Výukové metody v práci učitele odborného výcviku

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra didaktických technologií Výukové metody v práci učitele odborného výcviku Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Pavel Pecina, Ph.D. Vypracovala: Jana Kvapilová Brno 2009

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... podpis V Brně dne

3 Poděkování Děkuji vedoucímu práce Mgr. Pavlu Pecinovi, PhD. za účinnou metodickou, pedagogickou odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce..... podpis

4 OBSAH ÚVOD VYUČOVACÍ (VÝUKOVÉ) METODY V PRÁCI UČITELE ODBORNÉHO VÝCVIKU A UČITELE ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ Pojem vyučovací metoda Význam volby vyučovacích (výukových) metod v práci učitele Činitelé ovlivňující volbu metod v odborném výcviku Funkce vyučovacích (výukových) metod Vztah vyučovacích (výukových) metod a didaktických principů Potřeby žáka KLASIFIKACE VYUČOVACÍCH (VÝUKOVÝCH) METOD Přehled klasifikace vyučovacích metod Metody slovní Metody názorně demonstrační Metody praktické Metody aktivizující (moderní) Metody komplexní ZAVÁDĚNÍ A REALIZACE METOD V ODBORNÉM VZDĚLÁVÁNÍ Příprava učitele na vyučování Návaznost vyučovacích metod a klima školy SPECIFIKA VYUČOVACÍCH (VÝUKOVÝCH) METOD NA ODĚVNÍCH ŠKOLÁCH Charakteristika učebního oboru Krejčí, krejčová H/ Vyučovací metody v odborných předmětech na oděvní škole Přehled střihové konstrukce VÝUKA ODBORNÉHO VÝCVIKU NA ODĚVNÍ ŠKOLE Vyučovací metody v odborném výcviku na oděvní škole Plán práce odborného výcviku a místa výuky Způsob výuky a druhy výukových prací ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY

5 ÚVOD Svoji bakalářskou práci jsem si zvolila na téma Výukové metody v práci učitele odborného výcviku. V této práci se snažím pojednat o tom, jak jsou vyučovací metody důležitým prostředkem v komunikaci mezi žákem a učitelem jak odborného výcviku tak i učitelem odborných předmětů. Vyučovací metody představují cílevědomý a promyšlený postup, kterého každý učitel využívá při výchovně vzdělávacím procesu a tím dosahuje výchovně vzdělávacích cílů. Je nezbytné, aby každý učitel dokonale promyslel, kterou vyučovací metodu při vyučování zvolí a také musí zvážit to, zda je volená metoda v souladu se zákonitostmi výchovně vzdělávacího procesu. Absolvovala jsem oděvní školu a tento obor mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla věnovat studiu tak, že bych své získané vědomosti a dovednosti z oděvnictví v budoucnu mohla předávat svým budoucím žákům jako učitelka odborného výcviku. Proto se v první kapitole věnuji problematice jak správně volit a používat vyučovací metody, v druhé kapitole je uvedena klasifikace vyučovacích metod a třetí kapitola je věnována zavádění a realizaci vyučovacích metod v odborném vzdělávání. Jelikož pracuji v oblasti oděvnictví, tak ve čtvrté kapitole popisuji specifické metody výuky na oděvní škole. Jaké se používají vyučovací metody v odborných předmětech a jak je možné s nimi ve výuce pracovat. V páté kapitole se zaměřím na řešenou problematiku a pokusím se popsat jak je možné využívat vyučovacích metod v odborném výcviku. Také vymezím jak odborný výcvik na oděvní škole probíhá, jaké jsou způsoby výuky a druhy výukových prací. Cílem práce je také aplikovat vyučovací metody do výuky na oděvních školách. Bakalářská práce může posloužit jako učební materiál pro budoucí pedagogy a zájemce o toto odvětví

6 1 VYUČOVACÍ (VÝUKOVÉ) METODY V PRÁCI UČITELE ODBORNÉHO VÝCVIKU A UČITELE ODBORNÝCH PŘEDMĚTŮ Vyučovací metody patří k nejvýznamnějším faktorům celého výchovně vzdělávacího procesu a slouží všem učitelům v jejich pedagogické činnosti. 1.1 Pojem vyučovací metoda Vyučovací metoda se řadí do nemateriálních didaktických prostředků. Metoda (z řeckého methodos) znamená cestu nebo postup. Představuje cílevědomý a promyšlený postup, kterého učitel využívá, při každodenní výuce žáků, se záměrem dosáhnout určeného výchovně vzdělávacího cíle. Vyučovací metody používané v odborném výcviku jsou druhem specifických činností, kdy za jejich pomoci učitel odborného výcviku dosahuje správného řízení výchovně vzdělávacího procesu a také dosahuje vytyčených výchovně vzdělávacích cílů. Vyučovací metoda lze také definovat jako souhrn postupů se správným a rozumným využitím materiálních prostředků. Metody odborného výcviku lze považovat za systém cílevědomého jednání učitele odborného výcviku, který těmito způsoby řídí a organizuje praktickou činnost žáků [1]. Vyučovací metody, které se používají ve výuce odborných předmětů je možno chápat ze dvou hledisek: Formy V průběhu vyučování jsou vyučovací metody formou, ve které se podává obsah vzdělání a výchovy [4]. Prostředky Vyučovací metody také slouží jako prostředek v práci učitele se žáky za účelem dosažení výchovně vzdělávacího cíle [4]

7 1.2 Význam volby vyučovacích (výukových) metod v práci učitele Volba vyučovacích metod je velice důležitou součástí celého výchovně vzdělávacího procesu. Učitel musí vždy volit promyšlenou a dokonale zvládnutou metodu, bez správně volené metody nemůže učitel odborných předmětů tak i učitel odborného výcviku splnit výchovně vzdělávací cíl. Proto této problematice musí každý učitel věnovat velkou pozornost a dostatečnou přípravu, musí také dodržovat zákonitosti výchovně vzdělávacího procesu [1]. Vyučovacích metod je mnoho, avšak vždy záleží na učiteli, aby volil tu nejvhodnější, která bude respektovat možnosti a schopnosti žáků. Nejlepším měřítkem pro získání poznatků o tom, zda byla správně volená metoda, jsou výsledky, kterých žáci během vyučování dosahují. Je také důležité, aby žáci nepřijímali jen hotové vědomosti, ale raději pracovali samostatně a používali své, již osvojené vědomosti. 1.3 Činitelé ovlivňující volbu metod v odborném výcviku Činitelů, které ovlivňují volbu metod v odborném výcviku je velké množství, avšak jsem zastáncem toho, že správná volba vyučovacích metod zaleží především na schopnostech učitele, jeho důsledné přípravě na vyučování a podmínkách, které jsou mu poskytnuty. Volba vyučovacích metod v odborném výcviku a náležitý chod celého vyučovacího procesu je dále ovlivněn těmito činiteli: Výchovně vzdělávací cíl a jednotlivé části vyučovacího dne Výchovně vzdělávací cíle jsou stanovovány především podle typu střední školy a jejich obecných cílů a také na základě charakteristiky studijního nebo učebního oboru. Dále je také nezbytné při stanovování výchovně vzdělávacího cíle znát profil absolventa a učební osnovy daného oboru. Vyučovací den představuje základní vyučovací jednotku v odborném výcviku, vyučovací hodina v odborném výcviku trvá 60 minut. V odborném výcviku je vyučovací den rozdělen na tři části [1]: - 7 -

