STRUČNÁ HISTORIE DOLOVÁNI V RUDOLFOVĚ

Transkript

1 STRUČNÁ HISTORIE DOLOVÁNI V RUDOLFOVĚ Obsah: Obsah PRVNÍ POČÁTKY... 1 HORY U ČESKÝCH BUDĚJOVIC ( )... 4 SVOBODNÉ HORNÍ MĚSTO CÍSAŘE RUDOLFA ( ) V PODRUČÍ KRÁLOVSKÉHO MĚSTA ( ) RUDOLFOV A MINCOVNICTVÍ PRVNÍ POČÁTKY Kolem roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. založil na soutoku Malše a Vltavy nové královské město České Budějovice, byla východní polovina budějovické kotliny osídlena jen velmi řídce. Převážně zalesněnou krajinou procházely staré cesty z Moravy a Rakous, směřující k brodu přes řeku a později k novému městu. V průběhu času vznikly při silnici od východu městské poddanské vsi Vráto a Veska, opodál cesty Hlinsko a Dubičné a již na předělu pohoří Nícova Hora, patřící českobudějovické faře sv. Mikuláše. Na sever od silnice se rozprostíraly pozemky panství hradu Hluboká, na nichž byly založeny vsi Úsilné, Hůry, Jelmo, Jivno a manské statky Újezdec a Lhotka. Jak dosvědčují jejich názvy, bylo 1

2 obyvatelstvo těchto osad českého původu. Jména Dubičné, Jelmo a Jivno prozrazují, že v těch místech převažoval listnatý les nad jehličnatým. 2

3 V druhé polovině 14. století byla v rulovém pohoří nedaleko Vesky zjištěna stříbrná ruda. Není známo, za jakých okolností k tomu došlo, zda jako výsledek cílevědomého pátrání po drahém kovu nebo jen náhodou. Tehdejší českobudějovický rychtář Václav Klaric otevřel s několika společníky u Vesky důl zvaný Monstrance. Roku 1385 jim král Václav IV. udělil právo dolovat v něm a po dobu dvou let prodávat vytěženou rudu a stříbro domácím kupcům. Žádná další zpráva o tomto těžařstvu se nedochovala, ale lze předpokládat, že jeho činnost brzy skončila a důl byl opět opuštěn. Buď nebyla rudná žíla dostatečně bohatá, anebo, což je pravděpodobnější, nebylo ve finančních silách těžařů v důlní činnosti pokračovat. Snad se ještě podaří prokázat, že skutečné počátky dolování stříbra v této oblasti sahají o celé století nazpět. Prosazuje se totiž názor, že v Českých Budějovicích byla brzy po jejich založení zřízena mincovna, v níž se razily jednostranné stříbrné mince zvané brakteáty. Domněnku podporují dva hromadné nálezy mincí toho druhu ve městě a jeho nejbližším okolí a ještě více skutečnost, že v Českých Budějovicích působil královský urburéř a mincmistr Klaric, který si roku 1296 vyprosil od krále Václava II. dědičné rychtářství. Tento úřad, zajišťující držiteli nejvlivnější postavení mezi měšťany a nemalé příjmy ze dvou mlýnů, mýt a pokut, byl jistě odměnou za služby poskytnuté králi - třeba zařízením a vedením českobudějovické mincovny. Ta nemohla být v činnosti příliš dlouho, neboť vzhledem k připravované reformě českého mincovnictví byly ještě před koncem 13. století všechny mincovny v českých městech soustředěny do Kutné Hory. V souvislosti s tím se tam vrátil i Klaric, ale nárok na českobudějovickou rychtu uplatňoval i nadále. Jeho potomci se opět přestěhovali do Českých Budějovic a rychtářský úřad opravdu zastávali. Pokus spojit působení mincmistra Klarice v Českých Budějovicích s mincovní činností ve městě je přijímán jako pravděpodobný. Uvažovalo se také o tom, odkud pocházelo stříbro, z něhož se v tom případě mincovalo. Jistě se nedováželo z daleka; v tehdejší době se mincovny zřizovaly co nejblíže výskytu drahého kovu. Pokud tato nejstarší mincovna v Českých Budějovicích skutečně byla, zpracovávalo se v ní stříbro z oblasti dnešního Rudolfova. Pak by bylo pravděpodobné, že důl Monstrance vznikl poblíž starého dolu z konce 13. století nebo dokonce jeho obnovou. Prozatím jde jen o domněnku a než bude možno ji podpořit dalšími doklady, bude zůstávat v platnosti počátek těžby stříbra u Rudolfova v roce

4 HORY U ČESKÝCH BUDĚJOVIC ( ) K dalším pokusům o dolování došlo až po více než sto letech, na samém počátku 16. století. Nejspíše lákavý příklad vysokých výnosů, které vydávaly stříbrné doly v Kutné Hoře a Jáchymově, se stal popudem k hledání stříbrné rudy i u Českých Budějovic, kde bylo povědomí o Klaricově pokusu ještě živé. V knihách městských počtů se v letech objevují záznamy o menších výdajích na konkrétně neoznačené stříbrné doly v okolí města. Roku 1522 získali vladykové Václav Metelský z Feldorfu a Petr Doudlebský z Doudleb od krále Ludvíka Jagellonského právo dolovat na pozemcích vsi Nedabyle a svobodně prodávat vytěženou rudu. K nálezům stříbra docházelo i na jiných místech pohoří na východ od Českých Budějovic a u vsi Hlinska byla objevena i železná ruda, s jejíž těžbou se začalo již v roce Zprávy o nových nadějných nalezištích stříbrné rudy se rychle šířily a lákaly nejen zkušené horníky a hutníky, ale i pomocné dělníky. Většina jich přicházela z báňských míst v Sasku a Krušnohoří, kde již začínala prosperita dolů klesat, jiní sem sbíhali z venkova, aby získali osobní svobodu horníků. Všichni se usazovali v blízkosti šachet na pozemcích, které patřily k českobudějovickým poddanským vsím Vesce, Vrátu a Nícově Hoře. V prvním období se pracovalo na hloubení šachet a teprve rok 1544 znamenal počátek intenzivnější důlní činnosti. V průběhu dalších tří let se počet propůjčených cechů zvýšil na více než dvacet. Roku 1547 bylo na dole Boží vůle, jinak zvaném též Stará Veska, vytěženo první stříbro a převezeno do Kutné Hory, kde vydalo na tolarů. Ryzí stříbro nebo bohatší ruda se objevovaly až ve větší hloubce mezi 60 a 80 metry. Čím hlouběji, tím byla výnosnost vyšší. Žíla nabývala mocnosti až 170 cm a z jedné tuny se dalo vytěžit i 12,5 kg stříbra. V roce 1551 vydal již zmíněný cech Boží vůle v hloubce asi 165 metrů za pouhých dvacet dní 142 kg stříbra, přičemž se nacházely kusy ryzího kovu až o hmotnosti 1,75 kg. Takto bohaté výnosy byly přirozeně ojedinělé, průměrný výtěžek býval nižší a často se pracovalo se ztrátou, dokud horníci nenarazili na novou žílu. Vcelku však byla většina cechů aktivní. Otevírání nových dolů se řídilo ustálenými předpisy. Pátrat po ložisku stříbrné rudy, čili kutat, mohl kdokoliv. Když byla objevena rudná žíla, nálezce sdělil písemně její nález u hormistra. Dokázaloli se, že ložisko je schopné těžby, mohl žádat o propůjčení důlního pole. To bylo vyměřeno a propůjčka zapsána do zvláštní dolové knihy. Nový cech dostal také jméno, podle saského způsobu zvolené buď z bible nebo po světci, jehož svátek připadl na den, kdy se začalo s důlní činností. Jen výjimečně se cechům dostalo jména převzatého ze světského prostředí. 4

