PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE

Transkript

1 CS CS CS

2 EVROPSKÁ KOMISE V Bruselu dne SEC(2011) 397 PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE Uplatňování pravidel EU pro státní podporu na služby obecného hospodářského zájmu od roku 2005 a výsledky veřejné konzultace CS CS

3 1. ÚVOD Služby obecného zájmu jsou klíčovým prvkem evropského sociálního modelu. Hrají důležitou roli v zajišťování sociální, hospodářské a územní soudržnosti po celé Unii a jsou nezbytné pro udržitelný rozvoj EU z hlediska vyšší zaměstnanosti, sociálního začleňování, ekonomického růstu a kvality životního prostředí. Lisabonská smlouva nedávno zdůraznila význam služeb obecného zájmu prostřednictvím upraveného znění článku 14 a nového protokolu č. 26 ke Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU). Služby obecného zájmu, ať už poskytované veřejnými, nebo soukromými provozovateli, často nelze poskytovat za hospodářsky přijatelných podmínek bez finanční podpory v podobě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby. Na tuto vyrovnávací platbu se vztahují pravidla pro státní podporu uvedená v SFEU do té míry, v jaké tyto služby obecného zájmu představují hospodářské činnosti. Soudní dvůr v roce 2003 objasnil, že tato vyrovnávací platba za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (SOHZ) představuje státní podporu, pokud není přísně omezena na částku, která by byla zapotřebí k poskytnutí náhrady efektivnímu hospodářskému subjektu. Poskytování služeb obecného hospodářského zájmu se v jednotlivých členských státech výrazně liší. Rovněž se značně liší v různých odvětvích a je ovlivněno technologickým a hospodářským pokrokem, jakož i kulturními a společenskými tradicemi. Vyvíjí se tudíž v čase. Aby orgánům veřejné správy a hospodářským subjektům na trhu poskytla právní jistotu ohledně používání pravidel pro státní podporu v této oblasti, přijala Komise v roce 2005 soubor právních nástrojů známý jako balíček o SOHZ (dále jen balíček ). Balíček objasňuje okolnosti, za kterých je státní podpora poskytnutá na financování SOHZ slučitelná se Smlouvou. Od té doby přijala Komise ve zvláštních případech řadu rozhodnutí. Poskytla rovněž další pokyny prostřednictvím Interaktivní informační služby (IIS) 1 a soubor často kladených dotazů 2, nedávno aktualizovaný a rozšířený do podoby příručky. 3 Po připomenutí hlavních prvků stávajícího právního rámce (oddíl 2) shrnuje tato zpráva zkušenosti Komise s uplatňováním balíčku v různých odvětvích od roku 2005 (oddíl 3). Nakonec zpráva uvádí hlavní otázky vyplývající z široké konzultace, která zahrnovala zprávy členských států poskytnuté v letech 2008 a 2009 a obecnou konzultaci se zúčastněnými stranami provedenou v roce 2010 (oddíl 4) Tyto pokyny jsou dostupné na adrese: Pracovní dokument útvarů Komise, SEK(2007) 1516 ze dne 20. listopadu 2007, Často kladené otázky v souvislosti s rozhodnutím Komise ze dne 28. listopadu 2005 o použití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za veřejné služby poskytované podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu a rámce Společenství pro státní podporu ve formě kompenzace za veřejné služby. Pracovní dokument útvarů Komise, SEK(2010) 1545 ze dne 7. prosince 2010, Pokyny pro uplatňování pravidel EU pro státní podporu, zadávání veřejných zakázek a vnitřní trh na služby obecného hospodářského zájmu, a zejména na sociální služby obecného zájmu. CS 2 CS

4 2. SLUŽBY OBECNÉHO HOSPODÁŘSKÉHO ZÁJMU A PRAVIDLA PRO STÁTNÍ PODPORU UVEDENÁ VE SMLOUVĚ 2.1. Kvalifikování vyrovnávací platby za SOHZ jakožto státní podpora Státní podpora je obecně zakázána podle čl. 107 odst. 1 SFEU, který stanoví, že: Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak. Tento zákaz státní podpory se v zásadě vztahuje na služby obecného zájmu, a to do té míry, v jaké zahrnují výkon hospodářských činností určitého podniku 4. Avšak až do vynesení rozsudku Soudního dvora ve věci Altmark 5 v roce 2003 nebylo zcela jasné, zda poskytnutí vyrovnávací platby orgánem veřejné správy za výkon SOHZ spadá do působnosti čl. 107 odst. 1 a představuje tudíž státní podporu. Soud ve věci Altmark shledal, že v oblasti SOHZ poskytnutí vyrovnávací platby státní podporou není, pokud pouze vynahrazuje čisté náklady plnění takových závazků veřejné služby. Stanovil však rovněž přísné podmínky, které mají poskytovanou vyrovnávací platbu omezit pouze na náklady, jež by efektivní poskytovatel vynaložil při plnění těchto povinností. Čtyři kritéria z rozsudku ve věci Altmark, která musí být všechna splněna, aby se prokázalo, že vyrovnávací platba za SOHZ nepředstavuje státní podporu, jsou: Za prvé, podnik-příjemce musí být skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musí být jasně definovány, Za druhé, ukazatele, na jejichž základě se provede výpočet vyrovnávací platby, musí být stanoveny předem objektivním a transparentním způsobem, aby nemohlo dojít k udělení hospodářské výhody, která by mohla zvýhodnit podnik, který je příjemcem vyrovnávací platby, oproti ostatním konkurenčním podnikům. Za třetí, vyrovnání nemůže přesahovat meze toho, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností. Za čtvrté, není-li výběr podniku, který má být pověřen plněním povinností veřejné služby, v konkrétním případě učiněn v rámci řízení o zadání veřejné zakázky umožňujícího vybrat zájemce schopného poskytovat tyto služby za nejmenších nákladů pro společnost, musí být úroveň nutného vyrovnání určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený nutnými prostředky vynaložil při plnění těchto 4 5 Pojem hospodářská činnost je vymezen judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Stručně řečeno, v oblasti práva hospodářské soutěže a v souladu s touto judikaturou je hospodářskou činností jakákoliv činnost, která spočívá v nabízení zboží nebo služeb na trhu bez ohledu na právní formu, podle níž je daná činnost prováděna. Viz rozsudek Soudního dvora ve věci C-205/03 P, FENIN v. Komise, Sb. rozh. 2006, s. I 06295, bod 25. K pojmům hospodářské činnosti a podnikání viz rovněž rozsudek Soudního dvora ve věci C-350/07 Kattner Stahlbau, Sb. rozh. 2009, s. I Rozsudek Soudního dvora ve věci C-280/00, Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg v. Nahverkehrsgesellschaft Altmark GmbH, Sb. rozh. 2003, s. I CS 3 CS

