EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 1

Transkript

1 EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA VYMEZENÍ EVROPY V globálním měřítku je Evropa vlastně jen velmi členitým poloostrovem kontinentu Eurasie. V důsledku rozdílného historického a socioekonomického vývoje je však Evropa chápána jako samostatný světadíl. Hranice mezi Asií a Evropou je zčásti umělá, stanovil ji člověk. Nejčastěji je vedena po východním úpatí pohoří Ural, horním toku řeky Ural, řece Embi, podél pobřeží Kaspického moře, Kumo-manyčskou nížinou severně od pohoří Kavkaz, přes Azovské a Černé moře, úžinami Bospor a Dardanely a podél pobřeží Malé Asie. POVRCH Současná tvář povrchu Evropy je výsledkem řady geologických procesů z minulosti i současnosti. Praevropa byla dlouhou dobu součástí Laurasie. Evropa, Grónsko a Severní Amerika tak tvořily jeden celek. Mezi Evropou a Asií existovalo rozsáhlé moře, které zaniklo až v průběhu prvohor. Laurasie se začala rozpadat až ve druhohorách. Geologicky nejstarší části Evropy jsou tvořeny předprvohorními (prekambrickými) horninami a označujeme je jako štíty. Horniny baltského štítu vycházejí na povrch v oblastech dnešního Švédska, Finska a na severozápadu Ruska. Horniny ukrajinského štítu (Podolského masívu) vycházejí na povrch v oblasti dnešní západní Ukrajiny. V Evropě proběhlo několik horotvorných procesů (orogenezí). Kaledonské vrásnění probíhalo na začátku prvohor a dalo vzniknout např. Skandinávskému pohoří a Skotské vysočině. Variské vrásnění (na území Česka označované jako hercynské) probíhalo ke konci prvohor a vznikla při něm např. Meseta, Centrálním masiv, Středoněmecká vysočina, České vysočina a Ural. Alpínské vrásnění (v širším pojetí alpínsko-himálajské vrásnění) dalo vzniknout např. Alpám, Karpatům, Pyrenejím, Apeninám, Dinárskému pohoří, dalším pohořím na Balkánském poloostrově a Panonské pánvi (Velké a Malé uherské nížině). Pohoří vzniklá během kaledonského a variského vrásnění označujeme jako stará pohoří. Během druhohor byl jejich povrch shlazen a zarovnán. Ve třetihorách došlo vlivem alpinského vrásnění k jejich rozlámání a pohybu podél zlomů vznikla tak kerná pohoří. EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 1

2 Pohoří vzniklá během alpínského vrásnění označujeme jako mladá pohoří. Jejich povrch je oproti starým pohořím ostřejší a strmější. Toto však nemusí platit na okrajích mladých pohoří, např. Západní Karpaty na území Česka. Alpy jsou nejvyšším evropským pohořím, nejvyšším bodem je Mont Blanc. Délka alpského oblouku se pohybuje okolo km, maximální šířka se pohybuje okolo 250 km. Dělí se na Západní a Východní Alpy. Hranice mezi nimi probíhá na linii Bodamské jezero Lago di Como. Alpy mají složitou vrásovo-příkrovovou strukturu. Na centrální krystalické jádro (krystalické břidlice, ruly, žuly) se nasunuly tři příkrovy tvořené vápenci a dolomity. V idealizovaném případě je krystalické jádro obklopeno ze severu a z jihu vápencovým pásmem. Západní Alpy jsou vyšší a užší, složeny z krystalického jádra (Mont Blanc, Penninské Alpy Matterhorn), a severního vápencového pásma (Švýcarský Jura). Východní Alpy jsou nižší a širší, složeny z krystalického jádra (Vysoké Taury Grossglockner), ze severního vápencového pásma (Salzburské Alpy) a jižního vápencového pásma (Julské Alpy Triglav). Alpy jsou výrazným klimatickým předělem, brání pronikání chladnějšího severního