo primární dosaţení dobré a úlevné péče. Ta nespočívala jen na rovině fyzické, ale i v kontextu uklidnění všech negativních vztahů v rodině, řešení problematiky z minulosti. Jiţ v této době umírající člověk viděl, ţe není ostatním na obtíţ a byl mu umoţněn, co nejúčinnější přechod mezi světem ţivých a mrtvých. (Munzarová, 2005: 67) V hospici tedy jde především o slušnou kvalitu ţivota jedince aţ do jeho konce. Klient, který v něm pobývá, je seznámen, ţe nebude trpět nesnesitelnou bolestí a je neustále povaţován za autonomního člověka. (Vorlíček, 2004: 511) Jak uvádí Svatošová (in Matoušek, 2005: 203): Všechny hospice důsledně uplatňují zásadu: Pomáhat v umírání ano, pomáhat ke smrti ne. Németh (2009: 153) mluví o hospici, ţe: je to samostatné lůžkové zařízení pro paliativní starostlivost. 16

17 Pokud rodina a sám nemocný člověk kontaktují hospic, co nejdříve, můţou pro ně pracovníci udělat, co nejvíce. Práce totiţ začíná jiţ v období pre finem, kdy je hlavním úkolem doprovázení nejen nemocného, ale i jeho nejbliţších po celou dobu od diagnostikování aţ po terminální stádium. Ve fázi in finem pokračujeme v doprovázení a v péči v uţším okruhu umírání. Konečná práce trvá však aţ jeden rok po exitu nemocného a to prací s rodinou. Mluvíme o roli post finem. (Svatošová, 1995: ) Kübler Ross (1995: 56) uvádí, ţe: Právě, od našich umírajících pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života. Kdybychom byli schopni dosáhnut stádia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom měli i jiný žebříček hodnot. Pro práci v hospici je nutné, aby ten konkrétní pracovník byl smířen se svojí vlastní smrtí. Pokud tomu tak není, nebude schopen dlouhodobě a v kvalitní míře vykonávat danou práci. (Svatošová, 1995: 113) Formy hospice Rozeznáváme tři typy hospicové péče v rámci subjektů a to domácí, mobilní a pobytová zařízení. Pro kaţdého jedince je důleţitá a příznivá péče v domácím prostředí, avšak můţe mít své limity, hlavně kdyţ rodině dojdou síly, nebo skrze určitou neodbornost rodinných příslušníků a téţ i pracovníků, kteří nejsou vzdělávání v oblasti paliativní medicíny. (Svatošová, 1995 : 115) Další formou je pobytový hospic, který slouţí hlavně těm klientům, u nichţ není z různých důvodů moţná domácí péče. (Svatošová in Matoušek, 2005: 202) Do hospice lůţkového typu je přijímán člověk, jehoţ progredující se onemocnění jej ohroţuje na ţivotě, nestačí domácí péče, nepotřebuje akutní nemocniční ošetření a potřebuje paliativní péči. (Vorlíček, 2004: 513) Stacionární hospice jsou zařízení nacházející se především při pobytové sluţbě. Zde klient dochází pouze na určitou část dne, vţdy večer odchází do domácího prostředí. Tento typ péče má především účel diagnostický, psychoterapeutický, léčebný i azylový. (Svatošová, 1995: ) Hospic představuje dům poklidného umírání, kde je otevřené místo pro rodinu jejich klienta a téţ i pro jeho přátelé. Rozeznáváme několik podob hospiců a to od ambulantní 17

