Zn. 256/10. Ministerstvo dopravy nábřeží Ludvíka Svobody 1222/ Praha 1

Transkript

1 Fráni Šrámka 1139/ Hradec Králové tel.: fax: Zn. 256/10 Ministerstvo dopravy nábřeží Ludvíka Svobody 1222/ Praha 1 Věc: Město Česká Lípa, IČ , se sídlem T. G. Masaryka 1, Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem - p o d n ě t dle ustanovení 78 odst. 1 správního řádu k prohlášení nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 D v o j m o Přílohy: Plná moc Usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 4410/ , ze dne 12. ledna 2011 Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 Rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/ , ze dne 20. dubna 2009 JUDr. Kamil Podroužek je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č Mgr. Petr Moník, LL.M. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č

2 Dne 2. listopadu 2010 bylo městu Česká Lípa, IČ , se sídlem T. G. Masaryka 1, Česká Lípa (dále jen Česká Lípa či podatel ), zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, vydané ve sporném řízení ve smyslu ustanovení 141 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen správní řád ), jímž správní orgán k návrhu města Česká Lípa na uložení povinnosti odpůrci, obchodní společnosti VETT a.s., IČ: , se sídlem Nádražní 287, Zákupy (dále jen odpůrce ) na zaplacení částky 70, ,05 Kč s příslušenstvím rozhodl takto: Podle 141 odst. 7 správního řádu: 2 1. návrh navrhovatele, o uložení povinnosti odpůrci zaplatit navrhovateli částku 70, ,05 Kč s příslušenstvím se zamítá; podle ustanovení 141 odst. 10 správního řádu: 2. po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pozbývá platnosti předběžné opatření nařízené rozhodnutím správního orgánu č.j. OD 921/ / /Su ze dne ; podle 141 odst. 11 správního řádu: 3. po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí rozhodne správní orgán samostatně o nákladech řízení. Proti uvedenému správnímu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. listopadu 2010 podalo město Česká Lípa, jakožto účastník správního řízení, s ohledem na výslovné poučení správního orgánu (viz str. 12 rozhodnutí), řádně a včas ve smyslu ustanovení 81 a násl. správního řádu, odvolání. Toto odvolání však bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy, č.j. 28/ STSP/42, ze dne 18. ledna 2011 (doručeným dne 19. ledna 2011) zamítnuto jako nepřípustné s odkazem na ustanovení 169 odst. 2 správního řádu (aniž by ovšem bylo jakkoliv reflektováno ustanovení 72 odst. 1 soudního řádu správního). Nicméně i přes výslovné poučení správního orgánu o možnosti podat proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 (jehož jeden opis navrhovatel přikládá k tomuto návrhu) odvolání ve smyslu ustanovení 81 a násl. správního řádu, podalo město Česká Lípa (především z procesní opatrnosti, s odkazem na ustanovení 169 odst. 2 správního řádu) v souladu s ustanoveními 4 odst. 1 písm. a), 32 a násl., 65 a násl. soudního řádu správního (dále též jen s.ř.s. ) řádně a včas též žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, kteroužto předmětné správní rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 napadlo v plném rozsahu, a to primárně pro jeho nicotnost, eventuálně pak přinejmenším pro jeho nesprávnost, nepřezkoumatelnost (a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů) a nezákonnost spočívající především

3 v jeho zásadních obsahových i formálních (hmotněprávních i procesněprávních) nesprávnostech, zmatečnostech a nedostatcích. S ohledem na podatelem v uvedené žalobě namítanou nicotnost správního rozhodnutí, jakož i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 4410/ , ze dne 12. ledna 2011 podává tímto město Česká Lípa, jakožto účastník řízení, v němž bylo nicotné rozhodnutí vydáno, ve smyslu ustanovení 78 odst. 1 správního řádu též tento p o d n ě t k p r o h l á š e n í n i c o t n o s t i 3 kterýžto v následujícím textu konkretizujícím způsobem podrobně odůvodňuje. I. Stručné shrnutí základních skutkových a procesních okolností S ohledem na značnou komplexnost a komplikovanost předmětné věci považuje podatel za účelné v následujícím textu nejprve stručně shrnout podstatné okolnosti její geneze: 1. Podatel dne 1. března 2002 uzavřel s odpůrcem Smlouvu o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti města Česká Lípa (dále jen Smlouva ), a to dle (s výslovným odkazem na) ustanovení 19c zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 8. května 2002 (dále jen zákon o silniční dopravě ), s tím, že pokud není ve smlouvě ujednáno jinak, platí v obchodních vztazích pro obě strany příslušná ustanovení obchodního zákoníku, občanského zákoníku a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění (Článek II Všeobecná ustanovení). 2. Dne 27. března 2007 podalo město Česká Lípa u Okresního soudu v České Lípě žalobu o zaplacení částky 51, ,783 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které odpůrci vzniklo za období od 1. července 2003 do 31. prosince 2006, když především dospěl k závěru, že Smlouva ze dne 1. března 2002 je neplatná, neboť (zjevně) neobsahuje předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty ve smyslu ustanovení 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě (dále jen POOPZ ). Podáním ze dne 11. března 2008 pak žalobce (podatel) řádně rozšířil žalobu na částku 70, ,687 Kč. 3. Okresní soud v České Lípě k uvedené žalobě rozhodl dne 20. dubna 2009 mezitímním rozsudkem č.j. 13 C 203/ tak, že nárok žalobce (podatele) je co do základu

