Bez umění žít nemůžeme strana 18

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 12/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Olbram Zoubek: Bez umění žít nemůžeme strana 18

2

3 EDITORIAL Největší menšina Říká se, že největší minoritou na světě jsou lidé s handicapem. Přibližně 700 milionů lidí má postižení, které jak statistiky tvrdí je v řadě případů natolik omezuje, že trpí chudobou. Kardinální otázkou však je, zda pravým důvodem chudoby je skutečně vždy handicap. Vidíme totiž kolem sebe řadu příkladů, kdy se lidem s postižením prostě nechce pracovat. Nejsou tím nikterak výjimeční, mnozí tzv. zdraví také preferují podobný styl života. Těm, kteří pracovat chtějí a nemohou, však dokáže většinou společnost pomoci. Bohužel tomu tak není vždy a všude; Kontu Bariéry chodí každý měsíc desítky dopisů od těch, jimž stát pomoci nedokáže. Jen pro ilustraci: do redakce Můžeš přišel v těchto dnech dopis, v němž pisatelka líčí situaci, kdy se stará o své ležící postižené děti čtyřiadvacet hodin denně. Nemůže proto chodit do zaměstnání a rodina žije, jak píše, z příspěvků na bydlení a hmotnou nouzi. Platí z nich i kompenzační pomůcky, a protože nyní potřebuje speciální kočárek, který zdravotní pojišťovna proplácí jen částečně, hledá pomoc v nadaci. V takových případech Konto Bariéry pomoci umí, jen minulý měsíc jeho rada projednala 83 žádostí a potřebným rozdělila více než jeden a půl milionu korun. Ale ani nadace není všemocná. Stává se, že na lidi s postižením doslova zaútočí tací, co nabízejí nevýhodné půjčky, zboží na velmi špatný úvěr a další nehoráznosti. Nejhůře na tom bývají v takových případech nikoliv nevidomí, ale neslyšící. Chybí jim orientace v podobných léčkách a cestu k chudobě jim dláždí nestydatí podvodníci. A protože jde o téma kolem vánočních svátků nanejvýš aktuální, věnujeme mu hned několik rozhovorů a reportáží, radíme v tradiční poradně i v motoristické rubrice. Na sklonku posledního dne tohoto měsíce si lidé dávají nejrůznější předsevzetí. V případě největší menšiny to vůbec není nutné. Stačí se chovat normálně, tedy pomáhat. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Nevidomí inspirují Vánoční trhy Mikulášský charitativní bazar Benefice pro ranou péči Cena Mosty 4 5 Anketa Jsou lidé s postižením ohroženi chudobou více než ostatní? 6 Téma: Lidé s handicapem a finance Milena Černá: Chudí jsou ostuda společnosti 8 10 Když je potřeba záchranný kruh Erik Čipera: Žití s handicapem něco stojí Když (skoro) vůbec nejde o peníze 15 Financování sociálních služeb Martin Netolický: Podpora sociálních služeb musí být dlouhodobá Umělci konta Bariéry Olbram Zoubek: Bez umění žít nemůžeme Tip na výlet Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný Nové zahraniční technologie V bitvě proti dekubitům Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Pozvánka na 12. aukční salon pro Konto Bariéry 25 Naučná cesta Prahou Vypůjčené oči Příběh Konta Bariéry Gymnastka se železnou vůlí Auto-Moto Vše okolo DPH u aut Na cestách Kde nasát vánoční atmosféru Vaše fotografie Podzimní rozjímání 35 Poradna Někteří lidé s postižením se také potýkají s chudobou Křížovka o ceny 38 Milena Černá: Chudí jsou ostuda společnosti str. 8 Tip na výlet Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný str. 20 Příběh Konta Bariéry Gymnastka se železnou vůlí str. 28 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v listopadu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Na cestách Kde nasát vánoční atmosféru str. 33 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Nevidomí inspirují TyfloCentrum Plzeň pořádá besedu v M-Klubu v Macháčkově 28. Foto: archiv Obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Plzeň pořádá 4. prosince závěrečnou besedu z cyklu Nevidomí inspirují. Jedná se o projekt, který se snaží představit významné osobnosti, jež se dokázaly prosadit i přes svůj handicap. Jejich životní zkušenosti mohou být vodítkem ostatním lidem s podobným postižením. V M-Klubu Plzeň, Macháčkova 28, vystoupí od politik Michal Rada a vedoucí Metodického centra odstraňování bariér SONS Viktor Dudr. Beseda potrvá přibližně dvě hodiny, ovšem v případě živé diskuse není vyloučeno prodloužení. Více informací na Vánoční trhy Na nádvoří Staré budovy Jedličkova ústavu a škol na pražském Vyšehradě se bude 18. prosince konat vánoční trh. Od 14 hodin do cca 18 hodin se zde setkají především žáci a zaměstnanci Jedle, ale i jejich přátelé a náhodní kolemjdoucí. V nefalšované adventní atmosféře s hudbou a dobrotami mohou návštěvníci u četných stánků pořídit drobné vánoční dárky, mnohé přímo z dílny dětí a mladých lidí s tělesným postižením. Adresa Jedličkova ústavu a škol je V Pevnosti 4, Praha 2, Nádvoří Staré budovy Jedličkova ústavu a škol na pražském Vyšehradě opět ožije. Foto: Ladislav Polnický Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Mikulášský charitativní bazar Mikulášského charitativního bazaru se tradičně zúčastňuje Konto Bariéry. Foto: Jan Šilpoch provodný hudební program, pro děti bude připravena mikulášská nadílka. V neposlední řadě má veřejnost možnost navštívit unikátní prostor Pražské křižovatky, jenž je jinak přístupný zcela výjimečně. Hlavním organizátorem akce je Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Spolu s ní se této dobročinné akce zúčastní i další neziskové organizace včetně Nadace Charty 77 Konto Bariéry. Hlavní ideou této akce je poskytnout českým neziskovým organizacím možnost prezentovat svou práci tzv. pod jednou střechou, a tím také podpořit jejich vzájemný kontakt a spolupráci. Výtěžek z prodeje výrobků neziskové organizace věnují na konta svých projektů. Benefice pro ranou péči Koncert se uskuteční v refektáři Galerie Středočeského kraje. Foto: Radek Musílek Oblastní Charita Kutná Hora pořádá 19. prosince od benefiční koncert pro děti s handicapem ze Střediska rané péče. Místem konání je refektář Galerie Středočeského kraje. Vystoupí zde Lucie Mrňáková a její hosté, v jejichž podání zazní vánoční, muzikálové a operní melodie. Výtěžek koncertu bude použit na zakoupení pomůcek do půjčovny střediska. Nové pomůcky umožní kvalitně pomáhat těm, kteří se ocitli v nelehké životní situaci. Pomohou dětem rozvíjet jejich dovednosti a snížit dopad jejich handicapu na život celé rodiny. Projekt Střediska rané péče je zaměřen na rodiny s dětmi předčasně narozenými, s mentálním, pohybovým i kombinovaným handicapem, s poruchami autistického spektra, nerovnoměrným nebo opožděným vývojem od narození do sedmi let, které bydlí ve Středočeském kraji. Více informací o akci na 4 V pátek 5. prosince se v prostorách Pražské křižovatky kostela sv. Anny uskuteční již desátý ročník tradičního Mikulášského charitativního bazaru. Stejně jako v předešlých letech si i letos účastníci bazaru budou moci nakoupit v předstihu vánoční dárky a tím přispět na dobrou věc. Mohou se setkat se vzácnými hosty nebo si poslechnout domůžeš / číslo

5 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 11/2014 M11_2014_ok.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 10/15/2014 1:56:35 PM Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2014 M10_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č 9/15/2014 2:35:36 PM Cena MOSTY 2014 Cenu navrhla a vytvořila akademická sochařka Jitka Wernerová. Foto: archiv Až do 31. prosince můžete posílat návrhy na udělení výroční ceny MOSTY Ocenění uděluje vybraným subjektům Národní rada osob se zdravotním postižením ČR za mimořádnou aktivitu, čin nebo projekt ve prospěch osob se zdravotním postižením. Cena MOSTY 2014 je vyhlášená ve třech kategoriích: I. Cena pro instituci veřejné správy za mimořádnou aktivitu nebo čin ve prospěch osob se zdravotním postižením II. Cena pro nestátní subjekt za mimořádnou aktivitu nebo čin ve prospěch osob se zdravotním postižením III. Cena pro osobnost hnutí osob se zdravotním postižením Zvláštní cenu za zásluhu o integraci osob se zdravotním postižením navrhuje zástupce společnosti Opel. Podněty k udělení ceny v jedné ze tří kategorií se podávají na předepsaném formuláři, který je společně s dalšími informacemi k dispozici na stránkách Vyplněný dokument se odesílá k rukám pana Jana Chudého na adresu Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky, Partyzánská 