Uspokojování potřeb rodinných

Transkript

1 Masarykova univerzita Brno, Fakulta sociálních studií Uspokojování potřeb rodinných pečovatelů Magisterská diplomová práce Vedoucí práce PhDr. Mirka Nečasová, PhD Brno 2016 Ing. et Bc. Zdeňka Michálková

2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Brně dne... Ing. et Bc. Zdeňka Michálková

4

5 Poděkování Děkuji vedoucí mé práce PhDr. Mirce Nečasové, Ph.D. za odborné a podnětné vedení mé diplomové práce a za čas, který mi věnovala. Také děkuji pečujícím, že mi byli ochotni svěřit své postřehy a zkušenosti z péče.

6

7 Obsah Úvod Rodinní pečující Rodina Současná rodina a její změny Rodinná solidarita a soudržnost Rodinná péče z pohledu genderu Rodinní pečující, kteří péči ukončili Potřeby rodinných pečujících Potřeby základní Potřeby spirituální Potřeby růstové Kvalita života Kvalita života dle Shaloma Schwartze Kvalita života dle Viktora Emanuela Frankla Pojetí Martina Seligmana Podpora rodinných pečujících ve společnosti Metodologie výzkumu Metoda a strategie výzkumu a technika sběru dat Stanovení výzkumných otázek Výběr respondentů, etické aspekty výzkumu, sběr dat Analýza dat, charakteristika respondentů Empirická zjištění Potřeby vyjadřované pečujícími a jejich saturace Potřeby základní Potřeby spirituální Potřeby růstové Kvalita života Podpora pečujících ve společnosti

8 7.2.Saturace potřeb pečujících v souvislosti s vybranými faktory Saturace potřeb v souvislosti s typem rodiny Závěr Doporučení pro praxi Doporučení pro další výzkum Anotace Annotation Bibliografie Věcný rejstřík Jmenný rejstřík Přílohy Stať Bibliografie ve stati

9 Úvod V naší společnosti je všeobecně uznávána potřeba a důležitost toho, aby starý člověk, byť je nesoběstačný, měl možnost co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí, tedy ve své dosavadní domácnosti nebo v rodině. V souvislosti se stárnutím populace se očekává nárůst lidí odkázaných na pomoc druhých. Dle OECD (2011) příjemci dlouhodobé péče v České republice tvoří zhruba 2,8 % celkové populace, z toho uživatelé dlouhodobé péče v domácím prostředí tvoří 2,4 %. Poptávka po péči se zvyšuje s věkem, prudce stoupá v kategorii 80 plus (tvoří polovinu příjemců dlouhodobé péče), v naší republice zůstávají, na rozdíl od některých ostatních zemí, i v této kategorii opečovávaní většinou (84%) v domácím prostředí. V ČR je také oproti většině ostatních zemí relativně vysoký podíl domácí péče o silně závislé opečovávané osoby, tj. více jako 20h péče za týden. Podle zprávy OECD se stárnutím populace, změnami v pojetí rodiny a rostoucí účastí žen na trhu práce bude poptávka po dlouhodobé péči dále růst. OECD počítá v letech s dvojnásobným nárůstem poptávky po pečujícím personálu. Dále se dá předpokládat snížení počtu neformálních pečovatelů, zejména dospělých dětí v produktivním věku, kteří by poskytovali péči svým rodičům. Další skutečností, která ovlivní dostupnost rodinných pečovatelů, jsou velikost rodiny, rostoucí počet bezdětných manželství, zvyšující se podíl samostatných domácností seniorů, vyšší rozvodovost, vyšší účast žen na trhu práce a klesající ochota poskytovat rodinnou péči. Náklady na péči lze těžko odhadnout, bude záležet i na ochotě a možnostech rodiny pečovat o své nesoběstačné členy. Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že podpora rodinných pečujících je důležitá. Problematika pečujících osob je mi blízká, i proto jsem 9

10 si toto téma zvolila pro svou práci. Cílem mé práce je odpovědět na otázku: Jak jsou uspokojovány potřeby rodinných pečujících s ohledem na vybrané faktory? Za žádoucí považuji společenské uznání důležitosti a záslužnosti práce rodinných pečujících a v návaznosti na to odpovídající podporu státu. A to jak v průběhu pečování, tak i po ukončení pečování (například po úmrtí opečovávaného). Pokud bude působení rodinných pečujících lépe společensky ohodnoceno, bude jim i více nasloucháno a jejich potřeby budou spíše brány v úvahu, jejich pečovatelské úsilí bude moci být i lépe naplňováno. Žádoucí stav prospěje pečujícím, opečovávaným, jejich rodinám i společnosti. Je důležité, aby pečující mohli zajistit potřebnou péči opečovávanému členu rodiny, ale aby zároveň měli zajištěnu péči i o sebe a rodinu a nemuseli se obávat budoucnosti. Nebyli ohroženi sociálním vyloučením a finanční nouzí, a to i včetně doby, kdy již neposkytují péči. Moje práce by měla přispět k lepší informovanosti o aktuálních potřebách pečujících osob. Práci jsem rozčlenila na tři části, teoretickou, metodickou a empirickou. V teoretické části se věnuji klíčovým pojmům a teorii, které se váží k tématu práce, v metodické části popisuji metodiku, techniku sběru dat a výzkumný vzorek. V empirické části se věnuji výsledkům výzkumu a jejich interpretaci. V závěru shrnuji své poznatky a odpovídám na hlavní výzkumnou otázku. 10

11 1. Rodinní pečující Jednotnou definici pojmu rodinný pečující nenajdeme. Můžeme nalézt vymezení pečujících osob pro potřeby některých zákonů, například zákona o zaměstnanosti, o důchodovém pojištění či zákona o sociálních službách. Zde se dočteme: vykonávání nezbytné osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu, tj. 8 zákona 108/2006Sb. o sociálních službách, považuje za osobu závislou na pomoci jiné osoby, pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije ve společné domácnosti a společně uhrazují náklady na své potřeby (tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou) (Zákon 435/2004Sb.). Dalším termínem je tedy osoba blízká. Dle zákona o důchodovém pojištění jde o rodinného příslušníka, je to tedy manžel/ka, příbuzný v řadě přímé, dítě (vlastní, osvojené, převzaté do trvalé péče), sourozenec, zeť, snacha,.(zákon 155/1995Sb.) Výstižná je definice uvedená v Chartě práv pečujících vypracované Konfederací organizací zaměřených na rodinu působících v EU COFACE 1 (2011): rodinný pečující je osoba neprofesionál, pečující o závislou osobu ve svém bezprostředním okolí, pomáhající s aktivitami denního života, částečně nebo úplně. Tato péče může být pravidelná nebo nepravidelná, poskytovaná různými formami. Ošetřovatelská péče, asistence při vzdělávání a sociálních aktivitách, 1 COFACE: Confederation of Family Organisation in European Union (Konfederace rodinných organizací v Evropské unii) 11