4 důvodný, když na základě tvrzení účastníků řízení a provedeného dokazování dospěl k závěru, že Smlouva je neplatná, a tedy se odpůrce na úkor žalobce (podatele) bezdůvodně obohatil. V podrobnostech, a to zejména ohledně závěrů okresního soudu o neplatnosti Smlouvy, odkazuje podatel na odůvodnění uvedeného rozsudku, který k tomuto podnětu taktéž přikládá. 4. Odpůrce se ovšem v rámci soudního řízení před Okresním soudem v České Lípě bránil nároku žalobce i uplatněním námitky nepříslušnosti soudů k rozhodování předmětného sporu ve smyslu ustanovení 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, neboť dle jeho tvrzení je prý právní vztah založený Smlouvou vztahem veřejnoprávním, a tedy je zde dána výlučná pravomoc správních orgánů k rozhodování. Odpůrcova námitka nepříslušnosti soudů k rozhodování předmětné záležitosti byla Okresním soudem v České Lípě shledána usnesením č.j. 13 C 203/ nedůvodnou, a byla proto zamítnuta. Dne 11. března 2010 však Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením č.j. 29 Co 393/ k odvolání odpůrce rozhodl tak, že zrušil mezitímní rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/ , ze dne 20. dubna 2009 a řízení zastavil, přičemž současně rozhodl o postoupení věci Krajskému úřadu pro Liberecký kraj Správní orgán obdržel uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 21. dubna Následně dle ustanovení 65 správního řádu oznámením, č.j. OD 921/ /Su, ze dne 22. dubna 2010 zpravil žalobce (navrhovatele) a odpůrce o pokračování správního řízení vedeného pod sp. zn. OD 921/ V tomto správním řízení pak bylo vydáno předmětné správní rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, jehož prohlášení za nicotné se město Česká Lípa domáhá tímto svým podáním. 7. Konečně dne 12. ledna 2011 Nejvyšší soud České republiky usnesením č.j. 28 Cdo 4410/ zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 393/ ze dne 11. března 2010 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok č. I rozhodnutí). II. Nicotnost správního rozhodnutí

5 Podatel - město Česká Lípa spatřuje nicotnost předmětného správního rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 v absolutní věcné nepříslušnosti správního orgánu k rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení 77 odst. 1 správního řádu, a to z následujících důvodů. II.a. Absolutní neplatnost (nicotnost) Smlouvy s účinky ex tunc Podatel má předně za to, že pravomoc rozhodnout v předmětné věci náleží civilním soudům a nikoli správním orgánům, jak ve svém (již zrušeném) usnesení, č.j. 29 Co 393/ , ze dne 11. března 2010 nesprávně dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Je tomu tak především z následujících důvodů: 5 1. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, opřel své (již zrušené) rozhodnutí, jímž zrušil mezitímní rozsudek Okresního soudu v České Lípě a rozhodl o zastavení řízení a o postoupení věci Krajskému úřadu Libereckého kraje, o usnesení Zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen Zvláštní senát ), č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května Dle závěrů učiněných Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jakožto soudem druhé instance, je Smlouva přezkoumávaná v předmětném řízení, s ohledem na závěry učiněné Zvláštním senátem ve výše specifikovaném rozhodnutí, smlouvou veřejnoprávní, a proto rozhodování sporů z této smlouvy nenáleží obecným soudům dle ustanovení 7 odst. 1 o.s.ř., nýbrž správním orgánům. Nicméně podatel má za to, že je tomu v projednávané věci právě naopak. Na daný spor totiž nelze, dle názoru podatele, bez dalšího aplikovat závěry Zvláštního senátu učiněné v jeho usnesení, č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května 2008, když v tam řešeném případě se jednalo o skutkově i právně značně odlišnou situaci. V uvedeném rozhodnutí totiž Zvláštní senát neřešil případ absolutně neplatné (nicotné) smlouvy dle ustanovení 19 a násl. zákona o silniční dopravě, nýbrž vycházel z nesporné skutečnosti o její perfektnosti. Oproti tomu v této kauze byla podatelem od počátku, mimo jiné, tvrzena i absolutní neplatnost Smlouvy, a to z důvodu absence zákonem předvídané, a nepochybně podstatné, náležitosti v podobě POOPZ za celé období, na které byla Smlouva uzavírána, a z toho plynoucí vznik bezdůvodného obohacení na straně odpůrce z důvodu plnění bez právního důvodu. 2. Dle ustanovení 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě [ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy] byl povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Smlouva přitom řeší způsob výpočtu POOPZ v článku V. odst. 1 odkazem na přílohu č. 1, kde se však pouze stanoví metodika výpočtu POOPZ a nikoli jeho samotný výpočet, jak nepochybně předpokládal zákon o silniční dopravě a

