Trestné činy proti rodině a dětem

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Trestné činy proti rodině a dětem Bakalářská práce Autor: Irena Pluháčková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Aneţka Forstová Praha Duben 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Valticích Irena Pluháčková

3 Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Aneţce Forstové za cenné odborné rady, vstřícný přístup a pomoc, kterou mi při zpracování práce poskytla.

4 ANOTACE Předkládaná bakalářská práce má čtenáři přiblíţit problematiku trestné činnosti páchané na dětech a rodině. V úvodní části se věnuji pojmovému vymezení, rizikovým faktorům, příčinám a diversifikaci podob násilí páchaného v rodinách a na dětech. Z kriminologického pohledu se zaměřuji na charakteristiku oběti i pachatele, práci policie a dalších státních i nestátních orgánů v souvislosti se zajištěním právní ochrany, popisuji prevenci, koordinaci a intervenci, rozvádím trestněprávní i skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. V práci také zhodnocuji přinos mnoha legislativních úprav a změn, především účinnost nového trestního zákoníku, které probíhaly v několika minulých letech a jeţ se bezprostředně dotýkají dané problematiky. ANNOTATION Presented bachelor thesis describes issues of crime commited against children and family. In the opening part I apply to concept definitions, risk factors, reasons and diversification of violence commited against children and in families. From the criminalistic perspective I concentrate on characteristics of victim and offender, work of Police and others, state and non-state body in connection with legal protection ensurance, describing prevention, coordination and intervention, analyse individual offences. I evaluate the benefit of many legislative regulations and changes, mainly the new penal code, that took place in the last few years and that immediately concern the topic.

5 OBSAH ÚVOD Vymezení základních pojmů Domácí násilí Vymezení pojmu a subjektů domácího násilí Rizikové faktory a znaky domácího násilí Formy domácího násilí Týrané skupiny Charakteristika obětí domácího násilí a viktimizace Charakteristika pachatele domácího násilí Týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě Vymezení pojmů Příčiny a rizikové faktory Formy týrání, zneužívání a zanedbávání Charakteristika dětských obětí Charakteristika pachatele týrání, zanedbávání a zneužívání dětí Legislativní rámec Historie českého trestního práva Význam nového trestního zákoníku Vývoj legislativních změn v oblasti boje proti domácímu násilí Zakotvení ochrany rodiny a dětí do českého právního řádu Trestně právní úprava činů proti rodině a dětem Výklad jednotlivých ustanovení Hlavy IV. Trestního zákoníku Dvojí manželství ( 194) Opuštění dítěte nebo svěřené osoby ( 195) Zanedbání povinné výživy ( 196) Zvláštní ustanovení o účinné lítosti ( 197) Týrání svěřené osoby ( 198) Týrání osoby ve společném obydlí ( 199)

6 Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou ( 200) Ohrožování výchovy dítěte ( 201) Svádění k pohlavnímu styku ( 202) Beztrestnost dítěte ( 203) Podání alkoholu dítěti ( 204) Interdisciplinární spolupráce zainteresovaných sloţek a formy pomoci Práce Policie ČR a OČTŘ, jejich moţnosti a postupy Koordinační úloha intervenčních center Sociálně právní ochrana v případech ohroţených dětí Zapojení zdravotnických zařízení v rámci interdisciplinární spolupráce Zapojení školských zařízení v rámci interdisciplinární spolupráce Pomáhající neziskové instituce Preventivní programy v boji proti násilí Národní strategie proti násilí Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008 až Národní akční plán pro prevenci domácího násilí na léta 2010 až Kampaně proti násilí Komunitární programy ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

7 ÚVOD Naše společnost je zaloţena na principech západní civilizace a jako taková má zakotveny ve svém právním systému mechanizmy, jeţ ochraňují rodinu a děti proti všem formám násilí. Násilí páchané na rodině, především na ţenách a dětech, je v posledních letech stále více diskutovaným problémem představující zásadní porušování lidských práv. Zejména násilí na ţenách je problém, který existuje od nepaměti, ale pojmenován byl teprve nedávno. Aby byly tyto negativní jevy včas podchyceny a aktivně vyhledávány, je zapotřebí spolupráce vládních i nevládních organizací a mít vybudovaný optimální funkční systém, jehoţ cílem je chránit zájmy rodiny i dětí. Podle odborných odhadů je v České republice týráno aţ čtyřicet tisíc dětí, většina případů týrání však nikdy není odhalena. Počátkem letošního roku šokovaly veřejnost dva otřesné případy týrání dětí. První se týkal osmiletého Dominika z Brna, jehoţ rodiče mučili hladem a fyzicky týrali a druhý šestileté Drahušky z Hostivic, kterou obzvláště krutě týrali její strýcové. Ale jiţ případ týraných bratrů z Kuřimi odhalený v roce 2007 a také zmizení devítileté Aničky z Prahy v říjnu 2010, kdy se spekulovalo o násilném útoku sexuálního devianta či jejím únosu, otevřely mnohé otázky a přinutily k celospolečenské diskusi, zda se v naší zemi dělá maximum moţného k ochraně nezletilých dětí před týráním, zneuţíváním a jinými násilnými činy. Také stoupající počty pohřešovaných nezletilců volají po změnách v oblasti bezpečnosti dětí, protoţe otevřené hranice značně usnadňují únoscům bezmocnou oběť dostat do dvou hodin za hranice republiky. Cílem mé bakalářské práce je na základě získaných informací obeznámit čtenáře s problematikou trestných činů proti rodině a dětem a informovat o legislativních změnách, jeţ s popisovanou problematikou bezprostředně souvisí, a které vyvrcholily přijetím kodexu moderní doby nového trestního zákoníku. Svou práci jsem rozčlenila do čtyř kapitol, kdy v úvodní vymezuji obecné aspekty popisovaných, pro společnost nebezpečných a latentních jevů, jako je domácí násilí a týrání, zneuţívání a zanedbávání dětí. Tyto jevy definuji, uvádím jejich formy, znaky, rizikové faktory i týrané skupiny. Věnuji se také otázce viktimizace a profilu obětí i pachatelů. V druhé kapitole, která je těţištěm mé práce, jsem se zaměřila na analýzu legislativních změn v posledních cca deseti letech, především těch, které přinesl nový trestní zákoník a právní úprava postihující domácí násilí. Nabízím zde také stručný exkurz do 7

8 výţivy. 2 Vzhledem k rozsáhlosti popisované problematiky, která navíc prochází neustálým historie trestního práva, věnuji se zakotvení rodiny v našem právním řádu a rozebírám jednotlivé skutkové podstaty podřazené pod hlavou IV. v trestním zákoníku. Následující kapitola je věnována formám interdisciplinární pomoci různých subjektů působících na poli ochrany rodiny a dětí před násilnými trestnými činy a zdůrazňuji zde nutnost vzájemné provázanosti, participace a koordinace spolupracujících institucí, ať uţ Policie ČR, OSPOD, zdravotnických a školských zařízení, intervenčních center či pomáhajících neziskové organizací, protoţe jen tak lze v této oblasti dosáhnout opravdu účinných řešení. Čtvrtou kapitolu jsem zaměřila na důleţitost prevence těchto patologických jevů, cílenou státními institucemi hlavně na rizikové rodiny, protoţe sociálně patologická predispozice se vytváří především v dezintegrovaných rodinách, ve kterých je moţno detekovat základní kriminogenní faktory. 1 Statistiky trestných činů zaznamenávají nárůst trestné činnosti, a to jak činy spáchaných na dětech, tak trestné činy spáchaných dětmi. V České republice je moţné sledovat od roku 1991 nárůst zejména trestných činů vraţdy dítěte, ohroţování výchovy dítěte, týrání svěřené osoby a trestných činů zanedbávání povinné vývojem, není v rozsahu bakalářské práce dost dobře moţné téma úplně zmapovat, přesto jsem se snaţila o co nejkomplexnější a ucelený pohled na tuto oblast, a splnit cíl, jeţ jsem si v práci vytýčila. 1 JILČÍK, T.; PLŠKOVÁ, A.; ZAPLETAL, L. Sociální patologie. Brno: Institut mezioborových studií, s 2 MÜHLPACHR, P. Kapitoly ze sociální patologie. Brno: Institut mezioborových studií, s 8

9 1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ DOMÁCÍ NÁSILÍ Pro snadnější pochopení problematiky, která souvisí s jevem zvaným domácí násilí, je potřeba nejprve tento jev definovat a vymezit související pojmy, znaky, formy a příčiny Vymezení pojmu a subjektů domácího násilí Domácí násilí je jednou z nejrozšířenějších forem agrese a prochází napříč sociálnědemografickým spektrem. V českých zákonech zatím není pojem domácí násilí definován, jen se o násilí zmiňuje ustanovení 119 TrZ, trestný čin je spáchán násilím, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níţ je znaku násilí pouţito. 3 Ministerstvo vnitra definuje násilí v rodině jako dlouhodobé násilné chování v rodině, které zahrnuje jakékoliv činy nebo opomenutí spáchané v rámci rodiny některým z jejich členů, které podkopávají ţivot, tělesnou nebo dušení integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny nebo váţně poškozují vývoj jeho osobnosti 4, obdobnou definici lze nalézt i v Doporučení Rady Evropy R (85)4 o násilí v rodině z Domácí násilí je tedy nejen fyzické, psychické a sociální, ale i sexuální násilí mezi blízkými osobami, pokud k němu dochází opakovaně, v soukromí a jeho intenzita se stupňuje. Podstatu domácího násilí charakterizuje slovo týrání, které činí domácí násilí nesnesitelným. Týráním je zde myšleno úmyslné zlé nakládání s blízkou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určité trvalosti, které tato osoba povaţuje za těţké příkoří. Můţe jít například o bití, pálení či jiná tělesná poškozování, psychické i sexuální násilí, vydírání, vyhroţování nebo nucení k poniţujícím činnostem. Trvalost agresorova konání není podmíněna soustavností, také se nevyţaduje, aby vznikly následky na zdraví. Domácí násilí se od násilí v širším slova smyslu vymezuje typickým osobním vztahem mezi agresorem a obětí. Subjekty domácího násilí můţeme rozčlenit na: intimní tedy manţele, rozvedené manţele, partnery, homosexuální partnery 3 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 aţ 139. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN Zdroj: 9

10 neintimní - kteří společně obývají bytovou jednotku a jsou členy domácnosti, tedy děti, prarodiče, sourozence a podobně Rizikové faktory a znaky domácího násilí Rizikovými faktory pro vznik domácího násilí jsou především různé typy závislostí na partnerovi, zdravotní postiţení a bezmocnost, neschopnost zvládat rodičovské povinnosti a další. Specifickým znakem domácího násilí je vysoká míra latence, která je dána charakterem této trestné činnosti. Obětem chybí síla a odvaha týrání ze strany osoby blízké nahlásit, proto řada obětí zůstává utajena a pachatelé nepotrestáni. Dalším specifikem je fakt, ţe násilník je většinou jeden, ale obětí můţe být několik. Za hlavní příčinu tohoto jednání je povaţováno povahové zaloţení násilníka, nebo jeho duševní porucha, dlouhodobé domácí neshody a závislost násilníka na alkoholu. Tento typ násilné osoby většinou nejedná v afektu, povětšinou jsou jejich činy promyšlené a nejsou jednorázové, spíše mají charakter stále se opakujícího cyklu (fáze: vystupňování napětí, výbuch agrese s přítomným týráním oběti, nakonec umíření). Aby mohlo být násilí charakterizováno jako domácí násilí, musí splňovat všechny čtyři klíčové znaky. Jsou to: opakovanost jednání má svůj vývoj, dochází k němu opakovaně, většinou dlouhodobě, ojedinělý agresorův útok nelze uzavřít jako domácí násilí postupný nárůst intenzity - násilí se musí stupňovat, to znamená, ţe agresor od slovního napadání oběti postupně přechází k fyzickým útokům, které mohou končit trestnými činy ublíţení na zdraví či ţivotě jasné role - podmínkou je jasné rozpoznání rolí, to znamená, kdo je vţdy oběť a kdo je vţdy agresor páchání násilí v soukromí - incidenty násilí probíhají neveřejně, v soukromí, stranou od společnosti Formy domácího násilí Oběti domácího násilí zaţívají různé podoby útoku na svou integritu a lidskou důstojnost. Násilí se vyskytuje v několika různých formách současně a má vrůstající tendenci, 10

11 kdy od psychického násilí po čase agresor přechází k fyzickým útokům a také často i k sexuálnímu zneuţití oběti. Násilníci s oblibou pouţívají i sociální izolaci oběti. Mezi psychické formy můţeme zařadit nadávky, poniţování, obviňování, znevaţování, zastrašování a vyhroţování fyzickým násilím, odpírání spánku a potravy a zvýšenou kontrolu všeho, co oběť dělá. Tato forma násilí většinou stojí na počátku rozvíjejícího se řetězce a předchází fyzickému násilí. Je obtíţně dokazatelná, protoţe psychické stopy se na oběti projevují aţ po delším čase například sníţením sebevědomí oběti, neurologickými poruchami, psychosomatickými nemocemi nebo psychiatrickými diagnózami. Fyzické násilí je uváděno jako nejčastější forma domácího násilí. Je nejlépe viditelná a dobře dokazatelná, protoţe po něm na těle oběti zůstávají stopy v podobě modřin, podlitin, pohmoţděnin, jizev od popálenin, různé fraktury. Tato forma násilí je charakterizována strkáním, fackami, ranami pěstí, kopanci, tlučením hlavy o zeď, taháním za vlasy, škrcením, pálením a bitím nějakým předmětem. Pokud mluvíme o sociálních formách násilí, máme na mysli především sociální izolaci, kdy agresor zakazuje oběti telefonovat, vycházet z bytu, brání jí stýkat se s její rodinou a přáteli, vyţaduje po oběti pokořující úsluhy. Tato forma po čase vyvolává u oběti deformaci reality, protoţe nemá moţnost s nikým prodiskutovat svoje problémy a srovnávat, pak se pro ni stává normou násilí, ve kterém kaţdodenně ţije. Kdyţ agresor omezí oběti přístup k rodinným financím, zablokuje jí přístup k jejím vlastním penězům a brání oběti, aby se seberealizovala v zaměstnání, proto se oběť musí prosit o sebenepatrnější finanční obnos, tak se jedná o ekonomické násilí. Často jsou medializovány případy, kdy si manţelé vezmou na nátlak agresora vysokou půjčku, ten pak peníze vybere a zmizí neznámo kam a oběť sama pak tuto půjčku musí splácet. O formě emocionálního násilí mluvíme tehdy, pokud agresor vyuţívá dětí jako prostředku nátlaku, ničí osobní a velmi často oblíbené věci oběti a vyhroţuje jí likvidací domácích zvířecích mazlíčků, ke kterým má oběť silný citový vztah. Poslední formou je násilí sexuální a to zahrnuje znásilnění partnera a nucení ho pod pohrůţkou fyzického násilí k sexuálním činnostem a praktikám prováděných proti vůli oběti. Toto násilí je dost špatně prokazatelné, protoţe se odehrává v ryze intimním prostředí, beze svědků a většinou nezanechává viditelné stopy na těle oběti. Agresor často jedná s obětí jen jako se sexuálním objektem. 11

12 Týrané skupiny Domácí násilí můţe být z hlediska oběti pácháno na ţenách, dětech, muţích, seniorech, zdravotně postiţených členech rodiny nebo dětmi na rodičích. V následujících odstavcích se pokusím přiblíţit specifika domácího násilí proti těmto jednotlivým skupinám. Násilí na ţenách je pácháno na celém světě nezávisle na úrovni společnosti, je také nezávislé na materiálním zázemí, vzdělání, věku partnerů nebo jejich partnerském vztahu. Podobně jako jiné trestné činy má i násilí mezi partnery mnoho podob a příčin, ale na rozdíl od běţného kriminálního násilí je po stránce motivace zcela unikátní. V mnoha společnostech je hlavní příčinou vysokého násilí mezi partnery vliv právních a kulturních norem z minulosti, kdy muţ měl právo svoji ţenu fyzicky trestat. V České republice zakusilo tento druh rodově podmíněného násilí minimálně jedenkrát za ţivot 38% ţen. Kaţdý dvacátý muţ přiznává, ţe donutil ţenu k sexu násilím. Pokud je ţena sexuálně zneuţita, pak je převáţně pachatelem manţel nebo partner, jen v 11% je to neznámý muţ (deviant nebo sadista). 5 Zatímco psychické formy týrání nejsou viditelné, důsledky fyzického zranění ano. 90% ţen uvádí modřiny, 27% řezné rány a 7% popáleniny. 6 Pokud je ţena dlouhodobě týrána, trpí tzv. syndromem týrané ţeny, který se vyznačuje symptomy jako je vyšší míra zranitelnosti, naučená bezmocnost a sebezničující reakce. 7 Děti spolu se ţenami patří k nejohroţenější skupině, jeţ se stává obětí domácího násilí. Bývají nejen svědky násilí, ale také často terčem agresora. V takových rodinách dochází k týrání fyzickému i psychickému a děti jsou zanedbávány. Násilí, jehoţ bývá dítě svědkem, má negativní dopad na jeho psychiku a tyto děti jsou negativními proţitky ze svého dětství celoţivotně poznamenány. Dvě třetiny českých dětí mají vlastní zkušenosti, jak vypadá v jejich rodinách násilí nebo agresívní chování jejich rodičů a s fyzickým násilím se setkalo 13% dětí. Tyto údaje zveřejnila na podzim v roce 2010 společnost Factum ingenio, která zpracovávala průzkum pro UNICEF. Poradenské centrum ROSA, které se specializuje na problémy násilí v rodinách, uvádí, ţe děti jsou svědky nebo přímo oběťmi domácího násilí v jejich rodině v 90%. Je třeba připomenout i to, ţe vedle negativních zkušenosti z rodiny, má 5 Zdroj: 6 Zdroj: 7 Zdroj: 12

13 na duševní vývoj dítěte vliv i brutalita a násilí v médiích a počítačových hrách. Domácí násilí zahrnující děti má tři formy: syndrom zneuţívaného a zanedbaného dítěte CAN děti v roli svědků rodičovského nebo partnerského násilí agresivní chování dětí I muţi se stávají oběťmi domácího násilí. Týraní muţi mají své specifické rysy: jsou submisivní, často měli silnou dominantní matku, které se museli podřídit a někdy potřebují ţenu, která je bude ovládat. Za příčinu týrání muţů ţenami je povaţována pokračující emancipace a s tím spojený rozpad vztahových vzorců. Domácí násilí na muţích se dokazuje velmi těţce, protoţe se většinou jedná o psychické týrání, a tak po něm většinou nezůstávají ţádné viditelné stopy a navíc jen málokterý muţ je ochoten přiznat, ţe ho jeho ţena týrá. Týraní muţi, stejně jako ţeny oběti, často berou vinu na sebe, týrání nejsou schopni ukončit a málokdy jsou schopni ze vztahu odejít. Z různých statistik vykázání vyplývá značný nepoměr mezi počtem vykázaných muţů a ţen, kde většinu mezi vykázanými tvoří muţi. Důvody tohoto nepoměru jsou tři: agresivita muţů vůči ţenám je častější neţ naopak většina týraných muţů fakt, ţe jsou týraní, tají ţeny tyranky bývají rafinovanější, a tak se jejich vina hůře prokazuje Svým mlčením muţi dosáhli jen toho, ţe se jako oběti minimálně objevují ve zveřejňovaných statistických číslech o domácím násilí. V poslední době se v naší republice mnoţí případy křivých obvinění muţů ze sexuálního násilí a to jak na ţeně, tak na dětech. Taková obvinění jsou nejčastěji ve vztazích, kdy se partneři rozvádějí, a soud má rozhodnout, komu svěří dítě do výchovy. Zneuţívání a týrání seniorů je celosvětovým závaţným problémem, protoţe staří lidé stojí na okraji společenského zájmu, jsou terčem mnoha předsudků a mnozí jsou vystaveni násilnému chování ze strany členů jak vlastní rodiny, tak také mimo rodinu v domovech důchodců, penzionech pro seniory, ale i v lůţkových zdravotnických zařízeních s dlouhodobou péčí. K důvodům, proč k násilí na seniorech dochází, lze zařadit jejich závislost na druhých a jejich vyšší izolovanost. K projevům domácího násilí na seniorech patří psychické a citové týrání, tělesné týrání, ekonomické zneuţívání, sexuální zneuţívání, nerespektování soukromí. Vedle klasických forem domácího násilí se u seniorů stejně jako u 13

14 zdravotně a mentálně postiţených objevují i specifické formy týrání, jako je zanedbávání a nedostatečná péče, kdy oběti není poskytováno dostatek kvalitního jídla a tekutin a je zanedbávána péče o hygienu nebo je oběť ponechána ze strany svého pečovatele úplně bez pomoci. ABSO je abusus starších osob, v současnosti se význam tohoto pojmu rozšiřuje na oblast nekvalitní sociální mezilidské komunikace, při které dochází k týrání, zneuţívání a omezování jedince jinou osobou. O násilí na lidech se zdravotním postiţením se v naší společnosti moc nemluví, dokonce neexistují ani oficiální statistiky, které by tuto problematiku podrobně mapovaly. Člověk zdravotně postiţený má ztíţenou pozici uţ svým handicapem, často je citově fixován a na svého pečovatele zcela odkázán. Pokud bývá agresorem sám pečovatel, bývá mu člověk těţce zdravotně postiţený vydán na milost a nemilost, protoţe kvůli svému postiţení nedokáţe sám kontaktovat třetí osobu. U smyslově a mentálně retardovaných jedinců nastupují i komunikační bariéry, navíc ani sami nerozumí tomu, co je na nich pácháno. Bojí se, kdyby se dovolali pomoci a situace se zlepšila, nebude se o ně mít po té kdo z rodiny postarat a budou umístěni do ústavu. Za nejohroţenější skupinu zdravotně postiţených jsou povaţovány handicapované zneuţívané dívky, které jsou cca 10krát častěji zneuţívané a znásilňované neţ zdravé ţeny. 8 K násilí dětí na rodičích dochází především v neúplných dysfunkčních rodinách, v rodinách s agresivními otci či dominantními matkami, tam, kde se dlouhodobě rodiče dětem nevěnují, v rodinách, kde bují domácí násilí a jsou časté konflikty mezi rodiči. V nich často dochází k transgeneračnímu přenosu, kdy si dítě bere vzor v rodiči s násilnickými sklony. Také adoptivní děti se mohou dopouštět agresivního chování vůči svým náhradním rodičům. Rodiče se za násilné chování svých dětí stydí, propadají pocitu viny ze svého vlastního výchovného selhání, agresivnímu dítěti stále ustupují, jeho útoky přede všemi tají a brání tak případnému potrestání svého potomka. Tím ovšem v rodině zafixují situaci pro obě strany velmi frustrující. 8 Zdroj: 14

