Odpovědnost za vady v rámci kupní smlouvy a smlouvy o dílo

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Katedra práva Odpovědnost za vady v rámci kupní smlouvy a smlouvy o dílo Bakalářská práce Autor: Viktor Diršmid Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Natália Štefanková, Ph.D. Praha Duben, 2015

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 28. Dubna 2015 Viktor Diršmid

3 Anotace Tato bakalářská práce se zabývá porušením smlouvy, konkrétně pak aspekty vadného plnění a související odpovědnosti za vady. Jelikoţ je tento jev v obchodních vztazích velmi častý, zaměřil jsem se v této práci na legislativní úpravu tohoto jevu doplněnou judikaturou soudů. Nejprve práce rozebírá právní úpravu smluv jako takových uzavíraných v obchodní praxi a dále pak obecnou úpravu odpovědnosti za vady. Konkrétní části této práce jsou pak věnovány odpovědnosti za vady z kupní smlouvy a smlouvy o dílo, Hlavní kapitola práce je pak rozdělena do podkapitol popisujících vady a vadné plnění obecně, práva z vadného plnění, uplatnění těchto práv a další důsledky vadného plnění na uzavřenou smlouvu. Práce je koncipována za účelem shrnutí platné právní úpravy, doplněná ustálenou judikaturou obecných soudů. Klíčová slova Odpovědnost za vady, nový občanský zákoník, kupní smlouva, smlouva o dílo, porušení smlouvy, vadné plnění Annotation This Bachelor's thesis deals with breach of contract, specifically with aspects of defective performance of the contract and associated liability for defects. This phenomenon is very common in business relations, so in the thesis I focused on the legislation in the Civil Code supplemented with jurisprudence. At first thesis analyzes the legislation of contracts concluded in business and further the liability for defects in general. Specific parts of this thesis are devoted to liability for defects of the purchase agreement and the contract for work. The main part of the thesis is divided into subchapter describing the defects generally, a specification of rights of defective performance, exercice of those rights and other consequences of defective performance on the primary contract. Thesis is conceived as an overview of current legislation, supplemented with settled jurisdiction of courts. Key words Liability for Defects, New Civil Code, Purchase Contract, Contract for Work, Breach of Contract, Defective Performance

4 Úvod Právní jednání Náleţitosti vůle a projev vůle Vznik Právního jednání Náleţitosti, platnost a účinnost právního jednání Neurčitost a nesrozumitelnost jako vada právního jednání Smlouva obecně Zásady smluvního práva Smluvní autonomie Dobré mravy Smlouva uzavíraná se spotřebitelem Spotřebitel Kupní smlouva Předmět koupě Stav předmětu koupě Určení stavu podle vzorku Balení Určení přibliţného mnoţství Kupní cena Určitost ceny Okamţik plnění Odevzdání věci Odevzdání nehmotné věci Náklady odevzdání a převzetí věci Doklady vztahující se k věci Splnění povinnosti odevzdání věci Odlišení od smlouvy o dílo podle 2086 NOZ Smlouva o dílo Srovnání s předchozí právní úpravou Dílo a předmět díla Zhotovení věci Údrţba, oprava nebo úprava věci Montáţ... 27

5 Jiné smluvní typy Vymezení povinností zhotovitele a objednatele Cena díla Provedení díla Osobní provedení díla Doba plnění díla Stavba jako předmět díla Stavba jako zvláštní druh díla Převzetí stavby Odstoupení od smlouvy o dílo Právní následky porušení smlouvy Vady a odpovědnosti za vady Obecná část Vada a vadné plnění Uplatnění práv z vadného plnění Práva z vadného plnění Záruka za jakost Zvláštní část úpravy práv z vadného plnění Kupní smlouva Záruka za jakost v kupní smlouvě Koupě zboţí v obchodě Smlouva o dílo Závěr Seznam použitých pramenů a literatury Literatura Soudní rozhodnutí Zákony... 60

6 Úvod Pacta sunt servanda. Právní zásada inkorporována do všech rozvinutých právních řádů. Avšak co nastane při nedodrţení této zásady, kdy nebude ujednaná smlouva dodrţena? K porušení smluvní povinnosti pojí civilní kodexy různé následky pro zavázané smluvní strany. V důsledku porušení smlouvy vzniká určitá odpovědnost smluvní strany, která smluvní delikt zavinila, nebo pod jejíţ sféru vlivu je ten který smluvní exces zařazen. V této práci se pak zaměřím na rozbor porušení smluvní povinnosti, spočívající v bezvadném plnění. Oblast vadného plnění, případná odpovědnost za vady a práva z vadného plnění jsou velmi zásadní otázkou v obchodních vztazích a snad kaţdý podnikatel účastnící se hospodářské soutěţe se jiţ setkal s vadným plněním protistrany a byl postaven před situaci domoţení se svých práv z vadného plnění. Úspěšné sporování vadného plnění má pak velmi často zásadní vliv na samotnou hospodářskou činnost subjektu, kdy ve spletitých obchodních vztazích, otázky vadného plnění a přiznání odpovědnosti z vadného plnění, znamenají značné finanční částky. Důvodem k mé volbě tohoto tématu je pak výše zmíněná obvyklost právní situace vadného plnění v obchodní a podnikatelské sféře a dále celkem nová právní úprava této oblasti v souvislosti s přijetím nového civilního kodexu, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Cílem práce je rozbor jednotlivých aspektů vadného plnění, odpovědnosti za vady a práv z vadného plnění s tímto spojených, zakotvených v platné legislativě, za doplnění stávající judikatury soudů. Práce je zaměřena na oblast podnikatelské sféry a praktických situací vyvstávajících ze vztahů mezi podnikateli v hospodářském styku. Obsah práce je rozčleněn, kdy v úvodních kapitolách bude nejdříve rozebrána problematika samotného právního úkonu, jako základního elementu vedoucího k uzavření smlouvy a sjednání konkrétního závazku. Dále se práce bude zabývat rozborem smluvního práva obecně, ve zvláštních kapitolách následně smlouvou kupní a smlouvou o dílo. Hlavní část práce bude věnována vadám, odpovědnosti za vady a právům z vadného plnění, upraveným v obecné části a dále ve zvláštní části občanského zákoníku, která se váţe 6

7 k jednotlivým smluvním typům. V této části bude řešena komplexně legislativní úprava práv z vadného plnění a jejich následné uplatnění s ohledem na ustálenou judikaturu. 7

