Hnutí za práva sexuálních menšin

Transkript

1 Proti válce a globálnímu kapitalismu srpen 2012 Hnutí za práva sexuálních menšin

2 TIRÁŽ, OBSAH VYDÁVÁ SOCIALISTICKÁ SOLIDARITA ZA PŘISPĚNÍ KOLEKTIVU AUTORŮ Registrační číslo Ministerstva kultury ČR: E Web: redakce@socsol.cz predplatne@socsol.cz info@socsol.cz Šéfredaktor: Lukáš Matoška Redaktoři: Dominik Forman, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr Do tohoto čísla původními texty a překlady přispěli: Jakub Horňáček, Karel Chlouba, Kateřina Krejčová, Štěpán Lohr, Vítězslav Lamač, Lukáš Matoška, Jan Májíček, Jiří Ruppert, Martin Šaffek, Andrzej Żebrowski Korektury: Karolína Babíčková, Lukáš Matoška, Anna Zitová Grafika a sazba: Václav Pajkrt Prodejní místa časopisu: Studentský klub K4 (Celetná 20, Praha 1-Staré Město) pondělí až pátek od 10 do 24 hod., sobota až neděle od 16 do 24 hod. Divus (Bubenská 1, Praha 7) pondělí až sobota od 11 do 21 hod. Kamenný obchod Fair&Bio (Sokolovská 29, Praha 8-Karlín) pondělí až pátek od 11 do 19 hod. Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity (Mariánské náměstí 1, Praha 1-Staré Město) každý čtvrtek od 16 do 17 hod. SLOVO ÚVODEM: Nejteplejší číslo v roce 3 ROZHOVOR: TÉMA: Jiří Hromada: Čeká nás horký podzim 4 Hnutí za práva sexuálních menšin. Proměny idejí v průběhu boje s opresí 6 Anketa: Nejslabší místo české společnosti sedí na Hradě Matka Stonewall a zlaté krysy 9 ZAHRANIČNÍ: Odbory ve světě 10 Stávka nebo bojkot? S organizátory québeckých studentských protestů o přímé akci, komodifikaci vzdělávání a neoliberalismu 11 ANALÝZA: Boj o hegemonii na jihu 16 Polská Solidarita: srpen 1980 proti kapitalismu 18 STÁTNÍ KAPITALISMUS: Může vzniknout světový státní kapitalismus? 20 Marxova teorie kapitalistické krize 20 KULTURA: Za čím stojí marxist levý. Politické aspekty díla Egona Bondyho 22 Socialistická Solidarita na internetu: Měsíčník Solidarita je nevýdělečné periodikum; utržené peníze z prodeje jsou investovány do nákladu následujícího čísla. Náměty na články posílejte na redakční mail (vizte výše). Solidarita je po ČR distribuována odběrateli; otázky zájemců o předplatné či distribuci zodpovíme na informačním nebo redakčním mailu (výše). redakce@socsol.cz

3 SLOVO ÚVODEM Vážené čtenářky, vážení čtenáři, téma nejteplejšího měsíce v roce bylo nasnadě: boje za práva sexuálních menšin. Ačkoli se minulý režim k socialismu hlásil a dodnes jej mnozí za socialismus mylně považují, byl hodnotově konzervativní až prudérní. Zaštiťoval se heslem rodina je základ státu a myslela se tím pochopitelně rodina heterosexuální. Část dnešních konzervativců včele s hradním pánem si tak nezadá s minulými vládci. Host letošních Dnů antikapitalismu z polské sesterské organizace Socialistické Solidarity Andrzej Żebrowski přispěl textem o inspirativních počátcích hnutí Solidarność ze srpna A Martin Šaffek jako první přichází s politickou kritikou díla významného básníka a filozofa undergroundové kultury a antistalinistické levice Egona Bondyho. První podzimní měsíc přinese sérii dalších protestů a časopis Solidarita, ostatně jako vždy, bude společně s vámi u toho. Lukáš Matoška, Jan Májíček Oproti tomu v ideální společnosti podle skutečných socialistů nemají mezilidské vztahy naprosto žádné materiální ani ideologické překážky, a mohou se proto rozvíjet zcela svobodně. Jak připomíná článek Karla Chlouby, boj proti útlaku leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů je součástí širších emancipačních snah. Požadavek úplného zrovnoprávnění sexuálních menšin se objevil v samotném socialistickém hnutí. Na to, jaká je pozice jinakosti v české společnosti, jsme se zeptali členů gay-lesbického spolku a prezidenta Herecké asociace a dlouholetého gay aktivisty Jiřího Hromady, který se mj. angažoval ve věci prosazení zákona o registrovaném partnerství. Otázky Solidarity pro Hromadu se týkají zároveň církevních restitucí, rostoucího hněvu mezi herci a neutuchajícího potenciálu protivládních protestů. V návaznosti na předminulé číslo přinášíme mimořádný rozhovor se třemi québeckými studentskými aktivisty, které zpovídala Kateřina Krejčová. Původně studentskému hnutí, jež přerostlo v celospolečenský protest, budeme nadále věnovat pozornost: místní studentské asociace aktuálně burcují společnost k podzimní generální stávce. Redaktor italského periodika Il Manifesto Jakub Horňáček pro Solidaritu analyzuje pokračující krizi, a to především vzhledem k jihoevropským státům, které jsou možnou rozpočtově-disciplinační politikou tzv. trojky Evropské komise, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu ohroženy nejvíce. Milionový Pride v Torontu, 2012 (foto: Petr Salaba) Předplaťte si Solidaritu Přidejte se k SocSol Roční předplatné časopisu Solidarita za 480,- Kč Půlroční předplatné časopisu Solidarita za 240,- Kč Jméno: Adresa: Telefon: Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, Praha 6, nebo objednávejte na info@socsol.cz. Info: Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita Jméno: Adresa: Telefon: Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, Praha 6.

