Golfová ponížení Marka Ebena

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 6/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Golfová ponížení Marka Ebena strana 22

2

3 EDITORIAL O plátcích daní Vychovám z mrzáků žebrajících o almužnu plátce daní, prohlásil profesor Rudolf Jedlička, když v roce 1913 otevíral na pražském Vyšehradě ústav pro lidi s postižením. Svým slovům dostál. V ústavu zřídil dílny, kde se chovanci učili opracovávat dřevo, šít i další dovednosti. Prostě se snažil, aby muži a ženy, jinak odsouzení k pobytu za ústavními zdmi, dokázali být finančně soběstační. K soběstačnosti a zlepšení zdravotního stavu osob s handicapem samozřejmě pomáhá i rehabilitace. A protože jde o hodně diskutované téma, věnujeme mu hned několik textů. Vzhledem k trendu omezit pobytová rehabilitační zařízení a zvýšit počet těch ambulantních přinášíme reportáže, které jasně ukazují, že každý extrém tedy zakázat jedno a upřednostňovat jen to druhé škodí. A přestože ekonomika hovoří ve prospěch ambulantních zařízení, bylo by špatné jakékoliv jednostranné rozhodnutí. Lze jen doufat, že vše skončí kompromisem. Ono totiž v době, kdy se vlády docela rychle střídají a ministři zdravotnictví mají třeba na rehabilitace v lázních opačné názory (ten minulý tvrdil, že popíjení minerálních vod v klidovém režimu na kolonádě moc nevěří, zatímco ten současný chce české lázně zachraňovat dlouhodobějším pobytem pacientů a změnou indikačního seznamu), je těžké cokoliv předpokládat. Faktem však zůstává, že asi na zahraniční klientelu v lázních spoléhat nelze. A vzhledem k tomu, jak se ve zdravotnictví leckde až neuvěřitelně plýtvá, ani státní pokladna nebude moci českým klientům přispívat víc než doposud. I zde se tedy nabízí ještě rozšířit již fungující kompromis, kdy zdravotní pojišťovna proplatí léčebné procedury a pacienti si uhradí ubytování. Lázeňskou rehabilitaci přitom nelze podcenit. Senátorka Daniela Filipiová ve svém sloupku na straně 13 zdůrazňuje, jak je včasná lázeňská rehabilitace důležitá pro pacienty, kteří se pak rychleji vracejí do běžného života. Připomíná zařízení ve Švýcarsku, kde pacient po úrazu páteře, hlavy nebo mozkové příhodě začíná být okamžitě po ošetření v péči rehabilitačních pracovníků. Je mu zde poskytována i psychologická a sociální rehabilitace, která pomáhá k vrácení do života tak, aby se z něj opět stal plátce daní. Když senátorka tento model prezentovala na české politické scéně, byla označena za asociála, který myslí jen na zisk. Pak že se dějiny opakují! Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Tablet pomocník Ubytování bez bariér Mapa bezbariérovosti Litoměřic Prázdniny nanečisto Dokument o epilepsii 4 5 Anketa Je ambulantní rehabilitace plnohodnotnou alternativou k pobytovým zařízením? 6 Téma: Rehabilitace Olga Švestková: Máme obrovské možnosti, ale Kladruby: Pobytová rehabilitace žije Borovany: Ambulantní rehabilitace navzdory Příběh Konta Bariéry Závodnice na trase do života GOLF Miroslav Lidinský: Letošní rok je přelomový Marek Eben: Handigolf je inspirace pro zdravé 22 Vaše fotografie Zrcadlení 23 Tip na výlet Vzhůru za hudbou, filmem či divadlem! internet pomáhá Cestování s handicapem: Nedůvěra se vyplácí Auto-Moto Zahraniční novinky pro řidiče s postižením Na cestách Thajská exotika Konto Bariéry Melantrichova 5, Praha 1 Úplná čísla o našich projektech 33 Poradna Lázně pro osoby s postižením SENSEN Senioři se i na jaře velmi rádi baví 37 Křížovka o ceny 38 Olga švestková: Máme obrovské možnosti, ale... str. 8 Příběh Konta Bariéry: Závodnice na trase do života str. 16 internet pomáhá: Cestování s handicapem: Nedůvěra e vyplácí str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, PhDr. Jan Pičman, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v červnu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Na cestách: Thajská exotika str. 30 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Tablet pomocník Tablety se stávají velkým pomocníkem při výuce dětí s postižením. Foto: archiv Diakonie Mateřská a základní škola speciální Diakonie ČCE Praha 5 získala grant z Evropského sociálního fondu na realizaci projektu Komplexní podpora žáků s těžkým postižením ve speciální škole. Žáci se tak v rámci programu školní družiny a mimoškolních aktivit učí pracovat na ipadech. S jejich pomocí si mohou rozvíjet zrakové a sluchové vnímání, paměť, logické myšlení, grafomotoriku, základy čtení a počítání. Tablet také plní úlohu rozvoje komunikace, slovní zásoby a nahrazuje papírové komunikační tabulky. Škola diakonie se zaměřuje na vzdělávání dětí a žáků s těžkým kombinovaným postižením, tj. se střední, těžkou až hlubokou mentální retardací v kombinaci s tělesným postižením, autismem, smyslovým postižením i více vadami. Proto na základě vstupního testu práce s ipadem byli žáci rozděleni do skupin, pro něž byly vytvořeny jejich individuální vzdělávací plány. Rodiče na základě zkušeností pořizují žákům ipad i domů. Stal se jejich pomocníkem a kamarádem. Mohou na něm hrát i oblíbené společenské hry oceňují to, že figurky jim nepadají a kostka neutíká, obrázky zvládají obracet pouze dotykem. Vedle využití tabletů ve výuce jsou v rámci projektu realizovány další aktivity, a to zavedení a inovace terapeutických metod snoezelen, strukturované učení, logopedie, zdravotní tělesná výchova a arteterapie. Více se dočtete na diakonie.cz Ubytování bez bariér Sdružení Život bez bariér se sídlem v Nové Pace nabízí bezbariérové ubytování doplněné o rozšiřující služby. Ubytování je vhodné pro jednotlivce, skupiny i rodiny s dětmi. Poskytuje se v jedno- nebo dvoulůžkových pokojích s plně vybavenou Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Bezbariérové ubytování v bývalém klášterním areálu skýtá Nová Paka. Foto: archiv Život bez bariér kuchyňkou a koupelnou; společné jsou vždy pro dva pokoje. Služby jsou určeny především pro handicapované a seniory, ale Centrum bez bariér ubytuje i zájemce bez postižení. Parkování je zdarma přímo před objektem, stravu lze na přání zajistit v blízké restauraci. Zvířata nejsou v objektu povolena, výjimku mají jen vodicí a asistenční psi. Návštěvníkům je k dispozici bezbariérová cvičebna s posilovacími a masážními stroji, pingpongovým stolem a kuželníkem. Nechybí ani konferenční sál se salonkem a terasou pro pořádání seminářů, školení a workshopů s kapacitou 50 osob, vybavený konferenční technikou. V centru najdete také keramickou a textilní dílnu pro pořádání rukodělných workshopů či půjčovnu kompenzačních pomůcek a venkovní trampolínu. V areálu můžete dále využít dlážděné venkovní prostranství o rozloze 2000 m 2 se zastřešeným pódiem vybaveným ozvučovací technikou. Chráněné dílny dokáží zajistit program, během něhož si lidé vyzkoušejí práci na ručním tkalcovském stavu, výrobu ručního papíru nebo keramiky, a to vše po boku zdravotně postižených zaměstnanců. Novopacko je zároveň ideálním místem pro poznávání Českého ráje, Krkonoš a kulturních památek v Podkrkonoší. Fotografie ubytování najdete na Kontakt: Centrum bez bariér, Opolského 148, Nová Paka, Jitka Fučíková, tel.: , jitka.fucikova@zbb.cz. Mapa bezbariérovosti Litoměřic Po necelých dvou letech mají Litoměřice k dispozici dotisk mapy bezbariérových tras městem, s jejíž pomocí se lidé s omezenou pohyblivostí a na invalidním vozíku mohou co nejpohodlněji dostat na úřad nebo na zajímavá místa. Trasy jsou zakresleny jednoduchým způsobem v barvách semaforu, takže mapa je dostatečně čitelná. Jsou na ní kromě historické části města zmapovány i trasy k nákupním centrům a část Pokratic. Mapka nyní existuje ve třech verzích: tištěná, na internetu a nově i ve verzi pro mobilní zařízení. Ta umožňuje uživatelům s chytrými telefony a tablety načtení plánu města a jeho následné zobrazení. Mapa je k dispozici zdarma v informačním centru města či v zařízeních sociálních služeb. Díky speciální mapě je v Litoměřicích snadnější najít bezbariérová místa. Foto: archiv 4