6 prováděcí vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové dopravě. Smlouva tedy v žádné své části neobsahuje skutečně vypočtený a vyčíslený POOPZ za celé předpokládané období účinnosti Smlouvy (tj. za dobu 10 let, od 1. července 2003 do 31. prosince 2013), jak výslovně předvídá (a vyžaduje) zákon o silniční dopravě, přičemž ani po jejím uzavření nikdy k odstranění tohoto nedostatku nedošlo (což by ovšem navíc s ohledem na její absolutní neplatnost ani nebylo právně možné, neboť absolutně neplatný právní úkon nepochybně nelze konvalidovat). Jelikož tedy Smlouva postrádá zákonem předvídanou náležitost, což ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí, vůči němuž směřuje tento podnět, i Krajský úřad Libereckého kraje, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení 39 občanského zákoníku, a tedy se na ni hledí, jakoby nikdy nevznikla. Z uvedeného důvodu je plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy, jež je s účinky ex tunc neexistentní, bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení 451 občanského zákoníku Krajský soud v Ústí nad Labem a spolu s ním následně i správní orgány rozhodující v předmětné věci tak zcela přehlédly odlišný charakter sporů z bezdůvodného obohacení a sporů ze smluv. Podatel od počátku tvrdí, že se odpůrce na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když mu plnil bez právního důvodu, a to právě s poukazem na absolutní neplatnost Smlouvy. Předmětem daného sporu není výklad jednotlivých ustanovení Smlouvy, nýbrž skutečnost, zda bylo odpůrci plněno na úkor podatele bez odpovídajícího právního titulu (tj. platné Smlouvy). Jedná-li se tedy o spor z bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve zkoumat, zda existoval odpovídající právní titul, na jehož základě bylo poskytováno majetkové plnění, a zda v případě neexistence takového titulu došlo k majetkovému prospěchu na straně odpůrce. Bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení 451 a 489 občanského zákoníku je přitom občanskoprávním závazkovým vztahem ve smyslu ustanovení 2 odst. 1 občanského zákoníku, a tedy vztahem podléhajícím výlučné pravomoci civilních soudů ve smyslu ustanovení 7 o.s.ř. Zákonná úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku nikterak nerozlišuje, bylo-li mezi stranami plněno na základě neplatného titulu z oblasti práva veřejného či soukromého. Civilní soudy jsou tak příslušné k posouzení otázky existence právního titulu (zde Smlouvy) z oblasti veřejného práva (byť se podatel navíc domnívá, že se jedná svojí povahou o smlouvu soukromoprávní viz dále), neboť ustanovení 135 o.s.ř. výslovně počítá s možností, aby si soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší rozhodovat jinému orgánu. Ostatně Ústavní soud již dříve judikoval, že i v případě, kdy pro danou problematiku není dána pravomoc soudů v civilním řízení, není vyloučeno, aby se jí civilní soudy zabývaly jakožto otázkou předběžnou (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3116/07 ze dne 10. července 2008). Uvedený názor podatele pak v plném rozsahu koresponduje usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 4410/ , ze dne 12. ledna 2011, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci o postoupení předmětné věci