15 Charakteristika obětí domácího násilí a viktimizace Oběť je konkrétní fyzická osoba, která byla trestným činem poškozena a utrpěla újmu na svých právech, ţivotu, zdraví a majetku. V praxi orgánů činných v trestním řízení bývá pojem poškozený, který je vymezen v 43 trestního řádu, často pouţíván jako synonymum pojmu oběť 9. Poškozený má v trestním řízení jen ta práva, které mu zákon přiznává. Podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, se obětí rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. V rámci trestního řízení má oběť v postavení poškozeného právo poţadovat, aby ji byla pachatelem nahrazena způsobená škoda. Viktimizací 10 se myslí proces poškozování a způsobování újmy, čímţ se z jedince stává oběť trestného činu. Zabývá se jí poměrně nová disciplína vědeckým způsobem zkoumající nahlíţení na problematiku obětí trestných činů.viktimizaci dělíme na tři fáze. O primární viktimizaci hovoříme, kdyţ se jedná o újmu způsobenou oběti pachatelem, tato újma vznikla jako bezprostřední důsledek trestného činu a můţe se jednat o újmu fyzickou, finanční nebo emoční. O sekundární viktimizaci (druhotném poškození) mluvíme, kdyţ se jedná o újmu vzniklou oběti v důsledku reakcí formálních instancí, sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí. K druhotnému poškození oběti můţe dojít i v důsledku nevhodnému a netaktnímu jednání policistů, zdlouhavému průběhu vyšetřování, traumatizujících soudních přelíčení apod. Sekundární viktimizace má vţdy psychologický charakter. Pokud hovoříme o terciární viktimizaci, máme na mysli dlouhodobý stav, kdy sice došlo k nápravě újmy a odškodnění, ale oběť se po celý ţivot s traumatem vyrovnat nedokázala. Neexistuje ţádný sociologický, psychologický nebo ekonomický profil oběti domácího násilí. Obětí domácího násilí se cítí bezmocně, protoţe násilí se na nich dopouští jejich partneři nebo rodinní příslušníci. Oběť postupně ke svému agresorovi začne chovat ambivalentní pocity, přesto stále doufá, ţe se časem vše obrátí k dobrému a násilí v rodině úplně ustane. Tato víra v lepší zítřek je typická pro všechny oběti domácího násilí a je jedním z důvodů, proč oběť svého partnera-trýznitele jen výjimečně opouští. Dalšími důvody bývají strach, finanční závislost a oběť má povětšinou s agresorem společné děti, které odmítá 9 dle ustanovení platného trestního řádu je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda 10 z latinského victimo - oběť 15

16 opustit. Typickým znakem ţenské a muţské oběti domácího násilí je tendence násilné chování vůči své osobě stále omlouvat, vinu svalovat na sebe, jsou přesvědčeny, ţe si za týrání mohou samy. Pomoc začnou hledat, aţ se cítí naprosto bezmocně a nevědí kudy kam. Oběti domácího násilí velmi často trpí tzv. posttraumatickou stresovou poruchou, coţ je reakce normální osoby na proţité mimořádné ohroţení ţivota. Co se týká forem násilí, tak muţi jsou nejčastěji vystaveni psychickým útokům ze strany trýznitele a fyzické útoky vůči nim jsou spíše výjimkou, zatímco ţeny jsou nejčastěji vystaveny právě fyzickým útokům, sexuálnímu násilí, je jím vyhroţováno a jsou ze strany agresora citově vydírány. Ţena je pokládána za typickou oběť tohoto druhu násilí. Viktimizace útokem začíná, ale mnohdy útokem pachatele na oběť nekončí. Psychické poniţování nebo fyzické či sexuální násilí na oběti nezraní jen tělo, ale i duši. Oběť často trpí, protoţe v průběhu vyšetřování se nikdo z povolaných nezajímal o rozsah jejího poškození a psychické posttraumatické problémy. Sekundární viktimizace můţe mít mnoho podob, ale výsledkem je vţdy těţká psychická traumatizace obětí trestného činu. Jestliţe při nahlíţení na pachatele platí presumpce neviny, tak pro zacházení a komunikaci s obětí musí platit presumpce dobrých mravů a dobrého jména Charakteristika pachatele domácího násilí Typický pachatel domácího násilí za své chování nepřijímá zodpovědnost, příčiny svého chování vidí zásadně ve svém okolí. Jeho smýšlení je ovlivněno tradičním rozdělení rolí v rodině, kdy muţ rozhodoval, a ţena poslouchala, a kdyţ ne, právem muţe bylo ji převychovat a třeba násilím donutit k poslušnosti. Pachatelem domácího násilí můţe být kdokoliv, kdo s obětí společně obývá byt nebo dům, či o týranou osobu pečuje a můţe být vůči oběti v jakémkoliv vztahu a postavení. Jasně vyhraněný osobnostní profil pachatele domácího násilí neexistuje a tito pachatelé ani nevykazují určité osobnostní charakteristiky. Moţné je však tyto násilníky rozdělit do skupin podle příčin a spouštěcích faktorů násilí. Typ čistého domácího agresora se vyznačuje dvojí tváří, venku slušný a úsluţný a násilnicky se projevuje jen za zavřenými dveřmi ve své rodině. Typ agresor generalista je agresivní jak v rodině tak i mimo ni vůči cizím osobám. Typ situačního agresora řeší násilím pouze vypjaté ţivotní situace. Násilí závislého agresora je spojeno se závislostí na alkoholu, drogách, 11 Zdroj: bkb.juristik.cz/80380/old 16

17 gamblerství a podobně. Vzácným, ale nejhorším typem je sadistický agresor, který svou oběť mučí a jeho praktiky přesahují běţný rámec praktik domácího násilí. Nejčastějšími typy agresorů podle výpovědí obětí jsou čistý domácí agresor a tyran alkoholik. Většina výzkumů hovoří o tom, ţe v převáţné většině případů je agresorem muţ, ale pokud zohledníme kritérium intenzity násilí měřené závaţností újmy, kterou pachatel přivodí své oběti, dochází k zajímavému zjištění. Oběti násilí nízké intenzity jsou v 61% muţi, naproti tomu oběti velmi závaţné intenzity jsou v 60% ţeny. Pokud jde o moţnost změny chování agresora, tak agresor domácího násilí můţe změnit své chování snáze, neţ recidivující kriminálník, záleţí však na tom, zda přijme odpovědnost za své chování, má zájem sám na sobě pracovat a chce se změnit. 12 Z typologie stalkerů, kteří jsou rizikoví především pro oběti domácího násilí, zde uvedu dva typy. Prvním je tzv. odmítnutý pronásledovatel, kdy se jedná o osobu, která se dopouští pronásledování v důsledku rozčarování a roztrpčení z ukončeného vztahu (intimního, rodinného, pracovního nebo také obchodního), a stalker se snaţí za kaţdou cenu tento vztah obnovit nebo se chce pomstít oběti za odmítnutí. Druhým typem je zlostný pronásledovatel, který svoji oběť úporně sleduje kvůli skutečnému či jen domnělému zranění, jeţ mu oběť způsobila. Tento typ stalkera oběti neustále vyhroţuje, zastrašuje ji, je velmi vytrvalý a jde mu především o kontrolu a moc nad obětí TÝRANÉ, ZNEUŢÍVANÉ A ZANEDBÁVANÉ DÍTĚ Trestná činnost páchaná na dětech má, jako jev vysoce společensky nebezpečný, z hlediska trestněprávního určité zvláštnosti, které ji od ostatních druhů trestné činnosti odlišují. Hlavní zvláštností je, ţe předmětem útoku je dítě osoba se sníţenou schopností obrany. Další zvláštností je to, ţe většina případů trestné činnosti páchané na dětech probíhá skrytě. To v praxi nezbytně vyţaduje, aby zákonodárce kodifikoval práva dětí co nejpodrobněji. Trestná činnost namířená proti zájmům dětí většinou probíhá v rodině, škole nebo výchovném zařízení a stále se projevuje vysoká neochota účastníků i okolí osobně 12 Zdroj: /r Zdroj: 17

18 zasáhnout nebo věc oznámit 14, i přesto, ţe nyní to jiţ není jen povinnost morální, ale i právní, s moţností trestního postihu za její zanedbání Vymezení pojmů Syndrom CAN neboli souhrn příznaků týraného, zneuţívaného a zanedbaného dítěte, coţ je označení pro multifaktoriální společenský jev, jehoţ společným znakem je ubliţování dítěti, který obsahuje definice jednání, jeţ se podřazují pod termín týrání. V naší zemi se odborníci těmito problémy začali zabývat aţ v 70. letech 20. století a aţ v roce 1990 byla u nás zavedena evidence případů CAN. CAN je definován jako poškození fyzického, psychického i sociálního stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoliv nenáhodného jednání rodičů nebo dospělé osoby, jeţ je v dané společnosti povaţováno za nepřijatelné. Příznaky CAN vznikají následkem aktivního ubliţování, kdy dospělý agresor zneuţívá fyzické síly a psychické nadřazenosti nad podřízeným a na něm závislým dítětem. K ohroţeným skupinám z hlediska CAN patří děti, jejichţ projevy jsou z různých důvodů pro jejich sociální okolí nesrozumitelné, je obtíţné je tedy výchovně zvládat, dále pak děti, které svým chováním vychovatele vyčerpávají, dráţdí a provokují. 15 Pro potřeby české soudní praxe byl pojem týrání vymezen jako zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuji vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těţké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání se svěřenou osobou, takţe nemusí jít o jednání soustavné. Týrané osobě nemusí vzniknout konkrétní škody na zdraví, ale předpokládá se, ţe jednání pachatele týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost a bolestivost pociťovala jako těţké příkoří. Zanedbávání je jednou z forem syndromu CAN, zanedbávání je však v odborné literatuře věnována menší pozornost, přesto, ţe jeho následky mohou nabývat obdobných rozměrů jako u zneuţívání a týrání. Zanedbáváním se míní rodičovská nevšímavost vůči podstatným potřebám dítěte. Takoví rodiče nereagují na zřetelné signály nouze nebo deprivace svých dětí. Pokud se rodič chová agresivně i nevšímavě, povaţuje se za závaţnější problém nevšímavost, i kdyţ na první pohled jsou děti více ohroţení rodičovskou agresivitou. 14 Zdroj: 15 Zdroj: 18

19 Porovnání skupin týraných a zanedbávaných dětí však ukáţe, ţe zanedbané děti prospívají hůře Příčiny a rizikové faktory Příčiny zanedbávání můţeme rozdělit do tří skupin. Do první lze zařadit kvalitu péče, co rodiče dětem poskytují, která je nedostatečná, protoţe to rodiče lépe neumějí. Do druhé lze zařadit rodiče, kteří se sice snaţí o dítě pečovat, ale například z důvodů špatných sociálních a ekonomických podmínek jim lepší péči poskytnout nemohou. A třetí skupinu tvoří rodiče, kteří o děti pečovat z různých důvodů nechtějí, a v takových rodinách je často jediných moţným intervenčním zásahem hledání vhodnějšího rodinného prostředí. Rizikové faktory zanedbávání mohou být na straně rodičů, kdy se jedná převáţně o rodiče, kteří nezvládají svoji rodičovskou roli a zanedbávání není vedeno úmyslem dítěti ublíţit nebo ho zabít. Mohou být i na straně dětí, kdy děti svou psychickou konstrukcí pasivní, odtaţité a bez výraznějších zájmů o sociální kontakt a dění v okolí patří mezi ty, co jsou zanedbáváním ohroţeny nejčastěji. Nejohroţenější skupinou jsou především malé děti, protoţe jsou naprosto závislé na svých rodičích a také děti dlouhodobě nemocné a handicapované. Rizikové faktory týrání a zneuţívání se z hlediska globálního pohledu ţivota dítěte rekrutují v oblasti rodiny (nízký sociodermický status rodiny, její společenská izolace, nízký věk rodičů, různé druhy závislostí apod.), společnosti (neexistence a nerespektování dětských práv, sociální nerovnosti, organizované násilí apod.) a u dítěte je to především pohlaví, předčasná vyspělost a zdravotní postiţení Formy týrání, zneuţívání a zanedbávání Základní formy týrání se dělí na fyzické a psychické týrání a sexuální zneuţívání. Fyzické týrání je vymezeno jako tělesné ublíţení dítěti, nezabránění ublíţení nebo utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení a udušení dítěte a to tam, kde je určitá znalost a 9 16 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon, s.ISBN: Zdroj: 19

20 původní podezření, ţe zranění bylo způsobeno nebo ţe mu vědomě nebylo zabráněno. Tento druh násilí jde rozdělit na aktivní tělesné týrání, které zahrnuje akty násilí na dítěti, při nichţ dochází k tělesným zraněním, trvalému postiţení či dokonce k usmrcení dítěte a na pasivní tělesné týrání, které představuje nedostatečné uspokojování nejdůleţitějších psychických a sociálních potřeb dětí, jako jsou nedostatky ve výchově, vzdělání, zdravotní péče, poruchy prospívání dítěte neorganického původu a vykořisťování dětí. Psychické týrání podle definice zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 v sobě zahrnuje chování, jeţ má váţný negativní vliv na citový vývoj dítěte a na jeho chování. Můţe mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované poniţování a zavrhování dítěte, vystavování dítěte násilí nebo váţným konfliktům doma, násilné izolace a vyvolání situace, kde má dítě stále pocit strachu. Psychické týrání patří mezi nejrozšířenější druhy, je velmi těţce rozpoznatelné a dokazatelné a jeho konečným důsledkem bývá psychická deprivace dítěte. Velice obsáhlou skupinu tvoří situace před rozvodové, rozvodové a po rozvodové, kdy je dítě vystaveno dlouhodobě a nepřiměřeně zátěţi vzniklé v souvislosti s rozvodem. 18 Sexuální zneuţívání představuje nevhodné vystavení dítěte k sexuálnímu kontaktu, aktivitě nebo chování přičemţ zahrnuje jakékoliv sexuální dotýkání, osahávání, souloţ nebo vykořisťování kýmkoliv, kdo má dítě v péči nebo kdo takto dítě zneuţívá. Zneuţivatelem dítěte tedy můţe být rodič, příbuzný, přítel či pro dítě cizí osoba. Pachateli této formy zneuţívání jsou většinou muţi, ojediněle se vyskytují případy, kdy je pachatelem ţena. Sexuální zneuţívání dětí označované také jako CSA (Child Sexual Abuse) dělíme na: zneuţití bez tělesného kontaktu (tzv. bezdotykové), které zahrnuje setkání s exhibicionistou a účast na sexuálních aktivitách, kde nedochází k ţádnému tělesnému kontaktu, např. vystavování dítěte pornografickým záznamům, obscénní telefonické hovory s dítětem a podobně zneuţití s tělesným kontaktem (tzv. dotykové), při kterém dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání prsou a pohlavních orgánů, k pohlavnímu styku, orálnímu nebo análnímu pohlavnímu styku Zdroj: 19 Zdroj: 20

21 V souvislosti se sexuálním zneuţíváním se uţívá pojmu syndrom dětského přizpůsobení pohlavnímu zneuţití, tento má pět postupných fází: utajování, bezmocnost, svedení a přizpůsobení, opoţděné, konfliktní a nespravedlivé odhalení, odvolání výpovědi. Provedené studie dokázaly, ţe sexuální zneuţívání v rodině má výrazně častěji povahu velmi závaţných forem sexuálního zneuţití. Sexuální týrání dětí se dělí do kategorií dle závaţnosti: velmi závaţné formy zneuţívání kam patří orální styk, ve kterém je oběť nucena být aktivním účastníkem, orální styk, ve kterém je oběť jako pasivní účastník, vaginální a anální styk uskutečněný penisem středně závaţné formy zneuţití, jedná se o hnětení a líbání prsou, vnikaní prsty či předměty do vagíny, pronikání prsty, jazykem nebo prsty do anusu, a vzájemné dotýkání genitáliemi nejméně závaţné (ve smyslu fyzického a psychického poškození dítěte) formy zneuţívání, řadíme zde vzájemné svlékání, nepatřičné líbání s pronikáním jazyka do úst, fotografování, sexuální dotyky, laskání genitálií prsty, jazykem, vnucená masturbace 20 Mezi zvláštní formy týrání se řadí systémové týrání, rituální zneuţívání, organizované zneuţívání a sexuální turismus a Münchhausenův syndrom. Systémové týrání (druhotné zneuţívání a poniţování, sekundární viktimizace) je způsobeno systémem, který společnost vytvořila na ochranu a pomoc dítěti. Jedná se například o situace, kdy jsou děti opakovaně vystaveny policejnímu výslechu, traumatizujícím nepříjemným a nadbytečným lékařským vyšetřením, zanedbávání a špatnou péčí v kolektivních a školských zařízeních, odebrání dítěte orgány péče o dítě z rodinného prostředí i v případech, kdy to není nezbytně nutné a podobně. U sekundární viktimizace jde o druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěţi v průběhu vyšetřování pro syndrom CAN dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování. Příkladem sekundární viktimizace u dětí je okamţik, kdyţ se týrané dítě poprvé svěří se svým 20 Zdroj: 21

22 problémem odborníkovi, on jeho výpověď zneváţí a bagatelizuje nebo je dítě stále dokola vyslýcháno, a tím se mu znova vybavují traumatické záţitky. 21 Rituální zneuţívání je zacházení s dětmi, které se uskutečňuje v souvislosti se symboly, které mají náboţenskou, magickou či nadpřirozenou charakteristiku a jsou součástí určitého organizovaného společenství. Vzývání těchto symbolů a provozování aktivit je uţíváno k vyvolání strachu u dítěte. Organizované zneuţívání a sexuální turismus jsou vázány na závaţné formy sexuálního zneuţívání dětí s důrazem na jeho organizovanost, které přesahuje hranice města, země či kontinentu. Jde o kaţdé sexuální zneuţití, které bylo způsobeno více neţ jednou osobou. Jedná se o dětskou prostituci, dětskou pornografii, sexuální turistiku např. do zemí Jiţní Asie, bývalého východního bloku a obchodní aktivity, ve kterých je dítě bráno jen jako zboţí. Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) spočívá ve vymýšlení či zveličování příznaků somatického či duševního onemocnění dítěte ze strany primárních vychovávatelů a dítě je tak nuceno absolvovat mnoţství vyšetření a léčebných postupů kvůli nemoci, kterou netrpí. 22 Formy zanedbávání V širším slova smyslu je za týrání povaţováno i hrubé zanedbávání péče o dítě. Zanedbávání se vyznačuje jako nedostatek péče, který způsobuje váţnou újmu vývoji dítěte nebo ohroţuje dítě. Formy zanedbávání podle definice zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 můţeme rozdělit na: Tělesné zanedbávání spočívá v selhání při zabezpečení tělesných potřeb dítěte. To zahrnuje neposkytování přiměřené výţivy, oblečení, přístřeší, zdravotní péče a ochrany před ohroţením. Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to pokud se týče náklonnosti i pocitu dítěte, ţe někam patří. Zanedbávání výchovy a vzdělání se vyznačuje selháním v zabezpečení plných moţností vzdělání dítěte, a to např. neustálou absencí ve škole, dětskou prací v 21 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str Zdroj: 22

23 domácnosti i mimo ni. Krajním případem zanedbávání je izolace dítěte od lidské společnosti. Zanedbávání v oblasti zdravotní péče se odehrává v případech, kdy dítě potřebuje tuto péči, či v případech, kdy je opomíjena základní preventivní zdravotní péče a taktéţ nedostatečný dohled přiměřený věku dítěte, projevující se zvýšeným počtem úrazů dítěte, kterým bylo moţno zabránit Šikana je definována jako cílené a obvykle opakované uţití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině, kteří se neumějí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak útoky fyzické (bití, vydírání, loupeţe, poškozování cizí věci), tak napadání verbální (vyhroţování, poniţování), ale můţe mít i podobu sexuálního obtěţování a zneuţívání. Šikanování je sociální porucha vztahů ve skupině, ve které hraje roli vztah agresor a oběť, kdy týrání druhého přináší agresorovi satisfakci moci nad druhými. Zvláštním a novým typem šikany je kyberšikana, která se od klasické šikany tváří v tvář odlišuje a vyznačuje anonymitou útočníka, jeţ díky virtuálnímu světu operuje jinými nástroji ubliţování Charakteristika dětských obětí Nejzranitelnější obětí jsou děti. Následky týrání a sexuálního zneuţívání u dětských obětí se projevují v neschopnosti dětí mít rady samy sebe, protoţe si kladou za vinu, ţe nic neudělaly, aby týrání zabránily. 24 Týrané dítě většinou není schopno na jednání svých rodičů nebo trýznitelů upozornit a samo si přivolat pomoc, a to nejen pro svůj nízký věk a strach z následků ţalování, ale roli hraje i citová a existenční závislost na rodičích. Typickým rysem týraných dětí je, ţe takřka vůbec nechodí ven ani nenavštěvují ţádná kolektivní zařízení a většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a ţivot týraného dítěte pak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Týrané děti trpí psychickou deprivací, protoţe vyrůstají v prostředí subnormě chudém na citové a smyslové podněty. Na jeho vývoj působí negativně, kdyţ vyrůstá v neúplné rodině 23 Zdroj: 24 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