5 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 4/2014 M04_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 3/17/2014 1:17:04 PM Prázdniny nanečisto Z REDAKČNÍ POŠTY Díky za seznamku Velmi rád bych Vám poděkoval za seznamovací inzeráty, které zařazujete na stránky Vašeho časopisu. Díky Vám jsem potkal přítelkyni, se kterou prožívám moc krásné chvíle. Už jsem ani nedoufal, že někdy někoho takového potkám. Jistě jste takhle dali dohromady více lidí, což je moc záslužné. A i kdybychom to byli jen my dva, i tak je to hodně. Samota je totiž těžká a smutná. A dva lidé, kteří se našli, a díky tomu jsou šťastnější, jsou přece pěkný úspěch, ne? S pozdravy Josef Kratochvíl, Přerov Největší problém Česka? Bydlení! říká Sri Kumar Vishwanathan strana 11 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto BARIÉRY Pravda o sociálním bydlení Podepsala bych každé slovo pana Kumara Vishwanathana v jeho článku o problematice sociálního bydlení. Nikdo sedící v pohodě vlastního domova si nedokáže představit, jaké to je žít na ubytovně či v jiném provizoriu. Propadám zoufalství, když přemýšlím o tom, co se situací takových lidí dělat. Obdivuji každého, kdo jim chce pomáhat. Díky, pane Kumare! Jana Novotná, Praha Vážená paní Novotná, nezbývá než souhlasit i s vašimi slovy. Poděkování panu Kumarovi rádi vyřídíme. A na dálku děkujeme i všem neznámým pracovníkům a aktivistům. Snad jednou svůj boj proti sociálnímu vyloučení některých lidí vyhrají. (red) Nejen slaňování hradeb Vyšehradu nabídnou dětem Prázdniny nanečisto. Foto: Petr Hrubý V areálu škol Jedličkova ústavu a blízkém okolí se 25. června uskuteční Prázdniny nanečisto. Jedná se o zábavní den pro děti a dospělé s handicapem i bez něj. Začátek připadá na 10. hodinu, vstupné se neplatí. Pořadatelem je Sportovní club Jedličkova ústavu Praha, který připravil především řadu soutěžních disciplín vycházejících ze sportů lidí s postižením. K vidění bude ale i ukázka zásahu hasičů nebo mobilní planetárium. Pro nejodvážnější je připraveno slaňování hradeb na vozíku před Táborskou branou, tvořící vstup do historického areálu Vyšehradu. Ačkoliv jde především o zábavu, zároveň celá slavnost nenásilně napomáhá prolínání světa dětí s tělesným postižením a jejich zdravých vrstevníků. Ti dorazí z okolních základních škol. Program kolem 17. hodiny uzavře vystoupení kaskadérské skupiny. Dokument o epilepsii Společnost E připravuje časosběrný dokument Život s epilepsií. Bude zachycovat výpovědi lidí postižených epilepsií o tom, jak se jim s touto diagnózou žije. K této příležitosti vznikl spot, který je možné zhlédnout na internetové adrese U80FHiASrv0. Další informace získáte na stránkách Czech Epilepsy Association www. spolecnost-e.cz. Vážený pane Kratochvíle, za vaše štěstí jsme opravdu rádi a těší nás pozitivní role, kterou náš časopis při vašem seznámení sehrál. Nevíme, kolik lidí se naším prostřednictvím seznámilo, ale doufáme, že řada. Bude hezké, když nám napíší i další čtenáři, kterým jsme podobně pomohli. (red) Slaňování na vozíku Právě jsem si dočetl pochvalný článek o tom, jak parta celebrit a vozíčkářů slaňovala z Nuselského mostu v Praze. Reklamu jste tomu na internetu dělali i Vy. Můžete mi tedy prosím vysvětlit, k čemu jsou takovéto akce dobré? Stojí to určitě hodně peněz, času i energie, která by se dala věnovat něčemu užitečnějšímu. Je řada organizací pomáhajících postiženým, které nemají finanční prostředky na zajištění základních služeb. A tady se skupinka extremistů předvádí před fotoaparáty. Jakou informaci to má veřejnosti přinést o postižených? Vždyť skoro nikdo z nich na takové věci nemá ani pomyšlení. Jejich běžný život je úplně o něčem jiném. Již řadu let pracuji jako ošetřovatel starých postižených lidí, tak o tom něco vím. František Kučera (dopis byl redakčně upraven a krácen) Vážený pane Kučero, akce podobného typu mají především přilákat pozornost veřejnosti k problematice lidí s postižením. Média už jsou taková, že si raději všimnou slaňování z mostu než každodenního obyčejného dění. Pořadatelé ukazují, že i na vozíku mají lidé chuť do života a dokážou se pustit s nadšením do odvážných kousků. Jistě část veřejnosti zastává podobný názor jako vy. Ale u jiné části publika vzbuzují podobné akce obdiv k těm, kteří se i přes nepřízeň osudu snaží plnohodnotně žít. (red) Vylepšete si web Dobrý den, nemám ve zvyku někam psát. Ani do časopisů, to dělám poprvé, ale říkám si, že by Vám to někdo měl říct. Jsem na vozíku a hodně používám internet. Tištěný časopis se mi dostane do ruky jen kvůli mamce, která ho kupuje. Vypadá docela dobře, což se ale nedá říct o Vašem webu. Na internetu trávím hodně času, znám různé stránky a ta vaše by mohla být určitě hezčí, protože obsah je zajímavý a přilákal by mladé čtenáře na vozíku jako já. Kdybyste měli zájem, mohu pomoci, zajímám se o web design. Pavel Trsek, Praha Vážený pane Trsku, díky za nabídku i podnětnou připomínku. Náš redakční tým se bude touto otázkou určitě zabývat. Uvědomujeme si rostoucí význam internetu, zejména pro mladou generaci. A máme zájem oslovit čtenáře každého věku, proto nebudeme brát takovýto dopis na lehkou váhu. Za další inspirativní podněty budeme rádi. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova Praha 1. 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají MUDr. Hana Liščáková vedoucí lékařka Centra pohybové medicíny Prof. MUDr. Jan Pfeiffer, DrSc. Klinika rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN MUDr. Helena Sajdlová ředitelka odboru zdravotních služeb Ministerstva zdravotnictví Mgr. et Mgr. Jana Týkalová ředitelka Centra komplexní péče Dobřichovice Není! Lůžková rehabilitační zařízení jsou nenahraditelná zejména v první pooperační fázi u pacientů po větších operačních výkonech, ať už plánovaných anebo neplánovaných v důsledku úrazů, polytraumat dnes nejčastěji autonehody. Nenahraditelná je u neurologických pacientů. Rehabilitace na lůžkovém oddělení je často také jedinou alternativou pro špatně mobilní seniory, kteří již fyzicky nezvládají docházet ambulantní formou. Pobyt na lůžku je přínosný i u komplikovaných psychosomaticky nemocných pacientů, kdy vytržení z domácího prostředí a komplexní péče v nemocnici včetně péče psychologické pomůže pacientovi získat náhled na jeho chorobu a uvědomit si, že cesta k vyléčení těla vede přes duši. Ambulantní rehabilitace není plnohodnotnou alternativou k pobytu v lůžkovém zařízení. Velký počet osob, které procházejí intenzivním rehabilitačním programem (například stavy po akutním ohrožení života či po těžkých chirurgických zákrocích) vyžaduje pravidelný, dobře nastartovaný program koordinované rehabilitace. Medicína dělá neuvěřitelné pokroky při záchraně i těžce ohroženého života a prodlužování jeho délky. Aby bylo možno těchto úspěchů skutečně využívat, je nutná dobře organizovaná rehabilitace. V počátečním časovém období se také nazývá vertikální rehabilitace, kterou nelze poskytovat ambulantně. Na vertikální rehabilitaci navazuje další program, který se většinou nazývá horizontální nebo také sociální fáze rehabilitace. U nás se často rehabilitace chápe velice nesprávně jen jako pohybová terapie, případně fyzioterapie. Je ambulantní rehabilitace plnohodnotnou alternativou k pobytovým zařízením? Anketní otázka je velmi obecná. Ambulantní či lůžkovou péči je třeba vždy vztáhnout ke konkrétnímu pacientovi, jeho diagnóze, jeho potřebám a možnostem, dále místní dostupnosti zdravotních služeb a jejich kvalitě. S vědomím výše uvedených skutečností by volba příslušné formy péče měla být společným konsenzem pacienta a jeho ošetřujícího lékaře, který potřebu léčebně rehabilitační péče indikoval. Jedna i druhá forma zdravotní péče má své výhody a nevýhody, v určitých případech mohou být vzájemně plnohodnotně zastupitelné, v jiných nikoliv. Ambulantní rehabilitační péče a lůžková rehabilitační péče v pobytových zařízeních, to jsou dvě nezastupitelné alternativy. V České republice existuje široká škála rehabilitační péče a každý typ má své specifické místo. Skvěle se mohou doplňovat, nemohou se však plně zastoupit. Pokud by tento systém rehabilitační péče fungoval a ti správní pacienti by ve správné době byli ve správném zařízení, bylo by to skvělé. Systém ale občas skřípe. Často se v naší ambulantní práci setkáváme s tím, že pobytové zařízení nemá místo pro pacienty, kteří po těžkých úrazech a nemocech potřebují následnou intenzivní rehabilitační péči. Většina pojišťoven pak ale tyto nákladné pacienty nezohledňuje v úhradách našemu zařízení. Na druhou stranu jsme jako terapeuti svědky mnoha situací, kdy pacienti zneužívají systém lázeňské péče. Lázně berou jako formu zpestření života a zajímavou dovolenou, dotovanou ze systému zdravotního pojištění. DOBRÉ ZPRÁVY Festival pro vozíčkáře. Mezinárodní festival pro lidi na vozíku ve Zlínském kraji by se měl uskutečnit na Velehradě 4. a 5. července. Akce bude součástí již tradičního festivalu Dny lidí dobré vůle, setkání nejen věřících, s pestrým programem a zajímavými aktivitami, který pořádá organizace Maltézská pomoc. Pro vozíčkáře byla účast na této akci dlouho problematická, letos se však organizátor rozhodl akci zpřístupnit a požádal o pomoc charitativní projekt Čtení pomáhá. Mladí čtenáři se teď snaží pro akci získat potřebných 90 tisíc korun. Daneta pomůže. Centrum pro zdravotně postižené Daneta v Hradci Králové otevřelo nové centrum pro alternativní a augmentativní komunikaci. Pomáhat má zejména dětem s těžce narušenou komunikační schopností, starat se bude o pacienty ve věku tří až 18 let. Učit se komunikovat v běžném životě budou dětští klienti pomocí knih, ipadů, znaků, komunikátorů a interaktivních tabulí, které pomalu rozšíří jejich slovní zásobu. Po Praze jde teprve o druhé specializované centrum v republice. Postižení rozhýbají robota. Na Střední průmyslové škole elektrotechnické a Vyšší odborné škole Pardubice vyvíjejí dva žáci 3. ročníku, Jakub Fibigar a Jan Škoda, v rámci svého školního projektu zajímavé technické řešení zaměřené na rehabilitaci postižených, zejména pohybově handicapovaných dětí a epileptiků. Pomocí pohybového senzoru z herní konzole Kinect se jim podařilo zmapovat body na lidském těle a snímaný pohyb přenášet na model robota přímo v počítači. Ten pak může lékařům naznačit rozsah pohybu, jímž pacient disponuje. Již v červnu bude projekt mladých zapálených programátorů klinicky testovat Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Osobní hygiena pro všechny. Senioři a tělesně postižení z Frýdku-Místku mohou využívat nově zřízeného Střediska osobní hygieny, sídlícího v domě s pečovatelskou službou v ulici 17. listopadu. Město zařízení zřídilo jednak na poptávku občanů po podobné službě, jednak proto, že mnoho těžce se pohybujících lidí nemá ve svých bytech uzpůsobené koupelny. Středisko je vybavené sprchovým koutem, několika umyvadly, vanou i speciálním zvedákem, služby zde bude zajišťovat Centrum pečovatelské služby Frýdek-Místek. Hodina koupání je zpoplatněna 105 korunami, za 50 korun je možné objednat dovoz i odvoz klienta z bydliště přímo do střediska. (šb) 6