7, Praha 7. Nominace mohou podávat fyzické i právnické osoby. Posuzování návrhů na ocenění probíhá ve dvou kolech. V 1. kole vybírá nominační komise pět návrhů v každé kategorii, ve 2. kole rozhoduje hodnotící výbor o vítězi v jednotlivých kategoriích. Další nominovaní obdrží pamětní diplom. Cenu MOSTY navrhla a vytvořila akademická sochařka Jitka Wernerová. Cena je uměleckým ztvárněním mostu z lidských rukou a je vytvořena z glazované keramiky. Autorem pamětních diplomů je akademický malíř Otakar Tragan. Výsledky výroční ceny MOSTY 2014 budou slavnostně vyhlášeny 19. března 2015 v Brně. Z REDAKČNÍ POŠTY Vánoční přání Milí přátelé, opět se nám blíží vánoční čas, svátky klidu, míru, a také dobročinnosti. Nějakou tu korunu na potřebné utrousí i ti, kteří jsou jinak během roku neoblomní. Zkrátka myslíme víc na své blízké a víc soucítíme s těmi, kteří potřebují naši pomoc. Někdo by ale měl myslet i na ty, kteří pomáhají celý rok, tedy na lidi, jako jste Vy v Kontu Bariéry a jiných podobných organizacích. Chci Vám touto cestou poděkovat za Vaši práci a popřát krásné svátky, hodně spokojenosti a úspěchů v soukromí i v zaměstnání. Mnozí z nás se naučili pohodlně přijímat, že tu jste a děláte práci, která je potřeba, ale nikdo se do ní moc nehrne, protože je tzv. nezisková, což dnes není zrovna v kurzu. Moje přání je to nejmenší, čím se Vám mohu odvděčit. Pomohli jste jednomu členovi mé rodiny, a to Vám v dobrém slova smyslu nikdy nezapomenu. S pozdravem a ještě jednou přáním krásných Vánoc Josef Kolář Vážený pane Koláři, moc děkujeme za přání! I my vám přejeme krásné svátky, hodně zdraví a spokojenosti. Je milé vědět, že někdo oceňuje práci řady lidí, kteří za Kontem Bariéry stojí. Stejně tak my oceňujeme dobrou vůli všech, kteří nás podporují a bez jejichž malých či větších příspěvků bychom nedokázali nic. I jim tedy touto cestou děkujeme a přejeme nejen o Vánocích vše dobré. (red) Aktivní pomoc Vážená redakce, přečetla jsem si Vaše číslo věnované tematice chudoby a dovolím si napsat Vám svůj názor. Chudoba není ostuda, praví se v jednom z uveřejněných článků. Já však říkám, že chudoba ostuda je, a to ostuda celé společnosti. Nevolám po utopickém Koupí tohoto časopisu podpoříte Co brání zaměstnávání postižených rovnostářství, ale domnívám se, že společnost, která žije v takovém nadbytku jako ta naše, by měla umět zajistit, aby nikdo nemusel třít bídu s nouzí. Ponechme stranou fakt, že někteří lidé mají výrazné atributy k chudobě sklouznout. Nejsou vzdělaní, mají špatné rodinné zázemí, nemají osobnostní předpoklady k úspěchu atd. Přesto bychom se i o ně měli umět postarat. Mám přitom na mysli nejen státní instituce, ale i komunitu, ve které dotyční lidé žijí. Myslíte si, že jsem příliš naivní, když si myslím, že by lidé měli pomoci svému bližnímu v nouzi, když o jeho potížích vědí? Nemyslím tím rozdávání almužny, ale zkrátka reálnou podporu dotyčného člověka. Když třeba vím, že nemůže najít práci, proč mu ji nepomoci najít? Podnikatel ze sousedství může nabídnout místo ve své firmě nebo si třeba obyvatelé činžáku u dotyčného člověka zaplatí nějakou službu typu péče o společné prostory atd. Zkrátka aktivně podpořit toho, kdo potřebuje pomoci. S přáním krásného dne Květuše Horová, Strakonice strana 8 Vážená paní Horová, děkujeme za váš názor. Váš postoj k aktivnímu zapojení komunity do řešení chudoby je jistě hezký. Určitě bychom takové příklady našli i v praxi, nicméně realita je většinou bohužel poněkud jiná. Důvodů je celá řada. Velkou roli hrají i sympatie či nesympatie k dotyčnému člověku. Milé rodině, která má finanční problémy kvůli péči o dítě s postižením, jistě vyjde vstříc více lidí než nepříjemnému alkoholikovi, který svým jednáním všechny popuzuje. Navíc komunitní život jako takový se u nás spíš teprve rodí. Doufejme, že jednou dospěje do stadia, které se bude vaší vizi alespoň blížit, i když v ideální podobně ji naplnit asi nelze, protože určitá část lidí zkrátka zřejmě nikdy nepřijme obecně zavedené principy. (red) Elbee Dobrý den, chtěl bych poděkovat za test vozu Elbee. Vozítko mě moc zaujalo, i když je asi nereálné, že bych si ho někdy pořídil. Hodně mě překvapilo, že jsem video s tímto českým výrobkem viděl na sociálních sítích sdílet řadu lidí ze zahraničí. Dokonce šlo o reportáž z ciziny, myslím, že šlo o Turecko. Je příjemné vidět, když nějaká inovace pocházející od nás zaujme i za hranicemi. Jen mám pochybnosti, kolik tuzemských vozíčkářů si bude moci takové přibližovadlo pořídit. Český trh však pro ně zřejmě nebude tím hlavním, řekl bych. Kvůli němu by se ho snad ani nevyplatilo vyvíjet. Každopádně držím výrobcům palce a přeji hodně spokojených zákazníků. Snad se jim projekt vyplatí a výroba se rozjede ve velkém. Zdraví Honza Sláma, Kladno Vážený pane Slámo, váš zájem a podpora by výrobce jistě potěšily. Stejně tak těší nás, že jsme vás zaujali naším článkem. I my s potěšením představujeme české inovativní výrobky, které pomáhají lidem s postižením v běžném životě. Nezbývá než si společně přát, abychom takových produktů mohli testovat co nejvíce. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova Praha 1. Koupí tohoto časopisu podpoříte První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Jiří Dienstbier ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Obecně lze říci, že u osob se zdravotním postižením je riziko ohrožení chudobou proti ostatním skupinám populace určitě vyšší. Tuto skutečnost v jednotlivých případech přímo ovlivňuje existující zdravotní postižení, které do značné míry významně limituje možnost chudobě se bránit, případně se z ní vymanit. Vznik zdravotního postižení často představuje také podstatné omezení možnosti výdělečné činnosti a odkázanost pouze na pobírání invalidního důchodu. Mimořádně složitá je sociální situace osob, které se staly invalidními, ale z důvodu nesplnění podmínky potřebné doby pojištění, stanovené v zákoně o důchodovém pojištění, jim nevznikl nárok na přiznání invalidního důchodu. Zabraňovat riziku chudoby u zdravotně postižených je třeba systémem promyšlených opatření, která v rámci státní politiky zajistí zejména dostupnost odborného poradenství, dosažení kvalitního vzdělání, přístup na trh práce, a také pravidelnou valorizaci důchodů a dalších sociálních dávek. Jaroslav Němec ředitel Arcidiecézní charity Praha Odpověď není zcela jednoznačná, ale dá se říci, že postižení lidé jsou chudobou ohroženi více. Záleží totiž nejen na tom, o jak postiženého člověka se jedná, ale třeba také na jeho věku, kde bydlí (Praha nebo venkov), jaké má rodinné zázemí apod. Na jednu stranu sice mohou postižení třeba pobírat invalidní důchod a některé dávky, ale zcela jistě mají trvalou nevýhodu v možnosti najít si pracovní uplatnění jako zdraví lidé. Je v tom velký finanční rozdíl, a zvláště když se jedná o větší postižení, je to pro mnohé prakticky neřešitelný problém. Řada organizací těmto lidem pomáhá, ale vždy se jedná především o vylepšení jejich situace. My se v charitě bohužel setkáváme právě s těmi, kteří chudobou již ohroženi jsou. Potkávám je v našich azylových domech a v dalších sociálních službách, kde se jim moji spolupracovníci snaží pomoci tak, aby se jejich sociální vyloučení již dále neprohlubovalo. Jsou lidé s postižením ohroženi chudobou více než ostatní? Stanislav Skalický ředitel Asociace občanských poraden Záleží samozřejmě na druhu a závažnosti postižení. Obecně však můžeme konstatovat, že lidé s postižením jsou skutečně více ohroženi chudobou. Mají obtížnější přístup na pracovní trh, a tím i ke zdroji finančních prostředků. Často narážejí na předsudky zaměstnavatelů a neochotu přizpůsobit pracovní podmínky jejich specifickým potřebám. Jsou také zranitelnější ve vztahu k nabídkám různých pochybných finančních produktů či služeb. Jsou nuceni často žít v sociální izolaci a mají omezenější přístup k informacím. V naší poradenské praxi se setkáváme s těmito klienty zejména v rámci specializovaných projektů zaměřených např. na pomoc obětem trestných činů nebo lidem v tíživé sociální situaci. V současné době realizujeme projekt, v jehož rámci řešíme problémy související se zadlužováním zdravotně postižených a duševně nemocných lidí. Právě takové projekty nám umožňují pomáhat těmto lidem