8 1. Právní jednání Nejvýznamnějšími právní skutečností je právní jednání upravené v a násl. zákona č. 89/2012 sbírky, občanském zákoníku (dále jen NOZ ). Právní jednání, které má vyvolat nebo má být schopno vyvolat právní následky, (např. návrh smlouvy, uzavření smlouvy apod.) musí splňovat zákonem stanovené náleţitosti. Základním obsahovým prvkem právního jednání je projev vůle jednající osoby. Vůle sama, tak i její projevení musí být ve vzájemném souladu. Shoda vůle a jejího projevu nastává, je-li vůle projevena způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co účastník projevit chtěl. Právním jednáním, vůlí, shodou vůle a jejího projevu v závazkových vztazích se ve svých rozhodnutích zabýval i Nejvyšší soud České republiky: Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci (in claris non fit interpretatio) Náležitosti vůle a projev vůle Vůle je vnitřní psychický vztah jednajícího k zamýšlenému (chtěnému) právnímu následku. Vůle je zaloţena na tom, jaké právní následky chce účastník svým jednáním vyvolat. Má-li být vůle právně relevantní, musí být projevena navenek určitým objektivně poznatelným způsobem. Samotná vůle bez projevu nemůţe vést ke vzniku právního jednání, o právní jednání však nejde ani v případě projevu, který není zaloţen na vůli jednajícího (např. vedení ruky při podpisu, reflexní pohyby, mluvení ze spaní apod.). Vůle můţe být projevena konáním, či nekonáním. Základní náleţitostí vůle je její existence, neboť bez vůle nemůţe vzniknout právní jednání. Za existenci vůle nemůţe být povaţován např. mimoděčný projev (např. trhnutí hlavou, byť by připomínalo přikývnutí) , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 2 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp. zn. 29 Odo 1335/2005 8

9 Vůle musí být váţná, čímţ je řečeno, ţe jednající subjekt chce způsobit právní následky spojené s jeho jednáním, tedy ţe projevuje vůli proto, aby takové právní následky vyvolal. Váţnost projevu vůle není tedy ţert nebo vůle projevena při hře, výuce. Vůle musí být určitá a srozumitelná Vznik Právního jednání Při vzniku právního jednání je významné, zda se jedná o jednání jednostranné či dvoustranné v případě jednostranného jednání záleţí na tom, zda je adresované či neadresované. Jednostranné neadresované právní jednání (např. závěť) vzniká samotným projevem vůle. Naproti tomu jednostranné adresované právní jednání (např. odstoupení od smlouvy) ke svému vzniku vyţaduje, aby byl projev vůle učiněn vůči jeho adresátovi. Pokud není adresát projevu vůle přítomen, vzniká právní jednání aţ v okamţiku, kdy projev vůle adresátovi dojde. Dvoustranná právní jednání (smlouvy, dohody) vznikají zásadně na základě smluvního konsenzu. Smluvního konsenzu se dosahuje obvykle na základě návrhu na uzavření smlouvy a jeho přijetí. Smluvní konsenzus můţe být vytvořen i jiným způsobem, i v tomto případě platí, ţe smlouva vzniká okamţikem, kdy bylo konsenzu dosaţeno Náležitosti, platnost a účinnost právního jednání Platné právní jednání vyvolává zamýšlené právní následky, na jejichţ způsobení byla vůle jednajícího zaměřena. Platnost právního jednání je zásadně vázána na naplnění jeho náleţitostí, pouze výjimečně můţe být jednání platné, přestoţe některou náleţitost nemá (např. kdyţ je právní jednání v rozporu se zákonem, který nemá za následek jeho neplatnost). Náleţitosti právního jednání se obvykle dělí na náleţitosti subjektu (právní způsobilost a způsobilost k právnímu jednání), náleţitosti vůle (svoboda), váţnost a vůle prostá omylu, náleţitosti projevu vůle a náleţitosti předmětu právního jednání (moţnost a dovolenost). Od platnosti právního jednání je potřeba odlišovat jeho účinnost. Účinné právní jednání je takové, které bezprostředně vyvolává příslušné právní následky. Je-li právní jednání platné, je také způsobilé vyvolat odpovídající právní následky, jeho účinnost však můţe být 9

10 vázána na naplnění určitých skutečností, které se projeví teprve v budoucnu (podmínky a doloţky času) Neurčitost a nesrozumitelnost jako vada právního jednání Jak uţ bylo řečeno právní jednání je projev vůle, zaměřený na vyvolání právních následků. K tomu, aby vůle jednajícího mohla zamýšlené právní následky vyvolat, je nezbytné, aby byla projevena srozumitelně a určitě. Projev vůle je srozumitelný a určitý tehdy, je-li moţno zjistit, jaké právní následky má projev vůle způsobit, teda jaká práva a povinnosti a jakým způsobem má právní jednání zaloţit, změnit nebo zrušit. Srozumitelnost se týká výrazové stránky projevu vůle. Projev vůle není srozumitelný, pokud výrazům, kterými je vůle sdělována, nelze porozumět, takţe se nelze seznámit s obsahem projevované vůle (nečitelné písmo, nesrozumitelné zvuky). Určitost se týká obsahové stránky projevu vůle. Projev vůle není určitý, pokud pouţité výrazy nejsou po obsahové stránce dostatečně konkrétní a jasné, takţe nelze určit, jaké právní následky má projevovaná vůle vyvolat. 2. Smlouva obecně Procesem uzavření smlouvy se rozumí postup a sled kroků, v jejichţ důsledku vzniká smlouva. Jde o dominantní právní institut, jehoţ prostřednictvím se uskutečňují iniciativy, zájmy, preference a potřeby subjektů občanskoprávních vztahů v podmínkách trţního hospodářství, svobodné soutěţe a konkurence vznikající na základě jejich oboustranných shodných projevů vůle. Jako sloţený projev vůle dvou nebo více smluvních stran nevzniká smlouva najednou, ale aţ okamţikem, kdy se projev vůle navrhovatele a příjemce bez výhrad setkají. Návrh smlouvy přitom musí být dostatečně určitý a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele vůle navrhovatele být tímto návrhem vázán. V procesu kontraktace, tzn. v procesu sjednávání a uzavírání smlouvy, si navrhovatel a akceptant mohou své role i několikrát vyměnit. Smlouva můţe být obecně uzavřena jak ve formě písemné (listinné), tak ve formě ústní. Kdy je podmínkou platnosti smlouvy písemná forma, stanoví zákon (např. smlouva o převodu nemovitosti). Základním předpokladem, který musí strany naplnit v případě, ţe chtějí uzavřít smlouvu, je dohoda o podstatných náleţitostech smlouvy. 10

