Rožnovský, J., Litschmann, T. Středová, H., Středa, T. (eds): Voda, půda a rostliny Křtiny, , ISBN

Transkript

1 Charakter srážek za posledních 200 let v pražském Klementinu a jejich vliv na hospodaření s vodou v krajině Character of precipitation during the last 200 years in Prague Klementinum and their impact on water management in the landscape Jaroslav Střeštík Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i. Abstrakt Průběh ročních srážkových úhrnů nevykazuje žádnou změnu za 200 let, pouze velmi malý pokles ve 20. století, zvláště v jeho druhé polovině. Stejný, jen o málo silnější trend platí také pro počet dní v každém roce s vydatnými srážkami a pro procento ročního srážkového úhrnu spadlého v těchto dnech. Proto stále více vody spadne při slabších deštích namísto při silnějších, což není příznivé pro zemědělství, neboť více vody se odpaří krátce po dešti. Ve stejném období průtoky vody ve velkých řekách rostou, případně jen málo klesají, ačkoliv srážkové úhrny klesají rychleji. To znamená, že roste podíl vody odtékající do moře a klesá podíl zůstávající v krajině.všechny tyto faktory přispívají k občasnému nedostatku vody a ke zvyšujícímu se nebezpečí výskytu sucha. Klíčová slova: proměnlivost srážek, vydatné deště, průtoky v řekách, sucho Abstract The course of the annual precipitation displays no change over 200 years, only a very slow decline during the 20th century, particularly in its second half. The same, just a little stronger trend holds true for the number of days in each year with abundant precipitation and for percentage of annual precipitation in these days. Therefore, more and more water falls during weak rains instead of the richer ones, which is not favorable for agriculture, because more water evaporates shortly after the rain. In the same period, water flows in major rivers increase, or very little decrease, although precipitation totals are falling more rapidly. Therefore, the proportion of water flowing into the sea is increasing and the proportion remaining in the landscape decreases. All these factors contribute to an intermittent water shortages and an increasing risk of drought occurrence. Key words: precipitation variability, abundant rainfall, river flows, drought

2 Úvod Dlouhodobá změna klimatu, nazývaná také globální oteplení), je stále aktuálním předmětem výzkumu. Většina prací se zaměřuje právě na růst teploty, jeho příčiny, možný budoucí vývoj a jeho důsledky. Růst globální teploty se od r (tj. za období, pro které je globální teplota k dispozici) stále zrychluje (Brohan et al., 2006). Zatímco za 100 let od r vzrostla průměrná globální teplota o 0,2º C, za dalších 60 let vzrostla již o 0,6º C. V Evropě a v severní Americe teploty rostly více, za 150 let až o 1,5º C, zatímco na jižní polokouli je růst menší než 0,5º C. Za příčinu růstu teploty se nejčastěji považuje růst obsahu skleníkotvorných plynů, hlavně CO 2, v zemské atmosféře (Sun and Wang, 1996). Produkce těchto plynů souvisí s lidskou činností, především se spalováním fosilních paliv. Nelze proto očekávat pokles jejich produkce, a proto i globální teplota by měla nadále růst úměrně jejich obsahu v atmosféře (Hansen and Sato, 2004). Scénáře vývoje globální teploty vzduchu pro příští desetiletí ukazují, jak mnoho stoupne globální teplota ke konci 21. století. Spolu se scénáři růstu globální teploty vzduchu existují také scénáře dalšího vývoje srážkových úhrnů. Zde je situace složitější, protože srážky jsou místně velmi rozdílné, a proto i prognózy dalšího vývoje jsou pro každý region jiné. Kożuchowski and Marciniak (1990) stanovili na území Evropy hranici, která směřuje od Pyrenejí k Petrohradu. Na sever a západ od ní mají celkové srážkové úhrny v příštích desetiletích růst, naopak na jih a východ od ní mají klesat. Naše území se nachází v té části, kde se předpokládá pokles srážek. Tento trend potvrzují i novější studie (Raisanen et al., 2004), podle nichž v severní Evropě srážky porostou, ve střední a jižní mají klesat. Současně připouštějí větší výskyt extrémních srážek, a to i na území, kde se celkové srážkové úhrny předpovídají nižší. Materiál a metody V tomto příspěvku se zaměříme na vyhodnocení dosavadního průběhu srážkových úhrnů na meteorologické observatoři v Praze v Klementinu. Observatoř se nachází v městském centru, její souřadnice jsou φ = 50º 05 12, λ = 14º 24 59, h = 191 m nad mořem. Srážky se zde sledují od r. 1805, k dispozici jsou pro každý den a tato řada je nepřerušená (Jírovský, 1976, Svoboda et al., 2003, novější data z ČHMÚ). Z těchto dat byly pak sestaveny další veličiny popsané v textu. Průměrný měsíční průtok vody ve Vltavě v Praze je k dispozici od r (Novotný, 1963, Svoboda et al., 2003). Zde použijeme pouze roční průměrné hodnoty.

