Učební texty z otologie pro studenty nelékařských zdravotnických oborů

Transkript

1 Učební texty z otologie pro studenty nelékařských zdravotnických oborů A. Pellant, J. Mejzlík, J. Škvrňáková, E. Hlaváčková, V. Blanař 2014 Zdravotnické studijní programy v inovaci Zdravotnické studijní programy v inovaci Projekt reg. číslo: CZ.1.07/2.2.00/ Univerzita Pardubice, Fakulta zdravotnických studií, Studentská 95, Pardubice, IČ kontaktní osoba Ing. Radek Budín, radek.budin@upce.

2 Obsah 1. Úvod Anatomie sluchového a vestibulárního analyzátoru Ucho zevní (auris externa) Ucho střední (auris media) Ucho vnitřní (auris interna, labyrinth) Sluchová a vestibulární dráha Fyziologie a funkce sluchového a vestibulárního analyzátoru Fyziologie a funkce sluchového analyzátoru Klasifikace nedoslýchavosti a možnosti její léčby Nedoslýchavost dle místa postižení Nedoslýchavost dle míry poškození sluchu Nedoslýchavost podle doby jejího vzniku Fyziologie a funkce vestibulárního analyzátoru Symptomatologie nemocí ucha Nedoslýchavost (hypacusis) a hluchota (surditas) Ušní šelest Závrať Výtok z ucha Bolest ucha/hlavy Teplota Periferní léze (obrna) lícního nervu Jiné příznaky Základní vyšetřovací metody a výkony v otologii Anamnéza Otoskopie Vyšetření sluchu Nepodmíněné akustické reflexy Sluchová zkouška Vyšetření šepotem a hlasitou řečí Ladičkové zkoušky Audiometrické vyšetření Tónová audiometrie Objektivní audiometrie Tympanometrické vyšetření Vyšetření otoakustických emisí (OAE,TEOAE)

3 5.4 Vestibulární vyšetření Anamnéza Otoskopické vyšetření Vyloučení píštělového příznaku Vyhodnocení spontánních vestibulárních jevů Provedení a vyhodnocení experimentálních vestibulárních jevů Diferenciální rozvaha a odlišení periferního a centrálního vestibulárního syndromu Politzerace a katetrizace (vzdušné sprchy) Vyšetření ucha a spánkové kosti zobrazovacími metodami Odběr kultivace Výplach ucha Obvaz ucha Nemoci a patologické stavy ucha a spánkové kosti Vývojové anomálie zevního ucha Nemoci zevního ucha Záněty boltce Mazová zátka (cerumen obturans) Cizí těleso ve zvukovodu Záněty zevního zvukovodu (otitis externa) Nádory boltce a zevního zvukovodu Úrazy zevního ucha Omrzliny boltce (congelationes auriculae) Poleptání a popálení kůže boltce a obličeje (combustiones) Mechanická poranění boltce Othematom Nemoci středního ucha Nehnisavé záněty středního ucha Hnisavé záněty středního ucha Prudký hnisavý středoušní zánět (otitis media suppurativa acuta) Chronické hnisavé středoušní záněty Nádory středního ucha Úrazy bubínku a středního ucha Otoskleróza Nemoci vnitřního ucha Vývojové anomálie vnitřního ucha Záněty vnitřního ucha a sluchového nervu

4 6.4.3 Ménièrova nemoc Nádory vnitřního ucha Úrazy a poškození vnitřního ucha a spánkové kosti Poškození vnitřního ucha třeskem Profesionální nedoslýchavost Poškození vnitřního ucha ototoxickými léky Zlomeniny spánkové kosti Nedoslýchavost a možnosti její léčby Léčba převodní nedoslýchavosti Léčba percepční nedoslýchavosti Prevence, protetika a jiné možnosti léčby převodní a percepční nedoslýchavosti Ošetřovatelská péče v otologii Ošetřovatelská péče o nemocného před operací ucha Poučení nemocného o operaci a případných pooperačních obtížích Příprava nemocného k operaci Pooperační ošetřovatelská péče Převzetí nemocného z operačního sálu Péče o nemocného v pooperačním období Vyhodnocení pooperačních komplikací Následná a dlouhodobá péče o nemocné po operacích ucha a spánkové kosti Nástrojové a přístrojové vybavení ve speciálních otologických poradnách Vyšetřovací jednotka Nástrojové vybavení Nejčastěji používané nástroje při ambulantním ošetřování ucha Ošetřovatelské diagnózy Slovníček cizích názvů Literatura..72 4

