1. Časové vymezení a charakteristika jednotlivých vývojových etap římského práva: doba královská, republika, principát, dominát

Transkript

1 1. Časové vymezení a charakteristika jednotlivých vývojových etap římského práva: doba královská, republika, principát, dominát Založení Říma, doba královská (asi př.n.l) Na území, kde vznikl Řím, ţily tři etnické skupiny - Latinové, Sabinové a Etruskové. Nejpočetnější a nejdůleţitější byli Latinové, obyvatelé vesnice Pagus. Etruskové jsou dodnes obestřeni mnoha tajemstvími, jejich písmo nebylo dosud rozluštěno, uţívali tzv. podzemní města - pohřebiště. Byli z kmenů na nejvyšší úrovni. Začali zřizovat nový typ organizace městský stát (civitas), ten sebou přinesl i nový typ práva a politiky. K prvním etruským centrům patří Florencie, Bologna, Miláno, Kapua. Do doby expanze Etrusků do střední Itálie lze vloţil zaloţení Říma. Jak to skutečně bylo, můţeme poznat jednak: z legendy (nejisté, nepřesné, zkreslené) - Římský historik Titus Livius (píšící počátkem doby císařské) napsal na přelomu letopočtu Dějiny Říma (Ad urbe conditia, dochovalo se pouze 7 svazků, přeloţeno i do češtiny), v nich vyloţil legendární zaloţení Říma. Mělo se tak stát roku 753 př. n.l. a za zakladatele je označován Romulus (jeden ze dvou bratrů, potomků řeckého hrdiny Aenea, kteří byli vychováni vlčicí). Řím byl zaloţen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium) a bylo to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (rozdělením obyvatelstva vytvořil lidová shromáţdění), sám se stal prvním králem. z archeologických vykopávek (a ze zlomků nejstarších právních pramenů) - V polovině 8.stol. př. n. l. vznikly na pahorcích pozdějšího Říma (řeka Tiber, rovina mezi pahorky byla baţinatá, řádila zde bahenní zimnice) a v nebliţším okolí primitivní latinské a latinsko-sabinské vesničky. V tomto období můţeme mluvit jiţ o městském státu (civitas) jedná se o určité sdruţení svobodných lidí, kteří společně ţijí na jednom území jako jeho neomezení vlastníci, společně ho hájí (musí zde být na vršku opevněný městský aglomerát, který usnadňoval obranu, v případě nebezpečí se zde všichni skryjí, jinak pracovali před hradbami především jako pastevci) a společně rozhodují. Způsob vlády v civitas nebyl stejný, ale bylo zde několik společných bodů: bylo zde několik společných bodů: vůdce (jeden nebo více) rada vznešených (starších, později senát) lidová shromáţdění Od zaloţení do 3. stol. n. l. byl Řím městský stát civitas, ale praxe trochu jiná, neboť byl i centrem velké říše. Organizace společnosti Předstátní společnost Římanů byla společnost rodová (genus), příslušnost k rodu determinovala postavení jednotlivce ve veřejném i soukromém ţivotě. Rod byl kolektivním subjektem drţby nemovitého majetku. Podle rodů se organizovala nejstarší římská armáda, náčelník rodu (princeps gentis) přesedal rodovému soudu, na kterém se řešili případné spory mezi rodovými příslušníky. Dle tradice vznikla římský národ ze tří kmenů (tribus Ramnes, Tities, Luceres), které ustanovil Romulus.Kaţdý z těchto kmenů byl rozdělen do 10 kurií (curia vyšší organizační jednotka, která vzniká seskupením příbuzných rodů za účelem vojenským, náboţenským politickýma druhotně i územním, v čele kurie stál hodnostář zvaný curoi, který řídil všechna akce, které kurie podnikala a byl mluvčím kurie na lidovém shromáţdění). Lidová shromáždění (comitia) byla orgánem nejvyšším, rozhodovala o všech významných problémech římské společnosti, v první řadě o válce a míru, ale i o přijímání nových členů do kmenového svazku, o adopcích, testamentech, o volbě úředníků a o schválení zákonů. Jednotlivé kurie 1

2 vystupovaly na shromáţdění jako hlasovací jednotky (comitia curiata), kaţdá kurie měla jeden hlas, kterým po vnitřní debatě uvnitř kurie hlasovala. Rozhodovala prostá nadpoloviční většina hlasů, tedy souhlasilo-li více neţ 15 ze 30 kurií. Jednání obvykle řídil král, účastnit se mohli pouze muţi schopní vojenské sluţby. Senát, obsazovaný náčelníky jednotlivých rodů (bylo to shromáţdění otců patres), měl pouze funkce poradní a výkonné, připravoval jednání lidových shromáţdění. Počet senátorů se během vývoje zvýšil ze 100 na 300. Od označení patres se odvíjí název jedné ze společenských skupin patricijové (vyšší majetková vrstva). Neví se, kde je jejich původ, po počátečních bojích pravděpodobně zvítězili Etruskové (patricijové) a poraţení Latinové se stali plebeji. Celá první staletí římských dějin jsou poznamenány boji mezi patriciji a plebejci, kteří byli v konkrétních případech diskriminováni. Postavení krále je dosti sporné (není přesně znám způsob obsazování tohoto úřadu). V díle Tita Livia nacházíme tzv. auguratio (jmenování krále veleknězem podle vůle bohů), které se provádělo před lidovým shromáţděným a účastníci patně nemuseli ceremoniálu jenom pasivně přihlíţet. Král nebyl monarchou ale lidovým orgánem, reprezentoval rodovou společnost navenek, byl nejvyšším velitelem národní armády, nejvyšším knězem (za lid přinášel bohům oběti) a také vrchním soudcem. Spolu se senát připravoval zákony a předkládal je lidovým shromáţděním. Podle římské tradice vydávali králové četné královské zákony (lex regia). Nejednalo se o despotu (rex Romanum, krále Říma), ale o krále všech Římanů (rex Romanorum). Dle legendy vládlo v Římě 7 králů, posledním byl Tarquinius Superbus (v překladu pyšný), pro jeho tyranský způsob vlády jej prý lidé roku 510 př.n.l. vyhnali. Druhou pravděpodobnější moţností je postupný vývoj k období republiky, tedy ţádný náhlý zlom. Významnou společenskou úlohu hráli v královském Římě kněţí pontifikové, v jejichţ čele stál král (reprezentant lidu nejen vůči cizím obcím, ale i vůči bohům). Původně to byli stavitelé mostů, měli udrţovat jediný most, který vedl přes řeku Tiberu. Stali se nejstaršími znalci soukromého práva. Během vývoje se jejich počet zvýšil z pěti na patnáct. Svůj úřad vykonávali doţivotně, v jejich čele stál pontifex maximus (v období císařství se jím stával císař). Byli to stráţci obou dvou typů práva - ius i fas. Obstarávali Jovův kult, zprostředkovávali styk s bohy podle zvláštních pravidel, jedině oni měli jakési vzdělání a pro své znalosti a zkušenosti ve věcech veřejných nabyli značné duševní převahy a mravní váţnosti (při sporu se soudci přikláněli k mínění pontifiků). Na úsvitu římských dějin bylo jejich úkolem konat různé oběti a určovat kalendář (v které dny bohové dovolují jednat o veřejných záleţitostech a povolují vykonávat soudnictví. Pro jednotlivé právní případy vytvářely formule (obyčejové a zvykové normy, primitivní nepsané právo jako tajná nauka). Občanům poskytovali závazná právní dobrozdání (responsum, ta však měla jen soukromý charakter, neboť pontifikové nebyli oficiálně ustanoveni), které zároveň obsahovalo potřebnou formuli. Kaţdý rok je vybrán jeden člen kolegia, který odpovídá na soukromé otázky soukromých osob. Lidem je však ponechána moţnost volby i jiného pontifika. Na dotazy krále odpovídalo celé kolegium pontifiků. Přísně lpěli na liteře zákona, pouze uţití určitého výrazu v určité souvislosti zaručovalo ţádoucí účinek, přesto nebyli konzervativní, krok za krokem obohacovali právo o nové prvky, rozvíjeli tak ius civile, právem se řadí k pramenům římského práva. K jejich činnosti rovněţ patřilo vedení státních záznamů (anales pontificum, tj. jména úředníků, úroda, vojenská vítězství. Výhradní právní moc pontifiků ale začala časem zeslabovat: 450 př. n. l. Lex duodecim tabularum (Zákon 12-ti desek) - nebyl kompletním pojednáním, z moci pontifiků jsou vyňaty případy detailně zde popsané, avšak značná část římského práva nebyla v deskách obsaţena, a tak si pontifikové udrţeli velký význam. 2

