Étos zákona Étos proroků Étos moudrosti

Transkript

1 Biblická etika Proč? Proč se vůbec zabývat etikou, jak ji nacházíme v Bibli? Odpověď je poměrně jednoduchá. Zabýváme se v našem předmětu křesťanskou etikou a křesťanství, jak známo, se neobejde bez Bible. Je to totiž jeden z nedůležitějších pramenů (někdo tvrdí, že jediný), ze kterých křesťané čerpají své přesvědčení a svou víru, své hodnoty, své ukazatele na cestě životem a venkoncem i svou etickou a morální orientaci. Než se tedy dostaneme ke speciální etice, je nutné znát obecné předpoklady, ze kterých budeme vycházet. Starý zákon Celá biblická etika, tedy etika SZ i NZ, se vztahuje k Bohu, je tedy podřízena jeho absolutní autoritě. I když je možné mluvit o odlišném charakteru etiky SZ a NZ, přesto je etice SZ a NZ mnohé společné. Následující body na tomto místě charakterizují určité základní vlastnosti etiky SZ. Co se na této základní charakteristice mění přechodem k NZ uvidíme později. Etika bez Boha nemá smysl zdrojem etických norem je Bůh a jeho Zákon nikoliv rozumová úvaha filosofů Etika má dialogický charakter vždy je to první Bůh, který se k člověku sklání, něco mu nabízí, zachraňuje ho a obdarovává ho a poslušnost jeho autoritě je teprve lidská odpověď na Jeho prvotní dobrotu. (stvoření, Abrahamovo zaslíbení, exodus, ) Bůh člověku něco nabízí a lidská odpověď na jeho dobrotu je poslušnost, úcta a dodržování určitého ethosu. Není to tedy tak, že by bylo řečeno, když budeš dělat to a to, tak pak možná si zasloužíš náklonnost strašného Boha. Nikoliv. Bůh se k lidem sklonil a jako odpověď na jeho dobrotu je lidská poslušnost jeho Zákonu a Smlouvě. Měřítko dobra je osobní každý člen Božího lidu je stejným způsobem zavázán Bohu a smlouvě bez ohledu na jeho postavení Respekt vůči lidské osobě v Izraeli nenajdeme brutální tresty jako v okolních národech. Je tomu však třeba rozumět v kontextu místa a doby. Ukamenování se nám dnes zdá dostatečně brutální, aby vyvrátilo tuto tezi, ale byl to nejvyšší možný trest a v porovnání s např. Chamurapiho kodexem, který zná odsekávání různých částí těla, vytrhávání jazyka a podobně, se zdá ještě jako celkem mírumilovný. Nejenom mírumilovný, ale můžeme říci, že se opravdu izraelský zákon oproti okolním národů respektem vůči lidské osobě vyznačuje. Zdrojem morálky je zjevení poznání Boží vůle se děje skrze znalost Zákona, nikoliv skrze libovolné úvahy Morálka je závazná a kategorická morální učení je vždy formulováno jako příkaz, nikoliv jako prohlášení. Dostatečným argumentem je zjevená Boží vůle bez dalšího ospravedlňování. Pouze v mudroslovné literatuře je možné se setkat se zdůvodňovací rozumovou argumentací. Základní požadavek je jednání podle Božího příkladu protože Bůh je dobro a vše, co dělá je dobré, proto lidem stačí následovat jeho příkladu Víra a etika jsou neoddělitelné biblická etika je teocentrická, s vírou tedy padá i biblická etika. Biblická etika bez víry ztrácí své ospravedlnění. 1

2 Rozdělení etiky SZ Podle současného rozdělení SZ na knihy historické, prorocké a mudroslovné se také dělí etika SZ. Proč? Protože se v bibli objevuje několik etických etap, které korespondují s uvedeným rozdělením a v každé etapě můžeme najít různé důrazy podle toho, jak se v dějinách vyvíjel vztah Izraele a Boha, víra Božího lidu a cesty, kterými kráčel a byl Bohem vychováván. Tři etické etapy nejsou nijak striktně od sebe odděleny ani časově, ani věcně, ve značné míře existují současně a obsahují mnohé shody a společné rysy. SZ etiku tedy můžeme rozdělit na: Étos zákona Étos proroků Étos moudrosti Étos zákona V bibli je patrný pokus shrnout dané množství eticko-právních