VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra sociální práce SOCIOLOGIE STUDIJNÍ TEXT Mgr. Daniel Hanzl 2014

2 OBSAH 1 VZNIK SOCIOLOGIE Co je to sociologie Vznik sociologie Okolnosti vzniku sociologie Pozitivismus počátek sociologie Předmět a úloha sociologie Předmět sociologie Úloha sociologie k čemu může sloužit sociologie? Sociologie a příbuzné vědy Sociologické usuzování versus zdravý rozum Co je to zdravý rozum a proč se jím sociologové zabývají STRUČNÝ VÝVOJ SOCIOLOGICKÉHO MYŠLENÍ Paradigmata Od velkých teorií ke každodennosti Teoretické zdroje sociologie do počátku 20. století etapa hledání velkých teorií Etapa velkých empirických výzkumů Další rozvoj teoretické sociologie (konec 40. let a 50. léta 20. století) Přechod k interpretativnímu paradigmatu, ke každodennosti ( léta 20. století) Pokusy o syntézu Česká sociologie Vývoj české sociologie První sociologové u nás Někteří současní sociologové MIKROSOCIÁLNÍ POJETÍ SOCIOLOGIE RODINA Historický kontext Typologie rodin Základní funkce rodiny. Hodnota rodičovství Rodičovství Vývojové fáze rodiny z hlediska rodinného cyklu Etapizace rodinného cyklu Rodina a rozvod Alternativní formy rodinného života POHLAVÍ A SEXUALITA Pohlaví a socializace

3 5.2 Realizace mužské a ženské role Lidská sexualita Vliv sociálních faktorů na sexuální chování Homosexualita Prostituce ETNICITA A RASA Etnicita Rasa Vzorce mezi-skupinových vztahů Typologie ras NORMA A DEVIACE Normy Sociální deviace Klasifikace sociálních deviací Druhy deviantního chování Sociální kontrola NÁBOŽENSTVÍ Definice náboženství Příklady definic náboženství Dělení náboženství Organizace náboženského života KULTURA Kultura, společnost a jedinec Masová kultura SOCIÁLNÍ STATUS, SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE, SOCIÁLNÍ MOBILITA SHRNUTÍ OPORY

4

5 ÚVODEM Vnitřně diferenciovaná a dynamická moderní společnost vychází z různých zdrojů a má variabilní projevy v jednotlivých státech, v rámci kterých je organizovaná. Snahou lidí je porozumět tomu, jak žijí, proč je tomu tak, jaké podmínky na ně působí, co by se stalo, kdyby se podmínky změnily? Mnohé další otázky nás napadají, když chceme popsat a vysvětlit svůj život či život společenství, ve kterém realizujeme naší existenci. Věda, která zkoumá společnost v nejširším slova smyslu, její strukturu, dynamiku, podmínky, vazby, interakce, instituce, organizace, aj., se nazývá sociologie. Její vznik je spojen s přechodem od tradiční společnosti založené na tradicích, pevné a relativně stálé struktuře a převážně zemědělském charakteru, ke společnosti moderní, jejíž základ lze spatřovat ve změně postavení trhu, rozvoji průmyslu, sociální a prostorové mobilitě členů společnosti. Sociologie má osud podobný jiným vědám, které se zabývají lidmi a jejich společenským životem. Protože všichni lidé žijí ve společnosti (přesněji ve společenství), tvoří ji a reprodukují svým konáním, a jsou těmi, kteří svůj výtvor (či výtvory) permanentně komentují. Dělali to před vznikem sociologie a nedělali by to jinak, kdyby sociologie zanikla. A k čemu je potom potřebná sociologie? Jakou má úlohu v moderních společnostech? Tyto a jiné otázky vedou k tomu, že si musíme v sociologickém poznání být vědomí dvou možných těžkostí. 1) Pokud by sociologie přinášela jen všeobecně známé pravdy až banality, které jsou všem známé, asi by nebyla velkým přínosem ani tehdy, kdyby tyto pravdy vyhlašovala na základě statistických kvantitativních výzkumů. 2) Na druhé straně hrozí sociologii nebezpečí (a to čím dál častěji), že bude natolik povznesená nad laiky ne sociology, že tito se v jejich výkladech společnosti nenajdou a budou mít pocit, že výklady sociologie nejsou o světě, ve kterém žijí a který znají. Lidské společenství a život v něm byl vždy komplikovaný, avšak čím více se stává sociální prostředí rozvinutější, vnitřně diferencovanější, tím víc narůstá i složitostí. A právě proto se mnoho z nás ptá, jak je možné, že nám to celé ještě vůbec drží pohromadě? A jak to bude dál se světem, ve kterém žijeme a budeme ještě dlouho žít? Každý z nás by si měl uvědomit, že jednoduché odpovědi a jednoduchá řešení složitých otázek lidského bytí neexistují. Vždy jsou k dispozici mnohá řešení, která jsou podmíněná procesem poznávání. Zdravotně - sociální pracovníci jsou pracovně angažovaní v různě širokém a diferencovaném prostředí; v organizacích, na úkolech směřujících k různým účelům, pracují s různými jedinci, skupinami apod. Angažují se v nezávislých, církevních, komerčních, ziskových i neziskových, formálních i neformálních institucích napříč právních, politických, kulturních, administrativních i profesionálních hranic. Je po nich vyžadováno, aby prováděli specifické intervence nejen prakticky, ale aby také uměli vybírat a ohodnotit 5

6 diferencované metody a přístupy, které jsou pro dané sociální situace vhodné. Jestliže mají být sociální pracovníci ve své vlastní praxi kompetentní, je třeba, aby byli schopni identifikovat jednotlivé aspekty klientova světa. A právě sadu informací o klientově světě poskytuje obor, jemuž se budeme v následujícím textu věnovat. 6

7 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Vážení studenti, následující text si klade za úkol seznámit studenty se základními kategoriemi sociologie a poskytnout jim základní vhled do studia společnosti. Po přečtení této opory se nestanete sociology, ale budete obeznámeni s některými sociologickými koncepcemi, kategoriemi a pojmy a v rámci této znalosti získáte i určitou dovednost jednat v sociálním kontextu a nepodléhat tak klamům zdravého rozumu (stereotypnímu myšlení). Studijní text, který právě držíte v ruce, je rozdělen do základních X celků, které na sebe logicky navazují: V první části studijní opory obsahující 3 kapitoly se snažím čtenáře seznámit se základními pojmy, které se úzce váží k obecné sociologické terminologii. Seznámím vás s předmětem sociologie, s definicemi sociologie a v neposlední řadě s pojetím mikrosociologie, které je pro studium sociální práce efektivnějším pojetím studia sociologie. Ve druhé, stěžejní a obsáhlejší části opory, obsahující 7 kapitol, se zaměříme především na základní atributy klientova světa. Začneme základními poznatky o rodině a rodinném životě, dotkneme se problému rozvodu a rozvodovosti, pohlaví a sexuality a také problematiky gender studies. Důležitými atributy klientova světa jsou také etnicita a rasa, dále konformita a deviace a také to, z jakého kulturního či subkulturního prostředí klient pochází. I v tomto textu se výše uvedeným aspektům budeme věnovat. V neposlední řadě je také nutné si uvědomit, že každý aktér sociální reality má určitou sociální roli v rámci sociální struktury, je také sociálně mobilní a má i své náboženství (které ovšem nemusí být vždy chápáno jako víra v Boha). I tímto se budeme společně zabývat při studiu opory Sociologie. Studijní text je koncipován tak, že výklad postupuje od obecného výkladu základních pojmů ke konkrétním poznatkům vážící se k pochopení klientova světa. Každá z kapitol textu bude doplněna jak seznamem základní literatury, kde naleznete to, o čem kapitola pojednává v rozšířené podobě, ale také několik záludných otázek směřujících k opakování a prohloubení učiva, které je v dané kapitole zastoupeno. I když jsem si vědom toho, že některé pojmy a termíny nemusí být pro vás jednoduché a pochopit výklad bude vyžadovat více než jen zběžné čtení, musí to tak být. Sociologie, jako každá věda (byť sociální) je specifickou disciplínou a vyžaduje specifické pojmosloví a specifický přístup. Pokud se vám podaří do sociologie proniknout, pak vám mohu slíbit, že za vynaloženou snahu budete odměněni. Nemyslím tím zápočet z kurzu Sociologie, ale tím, že porozumíte mechanismům společenského uspořádání a klientova světa. Přeji mnoho zdaru při studiu a budu se těšit na přednášky sociologie. 7

8 1 VZNIK SOCIOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společností. O obsahu sociologie a vymezení předmětu jejího zkoumání neexistuje shoda napříč různými sociologickými školami a paradigmaty. Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému anebo o sociální změně. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete vědět: co je sociologie a za jakých okolností vznikla budete schopni vymezit předmět a úlohu sociologie budete schopni určit příbuzné (pomocné) vědy sociologie zvládnete popsat základní rozdíly mezi typem uvažování zdravého rozumu a sociologickým usuzováním. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociologie, společnost, pozitivismus, Auguste Comte, zdravý rozum, sociologická imaginace. 1.1 CO JE TO SOCIOLOGIE? Nejjednodušší definicí sociologie je, že je to věda o společnosti (o společenských jevech, vztazích a procesech). Sociologie je věda zabývající se studiem společnosti a vzájemných vztahů v ní. Britská premiérka Margaret Thatcherová kdysi prohlásila, že společnost neexistuje, existují prý jen muži, ženy a rodiny. Přesto lze vysledovat určité jevy a procesy osobní povahy na celospolečenské úrovni (původně individuální záležitost je vyložena jako sociální jev např. sebevražednost, nezaměstnanost apod.), lze identifikovat rozdíly mezi různými společnostmi a kulturami. Společnost pak můžeme v tomto kontextu chápat jako souhrn individuí, která jednají, s ohledem na jednání druhých, vždy v určitém historickém, kulturním a sociálním kontextu. Sociologie je považována za vědu multiparadigmatickou. Paradigma je základní přístup k chápání společnosti, určuje předmět sociologického zájmu, následně ovlivňuje metodologii zkoumání společenských jevů. Jednoduše řečeno, paradigma nám poskytuje určitý rámec, vzor pro naše bádání, určuje, jakým způsobem budeme na sociální skutečnost nahlížet a také jaké metody 8

9 a techniky použijeme při zkoumání sociálních jevů. Multiparadigmatický charakter sociologie označuje stav koexistence různých pohledů na skutečnost, tzn., že sociologii můžeme vidět jako vědu, ve které spolu existují různé pohledy na svět, který nás obklopuje. Sociologie je také věda teoretickoempirická. Teoretická báze (teorie, hypotézy, kategorie) je na základě konkrétních empirických faktů neustále prověřována a doplňována, zároveň však již k pojímání těchto faktů se přistupuje z hlediska určitého teoretického systému, hypotéz odvozených z teorie apod. 1.2 VZNIK SOCIOLOGIE OKOLNOSTI VZNIKU SOCIOLOGIE Původně se společenské jevy a procesy zkoumaly v rámci filozofie, a to až do poloviny 19. století. Pod vlivem stále složitějšího společenského vývoje krystalizuje potřeba vzniku samostatné vědecké disciplíny, která by společenské jevy zkoumala a zpřehlednila tak sociální realitu. Počátky sociologie jsou spojeny se vznikem moderní, kapitalistické společnosti, s vědeckotechnickým pokrokem (průmyslová revoluce), s principy demokracie a rovnosti (důsledek Velké francouzské buržoazní revoluce). V důsledku průmyslové revoluce a doprovodných revolucí politických dochází ke zhroucení kontrolních mechanismů, které držely pohromadě tradiční společnost. Dosavadní struktura společnosti byla rozbita. Vznik sociologie je tak reakcí na vznik moderního státu. Nejedná se o první pokus založit objektivní vědu o společnosti, snahy o založení vědy o společnosti se objevovaly i dříve, vždy však výrazněji v období nejistoty a rozpadu dosavadního společenského uspořádání POZITIVISMUS POČÁTEK SOCIOLOGIE První sociální vědci vycházeli z přírodních věd, věřili tomu, že když použijí přírodovědné metody ke studiu společnosti, budou mít výsledky sociologického zkoumání stejnou platnost jako výsledky exaktních věd. Zakladatelem sociologie byl Aguste Comte ( ), původně přírodovědec, přírodovědné metody a pojmy užíval i při studiu sociálních jevů. Sociologii nazýval sociální fyzikou (součástí byla sociální statika a sociální dynamika). Původní sociologické zkoumání se odehrává převážně v linii pozitivistické. Pozitivismus je směr vědeckého a filozofického uvažování, který tvrdí, že vědecké pozorování musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, tedy pozitivní. Můžeme tudíž zkoumat pouze to, co je přístupné naší zkušenosti, co můžeme nějakým způsobem empiricky ověřit. Zastáncem pozitivismu byl i Auguste Comte. Sociologie má podle něj: poznat, předvídat, 9

10 jednat. Sociolog pečlivě pozoruje sociální jevy, hledá mezi nimi vzájemné vztahy a pravidelnosti, přičemž však nespekuluje o podstatě daných jevů, nepátrá po jejich příčině. Hledá přirozené zákony (tvrzení o pravidelnostech mezi pozorovanými fakty), na základě kterých pak může předvídat (anticipovat) budoucí skutečnost. Comte byl toho názoru, že každý člověk by se měl řídit přirozenými zákony, pouze vědec je však schopen je poznat, proto by měl lidi přivést na správnou cestu. Mezi klady pozitivismu jistě patří pečlivé studium, pozitivisté viděli společnost takovou, jaká je, ne jaká by měla (chtěla) být. Při hledání přirozených společenských zákonů ovšem opomíjeli úlohu lidské tvořivosti, lidského vědomí a úsilí. Dnešní sociologové se (stejně jako pozitivisté) snaží dívat na věci nezaujatě, snaží se odkrýt, objevit, popsat to, co je, ne to, co by mělo být či to, co by lidé chtěli, aby bylo, jinak by ani jejich práce neměla smysl. Peter L. Berger používá analogii s vyzvědačstvím. Sociolog je podle něj špión, který nějakým způsobem zachycuje informace, které pak sděluje svým nadřízeným. Nepravdivé či zkreslené informace nejsou k užitku ani v případě špióna, ani v případě sociologa. 1.3 PŘEDMĚT A ÚLOHA SOCIOLOGIE PŘEDMĚT SOCIOLOGIE Sociologie je věda o společnosti, potažmo o lidech, kteří danou společnost tvoří. Předmětem sociologického bádání jsme tedy my všichni, sociology zajímá naše chování, náš rodinný život, pracovní situace, způsob, jakým se podílíme na udržování (popř. narušování) stávajícího společenského řádu (tzv. status quo). Sociologie se zaobírá našimi životy, v centru její pozornosti, a to je třeba zdůraznit, je ovšem člověk vždy jako člen nějaké sociální skupiny. Sociologie se zabývá společenskými vztahy, jež vznikají v nejrůznějších oblastech či sférách života. Všude tam, kde se objeví společně jednající aktéři spojení určitými činnostmi, zájmy nebo hodnotami, se otevírají možnosti pro sociologickou analýzu. Sociologicky lze tak nahlížet na veškeré aspekty lidského života. Jejich zachycením se zabývají aplikované sociologické disciplíny, které aplikují obecnou sociologickou teorii na konkrétní sociální jevy. Máme tak např. sociologii kultury, rodiny, vědění, volného času, ekonomickou sociologii či sociologii deviantního chování a mnoho dalších. 10