5 povinností se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností. Od svého rozsudku ve věci Altmark se unijní soud k otázce vyrovnávací platby za SOHZ při několika příležitostech znovu vrátil. Například Tribunál objasnil, že výhradním záměrem čtyř podmínek ve věci Altmark je kvalifikace vyrovnávacích plateb jako případné státní podpory 6, zatímco čl. 106 odst. 2 nadále tvoří základ slučitelnosti finanční kompenzace, jež není v souladu se všemi čtyřmi podmínkami 7. Rovněž jasně konstatoval, že čtyři podmínky ve věci Altmark jsou klíčovými znaky vyrovnávacích plateb na rozdíl od kompenzací kvalifikovaných jako státní podpora, tzn. že vyrovnávací platby ve věci Altmark musí zůstat omezeny na náklady efektivního podniku (schopného zvítězit v nabídkovém řízení nebo průměrně dobře řízeného podniku). Jinými slovy, vyrovnávací platbou ve věci Altmark je suma nezbytná pro poskytnutí SOHZ, jež představuje nejnižší možné náklady pro společnost 8. Balíček na druhé straně povoluje státní podporu pro SOHZ k pokrytí aktuálních nákladů podniku pověřeného SOHZ bez ohledu na úroveň jeho výkonnosti 9. Soud prvního stupně rovněž odmítl argument, že rozhodnutí ve věci Altmark se vztahuje pouze na SOHZ zadané ode dne vynesení rozsudku 10. Zákaz státní podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU není absolutní. Kromě okolností uvedených v čl. 107 odst. 2 a 3, které jsou obecně platné, stanoví čl. 106 odst. 2 SFEU zvláštní, omezenou výjimku pro SOHZ 11. Podle čl. 106 odst. 2: Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie. V souladu s tím nemůže být stanoveno jednou provždy, která služba spadá pod SOHZ, a členské státy tak mají v tomto ohledu širokou volnost. Soudní dvůr však upřesnil, že ne každou hospodářskou činnost lze považovat za SOHZ pro účely čl. 106 odst. 2 SFEU. Vskutku činnost musí být obecného hospodářského zájmu a vykazovat zvláštní specifika ve srovnání s obecným hospodářským zájmem jiných hospodářských činností 12. V souladu s touto judikaturou Komise již v minulosti zdůraznila, že SOHZ jsou hospodářské činnosti, které členské státy podrobují zvláštním povinnostem veřejné služby na základě kritéria obecného zájmu. Uložení těchto povinností se vyžaduje v případě, že se veřejné orgány domnívají, že trh tyto služby buď neposkytuje, anebo je poskytuje za podmínek Rozsudek Soudu ve věci TFI, T-354/05, Sb. rozh. 2009, s. II 00471, bod 130. Tamtéž, bod 135. Rozsudek Soudu ve věci BUPA v. Komise, T-289/03, Sb. rozh. 2008, s. II 81, body 246 a 249. Bod odůvodnění 11 a čl. 5 odst. 2 čl. 86 odst. 2 rozhodnutí o SOHZ a odstavec 16 rámce pro SOHZ. Rozsudek Soudu ve věci BUPA v. Komise, T-289/03, Sb. rozh. 2008, s. II 81, body Další zvláštní ustanovení pro SOHZ v pozemní dopravě lze nalézt v článku 93 SFEU. Rozsudek Soudního dvora ve věci C-179/90, Merci convenzionali porto di Genova SpA v. Siderurgica Gabrielli SpA, Sb. rozh. 1991, s. I 5889, bod 27, rozsudek Soudního dvora ve věci C-242/95, GT-Link A/S v De Danske Statsbaner (DSB), Sb. rozh. 1997, s. I 4449, bod 53, a ve věci C-266/96, Corsica Ferries France SA v Gruppo Antichi Ormeggiatori del porto di Genova Coop. arl, Gruppo Ormeggiatori del Golfo di La Spezia Coop. arl a Ministero dei Trasporti e della Navigazione, Sb. rozh. 1998, s. I 3949, bod 45. CS 4 CS

6 považovaných za neuspokojivé 13. Proto mimo odvětví, ve kterých je vymezení SOHZ dotčeno či jinak omezeno unijním právem (např. směrnicemi pro specifická odvětví), volnost členských států vymezit SOHZ podléhá ověření ze strany Komise, aby se předešlo zjevným chybám. Tuto pravomoc Komise vykonává pod dohledem unijních soudů 14. Naproti tomu posouzení, zda určitá vyrovnávací platba za závazek veřejné služby splňuje požadavky na slučitelnost podle čl. 106 odst. 2, je záležitostí výlučné pravomoci Komise (s výhradou soudního přezkumu Soudním dvorem). Rozsudek ve věci Altmark jasně konstatoval, že mnohé stávající vyrovnávací platby za závazek veřejné služby mají být považovány za státní podporu, a vedl k tomu, že členské státy a další zúčastněné strany žádaly o návod, jak navrhovat režimy SOHZ v souladu s pravidly pro státní podporu, a vysvětlení, jak bude Komise toto hodnocení v praxi provádět. Jak již bylo zmíněno v úvodu, Komise na tento požadavek zareagovala v roce 2005 balíčkem opatření (dále jen balíček ) Balíček Balíček je tvořen třemi nástroji běžně označovanými jako rozhodnutí o SOHZ 16, rámec pro SOHZ 17, a směrnice o průhlednosti Rozhodnutí o SOHZ Podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy jakýkoli členský stát, který zamýšlí poskytnout státní podporu, musí oznámit tuto podporu Komisi. Navrhovaná podpora nesmí být poskytnuta, dokud Komise nerozhodne. Aby se zabránilo nadměrné administrativní zátěži u podpor, které představují poměrně malé riziko narušení hospodářské soutěže, stanoví rozhodnutí o SOHZ podmínky, za kterých odchylně od požadavku uvedeného v čl. 108 odst. 3 Smlouvy nemusí být vyrovnávací platby za SOHZ oznámeny Komisi. Rozhodnutí o SOHZ se vztahuje na vyrovnávací platbu za SOHZ poskytnutou podnikům, jejichž průměrný roční obrat před zdaněním za všechny činnosti nepřesáhl v průběhu dvou finančních let předcházejících roku, kdy byl daný podnik Sdělení o službách obecného zájmu v Evropě roku 2000, Úř. věst. C 17, , s. 4 23, odstavec 14. Viz také příloha II stejného sdělení. Viz také rozsudek Soudu ve věci BUPA v. Komise, T-289/03, Sb. rozh. 2008, s. II 81, body 166, 169 a 172. Viz rozsudek Soudu ve věci T-17/02, Fred Olsen v. Komise, Sb. rozh. 2005, s. II 2031, rozsudek Soudu ve věci BUPA v. Komise, T-289/03, Sb. rozh. 2008, II 81, bod 13, rozsudek Soudu ve věci T-309/04, TV2/Danemark vs. Komise, Sb. rozh. 2008, s. II 2935, bod 95. Rovněž běžně známý pod anglickým označením Altmark Package nebo Monti-Kroes Package. Rozhodnutí Komise 2005/842/ES ze dne 28. listopadu 2005 o použití čl. 86 odst. 2 Smlouvy o ES [nyní čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie] na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu, Úř. věst. L 312, , s. 67. Rámec Společenství pro státní podporu ve formě vyrovnávacích plateb za závazek veřejné služby, Úř.věst. C 297, , s.4. Směrnice Komise 2005/81/ES ze dne 28. listopadu 2005, kterou se mění směrnice 80/723/ES o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř určitých podniků, nyní kodifikovaná jako směrnice Komise 2006/111/ES ze dne 16. listopadu 2006 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř jednotlivých podniků, Úř. věst. L 318, , s. 17. CS 5 CS

7 pověřen poskytováním SOHZ, částku 100 milionů EUR 19, pokud roční vyrovnávací platba za dotyčnou službu nepřesahuje 30 milionů EUR. Pro letecké a námořní spoje na ostrovy a pro provozování přístavů a letišť jsou stanoveny zvláštní limity na základě počtu cestujících, a nikoli na základě finančních limitů. Tyto limity lze alternativně vztáhnout k obecnému limitu založenému na obratu a výši vyrovnávací platby. Rozhodnutí o SOHZ se nevztahuje na pozemní dopravu a veřejnoprávní vysílání. Na vyrovnávací platby poskytované nemocnicím a zařízením sociálního bydlení poskytujícím SOHZ se vztahuje výjimka bez ohledu na jejich výši. Aby se však mohly tyto výjimky na vyrovnávací platby za provozování SOHZ skutečně uplatnit, musí tyto platby rovněž splňovat podrobné podmínky, které jsou stanoveny v článcích 4, 5 a 6 rozhodnutí o SOHZ a jež mají zajistit, aby poskytovatel SOHZ neobdržel nadměrnou platbu. Článek 4 rozhodnutí o SOHZ vyžaduje, aby SOHZ byla svěřena dotyčnému podniku prostřednictvím jednoho nebo několika úředních aktů, které stanoví mimo jiné povahu a délku trvání závazků SOHZ, ukazatele pro výpočet, kontrolu a hodnocení vyrovnávací platby a opatření směřující k vyloučení a vrácení jakékoli nadměrné vyrovnávací platby. Článek 5 vyžaduje, aby výše vyrovnávací platby byla omezena na částku, která je nezbytná pro úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s plněním závazků SOHZ, přičemž je třeba zohlednit příslušné příjmy a přiměřený výnos (neboli zisk) z případného vlastního kapitálu nezbytného k plnění těchto závazků. Rovněž podrobně uvádí, jak by se měly náklady, příjmy a přiměřený výnos vypočítat. A konečně, článek 6 vyžaduje, aby členské státy prováděly pravidelné kontroly, které mají zajistit, aby podniky nedostávaly vyrovnávací platby přesahující výši určenou podle článku 5 (přestože obsahuje ustanovení, která namísto požadavku okamžitého vrácení přeplatku umožňují omezenou částku nadměrné vyrovnávací platby převést do následujícího roku). Stojí za zmínku, že tyto podmínky uplatnitelnosti jsou založeny na prvních třech kritériích z rozsudku ve věci Altmark, společně s některými dalšími podrobnosti ohledně jejich praktického uplatňování. Rozhodnutí o SOHZ však neobsahuje žádný ekvivalent požadavku obsaženého ve čtvrtém kritériu z rozsudku ve věci Altmark, pokud jde o výběr poskytovatele SOHZ prostřednictvím veřejného výběrového řízení nebo o porovnání jeho nákladů s náklady typického řádně řízeného podniku Rámec pro SOHZ Státní podpory v podobě vyrovnávací platby za provozování SOHZ, které nesplňují podmínky stanovené v rozhodnutí o SOHZ, musí být oznámeny Komisi, aby jednotlivě posoudila jejich slučitelnost. U takových státních podpor stanoví rámec pro SOHZ podmínky, za kterých je lze považovat za slučitelné s vnitřním trhem. Podmínky slučitelnosti stanovené rámcem pro SOHZ jsou v podstatě stejné jako podmínky uplatnitelnosti obsažené v článcích 4, 5 a 6 rozhodnutí o SOHZ 20. Hlavní rozdíl mezi těmito U úvěrových institucí je tento limit stanoven jako celková částka účetní rozvahy ve výši 800 milionů EUR. Ustanovení ohledně převedení nadměrné vyrovnávací platby z jednoho roku do příštího se mírně liší, ale zásady pravidelné kontroly, aby se zabránilo nadměrným vyrovnávacím platbám, a omezených CS 6 CS

