NEŢIVÁ PŘÍRODA PAVLOVSKÝCH VRCHŮ

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE NEŢIVÁ PŘÍRODA PAVLOVSKÝCH VRCHŮ Bakalářská práce Brno 2010 Vedoucí bakalářské práce: doc. RNDr. Jiří Matyášek, CSc. Vypracovala: Pavla Jakubová

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijném účelům. 2

3 Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. RNDr. Jiřímu Matyáškovi, CSc., za odborné vedení, ochotu a poskytování cenných informací. Dále děkuji pracovníkům správy CHKO Pálava v Mikulově za odborné konzultace týkající se oblasti Pavlovských vrchů. 3

4 OBSAH 1. ÚVOD OBLAST PAVLOVSKÝCH VRCHŮ GEOLOGIE Geologický čas Relativní a absolutní čas Geologický vývoj území České republiky Jura v moravskoslezské části Západních Karpat Geologie Pavlovských vrchů Geologický vývoj v mezozoiku a terciéru Geologické jednotky mezozoika a terciéru Ţdánická jednotka Pouzdřanská jednotka Předterciérní autochton Miocén karpatské předhlubně Neogén vídeňské pánve Kvartér GEOMORFOLOGIE PAVLOVSKÝCH VRCHŮ Geomorfologické jednotky Děvín Kotel Soutěska Stolová hora Turold Svatý kopeček Šibeničník PŮDY KLIMATICKÉ POMĚRY A HYDROLOGIE Podnebí Vodstvo Povrchové vody Podzemní vody SPELEOLOGIE Jeskyně Na Turoldu a její vývoj NEŢÁDOUCÍ ZÁSAHY DO PŘÍRODY Těţba vápence ZÁVĚR RESUMÉ SEZNAM LITERATURY INTERNETOVÉ ZDROJE

5 1. ÚVOD Práce je zaměřena na neţivou přírodu Pavlovských vrchů, jeţ se zakládá především na rešerši dosud publikované literatury. Cílem bakalářské práce je vytvořit přehledný a čtivý celek, který by poskytl v souhrnu informace o neţivé přírodě Pavlovských vrchů a mohl by být vyuţit jako doplňující text k výuce na základní škole. Rovněţ by mohl slouţit těm, kteří se o toto téma zajímají a rádi poznávají přírodu. Hlavní motivací pro volbu tématu mě bylo vytvoření přehledného celku, který by sjednotil informace o neţivé přírodě Pavlovských vrchů a obohatil mé znalosti zvoleného území. Informace zahrnuté v práci bych mohla vyuţít i v budoucnu pro svou pedagogickou praxi. Dalším důvodem proč jsem se zaměřila na toto téma, je nepříliš bohatá nabídka publikovaných informací pro veřejnost. Větší publikační pozornost je kladena na ţivou přírodu Pavlovských vrchů kvůli jejich jedinečným zástupcům, přírodninám flóry a fauny. Věřím, ţe by má práce mohla vést k seznámení čtenáře s neţivou sloţkou této části přírody, tak výjimečného krajinného celku, jenţ dominuje nejjiţnějšímu cípu jiţní Moravy. Jelikoţ se oblast Pavlovských vrchů nachází v blízkosti mého bydliště, povaţuji za vhodné se jí věnovat a poznávat ji. 5

6 2. OBLAST PAVLOVSKÝCH VRCHŮ Obr. 1 Pavlovské vrchy Pavlovské vrchy jsou vápencovým útvarem tvořeným především tvrdými jurskými vápenci, které tvoří bradla se strmými svahy a místy i mnoho desítek metrů vysokými, téměř kolmými skalami. Leţí v jiţní části okresu Břeclav, jeţ se táhne 20 kilometrů na jih od obce Pavlov okolo Mikulova aţ ke státní hranici s Rakouskem, kterou také překračuje a kde končí pouhými několika nevýraznými vrcholy. Výškový rozdíl mezi nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů Děvína (550 m) a dolní zdrţí Novomlýnské soustavy činní 386 m, a tak vápencové bradlo vytváří skutečnou krajinnou dominantu níţinné jiţní Moravy. Z důvodu ochrany cenných přírodních a kulturních hodnot byla v roce 1976 na území Pavlovských vrchů a nejbliţším okolí zřízena na rozloze 83,32 km 2 chráněná krajinná oblast Pálava. O deset let později v roce 1986 se stala třetím místem v České republice, které bylo evidováno v seznamu biosférických rezervací UNESCO (PEŘINOVÁ, 1997, RIGASOVÁ, 2002). Geologicky náleţí Pavlovské vrchy k pavlovsko-waschbergskému úseku flyšových Karpat, k její západní části ţdánicko-podslezské jednotky. Jsou budovány vápenci jurského stáří, které byly v podobě bradel nasunuty na starotřetihorní zvrásněné jílovce, pískovce a slepence, z menší části téţ na vrstvy starší. Z tektonického hlediska představují antiklinální pásmo na čele ţdánické jednotky. Pásmo je příčnými zlomy rozděleno na řadu ker, které mají většinou monoklinální stavbu. Vápence jsou vyvinuty ve dvou souvrstvích. Nejstarší jsou tzv. klentnické vrstvy, zastoupené tmavými jílovci s vloţkami aţ polohami vápenců, kterých přibývá směrem do nadloţí, kde zvolna přecházejí v pevné bloky jurských aţ spodnokřídových, tzv. ernstbrunnských vápenců. 6

7 Ernstbrunnské vápence jsou bohaté na zbytky organizmů s obsahem CaCO 3 přes 90 %. Jejich mocnost se pohybuje mezi 100 aţ 120 m. Vápence jsou rozčleněny v několik navzájem izolovaných vrchů jako např. Děvín, Stolová hora, Turold a Svatý kopeček. Sounáleţitost všech lokalit je v hrubých rysech dána jednotnou geologickou stavbou a geomorfologickým vývojem. Jednotlivé útvary Pavlovských vrchů se však liší expozicí, konfigurací, vegetačním krytem a historickým vývojem (PEŘINOVÁ, 1997). Klima Pavlovských vrchů patří k nejteplejším a téměř nejsušším místům České republiky, coţ umoţňuje výskyt rozmanitých druhů rostlin, které jsou zde ojedinělé a jinde na našem území se nevyskytují. Velmi podstatnou roli během vývoje vegetace sehrála také doba ledová a její následné odeznění. Zatímco jiţní a jihovýchodní svahy hostí velmi teplomilné lesní i nelesní ekosystémy s řadou druhů původem ve Středozemí nebo ve stepích východní a jihovýchodní Evropy, na prudkých severních a severozápadních orientacích se udrţely tzv. relikty (pozůstatky) z doby ledové. K nim lze přičíst i jinde se nevyskytující druh, hvozdík Lumnitzerův pálavský na stěnách Děvína. Na území Pavlovských vrchů se dále vyskytuje např. písečnice velkokvětá, koniklec velkokvětý, tařice skalní, kavyl skalní, svízel rakouský a na jaře jsou nejatraktivnější zejména bohaté porosty kosatců nízkých (RIGASOVÁ, 2002). Vzhledem k zeměpisné poloze a různorodosti území Pavlovských vrchů se zde setkáváme s rozmanitou faunou. Vyskytuje se zde spousta ţivočišných druhů, jeţ se jinde v České republice nevyskytují, nebo které odtud byly dokonce poprvé vědecky popsané. Teplomilné druhy hmyzu zastupuje např. kudlanka náboţná, otakárek fenyklový, martináč hrušňový, k typickým suchomilným obratlovcům patří ještěrka zelená, bělozubka bělobřichá a sysel obecný. Z ptáků lze jmenovat výra velkého, strakapouda prostředního nebo v zimě pravidelně zalétávajícího zedníčka skalního (RIGASOVÁ, 2002). Oblast Pavlovský vrchů patří k nejdéle osídleným místům českých zemí, coţ je archeologicky doloţeno od mladšího paleolitu (před lety), kdy na úpatí Pálavy u Dolních Věstonic, Pavlova a Milovic byla početná sídliště lovců mamutů, po nichţ zůstaly skládky mamutích kostí a pozůstatky ohnišť, ale především světoznámá soška Věstonické venuše. Z doby cca před lety se datuje nález mamutího klu od Dolních Věstonic, pocházející z výzkumu prof. dr. Karla Absolona. Na klu jsou rýhové zářezy, jejichţ smysl byl po desetiletí neznámý, aţ doc. dr. Drápela z PřF MU po 7