5 Současná podoba ústí dědičné štoly sv. Eliáše v Úsilném Důlní podnikání bylo finančně náročné a obvykle nad síly jednotlivce. Majitel propůjčky byl proto nucen vyhledat si společníky a vytvořit s nimi těžařské společenstvo. Důl byl rozdělen na 128 podílů neboli kukusů. Šest z nich patřilo panovníkovi jako výhradnímu vlastníku vzácných kovů. Ostatní si rozdělili hlavní těžaři a část nabídli dalším zájemcům. Byla-li naděje, že důl bude výnosný, podařilo se všechny podíly rychle rozprodat. Každý jejich majitel se stal těžařem a mohl se podílet na provozu dolů, rozhodovali však ti, kterým patřilo nejvíce kukusů. Mezi těžaři nebo kverky byli především bohatí i méně zámožní českobudějovičtí měšťané, kteří si kupovali několik nebo i jen po jednom podílu, často však na několika ceších, aby měli větší naději na zisk. Velký počet kukusů se dostal do majetku těžařů z jiných měst v českých zemích i v cizině a z řad panstva a nižší šlechty. Členové těžařstva byli účastníky na dolových nákladech i zisku podle počtu svých kukusů. Provoz na ceších se vyúčtovával čtvrtletně. Když bylo podnikání úspěšné, vykázal se a rozdělil zisk neboli auspejt, při ztrátě bylo třeba, aby těžaři umožnili další provoz zaplacením nového příspěvku čili cupusu. Dědičné podíly panovníka byly od této povinnosti osvobozeny. Přesto král ve snaze podpořit rozvoj důlního podnikání poskytoval těžařům různé výhody a pomoci. Také českobudějovické obci přenechal roku 1547 čtyři podíly z každého cechu, za které měla zásobovat doly potřebným dřívím. K zajištění řádného vedení dolů rozhodl panovník ustanovit nad nimi královského hormistra se sídlem v Českých Budějovicích a souhlasil, aby se dolování řídilo jáchymovským horním řádem, jehož zásady byly horníkům již známé. Tehdejší doly byly ve srovnání s pozdějšími docela malé. Nevelká dolovací pole a povinnost založit 5

6 na každém nejméně tři šachty předpokládala otevírání nových důlních děl v bezprostřední blízkosti vedle sebe, což mělo vést k co nejúplnějšímu vyčerpání ložiska. Šachty byly zprvu raženy šikmo podle úklonu žíly a teprve později se začaly hloubit svislým směrem. V podzemí tak vznikala spleť šachet, chodeb a slepých šachtic s vyrubanými a nezasypanými prostorami. Nezřídka docházelo k proniknutí do sousedního cechu, což zavdávalo podnět k vleklým sporům mezi těžaři. První stovka metrů štoly sv. Eliáše je vyzděna kamenem na sucho Také počet pracovníků v jednotlivých dolech byl nízký. V podzemí pracovali havíři, na malých ceších třeba jen dva, na středně velkých průměrně pět, jen na největších dolech jich bývalo více, na Boží vůli patnáct. Havíři sestupovali do šachet po žebřících nebo se spouštěli po lanech a za svitu lojových kahanců pracovali často sami na předcích jen nedostatečně vydřevených. Želízky, špičáky, mlátky a jinými nástroji pronikali za stříbrnou žílou; příliš tvrdou horninu napřed rozrušili zakládáním ohňů. Bezpečnostní opatření před zasypáním nebo udušením horníků byla primitivní a nedostatečná. Narubanou rudu plnili šturcíři do vaků z dobytčích koží a hašplíři ji vytahovali vrátky na povrch. Později vykonávaly tuto těžkou práci žentoury, které obsluhovali trejvíři, pohaněči koní. Stejným způsobem se z dolů odčerpávala voda, ztěžující pronikání do větších hloubek. Pokrokem bylo zavedení čerpacích kol, k jejichž pohonu bylo třeba povrchové vody. Na povrchu pracovali také třídiči a propírači rudy, hutní dělníci a řada dalších pracovníků, jimž se povšechně říkalo doloví a hutní pacholci. Mezi nimi nesměli chybět kovář, který ostřil rychle opotřebované nástroje, a tesaři, 6

7 zajišťující výdřevu šachet a chodeb. Směny na dole byly dvanáctihodinové, pouze havíři pracovali jen osm hodin. Jejich týdenní mzda činila v průměru 36 grošů, u ostatních byla vyšší, ovšem za delší pracovní dobu. Již tehdy se podle potřeby pracovalo i v úkolu. Vytěžená a vytříděná ruda se odvážela k dalšímu zpracování do tlukárny a tavírny, které zřídilo město při ramenu Malše. Na práci horníků a dělníků dohlíželi dozorci a mistři. Vedoucím pracovníkem cechu byl šichtmistr, s nímž spolupracoval důlní písař, který měl na starosti hospodářské zajištění provozu. Nad dodržováním horního řádu bděl královský hormistr, v jehož úřadě pracovali ještě desátník, báňský písař a písař dolových podílů. Všichni měli dohlížet, aby při dolování nedocházelo k přehmatům a neoprávněnému obohacování. Nezřídka se však na nich podíleli sami. Větrací komín na štole sv. Eliáše na okraji obce Úsilné Celá českobudějovická rudní oblast od Vidova až po Jelmo byla rozdělena na menší pohoří, pojmenovaná podle nejbližších osad. Na dubičanském pohoří bylo v průběhu 16. století propůjčeno 21 cechů, z nichž nejstarší byla Česká koruna (1547) a Všech svatých, Prorok, Nathan, Král David a Sv. Štěpán, otevřené roku Vrátecké pohoří zahrnovalo 28 cechů, mezi nimi cech rytířů z roku Nícohorské pohoří se omezovalo na svah od Nícovy Hory ke dvoru Lustenecku a bylo na něm jen pět cechů, z nichž Nanebevzetí Panny Marie byl propůjčen již roku Nejdůležitější a na stříbro nejbohatší bylo vesecké pohoří, rozprostírající se na území dnešního Rudolfova a Adamova a mezi nimi; na něm rozvíjelo činnost 36 cechů, z nichž nejstarší Pomoc Boží, Izák a Kateřina již od roku 7