5 1. Úvod Ušní, nosní a krční lékařství je klinický obor, který se zabývá diagnostikou a léčbou onemocnění ucha a spánkové kosti, horních cest dýchacích (nos, vedlejší nosní dutiny a hrtan), horních cest polykacích (hltan, z části i jícen), nemocemi postihujícími měkké tkáně krční krajiny (slinné žlázy, štítná žláza, vývojové anomálie) a poruchami smyslových ústrojí (sluch, rovnováha, čich a chuť). Jiný užívaný název pro Ušní, nosní a krční lékařství je Otorinolaryngologie (ORL). Vznikl spojením latinských či řeckých slov oto, otos (ucho), rhis, rhinos (nos), larynx (hrtan) a logos (nauka). Předkládané texty jsou zaměřeny na teoretické i praktické základy otologie z pohledu ošetřovatelství i dalších nelékařských zdravotnických oborů. Informace zde naleznou i studenti, kteří si otologickou problematiku zvolí pro svou bakalářskou, diplomovou případně doktorskou dizertační práci nebo budou z dané oblasti řešit grantovou či jinou studii. Věřím, že učebnici ocení i úzká skupina studentů kombinované formy bakalářského studijního programu ošetřovatelství z řad všeobecných sester pracujících v lůžkových, případně ambulantních ORL zařízeních. A. Pellant 5

6 2. Anatomie sluchového a vestibulárního analyzátoru Anatomicky se ucho skládá z ucha zevního, středního a vnitřního (obr. 1). Širší pojmy představují sluchový a vestibulární analyzátor (též orgán sluchu a rovnováhy), které zahrnují do jednoho celku i sluchovou nebo vestibulární dráhu. V daném případě zevní, střední a vnitřní ucho představuje periferní část sluchového nebo vestibulárního analyzátoru, sluchová či vestibulární dráha jeho část centrální. Obr. 1: Schematický řez pravým uchem a spánkovou kostí 2.1 Ucho zevní (auris externa) Je tvořeno ušním boltcem (auricula) a zevním zvukovodem (meatus acusticus externus). Zevní zvukovod začíná zevně ušním vchodem a po přibližně horizontálním průběhu končí mediálně před bubínkem (membrana tympani (více užívaný řecký název je myrinx), který představuje hranici mezi zevním a středním uchem. Zevní zvukovod má přibližně kruhovitý průřez a skládá z části chrupavčité a kostěné. Kůže v chrupavčité části zvukovodu obsahuje drobné chloupky (tragi) a mazové žlázky, které se spolupodílí na tvorbě ušního mazu. Ten udržuje kůži zvukovodu vláčnou a za normálních anatomicko-fyziologických podmínek je posouván především pohyby čelistního kloubu při žvýkání směrem ke vchodu do zvukovodu. Kůže v kostěné části zvukovodu zmíněné chloupky a mazové žlázky neobsahuje. Přední stěna zvukovodu má ve své chrupavčité části úzký anatomický vztah k příušní žláze, kostěná část k čelistnímu kloubu. Hranici mezi zevním a středním uchem tvoří bubínek Jeho zevní plocha je potažena tenkou vrstvou epidermis, vnitřní plocha epitelem dutiny bubínkové. Mezi těmito tenkými vrstvami jsou elastická vlákna. Větší část bubínku připojená k okrajům kostěného zvukovodu prstencem chrupavky se nazývá pars tensa, menší a velmi tenká 6

