Fonetika - úvod. Jazyk = přirozený kód, systém dorozumívacích prostředků x ostatní kódy jsou odvozené (např. písmo)

Transkript

1 Fonetika - úvod Jazyk = přirozený kód, systém dorozumívacích prostředků x ostatní kódy jsou odvozené (např. písmo) Dvojí artikulace řeči = omezené množství distinktivních jednotek nižšího řádu neomezené množství významových jednotek vyššího řádu

2 Písmo - ortografie Pro zachycení mluveného jazyka se užívají grafické systémy Ortografie: normativní soubor pravidel platných v dané době pro daný jazyk pravidla pro správné použití grafémů a dalších znaků nereprezentujících konkrétní zvuk (interpunkce, velká a malá písmena, přízvuk ) důležitá ve školní výuce

3 Písmo nejedná se o věrné zachycení hlásek a fonémů jazyka je tedy rozdíl mezi zvuky a grafémy jazyka jazyk se vyvíjí rychleji než písmo v některých jazycích větší rozdíl mez výslovností a grafickým znázorněním (angličtina, francouzština) x v jiných jazycích jsou mluvená a grafická stránka blíže (polština, italština, turečtina)

4 Písmo ideogramy zachycují většinou ucelené pojmy, pro vyjádření dalších rysů slova (číslo, pád, čas ) jsou nedostatečné a potřebují další doplňkové znaky; zachycené pojmy jsou realisticky znázorněné, rozeznatelné, př.: hieroglyfy (měly i hláskové znaky) čínské znaky

5 Písmo (hieroglyfy) zjednodušeně hebrejština etruština hieroglyf fénické písmo řecká alfabeta latina

6 Písmo (čínské) slunce měsíc hora řeka déšť strom

7 Písmo Slabičné písmo je odvozeno z piktogramů, již přesnější korespondence mezi mluveným a psaným projevem fénická abeceda: jen souhlásky řecká abeceda: převzata z fénické + samohlásky Hláskové písmo vzniklo ze slabičného (nápisy v alfabetě kolem r.730 př.n.l.) latinka vznikla modifikací řecké alfabety

8 Fonetika historie disciplíny jako vědecká disciplína vznikla ve starověku v Indii studium sanskrtu (Panini, cca 500 př.n.l.) v 5 stol.př.n.l. v Řecku popsán poprvé rozdíl mezi samohláskou a souhláskou ve středověku malý zájem o fonetiku; Jan Hus popisuje výslovnost některých hlásek st. větší zájem o rozdíly mezi vztahy latinských písmen a hlásek, které měla písmena zastupovat; srovnávací popis hlásek různých jazyků 18.st. pozornost na zafixování pravopisu a výslovnosti: Hellwagův vokalický trojúhelník 19.st. studium akustiky (teoretické a experimentální), studium tzv. funkčního hlediska Pražský lingvistický kroužek (Mathesius, Havránek, Trubeckoj)

9 Fonetika, fonologie Fonetika (fonetica) = studium akustických a artikulačních rysů jazyka, fyzická a fyziologická stránka jazyka (parole) f. synchronní/diachronní f. experimentální; lékařské využití foniatrie, logopedie Fonologie (fonematica) = funkční rysy zvuků, zvukové a významové rozdíly mezi nimi (langue); funguje jako nástavba fonetiky

10 Fonetika italštiny v případě italštiny = fonetika standardní italštiny, tj. jazyka, který je základem ortografických příruček a je založen na toskánské (florentské) variantě italštiny, očištěné od některých typických rysů (př. tzv. gorgia toscana) odchylky od této standardní výslovnosti jsou někdy tolerovány, protože jsou velmi rozšířené

11 Hláska, foném Hláska (suono) = předmět studia fonetiky; nejmenší zvuková jednotka; vzniká při členění promluvy píše se do [] Foném (fonema) = předmět studia fonologie; abstraktní jednotka, množina všech podobných zvuků, které v jazyce představují jednu hlásku; základní jednotky tzv. fonematického plánu jazyka; shluk tzv. relevantních/distinktivních rysů rozdíly v realizaci fonémů dané věkem, pohlavním, vzděláním, fyzickým a fyziologickým stavem, místem původu píše se do //

12 Foném distinktivní rysy = takové, které umožňují odlišit jeden foném od druhého lze odlišit význam slov (pes, les) fonémy se vyskytují ve stejném hláskovém okolí zkouška komutací : pino fino vino Gino Nino minimální dvojice = slova, která se liší pouze přítomností 1 fonému (dare fare, den - ten)