7 Krajskému úřadu Libereckého kraje. Rovněž tak je právní stanovisko podatele o příslušnosti civilních soudů k rozhodování předmětné věci, tj. sporu ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Zvláštního senátu (viz např. usnesení Konf 132/2005 ze dne 30. června 2005, usnesení sp. zn. Konf 132/2005 ze dne 20. září 2007, usnesení sp. zn. Konf 117/2009 ze dne 27. dubna 2010) a rovněž i Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 33 Odo 1532/2005 ze dne 27. února 2005). Ve všech označených rozhodnutích je potvrzena příslušnost civilních soudů k rozhodování sporů ze závazkových vztahů z bezdůvodného obohacení. V podrobnostech pak podatel pro stručnost svého podání plně odkazuje zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 4410/ ze dne 12. ledna 2011, jehož jednu kopii ke svému podání přikládá Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě uplatňoval podatel nárok z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého na základě plnění poskytovaného odpůrci dle od počátku neplatné (tedy právně neexistující) Smlouvy. Podatel se proto domnívá, že v takovém případě mají ve smyslu ustanovení 7 odst. 1 o. s. ř. pravomoc rozhodovat obecné soudy a nikoli správní orgány, bez ohledu na skutečnost, jaký by byl charakter předmětné (od počátku neplatné, neexistentní) Smlouvy, pokud by platně vznikla, tj. zda by byla či nikoliv svojí podstatou smlouvou veřejnoprávní. II.b. Soukromoprávní povaha Smlouvy Podatel má rovněž za to, že posuzovaná Smlouva (byla-li by vnímána jako existující) je svým charakterem smlouvou soukromoprávní a nikoli veřejnoprávní, a to i přes (podatelem seznané a respektované) závěry učiněné jak Zvláštním senátem v usnesení, č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května 2008, tak Nejvyšším soudem v rozsudku, sp. zn. 33 Odo 926/2006, ze dne 29. srpna 2008, když obě tato rozhodnutí na daný skutkový a právní stav z dále uvedených důvodů nepřiléhají: 1. Zvláštní senát v usnesení, č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května 2008 dospěl k závěru o veřejnoprávním charakteru tam posuzované smlouvy především na základě zkoumání jejího obsahu a tvorby tedy práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy. V této souvislosti poukázal Zvláštní senát na hlavní povinnost, která ze smlouvy plyne dopravci, tj. provozování linkové osobní dopravy v takovém rozsahu, který naplní zákonný požadavek základní dopravní obslužnosti v územním obvodu kraje. V tehdy řešeném případě pak Zvláštní senát po prozkoumání předmětné smlouvy konstatoval, že podstatný obsah této povinnosti není stanoven vzájemnou dohodou stran, nýbrž jak ostatně plyne již z článku II smlouvy je vymezen podmínkami uvedenými v licencích (viz ustanovení 10 a násl. zákona o silniční dopravě)...smlouva o závazku veřejné služby

8 uzavřená mezi dopravním podnikem a Krajským úřadem Ústeckého kraje dále odkazuje na schválené jízdní řády; již z jejich označení je patrné, že nevznikly dohodou stran, nýbrž že o nich jednostranně rozhodl krajský úřad. Zvláštní senát tedy dovodil veřejnoprávní charakter předmětné smlouvy především ze skutečnosti, že její předmět byl vymezen ve smyslu článku II smlouvy odkazem na licence, jež byly vydány jakožto individuální správní akt, a současně ze skutečnosti, že jízdní řády byly jednostranně určeny krajským úřadem a nikoli dohodou stran. 2. Jestliže tedy budeme postupovat metodou zvolenou Zvláštním senátem a budeme-li zkoumat smluvní svobodu stran při uzavírání předmětné Smlouvy, pak musíme nutně konstatovat, že situace byla v daném případě v podstatné míře odlišná, když článek III Předmět smlouvy neodkazuje na licence, nýbrž konkrétně vymezuje jednotlivé linky, jež mají být dopravcem (odpůrcem) provozovány, přičemž dle článku III odst. 4 Smlouvy tvořily jízdní řády (jejichž podoba byla smluvně ujednána) pro předmětné linky přílohu č. VI Smlouvy. Mezi smluvními stranami dohodnutou podobu jízdních řádů pak bylo možno měnit jen na základě oboustranného smluvního konsensu, a nikoli jednostranně Z uvedeného je tedy zjevné, že v tomto případě byl obsah Smlouvy aktivně sjednáván oběma smluvními stranami, které zde vystupovaly v rovném postavení, přičemž teprve na základě konsensuálně dojednaného obsahu Smlouvy byly následně činěny příslušné veřejnoprávní kroky v rámci licenčního řízení, jež vedly k naplnění textu Smlouvy. V daném případě tedy nedeterminoval obsah licencí obsah Smlouvy, nýbrž naopak, obsah Smlouvy ovlivnil následný proces správního řízení k provedení změn již dříve vydaných licencí. Nejprve tedy bylo mezi stranami smluvně ujednáno, jaké linky a v jakém rozsahu bude odpůrce provozovat, a teprve poté bylo přikročeno k úpravám existujících licencí, k vydání licencí nových či k ponechání licencí ve stávající podobě, pakliže to vyhovovalo potřebám smluvních stran. Takto byla např. (po uzavření Smlouvy) změněna k žádosti odpůrce licence vydaná rozhodnutím, č.j. OD 1287/99, ze dne 20. srpna 1999 týkající se linky Špičák, Dlouhá Nádraží ČD Dolní Libchava, a to rozhodnutím, č.j. OD/12620/03, ze dne 27. června 2003 s účinností k 1. červenci 2003, tj. ke dni nabytí účinnosti Smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že ex post (po uzavření Smlouvy) docházelo na žádost dopravce (odpůrce) ke změnám licencí tak, aby tyto odpovídaly smluvnímu ujednání, a nikoli naopak, že by tedy licence určovaly obsah Smlouvy v době jejího sjednávání. 4. Jak Zvláštní senát ve svém usnesení, č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května 2008, tak Nejvyšší soud v rozsudku, sp. zn. 33 Odo 926/2006, ze dne 29. srpna 2008 opřely svůj závěr o veřejnoprávním charakteru smlouvy dle ustanovení 19 zákona o dopravě rovněž o možnost správního orgánu (smluvní strany) nahradit (v tam řešených případech) smlouvu individuálním správním aktem, tj. vrchnostenským rozhodnutím jedné ze