8 dvěma nástroji spočívá ve vynětí z povinnosti ohlásit každou státní podporu před jejím provedením. Vyrovnávací platba za SOHZ, která splňuje tyto podmínky a která rovněž spadá do rozsahu limitů uvedených v rozhodnutí o SOHZ, nebo která je poskytována nemocnicím nebo zařízením sociálního bydlení za výkon SOHZ, se považuje za slučitelnou bez nutnosti předchozího ohlášení Komisi. Naproti tomu vyrovnávací platba za provozování SOHZ, která splňuje dané podmínky, ale nespadá do rozsahu limitů uvedených v rozhodnutí o SOHZ, musí být oznámena Komisi, aby mohla být prohlášena za slučitelnou. Rámec pro SOHZ se nevztahuje na pozemní, leteckou a námořní dopravu a veřejnoprávní vysílání. Namísto toho platí pravidla specifická pro jednotlivá odvětví Směrnice o průhlednosti Směrnice o průhlednosti, ve znění platném před rokem 2005, požadovala, aby provozovatelé veřejných služeb vedli oddělené účetnictví na jedné straně za SOHZ, na něž obdržely státní podporu, a na druhé straně za další činnosti. Třetí prvek balíčku o SOHZ spočíval v novele směrnice o průhlednosti, která stanovila, že oddělené účetnictví se požaduje u všech SOHZ, na něž bylo poskytnuto finanční vyrovnání ze strany nějakého orgánu veřejné správy, ať už tato vyrovnávací platba představuje státní podporu, nebo ne. 3. POUŽITÍ BALÍČKU Rozsudek ve věci Altmark se používá k určení, zda daná vyrovnávací platba za závazek veřejné služby představuje státní podporu, bez ohledu na dotyčné hospodářské odvětví. Totéž neplatí u posouzení slučitelnosti Komisí, které v řadě případů závisí na zvláštnostech daných odvětví a jejich vlastní regulace. V následujícím textu je proto uplatňování pravidel pro státní podporu na SOHZ prezentováno s ohledem na nejvýznamnější odvětví Doprava Velikost odvětví a strukturální zvláštnosti 21 S objemem hrubé přidané hodnoty (HPH) v základních cenách dosahujícím přibližně 500 miliard EUR představovalo v roce 2007 poskytování dopravních služeb (včetně skladování a dalších doplňkových činností) zhruba 4,6 % z celkové HPH v EU-27. Toto číslo zahrnuje pouze HPH společností, jejichž hlavní činností je poskytování dopravních (a s dopravou souvisejících) služeb; doprava pro vlastní potřebu zahrnuta není. Odvětví dopravy jako celek představuje 7 % HDP v EU. V roce 2007 zaměstnávalo odvětví dopravních služeb v EU-27 více než 9,2 milionu osob, což je přibližně 4,4 % z celkového objemu pracovních sil. Téměř dvě třetiny z nich (63 %) pracovaly v oblasti pozemní dopravy (silniční, železniční a na vnitrozemských vodních cestách), 2 % v námořní dopravě, 5 % v letecké dopravě a 30 % ve vedlejších a pomocných činnostech v dopravě (například v oblasti manipulace s nákladem, skladování, v cestovních a dopravních agenturách a v cestovních kancelářích). 21 možností převádění přeplatku do dalšího roku jsou použity jak v rozhodnutí o SOHZ, tak v rámci pro SOHZ. Evropská Komise, Energetika a doprava EU v číslech, Statistical pocketbooks 2010 (statistické příručky 2010), Číselné údaje o velikosti odvětví zmiňovaném v tomto oddíle a jiných odvětví v následujících oddílech zahrnují také činnosti, jež nepředstavují SOHZ. CS 7 CS

9 Právní rámec a pravidla státní podpory specifická pro toto odvětví Členské státy vynakládají značné prostředky na poskytování SOHZ v odvětví dopravy a na výstavbu, správu a údržbu infrastruktury. Unijní právo skutečně předpokládá řadu mechanismů umožňujících a podporujících poskytování těchto služeb. Členské státy však musí zajistit, aby bylo veřejné financování v souladu s platnými pravidly a zejména aby při něm nedocházelo k poskytování nadměrných náhrad a k narušování hospodářské soutěže. Právní rámec a příslušná pravidla se liší podle způsobu dopravy. Uložení závazků veřejné služby ve veřejné přepravě cestujících podléhá podrobnému odvětvovému nařízení. Rámec pro SOHZ a rozhodnutí o SOHZ se na toto odvětví nevztahují. Na leteckou a námořní dopravu se vztahuje pouze rozhodnutí o SOHZ, ale je doplněno o odvětvová pravidla a pokyny Pozemní doprava Ustanovení čl. 106 odst. 2 SFEU se nevztahuje na pozemní dopravu. Na místo toho článek 93 stanoví, že se Smlouvami jsou slučitelné podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které představují náhradu za určitá plnění související s pojmem veřejné služby. Z toho plyne, že na pozemní dopravu se nevztahuje ani rozhodnutí o SOHZ ani rámec pro SOHZ. Nové nařízení o veřejných službách v přepravě cestujících, nařízení (ES) č. 1370/ , vstoupilo v platnost dne 3. prosince Toto nařízení stanoví pravidla pro vyrovnávací platby za závazek veřejné služby v odvětví veřejné dopravy cestujících. Jeho použití na odvětví dopravy cestujících po vnitrozemských vodních cestách je v kompetenci členských států. Do doby vstupu v platnost těchto nových pravidel používala Komise předchozí pravidla státní podpory obsažená v nařízeních (EHS) č. 1191/69 a 1107/70 pro posouzení slučitelnosti. Rozsudky Soudu ve věci Altmark vyjasnily, že tato nařízení obsahují pravidla pro posouzení slučitelnosti státní podpory 23. Nařízení (ES) č. 1370/2007 ukládá povinnost uzavřít smlouvu o veřejných službách (s výjimkou závazků veřejné služby, jejichž účelem je stanovení tarifních sazeb pro všechny nebo pro určité kategorie cestujících a jež mohou rovněž podléhat obecným pravidlům). Rozlišuje mezi zadáváním zakázek na veřejné služby, jež podléhají pravidlům o zadávání veřejných zakázek stanoveným ve směrnicích 2004/17/ES a 2004/18/ES, a udělováním koncesí na veřejné služby. V případě koncesí by se zadávání zakázek na veřejné služby mělo běžně provádět za použití nabídkových řízení, což však není povinné ve všech případech. Veškeré zakázky na veřejné služby a vyrovnávací platby za obecná pravidla, jež stanovují tarifní sazby, musí být stanoveny způsobem, který zabraňuje nadměrnému poskytnutí kompenzací, avšak toto obecné ustanovení nestanoví další kritéria pro výpočet kompenzace. Ohledně úrovně kompenzace článek 4 nařízení uvádí, že žádná kompenzace nesmí překročit částku nezbytnou pro pokrytí čistého finančního dopadu na náklady a příjmy, který nastal při plnění závazků veřejné služby, s přihlédnutím k příjmům provozovatele veřejných služeb Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70, Úř. věst. L 315, , s. 1. Rozsudek Soudního dvora ve věci C-280/00, Altmark Trans (uvedený v poznámce pod čarou 5 výše), odstavec 95. CS 8 CS

