MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY Význam tradičních svátků pro děti z folklorních souborů v oblasti Podještědí Bakalářská práce Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Tomáš Čech, Ph.D. Vypracovala: Kateřina Votroubková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. 2

3 Obsah Úvod 5 1. Tradiční svátky, lidové zvyky a obyčeje v Čechách Stručný pohled do historie Jednotlivé svátky a zvyky a obyčeje s nimi spojené Nový rok Masopust Vynášení Smrti a přinášení léta Velikonoce Filipojakubská noc (pálení čarodějnic) Máje Poutě Posvícení Dušičky Advent Barbora Mikuláš Vánoce Význam tradic v životě jedince i skupiny Folklór Co je folklór Folklór a volný čas dětí a mládeže Význam tradičních svátků pro děti z folklorních souborů v oblasti Podještědí (kvalitativní výzkum) Cíl výzkumu Popis prostředí Dětský folklorní soubor Jizerka Dětský folklorní soubor Malá Nisanka Použitá metoda sběru dat Výpovědi dětských respondentů Co děti ve folklorním souboru nejvíce baví Masopust Vynášení Smrti 48 3

4 4.4.4 Velikonoce Velikonoce pojmové asociace Velikonoce způsob slavení Pálení čarodějnic Máje Pouť a posvícení Pouť Posvícení Dušičky Advent Svátek sv. Barbory Svátek sv. Mikuláše Vánoce Vánoce pojmové asociace Vánoce způsob slavení Oblíbenost určitého svátku či lidového zvyku Neoblíbenost určitého svátku či lidového zvyku Celkové zhodnocení výzkumu 67 Závěr 69 Resumé, Summary 71 Seznam použité literatury 72 Seznam příloh 74 4

5 Úvod Tradiční slavení lidových svátků v dnešní době více či méně podléhá konzumnímu způsobu života, který je pro současnou tzv. civilizovanou společnost typický. Dalším významným vlivem na podobu tradičních svátků na našem území je uvolnění hranic mezi státy a trendy přicházející k nám ze zahraničí. (To můžeme sledovat například na implantaci postavy Santa Clause do oslav českých Vánoc.) Zmíněné vlivy lze pozorovat zejména u nejmladší generace. U dětí, které navštěvují folklorní soubor (a samozřejmě také u jejich rodin) je předpoklad hlubšího vztahu k lidovým tradicím a zvykům, a to jak regionálním, tak vycházejícím z tradice českého národa. Otázkou je, zda zmíněný vztah ke zvykům a tradicím ovlivní děti z folklorních souborů natolik, že jsou schopny vnímat je stále jako součást naší živé kultury a dodržovat je i při oslavách svátků mimo prostředí folklorního souboru a bránit se tak nátlaku konzumu a cizích kultur. Cílem této bakalářské práce je pokusit se odpovědět na otázku, jaký význam mají tradiční české svátky pro děti, které navštěvují folklorní soubor v oblasti Podještědí. Cílem zájmu je jak pojetí, hodnota a význam těchto svátků pro děti a jejich rodiny, tak způsob trávení a oslavování svátků v rodinách dětí (jaké tradiční zvyky dodržují, s kým slaví apod.) Původním záměrem bylo provést kvantitativní výzkum za použití metody dotazníku. Věkové rozpětí členů dětských folklorních souborů, u nichž byl prováděn výzkum, je však od tří do osmi let a tudíž písemný projev by byl pro ně nepřijatelný, nebo velice obtížný. Proto jsem považovala za vhodnější zvolit pro sběr dat metodu interview a výzkum zaměřit kvalitativně. Výzkum byl proveden v dětském folklorním souboru Jizerka z Liberce a v dětském folklorním souboru Malá Nisanka z Jablonce nad Nisou. Pro srovnání výsledků byly stejné otázky položeny věkově a lokálně shodné skupině dětí, které však folklorní soubor nenavštěvují. 5

6 1. Tradiční svátky, lidové zvyky a obyčeje v Čechách 1.1 Stručný pohled do historie S tradičními svátky se pojí řada lidových zvyků a obyčejů, pro které se také často užívá pojmu kalendářní nebo výroční. Mnohé se vázaly na běh slunce a proměny přírody během roku. Souvisely bezprostředně se zemědělstvím, které bylo pro drtivou část obyvatel naší země jediným zdrojem obživy. Neochota měnit zažité způsoby práce je typickou vlastností všech zemědělců v dějinách Evropy. A stejné to s nimi bylo v celém způsobu života, zvyky a obyčeje nevyjímaje. (Vondrušková, 2004, s. 17) Tyto zvyky provázely lidstvo již od pravěku a řada z nich je udržována dodnes. Katolická církev měla sice v průběhu staletí snahu staré pohanské zvyky vymýtit a vtisknout jim podobu křesťanského svátku, avšak ne ve všech případech se jí to zcela podařilo. Příkladem úspěšnosti mohou být např. Vánoce či Velikonoce, kde se v průběhu staletí lidové zvyky a obyčeje změnily, přesto v řadě čistě křesťanských rituálů lze stále objevit prvky ještě z dob pohanských. Někdy byla zatvrzelost lidí tak veliká, že katolická církev raději některé pradávné obyčeje přijala za své, než aby proti nim marně bojovala. Proto jsou lidové zvyky a obyčeje v českých a moravských zemích zvláštní směsicí pohanských a křesťanských prvků, doplněných prvky naivní výry, ale i zábavy a bezbřehé rozpustilosti. (Vondrušková, 2004, s.18) Během historických událostí na našem území docházelo k postupnému umocňování a posilování křesťanských prvků v oslavách tradičních svátků. Vliv na lidové zvyky a obyčeje měli též panovníci, vydáváním zákazů některých zvyků a obyčejů. Ne vždy se však tyto snahy setkaly s očekávaným účinkem. Zajímavý příklad nepochopení vládních reforem Josefa II. uvádí Frolec (1984, s. 24) Vládní snahy měly občas nečekaný účinek. Pokyn zavést po celé zemi jednotný termín pro slavení posvícení byl v lidovém prostředí přijat tak, že na mnoha místech se začala konat posvícení dvojí. Uvedený citát opět potvrzuje zakořeněnost lidových tradic a neochotu lidu se svých zvyků a obyčejů vzdát. V průběhu 19. století (v době národního obrození) se v českých zvycích objevil další významný prvek, a to prvek národní a národnostní. V této době začalo výrazněji docházet k odlišování svátků v oblastech, kde se hovořilo česky a kde německy. Velmi významnou událostí pro obnovu a udržování lidových zvyků byla v tomto 6

