CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Řeckokatolická charita Prešov a její ideová souvislost s bl. Pavlem Petrem Gojdičem, OSBM

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Řeckokatolická charita Prešov a její ideová souvislost s bl. Pavlem Petrem Gojdičem, OSBM Klára Bětíková Vedoucí práce: Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr. Olomouc 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla všechny pouţité informační zdroje. V Olomouci... Klára Bětíková

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. ThLic. Walerianovi Bugelovi, dr. za jeho velmi ochotné a podnětné vedení mé absolventské práce, a také za jeho trpělivost a vstřícnost. Dále bych chtěla poděkovat Řeckokatolické charitě Prešov za poskytnutí potřebných dokumentů, a zvláště pak pracovnici Márii Rajňákové za její ochotnou spolupráci.

4 Motto: Pracujme pro nebe a buďme vším pro všechny. bl. P. P. Gojdič

5 OBSAH ÚVOD BL. PAVEL PETR GOJDIČ, OSBM Nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota Místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie Gojdičův vztah k sociálním otázkám Zapojení do charitní činnosti Ostatní charitativní a jiné dobročinné aktivity ŘECKOKATOLICKÁ CHARITA PREŠOV Nástin dějin Slovenské katolické charity Nástin dějin Řeckokatolické charity Prešov Stanovy Etický a morální kodex pracovníka POKUS O SROVNÁNÍ IDEOVÝCH VÝCHODISEK ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ANOTACE ANNOTATION... 38

6 ÚVOD Pracujme pro nebe a buďme vším pro všechny, řekl bl. Pavel Petr Gojdič. Jedním z moţných nástrojů, jak pracovat pro nebe, je i Charita, která usiluje o to, aby činila dobro, které se bude ukládat v nebi. Uskutečňuje se zde pomoc těm nejpotřebnějším, o kterých se mluví v evangeliu. Ve svatých, respektive v blahoslavených pak můţeme spatřovat vzory pro práci, ať uţ na Charitě či v jiném zařízení zaměřujícím se na pomoc potřebným. Nemusí jít jen o vzory pro práci v určitých organizacích, ale také pro dobrovolnictví nebo obecně pro chování či jednání v běţném ţivotě, ve kterém se můţeme denně setkávat s někým, kdo bude potřebovat naši pomoc. Jakoţto studentka sociální a humanitární práce jsem měla moţnost se pohybovat v několika neziskových organizacích během své praxe. Právě Řeckokatolická charita Prešov (dále jen ŘKCH), kde jsem strávila svou zahraniční praxi ve druhém ročníku, mě zaujala nakolik, ţe jsem se rozhodla se jí zabývat ve své absolventské i bakalářské práci. Hlavním cílem této práce bylo systematicky popsat činnost Řeckokatolické charity Prešov, analyzovat její ideová východiska i důrazy v praxi a srovnat je s duchovním odkazem jejího zakladatele biskupa bl. Petra Pavla Gojdiče, OSBM. Činností v případě této absolventské práce není myšlen výčet poskytovaných sluţeb, ale celek působení včetně ideových východisek, kupř. pro pomoc bliţnímu. Jedná se o teoretickou práci s vyuţitím prvků kompilace v první a druhé kapitole, které se snaţí zachytit činnost Řeckokatolické charity Prešov a ţivot jejího zakladatele bl. P. P. Gojdiče, OSBM, a s vyuţitím prvků komparace ve třetí kapitole, kde je proveden pokus o srovnání jejich ideových východisek. V odborné literatuře bylo moţné najít dostatečné mnoţství informací o ţivotě a činnosti bl. Pavla Petra Gojdiče. Nicméně veškerá literatura, kterou jsem pouţila ve své práci, je dostupná pouze ve slovenském jazyce, proto citace z nich a také ze zdrojů týkajících se ŘKCH jsou přeloţeny autorkou této práce. Práce je rozdělena do tří kapitol, přičemţ první z nich se zabývá ţivotem a osobností bl. Pavla Petra a zahrnuje tato témata: nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota, místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie a Gojdičův vztah 6

7 k sociálním otázkám. Druhá kapitola je zaměřena na ŘKCH a sestává z témat: nástin dějin Slovenské katolické charity a ŘKCH, dokumenty ŘKCH (stanovy, etický a morální kodex pracovníka). Poslední kapitola je věnována pokusu o srovnání identifikovaných ideových východisek bl. Gojdiče a ŘKCH. 7