11 Smlouva je i nejčastější důvod vzniku závazků. Úprava, která byla dříve obsaţena jednak v občanském zákoníku a v modifikované podobě i v zákoníku obchodním. Nyní je úprava všech těchto smluv obsaţena v občanském zákoníku a to i pro vztahy dříve nazývané jako obchodně právní. NOZ tedy odstranil existující dualismus mezi smlouvami občanskoprávními a obchodněprávními, přičemţ tímto počinem odstranil mnoho sporů mezi stranami spočívajících na skutečnosti, zda danou smlouvu podřadit pod občanský zákoník či obchodní zákoník a s tím související rozdílné instituty např. promlčení či práva z odpovědnosti za vady. Jak uţ bylo řečeno, tak obecně můţe být smlouva uzavřena jak ve formě ústní, tak i písemné, pokud zákon nestanoví písemnou formu. Písemná forma smlouvy můţe být stranami zvolena i v případě, ţe to zákon nepředepisuje, a to dohodou smluvních stran. Pokud k písemnému uzavření smlouvy dojde, měla by být i písemně měněna. Lze se připojit k názoru, ţe písemná forma smlouvy je v zájmu jednoznačného postavení smluvních stran a přesného vymezení jimi ujednaných práv a závazků vţdy daleko vhodnější. Tento názor zastává velká část odborné veřejnosti i podnikatelů samotných, a to i v případech, kdy písemná forma smlouvy není zákonem výslovně poţadována. Výjimkou snad mohou být pouze smlouvy týkající se tzv. bagatelních záleţitostí Zásady smluvního práva Smlouvy podle občanského práva jsou v prvé řadě ovládány autonomií vůle jejich subjektů tzv. smluvní svobodou či smluvní volností. Tato zásada smluvní autonomie vůle subjektů v občanském právu znamená, ţe závisí zásadně na jejich úvaze, rozhodnutí a sebeurčení, zda zejména konkrétní smlouvu vůbec uzavřou či nikoli. NOZ tuto zásadu autonomie vůle velkou měrou podpořil a v podstatě uzákonil, aţ na kogentní výjimky, ţe si strany smlouvy mohou dohodnout, co chtějí Smluvní autonomie Smluvní autonomie, prostor smluvní svobody stran vytvořený normami objektivního práva (soubor pravidel chování, vytvořený státem v určité zvláštní formě a státem vynutitelný například zákony atp.) v oblasti soukromého práva. Vyplývá nejen z dispozitivních právních 11

12 norem, ale i z ústavně zakotvené zásady legální licence, podle níţ je fyzickým a právnickým osobám zákonem dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, je tomu tak např. v oblasti spotřebitelských smluv, kde zákon stanoví, ţe smluvní ujednání stran spotřebitelských smluv se nemohou odchylovat od zákona v neprospěch spotřebitele. V posledních letech se objevil nárůst sporů ze spotřebitelských smluv na coţ NOZ reagoval přísnými ustanoveními ve prospěch spotřebitele, které jsou kogentní povahy a nelze je v neprospěch spotřebitele měnit a to, ani kdyţ s tím spotřebitel souhlasí. Vše je chráněno sankcí neplatnosti ujednání smluv uzavřených v neprospěch spotřebitele. Další zásada platí v podmínkách trţního hospodářství, kde smlouvy mají mezi právními důvody jednu z nejvýznamnějších rolí. Tato zásada se týká jednou uţ uzavřených smluv, které mají být dodrţovány (Pacta sunt servanda), je to zásada, která symbolizuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva vůbec. Bez dodrţování uzavřených dohod by nemohl existovat obchod i jiné společenské vztahy. Nedodrţení smluv je v právním státě protiprávní. Tento protiprávní stav zároveň hrubým způsobem narušuje zásadu právní jistoty uplatňující se v celé sféře soukromého práva; svými důsledky se promítá i do zásady ochrany dobré víry, zásady ochrany práv třetích osob aj. Nedodrţováním dohod ve svých důsledcích dochází koneckonců k neţádoucímu narušování soukromého ţivota lidí v jeho nejrozmanitějších oblastech. Smluvní strany se v prvořadém zájmu musí snaţit, aby vše co souvisí se smlouvami, které uzavírají, bylo smluvními stranami formulováno v souladu se zákonem i s jeho účelem, s dobrými mravy a v jejich rámci v souladu s uplatňující se zásadou clara pacta, boni amici (jasné smlouvy dělají dobré přátele). Proto lze jednou uzavřenou smlouvu změnit či zrušit jen se souhlasem druhé smluvní strany. Písemně uzavřená smlouva můţe být souhlasně změněna či zrušena rovněţ jen písemně. Jednostranně od smlouvy odstoupit je moţno jen výjimečně, a to buď tam, kde to je smluvními stranami dohodnuto, nebo kde to stanoví zákon. NOZ stanoví odstoupení od smlouvy v případech, kdy po druhé smluvní straně nelze spravedlivě poţadovat setrvání na smlouvě, např. pro nezaplacení sjednané kupní ceny kupujícím u kupní smlouvy nebo nezaplacením ceny díla v případě smlouvy o dílo Dobré mravy Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly 12

13 slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v kaţdém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. 3. Smlouva uzavíraná se spotřebitelem Ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem představují základní úpravu ochrany spotřebitele v oblasti soukromého práva. Jde o úpravu relativně kogentní, jak vyplývá z 1812 NOZ odst. 2 (K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíţí. To platí v případě, ţe se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje 3 ), ledaţe zákon stanoví jinak. Odchýlení v neprospěch spotřebitele vede k tomu, ţe se k takovému odchýlení nepřihlíţí. Jinak stanoví zákon. V podstatě jde o zvláštní způsob ochrany slabší strany. Je nutné ji proto vnímat v kontextu dalších ustanovení, která ji mohou v konkrétním případě doplňovat (např. úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem) 3.1. Spotřebitel Spotřebitelem je kaţdý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Spotřebitel je vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Toto plyne ze směrnic práva Evropské unie. Základní vlastností, která vymezuje spotřebitele, není spotřeba. Spotřebitel bude sice často ten, kdo nakupuje sluţby nebo věci pro osobní potřebu svou nebo osob blízkých, ale spotřebitelem můţe být i ten, kdo dodává věc nebo sluţby podnikateli (např. informace, nájem nebytových prostor, staroţitnost či úvěr). 3 Milan Hulmák a kol., Občanský zákoník V, komentář, závazkové právo, obecná část ( ), 1. vydání, str. 416, 1812 Výklad nejpříznivější pro spotřebitele 13