7 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 5/2014 M05_2014.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 4/11/2014 8:12:13 PM Soutěž o kartu Handy Card! Ve které zemi bylo vynalezeno odpružené kolo pro invalidní vozíky SoftWheel? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. června 2014 na adresu redakce: Melantrichova 5, Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděl Ing. Radomír Kučera, DiS. ze Zlína. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Objednávám předplatné časopisu Můžeš JMÉNO a příjmení: Koupí Časopis pro ty, kteří se nevzdávají Golfová ponížení Marka Ebena strana 22 tohoto časopisu podpoříte 6/2014 Jednotlivý výtisk 30 k č / Předplatitelé 20 k č Když se člověk umí radovat... strana 18 ulice: M06_2014.indd 1 5/18/2014 4:28:21 PM Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto BARIÉRY Největší problém Česka? Bydlení! říká Sri Kumar Vishwanathan strana 11 M04_2014.indd 1 3/17/2014 1:17:04 PM ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto 4/2014 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč BARIÉRY číslo popisné: roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem (uveďte jméno a celou adresu) fakturou telefon: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát MP3 přehrávač a kartu Handy Card. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 Téma: Rehabilitace Pohled na rehabilitaci se musí změnit. Čas je nejdůležitější. Měla by vzniknout síť včasných a regionálních rehabilitačních lůžkových zařízení. Olga Švestková: Máme obrovské možnosti, ale 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Umíme nejen zachránit život, ale v mnoha případech navrátit plně, nebo alespoň část dřívějších schopností. To je obrovská změna proti dřívějšku. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Co vlastně dnes je a co není rehabilitace? Víte, odpověď je třeba hledat v určité národní tradici. U nás rehabilitace vlastně vznikla v lázních. A toto chápání do značné míry trvá dodnes, takže obecně tím myslíváme fyzioterapii, fyzikální léčbu a další postupy. Ale třeba v Anglii vznikla tato disciplína z hygieny a epidemiologie; oni chtěli vědět, kolik mají lidí s disabilitou. Používám tento název proto, že lépe vystihuje problém u slova postižení nevíme přesně, zda je člověk nemocný nebo zdravý, kdežto disabilita je složení ze dvou slov: able = schopný a předpony dis = různě, takže jde o postižení od minima do maxima, tedy různé. Jedná se o fyzické, psychické, intelektuální, smyslové, ale i sociální funkce člověka. Rehabilitace = hability jsou schopnosti a re je návrat. Takže se snažíme o původní funkční stav před úrazem, nemocí anebo v případě postižených od narození nové získání alespoň některých schopností důležitých pro současný i budoucí život, a proto se u dětí používá termín habilitace. A co rehabilitace není? Jednoduše řečeno odstraňování příznaků různých obtíží a bolístek bez omezení funkce člověka. To jsou např. různá cvičení a protahování, když bolí od dlouhého sezení záda. Tím nepodceňuji pohyb a veškeré zdravé aktivity, ale o rehabilitaci nejde, jen o její část, a to je fyzioterapie. Jenomže ve společnosti se nám to nějak popletlo. A vámi zmíněná tradice jako by hlásala, že náš zdravotnický systém musí zajistit i ten obyčejný tělocvik Náš zdravotnický systém přes všechny obtíže umí a dělá mnohem víc! Máme např. 44 iktových center, tedy míst, kde je připravena velmi dobrá zdravotní péče a včasná rehabilitace pro pacienty s mozkovou příhodou. Umíme nejen zachránit život, ale v mnoha případech navrátit plně, nebo alespoň část dřívějších schopností. To je obrovská změna proti dřívějšku. Vlastně všechny klinické obory potřebují dnes účinnou rehabilitaci pacienta, ovšem musí pro to být skutečně profesionální podmínky. To platí pro onkologické pacienty, závažná onemocnění ledvin, stavy po úrazech atd. Např. v Německu je zákon, který jasně říká, že předpokladem pro různé dávky občanům s disabilitou je absolvování rehabilitace. Ukazuje se totiž, že alespoň částečný návrat schopností naráží jen na jednu bariéru čas. Když jsem mluvila o mozkových příhodách, první fáze léčení zachraňuje život na pracovišti se zařízením za desítky milionů, další fáze se ale příliš často odehrává v léčebně dlouhodobě nemocných, kde člověk leží, kouká do zdi a jeho mozek velmi rychle ztrácí šanci k obnově svých schopností. Olga Švestková se stále věnuje i ambulanci, tedy bezprostřednímu kontaktu s pacienty. 9

