Karel Havlíèek Borovský KRÁL LÁVRA. KRAJSKÉ NAKLADATELSTVÍ Havlíèkùv Brod - 1 -

Transkript

1 Karel Havlíèek Borovský KRÁL LÁVRA KRAJSKÉ NAKLADATELSTVÍ Havlíèkùv Brod - 1 -

2 Byltì jednou jeden starý dobrý král, ale je to dávno, taky od Èech dál, troje moøe, devatery hory dìlí ten kraj od èeské komory, kde on panoval

3 Byl král irský Lávra, povím zkrátka vám, a já o tom králi pìknou píseò znám: nalej, stará, èerstvého do èíše a vy, kluci, poslouchejte tiše, já ji zazpívám. Posud krále Lávru chválí irský lid, nebyl ani tyran, nebyl taky žid, nenabíjel cizím svoji kasu, rekrutýrkou nesužoval chasu, nedal chudé døít

4 Jenom jednu slabost ten král dobrý mìl, že jest na holièe tuze zanevøel, dal se holit jenom jednou v roce, dlouhé vlasy po krku široce nosil jak roj vèel. Horší ještì bylo: vždy na letnice, jak oèistil holiè královské líce, èekala jej podivná odplata, nic na støíbøe, ale skrze kata, to šibenice! - 4 -

5 Divili se lidé, mrzela je dost na tom dobrém králi tahle ukrutnost; však co král chce, zdrávo pro poddané, tak po letech zvykli si Irèané na tu podivnost. Jenom holièové zvyknout nemohli, na šibenici je špatné pohodlí, než co dìlat? Nic jim nezbývalo, leda trpìt, neb jich bylo málo na rebelii. Každý rok, když táhlo již na letnice, sebral se bradýøský cech do radnice: tam chudáci smutnì los metali, komu padne holit bradu králi a - šibenice

6 - 6 -

7 Padl los, ach, padl: letos Kukulín bude holit krále, staré vdovy syn; jak to stará vdova uslyšela, omdlévala ustrašená celá: Ach, mùj Kukulín! Již posloužil králi, již ho vede kat, ukrutnou odmìnu za tu službu brát: tu se matka skrze zástup tlaèí, spìchá, co jí staré síly staèí, zaò orodovat

8 Králi, pane králi, syn mùj jedinej, pro Boha tì prosím, slitování mìj! Co si poènu, já ubohá vdova, radìj sama umøít jsem hotova, jen mi syna dej! - 8 -

9 Králi, milostpane, máš to lidský cit? Nevinného hocha katem utratit? Muž mùj padnul v službì tvého dvoru a ty chceš mou jedinkou podporu hanebnì mi vzít? - Jestliže ty, králi, dobré srdce máš, jistì každoroènì jednou blázníváš: pro nic za nic, pro královské vousy kat èlovìka bez viny zardousí, to jsi otec náš? - Král se na ty øeèi velmi zastydìl, ale ještì více slitování mìl, nezlobil se, vzdychnul jen hluboko, dobré srdce tisklo slzu v oko, zastavit velel

10 - 10 -

11 Všem se kázal vzdálit, jen sám Kukulín povolán ku králi, bledý jako stín; král tu sedí, na klínì korunu: Pøistup, synku, blíže sem ke trùnu i pod baldachýn. Pøísahej že smlèíš na vìèné èasy, co jsi na mé hlavì vidìl pod vlasy, pak se tobì neublíží v nièem a ty budeš mým dvorním holièem po všechny èasy. Rád pøísahal mladík a byl propuštìn zvìstovati matce jak jest povýšen; pak holíval ob den králi líce a již žádný holiè na letnice nebýval vìšen

12 Tìšili se lidé, že ten dobrý král jedinkou svou chybu vymluvit si dal; více však než celý národ irský poèestný cech holièsko - bradýøský si to liboval

13 Stojí mladý holiè v dvorském obroku, raduje se matka z toho pokroku, jasné hvìzdy na fraku se tøpytí, zlaté porty, vyšívané kvítí, bøitva po boku

14 Než co platí hvìzdy, zlaté tøepení, když srdeèko trápí ostré hryzení: nevyjevit nic po vìèné èasy, co vidívá na králi pod vlasy vždy pøi holení! Husy štìbetají, tichá je labu ; kdo chce tajnost smlèet, holièem nebuï: holièovi vìdomosti škubou, než je poví, pøenáramnì hubou: jazejèek je rtu!