přímo v místě jejich bydliště. Anna Šabatová veřejná ochránkyně práv Zdravotní postižení s sebou přináší snížení životního standardu, ale není automaticky předpokladem chudoby. Vždycky samozřejmě záleží i na rozsahu a charakteru postižení; do jaké míry je člověk odkázán pouze na sociální pomoc státu či zda může pracovat. Ohrožení chudobou nebo propadu do úplné chudoby by ale u lidí s postižením měla zabránit sociální politika státu. Ani v případě, že lidé se zdravotním postižením nemohou pracovat, nezůstávají úplně bez prostředků a stát jim pomáhá prostřednictvím dávek či invalidního důchodu. Domnívám se, že víc než chudobou jsou lidé s postižením ohroženi vyloučením ze společnosti. Chybí vhodné pracovní příležitosti, služby, lidé s postižením se stále setkávají s bariérami nejen fyzickými, ale i v myšlení ostatních. Jsem přesvědčena, že odtud pramení největší problémy, které pak mají dopady i na životní standard. DOBRÉ ZPRÁVY Program pomoci. Už do čtvrtého ze čtrnácti plánovaných měsíců vstupuje program pomoci nejohroženějším skupinám na trhu práce organizovaný Ústeckým krajem. Zaměstnání v příspěvkových organizacích kraje by mělo najít až 290 absolventů středních škol a 90 handicapovaných lidí zejména v okresech Chomutov, Teplice a Most. Na realizaci programu obdržel Ústecký kraj dvacetimilionovou dotaci z Evropského sociálního fondu. Práce handicapovaným. V nové chráněné dílně v Dolních Tošanovicích na Frýdecko-Místecku našlo pracovní uplatnění dvanáct handicapovaných lidí. Dílnu zřídil místní podnikatel Václav Stebel; spolu se svým společníkem vložili do nového projektu přes milion korun, 600 tisíc přidal stát na dotacích. Zájem ze strany handicapovaných byl podle pana Stebela neuvěřitelný: obdržel na sto žádostí o práci, zhruba dvě třetiny ale odpadly kvůli náročným podmínkám ve výrobě. Dílna dodává například očištěnou zeleninu do školních kuchyní a restaurací. Živnostník roku. Provozovatelka rehabilitačního centra Eva Vallová získala první místo v soutěži Živnostník roku Jihomoravského kraje. S rehabilitačním centrem začínala sama od nuly, dnes je těžištěm její práce léčení handicapovaných dětí pomocí Vojtovy metody. V kategorii Firma roku ve stejném kraji zvítězila společnost Hostego, oceněná také speciální cenou pro odpovědnou firmu roku. Porotcům neunikla její sociální angažovanost v regionu, a především spolupráce se sdružením Piafa, které pomáhá zdravotně znevýhodněným lidem. Policista zachránil vozík. Vozíčkář z Německa, který se nedávno vydal na pardubický plochodrážní stadion sledovat Zlatou přilbu, si do vlasti odvezl i jeden neobvyklý zážitek: během cesty na závody se mu porouchal vozík, takže nebyl schopen další jízdy. Celé situace si všiml místní strážník Miloslav Jirásek. Vozík prohlédl, zjistil závadu, a dokonce ho odvezl k sobě domů, kde ji opravil. Vděčný návštěvník se tak mohl bez dalších problémů po závodě přepravit domů. (šb) 6

7 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 11/2014 M11_2014_ok.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 10/15/2014 1:56:35 PM Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete ve službě Audiotéka, pro předplatitele časopisu je dostupná zdarma, samostatně lze koupit jedno vydání časopisu ke stažení za 10 Kč. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš. Audioverzi zdarma pro předplatitele tištěného časopisu lze aktivovat na Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky a ové adrese podpora@audioteka.cz Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ OLBRAM ZOUBEK: tohoto časopisu podpoříte 12/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Bez umění žít nemůžeme strana 18 Koupí tohoto časopisu podpoříte Co brání zaměstnávání postižených strana 8 Koupí První test vozu Elbee v Česku: Speciál pro invalidy překvapil! strana 19 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají tohoto časopisu podpoříte 10/2014 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč JMÉNO a příjmení: název organizace: M12_2014.indd 1 11/10/2014 3:47:04 PM M10_2014.indd 1 9/15/2014 2:35:36 PM ulice: PSČ: město: číslo popisné: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem (uveďte jméno a celou adresu) číslo účtu: /0800 fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 Téma: Lidé s handicapem a finance Chudoba je nemoc celé společnosti. Raději platíme dávky, než abychom řešili příčiny. Zahraniční zkušenosti mohou i ušetřit. Milena Černá: Chudí jsou ostuda společnosti Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Je chudoba opravdu vážný problém české společnosti, nebo to trochu přeháníme? Ten, kdo každý den sleduje společnost jen z okna automobilu a bydlí v tzv. lepší čtvrti, si jen těžko připouští, že jsou u nás i lidé v opravdové nouzi. Kromě bezdomovců na lavičkách nemusíte vidět nic. Ale skutečně existuje nemalá skupina lidí, kteří žijí doslova z ruky do úst, jejich děti nemají na zájmové kroužky, na lyžařský výcvik, a někdy ani na oběd ve školní jídelně. Nedivme se, že tito občané zažívají pocity opovržení a ponížení. Mezi ně patří i lidé se zdravotním postižením. Když takový stav trvá dlouho, když děti nepoznají nic jiného než bídu, je problém. Děti prostě přebírají vzory chování ze svého bezprostředního okolí. Jestliže vidí neustálý nedostatek základních potřeb, nekonečnou nezaměstnanost, mizerné bydlení a nízké vzdělání jako normu, pak je jasné, že i jejich cesta životem bude jen opakováním cesty rodičů. To ale není jen jejich problém, to je vážný problém celé společnosti. Vy jste také lékařka. Řekla byste, že chudí lidé umírají dříve? Nemusí to být pravidlem vždy. Ale mezi lidmi v chudobě, a tedy třeba v nedobrých hygienických podmínkách a v ustavičném stresu, je pochopitelně více nemocí. K tomu přispívá i nemožnost doplatit si na léky, dojíždět na specializovaná pracoviště, případně využít placenou péči. Často slyšíme: mohou si za to sami! A uvádějí se příklady, kdy se lidé zbytečně zadluží třeba jen proto, že si pořídili zájezd, elektroniku nebo jinou zbytnou věc. Materialistická společnost dává do popředí spotřebu. A jestliže se chci vyrovnat okolí, pak si třeba musím půjčit, nemám na splátky, Jestliže děti vidí neustálý nedostatek základních potřeb, nekonečnou nezaměstnanost, mizerné bydlení a nízké vzdělání jako normu, je jasné, že i jejich cesta životem bude jen opakováním cesty rodičů. půjčím si znovu a už jsem v tom. Exekucí a vystěhování z bytů jsou statisíce. Obrovský problém předlužení opravdu často začíná jen u touhy vyrovnat se alespoň ve spotřebě většinové společnosti. Zdá se, že ještě nemáme mechanismy, které by uměly zasáhnout včas. Když si pak už člověk bere provaz a jde, je pozdě. Ukazuje se, že náklady na řešení obtížných životních situací jsou mnohem vyšší, než by stál včasný zásah. Vnímá stát a orgány samosprávy tento stav jako vážný? Ano. Především se snaží takové občany přesunout ze svého katastru do jiného. Tento převažující trend je často jediné opatření proti chudobě v konkrétní obci. Takové nehumánní a nemorální postupy jsou jasné porušení ústavy, která nám všem zaručuje stejná práva. Nedostatek peněz na bydlení, péči o děti nebo v nemoci přece nemůže znamenat přesunutí občana do nižší kategorie. Pak nastupuje dvojnásobné vyloučení ekonomické i společenské. Jsem vyloučen za to, že jsem vyloučen. Absurdní? Jistě, ale taková je každodenní realita v některých místech a městech. Ale prochází jim to Ano, protože jednak nemáme dobře nastavená pravidla pomoci, jednak pomoc přichází, až když už je chudoba zjevná, zoufalá, z dálky viditelná. Je to jako s každou nemocí když zanedbáte prevenci nebo první příznaky, můžete skončit i u nejlepšího profesora, a on už jen tlumí bolest. Stát vydává miliardy na zmírnění následků, ale jaksi se mu nechce do mnohem levnějšího odstraňování příčin. Je to i zvláštní atmosférou boj proti korupci nás dovedl do stavu, kdy vše musí být podle tabulek, podle ministerského předpisu, podle formálních znaků. Jenomže život je košatější a já vidím, že v konkrétním městě by třeba chtěli pomoci se sociálním bydlením, ale musí čekat na zákon. Kolik let už se připravuje a jak dlouho to ještě bude trvat? Tedy potřebujeme nejen dobré zákony, ale také prostor pro jejich pružné uplatnění, prostor pro inciativu místních orgánů, neziskovek a podobných důležitých článků celé sítě prevence chudoby. Tím samozřejmě vůbec neomlouvám současnou až příliš častou hrubost a cynismus třeba pracovníků úřadů práce, kteří dokážou doslova vyhodit žadatele o práci nebo pomoc s odůvodněním, že má špatně vyplněné formuláře nebo jaksi neví, co chce. Oni podle vašich zkušeností málo znají skutečné poměry jednotlivých občanů? Velmi často. Máme docela propracovaný systém dávek, který se odvozuje od životního 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9

