Archeologické a přírodní kontexty starší doby bronzové na Moravě a Slovenku

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Archeologické a přírodní kontexty starší doby bronzové na Moravě a Slovenku (Teoretický náhled a praktická aplikace na třech případových studiích: Blučina, Rybník a Santovka Jarmila Bíšková magisterská diplomová práce Archeologie Vedoucí práce: Mgr. Klára Šabatová, Ph.D. Brno 2014

2 Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

3 Diplomová práce byla řešena s finanční podporou Programu rektora na podporu tvůrčí činnosti studentů - Kat. B - Podpora vynikajících diplomových prací v oborech humanitních věd, společenských věd, práva a ekonomie. Kód projektu MUNI/B/0112/2009

4 Všem, kteří si Archeologii zamilovali a už je to nepustilo.

5 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, jež mě všemožnými způsoby podporovali a motivovali. Mé velké díky patří vedoucí této práce Klárce Šabatové, především za její toleranci, připomínky a čas. Dále chci poděkovat všem, kteří kvůli vědě (nebo mě) kopali hned dvakrát šílenou šachtu na Blučině bez naděje na finanční odměnu, jmenovitě: Ondro Miklášovi, Jankovi Petříkovi, Pavlu Nikolajevovi, Liborovi Petrovi, Hanisovi Bandurovi a Richardovi Bíškovi. Za dlouhé inspirativní rozhovory při dobrém čaji o ekologii, botanice, environmentální archeologii, těžkém údělu badatele a o životě děkuji Jitce Moutelíkové a Hance Lukšíkové a dále všem dalším lidem, kteří se mnou byli ochotni debatovat. Za předané nadšení a vědomosti o měkkýších patří můj obrovský dík Michalovi Horsákovi. Za dlouhodobou spolupráci, mnohé konzultace, za inspiraci a podporu v mém snažení děkuji Jankovi Petříkovi. Z poskytnutí všech materiálů a přínosné a příjemné konzultace srdečně děkuji Milanovi Salašovi Honzovi Štrofovi děkuji za vyobrazení mapových podkladů v GIS k Blučině. Jožovi Bátorovi, za přijetí na výzkumech v Rybníku a ve Vráblích, které byly v mnohém inspirací. Peťo Tóthovi patří dík za přijetí na výzkumu v Rybníku a poskytnutí všech materiálů. Maťo Bačoviza poskytnuté informace o výzkumu v Santovce. Denise Krčové za proplavení vzorků ze Santovky a Rybníku a za poskytnutí informací o plavení těchto lokalit. Také děkuji svým kolegům (nadřízeným) z ÚAPP Brno za motivaci a flexibilní pracovní dobu. Také děkuji všem mým učitelům, kteří mi předali své znalosti a pomáhali utvářet mého badatelského ducha. Děkuji všem autorům inspirativních textů. Taktéž děkuji všem, kteří tuto práci otevřou. Své rodině děkuji za nemalou podporu v době studií. Speciálně pak děkuji svému muži za trpělivost, péči a za ty nejkrásnější obrázky v GISu na světě.

6 OBSAH ÚVODEM...7 CÍLE PRÁCE...8 ČÁST I. 1. O POVAZE ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE VYMEZENÍ ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE A JEJÍ OTÁZKY Prostředí v minulosti jako komplexní systém Vztah přírody a kultury ZÁKLADNÍ POJMY ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE Krajina Ekosystémy a prostředí Transformace PODOBA ENVIRONMENTÁLNÍHO VÝZKUMU Strategie odběru vzorků METODY ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE ROZPOZNÁVÁNÍ DISTRIBUCE ARCHEOLOGICKÝCH STRUKTUR Moderní mapy a letecká fotografie Staré dokumenty, názvy a pověsti Pozemní průzkum Geografické informační systémy Modelování a simulace v archeologii ABIOTICKÉ SLOŽKY V ARCHEOLOGICKÉM ZÁZNAMU Geografická poloha a reliéf Sedimenty a půdy Klima Čas (chronologie) - metody datování BIOTICKÉ SLOŽKY V ARCHEOLOGICKÉM ZÁZNAMU Fauna Flóra INTEGRACE A APLIKACE ENVIRONMENTÁLNÍCH DAT OBOROVÝ A MEZIOBOROVÝ DIALOG APLIKACE A POPULARIZACE ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE

7 ČÁST II. 1. MALAKOZOOLOGICKÁ ANALÝZA PLAVENÍ A SEPARACE DATABÁZE DETERMINACE KVANTIFIKACE A DISTRIBUCE ALLOCHTONNÍ A AUTOCHTONÍ SLOŽKA PEDOTURBACE TRANSFORMACE (TAFONOMIE) MALAKOLOGICKÉHO SOUBORU PALEOEKOLOGIE MĚKKÝŠŮ Předpoklady paleoekologických rekonstrukcí (kritika) ZOOGEOGRAFIE VYSKYTUJÍCÍ SE EKOSKUPINY A EKOELEMENTY ekoskupina SILVICOLAE (SI) ekoskupina SILVICOLAE (SI) ekoskupina STEPPICOLAE (ST) ekoskupina PATENTICOLAE (PT) ekoskupina XERICOLAE ekoskupina MESICOLAE (MS) ekoskupina HYGRICOLAE (HG) ekoskupina PALUDICOLAE (PD) ekoskupina VODNÍ MĚKKÝŠI TAXONOMIE A EKOLOGIE VYSKYTUJÍCÍCH SE DRUHŮ Třída: GASTROPODA (plži) Třída: BIVALVIA (mlži) OBECNÉ CHARAKTERISTIKY PROTOURBÁNNÍHO HORIZONTU MAĎAROVSKO-VĚTEŘOVSKÝ KULTURNÍ KOMPLEX Dějiny vědeckého zájmu Kulturní náplň PODNEBNÉ PODMÍNKY STARŠÍ DOBY BRONZOVÉ CEZAVY U BLUČINY SOUDOBÉ PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Geografie a reliéf Geologické a pedologické poměry Současná vegetace a topoklima ARCHEOLOGICKÉ VÝZKUMY A OSÍDLENÍ CEZAV METODIKA VÝZKUMU ZOOARCHEOLOGICKÁ ANALÝZA POPIS OBJEKTŮ S PLAVENÝMI VZORKY Objekt Objekt

8 Objekt MALAKOFAUNA Z VĚTEŘOVSKÝCH OBJEKTŮ Objekt Objekt Objekt ZANIKLÁ VODNÍ PLOCHA NA CEZAVÁCH (Malakozoologické) vyhodnocení sondy V SHRNUTÍ SLOVENSKÉ LOKALITY RYBNÍK Současné přírodní podmínky Archeologický výzkum Metody výzkumu Malakofauna z Rybníka Shrnutí SANTOVKA Současné přírodní podmínky Archeologický výzkum Malakofauna ze Santovky Shrnutí DISKUZE ZÁVĚRY BIBLIOGRAFIE A PRAMENY SEZNAM ZKRATEK INTERNETOVÉ ZDROJE SEZNAM VYOBRAZENÍ OBRÁZKY TABULKY GRAFY PŘÍLOHY SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1. Latinská a česká jména recentních druhů měkkýšů Příloha 2. Výsledky radiokarbonového datování ze sondy V8 (2012)

9 Úvodem Jako dítě jsem dostala k narozeninám knihu o archeologii. Hned v úvodní kapitole byla pečlivě rozepsána úloha archeologa. Jeho široké spektrum dovedností a činností bylo demonstrováno na pokrývkách hlavy, jež musí tento vědec umět oblékat. Úctyhodný komínek obnášel různé modely od klobouku ala Indiana Jones až po starodávnou potápěčskou helmu. Myslím, že s rozšířením poznávacích sfér archeologie, k čemuž ta environmentální bezpochyby přispěla, můžeme do komínku pár klobouků přidat. Environmentální archeolog na sebe bere roli jakéhosi mediátora mezi vědami přírodovědnými a humanitními, mezi kulturou a jejím lůnem přírodou a mezi současností a minulostí. Archeologie je primárně věda zabývající lidmi v minulosti. Zkoumá je skrze nalézané struktury, interpretuje zaniklé struktury jako výsledek lidské aktivity či chování. Environmentální archeologie, jíž se tato práce zabývá, nezahrnuje pouze obory ve službách archeologie. Jedná se o svébytnou součást archeologie s vlastními výzkumnými otázkami a metodami (Dreslerová 2008, 29-30), jež se netýká jen spolupráce s odborníky mimo archeologii samu. Dle mého se jedná o disciplínu, která má předávat vlastní a interdisciplinární poznatky široké archeologické veřejnosti, a to srozumitelným způsobem. Tato magisterská diplomová práce je rozdělena do dvou částí. První část je teoretická. Pokouším se v ní nastínit zájmy a význam environmentální archeologie (podkapitola 1.1). Představuji tři hlavní složky environmentální archeologie (1.2): krajinu, ekosystémy a jejich postupnou transformaci. V následující kapitole (1.3) je zdůrazněna úloha výzkumné otázky (a celkově filozofie výzkumu), volby adekvátních metod a typu vzorkovaní jakožto naprosto esenciální složku úspěšně provedeného environmentálního výzkumu. Dále se věnuji jednotlivým typům metod a analýz (2), které jsou dnes běžně využívány, včetně jejich kritiky, a které byly na některé z lokalit využity. Je pojednáno o rozpoznávání distribuce archeologických struktur pomocí nedestruktivních metod a samotném archeologickém záznamu. V poslední kapitole (3) první poloviny práce vyjadřuji své postoje k oborovému, mezioborovému a veřejnému dialogu v (zvláště environmentální) archeologii. 1 Druhou část práce tvoří případové studie. Zde demonstruji postupy, o nichž je psáno v první části práce. Jedná se o tři různé lokality respektive opevněné osady ze starší doby bronzové. 1 První část práce by mohla rovněž posloužit zájemcům o environmentální archeologii, jakožto odrazový můstek, neboť je zde dostatečné množství odkazů na zájmovou literaturu. Samozřejmě nebylo možné zahrnout úplně vše, a tak se jedná o výběr informací, jež považuji za důležitější z dnešního nepřeberného množství. 7

10 Detailně a komplexněji se budu zabývat lokalitou Cezavy na katastru Blučiny (Brno venkov), a to proto, že se na jejím zkoumání podílím již několik let (od bakalářského stupně studia) a také se mi podařilo získat na její výzkum rektorský grant na podporu diplomových prací (č. projektu MUNI/B/0112/2009). Další dvě lokality se nachází na území Slovenské republiky v okrese Levice. Jedná se o lokality Rybník - Nad Hronom a Santovka Travertínový lom III. Zvláštní akcent je kladen na malakologickou analýzu (včetně jejího detailního popisu), jež jsem na studovaných lokalitách provedla. Cíle práce Cílem této práce je podrobná malakozoologická analýza tří lokalit se starší doby bronzové a její vyhodnocení spolu s integrací výsledků různých dalších analýz, které byly na těchto lokalitách provedeny. 2 Jde mi o smysluplné předání informací vytěžených z malakozoologické analýzy archeologovi a vytvoření celistvější představy o minulosti. Konkrétně jsou výzkumné otázky formulovány takto: - Společné pro všechny lokality: o Lze v malakozoologickém souboru určit alochtonní a autochtonní složku? o Co vypovídá druhová skladba měkkýšů a okolním prostředí? Je pozorovatelná nějaká změna vůči recentním podmínkám? o Souhlasí malakozoologická zjištění s dalšími analýzami na lokalitě? o Lze výsledky srovnat s jinými lokalitami? - Pro Blučinu: o Lze propojit on-site a off-site výsledky? - Pro slovenské lokality : o Srovnání s makrofyzikálním klimatickým modelem. 2 Platí pro Blučinu, jinde nejsou další analýzy k dispozici 8

11 ČÁST I. Teoretická východiska diplomové práce 9

12 1. O povaze environmentální archeologie Tato kapitola se snaží vymezit teoretický zájem environmentální archeologie. Jaký je vztah přírody a kultury? Vysvětluje základní pojmy, které jsou běžně používány v kontextu environmentální archeologie (krajina, ekosystém, transformace), se zaměřením na termíny zmiňované v této práci. Další část se věnuje designu environmentálního výzkumu, který slouží ke zvýšení efektivity badatelské činnosti. Vliv přírodního prostředí na člověka nesmí být zatížen např. klimatickým determinismem (Behringer 2010), ale ani opomíjen. Jestliže chceme pochopit kulturní jevy (lidské chování) v minulosti, musíme poznávat i životní prostředí člověka a jeho okolí. Environmentální archeologie však není samospasitelná, stejně jako archeologie sama je zatížena komprimovaným záznamem (transformací z živé kultury). Výsledky environmentální archeologie by měly být zasazeny do souvislostí, do krajiny a jejích systémů. Od lokálních podmínek odvislá selektivní evidence neumožňuje zodpovědět na všechny otázky. Nesmírně podstatné je správné kladení otázek. Vývoj environmentální archeologie v České republice a v Evropě nastíněn není, neboť by byly pouze opakovány údaje shrnuty např. v dizertační práci D. Dreslerové (2011) či v jiných jejích příspěvcích (2008). Za důležitý v současné době vidím posun od dříve praktikovaných servisních analýz k plné integraci všech dostupných dat. Multidisciplinarita archeologického výzkumu bez upřednostňování či přeceňování jednoho typu dat a pochopení jejich povahy, nás vede k méně zkreslenému obrazu minulosti. 10

13 O povaze environmentální archeologie Vymezení environmentální archeologie a její otázky Počet definic environmentální archeologie je zřejmě tolik jako badatelů, kteří se jí zabývají. Pro zajímavost uvedu několik definic, s nimiž operují někteří významní badatelé: Environmentální archeologie nahlíží na lidského tvora jako na část přírody v interakci s ostatními druhy v ekosystému (Renfrew Bahn 2008, 231). 3 Environmentální archeologie není definována tím, co studuje (pyly, kosti, půdy), ale tím čemu chce porozumět lidem, ekosystému, v němž žijí a žili a způsobu jakým se tyto skutečnosti odrazily ve světě kolem nás (O Connor Evans 2005, 250). 4 Environmentální archeologie se zabývá minulým (přírodním) prostředím, ve kterém žil, kterým byl formován a které spoluvytvářel člověk (Dreslerová 2011, 4). Environmentální archeologie je pomocnou disciplínou (v tom nejlepším slova smyslu), která integruje postupy a metody řady přírodovědných oborů při vyhledávání, získávání a zpracování ekologických informací, potřebných ke komplexnímu hodnocení vztahu člověka a přírody v minulosti (Gojda 2000, 93). Americká badatelka D. F. Dincauze vyčleňuje otázky, které by měly být v rámci environmentální archeologie řešeny. Nejstarším cílem (historický cíl) je popis a porozumění přírodního prostředí v lidské minulosti. Podle jejího názoru jsou právě paleoenvironmentální vědy schopny objasnit jednotlivé procesy, které vedly až k dnešní podobě světa. Naše životní prostředí má polydimenzionální charakter, existuje jeho fyzický, biologický a sociální aspekt, který by ovšem neměl být řešen odděleně. Dle této autorky musíme vidět společenské a přírodní prostředí jako vzájemně závislou nedělitelnou složku. Další skupinou jsou cíle teoretické a filozofické, které se vztahují k inherentním kapacitám a limitům rodu Homo. Patří zde otázky spojené s naší odlišností od ostatních primátů, vnitřních závislostí mezi jedinci a společností, rovností, svobodnou vůlí či definováním lidského pokroku. D. Dincauze tvrdí jestliže se podíváme z ekologické perspektivy na sociální i 3 V originále: It (environmental archaeology) views the human animal as part of the natural world, interacting with other species in the ecological system or ecosystem (Renfrew & Bahn, 2008, str. 231). 4 V originále: Environmental archaeology is not defined by what it studies (pollen, bones, soils), but by what it seeks to understand people, the ecosystems in which live and have lived, and reflection of those things in the world around us (O Connor & Evans, 2005, str. 250). 11

14 O povaze environmentální archeologie fyzickou historii člověka a evoluci, tak prostředí není v žádném případě determinantem. Míní tím, že lidé jsou bezprostřední příčinou změn ve své společnosti. Jejich životní prostředí reflektuje, zesiluje nebo tlumí změnu a vrací změněné podmínky zpět k iniciátorům změny vyžadujíc nové strategie čili adaptace. Posledními jsou cíle politické. Vhled, který nám poskytuje výše zmíněné, by naší společnosti měl přispívat k inteligentnímu plánování do budoucna (pravděpodobně míní dnes protěžovaný udržitelný rozvoj). Dnešní ekologie odráží pouze statický obraz současnosti, naproti tomu paleoekologické disciplíny mají možnost sledovat dlouhodobou změnu v prostředí. Celkově vyzývá k zodpovědnosti a pokusům o pochopení problematiky v celé jeho šíři (Dinzauze 2000, 17-19). Jako jedna z mála autorů se pokouší D. Dincauze o aplikaci získaných poznatků do společenských měřítek. Více o této problematice v kapitole 3. Troufám si tvrdit, že snahy o přesné definování environmentální archeologie nemají pro její rozvoj a roli v archeologickém výzkumu zásadní význam. Spokojme se tedy s tím, že environmentální archeologie zkoumá minulého člověka v jeho prostředí, kterým míním vše od jeho oboustranných vazeb na další lidi a organismy až po vazby na Zemi Prostředí v minulosti jako komplexní systém Je nutné si uvědomit, že studium předků v jejich prostředí je komplexním systémem. Komplexní systém je obecně charakterizován složitými vazbami, nelinearitou, samo-organizací, emergentním chováním, dynamičností a adaptibilitou, což činí analýzu chování systému velmi komplikovanou (Pelánek 2011, 24-27). D. Dincauze (2000, 25) definuje časoprostorové škály (měřítka, dimenze), v nichž při studiu minulosti můžeme operovat. Měřítka jsou hierarchicky uspořádána, čili vyšší složky ovlivňují nižší (Tabulka 1). Prostorové měřítko Velikost prostoru (km2) Prostorové jednotky Mega - 5.1x10 8 km 2 Země < 10 8 km 2 Kontinenty Makro km 2 Geografické, regiony Mezo km 2 Spádová oblast km 2 Velká lokalita Mikro - < 1 km 2 Menší lokalita, dům, oblast aktivity Časové měřítko Trvání či frekvence (roky) Rozpětí Mega - > 10 6 ; > 1 milion let Víc než 1 milion let Makro ; milion let milion let Mezo ; Století až milénia Micro - < 10 2 ; Méně než století (dekády) Tabulka 1 Časoprostorové škály (měřítka, dimenze), v nichž při studiu minulosti můžeme operovat D. Dincauze (2000, 25). 12

15 O povaze environmentální archeologie V komplexních systémech D. Meadows (1999) hierarchicky charakterizovala dvanáct tzv. pákových bodů (Obrázek 1). Jedná se o místa v systému, kde má i malá změna velké důsledky (v jejím pojetí se jedná především o systém společnosti). Archimedes prý prohlásil: Dejte mi dostatečně dlouhou páku a pevný bod a pohnu světem. Na tomto principu jsou jednotlivé body uspořádány. První v žebříčku stojí Moc přesahovat paradigmata, dle Meadows se jedná o uvědomění si, že žádné paradigma není to správné, a pokud ano tak jeho znalost nepřísluší lidem. Paradigmata považujeme za absolutní pravdy systému, nepřemýšlíme o nich, ani je nezpochybňujeme. Co by se např. mohlo stát, kdybychom zrovnoprávnili všechny tvory na světě nebo znovu zavedli otroctví? Z Cílů systému se odvozují všechny následující položky. Komplexní systémy mají schopnost přizpůsobit se, samoorganizovat a vyvíjet nové struktury, subsystémy (např. evoluce a nové druhy). Komplexní systémy se skládají z mnoha autonomních komponent bez přímého řízení. Komponenty se však řídí určitými Pravidly. Struktura informačních toků se snáze a rychleji mění, a proto stojí nad strukturou materiálních toků. Pozitivní zpětné vazby mohou vést k destabilizaci a novým strukturám. Bývají vyváženy Negativními zpětnými vazbami, jež uvádějí systém do původního stavu. Doba zpoždění je dobou reakce systému, typická je kupř. časová nesrovnalost mezi poptávkou a nabídkou. Strukturou materiálních zásobáren a toků se rozumí fyzická struktura systému. Zásobníky jsou v systému všechna místa, kde se něco hromadí. Správná velikost zásobníku má stabilizující funkci. Parametry jsou kvantitativní vlastnosti procesů v systému, jejich úloha pro stabilitu systému bývá přeceňovaná (Pelánek 2011, ). Pro vytváření formálního modelu o životních podmínkách člověka či celé společnosti bychom se měli pokusit určit jednotlivé pákové body, což ale vzhledem k archeologické evidenci může být složité, ovšem ne zcela nemožné. Právě jejich správná formulace by nám mohla přiblížit nejpravděpodobnější scénáře minulosti (více v podkapitole o modelování v archeologii). 13

16 O povaze environmentální archeologie Obrázek 1 Hierarchicky znázorněné pákové body (Meadows, 1999) Vztah přírody a kultury V nejširším slova smyslu se přírodou chápe veškerý materiální (fyzický svět), jehož měřítka se pohybují od subatomických částic po kosmos. Chápání pojmu přírody se během lidského věku měnilo. V antice se jednalo o řecké fýzis a latinské natura, což bychom mohli přeložit jako přirozenost respektive to, co je přirozené, esenciální, původní, ale také jako vesmír 5. Původ tohoto slova v naší mateřštině je velmi starý a údajně znamená, co se přirodilo, přírůstek a poté, co vzniká bez zásahu člověka. Přirozené je tedy to, co náleží k rození, co patří k "přírodě," a tudíž nikoli do oblasti vyrobeného nebo abstraktního (Kratochvíl, 2005) 6. V dnešní češtině se jedná o souhrn skutečností, které nevznikly úmyslnou činností lidskou, či volnou krajinu mimo lidská sídliště s rostlinstvem a živočišstvem nebo také archaicky o přirozený ráz (přirozenost; Slovník spisovného jazyka českého 2011). 7 Stejně tak se lze podívat na kulturu. Kultura z latinského cultura, jež pochází z příčestí minulého slova colere, znamenalo původně kultivaci v zemědělství (péči). Přibližně na počátku 16. století došlo k přenesení významu na kultivaci skrz vzdělání. Definice z roku 1867 praví, že kultura je kolektivní

17 O povaze environmentální archeologie zvyk a úspěch lidstva. 8 Český slovník spisovné češtiny (2011) 9 praví, že jde o soubor výsledků veškeré tělesné a duševní činnosti utvářející lidskou společnost. Pojmu kultury se z antropologicko-archeologické perspektivy věnoval P. Květina (2010). Z jeho článku vyplývá, že definic kultury je stejné množství jako badatelů se jí zabývající. Květina zhodnocuje i význam pojmu archeologické kultury, který neodpovídá kultuře živé. Je znakem evropské a severoamerické kultury, že se vymezuje od svého prostředí (Dinzauze 2000, 6). Kořeny tohoto jevu bychom mohli nalézt v novověkém prudkém rozvoji techniky, důrazu na poznání, zkušenost a experiment. Tímto spolupůsobením neklesla pouze prestiž metafyzických a neexaktních disciplín, ale vzrostla vážnost přírodních věd a to zejména fyziky. Výchozí fyzikální kategorie (hmota, energie, pohyb, prostor a čas) a jejich exaktní přírodovědecký výklad postupně přesunuly nejen teoretický ale i hodnotový základ (Šmajs 2011, 49). Tím se redukovalo i vnímání přírody na poznání jejích jednotlivých složek. Je faktem, že příroda jest jediný možný domov kultury (a člověka, jakožto jejího nositele). Kultura bez přírody být nemůže, ale příroda bez kultury bez pochyb ano. Kultura a příroda jsou uspořádané systémy. Ovšem kultura je arteficiální podstaty, nevzniká sama o sobě, jedná se o sémantický aparát předávaný učením. Člověk se naučil přírodu exploatovat ale ne chápat. Využíváním (v podstatě obýváním) svého životního prostředí narušujeme přirozenou uspořádanost celku. Zjednodušeně bychom mohli říci, že kultura je lidmi vytvořeným subsystémem biosféry, který je na ní sice závislý, ale zároveň ji ničí (Šmajs 2011, 57-65)

18 O povaze environmentální archeologie Základní pojmy environmentální archeologie V této podkapitole se pokusím vyložit v textu často užívané termíny v kontextu archeologického záznamu. Jak již bylo řečeno, nelze studovat lidskou minulost pouze z kulturního hlediska. Člověk se vyvíjí v určitém prostředí, které spoluvytváří, ale jímž je také formován (Dreslerová 2011, 4). Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že archeologický soubor nevnímám pouze jako soubor artefaktů. Archeologický soubor je pro mne soubor veškerých informací, které jsou archeologizovány, a my jej jsme schopni nějakým způsobem poznávat. Konečné množství těchto dat po vykopání je proměnlivé vzhledem k velkému množství faktorů - od typu výzkumu, zpracování, až po naše cíle. I když pokračuje velký rozvoj metod, víme, že nejsme schopni všechny informace vytěžit. Jako ústředním pojmy environmentální archeologie vnímám krajinu, která je celkem, jež zastřešuje, jak člověka a jeho činnost, tak prostředí, které lidská ruka nepoznamenala. Poté ekosystémy, jakožto původní živou složku; smrt či zánik; uložení souboru a jeho různorodou transformaci Krajina Objektem studia nauky o krajině je krajinná sféra Země. Krajinné teritoriálně omezené segmenty nazýváme krajinou. Výzkum krajin se soustřeďuje na vlastnosti, zákonitosti a vazby v krajinné sféře Země (Netopil 1984). Na základě studia archeologických a historických pramenů lze minimálně částečně rekonstruovat vývoj krajiny, a proto na tomto místě zmiňuji základní principy jejího fungování. Jednotlivé pojmy a kategorie nemají za úkol krajinu jakkoli škatulkovat či redukovat. Jsou spíše vodítky, jež by měla upozornit na složitost problému a nutnost komplexního přístupu k problematice. Krajinná sféra je jedním z dalších komplexních systémů Země. Krajinná sféra představuje složitý systém vzájemného pronikání a spolupůsobení atmosféry (zastoupené troposférou), hydrosféry, pedosféry, zemské kůry a biosféry (ekosystémů;). Funkcionální jednota krajinné sféry je zabezpečována krajinotvornými procesy, které jsou založeny na koloběhu látek, energií a informací (Kolejka 2013, 37). 16