3 304 př. n. l. Ius Flavianum - zveřejněna sbírka formulářových actiones písaře Gnea Flavia (jeho pánem byl právník Appus Claudius Caeca), pravděpodobně ji zveřejnil jeho pán, písař byl jen nastrčen, ve sbírce byly postiţeny situace z kompetence pontifiků, nyní existovaly veřejně známé actiones, a proto byl výklad pontifiků jiţ zbytečný, byl to druhý krok k laicizaci práva. 254 př. n. l. do úřadu pontifex maximus byl zvolen první plebejec Tiberius Coruncanius, porady pontifiků (do té doby uzavřené a utajené) otevřel veškeré veřejnosti, veškerá právní utajení pominula, pontifikové ztrácí význam v oblasti ius, zůstávají kompetentní ve fas. Od této doby se kaţdý jiný Říman mohl stát odborníkem na právo. Této moţnosti vyuţili lidé z vyšších kruhů, někteří z nich získali velkou proslulost. Lidé se na ně obracejí o radu, tj. počátek klasického období římského práva - iurisprudentia. Rozklad rodové společnosti Tak jako všechny primitivní pospolitosti, prodělávala i římská rodová společnost proces postupné majetkové a politické diferenciace, to vytvářelo podmínky pro rozštěpení společnosti na třídy a vznik státu. rozvoj otroctví V prvních obdobích bylo otroctví v Římě výlučně patriarchální, otrok se ještě nepovaţoval za věc, pouze za méněcenného člověka (viz. Lex duodecim tabularum při poranění otroka se platila polovina obnosu za poranění svobodného člověka), pracoval vedle lidí svobodných jako člen jejich domácnosti boj patricijů s plebeji Historikové se domnívají, ţe sociální skupina patricijů vznikla ze starousedlíků a plebejové, ţe jsou cizí (přišli do Říma především za obchodem nebo jako zotročení zajatci atd ). Protoţe plebejové stáli mimo rodovou organizaci, byli vyloučeni z účasti na lidových shromáţděních, naproti tomu mohli nabývat majetek, konali sluţbu ve zbrani, provozovali řemeslnou výrobu a jednoduché obchodní transakce. Plebejové vytvořili vlastní rodovou organizaci, přesto však byli v podřízeném postavení a byli zkracováni na právech. Z toho pramenil antagonismus, který přerostl v ostrý dlouhodobý boj táhnoucí se celá staletí. Římská republika ( př.n.l.) Římský stát vznikl někdy v průběhu stol. př. n. l. Společenské reformy zatlačily význam rodů a pokrevních svazků a namísto starých institucí nastolily novou organizaci, zaloţenou na principech majetkových a územních. Za původce nového dělení povaţovali Římané šestého krále Servi Tullia (má to racionální základ, ale historikové se domnívají, ţe jde z části o legendu). Shromáždění římského lidu Hlavním článkem reforem Servia Tullia (které byly zřejmě provedeny v delším časovém úseku) bylo vytvoření dvou nových tipů lidového shromáţdění, které zcela vytlačily vliv starého shromáţdění kurijního shromáţdění centurijní a tributní. comitia centuriata se organizovala podle majetkové diferenciace římského obyvatelstva (zřejmě se však původně jednalo o shromáţdění vojenská, do setnin centurií byla rozdělena pěší armáda, která vykonávala některá oprávnění politická, po reformě Servia Tullia se však centurie stala jen jednotkou hlasovací a daňovou). Všechno obyvatelstvo (patricijové i plebejové krok ke zrovnoprávnění obou skupin) bylo rozděleno dle velikosti majetku do šesti tříd a potom se kaţdé třídě přidělili určitý počet centurií, tj. hlasovacích jednotek. - I. majetková třída 80 centurií - II., III., IV. třída po 20 centuriích - V. třída 30 centurií - VI. třída 20 centurií - zvláštní třída jezdců (equites) 18 centurií 3

4 Celkem tedy bylo 193 centurií, z toho 98 patřilo první třídě a jezdců, je moţno konstatovat, ţe centurijní shromáţdění bylo zorganizováno na timokratickém principu a zajišťovalo tak převahu majetným Římanům. Konzervativní charakter centurijního shromáţdění posilovalo ještě rozdělení na centurie seniores a centurie iuniores (centurií mladších, radikálnějších byl menší počet, ale byly více početné, to ovšem na převaze starších nic neměnilo. Shromáţdění se scházelo na Martově poli jako shromáţdění vojenská, účastníci (17 60 let) přicházeli sněmovat ozbrojeni. Pravomoc byla široká a časem se ještě rozšiřovala: přijímání nových zákonů, volba nejvyšších státních úředníků, rozhodování o vyhlášení války, jako odvolací instance souzení hrdelních zločinů, udělování státního občanství. Ve starší době pravomocí více, ale některé postupem času přešly na shromáţdění tributní. comitia tributa představovalo lidové shromáţdění podle městských a venkovských okresů (tedy podle bydliště římských občanů). Po několika reformách bylo nakonec okresů 35, z toho 4 městské a 31 venkovských. Toto comitium svolávali nejvyšší magistráti, výjimečně i některý z pontifiků (při volbě nejvyššího kněze). Měla stejnou pravomoc jako komicie centurijní, ale projednávala zpravidla pouze záleţitosti méně důleţité, volila niţší úředníky (quaestory a aedily), schvalovala zákony (často zákony o soukromých právech), fungovala také jako soudní odvolací instance při odsouzení k pokutě. I zde měla aristokracie převahu. concilia plebis (plebejské hromady) byly zvláštním typem shromáţdění patricijům nepřístupným, plebejové se zde od roku 471 př. n. l. začali shromaţďovat dle tribuí (dříve dle kurií). Usnesení (plebiscita) zavazovala jenom plebeje, postupem času však plebiscitům byla přiznána závaznost obecná, stalo se tak roku 287 př. n. l. Lex Hortensia. Lidová shromáţdění, která nastoupila na místo starých komicíí kurijních byla od samého počátku pokládána za nejvyšší orgán římského státu, reprezentovala všechen populus Romanus a rozhodovala proto i o všech významných problémech státního ţivota. Pro stát uţívali označení res publica (věc veřejná, záleţitost všech Římanů). Řím tedy byl republikou otrokářského typu, jednalo se republiku aristokratickou, zajišťující panství patricijsko- plebejské otrokářské oligarchii, později privilegované otrokářské nobility. Politická praxe však záhy ukázala, ţe comitia jsou vrcholným orgánem jenom teoreticky. S rozrůstajícím se impériem bylo stále těţší se dopravit na shromáţdění, rozšířilo se úplatkářství za účast/neúčast, proto komicia ztrácela povahu národní reprezentace. Bylo svolávána aţ do samého počátku císařství (naposledy za vlády Tiberia, syna Oktaviána Augusta). Magistratury, nejvyšší státní úřady Někdy kolem 6. stol. př. n. l. zanikla královská moc (posledním králem byl Tarquinius Superbus, v překladu pyšný, pro jeho tyranský způsob vlády jej prý lidé roku 510 př.n.l. vyhnali) a na její místo nastoupila lidem volená dvojice nejvyšších úředníků konsulů. Na místo králů původně nastupovali 3 praetoři, o něco později dva praetoři s novým názvem konsulové, kolem roku př. n. l. stáli v čele státu decemvirové (viz. Zákon 12-ti desek), od pádu decemvirů aţ do roku 367 př. n. l. vládlo v Římě tří aţ osmičlenné kolegium vojenských tribunů s pravomocí konsulů (tribuni militum consulari potestate), teprve od tohoto roku znovu a jiţ natrvalo vládla dvojice konsulů. Zpočátku se nejmenovali consules, ale praetores maiores, název tedy podtrhával tu stránku jejich pravomoci, která byla nejtypičtější, tj. velení armádě. Původně byli konzulové voleni pouze z patricijů, ale od roku 367 př.n.l. (lex Licinia) byl jedním konzulem plebejec (podle dohody mezi patricii a plebejci). 4