vzduchu k jihu a opačně. Nad sněžnou čarou (okolo m n. m.) je věčný sníh a led. Pramení zde významné evropské řeky: např. Rýn (Rhein), Rhôna, Pád. Řeky pramenící pod ledovci mají nejvyšší průtoky v létě (alpský odtokový režim). Nejčastější jsou údolní hrazená jezera (trogová jezera), např. Bodamské jezero, Lago Maggiore. Pohyb litosférických desek probíhá i dnes a ovlivňuje tak stále tvář Evropy. V jižní Evropě se vedle zemětřesné činnosti setkáme také s aktivními vulkány: Vesuv, Etna, Stromboli, Vulcano a Santorin (Théra). S nejintenzivnější zemětřesnou a vulkanickou činností, v důsledku polohy na středooceánském hřbetu, se však setkáme na Islandu. Povrch Evropy byl značně ovlivněn ve čtvrtohorách působením pevninských (kontinentálních) a horských (údolních) ledovců. Kontinentální ledovec v době svého největšího rozsahu zasahoval ze severu až na nejsevernější výběžky dnešního Česka, pokrýval značnou část Východoevropské roviny, severní Německo a celé Britské ostrovy. Po jeho ústupu zůstal typický ledovcový reliéf, tedy mírně zvlněná krajina s morénami, skalními ohlazy, bludnými balvany a řadou jezer. Kontinentální ledovec svojí masou a nízkou teplotou ovlivňoval zbytek Evropy, jižně od okraje ledovce se v nejvyšších polohách vyskytovaly horské ledovce. I pohoří v jižní Evropě nesou znaky horské ledovcové krajiny: horské kotle (kary) často s jezery (plesy), ledovcová údolí tvaru U (trogy). Kontinentální ledovce se dnes vyskytují na Islandu, např. Vatnajökull, a evropských ostrovech v Severním ledovém oceánu. Nejrozsáhlejší horské ledovce se nacházejí v Alpách, např. Aletschský ledovec v Bernských Alpách (největší evropský horský ledovec). Ledovce na Skandinávském poloostrově jsou ledovce přechodného typu. EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 2

3 Zalednění probíhalo v několika cyklech, střídaly se doby ledové (glaciály) a doby meziledové (interglaciály). V Evropě se vystřídalo 5 dob ledových: donau, günz, mindel, riss, würm. V dobách ledových vznikaly nánosy spraší, na nichž se později vyvinuly černozemě. Dále probíhalo intenzivní mrazové zvětrávání a vznikaly mrazové sruby a suťová pole. V dobách meziledových se utvářela dnešní podoba říční sítě, a vznikaly rozlehlé náplavové roviny (akumulační reliéf) podél vodních toků. Poslední doba ledová skončila před lety. Na modelování reliéfu se poslední dobu výrazně podílí člověk svojí hospodářskou činností (těžba, doprava, výstavba). Nejvyšším bodem Evropy je Mont Blanc (4 807 m n. m., m n. m.), nejnižším bodem je pobřeží vysychajícího Kaspického moře (poslední údaj je 28 m n. m.). V Nizozemsku se pod úrovní hladiny moře nacházejí poldery. PODNEBÍ Převážná část Evropy leží v mírném podnebném pásu. Jižní Evropa leží v subtropickém podnebném pásu, sever Evropy zasahuje přes subarktický až do arktického podnebného pásu. Západní část má oceánský typ klimatu (malé výkyvy teplot během roku), východní Evropa má klima již značně kontinentální. Teplý Severoatlantský proud (Golfský proud) má výrazný oteplující účinek na západní a severní Evropu. Počasí v Evropě je dále ovlivněno: stálými (stacionárními) tlakovými útvary, polohou sezónních (nestacionárních) tlakových útvarů, polohou polární fronty a cyklonální činností na polární frontě. Oceánský typ klimatu se projevuje menšími výkyvy teplot mezi teplým a chladným půlrokem (mezi 10 až 15 ºC). Srážky jsou hojné po celý rok (až