8 1541. Nebespán, Orel, Abrahám a Sv. Tři králové byly propujčeny o rok později. Největší a nejvýnosnější byl cech Boží vůle. Na pohůreckém pohoří byly cechy Divoký muž, Jednota a Říšské jablko, otevřené v roce Ve 12 ceších na jelmském pohoří se začalo těžit až ve druhé polovině 16. století. Celkem bylo v okolí Rudolfova do konce 16. století uvedeno na delší či kratší dobu v činnosti více než sto cechů. Kutací a důlní činnost znehodnocovala pozemky českobudějovických poddaných, při dolech vyrůstaly nejen kolny na nářadí, důlní dřevo, cechovní stavení a haldy hlušiny, ale i obytné domky havířů, kteří se neohlíželi na vlastnická práva původních majitelů půdy. Městští radní žádali, aby havířům a těžařům bylo nařízeno bydlet v Českých Budějovicích. Nejvyšší mincmistr Jan z Vitence však žádost odmítl s poukazem na to, že doly jsou daleko od města a že je v zájmu řádného podnikání, aby havíři i dozorci bydleli v jejich blízkosti. Tak byl dán úřední souhlas ke vzniku a rozvoji sídlišně, které se začalo běžně nazývat Hory u Budějovic. Jeho obyvatelé byli zprvu ve všem závislí na královském městě, kde museli nakupovat veškeré své potřeby. Českobudějovičtí řemeslníci a obchodníci měli zaručený odbyt železa, provazů, loje a jiných potřeb pro doly i potravin, nápojů a ošacení pro horníky a jejich rodiny. Vyšší zisky přicházely měšťanům vhod a snažili se je co nejdéle udržet. Stále se rozrůstající hornická obec se však začala domáhat práv, na která byli horníci zvyklí ze svých předchozích působišť. Pohled do větracího komínu, který byl upraven na revizní šachtu počátkem 20. století Horníci byli většinou německého původu a náboženským vyznáním protestanté, především luteráni. Již v roce 1550 žádali, aby mohli mít svého vlastního kazatele, což jim bylo dovoleno. Další žádost o souhlas s výstavbou vlastního kostela však narazila na odpor Českobudějovických, kteří byli 8

9 zapřísáhlými katolíky a obávali se vlivu luteránských horníků na obyvatele města. Král Ferdinand I. se však rozhodl pro podporu rozvoje důlní činnosti a vyhověl požadavkům horníků. Listinou z 1. května 1554 nařídil českobudějovické obci, aby z výnosu dvou důlních podílů, které byly určeny k podpoře chudých a chorých horníků, zřídila na Horách hřbitov, vystavěla kapli a opatřila ji nekatolickým kazatelem. Současně povolil hornímu bratrstvu používat vlastního pečetidla a poskytl mu i další svobody. Horníci mohli pro své větší pohodlí nakupovat potraviny a nápoje doma, ale musely být obstarány v královském městě, ze stejného důvodu mohli se mezi nimi usazovat nejpotřebnější řemeslníci. Navíc král rozhodl, že horníci a ostatní obyvatelé Hor nejsou poddanými Českých Budějovic a že ve shodě s horním řádem podléhají výlučně královskému hormistru. Tak vznikla svobodná horní obec, která od roku 1556 měla vlastního rychtáře a přísedící. Českobudějovičtí sice zajistili zřízení hřbitova, ale povinnosti postavit horníkům nekatolický kostel se bránili zuby nehty. Hormistr o tom informoval krále a ten přes všechny starší mandáty proti nekatolíkům dal nový příkaz, aby horníkům na Horách byl postaven kostel a zajištěn nekatolický kazatel. Když se ani potom nic nedělo, rozhodli se horníci zahájit stavbu kostela vlastními silami. Českobudějovičtí intervenovali v Praze a získali několik vlivných osobností, které zakročily v jejich prospěch. Ne však na dlouho. Horníci dosáhli, že souhlas k dostavbě kostela byl obnoven a získali vlastního duchovního, na venek utrakvistu, ve skutečnosti protestanta. Byl k dispozici nejen horníkům, ale o nedělích za ním docházeli i nekatoličtí obyvatelé Českých Budějovic, jimž kázal česky i německy. Mezitím se důlní činnost na veseckém pohoří rozvíjela úspěšně dále. V roce 1550 byl na náklad českobudějovické obce vybudován nový rybník nezi Nícovou Horou a Jivnem, Mörderteich či Mrhal, sloužící jako vodní rezervoár pro čerpací stroje. Poněvadž město neplnilo v plném rozsahu svou povinnost zásobovat doly dřevem, byla roku 1557 uzavřena dohoda s majiteli hlubockého panství bratry Adamem a Davidem Ungnady ze Suneku, kteří se zavázali za tři dědičné podíly z každého cechu dodávat ze svých lesů potřebné dřevo nejen pro výdřevu dolů, ale i pro úpravu rudy. V roce 1562 byla smlouva obnovena s novým majitelem Hluboké Jáchymem z Hradce. V letech se vytěžilo na dole Boží vůle kg, na Tři králové kg, na Orlu kg a na Abrahámu 754 kg stříbra, což představovalo čistý zisk zlatých. Majitelé podílů byli jistě spokojeni a stejně i pokladna města Českých Budějovic, neboť v letech činily výnosy z důlního podnikání téměř třetinu všech příjmů města a dosahovaly ročně kop grošů. Objevily se proto úvahy, že je nehospodárné vozit vytavené stříbro k mincování až do Prahy a že by bylo výhodnější, kdyby se mohly mince razit přímo v Českých Budějovicích. Jednání o zřízení nové mincovny se vleklo několik let, ale nakonec se ji podařilo prosadit a v roce 1569 zahájila činnost v uprázdněných prostorách dominikánského kláštera. 9