8 podrobných analýzách vyslovil domněnku, ţe se jedná o zřejmě nejstarší kartografický výraz na světě. Má představovat pozici říční sítě při pohledu z Pavlovských vrchů a jeho hypotéza byla publikována i v prestiţním National Geographic. Nálezy z mladší doby kamenné (více neţ let př. n. l.) dokládají příleţitostný pobyt lidí v jeskyni na Turoldu. V mladší době bronzové (kolem r př. n. l.) byla na vrcholech Děvína, Kotle a Tabulové hory opevněná hradiště (Geologická a přírodovědná mapa CHKO a BR Pálava). Kolem roku 400 př. n. l. obsadili území jiţní Moravy Keltové, kteří se zaslouţili o rozvoj mnoha oborů, například pouţívání hrnčířského kruhu, nebo zavedení mincových platidel. O jejich pobytu v oblasti Pavlovských vrchů svědčí neopevněná sídliště v Klentnici, Pavlově, Milovicích a také nález zlatých mincí pravděpodobně domácí výroby v Dolních Věstonicích. Po odchodu Keltů zaujímají jejich místo germánské kmeny. Ty se dostávají ve 2. století našeho letopočtu do konfliktu s Římany. Z tohoto období pochází několik nálezů. Jedná se o římský opěrný vojenský tábor na Hradisku u Mušova nedaleko tehdejší křiţovatky obchodních cest nad soutokem Jihlavy, Svratky a Dyje. Na kopci měli svoji stráţní věţ. Mimo jiné zde byly objeveny základy dvou zděných budov lázní a obytného domu ( Některé nálezy, např. součásti koňského postroje, části šupinových pancířů a bronzové vojenské vyznamenání, dokládají tehdejší přítomnost vysokých důstojníků X. legie, jejíţ hlavní stan se od počátku 2. století nacházel v antické Vindoboně ( Od 6. století se zde usazovali Slované. Pozdějšími mocenskými centry 13. století byly hrady, po nichţ zbyly uţ jen pouhé zříceniny (Geologická a přírodovědná mapa CHKO a BR Pálava). 8

9 Obr. 2 Výskyt lokality Pavlovských vrchů Zdroj: Geologická a přírodovědná mapa CHKO a BR Pálava. 9

10 3. GEOLOGIE 3.1 Geologický čas Plynutí geologického času nemůţe lidstvo postřehnout. Ve sledu pohybu minutových ručiček na klasických hodinách člověk povaţuje horniny a pohoří za pevné a neměnné. Geologické hodiny ale odměřují minuty v milionech let, a kaţdá je tak desettisíckrát delší neţ stoletý lidský ţivot. Geologický čas se táhne zpět od dnešních dnů aţ ke vzniku planety Země, asi před 4,6 miliardy let. Zchladnutí roztavené zeměkoule netrvalo příliš dlouho, vypovídají o tom z této rané kůry nejstarší krystaly zirkonu v primitivní kůře staré 4,4 miliardy let. Od té doby se vše přetavilo a erodovalo. Nejstarší známé horniny na Zemi jsou 3,9 miliardy let staré ruly, které byly nalezené v centrech starých kontinentů známých jako štítové oblasti, jeţ od té doby prošly mnoha cykly deformace. První fosilie, primitivní kolonie stromatolitů, jsou staré 3,5 miliardy let. Pocházejí ze západní Austrálie, kde i dnes můţeme ţasnout nad ţijícími koloniemi těchto sinic. Ţivot ale doopravdy začal aţ s explozí počtu druhů před 542 miliony let, na počátku kambria (COENRAADS, 2007) Relativní a absolutní čas Geologové řadí zemské horniny do relativní časové škály v závislosti na jejich vzájemné pozici. Vrstva sedimentu je mladší neţ ta, na které leţí, a naopak starší neţ vrstvy nad ní. Pokud je tento sled vrstev porušen zlomem nebo vulkanickou ţilou, musí být zlom nebo ţíla rozhodně mladší. S pouţitím fosílií tak byla vybudována chronologie, která nám celosvětově pomáhá umístit horniny do správného pořadí podle doby vzniku, i kdyby byly v obrácené poloze. Díky objevu metody datování hornin pomocí rozpadu radioaktivních prvků je pak moţné určit i absolutní stáří horniny, pevně ho zasadit do doby před miliony let, a kalibrovat tak relativní časový sled. Tento velký krok vpřed učinil Arthur Holmes v roce 1911 na základě myšlenky, ţe se nestabilní atomy radioaktivních prvků (např. uran nebo draslík), které se v malých mnoţstvích objevují v určitých minerálech (např. zirkon nebo ţivec), neustále stejnoměrně rozpadají na dceřiné atomy (olovo a argon). Přesným zaměřením poměru obsahu dceřiných prvků oproti prvkům původním tak lze změřit i absolutní stáří (COENRAADS, 2007). 10

11 Tab. 1: Geologická časová škála Eon Erathem/Éra Útvar/Perioda Oddělení/Epocha Stáří (mil. Let) Kvartér Holocén 0-0,0115 Čtvrtohory mladý Pleistocén (Kenozoikum) starý 0,0115-2,588 Fanerozoikum Terciér Třetihory (Kenozoikum) Mezozoikum Druhohory Paleozoikum Prvohory Proterozoikum Starohory Neogén Paleogén Křída Jura Trias Perm Karbon Devon Silur Ordovik Kambrium Svrchní svrchní (pliocén) 2,588-5,332 spodní (miocén) 5,332-23,03 svrchní (oligocén) 23,03-33,9 střední (eocén) 33,9-55,8 spodní (paleogén) 55,8-65,5 svrchní 65,5-99,6 spodní 99,6-145,5 svrchní (malm) 145,5-161,2 střední (dogger) 161,2-175,6 spodní (lias) 175,6-199,6 svrchní 199,6-228,0 střední 228,0-245,0 spodní 245,0-251,0 svrchní 251,0-270,6 spodní 270,6-299,0 svrchní (siles) 299,0-326,4 spodní (dinant, kulm) 326,4-359,2 svrchní 359,2-385,3 střední 385,3-397,5 spodní 397,5-416,0 svrchní 416,0-422,9 spodní 422,9-443,7 svrchní spodní 443,7-488,3 svrchní 488,3-501,0 střední 501,0-513,0 spodní 513,0-542,0 vend rifej 542, Střední Prekambrium Spodní algonkium Kryptozoikum Archaikum Archeozoikum Prahory Azoikum Předgeologická vývojová etapa (raně geologické a astrální období) Zpracováno podle 11

12 3.2 Geologický vývoj území České republiky Zpracováno podle SYNEK (2005). Území České republiky zabírá podstatnou část tzv. Českého masivu, unikátní geologické jednotky, charakteristické značnou mnohotvárností horninových formací, které jsou výsledkem sloţitého vývoje oblasti v průběhu dlouhého úseku geologické historie planety Země. Pouze jihovýchodní okraj území ČR zčásti zasahuje do geologicky mnohem mladší oblasti, tzv. Karpatské soustavy. Nejstarší horniny na našem území pocházejí z období svrchního proterozoika, jejich stáří je tedy přibliţně milionů let. Jsou to sedimenty hlubokého moře, které se nacházelo v blízkosti jiţního pólu. Na mořské dno byly z okolních světadílů, ještě zcela odlišných od kontinentů současných, splachovány písčité a jílovité zvětraliny mísící se s vyvrţeninami vulkanických ostrovních oblouků. Na jiných místech se usazovaly křemité sedimenty. Ukládání sedimentů bylo koncem proterozoika přerušeno počínajícím kadomským vrásněním (orogenezí), vyvolaným sráţkou kontinentů. Moře se uzavřelo a jeho sedimenty byly vyzdviţeny a přeměněny na jílovité a písčité břidlice, vrstvy vulkanického původu byly přetvořeny na černé břidlice s obsahem sulfidů ţeleza. V jádrech okrajových pohoří Českého masivu (např. Šumava, Krkonoše, Jeseníky) byla metamorfóza mnohem silnější, aţ na stupeň pevných rul. V závěru kadomského horotvorného cyklu do horninových komplexů pronikaly menší masivy vyvřelých hornin (granitoidy, gabra). Na území Moravy zůstaly proterozoické horniny do současné doby zachovány v podobě kompaktní jednotky brunovistulika, která je charakteristická mohutnými masami hlubinných vyvřelin brněnského a dyjského masivu. Začátkem spodního paleozoika kadomská orogeneze pomalu odeznívala a mladá nezpevněná zemská kůra se lámala na menší bloky, prohlubně začalo opět zaplavovat moře. To na konci kambria dočasně ustoupilo dokladem jsou nynější souvrství hrubých slepenců, pískovců a břidlic středních Čech, zakončená kyselými suchozemskými sopečnými horninami křivoklátsko-rokycanského a strašického pásma. Tektonický vývoj území pokračoval a počátkem ordoviku proniklo moře do nynějších střeních Čech znovu, vyplnilo tzv. praţskou pánev, v níţ splachem zvětralin z okolních souší opět začala sedimentace. Pánev se současně postupně prohlubovala. Sedimentace břidlic a pískovců byla doprovázena vulkanismem a vznikala loţiska sedimentárních 12