7 historickém období údajně Národopisná výstava českoslovanská v Praze v roce 1895, v rámci které probíhal též program lidových tradičních obřadů. Politické události na českém území během 20. století měly zajisté značný vliv na podobu tradičních svátků a lidových zvyků. Zejména během období socialismu převládaly tendence odtržení od náboženství a docházelo k řadě překrucování a zamlčování smyslu a původu svátků církevního roku. Duchovní obsah tradičních svátků byl nahrazován obsahem materiálním. Po roce 1989 došlo sice k náboženskému a duchovnímu uvolnění, avšak sílící konzumní styl života má jistě nemalý vliv na podobu oslav tradičních svátků, lidových zvyků a obyčejů. Jakýmsi shrnutím historických proměn podoby a významu tradičních lidových zvyků a obyčejů by mohla být slova Aleny Vondruškové: Tradiční zvyky a obyčeje vznikly a žily v dávné a nedávné minulosti. Aby žily i dnes, musí je lidé přijmout za své a upravit si je. Měly by vycházet z tradice, měly by zároveň reagovat na současnou dobu a její problémy, ale hlavně by měly potěšit a pobavit. Tak, jak tomu ostatně bylo v našich dějinách po staletí. (2004, s. 19) 1.2 Jednotlivé svátky a zvyky a obyčeje s nimi spojené V této kapitole se podrobněji zaměřím na některé lidové zvyky a obyčeje spojené s tradičními českými svátky, a to na ty, které se staly předmětem následujícího výzkumu. Přehled je uspořádán tak, jak jednotlivé svátky následují po sobě v průběhu kalendářního roku. Nejprve je však třeba upřesnit, kdy vlastně rok začíná Nový rok Za počátek roku nebyl v lidových zvycích vždy považován 1. leden, jak je tomu dnes a jak uvádí oficiální kalendář, uzákoněný již v roce 153 před Kristem v římské říši. Na něj později navázal kalendář tzv. juliánský, který dal vypracovat císař Gaius Julius Caesar v roce 46 př. n. l. a který od Římanů postupně přebíraly národy celé Evropy. Juliánský kalendář však obsahoval řadu astronomických nepřesností, a tak v roce 1582 vydal tehdejší papež Řehoř XIII. Rozhodnutí, kalendář přepracovat. Nový kalendář se podle papežova jména nazýval gregoriánský (neboli řehořský) a již během 16. století byl zaveden v tehdy katolických zemích Evropy (jako např.: Francie, Španělsko, 7

8 Portugalsko část Itálie, Rakousko, Polsko, Maďarsko i Čechy a Morava). Protestantské země (jako Anglie, Švédsko a Finsko) začaly nový kalendář přijímat až v 17. století. Poslední státy přijaly upravená kalendář až ve 20. století (Rusko, Řecko, Turecko, Egypt). Oficiální kalendář však v životě běžných lidí neměl zdaleka tak dominantní postavení, jako je tomu dnes a běh civilního (lidového) roku se řídil zcela jinými zákonitostmi - postavením Slunce, Měsíce a hvězd. Nejvýznamnějšími dny v roce byly jarní a podzimní rovnodennost, letní a zimní slunovrat, kolem kterých se soustředilo nejvíce pohanských obřadů. Pro zemědělce a chovatele dobytka mělo největší význam jarní období, kdy se příroda probouzí opět k životu, rodí se mláďata a kdy se zahajují zemědělské práce na polích. Proto v některých zemích (zejména na Jihu) lidé oslavovali počátek roku v období měsíce března. V zemích severně od Alp (v Německu, v Uhrách a také v Čechách) se tradičně za počátek roku pokládal 25. prosinec,což nejspíš souviselo s pohanským významem zimního slunovratu. Až na výjimky se tento termín dodržoval za vlády všech přemyslovců, česká královská kancelář ho důsledně užívala až do husitství. (Vondrušková, 2004, s.21) Jinde se však můžeme dočíst, že tento významný den spadal na jiné datum: zimní slunovrat, který přichází o něco dříve 21. prosince.ve starých kalendářích najdeme jeho stopy ještě dříve, v datu 13. prosince. Dodnes ten den připomíná jméno spjaté s pojmem světla, latinsky lux, které nese jméno světice na ten den uctívané, sv. Lucie. (Langhammerová, 2004, s. 6) Nastupující křesťanství vneslo do popředí jako střed veškerého dění den narození Ježíše Krista, který byl zasazen do období zimního slunovratu a během středověku se ustálilo na dni 25. prosince. Od středověku se tak za počátek roku považoval pravděpodobně 26. prosinec. Pro naše současné uvažování o počátcích či přelomech ročních epoch je podstatná upomínka někdejšího začátku roku o dnešním svatoštěpánském svátku 26. prosince, který dodnes nese ve zvycích jasné svazky s novoročím. (Langhammerová, 2004, s. 8) Masopust Název masopust zahrnuje celé období od 7. ledna, tedy po svátku Tří králů, kdy končí období Vánoc, až do počátku velikonočního půstu, tj. Popeleční středy. Na Moravě je obvykle nazýván fašank, fašinek nebo ostatky. Je charakterizován, 8

9 jako čas zábavy, veselosti, bezstarostnosti, spousty dobrého jídla a pití. Období požitků a hodokvasů s pojídáním tučného masa a koblih zlátnoucích v oleji. Jídlo, pití, zpěv a tanec jako řečiště veselosti, uzavřené mezi dvěma břehy postů, Vánoc a Velikonoc. (Langhammerová, 2004, s. 11) Svým původem masopust není církevním svátkem, naopak proti němu dokonce katolická církev bojovala a snažila se alespoň část oslav přemístit do kostelů. Veškeré snahy církve byly však marné, lidé si svůj bujarý svátek nenechali vzít. Jediné, co se podařilo, bylo zahrnutí masopustních dnů do církevního kalendáře, a tak určovat jejich termín. Na našem území se masopust slavil hlavně během tří posledních dní, kterými jsou Tučný čtvrtek, Taneční neděle a Maškarní úterý. Tučný čtvrtek býval jakousi přípravou masopustních hodů. Obvykle se v tento den konala zabijačka, nebo se alespoň upekla husa. Peklo a smažilo se masopustní pečivo, jako koblihy či tzv. boží milosti. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek musí člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl po celý rok silný a zdravý. Hlavní zábava v podobě plesů a tancovaček začínala v neděli, odtud její název Taneční neděle. Na některých místech dokonce začínaly již v sobotu a končily v pondělí v noci. K tanečnímu veselí v tento den se váže dobová pověra, že jak budou tanečníci vysoko vyskakovat, takové vyroste toho roku obilí nebo len. (Vondrušková, 2004, s. 48) Na masopustní dny se také často plánovaly svatby. Vyvrcholením masopustu bylo tzv. Maškarní úterý, kdy se pořádaly průvody maškar spojené s řadou scénických výstupů, nebo, a to zejména ve městech, se hrály žákovské divadelní hry. Průvody neměly obvykle závazná pravidla a v každém kraji byly trochu jiné. Obvyklými maskami, které se pravidelně objevují i dodnes, bývají medvěd, klibna (nebo brůna, kobyla), Žid, bába s nůší, dále třeba nevěsta,kominík, kat, smrt, vojáci apod. Každá maska má svůj typický způsob chování a hraje tak určitou roli. Maškarní průvod obcházel se zpěvem a tancem jednotlivá stavení, kde prováděli drobné zlomyslnosti jako mazání sazemi a házení do sněhu, jejichž význam je vysvětlován jako přání zdraví a plodnosti pro obyvatele domu i jejich dobytek. Průvody často končily hranou scénou symbolické popravy. Někde se topila či věšela maska Masopusta, jinde se porážela Kobylka, nebo zastřelil Medvěd, jimž byl předtím přečten soupis všech hříchů, jichž se dopustili (většinou se hříchy skládaly z kritiky událostí, které proběhly ve vsi během uplynulého roku). 9