ustanovení pod pojem zákona = tóry. Tóra obsahuje 613 předpisů a zákazů. Zde můžeme najít předpisy právní (právo trestní, občanské a procesní Ex a Dt), kultovně-náboženské (nařízení týkající se kultu, čisté a nečisté,... Lv 1-15, 17 25, Nm) a etické (požadují a zakazují určitá jednání, ale nejde jen o mravní kodex, ale zejména se jedná o vnitřní postoje). I když můžeme biblický zákon takto pracovně rozdělit, bible mezi různými prvky zákona nerozlišuje v tom smyslu, že by měli různou váhu. Izraelita vždy chápe všechny požadavky zákona jednotně jako požadavky přicházející od Boha. Zákon ve SZ ještě nepředstavuje dokonalý zákon, můžeme ho vnímat jen jako začátek dějin spásy. Je totiž do jisté míry historicky ohraničený, tzn. že není konečný a směřuje k vyšší dokonalosti, NZ a naplnění v konečném vykoupení lidstva. Můžeme se tedy v něm setkat se skutečnostmi, které nám nějak nepasují do dnešní křesťanské NZ etiky a mohou nám připadat i nesmyslné či kruté. Několik příkladů za všechny: 1. láska k bližnímu je ohraničena pouze na lásku k příslušníkům judského společenství, na cizince se nevztahuje, neboť nevlastní žádná práva 2. existovala polygamie, právo na rozvod ze strany muže či žena jako majetek nicméně určitá vidina ideálu v nerozlučitelné monogamii a rovnoprávnosti existovala 3. láska k nepříteli zůstávala na rovině představy o spravedlnosti a smíření, i když např. lex talionis Oko za oko, zub za zub (Ex 21,23-25) bylo na svou dobu převratné. (spravedlivá odplata v Izraeli totiž na rozdíl od běžné krevní msty okolních národů bylo opravdu něco výjimečného a eticky o mnoho dál, i když v perspektivě NZ odpuštění se nám zdá drsná) I v žalmech můžeme najít častěji ducha odplaty než modlitby za nepřátele. Zákon ve SZ stojí na dvou důležitých základech. Stvoření a Smlouva. Stvoření Stvoření světa, tak jak je podáno v Gn ustavuje určité základní principy, na který zákon stojí a z nichž zákon vychází. (respektujme však historickou podmíněnost zákona): je to poselství o náklonnosti Boha ke světu a člověku stvoření a vypsání toho, co Bůh udělal pro člověka stojí na začátku před jakýmikoliv Božími příkazy správné jednání člověka je odpovědí na Boží velké činy člověk a jeho centrální postavení, člověk jako obraz Boží existující a možný vztah člověka a Boha, osobní vztah já-ty svoboda lidského rozhodování vláda člověka je Bohem svěřená služba, panování musí být spojeno s péčí podobnost Bohu se stejnou měrou týká muže i ženy, z čehož plyne jejich rovnoprávnost ne vůči Bohu v prvotním hříchu pak automaticky vede i k ne mezi Adamem a Evou i mezi dalšími potomky (Kain, Ábel) 2

3 Zde můžeme vidět jednu důležitou věc. Sice je dán Zákon, který musí Izrael dodržovat a kterému se nelze vyhnout. Jeho dodržování je dokonce vynucováno sankcemi. Ale Zákon není jen tak dán zuřivým neosobním bohem či panovníkem a ty člověče, poper se s tím nějak, jinak budeš o hlavu kratší. Ještě před Zákonem, před jakýmikoliv dějinami, úplně na začátku, podává bible příběh o stvoření světa. (mýtus, nikoliv historické líčení) A právě v příběhu o stvoření světa můžeme nacházet výše uvedené principy, které jsou dány ještě před Zákonem a na kterých Zákon stojí. Vidíme zde tedy to, že Bůh byl první, který se k člověku přiklonil a zároveň zde nacházíme základní výpovědi o člověku, jaký je a co od Boha obdržel. Neboť nebylo by člověka bez Boha. Nikoliv tedy zákon "jen tak", ale zákon až po vysvětlení lidské podstaty a vylíčení obdarovanosti a závislosti člověka. Zákon jakoby druhá strana mince stvoření. Smlouva Étos SZ stojí velkou měrou na smlouvě mezi Bohem a Izraelem. Zákon by bez Smlouvy neměl význam