13 ţelezných rud. Koncem ordoviku se kontinent při svém pohybu k severu dostal do teplejších oblastí, v teplejším moři se rychleji rozvíjel ţivot. Souběţný vulkanismus dal vzniknout diabasovým ţilám a tufům. Došlo k rozmachu organismů s vápenatými schránkami a usadily se mohutné vrstvy vápencových sedimentů. Následný tektonický neklid způsobil ústup moře z Čech, dokumentují ho pískovce se suchozemskou flórou středně devonského stáří. Přibliţování a sráţka historických kontinentů Gondwany a Euroameriky znamenala začátek dalšího horotvorného cyklu, variské orogeneze, která byla nejvýznamnější událostí v historii Českého masivu. Variská orogeneze poznamenala velkou část nynějšího Českého masivu, přetvořila většinu stávajících horninových formací a předznamenala jeho současnou tvář. Na přelomu staršího a mladšího paleozoika u nás vyrostlo vysoké pohoří himálajského typu. Některé předkarbonské horninové formace byly pouze přemístěny a zvrásněny, jiné byly zavlečeny do hlubin zemské kůry, kde se za vysokých tlaků a teplot změnily na nynější ruly, amfibolity a podobné metamorfované horniny. Vrásnění bylo provázeno hlubinnými výlevy různě velkých ţulových masivů, např. moldanubického plutonu. Poněkud odlišný byl vývoj východní (moravské) části Českého masivu variská orogeneze zde moře zcela nevytlačila a sedimentace pokračovala aţ do karbonu. Měnící se charakter sedimentů dokumentuje stěhování sedimentačních bazénů směrem do karpatské oblasti. V mladším paleozoiku (během karbonu) doznělo variské vrásnění a prakontinent nesoucí nynější Český masiv nadále postupoval směrem k rovníku do tropického pásma. V zemské kůře se uvolnilo napětí a vznikaly četné pánve vyplněné sladkou vodou, v nichţ bujela tropická vegetace. Nahromaděním organických zbytků na dnech jezer vznikly budoucí černouhelné sloje (Kladensko, Plzeňsko). Podobně na Moravě vznikly černouhelné sloje v močálech příbřeţní zóny zvolna ustupujícího moře (Ostravsko). V průběhu permu mladé variské pohoří rychle podléhalo povětrnostním vlivům a sniţovalo se. Český masiv se nacházel ve vnitrozemí megakontinentu Pangea a tropické podnebí se měnilo na suché (aridní) nastoupila horká poušť. Zvětraliny snesené větrem a občasnými vodními přívaly vytvořily vrstvy klastických sedimentů rudohnědých slepenců, arkóz a břidlic. S přechodem do mezozoika pokračovala postupná konsolidace Českého masivu, celá jednotka se vyklenula a zůstávala proto souší. V mezozoiku se postupně 13

14 rozpadl megakontinent Pangea, Český masiv se nacházel při jiţním okraji severního kontinentu Laurasie. Středozemní moře se propojilo se Severním mořem úzkým průlivem, který vedl právě přes území Českého masivu. Svědčí o tom drobná tělesa jurských vápenců jiţně od Jizerských hor. Naopak jeho moravská část byla v juře z jihu Středozemním mořem zaplavena a sedimentace proměnlivého (tzv. flyšového) charakteru zde pokračovala přes křídu aţ do staršího terciéru. Zarovnávání Českého masivu postupovalo i během pokračujícího pohybu kontinentu k severu do subtropické zóny. Severní část Laurasie se zvolna zanořila do Severního moře, na území Čech tak moře proniklo ve svrchní křídě a vznikla rozsáhlá Česká křídová tabule, charakteristická masami pískovců a opuk. Také v průběhu terciéru zůstal Český masiv souší, na kterou jen na východě občas proniklo moře z karpatské oblasti. Koncem staršího paleogénu došlo ke kolizi africké a euroasijské litosférické desky a mohutná alpínská orogeneze vyvrásnila ze sedimentů Středozemního moře mladá pohoří nynějších Alp a Karpat. Na jiţ pevné kře Českého masivu tento proces zapříčinil poklesy zemské kůry v tektonicky oslabených zónách, zejména v podkrušnohorské oblasti a také v jiţních Čechách. Prohlubně byly zality vodou a vyplněny sladkovodními sedimenty (pískovce spolu s jílovitými vrstvami), bujná terciérní vegetace se postupně přeměnila v hnědouhelné sloje. Současně tvář krajiny přetvářela intenzivní sopečná činnost vyrostlo České středohoří, Doupovský stratovulkán a mnoţství izolovaných sopek. Na východní okraj moravské části českého masivu alpínské vrásnění nasunulo zvrásněné flyšové sedimenty mezozoického a paleogenního stáří. V neogénu sem nadále zasahoval okraj wienské pánve, součásti karpatské předhlubně. Zanechala tu nezvrásněné jíly, slíny a písky s podruţnými loţisky ropy. Dozvuky alpínské orogeneze naposledy výrazně ovlivnily kru Českého masivu na přelomu terciéru a kvartéru. Podél nově vzniklých zlomových systémů byla vyzdviţena okrajová pohoří (někde aţ o 1 km). Během holocénu došlo ke konečné stabilizaci našeho území, v panujícím chladném klimatu řeky v niţších polohách ukládaly materiál snesený z okolních pohoří do teras a údolních niv, rozšířily se větrem naváté sprašové plochy. V období glaciálů zasahoval kontinentální ledovec aţ k severnímu okraji Českého masivu, kde zanechal ledovcové uloţeniny. Zformoval se současný půdní pokryv. 14

15 3.3 Jura v moravskoslezské části Západních Karpat Zpracováno podle CHLUPÁČ et al. (2002). Jurské uloţeniny se zde vyskytují buď jako valouny a různě velké bloky přemístěné do mezozoických a terciérních sedimentů flyšového pásma a karpatské předhlubně, nebo jako tektonické útrţky (bradla) v čele flyšových příkrovů. Tyto výskyty byly donedávna označovány jako vnější bradlové pásmo. Nejmladší jurské sedimenty jsou pak i součástí sledu slezské jednotky Moravskoslezských Beskyd. Ve slezské jednotce vnější skupiny příkrovů mají svrchnojurské sedimenty dvojí vývoj: mělkovodní, charakteristický tvorbou útesů, a hlubokovodnější, pánevní. Mělkovodnímu vývoji patří paleontologicky proslulý štramberský vápenec. Je to světle šedý aţ bělavý bioklastický aţ mikritový vápenec, místy brekciovitý, se zanedbatelným podílem siliciklastické sloţky. Klasickým výskytem je vrch Kotouč u Štramberka. Štramberský vápenec je nyní obecně interpretován jako akumulace vápencového detritu, který vznikl rozrušováním korálových útesů. Obr. 3 Vrch Kotouč u Štramberka na severní Moravě Zdroj: 15

16 Hlubokovodnější pánevní vývoj nejvyšší části jury ve vývoji slezské jednotky představují tzv. spodní těšínské vrstvy (mocnost m). Jsou to tmavohnědé silně vápnité jílovce s tenkými vloţkami prachovců, vápenců a v nejvyšší části se skluzovými tělesy a vápencovými valouny. Ve ţdánické a podslezské jednotce je svrchní jura prokázána jak ve valounech a blocích uvnitř křídových a paleogenních sedimentů, tak v tektonických útrţcích (bradlech), k nimţ patří Pavlovské vrchy na jiţní Moravě. Litologický vývoj je velmi blízký jurským sedimentům od Štramberka a Cetechovic. Nejstarší svrchnojurské sedimenty jsou zelenavé a červené radiolarity, které tvoří valouny v terciérním ţdánicko-hustopečském souvrství. Klentnické souvrství přechází směrem do nadloţí do ernstbrunnských vápenců stáří aţ spodní křídy. Jsou to převáţně světle šedé bioklastický vápence, ve spodních polohách brekciovité. Obsahují aţ několikametrové klasty s mezerní hmotou zelenošedých jílovců a jílovitých vápenců. Ve svrchní části převládají jemnozrnné mikritové vápence, často dolomitizované. Ve fauně se vyskytují plţi, amoniti a koráli. Pocházející z mělkovodní pavlovské karbonátové plošiny, kde rostly drobné korálové útesy a odkud byly zbytky korálů spolu s karbonátovým detritem snášeny do ţdánického sedimentačního prostoru. Obr. 4 Ernstbrunnské vápence na skalách Soutěsky na území Pavlovských vrchů Zdroj: 16

17 3.4 Geologie Pavlovských vrchů Zpracováno podle: Pavlovské vrchy mají poměrně sloţitou příkrovovou stavbu, která je rozdělena několika zlomovými systémy. Na třetihorních horninách leţí starší druhohorní vápence vnějšího flyšového pásma, které sem byly přesunuty z východu během alpínksokarpatského vrásnění zhruba před 40 miliony let. Budování Pavlovských vrchů začalo ve druhohorách v období svrchní jury, kdy se v pánevním vývoji za teplého klimatu usazovalo klentnické souvrství, které patří ke zdejším nejstarším horninám. Petrograficky je tvořeno vápnitými jílovci a slíny, směrem nahoru začínají převaţovat vápence. Klentnické souvrství přechází do pevných jurských spodnokřídových vápenců (Ernstbrunnské vápence). Jejich mocnost je aţ 120 m, tvořeny jsou vápencem, který obsahuje klasty z jílovců a jílovitých vápenců. V těchto vrstvách se nalézají hojné zkameněliny, např. jeţovek, ramenonoţců a hub, které umoţňují poměrně přesné určení jejich stáří. Ernstbrunnské vápence mají velký význam pro současný vzhled reliéfu, nejvyšší části pavlovských bradel jsou tvořeny právě touto odolnou horninou. Na konci jury moře ustoupilo a tím se změnil charakter geologických procesů. Sedimentace byla nahrazena zvětráváním, krasověním a dolomitizací. Při opětovné transgresi moře se ve svrchní křídě v mělkém šelfovém moři usazovaly pískovce, písčité vápence a jílovce. Po dalším krátkém přerušení sedimentace dochází k ukládání jílovce a pískovce, pelity a jílovce s vloţkami rohovců, souhrnně nazývaných pavlovským souvrstvím. V třetihorách, v podmínkách hlubokomořské sedimentace, vzniklo flyšovým ukládáním jílovců a pískovců ţdánicko-hustopečské souvrství. Další vývoj pak byl ovlivněn alpínsko-karpatským vrásněním, které nejprve provrásnilo ţdánický flyš a následně jej začalo sunout na východ od místa, kde vznikal. Ten před sebou tlačil ernstbrunnské vápence aţ na jejich současné místo. To bylo příčinou toho, ţe starší horniny (druhohorní vápencová bradla) leţí na mladších horninách, třetihorních zvrásněných sedimentech. Následovaly další mohutné horotvorné pochody, při kterých byla ţdánická oblast megaantiklinálně vyzdviţena, naopak megasynklinálním poklesem vznikla karpatská neogenní předhlubeň, která byla v mladších třetihorách několikrát zaplavena mořem. Zde v několika sedimentačních cyklech sedimentovaly glaukonitické 17