3 Výsledky Průměrné roční teploty vzduchu vykazují ve sledovaném období nápadný a nepřehlédnutelný růst. Přitom se ovšem pozoruje silné kolísání z roku na rok. Zcela jiný je průběh ročních srážkových úhrnů ve sledovaném období. Především je nápadnější silné kolísání z roku na rok. Na rozdíl od dlouhodobé změny teploty vzduchu není však u ročních srážkových úhrnů pozorován žádný výrazný vzestup ani pokles v průběhu dvou století (obr. 1), ani jakákoli dlouhodobá periodicita řádově let. Nápadné je pouze krátké suché období po polovině 19. století. Nic také na první pohled nenaznačuje, že by průběh v několika posledních desetiletích mohl být jiný než v předcházejícím období. Průměrný roční srážkový úhrn za celé období byl 470 mm. Pozorovat lze se ovšem velké kolísání mezi jednotlivými lety, kdy srážkový úhrn v silně deštivém roce může dosáhnout až dvojnásobku úhrnu v suchém roce, v absolutně nejdeštivějším roce (1939, 745 mm) byl úhrn dokonce trojnásobný oproti nejsuššímu roku (1842, 255 mm). Za těchto okolností je dlouhodobý trend stěží patrný a lze ho prokázat pouze regresní přímkou na grafu. Na obr. 1 je též zobrazen vyhlazený průběh pomocí Woolhouseovy formule. Vyhlazením zmizí extrémní hodnoty a dlouhodobý trend je lépe viditelný. Dále jsou zobrazeny regresní přímky pro celé období, pro samotné 20. století a pro jeho druhou polovinu. Regresní přímka pro celé období má jen nepozorovatelný růst, který je samozřejmě zcela bezvýznamný (rozdíl mezi počátečním a koncovým bodem je jen 2,3 mm srážkového úhrnu). Tento malý růst je navíc ovlivněn krátkým obdobím nízkých srážek v první polovině sledovaného období, bez něhož by přímka jistě vykazovala stejně slabý pokles. V průběhu 20. století srážkové úhrny klesají a tento pokles je ještě výraznější ve druhé polovině 20. století. I tento pokles je stále, vzhledem k silnému krátkodobému kolísání, nevýznamný: podle regresní přímky je pokles od roku 1950 do roku 2000 pouze 20 mm, zatímco kolísáni vyhlazených hodnot dosahuje v tomto období kolem 100 mm. Pokles srážek, byť nepatrný, souhlasí s celoevropským rozložením růstu a poklesu srážek podle Kożuchowski, Marciniak, 1990, kde na západ od línie Pyreneje Petrohrad mají srážky růst a na východ od ní klesat. Naše území leží na východ od této línie. Průběh srážek na obr. 1 dále naznačuje možnost pravidelných variací s periodami let. Vzdálenosti mezi maximy jsou však různé, takže o nějaké stálé periodě zde nelze mluvit. Také výpočet spekter ukáže velké množství vrcholů v uvedeném rozmezí, ale žádný z nich není významný.