5 Vysoké úřady se řídily několika zásadami: úředníky volilo lidové shromáţdění (princip volitelnosti) magistratura byla časově omezena, zpravidla ne jedem rok platil princip kolegiality, úřad vţdy obsazen několika osobami navzájem na sebe dohlíţejícími (ius intercessionis právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým všichni členové kolegia nevyslovili souhlas) princip bezplatnosti, pocta zastávat úřad, proto i pouze pro majetné, neboť finančně nákladné (po zvolení pořádání her pro lid) Úřední pravomoci se rozlišovaly na: potestas je ve veřejném právu moc kaţdého úředníka (magistratus), který prostřednictvím své vůle vyhlašuje moc státu. Pro ty, na něţ je potestas uplatňována, vznikají určité povinnosti. Vyšší úředník měl maior potestas, niţší měl minor potestas. V soukromém právu je to moc otce nad dětmi. imperium - je nejvyšší a nedílná státní moc (nejvyšší rozkazovací a přikazovací moc), kterou měl nejdříve rex a za republiky magistratus maiores. Tato moc vyţaduje bezprostřední poslušnost od kaţdého občana (existují však i mantinely). Imperium v sobě zahrnuje i velení nad vojskem. Spojuje v sobě několik dalších pravomocí: - imperium militiae - pravomoc dávat vojsku rozkazy a povolávat občany do vojenské sluţby - ius agendi cum senatu, cum populo - právo ptát se na mínění senátu a právo svolávat lidová shromáţdění a tázat se na mínění lidu - coercitio - pravomoc trestat - iurisdictio - uplatňování spravedlnosti. Za vojensky či politicky napjatých a nebezpečných situací, kdy bylo nutno jednat rychle, řešily se nevýhody kolegia jmenování diktátora (původně magister populi) jediného všemocného velitele, který měl co nejdříve zjednat pořádek, a to i za cenu porušování občanských práv a svobod. Diktatura byla mimořádnou magistraturou, diktátora nevolilo lidové shromáţdění, ale jmenoval ho jeden z konsulů po dohodě se senátem. Vzhledem k mimořádné koncentraci moci zanikala diktatura nejen dosaţením cíle (např. poráţkou nepřítele, ale i uplynutím 6 měsíců, nebo skončilo-li funkční období konsula, který diktátora jmenoval. Poslední diktaturu Řím zaţil roku 202 př. n. l., diktatury pozdější (82 př. n. l. Sulla, 47 př. n. l. Caesar) jsou jiného typu, protoţe signalizují nástup monarchistické formy vlády. Po Caesarově smrti byla diktatura na věčné časy zakázána zákonem Lex Antonia de dictatore, který vydal Marcus Antonius. Roku 367 př. n. l. byl zákonem Lex Licinia Sextia postaven po bok konsulů jejich menší (jim podřízený) kolega praetor urbanus (městský praetor). Praetor byl z počátku jeden a rozšiřoval kolegium konsulů, měl stejné pravomoci (i jemu příslušelo imperium, uţíval je však jen v omezeném rozsahu, pouze v podobě soudní), zpravidla nevystupoval jako vojenský velitel, prodléval trvale ve městě a jeho hlavním úkolem bylo pečovat o řádnou správu, zejména o veřejné i soukromé soudnictví a aplikaci práva vůbec. Od počátku 3. stol. volilo lidové shromáţdění praetorů více (diferenciace dle funkcí), přibyl praetor peregrinus (měl jurisdikci ve sporech Římanů s cizinci anebo ve sporech cizinců, kteří se podřídili římskému soudu), praesides (správci prvních zámořských provincií). Starší magistraturou neţ praetura byl úřad censorů (vznikl podle tradice jiţ v polovině 5. stol. př. n. l.). Censoři bývali vţdy dva. Jejich kompetence se rozšiřovaly: spravovali některé úseky státních financí, řídili těţbu v dolech, dávali do pachtu státní pozemky, vedli seznam členů senátu (mohli je trestat tzv. censorskou důtkou), vedli evidenci římských občanů a zařazovali je do majetkových tříd, neměli imperium. 5

6 Magistratury nižší Jejich drţitelé byli nositeli pouze niţší nařizovací pravomoci (potestas). Niţší úředníky volilo tributní lidové shromáţdění Quaestores dříve spravovali státní pokladnu, vedli polní pokladnu a rozprodávali kořist. Dostávali i četné speciální úkoly (např. provázeli cizí návštěvníky po Římě, ukládali do archivu desky s texty nových zákonů). Aedilové (kurulští a plebejští) konali v Římě policejní sluţby, dohlíţeli na pořádek na ulicích a na trţištích, řešily obchodní spory, dohlíţely na pořádání slavností, archivy a pokladnu. Adelita se povaţovala za druhý stupeň v politické kariéře římského občana (předcházela quaestura, po adelitě následovala praetura). Plebejské magistratury, tribunové viz. otázka č... Senát Normální podmínkou členství v senátu se stávalo úspěšné ukončení magistratury, senát se tak proměnil na radu bývalých státních úředníků (bývalí konsulové, praetoři, aedilové, tribunové, kvestoři). Členové senátu nebyli voleni, místo doţivotně získal ten, koho konsul (později praetor) zapsal do senátorského seznamu. Senát míval za republiky 300 členů, pro přijetí nebyl stanoven ţádný věkový census, členem mohl být kaţdý nejlepší. Období císařství V roce 31 př.n.l. nastupuje do čela státu Octavián (přijal jméno Caesar Augustus). První období císařství se nazývá principát 31 př. n. l. až 284 n. l.) Na konci 3. století n.l. za císaře Diocletiána ( ) se principát mění na dominát. Za principátu ještě přetrvávají některé republikové orgány, které za dominátu zcela mizí. Rozdělení říše na východní a západní část V letech vládl císař Diocletián (období přechodu od principátu k dominátu). Nebyl Římanem, pocházel z Dalmácie. Jiţ za jeho vlády se projevovaly prvky úpadku říše, a proto bylo nutné reformovat. Císař zreorganizoval centrální vládu (nejvyšší úřady). Zřídil nová officia palatina - státní úřady, které byly přísně hierarchizovány. V jejich čele stál sám císař. Mezi pět nejvyšších dvorských úředníků patřili: dvorských úředníků patřili: quaestor sacri palatii - hlavní právní poradce císaře (ministr spravedlnosti) magister officiorum - vedoucí císařských kanceláří, dohlíţel na chod aparátu v provinciích comes sacrarum largitionum - ministr financí magister militum - velitel armády (nebo jejich velkých částí), jenţ podléhal přímo císaři Proběhla téţ územní reorganizace. Říše byla rozdělena na 4 prefektury (praefectura), dvě byly na východě a dvě na západě. Kaţdá se dělila do diecézí (dioecesis), coţ bylo převzato z církevní správy. Také se změnil systém vlády - byla utvořena tetrarchie = vláda čtyř vladařů. Diocletiánus si nejprve zvolil jednoho spoluvládce. Tím se stal generál Maximianus. Oba mají titul Augustus - Diocletiánus vládne na východě, Maximianus na západě. Oba dva si musí za svého ţivota zvolit spoluvladaře s nástupním právem a titulem Caesar. Tento systém však netrval příliš dlouho. Nejprve Diocletian odstoupil jiţ za svého ţivota a přiměl k odstoupení i Maximiana na západě. Vládu nastoupili Konstantius I. a Galerius. 6