10 Téma: Lidé s handicapem a finance SLOUPEK Lii Vašíčkové minima. Takže lidé mají nárok, když splňují různá omezení, kritéria, předpisy. Ten systém je ale tak složitý, že byste pravděpodobně potřeboval poradce. Někteří lidé se pochopitelně stydí žádat a raději opravdu trpí. Právě naše představy jsou založeny na potřebě včas s nimi mluvit. Zoufalství je špatná chvíle pro nalezení opravdového řešení. Jistě se shodneme, že základní podmínkou pro cestu z chudoby je nalezení zaměstnání. Ale když místa nejsou, co dělat? Víte, je mnoho lidí, kteří jsou zaměstnáni, opravdu pracují, ale stejně se neuživí. Jejich mzdy jsou doslova bídné. Málo placená nebo ilegální práce vede k chudobě, aniž za to lidé mohou. V rámci Evropské sítě proti chudobě (EAPN) se inspirujeme zahraničními příklady. Řekněme si alespoň jeden, který bychom mohli použít i u nás. Mnichov je jistě krásné a bohaté město. Před časem se pokusili spočítat bezdomovce a rozhodli se, že je oddluží. Zjistili, že z celkového počtu zbylo jen asi osmdesát lidí, seniorů, handicapovaných nebo vážně nemocných. Za rok byli závislí na sociálních dávkách nebo azylových domech už jen jednotlivci. Sám info Kdo je MUDr. Milena Černá Ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Posledních deset let stojí v čele české pobočky Evropské sítě proti chudobě (EAPN), nezávislé sítě nevládních organizací z 26 zemí a 23 evropských organizací. EAPN je poradní orgán Rady Evropy. fakt oddlužení motivoval lidi k hledání práce a jiného způsobu života. Účetní výsledek: obrovské úspory na sociálních výdajích. Můžeme u nás postupovat podobně? Můžeme, ale musíme se zbavit prokletí izolace chudých. Musíme s nimi mluvit jako s lidmi, neštítit se jich, pozvat je zpátky do většinové společnosti a umožnit jim nový start. Protože oni nejsou jen nešťastní, oni jsou také svědectví toho, jací jsme my. Jinak řečeno: zavřené oči a ucpané uši nás před chudobou neochrání, i kdyby před našimi byty a domy stálo tisíc ochranek. Vůbec neomlouvám současnou až příliš častou hrubost a cynismus třeba pracovníků úřadů práce, kteří dokážou doslova vyhodit žadatele o práci nebo o pomoc s odůvodněním, že má špatně vyplněné formuláře nebo jaksi neví, co chce. Naše finanční gramotnost Kniha George S. Clasona s titulem Nejbohatší muž v Babylóně je moudrá. Příběh hovoří o tom, že bychom neměli vždy všechno utratit a že bychom si každý měsíc měli uložit 10, někdo možná 20 procent z příjmů na horší časy, byť by to nebyla velká částka. Neprozradím pointu, třeba si ji přečtete také. Na pana Clasona si vzpomenu vždy, když mám na oddělení pacienta v těžkém zdravotním stavu po úrazu páteře a míchy, který pracoval jako OSVČ. Takových není málo, ale zcela zanedbatelné procento z nich si platilo pravidelně dobrovolnou částku na to, aby v případě pracovní neschopnosti jim mohla být vyplácena. Argumentem je, že se to nevyplatí. Je celkem běžné, že drobní podnikatelé deklarují malý zisk, protože většina příjmů se tzv. utopí v nákladech, a tím jsou daně malé, některý rok možná i žádné, protože firma vykazuje ztrátu. S nemocí se nepočítá; jak často slyším argument já nemohu být nemocný/á a množství důvodů: proč. A pak se takový člověk ocitne na spinální jednotce (ale může to být jakékoliv jiné nemocniční oddělení, kde je dlouhodobější péče a léčba) a najednou zůstane zcela bez prostředků. Nemá výdělek, nemá nemocenskou, ani tu malou, která se mu dříve nevyplatila, ale perspektivu více měsíců ve zdravotnickém zařízení. Před sebou vidinu invalidního důchodu bez ohledu na jeho stupeň, doma čekají platby hypotéky, leasingu, půjčky A to ještě není všechno! Výše invalidního důchodu je vázána na to, kolik jsme do sociálního fondu odvedli. Takže se může stát, a zažila jsem v praxi už vícekrát, že mému pacientovi byl sice přiznán statut invalidního občana, ale žádný invalidní důchod nedostal. A pokud se člověk v relativním zdraví dožije důchodového věku, tak se i důchod vypočítává z toho, kolik odvedl formou odvodu z daní. Pokud je celý život krátil a nepřiznával výdělek, pak má malý i starobní důchod. To jsou otázky, se kterými se setkávám pravidelně, a děsí mě, že nemyslíme na horší časy. Je mi jasné, že každý máme jinou životní situaci a že existují lidé, kteří opravdu musí počítat každou korunu, kterou vydají. Ale na druhé straně není málo těch, kteří nemají ekonomickou si tuaci tak špatnou, že byli by nebyli schopni pravidelně spořit nějaké menší částky, ale nemyslí na budoucnost. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Kateřina Kelblová je samoživitelka a má tři děti. Nemá práci a řeší dluhy po manželovi. Bez matčiny pomoci by finančně vůbec nevyšla. Jedenáctiletý Martin se v době návštěvy fotoreportéra už vrátil z pobytu v Janských Lázních. Lidská spokojenost se přece nedefinuje zářivou barvou omítky. Jenže za těmihle vraty žijí ruku v ruce chudoba a konflikty. chlévem a neudržovaným dvorem opravdu nepůsobí jako nějaké terno. To by však nebylo to podstatné. Lidská spokojenost se přece nedefinuje zářivou barvou omítky. Jenže za těmihle vraty žijí ruku v ruce chudoba a konflikty. Příčinou je podle paní Kelblové její manžel. Za svou situaci se dlouho styděla. Myslela si, že je to její chyba. I proto také své problémy dlouho neřešila. A možná by se k tomu neodhodlala dodnes, nebýt její maminky Marie Habichové, která je o poznání ráznější než její dcera. Když je potřeba záchranný kruh Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH V malebné jihočeské vísce nedaleko Vodňan žijí nemalebný život paní Kateřina Kelblová a její tři děti. Rozpadlé manželství, vyhrocené rodinné vztahy, nezaměstnanost, sociální tíseň, a k tomu všemu ještě syn s vážným postižením. Na jednu unavenou maminku až příliš velká porce; není proto divu, že to všechno tak úplně nezvládá a potřebuje pomoci. Takový příběh bohužel asi není až tak ojedinělý, jak bychom si přáli. Na průčelí domu upoutá nabídka realitní kanceláře na prodej. Když hledám příslušné číslo popisné, sousedé se domnívají, že jsem potenciální kupec. Stejně to nekoupí, slyším za svými zády, když se rozjíždím vytyčeným směrem. A měli by pravdu. Oprýskaný chátrající dům s polorozpadlou stodolou, Tři děti a dluhy Obě ženy mě ochotně přijaly, i když na můj příjezd trochu zapomněly. Sedíme na dvoře, na němž je patrné, že zdejší obyvatelé mají na starosti palčivější problémy, než je vzorně sestřižený anglický trávník. V blátivé louži si hraje nejmladší syn Mareček, jsou mu čtyři a půl roku. Osmiletý Vašík je ve škole, odkud ho maminka za chvíli pojede vyzvednout, a jedenáctiletý Martínek právě pobývá v Janských Lázních. Má hydrocefalus a neoperabilní tumor na mozkovém kmenu. Naše situace je těžká, ale určitě to není kvůli postižení mého nejstaršího syna, říká paní Kelblová. Paradoxně je momentálně jejím jediným příjmem příspěvek na péči. Manžel se přestal o děti starat a zajímat, nepřispívá mi vůbec nic, i když stále obývá část domu. Před lety začal podnikat, ale nadělal jen dluhy, které já teď splácím. Ještě horší je, že jsem kvůli tomu přišla o nárok na všechny příspěvky. Celou věc jsem dala k soudu, i když se mi vůbec nechtělo. Nejsem na svou situaci hrdá. Stydím se za ni a nechce se mi o tom nikde mluvit, ale takhle už to dál nejde. Navíc jsou v domku poměrně časté konflikty, což potvrzuje i matka paní Kelblové. Dovede se chovat opravdu hrozně, kývne hlavou směrem ke dveřím a podvědomě ztiší hlas, protože nepochybuje o tom, že partner její dcery může poslouchat. Nejednou tady zasahovala i policie, jenže co zmůže? 11