10 Dědičná štola sv. Eliáše 600 m od ústí První období slávy stříbrných dolů na veseckém pohoří se však již chýlilo ke konci. Ve snáze dosažitelných hloubkách byla ruda již vyrubána a kolem 250 m se začínaly žíly ztrácet v jalovině. Při práci stále více překážela spodní voda, jejíž zmáhání pumpami a žentoury zvyšovalo těžební náklady. K zavedení čerpacích kol a jiných vodotěžebných strojů chyběl dostatek svrchní vody. V roce 1562 byl zatopen starý výnosný cech Boží vůle a stejný úděl čekal i na další doly. Bylo třeba velkorysejších a nákladnějších opatření a na ta nebyla těžařstva s měšťanskými kverky finančně dost silná. Ke katastrofě došlo v roce 1570, kdy v důsledku nízkých mezd a zvyšování životních nákladů opustilo na 400 horníků českobudějovický revír. Nečerpaná spodní voda zatopila doly tří hlavních těžařstev a alespoň načas přerušila jakoukoliv práci v nich. Králi Maxmiliánu II. záleželo na tom, aby byla zjednána náprava. Ještě téhož roku dovolil horníkům, aby nakupovali obilí, kde se jim bude zdát nejvýhodněji, a aby si postavili vlastní mlýn. Dne 13. dubna 1573 jim potvrdil starší svobody udělené jeho otcem Ferdinandem I. a poskytl jim další výhodu. Pokud měli svá obydlí, pole a zahrady na pozemcích, které patřily královskému městu, mohli jich při odvádění přiměřeného úroku užívat jako svého vlastnictví. Zájem panovníka na obnově důlní činnosti se projevil v rychlejším tempu odvodňování zatopených dolů. V roce 1571 bylo jen na veseckém pohoří zaměstnáno kolem 500 lidí odčerpáváním vody a měli k dispozici 94 koní. Roku 1575 povolil panovník finanční úlevy, aby se mohlo začít s ražením dědičné štoly sv. Eliáše, která měla zajistit odvádění spodních vod ze šachet. Cech Boží vůle se však již nepodařilo zachránit a v roce 1581 se na něm přestalo pracovat, i když stříbrná ruda v něm nebyla zcela vyrubána. Celkem se v něm vytěžilo na 11 tun stříbra. Pozornost 10

11 těžařů se začala přesunovat na pohoří hůrecké a jelmské, kde byly otevírány nové doly. Jelikož vzrůstající technické potíže při těžbě vyžadovaly zvýšené provozní náklady, začala dosavadní měšťanská těžařstva s omezenými finančními prostředky postupně odpadat. V tu dobu byly Hory rozsáhlým sídlištěm, v němž podle soudobých údajů žilo asi obyvatel, převážně horníků a dělníků při dolech. Kolem 250 obytných stavení bylo rozloženo po jižním a jihozápadním svahu kopce. Na jejich rozmístění a uspořádání byl patrný počáteční chaos při volbě stavebních parcel, kdy nikdo nečekal na vytýčení uliční sítě a domovních bloků. Převážně přízemní domky nevytvářely souvislou zástavbu městského charakteru, byly postaveny tam, kde to dovoloval svažitý terén. Výstavností nad ně vynikaly příbytky zámožných těžařů a sídlo královského hormistra. Úzké a křivolaké uličky s velkými výškovými rozdíly směřovaly ke kostelu, který se po třiceti letech od zahájení stavby teprve dokončoval. Ještě v roce 1583 žádali horníci o peněžitý příspěvek na dostavbu a o měď na ulití zvonu. V sousedství kostela se hřbitovem bylo sídlo správy horního bratrstva a rychtáře a jistě i škola. Napříč svahem procházela silnice od Českých Budějovic k Třeboni, Jindřichovu Hradci a dále na Moravu s čilým formanským ruchem v obou směrech. Potřebám obyvatel sloužila základní řemesla a obchod včetně krčem; fungovaly i lázně a špitál. K okraji obce přiléhal Královský rybník a pod jeho hrází stál mlýn. Na protějším svahu směrem k Nícově Hoře, již na pozemcích českobudějovického děkanství, stálo rozlehlé stavení, které si teprve před několika léty postavil bývalý solní hejtman Jiří Pirchinger a nazval je podle svého predikátu Lusteneck. Při cestě do Hůr se rozkládalo menší hornické sídliště, ležící již na území hlubockého panství. Na rozlišení od Velkých Hor se nazývalo Malé Hory. Šachty a důlní zařízení bylo kolem obou osad i přímo v nich. Důlní činností byla poznamenána celá okolní krajina. Rozložení šachet označovaly dřevěné přístřešky pro žentoury a čerpací kola. K nim přiléhala stavení, v nichž pracovali šichtmistři a další důlní úředníci, skladiště dřeva a stáje pro koně. V sousedství se zdvihaly haldy hlušiny a zásoby vytěžené horniny. K šachtám směřovaly cesty a stoky pro přívod vody k čerpadlům. Mezi nimi ležely malé palouky a pastviště a tu a tam obdělávané pole. 11

12 SVOBODNÉ HORNÍ MĚSTO CÍSAŘE RUDOLFA ( ) Dne 30. prosince 1585 vydal císař Rudolf II. privilegium, jímž povýšil Velké Hory na svobodné horní město, pojmenované po něm: Kayser Rudolphstadt, česky Město císaře Rudolfa. Tyto skutečnosti měl napříště vyjadřovat i městský znak. Současně panovník dal městu do vínku řadu práv a hospodářských výsad, které příslušely horním městům. Měšťané si mohli sami volit rychtáře a přísedící, které potvrzoval nejvyšší mincmistr s vědomím komory. Císař přislíbil podporovat rozvoj důlní činnosti v okolí města. Náboženského vyznání horníků se nijak nedotkl. Povýšení Rudolfova na horní město značně posílilo sebevědomí jeho obyvatel, jimž se tak splnily jejich tužby a posílily naděje do budoucna. Zato v Českých Budějovicích způsobilo císařovo rozhodnutí nesouhlas a odpor. Nyní znamenal Rudolfov vážné ohrožení dalšího rozvoje královského města. Proto Českobudějovičtí okamžitě žádali, aby císař zrušil platnost těch výsad, které jim byly ke škodě. Poukazovali i na to, že Rudolfovští nemají na práva horního města nárok, protože důlní činnost v něm již zaniká. Ovšem marně. Císař věřil v budoucnost rudolfovských dolů a byl si vědom, že budou prosperovat jen tehdy, umožní-li horníkům a důlním podnikatelům nezbytný rozvoj. V roce 1595 dosáhli také obyvatelé hornického sídliště mezi Rudolfovem a Hůrami, zaměstnaní převážně na nových dolech u Libníče, pevný právní statut. Císař na přímluvu tehdejšího majitele hlubockého panství a jednoho z členů nového těžařstva Adama z Hradce povýšil Malé Hory na horní městečko s názvem Adamov a udělil mu nový znak. Mapa dolu a štoly Zlatý jelen z poloviny 19. století 12