14 4. Kupní smlouva Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, ţe kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umoţní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, ţe věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně. Nová úprava v NOZ přináší sjednocení dosud oddělené kodifikace úprav v občanském a obchodním zákoníku. Koupě je úplatný závazek, jehoţ účelem je převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího Předmět koupě Předmětem koupě můţe být věc. Není při tom rozhodné, zda věc fakticky existující, nebo věc, která má teprve v budoucnu vzniknout. Z téhoţ pohledu je pak také nepodstatné, zda vlastnické právo k prodávané věci jiţ v okamţiku uzavření kupní smlouvy náleţí prodávajícímu, nebo zda mu vlastnické právo vznikne aţ v budoucnu. Věc je v NOZ ( 489 Věc v právním smyslu (dále jen věc ) vše, co je rozdílné od osoby a slouţí potřebě lidí 4 ) a je vnímána šířeji neţ dosud: - a to jako vše co slouţí potřebám lidí a je odlišné od člověka, i kdyţ v případě lidského těla je činěna výjimka, kterou je třeba pro problematiku koupě zmínit. Např. podle NOZ, který zakládá fikci, podle níţ jsou za movité věci povaţovány i části lidského těla, které jsou obnovitelné a oddělitelné bezbolestně bez znecitlivění. Tak není pochyb o tom, ţe na základě kupní smlouvy je moţné prodat i takovouto část lidského těla jako movitou věc. Za věc lze také povaţovat např. elektrickou energii, plyn, vodu a teplo. Kupní smlouvu je moţné také aplikovat na ţivé zvíře, ale ne jako na věc. Pojem zvíře je stanoven v NOZ: Ţivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jiţ jako smysly nadaný ţivý tvor. Ţivé 4 JUDr. Petr Lavický, Ph.D. a kol., Občanský zákoník I, komentář, obecná část ( 1-654), 1. vydání 2014, str , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 6 494, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 14

15 zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na ţivé zvíře pouţijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Prodávající je zavázán umoţnit kupujícímu nabytí vlastnického práva, nikoliv ţe je zavázán na kupujícího vlastnické právo převést, jelikoţ ne vţdy musí v okamţiku uzavření smlouvy existovat vlastnické právo k předmětu, případně nemusí náleţet prodávajícímu. To, ţe je prodávající zavázán umoţnit nabytí vlastnického práva, navazuje také na dosavadní právní úpravu v obchodním zákoníku. Nejprve v 409 ObchZ zákonodárce předpokládal povinnost převést vlastnické právo, avšak následně v 411 ObchZ jiţ jako povinnost prodávajícího stanovoval umoţnění nabytí vlastnického práva ke zboţí. Důvodem je zde moţnost koupě věci od nevlastníka, která můţe být realizována např. na základě zprostředkování ( 2245 NOZ a násl.). Dále je také třeba připustit moţnost prodeje něčeho, co bylo součástí jiné věci, ať jiţ movité nebo nemovité. I v tomto případě vzniká kupujícímu vlastnické právo k předmětu koupě aţ v okamţiku, kdy se součást stane samostatnou věcí v právním smyslu, tedy oddělením věci od věci hlavní. V případě, ţe je prodáváno to, co je součástí nemovité věci, posuzuje se závazek jako koupě movité věci a to podle 2085 NOZ. Jako koupě movité věci se posoudí kaţdá koupě, jejímţ předmětem není nemovitá věc, jakoţ i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující podle smlouvy nabýt součást po oddělení jako věc movitou. Za kupní smlouvu se vţdy povaţuje smlouva o dodání spotřebního zboţí, které je nutné sestavit nebo vytvořit Stav předmětu koupě Zákon vychází z předpokladu, ţe prodávající a kupující v kupní smlouvě ujednají kromě základních náleţitostí téţ mnoţství, jakost a provedení předmětu koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. Tato ujednání mohou být obsaţena přímo v textu kupní smlouvy, ale často (v případě jakosti a provedení) jsou řešena v rámci dokumentace, na niţ smlouva odkazuje (obchodní podmínky, přílohová dokumentace, technické normy, vzorky apod.). Prodávající je povinen dodat zboţí v mnoţství, jakosti a provedení, jeţ určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit pro přepravu způsobem stanoveným ve smlouvě. Mnoţství zboţí můţe být uvedeno přesně nebo přibliţně. Přesné určení mnoţství zboţí bude uvedeno v jednotkách, které budou přesně vymezené a oběma stranám známé. 15

16 Přibliţné určení mnoţství je mnoţství zboţí určené s určitou tolerancí, kdy si mohou smluvní strany toleranci sjednat. Zákon mluví o přibliţném určení mnoţství. Strany sjednávají rozsah tolerance (odchylky), mohou také sjednat moţnost odchylky v obou směrech, nebo pouze v jednom směru, buď plusovou, nebo minusovou. Mohou samozřejmě také sjednat jiný rozsah odchylky pro minusovou a pro plusovou odchylku. Mnoţstevní tolerance můţe být sjednané nebo můţe vyplývat i ze samé povahy zboţí. Jestliţe jde o určení mnoţství zboţí s tolerancí a rozsah tolerance nestanoví smlouva, můţe se mnoţství skutečně dodaného zboţí odchylovat od mnoţství sjednaného ve smlouvě aţ o 5%, ale jiná výše můţe vyplývat nestanoví-li toleranci smlouva i z předchozí praxe mezi určitými stranami nebo z obchodních zvyklostí pro daný druh zboţí. Jakost zboţí můţe být ve smlouvě určena: - slovním popisem - odkazem na určitou technickou normu - podle vzorku nebo předlohy - podle vzorku a slovního popisu I kdyţ se k pojmům jakost a provedení v praktickém ţivotě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, ţe jakostí se rozumí především kvalita z hlediska uţitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně téţ technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska sloţitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a zaměňují. Jakkoli se můţe zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány, se postupuje tak, ţe pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel. V těchto případech je totiţ naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má slouţit, přičemţ je třeba přihlíţet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného pouţití. Nejprve je tedy při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě třeba hledat vzor pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, ţe takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení pouţít, pouţije se jako kritérium obvyklý účel pro daný předmět koupě, tedy účel, ke kterému se obvykle uţívá. 16