7 Prvně jmenovaný záhy zemřel. Galerius na uvolněné místo jmenoval Licinia. O korunu se ucházel i syn Konstantiův Konstantin a syn Maximianův Maxentius. Roku 311 zemřel Galerius. Konstantin porazil Maxentia roku 312 v bitvě u Říma (Ponte Milvio). Stal se vládcem západní části říše, Licinius vládl na východě. Roku 313 vydal Konstantin Edikt milánský (pochopil, ţe křesťané jsou přínosem, bojovali po jeho boku). Roku 324 spojil obě části říše pod společnou vládu, kdyţ rok před tím skončil Licinius svůj ţivot na popravišti. Říši byla rozdělena na 4 prefektury, ty na diecéze a provincie. Po smrti Konstantina Velikého ( ) byla říše znovu rozdělena mezi jeho tři syny - Konstantius, Konstans, Konstantinus II. Od 4. století (395) již byla říše trvale rozdělena na východní a západní část. Zůstalo to tak jak to plánoval jiţ Diocletiánus, ale nefungoval systém 4 vládců. Rozdělení je však stále relativní, zákonodárná moc je společná pro celou říši. Ale roku 438 východní císař Theodosius II. ustanovil, ţe platnost zákonů jednoho císaře není hned automaticky přejímána i v druhé části říše, záleţí na uváţení. Hlavními městy se na východě stala Konstantinopol a na západě Řím, Milán a Ravena. Významné místo v dějinách římského práva zaujímá císař Justinián ( ). Ten vládne jiţ pouze ve východní části říše. Za jeho vlády byl dokončen vývoj římského práva, byl sepsán Corpus iuris civilis. 7

8 2. Nejdůležitější literární prameny k římským právním dějinám - jednotliví autoři, jejich díla a časové zařazení (Livius, Suetonius, Tacitus, Cicero, Prokopios) Literární prameny - nejvýznamnější římští historikové a jejich spisy (Livius, Suetonius, Tacitus, Prokopios) 2.1. Livius Římskou minulost oslavil v díle Od zaloţení města (Ad urbe condita) historik T. Livius (59 př.n.l n.l.). Ve svém rozsáhlém díle o 142 knihách, z nichţ se však dochovala necelá čtvrtina (v překladu máme 7 svazků), vylíčil Livius obsáhle dějiny Říma od příchodu Aenea aţ do své současnosti, do roku 9 n.l. Vyloţil legendární zaloţení tohoto města (mělo se tak stát roku 753 př.n.l.) a za zakladatele označil Romula, který v hádce zabil svého bratra Rema. Řím byl zaloţen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium). Je to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (lidová shromáţdění, senát), sám se stal prvním králem. Umělecká působivost Liviova díla je nesena jeho upřímnou vírou v sílu morálních kvalit a statečnosti starých Římanů, které se staly základem římské světovlády. Zároveň však vylíčení vnitřního úpadku v době krize republiky mělo být varováním. Dílo mělo především vychovávat a svým vlastenectvím povznést sebevědomí římského národa. Livius např. píše o tom, ţe v roce 326 bylo zrušeno otroctví pro dluhy, a přirovnává tento čin k zaloţení republiky. V předmluvě ke svým rozsáhlým dějinám Říma Livius píše: Co se vypráví o událostech před tím, než bylo nebo mělo být založeno Město, a co je spíš vyšperkováno básnickými zkazkami než doloženo neporušenými historickými památkami, to nemám v úmyslu ani dokazovat, ani vyvracet. Dopřává se dávnověku ta výsada, že smí mísit lidské s božským, a tak činit počátky měst vznešenějšími; a má-li být některému národu dovoleno svůj původ posvěcovat a odvozovat jej od předků - bohů, je válečná sláva národa římského taková, že když sobě i svému zakladateli přičítá za praotce právě Marta, mohou i to snášet lidská plemena stejně klidně, jako snášejí jeho vládu. Avšak na tyto věci a jiné podobné, ať budou jakkoli posuzovány či hodnoceny, bych rozhodně nekladl velikou váhu: každý ať bystře upne pozornost k tomu, jaký byl život i mravy předků, jací mužové a jakými vlastnostmi říši v míru i za války vytvořili i rozšířili; ať sleduje, kterak potom, když ponenáhlu ochabovala kázeň, mravy napřed jako by poklesaly, potom, jak hlouběji a hlouběji upadaly, načež se začaly řítit do propasti, až to nakonec dospělo do těchto dob, kdy nejsme s to strpět ani svoje neřesti, ani potřebné protiléky. Právě to je při poznávání dějin obzvláště blahodárné a užitečné, že patříš na doklady a příklady všeho druhu, uložené v znamenitém památníku; odtud si můžeš vybrat pro sebe i pro stát, co bys napodobil, odtud i to, čeho se máš vystříhat, protože to hanebně začíná i hanebně končí. Římané byli velice hrdí a sebevědomí lidé. Proto také nechtěli připustit, ţe by na počátku jejich dějin stál tlustý Etrusk, jak hanlivě přezdívali svým sousedům (původ Etrusků je nejasný, Livius říká, ţe pocházeli ze severu, z evropského vnitrozemí). Římané tedy vytvořili mýtus, který by byl hoden národa předurčeného vládnout světu. Některé prvky přitom přejali z řeckých pověstí. Tak vzniklo podání o Aeneovi, synovi Venuše a trójském hrdinovi, který se svým otcem a synem Askaniem (později nazývaným Iulus) prchl z hořícího města a stal se zakladatelem dynastie, od níţ odvozovali svůj původ císařové julsko-klaudijské dynastie. K témuţ okruhu patří i známá pověst o bratrech Romulovi a Removi, z nichţ první údajně zaloţil Město roku 753 př.n.l. 8

9 2.2. Suetonius Gaius Suetonius Tranquillus (70-140) je autorem Ţivotopisů dvanácti císařů. Sepsal je v době Hadrianovy vlády a zachytil v nich císaře počínaje Ceasarem a konče Domitiánem. Suetonius se nejspíše narodil v Římě a pocházel z jezdecké rodiny. Byl přesvědčený o vnitřní pevnosti a neotřesitelnosti císařství. Svoji kariéru začíná za císaře Trajána a vrcholu dosahuje na dvoře císaře Hadriána -> byl císařovým tajemníkem. Suetoniovy zájmy byly velmi pestré a široké. Třebaţe dnes známe neúplně pouze dvě jeho díla, Ţivotopisy dvanácti císařů, z nichţ se ztratil začátek, a ve značně fragmentární podobě spis O slavných muţích, máme antická svědectví, podle nichţ Suetonius sepsal celou řadu děl a dílek nejen latinských, ale i řeckých, která se týkala rozličných oblastí. Patří sem spisy o římských hrách, římském roku, oděvu, Suetonius byl v římské literatuře první, kdo psal ţivotopisy císařů, osobností, které stály v popředí politického ţivota. Začínal u důleţitých státnických činů a končil u záleţitostí soukromějších. Často je mu vytýkáno, ţe více neţ státnické činy líčí senzační podrobnosti ze soukromého ţivota císařů. Ţivotopis císaře začíná Suetonius zpravidla líčením jeho rodokmenu, narození a období, které uplynulo, neţ se stal císařem. Na to navazuje popis a charakteristika císaře v době jeho vlády. Závěr tvoří líčení císařovy smrti a událostí, které s ní souvisely. Ţivotopisy tedy mají stabilní kostru. Takto líčí Suetonius smrt G. Julia Caesara v římském senátu: Když usedal, obstoupili ho spiklenci pod záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tillius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by o něco chtěl požádat. Když mu Caesar odmítal vyhovět a posuňkem ho odkazoval na jinou dobu, strhl mu s obou ramen togu. Na Caesarovo zvolání: Tohle je ale násilí! raní ho jeden z Kasků zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži, probodl ji pisátkem, pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Jakmile zpozoroval, že se na něho ze všech stran útočí tasenými dýkami, zahalil si hlavu togou a zároveň levicí stáhl její přehyb až ke kotníkům, aby se zahalenou i spodní částí těla tím slušněji padl. A tak byl proklán třiadvaceti ranami. Jenom po prvním úderu vydal ze sebe ston, ale beze slova, třebaže někteří vykládali, že útočícímu naň Marku Brútovi řekl řecky: I ty, synu? Protože se všichni rozprchli, nějakou dobu tu mrtev ležel, až tři ubozí otroci mrtvolu naložili na nosítka, nechavše jí jednu paži splývat k zemi, a odnesli domů. Z tolika ran, jak usoudil lékař Antistius, nebyla žádná shledána smrtelnou s výjimkou druhé, kterou dostal do prsou 2.3. Tacitus Dějiny vlády julsko-klaudiovské a flaviovské dynastie podal jeden z nejlepších římských historiků P. Cornelius Tacitus (asi ). Ačkoli proklamuje, ţe bude psát bez hněvu a zaujatosti, jeho působivý obraz císařské moci a jejích stínů je aţ příliš černý. Jeho stěţejním dílem jsou Dějiny (Historiae) o 14 knihách a Letopisy (Annales) o 16 knihách. Pro evropské dějiny má velký význam jeho monografie Germánie: O žádné záležitosti, ať veřejné nebo soukromé nejednají jinak než ve zbrani. Není však obvyklé, že by někdo nosil zbraň dříve, než ho k tomu obec uzná za schopného. Tehdy dostane mladík přímo na shromáždění od některého z náčelníků, od otce nebo příbuzných štít a kopí. To je u nich udělením mužské tógy, to je první pocta mladému věku. Do té doby je považují za součást domácnosti, potom za členy státu. Vynikající původ nebo velké zásluhy otců předurčují i docela malé chlapce k náčelnické hodnosti. Ti se pak připojují ke starším a zkušenějším a nepociťují za ponižující, že jsou považováni za členy jejich družiny. 9