10 Téma: Rehabilitace Tedy musíme umět včas využít plasticitu mozku a pracovat s ním. Včas a tak dlouho, dokud se pacient zlepšuje. Například těžká poranění mozku jsou nejčastější příčinou nejen úmrtí, ale i trvalé invalidity mladých mužů. Rehabilitace může trvat i dva roky. Ale výsledky jsou pozoruhodné! Dá se vůbec zlepšení takového stavu změřit? Jistě. Ale musí se používat jednotná metodika. O to se nyní snažíme. Vhodným zázemím pro včasnou a účinnou rehabilitaci jsou velké nemocnice. Potřebujete spoustu klinických odborníků. A zhruba po třech měsících nemohou přejít do léčebny dlouhodobě nemocných, ale musíme pokračovat v menším, odborně připraveném zařízení, a to jsou regionální lůžková rehabilitační zařízení, která v České republice vznikají. Takové regionální rehabilitační pracoviště pak umí dokončit dobrou práci nemocnice a výsledky jsou nakonec velmi přesně měřitelné, ale hlavně viditelné pro samotného pacienta a jeho okolí, které také může účinně spolupracovat. Počítáte do tohoto okolí také např. úřad práce, sociální odbory a další, které se musí postarat, až se člověk po rehabilitaci vrátí domů? Bez této spolupráce můžeme výsledky rehabilitace i ztratit. Musí se upravit byt, naučit využívání nejrůznějších pomůcek, individuálně indikovat dlouhodobé sociální dávky a podpory, zvážit případné vhodné pracovní uplatnění atd. A tady není zdaleka všechno vyřešeno člověk potřebuje další, často dlouhodobou ambulantní rehabilitaci, ale jak a za co se tam dopraví? Už od roku 1999 se připravuje zákon o rehabilitaci, který by měl do naší praxe plně promítnout příslušnou úmluvu OSN o právech lidí s disabilitou, která je součástí i našeho právního řádu. Tedy když končí naše práce, měli bychom právě my, kteří jsme s pacientem prožili celé měsíce, posoudit, jaké skutečné sociální služby, jakou materiální i další podporu, jaké změny v bydlení a práci bude potřebovat. Žádná sociální pracovnice nemůže, při veškeré úctě, objektivně posoudit potřeby jedince pro sociální, pedagogickou i pracovní rehabilitaci, toto je možné posoudit info Kdo je doc. MUDr. Olga Švestková, Ph.D. Přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze. Členka mnoha mezinárodních odborných společností. Přednáší na prestižních světových fórech a působí i jako oponent mezinárodních vědeckých studií. Aktivně pomáhá i neziskovým organizacím v ČR. jen v interprofesním rehabilitačním týmu (lékař, fyzioterapeut, ergoterapeut, klinický psycholog, klinický logoped, speciální pedagog, sociální pracovnice, event. logoped, nutriční terapeut a další). Sociální pracovník má jediný nástroj, a to je komunikace s člověkem s disabilitou, nemůže ho vyšetřit U nás rehabilitace vlastně vznikla v lázních. A toto chápání do značné míry trvá dodnes, takže obecně tím myslíváme fyzioterapii, fyzikální léčbu a další postupy. a vyzkoušet pomůcky, posoudit jeho schopnosti v aktivitách denního života apod. Mluvíte o mnoha odborných i materiálních předpokladech. A naše zdravotnictví a celý systém stále naříkají nad nedostatkem peněz. Obhájíte si takové změny? Docela dobře. Příspěvek na péči pobírají skoro všichni senioři nad osmdesát let. Udělali jsme průzkum na pražských Vinohradech u více než dvou set takových příjemců. Zjištění jsou jednoznačná odstraňte v jejich bytech prahy, dejte jim chodítka a další pomůcky a služby a obejdou se bez institucionální péče. V Německu mají dobré propočty ještě z dob marky. Pět let dobré komplexní rehabilitace zajistilo z jedné marky promyšlených investic do rehabilitace patnáct marek úspor. Už proto, že je třeba mnohem méně velkých ústavů s dlouhodobou péčí. A my jsme právě v počtu lůžek na obyvatele v léčebnách, ústavech a dalších zařízeních na prvním místě v Evropě. U nás máme ve zdravotnictví velký nedostatek ergoterapeutů, kteří provádějí funkční diagnostiku a trénink aktivit denního života s indikací pomůcek a evaluaci bytu a návrh bezbariérových změn, aby se člověk ze zdravotního systému mohl dostat domů a nežít v rezidenčních zařízeních zdravotnického nebo sociálního typu. Je to už docela obehraná písnička peníze na zdravotnictví jsou úplně jiné než peníze na sociální systém a jedny neumějí nahradit druhé, tyto systémy nejsou u nás propojené. Ale člověk je jen jeden a měl by být v centru pozornosti obou systémů, které se musí vzájemně doplňovat. Řekla byste dokonce, že dobrá kvalifikovaná rehabilitace je promiňte to slovo zisková? Samozřejmě. Moderní medicína umí léčit i dříve beznadějné diagnózy. Ovšem mezi vyléčením a návratem do co nejlepšího osobního a pracovního života je obrovský prostor pro kvalifikovanou rehabilitaci, kterou nenahradíte. Třeba u těžkých případů potřebujete na jednoho pacienta denně jednoho až dva fyzioterapeuty v tandemu s ergoterapeutem, protože tato vysoce odborná rehabilitace je fyzicky náročná pro personál, ale pracuje s cílem obnovy funkcí pacienta nebo zmírnění následku onemocnění či úrazu. Vyhnete se tak budoucím měsícům a rokům bezmocného člověka v léčebně dlouhodobě nemocných. Do rezidenčního zařízení by se měl dostat jen pacient/klient, který není schopen ani s využitím pomůcek a sociálních služeb žít doma. Nakonec zcela jistě veřejné prostředky ušetříte. A ještě k začátku našeho rozhovoru lázně jsou jistě příjemné a obyvatelé naší země je mají rádi. Nic proti tomu. Jenomže opravdová rehabilitace se ve vířivce, v bahně a na promenádním koncertu opravdu dělat nedá. Ale stále u nás jsou lázně, které provádějí rehabilitaci, ne jen wellness. 10

11 SLOUPEK Lii Vašíčkové časopis pro ty, kteří se nevzdávají Ambulantní péče nemůže zcela a ve všem nahradit pobytovou. Kladruby se stávají centrem robotické rehabilitace. Vedle intenzity rehabilitace pomáhá i společenství lidí. Rehabilitace nepočká Rehabilitace je naprosto úžasný obor. Postihuje každou oblast života člověka, dotýká se všech oborů medicíny, kde se vyskytuje pacient. Jejím cílem je hledat cesty a pracovat tak, aby se minimalizovaly nebo kompenzovaly následky nemoci, úrazu nebo vrozeného problému. A to nejen v oblasti fyzické, ale i psychické, pracovní a sociální. I když většina z nás zná jen práci s fyzioterapeutem či ergoterapeutem, elektroléčbu, zábaly (parafín, rašelina), vodoléčbu, popřípadě posilování, rozsah rehabilitace je mnohem širší. Základním principem je včasný začátek. Pokud se narodí miminko, u něhož ne všechno dobře funguje, existují poradny pro rizikové novorozence a s rehabilitací by se mělo začít hned, jak jsou kompenzovány život ohrožující patologie. Pokud dojde ke spinálnímu (páteře a míchy) nebo kraniocerebrálnímu (hlavy a mozku) traumatu, rehabilitace začíná již prvním dnem ihned na oddělení ARO. U získaných onemocnění je třeba začít s vhodnou rehabilitací ihned, jakmile je onemocnění diagnostikováno. Každá fáze nemoci či stavu vyžaduje rozdílný přístup i postupy. Jedno je však společné bez ohledu na to, zda disabilita je fyzická, psychická, senzorická nebo smíšená: kvalifikovaný odborný přístup ke konkrétní problematice a dlouhodobost. Nelze spoléhat ve všem na zdravotnictví či sociální služby. Jsou období, kdy je rehabilitace intenzivní na lůžku, ať to je v nemocnici, rehabilitačním ústavu, lázních atd., a období, kdy je rehabilitace ambulantní jednou, dvakrát, možná někdy i třikrát týdně. Ale týden má sedm dnů a je třeba na sobě pracovat po všechny dny, nejen když někam dojedeme. Člověk je od přírody většinou tvor trošku lenošný, i když jsou samozřejmě výjimky. Všichni potřebujeme nějaký pohyb a aktivitu. Vidím ve svém okolí lidi s velmi těžkým postižením, ale řada z nich spolu s rodinnými příslušníky pravidelně denně doma rehabilituje, někteří i dvoufázově. Udělali rodinnou poradu, stanovili si priority a hledali řešení; uzpůsobili svůj časový harmonogram, někdy jej změní, ale rehabilitují pravidelně. Přeji nám všem, chodícím i sedícím, ať si vždy dokážeme nalézt čas a procvičit své tělo i duši. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. Kladruby: Pobytová rehabilitace žije Kladruby se díky využití nejnovějších technologií stávají unikátním centrem robotické rehabilitace. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH České lázeňství rádi označujeme za domácí stříbro. Poslední léta ale ukazují, že hodnota toho pokladu poněkud poklesla. Přinejmenším v některých případech. Nejedny lázně se ocitly v ekonomicky tíživé situaci, několikery dokonce zkrachovaly. Příčiny lze hledat v nastavení indikačních seznamů, v úhradových vyhláškách atd. Nebo také ve změně medicínských možností, v přirozeném vývoji oboru lázeňství a v neschopnosti managementu na vývoj pružně reagovat. Situace se stále vyvíjí a těžko předjímat další vývoj, do něhož zasahují i politické změny ve vedení státu. Nedá se pobytová léčba nahradit ambulantní? Pro někoho tato otázka představuje odbornou diskusi o efektivitě terapeutických postupů, pro druhého jde jen o snahu šetřit na pacientech a snižování zdravotních standardů v této zemi. Věhlasné Kladruby De iure je rozdíl mezi lázněmi a rehabilitačním zařízením například v délce pobytu. Z pohledu konkrétních terapií pacienta s tělesným postižením je to však prakticky jedno. Chcete-li zlepšit svůj zdravotní stav 11