11 1.3.2 ÚLOHA SOCIOLOGIE K ČEMU MŮŽE SLOUŽIT SOCIOLOGIE? Sociologie nám umožňuje, abychom vše chápali v širších souvislostech, klade otázky, pátrá po smyslu/významu našeho jednání, zpochybňuje naše jistoty o tomto světě. C. Wright Mills hovoří o tzv. sociologické imaginaci, tento pojem označuje schopnost poznat v sociálních událostech zákonitosti a v tomto světle se dívat i na své osobní zkušenosti, jedná se de facto o rozvíjení vlastní představivosti - o schopnost podívat se na danou skutečnost z mnoha úhlů pohledu. Podle Anthonyho Giddense (1999) sociologie může: Pomoci k poznání kulturních rozdílů, jelikož nám umožňuje vidět svět z mnoha perspektiv, tím přispívá k odstraňování předsudků mezi různými skupinami ve společnosti. Být užitečná pro hodnocení úspěšnosti praktických přístupů, sociologie nám ukazuje, že mnohá praktická opatření mohou vést k nezamýšleným důsledkům. Napomoci k sebepoznání, když poznáme zákonitosti fungování společnosti a místo člověka v něm, nebude s námi tak lehké manipulovat. Také si uvědomíme, že svůj život můžeme ovlivnit a že náš způsob života není jediný možný. 1.4 SOCIOLOGIE A PŘÍBUZNÉ VĚDY Rysem dnešních věd je jejich prolínání. Sociologie využívá mnoha poznatků jiných vědeckých disciplín, stejně jako jiné vědy zase čerpají ze sociologie. V prvé řadě čerpá sociologie z filozofie (v rámci filozofie se také původně společenské jevy zkoumaly, jak již bylo řečeno, bez použití některých filozofických východisek by sociologie nebyla sociologií). Některé pojmy sdílí sociologie s vědami, jako jsou psychologie, ekonomie, historie, andragogika atd. Pomocnými vědami sociologie jsou dále demografie, politologie, estetika atd. V rámci použití sociologických metod a technik se využívají v sociologii poznatky z matematiky, statistiky a logiky. 1.5 SOCIOLOGICKÉ USUZOVÁNÍ VERSUS ZDRAVÝ ROZUM CO JE TO ZDRAVÝ ROZUM A PROČ SE JÍM SOCIOLOGOVÉ ZABÝVAJÍ Zdravý rozum (common sense) je soubor znalostí, dovedností a návyků, které potřebujeme k tomu, abychom mohli uspokojivě žít ve společnosti. Zdravý rozum nám pomáhá zvládat i zapeklité problémy, pomocí nepřeberného množství návodu, rad, typů a klasifikací nám usnadňuje orientaci ve světě kolem nás. Vědy jako je fyzika, chemie či astronomie se zdravým rozumem 11

12 vůbec nemusí zabývat, poznatky těchto věd jsou většinou nepřístupné individuální laické zkušenosti, oproti tomu sociologie velice řeší svůj vztah ke zdravému rozumu. Je tomu tak právě proto, že předmětem jejího zájmu jsou lidé sami, jejich způsob života, jejich myšlení či chování. Sociologie je (stejně jako zdravý rozum) způsob myšlení o lidském světě, přičemž každý sociologický termín je už dopředu zatížen významy pocházejícími z poznání zdravého rozumu. Proto se lidé (laičtí sociologové dle Baumana) mohou vyjadřovat k poznatkům sociologie, a proto také se sociologie snaží vymezit oproti zdravému rozumu. Jaké jsou tedy rozdíly mezi sociologickým usuzováním a způsobem myšlení common sense? Mezi hlavní rozdíly patří: Sociologie se na rozdíl od zdravého rozumu snaží o seriózní vědeckou debatu. Je podřízena přísným pravidlům vědeckého diskurzu, musí tak rozlišovat mezi výroky, které lze potvrdit dostupným svědectvím a důkazy, a neověřenými a provizorními dohady a domněnkami. Vědecká debata musí být otevřená ostatním argumentům, zodpovědně se musí reagovat na jiná tvrzení. Rozdíl v rozsahu (poli) zkušeností. Sociologie nám umožňuje vidět v individuálním sociální. K tomu nesociologové nemají mnoho příležitostí, v rámci své rutiny se nezamýšlíme nad smyslem toho, čím procházíme. Od sociologů se očekává, že nám ukáží, jak se naše individuální biografie proplétá s historií, kterou sdílíme s ostatními lidmi. Sociologie a zdravý rozum přistupují rozdílně k chápání reality. Předpokládáme, že jsme strůjci svých činů. Všechny činy si vysvětlujeme tím, že jiným lidem přičítáme záměry, které známe z vlastní zkušenostmi (čerpáme z toho, co jsme zažili, co známe). Máme sklon vnímat veškeré události a procesy vnějšího světa jako důsledek něčí záměrné činnosti, hledáme osoby zodpovědné za to, co se stalo. Common sense rozlišuje dobré a zlé, černé a bílé, hledá viníky, oproti tomu sociologie hledá širší spektrum záběru sítě propojení, širší souvislosti. Zdravý rozum je imunní proti zpochybňování, má schopnost sebepotvrzování. Zdravý rozum disponuje zdánlivě samozřejmými poučkami, které vychází z rutinní povahy každodenního života (opakující se věci se stávají důvěrně známými, důvěrně známé věci jsou jasné, nevyvolávají problémy, nevzbuzují zvědavost, jsou neviditelné) sociologie narušuje důvěrný svět (zkoumá to, co se zdá být samozřejmé) a může působit jako vetřelec, klade totiž otázky a takové otázky dělají ze samozřejmých věcí záhady. Každodenní běh života se začne jevit ne jako jediný možný a přirozený, ale pouze jako jeden z možných způsobů. Kdo chce žít vědomým životem, pro toho může být sociologie přínosem, pro někoho by ale mohla znamenat sociologická reflexe pohromu (zvlášť se nelíbí těm, kterým status quo 12

13 vyhovuje). Zygmunt Bauman uvádí příklad se stonožkou, která si pěkně vykračovala ovšem jen do té doby, než se jí někdo zeptal, jak to vlastně dělá? Jak zvládá tolik nohou? Stonožka se zamyslela a už neudělala ani krok. Sociologie tedy může jednotlivci napomoci orientovat se ve světě, může mu ukázat možné alternativy životní cesty ukáže mu možnost volby, jiný pohled, přehnaná sebereflexe ovšem může člověka i zcela zablokovat jako v případě stonožky. Závěrem této kapitoly už jen jeden citát vtipně komentující vztah sociologie k předmětu svého zájmu, tedy k lidem: Sociologie se zabývá vysvětlováním toho, co vypadá samozřejmé (například jak funguje společnost), lidem, kteří si myslí, že to je jednoduché a kteří nechápou, jak je to ve skutečnosti složité. Mnoho z toho, co považujeme za pravdivé, vděčí za svoji existenci právě tradici. Pokud používáme metodu tradice, držíme se svých názorů a pravd proto, že je znali lidé před námi a jsou tedy zakořeněny v ideovém systému na základě časové trvanlivosti. Časté opakování takovýchto pravd většinou způsobuje zvyšování jejich platnosti. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Lze sociologii chápat jako vědu o společnosti? Pokud ne, vytvořte vlastní definici na základě předchozího textu. 2. Najděte v odborné literatuře datum vzniku sociologie? Kdy sociologie vzniká? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: 1. vydání. Argo, 2000, ISBN [2] BAUMAN, Zygmunt. Myslet sociologicky. 1. vydání. Praha: Slon, 2000, ISBN

14 2 STRUČNÝ VÝVOJ SOCIOLOGICKÉHO MYŠLENÍ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Vývoj sociologického myšlení je leckdy nejednoznačný a leckdy protichůdný: vznikl původně jako kritika metafyzického vidění světa s důrazem na fakta, ale na druhou stranu se snaží o nápravu společnosti, což ji na druhou stranu vede až na hranici utopie. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete vědět: budete vědět, jak probíhal ve stručnosti vývoj sociologického myšlení budete znát vybrané představitelé sociologického myšlení dokážete v kostce reprodukovat vývoj české sociologie KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Objektivistické a interpretativní paradigma, pozitivismus, naturalismus, teorie, empirie, behaviorismus 2.1 PARADIGMATA V první kapitole jsme označili sociologii jako vědu multiparadigmatickou, můžeme říci, že dějiny sociologie jsou tvořeny střídáním dominantních paradigmat. V každém období dějin převažovalo určité paradigma, z něhož vycházela většina myslitelů. Miloslav Petrusek rozlišuje dvě základní paradigmata: objektivistické paradigma, interpretativní paradigma. V rámci objektivistického přístupu je na společnost nahlíženo jako na soubor relativně stabilních struktur, kterým se jedinci přizpůsobují. Pravidla, která lidské jednání limitují a předurčují, jsou dána jakoby zvnějšku. Směry vycházející z objektivistického paradigmatu jsou například tyto: pozitivismus, marxismus, strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu. Při výkladu se postupuje od společnosti k jedinci. Podle interpretativního pohledu je člověk aktivním subjektem, který všem událostem a jevům kolem sebe připisuje určitý význam a tím uvádí všechny danosti a pravidla v život. Určitým způsobem je chápe, interpretuje je. Člověk nejedná podle toho, jak to je, ale podle toho, jak věci vidí. Směry vycházející z interpretativního paradigmatu: symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie, dramaturgická sociologie, entometodologie. Při výkladu se postupuje od jedince (aktéra) ke společnosti. 14

15 Stejně jako dominantní paradigma lze v průběhu vývoje sociologie vysledovat, jak badatelé v jednotlivých obdobích kladli větší důraz střídavě na teorii a na empirii. V průběhu vývoje sociologického myšlení se sociologie dostala od velkých teorií až k problematice každodenního života. V této kapitole naleznete stručný nástin vývoje sociologie, zmíněni budou vybraní představitelé sociologického myšlení. 2.2 OD VELKÝCH TEORIÍ KE KAŽDODENNOSTI TEORETICKÉ ZDROJE SOCIOLOGIE DO POČÁTKU 20. STOLETÍ ETAPA HLEDÁNÍ VELKÝCH TEORIÍ Pozitivismus, evolucionismus, psychologizující teorie, ekonomické teorie, sociologismus, chápající sociologie, formální sociologie Zakladatelem sociologie je, jak již bylo řečeno, francouzský filozof a přírodovědec a také zakladatel pozitivismu v sociologii Auguste Comte ( ). Sociologie 19. století se rozvíjí hlavně v linii pozitivistické s důrazem na přímé a pečlivé pozorování věcí daných, empiricky ověřitelných. Sociální vědci používají metodologii přírodních věd a věří, že výsledky takto získané budou stejně nezpochybnitelné jako výsledky věd přírodních. Comte a jeho následovníci usilují o postižení sociální struktury, řádu a vývoje, pokroku. Snaží se o pochopení společnosti jako celku, o vytvoření komplexní a obecné teorie společnosti, která by dokázala popsat a vysvětlit konkrétní jevy. Výzkumy v tomto období nejsou moc časté. První etapu vývoje sociologie můžeme proto označit jako období hledání velkých teorií a sociologických systémů. První sociologové hledali vysvětlení sociálních jevů v přírodě, používali metody i terminologii přírodních věd. Jedná se o tzv. naturalistické směry. Sociální jevy jsou vysvětlovány analogiemi s fyzikou, mechanikou, geografickými faktory, biologií apod. Řadíme sem již výše zmíněný pozitivismus A. Comta (analogie s fyzikou), ale k významným patří také evolucionismus, jehož hlavním představitelem byl britský sociolog Herbert Spencer ( ). Spencer vychází z analogie mezi organismem a společností, kterou považuje za druh složitého biologického organismu. Tento organismus se řídí biologickými zákony evoluce. Spencer nachází mezi organismem a společností řadu podobností (oba se skládají z jednotek, které určují výslednou podobu celku apod.). Rozšířily se také směry psychologizující, které vysvětlovaly sociální jevy pomocí lidské psychiky, např. instinktivismus (intelekt podřízen instinktům, co je to instinkt nebylo nikdy přesně řečeno), psychologie davu (Gustav Le Bon), psychologie národů apod. Do sociologie se dostávají i poznatky z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Pro další vývoj sociologického myšlení měly velký význam také teorie Karla Marxe, hlavně teorie ekonomické podmíněnosti společenského života, analýza raného kapitalismu, zvláště koncepce odcizení a teorie tříd a třídního boje. (O Karlu Marxovi podrobněji v Kapitole 6) Sociologické poznání významně posunul Émile Durkheim ( ). Odmítl naturalismus i psychologismus a snažil se vysvětlit společnost jen z ní samé. Mluvíme o sociologismu. Společnost považoval Durkheim za nadindividuální, nebral ji jen jako součet jednotlivců. Zabýval se studiem sociálních faktů (jazyk, právo, morálka). Významná byla jeho analýza sebevražednosti jako sociologického jevu, známá je taktéž jeho teorie anomie. (Teorii sebevražednosti a teorii anomie Emila Durkheima se budeme podrobněji věnovat v Kapitole 12) Dalším významným sociologem první etapy je německý sociolog Max Weber ( ). Ten zdůrazňoval (oproti všem předchozím koncepcím) význam porozumění, 15