10 2.4. Prokopios Detailní informace o justiniánských válkách nám podává císařův oficiální ţivotopisec - Prokopios. Jako očitý svědek vydal 3 knihy o třech hlavních výbojích, které vedl císařův generál Belisarius: o válce s Góty - byla nutná o válce s Peršany - výboj na východ o válce s Vandaly - snaha získat další bývalé římské provincie v severní Africe Byl to nejen popis historických události, ale hlavně oslavné dílo. Trochu jiného rázu je jiné dílo Prokopia - Historia arcana (Tajné dějiny). Asi nebyl za své oficiální dílo dostatečně odměněn, a tak v tomto pamfletu shrnul vše negativní o vládě, poměrech a ţivotě za Justiniánovy vlády. Hovoří zde téţ o císařovně Theodoře, která vyšla z niţších vrstev (herečka, barová tanečnice ), z lidí pohrdaných, z okraje společnosti. Říká, ţe Justinián a Theodora snad ani nejsou lidé, ale démoni, kteří chtějí zničit celé lidstvo Další historikové Prvním pokusem o vylíčení dějin Říma do punských válek Počátky, jejichţ autorem je M. Porcius Cato ( př.n.l.). Z konce římské republiky pocházejí Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské od G. Julia Caesara ( př.n.l.). Přibliţně ve stejném období C. Sallustius Crispus (86-35 př.n.l.) vylíčil historii Catilinova spiknutí a válku s Jugurthou (numidský král). Ve 4. století sepsal historik Sextus Aurelius Victor stručný přehled dějin římského císařství. Křesťanský spisovatel L. Caecilius Firmanianus Lactantius (asi ) ve svém spise O koncích pronásledovatelů např. velmi negativně a zaujatě hodnotí opatření císaře Diocletiana. Na Tacita navázal Řek Ammianus Marcellinus, který ve 4. století vypsal latinsky římské dějiny od císaře Nervy aţ po svoji dobu. Zachovalo se z nich historicky cenné líčení událostí, jeţ autor sám zaţil, neboť jako důstojník se zúčastnil mnohých válečných taţení a poznal i ţivot císařského dvora. 10

11 3. Poznávací a produkční prameny římského práva: produkční prameny (lex, plebiscitum, senatusconsultum) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období ( století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: 1) klasické období lex - zákon přijímaný např. lidovým shromáţděním ius - právo zvykové (Zákon dvanácti desek) 2) postklasické období leges - jsou to jednotlivé typy zákonodárství, které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex) iura - díla právníků (responsa), při jejich shromáţdění vznikají Digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána) Literárními (právními) sbírkami v postklasickém období jsou tedy kodexy a Digesta. Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia) Zákon - lex Obecně platná definice zákona - je to abstraktní příkaz týkající se právní oblasti. Jakým způsobem zákon v Římě vznikal? Nejdříve zde byl král, pak za republiky magistratus, který po konzultaci se senátem navrhoval zákon shromáţdění lidu. Rozlišujeme: leges rogatae - byly to příleţitostné zákony upravující pouze jedinou otázku. Hlasovalo se o nich v lidových shromáţděných - lid mohl hlasovat pouze pro či proti (nemohl je měnit). leges datae (leges dictae) - jsou to zákony dané, nadiktované. Nebylo o nich hlasováno, týkaly se méně důleţitých věci. Vydával je sám magistratus - administrativní opatření, dekrety dané guvernérem provinciím. Nebyly to však věci vţdy úplně nové -> Zákon dvanácti desek je také lex datae, ale v podstatě jím nebylo vytvořeno nic nového, bylo zachyceno pouze to, co jiţ platilo Plebiscit - plebiscitum, tribuni lidu Jedná se o jedno z dílčích vítězství plebejů. Roku 494 př.n.l. byli ustanoveni dva tribuni (tribuni plebis). Jejich počet byl roku 471 př.n.l. rozšířen na čtyři -> stalo se tak podle počtu kmenů, do kterých se plebejci dělili. Později jich bylo dokonce 10. Hlavním úkolem tribunů byla ochrana plebejců před zvůlí patriciů. V jejich pravomocech bylo: ius auxilii - pomoc plebejcům ius intercedendi - právo veta proti zákonu, který by poškozoval či ohroţoval plebejce 11

12 Tribuni se stali důleţitými, a proto se jim musí poskytnout jistá imunita. Byli prohlášeni za svaté osoby. Byly přijaty zákony, které garantovaly jejich osobní nedotknutelnost - leges sacratae. Ty vyhlašovaly, ţe kdokoliv by ublíţil tribunovi, mohl být beztrestně zabit (zasvěcen bohu Jupiterovi) a jeho majetek propadl. Tyto zákony jsou sakrálního rázu, neboť právo nedává moţnost jak garantovat takovou nedotknutelnost. I v tom se projevuje určitá elastičnost římského práva -> kdyţ něco nepostačuje, přizpůsobí se a pouţije se paralelní systém. Plebiscity vycházely ze shromáţděních plebejců (concilium plebis), kteří se scházeli pod vedením tribunů k poradám. Nejdříve to byly porady k věcem, které se týkaly pouze jich samých, později celého státu. Plebiscity byly něco jako zákony. Nejdříve se týkaly jen vnitřních záleţitostí plebejů, ale od roku 287 př.n.l. (lex Hortensia) to bylo platné a závazné právo i pro patricie. Postupem doby se ukázalo, ţe jsou uţitečné pro celou společnost. Konzulové, kteří jako jediný měli právo svolat comitia, byli často mimo Řím. Ale byli zde tribunové, kteří mohli nechat potřebné právní normy odhlasovat formou plebiscitu. Bylo nutné udrţovat rovnováhu - patriciové nemohli prosazovat něco, co bylo nepřijatelné pro plebejce a tribuni zase vydávali plebiscity, které akceptovali patriciové. Od roku 250 př.n.l. se plebiscity staly hlavní formou římského zákonodárství Senatusconsultum Nejdříve to byla jakási dobrozdání senátu konzulovi - nezávazná mínění. Ale od konce republiky senát sám tvoří tímto způsobem zákony. V období císařství byl většinou autorem a navrhovatelem sám císař -> senát návrh přijal a odhlasoval. 12