12 pomoc při vyřizování úředních záležitostí, koordinace péče, dohled, psychologická podpora, pomoc s komunikací a domácími pracemi. 2 Britská asociace pečujících osob hovoří i o pečujících mladších 18 let. Podle definice této organizace mezi pečující patří všichni mladí lidé, kteří žijí v rodině, ve které je o někoho pečováno, a to proto, že budou patrně první v řadě na převzetí péče po rodičích. Tato definice mi připadá příliš široká, i když souhlasím s tím, že tito mladí lidé potřebují také podporu ve své roli. Také není jisté, že každý, kdo vyrůstá v rodině, která o někoho pečuje, se stane sám pečujícím. Co je společným jmenovatelem pečujících? Tím se zabývá i Tošnerová (2001). Může se zdát překvapivé, že dle Tošnerové to není pečování, ani počet let pečování. Ani místo, kde je pečováno. Jak uvádí Tošnerová, podle NFCA (Národní asociace pečovatelů, USA) je společným prvkem emocionální dopad pečování: tedy smutek z toho, že někdo, o koho pečujeme,, ztrácí síly, mobilitu a nikdy již znovu nedosáhne svého původního plného potenciálu a plného životního fungování. Stejně jako otřes v rodině z nastalé situace, pocit izolace, dané životem mimo celospolečenskou normu, frustrace ne-pečovatelé jednoduše nerozumí, (s. 14) a dále stres nedostatek času, deprese. Z výše uvedeného plyne u pečujících pochopení pro zmařené sny druhých, pro bolest druhých, obavy. Stejně jako obtížná sdělitelnost péče a všeho kolem péče. Ale je ještě jiný sdílený prvek, další sdílená emoce. Je to statečnost pokračovat nehledě na bolest. Je to studnice naděje. Je to vědomí, že jsou zkoušeni ohněm a přežili. Vnitřní síla je dar, který jim byl dán. Je to odplata, za bolest, a ačkoli většina by ji ráda vyměnila za jednodušší život a zdraví jejich milovaných Problém je, že většina pečovatelů svou vnitřní sílu 2 vlastní překlad z dokumentu na webových stránkách COFACE ( 12

13 nerozpozná. je tak vtažena pečovatelstvím, že nečiní krok zpět a nenahlédnou na mimořádnost věcí. (Tošnerová, 2001, s. 15) Pečovatelé jsou neviditelní, nejsou statisticky podchyceni, nedávají o sobě příliš vědět, sami svou cenu neznají, nepřipouští si úspěchy, nemají pocit vlastního respektu. Pro svou práci bych definovala rodinného pečujícího, s využitím některých definicí výše, takto: jde o rodinného příslušníka, který pečuje bez nároku na mzdu o člena rodiny a je schopen za tuto péči nést odpovědnost. Organizuje pomoc, podporu a služby pro závislou osobu, či sám pomáhá, podporuje, provází, přímo pečuje (včetně sdílené péče). Péče je dlouhodobá, probíhá v přirozeném prostředí, nejčastěji v domácnosti opečovávaného. Pečující a opečovávaný jsou v blízkém příbuzenském vztahu (partneři/manželé, rodiče děti/vnuci/partner partnera- tedy snacha/zeť). Péči v rodině zajišťuje nejčastěji manželský pár, respektive rodiče u péče o dítě, manželský partner, partnerka nebo děti a jejich partneři, pokud jde o seniory. Z hlediska náročnosti péče (časové i fyzické) můžeme péči rozdělit do tří kategorií (Tošnerová, 2001), a to péči podpůrnou (opravy v domácnosti, jednání na úřadech, ) poskytovanou i nepravidelně. Druhou kategorií je péče neosobní, tedy péče o domácnost. Jde o péči časově náročnější. Nejnáročnější časově, psychicky i fyzicky je třetí typ péče, péče osobní, nepřetržitá, týkající se všech oblastí péče tedy péče o osobu i domácnost. Péče každodenní, monotónní, opakující se. S vysokým podílem odpovědnosti. U všech typů péče jde také o podporu a péči emocionální, která je trvale přítomna u péče rodinné, ale u péče institucionální je třeba ji dodávat rodinou zvenčí. 13

14 Typickým rodinným pečovatelem je žena- partnerka, pečující o nesoběstačného manžela, pokud se stará manžel, je jeho péče doplněna například péčí dcery. Pokud jde o péči dětí o rodiče, jsou to nejčastěji dcery, kdo pečuje (Jeřábek, 2005, 2013) a je o péči požádán (Haberkern, 2015). U dětí jde převážně o péči matek. Důležité je i vymezení pojmu nesoběstačný. Pro svou práci považuji za nesoběstačného člena rodiny toho, kdo potřebuje pomoc při běžných činnostech každodenního života (hygiena, fyziologické potřeby, úklid, jednání na úřadech, ). Tedy v oblasti sebeobsluhy, domácnosti a vyřizování běžných záležitostí (ve všech oblastech nebo jen v jedné z nich). Pojem nesoběstačnost není tedy jiným vyjádřením nemožnosti autonomie, závislosti ve smyslu: nemohu rozhodovat o svém životě, nejsem svobodný. Člověk může být závislý, ale zároveň být autonomní (či částečně autonomní), může nebýt závislý, ale přesto nebýt autonomní. Mezi stupněm závislosti a autonomií nemusí být rovnítko ani spojitost (Pichaud, 1998). Neformální rodinná péče je páteří pečujícího systému. Ve světle vysokých cen profesionální péče a omezených veřejných zdrojů a přání opečovávaných osob být co nejdéle v domácím prostředí je nemožné, aby státy byly schopné zajistit potřebnou péči bez podpory pečujících členů rodiny. Stát nemůže přijmout plnou odpovědnost za péči a provozovat ji bez podpory rodinné péče, a to bez podpory obou pohlaví žen i mužů, dcer i synů (Haberkern, 2015). Shrnutí Neexistuje jednotná definice rodinného pečujícího. Péči nejčastěji zajišťují rodiče při péči o dítě, manželský partner či jejich děti, při péči o seniora. Většinou je pečujícím žena. Péče je náročná fyzicky i psychicky, můžeme ji 14

15 rozdělit do tří kategorií podle náročnosti péče péči podpůrnou, péči neosobní a péči osobní. V této souvislosti si můžeme klást otázku, jak se liší potřeby pečujících v závislosti na typu péče podle výše uvedeného dělení. 15

16 2. Rodina 2.1. Současná rodina a její změny Rodinu definuje Giddens ve své knize jako: Skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí (1999, s. 156). Kdy za příbuzenství považuje sňatek nebo pokrevní vazby. Za základní považuje spolu s jinými autory rodinu nukleární, rodiče a jejich děti žijící ve společné domácnosti. Společnost se mění, dochází i ke změnám v rodině. Mění se její velikost, způsoby soužití i její funkce. Některé funkce, které v minulosti plnila jedině rodina, převzal stát. Například rodina jako výrobní jednotka pro zajištění všeho potřebného pro život již není nezbytná. Stejně tak pominula její funkce obranná, míněna povinnost mužských členů rodiny hájit ji se zbraní v ruce (Keller, 1992), ale stále platná a velmi důležitá je funkce rodiny v oblasti všestranné podpory pro její členy, i když i zde, pokud rodina selhává, nastupuje podpora státu. Z velké části je role rodiny nezastupitelná ve výchově dítěte, zejména během prvních let života dítěte, jde ruku v ruce s funkcí socializační. Funkce reprodukční v současnosti také není vázána pouze na rodinu, stále více dětí se rodí mimo manželství. Jak uvádí Matoušek (2003), rodiny jsou v dnešní době zakládány pro uspokojení citových potřeb obou manželů, city jsou velmi křehké, je tedy i stabilita rodiny velice křehká. Dle Možného (2006) rodinu ovlivňují nové trendy v reprodukčním i rodinném chování. Přibývá neúplných rodin, přibývá domácností jednotlivců, ať dobrovolných (mladí lidé žijící single ) či vynucených, daných během života (vdovy, vdovci). Specifické je soužití living apart together, kdy partneři žijí nadále u svých rodičů či senioři žijí dále ve svém původním bytě. 16

