APITERAPIE. Okřídlení farmaceuti dávají mužům sílu. (Simakovič N. N.; Belaruski Pčaljar, 2014, č. 5, str ) Včelí úl pramen zdraví

Transkript

1 APITERAPIE Okřídlení farmaceuti dávají mužům sílu (Simakovič N. N.; Belaruski Pčaljar, 2014, č. 5, str ) Souhrn: Přehled vlivu včelích produktů na mužskou kondici a zdraví v pozdním věku. Poslední desetiletí se vyznačuje tendencí k prodlužování délky života a růstu počtu mužského obyvatelstva staršího 50 let. To vedlo k viditelnému nárůstu počtu nemocných s nemocemi prostaty. Silnější polovina lidstva utrácí kolosální množství peněz za různé drahé chemické preparáty ve snaze obnovit nebo si udržet svou mužskou sílu. Potence je projevem celkového zdraví muže. Záleží především právě na individuálních přirozených dispozicích, které muž má. Potence se však může projevit v plné míře pouze tehdy, když budou chybět faktory, které ji snižují. Muži sami velmi často přispívají ke ztrátě svého zdraví. Narkomanie a alkoholismus mají vždy neblahý vliv na potenci, stejně jako stres. Nejdůležitějším faktorem, který má vliv na zdraví muže, je hormon testosteron. Při jeho nedostatku vznikají u mužů problémy s plodností. Nedostatek testosteronu mohou kompenzovat nejen uměle vyrobené hormonální přípravky, ale i řada přírodních produktů. Zvláštní pozornost v mužské dietě si zasluhují potraviny obsahující vitamín E, selen, zinek a fosfor. Bez dostatečného množství stopového prvku zinku se u mužů může zhoršit kvalita spermatu. Pro mužské zdraví jsou důležité takové potraviny jako vaječné žloutky, králičí maso, hovězí játra či kalamáry, nebo z potravin rostlinného původu je vhodné zaměřit se na pšeničné otruby, cibuli, česnek a ořechy. Z nápojů pak na kakao a zelený čaj. Sekreční činnost prostaty se s věkem snižuje, a následky toho mohou být velmi nepříjemné časté noční návštěvy toalety, potíže s močením, bolesti různé intenzity v zádech a pánevním východu, snížení potence. Je důležité určit, s jakou patologií máme v každém konkrétním případu co do činění. Může to být zánět prostaty, adenom prostaty nebo obě nemoci zároveň, přičemž mají někdy stejné příznaky, což může ztížit určení diagnózy. Akutní zánět prostaty se vyskytuje převážně u mladých lidí, ačkoliv přechod do chronického procesu se může protáhnout na mnoho let. Žláza je v normě pokud má velikost kaštanu. Nachází se pod močovým měchýřem kolem močové trubice. Zánět žlázy nebo také benigní prostatická hyperplazie (adenom) vede k jejímu zvětšení, svírání močové trubice a k narušení odtoku moči. Mezi symptomy zvětšení prostaty se řadí také častá potřeba vyprazdňování močového měchýře zvláště v noci, oslabení toku, přerušované močení, nemožnost plně vyprázdnit močový měchýř. Bohužel i stagnující chronická prostatitida může vést ke snížení potence nebo jak je nyní módní říkat k erektilní dysfunkci. Po roku může u mužů vznik nepříjemných symptomů signalizovat rozvinutí benigní hypertrofie prostaty (BHP) neboli adenomu (zastaralý termín). Rozvoj hyperplazie prostaty sice nepředstavuje u většiny pacientů bezprostřední ohrožení života, avšak vzniklé poruchy mohou zjevně zhoršovat jeho kvalitu. Postupný rozvoj hyperplazie prostaty vede ke vzniku řady komplikací: akutní nebo chronické retenci moči, vzniku kamenů močového měchýře, připojení infekce močových cest, rozvoji oboustranné hydronefrózy a chronickému selhání ledvin. Léčba těchto nemocí je mnohostranná, přičemž je nezbytné využít všechny dostupné lékařské metody včetně farmaceutických léků, fyzioterapie a samozřejmě léčivých bylin. Přitom zapomínáme na jednoduché dostupné způsoby, které využívali naši předkové. Jedním z nich je užívání včelích produktů. Zdraví mužů se dnes po této stránce nenachází v dobrém stavu a věnuje se mu poměrně malá pozornost přitom máme tolik užitečných, kvalitních včelích produktů. Navíc nezřídka ani sami včelaři nevědí o tom, jak jsou včely a jejich produkty užitečné pro jejich zdraví zejména po roku věku. Včelí úl pramen zdraví Med, propolis, pyl, mateří kašička, vosk a plástový pyl (perga) pomáhají při různých poruchách. Dnes je apiterapie neobyčejně populární po celém světě. A to naprosto oprávněně vždyť včelí produkty jsou díky obsahu unikátních blahodárných látek velmi účinné. Jsou to léky, které dokážou zázraky. Zbývá pouze využít nabízené možnosti a kladný výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Med působí antibakteriálně a protizánětlivě, stimuluje potenci. Používá se spolu s dalšími včelími produkty po dobu 1 1,5 měsíce. Med je nejznámějším včelím produktem, avšak rozhodně není jediným. Přírodní pamlsek je pro muže zcela jistě prospěšný, avšak mnohem efektivnější jsou přeci jen jiné 1

2 přírodní produkty vytvořené včelami. Jejich léčebný účinek je dávno potvrzen výsledky klinických zkoušek a úspěšně se používá při léčbě a prevenci mužských nemocí včetně prostatitidy, adenomu a impotence. Nejrozšířenějším je právem květový pyl, perga a mateří kašička. Květový pyl je pyl z medonosných rostlin, který včely sbírají a přinášejí do úlu. Pomocí speciálního nástroje pyl sbírají, poté čistí od různých příměsí a suší. Pyl různých rostlin se od sebe liší tvarem, barvou a velikostí. Obsahuje více jak 28 prvků Mendělejevovy tabulky včetně sodíku, draslíku, chromu, fosforu, zinku, olova, stříbra, křemíku, hořčíku, manganu, mědi, vápníku, železa a dalších. Kromě toho se květový pyl skládá prakticky ze všech nenahraditelných aminokyselin. Pyl také obsahuje značné množství vitamínů. Především provitamín A, ale také vitamíny C, D, E, K a B3. V tomto produktu se nacházejí nejdůležitější enzymy a fytohormony, které jsou schopné podstatně zlepšit stav mužského zdraví. Složení pylu je podmíňeno širokým spektrem důležitých látek, které působí jako: protiaterosklerotické, protizánětlivé, utužující kapiláry, antioxidantní, cholagogické, protirakovinné, stimulující, antitoxické atd. Pyl se užívá jak při různých nemocech, tak i jako preventivní prostředek na každý den. Stačí pouze jedna a půl čajové lžičky pylu denně k tomu, aby byla člověku dodána pořádná dávka energie. Při léčbě prostatitidy, adenomu a impotence se standardně využívá šestitýdenní kúra během 6 týdnů se bere čajová lžička pylu třikrát denně. Spotřebuje se tak 600 g produktu. Pyl lze získat u jakéhokoliv včelaře. Avšak je potřeba dávat si pozor na několik věcí. Pyl se skladuje maximálně dva roky bez slunečního záření, které je nepřípustné. Léčivé kvality pylu záleží v určité míře na rostlině, místě a času sběru. Za nejlepší pyl se považuje jarní pyl lesních rostlin. Většinu pylu ale včely zpracují na pergu pyl zpracovaný včelími žlázami a zavíčkovaný v plástech do zásob. Pyl udusaný do plástů prochází procesem kvašení a stává se pokrmem pro včelstvo. Jak se získává včelí chléb? Pyl v podobě pylových rousků přináší dělnice do úlů a zaplňují jím buňky plástů tak, že je stlačují a udusávají svými hlavičkami. Každá buňka je zaplněna pylovým rouskem do 2/3. Poté zpevňují horní vrstvu slinami a nakonec zalévají vrch pylu vrstvou medu. Tento včelí produkt včelaři nazývají pergou neboli včelím chlebem. Dospělé včely připravují pergu pro své budoucí potomstvo. Krmí jí larvičky plodu. Včely nesbírají pyl pouze jednoho druhu rostlin, ale připravují osobitý koktejl obohacený o různé mikroprvky. Vzniká tak biologicky aktivní produkt, díky kterému se vyvíjí a rozvíjí larvy. Během uchovávání pergy dochází ke změnám složení jejích látek tuků, bílkovin a uhlovodíků. Obohacuje se o vitamín E. Perga, která se uchovávala v úlu několik týdnů, se od pylu značně liší svým chemickým složením a výživovými vlastnostmi. V perze vzrůstá množství kyseliny mléčné a množství tuků a bílkovin se snižuje. Zůstávají v ní minerální prvky (draslík 40 %, hořčík 25 %, 17 % železa a vápníku), vitamíny E, A, C a P. Zajímavým faktem je, že larvám včel, které jsou živeny pergou, se za tři dny formuje kardiovaskulární, krvetvorný, nervový systém a trávicí trakt a stávají se dospělými jedinci. Během tohoto období se jejich hmota zvětší 1500krát. Perga se obvykle odebírá z úlů koncem jara nebo začátkem léta, kdy včely už naplno vylétávají z úlů a je již jasné, že zásoby včelího chleba, které zbyly ze zimy, již nebudou potřebovat. Je zřejmé, že tento produkt s tak vysokou biologickou aktivitou blahodárně působí na zdraví člověka. Avšak je obtížné přechovávat pergu v čistém stavu. Vyžaduje to určitý teplotní režim a proto se zalévá medem. V takovém stavu se uchovává velmi dlouho aniž by během let ztrácela své léčebné látky. Ve srovnání s pylem působí perga v medu měkčeji, ale její působení je poněkud účinnější a má širší spektrum. Zlepšuje například, mnohem více než pyl, trávicí a kardiovaskulární systém. Na preventivní program muž potřebuje obvykle gramů pergy s medem. Nejlepší však je získat rámeček s pergou bezprostředně od nějakého známého včelaře a spotřebovat ji. Perga je nejlepším biostimulátorem při léčbě předčasného stárnutí organismu, stimuluje mužskou potenci na velmi vysoké úrovni do pozdního věku a je mocným protisklerózním a protianemickým prostředkem. Pyl a perga jsou silnými adaptogeny, zdroji výživných látek, vitamínů a mikroprvků stimulujících pohlavní aktivitu. A nyní se zastavme u užitku z mateří kašičky Včelaře vždy zajímala otázka, odkud se u včelí matky, i když vyšla ze stejného vajíčka jako ostatní včely, bere tak neobvyklá schopnost klást obrovské množství vajíček (do dvou tisíc za den). Proč je dvakrát větší než jiné včely a žije nejdéle ze všech šest let, zatímco ostatní její potomci mnohem kratší dobu? Celé tajemství tkví v tom, že včelí matka je v počátečních fázích svého života krmena zvláštní stravou. Vajíčko, z něhož se v budoucnu vylíhne matka, je nakladeno do zvláštní buňky, která tvarem připomíná žalud, tzv. matečník, kde larvičku začínají krmit mateří kašičkou, kterou v hltanových žlázách vytvářejí včely krmičky z květového pylu. Mateří kašička představuje mazlavou bílo-perleťovou hmotu. Včelí larva, která se živí mateří kašičkou, rychle roste a za 5 dnů zvětší svou velikost 1 600krát. Takto se z ní stává včelí matka, která žije mnohonásobně déle než obyčejná včela. Proces odebírání tohoto včelího produktu je velmi namáhavý (sbírají se doslova desetiny gramu) a lze jej odebírat jen několik týdnů v roce. 2

3 Mateří kašička obsahuje velké množství látek stimulujících pohlavní funkci a zvlášť proto je považována za jeden z nejlepších stimulátorů pro muže. Perga a pyl se jí lžičkami, ale denní dávku kašičky tvoří kapka o velikosti zrníčka prosa! Avšak právě v neobyčejně vysoké biologické aktivitě spočívá i nebezpečí. Mateří kašička se musí brát s opatrností a je kategoricky nepřípustné tento produkt zneužívat. Při předávkování roste arteriální tlak, je narušen spánek, zhoršuje se chuť k jídlu, mohou se zintenzivnit chronické nemoci. V takovém případě je potřeba dávku snížit. Mateří kašičku se doporučuje pít jako prevenci jednou ročně nebo jednou za dva roky. Jde o svérázný program omlazení. Hlavní působení mateří kašičky spočívá ve výrazném zvýšení imunity, takže organismus se může sám vyrovnat se vzniklými neduhy. Tento včelí produkt má kromě léčivých látek také význam jako prevence proti různým nemocem. Mateří kašička snižuje nervové napětí a fyzickou únavu, užívá se při poruchách spánku, paměti, zlepšuje chuť k jídlu, zvyšuje práceschopnost, upevňuje imunitu a napomáhá zvýšení celkové životní kondice. Mateří kašička napomáhá regulaci látkové výměny, obnově sil a zlepšuje proces tvorby mateřského mléka u kojících matek. Kašičku je vhodné užívat během klimakterického období, neurastenie. Je zjištěn také kladný vliv mateří kašičky na diabetiky. Po šestiměsíčním programu léčby se značně snížila hladina cukru v krvi. V některých případech endokrinologové během léčby snižují nebo úplně vysazují dávky inzulínu. Mateří kašička se prodává ve dvou podobách. Buď čerstvá nebo v podobě prášku (suchá, získaná vysušením čerstvé kašičky). Suchá kašička přirozeně ztrácí některé své léčebné schopnosti, ale používá se při výrobě léků. Jak užívat mateří kašičku? Před použitím se určitě poraďte s odborníkem. Suchá adsorbovaná mateří kašička se bere sublingválně (pod jazyk), dospělý 7 10 zrnek nebo 0,4 0,5 g (1/5 čajové lžičky) nalačno 15 min. před jídlem dvakrát denně po dobu 20 dnů, děti berou polovinu dávky pro dospělé. Nativní (živá) mateří kašička se bere sublingválně (pod jazyk) podle výpočtu 1 mg na 1 kg váhy na lačno po ránu, 15 min. před jídlem jedenkrát denně. K posílení imunity a k celkovému zlepšení stavu organismu se mateří kašička užívá podle schématu: 10 dnů užívat a 10 dnů pauza nebo 15 dnů užívat a 15 dnů pauza. Takový program je třeba za rok absolvovat dvakrát, doporučuje se na podzim a na jaře. Nejlepších výsledků lze dosáhnout v kombinaci s dalšími včelími produkty medem, propolisem, pylem, pergou, medovými víčky aj. Trubčí homogenát Je dokázáno, že mezi všemi včelími produkty má ve svém složení nejvíce vitamínů právě homogenát trubčích larev. Homogenát se vyrábí ze sedmidenních larev včelích trubců, když se ještě nachází ve stadiu otevřeného plodu. Larvy se mechanickým způsobem odebírají z plástu a rozmělňují se, dokud se z nich nezíská stejnorodá (homogenní) hmota. Ve výsledku se získává stejnorodá neprůhledná smetanovitá hmota, lehce vazká, světle žluté barvy se specifickou chutí a vůní. Trubčí homogenát napomáhá zrychlené obnově biochemických a hmotně-metrických charakteristik varlat a prostaty a působí jako stimulátor centrálních mechanismů regulace intenzity tvorby mužských pohlavních hormonů, což napomáhá produkci spermatu (spermatogeneze) u mužů. Stimulující působení na aktivitu pohlavních žláz se u homogenátu projevuje intenzivněji než je tomu u mateří kašičky. Tento efekt se vysvětluje tím, že v trubčím homogenátu je obsaženo velké množství steroidních hormonů. Kvůli tomu, že homogenát obsahuje velké množství živých složek (enzymů, hormonů) je velmi náročný na podmínky výroby a zvlášť uchování. Zejména nativní homogenát tak ztrácí své vlastnosti pod vlivem přímých slunečních paprsků, ale také při uchování v pokojové teplotě déle než jednu hodinu. Suchý adsorbovaný homogenát trubčích larev zachovává své léčebné vlastnosti po dobu dvou let za obvyklých podmínek skladování (samozřejmě v hermeticky uzavřených skleněných lahvičkách). Adsorbovaný trubčí homogenát se musí užívat ráno půl čajové lžičky půl hodiny před jídlem. Stejně jako suchá mateří kašička se homogenát nechá rozpustit pod jazykem. Léčba trvá dva až tři týdny a provádí se maximálně jednou za půl roku. Při užití mateří kašičky dbejte na přesnou dávku, určitě se řiďte instrukcemi k užívání a vyvarujte se předávkování. Mateří kašička i trubčí homogenát, stejně jako propolis, mají antibakteriální a protizánětlivý efekt, stimulují imunitu, působí dekongestantně (napomáhají splasknutí otoků a sliznic, pozn. překl.). Jsou silnými stimulátory mužské pohlavní potence. Kromě pylu, pergy a mateří kašičky působí blahodárně na mužské zdraví další včelí produkty včelí mrtvolky, propolis a částečně i vosk. Ze včelích mrtvolek (těl včel, které uhynuly stářím, hladem, chladem, kvůli mechanickým faktorům) se dělají extrakty, odvary či masti. Včelí mrtvolky jsou velmi bohatým zdrojem unikátních léčivých látek, které mají velký biologický potenciál. Léčivé vlastnosti včelích mrtvolek se zintenzivňují a obohacují při vhodné kombinaci s dalšími biologicky aktivními včelími produkty, s fytopreparáty a dalšími přírodními produkty. Široké spektrum fyziologických účinků včelích mrtvolek je podmíněno aktivními, velmi významnými, biologickými komplexy. Včelí tělo obsahuje prakticky všechny složky medu, pylu, mateří kašičky, propolisu, vosku (aminokyseliny, minerály, vi- 3

4 tamíny, enzymy, látky podobné hormonům, které mají silné léčivé účinky). Při adenomu prostaty, prostatitidě a sexuálních poruchách impotenci se pije odvar ze včelích mrtvolek. Jedna polévková lžíce včelích mrtvolek se zalije půl litrem vařící vody, přivede se k varu a vaří se na slabém ohni 2 hodiny. Poté se nechá 1 2 hodiny vyluhovat, přecedí se, přidají se 2 polévkové lžíce včelího medu a 2 čajové lžíčky 10% lihového extraktu propolisu a míchá se dokud se med nerozpustí. Jednu polévkovou lžíci odvaru užíváme ráno čtvrt hodiny před snídaní, to stejné opakujeme večer, avšak pouze hodinu před spánkem. Takto je potřeba pít ho tři týdny, poté přestat na deset dní, následně opět program opakujeme se stejnou dobou. Lze také užívat polévkovou lžíci teplého výluhu ze včelích mrtvolek dvakrát denně půl hodiny před jídlem. Současně také čajovou lžičku medu, rozpuštěného ve 100 ml teplé vody. Léčba trvá 30 dnů. Přestávky mezi programy trvají dva týdny. Takové programy mohou být v závislosti na komplikacích tři. Výluh se uchovává po dobu dvou týdnů v chladničce, poté se připravuje nový. Lihový extrakt ze včelích mrtvolek. Do jakékoliv nádoby (například do 0,2 nebo 0,5 l sklenice) nasypte do poloviny včely a zalijte lihem (lze použít i vodku nejvyšší kvality) 3 cm nad včelí mrtvolky a důkladně protřepejte. Louhujeme 15 dnů na tmavém místě. Během louhování je třeba promíchat tekutinu alespoň jednou za tři dny. Poté ji přecedíme. Extrakt uchováváme na tmavém, chladném místě. Doba použitelnosti je tři roky. Lihový extrakt se užívá po kapkách po jídle po dobu dvou měsíců. Tento recept přináší dobré výsledky i při léčbě štítné žlázy konkrétně při její cystické proliferaci. Propolis a vosk obsahují také svíčky na léčbu impotence, zánětu prostaty a adenomu. Avšak jejich použití v této podobě a zhotovení přípravku vyžaduje určitou zkušenost nebo konzultace s odborníky a uchylovat se k jejich pomoci svévolně není efektivní. Léčba pacientů s adenomem prostaty zahrnuje protiedematickou terapii, a proto ve stravě určitě nesmí chybět propolis. Užívání musí být dlouhodobé. Propolis má protiedematické, protinádorové účinky, stimuluje imunitní systém, navíc při častém spojení adenomu s chronickým zánětem prostaty snižuje propolis jeho projevy díky protizánětlivému a antibakteriálnímu efektu. Zavíječ voskový Zavíječ voskový je noční můra čeledi zavíječovitých. Setkáme se s ním všude, kde se včelaří. Napadá slabá včelstva nebo vosk, kam klade vajíčka, z nichž se za 5 10 dnů vylíhnou housenky. Housenky (larvy) se zpočátku živí pergou, pylem a medem. Poté larvy konzumují vosk a zbytky kokonů, dělají v plástech chodbičky opletené pavučinou a tím poškozují plásty a souše. Za dnů dosahují larvy mm, přestávají se živit a zakuklují se. Zavíječ voskový je však nejenom škůdce, ale i cenný biologicky aktivní produkt. Larvy zavíječe voskového jsou jediným živým tvorem na naší planetě, který se živí voskem (je třeba si uvědomit, že nejde o čistý vosk, ale o plásty protkané všemi včelími produkty a obsahující všechny vitamíny a mikroprvky). V těchto podivuhodných tvorech je přírodou zakódované velké biologické tajemství, neuvěřitelná síla a schopnost obnovovat obrovské množství procesů v lidském organismu. Léčivé látky larev zavíječe voskového byly známy už pohanským kněžím starého Egypta s jejich pomocí si prodlužovali faraoni a jejich ženy své mládí. Dobře známy jsou unikátní látky tohoto hmyzu také v asijských zemích, zvlášť v zemi, kde se lidé dožívají vysokého věku Japonsku. O zavíječi voskovém jsou zmínky také ve starých receptech našich léčitelů. Výzkumy ukázaly, že extrakt z larev zavíječe voskového obsahuje volné aminokyseliny, mono a disacharidy, nukleobáze a jejich derivované mastné kyseliny, důležité makro a mikroprvky (velké množství zinku a hořčíku). Avšak nejdůležitější je to, že obsahuje enzymy, které napomáhají uvolnění dýchacích cest a aktivně čelí plicním onemocněním. Enzymy larev zavíječe voskového mají zhoubný vliv na bakterie mycobacterium tuberculosis, které způsobují tuberkulózu a ničí jejich obal podobný vosku. Lidem, kteří užívají extrakt ze zavíječe voskového, se normalizuje krevní obraz a parametry imunitního systému. Přípravek se široce užívá v urologii při prostatitidě a adenomu prostaty, porodnictví a gynekologii při léčbě menopauzálních poruch či neplodnosti. Extrakt z larev zavíječe voskového se užívá vnitřně 30 min. před jídlem od ml tekutiny (s vodou, čajem, šťávou) jednou denně preventivně a 2 3krát za den při léčbě po třech kapkách na 10 kg váhy člověka. Doba užívání je tři měsíce. Poté následuje měsíc pauza. Celková doba léčby je od 3 do 12 měsíců. A konečně včelí jed Včelí bodnutí se v lidové medicíně používá již od pradávna. Mechanismus účinku včelího jedu na organismus je složitý a bývá výsledkem komplexního působení mnohých složek jedu na různé orgány a soustavy. Dochází k tomu především na úkor stabilizace funkce imunitního systému, ale také působení na dva nejdůležitější systémy: nervový a cévní. Včelí jed kromě toho aktivizuje nadledvinky k výrobě protizánětlivých hormonů, které potlačují patologické, konkrétně revmatoidní procesy v organismu. Včelí jed také zvyšuje celkovou formu a aktivizuje funkci všech životně důležitých orgánů. Včelí bodnutí se široce využívá v urologii a v porodnictví a gynekologii: nefrolitiáza, chronická prostatitida, impotence, adenom prostaty, patologická menopauza, tubární a hormonální neplodnost, chronická adnexitida, porucha menstruačního cyklu aj. 4

5 Avšak musíme jasně zdůraznit, že apiterapií a konkrétně včelím bodnutím se musí zabývat pouze profesionálové odborní lékaři apireflexoterapeutové. Je třeba mít vždy na paměti, že včelí jed (apitoxin) je přeci jen jed. Včelí jed nutně vyvolává určitou reakci u každého člověka, který prochází léčbou nebo který byl vystaven včelímu bodnutí. Na různé lidi působí v různé míře intenzity. Se včelím bodnutím se člověk normálně lehce vyrovná, během tisíciletí se u něj na genetické úrovni vyvinuly mechanismy obrany před včelím jedem. Někteří lidé, zvlášť včelaři, se bez problémů vyrovnají i se sto a více bodnutími, jiným stačí jedno, aby následky byly velmi těžké. Ačkoliv včelí jed může ve velkých dávkách vyvolat těžkou celkovou reakci, anafylaktický šok, ve vybraných terapeutických dávkách je cenným lékařským prostředkem při léčbě nemocných s nejrůznějšími onemocněními. Zájem o apiterapii, tj. o použití včelích produktů v léčbě nemocí, mezi obyvatelstvem roste. Je to spojeno s její efektivností bez vedlejších účinků a relativně nízkou cenou včelích produktů. Věda již dávno dokázala, že mnohá onemocnění se překonávají léčbou medem, pergou, propolisem, mateří kašičkou, včelím jedem a dalšími produkty činorodosti včel. Přitom člověk nijak neriskuje. Apiterapie, zvlášť ve spojení s fytopreparáty a dalšími léčebnými metodami, určitě přináší větší efekt. Seriózní zájem o tento směr projevila i tradiční medicína a současná věda. Včelí produkty jsou schopny snižovat klinické projevy různých onemocnění a v některých případech pomáhají oddálit nebo zabránit chirurgickému zákroku. Včelí produkty a přípravky na jejich bázi z prostředků podporující terapie přechází v samostatnou léčebnou metodiku. Přeložila: Mgr. Eva JEČMENOVÁ Léčivé vlastnosti extraktu larev zavíječe voskového (Prof. Dr. B. Kedzia, Mgr. E. Kedzia; Inst. Zielarski Poznan, Pszczelarstwo, 2015/8, str. 4 5) Souhrn: Lihový extrakt z housenek zavíječe voskového je vhodný k podpoře léčení zejména plicních a srdečních chorob. Může napomoci i při léčení ženských problémů. Larvy zavíječe sice nejsou včelím produktem, ale zavíječe vedeme jako největšího škůdce na včelnici. A tak vzhledem ke spojitosti se včelařením je možné extrakt z jeho larev započítávat do produktů apiterapeutických (léků spojených se včelařstvím). Proto je vhodné popsat tento extrakt a jeho léčebné vlastnosti. Charakteristika zavíječe voskového Galleria mellonella je motýl často též nazývaný motýlicí nebo voskovým molem. Jeho samička klade vajíčka do skladovaných voskových souší, někdy i v úle v počtu kusů. Z nich se líhnou malé, velmi pohyblivé housenky, které se živí voskem z plástu. Během svého vývoje se několikrát zvětší, než nastane jejich zakuklení. Jeho celkový vývoj trvá od 7 do 19 týdnů. Larvy a hlavně housenky jsou během celého svého vývoje vhodné jako surovina pro léčivé účely. Kukly a dospělí motýli již tuto schopnost nemají. Škodlivost zavíječe spočívá na ničení vosku, znečišťování plástů svými výkaly a opřádáním plástů pavučinami. Počítá se, že potomstvo jednoho páru zavíječe zlikviduje 500 g vosku. Biologicky aktivní složky nacházející se v larvách Podle Khismatulliny (2005) je v těle larev zavíječe 47 % nenasycených aminokyselin různého složení včetně vitamínu F. Ale nejdůležitější složkou nacházející se v těle larvy je enzym cerasa, která má schopnost hydrolýzy včelího vosku. Dále Raczkow s kol. uvádí, že v extraktu z larev zavíječe se nacházejí aminokyseliny, jednoduché i dvojité cukry, volné mastné kyseliny a poměrně značné množství zinku a hořčíku. Způsob přípravy extraktu a jeho dávkování K přípravě lihového extraktu je třeba užít dobře vyvinuté larvy bez znaku začínajícího kuklení. Extrakt je možné vyrobit i doma. Karniejew doporučuje vzít 5 g živých larev, tyto zalít 50 ml 96% alkoholu a nechat extrahovat cca 5 8 dní. Po slití se extrakt podává dospělým osobám v množství kapek v malém množství vody dvakrát denně před jídlem. Dětem se dávkuje podle jejich věku např. 5roční děcko dostane 5 kapek. 5

6 Tabulka 1: Léčivé působení etanolového extraktu larev zavíječe podle publikací. Nemoci léčené pomocí extraktu Publikace Tuberkulóza plic u dětí a dospělých. Karniejew 1999, Raczkow a kol. 2002, Krylow a kol , Spiridonow a kol Trvalé nemoci plicní u dětí po neúspěšném léčení antibiotiky. Raczkow a kol. 2000, 2002, Krylow a kol Jizvy po srdečním infarktu. Karniejew 1999, Krylow a kol. 2007, Spiridonow 1992 Nedokrvení srdce. Spiridonow a kol Zvýšený krevní tlak. Karniejew 1992 Ucpávání tepen, prevence a léčení. Czuchraj 2012, Spiridonow 1992 Zanícení žil v končetinách. Karniejew 1999, Czuchraj 2012, Spiridonow a kol Mozková mrtvice, prevence a léčení. Czuchraj 2012 Otrava krve. Czuchraj 2012 Ženské problémy, neplodnost. Raczkow a kol Nedokrvení u dechových orgánů Raczkow a kol. 2000,Czuchraj 2012 Sinjakow (2001) udává následující předpis. Pro získání extraktu bere 20 g larev a zalévá 100 ml alkoholu. Tím získá 20% extrakt. Celé to umísťuje v tmavém prostředí na 7 9 dní a přitom každý den protřepe. Po 7 9 dnech slije a dávkuje v následujících množstvích. Dospělí kapek v ml vody 3 denně cca min. před jídlem. U dětí pak 1,5 kapky na každý rok života. Lze shrnout, že pro léčebné účely je nejvhodnější připravit 10% roztok z larev zavíječe a podávat ho dospělým v množství kapek v malém množství vody 2 denně před jídlem minimálně po dobu jednoho měsíce. Dětem starším 3 let pak jednu kapku podle věku. Biologické vlastnosti Z obsáhlé ruské a ukrajinské literatury (Karnijew 1999, Raczkow a kol. 2000, Krylow a kol. 2007, Czuchraj 2012) vyplývá, že etanolové extrakty z larev zavíječe voskového ve spojení s preparáty včelími a rostlinnými vykazují mnohé biologické vlastnosti. Nejdůležitějším se jeví protibakteriální působení. Již koncem 19. století Miecznikow (pozdější laureát Nobelovy ceny) poznal, že larvy zavíječe a také extrakt z nich právě pomocí enzymu cerasy likvidují voskovou ochranu bakterií tuberkulózy, čímž způsobují jejich smrt. Podle Miecznikowa ale také i pozdějších výzkumníků bylo ověřeno, že extrakty z larev zavíječe skutečně působí aktivně proti plicní tuberkulóze. Z dnešního pohledu je sice zřejmé, že pokud dojde k přímému kontaktu extraktu z larev zavíječe s bakteriemi tuberkulózy, pak dojde k jejich zabití, ale je sporné, zda se extrakt obsahující enzym cerasa dostane až do plicní tkáně, kde jsou bakterie shromážděné. Existuje předpoklad, že podávání extraktu zvýší imunologickou odolnost organizmu. Nezávisle na tom bylo prokázáno, že podávání extraktu do trávicího traktu odstranilo až tři druhy bakterií v krvi. Také bylo prokázáno, že podávání extraktu zlepšilo práci srdce a snížilo vysoký tlak. Vzpomínaný lék vykazuje zvýšenou ochranu jater u dětí, u nichž nezabírají léky na krvetvorbu tím, že při jeho užívání se zvýšila tvorba červených a bílých krvinek. Popisovaný extrakt má také působení anabolické, tj. zvyšuje přírůstek svalové hmoty a její aktivitu. Je také třeba připomenout působení extraktu na zpomalení stárnutí a zvýšení pohyblivosti spermií, což usnadňuje oplodnění. Nezávadnost extraktu Karniejew udává, že dlouhodobé podávání etanolového extraktu z larev zavíječe králíkům, krysám a žabám nezpůsobilo žádné patologické změny v jejich vnitřních orgánech. K takovým závěrům došli i další výzkumníci a tak se v Polsku tento extrakt uznává za dodatek potravy. Použití extraktu v lékařství Ruské a ukrajinské údaje ukazují, že lihový extrakt z larev zavíječe může být s úspěchem použitý v léčení mnoha nemocí ať srdečních, dýchacích nebo ženských (viz tab. 1). Směsné lékařské preparáty Mimo lihového extraktu připravovaného podle různých předpisů vyskytují se také preparáty obsahující další složky. Tak např. preparát Vitamiedin, který mimo extraktu z larev zavíječe obsahuje med. Pravděpodobně obsahuje 10 % extraktu z larev. Dalším preparátem, který obsahuje extrakt je Balzam doktora Raczkowa, který obsahuje ještě květový pyl a vitamíny C a E. Tento preparát je určený pro ženské nemoci a léčení neplodnosti. Shrnutí Na základě popsaných informací můžeme tvrdit, že etanolový extrakt z larev zavíječe je hodnotným léčivým produktem, který může pomoci v mnoha případech. Zvláště vhodný je v případě nemocí dýchacího ústrojí, problémů se srdcem a ženských problémů. Za zmínku též stojí jeho nejedovatost, že nemá vedlejší účinky a jeho dobré přijímání organizmem. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 6

7 Propolisový inhalátor Vzduch, dýchání, aerosoly Souhrn: Po připomenutí základních informací týkajících se dýchání a respiračního systému, stejně jako různých faktorů možného rizika onemocnění, se z článku dovídáme o propolisovém inhalátoru, o způsobu, který může prostřednictvím apiterapie vyřešit různé problémy. Je zmiňováno vícero účinků propolisové suspenze ve vzduchu a to občas i překvapivých. Současně je představena léčba úlovým vzduchem. Dospělý člověk se během dne 3krát nají, 20krát napije a krát nadechne. Přes plíce tak prochází obrovský objem vzduchu. Každé nadechnutí s sebou nese nejenom pro tělo potřebný kyslík, ale rovněž i mnoho jiných nepotřebných látek, o nichž toho moc nevíme, ale se kterými se naše tělo musí vypořádat. Pokud nás profese nebo jiné zájmy přivedou do prostředí, kde je znečištěný vzduch, raději se mu vyhněme. Jediné, co s tím můžeme udělat je nasadit si masku nebo v nejhorším případě zaimprovizovat s kapesníkem. Překvapilo by vás, když by vám někdo řekl, že dokonce i u vás doma může být někdy úroveň znečištění tak vysoká, že by maska byla zapotřebí? Právě naopak je dobré si uvědomit, že i v našich příbytcích je možné mít vzduch čerstvý a pročištěný. (Dr. Cristina Aosan; Abeille & C ie, 2015, č. 4, s ) Vzduch, který dýcháme Všichni si obvykle myslíme, že žijeme na Zemi a nad námi je nějaká atmosféra, která postupně výš a výš řídne a ochlazuje se. Ale pokud chceme být blíž realitě, měli bychom si říkat, že člověk žije na dně vzdušného oceánu v hloubce nejméně 100 km. To odpovídá tlaku vzduchu na naše těla, který může dosahovat kg na přibližně 1,5 m 2 povrchu kůže. Tento tlak necítíme, protože plyny, z nichž je složen vzduch, pronikají do krve a buněk prostřednictvím plic a v našem těle jsou pod stejným tlakem jako je tlak venkovní. Vzduch je plynná směs, ze které náš organizmus využívá jen kyslík. Dýchací aparát tvoří horní cesty dýchací (nos, hltan, hrtan) a dolní (průdušnice, průdušky, průdušinky, plicní sklípky). Nos většina z nás jako orgán nedoceňuje. Přesto je ve fázi nádechu extrémně důležitý, protože ohřívá a zvlhčuje vzduch. Vzduch může být při průchodu od nosních dírek k mandlím zahřán až na 30 C! Nosní sliznice také filtruje prachové částečky a zachytává mikroby. Sliznice a kašel Do těla proniká při každém nádechu mezi a 5 miliardami mikroskopických částeček, což v průběhu života může být až 50 kg. Tato množství 7

8 mohou být v mimořádných životních či pracovních podmínkách desetinásobně překračována. Z velké části jsou zachycovány v hlenu, který pokrývá sliznici dýchacích cest. Tato sliznice je pokryta řasinkami, které se neustále hýbou. Jsou to droboučké nitkovité výrůstky, které se vlní směrem zvnitřku ven. Tím způsobem sliznice snižuje množství cizorodých vdechovaných látek. Jeden čtverečný centimetr se tak může během minuty zbavit jednoho milimetru částeček, což je hmota o 6 gramech. Celkové množství, které může být vyloučeno denně, překračuje 300 gramů. Právě to je příčinou silného kašle při vážnějším onemocnění dýchacích cest, stejně jako ranní vykašlávání kuřáků. Je to obranná reakce. Pravidelní kuřáci mají ranní kašel, kterým se organizmus pokouší zbavit jedovatých hlenů. Gravitace a horizontální poloha v noci podporuje množství hlenu tvořícího se na sliznici dýchacích cest. Ihned zapálená cigareta potlačí nepříjemný kašel. Vysvětlujeme si to jako okamžitou paralýzu vibrujících řasinek vyvolanou kouřem. Tato paralýza poškozuje ochranný systém dýchacího ústrojí. V důsledku toho pravidelní kuřáci snadněji prochladnou a trápí je chřipky. Jejich onemocnění jsou závažnější a trvají déle. Ti, kteří kouřit přestanou, mohou pokašlávat a vykašlávat hleny ještě týdny až měsíce, dokud se organizmu nepodaří pročistit se. Mezi vdechovanými částicemi jsou také různé mikroby, které se běžně zachycují v hlenech v dýchacích cestách a jsou likvidovány imunitní reakcí systému a vylučovány pohybem vlnících se řasinek. Příčin onemocnění dýchacího systému je velmi mnoho. Jednou z nich je infekce ve vdechovaném vzduchu. Vzduch běžně obsahuje choroboplodné zárodky, které v normální situaci nevyvolávají nemoci, pokud ovšem nejsou přítomny určité vhodné faktory. Jiné vdechované mikroby mohou být patogenní samy o sobě bez vlivu dalších faktorů. To je případ mikrobů vyvolávajících spazmatický kašel, spalničky, plané neštovice, spálu, tuberkulózu, černé neštovice a záškrt. Virulence bacilů významně narůstá během epidemií. V důsledku toho dochází mnohem snadněji k přenosu nákazy běžnou vzdušnou cestou: mluvení, kašlání, kýchání, líbání. Čemu se vyhnout! Nejběžnější příznivé podmínky vyvolávající stav nazývaný prochladnutí jsou zima, studený průvan a vlhkost. Stará lékařská francouzská škola rozpoznávala stav, kdy člověk prochladnul skrze své tělo a ne nadýcháním. Probíhá to tak, že krev v celém těle prochladne, přenos kyslíku a mechanismus imunitního systému se zpomalí. Dochází k útlumu 8

9 přirozeného imunitního systému a ochrany dýchací soustavy, pohyb vibrujících řasinek se zpomaluje, hlen s obsahem částeček se usazuje a nosní sliznice už není schopná normálně ohřívat vdechovaný vzduch. Nejlepší rada pro všechny je ve studeném období se vyhýbat vlhkosti a chladu, hlavně u nohou, kde krev velmi snadno prochladne. Nedoporučuje se oblečení, které nezakrývá hlavu, krk, hruď a trup, stejně jako minisukně, jejichž nošení v zimě je sice sexy, ale může to mít vážné dlouhodobé zdravotní následky. Také je lepší si nechat ježdění na kole, skútru, motocyklu či mopedu na teplejší období. Citlivé osoby Nevýhodou je i určitá náchylnost, chronická místní infekce nebo některá onemocnění nosu. Namáhání dýchacích cest u zpěváků a foukačů může rovněž vyvolat určitou predispozici. Někdy je zhoršujícím faktorem nerespektování elementárních hygienických pravidel. Jako je pití studených nápojů v zimě, konzumace malého množství tekutin (zahuštění a tuhnutí hlenu v dýchacích cestách) nebo nadechování se ústy (vzduch se neprohřívá průchodem dutinou nosní). Vyvolávajícím faktorem je i přehnaná konzumace zahleňujících potravin, jako je sýr, jogurt, maso, sladkosti, výrobky z bílé mouky, hlavně k večeři nebo před spaním. U některých jedinců se projevuje zvýšená citlivost dýchacího aparátu. Právě u nich se i to nejmenší prochladnutí přetransformuje v rýmu a ta se rychle stává zdrojem komplikací. Znečištění, čtvrtý rizikový faktor Jiný současný problém je kvalita vdechovaného vzduchu či spíše důsledky znečištění vzduchu. Často se hovoří o znečištěném venkovním vzduchu. Ale v bytech, budovách a dopravních prostředcích je závažnějším problémem znečištění vzduchu v těchto uzavřených prostorech. Podle Světové zdravotnické organizace bylo v rámci projektu Global Burden of Disease znečištění venkovního vzduchu v roce 2010 uváděno na deváté příčce klasifikace příčin úmrtí ve světě. Ale už v listopadu 2013 na konferenci organizované Mezinárodním svazem boje proti tuberkulóze a respiračním nemocem v Paříži, p. Ross Anderson, profesor epidemiologie a veřejného zdraví na Univerzitě v Londýně prohlásil, že znečištění vzduchu v uzavřených prostorách je čtvrtým rizikovým faktorem snížení věku dožití po špatných stravovacích návycích, hypertenzi a tabakismu. Pro upřesnění je třeba doplnit, že WHO zařadila znečištění vzduchu mezi rizikové karcinogenní faktory. Částečně se to dá vysvětlit množstvím toxických výrobků, které nakupujeme do domácnosti. Znečišťujících zdrojů je hodně a většinou jsou vyrobeny ze syntetických materiálů, z nichž se uvolňují jedovaté substance. Jde například o polyuretanovou pěnu, z které uniká více toxických částic než z polyesterů. Právě tato pěna se používá při utěsňování oken, ale najdeme ji také v matracích nebo v polštářích. Stavební materiály nebo nábytek vyrobený z tvrzených materiálů za pomoci chemických pojiv vylučují v bytech toxické částice dlouhá léta. Klimatizační přístroje znehodnocují a vysouší vzduch. Jako další přicházejí z hypermarketů do našich domovů a automobilů nepřátelé, které nám je mají uměle provonět, a těm můžeme poděkovat za originální koktejl nebezpečných substancí. Podle EWG (Environmentální pracovní skupina), díky těmto typům aroma difuzérů, doprovázených občas zábavnými slogany jako popírá zákony přírody nebo vychutnejte si blaho nádechu, vdechujeme substance dráždivé a křečovitě stahující průdušky, genotoxické a mutagenní, poškozující játra, neurotoxické, alergenní atd. Stručný seznam agens postupující od naprosto neškodných a neočekávaných až po ty smrtelné by mohl začít denaturovaným alkoholem, hexadecanolem (aditivum do nafty), diethylenglykol, mo- 9

10 noetylický éter (aditivum do chladicích kapalin), diisopbutyrate trimetyl pentanyl (zvláčňovač laku na nehty). Seznam pokračuje sérií známých alergenů: Butylfenyl methylpropional, alpha-ionone, cinnamic aldehyde, alpha-pinene, limonen a linalol. Butyhydroxytoluen vyvolává astma. Methylpyrrolidone je v Evropě zařazen mezi látky s reprodukční toxicitou. Jeden z nejtěžších kalibrů z tohoto chemického arzenálu je 2-ethylhexanol, který uzavírá dýchací cesty a vyvolává záněty. Je podezírán, že nese odpovědnost za nemoc nazývanou syndrom nemocných budov (SBS) (podráždění nosu, krku, dušnost, zánět spojivek, vznětlivost, kožní vyrážky, bolesti hlavy, únava a chronické závratě). Acetaldehyd zhoršuje dušnost a je spojován s rizikem rakoviny zažívacího traktu. Benzylacetát dráždí dýchací cesty a je toxický pro ledviny a slinivku. Dokonce i v těch nejmenších dávkách od koncentrace 50 ppm vyvolává poruchy ledvin. Kočky podrobené testu s dávkou o koncentraci 180 ppm pošly. Podle University v Berkeley benzylacetát způsobuje rakovinu slinivky. A třešnička na dortu? Dichlorhydrin (1.3-dichloro-2-propanol), mutagenní substance, klastogenní (vyvolávající zlomy chromozomů), známý jako vyvolávající poruchy jater a karcinogenní. Jak je možné, že příjemně vonící přípravek obsahuje takové chemické substance? Je to jednoduché. Jsou součástí ingrediencí čisticích prostředků a parfémů. Co s tím můžeme dělat? Nesmíme používat výrobky se syntetickou vůní! Není to o tom, že bychom se vůně vzdali, ale syntetické látky pouze vůni zesilují, aby zakryla jiné, které přípravek obsahuje. A jaké by mohlo být přirozené řešení? Éterické oleje (esenciální) rozprašované za pomoci přístrojů určených k parfemaci, desinfekci a osvěžení vzduchu. K potlačení zápachů je možné použít aktivní uhlí, rostliny, stejně jako správné větrání. Propolisový inhalátor Co se týká problematiky dýchacích přístrojů a kvality vdechovaného vzduchu, nabízí nám apiterapie řešení, které se může vypořádat s několika problémy najednou. Jde o propolisové aerosoly. Co to je aerosol? Je to suspenze pevných nebo kapalných částic v plynném prostředí. Nejjednodušším příkladem toho, co všichni známe, je kouř nebo mlha. Prostředek, o němž se až doteď příliš nemluvilo, je použití aerosolů a to jak v prevenci ale i při léčbě, nebo u hygieny v bytě, pracovním prostoru či prostředí kabiny auta, které jsou pro mnohé druhým domovem. Propolis umožňuje vše vyřešit jedním rázem a na 100 % přírodně. Jak ho rozptýlit do vzduchu? Tím, že použijeme speciální zařízení koncipované k tvorbě aerosolů, při dokonalém zachování složení aktivních těkavých látek propolisu. Říkejme mu propolisový inhalátor. Takových inhalátorů existuje více verzí a jsou určeny jak pro domácí použití, tak do kabin automobilů. Jak tento přístroj pracuje? Využívá charakteristické vlastnosti propolisu, nazývaného včelí antibiotika : antimikrobiální, antivirové, fungicidní, podporující hojení ran, detoxikační, antioxidantní, příjemně vonící. Při rozptylování do vzduchu likviduje velkou část choroboplodných zárodků, snižuje znečištění, osvěžuje a příjemně provoní. Redukuje vnější rizika onemocnění dýchacího aparátu. A navíc, inhalace těchto aerosolů přivádí přímo ke sliznici dýchacích cest léčivé blahodárné substance, což zlepšuje dýchání. U zdravých osob má posilující vliv na přirozenou imunitu a u pacientů trpících chronickými a akutními dýchacími chorobami jsou jeho účinky léčebné. Léčebné ovlivňování propolisem je prostřednictvím aerosolu směřováno přímo k postižené oblasti těla. A tak mohou léčebného vlivu propolisu využívat osoby, které snadno a často prochladnou, pacienti trpící rýmami, záněty průdušek, akutními i chronickými bronchitidami, chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN), průduškovým astmatem, tuberkulózou, plicními nádory a dalšími onemocněními dýchacího ústrojí. Kontraindikací je alergie na propolis. Neuvěřitelná účinnost Propolis při použití ve veřejných prostorách významně snižuje množství infekcí. V mateřských školkách v Itálii probíhají studie zaměřené na tuto problematiku již téměř 16 let. Zaznamenané účinky těchto aerosolů jsou snížení mikrobiálního zatížení vzduchu, mnohem menší počet infekcí a snížení počtu absencí až na 62 %. Zkrátila se také doba léčení nemocí dýchacích cest. 10

11 V průběhu epidemie virových onemocnění dýchacích cest začátkem roku 2013, byl propolisový inhalátor nainstalován do několika mateřských školek v Cluj-Napoca (Rumunsko). Někteří rodiče ho používali doma. Během následujícího měsíce se zdravotní stav dětí značně zlepšil, nakažených bylo méně a počet absencí se snížil. Rodiče, kteří měli propolisový inhalátor doma, si všimli, že doba nemoci se o hodně zkrátila (z obvyklých 7 na 3 dny). Až do dneška nebyl zaznamenán žádný nežádoucí účinek, žádná alergie nebo intolerance na propolisové aerosoly ani v domácnostech ani v kolektivech. Přístroj se může použít k přímým inhalacím, zvlášť při akutních potížích. Pro inhalaci je také možné vytvořit si provizorní uzavřený prostor z ručníku, pod kterým pacient vdechuje koncentrované propolisové aerosoly 10 až 20 minut. Léčba pomocí úlového vzduchu Propolisem je možné zlepšit dýchání také jinou metodou, zvanou léčba úlovým vzduchem. Jak se to dělá? Člověk si stoupne těsně k úlu a inhaluje přes masku vzduch, který je uvnitř. Tento vzduch je sveden do trubic, jejichž konce jsou z jedné strany zastrčeny do předem připraveného otvoru v úlu a z druhé do inhalační masky. Tento vzduch obsahuje svěží propolisové aerosoly z úlu a další těkavé substance z pylu/včelího chleba, nektaru/medu a vosku. Dále jsou tam těkavé látky, které vypouštějí včely při komunikaci ve včelstvu, například ty, které produkuje včelí královna, aby ji včely poznávaly, nebo ty, které jsou odpovědné za soudržnost a komunikaci mezi včelami. Jedna seance trvá od 15 do 20 minut denně. Pomáhá posilovat dýchací cesty, imunitní systém a pohodu celého organismu. S úspěchem je tato léčba aplikována u chronických respiračních chorob (např. CHOPN, průduškové astma, plicní nádory), alergií, únavového syndromu, při rekonvalescenci po některých chorobách a i jindy, kdy je nutné zlepšit dýchání a imunitu. Osobám těšícím se dobrému zdraví může léčba pomáhat při udržení fyzické síly a zvyšování výkonové kapacity. Je velmi prospěšná pro sportovce a osoby, jejichž profese je náročná na dýchání. Již před více než deseti lety otevřeli v Rakousku kliniku věnující se této léčbě. Navštěvují ji jak nemocní tak zdraví. Jedno oddělení bylo vybaveno k aplikaci této léčby pro závodní koně. Majitelé těchto zvířat deklarovali, že jsou velmi spokojeni a nechávají je pravidelně přeléčit, protože terapie významně zvýšila výkony koní tím, že se jim zlepšil dechový objem, síla a odolnost při námaze. Léčba úlovým vzduchem je v současnosti využívána v mnoha zemích, kde byla otevřena specializovaná centra, různá jak do velikosti tak typu, pro dospělé a pro děti. Vynalézavost včelařů vedla k výrobě různých modelů zařízení k získání a nasměrování úlového vzduchu až k inhalační masce. V roce 1990 bylo podle bulletinu Ministerstva zdravotnictví v Rumunsku zaregistrováno případů CHOPN a případů dalších chronických plicních chorob v populaci 22 milionů obyvatel. V současnosti Rumunská pneumologická společnost odhaduje více než 2 miliony případů astmatu a CHOPN (aktuální stav populace je 19 milionů). Během tohoto období se rizikové faktory zvýšily všude ve světě. V ostatních zemích je situace stejná. Je zřejmé, že situaci musíme zlepšovat všemi možnými prostředky. Můžeme začít tím, že budeme dýchat čistší vzduch, protože jak víme, kam nechodí vzduch a slunce, tam chodí lékař. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 11

12 CHOV Šlechtitelský úspěch nebo genetická rozmanitost? (Prof. Kaspar Bienefeld; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2014, č. 12, s ) Souhrn: Zamyšlení nad podmínkami a smyslem šlechticího úsilí rasy Carnica v sousedním Německu. Hodnocení šlechtitelských výsledků vedlo i v případě včely medonosné k výraznému zvýšení úsilí na tomto úseku. Budou ale úspěchy v této oblasti vykoupeny ztrátou genetické rozmanitosti, slábnoucí vitalitou a vyššími zimními ztrátami? Většina pracně vyšlechtěných vlastností je silně ovlivněna životním prostředím. Jestliže se tedy zvolí zvířata, jejichž vlastnosti jsou silně ovlivněny životním prostředím, bude výsledek šlechtění skromný. Důležitým krokem ve zvířecím a rovněž včelím šlechtitelství je nespoléhat se pouze na vlastnosti jedinců, ale zkoumat vlastnosti jak rodičů, tak i sourozenců. Mnozí šlechtitelé s tím už začali, ale očekávané úspěchy se nedostavily. Je to tím, že v začátku šlechtění volili rodiče intuitivně. Rozdílné dědičnosti a různé selekční znaky nebrali v úvahu. A zde je namístě provést objektivní vyhodnocení šlechtitelských výsledků, které vedlo v živočišném i rostlinném šlechtitelství k netušeným úspěchům. Jednoduše řečeno, při hodnocení šlechtitelských výsledků brát v úvahu údaje o příbuzných zvířatech v takové míře, která odpovídá jejich dědičnosti. Jaká je ta správná míra? Je to stupeň příbuznosti mezi šlechtěnými zvířaty vyjádřený v procentech počtu genů téhož původu. Ten se dá snadno vypočítat. Když dvě zvířata mají společnou jen matku a otce, pak očekávané vlastnictví genů téhož pů- Obr. 1: Genetický pokrok vyjádřený ukazateli před hodnocením šlechtitelských výsledků a v jeho průběhu (jeho započetí je označeno klínkem). 100% je průměr posledních 5 let. Pro údobí nebyl dostatek údajů, proto se průměr nepočítal. 12