mm za rok i více), i v chladném půlroce zpravidla dešťové. V porovnání s Českem je léto chladnější a zima mírnější (teplejší). Kontinentální typ klimatu má větší výkyvy teplot mezi teplým a chladným půlrokem (až 80 ºC). Léta jsou suchá a horká, zimy jsou mrazivé bez sněhové pokrývky. Srážek je po celý rok málo (500 mm za rok). V porovnání s Českem je léto teplejší a zima tvrdší (chladnější). Kontinentalita a oceanita je dána vzdáleností (blízkostí) od oceánu. Uplatňuje se zde schopnost oceánu si déle držet získanou teplotu ( tepelná paměť ). Pevnina se tak v letním půlroce dříve a snáze zahřeje, v chladném půlroce se naopak dříve ochladí. Výrazný vliv na podnebí západní a severní Evropy má Severoatlantský proud (Golfský proud). Jeho oteplující účinek způsobuje, že oblasti západní Evropy jsou ve srovnání s oblastmi v Severní Americe, ležícími na stejné rovnoběžce, nepatrně teplejší. Výrazně k severu je tak posunuta nejzazší hranice zamrzání severního Atlantiku. Polární fronta odděluje chladnější vzduchové hmoty mírného podnebného pásu od teplejších vzduchových hmot subtropického podnebného pásu. V teplém půlroce EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 3

4 zasahuje teplejší vzduch subtropů až nad střední Evropu (přináší teplé letní počasí) a polární fronta je tedy posunuta k severu. V chladném půlroce se naopak chladnější vzduch nachází až nad jižní Evropou (přináší zimní srážky do subtropů) a polární fronta je tedy posunuta k jihu. Na polární frontě dochází ke kontaktu a promíchávání uvedených vzduchových hmot, dochází ke vzniku cyklon. Cyklonální činnost na polární frontě velmi silně ovlivňuje počasí v Evropě. Takto vzniklé cyklony (tlakové níže) neustále přecházejí přes území Evropy, přicházejí od západu až severozápadu. Rozmístění a velikost tlaku jednotlivých tlakových útvarů ovlivňuje aktuální vzdušné proudění a počasí v jednotlivých částech Evropy. Počasí Evropy ovlivňuje Islandská tlaková níže stacionární cyklona a Azorská tlaková výše stacionární anticyklona, jejich rozmístění způsobuje, že v mírném podnebném pásu převládá západní proudění vzduchu. Sezónně se uplatňuje Íránská tlaková níže (v létě) a Asijská tlaková výše (v zimě). V mírném podnebném pásu se střídají čtyři roční období, převládá západní proudění. V chladnějších (severních) částech mírného pásu přicházejí zimní srážky pravidelně ve formě sněhu. V subtropickém podnebném pásu se v letním půlroce nachází tropický vzduch a způsobuje teplé, suché bezoblačné počasí (proto v létě jezdíme k moři do jižní Evropy). V chladném půlroce se sem přesouvá polární fronta a přináší relativní ochlazení a dešťové srážky, teploty pod 0 ºC přicházejí výjimečně. V subarktickém podnebném pásu se mohou mrazy dostavovat i během krátkého léta. Srážek je málo, výpar je však nízký, vláhy je tedy relativně dostatek. Sněhová pokrývka je malá, půda promrzá do velkých hloubek. V arktickém podnebném pásu má i nejteplejší měsíc teplotu pod 0 ºC, je to území věčného mrazu (mrazové pustiny). Ve vyšších nadmořských výškách se setkáváme s horským klimatem. Teplota s výškou klesá, v průměru o 0,65 ºC na 100 m výšky. V tomto typu klimatu jsou velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Návětrné svahy (západní svahy) mívají dostatek srážek. Závětrné svahy (východní svahy), mezihorské kotliny a náhorní plošiny mívají málo srážek srážkový stín. V kotlinách dochází k teplotní inverzi, chladný vzduch klesá dolů a je uzavřen v kotlině. VODSTVO Moře obklopující Evropu jsou většinou mělká, protože se přelévají přes kontinentální zemskou kůru. Dělíme je na šelfová (Severní moře), vnitřní (Baltské moře) a mezikontinentální (Středozemní moře). EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 4

