MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA RUSKÉHO JAZYKA A LITERATURY Obohacení kulturního ţivota v České republice ruskými přistěhovalci ve druhé polovině 20. století Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí práce: Mgr. Natalia Naumova Vypracovala: Petra Vítečková

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne: Petra Vítečková... podpis

3 Poděkování Děkuji Mgr. Natalii Naumove, za rady a připomínky k tématu bakalářské práce. Dále děkuji svým nejbliţším za jejich trpělivost a za to, ţe vţdy našli způsob, kterým mě při psaní bakalářské práce podpořili.

4 Obsah Úvod Terminologie Kulturologie Historické souvislosti emigračních vln První emigrační vlna ( ) Druhá emigrační vlna ( ) Třetí ( /90) a čtvrtá emigrační vlna (1990 do současnosti) Významné osobnosti ruské emigrace a oblast jejich působení Literatura Ivan Savický (Иван Петрович Савицкий) Mark Bljumental (Марк Блюменталь) Jelena Vatutina (Елена Ватутина) Petr Vajl (Петр Львович Вайл) Alexandr Levikov (Александр Ильич Левиков) Alexej Kelin (Алексей Николаевич Келин) Ljubov Vondroušková (Любовь Вондроушкова) Přínos ruské literární tvorby Malířství Viktor Pivovarov (Виктор Дмитриевич Пивоваров) Michail Ščigol (Михаил Щиголь) Nora Musatová (Нора Григорьевна Мусатова) Vladimír Zubov (Владимир Зубов) Přínos ruského výtvarného umění Hudba Eduard Treskin (Эдуард Германович Трескин) Oleg Korotkov (Олег Коротков) Nikolaj Višnjakov (Николай Вишняков) Marina Vyskvorkina (Марина Выскворкина) Vladislav Kladnický (Владислав Иванович Кладницкий) Jakov Zitner (Яков Зитнер) Aleksandr Šonert (Александр Шонерт) Přínos ruského hudebního umění Herectví... 41

5 4.4.1 Liliana Malkina (Лилиан Соломоновна Малкина) Alexandr Minajev (Александр Анатольевич Минаев) Přínos ruských divadelních a filmových hercŧ Balet Aleksandre Katsapov (Александр Кацапов) Alexej Afanassiev (Алексей Афанасьев) Přínos ruských baletních umělcŧ Vzdělávání doc. Natalia Orlová, CSc. (Наталья Орлова) Mgr. Marina Vančatová (Марина Ванчатова) Přínos ruských pedagogŧ Kulturně-historické památky založené na našem území Organizace a spolky s ruskou tradicí Postoj Čechů k ruským emigrantům v současnosti Závěr Резюме Použité zdroje Literatura Slovníky Elektronické zdroje Seznam obrázků Seznam grafů... 71

6 Úvod Téma bakalářské práce nesoucí název Obohacení kulturního ţivota v České republice ruskými přistěhovalci ve druhé polovině 20. století bylo zvoleno pro svoji zajímavost a aktuálnost. Bakalářská práce je zaměřena na téma kulturního přínosu ze strany ruského obyvatelstva. Kultura jako taková, je velice široký pojem, proto si ji budeme v samém začátku práce definovat, stejně jako některé pojmy, se kterými se v prŧběhu práce budeme setkávat a které jsou s tématem svázány. Práce se soustředí na období druhé poloviny 20. století, avšak zmiňuje i meziválečné a poválečné období, kdy taktéţ docházelo ke značnému přílivu ruského obyvatelstva na naše území. Podmínky pro emigraci do Československa a posléze do České republiky byly pro ruské obyvatelstvo vţdy velice příznivé, proto se naše země stala útočištěm pro mnohé z nich. S kaţdou emigrační vlnou jsou spojeny konkrétní dŧvody a příčiny, které vedly jak k dobrovolné tak nedobrovolné migraci, a ke kterým se v práci také budeme vracet, jelikoţ stojí za připomenutí. Vycházíme jak z poznatkŧ z dosud vydané odborné literatury a tisku, tak z poznatkŧ námi získaných po přečtení internetových článkŧ, shlédnutí dokumentŧ či poslechu nahrávek. Jedná se o téma, které je stále poměrně aktuální a jeho poznávání neustále pokračuje. Práce se dotýká rŧzných oblastí kultury a umění a podle konkrétních odvětví je také členěna na kapitoly a podkapitoly (literatura, malířství, hudba, herectví, balet a vzdělávání). Z kaţdého okruhu umění vybíráme několik činných osobností a nahlíţíme do jejich ţivotŧ, připomínáme jejich studium a také dŧvody proč emigrovali. V práce popisujeme jejich tvorbu a to nejen tu v emigraci, ale i tu v domovině. Kromě klasického umění budeme hovořit také o vzdělávání a o církevní pravoslavné kultuře, která je s ruským obyvatelstvem neodmyslitelně spjata. Kromě konkrétních osobností mŧţeme v práci najít přehled ruských kulturních spolkŧ a organizací, které na našem území pŧsobí, ať uţ nově nebo s mnohaletou tradicí, a představují tak moţnost seberealizace pro své krajany. V práci se také seznámíme s činností těchto spolkŧ a organizací, které jsou spojeny s rozvojem kultury a tradic ruské diaspory na našem území. 6

7 Cílem bakalářské práce je zjistit, které ruské osobnosti ţijící na našem území se podílely na obohacení české kultury svým dílem. Cílem práce je také jejich přínos ukázat a popsat. Práce začíná jiţ první emigrační vlnou, pokračuje vlnou druhou a podrobněji se zabývá účastníky vlny třetí a čtvrté, jeţ trvá aţ do současnosti. V samém závěru práce zmíníme vztah českého obyvatelstva k ruským emigrantŧm. 7

8 dŧvody. 5 Karel Sládek uvádí ve své monografii jiné významové dělení pro výše uvedené 1 Terminologie Na začátku práce musíme zmínit několik dŧleţitých pojmŧ, které se tématu týkají a se kterými budeme často pracovat. Jedním z těchto pojmŧ je slovo migrace a jeho další podoby. Za migraci je povaţována změna sídliště přecházením z jednoho kraje do druhého nebo také stěhování celých skupin obyvatelstva. 1 Je tedy zřejmé, ţe přidáním předpon dodáme tomuto pohybu směr, emigrace je tedy pojem pro vystěhování se do ciziny, ať uţ nuceně (převáţně z politických dŧvodŧ nebo v dŧsledku přírodních katastrof) či dobrovolně (za účelem studia, zaměstnání nebo z mnoha dalších odlišných dŧvodŧ). Pojem taktéţ označuje vystěhovalce jako jeden celek. 2 Imigrace pak automaticky znamená opak, a to přistěhování se do cílové země. Pojem také označuje skupinu přistěhovalcŧ. 3 Mluvíme-li o lidech, kteří se takového stěhování účastnili, uţijeme slov emigrant a imigrant, podle toho, z jakého úhlu pohledu se na celý proces díváme. Imigrantem pro nás bude ten, kdo se do naší rodné země přistěhoval, naopak sám sebe tento jedinec povaţuje za emigranta. Dále nesmíme opomenout výraz diaspora, tohoto termínu se uţívá pro označení rozptýlené národnostní či náboţenské skupiny dlouhodobě ţijící v cizím prostředí. Jako diasporu označujeme také členy takovéto skupiny. 4 Mimo tyto pojmy se mŧţeme setkat s výrazem exulant, kterým označujeme člověka vyhnance či vyhoštěnce z vlastní země, ať uţ pro politické nebo pro náboţenské pojmy: Termínem emigrant je zde označena meziválečná vlna ruské emigrace, jelikoţ bylo pro přistěhovalce nemoţné navrátit se do země původu. Za imigranty jsou nazýváni ti migranti, kteří se zde usadili během éry socialismu a rozhodli se tu zůstat natrvalo. Pojmem migrant jsou nazváni lidé postsocialistických migračních vln s vědomím, ţe některé ruské migranty lze jiţ povaţovat za imigranty, jelikoţ se z různých příčin rozhodli zůstat v České republice a přijmout ji pro sebe a své děti jako druhý domov. 6 1 KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: SPN, s Tamtéž. s Tamtéž. s Tamtéž. s Tamtéž. s SLÁDEK, K. Ruská diaspora v České republice: sociální, politická a religiózní variabilita ruských migrantů. Praha: Pavel Mervart, s

9 Integrací je chápán přirozený proces postupného začleňování imigrantŧ do systému společenského fungování domácího obyvatelstva. Integrace má své podmínky a mnohé aspekty, jako například právní, ekonomické, sociální, náboţenské atd. Integrací do nové společnosti však imigranti neztrácí svá kulturní specifika. S integrací je svázán pojem adaptace, jenţ vyjadřuje určité přizpŧsobení se jedince nebo celé skupiny prostředí, v němţ nově ţijí. 7 K emigraci taktéţ neodmyslitelně patří výrazy azyl a azylant, jedná se o poskytnutí ochrany občanovi jiného státu nebo osobě bez státní příslušnosti. Azyl mŧţe cizinec dostat z dŧvodŧ ohroţení, čímţ je míněno ohroţení ţivota či svobody. Azylantem se tedy stává ten, komu byl podle zákona udělen azyl a trvalý pobyt ze strany přijímacího státu. 8 7 PEŠKOVÁ, M. Jsem imigrant: Ja immigrant : imigranti z bývalých zemí SSSR v České republice. Ústí nad Labem: Vlasta Králová, s Tamtéž. s

