K L Á Š T E R. Jiří X. Doležal TADJATHÁ. PSÁNO JEST. ÓM AH HUNG VAJRA GURU PADMA SIDDHI HUNG

Transkript

1 Page 1 of 69 K L Á Š T E R Jiří X. Doležal TADJATHÁ. PSÁNO JEST. ÓM AH HUNG VAJRA GURU PADMA SIDDHI HUNG ÓM Pozdravení guruúm v jejich trojí podobě V podobě dharmakáji jako světlo od věčnosti Amitábha V podobě nirmanakáji jako zástupy pokojných a hněvivých božstev V podobě sambhogakáji jako Padma Sambhava, jenž přišel na svět jako Pán Tvorstva ÁH Lama Tenzin Namgyal Rinpoche Nyingma Monastery tso-bema Rewalsar, distt. Mandi Himáchal Pradesh, India Milý příteli, nejdříve špatné zprávy: Nepodařilo se mi sehnat ani korunu. Takže Tvoji plánovanou cestu do Evropy musíme odložit. Nejsem pravděpodobně schopen obcházet lidi, pro které je snadné postrádat dvě stě tisíc, a vysvětlit jim, že je mají postrádat na zaplacení návštěvy moudrého člověka v Čechách. Nerozumí, proč by to měli dělat. Nerozumí, proč by měli zaplatit peníze za něco, co jim žádné peníze nepřinese. A ti, co rozumějí, zase v téhle zemi buď nemají peníze vůbec, nebo jich mají tak tak pro sebe a svou rodinu. Takže: Sorry. Třeba nám Tvou návštěvu zasponzoruje náhoda. Nevím, kdy Tě zas uvidím. Nemám teď možnost se za Tebou do tso-bemy vypravit. Je tady spousta práce. I když takoví - jak říká Chuej-Neng "v nichž Buddhovo sémě nevzejde" - v mojí zemi převládají, je pořád dost těch, kteří ještě nejsou osleplí symboly mobilních telefonů, manželek jako z reklam v Elle na leasing a kariérou v koncernu. A tak pro ně píšu články a knížky, dělám filmy a vystavuju fotky z "Tvého" kláštera. A kážu o dharmě v malých městech zde v Čechách.

2 Page 2 of 69 Nebudeš tomu věřit - ale za peníze. Jeden z těch článků jsem napsal o Tobě, film o Tobě právě střihám. A napsal jsem o klášteře knížku, ve které hraješ velice důležitou roli. Píšu o Tobě jako o jediném (v současné době žijícím) živém buddhovi, kterého znám. Píšu o tom, kterak nevytváříš problémy, nehoníš se za nesmysly, nic nemáš, a přesto se k Tobě uchylují lidé z celého světa, aby našli útočiště. Šaranamgamma. Se mnou se stala spousta věcí, které jsem považoval za zcela vyloučené - o tom Ti napíšu příště. To základní ale zůstává při starém. Buddham šaranam gaččhami, dharman šaranam gaččhami, sangham šaranam gaččhami. V Buddhovi útočiště nacházím, v jeho učení - Zákonu, Dharmě - útočiště nacházím, v sangze - lidech - útočiště nacházím. I v Tobě. A vzpomínám na Tebe. JAK SE HLEDÁ KLÁŠTER Seděli jsme s Umou na verandě domu, který jsme měli pronajatý ve vesnici v horách. A za pár dnů - snad čtrnáct - mi letělo letadlo. Seděli jsme a nemluvili o tom. Mluvili jsme o čase jaksi méně bolestně, méně adresně. Mluvili jsme, že TOTEDANENDE se tady dál jenom válet a hulit čaras. Už jsme to dělali tři neděle - ode dne, kdy jsme se potkali v odporném turistickém centru Manali. Přijel jsem do něj večer, po setmění, a už autobusové nádraží plné vlezlých kuliú a zlodějíčků signalizovalo, že to NENÍ zapadlé indické městečko v horách. Po rozednění, kdy jsem se konečně mohl po Manali rozhlédnout, jsem pochopil: To město je nejen nové, ale také asi z devadesáti procent postavené z hotelů. Levných hotýlků pro drogové turisty z celého světa, dražších hotýlků pro indické turisty z měst (člověk si nevybere) a drahých hotelů pro bohatou bílou pakáž, co si chce z klimatizovaných pokojů prohlížet Himálaje. A všichni ti buzeranti dohromady, se svými hamburgerovými a cocacolovými stravovacími návyky, se svou zálibou v igelitových pytlících, stoprocentní bezpečnosti, televizi, balené vodě, dealerech a podobných civilizačních vymoženostech, udělali z původně nádherné horské vesnice, kde původní obyvatelé v souladu s TAEm vyrábějí a kouří hašiš, odporný pajzl, kde se fetuje. Rozhlížel jsem se po Manali - šel jsem z jedné obchodní třídy na druhou, míjel špatné (buď nádražně špinavé, nebo horentně drahé) hospody a turisty - feťáky. Skutečné feťáky, co tam prodávají tripy, aby měli na heroin - respektive brown sugar, místní varianta lidového opiátu (něco jako u nás braun). A došel jsem kolem pošty a Centra tibetského lidového umění (vyráběného v nedaleké manufaktuře absolventy Tibetské umělecko-průmyslové školy)

3 Page 3 of 69 k tibetskému trhu, který vypadal jako vietnamský trh u nás. Řady hadrových stánků. Prodávali tam především Číňané, a to naprosto stejný sortiment, jaký prodávají na tržištích v Praze. Až na chlast a cigára - textil, elektonika, trepky... Semo tamo byl mezi stánky s čínskými fabrickými shity přímíšen Tibeťan. Buď mladší ročník - v teplákové soupravě často růžové barvy, v bundě jak od Vietnamců. Tehdy prodával stejné shity jako jeho kolega trhovec z Číny. (stačí změnit slovník a je z něj čínský okupant, komunista. Jedno tělo, jedna rúpa, nekonečně nám - nazvání, jmen.) Shity navíc lehce páchnoucí a trochu opatlané - Tibeťané jsou čuňata nemytá. Anebo byl Tibeťan starší, tibetský, ne westernized. A prodával něo, za co je radost utratit peníze. Je celkem jedno co - ať už léčivé rostliny, koberce, starožitnosti, ovčí kožichy... Prostě cokoliv, co v tom Tibetu vymysleli a co bylo uděláno stejně, jak to v Tibetu dělají už tisíc let. Prostě něco "pravého". Podobných Tibeťanů ubývá. Tehdy tam ale ještě jeden - prodával starožitnosti - byl. Hrabal jsem se mu v krámku snad hodinu (což je na stánek 2x2 metry docela dost). Koupil jsem si snad nějakou blbost, nepamatuji se. Ale za chvíli jsem konečně nazřel, proč tam vlastně stojím a už podesáté otáčím stý nesmyslný v ruce. Byla vysoká - jak mi později řekla, sto pětaosmdesát. Měla uhlově černé, rovné, do pasu dlouhé vlasy, hustě protkané vlasy kovově stříbrnými. Na sobě měla černou blůzu s bílými puntíky, bílé volné džíny a tenisky, co stojí jako dvoje boty. Byla tmavohnědá, černá, opálená - všechno. Evidentně cizinka, ale krásná jak nejkrásnějí Indky. Kalí. Hrozivá. A měla obrovské bílé zuby a s tím trhovcem mluvila mě neznámou řečí. Zaposlouchal jsem se a zjistil, že mluví hindí - a líp, než Tibeťan. Hindí je indické esperanto, kterým se obyvatelé Indie vzájemně dorozumívají. V rodině a vesnici se mluví lokálním jazykem, kterých je k dispozici asi pět set padesát. Oslovil jsem ji. A šli jsme na čaj. V Indii se nechodí na kafe, pivo nebo panáka, ale standardně na čaj - bez ohledu na sociální kontext situace. A už si to vlastně nepamatuju, co bylo, jen že jsme ten večer, za tmy, seděli na střeše mého hotelu a ona měla na sobě můj bomber, protože bylo jaro a od ledovců táhlo. A říkala, že mi nedá, protože je Indka, a Indky první večer nedávají, i když už třicet let žijí ve Washington, D.C. A tak jsme se alespoň na té terase ve tmě líbali a kouřili spolu čaras - tedy já kouřil, ona nechtěla. A pak jsem jí doprovázel tři kilometry do chaty nad Manali, kterou měla pronajatou. A ve tmě jsme se ještě několikrát zastavili a