12 Téma: Lidé s handicapem a finance Dům, na jehož dvoře vznikl snímek, je už nějaký čas na prodej. Bez auta ani ránu V únoru nám vypnul elektřinu, takže kluci doslova mrzli, vypráví paní Kateřina a její matka dodává: Kdybych dceři nepomáhala, kdo ví, jak by to dneska všechno bylo. Měsíční náklady chodu domácnosti obě ženy odhadují na dvacet tisíc korun. Velká část je přitom hrazena z důchodu paní Habichové, která si k němu ještě přibrala domácí práci. Brzké řešení situace přitom nelze očekávat. Soud o přiznání výživného sice běží, ale manžel se údajně nechal slyšet, že stejně nic platit nebude. Navíc je paní Kelblová nezaměstnaná. Musím se starat o děti, takže plný úvazek nepřichází v úvahu, i když jsem vyučená pekařka. Uklízeček a pomocných sil je všude dost. Nikde mě proto nechtějí přijmout. Nacházím jen nárazovou brigádnickou práci. Smůla na partnera, hodně dětí a neprůbojnost; takhle zdá se vypadá poukázka na sociální vyloučení. I od sousedů byl cítit jistý odstup, ačkoliv jedna sousedka přišla během našeho rozhovoru poradit s odhlášením druhého auta a chovala se velmi mile. Auto je mimochodem pro paní Kelblovou velmi důležité. Musí své dva syny dovážet do školy, a to jsou nemalé náklady, stejně jako třeba cesta do již zmíněných lázní. I proto chce prodat dům a přestěhovat se blíž k Českým Budějovicím, kde Martin navštěvuje speciální školu. Znovu chce bydlet v domku, ale je otázka, zda se jí ten dosavadní podaří prodat natolik výhodně, aby si mohla s maminkou a dětmi pořídit jiný. Martínek nejprve chodil do Arpidy, ale bylo to tam dost drahé, tak jsme změnili školu. Odevzdávala jsem velkou část příspěvku na péči. Nakonec jsem tam i dlužila. Právě s tím mi pomohlo Konto Bariéry, za což jsem mu moc vděčná. Dozvěděla se o něm prý z reklamy na autobusové zastávce a odhodlala se poslat žádost. Bylo by jí však hloupé žádat o nějakou pomoc znovu. Odsoudit je snadné Když jsou všichni bráškové doma, pochopitelně si velmi rozumějí. Víte, ono je těžké získat pořádné informace, na co má člověk nárok, říká jednoznačně babička Marie Habichová. To by se člověk ulítal z úřadu na úřad, a nikde vám nikdo pořádně nic neřekne. Jakmile přesně nevíte, na co máte nárok, těžko se něčeho domůžete. Katku navíc musím do všeho strkat. Koho by bavilo pořád se někde doprošovat a vysvětlovat nepříjemné detaily? Ona Víte, ono je lehké někoho odsuzovat za to, jak žije, ale nikdo přesně neví, v jaké situaci ten druhý je. Pomohl by nám nějaký poradce. se za svou situaci stydí a nechce otravovat. Víte, ono je lehké někoho odsuzovat za to, jak žije, ale nikdo přesně neví, v jaké situaci ten druhý je. Pomohl by nám nějaký poradce, abychom pořád tak netápaly. Z návštěvy odjíždím s pocitem uvědomění, že každý žijeme v určité sociální bublině. Čím je ta bublina komfortnější, tím méně si asi dovedeme představit, co se může odehrávat za sousední zdí či plotem. Nebo si to spíš nechceme připustit, dokud se to netýká nás osobně. Rádi si stěžujeme na vlastní situaci, ale zapomínáme, jak dobře si vlastně žijeme, máme-li fungující partnerství a práci. Z pohodlí svého blahobytu máme tendenci druhé odsuzovat a vinit z jejich potíží je samé. Přitom stačí jen shoda špatných okolností, a do potíží se člověk dostane zcela nevinně. Jsme takovým lidem ochotni a připraveni pomoci? Nevolám po vodění za ručičku, ale po hození záchranného kruhu těm, kteří se evidentně topí. A pramálo bychom se v tu chvíli měli zdržovat řešením, jestli dotyčný do vody omylem sklouzl nebo do ní skočil z mladické nerozvážnosti. Kateřina Kelblová se snaží vychovávat syny, jak nejlépe umí, nicméně jediným jejím příjmem zůstává příspěvek na péči. 12

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Společnost Asistence poskytuje pomoc více než stovce lidí. Desetihodinová osobní asistence vyjde denně minimálně na 900 korun. Společnost potřebuje změnu v politice příspěvků na péči. Erik Čipera: Žití s handicapem něco stojí Jakmile člověk s postižením dospěje, jeho situace se příliš nezlepší. Sice dostane invalidní důchod a příspěvek na péči, ale pokud je závislý na užívání služeb, všechny peníze putují na ně. Když chcete s těžkým tělesným postižením žít plnohodnotný život, musíte počítat s tím, že vás to bude něco stát. Potřebujete-li desetihodinovou osobní asistenci, vyjde vás to denně minimálně na 900 korun. Vynásobte si to počtem dní v měsíci a zjistíte, že i kdyby takový člověk pobíral nejvyšší příspěvek na péči a k tomu běžný invalidní důchod, bude každý měsíc v minusu. Pokud nemá práci, kterou s těžkým postižením není snadné najít, ocitá se v sociální pasti. Tito lidé sice mají zabezpečené příjmy, ale reálně žijí v nedostatku. I když se naši klienti musejí uskromnit, nemluvíme tady o chudobě, jakou známe ze zemí třetího světa. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Společnost Asistence poskytuje osobní asistenci a další služby více než stovce lidí s těžkým tělesným postižením. Voláte po změně výše příspěvku na péči především u třetího a čtvrtého stupně. Znamená to, že uživatelé vašich služeb jsou ohroženi chudobou? Naši klienti jsou svým způsobem chudobou ohroženi celý život. Začíná to už situací jejich rodiny. Příchod těžce postiženého dítěte obvykle znamená, že jeden z rodičů se naplno začne věnovat péči o ně. V souvislosti s postižením se také zvýší celkové výdaje, takže reálná životní úroveň snadno poklesne. Navíc se bohužel hodně manželství následně rozpadne, takže řada našich klientů má jednoho rodiče samoživitele, na němž zůstává břímě péče i financování chodu domácnosti. Jeho situace není lehká. A když pak takový rodič-pečovatel odejde do starobního důchodu, dostane minimální penzi. Jak to vaši klienti řeší? Často jsou v dluzích. U nás řada lidí potřebuje celodenní asistenci, zároveň jsou ale myšlením nezávislí. Nešli by do nějakého pobytového zařízení. Strašně by tam trpěli. Svůj život si chtějí řídit sami. Dělají přesně to, o čem se oficiálně říká, že se podporuje. Mluví se o transformaci služeb v ústavech sociální péče, klientům má být dávána větší nezávislost atd. Tady jsou už teď mladí lidé s handicapem, kteří chtějí žít aktivně a nezávisle, ale jejich odměnou za snahu je chudoba. A to se všemi sekundárními dopady na psychiku, sociální postavení i zdravotní stav. Nejhorší je, že to není vidět. Ti lidé prožívají každodenní drama, ale to by přece neměli! Hledají peníze, kde se dá. Jsou ve stresu, jestli se jim to podaří, aby nemuseli sedět zavření doma. Oslovují nadace a sponzory, jenže sehnat nezbytné částky zabere nemálo času a vyžaduje to i určité dovednosti, jimiž každý prostě nedisponuje. To je přirozené. Ti šťastnější mají práci, takže si pomohou z výplaty. Řadě lidí pomáhá Konto Bariéry a Nadace Jedličkova ústavu. Vy jste pražská organizace a obyvatelé hlavního města jsou obvykle považováni za nejbohatší; také jsou tu nejvyšší platy. Je díky tomu situace vašich uživatelů služeb přece jen lepší než v méně bohatých regionech republiky? 13

14 Téma: Lidé s handicapem a finance Řada lidí potřebuje celodenní asistenci, zároveň jsou to ale myšlením nezávislí lidé. SLOUPEK Jiřiny Šiklové Řekl bych, že je tomu paradoxně úplně naopak. Výše důchodů i příspěvků jsou celoplošné, ale životní náklady se region od regionu liší. Praha je pochopitelně nejdražší, takže se stejnými příjmy je tu reálná životní úroveň klienta nižší, než by byla třeba v nějaké zapadlé pohraniční vesničce. Jsou tedy vaši klienti nešťastní? To rozhodně nejsou! Žijí skromný, ale plnohodnotný život, což je naplňuje štěstím. I když se musejí uskromnit, nemluvíme tady o chudobě, jakou známe ze zemí třetího světa. U nás mají všichni kde bydlet, co jíst atd. Považuji však za nedůstojné, že všechno navíc už musí považovat za nadstandard, což neodpovídá kulturní normě. Oni si za své potíže nemohou. Prostě ke svému normálnímu fungování potřebují pomoc druhých, a to stojí peníze. Kdyby si s těmito výdaji navíc chtěli udržet průměrný životní standard, museli by vydělávat o desítky tisíc korun víc. Máte možnost svým klientům nějak pomáhat v nelehké finanční situaci? Určitě se snažíme všemožně je podporovat, aby situaci zvládli. Ergoterapeutky jim radí, jaké pomůcky dokáží zvýšit jejich samostatnost. K tomu přidají i informaci, na co má každý nárok, co může uhradit pojišťovna apod. Zatím nemáme pracovníka, který by přímo pomáhal klientům s hledáním finančních zdrojů. Ale do budoucna o tom hodně uvažujeme. Momentálně však bohužel nedokážeme