10 Večer po obchůzce vrcholil také taneční zábavou, která se již však neprotáhla až do rána. Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Obvykle se ještě předtím pochovala basa (skutečná, či jako figurína), která se na nosítkách vynesla ven před hospodu a pohřbila na znamení následujícího půstu, tedy doby klidu a rozjímání. V současnosti dochází znovu k obnově masopustních průvodů, a to nejen na venkově, ale i ve městech. (Velmi populární je např. pražský Žižkovský masopust.) Dnešní masopustní oslavy nejsou již záležitostí pouze dospělých, jako tomu bylo dříve (prapůvodně chodili v maskách dokonce jedině muži), ale účastní se jich také děti. Specielně pro děti se v tomto období pořádají dětské karnevaly. Také se dnes s masopustními oslavami spojují další zábavné programy, jako např. lyžařské soutěže v historickém oblečení ve Smržovce na Jablonecku. Novodobým prvkem je posouvání termínu masopustního veselí, které většinou vrcholí o víkendu a bere tak ohled nikoli na církevní kalendář, ale na pracovní týden Vynášení Smrti a přinášení léta Vynášení Smrti vychází ze starých pohanských obřadů a opět je to jeden ze zvyků, proti kterému církev urputně bojovala (a opět se jí to nepodařilo). Smrt má představovat zimu, kterou si lidé přejí mít už za sebou. Proto ji symbolicky vynášeli ze vsi a zbavovali se jí. Termín tohoto lidového obyčeje připadá na tzv. Smrtnou neděli, což je neděle čtrnáct dní před Velikonocemi. Je to již součást předvelikonočního postního období. Smrt představovala figurína či loutka, které se také říkalo Smrtka, Smrtholka, Morana, Morena, Mořena či Mařena. Na některých místech byla mužského rodu, nebo se dokonce vynášela dvojice Smrtky a Smrťáka či Mařeny a Mařocha. Základ figuríny tvoří kříž z dřevěných latí, obalený slámou a potažený bílou látkou. Na obličej se obvykle namalovaly černě oči, nos a místo úst hřebenovité zuby. Celá postava se oblékla většinou do barevně nenápadných šatů a ověsila náhrdelníky z vyfouklých vajec či prázdných šnečích ulit. Někdy se ještě zdobila pentlemi, papírovými květinami a věnci. Smrt vynášela ze vsi převážně mládež, která šla v průvodu a podle místních možností figurínu budˇ hodila do vody, svrhla ze skály či spálila. S vynášením Smrti souvisí také obyčej přinášení léta, odehrávající se jako druhá část obřadu. Byla to zejména dívčí záležitost. Děvčata obcházela vesnici s tzv. lítem, 10

11 letečkem či májíčkem, což byl malý jehličnatý stromek ozdobený vyfouklými vajíčky, pestrými papírovými a textilními ozdobami i svatými obrázky. Někde (zejména na Moravě se místo jehličnatého stromku používaly jívové ratolesti s kočičkami.) Při obchůzce dívky zpívaly či recitovaly různé říkanky Velikonoce Velikonoce patří spolu s Vánocemi k vrcholným svátkům církevního roku. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista po jeho ukřižování. Noc, během které k této události údajně došlo, začala být nazývána jako Velká noc a odtud vznikl název Velikonoce. Křesťanský svátek navazuje na významný svátek židovský, zvaný pesach, který je památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Tradice lidových oslav během velikonočního období sahá však mnohem hlouběji do historie a souvisí s příchodem jara, slunce a tepla. Lidé v tomto období provozovali řadu pohanských rituálů, kterými se snažili si zajistit dobrý a úrodný rok. Některé z těchto obřadů se vmísily i mezi rituály čistě křesťanské a provozují se běžně dodnes. Příkladem může být tzv. svěcení kočiček, tedy jarních větviček jívy, které jsou odpradávna symbolem jara. Původně s nimi lidé čarovali doma, ale církev postupně dosáhla toho, že je začali nosit do kostela k pokropení svěcenou vodou. Došlo tak k zajímavému spojení pradávné pohanské mystiky s křesťanským požehnáním. Velikonoce jsou několikadenními svátky a jejich termín se určuje podle zásad slavit Velikonoce až po jarní rovnodennosti (tj. 21. března) a zároveň po prvním úplňku od této doby. Biblická Velká noc se odehrála ze soboty na neděli, určuje se tedy neděle velikonoční, tj. první neděle po prvním jarním úplňku. Podle termínu Velikonoc se pak řídí i další pohyblivé svátky v roce, jako je masopust, Popeleční středa (zahajující čtyřicetidenní předvelikonoční půst), Svatodušní svátky (Letnice), svátky Božího těla atd. Průběh křesťanských velikonoc se váže k biblickému příběhu o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, proto i jednotlivé velikonoční dny mají svůj charakteristický význam a váží se k nim typické rituály. Poslední týden půstu před Velkou nocí se nazývá svatý nebo též pašijový. Začíná Květnou nedělí, vrcholí tzv. posvátným třídenním (lat. Triduum sacrum), tj. Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou a končí na Boží hod velikonoční. 11

12 Květná neděle je poslední nedělí čtyřicetidenního půstu a zahajuje Velikonoce. Nese se ve znamení zelené ratolesti, což se váže k biblickému příběhu příjezdu Ježíše Krista na oslu do Jeruzaléma, kdy jej zástupy lidí vítaly palmovými větvemi v rukou. V tento den se v katolických kostelech konají obřady svěcení ratolestí. V lidových obyčejích měly posvěcené větvičky (zejména jívové) až zázračné účinky. Bylo například zvykem polykat svěcené kočičky proti nemocem, zastrkovat větvičky za krovy, dveře či okna a také se svěcené ratolesti nosily do chlévů, což mělo zaručit zdraví dobytka. Název Škaredá středa je odvozen od legendy, že se v tento den Jidáš mračil na Krista. V tentýž den jej také zradil. Škaredé středě se též říká sazometná či smetná a to proto, že se tento den obvykle uklízelo a zejména se vymetaly komíny. Podle lidových pověr se ne škaredou středu nikdo nesmí mračit, jinak mu to zůstane po celý příští rok. Z pohledu křesťanských církví je mnohem důležitějším dnem Zelený čtvrtek. Původ názvu není jednoznačně doložen. Může být odvozen od zeleného roucha užívaného v kostele, nebo od lidového zvyku pojídat v tento den zelené pokrmy, jako je špenát, zelí, hrách, jarní bylinky atd. Volba zelených pokrmů však mohla být naopak ovlivněna názvem tohoto dne, který je doložen již z 12. století v Německu. K Zelenému čtvrtku se váže řada lidových obyčejů. V tento den se pořádaly mše a kostelní zvony zvonily naposledy, poté utichly až do soboty. Na venkově se během těchto dní místo kostelních zvonů rozezněly dřevěné řehtačky a klapačky, s kterými skupiny místních chlapců ráno v poledne i večer obcházely vesnici. Chlapci se občas zastavili, tiše se modlili a šeptali svá přání. Při poslední obchůzce dostávali za odměnu vejce, sladkosti i drobné mince. Někdy se během obchůzky honil proradný Jidáš. Tradiční dřevěné řehtačky se dnes stále běžně vyrábějí a na Velikonoce užívají. Lidé v tento den také prováděli řadu rituálů, jejichž cílem bylo očistit a ozdravit tělo. Např. vstávali časně ráno, společně se pomodlili a pak se omývali rosou či studenou vodou, aby zabránili onemocnění. Podle legendy se k tomuto dni vázal církevní obřad umývání nohou starcům, který skutečně prováděl nejen papež a nejvyšší církevní hodnostáři, ale i někteří čeští panovníci, např. Přemysl II. Otakar. Byl to nejen akt symbolické očisty, ale také vyjádření pokory vůči starým a chudým lidem. (Vondrušková, 2004, s ). Jiné úkony se týkaly očisty a ochrany celého hospodářství včetně dobytka. 12