8 Úvodní část Zahájení a vytyčení cíle vyučovacího dne, úvodní instruktáž. Pracovní část Nácvik pracovní činnosti, průběžná kontrola, instruktáž a hodnocení. Závěrečná část Zhodnocení výsledků pracovní činnosti žáků, kontrola jejich práce a ukončení vyučovacího dne. Obsah učiva a dosažení výchovně vzdělávacího cíle Volba vyučovacích metod je zde ovlivněna podle toho, zda jde o celkové obeznámení se s náplní zvoleného studijního či učebního oboru nebo s jeho praktickou stránkou (učení se technologickým postupům, dodržování bezpečnosti a hygieny práce na pracovišti, apod.) [1]. Volba vyučovacích metod je také ovlivněna tím, jaký bude stanoven výchovně vzdělávací cíl a forma výuky. Zda se vyučování bude odehrávat na základě intelektuální nebo manuální činnosti (učení se novým vědomostem, nácvik dovedností, zkoušení, hodnocení, apod.). Vymezený čas na zvládnutí učiva Při volbě vyučovacích metod vždy záleží kolik času na osvojení učiva bude žákům poskytnuto. Zda má učitel k dispozici dostatek času na splnění učebních osnov může volit takové vyučovací metody, kdy žáci pracují samostatně, výuka je o to účinnější. Většinou se však učitelé potýkají s nedostatkem času, proto musí volit takové vyučovací metody, které jsou zaměřeny především na samotný výklad učitele. Mám na mysli především metody slovní a to vyprávění, vysvětlování, přednášky nebo stručné rozhovory se žáky [4]. Zařízení a vybavení dílen ve škole Podle toho na jaké úrovni se pohybuje vybavení školy, volí učitel odborného výcviku vhodné vyučovací metody. Velmi záleží na tom, jaké vybavení a zařízení na - 8 -

9 dílnách má učitel odborného výcviku k dispozici, zda jsou tyto prostory vybaveny moderní výrobní technikou, vhodnými vyučovacími prostředky a také názornými pomůckami [1]. Velkou roli ve volbě vyučovacích metod také hraje to, zda jsou žáci v kontaktu s provozní praxí, tedy zda se jejich výuka koná již v pravém pracovním provozu. Podle uvedených kriterií musí učitel odborného výcviku dobře zvážit jaké vyučovací metody může a nemůže zvolit. Osobnost učitele odborného výcviku Hlavním úkolem učitele odborného výcviku je vzdělávat a vychovávat žáky k tomu, aby byly schopni dokonale využívat svých vědomostí a dovedností v praxi a dále pak v kvalifikovaném odborném povolání [1]. Učitel odborného výcviku musí vždy kvalitně a důmyslně zvážit, jakou volí vyučovací metodu, aby za jakýchkoliv podmínek dodržel pravidla vyučovacího procesu a výuka žáků probíhala efektivně. Opravdu zkušený učitel odborného výcviku si musí umět poradit a volit vždy takovou vyučovací metodu, která bude odpovídat vzniklé situaci. Dispozice žáků Při volbě vyučovacích metod je nezbytné, aby učitel odborného výcviku dobře zhodnotil a zvážil jaké mají žáci vědomosti a schopnosti k osvojování dané činnosti. Zda jsou všichni na stejné úrovni nebo jestli se vyskytují mezi schopnostmi žáků velké rozdíly. Také jestli jsou žáci schopni pracovat samostatně a dodržovat pracovní kázeň i bezpečnost práce [1]. Na základě těchto kriterií by se volba vyučovacích metod a obtížnost učiva měla odvíjet a učitel by se měl jimi řídit

10 1.4 Funkce vyučovacích (výukových) metod Každý učitel vybírá vyučovací metody tak, aby dodržoval veškerá pravidla výchovně vzdělávacího procesu a také, aby zároveň plnil následující funkce: Formativní funkce Formuluje osobnost žáka. Výchovná funkce Spravedlivé hodnocení učitele utužuje dobré vztahy mezi celým kolektivem. Informativní funkce Sděluje a předává informace žákům. Motivační funkce Úspěchy ve vzdělávání a kladný vztah učitele k žákům povzbuzuje žáky k dalšímu učení. Spojení teorie s praxí Schopnost využít získané vědomosti a dovednosti z teorie v odborném výcviku, v praxi. Hygienická funkce Dodržování bezpečnosti a hygieny práce ve vyučování. Sociální funkce Dosažené výsledky učení nesou společenskou hodnotu. Funkce zpětné vazby Pro učitele tato funkce představuje jak byly jím volené metody účinné a na základě těchto poznatků učitel volí další vyučovací postup

11 Pro žáky tato funkce slouží k tomu, aby si uvědomili do jaké míry zvládly učivo a popřípadě odstranily zjištěné nedostatky, informuje žáky o vývoji jejich učení. 1.5 Vztah vyučovacích (výukových) metod a didaktických principů Didaktické principy jsou obecné požadavky, které v souladu se stanovenými výchovně vzdělávacími cíli a ve spojení se základními pravidly výchovně vzdělávacího procesu, tvoří charakter vyučování. Používání vyučovacích metod ve výchovně vzdělávacím procesu se vzájemně prolíná s dodržováním didaktických principů a tak slouží k efektivnímu a smysluplnému vyučování. Princip soustavnosti Tento princip představuje požadavek, aby bylo vyčleněno podstatné a potřebné učivo daného oboru a uspořádáno do ověřeného systému, který bude logicky navazovat. Obsah učiva v teoretickém vyučování musí být uspořádán tak, aby navazoval na praktické vyučování [4]. Princip názornosti Patří mezi nejdůležitější zásady výchovně vzdělávacího procesu, především v odborném výcviku. Žáci si za pomocí vyučovacích prostředků a názorných pomůcek lépe vytvářejí představy o provedení dané činnosti [4]. Učitel odborného výcviku vždy žákům názorně předvede jak danou činnost provést a žáci přesně opakují. Princip uvědomělosti a aktivity Uvědomělost představuje požadavek na to, aby žáci porozuměli a viděli smysl v probíraném učivu či v osvojovaném pracovním úkonu. Aktivní osvojování vědomostí a dovedností znamená především samostatnou činnost a píli žáka [4]. Učitel musí žáky samozřejmě vést k tomu, aby prakticky využívali své vědomosti a dovednosti