17 Současná rodina je již většinou jiná, než tradiční model rodiny společně v jedné domácnosti žijí většinou jen členové nukleární rodiny, počet dětí je nižší. Odděleně žijí prarodiče i praprarodiče, kteří mají vlastní domácnost, často i ve značné vzdálenosti od dospělých dětí či vnoučat. Tradiční model soužití dvou generací v jednom obydlí, kdy staří rodiče odcházeli na výminek a v případě potřeby byly děti po ruce pro pomoc, již téměř neexistuje. Snižuje se tedy solidarita v rodině? 2.2. Rodinná solidarita a soudržnost Problémem mezigenerační vzájemné výpomoci se ve svém výzkumu zabývala Havlíková (2012). Z průzkumu vyplynulo, že rodina v ČR je třígenerační (rodiče jsou již prarodiči), někdy až čtyřgenerační (rodiče mají žijící rodiče nebo mají vnoučata vlastní děti). Je zde myšlena rodina ve smyslu, kdy členové jednotlivých generací žijí a mají samostatnou domácnost. Ve zkoumaných rodinách převažovalo bydlení v blízkosti s častým kontaktem (denně nebo víckrát týdně), kdy rodiče byli většinou ekonomicky neaktivní, ale ještě relativně zdraví. Pomoc přijímali častěji rodiče od dětí (vnoučat) než ji sami poskytovali, i když šlo o bilanci téměř vyrovnanou. Nejčastější byly modely vzájemné výpomoci oběma směry, model finanční pomoci byl méně častý (ekonomicky aktivní rodiče, bohatí rodiče). Samostatné bydlení nebylo překážkou vzájemné solidarity v případě nutné pomoci. Případná intenzivní pomoc rodičům se ve zkoumaných rodinách ukázala být nad rámec možností dětí, z důvodu jejich ekonomické aktivity. Podobné závěry učinila Dykstra (in Jeřábek, 2013) ze svých výsledků studie zabývající se mezigeneračními vztahy v rodině seniorů (50plus) a jejich dospělých dětí. Vysledovala čtyři typy těchto vztahů, a to: odpovědnost rodičů, odpovědnost dětí, podpora na dálku a 17

18 autonomie. Vzájemná pomoc mezi generacemi se ukázala ve vazbě na vzájemnou blízkost a intenzivní vnímání rodinné povinnosti. Vyšší příjem a vyšší vzdělání se vázal na podporu na dálku a autonomii. Američtí výzkumníci Silverstein a Bengtson (in Jeřábek, 2013) vytvořili typologii rodin, kde spojili soulad a sepětí, vzdálenost a množství kontaktů a obdrženou a poskytnutou pomoc a dospěli k pěti typům rodin a rodinné soudržnosti. Pevně spojená tradiční vícegenerační rodina s častými kontakty a vzájemnou pomocí, společenská rodina s častým kontaktem, bez vzájemné pomoci, intimní, ale vzdálená rodina, kde jsou projevovány city, z povinnosti v této rodině je průměrná míra pomoci, kontakty jsou a je i blízkost, ale bez emočních vazeb a izolovaná bez vazeb, bez blízkosti a bez pomoci. Rezervu pro případné poskytování potřebné pomoci vidí autoři u typů rodiny společenské a intimní, ale vzdálené. Tato typologie byla převzata i evropskými sociology. Soudržností českých rodin se ve svém rozsáhlém výzkumu zabýval se svým týmem i Jeřábek (2013). Vytvořil vzorce soudržnosti (modely vztahů jakými dosahují rodiny soudržnosti) a pokusil se zhodnotit, které z nich jsou významné pro udržení péče o seniory v našich rodinách (Ve svém výzkumu vycházel z typologie Silversteina a Bengtsona.). Za rodiny, které je vhodné podporovat, považuje pevně spojené rodiny přinášející vysokou rodinnou soudržnost (25%), tedy rodiny s intenzivními citovými vazbami, četnými kontakty, a souladem názorů. Jde o rodiny s nejvyšším indexem solidarity péče. Z dat nasbíraných během výzkumu vyplynulo ale také to, že je třeba podporovat i alternativní mechanismy a z nich plynoucí vzorce rodin, jako je například vzorec rodin pečujících emocionálně založených (v současnosti 26%), kde jsou silné emocionální vazby a mezigenerační souhlas, méně časté kontakty a vzorec rodiny pečující společenské (představující 23%) s výraznými kontakty a průměrnou péčí, ale vyrovnanými hodnotami citů a souhlasu. Oba poslední vzorce jsou typicky českým vzorcem. 18

19 Jeřábkův výzkum prokázal, že mezigenerační solidarita je strůjcem rodinné soudržnosti při vysokých hodnotách mezigenerační solidarity je vysoce soudržná (2013, s. 271.) V naší společnosti je vzájemná rodinná podpora a pomoc brána téměř jako samozřejmost. A to v obou směrech (rodiče dětem, děti rodičům v období jejich nesoběstačnosti). V případě péče dětí o rodiče je podpora rodiny většinou kombinována s odbornou pečovatelskou či ošetřovatelskou péčí. Četnost a šíře rodinné péče je závislá na ochotě a možnostech dětí vyvázat se z jiných závazků (zaměstnání, péče o jiného člena rodiny) a často také ovlivněna pochybnostmi případného pečujícího o vlastních schopnostech tuto péči řádně poskytovat Rodinná péče z pohledu genderu Jak již píši v předchozích kapitolách, jsou pečujícími většinou životní partneři, pokud žijí, častěji manželky, dále dospělé děti dcery (snachy). Jak uvádí Bartoňová (in Jeřábek, 2005), co se týká seniorů, jsou většina opečovávaných a většina pečujících ženy, a to v celé Evropě, zajímavé je, že v Austrálii a Kanadě je podíl pečujících žen a mužů téměř vyrovnaný. Genderovému aspektu péče se věnují i Přidalová (2006), Marhánková (2008) a Tošnerová (2001). Jedním z důvodů péče u mnohých žen je, to, že jim připadá přirozené a naprosto samozřejmé převzít péči o rodiče, pokud ji potřebuje. O jiných alternativách neuvažovaly a péče jim přináší uspokojení. U těchto žen jde o naplnění očekávání v souvislosti s rolí ženy. Jiné ženy do péče vpluly, neviděly jinou možnost, i když jim připadá svazující a nestojí o ni, jde spíše o povinnost a splnění očekávání společnosti. Společnosti, která, jak píše i Přidalová (2006), Dudová (2015) a Grahamová (1983), považuje péči ženy za něco přirozeného, co je ženě dáno. Dalším z důvodů se zdá být 19