10 2 Kulturologie Kultura je antropology definována mnoha rŧznými zpŧsoby a jejich definice bychom mohli shrnou do myšlenky, ţe kultura je celistvý systém významŧ, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím. Všechna tato pravidla a normy musí být dostatečně flexibilní, aby byly aplikovatelné na společenská setkání rozdílných kultur. Avšak kultury se od sebe liší v tom, jak striktně vyţadují od svých členŧ, aby se přizpŧsobili těmto společenským pravidlŧm. Pravidla sociálního ţivota jsou základní stavební jednotkou společenství, jsou však jiţ od prvopočátkŧ lidstva porušována, uvolňována a pozměňována, čímţ dochází ke změně starých zpŧsobŧ a ke vzniku nových. K vývoji nových kulturních symbolŧ dochází v prŧběhu celého ţivota. Symbol je jakýkoliv znak, který má obecný či abstraktní význam. Znakem mŧţe být zrakový nebo sluchový podnět (zvuk či vizuální obraz), který znamená něco určitého. Kultura a její symboly nejsou dány ani Bohem, ani přírodou, jsou umělé, vymyšlené lidmi a v prŧběhu času se vytváří, mění nebo dokonce zcela zanikají. Avšak velká část antropologŧ se domnívá, ţe rysy lidského chování, které sdílí většina lidí na světě, mají biologický pŧvod. Kultura nese jakousi normativní (usměrňující) funkci, představuje morální systém a souhrn veškerých znalostí, přesvědčení a návodŧ pro přeţití, nashromáţděných za uplynulá léta danou společností, ať uţ díky inovaci pocházející z vlastních řad, či převzetím z jiných národních kultur. Kultury jsou ve skutečnosti sloţeniny, neboť přes devadesát procent obsahu většiny z nich tvoří výpŧjčky a napodobeniny jiných společností. Ţádná kultura není na sto procent čistě bez vlivu okolního světa. Význam převzatých prvkŧ (symbolŧ) se často mění tak, aby byl v souladu s kulturním systémem, jenţ prvek přijímá, a proto je integrace kultury neustále probíhajícím a nikdy nekončícím procesem. Ve spojitosti s ovlivňováním kultur a přejímáním jejich prvkŧ musíme zmínit termín etnocentrismus. Tímto pojmem se označuje situace, kdy jsou jiné kultury posuzovány podle našich vlastních měřítek, na základě čehoţ dochází k neúměrné preferenci vlastního etnika. V rámci posuzování emigrantŧ se tak často stává, ţe nějaké konkrétní národnostní skupině bývá připisován jeden, ať uţ pozitivní, či mnohem častěji negativní znak, který reprezentuje jakousi kolektivní vlastnost oné skupiny. Domácí společnost pak na přistěhovaleckou menšinu 10

11 pohlíţí jako na celek a všem jejím členŧm tuto charakteristickou vlastnost připisuje, i kdyţ osobní zkušenosti s touto menšinou mohou být zcela jiné. Toto povrchní posuzování celé skupiny je úzce spjato s tolerancí nebo netolerancí ze strany domácího obyvatelstva. Tento pohled a vnímání se mění velice obtíţně a pomalu, coţ mŧţe trvat dlouhou dobu, řádově desítky let. Hlavním prostředkem sociálního ţivota všech symbolických systémŧ je jazyk, neboť zprostředkovává sociální interakci. Je médiem, jehoţ prostřednictvím předáváme zprávy, dotazy, znalosti a hodnoty. Tudíţ je nezbytný pro všechny společnosti a pro jejich kulturní vývoj, jelikoţ se přizpŧsobuje a vyvíjí společně s potřebami dané kultury. Jazyk a řeč však nejsou jediným zpŧsobem, kterým si lidé předávají a sdělují informace. Dalšími zpŧsoby mŧţe být skládání básní, písní, malba obrazŧ nebo také tanec. Takovými zpŧsoby se sdělují sloţité a těţko vystiţitelné pocity. 9 Kulturologie bere v úvahu nejen etické, sociologické, estetické, antropologické, historické, ale například i ekonomické charakteristiky. Proto nám kultura umoţňuje bohatý sociální ţivot na vysoké úrovni. Do kultury spadá vše, co poutá jednotlivce ke skupině, ke kořenŧm, co jej začleňuje do komunity. 10 R. Lawless uvádí: Kulturu lze jednoduše povaţovat za lidský způsob ţivota. Jednotlivá kultura je specifický způsob ţivota určité vymezené skupiny nebo společnosti lidí. Ten je daný vzory chování se členů společnosti, t. j. zjevnými postupy chování a konání, které můţe vnější pozorovatel sledovat. Tyto vzory chování vedou k očekávání a přesvědčení, které opět vytváří další vzory. Obě činnosti (mentální i zjevnou) můţeme povaţovat za kulturu. 11 Prakticky ve všech existujících lidských společnostech se vyskytují všeobecné kulturní elementy, mezi které se řadí symboly, jazyk (mluvená i psaná podoba), normy (zvyky a obyčeje, mravy, práva, tabu, sankce) a hodnoty (ideální a reálné). Jejich podoby jsou v rŧzných kulturách odlišné a podléhají změnám v čase. Najdeme je v kaţdé kultuře a na jejich základě danou společnost identifikujeme jako jedinečnou, svobodnou a odlišnou od jiných. 9 MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Vyd. 1. Překlad Hana Červinková. Praha: Sociologické nakladatelství, s REMIŠOVÁ, A. a V. GAŽOVÁ. Vybrané kapitoly z etiky a kulturológie. 1. vyd. Bratislava: EKONÓM s LAWLESS, R. Co je to kultura. Olomouc: Votobia, s

12 Normy kaţdé společnosti vymezují společensky ţádoucí a přípustné chování a zároveň i neţádoucí a zakázané. Kulturní jevy lze rámcově klasifikovat do několika hlavních oblastí: intelektuální (věda, vzdělání, vědomosti), estetická (umění, design, estetické cítění a vkus), mravní (morální normy a kvality), tělesná (sport, tělovýchova), pracovně-technická (technika, výrobní nástroje, zručnost), kulturně-spotřebitelská (fyzicko-existenční potřeby) REMIŠOVÁ, A. a V. GAŽOVÁ. Vybrané kapitoly z etiky a kulturológie. 1. vyd. Bratislava: EKONÓM s

13 3 Historické souvislosti emigračních vln Máme-li mluvit o pohybu ruského (sovětského) obyvatelstva, je za potřebí zmínit několik vln, ve kterých se tento stěhovavý pohyb uskutečňoval a také dŧvody, proč k němu v minulosti docházelo. Kromě vnější musíme zmínit také emigraci vnitřní, která se nedá povaţovat za doslovnou, ale v dějinách sehrála svoji dŧleţitou roli. Dŧvody se lišily v návaznosti na politickou situaci a na období, ve kterém se migrace odehrávala. Při srovnání všech historických a všeobecně známých emigračních vln ruského obyvatelstva, mŧţeme mluvit o značném rozdílu v dŧvodech pro opuštění země. Mŧţeme říci, ţe první vlna byla vyvolána bolševickým pučem roku 1917 a byla spíše nedobrovolná (nucená), kdeţto účastníci následujících vln svoji zemi opouštěli částečně dobrovolně na základě zklamání a nenaplnění představ o ţivotě ve vlastní zemi. Neopomenutelnou roli pro tyto emigranty sehrály příznivé a přitaţlivé faktory cílových zemí, kdy nabízený zisk převyšoval ztráty. Ve druhé polovině 20. století se také setkáváme se zvláštním fenoménem, a to se sňatkovým přistěhovalectvím. Zkrátka i takto bylo moţné dostat se do emigrace a ruskými emigranty bylo této moţnosti hojně vyuţíváno, proto se v současné době mŧţeme na našem území setkat s manţelstvími sloţenými z dvojic Čech Ruska, Češka Rus. Pokud bychom měli mluvit o dŧvodech emigrace současné, dalo by se říci, ţe jsou to právě vyhlídky na lepší časy a moţnou seberealizaci, které obyvatelé Ruské federace chtějí dosáhnout, avšak ve své domovině jim to není umoţňováno. Vlny migrace mŧţeme podle Martina C. Putny rozdělit na období v letech , na dobu po druhé světové válce kolem roku 1945 a poté na třetí vlnu s počátkem kolem roku Avšak v konkrétním časovém vymezení jednotlivých emigračních vln se historické zdroje liší. Jiţ po revoluci roku 1905 a před samotným bolševickým pučem muselo ze země odcestovat několik významných spisovatelŧ a dramatikŧ jako například Maxim Gorkij (Максим Горький), symbolista Konstantin Balmont (Константин Бальмонт) nebo manţelé Mereţkovští (Дмитрий Мережковский и Зинаида Гиппиус). Uţ samotný 13 PUTNA, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s