4 Page 4 of 69 líbali se a já trpěl trochu pubertálním komplexem, protože byla větší než já. A dohodli jsme se, že nejsme žádný buzeranti, a tudíž PRYČ S MANALI! PRYČ Z MANALI! A že mě druhý den v deset vyzvedne v hotelu a já mezitím vymyslím, kam pojedem, kde bude Indie a ne Holliday Inn. Nešla. Bylo deset. Půl jedenácté. Jedenáct. V půl dvanácté začnu psát dopis... přemýšlel jsem nasraně. Protože nečekávám, a když tak chvíli, a vůbec ne na ženský, ale je mi obvykle tak líto odejít, že - abych odešel - musím stanovit časový harmonogram ústupu a dostatečně vytvrzelou masku "já se uvolím jí opíchat, investuju do ní tu námahu a udělám si na to čas, a ta kráva si dovolí nepřijít!" Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem začal psát dopis. Za pět minut byl hotov. Byl milý - zapřel jsem se. Za pět minut dvanáct jsem nahodil batoh a začal scházet do recepce. Když jsem slezl ze schodů, vešla do dveří. A že ještě musí do banky. Seděl jsem před bankou a první hodinu jsem si vystačil s tím, že jsem si představoval, jak s ní večer dojedu do nějaké zapadlé vesnice a svedu jí tam. Druhou hodinu jsem si tu vesnici vybíral na mapě. A třetí hodinu diskutoval se starožitníkem, který prodával staré indické mince, jestli je v té vesnici, co jsem jí našel na mapě, ubytování. A on že ne, ale vedle ve vesnici (na mapě nebyla) je jiná, ve které se dá pronajmout pokoj. Pak jí konečně vyměnili peníze, já jí koupil minci pro štěstí a jeli jsme do té vesnice. Přijeli jsme za tmy, lehce poprchávalo, a kdosi na zastávce se nás ujal. Že nás zavede do domu. Byl to mladý muž s knírkem. Dovedl nás do našeho pokoje (byl hezčí, než jsem si před bankou představoval), a optal se, zda zahulíme. Zahulili jsme. Poté ohleduplně odešel. "Já mám zítra narozeniny." pronesla významně Uma. "Ty jsi můj narozeninový dort. A teď si tě sním." A učinila tak. O několik týdnů později jsme tedy seděli na terase téhož domu a řešili, že je třeba někam jet. Jednak jsem do Indie jel s tím, že se podívám do nějakého buddhistického kláštera. Asi že mě tam něco dají, nejspíš nějakou moudrost. Za druhé - z čistě praktického důvodu. Kromě toho, jak jsem souložil se starou černou pikslou někde v Himálaji, bych neměl o čem vyprávět přátelům. A onen s knírkem povídá "Tak jeďte do Rewalsaru, tam snad sou ňáký buddhisti..." A my s Umou jeli do Rewalsaru. Dojeli jsme do městečka Mandi a že tam přespíme. Ubytovali jsme se ve špinavém hotýlku - poprvé spolu v Indii, himalájská vesnice je o něčem jiném než většina

5 Page 5 of 69 Indie. Personál po nás významně pokukoval. Šli jsme na večeři. Personál se po nás významně otáčel. Změnili jsme hospodu. Personál se po nás významně uhihňával. Tak jsme šli radši na noční procházku. První chodec, kterého jsme potkali, byl podroušený Ind. Začal na Umu hvízdat. Potřeboval jsem se odreagovat, tak jsem mu dal po hubě, ale přesto mi večer městečko Mandi intenzivně znechutil. Druhý den jsme šli na nákupy a na autobus do Rewalsaru. Jak to v Indii bývá, najednou bylo pět hodin odpoledne a Umě se navíc udělalo zle. Tak jsme tam jeli za dvě stovky rikšou. Po deseti kilometrech zastavil nad údolím a ukázal nám, jak to tam vypadá. Byla to krajina s měkkými konturami - jako japonská zahrada, ale ve větším. Ne vysoké hory - kolem osmnácti set, dvou tisíc. Krajina předhůří. Spousta políček, ale - což je v Indii méně a méně k vidění - i lesy. Borové - ne z obřích stromů Himálají, ale z normálních, opravdu velkých a ztepilých borovic. Do Rewalsaru jsme dojeli za tmy. Nejdřív jsem uviděl bránu. Těsně před ní zatáčela hlavní silnice doleva - ale náš rikša jel rovně. U brány seděl muž. Když rikšu uviděl, napnul přes cestu se válející provaz a vybral ode mě deset rupií mýtného. Poté provaz zase pustil. Rikša vjel na chodníček kolem malého jezera. Po dvaceti metrech z něj odbočil a vjel do ulice, která tam začínala nesouvislým blokem domů. A zastavil před hotelem. Vládním. Noc pětkrát dražší než v normálním hotelu, personál kradoucí a vlezlý, pokus o něco evropského, takže karikatura špatného českého hotýlku. A Umě bylo hůř a ani nešla na večeři. A já vyrazil směrem do města, prošel bazar, a najednou zjistil, že Rewalsar žádné město není. Že je to jen jedna polovina ulice - bazar, kde je šest hospod a pár krámů. Autobusové nádraží. A jinak nic - respektive, pak je tam ještě u jezera něco, kam teď nemělo smysl chodit. Najedl jsem se v jedné hospodě a uvažoval, co tak dělat, kdyby mi tam chudák Uma umřela. Na nic rozumného jsem nepřišel, ale trochu mě potěšilo, že si u jednoho stolu nepříliš skrytě dva kluci dělali jointa. Ale vykouřit si ho šli ven. Vrátil jsem se, a s potěšením konstatoval, že moje milenka za ty dvě hodiny nezemřela a že máme v pokoji dva gekony. Dal jsem si v koupelně jointíka (a jako vždy v podobném hotelu v Indii jsem cítil lehké škrabání strachu v zátylku, tak jsem dal čaras do strategické pozice vedle záchodové mísy) a šel spát. Ráno bylo Umě trošku líp, ale ještě zůstala ležet. Já obešel bazar a trápil se v hospodě. Bazar v Rewalsar nebyl příliš zábavné místo a představa nemocné Umy mi nedodávala. Když jsem dopil pátý čaj (a pořád bylo dopoledne), šel jsem si prohlédnout onu část městečka, na kterou v noci nedošlo.

