Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Bakalářská diplomová práce 2008 Hynek Černý

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Archeologie Hynek Černý Praktická funkce kovodělného výrobního komplexu z Břeclavi Pohanska Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Doc. Mgr. Jiří Macháček, Ph.D

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... Hynek Černý 3

4 Poděkování: Zde bych chtěl poděkovat vedoucímu práce za trpělivost, mé ženě za psychickou podporu a vyučujícím ze střední i vysoké školy za četné znalosti a zkušenosti které mi předali a nyní je mohu využít pro tvorbu této práce. 4

5 OBSAH Úvod...7 Kovářské techniky...8 Dělení a sekání...9 Vytahování (prodlužování)...9 Pěchování...10 Rozkovávání (rozšiřování)...10 Ostření a hrocení...11 Osazování...11 Ohýbání...12 Svinování...12 Štěpení (nasekávání)...13 Tordování (zkrucování)...13 Děrování (probíjení otvorů)...14 Rovnání a hlazení...15 Svařování (svařování v ohni)...15 Svářkový neboli nepravý damask (výroba vzorovaných čepelí)...17 Tepelné zpracování výkovků...19 Žíhání...19 Kalení...19 Popouštění (temperování)...20 Nauhličování a cementování...21 Nitridování...22 Zpracování kovů za studena...23 Kování za studena...23 Nýtování...23 Výroba plechu...24 Výroba drátu...24 Broušení...25 Slévačství železa...25 Vybavení raně středověkých kovodělných dílen...27 Kovadlina...27 Bloková (hranatá) kovadlina...28 Rohatá kovadlina

6 ...29 Kovadlinky s trnem (babky)...29 Zápustky...30 Hlavičkáře...31 Kladiva...31 Ruční kladiva...31 Přitloukací kladiva...32 Sedlíky...33 Sekáče...33 Útinky...34 Průbojníky...34 Kleště...35 Pinzetové kleště...35 Stěžejové kleště...36 Štípací kleště...36 Pilníky...37 Hřebovnice...37 Nůžky na plech Výhňové lopatky...38 Lokalita Pohansko u Břeclavi...40 Areál Lesní školka...42 Nálezová situace objektů 113 a Souvislost objektu 113 a Rekonstrukce nadzemní části objektu s přihlédnutím k předpokládané funkci...55 Analogie se soudobými objekty z jiných lokalit...59 Závěr...60 Seznam použité literatury

7 ÚVOD Rozhodl jsem se v rámci bakalářské práce zpracovat objekt 113, jeden z kovodělných objektů z lokality Pohansko u Břeclavi. Mám k tomu hned několik důvodů. Na lokalitě jsem v rámci letních praxí strávil již tři sezóny a vítám možnost se jí zabývat i z jiného ohledu. Život Slovanů v raném středověku mě obzvlášť zajímá, ve volném čase si nabyté znalosti prakticky ověřuji ve skupině historického šermu. Vystudoval jsem navíc umělecké kovářství, proto se mi jeví zpracování právě kovodělného objektu obzvláště vhodné. Chci v této souvislosti uplatnit zkušenosti, které jsem získal v rámci vykonávání kovářského řemesla. Dále budu čerpat z odborné literatury, pokusím se aplikovat analogie ze soudobých kováren a samozřejmě se pokusím v co největší míře uplatnit znalosti a zkušenosti, které jsem doposud během studia archeologie na FFMU načerpal. V rámci objektu 113 jsem si stanovil několik otázek, které se pokusím ve své práci co možná nejlépe zodpovědět. Jednalo se skutečně o kovodělný objekt? Jaké byly výrobní možnosti objektu s přihlédnutím k nálezům, blízkému okolí a tehdejším řemeslným zvyklostem a možnostem? Lišil se nějak od nálezů soudobých evropských kováren? Kolik řemeslníků mohlo v objektu pracovat? Zároveň chci naznačit, jak by mohly být uspořádány jednotlivé řemeslné komponenty uvnitř stavby a teoreticky zrekonstruovat možný vzhled její nadzemní části. Na některé otázky nebude snadné odpovědět zejména díky chudému nálezovému materiálu objektu. Nekladu si však za cíl vytvořit určité teorie podložené množstvím důkazů. Chci s využitím svých znalostí, zkušeností a zdrojů informací, které mám k dispozici, nastínit podle mě nepravděpodobnější odpovědi na výše položené otázky. V úvodní části práce se navíc budu obšírněji věnovat kovářským technikám a vybavení kovářské dílny. Byl bych rád, kdyby čtenář, jenž se chce zabývat kovodělným objektem, získal přehled o tom, co kovářské řemeslo obnáší. Považuji zpracování kovů za výjimečně zajímavou kapitolu archeologie a domnívám se, že česky psaná literatura není v tomto směru nijak bohatá. V této oblasti navíc mohu archeologické prameny obohatit o vlastní zkušenosti a umožnit laikovi (ve smyslu kovářství) získat dobrý přehled o problematice tohoto řemesla a jeho vývoji. 7

8 KOVÁŘSKÉ TECHNIKY Každý kovaný předmět nese stopy po charakteristickém tváření (kovářských operacích) a tyto znaky jsou patrny mnohdy již na první pohled. Pokusím se uvést základní kovářské techniky jako pomůcku k rozeznání těchto operací pro každého, kdo bude pracovat s nálezy, které prošly rukou kováře. Ne vždy je možné podrobit nález metalografickému rozboru, a přece se o daném předmětu dá mnohé zjistit již podle jeho tvaru a to i přesto, že je nález silně poškozen korozí. V této kapitole z větší části vycházím ze svých praktických znalostí získaných studiem kovářského řemesla a ústním podáním mnoha kovářů (B. Zelený, A. Habermann, a mnoha dalších), stejně tak v této kapitole výcházím z prací R. Pleinera (1962 a 2006). Tab. 1: Tabulka teplot podle barvy ohřívaného železa1 Teplota Barva 550 C počínající hnědý 580 C 650 C hnědočervený 650 C 750 C temně červený 750 C 780 C temně třešňový 780 C 800 C třešňový 800 C 830 C jasně třešňový 830 C 880 C jasně červený 880 C 1050 C oranžový 1050 C 1150 C temně žlutý 1150 C 1250 C jasně žlutý nad 1250 C bílý 1 Odhad teploty podle barvy kovu je subjektivní, záleží na množství osvětlení, materiálu atd. 8

9 DĚLENÍ A SEKÁNÍ obr. 1: dělení a sekání Jde o postup, kdy byl kovář nucen přebytečný materiál odseknout (obr. 1).2 Je nesnadné odhadnout správnou velikost materiálu na daný výrobek bez dostatečných zkušeností, popřípadě bez přesného měření. Je tedy snadnější přebytečný materiál odseknout, než později pracně vytahovat, nebo navařovat. Bohužel na hotovém předmětu tuto operaci rozeznat nemůžeme, ale můžeme ji předpokládat. Jedním z dokladů sekání nám jsou příslušné nástroje např. dlátovité sekáče, sekáče s okem pro násadu a z pozdějšího období i utínky. Dělení a sekání je možné provádět za tepla i za studena, podle možností a potřeb kováře. Tato technika se v průběhu času nijak nelišila. Je součástí kovářství i v dnešní době. VYTAHOVÁNÍ (PRODLUŽOVÁNÍ) obr. 2: vytahování (prodlužování) Jde o základní kovářskou operaci, kterou můžeme předpokládat u každého výrobku (obr. 2). Vzhledem k tomu, že tyčovitý tvar polotovarů se vyskytujeaž v pozdější době, musel kovář pro přípravu delšího výchozího kusu tuto techniku použít. K samotné operaci je potřeba pouze kladiva a kovadliny, popřípadě kamenné podložky, která nahrazuje kovadlinu. Prodlužovat můžeme buď na hraně kovadliny, nebo přitloukáním, kdy je potřeba druhého kladiva s oblým nosem pro efektivnější prodlužování. Bez vytahování si nelze představit kování jakýchkoliv předmětů jako byly čepele, srpy, dláta, hroty kopí a všechny druhy dlouhých výrobků. Touto technikou byl zhotovován i drát. Z pozdějšího období již máme doklady o tom, že drát byl tažen pomocí otvorů v průvlaku a ne překováván, jak tomu bylo dříve. 2 obr je podle fotografií Klingebielových a Hundeshagenových. 9

10 PĚCHOVÁNÍ obr. 3: pěchování Opět jde o jednoduchou techniku, kterou materiál získává potřebné rozměry (obr. 3). V tomto případě se doslova sráží jeho výška a zvětšuje se průměr. I tuto techniku můžeme předpokládat již v období pravěku. Potřeba speciálních nástrojů je zde opět minimální, kovář se spokojil pouze s kovadlinou a kladivem, u delších tyčových materiálů není kladiva ani potřeba. Postup se provádí údery o podložku (kovadlina, kámen). Pěchování můžeme čekat u výrobků, které byly dále probíjeny, nebo ohýbány, protože zde nedochází k úbytku materiálu v průřezu daného výrobku. Nejčastěji se s pěchováním setkáváme u hlav nýtů nebo u kovaných hřebů. Velmi pěkný doklad pěchování můžeme sledovat u týlních částí sekeromlatů nebo čakanů a s u staromoravských bradatic. Nepřímým dokladem pěchování jsou i nálezy hlavičkářů (Stradonice, doba laténská), kovadlin s hřebovacími otvory (doba římská) a hřebovnic (doba římská a časný středověk). ROZKOVÁVÁNÍ (ROZŠIŘOVÁNÍ) Technika podobná prodlužování ovšem Obr. 4: rozkovávání (rozšiřování) s tím rozdílem, že údery nosu nebo plosky kladiva jsou v příčném směru na materiál (obr. 4). Materiál se tedy rozšiřuje a neprodlužuje. Jinak je vše stejné jako u prodlužování. Tuto techniku můžeme sledovat již od počátků kovářství. Setkáváme se s ní často u výroby zbraní a zemědělských nástrojů. Jmenovitě jde o tulejky, čepele mečů, břity seker, ale i o železné ráfky vozů (Lhotka, Hradenín). V době laténské můžeme tuto techniku sledovat také u kování lopat a laloků seker. Kovář tehdy opět potřeboval pouze základní kovářské nástroje. 10

11 OSTŘENÍ A HROCENÍ Tyto operace byly prováděny u všech výkovků, kdy obr. 5: ostření a hrocení kovář potřeboval vytvořit ostří popřípadě hrot (obr. 5). Technika je známá od dob výroby prvních nástrojů, ozdob a zbraní. Při ostření dlouhých předmětů (mečů, nožů, srpů apod.) bylo třeba dávat pozor, aby se docílilo zamýšleného tvaru. U krátkých břitů (sekáče, dláta) mohlo dojít k přílišnému rozkování ostří, kdy dochází k potrhání břitu, nebo rozkování do stran. V současnosti se jako opatření proti rozkování ostří srážejí rohy (Dittman 1956, 66-67, obr. 146 a 147). Dalším nebezpečím, které se mohlo vyskytnout při tváření čepelí (ostření), je oduhličení břitu v důsledku nepozornosti při ohřevu, čímž došlo ke snížení tvrdosti materiálu. Zvláště navařovaná ostří vyžadovala velkou zručnost kováře. Hrocení je operace založená na stejném principu jako ostření jen s tím rozdílem, že touto technikou získáme hrot. Nejčastěji můžeme tento úkon sledovat na hřebících, bodlech, průbojnících a dalších výrobcích. Od doby halštatské a hlavně laténské můžeme sledovat výrobky s hroty jak hranatými, tak i kulatými popřípadě oblými. Tuto techniku můžeme vidět na dvojhrotých hřivnách, ať už jde o pravzory z Chorsabadu, nebo hřivny z Evropy z období halštatu a laténu. U těchto hřiven je hrocení provedeno na obou koncích od průřezu několika centimetrů do špičky. Podle Pleinera jde v tomto případě o možnou zkoušku kujnosti železa (Pleiner 1962, 193). K těmto operacím je dostačující i tzv. kovářská babka, ostatně ostření čepelí můžeme na těchto malých kovadlinkách sledovat i v současnosti, kdy slouží k naklepávání kos (Galuška 1992, 128). OSAZOVÁNÍ obr. 6: osazování Jde o změnu průměru materiálu v potřebné části (obr. 6). S touto technikou se nesetkáváme v pravěku příliš často. Od doby laténské je již doložitelná na nálezech nožů, dlátek a sekáčů, kdy byly takto zhotovovány řapy a potřebná ostře profilovaná zúžení. Tuto operaci lze provádět jen pomocí dobrých nástrojů, přinejmenším za pomoci kladiva a hrany 11