24 s narušenými interpersonálními vztahy. 25 Dítě, které bývá svědkem domácího násilí, přebírá od svých rodičů nevhodné vzorce chování, u týraných dětí pak v budoucnu dochází k transgeneračnímu přenosu a zkušenost z týrání v dětství se můţe projevit v jejich vlastní rodičovské roli. Dítě školního věku často řeší konfliktní situace v rodině a zanedbávání ze strany rodičů útěkem z domova a záškoláctvím, to můţe být spouštěcím mechanismem delikvetního a agresivního chování a signalizuje, ţe dítě má problém s přijetím autority. Agresivní způsoby dětí se formují nápodobou svého sociálního okolí, především rodiny. 26 Nejčastějšími příčinami delikvence mladistvých jsou výchovná zanedbání a disharmonický vývoj osobnosti. Mladiství delikventi podléhají vlivům prostředí, ve kterém ţijí a tlaku subkultury, ve které se pohybují Charakteristika pachatele týrání, zanedbávání a zneuţívání dětí Co se týče pachatelů, kteří se dopouštějí násilí na dětech, většinou se rekrutují mezi primárními vychovateli, tedy zpravidla rodiči. Moţní pachatelé pocházejí ze všech sociálních skupin společnosti. Dělíme je na ty, co se dopouštějí týrání, zanedbávání a sexuálního zneuţívání. Potencionálními pachateli týrání a zanedbávání jsou především: lidé s patologickým vývojem osobnosti a agresivními povahovými rysy lidé závislí na alkoholu a drogách (alkohol ani droga samy o sobě týrání nevyvolávají, tyto látky však mohou odstranit zábrany a člověk pod jejich vlivem jedná podle svých skutečných impulzů) lidé ţijící chronicky ve stresových situacích (například nezaměstnaní, bezdomovci apod.) lidi, kteří nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Můţe se jednat o osoby mentálně postiţené, somaticky či psychicky nemocné, jedince s poruchou osobnosti, 25 MIŇHOVÁ, J. Psychopatologie pro právníky. 3.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN , str. 113, MIŇHOVÁ, J. Psychopatologie pro právníky. 3.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN , str CIBULKA, K.; CIBULKOVÁ, V. Trestní právo. 1.vyd. Brno: Institut vzdělávání SOKRATES, s. ISBN , str

25 zneuţívající alkohol a drogy. Často jde o osoby s nízkou sociokulturní úrovní, jejichţ domácnost i vztahy mezi jednotlivými členy rodiny mají celou řadu nedostatků. lidi, kteří nemají k rodičovství dostatečnou motivaci, kteří jsou příliš zaujati svými problémy nebo svými zájmy. Jsou to např. mladí a nezralí rodiče, jedinci ţijící v hmotné bídě nebo zaujatí svou vlastní profesní kariérou, svými zálibami 28 Agresivní jednání lze charakterizovat násilností a uplatněním destruktivních tendencí. 29 Tyranizování je charakterizováno opakováním ubliţování v průběhu určitého období a jeho typickým znakem je nerovnost v síle a moci tyranizátora a jeho oběti. Agresorem týrajícím pachatelem bývá nejčastěji muţ, většinou vlastní nebo nevlastní otec dítěte. Bohuţel, některé matky v těchto případech zaujmou pasivní postoj, kdy násilný způsob zacházení s jejich dítětem z různých důvodů tolerují. Ţeny jako pachatelky se dopouštějí častěji zanedbávání péče o dítě. Tito trýznitelé si však uvědomují nevhodnost svého chování vůči dětem a jsou schopni svoje chování plně ovládat. Nejčastěji se trestné činnosti na dětech dopouštějí rodiče s anomálními a agresivními povahovými rysy, často závislí na alkoholu a drogách. 30 Mezi pachatele pohlavního zneuţívání dětí můţeme zařadit zejména: především muţe, ţeny jsou aktéry sexuálního násilí vzácně. V odborné literatuře je uvedeno, ţe u násilníků muţského pohlaví se četnost pohybuje v rozmezí %. muţe s odlišným sexuálním (především pedofilním) zaměřením osoby morálně narušené a sexuálně nevyzrálé, často trpící poruchou osobnosti. Tito pachatelé nejsou pedofilně zaměřeni, ale vyuţívají příleţitosti a bezbrannosti dítěte nebo experimentují s různými sexuálními objekty, popř. nejsou schopni získat ţádný přijatelnější sexuální kontakt a dítě je řešením z nouze. pachatele, kteří ztrácejí schopnost kontroly pudového jednání z důvodu onemocnění (např. schizofrenie, demence) či v důsledku abúzu 31 kdyţ je dítě sexuálně zneuţíváno vlastním rodičem, jedná se o incest., tedy sexuální aktivitu mezi blízkými příbuznými, osobami různého i stejného pohlaví, mezi rodiči a potomky, ale i mezi sourozenci 28 Zdroj: 29 MIŇHOVÁ, J. Psychopatologie pro právníky. 3.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN , str ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str Zdroj: 25

26 2. LEGISLATIVNÍ RÁMEC HISTORIE ČESKÉHO TRESTNÍHO PRÁVA Lidská společnost od počátku svého dějinného vývoje usilovala o tvorbu mechanismů, které by byly schopny udrţet stávající politický a ekonomický systém, a jeţ by vnesly do společnosti určitý řád. Tento řád však bylo moţné udrţet jen za pomocí práva, především práva trestního, a to velmi dobře věděla společnost středověká, novověká, moderní i ta současná postmoderní. Tyto mechanismy se liší pouze přístupy a metodami, kterými se právo v té době prosazovalo. Ve středověké společnosti byl v trestním právu prvotní prvek msty na odsouzeném, právo nebylo kodifikováno, coţ otvíralo prostor pro velmi volná soudcovská uváţení a běţným procesním postupem byly ordály (boţí soudy). V roce 1576 byl vydán Koldínův zákoník, který byl z pohledu trestněprávních vztahů převratný, ale neměl ani on všeobecnou územní platnost. Zásada přiměřenosti trestu se objevila aţ v zákonících z konce 18. a počátku 19. století. Nejvýznamnější místo zde zaujal trest odnětí svobody a byly odlišeny tři stupně ţaláře ţalář, těţký ţalář, nejtěţší ţalář. V polovině 19. století byl v Rakouské říši vydán Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, který zakotvil mimo jiné dva stupně vězení a připouštěl uţ v té době domácí vězení. Tímto zákoníkem se výrazně zintenzivnila ochrana státu a jeho orgánů a práva. 32 V Českých zemích po vzniku Československa aţ do roku 1950 platil Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích. Za první republiky byla celá řada neúspěšných pokusů nahradit tento zákon modernějším, ale nakonec byl jen mnohokrát novelizován. V období socialistického zákonodárství bylo pojato trestní právo jako represivní instrument a účelem trestu bylo především zneškodnění nepřátel pracujícího lidu. V roce 1960 byl přijat zcela nový trestní zákon č. 141/1961 Sb., ten nahradil tehdy jiţ zastaralý trestní zákon č. 86/1950 Sb., který ani nestačil dozrát, byl totiţ platnou součástí práva pouze jedenáct let, coţ je na kodex hmotného práva velmi málo. Zákoník z roku 1960 obsahoval podmínku společenské nebezpečnosti činu, byl mnohokrát novelizován především v důsledku celospolečenských změn po roce Četné novely zákon oprostily od projevů třídního pojetí v trestní spravedlnosti. České trestní právo je v současné době upraveno zejména v trestním zákoníku č.40/2009 Sb., který lze povaţovat za kodex trestního práva hmotného, a v zákonu o trestním 32 CIBULKA, K.; CIBULKOVÁ, V. Trestní právo. 1.vyd. Brno: Institut vzdělávání SOKRATES, s. ISBN , str. 12, 13, 14 26

27 řízení soudním (trestním řádu) č.141/1961 Sb., který je obdobnou ucelenou úpravou trestního práva procesního. Tyto dva kodexy doplňuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), který obsahuje normy hmotně právního i procesně právního charakteru týkající se trestní odpovědnosti mladistvých a trestního řízení vedeného proti nim. V souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku byly trestní řád i zákon o soudnictví ve věcech mládeţe novelizován zákonem č.41/2009 Sb. Další dílčí normy trestního práva nalezneme i v dalších zákonech a prováděcích předpisech. 33 Důleţitý je vztah trestního práva i k právu správnímu, které také v určitém rozsahu poskytuje ochranu určitým právním statkům a to v oblasti tzv. správního trestání (správní právo trestní), které zahrnuje vymezení odpovědnosti a sankcí za přestupky a jiné správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických osob. Přestupky a právní následky s nimi spojené upravuje zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění pozdějších předpisů. 34 Trestní právo je odvětvím veřejného práva, neboť mu dominuje vztah mezi státem a jeho orgány na straně jedné, a občany státu a dalšími osobami podléhajícími pravomoci státu na straně druhé a určuje společensky škodlivé jednání. V trestním právu rozlišujeme trestní právo hmotné a trestní právo procesní. Trestní právo hmotné stanoví, co je trestným činem, podmínky trestní odpovědnosti, jaké sankce lze za trestný čin uloţit. Trestní právo procesní stanoví postup příslušných orgánů státu (v České republice jsou to tzv. orgány činné v trestním řízení) při zjišťování trestních činů, prokazování jejich spáchání konkrétním osobám, ukládání a výkon trestů a ochranných opatření. Upravuje zároveň i práva a povinnosti osoby, proti které se trestní řízení vede, jakoţ i dalších osob, jeţ se toto řízení dotýká. Sepjetí trestního práva hmotného a procesního je větší neţ u jiných právních oborů, protoţe trestní právo hmotné ke své realizaci nezbytně potřebuje procesní sloţku. Povaha trestního práva, jehoţ základní funkcí je ochrana společnosti před kriminalitou, je zvláštní v tom, ţe do značné míry navazuje na ostatní právní obory (právo ústavní, občanské, rodinné, obchodní, správní), čímţ poskytuje ochranu před nejzávaţnějšími případy narušení právních institutů a vztahů upravených jinými právními odvětvími. 35 Trestní 33 Zdroj: 34 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 aţ 139. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 aţ 139. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

28 právo má tedy subsidiární roli, protoţe má chránit vztahy a hodnoty, které jsou upravené jiţ jinými právními odvětvími. Evropský soud pro lidská práva ukládá pouţití trestního práva všude tam, kde nejde vystačit s mírnějšími prostředky VÝZNAM NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU Od nahradil stávající zákon z roku 1961 nový trestní zákoník č. 40 /2009 Sb. Jeho návrh připravoval autorský kolektiv odborníků zabývající se trestním právem z oblasti teorie i praxe pod vedením prof. JUDr. Pavla Šámala, PhD bezmála deset let a legislativní práce na dopracování moderního kodexu trestního práva hmotného skončily v roce Poté bylo poprvé v historii ministerstva spravedlnosti umoţněno občanům České republiky zúčastnit se připomínkového řízení a tím ovlivnit podobu tohoto kodexu, určitě je zajímavé, ţe z jejich 330 připomínek bylo 27 zapracováno. Sněmovna sice zákoník schválila, někteří poslanci však předem avizovali, ţe nově zakotvenou sníţenou hranici trestní odpovědnosti mladistvých z patnácti na čtrnáct let vrátí zpět na 15 let ještě v legisvakačním období zákoníku, ministrovi spravedlnosti totiţ vytýkali, ţe tato změna měla být předem podrobena hlubší analýze, a to se nestalo. Změnu však kritizovali i někteří odborníci, především z řad sexuologů, naopak mnozí právníci sníţení vítali a byli mezi nimi i tací, co navrhovali posunutí věkové hranice ještě níţ, jak je tomu například ve Velké Británii (Anglie, Wales i Severní Irsko mají trestní odpovědnost od 10let), a svůj návrh odůvodňovali přibývajícím počtem malých lupičů pod 15 let, a vycházeli z vědecky zdůvodněné skutečnosti, ţe problematika kriminálního chování mladistvých pachatelů se soustřeďuje do věkového rozpětí mezi 11. a 21. rokem. 37 V červnu 2009 byla poslanci schválena tzv. letní novela č.306/2009 Sb., která vrátila trestní odpovědnost zpět na 15 let, tzn., ţe pachatel je trestně odpovědný za své jednání aţ den po dosaţení patnáctých narozenin. I nadále v novém trestním zákoníku platí, ţe tresty se mladistvým zločincům sniţují na polovic. Prioritou nového trestního zákoníku je ochrana ţivota a zdraví. Změnou systematiky vystihuje závaţnosti zájmů, které zákoník chrání a uspořádáním jednotlivých hlav, dílů, 36 CIBULKA, K.; CIBULKOVÁ, V. Trestní právo. 1.vyd. Brno: Institut vzdělávání SOKRATES, s. ISBN , str CIBULKA, K.; CIBULKOVÁ, V. Trestní právo. 1.vyd. Brno: Institut vzdělávání SOKRATES, s. ISBN , str

29 oddílů a jednotlivých ustanovení ve zvláštní části vyjadřuje pořadí jejich důleţitosti. Nejzávaţnějším trestným činem je vraţda. 38 To je zásadní změna oproti starému zákonu, kdy seznam trestných činů začínal rozvracením republiky. Nový zákoník přísněji postihuje nejzávaţnější trestní činy, umoţnil významně přísněji postihovat recidivu (především u závaţných zločinů prostřednictvím mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody), ale naproti tomu se od jeho účinnosti řada trestních činů změnila v pouhé přestupky. Trestní zákoník dbá na to, aby byl za trestný čin povaţován jen čin společensky škodlivý, zavedl formální pojetí trestného činu, které je obvyklé ve většině demokratických zemí, a to ve spojení s materiálním korektivem, podle něhoţ trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení pouţíván, je nepochybně přesnější neţ dříve platný pojem společenské nebezpečnosti. Materiální korektiv tak brání, aby jako trestné činy byly posuzovány bagatelní případy, jakoţ i taková jednání, která nejsou pro společnost škodlivá. V návaznosti na formální pojetí trestného činu trestní zákoník upravuje nové rozdělení trestných činu na zločiny a přečiny. 39 Přečiny jsou nejenom všechny nedbalostní trestné činy, ale také ty úmyslné trestné činy, na něţ trestný zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let ( 14, odst. 2, TrZ) Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny ( 14, odst. 3, TrZ) Zvlášť závaţnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deseti let ( 14, odst. 3, TrZ) Tato změna se promítla i do trestního řízení. U zločinů bude vedeno standardní trestní řízení. U přečinů budou převaţovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení včetně širokého uplatnění prostředku probace a mediace. Jedna z hlavních filozofií zákoníku je taková, ţe pokud to povaha spáchaného činu umoţňuje, má být trest odnětí svobody nahrazen alternativními druhy trestu (například obecně prospěšnými pracemi, peněţitými zakonu 38 Zdroj: 39 Zdroj: 29

30 tresty ve formě denních sazeb, zákazem činnosti, opatřeními výchovného donucení jako povinnost návštěv specializačních středisek a nově také trestem domácího vězení). 40 Alternativní trest není ţádným vylepšením trestu odnětí svobody. Tyto tresty se ukládají z důvodu humanizace a zachování lidské důstojnosti a jsou ukládání tehdy, kdyţ pro nápravu pachatele není zbavení svobody nutné. Především u pachatelů, kteří jsou odsouzeni poprvé, se pomocí alternativy můţe zabránit nepříznivým projevům škodlivých důsledků spojených s výkonem trestu odnětí svobody, jako je například i negativní vliv na něj od více narušených osob v době výkonu trestu. Alternativa je pokládána za účinnější, pro společnost úspornější (den ve věznici stojí státní pokladnu dvojnásobek částky, co při trestu domácím vězením, při kterém je předpokládaná kalkulována cena na 350 Kč na den) a humánnější způsob boje s kriminalitou. Je prokázaný její výchovný charakter, proto se vyuţívá především pro mladistvé pachatele. Výhodu vidím i v tom, ţe při výkonu alternativy nejsou zpřetrhány sociální vazby pachatele s rodinou a přáteli a také nejsou narušeny jeho pracovní návyky. Jedním z nejrozšířenějších alternativních trestů je probace, kdy pod dohledem probačního úředníka dochází k sociální integraci pachatele a je mu pomáháno se opětovně začlenit do společnosti. Zavedením alternativních trestů a vytvořením koordinovaného preventivního systému se musela naše republika vyrovnat s opoţděním oproti západnímu světu, které vzniklo v důsledku její izolace za ţeleznou oponou. Oproti starému zákoníku ten nový má mnoţství dalších pozitivních změn a zavedl také některé nové trestné činy. Pro ilustraci vybírám ty, co se dotýkají problematiky v mé bakalářské práci popisované. Nový trestní čin zabití nová skutková podstata trestného činu zabití dopadá na dvě skupiny případů, mající společné to, ţe pachatel úmyslně jiného usmrtil. V prvém případě se tak stalo v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku pachatele, ve druhém v důsledku předchozího zavrţeníhodného jednání poškozeného. 41 Nový trestný čin nebezpečné pronásledování (stalking) nový trestní zákoník trestá závaţnější případy pronásledování nebo slídění, které byly dříve trestněprávně nepostiţitelné. Neplatiči výţivného aţ na pět let do vězení - neplatiče výţivného je moţné odsoudit ze zákona jiţ po čtyřech měsících neplacení výţivného, dříve nejméně po šesti měsících, přičemţ pachateli neplatiči hrozí v případě recidivy trest aţ pět let vězení. 40 Zdroj: 41 Zdroj: 30

31 Sexuální nátlak nový trestní zákoník zvyšuje ochranu společnosti před sexuálně motivovanými trestnými činy, při nichţ pachatel zneuţije závislosti postavení oběti věkem, mentalitou či sociální situací. Zatímco dříve se počítalo pouze s dvouletým trestem a pouze tehdy, došlo-li k souloţi s osobou mu svěřenou nebo mladší osmnácti let, nově jsou trestné i jiné formy sexuálního uspokojení a to i vůči dospělým osobám (vězňům, mentálně retardovaným apod.). Základní sazba se zvyšuje na dvojnásobek, ze dvou na čtyři roky. Nejpřísnější sazba, způsobí-li tímto činem pachatel smrt, se zvedla dokonce na patnáct let. Touto skutkovou podstatou jsou chráněny všechny potenciální oběti bez ohledu na jejich věk. 42 Zvýšená ochrana ţivota a zdraví občanů ţivot a zdraví jednotlivce chrání trestní zákoník jako nejdůleţitější společenskou hodnotu. Projevuje se to nejen ve zvýšeném trestním postihu nejzávaţnějších úmyslných trestních činů, jako je vraţda, zabití nebo těţké ublíţení na zdraví, ale i v dalších ustanoveních chránících lidský ţivot a zdraví (např. zvýšení za týrání svěřené osoby z osmi na dvanáct let TrZ, za těţké ublíţení na zdraví z osmi na dvanáct let TrZ a horní hranice trestu za lehké ublíţení na zdraví ze dvou na tři roky TrZ). Prostituce ohroţující děti - aţ 2 roky vězení budou hrozit prostitutkám, které nabízejí sexuální sluţby v blízkosti školy nebo místa, kde se shromaţďují děti. Pasákům, kteří prostituci na nezákonných místech organizují, hrozí aţ 3 roky ( 190 TrZ). Zákoník také počítá s tzv. zadrţovací detencí, tedy speciální formou ochranného opatření pro nebezpečné sexuální devianty, agresory a psychopaty, ti se trestných činů dopouštějí z důvodů duševních poruch VÝVOJ LEGISLATIVNÍCH ZMĚN V OBLASTI BOJE PROTI DOMÁCÍMU NÁSILÍ Ochrana před domácím násilím je v současné době v České republice postavena na třech pilířích: Policii ČR, intervenčních centrech a soudech, které rozhodují ve věcech civilních. Domácí násilí bylo však velmi dlouho povaţování za jev, co nelze zákony účinně regulovat. Společnost ho chápala za věc ryze soukromou, do které nemůţe a ani není radno zasahovat. Náš právní řád této dlouhou dobu zaţité tezi odpovídal a jednání agresora 42 Zdroj: 31

32 sankcionoval pouze v mezích přestupkového zákona č.200/1990 Sb., 49 - přestupku proti občanskému souţití. Agresor domácího násilí byl trestně stíhán aţ v okamţiku, kdy se dopustil např. znásilnění partnera nebo mu ublíţil na zdraví či ţivotě. Společnost však v posledním desetiletí začala chápat tento stav za nadále neudrţitelný a byly zahájeny práce na změně legislativy tak, aby byly vytvořeny účinné a efektivní obranné mechanismy. Tento zásadní zlom v problematice řešení domácího násilí nastal 1. června 2004, kdy vstoupil v platnost nový paragraf trestního zákona č.141/ 1961 Sb., a to 215a TrZ (nyní podle nového trestního zákoníku č. 40 / 2009 je to 199 TrZ). Tento paragraf pojednává o týrání osoby blízké ţijící ve společném obydlí a vztahuje se na méně závaţné formy násilí. Úmyslem zákonodárce tedy bylo postihnout pod hrozbou trestní sankce jednání, které má povahu týrání, a dát oběti účinný nástroj na ochranu před agresorem. Důleţitou podmínkou je, aby agresor i oběť ţili ve společně obývaném domě či bytu, ale není nutné, aby vedli společnou domácnost (například rozvedení manţelé). Je potřeba však upozornit, ţe pokud dojde k násilí mimo společně obývané prostory a pachatelem je osoba, která ţije s obětí ve společném obydlí, je moţno ho kvalifikovat jako trestný čin podle 199 TrZ (týrání osoby ve společném obydlí). Naopak je tomu v případě, kdy si agresor oběť pozve do svého obydlí (nebo tak učiní oběť) a zde se na oběti dopustí násilí, pak tento čin postrádá znaky trestného činu podle zmíněného paragrafu. Důleţitý je i fakt, ţe v procesní rovině není moţné prolomení zásady oficiality trestního stíhání nesouhlasem oběti, to znamená, ţe nesouhlas poškozeného zde nemá ţádné právní účinky, jaké jsou například u znásilnění, kdy manţel znásilnil manţelku. Policie je tedy vţdy povinna zahájit trestní stíhání vůči agresorovi a pokračovat v něm. Přípravné řízení lze konat ve zkrácené formě, pokud je splněna podmínka, ţe byl pachatel přistiţen při činu nebo bezprostředně po něm. Pokud se však zaměřím na problematiku dispozičního práva upravenou v 163 a v 163a trestního řádu, musím konstatovat, ţe u většiny trestných činů, jeţ můţeme také zahrnout pod jev domácí násilí, je stíhání pachatele podmíněno souhlasem oběti. Osobně toto neshledávám jako šťastné, protoţe oběť uţ je trestným činem traumatizována a ještě je navíc vystavena tlaku, jak se rozhodnout. Často je totiţ vydírána pachatelem, který vyhroţuje a zastrašuje ji a z toho důvodu buď oběť souhlas neudělí vůbec, nebo ho vezme v průběhu vyšetřování zpět. Kdyţ tak učiní, nemůţe ho uţ udělit znova ( 163, odst. 2. TŘ). Bylo nutné legislativně vymezit pravomoci policie v případech, kdy vyjíţděla k oznámeným útokům agresora vůči jeho partnerovi. Tyto útoky patřily mezi niţší intenzitu, proto nebylo nutné zahajovat trestní řízení. Dokud nevešel v platnost institut vykázání, byla 32