4 ROZHOVOR S prezidentem Herecké asociace a předním gay aktivistou o tom, co hnutí za práva leseb a gayů vybojovalo v ČR a co je stále čeká. O plíživé likvidaci českého divadla, církevních restitucích, egu Václava Klause a nejhorší polistopadové vládě. Jiří Hromada Počátkem června uplynulo 6 let od zákonného schválení registrované partnerství. Velmi jste se v té věci angažoval a je to i vaše zásluha. Můžete zrekapitulovat, co se za tu dobu změnilo? Vždy se mě ptají: bylo registrované partnerství vyvrcholením gay hnutí v ČR? A já odpovídám: nikoli. Byla to jen třešinka na dortu. Pro nás bylo daleko důležitější vysledovat cestu společnosti k akceptaci naší minority. A myslím si, že náš příklad poskytl inspiraci k tomu, jak změnit postoj společnosti k dalším minoritám. Protože každý z nás je příslušníkem nějaké minority. Ať jsou to senioři, tělesně postižení, kdokoli, kdo je trochu jinaký. Co bylo skutečně důležité, a k čemu registrované partnerství pomohlo také díky zájmu médií bylo to, že jestliže v roce 1990 pouze 10 % občanů akceptovalo naši jinakost těch 10 % získali i Romové, roku 2006, kdy bylo přijato registrované partnerství, už to bylo 75 % občanů. Těch 6 dalších let, díky tomu, že registrované partnerství vstoupilo v praxi a nenaplnilo všechny ty hloupé obavy oponentů, že např. vychováme z mládenců homosexuály, se akceptace minority dostala na 80 %. To považuji za nejdůležitější výsledek celého usilování o legislativní změnu. Mnozí už berou registrované partnerství jako naprosto přirozenou součást naší společnosti, ale na druhou stranu stále málo se ví o tom, co všechno umožňuje. redakce@socsol.cz Celá věc schválením zákona o registrovaném partnerství neskončila, je tady ještě řada úkolů, která nestojí jen před LGBT komunitou. Kupříkladu dosud není možné, aby stejnopohlavní pár adoptoval dítě Tady jsme v roce 2006 udělali ústupek, abychom získali potřebné hlasy pan prezident to pochopitelně vetoval, a sice ten, že jsme připustili v paragrafu 13, odstavci 2 větu: Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Přistoupili jsme na tuto formulaci, protože nám bylo zcela jasné, že je to protiústavní moment a že stačí, aby zákon vstoupil v platnost a ti, kteří s tím budou mít problém, podali stížnost k Ústavnímu soudu, a ten to musí zrušit. Pohříchu ale stále čekám na dvojici, která by tohoto kroku chtěla využít. Občan této země může kdykoli požádat o adopci dítěte jako jedinec. Takže je neuvěřitelné, že jej o toto ústavní právo nějaká zákonná norma připravuje. Chceme se nejprve pokusit, aby dítě matky v registrovaném partnerství, v případě, že se jí něco přihodí, bylo svěřeno do péče partnerce a mohla je vychovávat. Dnes bohužel, přestože spolu partnerky žily třeba 10 let, jde dítě buď k rodičům, nebo do dětského domova. Druhá věc je adopce jako taková, tady je nutné udělat změnu v zákoně. Veřejnost se k adopcím chovala velmi negativně, nicméně oproti někdejším 4 % s nimi dnes souhlasí už 42 % lidí. Posledním momentem je institut pěstounské péče. První gay pár již prolomil bariéru a dostal do péče romského chlapečka. Vstupem do registrovaného partnerství pozbývá občan práva adoptovat děti. To je protiústavní moment. Stačí, aby ti, kteří s tím budou mít problém, podali stížnost k Ústavnímu soudu, a ten to musí zrušit. V srpnu nás čeká další Prague Pride. Konzervativní iniciativa D.O.S.T. už se nechala slyšet, že uspořádá akci proti homosexualismu, což je inspirace výrokem Václava Klause. Co o tom soudíte? Jsou to menšinové názory, ale média žijí z konfliktu, tak jim dávají velký prostor. S tím musíme počítat. Pamatuji si, že před takovými deseti patnácti lety, kdy jsem začal veřejně obhajovat rovnoprávnost minorit, mi jeden můj známý řekl: Jiří, víš co, nebuď tak aktivní. Nech je mluvit. Oni se znemožní sami svou agresivitou, nesnášenlivostí, nabubřelostí. A opravdu. Čím víc ti Tollnerové a další z KDU-ČSL proti nám vytahovali z klobouku nechutné karty, tím víc nám rostlo procento akceptace. Já se usmívám nad D.O.S.T. a počkám si, až jich lidé budou mít dost. Oni nepřichází s ničím konstruktivním a pak je gay pride, oslava lidské hrdosti, oslava krásy toho, že svět není černobílý, a oni proti tomu nenávistně vystoupí. Já chápu Václava Klause, který má sám se sebou problém, protože je nenávistný, on to špatně analyzoval, myslel si, že tato jinakost nebude mít v této zemi nikdy žádnou platformu a svobody. A najednou zjišťuje, že ano. On je v žaláři svého vlastního já na Hradě, které je bohužel malinké, ubohé a nesvobodné. Tak já mu rozumím, že musí hledat všechny ty -ismy, aby si to sám sobě vysvětlil. Ale to je jeho problém, ne náš. Průvod projde svobodně, D.O.S.T. ať si dělá, co chce, katoličtí mladí, zastánci tzv. pravé rodiny, ať si dělají, co chtějí, náckové, ať si vykřikují, co chtějí. Tahle země není hloupá a sama si najde pravdu. Nejkrásnějším prvkem loňského průvodu byla maminka s malým transparentem, na kterém stálo můj syn není deviant. [Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek na adresu účastníků minulého ročníku Prague Pride uvedl, že se jedná o devianty.] No tak ať se pan prezident zamyslí nad významem slov deviantismus, prezidentismus, ale ať nás nechá v pokoji žít. Zastavme se dále u otázky financování kultury. Dnes se na kulturu vyčleňuje 8,4 miliardy, zatímco v letech by to dle nedávno zveřejněných vyhlídek ministerstva kultury mělo být pouhých 6,5 miliardy korun. Ministryni Hanákové jste adresovali varovný dopis, v němž společně s dalšími odborovými organizacemi činnými v kultuře požadujete, aby se na kulturu z rozpočtu vyčleňovalo ono pověstné 1 %. Jak se tato věc vyvíjí? Je to ostudné, v zemích Evropské unie si kultury považují. Vědí totiž, že to nejsou žádné dotace na kulturu, ale že to jsou investice, které se vracejí v duchovní kvalitě národa a ve vztahu občanů k zemi, ve které žijí. Ale pro neviditelnou ruku trhu jsou tohle jen fráze, které absolutně nevnímá. Trpké je, že před volbami slibuje každá strana ono 1 % na kulturu, ale nikdy k tomu nedojde. Naopak dochází ke snižování. Letos šlo na živou kulturu jen 70 % oproti loňskému

5 ROZHOVOR roku, v příštím roce se to dál a dál bude snižovat, až ministerstvo kultury nakonec bude financovat jen svoje příspěvkové organizace a samo sebe. Pak už nezbyde vůbec nic. Zatímco když se podíváte na to, kde by se dalo ušetřit, a vidíte, že 1,2 miliardy korun jde na platy kněžích, zůstává vám rozum stát, protože všechny církve jsou občanskými sdruženími. Tak proč všechna ostatní sdružení musí složitě žádat o každou korunu a složitě vyúčtovávat? Jak dopadá neustálé zužování kulturního rozpočtu konkrétně na herce? Divadla v ČR se dostala do situace, kdy to na jednu stranu vypadá dobře. Vymanila se z gesce státu, centrálního řízení a naprostá většina oblastních divadel je zřizována městy, někde kraji. Situace divadla se tedy odvíjí od situace v regionu. Pokud je region bohatý, pokud má aktuální místní reprezentace kulturu ráda, divadlo prosperuje. Nicméně nepředstavujme si, že jsou herci milionáři, kteří nevědí co s penězi. Možná v Praze se dá vydělat na filmu, dabingu a podobně, ale to neznamená, že by tomu tak bylo po celé republice. Naopak. Objel jsem všechna divadla a zjistil jsem, že průměrný plat je 20 tisíc hrubého. A dál už herec nemá nic, musí denně zkoušet, denně hrát a zároveň se neustále snižuje obsazení souborů. Např. v Šumperku je desetičlenný herecký soubor, který odvádí celosezonní práci, a