13 vodu je 50 %. Když mají společného jen jednoho rodiče, pak činí 25 %. Jestliže ale ti společní předkové jsou v daleké minulosti (o více generací) a/ nebo nebyli šlechtěni, pak je výpočet velmi složitý a zvládne ho jen důmyslný počítačový program. Zvolit stupeň příbuznosti jako východisko pro stanovení výkonností je zřejmé namístě, neboť blízce příbuzná zvířata mají více společných dědičných vkladů a jsou tedy spolehlivější informátoři než zvířata, jimž bylo předáno jen velmi málo genů téhož původu. Zvláštnosti u včely medonosné U včely medonosné máme principiální problém při výpočtu stupně příbuznosti mezi příbuznými včelstvy. Výkonnost a chování včelstev závisejí na vlastnostech matky a dělnic. Má se pro stanovovaní souvislosti výkonností příbuzných včelstev zvolit příbuznost mezi oběma matkami, resp. mezi průměrnými dělnicemi obou včelstev, nebo příbuznost mezi matkou jednoho včelstva a průměrnou dělnicí druhého včelstva? Korektní postup je tento: Všechny tři příbuzenské vztahy vzít v potaz současně, neboť jen tak vyjde korektní měrná hodnota pro genetický soulad mezi oběma včelstvy i mezi výsledky pokusů. Pro hodnocení šlechtitelských výsledků je u včelstev Carnica potřeba vycházet z toho, že při cca včelstev nutno spočítat 320 milionů příbuzenských vztahů. Šlechtitelský úspěch u včely medonosné Je tato šlechtitelská náročnost opodstatněná? Grafy na obrázku 1 ukazují, jak od počátku hodnocení zřetelně vzrostly všechny selekční ukazatele. To svědčí o tom, že došlo ke zlepšení genetické báze. Na úvodní otázku je třeba odpovědět ano. Před začátkem hodnocení stoupal medný výnos o 0,05 % ročně. Po začátku hodnocení vzrostl roční výnos o 0,65 %, tedy 13krát. Pokud se týče mírnosti, byl šlechtitelský pokrok před začátkem hodnocení 0,01 % ročně. Po začátku hodnocení stoupl na 0,44 %, to je 44krát více. U rezistence proti varroáze bylo s hodnocením započato až v roce Také zde lze zaznamenat zřetelné zlepšení. Z předávání šlechtitelského materiálu profitují nejen šlechtitelé, ale i celé včelařství. Šlechtitelům se v posledních 20 letech medný výnos zvýšil o 0,7 kg na včelstvo a rok. Samozřejmě není to jen díky šlechtění. I zdrženlivá hodnocení ukazují, že jenom prací šlechtitelů a objektivním hodnocením jejich výsledků se německým včelařům podařilo prodat ročně více medu, a to za cenu vyšší o minimálně Na mnoha místech lze zaznamenat trend městského včelaření. A pro ně je chov mírných včelstev doslova nutným předpokladem. Jaký je rub mince? Někteří autoři tvrdí, že velké šlechtitelské úspěchy v posledních letech byly vykoupeny znatelným omezením genetické rozmanitosti, sníženou vitalitou a zvýšenými zimními ztrátami. Některé práce ale uvádějí, že je to způsobeno tím, že včelstva byla oplodněna vždy jedním trubcem, takže mají tudíž menší genetickou rozmanitost. Oproti tomu včelstva, která byla oplodněna více a různými trubci mají genetickou rozmanitost velmi vysokou. Při těchto srovnáních nutno vzít také v úvahu, že při oplodnění jediným trubcem bude mít matka v zásobě jen málo spermatu a to navíc bude silně zředěno. A to je významný nedostatek. Jsou zimní ztráty v zemích s intenzivním šlechtitelstvím vyšší? Intenzivní šlechtění včel ovlivňuje celkovou včelí populaci v dané zemi. Argument, že s intenzitou šlechtitelství stoupají i zimní ztráty, by bylo nutno mnohem důvěryhodněji dokázat. Po vysokých ztrátách v zimě 2002/2003 byla sestavena celoevropská statistika včelí úmrtnosti. Z jejích dat nelze vyčíst jediný důkaz o tom, že by si Německo s intenzivním šlechtitelstvím mohlo stěžovat na vysoké zimní ztráty oproti zemím, v nichž se šlechtitelství provozuje v malé nebo žádné míře. Jsou zimní ztráty u vyšlechtěných včelstev vyšší než u normálních? Uváděné výsledky zohledňovaly všechna včelstva v Německu. Avšak jen zlomek německých včelstev (0,6 %) byl šlechtěn. V Německu bylo šlechtěno jen asi včelstev z celkového počtu Mohlo to statistiku podstatně ovlivnit? Srovnání zimních ztrát u vyšlechtěných a normálních včelstev by mohlo napomoci k ozřejmění důsledků šlechtitelství. A to bylo učiněno u 84 šlechtitelů z Německa a 10 z Rakouska, kteří poskytli výsledky vyzimování svých celkem včelstev. Pro srovnání se nabízejí údaje o zimních ztrátách v těchto letech získané z Německého včelího monitoringu. Tyto pocházejí od cca 120 reprezentativních včelařů rozmístěných po celém Německu. Údaje v tabulce 1 nijak nedokazují, že šlechtění způsobilo zvýšení zimních ztrát. Tab. 1: % ztráty včelstev v zimách 2006/2007 a 2007/2008 na stanovištích včelařů, kteří se účastnili monitoringu (normální včelstva) a na stanovištích šlechtitelů. Procentuální hodnoty jsou průměrem zimních ztrát na jednotlivých stanovištích. Údobí normální včelstva vyšlechtěná včelstva Německo Rakousko 2006/2007 8,8% 8,9% 2007/ ,9% 14,6% 14,7% 13

14 Obr. 2: Domorodou včelí rasou v Saudské Arábii je Apis mellifera yemenetica, která je dobře přizpůsobená extrémním podmínkám této země. Avšak i zde, podobně jako v jiných zemích Blízkého a Středního východu, je poptávka po rase carnica. Její včelstva v klimatických podmínkách těchto zemí nevykazují přesvědčivé výnosy, ale naopak vysoké ztráty. Stoupající dovoz evropských včelích ras ničí rasu domorodou. Vliv šlechtitelství na globální genetickou rozmanitost včely medonosné I když v současné době nemáme žádné indicie o škodlivých účincích šlechtění na velkou populaci rasy carnica, dá se o nich mluvit u jiných ras. Šlechtitelé včel carnica zaznamenali v posledních letech významný růst poptávky a to ze všech zemí světa. Bylo to tím, že mnozí včelaři nebyli spokojeni se svými domorodými včelami a/nebo doufali v úspěchy s carnicou. Nebo jinými slovy: Úbytek genetické rozmanitosti byl u mnoha včelích ras zapříčiněn nedostatkem šlechtění a nikoliv jeho nástupem. Co je vlastně ta genetická rozmanitost? Mnozí si pod tím představují, že místní včela je produktem křížení mnoha rozdílných ras. Nechci zde diskutovat o včelařských problémech, ale chci se omezit na biologické souvislosti. Genetická rozmanitost znamená obojí: genetickou rozmanitost uvnitř rasy a stejně významnou genetickou rozmanitost mezi rasami. Úplné vytěsnění jedné rasy rasou jinou, ale také genetický vnik cizí rasy do rasy domácí znamenají ztrátu genetické rozmanitosti. Toto smíšení ras nemusí být ale ve shodě s místním prostředím. Domorodé rasy jsou vůči nositelům infekcí i vůči parazitům imunní. Jsou však cizorodými vyšlechtěnými včelími rasami potlačovány nebo se s nimi kříží. To poškozuje globální genetickou rozmanitost (obr. 2). Ohrožené rasy v zájmu zachování jejich přizpůsobivosti místnímu prostředí vyžadují také zachování své genetické rozmanitosti. Na to se zaměřují nové evropské projekty, jako je smartbees. Ty by měly zastavit mizení ohrožených včelích ras. Co se týče rasy mellifera, rozvíjí se následování hodná iniciativa v Rakousku, Norsku a ve Švýcarsku. Vliv šlechtění na genetickou rozmanitost uvnitř jednotlivých včelích ras Šlechtitelství samozřejmě usiluje o to, aby se určitá populace změnila určitým směrem. Tím se podíl genů, které šlechtitelskému cíli protiřečí, v dané populaci zmenší a tím i její genetická rozmanitost. To ale není nutně spojeno se snížením vitality. Šlechtíme-li směrem k vyšší odolnosti vůči varroáze, pak geny, které jsou odpovědné za náchylnost k varroá- 14

15 Obr. 3: Ukázka vyplněného formuláře hlášení z jednotlivých šlechtitelských stanic. ze, budou oproti genům odolnost zvyšujícím v menšině a posléze budou z populace odstraněny. Genetická rozmanitost bude menší, ale včelstva se lépe vypořádají s varroázou. Oproti tvrzení, že na vině je omezená genetická rozmanitost, je to právě varroáza, kterou lze za viníka označit. Genetická rozmanitost v dlouhodobém pohledu Šlechtění ke genetickému ochuzení může samozřejmě vést k následnému snížení vitality. Příbuzenská plemenitba (inbreeding) je extrémní forma plemenitby. Ta může šlechtitelský úspěch významně urychlit. Tzv. krvesmilstvo znamená, že se spáří příbuzní jedinci. Tím jejich potomci se zvýšenou pravděpodobností obdrží identický dědičný vklad. Kombinace identických dědičných vkladů může však vést ke snížené vitalitě šlechtěných zvířat. Příbuzenská plemenitba je zvláště u včely medonosné nebezpečná. Porovnání zimních ztrát mezi vyšlechtěnými a normálními včelstvy ukazuje, že zjevně v současné době nejde o plošný problém. Avšak v každé uzavřené populaci dochází nutně, samovolně bez jakékoliv selekce, k nárůstu této příbuzenské plemenitby. Odpovědně prováděné šlechtitelství tedy znamená: Nesledovat krátkodobé šlechtitelské úspěchy, ale zajišťovat trvalé zlepšování v dlouhodobém horizontu. Takovéto koncepty se ve zvířecím i rostlinném šlechtitelství setkaly jen s malým zájmem. To je zaviněno tím, že aktuální úspěchy každého potěší a přitom otázka, zda z nich budou těžit i následné generace, momentálně nikoho nezajímá. S tím souvisí i to, že dlouhodobý selekční úspěch záleží i na dalších faktorech, jako jsou velikost šlechtěné populace, počet budoucích matek a otců, velikost pokusné skupiny, rozptyl ve velikosti sourozenecké skupiny atd. To vše by se v příslušné dlouhodobé simulační studii muselo zkombinovat. Že by to bylo obtížné a nákladné je nabíledni. Přesto se do toho chceme ve zmíněném projektu smartbees i v dalším projektu našeho institutu pustit. Také projekt beebreed.eu obsahuje některé pomůcky a rady k šlechtitelskému plánování, jako je ukázka jednoho ze šlechtitelských formulářů (str. 15). Šlechtitelský úspěch a genetická rozmanitost u včely medonosné Nyní bychom měli zodpovědět otázku položenou v titulku našeho článku. U velké a dobře organizované rasy carnica bychom mohli z minulých i budoucích šlechtitelských úspěchů těžit ještě mnoho let. Abychom ale mohli vyslovit dlouhodobou prognózu, bude jen u této rasy nutno provést řadu výzkumů, zda změny šlechtitelských koncepcí, nebo rozmnožení šlechtěné populace bude možno vůbec zjistit. Šlechtitelské úspěchy u carnica přinášejí výstrahu: ohrožené evropské rasy nutno šlechtit pouze s využitím vhodných šlechtitelských koncepcí. Je nejvyšší čas! Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 15

16 Nový pohled na roli trubců ve včelstvu (Mgr. inž. C. Kruk; Pszczelarstwo, 2015/9, str. 2 3) Souhrn: V přítomnosti trubců žijí dělnice déle a mají rozvinutější hltanové žlázy. Pro přenášení genové informace za účelem chovu je lepší použít trubce vzešlé z trubčic po rekordní matce, než přímo její trubce. Samci u včel se nazývají trubci. Trubci se líhnou z neoplodněných vajíček. Takový jev se nazývá partenogeneze. Objevil ho v minulém století Jan Dzierzon. Trubci mají pouze polovinu chromozomů. Trubec nemá otce, opakuje genotyp matky a v minulé generaci svého dědy a babičky. Vývoj trubce trvá nejdéle ze všech členů včelstva, a sice 24 dní. Okamžitě po vylíhnutí trubci ale nejsou schopni své oplodňovací funkce. První orientační lety vykonávají ve stáří 5 dní a plné pohlavní zralosti dosahují ve věku dní. Starší trubci než těchto 21 dní sice také mohou oplodnit matku, ale jejich sperma může být příliš husté, což může způsobovat problémy ve vejcovodech matky. Trubec během svého života vykoná mnoho snubních letů. Během slunečného dne stihne takových letů vykonat až 10. Vyletují do vzdálenosti až 6 km. Tato místa, kde se odbývá kontakt s matkou s cílem jejího oplodnění, jsou přísně ohraničená teritoria, která jsou každý rok umístěna na stejných místech. Tato trubčí shromaždiště, kde dochází ke kopulaci s matkou, jsou m nad zemí a mají průměr m. Proč dochází ke kopulaci právě a jenom na těchto místech, se zatím nepodařilo objasnit. V 70. letech se tímto problémem zabývalo vojsko, protože se předpokládalo, že tato místa jsou nějak spojená se zemským magnetismem. Ani tyto výzkumy ale nepřinesly odpověď. Kopulační akt spočívá ve spojení trubce s matkou a trvá několik vteřin. Po kopulaci trubec hyne. Matka se spojuje s dalším trubcem, který nejprve musí z žihadlové komory matky odstranit zbytky kopulačního orgánu svého předchůdce, pářící značku. Matka během snubního proletu kopuluje s několika trubci a do úlu se vrací s pářící značkou posledního trubce. Aby se docílilo oplodnění kontrolovaného, to jest oplodnění s vybranými trubci, včelaři organizují tzv. trubčí stanoviště. Takové stanoviště musí být v dostatečné vzdálenosti od možných stanovišť cizích trubců. Taková (dostatečná) vzdálenost vychází z toho, že trubci létají až 6 km a matka nejčastěji do vzdálenosti 3 km. Tím dojdeme k závěru, že dostatečná vzdálenost je 9 km. Pokud umístíme trubčí stanoviště v horách, pak stačí i menší vzdálenost. Dobré výsledky jsou při budování trubčích stanovišť na ostrovech, což praktikují včelaři v Německu. Ve starší včelařské literatuře a literatuře zábavné jsou trubci popisováni negativně, mnohdy bez pochopení jejich funkce. Popisují se jako darmojedi, kteří pro včelstvo nic nevykonávají. Zapomíná se, že zajišťují rozvoj včelstva, ale také mají vliv na celkovou náladu ve včelstvu. V laboratorních pokusech bylo prokázáno, že dělnice v přítomnosti trubců žijí déle a mají více rozvinuté hltanové žlázy. Ve starší literatuře jsou podávané mylné informace o bloudění trubců. Udává se tam, že až 50 % trubců bloudí. Ale nejnovější výzkumy, které byly prováděné v Polsku a Kanadě ukazují, že jsou to hodnoty přehnané. Ve skutečnosti na včelnici, kde jsou úly postavené ve vzdálenosti cca několik metrů, bloudí max. 10 % trubců. V Polsku bylo prokázáno, že mezi včelnicemi bloudí cca 0,2 % trubců. V literatuře se mylně uvádí, že trubci žijí v sezoně cca 2 měsíce. Ve skutečnosti to však bývá různě. Mnoho trubců se nedožije ani času, kdy jsou schopni kopulace. Mnoho jich hyne během průzkumných letů mezi 5. a 14. dnem života. Z výzkumů vyplývá, že věku 21dní se dožívá cca 35 % trubců. Tak je možné říci, že trubci žijí průměrně 2 3 týdny. Ve druhé polovině léta pozorujeme jev, kdy včely vyhánějí trubce z úlu. Zajímavé je, že i v této době, tedy kdy trubci jsou vyháněni z úlu, tak včely se i nadále starají o trubčí plod. Tuto na první pohled nelogičnost lze vysvětlit tím, že si včely zajištují, aby v případě ztráty matky byl zajištěn další rozvoj. Ve včelstvech, kde jsou mladé matky, začíná vyhánění již v červnu, tam kde jsou matky starší, až v červenci. Během vyhánění přestávají včely trubce krmit, vyhánějí je z plástů s medem na dno úlu. Oslabené trubce dělnice vytahují ven mimo úl. Takové jsou bohužel přírodní zákony. Podle názoru dr. A. Zawilskiego mají vysokou plemennou hodnotu trubci pocházející od matek trubčic, které pocházejí od matek rekordmanek. Je to vysvětlováno tím, že plemenná hodnota je dána jak ze strany matky, tak i otce. Trubci, kteří jsou přímými potomky matky rekordmanky, nesou pouze geny mateřské, zatímco trubci od trubčic téže matky přenášejí úplnou sadu genů do otce i matky. Inseminátoři vybírají pro umělé oplodnění matek trubce ve stáří dní. S cílem zabránění bloudění trubců je chovají v izolátorech nebo zajištují trubčí úly síťovými voliérami. Takové řešení ale nese nebezpečí úhynu trubců z důvodu stresu. Proto je lepším řešením držení trubců v části úlu odděleného mateří mřížkou. V přírodních podmínkách včely staví buňky jak dělničí tak i trubčí. Jedině včelstva s mladou matkou z téhož roku zpočátku nestaví trubčí buňky. Protože se ve včelařství běžně používají voskové mezistěny, tak včely staví trubčí buňky ve volném prostoru a na krajích plástů aby zachovaly biologickou rovno- 16

17 váhu. Ve starších radách pro včelaře bylo doporučováno použití tzv. stavebních rámků, což bylo vysvětlováno následovně. Jednak se tím umožnilo získání tzv. panenského vosku, jednak to umožňovalo kontrolu nálady ve včelstvu a také to umožnilo sledovat rojovou náladu. Nyní k tomu přistupuje i druh biologického boje s varroázou. Je využíván fakt, že varroáza napadá trubčí plod několikrát víc než plod dělničí. A systematickým vyřezáváním tohoto trubčího plodu můžeme očistit včelstvo od varroázy až z 80 %. Bylo by vhodné, aby včelaři v cca 10 % úlů dovolili volné rozmnožování trubců, čímž by vznikly tzv. trubčí úly a z těch by pak v okruhu cca 6 km trubci oplodňovali matky. Tak by se i u včelařů, kteří nevyměňují matky cíleně, mohl zlepšit genofond. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Geny uložené v ledu (Dr. Jakob Wegener; Deutsches Bienen-Journal, 2015, č. 7, str ) Souhrn: Dr. Jakob Wegener ze včelařského ústavu v Hohen Neuendorfu v Německu popisuje nové možnosti dokonalejších postupů při kryokonzervaci spermatu trubců. Zachování zdravé chovné linie není snadné, zimní nákazy roztočem a jiná onemocnění vedou často ke ztrátám kvalitních matek. Zvláště obtížná je situace v chovech založených na příbuzenské plemenitbě u malých včelích populací, jako jsou tmavé včely (Apis mellifera mellifera) v Rakousku a Švýcarsku nebo sicilské včely (Apis mellifera siciliana). Při výběru včel odolných proti varroáze se setkáváme i s jiným problémem: zajímaví partneři k páření jsou vzácní. A když konečně najdeme slibnou kandidátku pro chov, můžeme ji využít jen jedno, maximálně dvě léta. V těchto případech je vhodné uchovávání zmraženého spermatu trubců. U býků, beranů a kozlů je tato metoda už běžná, jejich sperma se po zmražení uchovává i několik let a tak lze kvalitní chovné kusy déle využívat a chovnou populaci rozšiřovat díky otcům ze zkumavky. V tekutém dusíku lékaři konzervují i lidské sperma. Od sedmdesátých let se vhodná metoda hledala také pro včely, dosud ovšem s omezeným úspěchem, a to i přesto, že spermie trubců jsou pro dlouhodobé uchování téměř předurčeny: plodnost si zachovávají i při pouhém zamezení přívodu vzduchu bez jakéhokoliv zmražení při teplotě 12 až 18 C po dobu dvou až čtyř týdnů. Stačí zalít sběrnou pipetu malým množstvím solného roztoku nebo vazelínou. Pro dlouhodobé uchovávání je však mražení nevhodné a spermie to poškozuje. Plodnost zmrazených spermií bývala v minulosti podstatně nižší a do semenného váčku matek se dostávalo méně než životaschopných spermií. Přitom jsou požadavky na kvalitu spermií trubců dokonce vyšší než u jiných užitkových zvířat, koneckonců nevzniká jen pár potomků, ale celé tisíce, a nikoliv bezprostředně po oplození, nýbrž ještě dlouho potom. V roce 2009 jsme proto zkoušeli vylepšit metodu kryokonzervace spermatu trubců. První pokusy však byly neuspokojivé. Podařilo se sice rozmrazit vysoké procento živých a dosud aktivních spermií, cestu do semenného váčku matky jich zvládlo ale jen velmi málo. To nás přivedlo na myšlenku, že proces zmrazení možná vyvolává předčasnou aktivaci spermií. V přirozeném stavu jsou spermie soustředěné v hutných svazcích, které se přimícháním ochranného roztoku z větší části zničí, takže tady bude asi slabina této metody. Musíme sperma mrazit šetrněji. A tak nás napadlo zkusit dialýzu, která se používá při oddělování látek s různou rozpustností přechodem přes polopropustnou membránu. V roce 2013 jsme zahájili první zkoušky společně s firmou AMP-Lab GmbH. Během dialýzy postupně prosakuje mrazuvzdorná kapalina polopropustnou celulózovou membránou do spermatu. Tak zůstanou hutné svazky obalující spermie alespoň částečně zachované (5). Tyto svazky pohlavních buněk vznikají zřejmě už během spermatogeneze. Nová metoda podstatně zvyšuje plodnost spermií, po rozmrazení jich nyní doputuje do spermatéky matky v průměru milion. V jednotlivých semenných váčcích jsme napočítali maximálně kolem tří milionů spermií, ale přáli bychom si 3,5 až 5 milionů spermií, tj. přibližně počet jako při oplodnění čerstvým spermatem. Další výhodou dialýzy je snížení podílu vody ve spermatu, a tak se v něm během mražení tvoří méně škodlivých ledových krystalů, které při obvyklém postupu poškozují buněčné membrány. Kromě toho dialýza odebírá vodu i proteinům a nukleovým kyselinám (DNA/RNA), čímž tyto molekuly stabilizuje. Vylepšená kvalita mražených spermií měla pochopitelně pozitivní vliv na plod oplodněných matek. Při správném použití metody můžeme oplodnit zmrazeným spermatem více než polovinou samičího plodu. Dříve se počet podle zveřejněné studie pohyboval jen mezi 10 až 50 % samičího plodu. Uchovávané sperma je i navzdory technickému pokroku a dobrým výsledkům vždy poněkud znehodnoceno, k produkci samičího potomstva je však kvalita stále dostačující. Dokonce i po přezimování vyprodukovala asi každá třetí až pátá oplodněná matka ještě více než 5 % samičího plodu mnohé dokonce až 50 %. Celkový proces od odběru spermatu po jeho zmražení je poměrně jednoduchý. Sperma se ode- 17

18 Metodu zmrazování trubčího sperma se podařilo podstatně vylepšit.doktor Jakob Wegener ze včelařského institutu v Hohen Neudorfu vysvětluje, který z nových postupů znamenal průlom v konzervaci. (1) Odebírání spermatu. (2) Sperma se vloží do dialyzační komory. (3) Sperma se uchovává v tekutém dusíku. (4) Jednotlivé spermie trubců. (5) Nové metody zmrazování zachovávají hutné svazky spermií. (6) Spermatem v červené kryotrubičce se inseminuje včelí matka. Sperma Dialyzační roztok Polopropustná membrána Svazky spermií Molekuly vody Mrazuvzdorná kapalina Zobrazení postupu dialýzy: membránou se ze spermatu odnímají molekuly vody; mrazuvzdorná kapalina prosakuje a chrání tak svazky spermií. bere trubci (1) a poté se asi na půl hodiny vloží do dialyzační komory (2). Dále se sperma přečerpá do chladicích trubiček a v mrazicím přístroji se mrazí přesně definovaným průběhem teplot (3). Po rozmrazení se mohou chladicí trubičky se spermatem přímo napojit na inseminační aplikátor (6). Od roku 2015 mohou tento postup využívat také chovatelé nebo chovatelské svazy, vhodný přístroj je již k dostání. Obsahuje dialyzační roztok, mrazicí schránku, adapter k plnění a k upínání do inseminačního přístroje a dialyzační komory. Můžete si objednat tzv. KryoKit na webu 18

19 cena je 178,50 EUR. Před dialýzou může být sperma uchováváno až tři dny, ale ne déle. Zamražení spermatu je sice poměrně snadné, vyžaduje ale přesto zkušenosti v zacházení s nebezpečnou chladicí kapalinou (tekutým dusíkem) a mrazicím přístrojem. Tekutý dusík se po zahřátí prudce rozpíná, takže vzniká nebezpečí výbuchu. Protože plyn uniká do vzduchu, který dýcháme, hrozí rovněž nebezpečí udušení. Pokud se tekutý dusík o teplotě -196 C dostane do kontaktu s pokožkou, může dojít k podchlazení a postižená pokožka vypadá jako popálená. Z důvodu těchto rizik by měl s tekutým dusíkem zacházet jen školený personál. Zde se nabízí spolupráce s některým ústavem, například s včelařským ústavem v Hohen Neuendorfu, nebo s univerzitou. Pro uchovávání zmrazených vzorků spermatu při -196 C mohou privátní osoby využít komerční kryobanky. Náš ústav využívá firmu Euro Cryo Saar, která tuto službu nabízí i včelařům. V kryobance je po domluvě s včelařským ústavem rovněž možné uskladnit materiál ve veřejném zájmu. Na washingtonské univerzitě, která dialýzu zatím nepoužívá, zahájili již před několika lety výstavbu spermabanky pro včelařské účely. V Evropě se plánuje podobné zařízení, které by mělo využívat zkušenosti amerických kolegů. To by bylo přínosem k chovu a k udržení rozmanitosti našich včel, neboť pestrost chovného výběru zaručuje stabilitu včelařství. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ 19

20 KOMUNIKACE VČEL ZVUKY VČELSTVA Co můžeme slyšet my, co slyší včely a jak toho můžeme využít (M. E. A. McNeil; American Bee Journal, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Včely vydávají a jsou schopné rozpoznat celou škálu zvuků. V článku některé konkrétní příklady. Hluché: Takhle po dlouhou dobu shrnovaly učebnice schopnost včely medonosné slyšet. Jak se ukazuje, lidé používali svoji vlastní schopnost slyšet na vytvoření této definice. Nyní se ukazuje, že včely žijí ve světě zvuků, které přesahují naše rozlišovací schopnosti zrovna tak, jako vidí ultrafialové světlo, které je pro lidské bytosti neviditelné. Včely, jako sociální hmyz s rozdělením prací, potřebují spolupráci. Spolupráce vyžaduje komunikaci, ale většina života včelstva se děje v temnotě úlu. Schopnost vidět, která je důležitá pro orientaci a navigaci mimo hnízdo, je k nepotřebě uvnitř. Dlouho se myslelo, že komunikace uvnitř úlu se děje pouze chemickými signály: hrají hlavní úlohu a porozumění souhrnu feromonů se zvyšuje. Ale navíc k tomu bylo identifikováno mnoho zvukových signálů a věda začíná dekódovat, co včely ve tmě signalizují. Po staletí se vědělo, že včely nějak komunikují o snůšce, ale bylo to záhadou až do čtyřicátých let 20. století, kdy Karl von Frisch sledoval létavky cestující za snůškou přes ruiny válkou zničeného Mnichova, aby porozuměl významu včelích tanců. Po další desetiletí většina vědců věřila tomu, že zprávy se předávají tichým pohybem. V šedesátých letech 20. století dva vědci nezávisle na sobě objevili, že tanečnice vydávají zvuky na nízké frekvenci byli to Adrian Wenner na UC Santa Barbara a Harald Esch na mnichovské univerzitě. Jejich tvrzení, že včely spolu komunikují zvukem, dopadlo, jak už to bývá, na hluché uši, neboť se všeobecně mělo za to, že včely neslyší. Zvuk je vibrace, která se přenáší prostřednictvím média většinou vzduchu, ale včelám k tomu slouží V roce 1792 Francois Huber, slepý včelařský výzkumník, který včelstva pozoroval jednak očima svého asistenta a nasloucháním zvukům včelstva, byl schopen identifikovat dva druhy pípání včelích matek, které nazval týtáním a kvákáním. Používal pozorovací úl s prosklenými rámky, ve kterých se listovalo jako v knize. 20

21 Juliana Rangel, nyní v Texasu na Universitě A and M, studovala včelí zvuky s Tomem Seeleym z Kornelovy University. Foto laskavostí Julianny Rangel. plást. Vibrace způsobuje, že molekuly v médiu pulzují, střetávají se s okolními molekulami a způsobují vlnění. Lidé slyší tak, že rozlišují výsledné oscilace tlaku. Včely zaznamenávají pohyby částic vzduchu. Protože přenášené zvukové vlny mají obě součásti, kterákoliv z nich může být použita pro příjem zvuku. Zvukové vlny se měří jejich frekvencí v Hertzech či cyklech za vteřinu. Frekvence zvukových vln je slyšet jako tón: vyšší frekvence vln způsobuje vyšší výšku. Hudební noty korespondují s příslušnými frekvencemi těchto vln: např. orchestr se naladí na tón A, který má frekvenci 440 Hz. Včely generují mnoho frekvencí vibrací a zvuků od méně než 10 Hz více než 1000 Hz. Bylo prokázáno, že mohou detekovat zvukové frekvence až do zhruba 500 Hz. Kolik z tohoto spektra je použito na komunikaci se neví. Má se za to, že včely produkují vibrace a zvuky, které nepoužívají či vůbec nezaznamenají, ale někteří vědci poukazují na skutečnost, že ať včely použijí či nepoužijí cokoliv, některé z těchto zvuků mohou poskytnout hodnotné informace o kolonii. Nejznámější včelí zvuk je bzučení, které vychází z pohybu křídel: čím větší včela je, tím je pohyb křídel pomalejší a frekvence bzučení nižší. Obvykle zmiňovaná frekvence pohybu včelích křídel je mávnutí za minutu, ale včelaři velmi dobře vědí, že zvuk se mění podle okolností. Je jiný při porovnávání včelstva od včelstva a dokonce i podle poddruhů: zprávy uvádějí, že jsou v rozsahu od 190 Hz do 250 Hz. Howard Kerr na Oak Ridge National Laboratory objevil, že frekvence mávání křídel u afrikanizovaných včel je asi o 50 Hz vyšší, než je tomu u evropské včely. Nejspíš je to dáno jejich velikostí. Jak hmyz mává křídly, způsobuje ve vzduchu turbulence. Podle výzkumníka Jurgena Tautze jak je vidět na fénování, je to stejné v případě brázdy za lodí nebo víru za letadlem tato turbulence má dostatečnou stabilitu pro zachycení feromonů chemické signalizace. Zkušení včelaři rozlišují zvuky, jak včely pracují: Slyšíte a vidíte osobnosti rozrušené, vzteklé, hladové, v klidu, říká Bonnie Morse. Když otevřete oddělek, hned vidíte, kdo odešel s matkou a kdo zůstal, říká John Jacobs. Když Kaat Byrdová, téměř hluchá včelařka, pracuje ve včelách, raději sundá naslouchátko, aby eliminovala otřesy. Rukama pohybuje v tichu opatrné lupnutí odstraňovaného víka úlu vytvoří bouřlivě dunící nárůst vibrací Pak, když je všechno v pohodě, včely se vrátí ke svému jemnému rytmu: jinak paní Byrdová hmatem cítí úzkost. Když dám rámek s vajíčky nebo mladým plodem do bezmatečného včelstva, téměř okamžitě se zklidní vztek a pomine atmosféra úzkosti. Diana Summataro, penzionovaná entomoložka USDA, uvádí, že hladina decibelů v bezmatečném Kaat Byrd, téměř hluchá včelařka se učí poznávat stav svých včelstev vnímáním vibrací, které včely vysílají buňkami. Foto laskavostí Kaat Byrd. 21

22 Výzkum Wolfganga Kirchnera (vlevo) z university ve Wurzburgu a amerického výzkumníka Williama Towneho (vpravo) prokázaly, že včely nejsou hluché. Foto laskavostí Wolfganga Kirchnera. včelstvu je více než 65. Včelstvo je více rozrušeno, více pobíhá a zvuk může být podobný jako by byly vyrušeny zvířetem. V reakci na vetřelce strážkyně postoupí dopředu a krátce zahučí. Tento varovný zvuk se opakuje. Když se včelstvo rozruší, jejich kolektivní reakce je ostré, hlasité bzučení a následuje slabé pípání včel v úlu při frekvenci asi 500 Hz. Wenner pozoroval, že včely mohou být uklidněny zvukovým signálem a zjistil, že rozrušené včely uklidnil tím, jak jim tento natočený signál přehrával. Neslyšíme spoustu vibrací, které včely vydávají, ale některé slyšet lze, říká Juliana Rangel, profesorský asistent entomologie na Texas A and M University. Je dávno známo, že včely odpovídají na vibrace v plástech který je znám jako podklad šířeného zvuku například reagují na pohyb úlem směrem nahoru, a to i útěkem. Ale je to poměrně nedávno, kdy bylo zjištěno, že včely také vnímají zvuk. Sluch včel byl zkoumán v osmdesátých letech 20. století Williamem Townem a Wolfgangem Kirchnerem, kteří dokázali, že včely vnímají zvuk tím, že rozlišují pohyb vzduchových částic. Při jednom pokusu byl jemný elektrický impuls spojen s krmením cukerným sirupem a létavky se naučily stáhnout se při příslušném zvuku, i když elektrický šok nenastal. Stejný pokus byl proveden ve velkém tunelu. V něm byly větší tlakové variace, místa, ve kterých lidé mohli slyšet zvuky, ale včely nereagovaly. Na jiných místech se tlak v tunelu neměnil, ale vibrace částic byly velké, lidé nic neslyšeli, ale včely reagovaly. Geniální robot, představující tančící včelu, který sestavil dánský výzkumník Axel Michelsen, dále demonstroval, že zvuk je součástí včelího informačního systému. Se svými spolupracovníky na Odense University sestrojili včelu z mosazi a včelího vosku s křídly z tenkého kovu. Robot byl naprogramován tak, aby mával křídly na požadovaných 280 Hz, třásl břichem, tančil v předepsaném kruhu a na včely stojící kolem rozstřikoval sladkou vodu. Robotické včely byly schopné získat létavky, aby změnily cíl, ale ne pouze samotným zvukem ale pouze v případě, že se prezentoval současně bzukot a tanec. Zvukové vlny ve vzduchovém prostoru nad a pod plochou křídel jsou mimo fázi, vytvářejí zónu velice intenzivních akustických zkratů blízko břicha. Tlakové gradienty řídí proudění vzduchu s rychlostí amplitud až do asi 1 m/sec. U hlavy tanečnice je zvuk slabý a následovnice dávají tykadla ke spodní části těla, kde jsou pohyby vzduchových částic nejintenzivnější. Towne uvádí Pohyby částic, které včely zjistí, jsou silné kolem zdroje zvuku a mají velice nízkou frekvenci kolem 250 Hz. Můžete je slyšet stetoskopem. Napodobil zvuk, který zněl něco jako míchání hracích karet. Kirchner ukázal, že tanečnice se zastřiženými křídly nebo ty, které provádějí tiché tance, byly shledány pro verbování jako neúspěšné, což znamená, že obojí jak zvuk, tak i tanec jsou komponenty pro předání zprávy. Otázky, jako ostatně vždy, zůstávají. William Towne řekl myslím, že ten příběh je méně jasný, než jsme si kdysi mysleli. Našel přesvědčivý důkaz, že včely mohou detekovat vzdušné vibrace a že takové vibrace hrají roli v taneční komunikaci. Cituje možnost, původně uvedenou Michelsenově práci, že tam je proudění vzduchu, které může být důležité 22

23 V roce 1609 Charles Butler použil hudební notový záznam, aby zaznamenal, že slyšel dva různé tóny pípajících včelích matek. a dodal, že nemůžeme vyloučit úlohu hmatových podnětů v komunikaci. Jak včely vnímají zvuk Důkazy o pojmu, že včely jsou hluché, byly částečně opřené o fakt, že nemají uši. Ale ve skutečnosti uši mají, pouze se jim tak neříká a nevypadají jako naše. Zatímco člověk vnímá zvuk pohybem ušního bubínku, včely mají v tykadle sbírku senzorických buněk, kterým se říká Johnstonovy orgány (JO). Nacházejí se v druhém segmentu tykadla (pedicelu stopce) a každá detekuje nepatrné pohyby koncového segmentu (flagellum anténní bičík). Anténní bičíky jsou schopny rozlišit pohyb do 20nm a jsou citlivé na podněty nízké frekvence Hz. JO sestávají z více než 300 nervových buněk (scolopidií), jsou citlivé na vibrace a jsou uspořádané do tvaru misky. Převádějí mechanické vibrace do nervových impulzů, které jsou přenášeny do mozku. Navíc včely rozlišují vibrace úlového substrátu prostřednictvím specializovaných receptorů pro příjem nízkofrekvenčních signálů, které mají na nohách vibrace, které jsou posílány plástem jako telefonním kabelem. Tato buňková síť nejlépe přenáší na frekvenčním pásmu mezi 230 až 270 Hz. Úzké frekvenční pásmo pokrývá rozsah oscilační frekvence, kterou produkují létavky v kývavé fázi jejich tance. Když voskové buňky začnou být pro přenos vibrací příliš měkké, včely zpevní okraje buněk propolisem tak, že znovu přenáší telegrafní signály. Také na všech stranách prokoušou díry do mezistěn, které jim do rámků nalepil včelař, čímž si uvolní omezený pohyb povrchové sítě. Je zajímavé, že neslyšící virtuosní bubenice Dame Evely Glennie cítí vibrace prostřednictvím svého 23

24 těla když hraje, vyzuje se a prohlašuje, že i tu nejmenší neshodu cítí nejtenčí částí prstu. Jak včely dělají zvuk Včely tvoří zvuk nejen pohybem křídel, ale i hrudními svaly. Ačkoliv tyto svaly používají na pohyb křídel, mohou také odpojit křídla, aby vyráběly teplo a generovaly akustické signály to mohou dělat zvlášť křídly a zvlášť hrudními svaly nebo oběma společně. Tyto akustické signály generované prsními svaly jsou energeticky velice náročné, neboť vyrábějí vibrace a zvuk. Naproti tomu produkce feromonů, včelí alternativy, chemického signálního systému, potřebuje poměrně málo energie. Zvuk a vůně mají svoje zvláštní určení: vůně může přetrvávat a rozptylovat se včelstvem např. šíření informace o klesající schopnosti matky. Zvuk je rychlý, časově omezený a může být rychle analyzován a vyslán cílové skupině, bylo-li by kontraproduktivní zbytečně šířit zprávu např. tančícími létavkami nebo neoplodněnými matkami. Některé dekódované zvuky Následuje několik zvuků, signálů a přenosů, které byly pozorovány a studovány. Některé jsou pouze mimochodem vydávané zvuky, jiné nesou informaci. Rangel poukazuje na to, že různé zprávy, které byly odeslány, jsou závislé na kontextu. Bzukot je hluk, který je generován pohybem křídel, který se nazývá stridulace. Jak již bylo zmíněno, má modulaci. Letící roj bzučí charakteristicky stejně jako bránící se včelstvo. Ventilace nebo ovívání včely jsou na místě a mávají křídly, aby způsobily proudění vzduchu za účelem regulace teploty. Jejich bzučení s různou intenzitou má základní frekvenci 250 Hz. Kývavý tanec má vibrační signalizační složku. Ukázalo se, že nábor k tanci dělá zvuk vibrujících křídel létavky. Vibrace křídel tanečnice zastává roli dipólu zvukových emitorů, což způsobuje oscilační vzdušné proudy o frekvenci Hz v krátkých pulzech. Následovnice, tj. včely akusticky citlivé na pohyb částic vzduchu, který je v okruhu několika milimetrů kolem tanečnice, se musí natlačit blízko k ní, protože zvuk rychle slábne i na tak krátkou vzdálenost. Nyní se ví, že pohyb částic vzduchu je včelami vnímán na velmi krátkou vzdálenost méně než 6 mm (1/4 palce). Signály kývavých tanců jsou velice slabé v porovnání se bzukotem včelstva, ale vibrační vlastnosti buněk dovolí létavkám cítit je na vzdálenost šesti stop, určit směr vibrací a lokalizovat tanečnici. Vychýlení buňky o jeden mikro-milimetr stačí na vytvoření signálu (k porovnání lidský vlas má v průměru 90 mikro-milimetrů). Ačkoliv některá komunikace od jedné včely může dojít k mnoha přijímajícím (feromony a jiné zvukové signály), pouze několik včel v okolí tanečnice může zachytit její zprávu. To omezí komunikaci pouze na limitovaný počet létavek s výhodou kontroly náboru. Zajímavá je odezva Johnstonových orgánových neuronů, které jsou závislé na věku a tím omezující taneční komunikaci pouze na létavky. Lidskou paralelou je, že dospívající neslyší dospělé (to není biologický fakt, jen trochu lehkomyslné odlehčení). Třaslavý tanec vypadá jako záchvat, řekla Rangel, která studuje tyto signály na Corneillově Tom Seeley z Kornelovy university pozoroval a poslouchal rojovou náladu, než se obeznámil se zvuky a konáním včel. Svou práci popsal v knize Demokracie včelstva. Foto: laskavostí Tom Seeley. 24

25 Tato fotografie z elektronového mikroskopu zvětšení 3300 krát zvětšila mechanoreceptory na koncovém segmentu včelího tykadla (flagella). Anténní bičíky dokáží detekovat pohyb vzduchových částic o velikosti 20 nanometrů. Johnstonův orgán ve druhém segmentu (stopce) převádí mechanické vibrace do nervových impulzů, které jsou přenášeny do mozku. Zdroj foto: z knihy «Rosiny včely» od Rose-Lynn Fisher, s povolením fotografa. univerzitě spolu s Tomem Seeley. Vzkaz je: Odeber můj nektar, ale zároveň dodává, že v případě když není dostatek včel, které signál obdrží, kontext změní odezvu. Seeley píše, že signál vybídne více úlových včel, aby zpracovávaly nektar, a zároveň to může omezit tanečnice, aby pokračovaly v náboru. Zdá se, že tanec funguje jako mechanismus mezi tím, kolik přisouvaného nektaru je včelstvo schopno zpracovat v závislosti na rychlosti, jakou je tento nektar (včelami) zpracováván. Včely, které tanec pozorují, mohou vydat krátký skřípavý zvuk, který trvá zhruba 100 ms na frekvenci 350 Hz, který způsobí, že tanečnice se zastaví a dá malý vzorek nektaru, který nasbírala tzv. signál začátku. Ale také to funguje jako signál zastavení, kdy nektar, který létavka donesla, nemůže být vyložen dostatečně rychle. Pak působí jako negativní zpětná vazba systému, který vyvažuje pozitivní zpětnou vazbu tanečního jazyka. Královnino týtání bylo citováno již Vergiliem, když v roce 50 před Kristem napsal, že napodobuje zvuk zlomené trumpety. Notový zápis byl učiněn v roce 1609 Charlesem Butlerem, aby zdokumentoval dva různé druhy týtání. V roce 1792 Francoise Huber tyto zvuky identifikoval jako týtání, které vydává nově vylíhlá matka a kvákání je odpověď matek, které jsou ještě v matečnících. Týtání se tvoří rychlými stahy hrudních svalů, které se šíří jako vibrace buňky. Křídla nevibrují. Oba signály mají odlišné vzory. Týtání začíná první slabikou, trvající více než vteřinu a druhé následuje několika slabikami, které trvají asi ¼ vteřiny každá při frekvenci kolem 400 Hz. Je dost hlasité na to, aby bylo slyšet na nějakou vzdálenost od úlu. Kvákání sestává z kratších slabik, trvajících asi 200 ms na trochu nižší frekvenci. Wenner udělal několik pokusů s nahranými zvuky, které ukázaly, že konfigurace je v komunikaci důležitější, než frekvence. Proč ten duet týtání a kvákání? Je to záhada, protože pro matku stále ještě v matečníku není rozumné, aby dávala ve známost svoji přítomnost právě se vylíhlé matce, pro kterou je první příkaz zabít ji. Výzkumník W. H. Kirchner spekuloval, že toto chování má hodnotu pro celé včelstvo. Vývoj matky se odehrává v době, kdy se včelstva rojí a je velice drahý. Kvákání přitáhne dělnice a dočasně chrání některé matečníky pro případ nouze. Adrian Wenner vypozoroval, že dělnice zdržují vyběhnutí kvákajících matek tak, aby se pouze jedna v daný okamžik postavila týtající matce. Možná že to je proto, aby se zabránilo jevu vše dovoleno, který by mohl zmrzačit více královen. Grál pro včelaře je předpovězení roje. Dva signalizující zvuky jsou dělničí pípání a bzučení. Po staletí se mělo za to, že pípání je signál pro poroje, ale Seeley a Rnagel jsou zastánci toho, že je to signál příprav na rojení. Poukazují na to, že většina aktivit kolonie je řízena decentralizovaně, ale rojení je řízeno oligarchií tak, aby průzkumnice byly schopny vyhledat místo pro hnízdo a pokračují v předávání 25

26 informací, aby se vzájemně informovaly a sledovaly připravenost k vyrojení. Hodinu či dvě pípají, pak pět či deset minut před vylétnutím bzučí kombinujíc oba signály. Seeley je v přímé linii výzkumných pracovníků, kteří studovali tyto jevy a vrací se k von Frischemu. Píše, že jsou slyšet intervaly pípání, které se ženou vzhůru a připomínají zvuky, které dělá závodní auto F1 při rychlé akceleraci. Každý impuls trvá asi sekundu při frekvenci zhruba 200 až 250 Hz, navíc s mnoha harmoniemi a násobky základní frekvence v rozmezí od 400 do 2000 Hz. Vysoká frekvence dělá zvuk pronikavým. Zaznamenal, že základní frekvence pípání odpovídá frekvenci letící včely, z čehož je zřejmé, že zvuk je emitován aktivací letových svalů. Při včelařské konferenci v Oregonu Seeley byl dislokován v poli, kde předváděl roj usazený na kusu překližky upevněném na sloupku. Naklonil se blíž, otočil ucho k roji a řekl: Myslím, že během čtyř minut uletí. K překvapení pozorovatelů se tak stalo. Při přípravách na vyrojení nejdříve jedna jediná pátračka pípá. Postupně se k ní připojuje víc a víc včel, až pulsování dosáhne crescenda. Stejné včely zvláštně bzučí, čímž dávají pokyn, že je čas letět. Zvyšující se počet včel, které přijaly zprávu, začne vibrovat hrudníkem, aby se zahřály na let, a pak se rozletí jako při explozi. Stejný signál zastavení, který se používá k regulaci přísunu nektaru, omezuje domácí slídění, když je ve včelstvu dosaženo minimálního stavu zásob. Pro člověka je potřeba mikrofon, aby to slyšel. Signál protřepávání probuď se a běž je zobecněné excitační hlášení, které nemá zvukovou komponentu. Bylo řečeno, že mezi zvířaty, které nejsou lidskou bytostí, je symbolická komunikace schopnost předat informace, týkající se vzdálených předmětů, je mezi včelami jedinečná. Naladění se do těchto zpráv by mohl být způsob, jak předpovědět roje a vyhodnocovat zdraví včelstva. Ale ti, kteří pracují na dekódování audio signálů, zjistili, že to je celý komplex nejasností. Nicméně drobní včelaři mohou mít nějakou zajímavou zábavu z odposlechu a sledování grafů úlových zvuků na zařízení v hodnotě několika dolarů. Zvláštní poděkování Julianě Rangel, která recenzovala tento článek a jiným výzkumníkům, jejichž mravenčí práce odhalila tato pochopení. M.E.A. McNeil je včelmistryně a novinářka, která žije na malé biofarmě v jižní Kalifornii se svým manželem a synem. Je ve vedení Honey and Polination Center v UC Davis Mondavi Institute a Super-Organism, neziskové organizace, podporující udržitelné zemědělství. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 26

27 NEMOCI, ŠKŮDCI Hledání příčin vzniku nemocí ve včelích společenstvích a způsoby boje s některými patogeny (Ing. Josef Marek MAJAK; Pszczelarstwo, 2016, č. 1, str. 8 10) Souhrn: Autor článku se domnívá, že náchylnost k nemocem může být způsobena mimo jiné i neuváženým mísením včelích ras. K tomu prováděl i vlastní pokusy, které představuje. V cyklu článků Praktické včelaření ( Pszczelarstwo 4, 5, 6, 7, 8 a 9/2014) jsem se věnoval spoustě pro včelaře důležitých témat, ohledně teoretických znalostí a organizace chovu včel v současnosti. Zabýval jsem se mimo jiné důležitými problémy provázejícími chov včel, jmenovitě všudypřítomnými včelími chorobami. Při hledání odpovědí jsem provedl mnoho pozorování jednotlivých včelstev, což ve mně upevnilo přesvědčení, že příčina tkví v chybném výběru včelích populací pro podmínky polské krajiny a také v obměně matek na včelnicích. V článku se pokusím přiblížit tuto problematiku na podstatě prováděných pozorování a zkušeností z roku Dle mého přesvědčení je důležité, aby chované a produkované matky pocházely z geneticky různých populací (bohatých na geny) s přihlédnutím k adaptaci na místní prostředí, zároveň zachování rasové podobnosti v rámci včelnice a přitom zachování vlastností příznivých pro včelaře: výrazné dynamiky rozvoje, mírnosti, nerozbíhavosti apod. Podrobnosti objasním v následujících částech článku. Velikost výnosů ze včelnice je dle mého názoru závislá na zdraví našich včelek, které je podmíněno již vzpomínaným přizpůsobením se včel na specificky proměnlivé sezónní klimatické podmínky na našem území (náhlé změny teploty, období sucha či dlouhotrvající deště). V dnešní době se stalo módním importování včelích ras a linií z různých koutů Evropy, v mnoha případech bez ověření jejich vhodnosti pro naše včelnice. Tato činnost může způsobit výskyt a rozšiřování mnoha chorob z důvodu nepřizpůsobení daných včelstev pro naše podmínky. Myslím si, že se je třeba vyvarovat dovozu populací včel se znaky chybějících genů chránících druh před vyhubením a současně nedostatečnou adaptibilitou na místní snůškové podmínky, podmiňující možnosti obživy a odchování dalších generací. Hledáním super včel přivádíme na včelnice různé Uhynulé včely. 27

28 geografické populace, v důsledku čehož pociťujeme my i okolní včelaři ztráty na včelnicích, protože jejich trubci rozšiřují nevhodné, někdy přímo škodlivé geny. Týká se to dvou nezávislých pozorovaných a zdokumentovaných případů. Mrtvé včely v plástech. Zdůrazním dva hlavní problémy pozorované na úrovni současného včelího hospodářství. První souvisí s rotací ras na včelnici. Druhý s nepřizpůsobením místním přírodním podmínkám a přivyknutí na místní potravinové zdroje. Nejprve se budu věnovat druhému problému. Použiji příklad. Matky včelí rasy italské (vlašky) volně zkřížené s místními rasami ne vždy splní naše očekávání. Vlašky mají částečně nebo plně žluté zbarvení. Jsou považované za včely vhodné pro včelí farmy. Tvoří silná včelstva, vyznačující se silným plodováním. Nicméně úspěšnost chovu těchto včel není závislá pouze na jejich genetických vlastnostech, ale bezprostředně je taky závislá na stálosti a bohatosti potravinových zdrojů v sezóně. Rasa nedokáže reagovat na výpadky v dostupnosti potravy. V našich klimatických podmínkách i přes smíchání krve s našimi včelami (přirozené páření) se neprokázala vlastnost odkládání zásob. Ve včelstvech s matkami vlaškami i pokrevními se často neprojevuje pokles plodování při bezsnůškovém období ani zpomalení plodování během podzimu. Včely této rasy nejsou vhodné pro tradiční včelaření v našich podmínkách. Možná jsou vhodné pro kočovné včelaření, které je doprovázeno stálostí snůšky. Na snímcích pořízených uprostřed sezóny (v červenci) jsou vidět v buňkách mrtvé včely hledající potravu a uhynulé líhnoucí se včely. Včelstvo zahynulo z hladu v pro tento druh chudé oblasti centrálního Polska a jinak středně bohatém na zdroje pro včely jiných ras. Matka odchází poslední. Zůstává sama na vrstvě sesypaných včel. Matka jako nejsilnější a nejlépe živený organizmus ve včelstvu žije nejdéle. Pohybovala se rychle po vrstvě mrtvých dcerek jako jediný žijící tvor ve včelstvu. Stihl jsem ji přeložit do oddělku, kde pokračovala v kladení a přípravě na zimu v již novém včelstvu. Při pozorování o den dříve nic nepoukazovalo na hladovění, nebo ztrátu kondice tohoto včelstva. Zároveň jsem si ale byl vědom, že ve včelstvu chybí zásoby. Takové, nebo podobné zkoušky by měli provádět včelaři, aby zhodnotili přizpůsobení dané rasy nebo linie chovaných včel pro místní prostředí. Testy je třeba provádět opakovaně. Na včelnici je nazývám ostrou přirozenou selekcí, protože ponechávám včely svému osudu a nedokrmuji je na zimu. Ověřuji si tímto způsobem genetickou užitečnost pro včelnicový chov. Ze včelstev vzbuzujících ve mně pochybnosti neodebírám med, ale také je nekrmím na zimu. Je samozřejmě možné doplnit zásoby o tolik kilogramů, kolik jsme odebrali v sezóně medu. Takové testy radikálním způsobem ověřují odolnost včelstva. Pokud je chovná skupina velká, pak co několik sezón používám popsanou metodu. Poprvé o tom rozhodla náhoda. Nemusím dodávat, že je to drahá a pracná metoda selekce, ale velmi efektivní a zasluhující uznání, protože má za cíl zjištění schopnosti populace shromažďovat zásoby. Je třeba postupovat tak drasticky, když sezóny jsou různé a počasí proměnlivé? Nechám tuto otázku bez odpovědi. Dnes se dozvídám, že včely Buckfast potřebují na zimu 30 kg invertu. Jestlipak takové včelstvo přinese adekvátní množství medu v terénu se slabými snůškami? Rovněž i tuto otázku ponechávám bez odpovědi. A dále sám sobě dávám otázku, jestli ztráty včelstev na včelnicích nejsou podmíněny činitelem prostředí. Přecházeje k prvnímu tématu včelnicového chovu souvisejícího s rotací ras na včelnicích chci podotknout, že spousta z nás neanalyzuje důsledně příčiny objevování se mnoha chorob. Soustřeďujeme se hlavně na jejich potlačování. Mnoho let jsem tápal při hledání příčin objevujících se chorob. Trápila mě stále otázka, odkud se berou včelí nemoci, jako mor a zvápenatění včelího plodu. Hledání spotřebovávalo spoustu mé energie. Důsledně jsem se věnoval pozorování, ale výsledky byly mizivé. Jak jsem již psal v dřívějších článcích, nejlepší způsob léčby spočíval ve výměně matek za rasové kraňky. Tehdy se nemocná včelstva po nějakém čase vyléčila sama, 28