takového poradce zaplatit. Snažíme se tedy alespoň informovat veřejnost o tom, jaká je situace. Jaká by měla být? Potřebujeme změnu v politice příspěvků na péči. Jednak v samotném hodnocení, když na čtvrtý stupeň nedosáhnou lidé s celodenní potřebou osobní asistence kvůli tomu, že se běžně orientují a jsou schopni komunikovat. Jakmile naplňujete alespoň dva body ze stupnice, už máte třetí stupeň a snížený příspěvek. Situace je nejpalčivější u čtvrtého stupně, tedy u lidí nejzávislejších na celodenní péči. Tam těch současných dvanáct tisíc korun absolutně nestačí. Tři čtvrtiny našich klientů přitom tvoří právě lidé ve čtvrtém, či alespoň třetím stupni závislosti. Někteří z nich nám dluží za osobní asistenci peníze, protože je prostě nemají. Když se nepostará stát, kdo by to měl udělat? Hrozí jim sociální izolace. Vezměte si příklad člověka na vozíku, který kvůli bariérám v prostředí nebo nezajištění asistentů pedagoga nenavštěvuje běžnou školu, ale musí chodit do speciální školy plné dalších dětí s postižením. Vyrůstá v izolované komunitě, nevytvoří si širší sociální vazby. Když pak v dospělosti hledá třeba práci, něco od někoho potřebuje nebo chce třeba oslovit sponzory, zná ve svém okolí jen lidi, kteří jsou v úplně stejné situaci jako on, takže mu nemohou pomoci. My ostatní se přece většinou nejprve obracíme právě na své kamarády, bývalé spolužáky a další přirozené kontakty s lidmi, kteří by nám mohli pomoci. Tuhle možnost sociálně izolovaný člověk nemá. V moci státu je rozetnout tento kruh. A myslím, že v dnešní době už není diskuse o tom, zda by to měl udělat nebo ne. Společnost to očekává a je již natolik vyspělá, že to musí být v našich silách. info Kdo je Erik Čipera ERik Čipera patří k předním občanským aktivistům, prosazuje mimo jiné bezbariérovost veřejné dopravy. Předseda obecně prospěšné společnosti Asistence, který původně vystudoval fotografii na FAMU. Před dvanácti lety začínal v Asistenci jako dobrovolník. Dnes patří k předním občanským aktivistům na poli prosazování bezbariérovosti veřejného prostoru a hromadné dopravy v Praze. Organizuje řadu veřejných akcí, spolupracoval na vzniku několika dokumentárních filmů s tematikou osobní asistence nebo bezbariérovosti. Kompenzujeme pocit viny Po celá staletí se opakovalo, že chudoba cti netratí, že chudým patří království nebeské Později zase, že za chudobu si může každý sám; bohatí jsou proto bohatí, že jsou schopnější. Jindy se naopak tvrdilo, že bohatí jen a jen kradou, komunisté pro změnu opakovali, že za chudobu lidí může špatný společenský systém. Změnili ho, znárodnili majetek, a zase se mezi námi objevili chudí. Snad i proto mnoho lidí věřilo, že po další politické změně, tedy po listopadu 1989, nastane ráj na zemi a všichni budou bohatí. A zase to není třeba proto, že ve společnosti nikdy nemohou být bohatí všichni, z čehož ale logicky vyplývá, že nikdy všichni nejsou jen a jen chudí. Teprve ve druhé polovině let devadesátých si většina lidí uvědomila tuto skutečnost, ale začala opakovat, že ten, kdo zbohatl, toho dosáhl tím, že kradl. A tak se nepřímo hádají lidé schopní i všeho schopní s těmi, kdo neměli štěstí, neuměli to nebo byli až hloupě poctiví. Společnost je a nadále zůstane rozvrstvená a současně platí, jak se píše v Novém zákoně: chudé budeme mít vždy spolu. V jednom případě ale skoro všichni uznávají, že chudoba člověka není zaviněna jeho leností nebo neschopností a že na podporu od těch zdravých má nárok v případě tělesně postižených lidí. I závistivcům mezi námi je jasné, že ten, kdo má velký tělesný handicap, nemůže tolik pracovat, a proto je spravedlivé, dostává- -li určité sociální dávky od těch, kteří jsou zdraví a schopní vydělávat peníze. Tak je to správné a spravedlivé. Těmhle lidem ostatní nezávidí a nepomlouvají je. Tento přístup k handicapovaným není všude ve světě běžný. Určitě ale patří k evropské kultuře a zatím se udržuje. Zaplať pánbůh! Postarat se o tělesně postižené, a proto i chudé, patří k našim základním hodnotám. Je možné, že si těmi sociálními dávkami, penězi, které tito lidé či jejich rodiny dostávají, nepřímo kompenzujeme jakýsi tušený vnitřní pocit viny, že my jsme zdraví, nejsme tělesně postižení. Tedy že jimi uplácíme osud, který k nám byl milostivý, takže se nám narodilo zdravé dítě či poslední autohavárii jsme přežili jen se zlomenou nohou a jizvou na čele. Ať dáváme peníze na pomoc postiženým z takových či jiných důvodů, je důležité, že takto zajišťujeme své bližní, kteří neměli takové štěstí, jaké zatím máme my, kteří na ně můžeme finančně přispívat. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. 14

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Příběh hodný závisti, protože je výjimečný. Člověk s postižením rozhodně nemusí být chudý. Otázka je, zda vlastní píle vyšla z módy. Když (skoro) vůbec nejde o peníze Petra pokládá za normální, když na hodiny zpěvu je doslova nával. A protože i ostatní obory na zušce mají stále plno, vůbec si nemyslí, že by to s kulturností dětí a mládeže bylo tak špatné. Text: Zdeněk Jirků Foto : Jan Šilpoch Několikrát týdně nasedá v Praze do rychlíku na Poděbrady sedmadvacetiletá Petra Musilová, aby na tamější základní umělecké škole učila zpěv. Ano, zpěv hezky u klavíru s notami a texty, které rozhodně do hitparád neproniknou. Jeden z jejích žáků, jedenáctiletý Matouš, právě znovu a znovu zkouší lidovou písničku, ve které řeší, zda jsou Moravanky hezčí než Češky. Přitom obdivně sleduje svou učitelku a možná ani neví, že má před sebou absolventku Konzervatoře L. Cherubiniho ve Florencii, graduovanou Mistryni koncertního zpěvu. Ale dobře ví, že Petra má něco se zrakem minimálně silné brýle říkají mnoho. Znáte Vratislávku? Asi ne. Vesnička kousek od Tišnova má pouhých osmdesát obyvatel a patří k nim i Musilovi. Otec opravář ledniček, maminka vrátná. Petra o nich říká: Vždycky mě i moje sestry podporovali. Mé zrakové postižení jim pochopitelně dělalo velké starosti, ale nikdy neřekli tohle kvůli očím nemůžeš. Opravdu poslední korunu by nám dali, jen abychom si mohly plnit sny. Ten můj byl knihovnická škola. Jenomže lékaři to zamítli. Tak jsem šla na obchodně-podnikatelskou, ale už po dvou letech jsem přestoupila na konzervatoř pro žáky s vadami zraku. A úspěšně ji dokončila. Úspěšně Podpora rodiny a skromnost, velká materiální skromnost ji dovedla k maturitě. Co dál? Sebevětší zrakově postižený talent u nás nemůže studovat zpěv na vysoké škole, protože se vyučuje jen opera. Tedy divadlo, akce na jevišti, kontakt s ostatními zpěváky, pohyb v přesně vymezené dekoraci. Zdálo se, že cesta k celoživotnímu krásnému zpěvu je uzavřena. Pak přišla neuvěřitelná možnost ve Florencii vyučují i zpěv komorní, při kterém problémy s očima nevadí. Petra uměla jen základy italštiny a neměla žádné finanční prostředky. Z Vratislávky do legendárního města básníků, muzikantů, malířů, sochařů a spisovatelů, na uměleckou školu bez tatínka-milionáře? Pomohlo Konto Bariéry a Nadace Leontinka. I tak byl začátek tvrdý: rychle se naučit bez cizí pomoci italsky a bez přípravy, s poloprázdnou kapsou a velkou důvěrou v lepší časy vstoupit do země, kde je hudba všudypřítomná. Za dva a půl roku absolvovala hodinovým koncertem ukončeným ovacemi publika. Kdo tenkrát tušil, že má před sebou na pódiu doslova obyčejnou moravskou dívku, už dávno jen s jedním funkčním okem, protože to druhé tak bolelo a obtěžovalo, že muselo být vyoperováno. Petra se vrátila domů a začala hledat uplatnění. Napsala do čtyřicítky základních uměleckých škol a dostala čtyřicet odmítnutí. Až v Poděbradech ji přijali a uměli ocenit. Nový velký sen Co byste, Petro, chtěla v životě dokázat? Jistě uspět v téhle profesi, jistě koncertovat, ale hlavně přesvědčit své žáky, že dospělý život může být krásný. Tolikrát jsem slyšela počkej, až budeš dospělá, život se s tebou mazlit nebude! Nečekej žádné zázraky! A já je prožívám skoro denně. S malými zpěváčky, s kamarády, s mými milovanými knihami. Mladá žena se zrakovým postižením k smrti ráda čte. Proto jí nevadí časté cesty vlakem, proto skoro nepotřebuje jinou zábavu, proto začala z kdysi neposlušné italštiny i překládat. Knihovnickou školu jí osud nedopřál, knihy jí vzít nemůže. Stejně jako úžasné chvíle na pódiu, kdy za sebou slyší orchestr a před sebou spíše tuší publikum. Ve své celoživotní situaci není a nikdy nebude bohatá. Ale už ukázala, že neumí odevzdaně čekat s nataženou rukou, že příležitosti k plnému životu se musí hledat a naplňovat. Možná se ještě stane hvězdou, možná natočí úspěšná alba možná potká někoho A když ne? Nebrání se ničemu, neplánuje příští měsíce a roky. Už cosi umí, už ji někdo potřebuje. Už došla z Vratislávky přes Prahu a Florencii do Poděbrad. Slušný kus cesty, na které občas tvrdě číhá sloup veřejného osvětlení nebo jiná zrada. Je chudá, nebo bohatá? Se smíchem se zeptá: A chytřejší otázku nemáte? 15