pan ředitel jim potom 30. června řekne: běžte na pracák, já vás přece nebudu přes prázdniny živit. Ačkoli oni si ty dny mnohokrát nadělali dopředu. Pak jsou soubory, kde mají všichni trvalé smlouvy, 25 tisíc hrubého a jsou celkem spokojení. Protože ať potkáte jakéhokoli herce, byť má i nízký plat, bude mluvit o divadle takovým způsobem, že chápete, jak své povolání miluje a neměnil by. Další otázka je, jak systémově zabránit tomu, aby nedocházelo k tunelování v kultuře. Když se noví radní rozhlédnou, co by se ještě dalo za ty čtyři roky vytunelovat, a zjistí že už nic, tak je zde ještě kultura. To divadlo je krásná budova, ten pozemek je nádherný co by tam hráli divadlo, může tu být herna nebo veřejný dům. Bohužel vyskytuje se také tendence, že se z divadel stávají s.r.o. a rozbíjí se tradiční divadelní síť v ČR. A to už ani nemluvím o dalších záležitostech ve filmu, televizi apod. Nicméně vidím jediné řešení, a sice že Herecká asociace prosadí zákon o divadle, zrušený Klausem toku 1995, který stanoví mantinely, aby divadlo v ČR působilo a nezahynulo. Jakým způsobem mohou herci, kteří jsou organizováni v Herecké asociaci, ale i mimo ni, protestovat proti zhoršující se situaci v divadlech? V tom směru jsme na tom poměrně složitě. Spektrum herců to je od ultraleva až do ultraprava, a sjednotit je v nějakém názoru, podpoře, demonstraci opravdu není jednoduché. Na druhou stranu herci jsou zrcadlem doby, jak říká Shakespeare, jsou velmi citliví na to, když se ve společnosti něco skutečně hroutí a není síly, která by např. donutila vládu k zodpovědnosti a její jedinou povinností po tom po všem, co způsobila, je odejít. První společná akce studentů s herci se odehrála 17. listopadu 1989 a vedla ke svržení režimu. Je naprosto logické, že se dnes znovu setkáváme. Z divadel můžeme hovořit už jen výkladem her, současnými hrami vím z vlastní zkušenosti, jaký to má dosah. Dodává to divákům odvahu nebo argumentační schopnost, jsou jim odhalována zákoutí špinavé politiky. Takové jsou možnosti herců, kterých využíváme, od nepaměti. Naznačujete, že herci reflektují, co se ve společnosti děje. Včera vláda ustála hlasování o nedůvěře. Šli by herci do stávky? Herecká asociace je členem Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). To se málokdy říkalo nahlas. A já to teď říkám velmi nahlas, protože my jsme profesní odborová organizace a jako taková se zúčastníme všech aktivit, které ČMKOS připraví! Je to naše povinnost členská i morální. Každý z herců a hereček má možnost být v Herecké asociaci. My máme 25 % zastoupení herců z povolání. To je velká síla. O ně se vždycky můžeme opřít, protože mají společný program s námi. Takže pokud bude taková záležitost, kterou musí připravit daleko silnější odborové organizace, herci určitě nezůstanou stranou. Herecká asociace sdružuje jednu čtvrtinu českých herců My jsme vládou přesvědčováni o tom, jak se nedostává prostředků. Škrtání je ministrem financí vydáváno za jakousi přírodní zákonitost. Zároveň ovšem vláda nachází desítky miliard na tzv. církevní restituce. Jak se stavíte k tomuto zákonu? Už nevím, jak definovat stanovisko nejen umělců, ale celé společnosti, která přirozeně cítí, že se jedná o jeden z dalších tunelů, aby se dle něho vláda zařídila. Je naprosto jednoznačné, že nějaké vyrovnání s církvemi musí nastat, protože není nic žádoucnějšího než odluka církví od státu. Já opravdu dále nechci ze svých daní hradit platy farářů. Tím nesnižuji význam církví, ale mají pro mě význam stejný jako třeba K-centra, která pomáhají drogově závislým, nebo Dům světla, který pomáhá HIV pozitivním, a další podobná občanská sdružení. Skutečnost, že je návrh, který prošel sněmovnou, jednoznačně výhodný pro církve, nerespektuje historii této země, že v jistém okamžiku církve o majetek přišly a byl jim propůjčen k tomu, aby vykonávaly svou bohulibou činnost, pochopí žák základní školy. A je zde ještě jedna banální otázka. Kde na restituce vezmeme v situaci, kdy vytunelovali zemi a vyházeli z okna miliony na naprosto nepovedené projekty? Věřme, že senát zákon vrátí, ale co pak? Pak bude před volbami, a myslím, že se musíme společně do té věci vehementně opřít. Herecká asociace také výrazně působí v platformě STOP VLÁDĚ, jež sdružuje odborové svazy, občanská sdružení a iniciativy. V synergii s dalšími odborovými svazy činnými v kultuře, školskými odbory a studentskou iniciativou jste uspořádali tzv. protestní tristening před ministerstvy školství a kultury. Jak hodnotíte proběhlou akci? První společná akce studentů s herci se odehrála 17. listopadu 1989 a vedla ke svržení režimu. Je naprosto logické, že se dnes znovu setkáváme. Shodou okolností dotčená ministerstva mají od sebe několik desítek metrů. Bylo tedy nasnadě, že tristening uspořádáme společně. Vzdělání souvisí s kulturou přímo úměrně. Myslím, že to nebyla poslední záležitost, kdy jsme byli na jedné platformě, ale čekají nás bohužel další akce. A třeba vymyslíme něco ještě důraznějšího. Tohle bylo velmi povedené setkání přesně na té bázi, na níž uvažují mladí s umělci. Je potřeba velmi důsledně v jednotlivých rezortech znásobovat výtky a jednoznačně říct, že vláda nekoná ani v detailech. A o tom přesně jsou happeningy, malé okupace ministerstev atd. Některé velké odborové svazy to podceňují. Myslí si, že stačí, aby přišla masa. Ale všichni lidé nechodí. My totiž musíme oslovit jednotlivé komunity, aby daly svým dílčím problémům společného jmenovatele a přišly. Myslím si, že nás čeká velmi horký podzim. A mám jedno takové oblíbené motto, které připomínám, když přijde čas: buď tou změnou, kterou chceš uvidět. Vyjde na Redakčně kráceno. Otázky kladl Lukáš Matoška E lukas.matoska@socsol.cz

6 TÉMA KAREL CHLOUBA Již podruhé bude srpen v Praze zahalen do duhových barev festivalem Prague Pride vrcholícím v pochodu hrdosti. Během příprav se tisk plní nejen tematickou reklamou, ale i souvisejícími komentáři. Společností se rozléhá diskuse, která je jinak omezena na úzkou skupinu lidí. Padají zejména otázky: Jaký mají pochody dnes smysl? Nebylo už všeho dosaženo? Kterým směrem by se nadále mělo hnutí LGBT (leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů) ubírat? Odpovědi se různí uvnitř hnutí i mimo něj. Ty, na které se ovšem nesmí zapomínat, jsou odpovědi strůjců všech dosavadních úspěchů, které se následující řádky snaží nastínit. počítačová grafika: Dominik Forman redakce@socsol.cz Dějiny ukazují, že za normální jsme schopni považovat velmi různé projevy lidské sexuality. Ukazují, že lidská sexualita nemůže být zaškatulkována do dvou pevných kategorií. Dokonce ani ve středověké Evropě nebyli lidé kastováni na druhy sexuálů, ale zato byli pronásledováni za jisté praktiky. Vymezení lidské sexuality do úzkých kategorií se objevuje až v posledních stoletích. První vlna bojů tedy nezačala jako boj za práva homosexuálů, ale za osvobození sexuality všech lidí od státních či náboženských intencí. Tyto ideje vycházely z různých hnutí širšího politického směřování za osvobození od útlaku, zpochybňující soudobé instituce sloužící k udržení řádu, jakou je zejména tradiční rodina. Právě skrze kritický pohled na tradiční rodinu dochází v revolucích často k rozvolňování genderové a sexuální oprese. V 18. století Francouzská revoluce a Americká revoluce přinesly dekriminalizaci sodomie. Další ideový rozvoj přineslo chartistické hnutí, v němž se došlo k přesvědčení, že pro dosažení svobody pro všechny, včetně svo- bodné lásky a rovnosti, je potřeba radikální změna systému. Revoluční snahy v Evropě kulminovaly roku 1848 dostaly prostor demokratické reformy a marxismus. Noví mocní potřebovali uklidnit revoluční nálady a rozdělit silné dělnické hnutí. Nástrojem k tomu byla právě rodina. Jednotné davy rozparcelovali do jednotek, které si zdánlivě konkurují a které lze proto lépe kontrolovat. Zavedli rodinné mzdy a další bonifikace těch normálních. Rodina znamenala alespoň nějaké ekonomické bezpečí. Devianté představují ohrožení přirozených pořádků, a zachází se s nimi jako s obětním beránkem, pokud je třeba zastřít společenské problémy. Ve velké míře se podařilo vrazit klín mezi ekonomickou nezávislost a svobodnou sexualitu, ne-li tyto dvě otázky postavit zcela proti sobě. Polarizace společnosti vůči vzniklé menšině spolu s přesvědčením, že odlišnosti lze vysvětlit biologicky, vedly ke vzniku kategorizace lidí dle sexuální orientace. Identita homosexuálů, ač slouží i k mobilizaci a uvě-

