Těšínsko. Zapomenuté aspekty zapomenutého konfliktu

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Ondřej Varaďa Těšínsko. Zapomenuté aspekty zapomenutého konfliktu Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. 2017

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce 2

3 Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za úvodní konzultace tématu práce i její následné vedení. Dále pak doc. PhDr. Jiřímu Friedlovi, Ph.D. za mnohé zasvěcené hovory a Mgr. Miroslavu Jeřábkovi Ph.D. za probuzení zájmu o neznámé dějiny první republiky. Především však mé rodině a přátelům, kteří mi byli vždy oporou a měli se mnou trpělivost. 3

4 Obsah Obsah Úvod Literatura a prameny Konflikt o Těšínsko Polsko Československo Průběh konfliktu Počátek Sedmidenní válka Mírová jednání a rozdělení Těšínska Šnejdárek Divoká léta Šnejdárek na Těšínsku Epilog Případ kapitána Hallera Tajemný hrabě Larisch Závěr Prameny a použitá literatura Prameny Archivní prameny Tištěné prameny Paměti Literatura Elektronické zdroje Obrazová příloha

5 1. Úvod Dějiny první československé republiky si v dlouhodobém horizontu nemohou stěžovat na nedostatek pozornosti - naopak by se dalo říci, že lze v posledních letech pozorovat určitý boom společenského zájmu o toto dějinné období. Přesto narazíme i v tomto případě na známý nešvar - totiž, že tzv. velké dějiny a donekonečna propíraná témata tlačí do ústraní události, které mohou působit na první pohled poněkud provinčně, ve skutečnosti si však s nimi v důležitosti rozhodně nezadají. Těšínský konflikt mě zaujal právě kontrastem svého poměrně malého územního i vojenského rozsahu a dalekosáhlých dopadů, které jsem nastínil výše. Také to byl první otevřený konflikt, kterého se po návratu do vlasti účastnili čs. legionáři, o jejichž osudy se rovněž zajímám. Při studiu dějin tohoto územního sporu upoutal mou pozornost fakt, že přestože jeho vojenská a politická stránka je poměrně důkladně prostudována a popsána, existují v jeho kontextu témata, která jsou zmiňována jen okrajově či náznakem - přitom mnohá z nich měla (nebo minimálně mohla mít) pro tento konflikt či jeho vnímání zásadní význam. Tento fakt se v podstatě stal impulsem pro mou bakalářskou práci a zároveň měl vliv i na celou koncepci práce. Některým z těchto zapomenutých aspektů jsem se, po shrnutí obecné situace před konfliktem a také průběhu konfliktu samotného, následně rozhodl blíže věnovat a dále je rozvést. V první řadě jsem se zajímal o osobnost a osudy Josefa Šnejdárka, který byl vrchním velitelem čs. ozbrojených sil účastnících se konfliktu a vojenským velitelem celé oblasti. V tomto směru jsem se částečně nechal vést jeho líčením vlastních osudů a průběhu konfliktu zaznamenaném v jeho pamětech a pokusil jsem se jej verifikovat porovnáním s dalšími prameny a odbornou literaturou. Dále jsem se zabýval poněkud nejasnými okolnostmi smrti polského kapitána Cezaryho Hallera v bojích o Zebrzydowice a mýty, které jsou s ní spojenými - zde bylo mým cílem pokud možno zjistit, jak a za jakých okolností k Hallerově smrti opravdu došlo. V neposlední řadě mě pak zaujala osobnost 5

6 JUDr. Jana (Johanna) hraběte Larisch-Mönnich, jehož hypotetický vliv na události na Těšínsku v průběhu konfliktu jsem se snažil zmapovat. Záměrem této práce bylo na zmíněné aspekty konfliktu o Těšínsko upozornit a přispět svým dílem k jejich dalšímu poznání. 2. Literatura a prameny Jen relativně menší počet prací se věnuje výlučně konfliktu o Těšínsko - literatura věnující se česko-polským vztahům (i) v dané době je naopak poměrně rozmanitá. Je však třeba mít se na pozoru před ideologickým zabarvením a nacionálně ovlivněným pohledem autorů (nejen) starších prací. Mezi nejstarší díla, které se konfliktu věnují, lze v kontextu této práce zmínit memoáry přímých účastníků konfliktu - patří mezi ně mimo jiné například paměti Josefa Šnejdárka 1 a Francziska Latinika, 2 velitelů obou stran konfliktu, nebo Ferdinanda Pelce 3. K těmto pamětem je však samozřejmě třeba přistupovat s přihlédnutím k pozici, kterou dotyční v rámci konfliktu zastávali. Velmi zajímavé jsou pak vzpomínky kapitána Jamese Alexandera Roye 4, který v oblasti působil jako sekretář jedné z dohodových komisí a vidí celou záležitost očima nezaujatého pozorovatele. Samostatné místo má mezi nejstaršími publikacemi dílo Ferdinanda Peroutky Budování státu 5 - ačkoliv je dnes z historiografického hlediska v některých směrech pochopitelně překonané, stále poskytuje velice působivý a komplexní pohled na období prvních čtyř let československé státnosti a i těšínské otázce se intenzivně věnuje. 1 Šnejdárek, Josef: Co jsem prožil. Praha Latinik, Franciszek Ksawery: Walka o Śląsk Cieszyński w r Cieszyn Pelc, Ferdinand: O Těšínsko. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava Roy, James Alexander: Pole and Czech in Silesia. Londýn Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech po převratových. 4 díly. Praha

7 Z moderních prací lze za stěžejní považovat práce Jaroslava Valenty 6, přestože je na nich patrný vliv doby, ve které vznikaly. První prací o dějinách Těšínska vydanou po roce 1989 byl Nástin dějin Těšínska 7, který i dnes poskytuje solidní úvod do dané problematiky. Problematice Těšínska se dále věnují například Dan Gawrecki či, na polské straně, Marek Kamiński. Z nejnovějších prací má v tomto výčtu rozhodně místo práce Petra Jelínka. 8 Dále je pak zcela jistě hodna zmínky kniha Jiřího Bílka 9, která, ačkoliv je v některých směrech povahy spíše populárně naučné, rozhodně přináší zajímavé poznatky. Pozadí a širší kontext konfliktu pak velmi zajímavě ilustruje korespondence prezidenta Masaryka s ostatními politickými špičkami své doby, která vychází v ediční řadě Korespondence TGM vydávané Masarykovým archivem a Archivem AV ČR 10. Literatura a prameny k jednotlivým výše popsaným aspektům jsou pak poměrně velice specifické a je o nich pojednáno v rámci příslušných podkapitol. Souhrnná bibliografie je však samozřejmě uvedena na konci práce. 6 Valenta, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech a Těšínské Slezsko. Ostrava Valenta, Jaroslav - Borák, Mečislav: Nástin dějin Těšínska. Ostrava Jelínek, Petr: Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska , Opava Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, Praha Bílek, Jan Kokešová, Helena Quagliatová, Vlasta Swierczeková, Lucie (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Karel Kramář. Praha Hájková, Dagmar Quagliatová, Vlasta Vašek, Richard (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Edvard Beneš Praha Doubek, Vratislav Kaleta, Petr Květina, Jan (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Slované. Poláci, Rusové a Ukrajinci. 1. svazek. Praha

8 3. Konflikt o Těšínsko Vznik sporu o území bývalého Těšínského knížectví se fakticky prakticky překrývá se vznikem státních útvarů, které tento spor vedly. Nejdříve tedy stručně shrňme stav věcí v dané době Polsko Podoba polského území v době před vznikem samostatného polského státu byla dána rozhodnutím vídeňského kongresu z roku Ten upravil podobu předchozího rozdělení bývalého Polska z trojího dělení z let 1772, 1793 a Historické území Rzeczypospolitej Polsky se tedy nacházelo ve třech různých záborech - rakouskouherském (původně rakouském - část území Haliče a později i Krakov), německém (původně pruském - Velkovévodství poznaňské) a především ruském (Království polské, tzv. Kongresovka). Se začátkem 1. světové války se však situace změnila - Centrální mocnosti po úvodních porážkách postoupily na východní frontě hluboko na ruské území a podařilo se jim dostat pod kontrolu většinu území Kongresovky. Na jeho území bylo vytvořeno tzv. Regentské království polské 11, provizorní státní útvar spravovaný tříčlennou regentskou radou pod jednoznačným patronátem a faktickou nadvládou Rakouska-Uherska (na jihu, s centrem v Lublinu) a Německa (na severu, s centrem ve Varšavě). Tento stav de facto vydržel až do konce války na podzim Za zlomové datum je považován 11. listopad 1918, kdy moc ve Varšavě převzal Józef Piłsudski, velitel polských legii ve službách centrálních mocností, a v horizontu několika dní byl jmenován náčelníkem státu 12. Toto datum je často považováno za datum vzniku II. Rzeczypospolitej Problém však vyvstával z toho, že narozdíl od Čechů (a následně 11 Srov. Slanta, Piotr: Poland. Dostupné na (Stahováno: 25. dubna 2017.). 12 Melichar, Václav, a kol: Dějiny Polska. Praha 1975, s V polském diskursu se za první polskou republiku považuje původní Rzeczpospolita Obojga Narodów, která zanikla trojím dělením Polska. 14 Srov. např. Internetowy Polski Słownik Biograficzny. Józef Klemens Piłsudski. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017). 8

9 i Slováků) nedisponovali Poláci jednotnou politickou reprezentací. V Paříži v té době již více než rok fungoval Komitet Narodowy Polski 15 pod vedením původně proruského politika Romana Dmowského. Tento výbor byl, podobně jako Československý národní výbor, uznán jako legitimní orgán polské politické reprezentace dohodovými mocnostmi, neměl však, narozdíl od např. Piłsudského, téměř žádnou podporu v Polsku jako takovém 16. Dalšími orgány s větším či menším lokálním mandátem byly např. Likvidační komise (Krakov), Provizorní vláda Polské republiky (Lublin) či Nejvyšší lidová rada (Poznaň) 17. K vnitřní konsolidaci státu a vyjasnění hierarchie jednotlivých orgánů docházelo jen pozvolna. Tato vnitřní dichotomie navíc značně znesnadňovala ostatním státům navazování jakýchkoliv diplomatických vztahů s Poláky, neboť zkrátka a dobře nevěděli, na kterou z autorit se obrátit. To vše v situaci, kdy se Polsko vlastně již svým vyhlášením dostalo do sporů o území či hranice prakticky se všemi svými sousedy kromě Rumunska. Sám Masaryk ve svém dopise Edvardu Benešovi ještě 5. ledna 1919 píše, že: Poláci nemají ještě svůj stát, nýbrž státy, náběhy k státu (...). Musíme jednat od státu ke státu. 18 Za této situace byla dne 19. října 1918 vyhlášena Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego 19 se sídlem v Těšíně na základě polské deklarace z 12. října téhož roku ustavující, že se Těšínsko stává součástí (budoucího) polského státu Československo Český a slovenský odboj měl svou domácí i zahraniční větev v podstatě již od začátku války. Angažoval se v něm však jen zlomek politické scény - většina politiků byla alespoň zpočátku buď loayalistická, nebo pasivní Polský národní výbor 16 Jelínek, Petr: Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska , Opava 2009, s Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s HÁJKOVÁ, Dagmar - QUAGLIATOVÁ, Vlasta - VAŠEK, Richard (eds.): Korespondence T. G. Masaryk - Edvard Beneš Praha Dokument 12, str Národní rada Knížectví těšínského. 20 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Klimek, Antonín: Vznik Československa Praha 1994, s

10 Čelným představitelem se stal profesor Tomáš Garrigue Masaryk, kterého vypuknutí válka zastihla v zahraničí. Již na podzim 1914 podnikl Masaryk několik kratších výjezdů do západní Evropy, jejichž úkolem bylo jednak předávání tajných dokumentů, jednak sběr informací a sondovaní situace v dohodovém táboře. Na počátku roku 1915 jej však v Ženevě zastihla zpráva, že je na něj doma vydán zatykač a že návrat by pro něj mohl být potenciálně velice nebezpečným. Masaryka později následoval do exilu i Edvard Beneš. Tato dvojice pak stála u faktického zrodu české iniciativy za samostatný stát. Později v průběhu války navázali kontakt s Milanem Rastislavem Štefánikem, čímž vzniklo ikonické trio československého prvního zahraničního odboje. Osobnost Štefánika, Slováka, toho času však již dlouhou dobu francouzského občana 22 a vysoce postaveného důstojníka francouzské armády, navíc otevřela agitačním snahám Masaryka a Beneše dveře mnoha prominentních pařížských salonů. Na podzim roku 1915 došlo k vytvoření Československého komitétu zahraničního, který položil základ Československé národní radě. Ta se stala ústředním orgánem československého zahraničního odboje a byla dohodovými mocnostmi uznána jako legitimní orgán československé politické reprezentace. 23 V posledních dnech války pak došlo k jejímu přerodu v prozatímní československou vládu. K samostatným, zpočátku na těchto institucích nezávislým aspektům prvního čs. zahraničního odboje patří i dobrovolné čs. vojenské jednotky bojující na straně Dohody. Ty začaly vznikat již v létě (rota Nazdar! ve Francii) a na podzim (Česká družina v Rusku) roku Jejich velikost a význam v průběhu války narůstaly a do jejího konce jimi prošlo téměř sto tisíc osob. 24 Právě aktivní účast těchto jednotek v boji proti Centrálním mocnostem na všech velkých frontách války vynesla Československu po jejím konci pozici vítězného státu podílejícího se na poválečném uspořádání Evropy. 25 Po návratu do vlasti se pak mnozí příslušníci těchto jednotek (především francouzských a italských) účastnily zajišťování hranic nově vzniklého státu a bojů s tím spojených, těšínský konflikt nevyjímaje. 22 Klimek, Vznik Československa, s Tamtéž s Pichlík, Karel - Zabloudilová, Jitka - Klípa, Bohumír: Českoslovenští legionáři Praha 1996, s Srov. např. Klimek, Vznik Československa, s

11 Pozice domácího odboje byla od začátku logicky ztížena represáliemi ze strany rakouskouherských úřadů, které se s postupem války jen vyostřovaly - již na podzim a v zimě 1914 došlo ke dvěma popravám za protistátní činnost. 26 K podpoře činnosti zahraničního odboje a řízení zpravodajské a konspirační činnosti byla v prosinci téhož roku ustavena tzv. Maffie, která se postupně stala hlavním orgánem domácího odboje. Na jaře 1915 pak proběhla série preventivních zatčení, která postihla mimo jiné i Karla Kramáře i Aloise Rašína, považované za vůdčí osobnosti hnutí. Oba byli v následných procesech odsouzeni k smrti - rozsudek byl následně změněn na doživotí a později byli oba v rámci císařské amnestie osvobozeni. 27 Slovenský domácí odboj měl méně centralizovaný charakter. Sídlem slovenské národní rady byl Turčianský Sv. Martin, hnutí pak působilo mimo jiné v Prešpurku, Budapešti či Vídni. S uvolňováním poměrů v posledních měsících války nastalo i vzepětí (nejen) československého domácího odboje. Dne 6. ledna 1918 byla vydána tzv. Tříkrálová deklarace požadující rozsáhlou autonomii Čechů a Slováků, jakož i jejich spojení v jeden státní celek. V průběhu jara a léta 1918 pak narůstaly demonstrace, stávky a manifestace v zemích Koruny české i na Slovensku. Vyvrcholení tohoto emancipačního procesu byl vznik Národního výboru československého, který se stal novým vrcholným orgánem čs. domácího odboje. Znamenalo to vystoupení hnutí z ilegality a otevřené přípravy na převzetí státní moci. Ty vyvrcholily vyhlášením samostatné Československé republiky 28. října 1918 v Praze, ke kterému se o dva dny později přihlásila tzv. Martinskou deklarací i slovenská politická reprezentace. Po vzoru Národního výboru československého vznikl dne 30. října i Zemský národní výbor pro Slezsko, který prohlásil Těšínsko za součást Československa. Tento výbor byl však vyhlášen jednostranně a nebyl centrálním výborem v Praze nikdy oficiálně ratifikován, což následně hrálo v určitých fázích sporu nezanedbatelnou roli Klimek, Vznik Československa, s Tamtéž. 28 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s