18 (domácí péče) přes pobytovou aţ k semiambulantní neboli stacionární formy. V České replice je posledně zmiňovaný typ méně častý. Musíme brát v potaz, ţe hospic stojí mezi dvěma resortními ministerstvy a to nejen zdravotnictví, ale i sociálních věcí. Z vlastní zkušenosti můţe autorka říci, ţe na Slovensku jsou hospicová zařízení pouze zdravotnická zařízení. Tudíţ u našich sousedů veškerý i příjem klienta obstarávají pouze zdravotníci. Důleţité je si uvědomit, ţe hlavní myšlenkou tohoto domu je tišení bolesti a poklidný odchod z pozemského ţivota. Není zde prostor pro urychlení ani oddalování exitu. 2.3 Paliativní medicína Vorlíček (2004: 24 25) uvádí několik definic oboru paliativní medicíny, které si nyní budeme parafrázovat. Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o přístup, který zlepšuje kvalitu ţivota nevyléčitelně nemocných klientů, jeţ jsou ohroţeni na ţivotě. Hlavní dimenze péče jsou tělesné, psychosociální a spirituální. Po 12 letech od první definice WHO rozšířila pojetí i o neonkologické pacienty a hlavně se snaţí aktivně pracovat po celou dobu onemocnění. National Hospice Organisaton Arlington ve Virginii nazírá na paliativní léčbu v celém kontextu léčby a péče. Označuje ji za totální. Nepojednává o dělení onemocnění ani o časovém úseku, ve kterém je tato péče poskytována. Americká organizace klade velký důraz na multidisciplinaritu. Paliativní léčba se snaţí o zmírnění symptomů onemocnění. U onkologicky nemocných lidí se snaţí zabránit zhoršení zdravotního stavu jedince a zmírňuje obtíţe pacienta. Tudíţ, jak je vidno, hlavním záměrem je zlepšení kvality ţivota umírajícího člověka. (Jakoubková, 1998: 13) Mezi zásady této léčby především vyloučení nebo omezení invazivních léčebných i vyšetřovacích metod. Je zde kladen důraz na svévolné rozhodnutí klienta, který můţe zákrok odmítnout a to, ţe člověk má vše pod svojí kontrolou a nikdo za něj nerozhoduje. (Svatošová in Matoušek, 2005: 199) Paliativní péče by se neměla odehrávat jenom v hospicích, ale i v nemocničních zařízeních nevyjímaje intenzivní péče a téţ i při domácím a ambulantním ošetřování. (Németh, 2009: 154) Paliativní medicína patří k základním pilířům hospicové péče a zároveň i práce s klienty v terminálním stádiu onemocnění. Hlavní podstatou je omezení bolesti jedince a tím i udrţet 18

19 jeho kvalitu ţivota. K tomu se nejčastěji vyuţívají léčiva opiátového typu. Jako nedílnou součást paliativní medicínu vidíme i situaci, kdy umírající člověk má právo na to odmítnout další vyšetření a zákroky (například bronchoskopie, punkce). Je to i z důvodu, ţe dané zásahy bývají invazivního charakteru a přinášejí s sebou i proţití bolesti a krátkodobého sníţení kvality dne (upoutání na lůţko v konkrétní poloze po určitý časový úsek). Shrnutí: Druhá kapitola se zabývá otázkou aktuální problematiky péče o umírající klienty. Jelikoţ postupem času se stalo umírání jakýmsi odosobněním, bylo potřeba na tuto situaci reagovat. Poslouţilo nám k prohloubení zájmu o zkoumání a zlepšování péče o osoby v terminálním stádiu onemocnění hospicové hnutí, jehoţ hlavní představitelkou je dr. Saunderson a v českých zemích dr. Svatošová. Paní Marie Svatošová je spojována i se zaloţením prvního českého hospice Aneţky České v Kutné hoře. Tudíţ došlo k shrnutí, co to hospic je a jaké má formy. Na konci této části jsme rozebrali paliativní péči, neboť se jedná o hlavní myšlenku léčby umírajících lidí. 3 Zármutek a truchlení To, že pro někoho truchlíme, znamená, že jsme měli to štěstí potkat člověka, kterého milujeme srdcem. A on měl štěstí, že potkal nás. (J. Králová) V nynějším textu se plně přesuneme k problematice, která se zaměřuje jiţ na rodinu zemřelého. Zaměříme se na zármutek a proces truchlení. Zde se jiţ naskýtá veliký prostor pro poradenství pro pozůstalé, kterému se budeme věnovat ve zvláštní kapitole. 3.1 Zármutek Bowlby (2013: 16) pojednává o ztrátě následovně: Ztráta milované osoby je jedním z nejsilnějších bolestných prožitků, jaké člověk může zakusit. A nejenže je bolestné ztrátu 19