20 to, že ženy a muži nemají rovné postavení na trhu práce. Kdy muž jako živitel rodiny nemůže převzít péči o nesoběstačného člena rodiny. Na druhé straně se nepotvrdilo, že genderové rozdíly v mezigenerační péči jsou dány generovými specifiky zaměstnanosti. Spíše se potvrdilo, že dcery jsou více ochotné opustit práci a jsou méně než synové vázány na trh práce a kariéru ( Haberkern, 2015, Křížková et al, 2011). Další zajímavý aspekt a zdůvodnění je dle Přidalové (2006) to, že s péčí o nesoběstačného seniora je spjata i intimita (péče o hygienu, vykonávání potřeby), péče o tělo. Tošnerová (2001) v této souvislosti mluví o špinavé práci, která je určena ženě, proto ji dělá žena a není placena, na rozdíl od práce muže živitele. Ale na druhé straně, uvádí Přidalová (2006), pokud je potřebná intimní péči o otce, je tato péče přenechávána synům. Tento předpoklad se nepotvrdil ve studii Haberkerna (2015). Kdy autor uvádí, že rodiče dostávají péči spíše od dcer než od synů, bez ohledu na pohlaví rodiče. Mluví i o tom, že dcery upřednostňují zájmy opečovávaných před svými vlastními. Stejně jako Přidalová (2006) i Haberkern (2015) vidí předurčenost ženy k péči danou kulturními normami a rodinnými tradicemi. Jde tedy o odpovědnost splatit dluh deklarovaný normami společnosti a pocit závazku vůči rodičům, který se vytváří v dané rodině, vychází z jejích tradic a morálních hodnot. Obdobný důvod péče u žen uvádí i Tošnerová: Péče o nemocného jakožto domácí práce je určená ženě, která ji bude vykonávat bez nároku na mzdu, ochotně, s láskou, bez ohledu na věk a zdravotní stav, se samozřejmostí ženě vlastní. Zároveň považujeme za platné, že stejně jako k jiným domácím pracím není k pečování třeba žádná kvalifikace či znalosti a dovednosti (2001, s. 12). 20

21 Nelze však říci, že by muži necítili odpovědnost za péči o své rodiče. Jen ji z titulu své role jako muže vnímají patrně jinak. Vystupují spíše jako zprostředkovatelé profesionálních pečovatelů, manažeři péče či pečovatelé doplňující hlavního pečovatele. Role přímého pečovatele se ujímají tehdy, není-li jiná možnost, jiný pečovatel v rodině. Přidalová (2006) upozorňuje na fakt, že role mužů pečovatelů bývá zlehčována a nedostatečně oceňována. Zajímavá jsou zjištění Haberkerna (2015), že nerovnost pohlaví v péči je nejvyšší v zemích s vysokou úrovní mezigenerační péče, vysokými veřejnými výdaji na dávky pro seniory, nízkým poskytováním služeb profesionální péče, vysokými rodinnými normami a vysokou genderovou dělbou práce. Státní programy snižují nebo zvyšují genderovou nerovnost v mezigenerační péči tím, že sníží nebo zvýší zapojení dcer v mezigenerační péči. Obecně platí dle Haberkerna, že poskytování péče syny je obtížně ovlivnitelné státními programy. Státní programy a normy působí na větší zapojení do péče, ale jen na dcery. Pokud mají rodiče možnost využít kvalitní služby, žádají dcery o pomoc méně a ty jsou z péče vyvázány. Peněžité dávky oslovují více ženy, patrně proto, že ženy vydělávají méně než muži a péče je považována za ženský úkol. Peněžité dávky tak aktivují ženy k péči a konzervují genderové nastavení péče. Pokud se nepodaří dosáhnout stejné odměny za práci u mužů i žen, nebudou mít peněžité dávky pobídkový význam pro zapojení synů do péče, domnívá se Haberkern. Stejně tak působí kulturní nomy, které jsou spojeny s ženskou péčí. V zemích, kde je normou, že se má postarat rodina, ne stát, je zapojení žen do péče vysoké a zavazující pro ženy. Státní programy pro peněžitou podporu péče musí být tedy konstruovány tak, aby zahrnovaly aktivizaci mužů. Synové a dcery odpovídají odlišně na stejné zdroje a jsou citliví na různé zdroje. Zde se naskýtá otázka, čím je to způsobeno, zda není důvodem například také různé pojetí hodnot, různé potřeby podpory pro pečující ženu a pečujícího muže. 21

22 Rodiče raději přijímají péči od dcer než od synů a na druhé straně jsou dcery více ochotné přerušit práci. Výzkum Haberkerna ukázal spíše než genderovou nerovnoměrnost v péči, rozdílnou odpověď na zaměstnanecký status. Jak se zdá, jsou dcery méně vázány na pracovní trh než synové. Genderové rozdíly v péči jsou vyšší v zemích střední Evropy a Švýcarsku a nižší ve Skandinávských zemích a Holandsku (Haberkern, 2015) Rodinní pečující, kteří péči ukončili Tímto spojením mám na mysli pečující, kteří pečovali a péči ukončili ne z důvodu úmrtí osoby, o kterou pečovali, ale ty, u kterých důvody k ukončení péče byly na straně osoby pečující. Například zhoršení zdravotního stavu opečovávaného, který se stal pro domácí péči dané rodiny příliš komplikovaný a nezvládnutelný. Nebo došlo ke zhoršení zdravotního stavu pečující osoby a již pečovat nemohla či rodina zjistila, že péči nezvládá z jiného důvodu. Ve všech případech jde o velmi obtížné rozhodnutí, většinou si tuto nastalou situaci pečující velmi těžko přiznává, mnohdy jde o dlouhodobý proces a rozhodnutí ukončit péči je bolestné a stresující. Pečující se s novou situací a jejím řešením (předáním rodinného příslušníka do odborné institucionální péče) těžko vyrovnává. Často k tomuto řešení rodina sáhne až po úplném vyčerpání pečujícího a zdrojů, které má k dispozici. Pečující trpí výčitkami, pocitem selhání, nesplněním povinnosti, případně slibu, danému členu rodiny, že ho dochovají doma. Často jsou tyto pocity (někdy i nevědomky) posilovány postojem okolí (je přece morální povinností rodiny, dcery, manžela, se postarat do smrti). O této skupině pečujících jsem nenašla žádnou odbornou literaturu, jedinou zmínku týkající se této problematiky lze najít u Jeřábka (2005) v souvislosti s rozhodováním rodiny, zda pečovat či ne. Jeřábek uvádí, že 22