12 3.3. Průběh konfliktu Počátek Pro celou úvodní etapu sporu je charakteristický do značné míry provizorní charakter veškerých dílčích řešení, stejně jako určitý nezájem centrálních orgánů o problém, který považovaly s ohledem na geopolitickou situaci za zcela podružný. Tento na první pohled pochopitelný přístup měl však fatální důsledky, neboť v době, kdy se konflikt stal tématem celostátní či mezinárodní důležitosti, již stihlo dojít ke značnému množství incidentů iniciovaných oběma znesvářenými stranami. Ty po sobě zanechaly mnoho zlé krve, což jednak řetězovitě způsobovalo další incidenty, jednak v podstatě znemožňovalo usmíření na jakékoliv úrovni bez zásahu vyšší instance. Vzhledem k tomu, že státotvorná iniciativa byla na straně Poláků, začali se zajišťováním území jako první. Ve starší literatuře se lze často dočíst, že Poláci Těšínsko obsadili armádou. Toto tvrzení však pokulhává především proto, že v této době ještě žádná polská (a konec konců ani československá) armáda v pravém slova smyslu neexistovala. Jedinou propolskou silou, která se na území právě vznikajícího polského státu blížila definici armády, byly roztroušené zbytky polských legií dříve bojujících na straně Centrálních mocností 29 - ty však byly málo početné a nemohly se nacházet dostatečně blízko a v dostatečném počtu. Zajišťování území tedy pravděpodobně prováděly spíše provizorní milice 30. Ty ostatně v oblasti budovaly za účelem prostého udržení pořádku všechny zúčastněné strany včetně Slezských Němců a Šlonzáků 31. V této době docházelo na Těšínsku k mnohým spontánním převzetím moci v jednotlivých obcích - někdy dle národnostního klíče, jindy dle polohy, v mnoha případech jednoduše na základě svévůle účastníků takovýchto převratů. Situace byla značně nepřehledná, obě strany vydávaly provolání a memoranda, které se navzájem vylučovala a docházelo k mnoha incidentům mezi jednotlivými národnostními skupinami. 29 Tzv. Modrá armáda pod velením generála Józefa Hallera spolupracující s Romanovi Dmowskému, se spolu s oběma představiteli dostala do vlasti až na přelomu roku 1918 a 1919 a byla v podstatě ihned převelena na polskou východní frontu. 30 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s

13 Těšínsko bylo významné ze dvou hlavních důvodů - procházela jím košicko-bohumínská dráha, ve své době jediná trať efektivně spojující země Koruny české se Slovenskem (a v souvislosti s ní i bohumínské nádraží, tehdy jedno z největších nákladních vlakových seřadišť ve střední Evropě) a na jeho území se také nacházela karvinská uhelná pánev - největší ložisko černého uhlí (navíc poměrně výjimečné kvality) v celém Slezsku a okolí. Pro obě strany šlo tedy o území rozlohou sice poměrně nepatrné, ovšem strategicky a materiálně abnormálně důležité. S tím souvisí i první vážnější srážka Čechů a Poláků, která se odehrála 1. listopadu 1918 právě na bohumínském nádraží. To si nárokoval Zemský národní výbor a obsadil jej malou vojenskou posádkou. Ve stejný den však došlo k masovým demonstracím Poláků z Bohumína a blízkého Pudlova, organizovaným aktivistkou Dorotou Kłuszyńskou. Demonstranti byli navíc posíleni oddílem polské milice a situace hrozila eskalací. Tváří v tvář okolnostem česká posádka nádraží ve večerních hodinách kvapně vyklidila a pomocí automobilu opustila oblast 32. Situace byla opravdu vypjatá a hrozila vyústit v incident s nedozírnými následky. Vzhledem k určité nezpůsobilosti centrálních orgánů řešit tento problém na celostátní oficiální úrovni 33, převzaly iniciativu orgány místní. K setkání zástupců Zemského národního výboru a Rady Narodowej došlo 2. listopadu v obci Orlová. Po šestihodinovém jednání došlo k dohodě o provizorním správnímu rozdělení Těšínska mezi tyto dvě instituce a společné správě strategických bodů (bohumínské nádraží, dráha), což mělo předejít dalším spontánním pokusům o místní převzetí moci. Dohoda byla následně upřesněna na další schůzi, která se konala 5. listopadu v Polské Ostravě. Obě strany se přitom v dohodě vyslovují v tom smyslu, že budou státní moc na Těšínsku vykonávat pouze do rozhodnutí kompetentních orgánů v Praze, resp. Varšavě. Toto usnesení vstoupilo do historie jako smlouvy z Orlové a Polské Ostravy a přestože byly uzavřeny pouze místními správními orgány (v případě ZNV dokonce s velmi pochybným mandátem), budou hrát v dalším vyjednávání o osudu Těšínska (především v polské argumentaci) zásadní roli Pelc, Ferdinand: O Těšínsko. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava 1928, s Např. Karel Kramář (jakožto designovaný předseda) vlády se v té době ještě stále nacházel v Ženevě, kam v bouřlivých dnech před 28. říjnem odjel s delegací Národního výboru československého jednat s představiteli prozatímní vlády. 34 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s

14 Provizorní hranice rozdělení však dlouhodobě nevyhovovala ani jedné ze stran. Oběma stranám vadilo stávající rozdělení uhelných šachet. Polská strana si pak stěžovala na to, že demarkační linie uvěznila téměř Poláků 35 na území spravovaném československými orgány, zatímco Československu nevyhovovalo, že linie několikrát protíná košicko-bohumínskou dráhu, která se tak nacházela střídavě na území jednoho a druhého státního útvaru, což komplikovalo její užívání, pro vznikající republiku klíčové. Rozdělení uhelných zásob navíc připravilo československý průmysl o zdroj paliva, na kterém závisel. Kromě toho se několik převážně českých obcí nacházelo na území pod správou Rady Narodowej. Problémy činily také poněkud vágní formulace bodů smluv týkajících se např. personálního složení úřadů a toho, kdo je vůči nim zodpovědný za vyplácení mezd. Obecně se jednalo spíše o záležitosti druhotné závažnosti a povahy spíše logisticko-správní, patřil mezi ně ale například i bod týkající se vojenských odvodů. Právě tyto nepřesnosti umožňující určitou volnost výkladu se v následujících měsících měly ukázat jako zásadní. Ve svém dekretu publikovaném 22. listopadu vyhlásil Józef Piłsudski 36 krom jiného i volby do Ústavodárného sejmu 37. To by samo o sobě pravděpodobně nebylo nic proti ničemu, kdyby v dalším dekretu z 6. prosince 38 neurčil termíny jejich konání na 26. leden 1919 a nezahrnul do území, na kterém mají proběhnout, kromě bývalé tzv. Kongresovky a (sporné) západní Haliče i celé Těšínské Slezsko 39. To bylo jednoznačným narušením jak smluv z Orlové a Polské Ostravy, tak i dosavadní relativní neutrality, kterou centrální správní orgány obou stran vůči sporu doposud zachovávaly. Z této doby pochází i (především v polské literatuře) mnohokrát skloňovaný výrok T. G. Masaryka o tom, že Polákům ťafka by neškodila 40, především v polské literatuře často převracený a vykládaný jako projev Masarykovy nenávisti vůči Polákům. Masaryk již za svého působení v zahraničním odboji vyjednával s polskými představiteli (např. Romanem Dmowským) o 35 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s. 22. Srov. tabulka Toho času v pozici Provizorního náčelníka státu. 37 Dziennik Praw Państwa Polskiego, č. 17, ze dne , hlava 40, s Dostupné na (Stahováno: duben 2017). 38 Dziennik Praw Państwa Polskiego, č. 18, ze dne , hlava 46, dodatek II (Śląsk Cieszyński) a III (Galicja), s. 121 a 122. Dostupné tamtéž. 39 Volby se dále měly konat i na území Oravy, Spiše a ve 13 obcích Trenčínské župy. 40Hájková - Quagliatová - Vašek, Korespondence Masaryk-Beneš, Dokument 9, str

15 poválečnému uspořádání Evropy 41, tématu potenciálně sporného Slezska se však spíše vyhýbal, zčásti zřejmě právě proto, že by mohlo rozdělovat osvobozenecká hnutí v době, kdy bylo zásadní, aby vystupovala jednotně nebo alespoň bez otevřených neshod. Jednání o Slezsku tak bylo neustále odkládáno, ovšem s příslibem, že k němu v pravý čas dojde - Masaryk se v této souvislosti v dopisu Edvardu Benešovi z 28. prosince 1918 rozčiluje: Poláci. Naprosto neloajální lidé. Ujednal jsem přece s Dmowským, že o Slezsko se včas dobře dohodneme. 42 Krize polské politické reprezentace však určila událostem jiný směr a brzy po vyhlášení dekretů začalo na těšínském území z polské strany docházet i k pokusům o odvody, přičemž těm, kteří odmítali, bylo vyhrožováno žalářem za dezerci. Československo muselo na takto akutní změnu poměrů reagovat. Již 7. prosince byla vyhlášena suverenita nového zemského vedení ve Slezsku v čele se zemským prezidentem Josefem Šrámkem 43 se sídlem v Moravské Ostravě 44. V jednání bylo také obsazení sporného území čs. legiemi z Francie či Itálie - v tomto směru kontaktoval Karel Kramář Edvarda Beneše, toho času stále setrvávajícího v Paříži. Je však třeba na tomto místě pamatovat, že pařížská mírová konference oficiálně začala až o více než měsíc později - veškerá jednání československých zástupců s dohodovými činiteli 45 tedy v této době postrádala formální oficialitu charakteristickou pro pozdější konferenční jednání. Vojenské síly mladého československého státu byly navíc výrazně odčerpávány v souvislosti s potřebou obsazení Slovenska. Přesto však koncentrace československých ozbrojeních sil okolo sporné oblasti Těšínského Slezska narůstala, což vyvolávalo odpor a protesty polské strany - polský tisk hovořil o hrozbě vojenského obsazení celého Těšínska Československem tak často a hlasitě, že konzulát v Krakově musel 22. prosince 1918 vydat oficiální dementi. Do konce roku 1918 pak došlo k vytlačení početně slabších polských oddílů ze sporných území na Oravě a Spiši, což se neobešlo bez střelby 46. Ani 41 Četné doklady najdeme například v Masarykově korespondenci. Srov. Doubek, Vratislav - Květina, Jan (eds.): Korespondence: T. G. Masaryk - Slované. 1. svazek, Poláci, Rusové a Ukrajinci, Praha 2015,. 42 Hájková - Quagliatová - Vašek, Korespondence Masaryk-Beneš, Dokument 11, str Pelc, O Těšínsko, s Dne 19. prosince pak došlo k přestěhování této Slezské zemské vlády do Opavy - původního správního centra bývalého Rakouského Slezska. 45 Např. Edvard Beneš jednal opakovaně s francouzským maršálem Fochem a 14. prosince dokonce hlásil do Prahy, že pro obsazení Těšínska legionáři získal souhlas Dohody. 46 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s

16 tyto události, ačkoliv neměly se situací na Těšínsku přímou souvislost, ke snížení napětí rozhodně nepomáhaly. Situace se přitom dále komplikovala. V Polsku došlo v reakci na československé vyhlášení suverenity nad Slezskem a v rámci vnitřní konsolidace ke sloučení Likvidační komise (Krakov), Vládnoucí komise (Lvov) a Rady Narodowej (Těšínsko) v zastřešující organizaci zvanou Vládnoucí komise pro Halič, Slezsko, Oravu a Spiš, a což reagovala československá strana vytvořením Úřadu spojené správy pro obvod ostravsko-slezský, pod nějž spadaly i některé z obcí, které podle dohod z Orlové a Polské Ostravy spravovala Rada Narodowa. Do překračování pravomocí a porušování dohod se definitivně zapojily obě strany 47. V prosinci docházelo k intenzivním vnitrostátním i mezinárodním jednáním o těšínské situaci. Projevovala se v nich však, jako ostatně již dříve, rozštěpenost polské politické reprezentace, také však klesající ochota obou stran k hledání kompromisu. Konec roku 1918 se tak nesl v duchu příslovečného klidu před bouří. V oblasti docházelo ke stále větší kumulaci československých ozbrojených sil 48 - velitel polských sil v Těšíně, podplukovník Franciszek Ksawery Latinik, dal v reakci na to rozkaz obsadit demarkační linii pravidelnou armádou i milicemi 49. Obecně však polská strana nepřikládala sporu o Těšínsko větší vojensko-strategický význam, o čemž svědčily i počty polských regulérních jednotek v oblasti. Tento postup odpovídal doktríně Rzeczypospolitej o tom, že západní hranice państwa nakonec tak jako tak určí Dohoda a že výrazně větší možnosti (a zároveň i nebezpečí pro mladý polský stát) lze očekávat na východě. Tato myšlenka nebyla neopodstatněná - po odchodu německých jednotek z oblasti bylo lokálním mocnostem zanecháno v podstatě volné pole působnosti. Již od podzimu 1918 vedli Poláci ozbrojený spor s Ukrajinci o oblast Lvova a Východní Haliče. Na přelomu roku 1918 a 1919 pak vypukly spory o Vilno. Na konci roku také začalo při oboustranné expanzi na území dnešního Běloruska docházet ke srážkám polských oddílů s oddíly Rudé armády, které měly o měsíc později rovněž eskalovat - v tomto případě v jeden z největších konfliktů v 47 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Tamtéž, s Valenta, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech a Těšínské Slezsko. Ostrava 1961, s

17 polských dějinách. Nejasný byl také osud Gdaňska, v Mazursku se stále ještě zdržovaly německé jednotky. Proti těmto záležitostem se spor o Těšínsko zdál opravdu nicotný. Nový rok nepřinesl zlepšení situace. Dne 2. ledna 1919 se na Pražském hradě konalo osmihodinové zasedání širšího politického zastoupení RČS - kromě členů vlády přítomných ve vlasti se jí účastnil i T. G. Masaryk, předseda Národního shromáždění a vedoucí jednotlivých parlamentních klubů. Tématem byla příprava RČS na nadcházející mírovou konferenci v Paříži a otázka státních hranic. Výstup z této schůze byl více než optimistický - nikdo z přítomných nepovažoval dělení Těšínska za reálné a bylo obecně předpokládáno, že celé území bude na základě historického práva a strategickoekonomických argumentů pařížskou konferencí přiznáno Československu. Mezitím však bylo s blížícím se termínem konání polských voleb a bezvýchodnosti situace v krátkodobém horizontu definitivně přistoupeno k vojenskému řešení celého sporu z československé strany. Na poradě armádního velení v Polské Ostravě se zemskou vládou a místními úřady 7. ledna 1919 byli všichni přítomní oficiálně informováni o nadcházejícím obsazení Těšínska. Vojenské přípravy již v té době byly dávno v plném proudu 50. Situace na Těšínsku se zatím dále vyostřovala - docházelo ke stávkám horníků, drancování a nepokojům. Polská strana začala vzhledem k neutěšené vojenské situaci na své východní hranici s odvody (ačkoliv pouze ve své správní oblasti), což bylo dalším hřebíčkem do rakve smluv z Orlové a Polské Ostravy. Dne 12. ledna sdělil ZNV Radě Narodowej, že považuje provizorní úmluvy z Orlové a Polské Ostravy za vypovězené, neboť nad územím již přejaly kontrolu centrální orgány republiky, které tyto smlouvy nikdy neratifikovaly. 51 Tím se Československo (alespoň ze své strany) zbavilo jakékoliv odpovědnosti za dodržování těchto dohod, ačkoliv byly pravděpodobně tím jediným, co kromě ozbrojených posádek drželo region alespoň v zásadě pod kontrolou. Zatímco (nejen) v Paříži probíhala horečná vyjednávání, vrcholily na Těšínsku vojenské přípravy. Do velení operace byl vybrán pplk. Josef Šnejdárek. Ten měl za sebou tehdy téměř dvacet let vojenských zkušeností ve francouzské armádě (z toho pět v Cizinecké legii) a do vlasti 50 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Pelc, O Těšínsko, s

