UKÁZKA Z KNIHY HERBERT VOLLMANN POUTNÍK SVĚTY NAKLADATELSTVÍ STIFTUNG GRALSBOTSCHAFT STUTTGART

Transkript

1

2 UKÁZKA Z KNIHY HERBERT VOLLMANN POUTNÍK SVĚTY NAKLADATELSTVÍ STIFTUNG GRALSBOTSCHAFT STUTTGART

3 Předmluva Kdo je poutník světy? Nikdo jiný než lidský duch! Opouští svůj domov, duchovní říši, zvanou také ráj, jako nevědomý duchovní zárodek a noří se kvůli svému vývoji do světa hmotností, ležícího pod ním. Poté, co se vyvine v sebe vědomého ducha, je mu umožněno vrátit se jako»ztracený syn«do svého domova, duchovní říše, aby tam věčně působil v radostném tvoření. Na své pouti hlubokým údolím hmotností potřebuje ovšem pro svou orientaci spolehlivé ukazatele cesty, aby nezbloudil a nezanikl v temných proudech. V přirovnání o rozsévači, které je nutno chápat duchovně (Mat. 13,3 23), poukazuje Ježíš na vznik duchovních zárodků; jedna část semen zaniká a druhá padá na úrodnou půdu. Ukazatele cesty najde člověk v zákonech stvoření. Následující statě se tedy zabývají zákony ve stvoření. Jsou to zákony věčné a nezměnitelné, protože jsou dílem Nejvyššího, Boha samého. Proto poskytují člověku ještě i dnes jedinou spolehlivou oporu ve světě, který sám zamořil katastrofami všeho druhu. Dodržování těchto zákonů, k nimž patří i zákony přírodní, zbavuje člověka veškerých nejistot, depresí a bezradnosti, a osvobozuje jej od duševního a hmotného strádání. Každému, ať se v současné době nachází ve stavu pochybností, víry nebo nevíry, je dána možnost zabývat se zákony, působícími ve stvoření, a využívat jich ve svém životě na zemi. Je ovšem na jeho svobodné vůli, zda tak i učiní. Vomperberg, květen 1993

4 Vyrovnání mezi dáváním a braním Existuje zákon, který má zásadní význam pro trvání celého stvoření: zákon vyrovnání mezi dáváním a braním. Řídí se jím veškeré dění ve stvoření, ať se jedná o souhru sil nebeských těles nebo rovnováhu pozemského těla. Dennodenně jej dodržujeme při vdechování a vydechování, i když většinou podvědomě. Nebo snažíme-li se uvést něco»do rovnováhy«. Na druhé straně utrpíme škodu, vyvede-li nás něco z rovnováhy, ať ve velkém nebo v malém, neboť nedbání tohoto zákona má za následek váznutí a poruchy, při trvalém porušování vede dokonce k rozpadu a zániku. Pomysleme jen na poměr mezi prací a odpočinkem. Nadměrné přepínání v práci škodí právě tak jako pohodlný život v klidu. Obojí nese s sebou nemoc a předčasnou smrt. Jen správné střídání práce a odpočinku přináší rovnováhu. Trvalé vyrovnávání mezi dáváním a braním je zdrojem zdravého pohybu, který jediný umožňuje výstavbu a udržování, oživuje a osvěžuje ducha. Kde je dávání a braní v rovnováze, tam se dostaví harmonie a mír. Dávání je přitom na prvním místě, neboť teprve dávání podmiňuje braní. I my musíme nejprve správným vydechnutím ze sebe něco vydat, abychom pak mohli při nádechu do sebe přijmout oživující látky. Proto také Ježíš řekl:»blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere«(sk. 20,35). Kdo nezištně dává, ať již pozemské nebo duchovní hodnoty, získá nakonec nejvíce sám, protože smí mnohonásobně přijímat dobré plody toho, co dobře zasel. Je třeba, aby každé dávání bylo vyrovnáváno nějakou formou protihodnoty. I nemajetný člověk může v tomto smyslu naplňovat princip vyrovnání přátelským pohledem, srdečným poděkováním či dobrou radou. Stejný smysl spočívá v Goetheho výroku:»co jsi zdědil od otců, osvoj si, abys to vskutku vlastnil«(faust, 1. díl). Osvojení vyžaduje práci, vlastní námahu, již musíme vynaložit dřív, než můžeme něco přijmout a vlastnit. Také podvojné účetnictví zde může posloužit jako příklad; jeho význam nespočívá v podvojném účetním zápisu»má dáti«a»dal«, nýbrž v kontrole vyrovnání mezi výkonem a jeho protihodnotou. Goethe o něm napsal v románu»viléma Meistera léta učednická«:»jaké výhody skýtá podvojné účetnictví kupci? Je jedním z nejpozoruhodnějších vynálezů lidského ducha a každý dobrý hospodář by je měl zavést ve svém hospodářství«(1. kniha, 10. kap.). Člověk je však nevynalezl, nýbrž pouze nalezl jako jakousi nápodobu principu vyrovnání, od počátku zakotveného ve stvoření. Tento princip platí přirozeně i pro duchovní děje. Z duchovní síly, kterou Stvořitel stále vlévá do svého stvoření k jeho zachování a rozšíření, žije i lidský duch. Pomocí této síly utváří své city, myšlenky a činy. Protihodnotou, kterou člověk dluží svému Stvořiteli jako vyrovnání za užívání této síly, je dík radostný dík v činu, to znamená ve správném použití této síly. Tak je i dík ve vzájemných lidských vztazích důležitou hodnotou vyrovnávání, je-li vyjádřen s vnitřním procítěním, ne pouze formálně. Jednostranným používáním duchovní tvůrčí síly k nízkým cílům ztratil lidský duch v průběhu tisíciletí rovnováhu ve všech oblastech života. Stále jen bral z bohatých darů stvoření, přijaté používal nadto ještě chybně, ke zlému, a zcela při tom zapomínal na dávání. Můžeme se proto divit, jestliže vyrovnávající Boží spravedlnost nyní obnovuje rovnováhu? Stále bouřlivější události všude na světě mluví přece jasnou řečí.