13 Zelený čtvrtek je předposledním dnem půstu, proto se kladl důraz na volbu pokrmů pro tento den. Jak bylo již výše uvedeno, jedly se zejména zelené pokrmy. Zvláštní význam měl med, který nesměl být kupovaný, ale darovaný. Medem se mazalo velikonoční pečivo, které se jedlo na ochranu před uštknutím a žihadly, ale také se házelo do studny a krmil se jím dobytek. Typické velikonoční obřadní pečivo, tzv. jidáše, se v některých rodinách peče dodnes. Jidáše se pečou obvykle z kynutého těsta a mají tvar bochánků, různě točených válečků a spirál, ptáčků či lidské postavy. Své pojmenování přijalo pečivo podle biblické postavy Jidáše. Následný Velký pátek je dnem smutku a bývá označován za nejtišší den v roce. V tento den se nekonají mše, nezvoní zvony ani nehrají varhany. V kostelech se zdobí boží hroby květinami a svíčkami. Velký pátek je dnem plným zákazů: Na Velký pátek nepohneš se zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar. (Frolcová, 2001, s. 123). Lidé v tento den většinou nepracovali a v řadě domácností se i málo mluvilo. Na Velký pátek se hrávaly divadelní hry, zvané pašijové, které připomínaly poslední dny Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Vycházely z tradice středověkých představení a největšího rozkvětu dosáhly v období 17. až 19. století. Většinou bylo součástí hry celé procesí, kdy muži nesli na ramenou dřevěné kříže a v průvodu byl veden spoutaný představitel Ježíše. Pašijové hry s procesím jsou doložené zvláště na severu Čech (mimo jiné i v Liberci, České Lípě, Železném Brodě, Vrchlabí atd.) V některých oblastech neměly podobu procesí, ale klasické jevištní inscenace. V lidových obyčejích byl Velký pátek plný záhad, kouzel, věšteb a magických úkonů. Lidé vstávali ještě před východem slunce a chodili se ven modlit. Po ranních modlitbách bylo zvykem omývat se či dokonce koupat v potoce, což mělo zaručit do budoucna pevné zdraví. Voda měla blahodárný účinek i pro dobytek a očistu domácnosti, proto ji lidé nosili i domů. Největší sílu měla voda proudící, zejména v místě soutoku pramenů či voda, která protekla mlýnským náhonem. Také se věřilo, že na Velký pátek se otevírá země a odhaluje ukryté poklady. Tato místa byla údajně označena světélkováním či zvláštní září vycházející ze skály nebo zříceniny. Podle staré pověsti se v tento den otevírala také hora Blaník s ukrytými blanickými rytíři. Bílá sobota je posledním dnem půstu a její název je odvozen od bílého oblečení novokřtěnců, tj. lidí, kteří byli až v dospělém věku obráceni na víru, pokřtěni a přijati do řad církve. (Od středověku se tak dělo právě o Velikonocích.) Sobota je 13

14 dnem velkých příprav na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ticho a ponurost předchozího dne střídá zvonění kostelních zvonů, hudba, zpěv a také světlo. K sobotnímu dni se již od 8. století váže církevní zvyk svěcení ohně. Zavedením tohoto obřadu se katolická církev zřejmě snažila podchytit pohanské rituály pálení ohňů v období přechodu zimy a jara. Před noční bohoslužbou, tzv. vigilií neboli bdění, se před vchodem do kostela rozdělal oheň a ten se posvětil. Od něj se pak zapaloval tzv. paškál, což je velká svíce, která přinesla oheň do kostela a od ní si zapalovali své svíčky věřící. Lidovým zvykem bylo též nosit si domů uhlíky z posvěceného velikonočního ohně, kterému se lidově říkalo Jidášův oheň či pálení Jidáše. Od přinesených uhlíků si lidé doma zapalovali další ohně, ale také se z nich vyřezávali malé křížky (tzv. Jidášovy), které se zapichovaly do polí na ochranu před krupobitím a povodněmi, do hnoje před čarodějnicemi, nebo za trámy pro ochranu před požárem. Posvátným popelem se též sypaly louky. Církvi se takové čarování nelíbilo a snažila se jej potlačit, ale jak již víme, lidé si své obyčeje vzít nenechali. Obřad svěcení ohně zahajoval slavnost Zmrtvýchvstání páně, lidově zvanou Vzkříšení. Podstatou byl průvod svátečně oblečených lidí, kteří měli vyzvednout kříž, uložený v symbolickém božím hrobě v kostele, a přenést ho zpátky k hlavnímu oltáři. (Vondrušková, 2004, s. 116). Postupem času z obřadu stalo procesí, které procházelo obcí či městem. S procesím se spojil lidový zvyk, mít na sobě něco nového, a to bud nějakou součást kroje a kde se v krojích nechodilo, tak celé nové šaty. Často tak průvody vypadaly jako úplné módní přehlídky. ukázat se na Vzkříšení v novém oděvu vyjadřovalo navenek myšlenku velikonoční obnovy a patřilo k normám společenského chování města i vesnice, místy platným dodnes. (Frolcová, 2001, s. 169). Na Liberecku se dodnes říká, že tento den musí mít na sobě člověk něco nového, jinak ho pokaká beránek. V některých oblastech se z procesí Vzkříšení vyvinula tradice Ježíškových matiček. Matičky představovaly svobodné dívky, které byly oblečené do slavnostních krojů a nesly kříž nebo sošku Krista, ozdobenou květinami a věnečky. Za dívkami šel průvod lidí a celý jej doprovázela hudba. Dodnes se tyto slavnosti v některých obcích udržují. Bílá sobota měla svůj význam i pro mladé zamilované páry. Skončil půst a doba rozjímání a mladí lidé se opět začali navštěvovat a namlouvat. Zamilovaní chlapci někdy vytvářeli tzv. chodníčky lásky, cestičky vylévané vodou či vápnem, vysypané pískem, plevami, pilinami apod., ke stavení, kde bydlela jejich milá. Někdy chodníček 14