10 získaným z této činnosti a přiměřenému zisku. Výraz přiměřený zisk je navíc vymezen v bodu 6 přílohy jako míra návratnosti kapitálu, která je běžná v odvětví v daném členském státě a která musí zohledňovat riziko nebo neexistenci rizika pro provozovatele veřejných služeb z důvodu zásahu orgánu veřejné správy Letecká doprava V oblasti letecké dopravy nařízení č. 1008/ (dále jen nařízení o leteckých službách ) omezuje druh tras, u kterých lze ukládat závazky veřejné služby (dále jen ZVS ), a zavádí přísné postupy zejména s ohledem na nabídková řízení pro ukládání ZVS. Důležitou zvláštností ZVS v odvětví letecké dopravy je jasný rozdíl mezi uloženými závazky a výhradními koncesemi (s kompenzací nebo bez ní). Nařízení o leteckých službách rozlišuje dvě etapy při udělování ZVS. Za prvé, ZVS lze uložit na jednotlivou leteckou trasu. Za druhé, pouze pokud žádný letecký dopravce není ochoten danou trasu obsluhovat, může členský stát omezit přístup na tuto leteckou trasu na jediného provozovatele pod podmínkou, že je vybrán prostřednictvím evropského nabídkového řízení. Ačkoli se nevyžaduje její schválení, má Komise pravomoc ZVS přezkoumat a rozhodnutím je pozastavit, pokud nejsou v souladu s nařízením o leteckých službách. Proto musí být Komise průběžně informována o všech fázích postupu uložení ZVS, přičemž postup uložení ZVS nemůže pokračovat, dokud Komise nezveřejní oznámení o jeho uložení a (případně) o nabídkovém řízení v Úředním věstníku Evropské unie. Kompenzaci za ZVS lze vyplatit pouze leteckým dopravcům, kteří byli vybráni prostřednictvím nabídkového řízení. Ustanovení čl. 17 odst. 7 nařízení o leteckých službách stanoví, že výběr z podaných nabídek se provede co nejdříve s ohledem na dostatečnost služby včetně cen a podmínek, které lze nabídnout uživatelům, a případné náklady na kompenzace vyžadované od zúčastněného členského státu. Dodržení nařízení o leteckých službách tak zajišťuje dodržení čtvrtého kritéria ve věci Altmark, pokud je poskytnuta zakázka na základě nejnižší požadované vyrovnávací platby 25. Proto, ačkoli se rozhodnutí o SOHZ (avšak nikoli rámec pro SOHZ) na leteckou dopravu vztahuje, v mnoha případech nemusí kompenzace za ZVS v odvětví letecké dopravy představovat státní podporu. Je však zapotřebí ověřit, zda nabídkové řízení povede k poskytnutí služeb za nejnižší náklady pro společnost. Pokyny pro odvětví letecké dopravy z roku 1994 ustanovují pravidla slučitelnosti vyrovnávacích plateb za SOHZ v letecké dopravě. Pokyny Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť 26 nadto stanoví, že určité hospodářské činnosti provozované letišti lze považovat za SOHZ. Ve výjimečných případech lze správu letiště jako celek považovat za SOHZ, například v případě letiště v izolovaném regionu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1008/2008 ze dne 24. září 2008 o společných pravidlech pro provozování leteckých služeb ve Společenství, Úř. věst. L 293, , s. 3. To však nemusí být případ nouzového postupu podle čl. 16 odst. 12, při němž je letecký dopravce vybrán bez otevřeného nabídkového řízení. Sdělení Komise ze dne 9. prosince 2005 Pokyny Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť, Úř. věst. C 312, , s. 1. CS 9 CS

11 Námořní doprava Ustanovení čl. 106 odst. 2 SFEU a rozhodnutí o SOHZ (i když nikoli rámce pro SOHZ) se na námořní dopravu vztahují. Další pravidla pro poskytování SOHZ v tomto odvětví jsou obsažena v nařízení Rady (EHS) č. 3577/92 ze dne 7. prosince 1992 o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě v členských státech (námořní kabotáž) 27. Článek 4 zmíněného nařízení upravuje zadávání zakázek na veřejné služby nebo ukládání závazků veřejných služeb pro poskytování služeb kabotáže společnostem lodní dopravy podílejícím se na pravidelné dopravě. Zmíněné pokyny Společenství uznávají možnost členského státu uzavřít zakázky na veřejné služby nebo uložit závazky veřejných služeb ohledně mezinárodní dopravy, pokud je to nutné k pokrytí nezbytných potřeb veřejné dopravy. S ohledem na nařízení (EHS) č. 3577/92 Soudní dvůr stanovil, že spojená ustanovení článků 1 a 4 tohoto nařízení připouští, aby poskytování služeb pravidelné kabotážní námořní dopravy na ostrovy, z ostrovů a mezi ostrovy podléhalo předchozímu správnímu povolení, pouze pokud: i) může být prokázána skutečná potřeba veřejné služby plynoucí z nedostatečnosti pravidelné dopravy v podmínkách volné soutěže, ii) je rovněž prokázáno, že systém předchozího správního povolení je nezbytný a přiměřený sledovanému účelu, iii) je takový systém založen na objektivních a nediskriminačních kritériích, která jsou dotčeným podnikům známá předem 28. Kromě toho vydala Komise řadu sdělení, jež se vztahují konkrétně na námořní dopravu, včetně sdělení Komise, kterým se stanoví pokyny ke státní podpoře pro společnosti spravující lodě 29, sdělení Komise, kterým se stanoví pokyny ke státní podpoře doplňující financování Společenstvím pro zahájení mořských dálnic 30 a pokynů Společenství pro státní podporu v námořní dopravě Rozhodovací praxe Komise V oblasti pozemní dopravy se část veřejného financování pozemní veřejné dopravy cestujících provozované v rámci zakázek na veřejné služby neoznamuje Komisi buď proto, že nepředstavuje státní podporu, nebo proto, že je vyňata z oznamovací povinnosti. V této oblasti Komise přijímá a zkoumá velký počet stížností, jakož i některá oznámení o subvencích pro místní a regionální autobusovou dopravu, především se zaměřením na zakázky zadané způsobem, který nezaručuje jejich poskytování za nejnižší náklady pro společnost. Komise dospěla k závěru, že nový dánský systém snížených sazeb ve prospěch některých kategorií cestujících využívajících služby dálkové autobusové dopravy představuje státní podporu, která je slučitelná se společným trhem 32. Cílem tohoto režimu je zajistit dostatečné dopravní služby pro skupiny obyvatelstva s nízkými příjmy a celkově posílit veřejnou Úř. věst L 364, s. 7. Rozsudek Soudního dvora ve věci C-205/99, Asociación Profesional de Empresas Navieras de Líneas Regulares (Analir) a další, Sb. rozh. 2001, s. I 1271, bod 40. Sdělení Komise, kterým se stanoví pokyny ke státní podpoře pro společnosti spravující lodě, Úř. věst. C 132, , s. 6. Sdělení Komise, kterým se stanoví pokyny ke státní podpoře doplňující financování Společenstvím pro zahájení mořských dálnic, Úř. věst. C 317, , s. 10. Sdělení Komise C(2004) 43, Pokyny Společenství pro státní podporu v námořní dopravě, Úř. věst. C 013, , s. 3. Věc N 332/2008, Náhrada provozovatelům dálkové autobusové dopravy za slevy poskytované některým druhům cestujících využívajících služby dálkové autobusové dopravy (Úř. věst. C 46, , s. 8 9). CS 10 CS