13 Císařova přízeň vůči Horám u Budějovic přispěla k tomu, že se staly přitažlivým cílem pro důlní odborníky, podnikatele a samozřejmě i pro spekulanty, které vábily možnosti dalšího rozvoje a tím i zbohatnutí. Zkušený odborník Jan Hölzl, původem z Lanefeldtu v Horních Rakousích, se objevil na Velkých Horách již koncem sedmdesátých let a brzy uplatnil jak své znalosti hornictví, tak i organizační a podnikatelské schopnosti. Zasloužil se o to, že v roce 1581 bylo ustaveno nové těžařstvo, tzv. adamovské, jemuž patřily nově otevřené doly u Libníče. Za členy těžařstva se mu podařilo získat skupinu hospodářsky silných jednotlivců, mezi nimiž byli Vilém a Petr Vok z Rožmberka, Adam z Hradce a další jihočeští feudálové, takže byla naděje, že další podnikání nebude hned od začátku narážet na nedostatek finančních prostředků. Císař ocenil jeho zásluhy o rudolfovské doly a udělil mu roku 1583 predikát ze Sternsteinu, kterého mohli užívat i Hölzlovi bratři a potomci. Je pravděpodobné, že právě Hölzl inspiroval urozené členy těžařstva, aby u panovníka prosadili vydání privilegia z roku Hölzl také sjednal dohodu mezi těžaři o spojení starých cechů s novými v jednu společnost, jejímž se stal odborným poradcem. Svých odborných znalostí využil k vypracování návrhu na obnovení starých a reorganizaci nových cechů. Jeho plány předpokládaly velkorysá rozhodnutí a přiměřené náklady, k nimž však nebylo mezi těžaři dostatek ochoty. Patřil k nim i technicky reálný návrh na přívod vody pro doly až do Byňova u Nových Hradů téměř 30 km dlouhým umělým kanálem. Hölzl se podílel na dolování i jako těžař a získal tak značný majetek, takže kolem roku 1590 si mohl v dolní části Rudolfova postavit renesanční zámeček zvaný Hölzlovský dům. To byl na vrcholu své kariéry, později mu již štěstí nepřálo. V době, kdy rudolfovské doly procházely další krizí, investoval do pokusů o oživení těžby většinu svého majetku a utrpěl těžké ztráty. Nakonec musel prodat zámeček novému majiteli hlubockého panství Bohuslavu Malovcovi a odstěhoval se do Gmündu. Jeho odchodem ztratil Rudolfov nejen nejlepšího znalce důlních problémů v okolí, ale i iniciativního těžaře a jednoho z nejvýznamnějších obyvatel města. Také Hölzlův bratr Wolf se usadil v Rudolfově na dvoře Lustenecku a působil zde až do roku 1606, kdy odešel do Jáchymova. Lusteneck pak přešel do rukou třetího z bratří Hölzlových Kašpara, který zastával úřad císařského lesmistra a žil v Rudolfově až do roku Kromě Hölzlů se v Rudolfově usadili ještě další těžaři a podnikatelé, kteří pro příslušnost k luteránství nemohli žít v Českých Budějovicích, mezi nimi Daniel Matyáš ze Sudetu, Jáchym Röml a Kryštof Mattighofer. Většina jich držela pospolu a společně ovládali veřejný a hospodářský život v horním městě. Hlavním těžařem byl v té době Petr Vok z Rožmberka. Snažil se obnovit důlní činnost na veseckém pohoří, ale náklady na těžbu vysoko převyšovaly výnos. Když v roce 1611 Petr Vok zemřel, činnost v rudolfovských dolech téměř úplně utichla. V témže roce snad již v souvislosti s přepadem Českých Budějovic pasovským vojskem v lednu téhož roku, zanikla i českobudějovická mincovna. Po celou 13

14 dobu své činnosti zpracovávala výhradně stříbro z rudolfovských dolů, z něhož razila především tolary a jejich části. Od té doby se vytěžené stříbro muselo vozit k mincování opět až do Prahy. Při výbuchu českého povstání proti Habsburkům v květnu 1618 využili Českobudějovičtí vhodné chvíle a vtrhli do nechráněného Rudolfova. Konečně se tak dočkali chvíle, kdy mohli bez nebezpečí dát průchod svému nepřátelství vůči hornímu městu, které vyrostlo a hospodářsky vzkvétalo na jejich úkor. Prahnouce po pomstě vylupovali a zapalovali stavení, chytali horníky a vraždili je. Téměř celé město se změnilo v jedno velké zbořeniště. Císařské vojsko zpustošilo také sousední Adamov a okolní vesnice, jejichž majitel byl stoupencem českých stavů. Důlní činnost byla v celém revíru přerušena a opuštěné doly začala opět zaplavovat voda. Čeští stavové ve snaze Rudolfovu pomoci, zařadili jej mezi města nejhůře postižená válečnými událostmi a slíbili mu odškodnění. K tomu již nedošlo, znemožnila to porážka českých stavů v bitvě na Bílé hoře. O měsíc později, dne 10. prosince 1620 věnoval císař Ferdinand II. město Rudolfov se vším příslušenstvím Českým Budějovicím, které za povstání zůstaly na jeho straně. Na královské město tak přešel charakter svobodného horního města. V PODRUČÍ KRÁLOVSKÉHO MĚSTA ( ) Když se Rudolfova zmocnilo císařské vojsko a prapor městské obrany z Českých Budějovic, byly čtyři pětiny horního města vypáleny, takže z 250 domů zůstalo stát jen kolem 40 stavení. Život se však nezastavil. Českobudějovičtí se snažili, aby podrobení Rudolfova bylo úplně a trvalé. Na jejich žádost nařídil Ferdinand II. v roce 1627 Rudolfovským, aby odevzdali všechna privilegia, která kdy získali. Nezbývalo než poslechnout. Žalobami a stížnostmi na neposlušné horníky dosáhli toho, že Ferdinand II. vydal 8. listopadu 1630, v den desátého výročí bělohorské bitvy, dekret, který upravoval vzájemný poměr mezi bývalým a novým horním městem. Když Ferdinand II. věnoval Rudolfov městu Českým Budějovicím a přenesl na ně práva horního města, viděli v tom představitelé královského města především výhody, které slibovaly z toho plynout. Avšak s titulem horního města převzaly České Budějovice i povinnost pokračovat v důlní činnosti v celém revíru a přivést jej k nové prosperitě. Brzy se ukázalo, že v hospodářsky obtížných dobách třicetileté války to bude úkol velmi nesnadný. Již v roce 1624 bylo sice ustaveno těžařstvo sv. Šebestiána a pokoušelo se o obnovu starého díla na Dobré Vodě, ale brzy se jeho činnost soustředila na údržbu Eliášovy dědičné štoly a na zpracování starých hald a hutní strusky. Omezenou činnosti stačil řídit jen šichtmistr, teprve asi roku 1637 byl pro českobudějovický revír jmenován nový hormistr. Ale i potom důlní činnost stagnovala z týchž důvodů jako dříve. Doly byly vysoko zatopeny, 14