jako by bez stvoření neměl východisko. Ve smlouvě se vždy obě strany k něčemu zavazují a smlouva platí do budoucna, poskytuje jistotu. Ve smlouvě se znovu objevuje Boží náklonnost k lidem. Ve smlouvě vždy nacházíme Boží závazek k lidem, je to On, kdo smlouvu nabízí, ale smlouva má dvě strany a lidé zas musí zodpovědně nést důsledky uzavřené smlouvy a adekvátně odpovídat na Boží milost. Boží vůle doprovázet lidstvo vede ke smlouvě mezi Bohem a Noemem (Gn 9) a všemi národy následující doby. Obsahem této smlouvy je slavnostní Boží závazek, že již nikdy v budoucnu nezničí zemi a lidstvo potopou. Je to SMLOUVA PŘÍSLIBNÁ. Stejně jako náklonnost k ABRAHÁMOVI: V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (Gn 15). Nejznámější a v dějinách Izraele nejdůležitější smlouvou je smlouva, kterou Bůh uzavřel zvláštní vztah s Izraelem. Smlouva na Sinaji po vyvedení z Egypta. Po božské nabídce smlouvy (Ex 19, 4-6) následuje toto slavnostní uzavření mezi Bohem a Izraelem prostřednictvím Mojžíše (Ex 24, 1-11). SMLOUVA je nyní skutečným svazkem, který Boha a Boží lid spojuje a svazuje. Opět se zde jako dříve objevuje znamení smlouvy, Desatero. (po potopě duha, po zaslíbení Abrahámovi obřízka) Bůh se zavazuje, ale i Izrael se má jemu svobodně zavázat navždy. Lid staré smlouvy byl vyčleněn ze společenství národů a žil pod výslovně sděleným, Bohem zjeveným zákonem, kterým je Mojžíšova tóra. Bůh činí smlouvou z Izraele svůj vyvolený lid, dává mu zaslíbení, milost a vedení a oznamuje lidu své požadavky (zákon a pravidla života). Lid odpověděl souhlasem, kterým se zavazoval Bohu, že poslušně bude dělat vše o čem Bůh mluvil (Ex 24,7). Za povšimnutí stojí to, že se vztah Boha a člověka ve smlouvě týká výhradně jediného národa. JÁDRO SMLOUVY TVOŘÍ BOŽÍ SLOVO A ODPOVĚĎ ČLOVĚKA. SZ má mravní zkušenost a vědomí konkrétní mravní povinnosti ještě před smlouvou na Sinaji. Adam, Eva, Kain, Noe, Josef a jeho bratři, všichni mají vědomí dobra a zla. Všichni se cítili vázáni nepsaným zákonem. Tento se zjevuje právě tak v srdci člověka jako v povědomí skupin, a to bude stále chápáno jako hlas Boží. Zákon a smlouva V Bibli se sotva rozlišuje mezi různými prvky zákona (např. soudními, obřadními a mravními). Izraelita chápe všechny požadavky, jako požadavky přicházející od Boha. Zákon je darem Božím, privilegiem, který z Hebreů vytváří národ převyšující svou moudrostí ostatní národy. 3

4 Zákon je podstatnou součástí smlouvy. Dekalog je dán lidu spolu s uzavřením této smlouvy. Zákon (tóra) a Smlouva (berit) jsou v korelativním vztahu stávají se dokonce synonymem. Věrnost Zákonu je věrnost Smlouvě. Zákon je blízkost Boží vůči svému lidu, je jeho hlasem, slovem, je radostí Božího lidu. Mojžíšův zákon byl chápán jako Boží dar. Židé vnímali tóru jako zákon, který nebyl jen dokonalejší než u jiných národů, nýbrž veskrze dokonalý. Mravní dokonalost pozůstávala v dokonalém plnění zákona. Byli vytvářeny stále nová dodatečná ustanovení a zákony. V pozdním judaismu (farizeismu) dochází k zabsolutizování jednotlivých dílčích přikázání na úkor celkového smyslu zákona (v konfliktních případech chybí milosrdenství, spravedlnost a láska). To byla situace v době Ježíšově. Desatero Desatero je dokladem resp. chartou smlouvy. Jeho text je uveden na dvou místech Ex 20,2-17; Dt 5,6-21. Prolog "Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví " je třeba připojit ke každému přikázání, neboť bez něj by jednotlivá přikázání ztrácely část svého významu. Úvodní věta totiž vyvolává vzpomínku a naznačuje, že chování Izraele dle Desatera má charakter odpovědi = nejprve Bůh osvobozoval a nyní lid vyzývá, aby také žil jako Bohem osvobozený. Proto je také třeba přikázání nahlížet budoucně: Já jsem vás osvobodil, proto vy budete dodržovat přikázání. Desatero neuvádí maximální příkazy, nýbrž minimální požadavky. Je vytýčena nejzazší mez, za níž se člověk ocitá v pásmu smrti, tzn. že ztrácí život ve svazku, vypadává ze společenství s Bohem. Historie Z historického hlediska je jisté, že Desatero nevzniklo při putování pouští, nýbrž v pozdní době královské. Bylo sestaveno z řady příkazů již delší dobu existujících a původně zcela samostatných (8.