6 Page 6 of 69 Prošel jsem ulicí sestavenou z krámků - elektro, textil, pekařství, hodinář, smíšené zboží - a došel k obrovskému balvanu, do kterého byla vytesaná figura nějakého světce a tibetské mantry. Balvan ležel pár metrů od jezera, vedle vydlážděného chodníčku, co jezero lemovalo. Vlevo od balvanu začínala další ulice. Několik hospod a několik krámků - na rozdíl od bazaru však za pulty nestáli Indové, ale Tibeťané. A pak brána s nápisem Nyingma Monastery Rewalsar. Vešel jsem dovnitř. Krátká ulička - vlevo i vpravo třípatrová budova - a nádvoří. Po pravé ruce jsem měl nízkou protáhlou budovu, jejímiž okny prosvítala zář tisíců olejových kahanů (pracovně lampárna). Vpravo stál chrám s typickou žlotou sedlovou střechou. Přímo přede mnou stála podlouhlá budova, ve které jsou cely většiny mnichů. Pozeptal jsem se několika mužů v červeném, kteří se po nádvoří flákali. Když jsem procházel od brány kláštera, míjel jsem - po levé ruce - starou budovu pro poutníky, zatímco vpravo mi zůstala nová poutnická ubytovna. Ve staré budově sídlí kancelář kláštera - a můžu si tam koupit modlicí vlajky, voňavé tyčinky, případně si pronajmout celu. Neboť v klášteře počítají s několikadenními návštěvami poutníků a jsou na to zařízení. Zašel jsem do kanceláře. Seděl v ní muž, který by se uplatnil v libovolném holywoodském filmu třídy C - vypadal totiž jako orientální padouch. Kancelář měla místo přední stěny stahovací plechovou roletu. Byla vyhrnutá, muž seděl na židli za ní a nehnutě sledoval, jak se na nádvoří nic neděje. Na hlavě měl zelenou čepičku - nosívají ji obyvatelé oblasti Si Piti. Obličej zdobil tenký a dlouhý knír, který vhodně doplňoval těkavý pohled šikmých očí. "Mohl bych si tu pronajmout pokoj?" optal jsem se padoucha nesměle. "Samozřejmě!" opáčil srdečně. "Kolik vás je?" "Dva..." Chvíli se na mě díval. "Šedesát rupií..." Ve vládním hotelu s vlezlým personálem a takovým množstvím švábů, že je nestačili ani gekoni vychytat, jsme platili za noc dvě stě padesát. "Tak my se zítra ráno nastěhujeme..." Vrátil jsem se do hotelu a sdělil Umě (bylo jí už líp) radostnou zprávu. Vzpamatovalo jí to do té míry, že se osprchovala a vydali jsme se na krátkou procházku kolem jezera. Nad "naším" kláštěrem, na kopci, jsme našli ještě jeden - sice mnohem větší, ale nový, postavený jako filiálka kláštera Zigar v Dharamsale. Na druhé straně jezera, než stojí Nyingma klášter, byl shluk několika malých hinduistických templů a hospoda. Kousek za hospodou stráň, ve které má stálé sídlo stádo místních opic (pro Hindy posvátných). V jezeře se povalovaly stovky otylých kaprů - rovněž posvátných, a náboženskými poutníky celoročně sušenkami krmených. A když jsme jezero obešli dokola, našli jsme kousek nad ním ještě sikhskou gurudváru - rovněž nově

7 Page 7 of 69 postavenou. Jezero v Rewalsar je prostě svaté, až se z něj kouří. Ale tím nejstarším chrámem, co u něj stojí, je právě Nyingma monastery. Druhý den dopoledne jsme se do něj nastěhovali. Dostali jsme apartmá v nové budově (za těch šedesát rupek) o dvou obytných místnostech, koupelně, WC a terase. Původně jsem si sice klášterní askezi představoval trochu skromněji, ale možnost osprchovat se bez švábů jsem každopádně uvítal. Uma - ještě zesláblá po nemoci - si odpoledne lehla a já vyšel na nádvoří. Sedl jsem si na schůdek kolem lampárny, hřál se na slunci a přemýšlel, že jsem poprvé v životě v buddhistickém klášteře. A o tom, že můj poslední Učitel - Soen Sa Nim Su Bong, dej mu pánpůh věčnou slávu - žil v něčem podobném, byť v Koreji. Kolem mě procházeli mniši v červeném a příliš si mě nevšímali - občas jsem se s některým pozdravil - Taši dele! Přečetl jsem si na plechové ceduli napsaný stručný výklad dějin kláštera a Rewalsaru. Misionář Padma Sambhava Rinpoche z Uddáji v dnešním Pakistánu se v nedalekém Mandi zamiloval do dcery místního potentáta. Jmenovala se Gua Raní - tibetským jménem Mandarava. Tatínek vztahu s přivandrovalým vagabundem příliš nepřál a zavřel ji na pětadvacet let do vězení. Po pár měsících ji samozřejmě pustil, a oněch pár měsíců trávil Padma Sambhava právě v Rewalsaru - aby nebyl budoucímu tchánovi tak na očích. A při pohledu do vln jezera dosáhl čehosi, čemu se říká annutara samjak sambodhi - nejvyšší dokonané probuzení. Stal se buddhou. A od té doby šířil mezi Tibeťany Buddhovo učení, dharmu až do konce svých dnů, čímž se stal jednou z v Tibetu nejuctívanějších osobností. Jako projev oné úcty zde jeho žáci založili kláštěr, na jehož nádvoří dnes ona cedule visí. Hned vedle ní stojí strom - obrovský rododendron - a na něm druhá cedule. Na ní je pro změnu napsáno, že strom tu při své návštěvě v padesátých letech zasadil H.H. 14. dalajlama. Nasycen cedulemi, začal jsem zkoumat ulici před klášterem. Některé plechové rolety krámků byly stažené - bylo jaro, a majitelé sbírali v horách léčivé rostliny (je to lepší kšeft). Otevřené zůstalo ubohé vetešnictví, které provozuje starý Tibeťan, co v klášteře s rodinou bydlí. Obchod s koberci. Dvě čajovny. A těsně vedle brány smíšené zboží po tibetsku - totiž obvyklý sortiment vietnamských tržišť, občas umně promísený pravými starožitnostmi. Ve smíšeném zboží prodávala Tibeťanka, jejíž největším problémem bylo, že jí opravdu nebavilo prodávat. Stejně tak ji neodvolatelně hnětli zákazníci, kteří měli tu drzost a chtěli od ní něco koupit. Řešila to tudíž exkluzivními zdrahami. Zeptal jsem se na cenu staré konvice (přijatelná, "normální" cena by byla kolem pěti set rupek) a dozvěděl

8 Page 8 of 69 se, že za ní chce dva a půl tisíce. Podobně za svazek tibetských vonných tyčinek (v klášterním obchůdku za deset) chtěla čtyřicet. Nic jsem tedy nekoupil, vrátil se na nádvoří a začal zkoumat klášter i z druhé strany. Vedle chrámu stály dva maličké chrámky s obřímy modlicími mlýny, které pohánělo lanem několik mlýnkových (tibetská obdoba svíčkových) bab. Později jsem zjistil, že do stavbiček za mlýny chodí mniši chlastat. Mezi chrámem a obytným stavením mnichů byla další malá brána - dalo se skrze ní projít do ulice, která se stáčela za klášterem k jezeru. Z vnější strany k ní byl přilepený malý obchůdek, ve kterém se válel lehce podroušený, dohola vyholený Tibeťan v civilních šatech. Použité šatstvo, růžence, obrázky, vonné tyčky. Standardní brak. Na jednom věšáku jsem ale vyhrabal "opravdovou" starou malu, růženec ohmataný miliony dotyků modlících se prstů. "Kolik stoji?" "Není na prodej..." Zeď, která uzavírala nádvoří mezi lampárnou a obytným stavením, těsně lemovala břeh jezera. Za ní byl jen metr široký okružní chodníček a pak voda. Večer jsem zjistil, že mniši i laičtí Tibeťané mají ve zvyku chodit třikrát kolem jezera - večerní parikarma. Začnou ji parikarmou kolem chrámu - na jeho zdi je sto osm malých modlicích mlýnů kolem dokola celé budovy. Věřící budovu obchází ve směru hodinových ručiček a mlýny, ve kterých je svinutý papír s mantrou ÓM MANI PADME HÚM, roztáčí. Mlýny se pak modlí za něj, a navíc - protože svinutých papírů je mnoho - mantrují mnohem efektivněji, než by to svedl sám na vlastní hubu. Po malé parikarmě vyrazí věřící kolem jezera a při chůzi mu mezi prsty probíhá růženec, mala se sto osmi korálky. Blížil se večer - vzbudil jsem tedy Umu a šli jsme si roztočit malou parikarmu. Pak jsme obcházeli jezero a nemantrovali - spíš jsme mluvili o tom, jaká je to nádhera, protože to nádhera byla. Mniši se na nás culili - ne drze a vyzývavě jako nadržení Radžuové v Mandi, ale přátelsky a spíše schovívavě. Když padla tma, dali jsem si u posvátného jezera jointa a hvězdné nebe nad námi bylo stejně viditelné jako mravní zákon, který žádný není. A já necítil nic, žádné magické vibrace, které by signalizovaly, že mě ten klášter, co jsme jej dnes objevili, bude přitahovat několik dalších let jako magnet, že v něm budu točit filmy, psát knihy i scénáře, že v něm těžce onemocním a prožiju takovou míru osamění, jakou jsem předtím nepoznal. Druhý den v pět ráno nás probudil řev z gurudváry. Sikhové jsou nábožensky rozpínaví a agresivní. Tak si koupili do svého svatostánku stowattový zesilovač a na tom svatém místě buddhistů vyhrávají jak o pouti. Příliš nám to nevadilo, dokázali jsme se zabavit standardním způsobem, jakým se milenecké páry zabavují bez ohledu na místo