17 Určení stavu podle vzorku Smluvní strany se mohou dohodnout na tom, ţe předmět koupě bude odpovídat předem dohodnutému vzorku nebo předloze. Na vzorek či předlohu můţe být navázána jakost i provedení věci, tedy zjednodušeně řečeno kvalita i design věci. Ujednání musí být dostatečně určité tak, aby je bylo moţno odlišit od případů, kdy vzorek slouţí pouze pro orientaci kupujícího, resp. pro reklamní či propagační účely. Záleţí na dohodě stran a potřebách konkrétního obchodního případu, zda vzorek či předloha bude slouţit k porovnání pouze při odevzdání věci, nebo zda vzorek bude k dispozici pro případ uplatnění následných práv z kupní smlouvy v případě vad. Pro druhý z těchto případů je nezbytné zajistit uchování vzorku či předlohy tak, aby bylo moţné jejich vyuţití. Není vyloučeno, aby strany určily jakost a provedení popisem ve smlouvě a zároveň téţ prostřednictvím vzorku či předlohy. V případě, ţe dojde k rozporu mezi popisem ve smlouvě a vzorkem či předlohou, je určující popis ve smlouvě; věc je tedy třeba porovnávat právě s tímto popisem. Vychází se tedy z toho, ţe popis ve smlouvě je to, co bylo mezi stranami dohodnuto. Jsou-li však určení jakosti a provedení rozdílná, avšak nikoli rozporná, tedy je moţné je u daného předmětu koupě kombinovat, je třeba, aby věc odpovídala současně smlouvě i vzorku nebo předloze. Není pochopitelně moţné, aby měl předmět koupě dvě různé barvy či tvarová provedení, ale je jistě moţné, aby v případě, ţe jedno z určení obsahuje širší okruh kvalitativních vlastností, byla kupujícímu odevzdána věc s tímto širším okruhem vlastností Balení Stejně jako v případě jakosti či provedení platí i pro obal, ţe se jedná o úpravu, kterou je třeba nechat v první řadě na dohodě smluvních stran, neboť praktický ţivot v podstatě nedovoluje, aby obecná právní úprava řešila takto konkrétní pravidlo. Balení závisí nejen na předmětu koupě, nutnosti a sloţitosti manipulace s ním, ale téţ na způsobu jeho odevzdání a převzetí, na mnoţství, druhu přepravy atd. Zákon proto upravuje pouze obecné pravidlo pro případ, ţe způsob balení není dohodnut a ukládá prodávajícímu zabalit věc způsobem, který odpovídá zvyklostem v oblasti prodeje dané věci, případně v daném obchodním odvětví. Není-li moţné takovouto zvyklost najít, pak platí, ţe je třeba najít takové balení, které umoţní uchování věci a její ochranu. Co umoţní uchování a ochranu věci, bude třeba opět posuzovat 17

18 ve vztahu k věci samotné, k dohodnutému způsobu jejího odevzdání a převzetí, případně ke zvolené formě přepravy. Je do určité míry otázkou, do jakého okamţiku má být příslušná kvalita obalu zajištěna, neboť obalový materiál nemusí být nutně součástí dodávky, tzn., můţe se například vracet prodávajícímu či dopravci. Obecně lze zřejmě povaţovat za nezbytné, aby obal byl zajištěn do chvíle, kdy přejde nebezpečí škody na věci na kupujícího Určení přibližného množství Určení mnoţství je významným parametrem obsahu kupní smlouvy, a to jak u věcí určených individuálně, tak genericky (tj. podle počtu, míry, váhy). Bez adekvátního určení mnoţství nelze řádně určit předmět koupě. Tím není míněno, ţe kupní smlouva musí vţdy obsahovat číselné vyjádření, ale z jejího obsahu musí být zjistitelné, jaké mnoţství se má na mysli. K takovémuto určení můţe slouţit například kupní cena. Předmětné ustanovení však nemíří na situace, kdy k určení mnoţství nedošlo, ale pouze na situace, kdy mnoţství je určeno, ale nikoli exaktně, nýbrţ přibliţně, a dále pak na situace, kdy mnoţství můţe být určeno i přesně, avšak z povahy předmětu koupě vyplývá, ţe dokonale přesné mnoţství při jeho dodání nelze zajistit. V případě genericky určených věcí není tento postup neobvyklý, zejména tehdy, není-li moţné předem určit přesné mnoţství z objektivních důvodů. Obvykle jde například o velké dodávky různých surovin, které v rámci těţby, úpravy, skladování, transportu a jiných okolností podléhají určitým přirozeným výkyvům. Zpravidla v takovýchto případech strany zvolí příslušné ujednání ve smlouvě, případně s tím počítají různé obecné dodací podmínky či pravidla v odvětví, nicméně pokud tomu tak není, stanovil zákonodárce pravidlo, z něhoţ plyne, ţe přesné mnoţství, a tedy odklon od dohodnutého základního rozsahu, určí prodávající. Tento přístup právě reflektuje skutečnost, ţe přesný objem dodávky má prodávající ve své moci, a dává se mu tak moţnost, aby to byl právě on, kdo v povolené toleranci určí, kdy je příslušná povinnost z hlediska mnoţství splněna. Pokud se tedy odchylka, která byla řečena uţ dříve, pohybuje v rozpětí 5% jak nahoru tak i dolů oproti mnoţství, které je ve smlouvě uvedeno, ať jiţ jako přibliţné, nebo jako přesné, povaţuje se plnění za řádné z hlediska mnoţství. 18