29 samozřejmě po odstranění napadeného plodu, výměně plástů a dodržování základních hygienických pravidel v úlu. Dosud jsem zastával teorii hovořící o náchylnosti určité populace (rasy) k chorobám. Toto tvrzení nicméně zbořila sama praxe, protože čisté rasy i čisté linie matek a včelstev nevykazovaly náchylnost k uváděným včelím nemocem. Choroby se objevovaly u zkřížených včelstev. Soustředil jsem se na pozorování těchto kříženců. Myslím si, že díky tomu jsem došel k závěru, týkajícímu se různého chování zkřížených včelstev. Abych čtenáři srozumitelně vysvětlil tuto hádanku, pomůžu si známými názvy včelích ras kraňka a kavkazanka, ačkoli by bylo možné použít jakákoliv včelstva s vlastnostmi typickými pro uváděné rasy. Je nám známo, že kraňka tvoří středně silná až silná včelstva. Kraňské matky plodují dynamičtěji než kavkazské. Zjara kraňská včelstva sílí dříve a lépe, než kavkazská. Včely kavkazské tvoří menší společenství a pomaleji jdou do síly v porovnání s kraňkami. Říká se, že hůře zimují. Zmíněné charakteristické znaky se vyvíjely během tisíců let. Vymezují Matka na uhynulých včelách. tyto rasy geograficky ve smyslu jejich užitečnosti. V praxi mají včelaři různě geneticky přizpůsobené populace, ne vždy ze šlechticích chovů, ale s podobnými charakteristickými znaky jako naše kraňky nebo kavkazanky. Provedl jsem zkoušky s rasami na včelnici. Cílem testu bylo sledování jejich důkladnosti při ošetřování plodu. Záměrně bylo způsobeno onemocnění plodu v testovacích oddělcích. Ve včelstvech se objevilo zvápenatění plodu. Vzorky pro pozorování a riziko s ním spojené se týkalo pouze třech oddělků. Pro vytvoření oddělků jsem nejprve použil kraňské včely i kraňské matky. Po přirozeném spáření a zakladení 3 4 plástů jsem matky odstranil. Nahradil jsem je matkami kavkazskými. Po objevení dostatečného množství plodu (3 plásty) jsem matky opět vyjmul. Dále, jako třetí, jsem opět vložil matky kraňské. Po zaplodování tří a více plástů se objevily příznaky choroby. Včelstva napadlo vápenatění. Znovu jsem vyjmul kraňské matky a nahradil je novými kraňkami. Přestávkou v plodování se přerušil řetězec nákazy. Plísňová infekce ve včelstvech zmizela a včelstva jsem následně zazimoval. Výsledky provedeného testu zřetelně ukazují, že nekompromisní změna včelích ras na stanovištích se může stát příčinou objevení nemocí. Mimoto se mi opětovně potvrdilo, že i přes všeobecně uznávaný názor nečiní včelám problém přijímat matku jiné rasy. Závěry, jaké je možné učinit na základě provedeného testu se samy nabízejí. Včely rasy/druhu, jejichž matky tvoří menší společenství, nedokáží vychovat radikálně větší množství plodu objevujících se po nových, intenzivně kladoucích matkách. Opuštěné nedokrmené larvy odumírají a na těchto larvách se objevují zárodky plísní. Týká se to období vysokých teplot. Během výměny matek je důležitý dostatek včel schopných vykrmit mladé včely nového pokolení (méně krmiček kavkazské rasy oproti kraňské). Očekával jsem, že z důvodu rasové odlišnosti bude počet krmiček nedostatečný pro množství larev po silněji kladoucích matkách (kraňkách) a včelstva onemocní. To se také stalo! Pokusy potvrdily vliv věkových struktur, v tomto případě nemohoucnost včel k provádění úkonů souvisejících s krmením nových pokolení. Je třeba poukázat na fakt, že se choroba objevila s určitým zpožděním, oproti momentálnímu stavu přítomnosti aktuální (rasy) matky. Proč k tomu dochází? Myslím, že to odpovídá času, který je součtem dvou období: období larvy (21 dnů) a dospívání mladušek do funkce krmiček (3-12 dnů), shodně s polyethismem (= dělba práce mezi včelami) věkovým. V analýze je třeba brát zřetel k vlivu přerušení přínosu potravy (kvůli vysokým teplotám možné přehřátí) na výsledek testu. Existuje totiž domněnka, že vlivem přehřátí došlo k odumření plodu. Ale pokusné úly byly ve stínu a na stejném stanovišti se nacházely i jiné oddělky, které přesto nebyly napadeny nemocí. Tento činitel může budit pochybnosti o přesnosti výsledků testu. Přesto jsem přesvědčen, že je možné pochybnosti vyloučit. Usuzuji, že napadení chorobami mohlo vzniknout z důvodu nepoměru menších, méně aktivních ploch 29

30 s plodem, líhnoucím se po méně plodných matkách (kavkazských) k objevujícímu se velkému počtu plodu vyžadujícího krmení, po další matce (kraňce). Z pozorování je zřetelný početní nedostatek krmiček, nebo jejich selhání v případě přidávání silně plodujících matek do včelstev uvyklých menšímu plodování. Samozřejmě není možno bagatelizovat množství dostupné potravy a zásob ve včelstvech. V testovaných úlech měla včelstva přiměřené zásoby potravy. V dalších sezónách bude třeba zkoušky opakovat a prozkoumat důkladněji vliv kvality potravy včel na případné objevující se nemoci. Po sejmutí nástavku byla na denním světle zpozorována matka chodící po okraji úlového dna. Další věcí vyplývající z rotace matek v pokusných včelstvech jsou poměrně dlouhé přestávky v plodování (scházející vajíčka, anebo naopak chybějící mladé včely). Bylo třeba počkat na vykrmení otevřeného plodu, před přidáním další matky (asi 1 týden) a rovněž na plodování nové matky (více jak 1,5 týdne). Bezvaječné období činilo vždy 1,5 až 2,5 týdne, což je ekvivalentní chybějícímu mladému pokolení. Stanoví to velmi dlouhou přestávku v plodování, která může se značným zpožděním (21denním) ovlivňovat probíhající test. Efektu jsem dosáhl. Včely onemocněly. Ale přesto jsem nezískal konkrétní odpověď, jestli je příčinou různé chování a možnosti včelích ras, nebo do hry vstupuje i přestávka v plodování. Pokud ano, pak jakou roli odehrála chybějící omladina ve včelstvech? Ve kterém okamžiku se objeví choroba? To jsou další otázky pro další bádání a pozorování. Tak jako já jsem jedinečný, rovněž moje včely a včelnice jsou jedinečné v zemi i na světě. A taky netvrdím, že pouze moje pozorování jsou správná. Přece si ale myslím, že víme velmi málo o obranyschopnosti včel před nemocemi. Pokusy představené v textu je třeba ještě zopakovat a zahrnout do nich strukturální analýzu (modelování věkových struktur) za účelem zjištění vlivu věkových struktur včel na vznik nemoci. Nyní si totiž uvědomuji, že je to teprve počátek hledání příčin včelích nemocí. Mnoho autorů připisuje včelám ve svých publikacích neobyčejné vlastnosti. Tvrdí totiž, že existují přirozené biologické schopnosti pro. omládnutí včel, obnovení umění krmit plod u starých včel, nebo inteligence a uvědomělost, která jim umožňuje vzít s sebou zásoby v období rojení. Domnívám se, že tyto fakty svědčí o naší neznalosti biologických mechanizmů, či dělby práce ve včelstvech. Myslím si, že v obou případech je to následek výživového dopingu starých včel dlouhodobé držení pokrmu v medných váčcích a jeho mimovolná konzumace. Příčinou tohoto stavu je nedostatek skupiny včel odebírajících nektar od sběratelek. Usuzuji, že podobným způsobem ve včelstvech vznikají také trubčice. Ve vzpomínaném případě se choroba objevila v období nedostatku potravy, z důvodu vysokých teplot (rostliny neměly nektar). Dle mého názoru je třeba hledat jiné příčiny, např. chybějící skupinu krmiček, nebo skupinu odebírající nektar, což může způsobovat zanedbávání ošetřování plodu. Toto je ale pouze má sugesce pro další bádání a analyzování věkových struktur. Sugerovaný důvod se nicméně neshoduje s realitou, protože každá z dalších mladých matek měla náležitou péči mladých včel a vcelku dynamicky kladla vajíčka (3 4 plásty vajíček během 1 až 1,5 týdne). Tak se tedy dostáváme zpět ke genetickým odlišnostem v jednotlivých populacích. V současnosti je běžná praxe rotace včelích ras na včelnicích a přemíra důvěry, že naše dokonalé včely si vždy poradí. Tak prosté to není. V mnoha případech zůstáváme v našem mylném přesvědčení o svobodě manipulace v strukturách včelstev i včelích rasách na našich včelnicích. Uvažuji správně? Čas a další pozorování nám dají odpověď. Přeložil: František GLOMBEK 30

31 Hodnocení průběhu invaze Nosema spp. u včel v rámci vědeckého experimentu (Prof. dr hab. Konstanty Romaniuk, dr hab. Prof. Uv-m Rajmund Sokół; Pszcelarstwo, 2015, č. 10, str. 2 4) Souhrn: Polští vědci použili k potlačení nosemózy peroxid vodíku v cukerném roztoku. Množství spór se po aplikaci znatelně snížilo. Úplné vyhubení nemoci nepovažují vzhledem k plošnému rozšíření za možné. Na včelích stanovištích v Polsku není v současné době pozorován typický průběh nosemózy. Intenzita průběhu této nemoci se různí ve včelstvech na jednom stanovišti, jakož i mezi různými stanovišti, nezávisle na tom, zda se jedná o včelaře amatéra nebo profesionála. Činitelů, které mají vliv na vznik a průběh nemoci napadení Nosema spp. ve včelstvu, je velmi mnoho. Často není jasné, který z činitelů sehrává rozhodující roli. Musíme připustit, že mimo nedostatečnou hygienu v úlech má vliv také snížená celková odolnost včel na různé patogeny a účinky prostředí, což může vyplývat například z chovu stále slabších včel pocházejících od matek uměle oplodněných nezralými trubci, či špatně připravených včelstev k zazimování. Před zazimováním je nutné dodržet včasné zahájení zakrmování, ale rovněž i dodržení podání odpovídajícího množství pokrmu nejméně 15 kg cukru na včelstvo. Teprve tehdy je možné předpokládat, že včely dobře přezimují. Jarní podávání drožďovo-cukerného těsta nebo hustého cukerného sirupu zásadně oslabí značnou část dělnic, které mimo rozložení sacharózy na jednoduché cukry musí začít vychovávat larvičky. Nadměrné zatížení přezimovaných včel je tehdy tak veliké, že se odráží na jejich kondici, délce života a výsledkem toho i ve větší náchylnosti na nosemózu. Mimo uvedených činitelů má vliv na vznik a průběh nosemózy stres během zimování způsobený mimo jiné přítomností roztočů Varroa destructor, Tab. 1: Průběh napadení Nosema spp. na stanovišti s 15 úly, kde byl na jaře a na podzim v roce 2011aplikován přípravek Počet a podíl včelstev (%) na stanovišti nakažených Nosema spp. Rok, měsíc a druh zkoumaného materiálu Celkem nakažených na stanovišti v tom o intenzitě napadení hodnocené: *) 2011 březen měl 7 (46,7) 3 (42,8) 2 (28,6) 2 (28,6) 2011 duben živé včely 7 (46,7) 3 (42,8) 4 (57,1) srpen živé včely 2 (13,3) 1 (50,0) 1 (50,0) září živé včely říjen živé včely březen měl 2 (13,3) 2 (100,0) duben živé včely 3 (20,0) 3 (100,0) - - Vysvětlivky: *) stupeň intenzity napadení (+, ++ a +++) vypočten ve vztahu k celkovému počtu včelstev nakažených na stanovišti, který je pokládán za 100% Tab. 2: Průběh napadení Nosema spp. na stanovišti s jedenácti úly ošetřeném přípravkem na podzim v roce 2011 Počet a podíl včelstev (%) na stanovišti nakažených Nosema spp. Rok, měsíc a druh zkoumaného materiálu Celkem nakažených na stanovišti v tom o intenzitě napadení hodnocené: *) 2011 duben měl 5 (45,5) 2 (40,0) 3 (60,0) 2011 duben živé včely 4 (36,4) 1 (25,0) 2 (50,0) 1 (25,0) 2011 srpen živé včely 4 (36,4) 4 (100,0) září živé včely 3 (27,3) 3 (100,0) říjen živé včely březen měl 3 (27,3) 3 (100,0) duben živé včely 3 (27,3) - 3 (100,0) - 31

32 Foto 1. Intenzita napadení Nosema spp. hodnocená jedním plus (+). Foto 2. Intenzita napadení Nosema spp. hodnocená dvěmi plusy (++). Foto 3. Intenzita napadení Nosema spp. hodnocená třemi plusy (+++). hlodavců, ťukání větví a ptáků na stěny úlu, blízkost zanedbaných včelích stanovišť, nedostatečná pestrost bílkovinné stravy (hlavně ve druhé polovině léta), nadměrné zatížení včelstev produkcí bylinných medů a dokonce kočování včelstev na pozdní jednodruhové snůšky (vřes, medovici nebo zlatobýl). Vezmeme-li v úvahu často různé rozšíření a intenzitu nosemózy na stanovištích, bylo rozhodnuto zhodnotit její průběh ve včelstvech léčených proti Nosema spp. a neléčených. Intenzita napadení je hodnocena třemi stupni: + (do 100 spór), ++ ( spór) a +++ (nad 200 spór v zorném poli mikroskopu při zvětšení 400 ) foto 1 3. Výsledky výzkumů Včelstva ošetřená přípravkem Pro experimentální účely, ale ne pro včelařskou praxi, na jaře (polovina dubna) na stanovišti s 15 včelstvy byl 4 aplikován 3% roztok peroxidu vodíku v množství 2 ml/l. Rozsah a intenzita napadení se výrazně snížila z přibližně 47 % v dubnu na 13,3 % v srpnu. Další aplikace (4 dávka 2ml/l v cukerném sirupu) preparátu byla včelám provedena na konci srpna, což způsobilo úplné vymizení spór Nosema spp. v září a říjnu. Je nutné připustit, že včelstva byla zazimována bez nosemózy. Nicméně během jarní kontroly měli (březen 2012) bylo shledáno napadení spórami Nosema spp. u 13,3 % a v dubnu u 20 % živých včel. Při vyšetření včel z měli a u živých dělnic ze včelstev ošetřených přípravkem byla zjištěna po vyzimování mimo snížení rozsahu napadení též nevelká intenzita, vyhodnocená na jeden plus (tab. 1). Na jiném stanovišti složeném z 11 včelstev byl aplikován 3% peroxid vodíku v cukrovém sirupu v polovině srpna ve stejném množství, jako včelám na předchozím stanovišti. V září, po ukončení profylaktické aplikace, se rozsah napadení Nosema spp. snížil z více jak 36 % (duben srpen) na 27,3 %. V následném vyšetření včel, provedeném v říjnu, nebyly spóry Nosema spp. nalezeny. Po vyzimování (rok 2012) v zimní měli a u živých včel vyšetřených v dubnu byly shledány spóry Nosema spp. u 27,3 % včelstev. Na hodnoceném stanovišti, podobně, jako u předchozího, se intenzita napadení Nosema spp. snížila a nedosáhla intenzity hodnocené třemi plusy (tab. 2). Včelstva u kterých přípravek nebyl aplikován Na následujících 3 stanovištích A, B a C, kde celkem 35 včelstvům nebyl přípravek aplikován, byly spóry Nosema spp. přítomny po celé snůškové období. Například v březnu byl rozsah napadení živých včel téměř 67 %, v dubnu a květnu se snížil na 40 48,6 %, v červnu a červenci se zvedl na 71,4 %, v srpnu a září se snížil na 54,3 %, zato na podzim (říjen) vzrostl na 56,5 %. Na rozdíl od předchozích stano- 32

33 Tab. 3: Průběh napadení Nosema spp. Během snůškového období u včelstvech, kterým nebyl aplikován přípravek. Celkový počet Počet a podíl včelstev (%) na stanovišti nakažených Nosema spp. Měsíc vyšetření včelstev na stanovišti Celkem na stanovišti v tom o intenzitě napadení hodnocené: *) Březen A 12 66,7 12,5 50,0 37,5 Duben ABC 35 40,0 57,1 - - Květen ABC 35 48,6 64,7 29,4 5,9 Červen ABC 35 71,4 60,0 28,0 12,0 Červenec ABC 35 71,4 36,0 56,0 8,0 Srpen ABC 35 54,2 42,1 57,9 - Září ABC 35 54,3 52,6 42,1 5,3 Říjen BC 23 56,5 53,8 38,5 7,7 Tab. 4: Průměrná hmotnost včely dělnice (mg) a počet zrn pylu ze včelstev bez napadení a napadených mikrosporidiemi Nosema spp. na stanovištích neléčených proti nosemóze v zorném poli mikroskopu při zvětšení 400. Měsíc vyšetření Stanoviště a celkový počet vyšetřovaných včelstev Březen A 12 Duben ABC 35 Květen ABC 35 Červen ABC 35 Červenec ABC 35 Srpen ABC 35 Září ABC 35 Říjen BC 23 Zkoumaný ukazatel Průměrná hmotnost včely (mg) bez napadení a nakažené Nosema spp. stupněm intenzity +, ++, +++, a u těch samých dělnic průměrný počet zrn pylu v zormém poli mikroskopu hmotnost 92,7 110,0 127,3 127,0 počet 12,9 12,0 12,7 13,6 hmotnost 110,9 76,3 101,1 117,3 počet 10,9 11,0 13,2 13,6 hmotnost 119,1 87,4 123,3 96,0 počet 21,0 25,2 23,9 15,2 hmotnost 125,6 122,0 116,0 120,0 počet 27,6 16,0 15,9 17,3 hmotnost 119,5 107,9 106,8 95,5 počet 34,4 15,3 18,4 17,9 hmotnost 113,3 108,7 106,4 - počet 18,7 20,8 12,6 - hmotnost 106,9 107,0 108,5 102,0 počet 21,9 13,8 17,1 8,6 hmotnost 105,7 106,9 101,7 120,3 počet 11,6 9,7 12,0 16,6 višť, kde byla včelstva léčena jednou nebo dvakrát, zde nebyl preparát aplikován vůbec a intenzita napadení, která byla hodnocena dvěma a třemi plusy, se udržela po celé snůškové období (tab. 3). Na stanovištích, kde nebyl přípravek aplikován, byl navíc zjištěn vliv nemoci na včely. V průběhu snůšky byla zkoumána hmotnost těla dělnice a spočítána zrna pylu v zorném poli mikroskopu při zvětšení 400x. Bylo zjištěno, že dělnice zasažené nosemózou o intenzitě hodnocené dvěma plusy, měly v květnu, srpnu a září největší hmotnost těla, zatímco dělnice nakažené na stupni hodnoceném třemi plusy v srpnu a září, v červnu to byly zase včely bez napadení, v červenci pak dělnice postižené Nosema spp. o intenzitě hodnocené jedním plusem. Počet zrn pylu z rozdrcených včelích mrtvolek nebyl ve snůškovém období stejný. U jarních dělnic (březen) nakažených spórami a dělnic bez napadení touto houbou byl počet zrn pylu podobný, avšak v dubnu a září byl počet zrn vyšší u nakažených včel, konkrétně u včel s intenzitou napadení hodnocenou dvěma a třemi plusy. V květnu bylo shledáno zvý- 33

34 šení počtu zrn pylu u všech skupin včel ve srovnání s předchozími měsíci. Zato v létě (červen září) byl počet zrn pylu v zorném poli mikroskopu větší u dělnic bez napadení Nosema spp. než u dělnic postižených spórami (tab. 4). Na zvýšenou hmotnost těla dělnice ze včelstev s nosemózou neměl vždy vliv počet zrn pylu. Je třeba konstatovat, že hmotnost dělnice nakažené mikrosporidiemi Nosema spp. byla závislá hlavně na velikosti obsahu potravy v trávicí trubici, hlavně na kapalné formě obsahující velké množství cukrů. Při hodnocení průběhu nosemózy ve snůškovém období bylo shledáno, že spóry Nosema spp. jsou přítomny ve včelstvech jak léčených, tak neléčených nejen pouze na jaře a v pozdním létě, ale v průběhu celého snůškového období, dokonce ve značném množství během teplých měsíců, což ukazuje na přítomnost Nosema ceranae. Je třeba dodat, že vzhledem na stálou přítomnost spór Nosemy v úlovém prostředí a také ve včelařských produktech, není možné úplné vymýcení nemoci ze včelích stanovišť. Proto pro udržení nízké úrovně napadení Nosema spp. je nutné mimo hygieny v úlech a na stanovišti provádět preventivní program založený na aplikaci dostupných přípravků na jaře a během přípravy včel na zazimování. Přeložil: Ing. Vítězslav ŠIGUT Výzkum příčin výskytu nemocí a způsobů boje s některými patogeny ve včelstvech (Józef Marek Majak; Pszczelarstwo, 2016/2, str ) Souhrn: Autor článku zjistil, že nestandardně zavíčkované buňky mohou skrývat zárodky chorob, které včely takto uzavřely, aby tím zabránily dalšímu šíření nákazy. plodu s nemocí pytlíčkovitého plodu a celého souboru bakterií (čtyři typy), které ukazují na hnilobu včelího plodu. Ve druhé části článku představuji fotodokumentaci jarního vývoje podivné nemoci včelích larev. Výraz podivný jsem použil proto, že se domnívám, že se jedná o kombinaci zvápenatění včelího Za účelem sledování vývoje nemoci jsem v sezóně roku 2014 získal včelstvo nakažené zvápenatěním včelího plodu. Provedl jsem ošetření spočívající v částečném odstranění nakažených plástů. Sledoval jsem nárůst a pokles počtu postižených larev. Když jsem se rozhodl vyměnit matku, bylo už příliš pozdě na to, aby se včelstvo mohlo do zimy dostatečně vyvinout (včelstvo zesláblo). Po odstranění matky v pozdějším období (kdy již ve včelstvu nebyly larvy) příznaky nemoci zmizely. Ve včelstvu jsem ponechal dva staré plásty se zásobami a spojil je s menším oddělkem. Včelstvo jsem nakrmil a zazimoval. Na jaře 2015 jsem začal s důkladným pozorováním. Nejspíš jsem přenesl nemoc se dvěma plásty s blíže neznámou bakteriální a plísňovou nákazou, tehdy ještě bez příznaků nemoci. První snímky plástů provedené na jaře ukazovaly na nepravidelné klade- 34

35 ní matky (mezerovitý plod) fot. 1 a 2, a to přesto, že včel čističek bylo patřičné množství. Pak se objevila ojedinělá buňka s částečně odstraněnou larvou a vyvstala otázka, co je příčinou tohoto stavu? Zmenšila se snad skupina čističek? Nebo se jedná o včelí kanibalizmus? Anebo šlo o neúspěšný pokus odstranit uhynulou larvu? Bylo obtížné udělat si úsudek o příčině tohoto stavu a začít zkoumat jedinou buňku, zvlášť když se jednalo o začátek prováděného pozorování a k tomu o jedinou poškozenou larvu. Mohl jsem se také domnívat, že úhyn larvy způsobil roztoč Varroa destructor nebo jak jsem již dříve uvedl některé z bakteriálních či houbových onemocnění, protože hlavním podezřelým byla mykóza domněle přenesená z plástů. Když poškozených larev začalo přibývat, na pootevřeném otvoru se objevila srdíčka čerstvě vystavěných plástečků (fot. 3). Po jejich odstranění se objevily další a toto snažení voskařek stavitelek trvalo okolo 2 týdnů, než došlo k úplnému ukončení stavby nových plástů. Snímek č. 3 byl proveden při další prohlídce 10. dubna 2015, přičemž týden předtím byla stavba zlikvidována. Datové údaje a délka trvání aktivity voskařek jsou důležité vzhledem k analýze věkových struktur v době pozorování. Problém výskytu velkého počtu voskařek mimo hlavní oblast plodiště popíši v další části článku. V následující etapě se kromě nemocných larev objevily buňky zavíčkované pod horním okrajem (propadlá víčka) a zároveň níže než zavíčkovaný med nebo zavíčkované larvy (fot. 4). Víčka byla propadlá cca 2 mm pod okrajem buněk. Objevily se i buňky deformované, uzavřené nepoužitelné pro kladení (fot. 5). Po namátkovém otevření zavíčkovaných buněk jsem vytáhl z jejich dna fragment blíže nedefinované hnědé hmoty (fot. 6). Určitě to nebyla kukla odtržená od stěny buňky, ale spíše pozůstatek po mrtvé larvě. V předložené fotoreportáži jsem stručně nastínil vývojové etapy nákazy. Léčení spočívalo v odstranění starých plástů z plodiště a přemístění zaplodovaných a zavíčkovaných plástů do medníku. Plodiskové hnízdo jsem doplnil novými plásty. Plásty z medníku (nástavku) po eventuálním vytočení byly likvidovány. Při silném napadení plodu byly plásty v plodišti i s plodem odebrány a spáleny. Šlo mi o to, abych očistil včelstvo od přežívajících bakterií a omezil druhotnou nákazu. Podstatné bylo vyléčení včelstva bez mezery v plodování (výměny matky). Příznaky nemoci po určité době pominuly. To se odehrávalo za neustálého slábnutí včelstva. Na konci sezóny (na přelomu července a srpna) včely pro svou potřebu již vybíraly med ze zásobních plástů umístěných v medníku (horním nástavku). Tam jsem uprostřed jednoho z plástů nalezl tři neporušené buňky. Byly zavíčkované pod úrovní plástu v místě bývalého plodu. Ze zbývajících buněk včely vybraly med a vysušily je. Neporušené buňky jsem odeslal na výzkum, který však nemohl být proveden, protože kromě medu se zde nenašly žádné zbytky larev materiálu pro zkoumání. Jestliže se včely popsaným způsobem chrání před larvami nakaženými bakteriemi (zavíčkováním buněk pod úrovní plástu), pak si myslím, že to lze kvalifikovat jako přirozený způsob boje s bakteriálními chorobami. Tento závěr vyplývá z výsledků analýzy 35

36 předložených faktů. Předpokládá se, že zavíčkování buněk pod úrovní plástu je způsobem eliminace bakterií v prostoru hnízda. Jakoby netypicky zavíčkovaná buňka byla pro ostatní včely signálem: nedotýkej se (!!!). V následném pokusu jsem včelstvu zlikvidoval matku a po vylíhnutí plodu včely připojil k oddělku s mladou matkou. Tentokrát již bez plástů za účelem ověření a získání odpovědí na otázky: mohou včely (dospělí jedinci) přenést dostatečný počet choroboplodných bakterií, a zda je včelstvo již zcela zdravé. Dále jsem hledal příčinu a odpověď na otázku: jsou či mohou být staré nakažené plásty prvotní příčinou šíření nemocí plodu (?). Bohužel, jedna sezóna je příliš krátký čas na to, aby mohla být stanovena diagnóza, proto bude výzkum nadále pokračovat. Dodám jen, že včelstvo bylo v sezóně 2014/2015 zakrmeno ve dvou etapách: cukrovým sirupem a invertem. V souvislosti s krmením se objevilo další téma pro prověření a výzkum. Výsledkem analýzy daného stavu byl názor, že med určité kyselosti by mohl mít bakteriocidní schopnosti. Čerstvý med, kterým včely zalévají nemocné larvy, dezinfikuje, do určité míry likviduje bakterie a rozkládá nemocné larvy. Možná spolu s propolisem, kterým včely pokrývají buňky před nakladením vajíček, nebo s jinými dosud neznámými faktory (např. s časem). V buňkách, které byly zaslány ke zkoumání, nebyly nalezeny zbytky po larvách. Krmení podávané na zimu 2014/2015 nebylo zkvašené. Podezřelé plásty umístěné v dalším včelstvu byly zalité (jak jsem již zmínil) cukrem a invertem, u nichž se neudává míra kyselosti. Taková zimní strava zřejmě nepůsobí dezinfekčně. Mohlo tedy dojít (a v tomto případě došlo) k přežití bakterií v buňkách a pokračování vývinu nemoci v další sezóně. Nakažené buňky a zřetelný rozvoj nemoci se projevil teprve v dubnu a květnu, kdy (jak se domnívám) se včelstvo dostalo k nakažené buňce. Od tohoto momentu jsem pozoroval nárůst počtu nemocných buněk a další vývoj nemoci. V současnosti se hledají hygienické včely, které čistí buňky s úmyslně poškozenými larvami. Je opravdu možné nalézt takové včely? Myslím si, že ne. Proč? Protože organizace prací v plodišti je podmíněna aktivními funkčními strukturami. Podtrhuji slovo: aktivními. Tomu se musí rozumět tak, že toto slovo je označením pro velký počet včel v dané funkční skupině. Velká skupina si s sebou nese relativně nadprůměrné možnosti provádění prací v určité oblasti. Takže slovo aktivně zde označuje časovou aktivitu věkové skladby. Jestliže určitá skupina početně dominuje, a jsou-li splněny základní podmínky dobré výživy, potom pozorujeme její pracovní aktivitu. Je-li včel málo, pak výsledky jejich práce zanikají na pozadí zbývajících činností prací prováděných ve včelstvu, zejména v plodišti. Tehdy efekty jejich práce nejsou patrné kromě toho, že se včely ze sledované skupiny nadále podílejí na souboru prací a povinností pro dobro včelstva a tím i na zachování druhu. Jejich práce je potřebná, ba přímo nezbytná právě tak jako je důležité fungování každé skupiny, což zaručuje jejich trvalé přežití. Nesmíme zapomínat ani na dodatečné podněty a na průběžné potřeby stravování, obzvlášť dostupnosti pylu. Aby bylo možné sledovat aktivitu každé funkční skupiny, musí také existovat dodatečné (stravovací, neurologické) faktory podněcující samostatně nebo společně práci skupiny. Po prověření efektu práce musí být pro ně připraven další úkol. Jinak řečeno, musí existovat skupina mladších a starších včel, společně zajišťující aktuální potřeby včelstva. V závislosti na době prováděného výzkumu hledání hygienických čistících včel se v průběhu sezóny objevují období, kdy jich v průběhu výzkumu může být více či méně tak, jak jsem již dříve naznačil. Proto smysl těchto a jim podobných výzkumů budí mé pochybnosti. Během sezóny dochází k velkým změnám z důvodu nárůstu vykonávaných prací jednotlivými včelami a tím se mění i velikosti jimi vytvářených skupin. V období, kdy se líhne hodně mladušek, existuje také mnoho krmiček, které je krmí a zároveň jsou přítomny aktivní voskařky, které staví nové buňky. Tehdy se může objevit nadbytek včel uklízeček nově postavené buňky přece nepotřebují žádný úklid. Mladušky se během prvních tří dnů svého života zabývají čištěním úklidem. Mají tedy dost času a energie (okamžitě po vylíhnutí a nakrmení) vykonávat tyto práce. Uklízejí pouze vlastní buňky. Objeví-li se zároveň hodně prázdných buněk v nově vybudovaných plástech (buněk připravených k přijetí vajíček), pak vznikne převaha prázdných ještě nezakladených buněk v poměru k plodnosti matky. Tehdy se mohou uklízečky věnovat i buňkám, které jsme úmyslně poškodili. Výsledek je pozitivní a my oceníme, že včely jsou hygienické. V jiné situaci, kdy nejsou čerstvě vystavené plásty, nevznikne ani přebytek krmiček, které poměrně rychle připravují líhnoucí se včely na funkci uklízeček. Pak může vzniknout nedostatek včel uklízeček, protože tyto jsou nuceny rychle připravovat místo pro kladení. Připomínám jen, že matka musí intenzívně klást. 36

37 Výsledky pozorování týkající se skupiny včel čističek v tomtéž včelstvu mohou tedy být velmi odlišné. A to i v závislosti na dalších faktorech jak vnějších (strukturálních), tak i vnitřních (prostředí úlu). Proto se domnívám, že výsledky pozorování se nedají opakovat v různých obdobích sezóny, což vyplývá z modelování věkových skladeb. Neznám jiné podobné výzkumy a ani jsem nenalezl publikaci zabývající se tímto tématem (zejména opakováním výsledků). Ve včelstvu jsou vždy včely voskařky (stavitelky plástů). Objeví-li se jich velký počet a jsou-li aktivní, pak staví. Výsledky jejich práce jsou patrné. To však trvá poměrně krátkou dobu (bereme-li v úvahu celou sezónu). Lze usuzovat, že ve zbývající části roku jsou voskařky méně aktivní. Tehdy tvoří menší skupinu bez dalšího početního navyšování nebo dokonce vůbec nejsou. V delším časovém úseku jejich práci vůbec nezaznamenáváme. Domníváme se proto, že jich je málo nebo jsou špatně krmeny. Snímek 3 dokumentuje aktivitu voskařek časně z jara (10. dubna 2015). Včelstvo bylo nemocné, obsedalo pouze 7 velkopolských plástů (36 cm 26 cm, pozn. překl.), nebylo nijak podněcováno, nekrmeno těstem atp. Dostávalo jen náhražku jarního pylu a stavělo malé plástečky. Otázka: Proč docházelo k vypocování voskových šupinek v tak malém včelstvu a tak brzy v situaci opožděného jarního rozvoje a podezření na bakteriální nákazu (nemocné včely)? Myslím, že jsme svědky přirozeného způsobu boje s infekcí. Zde se opět jedná o shodu s předešlou analýzou funkčních struktur. Tuto schopnost využívali brtníci, ale o tom až později. Myslím si, že popsané chování lze vysvětlit následujícím způsobem: z důvodu infekce se snížil počet krmených larev. Nakažené larvy jsou odstraňovány z buněk v časném období jejich růstu, a proto na plástu pozorujeme mezerovitý plod. Krmičky nemají kde a jak využít svoji energii připravenou ke krmení. Tukové tělísko je vytvořeno a nevyužito. A navíc, mladá generace (zimo-jarní) je bez práce. Mladé včely, dosud neupracované krmením nového pokolení, jsou schopny (podle mínění mnoha včelařů) urychleného vypocování voskových šupinek. Zda urychleného, o tom si dovolím pochybovat. Spíše by se mělo mluvit o jejich velkém potenciálu k práci a velkých možnostech biologického uplatnění v další životní etapě. Nezpozoroval jsem žádnou urychlenou činnost, spíše naopak se vše odbývalo s poměrným zpožděním v souladu s věkovým rozložením. Probíhalo to za přirozeného podněcování a krmení včelstva časným jarním pylem (počátek dubna). V úvahách si nevšímám neurobiologického povzbuzování, které v tomto případě není podstatné. Včely této skupiny přešly do fáze pocení vosku. Volný prostor, který jsem nevědomky vytvořil, využily včely k budování nového hnízda. Domnívám se, že nové panenské plásty měly posloužit včelstvu k jeho přemístění na plásty bez bakterií. Nyní lituji, že jsem včelám nedovolil provést tento přesun hned. Před 100 lety to brtníci umožňovali tak, že brzy z jara seřezávali dolní část plodiště a tím nechávali pod plodištěm volný prostor. Je tedy možné, že malý plodištní prostor a tudíž nedostatek místa v hnízdě na jaře tento přirozený mechanizmus blokuje. To však zatím zůstává z mé strany jen domněnkou a je potřeba pokračovat v dalších pozorováních. Nelze vyloučit, že takový mechanizmus existuje. Je však obtížné určit rychlost přechodu z jedné funkční skupiny z důvodu malého pracovního vytížení do pozdější fáze (přechod ze skupiny krmiček do skupiny voskařek). Uznejte, není to nádherný přirozený mechanizmus zbavení se nákazy? Je to biologický mechanizmus obsažený v systému rozdělení prací ve včelstvu. Můžeme také říci, že se jedná o biologický mechanizmus zakódovaný do věkových struktur a využívaný v boji s patogeny. Výsledkem je přemístění včelstva na nové místo. Samozřejmě že můžeme tento fakt interpretovat jako logické chování včelstva. Já se však domnívám, že v činnosti a systematice struktur je ještě mnoho nepoznaných biomechanizmů nebo lépe řečeno neuromechanizmů reakcí na ohrožení. Tam jsou ukryté a dosud neobjevené možnosti celého společenství, které nazýváme včelstvem. Určitě existuje ještě mnoho neznámých přirozeně vyvinutých způsobů na záchranu a udržení druhu při životě. Třeba to je jeden z nich. Co znamená separace zavíčkováním nemocné larvy od hnízda? Je snad signálem pro další pokolení včel: nedotýkej se (!!!). Které skupiny včel zalily infikovanou larvu medem a zavíčkovaly nestandardním způsobem její buňku? Při jaké kyselosti? Na tyto otázky je nutno hledat odpovědi. Víme, že buňky přestavují včely-voskařky. Ale již nevíme, kdy. Zda tehdy, kdy postupně narůstá jejich počet ve skupině, tedy na začátku tvorby velikosti skupiny anebo tehdy, kdy už jich je nejvíc (maximum skupiny) nebo když je nadbytek vypocených voskových šupinek? Tyto otázky zatím zůstávají nezodpovězené. Na snímcích 7, 8, 9 jsou vidět zdeformované buňky. Snímky jsou důkazem konkrétního způsobu reakce nemocných infikovaných včelstev a nechť jsou pro včelaře výstrahou. Popsaná pozorování se mi podařilo provést jen s velkými obtížemi, protože do té doby každá pochybná situace na včelnici a každé podezření na nějakou bakteriální nemoc končilo likvidací včelstva včetně plástů z obavy před rozšířením nákazy. Dnes se těmito případy zabývám s ohledem na provádění poznávacích prací přímo spojených s modelováním struktur a hledáním přirozených způsobů boje proti nemocem samotnými včelami. Výzkum popsaných mechanizmů dává poznání a umožní podporovat včely v jejich boji o přežití. A třeba ani není nutné je léčit farmakologicky, což je ostatně zakázané. Končím toto stručné nahléd- 37

38 nutí do veterinárních problémů a shrnu několika názory na včelaření z hygienicko-veterinárního pohledu. Hygienické chování včel spočívá ve změně umístění plodiště, kladení vajíček a ošetřování larev v nových buňkách a v separaci nemocných larev zavíčkováním jejich buněk. Ve zkoumaném případě jsou tyto činnosti svázány se strukturami přítomnými ve včelstvu, což umožňuje tomuto druhu přežít. Ovšem tyto mechanizmy je nutno rozpoznat. Závěry jsou jednoznačné. Včelaři musí ve včelstvech maximalizovat výměnu díla. Žádné plásty po zakladení a následném medobraní se již nesmí do včelstva vracet. To je jediný způsob, jak pomoci včelám v boji s patogeny. V podezřelých situacích je nutno ihned včely přemístit. Přenos nemocí a aktivních bakterií nemocí larev může souviset s použitými plásty. Musím obdivovat brtníky, kteří již před 100 či 200 lety vyřezávali každý rok ve svých brtích všechny staré plásty. Použité souše tam byly jen v průběhu poloviny jedné sezóny. Poprvé na jaře se vyřízla spodní část a následovně v létě horní část. Když to domyslíme, tak na jaře po vyříznutí spodní části se včely vyvíjely na čerstvě vybudovaných plástech, a v létě byly vyříznuty nahromaděné zásoby v horní části brtě. Včelstva neměla šanci onemocnět z důvodu zimování nebo vývoje na starých plástech. Takové plásty v brtnickém hospodaření prostě neexistovaly. Dnes na včelnici zavádím systém podobný brtnickému hospodaření. Během sezóny vyměním všechny plásty a nemám problémy se zdravím včel. Jen výjimečně se objeví ojedinělé případy onemocnění zavlečené sem roztočem Varroa destructor nebo zalétajícími trubci. Popisovaným tématem jsem se začal zabývat díky upozornění jednoho z mých kolegů na divné buňky. Tehdy jsem nevěděl, s čím mohou souviset buňky zavíčkované pod úrovní plástu a co o tom mám soudit. Myslím si, že dnes již vím více, a proto své poznatky předávám k zamyšlení nejen vzpomínanému kolegovi, ale i všem včelařům. Zároveň varuji, že velkým ohrožením pro včelařství je mor včelího plodu. Bakterie, které mor způsobují, nelze sledovat a kontrolovat. Šíří se rychle a nepozorovaně a likvidují včelstva takřka okamžitě. Asi před 35 lety potkalo moji včelnici toto pochybné potěšení. Kočující včelař nechal sadaři jedno včelstvo, ačkoli ten byl alergický na včelí jed a včely nechtěl. Tento dárek způsobil, že moje včelnice vzdálená 800 m od sadu byla zdecimovaná. Tehdy jsem ze 40 včelstev zachránil jen 8 včelstev. Srpnové podvojné přemetení na mezistěny a léčení tehdy dostupným (!) polysulfonamidem těch několik včelstev zachránilo. Zareagoval jsem příliš pozdě. Po léčení bylo podstatné podání aminokyselin jako náhrady pylu v sirupu. Díky tomu bylo na přelomu srpna a září opět na včelnici veselo. Včely vystavěly mezistěny a výsledkem byla částečná záchrana včelnice s dobře zazimovanými včelstvy. Dnes se zdá, že zvýšený tlak různých bakteriálních infekcí ve včelstvech je způsoben poškozením těl včel roztočem Varroa destruktor. To je alespoň domněnka. Po léčení včelstev napadených varroázou tedy ještě zůstává boj s dosud blíže nepoznanými patogeny. Přeložil: Ing. Ladislav DLOUHÝ 38

39 Co všechno se hemží v úle? Úloví brouci, leskňáčci, housenky a červi (Eva Sprecher; Schweizerisce Bienen-Zeitung, 2015, č. 7, s ) Souhrn: Přehled brouků, které můžeme najít v úlu a splést si je s malým úlovým broukem. Malý úlový brouk plní stránky včelařských časopisů. Včelaři jsou vyzýváni, aby jeho výskyt neprodleně hlásili příslušnému včelařskému inspektorovi. Proto bychom měli mít přehled a znalosti o různých podobných broucích, které bychom ve svém úlu mohli zahlédnout, a s malým úlovým broukem si je splést. Zajímaví jsou i další tvorové, kteří v úlech žijí. Malý úlový brouk (Aethina tumida) patří do rodu leskňáčků (Nitidulidae). Tento rod zahrnuje na druhů a žije na celém světě. Ve střední Evropě se vyskytuje asi 150 druhů. Z nich je známý leskňáček řepkový, který už od jara způsobuje škody na řepkových porostech. Většina druhů je dlouhá jen dva až tři milimetry, ale někteří jedinci mohou dosáhnout až šesti milimetrů. Zatímco někteří jsou ovální a vyklenutí, jiní jsou podlouhlí. Jejich barva je většinou světle nebo tmavě hnědá, až černá. Jak napovídá jejich jméno, jsou všichni lesklí. Poslední články jejich tykadel jsou rozkošatělé do kyjovitého tvaru. Brouci a jejich larvy žijí v nejrůznějších přírodních formacích a také jejich životní způsob je rozmanitý. Nezřídka žijí larvy i dospělci ve stejném substrátu. Larvy se líhnou po jednom až sedmi dnech a vyvíjejí se jeden až sedm dní. Zakuklení trvá pět až sedm dní. U druhů, které přezimují, je to několik měsíců. Toto stadium probíhá většinou v zemní půdě. Leskňáčci Kromě malého úlového brouka lze v úlech nalézt i jiné leskňáčky. Tito ale naštěstí včelí dílo nepoškozují. Rozmnožují se mimo včelstvo, takže pro včely nejsou škodliví. V severní Itálii našel v roce 2011 jeden včelař v provincii Padova na dně několika svých úlů více leskňáčků druhu Carpophilus lugubris. To bylo důkazem, že tento druh byl z Ameriky zavlečen už i do Evropy a že žije se včelstvem v úle. V roce 2012 byl v provincii Feltre nalezen ve včelstvu další exemplář. Je tu mnoho včelnic a krajina je zemědělsky intenzivně obhospodařovaná rozsáhlými plantážemi kukuřice. Carpophilus lugubris je zde obávaným škůdcem. Zmíněný brouk se od malého úlového brouka liší štíhlejším tělem, jednotným kaštanově hnědým zbarvením a více nebo méně výraznými oranžovými skvrnami na ramenou krovek. Tykadla a nohy jsou oranžové. Pouze kyjovité konečky tykadel jsou tmavší. Krovky jsou zkrácené, takže poslední segmenty zadečku jsou volné. Tělo je velké 3,5 až 4,5 mm. Brouci se živí sladkými šťávami a plody. Malý úlový brouk (Aethina tumida): velikost 5 až 6 mm. Leskňáček (Carpophilus lugubris): velikost 3,3 až 4,5 mm. Do Itálie byl zavlečen z Ameriky. Včelám není nebezpečný. 39

40 Žluťák obecný (Cychramus luteus): velikost 3 až 5,6 mm. Pro včely není škůdcem. Mršník mrkvový (Hister unicolor): velikost 8 až 10 mm. Svými zkrácenými krovkami a kulovitými tykadly se podobá leskňáčkům. Žije coby dravec v trouchnivějících organických materiálech. Kožojed obecný (Dermestes lardarius): velikost 7 až 9,5 mm. Jeho larvy požírají všemožné zvířecí ostatky. V oblibě mají kukuřici, ale také rajčata. Jsou tedy jejími škůdci. Larvy se vyvíjejí v kukuřičných zrnech. U města Freiburg v župě Breis byl v roce 2003 na dnech některých úlů nalezen leskňáček Cychramus luteus. V jednom včelstvu 12 jedinců, ve druhém 15. Byli skryti pod podložkou pro sběr spadlých roztočů. Cychramus luteus je neškodný tuzemský leskňáček, který včely neohrožuje. Živí se hlavně pylem. Dotyčná včelnice je umístěna na louce a je obklopena bukovým lesem. Všechna včelstva byla pečlivě prohlédnuta. Při tom žádné larvy nebyly nalezeny. V okruhu 100 m bylo nalezeno několik dospělých Cychramus luteus živících se na květech pampelišky a pryskyřníku. Tento leskňáček, podobně jako malý úlový brouk, má oblé tělo, ale jeho barva je rudohnědá a je jemně ochlupený. Jeho krovky nejsou zkrácené a kryjí celý zadeček. Veliký je 3 až 5,6 mm. Jeho larvy se vyvíjejí ve stromových houbách. Ve Švýcarsku se Carpophhilus lugubris zatím ještě nevyskytuje, ale v několika včelstvech jich bylo několik nalezeno. Je však možné, že jich bude nalezeno víc. A to by mohlo způsobit obavu, případně postrach. Jelikož tento leskňáček se dá opravdu na první pohled lehce zaměnit s malým úlovým broukem, dáváme tuto informaci: Podle morfologických znaků lze tohoto leskňáčka od malého úlového brouka rozeznat. Oba druhy v úlech běžně nežijí, ale občas je vyhledávají. Z toho lze usoudit, že ne každý v úlu nalezený leskňáček je nebezpečným včelím parazitem. To však neznamená, že veterinární vyšetření by mělo být opomenuto. Ne všichni brouci se zkrácenými krovkami jsou úloví brouci Pro malého úlového brouka jsou dva příznačné znaky: košatá kyjovitá tykadla a zkrácené krovky. Stejné rozlišovací znaky mají ale i jiní leskňáčci a jiní brouci. Tak například mršníci mrkvoví Hister unicolor mají zkrácené krovky a jejich tykadla mají kyjovitý tvar. Od leskňáčků se ale odlišují členitými tykadly a mohutným ústním ústrojím. Čelní štítek je maličký, sotva viditelný. Nohy jsou ozubené a způsobilé k hrabání. Larvy i brouci žijí loupeživým způsobem a loví zvířecí i rostlinné látky, nejraději hmyzí larvy. Kožojed nebo úlový brouk? Ve včelíně je možné najít i kožojeda Dermestes lardarius. Tento brouk však včely neohrožuje. Pobývá v lidských příbytcích a skladech. Brouci a larvy požírají různé organické látky, jako jsou živočišné zásoby a pozůstatky. Žijí vesměs ve skrytu. V přírodě jsou to ptačí hnízda, trouchnivějící dřeviny, ale také úly. V různých zemních rýhách kolem úlů kožojedi nacházejí pozůstatky mrtvých včel, které konzumují. Proto mají kožojedi v přírodě významnou úlohu v tom, že životní prostředí zbavují mrtvého materiálu. Tuto úlohu hrají i v úle. I v nejlépe ošetřovaném úle je možné, že v nějaké skulině, která se nedala smetáčkem vymést, zůstaly zbytky včelích mrtvolek. A to je pro kožojeda vítané přilepšení. Kožojed se od malého úlového brouka dá lehko rozpoznat. Při své velikosti 7 až 9,5 mm je podstatně větší. Má podélně oválné dvoubarevné tělo. Hlava, krční štít a zadní polovina krovek jsou černé a mají nepravidelné bílé skvrny. Přední polovina krovek je béžová a posetá tmavými skvrnami. Tykadla jsou zarudlá, kyjovitého tvaru ale nerozčepýřená. Larvy jsou hnědé a mají četné dlouhé štětiny. Kožojedi nám mohou připadat nechutně, ale včely nikterak neohrožují. Velký úlový brouk Vedle malého úlového brouka existuje také velký úlový brouk. Tento ale s malým úlovým broukem není příbuzný, neboť patří do jiné čeledi. Žije na jihu Afriky a pro svůj vývoj potřebuje vyšší teploty. Proto v Evropě nemůže existovat. Je černý, statný a veliký i přes 2 cm. Podobně jako malý úlový brouk se živí na otevřeném nebo čerstvě zavíčkovaném včelím 40

41 plodu, ale také pylem a medem. K životu mu docela dobře postačí pyl a med. Ale bez včelího plodu by se rozmnožovat nemohl. Velký úlový brouk, na rozdíl od malého úlového brouka, se v úle nemnoží. Samička klade vajíčka do půdy do směsi mrvy a prsti, kde se vyvíjejí i larvy. Teprve dospělci začnou vyhledávat úly. Jsou čilí za dne a napadají květy. Patří mezi obávané škůdce růží. V Africe byly z jednoho průzkumu včelnic získány tyto údaje: průměr 65 brouků na jedno včelstvo. Celkem jich bylo až 750. V několika případech byly na dně úlu nalezeny mrtvoly brouků potažené propolisem. Zda je včely pokryly zaživa nebo až po smrti, nebylo zjištěno. V zimních měsících v těchto úlech žádní brouci nebyli. Zdá se, že tento druh přezimuje ve stadiu larvy nebo kukly někde mimo úl. Velký úlový brouk (Oplostomus fuligineus): velikost 2 cm. Žije na jihu Afriky a proto je pro něj naštěstí naše podnebí příliš chladné, než aby se zde množil a rozšířil. Bílé larvy v úle Když se v úle najdou malé bílé larvy, v žádném případě to nemusí být larvy úlového brouka. Mohly by to být larvy zavíječe voskového nebo mouchy domácí. Existují patrné rozlišovací znaky a ty jsou popsány v tabulce na konci článku. Je důležité tyto larvy rozpoznat a ubezpečit se, že o napadení včelstva malým úlovým broukem zde nejde. Oba výše zmínění leskňáčci se ve včelstvu nemnoží a proto jejich larvy se v úle nevyskytnou. Larvu malého úlového brouka lze rozpoznat podle dvou řad trnů na hřbetě. Ty jsou viditelné už na mladých larvách. Larvy mají viditelnou hlavu, tři páry nohou a v posledním larválním stadiu jsou dlouhé až 12 mm. Zavíječi voskoví jsou dva velký a malý. Oba patří do skupiny motýlů. Jejich larvy jsou tedy housenky. Podobně jako larvy malého úlového brouka mají zřetelnou hnědou hlavu a tři páry nohou. Housenky mají typický příznak břišní nohy a na konci zadního článku ještě jeden nožní pár nazývaný posouvače. Mladé larvy jsou velmi malé, ale před zakuklením jsou velké až 30 mm. Napadení úlu zavíječem voskovým je záhy patrné dík hustým pavučinám. Muší larvy se nazývají červi. Vepředu jsou špičaté a na konci široké. Nemají ani nohy ani hlavu a pohybují se pomocí střídavých kontrakcí. Ústní ústrojí Rozlišovací znaky, které jsou patrné s použitím lupy Larva malého úlového brouka (Aethina tumida) Larva velkého a malého zavíječe voskového (Galleria mellonella /Achroia grisella) Larva velkého zavíječe Larva much masařek (Calliphoridae a Sagophagidae) 3 vyvinuté páry nohou na hrudním segmentu viditelná hlava žádné břišní nohy žádné tzv. posouvače na konci zadečku 2 řady trnů na hřbetě Larva malého zavíječe 3 páry krátkých nohou na prsním segmentu viditelná hlava pahýlovité břišní nohy na zadečku tzv. posouvače žádné nohy na břišním segmentu žádná hlava, ústní ústrojí je na špičce larvy zadeček je beznohý předek je špičatý, zadek tlustý hřbet je hladký Vyvinutá larva je dlouhá až 10 mm, mladé larvy jsou menší Vyvinutá larva je dlouhá až 30 mm, mladé larvy jsou menší Vyvinutá larva je dlouhá 12 až 15 mm, mladé larvy jsou menší 41