18 pískovce a mělkovodní písky s prachovou příměsí. Se vzrůstající hloubkou pak vápnité laminované jíly, označované jako šlíry. I v těchto vrstvách, mocných více neţ 1 km, se nacházejí hojné zkameněliny, např. dírkovců nebo jehlic křemičitých hub. Pootočením vnitřní jednotky vnějších Karpat, která byla od východních svahů Pavlovských vrchů oddělena falkensteinsko-mikulovským a bulharským zlomem, se počátkem neogénu rozevřela wienská pánev. Ta byla Nejdříve několikrát zaplavena mořem Paratethys, postupem času však došlo k vyslazování a přeměně na nejprve slanovodní, pak sladkovodní jezero. Mocnost zdejších subhorizontálně uloţených sedimentů dosahuje aţ 3 km. Nejběţnější horninou jsou šedé jíly, naopak zvláštností jsou řasové vápence, tvořené řasou rouchou. Nakonec byla její moravská část vyzdviţena a nové sedimenty, tentokrát říční, které se ukládaly pouze v úvalech řek Geologický vývoj v mezozoiku a terciéru Na horninové skladbě Pavlovských vrchů se podílejí sedimenty mezozoika a kenozoika. Druhohorní a terciérní sedimenty náleţejí třem regionálně geologickým celkům Západních Karpat: příkrovům flyšového pásma, karpatské předhlubni a vídeňské pánvi. Jsou to vesměs mořské uloţeniny Tethydy, která se rozprostírala mezi eurasijskou a africko-indickou pevninou od Atlantiku aţ po Himálaj. Sedimenty karpatských příkrovů se uloţily v pouzdřanském a ţdánickém sedimentačním prostoru, které byly situovány daleko na JV od dnešního místa výskytu těchto sedimentů. Za horotvorných pohybů na hranici paleogén/neogén byla sedimentární výplň ţdánického prostoru vyvrásněna. Spodnomiocenní moře proniklo z tethydní oblasti dále k SZ na platformní předpolí do nově zaloţeného prostoru karpatské předhlubně. Ve vnitřní části předhlubně se uloţily aţ 1000 m mocné sedimenty. Koncem spodního miocénu za štýrské orogeneze byly sedimenty pouzdřanského a ţdánického prostoru silně vrásněny, zcela odloučeny od autochtonního podkladu a dalekosáhle sunuty v podobě střiţných příkrovů směrem přes vnitřní části karpatské předhlubně (STRÁNÍK et al., 1999). 18

19 3.4.2 Geologické jednotky mezozoika a terciéru Zpracováno podle: STRÁNÍK et al. (1999) Ţdánická jednotka Klentnické souvrství je nejstarší jednotkou v Pavlovských vrších. Charakterizují je šedé aţ černošedé vápnité jílovce a slíny se slabými vloţkami klastických vápenců. Ve spodní části profilu je souvrství výlučně pelitické, ve vyšší části se objevují vápence, které převládají v nejsvrchnějších částech souvrství. Klentnické souvrství se uloţilo v několika set metrů hlubokém moři. Tmavá barva a relativně vysoký obsah organické hmoty svědčí o špatně větraném sedimentačním prostředí. Souvrství, jmenovitě jeho spodní část, představuje pánevní sedimenty ţdánického sedimentačního prostoru, který leţel JV od pavlovské karbonátové plošiny. Neúplná mocnost klentnického souvrství je odhadována na 200 m. Podloţí souvrství není doposud známo. Ernstbrunnské vápence se pozvolna vyvíjejí z podloţního klentnického souvrství. Charakterizují je světle hnědavě šedé aţ bělavě šedé vápence. Ve spodních polohách převládají brekciovité vápence a vápencové brekcie. Vápencové klasty zpravidla decimetrové velikosti vzácně dosahují místy rozměrů bloků aţ několik metrů velkých. Mezerní hmotu brekcií tvoří zelenošedé a tmavošedé vápnité jílovce aţ jílovité vápence. Ve svrchní části ernstbrunnských vápenců dominují tlustě lavicovité jemnozrnné mikritové vápence. Celková mocnost ernstbrunnských vápenců je 120 m. Klentnické souvrství a ernstbrunnské vápence se vyznačují růstem mocnosti a hrubnutím vrstev do nadloţí. Karbonátový detrit těchto souvrství se ukládal z gravitačních toků při východním okraji pavlovské karbonátové plošiny, která na západě lemovala ţdánický sedimentační prostor. Vznik rifů na karbonátových plošinách v Tethydě souvisel s globálním poklesem mořské hladiny ve svrchním tithonu. Klima bylo teplé (tropické). Klementské souvrství je výsledkem globální mořské transgrese, jejíţ počátek spadá do cenomanu. V pavlovských vrších je klementské souvrství známo z bradel Děvína, Turoldu, Svatého kopečku a Šibeničníku, kde spočívá na ernstbrunnských vápencích. Jeho maximální mocnost je 32 m. Na ostatních lokalitách se klementské souvrství vlivem 19

20 denudace zachovalo v menších mocnostech. Na Turoldu a Děvíně souvrství transgreduje na zkorodovaný a limonitizovaný nerovný povrch ernstbrunnských vápenců karbonátovou sekvencí mocnou aţ 5 m. Tvoří ji ţlutavě šedé a světle šedé biomikrititové vápence. Vápence uzavírají šmouhy zelenavě šedého a šedého vápnitého jílovce. Na Svatém kopečku je vyvinut na povrchu ernstbrunnských vápenců hardground s hojnými stopami po činnosti organismů. Karbonátová sekvence tam prakticky chybí, zastupuje ji slabá poloha zeleného jílu. Nadloţí klementského souvrství charakterizují světle šedé, jemně aţ středně zrnité vápnité pískovce s příměsí jílu a glaukonitu. Klementské souvrství se uloţilo v oblasti pevninského šelfu aţ svahu v málo prokysličeném prostředí moře, které se během sedimentace postupně prohlubovalo. Pálavské souvrství se vyvíjí z podloţního klementského souvrství. Litologicky je charakterizováno šedými vápnitými jílovci, zelenavě šedě zvětrávajícími, s proměnlivou písčitou příměsí. Slabé vloţky pískovců o mocnosti do několika málo centimetrů jsou vzácné. Typovou lokalitou pálavského souvrství je spodní úsek turistické cesty vedoucí ze soutěsky na Děvín. Souvrství je rozšířeno po východních svazích bradel Pavlovských vrchů od Pavlova aţ do Mikulova. V Mikulově bylo zastiţeno příleţitostnými odkryvy. Mocnost pálavského souvrství v Pavlovských vrších přesahuje 90 m. S nadloţním němčického souvrství se stýká tektonicky. V příkrovech flyšového pásma jsou mu ekvivalentní jílovcové sekvence frýdeckého souvrství podslezské jednotky. Sedimenty pálavského souvrství se uloţily ve vnější části ţdánického sedimentačního prostoru v oblasti šelfu a pevninského svahu. V průbězích jeho sedimentace došlo v campanu k maximálnímu prohloubení ţdánického prostoru, které však nedosahovalo hloubky batyálu. Němčické souvrství se vyznačuje naprostou převahou pelitů. Vápnité a nevápnité jílovce zelené, šedé, hnědé a červené barvy se střídají ve šmouhách a slabých polohách, nebo jsou vzájemně mramorovaně skvrnité. Vzácné jsou slabé vloţky jemně aţ středně zrnitých pískovců. Zcela ojediněle byla pozorována čočkovitá tělesa slepenců. 20