7 TÉMA domění si vlastních zájmů, posloužila jejich systematičtějšímu utlačování. Významným gay aktivistou této doby byl Edvard Carpenter. Znechucen viktoriánským pokrytectvím, navázal Carpenter na chartistické myšlenky a věřil, že snaha o osvobození sexuality a genderu nemůže uspět, nebude- -li součástí širšího boje proti opresi. Sám spolupracoval s dělnickým hnutím a vydával knihy o homosexualitě. Inspiroval například Magna Hirschfelda, průkopníka teorie třetího pohlaví, jenž v roce 1897 založil vůbec první organizaci bojující za práva homosexuálů Vědecko-humanitární výbor (WhK). WhK se ovšem soustředilo na sexualitu pouze z medicínského paradigmatu. Homosexualitu popisovali jako genetický defekt, který by měl být lidmi tolerován jako jiná postižení. Ideou nebyla hrdost, ale lítostivé přijetí. První světová válka všechny donutila, aby fungovali jako kolečka ve válečném stroji. Jiná situace byla v Rusku; revoluci z roku 1917 chápala řada lidí zároveň jako revoluci sexuální. Homosexualita byla dekriminalizována, byl umožněn rozvod i potrat. Revoluční snahy ale v hladové a občanskou válkou otřesené zemi dosáhly nezdárného konce: s nástupem Stalina přišla nová éra oprese, jež homosexualitu označila za buržoazní deviaci. V meziválečném Německu převládl názor, že tolerance homosexuálů není politickou věcí a WhK se přizpůsobovala celému politickému spektru, včetně NSDAP. Probíhalo mnoho informativních akcí, vznikl první film o homosexualitě a na půdě parlamentu se problém hojně diskutoval. Rokem 1933 to všechno skončilo. WhK byla zakázána a homosexuálové byli internováni v koncentračních táborech. Holokaust na sexuálních menšinách přinesl oběti v řádu statisíců. STONEWALL A ZROZENÍ MODERNÍHO HNUTÍ Stalin spolu s Hitlerem zničili vše, co ve společnosti první vlna za právo na svobodnou sexualitu zasela. Navíc silně poškodili vztahy mezi dělnickým a proto-lgbt hnutím, které si byly mnohdy ideově blízké. Větší komunistické buňky na Západě převzaly Stalinovu představu o homosexualitě jako buržoazní deviaci. Mnoho členů muselo hnutí opustit; mezi nimi i Harry Hay, který v roce 1951 zakládá The Matachine Society. The Matachine Society byla první organizací za práva LGBT, která své úsilí prezentovala jako boj za práva utlačované menšiny, nikoli jako snahu o přijetí politováníhodných. V roce 1956 se zformovala také první lesbická organizace The Daughters of Bilitis. Tou dobou však byla homosexualita trestná téměř ve všech státech USA a LGBT lidé byli napadáni ve všech sférách společenského života. Dosavadní úsilí se začínalo jevit jako příliš subtilní a neefektivní. Nově se hnutí nadechlo až 27. června 1969 při policejním zátahu na klub Stonewall Inn v New Yorku. Útok na to, co mnozí považovali za domov, vyvolal třídenní nepokoje. V ulicích se skandovalo Gay Power!. Každý, kdo byl přítomen, odjížděl s vědomím, že prosby musí vystřídat požadavky a že je čas dobýt své místo ve společnosti. (Překlad stonewallského svědectví Thomase Lanigana-Schmidta v tomto čísle.) Krátce na to se zformovala Gay Liberation Front s prohlášením: Jsme revoluční skupina mužů a žen postavená na vědomí, že sexuální osvobození pro všechny nemůže být dosaženo, pokud nepadnou existující instituce. Odmítáme společenskou snahu o prosazení genderových rolí a definic přirozenosti. My z nich vystupujeme. Jsme, kdo jsme [ ]. Skupina se neomezovala jen na LGBT problematiku, ale identifikovala se se všemi utlačovanými. Po jejím vzoru vznikaly další organizace ve světě. Důležitým aktivistou, který vzešel ze stonewallských nepokojů, byl Craig Rodwell. Nespokojen s dosavadní subtilitou protestů roku 1970 navrhl, aby se konal výroční pochod za práva LGBT, tzv. Christopher Street Liberation Day, jenž se v krátké době stal mezinárodní zvyklostí a z hrdosti jeho strůjců byl přejmenován na Gay Pride. Stonewallské nepokoje přinesly touhu po radikálních změnách, nikoli však jasnou shodu, jaké by měly být. V druhé polovině 70. let opět posílily snahy o proveditelnější změny v rámci systému. Vznikaly pracovní skupiny v rámci politických stran, více než polovina států USA legalizovala homosexuální styk. LGBT svět se výrazně proměnil. S nástupem Reagana, Thatcherové a AIDS ovšem přišel další protiútok. Konzervativci sáhli po rétorice potřeby rodinných hodnot a slušných pracujících rodin, na kterých ostatní jen parazitují. AIDS byl bez ostychu nazýván jako nemoc gayů či jejich boží trest. Útoky na LGBT komunitu vyvrcholily zavedením sekce 28, která zakázala diskuze o homosexualitě v pozitivním kontextu na školách. Přesto se tyto nálady do 90. let nepřenesly, a to díky aktivistům, kteří se nenechali zatlačit do defenzívy a spolehlivě odpovídali na každou dezinformaci, na každý pokus o represe. Hnutí má zejména zásluhy na rozšíření informací, zlevnění léku a posílení výzkumu v boji proti AIDS. Svůj boj nevnímali nepoliticky, takovou možnost tváří v tvář konzervativní rétorice ani neměli. Za zmínku stojí podpora horníků během roční stávky, na kterou lesby a gayové vybírali peníze. Spontánní solidaritu horníci oplatili svou účastí na Gay Pride. Hornická stávka byla nakonec poražena, nicméně její odkaz inspiroval mnohé a dal vzniknout LGBT skupinám v odborových organizacích. QUEER MODERNÍ VNÍMÁNÍ SEXUALITY? V 90. letech se nově probudila idea vnímající kategorizace lidské sexuality jako normativní nástroj oprese. Podle tohoto proudu, který se opírá o teorii queeru a o hnutí zastávající radikální skupiny jako Queer Nation a Outrage!, je queer jedinec z povahy revoluční už jen tím, že žije, neboť je v systému abnormalitou. Queer jedinec je člověk neodpovídající na normativní požadavky společnosti, a to bez ohledu na to, jak uplatňuje svou sexualitu. Pouze žitím však ani queer revoluci nevybojuje. Naopak, růžová ekonomika, kterou LGBTQ produkuje, je pro část trhu velkým zdrojem příjmu. Úzké propojení trhu a LGBTQ hnutí nejen vytváří nové identity, které vytváří nové prodejní artikly, ale zároveň hnutí pacifikuje. Možná dnes není ani tak na místě ptát se, zda má pochod smysl, protože ve svém historickém dědictví bude mít smysl stále. Možná je vhodnější se ptát, zda jeho současná podoba pouhé připomínky či oslavy je dostačující. Pride vznikl na cestě k cíli, který dosud nebyl realizován, boje však přesto do jisté míry utichly. Ač je Pride mnohým konzervativcům stále trnem v oku, stává se součástí systému, jenž hnutí chtělo původně změnit. Může vůbec být Pride v této podobě něčím víc než jen zábavou?

