Nejen Lofotské vysokohorské výlety (průběžně celý výlet, hlavně ale )

Transkript

1 Nejen Lofotské vysokohorské výlety (průběžně celý výlet, hlavně ale ) Z toho co zatím víme jsou Vestrály a Lofoty rájem vysokohorské turistiky. Tak nám to bylo i před odjezdem řečeno. Je pravda, že tady jsou úžasná panoramata. Vrcholy přes 1000 m rostou přímo z moře. Pro představu, kde jsme dělali túry na Lofotech a kde vůbec Lofoty (a Norsko) leží ;) Hned při příjezdu na Vestrály jsme si naplánovali výstup na Moysalen, který leží ve stejnojmenném národním parku a je nejvyšší horou Vestrál. Vrchol Moysalen 1262 m.n.m.. Takto jsme ho ale viděli až při odjezdu z Lofot/Vestrál. Informace o tomto výšlapu jsme měli od Radka s Martinou, kteří na Moysalenu byli loni. Pro jistotu jsme si ještě vyfotili v místním infocentru mapu kudy nahoru a vyrazili jsme. Kaljord Moysalen Auto:) fjord Okopírovaná mapa (počas výstupu je třeba silné baterky ve foťáku;)). Oranžová čára naše trasa, černá odkud vodí guidi klienty.

2 O pochodu kolem fjordu jsme věděli, ale skutečnost nás překvapila. Značení nijaké stezka se místy ztrácela. Ale nakonec jsme po necelých 2 hodinách dosáhli konce fjordu - startovního bodu výstupu odkud vodí guidi své klienty a kam je přes fjord vozí na lodi. Výhledy do fjordu a počasí byly luxusní. Luxusní bylo i kapradí a pěšinka místy dobře znatelná dle hlubokých stop v bahně:). Pak po dalších 4km údolím začal konečně kopec. Hnedle výstup do prvního sedla je pěkně příkrý. Pitná sněhová políčka pod sedlem. Chodecko-lezecký výšvih. Těsně pod sedlem a pohled zpět do fjordu.

3 Vystoupali do sedla a ocitli se v Tatrách v dubnu. Všude plno sněhu. Podle fotek od Radka tady sníh být neměl. Aha napadlo nás, to asi bude tím, že oni tady byli v srpnu a teď je červen. Pohled z prvního sedla na opačnou stranu než je fjord Moysalen Další část výstupové trasy jsme si alespoň prohlédli Předvrcholové foto :). Mačky zůstali v Ústí, protože jedeme přece do letních hor Prohlédli jsme si výstup do druhého sedla a zaveleli jsme k ústupu. PS: Alespoň v něčem byl výlet úspěšný.

4 (čti o ) Další tůrkou byl výstup do sedla ve výšce 400 m.n.m u městečka Å na západním konci Lofot. Túra je to orientačně nenáročná v porovnání s ostatními, které jsme zatím měli možnost poznat. Jde se po rovině po typické norské stezce přes kameny a bažiny kolem jezera až na jeho konec. Tam strmě do kopce do sedla, aby se člověk podíval na druhou stranu na moře. Podél jezera, dále nahoru okolo pidimužíka! (našeho:)). Po výšlapu se v sedle otevře výhled do údolí na druhé straně. A pohled zpět na jezero nad Å, v ústí údolí jmenovaná vesnička. Pro otrlejší je možnost sestoupit ze sedla těch 400m dolů k moři na druhou stranu a pak stejnou cestou zase zpět do sedla. Nám se dolů k moři nechtělo a taky už bylo pozdní odpoledne a tak jsme zase stejně vrátili do Å. Výhledy jsou za pěkného počasí parádní, jen celkový rozhled tak nějak stíní vysoké kopce okolo. Å.

5 Abychom si konečně pořádně prohlédli Lofoty shora, vybrali jsme si jako další cíl nejvyšší kopec Higravtindan. Higravtindan 1161 m.n.m.. Foceno druhý den :) V horoshopu Nordnorskklatreskole jsme si s laskavým dovolením vyfotili popis výstupu. No popis se tomu vlastně ani říkat nedá, byly to 4 řádky, kde na prvních třech byl popsán postup dolním zarostlým suťovištěm a v posledním řádku bylo pokračujte dále na vrchol. Vyrazili jsme tedy zarostlým suťovištěm a horko těžko jsme našli výstupovou trasu spodní částí. Poté jsme potkali i nějaké mužíky a vyšlapané cestičky. Potíž byla v tom, že jsme netušili, které cestičky jsou od lidí a které od ovcí, které se všude pohybovali. Tzv. ovce kamzičí :). Řekli jsme si, že půjdeme po hřebeni a sem tam umístění mužíci nás utvrdili ve správné cestě. Potom jsme trochu zabloudili a spletli si vrchol, ale pořád jsme viděli cestičky a kamenné mužíky. Výšlap po hřebeni. A pokračování ke špatnému vrcholu...