5 Pobřeží Evropy je velmi členité, je rozčleněno na řadu poloostrovů a zálivů. Skandinávský poloostrov je největším evropským poloostrovem. K Evropě patří také řada ostrovů. Většina evropských ostrovů se zvedá z mělkého kontinentálního moře. Ostrov Island však leží na vulkanickém středooceánském hřbetu. Území Evropy se nachází v úmoří dvou oceánů. Úmoří Atlantského oceánu je největší, představuje asi 70 % rozlohy Evropy, a člení se na dílčí úmoří Černého moře, Baltského moře, Středozemního moře, Severního moře a vlastního Atlantiku. Do Severního ledového oceánu je odvodňováno asi 10 % rozlohy Evropy. Zbývajících 20 % spadá do bezodtoké oblasti Kaspického moře. Říční síť Evropy je relativně hustá. Nejhustější říční síť je v západní Evropě v důsledku oceanity. Zdrojem napájení řek může být déšť, sníh, led, podpovrchová voda. Většina evropských řek však má smíšený typ napájení (např. Rýn Volha), v průběhu roku se střídá více zdrojů napájení. Toto platí zpravidla pro velké evropské řeky, které protékají různými podnebnými pásy a typy krajin. Podle odtokového režimu rozlišujeme následující typy evropských řek. Západoevropské řeky (západoevropský odtokový režim) se vlivem oceanity vyznačují vyrovnaným odtokem během celého roku. Zdrojem napájení je převážně dešťová voda. Příkladem jsou Temže, Severn, Seina, Loira, Garonne. Východoevropské řeky (východoevropský odtokový režim) se nacházejí v kontinentálním klimatu. Během zimy je voda vázána ve sněhu. Při jarním tání sněhu protéká řekami přes 50 % ročního množství vody, dostavují se povodně. Zdrojem napájení je tedy převážně sníh. Příkladem je Volha a Dněpr. Volha je nejdelší evropskou řekou (přibližně km), má také největší povodí ze všech evropských řek (přibližně 1,5 mil. km 2 ). Průměrného maximálního průtoku (přibližně m 3 /s) dosahuje u Volgogradu, nikoliv však na dolním toku a v ústí, kde protéká polopouštní krajinou Kaspické nížiny a ztrácí část svých vod výparem a vsakem. Pramení ve Valdajské vrchovině, do Kaspického moře ústí obrovskou deltou. Volha je rovinná řeka, od pramene k ústí má spád jen 260 metrů. V zimě zamrzá i na dolním toku, při jarních záplavách stoupne hladina až o 10 metrů. Na Volze je vybudována kaskáda vodních nádrží. Střední tok Volhy má typický východoevropský odtokový režim. Středoevropské řeky (středoevropský odtokový režim) představují přechod mezi oběma výše uvedenými typy, leží v přechodném typu klimatu. Nejvyšší vodní stavy bývají také na jaře při tání sněhu, představují ovšem méně než 50 % ročního množství vody. Druhotné maximum se dostavuje začátkem léta (v červenci) v důsledku dešťových srážek (červenec je v Česku nejdeštivější měsíc, povodně v r. 1997). Nejnižší vodní stavy se dostavují na konci léta a začátku podzimu. EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 5