33 policie odkázána na oprávnění ze zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb. (který platil do ), podle tohoto zákona mohla vyuţívat oprávnění tzv. zajištění agresora podle 14, problémy však představovala lhůta k zajištění, která byla maximálně 24 hodin a z praxe policie se ukazovala pro případy domácího násilí jako naprosto nedostatečná. Z toho důvodu bylo voláno po legislativních změnách, proto se začala hledat řešení, která by oběti poskytla dostatečný prostor ke zváţení dalších kroků a moţností. Byla zřízena pracovní skupina Aliance proti domácímu násilí, která vypracovala návrh účinnější ochrany pro oběti domácího násilí. Zákon, co postihuje viníky domácího násilí, tedy zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilí, je účinný od Nejvíc se tento zákon dotkl zákona o policii, která získala k dispozici tzv. institut vykázání a zákazu vstupu. Vykázání se týká společně obývaného domu nebo bytu a bezprostředního okolí, které vymezí policie ve svém rozhodnutí. Rozhodnutí o vykázání je preventivní opatření a má chránit ohroţenou osobu před dalším útokem ze strany agresora. Není to tedy sankce adresována vůči agresorovi za neţádoucí projevy jeho chování, jak to mylně laická veřejnost často chápe. Dále jde o změnu občanského soudního řádu, kdy je zde upraven výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktu s oprávněným. 43 Model ochrany je tedy rozdělen na dvě části, jeţ na sebe mohou, ale nemusí navazovat, protoţe mohou být realizovány i samostatně. Ve správním řízení se uplatňuje rozhodovací pravomoc Policie ČR a odborná pomoc ze strany intervenčních center. Policejní orgány mohou na základě vykázání zajistit desetidenní teritoriální ochranu ohroţené osoby pouze na konkrétním místě, tj. ve společném obydlí, na které se vykázání vztahuje. Tam, kde 10 dní nepomůţe, můţe soud vykázání prodlouţit aţ na jeden rok. Během desetidenního vykázání je Policie ČR povinna provést fyzickou kontrolu výkonu rozhodnutí na místě. Rozhodnutí o vykázání přijme Policie ČR bez ohledu na vůli ohroţené osoby, resp. nepotřebuje k tomu její souhlas. Desetidenní lhůtu nelze zkrátit. Vykázaná osoba má právo odvolat se proti tomuto rozhodnutí, odvolání nemá odkladný účinek. V soudním řízení, můţe soud rozhodnout o vydání předběţného opatření v podobě vykázání či zákazu kontaktování ohroţené osoby poté, co jiţ bylo ve věci rozhodnuto policejním orgánem nebo zcela samostatně. K aktivaci systému soudní ochrany je zapotřebí 43 Zdroj: 33

34 projev konkrétní vůle ohroţené osoby, tj. návrh; znamená to, ţe soud o stanovení či případném prodlouţení vykázání nerozhoduje automaticky z úřední povinnosti. Na základě soudního rozhodnutí ve formě předběţného opatření lze zajistit ochranu ohroţené osoby nejen z hlediska teritoriálního, ale také z hlediska personálního, tj. i mimo vymezený prostor na základě zákazu navazování kontaktů s ohroţenou osobou. Do 48 hodin od návrhu je soud povinen rozhodnout. 44 S účinností od došlo v institutu vykázání ke změnám. Vykázání je nově upraveno v novém zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (do platil zákon č. 283/1991 Sb.), a to konkrétně v hlavě VII Vykázáni ( 44-47). Forma rozhodnutí je změněna jen na vykázání, dříve byl i zákaz vstupu. Policie poskytuje ohroţené osobě i personální a nejen teritoriální ochranu. Dříve policista rozhodoval ve správním řízení, nyní se jedná o faktický úkon. Policie měla původně oznamovací povinnost jen vůči intervenčním centrům a v případech, kdy byly vykázání přítomny děti, také i vůči orgánům sociálně právní ochrany dětí, nově i příslušnému civilnímu soudu, a to do 24 hodin od vstupu do společně obývaného bytu nebo domu. Pachatel, co proti němu byla bezvýsledně v občanskoprávním řízení pouţita opatření směřující k výkonu rozhodnutí, a který by závaţně nebo opakovaně porušil toto rozhodnutí policejního orgánu nebo předběţného opatření soudu, se dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle 337/1TrZ. Různé projevy domácí agresivity, a to hlavně mezi rozvedenými manţely ţijícími fakticky i právně v nerozdělené domácnosti, jsou často spojeny s protiprávním jednáním, které naplňuje znaky tohoto trestného činu. Od vznikla nejen moţnost vykázat násilníka na 10 dní z domácnosti, ale také dle zákona č. 108/ 2006 Sb. o sociálních sluţbách, povinnost krajů zřídit takzvaná intervenční centra. To jsou pracoviště, která pomáhají lidem vystaveným domácímu násilí, o kterých se dozví od policie na základě rozhodnutí o vykázání. Podrobněji se o nich rozepisuji v podkapitole 3.2. Trestné činy, které jsou nejčastěji páchány v situacích domácího násilí, najdeme zejména v hlavě I., II., III., IV., X. V novém trestním zákoníku je nyní dostatek ustanovení (cca 44 skutkových podstat), která se dají při aktech domácího násilí aplikovat. Jedná se o trestné činy vzbuzující důvodně obavy z toho, ţe osoba, která vyhroţuje ublíţením na zdraví 44 Zdroj: 34

35 nebo jinou závaţnou újmou, tyto výhruţky opravdu vykoná. Výše trestu u všech uvedených trestných činů závisí na způsobeném následku a pohnutce pachatele. Tyto trestné činy mají společné znaky: jsou páchány v rodině nebo domácnosti mezi osobami v poměru rodinném nebo obdobném (osoby blízké) vyznačují se soustavností jsou vedeny se záměrem oběť ohroţovat, vydírat, omezovat, ubliţovat, pohlavně zneuţívat a poniţovat její lidskou důstojnost spojuje je obdobný způsob provedení a blízká časová souvislost fyzické stopy na těle oběti nebo psychické utrpení často nedosahují při jednotlivých útocích účinky trestného činu ublíţení na zdraví nebo znásilnění ZAKOTVENÍ OCHRANY RODINY A DĚTÍ DO ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU Povinností našeho státu je chránit děti před tělesným, psychickým a sexuálním násilím, zajistit ochranu jejich zdravého vývoje a právem chráněným zájmů. Tato povinnost státu vyplývá především z ústavních zákonů a norem mezinárodního charakteru. Právní úprava poskytující ochranu rodiny, dětí a mládeţe je zakotvena v ústavním zákonu č. 2/1993 Sb., v Listině základních práv a svobod, která má stejnou právní sílu jako Ústava České republiky (čl. 3. Ústavy ČR). Cílem Listiny je zabezpečovat a chránit základní lidská práva. Podle Listiny je moţno uplatňovat státní moc jen v případech stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Tato listina určuje rámec, jeţ musí trestně procesní normy ctít. V hlavě II. v prvním oddílu jsou uvedena základní lidská práva, mezi něţ patří způsobilost kaţdého mít práva, právo na ţivot, nedotknutelnost osob, právo na zachování lidské důstojnosti, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného ţivota a mnohá další. V hlavě IV. jsou uvedena lidská práva z hospodářské, sociální a kulturní oblasti a mimo jiné i zásady pomoci, jeţ má stát poskytovat rodinám a jednotlivcům, kteří se dostanou do obtíţené sociální situace V čl. 32 odst. 1 LZPS je stanoveno: Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. 35

36 Ochrana dětí je zaručena zejména na základě Úmluvy o právech dítěte, jíţ předcházela Deklarace práv dítěte přijatá v roce Úmluva byla přijaté při OSN v New Yorku a v České republice byl tento mezinárodně právní dokument ratifikován v lednu Jedná se o první ucelený mezinárodní právní dokument, který deklaruje práva dětí a způsoby jejich ochrany. Pro potřeby Úmluvy je za dítě povaţován kaţdý jedinec mladší 18 let. Jejím duchem je nejlepší zájem dítěte a vytvořit dětem podmínky, aby se mohly aktivně a tvůrčí činností rozvíjet. V preambuli Úmluvy je deklarováno dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc. V článku 3. Úmluvy je smluvním stranám uloţena povinnost zajistit dítěti takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jeho blaho. V článku 19. je upravena povinnost smluvních stran činit všechna potřebná opatření k ochraně dětí před násilím, zneuţíváním a vykořisťováním. Z hlediska zanedbání je klíčový článek 24. odstavec 2c, kde jsou ustanovení, která mají děti chránit před zanedbáním a zaručit jim, aby rodiče nebo jiní zákonní zástupci, instituce a celá společnost dbali, aby k zanedbávání nedocházelo. V článku 35. Úmluvy o právech dítěte se píše, ţe státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, přijímají všechna nezbytná vnitrostátní dvoustranná, mnohostranná opatření k zabránění únosů dětí, prodávání dětí a obchodování s nimi za jakýmkoliv účelem a v jakékoliv podobě. Mezi mezinárodněprávní normy, které se věnují problematice rodiny a dětí, lze zařadit i Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijatou v roce 1980 a v České republice vyhlášenou jako sdělení MZV č. 34/1998 Sb. Tato Úmluva povaţuje děti, které se staly subjekty únosů, za psychicky týrané. Evropská sociální charta je dokument, který přijala Rada Evropy v roce Rada se dlouhodobě problematikou ochrany dětí a rodiny zabývá a vydala od roku 1961 mnoţství Doporučení, v nichţ zdůrazňuje zájem preventivně, metodicky a sociálně působit v oblasti ochrany dětí a rodiny a chránit je před jakýmkoliv násilím a špatným zacházením. Základní postuláty a zásady obsaţené v mezinárodních dokumentech a úmluvách a v Listině základních lidských práv a svobod jsou blíţe rozvedeny v zákoně č 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. 45 Zatímco výše uvedené Listina a Úmluva mají deklarativní charakter a jejich úkolem je stanovit základní právní rámec a principy tvorby niţších právních norem, zákon o rodině v oblasti ochrany dětí zmiňuje základní předpoklady, za jakých rodiče či jiní zákonní zástupci dětí mohou vykonávat svá rodičovská práva a povinnosti. Zákon výslovně uvádí povinnost rodičů aktivně předcházet zanedbání svých dětí, 45 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

37 je v něm pamatováno na aspekty zdravého vývoje dítěte, i neplněním dílčí povinnosti při součastném zachování a řádném plnění ostatních funkcí, zákon také výslovně uvádí, ţe v případě, kdy rodiče svoje povinnosti nemohou plnit, mohou poţádat o pomoc stát. Na zákon o rodině navazuje zákon 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, který vešel v účinnost Sociálně právní ochranou se rozumí zejména ochrana práva dítěte na příznivý vývoj, ochrana oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnovení narušení funkcí rodiny. Zákon upravuje práci orgánů sociálněprávní ochrany dětí a jejich vzájemnou součinnost. Zákon odděluje preventivní a poradenskou činnost od intervenční činnosti státních orgánů a sociálně-právní ochrany a také stanovuje výchovná opatření, která mohou být v rámci ochrany dětí před zanedbáním pouţita. Tento zákon soustřeďuje sociálně právní ochranu dětí do jednoho uceleného předpisu a to především z hlediska působnosti orgánů, jeţ tuto ochranu vykonávají. Sociálně právní ochrana dítěte je definována v ustanovení 1, ustanovení 5 zakotvuje základní princip sociálně právní ochrany, kterým je zájem o blaho dítěte. V ustanovení 7 odst. 2 je zakotveno oprávnění jednotlivců oznamovat skutečnosti nasvědčující negativnímu jednání osob vůči nezletilým dětem a v ustanovení 8 pak právo dítěte poţádat orgány sociálně právní ochrany, státní orgány, pověřené osoby, školská a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně ţivota a dalších svých práv, kdy o tuto pomoc dítě můţe poţádat i bez vědomí rodičů. Jestliţe se dítě ocitne bez jakékoliv péče nebo je-li jeho ţivot nebo nepříznivý vývoj váţně ohroţen nebo narušen, je povinností obecního úřadu obce s rozšířenou působnosti dle ustanovení 16 zákona podat neprodleně návrh soudu na vydání předběţného opatření dle ustanovení 76a zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád. 46 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), ve znění pozdějších předpisů je právní normou, která speciálně a tedy odlišně od dospělých pachatelů, upravuje podmínky odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy uvedené v trestním zákoníku, ukládání opatření za takové protiprávní činy, postupy, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeţe ( 1). 46 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

38 2. 5. TRESTNĚ PRÁVNÍ ÚPRAVA ČINŮ PROTI RODINĚ A DĚTEM Rodina a děti zasluhují významnou ochranu i z hlediska trestního práva, a tak v novém trestním zákoníku v jeho zvláštní části jsou trestné činy proti rodině a dětem zařazeny pod hlavu IV. Je to významný posun, protoţe v zákoně č. 140/ 1961 Sb., který předcházel této nové právní úpravě, byly trestné činy zaměřené na ochranu těchto dvou úzce souvisejících skupin rodiny a dětí, zařazeny aţ v hlavě VI. a předcházely jím i hospodářské trestné činy. Rozsáhlá změna, kterou tato rekodifikace přinesla, se týká i zařazení trestných činů podle stupnice hodnot, kdy prioritou pro zákonodárce je ochrana ţivota, zdraví, rodiny a dětí. Nový trestní zákoník stejně jako trestní zákon č. 140/1991 Sb., vyčlenil trestní činy proti rodině a dětem do samostatné hlavy s tím, ţe upravil název této hlavy tak, aby text názvu korespondoval s nově vymezeným pojmem dítěte ( 126 TrZ), jenţ navazuje na mezinárodní úpravu této kategorie osob, a nahradil tak původní nepříliš určité označení mládeţ. 47 Pojem dítě je definován přímo v trestním zákoníku v 126, ale přesná a obecně platná definice rodiny ani do tohoto nového zákoníku zakotvena nebyla. Pojem rodina však není definován ani v jiných právních normách. Rodinu veřejnost chápe jako pospolitost navzájem si blízkých lidí, a to jak po stránce osobní tak majetkové. 48 Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická. Liší se podle přístupu různých vědních disciplín jako je sociologie, psychologie, právo nebo demografie. Také různé oblasti téţe vědy přistupují k pojmu rodina rozdílně. Literatura uvádí rozdílné definice na základě různých aspektů (rolí, komunikace, procesu socializace a individualizace apod.). Trestní právo poskytuje v hlavě IV. ochranu rodině a dětem proti činům, jimţ je narušován především zdárný a řádný vývoj dětí, jejichţ výchova je zajišťována a realizována zejména v rodině, a proto je v této souvislosti kladen důraz na to, aby se nerušeně odvíjely i vztahy v rodině. 49 Objektem ochrany trestných činů proti rodině a dětem jsou zájmy společnosti na řádném fungování rodiny a péče o děti. Společným objektem ostatních trestných činů je především výchova mladého člověka na platného člena společnosti. Individuálními objekty 47 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 1.vyd. Praha: Linde, s ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

39 jednotlivých trestných činů je ochrana poskytovaná zdraví dítěte, mimo dětí a mládeţe jsou předmětem ochrany i osoby blízké a starší osoby, které jsou svěřeny do cizí péče, výţivě a potřebují obdobnou ochranu jako děti. Subjekt trestných činů páchaných na dětech je zpravidla obecný, pachatelem můţe být kdokoliv jde především o trestné činy, které nejsou zařazeny v hlavě IV. trestního zákoníku. Můţe jít i o subjekty speciální, tj. pachateli je uloţena zvláštní povinnost, kdy jde například o rodiče a jiné osoby, kterým byl nezletilý svěřen do výchovy apod. 50 S násilím bezprostředně souvisí hmotný předmět útoku, tj. předmět, vůči kterému násilí působí. Násilí můţe směřovat proti tělesné integritě nebo proti věci. 51 U trestních činů podle 201, 202 a 204 TrZ můţe být pachatelem kdokoli. U trestných činů podle TrZ můţe být pachatelem jen ten, komu byla uloţena zvláštní povinnost, vyplývající ze zákona o rodině, jde například o rodiče a jiné osoby, kterým byl nezletilý svěřen do výchovy. Pachatelem trestného činu podle 199 TrZ můţe být jen ten, který s týranou osobou ţije ve společném obydlí. V hlavě IV. u trestných činů je přípustná obojí forma zavinění, tedy úmysl i nedbalost (u 196 a 201 TrZ). V trestním zákoníku není ochrana rodiny a dětí zakotvena pouze v hlavě IV., ale je poskytována i v dalších hlavách v zákoníku. V hlavě I., trestné činy proti ţivotu a zdraví, je poskytnuta vyšší ochrana dětem mladším patnácti let a těhotným ţenám. Dítě mladší patnácti let, těhotná ţena a dítě nejsou v novém trestním zákoníku zařazeni mezi samostatné přitěţující okolnosti ( 42 TrZ) se zřetelem na to, ţe ve zvláštní části je zákoník povaţuje za okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby ( 17 TrZ). Jako přitěţující okolnosti však stanovil taková jednání, která mají na tyto objekty v důsledku spáchaného činu nepříznivý dopad, a vymezil je v 42 písmeno h) spácháním činu ke škodě dítěte, osoby blízké nebo těhotné ( 42, 9), a v 42 písmeno i) jako okolnosti, ţe pachatel svedl k činu jinak trestnému provinění nebo trestnému činu jiného zejména dítě mladší 15 let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých ( 42, 10). 52 V hlavě první je okolností podmiňující pouţití vyšší trestní sazby u trestných činů nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ţeny podle 159 TrZ a nedovolené 50 CHMELÍK, J. Trestná činnost mládeţe a páchaná na mládeţi. 2.vyd. Praha: Policie ČR, úřad vyšetřování pro ČR, s, str CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 1.vyd. Praha: Linde, s ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

40 přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ţeny podle 160 TrZ spáchání činů na ţeně mladší 18 let. Okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu můţeme pouţít i u trestných činů vraţdy podle 140/3 TrZ., zabití podle 141/2 TrZ, těţkého ublíţení na zdraví podle 145/2 TrZ a další trestné činy uvedené v hlavě I. 53 V hlavě II. trestního zákoníku trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, nalezneme 169 TrZ svěření dítěte do moci jiného. Do hlavy III., trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti jsou vyčleněny trestné činy, kterými trestní zákoník chrání děti proti různým formám sexuálního zneuţití. V 187 TrZ jsou chráněny proti pohlavnímu zneuţití. V 190 TrZ proti prostituci, ohroţující mravní vývoj dětí. V 192 TrZ proti výrobě a jinému nakládání s dětskou pornografií a v 193 TrZ proti zneuţití dítěte k výrobě pornografie. Pokud bude trestný čin spáchán na dítěti, jedná se o okolnost podmiňující pouţití vyšší trestní sazby, a to u trestných činů podle 185/2 TrZ znásilnění, podle 186/2 sexuálního nátlaku a podle 191/2 TrZ šíření pornografie. V hlavě X., o trestných činech proti pořádku ve věcech veřejných, je okolností podmiňující vyšší trestní sazbu u trestného činu podle 353/2 TrZ nebezpečné vyhroţování, a podle 354/ 2 TrZ nebezpečné pronásledování VÝKLAD JEDNOTLIVÝCH USTANOVENÍ HLAVY IV. TRESTNÍHO ZÁKONÍKU Smyslem zvláštní části trestního zákoníku je konkretizovat obecný pojem trestného činu (vymezen v 13 TrZ) a stanovit příslušné sankce a ochranná opatření. Skutkové podstaty trestných činů jsou zákonodárcem formulovány tak, aby co nejobecněji pokrývaly různá trestněprávně významná jednání. Skutková podstata zahrnuje souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je od sebe navzájem. Skutkové podstaty se dělí na základní, jeţ zahrnují souhrn běţných znaků skutkové podstaty, na kvalifikované, kdy mimo běţných znaků obsahují jeden nebo více kvalifikovaných znaků, coţ má za následek pouţití vyšší trestní sazby kvůli vyšší nebezpečnosti jednání a privilegované, výjimečně mírněji trestné kvůli niţší nebezpečnosti jednání. 53 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

41 Mezi znaky skutkové podstaty trestného činu se řadí objekt (právní statek, kterým je jednání porušeno či ohroţeno vlastnické vztahy, ţivot, zdraví, svoboda, důstojnost člověka), objektivní stránka (způsob spáchání trestného činu a jeho následky, jednání konání či opomenutí), subjekt (pachatel trestného činu) a subjektivní stránka (znaky, jeţ se týkají psychiky pachatele, zavinění - úmysl či nedbalost). Pro naplnění skutkové podstaty a tím pro spáchání trestného činu musí být naplněny vţdy všechny uvedené znaky. 54 Zákonodárce systematicky zařadil do trestního zákona jednotlivého skutkové podstaty trestných činů do skupin (hlav). Výklad níţe uvedených skutkových podstat se týká trestných činů proti rodině a dětem, uvedených v trestním zákoníku v hlavě IV Dvojí manţelství ( 194) 1) Kdo za trvání svého manţelství uzavře manţelství jiné, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. 2) Stejně bude potrestán, kdo uzavře manţelství s osobou, která jiţ je v manţelství jiném. Předmětem ochrany k ustanovení 194 TrZ je zájem společnosti na důsledném uplatnění instituce monogamie zaloţené na manţelství. Objektem tohoto trestného činu je manţelství a v něm instituce monogamie. Vznik a zánik manţelství se posuzuje podle rodinného práva. V zákoně o rodině č.94/1963 Sb. je v části první v 1 definováno manţelství jako společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem, kdy hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. V hlavě druhé téhoţ zákona v 11 se píše, ţe manţelství nemůţe být uzavřeno se ţenatým muţem nebo vdanou ţenou anebo osobou, která uzavřela partnerství, pokud toto partnerství trvá. Neplatnost manţelství vysloví soud i bez návrhu. Neplatnost manţelství patří k otázkám týkajících se osobního vztahu, o kterých se rozhoduje pouze v občanskoprávním řízení. Z těchto obecných pravidel vyplývá, ţe manţelství můţe vzniknout jen mezi muţem a ţenou. Manţelství nevzniká jen mezi osobami stejného pohlaví, které na základě zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů uzavřeli 54 Zdroj: 41