16 pochopení smyslu lidské činnosti. Přichází se sociologií jako vědou chápající, rozumějící. Úkolem takové vědy není jen objektivistický popis, ale pochopení smyslu, který lidé svému jednání přisuzují. Sociologie podle něj nemůže objevovat zákony, ale jen určité pravidelnosti, protože po určitých stejných nebo podobných příčinách následují stejné nebo podobné účinky. Známá je také Weberova koncepce ideálních typů (jedním z ideálních typů je byrokracie jako ideální forma racionálního řízení). Počátkem 20. století vstupuje do sociologie italský sociolog Vilfredo Pareto ( ). Východiskem jeho pojetí sociologie je zkušenost a pozorování. Lidé podle Pareta nejednají na základě logické úvahy, ale pod tlakem okolností, teprve dodatečně vkládají do jednání racionální zdůvodnění. Tedy jednání předchází myšlení (lidé nejednají určitým způsobem, protože tak myslí, ale myslí určitým způsobem proto, že tak jednají. Pareto se zabýval studiem reziduí (psychické konstanty, podle kterých lidé jednají, nelogické, iracionální) a derivací (následné zdůvodnění neracionálního chování). Významná je také Paretova teorie politických elit a jejich stálého koloběhu. K dominantním postavám vývoje sociologie patří na přelomu století německý sociolog Georg Simmel ( )považovaný za zakladatele tzv. formální sociologie. Simmel se zabýval (nezávisle na obsahu) formami lidských vztahů a socializace. Popsal také některé tendence vývoje charakteristické pro dnešek (zmasovění umění, úlohu peněz, problém módy) ETAPA VELKÝCH EMPIRICKÝCH VÝZKUMŮ Neopozitivismus, behaviorismus, sociometrie. Toto období je spojeno převážně s americkou sociologií. Kvůli rozvoji USA, růstu měst vyvstává mnoho problémů, roste potřeba praktických opatření. Dané problémy je nutné nějak řešit. Sílí negativní postoje k teorii a ke spekulacím, do popředí se dostává snaha získávat fakta co nejpřesnější, a v co největším rozsahu. Sociologie se orientuje na sociologicky postižitelné objekty výzkumu. Do popředí se dostává empirie a výzkumy. Převažuje popis (bez teorie nejde o chápání celkových souvislostí). Známé jsou výzkumy města (Chicagská škola), sociální patologie, soužití a konfliktů ras a etnických skupin apod. Metodologicky vychází empirismus z tzv. neopozitivismu. Základem vědeckého poznání je smyslové poznání, společenské jevy se zkoumají jako smyslově přístupné, měřitelné a kvantifikovatelné. Skutečnost je výrazně redukována pouze na jevy, které lze smyslově vnímat a můžeme je nějakým způsobem kvantifikovat. Příkladem je behaviorismus, který zkoumá člověka jako černou skřínku pouze na základě vztahu stimul-reakce. Sociologie se po vlně empirismu (i díky ní) posouvá dále v tematickém zaměření. Pozornost se přesouvá od makrosociálních problémů (celospolečenských, velkých skupin, třídních vztahů) k problémům sociálních institucí (ekonomických, rodiny, politických apod.), sociálních organizací (uspořádání sociálního života velkých skupin a formálních struktur typu školy, podniku) a především k problémům mikrosociologie (dynamika malých skupin). Za zmínku jistě stojí přínos Jacoba Morena ( ), zakladatele sociometrie. Moreno se zabýval studiem malých skupin a vztahů mezi jednotlivci, vycházel z toho, že podstatou skupinového života je zákon sociální gravitace, snažil se charakterizovat skupiny na základě vztahů sympatií a antipatií mezi jejich členy. Sociometrická metoda je využívána i dnes, umožňuje měření a vyjadřování kvality a kvantity lidských (interpersonálních) vztahů. 16

17 2.2.3 DALŠÍ ROZVOJ TEORETICKÉ SOCIOLOGIE (KONEC 40. LET A 50. LÉTA 20. STOLETÍ) Strukturální funkcionalismus, teorie konfliktu, frankfurtská škola. Souběžně s rozvojem empirických výzkumů (i v době převládajícího empirismu) se vyvíjely další sociologické teorie, i když ze začátku stály mimo hlavní proud. K novému rozvoji teorií dochází koncem 40. a hlavně v 50. letech 20. století. Opět se vrací snaha o vysvětlení celku sociálního života. Jde už však o teorie, jejichž tvrzení mají být empiricky podložena. Objevují se nové směry i trendy v sociologii. Strukturální funkcionalismus Talcota Parsonse ( ), který vytvořil obecnou teorii lidského jednání jako základu pro empirický výzkum, opět se začíná brát společnost jako celek. Parsons pojímá společnost jako systém složený z prvků, které jsou vzájemně provázány, přičemž každý plní nějakou funkci vzhledem k celku. Hlavní tezí je, že společnost je ve stavu dynamické rovnováhy. Představitelem strukturálního funkcionalismu je i Robert K. Merton, který přišel s pojmem dysfunkce. Podle něj existují v systému prvky, které rovnováhu celku narušují, působí dysfunkčně. (Podrobněji se budeme teoriemi Roberta Mertona zabývat v Kapitole 12.) Kriticky vůči strukturálnímu funkcionalismu vystoupila tzv. teorie konfliktu, její hlavní představitelé Ralph Dahrendorf (1929) a Lewis Coser (1913)nesouhlasili s konsensuálním pojetím světa. Kladli důraz na uznání úlohy rozporů a konfliktů. Humanistické a kritické proudy v sociologii: významná byla především frankfurtská škola (Herbert Marcuse, Jőrgen Habermas). Teorie frankfurtské školy už představují přechod od objektivistického paradigmatu k interpretativnímu PŘECHOD K INTERPRETATIVNÍMU PARADIGMATU, KE KAŽDODENNOSTI ( LÉTA 20. STOLETÍ) Fenomenologická sociologie, etnometodologie, dramaturgická sociologie. Interpretativní sociologie se prosazuje v 70. a 80. letech. Můžeme sem zařadit směry: symbolický interakcionismus (H. Blumer), fenomenologická sociologie (Alfred Schőtz později Peter Berger a T. Luckmann), etnometodologie (Herold Garfinkel), dramaturgická sociologie (Erving Goffman). Všechny tyto myšlenkové směry postavily do centra pozornosti mezilidskou symbolickou interakci. Zabývají se interakcemi, procesem interpretace, každodenností, jazykem POKUSY O SYNTÉZU Objevují se tendence najít či vytvořit syntézu mezi objektivistickým a interpretativním paradigmatem. Sílí snahy o propojení jednání (individua) a sociální struktury. Za nositele těchto pokusů je pokládán např. Anthony Giddens se svou teorií strukturace. Dosavadní pokusy o syntézu ovšem nejsou moc úspěšné, zůstávají jakoby napůl cesty a spoustu toho nedokáží vysvětlit. 17

18 2.3 ČESKÁ SOCIOLOGIE VÝVOJ ČESKÉ SOCIOLOGIE Před druhou světovou válkou sociologie přednášena na 3 univerzitách (Praha, Brno, Olomouc). V průběhu druhé světové války byla sociologie zakázána jako nepřítel říše. Po skončení války sociologie fungovala jen po tři roky. Po roce 1948 další období temna pro českou sociologii, sociologie byla považována za buržoazní pavědu. Po roce opětovný nástup vědy o společnosti, opět pouze ale jen na pár let. Po roce 1968 opět na sociologii (sociology) vyvíjen nátlak sociologie rušena nebo podřízena ideologii PRVNÍ SOCIOLOGOVÉ U NÁS Tomáš Garrigue Masaryk k nám přinesl sociologii, představil Comtovo dílo, je autorem spisu O sebevraždě (jako o hromadném společenském jevu), Imanuel Chalupný vytvořil první sociologický teoretický systém u nás, byl profesorem na univerzitě v Brně, znám je jeho koncept kultury jako civilizace, Edvard Beneš byl taktéž původní profesí sociolog NĚKTEŘÍ SOUČASNÍ SOCIOLOGOVÉ V. Lamser, I. Možný, M. Petrusek, J. Keller, P. Matějů, P. Machonin, J. Jandourek a další KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Které autory či teorie lze zařadit do tzv. interpretativní sociologie? 2. Nalezněte v odborné literatuře definici Thomasova theorému. Do kterého paradigmatu lze tento koncept zařadit? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha: Slon, 2006, ISBN [2] JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, ISBN [3] PETRUSEK, Miloslav a kol. Sociologické školy, směry, paradigmata. 2. vydání. Praha: Slon, 2000, ISBN

19 3 MIKROSOCIÁLNÍ POJETÍ SOCIOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Mikrosociologie je sociologie zabývající se malými sociálními skupinami, interpersonálními vztahy a každodenními životními aktivitami, tedy sférou bezprostřední sociální interakce. Koncept velké společnosti je z hlediska primárního aktéra nerealizovatelný, neboť obsáhnout prostor národního státu (nejčastější představa běžného aktéra především interpretovaná novináři) je pro běžného účastníka sociální reality nemožná. Každý z nás může interpretovat pouze to, co sám zažívá (přímo či nepřímo). CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat mikrosociologii Určit význam příručního vědění pro reálný život jedince Uvědomit si typizaci životního prostoru KLÍČOVÁ SLOVA Mikrosociologie, obecná reciprocita, příruční zásoba vědění, jednání aby a protože Životní svět je světem každodennosti, jedná se o subjektivní svět aktérů, který tvoří primární realitu. Jedná se tedy o svět zdravého rozumu, svět důvěrně známý, kteří obyvatelé považují za samozřejmý. Tento svět je intersubjektivně srozumitelný, což znamená, že je různými lidmi na různých místech vnímán stejně toto tvrzení stojí na Schützově předpokladu, že životní svět zkrátka takový je. Dále se jedná o svět veřejný, kde lidé považují za samozřejmé, že způsob, jak se svět jeví, je pro všechny stejný. Na základě předpokladu, že svět se všem jeví stejně, lze usuzovat na tzv. obecnou reciprocitu perspektiv, která je založena na dvou přesvědčeních každého obyvatele životního světa: a) druhý člověk je bytostí podobnou každá komunikace a každé jednání orientované na druhého člověka tedy mohou být úspěšné (tomuto problému se později věnoval např. Harold Garfinkel v rámci etnometodologie a tzv. konvenční analýzy), b) druhý člověk je tělesně zakotven ve stejném světě oba aktéři počítají s tím, že každý z nich vidí svět z určité perspektivy a jsou přesvědčeni, že kdyby si vyměnili místa, viděli by svět z perspektivy toho druhého (tomuto problému se později věnoval např. Erving Goffman v rámci dramaturgické sociologie). 19

20 Obecná reciprocita perspektiv je zamlčený apriorní předpoklad veškeré komunikace a sociálního jednání, životní svět je proto apriorní společný základ lidského jednání. Každý člověk je do životního světa zasazen specifickým způsobem, který odpovídá neopakovatelnosti jeho identity každý se nachází v tzv. biograficky determinované situaci. Tato situace obsahuje tři základní pozice: fyzickou, sociální (tj. sociální status a sociální role v sociálním systému) a mravní. Každý jedinec je vybaven tzv. příruční zásobou vědění (příručním balíkem vědění), která je tvořena věděním, jenž slouží k interpretaci životního světa. Jedná se o základ toho, jak zacházet s věcmi, jak se ve světě vyznat, jak zvládnout situaci a dorozumět se s druhými. Životní svět je podle Schütze světem interpretovaným, tato interpretace je odvozena z příruční zásoby vědění, která obsahuje typizace. Zároveň každý jedinec předpokládá, že jeho zásoba příručního vědění odpovídá tzv. obecné zásobě vědění a že to vše si podrží svou platnost: tj. že lze opakovat dřívější úspěšné jednání a že životní svět bude kontinuálně existovat stále. Interpretovat životní svět znamená typizovat aktér typizuje situaci, ve které se nachází, partnera v situaci i sebe sama na základě své biograficky determinované situace a své příruční zásoby vědění. Život v každodenním světě se řídí pomocí typizovaných interpretací, které ve společnosti převládají a které mají být přijímány jako vzory. Významným typizačním jevem je jazyk, vedle něj typická pravidla, která určují, jak se chovat, jak jednat apod. V životním světě se jedinec učí, že má používat typické prostředky, aby získal typické výsledky. S druhými lidmi jedinec jedná jako s typizovanými jednotlivci nikoliv s individui, kterým je přidělena typická role z toho vyplývá, že sociální svět je anonymní. K vzájemnému porozumění jedincům slouží dva typy motivů, které vedou jejich jednání: 1. Aby motivy: tyto motivy jsou subjektivní a hrají roli v situaci právě probíhajícího jednání. Jde o kladení smyslu pro sebe. 2. Protože motivy: tyto jsou objektivní, protože zahrnují způsoby, kterými lidé vysvětlují své jednání druhým (interpretují své jednání pomocí typizačních schémat. Jde o výklad smyslu proběhlého jednání pro druhé. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Uveďte příklady motivů jednání aby a protože. 2. Co jsou typizace? Uveďte příklady vlastních typizací, které využíváte ve svém životě. 20

21 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha: Slon, 2006, ISBN [2] ŠUBRT, Jan. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. 1. vydání. Praha: ISV, 2001, ISBN

22 4 RODINA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Rodina je institucionální sociální útvar, skupina osob spojených vztahem manželským a příbuzenským (rodiče a děti), případně adopcí. Členové rodiny žijí pospolu v jedné domácnosti, která může zahrnovat dvě i více pokolení. Je společenstvím, které se uskutečňuje na společném biologickém, ekonomickém a kulturním základě ve vlastním materiálním a duchovním prostředí. Rodina je první skupina, jejímž členem se člověk svým narozením stává a která jej determinuje ve všech aspektech lidského života. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat rodinu a typologizovat jednotlivé typy rodin Identifikovat základní funkce rodiny Rozpoznat etapy rodinného cyklu KLÍČOVÁ SLOVA Rodina, úplná rodina, neúplná rodina, polygamie, funkce rodiny, rodičovství, rozvod. 4.1 HISTORICKÝ KONTEXT Zájem o rodinu a rodinný život byl zdůrazněn v období velkého rozvoje průmyslové výroby v polovině 19. století. V této době se sociální vědci začali ve svých výzkumech a teoriích orientovat na mikrostrukturu společnosti, zajímali se (a dodnes se zajímají) o strukturu a dynamiku malých skupin, především pak aspekty týkající se rodiny. Přechod k moderní společnosti měnil formy, strukturu i funkce rodinného života. Narušení tradičních rodinných vztahů se jevilo jako kritický stav a počátek konce rodiny jako instituce. Stále častěji se v této době objevovaly názory, označující změny v hodnotách a společenských normách jako příčinu a předzvěst rozpadu základních funkcí rodiny a zánik tradičně pojímaného rodinného života. Toto je jeden z důvodů, proč zájem o instituci rodiny zaznamenal od poloviny 19. století až do dnešní doby takový nárůst. Sociologie a jiné vědy považují rodinu za základní jednotku společnosti. Její krize by byla krizí pro celou společnost. Rodina v průběhu dějin změnila své funkce, způsob života, ale existuje a rozvíjí se dál. A proto také místo teorií 22

23 o dezintegraci a rozpadu rodiny převládlo v současnosti zkoumání strukturálních změn v rodině jako společenské instituci. Zásadní změny, které moderní rodina zaznamenala: a) V křesťanské společnosti měla rodina monopol na legitimní sex. Tento monopol padl společenskou legalizací předmanželského sexu. Rodina byla jedinou institucí pro legitimní plození dětí. Dnes existence antikoncepce vytvořila hráz mezi sexem a početím. Od sedmdesátých let stoupá počet nemanželských dětí, které nejsou společensky nijak znevýhodňovány. Výběr partnera je dnes zcela v rukou těch, kdo rodinu zakládají (nikoli jejich rodičů, kteří partnera pro své dítě volili na základě rodinného status, majetku, apod.). b) Křesťanství koncipovalo manželství jako nezrušitelnou instituci. Dnes je však spíše občanskou smlouvou dvou stran, která je kdykoli vypověditelná jednou či druhou stranou. V rodině došlo ke změnám v hlavních funkcích, mimo jiné působením formálních organizací (škola, nemocnice). c) Změna ve formální organizaci rodin je důsledkem změny povahy práce vůbec. Pracuje se spíše se symboly než manuálně, proto není nutná značná fyzická zdatnost a síla. Ženy jsou slabší, ne však hloupější, proto je pro ně profesní kariéra stejně otevřená jako pro muže. Charakteristika a trendy současné rodiny: tendence odkládat sňatky a rození dětí na pozdější dobu tendence ve větší míře zakládat rodinu neformálně, bez legálního sňatku zvyšování rozvodovosti tendence omezovat počet dětí, případně nemít děti vůbec prodlužování doby, po kterou žijí děti s rodiči pospolu Rodina je jako instituce, se kterou se dítě setká, jedinečná a nezastupitelná především v tom, že je na úplném začátku života dítěte a tudíž má největší možnost ovlivnit jeho další vývoj. Nejlépe dokáže uspokojit také základní duševní potřeby dítěte (potřeba dostatečné senzomotorické stimulace, potřeba dostatečného množství a kvality sociálních kontaktů, potřeba sebeuplatnění). 4.2 TYPOLOGIE RODIN Podle struktury lze rodiny rozčlenit: Úplná rodina (nukleární): otec - matka - dítě (či děti) Neúplná rodina: chybí jeden z rodičů Rozšířená rodina: dvě i více nukleárních rodin žijící v jedné domácnosti (např. syn s manželkou žijící v rodině svých rodičů) Polygamní rodina: více rodičů než dva, přičemž jeden z rodičů je všem dětem společný 23