9 smluvních stran, což vedlo k jejich závěru, že se jedná o subordinační smlouvu ve smyslu ustanovení 161 odst. 1 správního řádu. Nicméně ve zde řešeném případě, kdy podatel namítá neplatnost smlouvy ex tunc (tedy že smlouva fakticky nikdy nevznikla viz bod II.a.), je třeba, nejen dle právní teorie, vycházet z legislativního stavu v době jejího vzniku, jenž se však v naznačeném směru zásadním způsobem lišil od situace řešené Zvláštním senátem i Nejvyšším soudem. 5. Dle ustanovení 19 zákona o silniční dopravě, před novelizací provedenou k 1. červenci 2000 zákonem č. 150/2000 Sb., mohl závazek veřejné služby vzniknout buď na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, obcí či Ministerstvem dopravy a spojů a dopravcem (viz odst. 2), nebo na základě rozhodnutí dopravního úřadu, který je příslušný k rozhodování o udělení licence, či Ministerstva dopravy a spojů (viz odst. 3). Rozhodnutí se vydávalo ještě před uzavřením písemné smlouvy o závazku veřejné služby a podmínkou pro jeho vydání byla naléhavá potřeba ve veřejném zájmu na zajištění základní dopravní obslužnosti území. V důsledku novelizace provedené zákonem č. 150/2000 Sb. však byla vypuštěna ze zákona o silniční dopravě možnost vydat rozhodnutí o závazku veřejné služby. Možnost vydat tento individuální správní akt tak zůstala (ve velmi obecné rovině, bez stanovení příslušnosti) zachována pouze v nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 (viz čl. 1 odst. 5 nařízení). Je sice pravdou, že důvodová zpráva k zákonu č. 23/2000 Sb., novelizující zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, na niž odkazuje i důvodová zpráva k zákonu č. 150/2000 Sb., se v této souvislosti zmiňuje o specifikovaném nařízení Rady (EHS), nicméně v době, kdy byla Smlouva uzavírána, tj. dne 1. března 2002, nebylo možno toto nařízení na daný právní vztah přímo aplikovat již proto, že Česká republika nebyla členskou zemí ES/EU (tak se stalo až 1. května 2004), a tedy ani nebylo možno, aby žalobce (dle přímo aplikovatelného předpisu komunitárního práva) nahradil předmětnou Smlouvu individuálním správním aktem. Až od 1. května 2004 se stalo předmětné nařízení bezprostředně použitelným a aplikovatelným na právní vztahy v České republice. Jestliže je tedy v daném případě posuzován vznik Smlouvy k právnímu stavu platnému a účinnému ke dni jejího uzavření, pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že podatel nemohl nahradit příslušnou Smlouvu svým vrchnostenským rozhodnutím, kterážto skutečnost rovněž výrazným způsobem svědčí o rovném postavení obou stran Smlouvy (a o tom, že v tomto případě není na místě analogicky aplikovat právní závěry Zvláštního senátu a Nejvyššího soudu) Dále je nutno uvést, že závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká podle ustanovení 19 odst. 3 zákona o silniční dopravě na základě písemné smlouvy, kterou s dopravcem uzavírá obec, přičemž dle ustanovení 19c zákona o silniční dopravě, ve znění účinném ke dni podpisu Smlouvy, se ostatní dopravní obslužností rozumí zajištění dopravních potřeb územního obvodu obce nad rámec základní dopravní obslužnosti územního obvodu okresu. Veřejným zájmem v oblasti veřejné osobní