20 prožívat, ale je rovněž bolestné být jejím svědkem, byť třeba jen proto, že nejsme schopni nijak pomoci. Ztráta příbuzného nabourává pozůstalým jejich pocit vlastní identity, integrity, vztahy s dalšími lidmi a změní se jejich přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa. Nastávají věty typy, které promlouvají k Bohu a proč danou skutečnost dopustil, proč se to muselo stát. (Špatenková, 2013: 10 11) Podstatný je fakt, ţe v kontextu rolových vazeb se dostáváme do okamţiku, kdy ztráta některého ze členů rodiny můţe vyvolat dřívější problémy. Dají se identifikovat i situace, kdy pozůstalý člověk jedná stejně, jako ten zemřelý. (Parkes, 2007: 15 16) Strach ze ztráty a období začátku zármutku se datuje do chvíle, kdy se rodina i jedinec dozvídají diagnózu. Po sdělení dochází k určitému ovlivnění kvality jejich ţivota. Rodina většinou svůj smutek skrývá, neboť chce před umírajícím vypadat statečně. Pokud dáme průchod pláči, nazýváme tuto situaci jako otevřený ţal, je snášen lépe neţli dlouhodobé potlačování bolesti. (Haškovcová, 2000: 87 90) Bowlby (2013: 24) přejímá Freudův výrok o zármutku: zármutek plní naprosto přesný duševní úkol: jeho funkcí je odpoutat vzpomínky a naděje pozůstalého od zesnulého. Zármutkem označujeme veškeré psychické procesy jedince, které vzešly ze ztráty jeho milované osoby a to bez ohledu na celkový výsledek. Alternativním pojmem k zármutku je truchlení a to hlavně díky tomu, ţe oplakávání člověka je podmíněno do určité míry kulturně a nepovaţuje se za projev individuální spontánní reakce jedince. (Bowlby, 2013: 25) Křivohlavý (1991: 96 97) říká, ţe zármutek: je poměrně dlouhodobý emocionální stav smutku a duševního trápení. Čtyři patologické roviny dospělého zármutku podle Bowlbyho (2013: 23 24) jsou nevědomá touha po zemřelém, nutkavá péče o ostatní lidi, nevědomé výčitky vůči ztracenému jedinci s vědomými výčitkami vůči vlastní osobě a téţ i neschopnost uvěřit trvalé ztrátě dané osoby. V minulosti se předpokládalo, ţe brzy po odloučení malého dítěte od matky ať jiţ za jakýchkoli okolností, se od ní odpoutá a dané neštěstí překoná. Ale jak je známo, není tomu tak. Dítě i nadále touţí po návratu matky. Můţe tomu být z důvodu, ţe po bouřlivější chvíli 20

21 přijde zklidnění situace. Nastává však silné zaměření se na pouto s matkou. (Bowlby, 2013: 19) Bowlby (2013: 79 89) uvádí čtyři fáze zármutku. První je otupělost, jeţ bývá u kaţdého jedince rozdílná. Podstatou je nepochopení, co se stalo. Trvá několik hodin aţ jeden týden. Mnohdy bývá doprovázena záchvaty hněvu a silné tísně. Druhá sekvence je nazývána toužení a hledání ztracené osoby. Zde jiţ pozůstalý začíná vnímat realitu ztráty a to tak, ţe mnohokráte chřadne, vzlyká, upadá do duševní otupělosti. V této fázi dochází i k prvním náznakům hledání pomoci, útěchy od druhých. Je téţ doporučováno, aby zesnulý byl uloţen někde na důleţité místo, které je pro něj významné. Následně nastává fáze chaosu a zoufalství. Zde