14 odchod těchto významných osobností mŧţeme nazvat jako nultou emigraci, která se stala předehrou budoucích událostí. 14 Kromě fenoménu nulté emigrační vlny existoval v období bolševické revoluce a pozdější bolševické vlády ještě jeden fenomén, nazýván jako emigrace vnitřní. Pod tímto pojmem se neskrývá nic jiného, neţ dobrovolné mlčení a nepublikování svých děl a prací. Do této skupiny spadali autoři, kteří se raději vzdali publikování, neţ aby museli opustit svoji vlast, ke které je poutaly citové vazby. 3.1 První emigrační vlna ( ) První emigrační vlnu spustilo vítězství Bolševikŧ na politické scéně tehdejšího Ruska na přelomu roku 1920 a Tato emigrační vlna je povaţována za opravdu masovou. Zemi opouštěly statisíce lidí, jednalo se jak o představitele šlechty, tak o statkáře, studenty, inţenýry, duchovní představitele, profesory, výtvarné umělce i spisovatele. Mezi účastníky první emigrační vlny, která následovala po pádu carského reţimu, se řadili ruští literární autoři, jako například Osip Mandelštam (Осип Мандельштам), Jevgenij Zamjatin (Евгений Замятин), Michail Bulgakov (Михаил Булгаков), Anna Achmatovová (Анна Ахматова) nebo Boris Pasternak (Борис Пастернак). Mnohým z těchto autorŧ bylo později publikování jejich děl povoleno. Stalo se tak aţ v období 60. let 20. století, kdy o této době mluvíme jako o Chruščovově období tání, jelikoţ reţim tehdejšího Sovětského svazu celkově zmírnil cenzuru a podmínky pro publikování. Toto období však netrvalo příliš dlouho a později se situace opět zhoršila a autoři byli buď utlačování, nebo opět přestali dobrovolně publikovat. První vlna emigrace je povaţována ve srovnání s ostatními za opravdu masovou. Mluví se o tom, ţe tehdy zemi opustily aţ tři miliony obyvatel. V této době přišlo Rusko o kompletní sestavu své inteligence (vědce, spisovatele, inţenýry, profesory a další umělce) a to kvŧli zcela nepochopitelnému činu bolševické vlády. V roce 1922 byly totiţ loďmi z Petrohradu a z Oděsy vyslány napospas svému osudu stovky nejvýznamnějších 14 PUTNA, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s

15 ruských intelektuálních představitelŧ. Návrat do země jim pod výhrŧţkou smrti nebyl nikdy umoţněn. 15 Neemigrovali však pouze ruští intelektuálové, ale také obyčejní lidé, kteří se například přidali k československým legionářŧm vracejícím se z války domŧ. Do tehdejšího Československa se utečenci dostávali převáţně přes Polsko, a shlukovali se nejvíce v hlavním městě Praze. Do naší země tehdy emigrovalo okolo dvaceti pěti tisíc Rusŧ. Pro mnohé se však naše země stala jen jakousi přestupní stanicí v cestě do zemí západní Evropy, nejčastěji do Francie, Německa nebo Velké Británie. V těchto městech se vytvářely opravdu úctyhodně velké diaspory, které ani v exilu nezanedbávaly své kulturní tradice a obyčeje. Ruská emigrace se nedostala jen do Evropy, ale i na americký kontinent do Spojených státŧ nebo také do Austrálie. Tehdejší československé úřady nijak neomezovaly počet imigrantŧ, byly k nim naopak velice vstřícné. Na území ČSR se tak tvořila nejen ruská komunita, ale i ukrajinská, běloruská a mnohé další. 16 Ruská diaspora na území Československa byla velice činná a za pomoci československých orgánŧ a pomocného plánu Ruská akce (Русская акция) vzniklo mnoho vzdělávacích a kulturních institucí, které byly finančně podporovány Česko-ruskou jednotou a ruskou nepolitickou pomocnou institucí Zemgor (Земгор). Byl kladen značný dŧraz na slovanské cítění. Nutné nebylo pouze poskytnutí ubytování, ale také přidělení stravy a šatstva a věcí kaţdodenní potřeby. Ruská akce byl prvorepublikový plán pomoci pro emigranty ze slovanských území, který poskytoval ruským emigrantŧm právní i hmotnou pomoc a především jim pomáhal začlenit se do plnohodnotného pracovního a kulturního ţivota. Tento plán vznikl v roce 1921 za podpory tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, náměstka ministra Václava Girsy a také, а především, za pomoci tehdejšího předsedy první československé vlády Karla Kramáře, jenţ měl za ţenu Rusku Naděţdu Nikolajevnu Kramářovou. Všichni tito veřejní činitelé měli k Rusku velice blízký vztah, a proto pomoc běţencŧm povaţovali za neodkladnou. Pŧvodně zamýšlená doba trvání akce měla být 5 aţ 8 let, jelikoţ se všichni domnívali, ţe stav v Rusku je dočasný a ţe bude moţné, aby se do něj ti, kteří před bolševickou vládou utekli, postupem času vrátili PUTNA, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s BARVÍKOVÁ, H. Exil v Praze a Československu Praha: Pražská edice, s PUTNA, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s

16 Pozitivní avšak i kritický přístup, jenţ zaujímal T. G. Masaryk k Rusku se odvíjel jak od myšlenek rusofilství, které byly v jeho době hojně diskutovány, tak od jeho vlastních zkušeností s Ruskem, které načerpal při svých osobních návštěvách. T. G. Masaryk je autorem rozsáhlé publikace Rusko a Evropa, v níţ zdŧraznil stejnorodost a zároveň rozdílnost Ruska a Evropy. Ruská akce nakonec trvala aţ do roku 1934, kdy byl Československem oficiálně uznán Sovětský svaz. Jedním ze záměrŧ Ruské akce bylo vytvoření celého vzdělávacího systému pro ruské emigranty. V té době existoval tzv. Sbor ruských profesorů, počet jeho členŧ se vyšplhal aţ na sto třicet. Byly zakládány sirotčince, mateřské a základní školy, které fungovaly při gymnáziích a to nejen v Praze, ale kupříkladu v roce 1921 bylo v Moravské Třebové zaloţeno Ruské gymnázium, které fungovalo aţ do roku Z vysokých škol zmiňme například Ruský pedagogický ústav Jana Amose Komenského v Praze, Vysokou obchodní školu, Ruskou lidovou univerzitu v Praze, která pořádala přednášky nejen o politice a ekonomice, ale i o literatuře a umění, Ruský ústav zemědělského druţstevnictví a v neposlední řadě Ruskou právnickou fakultu, která byla zaloţena v roce Mimo jiné byly česko-ruské vztahy utuţovány i díky pŧsobení Praţského lingvistického krouţku (Пражский лингвистический кружок), který vznikl v rámci Ruské pomocné akce, kdy představitelé české vlády pozvali do Československa ruské studenty, učitele, vědce či umělce prchající před sovětským reţimem. Mezi významné a zakládající osobnosti pŧsobící v rámci Praţském lingvistickém krouţku řadíme například Romana Osipoviče Jakobsona (Роман Осипович Якобсон) nebo kníţete Nikolaje Sergejeviče Trubeckého (Николай Сергеевич Трубецкой). O této vlně emigrace někdy mluvíme jako o bílé emigraci, protoţe se jednalo o ty, kteří se stavěli do opozice tzv. Rudým, čili Bolševikŧm, a jejich politickým myšlenkám. Za dŧvody pro emigraci představitelŧ této vlny mŧţeme povaţovat čistě politické neshody s reţimem. 20 Z tohoto období se dochovala Ruská knihovna ministerstva zahraničí, která byla zaloţena roku Nyní funguje při Národní knihovně České republiky v Praze a je známá pod současným názvem Slovanská knihovna. Dalšími centry ruské emigrace na území ČSR byla města jako Brno, Příbram, Poděbrady, Plzeň či Moravská Třebová. 18 Rusové a Morava: Russkije i Moravija : sborník referátů a sdělení z konference 13. ledna Brno: Lynx, s VEBER, V. Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech Praha: Karolinum, s PEŠKOVÁ, M. Jsem imigrant: Ja immigrant : imigranti z bývalých zemí SSSR v České republice. Ústí nad Labem: Vlasta Králová, s