24 Skupinová rodina: všechny ženy a všichni muži jsou dětem společně matkami a otci Monogamická rodina: shodná s nukleární rodinou Podle sídla, kde novomanželé žijí: Matrilokální: manželé se stěhují do sídla matky Patrilokální: manželé se stěhují do sídla otce Neolokální: manželé si vytváří vlastní sídlo Podle rozdělení moci v rodině: Patriarchální: veškerou moc a autoritu má otec Matriarchální: veškerá moc a autorita přísluší matce Rovnostářská: rovná práva, moc i autorita pro oba rodiče Podle způsobu výchovy dětí: Rodiny s přiměřenou stimulací funkční rodiny Rodiny s nadměrnou stimulací (perfekcionističtí rodiče kladou na dítě nepřiměřené nároky) Rodina se sníženou stimulací (rodiče zanedbávají výchovu dětí) Rodina s vadnou stimulací (pedocentrická, protekční výchova apod.) Typické znaky rodiny: objevuje se ve všech historických typech společností je společensky schválenou formou soužití členové obvykle bydlí pod jednou střechou rodiče předávají stálé vzory chování, hodnoty, normy, tradice apod. v procesu primární socializace členové spolupracují mezi sebou v rámci společensky uznané dělby pozic a rolí (matka, dítě) vzájemné vztahy jsou určeny city a postoji (láska, úcta), tradicemi, výchovou, případně právem a náboženskou orientací je vlastním kulturním prostředím 4.3 ZÁKLADNÍ FUNKCE RODINY. HODNOTA RODIČOVSTVÍ. Ekonomická funkce Ekonomická funkce je důležitá pro rozvoj celospolečenského systému, protože rodina je mikro jednotkou celého ekonomického systému společnosti. Spíše je však vztahována ke konkrétnímu hmotnému zabezpečování jednotlivých rodin. V tradičních společnostech byla rodina chápana jako samostatná výrobní jednotka, v moderní společnosti je zajišťování ekonomické funkce závislá především na povaze společenského systému a jeho změn. Jde např. o oblast nezaměstnanosti, 24

25 zaměstnanosti žen, výše reálných příjmů, struktury a podmínek sociálního zabezpečení státu pro rodiny s dětmi apod. Životní úroveň rodiny je závislá na příjmech členů rodiny, na velikosti rodiny i úrovni její spotřeby. Materiální a příjmová úroveň rodiny je jedna ze složek ovlivňující celkový sociální status rodiny. Výchovná funkce Rodina je prostředí, kde probíhá proces primární socializace. Jde o proces vrůstání člověka do společnosti, proces kdy si člověk osvojuje všechny typické vzory chování, tvoří si určitý systém hodnot a norem pro své chování a jednání. Rodina předává svým dětem vlastní kulturní vzorce, zvyky, obyčeje a tradice a tak zajišťuje jejich kontinuitu. Přítomnost dětí zase zpětně ovlivňuje rodiče, proces socializace je tedy oboustranný. Důležitým faktorem socializace je komunikace v rodině (verbální i nonverbální). Rodina tak vytváří a předává svým dětem určitý sociální a kulturní kapitál. Rodina vždy v hlavní míře ovlivňuje životní postoje, aspirace a plány svých členů, především dětí. Biologicko-reprodukční funkce Rodina uspokojuje základní biologické potřeby svých členů (tzn. výživu, spánek, bydlení, oblečení apod.) a sexuální potřeby spojené s potřebou mít vlastní rodinu (mimomanželské sexuální vztahy jsou porušením společenských norem). Ochranná funkce Rodina je soukromým prostorem, který chrání všechny své členy před škodlivými vlivy okolního světa. Měla být kotvou jistoty pro. Rodina zajišťuje ochranu všem svým členům. Ochranná funkce je zaměřena především na slabší složku rodiny tzn. na děti. Emocionální funkce Obsahem emocionální funkce je poskytování psychologického a tím i citového zázemí členům rodiny. Jde především o pocit vzájemné lásky všech členů rodiny, o jistotu, že rodina svému členovi v případě potřeby pomůže, podpoří ho, že je ochotna identifikovat se s jeho cíli. Nedostatečné zabezpečení jednotlivých funkcí v dysfunkčních rodinách vede k deprivaci členů rodiny, především k deprivaci dítěte. V extrémních případech může dojít až k týrání dítěte či jiného člena rodiny. 4.4 RODIČOVSTVÍ Rodičovství je stav, kdy se rodič stane rodičem tím, že má dítě a zároveň činnost, kde rodičem se stává jedinec až na základě svého vztahu a aktivního přístupu k dítěti (při péči o něj a jeho výchově). Jedná se o vazbu, která je nezrušitelná, neboť se jedná o biologickou a sociální skutečnost. Jedinou možností, jak se žena může vzdát svého mateřství je umělé přerušení 25

26 těhotenství. Rodičovství dělíme na biologické a psychologické. I jedinci, kteří se rozhodnou dát své dítě do adopce zůstávají rodiči biologickými. Naopak manželé, kteří nemohou mít vlastní dítě (tudíž se nemohou stát rodiči biologickými) a osvojí si dítě cizí, jsou rodiči po stránce psychologické. Rodiče, kteří zplodí dítě a pečují o něj, jsou rodiči jak biologickými, tak i psychologickými VÝVOJOVÉ FÁZE RODINY Z HLEDISKA RODINNÉHO CYKLU Etapizace je jen modelem, časové vymezení se může aktuálně lišit. manželská rodina - předrodičovská etapa, která trvá přibližně do 1 roku po uzavření manželství rodina s dítětem předškolního věku - trvá asi od 2 do 9 let po sňatku úplná rodina se všemi (minimálně dvěma) dětmi - trvá si od 6. do 20. roku po sňatku úplná rodina se všemi dětmi, z nichž žádné už není předškolního věku - trvá od 10. do 20. roku po sňatku úplná rodina po odchodu prvního dítěte - období od 21. do 24. roku po sňatku manželská rodina - porodičovská etapa (přibližně 25. až 45. rok po sňatku) ETAPIZACE RODINNÉHO CYKLU Bezdětné manželství První fáze manželství, kdy se formují rodinné vztahy a celkové předpoklady pro rodinný život. Rodiny s malými dětmi Narozením dítěte nastávají v rodinné organizaci zásadní změny - především vznikem nové rodičovské role. Matka se orientuje především na péči o dítě, otec dítěte se do této péče zapojuje postupně. Může docházet k prvním výrazným konfliktům i krizi rodiny. Po narození druhého dítěte mají rodiče už předchozí zkušenosti, celkově tuto situaci zvládají lépe než po narození dítěte prvního. Rodičovství klade výrazné nároky především na matku, kterou péče o děti váže k domácnosti (často se zde objevují problémy související s izolovaností žen v domácnosti, s možností seberealizace v důsledku přerušení profesní kariéry ženy, ekonomické problémy, apod.). Rodina s dětmi školního věku Vstup do školního zařízení znamená omezení povahy výchovné funkce rodiny. Pro dítě to znamená nutnost adaptovat se na školní prostředí se všemi nároky, které na něj škola klade. Socializační úlohu zde začíná hrát také vrstevnická skupina. Pro matku nastupuje možnost návratu do zaměstnání. 26

27 Rodina s dospívajícími dětmi V této fázi rodiny lze vysledovat počátek emancipačních snah adolescentních dětí. Těžiště života se výrazně posouvá do mimorodinných prostředí, velkou úlohu hrají vrstevnické skupiny, které se pro dospívající stávají referenční skupinou. V tomto období je zvýšené riziko mezigeneračních konfliktů v rodině. Rodina po odchodu dětí Pro rodinu opuštěnou dětmi se často užívá označení prázdné hnízdo. Rodinný život pro rodiče přestává být středem zájmu, orientují se spíše na svou profesi, zájmy či společenské kontakty. V tomto období přichází nová role - role prarodičů. Toto období se pro manželství rodičů může stát kritickým v případě, že výchova a péče o děti byly jejich jediným společným zájmem. Uvádí se také tzv. panika zavírajících se dveří, která označuje představu manželů o poslední možnosti navázat nový vztah. Manželství s jedním parterem v důchodu Profesní prázdnota a kvantum volného času jednoho z partnerů mohou přinášet jak pozitivní tak i negativní změny do rodinného (resp. manželského) soužití. Manželství důchodců Vývoj rodiny končí vdovstvím. Tato etapizace může být určitým vzorem, výše uvedenými etapami však nemusí nutně projít každé manželství. 4.5 RODINA A ROZVOD Rozvod je většinou chápán jako právní zrušení manželství za života obou manželů, kterému předcházel trvalý reálný rozpad vztahů. Rozvod přináší řadu sociálních důsledků, především ve funkčních aspektech rodinného života. Zvykově či právně je zajištěna především péče a výchova dětí v rozpadlé rodině. Náš právní řádu umožňuje nejen samotný rozchod manželů, ale rozvedení mohou také dále uzavírat sňatky, není limitován počet opakovaných sňatků. Rozvod se uskuteční na návrh jedné ze stran (a je možný i proti odporu strany druhé). O rozvodu rozhoduje výlučně soud ve společensky odůvodněných případech - tzn. v těch situacích, kdy vztahy mezi manžely jsou vážně rozvráceny, manželství neplní svůj účel (vytváření zdravého prostředí, výchova dětí, vzájemná podpora manželů apod.). Rozvodovost Rozvodovost označuje společenský a demografický jev hromadného charakteru, indikující stabilitu (resp. nestabilitu rodin). Je staticky sledován i jinak zkoumán. 27

28 Vývoj rozvodovosti Rozvodové chování Čechů je podobné jako v celé Evropě, po dynamickém nárůstu počtu rozvodů se křivka ustálila na poměrně vysoké hodnotě počtu rozvodů. Rozvádí se přibližně každé třetí manželství. Tato úroveň rozvodovosti se zdá být stabilní pro časové období dalších let. Důležitým faktorem rozvodovosti je sňatečnost. Při nižší sňatečnosti je přirozeně i méně rozvodů. Podpora sňatečnosti moderním státem (např. vyššími daněmi pro svobodné) přináší paradoxně i zvýšení rozvodů. V dnešní situaci, kdy rozvod není společensky nijak sankcionován a je záležitostí poměrně snadnou se snižuje i partnery vnímaná hodnota uzavírání manželství. Proto vstupují do manželství méně často (především se snižuje počet opakovaných manželství) a tím se snižuje i rozvodovost. Rozvod má několik stránek, kterých se nutně dotýká: - ekonomická stránka rodiny - právní stránka - sociální stránka - psychologická a psychická stránka - rodičovská stránka Nejčastěji sledované prediktory rozvodu: - socioekonomický status - věk vstupu do manželství - etnicita a rasa - děti - doba trvání manželství - místo trvalého bydliště partnerů (město venkov) - náboženství - dědičnost rozvodovosti - pořadí manželství 4.6 ALTERNATIVNÍ FORMY RODINNÉHO ŽIVOTA Komuny Komuny - neboli komunová rodina je sestavena z několika dospělých a jejich dětí do jedné rodiny. Počet těchto rodin dosáhl pravděpodobně svého vrcholu v létech 20. stol. Komunová rodina je zpravidla založena na ekonomickém, náboženském, ideologickém, či jiném základě. Nesezdaná soužití Tato rodinná soužití jsou založena na faktickém manželství, jsou v současnosti společensky tolerována a akceptována, ale nemají právní podporu. Jde např. o tzv. kamarádské soužití (dočasná alternativa - manželství na zkoušku) anebo družské soužití. 28

29 Domácnost osamělých Alternativa lidí žijících v singlu může nastat buď nechtěně (jedinec by chtěl žít s partnerem, ale brání mu v tom nějaké překážka) anebo na základě vlastního rozhodnutí (např. jedinec dává přednost jiné aktivitě - profesní kariéře apod.). Osamělé rodičovství Jde o neúplné rodiny, vzniklé buďto rozvodem, úmrtím partnera, opuštěním rodiny jedním z partnerů anebo o rodinu svobodné matky. Situace rodiny osamělého rodiče bývá vždy zpravidla horší než situace běžných rodin. Většinou se objevují bytové, finanční i výchovné problémy (např. úprava styku dítěte s rozvedeným rodičem, apod.). Rekonstruované rodiny Tato forma vzniká (obvykle) připojením nového partnera k jádru původní rodiny - k matce (otci) a dětem. Obvykle má nový partner ještě vlastní děti z původní nukleární rodiny, o které však nepečuje. Nově vzniklou rodinu pak ovlivňují nejen rodiče obou partnerů, ale také bývalí partneři, rodiče rozvedeného manžela (prarodiče dětí), a děti, které zůstaly v péči rozvedených partnerů. Spolurodičovství Manželé přestali být manželi, ale stále zůstali rodiči. Podílejí se společně na péči a výchově dětí (mnohem více a rovnoměrněji než je tomu u rozvedeného manželství, kde děti byly svěřeny do výhradní péče jednoho z rodičů). Může jít např. o tzv. formu střídavé péče, kdy dítě střídavě pobývá stejné časové úseky v domácnosti obou rodičů. Vícegenerační rodina Jde o soužití několika generací (a rodin příbuzensky spjatých) pod jednou střechou. Tento model neposkytuje rodině mladých manželů možnost k úplnému osamostatnění, problémy často vznikají přílišným vlivem ze strany rodičů jednoho z partnerů. Rodina etnických menšin Rodiny různých etnických skupin mívají vždy menší či větší obtíže s integrací do společnosti majoritní. Tato rodinná uskupení disponují jinými společenskými a kulturními hodnotami a normami, které ovlivňují i vztahy, pozice a role v rodině. Rodinné vztahy a chování členů rodiny (vůči sobě navzájem i vůči společnosti) je konfrontováno s typickými vztahy v rodinách majoritní společnosti. Rodina mladistvých Tyto rodiny často vznikají uzavřením manželství s nezletilou partnerkou, která je těhotná. Soužití dvou mladistvých (anebo velmi mladých) partnerů bývá rizikové, často manželé zůstávají ekonomicky i sociálně závislí na rodičích. Manželství zpravidla nebývá trvalým svazkem a bývá často ukončeno rozvodem. 29