dochází k tomu, ţe člověk přes veškeré emoce a projevy z minulé sekvence dokáţe přijmout a hlavně si uvědomit, ţe svůj ţivot musí jinak přeskládat. Pokud danou věc dokáţe přijmout, nastává fáze nového řádu. Zármutkem rozumíme stav, kdy zjišťujeme, ţe dochází ke ztrátě milované bytosti. Není však pravda, ţe uţ malé dítě ztrácí pouto k matce. I kdyţ dochází k určitému zklidnění dítěte, pořád se po ní shání. V literatuře jsou popsány i roviny a fáze zármutku, které jsou shodné jak při smrti dítěte tak i dospělé osoby. Vţdy se jedná o stav, kdy pozůstalý proţívá mnoho emočních změn a to od negativních aţ po chvíle, kdy se naučí ţít bez zemřelého a vytvoří si novou strukturu ţivota. 3.2 Truchlení Procesem truchlení rozumíme děj, kdy se jedinec pokouší zpracovat extrémní ztrátu. Jedná se o náročnou citovou vazbu a to z důvodu, ţe pozůstalý se musí naučit oprostit se od citů k zemřelému a tyto projevy se nově naučit věnovat ţivým lidem. (Kubíčková, 2001: 24) Truchlení by se mělo vrátit do společenského ţivota. Vše souvisí s depersonalizací smrti a s vnímáním, ţe exitus je něco, co by se mělo před veřejností skrývat. Proto je podstatné nezapomínat, ţe pozůstalý člověk ztrácí existující jistoty a jeho ţivot je změněn. (Špatenková, 2013: 9 13) Baštecká (2003: 157) přejímá Lindemannovo pojetí syndromu ztráty, jeţ je charakterizováno především tělesnými potíţemi, pocity neskutečnosti, ţe se ztráta nestala, pocit bezúčelnosti s reorganizací dne, pocity viny a nepřátelskosti. Vina se však dostaví podle vztahu 21

22 k zemřelému, okolnostem úmrtí. Tudíţ nemusí být vţdy přítomna. Nejdůleţitější je práce se smutkem, protoţe tato emoce dává truchlení do pohybu. Kubíčková (2001: 36 42) rozebírá tři stádia truchlení. V prvním stádiu, jeţ je nazýváno jako krátké období otřesu neboli konfuze se odehrává mnoho ambivalentních pochodů. Nelze zde plně přijmout projevenou soustrast od okolí. Veškeré denní činnosti přinášejí velkou námahu a soustředění se na danou vykonávanou věc. Rozdíl nastává, pokud úmrtí nastalo nečekaně. Je to dáno tím, ţe se musí vytvořit nové rámce povinností a zastání konkrétních úloh. Tato fáze je charakteristická větami typu, ţe se To stalo. Ve chvíli, kdy jedinec mluví jiţ v konkrétně pojmenované realitě, přechází do druhého období exprese. Jako prvořadé úkoly daného stádia vnímáme přehodnocení stavu k zemřelému, ale i k sobě samotným. Významnou roli hraje i kondolence, avšak zde se můţe naskytnout problém, kdy pozůstalý vnímá, ţe kondolující danou situaci vnímají odlišně. Můţe to být zapříčiněno větami utěšujícího typu. Nejvýznamnější je první výročí úmrtí. K lepšímu zvládnutí situace přispívají vzpomínkové rituály, na nichţ se můţe podílet třeba i církev. Třetí stádium nazýváme akceptací. Přechod do tohoto období by měl být pomalý. Pokud však zde nedojde, dochází k rozvoji patologického truchlení. Pozůstalý si budu svoji novou identitu, dokáţe o zemřelém hovořit bez velkých emocí a pocitů úzkostí. Akceptuje realitu smrti. Špatenková (2014: 41) pojednává o třech strategiích zvládnutí zármutku. Jako první hovoříme o tom, kdyţ člověk se snaţí smrt přijmout a hledět vstříc budoucnosti, pokouší se jít dále. Poté se můţe pozůstalý snaţit skrze jiné aktivity vytěsnit danou událost. Poslední a nejvíce vyuţívanou strategií je fakt, kdy si jedinec