19 O povaze environmentální archeologie Úrovně krajinné sféry Vlastnosti krajinné sféry lze zkoumat v různých měřítcích (celkem jsou rozlišovány 4 úrovně: globální, regionální, chorická a topická). Každá archeologická lokalita má svou jedinečnou pozici, která je zákonitě ovlivňována různými faktory, jež mají různý původ od lokálních činitelů až po ty globální (viz Obrázek 2). Mohlo by být chybou zaměnit místní specifické podmínky např. s klimatickým výkyvem. Obrázek 2 Hierarchické úrovně diferenciace krajinné sféry Země se znázorněním síly přímých vazeb (Kolejka 2013, 38). Globální úroveň je rozlišována ve vertikálním i horizontálním směru. Ve vertikálním směru se jedná o litosféru s reliéfem, troposféru, hydrosféru, pedosféru, kryosféru, biosféru a socioekonomickou sféru tyto sféry jsou základními komponentami prostředí. Horizontální diferenciace je dána rotací Země, oběhem kolem Slunce, elipsoidní tvar zemského tělesa a sklon zemské osy. Tyto faktory mají velký vliv na prvotní distribuci energie 10 a fungování krajinného systému. Důsledkem různé distribuce energie je zonálnost Země a vznik krajinných (klimatických) pásů tzv. geozón (Hendl Liedtke 2002). Globální výzkum se zabývá krajinnou sférou jako celkem a jedná se především o energetickou bilanci ploch, která se projevuje ve vztazích mezi základními složkami krajiny, což je ovzduší, voda, podloží a disponibilní energie z přímého slunečního záření (Kolejka 2013, 37-39). Na regionální úrovni rozlišujeme v krajinné sféře tzv. regionální krajinné jednotky, krajinná pásma nebo geosystémy ( geomy a georegiony ). Geomy vznikají sekundární distribucí energie 10 99,98% energie, kterou Země přijme, pochází ze Slunce. 17

20 O povaze environmentální archeologie (tepla). Primární energie je redistribuována pomocí vzduchových mas s rozdílnou teplotou a vlhkostí. Velký podíl na této regionální diferenciaci má také primární distribuce vláhy podle rozdělení pevnin a oceánů. Horizontální geomy jsou uspořádány v závislosti na vzdálenosti od hlavních stacionárních a sezónních barických útvarů nad oceány i pevninami, kde se vytvářejí vzduchové hmoty, které pak udávají celoroční chod počasí (Hadač 1982). Vertikální geomy jsou charakteristické uspořádáním v závislosti na nadmořské výšce a proměnlivých poměrech vláhy a tepla. Jejich trvání a existence je zajišťována cyklickými regionálními procesy (Urbánek 1992). Jako indikátor regionální energetické bilance slouží také vegetační formace (lesostep, step apod.). Isačenko (1995) 11 dále rozlišuje úrovně regionálních geomů na megaregionální (kontinenty a subkontinenty), makroregionální (sektory geomů) a meziregionální úrověň (jednotlivé provincie geomů). Chorická krajinná úroveň (čili geochory) je dána (mimo již zmiňované přerozdělení energie a vláhy ve vyšších stupních) z kombinovaného přerozdělení energie, sekundární redistribuce vláhy a primárního přerozdělení pevné hmoty především místního reliéfu. Dalšími místními faktory působící jako diferenciační činitelé je místní geologická stavba, tektonika, poloha a objem vodních objektů, účinky místních větrů aj. Topická neboli lokální (místní) úroveň je poslední stupeň diferenciace krajiny, jedná se o její elementární jednotky. Tyto jednotky se nazývají geoméry, geotopy, ekotopy či krajinné buňky. 12 Z geografického hlediska se jedná o finální redistribuci za účasti všech složek krajinné sféry (viz Obrázek 3). V některých extrémních případech je možné, že se některá složka uplatní v mnohem větší míře (v objemech energie, vláhy nebo pevné hmoty) a předčí tak přerozdělované objemy na chorické, regionální či dokonce na globální úrovni. Příklady budiž okolí vývěrů geotermálních pramenů, jež i v glaciálních podmínkách mohou hostit teplomilné druhy (vznikají tak refugia). Další ukázkou mohou být lokality s písečným či vápencovým podkladem, který mění hydrické a erozní poměry a lokalita se stává teplotně příznivější nežli okolí. Příkře zastíněné nebo velmi vyvýšené polohy mohou mít stejný trend ale v opačném směru, tedy jsou chladnějšími než okolí. Ke studiu krajiny v nejjemnějším (topickém) měřítku existují tři hlavní způsoby: krajině ekologický (zkoumá vertikální vazby mezi jednotlivými stavebními složkami krajinné jednotky), geografický přístup (horizontální vazby mezi složkami krajinné jednotky) a mapování (v terénu, dálkovým průzkumem Země; Kolejka 2013, 46). 11 Citováno dle Kolejky (2013, str. 42). 12 Existují i další synonyma nebo přibližná synonyma. Záleží na konkrétním autorovi, někteří vidí mezi jednotlivými pojmy nadřazenost či podřazenost nebo některé zcela odsuzují. Další podobné výrazy: geosystém, facie, stanoviště, tessera, biotop 18

21 O povaze environmentální archeologie Obrázek 3 Monosystémový model přírodní krajiny schematicky představuje stavební komponenty krajiny jako její funkční bloky (Kolejka 2013, 47). Struktura krajiny Krajinnou strukturu lze dělit několika způsoby, z nichž alespoň stručně popíši dva. Oba přístupy se pokouší o zachycení dalších dimenzí krajiny. Kraulis (1973) a Beručašvili (1983) 13 definovali krajinou strukturu v prostoru a čase z hlediska tří aspektů. První je prostorový aspekt, který zohledňuje vzájemné postavení, propojení a směry vazeb elementárních jednotek v rámci krajinné jednotky mezi jejími stavebními složkami i jednotkami. Ve vertikálním směru je zkoumáno vzájemné postavení jednotlivých složek krajiny. V horizontálním směru jsou studována teritoria, v tomto kontextu se jedná o vztahy jednotek nižšího řádu k vyššímu. Druhý aspekt je funkcionální, který odkazuje na mechanizmus fungování krajiny. Jakou má daná krajinná jednotka funkci k vyššímu celku? Některé jednotky jsou schopny akumulace energie nebo hmoty, jiné plní funkci startéru (triggeru) či zdroje. Jejich smyslem je adaptace nebo ochrana krajinného systému před vnějšími podmínkami. Posledním aspektem je čas. Časová struktura krajiny je dána posloupností typických stavů (cyklů) krajinné jednotky. V praxi se jedná o období dešťů a sucha nebo opakování čtyř ročních období. Jde o cyklické změny, při nichž nedochází ke změně klíčových vlastností krajiny (invariant). Cyklické změny jsou jedním z klíčových rysů dané krajiny. Kolejka (2013, 55-58) na základě velkého počtu svých i publikací jiných autorů představuje čtyři typy struktury krajiny. Primární (přírodní) struktura je struktura vzniknuvši za působení přírodních procesů a faktorů a sestávajíc se ze systému synergicky propojených komponent a dílčích uzavřených jednotek v prostoru a čase. Sekundární (ekonomickou) strukturu tvoří výsledky antropogenní činnosti tj. land use, stavby apod. Terciérní struktura je produktem sociálním, jedná se 13 Obojí citováno dle Kolejky (2013, str. 51). 19

22 O povaze environmentální archeologie o jakékoli doklady činnosti společenských nebo individuálních zájmů, které společnost prosazuje. V současnosti se jedná kupř. o chráněná území či zbudování čističky odpadních vod a demografii. Kvartérní struktura zahrnuje duchovně a emocionálně vnímanou krajinu od genia loci po místní pověsti. Není pouze o příjemných pocitech z místa, jedná se i o zóny, kde člověk pociťuje strach. Lze vyobrazovat pomocí kognitivních (mentálních) map. V současnosti se jedná o populární studie v kulturní geografii i krajinářství (např. Cílek 2008; Schama 2007), nověji také v české archeologii (Krištuf Brunclíková Čulíková Švejcar Zíková 2013). Kolejkou definované struktury lze chápat také jako vrstvy krajiny, protože jednotlivé struktury na sebe nasedají a tvoří jednu komplexní krajinu. Pokud zkoumáme pouze jeden typ struktury krajiny, náš obraz o ní může být značně zkreslený. Jakých výsledků bychom se např. dosáhli, pokud bychom změny v krajině způsobené člověkem (land use), nevztáhli k přírodní struktuře, na níž se konkrétní krajina jednotka nachází? Při přechodu z jedné rozlišovací úrovně na druhou to znamená nutně i změnu rozlišovacího kritéria pro danou kategorii krajinných jednotek (viz Obrázek 2). Otázka pojmu kulturní krajiny V několika následujících odstavcích se pokusím představit problematiku kulturní krajiny a různé názory na ni, protože se jedná v archeologii o velmi často využívaný pojem 14, jehož definice není vůbec snadná. Podle Gladkého (2003) 15 vznikla kulturní krajina postupným přetvářením jednotlivých prvků a složek přírodní krajiny člověkem. V současné době, kdy antropogenní činnost zasahuje do přírodních složek na celé planetě, by bylo možné říci, že celá planeta je kulturní krajinou. Gladkij však tvrdí, že i když je krajina zkulturněna, stále zůstává i krajinou přírodní. Kolektiv autorů okolo J. Sádla (2008, 16-19) se distancuje od názorů, že kulturní krajina je kdekoli, kde se třeba jen na chvíli objeví člověk, nebo že kulturní krajina je absencí té přírodní. Dimenze kulturní a přírodní jsou si blízké, protože kultura je produktem přírody (diverzity přírody). 16 Kulturní krajina začíná až s vyšší mírou kvality ovlivnění, kdy člověk dává do svého okolí investici, která se mu musí vyplatit, protože jinak půjde jinam. Kulturní krajina vzniká ve fázi, kdy se lidem strategie trvalého sídlení vyplácí. Zkulturněná krajina se vytrácí pomalu a velmi těžko. Autoři knihy Krajinný ráz (Löw Míchal 2003, ) odmítají polární označení kulturní přírodní. Dle jejich názoru to nejsou binární kategorie, jedná se spíš o vlastnosti typu více méně. Jako kulturní krajinu označují krajinu do cca 19. století (tradiční kulturní krajina více pojem nespecifikují), v tomto období kulminuje ekologická stabilita i biodiverzita. Stanovují mezistupně pro přechod od krajiny přírodní ke kulturní přírodě blízká a vzdálená kulturní krajina, a to na základě 14 Termín kulturní krajina je až zprofanovaný, neboť ho někteří badatelé ve svých textech nedefinují, ačkoli je jasné, že jím není vždy chápáno totéž. 15 Citováno podle Kolejky (2013, str. 108) 16 Podobně i u Šmajse (2011), ale ten ke svým závěrům dochází především filozofickou argumentací. 20

23 O povaze environmentální archeologie měřitelných ukazatelů. Částečně s nimi souhlasí i P. Hájek (2008), který říká, že dnešní kulturní krajina v Česku je výsledkem procesů spojených se socialistickou érou ( ). Dle F. Žigraie (1983) nová kulturní krajina vzniká pomocí tří procesů: inovace (uvedení nové aktivity do daného prostoru), adaptace (ustálení inovace v novém prostoru z perspektivy hospodářských i přírodních podmínek) a (re)strukturalizace (připojení inovace k vyšším hospodářským mechanizmům zefektivnění, zvýšení produkce). Co je tedy v mém pojetí přírodní a co už kulturní krajinou? Souhlasím s kolektivem J. Sádla (2008), že nelze nazvat kulturní krajinou prostor, kde se člověk jen otočí. Jedná se tedy o soustavný, intencionální a nezanedbatelný zásah to původního stavu. Zkulturňování krajiny je proces, který umožňuje vrstvení jednotlivých úspěšných i neúspěšných pokusů. Lokalizační činitelé lidských aktivit v krajině Lidé mají tendence vybírat si k určitým aktivitám podobná místa. J. Kolejka (2013, ) se pokusil definovat faktory, na jejichž základě, tak činíme. Některé z faktorů nelze v archeologickém záznamu vysledovat, ale pro úplnost uvádím všechny. První skupinu tvoří přírodní faktory. Zde se jedná především o makroreliéf (konfigurace reliéfu na regionálních a vyšších chórických úrovních), mezoreliéf (v nižších chórických úrovních se projevuje kompozice tzv. patternu plochá říční údolí se liší od svažitých strání v těsné blízkosti), svažitost a dynamiku reliéfu (místní úroveň), nadmořskou výšku (stupňovitost klimatu, půd, bioty popř. vlhkostních poměrů), expozici svahů (teplotní, větrné, vláhové regulace), makroklima až topoklima, podzemní vodu (podmáčené půdy versus pitná voda), půdu, nerostné zdroje a vegetační asociace a formace (např. s lesem byla v minulosti spojována rizika). Druhou skupinou jsou ekonomické faktory: makropoloha (poloha v rámci větších celků, obchodních cest, center), mikropoloha (poloha sídla vůči využívaným pozemkům zahrady, pole, pastviny), suroviny a energie (kámen, dřevo, voda), náklady, trh (vzdálenost směnného místa od spotřeby), opuštěné areály, pracovní síly, míra centrality a dostupnost místa. Třetí skupinu tvoří historické, sociální a politické faktory: zvyky a tradice, vlastnické poměry, vzdělání, organizovanost obyvatelstva, hustota obyvatelstva, politický a ekonomický systém, mentalita obyvatelstva (upřednostňování určitého typu aktivit) a životní úroveň (nároky na bydlení, dopravu, odpočinek). Hybnou silou v krajině je člověk. Většinou jde o jeho zájmy, kdy se snaží za co nejmenšího vkladu, co nejvíc vytěžit. Výsledkem spolupůsobení lidských aktivit a zájmů a přirozeně působících přírodních faktorů je dnešní podoba krajiny. 21

24 O povaze environmentální archeologie Krajinná dynamika a rovnováha Krajina není neměnným systémem, naopak podléhá neustálému vývoji a změnám. Fungování krajiny zahrnuje všechny procesy výměny energie, hmoty a informace mezi jednotlivými složkami geosystému a mezi sousedícími geosystémy. Přírodními procesy v krajině bývají většinou míněny cykly, které se v krajině opakují během roku. Krajina má svůj metabolizmus, jehož základem je migrace látek a energie mezi jednotlivými komponentami (Kolejka,2013, ). Z výše zmíněného vyplývá, že nelze nalézt krajinu v naprosto statickém stavu. Krajina je považována za rovnovážnou, pokud se kolísání některých hodnot v rámci určitých amplitud, neodrazí v klíčových vlastnostech (invariantech) dané krajiny. 17 Je definováno 5 typů rovnováhy krajiny: statická (ani velká disturbance nenaruší chod geosystému; příklad kamenité pouště), nestabilní (i malý impulz způsobuje dalekosáhlé důsledky; tundra oteplení narušuje permafrost a krajina se mění ve svých invariantech), stabilní (má tendence navracet se do původního stavu; říční nivy eliminují cizorodé vlivy během povodní), stálá (probíhají zde trvale destabilizační vlivy, s nimiž se krajina postupně vyrovnává; krajiny mírných erozí a denudací) a dynamická rovnováha (v krajinách periodicky podléhajícím intenzivním vlivům, vulkanické krajiny). V krajině výrazně působí tzv. zpětné vazby. Pozitivní zpětné vazby umocňují účinky trendů a to čím dál víc při každém jejich opakování. Tendenci zmírňovat účinky nových trendů mají negativní zpětné vazby. Zpětné vazby představují autoregulační prvek v krajině (Kolejka 2013, ), stejně tak i v ekosystémech nebo podnebí. Pro potřeby archeologů shrnula krajinou dynamiku v holocénu D. Dreslerová (2004a). Zabývá se především erozně-akumulačními jevy včetně vlivu člověka na tyto procesy Ekosystémy a prostředí Na tomto místě shrnu elementární zásady ekologie. Měli bychom mít alespoň schématickou představu o tom, jak ekosystémy fungují, abychom tušili, kolik informací se ztrácí v průběhu času respektive, jak velká byla jejich původní množina. Ekosystémový přístup je nástrojem pro uchopení krajiny v její komplexitě. Taktéž dovoluje detekovat jeho eventuální narušení člověkem. Ekosystém můžeme definovat jako soubor vzájemně reagujících organizmů spjatých obousměrnými vazbami se svým prostředím v určitém prostoru (Ložek 2007, 194). Ekosystém je dynamický systém s pohybem jak jednotlivých organizmů tak tokem energie, materiálu či informací. Ekosystém není uzavřeným nezávislým systémem, který by mohl být vytržen a fungovat kdekoli. Ekosystém charakterizujeme jeho velikostí (jedná se spíš o subjektivní hodnocení pozorovatele), typem přechodu do jiného ekosystému (ostrý, postupný apod.), fyzickou strukturou (topografie, 17 Pokud se změní invariant v krajině, jedná se o novou krajinu. 22

25 O povaze environmentální archeologie vegetace, sedimenty, půdy apod.; typické je vrstvení jednotlivých položek), biologickými populacemi (výskyt a distribuce), energetickými toky, komplexitou a viabilitou (životaschopností). Ekologické vzorce a procesy se mění s měřítkem (prostorový rozměr ekosystému). V kulturách lovců sběračů vyžadovaly větší komunity větší prostor k uvolnění sociálních tenzí. Časová dimenze ekosystému je definována jeho stabilitou (jak je rezistentní vůči vnitřním i vnějším změnám), krátkodobými změnami (místní sukcese 18, adaptace, cyklické variace či obroda), věkem (zahrnuje všechna sukcesní stádia, jimiž si ekosystém prošel) a hlubokou historií ekosystému (geologie a paleontologie). K popisu diverzity ekosystémů a vztahů mezi nimi bývá užíváno pojmu gradient. Je to postupná změna intenzity faktoru v určitém prostoru, jež působí na organismy (od klimatu po polohu) (O Connor Evans 2005, 47-68). K ekosystémům v archeologii existují tři různé přístupy: první z nich zdůrazňuje procesuálněfunkční studie (teorie hierarchie) 19, druhý upřednostňuje biotické relace, třetí je koncept niky. 20 Podstatnou součástí ekosystému jsou biologické druhy. Definic biologického druhu (species) je několik, protože v našem pestrém světě existují výjimky, se generalizace stává obtížnou. Obecně by se dalo však říci, že zástupci jednoho druhu se mohou křížit mezi sebou a mezi sebou mají nejvyšší počet interakcí. V rámci jednoho druhu se vyskytuje morfologická, genetická a behaviorální variabilita. Křížením v rámci druhu vznikají jedinci s lepšími vlastnostmi a tím i vyhlídkami na přežití, (Darwinův princip přírodního výběru). Každý druh jednou vyhyne, v té podobě jak ho v současnosti známe. Každý druh má určitý rozsah faktorů, které definují jeho životní podmínky. Jednotlivé druhové populace obývají habitat (biotop, stanoviště). Pomocí rysů druhového společenstva lze určit, jestli se nacházíme ve středu či na okraji habitatu (O Connor Evans 2005, 19-29; viz Tabulka 2). Kategorie Okraj Střed Výskyt (abundance) Nízký Vysoký Genetická diverzita Limitovaná Vysoká Potenciál pro vnik poddruhů Vyšší Malý Odpovědnost za změny prostředí Omezená Flexibilní Strategie R-stratégové 21 K-stratégové Následnost pozorovaná většinou ve vertikálním sledu. 19 Teorie hierarchie říká, že ekosystémy jsou sestaveny z podřízených struktur, jež jsou určeny frekvencí a intenzitou interakcí mezí biotickými i abiotickými komponentami. Těmto komponentám se říká anglicky holons. Z řeckého holos a proton, což reprezentuje to, že každá komponenta na střední hierarchické úrovni je soběstačná vzhledem k jejímu podřízenému subsystému a zároveň v témže čase je závislá na svém nadřazeném systému (supersystému). Tyto teorie byly prakticky uplatněny pro spravování zemědělských ekosystémů. 20 Nikou se rozumí veškeré nároky populace určitého druhu v ekosystému. 21 R-stratég je organismus, jenž klade důraz na rozmnožování a mobilitu potomstva. Typický r-stratég je organismem obsazujícím narušená stanoviště jedná se o primární fázi sukcese. Charakteristický je i vysoký jeho počet potomků a jejich velká neúspěšnost. 22 K-stratég je organismus upřednostňující kvalitu a konkurenceschopnost potomstva (semen nebo mláďat), přičemž jeho kvantita a mobilita je odsunuta do pozadí. Typický K-stratég má méně velkých mláďat (resp. 23

26 O povaze environmentální archeologie Hustota Nesouvislá, důležitost fyzických faktorů Souvislá, důležitost biotických faktorů Náchylnost k vymizení Vyšší Nižší Tabulka 2 Stres 23 Vyšší Nižší Pomocí rysů druhového společenstva lze určit, jestli se nacházíme ve středu či na okraji habitatu (O Connor Evans, 2005, 24). Současná biologie už od pojmů niky, holony atd. opouští. Začíná být zřejmé, že přírodní vztahy jsou složitější, než se předpokládalo. Teorie nik např. předpokládala, že každý organismus má svou jedinečnou niku a tu obývá naprosto sám. Pokud by dva organismy měly niku totožnou, jeden z nich měl být vítězem konkurenčního boje a uvolněný prostor zcela opanovat. Pro potřeby environmentální archeologie jsou tyto teorie prakticky nevyužitelné. Ekologie v archeologii Důležité je si uvědomit, že archeologický soubor vznikal v určitém přírodním prostředí a to v jeho komplexní složitosti. Vlivem archeologizace pramenů se zpráva o některých vazbách v prostředí ztrácí, ale díky studiu dnešních ekosystémů (a platí to také pro kulturní jevy ve společnosti; analogiím) musíme mít na zřeteli, že tyto relace existovaly nebo při nejmenším existovat mohly. Sice nejsme sto přírodní prostředí zcela rekonstruovat, ale lze se dopracovat k přibližné představě o něm, což už samo o sobě je dosti velkým důvodem pro jeho zkoumání, protože tím zužujeme množinu možných minulých scénářů. Dokonce lze archeologicky doložit i několik příkladů, kdy člověk přetížil ekosystém (jeho nosnou kapacitu) kupř. masivním odlesněním Velikonočních ostrovů (Flenley & King, 1984), a proto i znalost vývoje a funkce ekosystémů má v archeologii své místo. semen), o které pečuje. Během sukcese k-stratégové obvykle významněji nastupují až v pozdních fázích a postupně vytlačují r-stratégy. 23 Projevuje se vyšším procentem asymetrických jedinců. 24

27 O povaze environmentální archeologie Transformace Archeologickým pramenem jsou všechny předměty a soubory předmětů, které nesou nějakou nepsanou informaci o minulém lidském světě (Neustupný 2007b, 11). Je nutné si uvědomit, že počátek archeologického souboru začíná u jeho života či využívání, ať už se jedná o živé tvory či funkční nástroje (živá společenstva a kultury). Živá kultura i ekosystémy jsou dynamickým celkem, po jehož zániku probíhá transformace. V případě organizmů mluvíme o tafonomii, která byla v roce 1940 definována I. Yefremovem 24 (1940). E. Neustupný zkritizoval tendence, které směřovaly k převzetí geologického pojetí tafonomie. Říká, že archeologické metody mají pro formační procesy mnohem rozvinutější aparát než ty paleontologické. Dle něj tafonomie neusiluje o rekonstrukci živé skutečnosti, nepočítá s kategorií účelu (jak je tomu u artefaktů a ekofaktů 25 ) a není zde rozpracován kvantitativní aspekt transformací (tříštění, redukce, kumulace; Neustupný 2007a, 49). Do jisté míry s ním souhlasím a pojmu tafonomie je užito jen v konotaci s člověkem nevyužívanými druhy. Depozice faktů je kulturně ovlivněný proces, při kterém artefakty a ekofakty přecházejí z živé kultury do archeologického kontextu (Schiffer 1987, 15). Jako archeologové zkoumáme výsledek transformace kultury i organizmů, což jsou výrazně selektivní procesy. Neopomenutelnou vlastností transformace archeologických pramenů je entropie. Od uložení pramene narůstá ztráta informací, kteráž to je nevratným procesem (Neustupný 2007a, 50). Transformaci živé kultury lze demonstrovat schematicky (a tudíž i notně zjednodušeně), stejně jako transformaci (tafonomii) zaniklého přírodního prostředí (Obrázek 4), které bylo inspirováno O Conorem a Evansem (2005, 69). Tímto schématem chci naznačit, kolik informací je ztraceno z jejich původního množství od vzniku a fungování artefaktů a života organismů po jejich zánik (také v Tabulce 3). Na počátku stojí funkční biocenóza tj. společenstvo všech organizmů spjatých vzájemnými vztahy a vázanými na určitý typ prostředí (neboli biotop). Biocénoza žije v reálném čase, mění se, což znamená, že se jedná o dynamický činitel. Po smrti jednotlivých organizmů, která se většinou neděje ve stejném čase, se z živoucího společenstva stává mrtvé, kterému se říká tanatocenóza. Tanatocenóza se od biocenózy výrazně liší ztratila schopnost pohybu, stává se depozitem. Diagenetickými procesy dochází k transportu či ztrátě původních organických složek (totéž se děje u artefaktů). Přirozená tanatocenóza svou skladbou neodpovídá živoucí biocenóze, což je způsobeno většinou smrtí organizmu až v důsledku jeho stáří. Proto se v depozitech častěji vyskytují až organismy po dosažení dospělého věku. Výjimkou jsou samozřejmě depozita, do jejichž skladby zasáhl člověk jako kupř. zvířecí kosti v sídlištním odpadu. 24 V originále: Иван Ефремов. Byl použit anglický přepis azbuky, pod nímž lze dohledat jeho bibliografii. 25 Neustupný dělí archeologické prameny na artefakty (nutná intencionální formace předmětu člověkem), ekofakty (nezávisle na člověku se nevyskytující entity, nejsou produktem jeho intence) a přírodní fakty (ovlivňují člověka, ale ten nemůže ovlivnit je, přizpůsobuje se jim; mohou vydávat informaci o lidském světě; jsou to geologické vrstvy ve vztahu k archeologickým, klima, hydrologie atd.; (Neustupný 2007a, 38-42). Tato klasifikace je nepřesná, často nalezneme entity, jež spadají do několika kategorií zároveň. 25