30 Rodiny pracovně exponovaných partnerů Takovéto rodiny se v naší společnosti začaly objevovat především v souvislosti rozvojem podnikatelských aktivit. Partneři své aktivity orientují především na profesní sféru a získávání financí a mají méně času pro vykonávání rodičovských rolí. Rodiny (zpravidla méně početné) bývají dobře hmotně zabezpečeny, avšak mívají problémy s výchovou a péčí o děti. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. V odborné literatuře vyhledejte pojmy orientační a prokreační rodina. 2. Vyhledejte aktuální míru rozvodovosti pro ČR. Porovnejte tento údaj s ostatními státy EU. 3. Jaká rodinná opatření v současnosti realizuje vláda ČR? DOPORUČENÁ LITERATURA [1] MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2. vydání. Praha: Slon, 2006, ISBN [2] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: 1. vydání. Argo, 2000, ISBN

31 5 POHLAVÍ A SEXUALITA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Mužským a ženským rolím se učíme v procesu socializace - v tomto směru nás velice silně ovlivňují sociální faktory, především rodina a v současnosti stále častěji sdělovací prostředky. Vnímání rozdílů mezi pohlavími začíná už u velmi malých dětí a je téměř určitě nevědomé. Ještě předtím, než dítě dokáže sama sebe správně označit jako kluka" nebo holku", se mu dostává řady neverbálních signálů. Muži obvykle zacházejí s kojenci jinak než ženy. Kosmetika, kterou používají ženy, vydává jiné vůně než ty, s nimiž se dítě setkává u mužů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat mužskou a ženskou roli Uvědomit si význam sexuality v lidském životě Identifikovat sociální faktory ovlivňující sexuální chování KLÍČOVÁ SLOVA Pohlaví, sexualita, gender, mužská a ženská role, socializace genderových rolí. 5.1 POHLAVÍ A SOCIALIZACE Systematické rozdíly v oblékání, účesu a podobně poskytují dítěti vizuální oporu při rozlišování. Ve věku dvou let už dítě dokáže správně zařadit sebe sama a většinou i ostatní lidi. Až do pěti nebo šesti let si však neuvědomuje, že se příslušnost k mužskému nebo ženskému pohlaví nemění, že každý musí být tím či oním a že rozdíly mezi chlapci a dívkami mají anatomickou povahu. Hračky, obrázkové knížky a televizní programy, s nimiž se děti dostávají do styku, vesměs zdůrazňují rozdíly mezi mužskými a ženskými znaky. Hračkářství obvykle rozdělují své zboží na chlapecké" a dívčí" hračky. Neutrální nejsou ani mnohé z těch hraček, které tak na první pohled působí. Například plyšoví králíci nebo kočičky jsou doporučováni spíše děvčátkům, zatímco lvi a tygři jsou považováni za vhodnější pro chlapce. Ve věku, kdy jdou do školy, si už děti rozdíly mezi rolí chlapce a dívky dobře uvědomují. Obvykle se sice nepředpokládá, že by škola jednala jinak s chlapci a jinak s děvčaty, ale v praxi nadále existuje řada faktorů ovlivňujících chlapce a děvčata různým způsobem. V mnoha západních zemích mají dosud chlapci a dívky některé odlišné předměty (chlapci dílny, dívky vaření nebo šití). Často 31

32 jsou chlapci a dívky vedeni k tomu, aby se věnovali odlišným sportům. Postoj učitelů k chlapcům nebo dívkám se často skrytě nebo i otevřeně liší. Po celou dobu školní docházky se na upevňování a rozvíjení mužské či ženské identity významně podílí další z faktorů socializace, totiž vliv vrstevníků. Party kamarádů ve škole i mimo školu bývají obvykle čistě chlapecké nebo čistě dívčí. 5.2 REALIZACE MUŽSKÉ A ŽENSKÉ ROLE Naše pojetí mužské a ženské role i sexuální postoje a sklony, které s nimi spojujeme, se utvářejí tak brzy, že je v dospělosti obvykle vnímáme jako něco samozřejmého. Obsahem těchto rolí však není jen to, že se naučíme chovat jako chlapci nebo dívky. Rozdíly mezi pohlavími patří k tomu, čím doslova žijeme každý den. Jinými slovy, tyto rozdílné role nejsou něčím, co prostě existuje; my sami je v našich každodenních sociálních interakcích s ostatními lidmi vytváříme. Skutečnost, že se sexuálně diferencovaným rolím trvale učíme, nám dokládá význam pojmu sociální reprodukce. Každý den tyto role tisícerým způsobem reprodukujeme a znovu je vytváříme. Tento proces nám umožňuje chápat rozdíly mezi pohlavími jako sociální instituci, která vzniká a obnovuje se v naší interakci s druhými lidmi LIDSKÁ SEXUALITA Podobně jako u rozdílů v chování obou pohlaví se i u typů sexuální aktivity jako takové vedou četné spory o podíl biologických a sociokulturních vlivů. V obou oblastech se setkáváme s tím, že se vědci pokoušejí vysvětlit lidské chování analogiemi z živočišné říše. Sexualita má nepochybně biologický základ, protože se mužské a ženské pohlavní orgány liší právě tak jako jejich prožitek orgasmu. Navíc zjevně existuje biologický imperativ, jenž nám velí rozmnožovat se, jinak by lidský druh vyhynul. Někteří biologové se domnívají, že větší promiskuitu mužů ve srovnání se ženami lze vysvětlit evolučně. Muži jsou biologicky naprogramováni", aby se pokusili oplodnit co největší počet žen, neboť tím získávají maximální šanci na reprodukci svých genů. Žena může být oplodněna pouze jediným mužem, takže takový biologický zájem nemá; namísto toho potřebuje stálého partnera, který by její genetický fond (děti) náležitě chránil. Na podporu tohoto argumentu se uvádí, že samci většiny druhů zvířat se rovněž vyznačují větší promiskuitou než samice. 32

33 5.2.2 VLIV SOCIÁLNÍCH FAKTORŮ NA SEXUÁLNÍ CHOVÁNÍ Většina lidí ve všech společnostech je heterosexuálně zaměřena, tj. hledá citové vztahy a sexuální uspokojení u jedinců opačného pohlaví. Heterosexualita je v každé společnosti základem manželství a rodiny. Kromě heterosexuálního styku se ovšem vyskytuje i mnoho jiných forem sexuálního chování. Judith Lorberová rozlišuje neméně než deset různých sexuálních identit: od heterosexuálního muže a ženy, přes homosexuálně orientované a bisexuály obou pohlaví až po mužské a ženské transvestity a transsexuály. Sexuální praktiky samy jsou ještě rozmanitější. Freud říkal, že lidé jsou polymorfně perverzní". Chtěl tím říci, že lidé mají velkou škálu sexuálních zájmů a zálib, jimiž se často řídí i v takové společnosti, která to zakazuje. Freud zahájil své výzkumy na sklonku devatenáctého století, kdy převládala dost prudérní morálka; přesto však jeho pacienti uváděli velmi pozoruhodné sexuální anamnézy. Postoj západní společnosti k sexualitě se takřka po dvě tisíciletí utvářel především pod vlivem křesťanství. I když se u různých sekt a denominací setkáváme s velmi rozmanitými názory na místo sexuality v životě, převládá v křesťanství podezřívavý postoj k veškeré sexuální aktivitě. Podle mnoha křesťanů by měla být omezena na minimum nezbytné k plození dětí. V některých obdobích a na určitých místech vedl tento postoj k extrémně prudérnímu chování celé společnosti. Jindy naopak lidé na učení církve příliš nedbali nebo se proti němu bránili a hojně provozovali zakázané sexuální praktiky. V devatenáctém století došlo k částečnému nahrazení náboženských představy o sexualitě představami lékařskými; ty však byly zpočátku právě tak rigidní jako názory církve. Někteří lékaři tvrdili, že jakákoli sexuální aktivita, která nesouvisí s rozmnožováním, vede k těžkému tělesnému postižení. Onanie měla údajně způsobovat slepotu, šílenství, srdeční choroby a mnoho dalších neduhů; orální sex byl vydáván za příčinu rakoviny. Ve viktoriánské éře převládalo sexuální pokrytectví. Podle viktoriánských konvencí neměla mít ctnostná žena o sex vůbec zájem; sexuální choutky svého manžela měla přijímat pouze jako povinnost. V rostoucích městech se však šířila prostituce, často v podstatě tolerovaná, a lehké" ženy byly vnímány jako bytosti úplně jiné kategorie než spořádané manželky. V současnosti existují tradiční postoje tohoto typu zároveň s daleko liberálnějšími postoji k sexualitě, které se rozvinuly především v šedesátých letech. Zvláště lidé ovlivnění křesťanským učením bývají dosud přesvědčeni o nevhodnosti předmanželských zkušeností a obvykle neschvalují žádnou formu sexuálního chování kromě pohlavního styku v rámci manželství. I oni však dnes daleko více uznávají sexuální uspokojení za žádoucí a významnou součást manželského vztahu. Jiní naopak předmanželský pohlavní styk připouštějí nebo přímo schvalují a mají tolerantní postoj také k odlišným 33

34 sexuálním praktikám. Je nesporné, že ve většině západních zemí převládly v posledních třech desetiletích tolerantnější názory na sex. Ve filmech a v divadle můžeme vidět scény, jež by byly v minulosti naprosto nepřijatelné; pornografie se stala volně dostupnou pro většinu dospělých, kteří o ni projeví zájem HOMOSEXUALITA Homosexualita existuje ve všech kulturách. Představa homosexuálního jedince", který se svým sexuálním založením zřetelně odlišuje od většiny populace, však vznikla v poměrně nedávné minulosti. V mnoha kulturách odlišných od západní je homosexualita tolerována nebo dokonce podporována, byť většinou jen u určitých skupin populace. Klasická studie Kennetha Plummera rozlišila čtyři typy homosexuality, které se vyskytují v moderní západní kultuře. Jako nezávaznou formu označuje přechodné homoerotické projevy, které nemají určující vliv na celkový charakter sexuálního života jedince. Do této kategorie patří zamilování se" do spolužáka nebo vzájemná masturbace v pubertě. S homosexualitou situační se setkáváme v určitých prostředích, v nichž k homosexuálním stykům pravidelně dochází, přestože jim jedinec nedává přednost. Chování tohoto typu se často vyskytuje v situacích, kdy je omezena svoboda pohybu a muži jsou nuceni žít bez žen, například ve vězení nebo v kasárnách. Je považována spíše za náhražku heterosexuálních styků než za preferovanou formu sexuální aktivity. O personalizované homosexualitě hovoříme u jedinců, kteří jsou orientováni na osoby stejného pohlaví, ale zůstávají izolováni od skupin, které se k této orientaci hlásí. Jejich homosexualita zůstává utajena, skryta před přáteli a spolupracovníky. Čtvrtý typ představuje homosexualita jako způsob života u jedinců, kteří se k ní veřejně přihlásili a nacházejí smysl ve sdružování s jinými osobami podobného sexuálního založení. Tito lidé patří obvykle k homosexuálním subkulturám, jež se vyznačují svébytným životním stylem. Veřejné přihlášení se k homosexuální orientaci ( coming out") zůstává pro mnohé jedince obtížným procesem. Musejí své tajemství sdělit rodičům, jiným příbuzným a přátelům nebo dětem, pokud nějaké mají. Na druhé straně však tato zkušenost může být i podnětná PROSTITUCE Důležitým aspektem rozpravy o sexualitě je téma prostituce. Prostituci lze definovat jako poskytování sexuálních služeb za úplatu. Obvykle ji provozují ženy, byť se v určitých oblastech poměrně hojně vyskytuje i prostituce mužská. Mezi prostitucí a postavením vydržované ženy, která je svému patronovi" sexuálně přístupná hlavně z důvodu hmotného zajištění, nelze vést přesnou dělicí čáru. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že prostitutka prodává svou 34

35 sexuální přístupnost většímu počtu kupujících. Slovo prostitutka" se začalo běžně používat na konci 18. století. Ve starověku a středověku byly ženy poskytující sexuální služby za hmotnou odměnu většinou kurtizánami, konkubínami (vydržovanými milenkami) či otrokyněmi. Kurtizány a konkubíny přitom v tradiční společnosti často zaujímaly vysoké postavení. Klíčovým aspektem novodobé prostituce je skutečnost, že se ženy a jejich klienti obvykle navzájem neznají. Muži se sice mohou stát stálými zákazníky", ale vztah sám od počátku nevychází z osobní známosti. V tradičních společnostech tomu u většiny forem poskytování sexuálních služeb za odměnu bylo jinak. Moderní prostituce je přímo spojena s rozpadem malých komunit, se vznikem rozsáhlých neosobních městských aglomerací a s komercializací společenských vztahů. V západních zemích dnes prostitutky podobně jako v minulosti pocházejí především z nižších společenských vrstev, ale ocitá se mezi nimi i nezanedbatelný počet žen pocházejících ze střední třídy. Má na tom podíl nárůst rozvodů - některé ženy řeší problémy spojené se svým náhlým zchudnutím prostitucí. Paul J. Goldstein klasifikuje jednotlivé typy prostituce podle intenzity zaměření a podle kontextu, v němž je toto řemeslo" provozováno. Intenzita zaměření hodnotí to, jak často se žena prostituce dopouští. Mnohé se k ní uchylují pouze přechodně: několikrát poskytnou pohlavní styk za úplatu, ale pak se prostituce nadlouho nebo natrvalo zříkají. Za příležitostné prostitutky" označuje ty, které sice přijímají peníze za pohlavní styk, ale činí tak nepravidelně, k doplnění příjmů získávaných z jiných zdrojů. Jiné ženy se prostitucí zabývají trvale, takže pro ně představuje hlavní zdroj příjmů. Kontextem se rozumí typ prostředí a interakcí, v nichž se žena ocitá; rozeznáváme prostituci pouliční", sjednávanou po telefonu (call--girls) anebo provozovanou ve veřejných domech (nevěstincích). Kromě toho existuje kategorie prostitutek z masážních salonů", poskytujících sexuální služby v zařízeních, jež naoko slouží jen k legitimním masážním a zdravotnickým účelům. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jaký byl vztah k prostituci a k homosexualitě ve starověkém Řecku a Římě? 2. Co je gender studies? Vysvětlete tento pojem. 3. Uveďte příklady socializace mužské a ženské role z vlastní zkušenosti? 35

36 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 2000, ISBN [2] WEIS, Petr a kol. Sexuologie. Praha: 1. vyd. Praha: Grada, 2010, ISBN