10 dopravy se rozumí zájem státu na zajištění základních přepravních potřeb obyvatel. O uplatnění veřejného zájmu při zabezpečování dopravní obslužnosti rozhoduje příslušný orgán státní správy nebo samosprávy (viz ustanovení 2 odst. 18 zákona o silniční dopravě). Ze zákona o silniční dopravě ani ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění předpisů pozdějších, přitom neplyne, že by obec - na rozdíl od kraje [viz ustanovení 35a odst. 2 písm. g) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění předpisů pozdějších, a ustanovení 2 odst. 20, resp. dříve 19 zákona o silniční dopravě] - měla povinnost zajišťování tzv. ostatní dopravní obslužnosti. Bylo tedy plně na rozhodnutí podatele - města Česká Lípa, zda s odpůrcem (dopravcem) Smlouvu uzavře či nikoli, když zajištění tzv. ostatní dopravní obslužností není ze zákona jeho povinností, a tedy se jedná opět o situaci podstatně odlišnou od případu řešeného Zvláštním senátem (kde na jedné straně sporu vystupoval kraj, jakožto veřejnoprávní korporace mající povinnost zajistit základní dopravní obslužnost ve svém obvodu). Nemá-li žalobce povinnost zajistit ostatní dopravní obslužnost, a toto je ponecháno plně na jeho svobodném rozhodnutí, pak se jedná o další skutečnost svědčící o soukromoprávní povaze smlouvy a o svobodné vůli smluvních stran při jejím uzavírání. V takovém případě podle ustanovení 261 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že se závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou (v daném případě obcí) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, řídí částí třetí obchodního zákoníku, a tedy by platnost (resp. neplatnost) Smlouvy měla být posuzována soudy dle ustanovení 7 odst. 1 o.s.ř. a nikoli správními orgány Rovněž z (shora citovaného) článku II Smlouvy vyplývá, že její účastníci chápali svůj vztah jakožto soukromoprávní a dle tohoto také v jednáních vystupovali (byť si je žalobce vědom, že charakter smlouvy se hodnotí dle jejího obsahu, a nikoli dle sjednaného režimu obchodního a občanského zákoníku). Na této skutečnosti pak ničeho nemění ani fakt, že před účinností (nového) správního řádu, tj. před 1. lednem 2006, žádná obecná úprava veřejnoprávních smluv neexistovala, a tedy byla řada smluv svou povahou veřejnoprávních uzavírána dle předpisů soukromého práva, což však s ohledem na výše uvedené není tento případ. Přechodné ustanovení 182 odst. 2 správního řádu pak jistě nemá transformační charakter v tom smyslu, že by se z takové soukromoprávní smlouvy (která navíc dle názoru podatele nikdy nevznikla, neboť je absolutně neplatná nicotná) mohla stát veřejnoprávní smlouva dle části páté správního řádu. 8. Lze tedy shrnout, že předmětná Smlouva vykazuje následující odlišnosti od případů posuzovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Zvláštního senátu: a) v předmětu smlouvy není odkazováno na již dříve udělené licence, nýbrž naopak jsou přesně vymezeny jednotlivé linky včetně pro ně platných jízdních