16 Financování sociálních služeb Financování sociálních služeb přechází na kraje. Cílem je větší transparentnost. Poskytovatelé musí mít jistotu. Martin Netolický: Podpora sociálních služeb musí být dlouhodobá Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Pane hejtmane, datum účinnosti novely zákona o sociálních službách je za dveřmi. Jak si ministerstvo přesun svých finančních kompetencí na kraje představuje a jak bude tento proces nově fungovat? Proces by měl fungovat obdobným způsobem jako doposud. Pouze rozhodování samo se přenese ze strany ministerstva práce a sociálních věcí na krajskou úroveň, kde máme k poskytovatelům blíže, a můžeme tak lépe kontrolovat využívání veřejných prostředků. Na straně druhé pro kraj to znamená větší administrativní zátěž, jen namátkou třeba zpracování smluv nebo například kontroly u poskytovatelů a podobně. Určitě bude potřeba navýšení počtu zaměstnanců i technického vybavení. Kde vezmete peníze na nové zaměstnance? Počítá s tím ministerstvo? To je velký problém. S novou agendou předpokládáme vznik čtyř nových pracovních míst, v celé České republice jich budou desítky. Prostředky na to nejsou, ministr zatím krajům vstříc nevyšel. Já za sebe cítím, že převod financování sociálních služeb na kraje je krok správným směrem a plně odpovídá záměru decentralizovat státní správu. Za posledních 15 let ostatně kompetence sice přecházejí na kraje a obce, mám však obavy, že se nesnižuje počet úředníků v Praze. Jsou-li na nás převáděny kompetence, znamená to, že někde tyto kompetence zanikají, a s největší pravděpodobností by se takové snížení agendy mělo projevit také úsporou u centrálního orgánu. Problém je, že centrální orgány v minulých letech počty svých pracovníků nijak nesnižovaly, naopak bujely. Sám jsem zvědavý, jak to skončí. Zatím jsme agendu připraveni přijmout s plnou zodpovědností za její fungování, vypomůžeme si vlastním rozpočtem. Na ministerstvu problém s penězi samozřejmě připomínkujeme. Podívejme se na to optikou žadatelů o dotace: Je Pardubický kraj na změnu zcela připraven? info Kdo je JUDr. Martin Netolický, Ph.D. Hejtman Pardubického kraje, člen rady Pardubického kraje odpovědný za finance. Narodil se v Ústí nad Orlicí. Po maturitě na Gymnáziu Česká Třebová vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, posléze zde absolvoval i doktorské studium. V letech byl asistentem poslance Radka Martínka. V roce 2006 se stal zastupitelem České Třebové. Od roku 2008 je členem zastupitelstva Pardubického kraje. V roce 2011 byl pověřen funkcí radního pro zdravotnictví. Na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se několik let věnoval pedagogické činnosti na katedře správního práva a správních věd a na katedře finančního práva. Je svobodný, má rád lyžování, cyklistiku, divadlo a historii. Zvolen za ČSSD (člen od roku 2000). Dlouhodobým trendem je poskytování sociálních služeb v co nejpřirozenějším prostředí jejich uživatelů. Ano, za Pardubický kraj mohu konstatovat, že jsme se problematice skutečně věnovali celé dva roky. Už v minulých letech jsme vytvořili databázi dat od poskytovatelů sociálních služeb, a mohli jsme tak nastavit kritéria pro navrhování dotací ze státního rozpočtu. V dosavadním systému financování pro nás bylo velmi důležité, aby naše návrhy dotací byly transparentní a rovné ke všem poskytovatelům sociálních služeb. Se systémem novým se na této snaze nic nemění. Výzva pro kraje, společně s patřičnou a pro nás směrodatnou metodikou, byla ministerstvem vyhlášena už v červnu tohoto roku, v průběhu července a srpna jsme tedy připravili veškeré materiály k tomu, aby mohlo být dotační řízení v Pardubickém kraji schváleno samosprávnými orgány a vyhlášeno. Pevně věřím, že v prosinci bude jasno naprosto ve všem. Co se změnilo pro samotné žadatele? Žádost o dotace podávají poskytovatelé v již známém prostředí internetové aplikace ministerstva práce a sociálních věcí. Asi největší změnou je, že místo rozhodnutí od MPSV uzavřou smlouvu s Pardubickým krajem. Budou v ní definována kritéria výpočtu dotace a indikátory, které musí každý poskytovatel dodržet. Výhodou pro poskytovatele je také nastavení plateb. MPSV přislíbilo, že platby 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Já za sebe cítím, že převod financování sociálních služeb na kraje je krok správným směrem a plně odpovídá záměru decentralizovat státní správu. Martin Netolický říká, že Pardubický kraj je na změnu připraven. Poskytovatelé sociálních služeb nesmějí být podle něj ponecháni v nejistotě. rodiny s dětmi, seniory, autisty, duševně nemocné, a to především na terénní i ambulantní služby pro tyto skupiny. Dlouhodobým trendem je poskytování sociálních služeb v co nejpřirozenějším prostředí jejich uživatelů. Přechod financování byl schválen, aby se dosáhlo větší transparentnosti při rozdělování peněz. Novela má ale i své kritiky. Nehrozí určitá míra klientelismu? Kdo bude kontrolovat, že organizace, které nejsou zřízeny krajem, nebudou na druhé koleji? Já klientelismus na úrovni kraje zcela jednoznačně odmítám; pro nás je důležité, aby byl přístup ke všem poskytovatelům transparentní a rovný. Tuto otázku máme vyřešenou jasnými kritérii, která zohledňují typ služby, nikoli zřizovatele. Pardubický kraj ze svého rozpočtu financuje nejen své příspěvkové organizace, velkou podporu dává v sociální oblasti formou grantů i neziskovým organizacím. V roce 2014 bylo z rozpočtu pro tuto oblast vyčleněno už téměř 26 milionů korun a pro rok 2015 předpokládáme, že bude tato podpora zachována v obdobné výši. Na stranu druhou si nedovedu představit, že by vznikaly stále nové a nové služby. Rozvoj musí být pevně ohraničen koncepčním plánem a musí existovat jasná poptávka po službách. Nedá se očekávat, že by prostředků na sociální služby v dalších letech přibylo. budou pouze ve dvou splátkách: 60 procent v březnu a 40 procent v červnu. Dříve byly tři. Jakým způsobem nastavíte soubor parametrů pro rozdělení peněz? Tato kritéria máme již nastavena a vyhlášena. Pracujeme na nich poslední dva roky, jednotlivá kritéria byla projednána s poskytovateli sociálních služeb a ti je mohli připomínkovat. S poskytovateli se setkáváme často, známe jejich služby, a tak se domnívám, že nám taková znalost prostředí dává při rozdělování dotací určité výhody a zároveň nám umožňuje pružněji reagovat na případné změny situace. Máte už tedy představu, kam prostředky zacílíte? Střednědobý plán rozvoje sociálních služeb, který je v současnosti na období let 2012 až 2015, každoročně aktualizujeme podle vývoje na území kraje. Akční plán rozvoje na rok 2015 už máme schválený; zaměřuje se hlavně na ohrožené Co si o tomhle přesunu finanční agendy myslíte vy osobně? Dojde ke kýženému zpřehlednění a zjednodušení? Novela zákona o sociálních službách byla připravována velmi dlouho, a převod financování sociálních služeb na kraje proto vnímáme jako logický krok. Já osobně považuji za důležitou hlavně snahu o víceleté financování těchto služeb. Od poskytovatelů často slýchám, že největším problémem je nestabilita, a ta se pak pochopitelně projevuje i na kvalitě poskytované služby. Nedovedu si proto představit, že by systém byl i nadále ohrožován například tím, že poskytovatelé ještě na začátku roku nevěděli, zda a v jaké výši dostanou dotace z MPSV, a jaké pak z obcí a krajů. To je podle mého názoru chyba: systém musí být jednoznačně předpověditelný a dlouhodobý. Budu proto rád, když bude alespoň tříletý, jak kvůli finanční stabilitě, tak pro zachování kontinuity v případě změn ve vedení odpovědných úřadů. Pro mě je důležité, aby byl spokojený hlavně klient poskytované služby; poskytovatelé si s administrativními změnami poradí, stejně jako si s nimi poradí kraj. 17