12 Princip přiměřenosti a emocionálnosti Učitel musí brát ohled na dispozice a schopnosti žáků a podle toho volit rychlost a složitost výchovně vzdělávacího procesu [4]. Učitel by měl být schopen navodit ve výchovně vzdělávacím procesu dobrou náladu a tvůrčí atmosféru. Princip trvalosti Jde o požadavek, aby žáci osvojené vědomosti a dovednosti byli schopni správně použít za jakékoliv situace. Pro trvalé a kvalitní osvojení vědomostí a dovedností musí žáci soustavně dané učivo nebo činnost procvičovat a opakovat [4]. Princip spojení teorie s praxí Jedná se o velice důležitý a nezbytný princip, učivo v teoretickém vyučování musí být vždy stanoveno a uspořádáno tak, aby navazovalo s výukou v odborném výcviku. Žáci musí být učitelem vedeni k tomu, aby získané vědomosti a dovednosti v teoretickém vyučování byli schopni plnohodnotně použít v praktickém vyučování. Princip zpětné vazby Jedná se o neustálou výměnu informací mezi učitelem a žákem zda postupují správně a efektivně. Učitel musí volit takové vyučovací metody a prostředky, které mu umožní získat informace o vědomostech žáků a tím efektivně využívat prvky zpětné vazby [4]. Princip celkového rozvoje osobnosti žáka Jde o rozvoj tří základních složek osobnosti žáka, jsou to složky poznávací, postojová, psychomotorická [4]

13 1.6 Potřeby žáka Když se žák učí jakékoliv intelektuální nebo praktické dovednosti, má vždy určité potřeby, které musí učitel respektovat. Mezi potřeby žáka patří vysvětlení, ukázka, činnost, oprava a kontrola, vybavovací pomůcky, aktivní opakování, testování a otázky. Tyto potřeby se dají snáze zapamatovat pomocí mnemotechnické pomůcky VYUČOVAT? [7]. VY Vysvětlení: Žáci potřebují vědět a mít řádně vysvětlené, proč a za jakým účelem se daná dovednost nebo činnost provádí, tak jak jim učitel říká. Také je učitel musí seznámit s veškerými informacemi, které jsou s danou činností spjaty. U Ukázka: Žáci musí zjistit co se od nich očekává a jak mají danou činnost vykonat. Musí být učitelem poučeni a seznámeni o všech podrobnostech činnosti. Tyto činnosti si žáci nejlépe osvojí za pomocí praktické ukázky, učitel předvede danou činnost. Č Činnost: Žáci musí být vedeni k používání osvojených dovedností, tím si je procvičují a upevňují. O Oprava a kontrola: Učitel musí kontrolovat a opravovat praktické i teoretické procvičování vědomostí a dovedností žáků. I sami žáci by měli být schopni uvědomit si, zda udělali chybu a popřípadě ji opravit. V Vybavovací pomůcky: Žáci potřebují mít poznámky, které jim později osvojenou látku, činnost či věc připomenou. A Aktivní opakování: Opakování a procvičování probraného učiva nebo činnosti je nutné, pokud učitel chce, aby žáci toto učivo nebo činnost nezapomněli. T Testování: Učitel musí vyzkoušet a písemně ověřit do jaké míry si dané vědomosti a dovednosti žáci osvojili. Získané výsledky slouží učiteli i žákům k jejich dalším postupům.? Otázky: Žákům by měl být vždy umožněn prostor pro položení otázek a vyjasnění si případných nejasností [7]

14 2 KLASIFIKACE VYUČOVACÍCH (VÝUKOVÝCH) METOD 2.1 Přehled klasifikace vyučovacích metod Jednotlivé vyučovací metody se vzájemně prolínají, dají se různě kombinovat a vždy záleží na schopnostech a podmínkách učitele, jestli si s nimi dokáže náležitě poradit a efektivně pracovat.. Podle J. Maňáka a V. Švece [5] je klasifikace vyučovacích (výukových) metod následující: KLASICKÉ VÝUKOVÉ METODY Metody slovní Vyprávění a vysvětlování Přednáška Práce s textem Rozhovor Metody názorně-demonstrační Předvádění a pozorování Práce s obrazem Instruktáž Metody dovednostně-praktické Napodobování Manipulování, laborování a experimentální Vytváření dovedností Produkční metody AKTIVIZUJÍCÍ METODY Metody diskusní Metody heuristické, řešení problémů Metody situační Metody inscenační Didaktické hry

15 KOMPLEXNÍ VÝUKOVÉ METODY Frontální výuka Skupinová a kooperativní výuka Partnerská výuka Individuální a individualizovaná výuka, samostatná práce žáků Kritické myšlení Brainstorming Projektová výuka Výuka dramatem Otevřené učení Učení v životních situacích Televizní výuka Výuka podporovaná počítačem Sugestopedie a superlearning Hypnopedie 2.2 Metody slovní Při používání slovních metod je využíváno mluvené a psané slovo, které ostatní vyučovací metody také doplňuje. Jde o nejdůležitější vyučovací metody, učitel zde využívá především výkladu o daném učivu a sděluje žákům potřebné informace. Metody monologické Vyprávění Učitel pomocí této metody předkládá žákům učivo na základě určitého děje, vyprávění lze využít i jako doplňující při použití jiných vyučovacích metod, např. při pozorování. Tato metoda je nejvíce oblíbená v předmětech jako jsou literatura nebo dějepis [4]

16 Vysvětlování Jde o podrobnější a hlubší proniknutí do podstaty učiva, učitel žákům vysvětluje a objasňuje smysl probíraného učiva, snaží se, aby žáci pochopili podstatu a souvislosti daného učiva.učitel vysvětluje různé poučky, pravidla, pojmy a vede žáky k tomu, aby se aktivně zapojili, jde o interakci mezi žáky a učitelem [4]. Přednáška Za pomocí této metody, učitel žákům sděluje informace v delším souvislém projevu, který je logicky uspořádán, obsahuje rozbor faktů. U přednášky jde především o projev učitele a spolupráce s žáky je zde omezena. Metody dialogické Rozhovor Rozhovoru se vždy účastní nejméně dva aktéři, jde tedy o aktivní spolupráci mezi žáky a učitelem. Při použití metody rozhovoru jde vždy o promyšlené a plynulé kladení otázek a odpovědí mezi učitelem a žáky [4]. Rozhovor je složitá vyučovací metoda a vyžaduje, aby jí učitel věnoval pečlivou a dostatečnou přípravu a také dodržel všechny její požadavky. Učitel má žákům klást krátké a srozumitelné otázky a vyžadovat od žáků přesné a promyšlené odpovědi. Diskuse U této metody se vždy jedná o skupinové řešení daného problému a na výsledku se podílejí všichni žáci, je důležité, aby se zapojili a vyjadřovali všichni žáci. Tato metoda vyžaduje rozumovou vyspělost žáků a proto se využívá ve vyšších ročnících [4]. Ve slovních vyučovacích metodách se používají metody i s psaným slovem a to, metody písemných prací a práce s textem, jde o orientaci a použití textu z učebnic a knih