18 se po jednadvaceti letech 52 vrátil teprve před několika dny. Jeho předchozí průprava a přímý, nesmlouvavý a simplistický přístup jej přímo předurčoval pro takto nestandardní operaci. Byla to přitom poměrně pikantní situace - Šnejdárek byl v té době (a ještě mnoho let poté) občanem Francie, státu, který neměl s Polskem žádný spor, natož aby s ním byl ve válečném stavu, a členem francouzských ozbrojených sil. To však nebylo nic, s čím by si Šnejdárek lámal hlavu. Obsazení Těšínska bylo formálně ratifikováno na zasedání vlády za přítomnosti prezidenta Masaryka dne 17. ledna Termín začátku samotné operace byl však určen až následně vzhledem ke změnám v polské politické reprezentaci doma i v Paříži. 53 Panovala také stále ještě naděje, že polské ozbrojené síly (které byly v oblasti ve značné početní i materiální nevýhodě) nakonec ustoupí dobrovolně. Když ale mírovému vyřešení situace nic nenasvědčovalo (a termín polských voleb ledna - se neúprosně blížil), udělil prezident Masaryk jakožto vrchní velitel armády ministru obrany Klofáčovi dne 20. ledna rozkaz obsadit Těšínsko kvůli zavedení veřejného pořádku. 54 Zároveň bylo odsouhlaseno memorandum, na jehož koncepci se podílel sám Masaryk a které zdůvodňovalo akci na Těšínsku 55. Dokument měl být dopoledne 23. ledna (tedy v den plánovaného útoku) předán čs. konzulem v Krakově Karolem Locherem. Ten byl však toho dne zatčen pro podezření ze špionáže a nóta tak nebyla předána včas. Tento incident polské straně později posloužil jako důkaz podlosti ze strany Československa, které zaútočilo bez oficiálního vyhlášení války. Ironií zde je, že si tuto nepříjemnost v podstatě způsobili Poláci sami 56, ačkoliv se tuto poněkud nepříjemnou část celého incidentu následně snažili utajit, aby jejich verze neutrpěla. 57 Naději na dobrovolný ústup polských vojsk zřejmě sdílelo i československé velení v oblasti. Ještě 23. ledna ráno se pplk. Šnejdárek, věren své povaze, vydal bez konzultace s jakoukoliv vyšší instancí vyjednávat s pplk. Latinikem, sídlícím v Těšíně. Jako suitu si vzal 52 Šnejdárek, Josef: Co jsem prožil. Praha 1938, s Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Tamtéž, s Srov. Pelc, O Těšínsko, s Jelínek, Tamtéž, s Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, Praha 2011, s

19 skupinu spojeneckých důstojníků, kteří měli v oblasti status pozorovatelů, a pomocí tohoto bluffu a fiktivních rozkazů se snažil Latinika přimět k vyklizení sporné oblasti. Latinik však odmítl a prohlásil, že bude Těšínsko bránit do posledního dechu. Dne 23. ledna 1919 tedy došlo ke spuštění bojových operací 58. Sedmidenní válka Převaha československých sil byla od počátku značná. Šnejdárek měl dohromady k dispozici tři prapory legionářů, tři prapory domácí, dva prapory dobrovolníků z Bohumína a Orlové a nově vytvořené občanské milice. Operace navíc měla být ze Slovenska podpořena dalšími dvěma prapory italských legionářů pod velením plukovníka Grasselliho, který v průběhu bojů obdržel posily v podobě dalšího praporu italských legionářů. Následně pak byla do prostoru přisunuta nově vytvořená 2. domácí brigáda o síle šesti praporů, dvou baterií dělostřelectva a jezdecké eskadrony. Československé jednotky navíc disponovaly výrazně větším počtem těžkých zbraní. Pplk. Ksawery Latinik měl naproti tomu k dispozici všeho všudy pět praporů pěchoty, čtyři kulometné roty, četu kavalerie, a jedinou dělostřeleckou baterii. K tomu dále cca 550 mužů místního četnictva a přibližně místních polských dobrovolníků 59. Výrazné zapojení původně civilního obyvatelstva na obou stranách fronty je hodno pozornosti, neboť z něj lze do určité míry usuzovat o povaze bojů i celého konfliktu. Je k němu také třeba přihlížet při posuzování určitých sporných bodů ve výkladu chování jednotlivých stran v průběhu bojů - některé z nich rezonují v povědomí (nejen) polské společnosti ještě dnes. 60 Samotné boje byly poměrně rychlé a převaha československé strany se od začátku poměrně jasně projevovala. Ve 23. ledna 1919 nastoupily československé jednotky k útoku na Bohumín a Karvinou. Podporovaly je přitom dva prapory pod velením majora 58 Viz kapitola Josef Šnejdárek. 59 Ve složení sestavy proti sobě stojících vojsk je literatura víceméně zajedno. Srov. např. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s ; Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Viz kapitola Případ kapitána Hallera. 19

20 Aujeského 61, které simultánně zahájily postup na Čadcu a Jablunkov za účelem rozdělení polských sil. Tím těšínská válka oficiálně začala, ačkoliv k prvnímu většímu útoku došlo z polské strany již okolo osmé hodiny ranní 62. Celý počátek operace (jakož často i její následní průběh) byl poznamenán určitými nepořádky v organizaci. Zatímco major Sýkora, velící bohumínskému úseku fronty, ještě vyjednával se svým polským protějškem o potenciálním odložení útoku na šestou večerní, jeho vojáci, neinformováni o tomto jednání, začali dle plánu ve 13 hodin s postupem na Bohumín. Polské jednotky po krátké přestřelce kapitulovaly, byly zajaty a internovány 63. Karviná byla naproti tomu polskými vojsky opuštěna po těžkých bojích až 24. ledna ráno. V obraně zde pokračovala polská milice, která kladla odpor i přímo v ulicích a obytných domech města, jakož i na důlních šachtách. V poledne však již byla i Karviná v československých rukou 64. Po dvoudenním oddechu a přeskupování pak ofenzíva pokračovala. Už první dva dny bojů však předznamenaly zásadní aspekty konfliktu - jednoznačnou kvalitativní i kvantitativní převahu československých sil na straně jedné a značnou zarputilost polské vojenské i civilní obrany na straně druhé. Také přístup vyššího velení obou stran ke konfliktu se lišil - zatímco Šnejdárek byl vytrvale posilován dalšími jednotkami, Latinikovy opakované žádosti o další vojáky zůstaly prakticky nevyslyšeny. Ráno 26. ledna začal ve třech proudech postup na Těšín. Tomu začalo záhy hrozit obklíčení a pplk. Latinik uposlechl tváří v tvář situaci nótu z rána 27. ledna a do soumraku opustil město bez boje. Toto rozhodnutí lze paradoxně z vojenského hlediska vnímat jako velmi dobré - Latinik byl zjevně v beznadějné situaci, neboť neobdržel žádné posily. Postup československých vojsk byl navíc podporován provizorním obrněným vlakem, který měl po dosažení těšínského nádraží začít město ostřelovat děly. Latinik tak mimo jiné zachránil město i jeho obyvatele před potenciálním ostřelováním a pouličními boji podobnými těm, které před několika dny proběhy v Karviné. Ve večerních hodinách dorazily do Těšína československé jednotky a pplk. Šnejdárek se zabydlel v těšínském zámku, kde ještě o několik hodin dříve úřadoval jeho polský protějšek. Ve stejnou dobu 61 Jednotky majora Aujeského se nakonec do bojů zapojily až výrazně později, neboť jablunkovské tunely byly polskými vojáky zataraseny pomocí vykolejených vagonů; existovalo dokonce podezření, že v zátarasu jsou nastraženy výbušniny, které se však nakonec nepotvrdilo. 62 Poláci napadli a zajali posádku bohumínského nádraží. 63 Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Bílek, Tamtéž, s

21 byl bez boje obsazen i Třinec. Ihned po obsazení začalo plánování dalšího postupu, jehož cílem měl být Skoczów 65. Je však nutno zmínit, že lokální boje probíhaly i před postupem na Těšín. K těm nejtvrdším došlo zřejmě 26. ledna v Zebrzydowicích. Třetí prapor 21. legionářského pluku zde doslova zdecimoval oddíl bránící místní nádraží. Při obraně padlo celkem 50 Poláků včetně velitele oddílu, kapitána Cezaryho Hallera, a dalších 78 bylo zajato 66. Jednalo se pravděpodobně o největší polské ztráty na jednom místě a v rámci jedné bojové akce, kpt. Haller byl pak pravděpodobně nejvyšší polský důstojník, který v bojích zaplatil životem. Jinak poměrně běžná válečná událost následně dostala silně politický podtón a stala se jedním z nejčastěji zmiňovaných incidentů války 67. Ve dnech 28. a 29. ledna probíhaly přípravy na útok na Skoczów, který byl jediným významným polským opěrným bodem na Visle. Zde se také koncentrovala drtivá většina zbývajících polských sil (tvořených především milicí). 68 Útok byl opět veden ve třech proudech - cílem bylo překročit řeku a město obklíčit. Již při těchto přípravách došlo ke srážkám s polskými oddíly v předpolí - daleko větší potíže však československým silám činil dvacetistupňový mráz a silná sněhová pokrývka. Polské oddíly se na viselské linii bránily více než hrdinně, potýkaly se však se všeobecným nedostatkem, ať už šlo o lidskou sílu či materiál. Hlavní útok na Skoczów byl zahájen v sedm hodin ráno 30. ledna. Obrana proti frontálnímu útoku čs. vojsk již nebyla v polských silách a i přes několik odvážných protiútoků a nasazení polského obrněného vlaku hrozilo po dvanácti hodinách bojů městu obklíčení. Na československé straně byly vypracovány plány pro obsazení města ze severu a jihu na 31. leden. V obleženém Skoczówě se pak pplk. Latinik připravoval k opuštění města, aby se vyhnul úplnému obklíčení, a vydal již dokonce rozkaz k ústupu. 69 Skoczów byl posledním opěrným bodem polských sil na Visle - obě strany si musely být 65 Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Bílek, Tamtéž, s Viz kapitola Případ kapitána Hallera. 68 Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Bílek, Tamtéž, s

22 velmi dobře vědomy toho, že pádem města by byla válka jednoznačně rozhodnuta ve prospěch Československa. Byl by tak splněn původní cíl československé ofenzívy - totiž dosažení toku Visly jakožto přirozené obranné linie a následného upevnění pozic. Dalšímu potenciálnímu postupu čs. jednotek by pak na každý pád prakticky nic nebránilo a další pomyslnou metou mělo být až Bielsko-Biała, kam Šnejdárek hodlal dorazit nejpozději do dvou dnů 70. Ve večerních hodinách 30. ledna však štáb pplk. Šnejdárka obdržel depeši, která přikazovala postup zastavit a uzavřít okamžitě příměří 71. Důvodem byly stupňující se protesty dohodových mocností proti bojům mezi dvěma designovanými spojenci. Ty se československé diplomatické reprezentaci dařilo dlouhodobě odvracet, ale vzhledem k tomu, že vytyčené viselské linie již bylo de facto dosaženo a další postup by pravděpodobně způsobil více škody, než užitku, bylo rozhodnuto pařížské konferenci vyjít vstříc. Situace se tak ustálila na statu quo a netrpělivě se očekávaly další pokyny politické reprezentace 72. Válka o Těšínsko tak po vojenské stránce skončila. Na československé straně se do ní zapojilo 23 pěších praporů, téměř deset baterií dělostřelectva, provizorní obrněný vlak, letka letounů a přibližně jedna a půl jezdecké švadrony. Polská strana naproti tomu disponovala pouze cca 12 prapory pěchoty, pěti bateriemi, jedním obrněným vlakem a čtyřmi švadronami kavalerie 73. Do vojenských sestav nebývají počítány milice 74, ačkoliv hrály (především na polské straně) v konfliktu nezanedbatelnou roli. Co se vojáků týče, jsou na československé straně nejčastěji uváděny ztráty v počtu 53 padlých (z toho dva důstojníci) a 124 raněných (z toho tři důstojníci). Ztráty polské strany se vzhledem k častému zveličování a mlžení určují hůře, ale v české literatuře obecně panuje shoda na 92 mrtvých (z toho 4 důstojníci), 855 raněných a 813 nezvěstných (zde se v drtivé většině jedná o příslušníky krakovského kontingentu, který 70 Šnejdárek, Co jsem prožil, s Srov. Wittels, Krzysztof - Antos, Hanna - Wancerz-Gluza, Alicja: Přes hranici. Poláci Češi ve 20. Století na stránkách Karty. Varšava 2016, s V polské literatuře se v lze dočíst, že k zastavení postupu došlo, protože byly československé jednotky u Skoczówa poraženy. Toto tvrzení lze však s ohledem na dosavadní průběhu války s úspěchem považovat za mylné. Boje o Skoczów byly ze strany polských sil sice tvrdé a československý postup se opravdu podařilo na některých úsecích fronty dočasně zastavit či dokonce zatlačit zpět, z celkového hlediska však bylo dobytí Skoczówa v podstatě otázkou času. O porážce československých vojsk tedy nemůže být řeč. 73 Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Z celkových počtů je vyřazují Jelínek i Bílek. 22