7 část při stropu zvukovodu pars flaccida (Shrapnellova membrána). Do bubínku je vrostlá rukojeť kladívka. 2.2 Ucho střední (auris media) Základem středního ucha je středoušní dutina uložená v bohatě členěné spánkové kosti (os temporale). Její nejdůležitější část rozdělená do tří etáží (epitympanum, mezotympanum a hypotympanum) představuje dutina bubínková (cavum tympani). Obsahuje tři sluchové kůstky spojené vzájemně jemnými klouby, které umožňují pohyblivost celého řetězu. Přímo do bubínku je vrostlá rukojeť kladívka (manubrium mallei), následuje kovadlinka (incus) a třmínek (stapes), jehož ploténka tvoří dno jamky oválného okénka. V bubínkové dutině se nachází dva příčně pruhované svaly (m. tensor tympani a m. stapedius) a ústí sluchové (Eustachovy) trubice, která spojuje střední ucho s nosohltanem. Dutina bubínková je oddělena dvěma okénky od vnitřního ucha. V okénku oválném se nachází ploténka třmínku, druhé okénko (okrouhlé) je kryto pouze tenkou blankou. Na dutinu bubínkovou jsou napojeny další vzdušné prostory ve spánkové kosti. Centrální dutina v os temporale se nazývá antrum mastoideum, menší dutinky v jejím okolí (celullae mastoideae). Ty vyplňují bradavkový výčnělek (processus mastoideus), který se nachází za ušním boltcem. 2.3 Ucho vnitřní (auris interna, labyrinth) Vnitřní ucho (labyrint) je uloženo v hloubi spánkové kosti. Vnitřní ucho se skládá ze dvou anatomicky i funkčně propojených částí. Kochleární část je tvořena hlemýžděm s dvěma a půl závity. Průsvit každého závitu, který má kostěné pouzdro je rozdělen spirálně probíhajícím blanitým labyrintem na prostory nazývané scala tympani a scala vestibuli vyplněné perilymfou. V nitru blanitého labyrintu vyplněného endolymfou (ductus cochlearis) se nachází Cortiho orgán se smyslovými buňkami zakončenými vlásky (tzv. vláskové buňky). V blízkosti Cortiho orgánu se nachází buňky, které zajišťují tvorbu a resorpci nitroušních tekutin perilymfy a endolymfy. Část vestibulární se skládá ze tří na sebe kolmých polokruhovitých chodbiček (canales semicirculares) a z centrální dutinky nazývané vestibulum. Ta obsahuje dva váčky se smyslovými buňkami. Smyslové buňky v oblasti polokruhovitých kanálků i vestibula 7

8 jsou tak jako smyslové buňky v hlemýždi zakončeny vlásky (v oblasti vestibula jsou na jejích koncích krystalky uhličitanu vápenatého). Jejich podráždění způsobují pohyby perilymfy vyvolané pohyby hlavy i celého těla. K anatomii zevního středního i vnitřního ucha mají úzké vztahy ve spánkové kosti probíhající lícní nerv (n. facialis), vnitřní krkavice (a. carotis interna) a esovitý splav (sinus sigmoideus). 2.4 Sluchová a vestibulární dráha Na smyslové buňky v hlemýždi i ve vestibulární části vnitřního ucha jsou napojena nervová vlákna tvořící n. cochlearis a n. vestibularis. Oba nervy se spojují v VIII. hlavový nerv (nervus statoacusticus). Po krátkém společném průběhu se jejich vlákna od sebe opět vzdalují, aby daly základ sluchové dráze zakončené v mozkové kůře a dráze vestibulární končící především v mozečku a v prodloužené míše. 8

9 3. Fyziologie a funkce sluchového a vestibulárního analyzátoru Při přenosu zvukových vln i při podráždění vláskových buněk se nejvíce uplatňují intenzita a frekvence zvuku. Vlastní vnímání zvuku není na rozdíl od intenzity fyzikální veličinou ale subjektivním vjemem, který označujeme jako hlasitost. Frekvenci zvuku uvádíme v Herzích (Hz). Zdravé lidské ucho u mladého jedince je schopno vnímat a rozeznat tóny ve frekvenčním rozsahu od 16 do Hz. Frekvenční rozsah lidského hlasu se nachází přibližně mezi 125Hz Hz (6 khz). Nejdůležitější frekvence pro rozumění lidského hlasu je frekvenční oblasti mezi 1-2 khz. Intenzita zvuku se udává v decibelech (db). Nejnižší intenzita zvukového podnětu, která je schopna vyvolat sluchový vjem, se nazývá sluchový práh. U zdravého 20letého jedince se nachází přibližně na hladině 0 db. Zvýšení intenzity na db pociťujeme již spíše jako bolest a proto tuto hladinu intenzity označujeme jako práh bolestivosti. Hlasitost uvádíme ve fonech. Je dána velikostí subjektivního vjemu jedince na daný podnět. Kromě intenzity a frekvence zvuku závisí na činnosti vláskových buněk. Vzdušné a kostní vedení. Při dostatečné intenzitě zvuku (akustické energii) je možno vyvolat podráždění vláskových buněk ve vnitřním uchu dvojím způsobem. Pokud se zvukový signál dostává k vláskovým buňkám přes zevní zvukovod, bubínek, řetěz sluchových kůstek a tekutiny vnitřního ucha, hovoříme o vzdušném vedení. Pohyb tekutin vnitřního ucha je však možno způsobit i vibracemi kostí lebky, které se následně přenáší na kostěné pouzdro hlemýždě a dále ke smyslovým buňkám Cortiho orgánu. Toto šíření akustické energie označujeme jako vedení kostní. 3.1 Fyziologie a funkce sluchového analyzátoru Jednotlivé anatomické části ucha se podílí na šíření zvuku nebo na vyvolání sluchového vjemu různým způsobem. Zevní ucho má pro sluch u člověka zanedbatelný význam. Umožňuje postup zvukového vlnění zvukovodem a jeho dopad na bubínek. Střední ucho. Základní funkcí středního ucha je převádění zvuku z bubínku přes pákový mechanismus kůstek, který zesiluje tlak zvukových vln, na ploténku třmínku 9