8 TÉMA Zeptali jsme se členů sdružení Charlie, které založila skupina studentek a studentů v Praze, jak hodnotí postavení sexuálních menšin v ČR. Cílem občanského sdružení Charlie ( je poskytnout minoritě důstojné zázemí, díky kterému bude moci spolupracovat s majoritou a nebude se před ní uzavírat a explicitně se vyčleňovat. Sdružení je proto otevřené i heterosexuálům, kteří vnímají problém nerovných příležitostí jako společensky závažný jev. Kromě pravidelných tematických setkání, výletů, filmových večerů a společných kulturních akcí realizuje Charlie i řadu projektů např. besedy na základních a středních školách o queer komunitě a jejích problémech nebo projekt studentských patronů. Členové spolku Charlie připravují queer recenze jednotlivých studijních oborů a také druhé vydání queer revue Ředkvičky s literárně-výtvarným obsahem. (Pojmem queer se zabývá článek Karla Chlouby v tomto čísle.) 1. V čem vnímáš přínos queer spolků, jako je Charlie, pro Tebe osobně, LGBT komunitu a pro celou společnost? 2. Jaké jsou podle Tebe slabiny české společnosti ve vztahu k lidem s menšinovou orientací? 3. Jaký je Tvůj postoj k adopci dětí stejnopohlavními páry? Uvažoval bys o ní, pokud by byla možná? redakce@socsol.cz Lukáš, zaměstnanec Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR 1) Otevřené, aktivní a společensky tvůrčí queer spolky mají velký potenciál měnit širokou veřejností vnímanou tvář celé LGBT komunity. Ačkoli si vážím mnoha veřejně známých jednotlivců ze subkultury queer, cennější jsou pro mne dlouhodobé a smysluplné aktivity občanských LGBT sdružení, jejichž členem se může stát kdokoli, kdo má jen trochu chuť a čas. A proto je i obraz naší komunity tvořený lidmi, kteří nepatří do elity, přínosnější pro postupnou změnu celého smýšlení veřejnosti. 2) Smýšlení o queer světě je v ČR poměrně pokrokové a jsem s ním spokojený. Provokuje mě spíše obecný rys české společnosti, který se projevuje i ve vztahu ke queer lidem a tím je názorová loajalita s experty a až na výjimky také s elitou. Dobře vidět je to na změně veřejného mínění po úpravě legislativy ohledně registrovaného partnerství a také v dalších momentech. S trochu riskantním zobecněním lze říci, že Češi podporují poměrně jednotně emancipaci LGBT kultury a její suverénnost, ale velmi se liší v postoji ke stejnopohlavním svatbám a adopcím a to z důvodu, že toto ještě nebylo uzákoněno. Myslím si, že legislativa se v této oblasti neodvíjí od veřejného názoru, ale naopak veřejný názor od legislativy. V tom se podle mne výrazně odlišujeme od Španělska, Beneluxu nebo Skandinávie, kde spíše stojí za veřejným míněním dlouhá liberální zkušenost nebo historické trauma. Poměrně rychlá změna českého společenského vnímání při změně právního řádu nese v této zkušenosti evidentní pozitiva, nicméně také varuje před tím, že omezením či zrušením queer legislativy může český liberalismus velmi rychle vzít za své. 3) Ačkoli sám bych adopce nevyužil cítím se na to ještě nevyzrálý jsem pro její uzákonění. Vyjdu-li z liberálního pohledu na práva člověka, otázka má jen dvě roviny: (1) zda je taková výchova plně funkční a zda je břímě pro dítě pohybovat se mezi spolužáky v heteronormativním světě. Ze zahraničí, kde tento institut už funguje, nevnímám žádné zoufalé volání o pomoc. Výchova dvěma muži/ženami samozřejmě změní některé předávané hodnoty o tradiční rodině. Ovšem jak tento obraz o tradiční rodině vypadá? Je to rodina před, nebo po emancipaci žen? Je žena v domácnosti, zatímco muž vydělává dostatek pro dobré zaopatření celé rodiny, nebo jsou pracovně vytíženi oba? Kdo vychovává dítě žena v domácnosti, jesle nebo prarodiče? Je rodina jako ekonomická jednotka nezávislá, nebo spoléhá na materiální pomoc prarodičů? Jedná se o rodinu v období před masivní rozvodovostí, nebo je již jeden rodič běžná praxe? Je to rodina patřící do střední společenské třídy, nebo je devastovaná nezaměstnaností obou rodičů? Z jaké doby čerpáme tradiční rodinné hodnoty z doby feudální, průmyslově-revoluční, monarchistické, prvorepublikové, socialistické, postmoderní? Nevím-li, jaké konkrétní hodnoty může stejnopohlavní rodičovství kazit, nemohu tomuto hledisku věnovat příliš mnoho pozornosti. Jak vyplývá z předchozí odpovědi, mám zato, že čekat na změnu klimatu vůči gay/ lesbickému rodičovství, a zajistit tak dítěti pobyt v chápajícím prostředí, je čekáním na Godota. Jsem přesvědčený, že změnou legislativy se společnost velmi rychle promění a případné společenské trauma dítěte bude jistě menší než u těch, které mají jen jednoho rodiče. Milda, pracuje v oblasti médií 1) Gay a lesbická sdružení vždy byla a budou velmi důležitou součástí života naší komunity. Je bezvadné, že existují skupiny lidí, které spojuje společný zájem, entuziasmus a koníčky. Řekl bych, že nyní jsou asi nejdůležitější součástí LGBT hnutí u nás. Nespojují je politické cíle, osobní nebo komerční prospěch několika jedinců, snaha zviditelnit se apod., ale pouhopouhá potřeba zkvalitnění vlastního života a nová přátelství, která se v dnešní odosobněné době stávají stále vzácnější. 2) Podle mého můžeme být hrdí, že žijeme v této zemi, alespoň co se týče názorů většinové společnosti ke gayům a lesbám. Samozřejmě, nikdy to nebude ideální. Vždy bude určitá část lidí, kteří budou mít předsudky a nic je nepřesvědčí. O extrémistech v čele s nevyrovnaným Klausem a jeho poskoky Hájkem a Jaklem, dále s Dukou, Vandasem a dalšími nemá smysl ani mluvit. Tudíž nejslabší místo české společnosti v současné chvíli sedí na Hradě. Jenže náš národ není tak hloupý, jak si o něm mnozí politici myslí. 3) Dospět k adopci bude ještě běh na dlouhou trať, stejně jako tomu bylo u registrovaného partnerství. Zde bude nutné přesvědčit nejdříve společnost, zajistit si názory odborníků a až naposledy získat i rozumné politiky. Předpokládám, že v následujících 10 letech to nebude u nás moc reálné. Ale už jsme si zvykli, že v pokrokových věcech, jako jsou právě svazky stejnopohlavních dvojic nebo zákaz kouření, jsme bohužel vždy spíše mezi posledními. Petr, student Fakulty sociálních věd UK 1) Osobně mi právě sdružení Charlie pomohlo poznat spoustu zajímavých lidí. Hlavním posláním queer spolků je vytváření

9 TÉMA prostoru, ve kterém si vážíme všech osob bez ohledu na sexuální orientaci nebo genderovou identitu a který umožňuje členům seberealizaci a řešení společných problémů. Snažíme se působit i na společnost a především bojovat proti předsudkům, prosazovat různorodost jako hodnotu, již je třeba chránit. 2) Myslím, že minulý ročník Prague Pride sice vyvolal vlnu kritiky i z nejvyšších pater politiky, ale přesto byly tyto reakce brány většinou společnosti jako pomatené výroky podivínů. Skutečné problémy bych tedy spíše než v úplné netoleranci viděl v rozšíření stereotypů o sexuálních menšinách. Zkreslená představa o zženštilém, promiskuitním gayi v růžové je velmi rozšířená a konvenční média ji hodně přiživují. 