28 O povaze environmentální archeologie Zpětná rekonstrukce, kdy vycházíme z dochovaných informací a snažíme se z nich derivovat podobu minulé biocenózy a poté i přírodního prostředí, je tedy nanejvýš obtížným úkolem. V některých aspektech nelze ovlivnit přirozené přírodní procesy, které ztěžují dochování zkoumaného souboru. Výrazně však množství vytěžených informací souvisí s metodami výzkumu. Jedním ze způsobů rozvinutí výpovědního potenciálu souboru je kombinace více metod. V archeologickém záznamu se mohou mísit původní tanatocenózy i člověkem redeponované odpady přírodního charakteru. Jen díky porozumění místním podmínkám a genezi depozita jsme schopni autochtonní (původní) a alochtonní složku v souboru odlišit. Obrázek 4 Schematické znázornění transformace živé kultury a prostředí (biocenóz). Tafonomie přírodního prostředí dle (O Connor Evans 2005, 69). 26

29 O povaze environmentální archeologie PŘÍČINY TRANSFORMACE DEPOZIČNÍ POSTDEPOZIČNÍ Zánik živé kultury Různé délka osídlení areálu Různý počet a velikost zahloubených objektů v areálu Různé vlastnosti (trvanlivost) artefaktů Historické využití krajiny, eroze a akumulace Subrecentní a recentní zemědělství Ztráta pozorovatelného účelu artefaktů (primární) kumulace artefaktů a komponent Redukce počtu artefaktů Redukce počtu komponent podle funkce a období Redukce počtu artefaktů podle odolnosti materiálů Redukce počtu komponent podle funkce a období Zánik/překrytí komponent Částečná destrukce komponent (vznik povrchových souborů) Prostorové posun, příp. (sekundární) kumulace artefaktů Kvantitativní změny (redukce, kumulace) počtu artefaktů: o Dlouhodobé (desítky let) o Střednědobé (osevní cyklus) o Krátkodobé (1 rok) Stavební činnost, meliorace Zánik lokalit Transfer ornice, vznik pseudolokalit VÝZKUMOVÉ Intenzita výzkumu Metoda terénní práce Zkušenost osob provádějící výzkum Typologická výraznost artefaktů Kvantitativní (prostorová, chronologická) Nereprezentativnost dat Tabulka 3 Archeologické transformace a jejich příčiny (Kuna 2007, 98). 27

30 O povaze environmentální archeologie Podoba environmentálního výzkumu V této podkapitole je pojednáno o podobě environmentálního výzkumu (anglicky Research design). Popisuji, na které prvky by nemělo být pozapomenuto již v zárodku jeho plánování. Research design slouží např. k určení výzkumných cílů, maximalizaci efektivity výzkumu, naprostému využití jeho možností a předcházení problémům. Musíme mít na paměti, že archeologický výzkum nelze opakovat. Odebrané vzorky jsou často k dispozici buď v omezené míře (počtu, množství) nebo se jedná o vzorky naprosto unikátní, a proto bychom měli s takto získaným materiálem zacházet s nejvyšší opatrností. Základovým kamenem každého výzkumu by mělo být položení výzkumné otázky. Výzkumnou otázkou si klademe cíl environmentálního výzkumu. Po vyřčení výzkumné otázky se snažíme nalézt nejvhodnější metody k jejímu zodpovězení. Z výzkumné otázky a její realizace nutně vyplývají hranice výzkumu a to v podobě zdrojů lidských i ekonomických. Ideálním postupem je volba takové výzkumné otázky a metod k jejímu řešení, které nám dovoluje logistika konkrétního výzkumu. Výzkumná otázka je metodologickým odrazovým můstkem (prvním krokem) pro jakékoli další konání ve výzkumu. Výzkumná otázka musí být jasně definovaná. Slouží badateli jako určující bod, od nějž se odvíjí všechny další kroky. Jednoduše řečeno, jí (výzkumnou otázkou) definujeme, co chceme zjistit a na jaký druh informací se budeme ve výzkumu soustřeďovat. K zodpovězení výzkumné otázky slouží metody zvolené badatelem. Metodou rozumíme vědecký postup (zpravidla promyšlený a utříděný) umožňující získávání poznatků. Rozlišuje se metoda analytická, syntetická, experimentální a srovnávací. 26 Metody jsou specifické postupy pro řešení jednotlivých otázek. Zvolené metody a výzkumná otázka navzájem korespondují. Opět zjednodušeně jestliže výzkumná otázka udává předmět zájmu bádání (co?), tak zvolená metoda řeší způsob, jímž se k odpovědi dostaneme (jak?)

31 O povaze environmentální archeologie Obrázek 5 Navrhovaný ideální postup od výzkumné otázky k úspěšné realizaci výzkumu. Celkovým omezením obou výše zmíněných kategorií je samotná realizace čili logistická stránka výzkumu. Do této kategorie zahrnuji proměnné typu lidské zdroje, čas (časový harmonogram), peníze, prostor (místo výzkumu, zpracování, archivace), bezpečnost práce, jednota metodologie, publicita výzkumu apod. Je nutné, aby si nejen výzkumná otázka a metody odpovídaly, ale také aby byly reálné. Zvláště při plánování environmentálního výzkumu narážíme na řadu logistických (zejména finančních) problémů, a proto je důležité se nad všemi zmíněnými položkami zamyslet, aby nedošlo k mrhání jakéhokoli potenciálu. Jednotlivé kroky plánování výzkumu jsou zobrazeny na Obrázku 5. Je jasné, že v určitých oblastech výzkumu (např. při záchranných výzkumech) není možné dodržet posloupnost jednotlivých kroků. Na Obrázku 6 je znázorněn příklad designu výzkumu minulého přírodního prostředí z okolí Nichorie (Řecko). 29

32 O povaze environmentální archeologie Obrázek 6 Příklad - schematické znázornění designu výzkumu prostředí v okolí Nichorie (McDonald Rapp 1972, 6) Strategie odběru vzorků Snad každý archeolog (nejen environmentalista) se potýká se vzorkováním. Cílem odběru vzorků je podat co nejspolehlivější obraz o zkoumaném území, materiálu atd. Jakým způsobem mají být vzorky odebrány, bychom měli být rozhodnuti před vypuknutím praktické části výzkumu. Jednotný způsob odebírání předchází zmatkům a výrazně usnadňuje evaluační proces získaných dat. Ne vždy nám logistická stránka (nejčastěji to jsou časové a finanční důvody) výzkumu dovolí totální vzorkování (total či blanket sampling), které je z hlediska úplnosti informací nejdůvěryhodnější. V tomto ideálním případě je odebírána veškerá zemina ze všech kontextů a úrovní zvlášť (Jones1991, 57-58; Pearsall 2001, 95-96), což sice eliminuje ztrátu informací, ale je velmi náročné, co se týče zpracování (van der Veen Fieller 1982, ). 30

33 O povaze environmentální archeologie Existuje několik dalších druhů strategií vzorkování (anglicky sampling strategies), z nichž každá má své ne/výhody. Lze je rozdělit do dvou hlavních skupin: pravděpodobnostní a nepravděpodobnostní vzorkování. Pravděpodobnostní vzorkování umožňuje statistické zhodnocení, na jehož základě jsme schopni výsledky generalizovat. Pravděpodobnostní vzorkování je možno provádět naprosto náhodně (simple random sampling), např. je určen počet vzorků na stratigrafickou jednotku a plochu, která je rozčleněna na menší jednotky, z těch jsou losováním nebo počítačem náhodně vybrány vzorky k odebrání. Nevýhodou tohoto typu je, že předem jasně musíme uměle definovat hranice našeho zájmu (kupř. čtverce, sektory), nelze je v průběhu výzkumu měnit, jinak bychom způsobili bias. Další možností je stratifikované náhodné vzorkování (stratified random sampling), kdy se snažíme lokalitu či region rozdělit do přirozenějších zón jako je les, obdělávaná půda atp. Jestliže je 30% zájmové lokality/regionu v lese a 70% na poli, měla by být plocha výzkumu situována, tak aby byl dodržen stejný poměr. Poté se postupuje jako u předchozího. Třetí eventualitou je systematické vzorkování (systematic sampling), což znamená odběr v přesně stanovené síti. Potencionální nesrovnalosti vznikají, jestliže se i v distribuci nalézaného vyskytuje pravidelnost. Kombinací všech tří technik je stratifikované systematické vzorkování, které je ovšem založeno na povrchovém sběru artefaktů, a proto je spíš vhodné pro výběr výzkumné plochy než pro odběr vzorků k analýzám (Renfrew Bahn 2008, 80-81). Speciálně pro odběr rostlinných makrozbytků hovoří M. Pearsall o bulk/point samples a composite/pinch/scatter samples. V prvním případě je odebírán menší objem půdy s přesně zdokumentovaným místem odběru, což umožňuje prostorovou analýzu. V druhém případě se jedná o tzv. složený vzorek, odebíráme reprezentativní vzorek. V menších objemech je smíchána zemina z jednotlivých kontextů zkoumané jednotky. Kladem je získání pestřejšího sortimentu na vzorek a představa o celku (Pearsall 2001, 67-73). Poslední možností je odebírat vzorky v průřezu vertikálním tj. profil či horizontálním (transektu). U svislého vzorkování je nevýhodou poněkud obtížná identifikace vrstev v profilu s objekty z plochy. Nepravděpodobnostní vzorkování je silně ovlivněno badatelem, jenž rozhoduje (od toho anglické judgment sampling), které kontexty mu připadají důležité. Data jsou nekvantifikovatelná a neúplná. Je dobré si uvědomit, že i negativní zjištění mají výpovědní hodnotu, pokud bylo k odběru vzorků přistupováno systematicky. 31

34 2. Metody environmentální archeologie Tato kapitola pojednává o jednotlivých metodách environmentální archeologie, které byly použity na lokalitách případových studií. Jedná se o teoretický úvod k těmto metodám. Zvláštní důraz je kladen na tzv. proxy data, která jsou nejčastějším typem dat, s nimiž environmentální archeologie pracuje. Termín proxy bychom mohli opsat jako nepřímo vypovídající o nějaké skutečnosti. Pro snadnější orientaci byly vytvořeny pomocné kategorie, jež si nehrají na striktní vydělování jednotlivých problematik. Jejich účel je ryze podpůrný Rozpoznávání distribuce archeologických struktur Tato podkapitola jen letmo shrnuje přípravnou fázi před propuknutím destruktivního výzkumu s akcentem na environmentální otázky Moderní mapy a letecká fotografie Environmentální archeologie využívá velkou škálu moderních map a dalších zdrojů ke zjištění současných podmínek a stavu zájmové oblasti. Konkrétně se jedná o mapy geologické, topografické a pedologické. Je důležité znát předem, zda-li je lokalita např. intenzivně zemědělsky využívána, erodována, jaké typy památek můžeme vzhledem k půdním podmínkám očekávat atd. (O Connor Evans 2005, ). Letecká fotografie je dalším cenným zdrojem informací o krajině a jejích jednotlivých segmentech. Dává nám představu o míře, kterou byla krajina v minulosti využívána. Mimo sídelních areálů lze sledovat zaniklá ramena řek, stopy po mrazových klínech či půdní akumulace (Lowe Walker 1997, 21-22). Výhodou je sledování krajiny jako celku, včetně prostoru mezi jednotlivými archeologickými lokalitami. Metody prospekce z ptačí perspektivy mohou být rozšířeny např. o použití infra-červeného snímkování, satelitní a radarové snímky v případě zatopených areálů (Lowe Walker 1997, 22-23). Podrobně a srozumitelně se o jednotlivých metodách letecké archeologie a dálkového průzkumu Země dočteme v knize Nedestruktivní archeologie (Gojda 2004, ). V českých zemích máme možnost využít geoportálu CENIA ke srovnání stavu krajiny z počátku 50. let a dneška Ministerstvo životního prostředí 32

35 Metody environmentální archeologie Staré dokumenty, názvy a pověsti Ke studiu minulých a dnes již zaniklých struktur mohou dobře posloužit historické dokumenty, jako jsou různé listiny, mapy a zaznamenaná toponyma. Staré mapy poskytují informace o prostorových vztazích mezi přírodními a antropogenními útvary, které již nemusí být v současné době viditelné. Mapy také ukazují způsoby zacházení s krajinou (land use), získáme představu o polnostech, lesích i jejich vlastnících. Mapové údaje mohou indikovat míru utilizace krajiny, její hodnotu a produktivitu (O Connor Evans 2005, ). Cenným zdrojem dat jsou také soupisy majetku jako např. na českém území berní ruly, urbáře a katastry, kde nalezneme některé konkrétní údaje, jakou je třeba jakost půdy. Anglická Kniha posledního soudu (Domesday Book) podobně jako i jiné soudobé dokumenty informuje o životním prostředí člověka vykreslením sítě lesů, luk, luk, obdělávané či spásané půdě, mlýnech, rybárách či solivarech (Jones 1986). Staré mapy a další dokumenty dotvářejí naši představu o krajinném rázu. Ovšem je třeba mít na zřeteli, že psané a ikonografické prameny a mapy nemusí pravdivě vypovídat o svých časech. U skupiny písemných dokladů se opět objevuje věčný rozpor mezi minulou realitou a historií. Písemné a obrazové památky jsou poplatné době, v níž vznikaly, odrážejí se v nich zejména ekonomické a společenské tendence. Mapy zase mohou být postiženy velkým množstvím nepřesností. Místní názvy jsou tradiční jména, která přetrvávají, i když už se jejich původní význam úplně vytratil. Příkladem by mohlo být Hradisko u Kroměříže, které leží v zemědělsky intenzivně využívané oblasti, a dnes po něm nenalézáme viditelné stopy. Obdobný proces transformace minulé skutečnosti do tradice můžeme spatřovat i v lidové slovesnosti. V pověstech a legendách jsou často integrovány okolní reálie nebo jejich relikty. Lidovou slovesností jako indikátorem archeologických struktur se zabýval např. A. Pleterski (Pleterski Poliški Tročan 2006; Pleterski 1995) či K. Hrobat (2007). Na modelu slovinských badatelů postavil své bakalářské práce i M. Hlavica (2011) a (2010), zatím se však jedná o ojedinělá bádání na českém území. Problém s tímto typem dat je podobný jako u výše zmíněného hodně nepravd se napíše, ale ještě víc se jich namluví Pozemní průzkum Nedílnou součástí předstihové fáze environmentálního výzkumu je i vlastní fyzická přítomnost na studované lokalitě a jejím okolí popř. regionu. Především je snahou konfrontovat nabyté vědomosti z předchozích kategorií a sledování současného stavu prostředí. U archeologické prospekce velmi záleží na momentálním i předešlém land use, neboť právě způsoby využití krajiny determinují naše schopnosti v terénu spatřit dávnější relikty. Je nutné klást si otázky jako: Probíhá zde eroze? Jestliže ano, kde se materiál akumuluje? Jaká jsou místní specifika? 33

36 Metody environmentální archeologie Pakliže se nacházíme na zoraném a povláčeném poli, je možné, že narazíme nejen na artefakty na povrchu ale i narušené objekty, které se mohou projevit jinou barevným odstínem vůči okolí. Sběrům a jejich podrobné metodice bylo věnováno mnoho prostoru (za všechny např. Kuna 2004). Pokud se se svými zájmy přesuneme do vegetací pokrytých míst, hůř přístupných či méně využívaných (různé lesní komplexy), lze spatřit bohatou mozaiku kulturní krajiny hradiska s valy, mohylníky, těžební areály aj. 28 Někteří badatelé rovněž do této kategorie začleňují i pokusy se spádovou oblastí (site catchment 29 ; lokální nebo mikroregionální studie např. Gaffney Gaffney 1988). Za jakou dobu se fyzicky dostaneme do nejbližšího vedlejšího sídla? Za jakou dobu k poli a jiným zdrojům? Dalším důležitým nedestruktivním zdrojem dat je geofyzikální průzkum, který na základě odlišné magnetické susceptibility nebo elektrického odporu může odhalit archeologické struktury skryté pod zemským povrchem. Stejně tak lze měřit i magnetickou pohltivost vzorků získaných pedologickým (geologickým) vrtem. V případě prostorového průzkumu by neměla být neprostupná vegetace a mělce uložené skalní podloží. Také dnešní distribuce vegetace (Sádlo Matoušek 2008) a zvířeny nás do určité míry spravuje o minulých aktivitách. 30 Některé druhy rostlin a zvířat či některá jejich společenstva jsou spojována se zachováním krajiny. V malakozoologii se jedná kupř. o čeleď závornatkovitých (Clausiliidae). Jestliže nalezneme vyšší počet druhů této čeledi v úzkém rádiu, můžeme uvažovat o starobylejším biotopu. Z flóry se jedná hlavně o výskyt druhů čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae), které indikují, ba doslova potřebují antropogenní disturbanci. Na příklad bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) je spojována se sekundárním zalesněním. I ruderální (rumištní) společenstva mohou dokazovat předešlou činnost člověka, jsou totiž závislé na vysoké koncentraci živin, jako dusík a draslík, v půdě. Z obecně známých rostlin jsou to kopřivy (Urtica) a podběl (Tussilago). U tohoto typu environmentální evidence je však obtížné určit, kdy člověk původní prostředí změnil. Další skupinou organismů jsou různé živoucí relikty. Reliktní organismy tvoří zachovanou biocenózu, která byla charakteristická pro některou z předešlých epoch. Do této skupiny řadíme glacigenní pozůstatek Dryas octopetala (dryádka osmiplátečná) či relikty raných stepí Stipa pennata (kavyl Ivanův) 31 a Chondrula tridens (trojzubka stepní). K málo destruktivním metodám patří geochemický průzkum. Nejčastější hledanou sloučeninou jsou fosforečnany (PO 3 4 ) v pedologických vzorcích z vrtů (Heron 2001) ale také na odkrytých 28 Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity se dlouhodobě věnuje mapování lesního komplexu Tvořihrázský les. 29 Dnes jsou tyto analýzy běžně simulovány v prostředí geografických informačních systémů. 30 Ve Spojeném království se běžně používá technika určení stáří hedgerow dating (datace pomocí mezních porostů souvislých křovin a v nich přímo zapojených stromů), která je založena na předpokladu, že starší křoviny mají na malém prostoru více druhů než ty mladší (Pollard Hooper, Moore 1974). Údajně každých sto let se objeví jeden nový druh, aniž by byl na konkrétní místo donesen. Praktické provedení spočívá ve vyměření malé plochy (obvykle 30 m délky) a následnému součtu jednotlivých druhů keřů a stromů vyskytujících se v souvislém zápoji keře, u těchto stromů se rovněž předpokládá starobylý původ (Chapman Steffens 2001). 31 Některé z příkladů pocházejí z článku Matouška a Sádla (2008), jiné jsou osobním sdělením archeobotaničky H. Lukšíkové. 34

37 Metody environmentální archeologie plochách. Stejně tak lze použít různé multi-prvkové analýzy ke zjištění jednotlivých složek sedimentů a půd Geografické informační systémy Stejně jako archeologie obecně, má i environmentální archeologie prostorový rozměr. Analýza těchto rozměrů však vyžaduje správné uchopení vyhodnocování údajů a vztahů, což poskytuje počítačový software na bázi geografických informačních systémů (GIS). Díky takřka nekonečnému množství možných vrstev a jejich kombinací umožňují studium nejen prostorových vlastností environmentálních dat. Níže jsou sumarizovány hlavní metody použití GIS s příklady (O Connor Evans 2005, 143). 1. Shromáždění a zobrazení konvenčních kartografických dat s překrývajícími se různými environmentálními daty s možným doplňováním nových informací. 2. Soupis a zobrazení jednotlivých časově-prostorových atributů jako (měnící se povrch či toky řek). 3. Vyhodnocování a modelování environmentálních změn (pylové profily a znázornění vegetačního krytu). 4. Vypočítávání časově-prostorových poměrů jako odhadů pro cestování skrz různé terény, vegetaci a odhady změn v prostoru. 5. Mapování kognitivního prostoru (dohlednost z lokality). 6. Modelování minulých a budoucích změn. 7. Předpovídání změn a identifikace jejich aktivátorů (pákových bodů). 8. Analogie jak se zjištěné hodnoty chovají v jiném prostoru? 9. Prediktivní modelování. Metodami GIS lze environmentální informace korelovat s archeologickými strukturami, jestliže máme k dispozici přesný chronologický a sociologický rámec dané komponenty, nabízí GIS komplexní pohled na rozsáhlé sídelní regiony. Nejčastěji využívané metody z tohoto balíčků nástrojů jsou aplikovány na problematiku tzv. sídelních strategií a mají v české archeologii četné analogie (Toth 2010; Vlach, 2010). Na základě přesného určení proměnných prostředí (např. nadmořská výška, svažitost, orientace svahů, vzdálenost od vodního toku, relativní převýšení apod.) je možné identifikovat aspekty a taktiky jednotlivých kultur v širokém časovém spektru. Na tento okruh je možné navázat dalšími nadstavbami např. archeologickým prediktivním modelováním, kdy jsou za pomoci environmentálních proměnných vytipována místa, na nichž archeologické struktury prozatím nebyly lokalizovány, ale je možné je zde přepokládat vzhledem k podobnému charakteru atributů známých míst. I tyto postupy jsou široce rozšířeny a mají dlouhou 35

38 Metody environmentální archeologie tradici (Stančič Kwamme 1999; Goláň 2003; Dresler Macháček 2008; Verhagen 2007; Bíško 2011; Tencer 2011) Modelování a simulace v archeologii Nový potenciál pro komplexní zkoumání archeologických kultur nabízejí principy tzv. multiagentního modelování. Jedná se o formu experimentu, jímž můžeme simulovat minulé společnosti na základě archeologické evidence nebo o způsob nastolení otázek pro další výzkum. Lze tak alespoň částečně posoudit věrohodnost našich hypotéz. Metoda vznikala v prostředí sociálních věd, kde umožnila hlubší zkoumání různých komplexních společenských jevů (Epstein 2006). Metoda je používána také ve fyzice, chemii a biologii. Princip metody spočívá ve využití tzv. agentů tj. autonomních entit s jasně daným chováním (soubor reakcí a interakcí mezi agenty a jejich prostředím). Modelování staví na teorii systémů, která pracuje se systémy složenými ze vzájemně propojených částí. Samozřejmě nelze zcela nahradit lidskou společnost naprogramovanými entitami, ale dosavadní pokusy potvrzují přítomnost struktur a pravidelností v chování lidských komunit. Archeologická (artefaktová a ekofaktová) data obsahují celou řadu zásadních informací pro vytváření simulačních modelů. Značná část vstupních dat se zakládá na přírodních danostech. Testování různých ekonomických modelů a subsistenčních strategií komunit a jejich areálů má pro další poznání v archeologii velké využití. Simulace podobného komplexního systému umožňuje integrovat a synchronizovat různé charakteristiky systému v čase. Zásadním produktem modelů je interakce proměnných, jež vytvářejí nové struktury (emergence). Dále je možné testovat stabilitu systémů (komunitních areálů) a jejich citlivost a adaptabilitu na různé změny (klimatické výkyvy, epidemie), jejichž charakter lze věrohodně modelovat. 32 Další vhodný subjekt aplikace multi-agentního modelování představuje okruh strategickologistických otázek. Různé algoritmy pro simulaci průchodu fyzickou krajinou umožňují zohlednit významné předpoklady a následně verifikovat modelované trasy vůči evidovaným archeologickým dokladům. Výhodou tohoto druhu modelování oproti analýzám GIS je jejich dynamičnost umožňující reagování různých komponent systému na vývoj jednotlivých ostatních komponent a přírodního prostředí. 33 V americkém prostředí byla simulována kultura Anasaziů (dnešní Arizona, rozkvět AD). Po roce 1300 kultura Anasazi pomalu mizí. Cílem projektu bylo zjistit, zda-li jsou environmentální změny důvodem jejího zániku. Simulace však ukázala, že po roce 1300 dochází k demografickému poklesu. Důvody poklesu však model konkrétně nepodává, pravděpodobně se jednalo o změnu na sociální úrovni. V tomto případě musíme čekat na další evidenci (Epstein 2006, 32 ( 33 ( 36