17 Mezi další významné instituce doby patřilo Ruské kulturně-historické muzeum na Zbraslavi a Ruský zahraniční historický archiv, tyto instituce však byly v období protektorátu zrušeny. Významným měsíčníkem první emigrační vlny byl časopis Vůle Ruska (Воля России), který byl zaloţen jiţ v roce Mluvíme-li o kultuře ruské emigrace, nesmíme opomenout její silný religiózní základ. Pravoslavná církev měla v Praze své pŧsobiště v chrámě sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a později za pomoci Karla Kramáře v chrámě Zesnutí Přesvaté Bohorodice (храм Успения Пресвятой Богородицы) na Olšanských hřbitovech, který byl nově vysvěcen 22. listopadu 1935 pro pravoslavnou církev. Hlavou církve se tehdy stal biskup Sergij. 21 Církev nedávala emigrantŧm jen víru v pravém slova smyslu, ale také naději na brzké navrácení domŧ, do Ruska. Jako ţenskou představitelku této emigrační vlny zmiňme alespoň spisovatelku a básnířku Marinu Cvetajevovou (Марина Цветаева), která proţila se svým muţem Sergejem Efronem (Сергей Ефрон) několik let v Praze ve Všenorech a Makropsech, a která na město ve svých verších často vzpomíná. Na poli architektury se prosadil Vladimír Alexandrovič Brandt (Владимир Александрович Брандт), který pŧsobil v ČSR aţ do své smrti. Učil na fakultě architektury České vysoké školy technické. Na svém kontě měl mnoho projektŧ, avšak ne všechny byly realizovány, z dŧvodu upřednostňování československých architektŧ před těmi z řad emigrantŧ. Mezi jeho významná díla patří projekt vily a rozsáhlého parku pro manţele Kramářovy ve Vysoké nad Jizerou. Při jejíţ stavbě byly vyuţity tradiční prvky ruské, české a ukrajinské architektury. Brandtovým nejvýznamnějším projektem však byl výše zmiňovaný pravoslavný chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech. Architektura tohoto chrámu byla ovlivněna chrámy z měst Pskov a Niţní Novgorod. V kryptě tohoto chrámu jsou pohřbeni manţelé Kramářovi. 22 Společně s československými legionáři se do ČSR dostal i se svojí manţelkou také malíř Grigorij Musatov (Григорий Алексеевич Мусатов), který taktéţ pŧsobil jako vyučující v Praze. Je autorem několika ilustrací k románŧm F. M. Dostojevského (Федор Михайлович Достоевский). Dokázal si získat uznání na československé scéně i přesto, ţe v jeho dílech výrazně dominovaly ruské motivy. V jeho pozdější tvorbě je patrný zvrat 21 PUTNA, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s ИСКУССТВО И АРХИТЕКТУРА РУССКОГО ЗАРУБЕЖЬЯ. БРАНДТ Владимир Александрович: Brandt V.[online] [cit ]. Dostupné z: < 17

18 ovlivněný vývojem tehdejší techniky, která se mu stala inspirací. Ve svých výtvorech zobrazuje rŧzné stroje, automobily, letadla atd. 23 V jeho tradici nyní pokračuje jeho dcera, známí malířka a ilustrátorka, Nora Musatová (Нора Мусатова). Konec první emigrační vlny přišel s pádem první republiky a s příchodem německé okupace v březnu roku 1939, po kterém byla většina rusistických organizací uzavřena nebo podrobena kontrole ze strany Německa. 3.2 Druhá emigrační vlna ( ) Druhá vlna ruské emigrace spadá do období mezi lety 1941 a 1944, kdy převáţná část ruské emigrace opouštěla svoji rodnou zemi v souvislosti s událostmi II. světové války. Velká část emigrantŧ našla své útočiště ve Spojených státech amerických, v Jiţní Americe nebo v Austrálii, v Evropě zakotvila mnohem menší část emigrace. O druhé emigrační vlně jiţ nelze mluvit jako o vlně masové, i kdyţ díky Všeobecné deklaraci lidských práv, která byla přijata v roce 1948, by se podmínky k opouštění vlasti mohly jevit příznivější neţ ty, za kterých byly nuceny vycestovat tisíce obyvatel dříve. Kulturní pŧsobení této vlny nedosáhlo ani zdaleka takového rozsahu a uznání, jako pŧsobení vlny první. Jedno se však druhé emigrační vlně upřít nedá, přinesla mnohem reálnější pohled na stalinské Rusko, protoţe se umělci v azylu tolik nebáli světu sdělit své názory a myšlenky. Mŧţeme tedy říci, ţe mezi autory druhé emigrační vlny byli převáţné ti, kteří vytvořili pouze jednu svoji monografii, ve které vyslovili své hlavní poselství, a poté utichli. 24 Stávalo se také, ţe někteří z emigrantŧ byli násilně odvlečeni zpět do Sovětského svazu a jiţ se nikdy do Československa nevrátili. Tímto zpŧsobem byli odvlečeni ti, kteří se dostali na soupis ruských emigrantŧ zrádcŧ. Byli to právě ti, kteří zjevně utíkali před bolševickým systémem. Valná část z nich skončila v pracovních táborech na Sibiři. Byli mezi nimi i vědecky a publicisticky činné osobnosti. Samotná politická scéna v ČSR prodělala obrovský zvrat, v únoru 1948 se k moci dostali místní komunisté a ţivot pro přistěhovalce jiţ nebyl tak snadný jako za první republiky. Značná část ruských emigrantŧ se proto pokusila utéci ještě dál na západ za demokracií. 23 KLÍMOVÁ, Barbora. ARTSERVIS- INTERNETOVÝ ČASOPIS O VÝTVARNÉM UMĚNÍ. BÁSNÍŘ GRIGORIJ MUSATOV [online]. [cit ]. Dostupné z: < 24 PUTNA, M. a ZADRAŽILOVÁ, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s

19 Jako představitele této vlny emigrace uvedeme významného malíře, ilustrátora, grafika, ale i pedagoga, scénografa a kostýmního výtvarníka Michaila Romberga (Михаил Борисович Ромберг). Pocházel z výtvarnické rodiny, která do ČSR emigrovala jiţ v roce 1925, avšak převáţná část Rombergovy tvorby vznikla aţ po II. světové válce. Jako dítě docházel do ruského gymnázia v Moravské Třebové, které ale nedokončil a odešel studovat uměleckou školu do Prahy. Podílel se na freskové výzdobě chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice a na restaurátorství pravoslavného kostela svatého Petra a Pavla v Karlových Varech. Po válce se začal intenzivně věnovat ilustrátorství zejména se soustředil na díla ruských spisovatelŧ. Na svém kontě má také tvorbu ilustrací pro učebnice ruštiny. Od roku 1952 se podílel na tvorbě řady inscenací v Národním divadle. Opět se soustředil spíše na ruská díla. Mezi inscenace, na kterých se podílel patří například Gogolova Ţenitba, z baletu Louskáček, Vojna a mír nebo Boris Godunov. Divadelní inscenaci neměl na starosti pouze v Praze ale i v Brně a v dalších menších městech. V roce 1968 byl jmenován docentem kostýmního výtvarnictví na DAMU a později se stal vedoucím katedry scénického výtvarnictví. Spolupracoval také s televizí, opět zejména na ruských inscenacích, například na Čechovových povídkách Vassa Ţeleznova nebo Souboj. Věnoval se mimo jiné tvorbě gobelínŧ. Podařilo se mu získat několik ocenění za své ilustrace v soutěţi o Nejkrásnější knihu roku. Jeho práce mŧţeme najít v Národní galerii, v Galerii hlavního města Prahy, v galeriích v Litoměřicích, Pardubicích, v Havlíčkově Brodě a v Moskvě. Před svojí smrtí v roce 1982 obdrţel titul zaslouţilý umělec Třetí ( /90) a čtvrtá emigrační vlna (1990 do současnosti) Předehrou samotné třetí emigrační vlny se stalo výše zmiňované období tání při pŧsobení politika a vŧdce Nikity Chruščova (Никита Хрущев). Mnozí pocítili moţnost vyslovit se, sdělit světu své názory, osobní zkušenosti a dojmy, coţ se jim posléze stalo osudným. Toto období bylo započato vystoupením právě Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, kde ostře kritizoval kult osobnosti Stalina. Jako první si dovolil o tomto tématu veřejně promluvit a dal tímto činem naději i ostatním, kteří se pod vlivem zavládající euforie pokusili mluvit či psát o tématech 25 KLAPKA, Jiří. Michal Romberg. In: Michal Romberg [online] [cit ]. Dostupné z: < 19