3) Jsem zásadně pro zrovnoprávnění stejnopohlavních a různopohlavních párů i v oblasti výchovy dětí. Mnohé výzkumy potvrzují, že děti stejnopohlavních párů nejsou nijak znevýhodněny a bývají naopak THOMAS LANIGAN-SCHMIDT tolerantnější. Potvrzují to i zkušenosti českých stejnopohlavních párů, které vychovávají společné děti např. z předešlého vztahu. Otázka adopcí se týká i těchto párů, na něž se často zapomíná a které z hlediska dnešního práva postrádají možnost osvojení dětí druhým partnerem. Osobně v současnosti o adopci neuvažuji. Redakčně kráceno. Připravil Jiří Ruppert E jiri.ruppert@socsol.cz Stěžejním momentem boje za práva LGBT byl zátah na klub Stonewall Inn, který odstartoval třídenní nepokoje, v nichž se zrodilo moderní LGBT hnutí. Thomas Lanigan-Schmidt, veterán tohoto povstání, své zkušenosti předává formou příběhu. Seděli jsme na chodníku za rohem baru Stonewall. Měl zranění po celé ruce. Armáda ho odmítla za to, že je queer. Otec ho vyhodil z domu skrz skleněné dveře. Také jsem odešel z domu. Měl jsem kopat díry u silničářů, letní brigáda s partou pitomců, s kterými jsem chodil do školy (pohřbili by mě zaživa jen proto, aby se pobavili). Tak jsem šel do New Yorku pouze s batohem s oblečením na zádech. Jedna queen 1 měla velké popáleniny na tváři a většině těla. Její matka totiž nechtěla, aby muže příliš přitahovala synova krása. Žili 1 Slovo queen (královna) je argot; označuje osobu mužského pohlaví. jsme v levných hotelech, rozpadlých bytech, opuštěných budovách nebo na ulici. Domov byl tam, kde srdce. Některým z nás se podařilo získat podřadné práce, jiní byli na podpoře. Někteří se protlačili, jiní žebrali v ulicích. Jedlo se, co se našlo. Mnoho z nás vyhodili z domu dřív, než jsme dokončili střední. BYLI JSME POULIČNÍ KRYSY. Portorikánci, černí, bílí ze severu i jihu. Lesba Debby the Dyke a čínská queen Jade East. Synové a dcery pošťáků, matek na podpoře, taxikářů, mechaniků a zdravotních sester (pár příkladů). Dokud jsme se nepoznali, bylo zvykem se oslovovat Paní Věc (poté už jen dle uvážení). Protestoval jsem, když mi queen Opera Jean začala říkat Mary (ale já jsem muž!?). Mary, Grace, Alice, v čem je rozdíl, stejně jsme všichni sestry. Ne? (jedny v základu a nerozlučitelné). Byla tvrdohlavá, tak jsem si stěžovat přestal. Nakonec jsem skončil se jménem Violet od černé queen Novy. VŠICHNI JSME SKONČILI VE STONEWALL. V bezpečí a pohodě. Stačilo si najít prázdnou láhev, aby si číšník myslel, že platíš, a noc byla tvoje. Replika studny na přání stála vedle zadního baru jedné ze dvou větších, černě vymalovaných místností. Jukebox hrál nejčastěji hudbu Motown. Tančili jsme. Bylo tam stále tolik lidí, že se zdálo, že větráky vůbec nefungují. Byli jsme šťastní. Tohle místo bylo UMĚNÍ, které dalo podobu citům našich srdcí. Vědomí, že někam patříš, tu přecházelo v utěšující pocit bytí DOMA. A domov plodí lásku a soudržnost docela přirozeně. Tak jsme Stonewall milovali. Policajtům jsme říkali Lili od zákona, Betty s odznakem, Prase Patty nebo Ďábel v modrých šatech. Tu noc to Betty s odznakem přehnala. Nebyl to jen zátah, ale vášeň. Matku Stonewall znásilňovali. Vtrhli do ní s obušky. Světla se rozsvítila. Nebyl to PODPOŘTE NÁS Účast v nejrůznějších kampaních, vydávání publikací, organizování debat, zkrátka veškerá naše činnost stojí na dobrovolnosti. Nevyhneme se ale nákladům na tisk, propagaci, cestovné atd. Pomozte nám získat prostředky, abychom mohli vydat více letáků proti rasismu, natisknout více transparentů na příští protivládní demonstraci nebo pozvat zajímavé řečníky na některou z dalších debat. Za všechny příspěvky moc děkujeme.

10 TÉMA, ZAHRANIČNÍ hezký pohled. (Jak by se děti cítily, kdyby jejich matku znásilnili přímo před nimi? Kdyby jim vtrhli do domu a vydrancovali ho!? Rozbitý jukebox. Tančení zastaveno. Studna přání na kusy?) Ne, tohle nebyly studentské nepokoje šedesátých let. Venku byly jen ulice, žádné hezké koleje na spaní, žádné bufety s různými jídly, žádní bohatí rodičové, kteří by nám posílali peníze. Tohle byly nepokoje ghetta na domácím hřišti. My jsme už měli svá válečná zranění, takže šlo jen o další bitvu. Nikdo v tom neviděl historii její, tvou, mou nebo naši. Sebrali nám místo, kde jsme společně tančili. Nic víc. Celé charisma revoluce v našich myslích, které přišlo ze střev přes srdce, bylo tu. Neexistence (nebo částečná existence) se stávala bytím a bytí zase příležitostí. Matka Stonewall rodila novou éru a my byly porodní báby. Tu noc krysy z ulice zářily jako nejčistší zlato! A jako u dítěte narozeného v korytě nebo nalezeného dcerou faraóna v koši na řece Nil, zvláštnost dějin se zase přihodila na nejméně očekávaném místě ze všech. Z angličtiny přeložil Karel Chlouba E karel.chlouba@socsol.cz Pracující z různých koutů světa čelí útlaku a vykořisťování. Řada z nich si to však nenechává líbit a staví se na odpor. Důvody jejich boje se různí, stejně jako podmínky, v nichž se ocitají. Spojuje je však snaha zachovat si lidskou důstojnost a odpovídající životní podmínky. Překládáme zde pouhý výběr z obrovského množství odborářských kampaní, které v současné době ve světě probíhají. Ve Španělsku pokračují již třetí měsíc protesty horníků proti takzvaným úsporným opatřením vlády. Protesty začaly již koncem května a postupně nabíraly formu okupační stávky, masových demonstrací i velkých protestních pochodů (více o protestech španělských horníků viz v červencovém čísle Solidarity). Španělská vláda však stále odmítá s horníky jednat, navzdory tomu, že se jejich počet odhaduje na deset tisíc a jejich odhodlání nepolevuje. Ve Španělsku však nestávkují pouze horníci. Na začátku srpna se k nim přidali i zaměstnanci drah, kteří tak vyjádřili nesouhlas s plánem vlády privatizovat až polovinu španělských železnic. Tento krok vláda zdůvodňuje nutností získat peníze na splácení státního dluhu, nicméně nezohledňuje, že tento výprodej státního majetku pod cenou způsobí také obrovské sociální problémy. Podle odborářů bude privatizací ohroženo na 100 tisíc pracovních míst, jakož i bezpečnost cestujících a kvalita poskytovaných služeb. O tom, že neoliberální tažení proti odborům má globální rozsah, svědčí i kampaň íránského režimu proti odborovým aktivistům. Tamní teokratický režim v současnosti vězní několik odborových předáků a mnoha dalším neustále uvězněním hrozí. Jedním z uvězněných je i Alí Nedžatí, bývalý předseda odborové organizace v cukrovaru Haft Tapeh. Nedžatí, který si právě odpykává trest za svou činnost v odborech, byl jedním ze zakladatelů zmíněné odborové organizace. K jejímu založení se tito dělníci odhodlali navzdory silné represi ze strany režimu v červnu 2008 po 42denní stávce proti dlouhodobému nevyplácení mezd. Na Nedžatím se drsné podmínky íránského vězení již vážně podepsali nedávno musel podstoupit vážnou operaci srdce. Odboráři z mnoha různých zemí světa organizují akce na jeho podporu. Připojit se můžete i vy. Více informací na Průzkum iniciativy PlayFair 2012, upozorňující na nelidské pracovní a mzdové podmínky lidí, kteří vyrábějí produkty pro právě probíhající olympijské hry v Londýně, ukázal odvrácenou tvář tohoto celosvětového sportovního svátku. Průzkum, zjišťující pracovní podmínky dělníků a dělnic vyrábějících různé sportovní potřeby, oblečení či reklamní předměty v převážně čínských továrnách, například ukazuje, že běžně v těchto továrnách pracují děti, že někteří dělníci, včetně těhotných žen, pracují týdně i přes 80 hodin. Kromě toho jsou tito zaměstnanci vystavováni systematickému ponižování a zastrašování. Více o iniciativě PlayFair 2012, jakož i o zmíněném průzkumu, se můžete dozvědět na stránkách Ukázkový příklad zneužívání nerovného postavení imigrantů ve Spojených státech amerických předvedl v poslední době jeden z tamních