8 1 BL. PAVEL PETR GOJDIČ, OSBM Tento blahoslavený je povaţován za jednu z nevýznamnějších a nejslavnějších osobností prešovské eparchie 1, jak píše Vasiľ (2000: 132), jejíţ ţivot a činnost popisuje tato kapitola. Blahoslavenému Gojdičovi je věnována první kapitola z důvodu chronologického, tzn., ţe nejprve byl on jako člověk, který zřídil původní podobu řeckokatolické eparchiální charity, na kterou navázala svou činností nynější ŘKCH. 1.1 Nástin vybraných ţivotopisných údajů jeho ţivota Zde jsou vybrány pouze ty události z Gojdičova ţivota, které by mohly souviset s jeho sociální angaţovaností. Bl. Petr Gojdič se narodil 17. Července 1888 v blízkosti Prešova v Ruských Pekľanech. Jeho otec zde působil jako řeckokatolický kněz. K jeho ţivotnímu formování přispěla i rodina, ve které se narodil a která byla hluboce náboţensky zaloţená a věrná křesťanským tradicím. (Šturák 2005: 134) Svědčí o tom i to, ţe všichni tři synové - bratři se stali kněţími. (Hromník 2007: 4) Otec bl. Gojdiče byl velmi skromný a dobrosrdečný, díky tomu i oblíbený mezi věřícími. Jeho vztah ke svým věřícím byl otcovský, měl zájem o jejich ţivot, jejich starosti. Rád jim pomáhal jak radou, tak i finančně. Gojdičova matka byla velmi usilovnou a zboţnou ţenou, která i přes mnohé povinnosti si dokázala vţdy najít čas na modlitbu. Tento její příklad se výrazně promítl do ţivota jejího syna Petra, pozdějšího prešovského biskupa. (Šturák 1997: 26-27) Uţ jako dítě Petr Gojdič projevoval znaky hluboké náboţnosti, coţ je připisováno dobrému příkladu celé rodiny a především matky, která své děti vedla k modlitbě. Uţ od raného věku se rád účastnil bohosluţeb, protoţe chtěl, aby celá rodina i sluhové byli pravidelně přítomní na svaté liturgii. Zároveň byl ţivým dítětem, a nikdy nelhal. Dalším aspektem, který ho v ţivotě pozitivně ovlivnil, byla velká rodinná soudrţnost, co ho následně charakterizovalo i v biskupském úřadě. Na všechny věřící včetně kněţí se díval jako na členy jedné velké duchovní rodiny. (Šturák 1997: 28) 1 Byzantská provincie; diecéze, biskupství ve východní církvi. (Boháč) 8

9 Studentem byl Petr Gojdič nadaným, měl velmi dobré studijní výsledky. Přestoţe měl mnoho vědomostí, zůstával skromným a oblíbeným, ochotným vţdy pomoct svým spoluţákům. Se svými vědomostmi se uměl podělit s ostatními spoluţáky a míň nadaným byl přímo učitelem. Tímto způsobem získával peníze, které pouţil na studia, a tak pomáhal svým rodičům. (Šturák 1997: 29) Během školních let uţ lze u něj vypozorovat jeho kladné charakterové vlastnosti, kupříkladu schopnost svůj vnitřní pokoj a rovnováhu přenášet i na své ostatní spoluţáky. Tím si získal autoritu, která se projevovala např. tím, ţe často stačil pouze jeho pohled, kterým zklidnil rozzlobeného spoluţáka. Také svou náboţností inspiroval jiné studenty, ochotně se dělit svými kamarády, byl velmi přátelský, nezáviděl, ale upřímně se těšil z kaţdého úspěchu druhých. Jeho mládí bylo naplněno čistou radostí Boţího dítěte. Uměl se vţít do situací jiných, potěšit je v jejich těţkostech a dodat jim odvahu. Jeho dalšími charakterovými vlastnostmi byly morálnost, poboţnost, otevřenost, štědré a milující srdce, ale také veselá povaha. (Šturák 1997: 30) Přes prázdniny doučoval děti jedné rodiny, jejíţ otec si mladého Petra oblíbil a zamýšlel poslat ho na medicínu a oţenit se svou dcerou. Petr však v sobě uchovával slova z duchovních cvičení: Narodil jsem se pro vyšší věci.. Po studiu na gymnáziu (1907) tedy nastoupil na studia teologie v Prešově. Pro osobní schopnosti ho po roce prešovský biskup poslal na studia do Budapešti. (Hromník 2007: 4-5) Gojdičovi profesoři se rozhodli pro Budapešť zejména kvůli vysoké úrovni bohoslovecké fakulty, díky tamějším výborným profesorům. Bohoslovec Petr přijímal všechna usměrnění svého duchovního otce, kterým se řídil. Protoţe usiloval o duchovní rozvoj, snaţil se zachovávat disciplínu, vnitřní pořádek a ţít s vědomím stálé Boţí přítomnosti a vţdy plnit Boţí vůli. Jeho charakter se také projevil tím, ţe si v cizím prostředí uchoval a rozvíjel lásku ke svému národu, která mu byla od dětství vštěpována. (Šturák 1997: 31-33) Charakterizovala ho pokora a skromnost. Jeden z jeho profesorů o něm prohlásil, ţe se stane prešovským biskupem. (Hromník 2007: 5) Mladý kandidát kněţství si vybírá dvě základní črty svého budoucího kněţského ţivota: čistotu a pokoru srdce, podle příkladu Spasitele, který řekl o sobě tyto slova: Já jsem tichý a pokorný srdcem (Mt 11, 29) (Šturák 1997: 34). Na kněze byl vysvěcen dne 27. srpna Poté slouţil jako kaplan a administrátor. (Šturák 2005: 134) Byl také představeným 9