17 2.3 Metody názorně demonstrační Tyto vyučovací metody se používají zejména v odborném výcviku a zároveň patří k nejoblíbenějším metodám u žáků, je pro ně velice přínosné, když danou činnost nebo věc vidí na vlastní oči. Názorně demonstrační metody většinou bývají doplněny mluveným slovem a odborným výkladem. Předvádění U této metody převažuje aktivita učitele, předvádí žákům za pomoci didaktických pomůcek či zařízení danou činnost nebo demonstruje na názorných pomůckách [4]. Pozorování Tuto metodu lze označit jako účelné a cílevědomé vnímání žáků dané věci nebo činnosti, žáci si pozorováním osvojují a upevňují vědomosti a dovednosti. Učitel vždy musí pozorování důkladně promyslet a systematicky naplánovat [4]. Instruktáž Pomocí instruktáže učitel odborných předmětů teoreticky vysvětluje žákům jak určitou činnost provést a učitel odborného výcviku žákům provedení dané činnosti prakticky předvede. Je to nejpoužívanější a nejúčinnější metoda v odborném výcviku

18 2.4 Metody praktické Praktické metody vyžadují zvýšenou aktivitu žáků, schopnost žáků pracovat samostatně a odpovědně. Samostatná praktická činnost v žácích utváří ucelenější poznatky a trvale osvojené vědomosti a dovednosti, také je motivuje k další vzdělávací činnosti. Tyto metody jsou velice důležité pro celkový rozvoj žáka [4]. Cvičení praktických a pohybových dovedností Laboratorní a experimentální pokusy Výtvarné a další práce 2.5 Metody aktivizující (moderní) Charakteristickým znakem aktivizujících metod je to, že je žákům umožněna aktivní účast na výchovně vzdělávacím procesu. Cílem aktivizujících metod je podněcování žáků k aktivnímu chování a cílevědomému vzdělávání. Tyto metody jsou především zaměřeny na samostatnou činnost s vnějším projevem, rozvíjí u žáků schopnost formulovat jejich myšlenky a lépe se vyjadřovat. Také u žáků podporují rozvoj dalších intelektuálních schopností a dovedností [2]. Aktivizace žáků představuje intenzivnější rozvinutí jejich konání a samotné činnosti. Pokud chce učitel dosáhnou aktivity u žáků, musí je především motivovat, probudit v nich zájem o danou činnost. Metody diskusní Pro diskusní metodu je typická diskuse mezi učitelem a žáky a také společné diskutování mezi žáky. Při použití této metody jde zejména o kolektivní posuzování nebo řešení určitého problému, který je účastníkům diskuse známý [2]. Je třeba zdůraznit, že diskuze je konverzace mezi dvěma nebo více osobami a nikoliv monolog. Ideální je, když se do diskuze zapojí všichni zúčastnění, o to je tato metoda efektivnější, pro některé účastníky může být přínosem jen samotné naslouchání. Dobrá diskuse má být jasně zaměřena jedním směrem na dané téma a s cílem dojít k řešení daného tématu [5]

19 Metody simulační Pro simulační metodu je charakteristické, že skutečné pracovní prostředí, pracovní prostředky či pomůcky jsou imitovány a nahrazeny imitačními prvky. Pokud učitel volí při výuce v odborném výcviku tuto metodu používá k tomu specifických technických prostředků např. trenažery, simulátory nebo využívá simulované prostředí tedy cvičné pracoviště [1]. Využití této metody se vztahuje na širší vymezení problémů, reálné situace ze života, které představují specifické jevy a vypořádání se s nimi, reakce a rozhodování v dané situaci. Metody problémové Problémové učení představuje řešení konkrétního praktického problému, na kterém se žáci mají naučit najít vlastní způsob řešení daného problému a potom porovnávat s doporučeným řešením [2]. V odborném výcviku tato metoda vede žáky k tvořivému řešení různorodých problémových situací a zvyšuje tak aktivitu žáků. Prostřednictvím této metody se učitel snaží získat žáky pro odpovědnou učební činnost pomocí různých technik např. kladení problémových otázek, které mají podporovat hledání, objevování, zvědavost, seznamování se s různými případy a situacemi [5]. J. Maňák a V. Švec [5] uvádí tyto fáze řešení problému: 1) Identifikace problému, tj. jeho postižení, nalezení a vymezení. 2) Analýza problémové situace, proniknutí do struktury problému, odlišení známých a potřebných, dosud neznámých informací. 3) Vytváření hypotéz, domněnek, návrhy řešení. 4) Verifikace hypotéz, vlastní řešení problému. 5) Návrat k dřívějším fázím při neúspěchu řešení. Metody inscenační U této metody se řešený problém mění v tzv. scénu a žák hraje roli v určité situaci. Učitel žákovi vysvětlí podmínky a cíl inscenovaného

20 problému, žák se tímto způsobem vžívá do konkrétní situace a učí se jak daný problém správně řešit, jak jednat a reagovat [2]. Podstatou inscenační metody je inscenace nějaké události, v níž je kombinováno hraní rolí a řešení problému. Je k tomu možné využít předvádění určitých lidských typů nebo zobrazení reálných životních situací [5]. Podle J. Maňáka a V. Švece [5] má inscenační metoda tyto fáze: 1) Příprava inscenace. Zahrnuje stanovení cíle, konkretizaci obsahu, časový plán, rozdělení rolí a vytyčení postupu. 2) Realizace inscenace. Obtížným úkolem se někdy může stát získání účastníků ke spolupráci při obsazování konkrétních rolí. V této fázi dostávají jednotliví účastníci pokyny ke zpodobení dané postavy, ovšem diferencovaně a taktně. Při nácviku inscenace se tolerují rozmanité kombinace provedení, počítá se s improvizováním. 3) Hodnocení inscenace. Hodnocení se koná pokud možno bezprostředně po jejím ukončení. Je důležité, aby hodnocení výkonu bylo provedeno citlivě a v pozitivním duchu. Hodnocení může probíhat jako diskuse ve skupinách, pomocí připravených otázek, na základě záznamu inscenace nebo individuálně s každým účastníkem. Metody didaktických her Pokud učitel využívá této metody, jde především o napodobení určité složité činnosti, např. řízení a činnost podniku, musí mít tuto metodu dokonale promyšlenou a zvládnutou [2]. V současné době se na školách ve velké míře zavádí výuka předmětu fiktivní firmy, tato výuka by se tedy dala nazvat metodou didaktické hry, má ale svá určitá specifika. J. Maňák a V. Švec [5] uvádí tuto metodickou přípravu k začlenění didaktických her do výuky: 1) Vytyčení cílů hry (kognitivních, sociálních, emocionálních, ujasnění důvodů pro volbu konkrétní hry)