13 Foném (den x ten) společné rysy okluziva, alveolární, orální D x T znělá distinktivní rys neznělá

14 Distinktivní rysy prozodické př. kvantita, přízvuk, melodie/intonace péče x peče, capitano x capitano inherentní binární dělení, př. znělost x neznělost, orálnost x nazálnost, otevřenost x zavřenost, samohláskovost x souhláskovost, zaokrouhlenost x nezaokrouhlenost, délka,

15 Opozice fonémů podle role, kterou v opozici hraje distinktivní rys odlišující její členy jsou opozice: bilaterální u jedné dvojice multilaterální u více dvojic binární tvořeny 2 fonémy vícečlenné více fonémů proporcionální vyskytují se u více než 1 dvojice (znělá x neznělá, orální x nazální ) privativní u jednoho členu dvojice se vyskytuje, u druhého ne (r x l) graduální různý stupeň téže vlastnosti (různý stup. otevřenosti/zavřenosti u vokálů) korelace/korelační pár bilaterální proporcionální privativní opozice některé opozice jsou stálé (v kterémkoliv postavení ve slově) jiné jsou tzv. neutralizovatelné (ruší se v některých postaveních lez/les)

16 Varianty fonémů (allofoni) jedná se o realizace téhož fonému, mají stejné distinktivní rysy, liší se nedistinktivními = nemají rozlišovací funkci kombinatorní/poziční podmíněné hlásk. okolím (gdo) volné/individuální řečové vady (př. ráčkování) expresivní v citově zabarvených promluvách (jóóó) vzájemně se vylučují = nemůžou stát na stejném místě každý jazyk má jinou distribuci hlásek, proto jsou i rozdíly v tom, kdy něco považujeme za foném nebo za variantu: čj. kdo /gdo/ - k x g jen varianta it. cola x gola k x g jsou fonémy it. Ɛ x e rozdíl v zavřenosti/otevřenosti (pesca) aj. n x ŋ rozdíl dentální x velární (ban x bang)

17 Tvoření zvuku spojení: psychologického stádia = konkretizace idejí fyziologického stádia = zhmotnění ideje, vzniká zvuk akustického stádia = vychází z předchozího řeč v mozku: akustické vlny elektromagnetické rozumíme řeči zapojení respiračního, fonačního a artikulačního ústrojí

18 Respirační ústrojí tvoří: plíce a bránice podle kapacity plic délka výdechového proudu v klidu vdechy : výdechy = 2:3, při mluvení, zpívání se poměr mění (až na 1:20, 1:30) při mluvení třeba sladit fyziologickou pauzu a funkční pauzu dech se má podřídit projevu hlásky spotřebují různé množství vzduchu: neekonomické h, ch, f x ekonomické okluzívy většina evrop. jazyků užívá výdechový proud x vdechy = mlasky, kliky (Křováci)

19 Fonační ústrojí tvoří: hlasivky a glottis (hlasivková štěrbina) hlasivky = hlasivkový vaz + hlasivkový sval + slizniční hlasivk. řasa; připínají se ke štítné chrupavce (ohryzek) a hlasivkovým chrupavkám ženské hlasivky cca 1,25-1,75 cm = kratší = vyšší hlas; mužské ,5 cm = hlas je hlubší glottis = mezihlasivková štěrbina v klidu jsou hlasivky uvolněné, štěrbina největší x při artikulaci se hlasivky k sobě přimykají

20 Postavení hlasivek

21 Fonační orgány

22 Artikulační ústrojí tvoří: hrdelní dutina, nosní dutina, ústní dutina zvuk z hlasivek prochází těmito rezonančními dutinami hrdelní ústní (orální) a/nebo nosní (nazální) nosní dutina statická, nelze v ní zvuk modifikovat, naladěna na stejný tón, jejím ozvučením vznikají nosovky ústní dutina lze aktivně zapojit, mění se tvar a rozměr díky zapojení mluvidel

23 Mluvidla dolní čelist: vliv na tvar ÚD, pohyb, lze mluvit i s fixním čel. úhlem rty: aktivní při tvoření samohlásek a souhlásek bilabilálních, labiodentálních x pasivní u velár; práce s retní štěrbinou zaokrouhlení n. zaostření dásně (alveoly): pasivní, výslovnost dána pozicí jazyka tvrdé patro (palatum): pasivní, výslovnost podle pozice jazyka měkké patro (velum): pohyblivé, uzavírá/uvolňuje vstup do ND jazyk: sval, důležitý pro artikulaci, pohybuje se jeho hrot, hřbet, okraj