13 4. Poznávací a produkční prameny římského práva: produkční prameny (constitutiones principum, edicta magistratuum, responsa prudentium) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období ( století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: 3) klasické období lex - zákon přijímaný např. lidovým shromáţděním ius - právo zvykové (Zákon dvanácti desek) 4) postklasické období leges - jsou to jednotlivé typy zákonodárství, které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex) iura - díla právníků (responsa), při jejich shromáţdění vznikají Digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána) Literárními (právními) sbírkami v postklasickém období jsou tedy kodexy a Digesta. Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia) Císařské konstituce (constitutiones principum) Také ty jsou skutečnými zákony. Čím více se císařství upevňovalo, tím víc se nové právo projevovalo císařskými konstitucemi Oratio principis in senatu habita Jsou to řeči proslovené v senátu - ústní nebo písemný návrh, který přednesl v senátě princeps nebo jeho zástupce. Od Hadriána byl souhlas senátu pouze formální. Časem je tato norma označována jako senatusconsultum (stává se jím okamţikem odhlasování nárvhu) Císařské edikty (edicta principum) Jsou to zákonodárná opatření určená konkrétní kategorii osob (např. obyvatelům určité provincie). Platnost ediktů byla omezena na dobu vlády císaře, který je vydal, ale stalo se zvykem, ţe další císař je obnovoval a přijímal za své. Prakticky tedy edikt platil do té doby, neţ ho některý jiný císař nezrušil Mandáty Jsou to dokumenty, jejimţ vydáváním se císař projevuje jako nejvyšší úředník -> posílá je niţším úředníkům do provincií a ukládá jim, jak mají jednat. Týkaly se práva soukromého (např. zákaz sňatků úředníků se ţenami z provincie, kde působí), ale i práva trestního (omezení libovůle úředníků při vyměřování trestních sankcí) Dekrety (decreta principum) Císař vystupuje jako nejvyšší soudce. Účastníci řízení mají svého soudce ve městě. Kdyţ jsou s jeho rozhodnutím nespokojeni, mají moţnost odvolat se k císaři, který vydal konečné rozhodnutí (toto právo mají pouze římští občané). Původně byl takový dekret platným právem pouze pro konkrétní případ, ale později se stal závazným i pro jiné podobné případy. 13

14 Reskripty (rescriptum) Touto formou odpovídal císař těm, kteří se ho dotazovali na právní problémy Edikty magistrátů (edicta magistratuum) Římský praetor, ius honorarium Existovalo paralelní právo - ius honorarium (praetorium), které vydávali římští praetoři => edicta praetorium. Praetor byl římským úředníkem. Měl soudní kompetence, které obsahovaly iurisdictio. Rozlišujeme: praetor urbanus - od roku 367 př.n.l. - byl nejvyšší autoritou v civilním právu. Byl zván téţ collega minor konzulů -> byl jejich pomocníkem, zastupoval je v jejich nepřítomnosti, odlehčil jim tím, ţe vyřizoval spory mezi jednotlivci. praetor peregrinus - ustanoven od roku 242 př.n.l. - sám byl Říman, ale jeho kompetence se týkaly cizinců (ius gentium) -> byl příslušný k řešení sporů mezi občany a cizinci a mezi cizinci. Obecně byl praetor drţitelem největších pravomocí (imperium, iurisdictio). Byl nejvyšším úředníkem po konzulech. Z jeho aktivity vzniká ius praetorium => platné paralelní právo, které se uţívá tam, kde ius civile nepostačuje změněné situaci právních vztahů. Nazývá se téţ ius honorarium (honor = čest, pocta -> snaha ukázat vysoký čestný úřad praetora, který zastává). Toto právo ukazuje přizpůsobivost a dynamičnost římského práva. Jak praetor ius honorarium vytvářel? Bylo to v přímém kontaktu s realitou - v procesu, kde se střetávají konkrétní zájmy osob Úloha praetora v římském procesu Proces měl dvě fáze (jak legisakční tak i formulový): in iure = apud praetorem apud iudicem In iure Obě strany vylíčí praetorovi svůj spor. Vyslechne je, posoudí, zda se jedná o věcnou ţalobu (vindicatio rei = actiones in rem), nebo o sluţebnost (vindicatio servitutis), nebo o uţívací právo (vindicatio ususfructus). Praetor nemá za úkol vynést rozsudek. Má dospět s oběma stranama k určité dohodě -> upřesní se údaje, spor je zařazen do právního schématu, praetor vyhledá konkrétní ius, které se zde uplatní (podle kterého se spor rozhodne). Stalo se zvykem, ţe si osoby mohly přivést své znalce (advokáty - iuris periti). Ti pak dávali návrhy a pomáhali praetorovi. Ten připraví cestu, po které se půjde před vynesením rozsudku. Kdyţ obě strany souhlasí, dochází k litis contestatio (ustavení soudního sporu) => končí práce praetora, přechází se ke druhé fázi procesu Apud iudicem (před soudem) Soudce nemusí být vůbec školený právník, můţe to být třeba jen osoba vyššího společenského postavení (senátor, člen třídy equites). Tento soudce podle práva předepsaného praetorem vyslechne svědky, přijme důkazy a vynese definitivní rozhodnutí (rozsudek) Praetorský edikt Praetor mohl v rámci pravomoci imperium vytvářet nové právo, kdyţ nebylo. Přihlíţel ke konkrétním podmínkám a situacím. Právo (ius honorarium) nemohl vytvářet aţ po předloţení konkrétního případu, hrozilo by nebezpečí korupce. Praetor musel alespoň základní principy svého práva zveřejnit jiţ na počátku úřadu => vydal tzv. praetorský edikt. 14

15 Zpočátku to byly pouze stručné zásady. Postupem doby se ale ustálil zvyk -> nastupující praetor přebírá edikt předchůdce. Stává se z něho edictum perpetuum - nejdříve věčný pro praetora, který jej vydal, ale postupně věčný v širším významu. V době císařství bylo moţno udělat v ediktu změny po návrhu císaře a odhlasování senátem. Ale roku 134 za císaře Hadriána učinil význačný právník Salvius Iulianus konečnou edici ediktu. Od té doby se stal neměnným dokumentem (edictum perpetuum Hadriani). V postklasickém období se edikt přestal uţívat (není v Digestech), převládlo císařské právo. Ve své definitivní podobě se stal edikt velmi obsáhlým. Nejcenějším zdrojem jeho poznání jsou Institutiones Gai (4. kniha - De actionibus - O ţalobách) a Proces Gaia Tullia Responsa prudentium Na místo pontifiků během doby nastoupili prudentes - laičtí znalci práva. Svými znalostmi si získali velkou autoritu, a proto se jejich mínění stává závazným právem. Vrchol jejich slávy spadá do 2. století a první poloviny 3. století. Působili ve třech oblastech: agere (něčím se zabývat, jednat o něčem) - kdyţ je někdo poţádal, vykonávali advokátskou činnost před praetorem cavere (ručit za něco) - zde se chovali jako notáři -> pomáhali sestavovat smlouvy, závěti či jiné dokumenty respondere (odpovídat) - dávali motivované odpovědi na právní otázky jim předloţené Respondere Při jaké příleţitosti a jakým způsobem dávali své odpovědi? Tito lidé pocházeli z vyšších vrstev a tím, ţe se zabývali právem, zvyšovali svoji prestiţ. Ke své práci vyuţívali svůj dům - v určených dobách mohl kdokoliv přijít a předloţit problém. Nejdůleţitější právní responsa byla písemně zachycena na voskové či dřevěné tabulky (to činila skupina ţáků). Tak se také spontánně vytvářely právní školy. Nezůstalo však jen u těchto krátkých responsa. Byly pospojovány v rozsáhlá právní díla => Quaestiones. Dílo se vţdy soustředilo na jeden právní problém, který byl pak rozebrán pomocí právních předpisů z různých právních odvětví. Vznikaly tak komentáře k jednotlivým zákonům, císařským konstitucím,... Ve 2. století n.l. byl napsán rozsáhlý komentář k Zákonu dvanácti desek. Byl motivován snahou pouţít, co bylo stále platné a přizpůsobit to změněné situaci. Také byl hojně komentován v této době často pouţívaný praetorský edikt. V této době vzniklo jedno z největších děl římské právní vědy vůbec - 83 knih komentáře Ad edictum právníka Ulpiána. Píší se téţ komentáře k povinnostem a postavení úředníků a institucí. Problémem je originalita těchto děl. Psal kaţdý něco nového? Znamenalo kaţdé dílo nový přínos? Odpověď zní - poţadavek originality a novosti neexistoval. Z našeho pohledu toto neschvalujeme, mezi klasickými římskými právníky toto bylo ale zcela normální Oficializace laických právníků v době císařství Na začátku působili tito laičtí znalci práva spontánně. Na počátku císařství se ale projevila snaha císaře tento pramen práva dostat pod svoji kontrolu. Císař Augustus občas svolal význačné právníky - consilium principis - kteří se stali jeho poradci a soudním dvorem (auditorium). Pouze těmto právníkům byla dána licence => působili z pověření císaře (ius respondendi auctoritas principis /ex auctoritates principis/). Toto hlídal jakýsi úředník - notář. Kaţdý z císařem pověřených právníků měl svoji pečeť. Postupem doby se začalo pouţívat testatio - ústní nebo písemné osvědčení (zejména důkazní listina podepsaná svědky). Znamenalo vyšší garanci autentičnosti respond (muselo být podepsáno 7 svědků, kteří listinu ověřili). 15