10 umístěnou v jamce oválného okénka. K tomu je nutná správná funkce sluchové trubice, která se otevírá při polknutí a tím zajišťuje vzdušnou dutinu bubínkovou. Další důležitou funkci středního ucha zprostředkovávají středoušní svaly (m. tensor tympani a m. stapedius), které kontrakcí při vyšších intenzitách zvuku chrání vláskové buňky vnitřního ucha před poškozením. Hlemýžď, sluchová dráha. Pohyby ploténky třmínku vyvolávají vlnění a pohyby nitroušních tekutin (perilymfy a endolymfy), které způsobují dráždění vláskových buněk Cortiho orgánu. Tím dochází k přeměně mechanické energie na nervový vzruch, který je veden sluchovým nervem a dalšími oddíly sluchové dráhy až do temporálního laloku mozku. S přibývajícím věkem dochází k postupnému fyziologickému odumírání vláskových buněk a tím k postupně narůstající nedoslýchavosti. Ta se objevuje po 50. roku života a projevuje se poruchou vnímání zvuku především ve vysokých frekvencích. Je označována jako presbyakuze (stařecká nedoslýchavost) Klasifikace nedoslýchavosti a možnosti její léčby Anatomické nebo funkční změny v kterékoliv části sluchového orgánu mohou způsobit nedoslýchavost. Pokud je tato přechodná, hovoříme o poruše sluchu, při trvalém postižení sluchu o sluchové vadě. Nedoslýchavost klasifikujeme podle následujících kritérií - dle místa postižení, dle míry poškození sluchu a podle doby jejího vzniku Nedoslýchavost dle místa postižení Postižení v oblasti zevního, středního a vnitřního ucha a v oblasti sluchového nervu označujeme jako poruchy periferní, postižení v oblasti sluchové dráhy (od kochleárních jader po sluchová centra v mozku) jako poruchy centrální. Periferní poruchy sluchu v oblasti zevního ucha nebo středního ucha brání převodu zvukových vln a způsobují převodní nedoslýchavost. Periferní porucha v oblasti ucha vnitřního a sluchového nervu způsobují nedoslýchavost percepční. Při současném postižení zevního nebo středního ucha a ucha vnitřního vzniká nedoslýchavost smíšená (kombinovaná). 10

11 Centrální poruchy sluchu způsobují rovněž percepční nedoslýchavost. Z klinického hlediska má však percepční nedoslýchavost při poruchách hlemýždě, sluchového nervu a sluchové dráhy poněkud odlišné znaky. Tab. 1: Nedoslýchavost dle místa postižení sluchového analyzátoru Místo anatomického postižení A. Část periferní zevní ucho střední ucho vnitřního ucho sluchový nerv Typ nedoslýchavosti převodní převodní percepční nitroušní percepční suprakochleární B. Část centrální sluchová dráha percepční centrální Nedoslýchavost dle míry poškození sluchu Podle kritérií (WHO) rozlišujeme normální sluch, lehkou, středně těžkou a těžkou nedoslýchavost a praktickou nebo úplnou hluchotu Nedoslýchavost podle doby jejího vzniku. Postižení sluchu může být buď vrozené (kongenitální) nebo získané. Vrozené vady sluchu jsou způsobeny, buď geneticky (dědičně), nebo následkem poškození plodu v průběhu těhotenství (prenatálně), případně poškozením plodu při porodu (perinatálně). Od perinatálních vrozených poškození sluchu je třeba odlišit poruchy či vady získané až po porodu (postnatálně), tedy v průběhu života. Příčinou bývají záněty ucha, poškození sluchu hlukem, úrazy, ototoxické postižení atd. U těžké oboustranné nedoslýchavosti či hluchoty je pro nemocného důležité, zda k postižení došlo před rozvojem řeči (prelingválně) nebo až v pozdějším období (postlingválně), kdy si postižený jedinec pod kontrolou sluchu již řeč osvojil. Jednostranná nedoslýchavost nebo hluchota zásadním způsobem vývoj řeči ani komunikační obtíže nezpůsobují. 11