12 kovadliny. Je téměř nemožné představit si ostré osazení při použití kamenného kladiva a kamene jako podložky. V současnosti se k osazení využívá hrany kovadliny, popřípadě dvou kladiv (sedlíku a kladiva). Sedlík je přiložen na materiál v místě potřebného osazení, a pak údery kladiva na jeho týlní část se materiál deformuje (osazuje). Stejně tak mohlo osazování probíhat i v dřívějšku. Různé výčnělky na výrobcích mohly vzniknou buď osazením, nebo navařením. OHÝBÁNÍ Ohýbání lze podle tloušťky materiálu provádět za tepla obr. 7: ohýbání do úhlu a do oblouku i za studena. Známe dva typy ohýbání, a to do úhlu a do oblouku (obr. 7). Při ohýbání do úhlu se používá hrany kovadliny a kladiva, (můžeme předpokládat, že materiál byl v místě ohybu napěchován). Nejčastěji se tato technika používala u stavebního kování (skoby, háky, popřípadě klíče), ale i u uměleckých předmětů - např. železné drátěné spony3 a tzv. pancéřové keltské opasky.4 K ohýbání do oblouku je již potřeba předmět, kolem kterého je možno materiál ohnout. V dnešní době lze tuto operaci provést na rohu kovadliny případně na nějaké vhodné zápustce, například vlčku. První kovadliny s rohy známe od doby laténské, častěji pak od doby římské. Ohýbací trny pak známe z laténského období. Myslím si, že kovář v raném středověku mohl využívat k ohýbání i dřevěných předmětů, které by sice neměly dlouhou výdržnost, ale bylo by snadné je opakovaně vytvářet. U výrobků malého průměru ohýbaných za studena se tato teorie přímo nabízí. SVINOVÁNÍ Jde o techniku příbuznou ohýbání. Většinou se provádělo na rozkovaných částech stejným postupem a pomůckami. V pravěku, ale i v pozdějších obdobích byla tato technika velmi důležitá, neboť se takto upevňovalo nářadí na násadu. Od halštatu se takto svinovaly 3 Drescher, H.: Herstellung von Fibelspiralen, Germania , Filip, J.: Keltové ve střední Evropě, Praha

13 tuleje hrotů kopí a stejně tak tuleje pracovních nástrojů (sekery, radlice, dláta). U laténských a později i slovanských seker vidíme dokonce svinování do úhlu (hranaté tulejky). Kromě těchto výrobků můžeme zmínit i mechanické zámky (raný středověk). Přestože jde o techniku známou od nejstarších dob, užívala se pouze u některých výrobků. ŠTĚPENÍ (NASEKÁVÁNÍ) obr. 8: štěpení (nasekávání) Tato technika vychází z kovářské operace dělení (sekání) s tím rozdílem, že materiál není odseknut úplně (obr. 8). Tato technika se užívala při potřebě dalších operací (rozkovávání, ohýbání, hrocení). Nejčastěji se s ní setkáme u výrobků jako jsou vidlice, háčky, vytahovače hřebů a hroty střel. K samotnému provedení je potřeba měkčí podložka (na tvrdém podkladu dochází k tupení sekáče) a již zmíněného sekáče. Údery kladiva na týlní část sekáče rozsekáváme materiál, postup je tedy shodný s výše zmíněnou technikou dělení. Jde o postup spíše pomocného charakteru (naseknutí před svinováním, např u laloků radlic), jindy se takto upravovaly konstrukční části ať už z důvodů praktických, nebo ozdobných. Dosti specifické je nasekávání zpětných křidélek u hrotů šipek a vytváření zubů na pilnících a pilách stejně jako na srpech, určených k žatvě obilí. Vytváření záseků na pilnících a pilách byla jedna z nejobtížnějších a nejzdlouhavějších kovářských operací5, která vyžadovala značnou zručnost a přesnost. Takto zhotovené pilníky a pily se musely po vyrobení pro větší tvrdost zakalit. Můžeme říci, že techniku štěpení kováři ovládali a od doby laténské často užívali. TORDOVÁNÍ (ZKRUCOVÁNÍ) obr. 9: tordování (zkrucování) Tuto operaci nemůžeme počítat mezi základní kovářské úkony, tj. ve smyslu nutnosti. Jde spíše o ozdobný prvek, který má také určité funkční opodstatnění. U malých předmětů tordování snižuje možnost nežádoucího ohybu. Samotná technika je jednoduchá. Ohřátý kus materiálu se zkrucuje 5 Hlubuček, K.: Poslední pilníkáři a pilaři v Trhových Svinech, Doudlebský archiv národopisný

14 (otáčí) kolem své osy, čímž u hráněného průřezu materiálu dochází ke stáčení hran do šroubovice (obr. 9). K samotnému provedení jsou potřeba kleště a nějaký otvor s hranami nebo pevná štěrbina. V současnosti se využívá k tordování svěrák a vratidlo s otvorem potřebné velikosti. V raném středověku ovšem nemůžeme se svěrákem dnešního typu počítat, spíše se užívalo již uvedených otvorů v kamenech či dřevěném špalku. U menších profilů stačí použít dvoje kleště, účinek je stejný. S tordováním se můžeme setkat na halštatských udidlech, v laténu pak na tyčovitých dílech různých nástrojů (výhňových lopatek) a závěsů. Pokud jde o pozdější období, ve východní Evropě se ruští kováři nevyhýbali tordování téměř vůbec, můžeme jej sledovat na šídlech, udicích, nůžkách, jehlicích, vahách a mnoha dalších výrobcích nalezených v Novgorodu. V století sloužilo tordování při výrobě vrtáků, jak můžeme vidět na nálezech z Polska a Ruska. Tímto způsobem se vrtáky zhotovovaly až do nedávné minulosti, jejich výrobu popisuje A. Stodt.6 Při tordování je nutné dbát na rovnoměrný ohřev materiálu, což bylo u staroslovanských vrtáků obzvlášť náročné z důvodu navařovaných ocelových břitů na železné jádro. Tím vznikala nerovnoměrná tvrdost a plastičnost, zamezující rovnoměrnému ohřevu. DĚROVÁNÍ (PROBÍJENÍ OTVORŮ) obr. 10: děrování (probíjení) Tuto techniku je možné využívat jak za studena, tak za tepla. V prvním případě jde spíš o děrování plechů, druhý typ se využíval u silnějších profilů (obr. 10). Z arecheologickýc nálezů jsou patrny tři užití děrování, u prvního jde o probíjení k vytvoření otvorů pro hřebíky a nýty, druhý pro probíjení masivnějších kusů pro nasazení topůrek a nakonec o probíjení z důvodů estetických, mnohdy jde už spíše o prolamování. K probíjení je potřeba kladivo a průbojník ať už v podobě zahrocené tyče, nebo průbojník na násadě. Tato technika byla využívána již od halštatu, zdá se ovšem, že jen Skýtové dovedli své sekeromlaty opatřit okrouhlými otvory. Technická obtížnost je důvodem, proč se železné sekery s uchem pro rovné násady rozšířily tak pozdě, ačkoliv princip byl znám již od doby kamenné. V té době se ovšem otvory vyvrtávaly. Z mladší doby laténské se probíjení používalo u drobnějších předmětů. U seker se k upevnění násady spíše využívaly otvory 6 Stodt, A.: Freiformschmiede, II-III, Berlin

15 ohýbané a svařované. Velkomoravské bradatice a klučovnie však mají okrouhlé otvory, za nimiž je ještě kladivovitý týl, takže můžeme předpokládat, že ty byly probíjeny. Při probíjení otvorů můžeme sledovat, jak se přebytečný materiál vyhne do okolí. Tak bylo možné vytvořit velkomoravské sekery bradatice s ostny. ROVNÁNÍ A HLAZENÍ obr. 11: rovnání a hlazení Konečná uprava výrobku mohla být provedena rovnáním a následným hlazením povrchu jemnými údery plosky kladiva na nepříliš ohřátý povrch (obr. 11). V současné době bychom k tomu použili sedlík (kladivo s rovnou ploskou), na který by se kladivem přitloukalo. Protože původní povrch výrobku bývá při nálezech zničen korozí, nemůžeme tuto techniku zachytit a lze ji tedy jen předpokládat. SVAŘOVÁNÍ (SVAŘOVÁNÍ V OHNI) obr. 12: svařování (svařování v ohni) Ze všech způsobů svařování bylo známé až do novověku pouze svařování v ohni (kovářské) (obr. 12). Je to druh spojení dvou materiálů pokud možno nerozlučitelně a nepohyblivě. Tato technika je patrně nejnáročnější ze všech kovářských operací. Vyžaduje značnou zručnost, zkušenosti a rychlost provedení. Je pro ni také potřeba více nástrojů a pomůcek jako jsou kleště, kovadlina, kladivo, svářecí prostředek a samozřejmě výheň nejlépe se stabilním přívodem vzduchu, který je potřeba ke zdárnému ohřevu. Jako svařovacího prostředku se patrně využívalo jemného písku, případně železných pilin. Pro malý počet nálezů nemůžeme říci, zda je technika svařování známá jako kovářství. Ovšem z hlediska vývoje lidské civilizace můžeme počítat s tím, že se svařovalo již v době rozvíjení se železné civilizace na Předním východě. Je nutné rozlišovat různé druhy svařování podle velikosti a druhu materiálu. 15

16 1. Svařování stejnorodého kovu. Šlo patrně o nejvýznamnější z dále zmíněných způsobů svařování. Svařovaly se dvě železné části, nebo jejich konce. Můžeme jej sledovat u kroužků a obručí kol, článků řetězů a ok udidel. Stejně tak se užívalo při opravách nástrojů ať už zničených, nebo obroušených (přeražené tyče, opotřebované radlice) navařením nových částí. Bylo přitom potřeba, aby kovář nahřál železo do žlutého až bílého žáru ( C). V této teplotě se ovšem železo již téměř taví resp. hoří, proto se využívá jemného písku pro vytvoření ochranného obalu, který vytvoří taveninu. Poté bylo potřeba údery železa o kovadlinu zbavit železo okují, která by zamezovala přilnutí materiálu k sobě a znesnadňovala by prokování, které následovalo. Kovář musel počítat s úbytkem materiálu (opalem). O kvalitě svařování v dřívější době se můžeme přesvědčit metalografickými výbrusy. 2. Svařování paketů. Šlo v podstatě o svaření většího kusu železa z malých částí, plátků, nebo hrudek. Klasickým příkladem tohoto způsobu svařování je 7 metrů vysoký železný sloup v Dillí v Indii, který údajně podle některých pochází 10. století př. n. l., podle dalších ze 3. st. n. l..7 Další velké svařované výkovky známe z římských provincií. Napřiklad v anglickém Corbridge-on-Tyne (Corstopitum) byl nalezen velký hranol železa svařený z železných lup.8 Na této lokalitě byla odkryta také pec (patrně svářecí), která dispozičně odpovídá nalezenému hranolu železa.9 Tyto a podobné výrobky můžeme považovat ovšem za výjimky, dokládající zručnost tehdejších tavičů železa a kovářů při ohřevu a zpracování velkých kusů. Svařování paketů bylo častěji užíváno pro výrobu dalších předmětů. Ne vždy bylo právě dostupné nové lupové železo, a proto musel kovář využít i materiál ze starých či zničených výkovků. Sváření předcházela příprava těchto kusů do potřebného tvaru rozkováním do plátků či hrudek. Nejčastěji šlo o již zmíněné plátky, které se rychleji ohřívají a dají se také dobře prokovat. Pevné spojení plátků bylo zásadní pro další kovářské operace (vytahování, tordování, ohýbání). Na metalografických výbrusech jsou tyto plátkové struktury mnohdy dobře viditelné, projevují se řádkovým uspořádáním ferritických a perlitických zrn a dlouhými struskovými plenami (piled iron). 7 Friend, J. N.: Iron in Antiquity. London 1926, Friend, J. N.: Iron in Antiquity. London 1926, Schubert, H. R.: History of British Iron and steel industry. London 1957, obr. 9,