21 Menilitové souvrství je charakteristickou litostratigrafickou jednotkou pro vnější skupinu flyšového pásma Karpat. Je povaţováno za významný event v sedimentaci, vyvolaný globálními klimatickými a orogenními změnami, které se udály na severní polokouli přibliţně před 35 milióny lety. Menilitové souvrství je litologicky velmi pestré. V jeho vrstevním sledu jsou od podloţí do nadloţí rozlišovány podrohovcové a rohovcové vrstvy. V menilitovém souvrství převaţují pelagické a hemipelagické mořské sedimenty uloţené v hloubkách batyálu na úpatí kontinentálního svahu. Silicity a slínovce se ukládaly při nízké činnosti proudů a nepatrném přínosu klastického materiálu. Ţdánicko-hustopečské souvrství je nejmladším členem ţdánické jednotky. Vyznačuje se střídáním hamitů a pelitů. Vápnité jílovce, pokud vůbec jsou přítomny, obsahují vysokou prachovou příměs a tvoří prouţky a slabé vloţky. Místy jsou v pískovcích šmouhy a nepravidelná tělesa slepenců. Ve svrchní části souvrství jsou vyvinuty světle šedé, nezřetelně vrstevnaté vápnité jílovce aţ slíny. Hojné jsou v čele ţdánického příkrovu při západním okraji Mikulova Pouzdřanská jednotka Sedimenty pouzdřanské jednotky se ukládaly na vnější straně ţdánického prostoru. V Pavlovských vrších vystupují v nesouvislých tektonických šupinách před čelem ţdánického příkrovu mezi Dolními a Horními Věstonicemi a severovýchodně od Perné. Jsou členěny na pouzdřanské souvrství. Pod ţdánickým příkrovem byly sedimenty pouzdřanské jednotky zastiţeny hlubokým vrtem Strachotín. Pouzdřanské souvrství má ve spodní části hnědé silně vápnité jílovce a slíny s proměnlivou příměsí prachu, která je uspořádána do čočkovitých lamin. Ve svrchní části souvrství převládají hnědé nevápnité jílovce s hojným sádrovcem a se ţlutými a rezavými síranovými výkvěty. 21

22 Obr. 5 Geologická mapa Pavlovských vrchů Zdroj: STRÁNÍK et al.,

23 Předterciérní autochton Podklad flyšových příkrovů a karpatské předhlubně v Pavlovských vrších je tvořen krystalinickými sedimenty jury a křídy. Horniny těchto útvarů tam nikde nevystupují na povrch. Ve vyšší spodní křídě moře z jiţní Moravy ustoupilo do Karpat. K nové mořské záplavě došlo aţ koncem spodní křídy. Jejím výsledkem jsou novomlýnské vápence, které byly zjištěny u Mikulova Miocén karpatské předhlubně Počátkem miocénu, před 22,5 milióny lety byla na jihovýchodním okraji evropské platformy zaloţena deprese před flyšovým příkrovem, do které proniklo moře z prostoru Karpat. Vzniklá pánev, karpatská předhlubeň, je pokračováním alpské předhlubně v předpolí Alp z Rakouska. Na Moravě pokračuje po vnější straně karpatských příkrovů do Polska, Ukrajiny a Rumunska. V oblasti karpatské předhlubně, která zabírá západní část Pavlovských vrchů, jsou rozšířeny především spodnomiocenní sedimenty. Značná část těchto sedimentů je pohřbena pod přesunutými flyšovými příkrovy Neogén wienské pánve Na východ od bradel Šibeničníku u Svatého kopečku a vrcholové části Milovické pahorkatiny vznikla v neogénu, asi před 15 miliony lety wienská pánev. V Pavlovských vrších se na předneogenním podloţí, tvořeném ţdánickým příkrovem, uloţily sedimenty badenu Kvartér Zpracováno podle: STRÁNÍK et al. (1999). Oblast Pavlovských vrchů prodělala ve čtvrtohorách sloţitý geologický vývoj. Podél Dyje, tekoucí přibliţně jiţ dnešním údolím Věstonické brány, vznikal terasový 23

24 systém fluviálních akumulací od spodního pleistocénu aţ po holocén. Mocný je rovněţ pokryv pleistocenních spraší a sutí na svazích vápencových masivů. Z období spodního pleistocénu se zachovaly relikty fluviálních písčitých štěrků. Na svazích Pavlovských vrchů vznikala i sloţitá smíšená souvrství spraší a vápencových sutí včetně přemístěných třetihorních zvětralých jílů a jílovců. Glaciální klimatická období během spodního a patrně i středního a svrchního pleistocénu vyvolala tvorbu spraší a intenzivní mrazové zvětrávání jurských vápenců, zejména ve vrcholových částech Pavlovských vrchů. Po obvodu vápencových masivů vznikaly izolované věţovité skály, osypy, soliflukční proudy, svahové sedimenty a mrazové drtě. Jejich přemísťování po svazích se dělo soliflukcí, táním sněhu a činností větru. Ve studených obdobích pokračovala sedimentace sutí a spraší s hojnou malakofaunou. Koncem předposledního glaciálu ve středním pleistocénu vznikaly po obou březích Dyje terasy. Na jejich povrchu se místy uchovaly spraše nebo zvětralý půdní horizont. Po ukončení pedogeneze byla celá oblast počátkem posledního glaciálu ve svrchním pleistocénu postiţena silnými promrznutími. V období posledního glaciálu ve svrchním pleistocénu se tvořily sutě a nejmladší spraše, které jsou plošně nejrozšířenějším kvartérním sedimentem Pavlovských vrchů. Pro konec pozdního glaciálu a nástup holocénu je charakteristická sedimentace navátých písků v nivě Dyje. V nejmladším období čtvrtohor, holocénu, vznikaly mimo údolní nivu na svazích Pavlovských vrchů plošné splachy a ron. V občasně protékaných bočních údolích se ukládaly deluviální sedimenty se slabě vyvinutými subfosilními půdami. Na Jurských vápencích vznikly na spraších černozemě a na vápnitých sutích rendziny. Charakteristickým jevem na svazích Pavlovských vrchů jsou sesuvy. Sesuvy jsou zpravidla pomalé a mají povahu plouţení. Na utváření současné podoby Pavlovských vrchů se podílel i člověk, bohuţel často nepříliš šetrným způsobem. Díky aktivitám spojeným s ochranou přírody, byl neţádoucí lidský zásah v dnešní době silně omezen. 24

25 Obr. 6 Paleotektonický vývoj území Pavlovských vrch Zdroj: STRÁNÍK et al.,

26 4. Geomorfologie Pavlovských vrchů Pavlovské vrchy náleţejí geograficky Mikulovské vrchovině a vyznačují se horským reliéfem. Horský ráz dodávají Pavlovským vrchům skalní masivy, tzv. bradla jurských ernstbrunnských vápenců, které jsou oproti okolním nepříliš zpevněným siliciklastickým třetihorním sedimentům podstatně odolnější vůči denudačním účinkům vnějších činitelů. Projevuje se to ostrou změnou sklonu svahu na styku těchto hornin. Rozdílný sklon svahu na západě a východě bradel určuje geologická stavba. Sklon východního svahu je víceméně shodný s úklonem vrstev ernstbrunnských vápenců, které u masivu Děvín upadají přibliţně pod úhlem 45 k jihovýchodu. Strmé skalnaté stěny na západě bradel, vytvořené odlamováním k jihovýchodně skloněných vápencových bradel (Děvín, Stolová hora, Kotel) jsou nejspíše zbytky pochodů, které vedly ke sniţování zemského povrchu ve středním miocénu, kdy vznikl procesy mořské abraze a byl silně přemodelován v pozdějším období geomorfologického vývoje Pavlovských vrchů. Do různé nadmořské výšky se dostaly části tohoto povrchu rozlámáním, výzdvihy a poklesy podél zlomů (STRÁNÍK et al., 1999). 4.1 Geomorfologické jednotky Děvín Kotel Soutěska Národní přírodní rezervace, která byla vyhlášena v roce 1946 se rozkládá na ploše 380,24 ha. Zaujímá severní část Pavlovských vrchů s vrcholy Děvín a Kotel. (RIGASOVÁ et al., 2002). Děvín, nejvyšší vrchol Pavlovských vrchů měří 550 m, a ačkoli to není mnoho, činí výškový rozdíl mezi hladinou dolní zdrţe u Nových Mlýnů a vrcholem děvína zhruba 390 m (GRULICH et al., 2004). Obr. 7 Pohled zleva: Kotel, Děvín (zdroj: 26

27 Rezervace zahrnuje nejvýznačnější a nejrozsáhlejší bradla Pavlovských vrchů, navzájem oddělená hlubokým sedlem zvaným Soutěska, které sleduje tektonickou linii. Na vrcholu Děvína jsou dvě oddělené šupiny ernstbrunnských vápenců, mezi nimiţ leţí vápnité jílovce a glaukonitické pískovce klementského a pálavského souvrství svrchní křídy (RIGASOVÁ et al., 2002) Stolová hora Zpracováno podle: RIGASOVÁ et al. (2002). Národní přírodní rezervace Stolová (Tabulová) hora byla zřízena v roce 1953 na území o rozloze 94,06 ha, jeţ zahrnuje přírodní rezervaci Růţový vrch a přírodní památku Kočičí kámen. Stolová hora získala svůj název podle plochého vrcholu, zarovnaného dávným mořským příbojem. Vápencové bradlo Růţový vrch o rozloze 10,97 ha se vypíná nad západním okrajem Klentnice. Důvodem ochrany bylo vápencové bradlo s řadou skalní věţí. V rezervaci se téţ vyskytuje řada krasových jevů, jako například závrty a krasová okna. Přírodní památka Kočičí kámen se rozkládá na nevelké ploše 1,23 ha s vystupujícími vápencovými skalkami. Tato přírodní památka leţí v polích asi 1,5 km jihozápadně od Klentnice. Obr. 8 Skály na úbočí Stolové hory Zdroj: 27