6 Zdrojem napájení je sníh a déšť (dešťovo-sněhový zdroj napájení). Příkladem jsou Vltava, Labe, Odra, Visla. Alpské řeky (alpský odtokový režim) se vyznačují nejvyššími vodními stavy v létě, kdy dochází k tání ledovců. Vysoké vodní stavy se však vyskytují i na jaře v důsledků tání sněhové pokrývky. Zdrojem napájení je led a sníh. Příkladem jsou Rhôna a Rýn. Dunaj je po Volze druhá nejdelší evropská řeka. Jeho zdrojnice Breg a Brigach pramení ve Schwarzwaldu. Dunaj poté protéká vápencovou krajinou (Švábské Jury) a část vod mizí v podpovrchovém krasovém systému. Pravostranný přítok, řeka Inn, dodává Dunaji značné množství vody. Poté má Dunaj alpský odtokový režim. Úzkým průlomovým údolím u Visegrádu opouští Malou uherskou nížinu a vtéká do Velké uherské nížiny. V obou nížinách meandruje a vytváří řadu ramen. Úzkou soutěskou Železná vrata (šířka přibl. 100 m) se mezi Jižními Karpatami a Starou Planinou dostává do Rumunské nížiny a třemi hlavními rameny dunajské delty se vlévá do Černého moře. Jihoevropské řeky (subtropický středomořský odtokový režim) mají velké průtoky v chladném půlroce, tedy v období dešťových srážek. V suchém teplém půlroce mají řeky nízké vodní stavy, některé z nich zcela vysychají. Zdrojem napájení jsou tedy zimní dešťové srážky. Příkladem je Tibera, Tajo, Guadalquir. Severoevropské řeky mají po celý rok vysoké vodní stavy a nevyrovnaný spád (peřeje, vodopády). Mají hydroenergetický význam. Zdrojem jejich napájení je sníh, déšť nebo tající ledovec. Příkladem jsou řeky Skandinávského poloostrova. Řeky západní Evropy mají většinou nálevkovitá ústí (estuaria), řeky severní Evropy zpravidla ústí do fjordů. U velkých řek jižní Evropy se setkáváme zpravidla s deltami. Jezera jsou na území Evropy rozložena velmi nerovnoměrně. Největší nakupení jezer je v severní Evropě, což je důsledek čtvrtohorního zalednění (ledovcová jezera). Ledovcová jezera vznikla působením ledovce. Rozlišujeme několik typů ledovcových jezer. Jezera vzniklá po ústupu pevninského ledovce se nacházejí na jezerních plošinách (Finská jezerní plošina, Karelská jezerní plošina, polské jezerní plošiny Pomořanská, Mazurská, Velkopolská, Mazovská). Tato jezera jsou většinou malá a střední, málo hluboká. Karová jezera (hloubená jezera, na Slovensku označovaná jako plesa) se nacházejí v karových prohlubních po horském ledovci. Nacházíme je především v Alpách, Karpatech, Skandinávském pohoří. Jsou menších rozměrů a mají pravidelnější půdorys. EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 6

7 Trogová jezera (hrazená čelní morénou), se nacházejí v horských údolích. Mají protáhlý tvar, často jsou protékána řekami. Příkladem jsou Bodamské jezero, Lago Maggiore, Ženevské jezero. Tektonická jezera jsou vázána na zlomová pásma, často vyplňují dna příkopových propadlin. Rozmístění těchto jezer je nepravidelné. Ladožské jezero je plošně největším evropským jezerem (přibližně km 2 ), v zimním období zamrzá. Dalšími příklady těchto jezer jsou Oněžské jezero, Vänern, Vättern, Loch Ness, Balaton. Krasová jezera se nacházejí ve vápencových krasových oblastech. Příkladem jsou Skadarské jezero, kaskádovitá Plitvická jezera. Dalším typem evropských jezer jsou jezera vulkanická. Podél větších vodních toků se vyskytují jezera poříční (mrtvá ramena). BIOMY Biomy jsou společenstva organismů rozsáhlých oblastí spolu s jejich prostředím a klimatem. Rozmístění a složení evropských biomů bylo ovlivněno čtvrtohorním zaledněním a činností člověka. Smíšené a listnaté lesy se vyskytují v oceánském a přechodném typu klimatu mírného podnebného pásu. Většina těchto lesů však byla v minulosti vykácena, na jejich místě se dnes