20 doposud zcela nedotčených. Začaly se tedy v dílech objevovat náměty války a GULAGu, problematika vesnice a města, a v neposlední řadě vznikaly také frašky a satiry na politickou situaci Sovětského svazu. Tato euforie velmi rychle vyhasla, jelikoţ komunistická vláda opět po nějakém čase začala kontrolovat vše, co bylo moţné. Někteří umělci se snaţili šířit svá díla pomocí tzv. samizdatu, kdyţ si své texty vydávali sami a šířili je pouze opisem. Druhou variantou publikování bylo vydání díla v tzv. tamizdatu, podařilo-li se autorovi odeslat dílo do zahraničí, kde bylo následně vydáno některým nakladatelstvím. Jedním z prvních, tímto zpŧsobem vydaných děl, byl román Doktor Ţivago (Доктор Живаго), jenţ je dílem autora Borise Pasternaka (Борис Леонидович Пастернак). 26 Varlamu Šalamovovi (Варлам Тихонович Шаламов) byly touto cestou vydávány Kolymské povídky (Колымские рассказы) v New Yorku v časopise Nový Ţurnál (Новый журнал), ve kterých popisoval všední ţivot v ruských pracovních táborech a poodhaloval jejich neblahé tajemství o zacházení s lidmi. Později však byla pro mnohé autory (a nejen ty) schŧdnější samotná dobrovolná emigrace, ke které mnohdy nedocházelo jen čistě z dŧvodu neuspokojivé politické situace, ale také z dŧvodu osobního zklamání, které na obyvatele sovětského Ruska dopadlo po tolik opěvované době tání. Značná část Rusŧ jiţ nevěřila v lepší budoucnost ve své rodné zemi, a proto jim zbývalo jediné, ze země odejít. Mimo jiné se také příčinami k emigraci stávaly dŧvody rasové (národnostní) a také strach z protiţidovských zásahŧ v době zpřísnění reţimu. O azyl se mnohým podařilo zaţádat při jejich vycestování do zahraničí díky odborným stáţím, uměleckým turné či sportovním událostem nebo také díky zájezdovým rekreacím. 27 Účastníci třetí emigrační vlny se však v zahraničí nestřetávali s příliš srdečným a přátelským uvítáním ze strany svých předchŧdcŧ (účastníkŧ první bílé emigrace ), jelikoţ se neshodovali v představách o jejich exilovém pŧsobení. Stará generace zastávala názor, ţe je potřeba udrţovat ruskou tradici а váţit si ruského jazyka, proto se stranila novostem. Naopak nová generace zklamaná vším, co je v tehdejším Sovětském svazu potkalo, odmítala zásadovost a vřele vítala vše nové, moderní a světové. Navíc se účastníci pŧvodní emigrace domnívali, ţe nováčci měli svŧj příchod a pŧsobení v zahraničí mnohem 26 PUTNA, M. a ZADRAŽILOVÁ, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s Tamtéž. s

21 snadnější a převáţnou část z nich povaţovali za zbohatlíky. Určité výhody měli pouze ti, kteří jiţ v době své emigrace měli zvučné jméno. Třetí emigrační vlny se účastnilo velké mnoţství umělcŧ, přes malíře, spisovatele, hudební sólisty aţ po hvězdy ruského baletu. Mnoho baletních umělcŧ jiţ mělo díky svému zahraničnímu pŧsobení procestovaný kus Evropy, především Francii, a mnohým z nich se díky tomuto povolání podařilo přesídlit aţ do USA nebo Kanady, kam například emigroval roku 1974 baletní mistr Michail Baryšnikov (Михаил Николаевич Барышников). Na našem území tito nově příchozí umělci jiţ nezakládali a neorganizovali nové ruské spolky. Byli přijímání československými umělci do svého kruhu, avšak roku 1990 byla obnovena činnost prvorepublikového spolku Umělecká beseda, která si kladla za úkol vytvářet tolerantní prostředí, ve kterém by se mohli umělci svobodomyslně projevovat. Naskytla se také moţnost uplatnění v několika zahraničních rozhlasech. Za všechny mŧţeme zmínit rusky vysílající stanici Radio Svoboda (Радио Свобода), která fungovala ve Spojených státech amerických. Z řad umělecky zaloţených emigrantŧ však do zahraničí neodcházeli pouze umělci, ale také řady uměleckých pedagogŧ. 28 Ke konci století přišla nová vlna euforie a otevřenosti autorŧ, v této době se dá hovořit o tzv. navrácené literatuře, kdy byla postupně vydávána díla autorŧ, kterým byla publikace v jejich rodné zemi dříve zakázána a jejich tvorba byla psána tzv. do šuplíku. Jedním z takových autorŧ byl sám Alexandr Solţenicyn (Александр Исаевич Солженицын), jehoţ texty se prostřednictvím časopisu Nový svět (Новый мир) dostaly aţ ke čtenářŧm. V časopise byl také vytištěn jeho román Souostroví Gulag (Архипелаг ГУЛАГ). Mezi kulturní obohacení kromě klasické literatury, divadla, malířství, hudby a církevního pŧsobení nesmíme zapomenou započíst také vzdělávání. Jak jiţ bylo zmíněno výše, v tehdejším Československu vznikala nejen ruská gymnázia, ale i univerzitní fakulty. Samostatný obor rusistiky byl na našem území zaveden jiţ od roku 1923 s příchodem někdejšího oděského lingvisty a profesora Sergije G. Vilinského (Сергий Г. Вилинский). Také brněnská Masarykova univerzita, která v období od roku 1960 do roku 1990 fungovala pod názvem Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně, byla obohacena o rusistické vyučující a stáţisty. Jiţ dříve (ve 30. letech) na ní pŧsobil například Roman 28 PUTNA, M. a ZADRAŽILOVÁ, M. Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace vyd. Brno: Petrov, s

22 Osipovič Jakobson (Роман Осипович Якобсон), který na pŧdě Filosofické fakulty přednášel o kapitolách ruské filologie. 29 V období od roku 1968, kdy se Československo stalo jedním ze sovětských satelitŧ, nebylo ovlivňování a pŧsobení v rámci pedagogického oboru pouze jednostranné. Českoslovenští pedagogové byli vysílání na studijní a pracovní stáţe za hranice SSSR a naopak. Vzhledem k tomu, ţe ruština byla zavedena do vyučovacích osnov jako povinný jazyk, bylo nezbytné vychovat nový učitelský sbor. 30 Po Sametové revoluci roku 1989 však zájem o výuku ruského jazyka opadl a s ním i zájem o pŧsobení ruských lektorŧ či ruských podnikŧ. Česká společnost zaujala vesměs negativní postoj vŧči všemu ruskému a v dŧsledku sovětského područí se k Rusku začala stavět ostraţitě. 31 Ve srovnání s obdobím první republiky byla národnostní struktura české společnosti aţ do konce komunistického období velice homogenní a uzavřená. Do roku 1989 byla v našem prostředí národnostní rŧznorodost spíše potlačována a tak se vytratila mezigenerační zkušenost z jinými kulturami. Mezi Rusy, zdrţujícími se v té době na našem území, byli převáţně členové vojenských jednotek, které k nám byly poslány po potlačeném pokusu o demokratickou reformu. Tyto posádky sovětské armády se na území Československa zdrţovaly do počátku 90. let, nedá se o nich tedy mluvit jako o klasické emigraci i přesto, ţe velkou část vyšších vojenských funkcionářŧ doprovázely na jejich misi manţelky s dětmi. Tito vojáci realizovali většinu svých kulturních aktivit ve vlastní uzavřené komunitě a jejich hlavním úkolem bylo dohlíţet na situaci v socialistickém Československu s cílem zabránit případným dalším reformním snahám. 32 Převáţně z finančních dŧvodŧ nebylo moţné po Sametové revoluci zaměstnat místní učitele a k nim navíc ruské stáţisty. Avšak přínos lektorŧ a pedagogŧ, kteří v rozmezí od 60. do 90. let pŧsobili v Ústavu slavistiky je nesporný. Tito akademici obohatili výuku o moţnost poslechu rodilých mluvčí, kteří mohli ukázat aktuální znění a podobu skladby jazyka. Navíc běţně poskytovali pomoc při překladech dŧleţité dokumentace pro odborná pracoviště a státní instituce. 33 Ve spojení se vzděláváním a pracovními stáţemi ruských vyučujících však taktéţ nemŧţeme vţdy hovořit 29 Rusové a Morava: Russkije i Moravija: sborník referátů a sdělení z konference 13. ledna Brno: Lynx, s Tamtéž. s PEŠKOVÁ, M. Jsem imigrant: Ja immigrant : imigranti z bývalých zemí SSSR v České republice. Ústí nad Labem: Vlasta Králová, s Tamtéž. s Rusové a Morava: Russkije i Moravija: sborník referátů a sdělení z konference 13. ledna Brno: Lynx, s

23 o čistě emigrační činnosti. Většina těch, kteří v ČSR pracovali, se opět vrátila do své země. Existují však tací, kteří jiţ v Československu a později v ČR zŧstali natrvalo. Třetí vlnu mŧţeme ohraničit lety 1948 a 1989/90, s tím, ţe od roku 1991, po rozpadu Sovětské svazu, mŧţeme mluvit o vlně čtvrté, která stále probíhá i v současnosti. Na následujících grafech mŧţeme vidět, jakým zpŧsobem se vyvíjel emigrační příliv ruských emigrantŧ. Jednotlivě znázorněná období jsou vţdy s pětiletým rozestupem a uvádí celkový počet emigrantŧ a také rozdělení podle pohlaví (pokud byly informace dostupné). K porovnání obou grafŧ mŧţeme dodat poznatek, ţe počty emigrantŧ třetí vlny byly počítány v rámci stovek, kdeţto při čtvrté emigrační vlně jiţ mluvíme o tisících účastníkŧ. V prvním grafu také mŧţeme zaznamenat klesající tendenci, kdeţto ve druhém grafu je tendence jednoznačně stoupající Přehled počtu přistěhovalců ruské národnosti 3. emigrační vlny rok 1955 rok 1960 rok 1965 rok 1970 rok 1975 rok 1980 rok 1985 muži ženy celkem Graf 1: Zobrazuje počty přistěhovalců ruské národnosti (vždy s rozestupem 5 let) Informace byly získány z demografických ročenek ČSÚ. 23