24 Artikulační ústrojí - schéma

25 Fyzikální (akustický) aspekt řeči zvuk vzniká chvěním hmotných částic vzduchu chvění zdroje zvuku rozkmitá přilehlé částice naráží na další částice vlnách všemi směry zvuk se šíří ve mechanické podněty způsobující vznik vlnění (a zvuku) jsou periodické = tón samohlásky neperiodické = šum souhlásky

26 Tón - charakteristiky výška dána kmitočtem (délka a napětí hlasivek), běžný rozsah Hz, muži Hz, ženy Hz čím delší hlasivky, tím míň kmitů hlubší hlas běžný rozsah slyšitelných zvuků je 16 Hz 20 khz pod touto hranicí infrazvuk, nad - ultrazvuk síla/hlasitost síla výdechu, dána amplitudou kmitu hlasivek čím je vyšší, tím je silnější/hlasitější tón barva ozvučení tónu, skládá se z: základní tón dán počtem kmitů hlasivek za vteřinu, určuje výšku samohlásek charakteristický tón je na něj naladěna rezonanční dutina, má vždy stejnou výšku u 1 mluvčího i u všech mluvčích daného jazyka

27 Sluch a sluchové vnímání jedná se o důležitou složku v dorozumívacím procesu zapojení sluchového ústrojí + nervové dráhy vedoucí do mozku sluchové ústrojí: zevní ucho (boltec + zvukovod) střední ucho (dutina bubínková, bubínek, sluchové kůstky, Eustachova trubice, dutiny ve výčnělku spánkové kosti) vnitřní ucho (zde uloženo Cortiho ústrojí + ústrojí statické/ rovnovážné)

28 Sluchové vnímání Zvuk prochází zvukovodem, naráží na bubínek rozechvěje se vibrace se přenesou na kladívko, kovadlinku a třmínek h oválné okénko přeměna zvukové energie na nervové podněty se děje ve vnitřním uchu vibrace okénka se přenáší na endolymfu v hlemýždi Cortiho orgán v hlemýždi přijímá toto akustické vlnění, které se díky receptorům sluchu mění na nervový impulz sluchový nerv mozek

29 Sluchové ústrojí

30 Klasifikace hlásek Dělíme podle způsobu artikulace na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty) Vokály výdechový proud prochází volně mluvidly + hlasivky periodicky vibrují = tón Konsonanty výdechovému proudu se staví do cesty překážky + vibrace hlasivek nepravidelné = šum

31 Samohlásky (vokály) Ve spisovné italštině je systém 7 vokálů, založený na kvalitě, kvantita sekundární: i, e, ɛ, a, ɔ, o, u Při artikulaci se mění tvar ústní dutiny změnou postavení jazyka, rtů, měkkého patra Popis podle vokalického trojúhelníku (trapezio vocalico): podle postavení těchto mluvidel vertikální posun jazyka + rozevření čelistí = vysoké, střední, nízké + zavřené, otevřené horizontální posun jazyka = palatální/přední, střední, velární/zadní postavení rtů = zaokrouhlené (labializované), nezaokrouhlené zapojení nosní dutiny = orální, nazální (v italštině nejsou)

32 Vokalický trojúhelník nelabializované vysoké max. zavřené přední střední zadní labializované středové nízké max. otevřené

33 Popis italských vokálů i: přední/palatální, vysoký, zavřený, nelabializovaný e: přední/palatální, středový, zavřený, nelabializovaný ɛ: přední/palatální, středový, otevřený, nelabializovaný a: střední, nízký, otevřený, nelabializovaný ɔ: zadní/velární, středový, otevřený, labializovaný o: zadní/velární, středový, zavřený, labializovaný u: zadní/velární, vysoký, zavřený, labializovaný

34 Otevřené x zavřené E, O v pravopise mezi nimi není rozdíl, jen ve výslovnosti mohou se vyskytovat ve stejném hláskovém okolí = mají distinktivní funkci = fonémy pro určení otevřeného nebo zavřeného vokálu u homograf bývá př. důležitá etymologie slova (často z latiny): př. * pesca] piscis x * pɛsca] persica malus * colto] cultus x * cɔlto] colligere