23 pro některé rodiny jde o velmi těžké rozhodování a pokud se rozhodnou svěřit rodinného příslušníka do péče pobytového zařízení, trpí výčitkami a pocitem selhání. Ze zkušenosti z praxe vím, že této skupině pečujících chybí podpora a porozumění pro jejich situaci. Ne jen v procesu rozhodování na začátku péče, ale zejména v situaci během péče a rozhodování jak dál. V době, kdy cítí, že je třeba radikální změny v dosavadní péči a dále i po rozhodnutí samém a snaze zařadit se opět do normálního života, například při hledání zaměstnání po ukončení péče. Shrnutí Dnešní rodina se od tradiční rodiny liší, rodiny jsou vícegenerační, jednotlivé generace zpravidla bydlí odděleně, mají vlastní domácnost. Přesto jsou české rodiny soudržné a rodinná solidarita funguje. Jsou rodiny s různými typy vzájemných vztahů, různou odpovědností dětí i rodičů, různou formou podpory. Jeřábek (2013) vysledoval odlišné vzorce soudržnosti u pečujících rodin, z nich jsou dva ryze českým vzorcem, a to rodina emocionálně založená a rodina společenská. Otázkou nabízející se v souvislosti s těmito poznatky je to, zda se v závislosti na typu rodiny a její soudržnosti mění potřeby pečujících. Co se týká genderového rozložení péče, je známo, že většinu pečujících tvoří ženy, ale nemůžeme říci, že muži pečovat nechtějí. Jak uvádím v podkapitole věnující se péči z pohledu genderu, naskýtá se nám otázka, zda mají muži a ženy rozdílné pojetí hodnot či různé potřeby podpory v péči a při péči. 23

24 A stejně tak je důležité, jaké potřeby uvádí a jak vnímají jejich saturaci pečující, kteří přestali pečovat z jiného důvodu, než je úmrtí opečovávané osoby. 24

25 3. Potřeby rodinných pečujících Potřeby rodinných pečujících se neliší od potřeb ostatních lidí. Jen je odlišná míra možnosti jejich uspokojování v souvislosti s omezeními danými péčí o blízkou osobu. Jak uvádí Maslow (2014), nedostatkové potřeby jsou společné všem lidem, ale potřeba sebeaktualizace je individuální u každého z nás. Často se setkáváme s nerozlišováním potřeb pečujících od potřeb opečovávaných, mnohdy i sami pečující nevnímají své osobní potřeby, natolik jsou plně ponořeni do péče. Tento přístup ztotožňování potřeb však podle mne není správný. Lze ho přijmout pouze v případě potřeby zajištění péče na dostatečně odborné úrovni (např. poučení, vyškolení pečujícího v potřebných technikách), poskytnutí potřebných informací pro zajištění pohody pečujícího, posílení jeho kompetencí pro péči a odstranění obav z nezvládnutí péče, z vlastní neschopnosti pečovat. Co se týká ostatních potřeb, nelze slučovat potřeby pečujícího a opečovávaného jde o rozdílné osoby a jejich požadavky na míru saturace jednotlivých potřeb se mohou lišit a liší, byť potřeby zůstávají stejné. Pro rodinné pečující je charakteristické ve většině případů (zejména jde-li o celodenní nepřetržitou péči o značně či úplně nesoběstačného člena rodiny) vysoké psychické a fyzické nasazení, nižší až nedostačující příjmy způsobené výpadkem příjmu pečující osoby a nákladností případné čerpané formální péče, nákladností nutných pomůcek k péči, Jak uvádí Novosad (2009) rodiny pečující o nesoběstačného člena, dítě s postižením, jsou často izolovány, osamocené, jsou společensky nedoceněny, jejich život je omezen např. co se týká možnosti odpočinku, zájmů, Z těchto faktů lze odvodit nedostatečné uspokojování některých základních potřeb a v mnohých případech i nedostatečnost v saturaci vyšších potřeb jako je seberealizace a kulturní a estetické potřeby. 25

26 3.1. Potřeby základní Maslow uvádí při definici nedostatkových potřeb jako typické znaky základní, instinktivní potřeby, které například při nedostatku mohu vyvolat onemocnění (například neurózu). V určité situaci, kdy si člověk může vybrat, dá přednost uspokojení této potřeby před jinými. Subjektivní je vědomá nebo nevědomá touha a chtění a pocit nedostatku/příjemného dostatku. Jde o potřeby fyziologické, potřeby bezpečí, potřeby náležení a lásky (patření) a potřeby úcty (sebeúcta, úcta druhých). budu deficitem nebo nedostatkovými potřebami nazývat právě tyto potřeby, které jsou v podstatě deficity organismu. (Maslow, 2014, s. 81) Při procházení některými z provedených studií ( Jedlinská, 2009, Michalík, 2008/2009, Tošnerová 2001) týkajících se potřeb pečujících, kvality jejich života, si uvědomíme táhnoucí se červenou nit nadměrné zátěže pečujících na několika rovinách psychické, zdravotní, finanční, rodinné, sociální vztahy s okolím, časové. Pečující osoby pociťují vysoký nedostatek času, času na rodinu, přátele, sebe, své potřeby (i když pečující si často své potřeby neuvědomují, vnímají jen potřeby druhých opečovávaného, rodiny). Jak potvrzují studie zabývající se potřebami pečujících (např. Dohnalová, Hubíková, 2013), nezřídka dochází k dlouhodobému psychickému (a z toho plynoucí somatizace) i fyzickému přetěžování organismu, (což s sebou nese zhoršení zdravotního stavu s omezenou možností léčby). Pečující cítí nedostatek společenských kontaktů, které byl nucen omezit, či byly úplně zpřetrhány. Trpí osaměním. To vše je umocněno vysokou mírou odpovědnosti, vědomím neovlivnitelnosti situace, pocitem nesvobody a bezmoci. Mnozí mají obavy z budoucnosti ať své, či osoby, o kterou pečují, ztratili schopnost radovat se z běžných maličkostí. Nevidí životní perspektivu. Cítí se uvězněni v péči, na okraji společnosti, která o ně 26

27 nemá zájem. Tíživě nesou sociální izolovanost, nedostatečné ocenění společností, ale někdy i nejbližším okolím. Z toho všeho můžeme odvodit, že často u pečujících dochází k nedostatečné saturaci základních (nedostatkových) potřeb, jako jsou potřeby fyziologické (nedostatek spánku, sexu, ), potřeba mít své místo (jistota, bezpečí, ), potřeba patření může být pociťována jako nedostatečně naplněná například z důvodu vyšší rozvodovosti v rodinách pečujících o nesoběstačného člena (zejména o dítě), problematickým přijetím osoby s postižením okolím. Zde pak jde o potřeby sdružování, přátelství, lásky V souvislosti s pocitem izolace může být tedy v některých případech nenaplněna potřeba sociálního života. Z dalších potřeb nenaplněných či nedostatečně naplněných můžeme předpokládat i z důvodu neexistence statusu pečující osoby potřebu prestiže, uznání, ocenění okolím, společností Potřeby spirituální Tyto potřeby uvádím v teoretické části samostatně z toho důvodu, že dle mé úvahy patří na pomezí mezi potřeby základní a růstové, prolínají se oběma kategoriemi. Do nedávna byly opomíjeny, v poslední době se opět dostávají do popředí. Co si vlastně představit pod pojmem spirituální, spiritualita, duchovno? Podle religionisty Štampacha (2011) je pojem spiritualita odvozen od latinského spiritus duch. V tom smyslu je spirituální vše živé. Často je spiritualita chápána jako život víry, věřících. To je podle mne již zastaralý, zúžený pohled, spíše se ztotožňuji s pohledem Smékala (2002), že jde o vyjádření duchovního života obecně. Tedy o sdílení radosti, smutku, o sepětí mezi lidmi, vědomí sounáležitosti a schopnost prožívat nadšení nad radostnými a povznášejícími událostmi. Jak uvádí Kalvínská (2008) a 27