12 dopravu. Tento režim rovněž napomůže k vytvoření harmonizovaných podmínek pro hospodářskou soutěž mezi železničními podniky, které již dostávají náhradu za poskytování stejných nebo ještě vyšších slev, a provozovateli dálkové autobusové dopravy. V souladu s rozhodnutím ve věci Altmark Komise prohlásila, že náhrady poskytované okresem Anhalt Bitterfeld v Německu za veřejnou autobusovou dopravu nepředstavují státní podporu 33. Podobně dospěla Komise k závěru, že rozšíření náhrady za veřejné služby v okrese Wittenberg spojené s posílením stávajících autobusových linek nepředstavuje státní podporu 34. Na základě nařízení (ES) č. 1370/2007, nařízení (EHS) č. 1191/69 a nařízení (EHS) č. 1107/70 Komise ve třech případech rovněž povolila vyrovnávací platbu za veřejnou službu autobusové dopravy po zahájení formálního šetření (Rakousko podpora pro Postbus, C 16/2007, Německo Verkehrsverbund Rhein Ruhr, C 58/2006, Česká republika Jihomoravský kraj, C 3/2008), a v jednom případě bez zahájení formálního šetření (Malta autobusová doprava mimo pravidelné linky, NN53/2006). Dvě další šetření stále nejsou uzavřena (Německo Emsland, C 54/2007 a Česká republika C 17/2008, Ústí nad Labem) V několika případech, z nichž nejvýraznější byla věc DB Regio 35, jež se týkala smlouvy o poskytování veřejné služby mezi DB Regio a spolkovými zeměmi Berlín a Brandenbursko, vyvstala otázka, jak by se měl určovat přiměřený zisk. Nařízení (ES) č. 1370/2007 odkazuje na srovnání s odvětvovými průměry, přičemž zohledňuje riziko (nebo neexistenci rizika) specifické zakázky. Bohužel, s ohledem na velmi různorodá zisková rozpětí v tomto odvětví, jež se historicky vyznačuje vysokými schodky, ne vždy je toto porovnání snadné. V uvedené věci jednoho z okresů v Sasku-Anhaltsku považovala Komise za přiměřený zisk (který je nutno chápat jako marži z obratu) ve výši 5 %, zatímco v rozhodnutí o státní podpoře C 3/08 (ex NN 102/05) 36 Česká republika Vyrovnávací platby za závazek veřejné služby pro dopravní podniky v Jihomoravském kraji považovala za přiměřený zisk (který je nutno chápat jako marži z obratu) ve výši 7,85 %. Zisk je třeba rovněž vidět z hlediska převažujících makroekonomických podmínek, zejména inflace. Jinou otázkou je vhodná volba příslušné ziskovosti (nařízení (ES) č. 1370/2007 odkazuje na návratnost kapitálu ) a úroveň rizika, jež provozovatel nese (do značné míry určeno podmínkami smlouvy). Je důležité poznamenat, že nařízení dále stanoví, že způsob kompenzace musí podporovat udržování nebo rozvíjení účinného řízení ze strany provozovatele veřejných služeb a poskytování služeb v přepravě cestujících dostatečné kvality. Tato zásada našla zajímavé uplatnění ve věci C 41/ ohledně dánských železnic, kde byl systém kompenzací navržen tak, aby podněcoval příjemce ke zvyšování produktivity. V tomto případě Komise akceptovala výnos z kapitálu ve výši 6 %, který se může zvýšit v případě zlepšení produktivity, se stropem ve výši 12 % za každý jednotlivý rok a 10 % za každé období tří let. Z toho rovněž plyne, že na rozdíl od rozhodnutí o SOHZ a rámce pro SOHZ neexistuje požadavek na účinnost pozemní veřejné dopravy cestujících Věc N 206/2009, Financování veřejných dopravních služeb v okrese Anhalt-Bitterfeld (Úř. věst. C 255, , s. 4). Věc N 207/2009, Financování dopravních služeb v okrese Wittenberg (Úř. věst. C 255, , s. 4 5). Věc C 47/2007, DB REGIO AG Contrat de service public (Úř. věst. C 35, , s ). Věc C 3/2008, Vyrovnávací platby za závazek veřejné služby pro dopravní podniky v Jihomoravském kraji (Úř. věst. L 97, ). Věc C 41/2008, Smlouvy o veřejných službách mezi dánským ministerstvem dopravy a Danske Statsbaner (Úř. věst. L 7, , s. 1 39). CS 11 CS

13 V oblasti letecké dopravy, jak již bylo uvedeno výše, lze kompenzaci za ZVS vyplatit pouze leteckým dopravcům, kteří byli vybráni prostřednictvím nabídkového řízení (s výjimkou případů, v nichž je uplatněn nouzový postup podle čl. 16 odst. 12). Kompenzace za ZVS v odvětví letecké dopravy je proto (jestliže existuje dostatečný počet uchazečů a zakázka je přidělena za nejnižší náklady) v souladu se čtvrtým kritériem ve věci Altmark a nebude představovat státní podporu. 38 V této souvislosti některé z členských států zpochybňují užitečnost rozhodnutí o SOHZ, pokud jde o slučitelnost kompenzace za závazek veřejné služby v letecké dopravě. V mnoha případech je reakce na tato nabídková řízení nedostatečná a často je obdržena pouze jedna nabídka. Soulad s nařízením o leteckých službách nadto neodnímá potřebu, aby členské státy posoudily dodržení každé ze čtyř podmínek ve věci Altmark, jež jsou kumulativní. Komisi nebyl nikdy oznámen žádný ZVS v oblasti letecké dopravy podle pravidel o státní podpoře a pouze jednou přijala Komise rozhodnutí o státní podpoře ohledně ZVS v odvětví letecké dopravy (záporné rozhodnutí ve věci C 79/ , kdy Španělsko poskytlo kompenzaci bez nabídkového řízení). Komise doposud nepřijala žádné rozhodnutí na základě ustanovení o SOHZ v pokynech o financování letišť, přestože se zdá, že existuje poměrně jasný a příznivý rámec pro poskytování finančních prostředků z veřejných zdrojů. U takového veřejného financování lze mít za to, že nepředstavuje státní podporu v případě, že jsou splněny podmínky z rozsudku ve věci Altmark. I kdyby bylo považováno za státní podporu, mohlo by být toto financování z veřejných zdrojů považováno za slučitelné s SFEU, pokud by byla splněna kritéria slučitelnosti podle čl. 106 odst. 2 SFEU, jak jsou vypracována v rozhodnutí o SOHZ, s tím důsledkem, že toto financování by nemuselo být oznámeno Komisi. Komise si je vědoma, že na námořní dopravu se vztahuje rozhodnutí o SOHZ zejména s ohledem na spoje na ostrovy. Na základě hloubkového šetření dospěla Komise k názoru, že kompenzace vyplacená francouzským státem společnosti Société Nationale Maritime Corse- Méditerranée (SNCM) za plnění závazků veřejné služby v období let 1991 až 2001 je slučitelná se společným trhem 40. Toto rozhodnutí bylo napadeno u Tribunálu a případ ještě není uzavřen 41. Komise přijala konečné rozhodnutí ohledně čtyř případů SOHZ (týkajících se dvou členských států) v námořní dopravě. Jedno z těchto rozhodnutí bylo zrušeno Tribunálem a případ je v současnosti předmětem opětovného zkoumání: C 470/ Itálie lodní společnost Tirrenia zrušeno rozsudkem T-265/04 43, Pozoruhodnou výjimkou je nouzový postup podle čl. 16 odst. 12, který v případě selhání letecké společnosti umožňuje členskému státu určit jinou leteckou společnost na dobu nejvýše sedmi měsíců, což je doba potřebná k uspořádání nového nabídkového řízení. Věc C 79/2002, Air Cataluya (Úř. věst. L 110, , s ). Věc C 58/2002, Aide à la restructuration de la SNCM (Úř. věst. L 225, , s ). Věc T-565/08, Corsica Ferries France SAS v Komise, neuzavřena. Věc C 470/2004, Itálie lodní společnost Tirrenia, zrušeno rozsudkem Soudu prvního stupně ze dne 4. března 2009 ve věci T-265/04, Tirrenia di Navigazione a další v. Komise (Úř. věst. C 90, , s. 22). Věc T-265/04, Tirrenia di Navigazione a jiné v. Komise. CS 12 CS