35 Výslovnost vokálů krátce: v nepřízvučné slabice (i, e, a, o), v přízvučné slabice před zdvojenou (všechny), v přízvučné slabice na konci slova (všechny) amore, dormire, vestito freddo, piccolo, mappa città, caffè, vorrò, sentì, virtù polodlouze: v přízvučné slabice před konsonantickou skupinou (všechny), v přízv. slabice před (alveo)palatálami (i, e, a, o, u), v přízv. slabice před afrikátou (ɛ, ɔ), v přízvučné slabice před K+diftong (ɛ, ɔ, u) litro, semplice, erba, alto, norma, molto legno, pesce, bagno, voglia, Puglia, pugno premio, gloria, rupia dlouze: v přízvučné slabice před jednoduchým konsonantem n. před jednoduchým vokálem (všechny) riso, cena, tema, casa, poco, noce, luna follia, vendei, idea, dai, poi, uomo, lui

36 Polosamohlásky/polosouhlásky Semivocali, semiconsonanti jako polosamohlásky = za jiným vokálem ([ noi, trauma]) jako polosouhlásky = před jiným vokálem ([ pjattsa, kwesto]) jsou součástí diftongů: v klesavém polosamohlásky /i, u/, ve stoupavém polousouhlásky /j, w/ mají kratší trvání než samohlásky /i, u/ nelze je vyslovit samostatně, jen ve spojení s dalším vokálem

37 Diftong (dittongo) spojení dvou samohlásek // samohlásky + polosamohlásky nebo polosouhlásky oba vokály patří do jedné slabiky silné: e,a,o x slabé: i,u stoupavý (ascendente): nepřízvučný polok+ přízvučný V (piede, piano, passione, quattro, duemila, guida, suono) klesavý (discendente): přízvučný V + nepřízvučný polov (zaino, sei, noi, altrui, auto, Europa)

38 Pohyblivé diftongy ve slovech stejného základu se střídá diftong s jednoduchým vokálem: buono x bontà, uomo x omino, viene x veniva u slov základových je přízvuk na kořeni slova a je zde diftong, u slov odvozených (popř. jiného sloves. tvaru) se přízvuk přesouvá na koncovku a je zde jednoduchý vokál u sloves: př. muore x morire, siede x sedevano ve slovech odvozených z kořene s diftongem: př. ruota x rotella, vuole x volontà snaha o stabilizaci pohyblivých diftongů: př. u složených slov (fuoribordo), adverbií na mente (nuovamente), slovesa nuotare, vuotare (zde pro odlišení od notare, votare), u často užívaných slov (pieno pienezza, piede - piedistallo)

39 Triftongy a spojení více vokálů triftong: spojení 3 vokálů: př. polok + V + polov (miei, suoi), polok + polok + polov (viuola) jejich realizace je většinou jako 2 slabičná čtyřhlásky: spojení vokálů a polosouhlásek, dělí se do jiných slabik (cuoio, muoio)

40 Hiát (iato) kombinace dvou vokálů patřících do dvou různých slabik každá z nich realizuje zvlášť setkání vokálů: silný + silný (maestro, poesia, leone, idea, boa), nepřízvučný silný + přízvučný slabý (vie, Lucia, tuo, paura, caffeina, mormorio) dva stejné vokály (zii, zoologo) i u slov s předponou, pokud nesplynula se slovem: antiaereo, riunione

41 Souhlásky (konsonanty) vznikají je-li výdechový kanál zcela/částečně blokován některým z mluvidel podle místa artikulace: bilabiální, labiodentální, alveolární, (alveopalatální), palatální, velární, laryngální podle způsobu artikulace: okluzivy, semiokluzivy, frikativy, laterály, vibranty, nazály podle sluchového vjemu: explozivy (= okluzivy), spiranty (=frikativy), afrikáty (=semiokluzivy), sibilanty podle funkce hlasivek: znělé, neznělé podle síly závěru u okluziv: silné (fortis), slabé (lenis) tzv. lenizione storica = proces oslabování síly závěru v románských jazycích: amatum amato, amado, aimé

42 Systém italských konsonantů způsob artikulace místo artikulace bilabiální labiodentální dentální alveolární alveopalatální palatální velární znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá okluzivy (orální) b p d t g k (nazální) m n ɲ (gn) semiokluzivy ʣ (z) ʦ (z) ʤ (gi,ge) ʧ (ci,ce) frikativy v f z s ʃ (sc) r l ʎ (gl)