15 vytvořil i vtipálek, který chtěl veřejnosti oznámit tajnou lásku. Dodnes se tento zvyk na některých místech udržuje, jen se místo vysypávání a vylévání cestiček používají různé šipky, srdce a nápisy malované vápnem. ( Chodníčky lásky jsou spojeny i s jinými příležitostmi, jako např. nocí před 1. květnem.) Hlavní velikonoční svátek, Hod boží velikonoční, nebo též Velikonoční neděle a někde Velká neděle, se dříve odehrával ve znamení svěcení velikonočních pokrmů, hlavně pečiva a vajec. Lidé nosili do kostela v uzlíku potraviny, které po skončení mše nechali posvětit. Doma se pak o jídlo všichni podělili a běžné bylo podarovat i domácí zvířata, kousek jídla nechat na poli, v zahradě či jej hodit do studny. Další nedělní tradicí byla společná procesí kolem polí, a to bud procesí pěší, nebo jedoucí na koních, kteří byli bohatě zdobeni květinami a zelenými větvičkami (zejména v oblastech osídlených Němci). Lidé do polí zapichovali křížky ze svěceného dřeva či svěcené kočičky. Tento rituál měl zajistit dobrou úrodu. Důležitou úlohu v tento sváteční den, jak bylo již zmíněno, hrálo jídlo. Téměř všechny velikonoční pokrmy obsahovaly vejce a další důležitou ingrediencí byla řada čerstvých jarních bylinek. Dodnes se pečou velikonoční mazance, beránci a maso či rozmanité nádivky se zelenými bylinkami. Mazanec (někde též bochánek), který je u nás údajně nejstarším doloženým velikonočním pečivem, nebýval však vždy sladký, jak jej známe dnes. Původně se připravoval ze sýra nebo tvarohu a později se plnil uzeným masem či slaninou. Beránek je zase jedním ze symbolů Velikonoc a užívá se také jako podobenství obětovaného Ježíše. Beránek, a to bud jako pečivo, nebo skutečné maso, je již od středověku považován za obřadní pokrm. V současné době je pro řadu lidí Velikonoční neděle ve znamení dopolední bohoslužby a následného svátečního oběda s rodinou. Velikonoční pondělí již není církevním svátkem a nevážou se k němu žádné významné liturgické úkony, zato z pohledu lidových obyčejů je to den z Velikonoc nejdůležitější. Odehrává se totiž pomlázka. Chození na pomlázku či s pomlázkou je údajně zvyk doložený již od středověku (nejstarší záznamy pocházejí z přelomu 14. a 15. století) a dodnes udržovaný téměř ve všech českých, moravských a slezských městech a vesnicích. Ve městech se na Velikonoční pondělí navíc často chodívalo na rodinné pěší výlety a pořádaly se pikniky v přírodě a další zábavné akce s přáteli. Také se konaly (a dodnes mnohde konají) různé slavnosti a poutě. Pojem pomlázka zahrnuje vlastně tři významy: jednak obyčej šlehání dívek a žen, jednak koledovací nástroj, tj. prut a častěji spletené pruty, a nakonec také 15

16 velikonoční dar. Zvyk velikonočního šlehání v sobě nese pradávný obyčej využívající magické síly zelených jarních ratolestí. Podoba pondělní pomlázky se v určitých detailech kraj od kraje liší a bývá jiná ve městech a jiná na vesnicích. Někde mají právo na pomlázku v pondělí chlapci a v úterý zase dívky. Jinde je šlehání doplněno ještě o polévání, postřikování či házení do vody. Postupem času se pomlázka, jako obchůzka s koledou, stávala doménou zejména dětí a mládeže. Děti obcházejí dům od domu a říkají typické velikonoční říkanky koledy. Za odměnu dostávají koledníci vajíčka, sladkosti a ti dospělí dnes i alkohol. Dříve se s vykoledovanými vajíčky hrávaly různé hry pro radost i pro peníze (např. koulení do dálky nebo na cíl, sekání mincemi). Pomlázka však neměla jen význam přání štěstí a zdraví, ale zejména u starší mládeže, také význam erotický. Dodnes se na některých místech (zejména Moravy) zachoval zvyk nočního koledování, kdy se chlapci s pomlázkou různými způsoby snažili dostat do domů a ložnic dívek. Erotický podtext, ale v opačném smyslu, se snažila dát pomlázce i církev. Vzájemné šlehání mezi manželi mělo odrazovat od tělesného milování. Jak je to však u řady jiných obyčejů, církev se svými snahami neuspěla a tyto pokusy upadly v zapomnění. Za zmínku stojí ještě podoba pomlázky, jako nástroje k mrskání a koledování. Může to být jen prostý proutek ozdobený barevnou stuhou, nebo několik prutů vzájemně propletených a dosahujících délky až několika metrů. Pomlázka se plete obvykle ze čtyř, šesti, osmi i více prutů z vrby, břízy nebo jalovce. Může mít čtyřhranný nebo kulatý profil a rukojeť je někdy doplněna plastickou pletenou ozdobou. Užší konec se obvykle zdobí pentlemi, nebo se stuhy vplétají společně s pruty. Lidová pojmenování pro pomlázku se též krajově liší, užívá se např.: žila, tatar, tatarec, metla, korbáč, mrskačka, dynovačka, kyčka, karabáč, důtky, bič, čugár, kančúch, roučačka aj. Dalším typickým symbolem Velikonoc v českých zemích jsou kraslice, tedy zdobená vajíčka. Vondrušková (2004, s. 129) uvádí: Malováním vajíček jsou české země unikátem. Nikde jinde nenajdeme tolik technik zdobení, tolik vzorů ani tolik šikovných maléreček. V jednotlivých oblastech toto umění přežilo díky silným kořenům, jinde se o zachování místních vzorů postarali odborníci etnografové. Vejce skrývá nový život, a proto se stalo symbolem zrození, naděje, ale i smrti, tedy současně začátku i konce. V lidové víře se barvením a zdobením magická moc vajíčka ještě více umocnila. Také se vytvořila řada obřadů a obyčejů s vejci spojených. Lidé vkládali vejce do hrobů, do základů nových domů i do polí, pro zajištění dobré 16