15 jejich výdřeva zchátrala, systém přívodu hnací vody byl rozrušen, čerpací zařízení nevýkonná a proto k uspokojivé obnově by bylo třeba velkého množství peněz. Tak jako ostatní horní města získaly i České Budějovice k provozování důlní činnosti nemalé finanční úlevy. Nemusely odvádět daň z vaření piva a z prodeje vína, což dohromady představovalo dostačující prostředky. Přitom město mělo právně zajištěnu bezplatnou dodávku dolového dříví z hlubockých lesů. V letech disponovaly České Budějovice částkou zlatých, ale výdaje na doly činily jen zlatých. Ušetřené peníze představitelé města použili na jiné účely. Není proto divu, že rozsah prací na dolech byl nepatrný. Roku 1650 byly v celém revíru zaměstnány jen asi dvě desítky horníků i s pomocníky, což sotva stačilo k údržbě důlního zařízení. Výraznější zlepšení nepřivodil ani příkaz královské komory, aby města podporovala dolování nejen z přikázaných výnosů, ale i z vlastních příjmů. Stav osazenstva dolů zůstával i nadále nedostatečný a nepatrným výkonům odpovídala i nepatrná těžba. Je pravděpodobné, že za celé desetiletí nebylo vykázáno vůbec žádné vytěžené stříbro. Teprve v druhém desetiletí 18. století došlo k prvnímu radikálnímu zásahu do důlního podnikání města Českých Budějovic. Na příkaz královské komory nařídil nejvyšší mincmistr prohlídku dolů a zprávy odborníků vyústily v drtivou kritiku českobudějovického důlní hospodářství. V revíru rozvíjelo činnost jediné těžařstvo, v němž měla českobudějovická obec 121 kukusů, rudolfovská pět a adamovská dva kukusy. Pracovalo se pouze na Eliášově štole, ale tak neodborně, že za devadesát let v období se prodloužila jen o 200 láter a zbytečně se promrhalo plných zlatých. Velkou vinu měl na tom šichtmistr Jiří Kohler, který svou funkci zastával již třicet let, své povinnosti zanedbával, falšoval výkazy o výkonech a osobně se obohacoval. Jeho podřízený důlní dozorce neměl odborné znalosti a havíři toho zneužívali. Na základě revize dostal Kohler výpověď a jeho nástupcem se stal Josef Capeta z Kutné Hory ve funkci důlní přísažného. S jeho nástupem došlo v důlní činnosti k pozvolné nápravě. Capeta měl zkušenosti a chtěl pracovat podle dlouhodobého plánu na oživení starých dolů. Nejdříve věnoval pozornost Eliášově štole a v roce 1723 se mu podařilo toto velké technické dílo v délce metrů dokončit. Předpokládalo se, že umožní odčerpávat vodu ze zatopených štol na veseckém pohoří a zpřístupnit ložiska ve větších hloubkách, ale naděje se splnily jen zčásti. Capetovy požadavky na lidi a peníze se zdály českobudějovické městské radě příliš vysoké a brzdila jeho činnost. Odvolávala se přitom na stížnosti Rudolfovského faráře Acharta. Jakub Václav Achart, rodák ze Čtyř Dvorů, přišel do Rudolfova v roce Byl rozhodnut vystupovat rázně proti nejrůznějším nešvarům ve svém okolí a brzy začal kritizovat kdeco, právem i neprávem. Ve své horlivosti překračoval kompetenci duchovního pastýře a osoboval si pravomoc karatele a soudce. Jeho kritické pozornosti neušla ani důlní činnost v okolí Rudolfova. Ještě za 15

16 působení šichtmistra Kohlera upozorňoval na jeho zanedbávání péče o doly a na lajdáckou práci horníků. V stálém kritizování pokračoval i po nástupu Capety. Jako samouk si osvojil základní znalosti z hornictví a neváhal zasahovat i do odborných důlních záležitostí a zpochybňoval většinu Capetových rozhodnutí a plánů. Aby prokázal, že má pravdu, pustil se do dolování podle vlastních představ. Roku 1722 se mu podařilo přemluvit k spoluúčasti několik kněží a ustavil tři těžařstva, v nich měl hlavní slovo. Činnost soukromých těžařstev brzy ztroskotala na nedostatku peněz a zkušeností. Podnikavý farář se však nevzdal a v roce 1729 získal další zájemce pro činnost nového těžařstva na jelmském pohoří, ale ani to nedosáhlo větších úspěchů. Achart vinil Capetu, že mu nevychází dostatečně vstříc a žaloval na něho v Českých Budějovicích. Osočování jiných a podezření, že k financování svého těžařského podnikání použil i kostelních peněz, nakonec vynesly Achartovo vyšetřování. Když mu hrozilo potrestání, podrobil se. Zemřel 15. května Capeta pokračoval v uskutečňování svých plánů, ale při nezájmu českobudějovické městské rady byl stále více omezován nedostatkem finančních prostředků a tak se koncem roku 1751 svého místa vzdal. Po jeho odchodu se veškerá činnost v rudolfovském revíru omezila jen na nejnutnější údržbu. Období důlního podnikání královského horního města tak po dlouhé řadě neúspěchů končilo. Ačkoliv v letech mělo město na důlní činnost více než zlatých, skutečné výdaje činily o zlatých méně. I tak to byla velká částka, kdyby se její převážná část nespotřebovala na pouhou údržbu šachet, štol a zařízení. Na vlastní těžbu se vynaložilo jen málo a tomu odpovídaly i výsledky. Odhaduje se, že ve stejném období se v rudolfovské oblasti vytěžilo jen hřiven stříbra, což představovalo kg čistého kovu v ceně zlatých. Těžba byla tedy naprosto ztrátová. Přesto naděje na výnosnost rudolfovských dolů nezanikla úplně. Bylo však zřejmé, že jako hlavní těžař musí nastoupit stát a zajistit podnikání s mnohem většími prostředky než jaké mohlo vynaložit město nebo soukromá těžařstva. Stát se nové fáze podnikání ujal. Koncem roku 1766 došlo k reorganizaci důlní činnosti v rudolfovském revíru. Čtyři dědičné kukusy dostal majitel hlubockého panství Schwarzenberg, dva Rudolfov a o ostatních 122 kukusů se podělily stát, který dostal 40 2/3, Schwarzenberg také 40 2/3, město České Budějovice 38 1/3, obec Rudolfov 1 2/3 a Adamov 2/3 kukusů. V důsledku prohraného sporu o dodávání důlního dřeva vystoupil kníže z těžařstva a o jeho podíly se rozdělily stát a České Budějovice. Stát tak nabyl volnou ruku v rozhodování o rozsahu a postupu prací při obnově starých dolů. Roku 1767 byl v Rudolfově obnoven úřad královského hormistra a práce se mohly rozjet. Nejdříve bylo třeba provést zanedbanou údržbu 16