43 Okluzívy (occlusive) nad hrtanem vzniká závěr, proud vzduchu jej prorazí vzniká exploze všechny orální jsou párové bilabiály jsou nejrozšířenější konsonanty na světě, často se vyskytují v dětských slovech, zvukomalebných slovech (pappa, mamma, paf ) - podobně dentály (tic-tac, ninna nanna) změny v dialektech: benátský zjednodušení zdvojených ([pove reto]), toskánský změna okluzívy na frikativu (= gorgia toscana [pa taɵta, χasa]), římský zdvojení jednoduchého /b/, jižní dialekty sonorizace neznělých ([ tembo, no vanda, gamera]), substituce /b/ za /p/ nebo /v/ (= betacismo [ boglio, boce])

44 Frikativy (continue, constrittive) závěr není úplný, jen zúžený bilabiální frikativy v,f = spiranty alveolární s,z = sibilanty (sykavky) s: neznělé /s/ - v náslovné pozici před V, ve středové před neznělou, v intervokal. postavení po předponě, ve složeninách, v příponě eso, -ese, -oso; znělé /z/ - před znělým K, v intervokal. postavení (výjimka: cosa, casa, così) alveolární r, l = souhrnně likvidy r = vibranta l = laterála ʃ = v písmu sc, ʎ = gl

45 Semiokluzívy (affricate) na pomezí mezi okluzívou a frikativou, přesto, že je vnímáme sluchem jako jeden zvuk, jedná se o splynutí okluzívy + frikativy /ts, dz / /ts, dz/ = psáno z, /ʧ/ = c+i,e, /ʤ/= g+i,e v dialektech (tosk.) často posun do frikativy: pace [ paʃe], camicia [ka miʃa] z: neznělé /ts/ - kombinace z + i + vokál, po l, v příponách anza, -enza, -ezza znělé /dz/ - intervokalické postavení, přípony -zzare, -izzazzione

46 Nazály bilabiální /m/, alveolární /n/ palatální /ɲ/ - gn, vyslovuje se zdvojeně v cizích slovech se vyslovuje /gn/ velární /ŋ/ jen jako alofon před velární okluzívou ([ baŋka]) labiodentální /ɱ/ jen alofon před labiodent. frikativou [iɱ vɛrno] v dialektech: Lazio +jih zdvojené /m/ ([ kammera]), vznik mm, nn asimilací /mb, nd/ ([gamma, kwanno])

47 Konsonantické skupiny v italštině o 2-3 členech, vícečlenné jen v cizích slovech dvoučlenné: v náslovné pozici: sykavka + K (sdegno), okluzíva + likvida (prato), frikativa + likvida (fratello); ve středové pozici: likvida + K (alto), nazála + K (gamba); dále u slov přejatých tříčlenné: náslovná i středová pozice: sykavka + K + likvida (sbloccare), středová pozice: nazála + K + likvida (avambraccio)

48 Změny ve výslovnosti (1) z důvodu jazykové ekonomie dochází ke změnám ve výslovnosti snaha o co nejmenší artikulační úsilí na úrovni hlásek jsou to: asimilace (spodoba): a. znělosti ([ znɛl:lo]); a. artikulační ([aŋ kora]); a. progresivní ([ kwanno]), a. regresivní ([aŋ kora]) v it. i čj. je běžnější regresivní; asimilace znělost vede k sonorizaci a lenizione (amatum amato, amado, aimé) nazalizace: druh asimilace vokály ve slabice uzavřené nazálou mají nazální výslovnost, důležité zejména ve francouzštině (un x une), it. a čj. málo významné palatalizace: typ asimilace artikulační u velár: [ kara] x [ kjara] rotacizmus: podtyp sonorizace, intervokalické s se mění na /z/ /r/ - již v latině (flos, floris), v it. opus opera, často v sardském a neapolském dialektu u /d/: [ma ronna, ca ruta], na Sicílii: [araciu] VÝŠE UVEDENÉ TYPY PATŘÍ K ASIMILACI KONTAKTNÍ u dvou hlásek stojících bezprostředně u sebe

49 Změny ve výslovnosti (2) distanční asimilace: hlásky u sebe nestojí, např. vokály se v nepřízvučné slabice asimilují vlivem vokálů v přízvučné (equalis uguale); k d. asimilaci patří i vokální harmonie: u aglutinačních jazyků (turečtina, ugrofinské) se afix řídí typem vokálu v základu slova: př. finština työssä talossa asibilace: oslabení závěru až po vznik semiokluzívy/frikativy vlivem následujícího palatálního vokálu: medius mezzo, diurnus giorno disimilace: ze dvou stejných hlásek nebo hlásek s podobnou artikulací vznikají dvě odlišné (často u méně stabilních hlásek, př. likvidy, nazály): arborem albero, peregrinus pellegrino, quinque cinque; úplná disimilace jedna z hlásek zmizí: Frederico Federico