17 úrody. Vejce sloužila k léčbě i ochraně před nemocemi a uštknutím nejen lidí, ale i dobytka. Také se pomocí vajec věštilo a předpovídala budoucnost. Většina starých pověr byla časem zapomenuta, ale vajíčko jako velikonoční dárek je dodnes živou tradicí. Zdobená vajíčka se dávají jako odměna koledníkům, ale i rodiče a prarodiče dětem. V některých oblastech si děti musí velikonoční nadílku najít a nejmenší dokonce věří, že jim ji přinesla slepička, kohout či skřivánek a nověji také velikonoční zajíček. (Ten se do našich zemí dostal koncem 19. století z Německa.) Kraslice sloužily, a někde stále slouží, jako vyznání lásky děvčete k chlapci a tato drobná poselství na nich byla popsána často v celých verších. Václav Frolec v knize Prostá krása (1984, s ) uvádí celou řadu příkladů tzv. malovaného slova. Slovo kraslice je u nás sice doloženo již ze 14. století, ale pro zdobené vajíčko se začalo všeobecně užívat až koncem století 19., a to v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou, která se konala v Praze roku Do té doby se pro kraslice užívaly výrazy jako: malůvky, vyškrabovaná vajíčka, rejsovaná neboli rejsky, straky, slaměnky, voblíkané či obtáčané. Lidové názvy kraslic souvisely s technikami jejich zdobení, kterých byla celá řada. Patří sem třeba batika (zakrytí vzoru voskem a následné barvení), gravírování (vyškrabování vzoru do barvy), leptání (vyleptávání barvy šťávou z kyselého zelí nebo octovou vodou), malování (barvami či voskem), nalepování (slámy, sítiny z určitých rostlin či textilu) a řada dalších tradičních i netradičních technik. Svůj magický význam, dnes již mnohde zapomenutý, měly také použité barvy. Zvláštní postavení má barva červená, která je zřejmě ve zdobení nejstarší a dodnes nejpoužívanější. (Podle ní se dokonce Velikonocům někde říkalo Červené svátky.) Červená, barva krve, ohně a zralého ovoce, symbolizuje život, lásku a ochranu. Zelená představovala sílu přírody, a tak byla vnímána především jako symbol prosperity. Bílá znamenala smrt, černá připomínala démony. Modrá měla nezdravý nádech moru a neštěstí, a tak se dodnes používá výjimečně. Zato žlutá byla barvou medu, vosku, zralého obilí, ovoce a zlata, a proto symbolizovala bohatství a blahobyt. (Vondrušková, 2004, s. 132). K barvení se používala celá řada přírodnin (zejména různých částí rostlin) a později i barviva umělá. Původně se barvila pouze vejce plná (aby neztratila svou magickou funkci) a až po 1. světové válce se objevila vejce vyfouknutá. Nezdobila se jen vajíčka slepičí, jak je tomu převážně dnes, ale též kachní a holubí i vejce některých 17

18 volně žijících ptáků. Kraslice plní nejen funkci velikonočního dárku, ale slouží též k výzdobě interiéru, spolu s jinými dekoracemi, vesměs symbolizujícími začínající jaro Filipojakubská noc (pálení čarodějnic) V minulosti se 1. května slavil svátek sv. Filipa a Jakuba a odtud tedy název noci ze 30. dubna na 1. května filipojakubská. Ač je tato čarovná noc pojmenována podle křesťanských světců, její původ můžeme hledat u starých Keltů, kteří až do přelomu letopočtů žili na dnešním českém území. V keltských slavnostech je 1. květen jakýmsi mezníkem, mezidobím stojícím přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Svátek, který Keltové tuto noc slaví, se nazývá baltaine (Langammerová, 2004, s. 107) a zapálené ohně při něm symbolizují Slunce, jako životodárnou sílu.. V evropském kontextu se filipojakubská noc nazývá také jako noc Valpuržina a to podle Goethova Fausta, kde se popisuje tajuplný slet čarodějnic s pekelnickou slavností. Název je odvozen od jména abatyše Walburgy, která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím. (Vondrušková, 2004, s. 164) Lidé v minulosti věřili, že tuto noc mají zlé síly větší moc než jindy a zapálené ohně tak měly zejména ochrannou a očišťující funkci. Někde se s touto nocí spojovaly i další rituály na ochranu domu, hospodářství a obyvatel, jako velký úklid, pálení smetí, práskání bičem, tlučení železem nebo dřevem. Samotné upalování čarodějnice (symbolické figuríny) se v lidových zvycích objevilo zřejmě až koncem 18. století, tedy po zrušení dohledu jezuitského řádu nad čistotou víry lidu a tedy po skončení čarodějnických procesů a upalování živých lidí. Je zajímavé, že se tento zvyk udržel dodnes v poměrně původní podobě. Mládež ze vsi již několik dní předem připravuje dřevo a staví hranici (vatru) na vyhrazeném místě. Většinou to bývá na návrší či blízké stráni, tak aby byl oheň co nejvíce viditelný a zároveň aby nehrozil požár. Někde se na vrchol hranice připevňuje ustrojená figurína čarodějnice (staré koště, sláma a hadry). Večer se u hranice sejde celá vesnice včetně dospělých i dětí a oheň se zapálí. Starým zvykem, dodnes praktikovaným, je připalování starých košťat, jejich vyhazování do výšky a někdy i nošení ohořelých kousků domů pro ochranu obydlí. 18

19 V současnosti se připojují i nové zvyky. Zejména ve městech se večer 30. dubna pořádají reje a přehlídky čarodějnických masek (někdy spojené s taneční zábavou či volbou Miss čarodějnice), lampiónové průvody a ohňostroje. Starodávný zvyk tak začíná dostávat podobu více zábavnou až karnevalovou a staví se tak do protipólu tiché magické noci Máje Stavění májí původně připadá na noc před 1. květnem, avšak v současnosti se na různých místech posouvá a slaví se tak v průběhu května a někde až na Svatodušní svátky neboli Letnice. (Svatodušní svátky jsou církevním svátkem a slaví se 7 týdnů po Velikonoční neděli, jako Slavnost Seslání Ducha svatého. K lidovým obyčejům tohoto období patří jízdy králů, královničky, obcházení polí, čištění studánek apod. Lidové Letnice pocházejí ještě z dob předkřesťanských a vázaly se pravděpodobně k letnímu slunovratu.) V minulosti se máje stavěly nejen na venkově, ale i ve městech a to jako pocta vrchnosti a jejím úředníkům. Na vesnici se zase stavěla nejen velká centrální máj tzv. král na návsi či u kostela (dnes i např. na hřišti), ale bývalo zvykem, že chlapci stavěli svým vyvoleným dívkám u domu menší májky z mladých břízek a ozdobené barevnými pentlemi a fáborky. Na hlavní máj se většinou používá vysoký smrk, jedle nebo borovice, jejichž kmen se celý hladce oloupe a zelený vrchol se zdobí věncem, pestrými fábory a květy. Máj stává ve vsi obvykle až do svatodušních svátků, někdy až do léta. Do té doby než se pokácela, museli ji místní chlapci pečlivě hlídat, protože k oblíbenému zvyku patřilo a stále patří i kradení májí sousedům. Chlapci ze sousedních vesnic se snaží uloupit bud celý strom, nebo alespoň věnec zavěšený na vrcholku, a ten si pak demonstrativně staví vedle své vlastní máje. Dalším rozšířeným zvykem, který sloužil jako zábava během noci, kdy se hlídá máj, byly tzv. cestičky lásky. Chlapci vylévali hašeným vápnem, vysypávali popelem, pískem, pilinami, kukuřičným šustím apod. cestičky mezi domy zamilovaných párů a na vrata jejich domů či před dům malovali vápnem srdce a psali různé nápisy. Pod centrálními májemi se obvykle tančilo a zpívalo, což bývalo celé v režii místní mládeže. Těmto tanečním zábavám předcházela obchůzka s hudbou po vsi, kdy se průvod zastavil u každého domu s májkou a děvčata se postupně k průvodu 19