9 Page 9 of 69 pobytu. A další tři nebo čtyři dny, co jsme v klášteře zůstali, jsme v podstatě mnoho jiného nestíhali. S mnichy jsme příliš nekomunikovali - nikdo neuměl anglicky. Ale to málo, co bylo beze slov sdělitelné, bylo příjemné. V podstatě jsme je totiž moc nezajímali. A oni nás také ne - kromě jednoho, mimořádně ošklivého, velice šikmookého, malého, tlustého, otlemeného, dohola vyholeného Tibeťana s mimořádně odstávajícíma ušima. Běhal po nádvoří s energií kulového blesku a bývalo ho vidět, jak cosi - s mnichy, laiky i návštěvníky - řeší. Fotil jsem si ho snad stokrát. A když jsme odjížděli, pomohl mi sbalit bágl. Přestože jsme nevyměnili ani dvě věty, byl mi nesmírně sympatický. Pak jsme odjeli a už nikde v Indii nenašli místo, kde by lidé dokázali náš nesourodý pár - bílého třicetiletého muže a padesátiletou tmavou Indku - brát s takovou samozřejmostí jako v Rewalsar. ÚVOD DO DHARMY Dharma se nazývá Buddhovo učení, ale stejné slovo označuje také Cestu (ve smyslu směřování lidského bytí), Pravdu, Princip, Zákon... Klasické "buddhistické" texty se k výkladu pojmu dharma vyjadřují velmi jednoznačně: Co myslíš, Subhúti, existuje nějaká dharma, nějaký zákon, který Nejosvícenější buddha, Tahtágata, vyučoval? Subhúti odpověděl: Mistře, nic takového neexistuje. Neexistuje žádná dharma, žádný zákon, který by byl Nejosvícenější buddha, Tathágata, vyučoval. (Diamantová sútra) Stejně jasný a zdravým selským rozumem snadno pochopitelný výklad dharmy podává čínský mistr Huang Po: Veškerá dharma dharmy je, že nejsou žádné dharmy, ač tato dharma nedharmy je sama dharmou. Jak tedy ted, když dharma o ne-dharmě je předávána, může dharma o dharmě být dharmou? (Absolutní učení ZEN mistra Huang Po) Pro evropskou mysl přijatelnější je konstatování, že Buddhovo učení není dogmatika, ale etika. Navíc - alespoň základní texty, nepíšu samozřejmě o lety sakrifikovaných regulích chování příslušníků řádu či laiků, jakým je například Abhidhamma - není nikde ve zdrojových textech obsaženo jakékoliv vysvětlení, co etické (mravné, správné, čisté, pravdivé, smysluplné etc.) je a co etické není. A to je asi největší přínos myslitele Siddharty z rodu Sakja, který po odchodu do bezdomí používal jméno Gautama (Gótamo), kterému jeho žáci říkali Buddha - probuzený, a který sám o sobě hovořil jako o tathágatovi - "takto přišedším", "takovým", "bez přívlastků", "vně kategorií", "o sobě". Jeho učení - ač není definované - poskytuje dva a

10 Page 10 of 69 půl tisíce let miliardám lidských bytostí na celém světě to nejdůležitější v lidském životě - útočiště, bezpečné místo - šaranamgamma. Předem upozorňuji, že jsem si plně vědom marnosti pokusů definovat nedefinovatelné. Ale cítím potřebu (vzhledem k dalším kapitolám, kde by člověk alespoň elementárně neseznámený s obsahem Buddhova učení mohl snadno tápat) uvést, že další text o klášteře v Rewalsar je spíše reportážním popisem dějů a jevů, které se teď budu pokoušet upoceně a marně vysvětlovat na obecnější rovině. Pro nástin Buddhova učení nejdříve definujme dva základní pojmy. Tathatá a šunjatá. Tathatá je obvykle překládána jako "takovost", případně "pravá takovost" (do angličtiny "suchness"). Považuji tento překlad za zcela zavádějící svou otrockou doslovností. Jako mnohem povedenější verzi cítím překlad "o sobě" - byť působí archaicky. Mnohem lépe však vystihuje nezávislost na vnějších podmínkách a uměle, formálně stanovených kritériích a škatulkách. A tathatá - případně tathágata, což značí člověka vybaveného vlastností tathatá - je charakteristika vypovídající právě o bytí jako takovém, nikoliv o "bytí rolí", "bytí v kategorii". Tathatá značí (v oblasti sociální interakce) nezávislost na faktorech typu móda, veřejné mínění, sociální konsensus, zvyk, tradice, konvence, předsudek. Šunjatá se většinou překládá jako prázdnota. Sútra srdce, jeden z klíčových "buddhistických" textů, hovoří o prázdnotě všech jevů. Všechny dharmy, jsou-li prázdné, nerodí se, nezaniknou, ne zkažené a ne čisté, nepřibudou, neubudou. Zároveň tato sútra učí, že všechny jevy, jejich formy, jsou prázdné: Forma není nic než prázdnota a prázdnota není nic než forma. Stejně tak prázdné je i vnímání, myšlení, představy, podněty. Klasický evropský škatulkovač, omezený v sobě samém zabudovanými cenzurními mechanismy křesťanského paradigmatu, pak samozřejmě snadno dojde k závěru, že "buddhismus je nihilistický a defétistický myšlenkový proud". (podobné vyjádření jsem četl tolikrát, že už nevím, odkud jej vlastně cituji). Podobné tvrzení je samozřejmě úplná kravina - pojem šúnja hovoří totiž o něčem naprosto jiném. Význam slova šúnja spočívá v axiologické prázdnotě jakéhokoliv jevu o sobě. Žádný jev není absolutní. Žádnému jevu jako takovému, bez ohledu na kontext, ve kterém se vyskytuje, nelze přiřadit hodnotu "dobrý" nebo "špatný". V tomto smyslu jsou jevy naprosto prázdné, bezobsažné, bezsmyslné. O sobě, bez ohledu na kontext, není nic zavrženíhodné ani chvályhodné, malé či velké. Proto jakýkoliv definovaný obecný zákon, vyslovené axiologické kriterium typu "jev X je vždy špatný", zákonitě