28 obdobně i Říčan (2010), netýká se spirituální dimenze osobnosti pouze náboženství. Ukazuje se, že je velmi důležité odlišovat spiritualitu člověka od religiozity, protože spirituální přesvědčení může, ale nemusí být religiózní povahy. I u nereligiózních lidí můžeme objevovat hlubokou spiritualitu a spirituální potřeby. (Kalvínská, 2008, s. 523). Podle Slabého se lidská spiritualita projevuje jako potřeba tvořit, prožívat krásu, poznávat a uskutečňovat dobro, dotknout se transcendentálních skutečností (2002, s. 60). Nejde tedy o nějaké mimořádné, neobvyklé zážitky ani pouze o náboženské prožívání. Spirituální potřeby jsou pro každého z nás jinak důležité. Pro někoho jsou součástí života, vědomím toho že náš život, naše konání, má smysl. Jak uvádí Říčan, jsou lidé, pro něž je spiritualita rozhodující a je harmonicky sladěna s životním posláním, jemuž se věnují cele a radostně (2010, s. 234). Ale jsou i lidé, kteří o spiritualitě neuvažují a tuto potřebu objeví až například v těžkém životním období. Mezi spirituální potřeby tedy v souvislosti s výše řečeným bych zařadila nejen potřebu víry a její projevování, ale zejména potřeby duchovní všeobecně. Tedy například potřebu úcty, uznání, smyslu života, inspirace, sdílení, soužití s druhými, vědomí sounáležitosti, potřebu patření někam, k někomu Potřeby růstové Jak uvádí Maslow (2014), potřeby nedostatkové a potřeby růstové přechází jedna v druhou a jsou vzájemně nezbytným předpokladem. Život člověka je prožíván jinak, pokud je podřízen uspokojování potřeb nedostatkových, než 28

29 je-li zaměřen na uspokojování potřeb růstových. Mezi růstové potřeby řadíme potřeby kognitivní, estetické a potřebu seberealizace. Kategorizace růstových potřeb je obtížnější, než je tomu u potřeb nedostatkových. Každý z nás je jedinečný, má jiné možnosti, schopnosti, nadání, jiné hodnoty. Jedno máme všichni, jak uvádí Maslow (2014), společné. Impulzy pro touhu po uspokojení jsou nám příjemné. Tvůrčí člověk své podněty vítá, nadaný člověk rád své nadání používá, rozvíjí. Uspokojováním nedostatkových potřeb se vyhýbáme chorobám, uspokojováním růstových potřeb získáváme zdraví. Růstově motivovaní, sebeaktualizovaní, lidé jsou samostatnější, méně závislí na prostředí, svobodnější. Sebeaktualizovaní lidé je pro ně mnohem snadnější zaujmout vůči lidem nehodnotící, neodsuzující, nevměšující a nezavrhující postoj (Maslow, 2014, s. 99) lidé, jejichž potřeba lásky je naplněna, ukazují, že přestože tito lidé mají menší potřebu přijímat lásku, dokážou ji více dávat (Maslow, 2014, s. 100) jsou samostatnější, méně žárliví, méně potřební, nestrannější, ale současně také ochotnější pomoci druhým k sebeaktualizaci, jsou altruističtější, velkorysejší a více pečující. (Maslow, 2014, s. 102). Lidé sebeaktualizovaní by tedy mohli být, s poukazem na výše uvedené, lepšími pečujícími než lidé zaměření pouze na uspokojení nedostatkových potřeb. Otázkou je, do jaké míry je případná orientace na uspokojení pouze nedostatkových potřeb dobrovolná a nakolik je dána situací pečujících osob. Maslow (2014) uvádí, že neuspokojené nedostatkové potřeby mohou zastavit či zvrátit růst. Člověk se rozhoduje bezpečí nebo růst. Pokud obavy o bezpečí, úzkost, převáží, k růstu nedojde. Znamená to, že člověk, který má nedostatečně saturované nedostatkové potřeby, necítí potřebu po růstu? Spíš se domnívám, že v tomto případě je potřeba růstu potlačena a 29

30 čeká na příhodnou chvíli k motivaci po jejím uspokojení. Maslow ve své knize (2014) mluví o tom, že základní potřeby jsou kroky k všeobecné sebeaktualizaci a k sebeaktualizaci samé uvádí například:: nejvyšší hodnota, vzdálený cíl, k němuž směřují všichni lidé sebeaktualizace, seberealizace, integrace, psychické zdraví, individuace, autonomie, kreativita jde v zásadě o naplnění možností člověka, o možnost stát se plně lidským, stát se vším, čím člověk může být (2014, s. 209.) Zároveň podotýká, že v každém člověku je tendence, potřeba, růstu směrem k sebeaktualizaci, k lepšímu a plnějšímu bytí. Shrnutí V této kapitole se zabývám potřebami, zejména tak jak je popisuje Maslow. Základem našeho snažení je uspokojení základních (nedostatkových) potřeb a až pak se orientujeme, cílíme naše chování, na potřeby růstové a jejich uspokojení. Zvlášť zmiňuji potřeby spirituální. Protože jsme si řekli, že mnozí pečující nemají dostatečně saturovány dokonce i některé potřeby fyziologické a mnohé z vyšších základních nedostatkových potřeb, je otázkou, nakolik pociťují touhu po uspokojení potřeb růstových. 30

31 4. Kvalita života S potřebami, jejich saturací, hodnotami, souvisí bezprostředně kvalita života. Ovšem, co je to kvalita života, nebo dobrý život, štěstí? V literatuře není jednotná definice daného pojmu, různí autoři se na dobrý život dívají různě. Hartl (in Heřmanová, 2012) zavádí pojem pocit životního štěstí. Jde tedy o pojem ryze subjektivní. Heřmanová (2010, 2012) odlišuje kvalitu života jako reflexi vnějšího prostředí a sebereflexi, tj. člověka v kontextu kulturních, hodnotových, sociálních a prostorových systémů ve vztahu k individuální motivaci, schopnostem, cílům a očekáváním. Rozlišuje objektivní a subjektivní stránku kvality života. Objektivní je dána naplněním sociálních a kulturních potřeb v závislosti na materiálním dostatku, společenské akceptaci jednotlivce a fyzickém zdraví. Subjektivní stránka je dána dobrým životním pocitem, pohodou a spokojeností. Psychologickým pohledem na kvalitu života se zabývá ve své práci Hiršová (2005), mluví o pocitu subjektivní pohody tvořené emocemi (četnost pozitivních emocionálních zážitků), pocitem uspokojení v různých oblastech života (individuální hodnoty většinou sociální vztahy a uspokojování fyziologických potřeb) a celkovým hodnocením životní spokojenosti. Dále hovoří o důležitosti kladného vnímání sebe sama, otevřenosti novým zkušenostem, schopnosti růstu a vnímání života jako smysluplného, schopnosti řídit svůj život a začlenit se do sociálního prostředí, samostatně jednat a udržet si svou autonomii, schopnosti empatie a navázání vztahů. Vztahuje kvalitu života i k sociálnímu prostředí, tedy k vztahování se ke společnosti, ve které člověk žije, k jejímuž rozvoji přispívá a společnost to oceňuje a také to, že člověk se cítí být součástí komunity. 31