24 Přehled počtu přistěhovalců ruské národnosti 4. emigrační vlny rok 1995 rok 2000 rok 2005 rok 2010 muži ženy celkem Graf 2: Zobrazuje počty přistěhovalců ruské národnosti (vždy s rozestupem 5 let) Informace byly získány z demografických ročenek ČSÚ. 24

25 4 Významné osobnosti ruské emigrace a oblast jejich působení 4.1 Literatura Ivan Savický (Иван Петрович Савицкий) Historik a spisovatel I. Savický se narodil i zemřel v Čechách, jeho rodiče byli emigranti první vlny, proto se I. Savický povaţoval za Rusa tělem i duší. Sám vţdy zdŧrazňoval, ţe tehdejší emigranti byli neustále připraveni vrátit se zpět do své vlasti. Jeho otec Petr Savický (Петр Николаевич Савицкий) byl ředitelem ruského gymnázia v Praze, do Československa se tehdy dostal jako vyhnanec za protisovětskou propagandu, za kterou byly povaţovány jeho verše, které vydal v Paříţi v roce Sám Ivan Savický se ţivil v Praze překládáním a za pomoci přátel si našel zaměstnání ve Slovanské knihovně, kterou povaţoval za pokladnicí nejen ruské literatury. Během normalizace však práci musel přerušit, protoţe nastalo období, kdy se od všeho ruského upouštělo. Po revoluci v roce 1989 začal intenzivně pracovat na studiu ruské historie a rusko-evropských vztahŧ, coţ vyústilo ve vznik tří publikací, první z nich nese název Osudová setkání. Češi v Rusku a Rusové v Čechách a byla vydána v roce Publikace je politicko-historickou studií vztahŧ Čechŧ a Rusŧ v první polovině dvacátého století. Kniha má dvě nosné části. První je o Češích v Rusku a týká se především pŧsobení československých legií během občanské války v letech 1917 aţ Druhá část práce pojednává o ruské emigraci v Československu od roku 1917 do konce II. světové války. Druhou publikací je Praga i zarubeţnaja Rossija: očerki po istorii russkoj emigracii (Прага и Зарубежная Россия), která byla vydána v roce A jako poslední vyšla Savického kniha Russian Abroad. Prague and the Russian Diaspora. Několik statí s touto tématikou také publikoval v časopise Ruské slovo Mark Bljumental (Марк Блюменталь) Oblíbený ruský básník, vydávající svá díla převáţně za hranicemi Ruska a to právě často v Praze. Do Československa se dostal koncem II. světové války a k Česku zaujímá velice pozitivní vztah, který s laskavým tónem zmiňuje ve svých verších. Opětovně se také 36 Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s

26 vrací k tématu okupace roku 1968, za kterou se prostřednictvím svých veršŧ českému národu omlouvá. M. Bljumental věřil ve svŧj návrat do vlasti a v uvolnění cenzury, avšak postupem času pochopil, ţe změna k lepšímu nenastane tak rychle, jak by si přál. V Praze tedy našel útočiště a dostatečnou volnost pro své publikování, vydal několik sborníkŧ, z nichţ nejznámější jsou «Белая печаль», «Моя гавань», «Когда Вас нет», «Мираж», «Избранные стихи разных лет», «Магия любви» nebo «Одной тебе». Jeho verše obsahují milostnou lyriku na pozadí rŧzných ţivotních událostí, které čerpal autor ze svého vlastního ţivota a svých zkušeností. Z veršŧ mŧţeme také vycítit určitý filozofický a hloubavý charakter. Kromě vlastní tvorby se také zabýval překladem českých autorŧ, především básníkŧ, do ruského jazyka. Samotná tvorba M. Bljumentala byla několikrát uveřejněna v českých novinách. Je dvojnásobným laureátem Mezinárodní básnické soutěţe v New Yorku za roky 1997 a V roce 2000 obdrţel Evropskou medaili Franze Kafky. V roce 2003 získal ocenění Básník roku ruské emigrace (Поэт года русского зарубежья) Jelena Vatutina (Елена Ватутина) Tato ruská publicistka a redaktorka se narodila v roce 1930 a v mládí studovala v Moskvě. Do Prahy přijela společně se svým budoucím muţem, Čechem, se kterým se seznámila v Rusku při jeho vojenské sluţbě. Nutno dodat, ţe otec J. Vatutiny, Nikolaj Vatutin (Николай Федорович Ватутин), byl významným generálem Rudé armády. Do Prahy se dostala společně se svým muţem v roce J. Vatutina byla při svých začátcích v nové zemi natolik odhodlaná, ţe se naučila plynule český jazyk a začala pracovat jako překladatelka při dopravním oddělení na praţské radnici. Po celý svŧj ţivot v emigraci se snaţila uchovávat vztah se svojí vlastí a svými předky, učila děti lásce k Rusku, ruskému jazyku a k ruské kultuře. V prŧběhu času se stala spoluzakladatelkou organizace Ruská tradice, jedné z prvních rusistických organizací v Čechách a jakoţto členka rady se mnoho let podílela na tvorbě časopisu Ruské slovo Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s Tamtéž. s

27 4.1.4 Petr Vajl (Петр Львович Вайл) Spisovatel, esejista, kulturolog, gurmán a cestovatel. Narodil se v roce 1949 v Rize, studoval redaktorskou práci na moskevském polygrafickém institutu. Nejprve v roce 1977 emigroval do Spojených státŧ, kde se realizoval v časopise «Новый Американец», jehoţ redaktorem byl další ruský emigrant, Sergej Dovlatov (Сергей Довлатов). Kromě toho se P. Vajl v USA seznámil s Josefem Brodským (Иосиф Александрович Бродский) a s jeho tvorbou. Později o něm napsal knihu Josif Brodskij: Práce a dny (Иосиф Бродский: труды и дни). Do Čech se dostal aţ v roce 1995, kdy přijal místo zástupce ředitele ruského oddělení v Radiu Svoboda v Praze. Kromě vysílání informačních programŧ se věnoval spisovatelské tvorbě. Na svém kontě má knihy jako Genij mesta (Гений места), kde popisuje místa spojená s významnými osobnostmi a s jejich tvorbou. Dále publikace Mapa vlasti (Карта родины), ve které popisuje geograficko-kulturní poznatky sovětských republik. Jak jiţ bylo zmíněno výše, P. Vajl byl vášnivým gurmánem, a proto společně s Alexandrem Genisem (Александр Генис) publikoval knihu s názvem Ruská kuchyně ve vyhnanství (Русская кухня в изгнании). Mimo jiné se podílel na tvorbě časopisŧ «Иностранная литература» а «Знамя». P. Vajl zemřel ve svých 61 letech v Praze v roce 2009, avšak jeho prach byl uloţen v Benátkách, které taktéţ miloval a obdivoval Alexandr Levikov (Александр Ильич Левиков) Ruský básník, spisovatel a publicista, který se narodil v Moskevské oblasti v roce Jeho tvorba byla ovlivněna Velkou vlasteneckou válkou, které se v letech účastnil. V roce 1952 vystudoval Moskevskou právnickou fakultu. Je spoluautorem vlivné mezinárodní publikace Obchodní lidé (Деловые люди). Napsal mnoho knih a článkŧ, které mu přinesly popularitu. Pracoval jak pro tovární noviny, tak i pro nejpopulárnější redakce v tehdejším Sovětském svazu. Dostal přízvisko veliký hlavní redaktor. V současnosti ţije v Praze, kde je předsedou Svazu novinářů Ruska a dál se věnuje básním a ţurnalistice. V roce 1999 vydal svoji knihu «Из клетки выпускаю сны» a v roce 2009 vydal sborník básní «Светотени: стихотворения». 39 Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s