5 Dbát přísně a spravedlivě na stálé vyrovnávání mezi dáváním a přijímáním ve všech oblastech pozemského života je velkým budoucím úkolem lidí na zemi. Budou to moci dokázat jen tehdy, osvojí-li si hluboké vědění o zákonech stvoření. Tak bude také jednou zákon o vyrovnání mezi dáváním a braním tvořit základ skutečného porozumění mezi národy. Bude to doba, v níž národy, stojíce vedle sebe, si budou vážit jeden druhého, vzájemně si pomáhat a podporovat se v poznání, že každý životaschopný národ, každá zdravá rasa vlastní něco, co nutně patří k doplnění, k dotvoření celku, co jiné národy a rasy nemají. Jsou to pozemské a duchovní hodnoty, které jsou»vlastnictvím národa«. K duchovním hodnotám patří např. schopnosti a vlohy, druh a intenzita spojení se silou proudící stvořením a jejím využitím; k pozemským hodnotám pak náleží pracovní síla, viditelné a neviditelné přírodní poklady jako síly vody, ohně, vzduchu, a poklady země, také však krása krajiny. Všechny tyto hodnoty zavazují k výměně. Žádný národ nesmí dary a poklady svěřené Stvořitelem upírat jiným národům, které je potřebují k vlastnímu doplnění jinak tím utrpí škodu. Neboť národ, který své hodnoty trvale nepředává dále, podvazuje životně důležitou výměnu. Výměna se však musí provádět tak, aby žádný národ nemohl jednostranně využívat národa jiného. Vždy se musí zachovat rovnováha mezi dáváním a braním.