14 N 62/ Itálie contrat de service public sur une ligne maritime entre Frioul- Vénétie-Julienne et Slovénie et Croatie, N 265/ Itálie compensation de l'augmentation du coût du carburant dans le cadre d'osp sur une ligne maritime entre Sicile et Iles Mineures, C 16/ Spojené království subvence pro CalMac a Northlink na služby námořní dopravy ve Skotsku. Ve věci C 16/2008 obsahuje rozhodnutí Komise odkazy na rámec pro SOHZ a hodnotí daný případ analogicky Energie Velikost odvětví a strukturální zvláštnosti V roce 2006 existovalo v odvětví výroby a rozvodu elektřiny, plynu a páry v celé EU-27 přibližně podniků, které zaměstnávaly 1,2 milionu osob. Tyto podniky vytvořily obrat v celkové výši 940 miliard EUR (přibližně 7 % HDP EU-27) a přidanou hodnotu ve výši 200 miliard EUR (3,5 % přidané hodnoty v nefinanční sektorech hospodářství EU-27) 47. Schematicky tvoří řetězce v plynárenském a elektroenergetickém průmyslu pět hlavních úrovní: 1) průzkum a těžba (u plynu) / výroba (u elektřiny); 2) přeprava prostřednictvím vysokotlakého potrubí / vysokonapěťových rozvodných sítí (přeprava/přenos); 3) přeprava prostřednictvím nízkotlakého potrubí / nízkonapěťových rozvodných sítí (rozvod); 4) prodej a nákup elektřiny nebo plynu na velkoobchodních trzích (velkoobchod); 5) prodej konečným zákazníkům (maloobchodní dodávka). Přepravní činnosti (tj. přeprava/přenos a rozvod) jsou často považovány za přirozené monopoly a jsou proto předmětem zvláštních právních opatření. Naproti tomu, směrnice o liberalizací trhu s plynem a elektrickou energií vyžadují, aby byly výroba, velkoobchod a maloobchodní dodávky otevřeny hospodářské soutěži. Prozatím zůstávají trhy s elektřinou a zemním plynem svým rozsahem většinou vnitrostátní. Komise vzala při různých příležitostech na vědomí, že v těchto odvětvích je integrace trhu stále ještě omezená, o čemž svědčí zejména cenové rozdíly, regionální monopoly a přetrvávající přetížení přeshraničních tras mezi členskými státy. Přeshraniční obchodní toky nicméně nejsou zanedbatelné a očekává se jejich růst. Například v roce 2008 představovaly přeshraniční toky elektřiny 18 % hrubé domácí spotřeby v EU Existuje politický závazek Evropské rady z února 2011 k dokončení vnitřního trhu s energií v roce 2014 a Věc N 62/2005, contrat de service public sur une ligne maritime Frioul-Vénétie-Juliennes et Slovénie et Croatie (Úř. věst. C 90, , s. 10). Věc N 265/2006, Aide au transport maritime-societŕ Ustica Lines e Societŕ N.G.I. (Úř. věst. C 196, , s. 3). Věc C 16/2008, Státní podpora pro společnost NorthLink & Calmac (Úř. věst. C 126, , s ). Příručky EUROSTATu, Key figures on European business with a special focus on the recession (Klíčové údaje o evropských podnicích se zvláštním zaměřením na hospodářský útlum), vydání z roku 2010, s. 34. Evropská Komise, Středisko pro sledování trhu s energií, zpráva za rok 2009, s. 46. CS 13 CS

15 Komise se již chopila iniciativy zaměřené na zrušení zbývající roztříštěnosti trhu. 49 Pokud jde o zemní plyn, jehož evropské zásoby klesají, jsou podnikány iniciativy diverzifikovat zdroje dodávek mimo EU a posílit propojení mezi členskými státy. 50 Před liberalizací převládal model vertikální integrace výroby/dovozu, přepravy a maloobchodní dodávky. Liberalizace umožnila vstup nových subjektů do oblasti výroby a na velkoobchodní trhy i trhy maloobchodních dodávek. Tyto trhy však obecně zůstaly poměrně koncentrované, přičemž často si na nich silnou pozici udržují zavedené společnosti. V důsledku liberalizace některé zavedené hospodářské subjekty výrazně rozšířily svou působnost v rámci EU i mimo své domácí trhy, a to zejména prostřednictvím akvizic Předpisový rámec První směrnice o elektřině 51 a plynu 52, přijaté v roce 1996, respektive 1998, odstranily zákonné monopoly tím, že po členských státech požadovaly, aby velkým firemním zákazníkům postupně umožnily vybrat si své dodavatele. Tyto směrnice rovněž zavedly ustanovení týkající se přístupu třetích osob k přepravním a rozvodným sítím. Kromě toho u vertikálně integrovaných společností tyto směrnice nařídily minimální úroveň oddělení síťového podnikání od ostatních činností (dále jen oddělení ). V plynárenství byly zrušeny dovozní monopoly. Druhé směrnice o elektřině 53 a plynu 54 tato ustanovení ještě více posílily. Zejména stanovily úplné otevření maloobchodních trhů s elektřinou a plynem: požadovaly, aby všichni odběratelé z řad podniků i domácností byli oprávněnými zákazníky od 1. července 2004, respektive od 1. července Co se týče elektřiny, druhá směrnice o elektřině omezila možnost uchýlit se k výběrovým řízením na nové kapacity pouze na případy, kdy se předpokládá nedostatečné zásobování elektřinou a neočekává se, že to uspokojivě vyřeší samotný trh. Od 3. března 2011 budou tyto směrnice nahrazeny třetími směrnicemi o elektřině 55 a plynu 56, které ještě více posílily své požadavky, například pokud jde o přístup třetích osob k sítím a úlohu vnitrostátních regulačních orgánů trhu s energií. Posílily rovněž pravidla týkající se oddělení provozovatelů přepravních/přenosových soustav Za účelem usnadnění integrace Komise v listopadu 2010 přijala sdělení Priority energetických infrastruktur do roku 2020 a na další období návrh na integrovanou evropskou energetickou síť, SEK(2010) 1395 v konečném znění. Viz zpráva Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne15. dubna 2008, Pokrok při vytváření vnitřního trhu s plynem a elektřinou, KOM(2008) 192, a rozhodnutí Komise ve věci N 594/2009, Podpora pro společnost Gaz-System S.A. na plynárenské přepravní soustavy v Polsku, Úř. věst. C 101, , s. 9. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou, Úř. věst. L 27, , s. 20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/30/ES ze dne 22. června 1998 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem, Úř. věst. L 204, , s. 1. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/54/ES (26. červen 2003) o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES, Úř. věst. L 176, , s. 37. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55/ES ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 98/30/ES, Úř. věst. L 176, , s. 57. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/73/ES (13. července 2009) o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES, Úř. věst. L 211, , s. 55. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES (Text s významem pro EHP), Úř. věst. L 211, , s. 94. CS 14 CS