19 4.2. Kupní cena Při stanovení kupní ceny se obecně vychází ze smluvní volnosti stran. Stanovení výše kupní ceny však jiţ není moţné povaţovat za jednu z podstatných náleţitostí, která musí být v kupní smlouvě výslovně vyjádřena. Pojmovým znakem koupě je jen úplatnost (povinnost zaplatit kupní cenu). Strany mohou vyjádřit vůli cenu neurčovat, tj. postupovat podle 2085 NOZ odst. 2 (mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niţ se týţ nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává 7 ) případně cenu ve smlouvě neuvést NOZ jiţ neobsahuje povinnost, aby kupní cena či způsob jejího určení byly uvedeny ve smlouvě. Absence určení výše kupní ceny přímo v kupní smlouvě tak například není překáţkou povolení vkladu do katastru nemovitostí. Jestliţe se strany rozhodnou a ujednají si, ţe chtějí uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, pouţije se pro stanovení kupní ceny pravidlo, které je upraveno v 2085 NOZ odst. 2. Toto ustanovení je sice zařazeno do úpravy koupě movité věci, ale pouţije se i na případy koupě věci nemovité, jelikoţ tam zvláštní pravidlo upraveno není a 2131 NOZ stanoví, ţe se na koupi nemovité věci přiměřeně pouţijí ustanovení o koupi věci movité. V případě, ţe strany mají moţnost dle své vůle uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, není moţné kupní cenu povaţovat za podstatnou náleţitost smlouvy, jelikoţ tak strany mohou učinit mimo samotnou smlouvu. Výše kupní ceny záleţí obecně na dohodě stran. V určitých případech však právní předpis stanovuje určité limity. Předchozí občanský zákoník upravoval následky sjednání ceny v rozporu s obecně závaznými předpisy (zejména se zákonem o cenách). Nová právní úprava jiţ toto omezení nezakotvuje v rámci koupě, ale v obecných ustanoveních o obsahu závazků v 1792 odst. 2 NOZ (byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách, platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná 8 ). Jinými instituty, které omezují strany ve svobodném určení výše kupní ceny, jsou laesio enormis (Neúměrné zkrácení) a lichva (upravené v 1793 aţ 1797 NOZ). V této souvislosti je třeba také připomenout, ţe v zásadě na svobodné určení ceny bude mít vliv i 1765 NOZ a násl., který předpokládá moţnost obnovení jednání o smlouvě, jestliţe se změní okolnosti tak podstatným způsobem, ţe vznikne hrubý nepoměr plnění nebo se sníţí hodnota věci odst. 2, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník odst. 2, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 19

20 Určitost ceny Výše ceny nemusí být podle 2079 NOZ stanovena přímo v kupní smlouvě. Rozhodnou-li se však strany v kupní smlouvě cenu určit, musejí tak učinit dostatečně určitě. Za cenu určenou v kupní smlouvě je třeba povaţovat téţ cenu uvedenou v ceníku či obchodních podmínkách, na něţ kupní smlouva odkazuje. Cenu takto stanovenou pak bude kupující povinen zaplatit. Pro dostatečné určení však postačí, kdyţ je ve smlouvě stanoven jen způsob, jakým má být cena určena. Vychází se zde z předchozí úpravy ObchZ. Vedle různých vzorců pro výpočet či obdobných mechanismů úpravy tak v úvahu přichází i moţnost, aby se strany dohodly, ţe výši kupní ceny určí třetí osoba (např. cenová arbitráţ). Pokud strany určí v kupní smlouvě cenu nebo způsob jejího určení, pak musejí být kupní cena nebo příslušný způsob jejího určení stanoveny dostatečně určitě, jinak se jedná o zdánlivé právní jednání. To však nebrání stranám, aby cenu dodatečně vyjasnily, a bylo tak moţno kupní smlouvu povaţovat za platnou Okamžik plnění Ve druhém odstavci 2079 NOZ je pak stanoveno, kdy mají strany práva a povinnosti plynoucí z kupní smlouvy splnit. Primárně je stanoveno, ţe současně. Je však zjevné, ţe ne vţdy to bude moţné, např. u koupě naděje (kupující podstupuje riziko, zda věc vznikne nebo ne, protoţe účinná bude tak jako tak; prodávající musí projevit alespoň úsilí, aby věc vznikla např. koupím si ryby, které rybář zítra moţná uloví, a zaplatím mu předem) nebo koupě některé nemovité věci apod. Zákon zde dává moţnost k dispozitivní úpravě přímo v kupní smlouvě, kde si strany mohou sjednat odlišné plnění povinností. Odlišný okamţik plnění můţe také vyplývat ze zvyklostí, které jsou zavedeny mezi samotnými stranami nebo ve vztahu k prodeji konkrétní věci. Obdobná úprava jiţ byla v ObčZ z roku 1964, v ní bylo, ţe není-li dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé, jsou účastníci povinni plnit bez zbytečného odkladu. Naproti tomu však v ObchZ výslovně moţnost určení okamţiku plnění podle zvyklostí stran nestanovoval. 20

21 4.4. Odevzdání věci Pojem odevzdat pouţíval občanský zákoník z roku 1964, zatímco obchodní zákoník pracoval s pojmem dodat, nicméně fakticky není důvod hledat v pouţití těchto rozdílných pojmů hlubší smysl a význam, byť existují názory, ţe pojem dodání je uţší, coţ má za následek to, ţe u dodání se nutně nepředpokládá aktivní jednání v podobě předávání a přebírání věci. V právním smyslu je především věcí dohody stran, resp. praxe spojené s prodávanou věcí, co vše je obsahem odevzdání věci. Je jistě moţné, aby si smluvní strany dohodly, co přesně povaţují za odevzdání věci, zejména tehdy, kdy s tímto krokem jsou spojeny věcně právní účinky, a to i v případě, ţe odevzdání (předání) vyţaduje zákon (např. v případě cenných papírů). V rámci původní obchodněprávní úpravy šlo tedy spíše o přizpůsobení se komerčnímu pojmu dodávka zboţí. Odevzdání věci nemusí sestávat jen z fyzického aktu, ale můţe k němu na základě dohody náleţet téţ určitá formální stránka, například vyhotovení předávacího protokolu zajišťujícího potvrzení existence, stavu či kompletnosti věci Odevzdání nehmotné věci Předmětem koupě však nejsou jen věci hmotné, ale téţ věci bez hmotné podstaty. V případě nehmotných věcí, které současně nejsou zapsané ve veřejném seznamu (např. opce nebo pohledávky), nepřichází v úvahu ani odevzdání ve fyzickém smyslu, ani příslušný zápis. Věcně právní účinky, nemají-li nastat účinností smlouvy, jsou v těchto případech vázány na konstrukci, kterou si smluvní strany dohodnou, či na modus v podobě smlouvy o postoupení pohledávky. Věci, které neumoţňují fyzické odevzdání, se odevzdávají znamením neboli symbolickou tradicí. Toto znamení mohlo mít tři formy, jednak odevzdání listiny prokazující vlastnictví, nebo odevzdání nástroje umoţňujícího výkon drţby, případně odevzdání označením věci určitým znakem, z něhoţ bude zřejmé, ţe došlo k převodu vlastnického práva na někoho jiného Náklady odevzdání a převzetí věci Úprava nákladů spojených s odevzdáním a převzetím věci je řešena shodně s předchozí právní úpravou ObčZ z roku Zůstává zachováno pravidlo, ţe náklady 21