42 moci. 58 U odst. 2 jde o samostatnou skutkovou podstatu, která vymezuje jako trestné jednání partnerství. Nepatří sem ani vztah druha a druţky, který není v našem právním řádu definován. 55 Vzhledem k tomu, ţe nová právní úprava o registrovaném partnerství na základě zákona č. 115/2006 Sb., partnerství jako důvod pro vznik bigamie nepostavila na roveň manţelství, zůstává i nadále nepřípustnost dvojího manţelství vázána jen trvajícímu manţelskému svazku. 56 Objektivní stránkou je bigamické manţelství, tedy takové, kdy ho mezi sebou uzavřou osoby, kdy aspoň jedna z nich uţ před tím jedno manţelství uzavřela a to stále trvá. Trestný čin je dokonán uzavřením dalšího manţelství, aniţ by to předchozí zaniklo. Ve smyslu tohoto ustanovení vzniká dvojí manţelství tím, ţe osoba, jejíţ manţelství dosud trvá, uzavře manţelství nové a tím se fakticky stane manţelem dvou jiných osob. 57 Jestliţe zaniká manţelství rozhodnutím soudu, nastávají účinky rozhodnutí dnem, kdy rozhodnutí soudu nabylo právní moci ( 22 odst. 1, zákona o rodině a 159 OSŘ), trestný je podle 194 TrZ i ten, kdo uzavře nové manţelství v době, kdy byl sice vyhlášen soudem rozsudek vyslovující zánik předešlého manţelství, avšak tento rozsudek dosud nenabyl právní osoby, která vědomě uzavře manţelství s osobou, která jiţ je v manţelství jiném. 59 Příprava tohoto trestného činu není trestná Opuštění dítěte nebo svěřené osoby ( 195) (1) Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůţe opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublíţení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta. 55 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

43 Vyšší trestní sazby bude pouţito v případech, spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším tří let, opětovně, nebo na nejméně dvou osobách (nově zařazeno oproti zákonu č. 140/1961 Sb.), způsobí-li těţkou újmu na zdraví nebo smrt. Objektem tohoto trestného činu je řádná výchova a výţiva dětí a jiných osob, které si samy nemohou opatřit pomoc, ze strany osob, které mají povinnost o ně pečovat. Podle judikatury je pod pojmem opuštění dítěte myšleno jednání, jehoţ následkem je dítě nebo svěřená osoba neschopná sama si pomoci, ponechána svému osudu, je to tedy přerušení péče o dítě nebo svěřenou osobu za takových okolností, kdy vzniká pro dítě nebo svěřenou osobu nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti tedy stav nebezpečí, při kterém je záchrana výše popsaných osob věcí náhody. 60 Pojem svěřené osoby, který je pouţit v názvu tohoto ustanovení, a který není nikde definován, je jen shrnujícím pojmem pro vyjádření široké škály případů, kdy nastane povinnost pečovat o jinou osobu, která si nemůţe opatřit pomoc. 61 Svěřenou osobou se vzhledem k dikci, o kterou má povinnost pečovat, chápe s ohledem na konkrétní okolnosti nejen osoba, která byla svěřena do péče jiného např. na základě opatrovnictví ( 10 Obč.Z) ale i bez takového konkrétního rozhodnutí. Můţe se tedy jednat o péči na základě rodinných vazeb, ale o péči o osobu umístěnou v ústavech sociální péče, domovech seniorů, LDN apod. Pachatelem trestného činu můţe být jen osoba, jeţ má za povinnost o dítě nebo jí svěřenou osobu pečovat. Takovou osobou mohou být rodiče, poručník, opatrovník, pěstoun, osoby, které bylo nezletilé dítě předáno do péče či osoba, která po předchozí domluvě dítě do péče převzala, pracovníci nemocničních či ústavních zařízení apod. Z toho vyplývá, ţe pachatelem nemůţe být kdokoliv. Z pohledu subjektivní stránky je vyţadován úmysl a ohroţení svěřené soby nebo dítěte na zdraví a ţivotě. 60 CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 1.vyd. Praha: Linde, s ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

44 Zanedbání povinné výţivy ( 196) 1) Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší neţ čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. Vyšší trestní sazby lze pouţit v případech, pokud se pachatel vyhýbá své zákonné povinnosti vyţivovat úmyslně, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Předmětem útoku je osoba, vůči níţ má pachatel zákonnou povinnost ji vyţivovat. Touto osobou je v naprosté většině nezletilé dítě. Trvání vyţivovací povinnosti není limitováno tím, ţe dítě dosáhne zletilosti ani jinou hranicí, tzn., kdyţ dítě není ani po dosaţení zletilosti schopno se samo ţivit, vyţivovací povinnost rodičů k němu trvá. Dítě má právo podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů. Vyţivovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče a její rozsah je věcí kritérii vyplývajících z příslušných ustanovení zákona o rodině. Pojem vyţivovací povinnost trestní zákoník nedefinuje. Obsahem povinnosti vyţivovat nebo zaopatřovat jiného je nejen poskytování peněţitého plnění, ale také faktická péče jde nejen o samotnou výţivu, ale také o ošacení, bydlení, péči o zdraví a čistotu, vykonávání dohledu nad svěřenou osobou, přípravy na budoucí povolání a podobně. Právě absence vlastní výţivy a ošacení můţe být projevem zanedbání nezletilého dítěte. 62 Za výţivné se nepovaţují příleţitostná plnění v době styku povinného rodiče s dětmi, kdy tato mají jen povahu dárků a plnění, jeţ nesměřují k uspokojování odůvodněných potřeb dětí. Rodič není od vyţivovací povinnosti osvobozen ani tehdy, kdyţ je zbaven rodičovských práv. Ani odsouzení ve výkonu trestu nezbavuje odsouzeného jeho povinnosti uhradit dluţné výţivné. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výţivu, pokud vyplývá ze zákona o rodině, nikoliv však nárok na výţivu, který má základy ve smlouvě nebo zákonný nárok v úpravě na náhradu škody apod. Z toho vyplývá, ţe se z pravidla nevyţaduje, aby vyţivovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. Výjimku pak tvoří případ, kdy jde o nemanţelské otcovství, které nebylo uznáno souhlasným prohlášením rodičů. V tomto případě trestní odpovědnost za 62 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

45 zanedbání povinné výţivy můţe nastoupit aţ od okamţiku, kdy nabylo rozhodnutí soudu o určení otcovství. 63 Z vlastní zkušenosti i znalostí však mohu říct, ţe výţivné je takřka vţdy upraveno soudním rozhodnutím. Zákon o rodině vymezuje více druhů vyţivovací povinnosti: vzájemná vyţivovací povinnost rodičů a dětí vyţivovací povinnost mezi ostatními příbuznými vyţivovací povinnost mezi manţely výţivné rozvedeného manţela příspěvek na výţivu a úhradu některých nákladů neprovdané matce vyţivovací povinnost mezi osvojencem a osvojitelem, a jiné Trestní zákoník na rozdíl od předchozí právní úpravy nově vymezil dobu delší neţ čtyři měsíce jako hranici trestní odpovědnosti, která doposud takto, jako znak skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výţivy, určena nebyla. Za optimální byla stanovena doba delší neţ čtyři měsíce, která navazuje na obecná kritéria, podle nichţ byla v širších souvislostech vykládána doposud, a koresponduje s tím, ţe nehrazení výţivného po tuto dobu můţe mít nepříznivé důsledky pro zajištění potřeb vyţivované osoby a odráţet se tak negativně, zejména u dětí, na jejich dalším vývoji. 64 Z hlediska objektivní stránky jsou trestné dle zákona dvě formy jednání: neplnění vyţivovací povinnosti se rozumí kromě případů, kdy povinný subjekt neplní vůbec i neplnění vyţivovací povinnosti v povinném rozsahu a za trestné je tedy i neplnění více jak čtyř jednotlivých měsíčních dávek vyhýbání se plnění vyţivovací povinnosti je definování jako neplnění vyţivovací povinnosti spojené s jednáním, jímţ se pachatel chce zbavit své povinnosti nebo zmařit vymáhání výţivného, kdy například záměrně často mění zaměstnání nebo příjme zaměstnání s malým výdělkem Pachatelem trestného činu můţe být jen pachatel, který má vyţivovací povinnost danou zákonem o rodině. Zanedbání povinné výţivy se dopustí nejen ten rodič, který řádně neposkytuje stanovenou částku na výţivu, nýbrţ o takové jednání půjde i u druhého rodiče, který má dítě ve své výchově a neposkytuje mu potřebnou výţivu a zaopatření svou faktickou 63 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

46 péči, tedy v naturální formě, nebo dokonce přijímané výţivné nepouţije ke stravování a ostatnímu zaopatření dítěte, ale pro své vlastní potřeby. 65 Okolnosti, ţe byl pachatel za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, je novou okolností podmiňující pouţití vyšší trestní sazby, která byla do odstavce 3 nově zahrnuta s přijetím trestního zákoníku. 66 Z hlediska subjektivní stránky lze tento trestný čin páchat jak úmyslně ( 196, odst. 2), a k naplnění znaků trestného činu podle 196, odst. 1 postačí nedbalost. Předpokladem trestnosti je, ţe povinná osoba je v době, o kterou jde, schopna výţivné plnit Zvláštní ustanovení o účinné lítosti ( 197) Trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výţivy ( 196 TrZ) zaniká, jestliţe trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, neţ soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. O tom, zda trestní odpovědnost zanedbání povinné výţivy zanikla pro účinnou lítost, lze uvaţovat teprve tehdy, jestliţe bylo zjištěno, ţe se pachatel tohoto trestného činu skutečně dopustil. 68 Tímto ustanovením je zvýrazněn zájem na vyţivovací povinnost před represí. Urychlené zaplacení dluţného výţivného můţe pachateli pomoci legálně se trestu vyhnout. Trestnost zanedbání povinné výţivy totiţ zaniká, jestliţe trestný čin neměl trvale nepříznivé následky a pachatel svou povinnost dodatečně dobrovolně uhradil dluţné výţivné za celé období, za které byl stíhán dříve, neţ soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Pokud však jiná osoba bez vědomí povinné osoby uhradí dluţné výţivné, o účinnou lítost se nejedná. 69 K zániku trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení nedojde, kdyţ vyţivovací povinnosti byla splněna jen z části. Nestačí ani dohoda mezi pachatelem a oprávněnou 65 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 1.vyd. Praha: Linde, s ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str Zdroj: 46

47 osobou, ţe dluţné výţivné bude spláceno. K účinné lítosti rovněţ nestačí pouze slib o zaplacení výţivného v budoucnu ani prominutí dluţného výţivného ze strany oprávněné osoby nebo osoby, která má oprávněnou osobu ve své péči Týrání svěřené osoby ( 198) 1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok aţ pět let. Vyšší trestní sazby bude pouţito v případech, spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nejméně na dvou osobách, páchá-li takový čin po delší dobu nebo způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví, těţkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Předmětem útoku je nejen dítě, ale i osoba jiţ zletilá, ale která z důvodu nemoci, stáří, invalidity či mentální retardace je odkázaná na péči jiných osob. Není při tom rozhodné, na jakém právním základě je péče nebo výchova poskytována. Tento trestný čin postihuje jednání pachatele, které spočívá v týrání osob, jeţ mu byly svěřeny do péče nebo do výchovy. Objektem je zájem společnosti na ochraně osob, které jsou vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů v péči nebo výchově jiných osob. Pod pojmem v odstavci druhém zvlášť surovým způsobem se rozumí zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běţného u většiny trestných činů tohoto druhu, půjde například o pálení rukou dítěte nad plamenem sporáku, o pálení ţehličkou na břiše týrané osoby, o polití genitálií týrané osoby kyselinou, nebo o opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny apod. 71 Při zvlášť trýznivém způsobu týrání je oběť vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale za to uskutečňovaném po delší dobu ze strany jeho oběti. 72 Oproti předcházejícímu zákoníku č. 140/1961 Sb. je nynější právní úprava přísnější tím, ţe neváţe okolnosti podmiňující pouţití vyšší trestní sazby na týrání minimálně tří osob, 70 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

48 ale postačuje týrání nejméně dvou osob. Pojmem nejméně na dvou osobách se míní, ţe čin byl spáchán jedním skutkem (a to i za podmínek pokračování na dvou nebo více poškozených). 73 Pachatelem tohoto trestního činu týrání svěřené osoby můţe být pouze ten, kdo má vůči týrané osobě povinnosti pečovat a starat se o ni po materiální, výchovné a jiné stránce, coţ mohou být rodiče, ošetřovatelka, učitel, pěstoun a podobně. I kdyţ dle litery zákona není potřeba, aby vlivem týrání došlo k následkům na zdraví dítěte, bývá pravidlem, ţe tento následek bývá způsoben, často dochází i k těţké ujmě na zdraví a dokonce i smrti týraného dítěte. Čin, který má za následek těţkou újmu na zdraví, můţe být posuzován jen podle tohoto ustanovení pouze tehdy, byla-li těţká újma na zdraví způsobena ve smyslu 17 TrZ písm. a jen z nedbalosti. Při úmyslném způsobení těţké újmy na zdraví by šlo o souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle 198 TrZ s trestným činem těţkého ublíţení na zdraví podle 145 TrZ. 74 Týráním způsobená těţká újma na zdraví nejméně dvou osob je zde zvlášť přitěţující okolností vyjadřující vyšší typovou společenskou škodlivost. 75 Čin, který má za následek smrt, můţe být posuzován jen podle tohoto ustanovení pouze tehdy, byla-li smrt způsobena ve smyslu 17 TrZ písm. a jen z nedbalosti. Způsobil-li pachatel smrt úmyslně, je třeba jeho jednání posuzovat jako trestný čin vraţdy podle 140 TrZ v souběhu s trestným činem týrání svěřené osoby podle 198 TrZ. Jak uţ jsem se zmínila v úvodu, případy týrání, které v letošním roce projednávaly soudy a otřásly veřejností, byly případy Dominika a Drahušky. Osmiletého Dominika týrali rodiče uţ od roku 2004, ale týrání vzrostlo na intenzitě po jeho nástupu do školy, kdy ho rodiče byli řemenem, do bot mu vkládali připínáčky hroty nahoru a nutili hocha v botách skákat a běhat. Navíc ho mučili hladem tak, ţe hmotnost chlapce v osmi letech pouhých 13,5kg odpovídala tříletému dítěti. K záchraně jeho ţivota došlo v poslední chvíli, další týrání by uţ nepřeţil. 73 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

49 Šestiletou Drahušku krutě týrali její strýcové, bili ji klacky a řemenem a bosou vyháněli na sníh. Hrozila ji amputace obou dolních končetin kvůli omrzlinám, na kterých však lékaři objevili také stopy po pálení ţhavými uhlíky Týrání osoby ve společném obydlí ( 199) 1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu ţijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců aţ čtyři léta. Vyšší trestní sazby bude pouţito v případech, spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nejméně na dvou osobách, nebo páchá-li takový čin po delší dobu, způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví, těţkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo smrt. Předmětem útoku je kaţdá osoba, která ţije s pachatelem ve společném obydlí, můţe se tedy jednat o bývalého partnera či partnerku, bývalého manţela či manţelku, ale třeba i podnájemníka, pokud je splněna podmínka, ţe ţije s pachatelem ve společném obydlí. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých ( 125 TrZ), tak i jiných osob ţijících ve společném obydlí. 76 Objektivní stránka spočívá v týrání výše popsaných osob, kdy týráním je zde myšleno zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou ţijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těţké příkoří. 77 Týrání se týká jak osob blízkých ( 125 TrZ), tak i jiných osob, které ţijí ve společném obydlí. Zákonný znak společného obydlí je vyjádřením specifického vztahu mezi pachatelem a týranou osobu, není však určením místa spáchání trestného činu, protoţe týrání můţe být prováděno kdekoliv. Obydlí je definováno v 133 TrZ, ale společné obydlí přesnou definici nemá a je třeba myslet na odlišnost s pojmem společná domácnost, která je definována v občanském zákoníku. 76 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

50 Pachatelem tohoto trestného činu můţe být jen ten, kdo s týranou osobou ţije ve společném obydlí. 78 Z hlediska subjektivní stránky je třeba úmyslu. Čin, který má za následek těţkou újmu na zdraví, můţe být posuzován jen podle tohoto ustanovení pouze tehdy, byla-li těţká újma na zdraví způsobena ve smyslu 17 TrZ písm. a jen z nedbalosti. Při úmyslném způsobení těţké újmy na zdraví by šlo o souběh trestného činu týrání osoby ţijící ve společném obydlí podle 199 TrZ s trestným činem těţkého ublíţení na zdraví podle 145 TrZ Únos dítěte a osoby stiţené duševní poruchou ( 200) 1) Kdo dítě nebo osobu stiţenou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta nebo peněţitým trestem. Kvalifikovaná skutková podstata mimo jiné upravuje případy, kdy pachatel svým jednáním ohrozil mravní vývoj unesené osoby, tedy pokud jde o jeho další způsob ţivota z hlediska morálního (zahálčivý či nemravný ţivot), nebo svým jednáním způsobil unesené osobě smrt či těţkou újmu na zdraví, nebo pachatel jednal jako člen organizované skupiny. V těchto případech leze pouţít vyšší trestní sazby. Předmětem útoku můţou být jen dítě a osoba stiţená duševní poruchou Objektem trestného činu je narušený výkon péče, jeţ přísluší oprávněné osobě vůči dítěti mladšímu 18let nebo osobě stiţené duševní poruchou ( 123 TrZ). Není rozhodující, zda osoba postiţená duševní poruchou byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo ji tato způsobilost byla omezena. Osoba stiţená duševní poruchou je osoba, která trpí dušení poruchou, jíţ se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těţká a sociální porucha osobnosti nebo jiná těţká duševní nebo sexuální odchylka ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

51 Objektivní stránka spočívá v odnětí výše uvedených osob z opatrování toho, kdo má o ně dle zákona či úředního rozhodnutí pečovat. Odnětí je takový zásah, co alespoň dočasně znemoţňuje výkon o unesenou osobu. Trestné je nejen odnětí výše uvedených osob násilím, ale i přemluvení těchto osob k útěku. Na trestnost činu nemá vliv ani dodatečně vyslovený souhlas s odnětím péče osoby, která má o unesenou osobu pečovat. V praxi jsou nejčastější případy únosu mezi rodiči. Trestný čin únosu nepřichází v úvahu, šlo-li například jen o nekázeň, či neposlušnost dítěte, byť na ni měla podíl jiná osoba (noční toulky nedospělce). 81 O únos nepůjde: pokud jeden z rodičů odejme dítě tomu druhému v době, kdy jiţ oba neţijí ve společné domácnosti, ale soud zatím pravomocně nerozhodl, kterému z rodičů dítě svěří do výchovy pokud rodič, u něhoţ dítě bylo na návštěvě v rámci soudně upravené doby styku, odmítá dítě vrátit. Tento případ však lze kvalifikovat jako trestný čin maření úředního rozhodnutí podle 337/4 TrZ o trestný čin únosu také nepůjde, pokud rodič ukrývá dítě, co uprchlo z ústavu. Tento případ lze kvalifikovat podle ustanovení 337/4 TrZ Pachatelem tohoto trestného činu můţe být kdokoliv a jeho příprava je trestná. Po stránce subjektivní jde o úmyslný trestný čin a k jeho dokonání dojde v okamţiku únosu osoby, která je předmětem útoku. Příprava tohoto trestného činu je trestná. Přibývá případů únosů dětí v rámci rodičovských sporů o dítě v rozpadlých především mezinárodních manţelství, kdy jeden z partnerů dítě odveze do ciziny a skrývá se s ním. Rodiče, jejichţ dítě bylo takto nelegálně do ciziny uneseno, se mohou obrátit o právní pomoc na Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí se sídlem v Brně. Tento úřad je správním orgánem s celorepublikovou působností a ve věcech mezinárodních únosů dětí postupuje především podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů, tzv. Haagské úmluvy z roku ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

52 Ohroţování výchovy dítěte ( 201) 1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, ţe a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému ţivotu, b) umoţní mu vést zahálčivý nebo nemravný ţivot, c) umoţní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrţeníhodným způsobem, nebo d) závaţným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důleţitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. V odstavci druhém pachatel svým jednáním umoţní (třeba jen z nedbalosti) osobě mladší 18let hru na hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, jeţ ovlivňuje výsledek hra a poskytuje peněţité výhry. Zde jde o samostatnou skutkovou podstatu, která je ve vztahu k prvnímu odstavci subsidiární. Vyšší trestní sazby bude pouţito v případech, spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 a 2 ze zavrţeníhodné pohnutky, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, opětovně, a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Předmětem útoku mohou být jen osoby mladší 18let, bez ohledu na eventuální zletilost manţelstvím. Objektem trestného činu ohroţování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. 82 Objektivní stránkou jsou čtyři formy, které jsou popsány v bodech a) aţ d) v odstavci prvním. Ve všech případech jednání v odstavci prvním je třeba, aby mělo toto jednání znaky ohroţení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (tento pojem nahradil výraz nebezpečné zpustnutí, který platil ve dřívější právní úpravě), coţ můţe mít podobu například propadnutí alkoholu nebo drogám, pohlavní nevázanosti, soustavného záškoláctví a páchání úmyslných trestných činů a podobně. Svádění k zahálčivému nebo nemravnému ţivotu má širší obsah neţ navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání ať slovem, nebo skutkem, nýbrţ i takové jednání pachatele před dítětem, které u něj můţe, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a 82 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