16 Obě směrnice předpokládají, že členské státy budou moci ukládat v obecném hospodářském zájmu závazky veřejné služby, které se mohou týkat bezpečnosti (včetně bezpečnosti dodávek), pravidelnosti, kvality a cen dodávek a ochrany životního prostředí (včetně energetické účinnosti, energie z obnovitelných zdrojů a ochrany klimatu). Směrnice požadují, aby tyto povinnosti byly jasně vymezené, průhledné, nediskriminační, kontrolovatelné a musí elektroenergetickým a plynárenským podnikům v EU zaručovat rovnost přístupu ke spotřebitelům v jednotlivých členských státech. V roce 2010 Evropský soudní dvůr přijal rozsudek ohledně těchto ustanovení. 57 Poskytl tím pokyny týkající se podmínek, za kterých členské státy mohou uložit závazky veřejných služeb týkající se maloobchodních cen za plyn. Třetí směrnice o elektřině navíc vyžaduje, aby členské státy musí zajistily, aby všichni spotřebitelé elektřiny v domácnostech mohli využívat univerzální služby to znamená právo být zásobováni elektřinou ve stanovené kvalitě za přiměřené, jednoduše a jasně srovnatelné, průhledné a nediskriminační ceny. Třetí směrnice o elektřině umožňuje členským státům rozšířit univerzální službu i na malé podniky. Aby zabezpečily poskytování univerzální služby, mohou členské státy určit dodavatele poslední instance. Třetí směrnice o elektřině a třetí směrnice o plynu navíc požadují, aby členské státy přijaly vhodná opatření na ochranu konečných spotřebitelů a zejména zranitelných zákazníků. Členské státy musí vypracovat definici zranitelných zákazníků, která se může týkat energetické chudoby a mimo jiné zákazu odpojení elektřiny či plynu těmto zákazníkům v kritických situacích. Kromě toho jsou členské státy povinny chránit konečné spotřebitele z odlehlých oblastí. Třetí směrnice o plynu stanoví, že členské státy mohou určit dodavatele poslední instance pro zákazníky připojené k plynárenské soustavě. Třetí směrnice o elektřině odkazuje na finanční náhrady poskytované elektroenergetickým společnostem za plnění závazků veřejné služby: vyžaduje, aby se tyto náhrady, jakož i případná výlučná práva poskytovaly nediskriminačním a transparentním způsobem. Tyto požadavky doplňují požadavky stanovené v balíčku o SOHZ, který se vztahuje na vyrovnávací platby za závazek veřejné služby v odvětví elektrické energie Rozhodovací praxe Komise Komise má omezené zkušenosti se státní podporou poskytovanou jako kompenzace za plnění závazků veřejné služby v odvětví elektřiny nebo plynu. V posledních letech musela řešit řadu případů státní podpory v odvětví energetiky, ale jen velmi málo z nich se týkalo kompenzace za závazky veřejné služby. Od přijetí první směrnice o elektřině schválila Komise pět režimů 58 zahrnujících finanční kompenzace poskytované za plnění závazků veřejné služby týkajících se výroby elektrické energie z domácích zdrojů paliva. V těchto případech byla Komise toho názoru, že dotyčné závazky veřejné služby odpovídají skutečné SOHZ odůvodněných z hlediska bezpečnosti Rozsudek Soudního dvora ve věci C-265/08, Federutility a další, Sb. rozh. 2010, s. I Věc NN 49/99, Náklady na přechod ke konkurenci (Úř. věst. C 268, , s. 7), věc N 6/A/2001, Závazky veřejné služby uložené irskému úřadu pro zásobování elektřinou Electricity Supply Board, pokud jde o výrobu elektřiny z rašeliny (Úř. věst. C 77, , s. 27), věc N 34/99, Náhrada uvízlých nákladů (Úř. věst. C 5, , s. 2), věc C 7/2005, Sazby cen elektřiny (Úř. věst. L 219, , s. 9), věc N 178/2010, Vyrovnávací platby za závazek veřejné služby v souvislosti s mechanismem preferenčního odesílání pro domácí uhelné elektrárny (Úř. věst. C 312, , s. 5). CS 15 CS

17 dodávek energie, a to zejména s ohledem na zvláštní ustanovení směrnic o elektřině. 59 Toto ustanovení členským státům umožňuje z důvodů bezpečnosti zásobování nařídit, aby bylo přednostně spouštěno výrobní zařízení používající domácí paliva jako zdroje energie v rozsahu, který nepřekročí 15 % celkového množství primární energie potřebné k výrobě elektřiny spotřebované v dotyčném členském státě. V nejnovějším případě poskytly členské státy vysvětlení, jež se považují za dostatečná k odůvodnění zásahu. Komise rovněž posoudila finanční kompenzaci plánovanou v souvislosti se závazkem veřejné služby spočívajícím v připojení nové rezervní kapacity pro výrobu elektrické energie do sítě. 60 V tomto případě členský stát poskytl podrobné informace, které dokládají, že v určitých okamžicích bude ve špičkách čelit riziku přerušení dodávek elektrické energie a že potřebuje rezervní kapacity, u nichž není pravděpodobné, že je poskytne trh sám o sobě. Komise neobdržela v posledních letech žádné oznámení o státní podpoře ohledně kompenzací za závazky veřejné služby týkající se univerzální služby v souvislosti s elektřinou, závazky veřejné služby pro zranitelné zákazníky nebo zákazníky v odlehlých oblastech či dodavatele poslední instance. Možným vysvětlením je, že pokud jsou povinnosti zajišťovat SOHZ ukládány zavedeným hospodářským subjektům, které si každopádně udržely silnou pozici na svém domácím trhu, mohou dotyčné členské státy rozhodnout, že žádná samostatná finanční kompenzace není třeba. V takových případech mohou být zavedené hospodářské subjekty schopny udržet finanční rovnováhu svého celkového provozu, přestože náklady na určité závazky veřejných služeb, jež jim byly uloženy, mohou převyšovat příjmy, které tyto služby vytvářejí. Využívání nabídkových řízení k přidělování závazků veřejné služby v odvětví elektřiny a plynu se zdá být poměrně vzácné. Například podle Skupiny evropských regulačních orgánů pro elektroenergetiku a plynárenství (ERGEG), což je formální poradní skupina Komise tvořená vnitrostátními orgány pro regulaci trhu s energií, určují dodavatele poslední instance nejčastěji orgány veřejné správy a v polovině případů působí jako dodavatel poslední instance zavedený dodavatel Odpadové a vodní hospodářství Velikost odvětví a strukturální zvláštnosti Celkový obrat odvětvích působících v oblasti poskytování služeb pro životní prostředí (ekoprůmysl) v EU-27 v roce 2008 činil 319 miliard EUR, což odpovídá 2,5 % HDP Evropské unie. Odvětví v oblasti životního prostředí představují zhruba 3,4 milionu přímých pracovních míst. Zdaleka nejvýznamnějšími odvětvími, pokud jde o příjmy, jsou nakládání s odpady, zásobování vodou, nakládání s odpadními vodami a recyklované materiály Ustanovení čl. 8 odst. 4 první směrnice o elektřině, čl. 11 odst. 4 druhé směrnice o elektřině a čl. 15 odst. 4 třetí směrnice o elektřině. Tato tři ustanovení jsou shodná. Věc N 475/2003, Závazek veřejné služby ohledně nové kapacity na výrobu elektrické energie pro zabezpečení dodávek (Úř. věst. C 34, , s. 8). Status Review of the definitions of vulnerable customer, default supplier and supplier of last resort (Přezkoumání definic zranitelného zákazníka, automaticky stanoveného dodavatele a dodavatele poslední instance), ERGEG, Ref: E09-CEM-26-04, 16. července 2009, s. 31. ECORYS, Studie o konkurenceschopnosti ekoprůmyslu v EU, říjen 2009, dostupná na adrese: CS 16 CS