17 a uvést do pořádku pomocná zařízení, zvětšit kapacitu rybníků v okolí a zajistit přívod vody k čerpacím zařízením. Pracovalo se především na šachtě Třešně v Adamově, která měla umožnit proniknutí do ostatních starých dolů. Jako pomocné akce byly hloubeny šachty císaře Josefa, Filipa a Jakuba. Práce vyžadovaly značné náklady, které zatěžovaly pokladnu města Českých Budějovic natolik, že usilovalo zbavit se svých podílů. Roku 1777 se vzdalo se souhlasem dvorské komory všech kukusů až na čtyři, takže celé důlní podnikání od té doby financoval stát. Zato si České Budějovice nesměly již činit nárok na výnos z vinného tácu ani bránit soukromým těžařům v dolování a mělo se vzdát své pravomoci nad Rudolfovem. Mapa rozfárání dolu sv. Jan Při důlních pracích se opět těžila stříbrná ruda a byly proto rozšířeny a zdokonaleny stoupy, uvažovalo se i o postavení huti, v níž by se tavila též ruda těžená v Ratibořských Horách. K tomu nedošlo a v březnu 1783 byly práce na obnově starých dolů předčasně ukončeny. V dalších letech pokračovalo dolování jen v nepatrném rozsahu až do roku Ještě o pět let později se pokusilo těžařstvo rudolfovské obce o kutání na překopu k šachtě Lazar, ale v důsledku finančního krachu Rakouska roku 1811 trvala jeho činnost jen krátce. 17

18 Od konce 18. století byla u Hlinska obnovena těžba železné rudy v několika ceších, které se roku 1810 spojily v jeden, pracující pro železárny v Chlumu u Třeboně. Když se královské město v roce 1777 vzdalo účasti na důlním podnikání, měl se Rudolfov po více než půldruhém století opět stát samostatným horním městem. Roku 1781 však vyšel dvorský dekret o zřizování magistrátů v horních městech a Rudolfovu chyběly prostředky k jeho zřízení a vydržování. Proto musel zůstat v dosavadní závislosti na Českých Budějovicích a mít i nadále jen vlastního rychtáře a přísedící. Od roku 1790 byl rudolfovským rychtářem Vavřinec Klaudi, zeť a nástupce dřívějšího rychtáře Václava Wimmra. Patřil k nejzámožnějším obyvatelům města, vlastnil dva domy a velké hospodářství u Vesky. Měl zájem o historii a v roce 1820 shromáždil z českobudějovického archívu zprávy o důlní činnosti a sestavil z nich německy psané dílo "Příspěvky k dějinám dolování a horního města Rudolfova", jež zůstalo v rukopise, ale přesto posloužilo jako vítaný pramen badatelům v dějinách města. RUDOLFOV ( ) V průběhu první poloviny 19. století Rudolfov převážně ztratil ráz hornického města. Těžní a čerpací zařízení byla z největší části již odstraněna a systém vodních kanálů k nim bral pozvolna za své, většina šachet byla zazděna nebo zasypána, stavení při nich zchátrala nebo sloužila jiným účelům, na bývalých haldách vznikaly zahrady a sady. Hornickou minulost města však připomínal nový název, který se pro ně začal vžívat. V hovorové řeči byl Rudolfov běžně označován jako Bergstadt nebo Bergstadtl, v češtině prostě Perštát. Dnešní oficiální název se prosadil a začal být úředně užíván až koncem 19. století. Osazenstvo rudolfovských dolů před I. světovou válkou 18

19 Povědomí, že ložiska stříbrné rudy v rudolfovském revíru nebyla dosud vyčerpána a že při nalezení předpokládaných bohatých žil by bylo možno dosáhnout vysokých výnosů, stále vzrušovalo lidi, chtějící zbohatnout. Roku 1843 se ustavila těžařská společnost a obnovila práce na cechu sv. Eliáše na pohůreckém pohoří. Počáteční úspěchy se zdály nadějné, protože k čerpání vody bylo poprvé použito parního stroje, ale nákladné povrchové stavby brzy vyčerpaly finanční zdroje podnikatelů. Bylo zřejmé, že důlní dílo se již nepodaří zachránit. Většina těžařů postupně odpadla, zbývající museli ohlásit úpadek a rozhodující vliv v těžařstvu převzalo několik českobudějovických podnikatelů. Ale ani jim se nedařilo lépe. Koncem 19. století se dostala většina důlních podílů do rukou báňského odborníka ing. W.E. Miksche. Aby mohl pokračovat v těžbě, spojil se s jedním vídeňským továrníkem, který vložil do podnikání provozní kapitál. Když byly prostředky spotřebovány, aniž by přinesly odpovídající výsledky, vzdal se společník další účasti. Ing. Miksch pak nabídl své důlní míry několika říšskoněmeckým zájemcům a byla ustavena společnost Rudolfstädter Erzbergbaugewerkschaft. Mezi zakládajícími členy převládali finanční spekulanti, kteří místo skutečného dolování dávali přednost manipulaci s důlními podíly a snažili se podvést jeden druhého. Jejich obětí se stal i ředitel Miksch, zbavený funkce, když nemohl vykázat slibované úspěchy. Po vypluknutí první světové války se společnost rozpadla, protože válečná konjuktura nabízela bývalým těžařům výhodnější příležitosti k spekulacím a snadným ziskům. Tak nedůstojně skončila historie těžby stříbra v okolí Rudolfova. PRVNÍ REPUBLIKA ( ) Po skončení první světové války se začaly ozývat návrhy na obnovu důlní činnosti v okolí Rudolfova. Roku 1924 předložil starosta Matěj Šefl ministru veřejných prací memorandum s požadavkem, aby se uvažovalo o znovuotevření starých stříbrných dolů. I když nechyběla kladná dobrozdání, nabylo vrchu přesvědčení, že by těžba stříbra ani tentokrát nebyla rentabilní. Poslední vlastník důlních podílů ing Rudolf Hausser pak rozparceloval pozemky příslušející k cechu sv. Eliáše a v roce 1928 definitivně uzavřel těžní jámu. Důlní budovu a několik parcel koupila obec Adamov, zbytek přešel do soukromého majetku. Portál štoly sv. Šebestiána v obci Dobrá Voda (zaražena 1610, později nazývána sv. Barbora) 19