28 4.1.3 Turold Vápencový vrch Turold leţící na severním okraji Mikulova, patří k nejstarším přírodním rezervacím na území Pavlovský vrchů. Rozkládá se na 17,2 ha a chráněn je od roku Zvláštností je především jeskyně Na Turoldu, jeţ je zpřístupněna pro veřejnost (RIGASOVÁ et al., 2002). Vrch Turold byl v minulosti jiţ z větší části odtěţen na vápenec. Jeskyně Na Turoldu se nachází při severním okraji Mikulova v opuštěném kamenolomu pod vrchem Turold. Jeskyně byla objevena při těţbě kamene roku 1951 nedaleko jiţ dříve zničené Turoldovi jeskyně. Jedná se o sloţitý a mimořádně členitý systém chodeb, síní a dómů o sedmi patrech. Délka jeskyně je celkem 1650 m s výškovým rozpětím 47 m a spolu s Liščí dírou je největším jeskynním systémem v druhotních vápencích České republiky o celkové délce 2800 m ( Nachází se tu podzemní jezírka a především unikátní výzdoba sintrovými povlaky. Jinde jsou kryty stěny a stropy jeskyně krystaly nebo celými trsy krystalů kalcitu. Stěny jsou pokryty krápníky jen velmi vzácně (BUŇATOVÁ et al., 1998) Svatý kopeček Přírodní rezervace Svatý kopeček tvoří krajinnou dominantu nad městem Mikulov. Tento táhlý vrch s obnaţenými bílými vápencovými skalami, jenţ je částečně krytý lesem, se rozprostírá na rozloze 37,23 ha. Ochrana byla zřízena v roce 1946 (RIGASOVÁ et al., 2002). Stejně jako vrch Turold nebyl v minulosti ani Svatý kopeček ušetřen těţby vápence Šibeničník Kopec Šibeničník uzavírá spolu se Svatým kopečkem oblast Pavlovských vrchů na ploše 3,71 ha. Jedná se o nejniţší bradlo tohoto území, jeţ leţí nedaleko hranice s Rakouskem. Šibeničník byl zvolen přírodní rezervací v roce 1946 (RIGASOVÁ et al., 2002). 28

29 Obr. 9 Mapa území Pavlovských vrchů a jeho geomorfologické jednotky Zdroj: 29

30 5. PŮDY Území Pavlovských vrchů zahrnuje sedm půdních typů s několika subtypy, případně varietami. Půdy lze popsat taxonomicky nejednoznačně, s převaţujícími půdotvornými procesy illimerizace a humifikace (ROHOŠKOVÁ, 2004). Při illimerizaci došlo k přemisťování jílovitých sloţek bez jejich chemické přeměny. V případě humifikace se jedná o proces, jenţ probíhá ve větší či menší míře ve všech půdách je nejvlastnějším půdotvorným pochodem, který podmiňuje vznik půdy jako takové. Humifikací rozumíme tedy různé mikrobiální a chemické procesy, při kterých se organické sloţky mění v humus (TOMÁŠEK, 2003). Současná podoba půdních typů Pavlovských vrchů závisí na půdotvorných faktorech a podmínkách půdotvorného procesu. Za půdotvorné faktory povaţujeme půdotvorný substrát (matečnou horniny), podnebí, podzemní vodu a biologický faktor, ať uţ se jedná o vegetaci, ţivočichy, či člověka. K podmínkám půdotvorného procesu řadíme utváření reliéfu a čas neboli stáří půdy (TOMÁŠEK, 2003). Rozloţení jednotlivých půdních typu má tedy své zákonitosti, projevující se v různých měřítkách, od makroklimatické zonálnosti, přes zonalitu předhorskou po specifické půdy v nivách řek a potoků ( Významným obdobím pro vývoj půd Pavlovských vrchů byly především čtvrtohory, z nichţ pochází většina současných půd. Ve čtvrtohorách došlo ke sloţitému geologickému vývoji tohoto území. Podél Dyje, tekoucí přibliţně jiţ dnešním údolím Věstonické brány, vznikal terasový systém fluviálních akumulací od spodního pleistocénu aţ po holocén. Mocný je rovněţ pokryv pleistocenních spraší a sutí na svazích vápencových masivů (STRÁNÍK, 1999). Zpracováno podle: TOMÁŠEK (2003). Nejtypičtějšími půdami Pavlovských vrchů jsou rendziny, jeţ se vytvářejí na silně karbonátových horninách, v našem případě se jedná o vápence. Hlavním půdotvorným procesem je humifikace, méně se uplatňuje zvětrávání. Pod humusovým horizontem často leţí hrubě rozpadlá hornina. Rendziny jsou většinou mělké, kamenité půdy, jemnozem má obvykle těţší zrnitostní sloţení se středním aţ vyšším obsahem středně kvalitního humusu. Nejtypičtějším znakem je přítomnost uhličitanu vápenatého nebo hořečnatého v celém profilu. Absorpční vlastnosti jsou obvykle příznivé, fyzikální 30

31 jiţ méně. Silně skeletovité půdy tohoto typu zejména značně vysychají. Rendziny vzhledem ke své skeletovitosti poskytují zemědělsky jen méně hodnotné půdy. Dají se vyuţít k pěstování vinné révy a ovoce, jeţ je typické pro oblast Pavlovských vrchů. Na karbonátově-silikátových horninách, např. vápnité břidlice a pískovce vznikají pararendziny. Mají podobné vlastnosti jako rendziny, ale většinou jsou mělčí skeletovité půdy lehčího aţ středně těţkého sloţení. Typickým znakem pararendzinu je přítomnost karbonátů buď v celém půdním profilu, nebo alespoň ve spodině. Po stránce produktivity jsou podobně jako rendziny méně hodnotnými zemědělskými půdami. V období, kdy bylo v oblasti Pavlovských vrchů teplejší klima neţ dnes, vznikly na spraši pod stepními porosty černozemě. Jsou to hluboké půdy (aţ přes 2 m), s vysokým obsahem humusu a ţivin, drobtovitou strukturou a dobrou provzdušeností ( Obsah humusu je zvláště u těţších zemin velmi vysoký, prakticky z našich půd nejvyšší a také nejdéle zemědělsky vyuţívané (TOMÁŠEK, 2003). Zpracováno podle: TOMÁŠEK (2003). Nejtypičtější půdou svahů Pavlovských vrchů jsou hnědozemě, které se vyskytují v poněkud vlhčích podnebích. Hnědozemě vznikaly pod původními dubohabrovými lesy. Půdotvorným substrátem je nejčastěji spraš, sprašová hlína. Hlavním půdotvorným procesem je illimerizace, při které je svrchní část profilu ochuzována o jílnaté součástky, které jsou vsakující vodou přemisťovány do hlubších půdních horizontů. Hnědozemě jsou nejčastěji středně těţké, někdy i těţší půdy. Obsah humusu je niţší neţ u černozemí, jeho sloţení je však stále příznivé. Půdní reakce je zpravidla slabě kyselá, absorpční vlastnosti jsou poněkud zhoršeny. Jedná se o velmi hodnotné zemědělské půdy. Jsou méně náchylné k vysychání oproti černozemím. Nejvhodnějšími plodinami jsou především náročné obiloviny, jako např. pšenice, ječmen, cukrovka a vojtěška. Velmi podobnými půdami hnědozemí jsou luvizemě, neboli illimerizované půdy. Objevují se ve značně vlhčích podnebích neţ hnědozemě. Tyto půdy vznikaly převáţně pod kyselými doubravami a bučinami. Matečným substrátem jsou nejčastěji sprašové hlíny, středně těţké glaciální sedimenty, smíšené svahoviny, někdy i zahliněné terasové sedimenty nebo hluboké zvětraliny pevných hornin. Hlavním půdotvorným procesem je opět illimerizace. Pod humusovým horizontem leţí několik decimetrů mocný horizont eluviální, který postupně přechází v horizont iluviální, který zasahuje 31