28 А. Levikov vydával svá díla ve velkém i v Moskvě. Z jeho tvorby jde cítit znatelný a věrohodný psychologický popis osob а pozitivní vnímání jeho domoviny, ke které na rozdíl od mnohých dalších emigrantŧ zastával kladný vztah a nikdy ji nepovaţoval za zemi proklatou, ze které by musel utíkat Alexej Kelin (Алексей Николаевич Келин) Syn protikomunistického emigranta první emigrační vlny, přesněji Nikolaje Kelina (Николай Андреевич Келин), jenţ patřil mezi uznávané osobnosti své doby. Byl doktorem medicíny, ale i básníkem. A. Kelin se narodil v roce 1942 v Pelhřimově, jeho otec ho naučil lásce k Rusku a ruské kultuře, proto se sám Alexej povaţoval za Rusa, i kdyţ ţil a studoval pouze v Čechách. Doma však se svými rodiči mluvil výhradně rusky. Velice aktivně se účastnil vlasteneckého ţivota a aţ do revoluce pomáhal pašovat do Sovětského svazu zakázanou literaturu. Od roku 2001 pŧsobil jako člen organizace Ruská tradice a jako člen redakčního kolegia časopisu Ruské slovo. V neposlední řadě je spoluautorem publikace «Дом в изгнании» Ljubov Vondroušková (Любовь Вондроушкова) Básnířka ruského pŧvodu, narozena 1946 v Syrzani, ţijící od roku 1982 v Brně. Tato autorka však nepíše pouze ruské verše, v její tvorbě najdeme i verše české. Některá díla L. Voundrouškové byla zhudebněna a některá byla přeloţena do češtiny. Za svoji tvorbu obdrţela několik ocenění, například získala medaili Josefa Jungmanna od České asociace rusistŧ nebo ocenění od Svazu ruských spisovatelŧ Ruské federace. Na základě své prokazatelné literární činnosti se stala členkou Obce spisovatelů, která byla zaloţena 3. prosince V této organizaci se sdruţují čeští a moravští spisovatelé, literární vědci a kritici. Organizace pořádá řadu seminářŧ, besed, konferencí, výstav atd. 42 Z poezie L. Vondrouškové mŧţeme cítit silný tradiční přístup. Ve své tvorbě se věnuje přírodě, lidským osudŧm či víře. Její básně nesou příznačné melancholické názvy 40 Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s Tamtéž. s OBEC SPISOVATELŮ ČR. O Obci spisovatelů ČR [online]. [cit ]. Dostupné z: < 28

29 jako Naděje, Bezvýchodnost, Nostalgie, Začátek konce, atd. Mimo jiné je tato autorka členkou organizace Centrum ruské diaspory v České republice a aktivně se podílí na pořádání tradičního soutěţního festivalu ARS POETICA Puškinův památník, který je součástí kaţdoroční akce Ruské jaro na Moravě. Cílem festivalu je obohatit diváky ukázkami z ruského umění a kultury. Mezi účastníky soutěţe mŧţeme najít jak ţáky základních škol, tak i studenty středních a vysokých škol, kteří vystupují s recitací, hudebním projevem nebo s krátkým divadelním představení v ruském jazyce , 45 Obrázek 1: Ukázka z tvorby L. Vondrouškové: originál a překlad T. Kuxové 43 POSPÍŠIL, Ivo. OBRYS KMEN. LJUBOV VONDROUŠKOVÁ: Neřeďte lásku... [online]. 1. září 2004 [cit ]. Dostupné z: < 44 СТИХИ.РУ. Догорает любовь: Любовь Вондроушкова [online] [cit ]. Dostupné z: < 45 POSPÍŠIL, Ivo. OBRYS KMEN. LJUBOV VONDROUŠKOVÁ: Neřeďte lásku... [online]. 1. září 2004 [cit ]. Dostupné z: < 29

30 4.1.8 Přínos ruské literární tvorby Pohlédneme-li na tvorbu ruských autorŧ ţijících v exilu v Československu a posléze v České republice, mŧţeme konstatovat, ţe svými publikacemi přispěli jak do prózy, tak i do poezie. Jejich tvorba je protkaná jak ruským, tak i českým jazykem, proto mŧţeme mluvit o určitém vzájemném vlivŧ kultur. Z historického hlediska jsou značným přínosem publikace I. Savického, které přibliţují ţivoty nejen ruských emigrantŧ, ale i těch českých, kteří se dostali na ruské území. Podobným přínosem je i tvorba A. Kelina, který se podílel na vydání rozsáhlé publikace, jeţ taktéţ popisuje ţivoty ruských emigrantŧ a to nejen v Čechách, ale po celém světě. Z poetických autorŧ mŧţeme vyzdvihnout tvorbu básnířky L. Vondrouškové, která se nesoustřeďuje pouze na ruskojazyčnou tvorbu, ale některé česky psané verše pravidelně věnuje opěvování krás Česka, ke kterému podle všeho zaujímá kladný vztah. Ne vţdy však její básně pŧsobí rozverně a vesele. Některé její básně mají určitý melancholický, tajuplný a aţ smutný nádech. Ve své tvorbě L. Vondroušková snoubí prvky ruské tradice, ale i všedního ţivota. Dalším autorem poezie, který vydává své verše na našem území, avšak převáţně v ruském jazyce, je M. Bljumental, který současně přispěl k rozšíření české poezie za hranicemi, protoţe se věnoval překladŧm českých autorŧ. Neopomenutelným přínosem je také vydávání ruského časopisu Ruské slovo, který svým čtenářŧm zprostředkovává stručný náhled nejen do ruské kultury a umění, ale i do celkového aktuálního dění. 4.2 Malířství Viktor Pivovarov (Виктор Дмитриевич Пивоваров) Je to česko-ruský umělec, ilustrátor, malíř a jeden z čelních představitelŧ tzv. moskevské konceptuální školy, který byl narozen roku 1937 v Moskvě a v současnosti ţije v České republice v Praze. Nezapře však v sobě svŧj kladný vztah k Rusku a stále se povaţuje za Moskvana. Během II. světové války, kdy byla Moskva bombardována, se s ním musela matka evakuovat do malé vesnice v Tatarstánu a do Moskvy se vrátili aţ koncem roku V roce 1951, kdy mu bylo čtrnáct let, začal studovat střední uměleckou školu, kterou dokončil s vyznamenáním a s nebývalou chutí se pouštěl do rŧzných experimentŧ. Koncem roku 1957 v Moskvě proběhlo několik netradičních výstav, které ovlivnily 30

31 tehdejší umělecké dění a poskytly náhled do jiných kultur, například výstava tvorby Pabla Picassa, výstava moderního francouzského a amerického umění nebo celosvětový festival mládeţe a studentŧ. Po ukončení střední umělecké školy se V. Pivovarov přihlásil na moskevskou Akademii výtvarných umění, ale nebyl přijat, protoţe svojí tvorbou příliš směřoval k experimentu a modernismu. Nicméně se nevzdával a po úspěšně sloţených zkouškách začal studovat na fakultě ilustrátorského moskevského Polygrafického institutu, po jehoţ dostudování se nějakou chvíli ţivil jako ilustrátor dětských knih, avšak touţil po jiné seberealizaci. Chtěl vystavovat svá díla, která by tvořil především pro sebe a ne za nějakým společenským účelem. Během svého pŧsobení se seznámil s novinářem Robertem Kaiserem z novinového plátku Washington Post a díky informacím, které od něj získával, věděl, co se děje mimo socialistický blok a jakým směrem se vyvíjí výtvarné umění ve světě. R. Kaiser mu vozil zahraniční noviny, časopisy a rŧzné umělecké katalogy, které v Rusku nebylo moţné sehnat. V. Pivovarov měl se svojí první ţenou jedno dítě, syna. Roku 1978 se však v Moskvě seznámil s Češkou Milenou Slavickou, která do Ruska přijela pracovně. Hned jak se seznámili vzniklo mezi nimi citové pouto a o tři roky později se v Moskvě vzali. Ţivot v Moskvě a celková tamější atmosféra byla pro jeho ţenu neúnosná, a proto společně roku 1982 odjeli do Prahy. Nové začátky v Čechách však byly pro V. Pivovarova sloţité, protoţe najít práci bylo při velké konkurenci domácích ilustrátorŧ, kteří byli při výběrech upřednostňováni, nelehké. Se začleněním do ţivota místních umělcŧ mu pomáhal rodinný přítel Jindřich Chalupecký, který také pomáhal při vzniku umělecké skupiny s názvem Škola Šretěnského Bulvara, kam patřila řada neoficiálních moskevských umělcŧ té doby. Kormě V. Pivovarova také například Eric Bulatov (Эрик Владимирович Булатов), Ilia Kabakov (Илья Иосифович Кабаков) či Vladimir Jankilevskij (Владимир Борисович Янкилевский). Tato skupina organizovala výměnu praţských a moskevských umělcŧ, čímţ docházelo k ovlivňování jejich tvorby. Během těchto návštěv obcházeli umělci rŧzné galerie a ateliéry, kde čerpali inspiraci. Z počátku musel V. Pivovarov vystavovat svoje díla mimo Prahu, ale postupem času, jak rostla jeho popularita, se dostal se svojí tvorbou i do větších měst, například do Brna. S koncem komunismu přišly navíc nové moţnosti a V. Pivovarov tak mohl začít vystavovat i za hranicemi a to například ve Spojených státech či v Německu, v současnosti se také často vrací do své rodné země. Roku 1999 se stal laureátem Ceny 31