4 700 mm Obr. 1. Průměrné roční srážkové úhrny v pražském Klementinu v jednotlivých letech (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (modře) a aproximace regresními přímkami (černě , hnědě , červeně ). Srážky jsou nerovnoměrně rozloženy v průběhu roku. Nejvíce jich spadne v letních měsících, celkový úhrn za červen, červenec a srpen činí kolem 40%. Nejméně srážek spadne v zimě, kdy úhrn za prosinec, leden a únor činí jen 14%. Toto rozložení se mírně mění v průběhu staletí. Na obr. 2 je nakreslen průměrný roční chod srážkových úhrnů (průměrné měsíční úhrny spojené hladkou čarou) v 19. a 20. století. Podíl letních srážek vzrostl ze 39% v 19. století na 40% ve 20. století, podíl zimních srážek klesl ze 14,5% v 19. století na 13,5% ve 20. století. Rozdíl mezi létem a zimou se tedy mírně zvětšuje. Kromě toho lze pozorovat změnu v rozložení srážek i v jednotlivých měsících. Zatímco v 19. století vidíme výrazné maximum v červnu, ve 20. století se maximum přesunulo spíše na červenec a roztáhlo se na celé léto. Naproti tomu zmizelo podružné maximum v listopadu s minimem v říjnu. Z křivek lze dále vyčíst, že celkové množství ročních srážek ve 20. století oproti 19. století nepatrně vzrostlo, ve shodě s obr. 1. Vyšší letní srážky ve 20. století by tedy měly omezit pravděpodobnost výskytu sucha v létě a pokud tomu tak není, je třeba hledat jiné příčiny. V posledních letech, či spíše v posledních desetiletích, si naši zemědělci stále stěžují na sucho, na nedostatek vláhy. Stále více se proto používá umělé zavlažování polí. Není to levné a jistě by se nepoužívalo, kdyby to nebylo nutné. Skutečně, na nezavlažovaných polích v období beze srážek je půda suchá až do hloubky desítek centimetrů. Toto zjištění však

5 nesouhlasí s vývojem srážkových úhrnů, jak jsme uvedli výše. Dlouhodobá změna ve srážkových úhrnech, tedy slabý pokles zřejmý v pravé polovině obr. 1, navíc překrytá mnohem výraznějším krátkodobým kolísáním, je příliš malá na to, aby mohla vysvětlit současný častý nedostatek vláhy. Posoudíme proto ještě další faktory, které se objevily ve 20. století, zvláště v jeho druhé polovině. Roční ani měsíční úhrny nevypovídají nic o rozložení srážek v jednotlivých dnech. Úhrn je stejný v měsíci, ve kterém spadly všechny srážky najednou v několika dnech v podobě přívalů a zbytek měsíce bylo sucho, stejně jako v případě rovnoměrně rozložených slabých srážek po celý měsíc. Soustředíme se nyní na výskyt vydatných a slabých srážek v průběhu zkoumaného období. 80 mm Obr. 2. Průměrné měsíční srážkové úhrny v pražském Klementinu v jednotlivých měsících roku v 19. století (modře) a ve 20. století (červeně) spojené hladkou čarou. Slabší čarou je naznačeno opakování zimních měsíců leden až březen. V každém roce je v průměru 215 dní, kdy neprší vůbec. Tento počet může ovšem v jednotlivých letech kolísat od 180 do 250 dní. Dále je mnoho dní, kdy jsou srážky velmi slabé a činí jen několik málo milimetrů. Celodenní úhrn srážek 1 mm spadlých na čtvereční metr má objem jeden litr. To je totéž, jako když na zalití záhonku o velikosti 1 m 2 spotřebujeme pouze jednu konvičku na zalévání pokojových květin o obsahu 1 litr, a to je jako celodenní dávka velmi málo. Voda zůstane zčásti na listech, zčásti na povrchu země

6 a v krátké době se odpaří. Srážkový úhrn 10 mm odpovídá konvi o obsahu 10 litrů na uvedený záhonek a to je ovšem zalití důkladné, po němž vláha vydrží více dní. Musí se ovšem zalévat pomalu, aby se voda neroztekla do okolí, stejně jako tak silný přírodní déšť netrvá jen několik minut. Za vydatné srážky budeme považovat takové, kdy naměřené celodenní srážkové úhrny byly vyšší než 5, 10, 15, 20 či více mm. Je zřejmé, že čím vyšší mez zvolíme, tím bude odpovídajících dní v daném roce méně. Na obr. 3 jsou takto uvedeny počty dní se srážkami nad 5 mm v každém roce za celé období. Takových dní bývá mezi 15 a 40 za rok, průměr je 28. U grafu je patrný slabý pokles počtu těchto dní v jednotlivých letech, ovšem opět doprovázen značným kolísáním mezi jednotlivými roky. Obdobné grafy pro počet dní se srážkami nad 10, 15 nebo 20 mm (na obrázku neuvedeny) vykazují úměrně menší celkový počet dní, jinak pokles jejich počtu je velmi podobný. Pokles počtu dní s vydatnými srážkami souhlasí s poklesem celoročních srážkových úhrnů ve stejném období i se zrychlením tohoto poklesu v posledních 50 letech. Také v průběhu 19. století počet dní s vydatnými srážkami klesá, i když v té době roční srážkové úhrny nepatrně rostou. N Obr. 3. Průběh počtu dní v každém roce, kdy srážkové úhrny v pražském Klementinu přesáhly 5 mm (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (modře) a aproximace regresními přímkami (černě , hnědě , červeně ). Množství spadlé vody počítané pouze při vydatných srážkách nad 5 mm činí v průměru 310 mm za rok, což je asi 65% celoročního úhrnu. V jednotlivých letech může kolísat mezi