18 Zajišťování dodávek vody a služeb v oblasti vodního hospodářství a nakládání s odpady je často úkolem místních orgánů veřejné správy, které mají povinnost zajistit, aby byly tyto služby v jejich zeměpisné oblasti působnosti uspokojivě poskytovány. Tento úkol často plní přímo subjekty veřejné správy a podniky nebo se zajišťuje udělením koncese na veřejné služby soukromému podniku, který vykonává příslušné služby za podmínek a po dobu, jež jsou určeny ve smlouvě o udělení koncese. V obou případech je výkon služby v dané zeměpisné oblasti často doprovázen udělením výlučných práv ze strany orgánů veřejné správy, takže konkurence na místní úrovni probíhá častěji pro trh (v souvislosti s volbou subjektu, kterému má být koncese udělena), než na trhu. Na úrovni přímého poskytování služeb domácnostem a podnikům je tak rozsah dotyčného trhu často úzký a omezený na zeměpisnou oblast působnosti místního orgánu veřejné správy nebo nanejvýš na oblasti několika orgánů, které poskytování dotyčné služby navzájem sdružily. Velké části odvětví odpadového a vodního hospodářství provozují mnohonárodní společnosti, a to jak na místní úrovni poskytování služeb na základě koncese, tak i na vyšších úrovních, zatímco takové služby, jako jsou třídění odpadu, zajišťování systému osvobození nebo služby zpracování odpadu k dalšímu využití, mohou mít celostátní nebo dokonce i větší rozsah Právní rámec a pravidla státní podpory specifická pro toto odvětví Odvětvové směrnice nebo nařízení EU ponechávají členským státům určitou volnost rozhodování, pokud jde o podmínky, za kterých jsou služby v oblasti odpadového hospodářství, zásobování vodou a čištění odpadních vod svěřovány jednotlivým subjektům v rámci vnitřního trhu. Poskytování těchto služeb však musí splňovat normy stanovené v právních předpisech EU pro oblast životního prostředí, pokud jde o odpady a vodu, a řada směrnic rovněž stanoví poměrně podrobná pravidla, která se týkají i provozování dotyčných služeb (například směrnice o obalových odpadech 63, směrnice o odpadu z elektrických a elektronických zařízení 64, směrnice o vozidlech s ukončenou životností 65 a směrnice o bateriích 66 ). Těmito odvětvovými předpisy není dotčeno uplatňování obecných pravidel hospodářské soutěže. V souvislosti s uplatňováním čl. 106 odst. 2 SFEU neexistují žádná jiná zvláštní pravidla pro státní podporu týkající se těchto odvětví než balíček. Stejně jako ve všech odvětvích však i zde platí obecné výjimky ze zákazu státní podpory podle čl. 107 odst. 2 a 3. V této souvislosti je v pokynech Společenství ke státní podpoře na ochranu životního prostředí 67 obsaženo zvláštní ustanovení ohledně uplatňování čl. 107 odst. 3 písm. c). Kromě obecných zásad a kritérií, jimiž se Komise řídí, obsahují tyto pokyny i podrobnější pravidla pro nakládání s odpady (kapitola 3.1.9). Pokyny rovněž stanoví pravidla pro poskytování podpory určené ke zvýšení úrovně ochrany životního prostředí nad rámec norem EU nebo pro případ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech, Úř. věst. L 365, , s. 10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), Úř. věst. L 37, , s. 24. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností, Úř. věst. L 269, , s. 34. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, Úř. věst. L 266, , s Pokyny Společenství ke státní podpoře na ochranu životního prostředí, Úř. věst. C 81, , s. 1. CS 17 CS

19 jejich neexistence (kapitola 3.1.1), jež se mohou za vhodných okolností vztahovat na dodávky vody a čištění odpadních vod. Stojí rovněž za zmínku, že poplatky uživatelů za vodohospodářské služby musí při uplatnění zásady platí, kdo znečišťuje pokrývat hospodářské náklady těchto služeb při uplatnění rámcové směrnice o vodě Rozhodovací praxe Komise Od přijetí balíčku v roce 2005 neoznámily členské státy Komisi žádné plány poskytnout na základě čl. 106 odst. 2 Smlouvy kompenzaci za poskytování SOHZ týkajících se odpadového nebo vodního hospodářství. To může být částečně způsobeno skutečností, že poskytované služby jsou často místní povahy, a tak mohou spadat do rozsahu limitů uvedených v rozhodnutí o SOHZ. Pokud je ovšem dotyčnou místní oblastí velké město nebo širší aglomerace, mívají dotyčné smlouvy obvykle hodnotu desítek milionů EUR ročně. Služby v oblasti odpadového hospodářství a dodávek vody poskytované domácnostem a podnikům jsou obvykle hrazeny prostřednictvím poplatků od konečných uživatelů a/nebo prostřednictvím dávek, které jsou pravidelně upravovány někdy automaticky v koncesní smlouvě, pokud jsou služby poskytované třetími stranami na základě koncese, aby pokrývaly náklady na poskytování služby spolu s regulovaným nebo dokonce předem stanoveným ziskem. V důsledku toho nesmí být poskytovateli služby za SOHZ poskytnuta žádná další náhrada kromě příjmů z poplatků od uživatelů, alespoň v případě, že smlouvy jsou plněny podle plánu. Pokud jsou služby poskytovány veřejnými podniky, může mít veřejná finanční podpora podobu zvýšení základního kapitálu nebo jiných finančních příspěvků od orgánů veřejné správy nebo akcionářů. Taková finanční podpora by v případě, že splňuje podmínky principu tržního investora, představovala de facto kompenzaci za SOHZ 68. Členské státy však v posledních pěti letech žádný takový případ neoznámily Poštovní služby Velikost odvětví a strukturální zvláštnosti Celý poštovní sektor EU, který zahrnuje služby doručování listovních zásilek, doručování balíkových zásilek a expresní služby, dosáhl v roce 2007 celkových výnosů ve výši 94 miliard EUR (0,7 % HDP EU-27). Celkem bylo v tomto odvětví v roce 2006 zaměstnáno v celé EU přibližně 1,6 milionu osob, což představuje 0,7 % z celkového počtu zaměstnanců v EU. 69 Doručování listovních zásilek představuje největší segment, na který připadá 56 % tržeb tohoto sektoru. Tato činnost byla tradičně předmětem monopolů. Navzdory nedávným krokům směřujícím k liberalizaci trhu si zavedení celostátní provozovatelé poštovních služeb, kteří plní povinnost univerzální služby, udržují podíl na trhu dosahující více než 95 % Pravidla stanovená Komisí, která popisují povinnosti členských států v oblasti uplatňování principu investora jednajícího podle zásad tržního hospodářství, jsou uvedena ve stanovisku Komise k použití článků 92 a 93 Smlouvy o EHS na veřejné podniky, 1984, Zpravodaj ES 91984, s , a dále vysvětleny ve sdělení o uplatňování článků 107 a 108 Smlouvy o fungování EU na veřejné podniky, a sdělení, 1993, Úř. věst. C 307, , s EVROPSKÁ KOMISE, Vývoj evropského trhu poštovních služeb od roku 1997, Zpráva vypracovaná společnostmi ITA Consulting a Wiki Consult, srpen 2009, s. 18. Tamtéž, s. 19. CS 18 CS

20 Zároveň této činnosti nejvíce hrozí nahrazení jinými, elektronickými formami komunikace 71 a ve většině členských států je jednoznačně na ústupu. Trhy balíkových a expresních zásilek, na něž dohromady připadá 44 % tržeb tohoto sektoru, jsou ve většině členských států liberalizované již po celá desetiletí. Na těchto trzích působí jak mezinárodní subjekty z nichž některé vlastní zavedené provozovatele poštovních služeb v EU 72 a jiné jsou nezávislé nebo mají sídlo mimo území EU 73 tak i místní provozovatelé poštovních služeb. Tato činnost má prospěch z elektronického obchodu, neboť doručuje zboží objednané přes internet (dále jen internetové plnění ) Právní rámec a pravidla státní podpory specifická pro toto odvětví Zavedení provozovatelé poštovních služeb vždy poskytovali univerzální službu doručování listovních a balíkových zásilek po celém území dotyčného členského státu. Mnoho zavedených provozovatelů mělo na některé činnosti monopol obvykle na listovní zásilky do určité hmotnosti nebo ceny. Službám, na něž se monopol vztahoval, se říkalo vyhrazená oblast, přičemž její rozsah se v průběhu času postupně snižoval. Rozsah povinnosti univerzální služby byl vždy širší než rozsah vyhrazené oblasti. Povinnost univerzální služby zahrnuje zejména balíkové služby. První zelená kniha o poštovních službách z roku 1992 to ilustrovala takto: Hmotnostní/cenová kritéria Požadavek všeobecné služby (personalizovaná/individuáln í komunikace) Požadavek všeobecné služby (zboží/tiskoviny) Dopisy / korespondenční lístky a pohlednice (na základě monopolu, jehož rozsah se postupně snižoval a poté byl odstraněn) Balíky a tiskoviny (do určité hmotnosti) Expresní zásilky Dopisní zásilky, na něž se monopol nevztahuje (s vyšší cenou/hmotností) Bez požadavku všeobecné služby Těžší balíky a tiskoviny Zásilky v rámci výměny dokumentů Avšak služba hybridní pošty, v jejímž rámci se v rozmístěných tiskových střediscích, která se nacházejí co nejblíže k místům konečného doručení, převádějí digitální údaje do podoby skutečných dopisů, představuje jeden ze způsobů, jakým se elektronická komunikace a doručování dopisů navzájem doplňují, a nikoli nahrazují. Jako příklad lze uvést následující: DHL (Deutsche Post), TNT (Nizozemsko), GLS (Royal Mail Spojené království), DPD (La Poste France). Jako příklad lze uvést následující: UPS a Fedex. CS 19 CS