50 Změny ve výslovnosti (3) synkopa: vypuštění slabičné hlásky directus dritto, cerebellum cervello haplologie: vypuštění nepřízvučné slabiky podobné nebo shodné s přízvučnou stipipendium stipendio, semimestris semestre svarabhatická (přechodová) hláska: obohacení, vedle existující souhlásky vzniká nová, přechodová, často u neobvyklých souhláskových skupin, nebo ruší hiát (vidua vedova), podtypem jsou epentetické hlásky přidání uprostřed slova (umanesimo, batesimo) metateze: přesmyknutí hlásek nebo slabik, je buď kontaktní nebo distanční, u málo obvyklých kons. skupin (žlička, verlyba), crocodilus cocodrillo, Roland Orlando

51 Změny ve výslovnosti (4) anticipace: ve slově se objevuje hláska, která v něm původně nebyla vlivem hlásky pozdější (tresor tesoro) monoftongizace: zjednodušení diftongu na samostatný vokál (causa cosa, pauper povero) diftongizace: ze samostatného vokálu vzniká diftong (locus luogo) metafonie/metafonesi (přehláska): jistá podoba asimilaci, kmenový vokál je ovlivněn timbrem vokálu v koncovce (v něm. Umlaut): Buch Bücher, aj. foot - feet; v it. dialektech běžně (mimo Toskánu): sg. nero pl. niri, sg. can pl. cen

52 Fonosyntax (fonosintassi-1) fonetica sintattica fonologické jevy, které vznikají v mluvené souvislé řeči na hranici mezi dvěma sousedícími slovy, mezi nimiž je silný syntaktický vztah a není mezi nimi pauza při souvislé řeči se slova nevyslovují odděleně, ale plynule jedno za druhým některá slova mohou splývat s následujícími rozdělení slov tak, jak známe z ortografie neodpovídá fonetickému dělení věty

53 Fonosyntax (fonosintassi-2) změny postihující zejména vokály: elize (elisione): odpadá koncový neznělý vokál před náslovným vokálem, naznačeno apostrofem; v it. u členů, ukaz. zájmen questo, quello, io, adj. bello, Santo, částice ci, adv. come, předložka di apocope, troncamento: odsunutí koncové nepřízvučné hlásky/slabiky před náslovným konsonantem, před odsunutým předchází likvida nebo nazála, často slova tvoří tematický celek (signor Martini, quel tipo, gran fretta) aferesi: v mluvené italštině, u členů, odpadá jejich vokál a člen se přimyká k předchozímu slovu (bevo n tè) pro(s)tesi: přidání hlásky na počátek slova, často ve starší it. před skupinu s + K (iscritto, Ispagna, ischerzo, iscuola), dnes jen v dialek. epitesi: mizející dialekt. prvek, přidání e na konec oxyton: fu fue, però peroe

54 Fonosyntax (fonosintassi-3) změny postihující konsonanty: asimilace: v čj. na švu s neslabičnými předložkami před znělou náslovnou ([gdomu]), v it. často u koncových nazál: [coŋ Karlo, iŋ kasa] raddoppiamento/rafforzamento sintatico: zesílení, prodloužení, zdvojení náslovného konsonantu po přechozím přízvučném vokálu u slov, která tvoří sémantický celek, vyskytuje se jednoslabičných slov (dà, ciò, a, da, fra, sto, va, ma ), víceslabičných oxyton (perché, però, farò, caffè ), dvojslabičných slov (come, dove, contra, qualche, sopra), nedochází k němu po: di, la, lo, i, le, gli, ce, ci; graficky se nevyjadřuje, ale slova mohou splynout dohromady appena, davvero, sebbene není v dialektech severních, vyskytuje se běžně ve střední/jižní Itálii [per kem mai, ka fen nero]

55 Slabika (sillaba) (1) jednotka výslovnosti, větší než hláska, menší než slovo monosylabická slova = tvořená jednou slabikou, polysylabická = víceslabičná z artikulačního hlediska slabice odpovídá jeden náraz výdechového proudu, z akustického se ve sledu zvuků vyskytují některé více znělé, které odpovídají vrcholu slabiky v italštině vždy vokál, v čj. i konsonant (likvida - trh, nazála - sedm, frikativa - pst)