17 3. Svařování nehomogeního kovu. Tento úkon je velice nesnadný i v dnešní době. Jde vlastně o svaření velmi měkkého železa a naopak velmi tvrdé oceli. Hlavní překážkou jsou jiné tepelné hodnoty potřebné ke svaření těchto materiálů. Zatímco ocel se svařuje při nízké teplotě ( C), aby se neoduhličila, popřípadě nespálila, železo se naopak svařuje ve vysokém žáru ( C). Kovář musel jednotlivé kusy ohřívat zvlášť a dbát přitom na dodržení správné teploty podle barvy žáru.10 Je pravděpodobné, že se pro svařování užívalo svářecích prostředků (piliny, pískové směsi atd.) jako je tomu dnes. Tyto směsi se užívají, aby se svár neoduhličil. Účelem svařování měkkého a tvrdého kovu bylo opatřit měkký nástroj tvrdým ostřím a celkově dosáhnout ideálních vlastností výrobku (ohebnost, pružnost, houževnatost, odolnost, pevnost). Tato technika je známa již od Halštatu, ovšem objevuje se jen ojediněle (Piaskowski 1959,218, obr.38). Svařování zaznamenalo největší rozmach v době laténské, ovšem stále bez jednotné technologie. Jednotnější styl se objevil až v době římské především v provinciích, kde se objevují např. sekery s navařeným ostřím. Skutečného vrcholu tato technika dosáhla v merovejském období a podle Pleinera určovala výrobu ostří a čepelí až do 15. stol. n. l. (Pleiner 1962, 201, obr.49). SVÁŘKOVÝ ČEPELÍ) NEBOLI NEPRAVÝ DAMASK (VÝROBA VZOROVANÝCH Termín damask, nebo damascénská ocel (nesprávně damašek) zná téměř každý člověk, aniž by výrobky tohoto typu kdy viděl. Jeden z důvodů, proč o ní vzniká tolik mylných zpráv a romantických představ, je její vzhled a náročnost výroby. Je tedy nutné uvést ji i v rámci této práce. Samotný název pochází z oblasti Damašku, kde tuto ocel po dlouhou dobu vyráběli, a ve starověku a středověku také vyváželi. Typickým znakem, kromě neobyčejných 10 Ohřívání materiálu zvlášť by mohl být důvod výskytu dvou otopných zařízení v kovodělných objektech například na lokalitě Lattes v jižní Francii ze 4./3. st. př. n. l. nebo na keltském oppidu Závist z 1. st. př. n. l. (Pleiner 2006, obr 56:3 a 56:6). Z raného středověku známe kovárnu z 9. st. n. l. se dvěma otopnými zařízeními ze Starého města v poloze U Víta (Galuška 1992, , obr 3). Další kovárna se dvěma otopnými zařízeními je z lokality Kosel v severním Německu z 8./9. st. n. l. (Meier - Reichstein 1984, 118; Pleiner 2006, 169, obr. 61). Teorii výskytu dvou otopných zařízení z důvodu svařování nehomogeních kovů je ovšem potřeba ověřit experimentálně. 17

18 vlastností, je její vzorovaný povrch skládající se z tmavších a světlejších žilek (působí dojmem mramorování). Později se podle vzhledu žilek druh damascénské oceli rozlišoval (taban, chorasan, karachorasan).11 Tajemství pravé damascénské oceli zůstalo vlastně dodnes nerozluštěno, o vzniku žilkového vzoru se stále vedou pře mezi metalurgy a historiky zbraní. Víme, že staří Orientálci dokázali vyrobit ocel plávkovou, jež nebyla v Evropě známá až do novověku. Jde vlastně o tekutou ocel, roztavenou v kelímcích různými složitými metodami, v níž hlavní roli hrála intenzita nauhličení hrudek železa.12 Ocel byla nadeutektoidní (0,8 2,11%C). Její obsah uhlíku dosahoval 1,30%-1,50% C. V takovéto oceli se cementit, který je světlé barvy, vylučoval na hranici austenitických zrn. Při daném výrobním postupu se dosáhlo kováním rozdělení cementitu tak, že i při pohledu pouhým okem byly patrné odstíny tvořící mramorování. Důležitý byl i způsob kalení, který se prováděl většinou máčením v olejích. Ocel byla tak tvrdá, že při kalení do vody (martensit) by popraskala a zkroutila se. Na území Evropy byl patrně vyráběn tzv. nepravý svářkový damask, a to nezávisle na východních vzorech. V tomto případě jde ovšem o účelové svařování železných a ocelových částí. V literatuře můžeme sledovat, že tato technika byla využívána Kelty již v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. při výrobě mečů. Samotné výrobě čepelí ze svářkového damasku předcházela příprava dílců (panelů nebo prutů), vyrobených spletením a svařením měkkých drátů s ocelovými. Na toto jádro byl teprve potom navařen ocelový břit. Z písemných zmínek arabských cestovatelů jako byl Ibn Fadlán, či Al Biruni můžeme zjistit, že oni sami techniku svářkového damasku považují za západní, tedy evropskou metodu. Ocel ruských mečů staví do kontrastu s výrobky orientální kelímkové oceli (al fulad) (Kolčin 1953, ). Splétaná a svařovaná ocel měla výborné praktické vlastnosti jako pevnost a pružnost, a to byl patrně důvod, proč se tato technika začala používat. Časem se začala užívat i pro funkci zdobnou, kdy se záměrně střídá světlý a tmavý tón vláken. V průběhu 9. století tato technika vymizela z důvodu náročnosti a ekonomické neefektivnosti v tehdejší době (Pleiner 1962, 205). Určitou obdobu můžeme sledovat o let později, kdy se touto technikou vyráběly nože. Šlo o výrobky jednotného charakteru: ocelový břit, damaskovaný střed a železný hřbet. Damaskový střed byl vyroben z vysokofosforového kovu, tím se zamezilo difúzi uhlíku do jednotlivých svařovaných částí, a tak lépe vynikla struktura kovu. Podle 11 von Lenz E.: Über Damast. Zeitschrift für historische Waffenkunde V 1906/08, Tamtéž,

19 Piaskowského jde o výrobky slovanských dílen, nebo dokonce dílny jedné (Piaskowski 1959, ). Otázku původu nechává ovšem Piaskowski otevřenou. Tato technika byla využívána až do přelomu 19./20. stol., jednou z takovýchto kuriozit byla občasná výroba armádních šavlí v západoněmeckém městě Solingen.13 TEPELNÉ ZPRACOVÁNÍ VÝKOVKŮ Po samotném vyrobení požadovaného předmětu musel kovář přistoupit k neméně náročným operacím jako bylo samotné tváření kovu. Do této skupiny se v současné době řadí několik operací - je to žíhání, kalení, popouštění, cementování a nitridování. Bez těchto operací by výrobky neměly požadované vlastnosti na houževnatost, pevnost apod. ŽÍHÁNÍ Jde o ohřev materiálu na teplotu kolem C (tmavě třešňová až světle červená) podle obsahu uhlíku, po němž následuje pomalé vychladnutí. Účelem této operace je změkčení materiálu, dosažení jeho rovnoměrné struktury a odstranění nežádoucích vnitřních pnutí. U mnoha operací se užívá žíhání materiálu před samotným kováním (žíhání drátu, plechu), což usnadňuje práci, a materiál pak není tak křehký pro práci za studena. Žíhání se používá také před kalením, kdy se ve výrobku odstraní již zmíněná nežádoucí vnitřní pnutí. U archeologického materiálu se často setkáme s žíháním, resp. vyžíháním artefaktu po skončení jeho funkce (požáry chat, rituální žíhání, spalování předmětů spolu s mrtvým). S úmyslným žíháním se často setkáme u germánských nálezů, kdy pohřební ritus vyžadoval uložení zbraní bojovníka k jeho spáleným ostatkům do malé jamky, či urny. KALENÍ Jde o postup podobný žíhání. Jen s tím rozdílem, že ohřátý materiál se neochlazuje pozvolna, ale naopak rychle. Kalenou strukturu můžeme na výbrusu poznat podle charakteristických martensitických jehlic, které jsou o to větší a hrubší, čím více byl materiál před kalením zahřátý. Kalením se daný výrobek také stává křehčím. V archeologickém materiálu se setkáváme s předměty kalenými celkově (ponoření celého výrobku do kalící 13 Hendrische, Fr.: Die Geschichte der Solingener Industrie. Solingen 1933,

20 lázně), nebo i s výrobky zakalenými lokálně (ponoření určité části do kalící lázně, např. ostří). V druhém případě jde o cílenější a praktičtější postup. Výrobek si ponechal houževnatost a ostří získalo požadovanou tvrdost. Ocel při kalení do studené vody velmi křehne a často se stává nepoužitelnou. Zvláště k tomu dochází u ocelí eutektoidních nebo hypereutektoidních (více než 0,89%C). Proto bylo potřeba kalit v mírněji působících prostředcích. K tomu postačuje vlažná až vroucí voda nebo olej, tím se rychlost ochlazování snižuje. Pro zajímavost uvedu původ slova kaliti jak jej uvádí Radomír Pleiner (1962, 210). Význam slova kalit se používá v češtině i ruštině, v polštině bylo toto slovo již v pozdním středověku nahrazeno slovem hartować z německého Härten, J. Kostrzewski to vykládá tak, že se nástroje nořily do blátivé vody kalu (Kostrzewski 1949, 274). Pilníkáři až do 19. stol. a spolu s nimi i někteří jiní kováři kalili vždy do stejné vody, které se nevylévala, ale pouze dolévala. Opakovaným užívám se z této vody odstraňují rozpuštěné plyny (O, CO 2), čímž působí na kalené předměty mírněji. Tímto opakovaným užíváním se však voda znečišťuje a stává se kalnou. Je otázkou, nakolik tento postup přispěl k výrazu kaliti. POPOUŠTĚNÍ (TEMPEROVÁNÍ) Jde o postup, jenž následuje po kalení. Kalením se výrobek stává pevným, bohužel také křehkým. Je pravděpodobné, že poté, co se stala technika kalení známou, následovalo ji i popouštění. Jde o opětovné mírné nahřátí kalené části výrobku, kdy se zmenšila tvrdost, ale zvýšila potřebná houževnatost. Při popouštění je důležitý správný odhad teploty. Kovář ji patrně určoval stejně jako v dnešní době, tedy sledováním tzv. náletových barev na obroušených částech kalených předmětů. Pro zastavení náletu je potřeba výrobek opět zchladit, aby potřebná barva neutekla. Nejde o nijak náročnou techniku, spíše jde o potřebné zkušenosti a zručnost samotného kováře. V dnešní době je popouštění zcela běžné a v německé terminologii se pro něj používá slovo Härten, které označuje jak kalení, tak popouštění V běžné kovářské praxi se kalení a popouštění provádí jako jednotná operace. 20

21 Tab. 2: Tabulka tzv. náletových barev. Teplota Barva 210 C běložlutá 220 C světle žlutá 230 C žlutá 240 C tmavožlutá 250 C hnědožlutá 260 C hnědočervená 270 C purpurová 280 C fialová 290 C tmavomodrá 300 C chrpově modrá 310 C světle modrá 320 C šedozelená Užití sekáče, nože, hoblíky kladiva, vrtáky, pily na kov průbojníky, kovářské sekáče pružiny aj. nýtovačky, sekery, kosy NAUHLIČOVÁNÍ A CEMENTOVÁNÍ Při určité teplotě má železo schopnost nasycovat se uhlíkem z vnějšku. K prvotnímu nauhličování (v malé míře) docházelo patrně náhodně již v primitivní tavící peci. Tvořící se krystaly feritu absorbovaly uhlík při styku s palivem. Uhlík zvyšuje tvrdost železa, čímž se z něj stává ocel. Proto bylo třeba nauhličit železo určené k výrobě nástrojů, nebo alespoň jejich pracovních částí. Nevýhodou silného nauhličení je ovšem křehkost a špatná kovatelnost oceli. Proto je častější nauhličování v potřebných částech výrobku, nejčastěji v ostří. Nauhličování železa je staré jako kovářství samo, o čemž se můžeme přesvědčit metalografickými rozbory. Jedny z prvních předmětů, na kterých můžeme sledovat cílené nauhličování, pocházejí z oblasti Egypta a Sýrie z přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. (Carpenter Robertson 1930, 417 a 430). Samotný postup nauhličování se velmi těžko rekonstruuje, protože je potřeba ohřívat potřebný materiál po dobu několika hodin. Po ohřátí železa na teplotu přesahující C (světle červená až žlutočervená barva) se nauhličovaný předmět ponořil ostřím do dřevěného uhlí, někdy promíseného dusíkatými látkami (usnadňují difuzi uhlíku), a nechal chládnout. U 21