11 řádů, přičemž až na základě obsahu Smlouvy byly následně modifikovány již dříve vydané licence; b) jízdní řády k jednotlivým linkám byly předloženy dopravcem (odpůrcem), jejich obsah byl smluvními stranami vzájemně odsouhlasen a změny mohly být prováděny pouze po vzájemné dohodě, tedy nikoli jednostranně; c) v době, kdy byla Smlouva uzavřena, nebylo možno nahradit ji vrchnostenským rozhodnutím správního orgánu (žalobce), neboť zákon o silniční dopravě tuto možnost neupravoval a nařízení Rady (EHS) nebylo v rozhodném období (přímo) aplikovatelné; d) podatel nemá povinnost zajišťovat tzv. ostatní dopravní obslužnost na území obce a tedy je plně na jeho vůli, zda se rozhodne uzavřít smlouvu ve smyslu ustanovení 19 odst. 3 zákona o silniční dopravě či nikoliv; e) Smlouva zajišťovala obstarání veřejného zájmu podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti ve smyslu ustanovení 261 odst. 2 obchodního zákoníku. 11 Podatel má tedy za to, že se v daném (konkrétním) případě nejedná o veřejnoprávní smlouvu, nýbrž o soukromoprávní smlouvu s veřejnoprávními obsahovými prvky (tak např. možnost provádět tzv. státní dozor a povinnost úhrady tzv. prokazatelné ztráty), když obě smluvní strany zde vystupovaly v zásadně rovném postavení a měly obdobný vliv na obsah jednotlivých ujednání Smlouvy. II.c. Smluvní typ veřejnoprávní smlouvy a příslušnost dle ustanovení 169 a dle ustanovení 141 správního řádu Pro případ, že by snad Ministerstvo dopravy, jakožto nadřízený správní orgán ve smyslu ustanovení 77 odst. 1 správního řádu, přes všechny výše uvedené argumenty, přece jen dospělo k závěru, že předmětná Smlouva je svým obsahem smlouvou veřejnoprávní, a i za stavu, kdy dle názoru podatele tato Smlouva vůbec nevznikla, by tedy měl daný spor rozhodovat správní orgán, pak podatel namítá absolutní věcnou nepříslušnost Krajského úřadu Libereckého kraje k rozhodování v této věci z následujících důvodů: 1. Pro určení správního orgánu věcně příslušného pro rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv ve smyslu ustanovení 169 a 141 správního řádu je nutno podřadit Smlouvu pod některý z typů upravených v části páté, v ustanoveních 160 až 162 správního řádu. Nicméně je třeba uvést, že tato ustanovení správního řádu upravují pouze nejobvyklejší smluvní typy veřejnoprávních smluv, tj. smlouvy koordinační (viz 160 správního řádu), smlouvy subordinační (viz 161 správního řádu) a smlouvy mezi účastníky správního řízení (viz 162 správního řádu). Avšak vedle těchto smluvních

12 typů mohou existovat i jiné veřejnoprávní smlouvy, jež nelze subsumovat pod některou z právě uvedených kategorií. Taková smlouva se pak logicky řadí pod obecný definiční rámec vymezený v ustanovení 159 odst. 1 správního řádu. 2. Ustanovení 169 odst. 1 správního řádu stanoví věcnou příslušnost k rozhodování sporů jen u takových typů veřejnoprávních smluv, které jsou obecně upraveny ve správním řádu v 160 až 162. Zvláštní senát přitom ve svém usnesení, č.j. Konf 31/ , ze dne 21. května 2008 dospěl k závěru, že se v případě smlouvy uzavírané dle ustanovení 19 odst. 3 zákona o silniční dopravě jedná o smlouvu subordinační ve smyslu ustanovení 161 odst. 1 správního řádu. Dle tohoto ustanovení může správní orgán, stanoví-li tak zvláštní zákon, uzavřít s osobou, která by byla účastníkem správního řízení dle ustanovení 27 odst. 1 správního řádu, kdyby probíhalo podle části druhé správního řádu, veřejnoprávní smlouvu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že subordinační smlouvy v užším slova smyslu (tj. dle ustanovení 161 odst. 1 správního řádu) mohou být uzavírány namísto správního aktu, a to mezi věcně příslušným správním orgánem, který by byl jinak příslušný k vydání správního rozhodnutí, a osobami, vůči kterým směřuje výkon veřejné správy, na straně druhé. Veřejnoprávní smlouvou se v takovém případě upravují právní vztahy, které by jinak byly upraveny autoritativně rozhodnutím K právě uvedenému podatel předně odkazuje na zcela zřejmou skutečnost, že v době uzavření Smlouvy nebyl (jakožto příslušný správní orgán) na základě zákona [ani nařízení Rady (EHS)] oprávněn nahradit Smlouvu svým autoritativním rozhodnutím, a tedy již proto zde nemůže být naplněn charakter subordinační smlouvy ve smyslu ustanovení 161 odst. 1 (k tomu podrobně viz výše), nýbrž by zde snad mohl být naplněn pouze charakter veřejnoprávní smlouvy dle ustanovení 159 odst. 1 správního řádu. Nicméně, i kdyby soud vycházel z právního stavu po 1. květnu 2004 (tj. po vstupu České republiky do EU) když však žalobce trvá na tom, že vznik Smlouvy a její charakter je nutno posuzovat k právnímu stavu platnému ke dni jejího vzniku pak z přímo aplikovatelného čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ani z právní úpravy v České republice nevyplývá věcná příslušnost pro vydání rozhodnutí o závazku veřejné služby pro podatele, a tedy ani rozhodování sporů z této Smlouvy věcně nepřísluší Krajskému úřadu Libereckého kraje. 4. Jak již bylo řečeno, samotné nařízení Rady (EHS) věcnou příslušnost vnitrostátních orgánů k vydání rozhodnutí nestanoví. V případě veřejných služeb ve veřejné linkové dopravě by měl věcnou příslušnost k vydání takového rozhodnutí stanovit zákon o silniční dopravě, jenž ji však nestanovil (a doposud nestanoví). Dle článku 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ostatně i dle ustanovení 10 správního řádu platí, že správní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. V daném případě však