56 Slabika (2) struktura slabiky: vrchol slabiky = jádro (nucleo), v it. vokál, pokud je diftong, jeden vokál patří do vrcholu, druhý do praetury nebo kody před vrcholem = praetura (attacco, onset), v it. konsonant, nebo kons. skupina (okl+likv., frik.+likv.) za vrcholem = koda (coda), v it. konsonant, většinou likvida, nazála, sibilanta nebo 1. část zdvojeného kons. v praetuře a kodě může být i větší počet konsonantů otevřená slabika (aperta, libera): končí na vokál; V (a-ra), CV (a-ra), CCV (gra-no), CCCV (stra-no) zavřená slabika (chiusa, implicata): končí na konsonant, VC (al-to), CVC (sal-to), CCVC (stal-la), CCCVC (spran-ga) rozdíl mezi fonetickou slabikou a graficky zapsanou: chiosco [ kjɔsko] x chio-sco; voglio [ vɔʎ-ʎo] x vo-glio

57 Dělení slov do slabik důležité v písemném projevu př. zalomení textu; u složených slov platí stejná pravidla jako u jednoduchých, popř. lze oddělit prefix+báze náslovný V, za nímž následuje jednoduchý K tvoří samostatnou slabiku (a/ni/ma) jednoduchý K a jednoduchý V tvoří slabiku (te/le/fo/no) zdvojené K patří do dvou slabik (mam/ma), jako zdvojená také cq- (ac/qua) konsonant. skupina patří do jedné slabiky, pokud se může vyskytovat i na začátku slova (a/bra/si/vo, ca/tra/me) x jinak patří do dvou slabik, a to i tehdy, začíná-li slabika vokálem (um/bro, ar/te) nedělí se kons. skupiny s+k (na/sco, na/stro) nedělí se hlásky zapsané více písmeny ch, gl, gh, gn, sc, cia, cio, ciu (fi/glio, spu/gna) dvojice vokálů se nedělí, jsou-li diftongem (pio/ve), do dvou slabik se dělí v případě hiátu (pa/u/ra) u spojení s apostrofem jsou možnosti dělení: dell /oro, del/l oro, dell o/ro

58 Přízvuk (accento) (1) stojí nad fonetickou segmentací slov = jev suprasegmentální (prozodický), další suprasegm. prvky jsou slabika, intonace, rytmus přízvuk může být na úrovni slovní i větné v některých jazycích je pohyblivý má distinktivní funkci (italština, angličtina, ruština), jinde stálý funkce demarkativní (čeština, francouzština, polština) v latině a řečtině byl přízvuk melodický přízvučná slabika vyslovována zvýšeným tónem; lidová latina již spíše dynamický - větší intenzita výdechového proudu v přízvučné slabice; ve spisovné italštině je přízvuk dynamický; v čj. také dynamický, zesílení výdech. proudu je doprovázeno zdloužením přízvučné samohlásky ve víceslabičných slovech může být vedle hlavního přízvuku přízvuk (přízvuky) vedlejší: ma,gnifica mente

59 Přízvuk (2) v italštině může být přízvuk na kterékoliv slabice: přízvučná slabika/vokál tonica, ostatní atone, pozice před přízvukem pre/protonica, za přízvukem postonica krátká nepřízvučná slova se přidružují k následujícím (proklitika) nebo předcházejícím (enklitika) proklitika: členy, osob. zájmena, vztažná zájmena, příslovce, předložky, spojky enklitika: osobní zájmena za slovesem, jsou ke slovům přidružena i graficky, jejich použitím se nemění pozice přízvuku (telefona - telefonamelo) v italštině se přízvuk graficky naznačuje jen u tzv. parole tronche, u jedno- a víceslabičných pouze u homograf, tzv. cirkumflex se píše pro naznačení splynutí více hlásek (leggii = leggî) rozlišovací funkce přízvuku: ancora x an cora, subito x su bito, prin cipi x principi, capitano x capi tano