39 Metody environmentální archeologie ). V současnosti se na Moravě zabývá multi-agentovým modelováním M. Vlach 34. Jedná se o modelování pohybu římských vojsk na germánském území v době římské. Dalšími archeology využívanými jsou modely klimatu a jeho oscilací. Popis jednotlivých modelů a jejich výsledky jsou dostupné na stránkách National Climatic Data Center: National Ocaenic and Atmospheric Administration. 35 Existují dva typy modelů, buď jde modely zpracovávající proxy data (z hlubokomořských vrtů, palynologických profilů apod.) např. (Davis, Brewer, Stevenson, & Guiot, 2003) či se jedná o kalkulační modely. Nejvyužívanějším výpočetním modelem je Brysonův makrofyzikální model klimatu (Macrophysical Climate Model) pracující na předpokladu, že se fyzikální parametry určitého místa během pozdního pleistocénu a holocénu neměnily. Model je vytvořen na základě hodnot orbitálních sil, propustnosti atmosféry a synoptické klimatologie. Evropské modely jsou založené na stejných výpočetních modulech (jednotlivé kroky vytváření modelu jsou znázorněny Obrázku 8), které jsou kalibrovány pomocí lokálních meteorologických dat z let (Bryson DeWall 2007, 3-10). Obrázek 7 Přibližné hranice klimatických režimů využívané při makrofyzikálním klimatickém modelování. Pozn. Austrálie nemá jediný klimatický režim. (Bryson DeWall 2007, 159). 34 Pracoviště: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, detašované pracoviště Dolní Dunajovice

40 Metody environmentální archeologie Obrázek 8 Popis vzniku Brysonova modelu. Horní část dat oddělená tlustou čárou značí data, která jsou do modelu už započítána. Dle Bryson DeWall (2007, 8). 38

41 Metody environmentální archeologie Abiotické složky v archeologickém záznamu Na tomto místě stručně sumarizuji, na které komponenty neživé přírody bychom při studiu archeologických struktur neměli zapomínat Geografická poloha a reliéf Jak již bylo řečeno v kapitole o Krajině (1.2.1.) a také o Geografických informačních systémech (2.1.4.) fyzická poloha konkrétní lokality v rámci vyššího celku nám napovídá mnohé o jejích specificích. Geografická poloha je charakteristická zonálností tj. pásy (klimatickými, vegetačními), které směřují vertikálně (mění se s nadmořskou výškou) i horizontálně (postupují od rovníku). Geomorfologické danosti mají velký vliv na výběr ploch pro určité lidské aktivity. Člověk se naučil nejen přizpůsobovat okolnímu reliéfu ale také jej maximálně využít ke svému prospěchu, jak je vidno v případě některých hradisek (Mohelno Skřipina či Staré Zámky u Líšně). GIS jsou nejčastěji využívanými metodami pro tato studia, neboť umožňují rozšířenou sadu analytických nástrojů, které značně usnadňují vyhodnocování. Pro geomorfologické zhodnocení lokality je většinou nutné vyrazit do terénu, neboť geomorfologické mapy nedosahují potřebného měřítka Sedimenty a půdy Porozumění místním formačním procesům a změnám krajiny v dlouhodobém časovém horizontu je možné také díky geoarcheologii, která zkoumá sedimenty a půdy na lokalitě. První informace o lokálních podmínkách lze odvodit z geologických map, které jsou pro Českou republiku k dispozici v měřítku 1 : (tzv. zakryté včetně kvartérních sedimentů, k dispozici jsou i mapy 1 : , ale ty jsou odvozeny z předchozího měřítka). Archeologovi slouží spíše pro představu, co by mohl na konkrétní lokalitě čekat. Odkryté geologické mapy nám mohou napovědět o zdrojích, které zde byly k dispozici (stavební kámen, fosilie). Polní deskripcí půdy/sedimentu docílíme exaktnějšího rozlišení jednotlivých kontextů či vrstev oproti pouhému vizuálnímu makroskopickému posouzení (viz manuály L. Lisé 36 ). Důležitým faktorem je určení ph půdy/sedimentu vzhledem k jeho schopnostem dochovávat materiály (viz Tabulka 4, str ). Jednoduchým testem pro zjištění zásaditosti/kyselosti půdy nebo sedimentu je reakce s 5-10% kyselinou chlorovodíkovou. 36 ( Materiály k terénní deskripci vzorků jsou volně stažitelné na osobních webových stránkách L. Lisé. 39

42 Metody environmentální archeologie Při archeologickém výzkumu (i průzkumu) lze využít množství metod, kterými lze sedimenty a půdy zkoumat (magnetická susceptibilita, fosfátová analýza, multielementární analýza, mikromorfologie, ztráta hmotnosti žíháním, rentgen, pozorování zrnitosti, skenovací mikroskopie). Mikromorfologie umožňuje zjišťovat genezi a původ výplně objektů. To je důležité, neboť právě tak se dovídáme, jestli byl objekt zaplněn okamžitě nebo postupně Klima Paleoklima lze studovat pomocí proxy dat či pomocí modelů. Zásadně záleží na škále, kterou si zvolíme pro jeho studium. Rekonstrukce klimatu a jeho změn v holocénu je velmi důležitá, jedná se ovšem o obtížný úkol, neboť je těžké rozlišit, ve které sféře se změna udála (lokální regionální globální). Nelze např. z hlubokomořských vrtů a jejich sekvencí přímo dedukovat události v našem středoevropském prostoru. Jak dokládají některé studie regionální a lokální vývoj se může podstatně lišit od globálního vývoje (Zolitschka Behre Schneider 2003), záleží na tzv. topoklimatu, který je odvislý i od místních poměrů. Proto je třeba regionálních a lokálních studií opřených o víceré proxy analýzy (Büntgen et al. 2011). Klimatické trendy zjištěné na jednom místě nemusí platit o pár kilometrů dál. Pokud se rozhodneme klima pomocí proxy dat studovat, je třeba si uvědomit jejich limity (co se týče transformace, tafonomie a zvláště jejich výpovědní hodnoty). Dle kolektivu autorů kolem J. Sádla (2008, 93-96) je nutné klima studovat v jeho lokálních extrémech a biologických účincích, neb organismy sice žijí v ročních průměrech prostředí, ale přežívají/umírají v jeho extrémech. Obecně jsou přeceňovány dlouhodobé klimatické změny a jejich vliv na člověka. Se změnami klimatu se postupně mění i další složky krajiny jako ph půdy nebo erozněakumulační procesy. Vše je úzce navázáno na antropogenní činnost, zvláště zemědělství Čas (chronologie) - metody datování Archeologie porovnává čas mezi památkami, kulturami atd. dvěma způsoby. Prvním způsobem jde o tzv. relativní chronologii, kdy bývá určen vztah mezi předměty, objekty, vrstvami a archeologickými kulturami a to bez konkrétních časových údajů (např. metoda stratigrafická, typologická). Naproti tomu absolutní chronologie se snaží určit přesně (letopočtem), kdy ke konkrétní události došlo. K tomu jsou využívána historické údaje (importy mincí, keramiky ) či datování vyvinutá přírodovědnými obory. Nejčastěji v archeologii využívanou metodou absolutního datování je radiokarbonové datování, které je založeno na měření zbytkového množství izotopu uhlíku 14 C. Dobu, kdy k odumření organizmu došlo, je možné vypočítat z poměru přítomných radioizotopů a stabilních izotopů uhlíku 40

43 Metody environmentální archeologie (poprvé: Libby Anderson Arnold 1949). Elementárním předpokladem této metody je znalost koncentrace 14 C v atmosféře, která byla v minulosti (a je i dnes) kolísavá. Zvyšování preciznosti radiouhlíkové metody je možné díky kalibračním křivkám (Beck et al. 2001) nebo (Hughen et al. 2004), které vznikají za včlenění dalších známých dat. V současnosti dochází ke zpřesňování této metody pomocí moderní techniky, jakou jsou akcelerační hmotnostní spektrometry (AMS). Ani radiokarbonové datování nevyřeší všechny otázky o stáří předmětů a kultur, neboť existují tzv. radiouhlíková plató, pro která nejsou k dispozici data s vysokou pravděpodobností. Asi nejznámějším z nich je období kultury zvoncovitých pohárů. Dalším zkreslením analýzy 14 C je tzv. reservoir effect. Současné výzkumy ukazují, že analýzy provedené z živočichů žijících ve vodním prostředí mohou vykazovat vyšší stáří, než ve skutečnosti mají (jedná se o stovky až tisíce let). Důvodem je jejich těsný kontakt s horninami mnohem vyššího stáří. Rezervoárový efekt se může týkat i člověka, pokud tyto živočichy pojídal (Philippsen 2010). Je nutné si uvědomit, že ani absolutní chronologie dodávaná přírodovědci není samospásná, má své limity, na něž musíme dávat pozor, zvláště pak při výběru vzorků pro analýzu. 41

44 Metody environmentální archeologie Biotické složky v archeologickém záznamu Jak již bylo řečeno, v archeologickém záznamu se setkáváme s tanatocenózami, mrtvým společenstvem organizmů, které prošlo transformací (tafonomií). Tanatocenózy nejsou přesným odrazem živého společenství. Důvodem je především to, že archeologizace je velmi selektivní proces, který zkresluje události. Zkreslení spočívá v rychlosti vzniku a mocnosti jednotlivých vrstev a kontextů. Rychlost vzniku vrstev souvisí s polohou lokality, zdejšími půdními podmínkami, místní krajinnou dynamikou (akumulace a eroze) a též lidskou činností. Biotické složky se z archeologického záznamu získávají buď přímo při exkavaci (v případě makroskopicky rozeznatelných kusů), anebo jsou extrahovány z půdních vzorků. Půdní extrakce probíhá tzv. výplavem, kdy získáme ze vzorku pouze plovoucí částice, nebo flotací za použití plavící linky, při níž získáme plovoucí i neplovoucí částice. Systém plavící linky byl navrhnut G. Hillmanem a s malými rozdíly je uplatňován téměř na celém světě (Renfrew Bahn 1996, 229). Ideální je linka s uzavřeným okruhem pro oběh vody (úspora) a několik filtrů, které zamezí kontaminaci vzorků. Půdní vzorek je vsypán do nylonového síta a postupně rozpouštěn pod proudem vody, který směřuje zespodu. Lehké (plovoucí) částice jsou vytlačeny proudem na proplavovací síta (každé má jinou velikost oka), kde jsou zachyceny. Po proplavení půdy/sedimentu zůstanou v nylonovém sítě neplovoucí částice. Nylonové síto je vyzvednuto na rovnou a suchou plochu a jsou vybrány další nálezy jako keramika, štípaná industrie, kosti atp. (Obrázek 9). Vzorky jsou zabaleny do prodyšného materiálu a prosušeny. Po roztřídění jednotlivých materiálů jsou připraveny k analýzám. Obrázek 9 Plavící linka s uzavřeným okruhem pro oběh vody upraveno H. Lukšíkovou (2008, 24) dle Pearsall (2000, 49). 42

45 Metody environmentální archeologie Při analýze proplavených vzorků se zde mohou vyskytnout dvě skupiny organizmů První skupinou (autochtonní složka) jsou zbytky organizmů, které zde jsou bez záměrného přičinění člověka. Jedná se o společenstva, která na lokalitě žila a zemřela (tanatocenózy). Druhou skupinou (allochtonní složka) jsou zbytky organizmů, k jejich uložení člověk přispěl svou intencionální činností. Často se jedná o odpad např. kosti domácí a lovené fauny nebo zbytky zpracovávaných rostlin. Hospodářství každé společnosti je založeno na získávání, úpravě, výměně a spotřebě přírodních zdrojů. Se zvyšováním komplexity společnosti se i tyto procesy začínají diferencovat (Hajnalová 2012, 111). Těmito tématy se zabývá paleoekonomie, která vychází také z analýz zvířecích a rostlinných pozůstatků na konkrétních lokalitách. Paleoekonomie vypovídá především o sociálních procesech ve společnosti (Fuller Stevens 2009). Věčnými otázkami je zde problematika domestikace druhů, poměrů konzumace domestikovaných a sbíraných/lovených jedinců, transformace (tafonomie) souboru, praktiky získávání potravy a jejího zpracování, využití materiálů (stavba, nástroje a šperky z kostěné a parohové industrie) atd. K dochovávání jednotlivých organických materiálů viz Tabulka 4 (str ) Fauna Faunu z archeologických kontextů zkoumá zooarcheologie. Je to disciplína zkoumající vztah člověka a jeho okolí se zvláštním akcentem na další živočišné populace (Reitz Wing 2008, 1). Zooarcheologie má množství subdisciplín, některé z nich si téměř archeologie osvojila (zvířecí osteologie; souhrnně např. O Connor 2004), jiné jsou v praxi natolik vzácné (zvláště v České republice), že jen výjimečně je jich využito (např. archeoentomologie). Zvířecí archeoosteologie se zabývá kupř. analýzou skladby chované a lovené fauny (kvantifikace, druhové zastoupení, určování věku, skladbou populací; obecně Lyman 2008), praktikami spojenými s chovem zvířat a lovem zvířat (Binford 1981), sezonalitou (Balasse et al. 2003), morfometrickou analýzou (von den Driesch 1976) zejména při odlišování divokých a domestikovaných druhů, historií domestikace (Bradley 2006), zdravotním stavem a potravou domestikovaných populací (Davies et al. 2005) atp. 43

46 Metody environmentální archeologie Flóra Flóru z archeologických kontextů zkoumá archeobotanika. Definice dle M. Hajnalové 37 říká, že: archeobotanika je analýzou a interpretací přímého vztahu mezi lidmi a rostlinami, který existuje z jakéhokoli důvodu a je doložený archeologickým nálezem. Tato definice jasně vyděluje archeobotaniku od paleobotaniky, kde žádný takový vztah být doložený nemusí. Paleobotanika sleduje vývoj přírodního prostředí, aniž by lidské chování v něm bylo hlavním důvodem tohoto pozorování. Environmentální archeologie by měla využívat poznatků obou těchto směrů, protože jejich zájmová problematika, protože jejich výpovědi se doplňují. Díky studiu rostlinných částí tzv. on-site (archeobotanika) zjišťujeme dění na lokalitě. Off-site studie (paleobotanika) zase vypovídají o dlouhodobých trendech v krajině a o charakteristikách prostředí, které člověka obklopovalo. Problematické může být tyto dva záznamy časově korelovat, jelikož vznikají v jiných podmínkách a rychlost a okolnosti jejich vzniku mohou být diametrálně odlišné. Nejvýznačnější archeobotanické a paleobotanické subdisciplíny jsou: makrozbytková analýza, pylová analýza, analýza rozsivek a analýza fytolitů a uhlíků (odkazy na další literaturu např. v Beneš 2008; Jacomet Kreutz 1999). Co se týče člověkem konzumovaných rostlin v archeologických kontextech, nesmí být opomíjena ani negativní zjištění, neboť z hlediska dochování tohoto materiálu se jedná často spíše o náhodu. Člověkem spotřebovávané druhy se nemusí nalézt, protože byly např. snědeny. DRUH EKOFAKTU/ PŘÍRODNÍHO FAKTU Půdy, sedimenty Půdní mikroorganismy Fosfáty Magnetická susceptibilita sedimentu VHODNÝ TYP SEDIMENTU všechny půda všechny všechny METODA ODEBRÁNÍ VZORKU nejlépe zkoumat in situ specialistou sterilně odebraný vzorek cca 10 cm pod původním povrchem (nebo v horní vrstvě podloží) vrty nebo profily mimo archeologické lokality POTŘEBNÉ MNOŽSTVÍ NA JEDNOTKU ARCHEOLOGICKÉHO KONTEXTU vrt nebo box 50 g několik g 10 cm 3 MOŽNÉ ZÍSKANÉ INFORMACE formování uloženiny (např. geomorfologické procesy), paleoklima identifikace stok, jímek, odpadových areálů identifikace výrobních a odpadových areálů, stájí, hnojení rekonstrukce klimatických poměrů a činností člověka projevujících se zvýšenou erozí 37 Z kurzu Archeobotanika (kód AEB_99), vyučovaném na Masarykově univerzitě v podzimním semestru 2012 M. Hajnalovou. 44

47 Metody environmentální archeologie Pyl Fytolity Rozsivky (diatomy) Nezuhelnatělé makrozbytky (listí, semena, mechy, hmyz) Zuhelnatělé makrozbytky 38 (zrna, plevy, hmyz, uhlíky) Dřevo Perloočky (Cladocera) Suchozemští měkkýši Mořští měkkýši, korýši Rybí kosti, šupiny Ptačí kosti a kosti malých obratlovců Kosti velkých obratlovců Tabulka 4 pohřbené půdy, podmáčené sedimenty, vodní prostředí, anoxické prostředí všechny vrt nebo kopaná sonda, výplň zahloubeného objektu sonda, vrt, výplň zahloubeného objektu 0,05 dm 3 charakter vegetace, využití krajiny, klima, strava 0,1 dm 3 charakter vegetace, využití krajiny, klima, strava vodní prostředí vrt, sonda 0,1 dm 3 salinita, čistota vody, klima podmáčené půdy a sonda, vrt, sedimenty, plavení (síto vodní prostředí, 0,25 mm) anoxické prostředí všechny vlhké/vodní prostředí, anoxické prostředí sonda, vrt, plavení (síto 0,25 mm) vrt, sonda dm 3 charakter vegetace, využití krajiny, klima, strava, technologický materiál dm 3 dostupné množství charakter vegetace, využití krajiny, klima, strava, technologický materiál, obchod, procesy sklizně a zpracování úrody dendrochronologie, klima, palivo, stavební materiál, technologie vodní prostředí vrt, sonda 0,1 dm 3 klima, čistota vody charakter vegetace sonda, profil, zásaditý prosívání, 10 dm 3 (např. les vs. bezlesí), klima, geochemické plavení vlastnosti prostředí zásaditý vrt, sonda 75 dm 3 strava, obchod, sezonalita zásaditý a s neutrální reakcí zásaditý a s neutrální reakcí zásaditý a s neutrální reakcí vrt, sonda, prosívání sonda, prosívání sonda, prosívání 75 dm 3 strava, rybářství, sezónní aktivity přirozená fauna, klima, 75 dm 3 ekologie, strava, nemoci, řemesla, sociální status přirozená fauna, strava, chov, porážka, celý prozkoumaný objem nemoci, řemesla, sociální status Sumarizace základních druhů ekofaktů a přírodních faktů sledované při archeologických výzkumech, sestavili D. Dreslerová, R. Kyselý a P. Pokorný, převzato z (Kuna 2007, 112). 38 Dle kurzu Archeobotanika, vedený M. Hajnalovou, je třeba odebrat tolik litrů zeminy, aby ve vzorku bylo minimálně 250 kusů makrozbytků. Nelze předem kvantifikovat na objem, neboť je to individuální záležitost každé lokality. 45

48 3. Integrace a aplikace environmentálních dat V této kapitole bych se chtěla stručně vyjádřit k začleňování environmentálních dat do archeologie. Konkrétně k tomu jak by měl vypadat badatelský dialog. Dále pak popíši, jakým způsobem se poznatky environmentální archeologie vrací (by vracet měly) společnosti Oborový a mezioborový dialog Environmentální archeologie rozšířila gnozeologický potenciál celé své disciplíny. Ukázala nové možnosti získávání dat o životě našich předků. Díky ní odhalujeme nové informace a procesy, které vedly k jejich vzniku, a dokážeme je lépe interpretovat. Environmentální archeologie je o dvojí synergii. První ve smyslu spolupráce jednotlivých odborníků uvnitř oboru (např. archeolog environmentální archeolog) a druhá i mimo něj (např. environmentální archeolog botanik). Redukcionismus ve vědě 39 dává pouze málo prostoru pro vytváření komplexních představ o světě. Myslím, že je třeba se snažit o prolomení bariér mezi jednotlivými disciplínami. Studium komplexního systému, jakým naše okolní prostředí v minulosti zajisté je, se neobejde bez překročení hranic vlastního oboru. Jak docílit funkčního dialogu mezi archeology, environmentálními archeology i přespolními disciplínami? Za důležité považuji dva aspekty. Prvním je (multi)oborová lingua franca. Je důležité, abychom si rozuměli. Stává se, že archeologický žargon, stejně jako ten přírodovědný, znemožňuje vzájemnému porozumění. Je třeba se mezi sebou umět domluvit a vzájemně se pochopit. Druhým aspektem jsou společné otázky k řešení. Je důležité si stanovit otázky, které jsou zajímavé pro všechny spolupracující obory. Tímto způsobem dosáhneme toho, že se všichni zúčastnění budou chtít podílet na celkovém vyhodnocení a budou se snažit porozumět i výsledkům jiných disciplín. A co by mělo být cílem snažení mezioborového snažení? Matoušek (1994) tvrdí, že interdisciplinární pohled na minulé procesy v krajině by měl v konečné podobě ukazovat na člověka jako nedílnou součást přírody a lidskou společnost jako součást světového ekosystému, kulturu jako úspěšný způsob adaptace (která se ale může stát vražedným způsobem), na dějiny společnosti jako nepřetržitou interakci člověk a jeho prostředí (hlavním prvkem je dynamika) a na současnou společnost a stav světa jako na vyústění veškerého předcházejícího vývoje. 39 Tím mám na mysli představu, že se nemají překračovat důvěrně známé hranice vlastního oboru a zabývat se jen tím, čemu skutečně rozumím. 46

49 Integrace a aplikace environmentálních dat Aplikace a popularizace environmentální archeologie E. Neustupný (2005, 383) říká, že vůči archeologii existuje množství předsudků, a to nejen ze strany veřejnosti ale i některých archeologů. Podle těchto předsudků je archeologie obor maximálně vzdálený současnému společenskému dění, obor přespecializovaný a nepraktický, neposkytující nic pro moderní život. Myslím, že je úkolem dnešní archeologie, aby tyto představy vyvrátila a ukázala se jako reakce schopná. Tím míním, aby se (environmentální) archeologie vlastními metodami a specifickým pohledem na věc snažila srozumitelně odpovídat na společensky akcentované otázky. Jakožto věda zabývající se minulostí, člověkem a jeho interakcemi s okolím má dostatečný aparát k tomu, aby se tak stávalo častěji než doposud. Pozitivní ohlasy mimo archeologické a historické badatelské kruhy z české produkce měly např. knihy Krajina a revoluce (Sádlo et al. 2008), Něco překrásného se končí (Pokorný Bárta 2008), Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Bárta Kovář 2011) a docela nové Civilizace a dějiny (Bárta Kovář 2013). Za velmi zdařilou osobně považuji Archeologii krajiny 40 (Gojda 2000). Knihy citované v předchozím odstavci jsou bezesporu inspirovány např. J. A. Tainterem (2009), T. F. Homer-Dixonem (2006) či J. Diamondem (2008). 41 Z těchto knih je evidentní, že environmentální problémy se netýkají pouze dneška, ale vyskytují se spolu s lidstvem a často v kombinaci s celkovým úpadkem společnosti. Vnímání vědeckého oboru laickou veřejností je úměrné energii, kterou obor vkládá do své vlastní popularizace (Bureš, 2003). Důvodů proč vkládat energii do popularizace našeho oboru je, dle mého mínění, několik: naše bádání jsou často financována daňovým poplatníkem, a tak by se mu ve srozumitelné formě měly vrátit (podobně: Kuna 2007, 133); výsledky bádání sice nejsou vždy šokující, ale jsou pro společnost obohacující; archeologie může aplikovat princip poznávání sebe sama (člověka) skrz minulost a varovat tak společnost před cyklickými chybami. Velkým problémem je, že jen malé procento lidí si uvědomuje neobnovitelnost archeologických památek (Havlíček 2012, 13), a tudíž i jejich náchylnost ke ztrátě výpovědní hodnoty o minulosti. Informovanost o neopakovatelnosti archeologických výzkumů (mimo ty nedestruktivní), by mohla zjednodušit prosazování a vytváření památkové legislativy. A nyní konkrétně k environmentální archeologii. V následujících odstavcích komentuji několik sumarizovaných výroků z environmentálně laděných publikací. Vývoj lidské společnosti doprovází silný teritoriální růst, který vytváří silný antropogenní tlak na naše prostředí, přírodní i kulturní. Vzhledem k neustále rostoucím potřebám společnosti a omezeným zdrojům v přírodě nastává poněkud paradoxní situace. Člověk, technicky vybaven, přetváří 40 Ale nemohu posoudit její přijetí veřejností, nýbrž jsem v době jejího vydání ještě v oboru nepůsobila. 41 Věnují se environmentálním a celkově také společenským kolapsům v sumerské říši, mayské říši, římské říši, na Kanárských ostrovech, v Severní Americe, Číně atd. 47