23 měl v průběhu bojů posílit polské vojsko - po cestě ovšem z drtivé většiny dezertoval). Zajato bylo 37 polských důstojníků a 539 vojáků - většina z nich byla po příměří propuštěna 75. Ztráty na civilním obyvatelstvu však se vzhledem k jeho provázanosti s miličními útvary a zcela nedostatečným záznamům zřejmě přesně určit nepodaří nikdy. Mírová jednání a rozdělení Těšínska O smír mezi znepřátelenými stranami se následně mezitím v rámci pařížské mírové konference snažila tzv. Noulensova komise - ta sice vyslechla obě strany, ale vzhledem k právě skončenému ozbrojenému konfliktu nebyla k diplomatickému kompromisu svolná ani jedna z nich 76. Výstupem jednání komise byl tzv. pařížský protokol. Ten kromě jiného určil novou demarkační linii, která sice byla jasnější než ta, kterou určily smlouvy z Orlové a Polské Ostravy, ovšem v mnohém z ní vycházela a pro Československo tedy byla v podstatě stejně nevýhodná 77. Po nátlaku dohodových mocností došlo sice k podpisu protokolu i z československé strany, ovšem pouze s poznámkou, že nejde o oboustrannou dohodu, ale jednostranné rozhodnutí velmocí, kterému se Československo proti vlastní vůli podrobuje 78. De iure měly československé jednotky za tuto linii ustoupit, de facto ji ale nikdo nerespektoval a československé síly naopak pokračovaly v zajišťování viselské linie. Především pak byla ustavena místní dohodová komise, která měla prozkoumat situaci na Těšínsku a na jejím základě rozhodnout o konečném řešení sporu. Kontrolní komise, nazývaná dle svého předsedy také Grenardova, dorazila na Těšínsko 12. února a v podstatě okamžitě se dostala pod tlak všech zúčastněných stran. Do agitace se kromě Čechů a Poláků začali výrazně zapojovat také Němci, vlastnící většinu průmyslových závodů v oblasti 80, a samostatně vystupující Šlonzáci zastupovaní předsedou Slezské lidové strany Josefem Koždoněm. Obě tyto menšiny se po uvážení svých možností rozhodly agitovat pro připojení Těšínska k Československu, které 75 V celkovém výčtu padlých, raněných, nezvěstných a zajatých se Jelínek (Zahraničně-politické vztahy, 60-61) a Bílek (Tamtéž, 70) shodují. 76 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s, Jelínek, Tamtéž. 78 Jelínek, Tamtéž, s Valenta, Česko-polské vztahy, s S komisí jednal např. dr. Jan hrabě Larisch-Mönnich, viz kapitola Tajemný hrabě Larisch. 23

24 považovaly za stabilnější a přívětivější prostředí pro jejich další existenci. Spolu s Noulensovou komisí ve Varšavě tedy v oblasti operovaly hned dvě dohodové komise, jejichž vzájemný vztah a vymezení pravomocí nebyly vždy zcela jasné. Na československou stranu bylo neustále naléháno v tom smyslu, aby byl realizován pařížský protokol diktovaný Noulensovou komisí (na československou stranu naléhal v oficiálním memorandu dokonce i Edvard Beneš) 81, ústup československých jednotek za novou demarkační linii se však stále nekonal. Joseph Noulens tedy informoval 20. února prezidenta Masaryka o tom, že posílá na Těšínsko další komisi, tentokrát pod vedením generála Henri-Alberta Niessela, která má na vyklizení sporného území dohlédnout 82. Niesselova komise dorazila 24. února a počínala si poněkud nevybíravě. Výsledkem krátkého jednání bylo ultimativní rozhodnutí generála Niessela o tom, že ráno příštího dne se má československá armáda kompletně stáhnout na demarkační linii určenou pařížským protokolem 83. Přestože byl generál přísně vzato v právu, byl tento rozkaz vzhledem k logistickým i přírodním podmínkám téměř neproveditelný a to, že byl nakonec československými jednotkami splněn, bylo zřejmě spíše otázkou štěstí a železné disciplíny, než čím jiným. Jednání Niessela vyvolalo ostrou kritiku samotného presidenta Masaryka, na jehož popud byl Niessel i přes svou následnou omluvu odvolán a bylo jasně stanoveno, že se napříště nemá žádných podobných misí pařížské mírové konference účastnit. 84 Vina za jeho výběr padla druhotně i na hlavu Noulensovy komise ve Varšavě. Po stabilizaci demarkačních linií (které přiznaly značnou část území dříve dobytého československým vojskem zpět polské straně) uvázla situace na mrtvém bodě. Zatímco v Paříži se intenzivně jednalo, na Těšínsku se situace vyostřovala. Docházelo k masivní a často nevybíravé agitační kampani v tisku a množily se (mnohdy násilné) incidenty. Bylo určeno hned několik dalších kompromisních linií, které vyznívaly pro Československo více či méně nevýhodně 85, žádná z nich však nebyla reálně aplikována. Situaci to však dále komplikovalo, neboť informace se z různých zdrojů šířily různou rychlostí a na samotném Těšínsku často kolovalo i na úrovni správních orgánů hned několik různých 81 Srov. Jelínek, Tamtéž, s Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Tamtéž. 84 Jelínek, tamtéž, s. 74. Srov. též Hájková - Quagliatová - Vašek, Korespondence Masaryk-Beneš, Dokument 34, str Srov. např. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s. 79,

25 verzí zpráv, nemluvě o různých řečech a zkomolených či zcela fiktivních tvrzeních šířících se mezi obyvatelstvem. Od jara 1919 začala v Paříži čím dál reálněji vystupovat na povrch možnost řešení těšínského sporu pomocí plebiscitu 86. Těšínsko by v tom případě bylo rozděleno dle národnostního klíče a na sporném území mělo být provedeno lidové hlasování, ve kterém si obyvatelstvo samo mělo zvolit, ke kterému ze států chce dále náležet. Polská strana tuto možnost silně akcentovala, neboť její vnitřní i mezinárodní prestiž vzhledem k úspěchům na východní frontě prudce stoupala, což samozřejmě ovlivňovalo i názory obyvatelstva na Těšínsku. Na jednáních v létě 1919 již polská strana kategoricky vyžadovala plebiscitní řešení sporu, což bylo pro Československo nepřijatelné. Zároveň však z československé strany nebylo navrženo žádné jiné schůdné řešení - její zarputilé odmítání tak bylo v očích Dohody vnímáno jako prosté kladení obstrukcí, což jí na pozitivním obraze rozhodně nepřidávalo 87. Z jednání vyšlo ještě několik dalších návrhů dělicí linie, ovšem ani jedna z nich nebyla přijatelná pro obě strany. Až 10. září bylo na pařížské mírové konferenci konečně odsouhlaseno konání plebiscitu, ovšem (překvapivě) dle návrhu Edvarda Beneše, který prosadil konání plebiscitu na celém sporném území 88. Byla to vysoká hra, ale Beneš si byl vědom toho, že při víceméně vyrovnaných hlasech Čechů a Poláků budou hrát rozhodující roli hlasy Němců a Šlonzáků, kteří po krachu plánů na zřízení vlastní německé enklávy ve Slezsku inklinovali spíše ke stabilnějšímu a industrializovanějšímu Československu, ve kterém již navíc početná německá menšina byla. Bližší podmínky konání plebiscitu pak byly dohodnuty 22. září Nedošlo však, jako už tradičně, k dohodě definitivní a jednání se v různých instancích táhla po zbytek roku Situace se však začala poprvé v průběhu jednání naklánět ve prospěch Československa. Edvard Beneš dokázal svým návrhem a následným obratným vyjednáváním vmanévrovat československou stranu do pozice té rozumnější a převzal při jednání iniciativu. Na východě navíc došlo k poměrně zásadním zvratům - bělogvardějským armádám v Rusku začínal rychle docházet dech a obrátila se i situace v probíhající polsko-bolševické válce, 86 Poprvé byl polskou delegací navržen 26. dubna. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Srov. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s. 96.; Valenta, Česko-polské vztahy, s Jelínek, Tamtéž, s

26 kde se polská armáda po úvodních úspěších dostala pod drtivý tlak a postupovala pro změnu Rudá armáda 90. Nový rok přinesl reálnější kontury konání plebiscitu. Na konci ledna dorazila do Těšína devítičlenná Mezispojenecká plebiscitní komise, jejímž úkolem bylo na organizaci a konání plebiscitu dohlédnout. Sporné území také konečně obsadila neutrální dohodová vojska (po čemž bylo voláno již na konci roku 1918). 91 Situace v oblasti se však každým dnem více a více vyhrocovala. Denně docházelo k ozbrojeným střetům mezi obyvatelstvem i ilegálními polovojenskými organizacemi obou stran, které po stažení regulérních vojsk z oblasti prováděly sabotážní a teroristickou činnost. Polská strana, která byla v tomto směru svou vládou otevřeně (ačkoliv ne oficiálně) podporována, v těchto útocích běžně používala mimo jiné granáty 92, a automatické zbraně 93. Československá strana samozřejmě také nezahálela a vyvíjela značnou materiální podporu jak vlastních, tak i německých a šlonzáckých tiskových orgánů i jiných agitačních iniciativ 94. Situace se stávala neúnosnou, docházelo i k rozsáhlému demolování veřejného majetku při stávkách a protestech. Termín plebiscitu, který se měl původně konat v průběhu jara, byl pro naprostou nezpůsobilost podmínek pro jeho konání přesunut až na 12. července 95, což vyvolalo další vlnu nevole. Komise, pod jejíž správou území bylo, nad ním v průběhu jara postupně zcela ztratila kontrolu 96. V květnu 1920 se v Paříži začalo poprvé mluvit o vyřešení sporu arbitráží. Nezávislým arbitrem se přitom měl stát buď papež Benedikt XV. nebo Albert I., belgický král. Konflikt již zaměstnával konferenci neúnosně dlouho a ta měla navíc výrazně důležitější problémy k řešení. Polskem postupovala Rudá armáda a existovala reálná šance, že se přes Varšavu převalí dále do Evropy. Tento způsob řešení se začal postupně jevit jako nejschůdnější nejen pro Dohodu, ale i pro Polsko, které nutně potřebovalo mít krytá 90 Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, Tamtéž, Tamtéž, s Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Srov. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s ; Valenta. Česko-polské vztahy, s Valenta, Česko-polské vztahy, s Jelínek, Tamtéž, s

27 záda ve stále zoufalejším boji proti bolševikům. Československo navíc hrálo kritickou roli v dohodovém zásobování Polska válečným materiálem 97. Poláci si navíc byli vědomi, že veřejné mínění by se vzhledem k jejich momentální situaci mohlo obrátit proti nim a tak začali z požadavku plebiscitu, který do té doby zcela nekompromisně požadovali, pomalu ustupovat ve prospěch arbitráže. Edvard Beneš naopak na své koncepci plebiscitu trval o to více, že situace momentálně hrála jednoznačně v jeho prospěch. V případném plebiscitu by Československo s největší pravděpodobností bylo vítěznou stranou - neměl tedy co ztratit a další jednání o arbitráži podmínil přidělením celé karvinské uhelné pánve a košicko-bohumínské dráhy Československu 98. Navíc se tím do poměrně nedůvěryhodné pozice obstruktérů neustále měnících své požadavky dostávala pro změnu polská strana. Dohoda nakonec s oběma účastníky sporu ztratila trpělivost a prohlásila, že 10. července 1920 k arbitráži v belgickém Spa dojde, ať za přítomnosti těch, o kterých se bude rozhodovat, nebo bez ní 99. Po určitých sporech především vnitrostátního rázu nakonec obě strany s arbitráží souhlasily. Československo získalo v arbitráži (na základě Benešova zapojení do jejích příprav) 100 v podstatě vše, co mohlo reálně požadovat - celou karvinskou uhelnou pánev, celou košicko-bohumínskou dráhu i s nádražím v Těšíně a navíc ještě město Fryštát (dnes součást Karviné) na pravém ( polském ) břehu Olše. 101 Polsko získalo území od Těšína na východ - jeho situaci poměrně trefně shrnul britský premiér David Lloyd George, když před arbitráží naléhal na bývalého polského premiéra Ignacyho Paderewskeho v tom smyslu, že nemá smysl hádat se o Těšínsko, když se může prohrát celé Polsko. 102 Arbitráž však nebyla poslední kapitolou polsko-českého pohraničního konfliktu. Nedořešená zůstávala otázka Oravy a Spiše a po jejím vyřešení došlo k dalšímu, až absurdnímu sporu o slovenskou vesnici Javorina. Konečná likvidační smlouva, definitivně uzavírající alespoň z diplomatického hlediska celou tuto kapitolu těšínského sporu, tak byla podepsána až 23. dubna Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Valenta, Česko-polské vztahy, s

28 4. Šnejdárek Osobnost Josefa Šnejdárka je v rámci vojenských dějin první československé republiky do určité míry unikátní. Ačkoliv většina vyššího důstojnictva pocházejícího původně z řad čs. legií měla za sebou poměrně nestandardní vojenskou kariéru, je případ Josefa Šnejdárka zřejmě do určité míry výjimečný i na tyto poměry. Přesto však o něm literatura v podstatě mlčí. Za čestnou zmínku stojí několik článků, které se jej přímo (např. Slezská epizoda v životě generála Josefa Šnejdárka od Milady Pískové 103 ) nebo nepřímo (např. Obsazení Těšínska v roce k některým aspektům československo-polského územního sporu od Petra Kacíře 104 ) dotýkají a dále pak kapitoly v monografiích Generálové legionáři 105 a Češi v cizinecké legii 106. Obě jsou však rozsahem poměrně malé a řadit je lze spíše k literatuře populárně naučné. Literatura věnující se dějinám Těšínska či přímo těšínskému konfliktu se pak o Šnejdárkovi přirozeně zmiňuje, jsou to však zmínky relativně minimalistické a utilitární. Samostatné a seriózní biografické dílo jakéhokoliv rozsahu tak i dnes postrádáme. Šnejdárka se také přirozeně týká kniha Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku jejím hlavním tématem jsou však události spojené se vztyčením Šnejdárkova pomníku na Frýdecko-Místecku. Šnejdárek sám sepsal roce 1938 své paměti s názvem Co jsem prožil. V nich se věnuje především svému působení v Africe, popisuje však i své angažmá na Těšínsku. Právě tento text se stal určitým vodítkem pro tuto část práce - mým cílem bylo uvést tuto část pamětí do širšího kontextu a pozastavit se nad výkladem některých událostí, které se jeho působení na Těšínsku týkaly. 103 PÍSKOVÁ, Milada: Slezská epizoda v životě generála Josefa Šnejdárka. In: Slezsko v dějinách českého státu. Sborník příspěvků z vědecké konference, pořádané pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti 50. výročí Slezského ústavu SZM v Opavě. Šenov u Ostravy 1998 s Kacíř, Petr - Obsazení Těšínska v roce k některým aspektům československo-polského územního sporu. Tamtéž, s FIDLER, Jiří: Generálové legionáři. Praha ŽELEZNÝ, Ivo: Češi v cizinecké legii. Praha MAJER, Petr: Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku. Frýdek - Místek

29 4.1. Divoká léta Josef Šnejdárek se narodil 2. dubna 1875 v Napajedlech. Jeho matka však zemřela záhy po narození a otec jej odeslal na výchovu k babičce do Jičína 108 (z čehož dle jeho vlastních slov pochází rozšířená mýlka ohledně jeho rodiště). Poté, co vychodil reálku a měšťanskou školu nastoupil roku 1891 na pražskou kadetku. Tu o čtyři roky později dokončil a byl umístěn do v hodnosti kadeta přidělen k 2. týlovému pluku rakouskouherské armády posádkou v Budapešti. Ještě téhož roku byl však povýšen do hodnosti poručíka a převelen do Innsbrucku. 109 První bojové zkušenosti získal Šnejdárek záhy poté, když v době osobní dovolené v Itálii, odkud se přes Jadran přeplavil do Prevezzy, která byla právě obléhána Řeky v rámci první balkánské války. Podle vlastních slov byl přijat tureckým bejem a jako vystudovaný důstojník postaven do čela malého jízdního oddílu, který se následně dostal do šarvátky s řeckými jezdci. Šnejdárek si odsud odnesl šrám na čele - první zranění z mnoha. Po návratu byl odměněn 30 dny vojenského žaláře, také však osobním uznáním svého velícího důstojníka, který mu trest vyměřil. 110 Roku 1896 Šnejdárek řady rakouské armády opustil a vydal se po otcově vzoru na cesty - narozdíl od něj však po Středomoří a Africe. V lednu 1899 mu ve Francii došly prostředky - Šnejdárek situaci vyřešil uzavřením pětiletého služebního závazku ve francouzské Cizinecké legii, která tehdy působila převážně ve francouzských afrických koloniích. Služba v Africe, vyžadující často vlastní iniciativu a neortodoxní přístup k věci, Šnejdárkovi zřejmě učarovala a po skončení závazku v Cizinecké legii dále sloužil u francouzských koloniálních jednotek v Africe. 111 Celkem strávil Šnejdárek službou v Africe téměř šestnáct let a své africké vojáky vedl i na bojištích 1. světové války, kde se také v únoru 1915 u Arrasu poprvé setkal s československými legionáři - tehdy ještě toliko 108 Sám Josef Šnejdárek starší se vydal na cesty po Evropě. Se synem byl však v korespondenčním a příležitostně i osobním kontaktu po celý zbytek života. 109 Srov. Šnejdárek, Co jsem prožil, s Fídler, Generálové legionáři, s Srov. Šnejdárek, Co jsem prožil, s Fídler, Generálové legionáři, s Šnejdárek věnuje svým zážitkům ze služby v Africe většinu celé knihy (s ). Srov. Fídler, Tamtéž, s