16 Jak se tedy postupovalo při vydávání respond a jak takové testatio vypadalo? Existovaly dvě destičky. Na jednu se napsalo responsum, druhá se na ni přiklopí a zapečetí se. Stejné responsum se pak napíše zvenku. Při pochybnosti autentičnosti se záznamy porovnají. Něco podobného se pouţívalo i u závěti. Zárukou byly tedy pečeti sedmi svědků a pečeť právníka byla dodatečná. Jednalo se o závazné právo -> musel se jím řídit soudce. Ne všichni právníci dávali stejná responsa. Jak tedy postupovat při kolizi? Odpověď nalezneme u Gaia, který uvádí nařízení císaře Hadriána - kdyţ jsou právní za jedno, je jejich mínění závazné pro soudce, kdyţ se jejich mínění rozchází, záleţí na soudci, ke kterému se připojí. V tomto vývoji oficializace se dále pokračovalo. Roku 426 n.l., v postklasickém období, vydává císař Valentinián III. svoji konstituce datovanou v Raveně. Je známá pod jménem Citační zákon (téţ Tribunál mrtvých). Podle něj se soudce musí řídit míněním pěti nejvýznamnějších právníků. Byli jimi - Gaius ( 180/192), Papinianus ( 212), Paulus (přelom 2. a 3. století), Ulpianus ( 228) a jeho ţák Modestinus (polovina 3. století). I zde mohlo dojít ke kolizi -> v takovém případě byl nejdůleţitější právní názor Papiniana. Touto konstitucí se prakticky uzavírá vývoj římského práva. Výroky těchto právníků byly převzaty i do Digest (533 n.l.). Nebyly v nich shrnuty celé komentáře, ale jen jednotlivé úryvky, které byly vytrhány z klasických děl. Úryvky v Digestech nebyly závazné kvůli svým autorům, ale proto, ţe to bylo Justiniánovo právo. Samotná klasická díla se nezachovala, části známe právě díky Digestům. Celé máme pouze Gaiovy Instituce. 16

17 5. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (Lex XII Tabularum, Fragmenta Vaticana, Pauli Sententiae,Tituli ex Corpore Ulpiani, Scholia Sinaitica) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. V postklasickém období ( století n.l.) dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím. Zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný: Jedná se o ty prameny práva, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy (konkrétní zákony, právní sbírky). Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období: nejstarší období Zákon dvanácti desek klasické období Gaiovi Instituce, právo ve smyslu lex (lex data X lex rogata) a ve smyslu ius (hlavně právo zvykové a obyčejové, vše ostatní neţ lex, např. do této kategorie patří Zákon dvanácti desek). postklasické období ( století n.l.) - dochází k důleţité metodologické změně ve srovnání s klasickým obdobím, zůstává zachováno názvosloví, ale jeho obsah je odlišný. Leges jsou jednotlivé typy zákonodárství (hlavně konstituce), které vydává císař, při shrnutí leges vznikají kodexy (codex). Iura zahrnuje díla právníků (responsa) a starší právo, při jejich shromáţdění vznikají digesta (míněno obecně, ne jenom dílo Justiniána). Kromě těchto sbírek mohly vznikat i sbírky smíšené, které zahrnují jak zákony (leges) tak jurisprudenci (iurisprudentia). Lex duodecim tabularum Prvotní iniciativou k jejich sepsání byla nespokojenost plebejců. Ti se cítili diskriminováni, neboť neměli ţádné psané záruky, existovaly pouze určité zvyklosti. Ţádali rovnost pro všechny, zákon má být znám všem, platit stejně pro všechny. K jejich poţadavkům patřilo: mírnější postup vůči dluţníkům, zrušení zákazu sňatků mezi patricii a plebejci. Římský senát se snaţil celou věc oddálit, ale nakonec povolil. Podle legendy byli vysláni tři experti do Řecka, aby tam prostudovali zákonodárství. Podle další teorie cestovali pouze na Sicílii (tehdy řecká kolonie). Po jejich návratu mělo být sestaveno vlastní písemné zákonodárství. Podle tradice sepsala Zákon dvanácti tabulí desetičlenná komise decemvirů, kterou na jeden rok ( př. n.l.) zvolilo lidové shromáţdění. Po dobu činnosti soustředili decemvirové ve svých rukou veškerou politickou moc. Pracovali velmi rychle a deset tabulí zkodifikovaných obyčejových norem předloţili římskému lidu ke schválení. Zápis se prý obecně líbil, ale chyběla některá ustanovení. Tak v pozměněném personálním sloţení byli decemvirové zvoleni na další rok ( př.n.l.). Ti sepsali další dvě desky, ale ke schválení je nepředloţili a pokusili se nastolit v Římě tyranii, povstání lidu však usurpátory smetlo, kodifikaci doplněnou o dvě desky schválilo a vystavilo na foru, aby si kaţdý občan mohl dojít do textu nahlédnout. Staly se hlavním pramenem klasického římského práva. Na foru zůstaly desky asi do roku 390 př.n.l., kdy za vpádu Gallů vzaly za své a nebyly jiţ obnoveny. Ze Zákona 12 desek známe dnes jen jednotlivé fragmenty (věty, různé příkazy a zákazy), jak je s oblibou citovali římští právníci z konce republiky a v prvních stoletích císařství. Patrně nejznámější pokus o rekonstrukci je z roku 1866, jedná se o Schölovu rekonstrukci. 17

18 Zákon dvanácti desek lze charakterizovat jako primitivní kodifikaci římského obyčejového práva. Zdá se však, ţe decemvirové neměli v úmyslu zapisovat zvykové normy všechny, spíše jen kodifikovaly ta pravidla, která byla nějak sporná, nejasná nebo nová, zatím málo vţitá. Nejednalo se o uzavřenou kodifikaci, neobsahoval ucelené právo (prostě se vzaly různé právní instituty a sepsaly se, mnoho základních institutů zde nebylo zahrnuto, nebo byly zmíněny pouze okrajově), přesto se dotýkal téměř všech oblastí ţivota římských občanů. Vše, co zde bylo zapsáno, si udrţelo alespoň svoji teoretickou platnost po celá staletí, i kdyţ normy neodpovídaly potřebám. Desky obsahovaly: organizace římské rodiny zaujímala hodně místa, je zaloţena na patriarchálním systému, jediným drţitelem práv (osobou sui iuris) je otec rodiny (paterfamilias). Ostatní členové rodiny jsou v postavení alieni iuris. Otec má nad manţelkou a potomky absolutní moc, která končí okamţikem otcovy smrti. právo dědické právo sousedské právo správní upravuje pohřby ve městě, svatební reţim soudní pravidla - např. neplatícího dluţníka, který se nechce dostavit k soudu, má právo jeho věřitel násilím předvést. Kdyţ mu nezaplatí můţe ho prodat do otroctví nebo usmrtit. Je to archaické pojetí trestu, trest jako pomsta. Je zde ale patrná snaha o zlidštění práva (aby trest odpovídal způsobené škodě, něco jako oko za oko). Objevuje se téţ compensatio (místo trestu zaplacení pokuty). zvláštní soudní tribunály - existovala instituce státních úředníků, kteří byli kompetentní k jistému veřejnoprávnímu přečinu, ve kterých pak postupují sami (ex offo). Quaestores parricicidii stíhali hrdelní zločiny (snad jiţ od královské doby). K velkým zločinům patřila i černá magie (malum carmen in cantare, zpívat špatnou píseň, zaříkávat se zlým úmyslem). Zákon nerozlišuje patricije a plebeje. Formulace příkazů a zákazů jsou kauzuistické, i kdyţ lze nalézt některá zobecnění. Poznávací prameny předjustiniánského období Všechny 4 níţe uvedené prameny jsou převáţně digestálního charakteru. Vatikánské fragmenty (Fragmenta iuris Romani Vaticana) - Původně pochází tato sbírka asi z roku 320 n.l. ze západní části říše. Dochovalo se nám pouze 378 fragmentů, které byly objeveny roku 1820 ve vatikánské knihovně kardinálem a knihovníkem Angelem Maiem. Jedná se převáţně o úryvky z Papiniána, Paula a Ulpiána (tři právníci jmenovaní v Citačním zákoně). Najdeme zde však např. i konstituce císaře Diocletiána. Původní kompilátor sestavil toto dílo řetězovým způsobem dle témat. Sborník byl patrně určený školám jako náhrada za velmi drahé a těţko dostupné originály spisů klasických, zdá se však, ţe sborník se pouţíval i v právní praxi. Výroky Pavlovy (Pauli sententiae) - Tato sbírka byla sestavena v době císaře Diocletiána (na přelomu 3. a 4. století n.l.). Dílo je uspořádáno do jednotlivých titulů. Je to příručka určená k rychlé konzultaci (je na ní patrné jisté zjednodušení). Tituli ex corpore Ulpiani - Domnělý výtah z díla Ulpiánova, ve skutečnosti poklasické zpracování některých výsledků klasických právníků. Rukopis se zachoval ve vatikánské knihovně. Jeho autorem je neznámý právník ze 4. století. Dílo obsahuje zkrácené znění Gaiových Institucí, je doplněno Ulpiánovými výroky. Scholia Sinaitica Scholia znamená postranní poznámky v knize. Toto je zlomek poklasického komentáře k Ulpiánovým Libri ad Sabinum. Rukopis pochází z 5. století, byl objeven na hoře Sinaj v klášteře sv. Kateřiny. Uvádí ještě další právníky, neţ pouze oněch pět z Citačního zákona. Jsou v něm obsaţena zvláštní jednoduchá právní pravidla k usnadnění práce studentů práva, patrně vnikl v právní škole třetího stupně. 18