42 tvoří hákovité kleště na začátku hltanu. Červi před zakuklením jsou dlouzí až 13 mm. Ve vitálním včelstvu nemají zavíječi ani muší červi žádnou šanci. Muší samičky rychle hledají trouchnivějící, tlející a hnijící materiál, aby do něj nakladly svá vajíčka. Zanedbaná a oslabená včelstva skýtají pak jejich larvám potravu. Závěrem lze říci, že zdravému, silnému a ošetřovanému včelstvu toto napadení nehrozí. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Zhoubný vztah roztočů s viry (Fanny Mondet; Abeilles & c ie, 2015, č. 3, s ) Souhrn: Francouzští a novozélandští vědci analyzovali přítomnost virů v oblastech napadených roztočem v rozdílných časových obdobích. Prokázali, že napadení roztočem souvisí s výraznou modifikací virů přítomných u problémových včelstev, která probíhá přímo ve včelách. Jaký má podíl parazit Varroa na šíření virů, které napadají včelstva včely domácí? Vědci z INRA (Národní institut pro agronomický výzkum) v Avignonu ve spolupráci s vědci Univerzity v Otago na Novém Zélandu zkoumali jedinečný prostor vhodný pro vědecké bádání, v němž jsou jak oblasti zasažené parazity, tak bez nich: Nový Zéland. Studovali i oblast s nakaženými včelstvy včely domácí krátce po invazi tímto parazitem (od roku 2001). Studie zveřejněná minulý rok naznačuje, že příchod roztoče se časově shoduje se zcela zásadní proměnou virových onemocnění včelstev. Jeho nástup zvyšuje potenciál vzájemného ovlivňování virů a propuknutí synergických zhoubných účinků na včelstva. Roztoč, závažné ohrožení celosvětového včelařství Parazit Varroa destructor byl v průběhu posledních 50 let zodpovědný za velmi vysoké úhyny v chovech včelstev včely domácí. V současnosti je roztoč považován za jeden z hlavních faktorů, které mohou ovlivňovat přežití včelstev včely domácí (Le Conte a kol., 2010), a to hlavně z důvodu jeho součinnosti s několika včelími viry (de Miranda a kol., 2012). Pokud chybí účinná kontrola parazitární nákazy roztoče, objevují se nakažlivé virové epidemie a včelstva mohou velmi rychle uhynout. Je zřejmé, že od příchodu roztoče představují virové infekce pro včelstva mnohem více problémů (obr. 1). Je namístě si položit otázku, co je příčinou úhynu včelstev napadených roztočem. Je jím parazit sám, hlavně z důvodu oslabení včel zapříčiněného tím, že se živí jejich hemolymfou? Nebo jsou to včelí viry, které jsou přenášeny jak přímo nebo nepřímo a které se někdy dokonce množí v tělech roztočů? Je jí kombinace obou faktorů, jak roztoče, tak virů? 42

43 Obr. 1 Patologické projevy viru deformovaných křídel (DWV) u mladé včely, na které parazituje roztoč. Nový Zéland, prostor vhodný k bádání Roztoč, který byl poprvé ve Francii pozorován v roce 1982, napadá v současnosti včelstva na celém světě, kromě Austrálie. Nový Zéland je jedinečným územím pro studium vzájemných vztahů mezi včelou, roztočem a přidruženými viry. Krátce předtím, než proběhla studie, byl tento prostor zasažen roztočem (od roku 2001), nákaza se šířila od severu země k jihu, kde se nacházely oblasti nenapadené parazitem. Vědci z INRA se při odebírání vzorků z 22 včelnic od profesionálních novozélandských včelařů dostali ke včelstvům, které nebyly nikdy zasaženy parazitem a jiným, které jím byly napadeny 1 až 12 včelařských sezon. Na vlastní oči viděli první stadia napadení roztoč a pozorovali, jak výrazně ovlivňuje příchod parazita výskyt virů u včelstev. Roztoč, nosič nákazy virů S přítomností roztočů se zvyšuje počet druhů virů ve včelstvech. Než se vědci dopracovali k tomuto závěru, zajímali se nejprve o množství různých druhů virů vyskytujících se u včelstev, mezi nimiž bylo 7 nejzávažnějších (tabulka 1). Ve vzorcích včel a roztočů bylo detekováno pět virů. Vědci zkonstatovali, že s příchodem roztoče zatížení virovými infekcemi mnohonásobně narůstá, v průměru od 1,6 do 3,1 různých druhů virů na včelstvo. Při šíření parazita po Novém Zélandu má největší dopad virus deformovaných křídel (DWV). Tento virus, považovaný za přímou příčinu úhynů včelstev napadených roztočem, se neobjevoval v oblastech nezasažených roztočem. Téměř pravidelně byl přítomen u všech včelstev už jen dva roky po příchodu parazita do oblasti. DWV na vzestupu Na podzim, kdy vědci sledovali množství virů u včelstev, se zaměřili na napadení roztoči. Každý z 5 detekovaných virů na příchod roztoče reagoval jinak. Tab. 1: Hlavní druhy virů detekované u včelstev domestikovaných včel. Zkratka Anglický výraz Český výraz DWV Deformed wing virus Virus deformovaných křídel ABPV Acute bee paralysis virus Virus akutní paralýzy včel KBV Kashmir Bee Virus Kašmírský virus IAPV Israeli acute paralysis virus Izraelský virus akutní paralýzy CBPV Chronic bee paralysis virus Virus chronické paralýzy včel SBV Sacbrood virus Virus pytlíčkového plodu BQCV Black queen cell virus Virus černání matečníků 43

44 Obr. 2: Mapa zobrazující postupné šíření parazitární nákazy roztočem na Novém Zélandě. Černé tečky představují 22 včelnic, na kterých byly při studii odebírány vzorky. Hamilton (12 let) PLOS Pathogens, Mondet a kol Bez výskytu roztoče Oblast, kde se včely nechovají Centrální Otago ( 2 roky) Nelson (6 let) Dunedin (pobřeží) Chathamské ostrovy (bez parazitární nákazy) Množství foretických (přítomní na dospělých včelách) roztočů velmi rychle narůstalo v prvních dvou letech po příchodu, pak se snižovalo, předtím než se po 10 letech napadení zase začalo zvyšovat. Zatížení virem deformovaných křídel (DWV) se v průběhu let zamoření postupně zvyšuje, i když se napadení roztočem snižuje. Rovněž tak u samotných roztočů bylo detekováno velmi silné nakažení tímto virem. Tato velmi vysoká čísla potvrzují, Podíl vyskytujících se patogenů (% pozitivních včelstev) Včely: před napadením roztočem Včely: po napadení roztočem Obr. 3: Podíl převažujících druhů virů před (bílá) a po (černá) napadení včelstev roztočem (Var). Podíl napadení představuje množství včelstev, u nichž byly zjištěny různé viry. Hvězdičky označují výrazné rozdíly mezi skupinami. že roztoč může působit jako biologický nosič viru DWV, což znamená, že vnitrobuněčný systém roztoče zmnožuje viry (Gisder a kol., 2009). A tím by mohlo nakažení roztočů virem DWV udržovat trvale DWV u včel. Tento specifický vztah mezi DWV a roztočem vysvětluje, proč je výskyt tohoto viru neměnný a vydatnější u včelstev od příchodu parazita na Nový Zéland. A ostatní viry? Prudce nakažlivý Kašmírský virus včel (KBV) přenášený roztočem vykazuje dynamiku vývoje, která úzce navazuje na sílu zamoření roztočem na Novém Zélandu. Na rozdíl od DWV napadení KBV, předtím než zeslábne a následně téměř zcela vymizí ze včelstev, velmi rychle narůstá během prvních dvou let zamoření. Onemocnění virem pytlíčkového plodu (SBV) a virem černání matečníků (BQCV) je rovněž přímo závislé na výskytu roztočů ve včelstvech. Naopak virus chronické paralýzy včel (CBPV) nevykazuje s roztočem žádnou zjevnou vazbu. Tato vývojová tendence výskytu virů KBV, SBV, BQCV a CBPV způsobuje, že v oblastech Virové zatížení (Log(počet kopií/včela) Doba napadení roztočem (roky) Množství přítomných roztočů (počet roztočů/100 včel) Obr. 4 Vývoj zasažení roztočem, virem deformovaných křídel (DWV) a kašmírským virem (KBV) s ohledem na počet roků, po které byla včelstva napadena roztočem. 44

45 zamořených varroázou déle než 10 let zůstává virus deformovaných křídel (DWV) jako převažující virové onemocnění. Nedostatečné vysvětlení úhynů Výsledky této studie posilují přesvědčení, že spojení roztoče s několika včelími viry je klíčovým faktorem pro vysvětlení části úhynů včelstev vážících se k zamoření. Například, zatímco virus DWV se docela určitě podílí na mortalitě pozorované u včelstev v oblastech napadených roztočem již velmi dlouho, virus KBV by mohl hrát určitou roli v rozsáhlých úhynech včelstev pozorovaných v průběhu prvních let devastace roztočem na Novém Zélandu stejně jako v ostatních zemích, kde je přítomen. Co nejrychleji se musíme snažit lépe pochopit tyto prozatím neobjasněné mechanismy ve složitých vztazích mezi včelou, roztočem a virem, abychom pokročili ve strategii boje proti parazitárnímu roztoči. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Úloví brouci, včely medonosné a bezžihadlé včely (Kwame S. Aidoo; Bees for development Journal 116, září 2015) Souhrn: Druhy zahrnující malého úlového brouka Aethina tumida a některé druhy velkých úlových brouků včetně Oplostoma fuligineus a Oplostomus haroldi životní cyklus, výskyt v různých druzích včelstev v Africe. Úloví brouci se přirozeně vyskytují v Africe, kde se pokládají za méně významné druhotné škůdce. V subsaharské Africe je malý úlový brouk nalézán ve většině včelstev Apis mellifera v průběhu celého roku a zdá se, že se spolu snášejí. Ale velcí úloví brouci se živí nektarem a jsou nalézáni v úlech, i když jsou nektar a pyl v nedostatku. Jsou příležitostní škůdci a mohou žít i bez včel, na rozdíl od malého úlového brouka, který je na včelách závislý. Malí úloví brouci byli nyní nalezeni ve včelstvech v Austrálii a v teplejších oblastech USA, kde včelařům způsobili závažné škody. V roce 2014 byli nalezeni v Itálii, ale v roce 2015 tam už objeveni nebyli. Malý úlový brouk může ničit včelstva tím, že poškozuje plásty a zásoby medu a pylu. Těžké zamoření včelstva může mít za následek to, že včely úl opustí. Životní cyklus Malý úlový brouk Dospělý malý úlový brouk je tmavě hnědý a asi ½ cm dlouhý. Dospělec se dožívá šesti měsíců a můžeme ho najít kdekoliv ve včelstvu. Samičky kladou nepravidelný počet vajíček ve štěrbinách nebo prasklinách. Z vajíčka se během 2 3 dnů vylíhne bíle zbarvená larva, která doroste do mm a trvá ji 10 až 16 dní než dospěje. Larvy pak během svého krmení tvoří v plástech tunely, požírají plod, med a pyl, kálejí tam a způsobují změnu barvy a kvašení medu. Malí úloví brouci na medových plástech. 45

46 Dospělé larvy opouštějí včelstvo a zahrabávají se do nejbližší půdy, aby se zakuklily. To trvá asi 3 4 týdny. Nově narození dospělci hledají včelstva, páří se a během týdne od vyhrabání samičky začínají klást vajíčka. Malí úloví brouci mohou mít během roku nebo během teplé sezóny čtyři nebo pět generací. Velký úlový brouk Méně je znám životní cyklus a biologie druhů velkého úlového brouka. Na rozdíl od malého úlového brouka, který začíná svůj životní cyklus uvnitř včelstva, velký úlový brouk potřebuje pro kladení vajíček a vývoj larvy rozkládající se rostlinný materiál a exkrementy býložravců (například trus dobytka). Velký úlový brouk se krmí na květech a hledá potravu v úlech, jen když jí nenachází kdekoliv jinde. Jak zabránit napadení Aby zabránili zamoření úlovými brouky, měli by včelaři: Vždy chovat silná včelstva. Zabránit rozhazování vyřazených plástů s plodem, medem a pylem v okolí včelnice. Použít pasti, aby se snížila populace úlových brouků ve včelnici a okolním prostředí. Tito brouci jsou aktivní za soumraku a láká je vůně medu nebo včelí potravy. Včelaři si mohou sestrojit jednoduché pasti za použití dostupných materiálů nebo kontejnerů. Pasti pracují na jednoduchém principu potravy (med, včelí krmení nebo ocet) s tenkou vrstvičkou netoxického oleje. Brouci se udusí, když se přes olej snaží dostat k návnadě. V případě velkého úlového brouka provádět pravidelné prohlídky úlu a odstranit a zničit brouky zvláště během sezóny, kdy je nedostatek potravy. Pečlivě utěsnit všechny praskliny a díry v úlech, aby se velkému úlovému brouku zabránilo v proniknutí. V Ghaně jsou vstupní otvory u nástavkových úlů udělané ve tvaru trojúhelníku přesně ve velikosti včelí dělnice, aby se vstupu velkého úlového brouka zabránilo. Odebrané plásty a malý úlový brouk Plásty odebrané ze zamořených kolonií by mohly obsahovat vajíčka brouka. Za příhodných podmínek se mohou z těchto vajíček vylíhnout larvy, které začnou požírat med a plásty ničit. Aby se tomu předešlo, je nutné zpracovat plné uložené plásty co nejdříve. Závěr Nezdá se, že by přítomnost malého úlového brouka v afrických včelstvech ovlivnila jejich výkonnost. Jakmile se tito brouci objevili ve včelstvech Apis mellifera v jiných oblastech, stali se pro včely a včelaře problémem. Abychom pro kontrolu výskytu předešli použití chemických prostředků, doporučujeme použití prostředků přátelských pro životní prostředí, jako jsou pasti. Fyzické odstraňování velkého úlového brouka a jeho zabíjení během prohlídek včelstev pomůže kontrole jeho činností. Případová studie z Ghany Velký a malý úlový brouk byl nalezen v Ghaně, ale zdá se, že ani jeden život včelstev včely medonosné neovlivnil. U chovů včel bezžihadlých ale představuje malý úlový brouk možnou hrozbu pro přežití a výkonnost včelstva. Když se brouci dostanou do hnízda slabého včelstva, nakladou rychle množství vajíček, Larvy malého úlového brouka Aethina tumida. 46

47 Velký úlový brouk. ze kterých se vylíhnou larvy, požírající med i zásoby. Zamoření larvami je tak rozsáhlé, že včelstvo se rozhodne odlétnout. Úspěch chovu bezžihadlých včel závisí na schopnosti včelaře rychle zajistit úl během přenosu včelstva z přírodního stanoviště do dřevěného úlu. Pravidlo při chovu bezžihadlých včel říká, že se musí zalepit všechny štěrbiny a díry, které by se pro malého úlového brouka mohly stát vstupní bránou, zvláště v počátečním stádiu založení včelstva. Dobře zavedené včelstvo si zajistí hnízdo množstvím propolisu a tak může malému úlovému brouku odolat. Velcí úloví brouci ve včelstvech bezžihadlých včel v Ghaně nebyli nalezeni. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ 47

48 OBECNĚJŠÍ INFORMACE Jak nakupuješ? Jak prodáváš? (Michał Czajkowski; Pszczelarstwo, 2015, č. 12, str ) Souhrn: Zamyšlení nad tím, jak získat sympatie zákazníka, zjistit jeho přání a preference. Staré rčení praví, že dobře prodá ten, kdo prodá dvakrát. Navrhuji oprostit se od negativního směru myšlení o dvojím prodání téže věci, což je přečin, a vydat se směrem přemýšlení o hledání dodatečných výhod vyplývajících z provedení transakce. K jejich dosažení je zapotřebí efektivně komunikovat s kupujícím, naslouchat mu, ptát se, rozmlouvat s ním, chápat a akceptovat jeho osobnost. Stojí za to vytyčit si cíle, které přesahují samotnou transakci a kterých chceme při realizaci prodeje dosáhnout, a strategii jejich dosažení. Zaprvé: prodej Nejdůležitějším prvkem dokončování procesu prodeje je bezpochyby samotný fakt převodu vlastnictví věci z prodávajícího na zákazníka nebo provedení služby, a to za podmínek uspokojujících obě strany. Konkurence a stále větší obtížnost dosahování vysokých marží nutí prodávající, aby nabízeli doplňkové služby, doplňkové produkty a pokoušeli se prodat větší počet výrobků, dražší ekvivalent nebo něco, co zajistí větší zisk. Velmi dobře a názorně tento způsob využívání momentu prodeje, jakož i všech ostatních neobchodních kontaktů se zákazníkem, popsal Piotr Kolmas v knize Zvýšení prodeje 2.0 (Sprzedaż Pogłębiona 2.0). Vracím se k tomu znovu, protože model navržený autorem reaguje na současné potřeby podnikatelů, které se na trhu objevují v souvislosti se změnami souvisejícími přinejmenším s nárůstem významu prodeje přes internet. V souladu s přístupem, který má za cíl zvýšení prodeje, je třeba zajistit přípravu odpovídající nabídky produktů a služeb takovým způsobem, aby bylo možné nabídnout zákazníkovi místo produktu či služby, o které má zájem, náhradu, která je dražší nebo zajišťuje lepší marži, a nabídnout mu množství doplňkových služeb a produktů. Dobrým příkladem je prodej automobilu. Zákazník přichází do autosalónu pro 5dveřové městské auto, a jako alternativa je mu nabídnuta o něco dražší verze kombi, navíc se mu prodejce pokusí prodat nosič na jízdní kola, prodlouženou záruku, zimní pneumatiky a nabídne pojištění vozidla. Vypadá to velmi jednoduše a zdá se to být samozřejmé. Vyžaduje to však připravit vhodnou nabídku, akční plán, vyškolit pracovníky prodeje a tento model zavést. Využití aktu prodeje jednoho výrobku nebo služby jako počátku prodeje něčeho navíc je dobrý nápad potenciálně přinášející zisk. Vlastní výzkumný ústav Zákazník, který uskuteční koupi a bude s ní spokojený, se stane přístupnějším k rozhovoru. Dokonce je k výměně informací ochotný, i když se ukáže, že to, co koupil, nesplňuje jeho očekávání, a chce-li zboží vrátit nebo projevuje-li svou nespokojenost, setká se s pochopením a profesionálním přístupem. Tudíž nevyužití příležitosti dozvědět se něco důležitého by byla chyba. Rozhovor je možno vést na neutrální témata a v jeho průběhu klást otázky týkající se toho, co nás zajímá. Klíčová je patřičná příprava, abychom působili přirozeně, a také výběr otázek, na které se chceme zeptat. Bez ohledu na velikost firmy je okruh vhodných informací podobný a pouze na osobě, která bude analyzovat data, záleží, jak se získané vědomosti promění v opatření. Informace, o jejichž získání se můžeme snažit při rozhovoru se zákazníkem, se mohou týkat mnoha oblastí. V tomto článku se zaměříme na tři aspekty, jejichž prozkoumání může být pro firmu prospěšné. Prvním a v některých případech nejdůležitějším prvkem je pochopení potřeb zákazníka, se kterým jsme v kontaktu. To umožňuje nabídnout mu ihned doplňkové služby nebo produkty, a také odhadnout jeho budoucí potřeby. S velkým zjednodušením: člověk, který si přišel koupit kolo pro tříleté dítě, bude s velkou pravděpodobností za 3 roky potřebovat podobný výrobek určený pro šestileté děti. Prozkoumáme-li rychle potřeby a status zákazníka, můžeme zvážit, zda mu nabídneme některá opatření v rámci prodejní akce neboli podpory prodeje (sleva za doporučení jiným rodičům, slevový kupón na další jízdní kolo atd.). Zde si dovolím malou poznámku k názvosloví. Navzdory praxi vžité u mnoha obchodníků, akce neznamená výprodej, mnohdy zoufalé zbavování se zboží, ale speciální podmínky, které mají pobídnout k něčemu víc než jednorázovému nákupu nebo k nákupu jedné věci v jednom momentu. Přihlížíme-li k osobě kupujícího a rychle analyzujeme data, získáváme zkušenost, díky které můžeme improvizaci přetavit v princip, v model jednání. To umožňuje připravit určitou, byť 48

49 proměnlivou sestavu produktů, služeb nebo jiných prvků, které lze využívat a nabízet zákazníkům, které osoba, která je s nimi v kontaktu, zařadí do dané skupiny. Klasifikace, třídění a rozdělování zákazníků do skupin je zásadním prvkem usnadňujícím vyvození závěrů ze získaných informací. Umožňuje to definování potřeb vymezených skupin a využití těchto znalostí při marketingových aktivitách podniku. Z informací, které stojí za to získat, obraťme pozornost na bydliště zákazníka, deklarovanou nebo z našich pozorování vyplývající četnost nákupů, zájmy, rodinný stav (pozor to bývá delikátní záležitost!). Hodně záleží na charakteru výrobku nebo služby, které nabízíme. Druhým prvkem, který můžeme během kontaktu se zákazníkem zkoumat, je naše konkurence. Zákazník se z nějakého důvodu rozhodl uskutečnit transakci právě s námi. Zjistíme-li důvody tohoto rozhodnutí, získáme důležité informace. Jestliže dojde k vyjednávání, pak se většina potenciálních kupujících ve větší či menší míře odvolává na skutečné i smyšlené nabídky naší konkurence. Taková technika se v očích nezkušeného vyjednavače zdá být nejjednodušší. Mimochodem tato technika není ideální pro jednání se zkušeným obchodníkem, který zná nabídku konkurence. V takové situaci se může ukázat jako dvojsečná zbraň. Někdy stačí reagovat větou a kdo vám takovou nabídku dal, zavolejme tam nebo tak proč si to nekoupíte u mého konkurenta. Při sbírání informací však stojí za to pokračovat v rozhovoru a klást otázky, jejichž zodpovězení přinese další informace a současně neuzavírá možnost uzavřít obchod. Chceme-li se o konkurenci dozvědět více, musíme klást vhodné otázky ve správnou chvíli. Všimněte si prosím, že jemnější a subtilnější kladení takových otázek bez zmínění informace, kterou chceme získat, může přinést velmi cenné poznatky a přispět k rychlému účinku zlepšujícímu pozici naší firmy na trhu. Dozvíme-li se, že někdo nabídl nižší cenu než my, a snažíme-li se nabídku konkurenta překonat (ať už úspěšně nebo neúspěšně), můžeme se dozvědět, zda jeho nabídka zahrnovala dopravu a jiné doplňkové prvky. A i když se ukáže, že nabídku jiného konkurenta v daném okamžiku skutečně nemůžeme přebít, alespoň získáme strategicky cenné informace. Navíc, přiznáme-li, že i přes pružný přístup nejsme schopni přebít nabídku konkurence, neztrácíme zcela šanci na uzavření transakce. Je mnoho prvků, které mohou rozhodnout, že si zákazník vybere naši nabídku, i když je o něco dražší. Svou roli může sehrát časový tlak, lenost, vysoké hodnocení naší profesionality nebo uznání za snahu. Shromažďování a zpracovávání informací týkajících se konkurence umožňuje reagovat na změny na trhu a pomáhá realisticky zhodnotit své silné a slabé stránky ve srovnání s jinými firmami na trhu a definovat příležitosti a rizika, se kterými máme nebo můžeme mít co do činění. Velmi důležitým prvkem z hlediska přežití a rozvoje firmy je znalost týkající se jejího vnímání tržním prostředím (zejména zákazníky) a efektivnosti uskutečňovaných činností v oblasti podpory prodeje. V obou záležitostech je velmi snadné podlehnout iluzi, nevšimnout si věcí, které pro jiné jsou zjevné a jasné jako na dlani, stát se obětí vlastních mylných přesvědčení a nakonec se dát přesvědčit reklamní agenturou nebo podobnou firmou, že prostředky investované do podpory prodeje jsou využity správně. Ve vztahu k vnímání je důležitá informace, proč si zákazník vybral právě nás, a v otázkách podpory prodeje, jak se o našem obchodě, závodu, včelí farmě nebo provozovně dozvěděl. Kromě těchto dvou prvků je důležité získání informací týkajících se spokojenosti zákazníka v našem prodejním místě. V tomto případě není potřeba se ptát. Stačí pozorovat řeč těla kupujícího, snadnost nalezení zboží, čas strávený v obchodě nebo v provozovně služeb, nepočítaje v to čas čekání ve frontě. V případě zjišťování důvodů, proč si nás zákazník vybral jako prodejce výrobku nebo poskytovatele služby, mohou být získané informace využity mnoha způsoby. Mohou nám pomoci definovat naše silné stránky. Je třeba si uvědomit, že ptáme-li se na důvod, nemusíme dostat upřímnou odpověď. Nejcennější informaci získáme tehdy, když zákazník řekne, že u nás nakoupil navzdory něčemu, přes nějaký nedostatek v naší činnosti, nevýhodné umístění apod. Taková informace je cenná v kontextu hodnocení naší činnosti, stejně tak jako v kontextu vědomostí o konkurenci. Dotázání zákazníka, odkud se dozvěděl o naší firmě, umožňuje zkoumat efektivnost reklamních aktivit. Vždy na mě udělá dobrý dojem, jestliže osoba z firmy, které poskytuji konzultaci, má při prvním setkání k dispozici data týkající se efektivnosti reklamy (např.: rozdáno 200 letáků a 20 osob se na ně odvolávalo, rozesláno 1000 nabídek, na které zareagovalo 70 zákazníků a 25 z nich produkt koupilo apod.). Zjednodušeně můžeme říci, že každá reklamní aktivita je dobrá, jestliže je efektivní. Proto čím více toho víme o zdrojích informací, ze kterých náš zákazník čerpal, tím lépe můžeme alokovat prostředky určené na reklamu. Dosahování reklamního efektu Jestliže jsme se dotkli tématu reklamy, stojí za to podívat se na akt prodeje jako na příležitost k uskutečnění tohoto prvku marketingové strategie. Zákazník je při uskutečňování koupě ve specifickém emocionálním stavu. Každé potvrzení správnosti svého výběru přijímá takřka nekriticky. K tomu se přidává chuť podělit se o svou radost se světem, což můžeme pozorovat na sociálních sítích. Takové podmíněnosti jsou pro prodejce příležitostí k tomu, aby z právě získaného zákazníka učinil svého přímluvce, příznivce a chodící reklamu. Proto stojí za to vytvořit média, ve kterých lze využívat sdělení získaná od kupujících. Mnoho lidí souhlasí nebo 49

50 přinejmenším deklaruje ochotu lajkovat stránku prodejce na Facebooku, doporučit výrobek, službu nebo prodejce v reálném světě i na síti, ochotně se zapíše do knihy připomínek ve firmě, napíše hodnocení na příslušné internetové stránce. V případě transakce mezi firmami je užitečným zvykem požádat o vystavení reference a souhlas s jejím zveřejněním nebo ukazováním potenciálním klientům. Výborné je, jestliže je s tím spojen souhlas s předáním telefonního čísla. Leckdo si řekne, že ne všichni nebo jen málokdo bude souhlasit a opravdu učiní takové gesto vůči naší firmě. Navrhuji však podívat se na to z jiné perspektivy, představit si, že 1 % spokojených zákazníků se k takovému kroku na naši žádost rozhodne, a odhadnout míru prospěchu vyplývajícího z doporučení nebo jiné formy ohodnocení naší firmy jako dobrého obchodního partnera. Sbíráme-li informace, je třeba je archivovat a analyzovat, a pamatovat přitom, že jakákoli závažnější rozhodnutí můžeme přijímat, pokud máme údaje od většího počtu osob. Vycházet z mínění několika, případně několika desítek osob je riskantní. Doporučuji také zachovat si zdravý odstup od hodnocení nebo názorů krajně pozitivních nebo krajně negativních. Obojí může vyplývat ze zdvořilosti (vysoké hodnocení naší firmy a nejnižší možné hodnocení konkurence) nebo být poznamenané emocemi. Jestliže někdo vynáší velmi rezolutní soudy, je dobré požádat o jejich odůvodnění a rozvinutí myšlenky. Snaha o oboustranné vítězství Při prodeji, zvláště ve vztahu firma-firma, máme příležitost seznámit se s někým, kdo také má co nabídnout. Dobrý prodejce se jemným způsobem dozví, čím se jeho zákazník zabývá. Ideální uskutečnění transakce a navázání dobrého kontaktu může přinést příležitost nejen k vydělání peněz, ale také k navázání vztahu umožňujícího nakupovat výrobky nebo služby od našeho nového zákazníka. Přitom eventuální nákup u něj musí být výsledkem analýzy a pragmatickým aktem, a ne pouze projevem přání vytvořit příznivou atmosféru. Postupujeme-li takto, pak sami získáme zákazníka, kupujícímu dáme příležitost dosáhnout téhož a současně optimalizujeme své náklady. Může se ukázat, že malé gesto v podobě slevy na něco v hodnotě několika set zlotých, co kupuje zákazník, umožní získat neporovnatelně větší prospěch, např. slevy na něco, za co ročně vynakládáme mnoho tisíc zlotých. V takové situaci profitují obě strany, a prodejce může profitovat dokonce dvojnásobně. Takové jednání obchodní partner často oceňuje obřadním: S vámi se dobře dělají obchody, a ozvěnou tohoto ocenění bývá doporučení dalším potenciálním klientům. Mezilidské vztahy Důležitým prvkem v procesu prodeje je kontakt člověka s člověkem, prodávajícího s kupujícím. Ne všechny prodeje se totiž uskutečňují extrémně zautomatizovaným způsobem prostřednictvím internetových obchodů. I když i v jejich případě je možné postarat se o to, aby komunikace vykazovala patřičnou lidskost. S účastí člověka v procesu prodeje je to horší. Jestliže však na tom klientovi záleží, většinou i to je možné. Budování mezilidských vztahů během procesu prodeje je strategicky výhodné. Nikdy nevíme, kdy a v jaké situaci se s naším zákazníkem setkáme v budoucnosti. Při prodeji lze získat víc než samotnou úhradu související s transakcí. Klíčové je stanovení cílů, kterých chceme dosáhnout, schopnost analyzovat data, přijímat rozhodnutí, zavádět změny opodstatněné získanými informacemi a dovednosti související s mezilidskou komunikací. Posledně jmenovaný prvek umožňuje projevit zájem mluvčího a vytvořit atmosféru vhodnou pro kladení otázek a předkládání návrhů. Bez ohledu na výsledek interakce má mít zákazník jistotu, že svůj vzácný čas věnoval někomu, kdo si to zaslouží. Ne každý koupí víc, než plánoval, a ne všichni budou chtít odpovídat na otázky. To však neznamená, že to nestojí za pokus. Jestliže jsem se pokusil čtenáře povzbudit ke sběru informací, pak v dalším čísle časopisu Pszczelarstwo se podělím o znalosti, zkušenosti a nápady týkající se analýzy dat a využití jejích výsledků v obchodní praxi. Přeložil: Aleš CIMALA Partyzánské reklamní metody (M. Czajkowski; Pszczelarstwo, 2015/1, str ) Souhrn: Několik typů na levnou reklamu včelích produktů. Partyzánské reklamní metody definujeme jako soubor prací, které realizujeme s nulovým nebo malým nákladem. Podobně je možné definovat postup, jehož náklady jsme si předem určili a který těmto nákladům chceme přizpůsobit. Hlavní v celém procesu je nápad. Nebojme se kopírovat cizí nápady, pokud nemáme vlastní. Každý podnikatel má např. jmenovku buď na jméno, nebo na firmu. Často buď ze šetrnosti, nebo i z nedostatku vědomostí se někdo rozhodne, že mu stačí bílá kartička, často špatně oříznutá a doma vytištěná. Jsem jistý, že jmenovka vizitka o nás mnoho poví. Žijeme v době, kdy nás zalévá množství informací a každý, kdo se odlišuje, tak toho si zákazník zapa- 50

51 matuje a na startu je vždy o krok vpředu. Přitom je ale třeba si uvědomit, že jmenovka vizitka je důležitá, ale rozdává se a proto je třeba pamatovat, že i ona má náklady. V papírnickém obchodě je možné koupit děrovačku, která dělá díry v podobě včeličky. A tady je geniální nápad, když do jmenovky vizitky při výrobě vysekneme otvor v podobě včelky. Vysekané včeličky, které nám zůstaly po výrobě takto vylepšených vizitek, můžeme využít a nalepit na etikety s medem. Tím je zatraktivníme. Pamatujme, že med se neprodává jenom jako potravina, ale také jako dárek, a mnohdy děti naléhají na rodiče, aby koupili sklenici s lákavou etiketou. Povinností každého včelaře je starat se o budoucnost včelařství. To je možné také návštěvou ve škole, kdy děcko doma řekne o známém včelaři a o jeho nabídce včelích produktů. Také návštěva školních slavností s přítomností rodičů je výborná příležitost, kdy rozhovor s rodiči jako potencionálními zákazníky umožňuje rozšiřovat informaci o možnostech nákupu včelích produktů. Pokud se takový rozhovor odbude, pak je vhodné navrhnout návštěvu na včelnici formou výletu nebo vycházky. Pokud vlastníme auto, pak je vhodné uvažovat o jeho polepení informacemi. Náklad takového nápadu může být velmi malý, ale také poměrně vysoký. Auto může být trvale olepené jménem a adresou firmy, přičemž některé údaje se mohou sezonně měnit. Partyzánské metody jsou také to, že se sledujeme konkurenci. Často se musíme vcítit do zákazníka konkurence a koupit jeho výrobek. Pokud shledáme možnost spojit se s jiným takovým partyzánem, třeba s prodejcem sýrů nebo pekařem, pak je vhodné toho využít. Platí, že dvě hlavy jsou vždy více než jedna. Ušetří se náklady propagace a možná i náklady místa prodeje. Velmi vhodné je také navázání kontaktu formou práce našich včel v blízkém sadu. Rozhovor s cílem zintenzivnění prodeje našich produktů se takto sám nabízí. Včelař, který dlouhou dobu provozuje včelařství, má množství získaných informací. Ty by měl prodávat formou článků buď na internetu, nebo v jiných sdělovacích prostředcích. Pokud toho není schopen, pak se může domluvit s někým, kdo to umí a píše pod jeho jménem. Pokud jsem vzpomínal o přítomnosti na školní slavnosti, tak totéž platí i o přednáškách v Domu kultury nebo na Univerzitě třetího věku. Také internet poskytuje mnoho příležitostí, jak o sobě dát vědět. Výhodné je spojit se s někým, kdo píše o podobných tématech, např. o ekologii. Mnoho možností dávají internetové sociální sítě jako např. Facebook. Je ověřeno, že nejlépe se osvědčuje spojení informací s humorem. Mnoha lidem se zdá využití Facebooku snadné a výhodné. Bohužel ale informace obchodní nebo podané formou soutěže jsou tam zpoplatněné a tak je vhodné uvažovat o vlastní stránce. Ale i použití Facebooku, byť zaplaceného, je při rozumném uvažování výhodné. Pokud budeme využívat reklamu v bezplatných informačních novinách, pak musíme dopředu mít jasno, jak realizovat dopravu, odběr objednávek, způsob placení a balení. To jsou všechno způsoby, které mají značný vliv na efektivitu takového podnikání. Velmi dobrým způsobem je inzerce v obchodních střediscích. Pokud takový způsob použijeme, pak je vhodné nabízet pouze jeden produkt. Zákazník takto získaný pak při návštěvě uvidí, že inzerovaný produkt není jediný. Při každém způsobu použitém v obchodě je třeba tzv. diverzifikace, to je rozdělení nákladů na několik směrů. Tím se zmenší ztráty při některém špatně nastaveném. Tak popsaný partyzánský způsob reklamy jistě nenahradí 100% placenou reklamu, ale může ji významně doplnit. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA 51

52 ODJINUD Jak se žije včelařům v Maroku Část první (William Blomstedt; American Bee Journal, 2015, č. 1, s ) Souhrn: V Maroku převládá poptávka po medu nad jeho nabídkou, i když je místní med poměrně drahý. Je považován za lék. Autobus uháněl s několika cestujícími se zavazadly pod šedým horkým mrakem přes poušť. Podle rozřezaných sedaček, potrhaných záclon a způsobu, jak průvodčí musel na každé zastávce ručně lomcovat s dveřmi, aby se vůbec otevřely, autobus už toho měl hodně za sebou. Tuhle prašnou cestu už absolvoval několik setkrát. Možná by se to dalo počítat i na tisíce. Dnešní silnice má po stranách široké chodníky, ne jako včera, když se asfalt na obou stranách rozdrolil akorát na šířku autobusu. Kdykoliv z protějšího směru přijíždělo auto nebo autobus, řidiči se řítili přímo jeden na druhého až do chvíle, kdy ten menší byl nucen na poslední chvíli škubnout volantem do strany a nechat obě pravá kola vlétnout v plné rychlosti do prachu vedle cesty. Poté řidič vrátil kola na asfalt (nejspíše ukousl další kus silnice, čímž asfaltový povrch zase o kousek zúžil), čímž jsme se zase hnali prostředkem dál až do dalšího hrozivě vypadajícího míjení s protijedoucím vozidlem. Ten den jsem nastoupil ve Fezu, v jednom z velkých marockých měst, do autobusu. Po evropské včelařské konferenci ve Španělsku jsem cestoval autobusem do Gibraltaru, kde jsem se nalodil na trajekt a překonal úžinu do Tangeru. O Maroku jsem toho moc nevěděl, ale mých několik prvních dní byl rychlokurz v geografii, o lidech a kultuře. Maroko je rozmanitá, suchá země, rozkládající se na severozápadním koutu Afriky a je omývána Atlantickým oceánem a Středozemním mořem. Pohoří Atlas se táhne středem dolů a rozlehlá Sahara vyplňuje střed země. Ale tam, kde je voda, ať již říční či z hlubokých studní, je krajina nádherná a úrodná. Dlouhé a horké léto je zázračné pro některé plodiny jako pomeranče, granátová jablka, olivy, datle a šafrán. Maroko má rozlohu a tvar podobný Kalifornii, ale pouze s méně než 5 miliony obyvatel v porovnání s 33 miliony v Kalifornii. Pití přeslazeného mátového čaje a posedávání v kavárnách se zdá být národní kratochvílí. Včelařská nástěnná malba v Khalidově krámku. Khalid Zari s úlem na chytání rojů a jeho krámek. Při téhle cestě jsem měl deset dní na to, abych se dostal z Tangeru do Marrákeše. Tomu předcházelo několik týdnů, kdy jsem hledal vhodný kontakt buď na včelaře, nebo výzkumníka, se kterým bych mohl diskutovat na téma marocké včelařství, ale počet možností dramaticky klesal, protože nemluvím arabsky ani francouzsky, což je v Maroku druhý jazyk. Moje úvahy za včelím cestováním vykrystalizovaly na současné konferenci, kdy mi dánský včelařský terénní pracovník jménem Flemming řekl: Když navštěvuji včelaře v různých zemích, vůbec se nestarám o to, jak včely vypadají. Kdekoliv otevřeš 52

53 Jakási velbloudí atrakce v městečku Imilchil. jich bylo šest a jejich život byl zřejmě řízen nudou a nečinností. Kolik zákazníků asi obslouží za den či týden? Není tu moc aut, která po téhle silnici jezdí a kolik řidičů učiní náhlé rozhodnutí v rychlosti 50 mil v hodině, aby zastavili kvůli sklenici medu? A to jich tu je šest na jednom místě. Přemýšlel jsem o těchto včelařích až do pozdního odpoledne, když jsem na procházce ulicemi městečka Er-Rich potkal dalšího chlapíka, který prodával med. Er-Rich není nijak bohaté městečko, ale je položeno v nádherném údolí říčky, které je asi pět mil široké s horami, které se vypínají na obou stranách. Z vrcholků hor je možno vidět krásnou zelenou vegetaci, která je zavodňována říčkou, táhnoucí se jako had údolím, zatímco hnědé budovy jsou zamíchány v krajině jako balvany, které sem zanesla nějaká historická povodeň. V Er-Rich jsem se zastavil jen tak, neměl jsem k tomu žádný zvláštní důvod. Autobusem jsem jel 8 hodin a chtěl jsem si prostě jen protáhnout nohy. Při mojí první toulce městečkem jsem narazil na tohohle včelaře, který seděl na bobku s několika lahvemi od koly, které byly naplněny medem. Zastavil jsem se před lahvemi a chlapík hned naskočil na dosud neznámé hřiště. Měl dva druhy medu jeden tma- Apis mellifera intermissa. úl, tak to v podstatě všude vypadá stejně. Já když cestuji, tak chci vidět, jak žijí včelaři. Flemmingova slova mi uvízla v paměti a na mé cestě do pouště jsem se rozhlížel, abych našel první stopy marockých včelařů. V uplynulých dnech jsem cestoval obilnicí Maroka a úly byly, pokud se zde vůbec nějaké nacházely, schovány mezi stromy a poli. Na jih od Fezu se zemědělská zeleň měnila v pouštní hněď, oranž a šeď s jedinou známkou života rostlin a tou byl vytrvalý čistící kartáč. Rostliny byly příliš malé na to, aby skryly krémově bílé, uspořádaně seřazené úly. Jak autobus stoupal cestou ze dna údolí do hor, úly zamíchané v krajině se ztrácely v béžovém oblaku prachu. Jak jsem koukal dolů, upoutal mě náhlý záblesk na pozadí malá sklenice postavená na bedýnce při kraji cesty. A za chvíli další, naplněná čímsi tmavým a zlatým. Přímo za touto značkou se silnice rozšířila do místa, kde může v malebné oblasti motorista zaparkovat. A byl tam také majitel úlu mžourající, opálený chlapík, sedící na bobku a pozorující provoz na silnici. Nebyl tam ani kousek stínu a on měl hlavu ovázanou kusem látky, který mu sloužil jako ochrana proti slunci a prachu. Autobus ho rychle minul, ale nebyl tu jediný. Na příštím místě seděl další v úplně stejné pozici a za chvíli další celkem Spousta druhů medu, který Khalid produkuje a sbírka cizích knih o včelách. Pomerančový med. 53

54 vý a druhý světlý. Už si nevzpomínám, jak jsem je ochutnal (nemyslím, že by měl dřevěnou tyčinku na ochutnání). Možná, že mi na prst trochu medu nalil, ale za to si pamatuju jejich chuti: tmavší byl lepší, měl několik zemitých příchutí, ale když jsem vyzkoušel světlý, tak to chutnalo jako čistě sladká nicota. Ten med se mi zdál podezřelý a odmítl jsem ho koupit. Když si včelař všiml mého odporu k velké lahvi, rukama i nohama se mi snažil nabídnout menší láhev. míjené cizinci. Minulé dva dny byly kodrcavou jízdou přes pohoří Atlas přerušeny přespáním v malé vesnici uprostřed svatebního festivalu. Vnitřní Maroko je zemí Berberů, domorodých lidí severní Afriky a ve vesničce Imilchil se každoročně koná slavnost, kde se potenciální Berberští ženiši a nevěsty, oblečení ve svých nejlepších, šperky pošitých oděvech shromáždí na něčem, co bychom mohli nazvat svatebním tržištěm: procházejí se sem a tam, hrají škádlivé hry a okukují jeden druhého. Podle nějakého určeného signálu, který si pár vymění, si oni i jejich rodiny sednou nad šálkem mátového čaje a když žena servíruje oslazený čaj, znamená to, že uzavřeli dohodu. Koncem víkendu proběhne svatební obřad a v pondělí začne manželský život. Rozmarýnový med. Později večer jsem se zastavil v internetové kavárně a našel jsem perlu v mé mailové schránce: včelař z pobřeží mi psal, abych se zastavil. Bohužel moje ranní rozhodnutí, abych se vypravil do pouště, mi přineslo jen asi dvousetmílovou (neboli osmihodinovou) cestu autobusem od pobřeží špatným směrem. Tak už to někdy na cestách chodí. Znamenalo to, že zítra se budu muset vrátit stejnou cestou, kterou jsem přijel, vidět stejnou poušť a stejné včelaře anebo se vydat nejistou cestou přes pohoří Atlas. Ať tak či onak cíl je jasný: pobřeží. Chladný, slaný vzduch mě večer pozdravil, když jsem vystoupil z autobusu v El Jaidia, malém městečku, které je oblíbené marockými turisty, ale často Ostatní zboží, které je v Sohabeille na prodej: dýmáky, mandlová pasta, pylový balzám na rty atd. Neoplozená matka odchycená z oddělku na střeše Khalidova domu. Nějak se mi podařilo propasírovat se Imilchilem bez toho, abych tam zakotvil (ke zklamání skupiny mladých, vtipných Berberů, kteří doufali, že se ožením s číšnicí, která mi servírovala velice sladký čaj) a na cestě autobusem k pobřeží jsem seděl vedle anglicky hovořícího muže, který se mnou mluvil o Americe. Maroko má s USA dlouhé a srdečné vztahy: v roce 1777 bylo Maroko první zemí, která uznala nový americký národ. Za deset let na to oba národy podepsaly smlouvu o míru a přátelství, která trvá až do dnešních dní a tvoří tak nejdelší nepřerušenou smlouvu v historii USA. Maroko je také jedním z našich nejbližších spojenců na Středním východě, neboť přijali nulovou toleranci Al-Kaidy a přidružených skupin. Je stabilní a netrpělo během arabských povstání v průběhu roku 2011, jak tomu bylo ve většině severoafrických zemí. Cestoval jsem v Maroku uprostřed bojů Islámského státu (ISIS) v Iráku a mnohokrát mi říkali, že ISIS a islamisté nejsou jedno a to samé. Většina muslimů nesouhlasí s extrémistickými skupinami a to, co se děje v Iráku, by se nemělo odrazit na islámu či zbytku arabského světa. Do El Jaididy jsem dorazil kolem osmé hodiny večerní. Po tom, co jsem si našel hotel, zavolal jsem 54

55 svému známému, včelaři Khalidu Zairimu, abych mu oznámil, že jsem dorazil. Místo toho, abychom si naplánovali program na příští den, mě požádal, abych vytrval a o deset minut později starý, žluto- -hnědý pick-up stál u chodníku. Khalid otevřel spolujezdcovy dveře a já naskočil dovnitř. A tady začaly moje zkušenosti s jiným Marokem. Dříve většina setkání byla ve velkých městech mezi davy turistů. Odkud jste byla typická úvodní věta, kterou vás oslovil chlapík jdoucí po ulici nebo sedící na schodu. Když jste odpověděl, začala interakce, která vás zavedla do blízkého obchodu nebo k bratranci, který právě dnes otevřel. A najednou jsem se sám přistihl, jak smlouvám o drahý koberec či lampu, které ve skutečnosti teď nechci koupit. Ale protože majitel mi právě naservíroval čaj, zeptal se mě na domov a rodinu, cítil jsem, že bych měl přece jenom něco koupit jako dárky, než se tyhle malé ústupky nahromadily v mém svědomí a opustil jsem krám marockého majitele starověkého marockého oblečení, který sám pochyboval o tom, že někdy toto oblečení obléknu. A to se mi stávalo znovu a znovu, šel jsem starou částí města a kolemjdoucí mi začal vyprávět historii budovy, ulice, souseda a po 15 minutách jsem si uvědomil, že si myslel, že je můj průvodce a proto chce peníze. Dostat se zpátky sám je nemožné, protože středy starých měst jsou bludiště a někdo vás vždycky musí za drobný peníz vyvést ven. Vždycky jsem se zastavil, odpovídal lidem na pozdravy, zkoumal jejich veškerou komunikaci a hledal skryté machinace. Ale většinou jsem se cítil provinile za to, že jsem se k nim choval hrubě a každého jsem podezříval. Ale když jste mimo velká města nebo turisticky atraktivní místa, laskaví a příjemní lidé převažují. Khalid všechno převrátil naruby a přesvědčil mě, že slavná marocká pohostinnost není pouze mýtus nebo minulost. Procházka mezi Khalidovými úly. Způsob zajištění vody včelstvům. K mému údivu jsem neviděl mnoho umělých vodních zdrojů. Khalid mi to vysvětlil tím, že včely jsou obvykle umístěny blízko zemědělských plodin, kde vodu naleznou. Med vyrobený z Blupleurum spinosum. Khalid mě překvapil tím, jak je mladý, je mu pouze 28 let, a je plný života. Na hlavě měl baseballovou čepici, košili s límečkem a krátkými rukávy a manšestrové kalhoty, vše v hnědozeleném odstínu, aby to ladilo s jeho náklaďákem. Mluvil anglicky, ne nijak perfektně, ale vše, co jsme si chtěli říci, jsme si sdělili. Během jízdy z centra El-Jaididy jsme se vzájemně představili má několik stovek včelstev a stejně jako většina včelařů v Maroku musí s nimi migrovat za různými medovými snůškami. Některá jeho včelstva byla téměř na samém pobřeží na eukalyptové snůšce, ostatní blízko saharské pouště. Používá langstrothy, pouze několik marockých včelařů používá proutěné či slámové košnice nebo tradiční úly. V jednom místě naší jízdy mu zazvonil telefon a při řízení musel najít malou baterku, aby viděl na prasklém display číslo volajícího. Jeli jsme do jiné části města a zaparkovali náklaďák u nástěnné černé malby na oranžovém podkladě, na které byli zobrazeni včelaři při práci. Khalid došel k domu s barevnou omítkou s nápisem Sahabeille a odemkl dveře. Uvnitř byl úplně nový obchod, který byl otevřen před několika měsíci. V něm prodává včelařskou výbavu, pyl, balzám na rty a sa- 55

56 mozřejmě med. Na pultě měl vyloženo 15 malých skleniček s různými druhy medu a hned jsme ho začali postupně ochutnávat. Jako protiklad medu, který jsem ochutnal v Er-Rich, tyto medy úplně explodovaly chutěmi, každý říkal úplně jiný příběh o květech a polích. V Maroku se může vyrobit okolo 30 jednodruhových medů s asi tuctem obvyklých odrůd a ten večer jsem ochutnal pomerančový, avokádový, rohovníkový, tymiánový, jujubový a rozmarýnový. Jak jsme med ochutnávali, potulné včely našly hromádku použitých ochutnávacích lžiček a začaly ochutnávat také. A jako vyvrcholení mi Khalid dal ochutnat Miel d euphorbia echinus, který byl vyroben z kaktusu, který je znám jako pryček (bylina či keř s mléčným latexem a velmi malými typicky zelenkavými květy. Mnoho druhů je pěstováno jako okrasné rostliny, a některé z nich mají komerční význam pozn. překladatele) nebo v arabštině darmoose. Byl to tmavý med, který kromě své neuvěřitelně komplexní chuti mi po pár vteřinách, co jsem ho polkl, rozpálil krk na rozdíl od tureckého Anzerova rododendronového medu. Darmoose roste pouze hluboko v poušti a Khalid mi řekl, že jedno včelstvo je schopno vyprodukovat pouze pár liber. Stojí kolem USD 30 za libru, což ho činí nejdražším medem, ale je nutno přiznat, že med v Maroku je všeobecně dost drahý. Dražší než v USA. Když jsem řekl majiteli restaurace ve Fezu cenu amerického medu, hned byl posedlý myšlenkou, že začne med z USA dovážet a já budu perfektním obchodním partnerem. Později jsem se dočetl, že maročtí včelaři nejsou schopni uspokojit místní poptávku a značná část medu se dováží a s největší pravděpodobností je falešně označena jako med marocký. I když platy v Maroku jsou nižší než v USA, Maročané i přesto kupují jejich drahý med, protože je považován za tradiční lék a lžíce medu jsou konzumovány jako prostředek proti spoustě nemocí. Zanedlouho potom, co jsme přijeli do obchodu, připojil se k nám jeden z Khalidových přátel, také včelař jménem Rašíd. Za chvíli přijel další kamarád, instalatér Hašim a Khalid na malých kamínkách udělal každému čaj. Několikrát se telefonovalo a přišlo pár dalších lidí a já jsem si uvědomil, že je pátek a tohle byl plán na dnešní večer. Khalid se cítil jako doma, když měl kolem sebe svoje známé a vesele s nimi žertoval a smál se. Dokonce i kolemjdoucí uviděli obchod otevřený v půl jedenácté v noci, vešli dovnitř a poptávali se po medu. Khalid rychle položil na stůl notebook a listoval obrázky, které mi ukázal ani ne před hodinou. Tyto fotografie smíchané s obrázky jeho tříleté dcery a jejich dovolené dokumentovaly jeho včelaření v jižní poušti: kvetoucí kaktusy, včely vylétající z česna a jeho samotného s kamarádem, jak táboří v náklaďáku. Zákazník byl přesvědčen a koupil si dvě půlkilové sklenice dobrého zboží Miel d euphorbia echinus, potom nás opustil jako připomenutí našeho pátečního nočního čajového dýchánku. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK Jak se žije včelařům v Maroku Část 2 (William Blomstedt; American Bee Journal, únor 2015, str ) Souhrn: Problémem Maroka je velmi silné převčelení. Většina včelstev je slabých a včelaři často prodávají vytočené cukerné zásoby, čímž vyvolávají nedůvěru zákazníků v med. Příští den jsme se vydali na včelařský výlet. Nejdřív jsme vyzvedli Amira, kterého jsem potkal předešlý večer. Khalid je velmi přátelský, takže jsme s sebou obvykle brali přátele a další jsme potkávali, Apis mellifera sahariensis. Apis mellifera intermissa. 56

57 Amir a Khalid lezou na horní část střechy. mi řekl, že je jedním z mála včelařů, který chová A. m. sahariensis. Před několika lety cestoval po pouštních oblastech Maroka, aby našel čistou A. m. sahariensis. Usoudil, že tamní včelaři, kteří nekočují, by mohli chovat čisté linie a když našel starého, usedlého včelaře z pouště, odebral od něj vzorky včel a poslal je do laboratoře do Německa k identifikaci. Když vyšlo najevo, že jsou to včely plemene A. m. sahariensis, Khalid se vrátil a koupil všech sedm včelstev. Ta dnes rozchovává. Khalid ovládá techniku umělé inseminace, kterou se kdysi naučil v Polsku u prof. Jerzy Woyke. Každý rok inseminuje několik desítek matek a prodává několik set volně spářených matek jiným včelařům, jednu za 150 dirhamů (asi 17 amerických dolarů). Zjistil, že F1 generace kříženců mezi A. m. intermissa a A. m. sahariensis dává kvalitní, produktivní včely. Když jsme úspěšně slezli ze střechy, nasoukali jsme se do kabiny jeho náklaďáku a vydali se ven z města. Následující dva dny jsme jezdili ven z města a zase zpátky, obvykle s jedním nebo dvěma přáteli, Vyjížďka s Amirem a Khalidem. což mi pomohlo získat spoustu odpovědí na otázky, které jsem měl. Po obědě jsme se vrátili do obchodu, vyšli jsme tři patra na vrchol budovy, odkud jsme vylezli na vzdálenou část střechy, kde má Khalid pět úlů. Včelám se ve městě daří dobře, protože tu není mnoho dalších včelstev a v okolí se skrývá spousta kvetoucích rostlin. Dole před obchodem má Khalid neobsazený úl s několika rámky s mezistěnami. Je tu na ukázku pro zákazníky, ale někdy také slouží k usazení roje od včel na střeše. Nejrozšířenějšími plemeny včel v Maroku jsou Apis mellifera intermissa a Apis mellifera sahariensis. Apis mellifera intermissa je častější, je rozšířená po celé severní Africe od Libye po Maroko. Je to čistě černá včela, pracovitá, odolná a adaptovaná na suché podnebí. A. m. sahariensis je vzácnější, je původní jen v saharských oázách v jižním Maroku a je zlatá s černým pruhováním. Jak se dá očekávat, A. m. sahariensis je schopna pracovat i za vysokých teplot, vyšších než 38 C, ale dobře snáší i chlad, protože suchý pouštní vzduch se rychle ochlazuje. A. m. sahariensis umí také skvěle vyhledávat vodu a potravu, ale podle Khalida je citlivější k varroáze. Většina marockých včelařů chová všemožné volně spářené křížence těchto dvou plemen, ale Khalid Veliké květy Eucalyptus gomphocephala. Když poklepeme květy Eucalyptus gomphocephala na kůži, ukáže se, kolik mají pylu. hledali úly, nahlíželi do úlů a vyhledávali místa, kde by se úly daly umístit. Právě na těchto výletech jsem zjistil, jak v Maroku vypadá skutečné včelaření, a viděl jsem, jak tvrdý život místní včelaři vedou. 57