i za pomocí fotografií svého příbuzného neustále připomíná. Truchlení je proces, při němţ se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou jejich milovaného člověka. Opět se dostavují stádia, jeţ procházejí od otřesu aţ k akceptaci skutečnosti ireverzibility situace. Můţeme se však setkat i s několika vyrovnávajícími strategiemi. Tyto směry jsou od těch pro okolí méně vhodných aţ po vhodnější nebo téţ i pro společnost přijatelnější. Mnohdy je z řad majority problém, kdyţ si zemřelý připomíná svého blízkého například fotografiemi. 22

23 3.3 Druhy truchlení Zde si uvedeme dva druhy truchlení. Mluvíme o nekomplikované či komplikované stavu. Hovoříme nejen o absenci procesu vyrovnávání se se ztrátou, ale i patologickým reakcím například opoţděné Nekomplikované truchlení Nekomplikovanost je povaţována téţ i za normální projev smutku. Identifikujeme velké mnoţství psychických i fyzických proţitku, které jsou spjaty s pozůstalými po úmrtí. Pro správné posouzení typu truchlení je potřeba pracovat na úrovni kognitivní (myšlení, chování, nálady) tak i tělesných projevů. (Kubíčková, 2001: ) Taročková (2005: 21) přejímá od Lamba čtyři symptomy smutku v rovině emocionálních symptomů ţal, hněv, pocit vinny a bezmocnosti, vegetativní oblast sucho v ústech, přecitlivělost na hluk, světlo, slabost, napětí, kognitivní symptomy problémy s pamětí, halucinace, špatná koncentrace pozornosti, zapomíná a v neposlední řadě i poruchy chování a ţivotosprávy spánek, stáhnutí se ze společnosti, pláč. Nyní si uvedeme jednotlivé projevy na konkrétních úrovních podle Kubíčkové (2001: ). Na emocionální úrovni se setkáváme s projevy smutku a ţalu. Ţal je vystupňovaný smutek s akcentem nad ireverzibilní ztrátou největší hodnoty. Poté se jedná o sklíčenost, vymezení radosti, šok, touha po hledání ztracené osoby, strach, který pramení z odkázanosti na sebe samotného a téţ i uvědomění si vlastní smrtelnosti. Dalšími emocemi, se kterými se setkáváme, jsou úzkost, bezmoc, hněv, pocity viny, osamělost a s ní spjatá opuštěnost, pocit omrzelosti ţivotem avšak na další straně i vysvobození, ulehčení při dlouhodobém umírání, radost a otupělost. Somatické problémy přecházejí od třesu, pocitu sevřeného hrdla, dušnost, svalová ochablost, únava, nedostatek energie a vitality, palpitace srdce, senzorická přecitlivělost, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy a v neposlední řadě i problémy imunitního systému. Imunita souvisí se zvýšeným stresem. Mezi problémy na kognitivní úrovni se vyskytují depresivní myšlenky, zmatenost, dezorientace, lpění na obrazu zemřelého, popírání skutečnosti smrti, pocit přítomnosti zemřelého. Mluvení o zemřelém v přítomném čase a víry, ţe jejich blízký ţije v určité blízké dimenzi. Na úrovni chování truchlícího prochází od únikových reakcí (ať jiţ k drogám nebo spirituálnímu zanícení, mystiky), hledání a volání, pláč, vzdychání, ţivé sny o zemřelém, vyhledávání připomínajících míst a předmětů, 23