37 6 ETNICITA A RASA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Etnicita je pojem užívaný zejména v sociologii a kulturálních studiích. Sociologie považuje etnicitu za soubor naučených kulturních praktik, jimiž se skupiny definují a navzájem od sebe odlišují, a to především v oblasti jazyka, dějin, původu (včetně neprokazatelného a mytického), náboženství a "zdobení" (tradice oblékání, změn těla, vztah k tělu). Tato definice bývá ovšem kritizována pro svou obecnost, která neumožňuje dostatečně etnicitu odlišit od pojmu kultura. Pojem proto bývá v sociologii doplňován pojmem rasa a povětšinou se hovoří o kategorii "etnicita a rasa", přičemž pojem rasa dodává do kategorie biologické souvislosti, byť zejména autoři kulturálních studií zdůrazňují kulturní a konstruktivistickou povahu i pojmu rasa. Pojem rasa se osamoceně v sociologii neužívá kvůli dějinám svého zneužití v rasistických teoriích. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat pojem etnicita a rasa Definovat pojem majorita a minorita Rozlišit základní typy chování vůči menšinám KLÍČOVÁ SLOVA Etnicita, rasa, minorita, majorita, předsudky 6.1 ETNICITA Etnicitou jsou myšleny kulturní praktiky, názory určité skupiny, odlišující se od ostatních. Etnicita je charakteristická vlastním jazykem, dějinami, původem (ať už skutečným, nebo domnělým), náboženstvím, specifickým oblékáním, zdobením. S etnicitou jsou úzce spojeny konflikty mezi kulturami, od hluboké nevraživosti po krveprolití typu genocidy po celém světě (Bosna Hercegovina, Etiopie, Rwanda a mnoho dalších.). Paradoxem je příklad USA, ve kterých žije mnoho občanů s nepřátelským postojem vůči přistěhovalcům, přičemž předkové byli sami přistěhovalci. Překvapivě se tyto postoje objevují i v rámci prezidentské volební kampaně. Dnes prakticky existuje velmi málo zemí, které jsou etnicky singulární. Většina společenství se vyznačuje pluralitou, tedy výskytem mnoha etnických skupin vytvářející jeden celek, které jsou však vzájemně od sebe odděleny. Skupiny se od sebe oddělují z mnoha důvodů. Takové důvody mohou být majetkové, 37

38 náboženské, tak i z hlediska moci. S etnicitou se pojí pojem menšina (minorita). Pojem není dán počtem, ale zejména nevýhodným postavením vůči většině (majoritě). Menšiny mají společnou skupinovou solidaritu (nevratné půjčky členům rodiny), sounáležitost, pocit vyčleněnosti (segregace z většinové kultury), fyzickou i sociální izolaci (sociálně vyloučené lokality, ghetta, okraj, města), endogamii (sňatky uvnitř skupiny, předem dohodnuté například u Romů), kulturní svébytnost (vlastní kulturní zvyky, tradice, písně) a historií (genocida Romů, Židů) 6.2 RASA Důležitým pojmem je také rasa. Jedná se spíše o antropologický a biologický pojem určující druh člověka na základě jednoduché kategorizace (negroidní, europoidní, mongoloidní). Mnoho odborníků bojuje za zrušení pojmu a to z důvodu neakceptovatelnému rozlišování lidí na základě jednoduchých charakteristik, které se vymykají realitě. Například původní obyvatelé Austrálie mají tmavou pleť, světlé vlasy, nelze tedy vymezit, kterou rasu se jedná. Existuje totiž široké spektrum variací. Tato klasifikace může být příčinou problémové situace skrze předsudky. Zrušení ras by částečně umožnilo syndrom zmírnit. Vrátit se k bezbarvému vnímání světa dětí. Výzkumy potvrzují, že děti různé barvy pleti se navzájem vnímají jako bílé a dávají přednost např. i bílým panenkám ke hraní. Děti nemají předsudky. Předsudky mohou vyrůstat v jejich dětských duších díky socializaci, kvůli předsudečné výchově rodičů, názorů svých nejbližších, spolužáků, zásahu médií a dalších. Předsudky jsou názory jedné skupiny vůči druhé skupině založené spíše na informacích z doslechu. Nemusí se jednat vždy o hostilní postoje, ale předsudky mohou být charakterem pozitivní, např. u skupin, se kterými se ztotožňují. Předsudky však vnímáme spíše negativně. Mohou se projevovat v rámci diskriminace, v rámci skutečného jednání s druhými a upírání práv či příležitostí. Důvodem, proč lidé trpí předsudečným chováním, je stereotypní uvažování. Stereotypem chápeme používání kategorií založených na zkušenostech, rigiditě, přijímání špatných, neověřených nebo nedostatečných informací. Chování je spojeno s úzkostí, obavou, nenávistí, nepřátelským postojem. Diskriminovaný jedinec je obětní beránek. Stává se objektem hněvu a příčinou obtíží. Zatímco diskriminující jedinec má často autoritářský charakter, je netolerantní, cítí se nadřazeně, je submisivní. Nebo typ zcela opačný - lehce zmanipulovatelný jedinec, zesměšňován, upoután silou vůdce, který ho přibírá do skupiny, uctívající předsudečné jednání. Giddens v kapitole Etnicita a rasa uvádí zajímavý výzkum, který byl proveden s autoritářskými jedinci. Přišel 38

39 s tvrzením, že tyto typy lidí, kteří hodnotili různé skupiny (černoši, Židé, Romové), jsou negativně předpojatí i vůči zcela smyšleným etnickým skupinám. Důležitou roli nejen v tomto výzkumu právě hrála obava z cizího. Takový jev se skrývá pod pojmem xenofobie. V oblasti rasy se setkáváme se základními typy chování k menšinám: Neochvějný liberál člověk bez předsudků. Odmítá diskriminaci a tím přináší osobní rizika sám sobě (příkladem mohou být bílí kazatelé na jihu USA v 60. letech) Přizpůsobivý liberál člověk bez předsudků, za to s obavou plavat proti proudu, raději mlčí Opatrný rasista člověk s předsudky a zároveň rovnostářským postojem (například má antipatie vůči Asiatům, ale zároveň k nim chodí každý den nakupovat, protože mají zboží, které má rád a dlouhou otevírací dobu) Aktivní rasista silné předsudečný člověk, který druhé diskriminuje, je extrémista (příkladem jsou kolonialisté v JAR -apartheid, Ku-Klux clan v USA, nacisté během 2. světové války, současní politikové jako je Le Pen ve Francii, představitelé v Rakousku a Holandsku) VZORCE MEZI-SKUPINOVÝCH VZTAHŮ I) Amalgamace (smíšení) A+B+C = D II) asimilace A+B+C = A III) segregace A X B Fyzické oddělení členů dvou skupin. Minimální kontakt však nevyhnutelný ve všech společnostech IV) pluralismus A+B+C=A+B+C Vzájemný respekt etnických i rasových skupin TYPOLOGIE RAS A) europoidní (bílá) patří sem indoevropská, semitská a matinská skupina. Je označována také jako běloši. Je původem v Evropě, západní Asii a severní Africe. B) mongoloidní (žlutá) zahrnuje skupinu mongolskou, Inuity (Eskymáky), americké Indiány a Austronésany. Je rozšířena především ve východní a jihovýchodní Asii, Severní a Jižní Americe. Indiáni jsou někdy označováni jako rudé plémě. 39

40 C) negroidní (černá) označována jako černoši. Původem je v subsaharské Africe. D) australoidní patří sem Austrálci, Drávidové, Papuánci a Melanésané. Někteří antropologové odlišují ještě další rasy, například od rasy negroidní vydělují rasu kapoidní (podle mysu Dobré naděje) odlišnou od rasy negroidní, nebo slučují rasu negroidní s australoidní v tzv. rasu ekvatoriální. Existují také skupinová označení pro míšence jednotlivých ras. Takovými termíny jsou například: A) Mestici (europoidní + mongoloidní) B) Mulati (europoidní + negroidní) C) Zambové (negroidní + mongoloidní) D) Malgaši (negroidní + mongoloidní) E) Kreolové (europoidní + negroidní) KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Které etnické menšiny lze identifikovat na zemí ČR? Využijte výstupy ČSÚ. 2. Jakou typologii mezi-skupinových vztahů lze použít na vztah majoritní společnosti a Romů v ČR? 3. Kde ve světě najdeme mestiky, mulaty, zamby, malgaše a kreoly? Vytvořte mapu světa s jednotlivými smíšenými rasami. DOPORUČENÁ LITERATURA [1] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: 1. vydání. Argo, 2000, ISBN [2] JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, ISBN [3] PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1999, ISBN

41 7 NORMA A DEVIACE RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Norma je pravidlo, které reguluje chování v každé společnosti a vytváří sociální řád. Může být prosazováno nepsaným způsobem samostatně (příkladem může být vhodné a čisté oblečení do divadla, do školy, k lékaři, dobré mravy v knihovně, v autobusu) nebo může být dané psané, kontrolou (silniční kontrola, policie při demonstracích, soudní přelíčení). Společná pravidla vytváří společenský konsensus, souhlas většinové části společnosti, která tato pravidla bere za své a dodržuje je. Jakmile se jim snaží někdo vědomě či nevědomě vymanit, snaží o sankcionování takového chování. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat pojem norma a normální chování Definovat deviaci a deviantní chování KLÍČOVÁ SLOVA Norma, konformita, deviace, semideviace 7.1 NORMY Normy nejsou statické a jsou charakteristické svou dynamikou v čase a kultuře. Příkladem proměny v čase je otroctví, které v dobách Antiky bylo zcela běžné, zatímco dnes je tvrdě trestáno zejména v rozvinutém světě. V rozvojovém světě demokratická pravidla a legislativní podmínky nedosahují takové šíře a kvality, proto je například dětská práce v některých státech Afriky zcela běžnou, tradiční, společensky přijímanou. Jako proměnu norem v kultuře lze uvést příklad České republiky a přístup jejich občanů k pití alkoholu. ČR je vyhlášenou zemí, kde se užívá nadměrného množství alkoholu na osobu, a svým dominantním postavením předčí i požívání alkoholu ve státech jako je Austrálie či jiné velké státy. Proč? Odpověď je jednoduchá. Chmel máme v krvi. Pivo je tradiční nápoj, ke kterému se pojí polevující pravidla, a proto ho seženeme ve kterýkoliv den, měsíc, tak i hodinu a to kdekoliv, na vesnici, i ve městě. Zcela opačným příkladem jsou severské země, např. Švédsko, které dodržuje odlišná pravidla. Tato země má prohibiční sklony, je takřka nemožné popíjet se každý den v restauračních zařízeních, barech, doma, na ulici, jako je tomu právě v české krajině. Porovnáme-li evropské země například se zeměmi, konkrétně vyznávající islám, jsou popíjející alkohol odkázání peklu. 41

42 Dalším příkladem dynamiky norem je téma sexuality v západní kultuře. Vztah k sexualitě byl dlouhá staletí pod tlakem náboženství (křesťanství), v některých zemích je pod tlakem dodnes. Zástupci náboženství tvrdili například, že: - Aktivita nesouvisející s rozmnožováním vede k tělesnému postižení. - Onanie způsobuje slepotu, šílenství, srdeční choroby. - Orální sex způsobuje rakovinu. - Ctnostná žena nemá mít zájem o sex, má sex brát pouze jako povinnost. Ani Desatero přikázání, ale ani jiná nenáboženská společenská pravidla, nepřiměla lidstvo k omezení různorodých deviací. Mezi takové patologické jevy můžeme zařadit prostituci či odlišné sexuální formy. Zatímco mnoho zadaných mužů či žen na veřejnosti vystupuje jako monogamní partneři, v soukromí prováděli pravidelně styk s prostitutkami či prostituty. Někteří měli i milenecké poměry, ze kterých se časem staly sociálním prostředím respektovaní partneři. Dostáváme se tedy do situace, kdy existující normy, které jsou platné jen tak na oko. Například může existovat v české společnosti nepsaná norma, že prostitutky jsou hříšnice a neměly by prodávat své tělo a ti, kteří prostituce využívají, bývají nemocní lidé. Existuje-li takové nepsané pravidlo, i tak prostituce po staletí existuje a existovat bude. Proměna normy v čase platí i pro TV a filmové erotické scény. Dříve byl vrcholem erotického odhalení nahé rameno ve filmu, což bylo pro tehdejší společnost zcela nepřijatelné. Dnešní svět disponuje nejbohatším spektrem sexuálních odchylek na všech možných nosičích. Pornografický průmysl se dokonce stal nejvýdělečnějším odvětvím hned po prodeji zbraní a drog. Rozdíly ve společenských normách v kultuře a čase zároveň platí pro sexualitu jak na veřejnosti, tak pro skutečné jednání v soukromí. V demokratických USA existují zákony zakazující orální a anální sex. Dojde-li k takovému styku, může být účastník tvrdě potrestán. Stejné pravidlo platí i pro homosexualitu, která je v mnoha vyspělých státech respektována, a naopak v některých státech brána jako stále sodomie. Typickým příkladem je nedávné uveřejnění zákazu propagace homosexuality na veřejnost v Rusku, zejména v době olympiády. Jen málo sportovců se vyjádřilo negativním postojem a sportovního svátku se neúčastnili. Obecně lze normy kategorizovat následujícím způsobem: A) dle vztahů - právní: zákony, ústava, vyhlášky - neprávní: zvykové, tradiční, politické, estetické, morální B) dle způsobů reglementace - zakazující (zákaz stání) - přikazující (jednosměrná ulice) C) dle formální stránky - formulace v zákoně (odsouhlaseno legislativci) 42

43 - nepsané pravidlo (neuvedené ve formálním dokumentu) D) dle rozsahu sociálních subjektů - obecné: platí pro všechny - partikulární: pouze pro někoho platí E) typu sociální normy - mravy (morálka) - společenské zvyky (obyčeje - co se nesluší či sluší) - zákon (institucionalizované normy zákoník práce) - tabu (nejsilnější projev odporu incest, kanibalismus aj.) 7.2 SOCIÁLNÍ DEVIACE Deviací chápeme každou odchylku od normy, která může být: - negativní: alkoholismus, drogová závislost, týrání, vandalismus aj. - pozitivní: abstinence, vegetariánství, nekuřáctví aj. Odchylka je každé porušení normy či skupiny norem, nerespektování požadavků skupiny či jedince. Deviace jsou ve všech společnostech, lze konstatovat, že neexistuje zdravá společnost. Deviace jsou odchylkami od norem, pravidel, které si stanovuje společnost na základě konsensu a tolerančního limitu. Jedná se o schopnost a ochotu společnosti či skupiny tolerovat určité formy, způsoby a intenzitu chování, které vybočuje z obecně přijaté sociální normy KLASIFIKACE SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ Sociální deviace lze klasifikovat z několika různých hledisek: 1) podle typu porušované normy právní, mravní, náboženské, etické 2) podle subjektu dopouštějí se jednotlivci (občané, funkcionáři) nebo sociální skupiny (formální i neformální) 3) podle objektu vůči čemu ekonomika, kultura, život, důstojnost 4) primární a sekundární při primární jsou porušovány normy na základě původního zdroje či podnětu (nadměrné užívání alkoholu, apod.), sekundární deviace je důsledkem reakce jednotlivce na označení jeho chování jako deviantního 5) negativní či pozitivní snaha postihnout skutečnost, že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejen porušení či nedodržení normy, ale i její přehánění a dovádění do krajnosti 6) podle cílené orientace: zištné (jedná se o získání materiálních výhod) agresivní (vyvolané nepřátelstvím, nenávistí či neúctou k jedinci či skupině) pasivní (projevují se např. lhostejností k plnění povinností) 43