32 velmi hluboko do matečného substrátu. Setkáváme se zde s další charakteristickou vlastností, s oglejením. Zrnitostně jde o středně těţké a těţší půdy. Zemědělsky jsou tyto půdy podstatně niţší kvality neţ předešlé, zejména vzhledem k jejich občasnému převlhčení. Při vnějších okrajích širokých říčních niv se na vápnitých usazeninách vyskytují černice. Jsou ovlivněny vysoko uloţenou hladinou podzemních vod. Hlavním půdotvorným faktorem je intenzivní humifikace. Humusový horizont je velmi tmavě zbarven a dosahuje mocnosti mnoha decimetrů, hlouběji přechází do často vápnitého substrátu, který je s přibývající hloubkou stále intenzivněji ovlivňován glejovým procesem. Výrazným znakem neodvodněných půd je značná provlhlost celého profilu. Převáţně jde o těţší půdy. Černice, pokud jsou odvodněny, jsou neobyčejně úrodné. Podél větších toků a na dnech říčních údolí můţeme nalézt fluvizemě neboli nivní půdy. Půdotvorným substrátem jsou výhradně nivní uloţeniny (říční a potoční náplavy). Jedná se o vývojově velmi mladé půdy. Půdotvorný proces je, nebo donedávna byl, často periodicky přerušován akumulační činností vodního toku při záplavách, při kterých byl na tvořící se půdu ukládán nový nános zemitého do značné míry prohumózněného materiálu. Obsah humusu je obvykle střední, prohumóznění však často zasahuje značně hluboko. Nivní půdy jsou středně těţkého zrnitostního sloţení a jedná se o stanoviště, jeţ je nejkvalitnější pro luční porosty. Z hlediska půdního druhu patří zdejší půdy převáţně do kategorie zrnitostně středních půd, výrazně méně se vyskytují půdy lehké (písčité) a těţké (jílovité). Vzhledem k charakteru území jsou zdejší půdy ohroţeny erozí, největších hodnot (aţ 2 mm/rok) dosahuje potenciální eroze půdy na svazích Pavlovských vrchů ( 32

33 Obr. 10 Vegetační poměry Zdroj: TOMÁŠEK, Obr. 11 Klimatické poměry Zdroj: TOMÁŠEK,

34 Obr. 12 Půdotvorné substráty Zdroj: TOMÁŠEK, Obr. 13 Půdní mapa České republiky Zdroj: TOMÁŠEK,

35 6. KLIMATICKÉ POMĚRY A HYDROLOGIE 6.1 Podnebí Zpracováno podle Podle ročního chodu sráţek patří oblast Pavlovských vrchů ke kontinentálnímu typu s maximem sráţek v červenci a minimem v lednu. Měsíční úhrny sráţek ovšem podléhají značným výkyvům rok od roku. V průběhu celého roku se někdy vyskytují velmi suchá období. Vzhledem ke značné členitosti Pavlovských vrchů i Milovické pahorkatiny lze předpokládat existenci význačných mezoklimatických a mikroklimatických rozdílů. Nejnápadněji se vliv mezoklimatu projevuje na rozloţení vegetace na svazích masivu Děvína. Podnebí CHKO Pálava je teplé a suché. Svědčí o tom údaje z klimatologické stanice Mikulov. Průměrně lze v Mikulově počítat s osluněním 1800 hodin za rok. Zjištěná průměrná teplota vzduchu (na základě údajů z let ) činí 9,6 C. Pro vegetační období od dubna do září byl zjištěn průměr 16,1 C. Nejteplejší měsíc je červenec s průměrnou teplotou vzduchu 19,6 C, nejchladnější je leden s teplotou -1,5 C. Za celý rok naprší v průměru 571 mm, z toho 367 mm ve vegetačním období. Sněhové sráţky dosahují nejvíce 20 % ročního sráţkového úhrnu. Sněhová pokrývka dosahuje nejvýše cm a leţí v průměru 40 dní v roce. Tab. 2: Průměrné měsíční a roční teploty vzduchu naměřené v Mikulově za období rok Prům. -1,5 0,2 4,4 10,1 14,7 18,6 19,6 18,3 16,9 9,9 4,6 0,3 9,6 Max. 2,9 6,1 8,3 13, ,2 21,7 21,7 19,1 14,1 8,1 3,5 10,8 Min. -6,7-9,2-0,7 6,7 12,2 15,6 17,3 16,5 12,7 6,3 1,5-4,7 8,2 Absolutní roční maximum teploty vzduchu je v Mikulově 38,9 C z 5.srpna 1947 Absolutní roční minimum teploty vzduchu je v Mikulově -25,5 C z 9.února

36 Graf 1.: Průměrné měsíční teploty vzduchu naměřené v Mikulově za období C Průměrná teplota měsíce Tab. 3: Průměrné měsíční a roční sráţky v mm na stanici Perná za období rok Prům Max Min Graf 2: Průměrné měsíční sráţky naměřené na stanici Perná za období mm Průměrné srážky měsíce 36

37 6.2 Vodstvo Pavlovské vrchy se nachází v nejsušší a téměř nejteplejší části jiţní Moravy. Od tohoto se odvíjejí i jejich hydrologické poměry. Vodní reţim řeky Dyje, jenţ ohraničuje svým pravým břehem oblast Pavlovských vrchů, je velmi nevyrovnaný. V teplých a suchých obdobích roku podmiňuje nedostatky vody a naopak nadbytek vody při povodních a přívalových deštích. Převáţnou část území Pavlovských vrchů lze obecně charakterizovat za oblast s výrazným nedostatkem povrchových, ale také podpovrchových vod. Výjimku tvoří pouze údolní niva řeky Dyje, jeţ tvoří v severní části hranici Pavlovských vrchů. V tomto úseku údolní nivy Dyje, je řeka neregulovaná a spolu s NPR Křivé jezero vytváří nejvodnatější část území Pavlovských vrchů ( Povrchové vody Zpracováno podle: Jak jiţ bylo výše zmíněno, oblast Pavlovských vrchů lze charakterizovat jako oblast s výrazným nedostatkem pozemních vod. Vodní plochy na tomto území jsou málo četné a zabírají pouze malé rozlohy. Nejdůleţitější je řeka Dyje, která lemuje Pavlovské vrchy po pravém okraji a spolu s menšími toky, jako jsou Dunajovický potok, Klentnický potok a Včelínek dochází k jejich odvodňování. Dunajovický potok odvodňuje část Pavlovských vrchů západně od hlavního hřebene Pálavy svými pravými přítoky, které pramení v území CHKO (vodoteče od Růţového vrchu, Bavorský potok od Bavor, vodoteč od Perné). Ty jsou všechny napřímeny a z převáţné části i regulovány. Kvalita vody je zhoršena odpadními vodami z Bavor a Perné a ze zemědělské výroby. Severovýchodní část Pavlovských vrchů je odvodňována Klentnickým potokem, který vytéká z místa bývalého návesního rybníčku v Klentnici a ústí do svodného kanálu dolní zdrţe vodní dílo Nové Mlýny. Většinu roku je ve své dolní části bez vody, okolo koryta jsou doposud zachovány zbytky břehové vegetace. Povodí Včelínku odvodňuje jiţní část Pavlovských vrchů. Tento potok pramení v Rakousku, přitéká na naše území jiţně od rybníka Šibeník. Do Šibeníku ústí Mikulovský potok, napojený na závlahový kanál od Brodu nad Dyjí. Včelínek dále 37

38 pokračuje mimo území Pavlovských vrchů v těsné blízkosti státní hranice aţ k rybníkům Novému a Sedleckému a po několika kilometrech ústí do rybníka Nesytu na počátku soustavy Lednických rybníků. Nejvýznamnějším přítokem Včelínku je jeho levostranný přítok Mušovský potok, který odvodňuje střední část Pavlovských vrchů. Pramení na lokalitě Pod starou horou v oblasti jímacího území zdroje Mikulov-gravitace. Větší část je regulována a protéká dvěma rybníky (Horní a Dolní Mušlovský rybník). Z pravé strany v jiţní části Nového rybníka ústí Rybniční (Steinabrunnský) potok, který je hlavním zdrojem organického znečištění rybníka a dalšího toku Včelínku. Řeka Dyje a její celý vodní reţim jsou zásadním způsobem ovlivněny výstavbou Vodního díla Nové Mlýny, přestoţe část tvořící hranici Pavlovských vrchů nebyla regulována. Tato stavba na jedné straně zajišťuje určitý stanovený minimální průtok v korytě Dyje (8 m 3 /s), na straně druhé vyloučila moţnost pravidelných jarních záplav. Proto bylo v současné době přistoupeno k simulaci tohoto fenoménu, především vyuţitím nově rekonstruovaných nápustných a vodozdrţných objektů a vybudováním systému přívodních kanálů, zabezpečujících odpovídající vodní reţim zejména v trvalých i periodických tůních. Uvnitř Národní přírodní rezervace Křivé jezero představuje významnou vodní plochu zbytek starého ramene toku řeky Dyje, nazývaný Křivé jezero. Křivé jezero Národní přírodní rezervace Křivé jezero zabírá komplex více typů luţního lesa, zaplavované louky a mokřady (mrtvá ramena) na pravém břehu Dyje mezi řekou a Mlýnským náhonem jiţně od Nových Mlýnů. Z důvodu zachování přírody Křivého jezera byla vybudována různá technická zařízení, která přivádějí a zadrţují dostatek vody v rezervaci (RIGASOVÁ et al., 2002). 38

39 Obr. 14 NPR Křivé jezero Zdroj: Podzemní vody Pavlovské vrchy jsou oblastí, v níţ je zastoupení podzemních vod málo vydatné. Zde zastoupená vápencová bradla, která jsou postiţena erozí (rozpukané a rozdrcené) jsou z teoretického hlediska ideálním prostředím pro oběh podzemních vod, nicméně zásoba krasových vod je zde malá. Příčinou nedostatku podzemních vod je malá rozloha, příkré svahy, jenţ způsobují rychlý odtok sráţkové vody bez moţnosti vsaku a také poloha vysoko nad místní erozní bází, která neumoţňuje větší akumulaci vody. Jedinou zajímavostí Pavlovských vrchů je podzemní jezírko s kolísavou hladinou v nejhlubší části jeskyně Na Turoldu ( 39