22 některých výrobků, hlavně krátkých čepelí můžeme předpokládat izolaci hřbetní části jílem, nebo hlínou. U tohoto postupu musíme ovšem počítat s častými nepravidelnostmi v místech nauhličení, a to z důvodu užití primitivních prostředků (prosté výhně). Dalším postupem nauhličování je cementace, která se odlišuje postupem. Jde o nauhličení (sycení uhlíkem) celého povrchu již hotového výrobku. V dnešní době se cementace provádí v uzavřených, nahřívaných schránkách vyplněných karbonizačním prostředkem (je tomu tak např. u ozubených koleček apod.). V dřívější době nebylo nauhličování celého povrchu tak rozšířené jako lokální nauhličování, ale i přesto jej můžeme sledovat na nepříliš častých výrobcích např. dlátu z Podboloťje (Kolčin 1953, 110, obr. 72:8). Nepřímým dokladem cementace již od doby laténské jsou nálezy kelímků, které nesloužily k tavení železa, ale k cementaci malých plíšků a plátků železa. Jak uvádí Radomír Pleiner (Pleiner 1962, 208), dokladů existuje mnoho a donedávna tímto způsobem nauhličovali železo Sudánci.15 Tento způsob je o poznání jednodušší a hospodárnější než nauhličování jednotlivých nástrojů postupně. Je patrné, že takto také vznikla technika navařování ocelových břitů. Právě slovanské hřivny patrně sloužily k tomuto plátkovému nauhličování, o čemž svědčí nálezy hřiven s odsekanými trojúhelníčky a obdelníčky (Pleiner 1962, ). Tento způsob patrně souvisel s výrobou plávkové oceli v oblasti předního Východu. V tomto případě se specifickým postupem malé plátky železa silně nauhličily, a tak silně nahřály, až se roztavily. Nauhličování a cementování mělo v dřívější době zcela jistě prvořadou roli. NITRIDOVÁNÍ Nitridování, jak je známe dnes, v pravěku a středověku neexistovalo. Byly však známy příznivé účinky dusíku jako katalyzátoru při nauhličování a zvyšování účinku kalení. V praxi tedy mohlo jít o posypávání výráběného předmětu dusíkatou směsí jako je např. ptačí trus (guano), nebo kalením do dusíkatých roztoků (moč). Jde tedy o postup užívaný ve spojení s nauhličováním a kalením. 15 Crawhall, T. C.: Iron working in Sudan. Man XXXIII 1933, a

23 ZPRACOVÁNÍ KOVŮ ZA STUDENA V této kapitole se budu zabývat kovářskými technikami, které nevyžadují ohřev daného materiálu. Jde o postupy běžné a v mnoha případech nevyhnutelné. Patří mezi ně kování, ohýbání, sekání a probíjení menších částí nebo předmětů menšího profilu. Z doposud nezmíněných jsou to techniky jako nýtování, výroba plechu a drátu, ostření a broušení. KOVÁNÍ ZA STUDENA Nejčastěji se užívalo pro ostření a zvýšení tvrdosti břitů. V dnešní době můžeme tento postup nazvat naklepáváním. Dokladem toho jsou jak nálezy naklepávacích kovadlinek babek (od doby římské), tak metalografické rozbory. Při naklepávání (kování za studena) můžeme sledovat u předmětů, jež nebyly později ohřáty, deformaci zrn (jsou zploštělá). Druhým typickým znakem kování za studena, nebo při velmi nízkých teplotách zjistitelných metalografií, je výskyt rovnoběžných čar ve ferritových krystalech výrobku. Jde o tzv. Neumannovy kluzné linie. NÝTOVÁNÍ Tato technika se užívala již od doby, kdy člověk poznal kov a začal jej tvářet. Tímto způsobem se spojovaly ať už pohyblivě nebo nepohyblivě dva a více kusů materiálu (např. nýtování puklic k dřevěným korpusům štítů, snýtování pohyblivých ramen nůžek a kleští atd.) Z doby halštatské se s nýty setkáme na jazykových rukojetích mečů, v laténu jsou to nýty na pochvách mečů. Nepřímým dokladem nýtů a nýtování jsou také hlavičkáře. Doklad o mistrovství v oblasti nýtování máme z raně středověkých dílen vyrábějících kroužkové zbroje (obr. 13). V tomto případě šlo o nýtování desetitisíců malých kroužků a průměr nýtků, k tomu určených, se pohyboval v desetinách milimetrů. Zde se skutečně nýtování provádělo za studena a mohly k němu stačit kleště s plochými čelistmi. Naopak hlavy větších nýtů se pěchovaly za tepla (viz. Pěchování). obr. 13: Nýtovaná kroužková zbroj. Podle Kolčina. 23

24 VÝROBA PLECHU V době, kdy se ještě kovářství potýkalo s obtížemi prvního zpracování kovů, byla výroba bronzových plechů a kovotepectví vyspělým řemeslem. Samotným postupem bylo rozkovávání silnějšího materiálu do plochy, což se provádělo za tepla. Jakmile se vytvořil tenký polotovar, bylo možné jej dále roztepávat do požadované tloušky již za studena. Bylo ovšem potřeba plech nadále ohřívat a nechávat zchládnout (žíhat), aby se plech netrhal (tepáním za studena se materiál vytvrzuje viz. Kování za studena). Předmětů z plechů je nepřeberné množství již od doby halštatské (okůtí ráfů a nábojů kol), v laténu byla tato technika ovládnuta dokonale (pochvy mečů, obruby a puklice štítů). Germáni vynikali v tepání štítových puklic (obr. 14) různých tvarů, jež byly polokulovité, kuželovité a často i s bodci a výčnělky, k tomu se patrně užívalo dřevěných forem (Pleiner 1962, 216).16 Slované naopak vynikali ve výrobě železného plechového nádobí (pánve, kotle a železem pobitá dřevěná vědra). Mezi další výrobky z plechu se řadí plechové lamely určené k výrobě zbrojí a přileb. obr. 14: Štítová puklice. Podle Píče. VÝROBA DRÁTU S dokladem výroby drátu se můžeme setkat již v době bronzové (spony, jehlice atd.). V nejstarších obdobích se i železný drát koval. Užívalo se jej k výrobě již zmíněných šperků, přípravě damaskových výrobků (ocelový a železný drát), výrobě drátěných košil (kroužky a nýtky) a stavebního kování (nýty, hřeby). Dokladem výroby drátu tažením jsou tzv. hřebovnice (Pleiner 2006, , obr. 49), ale i kovadliny s dírkami (průvlaky), např. z oblasti Ruska, kterými se drát protahova.17 Drát se vložil do díry v hřebovnici ze strany, kde byla širší (díry musí být kónické), a poté se kleštěmi protahoval skrz (Pleiner 2006, 104). 16 vytepávání plechů i větších rozměrů zcela dostačuje zaoblená babka zaražená v dřevěném špalku. V kombinaci s oblým tepacím kladivem lze takto snadno vytepávat plech do značné hloubky (puklice, části přileb atd.). 17 Kolčin B. A.: Černaja metallurgija, 58, obr. 17: 2. 24

25 Před protažením průvlakem se drát musel zúžit na potřebnou tloušťku otvoru a nadále jej žíhat, jinak by došlo k jeho trhání a znehodnocení materiálu. Nejstarší hřebovnice máme z období laténu a můžeme říci, že jejich tvar a účel se do současnosti nezměnil. Je pravděpodobné, že průvlaky v hřebovnicích a kovadlinách nesloužily jen k tažení drátu železného, ale i měděného, bronzového a zlatého, jež byly potřebné k výrobě šperků a ozdob. BROUŠENÍ K výrobě a následnému ostření čepelí postačovalo jen kování, jak již bylo zmíněno, ale skutečné ostrosti břitu se dalo dosáhnout jen broušením. K tomu sloužily pilníky pro hrubé broušení a kamenné brousky. Kamenné brousky (silně opotřebené) můžeme nacházet i na sídlištích doby železné, kde je výskyt železa ojedinělý. Jsou tedy nepřímým dokladem užívání železných čepelí, které mohou v archeologickém materiálu chybět (Pleiner 1962, 216). Dokladem broušení jsou i velké rotační brusy (z rané doby dějinné), ty jsou však často zaměňovány s žernovy. Rotační brus se odlišuje čtvercovým otvorem pro osu (Kolčin 1953, , obr. 152). Doklad o takovémto rotačním brusu máme i z iluminace Žaltáře utrechtského z 9. st. n. l., kdy je na vyobrazení dvojice mužů, obsluhující otáčívý brus při broušení a leštění dlouhých mečů.18 K leštění povrchů, hlavně ve zbrojířství a šperkařství, sloužily různé brusné a leštící přípravky (dřevo, jíl, písek, tuk, popel). Bohužel o těchto konečných úpravách nemáme žádné písemné zmínky. SLÉVAČSTVÍ ŽELEZA Nejde o techniku spojenou s kovářstvím a uvádím ji jen pro úplnost této kapitoly. Zatímco slévačství barevných kovů bylo jedním z nejrozšířenějších odvětví zpracování kovů již od pravěku, se slévačstvím železa je to přesně naopak. Suroviny, technologie a výrobní zařízení dlouhou dobu nedovolovaly výrobu litiny v našich oblastech.19 Šlo spíše o náhodné železné odlitky vzniklé za příhodných podmínek při tavbě kujného železa. V tomto případě došlo k natavení železa v části pece, kde byla velmi vysoká teplota. Jeden z nejstarších dokladů výroby litiny máme ze sídliště z období 2800 let př.n.l. na místě dnešního Geoy Tepe u Urmijského jezera v Íránu. 18 Salin É.: La civilisation mérovingienne, 1957, 64, obr Litina je nepříliš pružná, tlaku a teplotě odolná slitina železa a uhlíku s obsahem uhlíku větším než 2,14%. Tavba litiny probíhá při teplotě kolem C. 25

26 Tam se našly kousky bílé litiny tavitelné při teplotě kolem C s obsahem uhlíku 3,51% (Brown - Herbert 1950).20 Jde ovšem o doklad náhodné výroby. Cílená výroba předmětů z litiny je doložena až z římského období z lokality na ostrově Wight u jižních břehů Velké Británie(Cleere 1958, 55-74). Častěji se s litinovými předměty setkáme až během 14. století, jako je tomu například u litinových kotlů se švem z hradiště Velikije Bolgary na Volze. Na této lokalitě byly také odkryty vyšší šachtové pece s mnoha výfučnami. Podle rozborů byly kotle vyrobeny z bílé litiny s 2,96-4,46%C (Jefimova 1958, , obr. 8). Jako zajímavost uvádím, že slévačství železa (výroba litiny) bylo cíleně prováděno v Číně již ve 4. st. před.n.l. 20 Brown, Burton, T. - Herber, A.: Ancient mining and Metallurgy-Comitte: Iron objects from Azarbaijan, Man L 1950 No 4, 7. 26

27 VYBAVENÍ RANĚ STŘEDOVĚKÝCH KOVODĚLNÝCH DÍLEN Díky archeologickým nálezům můžeme sledovat rozmanitost nářadí a nástrojů, které kováři a kovořemeslníci užívali. Jednotlivé nástroje nelze rozlišovat podle etnických měřítek, protože tvar i konstrukce se staly obecným majetkem evropské civilizace (Pleiner 1962, 172). V současné kovářské dílně se můžeme setkat s kleštěmi, hřebovnicemi a dalšími nástroji identickými s těmi, které se používaly již od Laténu a provázely kovodělnou výrobu do současnosti. Nejčastěji se s doklady nástrojů setkáváme na slovanských lokalitách ve vrstvách zničených sídlišť, na východě se můžeme méně setkat i s nástroji, které tvoří hrobovou výbavu zemřelého (Pleiner 1962, 172). Zatímco nálezů kovářských nástrojů ze sídlišť z našeho území je více (Břeclav-Pohansko, Mikulčice, Staré město u Uherského hradiště, Stará Kouřim a další), z hrobové výbavy je patrně nejznámější soubor kovo-tepeckých/liteckých nástrojů z hrobu kovo-tepce/litce z Brna Kotlářské ulice datovaného do 1. poloviny 6. století. Ve spojení s kovárnou se člověku vybaví většinou výheň, kovadlina a kladivo. Jde o nezbytné aspekty kovárny nejen dnes, ale i v minulosti. Podle zaměření dané dílny ovšem musíme počítat s množstvím dalších nástrojů a vybavení, kterými se budu zabývat v následující kapitole. KOVADLINA Kovadliny raného středověku byly dosti odlišné od těch současných. A to nejen tvarem, ale i velikostí. Zatímco v současnosti není problém pracovat na kovadlině o váze od 20 do 300 kg, v raném středověku se z archeologického materiálu setkáváme s kovadlinami o váze několika dekagramů. Jednou z výjimek jsou velké kovadliny z oblasti bývalého Sovětského svazu, které měly váhu až 8 kilogramů (Pleiner 1972, 172). Tvarově se slovanské a vůbec dřívější kovadliny nejvíce podobaly současným kovářským babkám a zápustkovým přípravkům. Předchůdce současné kovadliny můžeme rozdělit do dvou základních skupin: blokové (hranaté) kovadliny a rohaté kovadliny (Pleiner 2006, 93-97, obr ). Oba dva druhy kovadlin se upevňovaly do dřevěného podkladu (špalku, trámu atd.). Do samostatné 27