19 6. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (Gai Institutiones, jejich obsah a význam pro poznání římského práva) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období viz. Ot. předtim Gaius ţil ve 2. stol. n.l.(jeho plné jméno a ţivotní údaje zůstaly neznámé, uvádí se 117/ /192), patrně působil jako učitel a spisovatel. Byl sice autorem druhého řádu, ale psal neobyčejně jasně a srozumitelně. Klasičtí právníci ho necitovali, ale od 5.stol patřil k nejváţenějším autorům (jiţ zařazen v tzv. Citačním zákoně). Jeho mimořádný význam je dán tím, ţe se téměř v původním znění dochovaly jeho Institutiones. K jeho dalším dílům patří: Res cottidianae (Záleţitosti kaţdodenní) a Ad edictum praetoris urbani, také komentoval Zákon dvanácti desek a psal monografie o různých zákonech. V jeho době existovaly v Říme dva právní směry: Sabiniani konzervativní, ke kterým se hlásil i Gaius Proculiani progresivnější, jejich doménou byla kauzuistika. Institutiones Gai (Instituce právníka Gaia) Toto dílo je hlavním pramenem pro poznání Institutiones z CIC. Je pro nás mnohem zajímavější, neboť se jedná o jediné dílo z klasického období, které se zachovalo kompletní (ne sice původní dílo, nýbrţ zkrácený přepis z poloviny 3. stol.). Instituce byly ztraceny, ale znovu objeveny v roce 1816 ve Veroně (německým historikem Niebuhrem, zkoumal traktáty sv.jeronýma a pod nimi našel Gaiovy Instituce) a roku 1933 byly nalezeny zbytky dvou rukopisů v Egyptě. Institutiones vznikly za vlády císaře Pia (2.století, kolem roku 160), poznáme to podle toho, ţe se v tomto díle píše o císaři jako o ţivém (imperator) i jako o mrtvém (divus). Jsou psány latinsky, ale autor ovládal i řečtinu, neboť dílo je plné grecismů. Gaius ţil nejspíše ve východní části říše. Institutiones se dělí do čtyř knih: De personis - právo, které se týká osob (svobodní x otroci, narození svobodní x propuštěnci, občané x cizinci) De rebus - veškerá věcná práva, vychází se rozdělení na věci hmotné a nehmotné (res corporales x res uncorporales), jsou zde i majetková práva (nárok na dědictví) De rebus část pojednávající o věcech byla delší, proto se dělila do dvou částí De actionibus - právo, které se týká soudních akcí, ţaloba je technickým prostředkem, který má osoba k realizaci svých práv. 19

20 7. Poznávací a produkční prameny římského práva: poznávací prameny (kodexy předjustiniánského období- Codex Gregorianus a Codex Hermogenianus, citační zákon, Edictum Theodorici, Lex Romana Visigothorum, Lex Romana Burgundionum) Produkční prameny římského práva (tvořivé, konstitutivní) Jedná se o určité mechanismy, jejichţ prostřednictvím právo vzniká -> mechanismus, který vytváří pramen poznávací. Prameny poznávací (formální) Jsou to ty, ze kterých poznáváme konkrétní právní předpisy => konkrétní zákony, právní sbírky. Např. nejstarší - Zákon dvanácti desek (máme k dispozici jeho rekonstrukci) a naopak nejmladší - Justiniánovy sbírky. Nejdůleţitějším pramenem z hlediska klasického práva jsou Gaiovy Instituce. Můţeme pro přehlednost vymezit tři základní období viz. Ot. předtim Významné kodexy z předjustiniánského období Codex Gregorianus - Jmenuje se podle svého sestavovatele, Gregoriána (Řehoře), o kterém nic moc nevíme. Codex byl sestaven ve východní části říše v letech 292/293 n.l. za císaře Diocletiána. Jedná se o nejstarší soukromou sbírku císařských konstitucí od Hadriána do Diocletiána. Nejstarší císařský reskript, který je v ní obsaţen pochází z roku 196 a vydal jej Septimius Severus. Codex Hermogenianus - Nese téţ název podle svého autora, který shromáţdil Diocletiánovy konstituce (reskripty) z let , týkající se převáţně soukromého práva. Jedná se také o soukromou sbírku, jednotlivým zákonům tedy nedodává právní závaznost, jsou závazné proto, ţe je vydaly císaři. U oficiálně promulgované sbírky je závaznost zákonů dána tím, ţe se nacházejí v této sbírce. Oba tyto kodexy byly v 5.stol zastíněny oficiální Codexem Theodosianus, a v 6. stol dokonalejší kodifikací Justiniána. Codex Theodosianus - Je mnohem významnější, je to první oficiální sbírka císařských konstitucí. Vznikla roku 438 na příkaz císaře Theodosia II. Jeho původní záměr byl daleko širší a ambicióznější. Musíme se vrátit do oblasti produkčních pramenů a zjistit, které byly dosud platné. V období dominátu většina produkčních pramenů zcela zaniká. V právní praxi té doby se uplatňovala zásada, ţe zákonem je to, co se líbí vladaři (Quod principi placuit, legis habet vigorem. - Co císař nařídil, má moc zákona.). Tato vůle musí být sdělena prostřednictvím zákonů, na místo republikánských lex existují leges jako konstituce. Z různých druhů císařských konstitucí v dominátu zcela poklesl význam mandátů, také dekrety přestaly mít svůj význam, neboť byly zřízeny odvolací tribunály. I reskripty jsou vzácné (císaři se báli partikulárního práva, aby se nestalo obecným). Konstantin prohlásil za neplatné ty reskripty, které byly contra ius a zakázal aplikovat ostatní na jiné neţ určené případy. Z císařských konstitucí tedy zůstalo: - císařské edikty (leges generales - za dominátu císařské konstituce všeobecného dosahu, tj. orationes principis a edicta principis), v praxi byly adresovány prefektům nebo ad populum (všemu lidu). Kompetentní úředníci byli pověřeni úkolem zveřejňovat je (výpis na veřejné desce. Někdy mohly být adresovány i senátu. Říše jiţ byla v této době rozdělena. Zpočátku byly leges generales zveřejňovány pod jmény obou vládců. Ale roku 438 ustanovil císař Theodosius II., ţe platnost zákonů jednoho císaře není hned přejímána na druhé straně, záleží na uvážení. Doprovodným dokumentem k zákonu, který byl zasílán do druhé části říše, byla sanctio pragmatica. 20