11 Page 11 of 69 lže. Definovaný zákon totiž nemluví o konkrétní situaci s konkrétními kontexty, ale o čemsi obecném - o tom, že hodnota jevu - "dobrý" či "špatný" - je konstatntní. Mohu na libovolném příkladu dokázat, že definovaný mravní zákon nefunguje beze zbytku. Vezměme si některý zákon z v západním světě nejrozšířenější definice mravného konání - Desatera božích přikázání. Pro názornost vezmu to zdánlivě nejnezpochybnitelnější - NEZABIJEŠ. Představme si modelovou situaci občana, který kráčí procházkou kolem vysokého domu s balkóny. Dům je vrouben betonovým chodníčkem, občan je vyzbrojen kulovnicí s dalekohledem (příklad je samozřejmě křečovitý - kdyby nebyl, nebyl by ani čitelný). Kráčí kolem věžáku a najednou vidí, jak na balkon ve čtvrtém poschodí vyjde muž s malým dítětem v náručí. Muž se nakloní přes zábradlí a hodí dítě dolů. To se rozprskne na betonovém chodníčku. Muž spokojeně pokývá hlavou a zajde z balkónu zpět do bytu. Za půl minuty se vrátí s dalším dítětem a opět ho shodí na beton, kde se robě rozprskne jak vajíčko. Opět spokojeně pokývá hlavou a jde zpět do bytu. Jak psáno výše, z chodníku vše pozoruje jiný občan, vybavený kulovnicí s miřidly. V tomto momentě má dvě možnosti. Buď dodrží desatero a stane se spoluviníkem vraždění malých dětí. Anebo zalící a onoho na balkóně sundá. Považuji variantu dvě za jedinou v popsané situaci mravnou cestu - ale VŽDYŤ JE TO PROPÁNABOHA PROTI PŘIKÁZÁNÍ!!! Význam slova šúnja je ten, že akt, jev o sobě nemá znamínko dobrý - špatný, že není "absolutní hodnoty", "svaté pravdy", "definitivního zákona". Význam slova šúnja naopak spočívá v tom, že všechny jevy jsou o sobě prázdné a že to, který akt, čin je v dané situaci, vteřině a kontextu "dobrý" nebo "špatný", která hodnota v daném momentě zasluhuje ochranu, je třeba zjistit na místě. Buddhovo učení je prostor mezi takovostí a prázdnotou. Jenom člověk, který je "takový", který má dostatek odvahy (či drzosti) jednat jinak, než je "zvykem" či předsudkem, se totiž může chovat správně, mravně, eticky. Protože - vzhledem k prázdnotě všech jevů - není žádného univerzálního mravního zákona, není návodu či technologie, které by bylo možné se přidržet, a vzhledem k tomu, že ony "mravy", desatera a zvyklosti jsou vždy mnohem méně složité než realita sama, je požadavek mravného chování a dodržení "mravních zásad" velmi často v přímém rozporu. Buddhovo učení tedy nelze definovat nebo vyložit - ale lze jej realizovat vlastními skutky, vlastním bytím. Klasický text - Tribunová sútra, promluvy mistra Chuej Nenga, VI. patriarchy jihočínské školy čchan - říká: Ó vědoucí, vaše čistota je vaše přirozenost, vaše cvičení jsou vaše činy, dharmová přirozenost je vaše tělo, vaše

12 Page 12 of 69 činy jsou vaše cvičení k bodhi, svými skutky si sami stavíte cestu k bodhi. Buddhovu cestu tedy nelze nastudovat z knih nebo přednášek učitele (přestože jak knihy, tak učitelovy přednášky mohou být velmi důležitým ukazatelem cesty), ale jediná cesta, jak jí naplňovat, je budovat ji vlastním bytím. Znovu, od samého počátku, realizovat a tím poznávat to, co realizoval nejen Buddha Šakjamúní, Gautama, ale i všichni ostatní buddhové - Probuzení, kterých bylo za uplynulých dva a půl tisíce let od Buddhovy smrti mnoho. Jako nejdůležitější prostředek nalézání toho, co je v dané situaci "správné" či "mravné" učinit, viděl Buddha v čištění mysli od máji - představy, klamného bludu mysli. Výsledkem dostatečně vyčištěného vnímání, vidění a chápání je chápání světa tak, jak je - bez ohledu na to, jak bychom "si představovali, že by měl vypadat", bez ohledu na to, co se o něm obvykle říká či píše. A jako důležité prostředky tohoto čistění viděl Buddha především opouštění nevědomosti, chtění a ulpívání a "správnost" vlastních aktů - ať už správnost obživy, myšlení nebo jednání. Onu "správnost" opět nenajdeme nijak definovanou. Záleží na intenzitě, poctivosti a zodpovědnosti, se kterou onen akt vykonáváme. Buddha Šakjamúní i další buddhové samozřejmě svoje myšlenky občas sdělovali svým žákům. Za dva a půl tisíce let se samozřejmě našlo dost a dost těch, kteří některý výrok vytržený z kontextu sakrifikovali a prohlásili ho za jádro Buddhova učení - odtud vznikly stovky a tisíce nejrůznějších "buddhistických" sekt, které si často nijak nezadají s rigiditou a dogmatičností sekt křesťanských či muslimských. Původní učení Tathágaty se však předávalo generaci od generace mlčky, prostým mechanismem skutečnosti, že se v každé generaci najde někdo, kdo dojde - stejně jako Buddha Šakjamuní - probuzení, prožije stejnou zkušenost tathatá a šunjatá, zkušenost prosté mysli srdce. A pak - celkem bez ohledu na to, jestli se "před" s Buddhovým učením setkal nebo ne, začne používat jeho terminologii, protože tato terminologie je za dva a půl tisíce let od Šakjamuního časů nejpropracovanější a nejzažitější. Promluvy Buddhy Šakjamuniho neztrácejí svou platnost ani dnes - jejich srozumitelnost však klesá s měnícími se kontexty života a s tím, jak se jeho učení šíří do krajin, které nemají žádnou kulturní souvislost s Indií. Obzvláště pak promluvy konkrétní, nikoliv abstraktní, jsou mnohdy nedešifrovatelné bez důkladného studia historických reálií. Příměry, které používal,ztrácejí na srozumitelnosti, případně převládající typ myšlení v oblasti, kde se jeho učení šíří, je výrazně odlišný od typu myšlení obvyklého v jeho době, v jeho zemi, v jeho kulturně historickém

13 Page 13 of 69 kontextu. Proto mnoho buddhů, kteří přišli po Buddhovi, vykládalo dharmu trochu jinými prostředky než on sám (navíc - mnoho z nich bylo osobnostně výrazně odlišných od Buddhy Šakjamúního). A to je další zdroj sekt a směrů v tom, co dnes souhrnně nazýváme "buddhismus". Sekty můžeme (bez nějakých konkretizací, čistě obecně) rozdělit na dva základní typy. Především jsou to ty, jejichž zakladatelé či vykladači - provozovatelé - nepochopili dharmu. Nepochopili Buddhovo učení, izolovali některou marginální tezi, ulpěli na ní jako na dogmatu, a na něm postavili náboženství. Tyto sekty jsou sice nazývány "buddhistickými", nemají však nic společného s dharmou. Druhým typem jsou sekty, které založili (a provozují) lidé probuzení, kteří nahlédli pravou podstatu - jejichž poznání je srovnatelné s poznáním Buddhy. Používali však - díky odlišným osobnostním charakteristikám, odlišnému sociálnímu a kulturnímu kontextu či z jiných důvodů poněkud odlišné výklady než historický Buddha. Tyto "sekty" či směry sice obvykle rámcově zachovávají Buddhovu terinologii (ač ale ani to není podmínkou!), ale nijak nefixují detaily Buddhových výkladů a postupů. Mnohdy dokonce používají metody výkladu, které sám Buddha (v jiném kontextu) zavrhoval. Tyto sekty mají samozřejmě k jeho učení mnohem blíže než otrocky kopírující plagiátoři, kteří jej sakrifikovali. Základní členění "buddhismu" - nikoliv podle mých, pro tento účel vykonstruovaných kriterií (viz výše) - rozlišuje dva, respektive tři základní směry. Theravadu (respektive hinajanu), mahajanu a tantrajanu. Theravada - škola starých (případně hinajana, malý vůz) je učení, které má za cíl, ideál, dosažení individuálního probuzení - a tím osvobození z koloběhu utrpení. Theravadinec prostě chce pryč z věčného kolotoče rození, bolesti a umírání - a příliš jej nezajímá, co si počnou ostatní bytosti. Odtud i lehce pejorativní název "malý vůz" - prostředek, kterým může dojet k osvobození od frustrace a existenciální úzkosti jen jeden člověk. Theravada je samozřejmě velmi plodné paradigma, z něhož vzešlo mnoho Probuzených lidí - Mistrů, kteří poskytovali duchovní útočiště mnoha cítícím bytostem. S jistou mírou nadsázky však lze říci, že tito lidé překročili rámec hinajany. Theravada je paradigmatem populárním v jižních buddhistických zemích, jako je Srí Lanka či Thajsko. Mahajana - "velký vůz" nemá jako ideál individuální buddhovství, ale symbol nazývaný boddhisattva. Je to symbol bytosti, která - ač probuzená, schopná neparticipovat na koloběhu utrpení - do něj dobrovolně a především ze soucitu s dosud trpícími bytostmi znobvu vstupuje, aby jim svým bytím ukázala směr, kterak se onoho utrpení zbavit.