12 Téma: Rehabilitace Lokomat umožňuje pacientům opětovné postavení na nohy, což prospívá celému tělu včetně mozku. Chcete-li zlepšit svůj zdravotní stav intenzivním cvičením, pramálo v danou chvíli přemýšlíte o tom, jestli jste zrovna v lázních nebo v rehabilitačním zařízení. intenzivním cvičením, pramálo v danou chvíli přemýšlíte o tom, jestli jste zrovna v lázních nebo v rehabilitačním zařízení. Vypravili jsme se proto do Rehabilitačního ústavu Kladruby u Vlašimi, abychom zjistili, zda je pobytová rehabilitace ambulantní péčí nahraditelná. Zdejší ústav patří k vyhlášeným pobytovým zařízením a funguje už od roku Jeho zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví. Disponují zde 250 lůžky, z toho 40 funguje jako spinální rehabilitační jednotka a 40 slouží osobám po poškození mozku. Zbytek je určen pro opakované pobyty a lehčí indikace. Kromě komplexní intenzivní rehabilitace Kladruby nabízejí také pět klinických psychologů, tři logopedy a sociální pracovníky. Navíc se zde konají různé doplňkové volnočasové aktivity. Ředitelem RÚ Kladruby je Josef Hendrych, který si nedovede představit, že by ambulantní Ředitel Josef Hendrych je na rehabilitační ústav, který řídí, právem hrdý. péče nahradila tu jejich. Někdy může ambulance stačit, jindy následně doplní jinou léčbu, ale o úplném a všeobecném nahrazení pobytů prý nelze uvažovat. Jedinečnost našeho zařízení spočívá v komplexnosti, rozsahu a intenzitě. Pacienty u nás čeká dril v podobě osmi až devíti procedur denně, ale díky tomu máme také odpovídající výsledky. Za těmi stojí 310 zaměstnanců, jejichž rukama projdou na dva tisíce lidí ročně. Délka pobytu je individuální podle potřeby, ale průměrně se pohybuje okolo čtyřiceti pěti dní. Pacient je u nás středem vesmíru, dodává Josef Hendrych a nádavkem připomíná heslo kladrubského rehabilitačního ústavu: Naším cílem je pomáhat, vaším bojovat! Průkopnické centrum Vedle intenzity rehabilitace je nepopiratelnou devízou pobytového zařízení koncentrace odborníků pod jednou střechou. Jejich dlouhodobá spolupráce a zkušenosti se stovkami pacientů nejrůznějších diagnóz skýtají nemalý potenciál. Zázemí rehabilitačního ústavu poskytuje možnost rozvoje unikátních projektů a vzdělávacích programů. Právě Kladruby jsou toho hezkým příkladem. Chceme se stát centrem robotické rehabilitace a zároveň školicím centrem léčby pacientů po poškození mozku, říká Josef Hendrych. V Česku postihne poškození mozku až devadesát tisíc lidí ročně. Neexistuje přitom jednotný systém péče. My už čtyři roky financujeme pilotní projekt, ve kterém se školil personál, a to i v zahraničí. Vybrali jsme ty nejlepší světové metody a nyní jako první v historii budeme zdravotním pojišťovnám garantovat výsledky terapií. Pokud nedosáhneme stanoveného zlepšení, úhrada za léčbu pacienta bude nižší. Doslova jako ze science fiction pak vypadají některé robotické pomůcky, které zde úspěšně zavedli mezi rehabilitační metody. Jednou z nich je Lokomat, který pacienta udržuje ve stoji díky speciálnímu závěsnému zařízení, a postižený má na dolních končetinách připevněny počítačem řízené ortézy. Snad ještě fantastičtěji působí Eksoskeleton. Je v České republice první svého druhu. Jak název napovídá, jedná se o jakousi přídavnou robotickou kostru, která umožňuje ochrnutým pacientům chůzi, protože násobí i zbytkovou lidskou sílu. RÚ Kladruby získal 12

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají SLOUPEK Daniely Filipiové Co je (a)sociální Jakub Pětioký je zkušeným fyzioterapeutem, který své poznatky čerpal i při práci v zahraničí. tuto původně vojenskou technologii díky spolupráci s Nadačním fondem REGI BASE. U zrodu fondu stál nadpraporčík Jiří REGI Schams, který roku 2008 ochrnul po těžkém zranění v Afghánistánu. Přístroj bude nyní sloužit především pacientům z řad bezpečnostních a záchranných složek, ale bude k dispozici i ostatním, kteří pobývají v Kladrubech. Bohaté zkušenosti s novými metodami rehabilitace má fyzioterapeut Jakub Pětioký. Soustředíme se na funkčně orientovanou rehabilitaci. Ustupujeme od léčby patologie a snažíme se dosáhnout cílů, které jsou pro pacienta v životě důležité. Využíváme neuroplasticitu mozku. Ten i po poškození hledá nové strategie, jak splnit úkol. Funkce postižené končetiny se dá například zlepšit omezením hybnosti té zdravé, která má tendenci přebírat její úlohu. Je to podobný princip jako u okluzoru na brýlích, kdy zdravé oko zakryjete, aby se to slabé víc snažilo, vysvětluje Jakub Pětioký. Stimuly přitom musejí být intenzivní a časté, což nelze ambulantně navodit. Důležité je také stanovení priorit. Ambulance možná stačí na rekondici, ale nikoliv na změnu či zlepšení funkce. Nejen rehabilitace Pobyt v Kladrubech nebo podobném zařízení má i neocenitelný sociální rozměr. Nehledě na odbornou péči je důležité i to, že se zde potkávají lidé s podobným osudem. Úspěchy zkušených pacientů mohou být motivací pro nováčky. Snažíme se ubytovávat na pokojích tak, aby dvojici tvořil člověk s těžším a člověk s lehčím handicapem. Podněcujeme tak vzájemnou kooperaci, vysvětluje ředitel. Pacienti se zde také věnují sportům, které jim pomáhají udržovat kondici a přátelské vztahy s dalšími lidmi. Nezáleží přitom, jestli jde o bocciu, florbal nebo třeba handbike. Ostatně Kladrubské sportovní hry se staly pojmem a svou premiérou v dubnu 1948 předběhly i hry v anglickém Stoke Mandeville. Ty jsou přitom neoficiálně považovány za počátek paralympionismu. A není bez zajímavosti, že tehdy v Británii stála u zrodu soutěží skupina válečných veteránů rehabilitujících v nemocnici. Tedy rovněž v pobytovém zařízení. Někdy může ambulance stačit, jindy následně doplní jinou léčbu, ale o úplném a všeobecném nahrazení pobytů prý nelze uvažovat. Rehabilitace je po následcích či projevech nemoci nebo po úrazu alfou a omegou co nejkvalitnějšího návratu do každodenního běžného života. Nejdůležitější je pochopitelně rehabilitace, která je aplikována bezprostředně po stabilizaci pacienta. Uvědomme si, že u mnohých pacientů je pobyt na nemocničním lůžku často i mnohaměsíční. Následná rehabilitace, a slovo následná myslím doslova, tedy přímý převoz pacienta z nemocnice do lázeňského zařízení, je nezbytná. Bohužel realita je mnohdy jiná. Pacient je velmi často po špičkovém lékařském ošetření a rehabilitaci ještě ve zdravotnickém zařízení propuštěn domů, kde s občasným docházením na ambulantní rehabilitaci čeká na intenzivní rehabilitaci i týdny, ne-li měsíce. Samozřejmě, že po pobytu v lázních musí následovat i udržovací péče. U někoho může stačit ambulantní péče, některé diagnózy však vyžadují pravidelný, většinou každoroční pobyt v lázních. Před lety bohužel neprošel Parlamentem ČR zákon o zdravotních službách, který toto uzákoňoval. Nebyla v té době (řekněme) politická vůle. Ale to zde rozebírat nechci. Před lety jsem se setkala se švýcarským projektem Nottwill, komplexním paraplegickým centrem Toto centrum je dosud zcela ojedinělé. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že do tohoto zdravotnického zařízení je pacient převezen ihned po úrazu páteře nebo hlavy či po mozkové příhodě, na místě je ošetřen z hlediska odborné lékařské péče, a co je nejdůležitější, je od prvního dne pobytu i rehabilitován. Na místě jsou i další odborníci, kteří zajišťují péči při komplikacích například urologických nebo kožních. Pacientovi je poskytována i psychologická a sociální rehabilitace, která má dopomoci k navrácení do života tak, aby se z něj stal opět plátce daní. Když jsem tuto větu řekla před lety prvně, byla jsem označena za asociála, který myslí jen na zisk, a ne na blaho pacienta. Když se ale nad tím zamyslíte, zjistíte, že je naopak velmi sociální. Znamená, že pacient je v rámci možností opět navrácen do běžného života, a to v takové míře, že může opět pracovat, byť mnohdy s omezeními. A co více si mohou jak pacient, tak společnost přát? Škoda, že proti tomuto projektu, který se tady snažila prosadit česko-švýcarská lékařka, byli mnozí zástupci odborné lékařské společnosti. Pro mě postoj zcela nepochopitelný. Autorka je senátorka. 13