12 3.2 Fyziologie a funkce vestibulárního analyzátoru Při podráždění smyslových vláskových buněk umístěných v polokruhovitých chodbičkách i ve vestibulu vnitřního ucha, při podnětech přicházejících z orgánu zraku a z receptorů umístěných ve svalech, šlachách i kůži těla je veden do centrálních oddílů vestibulárního ústrojí neustálý proud nervových vzruchů. Ty se ve vestibulárních centrech vyhodnocují a získané údaje o poloze našeho těla a hlavy v klidu i při pohybu se zpětně vracejí k cílovým orgánům. Podráždění vestibulární části vnitřního ucha je možné i cestou kalorického nebo elektrického podráždění. Obdobně jako u části kochleární dělíme část vestibulární na periferní a centrální (tab. 2). Tab. 2: Periferní a centrální část rovnovážného ústrojí z anatomického pohledu smyslové buňky v polokruhovitých chodbičkách a vestibulu vestibulární nerv Část periferní vestibulární jádra na spodině IV. mozkové komory vestibulární dráhy propojené s míchou, okohybnými nervy a mozečkem Část centrální 12

13 4. Symptomatologie nemocí ucha Znalost příznaků nemocí ucha má pro všeobecnou sestru zásadní význam. Usnadňuje získávání anamnestických dat, přináší více informací a dovoluje lépe zhodnotit celkový stav nemocného. 4.1 Nedoslýchavost (hypacusis) a hluchota (surditas) Nedoslýchavost je nejčastějším otologickým příznakem a může být způsobena postižením kterékoliv části sluchového orgánu. Bývá často spojená s dalšími příznaky. Trias příznaků percepční nedoslýchavost, ušní šelest a závrať je známá jako Ménièrův syndrom. Já slyším, ale nerozumím, poměrně spolehlivě ukazuje na (oboustrannou) nitroušní percepční nedoslýchavost. Na postupně vznikající oboustrannou nedoslýchavost bývá většinou nemocný upozorněn svým okolím, náhle vzniklou nedoslýchavost si uvědomí sám. 4.2 Ušní šelest Ušní šelesty jsou častým příznakem, zvláště u starších lidí. Mohou být způsobeny patologií zevního zvukovodu, středního a vnitřního ucha i sluchové dráhy. Základní dělení rozlišuje ušní šelesty subjektivní, vnímané pouze nemocným, a poměrně vzácné šelesty objektivní, které slyší i okolí nemocného. Šelesty cévní etiologie mívají zpravidla pulzatorický charakter. Šelesty o nízkých frekvencích jsou zpravidla vyvolány patologií zevního a středního ucha, šelesty vyšších frekvencí mívají příčinu v oblasti ucha vnitřního. 4.3 Závrať Bývá při dráždění či poruchách periferní i centrální části vestibulárního analyzátoru. Problematika je uvedena v kapitole o vestibulárním vyšetření (5.4). 13

14 4.4 Výtok z ucha Ve zvukovodu se objevuje nejčastěji hnisavá či hlenohnisavá, (méně často serózní nebo hlenovitá)sekrece, krev nebo mozkomíšní mok. Nebezpečným příznakem může být zapáchající výtok z ucha u chronického hnisavého středoušního zánětu s cholesteatomem, zvláště pokud se při výtoku z ucha objeví teplota, bolest hlavy nebo závrať. Podezření na výtok likvoru vzbuzuje nezřídka charakteristické ohraničené nažloutlé zabarvení polštáře (hallo efekt). 4.5 Bolest ucha/hlavy Bolest ucha (otalgie) nebo hlavy (cephalea) mohou mít různý charakter a lokalizaci. Bolest ucha při kousání nebo při tlaku na chrupavku přední nebo dolní stěny zvukovodu je typický pro zánět zvukovodu. Intenzivní záchvatovitá bolest v hloubi zvukovodu bývá u akutního hnisavého středoušního zánětu, bolest na povrchu spánkové kosti může s dalšími příznaky svědčit pro akutní mastoiditidu. Bolesti v uchu mohou být i přenesené při zánětu čelistního kloubu, kariézním chrupu, zánětech nebo nádorech dutiny ústní, hltanu a výjimečně i hrtanu. V těchto případech je otoskopický nález normální. Bolest je nemocnými hodnocena často obecně velmi individuálně. Orientačně je možno se o intenzitě bolesti snadno přesvědčit otázkou Jak jste v noci spal? 4.6 Teplota Bývá přítomna většinou u akutních hnisavých zánětů spánkové kosti a u zánětlivých otogenních komplikací. 4.7 Periferní léze (obrna) lícního nervu Protože lícní nerv (n. facialis) prochází spánkovou kostí, může být jeho funkce narušena u zánětů, nádorů nebo u zlomenin procházejících touto oblastí. Obrna může být úplná (kompletní), kdy jsou postiženy mimické svaly ve všech etážích obličeje (obr. 2) nebo částečná, pokud je aktivita vláken v některých větvích zachována. Vzácně může být porucha funkce lícního nervu iatrogenní komplikací sanačních nebo rekonstrukčních operací spánkové kosti. Ve všech uvedených případech hovoříme o postižení nervu periferního typu. Závažným stavem u periferních obrn je situace, kdy nemocný nedovírá oční štěrbinu (Bellův příznak) a hrozí nebezpečí poškození rohovky. 14