21 2) Diagnóza připravenosti žáků (potřebné vědomosti, dovednosti, zkušenosti, přiměřená náročnost hry). 3) Ujasnění pravidel hry (pravidla musí být žákům vysvětlena a ujasněna, jejich upevnění, event. jejich obměna). 4) Vymezení úlohy vedoucího hry (řízení, hodnocení, svěření této funkce žákům je možné, až získají zkušenosti). 5) Stanovení způsobu hodnocení (diskuse, otázky subjektivity). 6) Zajištění vhodného místa (uspořádání místnosti, úprava terénu). 7) Příprava pomůcek, materiálu, rekvizit (možnosti improvizace, vlastní výroba). 8) Určení časového limitu hry (rozvrh průběhu hry, časové možnosti účastníků). 9) Promyšlení případných variant (možné změny, iniciativa žáků, rušivé zásahy). 2.6 Metody komplexní Tyto vyučovací metody rozšiřují prostor vyučovacích metod a organizační formy výchovně vzdělávacího procesu a také didaktických prostředků. Komplexní metody se zajímají o celkové cíle výchovy a vzdělávání. J. Maňák a V. Švec [5] uvádí, že komplexní metody představují složité metodické útvary, které přepokládají různou, ale vždy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému, jako jsou metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky nebo životní situace, jejichž účinnost a životnost potvrdila praxe. Tyto metody nebudou v práci dále podrobněji rozvedeny, jelikož se jedná o příliš rozsáhlou problematiku

22 3 ZAVÁDĚNÍ A REALIZACE METOD V ODBORNÉM VZDĚLÁVÁNÍ Učitel se v rámci realizace a zavádění metod ve výchovně vzdělávacím procesu musí věnovat především přípravám na vyučování. Přípravu na vyučování by měl důkladně promyslet na začátku školního roku a stanovit si celoroční plán výuky. Největší pozornost učitele by se však měla zaměřit na průběžnou přípravu na vyučovací hodiny a vyučovací dny v odborném výcviku. Přípravou na vyučování mám na mysli především zpracování všech poznatků a možností jak žákům předat požadované učivo. Základním požadavkem je stanovení a následné splnění výchovně vzdělávacích cílů. Velice důležitým a složitým prvkem je vhodný a správný výběr vyučovacích metod, tato činnost musí být důkladně promyšlená. Při stanovování vyučovacích metod musí brát učitel ohled na charakter a obsah učiva, vybavení školy, dispozice žáků a také na podmínky, které stanovuje daná škola. Faktory, které se na zavádění a realizaci vyučovacích metod v odborném vzdělávání podílí a určují celý výchovně vzdělávací proces jsou následující. 3.1 Příprava učitele na vyučování Příprava učitele na výuku je jeho povinností. Je třeba aby byl schopen správně reagovat na různé problémové situace a podmínky výchovně vzdělávací práce. Musí se za každé situace umět přizpůsobit a připravit se na vyučování tak, aby bylo vždy efektivní. Příprava učitele na vyučování zahrnuje volbu vyučovacích metod, dodržování didaktických zásad, stanovení správné organizační formy, ohled na mezipředmětové vztahy a návaznost s odborným výcvikem. Přípravy učitelů odborných předmětů i učitelů odborného výcviku mohou mít různé formy: - krátkodobá a dlouhodobá - písemná - jednoduchá, obsažnější, podrobná - příprava na hodnocení

23 Stanovení výchovně vzdělávacích cílů Patří do přípravy učitele na vyučování a určují celý výchovně vzdělávací proces. Učitel musí znát charakter studijního oboru, profil absolventa a také dispozice žáků, aby mohl stanovit takové cíle, které budou dosažitelné. Volba vyučovacích metod a jejich realizace Volba vyučovacích metod je již podrobně popsána v podkapitole 1.2 a 1.3. Volba vyučovacích metod je nepostradatelnou součástí přípravy učitele na vyučování, avšak volba metody je prvním krokem. Následuje samotná realizace vybraných vyučovacích metod, je třeba aby učitel používal jen takové metody, které má ověřené, dokonale zvládnuté a upravené podle poskytnutých podmínek. Pomocníkem jsou učiteli výsledky, kterých žáci dosahují, podle nich může zvážit zda je metoda účinná. Dodržování didaktických zásad Pokud chce učitel dosáhnout účinného výchovně vzdělávacího procesu měl by respektovat a dodržovat didaktické zásady. 3.2 Návaznost vyučovacích metod a klima školy Klima školy a volba vyučovacích metod je také z velké části ovlivněna podle toho jaké zaměření škola poskytuje. Pokud se jedná o školu, která výuku směřuje na všeobecné vzdělání (např. gymnázia) jsou zde použity vyučovací metody, které jsou zaměřeny na teorii. Můžeme sem zařadit metody slovní, zejména vysvětlování, vyprávění, přednášky, diskuse, rozhovory. Mohou se také využít metody aktivizující nebo metody ve formě exkurzí apod. Školy, které poskytují odborné vzdělání se zaměřením na praktickou činnost (např. oděvní školy) budou především využívat vyučovací metody praktické, názorně demonstrační a to instruktáž, předvádění, pozorování a také využití metod aktivizujících. Velká část výuky se na těchto školách odehrává v odborném výcviku, zde jsou využívány zejména metody názorně demonstrační

24 Vyučovací metody se vzájemně prolínají a především záleží na schopnostech a podmínkách dané školy jak s nimi dokáží pracovat, aby dosáhly vytyčených výchovně vzdělávacích cílů a efektivního výchovně vzdělávacího procesu. Dobré klima ve školách ovlivňuje především prostředí na které, se dá pohlížet ze dvou hledisek: Fyzikální prostředí Vzhled a uspořádání školy a vybavení školy, pořádek a čistota ve škole. Velice záleží na tom v jakém materiálním a estetickém stavu se škola nachází, protože v ní žáci i učitele žijí část svého života. Žáci se určitě budou raději a lépe učit v pěkné a vybavené škole a učiteli se bude lépe žákům zprostředkovávat učivo [10]. Psychologické prostředí Vzájemná spolupráce a respekt mezi žáky a učitelem, vzájemná podpora a pomoc mezi žáky i učitelem. Uskutečňování společných zájmů a dobré vztahy mezi všemi pedagogickými pracovníky a personálem školy. Také záleží osobnost učitele [10]. Učitel má řídící a organizátorskou funkci a usměrňuje celý výchovně vzdělávací proces. Je proto nezbytné, aby dokázal ve škole a především ve třídě vytvořit takovou atmosféru, ve které se budou všichni žáci cítit dobře a respektovat se navzájem