14 Page 14 of 69 Mahajana je "buddhismem vzdělanců" (opět řečeno s velkou mírou nadsázky). Je to paradigma rozšířené v mnohem vyspělejších kulturách - velkého rozkvětu dosáhla v Číně, Koreji, Japonsku a samozřejmě v Indii (v době, kdy tam by buddhismus rozšířen). Mahajana má široce rozpracovanou, sofistikovanou filosofii a jde o krajně racionální, skeptický a evropským ("vědeckým") myšlením snadno uchopitelný systém. Klíčovými pojmy (viz výše) jsou právě prázdnota a takovost. Neobyčejně rozpracovaná je buddhistická (mahajanská) dialektika a rétorika - dovednost onu dialektiku aplikovat v diskusi. Dialektika mahajany slouží především jako psychoterapeutický prostředek, jehož pomocí Mistr v hlavě žáka, který jej osloví, bourá zkaměnělé stereotypy myšlení (které jsou zodpovědné za většinu frustrací a existenciální úzkosti v našem životě). Podle jednoho úhlu pohledu část mahajany beznadějně zdegenerovala a proměnila se v cosi podivného, co nazýváme tantrajana, podle jiného úhlu pohledu je tantrajana (vajrajana) třetím hlavním proudem v "buddhistickém" paradigmatu. Tantra je slovo nejlépe (významově) přeložitelné jako instrument, pomůcka. Vajra (dorje) je už zcela konkrétní rituální instrument. To, čemu se v duchařských časopisech říká "tibetský buddhismus", je právě vajrajana. V čem spočívají základní specifika vajrajany a v čem se odlišuje od ostatních proudů? Především ve své absolutní demokratičnosti a neobyčejně hluboké filosofii. Jak řečeno výše, už systém mahajany propracoval hlubokou filosofickou školu. Tantrajana ji ještě prohloubila, ovšem na rozdíl od filosofů mahajany se nepokoušela ony niterné pravdy nijak vysvětlovat či verbalizovat. Filosofové tantrajany si vystačili se symbolickými systémy a popisy metod meditace, skrze kterou je možné "to podstatné" objevit svépomocí, případně pod vedením Učitele. Proto se filosofie vajrajany v Evropě setkává s hlubokým nepochopením a je permanentně podceňována: Vyjrajana je v nejlepším případě extremní mystika, v horším případě magie.... Zmysticizování (a zmagizování) celého učení vede k tomu, že za své béře ve většině případů etika (alespoň pro zasvěcence - neboť to je úraz vší přeexponované mystiky; že vše je jedno, není dobro a zlo atd.) a rozbujuje se náboženský a magický kult. Filosoficky vládne úplný ilusionismus. V ničem z toho nevykazuje varjajana nic nového. V magii pronikají silně démonické prvky. (Egon Bondy - Indická filosofie) Evropští myslitelé prostě nejsou schopni rozlišit mezi nepřítomností nazvání, otrockého vysvětlení (který je u vajrajany typický) a nepřítomností poznání (které je u

15 Page 15 of 69 vajrajanových mistrů obvykle mnohem hlubší než u filosofických poctivců, co mají nabiflovány sůtry i pozpátku, ale nepochopili nic podstatného. Nepřítomnost definic a práce se symboly je u vajrajany zcela záměrná, reflektuje kulturní úroveň těch, pro které byla vajrajana vytvořena, a umožňuje využití vajrajany mnohem širšímu okruhu lidí toužících po osvobození z utrpení života. Pochopení vysvětlujících systémů vajrajany je plně závislé na schopnosti toho, který o osvobození skrze vajrajanu usiluje. Proto mohou symbolické systémy vajrajany sloužit jak tibetským vesničanům ověšeným korálky z lidských kostí, kteří věří, že jednotlivé symboly vajrajany jsou démoni čí pánbíčci, tak sofistikovaným intelektuálům, kteří ovšem v písmech vajrajany nenajdou hotové, prefabrikované definice ("filosofii" v evropském pojetí), ale pouze naznačení směru, ve kterém mohou s nadějí na úspěch provádět vlastní bádání v hlubině svého mozku. Otcem tibetského buddhismu - nejpropracovanější formy vajrajany - je Padma Sabhava Rinpoche z Uddáji. Je autorem knihy Bardo Thodol - "Tibetské knihy mrtvých" (skutečný název díloa ovšem v překladu zní "Velké vysvobození skrze naslouchání v bytí", "Kniha mrtvých" je spíše zažitá přezdívka díla). Jde o popisný a vysvětlující systém světa. Svět je složen z pěti prvků. Prázdnota, voda, vzduch, oheň, země. Každý prvek je symbolizován barvou a božstvem. Ona božstva jsou dvojího typu - pokojná božstva (konkrétní prvek obrácený k dobrému) a hněvivá božstva (konkrétní prvek použitý, obrácený ke zlému). Pokojná božstva se nazývají džnánibuddhové, hrozivá (krvesavá) božstva hérukové. Vyjmenovaným prvkům odpovídají následující džňánibuddhové: Vairočana, Padmasattva, Ratnasambhava, Amitabha, Amoghasiddhi. Jejich axiologickým opakem - hněvivým božstvem - pak jsou Mahašrí Buddhahéruka, Padmahéruka, Ratnahéruka, Karmahéruka a.... Každé z božstev je doprovázeno družkou a zástupem boddhisattvů a nejrůznějších pomocníků a asistentů, kteří dohromady vytvářejí nesmírně početný pantheon tibetského buddhismu. Hlavní zásluhou Padma Sambhavy, autora tohoto systému, ovšem není práce na jeho vytvoření. Jeho hlavní zásluhou zůstává, že v Knize mrtvých - popise a vysvětlení tohoto systému - opakovaně uvádí, že všechna božstva (která Kniha mrtvých barvitě a detailně popisuje) jsou výplodem mozku toho, kdo o nich přemýšlí. Nikde není v Knize mrtvých uvedeno, že by tato božstva existovala o sobě, nezávisle na lidském vědomí. Proto dává tibetský buddhismus dostatek příležitostí jak těm, kteří potřebují věřit (a pro které je pak Amitabha pánbíček sedící někde v Západní zemi), tak