60 Pozice přízvuku (1) v italštině se počítá od konce slova, podle pořadí slabiky, na které přízvuk leží se slova dělí na: parole tronche (oxytona): přízvuk na první slabice (città, parlerò, capì) parole piane (paroxytona): přízvuk na 2. slabice od konce (canto, bello, lavoro) parole sdrucciole (proparoxytona): přízvuk na 3. slabice od konce (mettere, ultimo, invisibile) parole bisdrucciole: přízvuk na 4. slabice od konce, většinou 3.pl. Sloves a slovesa s enklitiky (abitano, considerano, telefonami, accomodati) parole trisdrucciole: přízvuk na 5. slabice od konce (telefonaglielo, comunicamelo) parole quadrisdrucciole: přízvuk na 6. slabice od konce (fabbricamicelo)

61 Pozice přízvuku (2) běžně je možné stanovit pozici přízvuku u 2-3 slabičných slov, u delších podle slovníku přízvuk lze určit také podle přípony: parole piane: -eria, -ese, -iere, -izia, -ore, -zione; parole sdrucciole: -abile/-ibile, -astico/-istico, -esimo, - evole, -fobo, -logo, -metro, -sofo, -itudine u některých slov dochází k chybám v přízvuku: jako sdrucciole se vyslovují piane: Friuli, cosmopolita, persuadere, ortica, salubre, scandinavo; jako piane se vyslovují sdrucciole: termite, Nuoro, impari, diatriba

62 Intonace, větná melodie suprasegmentální jev = slabika/slovo, která/které se má odlišit od ostatních se vysloví s tónovým posunem v italštině: melodie klesavá intonace poklesne na poslední přízvučné slabice (oznamovací věty, věcné otázky, věty rozkazovací, zvolací) melodie stoupavá: buď uvnitř koncové přízvučné slabiky nebo stoupá na nepřízvučných za poslední přízvučnou (zjišťovací otázky, nedokončené výpovědi) melodie stoupavo-klesavá: v delších výpovědích, kde je víc intonačních vrcholů, nejvýše je přízvučná slabika nejdůležitějšího slova ve větě (výroky, definice, žádost, výpočet informací) intonace může mít i funkci emocionální a intelektuální

63 IPA (API, AFI) (1) IPA International Phonetic Association (International Phonetic Alphabet); API (Association Phonétique Internationale); AFI (Associazione Fonetica Internazionale, Alfabeto Fonetico Internazionale) IPA založena 1886 ve Francii (dnes sídlo v Londýně), vydává časopis JIPA přepis (transkripce) zvuků všech nejdůležitějších jazyků světa = fonetická abeceda IPA využívá běžných grafémů + další symboly př. z řecké abecedy, vymyšlené tvary, znaménka některé znaky jsou použitelné pro všechny jazyky tzv. fonetický font (také v text. editorech typu Word) fonet. přepis je důležitý pro záznam jazyků bez písemné podoby, používají např. piktogramy; důležitý i ve výuce jazyků (výslovnost) existují i další systémy přepisů: př. systém Ascoli-Merlo pro jazykové atlasy románských jazyků

64 IPA (2) fonetický přepis = co nejpřesnější záznam výslovnosti (vč. alofonů), zapisuje se do [] x fonologický přepis = přepis textu pomocí základních fonémů, avšak neodpovídá zcela přesně výslovnosti, zapisuje se do // př. [pare], [pa:re], *pære], [pæ:re] = /pare/ fonetický přepis nezohledňuje velká a malá písmena nebo mezery mezi slovy [ karlo] lexikální přízvuk jako apostrof před přízvučnou slabikou: *te le:fono] : může označovat délku fonému (uvádí se za příslušným fonémem, ale není vždy nezbytná): [ ros:o] - rosso SAMPA (Speech Assessment Methods Phonetic Alphabet) vychází z IPA, ale eliminuje typografické obtíže IPA a vychází ze symbolů ASCII (American Standard Code for Information Interchange) příklad rozdílů mezi IPA a SAMPA: [Ɛ+ x *E+, *Ɔ+ x *O+, *tʃ] x [ts], [dʒ] x [dz], *ʃ+ x *S+, *ɲ+ x *J+, *λ+ x *L+, *ŋ+ x *N+, *ɱ+ x *F] rozdíl mezi znaky IPA a SAMPA:

65 Znaky IPA v italštině scena

66

67 Užitečné odkazy D.O.P Dizionario di Ortografia e Pronuncia kromě běžné slovníkové definice je možné si přehrát výslovnost jednotlivých slov Dizionario italiano (Sabatini Coletti) kromě běžné slovníkové definice uvádí také dělení slova do slabik Collins Italian Dictionary kromě běžné slovníkové definice uvádí také fonetický přepis slov