30 dobrovolníky z Roty Nazdar v rámci cizinecké legie 112. V listopadu byl pak jmenován přiděleným důstojníkem Československé národní rady a pomáhal s organizací čs. legií ve Francii. Osobně se znal s generálem Janinem, který se později stal vrchním velitelem čs. legií na Rusi, a ve vojenských záležitostech podle svých slov často spolupracoval s M. R. Štefánikem. 113 Šnejdárek do nově vzniklé republiky dorazil 4. ledna s 22. plukem francouzských legií, který přivedl do vlasti z Itálie. O svém přidělení na Těšínsko a o úkolech s ním spojenými byl informován 16. ledna na schůzi s ministrem války Václavem Klofáčem. V souvislosti s touto schůzí Šnejdárek lakonicky konstatuje: Toto mé setkání s ministrem a generálním inspektorem bylo podkladem polního tažení, za kterého jsem do desíti dnů zatlačil polského generála Latiníka, dobyl Těšínska, a získal pro republiku uhelné doly miliardové hodnoty Šnejdárek na Těšínsku Dne 23. ledna, ráno před zahájením bojových operací, došlo k již zmíněnému Šnejdárkovu pokusu přimět pplk. Latinika, aby území vyklidil bez boje. Šnejdárek ho líčí následovně: Byv pověřen československou vládou, abych získal zpět Těšínsko Československu, chtěl jsem to zkusit bez zbytečných vdov a sirotků, tedy bez krveprolití a bez střílení. Své vojsko jsem shromažďoval v prostoru Moravská Ostrava. Dne 21. ledna 1919 jsem se rozhodl, že promluvím s velitelem vojsk polských, s generálem Latiníkem [sic]. Ježto generál Latiník měl štáb v Těšíně a já v Moravské Ostravě, vydal jsem se na cestu. V mém průvodu byli: francouzský podplukovník Gillain, italský major Noseda, anglický plukovník Cou1son a poručík amerického vojska Voska Šnejdárek, Tamtéž, s Srov. Fídler, Tamtéž, s Šnejdárek, Tamtéž, s Srov. Fílder, Tamtéž, s Šnejdárek, Tamtéž, s

31 Ozbrojené vojíny jsem s sebou nevzal. Přijeli jsme do Těšínského zámku, kde byl polský štáb a kde se právě konala nějaká politická schůze s páterem Londzinem. Rozmluva byla krátká. Protože generál Latiník nerozuměl francouzsky, mluvili jsme německy. Řekl jsem mu: Pane generále, z pověření své vlády vás vyzývám, abyste opustil i se svým vojskem území Těšínského Slezska, které jste obsadil neprávem. Do generála Latiníka jak by hrom udeřil. Odpověděl mi konečně, že Těšínsko nevyklidí, a že se spojí s Varšavou, aby si vyžádal instrukce. Pak se vzdálil, radil se ve vedlejších místnostech s páterem Londzinem a jinými osobnostmi a telefonoval. Po krátké době se pak vrátil a pronesl tato slova: Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve. Byla to odpověď pravého vojáka a vlastence hrdého na slavnou minulost polskou. Uklonili jsme se navzájem, rozloučili jsme se s páterem Londzinem a bývalým místodržitelem dr. Michejdou oba byli poctiví, nadšení vlastenci polští a rozešli jsme se. 116 Tento značně kontroverzní pokus o lest je v literatuře hojně zmiňován a především v polských výkladech je jím (podobně, jako v případě incidentu s Karolem Locherem) dokládáno nečestné a proradné chování československé strany v průběhu konfliktu. O jakémkoliv oficiální mandátu vlády, který Šnejdárek zmiňuje, zde samozřejmě nemůže být řeč - Šnejdárek jednal zcela z vlastní iniciativy a bez jakékoliv předchozí konzultace. Není navíc jasné (a pravděpodobně šlo o záměr), jakou vládu měl Šnejdárek, který byl až do roku 1927 francouzským občanem a v době incidentu byl příslušníkem francouzské armády (třebaže jejích čs. legií), na mysli. Suita dohodových důstojníků navíc zjevně měla vytvořit iluzi souhlasu, případně dokonce iniciativy, Dohody v této věci, což by zapadalo do série československých požadavků o obsazení celé sporné oblasti neutrálním dohodovým vojskem. Podplukovník Latinik považoval delegaci právem za podezřelou a podává vlastní verzi schůzky: 115 Složení Šnejdárkova doprovodu se v různých výkladech liší. Jelínek (Zahraničně-politické vztahy, s. 58) uvádí stejná jména, jako Šnejdárek. Valenta (Česko-polské vztahy, s. 96) a Pelc (O Těšínsko, s. 83) však uvádějí každý jiná. 116 Šnejdárek, Co jsem prožil, s

32 Na můj dotaz o cíl návštěvy, mě pplk. Šnejdárek poprosil o rozhovor mezi čtyřma očima, bez přítomnosti pobočníka, po jehož odchodu mě pplk. Šnejdárek jménem koaliční vlády v Paříži, kterou tato delegace reprezentovala, požádal, abych okamžitě opustil Slezsko. Abych získal čas na rozmyšlenou, poprosil jsem delegáty, aby zapsali svá příjmení do mého zápisníku, předstíraje, že musím svou vládu informovat o složení delegace, a když je zapsali, řekl jsem: Neznám koaliční vládu v Paříži, a kdyby taková dokonce i existovala, nemohl bych vykonat její přání. Pouze má vlastní vláda disponuje mi podřízeným vojskem. Obraťte se pánové s touto žádostí, kterou považuji za jistý druh ultimáta, prostřednictvím své vlády na polskou vládu ve Varšavě, protože já neustoupím, neboť jsem zde proto, abych Slezsko střežil, a ne ho vydával. 117 Latinik na každý pád na Šnejdárkovu výzvu nepřistoupil a po další konzultaci s Varšavou dokonce vydal rozkaz k zatčení celé delegace. Té se však podařilo včas dostat za demarkační linii. Pozoruhodné je pak vyjádření Šnejdárka, kterým celé líčení incidentu uzavírá: Jeli jsme velmi rychle, což byl dobrý nápad, protože nás tak alespoň nedohonila ozbrojená polská auta, která byl za námi poslal generál Latiník, jatý podezřením, že se pod našimi dohodovými uniformami skrývá nějaká lest. 118 Zde lze usuzovat o Šnejdárkově snaze popřít svůj záměr přimět pod falešnou vlajkou Latinika ustoupit. Ačkoliv celá akce mohla být opravdu motivována snahou zabránit zbytečnému boji a krveprolití (spíše však úmyslem získat území bez boje a bez problémů), o lest se zde jednoznačně jednalo a tato skutečnost, která stála na počátku celého konfliktu, československé straně na prestiži rozhodně nepřidávala. Samotné boje Šnejdárek v podstatě nezmiňuje - hovoří toliko o incidentu spojeném se smrtí kapitána Hallera 119 a o několika dílčích situacích, ve kterých projevil vůči Polákům svou dobrou vůli, neboť se, jak tvrdí, snažil nerozšiřovat propast mezi oběma národy 117 Wittels - Antos - Wancerz-Gluza, Přes hranici, s Šnejdárek, Co jsem prožil, s Viz kapitola Případ kapitána Hallera 32

33 120. Také se nezapomíná zmínit v tom smyslu, že mu Poláci přiřkli nepříliš lichotivou přezdívku Waligura, což je v polských pohádkách chlap, který žere děti 121. Podplukovník však dle vlastních slov nesl tuto přezdívku s klidem, protože v tom směru měl naprosto čisté svědomí 122. Zajímavým aspektem Šnejdárkova působení na Těšínsku byla zřejmě jeho diplomatická činnost po skončení bojů. Dne 12. února dorazila do Těšína Kontrolní (Grenardova) komise, která se stala konečnou instancí pro všechny sporné záležitosti. V souvislosti s vysláním Niesselovy komise byl Šnejdárek 123 vyslán 24. února 1919 do Varšavy k Noulensově komisi, kde měl podat vysvětlení situace související s odmítáním splnění požadavků tzv. pařížského protokolu. Ačkoliv mírně překvapen rozkazem cestovat přes území státu, proti kterému vedl válku, jen necelé tři týdny po uzavření příměří, rozkaz splnil a bez vojenské eskorty vyrazil. Přestože způsobil po cestě mírné pozdvižení, nedošlo k žádnému incidentu a Šnejdárek v pořádku dorazil do Varšavy. O jeho několikahodinovém vystoupení komise (alespoň podle něj) prohlásila, že ji úplně uspokojilo 124. Niesselova komise však dorazila do Těšína stejného dne, kdy Šnejdárek město opustil, a ústy svého předsedy velmi ultimativně přikázala ústup československých sil za linie vytyčené pařížským protokolem. Po určitém vyjasňování kompetencí mezi jednotlivými komisemi (Noulensovou, Niesselovou a Grenardovou) byla po půlnoci, již 25. února, podepsána konvence. V průběhu dne pak došlo k překotnému ústupu československých vojsk za vyznačenou demarkační linii. 125 Tyto okolnosti mimo jiné poněkud protiřečí výroku plukovníka Latinika, že: Ráno 25. února se [českoslovenští vojáci, pozn. aut.] opět s tvrdošíjností maniaka snažili zaútočit na naše pozice, ale znovu neúspěšně. 126 Je sice možné, že kvůli limitovaným komunikačním možnostem mohly ráno některé oddíly ještě setrvávat na svých původních pozicích a mohlo tak dojít k izolovaným přestřelkám 120 Šnejdárek, Co jsem prožil, s Tamtéž, s Tamtéž. 123 Od 23. ledna v hodnosti plukovníka. 124 Šnejdárek, Tamtéž, s Srov. např. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Šnejdárek, Tamtéž, s Srov. např. Jelínek, Tamtéž, s Wittels - Antos - Wancerz-Gluza, Přes hranici, s

34 (k nimž ostatně docházelo od uzavření příměří v podstatě neustále). Polské jednotky pak v souladu s konvencí měly začít postupovat až o den později, tedy 26. února. 127 Pokud tedy polská strana postupovala dle dohody, zdá se být srážka větších rozměrů více než nepravděpodobná. Josef Šnejdárek dle vlastních slov nebyl o ničem z toho zpraven a částečně snad po právu považoval celou věc za předem připravenou léčku - ránu do zad tužkou. Průběh událostí (včetně zdržování Šnejdárkova odjezdu, které líčí) skutečně nasvědčuje tomu, že existovala snaha (minimálně od Noulensovy komise, která Niessela vyslala) o vyřízení celé záležitosti ve Šnejdárkově nepřítomnosti, neboť panovala důvodná obava, že by mohl klást odpor 128. Celá událost vyvolala podle Šnejdárka u vojáků značné rozčarování a rozčarován byl zjevně i Šnejdárek sám. Samostatnou kapitolu v rámci pamětí Josefa Šnejdárka tvoří citace cizích pramenů a prací, které se o Šnejdárkovi zmiňují a v některých případech vyplňují hluchá místa v rámci díla. V souvislosti s Těšínskem je ve Šnejdárkových pamětech dvakrát odkazováno na práci Czech and Pole in Silesia 129. Její autor, britský kapitán James Alexander Roy 130, byl sekretářem Grenardovy komise a v knize zaznamenal své zážitky spojené s tímto svým angažmá. Toto často anekdotické dílo skýtá pohled třetí, relativně nezaujaté strany na události na Těšínsku i jejich protagonisty. James A. Roy Šnejdárka v zápisu z 21. dubna 1919 charakterizuje těmito slovy 131 : Vedoucím duchem na straně české je plukovník Šnejdárek, důstojník francouzské armády, původem Čechoslovák 132, který převzal kromě velení českých pluků na Těšínské frontě, též administrační kontrolu v obsazeném území. Šnejdárek je silný muž mimořádných schopností, který dlouhým stykem s Araby a podobnými národy nabyl 127 Např. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Sám Šnejdárek v této souvislosti uvádí, že by rozhodnul jinak. 129 Roy, James Alexander: Czech and Pole in Silesia. Londýn Mimo jiné autor několika knih o britské poezii. 131 Celý text je v překladu uveden ve Šnejdárkových pamětech. V práci je v rámci autenticity a relativní přesnosti použit původní překlad z roku Šnejdárek, Co jsem prožil, s V původním anglickém textu zmínka o Šnejdárkově původu chybí. 34

35 zvláštní bystrosti a schopnosti úsudku, mnohdy těžce pochopitelného, vždy však originálního a nejlepšího! Jest dobrým organisátorem a dělá na každého dojem dobrého vojáka, muže činu, inteligence a velké síly charakteru. Je velmi zajímavý ve způsobu vystupování a zdvořilý v rozhovoru, typ muže, který přesvědčí okamžitě každého, že na jeho dané slovo je naprosté spolehnutí. Že jeho slovo bude splněno do poslední písmeny. A tak má komise (pozn. překl.: Mezinárodní komise pro Těšínsko) tím větší úctu před jeho schopnostmi; obdiv k jeho výkonnosti vzrostl, ale komise ztratila poněkud důvěru v sílu vlastního svého úsudku. Šnejdárek je nesporně vedoucím duchem, a podle melodie, kterou hodlá pískat, budou zajisté všichni tancovat. 133 Již méně lichotivě se pak kapitán Roy vyjadřuje o Šnejdárkově protějšku, generálu Latinikovi 134 : Generál Latinik je ve všech směrech přesným opakem českého [sic] velitele. Je to malý muž středního věku, který z nějakého důvodu na první pohled neoslní. Mohl by mu být přisouzen přídomek gemiltlich - výraz, který má přátelský, avšak ne zcela lichotivý význam. Po určité době však jeho příjemný a blahosklonný zevnějšek odhalí železnou vůli a nepřekvapí, že má pověst rigidního pedanta, přísného až úporně. Německy mluví velmi pomalu a s rozvahou a má zvyk naklánět při konverzaci odmítavě hlavu na stranu a rozpřahat ruce, jako by jimi chtěl něco odehnat. Má rád dobrou společnost a je-li rozveselen, dokáže být bystrým společníkem The master mind on the Czech side is Colonel Snejdarek, a French Colonial officer, who, besides commanding the Czech troops in the Teschen sector, has assumed administrative control within the occupied territory. Snejdarek is a strong man of outstanding ability who, through long dealing with Arabs and such gentry, has acquired a subtlety and resource in argument which is difficult to counter, and impossible to get the better of. He is a capable organizer, and impresses one as a good soldier, a man of decision, intelligence, and great force of character. He is attractive in manner and courteous in address, the type of man who, if he once gives his word, leaves one with the comfortable assurance that it will be carried out to the letter. Now, the Commission has a higher respect for his ability, admiration for his capacity has increased, but it has lost faith somewhat in its own powers of discernment. Snejdarek is, undoubtedly, a master mind, and whatever tune he chooses to pipe the others will dance to. Roy, Czech and Pole in Silesia, s Zajímavé v této spojitosti je, že Šnejdárek sám se o Latinikovi zmiňuje s úctou jako o velmi schopném důstojníkovi. 35