28 skupiny bych zařadil kamenné bloky, které se také využívaly jako kovadliny, a malé kovadlinky s trnem (babky), pro které je patrně nejpříhodnější anglický název field anvils polní kovadlina (Pleiner 2006, 95). Na jednotlivých typech kovadlin můžeme sledovat, jak si je kovář upravil pro vlastní potřebu. Takto se můžeme také setkat s různě kalibrovanými otvory pro tažení drátu nebo výrobu hřebíků (rohatá kovadlina z Kněží hory u Kyjeva). Popřípadě s upravenou dráhou kovadliny pro účelnější kování materiálu (kovadlina z hradiska Vlastislav v Čechách). BLOKOVÁ (HRANATÁ) KOVADLINA Má obvykle tvar komolého kužele s do čtverce rozšířenou horní částí sloužící jako dráha. Spodní, užší strana se zarážela do dřevěného špalku (obr. 15). První takovéto kovadliny máme doloženy již od Halštatu (Pleiner 1962, 172). V římském období se často vyskytují blokové kovadliny s otvorem v jednom z rohů. Tyto otvory se používaly pro vsazování přípravků jako jsou sekáče apod., nebo pro výrobu hřebíků. Šlo tedy o zápustkový otvor nebo hřebovnici (Pleiner 2006, 93, obr. 42:5-7). V muzeu Skogar na Islandu se můžeme setkat s exponátem blokové kovadliny, která je na spodní straně ukotvena do kamenné podložky pomocí malého trnu (Capelle 1980, pl. XVIII: 1). Další zajímavostí jsou římské kovadliny, které byly zespodu v rozích opatřeny ostrými výběžky, které měly zamezit posunu kovadliny. Nebyly tedy vklíněny, nebo zaraženy do podložky, ale volně položeny (Pleiner 2006, 93, obr. 43:1-3). Skutečně ojedinělým nálezem je souprava kovadlinky a kleští z hradiska Vlastislav u Lovosic v Českém středohoří.21 Jde o blokovou kovadlinu s kvadratickým otvorem, ve kterém byly zasunuty kleště s prohnutými čelistmi. Užší strana kovadlinky je opatřena oblým žlábkem, mohla se tedy užívat jako zápustka. Širší strana po otočení kovadlinky a ukotvení v podkladu sloužila jako dráha kovadliny. Otvor v boku mohl sloužit také jako obr. 15: Bloková kovadlina z hradiska Pastyrskoye, Rusko. Podle Narysy 21 Jedná se o často zmiňovaný nález pro svou ojedinělost (Neústupný a kol. 1960, 425, obr. 113; Schránil 1932, obr 47:4; Píč 1909, 311, obr. 182). 28

29 oko pro nasazení násady. Tak by se z kovadlinky mohl stát sedlík, tato domněnka ovšem není nijak doložena (Pleiner 1962, 174). ROHATÁ KOVADLINA Rohaté kovadliny jsou často rozměrově menší než blokové kovadliny a podle Kolčina jde spíše o potřebu zámečníka nebo zlatníka (Pleiner 1962, 172). V dnešní době se setkáváme s rohatými kovadlinami spíše u podkovářů než kovářů. Tvar zůstal v průběhu dějin téměř nezměněn. Rohatá kovadlina má v horní části jeden, nebo dva rohy po stranách. Tvoří tedy jakési písmeno L nebo T. Rohy jsou buď velmi krátké tj. 3cm 5cm, nebo velmi dlouhé tj. 14 cm, ohýbající se směrem dolů nebo nahoru (Pleiner 2006, 93, obr. 45: 1-10). Stejně jako blokové kovadliny tak i rohaté se zarážely do dřevěné podložky (trámu, špalku). U rohatých kovadlin se často v jejich svislé části ukotvené do kalibrované podložky otvory, vyskytují patrně různě užívané k protahování drátu, nebo k výrobě hřebíků (obr. 16). Dva takovéto exempláře kovadlin máme z lokality Kněží Hory u Kyjeva22 a také z Novgorodu23. Obr. 16: Rohatá kovadlina se třemi průvlaky z lokality Kněží Hora u Kyjeva. Podle Kolčina. KOVADLINKY S TRNEM (BABKY) Jde o malé kovadlinky o velikosti několika centimetrů (6-10 cm), které se upevňovaly do dřevěného podkladu trnem v jejich spodní části (Pleiner 2006, 95). U některých kovadlinek 22 Pleiner 1962, 172, obr. 25: 4 23 Pleiner 2006, 95, obr. 45: 11 29

30 se mohou vyskytovat malé trny nebo výběžky po stranách (obr. 17). Takovéto kovadlinky jsou známy z lokality Saalburg v západním Německu z římského období a z lokality Tjele v Dánsku z raného středověku (Pleiner 2006, 96, obr. 46: 4 a 8). Ne vždy šlo o klasickou kovadlinku, vyskytují se i nálezy, kdy horní část není plochá, ale zužuje se do břitu. V tomto případě jde o útinku používanou k odsekávání železného materiálu (statický sekáč). Kovadlinky s trnem byly v minulosti často nalézány v římských kastelech. Sloužily k naklepávání ostří všeho druhu (Pleiner 1962, 172). Nevyužívali je tedy pouze kováři, ale každý, kdo si potřeboval opravit ostří nástroje (Pleiner 2006, 96). obr. 17: Kovadlinka s trnem a výběžky po stranách z lokality Sponeck, Německo. Podle Swobody. ZÁPUSTKY Zápustky se využívaly pro specifičtější kovářské operace. Podle tvaru zápustky to mohlo být zakulacování překovaného materiálu, výroba drátu atd.. Zápustky pro výrobu složitějších polotovarů (nože, nůžky, sekery) nejsou z prostředí raného středověku doloženy (Pleiner 2006, 97-99). Samotná zápustka je blok železa vytvarovaný dle potřeb kováře, který se vkládal buď do zápustkového otvoru v kovadlině, nebo stejně jako kovadlinka s trnem byl zaražen do dřevěného podkladu. Z prostředí střední a severní Evropy raného středověku se nám dochovaly zápustky menších rozměrů. V depotu z Vikingského období z lokality Tjele v Dánsku máme doklad zápustky o velikosti 2,6 cm (Ohlhaver 1939, obr. 16:2), (obr. 18). Nálezy horní a spodní zápustky jsou skutečnou raritou. V tomto případě se materiál umisťoval doprostřed mezi zápustky a údery kladiva na horní zápustku se tvaroval v celém průřezu. 30 Obr. 18: Zápustka z lokality Tjele, Dánsko. Podle Ohlhavera

31 Doklad takovéto zápustky máme z Pompejí (Wedel 1959). V současné době je zápustkové kovaní jednou z nejrychlejších forem kování polotovarů, a to jak kování ručního, tak strojního. HLAVIČKÁŘE Jedná se o předměty tyčinkovitého tvaru, které jsou v horní části zploštělé údery kladiva a v dolní části mají otvor (Pleiner 2006, obr. 48: 2, 3, 4, 7), (obr. 19). Hlavičkáře sloužily kováři k doladění hlav nýtů a hřebů. Jako u mnohého dalšího kovářského inventáře se i hlavičkáře v průběhu let nezměnily. Obr. 19: Hlavičkář z Mästermyr, Švédsko. Podle Ohlhavera KLADIVA Kladivo je zásadní pomůckou kováře. Jeho tvar a funkci není, myslím, potřeba nijak popisovat. Uvedu pouze, s jakými kladivy se můžeme setkat při archeologickém výzkumu a jak je rozlišovat. Kladiva můžeme rozdělit do tří základních skupin: ruční kladiva, přitloukací kladiva a sedlíky. RUČNÍ KLADIVA Optimální váha ručního kladiva je okolo O,5kg 2kg. Při větší nebo menší váze se kování železa stává obtížnější a pomalejší (Pleiner 2006, 76-77). Při menší váze kladiva můžeme předpokládat, že jde o nástroj zlatníka či šperkaře. Setkat se můžeme s různými druhy tepacích kladiv, která mají úzké nosy nebo konvexní plosku. Běžná kovářská kladiva jsou častěji s ploskou na obou koncích a dají se používat jako sedlík (obr. 20). Otvor pro násadu mohl být pravoúhlý, oválný, nebo kulatý (Pleiner 2006, 77). V archeologických 31

32 nálezech se můžeme setkat i s atypickými kladivy jako jsou kladiva celokovová, se dvěma otovory pro násadu a víceúčelová. Celokovová kladiva máme doložena z raně středověkých lokalit Vendel a Aska ve Švédsku. Jde o nástroje, jejichž násada je železná místo běžné dřevěné (Pleiner 2006, obr.: 32: 1-3). Hlavici kladiva se dvěma otvory pro násadu známe z lokality Bargun v Německu. Je datována do 12. století (Pleiner 2006, obr: 39: 9). obr. 20: Dvě kovářská kladiva z Moravského sv. Jánu, Slovensko. Podle Eisnera PŘITLOUKACÍ KLADIVA Od běžných ručních kladiv se přitloukací kladiva liší pouze váhou, tj. 3kg 6kg (Pleiner 2006, 81), (obr. 21). Výjimečně se vyskytovala i těžší kladiva, což potvrzuje nález 15,5 kg těžkého kladiva z lokality Kněží Hora v Jižních Čechách (Pleiner 1962, 173). Přitloukací kladiva se používala obouručně, a proto s nimi museli pracovat současně jak kovář, tak jeho pomocník (kovář držel ohřátý kus a učedník přitloukal). Přitloukací kladiva se objevují poměrně brzy, jeden z prvních dokladů na našem území je z jeskyně Býčí skála. Jde o kladivo o váze 6kg a velikost hlavice je 13-16cm (Pleiner 2006, 81, obr. 33:1). Oproti současnosti se přitloukací kladivo používalo k práci na kovadlině, u které kovář seděl. Efektivita práce byla tedy menší a údery méně přesné. Výjev takovéto scény přitloukání 32 Obr. 21: Přitloukací kladivo z lok. Preslav, Bulharsko. Podle Chengova

33 na nízké kovadlině můžeme sledovat na černofigurové amfoře ze 6. století před naším letopočtem uložené v Bostonském muzeu umění (Pleiner 2006, obr. 29: 4). SEDLÍKY Sedlíky se používaly a používají k dorovnávání a hlazení kovaného materiálu. Tvarově a rozměrově jsou podobné přitloukacím kladivům s tím rozdílem, že otvor pro násadu není uprostřed hlavice sedlíku, ale je posunut směrem k plosce, na kterou se přitloukalo kladivem (Pleiner 2006, 81). Decentralizace otvoru pro násadu je důležitým znakem pro identifikaci sedlíku, který je jinak velmi podobný přitloukacímu kladivu (obr. 22). Na kovaný materiál se přiložil sedlík a údery kladiva na opačný konec se materiál překovával a dolaďoval se jeho tvar. První sedlíky o velikosti hlavice 10cm 13cm se používaly od Laténu (Pleiner 2006, 81, obr. 34). Tvar sedlíku se v průběhu času příliš neměnil a zůstal obr. 22: Sedlík ze Skredtveit, Norsko. Podle Blindheima téměř nezměněn až do současnosti. Obr. 23: Sekáč s otvorem pro násadu. Hradisko Bobrichtche, Rusko. Podle Kolchina. SEKÁČE Od kladiv je nutné rozlišovat sekáče k dělení a odsekávání kovu ať už za tepla nebo za studena. Ty mívají, stejně jako kladivo, oko pro nasazení násady, břit a plosku (Pleiner 1962, 173, obr. 26: 5, 6), (obr. 23). Záměna těchto nástrojů může být ovlivněna silnou korozí nálezu. Sekáče mohly být na násadě, nebo měly prostý dlátovitý tvar a držely se přímo v ruce (Pleiner 1962, 173, obr 25:9). Pro práci za 33