10 biskupského chlapeckého internátu v Prešově a současně na řeckokatolické měšťanské škole vyučoval náboţenství. (Hromník 2007: 6) Kdyţ byla správa Prešovské eparchie svěřena Dr. Mikuláši Russnákovi, vybral si za ředitele biskupské kanceláře bl. Gojdiče. Ten však chtěl ţít v tichosti, a tak 20. července 1922 vstoupil do kláštera baziliánů v Mukačevu. (Šturák 2005: 135) V tomto klášteře vstávali kaţdé ráno v pět hodin, nejprve poklekli, pokorně políbili zem a vzbuzovali si dobrý úmysl, na základě hesla sv. Bazila Velkého: Všechno k větší slávě a cti Boţí!. K tomu si bl. Gojdič dodával: Přijmi, Boţe, na přímluvu Přečisté Panny Marie mou dnešní oběť!. (Šturák 1997: 43) Během misií se setkával s lidmi a viděl jejich velkou touhu po Bohu, proto se rozhodl stát se misionářem-řeholníkem. Toto rozhodnutí umocnilo i jeho úsilí vyhnout se hodnosti biskupa, kdyţ se jeho jméno objevilo mezi kandidáty, protoţe právě to vyvolalo mnoho nepříjemných událostí, jako falešné udání, různé intriky a pomluvy těch, kteří mu záviděli. Rozhodl se pro nejstarší řeholi, ke které patřili i svatí Cyril a Metoděj. Za hlavní cíle si řehole stanovila misie, vyučování a výchovu mládeţe a práci na sjednocení oddělených bratrů. (Hromník 2007: 7) Bl. Gojdič vstoupil do řehole právě v období začátku reformy baziliánů na Podkarpatské Rusi. Gojdič se tedy stal prvním řeholníkem této oblasti s kompletní řeholní formací v jiţ reformovaném řádu. (Vasiľ 2000: 133) Po půl roce od nástupu do řehole dostal mnišské roucho a řeholní jméno Pavel. První dočasné sliby (chudoby, čistoty a poslušnosti) sloţil 10. března Poté byl zapojen do duchovní reformy baziliánských klášterů, kde v období první světové války upadal řeholní duch. V Uţhorodě se stal představeným baziliánského internátu, kde zaloţil Apoštolát modlitby a stal se oblíbeným duchovním otcem inteligence, zpovědníkem a lidovým misionářem. (Hromník 2007: 7-8) Navzdory jeho touze byl v září 1926 jmenován za apoštolského administrátora prešovské eparchie. (Šturák 2005: 135) Blahoslavený Gojdič však netouţil po ţádné hodnosti a navíc ani podle církevního práva nesměl přijmout ţádnou církevní hodnost, dokud jako řeholník nebude mít sloţené věčné sliby. Proto poţádal papeţe, aby mohl zůstat do těchto slibů v klášteře, kde by se na ně mohl připravit. Papeţ mu však udělil moţnost předčasného sloţení těchto slibů, k nimţ došlo 28. listopadu V únoru dalšího roku byl jmenován za titulárního biskupa harpašského a biskupské svěcení přijal v březnu v Římě. (Hromník 2007: 9-10) 10

11 V roce 1939 se stal administrátorem farností Mukačevské eparchie, které zůstaly na územní nově vzniklého státu. Prešovským biskupem byl od srpna roku 1940 a začátkem roku 1946 byl zplnomocněn administrací všech katolíků východního obřadu v ČSR. (Šturák 2005: 135) 1.2 Místa působnosti - mukačevská a prešovská eparchie Tato podkapitola zachycuje zmíněné eparchie v období od první světové války po násilné zrušení řeckokatolické církve, tedy od roku 1918 do roku Rozhodla jsem se zařadit ji pro pochopení souvislostí s územní působností biskupa Gojdiče. Po první světové válce dle principu práva na sebeurčení národů vznikla dne 28. října 1918 Česko-Slovenská republika (později označovaná pouze jako Československo). V tomto důsledku došlo k rozdělení zmíněných eparchií mezi Československo a Maďarsko. V případě Mukačeva to bylo sloţitější, eparchie byla rozdělena následovně: nejkonzistentnější část leţela na území Podkarpatské Rusi, západní část v rodícím se Slovensku a severovýchodním Maďarsku. Rozdělení nebylo jednoduché, vedly se široké a tvrdé diskuze, které byly ukončeny na konci roku 1920, nicméně řešení nebylo povaţováno za uspokojivé ani jednou stranou (jedná se o území Slovenska a Podkarpatské Rusi). (Vasiľ 2000:125) Tato otázka ovlivnila i otázku národnostní. Zvláště obyvatelstvo Podkarpatské Rusi hledalo mezi dvěma rozličnými tendencemi svou přenou identitu. Byla vyřešena aţ v roce 1945 násilným připojením celého území k Sovětskému svazu. Začalo také docházet k tzv. poslovenšťování řeckokatolické církve, coţ souviselo s procesem celkového oţivení rodné identity slovenského národa. V tomto případě docházelo k podpoře i úředními autoritami, jako jsou školy, úřady apod. (Vasiľ 2000:126) Tento jev však často církevní autority a většina duchovenstva dobře nechápali a nepřijímali, a to i proto, ţe nadále ztotoţňovali identitu řeckokatolické církve v plném překrývání se s ruténskou (či rusínskou) identitou, a to často i v jejím etnickém významovém rozměru. (Vasiľ 2000:126) Řeckokatolické duchovenstvo zvyklé na privilegia za staré uherské monarchie většinou nový politicko-sociální celek vytvořený se vznikem ČSR nepřijalo. Také tento postoj však umoţnil šíření pravoslaví v Podkarpatské Rusi, a tentokrát bylo podporováno i vládními antiklerikálními kruhy. V těchto letech se také objevil fenomén, 11