36 O něco dále kapitán Roy přistupuje k hodnocení obou velitelů z vojenského hlediska: Tradice a výcvik těchto dvou velitelů se liší tak moc, jak si jen lze představit. Šnejdárek, koloniální důstojník, vycvičený ve válce s Araby v poušti a přivyklý jejím strastem, je zvyklý vymáhat spravedlnost a udržovat pořádek železnou rukou; Latinik, rakouský [sic] voják, vychovaný školou kontinentálního válečnictví, diplomat, dvořan, světák. Ačkoliv druhý jmenovaný nebudí v člověku dojem muže tak prvotřídně schopného jako Šnejdárek, je fakt, že byl vybrán, aby vedl polské síly na slezské frontě, dostatečným důkazem toho, že požívá důvěry svých nadřízených. Momentálně je však znevýhodněn nejen takticky, ale i nedostatkem materiálu a záloh. 136 Co se druhého odkazu na text kapitána Roye týče, lze na něj narazit v rámci Šnejdárkova líčení slavnostní události, na kterou byl Šnejdárek přizván v rámci svých jednání s Grenardovou komisí v již znovu polském Těšíně. Líčení se však v jistých rysech liší - uveďme tedy pro srovnání obě verze. Šnejdárek popisuje událost takto 137 : Tak jednoho dne přijedu do hotelu Zum braunen Hirsch projednat nějakou věc s anglickým členem této [Kontrolní, pozn. aut.] komise, plukovníkem anglické armády Coulsonem. Byli jsme hotovi; bylo 5 hodin, hodina čaje, a plukovník, jako správný 135 General Latinek [sic] is, in every way, a contrast to the Czech commander. He is a little man of middle age, who fails, somehow, to impress on a first interview. One might apply to him the epithet gemiltlich a word which has a friendly but not an entirely complimentary meaning. On further acquaintance one realizes that his agreeable and complacent exterior conceals a will of iron, and one is not surprised to hear that he bears the reputation of being a rigid disciplinarian, strict even to harshness. He talks German very slowly and deliberately, and has a habit, in conversation, of putting his head on one side deprecatingly, and spreading out his hands as if to ward something off. He enjoys good company, and when animated has a pretty wit of his own. Roy, Czech and Pole in Silesia, s The tradition and training of the two commanders are as different as can be imagined. Snejdarek, the colonial, trained in and inured to the hardships of Arab warfare and the desert, accustomed to administer justice and maintain order with an iron hand; Latinek, the Austrian soldier, trained in the school of Continental warfare, the diplomat, the courtier, the man of the world. If the latter fails to impress one as a man of the supreme ability of Snejdarek, the fact that he has been selected to command the Polish troops on the Silesian front is sufficient proof that he enjoys the confidence of his superiors. At the present moment he is handicapped, not merely from a tactical point of view, but by inadequate resources and insufficient reserves. Roy, Czech and Pole in Silesia, s Je zajímavé, že Šnejdárek tuto příhodu uvádí dříve, než incident s Niesselovou komisí, ačkoliv k nim zjevně muselo dojít v opačném pořadí. 36

37 Angličan, mě pozval na čaj. Řekl jsem: All right a sešel jsem s ním po schodech do sklepa, který byl upraven v jídelnu. Čekal jsem, že tam najdu obyčejnou společnost five o clock, ale ocitl jsem se uprostřed velmi početné a vybrané společnosti elegantních pánů a dám. Byli to účastníci zájezdu polské šlechty do Těšína, asi z důvodů politických. Byl jsem překvapen, ale Poláci byli překvapeni ještě více. Že by se jim pozval na čaj velitel nepřátelského vojska, to se jim přece zdálo mnoho. Protože mě však uvedl anglický splnomocněnec, a asi také vlivem dobrého svého vychování, se ihned vzpamatovali a posadili mě na význačné místo, totiž mezi paní Michejdowou (choť bývalého císařského presidenta Slezska), paní Latiníkovou (choť generála Latiníka, velitele polských vojsk, kterého jsem byl v předcházejících dnech porazil). Zraky přítomných se zvědavě upřely na mne. Měl jsem totiž špatnou pověst. Prý jsem střílel napotkáni a bůhví, co ještě. Teď byla společnost zvědavá, jak vypadá Waligura zblízka. Ujistil jsem je, že ani děti a tím méně ženy nejím. Byl jsem skvěle obsluhován. Zákusky mi podávala pěkná, elegantní dáma, která byla i slavná. Byla to totiž jedna krásná Polka z Karvinné, která prý v předcházejících bojích podněcovala polské vojáky k chrabrosti proti našim vojákům. Musím se přiznat, že když jsem bral zákusky s podnosu, který mi nabízela, díval jsem se vždycky jedním okem, nedrží-li v ruce nějaký veliký špendlík do klobouku, kterým by se mohla pokusit probodnout srdce nenáviděného nepřátelského velitele. Naproti mně seděl sám generál Latiník, a tu jej slyším, jak praví svému sousedovi: Potřeboval bych jet do Krakova, dát si tam dělat novou uniformu. Všechno mi ti čeští chlapi vykradli, když přepadli Těšín. Jen tak, že jsem ujel do zámku. Možná, že mluvil pravdu. Já jsem totiž přepadl Těšín v noci a není vyloučeno, že moji hoši si trochu pomohli z garderoby generála Latiníka. Pamatuji se, že v den dobytí Těšína se u oběda vyprávělo, že v Těšíně dva vojáci běhají s generálskými lampasy. Ale vraťme se k našemu čaji. Latiník ještě pokračoval: Nevím však, mohu-li opustit byť i nakrátko své místo. S tím chlapem naproti (tím mínil zdvořile mne) člověk nikdy neví. Vmísil jsem se do hovoru a táži se generála: Pane generále, jak dlouho potřebujete, abyste si dal dělat novou uniformu? Dva dny, zní odpověď. 37

38 Pane generále, dávám vám čtyři dny času, protože já bych chtěl letět do Paříže navštívit svou paní. I vzal jsem kartonek, na kterém bylo natištěno menu, a na jeho čistou stránku jsem napsal: Plukovník-divisionář Šnejdárek, velitel československého vojska, se zavazuje, že po čtyři dny nepodnikne žádný útok na polské vojsko, aby se generál Latiník mohl odebrat do Krakova za účelem obnovení své garderoby. Aby mi nemohl nikdo vyčítat porušení nějakých diplomatických pravidel (čert nespí), dal jsem tento akt podepsat všemi přítomnými členy mezinárodní komise. Mohl jsem lehce slíbit, že nebudu útočit, jelikož mi byl od prvního února naší vládou každý útok na Poláky zakázán. Příběh tento vylíčil James A. Roy ve své knize Pole and Czech in Silesia, London, John Lane, the Bodley Head. 138 Zmíněný James A. Roy je ve svém líčení výrazně stručnější. Zmiňuje se v návaznosti na předchozí charakteristiky obou velitelů toliko, že: Při jisté příležitosti jsme oba velitele pozvali k obědu - kontrast mezi nimi bylo nebývale zajímavé pozorovat. Oba spolu srdečně žertovali a zjevně spolu vycházeli tak dobře, jak jen to bylo možné. Plukovníku, promluvil generál Latinik německy, musím vás požádat o laskavost. A to, generále? Abyste mi dal možnost na pět dní odjet. Potřebuji si v Krakově sehnat novou uniformu, neboť při Vaší poslední návštěvě zde jsem odcházel v takovém spěchu, že jsem zde musel celou svou garderobu zanechat a mám tak jen uniformu, ve které zde jsem. Šnejdárek se narážce na svůj nedávný úspěch srdečně zasmál. Rozhodně, generále, odpověděl, ovšem za stejných podmínek - že umožníte na pět dní odjet i Vy mně, abych mohl navštívit svou ženu v Paříži. A mezitím, plukovníku, a votre sante. A votre sante, přitakal plukovník, zvedaje ve stejnou chvíli svou sklenici Šnejdárek, Co jsem prožil, s

39 Přestože se detaily v popisu této až milé události u obou zúčastněných liší a Šnejdárkovo líčení lze do určité míry označit za samolibé či senzacechtivé, kontrast veskrze pozitivního vztahu obou velitelů a často opravdu silně vyhrocené vzájemné antipatie národů, které zastupovali, je zjevný z obou z nich. Šnejdárek dále ve vztahu k Těšínsku zmiňuje již pouze několik zážitků bez většího významu. Jeden z nich, shodou okolností úplně poslední, je však pro Šnejdárka natolik typický, že si ho přeci jen dovolím uvést v plném znění: NEMILUJI POLEMIKY Jednou mi naše ministerstvo zahraničí poslalo brožuru, která vyšla v Polsku. Generál Latiník [sic], kterého jsem porazil na Těšínsku, prý píše také o mně, a zda bych prý chtěl odpovědět. Brožuru jsem nečetl. Nač? Podíval jsem se jen na výstřižky polských novin, které k tornu byly přiloženy. Tak jsem si všiml jedné recense, která končila slovy: Ať má pravdu generál Latiník nebo nemá, tenkrát na Těšínsku to vyhrál z obou protivnických generálů ten schopnější. Nehádám se On one occasion we invited the two commanders to lunch, when the contrast between them was a supremely interesting study. They joked with each other heartily, and were apparently on the best of terms imaginable. "Colonel," said General Latinek, speaking in German, "I have a favour to ask of you." "And that is, general?" "That you grant me five days' leave to enable me to go to Cracow to get a new uniform, because on the last occasion of your visit here I went away in such a hurry that I had to leave all my wardrobe behind me, and have only the uniform I stand up in." Snejdarek laughed heartily at the allusion to his recent exploit. "Certainly, general," he replied, "but on one condition that you grant me at the same time five days' leave to visit my wife in Paris." "And meanwhile, colonel, a votre sante." "A votre sante," said the colonel, raising his glass at the same time. Roy, Czech and Pole in Silesia, s Šnejdárek, Co jsem prožil, s

40 4.3. Epilog Dne 4. června 1919 byl plukovník Josef Šnejdárek ustaven velitelem 2. pěší divize, která se toho času nacházela pod silným tlakem Rudé armády Maďarské republiky rad v bojích na sever od Zvolena, a urychleně tak Těšínsko opustil. Československým jednotkám se pak (i díky jeho velení) podařilo zatlačit maďarská vojska zpět za Dohodou vymezené hranice Slovenska a uštědřit jim drtivou porážku, která vyvrcholila obsazením Budapešti rumunskou armádou a faktickým koncem Maďarské republiky rad. Šnejdárkova hvězda pak dále stoupala - stal se vojenským velitelem Prahy a následně i zemským velitelem v Košicích a Bratislavě. Dočkal se i povýšení na generála. V roce 1935 byl v rámci změn v koncepci armády pensionován a 1. června 1939 odešel do Francie. Zde se podílel na formování druhého československého odboje. Dožil ve své milované Africe - zemřel 13. května 1945 v Casablance. Účelem této části práce bylo srovnat Šnejdárkovo líčení událostí s jinými dobovými svědectvími, případně ho podrobit kritice na základě literatury. Neosobuji si právo jeho působení na Těšínsku hodnotit - to je navíc, jak vidno, i v dnešní době poměrně horkou půdou. Místo tradičního závěru mi tedy dovolte uvést spíše jakýsi epilog: V podvečer 27. října 2012 byl na hoře Polední poblíž Bystřice na Frýdecko-Místecku vztyčen členy Československé obce legionářské pomník Josefu Šnejdárkovi. Nešlo o nic velkého - na vrcholek kopce byl umístěn kamenný monolit s pamětní deskou a stožár s českou vlajkou. I tak však pomník vyvolal protesty některých Poláků. Již během prosince 2012 byl pak pomník poškozen - pamětní dneska byla zcizena a na pomník byly červenou barvou nasprejovány polské nápisy a mimo jiné i symboly hákového kříže a srpu a kladiva. Incident vyvolal odezvu až na mezinárodní úrovni. Přestože byl památník 27. ledna 2013 slavnostně obnoven, kontroverze neutichly a česká vlajka byla ze stožáru zřejmě již několikrát odcizena Celý incident popisuje Petr Majer v knížce Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku (Frýdek-Místek 2013). Zprávy o zcizení vlajky jsou k nalezení na stránkách Armádní generál Josef Šnejdárek & Těšínsko Dostupné na (prohlíženo 25. dubna 2017). 40

41 5. Případ kapitána Hallera Dne 26. ledna 1919 byl během bojů o strategické nádraží v Zebrzydowicích zabit polský kapitán Cezary Haller. Polský oddíl, kterému velel, byl částečně obklíčen v nádražní budově a došlo k masivním ztrátám. 142 Někdy v průběhu této zřejmě velice prudké srážky s československými oddíly byl kapitán Haller raněn a záhy nato zemřel. Šlo o závažnou záležitost - je třeba pamatovat, že Haller stál s hodností kapitána jen o dvě šarže níže, než toho času pplk. Josef Šnejdárek, který byl na československé straně vrchním velitelem. Cezary Haller byl navíc mladším bratrem generála Józefa Hallera, velitele tzv. Modré armády (polských legií ve Francii), který se během první světové války stal doslova národním hrdinou. Cezary Haller se narodil roku 17. dubna Vystudoval Technickou vojenskou akademii ve Vídni a sloužil v rakousko-uherské armádě. Službu však brzy opustil, aby se ujal rodového majetku. V roce 1911 se stal poslancem rakousko-uherského parlamentu, kde upozorňoval na záležitosti Těšínského Slezska a požadoval rakouskou intervenci ve věci perzekuce Poláků nacházejících se pod pruskou nadvládou v poznaňském vévodství. Za první světové války se zastával vojáků 2. brigády polských legií, kteří byli internováni v Uhrách. Po vytvoření samostatného polského státu v listopadu 1918 pak vstoupil v hodnosti kapitána do polské armády. V jejích řadách se zúčastnil bojů o Těšínsko, včetně osudného středu v Zebrzydowicích, ve kterém padl. Haller byl za své hrdinství posmrtně povýšen do hodnosti majora a byl mu udělen polský Válečný kříž. Byl pohřben v rodinné hrobce v Dworach u Osvětimi. 143 Sporným bodem je však způsob Hallerova skonu. V polské (a někdy i české) narativě se totiž lze setkat s tvrzením, že byl raněný kapitán Haller československými vojáky surově ubodán bajonety. Jeho tělo mělo být navíc zohaveno (konkrétně mu měly být, snad i zaživa, vypíchnuty oči). Tato verze popisu incidentu je pak často dávána do souvislosti s údajnou přemírou brutality československých jednotek v bojích o Těšínsko. Na místě, kde 142 Srov. např. Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, s Internetowy Polski Słownik Biograficzny. Cezary Haller. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017). 41