13 není věcná příslušnost obecního (městského) úřadu k vydání daného rozhodnutí vůbec stanovena, neboť nemá bezprostřední oporu v příslušných hmotněprávních ustanoveních národního práva, ani v nařízení Rady, a pouze se z nich jaksi zvláštně, prý implicitně, dovozuje. 5. Podatel má tedy za to, že v takovém případě, kdy není založena věcná příslušnost obecního (městského) úřadu k vydání rozhodnutí o závazku veřejné služby, má tuto působnost na základě ustanovení 133 odst. 1 správního řádu jedině Ministerstvo dopravy. Za této situace však předmětná Smlouva rovněž není smlouvou subordinační, neboť zde není splněna podmínka plynoucí z ustanovení 161 odst. 1 správního řádu, a sice že veřejnoprávní smlouvu uzavírá ten správní orgán, který by jinak byl věcně příslušný k vydání správního rozhodnutí. Smlouva tedy nutně musí být jinou veřejnoprávní smlouvu ve smyslu ustanovení 159 odst. 1 správního řádu a v takovém případě je věcně příslušným správním orgánem k rozhodování sporů z této smlouvy Ministerstvo dopravy, a to opět na základě ustanovení 133 odst. 1 správního řádu, jakožto ústřední správní úřad, do jehož působnosti rozhodovaná věc náleží Za této situace se tedy podatel důvodně domnívá, že Krajský úřad Libereckého kraje byl absolutně věcně nepříslušný k vydání rozhodnutí napadeného touto žalobou, neboť se předně vůbec nejednalo o veřejnoprávní smlouvu, přičemž dospěl-li by nadřízený správní orgán k opačnému názoru, pak se zjevně nejednalo o subordinační smlouvu ve smyslu ustanovení 161 odst. 1 správního řádu, nýbrž o veřejnoprávní smlouvu dle ustanovení 159 správního řádu (a tedy bylo k rozhodování sporů z této smlouvy věcně příslušné právě Ministerstvo dopravy). V tomto svém právním názoru se žalobce plně ztotožňuje s právním názorem zaujatým všeobecně respektovaným expertem JUDr. Josefem Vedralem, Ph.D. v článku K právní povaze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě (in Nový správní řád a místní samospráva II., Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 198 až 224). III. Závěrečný návrh Ze všech výše uvedených důvodů, tj. stručně shrnuto: a) z důvodu absolutní neplatnosti (nicotnosti) Smlouvy s účinky ex tunc, kdy se na ni hledí, jakoby nikdy nevznikla, přičemž z uvedeného důvodu se v dané věci jedná o závazkový vztah z bezdůvodného obohacení,

14 b) z důvodu soukromoprávního charakteru Smlouvy, kdy pro důvody a) a b) není vůbec dána příslušnost správních orgánů k rozhodování v dané věci a konečně c) z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti Krajského úřadu Libereckého kraje k rozhodování sporů ze Smlouvy, má podatel za to, že je rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 nicotné, neboť je vydal k rozhodnutí absolutně věcně nepříslušný orgán. Účastník řízení město Česká Lípa tak v souladu se shora uvedenými skutečnostmi činí podnět k tomu, aby 14 Ministerstvo dopravy jako orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, dle ustanovení 77 odst. 1, 78 odst. 1 a 178 správního řádu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/ /99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, z moci úřední p r o h l á s i l o z a n i c o t n é. V Hradci Králové dne 1. února 2011 M ě s t o Č e s k á L í p a