24 nebo naopak vyhýbání se vzpomínkám na zemřelého, rezignace na sociální kontakty, změny v sexuálním ţivotě a téţ i změna stravovacích návyků. (Kubíčková, 2001: ) Můţe se jednat o pocity viny, které můţou být od sebeobviňování aţ po obviňování druhých jedinců, kteří se mohli podílet na úmrtí osoby. Pokud pozůstalý ztratí radost ze ţivota, je na nás, abychom jim ukázali radost, jeţ spočívá v Boţím díle v Pánu Jeţíši Kristu. Vhodnost nalézáme i v pamatování si kladných vlastností zemřelého. Avšak negativním způsobem reakce jsou myšlenky na pomstu. Jak praví Bible v knize Mojţíšově, přenechejme pomstu vyšším rukám. (Křivohlavý, 1991, s ) Úlehla (2009: 10) uvádí, ţe: Pro klienty je důležité, že je někdo vyslechne, povzbudí, že se vypovídají, vypláčou, že nejsou tak opuštění, tak sami, jak si mysleli. Při nekomplikovaném truchlení můţeme nabídnout formalizovanou i neformalizovanou pomoc. Druhá jmenovaná se týká hlavně primárních zdrojů z okolí pozůstalých a nejedná se pouze o další rodinné příslušníky, ale i přátelé. Formalizovaná je naopak poskytována odborníky a to v celé šíři od lékařů, psychologů, poradců a v neposlední řadě i pastorační pracovníky. Nedílnou součástí péče sehrávají i dobrovolníci. (Kubíčková, 2001: ) Křivohlavý (1991: 106) shledává následující úkoly pastýřské péče o zarmoucené pozůstalé: Vytvořit pozůstalým příležitost k vyplakání se dosyta a naříkání podle osobní potřeby. Být s nimi a neopouštět je v jejich nejtěžších chvílích, ani poté, co se dostali z nejhoršího. Dodávat jim síly a zvěstovat jim naději. Pomáhat jim hledat a nacházet náplň jejich dalšího života. Pomáhat jim vidět svět v Božím světle. Pomáhat jim získat novou perspektivu smysluplného života a přebudovat život s ohledem na to, co mají před sebou. Pomoci jim zachovat rozumný způsob fungování jejich rodiny v situaci, kdy toho je nezbytně zapotřebí. Pomoci jim v boji se zničujícími formami reagování na ztrátu. Pomoci jim se zařizováním běžných věcí života v době, kdy si pro bolest nevědí rady. Zvěstovat jim potěšení, kterým my sami jsme potěšováni. Můţe se zdát, ţe pozůstalí s nekomplikovaným truchlením nepotřebují ţádnou pomoc. Pro některé jedince to znamená, ţe vše zvládají bez problému. Tady je dobré si poloţit otázku, zda neexistuje určitá hranice nebo jen faktor, jeţ můţe zvrátit povahu procesu vyrovnávání se se ztrátou na komplikovanější úroveň. Jelikoţ nejsou vyloučené psychosomatické onemocnění u pozůstalých, jako určitá reakce na danou situaci, neměla by se tato skutečnost podcenit. Zvláště bychom měli být opatrní v situacích, kdy jsou přítomny 24

25 pocity provinění. Někteří pozůstalí se spokojí s doprovázením na jejich cestě. Velkou výhodou je sdruţení Dlouhá cesta nebo jiné svépomocné skupiny. Existují například skupiny neonatologické, nebo setkávání pozůstalých v hospici. V hospici Citadela ve Valašském Meziříčí i v hospici Matky Terezy v Bardejovské Nové vsi se jednou ročně setkávají pozůstalí klientů, kteří za ten rok zemřeli. Vyměňují si informace, co proţívali, jaké byli jejich zdroje pomoci a, jak na tom jsou nyní Komplikované truchlení Komplikované truchlení je téţe nazýváno jako chronický ţal, abnormální reakce na ztrátu příbuzného, nezvládnutý, patologický zármutek. Tento druh procesu vyrovnávání se s nevratností ovlivňují určité faktory, jako je vztah k zemřelému, okolnosti úmrtí, anamnestické údaje jako jsou depresivní stavy, osobnostní rysy, do kterých spadá i lustrační míra pozůstalého, sociální faktory tabuizace, negování vzniklé ztráty a téţe i chybění sociálních sluţeb, které by mohly být nápomocné. (Kubíčková, 2001: ) Taročková (2005: 55 56) přejímá pojem spojující objekty, jakoţto