44 7) vědomé a z nedbalosti: vědomé (přestavuje pro společnost největší nebezpečí, patří sem chování orientované na vnější prostředí (např. rvačky) nebo orientované k jedinci samotnému (alkoholismus, toxikomanie, apod.) z nedbalosti (např. neznalost normy, zanedbání, apod.) 8) podle charakteru porušovaných norem národní (porušení či odchylka od vnitrostátních norem) mezinárodní (porušení mezinárodně uznávaných norem nebo mezinárodního práva a morálky) Ve společnosti se též můžeme setkat s tzv. semideviacemi. Jedná se o formy chování, které nejsou pro společnost či skupinu přijatelné, ale ani zcela nepřijatelné. Existují tam, kde působí více norem současně (v určité situaci přijatelná, ale v jiné nikoliv) a netrestají se. Příkladem je špatné parkování, překročení rychlosti. Vysoký výskyt semideviací vede k normativní erozi přílišné uvolnění norem, obzvláště pokud normy nedodržují např. veřejní činitelé, kteří normy sami nastavují. To vede ke ztrátě důvěry v autority DRUHY DEVIANTNÍHO CHOVÁNÍ 1) kriminalita Trestné chování, vyjádřené souhrnem trestných činů spáchaných v určité společnosti za určité časové období, pojem vymezen platným právem. 2 aspekty: osobnostní rysy pachatele a nežádoucí vlivy společnosti. Kriminalita zjevná nebo latentní. Hlediska příčin: a) biogenní zohledňuje význam biologických faktorů (např. genetické dispozice) osobnosti pachatele b) psychogenní obvykle se projevuje v konfliktu osobnosti a okolního sociálního prostředí a je spojeno s deformovanými představami o životních hodnotách c) sociální souvisí se společenskými vztahy, jejich změnami, s životními podmínkami pachatele, s tím, jak se sociální vztahy dotýkají jedince 2) homosexualita Psychosexuální a kulturní jev sexuální apetence vůči osobám stejného pohlaví. 3) drogy Látky, které u osob užívajících jed v určitých časových úsecích nebo nepřetržitě vyvolávají stav tělesné či psychické závislosti, včetně alkoholismu. Drogová závislost definována jako stav požívání psychotropně působící látky. Problémem zejména u mladých lidí. 44

45 4) alkoholismus Nadměrná či pravidelná konzumace alkoholických nápojů spojená s návykovým chováním a s negativním dopadem na jedince, rodinu i společnost. 5) prostituce Institucionalizovanou formou poskytování sexuálních úsluh za peníze či z jiných pohnutek. Průvodním projevem je promiskuita promíšení, střídání, ale většinou pojem vyjadřující sexuální chování charakteristické častým, náhodným a nezávazným střídáním sexuálních partnerů. 6) sebevražda Úmyslné, vědomé, dobrovolné, různě motivované usmrcení sebe sama, obvykle se jedná o reakci na tíživou situaci, která se jedinci zdá bezvýchodná a bezperspektivní. Stoupající tendence ve stáří. Existuje pohlavnostní rozdíl ve způsobu provedení. muži oběšení, plyn, konflikty v zaměstnání, strach před trestem ženy demonstrativně, nátlakově prášky, mezilidské vztahy Příčiny: a) vnitřní původ v samotné osobnosti sebevraha b) vnější vycházejí z okolního prostředí Durkheim vydefinoval čtyři druhy sebevraždy: 1) egoistická sebevražda u jedince je extrémně slabá sociální integrace, sebevraždou řeší své zájmy a problémy, motivována přetržením vazeb jedince k druhým 2) altruistická sebevražda jedinec je na společnost příliš sociálně integrován, obětuje se pro společnost (sebevražda má smysl pro společnost J. Palach) 3) fatalistická sebevražda jedinec má pocit, že sociální regulace (kontrola) je velmi pevná a on se z ní není schopen žádným způsobem vyvázat 4) anomická sebevražda k níž dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, kdy přestávají platit závazné normy chování a soudržnost skupiny i společnosti jako celku se rozpadá, přestávají platit nějaké orientační body, člověk najednou nemá pro co žít Robert K. Merton druhý teoretik anomie Všímá si cesty, kterou se cíl naplňuje. Pokouší se zde vysvětlit různé formy deviantního chování jako důsledek určitého strukturálního uspořádání společnosti. Merton považuje anomii ve společnosti pouze za důsledek tlaku určité sociální struktury na jedince, tento tlak ho nutí k nekonformnímu, než ke konformnímu (přizpůsobivému) jednání. 1) inovace člověk uznává cíl, ale neuznává metodu 2) konformismus cíle se dosahuje prací 3) ritualismus fungování byrokratismu cesta je dobrá, ale cíle jsou pomotané 4) únik nerespektování sociálních hodnot ani cesty (extrémisté) 45

46 5) vzpoura nebo rebelie uznávání určité podoby cíle, ale ne v té podobě jako společnost, uznávání cíle, ale volba vlastní cesty teorie deviantního chování SOCIÁLNÍ KONTROLA Existuje-li společenské pravidlo, jeho dodržování musí být kontrolováno. Mluvíme o sociální kontrole. Jsou to formální i neformální mechanismy ochraňující společnost před narušiteli za účelem udržet sociální konsensus. Neformální instituce je například rodina, známí, sousedé, kolegové. Rodina a její výchova je základem socializace jedince a dodržování norem a vytvoření pozitivního systému hodnot. Formální instituce jsou zřízeny s cílem vymáhat a dozírat na dodržování norem platných v dané společnosti (policie, justice, správní úřady). Justice svou legislativní mocí uplatňuje sankcionování za trestní činnost jedince. Příliš silná kontrola může být sice úspěšná v boji se sociálně patologickými jevy, avšak nese prvky totalitní společnosti ( Kontrola toho, zda si lidé myslí, co si mají myslet ). Příliš slabá kontrola vede k výskytu sociálně patologických jevů, rozpadu struktury a konsensu ve společnosti a obavám lidí, kteří mohou inklinovat k různým extrémním postojům. Co je však optimální míra kontroly? Kdo nás může kontrolovat a jaké má na to právo? Je kamerový systém ve městě ještě na ochranu osobnosti nebo může být zneužit? A co tradiční hodnoty? Dochází ke krizi v rodinách, ve školách? Pokud někdo nedodržuje pravidla hry, které si společnost nastavila, přichází sankce, které podporují konformitu. Jsou formální, tedy psaná jako zákony, vyhlášky, předpisy nebo neformální, nepsaná jako dobré mravy, etika. Pokud pravidla dodržujeme, dostává se nám sankcí pozitivních jako odměna (povýšení, vyznamenání, finanční přilepšení), v opačném případě jsme sankcionováni negativně a jsme potrestáni (ve formě kritiky, pomluvy, popravy, uvěznění, finanční pokuty, prospěšné práce). KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Vytvořte seznam tří kodifikovaných a tří nekodifikovaných norem. 2. Uveďte příklady semideviací? 3. Najděte statistiku kriminality v ČR. Která kriminální činnost je nejčastější? 46

47 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: 1. vydání. Argo, 2000, ISBN [2] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha: Slon, 2006, ISBN [3] JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, ISBN

48 8 NÁBOŽENSTVÍ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (mimoracionální) zkušenosti či transcendentním představám. Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat náboženství a rozeznat základní formy religiózního chování lidí. Rozeznat monoteismus od polyteismu Identifikovat zdroj náboženského života v sociální realitě KLÍČOVÁ SLOVA Náboženství, religiozita, ateismus, monoteismus, polyteismus, křesťanství, sekularizace Moderní evropský pojem náboženství (lat. religio) nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská religio také původně znamenala svědomité dodržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat na různá náboženství. V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle domácích slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium zejména mimoevropských náboženství ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech domorodců, lidí, kteří v dané společnosti žijí. 48

49 8.1 DEFINICE NÁBOŽENSTVÍ Není známa definice náboženství, na níž by se širší vědecká komunita shodla. Náboženství v moderním smyslu je totiž velmi abstraktní pojem, k němuž se dospěje až na základě srovnávání. Na náboženství je možné nahlížet z různých, i protikladných úhlů pohledu. Odborná literatura poskytuje mnoho různých definic. Skoro lze říci: kolik badatelů, tolik definicí. České slovo náboženství, úzce spojené s pojmem Boha, má také posunutý význam oproti pojmům v jiných jazycích, odvozeným často ze slova religio, které má zřejmě původ ve slovese relegere (= znovu pročítat, promýšlet) a je příbuzné se slovy označujícími ohleduplnost, svědomitost i posvátnost. Náboženství doprovází společnost od prvopočátku lidské existence. Je to víra, která nám dodává jistotu, určitý řád. Náboženství je souhrnem přesvědčení, postojů, symbolů a praktik založených na ideji existence posvátného. Vychází z předpokladu boha (bohů) jako ideální absolutní podstaty, zdroje, příčiny a tvůrce všeho bytí a zabývá i otázkou lidského postavení ve světě a vztahem člověka vůči bohu. Každé náboženství má svou symboliku, kterou lidé velebí či uctívají. Tento vztah člověka a boha nazýváme kultem. Brugger uvádí, že jistý druh náboženství nacházíme u všech národů a v každé době. Dobu, kdy celé lidstvo bylo bez jakéhokoliv náboženství, neznají žádné historické prameny. Všude vystupuje jako původní danost; nikde ho nelze odvodit od ne-náboženských jevů PŘÍKLADY DEFINIC NÁBOŽENSTVÍ Následující příklady jsou pouze ukázkou pestrosti a různorodosti definic náboženství. Émile Durkheim: Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev. Gottlieb Fichte: Náboženství je poznání; objasňuje člověka sobě samému, odpovídá na nejvyšší otázky, které vůbec mohou být vzneseny, a přináší tak člověku dokonalou jednotu se sebou samým a skutečné posvěcené mysli. Sigmund Freud: Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého. Clifford Geertz: Náboženství je 1) systém symbolů, které 2) v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že 3) formulují pojmy obecného řádu bytí a obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že 5) se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické. 49

50 Karel Marx: Náboženská bída je výrazem jednak skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačovaného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Náboženství je opium lidu. Rudolf Otto: Jádro všech náboženství tvoří posvátno, které je vlastní každému náboženství. Náboženství je pak vztah člověka k posvátnému. Alfred North Whitehead: Náboženství je loajalita ke světu. Ivan Štampach: Náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní zkušenosti. 8.2 DĚLENÍ NÁBOŽENSTVÍ Světové názory v náboženství je možno dělit na dualismus jako základ teismu, na monismus jako základ ateismu, popř. panteismu. Pokud věřící věří pouze v jednoho boha, jedná se o monoteismus, pokud ve více, jedná se o polyteismus. Pokud ztotožňují boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu. Panteismu je velmi podobný panenteismus. Na rozdíl od panteismu, který říká, že všechno je bůh, panenteismus tvrdí, že všechno je v bohu, který ovšem existuje i mimo toto všechno, je tedy vlastně i formou teismu. Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou křesťanství a islám, která obě navazují na židovství (judaismus). Věřící těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný - inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají některé biblické postavy a myšlenky. Jejich Knihou je Korán. Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední pozice. Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním téhož Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách. Henoteismus (řecky heis Theos, jeden bůh), monolatrie (řecky moné latreia - jediné uctívání) či katenoteismus (řecky kath'hena theon, jeden bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších. Abychom se orientovali ve světě náboženství, rozdělíme si je dle elementární klasifikace: 1) Světová - nejsou vázána na žádnou výlučnou etnickou skupinu (křesťanství, islám, buddhismus). 2) Národní (etnická) - vyznávají příslušníci určitého národa (hinduismus, judaismus, šintoismus, taoismus). 50

51 3) Přírodní - vyznavači přírodních sil a duchů 4) Moderní - náboženská hnutí vycházející z křesťanství (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů Mormoni, Svědkové Jehovovi. Základní klasifikace je dále rozčleněna na formy (jak již bylo výše uvedeno) z hlediska kvantity: A) teismus - přesvědčení o existenci boha (bohů), který může vstupovat do vztahu s lidmi, B) monoteismu - víra v jednoho boha křesťanství, islám, C) polyteismus - víra ve více bohů hinduismus, D) dualismus - svět je ovlivňován dvěma protiklady např. dobro/zlo E) ateismus - (přesvědčení o neexistenci Boha) Náboženství z hlediska kvality členíme na: I) animismus - víra v duše (anima) a duchy a jejich uctívání; duše existuje nezávazně na těle, má ji vše živé i neživé, po smrti dochází k reinkarnaci jedné konkrétní duše II) animatismus - víra v jakousi duši nebo hybnou látku, která všechno neviditelně ovládá, duše není konkrétní, nemá tvář, je to nadpřirozená síla, princip, III) manaismus - existuje zvláštní poměr mezi duší a tělem, který je uchovám ve formě mana (umožňuje ztotožnění části těla s někým jiným) a prostřednictvím cizího těla (požití) na mně přejdou jeho vlastnosti (princip kanibalismu). 8.3 ORGANIZACE NÁBOŽENSKÉHO ŽIVOTA Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství, v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví výjimku tvoří snad jen některé menší však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů. Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh, podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda a zde se náboženství může jevit jako hledání Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který slučuje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. 51

52 Materialisté nepřipouštějí, v rozporu s dlouhou duchovní tradicí, existenci jakýchkoli vyšších sil. Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne. Podle modernějších názorů (E. Durkheim) však zánik tradičních náboženství nemusí vést k rozpadu společnosti. Člověk si vždy uvědomuje, že je více závislý na sociálním celku, než na víře v Boha. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Popište jakýkoli náboženský rituál. K čemu slouží? 2. Uveďte příklady monoteismu, polyteismu a dualismu. 3. Uveďte příklady moderních náboženství. 4. Součástí rozpravy o náboženství je i rozprava o sektách. Jak jsou sekty definovány? Vyjmenujte některé sekty jak v ČR, tak i v zahraničí. DOPORUČENÁ LITERATURA [1] PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1999, ISBN [2] KELLER, Jan. Dějiny klasické sociologie. 1. vydání. Praha: Slon, 2005, ISBN [3] GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: 1. vydání. Argo, 2000, ISBN

53 9 KULTURA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kulturou chápeme jedinečný vzorec chování, který je naučen dle symbolů v procesu akulturace (nebo též enkulturace). Akulturace je vědomé i nevědomé zkulturňování neboli přijímání kulturních norem. Kulturou vnímáme všechny projevy sociálního života, vše, co není vytvořeno přírodou. Kulturu můžeme během života získat prostřednictvím nauky, přijímání a dodržování norem (například pozdravy, hygienické návyky apod.) Kultura je výsledkem působení celé společnosti (dědictví generací) a přizpůsobuje se neustálému zdokonalování a rozvíjení. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat pojem kultura Definovat pojem masová kultura Popsat proces akulturace a endokulturace KLÍČOVÁ SLOVA Kultura, etnocentrismus, enkulturace, endokulturace, masová kultura, referenční rámec kultury 9.1 KULTURA, SPOLEČNOST A JEDINEC Kultura je základem vytváření hodnot, které vyjadřují vztah člověka k okolnímu světu, k přírodě, ke společnosti. Ve společnostech se můžeme setkat s rozpory v kulturách. Jedná se o rozdíly v normách, které uznáváme, s normami, kterým nerozumíme, které například v extrémních případech nerespektujeme. Uveďme si příklad psa. V české krajině je pes přítel člověka, který se často staví na rovnocennou úroveň člena rodiny (spí v posteli, má pravidelný přísun kvalitní potravy, lásky), v jiných zemích je zvířetem divokým, řetězem uvázaný u psí boudy, či zvířetem ke konzumaci (typické pro asijské země jako je Korea, Vietnam a jiné kouty světa). Takovým případem rozdílnosti v kulturách je případ toalet, kupř. evropských a tureckých. To samé můžeme vnímat i u líbání, které je v evropské kultuře přijímáno jako zcela přirozené, láskyplné, zatímco v jiných kulturách zcela neznámé či odporné. Odlišnost v kultuře můžeme vnímat i na jídelním stole. Každý vyrůstáme v kultuře své rodiny, svého města, své země, učíme se normám, které jsou nám přirozené a na základě vlastních kulturních měřítek 53