14 Téma: Rehabilitace Některé pacienty musejí ambulantní rehabilitace odmítat. Pomoci mohou specializovaná pracoviště se službami pro veřejnost. Důležité jsou samozřejmě odbornost a kvalita služeb. Borovany: Ambulantní rehabilitace navzdory Některá ambulantní zařízení nejsou připravena pečovat o lidi, kteří potřebují péči dlouhodobě. Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Abyste se dostali do Regeneračního a rehabilitačního centra v jihočeských Borovanech, je třeba se napoprvé zeptat někoho z místních. Nenápadnou odbočku směrem k továrnímu areálu, na jejímž konci centrum leží, totiž s největší pravděpodobností minete. Samo regenerační a rehabilitační centrum je však překvapivě moderní ambulantní zařízení. Sjíždějí se sem cvičit lidé ze širokého okolí včetně nedaleké Třeboně a 20 kilometrů vzdálených Českých Budějovic. Moderně zrekonstruovaná budova jako by ani nepatřila k postaršímu areálu továrny, k němuž je přilepena. Hned za bezbariérovým nájezdem a proskleným portálem nás uvítá stejně moderní interiér. Ve spodním patře je hned několik perfektně vybavených cvičebních místností i moderní vodoléčba, v patře je podobných prostor ukryto ještě několik a spolu s nimi také malá tělocvična. Hlavně odbornost Kdo by však čekal za tímto moderním zařízením kousek od lázní Třeboň evropské peníze nebo dobrotivou ruku státu, spletl by se. Zásluhu na tom, jak to tu dnes vypadá, má především odhodlání jeho ředitelky 14 Ludmily Brůhové. V areálu, který kdysi hostil závodní lékaře místní fabriky, začínala v roce 1998 úplně sama. Vybavena znalostí místních poměrů a zkušenostmi z českobudějovického centra Arpida si tu otevřela malou rehabilitační praxi. V roce 2004 však tovární areál změnil majitele a zbývaly jen dvě možnosti. Buď vybudovanou praxi zavřít, nebo budovu koupit. Paní Brůhová si vybrala to druhé. Dnes pracuje v Regeneračním a rehabilitačním centru Borovany 14 terapeutů. Úhrady od pojišťoven však stačí uživit sotva polovinu. U vrátnice, kde pacienti čekají, až na ně přijde řada, je ale okolo poledne uprostřed týdne plno. Sjíždějí se sem lidé ze širokého okolí, a vozíčkáři si tuhle nenápadmůžeš / číslo

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají místo dlouhodobých pobytů mnohdy nastupuje cílená a pravidelná ambulantní péče. nou budovu, ukrytou v malém městečku na jihu Čech, doporučují už při pobytu v rehabilitačním ústavu. Jeden z důvodů tohoto rozporu se ukáže záhy. Receptem na přežití tu je zvyšování odbornosti, všichni zaměstnanci se snaží pravidelně vzdělávat a rozvíjejí své schopnosti, jak jen situace dovolí. Na vzdělávací kurzy pro všechny sice nejsou prostředky, ale když se někdo dozví něco nového, na interním setkání se to snaží naučit své kolegy. Umějí tu například DNS, metodu dynamické neuromuskulární stabilizace, kterou prosazuje i vyhlášené pražské Centrum pohybové medicíny profesora Pavla Koláře. Zařízení, kde poslední odbornou přípravou zaměstnanců byly základy na vysoké škole, mohou těžko čekat zájem pacientů. Není se ani čemu divit, že se jim tolik nedaří, míní paní ředitelka, která zároveň vyučuje rehabilitaci v Českých Budějovicích. Funguje to dobře: pacientům tu dokážou pomoci, a ti sem neváhají jezdit třeba i přes to, že jiné rehabilitační zařízení mají mnohem blíž. Významný příjem do rozpočtu ale tvoří i komerční služby pro veřejnost: masáže, lymfodrenáže, magneto- i elektroterapie, laserterapie a vodoléčba. Dnes je na takový příjem pozitivní doba, lidé zjišťují, že se vyplatí se o sebe starat. Zatímco před lety byl reálný podíl na příjmech z podobných služeb někde okolo deseti procent, dnes tvoří komerční služby až 40 procent našich příjmů, vypočítává ředitelka. Kvůli službám pro širokou veřejnost tu sice museli prodloužit pracovní dobu až do večerních hodin, ale stojí to za to. Nepřerušit kruh Ambulantní i pobytová rehabilitace se musí doplňovat, tvrdí ředitelka Ludmila Brůhová. Udržet ambulantní rehabilitaci je nesmírně důležité i za cenu toho, že se z odborných pracovišť po večerech stávají fitcentra. Jejich místo v systému je podle Ludmily Brůhové nezastupitelné. Nelze udělat tlustou čáru a říci: teď nahradíme lázeňství a dlouhodobé rehabilitační pobyty ambulantní rehabilitací a naopak. Jsou to dvě složky, které se mají a musejí vzájemně doplňovat. Rehabilitace přece není jen o rozhýbání poraněného kotníku, je to velký soubor nejen fyzických, ale i psychosociálních dílků, a musí fungovat dlouhodobě. Jednoduše řečeno: rehabilitace má vracet lidi do života, pomáhat jim k získání samostatnosti a důvěry v sebe sama. Týdenním pobytem jednou za rok, byť sebeintenzivnějším, něčeho takového dosáhnete jen stěží, tvrdí. Udržet ambulantní rehabilitaci je nesmírně důležité i za cenu toho, že se z odborných pracovišť po večerech stávají fitcentra. Právě skupiny pacientů, kteří potřebují rehabilitovat dlouhodobě, typicky lidé po úrazu páteře nebo po mozkových příhodách, patří v našem zdravotním systému mezi nejohroženější. Týdny strávené v lázních nebo v pobytovém zařízení jsou sice v prvním sledu nenahraditelné, pokud ale není kondice v mezidobí udržována ambulantně, efekt se velmi rychle vytrácí. Lázně i jiné dlouhodobější pobyty přitom pojišťovny hradí spíše s klesající ochotou. Lidé pak logicky raději rovnou volí ambulantní péči, kde ale zase často scházejí kapacity i odbornost personálu. Dojíždí k nám například několik vozíčkářů, které jinde úplně odmítli s tím, že na ně nejsou připraveni. Málokteré ambulantní zařízení je ochotné přijmout pacienty, kteří potřebují dlouhodobě cvičit, ilustruje ředitelka situaci v kraji. S tím souhlasí i mladá vozíčkářka Jitka, která do Borovan dojíždí cvičit dvakrát týdně. Jezdívala jsem třikrát nebo čtyřikrát do roka na týdenní rehabilitační pobyt, to ale samozřejmě nestačí, potřebuji cvičit pravidelně. V Českých Budějovicích, kde bydlím, mi nedokázali nabídnout ani dostatečnou četnost, ani odbornost. Ta je tady bezkonkurenční, pochvaluje si mladá vozíčkářka. Situace podle ní rozhodně není ideální. Na ambulantní rehabilitaci jí úhrady od pojišťovny stačí, na pobytové, kde byla hrazena pouze hodina práce denně, samozřejmě ne. Jak změnit status quo, netuší ani sama ředitelka. Pojišťovny mají omezený balík peněz, se kterým pracují, a jeho efektivní rozdělování není tak jednoduché. Já ale věřím, že se časem něco změní k lepšímu hlavně pro pacienty, doufá Ludmila Brůhová. Na velké úvahy o tom, co by mohlo být, čas nemá. Stará se hlavně o to, aby její zařízení vydrželo v provozu. Přes deset let zkušeností i příběhy lidí, kterým dokázala pomoci, ji přesvědčují, že se rozhodla správně. Více na 15