7 100 a 500 mm. Dní se srážkovými úhrny nad 10 mm je v průměru jen 11 za rok a spadne při nich v průměru 190 mm srážek, což odpovídá 40% celoročního průměru. Stejně jako klesá počet dní s vydatnými srážkami, klesá i množství vody spadlé při vydatných srážkách. To vcelku souhlasí s obecným poklesem srážkových úhrnů ve 20. století, zvláště v jeho druhé polovině. Množství spadlé vody při vydatných srážkách však klesá rychleji než pouhý počet dní s vydatnými srážkami. To znamená, že klesá procentuální podíl celkového srážkového úhrnu připadající na dny s vydatnými srážkami (obr. 4). Tento pokles je nápadný zejména ve druhé polovině 20. století. 75 % Obr. 4. Průběh procent celoročního srážkového úhrnu v každém roce v pražském Klementinu, které připadají na srážkové úhrny přesahující 5 mm (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (modře) a aproximace regresními přímkami (černě , hnědě , červeně ). Spolu s úbytkem dní s vydatnými srážkami roste počet dní se slabými srážkami pod 5 mm (obr. 5). Počet dní se slabými srážkami do 5 mm je v průměru 122 a tento počet kolísá mezi 80 a 160 dny v roce. Za celé období počet takových dní nepatrně roste, ve 20. století nepatrně klesá a v jeho druhé polovině naopak rychleji roste. Změna je pomalejší než pokles viditelný na obr. 4, protože současně mírně roste po celou dobu počet dní zcela beze srážek, které nejsou do tohoto počtu zahrnuty. Spolu s růstem počtu dní se slabými srážkami roste množství vody počítané pouze při těchto srážkách. To činí pro slabé srážky pod 5 mm v průměru 160 mm za rok, což je asi 35% celoročního úhrnu. V jednotlivých letech může

8 kolísat mezi 120 a 200 mm. Podle očekávání pak roste procentuální podíl celkového srážkového úhrnu připadající na dny se slabými srážkami (doplnění hodnot z grafu na obr. 4 do 100%). 160 N Obr. 5. Průběh počtu dní v každém roce, kdy srážkové úhrny v pražském Klementinu ( ) nepřesáhly 5 mm (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (modře) a aproximace regresními přímkami (černě , hnědě , červeně ). 250 m 3 /s Obr. 6. Průměrné roční průtoky vody ve Vltavě v Praze (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (hnědě) a aproximace regresními přímkami (černě , zeleně , červeně ).