12 kdy se mnoho obyvatel obou eparchií stěhovalo zejména do USA. Následkem toho vznikla rusínská církev v Pittsburgu. (Vasiľ 2000:126) Na základě Mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 došlo k připojení části Čech a tzv. Sudet k Německu. Slovensko a Podkarpatská Rus následně 6. října téhoţ roku vyhlásily svou autonomii. 2. listopadu 1938 ministři zahraničí Itálie a Německa odsouhlasili Vídeňskou arbitráţí stanovení nových hranic Slovenska, Podkarpatské Rusi a Maďarska ve prospěch Maďarska. Došlo tedy k připojení nejdůleţitější části Mukačevské eparchie opět k Maďarsku. Den před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939) Slovensko vyhlásilo svou samostatnost. Tyto události završily rozpad ČSR. I Podkarpatská Rus vyhlásila svou nezávislost 15. března, hned další den ji napadlo Maďarsko a po několika dnech byla opět k němu připojena. Během druhé světové války politicky i církevně patřila Mukačevská eparchie Maďarsku a Prešovská zase Slovensku. Ke slovenskému území patřilo i 47 farností Mukačevské eparchie. Po válce však došlo k obnovení hranic jako v předválečném období. A jak bylo zmíněno výše, v roce 1945 došlo následně k připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Na slovenském území zůstalo 80 farností Mukačevské eparchie, které byly svěřeny do administrace prešovského biskupa. Nastupující komunismus projevil Slovensku s Podkarpatské Rusi tvrdou protináboţenskou politikou své úmysly s řeckokatolickou církví. Na Podkarpatské Rusi ( ) a na Slovensku ( ) byla násilně zrušena řeckokatolická církev, a to po zavraţdění mukačevského biskupa a násilné propravoslavné propagandistické kampani. (Vasiľ 2000: ) 1.3 Gojdičův vztah k sociálním otázkám Církev byla vţdy přítomná při řešení sociálních problémů prostřednictvím dobrých skutku jejích členů, ale i prostřednictvím organizované a institucionalizované charity. [ ] Biskup Pavel Peter Gojdič zasedá na biskupský stolec v době, ve které se naplno projevují obludné výsledky mentality sociálního inţenýrství v podobě fašistické a komunistické totality. Oba ideové směry chtěly pomáhat člověku, ale odvrácením se od Boha přivedly lidstvo do hrozného utrpení. Význam křesťanského sociálního učení v této době spočíval především v zdůrazňování jedinečné a nenarušitelné důstojnosti člověka jako osoby, který byl stvořen k Boţímu obrazu a podobě. Všechno, co narušuje tuto 12

13 důstojnost, je morálně zlé a ignorování etických principů vede k zesurovění člověka. (Dancák 2007: 202) Dancák (2007: ) ukazuje jeho citlivé vnímání sociální situace také v jeho prvním kázání (po jeho jmenování za titulárního biskupa harpašského), kde biskup říkal: Duch Páně je nade mnou, neboť mě pomazal, abych hlásal evangelium chudým. Poslal mě oznámit zajatým, ţe budou propuštění, (Lk, 4, 18). Chci jako sv. Pavel, radovat se s radujícími se a plakat s plačícími (Řím 12, 15), Pro všechny stal jsem se vším, abych zachránil alespoň některé (1. Kor 9, 22) Přicházím nejprve k vám, bídní a chudobní, ne proto, ţe vás je nejvíc, ale proto, ţe zvlášť vy nejvíc milujete Spasitele neupadejte na duchu Svaté písmo blaţenými nazývá chudé v duchu, neboť jejich je království nebeské Jeţíš byl také chudý Lišky mají svoje skrýše a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde hlavu sloţit (Mt 8, 20). Ale nemluvil jen k chudým, obrátil se také na bohaté: Přicházím k vám, kterým Pán Bůh štědře udělil světské blaha Silným hlasem bych chtěl promluvit k vám, abyste nezaměňovali bohatství s cílem ţivota. Váš majetek vám byl daný ne proto, abyste ţili v rozkoši, pro něho zapomněli na Pána Boha, na svého bliţního, na duši, či na věčnost, ale proto, abyste ho uţívali na Boţí slávu, podle Boţí vůle, z nadbytku vypomáhali chudým a dobrými skutky obohacovali svou duši (Dancák 2007: ) Od vzniku Prešovské eparchie v roce 1818 byl bl. P. P. Gojdič jiţ sedmým biskupem v pořadí a setrval ve své funkci aţ do násilné likvidace řeckokatolické církve (1950). Za apoštolského administrátora byl jmenován papeţem 14. září 1926 a 25. března 1927 přijal v Římě biskupské svěcení. Nejenţe své působní zahájil vlastními rekolekcemi 2, ale uspořádal je i pro své spolupracovníky, věřil tak v Boţí poţehnání. Po jejich absolvování vydal nařízení 799/1924 o duchovní obnově eparchie, zahrnující plán s těmito body: (1) dobře přezkoumat stav eparchie, (2) prověřit stav kněţí a učitelů a jejich postoj k národu, (3) pozornost věnovat chrámům, jejich stavu a péči o jejich udrţování, (4) zjistit duchovní stav věřících jejich katechizace (5) zjistit stav řeckokatolických škol, (6) rozdělení děkanátů. Tento plán charakterizuje úsilí biskupa o rozvoj jeho eparchie a také obětavou činnost, kdyţ se osobním příkladem a horlivostí zaslouţil o povznesení duchovního a kulturního ţivota řeckokatolických věřících. Tito věřící ţili na východním území Slovenka, části Polska a Ukrajiny, kde 2 Rekolekce se zde dají chápat jako duchovní cvičení (ABZ slovník cizích slov). 13