50 Integrace a aplikace environmentálních dat krajinu ke svému (často krátkodobému) prospěchu, ale tentýž člověk je plně závislý na kvalitě složek přírodního prostředí. Cílem naší společnosti by měla být ochrana diverzity abiotických i biotických, přírodních a kulturních složek krajiny (Kolejka 2013, 17-20). Environmentální archeologie zkoumá vztahy člověka vůči krajině v minulosti. Měla by se vyjadřovat k tomu, jak se společnost chovala ke svému životnímu prostředí v minulosti (respektive jak to v minulosti vypadalo) a navrhovat přístupy k ochraně krajiny, vždyť její zachování včetně archeologických památek/pramenů, je i cílem všech archeologů. Trvalá udržitelnost je kritériem, které vyžaduje co nejdelší časovou perspektivu. Reálné úvahy o utváření trvale udržitelné krajiny se nemohou opírat o extrapolaci přítomného stavu a krátkodobých změn (Löw Míchal 2003, 269). Archeologie nabízí dlouhodobý pohled na problematiku, skrz něj je možné navrhovat i nová řešení. D. F. Dincauze dokonce stanovuje za jeden z cílů environmentální archeologie poznání minulých podmínek pro potřebu inteligentního plánování do budoucna (Dinzauze 2000, 18). V paleoekologii (resp. biologii) jsou přístupy trvalé udržitelnosti a ochrany přírody více rozpracované. V ochraně přírody a její popularizaci se dodnes angažuje nestor české malakozoologie V. Ložek, téměř nespočetným množstvím publikací např. v časopisu Živa. Na dlouhodobý vývoj působení člověka v krajině nedali dopustit ani autoři knihy Ochrana přírody z pohledu biologa (Kolář et al. 2012, 87-96), což dokládá zájem ostatních vědců o poznatky z archeologie. Často skrz duchovnější stránku člověka, popularizuje krajinu V. Cílek (2008). 42 Jakožto bipedální omnivoři jsme byli schopni se rozšířit téměř po celé Zemi a modifikovat místa pomocí našich technologií (Dinzauze 2000, 17). Jak shrnuje filozof-environmentalista E. Kohák, jsme (jako lidstvo) početní, nároční (ve svých spotřebách) a mocní (díky technologiím). Nelze žít po staru, v tomto směru se nelze vrátit (Kohák 2011, 24-25). Můžeme však naše prostředí studovat a vytvářet aplikovatelné modely pro existenci nejen člověka, ale dalších ekosystémů a krajiny, bez nichž nemůžeme (nechceme) žít. K tomuto cíli je třeba spolupráce vědeckých oborů mezi sebou, informovanost široké veřejnosti a také její podpora. 42 Občas se objeví i poznámka o archeologii. Ale spíš ve formě tajemného genia loci. Jedná se o eseje. Autor v některých případech neodlišuje fakta a své dojmy. 48

51 ČÁST II. (Metoda malakozoologické analýzy a případové studie: Blučina, Rybník a Santovka) 49

52 1. Malakozoologická analýza Měkkýši spadají mezi jeden z vhodných prostředků (proxy ukazatel), jak zjistit stanovištní podmínky na lokalitě. Jsou pevně vázáni na substrát a jejich často milimetrové rozměry zamezují cílenému transportu člověkem na jiná místa. V této kapitole jsou obecně rozebrány části malakozoologické analýzy: plavení, separace, tvorba databáze, determinace, kvantifikace, identifikace allochtonní a autochtonní složky, zhodnocení pedoturbace, paleoekologické a zoogeografické charakteristiky a katalog s popisem všech vyskytujících se druhů. Vzorkování je rozebráno u každé lokality zvlášť, protože strategie odběru vzorků byla pokaždé jiná Plavení a separace V rámci lokality Blučiny Cezav bylo použito plavení i výplavu. Výplav byl aplikován na vzorky pocházející nejpozději z výzkumů M. Salaše na Blučině. Slovenské lokality byly proplaveny klasickým způsobem. Plavení probíhalo na dvou různých plavících linkách. Vzorky sedimentu z Blučiny Cezav ze sondy V8 byly plaveny (mnou) na zařízení na vědeckovýzkumné stanici Těšetice Kyjovice (Obrázky 10 a 11). Vzorky z plechových krabic byly segmentovány po 5 cm (objem jednoho vzorku byl 0,5 dm 3 ). Vzorky sedimentu z Blučiny byly rozpuštěny v peroxidu vodíku. Vzorky z Rybníku a Santovky byly proplavovány na pozemku archeologického depozitáře v Rybníku (konkrétně D. Krčovou). Obě plavící linky mají uzavřený oběh vody. V Rybníku a Santovce bylo využíváno jedno síto o velikosti oka 0,25 mm. Při plavení Blučiny byla používána dvě síta o velikosti oka 1 mm a 0,25 mm. Z usušených vzorků jsem vydělila malakofaunu a ostatní nálezy (makrozbytky, keramiku, mazanici). Separaci jsem prováděla za pomoci různých pinzet, podle velikosti a křehkosti nálezu. 50

53 Malakozoologická analýza Obrázek 10 Plavící tank. Vědecko-výzkumná stanice Masarykovy univerzity v Těšeticích-Kyjovicích. Autor snímku: H. Lukšíková. Obrázek 11 Plavící tank. Vědecko-výzkumná stanice Masarykovy univerzity v Těšeticích-Kyjovicích. Detail na uzavřený okruh vody, včetně dvou sedimentačních kádí. Autor snímku: H. Lukšíková. 51

54 Malakozoologická analýza Databáze Pro usnadnění evidence a vyhodnocení dat byly sestaveny tři různé databáze v programu Microsoft Office Access 2007 (Blučina-vrty, Blučina-vzorky z věteřovských kontextů, Santovka a Rybník), tak aby byly shodné s používanou terminologií na výzkumu a aby je bylo možné připojit k existujícím databázím. Databáze byla propojena relacemi typu 1:N, která umožňuje k jednomu vzorku přiřadit více druhů měkkýšů (viz Obrázeky 12 a 13). Byl zaznamenáván minimální počet jedinců (MNI) a počet jednotlivých zlomků určitelných do druhu (NISP) a ekologická skupina. Také byl vytvořen prostor pro poznámky, který byl nejčastěji využit v případě, pokud nebylo možné jedince determinovat ani do rodu (např. je v poznámce napsáno Gastropoda, jedná se obecně o plže, kolonce fragmenty je vepsán počet takových zlomků). Obrázek 12 Vzhled databáze Blučina_vrty. 52

55 Malakozoologická analýza Obrázek 13 Relace databáze Blučina_vrty Determinace Determinace byla provedena dle prací V. Ložka (1956) a (1964) a také za pomoci materiálů M. Horsáka z předmětu Malakozoologie. 43 Vodní měkkýši byli determinováni pomocí publikace Vodní měkkýši ČR (Beran 1998). Nomenklatura byla převzata z: Komentovaný seznam měkkýšů zjištěných ve volné přírodě České a Slovenské republiky (Horsák et al. 2010). K determinaci paleontologických nálezů byla použita práce Z. Špinara a jeho kolektivu Systematická paleontologie bezobratlých (Špinar et al. 1965). K determinaci byla použita binokulární lupa Novex AR-ZB (Obrázek 14). 44 Při determinaci byla používána entomologická pinzeta. 43 Předmět jsem absolvovala v jarním semestru 2012, byl vyučován pod názvem PřF:Bi Obrázek převzat z webu společnosti Euromex 53

56 Malakozoologická analýza Obrázek 14 Binokulární lupa Novex AR-ZB použitá při determinaci měkkýšů. Obrázek převzat z webu společnosti Euromex Kvantifikace a distribuce Soubor byl kvantifikován dle metod NISP (Number of Individual Species) a MNI (Minimum number of Individuals), popsáno např. v Quantitative Paleozoology (Lyman 2008) či v češtině R. Kyselým (1998). NISP udává počet fragmentů, jež jsme schopni determinovat, kdežto MNI je minimální počet jedinců, z nichž tyto fragmenty pocházejí. Platí, že NISP neřeší fragmentárnost materiálu, neporovnává různé velikosti a anatomické rozdíly mezi zvířaty. Neudává srovnatelné výsledky s ostatními lokalitami. Jedná se o primární, neodvozovanou informaci ze souboru. Pro účely MNI plžů byl počítán vrchol (apex) ulity (Giovas 2009), protože se na ulitě vyskytuje pouze jedinkrát. U mlžů byly započítávány zámky z pravých či levých polovin lastur (záleželo, kterých bylo více). Jelikož byly analyzovány pouze vzorky z plavení a výplavu a materiál velevrubovitých zde byl přítomen jen ve velmi fragmentární formě, nemohly být měřeny velikosti schránek. V případě vzorků z Rybníku, kde bylo přistoupeno k systematickému plošnému vzorkování s přesným zaměřením totální stanicí, bylo možné vyhodnotit distribuci malakofauny v prostoru (vizualizace v GIS)podobně jako v případě míškovické chaty (Ernée et al. 2007, 74-75). Vzorky z Blučiny Cezav ze sondy 2012 byly vyhodnoceny stejným způsobem, ale vertikálním směrem (software C2). 54

57 Malakozoologická analýza Allochtonní a autochtoní složka V každém souboru je možné alespoň částečně odlišit původní a nepůvodní složku tzn. lokální tanatocenózy od přemístěných druhů, které byly na místo dovlečeny člověkem. V případě měkkýšů se jedná o obzvláště o větší druhy. Ze suchozemských plžů jsou to hlavně zástupci rodu Helix (hlemýždi) a Cepaea (páskovky). Z mlžů se jedná o všechny jedlé škeble a velevruby. Transport měkkýšů se děl hlavně za účelem konzumace, ať už lidmi či zvířaty (Hladilová 2010) 45, i když existují i jiné názory např. využití měkkýšů jako hračky (Hlaváč 2005). Zvláštní složku tvoří paleontologické nálezy měkkýšů, někteří z nich mohli být na lokalitu přemístěni, jiní jsou součástí zdejšího podloží a přimísili se do zdejších kontextů Pedoturbace Pedoturbace je termín označující jev, při němž dochází k narušování půdního profilu. Existuje mnoho druhů narušení (kryoturbace, graviturbace, aeroturbace atd.), pro studium holocénu má však význam hlavně faunaturbace a floraturbace, souhrnně někdy nazývána bioturbací (Dreslerová 2004b). Těmito procesy dochází ke směšování různých horizontů a situací nebo dokonce k vzniku tzv. pseudoobjektů. Zástupci krtkovitých či hlodavci mohou přemístit velkou část materiálu, proto je nutné zaznamenávat do terénních plánů nory a chodby vytvořené těmito živočichy. Detailně můžeme tyto procesy popsat ichnologickým výzkumem tj. studiem stop po činnostech živočichů i rostlin (Mikuláš 2000). Pouze několik druhů plžů je terikolních, zahrabávajících se do substrátu. Nejhlouběji proniká Cecilioides acicula (bezočka šídlovitá) a to až do hloubky 180 cm. J. G. Evans (1972, 168) experimentálně počítal kolik živých (černě) a kolik mrtvých (pruhy) jedinců nalezne ve čtyřech britských profilech (viz Obrázek 15). Dalšími mírně se zahlubujícími druhy (cca do 30 cm) jsou Helix pomatia, Vitrea contracta a Oxychilus inopinatus. Ve všech případech se jedná až o holocénní přistěhovalce (Ložek 2011a). Na studovaných lokalitách se objevili tři ze zástupců této skupiny. Jejich přítomnost ukazuje na místní vzdušné substráty. 45 Někteří badatelé tvrdí, že konzumace velevrubů lidmi není úplně příhodná, neboť jsou velmi hořcí. Moderní studie k tomuto tématu neexistuje. Etnograficky je doložena konzumace velevrubů prasaty. 55

58 Malakozoologická analýza Obrázek 15 Podíl mrtvých (pruhy) a živých (černě) bezoček šídlovitých v profilech (v cm) ze čtyř britských lokalit (Evans 1972, 168) Transformace (tafonomie) malakologického souboru Již několikrát bylo zmíněno téma transformace záznamu. Co se týče autochtonní složky, tedy tanatocenózy, ještě jednou zdůrazňuji fakta, která platí také pro malakofaunu. Důležité je posoudit, jakým způsobem dané organismy žijí. Pokud žijí na povrchu archeologické lokality, mají tendenci se hůř dochovávat, než organizmy, které se zahlubují. Dalším významným faktorem je skladba populace konzervované v našem záznamu. Většinou je zde méně mladých jedinců, kteří se jednak hůř dochovávají a jednak množství jedinců zemře až po dosažení dospělého věku (Evans 1972, 18) Paleoekologie měkkýšů Měkkýši jsou jedněmi z nejhojnějších fosilií kvartérních depozit a mají v paleoekologii široké uplatnění. Jejich kladem je přesná a relativně jednoduchá určitelnost do druhu. Lze je snadněji kvantifikovat oproti obratlovcům. Měkkýši jsou málo pohyblivou skupinou živočichů, a proto 56

59 Malakozoologická analýza reflektují místní podmínky prostředí. Na základě analýzy ekologických nároků druhů jsme schopni vytvářet představu o krajině v minulé době (o úskalích analogií dále). V. Ložek (2011b, ) sumarizoval výhody měkkýšů jako modelové skupiny následovně: o V Evropě je vysoká znalost ekologie měkkýšů. o Přiměřený počet druhů a jedinců umožňuje snadné vymezení typických společenstev a jejich statistický rozbor. o Měkkýši se vyskytují v široké škále recentních i fosilních stanovišť od vod a bažin po stepi a skaliska, od nížin do hor. o Malakofauna je pevně vázána na substrát. o Malakofauna je citlivá na topoklima, proto je nutné při využívání měkkýšů jako klimatického indikátoru 46 brát v úvahu místní specifické podmínky (hlavně to, jak mohly regulovat vyšší klimatické sféry). o Některé druhy mají velmi specifické nároky, a tak vypovídají ještě víc o svém prostředí (kupř. holé vápencové skály). o Běžně se vyskytují, tam kde jiné fosilie chybí. o Poměrně snadně se extrahují a analyzují. o Některé druhy jsou snadno rozeznatelné i pro laiky. o Ulity jsou vhodné k radiokarbonovému datování. o Malakofauna na rozdíl od jiných paleoekologií využívaných skupin nepodléhá přemisťování větrem (pyly) nebo predátory (kosti). o Jsou určeny určité specifické typy společenstev měkkýšů, jež jsou charakteristické pro určitá období (glaciály). o Některé druhy pravděpodobně souvisí s intenzivnějším pobytem člověka v krajině a vyskytují se nejdřív od neolitu. Pro dlouhodobou rekonstrukci přírodního prostředí mají velký význam analýzy profilů stanovišť jako pramenné vápence (pěnovce a travertiny) a jeskyně 47. Ideální je opět kombinace několika metod, které výpověď měkkýšů zpřesňují krytenky, cévnaté rostliny a mechorosty např. (Poulíčková Hájek Rybníček 2005). 46 Malakofauna reaguje na výkyvy klimatu se zpožděním! 47 K jeskyním (a zvláště těm v krasových oblastech) je nutno přistupovat obezřetně, neboť se jedná o specifické prostředí. 57

60 Malakozoologická analýza Předpoklady paleoekologických rekonstrukcí (kritika) Za klíčové principy paleoekologických rekonstrukcí bývají považovány: analogie, inference 48 a kauzalita 49 (Dinzauze 2000, 28-31), což je v konfliktu s teorií komplexních systémů, které se mimo jiné vyznačují nelinearitou (viz podkapitola 1.1.1). Fosilní doklady jsou v paleoekologii nezastupitelné, ale jejich interpretace má několik problematických aspektů. Fosilie mají rozdílnou schopnost zachování v různých fosilizačních podmínkách (viz Tabulka 4, str ). Největší úloha je přisuzována ph prostředí (k dochování schránek měkkýšů je třeba bazické prostředí, u makrozbytků a pylů je nejvyšší pravděpodobnost dochování při nízkém ph). Stejné podmínky pro zachování nemají ani druhy uvnitř jedné taxonomické jednotky. Známým příkladem jsou pylová zrna modřínu (Larix), jež jsou ve fosilním záznamu velmi vzácná (Horsák Chytrý 2010, 118), kdežto borovice (Pinus) je přítomná téměř všude, a to díky její morfologii pylového zrna, které se dokáže přepravovat na velké vzdálenosti větrem. Další problém se týká vzniku sedimentů. Kupř. pyly se hojně dochovávají v jezerních sedimentech, ale schopnost jednotlivých druhů pylových zrn klesat ke dnu, je také různá (Pokorný 2011, 70). Při srovnávání jednotlivých záznamů, je vždy nutná odpověď na otázku o jejich genezi. Při interpretaci fosilních dokladů vycházíme z předpokladu uniformity, což znamená, že ekologické nároky druhů se v průběhu času neměnily. Tato prerekvizita není zcela správná. Ve fosilním záznamu se o tom objevuje několik dokladů např. výskyt petrofilní závornatky malé (Clausilia parvula) z moravské strany Bílých Karpat, kde se skály nevyskytují (Ložek 1999). Dalším příkladem je vysoká abundance údolníčků žebernatých (Vallonia costata) v temných uralských lesích, kteří recentně v Evropě obývají spíš otevřené biotopy 50 (Horsák et al. 2009). V těchto případech je velmi komplikované zohlednit a zahrnout všechny důležité činitele a osvětlit celý kauzální vztah. Významnou roli mohou hrát i měnící se biotické interakce, které je mnohdy složité identifikovat a kvantifikovat i v současných společenstvech (Moutelíková 2012, 5). Soudobé analogie jsou významným nástrojem při korigování našich představ o minulosti. Recentní analogie se snaží připodobnit minulou (rekonstruovanou) krajinu k území, jehož přírodní podmínky a zastoupení druhů v dnešní době jsou srovnatelné se situací z fosilního záznamu. Kupř. analogie ke středoevropské krajině v období posledního glaciálního maxima jsou hledány na jižní Sibiři v pohoří Západní Sajan a Altaj (Horsák et al. 2010). 48 Inference jako schopnost vyvozovat z jedné informace (jednoho výroku) druhou (druhý). 49 Kauzalita neboli příčinnost, pokud se stane událost A, musí nutně dojít k události B. 50 Vysvětlením může být krátká vegetační sezóna na Uralu. Údolníčci mají po většinu roku dostatek světla. 58

61 Malakozoologická analýza Zoogeografie Zoogeografie zkoumá rozšíření živočichů. Je stanoveno těžiště výskytu daného druhu a s rostoucí vzdáleností od tohoto těžiště většinou klesá adaptibilita druhu. Příznakem je, že druh nevytváří ekotypy a usazuje se na náhradních stanovištích (Lisický 1991, 23-28). Druhy s alpsko-meridionálním typem rozšíření: Vitrea subrimata Druhy s alpsko-středoevropským typem rozšíření: Eucobresia diaphana Druhy s atlanticko-meridionálním typem rozšíření: Vertigo moulisiana Druhy s balkánsko-subkarpatským typem rozšíření: Oxychilus inopinatus Druhy s eurosibiřským typem rozšíření: Succinella oblonga, Carychium minimum, Succinea putris, Myxas glutinosa, Anodonta cygnea, Druhy s evropsko-západosibiřským typem rozšíření: Planorbis planorbis, Anisus leucostoma, Planorbarius corneus Druhy s evropským typem rozšíření: Aegopinella pura, Vitrea crystallina, Truncatellina cylindrica, Trochulus hispidus, Vitrea contracta, Gyraulus laevis, Gyraulus albus Druhy s holarktickým typem rozšíření: Pupilla muscorum, Vallonia pulchella, Vallonia excentrica, Vertigo pygmaea, Vallonia costata, Cochlicopa lubricella, Cohlicopa lubrica, Euconulus fulvus, Gyraulus crista, Lymnaea stagnalis, Galba truncatula Druhy s mediteránně-středoevropským typem rozšíření: Aegopinella minor Druhy s moeticko-středoevropským typem rozšíření: Alinda biplicata Druhy s palearktickým typem rozšíření: Perpolita hammonis, Vitrina pellucida, Radix ovata, Acroloxus lacustris, Hippeutis complanatus Druhy s ponticko-meridionálním typem rozšíření: Chondrula tridens Druhy s ponticko-panonským typem rozšíření: Cepaea vindobonensis Druhy s pontickým typem rozšíření: Xerolenta obvia Druhy se středoevropsko-meridionálním typem rozšíření: Cecilioides acicula, Granaria frumentum, Vallonia enniensis Druhy se středoevropským typem rozšíření: Helicopsis striata Druhy se středo-západoevropským typem rozšíření: Discus rotundatus Druhy s východoalpsko-karpatským typem rozšíření: Bythinella austriaca 59

62 Malakozoologická analýza Vyskytující se ekoskupiny a ekoelementy Soubor byl rozčleněn do ekoskupin dle M. Lisického (1991, 21-23), který rozřadil měkkýše do 10 skupin dle jejich ekologických nároků. Dalším upřesnění jsou pak ekoelementy ekoskupina SILVICOLAE (SI) Jedná se o první skupinu silvikol. Jsou to druhy, které vyznávají lesní prostředí, a jen málokdy jej opouštějí. - zjištěné ekoelementy a druhy: 1 (SI): Aegopinella pura, Vitrea subrimata 2. ekoskupina SILVICOLAE (SI) Jedná se o druhou skupinu silvikol. Od té první se liší v tom, že ačkoliv se jedná o druhy žijící převážně v lese, mohou tito měkkýši žít i na jiných místech - zjištěné ekoelementy a druhy: 2 SI(HG): Eucobresia diaphana, Vitrea crystallina 2 SI(MS): Alinda biplicata, Discus rotundatus 2 SIth (thamnofilní) 52 : Aegopinella minor 4. ekoskupina STEPPICOLAE (ST) Čtvrtá skupina shromažďuje druhy preferující suchá, exponovaná místa s bylinným porostem a malým zastoupením dřevin. Příznačné jsou pro ně nezpevněné substráty (spraš). Předpokládá se, že šíření těchto druhů bylo v minulosti ovlivněno člověkem. Část této skupiny přečkala würm a po ústupu ledovce si našla náhradní stanoviště tzv. glaciální relikty. Druhá část této ekoskupiny jsou druhy známé až z holocénu. - zjištěné ekoelementy a druhy: 4 ST: Cecilioides acicula, Granaria frumentum, Helicopsis striata, Chondrula tridens, Oxychilus inopinatus, Xerolenta obvia 51 Aktualizace jeho původního rozčlenění např. v (Horsák 2002). 52 Jsou to druhy upřednostňující křoviny. 60

63 Malakozoologická analýza ST(SI) /stepikoly žijící i v lesostepních podmínkách/: Cepaea vindobonensis 5. ekoskupina PATENTICOLAE (PT) Pátá ekoskupina sdružuje druhy, jež se striktně vyhýbají lesu tzv. silviofóbní druhy. - zjištěné ekoelementy a druhy: 5 PT: Pupilla muscorum, Truncatellina cylindrica, Vallonia pulchella, Vallonia excentrica, Vertigo pygmaea 5 PT(SI) / okrajový výskyt v řídkém stromoví např. sady/: Vallonia costata 6. ekoskupina XERICOLAE Šestá ekoskupina je charakteristická pro druhy termofilní a xerotolerantní. - zjištěné ekoelementy a druhy: 6 XC: Cochlicopa lubricella 7. ekoskupina MESICOLAE (MS) Sedmá ekoskupina zastřešuje druhy se středními nároky, často jsou to druhy s vysokou ekologickou toleranci - zjištěné ekoelementy a druhy: 7 MS: Cohlicopa lubrica, Euconulus fulvus, Perpolita hammonis, Trochulus hispidus, Vitrea contracta, Vitrina pellucida 8. ekoskupina HYGRICOLAE (HG) Osmou ekoskupinu tvoří druhy, které jsou náročné na vlhkost, ačkoli nemusí být bezprostředně vázány na vodu. - zjištěné ekoelementy a druhy: 8 HG: Succinella oblonga 61

64 Malakozoologická analýza ekoskupina PALUDICOLAE (PD) Devátá ekoskupina zahrnuje druhy, jejichž nároky na vlhkost jsou velké. Tyto vlhkomilné druhy obývají nejrůznější mokřadní stanoviště. - zjištěné ekoelementy a druhy: 9 PD: Carychium minimum, Succinea putris, Vallonia enniensis, Vertigo moulisiana 10.ekoskupina VODNÍ MĚKKÝŠI Desátou ekoskupinu vytvářejí vodní druhy měkkýšů. - zjištěné ekoelementy a druhy: 10 /druhy žijící ve všech typech vod): Myxas glutinosa, Radix ovata, Stagnicola sp. 10 FN 53 /druhy žijící v pramenech/: Bythinella austriaca 10 PD 54 /druhy zarůstajících bažin a močálů/: Planorbis planorbis 10 PDt 55 /druhy zarůstajících bažin a močálů, které bývají periodické/: Anisus leucostoma 10 RV(SG) 56 /druhy preferující tekoucí vody, ale objevují se i ve stojatých vodách/: Anodonta cygnea 10 SG 57 /druhy stojatých vod/: Acroloxus lacustris, Gyraulus laevis, Gyraulus crista, Gyraulus albus, Hippeutis complanatus, Lymnaea stagnalis, Planorbarius corneus 10 SG-PD(-t) 58 /druhy stojatých, zarůstajících vod periodického charakteru/: Galba truncatula Taxonomie a ekologie vyskytujících se druhů V této kapitole taxonomicky zařazuji vyskytnuvši se druhy a popisuji jejich ekologické nároky. Informace jsou zkombinovány z následujících zdrojů: Vodní měkkýši (Beran 1998), Mollusca Slovenska (Lisický 1991), Komentovaný seznam měkkýšů zjištěných ve volné přírodě České a Slovenské republiky (Horsák et al. 2010) a Měkkýši (Pfleger 1988), není-li psáno jinak. Třída: GASTROPODA (plži) Řád: NEOTAENIOGLOSSA 53 Fonticolae. 54 Paludicolae. 55 Paludicolae temporariofilae. 56 Rivicolae (stagnicolae). 57 Stagnicolae. 58 Stagnicolae paludicolae temporariofilae. 62