symboly vystupující v kontextu opětovného setkání se ztracenou osobou. Mohou to být předměty, jeţ zemřelý člověk nosil (šperky, oblečení), objekty, které přímo nenosil, ale jsou s ním spojeny (fotoaparát, mobilní telefon), fotografie jakoţto reálná nebo symbolická připomínka a další věci, které ve chvíli úmrtí drţel v ruce. To má význam přítomného okamţiku. Někdy můţe nastat situace, kdy dochází k absenci zármutku. Pozůstalý hovoří, ţe necítí ţádný smutek. Ve výzkumu, který provedl Gorer shledáváme dvě moţnosti této situace a to, pokud nesmutní sourozenec, můţe to být z důvodu, ţe vztah ztratil intenzitu a u ztráty rodiče hraje roli negativní vztah. Na rozdíl Grün ve své studii shledává důvodem absence smutku jakousi ochranu pozůstalých před jejich zhroucením. K tomu můţe dojít zejména v situaci, kdy nejsou schopni smutnit tak, jak si představuje jejich okolí nebo i společnost. (Kubíčková, 2001: ) Mezi patologické reakce řadíme chronické smutnění, u nějţ nedochází k uspokojivému přijetí ztráty v dohledném čase. Trvání je třeba i deset let. Pokud však vztah k zemřelému bývá protkán velkou závislostí, potřebujeme zapracovat na novém utváření vztahů. Důleţitou roli hraje zjištění toho, co zablokovalo proces smutnění. Druhou situací, která můţe nastat, je odloţená reakce. Projev nebývá dostatečný ke konkrétní proţívané ztrátě. Kdyţ nastane další ztráta, dochází ke kumulaci problému a tím pádem k vyhrocení reakce. Dopadem bývají silné 25

26 emoční reakce, které pramení z předcházejícího nevyřešeného smutku. Můţe nastat i jiná situace, kdy dojde k explorativní reakci, následkem je neadaptivní chování jedince. Tento typ častěji vyhledá terapii, protoţe si tento stav uvědomuje. Posledním způsobem, jak se pozůstalí snaţí vypořádat se ztrátou je maskování neboli larvování. Pojednává se o tom, ţe jedinec si nedokáţe spojit své problémy přímo s návazností na zemřelého. Tato forma se projevuje většinou v rovině fyzických problémů, maladaptivního chování (nejčastěji delikvence), symptomy duševních poruch (depresivní stavy) a v neposlední řadě i psychosomatické problémy. (Taročková, 2005: 60 62) U chronicity je ztíţen aţ znemoţněn návrat do běţného pracovního prostředí, i kdyţ si samotný jedinec uvědomuje, ţe jeho vlastní smutek trvá příliš dlouho. Rozlišujeme mezi nekončícím smutkem, jeţ je spjat s přetrvávajícím citem k zemřelému, mumifikací, kdy necháváme vše tak, jak bylo dříve a to hlavně z úcty k mrtvému a téţ i mezi zoufalstvím. Gorer ve své studii poukazuje, ţe neschopnost překlenutí smutku se dá najít v chybění občanských nebo i církevních rituálů. Pokud se však setkáme i jako svědek něčího utrpení a setkání se se ztrátou, můţe se u nás reaktivovat dosud plně nezpracovaná ztrátová situace. U excese lze předpokládat i thanatofobii. Jedná se o přehnaný strach ze smrti. U skryté reakce pojednáváme o afektivním ekvivalentu zármutku, který ve svém důsledku způsobuje kromě psychických problémů i poruchy chování. (Kubíčková, 2001: ) Kubíčková (2001: ) přejímá devět Lindemannových zkreslených reakcí. Jsou to hyperaktivita bez proţití pocitu ztráty, kdy pozůstalý můţe konat aktivity stejně, jak zemřelý. Získání symptomů poslední nemoci zemřelého v okolí vyvolává pocit, hysterie či hypochondrie. Psychosomatické či autoimunitní onemocnění jako lékařsky uznaná