-7. stol před. Kr.). Jedná se o text, ve kterém byl koncentrován seznam nejdůležitějších pokynů. Zcela ústředních pro život mezi lidmi, pro život s Bohem. Má se za to, že izraelský původní étos měl své místo v rodině, v příbuzenstvu a kmeni. Novější výzkumy a názory tvrdí, že z časového hlediska je text v Dt starší než v Ex, který pravděpodobně vznikl přepracováním znění Dt a byl dodatečně zařazen do jiných starších knih Ex. Při vyhodnocování tohoto díla byl úsek Dekalogu uveden do souvislosti s vyjitím z Egypta a zařazen do Exodu Teologie Teologické hledisko je následující: Líčení okolností vyhlášení Desatera na Sinaji se chápe jako teologicky motivovaný výklad pozdější doby. Izrael si vybíral a přizpůsoboval mnoho zákonů a ustanovení od vedlejších národů (prostor pro zvláštní vedení a inspiraci ze strany Boha, při formování zákona). Nějaký autor pak v pozdější době podsunul etické formulace legitimizujícímu a ochrannému řádu Boha smlouvy a tím získalo Desatero jako část zprávy o epifanii (zjevení) pečeť božského původu. Ať byly empiricky zjistitelné dějiny jakékoli, pro věřícího člověka je Bůh ten, od něhož pocházejí přikázání. Na Desatero pohlížíme v rámci teologie smlouvy, tj. té představy, podle níž sám Bůh hledal a založil zvláštní společenství s národem Izraele. Prolog Prologem myslíme úvod k celému desateru: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (Ex 20,2). Při četbě Desatera je nesmírně důležitý. Jako v matematice existuje znaménko před číslem, které je rozhodující a co stojí za znaménkem, nelze číst bez znaménka, tak Desatero nelze číst bez prologu. Prolog je klíčem k správnému pochopení Desatera, ve kterém se Bůh slavnostně představuje jako osvoboditel a spasitel, není tedy pouze Bohem přikázání a soudu. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. (Ex 20,2) Bůh sám sebe představuje jako radostnou zvěst. 4

5 Přikázání nejsou nějaké izolované a náhle vznesené požadavky, nýbrž vycházejí z Božího předcházejícího skutku (vzpomínka na jeho zachraňující a osvobozující jednání pro Izrael). Nejsou to autoritativní předpisy zlovolné síly, ale rady nakloněného Boha. Nejsou to autoritativní omezení, ale rady pro další život. Jinými slovy, pokud Desatero omezíme na vyjmenování jednotlivých přikázání, jsme vedle. Jak je to se závazností Desatera? (kdysi i nyní) O závaznosti Desatera pro starověký Izrael až po dnešní judaismus není třeba pochybovat, neboť je stále ústřední částí Zákona. V Ježíšově době platilo Desatero za jedno z nejdůležitějších míst v Bibli a bylo částí denních modliteb. Teorie, že deset Božích přikázání Starého zákona už pro křesťany neplatí, byla rozhodným způsobem odmítnuta na Tridentském koncilu (DS 1569). Kristovým vykoupením Starý zákon pominul, avšak mravní příkazy SZ platí stále, neboť jsou to příkazy přirozeného práva a byly potvrzeny Kristem (Mt 5,17-20; Mt 19, 16-20). Pominula však platnost obřadních předpisů, neboť tyto měly především předobrazný a přípravný ráz (Gal 3,23-25) A rovněž soudní předpisy ztratily svou závaznost. Boží lid Nového zákona není již organizovaným státním