15 Ach, mùj milý synu, co tì sužuje? Ve dne nemáš stání, v noci pokoje: bývals vesel, teï ti líèko vadne, mladé tìlo den ode dne chøadne, povìz, co ti je?

16 Má milá matièko, ach, pomoc žádná! Mùj milý synáèku, moc zví, kdo se ptá; v èerném lese bydlí pousetvníèek, ten má od všech lidských srdcí klíèek, on ti radu dá

17 Pravil starý v lese: Dobøe znám tvùj køíž, synku, ty jsi holiè a tajemství víš. Ty je nesmíš povìdít žádnému, neulehèíš ale srdci svému, až to vyslovíš. Blíže u Viklova na stoku dvou øek stojí dutá vrba tøetí lidský vìk; všeptej do ní v tiché noèní dobì své tajemství, a ulevíš sobì, jiný nemám lék

18 Hned tu noc se holiè z domu vypravil zkusit, co mu starec v lese poradil, a našeptal do vrby hltavì, co král Lávra skrývá na své hlavì, pak se uzdravil

19 Po tom uzdravení prošel krátký èas, tu strojil král Lávra hluèný dvorní kvas, z celé zemì panièky a páni sjeli jsou se k tomu hodování na králùv rozkaz. A po hodování velikánský sál hladce voskovaný èekal již na bál; ještì k tomu na tu dvorní švandu nejslavnìjší karlovarskou bandu objednal si král. Po Èeších je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplòují svìt: muzikanty, jezdce, harfenice, ouøedníky, sirky ze Sušice najdeš všude hned

20 Táhli hudci k bálu, až pan Èervíèek silným kvapem ztratil z basy kolíèek, a když pøišli k viklovskému brodu, zpozoroval tu svou velkou škodu na stoku dvou øek

21 Tam u duté vrby s basou smutnì stál: Pùjdu-li ho hledat, promeškáme bál! Uøíz z vrby vìtev na kolíèek, co zpùsobí, o tom pan Èervíèek nic se nenadál

22 Zpùsobil tam s basou králi èistou vìc, jak na bále pustil po strunách smyèec, tu øve basa, až všechno pøehluší: Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!

23 Král dal hned Èervíèka s basou vyhodit, bylo však již pozdì basu obìsit, a taejmství, pro nìž lazebníci umírali jsou na šibenici, rozešlo se v lid

24 Co nyní celý svìt vìdìl od basy, nebylo nic platno skrývat pod vlasy, tak král Lávra nosil po tom bálu svoje dlouhé uši bez futrálu po všechny èasy

25 A po krátké dobì, když utich povyk, líbil se pøec lidu dobrý panovník, zdálo se jim, že ty dlouhé uši právì dobøe ku korunì sluší, všechno mùže zvyk! - To je konec písnì: zdráv buï Lávra král! Kukulín ho vždycky holil a støíhal, neb to nikdy najevo nevyšlo, jak tajemství až do basy pøišlo a z basy na bál

26 Není každá vrba jako viklovská, ani každá basa jak èervíèkovská: a když tì co na jazyku svrbí, našeptej to jen do staré vrby, dceruško drahá!