9 Vzrůst počtu dní se slabými srážkami na úkor dní se silnými srážkami není pro přírodu příznivý. Při každém dešti část spadlé vody zůstane na listech stromů, na trávě, i na zemském povrchu, a v krátké době se odpaří. Jsou-li srážky slabé, je podíl takto odpařené vody vyšší a naopak množství vody, která se vsákne do půdy, je nižší. Příznivé však nejsou ani velmi vydatné srážky, např. nad 25 mm, kdy příliš mnoho vody odtéká bez užitku do řek. Dní s tak vysokými srážkami však nebývá mnoho a jejich počet v průběhu zkoumaného období neroste navzdory katastrofickým předpovědím, které předpovídají zvýšení přívalových srážek. Zmíněná změna ve vydatnosti jednotlivých srážek tedy znamená další příspěvek k tomu, že vody, která zůstává v krajině, mírně ubývá. Změna v celkovém srážkovém úhrnu a v rozložení srážek do jednotlivých dní se odráží v průtoku vody v řekách. Na obr. 6 je nakreslen průměrný roční průtok vody ve Vltavě v 19. a 20. století. Jeho průběh je zčásti podobný průběhu srážkových úhrnů, ne však zcela. Za dvě století vykazuje slabý růst, ve 20. století ještě slabší pokles, který se ve druhé polovině století zastavil. Průběh je doprovázen krátkodobým nepravidelným kolísáním bez zřejmé periodicity. Není zřejmý žádný skok či jakákoli jiná změna v padesátých a šedesátých letech, kdy byly postaveny velké přehrady (Slapy a Orlík), ani od r. 1973, kdy byla uvedena do provozu nádrž na Želivce jako zdroj pitné vody pro Prahu. Tato voda se sice z větší části do Vltavy vrací, ale až za místem měření průtoku. Korelační koeficient mezi ročními srážkovými úhrny a průtokem vody ve Vltavě je 0,64, což je stále vysoce významné (na 99% hladině významnosti). Srážková řada z jedné stanice (Klementinum) ani průtok vody ve Vltavě ovšem nemusí být dostatečně reprezentativní. Proto jsme ještě ověřili porovnání srážek na celém historickém území Čech s průtokem vody v Labi v Děčíně (Střeštík, 2002). Srážky pro celé území Čech jsou obecně vyšší než srážkové úhrny v Praze, protože území Čech zahrnuje i horské oblasti, kde jsou vždy srážky vydatnější. Korelace mezi srážkovými úhrny v Praze a úhrny za celé Čechy je vysoká, s korelačním koeficientem 0,85. To znamená, že i když bývají denní hodnoty srážek místně velmi rozdílné, v celkových ročních úhrnech tak velké rozdíly mezi místy nejsou, samozřejmě až na konstantu různou podle místa. Ještě vyšší korelace existuje mezi průtokem vody ve Vltavě v Praze a průtokem vody v Labi v Děčíně, kde koeficient dosahuje 0,95. Jistě také proto, že asi polovina vody v Labi v Děčíně pochází z Vltavy.

10 5,5 5,0 4,5 4,0 3,5 3,0 2,5 2, Obr. 7. Poměr průměrných ročních průtoků vody ve Vltavě v Praze k ročním srážkovým úhrnům v pražském Klementinu (šedě slabě), jejich vyhlazený průběh (hnědě) a aproximace regresními přímkami (černě , zeleně , červeně ). Území Čech má tu zvláštnost, že do něj žádná řeka nepřitéká a téměř všechnu vodu odvádí právě Labe. Jen velmi malou část z okolí Liberce a Jablonce odvádí Nisa, jejíž průtoky jsou však velmi malé v poměru k průtokům v Labi v Děčíně (méně než 2%). Takto jsme odhadli, jaké procento spadlé vody z území Čech vlastně odtéká. Stačí průměrný roční srážkový úhrn v Čechách (680 mm, přičemž 1000 mm srážek = 1 m 3 na každý m 2 za rok) vynásobit plochou povodí Labe (přibližně 51,4 x 10 9 m 2 ) a průměrný průtok za sekundu (310 m 3 /s) počtem sekund v roce (31,5 x 10 6 ). Možná poněkud překvapivě vyšlo, že v Labi odchází pouhých 28% vody spadlé ve srážkách na celém území Čech. Zbylá voda se tedy odpaří nebo se spotřebuje. V případě Vltavy (plocha povodí 28,0 x 109 m 2 ) jsme použili průměrný úhrn pro celé Čechy (680 mm), který se jistě od průměrného úhrnu v povodí Vltavy příliš neliší, a došli jsme ke 24% spadlé vody, která odchází ve Vltavě. Protože jak řada srážek pro celé Čechy, tak řada průtoku vody v Labi končí mnohem dříve než v r. 2000, vrátíme se opět ke dvojici Praha+Vltava. Vzhledem k vysokým korelací mezi srážkovými úhrny pro celé Čechy a pro Klementinum můžeme očekávat, že poměr mezi srážkami v Klementinu a průtokem vody ve Vltavě i jeho dlouhodobá změna budou úměrné poměru mezi srážkami pro celé Čechy a průtokem vody ve Vltavě, pouze číselné hodnoty budou jiné. Průběh tohoto poměru je