15 Sledování funkce lícního nervu u nemocných po operaci ucha je jednou ze základních povinností zdravotní sestry. Při úrazech ucha a po operacích ucha musí být funkce lícního nervu zkontrolována při prvním kontaktu s nemocným. Na rozdíl od periferní obrny lícního nervu, je nutno odlišit centrální postižení. To bývá při náhlých příhodách mozkových a projevuje se pouze poruchou inervace dolní větve lícního nervu. Je méně nápadné než porucha periferní a nemocným způsobuje především obtíže při pití tekutin. Obr. 2: Kompletní levostranná periferní obrna lícního nervu. Porucha inervace je patrna ve všech třech hlavních oddílech obličeje oční bulbus je stočen vzhůru a objevuje se bílý srpek bělma (Bellův příznak). 4.8 Jiné příznaky Jsou méně časté a nemají pro ošetřovatelství větší význam 15

16 5. Základní vyšetřovací metody a výkony v otologii 5.1 Anamnéza Anamnéza se opírá o vyhodnocení výpovědí nemocného a odpovědi na cílené otázky lékaře, případně sestry. Význam se zvyšuje se stoupajícími zkušenostmi a znalostmi vyšetřujících. Pamatuj: Při rozhovoru s nemocným je nutné získat jeho plnou důvěru. Rozhovor s pacientem je třeba vhodným způsobem usměrňovat, neboť nemocný často v dobré vůli zdůrazňuje věci nepodstatné a zapomíná uvést důležité údaje. Při odebírání anamnézy poslouchej pozorně nemocného. Z jeho odpovědí lze často s velkou pravděpodobností usuzovat na diagnózu. 5.2 Otoskopie Otoskopie patří mezí základní standardní vyšetřovací metody. Jde o velmi jednoduchou metodu. Pacient při otoskopii sedí na samostatné židli nebo křesle tak, že je od lékaře otočen v úhlu 90 stupňů. Při vyšetření je potřebná stolní lampa (nejlépe se 100W matnou žárovkou) a kulaté čelní zrcátko (reflektor) s centrálním otvorem, které je umístěno na pohyblivé pásce (čelence) před pravým okem lékaře. Světlený zdroj je zpravidla po levé straně nemocného přibližně ve výši jeho hlavy. Při vhodném směru odraženého světla ze zrcátka může lékař pozorovat oblast boltce i v hloubce uložený zvukovod a bubínek. V dnešní době je již většina pracovišť vybavena vyšetřovacími jednotkami, (které výrazným způsobem usnadňují práci lékaře i sestry) a čelními reflektory se studeným bodovým světlem. Další pokrok při otoskopii přinesla otomikroskopie, která umožňuje nejenom sledovat bubínek ve zvětšení, ale provádět i drobné výkony při diagnostickém vyšetření pomocí otomikroskopu. Z tohoto důvodu někteří lékaři preferují otomikroskopii u ležících nemocných. Konečně v některých případech je možno při otoskopii použít tenkou optiku. Při otoskopii používáme zpravidla kovové ušní zrcátko (spekulum), které má podobu trychtýře, jehož průsvit volí lékař podle šíře zvukovodu nemocného (obr. 3). Úzké zrcátko neumožňuje dobrý pohled na bubínek, nadměrně široké zrcátko nezavedeme do potřebné hloubky zvukovodu a kromě toho je vyšetření bolestivé. Při vlastním vyšetření 16