34 studena se stejně jako dnes používaly sekáče dlátovitého tvaru (Pleiner 2006, obr. 40: 5-9). Sekáče jsou již technicky náročněji vyrobené kovářské potřeby. Pracovní část, tedy břit, bylo potřeba nejdříve nauhličit a poté zakalit, čímž se zamezilo otupení sekáče. Oproti tomu plosku, určenou k úderům kladiva, bylo třeba vyžíhat, aby nebyla tvrdá a křehká a netřepila se. ÚTINKY Útinka je v podstatě statický sekáč. Nejvíce se podobá kovadlince s trnem, kdy místo plošky určené ke kování se horní část zužuje do břitu (obr. 24). Útinka se zasazovala buď do dřevěného podkladu (fošna, špalek), nebo mohla být zasazena do díry v kovadlině (zápustková díra). Stejně jako sekáč bylo třeba ostří útinky nauhličit a poté zakalit. První statické sekáče útinky se v malé míře začínají vyskytovat v raném středověku, častěji jsou pak doloženy ve středověku vrcholném. V raném středověku máme doklady útinek z lokality Risegjerdet v Norsku.24 Obr. 24: Útinka z pevnosti Rayki, Rusko. Podle Kolchina. PRŮBOJNÍKY Obr. 25: Průbojník bez násady z Novgorodu, Rusko. Podle Kolchin. Průbojníky se používaly k vytvoření otvorů ať už pro nasazení násad (kladiva, sekery), nebo pro nýtování vícedílných předmětů (kleště, nůžky, kroužková brnění). Tvarem byl průbojník podobný sekáči s tím rozdílem, že ostří se nerozšiřovalo, ale tvořilo kulatý, oválný 24 Petersen, J.: Vikingetidens redskaper, Oslo 1951, 101, obr

35 nebo hranatý hrot (obr. 25). Byly nalezeny i průbojníky s otvorem, které sloužily pro nasazení topora (Pleiner 2006, 90, obr. 41: 7). Rozměry průbojníků byly různé podle potřeb kováře, což nepřímo dokazují velké otvory v kladivech pro nasazení násad (méně než 1cm 4 cm a více) (Pleiner 2006, obr ), nebo mikroskopické otvory pro nýtování kroužkových brnění ( velikost nýtku mohla být i do 1mm). Průbojníky měly nauhličenou pracovní část a kovář je opakovaně kalil během probíjení ponořováním do vody (Pleiner 2006, 90). Větší průbojníky, které bych označil spíše za protahovací (kalibrovací) trny, byly určeny ke zvětšení probitého otvoru a jeho konečnou úpravu. KLEŠTĚ Kleště jsou prodlouženou rukou kováře. Používají se v případech, kdy je materiál na ohřev příliš malý nebo krátký a není možné jej udržet pouze v ruce. Kleště se rozlišují na pinzetové a stěžejové. Kromě těchto kleští se ještě vyskytují kleště pro práci s drátem, kleště štípací. PINZETOVÉ KLEŠTĚ Tvarem odpovídají běžně používané pinzetě. Šlo o jednoduchý nástroj používaný ve všech kovodělných odvětvích, kdy bylo potřeba pracovat se žhavým materiálem. První pinzetové kleště byly ze syrových větví, až později je nahradily bronzové nástroje (Pleiner 2006, 81). První pinzetové kleště z bronzu se objevily v oblasti východního Středomoří v druhém tisíciletí před naším letopočtem (Jockenhövel 2001, 92-93). Doklad takových kleští z našeho území máme z jeskyně Býčí skála (5. stol. př.n.l.), kde se našly 35,5cm dlouhé železné pinzetové kleště (Pleiner 1962, 62, obr. 10:1), (obr. 26). Postupně tento druh kleští vytlačily kleště stěžejové. V současnosti se s podobnými kleštěmi setkáme jako se součástí krbového nářadí (Pleiner 2006, 84). Obr. 26: Dlouhé pinzetové kleště z Byčí skály, Česká republika. Podle Pleinera. 35

36 STĚŽEJOVÉ KLEŠTĚ Jde v podstatě o dva kusy tyče spojené nýtem tak, aby byla ramena pohyblivá. Velikost kleští byla různá. Větší kleště o délce ramen cm jsou Pleinerem označeny jako kleště kovářské, menší patrně sloužily v jiných kovodělných odvětvích jako je zlatnictví a šperkařství (Pleiner 1962, ). Stěžejové kleště se rozdělují na dvě části pracovní část (čelisti), statickou část (ramena kleští, kleštiny) - (Pleiner 2006, 84). Osobně bych přidal ještě třetí část, místo spojení (zámek) ramen kleští. U dobrých kleští by měla ramena kleští při uchopu materiálu pružit, tím v nich předmět drží pevněji. Často se na koncich ramen objevují a objevovaly spony (háčky, kroužky, děrované pásky), které drží kleštiny u sebe, a umožňují kováři, aby nechal odpočinout ruce (Pleiner 2006, 84). Pracovní část čelisti byly téměř vždy esovitě prohnuty a poskytovaly tak univerzální možnosti pro práci kováře (Pleiner 1962, 172, obr. 25: 2). Vedle běžných, esovitě prohnutých čelistí kleští se vyskytují i nálezy kleští, které mají různě profilované čelisti (čtyřhranné, ploché, hákovité atd.). Tyto typy kleští se nejčastěji vyskytovaly v pozdním období doby železné v římských provinciích (Pleiner 2006, 88). Obr. 27: Stěžejové kleště z lok. Tjele, Dánsko. Podle Ohlhavera. ŠTÍPACÍ KLEŠTĚ Jde v podstatě o tvarově stejné kleště, jak je známe z dnešní doby. Mohly mít hrotité nebo ploché čelisti určené ke stříhání, nebo tažení drátu průvlakem (Pleiner 2006, 88, obr. 39: 8,9). Takové kleště pocházejí z raně středověkého hrobu bronzíře z lokality Smiss ve Švédsku (Ohlhaver 1939, 131, obr. 17: 2). 36

37 PILNÍKY K jemnějšímu odebírání (obrušování) materiálu se používaly pilníky, a to nejen v kovozpracujících řemeslech, ale i při zpracování parohoviny a kostí (Pleiner 2006, 99). Doklady bronzových a jednoho železného pilníku máme již z hrobu v Hallstatu (von Sacken 1868, 89, 155, obr. XIX: 12). Postupným získáváním zkušeností s tavbou železa a výrobou oceli se pilníky stávají běžnějším nástrojem. Metalografické rozbory nalezených laténských pilníků z oppida Steinsburg ve středním Německu prokázaly že jsou kaleny na martenzitickou strukturu (Hanemann 1921/22). To dokazuje, že kováři kalení už zcela ovládali a dosáhli raději pilníku křehkého, ale o to tvrdšího. V raném středověku se již vyskytují pilníky různých průřezů (oblé, ploché, trojúhelníkové, čtvercové) (Pleiner 1962, 174, obr. 25: 8). Výroba pilníků byla dosti náročná. Zuby pilníků (drážky) se ručně vysekávaly do vybraného kusu kovu. Pokud to bylo železo, muselo se nauhličit, a pak za vysokých teplot rychle zakalit. Pilníky s křížovými záseky se kalily mírněji (martensit, troostit, někdy sorbit) - (Pleiner 1962, 174). Ze spisů mnicha Theofila (11. století) víme, že se takové kalení provádělo do co nejprudčeji působících prostředků (kyselé vody, moč). Popisuje snahu o co nejmenší oduhličení pilníků (potírání tukem, posypávání dřevěným uhlím).25 obr. 28: Pilník s dřevěným úchytem z Leyre, Dánsko. Podle Müler-Wille. HŘEBOVNICE Jde o železné tyče nebo plechy, které jsou opatřeny kónickými otvory různé velikosti a profilace, určené ke zhotovení nýtů, hřebíků nebo k tažení drátu (obr. 29). Velikost, nebo spíše délka hřebovnic byla různá, od zcela malých (6cm 10cm), po velké (více než 20cm) 25 Tyto postupy jsou zaznamenány ve spisu Theophila Presbytera Schedula diversarum artium kap. 3.XVII XIX, německý překlad tohoto spisu provedl Beck (1884, ). 37

38 (Pleiner 2006, obr. 49). Popis výroby drátu jsem uvedl v kapitole kovářské techniky výroba drátu. obr. 29: Hřebovnice, lokalita Sanzeno v sev. Itálii. Podle Ohlhavera. NŮŽKY NA PLECH Pro výrobky z plechu byly nezbytné nůžky na plech. Tvarově podobné kleštím, tedy pohyblivá spojená místo dvě ramena nýtem, čelistí ale střižné plochy (obr. 30). Délka ramen se pohybovala mezi 25cm 50cm, břit nůžek byl obvykle dlouhý 1/3 celkové délky nůžek (Pleiner 2006, 105, obr. 51). Nálezy nůžek na plech jsou doloženy od římského období z celé Evropy. Obr. 30: Nůžky na plech z lok. Sadovec, Bulharsko. Podle Welkowa. VÝHŇOVÉ LOPATKY Jedná se o nástroj, který byl nezbytnou součástí inventáře, patřícího k výhni. Výhňové lopatky se používaly pro vkládání paliva do výhně a k úpravě uhlí ve výhni (Pleiner 2006, 105, obr. 52a). Kromě tohoto nářadí se můžeme setkat ještě s pohrabáči a háky, které se používaly k odstranění strusky na dně výhně. 38

39 Zatímco pohrabáče a háky jsou v archeologickém materiálu špatně rozeznatelné od běžného železného materiálu určeného ke kování (tyče, pruty atd.), výhňové lopatky zaměnit nelze (Pleiner 2006, 105). Byly to zpravidla 60cm 95cm dlouhé tyče na konci rozkované a vytvarované jako jednoduchá lopatka o ploše okolo 100cm2. Nejčastěji se výhňové lopatky objevují v jižní a severní Evropě (římské provincie a Vikingské oblasti) (Pleiner 2006, 105). Lze předpokládat, že tyto typy nástrojů nechyběly také v kovárnách v lokalitě Břeclav Pohansko. Není ovšem podmínkou, aby všechny tyto nástroje byly zastoupeny v každém kovodělném objektu. Vybavení jednotlivých dílen se lišilo podle jejich konkrétního zaměření. Proto můžeme očekávat rozdíly napřiklad ve vybavení dílen zaměřených na výrobu zbraní a zbrojí a dílen zaměřených na výrobu zemědělského nářadí a nástrojů. Vzhledem k nedostatečným nálezům je však často obtížné tyto dílny rozlišit. 39

40 LOKALITA POHANSKO U BŘECLAVI (obr. 31: Letecký snímek lokality Pohansko u Břeclavi. Podle J. Macháček, 2007) Tato lokalita leží přibližně dva kilometry jižním směrem od Břeclavi, v prostoru lužních lesů nad soutokem Moravy a Dyje. Výzkum je zde prováděn převážně Ústavem archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity již od roku Během téměř nepřetržitého výzkumu se zde vystřídala řada badatelů, kteří tyto výzkumy vedli (prof. F. Kalousek, prof. B. Dostál, PhDr. J. Vignatiová), nebo doposud vedou (doc. J. Macháček) a množství studentů jmenovaného ústavu. Během výzkumů zde byla odkryta, 40

41 zdokumentována a z větší části vědecky vyhodnocena plocha větší než m 2 (Macháček 2005, 104). Během výzkumů bylo zjištěno, že lokalita byla osídlena již od 6. století. Toto osídlení mělo charakter menší shlukové osady zemědělského charakteru s žárovým pohřebištěm (Dostál 1982). Během Velkomoravského období zde bylo vybudováno hradisko na ploše 28 ha chráněné hradbou skořepinové konstrukce. V tomto období měla celá lokalita včetně Severního a Jižního předhradí ha. Jedná se tedy o nejrozsáhlejší opevněnou raně středověkou aglomeraci na našem území (Macháček 2001, 283). Uvnitř hradiska byl objeven velmožský dvorec s kostelem (Dostál 1975) situovaný v jeho severozápadní části, řemeslnický areál označovaný jako Lesní školka v severovýchodní části hradiska (Dostál 1993). Vně se potom nachází plocha jižního přehradí označována jako osada družiníků místního velmože (Vignatiová 1992). Přestože výzkum na této lokalitě probíhá již po dlouhou dobu, stále je tato lokalita cenným zdrojem nových informací. 41