vyskytují pole, pastviny, sídla či lesní monokultury. Došlo také k vyhubení velkých savců (zubr, rys, medvěd aj.). Převládají hnědozemí půdy. Roční srážky se pohybují v rozpětí 500 až 1500 mm. Čtvrt roku se průměrná teplota pohybuje nad 10 ºC. Jehličnaté lesy (boreální lesy, tajga) se vyskytují v chladnějších a kontinentálních částech mírného pásu. Převládají jehličnaté lesy, které se dělí na světlou tajgu (modřín, bříza) a tmavou tajgu (smrk, jedle). Převládají podzolové půdy. Roční srážky se pohybují okolo 500 mm. Území je slabě ovlivněno člověkem Stepi se vyskytují v suchém kontinentálním klimatu mírného podnebného pásu. Léta jsou horká a suchá (prům. teplota 20 až 25 ºC), zima je mrazivá (prům. teplota až 15 ºC). Nevyskytují se zde dřeviny, převládající vegetací jsou trsnaté trávy. Převládají černozemní půdy. Část stepí byla přeměněna v pole a pastviny. Pouště a polopouště se vyskytují ve velmi suchém kontinentálním klimatu mírného podnebného pásu (pobřeží Kaspického moře). Tyto biomy jsou suché, v zimě studené. Subtropická vegetace středomořského typu byla v minulosti představována vždyzelenými tvrdolistými lesy, které však byly vykáceny a na jejich místě vzniky EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 7

8 druhotné křovinaté porosty. Tyto křoviny se označují jako macchie, frygana, garrigue. Uvedená vegetace se vyskytuje v subtropickém podnebném pásu Evropy. Tundra se vyskytuje v subarktickém podnebném pásu. Vegetační období je krátké (1 až 3 měsíce), rostou zde nízké dřeviny, traviny, mechy a lišejníky. V horských krajinách se uplatňuje výšková stupňovitost. Vymezujeme následující výškové stupně: nížinný (planární, dubový), pahorkatinný (kolinní), podhorský (submontánní, bukový), horský (montánní, smrkový), vysokohorský (alpínský, supramontánní). Spolu s horskými krajinami můžeme za azonální biomy považovat mořské pobřeží, mokřady a bažiny apod. FYZICKOGEOGRAFICKÉ REGIONY V Evropě vymezujeme nejčastěji čtyři základní fyzickogeografické regiony Oblast kaledonských pohoří je územím s četnými fjordy, půdy jsou chudé, často skalnaté. Povrch je kryt vřesovišti, tundrami a lesy. Oblast variských pohoří je území vysočin středních nadmořských výšek, s měkkými tvary. Povrch byl ve třetihorách zmlazen (vyzdvižen), vznikla tak kerná pohoří s temenními plošinami. Oblast třetihorních pohoří je představována vysokými pohořími, s ostrými tvary (štíty, hřebeny). Výškové rozdíly jsou značné. Horská pásma často představují významný klimatický předěl. Oblast velkých nížin a pánví je představována rozsáhlými nížinami, které vznikly ledovcovou nebo říční nánosovou činností. Sestavil: Eduard Pataki, Gymnázium, Brno, tř. Kpt. Jaroše 14 EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 8

9 LITERATURA [1] Bičík I. a kol.: Regionální zeměpis světadílů. Učebnice zeměpisu pro střední školy. NČGS, Praha [2] Valenta V., Herber V. a kol.: Maturita ze zeměpisu. Studijní příručka pro maturanty. NČGS, Praha [3] Votýpka J.: Fyzická geografie Evropy. Skripta UK. Karolinum, Praha [4] Encyklopedie Zeměpis světa. Columbus, Praha [5] Geografický místopisný slovník světa. Academia, Praha [6] Všechno o Zemi. Místopisný průvodce světem. Reader s Digest Výběr, Praha [7] Školní atlas Evropy. 1. vydání, Kartografie, Praha [8] Školní atlas světa. 7. vydání, Kartografie, Praha [9] Školní atlas světa. 1. vydání, Kartografie, Praha EVROPA PŘÍRODNÍ SFÉRA 9