20 připojovala. Také se po domech vybíraly příspěvky na muziku. Taneční zábava se obvykle pořádala i v den kácení máje. Na význam zvyku stavění máje existuje řada názorů, s největší pravděpodobností má však vzrostlý strom symbolizovat život, sílu, růst a plodnost. 1. květen se u nás stal také symbolem lásky, vycházejícím z poezie Karla Hynka Máchy, a to především z jeho básně Máj. K tomuto významu se váže pověra, že každá žena musí být na 1. máj políbena pod kvetoucím stromem, aby neuschla. Další tradicí tohoto dne bývá studentský Majáles, pocházející z dob národního obrození. Provází jej průvod, různé vtipné proslovy a volba krále majálesu Poutě Pouť znamenala cestu, putování na svaté místo. Na místo naplněné mimořádnou duchovní sílou, na místo, kde se údajně odehrál zázrak či došlo ke zjevení některého světce. V náboženském smyslu je pouť cesta pokání, uctívání proseb a díkuvzdání. Je to obět, dar Bohu. Zvyk navštěvovat posvátná místa není typický pouze pro křesťanství, ale objevuje se ve všech světových náboženstvích. Křesťané začali již někdy ve 4. století putovat k posvátným místům v Palestině, a to zejména místům spojeným se životem Ježíše Krista. Pouti se pořádali také k místům méně vzdáleným, tam kde se nacházely ostatky apoštolů a křesťanských mučedníků, dále též k zázračným obrazům a sochám, léčivým vodním pramenům apod. V českých zemích mají křesťanské poutě hlubokou tradici, provázenou střídáním období rozvoje a útlumu. Významnou roli v počátcích hrálo uctívání světců a zejména národních patronů, jako je sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký a další. Mezi první zmínky o poutních místech patří údajně nařízení církve z druhé poloviny 15. století, která zakazují stavění oltářů na polích. K největšímu rozmachu docházelo v období baroka, tedy během 17. a 18. století, kdy návštěva poutního místa patřila k projevu zbožnosti člověka. Oblíbená poutní místa tak přitahovala pozornost bohaté šlechty a měšťanů, kteří je štědře sponzorovali a zasloužili se tak o to, že mnoho malých kapliček se postupně měnilo na velké kostely. Útlum nastal ve druhé polovině 18. století, kdy Josef II., známý svým omezováním vlivu církve v zemi, vydal zákaz pořádání poutí. Jak zmiňuje Vonrušková (2004, s. 238): Sledoval však i praktický cíl chtěl zabránit plýtvání časem na různých náboženských slavnostech a akcích. Stejný důvod ho vedl například i k omezování 20

21 posvícení Teprve během 19. století se poutě postupně obnovovaly, ale již nikdy nedosáhly takové síly a pompy. Z mnohých poutí se též začal vytrácet původní církevní smysl a postupně podlehly tlaku trhu. Počátkem 20. století ze objevil nový jev ke stánkům se zbožím přibyly kolotoče, houpačky a jiné zábavné atrakce. V této podobě se poutě dostávají i do měst. V řadě obcí dnes pořádají poutě společně s posvícením. Jinde se snaží o obnovení původního náboženského smyslu poutí. V řadě míst na venkově i ve městech se pout v posledním desetiletí usadila do tradiční přirozené formy, kde jsou patřičně vyvážené obě polohy církevní i světská. Tento návrat svědčí o skutečnosti, že tradice nelze v obecném měřítku trvale usměrňovat. Jako živý činitel se prostě přizpůsobí, na čas skryjí, trochu promění a v patřičný čas znovu vystupují na světlo. (Langhammerová, 2004, s. 203) Vrátím se ještě k tradičním lidovým oslavám poutí v minulosti. Mít pouť znamenalo být držiteli pouti jako slavnosti, tedy hostiteli. Poutě se konaly obvykle jedenkrát ročně, a to v den výročí místního patrona. Nejvíce se využívalo letní období, kdy byla pout příjemným vybočením z pracovního tempa. (Na významných místech se však konaly i několikrát do roka.) Z okolních míst se vypravovali poutníci obvykle v celých skupinách, pod vedením venkovského rychtáře, či jiného souseda, který znal cestu. Putovalo se i několik dní. Cesta na vlastní poutní místo bývala lemována jednotlivými zastaveními křížové cesty a v potním kostele se konala poutní mše. Lidé přinášeli svíčky a jiné tzv. votivní dárky. Po mši se již poutníci obvykle věnovali zábavě. Zašli do hospody nebo nakupovali na trhu ve stáncích se svatými obrázky a růženci, pečivem a perníky, hračkami, šátky a dalšími oblíbenými dárky z pouti. (Vondrušková, 2004, s. 238) Poutě tak vedle funkce náboženské plnily i funkci společenskou. K pouti patří též typický jídelníček, pečou se pouťové koláče, jejichž velikost, tvar a náplně se kraj od kraje liší. Středem dne je slavnostní oběd, často podávaný venku a sestávající z polévky, následně pečeného masa (obvykle vepřové, knedlík a zelí) či řízku, poté následuje káva, koláče a další sladkosti Posvícení V mnoha ohledech je průběh posvícení velice podobný oslavám výše zmíněných poutí, a to zvláště v podobě, která se ustálila během posledních desetiletí. Na první pohled je zřejmá podobnost ve stanovení data konání, které se váže opět ke svátku 21

22 patrona místního kostela, s výročním dnem jeho zasvěcení apod. Dále se také téměř všude slavilo posvícení havelské a martinské. Hlavním posvícenským dnem byla vždy neděle před nebo po svátku místního patrona. Pro posvícení je typická spousta dobrého jídla a pití, muziky, tance a společenské zábavy. Lidé se vzájemně navštěvovali a hostili a oslavy se často protáhly i na několik dní. Nebylo neobvyklé pořádat o posvícení také svatby. (Podobně jako během masopustních oslav, jídla i pití byl dostatek.) Jelikož každá vesnice slavila posvícení jiný den, posvícenských příležitostí bylo mnoho. Zanedbávání pracovních povinností se stalo opět trnem v oku císaři Josefu II., který vydal nařízení povolující pouze jedno posvícení v roce, a to v neděli po sv. Havlu. Jak to však bývalo ve spoustě jiných případů, lidé si císařské nařízení vyložili po svém a v řadě vesnic se tak slavila posvícení dvě povinné císařské a původní místní. Na rozdíl od poutí se posvícení neváže k řádné církevní liturgii, jedná se o čistě lidový svátek. Nejčastěji se konalo v podzimních měsících (říjnu nebo listopadu), kdy končila sklizeň a práce na polích, a tak byl dostatek potravin i času na oslavy. U havelského posvícení je termín odvozen od svátku sv. Havla (16. října), který býval v minulosti tradičním termínem odvádění tzv. poddanských platů, jakési formy nájmu za půdu majiteli panství, které byly většinou předepsány v naturáliích.někdy vrchnost své poddané při této příležitosti pohostila. Posvícení na sv. Martina bylo zase spojeno s koncem roční služby a vyplácení mzdy čeledníkům. Na sv. Martina se také uzavíraly smlouvy mezi obcí a pastýřem, ovčákem či ponocným. Opět příležitosti k bohatým oslavám. Přípravy na posvícení probíhali jež několik dní předem. Jednak se uklízel celý dům, jednak se připravovaly suroviny na pečení a vaření. Dále se obcházeli známí a příbuzní s pozváním. Tuto úlohu často plnily děti, které přitom roznášely speciální koláče tzv. zváče. Někde (zejména na Moravě) se uprostřed obce stavěla májka. V neděli šla celá rodina na slavnostní mši do kostela, a potom se podával oběd, který býval často nejbohatším v celém roce. Jedla se polévka, pečené maso, typická byla posvícenská husa (zejména na martinské posvícení), dále knedlíky a zelí, smetanové omáčky. K pohoštění se pekla také spousta koláčů rozličných tvarů, velikostí a náplní. Nejčastější však byly velké kulaté a bohatě zdobené koláče chodské, jejichž moravskou obdobou jsou valašské vdolky, neboli pecáky či frgále. V českých regionech platilo pravidlo, že čím slavnostnější příležitost, tím menší koláče. (Dodnes se např. na svatby pečou koláčky o průměru 2 až 3 cm.) Posvícenské bývaly o průměru 6 až 10 cm. Jinde 22