14 lidé ţili v těţkých ţivotních podmínkách (např. velká nezaměstnanost). (Borza 2006: 68-69) Obnova a prohloubení duchovního ţivota duchovenstva a věřících byly hlavní starostí biskupa. Na dosáhnutí tohoto cíle pouţíval všechny dostupné prostředky (okruţní listy, konference, masmédia, osobní návštěvy, katolické školy atd.). (Vasiľ 2000: 133) Jako řeholník, který sloţil mj. slib chudoby, ţil asketickým ţivotem, přesto si zachoval dobrou náladu a dokázal se radovat s radujícími [jak prohlásil ve svém prvním kázání, ţe se chce jako sv. Pavel, radovat se s radujícími se a plakat s plačícími (Řím 12, 15)]. Opravdová síla ducha, dar radosti a smysl pro humor se projevuje tehdy, kdyţ člověk dokáţe přemoct sám sebe a nepoddá se náporu vnějších sloţitých okolností. Náš vladyka měl takový dar radosti v hojné míře. Dobře věděl, ţe jako biskup nemá lidi jen vést, ale především jim slouţit a pomáhat. (Potáš 2001: 148) Čiňte dobro!, protoţe cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25, 40). Autor uvádí, ţe to bylo biskupovo heslo, podle kterého ţil, ale o kterém se ve svých pastýřských listech či v biskupských nařízeních nezmiňuje. Jak píše Potáš, biskup činil víc, a to, ţe touto zásadou ţil a jednal, svítil kaţdému vlastním příkladem. Ti, kteří biskupa znali (a nebyli proti němu), mluvili o něm jako o člověku dobrého srdce, o světci, dobrém otci. Jeho dobrota a štědrost byla neomezená, proto určené osoby pro biskupské fondy, je tvrdě stráţily, aby biskup nevyčerpal všechny uloţené peníze, které rozdával strádajícím. (Potáš 2001: ) Nezapomínal ani na děti z Karpat a jejich podhůří, které byly poznamenané válkami. Na základě svých vizitací 3 v tomto kraji vydal nařízení pro kněze, aby nadané děti posílali do školy do Prešova. Chtěl zabránit situaci, kdy by dítě kvůli špatným materiálním podmínkám muselo zůstat doma. O tyto děti se pak sám staral. Řediteli internátu (autorovi této publikace), kde mj. tyto děti ubytovávali, jednou pověděl: 3 Se zvykem - biskupů nebo jejich zástupců navštěvovat jednotlivé - farnosti se setkáváme jiţ ve 4. stol. ve východních církvích a od 6. stol. v latinské církvi. Cílem těchto návštěv je kontrola pastorační činnosti a církevního majetku a především náprava eventuálních zlořádů. - Tridentský koncil zavázal všechny biskupy navštěvovat farnosti alespoň kaţdé dva roky, aby zkontrolovali pravověrnost nauky a mravní úroveň. Takto se posttridentské v. projevily jako důleţitý nástroj reformy církevního ţivota. V současnosti je biskup vázán navštěvovat diecézi kaţdoročně tak, aby celou zvizitoval během pěti roků (CIC ) ( Vizitace ) 14

15 V kaţdém ţákovi se snaţte vidět Krista, dokonce i tehdy, kdyţ se vám zdá být nevděčným. Bůh vám připravuje věnec věčné odměny. (Potáš 2001: 118). Biskup Pavel se nikdy nespokojil s tím, co uţ bylo vykonané, ale neustále přemýšlel o nových způsobech šíření Boţího království mezi lidmi jeho eparchie. (Potáš 2001: 134) Kdyţ v roce 1938 byla vyhlášena autonomie Slovenska, vláda sloţena z nacionalistů, kteří odmítali respektovat práva menšin, zaměřila pozornost i na menšinu Rusínů, jejichţ reprezentantem byl právě biskup Gojdič a další řeckokatoličtí duchovní. Díky tomu byl terčem nebývalých útoků ze strany státního aparátu, ale bohuţel i z řad vlastních duchovních. Vzniklo dokonce memorandum (srpen 1939) řeckokatolických duchovních Slováků vyjadřující nespokojenost s postupem biskupa Gojdiče vůči řeckokatolíkům Slovákům. Ředitel policejního ředitelství v Prešově označil memorandum za stíţnost proti administrátorovi Prešovské eparchie a součást akce na utvoření slovenského biskupství v Prešově. Pro zachování jednoty zastával odměřený postup vůči slovenským duchovním. Kupříkladu zaujal zpočátku i rezervovaný postoj k spolku Jednota sv. Cyrila a Metoděje zaloţeného slovenskými řeckokatolíky, později ho uznal a účastnil se některých akcí pořádaných tímto spolkem. (Borza 2006: 72 73) Jeho široké a šlechetné srdce můţeme v této situaci vidět v hlubokých zásadách křesťanské etiky, ve které byl vychováván a která učí, aby své miloval a cizí měl v úctě. Tím je poukazováno na jeho věrnost své rusínské národnosti, kterou mnohokrát za svůj ţivot potvrdil. Přes lákavé sliby, výhruţky, pomluvy či hrubé násilí zůstal pevný ve svém přesvědčení a přes moţné negativní následky svůj národ ani svou řeč nikdy nezradil. Jeho upřímné srdce však především vidělo v kaţdém člověku svého bratra. To, co lidi spojuje je lidská přirozenost, kterou máme všichni společnou na základě toho, ţe jsme Boţí děti. Kaţdý člověk tak má právo na svoje vlastní cítění, na přízeň a svobodu Boţího dítěte (Potáš 2001: 135). Podstatné není to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje, a tím je lidská přirozenost, proto jsme zodpovědní jeden za druhého. Nesmíme škodit jeden druhému, protoţe kaţdý násilník svým násilnictvím si přivolává na sebe škodu, avšak pomáháním jeden druhému si vyslouţíme poţehnání. [ ] Jako opravdový dobrý pastýř měl pro potřeby věřících citlivé srdce, nehleděl přitom na národnost. Všem rád pomáhal, všem dával dobrou radu, všechny bránil před zlem a násilím. Chtěl být a byl pro všechny věrným a dobrý duchovním pastýřem, otcem se zlatým srdcem, vším pro všechny. Je to další důkaz velikosti a síly jeho ducha. 15