27 Thema k této dobromyslnì satirické, optimistické básni o lidských slabostech dala Karlu Havlíèkovi v Brixenu irská povídka, vydaná roku 1851 Moritzem Hartmannem v jeho Irských listech (Briefe aus Irland), otiskovaných v Deutsches Museum. Havlíèek si povídku pøeèetl a ihned si ji (11. února 1852) pøeložil, aby ji mohl jednou užít básnicky, aby na ni nezapomnìl. Tento pøeklad, nazvaný Pohádka o králi Lávrovi, se nám dochoval v pozùstalosti Havlíèkovì (Literární archiv Knihovny Národního musea), takže mùžeme podle nìho pøesnì sledovat, jak se básník držel své pøedlohy a jak témìø nic podstatného nevymýšlel a nepøetvoøoval. Z 12. èervence 1854 je už první dochovaný náèrtek básnický, skrovný a ještì neumìlý, nevytøíbený, na jednom a témž listu (opìt v Literárním archivu) nejdøíve koncept první, poèáteèní strofy a pak (na rubu) varianta této sloky spolu se slokou druhou, obì už vylepšené, svižnìjší. A koneènì je opìt na tomto listu napsán prozaický, heslový rozvrh pìtatøiceti strof celé básnì. Definitivní rukopis básnì byl podle vlastní Havlíèkovské poznámky ukonèen 5. záøí 1854 v Brixenu (musejní rukopis, kvartový dvojlist). Rozhodný pro naše vydání je pak Havlíèkùv vlastnoruèní èistopis, uložený rovnìž v Literárním archivu a chybnì datovaný cizí rukou: Brixen Všechno tu nacházíme, co je v pùvodní irské nebo Irsko-nìmecké pøedloze: dobrého krále, jeho oslovské uši, jeho dlouhé, krycí vlasy, holièe, jež král dobrotivý dával stít, jak ho oholili. Ale jednou se král smiluje nad holièem - synem svého zachránce, byv uprošen jeho matkou. Š astný ubožák musí ovšem slíbit, že neprozradí, co vidìl, a za to se stane doživotním holièem královským. A historie se rozvíjí dále, dík lidské povídavosti a sdílnosti. Vrba v hrabství Wicklovském, tajemství do ní šeptané, muzikant královský si jejím døevem vyspraví svou pochroumanou harfu a harfa hraje holièovo tajemství. Král pomýšlí na vyvraždìní všech hostí, co to slyšeli, ale srdce mu pøece nedalo, dobrému irskému králi, nevinných lidí dát odpravit, a když tedy tajemství bylo vyzrazeno, podrobil se tomu, nechal si vlasy zas støíhat a nosil pøed svìtem své oslovské uši. Žádný si z toho nic nedìlal, nebo dobré irské srdce stojí pøece za nìco, tøeba vedle oslovských uší. Karel Havlíèek zmìnil jen starobylou harfu irských bardù v novomódní basu a kmínek vrbový v kolíèek vyrobený z vrbového døeva, a všechno ostatní ponechal. I ten Wicklov (Viklov), jen si vyšpekuloval všelijaké ryzí havlíèkovské podrobnosti, jak ho jistì houfnì napadali, když zpracovával pøíbìh tak naivnì rozkošný, kde se dobrota královská v pravém slova smyslu sytila krví holièskou, odpouštìjíc nelogicky trest smrti padesáti tisícùm pøíštích kalumniátorù, pøíbìh, jehož pointa hlásala nevývratnou pravdu, že si èlovìk zvykne i na nejvìtší oslovské uši, když je majitel jejich nosí pokornì, jako boží

28 navštívení, jako samozøejmost. Co je ostatnì na tom, že má pan král oslí uši? Protože je nemají obyèejní smrtelníci, je tím už øeèeno, že jsou lidské nicotné uši lepší a dokonalejší než poøádné slechy božího hovádka? I bohemikálnì ( Po Èeších je doma vždycky malý sled ) naladil Karel Havlíèek své varyto babobouøné, a již šlo o toho panaèervíèka anebo o nejednu domácí a domáckou naši moudrost: o ty husy, co štìbetají, o skvostný, monarchický závìr tøetí strofy od konce: zdálo se jim, že ty dlouhé uši právì dobøe ke korunì sluší MILOSLAV NOVOTNÝ

29 Karel Havlíèek Borovský KRÁL LÁVRA Text redigoval a doslov napsal Miloslav Novotný Ilustroval Josef Lada Typograficky upravili František Mašek a Dundiel V nákladu výtiskù vydalo roku 1949 krajské komunální nakladatelství v Jihlavì, závod Havlíèkùv Brod Vytiskla knihtiskárna Fr. Riedl, n. p. v Havlíèkovì Brodì. Brož. 36 Kès