58 agresivní včelstvo ze včelnice nevyhnalo. Následoval jsem ho za zatáčku a šokoval mě pohled na víc než stovku dalších včelstev a o kus dál po silnici dalších sto. Všichni včelaři a jejich včely bojovali o tento malý kousek lesa. Podle toho, jak to vypadalo uvnitř úlů, na tom prodělávali všichni. Obří včelí sídliště, které jsme našli při západu slunce. V dohledu je víc než tisíc úlů. Především je v Maroku mnohem, mnohem víc včelstev, než dostupné včelí pastvy. Jedno z prvních míst, které jsme navštívili, byla Khalidova včelnice, ležící u malého eukalyptového hájku. V Maroku rostou tři hlavní druhy eukalyptů, a když jsem tu byl, zrovna kvetl Tuart (Eucalyptus gomphocephala). Tyto eukalypty mají veliké, plné květy, které vám popráší ruce pylem, když se jich dotknete. Když květ ocucáte, ucítíte, jak je sladký. Přestože některé ze stromů měly květy, Khalid si stěžoval, že jsou tu staré stromy, které už nekvetou. Znepokojivé bylo množství úlů v dohledu. Khalid má na tomto místě přívěs, ve kterém inseminuje matky a chová tu stovku včelstev, ale jiný včelař umístil kousek dolů po silnici přes sto dalších úlů. Většina včelstev byla na jednom nástavku a všechna, do kterých jsme nahlédli, byla slabá, jen se třemi nebo čtyřmi plodovými plásty. Khalid se procházel mezi úly bez klobouku a kuřáku, zvedal víka a nahlížel do úlů, dokud nás jedno Khalid mě stále pobízel, abych si vyfotografoval uhynulá včelstva, jako je tohle. Nakonec jsem se ho musel zeptat: Co myslíš, kolik takových fotek potřebuju? Tato záplava včelstev v Maroku je záležitostí posledních několika let v roce 2010 se v Maroku rozběhl desetiletý zemědělský projekt jménem Le Plan Maroc Vert (Plán Zelené Maroko). Přestože zemědělství tu vytváří jen asi 15 % HDP, zaměstnává kolem 40 % obyvatel, což z něj činí jedno z nejdůležitějších odvětví (dalšími jsou turistický ruch a těžba fosfátů). Cílem projektu je podpořit zemědělství investicemi do technologií a výzkumu, zlepšit hospodaření s vodními zdroji a omezit využívání fosilních paliv. Včelaření nebylo hlavním zájmem projektu, Popíjení sladkého mátového čaje s ostatními včelaři. 58

59 Khalid Zari a Abdkrim Chenaf otevírají silné včelstvo. ale v jeho rámci byla v roce 2011 založena federace včelařů. Podle webových stránek je hlavním cílem federace spolupráce včelařů, vzdělávání včelařů a zvyšování produkce. Včelaři, se kterými jsem mluvil, mi však říkali něco jiného podle nich federaci založili obchodníci a lidé z ministerstva zemědělství, kteří se spíš starali o svůj kus koláče, poskytnutého globálními organizacemi (jako Světová banka nebo USAID) než o včely. Podle toho, co povídali, většina peněz zmizela, v rámci zvyšování produkce se rozdaly úly novým včelařům, ale těmto včelařům se nedostalo odpovídajícího vzdělání. Mezi zeměmi, které jsem navštívil, je Maroko jednou ze zemí, která si nemusí dělat starosti se stárnutím včelařské populace. Ale systém základního vzdělávání včelařů tu bohužel chybí. se, že v zemi není jediný kousek kvetoucího porostu, o který by nebojovalo celé sídliště včelstev. Byly kvůli tomu zrušeny i poplatky za opylování porostů. Dřív platili pěstitelé pomerančů a mandlí včelařům za to, že přivezli včelstva do jejich sadů, ale po prudkém nárůstu počtů včelstev jsou včelaři rádi, když mohou přivézt včelstva zdarma, jen za nektar a pyl. I tak však pěstitelé dovolí přivézt do sadu daleko větší množství včelstev, než se uživí, protože si myslí, že čím víc včel, tím lepší úroda. Převčelení se stalo hlavním tématem víkendu a mým hlavním dojmem, který jsem z marockého včelaření získal. Příští den jsme vyrazili směrem na Casablancu, město, které je proslulé z několika klasických filmů, ale ve skutečnosti je to děsivé velkoměsto o velikosti Dallasu nebo Houstonu. Khalid uhnul z dálnice a vyrazili jsme po štěrkové cestě ke kvetoucímu eukalyptovému lesu, vlastněnému státem. Na jedné straně venkovská krajina, na druhé nové golfové hřiště, olemované luxusními domy, postavenými v jednotném stylu. Khalid hledal včelnice jiných včelařů a vyptával se mě, jak získat satelitní snímek této oblasti. Do tohoto lesa nebylo dovoleno přivážet včelstva, ale někde tu být musela, takže se Khalid vyptával kolemjdoucích, jestli tu někde viděli nějaké úly. Kdykoli ukázali, vyskočil z náklaďáku, běžel za kopec, a když se vrátil, hlásil tu sto včelstev, tam tři sta. Khalid a Amir u Amirových úlů. Je to podivné, ale tento úl byl pokrytý šneky. Na úlu nepůsobili žádné škody. V Maroku se šneci často jedí. Khalid i další maročtí včelaři si stěžovali na množství včelařů a včelstev, které zlikvidovalo místní produkci medu. Protože všichni kočují, zdá Ale největší šok přišel při západu slunce, když jsme dojeli na rozlehlé neobdělané pole, kde stálo včelí velkoměsto, sto yardů od okraje lesa. Vypadalo to, že každý včelař, bylo jich asi deset, sem přivezl včelstev, takže tu bylo dohromady víc než tisíc včelstev na jediné čtvereční míli. Procházeli jsme mezi řadami úlů, některé úly jsme otevřeli a viděli zas a znova slabá včelstva jen s několika plodovými rámky, dokud se jeden včelař, který tu krmil svá včelstva, nepřišel ujistit, že tu neděláme škodu. Dlouho si s Khalidem povídal arabsky. Říkal, že vloni na tomto místě stálo dvacet tisíc včelstev. 1 59

60 Příliš mnoho úlů na jednom místě znamená slabá včelstva a hladovějící včely. Khalid mě varoval, že marocký med je často spíš cukerný sirup, kterým včelaři nakrmili včely a pak ho vytočili (Aha! pomyslel jsem si, a vzpomněl jsem si na podezřelý med v Er-Rich), což vede k nedůvěře zákazníků. Lidé kupují med jen od včelařů, které znají a kterým věří, což nahrává Khalidovu obchodu kdykoliv se objeví potenciální zákazník, Khalid neváhá a dá jim ochutnat svůj med, který hřeje v krku a ukáže obrázky svých včelstev v poušti. Během jejich rozmluvy slunce úplně zapadlo a setmělo se. Po dalších dvaceti minutách povídání si Khalid a včelař vyměnili telefonní čísla a rozešli jsme se. Vraceli jsme se k náklaďáku, zatímco včelař šel přes pole zpátky ke svým včelám a za svitu čelovky pokračoval v krmení. Ochutnávka medu na zastávce u silnice. Další den jsme začali opět v kanceláři. Nejdřív jsme šli k počítači podívat se na předpověď počasí. Vítr je pro marocké včelaře pravděpodobně nejdůležitějším meteorologickým ukazatelem. Khalid se každé ráno a večer dívá na windjammer.com, což je webová stránka pro surfaře. Jeho pravidlem je, že když je na pobřeží vítr slabší než 16 km/h a teplota vyšší než 21 C, nebo mezi C v poušti, snůškové podmínky jsou dobré. Musí to však být západní vítr, protože pouštní vítr z východu bývá velice suchý a včelám znemožňuje sbírat pyl. Ale příliš silný vítr z kterékoli strany je také špatný. Úskalí je spousta a je těžké, aby se sešly všechny podmínky ideální pro produkci medu. Tento den jsme navštívili dalšího včelaře jménem Abdkrim Chenaf. Jeho dům a úly stály na pozemku na jižním okraji El Jaidida, na dohled od malého eukalyptového lesa. Naštěstí pro něj byla oblast hustě obydlená, takže jiní včelaři neměli možnost umístit včelstva v doletové vzdálenosti od lesa. Díky tomu jsem měl možnost vidět první takzvaně silná včelstva. Tato měla kolem šesti plodových plástů a dva nebo dokonce tři nástavky. Později večer mi Khalid ukázal fotografie svých přátel včelařů na Facebooku, kteří pyšně stáli u svých úlů, vysokých po pás v Maroku zjevně vzor silných včelstev. Abdkrim, stejně jako Khalid, netlumil varroázu. Khalid se přátelí s francouzským včelařem Johnem Kefussem, a u svých včel věří v metodu Žít a nechat umřít. Khalid říká, že legální léčiva proti varroáze jsou dostupná, ale drahá a většina včelařů používá jiné metody, jako je prášek proti klíšťatům pro zvířata (obvykle produkt jménem Ectaz na bázi amitrazu). Kromě varroázy se maročtí včelaři potýkají se zavíječem a s leskňáčkem úlovým. Mor plodu ani hniloba plodu tu nedělají problémy. Pak mě Abdkrim a Khalid vzali na návštěvu do několika včelařských družstev. V rámci projektu Zelené Maroko vláda vytvořila systém, kde každé včelařské družstvo o sedmi členech dostalo sto úlů. Snad za tím stála myšlenka, že nejzkušenější včelař bude učit těch šest dalších a že si mezi sebou rozdělí práci a podělí se o náklady na medomet, ale většinou bylo výsledkem odbyté včelaření a spousta zanedbaných včelstev. Khalid mi řekl, že Arabové neumějí spolupracovat a doporučil mi přečíst si nějaké sociologické studie, abych pochopil jejich kulturu a nastavení mysli, ale já si nemyslím, že tento přístup je vlastní jen Arabům. Je obtížné domluvit se na vedení včelstev i s jediným člověkem a domluvit se s dalšími šesti lidmi je pravděpodobně nemožné. Někteří chytřejší včelaři vytvořili družstvo se šesti členy své rodiny, takže to bylo družstvo jen podle názvu. Šli jsme přes včelařské družstvo od jednoho úlu ke druhému a Khalid a Abdkrim otevírali jednonástavkové úly s polomrtvými včelami a neustále říkali: Vidíš? Udělej si fotku. Špatné včelaření. Různé druhy medu, produkované v Maroku. Může to být špatným včelařením, ale bez vhodných podmínek k životu pro včely ani ten nejlepší včelař nic nezmůže. Dalším problémem, který Maročany trápí, je kácení eukalyptových lesů kvůli výrobě dřevěného uhlí. Khalid mi ukázal místo, které 60

61 vypadalo jako zpustošený cíp Sahary, ale před pěti lety tu ještě byl eukalyptový les. Vidina rychlého zisku vedla k ničení stromů, třeba i pomocí jedů, anebo k podplacení místní policie a skácení stromů. Uvědomil jsem si, že sardinky, které jsme jedli odpoledne, jsme grilovali na dřevěném uhlí, a když jsme je jedli, seděli jsme vedle obřího náklaďáku, naloženého pytli s dřevěným uhlím, který mířil na místní slavnosti jehněčího. Když jsem viděl víc slabých a mrtvých včelstev, než jsem byl schopen snést, vrátili jsme se k Abdkrimovi domů na sladký mátový čaj a chleba s medem. Došlo na další ochutnávku, protože Abdkrim vytahoval z přepravky na mléko, která stála v rohu pokoje, jednu sklenici medu po druhé. Poprvé v životě jsem vyzkoušel koriandrový med a byl jsem překvapen podivnou květovou chutí, která nepřipomínala bylinky, ani koření, ale byla svým způsobem jedinečná. Kolik zvláštních chutí dokážou rostliny vytvořit? Když jsme odcházeli z Abdkrimova domu, obloha se zbarvila do hrozivě šedé. Léto je v Maroku horké a slunečné, ale na podzim a v zimě často prší a tohle byl první déšť letošní sezóny. Khalid řekl, že je to dobrá a zároveň špatná zpráva: déšť znamenal konec květu eukalyptů, ale také že za několik týdnů začne kvést další keř. Navzdory všem potížím, se kterými se potýkal, se Khalid díval optimisticky na život i na včelaření. Je to nadšenec, který už za svůj krátký život dělal spoustu věcí, ale včely jsou jeho hlavní vášeň. Jeho otec chtěl, aby převzal jeho živnost, kovárnu, ale to nebyl život pro Khalida. Po této stránce jsem v něm cítil spřízněnou duši o včely se opravdu zajímá, chce s nimi pracovat a učit se od nich. V jednu chvíli mi Khalid vysvětlil rozdíly mezi marockými včelaři pro jedny jsou včely spíš podnikání, které lze kdykoliv vyměnit třeba za chov dobytka nebo výrobu židlí, za jakékoli jiné zboží nebo zvířata. Pro Khalida a další, jako je on, jsou včely vášeň. Peníze, které vydělají, investují zpátky do včel, do jejich pohody a rozvoje. Ale podle mě tyto rozdíly existují i ve Spojených státech a asi všude na světě. Později, když jsme jeli zpátky do obchodu, zpomalil před semaforem a podíval se doprava. Podívej se tamhe! řekl. Sledoval jsem jeho pohled až ke skupině lidí na autobusové zastávce, z nichž nejnápadnější byly dvě dívky. Co, tamty dívky? zeptal jsem se. Ne, odpověděl a ukázal na strom nad nimi. Kvetou eukalypty. Tohle je opravdový včelař, pomyslel jsem si. Pro všechna ta slabá a uhynulá včelstva, která jsem za tu dobu viděl ty tři dny kodrcání v náklaďáku s Khalidem mě naučily všechno, co jsem potřeboval vědět. Moc děkuji Khalidovi a Abdkrimu Chenafovi za jejich pohostinnost. Také děkuji Johnu Kefussovi, který mě opět poslal správnou cestou. Myslím, že Khalid měl občas problém správně přeložit, kolik nul má které číslo. Včelstev asi nebylo tolik, kolik říkal, ale každopádně to bylo mnohem více včel, než dostupné pastvy. Přeložila: MVDr. Ivana PAPEŽÍKOVÁ, Ph.D. Včelařská Indie (René Zumsteck; Schweiz. Bienen-Zeitung, 2015, č. 1, s ) Souhrn: Med a jeho získávání má v Indii dlouhou historii. Obyvatelé jeskyní a lesů byli první, kteří tuto sladkost z lesů přinášeli. Tyto medy byly ponejvíce přinášeny jako obětní dary nesčetným svatým. Med platil jako magická substance přinášející plodnost ženám, kravám, zemi a ovlivňující úrodu. Včelaři v Indii Podle regionu a stavu znalostí se včelaří hlavně s domácí Apis cerana nebo se silně rozšířenou Apis Na úpatí himálajského horského řetězu probíhá v nejmladší době zesílený rozkvět profesionálního sběru medu. S nebezpečím života jsou sklízeny kusy plástů včely obrovské (Apis dorsata). Tyto včely budují jeden jediný, často velmi velký plást ve stromech, pod skalními výstupky, ale i ve věžích a v chrámech. Med od těchto spektakulárních příbuzných našich včel je označován jako lesní med. Je to řídký květový med, který může obsahovat mnoho pylu, vosku, šťáv a částí plodu. Tyto medy jsou konzumovány hlavně ve vesnicích nebo prodávány farmaceutickému a potravinářskému průmyslu. Metody sklizně, skladování a prostředky získávání neodpovídají našim představám o hygieně. Na česně panuje čilý ruch. 61

62 Včela východní (Apis cerana). Včelnice včelaře Kumara s moderními Langstrothy. ligustica. Jako příbytek slouží kláty, pletené košnice, hlínou vymazávané nádoby nebo hliněné hrnce. Velkovčelaři s až včelstvy používají moderní dřevěné úly, převážně Langstroth. Přes 90 % medové sklizně v Indii pochází ze včelařství, které včelaří se včelou východní (cerana). Druhy medů, např. z kokosové palmy nebo květů kávovníků jsou prodány v místě. Většina medů přichází do obchodů jako Multiflora, protože velkoobchodníci vykoupené medy ze všech krajů indického kontinentu smíchávají. Cestou z Dillí na sever se střídají nekonečná rýžová pole s obilnými. Široko daleko nejsou vidět žádné úly, přestože podél cesty kvetou velké vrby, akáty, palmy a keře. Jsme ve státě Pandžáb, v zemi sežehnuté sluncem, nedaleko předhůří Himálají. Právě končí čtyři měsíce trvající monzun a stačilo několik dnů, aby se krajina zazelenala. Nakonec, kousek od Armitsaru (asi 400 km severně od Dillí), se neočekávaně objevují nedaleko kvetoucího hořčičného pole úly. Honem zastavit! Kumar Sharma, kterého jsem našel u jeho včel, se nediví a tváří se přátelsky. Včelař Kumar Ochotně odpovídá na spoustu mých otázek. Zde je na svém domácím stanovišti a kontroluje svá 62

63 včelstva. Vysvětluje mi, že nektar pochází z kvetoucího hořčičného pole (hořčičný olej je v Indii nejběžnější jedlý olej) a vrb. Rýže se zde sklízí jen jednou ročně, takže se zde sejí meziplodiny jako čočka, fazole nebo právě hořčice. Včelařit se naučil od svého otce a vydělává si tím na živobytí, pokračuje Kumar. Brzy bude se svými včelstvy a stanem kočovat do vzdáleného Radžastanu, kde svá včelstva vystaví u bavlníkových, mandlových a liči plantáží. V jižních údolích státu Himachal Pradesh přisune Kumar později své včely k ovocným plantážím třešní, švestek, eukalyptů, mimóz a jsou i divoké květy. Kukuřice a řepka slouží k zásobování nektarem a pylem. Kumar je po celý tento čas pryč od rodiny, zůstává u svých včel a bydlí v jednoduchém stanu. V regionu leží také hlavní město státu Himachal Pradesh, Shimla, s pamětihodnostmi někdejších koloniálních pánů. Zde přátelé přírody obvykle končí svou cestu severní Indií. Exotická údolí, zelené horské svahy, zasněná krajina a horský svět s příjemným klimatem lákají mnohé zámožné rekreanty. Zde se také dá koupit med za dobrou cenu. Medová káva U nás známé McDonald s Pizza Hut & Co. jsou i tady. Překvapuje ale, že zde jsou i jiné způsoby obchodu s medem. V jedné dobře udržované kavárně je do všech pamlsků použit jako sladidlo med. Do snacku, zmrzliny, čokoládového popcornu, biskvitů, buchet, chlebíčků, kávy a do mnoha dalších. Kromě prodeje medu, kosmetiky, potravin a posilovacích prostředků od včel je host podrobně seznámen se zdravotními účinky včelích produktů. Zřetelně je poukázáno na to, že med nepochází od žádných sběračů likvidujících včelstva, ale ze státem prověřených moderních včelařství, protože důležitým hinduistickým principem je nenásilí. Z toho plyne, že získávání medu od včely obrovské (dorsata) likvidací včelstva se považuje za násilí a také sebepoškozování je násilí. Seznam, k čemu se odpradávna v Indii používá med jako lék, je dlouhý. Několik příkladů: Med smíšený se šťávou z mrkve zlepšuje zrak. Včelař Kumar Sharma, jak se zdá, ne příliš často vyměňuje černé plásty. 63

64 V této jedinečné kavárně se servíruje káva slazená medem (nahoře) a prezentují se různé medové produkty (vpravo). Vystavuje se bohatá medová nabídka. Zdůrazňuje se medobraní šetřící včely. Med smíšený se šťávou zázvoru působí proti nachlazení a chřipce. Med smíšený s mletým černým pepřem a zázvorem zmírňuje a léčí astma. Med s česnekovou šťávou snižuje krevní tlak. Směs medu s vodou a citronovou šťávou čistí krev a odbourává tuky. Med s mletým anýzem posiluje srdce. Varroáza v Indii Problém varroázy a strategie jejího potlačování je včelaři Kumarovi, který ošetřuje západní včelu medonosnou (Apis mellifera) v moderních úlech, velmi dobře znám. Hygiena je velmi důležitá a staré černé plásty údajně bezpodmínečně odstraňuje. Viděné a řečené ovšem nesedí dohromady. Ke sporadickému ošetření se úly zakouří tabákovým kouřem. Omámení roztoči padají na naolejovanou podložku, zůstávají přilepení a mohou být takto decimováni, vysvětluje Kumar tuto část své strategie. Odstraňování trubčího plodu hned po zavíčkování ke snížení infekčního tlaku zná také. Trubčí plásty se nacházejí uprostřed plodiště. Kyselina mravenčí: 30 ml 65% kyseliny mravenčí se nalije na savou podložku jako textil, karton, novinový papír a kousky oblečení. Během zimního období (tj. pod 20 C) se nasáklé podložky pokládají nahoru na rámky. Během letního období se nasáklé podložky kladou do podmetu. Podložky zůstávají ve včelstvu tři dny. Po třídenní přestávce se ošetření opakuje. Připomíná také ošetření postřikem, tak jak se to v minulosti dělalo i u nás. Tymol: Ošetření se provádí jen v bezsnůškovém období a bez medníků a jen v zimním období pod 20 C! 4 g krystalického tymolu se rozpustí ve 100 ml 80% etylalkoholu. 20 ml tohoto roztoku se v savé podložce podobně jako kyselina mravenčí pokládá na rámky. Ošetření se provádí dvakrát až třikrát (podle stupně napadení) v osmidenních odstupech. Postřik kyselinou šťavelovou: Dva gramy kyseliny šťavelové se zamíchají do 100 ml cukerného roztoku (1:1) a každý plást se oboustranně postříká. Ošetření se provádí dva až třikrát v osmidenních odstupech. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Srbsko země neznámá (Simon Spengler; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 2, s ) Souhrn: Návštěva švýcarského včelaře v Srbsku, zemi klášterů a včel. Včely a med patří k srbské kultuře podobně jako kadidlo a svíčky ke kostelu. Návštěva v této zemi dovoluje si rozšířit včelařské obzory. Srbsko je země zatížená mnoha předsudky. Kdo si hned nevzpomene na stíny války, procesy v Haagu, etnické konflikty, nestabilní a těžkou hospodářskou a politickou situaci? Tato klíčová slova formují náš pohled na zemi, která však má mnohem více co nabídnout velmi bohatou a krásnou přírodu, kulturní hodnoty a pohostinnost, která by u nás byla nemyslitelná. Těžká historie Během jedné konference v září 2014 jsem dostal příležitost se s touto neznámou zemí trochu seznámit. Hrdost jejích obyvatel na své dějiny, které formovalo soužití různých národnostních skupin a boje 64

65 Opat Štěpán z kláštera Velika Remeta osobně vítá návštěvníka ze Švýcar. Včelí produkty v mnoha variantách na včelařském trhu v Bělehradě. proti osmanské expanzi (turecké války), kdy Srbové fungovali často jako nárazník mezi křesťanskými západními zeměmi a muslimskými Osmany a mnohdy museli nastavovat svou hlavu. Tím více tam dnes cítí lidé jako zradu od západu, že po zhroucení socialistických států jednostranně podporoval síly, které si vynutily rozpad mnohonárodnostní Jugoslávie. Smutnými důsledky této politiky byly etnické čistky, válečné zločiny na všech stranách, bombardování Srbska a na konci zchudlá a ponížená země. Rány této nejmladší historie jsou znát na každém kroku. Bude třeba více generací, aby se překonala vzájemná nedůvěra mezi různými národnostmi, konfesemi a náboženskými vyznáními. Důležitou roli v tomto procesu hraje pravoslavná církev, která je pevnou součástí národní identity. Právě proto je oddělení Kosova pro Srbsko tak bolestivé, protože tam leží nejslavnější srbský klášter a je to vlastně kolébka Srbska. A jsou to právě pravoslavné kláštery, které po staletí pěstovaly kulturu chovu včel a dnes jí zase cíleně pomáhají. Včelaření s různými typy úlů Přístup do tohoto cizího světa mi zjednal Živoslav Stojanović. Pětašedesátiletý inženýr a ředitel jednoho geotechnického institutu v Palići v autonomní republice Vojvodina v severním Srbsku se stará ve svém volném čase o 80 včelstev v Srbsku toto množství není nic neobvyklého pro volný čas nebo i jako vedlejší povolání. Seznámil jsem se s ním náhodou přes internet. V národním včelařském svazu byl po mnoho let vysokým funkcionářem. Určitě je jedním z největších expertů srbského včelařství. Podobně jako většina jeho kolegů je Živoslav kočujícím včelařem. Velká část jeho včelstev je v moderních Langstrothech umístěných v přestavěném transportním kontejneru, který může být jednoduše přemístěn pomocí kamionu. Kočovné vzdálenosti 65

66 Úly se včelami kláštera Kovilj volně zastřešené. Zadem přístupné úly se svislou přepážkou. do 150 km i více lze tak hravě zvládnout. Vedle jeho domu stojí ještě jeden starší kočovný vůz vybavený tradičními Alberti-Znidaršićovými zadem přístupnými úly pocházejícími ze Slovinska. V porovnání se švýcarskými úly jsou Alberti-Znidaršićovy plásty orientovány na studenou stavbu, takže lze jednotlivé plásty snadno vyjmout, aniž by se muselo vyrušovat celé včelstvo. Jako zvláštnost tohoto úlu je vertikální přepážka, která téměř čtvercový úl rozděluje. Během snůšky lze pak včelstvo rychle a snadno rozšířit. Tyto starobylé úly jsou v Srbsku stále hodně rozšířené, i když se postupně nahrazují modernějšími Langstrothy. Dadantovy úly jsou méně rozšířené. Bohatá snůšková nabídka Jako skoro všech 5000 oficiálně registrovaných srbských včelařů včelaří Živoslav s kraňskou včelou. Snůšková nabídka je jako v ráji. V nížinách Vojvodiny jsou obrovské plochy řepkových lánů, později zde kvete přes ha slunečnice. V jižním Srbsku a podél Dunaje stojí rozsáhlé akátové a lipové lesy, ke kterým se kočuje z celé země. Na severu na početných ladech kvete obyčejná klejicha (Asclepias syriaca), bohatý zdroj nektaru, na horách se sklízí lesní med. Srbští včelaři sklízejí v dlouhodobém průměru okolo 80 kg medu na včelstvo, v dobrých letech výrazně více. Poslední léto bylo však katastrofální. Přišly ničivé záplavy a mnohé snůšky byly úplně odplaveny. Proto bylo sklizeno v průměru jen 40 kg. Živoslavův rekord před několika lety u včelstva na váze byl denní (!!) přínos z akátů 15 kg. Ceny medu jsou ve srovnání s našimi skrovné. Pět až šest euro za kilo dosahuje včelař při přímém prodeji zákazníkovi, velkoobchod platí dvě až tři eura (největší díl z průměrných 6000 tun medu z celkové sklizně jde na export, především do EU). V Srbsku 66

67 to jsou ovšem velké peníze, mnoho lidí vydělává měsíčně sotva víc než eur. Není to žádný zázrak pro začínající včelaře. Ovšemže ne, jenže to není jako u nás, snaha pomoci včelám nebo přírodě. Tady se začíná z čisté nouze. Včely v klášterech Přes 120 srbských klášterů chová včely, dva z nich jsem mohl navštívit. Nejdříve mne Živoslav zavedl do kláštera Velika Remeta. Tady nás přijal opat Štěpán, který tady v těch starých zdech vydržel po řadu let a zachránil tak klášter před zánikem. Těší mne, že dobrý Bůh tě přivedl sem k nám, pozdravil mne opat u vchodu do kláštera, ve kterém opět žije několik mladých mnichů, kteří budovy kus po kuse renovují. Nové je v Remetě také včelařství. Než se ale můžeme podívat ke včelám, musíme nejdřív vychutnat kávu s pečivem, napít se vína a s mnichy přijmout jednoduchý oběd. Velmi přísné postní regule pravoslavných mnichů jsou dnes také důvodem, proč mnohé kláštery zavedly chov včel. Maso se nejí nikdy, také ryby, sýr nebo vaječná jídla jsou v mnohých postních dnech tabu. O medu se ovšem v regulích nemluví, takže se může jíst kdykoliv. Navíc spotřebovávají mnichové i řeholnice enormní množství svíček. Takže další důvod chovat včely! V Remetě se bratr Platon stará o 100 včelstev ve volně rozestavěných nástavkových úlech, čímž je zajištěno zásobování kláštera. Mladá včelstva jsou držena v novém včelíně, který má kapacitu 80 včelstev. Velký dům je používán dvěma mladými mnichy i jako dílna, kde vyřezávají kříže a další náboženské předměty. Stále při tom kouří kadidelnice, což se líbí nejen mnichům ale i včelám. Kadidlo je uklidňuje, vysvětluje mi bratr Platon. Vděčně se zmiňuje o velkorysém dárci, který mnichům ty úly pořídil: byl to katolík. Co by u nás nebylo jako téma, má v této rozrušené zemi symbolickou sílu: Včely jako přínos ke smíru mezi vyznáními Včely jsou chovány i v klášteře Kovilj. Společenství okolo 25 mnichů je až urážlivě mladé. Tady zřetelně nežijí jen dobročinní fanatici, ale muži s inovačními idejemi. Provozují velké hospodářství (především ovocné sady a les), financují tím šest center drogově a alkoholicky závislých, které sami zřídili. Všechno je tady větší než v Remetě, ale včelařství se provozuje se stejnou starostlivostí. Dobře 150 včelstev stálo tehdy na volně zastřešených stanovištích ve světlém lesíku, snad dvouhektarovém, rozděleno do skupin. Klášter restituoval v roce 1990 Moderní kočovný přívěs v kontejneru, který Živoslav Stojanović tímto kočovným nákladním autem může odvézt. Bohatá nabídka druhů medu. 67

68 Ozdobný úl srbského včelařského badatele Jovana Živanoviće. část pozemků, které byly po druhé světové válce zestátněny. Také s nimi se starostlivě hospodaří. Když se rozšiřovalo včelařství, bylo 60 ha osázeno akáty. Klášter leží u obrovské přírodní mokřiny podél Dunaje a tam pořád něco kvete. V průměru sklízejí mniši 8000 kg medu, v dobrých letech mnohem víc. Jedinou nevýhodou jsou tady miliony komárů, kterým je vlhká země s četnými přítoky vhodným prostředím k rozmnožování. Při všech mých návštěvách na včelnicích jsem nedostal jediné žihadlo, ale o to víc si na mně smlsli komáři. Mírnost kraňského kmene, který je zde domovem, nějak nesedí dohromady s image této země. Na včelařské cestě Srbskem nesměla chybět návštěva v působišti srbského včelařského badatele Jovana Živanoviće ( ) ve Sremském Karlovci. Svůj multitalent neupotřebil Živanović jen na nejrenomovanější vinici Srbska, byl profesor srbštiny a současně zakladatel první katedry včelařství v Srbsku. Byla to vůbec druhá vědecká katedra pro včelařství v celé Evropě, jak se mi hrdě pochlubil jeho pravnuk Žarko Živanović. Tato katedra nebyla navíc zřízena na hospodářské fakultě, ale na teologickém semináři v Karlovci. Žarko dnes provozuje vinici a včelařství. Po degustaci vynikajícího vína nás vede do přičleněného včelařského muzea, které je věnováno jeho pradědovi. Stěny zdobí portréty včelařských průkopníků 19. století z celého světa, se kterými byl Živanović ve styku. Především s polským farářem Dzierzonem, který objevil u včely medonosné partenogenezi (pannorodost). Živanović překládal průkopnické poznatky své a jiných včelařských badatelů pro praktické včelaření a přes svou katedru se staral o jejich rozšíření. 68

69 Skvostným kouskem muzea je ozdobný úl ve tvaru pravoslavného kostela, který Živanović sám postavil a který mnoho desítek let stál v jeho zahradě. Jsou tady četné vzácné včelařské pomůcky z posledních 200 let a první vydání Živanovićových spisů o včelařství a chovu včel. Úžasná včelařská výstava Po odbočce do historie navštěvuji národní včelařskou výstavu v centru Bělehradu. Jednou ročně zde vystavují známí včelaři této země své produkty. Od medu, pylu, propolisu nebo mateří kašičky: rozmanitost a bohatství variant nabídky v pevné, tekuté nebo duševní formě mohou návštěvníka ze Švýcarska jen ohromit. Našinec se může jen přiučit. Je tady vidět, že med není v Srbsku jen potravina, ale patří i do srbské apotéky. Mnohem více udivující součástí výstavy jsou včelařské pomůcky. Srbsko je opravdovým rájem pro včelařskou techniku: moderní medomety z nerezové oceli, odvíčkovací stroje, pastovací zařízení a je tady toho k vidění mnohem více. Z někdejšího vysoce rozvinutého strojního průmyslu Jugoslávie vzešlo v posledních letech více firem, které se specializovaly na včelařskou techniku. Svými produkty zásobují celý evropský trh. Jenže u nás, tj. v Německu, Švýcarsku, Francii, Itálii nebo Skandinávii jsou na to značkové firmy s několikrát vyšší cenou. Jen jedno tady bije do očí, na každém tržním stánku se vystavuje amitraz. Tady tento prostředek, u nás zatracovaný, platí jako příslušný standardní prostředek při potírání varroázy v pozdním létě. V zimě se léčí stejně jako u nás kyselinou šťavelovou. S kyselinou mravenčí mají srbští včelaři špatnou zkušenost. Dříve se používal perizin, který je už několik let kvůli tvorbě rezistence a kvůli reziduím v Srbsku zakázán u nás je tento chemický prostředek dovolen dál. Žijeme to ale v potrhlém světě. Mnohdy se vyplatí změna perspektiv a rozšíření horizontu. Například v neznámé zemi Srbsku. Přeložil: Ing. Ferdinand SCHENK Naučná stezka Včela a příroda ve StarymWielislawiu v Klodzkém údolí Souhrn: Při návštěvě sousedního Polska si nenechte ujít včelařskou naučnou stezku v Klodzkém údolí. (J. Baczmanski; Pszczelarstwo, 2015/6, str ) Zimní stráž! H. Zareba u pozorovacího úlu. Velmi zajímavý způsob výchovy ve včelnici provádí přítel Henryk Zareba, majitel včelnice s názvem Sídliště. Zaujatý názvem jsem poprosil př. Zarebu o několik poznatků ze začátku včelaření. Jeho včelaření se začalo před 29 roky, a to náhodně v Glogowie. Tehdy při posezení se sousedem včelařem, který mluvil o včelaření tak zajímavě, že ho přesvědčil a on koupil jeden úl se včelami a druhý prázdný s výhledem na zvětšení včelnice. Oba úly stále existují, i když dnes jsou již využívané k jiným včelařským účelům. Na začátku jeho včelaření byly problémy se zakoupením úlů, proto první musel zhotovit sám, což se ukázalo jako málo šťastné. Vědomosti ale získával na různých kurzech a školeních. Dnes má na velké včelnici rozestavěných 78 úlů, které na začátku sezony rozváží obvykle na 4 různá místa s výskytem nektaru. Na včelnici také vychovává matky s velmi dobrou kvalitou. Ty jsou ochotně kupované od známých včelařů. Pokud jsou prodávané 69

70 Skupina včelařů z Čech. již oplodněné, pak oplodnění je prováděné na vlastním trubčím stanovišti v Krkonoších. Přítel Zareba pracuje jako předseda Včelařské organizace v Klodzku a momentálně spolu se dvěma kolegy pracují na získání místní značky medu Sudetské medy Klodzkého údolí. Organizování naučné stezky Asi před 10 lety se objevily první návštěvy s prosbou o umožnění návštěvy ve včelnici. Takové návštěvy včelnice spojené s ukázkou práce, vysvětlováním života včel přímo na včelnici se ukázaly dost problematické, protože chyběly ochranné pomůcky a tak se objevil nápad vytvořit naučnou stezku s plakáty a jiným nářadím pomáhajícím při vysvětlování. Poměrně rozlehlý prostor včelnice př. Zareby se na takové vybudování stezky přímo nabízel. Práce začaly v roce 2006, ale protože náklady a práce s vysazováním mnoha druhů nektarodárných rostlin a budování informačních skříněk s plakáty se ukázalo dost nákladné, byla v roce 2007 podána žádost starostovi Klodzka o finanční výpomoc. Ta byla poskytnuta ve formě zakoupení 22 včelařských blůz s kloboukem. Navíc byl zakoupen prosklený úl, aby bylo možné pozorovat život včel v úle. Slavnostní otevření stezky bylo 13. října 2007 za účasti českých včelařů a studentů. Od té doby je stezka navštěvována skupinami včelařů ale i nevčelařů. Během roku navštíví stezku okolo 300 osob. Stezka je dále zdokonalována za finanční pomoci různých projektů Život na včelnici. 70

71 jako U přátel jako doma ale i operačního projektu Přeshraniční spolupráce Česko Polská. Vyplatí se prohlédnout si celou stezku Po předchozí domluvě se skupina vydává spolu s průvodcem na cestu včelnicí. Ta začíná v ovocném sadu, kde je možno pozorovat práci včel při sbírání nektaru a pylu. Před tím si skupina oblékne včelařskou blůzu s kloboukem. Proto si klidně mohou prohlížet všechny druhy úlů, jako staré kláty, úly slaměné, oplodňáčky, produkční úly a skleněný úl včetně těch obsazených včelstvy. U rozestavených tabulí, slunečního tavidla a pozorovacího úlu je možné se dozvědět mnoho o životě včel, jejich funkci v přírodě, ale i o práci včelaře. Plakáty ze stezky byly již mnohokrát prezentované na mnoha včelařských akcích, mimo jiné i v Rychlově v Čechách. Další cesta vede do včelařské dílny, kde jsou ukázané různé druhy voskových souší, mezistěny, včelařské rámečky a včelařské nářadí. Při ochutnávání různých druhů medů se návštěvník dozví o výživných a léčivých vlastnostech medů a ostatních včelích produktů. Procházka včelnicí je zakončena návštěvou lesíku s různými druhy dřev včelařsky zajímavých. Na konci lesíku je u ohníčku možno diskutovat a odpovídat na dotazy návštěvníků. Návštěva takové včelnice vybavené naučnou stezkou se opravdu vyplatí! Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Seminář o včelaření dle Demeter, který jsem vedl v Číně (Martin Dettli; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 7, s ) Souhrn: Čínští včelaři se zajímají o přírodní včelaření metodou Demeter. Mám na stole zajímavý dotaz: Zda bych mohl v Číně vést seminář o včelaření na principu Demeter? (Poznámka překladatele: Demeter je mezinárodní hnutí a organizace se zaměřením na biodynamické zemědělství. Předmět zájmu je široký od dětské výživy přes víno až po kosmetiku. Významné místo v něm zaujímá včelařství.) Zdá se, že to nemohu odmítnout. Jenomže já o Číně ani o tamějších včelách nevím vůbec nic. Těžko si umím představit, co ode mne v Číně očekávají. Doslechl jsem se, že proběhly předběžné úmluvy a že celý projekt se už rozjíždí. Zdá se, že celá akce vypadá důvěryhodně. Tak jsem tedy souhlasil. Včelařský institut v Tiansui Do města Xiang jsme přiletěli ve třech já, má žena a dcera. Také ony byly zvědavé na tuto vzdálenou zemi. Po čtyřech hodinách jízdy po dálnici jsme dorazili do Tiansui. V čínském měřítku je to takřka za rohem. Tiansui je druhé největší město pahorkaté provincie Gansu, která leží blízko mongolských hranic. Apis cerana na přírodním plástu. 71

72 Přirozené voští v začátku plodování. Divočina na horních loučkách svědčí o dobré letošní snůšce. Tamní včelařský institut je naší první zastávkou. Ředitel Zhan už v uvítacím projevu zdůraznil, že projekt zachování čínské včely Apis cerana je prvořadým úkolem jeho institutu. A při tom jde také o to, že místní obyvatelstvo s touto včelou už tradičně pracuje a je na ní existenčně závislé. Odhaduje se, že v této provincii populace staré čínské včely čítá na včelstev. Odlehlý vzdálený svět Následující den jsme jeli navštívit včelaře zapojené do projektu. Jeli jsme tam čtyři hodiny, z toho půldruhé hodiny jeepem po těžko sjízdných horských cestách až do osamoceného údolí. Krajina je zde krásná, ale místní zemědělství nás iritovalo. Na každém kilometru jsme viděli pár domků, jejichž obyvatelé pracovali na svých polích. Teprve zblízka jsme poznali, že políčka jsou mělce založena a obdělávaná ručně. Pěstuje se na nich zelenina a pšenice. Provozuje se zde samozásobitelské zemědělství. Na konci údolí jsme našli včelnici pana Jingyun Li. Pak po půlhodině pěší chůze jsme došli do vsi Shuan Li Yang s osmi obyvateli a 200 včelstvy pana Shuan Lin Yang. Už cestou jsme pozorovali nedotčenou středozemskou přírodu s kvetoucími čínskými kaštanovníky obletovanými četnými druhy motýlů. Ves leží m nad mořem a je obklopena ovocnými sady, mezi nimiž jsou záhony s různými houbovými kulturami. Apis cerana Tato je mírná a neútočná včela, která tvoří malá včelstva. Přál jsem si jedno snůškové včelstvo podrobně prohlédnout. Podle mého odhadu mělo 72

73 na jedinců. To je sotva polovina našeho silného včelstva. Překvapilo nás, že úly stojí na zemi. Zdůvodněno to bylo tím, že včely potřebují zemní vláhu. Vodní hospodářství zdejší Apis cerana je poněkud odlišné od naší včely. Její med má obsah vody o 2 3 % vyšší než je u nás obvyklé. Za normální a stabilní se u nás považuje obsah vody 20 %. Podle projektu byla v úlech usazena včelstva maximálně na osmi rámcích o rozměrech 42,5 20 cm. Pouze několik včelstev potřebovalo větší prostor. Dostala jen dva až tři rámky. Při této krátké návštěvě jsme nestihli pochopit způsob včelaření. Jasné bylo jenom to, že voští bylo vystavěno zcela přirozeně. V něm pak včely vytvořily velké plodové těleso. Ostatní plásty byly plné medu a pouze v pětině spodních buněk byl plod. Apis cerana je známa tím, že se ráda rojí, ale také tím, že její včelstvo vyletí beze snahy se rozmnožit. Přesto u ní nová včelstva vznikají. Trubci se rodí v buňkách normálních plodových plástů, aniž k tomu potřebují zvláštní trubčí buňky, tedy naši známou trubčinu. Zdejší včelstva mají roční medný výnos 5 až 20 kg, ve výjimečně příznivém roce až 35 kg. Nepoužívají se žádná krmítka ani podněcování. Včelstva přezimují výhradně na vlastních medových zásobách. Zdravotní problémy jsou však i zde, ale žádná zvláštní váha se jim nepřikládá. Je to hlavně tím, že zdejší včela se s roztočem Varroa sžila a tudíž se žádná léčba ani prevence před nemocemi plodu nekonají. Každopádně i zde způsobují virová onemocnění citelné ztráty včelstev. Průběh semináře Byl jsem poněkud nervózní, neboť jsem nevěděl, co se ode mne očekává. Věděl jsem jen to, že mám mít přednášku, po níž bude následovat diskuse. Přítomno bylo asi 40 osob a já měl k dispozici naštěstí dobrého anglicky hovořícího tlumočníka. Pracoval ve včelařském výzkumu, takže jsme si dobře rozuměli i v odborné terminologii. Pořadatelé mne prosili, abych vyložil podstatu i souvislosti biologického včelaření a zvláště principy a metody Demeter. Začal jsem principiálními zásadami včelaření podle Demeter, tj. rozmnožování rojením a plodování v přírodním voští v plodišti. Posluchači byli pozorní a napjatě mne sledovali. Včelařský institut zastává i zájmy profesionálních včelařů. Vesměs jsou to kočovní včelaři, kteří mají hlavně existenční starosti. V diskusi jsem od nich získal cenné informace. Dozvěděl jsem se například, že královna Apis cerana do buněk vystavěných na mezistěnách neklade, zatímco do přirozených téměř okamžitě. Plodové plásty postavené na mezistěnách fungují teprve po tom, co byly zaneseny medem. Včelaři zapojení do projektu Jingyun je mezi včelaři známá osobnost. Přednášku pozorně sledoval a jeho reakce a poznámky diskusi opravdu oživily. Je jediným včelařem, který se od běžných kočovných včelařů odloučil a zaměřil se jen na chov Apis cerana. Chce provozovat přírodní včelaření, a proto se přestěhoval do hor. Typickým účastníkem projektu je Shuang Lin Yang, který chová svá včelstva ve vsi Yanchuan. Kromě včelstev zapojených do projektu chová také asi 15 včelstev ve vsi, a to v tradičních klátových leža- Úly pana Shuang Lin Yang jsou rozmístěny ve vsi Yanchuan i v blízkém okolí. 73

74 K vybrání klátového úlu je zapotřebí dvou mužů. S plně zaneseným klátovým úlem je opravdu těžká manipulace. S tímto odchytovým košem se pracuje dodnes. 74

75 Kláty i nástavkové úly jsou usazeny na zápraží i rozmístěny po dvoře. nech zhotovených vydlabáním špalku. Mají pevnou stavbu a v horní polovině jsou včely a med. Jejich plásty se dají vyjmout. Jelikož ví, že tato včela při otevření klátu je velmi útočná, navlékne si závoj. Přes jeho varování jsem šel blíže a dostal jsem možnost porovnat si žihadla Apis cerana a naší včely. Včelaření dle Demeter A jak je tomu v Číně? Je jasné, že do certifikace chybí ještě mnohé. Jako u nás je k tomu nutná analýza vosku. Také i zde lze používat výhradně biologicky dynamické preparáty. Přesto mohu už dnes říci, že předpoklady pro přirozené včelaření s touto včelou zde jsou a jsou slibné: Žádná opatření proti varroáze, žádné nemoci plodu, žádné krmení cukrem. Zdá se, že Apis cerana si přírodní stavbu osvojí a oblíbí a že se v ní bude množit. Když to srovnávám s našimi podmínkami, mohu jen žasnout a závidět. Rozporuplná země v číslech Čína je země mnoha tváří. Statistika z roku 2011 uvádí, že za posledních 50 let zde počet včelstev vzrostl z 3,36 milionu na 8,95 milionu. V témže údobí Severní a Jižní Amerika i Evropa zaznamenaly jen úbytek včelstev. Dnes jedna čtvrtina celosvětové produkce medu pochází z Číny, která se stala největším světovým vývozcem. Kdyby však 1,3 miliardy Číňanů zdvojnásobilo průměrnou spotřebu medu na osobu, musela by Čína med dovážet. Pro srovnání: ve Švýcarsku je průměrná roční spotřeba medu na osobu 1,3 kg. Z 9 milionů čínských včelstev je většina evropského původu, tedy Apis mellifera. Zmíněných, v Číně tradičních, včelstev Apis cerana je sotva 1,2 milionu. Samozásobitelské zemědělství, o kterém byla zmínka, se provozuje sotva z 10 %, a to jen v odlehlých regionech. V úrodných oblastech je čínské zemědělství vysoce intenzivní a industrializované. Nikde ve světě se nepoužívá tolik industriálního hnojiva na hektar jako v Číně. Z toho vyplývá jednoznačný závěr: Čína může svých 1,3 miliardy lidí zásobit rýží a pšenicí z vlastních zdrojů. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 75

76 PŘÍRODA OCHRANA Konkurují si včely medonosné a včely divoké? (Eva Sprecher; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 10, s ) Souhrn: Konkurenci medonosných včel může včelař zmírnit tím, že se postará, aby v okolí včelnice byla dostatečná nabídka rozmanitých květů. Otázku, zda si včely medonosné a ostatní druhy včel navzájem konkurují, nelze zodpovědět ani jednoduše, ani jednoznačně. Vědecké výzkumy, které by tuto problematiku ujasnily, nejsou k dispozici. Jestliže nějaká konkurence mezi těmito včelami existuje, tak může jít jen o překrytí zájmů o určité druhy pylu, které jsou momentálně k dispozici jen v omezené míře. Teprve vzájemná souhra obou včelích druhů vede k úspěšnému opylení. 76 Včela medonosná a včela hedvábnice pracují společně na čerstvě rozkvetlém břečťanu.