22 spojené s odevzdáním věci nese prodávající, jedná se zejména o náklady spojené s balením, označením, měřením, váţením a případně odesláním, byla-li věc odeslána kupujícímu. Naproti tomu kupující nese veškeré náklady spojené s převzetím věci, jako jsou zajištění součinnosti, připravení místa plnění či případně vyzvednutí věci, byla-li mu věc prodávajícím odeslána. Co se rozumí místem plnění, je určeno primárně dohodou stran, pokud tomu tak není, pouţijí se obecná ustanovení o zániku závazků v 1954 aţ 1957 NOZ o místě plnění Doklady vztahující se k věci Mezi doklady, které se vztahují k věci, je třeba řadit: a) doklady, jeţ jsou objektivně nezbytné k doloţení, zachování, resp. uplatnění věcných práv spojených s věcí, zejména doklady o vlastnictví či o právech třetích osob k věci. b) doklady nezbytné k řádnému uţívání věci, tzn. záruční doklady či dokumentace týkající se jakýchkoli jiţ uplatněných práv v souvislosti s věcí, různé návody, manuály, případně také záznamy o provozu, funkčnosti, resp. stavu věci, jako jsou servisní kníţky, záznamy o chodu apod. c) doklady potřebné k realizaci transportu a převzetí věci, kupříkladu doklady k přepravě či doklady potřebné k převzetí věci od dopravce. d) další doklady, jeţ osvědčují vlastnosti či jiné atributy věci, jeţ prodávající tvrdí, které jsou důleţité z hlediska kupujícího a jeţ jsou prodávajícímu známy, případně, na nichţ se prodávající a kupující dohodli. Kritériem pro stanovení rozsahu dokladů by vedle konkrétní dohody ve smlouvě měly být poţadavky právních předpisů, ale nadto téţ praxe prodávajícího, pokud takové doklady skutečně existují a jejich odevzdání je z pohledu dalšího uţívání věci nezbytné Splnění povinnosti odevzdání věci Podle 2088 NOZ (Prodávající splní povinnost odevzdat věc kupujícímu, umoţní-li mu nakládat s věcí v místě plnění a včas mu to oznámí) zákon vytváří základní, a tedy nejobecnější konstrukci, jiţ se určuje, za jakých podmínek se povinnost odevzdat věc kupujícímu povaţuje za splněnou. Je tedy logické, ţe tato konstrukce je uvedena jako první a 22

23 předchází konstrukci odevzdání věci v případě jejího odeslání. Ve staré právní úpravě, tedy v ObchZ, byl obdobný způsob, ţe prodávající splní povinnost dodat zboţí tím, ţe umoţní kupujícímu nakládat se zboţím v místě, kde má prodávající své sídlo nebo místo podnikání, případně bydliště či organizační sloţku, pokud prodávající její místo včas oznámí. Úprava v občanském zákoníku se liší v tom, ţe nevytváří v rámci úpravy smluvního typu podrobnou normu, pokud jde o určení místa plnění, přesněji řečeno nechává jeho určení na dohodě stran, kdyţ pouze obecně stanovuje povinnost odevzdat věc v místě plnění. Opouští tedy v rámci úpravy koupě movité věci princip odnosného dluhu jako jediné řešení. Nicméně v případě, ţe místo plnění není ujednáno a ani z povahy závazku, která v 1955 pro tento případ stanoví, ţe nepeněţitý dluh plní dluţník v místě svého trvalého bydliště či sídla, v místě závodu či provozovny, takţe v tomto ohledu nedochází k ţádné zásadní změně. Zákon podmiňuje řádné splnění povinnosti odevzdat věc tím, ţe prodávající včas kupujícímu oznámí, ţe mu věc má být odevzdána. Opět se jedná o dispozitivní úpravu, tedy pokud není dohodnuto něco jiného. Tato úprava bude mít své vyuţití v případech, kdy není dohodnut konkrétní termín plnění, takţe by takovéto oznámení mělo být uskutečněno v časovém úseku, kdy má k jeho plnění dojít, případně po výzvě kupujícího. Pokud jde o časové hledisko, je zřejmé, ţe včasnost oznámení, nebude-li jeho termín dohodnut, bude nutné vţdy posuzovat s přihlédnutím k závazku, účelu a předmětu plnění, smluvním stranám, případně k dalším okolnostem daného vztahu. Samo odevzdání věci v tomto případě nelze omezovat pouze na fyzické odevzdání věci, ale je třeba toto ustanovení aplikovat i na případy, kdy dochází k odevzdání nehmotné věci předvídaným způsobem Odlišení od smlouvy o dílo podle 2086 NOZ (1) Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaţe se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé smluvní straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí. (2) Za kupní smlouvu se nepovaţuje smlouva, podle níţ převáţná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti. Toto ustanovení v podstatě zcela kopíruje ustanovení obsaţené v 410 odst. 1 ObchZ. Namísto ne zcela přesného pojmu zboţí pouţívá občanský zákoník pojem věc, nicméně podle 409 odst. 1 ObchZ pojem zboţí byl jen alternativou pojmu movitá věc, přičemţ cílem 23