16 Tam, kde mnozí jiní neodolali, duchovně se zlomili a zapadli do bahna egoismu, on odolal náporům všech bouřek jako dům postavený na skále [ ] Pro Řeky jsem se stal Řekem, pro Ţidy Ţidem, pro Římany Římanem, abych takto všechny přitáhl ke Kristu (1 Kor 9, 19-23). Tuto velkou filozofii svého velkého jmenovce, apoštola národů sv. Pavla, si vladyka osvojil a v praktickém ţivotě se jí důsledně a stále přidrţoval. Činil to jen proto, aby všechny získal a přivedl do náruče Otce nebeského, který je pro všechny stejně dobrým Otcem a spravedlivým Bohem. (Potáš 2001: ) Dalším aspektem lásky bylo, aby se duchovní dokázali vcítit do strašné situace uprchlých duchovních (s rodinami). Vedl je k uvědomění si, co by v takové situaci ţádali pro sebe oni sami a to vykonali pro tyto potřebné. Dál je vyzíval slovy Kdyţ jsme doteď hlásali lásku k bliţnímu slovy, prokaţme ji nyní skutkem. (Potáš 2001: 111). Bl. Pavel Gojdič miloval všechny národy, jak to učil Kristus kaţdý člověk je Boţím dítětem a bliţním. Autor Potáš (2001:142) vzpomíná na okamţiky, kdyţ se v chrámě scházeli na bohosluţby či modlitby společně lidé různých národností a cítili se jako jedna velká rodina, měli se rádi, váţili si jeden druhého, spojovala je láska jejich biskupa. Bl. Biskup snášel křivdy, které souvisely s tímto jeho postojem a které uměl vţdy odpustit a zapomenout, tak jako jeho Boţský Učitel (Potáš 2001: 144). Přestoţe byl vnímán jako muţ zlatého srdce, zároveň byl také muţem zásad, který netoleroval křivdy, podvody a násilnosti. Ve svém ţivotě stál vţdy na straně pravdy, na straně slabších a opuštěných i přes nepříjemnosti a nevýhody, které z toho měl. (Potáš 2001: 142) Jeho dobrota neskončila ani, kdyţ byl vězněný a zbavený všeho. Kdyţ jako vězeň nic nemohl nazvat svým, vţdy něco našel, co by daroval (Potáš 2001: 117). Pobytem ve vězení jeho láska k lidem dosáhla plnosti a stala se hrdinstvím, neboť uţ nebylo moţné čekat odměnu od lidí, ale pouze od Boha. Celoţivotním heslem bl. Gojdiče bylo: Bůh je láska milujme ho! Tomuto dostál svou smrtí ve vězení. Odpouštění a neustálé volání po smíření, schopnost činit dobro i těm, kteří ničili jeho zdraví a nervy a podkopávali výsledky jeho šlechetné práce ve vinici Kristově, dělá z biskupa Gojdiče hrdinu svaté pověsti. (Potáš 2001: 145) Smyslem, proč to všechno dělal, je jeho touha být dobrým pastýřem. K prokazování lásky bliţním, především jeho ovečkám, které mu Bůh svěřil, ho podněcovala Boţí láska hořící v jeho srdci. Tím vydával svědectví, ţe Bůh je láska. (Potáš 2001: 151) 16