54 posuzujeme kulturu druhých, jiných společností. Takové chování nazýváme etnocentrismus. Tím, že posuzujeme kultury druhých dle kultury své, vytváříme problematiku přijetí. Hluboké rozdíly mezi kulturami vedou k obtížnému pochopení, sociologie se však staví v nezaujaté pozici. Dalším pojmem je endokulturace, přenos kultury z generace na generaci (například, když babičky učí svá vnoučata malovat velikonoční vejce, dědečkové plést pomlázku) nebo akulturace, definované v prvním odstavci této podkapitoly. Jde o celoživotní proces osvojování si kulturních tradic, dovedností a jazyka. Petrusek člení kulturu na: A) materiální kultura - prostředky, předměty, nástroje, B) duchovní kultura umění, filosofie, náboženství, věda, ideje, C) normativní kultura morálka, právo, tradice, zvyky, zásady chování Opakem etnocentrismu je kulturní relativismus. Jelikož je každá kultura jedinečná, nemůžeme ji hodnotit dle měřítek jiné kultury, pouze v rámci kultury vlastní. Tolerance a respekt k odlišnostem může vést k relativismu morálnímu, kdy respektujeme násilí na ženách Muslimů, pro které je tento patologický jev z pohledu běžného Evropana normou. Společnost a kultura se vyznačují pluralitou hodnotových systémů, životních stylů, množstvím sociálních norem a proto členíme kulturu dle postavení do kategorií: 1) dominantní kultura 2) subkultura (hiphopeři, skateboardisti), 3) kontrakultura - opozičně laděný, neuznává hodnoty dominantní kultury (squatteři, punkeři). Kultura se vyznačuje i svou dynamikou. Jde o jev, při kterém se kultura přeměňuje z podoby subkulturní do kultury dominantní (zatímco dříve byla tzv. black music charakteristická pro africké či afroamerické společenství v úzkých komunitách, v současnosti je v podobě rapu, Rythm and Blues, jazzu, blues, afro beat rozšířená po celém světě a honosí se velikou popularitou napříč všem rasám, pohlaví, věku). 9.2 MASOVÁ KULTURA Masovou kulturou chápeme výtvory, hodnoty nebo představy zprostředkovávané prostřednictvím masmédií (tj. prostředků masové komunikace). Historie médií zažila prudký vývoj od pamfletů, letáků, k tištěným novinám, až po rozhlas, film a televizi. V současné době dominuje v mediální oblasti zejména internet. Sami posuďte, jak se vyvinulo zprostředkování zvuku či obrazu v přehrávačích. Od vinylů, pásek z kotoučových magnetofonů, kazet, přes CD, po DVD, dnes MP3 či MP4. 54

55 Dříve si děti hrály s klacíky a kolečky, lezly po stromech, zatímco nejoblíbenější hračkou konce 20. století byla videohra. Nelze negativně hodnotit chování současných dětí, pokud přihlédneme k vývoji technologií a s nimi spojenými produkty spotřeby. K nim bezesporu patří i televize, kterou dnes naleznete běžně v téměř každé domácnosti, dokonce i v těch nejchudších rodinách rozvojového světa. Televize zásadně manipuluje s názory lidí. Od vzniku tohoto média mnoho lidí diváků začalo vnímat tento prostředek jako produkt pravdy. To, co je řečeno v rámci zpravodajství, je publikem vnímáno jako pravdivé. Avšak máte-li zájem o okolní svět, sledujete více než jeden kanál informací, zjistíte, že se informace někdy zásadním způsobem od sebe odlišují a často jsou některé části vyňaty, zatajeny. Některé zpravodajské příspěvky bývají dokonce i objednány různorodými zájmovými skupinami (PR agentury). Důležitými a velmi významnými TV zdroji jsou ve světě například BBC, ABC, NBC, CNN. Stejné vlastnosti jako má TV připisujeme i novinovým plátkům. Ty jsou často pod vlivem majitele, lobbistů, sponzorů, politických stran. Mnoho tištěných periodik se potýká s malým prodejem a zvyšujícími se náklady na jejich vydání, a proto významné se duplicitně stěhují do světa internetu (idnes.cz; hn.cz). Mezi skutečně významné noviny ve světě můžeme zařadit například The Times, New York, Times a jiné. Co nebo kdo ovlivňuje dění ve světě, manipulaci názorů, veřejnou pravdu jsou zejména velmi vlivné a významné zpravodajské agentury. Patří mezi ně Reuters, Associated Press, HAVAS, United Press International. Jelikož je trendem přesouvat svůj pohled od televizních obrazovek na obrazovky počítačové, musíme si uvědomit ve stručnosti i vliv počítačových firem produkujících hardware i software. V rozvinutých zemích je dnes velmi málo domácností, které nejsou vybaveny počítačem nebo chytrým mobilem. Máte-li počítač, většinou jste zároveň vlastníkem ového boxu, profilu na sociální síti, registrace na nejrůznější slevové portály, weby oblíbených činností apod. Domníváte-li se, že jste ostatním skrytý, anonymní uživatel, že máte PC v soukromí, pak uvažujete mylně. Všimněte si, že pokud něco vyhledáváte kupř. na Google, tak Vám tato aplikace pravděpodobně vybere zcela nejvhodnější odkaz (dle lokality Vašeho bydliště, dle vzdělání, dle profese apod.) Máte-li Facebook, Twitter, Gmail, počítejte s tím, že Vaše datová (aneb na co nejčastěji klikáte, kterou skupinu nejvíce navštěvujete, doplníte-li si na profilu vzdělání, nahrajete-li si fotografie z dovolené), efektivně využije. Může za to tzv. cookie ve Vašem osobním počítači. Mezi nejvýznamnější PC firmy ve světě patří bezesporu IBM nebo Microsoft. Jsme všichni součástí globální vesnice, ve které lidé po celém světě sledují vývoj událostí a stávají se sami jejich účastníky. Sami výrobci kultury mají 55

56 neomezený vliv na veřejné mínění (lidské postoje, názory, hodnoty). Sami se někdy ztrácejí v informaci, zda-li je fikce nebo pravdou, rozšiřují se klamavé reklamy, zaplacené zpravodajství (například politickými stranami proti jiné straně). Je velmi obtížné kritizovat mediální podání bez alternativních zdrojů informací. Výrobci kultury mají jediný cíl, to je získat co nejširší publikum, co nejvíce produkovat, mít nejvyšší obraty, zajistit nejvyšší vliv, což je velmi nebezpečné. Vnímáme nebezpečí především v oblasti socializace. Zkuste zůstat v pracovní den doma a pusťte si televizi, zjistíte, že 80 % programů obsahuje násilí, průměrně 8-krát v hodině. TV je představitelem nekritického přijímání shlédnutého obsahu. Většina kriminálních případů končí potrestáním zločince, avšak v realitě často zločinec není dopaden, nebo není adekvátně potrestán. I televize prošla obrovským vývojem a vytvořila si své vlastní normy. Takovou normou můžeme chápat omluvu za nefunkčnost kanálu, vzniklo nepřetržité vysílání, monotematické kanály, kanály zaměřené na věkovou kategorii. Samotný televizní žánr vytvořil vlastní pravidla. Americké seriály jsou spíše z prostředí domácností, westerny jsou téměř vždy na Divokém západě, detektivní příběhy jsou charakteristické záhadou, napětím, pro rodinné seriály vyřešením problému na konci dílu se šťastným koncem. Seriály se orientují na středostavovské typy či rodiny žijící v přepychu, často bez konce s tzv. neukončenou zápletkou (ta bývá označena to be continued ). V současné době se setkáváme i s přechody žánru do žánru. Typickým příkladem je zábavné zpravodajství (tzv. infotainment). Každý žánr má svého diváka. Cílovým obecenstvem jsou například u soap opery (telenovely, dlouhodobé seriály) pro méně vzdělané, samoživitelky. Každý žánr má své zaměření, například u zpravodajství převažuje perspektiva Prvního světa, pozornost Třetího světa je spíše v případech válek, krize, neštěstí. A co je nedostatečné? Určitě pozitivní zprávy. Tento fenomén se v současné době v mediích postupně rozvíjí a mnoho tvůrců televizních pořadů bere tento fakt jako zásadní. KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Co znamená, že kultura je referenčním rámcem? Vysvětlete. 2. Vyhledejte knihu Umberta Eca Skeptikové a těšitelé. Které tři typy kultury Eco ve své knize charakterizuje? 3. Vyhledejte v médiích příklady manipulace s veřejným míněním. 56

57 DOPORUČENÁ LITERATURA [1] GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vydání. Praha: Argo, 2000, ISBN [2] LUHMANN, Niklas. Realita masmédií. 1. vyd. Praha: Academia, ISBN

58 10 SOCIÁLNÍ STATUS, SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE, SOCIÁLNÍ MOBILITA RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Sociální status (sociální postavení člověka nebo jiného tvora ve společnosti) je pozice v sociální struktuře. Status může stejně tak nést i skupina - etnická skupina, rodina, zvířecí smečka apod. Status vymezuje práva a povinnosti jedince ve vztahu k ostatním jedincům a zároveň také formuje očekávání, která může okolí mít od držitele statusu v určitých situacích. Vztah mezi různými sociálními statusy vymezuje sociální role. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly budete umět: Definovat sociální status Definovat sociální stratifikaci a rozpoznat stratifikační schémata Klasifikovat sociální mobilitu KLÍČOVÁ SLOVA Sociální status, sociální stratifikace, sociální mobilita. Sociální status je obvykle chápán jako společenské postavení jedince v dané skupině, společnosti. Může mít charakter pozitivní, resp. negativní. Společenský status, prestiž může nabývat v různých společenstvích různých forem (např. vysoký status právníků v USA). Negativní forma statusu se může blížit stigmatu, resp. stigmatizaci, pokud jsou jedinci přiřazeny určité prvky, které jsou danou společností vnímány jako záporné. Sociální stratifikací rozumíme společenské rozvrstvení. Podstatou je existence nerovného rozložení hmotných i duchovních výhod mezi jedinci i sociálními útvary. V této souvislosti hovoříme o tzv. stratifikačních hlediscích, podle kterých můžeme danou sociální skupinu rozčlenit (např. podle biologického hlediska pohlaví můžeme sociální skupinu rozčlenit na muže a ženy). Stratifikační hlediska pak řadíme do podmnožin hledisek biologických (pohlaví, věk atd.) psychických (např. intelekt) sociálních (povolání, vzdělání, podíl na moci, majetek atd.) Formou sociální stratifikace mohou být např. stavy, vrstvy, kasty, třídy. Sociální mobilita je chápána jako sociální pohyb jedinců a/nebo skupin z jednoho socioekonomického postavení do druhého. V podstatě rozlišujeme sociální mobilitu: vertikální vzestupnou sociální pohyb jedinců 58

59 na společenském žebříčku směrem nahoru; socioekonomický status se mění vertikální sestupnou sociální pohyb jedinců na společenském žebříčku směrem dolů; socioekonomický status se mění horizontální (laterální) sociální pohyb, který probíhá na stejné úrovni, uvnitř dané sociální skupiny či vrstvy. Socioekonomický status se nemění. V souvislosti s otázkou sociální mobility hovoříme rovněž o mobilitě integrační (zaznamenává kariéru jedince v průběhu jeho života, pokles či vzestup jeho socioekonomického postavení v rámci dané generace) a mobilitě intergenerační (sleduje vztah statutů po sobě jdoucích generací v rámci rodiny, např. pokračování rodinného podnikání ) Z hlediska společenské dynamiky se sociální mobilit dotýká problému otevřených a uzavřených společenství. Typickým příkladem mobilitně uzavřené společnosti je společnost kastovního typu. Kasty jsou chápány jako rituální společenství, kde je sociální život úzce propojen s náboženskými představami, které podporují konzervované společenské rozdíly mezi členy společenství (stanovují předpisy regulující způsob života, mravů, sňatku atd.). Typickým příkladem společnosti kastovního typu je indická společnost; přestože byly kasty oficiálně zrušeny v roce 1955, stále jsou společností respektovány. Nejvyšší kasta je kasta kněžská (bráhmání), kasta nejnižší je označována jako nedotknutelní v podstatě jedinci na okraji společnosti. Mezi jednotlivými kastami je vysoká míra sociální distance, která s sebou nese minimální možnost interakce. Opakem mobilitně uzavřených společenství jsou mobilitně otevřená společenství, která jsou charakterizována vyspělými industriálními společnostmi. Sociální pohyb jedinců není prakticky omezen, mobilita je ovlivněna principem individuálního výkonu (svět severní polokoule). KONTROLNÍ OTÁZKA 1. Jak je stratifikována společnost v ČR? 2. Najděte v odborné literatuře definice pojmů stav a třída. Identifikujte tyto pojmy s typem společnosti. 3. Využijte údaje ČSÚ o migraci. Jaké jsou údaje týkající se imigrace a emigrace? 59

60 DOPORUČENÁ LITERA [1] KELLER, Jan. Úvod do sociologie. 5. vydání. Praha: Slon, 2006, ISBN [2] PETRUSEK, Miloslav a kol. Velký sociologický slovník. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1999, ISBN

61 11 SHRNUTÍ OPORY Pokud jste vážené studentky a vážení studenti prošli celou studijní oporou modulu Sociologie, měli byste být vybavení základními vědomostmi a pojmovým aparátem, který se váže k sociologii. Σ Jestliže bylo vaše studium pečlivé, v což pevně doufám, měli byste zcela jednoznačně umět definovat sociologii a její předmět zkoumání, identifikovat základní autory sociologické teorie a mít základní přehled o vývoji sociologického myšlení od jejího vzniku po současnost. Dále byste měli být obeznámeni se základními aspekty klientova světa. Zdravotně sociální pracovník by měl ve své praxi zcela jednoznačně umět identifikovat klientovy potřeby, které často souvisí s tím, z jakého sociálního prostředí pochází. Toto prostředí je pak charakterizováno jeho přírodními a symbolickými hranicemi, etnickou či rasovou skladbou obyvatel, jeho pohlavnostním složením, originální kulturou, náboženstvím, stratifikací, mobilitou členů, normami, deviacemi, ale i rodinným uspořádáním. Snahou autora textu bylo seznámit vás, studenty zdravotně-sociální práce, v podrobnější rovině se základními atributy všech výše uvedených aspektů lidského života. Smyslem opory nebylo vás zahltit neznámými pojmy, avšak základní ideje a myšlenky o klientově světě pohledem sociologie bylo nutné v textu zmínit. I tyto vědomosti byste měli v tuto chvíli mít. A pokud jste dočetli až sem, pak mi nezbývá než vám poděkovat za pozornost a doufat, že vědomosti získané četbou právě dokončené opory budete schopni využít ve své praxi sociálního pracovníka. Mnoho zdaru v dalším studiu. 61

62 VYSVĚTLIVKY K POUŽÍVANÝM SYMBOLŮM Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení. Σ Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte. Testy a otázky Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti. Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích. 62