77 Zda existuje nějaká konkurence mezi včelími druhy, není jednoznačně vysvětleno a zdá se, že to závisí na mnoha okolnostech.včela medonosná,velká drvodělka, Čmelák na květu hrachoru, Včela maltářka na květu vikve zahradní. Kvetoucí rostliny produkují pouze omezené množství pylu, který se dá sebrat jen jednou. Také nabídka nektaru v jednom květu je omezená. Divoké včely, které se specializují jen na určité zdroje pylu, nemají šanci, když včely medonosné nebo všestranné včely divoké tyto květy už vytěžily. To se stává, když létají jen v malém poloměru. Takovéto specializované divoké včely potřebují pro výživu svého potomstva pyl určité rostliny nebo skupiny rostlin. Jestliže se tohoto pylu nedostává, může se stát, že potomstva je méně. Podle některých vědců v Německu 30 % ze 420 druhů divokých včel, které si stavějí hnízda, lze zařadit do skupiny oligolektických. Při sběru nektaru je oproti tomu spektrum jimi navštěvovaných květin podstatně širší. Oproti úzce specializovaným divokým včelám je včela medonosná vyloženě univerzální. Výzkumy ukázaly, že včely medonosné se většinou zaměřují na masovou snůšku, neboť ta je schopna zajistit včelstvu enormní spotřebu pylu. Ta může představovat až 50 kg na jedno včelstvo a jeden rok. Komunikace ve včelstvu, tak zvané tanečky, slouží k předávání poznatků o nalezených mohutných zdrojích nektaru i pylu a tím i k jejich využití. Jelikož oligolektické druhy divokých včel jsou odkázány jen na určité květiny, pak ve chvíli, kdy včela medonosná svými mohutnými včelstvy a za přispění kočovného včelaření nalétne na tytéž květiny, dojde ke střetu zájmů. Když je v určité krajině a v určité době květů nedostatek, nastoupí rovněž konkurence. Jelikož těch málo květů produkuje pouze omezené množství nektaru a pylu, pak zdroje výživy vyschnou a jejich návštěvníků ubude. Pak ovšem ty specializované divoké včely přijdou zkrátka, když jim včely medonosné a ostatní včely divoké všechno vyberou. Všeobecný nedostatek květů postihne všechny včely bez rozdílu. Rozdílné názory Ne všichni badatelé jsou toho názoru, že při sháňce výživy dochází ke konkurenci mezi včelami divokými a včelou medonosnou. Příroda se bez včel medonosných obejde, ale my lidé ne. V opylování nehraje včela medonosná žádnou rozhodující roli. Jenom ve Švýcarsku se na opylování rostlin podílejí tisíce druhů hmyzu. K nim patří květomilní motýli, různí brouci, mouchy, komáři a další. Divokých včel je přes 600 druhů a k nim kupodivu patří i čmeláci. Jiní badatelé považují včely medonosné, pokud se týče krmiva, za konkurenty včel divokých. Dokud je nabídka květů bohatá, mnohočetná, příznivě rozložená na polní plodiny, louky a okraje cest, pak množství včel medonosných nepředstavuje pro divoké včely žádný problém. Když ale nabídka nektaru a pylu je kvantitativně i kvalitativně velmi nízká, pak při vytěžování týchž květů dojde mezi včelami medonosnými a včelami divokými k silnému střetu zájmů. 77

78 V něm může včela medonosná sehrát škodlivou úlohu. Občas využívají divoké včely ve značném rozsahu stejné druhy rostlin jako včely medonosné. Pak při současném výskytu zdrojů nektaru a pylu a obojího ve velkém množství, mohou včely medonosné svou množstevní převahou včelám divokým jejich specializované zdroje prakticky vybrat. Včelám divokým pak nezbude nic jiného, než hledat zdroje náhradní. Když ale tyto alternativní zdroje nektaru a pylu chybí a jsou k mání jen v nepatrném množství nebo ve srovnání s žádoucími květy jsou méněcenné, produkují divoké včely menší nebo zcela nedostatečné potomstvo. To pak vede k lokálnímu snížení jejich množství. Při snížené nabídce výživy roste i pravděpodobnost výskytu parazitů na plodových buňkách, neboť tyto vlivem dlouhé nepřítomnosti létavek zůstávají delší dobu bez dohledu. Včely medonosné coby bacilonosiči Divoké včely jsou celosvětově na ústupu. Jednou z možných příčin by mohl být přenos nemocí a parazitů chovnými čmeláky a včelami medonosnými. Angličtí badatelé zde spatřují překrytí vlivu včely medonosné a včel divokých. V laboratorních pokusech i v terénních pozorováních našli důkazy o tom, že virové plísňové infekce přeskočily z domestikovaných včel na čmeláky a pak na včely divoké. Badatelé pomocí laboratorních pokusů zjistili, že dva původci včelích nemocí, a to virus deformovaných křídel a parazitická mikrosporidie Nosema, mohou napadnout i čmeláky. V Anglii bylo četnými výzkumy v mnoha regionech prokázáno totéž. Nic však nedokázalo, že čmeláci získali nákazu od včel medonosných. Analýzy genetických variací deformovaných křídel u nemocných včelstev v různých regionech ale vyzněly v tom smyslu, že je možné, že přenos těchto chorob na čmeláky a jiné sběratele pylu pochází od včel medonosných. Včely medonosné mají v konkurenci náskok Výše uvedená fakta ukazují, že včely medonosné a včely divoké při nedostatku květů se mohou stát skutečnými konkurenty. Přitom včely medonosné dík své početní převaze mají v této konkurenci jasný náskok. Tuto konkurenci mohou zmírnit i lidé, zejména včelaři. Především tím, že se budou starat o dostatečnou nabídku květů. Je třeba podporovat všechny kroky směřující k strukturní mnohočetnosti naší krajiny, ve které je široká nabídka kvetoucí vegetace. Bude-li k dispozici dostatek květů, pak mohou všechny rody i druhy včel spolu vyžívat. V industriálním zemědělství ztrácejí divoké včely vinou monokultur své přirozené zdroje obživy. Podobně jsou na tom i ostatní opylovači. Divokým včelám chybí zemní struktury a stromoví vhodné pro zakládání hnízd. Ze stejného důvodu v takovéto krajině nemohou existovat v potřebném množství ani čmeláci. U nich odpovídá společenství jedinému včelstvu s létavkami. V monokulturní krajině nenajdou ani dostatek míst pro zahnízdění. Po tisíciletí žily všechny včelí druhy dobře vedle sebe. Včely medonosné nebyly šlechtěny na medný výnos a jejich hustota nebyla jako dnes. Užitných rostlin byl dostatek. Konkurence mezi včelami medonosnými a včelami divokými je tedy moderní fenomén. Způsobili ho lidé, kteří jim odňali zdroje obživy. Navíc dnešní medonosné včely už nejsou přírodním hmyzem. Jsou spíše vyšlechtěny na domácí zvířata, která se místy vyskytují v nepřirozeném množství. Jsou vyšlechtěny na vysoký medný výnos a spotřebují velké množství pylu. Radují se z toho včelaři, ale doplácejí na to včely divoké. Institut pro včelařství v Celle doporučuje: Kdykoliv a kdekoliv je to možné, měly by se konat diskuse se všemi dotčenými subjekty s cílem nalézt přijatelné řešení. Včela medonosná nalétá na květ ostružiníku, na němž sedí čmelák. 78

79 V případě rozsáhlých vřesovišť, kde divoké včely jsou na některé vřesy specializované, je konkurence nepravděpodobná. Přesto by počet zde umístěných včelstev neměl být přeháněn. To je třeba řešit případ od případu, neboť na to nejsou žádné směrnice. V malých chráněných přírodních oblastech, které mají sloužit ochraně vzácných rostlin a současně jejich opylovačů, by se úly se včelou medonosnou neměly umísťovat. Jejich úly jsou mobilní a včelaři by se měli poohlédnout po jiných stanovištích. Zde je třeba upozornit na to, že plochy se suchými travinami jsou pro včely medonosné naprosto nevhodné, neboť jim neskýtají ani pyl ani nektar. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Spánek divokých včel (Dr. Paul Westrich; Deutsches Bienenjournal, 2015, č. 9, str ) Souhrn: O pilném životě divokých včel se toho napsalo už hodně. Ale jak to vypadá s jejich těžce zaslouženým spánkem? O jejich kuriózních spacích pozicích a vůbec o výběru místa ke spaní nás informuje autor článku dr. Paul Westrich. Měl to být zářivý jarní den. V každém případě takové počasí avizovala žabka-meteoroložka, když jsem v květnu 1986 jel do Kaiserstuhlu, abych pátral po druzích včel, které milují horké počasí. Abych dosáhl nějakého úspěchu, potřebuji právě slunečné a suché počasí. Ale sotva jsem dorazil na místo, začalo pršet a moje plány padly doslova do vody. Místo toho, abych se vydal zpátky k domovu, rozhodl jsem se, že se poohlédnu po spících včelách. Přinejmenším je to možnost prokázat existenci jen řídce se vyskytujících druhů, které se prý právě v Kaiserstuhlu dají spatřit. Tak jsem začal prozkoumávat na mírném svahu větší porost zvonků okrouhlolistých (Campanula rotundifolia). Měl jsem štěstí a brzy jsem našel šest samečků pískorypky (Andrena pandellei), kteří se před deštěm stáhli do květů, kde našli suché útočiště. Tolik exemplářů v jediném květu, to byl skutečně pozoruhodný nález; a fotografie pořízená při této příležitosti zůstala jediná za více než 40 let výzkumu divokých včel neboť většinou se najde pouze po jediné včele na květu. Jsou to právě květy zvonků (Campanula), čapích nůsků (Geranium), slézu (Malva) a svlačce (Convolvulus), které obzvláště samečci všech druhů vyhledávají jako místo na spaní. Nemusí se však kvůli Večerní nálada v Aostatalu 79

80 Pískorypka (Andrena rufizona) spí v květenství zvonků. tomu jet výhradně do Kaiserstuhlu, aby člověk zažil tento fenomén na vlastní oči. Jen vysetí zvonků ve vlastní zahradě nebo na balkoně nabízí spoustu místa na spaní pro květinové spáče a současně příležitost k pozorování při špatném počasí nebo ve večerních hodinách a navíc i hodnotný zdroj pylu. Můžete si to sami jednou vyzkoušet! Samičky mnoha včelích druhů, které staví hnízda jako např. pelonoska či pískorypka, přespávají ve svých plodových dutinách. Kromě vlastního hnízda se vedle spaní na květech nabízí ale ještě další možnosti pro včely, jak mohou strávit noc. Tak se schovává např. pravčela či valchářka v dutinách v kamenných spárách zdí nebo ve vykousaných chodbičkách v mrtvém dřevě. Samečci ploskočelek, pilorožek a chluponožek se shromažďují rádi ke společnému přenocování na seschlých ovocných plodech a tvoří tam větší spací společnost, kterou s trochou štěstí lze zahlédnout po řadu dnů vždy v podvečer na tom samém místě. Svérázným způsobem se některé druhy včel zakusují horní čelistí do listového řapíku, malé větvičky nebo stébla trávy a setrvávají nehnutě ve svislé nebo dokonce vodorovné poloze těla. Některé druhy dokonce spí hlavou dolů. Především druhy parazitující na plodu včel ( kukaččí včely ) jako jsou kuželitky, zdobnice, pískolovky, slídiletky a nomády můžeme najít zakousnuté do nejrůznějších částí rostliny, Spáči akrobati 1. Valchářka (Anthidium nanum) spí hlavou dolů, právě tak jako 2. trubčice (Mellitturga clavicornis). 3. Valchářka (Anthidium byssinum) a 4. kuželitka (Coelioxys afra) spí hlavou nahoru. 80

81 I včely medonosné podřimují Spící lidé jsou lehce k rozeznání. Ale ví se vůbec, že se i včela medonosná může nacházet v hlubokém spánku? Aby zavřela oči, to sice nepřichází v úvahu a nemůže ovšem ani chrápat. Přesto existuje pár znaků, které sdílí se spáči ostatních druhů hmyzu. Poklesá svalové napětí nohou, hlava a tykadla se obracejí svisle dolů. Také nohy se podlomí, dýchání se stává nepravidelným. Na vzruchy nereagují příliš rychle nebo jen tehdy, když se do nich silně šťouchne říká se tomu zvýšený práh citlivosti. Mnohé dělnice se k dřímotě zavěšují pravidelně na plásty; nohama se přidržují vosku, rámku nebo svých družek; těla visí působením vlastní váhy směrem dolů. Spící včela medonosná, vyfotografovaná v noci v pozorovacím úlu. Postavení hlavy a tykadel signalizuje, že krční a tykadlové svaly jsou povolené: je to důležitý znak spánku. mnohdy i do více najednou. Ale i některé druhy, které budují hnízdo, jako jsou valchářky a trubčice, dávají přednost tomuto způsobu spaní. Jestliže chceme takového spáče najít, musíme se vypravit ve večerních hodinách, tak jako jsem to udělal já koncem roku 2006 v italském Aostatalu. Po příjezdu do hotelu jsem se vydal na cestu ještě před setměním, abych se pokusil najít krytoretky (Ammobatoides abdominalis), které se ve střední Evropě vyskytují jen velice zřídka. Našel jsem je ještě před západem slunce na řídkém chudém trávníku, a to nejen jednu samičku tohoto druhu divoké včely, nýbrž v bezprostřední blízkosti i početnou skupinku samečků trubčice (Melitturga clavicornis), se kterými krytoretka žila jako stravovací příživník. Stejně jako tato samička byli i samečci zakousnutí do stébla trávy. Zatímco ale nohy kukaččí samičky byly těsně přimknuté k tělu, nohy samečků trubčice objímaly stéblo. Bezprostředně po vyhledání noclehu jsou včely často ještě dost neklidné. Jestliže se je pokoušíte fotografovat, nemají daleko k tomu, aby znovu odletěly pryč. Potom je lépe, když se vrátíte příští ráno, kdy působí noční chlad a sluneční paprsky je ještě neprobudily. Německý přírodovědec Karl Fiebrig, který žil v Paraguayi a založil tam botanickou zahradu, popsal v roce 1910, jak jednoho odpoledne za pošmourného počasí našel velký počet včel čeledi Tetrapedia přikousnutých na suchém stéblu trávy. Stéblo se spáči odlomil a jel s ním na hřbetu koně na vzdálenost více než 24 km. Jednotlivé včely se neprobudily ani tehdy, když kůň cválal, naopak zůstaly ve stále stejné nehybné poloze. Spánek musel být tedy velmi hluboký. Něco podobného mohu potvrdit i já sám, když jsem je v Portugalsku v červnu 1989 převážel autem z místa nálezu do laboratoře vzdálené kolem 5 km. Bylo to rámci projektu týkajícího se výzkumu nočního spánku divokých včel. Tehdy samečci stejně tak jako samičky zdobnice (Epeolus variegatus) se přibližně v 19:45 hod. zakously do větvičky hlavou dolů. Poněvadž se žádný exemplář během transportu neprobudil, mohla filmová dokumentace nočního spánku začít okamžitě. To jen potvrzuje zjištění zoologa Waltera Kaisera, že pevné přichycení je důležitým předpokladem k dosažení hlubokého spánku. Během noci nastává taková etapa spánkové fáze, kdy se hmyz ani nečistí ani nepohybuje; četnost dýchání však klesá a napětí určitých svalů se snižuje. Zatímco držení hlavy během noci zůstává nezměněné (což posiluje domněnku, že svaly horní čelisti si svůj svalový tonus zachovávají), hruď a zadeček svoji polohu mění, což naopak poukazuje na pokles svalového napětí. Nutnost šetření energií by mohla být důvodem k tomu, proč mnohé včely během nočního klidu udržují strnulou polohu. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ Toxické nano (Agnes FAYET; Abeille & c ie, 2015, č. 4, s ) Souhrn: Nanomateriály začínají pronikat do přípravků k ochraně rostlin. Není ovšem dostatek studií o reakci opylovatelů. Při tom je známo, že tatáž chemická substance v běžných sloučeninách nejedovatá, může v rozměrech nano působit jako prudký jed. Mimo mnoha ohrožujících a dobře známých faktorů pro opylovatele je na místě čím dál tím závažnější obava z novinky: přípravky na bázi nanotechnologií. Kromě jiného jsou nanomateriály složeny z uhlíku, křemíku nebo kovů (zlato, stříbro, hliník, kadmium, selen, cer, titan). Fyzikálně chemické vlastnosti materiálů se mohou měnit podle nanometrického měřítka a nemají nic společného s vlastnostmi materiálů s makroskopickými či mikroskopickými parametry. Vyhodnocování toxicity ztěžuje i fakt, že stejně tak se z pohledu nanometrického měřítka 81

82 Schéma Aplikace nanotechnologií v oblasti ochrany rostlin a hnojiv (Ghormade a kol. 2011). mění i toxicita některých složek. Uveďme si příklad toxické působení nanočástice oxidu hliníku o velikosti 2 4 nm na buňky je větší než u částice stejné podstaty ale větší (40 47 nm). Před námi se vynořuje nový, neprobádaný svět, který je zatím mimo naši pozornost. Jeho využití je však už velmi rozšířené, aniž bychom měli úplně jasno v tom, jaký je jeho vliv na životní prostředí a na zdraví. Víme, že některé rozpustné nanočástice uvolňují do okolí ionty, jako například ionty zinku nebo stříbra. Což není bez následků na životní prostředí. Na škodlivý účinek na bakterie, bezobratlé, řasy a jiné mořské organismy se již někteří vědci zaměřili. Vědci z Lublaňské univerzity ve Slovinsku nedávno publikovali studii přinášející důkaz o tom, že ionty zinku trvale polykané včelami působí neurotoxicky a mohou ovlivnit přežití včelstva. Ionty zinku jsou ve velkém používány ve výrobcích denní spotřeby, jako jsou pigmentová barviva, jako součást výrobků z kaučuku, v kosmetice, jako potravinářská aditiva, léky atd. Vědci pracovali se třemi skupinami testovaných včel Apis mellifera carnica, náhodně odebranými z úlu spravovaného v běžných komerčních podmínkách. První skupina včel byla živena vodným roztokem obohaceným ionty zinku (Zn 2+ ). Druhá skupina byla krmena suspenzí nanomateriálů oxidu zinku (ZnO NMS). Třetí byla kontrolní skupinou. Tomuto postupu byly včely vystaveny deset dní. Vědci analyzovali celou řadu biochemických procesů. Ve skupině, jejíž výživa obsahovala oxid zinku (ZnO NMS), byly pozorovány neurologické následky. Skupiny včel, kterým byl podáván oxid zinku (ZnO NMS) a ionty zinku (Zn 2+ ) trpěly poruchami metabolismu v návaznosti na výživu. Výživové nároky včel, kterým byly podávány ionty zinku (Zn 2+ ), se zvýšily. Enzymy regulující neurotransmitery zvýšily svou aktivitu pod vlivem nanočástic zinku (ZnO NMS a Zn 2+ ). Podle vědců může jejich toxický potenciál ovlivnit přežívání včelstev. Skupina vědců z Univerzity v Keele a Univerzity v Sussexu ve Velké Británii zcela nedávno zveřejnila výsledky zkoumání vlivu působení hliníku na larvy čmeláků. Studie se zaměřily na larvy kolonií volně sbírajících pyl a nektar, aby mohly analyzovat dopad kontaminace životního prostředí hliníkem. Studie odhalily, že 72 testovaných larev bylo silně kontaminováno hliníkem v hodnotě od 13,4 do193,4 µg/g v sušině (průměr: 51 µg/g v sušině). Čmeláci byli ve svém prostředí vystaveni velmi silnému působení hliníku. Jak víme, jsou opylovatelé, čmeláci i včely, extrémně závislí na svých poznávacích schopnostech. A právě hliník je substance známá tím, že postihuje kognitivní schopnosti. To, že má hliník něco společného s Alzheimerovou nemocí u lidí, už bylo dokázáno. Pro vědce by mohl být hliník dalším z faktorů vysvětlujících vymírání populací čmeláků. V Brazílii vyšlo najevo při jedné studii znečištění pylu hliníkem (96 µg/g). Jiná studie se v současnosti věnuje kontaminaci nektaru hliníkem. Na téma larev včely medonosné se žádná srovnatelná studie neuskutečnila. V roce 2012 se objevila studie o dospělých včelách, ale nepřinesla údaje tak citlivé, aby vyburcovala vědecký svět. Bylo to i proto, že používání nanočástic v té době nebylo příliš běžné. V současnosti probíhá tichá invaze těchto substancí do výrobků denní spotřeby, do technologických 82

83 procesů, stejně jako do zemědělství (viz schéma). Všeobecně se má za to, že v současnosti se vůbec neposuzuje vliv na lidské zdraví, ani na zdraví zvířat, včetně opylovatelů. Argumentace pro používání nanomateriálů v zemědělství se až moc podobá té, kterou se argumentovalo ve prospěch používání obalovaných semen v 70. letech, a přitom již byla známá metoda aplikace mnohem méně škodlivé pro životní prostředí, umožňující zmenšení obhospodařovaných ploch, úsporu vody, přípravků na ochranu rostlin i semen a hlavně, u které se neošetřovalo postřikem. Nyní je vše znásobeno účinností nanopesticidů, jimž potírané organismy méně odolávají. Ve stavu nano je amorfní dioxid křemíku obávaným insekticidem, poškozující kutikulu hmyzu, který vysušený umírá. Podle vědců neexistuje obrana. Používání tohoto výrobku bylo schváleno Evropskou unií v dubnu Co skutečně víme o následcích jeho použití na zdraví? Podle názoru vědců proběhlo velice málo studií zaměřených na toxické působení nanočástic na škodlivý hmyz. Natož co říct o hmyzu sbírajícím pyl a nektar? Studium vlivu nejnovější generace pesticidů je výzva, na kterou je třeba se nyní zaměřit. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Čmeláci ve sklenících nahrazují včely (Eva Sprecher; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 11, str ) Souhrn: Volně žijící druhy blanokřídlého hmyzu, zvláště čmeláci (Bombus) a zednice (Osmia), jsou v ovocnářství stále žádanější. Speciálně pro opylování skleníkových kultur se prodávají čmeláci z velkochovů. Divoké druhy nemohou nahradit při opylování včely, neboť včely mají jasnou početní převahu. Včelstvo se jedinci opyluje pochopitelně více květů než několik stovek čmeláků. Včely také doletí dále, až na vzdálenost osm kilometrů, zatímco čmeláci zemní jen do jednoho kilometru a zednice jen sto metrů. Avšak delší dolety stojí také více energie, včely proto potřebují pro sběr pylu více energie. Čmeláci a zednice mají zase hustou srst a tak dopraví větší množství pylu. Čím více květů hmyz navštíví, tím kvalitnější je opylení. Čmeláci navštíví dvakrát až třikrát více květů než včely, asi pět set až tisíc denně. Nektar z pěti set květů pokryje vlastní spotřebu čmeláka (asi desetina gramu nektaru) a odpovídá přibližně šestině jeho hmotnosti. Přesto nemohou čmeláci úlohu včel zcela nahradit. Jedna létavka vyletí z úlu denně asi desetkrát a pokaždé navštíví zhruba dvacet květů, celkem tedy dvě stě květů denně. Každé včelstvo se skládá z 2/3 mladušek a 1/3 létavek, denní výkon včelstva je tedy asi navštívených květů. V posledních letech vědci stále více oceňují výhody čmeláků pro speciální druhy opylování, a proto se značně zvýšilo jejich využití v zemědělství. Díky své srsti přenášejí dostatečné množství pylu z květu na květ, takže oplodní všechny buňky. Čmeláci jsou vhodní zvláště pro různé druhy skleníkových kultur a mají díky své stavbě těla velkou výhodu oproti včelám, které opylují jen blizny květů umístěných na okraji. Například na jahodách opylených divokými včelami dozrály větší, sladší a trvanlivější plody než při samooplození nebo při opylení větrem. Dnes se proto většina jahod opyluje s přispěním čmeláků, stejně jako téměř všechna skleníková rajčata. Právě v případě jahod je totiž optimální opylení náročné na pracovní sílu i stroje a teprve díky čmelákům je mnohem úspěšnější. Čmeláci se také osvědčili při získávání osiva, protože perfektně přenášejí pyl z blizny na bliznu. Hnízda čmeláků na jedno použití Na celém světě vznikají farmy, které se zabývají chovem a prodejem čmeláků pro opylení skleníkových kultur. Hnízda čmeláků lze objednat na internetu a stojí podle velikosti zhruba 100 švýcarských Teprve spolupráce různých druhů divokých a chovných včel vede k efektivnímu opylení. 83

84 Chovní čmeláci v ovocném sadu. franků (asi 2500 korun), někdy i více. Jedno hnízdo může být nasazeno ve skleníku o rozloze 200 m 2 až 1500 m 2, ale i na venkovních plochách. Většinou je třeba pořídit několik hnízd, pro kulturu rajčat asi čtyři až pět hnízd na hektar obhospodařované plochy. Nasazení většího počtu čmeláků snižuje podíl nenavštívených a tudíž i neopylených květů. Dobrým argumentem při prodeji je navíc i schopnost čmeláků létat při nízkých teplotách a za špatného počasí, což včely nedělají. Hnízda čmeláků se dodávají většinou bez matky a s velkou zásobou cukerného roztoku. Hnízdo zpravidla hyne po několika týdnech a je nutné je nahradit novým. Belgickým výzkumníkům se v roce 1985 poprvé podařil odchov čmeláků v laboratoři. To byl velký úspěch a v roce 1991 už uměle odchovali hnízd čmeláka zemního (Bombus terrestris). Krátce nato byli první čmeláci nasazeni i v Německu. Ve sklenících včely hůře opylují, nalétávají na okenní tabule, nevyznají se v hustě rostoucích rostlinách a nedostanou se ke všem květům. Čmeláci se ve sklenících a fóliovnících orientují mnohem lépe a jsou i mírumilovnější než včely, zvláště v blízkosti hnízda. To je velká výhoda, neboť pracovníci ve skleníku jsou méně obtěžováni a v přítomnosti čmeláků mohou normálně pracovat. Producenti chovných hnízd čmeláků vyvinuli speciální techniky velkochovu. Problém je, že čmeláčí matky zpravidla před kladením vajíček potřebují odpočinek. V přírodě obvykle odpočívají v zimě, ale v laboratoři díky ošetření kysličníkem uhličitým se tato doba značně zkrátí. Takto přelstěné matky začínají opět klást vajíčka a zakládají nové hnízdo, jako by bylo jaro. Hnízda čmeláků se uměle chovají pro krátkodobé využití a také žijí jen nedlouho. Nejpozději po třech měsících se musí podle instrukcí staré hnízdo z hygienických důvodů ze skleníku odstranit a zlikvidovat. Překvapivé je, že farmy nabízející chovné čmeláky se na trhu prezentují jako bio-producenti. Čmeláci jsou označováni jako biologicky užiteční živočichové, ale nikde se neuvádí jejich původ a podmínky chovu. Proti chovu domácích druhů čmeláků není námitek, ale metody jsou problematické. Také ve Švýcarsku se prodávají hnízda čmeláků pro biologické účely, avšak ani slovo o jejich původu a podmínkách chovu. Vytrvalí letci Jak už bylo řečeno, čmeláci opylují lépe, pracují rychleji a navštíví více květů, než včely. Navíc je denní aktivita čmeláků delší než včel, neboť vylétají Chovní čmeláci zaslaní v přepravním balíku (vlevo) pak ve sklenících opylují vibrační technikou květy lilkovitých rostlin, hlavně rajčat. 84

85 dříve a létají déle. Vyrážejí ráno hned po východu slunce a končí až se slunce západem. Mnoho pěstitelů ovoce už výhody čmeláků objevilo, proto je využívají stále více a významně tak zlepšují své výnosy. Většinu květů ovocných stromů opylují včely, proto včelaři přivážejí do sadů svá včelstva. Na jaře se ale stává, že počasí výlet včel nedovolí. Vylétají totiž až při teplotách nad 8 C, zatímco čmeláci mají termoregulační mechanismy, které jim umožňují létat i při nižších teplotách a díky své odolnosti vůči nízkým teplotám zachraňují úrodu za nepříznivého počasí. Vždycky jsou roky s pozdními mrazíky, kdy bývá čtvrtina až polovina všech kvetoucích rostlin včetně divoce rostoucích rostlin opylována jen čmeláky, hlavně čmelákem zahradním (Bombus hortorum) a čmelákem zemním (Bombus terrestris). Pro opylování ve sklenících se využívají hlavně tmaví čmeláci zemní (Bombus terrestris). Při stoupajících teplotách létají čmeláci i včely společně a soupeří o květy. Je to boj o přežití, v němž většinou vyhrávají včely, neboť včelstvo může díky své velikosti rychle vyvážit výhody čmeláků. Včelstvo dokáže během krátké doby vyprázdnit velký počet květních kalichů. Čmelákům závislým na množství potravy už nic nezbývá a hynou hladem. Existují jednoznačné důkazy, že včely přímo čmelákům konkurují, například v místech s velkým výskytem včel nacházíme jen málo čmeláků. Proti přesile včel téměř nemají šanci. Opylování vibracemi U rajčat a jiných lilkovitých rostlin jsou pylová zrna usazena pevně v pouzdrech a musí být vytřásána silou, v přírodě to obvykle obstarává vítr. Rajčata jsou totiž anemofilní (větrosprašné) rostliny. Proto ve sklenících, kde vítr nevane, musí být opyleny uměle. Dříve se opylení provádělo mechanicky setřásáním rukama nebo přístrojem podobným elektrickému zubnímu kartáčku. Opylování ručně nebo štětcem bývalo málo účinné, efektivnější výsledek přineslo až použití vibrátoru poháněného baterií. Ale teprve díky čmelákům došlo k opravdovému rozmachu v pěstování rajčat. Čmeláci opylují velmi efektivně, květ pevně stisknou a pohybují svými svaly daleko vyšší frekvencí než při letu (180 Hz), aniž by přitom pohybovali křídly. Tím důkladně vytřesou pyl z pouzder. Lilkovité rostliny nedávají nektar, ale pyl bohatý na živiny, který je pro čmeláky dostatečnou pobídkou k návštěvě květu. Rajčata, jejichž květy navštívili čmeláci, mají až o čtvrtinu vyšší výnosy než při ručním opylení. Pro využití ve sklenících musí mít čmeláci z hromadných chovů vhodné vlastnosti a splňovat určitá kritéria, jako jsou dlouhověkost a schopnost dobře se rozmnožovat i v laboratorních podmínkách. Hledal se druh vhodný pro opylování široké škály plodin s dobrou schopností vibrací křídel pro vytřásání pylu při opylení rajčat a lilku. Na evropském trhu padla volba na čmeláka zemního (Bombus terrestris), který se nyní chová v Belgii, Izraeli a Novém Zélandu. Při opylování jahod mohou čmeláci pomáhat zároveň v boji proti plísním. V USA byli čmeláci před letem ošetření fungicidy, které pak během opylování květů roznášeli na rostliny a významně tím snížili napadení plísněmi. Chov čmeláků na míru Využití čmeláků v zemědělství je čistě komerční záležitost a volně žijícím čmelákům neprospívá. Bereme se v úvahu jen efektivní a ekonomicky výhodné opylení užitkových rostlin. Vlastně bychom neměli mít námitky, neboť před chemickými nebo technickými metodami dáváme přednost metodám biologickým, které nevyžadují nepřirozené šlechtění ani genetické modifikace rostlin. Přesto využití čmeláků nese určité riziko. Masový chov a zemědělské využití určitého druhu čmeláků by mohlo mít Čmeláci vylétají i v nepříznivých povětrnostních podmínkách, za chladného a větrného počasí. 85

86 Čmeláci mohou účinně opylovat širokou škálu různých druhů rostlin. nežádoucí následky pro volně žijící druhy. K optimalizaci opylovacího výkonu se šlechtí nová domestikovaná plemena, která jsou lépe přizpůsobená pro určité květy, avšak mohou se křížit s divoce žijícími čmeláky. Hrozí dokonce zkřížení několika druhů čmeláků, a tito kříženci se později dostávají do volné přírody. Vědci nyní zkoumají imunitní systém nejvíce využívaného druhu Bombus terrestris, který je široce rozšířen ve střední Evropě. Pokusné jedince infikují původci chorob a zjistí, které geny začnou reagovat na napadení nákazou. Základem pro chov hybridních matek jsou zvláště odolné druhy a vědci doufají, že chovatelé je využijí. V současnosti máme jen několik chovných závodů a většina z nich produkuje geneticky relativně jednotné chovné linie čmeláků, které se prodávají po tisících. Je jasné, že takoví čmeláci mohou z chovu uniknout a při páření se jejich geny smísí s geny místních druhů. Chovné linie čmeláků využívané v našich oblastech sice patří k domácím druhu čmeláka zemního, ale mnohé matky pocházejí původně z jiných částí Evropy a nejsou tedy přizpůsobeny zdejším podmínkám. Pro zdravou chovnou populaci je nezbytné oživení genetického materiálu novými jedinci, proto je nutný odchyt mladých čmeláčích matek z přírody. Přirozenou krajinu s velkou hustotou čmeláčí populace však v Evropě stěží najdeme, proto se dováží mnoho čmeláků z jižní Evropy, bohužel i s jejich parazity, kteří mohou později napadat čmeláky žijící divoce v blízkosti chovných stanic. Způsob chov čmeláků na zahradě, jak to činí někteří přátelé přírody, nemá nic společného s masovou produkcí chovných čmeláků. Nabídnout možnost hnízdění volně žijícím čmelákům je jednou z možností, jak přilákat k usídlení domácí druhy divoce žijících čmeláků. Všichni zahrádkáři by měli na své zahradě zřídit hmyzí hotely, kde mohou pozorovat jejich život a těšit se z těchto chlupatých brundibárů. Možná se nám odmění opylením ovocných stromů na zahradě i za chladných a deštivých dnů, kdy včely létat nemohou. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ 86

87 Příroda kolem včelína (Aneta Sulborska; Pasieka, 2016, č. 2, str ) ROSTLINY Souhrn: Včelstvům můžeme přilepšit i výsadbou popínavých rostlin. Víceméně všechny běžné popínavky poslouží jak pylem, tak nektarem. Popínavé rostliny V tomto článku představujeme popínavé rostliny, které obohatí snůšku v blízkosti včelína a navíc jsou tím, že ovíjejí různé opory (jako např. pergoly, oplocení nebo se pnou po stěnách staveb), velmi dekorativní. Tyto rostliny poskytují včelám kromě nektaru také cenný pyl. Navíc se snadno pěstují, a proto se je vyplatí sázet v zahradách u včelínů a u domů. Břečťan popínavý Hedera helix L. Je dlouhověkou (až několik set let) samopnoucí popínavkou vytvářející šlahouny dvojího druhu. U mladých exemplářů jsou dlouhé a elastické (délka m), plazí se po zemi nebo se pomocí příčepivých kořínků pnou po oporách. Od nich je odvozen latinský název rostliny od řeckého slova hédera = sedátko, fixace. Naopak vyspělé exempláře vytvářejí krátké, přímé a tuhé květové výhony, které odstávají od opor, protože nemají příčepivé kořínky. Listy břečťanu se vyznačují jasně zelenou barvou, jsou kožnaté, stálezelené a dvojího tvaru: na planých výhonech (nekvetoucích) 3 5 laločnaté, na květových výhonech celokrajné, vejčité nebo kosočtverečné. Drobné zeleno-žluté, nepříjemně vonící květy sdružené do kulovitých okolíků o průměru 2 4 cm vytvářejí velké hrozny. Objevují se v září až v říjnu. Po odkvětu vznikají černé, pro lidi jedovaté a pro ptáky neškodné plody, které dozrávají teprve na jaře příštího roku. Ve starověku byly listy břečťanu motivem ornamentů. Z jeho šlahounů se pletly věnce, kterými se zdobily hlavy básníků a také se používaly během hostin k uctění Bakcha boha vína. Pro křesťany byla rostlina symbolem nesmrtelnosti (proto zemřelé kladli na jejich šlahouny), ale často byla používána na výzdobu hrobů, což se dělá dodnes. V současnosti je břečťan symbolem věrné lásky. Květy břečťanu poskytují jak nektar, tak pyl. Ne j- intenzivnější oblétání hmyzu lze pozorovat od rána do hodin, s největší intenzitou mezi Nektar obsahuje % cukrů. Břečťanový med je charakteristický tmavou barvou, příjemnou vůní a lahodnou, mírně nahořklou chutí. Medová výnosnost rostliny se odhaduje na kg/ha (průměrně 300 kg/ha). Z pylu dělnice tvarují pylové rousky různé velikosti světle oranžové barvy. Pro včelařské účely je nejlepší sázet keřovité exempláře břečťanu rozmnožované řízkováním kvetoucích výhonů. Ty pak mají ráz hustých kulatých keřů vysokých asi 1 m a širokých 1,5 2 m. Břečťan nemá zvláštní požadavky na půdu. Nejlépe však roste na podložích mírně vlhkých nebo vlhkých, humusových, vápenatých a nevyčerpaných. Snáší městské podmínky i vítr. Zpočátku roste dob- Břečťan popínavý Foto Ryszard Sawicki 87

88 ře ve stínu, ale pro rozkvétání vyžaduje hodně světla (kvete vysoko v korunách stromů, na které se pne). Protože břečťan neopadává, doporučuje se ho před zimou vydatně zalít. Nejjednodušším způsobem množení rostliny je řízkování. Trubač kořenující Campsis radicans [L.] Seem V Polsku je poměrně málo známou popínavou rostlinou dosahující výšky m. V době květu je neobyčejně dekorativní. Rostlina vytváří šlahouny s příčepivými kořínky, jakož i velké (dlouhé až 30 cm), lesklé tmavozelené laločnaté listy a nachové, oranžové, žluté nebo růžové velké květy (10 cm dlouhé, s průměrem až 5 cm) ve tvaru kornoutu. Květy jsou sdružené po 5 15 a rozvíjejí se na koncích letošních výhonů od července do září. U choulostivých osob mohou vyvolat alergickou kopřivku. Květy trubače ráda navštěvuje včela medonosná, která z nich sbírá nektar a pyl. Oblétání květů trvá téměř celý den s největší intenzitou v ranních hodinách (zvláště během veder). Aby sebrala nektar, musí se dělnice ponořit dovnitř kalichu a tam tráví několik sekund. Nezřídka se stává, že v jednom květu jsou dvě sběratelky. Z pylu jsou tvarovány pylové rousky špinavě žluté barvy. Užitné hodnoty rostliny bohužel ještě nebyly popsány. Trubač nejlépe roste na slunných, teplých a před větrem chráněných místech. Preferuje úrodné, písčito-hlinité, dobře odvodněné půdy bohaté na organické látky. Mladé rostliny vyžadují poměrně velká množství vody, ale starší jedinci snášejí periodická sucha. Během zim bez sněhu a při prudkých větrech mohou rostliny promrzat. Proto se doporučuje před zimou zakrývat dolní části výhonů. Péče o rostliny spočívá v jarním odstranění promrzlých šlahounů a zkrácení loňských výhonů tak, aby zůstalo 3 5 pu- Trubač kořenující Foto Aneta Sulborska Plamének plotní Foto Aneta Sulborska 88

89 Loubinec trojlaločný (Přísavník trojlaločný) Foto Ryszard Sawicki penů. Nejjednodušším způsobem množení je oddělování kořenových odnoží, které zvlášť často vznikají po poranění kořenů. Plamének plotní Clematis vitalba L. Je robustní popínavá rostlina dorůstající výšky až 10 m. Na vzhled rostliny odkazuje latinské rodové jméno, které se zřejmě odvozuje z řeckého klema = popínavka, réva, letorost, popínavá réva. Rostlina nejčastěji vytváří pětilístkové, celokrajné nebo silně vroubkované listy. Malé (v průměru asi 2 cm), zelenavě bílé, chlupaté květy se slabou vůní nebo bez vůně vytvářejí laty. Rostlina kvete v červenci až září. Po odkvetení vznikají měkké plody, které se na rostlinách dlouho drží. Plamének plotní se řadí mezi dobré užitkové rostliny. Včely z něho sbírají nektar i pyl. Ve středomořských zemích se dá získat plaménkový med vyznačující se charakteristickým aromatem. Z pylu vytvářejí dělnice našedivělé pylové rousky. Rostlina se vyznačuje nevelkými požadavky na prostředí. Má ráda podloží bohaté na vápno. Velmi snadno se množí výsevem semen. Loubinec trojlaločný (=přísavník trojlaločný) Parthenocissus tricuspidata (Sieb. et Zucc.) Planch Je samopnoucí, robustní popínavá rostlina vytvářející krátké úponky zakončené 5 8 silnými přísavkami. Díky nim se může pnout i po hladkých stěnách do výšky m. Listy rostliny jsou tuhé a lesklé, tvarově velmi proměnlivé: u kvetoucích rostlin jsou jednoduché, obráceně vejčité, třílaločné, u sazenic a na silných výhonech třílístkové nebo drobné, vejčité, bez laloků. Na podzim se listí krásně přebarvuje do oranžové až šarlatové barvy. Žlutozelené pětilístkové květy jsou sdruženy ve vrcholících na konci krátkých výhonků. Kvete v červnu a v červenci. Plody jsou drobné, tmavomodré, náletově pojídané ptáky např. červenkami. Loubinec rády navštěvuji včely sbírající nektar a pyl, ze kterého tvarují žluté pylové rousky. Nejpočetnější nálet je pozorován v odpoledních hodinách. Výnosnost medu odrůdy činí kg z 1 ha. Dobrou užitkovou rostlinou je rovněž příbuzný loubinec pětilistý (psí víno) s listy složenými z 3 5 lístků na krátkých stopkách. Často se sází pro zakrytí ohrad a stěn budov. Loubinec nejlépe roste na propustných půdách, hluboce obdělaných, mírně suchých nebo lehce vlhkých, se středním nebo vysokým obsahem výživných složek. Preferuje chráněná místa, protože v mrazivých zimách může vymrzat. S ohledem na to se také doporučuje rostliny zdola zakrývat. Loubinec se dá množit křížením provedeným na podzim, (oddělování od matečné rostliny po roce od zakořenění), řízky letorostů odebranými v pozdním létě nebo v časném podzimu, anebo dřevnatými řízky pořizovanými v létě, krechtovanými a vysazovanými na jaře. Přeložila: Dr. Jarmila GRIČOVÁ 89

90 Zemědělství a opylování, rozdílné modely (Carolina Cardoso; Abeille & c ie, 2015, č. 5, s ) Souhrn: Článek si klade otázku, co to je zemědělství ohleduplné ke včele medonosné a nabízí pohled na různé iniciativy, studie a projekty, které si všímají nebo analyzují vzájemné vztahy mezi chovem včel a zemědělstvím. Opylovatelé, u nás je to včela medonosná, jsou pevnou součástí zemědělského prostředí. Kvalita tohoto prostředí zásadním způsobem ovlivňuje rozvoj a zdraví včelstev. Obrovskou výzvou je snížení počtu úhynů včelstev (v Belgii je to v průměru 30 % včelstev) i včel divokých (z nichž v Evropě je považováno za ohrožené nejméně 50 %) a znovunalezení vztahu přínosného pro včely i zemědělské prostředí. Úspěch v tomto konkurenčním boji se přímo odvíjí od vybudování zemědělství ohleduplného k biodiverzitě a navíc reflektujícího sociální, zdravotní a ekonomickou problematiku. Zemědělství respektující včely se snaží vyhovět jejich životním potřebám. Je to především: Zajištění dostatečného množství různorodých zdrojů květů v průběhu celého roku. Garance prostředí bez koktejlu pesticidů nebo alespoň s nízkým stupněm expozice. Vysvětleme si to na dvou situacích: Naprosto nezbytné je pokračovat v aktivitách zaměřených na omezení používání pesticidů (směrnice 2009/128/ES). Základní a podstatná pravidla, jako je zákaz aplikace těchto výrobků v době kvetení (pravidlo, které se velmi často nerespektuje) už nejsou dostačující. Je potřeba začít s hlubšími změnami. Na evropské úrovni již dnes existují dobře propracované právní i odborné základy k problematice povolovacích procedur pro pesticidy. Politici, jsou ti, kdo je musí uvést v platnost a trvat na jejich respektování, aby se zabránilo povolování insekticidů jedovatých pro včely. Zemědělci by na tato rozhodnutí neměli nahlížet jako na omezující nátlak ale jako na zdraví prospěšnou nezbytnost pro všechny. Je smutné konstatovat, že například v červenci 2015 evropští úředníci povolili užívání systémového insekticidu jedovatého pro včely Sulfoxaflor. Na zemědělskou výrobu se budeme muset začít dívat jinak a změnit způsob hospodaření. V tomto duchu již probíhá mnoho výrobních procesů, jde o procesy ekologického zemědělství jako je biologická kontrola škůdců, agrotechniky jako je střídání plodin, agrolesnictví, nové formy družstevnictví a zemědělské organizace spojující zemědělce a spotřebitele. Hodně studií a projektů se v současnosti zaměřuje na vztahy mezi včelami a zemědělstvím. Jsou základním kamenem při budování zemědělství respektujícího opylovatele. Tyto iniciativy jsme roztřídili do tří typů: případové studie, souhrnné studie a individuální projekty. Konkrétně zaměřené případové studie Definice: tyto studie zkoumají vybraný proces v zemědělství a testují jeho vliv na opylovatele, jak na divoké tak domácí včely. Testovány mohou být různé praktiky: používání pesticidů, metody sklizně a senosečí, setí, kvetoucí pásy, umístění křovin Příklady: Studie k přípravě testů posuzujících rizika, jako jsou testy ve volné přírodě, v tunelu (téměř opuštěné prostředí), Studie Bee Conservation: evidence for effects of interventions (Zachování včel, důkazy o účincích zásahů) je kompilací studií analyzujících dopad zemědělských praktik na divoké včely, Studie Symbióza zkoumá dopad různých způsobů sekání vojtěšky na včely. Projekt Syngenty Opylovač se týká vlivu kvetoucích pásů na opylovatele. Pozitiva: Studie na danou otázku poskytují charakteristické údaje pro typické případy, studie přispívají k rozšíření našich znalostí a v utvrzení se mimo jiné vědeckými metodami v tom, že některé zemědělské praktiky mohou být i přínosem. Negativa: Z takových studií se jen těžko vyvozují všeobecné závěry. Jedna studie tak může popírat druhou, zabývat se ojedinělým faktorem je velmi vzdáleno realitě. Rizika / na co si dát pozor: Technika vychvalovaná na jednom místě může mít negativní dopad na jiném, často se do těchto studií zapojuje málo včelařů a zemědělců, jestliže jsou tyto metody aplikovány ve volné přírodě, není pro včely pozitivní vliv zaručen, pokud se dostatečně neskloubí s postupy prováděnými přímo na území využívaném zemědělskou výrobou. 90

91 Přímá návratnost či výnosnost pro pracující v terénu (zemědělci a včelaři) je mizivá, ledažeby by se více využívaly zemědělské odborné technologie, jakož i pilotní projekty se širším záběrem (srov. souhrnná studie). Souhrnné studie Definice: V tomto případě se rozbor provádí na celistvých zemědělských výrobních územích a jednotlivých oblastech v širších souvislostech. Nejde už o to upřesňovat si vliv jednoho zemědělského postupu nebo faktoru ale dopad více faktorů na včelstva. Příklady: Teritoriální studie (i epidemiologické), které sdružují různé faktory jako je kvalita vody, kvalita půd, krajinná struktura (stromořadí ), typy povrchu půdy (louky, lesy, osevní plochy ), typy zemědělské výroby vč. ukazatelů zdravotního stavu včelstev (produkce medu, síla včelstev, úhyny ). Bylo by zajímavé, kdyby se studie Epilobee, která je založena na monitoringu úhynů včelstev, také zaměřila na vysvětlení úhynů nejen v souvislosti s pouhými patologickými ději ale i ve srovnání se zemědělskými oblastmi. Taková studie by mohla poskytnout při politickém rozhodování doporučení směřující k zemědělství ohleduplnému k opylovatelům. V současnosti je takových studií velice poskrovnu. Studie analyzující zemědělské postupy v prostředí výroby a identifikující potenciální rizika pro včely na základě jejich potřeb a způsobu sběru pylu a nektaru, aby bylo možné navrhovat způsoby zlepšení. Co se týká ohleduplného chování vůči divokým včelám v jejich přirozeném prostředí, návody existují. U některých studiích je tento procesní způsob používán pro včely domácí. V těchto případech je včela bioindikátorem kvality životního prostředí. Jejíma očima je nahlíženo na zemědělské prostředí a formou poradenství jsou navrhovány výrobní procesy v zemědělství. Přesto přese všechno se je jen málo zemědělců pokouší uplatňovat při vlastní výrobě, i když jim nechybí ani zkušenosti, ani odborné poradenství. Článek Strom a krajina ukazuje na příklady projektů, při jejichž realizaci je možné, aniž by se obětovaly osevní plodiny, přimíchat na osevní plochy desítky hektarů půdokryvných medonosných rostlin, kilometry křovisek agrolesních alejí, prohlubovat podporu hospodářského využití: samozásobitelnost farem (hnojení, energie, píce a krmení), snižování výrobní energetické náročnosti, vyladění cyklů v ekosystému, menší potřeba pesticidů, tvorba dřevní hmoty a biomasy). Pozitiva: Tyto studie jsou blízké realitě a je možné aplikovat je v různých oblastech nebo na farmách, včela je využívána jako bioindikátor kvality životního prostředí. Negativa: Abychom mohli takové projekty aplikovat, musí se tomu vždy přizpůsobit metodika. Navrhované způsoby vedení a zemědělských procesů musí vždy odpovídat dotčenému území. Poradenství musí vždy odpovídat dané situaci. Občanské projekty a iniciativy, které spojují zemědělce a včelaře Definice: Obvykle se jedná o projekty jedinců, kteří spolupracují s pracovníky v terénu na bázi partnerství mezi zemědělci a včelaři. Lesy & křoviny Zemědělské a lesní pozemky Remízky Kaluže a voda v přírodě Krajinná mozaika s různými pěstovanými kulturami Trvalé porosty Nektary Ochrana Rozmanitost Koridory Pyly Útočiště a úkryty Voda Orientační body Louky Vodní toky Zatravněné pásy Staré mrtvé dřevo Stromy & dutiny Zahrady Aleje podél cest 91

92 Příklad: Poll Aisne Attitude: tento projekt, který získal první místo v soutěži Opylovatelé a zemědělské procesy, umožnil desítce zemědělců, aby se stali agrovčelaři a aby na své provozovny umístili včelíny. Díky celoročnímu sledování včelstva si uvědomili, jak jimi vedená zemědělská výroba působí na včelstva a v důsledku toho změnili své praktiky. Projekt byl zahájen po podepsání soupisu vhodných postupů asi čtyřicítkou zemědělců, působících na rozloze hektarů a v krajinné oblasti zahrnující 1700 druhů keřů, Bee Friendly zveřejnila zadávací podmínky k udělování známky určené pro zemědělské výrobky ohleduplné ke včelám, ve stadiu příprav jsou listiny podepisované mezi zemědělci a včelaři, rovněž pro sektor přípravy semen (např. BeeWapi). Pozitiva: Spolupráce mezi zemědělci a včelaři vede k citlivějšímu přístupu k vzájemným potřebám jedněch i druhých, účelové využití včely při komerčním zhodnocení zemědělských výrobků, využití včely jako prostředku zvyšujícího ohleduplnost zemědělců v průběhu zemědělské výroby, výsledky, které jsou hned vidět, hlavně ve vztazích mezi jednotlivými aktéry a citlivější přístup ke změnám ve výrobě, zájem o to, hledat vhodná řešení pro včely ne jako přítěž, ale jako výhodu pro zemědělské aktivity, inovativní a kreativní. Každá studie, každý projekt musí být vyhodnocen v celé své šíři následujícími kritérii: Počet zúčastněných zemědělců a včelařů. Komunikační prostředky, jimiž se sdělují výsledky a cílová skupina. Co se udělá pro to, aby výsledky mohly být aplikovány v co největší míře. Vliv na přežití včelstev v zemědělských oblastech, atd. Pro studie prováděné v budoucnu na téma zemědělství a včelařství, považujeme za důležité upřednostňovat vzájemnou spolupráci mezi zemědělci, včelaři, řídícími pracovníky v zemědělství a vědci. Jejich spolupráce povede k vypracování takových řešení, která budou brát ohled na potřeby všech a realitu jednotlivých území. Pro průběh zahrnující širokou škálu zemědělské výroby ohleduplné k opylovatelům, bude rozhodující seznámení místních aktérů s výsledky studií a aktivní zapojení politiků. Taková taktika nám umožní pustit se do přípravy projektů s novým přístupem k problematice. Souhrn: Vzájemné vztahy mezi zemědělstvím a opylovateli jsou analyzovány různými typy projektů, z nichž každý má své výhody a nevýhody: odborné případové studie, souhrnné studie, občanské projekty a iniciativy sdružující zemědělce a včelaře. Klíčová slova: Zemědělství, životní prostředí, hlídací pes životního prostředí, flory a medové snůšky. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Negativa: Projekty založené na zkušenosti. Nedostatečně podporované veřejnou správou. Následně uvedené tři typy rozborů je nutné zpracovat proto, aby vše směřovalo k zemědělství ohleduplnému k opylovatelům. To, abychom se v problematice orientovali (určitý rámec pro to vytvářejí odborné studie), nám pomáhají souhrnné studie testovat v reálném měřítku a poměřovat důležitost různých parametrů. Díky práci občanských iniciativ můžeme postupovat na základě zkušeností a zvětšuje se ohleduplnost pracovníků v terénu. 92

93 Testování včel odloženo (Carolina CARDOSO; Abeilles & c ie, 2015, č. 3, s ) SMĚRNICE Předpisy EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin): nová metodika pro hodnocení rizika působení pesticidů na včely Souhrn: V tomto článku je představen právní rámec, v kterém probíhají testy včel, jakož i vývoj koncepce těchto testů v průběhu posledních let. Jasně poukazuje na blokování metodických pokynů vydaných EFSA při jejich uvádění do praxe ze strany fytofarmaceutických firem. Nabízí také ukázku různých pracovních skupin věnujících se tomuto tématu. Právní ustanovení Kritéria pro uvádění přípravků na ochranu rostlin na evropský trh jsou definována v Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1107/2009. Účinná látka, safener nebo synergent, je schválena pouze tehdy, když na základě řádného posouzení rizik odpovídajícího Metodickým pokynům testování v souladu s metodikami EU nebo mezinárodně uznávanými metodikami je nesporně prokázáno, že používání přípravků na ochranu rostlin obsahující účinnou látku, buď safener nebo synergent, v zadaných podmínkách: vyvolá pouze zanedbatelné poškození včel nebo nebude mít nepřípustný okamžitý či přetrvávající vliv na přežití a rozvoj včelstev, s přihlédnutím k jeho působení na včelí larvy a chování včel. Nařízení (EP) č. 1107/2009 Příloha II., Když firma vyrábějící fytofarmaceutické přípravky připravuje žádost o uvedení látky na ochranu rostlin na trh, nebo ohlášení pesticidu, musí příslušným úřadům podat žádost o homologaci s vyplněnými údaji a informacemi. Nařízení (EP) č. 283/2013 a 284/2013 definují požadované údaje. V současnosti je jich mnohem více než dřív a jsou to především: prudká otrava: otrava se projeví po jediném zasažení jednou substancí (nebo po několika zásazích během velmi krátkého časového úseku, např. 24 h). K otravě dochází při kontaktu se substancí nebo jejím pozřením. dlouhodobá toxicita: toxický efekt vyvolaný trvalým nebo v čase opakovaným působením substance není dosaženo smrtícího účinku (ale blíží se k němu) na včely a včelstva (např. vliv na chování a reprodukci) potřebné informace k posouzení rizika pesticidů, jsou-li v nektaru, pylu a vodě, včetně kapiček při slzení rostlin (gutační kapky), v zrncích prachu i v tom, co se rozvíří při setí. Všechny tyto údaje jsou nutné a potřebné, protože charakteristickými vlastnostmi systémových pesticidů (které pronikají do rostliny) je skutečnost, že kontaminují nektar a pyl. V minulosti byly dokonce velké úhyny včelstev zaviněné jedovatým prachem zvířeným při setí semen obalovaných systémovými pesticidy. Protože systémové pesticidy obvykle přetrvávají v půdách nebo se rozpouští ve vodě, je mimořádně důležité získat údaje o tom, co se s nimi děje v životním prostředí. Když úřad zodpovědný za hodnocení rizik (Evropský úřad pro bezpečnost potravin EFSA na celoevropské úrovni a hygienické stanice nebo výzkumná centra na národní úrovni) dostane požadované údaje, musí posoudit, shrnout a vyhodnotit rizika, která představuje účinná látka pro včely. Aby bylo hodnocení co nejvíce sjednoceno, existují metodické předpisy běžně nazývané Metodické pokyny pro testování. Pro vyhodnocení dokumentace je jeden členský stát, tzv. zpravodaj, ustanoven jako koordinátor. Výsledky hodnocení jsou potom předány správci rizik, který rozhodne, za jakých podmínek bude výrobek uveden na trh a získá povolení výroby. Správcem rizik na evropské úrovni je Stálý výbor pro potravinový řetězec a zdraví zvířat (SCOF CAH) a na národní úrovni odpovědná ministerstva členských států. Jedním z nástrojů v tomto procesu je použití schválených Metodických pokynů pro testování umožňující posouzení rizika pesticidů pro včely, tím nejpřesnějším možným způsobem. 93

94 Kapičky vody vylučované některými rostlinami listovými průduchy se nazývají gutační kapky. Přírodní úkaz gutace se projevuje například na listech kukuřice. Jediná cesta je vše znovu prověřit Již v roce 2010 Evropská včelařská koordinace (Bee Life) vynesla na světlo světa trhliny v proceduře posuzování rizika pesticidů pro včely v Evropě. CEO (nezisková organizace sledující vlivy firemního lobbingu na politiku Evropské unie) týž rok ve spolupráci s Evropskou včelařskou koordinací poukázala na to, že Evropská komise, aniž by si to uvědomila, zadávala zpracování odborných posudků k vyhodnocování rizika pesticidů pro včely fytofarmaceutickým firmám, a tím si zadělala na vážné problémy se střetem zájmů. Komise (DG SANTE Generální ředitelství pro zdraví a bezpečnost) rychle zareagovala. V roce 2011 pověřila mandátem EFSA, aby posoudil, zda vyhodnocovací metody rizika pesticidů pro včely stojí na vědeckých základech. Následně na základě mandátu od Komise EFSA vydala v roce 2012 vědecké stanovisko, ve kterém byly identifikovány nedostatky a obrovské mezery v používané metodice posuzování rizik v praxi. Problémy jako je dlouhotrvající toxicita (trvalá toxicita), subletální vliv (vliv kdy nenastane okamžitá smrt, ale je znemožněn normální vývoj včel i včelstev), toxicita pro larvální stadium, mnohonásobné zasažení prostřednictvím vody, výživou (nektar, pyl ) a ani vzduchem (prach zvířený při setí ) nebyly při procesu hodnocení v praxi brány v potaz. Odborné stanovisko EFSA následně posloužilo jako základ k sestavení Metodických pokynů pro testování při hodnocení rizika vlivu pesticidů pro včely (tzv. Metodické pokyny EFSA), zveřejněných v roce Proto, aby proces proběhl nejen na bázi odborné ale také demokraticky, proběhlo mnoho veřejných setkání k doplnění a vylepšení. V současnosti jsou tyto Metodické pokyny jedinou metodologií umožňující analyzovat a interpretovat údaje (toxikologické a expoziční) požadované evropským právem ve věci posuzování rizik pro opylovatele. Metodické pokyny EFSA v současnosti zahrnují odbornou metodiku nejlépe přizpůsobenou hodnocení rizik pesticidů pro včely. Název Autoři Schéma hodnocení rizik Toxikologická studie Metodické pokyny EPPO používané v současnosti Systém k posouzení rizika fytosanitárních výrobků pro životní prostředí PP/10 (3): Kapitola 10: včela medonosná Práce byla realizována pro Evropskou a Středozemní organizaci ochrany rostlin (EPPO), pracovní skupinou ochrana včel při Mezinárodní komisi pro vztah mezi rostlinami a opylovateli (ICPPR). V této pracovní skupině byl velmi silně zastoupen fytofarmaceutický průmysl. Hodící se pro aplikace postřikem a pro krátkodobou expozici Prudká otrava u Apis mellifera (včela medonosná) Neschválené a v současnosti ani nepoužívané Metodické pokyny EFSA Metodické pokyny pro testování při posuzování rizika vlivu výrobků k ochraně rostlin na včely (Apis mellifera, druhy Bombus a jeho poddruhy, včely samotářky) 2013 Skupina nezávislých odborníků při EFSA Hodící se pro různé zdroje expozice, a to: pyl, voda, prach a vždy je přihlédnuto k expozicím dlouhodobým i krátkodobým Prudká a trvalá toxicita pro larvy a dospělé včely. Posouzení subletálních a kumulativních účinků pro Apis mellifera, Bombus a včely samotářky Srovnávací tabulka v současnosti používaných Metodických pokynů EPPO (Evropská a Středozemní organizace ochrany rostlin) a nové metodiky EFSA v současnosti (květen 2015) neschválené a ani neaplikované. 94