25 4 SPECIFIKA VYUČOVACÍCH (VÝUKOVÝCH) METOD NA ODĚVNÍCH ŠKOLÁCH Výchovně vzdělávací proces na oděvních školách je především založen na výuce odborného výcviku, protože výchovně vzdělávacím cílem, je naučit žáky prakticky využívat vědomosti a dovednosti, které si během studia osvojí. Aby žáci dosahovali co nejlepších výsledků, musí být zajištěna dokonalá koordinace mezi výukou odborných předmětů a odborného výcviku. 4.1 Charakteristika učebního oboru Krejčí, krejčová H/001 Studium je určeno pro žáky a uchazeče, kteří splnili povinnou školní docházku. Pro přijetí je nutné lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti pro daný obor vzdělání. Výuka žáků probíhá vždy jeden týden v teoretické výuce a jeden týden v odborném výcviku v rozsahu stanoveném učebním plánem. Výuka teorie a praxe je provázána a vzájemně konzultována vyučujícími, je tedy zajištěna dokonalá koordinace. Jde o tříletý obor, který je zaměřen na získání znalostí a dovedností potřebných pro kusovou i sériovou výrobu oděvů. Žáci si během studia prohlubují znalosti a dovednosti ve všeobecně vzdělávacích předmětech, pracují na počítači, učí se cizímu jazyku, ekonomice. V odborných předmětech oděvní materiály, oděvní stroje a zařízení, konstrukce oděvů, oděvní technologie získávají odborné vědomosti, které pak aplikují v odborném výcviku. Učí se zhotovovat dámské i pánské oděvy (kalhoty, saka, vesty, pláště, sukně, šaty) a konstruovat střihy těchto oděvních výrobků. Učí se zhotovovat výrobky z různých textilních materiálů. Orientují se ve výrobních postupech a dovedou posoudit vlastnosti materiálů vhodných pro výrobu oděvů. Absolventi najdou uplatnění v individuální a průmyslové výrobě oděvních výrobků. Při výkonu povolání se uplatní ve velkých, středních i malých firmách. Po získání nezbytné praxe jsou absolventi připraveni uplatnit se jako podnikatelé v malých firmách a živnostech

26 Absolventi po úspěšném vykonání závěrečné zkoušky dosáhnou středního vzdělání s výučním listem. Po absolvování závěrečných zkoušek se absolventi mohou ucházet o přijetí ke studiu do nástavbových oborů středního vzdělání s maturitní zkouškou. 4.2 Vyučovací metody v odborných předmětech na oděvní škole Oděvní technologie V tomto vyučovacím předmětu učitel žákům charakterizuje různé typy oděvů, jejich součásti, módní trendy a především popisuje jednotlivé operace a technologické zpracování oděvů. Učitel využívá vyučovací metody jako je vysvětlování, popisování, předvádění. Každý oděv má své specifické vlastnosti, proto je velice prospěšné, když učitel žákům složité technologické operace názorně demonstruje na vzorcích (např. kapsy, rozparky, druhy zapínání apod.). Učitel žáky učí správnému technologickému postupu a jeho dodržování při zhotovování oděvů, podává žákům instruktáž, jak odborně zhotovovat dané oděvy. Konkrétní využití metody samostatné práce žáků v oděvní technologii V posledních ročnících mají žáci za úkol vypracovat tzv. ročníkovou práci, ta obsahuje technologický nákres, popis a technologický postup určitého oděvního výrobku (např. dámské sako s jednořadovým zapínáním, kapsami s patkou a rozparkem na zadním díle). Žáci musí samostatně vypracovat správný technologický postup zhotovení daného saka a podrobně popsat technologický postup odchylek na saku, v tomto případě podrobné vypracování technologického postupu zhotovení kapsy s patkou a rozparku na zadním díle saka. Žáci také mají za úkol vložit vzorek materiálu, který se na dané sako nejlépe hodí. Součástí ročníkové práce může být vypracování cenové kalkulace daného oděvního výrobku, která obsahuje cenu za vrchní materiál, podšívku, knoflíky, nitě a vše potřebné ke zhotovení saka, dále čas vynaložený na práci, energie apod

27 Oděvní materiály V tomto vyučovacím předmětu učitel žákům objasňuje charakteristické vlastnosti oděvních materiálů (látek), jejich použití a zpracování. Žáci se učí jak správně volit a použít oděvní materiál na různé typy oděvů. Učitel zde využívá např. metodu pozorování, kdy žáci za pomocí mikroskopu zkoumají strukturu oděvního materiálu, jednotlivých vláken, vazbu tkaniny. Učitel také žákům předvádí na různých vzorcích materiálů jak se daná oděvní látka chová v jednotlivých procesech oděvní výroby např. při žehlení a vysvětluje jaké má charakteristické znaky a zpracovatelské vlastnosti. Konkrétní využití samostatné práce žáků v předmětu oděvní materiály Učitel zde může využít metody samostatné práce žáků a to např.: při zadání úkolu, kdy má žák pomocí spalovací zkoušky dokázat vymezit charakteristické znaky jednotlivých vláken. Pomocí spalovací zkoušky žáci zjišťují jaké složení má daný materiál. Ze vzorku materiálu si vytáhnou přízi a zapálí ji, pozorují jak příze hoří, snadnost zapálení, zápach při zapálení a jaký zbytek po spálení zůstane. Bavlna - hoří rychle, zapáchá po spáleném papíru a zanechává jemný šedý popel. Vlna - nehoří, ale škvaří se a zapáchá po rohovině. Na konci vlákna zanechává tmavé duté kuličky. Pravé hedvábí - hoří pomalu, při zapálení se lehce škvaří a zapáchá po rohovině. Kreslení a konstrukce střihu Tento vyučovací předmět je pro učitele velice náročný jak na přípravu tak na samotnou realizaci, je proto vhodné mít při výuce tohoto předmětu na starosti menší skupiny žáků, aby výuka probíhala efektivně a bez větších problémů. Učitel musí mít také k dispozici potřebné učební pomůcky (např. kružítko na tabuli, pravítka, křivítka, apod.)

28 Žáci se učí jak správně měřit zákazníkům míry a podle nich zhotovovat střihy, učí se rýsovat střihy jednotlivých oděvů a jejich součástí v menším měřítku 1:5 i ve skutečné velikosti, tvoří tzv. střihové konstrukce. Učitel zde využije vyučovací metodu předvádění při rýsování střihu na tabuli, k tomu žákům popisuje a vysvětluje postup. Jednotlivé střihové konstrukce může žákům, pro jejich lepší představu, také názorně předvést na již zhotovených střihových konstrukcích. Pokud jsou učiteli poskytnuty takové podmínky, může při výuce tohoto předmětu využít i počítače při tvorbě a manipulaci střihových konstrukcí za pomoci určitého počítačového programu. Využití metody samostatné práce žáků v předmětu kreslení a konstrukce Žáci mají v ročníkové práci také za úkol zhotovit střihovou konstrukci daného oděvního výrobku v měřítku 1:5. Žáci při rýsování střihové konstrukce používají své osobní míry. Zhotovenou střihovou konstrukci potom mohou využít v odborném výcviku a daný oděvní výrobek si v praxi zhotovit. Stroje a zařízení v oděvnictví Žáci jsou v tomto vyučovacím předmětu seznámeni se všemi stroji a zařízeními, které se vyskytují v oděvním průmyslu (např. dírkovací stroje, obnitkovací stroje overlocky, fixační lis apod.). Učitel při výuce může velice efektivně využít vyučovací metody ve formě exkurze, kdy žáci navštěvují různá pracoviště oděvní výroby a v rámci možností pozorují jak se na jednotlivých šicích strojích a zařízeních pracuje. Učitel žákům poskytne doplňující informace o daných zařízeních a vysvětlí jak na těchto strojích správně a bezpečně pracovat, výklad může doplnit o videozáznam. Různé části a součástky strojů a zařízení patřících do oděvního průmyslu, učitel žákům zobrazuje a popisuje na různých schématech