11 nakreslen na obr. 7. Vyšší hodnoty tohoto poměru u téže řeky znamenají vyšší podíl srážkové vody, která v místě měření odtéká. Tento podíl se stále mírně zvyšuje. To plyne také z porovnání grafů na obr. 2 a 6, kde je jasně vidět, že průtok vody ve Vltavě klesá méně než by odpovídalo poklesu ročních srážkových úhrnů. Diskuze a závěr Výsledky zde předložené se zdají na první pohled hubené, přesto přinášejí důležité poznatky. Roční srážkové úhrny i výskyt vydatných srážek vykazují sice značné kolísání mezi jednotlivými lety, avšak dlouhodobé změny nebo periodicity jsou nepatrné a především nikterak se nepodobají poměrně nápadným změnám v teplotách vzduchu. Globální teplota vzduchu vzrostla za posledních 150 let asi o stupeň a předpokládá se, že dále poroste, možná ještě rychlejším tempem. U srážek pozorujeme za posledních 200 let změny podstatně menší a není proto žádný důvod předpokládat, že v dalších desetiletích tomu bude jinak. Navíc periody ve srážkové řadě nekorespondují s periodami v teplotní řadě. Dlouhodobá změna teploty vzduchu tedy neznamená automaticky jakoukoliv dlouhodobou změnu ve srážkových úhrnech. Zde stojí za zmínku studie Kożuchowski, Marciniak (1990), kde autoři rovněž nenalezli výrazné periodické změny v ročních srážkových úhrnech na různých evropských stanicích. Stanovili však pomalý trend, kde v západní a severní Evropě převládá slabý růst, ve východní a jižní naopak pokles ročních srážkových úhrnů. Dělicí čára vede od Pyrenejí k Petrohradu, naše území je na východ, tedy v oblasti předpokládaného poklesu. Něco jiného je však hospodaření s vodou. Bylo ukázáno (Střeštík, 2002), že i když roční srážkové úhrny v posledních desetiletích nepatrně klesají, roční průtoky vody ve Vltavě a v Labi nepatrně rostou. A to přesto, že stále více vody se z řek odčerpává např. pro zavlažování a do řek se nevrací. Znamená to, že stále větší podíl vody ze srážek bez užitku odtéká a v krajině jako zásoba podzemní vody nezůstává, což má za následek sucho a stále větší nutnost zavlažování. Toto vše je způsobeno úbytkem lesů, regulací říčních toků, vysoušením mokřadů, udusáním půdy na polích, po nichž jezdí těžké mechanismy, a změnou vlastností půdy následkem užívání umělých hnojiv a chemických prostředků. Přičteme-li ještě zvýšené odpařování vody při vyšší teplotě vzduchu a slabý pokles celkových srážkových úhrnů a vydatných srážek, dojdeme k závěru, že v budoucnosti bude častěji voda chybět. Jen malou částí se na tom budou podílet přírodní vlivy a člověkem vyvolané globální oteplení, větší část připadá na vrub hospodaření v krajině v minulosti, což je bohužel změna nevratná, s níž budeme muset stále počítat.

12 Literatura Brohan P., Kennedy J.J., Harris I., Tett S.F.B., Jones P.D., Uncertainty estimates in regional and global observed temperature change: A new data set from Journal of Geophysical Research 111, D12106, DOI: /2005JD Hansen J., Sato M., 2004: Greenhouse gas growth rates. Proc. Natl. Acad. Sci. USA 101, Jírovský V., 1976: Meteorologická pozorování v Praze-Klementinu HMÚ Praha. Kożuchowski, K., Marciniak, K., 1990: Tendencje zmian temperatury i opadów w Europie śródkowej w stuleciu Acta universitatis Nicolai Copernici, Geografia, XXII, zesz. 73, Novotný, J., 1963: Stotřicetiletá řada průtoků Vltavy. HMÚ Praha. Raisanen J., Hanssen U., Ullerig A. et al., 2004: European climate in late twenty-first century: regional simulations with two driving global models and two forcing scenarios. Climate Dynamics 27, Střeštík J. (2002): Srážková bilance a průtoky vody ve Vltavě za dvě století. XIV. Československá bioklimatologická konference, sborník referátů, Lednice, Sun L., Wang M., 1996: Global warming and global dioxide emissions: An empirical study. Journal of Environmental Management 46, Svoboda, J., Vašků, Z., Cílek, V., 2003: Velká kniha o klimatu zemí Koruny České. Praha, Regia. Kontakt: RNDr. Jaroslav Střeštík, CSc. Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i., Boční II 1401, Praha 4 Tel.: , jstr@ig.cas.cz