42 měl kapitán Haller vydechnout naposledy, navíc stojí památný kříž, který se stává jak místem pokojných vzpomínkových obřadů, tak symbolem násilného českého (či československého) obsazení Zaolzie. 144 Verze o ubodání kapitána Hallera může mít kořeny ve výpovědi poručíka Klemense Matusiaka. Ten v této souvislosti vzpomíná, že: (...)Podobnou smrtí zemřel kapitán Cezary Haller, když přijel, poté co se dozvěděl o českém vpádu, z Osvětimi v čele čtyřsetčlenného oddílu, aby bránil severní polské křídlo podél trati severní dráhy. Zde, ač pod útokem tří českých pluků, on sám vyrazil do útoku. Po zásahu kulkou z kulometu upadl, načež, když byl polský útok odražen, ho čeští vojáci dorazili bajonety. 145 Toto líčení situace však pokulhává hned v několika bodech. Pomiňme tvrzení, že Haller, téměř čtyřiačtyřicetiletý vzdělaný vyšší důstojník, vyrazil do útoku proti třem plukům (!) se čtyřmi stovkami mužů (!!) - nikdo se zdravým rozumem by něco takového v dané situaci nemohl učinit (nemluvě již o značně přemrštěných počtech československých sil). Polské jednotky byly v době incidentu dlouhodobě v defenzívě - o dva dny dříve padl Bohumín i nedaleká Karviná a Fryštát, který byl od Zebrzydowic vzdálen jen několik kilometrů.. Kříž označující místo Hallerovy smrti se navíc nachází na kopci poblíž vsi Kończyce Małe, více než dva kilometry jihovýchodně od nádraží v Zebrzydowicích a kilometr východně od nejbližší železniční trati. Pokud předpokládáme, že kříž opravdu označuje alespoň přibližně místo, kde kapitán Haller zemřel, nesvědčí to rozhodně ani o útoku, ani o zuřivé obraně železnice, ale naopak spíše o ústupových bojích, které by v dané situaci byly logické. Rozhodně to však protiřečí výkladu o smrti (či dobití) kapitána Hallera v Zebrzydowicích. Není navíc bez významu, že o dobití raněného Hallera se ve svých pamětech nezmiňuje ani pplk. Ksawery Latinik. O smrti tak vysoce postaveného důstojníka přitom musel být dříve či později zpraven a informace o takto barbarském chování by si pravděpodobně jen těžko nechal pro sebe. 144 Záolší - polský výraz používaný pro část za řekou Olší (Olzou) Těšínského Slezska, která připadla Československu a následně ČR. 145 Wittels - Antos - Wancerz-Gluza, Přes hranici, s

43 Pokud tedy kapitán Haller neměl být raněn a následně doražen až o kilometr či dva dále, kde by navíc musel být ponechán československým vojákům vlastními muži napospas, jeví se jako nejpravděpodobnější svědectví zanechané v dopise, který se nachází v Národním archivu v Krakově ve fondu pozůstalosti Anny Haller, sestry padlého kapitána (viz příloha). Jeho autorem byl Alojzy Gałuszka, toho času farář v Kończycych Małych, a byl adresován vdově kapitána Hallera, Magdaleně. Gałuszka v něm líčí, že kapitán Haller dorazil do Kończycych Małych již 24. ledna večer. V noci na neděli 26. ledna pak podle něj Češi [sic] ve Fryštátě obdrželi velké posily. Ze Zebrzydowic, kde se to lidé dozvěděli nejdříve, pak poslali ke kapitánovi posla, který ho měl o tomto faktu informovat. Jestli se však informace dostaly přímo k Hallerovi, Gałuszka neví. Útok, ke kterému následně došlo, každopádně zastihl polské vojáky zcela nepřipravené. Kapitán se na koni vydal k vojákům nacházejícím se v Zebrzydowicích - útok tímto směrem zjevně čekal. Útok byl podle Gałuszky koncentrický a po dobytí zebrzydowského nádraží bylo jeho cílem obklíčit hrstku vojáků, kteří se nacházeli ve dvou statcích v okolí. Kapitán se snažil situaci zachránit, přičemž pod ním padl kůň, ale bylo již pozdě a nezbývalo, než před přesilou ustoupit pod palbou tou nejhorší cestou přes říčku a do kopce. Češi však podle Gałuszky stříleli bez rozmyslu a tak zabili, či spíše ubodali jen ty, kteří zůstali u kulometů a kryli ústup ostatních. Několik dalších zajali a zmocnili se veškerého polského vybavení. 146 V posledním odstavci pak uvádí doslova: Kapitán se postavil nebezpečí chladnokrevně čelem. Zatímco rozdával rozkazy vojákům u kulometů, začal se svými vojáky ustupovat. Po několika krocích byl však z ničeho nic zasažen kulkou do kyčle. Nepadl však, jen se otřásl a pomalu postupoval dále. Ušel ještě nějakých 500 kroků pod kopec ve směru na Pruchnu, avšak pomaleji, protože ho jeho zranění zjevně omezovalo. Na vrcholku jej přibližně v 9 hodin ráno dohnali čeští legionáři a prokláli mu bajonetem srdce. Tomu přinejmenším nasvědčovala rána. Později to popírali a mně vyhrožovali 146 Srov. ANK, Pozůstalost Anny Haller, sign. AH 31, s. 1. Viz obrazová příloha. 43

44 válečným soudem mimo jiné i proto, že jsem veřejně mluvil o tom, že raněný neměl být dobit, protože bylo jakousi komisí stvrzeno, že kapitán zemřel na střelné zranění Část odstavce, která je v textu vyznačena škrtnutím, je přeškrtnuta i v dopise, takže bez přeškrtnutí zůstává jen text že kapitán zemřel na střelné zranění. Pod textem se pak nachází rukopisná poznámka, která říká: + Tak se opravdu stalo a v plášti jsem viděla průstřel po kulce, 148 podepsaná právě jménem Anny Haller. Fakt, že v textu se nenacházejí žádná další jména kromě kapitána Hallera a není zmíněno, jaká komise měla Hallerovo tělo ohledat, výrazně komplikuje jakékoliv pokusy o verifikaci obsahu dopisu u poznámky. Je-li však autorkou korekce opravdu Anna Haller (čemuž by nasvědčovalo i zařazení dopisu do její pozůstalosti) a předpokládáme-li, že říká pravdu a opravdu usoudila (či byla informována), že smrt nastala v důsledku střelného zranění (nebo minimálně, že tělo není poseto ranami po bajonetech), vnáší celý dokument do sporu nové světlo. Přestože úplnou pravdu o úmrtí kapitána Cezaryho Halera asi s jistotou nebudeme znát nikdy, zní hypotéza založená na obsahu dopisu velice pravděpodobně: Československé jednotky zaútočily překvapivě a se značnou převahou a dobyly nádraží v Zebrzydowicích. Kapitán Haller nebyl přítomen přímo v oblasti Zebrzydowic a když na místo dorazil, narazil na zbytek jednotek, který se dal od trati na ústup přes řeku na východ směrem na Pruchnu. Kapitán Haller osobně ústup organizoval a snažil se jej udržet pokud možno spořádaným - přitom byl však postřelen a svému zranění následně podlehl. Co se zohavení kapitánova těla týče, je Šnejdárek opět poněkud lakonický. K celé záležitosti ohledně Hallera v podkapitole s názvem Propaganda uvádí, že: Za následujících bojů padl mezi jinými i polský kapitán Haller, blízký příbuzný polského generála téhož jména. 147 ANK, Pozůstalost Anny Haller, sign. AH 31, s. 2. Viz obrazová příloha. 148 Tak rzeczywiście było i widziałam w płaszczu przebicie kulą 44

45 Dověděl jsem se, že jistá propaganda rozšířila zprávu, že česká soldateska mrtvému či živému kapitánu Hallerovi vypíchla oči. Byla to ovšem lež, ale lež, v kterou začnou věřit tisíce lidí, je potom těžko rozlišitelná od pravdy. Proto jsem jel ihned poklonit se ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem kondukt a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. Řeči ztichly. 149 Fotografická dokumentace k tomuto aktu předání pravděpodobně neexistuje a česká odborná literatura povětšinou víceméně jednostranně odkazuje na Šnejdárkovu verzi či prostě jen konstatuje fakt, že kapitán Haller ve Zebrzydowicích padl. Samo za sebe však do určité míry mluví i to, že toto zohavení nezmiňuje ani Latinik, ani výše zmíněný dopis. Cezary Haller tedy zřejmě nezemřel při hrdinném, avšak sebevražedném (proti)útoku proti drtivé přesile, ani nebyl zmasakrován při tvrdých bojích o zebrzydowické nádraží. Vše nasvědčuje tomu, že kapitán Cezary Haller padl v první linii ústupových bojů mezi svými muži, jejichž životy se snažil spořádaným ústupem pokud možno uchránit. Nebyl zřejmě brutálně dobit bajonety a zohaven a snad tím pohasla jeho aureola mučedníka - obraz hrdinného a odhodlaného důstojníka, který držel se svými vojáky do poslední chvíle a zaplatil za to cenu nejvyšší, však klidně a právem může žít dál. Snad o to více. Je pravděpodobně na místě zmínit v této souvislost, že případ kapitána Hallera není v rámci polského líčení průběhu bojů ojedinělým. Polští svědkové bojů často popisují nepřiměřenou hrubost či přímo brutalitu, se kterou si českoslovenští vojáci počínali. Mnoho takových svědectví například shrnul ve svém článku Obsazení Těšínska v roce k některým aspektům československo-polského územního sporu Petr Kacíř. 150 Výpovědi často mluví o bití, okrádání a v některých případech i o bezdůvodném zabíjení civilistů a 149 Šnejdárek, Co jsem prožil, s Kacíř, Petr - Obsazení Těšínska v roce k některým aspektům československo-polského územního sporu. In: Slezsko v dějinách českého státu. Sborník příspěvků z vědecké konference, pořádané pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti 50. výročí Slezského ústavu SZM v Opavě. Šenov u Ostravy 1998, s

46 dorážení raněných vojáků či zajatců. V závěru článku však sám autor zmiňuje, že prameny, které cituje, často postrádají zásadní informace - jsou sice zapsáni svědci, většinou však chybí přesné datum a někdy i místo události - v porovnání s protokolárními záznamy z pozdějšího období tak jejich důvěryhodnost poněkud pokulhává. Zároveň dochází na základě vlastních poznatků i názoru dalších odborníků k závěru, že spolehlivé údaje o incidentech během bojů pravděpodobně asi získáme jen těžko. Ačkoliv jsem dalek toho soudit, zda a do jaké míry byl postup československých (či naopak polských) vojsk brutální a zda a do jaké míry opravdu docházelo k excesům a krutostem na bezbranných vojácích či civilním obyvatelstvu (a není to ani cílem této práce), považuji za vhodné poukázat na několik známých aspektů konfliktu: Kvalitativní rozdíl mezi bojujícími stranami byl značný. Československé síly byly v drtivé většině tvořeny velmi zkušenými jednotkami, které - ať už šlo o legionářské nebo domácí, původně rakousko-uherské oddíly - prošly roky frontových bojů a často přijížděly téměř přímo z fronty. Měly výhodu v počtech, výzbroji i bojových zkušenostech. Polská strana byla naopak po celou dobu bojů ve značné početní i materiální nevýhodě. Značnou část polského pravidelného vojska tvořili čerství odvedenci, kteří ještě válku nikdy neviděli a první setkání s realitou boje, navíc tváří v tvář ostříleným veteránům, muselo být opravdu šokující. Polské síly byly v podstatě neustále tlačeny zpět, přičemž přenechávaly nepříteli území osídlené často převážně Poláky. Zásadní je dle mého názoru v této souvislosti zmínit nasazení velkého počtu milicionářů a dobrovolníků na polské straně. Ti byli v podstatě k nerozeznání od běžného civilního obyvatelstva a při ústupu se s největší pravděpodobností částečně záměrně, částečně dílem okolností, rozprchli do kraje. Máme v tomto smyslu svědectví o vedení partyzánské války, v městský oblastech pak o střelbě z obytných domů, ať už při snaze odrazit nepřátelský postup (např. v Karviné), tak po obsazení města 151. Boj s takovýmto druhem nepřítele, navíc na území víceméně nepřátelsky naladěném, musel být nutně pro vojáky zvyklé na frontovou válku značně frustrující. Není mým úmyslem zabíhat do spekulací či soudů o oprávněnosti či neoprávněnosti těch kterých zákroků a vině či nevině toho kterého postiženého, neřkuli 151 Srov. např. Wittels - Antos - Wancerz-Gluza, Přes hranici, s

47 snad dohadů o tom, jak to bylo doopravdy. Asymetrické aspekty tohoto konfliktu je však dle mého názoru při posuzování jeho průběhu dobré mít na paměti. 6. Tajemný hrabě Larisch Samostatnou kapitolou ve sporu o Těšínsko tvoří činnost německého obyvatelstva. Němci se po vyhlášení samostatného polského a následně i československého státu ocitli v nezáviděníhodné pozici - doslova ze dne na den se jejich kdysi tak samozřejmá privilegovaná pozice rozplynula a jejich další osud na území nově vzniklých států se dostal poněkud do vleku událostí. Situace na Těšínsku pak byla vůbec paradoxní - většina průmyslníků a majetných vrstev v oblasti byli právě Němci - Češi a Poláci zde tvořili především pracující vrstvy. Ty se naráz ocitly nejen v roli těch, na které se nově vznikající národní státy budou ohlížet až v druhé řadě, ale především na tektonickém zlomu vznikajícího Polska a Československa - v oblasti, na kterou si činily nárok oba státy. S trochou nadsázky se tak dá říct, že vlastníci mohli jen s hrůzou pozorovat, jak se jejich zaměstnanci dohadují, do kterého ze států bude ten který z jejich podniků náležet. S postupem vyjednávání a stále reálnější možností toho, že bude oblast Těšínska rozdělena, byli někteří z nich konfrontováni s nebezpečím, že nově vytvořená hranice bude dělit jejich majetky do obou nových států. Tato představa vedla některé z nich k iniciativě usilující o vytvoření samostatného Svobodného státu Horní Slezsko, který měl kromě samotného Těšínska zahrnovat i průmyslové enklávy na Moravě a Haliči. Tuto myšlenku aktivně podporovali i Šlonzáci pod vedením Josefa Koždoně Odvážná myšlenka na vytvoření čistě průmyslového a těžebního státního útvaru však na konci roku 1918 s postupnou eskalací sporu vzala rychle za své. Většina Němců a Šlonzáků se tváří v tvář nutnosti volby přiklonila spíše k Československu, které bylo více orientováno na průmysl a lépe industrializováno, než Polsko, a vykazovalo také výrazně větší vnější i vnitřní stabilitu Jelínek, Mezinárodně-politické vztahy, s