95 Tyto metody hodnocení rizik umožňují: 1. interpretovat, analyzovat a lépe pochopit rizika pesticidů pro včely a ostatní opylovatele, 2. harmonizovat hodnocení rizik napříč rozdílnými evropskými zeměmi, 3. předkládat jasné a přesné informace politikům, kteří tak mohou svá rozhodnutí opřít o odborně připravené údaje. Bohužel můžeme pouze konstatovat, že neaplikovat Metodické pokyny EFSA se příčí evropské legislativě týkající se pesticidů. Krokem zpátky je i používání nevhodných vyhodnocovacích metodik sepsaných skupinou expertů, ve které je silně zastoupen fytofarmaceutický průmysl. Jsou Metodické pokyny pro testování nepoužitelné? V samotné Evropské unii budou moci hodnotitelé rizik Metodické pokyny EFSA používat, až budou schválené Stálým výborem pro potravinový řetězec a zdraví zvířat (SCOF CAH). Tento výbor se skládá ze zástupců Evropské komise (DG SANTE) a zástupců národních vlád (obvykle ministrů zemědělství nebo zdravotnictví). Už od vydání Metodických pokynů v roce 2013, tlačí Komise na schválení Metodických pokynů EFSA, ale členské státy nejsou schopné dosáhnout (kvalifikované) většiny. Blokují zavedení Metodických pokynů a brání korektnímu posuzování rizik pesticidů pro včely v Evropě. Avšak právní rámec i vědecké základy jsou na místě. Politická blokace pravděpodobně navázaná na ekonomické zájmy členských států nebo fytofarmaceutických firem brání aplikaci Metodických pokynů. Hlavní argumenty členských států, které jsou proti aplikaci nových Metodických pokynů, jsou, že jsou příliš složité pro uplatnění v praxi a že některé parametry nejsou adekvátní. Vzhledem k tomu, že jsou jednání neprůhledná, je vždy velmi těžké získat podrobnosti k vlastní pozici každého členského státu. A jsou to právě farmaceutické firmy, které si stěžují, že tyto metodické pokyny brání obchodování s jejich výrobky. Komise se znovu ujímá dané problematiky Členským státům se nepodařilo dosáhnout dohody. V roce 2015 pořád ještě nejsou Metodické pokyny schválené. Vzhledem k blokování, má Komise právo ujmout se této záležitosti sama. DG SANTE, odpovědný za tuto problematiku, připravuje v současné době vyhodnocení dopadu aplikace Metodických pokynů EFSA. Tento proces bude sledován několika orgány Evropské komise pod vedením místopředsedy komisaře Franse Timmermanse. Cílem zapojení komise je předložit členským státům návrh, týkající se metodik posuzování rizik, které nechtějí přijmout a uvést do praxe. Existuje riziko, že v průběhu procesu se dokument pozmění? Komise slibuje, že ne. Nicméně, otázka je i nadále otevřená. Ostatní aktéři Jak se zdá, uvedení Metodických pokynů EFSA v platnost, narušilo zaběhlý systém, tedy situaci, kdy metodiku hodnocení rizik pro včely formulují firmy. To je důvod, proč se už boj o pokus ovlivňovat přípravu metodiky vyhodnocování rizika pesticidů pro včely neodehrává na úrovni evropské politiky ale na úrovni úplně jiné platformy. Věci se daly do pohybu následně po zveřejnění Metodických pokynů EFSA. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Nejdříve se projevil velmi silný tlak ze strany členských států a fytofarmaceutických firem na OECD aby vyvinula metodické normy, tudíž aby přehodnotila metodiku posuzování navrhovanou EFSA. Oblast vlivu OECD zasahuje i do zemí mimo Evropskou unii jako je Kanada, Spojené státy a Japonsko. Mezi mnohé prospěšné aktivity si už nyní může připsat k dobru sestavení rozsáhlé databáze mezinárodních norem a metodických pokynů. A přesto, přítomnost fytofarmaceutických firem umožňuje zapojit se do problematiky svou účastí v poradním výboru pro průmysl a obchod (BIAC) při OECD. To znamená, že mají silnou páku na ovlivňování již při přípravě materiálů v OEDC. ICPPR (Mezinárodní komise pro vztah mezi rostlinami a opylovateli) Pracovní skupina Ochrana včel zřízená v rámci ICPPR k tomu, aby uvedla v platnost vyhodnocovací metodiky navrhované EFSA, provádí testovací zkoušky na toxicitu u Bombus a včel samotářek. V této pracovní skupině je nadále fytofarmaceutický průmysl zastoupen velmi silně. APITOX Nezávislí vědci, vědomi si závažnosti střetu zájmů ve vztahu k problematice včela a pesticid sestavili pracovní skupinu v rámci COLOSS (mezinárodní nezisková organizace se zaměřením na prevenci úhynu včelstev) pod jménem APITOX, aby v praxi analyzovali vyhodnocovací metody a přinášeli odpovědi na hlavní otázky, které ještě nejsou vyřešeny. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 95

96 TECHNIKA, RADY Nástroj k odvíčkování plástů Dva v jednom (Modifika ce Kuzinova kultivátoru) Souhrn: Představení úpravy nástroje na odvíčkování, která značně zvyšuje produktivitu. (Kuzin; Bělaruski pčaljar, 2014, č. 5, str. 17) Všem známá odvíčkovací vidlička je nástroj, který zajišťuje velmi kvalitní odvíčkování plástů. Avšak práce s vidličkou je spojena s velkým úsilím a rychlost odvíčkování plástů je nízká a většině včelařů nevyhovuje. Proto se mnozí zabývali zlepšením tohoto nástroje. Objevily se vidličky s různým tvarem jehel a také s nejrůznějšími doplňujícími úpravami, které omezovaly hloubku ponoru jehel do vosku. Podle autora je nejúspěšnějším řešením tzv. Kuzinův kultivátor (A. B. Kuzin, Pčelovodstvo, 2010, youtube.com/watch?v=n63iljrigp8). Předem nastavená standardní hloubka ponoru jehel do plástu a poměrně velká rychlost odvíčkování dělá tento nástroj vhodným k použití na průmyslových včelnicích. Kultivátor však nemůžeme použít při odvíčkovávání atypicky zavíčkovaného plástu, nebo když chceme odvíčkovat špatně dostupná místa. Tam nezbývá, než vzít do rukou vidličku. Proto vzniklo řešení umístit do zadní části kultivátoru rozměrově menší část vidličky. Dvouletá zkušenost používání modifikovaného nástroje, který v sobě spojuje vidličku i kultivátor ukázala, že produktivita nástroje značně vzrostla. V jednotlivých krajních případech při srovnávacím použití až do 80 %, což samozřejmě mohlo záležet nejen na kvalitě plástů, ale i na zručnosti operátora. Testy výkonnosti tohoto nástroje a elektrického nože ukázaly zhruba stejnou rychlost odvíčkování. Zkušební představení nástroje na Běloruském včelínu 2014 vzbudilo zájem včelařů. V současné době se rozbíhá výroba nástroje na odvíčkování Dva v jednom v drobných sériích. První sériové exempláře by se podle všeho měly objevit v lednu roku Přeložila: Mgr. Eva JEČMENOVÁ Ověřování Varroa-testeru Jednoduchá a efektivní diagnóza napadení varroázou (Dr. Ralph Büchler; ADIZ- die Biene - Imkerfreund, 2015, č. 9, str. 7) Souhrn: Dánská firma Swienty nabízí už několik měsíců za 49,98 eur Varroa-tester k určení napadení varroázou při tomto postupu se včely omámí oxidem uhličitým. Dr. Ralph Büchler ze Včelařského institutu v Kirchhainu ho vyzkoušel v praxi. Spolehlivé určení diagnózy je tím nejdůležitějším krokem pro úspěšný boj s varroázou. Jen ten, kdo ví o aktuálním napadení chorobou, si může být jist, že včas rozezná včelstva potřebující ošetření a správně posoudí účinnost prováděných léčebných postupů. Je tomu i naopak jestliže se chemické ošetření dělá pouze při skutečné potřebě léčení (ne tedy jen preventivně takzvaně pro jistotu ), ušetří se nejen výdaje a čas, ale zamezí se i vzniku reziduí a především negativnímu působení na včelstvo. Spad roztočů nebo napadení roztoči Nejjednodušší diagnóza spočívá v kontrole přirozeného spadu roztočů. K tomu se hodí především celoplošné mřížkové podlážky s vyjímatelnou podložkou. Podlážky by měly být podle všech pravidel 96

97 volně přístupné a podložky vkládané jen přibližně na dva až tři dny ke kontrole spadu. Tak se dají počty roztočů opravdu rychle a spolehlivě zjistit, zatímco zavíječ voskový, mravenci a škvoři, kteří se při dlouhotrvajícím umístění podložky rádi na ní usídlí, výsledný počet nijak výrazně nezkreslí. Dobrou alternativou pro zjištění napadení je vyšetření vzorku včel. Při vědeckém zkoumání (např. projekt DeBiMo, Toleranzzucht = DEutsches BIenenMOnitoring, AG. Toleranzzucht. Jedná se o pracovní skupinu při Včelařském institutu v Kirchhainu zaměřenou na chov včel odolných proti různým nemocem, mj. proti varroáze pozn. překl.) se vzorek včel obvykle usmrtí a vypere v mýdlové vodě, takže váhu včel a počet roztočů lze naprosto přesně stanovit. Pro běžnou včelařskou praxi stačí také poprášení práškovým cukrem a následné vytřepání (viz náš film níže: watch?v=zqmm78nmne, popř. Schulungsmappe ). Tímto jednoduchým postupem se žádné včely neusmrtí a výsledek je ihned k dispozici. Varroa-tester od firmy Swienty naplněný asi 30 g včel; v popředí je Power Cleaner s patronou oxidu uhličitého, která je součástí zásilky. Omámení místo poprášení Při použití varroa-testeru od firmy Swienty se oddělení roztočů docílí ne poprášením, ale po omámení včel oxidem uhličitým. Při testování přístroje ve Včelařském institutu nás přesvědčila především jednoduchost, intuitivní manipulace a rychlost postupu. Po několikerém opakování získá člověk cit pro Po omámení a protřepání včel propadne většina nasedlých roztočů přes mřížku na dno a dají se lehce spočítat. Omámené včely se po navrácení do úlu rychle zotaví. stanovení množství plynu, aby dosáhl dostatečného omámení, ale aby zároveň včely trvale nepoškodil. Ovšem následné kontroly přeléčených včel ukázaly, že průměrně se podařilo zahubit jen 65 % všech roztočů. Ve vzorcích ze včelstev, kde byl nulový přirozený spad, jsme našli po vyprání včel maximálně dva roztoče, přitom naopak ve dvou vzorcích z celkem patnácti bychom silné napadení (1,9, příp. 5,6 %) nejspíš přehlédli, kdybychom se spolehli výlučně na analýzu oxidem uhličitým. Celkově však dodatečná kontrola ukázala zřetelnou vysokou spojitost mezi úrovní přirozeného spadu a celkovým napadením. Pro praxi je velmi vhodný Pro vědecké analýzy je spolehlivost metody omámením nedostačující. Ovšem pro rychlé posouzení nákazové situace se varroa-tester jeví naproti tomu jako dobře použitelný. Riziko, že včelstva vyžadující ošetření včelař přehlédne, je nepatrné a dá se téměř vyloučit, pokud budou následovat další pravidelná vyšetření v odstupu několika málo týdnů. Vysoká cena za přístroj a patrony oxidu uhličitého přímo vybízejí ke zhotovení doma, což by pro šikovného kutila nemělo být až tak těžké. Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 97

98 Odvíčkovávání: uvažujeme o nástrojích pro hobby včelaře (Howard Scott; American Bee Journal, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Autor upřednostňuje odvíčkovací vidličku před odvíčkovacími noži, ať už studenými nebo vyhřívanými. Už jsem slyšel od mnoha včelařů Co bych chtěl k narozeninám (nebo k Vánocům, ke Dni otců (třetí neděli v červnu, den, kdy otcové jsou zvláště ctěni svými dětmi, a dostávají dárky a blahopřání pozn. překladatele), ke Dni matek (v USA, druhou neděli v květnu kdy jsou matky obdarovávány svými dětmi pozn. překladatele) je odvíčkovací nůž. Mají rádi způsob, jakým horký nůž odřezává velký pás voskových víček. Mají rádi pocit, když drží v ruce jeho dřevěnou rukojeť. Oceňují čistý řez a minimální poškození plástu, které takový nůž umí. Zahřejí nůž tak, aby jeho teplo perfektně splynulo s tavícím se voskem. Velice opomíjeným odvíčkovávačem je i vidličce podobný nástroj. Chci se podívat na tento nepoměr, protože ne každý si vybere horký nůž. Pro někoho může být odvíčkovací škrabadlo tím perfektním nástrojem. Možná, že až si tohle přečtete, tak si budete škrabadlo chtít vyzkoušet. Taky bych chtěl pohovořit o dalších nástrojích, které jsou k dostání. Podívejme se na hlavní alternativy: Vyhřívaný nůž. Elektricky ohřívaný nůž používá teplotu, která rozpouští vosk. Budete-li jím pohybovat směrem dolů, je možno odstranit velké pásy víček. Opření o dřevěné přířezy rámku pomůže udržet stejnou rovinu řezu. Dlouhá střenka nože vám dvěma pohyby po rámku směrem dolů odvíčkuje celý plást kromě okrajů. A ještě dva pokusy na opačných stranách rámku a je hotovo. Zbytek můžete odstranit buď nožem či škrabátkem. Až sem je to teorie. Ve skutečnosti je zařízení horké, což musí přinutit uživatele k opatrnosti, nechce-li se nepříjemně spálit. Studený nůž. Studený nůž pracuje podobně. Ale neodstraní větší pásy víček, odkrajuje naráz pouze menší kousky. Pomůže namáčet střenku nože do horké vody. Ale to znamená, že často musíte měnit vodu a také musíte mít hranatou pánev, abyste do ní mohli nůž pokládat. Koupit ve včelařské prodejně studený nůž je lepší, než používat obyčejný kuchyňský nůž, protože speciální studené nože mají ohnutou rukojeť, což při odřezávání víček pomáhá. Studený nůž v podstatě na práci stačí, i když v mnohem pomalejším tempu a navíc vykazuje stejné problémy v přerušování práce jako nůž vyhřívaný. Budete-li se rozhodovat mezi těmito dvěma noži, investujte víc peněz do vyhřívaného nože. V případě, že nemáte žádné nářadí a chcete odvíčkovat rámky, je v pořádku, když použijete obyčejný kuchyňský nůž. Ale vezměte si vroubkovaný nůž. Máte-li zoubkovaný nůž na krájení chleba, tak je to úplně v pořádku. Někdy ho ponořím do teplé vody, někdy ne. To záleží na vaší práci a na tom, jak moc je plást zavíčkován. Odvíčkovací hoblík. Toto elektrické zařízení většinou pracuje jako hoblík. Se zařízením jedete po ploše rámku a víčka se odhoblovávají. Vzhledem k tomu, že hoblovací hlava je tak široká, jako tělo hoblíku, teoreticky je možné odvíčkovat celý rámek najednou, kromě okrajů. Ve skutečnosti to obvykle takhle není. Povrch plástu je typicky nerovný, proto hoblík někdy zajede hluboko a někdy odvíčkuje velice málo. Hrboly samozřejmě odvíčkovávání přeruší. Také nahromadění víček práci zastaví. A stejně jako u horkého nože nemůžete loučky použít jako vodítka. Nakonec, protože přední část je těžká a musíte zachovat pohyb směrem dolů, je to těžkopádná práce. Další problém je to, že se hoblík obtížně čistí. Jednoznačně je dáno, že odvíčkovací hoblík není Elektrický kabel také vyžaduje zručnost. Zavíčkování rámků není vždy perfektní, což má za následek to, že se nůž zařízne hluboko, nebo se zasekne. Navíc se velice lehce vykolejí. Ve skutečnosti můžete počítat i se častými slepenci. A také tu je určitá prodleva, protože každý řez o trochu sníží teplotu nože a proto musíte chvilku počkat, než začnete řezat dál. Ale je nade vší pochybnost, že odvíčkovávání horkým nožem je rychlý způsob, jak spoustu víček odstranit. Ale na každý pád to je jiné, než úplně jednoduchá práce. To je jin a jang používání horkého nože. 98

99 pro každého. Nejběžnější uživatel je člověk, který potřebuje strávit několik dní odvíčkováváním. Odvíčkovací škrabadlo. Někdy se tomuto nástroji říká vidlička. Jeden dodavatel tomu říká skratinátor. Ale my tomu budeme říkat škrabadlo. Tento nástroj, který vypadá jako vidlička, má hroty. Je to ruční nářadí s nízkou vahou a je univerzální. Vedeme ho voskem a rozrušujeme víčka. Můžete pracovat dolů, napříč plástem a zajet do koutů rámku. Výsledkem je chaotická směs medu s voskem, který trochu připomíná, že jste porušil základ. Ve skutečnosti hroty otevírají buňky, čímž med může vytékat stejně, jako to děláte s horkým nožem. Celý postup jen vypadá, že je trochu chaotičtější. Někteří lidé tvrdí, že neotevřete škrabadlem všechny buňky, ale můžete to projet znovu shora dolů nebo křížem a problém je úplně vyřešen. Většina hobby včelařů nebo těch, pro které není včelařství hlavním zdrojem podnikání, používá vyhřívaný nůž na vyčištění hlavních ploch a škrabadlo na rohy a tam, kam se nůž nedostane. Jeden včelař to komentoval slovy s jedním perfektně provedeným řezem horkým nožem se včelstvo otevírá a ukazuje plást ve své nedotčené eleganci. To vypadá, jako by med chtěl prýštit ven. Upřímně řečeno já dávám přednost škrabadlu před oběma nástroji. Mám rád rytmus stabilního, nepřerušovaného pohybu. Škrábnout otočit, škrábnout otočit, škrábnout a poté točit různými směry, než je plást hotov. Není tady všudypřítomná nutnost přerušování práce s horkým nožem, která vás stále nutí být ve střehu. Dosáhl jsem při škrábání zenového klidu. Což zase neznamená, že bych nikdy nepoužíval horkého nože. Když s kamarády vytáčíme med v medárně, používám vyhřívaný nůž a na dočištění škrabadlo. Když vytáčím sám, mám méně než 30 rámků, pak je mojí volbou pouze škrabadlo. Škrabadlo je přizpůsobivější. Můžete odvíčkovávat horizontálně nebo vertikálně, zleva doprava, odshora dolů. Navíc hned vidíte, jestli jste něco nepřeskočili. Zastavíte se, vrátíte se a opravíte. Nemusíte měnit horký nůž za škrabadlo, když potřebujete dodělat rohy nebo okraje. Další výhodou je, že se škrabadlo lehčeji ovládá. Je lehké, snadno se čistí a nemá žádné napájecí kabely. Používání vyhřívaného nože vyžaduje trpělivost. Znovu a znovu horký nůž vypoví poslušnost. Jednou není dost teplý nebo potřebuje pauzu, aby se znovu rozehřál, jindy se zamotá šňůra či jsou na střence velké kusy. Je těžký, neobratný, zatímco škrabadlo je přesné, čisté a to je, dle mého názoru, rozhodující. Kaše, kterou škrabadlo dělá, není zase tak špatná. Používáte-li ruční či elektrický medomet, vyplivne ji zrovna tak, jako víčka, která seříznete horkým nožem. Ve výsledném medu je možná trochu více kousků vosku, které stejně bez problému odfiltrujete a výsledek je stejný perfektní tekutý med. Po vytočení, když porovnávám rámky, které jsem odvíčkovával škrabadlem nebo horkým nožem, tak mám dojem, že ty, které byly odvíčkovány škrabadlem, jsou v lepším stavu. Je tu méně velkých potrhání buněk. Ve skutečnosti jsem si toto tvrzení ověřil porovnáním účinnosti odvíčkování oběma nástroji, vytočením medu a zvážení obou rámků. Téměř vždy byl výsledek stejný. Kontrola je velká výhoda. Vidličkou můžete zajet hloub nebo jen mělce, zkrátka se přizpůsobit povrchu plástu. Horký nůž to nerozlišuje. Seká všechno, co mu přijde do cesty srovná členité buňky. V protikladu k tomu, škrabadlo způsobí minimální poničení buněk. Se škrabadlem se dostanete do rohů a okrajů ruční manipulací. Naproti tomu horký nůž nemůže udělat rohy, aniž byste poškodil jiné části. Škrabadlu se dává přednost pro jemné detaily. Je jednoduché škrabadlo zaměřit s přesností na dvě nebo tři buňky. S horkým nožem je daleko obtížnější udělat jemnou práci. A výsledkem toho je, že několik buněk není odvíčkováno. Když používáte horký nůž, akceptujete určitou nekompletnost práce, kterou nebudete mít, budete-li používat škrabadlo. Poté, co jste odvíčkovali celý rámek, zblízka si prohlídnete svoji práci a sem tam odvíčkujete i poslední buňku. A nakonec když používáte jen jeden nástroj, je to lepší než dva. Uvědomte si, že po použití horkého nože asi ještě budete muset použít škrabadlo. Naproti tomu ten, kdo používá škrabadla, si vypracuje rytmus ve svých nepřerušovaných pohybech. Takový nepřetržitý pohyb mu dovolí se soustředit na celý rámek a ne jen na část, kterou momentálně odvíčkovává. To je to, co je míněno tím, že pracuje trvale a cílevědomě. Jde mi o tohle: nejlepším nástrojem pro práci není vždy pompézní haj-tech. Někdy to je ten nejobyčejnější nástroj. Dejte šanci oběma a udělejte poctivý test. Na pár rámcích vyzkoušejte škrabadlo a pak vezměte horký nůž a nejspíš se vracíte zpět. Buďte nestranný. Nebuďte ovlivněný konvenční moudrostí. Co cítíte příjemnější? S čím se lépe pracuje? Co je lepší? Kdy budete mít míň zalepené prsty a ruce? Která z metod vám dovolí mít stoprocentně odvíčkované buňky? Někdy musíte myslet i na sebe. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 99

100 ÚL PROSTŘEDÍ Síťovaná podložka na dno (Doug Somerville; The Australian Honey Bees, 2014, č. 12, str ) Souhrn: Australský výzkum potvrdil zvýšení produktivity včelstev, kterým byla do úlu instalována síťovaná podložka namísto pevného dna. Projekt na vyzkoušení síťované podložky na úlové dno probíhal 14 měsíců, aby se zjistil její vliv na produktivitu včelstva. Konečná zpráva byla nedávno publikována zřizovatelem Rural Industries Research a Development Corporation (Společnost pro výzkum a vývoj venkova pozn. překl.). Úplné znění zprávy najdete na a buď si ji stáhnete v pdf formátu, nebo zakoupíte výtisk za 25 australských dolarů. Dříve než uvedu krátkou zprávu o svém výzkumu, potřebujeme si vyjasnit několik věcí. V Austrálii nemáme roztoče Varroa (dosud). Sítěné podložky mohou, ale nemusí být ve sledování Varroa užitečné. Můj hlavní zájem v tomto projektu se týkal zjištění, zda ventilované dno úlu ovlivní produkci úlu (a tečka). Mnozí z mezinárodního včelařského společenství věří, že dlouhodobá odpověď pro řešení problému s Varroa u Apis mellifera spočívá ve vyšlechtění včel na roztoče odolných. Ve světě existuje mnoho výběrových programů, jejichž cílem takový chov je. Už byly prozkoumány dva způsoby chování včel, které je účinné v odstraňování roztočů z úlu nebo zastavení jejich množení. 1. Samočisticí chování bylo studováno ve včelstvech Apis cerana a zbylo zjištěno, že to je velice účinný prostředek, jakým jsou roztoči z dospělých včel odstraňováni. V mnoha oblastech jsou tímto způsobem roztoči poškozováni nebo poraněni. Existují důkazy, že také Apis mellifera dokáže odstraňovat dospělé roztoče jedna z druhé a viditelně je poškodit. Dá se očekávat, že se tento znak ve svých projevech může včelstvo od včelstva lišit a stál by za další výzkum. 2. Hygienické chování ohledně Varroa (Varroa sensitive hygiene VSH) je znak chování Běžná mateří mřížka (vpravo) ve srovnání se zasíťovanou mřížkou na Varroa (vlevo), která dovoluje roztočům propadnout skrz ni. Stále musíme mít na mysli, že roztoči Varroa jsou zřejmě nejzávažnější škůdci, kteří v současnosti ohrožují včely medonosné po celém světě. Říká se, že síťovaná podložka umožní propad na dno spadlých roztočů na zem pod úlem, dál od včel. Existovaly určité pochybnosti o užití těchto podložek, např. že mohou překážet včelstvu ve výchově plodu a tak snížit výnosnost úlu. Jsou usedlé včely v úlu vystaveny průvanu a změnám teploty a vlhkosti v oblasti plodového hnízda? Jedno z míst, kde byl pokus prováděn, bylo v mandloňovém sadu v Robinvale. Drobný štítek je vkládán do plodového hnízda, všimněte si vodiče vedoucího k záznamovému zařízení. 100

101 včel medonosných, při kterém mladušky detekují a odstraňují larvy, které jsou napadeny vyvíjejícími se roztoči Varroa, a tak přeruší růstový cyklus roztočů. Tento znak byl určen jako hygienické chování včely medonosné a jako dědičný. Konvenční dno (vlevo) v porovnání se zasíťovaným (vpravo). Oba tyto znaky mají při kontrole roztočů potenciál snižovat závislost včelařů na chemických prostředcích. Oba znaky také mohou těžit z užití síťované spodní podložky při odstranění napadených larev a poškozených roztočů. Poznámky k úvaze: Asi 20 % dospělých roztočů na nově vylíhlých včelách odpadne na dno úlu v průběhu prvních tří dnů od vylíhnutí Velikost ok sítě by měla být asi 3 mm. Dospělý roztoč má plochý tvar a měří asi 1,1 mm krát 1,7 mm a tak propadnou síťkou bez problémů Síťované podložky nejsou samospásným opatřením na kontrolu roztočů, musí být použity ve spojení s jinými opatřeními Říká se, že úly musí být během zimy v suchu. Úly mohou být položeny v jakékoliv pozici, přesto se voda na dně nehromadí. Takže otevřená oka síťované podložky mohou pomoci snížit vlhkost a kondenzaci vody v úlu V extrémně vlhkém prostředí by síťovaná podložka mohla včelstvu působit problémy s kontrolou vlhkosti v úlu a s dozráváním medu Mravenci, kteří se skrz síťovanou podložku do úlu dostanou, se mohou vymknout kontrole včelstvem. Existuje velký počet druhů mravenců a jejich vliv na včelí úly je také proměnlivý Síťovaná podložka na dně úlu, použitá s pevným podkladem umístěným pod síťovinu, na který bude nanesena lepkavá látka, jako je například vazelína, jsou skvělé prostředky na sledování přirozeného spadu roztočů. Stává se to tak nezbytnou činností pro pravidelné sledování a měření populace roztočů ve včelnicích, které zajistí, že se zamoření roztoči nestane kritickým a neočekávaně včelstva zahubí Se síťovanou podložkou na dně může být včelstvo snadno uzavřeno při použití uzávěru česna a úl může být lehce přestěhován i během dne při malém riziku, že se včelstvo přehřeje a zahyne. Primární cíle výzkumu byly: 1. získat přehled o různých typech a užití síťované podložky 2. navrhnout funkční síťovanou podložku a 3. měřit teplotu, vlhkost a rozdíly v produkci mezi úly s vestavěnou síťovanou podložkou a úly s běžným pevným dnem. Pro pokus byla vyvinuta volně vložená podložka s vyjímatelnou síťovinou. Použití pevné nebo vyjímatelné podložky není pro pokus podstatné, ale vyjímatelné podložky dovolují poškozenou podložku rychle vyměnit anebo ji vyjmout k vyčištění. Síťovaná podložka může být doplněna výměnnou podložkou, která poslouží při počítání roztočů, pokud se to vyžaduje. Očka sítě měří 3 mm, což dovoluje propadnout zbytkům roztočů, ale zabrání průlezu včel. Síťovaná podložka byla ve 30 úlech porovnána s běžným typem podložky při každé prohlídce Nenašli jsme žádný rozdíl mezi obvyklou a síťovanou podložkou v klíčových oblastech produktivity velikosti plodové oblasti, síle včelstva, vlhkosti a teploty, i když byl nalezen váhový přírůstek 15 % v úlech se síťovanou podložkou v porovnání s úly s obvyklou pevnou podložkou. 101

102 (i když jen 20 včelstev přežilo do konce). Pět úlů v každé skupině (5 síťovaných podložek, 5 pevných) mělo instalovaný záznamník údajů, který každou hodinu měřil teplotu a vlhkost po celou dobu pokusu. Bermagui na jižním pobřeží Nového Jižního Walesu bylo další místo, kde byl pokus prováděn. Váhový přírůstek byl zjišťován během čtyř období v průběhu 14 měsíců. Při dokončení celého pokusu byly změřeny síla včelstva a plocha plodu. Ta čtyři období souvisela s potřebou přesunu včelstev do různých oblastí, aby sbírala med nebo opylovala kvetoucí rostliny podle požadavků opylovací služby a zisku z příjmů za opylování. V průběhu pokusu byl nalezen průměrný váhový přírůstek 15 % v úlech se síťovanou podložkou v porovnání s úly s obvyklou pevnou podložkou. To by mohlo nastat v závislosti na zvláštní konstrukci testované podložky v kombinaci s klimatickými podmínkami, kterým byly úly vystaveny během 14 měsíců trvání pokusu. Je to pozitivní nález, i když další užitek může vyplynout z pomoci při kontrole škůdců včelstev, protože, podle tohoto výzkumu, nesnižuje produktivitu včelstev. Statistická analýza neukazuje žádný významný rozdíl mezi těmito dvěma způsoby zacházení, tzn. síťovanou podložkou a obvyklou pevnou podložkou na dně úlu, co se týče klíčových údajů o produktivitě, které jsme sledovali. Všichni včelaři by si měli uvědomit, jak bude vypadat chov včel medonosných, jakmile se roztoči Varroa do Austrálie dostanou. Výsledek tohoto projektu poskytuje včelařům informaci, aby se mohli rozhodnout pro použití síťované podložky a jak to může ovlivnit výnosy včelstev. Užití síťované podložky by mohlo dát i jiné výhody, které včelaři mohou testovat na svých vlastních včelnicích. Primární účel užití síťovaných podložek je jejich pozitivní role v kontrole roztočů Varroa. Pokrok ve šlechtitelských programech včel odolných vůči Varroa by měl být v tomto celosvětovém snažení pečlivě sledován. Užití síťovaných podložek není soběstačnou strategií, jak hospodárně kontrolovat Varroa, ale ve spojení s chovy na Varroa odolnými by mohlo poskytnout velký užitek. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ Ventilace v úlech (Inž. J. M. Majak; Pszczelarstwo, 2015/6, str ) Souhrn: Pro včelstvo je příznivé, větrá-li se úl několika malými otvory, než jedním velkým. Včelaři na celém světě chovají včely v úlech různého typu, s různými velikostmi rámků a z různých použitých materiálů. Již 25 roků hledám řešení stavby úlu, který by mne uspokojil. Zdá se mi, že v souvislosti s různými druhy včel by byly potřebné různé úly. Ale nebudu se zabývat tímto problémem. Budu se snažit řešit otázku ventilace úlu. Je otázkou, zda včely chtějí změnu konstrukce úlu? Získal jsem zkušenosti, které se budu snažit v tomto článku představit. Zkušenosti jsem získal se včelstvy kavkazské rasy. Na obr. 1 je vidět, že včely zastavěly volný otvor o rozměru 2 37,5 cm v zadní části dna, a nechaly v něm pouze 7 otvorů a jeden široký vletový otvor v protilehlé stěně dna zastavěly pouze částečně. Kavkazská rasa tvoří poměrně malá včelstva. Důležité jsou podmínky mikroklimatu uvnitř, zvláště v době výskytu nektaru, kdy v úlu zůstává málo včel. Od konce května do začátku července zastavěly včely zadní část poměrně rychle, aniž to mělo souvislost s nadcházející zimou. Ve snaze vyjít potřebám včel vstříc, je třeba umístit do česna vložku, která je vidět na obr. 2. Vložka je rozdělená na několik vletových otvorů. Charakteristické na takovém zabudování je to, že včely nechaly vletové otvory u bočních stěn, aby tak zajistily ventilaci na hranicích hnízda. Je tedy možné navrhnout, aby v nástavkovém úle bylo použito větší množství vložek. Ne všechny rasy včel ale ukazují schopnost zastavění nadměrného množství ventilačních otvorů. Rasy pocházející z teplejších krajin nereagují tímto způsobem. Ale nevíme, zda se jim daří v nadměrném průvanu. Ve své včelařské praxi používám dodatečné ventilační otvory mezi jednotlivými nástavky (nad hnízdem). Silná včelstva se rychle naučí používat dodatečné otvory. Tato dodatečná česna jsou hlavně v sezoně sběru nektaru nutností. Stejně tak i dodatečné otvory pod stříškou. Tyto otvory včely sice olepily propolisem, ale nechaly je propustné. Existovalo nebezpečí, že včely zalepí propolisem vnitřní mřížky, které mají funkci bránit vnikání nezvaných hostů 102

103 jako vos či zavíječů. Ale tato hrozba se nenaplnila. Ukázalo se, že malé otvory fungují jako z fyziky známé Venturiho trubice. Tak při vnějším ofukování úlu vytahují tyto dodatečné otvory vzduch z úlu. A při bezvětří vně úlu výměnu vzduchu zajišťuje rozdíl teplot. Včely mají raději několik malých otvorů než jeden velký. Použití malých otvorů splňuje funkci mechanického regulátoru, když množství odcházejících plynů je regulováno rozdílem teplot. Samozřejmě že se to děje v malých rozdílech s malými hodnotami pro nás neznatelnými, ale důležitými pro včely. Obrázky potvrzují vhodnost takové konstrukce. Pozorujíce včely přes celý rok, při různých teplotních podmínkách jsem ověřil, že zúžení otvorů včelami se osvědčilo. Od momentu, kdy jsem je použil, jsem neviděl spadlé plásty ani skupiny včel ventilujících u oček. Z toho usuzuji, že komfort života včelstva se zvýšil. Tím se také zmenšila tvorba průvanu v úle i spotřeba zásob a nebezpečí vzniku nemocí plodu vzniklých na základě zachlazení. Taková poškození plodu na jaře při náhlých změnách teplot nejsou přece nic výjimečného. Přeložil: Ing. Jaromír STRAKA Včely chrání svůj plod důmyslnou klimatizací (Jürg Vollmer; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 7, s. 11) Souhrn: Včely regulují teplotu plodu tak, že přebírají přebytečné teplo přilehnutím na plod do svých těl a pak se ochlazují na plástech se zásobami, čímž zásoby ohřejí. Jak horko je v dřevěném nástavkovém úlu ve vrcholu léta? Strašně horko, říká americký biolog Philip T. Starks z bostonské Tuftovy univerzity. Polední slunce zahřeje nástavkové úly tak silně, že vče- 103

104 IČ tepelné snímky:vlevo: Kontrolní úl bez včel. Vpravo: Úl se včelami. Dělnice se zdržují uprostřed oblasti ohraničené tmavou křivkou. Teploty nad 37 C. se vyskytují v oblasti ohraničené světlou křivkou. lař si na jejich plechovém víku může popálit prsty. Ale uvnitř vysoká teplota ohrožuje plod, který pro svůj zdravý vývoj potřebuje vyrovnanou teplotu 32 C až 36 C. Při této teplotě jsou larvy staré 4 až 9 dní méně citlivé na teplotu, než kukly staré 10 až 21 dnů. V obou těchto vývojových stadiích teploty nad 36 C zpomalují vývoj a způsobují rodícím se včelám znetvoření křídel, sosáku a žihadla, případně okamžitý úhyn. Polední slunko rozpálí ve dřevěném nástavkovém úlu všechno. Aby k tomuto nedošlo, přinášejí dělnice do úlu vodu, kterou zvlhčují plásty, a vířením křídel urychlují její odpar. Profesor Starks k tomu dodává, že včely používají navíc důmyslnou klimatizaci. Tepelný ochranný štít nad plodem Profesor Starks říká: Včely využívají stejný princip jako náš krevní oběh. Dělnice vezmou do svých těl nežádoucí teplo a z plodu ho odnesou do chladnějších míst. Aby svou teorii včelí klimatizace prokázal, uspořádal se svým týmem řadu pokusů. Použil 8 průhledných úlů (plexi 53 cm 48 cm 5 cm). Tyto ozařoval speciální lampou. V každém úlu bylo na každém plodovém a medovém plástu až dělnic a 1 matka. Pro porovnání sloužil jeden průhledný úl s jedním plodovým a jedním medným rámkem, ale bez včel. Teplotní režim sledovali výzkumníci pomocí tepelných čidel uvnitř a pomocí infračervených tepelných kamer zvenčí. Tento pokus prokázal, že dělnice lehly na plodové buňky a vytvořily tím souvislý tepelný štít. Ostatní dělnice přitiskly svá břicha na nejteplejší místo, kde lampa vyhřívala plod, aby mohly teplo odtud odnést. Dospělé včely na rozdíl od plodu vydržely teplotu až 50 C. Dělnice přenášejí teplo do medových plástů Dělnice nalehnou na plodové plásty a teplo z nich převezmou do svých těl. Pomocí této klimatizace stoupla teplota ve vyhřívaných úlech pouze na 38 C a plod zůstal nepoškozen. V souběžných kontrolních úlech, které měly také plodové plásty, ale byly bez včel, stoupla teplota na 43 C a všechen plod uhynul. Pomocí IČ tepelných snímků profesor Starks zjistil, kam včely to teplo odnesly. Přenesly ho do medových plástů, které nejsou na teplo citlivé. Dělnice při tom pracují rotačním systémem. Jakmile přenašečka převzala teplo a odešla, byla ihned nahrazena jinou dělnicí. Sotva výzkumníci tepelný zdroj odpojili, klesla teplota ve včelami obsazených úlech během 10 minut dík tepelnému transportu na 36 C. V souběžných plexi úlech bez včel byla i po 10 minutách teplota 40 C. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 104

105 Co nám řeknou podložky (Alfred Höhener; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 10, s. 9) Souhrn: Názorné příklady různých projevů ve včelstvu a jak se promítnou na úlovou podložku. Ve včelíně je teď klid. Mlha lehla na středozemí, ale může se držet i ve vyšších polohách. Když první teplé sluneční paprsky dopadnou na česno, vylezou strážkyně a kontrolují blízké okolí. Ojediněle lze spatřit také vosy, i když první mrazy je zdecimovaly. První mráz představuje obrat nejen pro přírodu, ale i pro nás lidi. Loučíme se se zimou a vzpomínáme na předešlé léto. Ve sborové mužské skladbě Přátelství uslyšíme následující pasáž: Noční jinovatkou zvadne všechna nádhera. Loupež nebo jen vynesená nevhodná krmě? V odpoledních hodinách můžeme vidět, jak včely pilně létají oběma směry. Jde tady o loupež nebo o vitální včelstvo? Mnozí včelaři koncem září otvírají svá včelstva jen neradi anebo vůbec ne. A už v této době nám podložky prokáží velkou službu. Na čelní Loupež, brutální děj! Nožičky a křidélka svědčí o krutém boji. Ne každá krmě je pro včely vhodná. Škoda té velké práce, když včely vynášejí zásoby z úlu ven. Důkazem úspěšného ošetření včelstva proti varroáze jsou četní roztoči na podložce. 105

106 straně vytažené podložky můžeme spatřit voskové drobečky, křidélka a nožičky. Je to neklamné znamení, že včelstvo trpí loupeží (horní obrázek). Zúžením výletového otvoru se pokusíme loupeživým včelám zabránit vniknutí do úlu. V letních měsících při každé návštěvě včelnice vytáhneme z každého úlu podložku a jsme spokojeni, když jsou prázdné a čisté. V zimě řeknou podložky mnohé o velikosti, zdraví a vývoji včelstva. Ale pozor, není snadné učinit správné závěry. Voskové drobečky, žádná křidélka a nožičky na zadní straně podložky svědčí o tom, že včely krmivo vyhazují (střední obrázek). I když jsme ošetření včelstva proti varroáze provedli, nemůžeme si být jisti, že nenastane ještě jedna invaze roztočů. Nyní nám poskytne vynikající službu podložka, na níž je nakreslena čtvercová síť o stranách 5 5 cm. Ta nám ulehčí spočítání spadlých roztočů (dolní obrázek). V říjnu většina včelstev může mít ještě zbytky nevylíhlého plodu. Proto se zimním ošetřením ještě počkáme. Pokyny ke správnému ošetření včelstev proti varroáze ve Švýcarsku najdeme na internetu (např. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK HOBOSféra včelaření se včelí koulí (Jürg Volllmer; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 10, s ) Souhrn: Představení nového úlového systému založeného na imitaci přírodní dutiny. Výhodou je, že se uvnitř netvoří plíseň, včelstva spotřebují přes zimu cca o 30 % méně zásob a úl umožňuje přežívání symbiotických živočichů. Už 165 let chováme v čely v pravoúhelných úlech sbitých z tenkých dřevěných prkének. Při tom tyto včely už 100 milionů let žijí v oblých dutinách stromů, které mají tlusté stěny. Tak uvádí na trh Andreas Heidinger svou včelí kouli pod jménem HOBOSphere. Už jsem viděl mnoho návrhů na nové úly, ale mnozí, kteří je vyzkoušeli, vrátili se za pár roků zpět k osvědčeným nástavkovým úlům, říká německý včelařský profesor Jürgen Tautz. Andreas Heidinger se svým vynálezem plodiště s kulatými rámky. 106

107 Plodiště HOBOSféry se skládá z vrchního a spodního dílu, které jsou spojeny otočným závěsem (pantem). Na snímku je vidět masivní dřevěná krychle vyfrézovaná pomocí počítačem řízené univerzální frézky. Plodiště HOBOSféry se vkládá do masivního dřevěného dna, jehož tlusté stěny regulují vlhkost, takže se v něm nemůže tvořit plíseň. Moderní úly jsou pravoúhlé, sbité z prkének silných 18 až 25 mm. Od roku 1851, kdy Lorenzo Langstroth vyvinul své úly, se na nich prakticky nic nezměnilo. Tyto pravoúhlé úly, i když byly zhotoveny z pěnového polystyrénu, mají tepelné můstky, kterými uniká teplo. Tak vznikají teplotní rozdíly, které způsobují kondenzaci vodních par. A to jsou ideální podmínky pro vápenatění včelího plodu a jiné choroby. Včelí koule je kopií přírody Zatímco mnozí vynálezci setrvávali na původním principu nástavkových úlů, nastoupil Andreas Heidinger z Horního Bavorska jinou cestu. Tento slévárenský technik a modelář se začal zabývat bionikou. Ta aplikuje přírodní poznatky do současné techniky. Zaměřil se na biologicky perfektní stromové dutiny, ve kterých hnízdí divoké včely. Pomocí moderních přístrojů sejmul všechny geometrické 107

108 i fyzikální parametry a přenesl je do počítače. Poté vynalezl tzv. včelí kouli. Je to kulaté plodiště uložené v krychlovitém dřevěném pouzdře se stěnami tlustými až 15 cm. Koule má vzhledem ke svému objemu nejmenší povrch. Pro srovnání: Pravoúhlý nástavek o objemu 50 l má povrch 86 dm 2. Včelí koule téhož objemu má povrch jen 66 dm 2. Jelikož nemá žádné rohy a hrany, neexistují žádné tepelné mosty. Další záležitostí jsou použité materiály. Místní smrkové dříví je zdravé a má dobré tepelné a vlhkostní vlastnosti. Dřevěná krychle o hraně 45 cm dokáže vyrovnávat vlhkost a svými strukturálními i fyzikálními vlastnostmi se vyrovná přírodní stromové dutině. Andreas Heidinger šel se svým vynálezem v roce 2013 za uznávanou včelařskou kapacitou. Prof. Jürgen Tautz se po desetiletí zabývá konstrukcí úlů. Včelí koule ho překvapila. Provedl s ní řadu pokusů a rozhodl se, že se s Heidingerem zúčastní dalšího vývoje. Během roku 2013 bylo úlů typu včelích koulí v malosérii vyrobeno 100 kusů, které testovali včelaři na mnoha místech světa. Vyzrálá konstrukce byla v roce 2016 uvedena na trh pod obchodním názvem HOBOSphere (HOBO byla šifra výzkumného projektu Prof. Tautze a S znamenalo sféra). Včelí koule HOBOSféra a její přednosti Je to nástavek plodiště, na který lze nasadit medný nebo krmný nástavek kterékoliv konstrukce. Výchozím polotovarem je masivní dřevěná krychle, v níž je pomocí počítačem řízené univerzální frézky vytvořeno kulovité plodiště, jakož i oblé rámky na plod, med a pylové zásoby, které se do něj vloží. V medníkovém nástavku nad ním pak včelař pracuje se svými osvědčenými rámky. Podobně jako u ostatních nástavkových úlů má HOBOSféra dřevěné dno. Toto je však vyrobené z jednoho kusu. Vyznačuje se třemi rysy: za prvé dnová zásuvka není mřížová, ale celistvá, aby si včely samy mohly vytvářet vlastní mikroklima. Za druhé v něm, podobně jako ve stromové dutině, žije množství drobných živočichů. Za třetí dík své celistvosti pohlcuje přebytečnou vlhkost z plodiště. Kompletní úlový systém. Nahoře je medník opatřený okénkem. 108

109 Kulatý rámek naplněný medem. Tautz a Heidinger zkoumali rozdíly mezi celistvým dřevem a ohoblovanými prkny. Výsledky zveřejnili v prosinci 2014: Normální průmyslové dříví řezané a hoblované pojme jen 9 % až 14 % vody. Surové celistvé dřevo pojme vodu o hmotnosti až 99 % jeho sušiny. Když se stěny přírodní stromové dutiny potažené vrstvou propolisu zvlhčí, rozpustí se některé chemické komponenty propolisu a vrstva nabude pórovitou strukturu. Dopadne-li na stěnu kapka vody, zakrátko v ní zmizí. Podle očekávání se v HOBOSféře, v níž ani v masivním dně nejsou tepelné můstky, netvoří plíseň. Díky izolační schopnosti tlustých stěn je v HOBOSféře v zimním období spotřeba zásob o 30 % až 40 % nižší oproti pravoúhlým úlům sbitých z tenkých prkének. Prof. Tautz s uspokojením konstatuje, že včely v HOBOSféře jsou znatelně zdravější, vitálnější a mírumilovnější. Symbióza včel s jinými živočichy Prof. Tautz dále uvádí, že v HOBOSféře dochází k synergii a symbióze včel s jinými živočichy. Jedním z nich je štírek knihový (Cheiridium museorum), který žije ve dně. Je velký jen 3 mm, ale denně sežere šest až osm roztočů Varroa. Na první pohled se to zdá málo, ale je to velmi důležité v předjaří, dříve než se roztoči začnou explozivně rozmnožovat. Dalším možným symbiózním partnerem mohou být červení lesní mravenci, kteří hlídají vlhkost v HOBOSféře a zamezují tím růstu plísní. Kromě toho požírají larvy z buněk vypadlé nebo úlovými dělnicemi odstraněné, které jim skýtají výživné bílkoviny. Tím se postarají o úklid HOBOSféry. HOBOSféra bude od roku 2016 k dostání i ve Švýcarsku. V únoru 2016 přijde HOBOSféra v evropských zemích na trh za 499. Ve Švýcarsku založili Heidinger a Tautz spolek HOBOSphere Schweiz, který včelí kouli hodlá prodávat za 550 CHF (vč. cla a dopravních nákladů z Německa). Spolek nabízí též zaváděcí kurzy včelaření s HOBOSférou. První kurs má být koncem února 2016 a je o něj velký zájem. Podle Prof. Tautze je HOBOSféra novodobý vynález, který se určitě prosadí. Známé nástavkové úly se přirozeně budou i nadále používat. Ale pro včelaře, kteří chtějí své včely chovat v souladu s přírodou a při tom sklízet med, je HOBOSféra nejlepším řešením. Dodává: Dosud jsem nezažil jediného včelaře, který by se od HOBOSféry chtěl vrátit ke známým nástavkovým úlům. Až na jaře 2016 první švýcarští včelaři přenesou své včely do HOBOSféry, uvidíme, jak se včelí koule ve Švýcarsku osvědčí. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 109

110 VARROATOLERANCE Rozměr včelí buňky je to důležité? (HARMAN Ann. Celi size is it important? The Beekeepers Quarterly. 2015, č. 119, polský překlad: dr. ing. Maciej Winiarski; Pasieka 2016, č. 1, str ) Souhrn: Článek se pokouší vrátit do odborné diskuze tezi, že rozměr buňky ovlivňuje množení roztoče Varroa destructor. Autorka uvádí, že předchozí výsledky testů byly založeny jen na počítání roztočů na živých včelách, kdy ve včelstvech chovaných na malých buňkách bylo napočítáno více roztočů. To lze ovšem interpretovat i tak, že uvnitř malých buněk se skrývalo méně roztočů, kteří se díky tomu v dlouhodobé perspektivě pomaleji množili. Pozn. překladatele: Na celém světě jsou hledány způsoby řešení základního problému účinné léčby varroázy, parazitického onemocnění včely medonosné (Apis mellifera spp.). Pozorováním vývoje roztoče včelího (Varroa destructor) se zjistilo, že druhá dceřiná samice tohoto cizopasného roztoče dospívá na larvách včelích dělnic 6 12 hodin před vylíhnutím mladé včely. Dále bylo zjištěno, že z malé buňky se včelí larva líhne o něco dříve. Dr. Krzysztof Olszewski uvádí, že z buněk o průměru 4,9 mm se včely líhnou za 11,44 dne po zavíčkování, zatímco z běžných buněk o průměru 5,4 mm se líhnou až koncem 12. dne, v některých případech dokonce až 14. den. Z toho vyplývá, že v malých buňkách dceřiná samice roztoče nedospěje, a díky tomu se zlepšuje odolnost včely vůči tomuto parazitovi. Přitom nebyl zaznamenán výrazný rozdíl v množství medu vyprodukovaného včelstvy chovanými ve standardních buňkách a včelstvy chovanými v malých buňkách. Domnívám se, že stojí za to seznámit naše včelaře s názorem amerických vědců prezentovaným známou popularizátorkou včelaření Ann Harmanovou. Včely medonosné jsou známy svou snadnou adaptabilitou na různá prostředí, díky níž dokázaly na Zemi přetrvat po tisíce let. Samozřejmě mají i své preference, které závisejí hlavně na jednotlivých poddruzích. Nároky včel jsou v podstatě velmi skromné základem k jejich přežití může být jakákoliv suchá díra. Ovšem pouze v teplém podnebí s malým úhrnem srážek mohou v těchto podmínkách prospívat. K dalším požadavkům patří nevelký vstup umožňující dobrou obranu a rozměry vnitřního prostoru odpovídající velikosti včelstva. Přesto se včely mohou uhnízdit i v široce otevřené jeskyni, pokud nenaleznou vhodnější životní prostředí. Všechny poddruhy Apis mellifera potřebují místo, kde mohou stavět své dílo, např. dutiny ve stromech, z nichž kdysi brtníci vyřezávali plásty divokých včel. Populace evropských včel, např. včely vlašské (A. m. ligustica), si vybírají dutiny o objemu 40 litrů, kdežto populace afrických subsaharských včel, např. včely středoafrické (A. m. scutullata), hnízdí i v dutinách značně menšího objemu. Nicméně všichni včelaři dobře vědí, že včely si relativně často vyberou k uhnízdění velice neobvyklá místa. Hnízda takovýchto včel jsou již dlouhou dobu objektem zajímavého bádaní. Již ze sedmnáctého století se dochovaly zápisky nizozemského biologa Jana Swammerdama, který ve své době značně rozšířil znalosti o hmyzu. Jedním z jeho výzkumů bylo měření buněk v plástu. Každý poddruh včely medonosné má svůj vlastní rozměr buňky. Když dospělé včely stavějí z vosku nový plást, dodržují stanovené rozměry buněk, pouze trubčí buňky nemají tak ideální rozměry. Přechod od ustáleného rozměru dělničí buňky k trubčí buňce je postupný se zachováním šestistěnného tvaru, ačkoliv mohou vznikat i jiné neobvyklé tvary. Jestliže včely potřebují trubce, vyhrazují pro ně spodní části plástů a mezi dělničími a trubčími buňkami budují buňky přechodové. Při pohledu na fragment nového plástu to vypadá, jako by každá dělničí buňka měla zcela identické rozměry. Když ale přesně změříme všechny buňky, najdeme rozdíly o ± 1 mm. Jestliže se až doposud včely snažily o precizní stavbu plástu, k čemu tedy slouží taková rozdílnost buněk? Chceme-li poznat přesné rozměry, musíme měřit deset buněk v přímé linii počínaje od první a konče desátou. Do celkového výsledku musejí být samozřejmě započteny krajní stěny první buňky i poslední buňky. Nejlepší výsledky nám poskytne měření nového plástu postaveného bez použití mezistěny. Souhrnný výsledek nám pak poskytne měření několika desítek buněk na zakladené ploše plástu pravítkem. Po přesném změření a vydělení deseti zjistíme, jak velké buňky včely stavějí. Včely medonosné různých evropských poddruhů jsou v průměru o 10 % větší než africké subsaharské včely, proto se i rozměry buněk obou populací liší. Průměr běžné buňky evropské včely činí 5,4 mm, zatímco u africké včely je to jen 4,9 mm. Tyto rozdíly vznikaly v průběhu velmi dlouhé doby a závisejí na biologii těchto populací. Vývoj evropské včely 110