32 Revolver Revue. 46 Na přelomu 60. a 70. let se stal V. Pivovarov spoluzakladatelem tzv. moskevské konceptuální školy, pro kterou je typické propojení slova a obrazu, které se projevilo ve výtvarném ţánru tzv. alba. Hlavním cílem tohoto ţánru je propojit akvarelové či kresebné cykly obrazŧ s textovým doprovodem, postupně rozvíjet a vyprávět obrazový příběh. V roce 1975 vydal jedny ze svých prvních alb s názvy Slzy, Tvář a Zahrada. V následujících letech vydal několik obrazových cyklŧ, například Deník výrostka (1986), Čas a růţe (1988), Vystřihovánky (2004) nebo Jedlíci citronů (2005). Typické pro jeho tvorbu jsou lidské postavy se zvířecími hlavami, zobrazující motivy nebo činnosti současného kaţdodenního ţivota. Tento ţánr však není nikterak nový, hojně se ho vyuţívalo jiţ v antice. V. Pivovarovovi není cizí ani erotika promítnutá na plátno. 47 Obrázek 2: V. Pivovarov při práci PAMĚŤ NÁRODA. Příběhy 20. století: (Post Bellum) [online] [cit ]. Dostupné z: < 47 TÝDEN.CZ. Ruský malíř Viktor Pivovarov vystavuje v galerii Švestka [online] [cit ]. Dostupné z: < 48 GALERIE JAROSLAV KRBUSEK. Viktor Pivovarov [online]. [cit ]. Dostupné z: < 32

33 Obrázek 3: Ukázka tvorby V. Pivovarova: Šváb k večeři Michail Ščigol (Михаил Щиголь) Dvojčata Viktor a Michael se narodila roku 1945 v Čeljabinsku. Po válce se celá jejich rodina přestěhovala do Kyjeva a roku 1958 byl Michael přijat na prŧmyslovou školu, po jejímţ dokončení pracoval v projektovém institutu. Během let studoval Kyjevskou Národní univerzitu stavebnictví a architektury a o tři roky později byl zaměstnán v ateliéru svého učitele, architekta a malíře Borise Lekara (Борис Лекарь). Společně pracovali na rŧzných architektonických i sochařských projektech, navštívili spolu mnoho míst SSSR а učili se malovat v plenéru. Navštěvovali také ateliéry předních nonkonformních umělcŧ, kde čerpali inspiraci. M. Ščigol se poprvé oţenil roku 1970 a o dva roky později se mu narodil syn. Roku 1973 odjel do Moskvy, kde dokončil nástavbu svého studia na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury. Poté se stal členem Unie ukrajinských architektŧ. V roce 1981 se mu a jeho druhé ţeně narodil taktéţ syn, který byl jiţ od dětství váţně nemocný, a proto s ním M. Ščigol odjel roku 1990 do Čech, do lázní Ţeleznice u Jičína, kde syna zapsal do ozdravovny pro děti s mozkovou obrnou. Tím, ţe syna svěřil do péče odborníkŧ, měl více času na svoji tvorbu a svŧj projev, ke kterému se aktivně 49 MORAVSKÁ GALERIE V BRNĚ. Viktor Pivovarov: Oni [online] [cit ]. Dostupné z: < 33

34 navrátil. Z humanitárních dŧvodŧ dostal povolení k trvalému pobytu v ČSR a přestěhoval se do Hradce Králové. Jeho první výstava v Československu proběhla v roce 1990 v muzeu města Ţeleznice a od roku 1992 pořádá samostatné výstavy nejen v Čechách, na Slovensku, v Německu, Rakousku, Belgii, Itálii a dokonce i v USA. Roku 1993 byl, díky doporučení Jiřího Seiferta a Viktora Konečného, přijat do Unie českých umělcŧ a je členem International Association of Art UNESCO. Roku 1999 dostal české občanství. Vytvořil několik rozsáhlých cyklŧ obrazŧ Tristan a Isolda, Ateliér, Jsem Tančící dům, Noci v Ţeleznici. Jako reakci na rozsáhlou povodeň v roce 2002 vytvořil cyklus Povodňová zátiší. Roku 2003 namaloval soubor maleb A. V. E. Valdštejn, které byly vystaveny ve věznici ve Valdicích a později byly přesunuty do výstavních prostorŧ Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ve svých dílech vychází M. Ščigol z expresionismu, spojuje moderní umění západu s byzantskou kulturou východních Slovanŧ. Za svoji tvorbu obdrţel v ČR cenu Oskar za lidskost (1997) a na Slovensku Cenu Andyho Warhola (2007) Nora Musatová (Нора Григорьевна Мусатова) Dcera významného malíře a emigranta první emigrační vlny, Grigorije Musatova (Григорий Алексеевич Мусатов), je známou českou malířkou a ilustrátorkou, narodila se v Praze v roce 1931, kde také vyrŧstala. Od malička pobývala mezi umělci, nemŧţeme se tedy divit, ţe i ona se začala věnovat umění. Studovala na Ruském gymnáziu v Praze, poté na praţské Akademii múzických a výtvarných umění, na Vysoké škole uměleckoprŧmyslové a na Akademii umění v Praze. Na začátku své tvorby experimentovala se sklem a olejovými barvami, jejími náměty se stávaly fantastické aţ nadpřirozené představy o městě. V roce 1979 přijala pozvání k vystavování na Floridě v USA společně s Marcem Shagallem, coţ se jí stalo osudným a v tehdejším socialistickém Československu byla vyloučena ze Svazu umělcŧ. Po státním převratu v roce 1989 začala opět vystavovat svá díla a to převáţně na menších osobních výstavách v Československu, ve Švýcarsku, Německu, Holandsku, Velké Británii, ale i v USA. 50 ŠČIGOL, Michail. Michail Ščigol maliř a architect [online] [cit ]. Dostupné z: < 34

35 Roku 1991 vytvořila 250 ilustrací k Dětské Bibli určené pro české děti. Její tvorba je odrazem jejího ţivota, ze kterého také bere náměty. Čerpá například z dětství, ze kterého jí utkvěli v paměti klauni a akrobati z cirkusŧ, které navštěvovala. Inspiraci hledá také v divadle a hudbě, kterou pomocí pera a štětcŧ přenáší do barevných kompozic na papír či na plátno. Celý svŧj ţivot byla pod ruským vlivem svých rodičŧ, proto ji mŧţeme povaţovat za pokračovatelku ruské tradice, i přesto, ţe se narodila v Praze. 51 Obrázek 4: Ukázka tvorby N. Musatové: Zodiac Sign Virgo Vladimír Zubov (Владимир Зубов) Narodil se v roce 1959 v Moskvě, kde vystudoval Vysokou školu pedagogickou, na které se věnoval historii a dějinám umění. Po moskevských studiích odjel opět za studiem a to do tehdejšího Československa, protoţe mu jakoţto vynikajícímu studentovi bylo nabídnuto velice příznivé stipendium, které by mu pomohlo v jeho nevalné finanční situaci, ve které se nacházel. V Praze začal studovat češtinu na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. V Čechách uţ zŧstal, zamiloval se zde do mladé slečny Olgy a později se s ní oţenil. Po vystudování našel práci jako učitel dějepisu a ruštiny v Kutné Hoře na gymnáziu, kde pŧsobil 10 let. Po revoluci v roce 1989 se jeho ţivot začal ubírat jiným 51 Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s MANESOVA 54. Musatová Nora: Měsíční znamení, panna [online]. [cit ]. Dostupné z: < 35

36 směrem, otevřel si cestovní kancelář, která se však po určité době potýkala s finanční krizí, coţ vedlo ke značným depresím tohoto umělce. Kvŧli nim se V. Zubov uzavřel sám do sebe a začal se věnovat malířství. V tomto období se také rozvedl se svojí ţivotní partnerkou, kterou si však o tři roky později opět vzal za manţelku, protoţe si uvědomil, ţe jejich odloučení jim nesvědčí. Po letech se jeho osobní situace začala zlepšovat, otevřel vlastní výtvarnou galerii v Kutné Hoře, v níţ i v současnosti vystavuje a prodává svoji vlastní tvorbu. Z jeho počátečních děl však dýchá pesimismus a špatná nálada, protoţe na nich zobrazoval útrapy kaţdodenního ţivota, se kterými se musí lidé dnes a denně vyrovnávat. Neopomíjel ani otázku ţivota a smrti a často se také obracel k náboţenským motivŧm. Díla z tohoto období nejsou prodejná, je moţné si je v galerii pouze prohlédnout. Obrazy z pozdějšího období jiţ nejsou tak pesimistické, naopak objevuje se v nich více lásky, smíření a pozitivity. Zcela odlišnou kapitolu tvoří jeho tvorba podobizen (portrétŧ). Je autorem unikátní sbírky čtyřiceti portrétŧ hercŧ divadelního sboru Divadla na Vinohradech, která vznikla na jejich přání. Své podobizny si od něj nechává dělat řada významných osobností kulturního i společenského ţivota, ale i obyčejní lidé a to nejen v České republice. 53 V současnosti pobývá v ČR jiţ déle neţ 33 let a jiţ obdrţel české státní občanství. Se svojí ţenou ţije ve vesnici nedaleko od Kutné Hory. Ve svém domě často mívají návštěvy, které se vţdy snaţí přivítat tradičním a pohostinným ruským zpŧsobem. 54 Obrázek 5: Ukázka tvorby V. Zubova: portrét herce G. Depardieu VLADIMÍR ZUBOV, Vladimír. O autorovi [online] [cit ]. Dostupné z: < 54 Rossijane v Čechii: včera i segodnja. Izdanije 1-oje. Editor Oleg Alborov. Praha, s VLADIMÍR ZUBOV. Podobizny [online]. [cit ]. Dostupné z: < 36