48 Jedním z výrazných hráčů na pomyslné diplomatické šachovnici sporu o Těšínsko z řad Němců byl zajisté JUDr. Jan (jinak také Johann či Hans) hrabě Larisch-Mönnich. Rod Larisch-Mönnichů platil za největší magnáty v oblasti - jeho předkové se na Těšínsku objevují již v 16. století a od poloviny 19. století jeho členové aktivně pracovali na industrializaci oblasti (hlavně v souvislosti s těžbou uhlí). Od té doby své průmyslové podniky systematicky a trvale rozšiřovali a modernizovali. Jindřich hrabě Larisch- Mönnich, Janův otec, zemřel 8. prosince 1918, kdy již byl spor o Těšínsko v plném proudu. Jan, který byl jeho univerzálním dědicem, tak přebíral rodový majetek za velmi nejistých poměrů. 153 Celá záležitost s potenciálním dělení Těšínska se jej přitom bolestně týkala - rodové majetky se totiž nacházely na obou stranách řeky Olše, která měla potenciál stát se přirozenou dělicí linii Těšínska. Bylo by zcela pochopitelné, kdyby se Jan Larisch-Mönnich pokusil situaci ovlivnit ve svůj prospěch a literatura se většinou shoduje v tom, že tomu tak opravdu bylo. Problémem pro potenciálního zájemce o bližší informace však je, že chybí věcné či archivní důkazy o těchto jednáních. Vychází to jednak z logiky věci - jednání, která Jan Larisch-Mönnich vedl, nebyla pravděpodobně veskrze oficiálního rázu - jednak z poměrně zásadního nedostatku archivních pramenů. Pravděpodobně první zmínku o vyjednávání hraběte Larisch-Mönnicha ohledně hranic nám shodou okolností opět přináší kapitán James Alexander Roy. Ve své knize v zápisu datovaném na 28. února uvádí: Dnes ráno před komisi (Kontrolní - Grenardovu, pozn. aut) předstoupil hrabě Lahrisch [sic]. Hrabě je, nebo byl, bývalým rakouským šlechticem s velkými těžebními záměry v karvinských dolech. Je to muž středního věku, pronikavých rysů, zdvořilý gentleman, zcela perfektně oblékaný, mluví dokonale anglicky a francouzsky. Je hluboce zasažen arbitrární činností Generála Nicella [sic] 154, která se ostatně projevila jako zdroj podráždění a nedorozumění již dříve. Vypadá to, že polští horníci bydlící ve Fryštátě, 153 Srov. Projekt Stará KARVINNÁ: Rod Larisch-Mönnichů. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017) 154 Je myšlen generál Niessel. 48

49 kteří však pracují v dolech v Karviné, jsou zde vypláceni v české měně, která má větší směnnou hodnotu, než měna polská. Vzhledem k tomu, že je přes demarkační linii dovoleno přenést pouze omezenou sumu peněz, jsou horníci nuceni investovat velkou část svého platu do proviantu či zásob, které však nemohou kvůli omezením českých [sic] kontrol přinést domů. Tato situace vyústila ve velkou finanční ztrátu a pokud budou z oblasti staženi vojáci, propukne zde nutně anarchie a bolševismus. *** Hrabě si zachoval úplný nadhled, zároveň však zdůrazňoval nutnost situaci rázně řešit. Polští horníci se zařekli, že v případě vydání dolů Čechům [sic] odhodí své zábrany a přikročí k bezuzdným sabotážím. Neočekává se sice, že by v nejbližší době situace vážným způsobem eskalovala, avšak atmosféra na šachtách je depresivní a chmurná a připomíná ticho před bouří. 155 Tuto návštěvu zmiňuje i česká literatura. Bílek například tvrdí, že: V rozhovoru [s Kontrolní komisí] se hrabě Larisch, který vlastnil na Těšínsku řadu dolů i dalších podniků a díval se na celý problém bez nacionalismu a šovinismu, jednoznačně postavil na stranu Československa. Podle něj byla pražská vláda mnohem serióznější, než polská, která při bojích na východě sledovala především zištné zájmy. 156 Roy se o Larischovi zmiňuje ještě několikrát, ovšem pouze v souvislosti se společenskými událostmi, které se zkoumanými záležitostmi nesouvisí. Jinak jsou zmínky o Larischovi ve 155 This morning Count Lahrisch appeared before the Commission. The Count is, or was, a former Austrian nobleman with large mining interests in the Karwin mines. He is a middle-aged, keen-faced, courteous gentleman, immaculate in dress, who speaks perfect English and French. He is gravely concerned over the arbitrary action of General Nicelle, which has already proved a source of irritation and misunderstanding. It appears that the Polish miners resident in Freistadt, who work in the Karwin mines, are paid in the latter town in Czech money, which has a higher rate of exchange than Polish money. As only a certain limited sum may be carried across the frontier, the miner is compelled to invest a large portion of his wages in provisions, which, owing to the restrictions of the Czech revision, cannot be carried home. This arrangement has resulted in heavy financial loss, and must, should the troops be moved from the area, inevitably result in a serious outbreak of anarchy and Bolshevism. *** The Count was entirely non-committal, but at the same time emphatic on the necessity for some strong line of action. The Polish miners have sworn, in the event of the mines being handed over to the Czechs, to throw prudence to the winds and indulge in unrestrained sabotage. There is no immediate apprehension of any serious outbreak, but the mining atmosphere is depressing and dull, as if a thunderstorm was brewing. Roy, Czech and Pole in Silesia, s Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, 78. Nezmiňuje se již však o tom, z čeho při tomto tvrzení vychází. 49

50 spojitosti s hranicemi poměrně kusé. Tzv. Tissiho linie - jedna z kompromisních linií navržených během léta 1919, byla ve své době označována jako Larišova či larischovská 157, protože se jí dařilo udržet veškeré rodové majetky Larisch-Mönnichů nerozdělené, na území jednoho státu - ovšem polského, čemuž se Larisch snažil od začátku vyhnout. Nevypadá to tedy, že by název měl i jiný důvod a že by se zrovna na této linii podílel. Jeho vliv je však pravděpodobně znát na linii, která byla určena arbitráži ve Spa - Fryštát, přestože se již nachází na pravém, východním břehu Olše, byl přisouzen Československu, čímž se ve stejném státě, jako larischovské doly, ocitnul například i jejich sídelní zámek stojící právě ve Fryštátě. Podle Jelínka to navíc potvrzuje i polská historiografie. 158 Jelínek také uvádí, že se při následných jednáních o konkrétním průběhu hranic v Paříži Larischovi podařilo vyjednat posunutí hranice výhodně od Petrovic, kde do budoucna plánoval další uhelnou těžbu - neuvádí však už, odkud tyto informace čerpá. 159 Jako poslední zmínku cituje část hlášení Jaroslava Nováka, československého charge d'affaires ve Varšavě, o neustálých polských požadavcích o územní ústupky, kde mimo jiné stojí, že: Včera mi sdělil nejvýznamnější člen delegace Bratkowski, že by snad bylo možno, abychom ustoupili Polákům Fryštát, a to z toho důvodu, že v Paříži nebyl mezi našimi kardinálními požadavky, nýbrž na jeho přivtělení do ČSR nejvíce naléhal Larisch. 160 Archivní prameny s bádáním o vlivu Jana Larische-Mönnicha na konečnou podobu rozdělení Těšínska také příliš nepomohou. V Zemském archivu v Opavě, pod který celá oblast spadá, se žádný osobní fond Jana Larische-Mönnicha ani rodiny Larisch-Mönnichů nenachází. V jurisdikci archivu (či jeho detašovaných pracovišť) se samozřejmě nacházejí archivy podniků, které rodu patřily, ale jejich obsah je čistě ekonomicko-správní povahy. Fond těšínské plebiscitní komise (NAD 489), který by teoreticky mohl obsahovat zmínky o jednání s Janem Larisch-Mönnichem, je pro změnu tvořen toliko sbírkou 25 nepopsaných fotografií. Jako jediný relevantní tedy připadal v úvahu fond Zemského národního výboru pro Slezsko (NAD 65), který byl po značnou část konfliktu vrchním 157 Nazývá ji tak i Ferdinand Peroutka v Budování státu. Srov. Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech po převratových 2. Část druhá. Praha 1934, s Srov. Jelínek, Zahraničně-politické vztahy, s Jelínek, Mezinárodně-politické vztahy, s Tamtéž,

51 správním orgánem oblasti. I po ustavení Kontrolní komise si pak uchoval část svých pravomocí. Ani zde se mi však bohužel jméno Larisch-Mönnich (či jakoukoliv jeho mutaci nebo alespoň odkaz na něj) nepodařilo nalézt, a to ani v protokolech ze schůzí, ani v resortní knize telefonní a telegrafní služby úřadu. Kromě výše zmíněných vyhlížejí zajímavě už jen dvě archivní jednotky: Sbírka archiválií a jejich opisů (NAD 949), kde by se v někde téměř čtyřech metrech archiválií měly krom jiného nacházet i doklady k rodině Larisch-Mönnichů, případně osobní fond Otokara Matuszka (NAD 1432), jehož součástí by měly být i dějiny rodu Larisch-Mönnichů. Obě jednotky jsou ale zcela nezpracované a tedy nepřístupné. JUDr. Jan hrabě Larisch-Mönnich (ačkoliv hrabě již jen neformálně, neboť republika šlechtictví již v roce 1918 zrušila) hospodařil se svou rodinou na rodovém majetku, který se (snad i s jeho pomocí) podařilo v drtivé většině udržet na území jednoho státu, i nadále. Dotkla se jej sice pozemková reforma, která způsobila ztrátu přibližně poloviny rodového pozemkového majetku, avšak rodové průmyslové podniky zůstaly nedotčeny. Rodový majetek spravoval až do jara roku 1945, kdy blížící se fronta přiměla Jan Larische- Mönnicha odejít i s rodinou do Palfau v Rakousku. Po osvobození byl veškerý majetek Larisch-Mönnichů zkonfiskován a znárodněn. JUDr. Jan Larisch-Mönnich i jeho manželka žádali o navrácení československého občanství a snažili se také získat zpět zabavený majetek. Do Karviné se však Jan Larisch-Mönnich již nikdy nevrátil, zemřel v Palfau 10. listopadu Jeho manželka ho přežila o necelých 9 let. 161 Další poznatky o Larischově vlivu na výsledky těšínského sporu by kromě dvou shora zmíněných archivních jednotek mohlo přinést například bádání ve fondu Policejního komisařství v Moravské Ostravě v rámci ZAO či v archivu Ministerstva zahraničních věcí. V takovém případě by však vzhledem k množství materiálu bylo třeba najít vodítko, podle kterého by bylo možné poměrně přesně vymezit zkoumanou část archivních dokumentů. 161 Srov. Projekt Stará KARVINNÁ: Rod Larisch-Mönnichů. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017) 51

52 7. Závěr Cílem práce bylo pojednat, po obecném shrnutí událostí, o vybraných aspektech konfliktu o Těšínsko. Zvolil jsem tři z nich, kterým jsem se hodlal věnovat dále - narativě konfliktu z pohledu podplukovníka Josefa Šnejdárka, velitele československých sil v rámci konfliktu, smrti kapitána Cezaryho Hallera a mýtům s ní spojenými a osobnosti JUDr. Jana hraběte Larisch-Mönnicha a jeho vlivu na konečnou podobu rozděleného Těšínska. V prvním případě jsem se zabýval líčením událostí, které Josef Šnejdárek podává ve svých pamětech s názvem Co jsem prožil. Toto líčení jsem následně podrobil kritické analýze za pomoci dalších dobových pramenů (m.j. pamětí generála Ksaweryho Latinika - Šnejdárkova protivníka - a kapitána Jamese Alexandera Roye, sekretáře Kontrolní komise) i odborné literatury. V případě smrti kapitána Cezaryho Hallera jsem podrobil zkoumání hypotézu tvrdící, že se stal obětí brutality československých legionářů, kteří jej jako raněného měli dobít bajonety. Hypotézu jsem podrobil jak kritické analýze z hlediska dobových reálií i časové a prostorové koherence, tak i z hlediska jiných dobových pramenů. Na základě nalezeného dopisu adresovaného vdově kapitána Hallera, v němž byla provedena korektura připisovaná Hallerově sestře Anně, i posouzení širšího kontextu bojů popsaném v odborné literatuře, jsem formuloval vlastní hypotézu, kterou považuji za přesnější a pravděpodobnější. Při zkoumání vlivu JUDr. Jana hraběte Larisch-Mönnicha na rozdělení sporného těšínského území jsem shrnul dosavadní poznatky odborné literatury a informace získané z dobových pramenů. Dále jsem pak na základě získaných poznatků provedl archivní rešerši v Zemském archivu v Opavě, při které jsem však ve vymezených archivních jednotkách žádné zmínky o Janu Larisch-Mönnichovi nenalezl. Na základě výsledků bádání jsem se pokusil nastínit možný směr dalšího výzkumu. 52

53 8. Prameny a použitá literatura 8.1. Prameny Archivní prameny Zemský archiv Opava (ZAO) Fond Zemský národní výbor pro Slezsko ve Slezské Ostravě (NAD 65) Fond Československá plebiscitní komise pro Těšínsko, Slezská Ostrava (NAD 489) Archiwum Narodowe w Krakowie Pozůstalost Anny Haller, sign. AH 31 Tištěné prameny Bílek, Jan Kokešová, Helena Quagliatová, Vlasta Swierczeková, Lucie (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Karel Kramář. Praha Hájková, Dagmar Quagliatová, Vlasta Vašek, Richard (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Edvard Beneš Praha Doubek, Vratislav Kaleta, Petr Květina, Jan (eds.): Korespondence T. G. Masaryk Slované. Poláci, Rusové a Ukrajinci. 1. svazek. Praha Dziennik Praw Państwa Polskiego. Paměti Pelc, Ferdinand: O Těšínsko. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava Šnejdárek, Josef: Co jsem prožil. Praha Latinik, Franciszek Ksawery: Walka o Śląsk Cieszyński w r Cieszyn Roy, James Alexander: Pole and Czech in Silesia. Londýn

54 8.2. Literatura Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, Praha Fidler, Jiří: Generálové legionáři. Praha Jelínek, Petr: Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska , Opava Kacíř, Petr: Obsazení Těšínska v roce k některým aspektům československopolského územního sporu. In: Slezsko v dějinách českého státu. Sborník příspěvků z vědecké konference, pořádané pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti 50. výročí Slezského ústavu SZM v Opavě. Šenov u Ostravy 1998, s Klimek, Antonín: Vznik Československa Praha Melichar, Václav, a kol: Dějiny Polska. Praha Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech po převratových. 4 díly. Praha Pichlík, Karel - Zabloudilová, Jitka - Klípa, Bohumír: Českoslovenští legionáři Praha Písková, Milada: Slezská epizoda v životě generála Josefa Šnejdárka. In: Slezsko v dějinách českého státu. Sborník příspěvků z vědecké konference, pořádané pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti 50. výročí Slezského ústavu SZM v Opavě. Šenov u Ostravy 1998 s Majer, Petr: Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku. Frýdek-Místek 2013 Valenta, Jaroslav - Borák, Mečislav: Nástin dějin Těšínska. Ostrava Valenta, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech a Těšínské Slezsko. Ostrava Wittels, Krzysztof - Antos, Hanna - Wancerz-Gluza, Alicja: Přes hranici. Poláci Češi ve 20. století na stránkách Karty. Varšava Železný, Ivo: Češi v cizinecké legii. Praha Elektronické zdroje Armádní generál Josef Šnejdárek & Těšínsko. Dostupné na (prohlíženo 25. dubna 2017). 54

55 Internetowy Polski Słownik Biograficzny. Józef Klemens Piłsudski. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017). Internetowy Polski Słownik Biograficzny. Cezary Haller. Dostupné na (Prohlíženo 25. dubna 2017). Slanta, Piotr: Poland. Dostupné na (Stahováno: 25. dubna 2017). 55

56 9. Obrazová příloha Dopis Alojzyho Gałuszka, faráře v Kończycych Małych, vdově kapitána Hallera, Magdaleně. ANK Pozůstalost Anny Haller, sign. AH 31, s

57 Dopis Alojzyho Gałuszka, faráře v Kończycych Małych, vdově kapitána Hallera, Magdaleně. ANK Pozůstalost Anny Haller, sign. AH 31, s