53 návyky, které z pravidla vedou k zahálčivému či nemravnému ţivotu (děti totiţ napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). 83 Provozování hracích automatů v budovách (a sousedství těchto budov), jako jsou školy, školní, sociální a zdravotní zařízení, státních orgánů, církví nesmí být povoleno. Do vzdálenosti 100 metrů od těchto budov to můţe určit obecní vyhláška. Pachatelem tohoto trestného činu můţe být kdokoliv, ale nejčastěji se ho dopouštějí rodiče ohroţeného dítěte. Mravní výchova dítěte je ovlivněna chováním osob, které o něj pečují, a dítě si v důsledku této zanedbané výchově osvojuje škodlivé návyky a přebírá názory a ţivotní hodnoty, které mohou vést aţ k jeho morálnímu úpadku. Kvůli této zanedbané výchově můţe dítě začít ţít zahálčivým způsobem ţivota, který má tyto parazitární rysy: páchání trestné činnosti skrytá forma sexuálních sluţeb jako zdroj příjmů déletrvající záškoláctví a potulování Z jednání pachatele je zřejmá lhostejnost k výchově dětí, která se vyznačuje volností ve výchově a nezájmem, kdy pachatel dítěti umoţní ţít zahálčivým způsobem. Svádění k výše popsanému způsobu ţivota vyţaduje ze strany pachatele aktivní přístup v jednání, který vytváří podmínky k tomuto ţivotu a aktivně dítě k němu nabádá. Z hlediska subjektivní stránky můţe být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti, je tedy potřeba zjišťovat formu zavinění Svádění k pohlavnímu styku ( 202) 1) Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnaţování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo peněţitým trestem. Vyšší trestní sazby bude pouţito v případech, spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, ze zavrţeníhodné pohnutky, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo opětovně. 83 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

54 Předmětem útoku je dítě do dovršení věku 18let a nezáleţí na jeho eventuální zletilosti, kterou získalo sňatkem. Objektem trestného činu je zájem společnosti ochránit řádnou výchovu dětí a bránit je proti svádění k prostituci. Smyslem této skutkové podstaty je tedy chránit děti před takovým neţádoucím a společensky nepřijatelným sexuálním jednáním, jimiţ jsou v tomto případě sexuální sluţby, jejichţ smyslem je pohlavní uspokojení. Pod tuto skutkovou podstatu nespadají případy, kdy nejde k uspokojení pohlavní touhy nebo pudu, ale důvodem poţadavku například na obnaţení dítěte a tím spojené úplaty, která je dítěti nabídnuta, je například natáčení uměleckého filmu nebo vytváření jiného uměleckého díla, například sochy, obrazu, umělecké fotografie apod., kdy dítě slouţí pouze jako model. 84 Do trestního zákona č.141/ 1961 Sb., byl tento trestný čin zaveden novelou provedenou zákonem č.218/ 2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe. V novém trestním zákoníku č. 40/ 2009 Sb. je upřesněna skutková podstata tohoto trestného činu tak, aby v souladu s formálním pojetím směřovala k postihu jednání, jeţ se děje za účelem pohlavního uspokojování a nesměřovala tedy například k postihu umělců při vytváření uměleckých děl. Objektivní stránka spočívá v pouţití dítěte pro sexuální účely za úplatu (peníze, které můţe inkasovat samo dítě či jiná osoba) nebo z důvodu prospěchu (odměnu ve formě dárků, například šperky, oblečení či různých výhod, například ve škole, sportu). Trestní čin je dokonán jiţ slibem odměny dítěti a k nemravnému konání dítěte nemusí vůbec dojít. Pohlavní styk (tedy nejen souloţ, ale i sebeukájení) dítěte je zde prováděn výhradně za účelem vzrušení pachatele. Pachatelem tohoto trestného činu můţe být kdokoliv, ať příbuzní dítěte či jiná osoba (například kuplíř). Z hlediska subjektivní stránky je třeba úmysl. 84 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

55 Beztrestnost dítěte ( 203) Dítě, které ţádá nebo přijme za pohlavní styk s ním, své pohlavní sebeukájení, obnaţování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, není pro takový čin trestné, a to ani podle ustanovení o návodci nebo pomocníkovi. Ustanovení 203 TrZ o beztrestnosti dítěte navazuje na skutkovou podstatu trestného činu podle 202 TrZ a vyjadřuje obecnou právní zásadu, ţe nemůţe být trestná osoba, k jejíţ ochraně je příslušné trestně právní ustanovení určeno. Toto ustanovení nebraní postihu jiné osoby, která za pohlavní styk pachatele trestného činu podle 202 TrZ s dítětem nebo za jeho pohlavní sebeukájení, obnaţování nebo jiné srovnatelné chování ţádá nebo příjme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch a to i určenou pro dítě Podání alkoholu dítěti ( 204) Kdo ve větší míře nebo opakovaně prodá, podá nebo poskytne dítěti alkohol, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok. Objektem trestného činu je zájem společnosti na ochraně tělesného i duševního vývoje dítěte. U mladistvých je největší riziko konzumace alkoholu dána tím, ţe se v jejich ţivotním stylu velmi brzo objeví alkohol jako nezbytná součást, a to je pro následující ţivot velmi nebezpečné. Dětský organizmus se totiţ stále vyvíjí, a tak jakýkoliv zásah do jeho metabolismu můţe být fatální, protoţe alkohol můţe ovlivnit duševní vývoj dítěte, ale působí i na jeho cévy. Vyvarovat se podávání alkoholu nezletilým se ukazuje jako naprosto nezbytné. Jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podání alkoholu dítěti můţe mít podobu zanedbání dítěte. 86 Objektivní stránka spočívá v jednání pachatele, který opakovaně nebo ve větší míře podává nebo poskytne dítěti alkohol. Pojem alkohol je definován v zákoně č.379/ 2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, kde je 85 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

56 za alkoholický nápoj povaţována lihovina, víno a pivo a také nápoj, který obsahuje více neţ 0,5 objemového procenta alkoholu Podání alkoholických nápojů ve větší míře předpokládá i jednorázové podání většího mnoţství alkoholu, které má zpravidla evidentní nepříznivé účinky a projevy, charakteristické ztrátou rovnováhy, zvracením a dalšími projevy podnapilosti Opakované podání alkoholických nápojů osobě mladší 18 let se myslí opakovaní v průběhu delšího časového období, které však není blíţe specifikováno. Alkohol můţe být po tuto dobu podáván i v menších dávkách, které jsou však vzhledem k soustavnosti způsobilé negativně ovlivnit duševní nebo mravní vývoj a jsou způsobilé vést k získání návyků na alkohol. Oba znaky je nutné hodnotit individuálně s ohledem na věk a vyspělost osoby mladší jak osmnáct let. Pachatelem trestného činu můţe být kdokoliv, ne však osoba sama, která je předmětem útoku (například nemůţe to být dítě, co si v restauraci alkohol samo objedná). Můţe to být trestně odpovědná fyzická osoba, tedy ten, kdo nemá povinnost pečovat o osobu, jíţ je alkoholický nápoj podán, prodán nebo poskytnut. Nejde o trestný čin se speciálním subjektem, a proto je správné postihovat pro tento trestný čin i mladistvé pachatele. 87 Pro tento trestný čin tak můţe být stíhán ten, kdo podal alkohol jen jednou, pokud splní podmínku, ţe to bylo ve větší míře. Zda šlo o podání úplatné či neúplatné, je irelevantní. Z hlediska subjektivní stránky postačí nepřímý úmysl. Stačí tedy, ţe pachatel vzhledem k okolnostem věděl, ţe osoba, jiţ prodá, podá nebo poskytne alkohol, můţe být mladší neţ 18let a pro případ, ţe tomu tak je, byl s tím srozuměn ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H. Beck, ISBN , str

57 3. INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE ZAINTERESOVANÝCH SLOŢEK A FORMY POMOCI V rámci regionální interdisciplinárních týmů se k mezioborové spolupráci sdruţuji zainteresované sloţky (Policie ČR, OSPOD, intervenční centra, zdravotnická zařízení, pomáhající neziskové instituce a podobně), které vzhledem k charakteru své činnosti se nejčastěji zabývají případy domácího násilí a dětí ohroţených týráním, zneuţíváním a zanedbáváním, a jeţ díky své specializaci disponuji příslušnými odbornými znalostmi i potřebnými pravomocemi. Cílem této interdisciplinární spolupráce bylo vytvoření jednotné strategie postupu proti násilí, která by reflektovala na aktuální situaci a zahrnovala v sobě i školení a vzdělávání odborníků z pomáhajících profesí. Bylo nutno vytvořit funkční vzájemnou spolupráci, koordinovat aktivity a postupy práce a předávat nové poznatky mezi jednotlivými sloţkami z oborů jejich činností, jeţ pomáhají zajišťovat zpětnou vazbu ohledně účinnosti daných postupů. Díky vybudovanému systému spolupráce, který byl koncipován tak, aby fungoval provázaně, jsou odstraňovány separovaná řešení konkrétních případů, zrychluje a zefektivňuje se komunikace mezi jednotlivými sloţkami při jejich činnosti v rámci dané problematiky s ohledem na specifika konkrétní situace a případu. Tato mezioborová spolupráce je důleţitá i z hlediska sběru a analýzy dat, dostupnosti i kvality sluţeb v oblasti prevence a pomoci ohroţeným osobám a zvyšování informovanosti veřejnosti o dané problematice PRÁCE POLICIE ČR A OČTŘ, JEJICH MOŢNOSTI A POSTUPY Veškerá činnost policie a výkon jejích pravomocí se musí řídit zákonem a musí se odehrávat v jeho mezích. Policie ČR je policií státu, který je zaloţen na občanském principu. Výkonná moc státu se uskutečňuje prostřednictvím státních orgánů, mezi něţ patří i Police ČR. Role Policie České republiky je definována především zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, který je pro práci policie stěţejní, ale pro ni je důleţitá znalost celého právního řádu, protoţe policista není vázán jen zákonem o policii. 57

58 Policie je povinna při své činnosti chránit oprávněné zájmy většinové společnosti, ale i menšin a různých etnik zde ţijících. Sankční role policie spočívá v tom, ţe při své činnosti je povinna sankcionovat taková protiprávní jednání, která jsou namířena proti koncepci rovnoprávného multikulturního souţití. Veliká část sankční činnosti není pouze věcí policie, ale i jiných státních orgánů. Neméně důleţitou rolí policie je preventivní činnost, protoţe by se neměla zaměřovat jen na restriktivní sloţku své práce, ale plnit i činnosti osvětové a preventivní. Ve smyslu 12 odst. 1 trestního řádu je policejní orgán jedním ze subjektů orgánů činných v trestním řízení. Hájí zájmy společnosti, upevňuje zákonnost, zamezuje trestné činnosti a přispívá k výchově občana v duchu důsledného dodrţování zákonů. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehoţ cílem je bez důvodných pochybností na základě řádně opatřených a provedených důkazů a při zachování zaručených práv dotčených osob zjistit, zda byl spáchán trestný čin, zjistit jeho pachatele, uloţit mu spravedlivý trest nebo rozhodnout o potřebném ochranném opatření a takové rozhodnutí vykonat. Trestní řízení se řídí obecnými, dokazovacími zásadami, zásadami řízení před soudem a zásadami opravného řízení. Trestní řád dělí trestní řízení na tři základní etapy, na řízení přípravné, řízení před soudem a řízení vykonávací. Orgány činné v trestním řízení mají v působnosti řízení přípravné, a v rámci vyšetřování musí posuzovat jak materiální, tak formální stránku trestného činu a musí správným způsobem kvalifikovat předmětné jednání a rozebrat jeho dílčí projevy z pohledu konkrétních znaků určité skutkové podstaty, tedy přesně popsat subjekt, subjektivní stránku, objekt a objektivní stránku trestného činu. Státní zástupce v přípravném řízení dává policii pokyny a provádí dohled nad celým přípravným řízením. Soud plní v trestním řízení nezávislou funkci, nejde tedy o represivní sloţku. Policejní orgán zpracovává agendu přípravného řízení trestního v postavení vyšetřovacích orgánů (Sluţby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR). Postup vyšetřování je popsán v 161 odst. 1. trestního řádu. Policie provádí všechna potřebná šetření a opatření k odhalení pachatele trestního činu a rámci odhalování a vyšetřování má významné místo dokazování, které je zařazeno v trestním řádu pod hlavu V., kdy v obecných ustanoveních 89 odst. 2. je vymezen pojem důkaz. Ve vztahu k moţnostem řešení případů domácího násilí musíme rozlišit období před a po nabytí účinnosti zákona na ochranu proti domácímu násilí , kdy došlo k rozšíření kompetence policie, a byl zaveden institut vykázání. Jak postupovat při vykázání, jaké povinnosti má vykázaná osoba a jak poučit ohroţenou osobu je popsáno v zákona o 58

59 policii a policisté dostali k dispozici také manuál, ve kterém jsou obsaţeny hlavní zásady kontaktu s oběťmi, postupy pro řešení včetně bezpečnostního plánu pro oběti domácího násilí. Do tří dnů od vykázání musí policie zkontrolovat dodrţování povinnosti vykázané osoby. Vykázaná osoba má zákaz vstupu do vymezeného prostoru, zakázáno navazování styku nebo kontakt s ohroţenou osobou a musí na místě odevzdat všechny klíče od společného obydlí, které má v drţení. Policisté musí reagovat na zjištěné násilí, zajistit především ochranu oběti a zabránit pachateli, aby pokračoval v dalším násilí. Policisti musí řádně zdokumentovat všechny získané informace od oběti i svědků, fotograficky dokumentovat vzniklá zranění apod. Oběť od nich musí být poučena o svých právech a získat základní informace, kam se obrátit o další pomoc. Postup policie tedy závisí od typu závaţnosti jednání. Kdyţ incident domácího násilí nedosahuje intenzity trestného činu ani přestupku, policista doporučí postiţené osobě obrátit se na pomáhající instituce a dá ji na ně kontakty (o pomáhajících institucích se rozepisuji v podkapitole 3.6.). Pokud se jedná pouze o přestupek, musí postiţená osoba v případech domácího násilí podat návrh na projednání přestupku (ustanovení 68, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) Úkolem policie je nejen vyšetření trestného činu či přestupku, ale i ochrana ohroţených osob. Pokud na místě incidentu domácího násilí policie vyhodnotí situaci tak, ţe ohroţené osobě a jejím blízkým, především dětem, hrozí újma na zdraví nebo jiné závaţné nebezpečí, je oprávněna v těchto odůvodněných případech poskytnout krátkodobou ochranu, tato můţe mít například formu dočasného přemístění ohroţené osoby na bezpečné místo (azylové domy, přátelé, příbuzní). Ve struktuře Policie ČR pracují specialisté, kteří se zabývají problematikou trestné činnosti dětí a mládeţe a na dětech a mládeţi, jejichţ náplni je monitoring, zdokumentování a rychlé a důsledné vyšetřování. Při své činnosti velmi úzce spolupracují především s orgány sociálně právní ochrany dítěte, ale i školskými zařízeními a tato spolupráce je detailně upravena v Závazném pokynu policejního prezidenta číslo 8, ze dne Pokud jde o trestné činy páchané na dětech a v souvislosti s domácím násilím, je nutná spolupráce všech ostatních subjektů v rámci interdisciplinárního týmu. 89 Dokazování u případů týrání dětí je zaměřeno na intenzitu týrání, následky týrání na fyzické a psychické zdraví a soustavnost týrání. Důkazy jsou zjišťovány nejen výslechem osob (poškozeného, svědků, obviněného), ale jsou doplněny i fotodokumentací zranění a stop týrání, lékařskými zprávami a znaleckými posudky vyjádřeními k situaci v rodině pracovníky 89 Zdroj: manuál k postupu policistů v případech DN ZP PP 176/

60 orgánů sociálně právní ochrany dítěte apod. Dokazování tohoto trestného činu je velmi obtíţné, protoţe se velmi těţce prokazuje trvalejší ráz zlého nakládání. Situaci také komplikuje, kdyţ partneři pachatelů vyuţívají svého práva a odmítnou vypovídat. Orgány činné v trestním řízení by při své práci měly předcházet sekundární viktimizaci. Při zacházení s oběťmi trestných činů v průběhu vyšetřování i soudního projednávání je důleţité mít na zřeteli, ţe oběť trestný čin nespáchala a brát ohled na ochranu oběti i jejich zájmů. Pokud se jedná o výslech dítěte mladšího patnácti let, je potřeba dodrţovat určité zásady, které viktimizaci dítěte minimalizují. Výslech musí být veden s ohledem na jeho věk velmi citlivě, nejlépe za přítomnosti psychologa, dítě se při výslechu zásadně nepřerušuje a zaznamenává se spontánní výpověď v autentické podobě. Podle ustanovení 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichţ oţivování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a to po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení uţ nebylo potřeba opakovat. Nový výslech dítěte o těchto skutečnostech v dalším řízení je moţný jen v nutných případech. Aby dítě bylo minimálně stresováno, umoţňuje trestní řád výpověď dítěte u soudu jen přečíst. Výslech dítěte by se měl odehrávat v místnosti, která ničím nepřipomíná běţnou policejní sluţebnu, ale spíše dětský pokoj, který má dítě uklidňovat a navozovat vstřícnou ničím nestresující atmosféru (viz příloha č. 4). Aby výslech nebyl rušen a osoby, které mají právo být u výslechu přítomny (např. obhájce dítěte, státní zástupce, soudce, sociální pracovník apod.), mohly výslech přesto sledovat, jsou výslechové místnosti vybaveny jednocestným zrcadlem, kdy tyto osoby mohou být za ním v oddělených prostorách. Výslechové místnosti bývají také vybaveny demonstračními hadrovými loutkami Jáji a Páji, které připomínají dětské panenky a mají anatomické otvory, díky kterým mohou děti ukázat, jakým způsobem byly sexuálně zneuţity. Jejich vyuţití se nabízí také při výsleších osob mentálně retardovaných nebo osob se sníţenou verbální schopností. Dobrá příprava dítěte na výslech významně pomáhá k sníţení jeho stresu a vede ke zvýšení jeho schopnosti poskytnout řádnou výpověď. 90 Trestní čin podle ustanovení 196 TrZ zanedbání povinné výţivy patří, vedle krádeţe a porušování domovní svobody, k nejčastěji páchaným trestním činům v České republice. Pokud oprávněná osoba podá trestní oznámení pro neplnění vyţivovací povinnosti na povinnou osobu, tak orgány činné v trestním řízení zkoumají, zda a v jaké výši povinná osoba 90 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

61 byla schopna vyţivovací povinnost plnit, zkoumají, zda se povinný nevzdal výhodnějšího zaměstnání, netají vedlejší příjmy nebo příjmy z podnikání nebo se nevzdal jiného majetkového prospěchu jen proto, aby nemusel plnit vyţivovací povinnost. To, ţe je povinná osoba ţivá jen ze sociálních dávek a podpor a její příjmy nepřesahují ţivotní minimum, neznamená, ţe nemohla plnit svoji vyţivovací povinnost, byť jen částečně. Výslechem oprávněné osoby nebo jejího zákonného zástupce musí policejní orgán shromáţdit základní důkazy (vyţivovací povinnost - v jaké výši a na základě jakého rozhodnutí byla stanovena, jak povinný tuto povinnost dosud plnil, zda neplnil i naturálním způsobem, zda byl řádně o placení upomínán nebo zda byla oprávněná osoba vystavena nebezpečí nouze apod.) Kdyţ se vina prokáţe, sdělí se viníkovi obvinění. Orgány činné v trestním řízení se musí mimo jiné při dokazování únosu podle ustanovení 200 TrZ zaměřit na zjištění poměrů v rodině, zda a jakých způsobem byla práva rodičů k dítěti upravena, motiv a způsob únosu, v jakém poměru mezi sebou únosci a unesení byli a na charakter a duševní poškození unesené osoby. 91 V České republice přibývá dětí, po kterých bylo vyhlášeno pátrání, je jich ročně cca jeden tisíc. Při hledání dětí pomáhá výstraţný systém. Ve chvíli, kdy se policie dozví o uneseném dítěti, média o tom okamţitě odvysílají zprávy. Do roku 2008 systém fungovat tak, ţe policie vyvěsila fotografii a údaje o pohřešovaném na webové databázi pohřešovaných osob ministerstva vnitra ( Dokud se děti nenajdou, zůstávají jejich jména a fotografie v evidenci policie po dobu dvaceti let. Po této době se promlčuje vraţda, kterou policie vţdy bere jako jednu z moţných verzí osudu dítěte Co se týče trestných činů podle 201 TrZ ohroţování výchovy dítěte se OČVŘ při dokazování musí zaměřit na formy ohroţování, výchovné aktivity páchané vůči dítěti, na projevy a na následky zahálčivého a nemravného ţivota a záškoláctví. Musí zkoumat intenzitu jednání, zda šlo o jednání ojedinělé, opakované či soustavné. Mezi důkazy je třeba zařadit i výslech dítěte, rodinných příslušníků, učitelů, získat zprávy od orgánů péče o dítě apod. 92 Z praxe jde velmi často o případy, kdy osamoceně ţijící matky odejdou na několik hodin někdy i dní z domu a dítě zanechají svému osudu nebo se jedná o rodiče, kteří berou své nezletilé děti s sebou do restauračních zařízení a ty tam musí s nimi trávit čas aţ do zavíracích hodin. Z hlediska domácího násilí je nebezpečnost tohoto trestného činu často podceňována. 91 CHMELÍK, J. Trestná činnost mládeţe a páchaná na mládeţi. 2.vyd. Praha: Policie ČR, úřad vyšetřování pro ČR, s, str CHMELÍK, J. Trestná činnost mládeţe a páchaná na mládeţi. 2.vyd. Praha: Policie ČR, úřad vyšetřování pro ČR, s, str