32 Jak uvádí Hamplová (2015), způsobů, jak určit, kdo vede šťastný život a kdo ne, je několik. Za prvé můžeme míru štěstí měřit podle nějakých daných vnějších kritérií, což nesouvisí s postoji nebo prožitky jedince. Druhou možností je zaměření se na osobní hodnocení každého jednotlivce, jde tedy o subjektivní vnímání kvality života, tedy to, jak každý jednotlivý člověk posuzuje a hodnotí svůj život a jeho kvalitu, naplnění. To, jak je on sám spokojen či nespokojen. Subjektivní hodnocení využívám i ve své práci. Pokud mluvím o uspokojování potřeb, mám na mysli to, jak je pečující spokojen se saturací své potřeby, jak on sám subjektivně tento stav posuzuje. Stejně tak při hodnocení kvality života vycházím ze subjektivního hodnocení spokojenosti či nespokojenosti. Toto subjektivní hodnocení mi připadá více vypovídající, protože více ve výsledku zohledňuje jedinečnost každého člověka, to, že každý z nás vnímá a hodnotí život jinak. Co jeden považuje za dobrý život, druhý může hodnotit diametrálně odlišně. Při uvažování hodnot, které by se měly brát v úvahu při hodnocení kvality života, se obvykle hodnoty dělí do dvou kategorií první jsou hodnoty materiálního charakteru a hodnoty sloužící k poměřování s druhými. Do druhé kategorie hodnot se řadí hodnoty nemateriální, jako jsou přátelství, rodina, osobní růst, zdraví I toto hodnocení je zjednodušující, protože například práce může člověku přinášet uspokojení a osobní růst, ale může být i zdrojem stresu a napětí (Hamplová, 2015). Hamplová uvádí ve své knize (2015) jednotlivé oblasti života, kterým Češi přikládají důležitost, za výrazně nejdůležitější považují rodinu (Muži i ženy, i když ženy výrazně více.) Lidé žijící sami vyjadřují výrazně nižší spokojenost se životem, a to obě pohlaví stejně (Hamplová, 2004). Spokojenost se životem v závislosti s partnerstvím je však v ČR méně výrazná než v jiných západoevropských zemích. 32

33 Další v řadě je pak práce, volný čas, přátelé a peníze zde se obě pohlaví ve vnímání nijak výrazně neliší. Minimální důležitost přisuzují Češi náboženství (Hamplová, 2015). Práce je uváděna jako zdroj seberealizace a identity, na druhé straně je často zdrojem stresu, přetíženosti a nese s sebou i další rizika. Zde je důležité, co děláme a pokud práci nemáme, proč ji nemáme. V případě ztráty zaměstnání je sice prvním následkem, který nás napadne, snížení životní úrovně, ale nejde o důsledek nejdůležitější. Práce je nejen významným zdrojem smyslu života, identity, ale i důležitým činitelem, který určuje naše rozdělení času. Se ztrátou práce ztrácí mnozí tyto důležité atributy kvalitního života. Dalším negativním důsledkem ztráty zaměstnání je ztráta nebo omezení kontaktů ztráta každodenních kontaktů s kolegy, omezení kontaktů z důvodu studu, pocitu selhání. Jedním z rizik je rozpad manželství v důsledku ztráty zaměstnání. V souvislosti s důležitostí práce, zaměstnání, mne napadá, zda pečující, kteří ztratili zaměstnání jako důsledek péče, pociťují nižší kvalitu života. Zde bude jistě důležitým faktorem to, zda pečující pečuje dobrovolně, z vlastního rozhodnutí, a v péči vidí smysl života a naplnění své životní role nebo do péče vplul, nějak se naskytl jako vhodná osoba k pečování a ve skutečnosti vlastně pečovat nechce, péči vidí pouze jako svou povinnost, která mu nic nepřináší. Míra prožívaného štěstí u české populace také úzce souvisí s tím, kolik máme přátel a jak často se stýkáme. Důležitá je také angažovanost ve spolcích, sdruženích či politických stranách. Vztah mezi kvalitou života a penězi je složitější, než by se mohlo zdát. Je pravda, že bohatší lidé jsou obvykle šťastnější, spokojenější a zdravější než lidé s nízkými příjmy. To však platí jen do určité příjmové hladiny. V ČR je touto hladinou odhadem přibližně výše příjmu 14 tisíc Kč čistého na osobu 33

34 (Hamplová, 2015). Nad tuto hranici se vliv peněz oslabuje a ke zvýšení pocitu štěstí je se stoupajícím příjmem potřeba i vyšší zvýšení příjmu než před dosažením této hranice Kvalita života dle Shaloma Schwartze Schwartz (2006) ve svém pojetí kvality života vytváří strukturu hodnot, které představují základ pro jednání a chování lidí. Uvádí ve své práci deset odlišných hodnotových orientací lidí různých kultur, specifikuje dynamiku konfliktů a shody. Cílem pojetí je sjednotit lidské motivace, potřeby a cíle. Schwartz představuje pět funkcí společných pro všechny hodnoty hodnoty jsou podle Schwartze přesvědčení vázané k emocím, jsou motivačním konstruktem odkazují k žádoucím cílům, jsou abstraktní (na rozdíl například od norem), jsou seřazeny podle důležitosti k sobě navzájem, ne hierarchicky. Schwartz odlišuje deset hodnot uznávaných všude na světě, které jsou spolu ve vztahu, existují pospolu či jsou v protikladu. Jde o sebeřízení (nezávislé myšlení a konání), stimulaci (životní výzvy), hedonismus, úspěch (osobní úspěch prokázáním schopností v souladu se společenskými zvyklostmi), moc (status, prestiž, kontrola lidí a zdrojů), bezpečí (harmonie a stabilita společnosti, vztahů a vlastní), konformitu (přizpůsobení se normám jednotlivce), tradici (respekt a přijetí v kultury), benevolenci ( dobrý život pro lidi, se kterými jsem v častém kontaktu) a universalismus (porozumění, ocenění, tolerance, ochrana blahobytu všeho a všech). Tyto hodnoty uvádí do souvislosti se čtyřmi rozměry sebezlepšení (růst ve smyslu úspěchu a moci) versus sebetranscendence, kdy první zahrnují vlastní zájem, další zahrnuje starost o blaho a zájmy druhých. Druhé dva rozměry jsou otevřenost ke změně versus ochrana, tradice, konformita. 34

35 Kdy první vyjadřuje nezávislou akci a připravenost na nové zkušenosti a další vyjadřují sebeomezení a odpor ke změně. Pátý rozměr - hedonismus obsahuje prvky otevřenosti i růstu. Přehledně tyto poměry zobrazuje následující graf. Převzato: Schwartz S., Základní lidské hodnoty, 2006 Na hodnoty, jejich zdroje a priority mají vliv životní okolnosti, kdy Schwartz uvádí stejně jako Maslow, že lidé aktualizují dosažitelné a upozaďují málo dosažitelné. Ale pokud jsou některé hodnoty (bezpečí, materiální pohoda) blokovány, jejich důležitost se zvyšuje, pokud jsou některé snadno dosažitelné, je jejich dosažení vnímáno jako méně uspokojující. Například pociťování důležitosti bezpečí v době míru a ve válečné zóně. 35