společenstvím. Apoštolský koncil v Jeruzalémě potvrdil svobodu křesťanů od starého zákona (Skt 15, n), ale Desatero zůstává v platnosti. Názor, že křesťan je vázán pouze Kristem a Novým zákonem bez jakéhokoliv ohledu na Starý zákon, je tedy naprosto mylný. Vždyť Kristus, jehož má křesťan následovat, desatero dodržoval a neprojevil sebemenší pochybnosti o jeho závaznosti. Jednotlivá přikázání Na tomto místě neuvádím jednotlivá přikázání s čísly, jak je běžně zvykem, protože v bibli číslovaná nejsou a způsob číslování se liší dle různých tradic a to následovně: Judaismus 1. Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země 2. Nebudeš mít jiné bohy 3. Nezneužiješ Božího jména 4. Pamatuj na den odpočinku 5. Cti otce svého a matku svou 6. Nezabiješ 7. Nesesmilníš (nezcizoložíš) 8. Nepokradeš 9. Nevydáš křivého svědectví 10. Nebudeš dychtit po ženě či něčem jiném, co patří bližnímu Římskokatolická církev(nejen) 1. Nebudeš mít jiné bohy 2. Nezneužiješ Božího jména 3. Pamatuj na den odpočinku 4. Cti otce svého a matku svou 5. Nezabiješ 6. Nesesmilníš (nezcizoložíš) 7. Nepokradeš 8. Nevydáš křivého svědectví 9. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního 10. Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu Evangelické církve 1. Nebudeš mít jiné bohy 2. Nezobrazíš si Boha 3. Nezneužiješ Božího jména 4. Pamatuj na den odpočinku 5. Cti otce svého a matku svou 6. Nezabiješ 7. Nesesmilníš (nezcizoložíš) 8. Nepokradeš 9. Nevydáš křivého svědectví 10. Nebudeš dychtit po ženě či něčem jiném, co patří bližnímu 5

6 Nebudeš mít jiného Boha mimo mne v rámci smlouvy nebudeš uznávat jiné bohy, neboť to vůbec nepotřebuješ, protože Bůh sám stačí člověk je stvořen pro Boha, který se pro člověka rozhoduje a odpovídající rozhodnutí očekává od něj Nezobrazíš si Boha Boha nikdo nikdy neviděl, není možné ho uzavírat do lidských představ...natož se takovým výtvorům klanět zdá se, že to má co do činění s lidským sklonem k modloslužbě jak je snadné od uctívání Boha sklouznout k uctívání jeho symbolu... Nezneužiješ jména Hospodina v chápání jména v Přední Asii a Egyptě bylo v souvislosti se samou bytostí nositele, kdo znal jeho jméno, mohl jistým způsobem do bytosti nahlédnout, získat nad ní moc a disponovat s ní a zejména s bohy pomocí magických formulí a tak je řídit ke službě lidem to se zde zapovídá Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý sabat pro odpočinek v práci, pro kterou člověk nemá žít, zastavení pro hlubší zamyšlení nad životem, je to den smlouvy zasvěcený Bohu, poukaz na stvoření a Stvořitele člověk stojí nad prací a svým dílem, vzpomínka na osvobození, slavnost svobody Cti svého otce i matku spojuje úctu k Bohu s úctou k rodičům, ale nedává mezi ně rovnítko, pro úctu k Bohu a rodičům je použito stejné slovo přiznávat náležitou vážnost, rodiče respektováni jako ti, kdo mají udržovat v paměti pokolení velké Boží činy sociální závazek odpovědnosti za materiální zabezpečení rodičů ve stáří tehdy velký význam, když rodiče předali majetek dětem jediné přikázání, které v sobě obsahuje i zaslíbení -, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi neplatí jen pro děti, ale též pro rodiče ve smyslu "jednejte tak, aby vás děti mohli mít v úctě" Nezabiješ život člověka je dar od Boha a svou hodnotu má též odvozenu od své podobnosti Bohu dané ve stvoření, proto s ním nikdo nesmí svévolně nakládat odmítá zabití ve významu vraždy Nesesmilníš rámec a hranice, mimo něž není zachován mravní řád pohlavnosti a vztahu muže a ženy, chápáno jako řád života vložený do stvoření Bohem, zavržen není až čin, ale již předcházející postoj dychtění (viz. nebudeš dychtit