největších producentů pizzy, firma Palermo s. Krátce poté, co 150 jejích zaměstnanců podepsalo žádost o založení odborové organizace, byla 89 z nich doručena soudní obsílka s výzvou, aby neprodleně doložili všechny potřebné dokumenty, dokládající legalitu jejich pobytu a práce na území USA. Většina z těchto pracovníků byla na základě neshod v těchto dokumentech či jejich nekompletnosti do deseti dnů propuštěna. Tento případ, bohužel jako jeden z mnoha podobných, ukazuje, jak američtí zaměstnavatelé využívají drakonických imigračních zákonů k tomu, aby udržovali své zaměstnance v nerovném postavení. Zaměstnavatel tak může své zaměstnance, kteří přišli za vidinou lepší životní úrovně do USA ze států Střední Ameriky, nutit k práci, často hraničící s prací otrockou. Ať jsou tedy záminky pro zátahy proti těmto imigrantům jakkoli ospravedlňované, není žádným tajemstvím, že jejich pravým smyslem je udržovat tyto lidi ve stavu neustálého strachu a podřízenosti. Ostatně tajemstvím není ani to, že ekonomika Spojených států amerických je na těchto nelegálních imigrantech životně závislá. Z vybírá a pořádá Štěpán Lohr E stepan.lohr@socsol.cz redakce@socsol.cz

11 ZAHRANIČNÍ Na půdě Student s Society of McGill University v Montrealu jsme v sobotu 23. května 2012, den po největší demonstraci v historii Québecu, diskutovali s Rushdiou Mehdi Mehreen, studentkou geografie na Concordia University, mobilizátorkou a organizátorkou studentských protestů, Joëlem Pedneaultem, studentem sociologie na McGill University, a Ethanem Feldmanem, studentem filosofie na McGill University. Co vlastně odstartovalo studentské protesty, můžete jako organizátoři a účastníci přiblížit jejich kontext? Joël: V Québecu stále probíhá studentská stávka, trvá již déle než sto dní. Začala v půlce února 2012 a je odpovědí na plán québecké vlády zvyšovat během příštích pěti let postupně školné o 80%. Tady v Québecu je celkem obvyklé zorganizovat jako reakci na zvyšování školného nebo na změny v systému finanční pomoci studentům stávku, ale tahle je svým rozsahem největší v historii québeckého studentského hnutí. Rushdia: Plán zvyšovat školné se objevil společně se škrty ve zdravotnictví. Vláda zavedla výrazné změny v systému plateb za zdravotní pojištění. V rámci úsporných opatření došlo rovněž ke zvýšení cen vody a elektřiny. To bylo oznámeno v dubnu 2010, v době krize, kdy byla zaváděna úsporná opatření celosvětově. Návrh zvyšovat školné pochází z tohoto období. Všichni nosíte na klopě rudý čtverec ( carré rouge ). Včera mi někdo říkal, že po té, co vstoupil v platnost Zákon 78, 1 už není dovoleno nosit ho v průvodech, protože je to vnímáno jako provokace Rushdia: Zákon výslovně nezakazuje nosit carré rouge. Existuje několik interpretací, co to vlastně znamená nosit rudý čtverec a jaké má v té věci policie kompetence. To, co policisté dělají právě teď, úplně stoprocentně neodpovídá Zákonu 78, občas prostě dělají věci, které v něm nejsou obsaženy. Přitom se ale policie neustále na Zákon 78 odvolává. Jestliže 1 Zákon 78 vešel v platnost 18.května 2012 jako reakce vlády Jeana Charesta na trvající studentské nepokoje. Pozastavuje letní semestr na školách, kde jsou studenti stále ještě ve stávce, posunuje zimní semestr o měsíc s možností absolvovat zpětně prostávkované kurzy a zcela omezuje možnost stávkovat, organizovat stávkové hlídky, blokovat učebny a demonstrovat v areálu vysokých a vyšších odborných škol či v jejich blízkosti. Studentské spolky a odborové svazy, které toto nařízení poruší a budou nepokoje organizovat nebo k nim nabádat, mohou být pokutovány částkou v přepočtu až 2,5 milionu korun. Zvláštní zákon zůstává v platnosti do ; kriticky se k němu vyjádřila Amnesty International a Québecká komise pro lidská práva. (Québeckému protestnímu hnutí jsme se poprvé obšírněji věnovali v červnové Solidaritě, která je k dispozici na nosíš carré rouge v průvodu na demonstraci, pak můžeš být považována za někoho, kdo schvaluje občanskou neposlušnost a násilí nebo k nim nabádá ostatní. Je silné tvrdit, že je zakázáno nosit carré rouge, ale může to být použito proti tobě. Plán zvyšovat školné se objevil společně se škrty ve zdravotnictví. Vláda zavedla výrazné změny v systému plateb za zdravotní pojištění. V rámci úsporných opatření došlo rovněž ke zvýšení cen vody a elektřiny. Joël: Byl jsem svědkem situací, kdy lidé, kteří měli rudý čtverec, byli zatčeni, přičemž jako jediný důkaz, že byli součástí demonstrace, byl použit právě tento carré rouge. Nebo lidé s rudým čtvercem nebyli vpuštěni do autobusu v okolí probíhající demonstrace. Takže všichni, kdo podporují studentské hnutí, které už v tuto chvíli vlastně přestalo být pouze studentským hnutím protože se dávno rozšířilo z kampusů a škol se nošením carré rouge nějak profilují. Zleva: Ethan Feldman, Rushdia Mehdi Mehreen, Joël Pedneault Ethan: Čím víc lidí ve středním věku, zaměstnanců nebo i dětí začíná nosit rudý čtverec, tím víc je zřejmé a viditelné, že se jedná o lidové povstání, že to není nějaká záležitost bandy nemorálních odpadlíků. Kromě rudých čtverců jsem viděla také bílé, černé, zelené Co znamenají jednotlivé barvy čtverců a jaká je historie jejich vzniku? Joël: Bílý čtverec reprezentuje umírněný přístup těch, kteří se nutně nevymezují proti zvyšování školného. Rádi by ukončili násilí, které provází protesty, a k němuž podle nich dochází na obou stranách, nejen na straně policie. Ethan: Černý čtverec souvisí s manifestem, který napsala skupina anonymních jednotlivců. Jde o soubor taktik, nápadů a přístupů čerpajících z militantního aspektu studentského hnutí. Na začátku se hodně mluvilo o tom, že se do hnutí infiltrovaly osoby, které měly za úkol vyvolávat násilí a problémy, a dostaly povrchní nálepku anarchisté. Ale v manifestu se klade důraz na to, že tito anarchisté jsou pracující, že jsou lid, studenti Policie se přirozeně zaměřuje vždycky hlavně na ty, kteří se oblékají celí do černého a zakrývají si obličeje, protože Zákon 78 zakazuje nosit na protestech masky, ale mnoho z nich nosí na demonstrace černé čtverce právě proto, aby ukázali, že si uvědomují jakousi obrannou techniku, znají první pomoc, mají potřebu uklidňovat vyhrocené střety s policií, a že jsou schopni to dělat bez ohledu na to, zda mají nebo nemají masku. Rushdia: Pak jsou tu také zelené čtverce. Nosí je ti, kteří vlastně souhlasí se zvyšováním školného. Říkají, že jsou odpovědní občané, myslí si, že by se nemělo stávkovat a protestovat, ale prostě přijmout zvyšování školného jako fakt. Joël: Jenom bych dodal, že zelené čtverce pocházejí z iniciativy mládežnického křídla vládnoucí liberální politické strany Parti Libéral du Québec. Tito lidé mají přirozeně zájem na tom různými způsoby podporovat rozhodnutí vlády zvyšovat školné. Možná by ještě stálo za to vrátit se ke carré rouge a pohovořit stručně o historickém kontextu červených čtverců, které se objevují během studentských protestů od poslední velké stávky v roce Ta se týkala problému finanční pomoci studentům, protože vláda změnila její podobu a lidé končili s mnohem většími dluhy než předtím. Tehdy začali nosit rudé čtverce jako symbol toho, že jsou squarely in the red přímo v dluhu. Předtím, v roce 2004 to byl znak odporu proti zeštíhlování sociálního státu. Nikdy tedy nešlo pouze o symbol studentského hnutí, ale i lidových protestů.