nemoc. Dochází ke změně ve vztahu k přátelům a příbuzným ve smyslu podráţděnosti, ţe chce pozůstalý zůstat v klidu, sám. Očerňování a napadání lékařů za zanedbání péče souvisí se zarytými nepřátelstvím vůči určitým osobám. Dále to je skrývání nepřátelství, ale získání upatého a formálního chování, dlouhodobá ztráta modelů sociální interakce. Depresivní stavy, jeţ se projevují nespavostí, napětím, pocity méněcennosti a v neposlední řadě i činnosti, které mají negativní vliv na vlastní sociální a ekonomický status. Pokud člověk truchlí delší dobu, nebo intenzivním způsobem či pro společnost nepřijatelně, bývá často odsuzován. Dříve se říkalo, ţe vdova má truchlit několik měsíců. Dnes je tomu jinak. Setkáváme se s názory, ţe pohřbem vše končí a pozůstalý by se měl vracet do svého obvyklého ţivotního rytmu a fungování. Bohuţel celá záleţitost není tak 26

27 samozřejmá a rychlá. I díky nepochopení od druhých můţeme danou situaci snášet obtíţněji. Nepřiměřenými reakcemi na celý adaptační proces trpí i okolí klienta. Například u chronického ţalu skrze déletrvající pracovní neschopnost můţe naráţet na problémy v zaměstnání a sociálním prostředí. Jak se dozvěděla autorka ve své empirické části bakalářské práce, kterou psala na téma Krizová intervence u obětí trestných činů, policejní psychologové vnímají velké riziko pro moţný rozvoj traumatizace či zhoršených copingových strategií fakt nepřítomnosti ţalu, emocí. Probandky se sice zabývaly většinou problematikou vraţd či smrtelných dopravních nehod, ale podotýkají, ţe absence vyjádření i nonverbálního a zatuhlost mívají někdy za následek patologické reakce, které mohou končit aţ suicidální tenzí či dokonaným suicidiem. Ale je nutné podotknout, ţe pro tyto následky hrají důleţitou roli i jiné přídatné faktory stigmatizace, okolnosti úmrtí a moţné psychické problémy, kterými klient jiţ trpěl. Shrnutí: Ve třetí kapitole předkládané absolventské práce se zabýváme smutkem a procesem truchlení, jako reakcí na zpracování ztráty námi milované osoby. Je nutné mít na paměti, ţe kaţdý člověk vše proţívá individuálně a ne vţdy dochází k úplnému zpracování. Tudíţ rozeznáváme komplikované i nekomplikované truchlení. Velkou roli zde hraje především vztah k zemřelému a celkové procesy, které mohou vyvolat patologické reakce. Můţe zde nastat i situace, kdy se znovu obnoví pocity, které nebyly v minulosti dobře zpracovány. Stále aktuálnějším tématem zůstává role svépomocných skupin. V České republice nejznámějším sdruţením je Dlouhá cesta. Jedná o sdruţení rodičů, kteří přeţili své dítě. Sdílejí své zkušenosti a pomáhají tak vstoupit do povědomí, ţe daná situace není neobvyklá a bohuţel v dnešní době i více bolestnější. Pokud se podíváme do historického diskurzu, shledáváme, ţe v dřívějších stoletích bylo umírání dítěte při porodu nebo v raném dětství běţnější záleţitostí. Dnes je dalším diskutovanějším tématem problematika předčasně narozených dětí a jejich výhled do budoucnosti. Kontroverznějším úsekem je posouvání hranice, od které se má dítě zachraňovat. Nyní se pohybuje kolem týdne těhotenství. Zejména u komplikovaného truchlení přichází šance pro poradce pro pozůstalé. Toto odvětví odborného sociálního a psychologického poradenství představíme v následující a zároveň závěrečné kapitole teoretické části absolventské práce. 27