po ženě ) v původním významu zní "nezcizoložíš" Nepokradeš zákaz jakéhokoliv poškození cizího vlastnictví svým přivlastněním a vykořisťováním + v úzké souvislosti s posledními dvěma přikázáními nejedná se pouze o krádež věcného vlastnictví, ale v první řadě o zotročení člověka či jeho prodání do otroctví, lidská svoboda je prvním jměním chráněným tímto přikázáním Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví původně se vztahovalo na soudní proces, kdy dva svědci mohli usvědčit a zpečetit osud souzeného a tak se i provinit krví, zaměřeno proti způsobení škody bližnímu a tak o narušení Smlouvy Nebudeš dychtit po ženě svého bližního je v úzké souvislosti s "nesesmilníš", objevuje se tehdy, když žena již není součástí majetku muže (v Exodu začleněno k dychtění po majetku, v Deuteronomiu před dychtěním po majetku a samostatně - v rané době Izraele byla žena ještě součástí majetku muže) Nebudeš dychtit po něčem, co patří tvému bližnímu podobná situace jako u přikázání "nepokradeš", ale zde je již odsouzen byť jen úmysl krádeže 6

7 Étos proroků Není možné tvrdit, že proroci v Izraeli přinášeli úplně nový pohled na Zákon a Smlouvu, ale spíše připomínali její pravý a původní význam. Je naprosto lidské, že na to důležité člověk začne dříve nebo později zapomínat. Stejně tak i Izrael začal po obsazení zaslíbené země po nějaké době ochabovat ve své lásce k Bohu a ve svém přimknutí ke Smlouvě a Zákonu. Zákon začal být dodržován jen formálně a porůznu překrucován tak, aby vyhovoval lidské pohodlnosti. Zkrátka když se lidem vede dobře, zapomínají na to, kdo je původcem jejich blaha a kdo je vyvedl z nesnází. Proto se v prorocké etice tak často setkáváme s připomínkou jádra a podstaty Smlouvy a zákona, s připomínkou starého učení a jeho původního významu, s připomínkou starých závazků, které vyplývají ze Smlouvy na Sinaji. Proroci obohacují vztah smlouvy mezi Bohem a Izraelem, který byl původně představován v jurisdickém světle, dalšími analogiemi a novými aspekty. Izrael je syn a Bůh otec (Oz 11, 1-4; Jer 31,20). Izrael je stádce a Bůh je pastýř (Ez 34, 11-23). Izrael je nevěsta a manželka a Bůh je ženich nebo manžel (Iz 54, 1-10; Jer 2,2f; 31,3f; Oz 1-3). Tyto obrazy ukazují smlouvu na Sinaji jako smlouvu lásky (srv. Ez 16,6-14). Pozorná a nezasloužená láska Boží volá po odpovědi lásky, která se pěstuje v poslušnosti. V neposlední řadě je nutné říci, že proroci volají po změně ve dvou rovinách. V rovině člověk Bůh a tím jim jde zejména o dodržování prvního přikázání a v rovině člověk člověk, kde tepou zejména sociální nešváry. Zdůrazňují etické prvky před kultovními. Odmítají postoj, kdy je bohoslužba primární a pomoc bližnímu sekundární (Iz 1,10;Mich 6,8; Oz 6,6) dobré činy (pomoc chudým v jejich problémech, ochrana sociálně slabých, úcta k právu, dodržování spravedlnosti) jsou předpokladem pro dobrý kult. V prorocké etice pak můžeme vidět několik podstatných prvků, které se opakují: 1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael: proroci nepřichází v první řadě s tím, že by chtěli bezhlavě kritizovat, kritizovat bez východiska není možné proto se před výtkami a voláním po nápravě ukazuje, že Bůh je Bohem spásy, je Bohem, který chce a přináší vysvobození z otroctví nejen egyptského, ale jakéhokoliv jiného, z otroctví vlastního ega, chamtivosti, nelásky a neupřímnosti v první řadě ukazují Boha žárlivě milujícího Izrael z toho však má vyplývat odpověď, odpověď ve formě dodržování smlouvy a věrnosti Hospodinu 2. Kritika praxe správná praxe by měla být odpovědí na velké činy Boží upozorňují na neshodu víry a skutků být Bohem vyvolený lid, být jeho služebníkem