18 Umělci Konta Bariéry Tradiční dárce Aukčních salonů neodpočívá. Sochy potřebujeme vždy, nic je nenahradí. Klasického vzdělání by mohlo a mělo být víc. Olbram Zoubek: Vzpomínání, cín částečně zlacený, 1985 Bez umění žít nemůžeme Text: Zdeněk Jirků Foto : Jan Šilpoch Jeden z nejvýznamnějších současných českých sochařů ve svých osmdesáti osmi letech nejen stále pracuje, ale neztratil ani svůj pověstný laskavý humor, vždy provázený lehkým přivřením víček. Jeho ruce jsou samozřejmě poznamenány tunami materiálu, který jimi prošel, ale zůstávají klidné a elegantní. Zkrátka Zoubek tu stále je a stále má co říci. Potřebujeme na začátku 21. století sochy? Samozřejmě. Je zajímavé, že se občas zdá, jako by nejen sochy, ale umění vůbec, Sochařova chůze léty trochu ztěžkla, ale ruce i hlava jsou stále v nejlepší formě. byly věci navíc. Přesto dobře víme, že společnost bez umění zahyne. Kde skončilo hitlerovské Německo? Umění se v lidském společenství neobjevilo náhodou, z rozmaru nebo z nudy. Sochař se proto ani neobává, že by současná záplava reklamy, viditelná na každém kroku, mohla skutečné kulturní statky vytlačit. Pokládá billboardy za sice vnějškově podobnou, ale ve skutečnosti s uměním nesouměřitelnou formu komunikace, která řve, křičí, útočí, manipuluje. Má jepičí život. Zatímco socha? Socha skrývá tajemno V dobrém obraze nebo soše je cosi trvalého, možná věčného. A přitom tajemného. Dílo můžete pochopit, porozumět mu, přijmout jeho myšlenku. Ale nikdy úplně neodhalíte jeho tajemství. Vracíte se k němu a najednou vidíte jiný význam, jinou souvislost. Možná z toho vzniká potřeba umění Já asi nejsem bůhvíjaký sochař, ale jestli na mně lidi něco zajímá, tak snad právě moje trvalá snaha zhmotňovat svůj vnitřní svět; mám prostě neustálou potřebu ukázat v soše svůj pohled, zkušenost a pochybnosti. Víte, lidé poznají, kdy jste opravdivý, a kdy vytváříte jen dekoraci Pozorný divák si na jeho výstavách všimne, že zatímco umělci běžně nechávají svá díla bez názvu, případně jen s označením torzo nebo zátiší, on svým sochám dává vždycky jména. A má to velký význam. Vždy tím odkazuje k obsahu, právě ke zmíněnému vnitřnímu tajemství. Takhle ztvárnil i své blízké děti i první manželku Evu Kmentovou, mimořádnou sochařku, jejíž pozoruhodné dílo přervala krutá nemoc. A vytvořil i řadu soch antických hrdinů, postav, které známe nejen proto, že je popsali antičtí básníci, ale především pro jejich znovu a znovu aktuální promluvu k současnosti. Ale co nám dnes říká Ifigénie? 18

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají V dobrém obraze nebo soše je cosi trvalého, možná věčného. A přitom tajemného. Dílo můžete pochopit, porozumět mu, přijmout jeho myšlenku. Ale nikdy úplně neodhalíte jeho tajemství. Tvorba Olbrama Zoubka je rozsáhlá. A mnoho myšlenek ještě čeká na zpracování. Umění potřebuje přípravu Tím jsme u další, možná nejdůležitější souvislosti umění. Nedá se pochopit na první pohled za první minutu. Potřebujete být trochu připraven, informován, jednoduše řečeno potřebujete vzdělání. Proto je mi líto, že v naší společnosti trochu chybí všeobecné vzdělání, chcete- -li humanitní, klasické. S mladými lidmi mluvím dost často a vadí mi, že mají velké mezery, že z dříve samozřejmých znalostí historie, kultury, mytologie, společnosti nevědí nic. Asi to nepotřebují Přes tento povzdech není sochař pesimista. Ví, že žije v zemi, kde lidé rádi nadávají na všechno možné. Ale ani na vteřinu by nepropadal zoufalství nad současností, i když zná mnoho těžkých osudů. Také proto nevynechal ani jeden Ještě M, tělo, bronz, 2004 z Aukčních salonů Konta Bariéry. Daruje vždy a jeho sochy pokaždé najdou kupce. Těm, kteří by současnost nejraději zatratili, vlídně vzkazuje: Trpělivost, trpělivost. Vždyť i ten Myslbek dělal sv. Václava třicet let. Mezitím se poměry úplně změnily, a pak ještě mnohokrát. Ale Václav stojí na svém místě a nikdo nepochybuje, že je to moc dobrá socha. Konto Bariéry pořádá 12. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhne 14. prosince 2014 v pražském Veletržním paláci a výtěžek půjde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Výstava dražených uměleckých děl bude ve Veletržním paláci do Více informací na str. 25 O Veletržním paláci čtěte na str

20 Tip na výlet Veletržní palác v Praze je bezbariérový. Uvidíte díla světoznámých jmen. Uskuteční se zde Aukční salon výtvarníků. Veletržní palác je k vozíčkářům vstřícný Autor: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Zimní čas přímo vybízí k návštěvám vyhřátých galerií, kde se může člověk dlouze procházet a čerpat energii z vystavených uměleckých děl. Zejména pokud se urodí hodně sněhu a na vozíku nebo s berlemi se venkovní výlet mění ve vyčerpávající dobrodružství. Lákavou destinaci představují sbírky Národní galerie v pražském Veletržním paláci. Tento tip na výlet jsme přitom nevybrali náhodou. Čtrnáctého prosince se zde totiž uskuteční Aukční salon výtvarníků pro Konto Bariéry. Výtvarná díla putující do dražby budou ve Veletržním paláci předem vystavena, a to do dvanáctého prosince. I kdybyste návštěvu v tomto horizontu nestihli, Veletržák stojí za zhlédnutí kdykoliv. Pozornost si zaslouží už budova sama. Jedná se o významnou funkcionalistickou památku z let Svého času byl Veletržní palác největší stavbou tohoto typu na světě. Rozlehlé vnitřní prostory sloužily, jak sám název napovídá, k pořádání veletrhů. Po druhé světové válce budovu osídlily různé podniky zahraničního obchodu. V roce 1974 však došlo k velkému požáru, který unikátní stavbu málem zničil. Následná rekonstrukce trvala bezmála dvacet let. Po jejím dokončení se do objektu nastěhovala část Národní galerie. Najdete zde sbírky moderního českého i světového výtvarného umění od 19. století až do současnosti. Nový domov tu před dvěma lety našel i cyklus Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Především ve třetím patře potkáte díla umělců světoznámých jmen Pabla Picassa, Vincenta van Gogha, Paula Gaugina, Clauda Moneta a řady dalších. Zapomenout nesmíme ani na domácí veličiny, jako je Josef Čapek, Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Jan Zrzavý. Vlastně se dá předem říci, že kdo má pro moderní umění a architekturu slabost, měl by počítat s tím, že ve Veletržním paláci stráví celý den. Nebo ještě lépe neomezí se na jednu dlouhou návštěvu, ale své potěšení si bude postupně dávkovat. Osobně musím říci, že se mi pohled na čistou funkcionalistickou eleganci nikdy neomrzí. Pokaždé v ti- chém nadšení nahlédnu do dvorany, která umožňuje průhled do části všech podlaží. Jen škoda, že skleněný výtah, který skýtá ještě efektnější podívanou na tento prostor, není bezbariérový. Vedou k němu tři schody a jeho použití jsem si musel před lety coby vozíčkář s asistentem doslova vyhádat. Prý tam z bezpečnostních důvodů nevpouštějí ani kočárky a malé děti. Proměna k lepšímu V minulosti jsem ve Veletržním paláci zažil hned několik veselých historek. Přístup zdejší ochranky a kustodů byl bezednou studnicí příkladů, jak nekomunikovat s návštěvníkem na vozíku. Za všechny situace uvedu jen bodrého hlídače, který mě při vstupu do výstavního sálu přivítal slovy: Nazdar, tak kolik vás je? Když jsem se však do Veletržáku vypravil nyní, všechno bylo jako mávnutím kouzelného proutku jinak. Nikdo přitom nevěděl, že jsem novinář na výzvědách. Možná jsem měl jen štěstí na dobré zaměstnance, možná se něco za poslední léta opravdu změnilo. Každopádně tentokrát bylo příjemné nejen umění, ale i místní osazenstvo. K Veletržnímu paláci se dostanete nejlépe autem nebo tramvají. V případě dopravy vlastním vozem musíte počítat s tím, že jde o velmi exponovanou lokalitu. Takže čekejte potíže s kolonami i s parkováním. Dvě vyhrazená místa pro vozíčkáře jsou na rohu ulic Dukelských hrdinů a Heřmanova. Ovšem většinou bývají obsazena. Odvážnější řidiči mohou zaparkovat na chodníku před budovou. Nalézá se zde totiž vjezd do služebních podzemních garáží. Tam sice návštěvníka nepustí, ale uhnete-li před závorou vlevo, vjedete na místo, kde se dá zaparkovat, aniž byste překáželi provozu chodců. Jinak lze legálně stát na oranžové placené zóně v poněkud svažité ulici Heř- 20