17 zasouváme ušní zrcátko volně šroubovitým pohybem do chrupavčité části zevního zvukovodu za současného tahu boltce směrem nahoru a vzad (obr. 4). Tímto manévrem se vyrovnává nežádoucí zakřivení zvukovodu. U dětí do jednoho roku je naopak výhodnější táhnout za lalůček boltec směrem dolů. Při konziliárním vyšetření bývá s výhodou používán otoskop, který má samostatný světelný zdroj a zpravidla i zvětšovací lupu (obr. 5). Základem otoskopie je vyšetření boltce a okolí (včetně oblasti za ušním boltcem!), zevního zvukovodu a bubínku pohledem. Vyšetření doplňujeme palpací chrupavky na přední a dolní stěně zvukovodu (bývá bolestivost při zánětech zvukovodu) a na mastoidním planu (bývá bolestivost při mastoiditidě). Konečně na otoskopii navazují další úkony (vyšetření pohyblivosti bubínku, vyšetření píštělového příznaku, vestibulární vyšetření, výplach ucha, drobné výkony ve zvukovodu, paracentéza bubínku atd.). Obr. 3: Různé velikosti ušního zrcátka (spekula). Obr. 4: Zavádění ušního zrcátka při otoskopii. Ušní boltec je vytahován směrem vzhůru a vzad stiskem prostředníku a ukazováku. 17

18 Obr. 5: Otoskop se světelným zdrojem a zvětšovací lupou. Držení dítěte při otoskopii. Prosté základní ORL vyšetření (otoskopie, rinoskopie, faryngoskopie) nebo provedení některých malých výkonů (výplach ucha, odstranění cizího tělesa z nosu nebo z ucha atd.) vyžaduje spolupráci nemocného. Ve většině případů nedělá obtíže u dospělých, na druhé straně může být značně problematické u dětí vzhledem k jejich obavám z neznámého vyšetření a obranným reflexům. Pokud se dítě nepodaří zklidnit a přimět ke spolupráci, je nutné zabránit případnému poranění při vyšetřeních, u kterých není nutná celková anestezie, bezpečným držením. Základem je bočné posazení dítěte na klín sestry (případně matky nebo otce). Nohy dítěte zaklíní sestra mezi své a současně objímá jednu jeho paži na své hrudi rukou. Druhá paže dítěte je zasunuta a fixována podél boku hrudníku sestry. Hlavu dítěte fixuje sestra volnou dlaní. Držení dítěte může být ukončeno až po bezpečném ukončení otoskopie. Správné držení dítěte zachycuje obrázek 6. Obr. 6: Držení dítěte při otoskopii. Bubínek se při otoskopii jeví jako šedá blanka oválného tvaru (pars tensa), jejíž přední a dolní část je většinou kryta převisem stěny zvukovodu. Při okraji je pars tensa zasazena 18

19 do prstence chrupavky, pouze při horním obvodu kostěného zvukovodu je malý kostní zářez krytý tenkou vrstvou bubínku. V pars tensa je možno diferencovat do bubínku vrostlý krátký výběžek kladívka a od něj šikmo kaudálně jdoucí rukojeť kladívka vytvářející řasu (stria malleolaris), která končí zhruba ve středu bubínku. Téměř standardním nálezem při otoskopii je ventrálně a distálně jdoucí stříbřitý světelný odraz (reflex), který vzniká roztříštěním světla na hladké ploše bubínku. Normální nález na bubínku bývá zpravidla popisován jako šedý, konturovaný bubínek s reflexem (obr. 7). Obr. 7: Normální nález na bubínku na pravé straně. 5.3 Vyšetření sluchu Vyšetření sluchu provádíme pomocí hodnocení nepodmíněných akustických reflexů, sluchové zkoušky, tónové audiometrie, objektivní audiometrie a modifikovanými nebo odvozenými audiometrickými vyšetřeními Nepodmíněné akustické reflexy K orientačnímu hodnocení stavu sluchu u novorozenců, kojenců a batolat využívají dětští lékaři některých nepodmíněných reflexů (mrknutí oka, otáčení hlavy, úleková reakce) na silnější zvukové podněty v rámci preventivních prohlídek. Vyšetření je značně nepřesné a nemusí vždy odhalit ani závažnější sluchovou vadu Sluchová zkouška Vyšetření šepotem a hlasitou řečí. Zahrnuje vyšetření šepotem (vox sibilans, zkratka Vs) a hlasitou řečí (vox magnus, zkratka V nebo Vm). Za normu se považuje, pokud slyší nemocný hlasitou řeč i šepot 19