16 Příběh Konta BARIÉRY Úraz páteře zavinil nešťastný pád z kola. Už krátce po úraze se vrátila do práce i do svého domu. Bez sportu si svůj život neumí představit. Závodnice na trase do života Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Vživotě jedenatřicetileté Hanky Horálkové hrál a dodnes hraje významnou roli sport. Během našeho rozhovoru se mě několikrát s veselým úsměvem sobě vlastním snaží přesvědčit, že její sportovní ambice jsou pouze rekreační. Výsledky z jejích cyklistických závodů, které při pečlivém hledání najdete na internetu, však naznačují, že jde přece jen o něco málo víc než o víkendové vyjížďky do přírody. Hanka také od dětství tancovala, dnes aktivně plave, jezdí na běžkách a pokukuje po triatlonu. Nejvíce však do jejího života promluvilo už zmíněné kolo. Možná více, než by si sama přála. Hanka se narodila a dodnes žije ve Slaném, malém městečku blízko Prahy. Vystudovala tu základní školu i gymnázium, po maturitě se jí však otevřela příležitost v blízkém hlavním městě. Začala pracovat jako asistentka v advokátní kanceláři a ve volném čase sportovala. Vášní se pro ni stalo hlavně horské kolo. Původně záliba, ke které ji přivedl partner, se brzy proměnila i v účast v českých cyklistických soutěžích. Toho osudného dne roku 2011 však Hanka žádný závod nejela. Značenou turistickou Doktorka v Kladrubech mi stále říkala, abych si žádný drahý vozík nekupovala, že to rozchodím. Tak mám ještě pořád tenhle vrak. trasu na Kokořínsku, stezku, která se rozkládá několik kilometrů od její chaty, moc dobře znala už z dřívějška. Měla dva týdny nové kolo, jela hlavně pro radost a nebyl žádný důvod riskovat. Před nebezpečným úsekem, kde si Hanka nebyla jistá, zastavila a rozhodla se z kola slézt. Noha zaseknutá v pedálu a shoda několika dalších nešťastných náhod ale vyústily v pád do desetimetrové propasti a tříštivou zlomeninu obratle s poškozením míchy. Schody? Není problém! Po pádu do rokle následoval životní kolotoč. Spinální jednotku vystřídala rehabilitace v Kladrubech. Hanka přemýšlela, co bude dál. S diagnózou paraplegie (ochrnutí dolních končetin) se ale s vervou sobě vlastní smířila poměrně rychle a začala hned hledat cesty zpět do života. Překážek k běžné samostatnosti bylo několik, tou nejpalčivější se ihned stala doprava. Do zaměstnání Hanka před úrazem dojížděla denně ze Slaného, auto tedy měla. Bylo ale malé a přepravovat se v něm i s invalidním vozíkem se bez pomoci druhých ukázalo jako nemožné. Skoro celý rok trvalo, než bylo nové auto, kam už se vozík bez problémů vejde, upraveno ručním řízením a dalšími nezbytnostmi. Dnes Hanka pomoc nepotřebuje a dopraví se sama, kamkoli je potřeba. Štěstí měla mladá vozíčkářka i ve vstřícném zaměstnavateli. Advokátní kancelář, ve které před úrazem pracovala, přislíbila, že se na své pracovní místo může vrátit. Vyřešit však bylo nutné přístup do kanceláře sídlící v historické budově uprostřed Prahy. Majitel domu už tak vstřícný nebyl a žádné větší stavební úpravy pro překonání schodů nedovolil. Vyjednat se nakonec podařilo alespoň pevnou plošinu, do které Hance kaž dé 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Štěstí měla mladá vozíčkářka ve vstřícném zaměstnavateli. Advokátní kancelář, ve které před úrazem pracovala, přislíbila, že se na své pracovní místo může vrátit. Kolo ve všech svých podobách je neoddělitelnou součástí Hančina života. Sportovní ambici naplňuje dnes v týmu Černých koní. ráno pomáhá vrátný. Dnes je to naštěstí jediná překážka. Kolegové ji přijali zpět bez jakýchkoli řečí, firma jí dokonce zařídila i vyhrazené parkovací místo přímo v ulici, a tak to má Hanka z auta do práce jen přes jeden přechod. Vstříc jí vyšla firma i nabídkou volnější pracovní doby. Čím déle si s Hankou povídáme, tím více se ukazuje, že si jako aktivní mladá žena, zvyklá zatnout zuby, ze svého postižení vrásky nedělá. V kavárně jedním pohybem přeskočí do pohodlného křesla a se smíchem ukazuje na svůj mechanický vozík, který proti dnešní konkurenci jeví již notné známky stáří a neobratnosti. Doktorka v Kladrubech mi stále říkala, abych si žádný drahý vozík nekupovala, že to rozchodím. Tak mám ještě pořád tenhle vrak, směje se. Druhý, ještě horší, má prý doma ve Slaném. Žije v řadovém domku a do patra vedou schody, které denně překonává, jak sama říká, po zadnici. Na jednom vozíku k nim přijede, v patře pak usedá na druhý, který kdysi koupila repasovaný za pár tisíc korun. Každé ráno absolvuje stejnou cestu dolů. Na moji poznámku, že zapomenout v patře něco důležitého před odchodem do práce může být pěkně fyzicky náročné a krajně frustrující, jen vesele pokrčí rameny, jako bych mluvil o problému, nad nímž se dá mávnout rukou. Sama ale dodá, že ideální to není, a s přítelem, který s ní už osmým rokem žije, přemýšlejí, jak bydlení dále řešit. Jako u jakéhokoli jiného mladého páru jsou i zde hlavní překážkou peníze. Sportem do života Stejně jako před úrazem je i dnes Hančiným koníčkem hlavně sport. Vrátila se k němu už při pobytu v Kladrubech. Ve zdejším bazénu začala s plaváním a později se dostala pod křídla organizace Kontakt bb, která se plavcům s handicapem cíleně věnuje. Dnes trénuje každý týden ve skupině sportovních plavců a několikrát do roka se úspěšně účastní plaveckých závodů. Uvidíme ji plavat na letních paralympijských hrách v Rio de Janeiru za dva roky? Na to už jsem asi moc stará, žertuje s nadhledem jedenatřicetiletá sportovkyně. Ke kolu se Hanka také vrátila, aktivně jezdí na handbiku, speciálním kole s ručním pohonem. První jízdu si vyzkoušela už krátce po úrazu, od návratu k cyklistice ji ale odradila pořizovací cena speciálního kola. Životem proplouvá s vrozeným optimismem. A stejně jako na kole je doma i v plaveckém bazénu. Byla jsem v šoku. Běžné kolo nestojí obvykle ani dvacet tisíc, a když chcete skutečně profesionální stroj z lehkých materiálů a nejnovějších technologií, dostanete jej klidně za třicet až čtyřicet tisíc. Handbike naproti tomu stojí přes sto tisíc a rozhodně není z kosmických materiálů. Zařekla jsem se, že si ho v životě nekoupím, vypráví pohoršeně. Láska k cyklistice však byla silnější, a po roce, kdy si handbike pouze půjčovala, si ho přece jen koupila. S nezbytnou částkou jí pomohlo i Konto Bariéry a dnes můžete Hanku znovu potkat na cyklistických závodech. S týmem Černých koní se pere o výsledky na silnici i v terénu. Konto Bariéry podpořilo Hanku ve sportovních aktivitách i podruhé. Na charitativním turnaji v golfovém resortu Beřovice u jejího rodného města Slaný zdejší golfisté vybrali na pořízení speciálních sáněk s připojenými běžkařskými lyžemi. Díky tomu může Hanka sportovat i v zimě: do sáněk snadno usedne a pohánějíc se zkrácenými hůlkami se vydá do krajiny. Je to nesmírně hezký sport, hlavní ale je, že se můžu aktivně hýbat i přes zimu, což je pro vozíčkáře spíše utlumenější období, pochvaluje si Hanka zkušenosti z běžkařské stopy. Sportu by se chtěla do budoucna věnovat i profesionálně jako trenérka. Bakalářský titul v oboru management sportu a trenérství, který získala už před úrazem na Univerzitě Palackého v Olomouci, si teď doplňuje na magisterském stupni. A jako by toho nebylo už tak dost, pokukuje Hanka i po paratriatlonu, což je obdoba triatlonu pro handicapované. Velmi by mě to bavilo, bohužel to v Česku prakticky nikdo netrénuje a nejsou vhodné podmínky. Mám tedy zatím smůlu, stěžuje si. Se smíchem však dodává, že pokud mezitím příliš zestárne, existují naštěstí sporty, kde věk nehraje takovou roli. Třeba rozvíjející se handigolf. 17

18 Umělci Konta BARIÉRY Malířem chtěl být už od dětství. Rád vzpomíná na dobrodružné roky v Paříži. Dodnes aktivně šermuje. Josef Mžyk: Francouzi vám nic nedarují Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch V životopisech umělců nacházíme často civilní profese, od kterých se ke kumštu dostávají až postupem času. Jaká byla vaše cesta? Moje cesta byla přímější, protože se vždycky opírala o takové ty klasické znaky toho, co pro mě, už když jsem byl malé dítě a pak dále v celém životě, znamenalo umění a malířství. Byl jsem obyčejný školáček a v padesátých letech bylo všechno takové jednodušší. Byly pastelky, tužka, akvarelové barvy a papír (směje se). Později jsem začal malovat barvami na plátno, a to vlastně dělám dodnes. Neumím si představit, co z modernějších postupů by mě zaujalo. Ale rád všechnu tu dnešní pestrost vnímám. Ostatně i proto se rád účastním Aukčního salonu výtvarníků Konta Bariéry. Kromě toho, že chci být přítomen kdekoli, kde mohu smysluplně pomoci, je to pro mě také šance vidět okolo sebe tu paletu, s jakou tvoří ostatní, střet tradičního a nového. Kde se ale zrodila ta touha být malířem? Ve škole mě bavily vlastně jen dva předměty: malování a tělocvik (směje se). Sport mi vydržel celý život a malování postupně uzrávalo. Třeba i tím, že jsem ve svém ještě raném životě narazil například na Rembrandta. Také jsem četl příběh Mánesa. Ztotožnil jsem se s ním natolik, že jsem chtěl být jako Mánes. Co jste tedy dělal dál, abyste Mánesova vzoru následoval? Končila osmá třída a já jsem chtěl jít na výtvarnou školu. V Praze jsem napoprvé nepochodil, a tak jsem se stal písmomalířem. Napodruhé mi to už vyšlo, dostal jsem se do Uherského Hradiště. Tahle škola pro mě pak byla opravdovým malým rájem, moc rád na to období vzpomínám. Proč? Poznal jsem tam svou ženu, jí bylo tenkrát 15 a mně 17 (směje se). Ona později přestoupila na studium kunsthistorie, přestože byla vynikající kreslířka a malířka. Má takovou povahu, zkrátka když jsem to dělal já, tak to nemohla dělat ona. Já jsem za ní například začal chodit do kurzů šermu, a protože jsem postupně začal šermovat i já, ona přestala. Když jsme o řadu let později brali ve Vatikánu, žehnal nám Pavel VI. Ateliér, serigrafie, 2006 Zelený interiér, ofset-litografie, 2009 a říkal: Já vám žehnám, a to znamená, že spolu musíte být už navždycky. A skutečně nám to vydrželo. Jak vidíte okolo sebe, moje žena se často objevuje i na mých obrazech (se smíchem ukazuje na několik pláten při stěnách, na kterých je v kompozici zpodobněno odhalené ženské tělo). Říkal jste, že sport vám vydržel celý život. Šermujete tedy ještě dnes? Ano, stále, dělám šavli jako disciplínu. A z mé ženy je skutečně významná historička umění. Já na vás ale vím, že vedle své ženy chováte obrovskou lásku i k Paříži a Francii obecně. Jak to vzniklo? Francie je místo, na kterém jsem byl neopakovatelně závislým. Poprvé jsem se tam 18