36 Dalším faktorem působícím na hodnoty a jejich důležitost jsou historické události prožité v určitém věku (války, deprese), životní období (mládí, ovdovění) a fyzické stárnutí (ztráta paměti, ). Kdy koreluje věk a životní fáze a důležitost bezpečí, tradic, konformity. Co se týká genderu, nepotvrzuje Schwartz rozdíl ve vnímání důležitosti jednotlivých hodnot podle pohlaví. Vzdělání podle Schwartze koreluje se sebeřízením a řízením, větší schopnost postarat se o sebe snižuje hodnotu bezpečí, vzdělání koreluje se stimulací a úspěchem a negativně koreluje s tradicí a konformitou. Výjimkou je universalita podstatně vyšší je až u vysokoškolsky vzdělaných, jinak stagnuje Kvalita života dle Viktora Emanuela Frankla Frankl ve svých pracích (1994, 1996, 1999) hovoří o životě jako o hledání smyslu. Vůli ke smyslu. V životě lidí uvádí tři druhy hodnot. Hodnoty tvůrčí, kterými obohacujeme své okolí. Hodnoty zážitkové, které obohacují nás a hodnoty postojové, které považuje za nejdůležitější. Jde o životní období, kdy nejsme schopni utvářet aktivně svůj život, vytvářet hodnoty, tedy o situaci, ke které se musíme nějakým způsobem postavit, nést svůj osud, postavit se mu čelem a vzít svůj osud na sebe. V tom, že člověk bude svůj osud, své utrpení snášet, to, jak ho bude snášet, v tom spočívá jedinečnost výkonu každého z nás. Život má vždy smysl, jedinečný a neopakovatelný, na člověku je, aby ho našel, uchopil, uskutečnil. Frankl nám předkládá život jako úkol, jako úkol hledat smysl života v každodenních úkolech, činnostech, v tom je jeho síla a použitelnost pro každého v každé situaci. Ať pečujícího, který se potýká s tíží péče, ztratil kontakt s přáteli, práci v důsledku péče, obává se budoucnosti své i 36

37 opečovávaného, toho, kdo prožívá utrpení s umírajícím či toho, kdo péči nedokázal poskytovat a trpí výčitkami nebo toho, kdo dopečoval pro úmrtí opečovávaného a nyní se cítí prázdný a bez budoucnosti, protože se ptá, zda má jeho život ještě smysl? Frankl dává smysl utrpení, smrti, ale na druhé straně lásce, práci v tomto případě nejde o práci pro hromadění peněz, ale o vytváření tvůrčích hodnot, o výkon, kdy se smysl života nekryje se zaměstnáním Pojetí Martina Seligmana V práci Seligmana (2003) můžeme nalézt analogie myšlenek Maslowovy teorie potřeb. Seligman rozlišuje tři způsoby, jimiž lidé dosahují štěstí. Jde o dosažení příjemného života, o co největší počet příjemných zážitků, druhým způsobem je dobrý život, tedy maximální zaujetí pro určitou činnost konanou pro někoho nebo něco poskytující vnitřní naplnění, a smysluplný život pro něco, co jedince přesahuje. Ve své poslední knize (2014) svou teorii o štěstí pozměnil, rozpracoval. Poukazuje na skutečnost, že štěstí je jen jedním z pěti prvků pro duševní pohodu, o kterou usilujeme. Štěstí je svázáno s dobrou náladou, ovlivněno daným okamžikem a teorie zohledňující pouze štěstí nepostihuje prvky, které volíme pro ně samotné. Jak uvádí Seligman, duševní pohoda (well-being) je teoretický konstrukt. Má pět prvků, pozitivní emoce, zaujetí pro činnost ty jsou stejné jako v jeho teorii opravdového štěstí - pozitivní vztahy, smysluplnost a úspěšný výkon, který je cílem sám o sobě. Důležité je i to, že všechny tyto prvky se uskutečňují ve spojení, ve vztahu k druhým lidem. A zajímavé a důležité je i zjištění, že prokázání laskavosti je pro zvýšení duševní pohody nejspolehlivější ze Seligmanem testovaných metod. 37

38 Každý z výše uvedených prvků přispívá k duševní pohodě, některé lze měřit pouze subjektivně, některé i objektivně. Základem pro tyto prvky jsou naše silné stránky, kterých Seligman vyjmenovává 24 již ve své teorii opravdového štěstí. Jsou to například laskavost, humor, odvaha, sociální inteligence a další. Duševní pohoda je kombinací toho, že se dobře cítíte, plus toho, že váš život má smysl, že máte dobré vztahy a dosahujete v životě úspěchu (2014, s. 38.) Shrnutí V této kapitole se věnuji kvalitě života, která úzce souvisí s potřebami a jejich saturací. Kvalita života, pocit životního štěstí, opravdového štěstí, dobrý život, postoj, vnímání života jsou nazývané různými autory různě, různě jsou také autory definovány a různým způsobem měřeny, hodnoceny. Za důležitou pro svůj dobrý život lidé považují rodinu, přátele, práci, peníze, vztahy, úspěch budou pečující, kteří o některé kvalitu života určující faktory přišli, či je byli nuceni omezit, pociťovat horší kvalitu života či naopak to, že pomáhají druhému, posiluje pocit, že žijí dobrý, smysluplný život? 38

39 5. Podpora rodinných pečujících ve společnosti Nelze říci, že by rodinní pečující neměli žádnou podporu společnosti, dokonce se v poslední době o neformálních pečujících 3 oproti letům minulým mluví hodně, a to jak v médiích, tak v odborné veřejnosti. Pořádají se odborné konference, semináře, tato skupina pečujících začíná být vidět a slyšet. Ze stávající podpory státu lze uvést zákonnou podporu ve formě zápočtu let péče o osobu blízkou pobírající příspěvek na péči jako náhradní doby pojištění pro účely důchodového pojištění. Tuto dobu lze také považovat za dobu vyloučenou pro stanovení výpočtového základu důchodu. Podmínkou pro uplatnění těchto zásad je, že péče trvala nejméně rok, splňuje další zákonné podmínky a o započtení doby péče rozhodl příslušný orgán sociálního zabezpečení. Pokud péče, započtená jako náhradní doba, trvá alespoň 15 let, započítává se částka rovná výši příspěvku na péči, kterou pobírala opečovávaná osoba, jako příjem pečující osoby pro účely výpočtu důchodu. Tato skutečnost se týká většinou rodičů pečujících o děti s postižením. Dále je důležitou podporou pro pečující skutečnost, že pokud rodinný příslušník pečuje o osobu, starší deseti let, pobírající příspěvek na péči II. a vyššího stupně (u dětí mladších již od pobírání příspěvku v prvním stupni), je účastníkem pojištění, nemusí platit zdravotní a sociální pojištění plátcem je stát. 3 Pojem používaný jako opositum k formální péči. Širší pojem než rodinní pečující zahrnuje všechny neinstitucionalizované pečující, nejen rodinné, ale i například pomoc sousedů, známých. Obvykle není rozlišováno, zda jde o péči rodinných pečujících či neformálních pečujících. 39