6 Odměna a trest v zákonech stvoření Pro odměnu a trest mají mimořádný význam tři základní zákony stvoření: zákon tíže, zákon přitažlivosti stejnorodého a zákon zpětného působení. Jako všechny zákony ve stvoření jsou i tyto tři zákony jednotné ve všech viditelných i neviditelných částech či úrovních stvoření. Různá je v jednotlivých úrovních stvoření jen forma jejich působení. Působení zákona tíže vidíme v pozemské sféře například tehdy, vložíme-li do vody železo a korek. Železo ihned klesá, protože je těžké, korek zůstává na hladině. Zatlačíme-li korek ke dnu a pak jej pustíme, vyplave nahoru. Průběh je stejný i ve světě neviditelném, poté co například člověk odloží své pozemské tělo. Jemnohmotné tělo odloučené od těla pozemského klesá, jestliže jsme je zatížili náklonností k nízkému, a to do těch míst onoho světa, která mají stejnou tíži, neboť stejná tíže podmiňuje stejný druh. Naopak jemnohmotné tělo stoupá obdobně jako korek do světlejších krajin, jestliže jsme je svou touhou po vyšším a čistším učinili lehčím. Zákon přitažlivosti stejnorodého vystihuje přesně lidové přísloví:»vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.«s tímto zákonem se potkáváme denně všude tam, kde se sdružují za nějakým účelem stejně smýšlející lidé. Působí rovněž při velkém sdružování kast, stavů, tříd a stran. Pod jeho vlivem dochází i ke sdružování stejnorodých myšlenek a tím k jejich zesílenému působení. I železo a korek se skládá stejně jako veškerá hmota vždy ze stejných jednotlivých částic (molekul), které se spojily působením zákona přitažlivosti stejnorodého. Zákon zpětného působení ve stvoření odpovídá přesně biblickým slovům:»co člověk zaseje, to také sklidí«(gal. 6,7). Platí nejen pro semeno, které vkládáme do země; také naše city, myšlenky a činy jsou setbou, již jednoho dne sklidíme, a to v mnohonásobné míře jako při sklizni pozemské. Jsou to skutky, které nás při smrti následují a které si bereme s sebou na onen svět. Stojíme vždy uprostřed mnohonásobné sklizně toho, co dobrého nebo špatného jsme zaseli, přesně podle účinků zákona zpětného působení. Podle tohoto zákona se odehrává návrat působení, které nejprve vychází od člověka směrem do stvoření a potom se k němu vrací coby zpětné působení. Dopustil-li se člověk zlým chtěním bezpráví a tím na sebe uvalil vinu, musí jednoho dne počítat se zlým, navíc ještě zesíleným zpětným působením. Zesíleným proto, že zlé chtění bylo cestou posíleno v důsledku přitažlivosti stejnorodého. Tak praví i Bible:»Zaseli vítr, sklidí bouři!«(oz. 8,7). Je-li zpětné působení správně pochopeno, přináší člověku rozuzlení, tedy odpoutání se od zla a usmíření viny. V opačném případě může zpětné působení poskytnout živnou půdu pro další zlé činy. Máme však také ještě možnost rozuzlit vinu předčasně, obrátíme-li se k dobrému ještě dříve, než začnou působit zpětné účinky. Vracející se temný osud je pak prosvětleným okolím člověka zeslaben natolik, že se následky v pozemském životě projeví jen symbolicky. Toto předčasné odpoutání se od viny je jednou z Božích milostí, vetkaných do jeho zákonů. Tři základní zákony stvoření tak přinášejí lidem odměnu i trest. Nyní již také porozumíme pravému smyslu slov Starého zákona:»má je pomsta a odplata«(5. Mojž. 32,35) a»oko za oko, zub za zub«(5. Mojž. 19,21), která až dosud nebyla nikdy pochopena ve svém hlubším smyslu. Jsou výrazem Boží spravedlnosti.»pomsta«a»odplata«nejsou nic jiného, než zpětné působení dobrých a zlých činů člověka, které se odehrává přesně a spravedlivě podle zákona stvoření»oko za oko, zub za zub«. Tato slova vyjadřují stejný druh působení a zpětného účinku setbu a sklizeň; tedy stejný druh za stejný druh. Bolest za bolest, radost za radost. Tak jako z pšeničných zrn vzejde vždy jen pšenice, přinese zlé chtění jen zlo a dobré chtění jen dobro. Tato biblická slova nemají být chápána jen pozemsky, nýbrž v duchovním smyslu.»pomstu«nebo»odplatu«musí člověk přenechat Božím zákonům. Nesmí je vykonávat sám, snad z touhy po osobní

7 mstě tak, že původci zla na oplátku vyrazí oko. Neboť praví se výslovně:»má je pomsta a odplata!«a tato»odplata«je i v tom nejmenším spravedlivá, tak spravedlivá, jak by to člověk nikdy nedokázal. Tak je třeba rozumět i Pavlovým slovům Římanům:»Ne sami sobě mstíce, nejmilejší, ale dejte prostor Božímu hněvu (zpětné působení), neboť psáno jest: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán«(Řím. 12,19).

8 Svobodná vůle Co však vyvolává působení zákonů stvoření, jež jsou pro člověka tak důležité? Co je uvádí jako neviditelná páka do pohybu? Je to činnost ducha, vlastního člověka, který má svůj domov v duchovní říši, v ráji. Tuto činnost vyvolává něco, co je každému známé: cit! Ke správnému duchovnímu působení však člověk potřebuje ještě něco velmi podstatného, aby mohl určovat, co chce učinit: svobodnou vůli. Svobodná vůle! Pojem, o který se již vedlo tolik sporů. Jak jej objasnit? K lidskému duchu patří jako část jeho duchovní podstaty schopnost přitahovat. Znamená to, že by přitahoval všechno, co existuje, kdyby mu nebyla dána jako protiváha jiná část jeho podstaty: svobodná vůle rozhodování. Může tedy přitahovat pouze to, co skutečně chce. V této schopnosti rozhodování spočívá současně také jeho odpovědnost. Jedno, v čem se svobodně rozhoduje zda v myšlení, konání, ve volbě, v souhlasu nebo poslušnosti. Svobodné je však jen rozhodnutí, ne již následky. Těm je člověk podroben bezpodmínečně. Stihnou ho podle zákona zpětného působení (zákona o setbě a sklizni) způsobem, který se shoduje s jeho předchozím rozhodnutím. Je tomu jako s kamenem v ruce. Rozhodnutí hodit kamenem je svobodné. Jakmile byl vržen, odpovídá za následky, ať již věcné nebo tělesné újmy, ten, kdo je způsobil.