16 Page 16 of 69 těm, kteří při svém vlastním hledání uvítají modelovou pomůcku, metodu, instrument. Tibetský buddhismus je v tom naprosto demokratický, může jej využít jak "věřící", tak "nevěřící", nikomu není nic nalháváno ani přikazováno. Tibetský buddhismus se tak vyrovnává jak s typickým neduhem teistických náboženství jako křesťanství - iracionálním dogmatismem (je přijatelné pouze pro toho, kdo věří v Boha), tak s iontelektualismem například zenu, který je zas v podstatě nepřijatelný pro všechny, kteří v něco věřit potřebují. V KLÁŠTEŘE VE DVOU O sedm měsíců později - v říjnu devadesátého šestéhoroku - jsem byl v Indii podruhé. Po jarním pobytu jsem se vrátil do Prahy a několik měsíců strávil tím, že jsem vydělával peníze na kameru a letenky. Pak jsem odjel. Tentokrát nikoliv sám, ale spolu se svým žákem - kamarádem, devatenáctiletým člověkem na prahu dospělosti. Dojeli jsme do Himachal Parbati, údolí, kde se vyrábí obrovské množství hašiše. Byl podzim, sklizeň. Užívali jsme několik týdnů plody země a já dostal ve své roli gurua pořádnou facku. Potkali jsme totiž půvabnou izraelskou dívku, kterou jsem začal přičinlivě balit. A můj sotva zletilý žák ji obratem ruky přefikl. Přestože se to dívce jistě líbilo, pár dní poté nás opustila - měla neodkladnou schůzku o několik tisíc kilometrů jižněji. A my dva - já lehce zhrzelý, a můj žák Kamil po uši zamilovaný - vyrazili do kláštera. Dojeli jsme do Rewalsar obligátním autobusem z Mandi. Na nádraží jsme asi dvě hodiny čekali. Kamil, ač by měl být v té době romanticky nešťastný, po chvíli zbystřil a fascinovaně se zahleděl do hemžícího se davu. Když bez hnutí čučel pátou minutu, zeptal jsem se, co že to zajímavého vidí. O zeď nádražní budovy se opírala mimořádně odporná, černá, špinavá, ordinérní, vulgární, oplzlá, stará, nakažená, cetkami ověšená prostitutka. Ve své příšernosti však byla tak vyzývavá, že jsem se mlčky připojil ke svému žáku a čučel také. Když přijel náš autobus, naložili jsme bágle na střechu a řidič nás zahnal do kabiny. Oblíbený indický zvyk - cestovat na střeše - se na některých spojích netoleruje. Nastoupili jsme tedy a zaregistrovali, že děvka jede také. Cesta plynula příjemně - do Rewalsar je to asi hodinu a půl, a tak jsem minimálně hodinu dvacet Kamila znevažoval, že si prostitutka všimla jeho zkoumavého pohledu a následuje jej. V Rewalsar jsme vystoupili - poznal jsem dokonce jednoho žebráka, kterému jsem na jaře věnoval rupii - a shledali,

17 Page 17 of 69 že prostitutka vystoupila rovněž. Nahodili jsme ruksaky a uličkou vyrazili ke klášteru. Když jsme došli ke svatému kameni s rytinou Padma Sambhavy, Kamil vytřeštil oči: "Ona jde za námi..." "Před námi..." upřesnil jsem. Měl jsem - jako obvykle - pravdu. Děvka kráčela asi deset kroků před námi. Když jsme došli k bráně kláštera, zabočila do ní. Chtě nechtě jsme jí museli následovat. Před kanceláří (plechová rolate byla stažená k zemi) jsme shodili bágle a zádumčivě sledovali prostitutku, která vešla do budovy, ve které bydleli mniši. Pak přišel správce s mongolským knírem a ubytoval nás - opět v nové budově. Vybalili jsme a já vyhrabal z báglu fotografie, které jsem pořídil na jaře. A vydal se na nádvoří hledat onoho otlemeného tlustého mnicha, který tak upoutával pozornost mého objektivu. Hledal jsem spíše pasivním způsobem - to znamená, že jsem usedl na schody před kancelář a čekal, až někdo půjde okolo. V Indii je to jedna z nejefektivnějších metod, jak někoho najít. Po necelé čtvrthodině vyťapal z chrámu "můj" mnich. Halasně jsem ho pozdravil: "Taši dele!!!" Jediná tibetská slova, která (dodnes) znám. "Nazdar, ty už jsi tady zas?!?" odpověděl mnich plynnou angličtinou. Zaznamenal jsem, že - na rozdíl od jara - má na zápěstí digitální hodinky a zbrusu nové vietnamky s oranžovými umělohmotnými pásky. Pak mi prozradil, že se jmenuje lama Tenzin Namgyal. A dal mi navštívenku. Usedl na židli, kterou si vynesl z kanceláře, a spokojeně, s ješitným úsměvem, prohlížel fotky. Pak si nechal vyložit, že Uma je v Americe a se mnou přijel ještě jeden z Československa. Nakonec nás pozval na večeři - do cely jednoho z mnichů. Mnich byl mladý, otylý, upocený a o hlavu větší než já. Jídlo připravoval údajně sám. Vonělo podle toho. Byla to řídká polévka s několika lupeny zelí a kousky ovčích kostí. Na některých byly viditelné zbytky masa a šlach. Oba Tibeťané se tibetsky pomodlili a za hlasitého srkání začali jíst. Následovali jsme je a dbali, aby na úrovni byl i náš akustický projev - kdesi jsem vyčetl, že srkání a mlaskání se v Tibetu považuje za známku maximální spokojenosti strávníka a je tou nejlepší odměnou pro hostitele. Vysrkal jsem polévku, ve které převládala chuť staršího rozvařeného loje, co nejrychleji - abych měl ten zážitek za sebou. Asi deset let předtím jsem totiž upřednostňoval bezmasou stravu. Mnichy potěšilo, že mě tak chutná, a okamžitě mi nalili další misku. Když jsme konečně byli s jídlem hotoví, vysvětlili mniši, že večeře byla tibetským národním jídlem. Jmenuje se tu-pu a správný Tibeťan si jenom s ní vystačí celý rok.

18 Page 18 of 69 Poděkovali jsme za jídlo a šli si do naší cely dát jointa. Nejsme správní Tibeťani - bylo nám zle. Druhý den jsme obešli všechna pamětihodná místa kláštera. Krámek u zadního vchodu do kláštera byl naprosto stejný jako na jaře - i "můj" růženec visel na svém místě. Dal jsem majiteli krámku tři jeho fotky na jaře pořízené, a najednou byl růženec za sto padesát rupií k mání... Pověsil jsem si ho na krk. Pak jsme usedli do hospody za zadní branou. Za chvíli dorazil Namgyal - hospodu nám poradil on, s tím, že tam chodí pravidelně, a my tam na něj víceméně čekali. Hospoda byla velmi typická - obdélníková místnost. Přední stěna (užší strana obdélníku) chyběla a místo ní se na noc dávaly prkna. Kolem stěn lavice na kůlech zaražených do udusané země, před nimi stoly - totéž, jenže o trochu větší. U vchodu hliněná pícka, ve které hořel oheň z klacků. Připravuje se na ní veškeré podávané jídlo i čaj. Na stolech lahve s octem a chilli omáčkou, na zdi jídelní lístek psaný rukou. Stálo na něm: Vegetable chowmin half Rps Vegetable chowmin full Rps Tu-pu half Rps Tu-pu full Rps Tím jídelníček končil. Po zážitku z včerejšího večera jsme s Kamilem zvolili full chowmin. Dal si ho i Namgyal. Hospodská nám jídlo uvařila a za necelou hodinku naservírovala. Začal jsem jíst za hlučného mlaskání - srkat nudle neumím. V polovině talíře jsem zjistil, že Namgyal stoluje vybraně jako v jakékoliv evropské restauraci. A na mě jsou upřeny oči všech návštěvníků hospody. Tibeťané na mě hleděli zpola zděšeně, zpola pobaveně. Mé informace o tibetské noblese se zřejmě nezakládaly na pravdě. Byl jsem za dobytka. Po společenském úspěchu s nudlemi jsme si objednali čaj. "Chcete tibetský?" tázal se lama. "Jo." O tibetském čaji kolují podobné pověry jako o tibetském stolování. Když nám ho donesli, zjistil jsem, že v něm není ani žluklé jačí máslo, ani kousky plísně - je to normální čaj ušlehaný s máslem a osolený, chuťově připomíná řídký hovězí bujón. Spíš jídlo než nápoj. Zalili jsme s ním chowmin. Pak k nám přisedla hospodská a skrze Namgyala sdělovala, kde ji píchá, kde bolí a kde ujímá. Kamil jí dal Acilpyrin. Pak jsme odešli na celu. Kamila po chvíli vypudil měchýř. Vrátil se za půl hodiny, provázen Australankou typu magnum. Měla nejméně sto osmdesát centimetrů, osmdesát kilo a nohy čtyřiačtyřicítky. Nerozuměla česky, takže nemohla ocenit Kamilův komentář, ve kterém mi vysvětloval, že pro mě je až dost dobrá. A upřímně řečeno, měl pravdu - po dlouhé abstinenci bych i Australankou býval byl vzal zavděk. Dívka se však po chvíli