20 ze vzdálenosti 6 m a větší, i když schopnost vnímat šepot i hlasitou řeč je daleko větší (šepot můžeme slyšet za optimálních podmínek až do vzdálenosti 50 m, hlasitou řeč více 200 m). Sluchovou zkoušku však provádíme ve zdravotnických zařízeních, kde se musíme z praktických důvodů přizpůsobit prostorovým možnostem. Při sluchové zkoušce je přítomen zpravidla lékař, sestra a nemocný. Povinnosti lékaře. Při sluchové zkoušce lékař vysvětlí nemocnému podstatu zkoušky a sdělí mu, co od něho očekává. Vlastní vyšetřování se začíná na lépe slyšícím uchu, kdy lékař zřetelně a stálou intenzitou šepotem a poté i hlasitou řečí vyslovuje pokud možno dvojslabičná, v českém jazyce běžná slova, v nichž převažují nízké frekvence (samohlásky á, ou například ve slovech auto, kolo, kabát atd.) a naopak i slova, v nichž převažují frekvence vysoké (samohlásky í, é a sykavky např. ve slovech tisíc, měsíc atd.). Účelem zkoušky je zjistit nejdelší vzdálenost, ze které nemocný lékařova slova opakuje. Povinnosti sestry: Základním úkolem sestry je zabránit jednak odezírání slov ze rtů lékaře, jednak přeslýchání slov nevyšetřovaným, ale lépe slyšícím uchem. Tyto dva úkoly zajišťuje sestra tím, že se před zahájením zkoušky postaví před nemocného a natočí jej tak, aby byl otočen k lékaři uchem, které bude vyšetřováno. Současně přikládá svou ruku před spánek nemocného, aby neviděl na ústa lékaře. K zabránění přeslýchání při šepotu postačí vložení kousku vaty a současný pevný tlak bříška prstu ruky do vchodu zvukovodu nevyšetřovaného ucha. Při zkoušce hlasitou řečí je k zabránění přeslýchání nutná energická vibrace a tření bříška prstu o kůži zvukovodu. K bezpečnému zabránění přeslechu lze použít Barányho ohlušovač (obr. 8). Povinnosti nemocného je spolupracovat s lékařem i se sestrou. Obr. 8: Barányho ohlušovač 20

21 Pamatuj: Utěsnění zvukovodu prstem s dlouhým nehtem je pro nemocného bolestivé. Technicky špatné provedení sluchové zkoušky vede k chybnému závěru lékaře, který je za výsledek zkoušky zodpovědný. Sluchová zkouška a otoskopické vyšetření by měly být provedeny vždy před prvním audiometrickým vyšetřením, při audiometrickém vyšetření prováděném s delším časovým odstupem nebo při očekávané změně sluchu Ladičkové zkoušky Vyšetření šepotem a hlasitou řečí je prováděno zpravidla současně třemi základními ladičkovými zkouškami. Zkouška dle Webera (W). Zkouška se provádí přiložením rozezvučené ladičky na kost lebky kamkoliv do střední čáry (zpravidla doprostřed čela). Zdravý člověk nebo nemocný se symetrickou ztrátou sluchu slyší zvuk uprostřed hlavy nebo v obou uších stejně (zkoušku nelateralizuje). Při jednostranné převodní nedoslýchavosti nemocný slyší (lateralizuje) ladičku na stranu postiženou, při jednostranné vadě percepční do zdravého ucha. Zkouška dle Rinného (R). Při zkoušce se porovnává vzdušné a kostní vedení u nemocného. Normálně slyšící člověk a nemocný s percepční nedoslýchavostí slyší rozezvučenou ladičku přiloženou ke vchodu do zvukovodu delší dobu, než ladičku přitisknutou na spánkovou kost těsně za boltcem. Takovýto výsledek označujeme jako pozitivní Rinné. U nedoslýchavosti převodní slyší nemocný naopak déle ladičku přiloženou na spánkovou kost, než ladičku u vchodu do zvukovodu (negativní Rinné). Zkouška Schwabachova (Schw). Zkouška porovnává stav kostního vedení u nemocného s kostním vedením lékaře (za předpokladu, že lékař má normální sluch). U převodní nedoslýchavosti slyší nemocný zdánlivě paradoxně ladičku na mastoidním planu déle než lékař (Schwabachova zkouška je prodloužená). U percepční nedoslýchavosti je tomu obráceně - nemocný slyší ladičku přiloženou na planum mastoideum kratší dobu než lékař. Tento výsledek je označován jaký zkrácený Schwabach. Mají-li nemocný i lékař normální sluch, přestávají oba slyšet rozezvučenou ladičku na spánkové kosti přibližně ve stejnou dobu a Schwabachovu zkouška je normální. Zjištěné výsledky sluchové zkoušky u zkoušek ladičkových se zapisují do společného standardního záznamu. Jak již bylo uvedeno zkratka Vs značí šepot (vox sibilans), písmeno V hlasitou řeč (vox magnus), W Weberovu, R Rinného a Schw Schwabachovu 21