65 Malakozoologická analýza Čeleď: Hydrobiidae (praménkovití) Bythinella austriaca (von Frauenfeld, 1857) praménka rakouská Zoogeografické rozšíření: východoalpsko-karpatské Ekologická charakteristika: Praménka obývá prameniště a pramenné stružky obvykle ve vápencových oblastech. Nejčastěji ji nalezneme na kamenech a štěrku. Jedná se o druh náročný na kvalitu svého okolí. Ekoelement: 10 FN Řád: PULMONATA (plicnatí) Podřád: Basommatophora (spodnoocí) Infrařád: Hygrophila Čeleď: Acroloxidae (člunicovití) Acroloxus lacustris (Linné, 1758) člunice jezerní Zoogeografické rozšíření: palearktické Ekologická charakteristika: Člunici nalezneme v nižších polohách, jedná se o běžný druh stojatých vod (rybníky, pískovny, odstavená ramena, tůně). Méně často se vyskytuje v na živiny bohatých vodách. Ekoelement: 10SG Čeleď: Lymnaeidae (plovatkovití) 59 Radix ovata (O. F. Müller, 1774) uchatka vejčitá Zoogeografické rozšíření: palearktické Ekologická charakteristika: Uchatka se vyskytuje ve stojatých i pomalu tekoucích vodách nížin. Ekoelement: 10SG-RV Myxas glutinosa (O. F. Müller, 1774) pláštěnka sliznatá Zoogeografické rozšíření: eurosibiřské Ekologická charakteristika: Pláštěnka vyznává především drobnější a hustě zarostlé biotopy, často periodického charakteru. V současnosti se na území České i Slovenské republiky jedná o vyhynulý druh (poslední výskyty jsou známy z Polabí před 50ti lety). Ekoelement: 10 Lymnaea stagnalis (Linné, 1758) plovatka bahenní Zoogeografické rozšíření: holarktické 59 Do čeledi lymnaeidae patří i rod Stagnicola, který by ve vzorcích rovněž nalezen, k jeho druhovému určení je však zapotřebí pitvy. 63

66 Malakozoologická analýza Ekologická charakteristika: Plovatka je jedním z nejčastějších vodních plžů u nás, žije v pomalu tekoucích vodách, rybnících, pískovnách, odstavených ramenech, periodických tůních i mokřadech. Ekoelement: 10SG Čeleď: Planorbidae (okružákovití) Planorbis planorbis (Linné, 1758) terčovník vroubený Zoogeografické rozšíření: evropsko-západosibiřské Ekologická charakteristika: Terčovník je velmi běžný v nivách větších řek, nejvíce však v zarostlých biotopech periodického charakteru. Ekoelement: 10PD Anisus leucostoma (Millet, 1813) svinutec běloústý Zoogeografické rozšíření: evropsko-západosibiřské Ekologická charakteristika: Svinutec je druh běžný v nižších a středních polohách, ale lze na něj narazit i ve vyšších polohách. Vyhledává zejména periodické mokřady. Ekoelement: 10PDt Gyralus albus (O. F. Müller, 1774) kružník bělavý Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Kružník bělavý obývá běžně v nižší polohy. Nalezneme jej zvláště v rybnících, pískovnách, odstavených ramenech, tůních a také v pomaleji tekoucích tocích. Ekoelement: 10SG Gyraulus crista (Linné, 1758) kružník žebrovaný Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Kružník žebrovaný je poměrně běžným druhem. Obývá odstavená ramena, rybníky a tůně. Ekoelement: 10SG Gyraulus laevis (Alder, 1838) kružník hladký Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Kružník hladký patří v současnosti mezi vzácné druhy. Sídlí hlavně v rybnících a dalších klidných eutrofizovaných vodách. Ekoelement: 10SG Hippeutis complanatus (Linné, 1758) kýlnatec čočkovitý Zoogeografické rozšíření: palearktické Ekologická charakteristika: Kýlnatec přebývá v odstavených ramenech, tůních, rybnících a též často na místech s rozkládajícím se listím. Je to běžný druh nižších poloh. Ekoelement: 10SG 64

67 Malakozoologická analýza Planorbarius corneus (Linné, 1758) okružák ploský Zoogeografické rozšíření: eurosibořské Ekologická charakteristika: Okružák je běžný druh nižších poloh. Obývá zejména stojaté vody, ale snese i klidné toky. S postupující eutrofizací vod se v současnosti rozšiřuje. Ekoelement: 10 SG Podřád: Eupulmonata Infrařád: Acteophila Čeleď: Carychiidae (síměnkovití) Carychium minimum (O. F. Müller, 1774) síměnka nejmenší Zoogeografické rozšíření: eurosibiřské Ekologická charakteristika: Síměnka žije v permanentně vlhkých biotopech, jako jsou bažiny, mokřadní louky. Bývá nalézána na odumřelých kmenech stromů a větvích. Netoleruje sucho (Welter Schultes, 2013). Ekoelement: 9 PD Čeleď: Succineidae( jantarkovití) Succinea putris (Linné, 1758) jantarka obecná Zoogeografické rozšíření: eurosibiřské Ekologická charakteristika: Jantarka má v oblibě břehy různých vod, především v nížinách, kde se vyskytuje na rákosí a listech, méně hojně i na mokrých loukách. Ekoelement: 9 PD Succinella oblonga (Draparnaud, 1801) jantařička podlouhlá Zoogeografické rozšíření: eurosibiřské Ekologická charakteristika: Jantařička je vázána na vlhká prostředí, obývá břehy, vlhké louky, luhy a údolní olšiny. Tyto biotopy bývají jen řídce porostlé vegetací (spíš otevřené). Snáší periodicky zaplavovaná území. Na suchých biotopech se běžně objevují subfosilní schránky označované za poddruh Succinella oblonga elongata. Ekoelement: 8HG Čeleď: Cochlicopidae (oblovkovití) Cochlicopa lubricella (Rossmässler, 1835) oblovka drobná Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Oblovka drobná je druh běžný po celém území České republiky. Těžiště výskytu má ve stepních a krasových oblastech. Vyhýbá se výše položeným biotopům. 65

68 Malakozoologická analýza Obývá xerotermní biotopy, stepi, skály. Dává přednost vápnitému podkladu. Méně často se může objevit i na loukách, zastíněných skalkách či v lesních sutích (Dvořáková et al. 2011, 34). Ekoelement: 6 XC Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774) oblovka lesklá Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Oblovka lesklá vyhledává středně vlhké až mokré biotopy, nejhojnější je na údolních nivách (na lukách, v olšinách, na březích vod), ale běžná je téměř všude. Zvládá i člověkem velmi ovlivňované biotopy jako městské parky a trávníky. Ekoelement: 7MS Čeleď: Chondrinidae (ovsenkovití) Granaria frumentum (Draparnaud, 1801) žitovka obilná Zoogeografické rozšíření: středoevropsko-meridionální Ekologická charakteristika: Žitovka je vzácnější druh suchých stepních strání. Upřednostňuje vápnitý substrát. Ekoelement: 4 ST Čeleď: Pupillidae (zrnovkovití) Pupilla muscorum (Linné, 1758) zrnovka mechová Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Zrnovka upřednostňuje travnaté, suché a slunné stráně a méně teplé skály. Typicky ji nalezneme na hlinitých stepních stráních na vápnitém podkladu (spraš, slíny), druhotně na zříceninách, náspech, mezích. Vyhýbá se vlhkým zalesněným oblastem. Ekoelement: 5PT Čeleď: Valloniidae (údolníčkovití) Vallonia costata (O. F. Müller, 1774) údolníček žebernatý Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Údolníček žebernatý vyhledává především bylinné formace na suchých, teplých stráních, mezích a xerotermních skálách. Sekundárně se objevuje na hradních zříceninách, zahradách, někdy i ve středně vlhkých biotopech Ekoelement: 5PT(SI) Vallonia enniensis (Gredler, 1856) údolníček rýhovaný Zoogeografické rozšíření: středoevropsko-meridionální 66

69 Malakozoologická analýza Ekologická charakteristika: Údolníček rýhovaný žije ve vlhkém prostředí nížin (nekultivované mokřadní louky, slatiniště a prameniště). Ekoelement: 9 PD Vallonia excentrica (Sterki, 1893) údolníček šikmý Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Není úplně jasné odlišení V. excentricy od V. pulchelly, někdy bývá považován za její ekomorf 60. Obývá otevřené biotopy, jako jsou suché mezofilní až vlhké louky, mokřady, meze, pastviny, zahrady aj. nelesní stanoviště. Lesu se absolutně vyhýbá. Ekoelement: 5 PT Vallonia pulchella (O. F. Müller, 1774) údolníček drobný Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Údolníček drobný sídlí zejména na suchých a otevřených biotopech. Objeví se však i na vlhkých loukách. Lesním biotopům se přísně vyhýbá Ekoelement: 5PT Čeleď: Vertiginidae (vrkočovití) Truncatellina cylindrica (A. Férussac, 1807) drobnička válcovitá Zoogeografické rozšíření: evropské Ekologická charakteristika: Drobnička je xerotermní druh, vyskytuje se v teplých stepních oblastech. Neproniká na vlhká a lesní stanoviště. Ekoelement: 5PT Vertigo moulinsiana (Dupuy, 1849) vrkoč bažinný Zoogeografické rozšíření: atlanticko-meridionální Ekologická charakteristika: Vrkoč bažinný je reliktní druh ze staršího Holocénu. Obývá údolní bazické mokřady a pěnovcová prameniště v nižších teplých polohách. Žije na vegetaci, nejhojněji na vysokých ostřicích (Dvořáková et al. 2011, 41). Ekoelement: 9 PD Vertigo pygmaea (Draparnaud, 1801) vrkoč malinký Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Vrkoč malinký je typickým druhem otevřených biotopů. Přebývá v bylinných formacích od mokrých až po stepní a skalní stanoviště, často na prameništích. Na sušších stanovištích je hojný v případě vyššího obsahu CaCO 3 v půdě. Lesu se striktně vyhýbá. Ekoelement: 5PT 60 Stejný druh, ale vlivem jiného prostředí došlo k odchylce od normální formy. 67

70 Malakozoologická analýza Čeleď: Buliminidae (hladovkovití) Chondrula tridens (O. F. Müller, 1774) trojzubka stepní Zoogeografické rozšíření: ponticko-meridionální Ekologická charakteristika: Trojzubka stepní je velmi význačný druh xerotermních oblastí. Vyhledává černozemě. Objevuje se i na sekundárních stanovištích (náspy, pravidelně kosené meze, zahrady). Ekoelement: 4ST Čeleď:Clausiliidae (závornatkovití) 61 Alinda biplicata (Montagu, 1803) vřetenatka obecná Zoogeografické rozšíření: moeticko-středoevropské Ekologická charakteristika: Vřetenatka obývá v různých biotopech, nejhojnější je však v lesích, kde žije při kmenech stromů, v opadu, v sutích, na skalách a v luzích. Objevuje se i na kulturních stanovištích (zahrady, zříceniny). Ekoelement: 2 SI(MS) Čeleď: Ferussaciidae (bezočkovití) Cecilioides acicula (O. F. Müller, 1774) bezočka šídlovitá Zoogeografické rozšíření: středoevropsko-meridionální Ekologická charakteristika: Bezočka je podzemní druh, který vyhledává stepní biotopy. Proniká až do hloubky 180 cm, potřebuje lehké a vápnité půdy. Ekoelement: 4ST Čeleď:Discidae (vrásenkovití) Discus rotundatus (O. F. Müller, 1774) vrásenka okrouhlá Zoogeografické rozšíření: středo-západoevropské Ekologická charakteristika: Vrásenka je hojná na celém území Česka i Slovenska. Žije v lesích, kde ji nalezneme pod kameny, v sutích, při kmenech, pod tlejícím dřevem a na úpatí skal. Nevadí jí sekundární biotopy (zříceniny ani ruderální stanoviště). Ekoelement: 2 SI(MS) Čeleď: Euconulidae (kuželíkovití) Euconulus fulvus (O. F. Müller, 1774) kuželík drobný 61 Zástupci čeledi Clausiliidae se objevovali ve vzorcích z Rybníku poměrně často, ale byli značně fragmentární a nepodařilo se je určit do druhu, neboť determinační znaky se nachází na ústí ulity, které většinou chybělo. 68

71 Malakozoologická analýza Zoogeografické rozšíření: holarktické Ekologická charakteristika: Kuželík je ekologicky velmi tolerantní. Preferuje lesy, ale vyskytuje se i na bylinných formacích, zvládá i nevápnité prostředí. Ekoelement: 7MS Čeleď: Zonitidae (zemounovití) Vitrea contracta (Westerlund, 1871) skelnička stažená Zoogeografické rozšíření: palearktické Ekologická charakteristika: Skelnička stažená vyhledává sušší stanoviště lesnaté skalnaté stráně a sutě. Terikolně se vyskytuje i na stepních stráních a xerotermních skalách, do půdního profilu však neproniká tak hluboko (maximálně do 30 cm). Vyžaduje lehké půdy s vyšším obsahem CaCO 3. Ekoelement: 7MS Vitrea crystallina (O. F. Müller, 1774) skelnička průhledná Zoogeografické rozšíření: evropské Ekologická charakteristika: Skelnička průhledná je běžná mimo oblasti černozemě. Obývá vlhké nivní porosty, hlavně údolní olšiny, nížinné luhy a vrbové křoviny podél toků. Žije pod vlhkým opadem. Ekoelement: 2 SI(HG) Vitrea subrimata (Reinhardt, 1871) skelnička zjizvená Zoogeografické rozšíření: alpsko-meridionální Ekologická charakteristika: Skelnička zjizvená žije v humidních lesích pod opadem. Žije i ve vyšších nadmořských výškách, obvykle na vápnitém substrátu. Ekoelement: 1 SI Aegopinella minor (Stabile, 1864) sítovka suchomilná Zoogeografické rozšíření: mediteránně-středoevropské Ekologická charakteristika: Sítovka suchomilná je nejsuchomilnější druh našich sítovek, obývá sušší i kyselejší lesy, křovinaté biotopy a polootevřená stanoviště. Nalezneme ji i na sekundárních stanovištích. Ekoelement: 2SIth Aegopinella pura (Alder, 1830) sítovka čistá Zoogeografické rozšíření: evropské Ekologická charakteristika: Sítovka čistá je vázána na lesní stanoviště, zde žije v opadu nebo ve vlhké trávě. Nevyhýbá se ani vyšším polohám. Ekoelement: 1 SI 69

72 Malakozoologická analýza Čeleď: Vitrinidae (skleněnkovití) Vitrina pellucida (O. F. Müller, 1774) skleněnka průsvitná Zoogeografické rozšíření: palearktické Ekologická charakteristika: Skleněnka preferuje lesy, údolní porosty, břehy vodotečí, též xerotermní skály a stepní stráně (při dostatečném krytu). Jedná se o běžný druh v kulturní krajině (i ruderální plochy). Ekoelement: 7MS Eucobresia diaphana (Draparnaud, 1805) slimáčnice průhledná Zoogeografické rozšíření: alpsko-středoevropské Ekologická charakteristika: Slimáčnice vyhledává chladnější vlhká místa. V nížinách žije v lesích. Ve vysokých nadmořských výškách se vyskytuje i v otevřeném prostředí. Ekoelement: 2 SI(HG) Čeleď: Hygromiidae (vlahovkovití) Trochulus hispidus (Linné, 1758) strstnatka chlupatá Zoogeografické rozšíření: evropské Ekologická charakteristika: Strstnatka je docela hojný druh, zejména v nížinách a pahorkatinách. Žije ve vlhkých údolích, v olšinách, luzích a na vlhkých loukách. Obývá i sekundární biotopy (zdi, zříceniny, sady). Ekoelement: 7 MS Helicopsis striata (O. F. Müller, 1774) suchorypka rýhovaná Zoogeografické rozšíření: středoevropské Ekologická charakteristika: Suchorypka se vyskytuje především na původních travnatých stepních stráních na nezpevněném podkladu (spraš) v nízkých polohách. Ekoelement: 4 ST Xerolenta obvia (Menke, 1828) suchomilka obecná Zoogeografické rozšíření: jihovýchodoevropské Ekologická charakteristika: Suchomilka vyhledává suché stepní stráně, pole, meze, druhotně železniční náspy, příkopy, lomy, v chladnějších lesnatých oblastech se omezuje jen na vápencový podklad. Jedná se o holocenního přistěhovalce. Ekoelement: 4ST Čeleď: Helicidae (hlemýžďovití) Cepaea vindobonensis (A. Férussac, 1821) páskovka žíhaná Zoogeografické rozšíření: jihovýchodoevropské 70

73 Malakozoologická analýza Ekologická charakteristika: Páskovka obývá stepní stráně, xerotermní skály, křoviště i lesostepní formace, často se objevuje na druhotných stanovištích - náspy, vinice, lomy, příkopy. Ekoelement: 4ST(SI) Třída: BIVALVIA (mlži) Podtřída: PALAEOHETERODONTA Řád:UNIONOIDA Čeleď: Unionidae (velevrubovití) Anodonta cygnea (Linné, 1758) škeble rybničná Zoogeografické rozšíření: eurosibiřské Ekologická charakteristika: Škeble se vyskytuje zejména v odstavených ramenech, tůních, pískovnách a rybnících, objevit se může i ve větších řekách a kanálech. Ekoelement: 10 RV(SG) Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance Areotyp 1 1 SI Aegopinella pura 1 evropský Vitrea subrimata 7 alpsko-meridionální 2 SI(HG) Eucobresia diaphana 1 alpsko-středoevropský Vitrea crystallina 13 evropský 2 2 SI(MS) Alinda biplicata 1 moeticko-středoevropský Discus rotundatus 1096 středo-západoevropský 4 ST 4 2 SIth Aegopinella minor 47 Cecilioides acicula 139 Granaria frumentum 2 mediteránněstředoevropský středoevropskomeridionální středoevropskomeridionální Helicopsis striata 5 středoevropský Chondrula tridens 81 ponticko-meridionální Oxychilus inopinatus 7 balkánsko-subkarpatský Xerolenta obvia 11 pontický 4 ST(SI) Cepaea vindobonensis 15 ponticko-panonský Pupilla muscorum 526 holarktický 5 5 PT Truncatellina cylindrica 108 evropský 71

74 Malakozoologická analýza Vallonia pulchella 64 holarktický Vallonia excentrica 1 holarktický Vertigo pygmaea 2 holarktický 5 PT(SI) Vallonia costata 209 holarktický 6 6 XC Cochlicopa lubricella 3 holarktický 7 7 MS Cohlicopa lubrica 30 holarktický Euconulus fulvus 10 holarktický Perpolita hammonis 3 palearktický Trochulus hispidus 32 evropský Vitrea contracta 139 evropský Vitrina pellucida 1 palearktický 8 8 HG Succinella oblonga 8 eurosibiřský 9 9 PD 10 Tabulka 5 10 Carychium minimum 3 eurosibiřský Succinea putris 1 eurosibiřský Vallonia enniensis 1 středoevropskomeridionální Vertigo moulisiana 2 atlanticko-meridionální Myxas glutinosa 1 eurosibiřský Radix ovata 89 palearktický Stagnicola sp FN Bythinella austriaca 2 východoalpsko-karpatský 10 PD Planorbis planorbis 45 evropsko-západosibiřský 10 PDt Anisus leucostoma 5 evropsko-západosibiřský 10 RV(SG) Anodonta cygnea 1 eurosibiřský 10 SG Acroloxus lacustris 4 palearktický Gyraulus laevis 153 evropský Gyraulus crista 1247 holarktický Gyraulus albus 337 evropský Hippeutis complanatus 10 palearktický Lymnaea stagnalis 1 holarktický Planorbarius corneus 1 evropsko-západosibiřský 10 SG-PD(-t) Galba truncatula 5 holarktický Sumarizační tabulka všech vyskytujících se druhů ze všech lokalit dohromady. Včetně společné abundance. 72

75 2. Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Na konci starší doby bronzové se dostává střední Podunají do velmi těsných, patrně především obchodních kontaktů s jihovýchodními kulturami např. kulturou wientenbergskou. Za odraz těchto kontaktů bývá považován vznik urbánních civilizací v centru Evropy. V našich zeměpisných šířkách se jedná především o otomanskou kulturu východního a severního Slovenska a maďarovskověteřovský kulturní komplex Moravy, západního Slovenska a částí Dolního Rakouska (Stuchlík 1993, 262). Protourbánní horizont je datován do stupně BA 2c tj. 16. století př. n. l. (viz zasazení do archeologické periodizace kultur Tabulka 6) Je charakteristický zakládáním center s urbanizujícími prvky, dále zánikem dosavadních kulturních a sociálních struktur (kupř. destrukcí dosavadního pohřebního ritu) a importy nových předmětů, technik či myšlenek (Podborský 2006, 131). 73

76 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Tabulka 6 Chronostratigrafická tabulka. Sestavila D. Dreslerová (Kuna 2007, 42). 74

77 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Maďarovsko-věteřovský kulturní komplex Maďarovsko-věteřovský kulturní komplex je souhrnný název pro památky podobného typu z Moravy a západního Slovenska. Následuje stručný popis památek nacházející se v tomto období Dějiny vědeckého zájmu Věteřovskou skupinu uvedl do literatury K. Tihelka v roce 1946, kdy ji pod názvem věteřovský typ vyčlenil na základě materiálu z lokality Nové hory u Věteřova (Tihelka 1946). Věteřovský typ tehdy definoval jako smíšenou kulturní skupinu, která vznikla na podloží domácí únětické kultury a pronikající maďarovské kultury ze Slovenska a je silně ovlivněna podněty ze středního Podunají (Tihelka 1960, 115). Následovaly další objevy a jejich přiřazení k věteřovskému typu. Dokladem kontaktů s jihovýchodní Evropou (Egeidou) mají být např. pohřby dětí v pithoi (Podborský Vildomec 1972, 90). J. Stuchlíková se zabývala problematikou geneze a vývoje věteřovské skupiny na Moravě (1984; 1987). Věteřovskou skupinu zařadila většího kulturního celku, maďarovsko-věteřovské kultury. Mírné nuance mezi maďarovskou a věteřovskou skupinou spolu s böheimkirchenským typem vidí jako rozdíly mezi jednotlivými větvemi jedné kultury, jejíž existenci na celém uvedeném území dokládá shodná doba vzniku, téměř stejná doba trvání i totožná ekonomická základna a nadstavbová sféra (Stuchlíková 1984, 10). S. Stuchlík se vyjádřil k terminologické nejednotnosti a navrhl název této kulturní skupiny jako maďarovsko-věteřovská kultura (1984). Již v roce 1929 G. Childe poukázal na podobnost keramiky z Moravy, Dolního Rakouska a západního Slovenska ( veselský typ). Termín se neujal a v roce 1933 J. Eisner používá pojmem maďarovská kultura (1933, 57-63). V padesátých letech bylo studium maďarovsko-věteřovské kultury v popředí zájmu. Mnoha výzkumy se přičinil o nové poznatky A. Točík Nitrianský Hrádkok, Veselé (Točík 1964) a Vráble (Točík 1986). V současné době se na Slovensku rozvíjí slovensko-německá spolupráce a jsou zkoumány osady v Santovce (poloha Travertínový lom III), Rybník a Vráble Kulturní náplň Tento kulturní komplex je znám osidlováním a opevňováním exponovaných poloh (využitím místního reliéfu) i nevýšinných lokalit. Výšinné osídlení často navazuje na předchozí únětické osídlení (např. Cezavy u Blučiny, Leskoun u Olbramovic; Salaš 2000; Podborský Vildomec 1972, ). Pohřební ritus je nejednotný. Často se objevují pohřby na sídlišti. Některé nálezy lidských pozůstatků na sídlištích nesly stopy záseků, anebo byly neúplné, což bylo v některých případech interpretováno jako rituální antropofagie (Lorencová 1959). Časté jsou pohřby dětí v nádobách a sekundární zásahy do hrobových celků. 75

78 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Keramika je oproti předchozímu období technologicky dokonalejší, některé z tvarů pokračují z menší části únětické tradice (koflík s širokým ústím) a další z tvarů jsou inovací ( maďarovský džbánek, soudkovitý hrnek, zásobnice s odsazeným hrdlem). Objevují se i keramické modely zvířat, keramická kolečka nebo tzv. chlebové idoly (Podborský 2006, 131). Z kovového inventáře, který je oproti předchozímu období o mnoho skromnější, známe jehlice, sekeromlaty (křtěnovského a uherského typu, typu Gemainlebarn) a sekery se schůdkem (Podborský 2006, 134). Z kovů převládá bronz, vzácněji nechybí ani zlato (zlaté spirálky z Blučiny). Doklady metalurgie byly nalezeny na Hradisku u Svitávky (Štrof 1990). Kostěná a parohová industrie je velmi variabilní a bohatá a objevuje se v zastoupení šídel, hrotů, dlátek, knoflíků, zděří s typickou výzdobou mykénské vlnice, sekeromlatů, palic, kladívek, motyk atp. Z kamenných nástrojů jsou známy především čepelky s pilkovitou retuší, škrabadla, sekerky, sekeromlaty, drtiče a hladítka (Stuchlík 1993, 272). Ekonomika nositelů maďarovsko-věteřovského komplexu byla zřejmě založena na zemědělské produkci. Již od eneolitu pokračuje podobný trend v pěstování zemědělských plodin. Doložena je dvouzrnka (ta dominuje), jednozrnka, ječmen, hrách a čočky. Sporný je i nadále výskyt žita setého (Dreslerová Kočár 2012, 261). Tyto objevy doplňují i nálezy zrnotěrek, srpových čepelek a jiného příslušenství. Osteologické nálezy prozrazují spíše konzumaci domestikantů. Využívány byly patrně i říční zdroje. Nalezeny byly lastury říčních škeblí a velevrubů. Rozvoj obchodu podnítilo pravděpodobně rozšíření chovu koně a vyspělého typu vozu, který umožňoval rychlejší transport (Stuchlík 1993, 272). 76