62 Obecně lze nedostatečnou péči pozorovat často, ale prokázat příčinnou souvislost takového jednání s následkem na zdraví je obtíţné. Vlastní příčinou následků na zdraví nebo aţ smrti nejsou většinou tyto stavy, ale vzniklé chorobné komplikace jako jsou sepse, šok při dehydrataci, postiţení endokrinního systému, poruchy hemokoagulace a další. Problémem je ovšem určit, zda tyto smrtící komplikace nastaly v souvislosti se zanedbáním péče o dítě v rodině. Pokud se vyskytne toto podezření, je nutné provést velmi podrobnou pitvu doplněnou o toxikologické a virologické vyšetření. 93 Veškeré záznamy se shromáţděnými důkazy jsou zasílány státnímu zástupci spolu s návrhem na podání obţaloby. V této fázi se můţe stát, ţe se spis vrátí zpět k policii, aby celou věc došetřila a doplnila potřebné údaje, nebo statní zástupce podá obţalobu příslušnému soudu, který rozhodne o dalším postupu KOORDINAČNÍ ÚLOHA INTERVENČNÍCH CENTER Od ledna 2007 vznikla na základě zákonů č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, povinnost krajů zřídit tzv. intervenční centra. Tato zařízení jsou zcela novým institutem, který koordinuje činnost subjektů podílejících se na interdisciplinární spolupráci v boji proti násilí, jako jsou policie, obecní úřady, orgány sociálně právní ochrany, zdravotníci, soudy, azylová zařízení apod., jeţ ke spolupráci delegoval právě zákon č. 135/2006 Sb. I kdyţ se jedná o novou instituci, nevznikla jako samostatný orgán na zelené louce, ale krajské úřady tato zařízení zřizovaly jako součást jiţ zaběhlých a dobře fungujících pomáhajících organizací. Povinností informačních center je získávat data od Policie ČR, která je musí informovat do 24 hodin od rozhodnutí o vykázání, a pak počty vykázaných osob a počty těch, jímţ byla poskytnuta pomoc, centra zasílají svému zřizovateli, tedy příslušnému krajskému úřadu. Informační centra jsou poradenská zařízení, slouţící osobám ohroţených domácím násilím, zejména tehdy, kdyţ byl proti násilníkovi uplatněn institut vykázání. Při prvním kontaktu s ohroţenou osobou pracovníci centra zjišťují, zda informace, které příslušníci policie osobě sdělili, pochopila a byla jí ze strany policie poskytnuta dostatečná ochrana. Prioritní zásadou je u krizové intervence stabilizovat duševní stav ohroţené osoby, navodit mezi pracovníky centra a jejich klientem atmosféru důvěry a 93 CHMELÍK, J. Trestná činnost mládeţe a páchaná na mládeţi. 2.vyd. Praha: Policie ČR, úřad vyšetřování pro ČR, s, str

63 empatie, získat ho pro spolupráci, naučit ho, aby se v dané problematice orientoval a vzbudit v něm zájem svůj problém začít účinně řešit. U zneuţívaných dětí, a dětí - svědků domácího násilí, je prvotní jejich ochrana a zajištění jejich bezpečnosti před dalším násilím. Ohroţené osobě je nabídnuta celá škála pomoci v oblasti poradenství právního, sociálního a psychologického a zaleţí jen na ohroţené osobě, zda tuto pomoc příjme. Cílem poradenství je vysvětlit klientům center, jaké moţnosti a způsoby řešení mohou ve svém případě pouţít. Úkolem vyškoleného koordinátora je tedy koordinovat postupy v zájmu svých klientů a také poradit ohroţeným osobám, jeţ se na centrum obrátí o radu samy od sebe a poskytnout jim informace o moţnostech a formách pomoci, vysvětlit bezpečnostní plán (viz příloha č. 2), podle kterého by měli postupovat, pokud se rozhodnou situaci řešit, odejít z násilného vztahu a podat na agresora domácího násilí trestní oznámení. Určitou nevýhodu vidím v tom, ţe na intervenční centra nebyla zákonem č. 135/2006 Sb. delegována ţádná pravomoc, pouze ze zákona garantují v kaţdém kraji určitý standard a minimální rozsah sluţeb, jeţ poskytují ohroţeným osobám. Jejich koordinační úloha není v zákoně přesně specifikována, nejsou v něm ani přesně vymezeny poţadavky na tyto organizace, a tak v kaţdém kraji je intervenční centrum trochu jiné, má jinou strukturu pracovníků a jiný rozsah spolupráce se zainteresovanými institucemi. Záleţí tedy jen na tom, jak jsou tato centra aktivní a vyuţijí volnost, jeţ jim byla v mezích zákona poskytnuta. Adresář všech intervenčních center je k dispozici na webových stránkách SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANA V PŘÍPADECH OHROŢENÝCH DĚTÍ Zákon č.359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí vytvořil právní rámec pro vytvoření systému na ochranu ohroţených dětí. Nejdůleţitějším článkem tohoto systému jsou oddělení sociálně - právní ochrany dítěte (OSPOD) při obecních úřadech obcí s rozšířenou působností, ale ze zákona ochranu dětí zajišťují i krajské úřady, obecní úřady, MPSV, Úřad pro mezinárodní ochranu dětí sídlící v Brně a pověřené osoby. Těţiště činnosti sociálních pracovníků spočívá v terénní práci, kdy mimo poradenství a preventivní činnosti, poskytují ochranu ohroţeným dětem, které aktivně sami vyhledávají, ale prověřují i informace získané od jiných subjektů. Prostřednictvím ostatních spolupracujících institucí, ale především prostřednictvím Policie ČR, která zasahuje u incidentů domácího násilí, jehoţ bylo svědkem 63

64 dítě, se pracovníci oddělení sociálně - právní ochrany dítěte dostávají také do kontaktu s případy domácího násilí. Oddělení sociálně - právní ochrany dítěte je jednou z institucí, které se významně podílejí na podpoře a ochraně takto ohroţených osob a jejich dětí. Mají-li sociální pracovníci podezření z ohroţení ţivota dítěte, mají povinnost k jeho ochraně vyuţít veškeré své zákonem dané kompetence a neprodleně informovat další zainteresované sloţky, se kterými spolupracují. Metodika této spolupráce je popsána v Metodickém doporučení k monitoringu dětí týraných, zneuţívaných a zanedbávaných a k vzájemné spolupráci odpovědných subjektů, kterou vypracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Sociální pracovníci úzce spolupracují s orgány činnými v trestním řízení a soudy. S činností orgánů činných v trestním řízení, soudů v občanském řízení a správních orgánů souvisí úloha sociálního pracovníka jak opatrovníka dítěte dle ustanovení 45 trestního řádu, dle ustanovení 37 zákona o rodině a ustanovení 16 zákona č.71/1957 Sb., o správním řízení. Pro soudy sociální pracovníci vypracovávají zprávy, jeţ slouţí jako podklady pro rozhodnutí soudu o svěření do výchovy, nebo v případech, kdy je pro dítě z důvodu jeho ohroţení nutné nalezení jiného výchovného prostředí. Sociální pracovníci v případech ohroţených dětí podávají návrhy na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti a nařízení, prodlouţení či zrušení ústavní výchovy. Úzká spolupráce také panuje mezi pracovníky oddělení sociálně - právní ochrany dítěte a specialisty z řad Policie ČR, kteří mají v náplni práce dokumentovat a vyšetřovat kriminalitu dětí a trestné činy páchané na dětech ZAPOJENÍ ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍ V RÁMCI INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE V případech ublíţení na zdraví, které vznikají v souvislosti s různými druhy trestné činnosti, je moţné ze zranění vyčíst způsob jeho vzniku a také jaký prostředek byl pouţit k jeho způsobení, proto je spolupráce policie s lékaři nenahraditelná. Policie zdokumentuje všechny stopy nalezené na oběti, ale i pachateli, jeţ jsou významné z hlediska svého informačního obsahu, zraněnou osobu musí prohlédnout lékař a ten je povinen zanést do zdravotnické dokumentace kaţdé jednotlivé zranění. Pokud zraněná osoba navštíví lékaře sama a lékař při vyšetření získá podezření, ţe zranění vzniklo z důvodu násilného jednání, týrání či sexuálního deliktu, zaznamená podrobnou anamnézu i detailní popis zranění a jeho moţných příčin a je-li to moţné, pořídí i fotodokumentaci. Jak dokumentovat případy 64

65 domácího násilí a souvisejících zranění je popsáno ve věstníku Ministerstva zdravotnictví, částka 6., ročník 8., příloha metodického pokynu pro lékaře. Zranění mohou být ve formě pohmoţděnin, podlitin, odřenin, mohou se vyskytovat stopy prstu po škrcení, stopy nástrojů, zubů, řezná či střelná poranění, výrony, fraktury. Lékař zajistí také potřebná RTG a UZV vyšetření a odběr biologického materiálu, jako jsou krevní stopy, obsah vagíny, ejakulát, vlasy a chlupy především z oblasti genitálií. Zkušený lékař také pátrá na předloktí po zlomeninách a zhmoţděninách, jeţ by mohly signalizovat, ţe se oběť bránila úderům do obličeje. Povinností zdravotníků je nahlásit policii veškeré bodné rány, postřelení a zranění, jeţ by mohly vzniknout při napadení. Zásadním problémem v trestním řízení o trestných činech spáchaných za zavřenými dveřmi je důkazní nouze, protoţe tvrzení oběti a pachatele jsou zpravidla v příkrém rozporu. I kdyţ jsou svědci incidentu, ti se většinou výpovědi brání s odkazem na 100 TŘ, který jim umoţňuje právo odmítnout výpověď, způsobí li nebezpečí trestního stíhání sobě nebo přímému příbuznému. Zůstávají tedy k dispozici především listinné důkazy, a pro lepší prokázání toho, co se skutečně stalo a následků tohoto jednání, má zdravotní dokumentace zásadní důleţitost. Zdravotnická zařízení nejčastěji iniciují šetření případů týraných a zneuţívaných dětí. U týraných dětí, hlavně, pokud k týrání dochází dlouhodobě, se vyskytují mnohačetná poranění a často bývá prognóza nepříznivá. Pokud navíc lékař nabude dojmu, ţe hrozí dítěti v rodině další útoky, pak řešení vyţaduje zásadní a radikální intervenci a zainteresování do věci policie a orgánů péče o dítě. Ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně vyplývá oznamovací povinnost pro zdravotnická zařízení, která musí neprodleně oznámit obecnímu úřadu s rozšířenou působností, ţe matka po narození dítě opustila. Opuštěné dítě, které je ponecháno matkou ve zdravotnickém zařízení, je povaţováno za zanedbané a psychicky týrané. K základní povinnosti zdravotníků patří povinná mlčenlivost, kterou jim ukládá zákon č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu. Ve vztahu k týraným a zneuţívaným dětem byl do mlčenlivosti učiněn v roce 2001 průlom, kdy od účinnosti novelizace zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí zákonem č.271/2001 Sb., došlo k podstatné změně a povinnosti 65

66 zachovávat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu se nejde uţ dovolávat, jestliţe mají být sděleny údaje o podezření z týrání, zneuţívání dítěte nebo zanedbávání péče o něj ZAPOJENÍ ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ V RÁMCI INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE Školská zařízení jsou po zdravotnických druhým nejčastějším iniciátorem, který na případy týraných, zneuţitých zanedbávaných a šikanovaných dětí upozorňuje příslušné úřady. Pedagogové jsou hned po rodičích dítěti nejblíţe a často s ním tráví čas i mimo vyučování v rámci tzv. volnočasových aktivit. Protoţe učitel svého ţáka dobře zná, můţe zaznamenat náhlé ale i dlouhodobé změny chování, vývoje a prospěchu dítěte jako prvotní varovné signály týrání či šikany. Pedagogové jsou v rámci interdisciplinární spolupráce stále proškolování, jak tyto varovné signály včas rozpoznat a jakou nejúčinnější formu pomoci v jednotlivých případech zvolit. Dle ustanovení 53, odst. 1 písm. c, zákona č.359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, jsou školy na výzvu orgánu sociálně právní ochrany dětí povinny sdělit potřebné vyţádané údaje a podle ustanovení 10 odst. 4 tohoto zákona je také upravena oznamovací povinnost pedagogických pracovníků ve vztahu k ohroţeným dětem. Podle zákona č.76/1978 Sb., o školských zařízeních, působí na základních, speciálních a středních školách výchovní poradci, kteří v rámci školy působí jako koordinátoři péče o ohroţené a šikanované děti a spolupracuji s dalšími odborníky, především z pedagogicko-psychologických poraden, středisek výchovné péče, sociálními pracovníky. Při vyšetřování kriminality dětí a kriminality páchané na dětech je spolupráce školy s policií samozřejmostí. Období školního vzdělávání má významný vliv na formování osobnosti dětí a mládeţe, a proto je věnována mimořádná pozornost ze strany školských zařízení oblasti prevence sociálně patologických jevů (především kriminality a drogových závislostí). Naprosto nezastupitelnou roli hraje škola v oblasti osvěty, kdy v rámci bezpečnostní výchovy děti formou her získávají potřebné informace o moţných rizicích, které je mohou potkat, a způsobech, jak se zachovat a kde hledat pomoc v případech svého ohroţení. 94 ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN , str

67 3. 6. POMÁHAJÍCÍ NEZISKOVÉ INSTITUCE Vznik interdisciplinární spolupráce v boji proti násilí iniciovaly neziskové organizace a občanská sdruţení na konci devadesátých let minulého století, navázaly styky se státními institucemi a postupně během deseti let prosadily významné legislativní změny, které podrobně popisuji v kapitole druhé. Osobám, které se z důvodu domácího násilí či týrání, zneuţívání a zanedbávání dostaly do nepříznivé situace, nabízí pomoc mnoţství neziskových, charitativních církevních organizací a občanských sdruţení. Jen všechny vyjmenovat by zabralo několik stránek, proto se zmíním v krátkosti jen o těch nejdůleţitějších, které své sluţby nabízejí na území jihomoravského kraje. Mezi veřejností je neznámější Bílý kruh bezpečí, coţ je sdruţení pro pomoc obětem veškeré trestné činnosti, a poskytuje i pomoc psychologickou a právní. Má zřízenou nonstop linku: (Brno, Slovinská 41, SPONDEA zajišťuje pro jihomoravský kraj sluţby intervenčního centra (tel ) s azylovým ubytováním pro osoby ohroţené domácím násilím a Krizové centrum pro děti a mládeţ s nonstop krizovou linkou: (Brno, Sýpka 25, Sdruţení Magdalenium poskytuje ve svém azylovém domě (s utajenou adresou) v Brně sociální sluţby s právním poradenstvím obětem domácího násilí a jejich dětem a obětem obchodování se ţenami ( ACORUS je psychosociální centrum, které se specializuje na práci s rodinou a krizemi zapříčiněnými partnerskými konflikty zatíţenými násilím. Provozuje nonstop krizovou linku: ( Persefóna nabízí sluţby obětem domácího i sexuálního násilí a znásilnění a krizovou intervenci (Brno, Jiráskova 8, domacinasili@persefona.cz) Dětské krizové centrum v Brně je zaměřeno na pomoc především týraným zneuţívaným a zanedbávaným dětem v oblasti diagnostiky, terapie a prevence ( Fond ohroţených dětí zajišťuje pomoc dětem týraným, zneuţívaným a zanedbávaným, opuštěným, ohroţeným domácím násilím a jinak sociálně ohroţeným. Disponuje po celé republice 22 pobočkami, šesti azylovými domy a 17 rodinnými zařízeními Klokánek (pro děti vyţadující okamţitou pomoc - rodinná alternativa ústavu). Podle 46 odst. 2 zákona o rodině má rodinná péče vyţadující okamţitou pomoc přednost před ústavní 67

68 výchovou. Klokánky mají pověření MPSV a mohou přijímat děti na základě ţádosti rodičů, OSPOD, soudního rozhodnutí (předběţná opatření nebo rozsudek), na základě ţádosti samotného dítěte či osoby, která malé dítě nalezla opuštěné nebo v jiné krizové situaci (Brno, Francouzská 58, V souvislosti s tématem mé bakalářské práce zde musím také zmínit činnost občanského sdruţení Babybox, které od roku 2006 provozuje cca 35 schránek pro odloţené děti. Jejich instalace po celé ČR byla vedena snahou sdruţení pomoci matkám, jeţ ve stavu zoufalství a z neznalosti jiného řešení své nechtěné tajně porozené dítě ihned po porodu zabijí nebo ho opustí a ponechají někde bez pomoci. Babybox představuje pro matky v krajní nouzi řešení, kam mohou anonymně dítě odloţit a tomu se dostane okamţité lékařská péče. Součástí oblastní Charity v Břeclavi je Domov svaté Agáty, kde poskytují pomoc těhotným ţenám a matkám s dětmi, které jsou ohroţené nebo se ocitly v nepříznivé ţivotní situaci ( 4. PREVENTIVNÍ PROGRAMY V BOJI PROTI NÁSILÍ 4. 1 NÁRODNÍ STRATEGIE PROTI NÁSILÍ Z hlediska čistě trestně právního nejlepší prevence spočívá v důsledném postihu všech zločinů, přečinů, ale i přestupků, tak, aby ţádné kriminální jednání nezůstalo nepotrestáno. Jenomţe trestní normy reagují se zpoţděním, vlastně aţ v okamţiku, kdy byl trestný čin spáchán, takţe prevencí zůstává jen hrozba postihu a pouze forma represivní prevence je pro naši společnost nedostatečná. Je potřeba ji zacílit tak, aby díky výchově, pozitivní motivaci, soustavnému vzdělávání a osvětové činnosti v ideálním případě k násilnému jednání nedocházelo vůbec, nebo bylo aspoň eliminováno na minimum. A k tomu slouţí mnoţství preventivních programů a kampaní státních i nestátních organizací na regionální, celospolečenské či komunitární úrovni, protoţe působit preventivně je účelnější a levnější, neţ řešit aţ následky. V rámci mikrosystému rodiny je nejdůleţitějším preventivním opatřením různých patologických jevů vytvoření láskyplného rodinného prostředí, důsledná výchova a osobní pozitivní příklad primárního vychovatele. Rodina pro dítě představuje zázemí, a k tomu, aby uspokojila jeho základní potřeby a ochránila dítě před nebezpečím, musí mít společností 68

69 vytvořeny příznivé vnější podmínky. Do ţivota rodiny velmi nepříznivě zasahuje destruktivní působení sociálně patologických jevů, jako jsou kriminalita, různé formy násilí, šikana, kyberšikana, xenofobie, rasismus, zneuţívání návykových látek, gamblerství a další. Nekontrolované šíření těchto jevů představuje největší nebezpečí právě pro děti, které jsou méně odolné vůči neţádoucím vlivům a jsou více náchylné hledat řešení nevhodným způsobem, kdy někdy tato řešení mohou vyústit aţ v delikventní formy chování. Cílem všech preventivních opatření zaměřených ve prospěch rodiny a dětí je zájem společnosti na zvyšování odolnosti těchto skupin vůči negativnímu působení patologických jevů a jejich orientace do oblasti zdravého ţivotního stylu. Impulzem pro vznik národních strategií proti násilí, které jsou zaměřené především na rizikové rodiny, jsou poţadavky ze strany EU, jeţ budou členské státy nuceny v nejbliţším časovém horizontu postupně zapracovat do svých prioritních aktivit, stále stoupající počty odhalených případů domácího násilí a především alarmující nárůst případů týrání, zneuţívání a zanedbávání dětí. V roce 2007 bylo na území České republiky evidováno celkem 5435 trestných činů (především násilných a mravnostních) spáchaných na dětech. Orgány sociálně právní ochrany dítěte evidovaly ve stejném roce 1884 případů, kdy děti byly fyzicky, psychicky nebo sexuálně týrány a zneuţívány. Jednalo se v naprosté většině o děti, které vyrůstaly v rodinách sociálně slabých, kde jeden z partnerů byl dlouhodobě nezaměstnaný, ve kterých bují domácí násilí, partnerské konflikty a další sociálně patologické jevy. V těchto rodinách rodiče často řeší své problémy alkoholem, drogami, gamblerstvím a své děti týrají, zneuţívají a zanedbávají. Statistiky uvádějí, ţe případy týrání končící smrtí dítěte jsou v rizikových rodinách pětkrát častější. Děti, které vyrůstají v obtíţných a ohroţujících podmínkách, jsou rodiči zanedbávány, trpí psychickou deprivací a s ní spojenou agresivitou a podléhají snadno různým typům závislostí, coţ je podhoubím pro jejich následné delikventní chování, jako jsou zejména drobné krádeţe a prostituce, kterými si shání prostředky například na nákup drog. Chudobou je v České republice ohroţeno 18% všech dětí, ale ve výše popsaných rizikových rodinách se podíl dětí ohroţených chudobou pohybuje mezi 43 a 50%. Tyto informace vyplývají ze studie Příjmová chudoba a materiální deprivace dětí v České republice, kterou vypracoval v roce 2008 Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Česká republika se pohybuje v pomyslném evropském ţebříčku chudobou stiţených dětí cca uprostřed společně se Slovenskem a Maďarskem. Chudoba se projevuje horší kvalitou bydlení, skladbou stravy, dětem není ze strany rodičů umoţněno dobré vzdělání, pokud tito rodiče vůbec své děti do školy posílají. Chudoba je však často spouštěcím ventilem projevů 69

70 domácího násilí, protoţe v rodinách s nízkým sociálním a ekonomickým statusem je dlouhodobě zaznamenávána vyšší tolerance k násilným formám chování a nízký ekonomický status rodin je z toho důvodu povaţován za rizikový faktor. Na fakt, kdy ţivitel rodiny ztratí zaměstnání a svoji frustraci z nemoţnosti najít práci ventiluje agresí vůči své manţelce a dětem, upozorňují ze své kaţdodenní praxe i policisté. Především v regionech s velkou nezaměstnaností (jako jsou například Ústecký a Moravskoslezský kraj), jsou policisté preventivně proškolováni na moţnosti dopadů krize, kdy nezaměstnanost ve spojitosti s alkoholem můţe vyvolat domácí násilí. Z výše uvedeného vyplývá, ţe disfunkční rodiny, které lze obecně chápat jako rodiny, kde není plněna nebo plněna jen neţádoucím způsobem některá z jejich základních funkcí, a kde dochází k závaţným problémům jejich fungování a to v míře váţně ohroţující rodinu jako celek, ale především vývoj dětí, vyţadují trvalou pozornost ze strany naší společnosti. Ze sociodermické syntézy Podmínky rodinného ţivota v České republice publikované v roce 2008 vyplynulo, ţe dlouhodobým rysem dysfunkčního rodinného chování v ČR je vysoká rozvodovost, excesy chování dětí a mladistvých nabývají na závaţnosti, roste agresivita i kriminální charakter jednání. Pokud jsou u těchto dětí zjištěny výchovné deviace, nedostává se jim včas sociální pomoc a tyto etapy pomoci nejsou ani vzájemně provázány. Velmi závaţným zjištěním bylo, ţe přibývá také problémových dětí i z dobře situovaných rodin. Na Kmětiněvskou výzvu, kterou podepsalo bezmála půl milionů občanu ČR, zareagovalo ministerstvo spravedlnosti a připravilo mimo novely trestního řádu také novelu zákona o soudnictví ve věcech mládeţe, kterou vláda schválila a pokud ji schválí i poslanci a senátoři a podepíše prezident republiky, vejde v platnost v červenci Novela umoţňuje soudům uloţit léčení nezletilcům, jeţ spáchají zločiny kvůli duševní poruše nebo vlivem drog. Toto ochranné léčení či zabezpečovací detence ve výjimečných případech by mohlo trvat i doţivotně, právě proto, ţe se často jedná o devianty celoţivotně pro společnost nebezpečné. Novela zavádí přesnější vymezení moţností, které má soud při zveřejňování údajů o mladistvých pachatelích. Změna vychází z předpokladu, ţe zveřejnění jména či podoby mladistvého pachatele v případech zvlášť závaţných trestných činů je účelná z hlediska ochrany společnosti Zdroj: portal.gov.cz/wps/portal-s.155/7226/-s.155/10202.docid.html 70