6 Pohled zpět do údolí a na fjord Po 2 lezeckých pasážích jsme usoudili, že to asi nebude ten pravý vrchol, také výškoměr říkal, že jsme stále ještě nízko. Sestoupili jsme tedy o kus zpět a zkusili výstup sněhovým polem. Nebylo tak prudké jako na Moysalenu a ani tak dlouhé. Na konci sněhu jsme objevili pěšinku do sedla a pak nám 100m pod vrcholem cestu překřížilo další sněhové pole. Bylo až příliš strmé a do trhliny ke skále se slézt nedalo. Mačky ani cepín zase nebyly a tak jsme to kousek pod vrcholem otočili. Puklina moc hluboká a pole moc strmé Cíl prohlédnout si Lofoty pořádně shora z ptačí perspektivy se nám však splnil a fotili jsme o 106. Fotili i pózovali :).

7 Netradičně tradiční vrcholové foto pod vrcholem. Po cestě dolů jsme potkali dva Nory, kteří také šli nahoru. Na rozdíl od nás se jim asi dostalo lepších informací a zvolili tak ve spodní části lepší výstupovou trasu. Jestli však dali vršek nevíme. Cestou dolů na sněhovém poli nás čekala ještě červnová botolyžovačka a dále strmý sestup zpět k autu. Příjemný a rychlý sešup. Jen ten styl Začali jsme si říkat, že ta VHT tady je nějaká divná žádné značení, žádný popis cesty. Higravtindan Higravtindan a výstupová trasa. Žlutá je správně, oranžová je naše. Bohužel ani takovýto nákres jsme neměli

8 Další den jsme si už mysleli, že jsme na to přišli. Prostě jsme si vybrali kopec a hurá nahoru, však ono to nějak půjde. Tak tenhle se nám líbí, ne? Pohled ze silnice. Kopec se jmenoval Vaterfjordtindan (690 m.) a po cestě nahoru byly zase úžasné výhledy. Ze začátku se šlo po krásně položených žulových plotnách a cesta se zdála jasná, když jsme však dorazili k té jasné cestě na vrchol, zjistili jsme, že tudy to tedy nevede. Parádní plotny, ale náročné na lýtka:). Poté se do cesty postavilo suťoviště ( šutry jak dospělý člověk..) a mužíci úplně zmizeli. Po průzkumu suťoviště kudy dál, jsme sondovali ještě na straně, za hranou hory a zase nic. Tak jsme opět s nepořízenou došli k autu a už jsme si mysleli, že snad žádný vrchol na Lofotech nenavštívíme. Ovšem když už nám přeje počasí je třeba sluníčka i ploten využít :). Otázka pro znalce lofotsko/norských poměrů: na obrázku na velkém balvanu je? a) hromádka napadaných šutrů b) sněhulák c) mužík

9 Abychom zvětšili pravděpodobnost úspěšného výstupu vybrali jsme si vrcholek Floya nad Svolvaerem a ještě jsme se zbaběle podívali na informacích do knížky pěších túr na Lofotech, kde bylo i foto výstupové cesty (a nejen této, ale třeba i předchozích na Higravtindan a Vaterfjordtindan..). Knížka byla ale za prvé drahá a za druhé jen v norštině, takže obsáhlý popis trasy by nám stejně nic neřekl. Na Floyu však vede učiněná turistická dálnice prošlapaná od turistů, kteří chodí ke vklíněnému balvanu kus pod vrcholem a do poloviny od horolezců, kteří chodí lézt na Svolvaergeita (známá dominanta zvaná jako kozel ). Vklíněný balvan ;). Kozel ze strany, kdy se nám povedlo zachytit lezce přeskakujícího věžičky. Tady nešlo zabloudit a tak jsme si po 600 m výstupu vychutnali nejen vrchol, ale opět parádní rozhledy. Z vrcholu vede ještě kraťounká hřebenovka z jejíhož konce je vidět Svolvaer i zmíněný kozel jako na dlani. Městečko Svolvaer. Pobřeží přímo pod hřebenem Floyi, u Svolvaeru.

10 Krása lofotského pobřeží. Z Floyi. Krása lofotského vnitrozemí. A pak už hurá dolů a po cestě posbírat houby na večeři. Informace pro paní z Čech, kterou jsme potkali při sestupu. Žádná houba na Lofotech, kterou jsme našli nebyla červavá Dnes bude houbový gulášek :) A tímto výletem jsme ukončili naše Lofotské turistické snažení. Ještě nám toho dost zůstalo a tak doufáme, že bude nějaké příště, abychom dodělali rozdělanou práci. Odpověď na otázku z výletu na Vaterfjordtindan zní: bohužel sami nevíme ;).