29 Konkrétní využití metody samostatné práce v předmětu stroje a zařízení Učitel má možnost v rámci exkurze zadat žákům úkol, že při exkurzi oděvního podniku musí sledovat a zaznamenávat si údaje, které jim učitel stanoví např. zaměření a organizaci podniku, počet pracovníků v daných pracovních úsecích a na základě svých poznámek vypracují stručný projekt. Poté učitel vyčlení vyučovací hodinu, ve které společně s žáky zhodnotí a zkonzultuje závěry k jakým žáci dospěli. Pomocí vyučovací metody samostatných prací žáků, učitel poskytuje žákům prostor pro jejich samostatné myšlení a rozvoj. Jde o velice účinnou vyučovací metodu a výuka je pro žáky zábavnější a efektivnější. Samostatná práce žáků současně slouží jako kontrolní práce a učitel tím získává informace o tom, jak žáci rozumí dané problematice. A následně v odborném výcviku žáci dokazují jak jsou schopni své vědomosti a dovednosti uplatnit a prakticky použít. Všechny tyto odborné předměty na sebe úzce navazují a poskytují žákům potřebné znalosti k tomu, aby byli schopni v posledním ročníku vypracovat ročníkovou práci, která je součástí ukončení studia na oděvní škole

30 4.3 Přehled střihové konstrukce

31 Střihová konstrukce dámského saka

32 Střihová konstrukce detailu: rukávu a límce

33 5 VÝUKA ODBORNÉHO VÝCVIKU NA ODĚVNÍ ŠKOLE Cílem odborného výcviku na oděvní škole je naučit žáky používat získané vědomosti a dovednosti v praxi a vychovat z nich kvalifikované odborníky v tomto oboru. Učitel odborného výcviku má za úkol předat žákům své znalosti, rozvinout v nich jejich tvořivé schopnosti a především musí žáky motivovat k vykonávání tohoto řemesla. Odborný výcvik probíhá většinou tak, že učitel odborného výcviku má na starosti menší skupinu žáků, aby se jim mohl plně věnovat a výuka probíhala efektivně. Učitel odborného výcviku postupuje v odborném výcviku podle tématických plánů (uvedeno v přílohách), které si sám zpracovává na základě učebního plánu a učebních osnov. Nyní se ve školách nově zavádějí školní vzdělávací programy, které vychází z rámcových vzdělávacích programů. Součástí školního vzdělávacího programu jsou učební osnovy, které se stanovují pro jednotlivé vyučovací předměty a pro odborný výcvik. Při návrhu učebních osnov se nejprve musí stanovit co se mají žáci naučit, jaké vědomosti a dovednosti si mají osvojit a jaké schopnosti se mají u žáků rozvíjet. Podle těchto kritérií se stanovují výsledky, jakých mají žáci dosahovat a také je určen obsah učiva. Všechny všeobecně vzdělávací předměty, odborné předměty a odborný výcvik jsou v úzké návaznosti a proto je třeba, aby se na vypracování učebních osnov podíleli všichni učitelé a byla tak zaručená dokonalá koordinace. Obsah učebních osnov je složen z pojetí vyučovacího předmětu, rozpisu učiva a výsledků vzdělávání a kompetencí. Pojetí vyučovacího předmětu obsahuje obecné cíle vyučovacího předmětu, charakteristiku učiva, pojetí výuky (představuje metody a formy výuky, tedy i odborný výcvik), hodnocení výsledků žáků, přínos vyučovacího předmětu k rozvoji kompetencí. Rozpis učiva obsahuje stanovené výsledky vzdělávání a obsah učiva v podobě již známých tématických celků, jejich nová podoba je v podstatě stejná jako tématické celky, které již známe. Nejsou v nich uvedeny měsíce, u kterých byly přesně stanovené tématické celky (obsahy), které se měli v daný měsíc zvládnout

34 Nově se v rozpisu učiva uvádí výsledky a kompetence, kterých mají žáci dosáhnout. V rozpisu učiva, stejně jako v tématických celcích se uvádí počet hodin na zvládnutí daného tématického celku (obsahu). 5.1 Vyučovací metody v odborném výcviku na oděvní škole Názorně demonstrační metody Názorně demonstračních metod se využívá především ve výuce odborných předmětů, protože učitel žákům nemůže ukázat přímo na šicím stroji jak danou technologickou operaci provést a tak pro názornost demonstruje jednotlivé technologické operace na vzorcích (např. rozešité kapsy, rozparky, rukávy), které doplní o výklad. Mezi názorně demonstrační metody bezesporu patří instruktáž. Instruktáž Při instruktáži učitel odborného výcviku postupuje následně, vždy si žáky zavolá ke svému šicímu stroji a předvede jim danou technologickou operaci (např. rozparek na sukni). Žáci pak na svých šicích strojích opakují danou technologickou operaci, pokud se jim nedaří, učitel jim poradí, případně znovu operaci předvede. Tímto způsobem učitel s žáky postupuje až do zhotovení celého oděvního výrobku. Konkrétní příklad instruktáže, zhotovení dámské sukně s rozparkem: Stručný soupis technologických operací: 1) Jednotlivé díly sukně máme již nastříhané a připravené k samotnému zhotovení. 2) Žáci zhotovují přední díl sukně, dle pokynů učitele. Obnitkují boční okraje sukně na speciálním šicím stroji (overlocku). Sestehují záševky, umístění a velikost záševků je dána střihovou konstrukcí, dle postavy zákazníka. Odšijí záševky, učitel předvede, jak správně záševky odšít. Šije se od pasového okraje do délky záševku na začátku a konci s uzašitím, u slabých materiálu zauzlovat. Vypárat pomocné stehy (stehování), přežehlit záševky. Učitel žákům předvede přežehlení záševků, žáci činnost opakují. Záševky se přehnou ke středu a

35 žehlí se z rubu, žáci dávají pozor, aby se neproznačily na lícovou stranu předního dílu sukně. 3) Zhotovit zadní díl sukně Postup je stejný jako u předního dílu, žáci obnitkují boční okraje. Sestehují záševky, odšijí záševky, odstraní pomocné stehy a následně přežehlí záševky ke středu. 4) Zhotovit pasový límec (pásek sukně) Učitel žákům předvede jak zhotovit pasový límec, žáci činnost opakují. 5) Montáž bočních okrajů sukně Žáci sestehují boční okraje sukně předního a zadního dílu. Složí přední a zadní díl sukně lícem do líce, urovnají v pasovém, bočním a dolním okraji a sestehují. Stehují po předním díle, na levé straně nechají otvor na rozparek (zip). 6) Sešít boční okraje předního a zadního dílu sukně Žáci šijí těsně vedle stehování po předním díle sukně. Odstraní pomocné stehy. 7) Rozžehlit švové záložky bočních švů Žáci švové záložky napřed sežehlí, aby se srazila přebytečná volnost. Dále švové záložky rozžehlí, v místě ozdobného a bočního rozparku (zip) sežehlí do ostrého přehybu. 8) Zhotovit rozparek Vestehovat zip do rozparku, učitel předvádí přesný postup, žáci opakují. 9) Všít zip do rozparku Učitel žákům opět předvede a žáci opakují, pokud si nejsou jistě, učitel poradí nebo znovu předvede. 10) Vyžehlit rozparek se všitým zipem. 11) Montáž pasového límce do sukně Žáci si zkontrolují, zda odpovídá obvod pasu sukně naměřené hodnotě a naznačí si rozměr na pasový límec s přinecháním na přídavky. Sukně se do pasového límce navolňuje. Vestehují sukni do pasového límce, dle pokynů a instruktáže učitele. 12) Všít pasový límec do sukně