17 1.3.1 Zapojení do charitní činnosti Jak zaznamenal první diecézní ředitel Potáš (2001: ) [diecéze biskupa Gojdiče] Ústřední Charity na Slovensku, v roce 1947 zapojil biskup Pavel svou diecézi do Ústřední Charity na Slovensku. Reagoval tím na potřeby vyvolané druhou světovou válkou, na početné řady lidí bez přístřeší, sirotky a zbídačené, kteří potřebovali rychlou a vydatnou pomoc. Jmenovaný ředitel poté začal zřizovat filiální pobočky této diecézní Charity. Dále sděluje, ţe lidé po příkladu lásky a dobroty svého biskupa, oduševněle a se zapálením se zapojovali do charitativních aktivit a byli velmi aktivní v projevování štědrosti a lásky k bliţním. (Potáš 2001: 110) Autor pokračuje, ţe se rozběhla akce pomoci chudobnějším oblastem, především těm, které byly celkem vypálené, zruinované a zuboţené. Jednalo se o potravinovou pomoc, poskytnutí oblečení a také finanční prostředky, vše přicházelo z válkou méně zasaţených zemí. (Potáš 2001: 110) Jako další činnosti, které mu jako řediteli biskup přiděloval, byly zoufalé dopisy od uboţáků (mezi nimi i lidé různých národností a různého vyznání), kteří měli důvěru ve svého Pastýře a také od něj očekávali pomoc. Bl. Gojdič se všemoţně snaţil získat podporu pro tyto lidi, ať uţ se jednalo o pomoc místní či ze zahraniční. Zároveň vyzval řeckokatolíky na celém světě, aby otevřeli své sýpky, jak to kdysi dělal i svatý Bazil Velký 4 kdyţ bylo období hladu. Pomoc přicházela z USA, a to v podobě celých vagónů potravin, oděvů a také léků. Řeholní otcové baziliáni pak zajistili díky výpomoci vojenskými automobily rozvoz těchto věcí do nejzničenějších vesnic. (Potáš 2001: 113) Dle autora je moţno říct, ţe díky této záchranné akci biskup Pavel fakticky zachránil celou prešovskou oblast z hladu a v některých lokalitách začínající epidemie. 4 Baziliánská spiritualita je zaloţena na základě sv. Písma a Církve, zdůrazňující zejména takové prvky jako: láska k Bohu a bliţnímu, velikost společného způsobu ţivota nad osamělým, věrnost příkladům a nauce sv. Písma a Církvi jako tajemného Kristova Těla. ( ) Pořádek dne nám přikazuje společné modlitby, učení se sv. Písma, fyzickou práci, asketizmus a apoštolskou práci. ( ) Tak jako je křest počátkem křesťansko-církevního ţivota, je i počátkem nového mnišsko-asketického ţivota. (Rád svätého Bazila Veľkého. O baziliánoch spiritualita. Dostupné z: 17

18 Svou dobročinností dosvědčil, ţe opravdu kráčí v šlépějích sv. Bazila Velkého, který byl otcem utlačovaných, chudých a opuštěných. (Potáš 2001: 113) Ostatní charitativní a jiné dobročinné aktivity Jak píše Hromník (2007:15) o bl. Gojdičovi, byl to člověk širokého srdce se sociálním cítěním, který měl rád všechny lidi. Byl nápomocný jednotlivcům i postiţeným vesnicím (po poţáru, povodni). Pro sociální pomoc měli důleţitou roli biskupské fondy zaloţené jednotlivými prešovskými biskupy. (Šturák 2007: 13) Kaţdý rok se z jednotlivých fondů vybraly úroky a pouţily se na různé charitativní cíle. Jednalo se o následující fondy: fond pro sirotky a vdovy po kněţích a pro jejich neprovdané dcery; fond pro školskou mládeţ, zejména pro materiální slabší s výborným prospěchem; fond pro vdovy, sirotky a opuštěné děti; fond pro chudé církve; fond pro chudé duchovní; fond pro blaho biskupství (eparchiální fond); fond tzv. věčných sv. liturgií a mnoho dalších. (Potáš 2001: 116) Biskup Gojdič je spravoval a jeden nový také zaloţil. Jednalo se o Tiskový fond. (Šturák 2007: 13) Šturák (2007: 13) také uvádí jako největší dílo v sociální oblasti bl. Gojdiče právě postavení diecézního sirotčince v Prešově, pro který se začali sbírat prostředky jiţ v roce Řeholní sestry Sluţebnice 5, které bl. biskup povolal do Prešova, aby se staraly o sirotčinec, přišly v roce 1928 a do sirotčince mohly přejít aţ v roce Celkově dostaven byl sirotčinec v následujícím roce. V sirotčinci se také nacházel noviciát těchto sester Sluţebnic. Tento sirotčinec, jak píše Potáš (2001: 121), slouţil pro opuštěná děvčata, ale poskytoval domov i několika děvčatům z gymnázia a učitelské akademie. Sirotčinec s klášterem sester Sluţebnic se stal zejména pro školskou mládeţ novým náboţensko-kulturním centrem, kde se scházela na večerní poboţnosti. Řeckokatolická církev pak o tuto instituci přišla v roce (Potáš 2001: 124) 5 Sestry sluţebnice Neposkvrněné Panny Marie (Potáš 2001: 121). Bl gojdič povolal právě tyto sestry, protoţe svou činnost věnují těmto aktivitám: křesťanská výchova a výuka dětí, zvláště chudých; náboţenská výchova dívek a jejich příprava na budoucí povinnosti v rodině; pomoc chudým a nemocným; misijní sluţba ve světě; sluţba církvi v rámci jejich aktuálních potřeb. (Kongregace sester sluţebnic NPM bez poskvrny počaté [hlavní webová stránka kongregace]. Dostupné z: 18