79 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Podnebné podmínky starší doby bronzové Na tomto místě bude psáno spíše o trendech, které se projevují, než o konkrétních datech, neboť neexistuje velké množství lokálních environmentálních studií o starší době bronzové z Moravy a Slovenska, které by umožňovaly generalizaci na regionální úrovni. 62 Záměrně se vyhýbám údajům získaných z jeskynních profilů, neboť se jedná o specifické prostředí. 63 Jeskynní ekosystémy se vyznačují odstíněním, vysokou relativní vlhkostí a téměř konstantní teplotou. 64 Kritice proxy dat pro toto československé území se věnovala M. Hajnalová (Hajnalová 2012, 4-6) 65, která se této problematice vyhnula použitím Brysonova makrofyzikálního klimatického modelu, který je kalkulační. Na počátku doby bronzové na Slovensku (2200 calbc) byly průměrné roční teploty o 0,6 C vyšší než dnes. Okolo přelomu tisíciletí (2000 calbc) začínají prudce klesat, okolo 1900 calbc dosáhnou minima. Na konci starší doby bronzové se teploty zvyšují a maxima dosahují cca 1600 calbc. Srážky jsou na západě Slovenska oproti předchozímu období a dokonce i oproti dnešnímu stavu vyšší. Srážkové maximum nastává v období calbc, své minimum mají okolo 1900 calbc 66 (Grafy 3-5; Hajnalová 2012, 9). 67 Často využívaným je také model teplot odvozený z více jak pěti set absolutně datovaných palynologických profilů (Davis et al. 2003). Autoři rozčlenili Evropu do 6 regionů s odlišným klimatickým režimem. Morava a Slovensko spadají do východní části centrální Evropy (Čechy jsou touto arbitrární hranicí na 15 východní délky přetnuty). Autoři zdůrazňují úlohu lokálních činitelů v projevech klimatu. Graf 1 demonstruje různé hodnoty průměrných zimních a letních teplot okolních regionů. Hodnoty pro východní část střední Evropy jsou znázorněny v Grafu 2. Okolo 3500 BP pravděpodobně nastává konec ochlazující se tendence, kterou naznačují i vyšší koncentrace izotopu 18 O v krápnících. Podobný princip modelování založeného především na pylové analýze využívá i studie o holocenním přetrvávání lesostepi pro prostor Karpatské kotliny (maďarská část). Autoři na základě pylového záznamu předpokládají vznik kulturní stepi až okolo 3100 calbp (Magyar et al. 2010). D. Dreslerová uvádí (pro prostředí Čech a souhrnně pro období od mladší fáze únětické kultury po latén), že vazba ke kritériím prostředí je mnohem volnější, než v předcházejícím období. Postupně narůstá celková osídlená plocha. Přestože jsou stále upřednostňovány černosoly, vztah archeologických kultur k půdním podmínkám se dá popsat jako tolerantní. Při výběru stanoviště je 62 A je dost možné, že klimatických zobecnění dat vzhledem k originalitě každé lokality (topoklimatu), nebude generalizace bez většího zkreslení možná nikdy. 63 Např. studie J. Bouzka o klimatu v pravěku (2005) Hlavní úskalí spočívají v: používání Firbasových biostratigrafických zón (jsou pro střední Evropu nepoužitelné), málo radiokarbonových dat (a také jejich nejednotné podání), využívání dat z jeskynních profilů a nedostatku kvalitně vyhodnocených místních pylových profilů. 66 Tyto hodnoty se podobají novověké malé době ledové. 67 Vzhledem k poloze studovaných lokalit odpovídá spíše model pro Sliač. 77

80 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu patrná snaha o zvolení optimálního místa v daném regionu/mikroregionu s lokálně nejlepšími půdními podmínkami a nejnižšími srážkami (Dreslerová 2011, 202). Graf 1 Příklad různch hodnot průměrných zimních a letních teplot v regionech středozápad Evropy (CW), středovýchod (CE), jihozápad (SW) a jihovýchod Evropy. V dolní části obrázku je naznačeno rozdělení Evropy na jednotlivé regiony (Davis et al. 2003, 1707). 78

81 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Graf 2 Hodnoty průměrných ročních teplot a průměrných letních a zimních teplot pro východní Evropu (Davis et al. 2003, 1708). Graf 3 Rozložení srážek v letech calbc. HU Hurbanovo, BA Bratislava, SL Sliač, KO Kočice, PP Poprad, LH Litovský Hrádok (Hajnalová,2012, 18). Graf ukazuje modelovaný roční úhrn srážek a také různorodost srážkových režimů v jednotlivých regionech. 79

82 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Graf 4 Modelované hodnoty pro Sliač: a- roční úhrn srážek a průměrná roční teplota, b nejchladnější (leden) a nejteplejšího (červen) měsíce, c roční úhrn srážek a evapotranspolace (Hajnalová 2012, 13) 80

83 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Graf 5 Modelované hodnoty pro Hurbanovo: a- roční úhrn srážek a průměrná roční teplota, b nejchladnější (leden) a nejteplejšího (červen) měsíce, c roční úhrn srážek a evapotranspolace (Hajnalová 2012, 12) 81

84 Obecné charakteristiky protourbánního horizontu Obrázek 16 Poloha sledovaných lokalit v rámci politických hranic České a Slovenské republiky. Autor digitalizace: R. Bíško. 82

85 3. Cezavy u Blučiny 3.1. Soudobé přírodní podmínky Geografie a reliéf Cezavy se nachází v katastru obce Blučina, a to východním směrem od centra obce. Území východně od předměstí Brna a jihovýchodní okolí města zaujímá Pracká pahorkatina. V okolí Blučiny se setkáváme s dvěma rozdílnými terény: na severu katastru s plochými údolními nivami holocenního stáři a na jihu s kopcovitým reliéfem (Obrázek 17). Hlavním rysem georeliéfu jsou zde celkově mocné akumulace říčních nánosů Svratky a Svitavy. Masiv Výhon, na němž se výšinná poloha Blučina Cezavy nachází, je nejvyšším bodem Vněkarpatských sníženin 354 m n. m. (Bína Demek 2012, 263; Obrázek 20). Severní a západní svahy bývají příkřejší (Demek Linhart 1965). Strategická poloha Výhonu, jehož jsou Cezavy součástí, je umocněna soutokem Svratky a Cezavy. 68 Geomorfologicky je Výhon vzhledem k častým (v geologickém časovém rámci) sesuvům dynamickou jednotkou (viz Obrázky 18,19). Obrázek 17 3D modelace bezodtoké pánve pod Cezavami. Autor modelu: R. Bíško. 68 Také je nazývána Litava. 83

86 Cezavy u Blučiny Obrázek 18 Na geomorfologické mapě je patrné množství sesuvů na Výhonu, které patrně hrály roli při vzniku jezera. Autor mapy: P. Roštínský, Geonika Brno. Nepublikovaný materiál Geologické a pedologické poměry Karpatská předhlubeň na Moravě je součástí periferních alpsko-karpatských pánví v předpolí flyšových jednotek. V průběhu třetihor zde došlo k několika transgresím. Ve spodním badenu vznikají v hlubších oblastech vápenaté nevrstevnaté jíly tzv. tégly, barvy šedozelené a hnědozelené, většinou ostře nasedají na podloží. V závislosti na místním terénu se tvořily i řasové a mechové vápence. Vápence jsou formovány hlavně stélkami červených řas (Lithothamium, Archaeolithothamnium, Lithophyllum) a mechovek (Eschara, Hornera). Hojná je i bentózní fauna (měkkýši, červi). Tégly jsou mořské sedimenty obzvláště bohaté na mikrofaunu: foraminifera (dírkonožci), ostracoda (jezernatky), radiolaria (mřížkovce), ježovky a otolity. Z foraminifer převládá druh Lenticulina echinata. Vyskytují se zde též spraše pleistocenního stáří (Chlupáč et al. 2011, ). Půdy v okolí Blučiny vznikaly za vysoké hladiny spodní vody (toky Svratka, Litava, Dunávka). Krajina zde byla před aktivním antropogenním zásahem pokryta lužními lesy s rozlehlými mokřady. Teprve regulace vodních toků v 50. letech minulého století ukončila vývin lužních a nivních půd na katastru obce. Zdejší půdy si zachovaly lepivost a sklon k rychlému zamokření. Pro západní část Výhonu (včetně Cezav) jsou charakteristické půdní deformace (Obrázek 18), jež jsou zapříčiněny střídajícími se vrstvami písku a jílu. Jestliže voda dostatečně provlhčí písčitý horizont, tlakem dochází 84

87 Cezavy u Blučiny k sesuvu. Na pleistocenních spraších se často vytořila černozem (pod stepní vegetací) a místy hnědozem (pod lesní vegetací). Celý prostor je narušen vodní erozí, tudíž se můžeme setkat i s karbonátovou černozemí (Kynčl 1994). Obrázek 19 Na fotografii je i přes vegetační kryt patrný jeden ze sesuvů. Autor snímku: J. Petřík. 85

88 Cezavy u Blučiny Obrázek 20 Poloha Výhonu v rámci ostatních geomorfologických jednotek. Autor digitalizace: R. Bíško. 86

89 Cezavy u Blučiny Obrázek 21 Analýza dohlednosti z Cezav do okolí při ideální viditelnosti. Z Cezav lze dohlédnout především na nivu řeky Svratky. Výhledu na východ cloní nejvyšší bod masivu Výhon. Osídlení polohy, jež umožňuje kontrolu říční tepny jistě není náhodná. V nálezovém fondu z Cezav bylo nalezeno množství artefaktů dokládající kontakty se vzdálenými lokalitami (Salaš et al. 2012, ). Autor digitalizace: R. Bíško. 87

90 Cezavy u Blučiny Současná vegetace a topoklima Blučina se nachází na hranicích dvou klimatických okrsků A2-A3. A2 je teplý a sušší, s mírnou zimou a kratším slunečním svitem. Okrsek A3 je téměř shodný s A2, jen je označen za mírně suchý. Zdejší podmáčení nesouvisí s klimatem, jde o nahromaděnou aluviální vodu, proto Blučinu zařazujeme spíše do sušší oblasti (Šebela 1994, 4-5). Průměrná roční teplota této oblasti se pohybuje mezi 8-9 C, roční úhrn srážek pak mezi mm. Jedná se o průměry z let (Tolasz et al. 2007, 24-25; 68-69).Současná maxima a minima teplot a chod srážek během roku je znázorněn v Grafu Melichárek (1929, 4-5) dokonce uvádí průměrné roční teploty mezi 10,50-11,26 C, avšak bez udání sledovaného časového horizontu. Graf 6 Teplota: Graf zobrazuje měsíční průměrnou teplotu. Plná čára znázorňuje průměrnou maximální teplotu, přerušovaná čára průměrnou minimální teplotu. Srážky: Výška sloupce znázorňuje počet deštivých dní v měsíci. Deštivý den je každý den s více jak 1mm srážek. Údaje jsou založené na měření za posledních deset let

91 Cezavy u Blučiny Relikty lužního lesa se nachází na hranicích katastru s Opatovicemi a v nivě mezi Svratkou a Cezavou. Lužní lesy se zde ve vysoké míře vyskytovaly do úprav říčních koryt (do r. 1848) a meliorací (Melichárek 1929, ). Meandry řeky Svratky jsou zachyceny ještě na druhém vojenském mapování (Obrázek 22). Současné okolí Blučiny je spíše zemědělskou krajinou s převahou orné půdy. Obrázek 22 Meandry řeky Svratky zachycené na 2. vojenském mapování st, 2 nd, 3 rd Military Survey, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. 89

92 Cezavy u Blučiny V roce 1980 byla oblast Výhonu vyhlášena chráněným přírodním výtvorem k ochraně vzácných druhů. Nacházejí se zde společenstva stepního charakteru (Šebela 1994). Obrázek 23 Současný pohled na Cezavy z nejvyššího bodu Výhonu. Autor snímku: M. Salaš. 90

93 Cezavy u Blučiny Archeologické výzkumy a osídlení Cezav Cezavy jsou předmětem dlouhodobého archeologického zájmu, laického i odborného. Působili zde: J. Dezort (během druhé světové války), J. Poulík (sezóna 1944), K. Tihelka ( ), J. Říhovský (1972) a M. Salaš ( , , 1996). Cezavy byly osídleny již od paleolitu, dokladem je štípaná industrie gravettienu a mamutí kosti (Šebela 1994). Dále se na Cezavách objevuje sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou (Tihelka 1956). Masivně je zastoupena doba bronzová a halštatská (únětická kultura, věteřovská kultura, mohylová kultura, kultura středodunajských popelnicových polí). Z období stěhování národů pochází bohatý hrob muže objevený K. Tihelkou (1954). Během věteřovského období byly Cezavy poprvé opevněny kamennou hradbou s předsunutým příkopem. Akropole zabírala plochu asi o 4 hektarech. Šest metrů široký a pět metrů hluboký opevňovací příkop probíhal na západním i východním svahu. Hradba se sestávala z čelní kamenné zdi a na vnitřní straně byla podepřena hliněným náspem a zpevněná dřevěnou konstrukcí zhotovenou z dubu a jilmu. V koruně hradby pravděpodobně byla postavena palisáda (Salaš 1994, 30) Metodika výzkumu V trati Cezavy byla provedena předstihová geofyzikální prospekce, která zachytila linii věteřovského opevňovacího příkopu na východním i západním svahu Cezav známého již z Tihelkových výzkumů. V celém prostoru Cezav byla vytvořena jednotná kvadratická síť (čtverec 5x5 m) napojená na síť triangulačních bodů (Obrázek 24). Vzdálenosti byly vzhledem ke svažitosti terénu měřeny vodorovně. Reálně tak jsou vzdálenosti na svazích delší. Z vnitřních stran v každém čtverci byl ponechán 25 cm široký kontrolní blok (KB). Exkavace probíhala po 20 cm mechanických vrstvách. V pozdějších letech výzkumu byly čtverce rozděleny ještě na kvadranty (Salaš 1983, 1-4). Proplavené vzorky pochází pouze ze sezón, kdy vedl výzkum M. Salaš. Vzorky nebyly odebírány v systematické síti ani není znám jejich objem. 91

94 Cezavy u Blučiny Obrázek 24 Vyobrazení sektorů a čtverců na Cezavách. Autor digitalizace: J. Štrof Zooarcheologická analýza Materiál z věteřovských objektů na Cezavách prokázal, že téměř 90% fragmentů kostí (NISP) patřilo domestikovaným zvířatům. 44% fragmentů kostí náleželo turu domácímu (26 jedinců, MNI), následovalo prase domácí (28 jedinců) a ovce/koza (25 jedinců). Koně a psi se objevili vzácně. Divoká zvířata jsou v souboru zastoupena kostmi jelena lesního (4 jedinci), divokého prasete (5 jedinců) a bobra evropského (5 jedinců). V menší kvantitě se nalézaly pozůstatky zajíce a pratura. Ojedinělé byly nálezy medvěda hnědého, srnce obecného a neidentifikované ryby (Roblíčková 2003, ). 92

95 Cezavy u Blučiny Popis objektů s plavenými vzorky Měkkýši byli nalezeni v objektech číslo 1, 27 a 53. Následuje jejich stručný popis. Jejich umístění v rámci sektorů a čtverců na Obrázku 25 a 26. Obrázek 25 Zahloubené starobronzové objekty na Cezavách. Podklady: M. Salaš. Autor digitalizace: J. Štrof. 93

96 Cezavy u Blučiny Obrázek 26 Plocha výzkumu s let , včetně analyzovaného únětického objektu 53. (Salaš 2000). 94

97 Cezavy u Blučiny Objekt 1 Po skrytí ornice a přirozené vrstvy II se v hloubce 0,4-0,7 m na větší části plochy čtverců 18m-19m objevila šedá až šedohnědá drolivá zemina, označená jako přirozená vrstva III. Vrstva III formovala zásyp příkopu. Odebíráním vrstvy III byla také odkrývána kamenná destrukce, v níž převládaly místní, vápence, ojediněle se vyskytovaly i pískovce, slepence a metamorfity. Zatímco ve čtverci 19m převládaly kameny menších rozměrů, ve čtverci 18m se častěji objevovaly i rozměrnější a těžší kusy, které při destrukci setrvávaly poblíž hradebního tělesa, stojícího zřejmě v prostoru čtverce 17m. Příkop byl zahlouben do podloží, které tvořily vápnité jíly terciérního (bádenského) původu a místy nasedala spodní část příkopu na rostlé zvětralé vápence nebo vápnité pískovce. Z horní části vrstvy III (0,4-0,8 m) pochází značné množství převážně věteřovské keramiky. Velatických nádob je podstatně méně a část střepového materiálu není kulturně vyjasněná. Kromě dvou kusů štípané industrie v prostoru obou čtverců byly mezi kameny rozptýleny četné zvířecí kosti, zlomky mazanice, lastury a ulity (Salaš 1983, 9-11) Objekt 27 Objekt 27 se sestával z do jílu zapuštěné věteřovské hrncovité zásobnice a jejího lůžka (Salaš 1991, 26; Obrázek 25). Byla proplavena část obsahu zásobnice Objekt 53 Objekt 53 byl dle keramického střepového materiálu připsán únětické kultuře (Salaš 2000). Ležel v sektoru B a čtverci 1g (Obrázek 26). Dno objektu se nacházelo v hloubce 115 cm, ale ještě v 90 cm byl pozorován recentní nález porcelánu. Není tedy vyloučena pozdější kontaminace vzorků. 95

98 Cezavy u Blučiny Malakofauna z věteřovských objektů Ze dvou věteřovských a jednoho únětického kontextu bylo to druhu určeno 331 jedinců měkkýšů. Celkově se zde vyskytlo 20 různých druhů. Nejpočetněji se objevovaly nenáročné mezické druhy, stepikoly (ale zde se nejvíce vyskytuje pedoturbující bezočka /Cecilioides acicula/) a patentikoly (druhy striktně se vyhýbají lesu). Zajímavý je výskyt vodních druhů. Škeble (Anodonta cygnea) se zajisté bude řadit k allochtonní složce, která zde byla člověkem intencionálně přinesena. U dalších vodních druhů se jedná o milimetrové schránky měkkýšů stojatých vod. Zde by mohlo jít o druhy redeponované spolu se sedimentem či vodou z prostoru periodického jezera pod Cezavami na sídliště (ekoelement 10 SG). Přítomnost několika vlhkomilných druhů, také naznačuje přítomnost jezera či mokřadu nebo přítomnost vlhkých míst přímo na sídlišti (Vitrea crystallina, Carychium minimum, Succinea putris; Graf 7, Tabulka 7). Stanoviště únětického a věteřovského sídliště na základě analýzy měkkýšů bych charakterizovala jako otevřené, exponované, suché až mírně vlhké a poměrně teplé. Vyskytující se terestrické druhy snáší sekundární biotopy (náspy, meze, zahrady) přeměněné člověkem. Často se objevují druhy, které upřednostňují vápnitý substrát, což koresponduje s geologickými poměry na lokalitě. Ekoelementy z věteřovských kontextů 1 SI 2 SI(HG) 2 Sith 4 ST 5 PT 7 MS 9 PD 10 RV(SG) 10 SG Graf 7 Procentuální zastoupení ekoelementů ve věteřovských objektech. Počet jedinců v jednotlivých ekoelementech. 96

99 Cezavy u Blučiny Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 1 1 SI Vitrea subrimata ST 5 2 SI(HG) Vitrea crystallina 10 2 SIth Aegopinella minor 4 5 PT 7 7 MS 9 9 PD 10 Tabulka 7 Cecilioides acicula 80 Granaria frumentum 1 Xerolenta obvia 11 Pupilla muscorum 2 Truncatellina cylindrica 36 Vallonia pulchella 28 Vertigo pygmaea 2 5 PT(SI) Vallonia costata 25 Euconulus fulvus 4 Vitrea contracta 94 Vitrina pellucida 1 Carychium minimum 1 Succinea putris 1 10 RV(SG) Anodonta cygnea 1 10 SG Gyraulus albus 3 Gyraulus laevis 22 Hippeutis complanatus 1 Malakofauna z dvou věteřovských a jednoho únětického kontextu z Cezav Objekt 1 Z objektu 1, věteřovského příkopu, pochází tři vzorky a to z hloubek cm, cm a 200 cm. Druhově nejpestřejší je vzorek z nejhlubší vrstvy (8 různých druhů, plus 1 jedinec vodní hrachovky /Pissidium/, k jehož druhovému určení je zapotřebí pitvy). Zajímavý je útlum stepních prvků. Vyskytuje se jen v jednom případě a to se navíc jedná o bioturbující bezočku (Cecilioides acicula). To lze vysvětlit vznikem sekundárního člověkem ovlivňovaného stanoviště, kterému se tyto druhy vyhnuly, protože některé z podmínek byly změněny např. spodní partie příkopu, vzhledem k jeho hloubce, byly nutně zastíněny (Graf 8 a Tabulka 8). Z fosilií se objevuje fragment mlže Praecardium sp. 97

100 Cezavy u Blučiny Ekoelementy z objektu 1 2 SIth 4 ST 5 PT 5 PT(SI) 7 MS 9 PD 10 SG Graf 8 Procentuální zastoupení ekoelementů ve věteřovském příkopu objektu 1. Počet jedinců v jednotlivých ekoelementech. Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 2 2 SIth Aegopinella minor ST Cecilioides acicula 1 5 Tabulka 8 5 PT 7 7 MS Pupilla muscorum 2 Truncatellina cylindrica 21 Vallonia pulchella 1 5 PT(SI) Vallonia costata 4 Euconulus fulvus 2 Vitrea contracta 16 Vitrina pellucida PD Carychium minimum SG Gyraulus laevis 4 Hippeutis complanatus 1 Malakofauna z objektu 1 věteřovského příkopu. 98

101 Cezavy u Blučiny Objekt 27 V objektu 27 bylo nalezeno skromné zastoupení měkkýšů Vitrea contracta (1 jedinec), Anodonta cygnea (škeble rybničná, 1 jedinec) a Vallonia costata (1). Také byl nalezen dírkonočec (Foraminifera) rodu Lenticulina, který se běžně nachází ve zdejších mořských terciérních sedimentech Objekt 53 V únětickém objektu 53 byla zastoupena malakofauna poměrně četně. Většina malakofauny je stepního charakteru. Jsou to druhy vyhledávající xerotermní stanoviště. Objevují se však i druhy preferující vlhké podmínky (Vitrea crystallina, Succinea putris), které mohly žít v blízkosti mokřadu či na břehu vodní plochy (Graf 9, Tabulka 9). Ekoelementy z objektu 53 1 SI 2 SI(HG) 4 ST 5 PT 5 PT(SI) 7 MS 9 PD 10 SG Graf 9 Ekoelementy z objektu 53. Počet jedinců v jednotlivých ekoelementech. Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 1 1 SI Vitrea subrimata SI(HG) Vitrea crystallina ST Cecilioides acicula 70 Granaria frumentum 1 Xerolenta obvia 11 Truncatellina cylindrica 12 5 PT 5 Vallonia pulchella 14 5 PT(SI) Vallonia costata MS Euconulus fulvus 1 99

102 Cezavy u Blučiny Vitrea contracta PD Succinea putris SG Gyraulus albus 3 Hippeutis complanatus 1 Tabulka 9 Malakofauna z objektu

103 Cezavy u Blučiny Zaniklá vodní plocha na Cezavách První zmínka o jezeru pochází z registrů sepsaných v roce V roce 1774 se sesunulo velké množství půdy a došlo k údajnému zvětšení jezera. Koncem 20. let minulého století se pánev pod Cezavami začala znovu naplňovat (Melichárek 1929, 6-8). Do 50. let minulého století jezero opět vymizelo, protože na ortofotografiích z roku 1953 již po něm nejsou viditelné žádné stopy, prostor pánve je rozčleněn do několika zemědělsky využívaných ploch. 70 V roce 1990 při exkavaci velatické kumulace K7 byly nalezeny holocenní sedimenty, které potvrzovaly existenci vodní plochy, což podnítilo další zájem o tuto poměrně mělkou a primárně bezodtokou pánev, na jejímž formování měly pravděpodobně vliv i koluviální procesy. Hlavními otázkami výzkumu byly (a stále ještě jsou): o Jak vznikaly zdejší sedimenty (stratigrafie a geneze sedimentů)? o Ve kterých archeologických periodách zde bylo jezero přítomno? o Jaký vliv měla antropogenní činnost na sledovaný prostor? o Jaké procesy vedly ke vzniku jezera? Došlo k sesuvu, který by zahradil pánev (kdy)? o Co způsobuje periodicitu jezera? Pro tyto účely byly v roce 2010 a 2012 (V0, V8) otevřeny kopané sondy a pro monitorování průběhu vrstev od litorálu ke středu pánve bylo pomocí pedologického vrtáku sondováno dalších 7 vrtů (Obrázek 27). Profily z ručně kopaných sond byly ovzorkovány, laboratorně zkoumány a proplaveny (určování zrnitosti, barvy, vápnitosti, mikromorfologie, ztráta žíháním, malakozoologie). Výsledky z pracovní fáze roku 2010 byly již publikovány (Salaš et al. 2012, ). Jelikož zde popisuji nové výsledky, které navazují na ty předchozí, dovolím si je stručně opakovat. 14 C, 70 Ministerstvo životního prostředí ČR. 101