12 ZAHRANIČNÍ Zažili jste nějaké konflikty se studenty, kteří nesouhlasí se stávkou a tvrdí, že byste neměli protestovat, protože platíte nejnižší školné ze všech kanadských provincií, a kteří naopak zvyšování školného podporují? Joël: Na každé škole je pár lidí, kteří nosí zelené čtverce, nepodporují stávku a nejradši by s tím vším neměli nic společného. Ale je zajímavé porovnat určité CEGEP 2 s místy jako je třeba McGill University. V případě několika CEGEP v Québecu se stalo, že soud uvalil na studenty sérii příkazů, aby přerušil stávku a donutil je vrátit se do školy. Ale dokonce i jejich kolegové, studenti, kteří nosili zelené čtverce, proti tomu kriticky vystoupili, protože říkali, že vidí, že ta stávka byla odhlasována na plenárních schůzích a je nedemokratické snažit se ukončit demokraticky odhlasovanou stávku pomocí soudních opatření. Takže na jedné straně tu máte lidi zcela opačného smýšlení, kteří ale respektují stávku, pokud je demokraticky odhlasovaná, a pak na jiných Casseroles místech, kde studenti mají méně rozhodovacích pravomocí a nemohou tolik zasahovat do fungování své školy, jako např. na McGill University nebo na Concordia University, to mají ti, kteří nesouhlasí se stávkou, mnohem snazší. Tyto univerzity totiž už předem odmítají stávkové hlídky a všechny akce, které jsou nezbytné proto, aby stávka byla efektivní. Například na McGill University není žádný odborový svaz pedagogů, takže bylo zcela na individuálním rozhodnutí jednotlivých profesorů, zda stávku vůbec uznají. Ti, kteří s ní nesympatizovali, poskytli mnohem větší podporu studentům, již byli taky proti. Takže to skutečně závisí na míře demokratické kontroly, kterou studenti mohou nebo nemohou mít nad rozhodováním svých institucí. Studenti na mnohých CEGEP jsou tak schopni ve věci stávky mnohem snáze dospět k formálnímu koncensu s institucí, na některých místech jsou přednášky po dobu stávky dokonce zrušeny samotnou univerzitou nebo CEGEP. Zatímco jinde musíš organizovat stávkové hlídky každý den, aby ses ujistila, že stávka 2 CEGEP = Collège d enseignement général et professionnel. Vyšší odborná škola s dvouletým programem, jejíž absolvování je v Québecu vyžadováno pro přijetí na univerzitu. Zvyšování školného se těchto škol přímo netýká, ale její studenti na stávce participují a stávku podporují. redakce@socsol.cz Začali nosit rudé čtverce jako symbol toho, že jsou přímo v dluhu. Roku 2004 to byl znak odporu proti zeštíhlování sociálního státu. Nikdy tedy nešlo pouze o symbol studentského hnutí, ale i lidových protestů. skutečně probíhá a že dokud pokračuje, nikdo se nevrací do kurzů. Jaká je situace na Concordia Univesity? Rushdia: Když jsme měli na Concordia University plenární schůze, mobilizovali jsme ostatní, hodně jsme se studenty diskutovali, vysvětlovali jsme jim problém zvyšování školného, řešili jsme, jak bychom se měli organizovat, protože od začátku se někteří studenti ptali: proč bychom měli stávkovat a zmeškat tak kurzy? To nedává smysl. Právě jsme zaplatili školné na příští semestr, tak proč bychom měli zmeškat zaplacené kurzy, abychom tak protestovali proti zvyšování školného, které má nastat někdy v budoucnu? My jsme jim vysvětlovali, že během té dvouleté periody, od té doby, co byl záměr zvýšení školného oznámen v dubnu 2010, jsme měli již celou řadu akcí. Byly tu petice, demonstrace, zasedání, mítinky, vyzkoušeli jsme všechno možné, ale vláda neustoupila. Takže naše konečné východisko byla stávka. A o tom jsme nejdřív museli studenty přesvědčit. Nejdřív jsme to na schůzích diskutovali, minimálně na Concordia University byly dvě vlny plenárních zasedání. My vlastně nemáme nijak zvlášť silnou tradici plenárních schůzí a studentského spolurozhodování. Máme studentské volby jednou do roka a akademický senát může, ale nemusí organizovat plenární schůze se všemi studenty. Pokud to udělá, pak tak jednou v roce a většinou jde o témata jako rozpočet nebo finanční report. Účast je ale velmi nízká, je to asi 0,07%! Na Concordia University studuje 46 Když jsi ve stávce, děláš něco jako intelektuální práci, znamená to, že smýšlíš svobodně. Reaguješ na nějaký druh vykořisťování jako dělník, který se z různých důvodů rozhoduje pro stávku. tisíc studentů a účast na schůzi je 30 lidí, což je absurdní. Tohle byla první výzva. Skutečně se sejít a diskutovat o věcech. Trvalo dvě nebo tři schůze, než jsme se rozhodli přistoupit ke stávce, protože jsme dlouho jenom diskutovali. Jakmile se jednou něco odhlasuje na plenární schůzi, je rozhodnutí závazné pro všechny členy asociace. A proto máme právo organizovat stávkové hlídky, tedy jít do třídy, blokovat ji a říkat: jsme ve stávce, tahle přednáška se nebude konat. Děláme to, protože to bylo odhlasováno na plenární schůzi a plenární schůze je platná nebo legální v tom smyslu, že se držíme výsledků hlasování a dodržujeme kvorum, tedy usnášeníschopný počet studentů, kteří musejí být přítomni, aby mohlo padnout rozhodnutí závazné pro každého. Všechny tyto formální předpoklady byly splněny. Jakmile jsme odhlasovali stávku, chodili jsme na přednášky a blokovali je. Na začátku to bylo velmi obtížné. Ne každý se objevuje na plenárních schůzích, měli jsme tam 50% účast členů asociace, což je úžasné. Ale stejně, bylo tu těch 50% lidí, kteří nebyli přítomni a kteří mohli, ale nemuseli být informováni o výsledcích hlasování. Takže občas prostě řekli: ne, já chci jít na přednášku. Na začátku jsme to neblokovali tak tvrdě, neříkali jsme jim: ne, nemůžete tam jít. Snažili jsme se s nimi vést dialog, ale někteří si prosadili svou a na přednášku šli, a potom všichni ti, kteří mobilizovali, kteří tam byli, aby dělali stávkové hlídky, šli na tu přednášku také a diskutovali. Mám sama takovou zkušenost minimálně ve čtyřech případech. Ve dvou případech jsme diskutovali po celou dobu přednášky, tedy hodinu a půl. Diskuze byly o tom, proč jsme ve stávce, jak jsme si vybojovali v Québecu nejnižší školné ze všech kanadských provincií Všechna tato témata byla nasnadě. Takže se z toho vlastně stala taková malá plenární schůze. Někdy profesor řekl: jestli chcete, běžte domů, nebudu vás nijak penalizovat a zapíšu vám to. Měli jsme tedy podporu i od profesorů. A občas to byla hodina filozofie a tihle studenti rádi diskutují, takže to nebralo konce. Jak probíhala stávka tady na McGill University? Ethan: McGill je anglofonní univerzita s nejvyšším zastoupením mezinárodních studentů v provincii a má také neuvěřitelná ekonomická privilegia. Proto situaci na McGill lidé neradi kritizují: takhle škola je založena na hromadění soukromých investic. Řadoví členové studentských asociací na každém kroku organizují mobilizaci nejen proti většině výkonných pracovníků, nejen proti konzervativním děkanům fakult, kteří psali hrozné žaloby na studenty organizující stávkové hlídky, nejen proti administrativě, která nás odmítla respektovat, když jsme okupovali kancelář, a zabraňovala nám v přístupu k jídlu, toaletám, topení a elektřině. Bylo tu také enormní konzervativní povstání reakčních studentů, kteří odmítli být jakkoliv zahrnuti ve stávce a začali vytvářet vlastní politické akce. Pozitivní věc je, že byla zorganizována plenární schůze pro všechny studenty humanitních věd, což je kolem 9 tisíc studentů, a přišlo ohromné množství lidí, účast byla asi 7 tisíc lidí! Ale výkonná rada byla tak neschopná schůzi organizovat, že trvalo 3 hodiny, než začal proces projednávání. To bylo záhy přerušeno konzervativními studenty, kteří požadovali okamžité hlasování, a bylo šokující, že to vedlo k poměru 45/55 v neprospěch všeobecné neomezené stávky, která by byla na McGill historicky bezprecedentní. Nedošlo k žádné debatě, skončilo to 45/55,