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Nejste-li na ten šrumec připraveni, Paříž vás doslova semele. dostal na studijní pobyt, francouzská vláda tenkrát vypisovala místa pro zahraniční zájemce. Dva roky to ale vypadalo, že nikam nepojedu. Až jeden můj známý z akademie zašel na Svaz českých výtvarných umělců a zeptal se: Jak to, že ten Mžyk ještě nemůže vyjet do té Paříže? Tajemník se zamyslel a pravil, dodnes si to pamatuji: (napodobí vážnou úřední řeč) Soudruh Mžyk je ve vysokém stadiu připravenosti (směje se). Nicméně ledy se tím pohnuly a ze šuplíku jsem se dostal na stůl, ze stolu pak do Francie. Psal se rok Jaké to je studovat na francouzské výtvarné akademii? V Paříži byla akademie obrovská, mnoho ateliérů, malířských, sochařských, restaurátorských. Každý z těch ateliérů měl navíc jiné vedení i jiný výtvarný projev. Neustále tam také probíhaly celkem ostré výměny názorů na to, co vlastně je umění. Visely tam třeba obrazy velkých salonních malířů z 19. století, a když jste procházel okolo, všiml jste si, že jsou probodány, prořezány. To byla demonstrace názorů umělecké mládeže, která to cítila jinak. To zní jako pěkně divoké prostředí. Dokázal jste se v něm prosadit? Za mého pobytu vznikla řada kreseb i samostatná výstava. Během dalších let jsem pak vystavoval po celé Francii, dokázal jsem i něco prodat. Jednoduché to ale nebylo. O umělecké Francii sice převládají velmi romantické představy, je to ale ve skutečnosti velmi tvrdé prostředí. Pařížané i Francouzi obecně jsou poměrně nevnímaví k lidskému utrpení a strádání. Kdo tam chce uspět, musí žít nesmírně skromným životem. Ne každý to vydrží; vzpomínám si třeba na japonské studenty, kteří tam byli se mnou a doslova se zhroutili. Francouzi vás nepodpoří, pokud nejste z velké země, která se s nimi může měřit. Nejste-li na ten šrumec připraveni, Paříž vás doslova semele. Nemá ale umělec tvrdý chleba všude? Francie je specifická. Je romantická, ale zároveň velmi tvrdá a dobrodružná. Kdybych ale měl volit, kde budu žít, Paříž by byla jasná volba. To místo má nesmírné kouzlo a přes všechny okolnosti, dobré i zlé, je to pořád místo, kde to stojí za to vydržet. Delší varianta rozhovoru na info Kdo je Josef Mžyk Narodil se v r ve Vídni. Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor, zaměřený na syntézu prvků klasické moderny s prvky pop-artu. Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze a École des Beaux-Art v Paříži. Věnuje se především malbě, je účastníkem stovek výstav doma i v zahraničí, se zastoupením ve sbírkách po celém světě. Držitel Masarykovy ceny za malbu, udělovanou Českou akademií věd. Manželka, doc. PhDr. Marie Mžyková, CSc., je významná historička umění, vydavatelka a šéfredaktorka časopisu Cour d honneur (hrady, zámky, paláce). Její specializací je francouzské umění a malířství 19. století. Dcera Alice je historička umění, působila jako kulturní atašé Českého velvyslanectví ve Švýcarsku, jako konzulka v Německu a diplomatka v Bruselu. Dcera Klára je sochařka a malířka, Josef Mžyk s ní opakovaně vystavoval. Konto Bariéry připravuje 12. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhne v prosinci 2014 v pražském Veletržním paláci a výtěžek půjde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením. Katalog starších uměleckých děl, která lze ještě koupit, na 19

20 Golf V Česku už pravidelně hraje zhruba osmdesát golfistů s postižením. Letos bude jedenáct turnajů, na kterých si zahrají zdraví hráči s handigolfisty. Tréninková střediska jsou po celé republice. Miroslav Lidinský: Letošní rok je přelomový Text: Jindřich Štěpánek Foto: Jan Šilpoch Za čtyři roky, kdy v Česku hrají lidé s postižením golf, získali handigolfisté několik titulů mistrů Evropy, uspořádali skvěle hodnocené mezinárodní turnaje a jejich řady se rok od roku rozrůstají. Jak tohle období hodnotíte z pozice prezidenta České golfové asociace handicapovaných golfistů? Jde o velké kroky kupředu, což je dáno i tím, že jsme začínali od bodu nula. Jsme stále na polovině cesty. K největším úspěchům bezesporu patří, že do projektu Golf bez bariér se už sdružilo dvacet šest golfových subjektů. Spolupracuje s námi spousta trenérů, máme mezi handicapovanými sportovci dobré jméno. Hodně zájemců o golf se nám proto už ozývá samo. Letos jsme uvedli v život nové projekty, a tak pořádáme pro lidi s postižením například dny otevřených dveří a začali jsme spolupracovat se školami, do Na paragolferu, který koupilo Konto Bariéry pro golfisty s postižením, trénuje v pražských Hodkovičkách i kromě jiných Pavel Bambousek. Paragolfer využije i na několika turnajích. kterých chodí kromě zdravých dětí i děti s postižením. Můžete být konkrétní? Je to třeba Speciální škola Olgy Havlové v Janských Lázních. V nedalekém golfovém resortu Mladé Buky zřizujeme tréninkové centrum, které by mělo být vybaveno i paragolferem. Uspořádáme tu den otevřených dveří pro zdravé i handicapované děti. Podobně tomu bude na Hluboké a v Třeboni. Třeboňské školy projevily tak velký zájem, že se zde během dvou dnů objeví postupně 1450 dětí. Pomáhat nám proto budou i cvičitelé z Golfové akademie Tomáše Slavíčka. Letošní rok bude tedy do jisté míry velkým posunem kupředu. Kolik uspořádáte turnajů? Jedenáct. Golfová šňůra je otevřena i zahraničním handigolfistům, například v Alfrédově a Darovanském dvoře spolupracujeme s hráči z Německa. Turnaje pořádáme od května až do konce října a vyvrcholí mistrovstvím republiky na Hluboké. Turnaje jsou otevřeny i zrakově a sluchově postiženým. Mohou se na tyto turnaje přihlásit i zdraví golfisté? Ano, koncipujeme hru tak, aby ve čtyřčlenném flightu startovali jak handicapovaní, tak zdraví hráči. Aby se tam potkávali přátelé, podporovatelé, zkrátka všichni, kteří mají rádi golf. Velmi dobrou odezvu měly i tři ročníky mezinárodního turnaje, které jste pořádali v Darovanském dvoře u Rokycan. Bude letos čtvrtý? Ano, 15. a 16. června. Bude ale jen pro držitele tzv. medical passu, což je zdravotní průkaz European Disabled Golf Association, který v případě odpovídající herní výkonnosti opravňuje ke startu na mezinárodních turnajích. Očekáváme zhruba stovku hráčů. Kolik lidí s postižením v Česku vlastně hraje golf? Nelze to přesně spočítat, protože našimi tréninkovými centry po celé republice procházejí zájemci, kteří si golf vyzkoušejí, ale nemůžeme je brát jako aktivní členy. Výkonnostních hráčů máme kolem padesáti, a s těmi, kteří hrají pravidelně, ale nejsou registrováni, je to zhruba osmdesát. Které golfové resorty s vámi spolupracují? Každý resort spolupracuje trochu jinak. Jsou resorty, které jsou perfektně logisticky připraveny na příchod handicapovaného golfisty. Jsou ale i resorty, například tréninkové centrum v Hodkovičkách, kde již handigolfisté pravidelně trénují. Darovanský dvůr je zase příkladem toho, jak se dokážou postarat o nováčka, který zde postupně začne trénovat, a dotáhne to až do handigolfové reprezentace. Takže paragolfer, který koupilo Konto Bariéry a půjčilo ho vaší asociaci, je vytížený? Dovolím si tvrdit, že celou zimu na něm zájemci trénovali prakticky obden. Kromě toho jsme ho využívali na akce, na nichž jsme prezentovali handigolf po celé republice. Zkrátka pomáhá golfistům při tréninku i na turnajích a získává další zájemce. Kde jsou tréninková centra handigolfistů? V pražských Hodkovičkách, kde je i paragolfer zapůjčený Kontem Bariéry, dále v Českých Budějovicích, Darovanském dvoře, Mladých Bukách, na Zbraslavi, v Nové Americe, Sokolově, Pyšelích a v Předboji nedaleko Prahy. 20