23 v Čechách se pekly tzv. německé koláče, které byly hranaté a přes celý plech. Peklo se i jiné pečivo jako bábovky, hnětýnky a martinské rohlíky. V neděli večer bývala taneční zábava, které se účastnila zejména mládež. Dnes se taneční zábava pořádá často již v sobotu před posvícením. V pondělí se pořádala tzv. pěkná či zlatá hodinka, při níž se lidí scházeli v hospodě s rozsvícenými svíčkami. V některých obcích se tento zvyk dodržuje dodnes. V úterý se pořádala sousedská zábava, která byla příležitostí k tanci pro starší obyvatele vsi. Ta se již v současnosti nedrží. V pondělí se též odehrávaly lidové obyčeje poněkud drastičtějšího rázu. Bylo to zejména tzv. shazování kozla, kdy se z věže kostela či ze skály shazoval živý, pentlemi ozdobený kozel, nebo beran s pozlacenými rohy. Před zabitím se odehrál symbolický soud, při němž se oběti vyčetla řada zlých skutků. Maso zvířete se pak večer v hospodě upeklo a snědlo. Podobným zvykem bylo stínání kohouta, při kterém byl živý kohout přivázán ke kolíku a mladíci se zavázanýma očima soutěžili, kdo první setne připravenou šavlí kohoutovi hlavu. Význam těchto drastických zvyků vysvětluje Langhammerová (2004, s. 213): Obřadně zabíjíme zdravého samce, zdroj plodnosti a z ní našeho prospěchu. Je konec jednoho období, jsme si vědomi tohoto konce a přídělu letošního blaha. Příští rok se uvidí. Účtování, pokora, odevzdáváme se do rukou osudu. Avšak tím, že sami vykonáme akt rázného konce, představujeme trvající sílu, která přežívá a dává naději, příští naději. V současnosti jsou tyto zvyky spíše raritou. Současné posvícení v průběhu let trochu pozměnilo svou podobu, avšak zůstává stále oblíbeným obyčejem. Kromě tradiční hostiny bývají oslavy doplněny řadou kulturních akcí, jarmarků, koncertů, ale i kolotoči a jinými atrakcemi Dušičky Pod dnes běžně užívaným názvem Dušičky se skrývají vlastně dva svátky: 1. listopadu je to svátek Všech svatých a 2. listopadu Památka všech zemřelých. Kořeny obou svátků sahají pravděpodobně až ke starým keltským rituálům. 1. listopad je ve starém keltském kalendáři začátkem nového roku a současně též dnem, kdy se setkávaly svět živých a svět zemřelých. Lidé zapalovali obřadní ohně, které měly ukazovat cestu bloudícím duším, aby mohly konat dobré skutky či se mstít za minulá příkoří. Při hostinách se také vždy počítalo s dílem jídla pro mrtvé a jako oběti bohům. 23

24 Během staletí si tento pohanský svátek upravila k obrazu svému křesťanská církev. Křesťané věřili a věří, že tak, jako Kristus vstal z mrtvých a bude žít navěky, mohou být také všichni spravedliví po své smrti vzkříšeni. V křesťanském světě se postupně ustálily dva církevní svátky. První, svátek Všech svatých, vznikl v roce 609, kdy byl v Římě slavnostně zasvěcen bývalý pohanský chrám všech starověkých bohů Pantheon křesťanské Panně Marii. Stalo se tak sice v květnu, ale původní květnový termín byl v 8. století přesunut na 1. listopad, a to zřejmě proto, aby nahradil stále živé svátky pohanské. Druhý svátek, Památka všech zemřelých, se slaví 2. listopadu a je spojen s motlitbami za mrtvé, jejichž duše pobývají ještě v očistci. Modlitby živých jim tak, dle křesťanského výkladu, mohou pomoci k očištění od hříchů a vstupu do nebe. Původně se tento svátek slavil čistě v rodinném kruhu. Poprvé se veřejná oslava uskutečnila ve Francii koncem 10. století a odtud se šířil do dalších zemí. Dnes se běžně v tento den v kostelech slouží mše, někdy až tři. Může se konat jen mše čtená (tzv. missa pro defunctis), nebo zpívaná (tzv. requiem). V lidových představách o duších zemřelých se mísilo křesťanské učení o posmrtném životě spolu s pohanskými rituály. Podle lidové víry vystupují v předvečer svátku duše z očistce, aby si alespoň na jednu noc odpočinuly od trýznivých muk. Lidé jim tak pomáhali různými rituály, jako např. přípravou studeného mléka, které mělo duše ochladit, či plněním lamp máslem namísto oleje, aby si jím mohly duše ošetřit spáleniny. Hlavně však lidé navštěvovali hřbitovy a hroby zdobili květinami, věnci a svíčkami. V minulosti se na hroby pokládalo též kultovní pečivo, kterým mohl být chléb, houska, rohlík, ale také z těsta tvarované dušičky a kosti. Lidé je buď pekli doma, nebo kupovali od pekařů, kteří je připravovali pouze pro tuto příležitost a někteří je dokonce prodávali přímo na hřbitově. V některých krajích, zejména v jižních Čechách, se na Dušičky chodilo koledovat, a to ještě na začátku 20. století. Dušičkové koledě se říkalo v souvislosti s pečivem, které koledníci dostávali, chodit po rohlíkách. Dodnes je běžné na Dušičky zajít na hřbitov a zavzpomínat na zemřelé. Je zvykem očistit hrob a ozdobit jej květinami a věnečky, ale hlavně zapálenými svíčkami. Často lidé zapalují svíčky za dušičky i doma. V posledních letech se v naší zemi, stejně jako v celé Evropě, začala ujímat i americká podoba tohoto svátku, a to tzv. halloween. Halloween se v Americe slaví 31. října, tj. v předvečer svátku Všech svatých a do Ameriky se dostal zřejmě spolu s irskými přistěhovalci. Název vznikl z výrazu All Hallow s Eve, což lze 24