36 Učitel zkontroluje všití límce a žáci mohou vypárat pomocné stehy. Švová záložka se přežehlí do pasového límce. Zastehovat pasový límec a prošít pasový límec. Vypárat pomocné stehy. 13) Zapravit dolní okraj sukně Žáci se učí jak správně doměřit délku sukně, učitel činnost předvádí. Žáci doměří a obnitkují dolní okraj koncové záložky sukně. Předšijí rožky ozdobného rozparku. Obrátí rožky rozparku a vymnou. Zastehují koncovou záložku sukně a ozdobný rozparek. Zapraví koncovou záložku a ozdobný rozparek, žáci zapravují koncovou záložku i ozdobný rozparek skrytým zapošívacím stehem, tedy provádí zapravení ručně. Odstraní pomocné stehy, vyžehlí koncovou záložku a ozdobný rozparek. 14) Dokončovací práce před žehlením Naznačit umístění dírky na pasovém límci. Vyšít dírku do pasového límce, provádí se ručně nebo strojově na speciálním dírkovacím stroji. Očistit sukni od zbytků nití, křídy apod. 15) Žehlení sukně Učitel předvede jak správně provádět žehlení sukně, způsob žehlení závisí na charakteru materiálu. Sukně se žehlí napřed v horní části, tedy od sedu k pasovému límci, žehlí se na polštáři nebo žehlící desce. Po vyžehlení horní části sukně se žehlí dolní část sukně. 16) Dokončovací práce po žehlení Naznačit umístění knoflíku na pasový límec. Přišít knoflík na pasový límec na naznačení, knoflík se může přišívat ručně nebo strojově. Všechny uvedené technologické operace jsou žákům předvedeny učitelem odborného výcviku a žáci předvedené operace následně opakují. Tento soupis technologických operací je určen již pro zhotovování sukně tzv. na hotovo. Není tu popsáno zkoušení sukně, příprava sukně na zkoušku a přechystávání sukně na zkoušky, předpokládá se, že sukně se šije např. do obchodu nebo na zákazníka, kterého už dobře známe a není nutné sukni zkoušet, vždy je ovšem lepší sukni vyzkoušet. Tento soupis technologických operací je vhodný při cvičné práci žáků, kdy se žáci učí sukni zhotovovat např. ze zbytku látek nebo starého

37 prostěradla. Nemusí mít tedy strach z toho, že něco zkazí a výuka odborného výcviku je pro žáky méně stresující a mohou se naplno věnovat činnosti. Další sukně žáci již zhotovují např. na zakázku nebo na své vlastní míry a mají zakoupený materiál, zde se již zkoušky musí provádět, aby sukně byla zhotovena opravdu kvalitně a hezky zákazníkovi nebo žákovi pasovala, žáci si také mohou udělat představu o tom jak probíhá celý proces v zakázkovém krejčovství. Inscenační metoda Tuto vyučovací metodu může učitel odborného výcviku využít při nácviku žáků v zakázkovém krejčovství při zkoušení zákazníků. Žáci si musí sami poradit v dané situaci tedy, když přijde zákazník a chce si nechat zhotovit nějaký oděvní výrobek (např. kalhoty, sako, sukni). Žák by měl být schopen zákazníkovi poradit s výběrem modelu např. kalhot a také mu doporučit pro něj vhodné střihové řešení a domluvit se na detailech kalhot např. vzhledu kapes, šířce a tvaru nohavic, umístění zipu apod. Dále musí zákazníka správně změřit, tyto záležitosti se žáci učí v předmětu kreslení a konstrukce střihu. Také žáci musí umět volit vhodný materiál na daný typ oděvního výrobku, podle účelu použití, módy a věku zákazníka. Žáci si při této inscenační metodě mohou dokonale nacvičit jak se zákazníkem správně a vhodně jednat a získané znalosti jim v budoucnu mohou velice pomoci. Problémové metoda Problémové vyučovací metody může učitel odborného výcviku využít např. když se vyskytne problém při zakázce, při odvedení hotového oděvu. Někdy se může stát, že při odvedení hotového oděvního výrobku, může nastat ze strany zákazníka nějaký problém. Žáci si tak při této metodě mohou nacvičit a naučit se jak v této problémové situaci jednat a jak se správně zachovat. Exkurze Učitel může do výuky odborného výcviku zařadit exkurze do různých oděvních podniků nebo zakázkových krejčovství, žáci tak mohou vidět jak tato profese vypadá a probíhá ve skutečnosti. V Brně může učitel odborného výcviku

38 zařadit do výuky odborného výcviku exkurze např. do velkých oděvních podniků Nová Mosilana nebo do Brněnské Drutěvy, kde probíhá průmyslová výroba. Nebo může s žáky navštívit zakázková krejčovství, těchto krejčovství se v Brně nachází poměrně mnoho. Žáci si tak mohou udělat představu o tom, která činnost by pro ně byla zajímavější, tedy jestli by se v budoucnu chtěli zabývat zakázkovou nebo průmyslovou výrobou oděvních výrobků. 5.2 Plán práce odborného výcviku a místa výuky Odborný výcvik v oboru Krejčí, krejčová se zaměřením pro dámské oděvy zajišťuje osvojení si a zvládnutí praktických dovedností žáků tak, aby po absolvování tříletého učebního oboru byli schopni stát se samostatnými pracovníky a ovládali následující dovednosti: Správné měření postavy (braní měr). Vytvoření odpovídajícího a vhodného střihu. Zkoušení oděvních výrobků a jejich úpravy. Samostatné zhotovování oděvních výrobků průmyslovým i zakázkovým způsobem. Pod vedením učitelů odborného výcviku, kteří při výuce využívají především instruktáže, žáci postupují dle technologických postupů a dodržují bezpečnost a hygienu práce. Důraz je kladen především na: Dodržování technologických postupů při zhotovování různých oděvních výrobků. Zvládnutí obsluhy základního šicího stroje a i speciálních šicích strojů. Využívání vědomostí a znalostí z teoretické výuky odborných předmětů. Používání pracovních a bezpečnostních pomůcek. Dodržování bezpečnosti a hygieny práce. Pečlivost, přesnost a samostatnost při práci