a nechovat se podle toho, to není možné: i dnes se s tím můžeme setkávat v nejrůznější formě, i dnes existuje zbožnost bez praktického osvědčení, i dnes se můžeme setkávat s lidmi, kteří horlivě studují Bibli, což je pro ně jediný a postačující důvod k jejich spáse, a kteří jsou zároveň v praktickém životě nejrůznějším způsobem zlí proroci volají po shodě náboženské praxe a běžného života není možné si zajistit přístup k Bohu jen vykonáváním nějakých kultických předpisů, není možné se pokoušet Boha manipulovat do mých představ, kupovat si ho obětmi v chrámu 3. Nutnost proměny srdce pokud bude celý život vyplývat z čistého smýšlení, z upřímného úmyslu a zbožného srdce, pak se automaticky objevuje praktický život, který odpovídá Smlouvě, Zákonu a Božímu vzoru Zákon a předpisy je nutno dodržovat ne jako vnější řád, ale jako praktický dopad mého vnitřního přesvědčení 7

8 proto se objevují ostré prorocké soudy typu, že Bůh nechce oběti Izraele, že se mu přímo hnusí a že pro něj nic neznamenají, protože člověk obětuje z povinnosti a zvyku a zároveň myslí na to, jak doma zbičuje své otroky, které by ani neměl mít vnitřní účast na kultu, skutky konané z vnitřního přesvědčení a s pravou láskou k bližnímu, to je to, co chce Bůh, nikoliv mechanické výkony, jen abychom vyhověli Zákonu Odmítají prázdné rituály a vše co nepřináší ovoce do života - výzva k zvnitřnění ztotožnění se s obsahem, nejen poslušné vykonávání a snaha o vyhovění zákonu. Ozývá se: "Milosrdenství chci a ne oběti " můžeme říci, že proroci zde místo litery ukazují na ducha zákona 4. Zvěstování a příslib příchodu Mesiáše do lidského chaosu a bídy zaznívá slovo o příchodu Mesiáše, který má přinést spravedlnost a mír má přinést konečnou realizaci spravedlnosti a pravého vztahu k Bohu má učinit přítrž nekonečně roztočené spirále lidské neposlušnosti a porušenosti Étos moudrosti Skutečnost zákona a řádu ve SZ není jenom záležitost tóry, ale také mudroslovné literatury. Její autoři jsou hluboce přesvědčeni o moudrém řádu, který je patrný v celém stvoření. Tato zkušenost je popisována jako moudrost, která ještě něž bylo stvořeno nebe dlela u Boha. Tato moudrost volá člověka, aby ji naslouchal a žil v harmonii s řádem, který ona vybudovala. Moudrost závisí na bázni před Hospodinem je udělována lidem z milosti. Harmonie s moudrostí znamená život, rozbroj s ní znamená smrt. Je to vyslovené ultimátum. Cesta, která vede k poznání správného prožívaní života, spočívá především v hodnocení dobrých nebo zlých následků jednání. Přes všechno zaměření na moudrost, lidskou zkušenost a úspěch života se nakonec ale setkáváme s tím, že to, zda je lidské jednání hodnotné nebo ne bude definitivně zhodnoceno teprve z pohledu věčnosti. Správný řád hodnot není možné omezit na horizont tohoto světa, ale v konečném důsledku je podřízen Bohu. Nápadně málo se zde mluví o smlouvě. Podstatné prvky: Étos moudrosti, na rozdíl od étosu zákona a proroků se nikdy neprojevuje požadavky nebo zákazy, nýbrž zprostředkováním názorů a zkušeností jde o rady, upomínání, reflexe, dialog Je zde tedy více zdůrazněn rozum a zkušenost člověka. Nápadně málo se zde mluví o Smlouvě Týká se často praktického života, úplně obyčejného úspěchu lidského bytí Moudrost je zde perzonifikována, byla u Boha, ještě než byl stvořen svět (Přísl. 8,22-31) Moudrost bez Boha je k ničemu (velký rozdíl oproti okolním národům) "Počátek poznání, je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci" (Přísl. 1,7) "Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať" (Přísl. 3,7) Étos moudrosti je naší mentalitě nejbližší: hledat Boží vůli ve styku se skutečností. 8