19 Page 19 of 69 omluvila - s tím, že musí na puju. Puja je rituál, to, co se odehrává v chrámu, "mše". Čekali jsme, až skončí - představa, že si ji zatáhnu na celu, mě lákala navzdory jejím rozměrům. Ještě o půlnoci (večerní puja končila po sedmé hodině) byl na její cele zámek. Tak jsem usnul. Druhý den vypadal Namgyal velmi spokojeně a sebevědomě - Australanku nebylo vidět, ale podle absence visacího zámku na dveřích cely jsem usoudil, že vyspává po úspěšném předání dharmy. Odešel jsem k jezeru meditovat a dospěl k závěru, že - když už nemám s kým - tak to budu nazývat celibátem. Když jsem se vrátil na nádvoří, potkal jsem opět černou kurvu. V doprovodu dvou dalších zjevně kolegyň. Chytl jsem Namgyla a žádal si vysvětlení. Dostalo se mi výkladu, že dámy skutečně prostitutky jsou, ale - jak ostatně vidno na první pohled - již penzionované. A že by se svou profesí již neuživily. Proto jim klášter poskytuje zdarma ubytování a ony perou a uklízejí. Zda si bokem hodí sem tam melouch, je čistě jejih privátní záležitostí. Odpoledne jsme se vypravili na puju. Před chrám vyšel kolem čtvrté mníšek nablblého vzezření a rachitické postavy, odhadem sedmnáctiletý. V pravé ruce svíral palici, v levé obrovský gong zavěšený na špagátu. A několikrát do něj, obřadně a s vědomím vlastní důležitosti, uděřil. Na to se začaly scházet mlýnkové báby a dědci. Rozložili po nádvoří před vchodem do chrámu hadry, deky a rohože, usedli na ně a začali mlýt o sto šest. Zatímco se usazovali, doflákalo se do chrámu asi osm mnichů. Usedli na tribuny - v podstatě dřevěné bedny o výšce cca dvacet centimetrů, na kterých jsou naskládané koberce. Tribuny jsou v chrámu postavené tak, že vytvářejí uličku směrem k hlavnímu oltáři (ten je přímo proti vchodu do chrámu). Za tribunami je prázný prostor a kolem stěn, vymalovaných tmavě zelenou barvou a pokrytých freskami, ještě jedna řada tribun. Optali jsme se Namgyla (který si vykračoval pyšně jako kohout) a on nás usadil do této "lavice pro návštěvníky". A začala puja. Nerozuměli jsme ničemu. Ani modlitbám a svatým textům odříkavaným mnichy (každý odříkával "za sebe" jako v synagóze, nepokoušeli se o voice band), ani jejich mudrám - rituálním gestům. Zato jsme dostali - stejně jako ostatní v chrámu - o pauze v puje čaj. Kolem sedmé jsme šli s Namgyalem do jeho oblíbené hospody. Při chowminu (tentokrát bez mlaskání) se Namgyal nenápadně zeptal: "Byli jste už nahoře?" Nechali jsme si vysvětlit, co tím myslí. Načež lama vysvětlil, že nahoře, čtyři a půl kilometru od kláštera, je ještě jeden chrám. Jeskynní chrám Guru Rinpoche a jeho družky Mandaravy. A že se tam buď dá jít pěšky, nebo jet po silnici autobusem, který odjíždí z Rewalsaru v deset hodin

20 Page 20 of 69 dopoledne. Večer Australanka opět chyběla ve své cele, ale tentokrát mi to bylo jedno. Těšil jsem se na jeskynní chrám, až jsem zapomněl na sex. Autobus šplhal do kopce snad hodinu - přestože po silnici je to k jeskynnímu chrámu pouhých třináct kilometrů. Cesta se klikatila mezi strmými horskými loukami a řídkými borovými lesy, ve kterých borovice svým spadaným jehličím zadusily veškerý život. Pak jsme dojeli na náhorní plošinu k jezeru, u kterého vystopila většina cestujících - je tam malá vesnice. Pár minut za ní autobusák zastavil u strmé skály a vypnul motor. Byli jsme na místě. Slezli jsme ze střechy přímo před hospodou. Hospodský - jmenuje se Radju - je vysoký vychrtlý Ind s prohnanýma, uhybavýma očima. Dali jsme si čaj, usedli na lavici před hospodou a fascinovaně čučeli na kopec, pod kterým hospoda stála. Byl poset stožáry s modlicími vlajkami, které se třepaly v silném nárazovém větru a vydávaly zvuky, jako když svazarmovci pořádají závody ve střelbě malorážkou. Nad celou tou nádherou kroužili ve výšce mnoha set metrů draví ptáci - i na tu dálku obrovští a monumentální. Byly jich desítky nebo možná stovky, proti modrému nebi bez mraků vypadali jako ztělesnění pomíjivosti a vědomí, že pravděpodobně jde o orly a supy, celý dojem opravdu povedené intoxikace psylocibinem jenom umocňovaly. "Kde je chrám?" zeptal jsem se hospodského. Ukázal prstem na kopec, k největšímu shluku modlicích vlajek. "Tamhle." Dopili jsme čaj a stoupali k označenému místu. Slunce pálilo, jako by ho za to někdo platil - jeskynní chrám je sice ve výšce pouhých dva tisíce metrů, což se v kontextu okolních Himálájí považuje za předhůří - ale polední sluníčko je tu už velmi cítit. Došli jsme na kousek rovné plochy v jinak strmém a skalnatém srázu. Stály tam dvě bílé budovy s plochou střechou - každá z nich měla půdorys tak tři krát čtyři metry. V jedné byl chrám - na dveřích však byl mohutný visací zámek. V druhé budově jsme našli dvě tibetské jeptišky, které cosi kuchtily na ohni. Slušně jsme tibetsky pozdravili a jeptišky začaly chápavě švitořit, že jako si máme sednout a počkat, až dovaří. Pak že nás do chrámu - gompy - vezmou. Vypili jsme s nimi čajík a ta starší pak vzala klíč, nápadně připomínající českou FABku. Mysleli jsme, že nás odvede k bílému chrámu - ale ona udělala jen asi šest kroků k nenápadnému přístavku vedle domu, který jí sloužil jako obydlí. Přístavek byl nalepený na skále a vypadal jako kurník nebo kůlna. Jeptiška odemkla chatrné dřevěné dveře a otevřela je dokořán. Zevnitř na nás dých ledový chlad. Zuli jsme se a vešli dovnitř. Jeptiška marně cloumala vypínačem, visícím na kusu drátu zevnitř vedle dveří