20 Nedaleko od obce Lhotice byla již od 16. století známa sloj kvalitního černého uhlí - antracitu. První těžební pokusy probíhaly v 19. století. V roce 1930 byl na ložisku založen důl Etna, ve své době velmi moderní. Správa dolu byla umístěna přímo ve Lhoticích. Zpočátku pracovalo v dole kolem padesáti horníků ve třech směnách. Tehdejší průměrná mzda byla kolem 30 Kč. Ložisko antracitu bylo otevřeno v hloubce 50 m několika úpadními štolami, každá o délce 150 m. Z úpadnic vybíhaly ve dvou patrech, jež byly dvacet metrů nad sebou, překopy směrem ke Lhoticím a k Červenému Újezdu. Úpadnice byly vystrojeny těžní klecí, poruby byly strojově zařízené a vozíky se vytahovaly na den těžním vrátkem. Důl neměl mnoho spodních vod a uhlí neplynovalo. Nejvyšší těžby bylo dosaženo roku 1943, kdy zde bylo vytěženo přes tun a pracovalo zde více jak 140 horníků. Denní produkce se pohybovala kolem 6 vagónů. Dobyvatelná část ložiska však byla záhy vytěžena až do hlouky 350 metrů a těžba byla jako ztrátová roku 1949 ukončena. Další, rozsahem však menší, antracitové doly byly otevřeny mezi Hůrami a Úsilným. RUDOLFOV A MINCOVNICTVÍ Rudolfov se zapsal do historie nejen hornictvím, ale i mincovnictvím. Nemůže se měřit s Kutnou Horou, Jáchymovem nebo Kremnicou, ale skutečnost, že zdejší zásoby stříbra byly natolik bohaté, že umožnily vznik mincovny v Českých Budějovicích, dokazuje, že se nejednalo o zanedbatelnou záležitost. Není přesně známo, kdy se zde stříbro začalo těžit, sotva však dříve než ve 13. století. V té době byly u nás už dávno raženy stříbrné mince - denáry. Původně byly raženy z vysoce kvalitního stříbra, ale jejich jakost postupně klesala, až koncem 12. století byly denáry téměř měděné. Ke znehodnocené minci nebyla důvěra, proto je krátce po roce 1200 vystřídaly nové mince - brakteáty. Tyto jednostranné mince s tenkého stříbrného plechu měly sice vysokou ryzost, na závadu byla jejich nepraktičnost v oběhu, neboť byly křehké a snadlo se lámaly. Nově objevené, neobyčejně bohaté stříbrné doly u Kutné Hory umožnily Václavovi II. uskutečnit mincovní reformu a ražbu nového typu kvalitních stříbrných mincí, a sice pražských grošů. Z této doby pochází první písemná zpráva o těžbě stříbra v okolí Rudolfova. V listině, vydané 17. února 1385, povoluje Václav IV. Václavu Klaricovi a jeho těžařům prodávat v Čechách stříbro a rudy z dolu Monstrance u Vesky. Tato zpráva je však zcela ojedinělá a je možné předpokládat, že celá záležitost byla pouze krátkodobá. Ostatně ani z 15. století nemáme žádné písemné doklady o důlní činnosti v okolí Rudolfova. 20

21 Skutečný věhlas rudolfovského revíru začíná až v 16. století. Roku 1522 uděluje král Ludvík Václavu Metelskému a Petru Doudlebskému z Doudleb právo založit šachtu u Nedabyle. Tam pak vznikl důl sv. Anny a důl sv. Barbory. Pojmenování dostávaly doly většinou podle dne, kdy se na nich začalo pracovat. O deset let později už máme doloženou důlní činnost u Hlincovy Hory. Stříbro se nacházelo v hloubce přibližně metrů, takže je třeba předpokládat, že trvalo 1-2 roky, než se horníci dostali na vlastní žílu. Dolování bylo finančně tak náročné, že pro jednotlivce bylo neúnosné. Proto se měšťané sdružovali v bratrstva a výnos z těžby byl dělen na podíly, tzv. kukusy. Bylo jich 128, z toho 6 pro krále, ostatní pro těžaře. Široké okolí Rudolfova bylo brzy provrtáno velkým množstvím šachet. Například u Nedabyle byly 4, u Srubce 9, na Vesce 36 atd. Většinou se jednalo o malé šachty, kde pracovalo průměrně kolem pěti horníků. Existovaly však i velké a hluboké doly (až 350 m), například Abraham, Orel, Tři králové a další. Výnosy byly značné, posledně jmenovaný důl Tří králů vydal za léta téměř 1,5 tuny stříbra. Libníčské doly vynesly za stejné období celkem 3.156,8 kg stříbra. Toto zde vytěžené stříbro bylo zasíláno ke zmincování do Kutné Hory, později do Prahy. Doprava drahého kovu jistě nebyla snadnou záležitostí. Budějovičtí se proto stále znovu dožadovali o zřízení samostatné mincovny ve městě. Nakonec jim pomohla morová epidemie v Praze. Císař Maxmilián II. dal nakonec souhlas se zřízením mincovny v Českých Budějovicích, což se stalo v roce V té době u nás už přes 20 let nebyly raženy pražské groše. Kolem roku 1520 se začínají razit nové a podstatně větší mince - tolary, které se rovnaly 30 pražským grošům. V době, kdy českobudějovická mincovna vznikla, však nebyly raženy ani tolary. Ferdinand I. se totiž na sklonku své vlády pokusil o sjednocení měny v habsburských zemích zlatníkovou měnou. Základní stříbrnou mincí byl zlatník o 60 krejcarech, dále byly raženy 30, 10, 2 a 1 krejcar. Všechny tyto nominály byly raženy i ve zdejší mincovně, ne však dlouho. Zlatníková měna se u nás nevžila, navíc docházelo k záměnám mezi zlatníky a starými tolary. A tak v roce 1573 došlo k návratu k tolarové měně. Kromě tolarů byly raženy půl a čtvrttolary (výjimečně i dvoutolary), bílé groše a bílé peníze. Mincovna pokračovala ve své činnosti až do roku 1611, kdy byla uzavřena. V jejím čele se vystřídali tři mincmistři: Tobiáš Gebhart ( ), Kryštof Schönfeldt ( ) a Kryštof Mattighofer ( ). Podle nejnovějších výzkumů se ukazuje, že mince ražené ve zdejší mincovně tvořily zhruba šestinu veškerého tehdejšího stříbrného oběživa v Čechách. Po roce 1573 začaly klesat výnosy dolů, naštěstí byly objeveny bohaté stříbrné žíly u Libníče. Stejně jako u starých šachet působila zde potíže spodní voda, vždy znovu zaplavující doly. Tehdejší zařízení na její odčerpávání byla stavěna na vodní pohon. V Rudolfově však řeka není, a proto byl 21

22 založen rybník Mrhal, jehož odtok měl pohánět čerpací stroje. Jejich výkon však stejně nestačil a přibývalo opuštěných zaplavených dolů. Po roce 1593 libníčské doly už jen živoří a po roce 1600 se v okolí Rudolfova těžilo už jen velmi málo. Nějaký čas byly ještě zpracovávány haldy u starých dolů. Určitý výnos přinesly, ale to už byly jen dozvuky staré slávy. Nepomohly ani intervence Petra Voka z Rožmberka. V témže roce, co končí svoji činnost mincovna, umírá i Petr Vok. Důlní činnost v rudolfovském revíru rychle pohasíná. Poslední ránu jí zasadilo přepadení Rudolfova v červnu 1619, tragický závěr dlouholetých náboženských sporů mezi převážně luteránskými horníky a katolickými obyvateli Českých Budějovic. Z této pohromy se už zdejší důlní činnost nikdy nevzpamatovala, i pozdější pokusy o její oživení skončily neúspěchem. Zatím nejslavnější éra v historii Rudolfova skončila. Pramen: Rudolfov - historie a současnost (1985) Naučná stezka Rudolfov Dokumentační fond CMC CZECH MINING CLUB