42 AREÁL LESNÍ ŠKOLKA (obr. 31a: Letecký snímek lokality Břeclav Pohanko s řerveně vyznačeným řemeslnickým areálem Lesní školka ) Výzkum v poloze Lesní školka byl prováděn celkem 17 sezón v letech pod vedením B. Dostála (Dostál 1993, 31-53). Tato aglomerace byla situována v severovýchodní části hradiska uvnitř opevnění. Severní a východní okraj byl ohraničen valem, jižní a západní okraj nebyl zjištěn (Dostál 1993, 31, obr. 2). První sondáže a zjišťovácí práce proběhly již v roce 1961 v severozápadní části této polohy. Soustavný výzkum byl prováděn až od roku 1974 poté, co byla v daném místě zrušena a vymýcena lesní školka. V tomto roce také proběhl větší odkryv ve východní části školky podél vnitřní strany valu. Zjišťovalo se, zda je mezi touto částí areálu souvislost s valem, který byl prokopán v letech 1962, 1965 a 1966 (Dostál 1968, 41-42, tab. 25, 27, 30, 31). V roce 1975 se začal výzkum provádět systematicky za účelem propojení ploch dříve zkoumaných. Takto byla do roku 1990 prokopána plocha o 42

43 rozloze 2 ha. Ve výzkumných sezónách bylo zachyceno celkem 34 starších sídlišťních objektů, 260 velkomoravských staveb a 81 kostrových hrobů (Dostál 1993, 33). První fází výzkumu byla skrývka terénu prováděná těžkou mechanizací, a to o cm. Až 20 cm nad podložím se postupovalo ručně. Výraznější kamenné a mazanicové destrukce byly spolu s koncentracemi nálezů v nadloží dokumentovány. Tyto nálezy v nadloží byly ovšem těžko zachytitelné z důvodu opakovaného proorávání a obdělávaní v dřívějších letech a použití těžké techniky při samotném výzkumu. Výplně zahloubených objektů, hrobů a kulových jamek byly po začištění preparovány a dokumentovány. Větším objektům byly ponechávány dva a více na sebe kolmých kontrolních bloků pro kontrolu výplně. Zvrstvení ovšem nebylo často zhodnoceno a výplně objektů byly vybírány jako celek. Podobně bylo postupováno při kresbě profilů a jednotlivých vrstev objektů, které nebyly dokumentovány podle současného standardu (Macháček 2002, 10-11). Značným archeologickým přínosem je proplavování výplní nevelkého počtu objektů (Čáp 1983, ). Při výzkumech bylo zachyceno také velké množství kůlových jamek (954), které naznačovaly přítomnost nadzemních staveb a konstrukcí obtížně archeologicky rozlišitelných (Macháček 2007, 131). Jako pozůstatky staveb byla označena pouze místa, kde kůlové jamky označovaly jasný půdorys. Podrobnější analýzou nálezové situace se ovšem došlo k závěrům, že objektů mohlo být méně, než se uvádí. Více než desítka objektů vznikla ze špatně rozpoznané nerovnosti terénu, do níž zapadala kulturní vrstva (Dostál 1993, 33). Na druhé straně se ovšem musí počítat s určitým počtem objektů nerozpoznaných vinou špatných klimatických podmínek během fází výzkumu (Vencl 1968, ). Prokopaná plocha byla dostatečným vzorkem pro charakteristiku tohoto sídliště. S přihlédnutím k celkové zástavbě, charakteru staveb (odlišným od jiných sídlišťních útvarů na této lokalitě) a nálezům byla sídlišťní aglomerace Lesní školka ještě během výzkumu označena jako řemeslnický areál (Dostál 1986, , tab VII-XIV; Dostál 1987, , tab. I-IV). Řemeslnický areál je rozdělen do několika menších okrsků. Jde o shluky staveb v několika případech oddělených žlábkem po oplocení. Důležitým prvkem pro rozpoznání těchto okrsků je také horizontálně stratigrafické pozorování. Takto můžeme pozorovat koncentrace objektů oddělených volnými plochami (Dostál 1993, 48). U těchto okrsků sledujeme výskyt studen, které poskytovaly vodu nezbytnou pro řemeslnnou výrobu. Celkem 43

44 bylo takto v Lesní školce rozeznáno 9 studen, které byly uspořádány do dvou rovnoběžných řad vzdálených asi 30 m. Vzdálenost jednotlivých studní byla méně pravidelná (23-60 m).26 Analogie k takovému rozdělení řemeslnických okrsků se studnami můžeme hledat ve vikingských přímořských centrech27, nebo ve východoslovanských raně městských útvarech jako byl Novgorod.28 Je ovšem otázkou, proč od jednoho z těchto okrsků je studna vzdálena kolem 50 m. Jediným vysvětlením je využívání rezervoárů na sběr spadové vody. obr. 15: (obr. 32: Areál Lesní školky s objekty tvořící shluky budov - dvorce. Podle J. Macháček, 2007) 26 Více o studnách pojednává ve svém článku B. Dostál (Dostál 1990, ). 27 Jankuhn, H.: Haithabu. Ein Handelsplatz der Wikingerzait. Neumünster 1956, Zasurcev, P.I.: Usaďby i postrojki drevněgo Novgoroda. Moskva 1963,

45 Dokladem řemeslné činnosti zaměřené na kovářství a další kovozpracovatelskou činnost nám jsou nálezy strusky. Tyto nálezy jsou sice všudypřítomné, ale často v některých objektech dosahuje jejich váha několika kilogramů. Takto můžeme vysledovat několik ostrůvků s koncentrací strusky, které indikují místa, kde probíhala kovodělná činnost. Podobně tomu bylo například na lokalitě Haitabu29 Jedním z míst, kde byla takováto koncentrace strusky, je již zmíněný okrsek v severozápadní části Lesní školky. Ustředním místem, odkud byla struska patrně distribuována, je objekt 113, v němž se nacházela destrukce otopného zařízení označeného B. Dostálem jako kovářská výheň.30 V roce 1979 pokračovala katedra archeologie a muzeologie FF UJEP pod vedením B. Dostála a J. Vignatiové odkryvem Lesní školky na lokalitě Břeclav-Pohansko. Výzkum byl situován mezi plochy odkryté v letech 1961, 1968, 1969, Tím byl uzavřen prostor v tamější aglomeraci. Celkem byla odkryta plocha o výměře 1475m2 (Obr. 1) a zachyceno 23 sídlišťních objektů (obj. 22, 94, ), 8 kostrových hrobů (hr ), kromě toho byla také zachycena recentní rýha elektrického vedení, 11 obdélníkových jamek po oplocení Lesní školky a 12 kruhových jam po výsadbě lichtenštejnské ozdobné aleje z 19. století, táhnoucí se přes výkop od severovýchodu na jihozápad (Dostál Vignatiová 1981, 37). Z celkového počtu objektů byl pouze jeden nadzemní kůlový (obj. 121), zbylé objekty byly zahloubené. Čistě obytnou funkci měl objekt 22 s kamennou pecí v rohu, zbylé objekty byly označeny jako hospodářské a výrobní. Jeden ze zahloubených objektů měl téměř čtvercový půdorys (obj. 104) s kůlovými jamkami podél vnější severozápadní stěny. Patrně šlo o skladovací prostor, o čemž svědčilo nepatrné množství nálezů ve výplni. Abych se držel tématu této práce, uvedu dále objekty související (ať u přímo či nepřímo) s kovodělnou výrobou. Centrem prvního kovodělného komplexu v rámci Lesní školky byl patrně obj. 113 s přilehlým okolím.31 Už při výzkumu v roce 1979 byl tento objekt označen jako místo, odkud byla určena distribuce strusky nalezené v zásypu okolních objektů (Dostál Vignatiová 1981, 38). S objektem 113 a kovodělnou výrobou patrně souvisely objekty č. 12, 109 a 110 (Macháček 2007, 144).32 Podle nálezů by to dále mohly být i objekty 21 (nález železné hřivny), obj. 115 (s železnými kroužky a radlicí) a objekty 111 a 112 (železné kroužky z 29 Schietzel, K.: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 16, 1981, 82, Karte Informace uvedená v nálezové zprávě z roku 1979 napsané B. Dostálem. 31 V rámci Lesní školky byly určeny takovéto komplexy tři. Jde o okolí zmíněného objektu 113, dále pak obj. 82 a obj. 210 (Macháček 2007, , tab , obr. 5-7). 32 Dle mého názoru by s objektem 113 souvisel i obj. 114, a to nejen nálezy (struska, šipka, přezka s průvlečkou), ale i samotnou konstrukcí stavby. 45

46 drátěné zbroje). Větším obsahem strusky v zásypu by to mohl být i obj. 21 (Macháček 2007, 144, obr. 5). Rozsahem, nálezy a počtem objektů by se první kovodělný komplex z lokality Břeclav Pohansko, jak jej definoval Macháček, mohl řadit vedle kovárny z Mikulčického podhradí (Klíma 1985, ) a kovárny ze Starého Města u Uherského Hradiště - poloha U Víta (Galuška 1992, ). Všechny tyto objekty byly datovány na základě keramického materiálu do více chronologických fází. Je tedy otázkou jejich vzájemná kontinuita, ovšem musíme počítat s dlouhodobějším provozem kovárny a jejího zázemí (Macháček 2007, 146). Samotný areál Lesní školky jako řemeslnické centrum sloužil v období existence velmožského dvorce a mohl fungovat i po jeho zániku (Dostál 1993, 50). Celkem bylo v tomto kovodělném komplexu nalezeno 647 kusů strusky o celkové váze 41,73 Kg, z nichž 60 kusů bylo plankonvexního tvaru (typický tvar struskového odpadu vzniklého na dně kovářské výhně) (Pleiner 2006, , obr. 54). Tím si můžeme být jisti, že ke kovářskému řemeslu v tomto místě skutečně docházelo. 46

47 NÁLEZOVÁ SITUACE OBJEKTŮ 113 A 114 Informace o těchto dvou objektech čerpám z nálezové zprávy B. Dostála pořízené v roce 1979 a z digitálního katalogu (Macháček 2002). Objekt 113 se nacházel ve čtvercích B a částečně zasahoval do čtverce Na podloží se vyrýsoval jako tmavá skrvna neurčitých obrysů narušená elektrickým vedením a buldozerem. Tento objekt splýval s objektem 114. Po odkrytí 25cm vrstvy se objevila vrstva kamení a odlišné zabarvení půdy. To mělo lichoběžníkovitý až oválný půdorys (délka 430cm, šířka 210cm 250cm) a bylo orientováno delší osou SSV JJZ. (obr. 33: Pohled na objekt 113 a 114 od jihu. Podle J. Macháček 2002) 47

48 Jihozápadní část byla odkryta až na podloží (hloubka 95cm). V této části se 20cm nade dnem objevilo tmavé probarvení výplně, v níž byly obsaženy kameny. Ve střední části pod zanechaným kontrolním blokem se začal objevovat asi 40cm vysoký stupeň ve východní části (při okraji objektu) narušený 60cm širokou prohlubní. Po odstranění kamenné destrukce ve střední části objektu se objevila nepravidelná ploška (30cm x 35cm) propálené hlíny asi 10cm pod úrovní okraje objektu. Po odstranění 20cm 25cm sazovité výplně pod touto ploškou se začala rýsovat vrstva propálené i světlé hlíny z výmazu pece, uhlíky a sazovitá hlína (destrukce pece). (obr. 34: Destrukce otopného zařízení výhně, v objektu 113. Podle J. Macháček 2002) Destrukce pece byla proříznuta a její východní část odebrána až na dno, v některých místech se pod řezem této destrukce nacházela až 70cm mocná vrstva sazovité hlíny obsahující fragmenty keramiky a kosti. Výrazné dno pece se však nepodařilo zachytit. Po odebrání zbytku kamenné destrukce a prokopání objetu se na podloží objevila šikmá plošina (200cm x 180cm), svažující se od JZ k SV. Na jižní, severní a východní straně této hliněné lavice s pecí uprostřed byly prohlubně. Prohlubeň na jihu měla rozměry 200cm x 100cm a hloubku 40cm (od podloží 90cm), severní měla 135cm x 80cm a hloubku 35cm, východní 120cm x 65cm s hloubkou 20cm. Kubatura kamene z výplně objektu byla 70cm x 80cm x 45cm (252dm3). 48