24 jeho pouţití byla snaha odlišit úpravu kupní smlouvy v obchodním zákoníku od úpravy v občanském zákoníku z roku 1964, resp. zdůraznit vazbu na komerční podstatu úpravy v obchodním zákoníku. Uzavření smlouvy o koupi věci, která dosud nebyla vyrobena, samo o sobě nemůţe být posouzeno jako smlouva o dílo. Je to v první řadě proto, ţe tím, kdo věc prodává, můţe být nejen výrobce daného zboţí, ale téţ obchodník zabývající se jeho distribucí, který vůbec nemusí vědět, zda věc, kterou se zavázal prodat, jiţ byla vyrobena. To, ţe konkrétní věc není ještě vyrobena, a přesto se příslušný kontrakt posuzuje jako smlouva kupní, můţe však mít i další důvody, neboť v současné době s ohledem na zvyšující se snahu o efektivitu výrobců (nároky na skladovací prostory, nespotřebovanou výrobu) i prodejců je zcela běţné, ţe výrobky se objednávají a smlouvy o jejich dodání se neuzavírají předtím, neţ jsou fakticky vyrobeny. Současně pak platí, ţe navzdory neexistenci konkrétního předmětu koupě, který bude podle příslušné smlouvy prodán, prodávající i kupující tento předmět koupě znají a všem jsou téţ známy jeho vlastnosti, tedy nejedná se o specifickou výrobu na zakázku (individuální objednávku), ale o sériovou výrobu, která reflektuje aktuální a reálnou poptávku a potřeby trhu a v případě určitých komodit (např. motorová vozidla) můţe do určité míry řešit individuální poţadavek kupujícího. Z hlediska materiálu, pokud má však dojít k dodání věci (zboţí), která neexistuje, a současně je odběratel povinen dodat podstatnou část toho, čeho je k výrobě zapotřebí (suroviny, součástky, polotovary apod.), je třeba příslušný právní poměr posoudit podle jiných ustanovení, neţ je kupní smlouva. Je to logické, neboť v takovém případě dodavatel nevystupuje ani jako výhradní výrobce dodávaného zboţí, ani jako obchodník s ním, který si je obstaral, ale jeho role primárně spočívá právě v činnosti mající charakter sestavení či vyrobení věci z materiálu a často téţ podle instrukcí odběratele. Co lze chápat pod pojmem podstatná část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí, je třeba posuzovat nejen v rovině kvantitativní, tzn. podstatná část objemu vstupního materiálu či surovin, ale téţ z pohledu kvalitativního, například podstatnou částí toho, čeho je k vyrobení zapotřebí, mohou být rovněţ plány či technické postupy, konkrétní zadání objednatele, jeho součinnost apod. V tom lze spatřovat určitou odlišnost od původní úpravy, která hovořila konkrétně o předání podstatné části věcí, jichţ je zapotřebí k výrobě zboţí, tedy především materiálu jako takového. S ohledem na podstatně rozšířený obsah pojmu věc, zejména pak na ustanovení o věcech nehmotných, však nelze vyloučit, ţe určité prvky poskytnuté objednatelem nebylo moţno posoudit jako předání věcí, například dojde-li k předání instrukcí objednatele, bude třeba, pokud tyto instrukce budou podstatnou částí toho, co je k vyrobení věci zapotřebí, 24

25 posoudit jako určitou zakázkovou výrobu, tedy výrobu podle konkrétního zadání, kterou by bylo nezbytné posoudit jako smlouvu o dílo. Kritériem pro rozlišení koupě od jiného smluvního typu je převaţující podstata plnění, přičemţ převaţuje-li při plnění dodavatelem výkon určitých činností, nejedná se o kupní smlouvu. Samotné vyrobení předmětu koupě prodávajícím se skládá rovněţ z činností, nicméně zde je třeba vést úvahu tak, ţe pokud tyto výrobní činnosti tvoří podstatnou část ceny věci, kdyţ zbývající část můţe tvořit marţe prodávajícího, pak se ještě nemusí jednat o jiný smluvní typ, neţ je kupní smlouva. Rozdíl by nastal v případě, kdy by cena věci tvořila jen část celkové platby kupujícího, přičemţ převaţující část by tvořila úplata za činnosti, které by samy o sobě nebyly spojeny s její výrobou či dodáním, tzn. jednalo by se o relativně samostatné činnosti, resp. sluţby. Například servisní smlouva můţe zahrnovat i dodání náhradních dílů či součástek. 5. Smlouva o dílo Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéţ nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek. 9 Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údrţba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vţdy zhotovení, údrţba, oprava nebo úprava stavby nebo její části Srovnání s předchozí právní úpravou Definiční vymezení díla vychází z úpravy 536 odst. 2 ObchZ. Podle tohoto ustanovení se dílem rozumělo zhotovení určité věci, pokud nespadalo pod kupní smlouvu, , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 25

26 montáţ určité věci, její údrţba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumělo vţdy zhotovení, montáţ, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Oproti úpravě v obchodním zákoníku současná úprava nezmiňuje montáţ jako výslovný případ díla a nestanoví dále jako nezbytný důsledek činnosti její hmotně zachycený výsledek. Nyní můţe jít i o činnost s jiným výsledkem například provedený koncert hudební skupiny. Za dílo se nově nepovaţuje pouze hmotně zachycený výsledek činnosti, ale je třeba za něj povaţovat i ten nehmotný. Takovým dílem bude zřejmě např. koncert hudební skupiny. Nová úprava v samostatném oddílu řeší nakládání s dílem jako s nehmotným výsledkem činnosti. Upravuje zvláštní reţim předání takového díla (Není-li předmětem díla hmotná věc, odevzdá zhotovitel výsledek své činnosti objednateli. Dílo s nehmotným výsledkem se povaţuje za předané, je-li dokončeno a zhotovitel umoţní objednateli jeho uţití 11 ), jeho poskytnutí jiným osobám (Výsledek činnosti, který je předmětem práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, můţe zhotovitel poskytnout i jiným osobám neţ objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k povaze díla v rozporu se zájmy objednatele 12 ), pouţití k danému účelu, je-li chráněno právem průmyslového nebo jiného vlastnictví (Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, ţe jej zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy 13 ), a uplatní se i pro tzv. soutěţní dílo (Ustanovení tohoto oddílu se pouţijí obdobně i pro výsledek činnosti zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu 14 ) Dílo a předmět díla Nové vymezení díla vychází z toho, ţe dílem je vţdy určitá činnost. Od díla je nutno odlišit předmět díla, kterým je výsledek činnosti, která je dílem, tj. určitá nově vytvořená věc či změna věci (např. u opravy) nebo jiný výsledek činnosti. Předmětem smlouvy o dílo můţe být např. vedení účetnictví (NS 29 Odo 729/ ) nebo i vytvoření obalu nápoje (NS 28 Cdo 828/ ) , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník , zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 15 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. NS 29 Odo 729/2006 ze dne 18. prosince Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. NS 28 Cdo 828/2008 ze dne 14. října