40 7. SPELEOLOGIE Na území Pavlovských vrchů se nacházejí jak povrchové krasové jevy, tak i podzemní. Časté jsou zde krasové jevy typu závrtů nebo krasových oken. Nejlépe byly ale krasové jevy vytvořeny v jiţní části Pavlovských vrchů při severním okraji Mikulova na vápencovém vrchu Turold, jeţ byl v minulosti jiţ z větší části odtěţen. Při těţbě kamene v roce 1951 zde byla objevena jeskyně, zvaná jako jeskyně Na Turoldu a jako jediná je zpřístupněna veřejnosti ( Jeskyně Na Turoldu je tvořena mimořádně sloţitým systémem chodeb, síní a dómů o sedmi patrech. Součet délek všech jeskynních prostor je celkem 1650 m s výškovým rozpětím 47 m od nejniţšího a nejvyššího známého místa. Na Turoldu se nachází dále jeskyně Pod vrcholem, Desetimetrovka, Damoklova jeskyně a jeskyně zvaná Liščí díra, z nichţ ţádná není zpřístupněna veřejnosti. Liščí díra spolu s jeskyní Na Turoldu tvoří největší systém chodeb ve druhohorních vápencových horninách v celé České republice o celkové délce 2800 m (RIGASOVÁ et al., 2002). Pro jeskyni Na Turoldu je typická především mimořádná výzdoba sintrovými povlaky, ale častá jsou zde i podzemní jezírka. Někdy jsou stěny a stropy kryty krystaly nebo celými trsy kalcitu (BUŇATOVÁ et al., 1998). Z povrchových krasových jevů na Turoldu jsou menší věţovité útvary a škrapy. Před vytěţením lomu zde existovaly také menší krasové strţe a rokle, nebo třeba hlubší krasový kaňon ( Za zmínku stojí i sprašové jeskyně u Dolních Věstonic, kterým je věnována pozornost od počátku roku 2000 členy brněnského Speleoklubu ZO Lokalita výskytu sprašových jeskyní se nachází na severním úpatí Pavlovských vrchů poblíţ vodní nádrţe Nové mlýny pod svahem Děvína. První zmínky o sprašovém pseudokrasu u Dolních Věstonic pochází z roku 1997, kdy byla zmíněna několik metrů hluboká jeskyně. Objevené sprašové útvary byly označeny jako Netopýří jeskyně č. 001 a jeskyně č V případě Netopýří jeskyně se jedná o propasťovitou studnu (zející závrt) s ústím o rozměrech 5,5x3 m a celkové hloubce po úroveň trativodu cca 4 m. Nachází se zde četné mnoţství trativodů a chodbiček. Jeskyně č. 002 je sprašová studna kruhového průřezu malých rozměrů o průměru 2,5 m a hlubokou 1-2 m. Nikde není známka trativodu a celková délka činí přibliţně 6 m. V současné době probíhají výzkumy této lokality ( 40

41 7.1 Jeskyně Na Turoldu a její vývoj Zpracováno podle: BUŇATOVÁ et al. (1998). Ernstbrunnské vápence jsou silně postiţeny krasověním a vnějšími zvětrávacími procesy, jeţ proběhly v několika fázích. Předpokládá se, ţe k jejich prvnímu zvětrávání došlo jiţ ve spodní křídě před mořskou transgresí a usazením klementských vrstev. V té době byly jurské a spodnokřídové vápnité horniny na jihovýchodním okraji českého masivu vyzdviţeny a vystaveny účinkům krasovění v pásu táhnoucím se z Rakouska aţ na severní Moravu. V tomto období mohly jiţ vzniknout první krasové dutiny. Současně docházelo k nahrazení vápníku hořčíkem z roztoků bohatých hořečnatými ionty. Další vývoj krasových jevů pokračoval po začlenění útrţků druhohorního pokryvu do ţdánické jednotky v průběhu vzniku příkrovové stavby. Jednotný podzemní jeskynní systém však vznikl nejspíše po druhohorním stupni badenu, někdy zhruba před 15 miliony lety. Později, kdy vstup badenského moře zahájil souvislý suchozemský vývoj bradla, trvající aţ do současnosti. Bradla vápenců, spolu s nimi i existující jeskynní systémy, byla porušena v mladších třetihorách a opět ve starších čtvrtohorách mladšími příčnými zlomy. Z povrchových krasových jevů na Turoldu jsou zajímavé menší věţovité útvary ve vrcholové partii lomu a škrapy, vyvinuté pouze na malé ploše východně od vrcholu. Před vytěţením lomu zde existovaly také menší krasové strţe a rokle, jakoţ i hlubší krasový kaňon. Podzemní krasové jevy jsou dnes vyvinuty ve dvou jeskynních úrovních. Prvá se nalézá v nadmořské výšce 365 m n. m. a je tvořena jeskyní Pod vrcholem a krasovými dutinami v severní stěně lomu. Druhá úroveň, k níţ patří jeskyně Na Turoldu je uloţena v nadmořské výšce m. V minulosti se mezi oběma dnes existujícími systémy nacházela ještě další jeskyně, a to v úrovni m n. m. Jeskynní systémy na Turoldu jsou dnes zachovány jen ve zbytcích, protoţe většina chodeb byla zničena při těţbě vápenců. Všechny krasové dutiny byly pravděpodobně součástí souvislého odvodňovacího systému začínajícího ponorovou jeskyní Pod vrcholem. 41

42 8. NEŢÁDOUCÍ ZÁSAHY DO PŘÍRODY Ani oblast Pavlovských vrchů nebyla v minulosti ušetřena nešetrných a neuváţených zásahů do krajiny, ať uţ ze strany člověka nebo pochodů neţivé přírody. Značná část území byla narušena nebo přímo zničena těţbou vápence. Velká část Turoldu a Svatého kopečku byla odtěţena. Janičův vrch byl však zcela zlikvidován. K dalšímu narušení krajinného rázu došlo terasováním pozemků. Další škody byly způsobeny pouţíváním nebezpečných pesticidů v zemědělství, a to především ve vinicích. Z důvodu vysoké svaţitosti kopců Pavlovských vrchů jsou velké rozlohy půdy postiţeny erozí. 8.1 Těţba vápence Zpracováno podle: PEŘINOVÁ (1997). Těţba vápence na území Pavlovských vrchů má staletou tradici. Existovala zde v minulosti celá řada lomů, v nichţ byla jiţ i před vznikem chráněné krajinné oblasti v roce 1976 těţba zastavena. Těţený vápenec byl zpracováván ve dvou šachtových a třech kruhových pecích v mikulovské vápence. Šachtové pece byly zaloţeny jiţ v letech 1873 a 1881, v roce 1900 pak byly zbořeny. V minulém století byly zachovány pouze dvě kruhové pece. Hlavní výroba byla koncem 19. stol. a ve 20. letech 20. stol. zabezpečována vápencem z lomu Turold a lomu nad Pernou. Lom na Turoldu byl uzavřen v roce 1934 a v roce 1946 bylo na Turoldu vyhlášeno chráněné území Turold, zahrnující jiţní svahy vrchu. Vápenec se následně začal těţit na loţisku Mikulov ve dvou lomech. Jeden lom byl zaloţen v severovýchodní části Svatého kopečku a druhý v sousední lokalitě Janičův vrh, známé pod místním názvem Mariánský mlýn. Lom na Svatém kopečku byl uveden do provozu v poválečných letech. Byl zaloţen ve třech etáţích na úrovni 265 m, 288 m a 310 m n. m. Šířka lomu činila asi 150 m a výška asi 60 m. K těţbě suroviny ze stěny se pouţívalo komorových odstřelů. Těţba vápence se zcela zákonitě dostala do rozporu se zájmy ochrany přírody, protoţe vyhláškou okresní správní komise ze dne byla na celém Svatém kopečku zřízena přísná botanická rezervace. Tím se zamezilo rozšiřování těţby směrem na jihozápad. 42

43 Vápence se v druhé polovině minulého století těţil výhradně na loţisku Mikulov v lomu, který je zaloţen v lokalitě Mariánský mlýn. Veškerá těţba byla ukončena v roce 2004, jejíţ těţbou došlo k nenávratným škodám. Původní výška kopce činila asi 40 m, těţbou byl však zlikvidován. Na území Pavlovských kopců došlo těţbou k nenahraditelným škodám. Zmizel Janičův kopec, z Turoldu zůstal pouhý fragment. O této skutečnosti rovněţ svědčí více neţ dvacet menších i větších, dnes jiţ nepouţívaných lomů. Jako příklad lze uvést kamenolomy na západní straně Kotle a na severním úpatí Děvína. Zmizely tak části území, které patřily po stránce botanické a zoologické k unikátním. Zničení Pavlovských vrchů by tedy znamenalo nenahraditelnou ztrátu útvaru, který je nejen jedinečným územím přírodních krás a monumentem jihomoravské krajiny, ale i klíčovým objektem nevyčíslitelné vědecké a kulturní hodnoty. Obr. 15 Opuštěný lom na Janičově vrchu Zdroj: 43