49 (obr. 35: Konečná fáze objektu 113. V pravé části fotografie kameny z destrukce otopného zařízení. Podle J. Macháček 2002) V objektu 113 byly kromě fragmentů keramiky (393 kusů), obsažené ve výplni, také dvě celé keramické nádoby (první s výzdobou hřebenové vlnice a druhá s vlnovkou), jeden kus mazanice s otiskem dřeva a zvířecí kosti (229 kusů), dále pak několik skleněných a keramických korálků. Jde o nepříliš zajímavý archeologický materiál s malou vypovídací hodnotou v rámci této práce. Jedinou výjimkou je keramika, která pomohla datovat objekt a dát jej do časové souvislosti s okolními objekty (Macháček 2007). V rámci této práce se ovšem chci zaměřit spíše na nálezy přímo související s kovozpracovatelským řemeslem. Nálezy z objektu 113 nejsou v tomto směru tak bohaté jako je tomu například v soudobé kovárně z Mikulčic (Klíma 1985), přesto nám však mohou naznačit leccos o činnostech, které v rámci objektu probíhaly. Z kovových artefaktů jsou nejpočetněji zastoupeny železné kroužky (fragment zbroje) o celkovém počtu 24 kusů (obr. 36).33 Dále pak stavební kování skoby (7 kusů) a hřeby (5 kusů). Dva železné nože (obr. 37) a bronzový gombík (obr. 38). V 33 Obr podle J. Macháček

50 objektu se také našel větší počet amorfního železa a dvě hřivny (obr. 39 a 40) a průbojník (obr. 41). Přímým dokladem kovářské výroby je nález strusky plankonvexního tvaru (struska vzniklá na dně výhně) o celkové váze 4,75kg. obr. 36 obr. 39 obr. 38 obr. 37: Jeden z nožů nalezených v objektu

51 obr. 41 obr. 40 Objekt 114 patrně přímo souvisel s výše popsaným objektem. Nacházel se na čtverci B a částečně na B Na hnědošedém podloži se jevil jako tmavší skvrna lichoběžníkovitého tvaru porušená rýhou elektrického vedení a splývající s objektem 113. Přesný obrys objektu byl narušen také stopami po pásech buldozeru (nejvíce byl takto narušen severní výběžek objektu). obr. 42: Objekt 114 pohled od jihu. Podle J. Macháček Lichoběžníkovitá jáma s mírně zešikmenými stěnami a rovným dnem měla rozměry 210cm x 160cm 200cm, hloubka objektu byla 20cm 25cm. Severní výklenek měl rozměry 60cm x 90cm a byl nejspíše špatně vybrán, probarvení podloží vzniklo v důsledku zatlačení humusu do měkčího podloží váhou buldozeru. Při východním okraji se našli dvě kůlové jamky (K 1 a K 2), pouze jižní jamka (K 1) se vyrýsovala už v úrovni podloží a byla výrazná i ve dně objektu (průměr 30cm, hloubka 7cm ve dně). Druhá jamka (K 2) byla součástí 51

52 zbarvení podloží a neměla výrazný obrys (průměr 27cm, hloubka 3cm). Při severozápadním rohu byla prokopána hlubší oválná jáma (145cm x 75cm o hloubce 65cm) narušená rýhou el. vedení. Objekt 114 byl svými nálezy velmi podobný objektu 113. Kromě fragmentů keramiky (107 kusů), jednoho kusu amorfní mazanice a zvířecích kostí (26 kusů) v zásypu objektu, obsahoval také množství železného materiálu. Kromě železných nýtovaných kroužků (fragment brnění) v počtu 18 kusů (obr. 43)34 objekt obsahoval dvě hřivny, stavební kování (hřeb obr. 44, skoba) a množství amorfního železa (pásky, plíšky). Dále pak nůž, fragment ocilky (obr. 45), šipku (obr. 46) a předmět označený jako nástroj (patrně průbojník, nebo děrovač, obr. 47). Mezi méně časté nálezy patří železná přezka s průvlečkou nalezená na povrchu objektu. I v tomto objektu se nacházela struska plankonvexního tvaru (PKT struska), o hmotnosti 3,85kg. obr. 46 obr. 44 obr. 45 obr Obr podle Macháček

53 obr. 43 SOUVISLOST OBJEKTU 113 A 114 Po zaškrabání plochy na úroveň podloží se tyto objekty jevily jako jeden. K nesnadnému vyhodnocení přispělo nejen poničení okrajů objektu těžkou technikou, ale i výkop elektrického vedení a obdelníkové jamky po oplocení Lesní školky. Při odebírání se nepostupovalo po vrstvách v celém objektu a případné kontrolní bloky nebyly řádně zdokumentovány. Tím vzniklo množství nepřesností a nejasností. Porovnáváním plánů objektu a přečtením nálezové zprávy jsem došel k následujícímu závěru: Severní výběžek v objektu označeném jako 114 s objektem samotným vůbec nesouvisí. Velikost severního výběžku a poloha odpovídají již zmíněným obdelníkovým jamkám po oplocení Lesní školky. Jedna takováto jamka byla i při východním okraji objektu 113 a velikostí, orientací i tvarem zcela odpovídá tomuto zmíněnému výběžku. O spojení obou objektů vypovídá také oválná jáma na západní straně objektu 114, která je narušena rýhou el. vedení, které ji rozděluje na dvě nestejné části. Východní část, prokopaná až na podloží, je součástí objektu 114. Druhá část, která nebyla zcela prokopána, se nachází přímo v objektu 113. Nic nenasvědčuje tomu, že mezi objekty 113 a 114 byla jiná hranice, než jakou tvoří recentní rýha el. vedení. Konstrukčně není možné, aby se hranice objektů nacházela skryta právě v místě této 40cm široké rýhy. Proto se domnívám, že objekty 113 a 114 jsou jedním objektem s půdorysem ve tvaru L Půdorys objektu má analogii v kovárně ze Starého Města u Uherského Hradiště (viz. Galuška 1992, , obr. 3) 53

54 Obr. 48: 3D modelace výkopu objektu 113 a 114. Vytvořil, M. Vlach. Časovou kontinuitu obou objektů potvrzuje výše zmíněný nálezový materiál. V rámci nadzemní konstrukce jsem nejdříve počítal s dvěma kůlovými jamkami, které se nacházejí v objektu 114 v jeho východní části. Podobná jamka se objevila i při odkryvu v objektu 113 v jeho sevrní části, ta však zanikla během vybírání výplně objektu. Všchny tři kůlové jamky měly přibližně stejnou hloubku a rozměry. Právě jejich hloubka mě dovedla k domněnce, že s objekty nesouvisí a jsou z pozdější fáze. Hloubka 7cm není dostačující pro ukotvení nosného kůlu stavby. U kůlů situovaných vně objektu bychom mohli počítat ještě se zhruba 20cm velkomoravské vrstvy, což by pro statiku stavby mohlo být dostačující. V tomto případě jsou ovšem všechny tři kůlové jámy uvnitř objektů. Svým umístěním neodpovídají také orientaci stavby, byla-li, jak se domnívám, konstruována na půdorysu tvaru L. 54

55 REKONSTRUKCE NADZEMNÍ ČÁSTI OBJEKTU S PŘIHLÉDNUTÍM K PŘEDPOKLÁDANÉ FUNKCI Obr. 49: Kresebná rekonstrukce kovárny. Kresba, I. Černá. Půdorys objektu byl nastíněn již výše, nyní se budu zabývat možnou podobou nadzemní části. Absence kůlových jam může ukazovat na nepříliš dobře provedený výzkum nebo na to, že stavba nebyla kůlového charakteru. Pro stavení ve tvaru L se jako ideální řešení nabízí srubová konstrukce. Tím by stavba byla pěvnější v základech a měla by být více odolná povětrnostním vlivům. Na charakter stěn lze ovšem těžko usuzovat, protože jediným dokladem je nález 40 gramového kusu mazanice s otiskem dřeva. Střecha musela být v takové výši, aby se zamezilo riziku vzniku požáru dílny v souvislosti s kovářskou výhní, která nebyla zaklenuta, jako je tomu u většiny pecí v obytných zemnicích. Zbytky mazanicového omazu, který by mohl izolovat stavbu od otevřeného ohně z výhně, nebyly při výzkumu zachyceny. Objekt 113 je více zahlouben než objekt 114. Výše zmíněná oválná jáma potom může představovat stupňovitý přechod mezi těmito úrovněmi. Výheň, stejně jako ostatní otopná zařízení, produkuje velké množství kouře. Jeho odvětrávání v uzavřených prostorách bylo problematické. Z výzkumu I. Pleinerové vyplývá, že i přes existenci větracích otvorů se 55

56 kouř v obydlích udržoval, a to tak, že tvořil konstatntní masu 100 až 120 centimetrů nad úrovní podlahy (Pleinerová 1986, 172). Při hypotetické rekonstrukci nadzemní části objektu jsem zvažoval možnost, která se mi zdá praktická a řeší mimo jiné výše uvedený problém. Jedná se o otevřenou stěnu na jihovýchodě stavby (viz. Obrázek) Toto konstrukční řešení by umožnilo únik kouře a zároveň zajistilo dostatek světla pro práci uvnitř. Byl by tím umožněn i vstup do objektu a nebylo by třeba dalšího vchodu. Proti špatným povětrnostním podmínkám by přitom byl objekt dobře kryt zbylými souvislými stěnami, které ho chrání ze severozápadu. Otvor by byl zároveň částečně kryt kolmo navazující stěnou. Analogickou konstrukci soudobé kovárny nalézáme v lokalitě Assum u Alfeldu v Německu (Pleiner 1962, 182, obr. 28a). Otevřené stěny a lehké zastřešení měla rovněž kovárna na keltské lokalitě Závist z 1. století př.n.l. (Pleiner, 2006, obr. 56:6). Obr. 50: Počítačová rekonstrukce nadzemní části kovárny (objektu 113 a 114). Pohled z jihovýchodu. 56

57 V každé kovárně musel být dostatečný prostor pro vybavení potřebné k vykonávání kovářského řemesla. Vedle výhně a kovadliny je třeba počítat s místem pro uložení paliva, materiálu určeného k překování, velké nádoby na vodu a prostoru pro ukládání odpadu (struska, železné okuje). Omezený nálezový materiál nám neumožňuje s určitostí říci, jak byly jednotlivé komponenty uvnitř objektu rozmístěny. Vodítkem nám je pouze umístění výhně a různě hluboké jámy na dně stavby. Došel jsem k variantě, která se mi jeví z ohledu vykonávání kovářského řemesla velice praktická a koresponduje s mou představou a možném vzhledu nadzemní části (viz. výše). Nyní tuto varantu popíšu a doplním obrázky pro větší názornost. Kovář stojí v nejhlubší (120cm) části objektu 113 (nejsevernější část). Při práci je natočen čelem směrem k výhni, kovadlinu má umístěnu před sebou. Výška podlahy na které se nachází výheň i kovadlina je pro práci optimální, velice vhodná je i vzdálenost výhně od kováře. Dostatek světla je zajištěn z ničím nezastíněné otevřené stěny stavby. V bezprostřední blízkosti je dostatek volného prostoru pro odkládání nástrojů a pro umístění nezbytné nádoby s vodou. Zbylý prostor v okolí výhně umožňuje dobrý přístup pomocníka k měchům umístěných při výhni. Zároveň nic nebrání práci případného druhého pomocníka na stejné kovadlině s kovářem. Jáma v jižní části objektu 113 pak může sloužit pro další činnosti spojené se zpracováním kovu. Pro práci s výhní je ovšem od této příliš vzdálena. Místo v objektu 114 by potom sloužilo jako velký skladovací prostor. Do objektu by se vstupovalo v nejsevernější části otevřené stěny, kde je rozdíl v úrovni povrchu pouze 40 centimetrů a člověk vcházející tímto způsobem do objektu by nijak nenarušoval práci kováře. Odpad mohl být ukládán praticky kdekoli, blízké okolí objektu nevyjímaje. Tomu nasvědčují nálezy strusky ve výplni okolních objektů. Objekt je dostatenčně prostorný pro práci jednoho kováře a jednoho až dvou pomocníků, kteří dle našich poznatků s prací obvykle vypomáhali. 57

58 Obr. 51: Počítačová rekonstrukce nadzemní části kovárny (objektu 113 a 114). Pohled shora. Obr. 52: Možný dispoziční plán kovárny. 58