19 Biskup Gojdič také vnímal těţké ţivotní podmínky vesnických děvčat, které přišly za prací do města. Pracovaly jako sluţky vykonávající domácí práce u zámoţných lidí. Nezkušená děvčata se často stávala obětí, např. nedostávala zaslouţený plat. Na jejich obranu vyšlo biskupské nařízení, které stanovilo následující: povinnost farářů informovat, u koho slouţí děvčata z jejich farností a jak se jim daří; zaloţení spolku Krouţek sv. Anny pro sluţky. Úlohou tohoto spolku bylo bránit jejich právo na zaslouţený plat; bránit jejich čest, pokud budou vystaveny hříchu; naučit dívky všemu, co má umět před manţelstvím (ruční práce, domácí práce, apod.); vychovat z nich dobré a praktické řeckokatoličky; umoţnit poznání základů duchovního ţivota, morálních zásad, a další. Krouţek tedy fungoval tak, ţe děvčata hledající práci se nejprve přihlásila ve spolku a dostala své evidenční karty. Společně se scházela v neděli a řešila vzniklé problémy. Spolek také uděloval výstrahy a napomenutí zaměstnavatelům, pokud to nepomohlo, odebrali dívku z této domácnosti a přidělili ji jinam. Rodiny potřebující pomoc v domácnosti si dávaly ţádost spolku, a ten jim děvčata přiděloval a uzavíral s nimi pracovní smlouvy. Tento mechanismus byl výhodný i pro domácnosti, které měly takové děvče doma. Věděly totiţ, ţe děvčata s tímto vedením, které spolek zajišťoval, jsou hodné důvěry. (Potáš 2001: ) Většina řeckokatolické mládeţe přicházející do Prešova za studiem byla umístěna v těchto řeckokatolických internátech: Internát řeckokatolického učitelského ústavu, kde byli soustředěni budoucí učitelé; Internát Spolku sv. Jana Křtitele (Alumneum) pro gymnazisty; Dívčí internát sester baziliánek; Internát sester Sluţebnic při Sirotčinci; Internát při bohoslovecké fakultě (seminář). Biskup Gojdič přistupoval k dětem a mládeţi s láskou a kdyţ se naskytla příleţitost, třeba jen krátká, chodíval do sirotčince anebo do internátů. Zajímal se o jejich ţivot, o sociální stav, a kdyţ viděl, ţe se někdo z nich pohyboval na hranici chudoby, vynaloţil vlastní úsilí, aby nemuseli zanechat studií. Konkrétně se jeho úsilí týkalo toho, ţe buď sám za dotyčného zaplatil, nebo zařídil u správy internátu, aby zde mohl ţít nějaký čas bezplatně. (Potáš 2001: 117) Měl zájem také o jejich prospěch. Navštěvoval jejich internáty po kaţdé klasifikační konferenci a před shromáţděním všech ţáků chválil ty, kteří si to zaslouţili, ale také domlouval a přikazoval zlepšení a usilovnější práci těm, kterým to bylo potřeba. Především se však zajímal o duchovní ţivot mládeţe a sám se na něm podílel (kázal pro mládeţ, povzbuzoval k úctě k Nejsvětějšímu srdci Jeţíšovu, k poboţnosti 19

20 prvních pátků v měsíci, k členství v Mariánské kongregaci). Často slouţil v neděli liturgii zvláště pro mládeţ a kázal jim horlivě o lásce k Bohu, kterou mají dokázat svědomitou práci ve škole a úsilím vypěstovat si dobrý a stálý charakter (Potáš 2001: 118). Biskup se snaţil pomáhat i dělníkům při hledání práce, a také úředníkům dopomohl k zaměstnání. (Hromník 2007: 15) 6 Měl také velkou zásluhu na zřízení Řeckokatolického rusínského reálného gymnázia v roce K této příleţitosti vydal biskup Gojdič zvláštní oběţník, ve kterém píše: Otevřením řeckokatolického rusského [rusínského] gymnázia dáváme moţnost našim věřícím, aby se jejich dítka vychovala v našem náboţenském a národnostním duchu, aby se z nich stali věrné děti katolické církve, milující svůj podkarpatoruský národ, oddané Československé republice. (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: ) Svou pozornost zaměřoval biskup Gojdič také na Řeckokatolický kněţský seminář. Často ho navštěvoval, jak úředně, tak i soukromě. Kromě duchovní podpory, se biskup snaţil také o materiální podporu semináře. Obracel se ke kněţím a ostatním věřícím a vyzíval je, aby přispěli hmotnými dary na provoz semináře. (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: 145) Významným patronem Bohoslovecké akademie byl i biskup P. P. Gojdič. O. biskup se nestaral jen o bohoslovce, ale i o představené semináře a profesory 7 akademie. Chtěl, aby byla zaplněna všechna profesorská místa na Teologické akademii, a aby kaţdá katedra měla profesora. Tím chtěl dosáhnout vysoké vědomostní úrovně bohoslovců. (Halgašová, Laca, Lipták, Šimko 2009: 152) 6 Tento údaj se mi však nepodařilo najít u jiných autorů, kde by případně bylo uvedeno více informací. 7 Nejednalo se o řádné vysokoškolské profesory, ale o profesory z biskupova jmenování na základě zvyku označovat všechny řádně ustanovené vyučující jako profesory, jak tomu bylo v církevních dokumentech tehdejší doby. 20