104 Cezavy u Blučiny Obrázek 27 Prokopané plochy (výzkumy K. Tihelky šedě, výzkumy M. Salaše černě) a vrty V0-V8. Podklady: M. Salaš (prokopané plochy), J. Petřík a R. Bíško (zaměření vrtů). Digitalizace mapových podkladů: J. Štrof. V prostoru sondy V0 se pod horizontem A nacházela vrstva prachovo-jílovitých sedimentů, na něž nasedala vrstva prachových hlín (230 cm), v nejnižší dovrtané hloubce se objevily jíly (530 cm). Částečně se podařilo zmapovat průběh jednotlivých sedimentů, z nichž některé nesly stopy antropogenní činnosti. Malakozoologickou analýzou sondy z roku 2010 (V0) bylo zjištěno několik vodních horizontů (dle přítomnosti vodních plžů), které byly datovány pomocí AMS 14 C v Poznani. První zjištěný horizont spadal do starší doby bronzové (Grafy 10 a 11, 1596 calbc), druhý až do starší doby hradištní (690 calad). Výbrusový preparát z hloubky 265 cm naznačuje na rychlou depozici ve vodním prostředí. Uloženina byla interpretována jako opakovaný splach do vodního prostředí, kdy v suchých periodách byla bioturbována kořeny rostlin. Vzorek z hloubky 365 cm nasvědčuje o opakovaném vysychání plochy a jejím zarůstáním vegetací. Vyšší počet uhlíků může dokládat lokální antropogenní činnost. Situace je interpretována jako často vysychající bažina, jež mohla být případně i vypalována. Obsah organiky (LOI 550 ) stoupá a klesá se změnami poměru mezi akumulací klastického sedimentu a akumulací biomasy. Obsah karbonátů (LOI 950 ) ukazuje opačnou tendenci než obsah organiky. Jejich nárůst pravděpodobně souvisí s přínosem vápnitých jílů z okolních erozí narušených svahů (Graf 14). V této fázi výzkum jednoznačně potvrdil periodicitu vodní plochy pod Cezavami (Salaš et al., ) Kalibrace v OxCalu je dostupná online: 102

105 Cezavy u Blučiny Graf 10 Single plot. Kalibrace dat pro vzorek ze sondy V0 hloubka 390 cm. Publikováno v (Salaš et al. 2012, 220). Kalibrováno dle nové kalibrační křivky C. B. Ramsaye (2013) v programu OxCal. Graf 11 Multiple plot. Kalibrace dat pro vzorek ze sondy V0 hloubka 390 cm. Publikováno v (Salaš, a další, 2012, str. 220). Kalibrováno dle nové kalibrační křivky C. B. Ramsaye (2013) v programu OxCal. Také z později kopané sondy V8 z roku 2012 pochází dva datované vodní horizonty AMS 14 C (opět radiokarbonová laboratoř v Poznani, Příloha 2). 72 Cílem bylo ověřit data z první sondy a dále prozkoumat stratigrafickou situaci na lokalitě. Ačkoli jsme pro sondu zvolili místo vzdálené jen několik metrů od sondy V0 (Obrázek 27), zjištěná data byla odlišná. Vzorek Blučina: jezero_1 pocházel z 380 cm (1393 calad, Graf 12), vzorek Blučina: jezero_2 (1432 calad, Graf 13) pak z hloubky 300 cm, přičemž mezi oběma horizonty je jasná suchá fáze, po níž následuje pravděpodobně fáze mokřadní (možná se jednalo pouze o kolísání hladiny jezera a posování litorální zóny). Jak mohl vzniknout takový rozdíl mezi sondami V0 a V8? Odpověď momentálně náš tým 73 hledá v geomorfologické dynamice zdejších svahů. Pánev byla původně hlubší. Srovnávání terénu 72 Datování bylo financováno z projektu rektora. 73 Blučinský tým : M. Salaš, J. Petřík, P. Roštínský, Z. Lenďáková, R. Bíško, P. Nikolajev, J. Bíšková. 103

106 Cezavy u Blučiny zapříčinily jednak přirozené sesuvy, svahové procesy a také minimálně novověká zemědělská činnost. Pro teorii mohutnějšího sesuvu, který již není v terénu patrný, svědčí také litologická charakteristika obou sond, které nebylo možné sjednotit/napojit (viz Tabulka 10). 74 Graf 12 Kalibrace dat pro vzorek ze sondy V8 hloubka 380 cm. Kalibrováno dle nové kalibrační křivky C. B. Ramsaye (2013) v programu OxCal. Graf 13 Kalibrace dat pro vzorek ze sondy V8 hloubka 300 cm. Kalibrováno dle nové kalibrační křivky C. B. Ramsaye (2013) v programu OxCal. 74 V současné době pracujeme na zdokumentování sesuvů metodou ERT (je měřen geoelektrický odpor). 104

107 Cezavy u Blučiny Graf 14 Souhrnné vyhodnocení analýz z V0. LOI (Loss on ignition) ztráta žíháním. (Salaš, a další, 2012, str. 219). Vyhodnoceno v paleoekologickém softwaru C2. Newcastle University. Autoři: J. Nedbalová, J. Petřík. 105

108 Cezavy u Blučiny V V Hloubka Textura Munsell Barva Hloubka Textura Munsell Barva 390 silt loam N2 Dark grayish brown silt loam 5YR 2/1 Black 380 silt loam 2.5Y 3/1 Very dark gray 370 silt loam 5YR 2/1 Black 370 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 360 silt loam 5YR 2/1 Black 360 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 350 silt loam 5YR 2/1 Black 350 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 340 silt loam 5YR 2/1 Black 340 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 330 silt loam N2 Dark grayish brown 330 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 320 silt loam N2 Dark grayish brown 320 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 310 silt loam 5YR 2/1 Black 310 silt loam 2.5Y 2.5/1 Black 300 silt loam 5YR 2/1 Black 300 silt loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 290 silt loam 5YR 2/1 Black 290 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 280 silt loam 5YR 2/1 Black 280 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 270 silt loam 5YR 2/1 Black 270 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 260 silt loam 5YR 2/1 Black 260 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 250 silt loam 5YR 2/1 Black 250 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 240 silt loam 5Y 4/1 Very dark gray 240 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 230 silty clay loam 5Y 4/1 Very dark gray 230 silty clay loam 10YR 4/2 Dark grayish brown 220 silty clay loam 5Y 4/1 Very dark gray 210 silty clay loam 5Y 4/1 Very dark gray 200 silty clay loam 5Y 4/1 Very dark gray Tabulka 10 Srovnání sond V0 a V8: barva (Munsell) a zrnitost. Ačkoli byly sondy vzdáleny jen několik metrů, stratigrafická situace byla odlišná. Interesantní otázkou je rychlost sedimentace mezi jednotlivými jasně vodními horizonty. Ve V0 činila vertikální vzdálenost mezi vzorky z nejspodnějších vodních horizontů pouhých 60 cm a časový rozdíl se pohyboval okolo 2300 let. V případě V8 byly nejhlouběji dosáhnuté vodní horizonty v 380 a 300 cm, údaje o jejich časové vzdálenosti odpovídají 39 rokům. Na tomto místě nutné kriticky zhodnotit zdroj časové informace. Jelikož vzorky pochází z ulit vodních plžů, je možné, že jsou jednotně zkresleny o stovky let (jsou starší, než je jejich reálné stáří). Toto zkreslení je možné díky rezervoárovému efektu. V ideálním případě (logistické dostupnosti, zvláště se jedná o financování výzkumu) bychom zjištění ověřili jiným typem datování např. opticky stimulovanou luminiscencí (OSL). 106

109 Cezavy u Blučiny (Malakozoologické) vyhodnocení sondy V V sondě V8 bylo nalezeno celkem 1977 jedinců určitelných do druhu náleželo ke skupině vodní malakofauny, která preferuje stojaté vody (Graf 16, Tabulka 11). V sondě se celkově vyskytovalo 20 různých recentních druhů měkkýšů. V tomto místě pánve pod Cezavami byly zjištěny nejméně 2 vodní fáze (do 380 cm, cm). Ve třech horizontech se také objevují prvky bažin ( cm, cm, 230 cm). Reakcí sedimentu na HCl byla sledována vápnitost sedimentu (čím vyšší číslo, tím vápnitější, škála 1-5). V horizontech vodního prostředí je vápnitost sedimentu vyšší (viz Graf 15), která odpovídá přítomnosti vodní plochy. V sondě se vyskytovaly i fosilní živočichové z místních sedimentů jmenovitě: Palaeozygopleura sp., Piranella picta, Lenticulina echinata, Chlamys sp. a dále neidentifikovatelné zlomky mlžů. V sondě se objevila i Ostracoda, která jsem označila za sladkovodní (Karanovic 2012), a tudíž by měly být holocenního původu. V sondě byly nalezeny úlomky velatické keramiky v hloubkách 320 a 300 cm. Keramické střepy jsou zřejmě redepozicí z vyšších míst Cezav původně pocházející z některé z povrchových velatických kumulací. V hloubce 380 cm byly nalezeny valouny křemene donesené z říčních teras. V 360 cm se objevil granulit, běžně se nacházející ve štěrku Svratky. V 310 cm se nacházel místní řasový vápenec. Kameny determinoval J. Petřík. Datováním vodních horizontů se nepodařilo prokázat současnost vodní plochy a osídlení Cezav, i když se ve věteřovských objektech (i únětickém objektu) se ukazuje vyšší podíl vlhkomilné malakofauny. 107

110 Cezavy u Blučiny Graf 15 Četnost malakofauny k hloubce a vápnitosti. Taktéž jsou znázorněny nálezy kamenů (determinoval J. Petřík), keramiky a 14 C data. Litologická změna je znázorněna změnou barvy. Vyhodnoceno v paleoekologickém softwaru C2. Newcastle University. Ekoelementy sondy V ST 4 ST(SI) 5 PT 5 PT(SI) 7 MS 8 HG 9 PD PD 10 PDt 10 SG Graf 16 Ekoelementy ze sondy V8. Počet jedinců v jednotlivých ekoelementech. 108

111 Cezavy u Blučiny Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 4 ST Granaria frumentum ST(SI) Cepaea vindobonensis 3 Truncatellina cylindrica 9 5 PT 5 Vallonia pulchella 8 5 PT(SI) Vallonia costata MS Euconulus fulvus 5 Vitrea contracta HG Succinella oblonga 3 Carychium minimum PD Vallonia enniensis Myxas glutinosa 1 Radix ovata 89 Stagnicola sp PD Planorbis planorbis PDt Anisus leucostoma 3 10 SG Acroloxus lacustris 4 Gyraulus laevis 131 Gyraulus crista 1247 Gyraulus albus 334 Hippeutis complanatus 9 Lymnaea stagnalis 1 Planorbarius corneus 1 10 SG-PD(-t) Galba truncatula 5 Tabulka 11 Malakofauna ze sondy V Shrnutí Byly zhodnoceny současné podmínky i dosavadní výzkumy na lokalitě Cezavy u Blučiny. Byl determinován malakozoologický materiál z proplavených vzorků zeminy z věteřovských a únětických kontextů. Byly zde zastoupeny především druhy otevřených biotopů, objevily se však i druhy vázané na vlhko a vodu. Vodní druhy byly pravděpodobně nějakým způsobem transportovány na lokalitu (např. s vodou či sedimentem). Vlhkomilné druhy naznačují mokřadní podmínky v okolí lokality. Mohly by indikovat přítomnost vodní plochy během starší doby bronzové. V plavených vzorcích z objektů velatické fáze středodunajských popelnicových polí nebyl zjištěn takový počet vodních druhů, ačkoli proplavené objemy byly mnohem větší. Vlhkomilná malakofauna zde absentovala dokonce úplně (Nedbalová, 2011, str. 66). Dále byla zaměřena pozornost na úpatí svahu pod Cezavami, kde byly kopány v sezonách 2010 a 2012 sondy. První sondou z roku 2010 byly zachyceny jezerní sedimenty. Byly datovány dva nejhlubší vodní horizonty pomocí AMS 14 C vodních plžů. První zachycený vodní horizont spadal do 109

112 Cezavy u Blučiny konce starší doby bronzové, mladší do doby hradištní. Vodní plocha byla prokázána také analýzou mikromorfologických výbrusů. Cílem sondy ze sezóny 2012 bylo ověřit vodní horizont spadající do konce starší doby bronzové. Tato otázka však zůstává otevřená, neboť se zdejší prostředí ukázalo dynamičtějším, než bylo doposud předpokládáno. Oba vodní horizonty, z podobných hloubek jako u sondy z roku 2010, se ukázaly jako středověké (také AMS 14 C datování). Možným vysvětlením je masivnější sesuv, který by na Výhonu v minulosti nebyl ojedinělým. 110

113 4. Slovenské lokality Lokality z území Slovenské republiky jsem si dovolila shrnout do jedné kapitoly, neboť se jimi nezabývám tak dlouho a jedná se o jednu z prvních vyhodnocených analýz ze sezóny Půjde především o zhodnocení malakozoologických souborů, jejich ekologickou charakteristiku, srovnání s dnešním stavem a makrofyzikálním klimatickým modelem. Slovenské lokality a Blučina budou srovnány po metodologické stránce v diskuzi (5) práce. Poloha slovenských lokalit je znázorněna na Obrázku 28. Obrázek 28 Poloha sledovaných lokalit v rámci okresu Levice. Autor digitalizace: R. Bíško. 111

114 Slovenské lokality Rybník Současné přírodní podmínky Obec Rybník leží na jižních svazích Štiavnických vrchů na rozhraní s Podunajskou pahorkatinou, v koridoru tzv. Slovenské brány. Podloží lokality je tvořeno třetihorními uloženinami. Konkrétně se jedná o pyroxenické a amfibolicko-pyroxenické andezity. Na ně nasedají hlinité až hlinito-písčité štěrky s klasty hornin v náplavových kuželech. Půdy na lokalitě se sestávají z kambizemí. Textura místních půd je hlinitá. Lokalita se nachází v prostředí teplé, suché oblasti s mírnou zimou. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje mezi 8-9 C a roční úhrn srážek se pohybuje mezi mm (Hrnčiarová 2012). Obrázek 29 Poloha lokality vyznačena černým kruhem. Autor digitalizace: P. Tóth. 112

115 Slovenské lokality Archeologický výzkum Pravěké sídliště v Rybníku Nad Hronom (Kusá hora, Obrázek 29) bylo objeveno roku 1981 P. Romsauerem. (Bátora 1995). V roce 1985 zde J. Bátora realizoval zjišťovací sondáž, kdy stejně jako Romsauer narazil na vrstvy spadající do starší doby bronzové (Bátora,1986, 49). V roce 1992 byla lokalita částečně porušena výstavbou sloupů vysokého napětí, znovu byly zaznamenány nálezy z horizontu maďarovské kultury (Bátora 1995). V letech realizoval Archeologický ústav Slovenské akadémie vied, v rámci spolupráce s německým archeologickým ústavem RGK DAI 75 (K. Rassmann), systematický archeologický výzkum. Byly objeveny a prozkoumány pozůstatky valového opevnění a půdorysy domů. Kulturní zařazení materiálu spadá především do maďarovské a severopanonské kultury (Bátora, 2009; Bátora Rassmann 2006; Bátora Rassmann 2008, 86-88). Lokalita se ukázala jako polykulturní, byla osídlena během starších i mladších období pravěku (Bátora Rassmann, 2007). V sezóně 2010 byly výkopy soustředěny na severovýchodní segment lokality, kde byly zachyceny pozůstatky zástavby, jež byly zabudovány do tělesa valu. Na základě stratigrafických vztahů se údajně jedná o nejstarší chaty. Nejmladší obydlí byla postavena na tělese křížového valu u vstupu do osady. V jižní části osady bylo zachyceno kamenné opevnění. Byl prokázán rozdílný typ konstrukce opevnění na severní a jižní straně opevnění (Bátora Tóth 2010). V roce 2011 a 2012 byly prozkoumány další domy, z nichž některé zanikly požárem. V jedné z chat (sondy 8 a 9) byl nalezen soubor osmi zvířecích plastik. Archeologický výzkum byl soustředěn také na zázemí opevněné osady, potvrdil, že na opevněnou část osady od východu navazuje snad neopevněná sídliště (Bátora Tóth 2011) Metody výzkumu V roce 2012 bylo cílem prozkoumat interiér obydlí ze starší doby bronzové. Za tímto účelem byla využívána totální stanice k zaměření každého nálezu (fragmenty keramiky, kostí, malakofauny aj. drobných předmětů). Sondy byly snižovány ručně po mechanických vrstvách cm. V sondách byly vzorky na analýzy odebírány systematicky. Každá sonda byla rozdělena na sektory (1x1 m). Z každého sektoru byly odebrány dva 25 dm 3 vzorky zeminy na archeobotanické (i malakozoologické) analýzy. Celkově se jednalo o víc než 50 vzorků, které byly zaměřeny totální stanicí. Dále byly odebírány vzorky na fosfátovou analýzu. V každé mechanické vrstvě probíhala fotogrametrická dokumentace (Bátora Tóth 2013, 8-9). 75 Römisch-Germanische Kommission Deutsche Archäologische Institut 113

116 Slovenské lokality Obrázek 30 Poloha sond na lokalitě Rybník Nad Hronom se zkoumanou malakofaunou. Autor digitalizace: P. Tóth Malakofauna z Rybníka Z Rybníka, polohy Nad Hronom, bylo určeno 1123 jedinců malakofauny. V Rybníku nebyla zjištěna příliš pestrá druhová skladba měkkýšů (11 druhů). Nejčastěji se vyskytujícím druhem Discus rotundatus (vrásenka okrouhlá) s 1096 výskyty. Discus rotundatus hojně obývá lesy, kde žije pod kameny, v sutích, při kmenech a na úpatí skal. Často žije i na sekundárních stanovištích, snese dokonce rumištní biotopy. Ekologická charakteristika vrásenky souhlasí s jejím výskytem na sídlišti, které bylo zřejmě i v minulosti obklopeno lesy. Tomu nasvědčují i další zjištěné lesní druhy Aegopinella pura, Vitrea crystallina, Eucobresia diaphana, Alinda biplicata a Aegopinella minor. Také se objevilo cca 30 jedinců z čeledi závornatkovitých, které nebylo možné kvůli chybějícím a fragmentárním částem ulit determinovat do druhu (tato čeleď také často obývá lesy). Zdejší druhy indikují vlhčí prostředí (Graf 17 a Tabulka 12). Ojedinělý je výskyt praménky rakouské (Bythinella austriaca), která obývá prameny a pramenné stružky zejména ve vápencových oblastech. Jedná se o náročný druh na kvalitu svého okolí, a proto bych její výskyt na lokalitě označila allochtonní složku, která zde mohla být transportována z blízkého pramene spolu s vodou. 114

117 Slovenské lokality Místní stanoviště je možno charakterizovat jako biotop na rozhraní lesa (ekoelementy 1 a 2 SI) a otevřené plochy (5 PT). Zdejší prostředí bylo díky okolnímu lesu také vlhčí (ekoelementy 2 SI/HG/ a 8 HG). Ekoelemenyt z Rybníka 1 SI 2 SI(HG) 2 SI(MS) 2 SIth 5 PT 8 HG 9 PD 10 FN Graf 17 Ekoelementy z Rybníka Nad hronom, situace ze sond 8A, 12 a 13. Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 1 1 SI Aegopinella pura 1 2 SI(HG) Eucobresia diaphana 1 Vitrea crystallina 3 2 Alinda biplicata 1 2 SI(MS) Discus rotundatus SIth Aegopinella minor PT Pupilla muscorum 13 Vertigo pygmaea HG Succinella oblonga PD Vertigo moulisiana FN Bythinella austriaca 2 Tabulka 12 Malakofauna z Rybníka Nad hronom, situace ze sond 8A, 12 a 13. Jelikož bylo v Rybníku přistoupeno v sezóně 2012 k systematickému odběru vzorků, mohla být vyhodnocena plošná koncentrace malakofauny na jednotku objemu odebrané zeminy. Zjištěná distribuce odpovídá rozmístění vně jednotlivých chat (Obrázek 32). 115

118 Slovenské lokality Obrázek 32 Distribuce malakofauny ve zkoumaném prostoru. Počet jedinců k objemu zeminy. Malakofauna se koncentruje vně kontextů interpretovaných jako obydlí. Autor digitalizace: P. Tóth Shrnutí Byl analyzován malakozoologický materiál z lokality Rybník, poloha Nad Hronom. Byly nalezeny dvě větší skupiny měkkýšů, z nichž první je reprezentována druhy spíše lesními a druhá druhy vyhledávajícími otevřená stanoviště. Z toho vyplývá, že zdejší stanoviště bylo na rozhraní lesa a otevřené polohy. Obě skupiny malakofauny dobře snáší člověkem pozměněná stanoviště. Měkkýš Discus rotundatus obývá i rumištní biotopy. Překvapivým nálezem byly schránky praménky rakouské (Bythinella austriaca), která obývá pramenné strouhy a prameniště. Jedná se o vodní druh náročný na kvalitu svého prostředí. Předpokládám její transport na lokalitu z blízkého zdroje čisté vody. Také byla sledována plošná distribuce malakofauny v jednotlivých kontextech. Malakofauna se nevyskytovala v kontextech interpretovaných jako obydlí. Výsledky dalších analýz ze sezóny 2012 nejsou dostupné. 116

119 Slovenské lokality Santovka Současné přírodní podmínky Obec Santovka leží v Ipeľské pahorkatině v údolí potoka Búr (poloha v rámci okresu Levice viz Obrázek 28). Podloží je formováno třetihorními sedimenty, andezity a ostrovy vápenců. V okolí lokality se vyskytují hlavně hnědozemě a černozemě. Podle klimatické klasifikace je Santovka řazena do teplé oblasti a mírně suchého okrsku s mírnou zimou. Průměrná roční teplota vzduchu je 9,5 C. Průměrné roční srážky činí cca 600 mm (Hrnčiarová 2012). Katastr obce je většinou odlesněn. Přirozená místní flóra je tvořena i náročnými dřevinami: jasany, jilmy, duby a olše. Ve středních polohách se jedná o dubovo-habrové skupiny porostu. Ve vyšších polohách se vyskytují dubiny. Okolí obce je hojně zemědělsky využíváno, časté jsou zejména vinice a sady. 76 Místním výrazným specifikem jsou vývěry termálních pramenů o teplotě 26,7 C, které se léčebně využívají. Jejich složení je podobné mořské vodě s vyšším obsahem vápníku a sirovodíku. Chráněné jsou přírodní výtvory Travertíny, Tufová kopa a Travertínová jezírka (Hrnčiarová 2012). Obrázek 33 Pohled na travertinovou kopu, směrem k lokalitě. Autor snímku: R. Bíško

120 Slovenské lokality Archeologický výzkum Od roku 2008 provádí Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied systematický archeologický výzkum opevněného sídliště ze starší doby bronzové v Santovce, místní části Malinovec, v poloze Travertínový lom III, původní rozloha lokality činila před počátkem těžby travertinu cca 0,6ha. Výzkum se zaměřuje především na studium zástavby uvnitř osady. Některé z obydlí jsou zapuštěny do travertinového podloží, v těchto interiérech byly nalezeny kůlové jámy rovněž zapuštěné do podloží. Byla objevena četná ohniště, z nichž některá mohla sloužit k tavení měděné suroviny. Byl zde nalezen kadlub na odlévání měděných dýk. Nejčastěji nalézané keramické fragmenty patří maďarovské a severopanonské kultuře. V roce 2011 se během výzkumu opevněné osady podařilo odkrýt obydlí ze starší doby bronzové, konkrétně z maďarovsko-severopanonské a hatvanské kultury a to ve stratigrafické vertikální posloupnosti (Bátora Bača, 2012). Během sezóny 2012 bylo odebráno 12 vzorků k proplavení na malakozoologickou a archeobotanickou analýzu o objemu zeminy 10-17dm 3. Všechny vzorky byly malakozoologicky pozitivní, což je zřejmě způsobeno vysokým obsahem CaCO 3 pocházejícím z travertinové kupy. Vzorky pochází ze sond 22 a 23. Žádné další environmentální analýzy ze sezóny 2012 nejsou v této chvíli ze Santovky k dispozici Malakofauna ze Santovky Ze Santovky bylo do druhu určeno 1039 jedinců, kteří patřili k různým 20 druhům. Převažovaly prvky striktně se držící mimo les (5 PT) a stepní druhy (4 ST). Poměrně četné byly také druhy mezické čili druhy s vysokou ekologickou tolerancí. Většině vyskytujících se druhů vyhovují také sekundární biotopy (zdi, zříceniny, meze; Graf 18, Tabulka 13). Místní stanoviště lze definovat jako otevřené, xerotermní a ovlivňované člověkem. 118

121 Slovenské lokality Ekoelementy malakofauna ze Santovky 1 SI 2 SIth 4 ST 5 PT 5 PT(SI) 6 XC 7 MS 8 HG 10 PDt Graf 18 Ekoelementy malakofauny zastoupené na Santovce Travertínový lom III. Ekoskupina Ekoelement Druh Celková abundance 1 1 SI Vitrea subrimata SIth Aegopinella minor 40 Cecilioides acicula ST 5 5 PT Helicopsis striata 5 Chondrula tridens 81 Oxychilus inopinatus 7 Pupilla muscorum 511 Truncatellina cylindrica 62 Vallonia pulchella 28 Vertigo pygmaea 1 5 PT(SI) Vallonia costata XC Cochlicopa lubricella 3 Cohlicopa lubrica MS Euconulus fulvus 1 Perpolita hammonis 3 Trochulus hispidus 32 Vitrea contracta HG Succinella oblonga PDt Anisus leucostoma 2 10 SG Gyraulus albus 1 Tabulka 13 Malakofauna ze Santovky Travertínový lom III. 119