71 Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008 aţ 2018 Podporu rodin s dětmi a pomoc ohroţeným dětem od roku 2008 koordinuje, kontroluje a zajišťuje Rada vlády ČR pro rodinu a dítě. Program Národní strategie prevence násilí na dětech v České republice na období 2008 aţ 2018 obsahuje aktivní programy na potírání násilí v rodinách, alkoholismu, gamblerství, šikany a závislosti. V rámci Strategie hodlá vláda prosazovat utváření bezpečných komunit zejména sníţením dostupnosti nákupu tabáku a alkoholu dětmi. Součástí strategie je také informační kampaň o nebezpečnosti alkoholu a domácím násilí pro výchovu dětí. Preventivní opatření strategie jsou vytyčeny v oblastech primární, sekundární i terciární prevence. Národní strategie vytyčila své priority: 1) nulová tolerance společnosti vůči násilí na dětech 2) podpora primární prevence (zabránit násilí a odstranit jeho příčinu na celospolečenské úrovni) 3) zvýšit profesionalitu odborníků, kteří pracují s ohroţenými dětmi 4) vybudovat národní monitorovací středisko, které bude sbírat a analyzovat data získaná od různých organizací a orgán 5) dát dětem moţnost a získat je pro aktivní participaci na rozhodování o věcech, které se jich bezprostředně dotýkají Národní akční plán pro prevenci domácího násilí na léta 2010 aţ 2014 Ve Výboru pro prevenci domácího násilí Rady vlády pro rovné příleţitosti ţen a muţů, která je poradním orgánem vlády ČR, vznikal od roku 2008 Národní akční plán prevence proti domácímu násilí. Tento plán zpracovával Výbor pro prevenci domácího násilí, který sdruţuje špičkové experty zabývající se danou problematikou. Cílem této skupiny bylo vypracovat ucelenou koncepci, jeţ by problematiku prevence řešila komplexním způsobem a reagovala na potřeby, které vycházejí z aktuální situace v posledních několika letech v ČR. Tato situace je popsána v tiskovém prohlášení Koalice neziskových organizací pro domácí násilí z listopadu loňského roku. Z prohlášení mimo jiné vyplývá, ţe ač od roku 2007 máme 96 Zdroj: 71

72 k dispozici institut vykázání, není v silách policie, aby vykázaná osoba i nadále neohroţovala oběť a její děti. I v roce 2010 došlo k dalším vraţdám, kdy přesto, ţe oběť byla agresivním partnerem dlouhodobě ohroţována, policie situaci kvalifikovaně neposoudila a násilnou osobu nevykázala. Co se týče dětí z rodin ohroţených domácím násilím, prohlášení uvádí, ţe tyto děti zůstávají často nechráněny, soudy jsou nuceny stýkat se s násilnou osobou, soudně je v těchto rodinách nařizována střídavá ale i společná péče nebo je dítě svěřeno do péče násilné osoby. Stále je běţné, ţe násilník neplatí výţivné a ohroţená osoba se tak se svými dětmi propadá aţ na hranici chudoby. Akční plán byl zpracováván na základě zkušeností z praxe v ČR, ale jeho tvůrci byli inspirováni i ověřenými dlouhodobými evropskými zkušenostmi, především z oblasti práce s oběťmi i násilníky a tyto pak byly implantovány do vznikajícího českého systému a slouţily jako základ pro vypracování standardů, jejichţ prioritou je zajištění bezpečí obětí. Plánuje se systém práce s násilníky provázat se všemi dalšími články a zaloţit ho na interdisciplinární spolupráci všech zainteresovaných sloţek. Neţ bude zaveden, je třeba ho napřed vyzkoušet. Dosud se s násilníky v naší zemi systematicky nepracovalo, a tak kdyţ si odpykají trest, vrací se většinou zpět do rodin, a pokud o svoji rodinu přišli, mstí se a jejich agrese směřující vůči bývalé rodině často přerůstá v nebezpečné pronásledování. Zatím s násilníky pracují jen ojedinělá intervenční centra. Prvním, které spustilo na jaře loňského roku kurzy pro pachatele domácího násilí vykázané policií ze společné domácnosti, je intervenční centrum v Praze. Učí pachatele domácího násilí zvládat konflikty nenásilnou cestou. V Hradci Králové s pachateli domácího násilí začalo pracovat organizace ADRA, která získala grant od Ministerstva vnitra na samostatný program pro pachatele domácího násilí. Obdobná zařízení zatím v České republice nefungují. Pouze pro pachatele trestných činů existují probační a mediační sluţby. Pokud bude vládou schválen a následně spuštěn celorepublikový systém práce s pachateli domácího násilí, bude vycházet ze základů dobrovolnosti. Zákon totiţ terapeutický program násilníkům domácího násilí nenařizuje a v dohledné době se změna neplánuje. 97 Národní akční plán řeší všechny aspekty jevu zvaného domácí násilí. Plán má sedm strategických cílů, které se věnují ohroţeným osobám, podpoře dětí jako svědků násilí, práci s násilnými osobami, vzdělávání i osvětové činnosti, zahrnuje veškeré dostupné prostředky jak problematiku systémově řešit a reaguje i na poţadavky EU, které budou členské státy nuceny začlenit do svých preventivních plánů. Plán byl konsultován s příslušnými resorty, 97 Zdroj: bleskove.centrum.cz/extra/televize/clanek.phtml?id= archiv 72

73 prošel připomínkovým řízením a tyto připomínky byly zapracovány, přesto byl staţen z programu vlády. Zda a kdy bude tento systém národního akčního plánu prevence boje proti domácímu násilí spuštěn, je otázka. Vláda ho vrátila k přepracování a musí projít novým připomínkovým řízením. 4.2 KAMPANĚ PROTI NÁSILÍ Mezi preventivní opatření, která působí celoplošně a jsou zaměřena na informování široké veřejnosti, patří kampaně proti násilí, jeţ pořádají a koordinují státní i nestátní pomáhající organizace a občanská sdruţení, garanty některých kampaní jsou i resortní ministerstva. V roce 2009 proběhla rozsáhlá kampaň STOP násilí na dětech zaštítěna podporou Ministerstva pro lidská práva a menšiny, která měla za cíl zvýšit angaţovanost veřejnosti vůči násilí na dětech a pozitivní rodičovství bez prvků násilí v rodině. Dobře si pamatuji na kampaň proti násilí na ţenách v roce 2006, kterou koordinovala mezinárodní organizace Amnesty International, kdy na upravených fotografiích byly prezentovány zbité političky. Fotografie byly zpracovány jako hologram, podle měnícího se úhlu pohledu se z neohroţené političky stala zbitá oběť domácího násilí s modřinami a podlitinami v obličeji. Kampaň u nás podpořila tehdejší ministryně školství Petra Buzková, ze zahraničních osobností také americká ministryně zahraniči Condoleza Riceová. Na podzim loňského roku se zapojila Česká republika do mezinárodní kampaně nazvané Bílá stuţka, která probíhá uţ v 55 zemích světa a je zaměřená na muţe. Ti zakoupením a nošením bílé stuţky na oděvu dávají najevo, ţe neomlouvají a netolerují násilí vůči ţenám a dětem. U nás tuto kampaň koordinuje Liga otevřených muţů u příleţitosti Mezinárodního dne za odstranění násilí páchaného na ţenách občanské sdruţení Rosa představilo veřejnosti novou kampaň proti domácímu násilí nazvanou Odejít včas, na které participuje i Česká televize. V současné době kampaň můţeme vídat ve formě sociálních spotů, které diváky veřejnoprávní televize upozorňují na násilí páchané v rodině na ţenách a dětech. O problematice domácího násilí a násilí páchaného na dětech se veřejnost dovídá z novin, rozhlasu a televize díky různým kampaním, které jsou koncipovány tak, aby byly v médiích nepřehlédnutelné a donutily kaţdého k problému zaujmout určitý postoj. Někteří lidé se k nim staví odmítavě a přestávají je vnímat, protoţe je pokládají za problém, který se jich netýká. Naštěstí zůstává velká část populace, která vůči těmto patologickým a většinou 73

74 latentním jevům nezůstává lhostejná. Díky pomáhajícím organizacím, které kampaně organizují, se o této problematice v posledním desetiletí začalo veřejně diskutovat a dostala se do povědomí široké veřejnosti. Díky tlaku těchto organizací na naše zákonodárce byly postupně přijaty potřebné zákony. Díky těmto kampaním si mnohé oběti domácího násilí uvědomují, ţe nejsou na vše samy, ţe existují poradenská centra, na která se mohou s důvěrou obrátit a své často mnohaleté trápení začít řešit KOMUNITÁRNÍ PROGRAMY Evropská unie se problematikou násilí v rodině a na dětech dlouhodobě zabývá, uţ v roce 1961 byla Radou Evropy přijata Evropská sociální charta. V roce 2008 Rada Evropy přijala tříletý preventivní program Budujeme Evropu pro děti a s dětmi. Jeho cílem je zajistit respektování práv dítěte ve všech zemích Evropy a vymýtit veškeré formy násilí vůči dětem. Tento program je zaloţen a 4P: potřeba ochrany dětí prevence násilí potřeba trestního postihu pachatelů participace dětí Program se zvláště věnuje dětem výrazně zranitelným, především dětem postiţeným, ţijících v chudobě a dětem vychovávaným bez rodičovské péče. Ochrana dětí vyţaduje strategický přístup, kdy si jednotlivé země musí určit krátkodobé, dlouhodobé cíle, revidovat svoji legislativu a institucionální rámec a zahájit a participační procesy, jejímţ cílem je zapojit všechny účastníky a mobilizovat veškeré dostupné zdroje. Evropský program také státům pomůţe připravit komplexní, promyšlené a dostupné právní rámce. Práva dětí se týkají všech. Všichni profesionální pracovníci, kteří jsou s dětmi v kaţdodenním kontaktu (učitelé, zdravotníci, sociální pracovníci, právníci, soudci, policie), jednotlivci (zejména rodiče) i podnikatelský sektor nesou část odpovědnosti za blaho dětí. Děti musí mít právo k informacím o svých právech a měly by mít moţnost účastnit se rozhodovacích procesů, které ovlivňují jejich ţivoty. V březnu 2010 vyzvali ministři EU zodpovědní za otázky lidských práv Komisi, aby připravila jednotnou preventivní strategii pro vymýcení násilí namířeného proti ţenám a pro předcházení tomuto jevu. Jejich podporu dostala myšlenka na vytvoření bezplatné telefonní 74

75 linky, na kterou by v kaţdém členském státě mohly ţeny oběti násilí hledat pomoc a rady, jak se bránit. Rada Evropy připravila v roce 2010 novou Konvenci, v níţ násilí na ţenách odsuzuje a povaţuje ho za jednu z nejhorších forem porušování práv, a která má postihovat všechny formy násilí na ţenách, včetně toho domácího. Mezi další komunitární preventivní programy, které mají být plněny postupně v letech 2007 aţ 2013, patří mimo jiné programy, jeţ jsou věnovány problémům v trestním soudnictví. Jedná se o rámcový program Základní práva a spravedlnost, který je určen pro oblasti justice a jehoţ součásti jsou programy Trestní soudnictví, Daphne III a Program předcházení trestné činnosti a boj proti ní. Náplní programu Trestní soudnictví je zajištění vzájemné spolupráce a znalosti právních a soudních systému a podpora vzdělanosti všech profesí spojených s trestním soudnictvím v rámci EU. Roku 2009 byl schválen nový projekt týkající se probační a mediační sluţby, který se zabývá specializačním poradenstvím obětem trestných činů. Cílem programu Daphne III je přispět k ochraně dětí, mladých lidí a ţen před všemi formami násilí, přispívat k předcházení pohlavního vykořisťování a obchodu s lidmi. Hlavními tématy programu Předcházení trestné činnosti a boj proti ní je vymahatelnost práva, ochrana a podpora svědků a obětí. Jeho cílem je zvýšit bezpečnost občanů předcházením veškerým formám organizované i neorganizované násilné trestné činnosti. 98 ZÁVĚR Pokud shrnu vývoj v trestně právní oblasti týkající se mé bakalářské práce, mohu konstatovat, ţe došlo během posledních desíti let ke značnému posunu v moţnostech potrestání pachatelů těchto trestných činů a zpřísnění trestů. Sice se mi nepodařilo nalézt statistiky, které by prokazovaly sníţení výskytu případů domácího násilí po zavedení všech legislativních opatření, přesto pokládám jejich zavedení za velmi pozitivní krok. Je známý fakt, který vyplývá uţ ze subsidiárního charakteru trestního práva, ţe trestní normy reagují na násilný akt se zpoţděním, aţ tehdy, kdy násilný akt dosahuje intenzity trestného činu, a tak 98 Zdroj: portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33ao=23ak=2485 -archiv-podobne) 75

76 není divu, ţe preventivní účinek těchto změn vnímám především v hrozbě sankcí, které by měly pachatele od páchání těchto trestných činů odradit. Ţádný ze států světa nemá legislativní opatření tak dokonalá, aby násilí zcela vymýtily, či ho alespoň sníţily na hranici, kdy by se jednalo jen o zcela ojedinělé případy. Za pozitivum povaţuji, ţe se podařilo v rámci rekodifikace do nového trestního zákoníku zařadit samostatné skutkové podstaty trestného činu zabití a trestného činu nebezpečné pronásledování. Tzv. stalking je problémem, který oběti domácího násilí obtěţuje a dříve bylo velmi obtíţné ho trestně postihovat. Zařazení trestného činu zabití je velkým přínosem pro oběti domácího násilí v případech, kdy například manţelka, která by po dlouhém týrání nebo jiných projevech domácího násilí zabila svého manţela, nebude odsouzena za vraţdu, ale pouze za zabití s mírnější trestní sazbou. Policie a justice se bude s novým zákoníkem sţívat léta, protoţe se změnila i čísla jednotlivých trestních činů. Na přečíslování si však policisté, právníci i soudci poměrně rychle zvyknou, větší problém je, ţe nový zákoník obsahuje spoustu nových pojmů. Bude třeba, aby soudy všechny novinky vyloţily a okomentovaly, a neţ se tak stane, bude panovat určitá nejistota. Ta není v otázce trestu, ale ve výkladu jednotlivých skutkových podstat, a tak teprve nové judikáty ukáţou, jak se novinky v zákoně, kde znění zákona není jednoznačné, budou řešit v praxi. Takovou novinkou v zákoníku je například jiţ mnou zde zmiňovaný nový trestní čin zabití ( 141 TrZ). Soudy budou nuceny ujasnit, co vše lze pod pojem zavrţeníhodné jednání zahrnout. Při zpracovávání mé bakalářské práce jsem chvílemi byla přesvědčená, ţe současná situace v České republice se jeví jako uspokojivá. Ano, nepopírám, na poli boje proti násilí se podařilo za poslední desetiletí ohromný kus práce, vţdyť spojeným úsilím státního i neziskového sektou postupně vznikal potřebný a ucelený legislativní rámec zabývající popisovanou problematikou, vzešel v účinnost dlouhá léta připravovaný nový trestní zákoník, který dále postihování trestních činů proti rodině a dětem rozšiřuje, zpřísňuje a zefektivňuje, jsou proškolováni odpovědní pracovníci i Policie ČR, byla zřízena intervenční centra, existuje celá síť neziskových organizací, kterou by nám mohly i mnohé vyspělé státy závidět, a spolupráce jednotlivých institucí v systému byla postupně provázána a je koordinována. Dalo by se říci, ţe můţeme být spokojení, ale v praktické sociální práci a v rámci multioborové spolupráce stále existují potíţe. Případ týrání malého Dominika, o kterém se zmiňuji v úvodu, je alarmující také naprostým selháním zkušené sociální pracovnice, jeţ měla problémovou rodinu, ze které jiţ byly děti jednou z důvodu týrání odebrány, dozorovat. 76

77 Zaráţející je také nedůsledný postup policie, která v roce 2008 případ týrání šetřila a odloţila pro údajný nedostatek důkazů. Na první pohled se můţe zdát, ţe jde pouze o selhání jednotlivců, tedy lidského faktoru, nicméně kontrolou a detailní analýzou nadřízené orgány odhalily také systémové nedostatky, jeţ potvrdily nutnost naléhavých změn v přístupu k ohroţeným dětem, zavedení jednotných pravidel a standardů kvality práce při řešení problémů a také zpřísnění dohledu nad výkonem sociálně právní ochrany dětí. Tyto změny přinese novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která je v současné době dokončována na MPSV. Cílem všech navrhovaných změn v novele má být zajištění bezpečného a plnohodnotného ţivota dětí v rodinném prostředí. Stále jsou tedy strukturální potíţe, jeţ je třeba řešit, přesto se objevují snahy, kdyţ uţ teď máme tolik potřebnou legislativu, odsunout téma násilí v rodině a na dětech z centra zájmu společnosti. To by byl však krok špatným směrem, protoţe z terénu odborná veřejnost poukazuje na stále velkou neinformovanost, která přetrvává i přes masivní a sdělovacími médii podporované kampaně či osvětové vzdělávání veřejnosti. Nadále je nevyhnutelná poradenská a preventivní činnost a péče o oběti. Za zamyšlení stojí i fakt, ţe se takřka ţádným způsobem nepracuje s pachateli domácího násilí, jsou vykázání a případně odsouzeni, ale chybí účinný, dobře propracovaný a návazný systém práce s nimi, tak jak je tomu například v Norsku či Německu. Tento systém se sice chystá a je rozpracován v Národním akčním plánu pro prevenci domácího násilí, ale vláda koncepci zatím bohuţel neschválila. Zdá se, ţe z pohledu zákona je vše ošetřeno, ale má to jeden háček, tam kde není ţalobce, není ani soudce. A kdyţ si uvědomíme, ţe jen cca kaţdá desátá z obětí násilného chování vyhledá odbornou pomoc, a více neţ 40% obětí problémy ze strachu a neznalosti vůbec neřeší, je zjevné, ţe není důvod k usnutí na vavřínech a je nutné rozšiřovat hranice pomoci, osvětově pracovat a šířit informace. Je proto nutné zaměřit se na opomíjené skupiny a nastartovat další kolo práce, protoţe boj proti násilí nikdy nekončí. 77

78 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY LITERATURA, MONOGRAFIE BUDILOVÁ, L; HIRT, T. a kol. Policista v multikulturním prostředí. Praha: vydalo MVČR a Člověk v tísni, s. ISBN CIBULKA, K.; CIBULKOVÁ, V.; Trestní právo. 1.vyd. Brno: Institut vzdělávání SOKRATES, s. ISBN CHMELÍK, J. Trestná činnost mládeţe a páchaná na mládeţi. 2.vyd. Praha: Policie ČR, úřad vyšetřování pro ČR, s CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné, zvláštní část. 1.vyd. Praha: Linde, s. ISBN JILČÍK, T.; PLŠKOVÁ, A.; ZAPLETAL, L. Sociální patologie. Brno: Institut mezioborových studií, s HLAVÁČEK, J.; PROTIVINSKÝ, M. a kol. Praktická kriminalistika. 1.vyd. Praha: Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, s. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon, s. ISBN , MIŇHOVÁ, J. Psychopatologie pro právníky. 3.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. ISBN MÜHLPACHR, P. Kapitoly ze sociální patologie. Brno: Institut mezioborových studií, s ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 aţ 139. Komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 140 aţ 421. Komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, s. ISBN ŠPECIANOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneuţívaného dítěte. Praha: Linde, s. ISBN

79 PRÁVNÍ PŘEDPISY A DOKUMENTY Ústavní zákon č. 1/ 1993 Sb., Ústava ČR Ústavní zákon č. 2/ 1993 Sb., Listina základních a práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů Úmluva o právech dítěte (publikovaná jako Sdělení č. 104/ 1991 Sb.) Zákon č. 40/ 2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/ 1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/ 1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/ 1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 273/ 2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 209/ 1997 Sb., o poskytnuté peněţité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 359/ 1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 108/ 2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 135/ 2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomániemi, ve znění pozdějších předpisů OSTATNÍ ZDROJE INFORMACÍ Z INTERNETU

80 essk.pcr.cz 80

81 PŘÍLOHY Příloha č. 1 Vývoj vykazování v ČR v letech Statistické údaje týkající se problematiky domácího násilí ze stránky V roce 2010 byla poprvé překročena hranice počtu vykázání z roku 2007 (862 vykázaných). Celkem bylo v roce 2010 vykázáno 1058 násilných osob, coţ je nárůst o téměř 23% proti roku Zajímavé je porovnání dlouhodobého pořadí krajů dle přepočtu 1 vykázání na počet obyvatel. Na čele se pravidelně objevuje Karlovarský a Ústecký kraj. U Karlovarského kraje tato skutečnost můţe být do jisté míry ovlivněna velikostí (jedná se o nejmenší kraj), Ústecký kraj je však 5. největší kraj v ČR. Na konci tabulky je pak jednoznačně Plzeňský kraj, před ním pak kraj Středočeský. 81

82 Dle prostého počtu vykázání celkem v letech je na prvním místě největší kraj - Moravskoslezký (542 vykázaných), na druhém místě pak kraj Ústecký (435 vykázaných). V roce 2010 je na čele Ústecký kraj (133 vykázaných), druhý v pořadí pak kraj Mravskoslezký (108 vykázaných). Na opačném konci pořadí je dlouhodobě opět Plzeňský kraj (27 vykázaných v roce 2010, celkem 79 za celé 4 roky). 82