111 od chvíle položení oplozeného vajíčka do vylíhnutí mladé dělnice trvá dnů, přičemž většina jedinců se z buňky vykouše již za 20 dnů. U afrických subsaharských včel trvá tento proces dnů a nejvíce jedinců se líhne za 19 dnů. Rozdíly v době líhnutí jednotlivých včel jsou normální v každém včelstvu. Během jedenadvaceti let po objevu včelí mezery Lorenzem L. Langstrothem v roce 1851 došlo k nejvýznamnějším objevům v historii včelařství. Jedním z nich byl vynález umělé mezistěny z vosku a její upevnění do rámku Johannesem Mehringem v roce Zpočátku neměly rámky přesné rozměry, ale v roce 1875 byly zdokonaleny Amosem I. Roorem a Alvou Washburnem a konečné rozměry včelích buněk v plástu byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století ustáleny na průměru 5,4 mm. Předcházelo tomu mnoho experimentů. Byly zkoušeny např. plásty s buňkami o průměru 6,0 mm podle předpokladu, že se z větších buněk budou líhnout větší včely, které vyprodukují více medu. Tato domněnka se nepotvrdila a výrobci rámků je upravili pro buňky o průměru od 5,4 mm do 5,6 mm. V současnosti se ve Spojených státech podporuje zavedení mezistěn se standardizovanými rozměry buněk. Sledujme následující události spojené s rozměry včelí buňky. Do buňky je položeno vajíčko, z nějž se vylíhne larva. Ta je vyživována a roste, až vyplní téměř celou buňku. Následně larva svou buňku zavíčkuje, uvnitř se otáčí a ze slin spřádá speciální zámotek kokon. Během otáčení jsou vylučovány výkaly a roztírány po vnitřních stěnách buňky. Po dokončení zámotku vzniká předkukla a následně kukla, kde probíhá tělesný vývoj až do doby, kdy se po vykousání víčka buňky dostane ven dospělá včela. Každá další generace včelích larev se v buňkách chová stejně (otáčí se), takže objem buněk se postupně zmenšuje. Někdy byl nalezen úl, v němž nebyly plásty velmi dlouho měněny. Nelze si nevšimnout, že včely v takovémto úlu jsou znatelně menší a štíhlejší a uvnitř buněk je málo volného místa. Následkem mnoha postupných zavíčkování došlo ke zmenšení buněk, tudíž i rozměrů vylíhnutých včel. Zabránit tomuto procesu lze pravidelným obnovováním plástů. Američtí výrobci mezistěn nabízejí dva rozměry buněk o průměrech 4,9 mm a 5,1 mm. Včelaři z jižních států USA, v nichž se rozšířily afrikanizované včely, si zpravidla objednávají rámky s menšími buňkami. Otázkou je, jaké rámky dávat evropským včelám. Uvědomme si, že včely jsou mimořádně adaptabilní. Například afrikanizované včely se stejně dobře vyvíjejí v buňkách o průměru 5,1 mm i v buňkách o průměru 4,9 mm. Obraťme tedy pozornost na použití mezistěn s malými buňkami z pohledu historie rozvoje varroázy. Podrobné studie prokázaly, že samice roztoče včelího dávají přednost větším buňkám před malými. Je to příčina preference trubčích buněk? Larvy trubců se vyvíjejí déle, a proto může v jejich buňkách dokončit vývoj více dceřiných samic roztoče než v buňkách dělničích. V roce 1995 pracovali D. Message a L. S. Goncalves s afrikanizovanými evropskými včelami a podařilo se jim vypěstovat včely budující buňky různých rozměrů. Afrikanizované včely stavěly plásty s buňkami menšími a evropské včely s buňkami většími. Později porovnávali reakce roztoče včelího na oba rozměry buněk. Při tomto výzkumu našli ve větších buňkách dvojnásobné množství samic parazita. V roce 2003 poskytli G. A. Piccirillo a D. DeJong afrikanizovaným včelám v Brazílii buňky se třemi průměry 4,94 mm, 5,16 mm a 5,27 mm. Počet samic roztoče vzrůstal souběžně se zvětšováním rozměru buněk. Nejvíce jich bylo nalezeno v buňkách o průměru 5,27 mm, kde byl jejich počet prokazatelně vyšší než v menších buňkách. Uvedené výzkumy a empirické zjištění, že afrikanizované včely mají menší problémy s varroázou než evropské, povzbuzuje americké včelaře k používání mezistěn upravených pro stavbu menších buněk jako základního elementu omezování populace cizopasníka v konkrétním včelstvu. Jistěže přechod od velkých buněk evropských populací včel k plástům s buňkami o průměru 4,9 mm může probíhat delší dobu. Z tohoto důvodu byly nejdříve použity plásty s buňkami o průměru 5,1 mm. Z nich se líhnou poněkud menší evropské včely, které pak stavějí plásty s buňkami o průměru 4,9 mm. Malé buňky nemění dobu vývoje včely od položení vajíčka po vylíhnutí dospělce. Nicméně chyběly informace o četnosti výskytu roztoče v populacích evropských včel z těchto malých buněk. Výše zmíněný výzkum v Brazílii probíhal s afrikanizovanými včelami, jejichž chování a velikost se liší od včel evropských. Proto J. A. Berryová, W. B. Owens a K. S. Delaplane zahájili na jaře 2006 na universitě v Georgii sérii experimentů trvající tři roky 2006, 2007 a Všechna zkoumaná včelstva dostala matky pocházející ze stejného chovu. Při každém pokusu byla část včelstev vybavena tradičními plásty s většími buňkami a část včelstev zase plásty s buňkami o průměru 4,9 mm. Ve všech případech bylo ve včelstvech chovaných na plástech s většími buňkami dosaženo shodného zamoření včelí populace roztočem včelím. Pozoruhodně se však identické zamoření projevilo v populacích včel chovaných na plástech s buňkami o průměru 4,9 mm. Na začátku každého experimentu nebyly ve včelstvech žádné larvy a samice roztoče se nacházely pouze na dospělých včelách. V rámci pokusů byli počítáni roztoči spadaní na lepkavý papír položený na dna úlů a zároveň odebírány vzorky včel po kusech zalévaných alkoholem. Vzorky byly analyzovány standardními metodami. Výsledky pokusů daly představu o konečném počtu parazitů na larvách a procentuální poměr roztočů na včelách (100 kusů) a roztočů na larvách. 111

112 Ukázalo se, že na včelách odebraných ze včelstev s malými buňkami byly počty samic roztoče vyšší než na včelách ze včelstev se standardními buňkami. Na základě těchto výsledků autoři tvrdí, že použití plástů s malými buňkami nijak neredukuje výskyt roztoče včelího v populacích evropských včel. Naopak bylo dokázáno, že evropské včely líhnoucí se z buněk o průměru 4,9 mm jsou znatelně menší, než včely z buněk standardní velikosti. Pozn.: Včela medonosná (Apis mellifera spp.) je v USA často označována jako evropská včela a tento název je zachován rovněž v tomto překladu. Přeložil: Stanislav KOMÁREK Odlišná exprese genů včely medonosné Apis mellifera spojená s infekcí Varroa destructor (M. Navajas, A. Migeon, C. Alaux, M. L. Martin-Magniette, G. E. Robinson, J. D. Evans, S. Cros-Arteil, D. Crauser a Y. e. Conte; Biomed Centra, 2008/7) Souhrn: Zkoumání genové sekvence včely medonosné naznačuje, že spíše než imunitní systém, to jsou rozdíly v chování, které tvoří základ odolnosti vůči Varroa, a dávají podnět ke specifickým fyziologickým změnám, nalezeným u napadených včel. Poskytují tak první znalosti pro lepší porozumění molekulárním změnám, týkajícím se tohoto důležitého vztahu hostitele a parazita. Abstrakt Parazitický roztoč Varroa destructor je nejzávažnější škůdce západní včely medonosné Apis mellifera a po celém světě už způsobil zánik milionů včelstev. Roztoč se množí v buňkách plodu a parazituje na rostoucích i dospělých včelách. Zkoumali jsme, zdali zamoření Varroa vyvolává změny v expresi genů Apis mellifera a zdali nastaly genotypické rozdíly, které se dotýkají exprese genů, které jsou významné pro včelí odolnost, jako první kroky k rozluštění mechanismů odpovědi hostitele a rozdíly v citlivosti vůči parazitismu Varroa. Výsledky: zjistili jsme transkripční odpověď na parazitismus roztočů na dvou genetických místech Apis mellifera, které se liší v citlivosti na Varroa při srovnání napadené a zdravé plně sesterské larvy z obou chovů. Profily exprese byly analyzovány za použití mikroarray testů získaných z medonosné včely ESTs, jejich srovnání už bylo nedávno vylepšeno výsledky ze sekvencí včelího genomu. Měřili jsme rozdíly v genové expresi ve dvou na Varroa citlivých včelstvech a ve dvou včelstvech vůči Varroa odolných. Identifikovali jsme set 148 genů, které se v expresi výrazně lišily: 32 se lišily v přítomnosti Varroa, 116 se lišilo podle včelího genotypu a 2 v obou. Varroa parazitismus způsobil změny v expresi genů spojených s vývojem embrya, buněčným metabolismem a imunitou. Včely odolné vůči Varroa byly charakterizovány hlavně rozdíly v expresi genů, které regulují neuronální vývoj, citlivost a čichové vnímání. Rozdíly v čichovém vnímání a schopnost ho regulovat jsou dva parametry, které by mohly, přinejmenším částečně, přispívat ke včelí odolnosti vůči Varroa; rozdíly v čichu mohou být zapojeny ve zvýšeném samočištění a hygienickém chování, důležitých projevech, o kterých je známo, že se podílejí na odolnosti vůči Varroa. Úvod Včela medonosná [Apis mellifera, hmyz: Hymenoptera] se stala důležitým modelem pro genetické studie poté, co byl její genom sekvencován. Protože je ve světě nejdůležitější opylovač úrody a výrobce medu, je to také hmyz důležitý ekonomicky. Tyto činnosti jsou ale ohroženy rozšířením Varroa destructor [pavoukovci: Roztoči], parazity včely medonosné, kteří působí zničující škody v mnoha zemích. Roztoči Varroa jsou včelí ektoparazité, kteří parazitují na dospělých i na vyvíjejících se včelách, množí se v buňkách plástu, které obsahují plod. Varroa roztoči nebo viry, které přenášejí, oslabují imunitní systém včel a v některých případech podporují množení včelích virů. Mechanismus, kterým roztoči působí snížení imunity včel a jeho vliv na virulenci patogenu nebyl dosud objasněn. Existují ale rozdíly ve schopnosti včel medonosných odolávat parazitismu roztočů Varroa (odolnost je definována jako schopnost včel přežít po objevení parazita a zabránit zániku včelstva). Některá včelstva včel medonosných odolávají nákaze varroázou a přežívají i v přítomnosti parazita v úlu. Tyto rozdíly jsou přisuzovány rozmanitosti faktorů, včetně samočištění a hygienického chování a rozdílům v délce doby vývoje larvy a zavíčkování, které mohou mít vliv na rozmnožování roztočů. Včelstva asijské včely medonosné Apis cerana [původního hostitele V. destructor] jsou tímto parazitem poškozována méně než A. mellifera navzdory přítomnosti parazita v úlech. Na tyto dva faktory už bylo poukázáno. Mechanismy, které jsou podkla- 112

113 Tab. 1: Funkční zařazení podle Gene Ontology of Genes ukazuje výrazné rozdíly pro včely napadené roztoči Varroa (A) a pro včely odolné (B). Hodnoty Gene Ontology jsou slučitelné. Je uvedeno schéma expresí spojených s těmito geny (počet genů, které jsou významně pod nebo pře-regulovány). Geny, u kterých nejsou dosud známé biologické procesy nebo molekulární funkce, jsou v závorkách. Schémata expresí jednotlivých genů v tabulce jsou pro jejich speciální názvy ponechána v originále. dem genetických rozdílů odolnosti vůči roztočům Varroa, jsou neznámé. Porozumění těmto mechanismům by mohlo vést jak k novým molekulárním nástrojům jak pro diagnostiku Varroa, tak i poznatkům pro výběrový chov roztočům odolných včel pro včelařský průmysl. Tyto otázky jsou nyní díky novým genomovým možnostem přístupné studiu i u včel medonosných. Mikroarray analýzy rozdílů v genové expresi jak u parazitujících roztočů tak i genotypických rozdílů včelí odolnosti jsou výkonným nástrojem, jak zjistit roli mnoha genů, ve kterých bezpochyby multifaktoriální znaky odolnosti spočívají. Mikroarraye už se jako užitečný způsob ve studiích vztahu hostitel patogen ukázaly i u jiného hmyzu. (Exprese genu znamená, do jaké míry se informace uložená v genu projeví v reálně existujících buněčných strukturách nebo funkcích. Termín exprese genu se užívá primárně zvláště proto, že ne každý gen, který je součástí genomu určitého organismu, je vždy činný, ale naopak v každé z buněk téhož organismu jsou činné jen některé geny, právě oné buňce a v právě daný vývojový moment potřebné. To, který gen je právě činný, podléhá složité regulaci. Metoda microarray citovaná níže slouží k měření stupně exprese různých genů v genomu určitého organismu. Poznámka redakce.) Výsledky Rozdíly v expresi včelích genů v odpovědi na zamoření Varroa a včelím genotypu Srovnání Varroa napadených a nenapadených larev u 4 včelstev přesně určilo expresi 32 genů, která se u těchto dvou typů larev významně lišila. Mezi nimi 15 (47 %) cdna bylo významně přeregulováno a 17 (53 %) podregulováno ve včelách vystave- 113

114 ných působení Varroa. Rozsah rozdílů exprese byl ve všech případech malý. Jedinou výjimkou byl EST (BB160020A20G03), jehož projevy byly 20x vyšší u včel napadených varroázou. BLAST hledání ukazuje, že EST je ve spojení s včelím virem (AY292384), virem deformovaných křídel. Určili jsme 116 cdna, jejichž exprese se měnila podle včelího genotypu, 47 (40,5 %) z nich bylo přeregulováno a 69 (59,5 %) podregulováno. Dva geny byly regulovány jak infekcí Varroa, tak genotypem. Dlic 2 je podregulován u Varroou napadených včel a přeregulován u odolných včel, zatímco Strn-Mlck je podregulován jak u Varroou napadených tak i u odolných včel. Kompletní seznam genů, které se expresí výrazně lišily, je uveden v příloze 1 originálu článku. Určení regulovaného přepisu u A. mellifera a přiřazení biologických funkcí Abychom přiřadili k poměrně velkému počtu dat získaných z mikroarrayí jejich biologický význam, hledali jsme v databázi Gene Ontology domnělé biologické procesy a molekulární funkce genů, které v expresi vykazovaly výrazné rozdíly. Mezi 148 geny bylo 19 genů spojeno s přítomností Varroa a o 68 genech, spojených s včelím genotypem, byla v Gene Oncology informace. K rozluštění funkčních rozdílů, které se podílejí na parazitu Varroa a včelím genotypu, jsme analyzovali sady genů na reprezentaci ve funkčních GO kategoriích podle biologických procesů a molekulárních funkcí (Příloha 2 originálu článku). Co se týče biologických procesů, geny zapojené v regulaci metabolismu bílkovin, vývoji embrya a rozmnožování vykázaly významné obohacení mezi kategoriemi testovanými na geny, které se lišily v expresi v souvislosti se zamořením Varroa. Z analýzy vyplynulo, že podle genotypu včel se mění celá řada genů, zapojených do cytokineze, vývoje nervového systému, chování, signální transdukce a DNA závislé transkripce. Clusterová analýza ukazující geny, sdílející stejnou GO část je popsána v tabulce 1. Většina genů ovlivněných při zamoření Varroou je zapojena v metabolismu bílkovin a jejich funkce se vztahuje k transferáze a katalytické aktivitě. Sada genů s rozdílnou expresí mezi odolnými a citlivými včelami se zapojuje hlavně v transkripci a neuronálním vývoji. Tyto geny mají funkci vazby nukleové kyseliny a jsou spojeny s pyrofosfát GTPázou, transferázou a jejich katalytickou aktivitou. RT-qPCR analýza Pro další vyhodnocení naší schopnosti určit významné změny v expresi genů na nízké hladině rozlišení byla sada 4 funkčně popsaných včelích transkriptů podrobena RT-qPCR analýze (Tab. 2) Odlišné hladiny exprese cdna byly vyhodnoceny a jsou ukázány v obr. 1. v souladu s mikroarray analýzou, cdna u včel napadených Varroou byly přeregulovány u genů baz a CG9520 (nepřepsáno) (obr. 1a a 1b); nebo od odolných včel pro geny Alh a Hr78 (Obr. 1c a 1d). Ve všech případech byla hladina exprese kvantifikovaná qpcr uvedena jako průměr 3 měření (maximální a minimální hodnoty jsou uvedeny v obr. 1). Diskuse Dřívější studie exprese genů včely medonosné se zaměřovaly hlavně na nalezení imunitní odpovědi na mikrobiální patogeny. Přesto je fyziologická imunitní odpověď na makroparazity, jako jsou Varroa, pravděpodobně velmi odlišná od mikroorganismů, jak už bylo nedávno ukázáno ve studii na Drosophila. Ta odhalila jejich schopnost aktivovat imunitní systém a jeho odpověď přizpůsobenou útočníkovi. Popsané výsledky přesně určily několik genů ovlivněných parazitismem Varroa, které mohou souviset s reakcí včely medonosné na přítomnost Varroa, nebo s rozdíly v odolnosti včel. Biologická odpověď včely medonosné na parazitismus Varroa Cesty, které naznačuje tato studie, jsou spojeny s reakcí včely medonosné na parazitující Varroa, a jsou hypoteticky naznačeny jen schematicky na obr.2. Odpověď na Varroa může být rozdělena Tab. 2: Charakteristika RT-qPCR analýzy odlišně projevených genů u Apis mellifera ID včel medonosných je vztaženo k cdna vybraných z EST mikroarrayí v pokusech (viz text). Krh I je gen uklízení. Jsou označeny obě sekvence primerů a délka PCR produktů. a Výtěžky (E) amplifikace byly spočítány podle standardní křivky jako E = 10 [-1/sklon] 1,100% výtěžnosti odpovídá amplifikační výtěžnosti 1; b Regresní koeficient lineární standardní křivky. Název genu ID včely Dopředné sekvence primerů Zpětné sekvence primerů Amplifikace Amplifikační výtěžnost(r b ) 114

115 Obr.1: cdna hladiny čtyř transkriptů ukázaných analýzou pomocí mikroarrayí, které jsou významně regulovány u Apis mellifera. V a a b: vzorky včel napadených Varroa (vzorované sloupce) byly porovnány s nenapadenými včelami (bílé sloupce). V c a d: Varroa-citlivé včely vzorované sloupce) byly porovnány s nenapadenými včelami (bílé sloupce). Všechny hodnoty jsou uvedeny jako průměr se standardní odchylkou. do dvou hlavních oblastí, jedna se vztahuje k deformovaným dospělým včelám, což způsobil virus deformovaných křídel (DWV) a který je s Varroa parazitismem často spojován. Druhá skupina je kategorie genů spojených s nedostatečným rozpoznáváním. Varroa parazitismus a virus deformovaných křídel Jeden z důsledků parazitismu Varroa je pokles imunitní kapacity, která, jak se zdá, umožní u včel šíření virů, jako je virus deformovaných křídel. Nápadné je podregulování specifického genu pro autofagii 18 (Atg18), které jsme zjistili. Autofagie je důležitý mechanismus pro vrozenou imunitu proti bakteriím a virům [21, 22]. Kandidát vrozené imunity, gen poly U binding factor 68 Kd (puf68), je u Varroou napadených včel také podregulován. Při poklesu autofagie a imunitních procesů u včel by Varroa z množení DWG mohl mít prospěch. Je zajímavé, že Varroou napadené včely vykazují vysokou hladinu virové RNA z DWV (asi dvacetinásobně; Dodatek soubor 1 originálu). Oživené rozmnožování DWV by mohlo způsobit poškození na úrovni buněk a molekul a tak vyvolat pozorovanou produkci genu na opravu proteinů (Pcmt) a označení bílkovin pro rozklad (Nedd8). V protikladu k těmto nálezům jsme nepozorovali pokles v přepisu mnoha prvků dráhy (Evans et al., 2006) nalezených těmito testy. Vlastně byl u Varroou napadených včel přeregulován přepis genu Rab7, možného regulátoru imunity. Nejvýznamnějším symptomem včel napadených Varroou jsou znetvořené, malé dospělé včely s deformovanýma nohama a křídly. Naše výsledky ukazují, že transkriptom dvou genů, které jsou zapojeny v procesu vývoje slg a dlg1, je v přítomnosti Varroa podregulován. Už to bylo ukázáno na Drosophila sugarless (sgl.) I když podregulování genů by mohlo být vyvoláno přítomností Varroa (přes DWV virus) specifická vazba s vývojem deformovaných dospělců virem napadených včel bude potřebovat další výzkum. Zhoršené rozpoznávání u včel, na kterých parazitují Varroa Napadení Varrou nemusí vždy vyvolat postižení křídel. Dospělci někdy mohou vypadat morfologicky normálně, ale roztoči mají vliv také na chování dospělých včel. Konkrétně, roztočem napadené létavky vykazují pokles v kapacitě učení, k delší nepřítomnosti v úlu a k nižší rychlosti při návratu do včelstva. Možnou příčinou je pokles neuronální kapacity potřebné pro učení a navigaci. I když fyziologické mechanismy vedoucí ke snížení projevů u napadených včel zůstávají neznámé, naše výsledky ukazují, že v larvách napadených Varroa je podregu- 115

116 lován soubor genů kódujících tyramin hydroxylázu. Je to zajímavé, protože tento soubor genů je potřeba pro syntézu dopaminu, který stimuluje nervový systém a v mozku má mnoho funkcí, včetně důležité úlohy v neuronálním vývoji, chování a rozpoznávání, motorické aktivitě, motivaci a učení. Je zajímavé pozorovat, že určité geny podregulované u včel napadených Varrou, jsou zvýšené v souboru jiných genů u odolných včel. Už bylo zjištěno u dospělých much, že gen bchs zabraňuje progresivní neuronální degeneraci. Je proto věrohodné, pokud jsou tyto změny chronické (stále se u dospělých projevují), že napadené včely trpí vyšší neuronální apoptózou, když dospívají, což může vysvětlit proč létavky (nejstarší včely v úlu) mají problémy v učení a orientaci při letu. Behaviorální odolnost včel na Varroa Samočisticí chování se zdá být jedním z hlavních znaků, které jsou zapojeny v odolnosti včel vůči Varroa. Podobně se výběr na odolnost proti Varroa zdá být vhodným nástrojem s tím, že se vychovají včely s vysokou úrovní hygienického chování. Hygienickým chováním se rozumí schopnost včel odvíčkovat a odstranit infikovaný plod. I když molekulární mechanismy zodpovídající za tento znak zůstávají neznámé, zde jsou popsány některé názory, které jsou založeny na široké srovnávací analýze rozdílů v transkriptoru mezi včelami na Varrou citlivými a odolnými. Nepřiměřeně vysoký podíl genů se mezi odolnými a citlivými včelami rozdílně projevuje a je zapojen do vývoje nervové soustavy (Obr. 2B). Velká část genů je u odolných včel podregulována oproti včelám citlivým. Podregulovány jsou i geny, které kontrolují řetězovou buněčnou diferenciaci během embryonálního i dospělého života, jako jsou neuronální funkce a vývoj. Konečně, gen zapojený do pohybového chování u odolných včel je také podregulován. Mutanti rodu Drosophila (sim) jsou schopní Geny pravděpodobně odpovědné za behaviorální rezistenci Imunitní systém Nervová soustava Houbová tělíska Reakce na podněty Virus deformovaných křídel Buněčná a molekulární poškození Čich Embryonální vývoj Mozek Ostatní geny Deformovaný dospělec Snížená schopnost učení Imunitní systém Odolnost vůči toxinům Obr. 2, str. 5: Hypotetické cesty a modely odpovědi v genotypu včel medonosných napadených Varroou (A) a včel odolných (B). Šipky a zarážky označují pozitivní nebo případně negativní regulaci. Geny tučně vytištěné jsou přeregulovány. V A) je jako jeden následek napadení Varroou uveden pokles imunitní schopnosti, který indukuje množení viru deformovaných křídel (DWV) ve včelách. Zvýšené množení DWV může způsobit buněčné a molekulární poškození, které vyvolá produkci opravných bílkovin (Pcmt) a značení bílkovin k rozpadu (Nedd8). Navíc jsou označeny regulované geny, které mohou být ovlivněny přítomností DWV. Roztoči mohou způsobit pokles produkce dopaminu (ple) a inhibovat geny známé pro nepřímou zábranu neuronální degenerace u dospělých včel, které by mohlo vysvětlit pokles v kapacitě učení často pozorované u dospělých včel napadených Varroou. V B) jsou uvedeny odlišné geny, které mohou být spojené s odolným chováním vůči Varroa. Odolné a citlivé včely se významně liší v expresi genů, zapojených ve vývoji nervové soustavy. Čichová cesta a vzrušivost neuronů, zdá se, také hrají důležitou roli v odolnosti k Varroa. Viz text. 116

117 jen chodit v kruhu a toto chování je způsobeno defektem v centrálním mozku. Několik genů ovládajících nervovou vzrušivost je u včel odolných vůči Varroa přeregulováno. Už byl nalezen určitý gen, který je u včel medonosných podregulován ve srovnání s mutanty much, a který ovlivňuje mandibulární feromon, zpomaluje dospívání dělnic, tzn. přechod mezi dělnicemi v úlu (chůvy) a létavkami, které zajišťují potravu. Jiný gen, který je u členovců známý a který je více exprimován u odolných včel, moduluje vzrušivost membrány Obr. 3, str. 8: Nákres pokusných mikroarrayí. Pro všechny pokusy, šipky označují hybridizaci při mikroarrayích (směr šipky, Cy3-značený vzorek; opačný směr Cy5-značený vzorek). Varroa napadené (+) a čisté (-) plně sesterské larvy ze dvou různých genetických kmenů; byly porovnávány jeden citlivý (S) a jeden odolný (T) k Varroa. Změny v barvení byly provedeny pro všechna srovnání. neuronu. Paralytický gen, o kterém se ví, že je důležitý pro vedení akčních potenciálů v nervech much, je také přeregulován. Shrnuto, tyto geny dokládají mechanismy, kterými by se odolné včely mohly stát citlivější na vnější podněty než včely na Varroa citlivé. Jiný gen přeregulovaný u odolných včel účinkuje při proliferaci neuroblastů v houbovitých tělískách. Houbovitá tělíska hrají důležitou roli v hmyzím rozpoznávání a je známé, že jsou zapojeny v učení a paměti, zvláště pro vůně. Je zajímavé, že některé geny ovlivňující čich jsou u včel na Varroa odolných přeregulovány ve srovnání se včelami citlivými. Jiný gen pro čich je ovšem podregulován. Rozdílná exprese této skupiny genů, která je závislá na genotypu včel, má velký význam, protože úl, čich a citlivost nervů může hrát velkou roli při určování buněk napadených Varroou. Pozorování provedená na dvou časnějších generacích včelstev zde studovaných ukázala, že odolné včely mají lepší schopnost najít roztoče. Dřívější studie ukázaly, že u hygienického chování se prokázala lepší čichová citlivost a schopnost reagovat než u nehygienických včel. Jsou výrazně schopnější rozlišit mezi vůní zdravého a nemocného plodu na nižší hladině stimulů, což dokládá, že čich a schopnost reagovat hrají klíčovou roli v hygienickém chování. Navíc, sledování chování na plodu ukázalo, že u pokusných včelstev jsou otevírány buňky obsahující poškozený napadený plod, což je v souladu s hygienickým chováním včel odolných vůči Varroa. Pokud bude v budoucnu potvrzena role genů kandidujících na vývoj odolnosti, pak výsledky naznačují, že se to děje už v larválním stadiu. Nízké rozdíly v expresi genů Pro mnoho genů, u kterých byly v předkládané studii nalezeny statisticky významné rozdíly v expresi, byl rozsah těchto změn malý. Nedávné studie už ukázaly, že u mikroarrayí lze výrazně přecenit změny v genové expresi a proto, pokud jsou nastaveny tvrdé meze, nemusí se při tomto postupu důležité změny v genové expresi zachytit. Nedávné zprávy také vyhodnotily možnosti mikroarrayí detekovat malé rozdíly v rozdílech genové exprese; 87 % sad genů specifických pro parazity vykázalo u D. melanogaster dvojnásobné nebo nižší změny oproti parazitům u prvoků. Podobně, asi 60 % genů můry Spodoptera frugiperda vykázalo asi 0,5násobné změny v hladinách přepisu při virové infekci. Jako jedno z možných vysvětlení nízké genové regulace, jak už bylo navrženo u drozofil, se nabízí možnost, že mnoho odpovědí na atak parazita pravděpodobně nezahrnuje expresi genů de novo, ale změny v posttranskripčních reakcích. Jiná možnost je, že mnoho malých rozdílů v genové expresi odráží nepatrné změny ve velkém počtu faktorů, zapojených v kaskádě. Malé změny, které jsme nalezli při této studii, by také mohly představovat podcenění tkáňově specifických efektů, obtížně srozumitelných při analýze celého organismu. Budoucí studie vlivu Varroa na včelu medonosnou by mohly analyzovat specifické tkáně a naše výsledky naznačují centra v mozku, která jsou nadějná. Předběžné studie už ukázaly značnou regulaci exprese mozkových genů spojených s chováním včel medonosných. Závěr Tato práce je prvním krokem k porozumění genetické odpovědi včely medonosné na napadení roztočem Varroa. Ukazuje, že se u včelích larev vyvíjejí rozdíly v expresi genů spojené buď s přítomností Varroa, nebo s odolností vůči tomuto parazitu. Tyto výsledky upozorňují na možný význam přirozených mechanismů jako odpovědi na Varroa a pro budoucnost naznačují význam studií mozku. Pro ekonomicky významné druhy jako je včela medonosná, může určení faktorů odpovědi na napadení parazitem nakonec sloužit k určení molekul, které 117

118 působí na včelí parazity. Navíc, rozdíly mezi odolnými a citlivými včelami mohou vést k vyvinutí postupů, jak pro včelaře vybrat lepší druhy včel medonosných. Metody Včelstva včel medonosných a odběr vzorků Oba typy včelstev, odolných i citlivých, které byly studovány, patřily k nepříbuzným místním druhům A. mellifera, která jsou chována v Laboratory of Bee Biology and Protection, Institut National de la Recherche Agronomique, Avignon, France (Laboratoř pro včelí biologii a ochranu, Národní výzkumný zemědělský institut v Avignonu, Francie pozn. překl.). Pro studii byla použita čtyři včelstva; dvě (T222 a T 757) přežívala 11 let bez chemického léčení varroázy bez ohledu na místní značnou přítomnost parazita a vykazovala velmi nízkou míru napadení. Další dvě včelstva (S21 a S38) vykazovala vysokou míru zamoření. Žádná léčba akaricidy nebyla aplikována, aby se zabránilo ovlivnění pesticidy. Intenzita parazitismu byla v každém včelstvu určena počítáním roztočů, kteří zahynuli přirozeně a nahromadili se na dně úlu (metoda popsaná Ellisem et. al.). Hodnoty založené na údajích sbíraných 5 let (4 měření /rok) ukázala, že zamoření ve včelstvech S21 a S38 bylo průměrně desetkrát vyšší než ve včelstvech T222 a T757. Rozmnožování Varroa může být ovlivněno při vývoji včel. Zkoumali jsme proto genovou expresi v larvách. Včelí larvy byly odebírány ze čtyř včelstev ve stadiu modrých očí na počátku pigmentace kutikuly, což pomáhal určit stadium vývoje včely. Zavíčkované plodové buňky byly otevřeny a byly odebrány dva vzorky po 50 napadených a nenapadených larev. Larva byla pokládána za napadenou, pokud byla v buňce nalezena rozmnožující se samička Varroa. Larvy byly odebrány, urychleně zmraženy v kapalném dusíku a uloženy při -80 C do doby, než byla extrahována RNA. Porovnávali jsme napadené a nenapadené larvy jak z odolných, tak citlivých včelstev. Aby byl minimalizován vliv genetické variability, byly odebrány soubory sesterských larev (příbuzných v 75 % podle haplodiploidu) ve stejném počtu z každého studovaného včelstva. Další metody např. mikrosatelitní genotypizace, izolace RNA, cdna syntéza a hybridizace, získání dat z mikroarrayí a statistická analýza, funkční analýza genové exprese a kvantifikace transkripce pomocí RT-qPCR jsou pro zájemce popsány v originálním článku v časopise BMC Genomics 2008, 9:301. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ Průběh invaze roztoče Varroa jacobsoni Oudemans ze včely do plodové buňky (Joop Beetsma, Willem Jan Boot, Johan Calis, oddělení entomologie, Zemědělská univerzita ve Wageningenu; Apidologie, 1999, č. 30, str ) (Obdrženo 8 září 1998; přijato 11 ledna 1999) Souhrn: Roztoč Varroa jacobsoni může napadat plodové buňky dělnic a trubců, pokud jej včela do jejich blízkosti donese. Perioda atraktivity trubčích buněk je dvakrát až třikrát delší, než u buněk dělničích. Atraktivita plodových buněk je dána vzdáleností mezi larvou a okrajem buňky a stářím larvy. Okamžik invaze roztoče není nijak ovlivněn časem, který roztoč strávil na dospělé včele. Podíl forenzních roztočů, kteří napadnou plodovou buňku, je určen poměrem vhodných plodových buněk a velikostí včelstva. Rozložení roztočů mezi dělničím a trubčím plodem ve včelstvu je určeno mírou invaze a poměrem plodových buněk obou typů. Znalost průběhu invaze roztočů vedla k vyvinutí efektivních biotechnických metod kontroly. 1. Úvod Parazitický roztoč Varroa jacobsoni Oudemans (roztoči: Varroidae) je zhoubný škůdce evropských plemen včely medonosné. Většina včelařů pro potlačení tohoto roztoče ve včelstvech užívá akaricidy. Užívání akaricidů s sebou ovšem přináší dvě nevýhody: 1) kontaminaci včelích produktů a 2) objevující se rezistenci. Proto by měla být preferována biotechnická metoda kontroly. Dospělé samičky V. jacobsoni se živí hemolymfou dospělých včel a plodu. Dokud zůstává roztoč na dospělé včele, může přežít až několik měsíců. Například v mírném podnebním pásu v období bez plodu. Tato schopnost roztočům umožňuje vyčkat na příležitost k napadení plodových buněk. Pro rozmnožení roztoče je klíčové napadnout dělničí, případně trubčí buňku předtím, než dojde k jejímu zavíčkování. Studium procesu napadání plodových buněk je důležité ze dvou důvodů. Zaprvé, napadení plodové buňky je přímo spojené s reprodukcí a tedy určuje populační růst roztoče. Za druhé, výsledky těchto studií vedly ke zlepšení metod biotechnické kontroly, při kterých se využí- 118

119 vají odchytové plásty. Tento článek shrnuje současné znalosti chování roztočů při procesu invaze. 2. Chování jednotlivých roztočů při invazi Boot a kol. studoval chování jednotlivých roztočů v průběhu invaze v malých, silně napadených koloniích. Experimenty byly prováděny ve speciálně navrženém pozorovacím úlu s využitím nízkých rámků. Dva rámky nad sebou, každý obsahující plást poloviční výšky byly použity k udržení plodového hnízda dostatečně velkého k pozorování. Nízký plást obsahoval jednu vrstvu buněk, kde dna buněk byla nahrazena průhlednou fólií. Dvě pohyblivé kamery byly použity k současnému monitorování otvorů buněk a jejich dna. Buňky byly dále osvětleny infračerveným světlem, které proniklo celou buňkou včetně larvy. Když roztoči napadali plodové buňky, proplížili se mezi stěnou buňky a larvou, dokud se nedostali na její dno, kde se zachytili v potravě pro larvu. Pozorování ukázalo, že roztoč se dostane na dno buňky asi za 1 minutu. Ze studia záznamů pozic včel na otvorech buněk 3 minuty před tím, než roztoč dosáhl dna buňky Boot a kol. vyvozuje, že pro invazi nebylo nutné, aby včela zasunula svou hlavu a hruď do buňky. Roztoči opouštěli včely sami ve chvíli, kdy se dostali do blízkosti plodové buňky. Vzhledem k tomu, že nebylo pozorováno, že by se roztoči pohybovali po povrchu plástu, Boot a kol. předpokládá, že roztoči přejdou přímo z břišní strany včely do plodové buňky. Při použití polorámku včely zakrývaly pohled na otvory buněk. Proto byl zkonstruován rámek s buňkami s průhlednými bočními stěnami. Tak bylo možné pozorovat roztoče v první svislé řadě buněk skrze stěny tvořené plexisklem. Když byly larvy dostatečně velké, aby přilákaly roztoče, byly pro pozorování invaze roztočů umístěny dvě kamery na protilehlých stranách několika buněk. Po mnoha pokusech se podařilo zaznamenat celkový průběh přesunu roztoče i jeho jednotlivé části ze včely do plodové buňky. Roztoč přešel po břišní straně včely, pustil se, spadl na zavíčkovanou buňku a poté vlezl do přilehlé buňky, přelezl nejprve po povrchu larvy a pak vlezl mezi larvu a stěnu buňky. Boot a kol. uvádí, že roztoči napadají plodové buňky, pouze pokud je vzdálenost mezi roztočem na včele a otvorem buňky dostatečně malá. Deset minut po nahrání této invaze bylo zaznamenáno osm dalších roztočů, kteří míjeli napadenou buňku, ale k invazi nedošlo. Vzhledem k tomu, že napadené buňky se zdají pro roztoče stejně atraktivní, jako nenapadené, vzdálenost těchto roztočů od buňky byla nejspíš příliš velká. Navíc u roztočů přichycených mezi články zadečku včely vůbec nemusí docházet ke stimulaci v přítomnosti plodových buněk. Roztoči se nepohybují po plástech, ani buňku neopouštějí, aby si nalezli jinou. V buňkách s atraktivními larvami musí roztoči přejít vzdálenost asi 4 7 mm od otvoru buňky až k larvě. Tedy signál k rozhodnutí zda zůstat na včele, nebo vstoupit do plodové buňky, je vnímán na vzdálenost minimálně 4 mm od larvy a ne po přímém kontaktu s larvou. 3. Atraktivita plodových buněk To, že roztoči preferují trubčí buňky, bylo poprvé objeveno při pokusech mimo kolonii, ale to, zda roztoči dokáží rozlišit mezi trubčí a dělničí plodovou buňkou v přirozeném prostředí, zatím nebylo dokázáno. Proto Boot a kol. porovnával invazi roztočů u dělničích a trubčích buněk v malém silně zamořeném včelstvu v pozorovacím úlu s použitím polorámků. U každé buňky byl zaznamenán čas, kdy se na dně objevil roztoč a čas, kdy byla buňka zavíčkována. Invaze u dělničích a trubčích buněk byla studována v oddělených experimentech. K invazi do dělničích buněk docházelo hodin před zavíčkováním a do trubčích buněk hodin před zavíčkováním. Protože poměr mezi počtem forenzních roztočů a dostupných plodových buněk se během každého experimentu měnil, byla ovlivněna i míra invaze roztočů do plodových buněk. Proto tento experiment dává informace pouze o trvání atraktivní periody pro každou buňku a ne o intenzitě invaze v průběhu atraktivní periody. Pokud vezmeme v úvahu plodové buňky obsahující nejméně 5 roztočů, Boot a kol. uvádí, že plodová buňka může být napadena během celého atraktivního období. Počet roztočů napadajících plodovou buňku během hodiny zůstává přibližně konstantní až do jejího zavíčkování, ke snížení došlo pouze u trubčích buněk v době před zavíčkováním. Boot a kol. připisuje snížení intenzity invaze do trubčích buněk nižšímu počtu roztočů v porovnání s množstvím trubčích buněk ve včelstvu. Atraktivní perioda u trubčích buněk byla dvakrát až třikrát delší, než u dělničích buněk (obrázek 1). To se shoduje s výsledky obdobné studie, kterou vypracoval Wieting a Ferenz a s dřívějšími výsledky, založenými na nepřímých kritériích. Porovnání intenzity invaze u dělničích a trubčích buněk současně v jednom včelstvu není praktické kvůli rozdílným dobám víčkování a také kvůli delší atraktivní periodě trubčích buněk. Pokud jsou na počátku experimentu dělničí a trubčí larvy stejného stáří, tak ve chvíli, kdy se všechny dělničí buňky uzavřou, invaze do trubčích buněk stále pokračuje, zatímco hustota roztočů na včelách se snižuje. Rozdílné rozložení roztočů bylo objeveno u různých typů buněk obsahujících stejný typ larvy. De Jong a Morse objevili více roztočů v buňkách, které vystupovaly nad povrch plástu, než v buňkách sousedních. De Ruijter a Calis nalezli vyšší koncentraci roztočů v plodových buňkách s uměle zvýšeným dnem. Calis a kol. a Ramon a kol. objevili více roztočů v menších buňkách, když zkoumali vliv průměru buňky na její atraktivitu pro roztoče. Calis a kol. a Goetz a Koeniger také uvádějí větší koncentraci roztočů ve zkrácených buňkách. 119

120 kumulativní počet roztočů napadajících buňku (%) dělničí plod 1; n = 168 dělničí plod 2; n = 96 trubčí plod 1; n = 85 trubčí plod 2; n = 122 čas před zavíčkováním buňky (h) Obr. 1: Kumulativní relativní počet roztočů napadajících dělničí a trubčí plodové buňky před zavíčkováním. Invaze do dělničích a trubčích buněk byla studována v malých oddělených koloniích v pozorovacím včelstvu. n = počet invazujících roztočů. Boot a kol. měřili periodu, po kterou jsou plodové buňky atraktivní pro roztoče, distribuci roztočů u různých typů plodových buněk a vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky u různých typů buněk v závislosti na čase před zavíčkováním buňky. Atraktivní perioda plodových buněk byla opět měřena na polorámcích. Dva polorámky spojené k sobě průhlednou fólií byly umístěny do včelstva vysoce zamořeného roztoči. Časy invaze roztočů a zavíčkování buněk byly zaznamenány u běžných dělničích a trubčích plodových buněk, u zkrácených dělničích a trubčích plodových buněk, prodloužených dělničích a trubčích plodových buněk, trubčích buněk s dělničí larvou a dělničích buněk s trubčí larvou. Vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky byla měřena pomocí stejné sondy jako v práci Goetze a Koenigera. Pro porovnání atraktivity běžných, zkrácených a prodloužených buněk, případně dělničích buněk s trubčí larvou a opačně použili Boot a kol. buňky se stejnou šířkou obsahující larvy stejného věku v jednom testovacím včelstvu. Proto vztah mezi vzdáleností mezi okrajem buňky a nejbližším povrchem svinuté larvy produkující atraktivní látky by měla dát stejný výsledek, jako měření objemu neobsazené části buněk. Zkrácení dělničích a trubčích buněk vedlo v obou případech k prodloužení atraktivní periody oproti kontrolním buňkám. Prodloužené dělničí plodové buňky byly pro roztoče atraktivní po kratší dobu než kontrolní buňky. Trubčí buňky obsahující dělničí larvu byly pro roztoče atraktivní po kratší dobu, než kontrolní dělničí buňky a trubčí larvy v dělničích buňkách byly atraktivní po delší dobu, než kontrolní trubčí buňky. Typ buňky silně ovlivnil počet napadajících roztočů. Ve zkrácených dělničích buňkách bylo nalezeno dvakrát až třikrát více roztočů na buňku, než ve srovnání s kontrolními buňkami. V prodloužených dělničích buňkách a v trubčích buňkách obsahujících dělničí larvu byla nalezena 1/6 respektive 1/2 roztočů. Ve zkrácených trubčích buňkách bylo nalezeno jeden a půlkrát až dvakrát více roztočů, než v kontrolních trubčích buňkách. Žádný významný rozdíl nebyl nalezen mezi počtem roztočů na buňku u dělničích buněk obsahujících trubčí larvu a mezi kontrolními trubčími buňkami. U buněk obsahujících dělničí larvu se vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky během 30 h předcházejících jejímu zavíčkování lineárně snižovala. Kontrolní dělničí plodové buňky byly zavíčkovány ve chvíli, kdy tato vzdálenost klesla na 5,5 mm. V prodloužených dělničích buňkách byla nalezena stejná závislost mezi časem před zavíčkováním a vzdáleností larvy od okraje buňky, ovšem tato vzdálenost byla asi o 3 mm větší než u kontrolních buněk ve stejnou dobu před zavíčkováním, což korespondovalo s délkou, o kterou byla buňka prodloužena. V trubčích buňkách s dělničí larvou byla vzdálenost larvy od okraje buňky také výrazně větší (o 2 3 mm), než u kontrolních dělničích buněk. V umělých buňkách kuželovitého tvaru (ANP plást) s rozšířeným dnem byla tato vzdálenost o 0,5 1 mm větší, než u kontrolních dělničích buněk. V trubčích plodových buňkách zůstala vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky stejná, průměrně 7 mm během 35 hodin před zavíčkováním. Této periodě předcházelo snižování této vzdálenosti. Obecně se vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky snižuje s časem. Tedy, kritická vzdálenost, ve které začnou roztoči napadat plodové buňky, může být určena ze vzdálenosti na začátku atraktivní periody. Podobné hodnoty byly nalezeny pro následující kritické vzdálenosti: Od 6,9 do 7,9 mm pro kontrolní dělničí buňky, od 7,2 do 7,8 pro kontrolní trubčí buňky a 6,9 mm pro umělé (ANP) dělničí buňky. Na druhou stranu, 120

121 kritické vzdálenosti pro invazi do prodloužených dělničích buněk a invazi do trubčích buněk obsahujících dělničí larvu byly větší (8,2 9 mm). Roztoči pravděpodobně užívají signálu pocházejícího od larvy, jako je produkce tepla nebo těkavých látek a vzdálenost mezi larvou a okrajem buňky může mít vliv na sílu tohoto signálu ve chvíli, kdy dorazí k roztoči na včele. Pro vnímání tohoto signálu musí být vzdálenost mezi roztočem přebývajícím na včele a larvou v rozmezí kritické vzdálenosti. V prodloužených dělničích plodových buňkách a v trubčích buňkách obsahujících dělničí larvu, byla určena kritická vzdálenost, kdy začíná invaze jako větší, než u kontrolních dělničích buněk. Jelikož atraktivní perioda byla v těchto případech kratší, larva byla při zahájení invaze starší. Je možné, že kritická vzdálenost pro invazi se zvyšuje se stářím larvy, protože síla signálu pocházejícího od larvy nejspíš roste s jejím věkem (Calis a kol., nepublikovaná data). Le Conte a kol. udávájí, že vůně několika alifatických esterů, především metyl palmitátu (MP) fungují jako signalizace, kterou roztoči používají při invazi do plodových buněk. Každý z těchto esterů, extrahovaných z kutikuly larev, roztoče na olfaktometru přitahovali. Tento experiment ukazuje, že roztoči tyto estery dokáží přinejmenším vnímat. Trouiller a kol. extrahoval maximálně 17 a 320 ng MP z kutikuly larvy dělnice, respektive trubce. Trubčí larvy produkovaly alifatické estery po delší časové období předcházející zavíčkování buňky, než dělničí larvy. Přestože tato data korelují s rozdílností invaze do dělničích a trubčích buněk, po aplikaci 2 μl acetonu obsahujícího 172, 17,2 a 1,72 ng MP na dělničí larvu Boot a kol. nezaznamenali zvýšení atraktivity pro roztoče. Aplikace 17,2 a 1,72 ng MP, případně samotného acetonu neovlivnila atraktivní periodu buňky ani počet roztočů v buňce. Pouze v jednom experimentu, kde bylo aplikováno 1,72 ng MP, bylo množství roztočů v buňce vyšší, než u kontrolních buněk. Přesto délka atraktivní periody zůstala srovnatelná. Po aplikaci 172 ng MP všechny larvy zahynuly. Použití 17,2 ng MP způsobilo částečnou úmrtnost a 1,72 nezpůsobilo žádnou úmrtnost. Calis a kol. (nepublikovaná data) měřili atraktivitu dělničích larev různých včelích plemen a stáří. Plodové plásty s vajíčky o stáří 0 1 den byly vyprodukovány ve včelstvech různých včelích plemen a vloženy do silných včelstev pro odchov plodu. Ve věku 6 7 dní byly tyto plásty vloženy do včelstev bez roztočů, aby bylo zamezeno jejich napadení. Po zavíčkování prvních buněk byly plásty umístěny do středu plodového hnízda silně zamořeného včelstva. V kontrastu s předchozím experimentem byl plod různého stáří současně vystaven invazi roztočů v silně zamořeném včelstvu po dobu 3 h. Bylo předpokládáno, že hustota roztočů během tak krátké doby zůstala konstantní. Po 3 h byly plásty vyjmuty ze zamořeného včelstva, zavíčkované buňky byly zaznamenány na průhlednou fólii a poté byly plásty vráceny do včelstva bez roztočů. Nově zavíčkované plodové buňky byly značeny ve 3hodinových intervalech. Po šesti až sedmi intervalech byly plásty vyjmuty ze včelstva a byl zaznamenán počet zavíčkovaných buněk v jednotlivých intervalech a také počet roztočů v buňkách. Po přepočtení dat ze 3 experimentů na počet plodových buněk a počet roztočů v nich se ukázalo, že relativní počet roztočů na buňku stoupá se stářím larvy (obrázek 2). relativní počet roztočů na buňku průměrný čas mezi invazí roztoče a zavíčkováním buňky (hodiny) Obr. 2: Růst relativní atraktivity plodových dělničích buněk A. m. carnica během 3hodinových intervalů před zavíčkováním. Plod různého stáří byl současně vystaven invazi roztočů v silně zamořeném včelstvu po dobu 3 hodin. (Calis a kol., nepublikovaná data) 121

122 Mezi plemeny bylo nalezeno jen málo rozdílů (Calis a kol. nepublikovaná data). Na druhé straně Büchler ve svém experimentu vložil rámek s devíti podjednotkami, obsahujícími 1 2 dny starý dělničí plod různých včelích plemen případně druhu Buckfast, do vysoce zamořeného včelstva a objevil rozdílnou míru invaze u jednotlivých plemen. Průměrné napadení na plodovou buňku u plodu o stejné velikosti bylo nejnižší u plodu A. m. mellifera při srovnání s plodem A. m. carnica nebo plodem Buckfast. Matečníky obvykle nebývají napadeny. Přesto při chovu matek (1500) za různých podmínek, Harizanis objevil různé stupně napadení. V chovných včelstvech s otevřeným a zavřeným plodem byla průměrně napadena 2 % matečníků. Pokud ve včelstvu byl pouze zavřený plod, případně žádný plod, počet napadených matečníků stoupl na 4, respektive 9 %. Ve včelstvech bez plodu bylo v matečnících nalezeno pouze pět roztočů s potomky. Nejstarším byla mobilní protonymfa. Jelikož uzavřené stadium u matečníků trvá relativně krátkou dobu (8 dní), tak je zřejmé, že by tento potomek nemohl dospět. Nízká atraktivita matečníků pro roztoče může být způsobená slabším atraktivním signálem. Trouiller a kol. vysvětlují nízkou atraktivitu matečníků takto: larva matky produkuje pouze poloviční množství metyl palmitátu, metyl linoleátu a etyl palmitátu, které přitahují roztoče V. jacobsoni, než larva dělnice. Navíc, larva matky produkuje mnohem více metyl oleátu, odpuzující látky pro roztoče, než larva dělnice. 4. Závisí invaze a reprodukce na původu roztoče? Složení populace V. jacobsoni na dospělých včelách se neustále mění. Forenzní roztoči se liší věkem a dobou strávenou na dospělé včele. Tito roztoči mohou být dospívající, nebo se již jednou či několikrát množili. Dále mohou mít tito roztoči různý původ díky přenášení mezi včelstvy na trubcích, či nezkušených slídičkách, případně při loupežích. Někteří roztoči mohou utéct z buňky ve chvíli, kdy včely odstraní napadený plod. Kladení těchto roztočů již pravděpodobně začalo během prvních 2 dnů anebo již první den jejich přerušeného pobytu v zavíčkované buňce, což ovlivní začátek a rychlost jejich kladení při druhé invazi do plodové buňky. Různí autoři se domnívají, že mladí roztoči musí dospět a dospělí se musí připravit na reprodukci v plodové buňce, během času stráveného na dospělé včele. V tom případě by bylo možné předpokládat, že pobyt na dospělé včele bude mít vliv na to, kdy k invazi do plodové buňky dojde, na začátek kladení, případně na úspěšnost reprodukce roztoče. De Ruijter a Pappas odebrali mladé a staré roztoče z plodových buněk 10 dní po zavíčkování. Obě kategorie roztočů byly vloženy do čerstvě zavíčkovaných plodových buněk, buď ihned, nebo po 1 týdnu stráveném na dospělé včele. Po deseti dnech dosáhli potomci obou kategorií pokročilejšího stadia vývoje v případě, že jejich matky byly v kontaktu s dospělou včelou; kladení vajíček začalo dříve, než u roztočů bez předchozího kontaktu se včelou. Na druhou stranu se ukazuje, že kontakt s dospělou včelou není pro rozkladení nutný. Beetsma a Zonneveld odebírali z dospělých včel včelstev složených z hybridů Apis mellifera intermissa a dovezených evropských plemen vyvinuté roztoče (u kterých byl hrudní a zadní krunýř jasně oddělený) a nedovyvinuté roztoče a vložili je do čerstvě zavíčkovaných dělničích buněk. Průměrné množství potomků vyvinutých roztočů bylo podobné, jako u roztočů během přirozené invaze, ovšem nedovyvinutí roztoči měli potomků výrazně méně. Vyvinutí roztoči nejspíš utekli ze zavíčkovaných buněk, které včely otevřely, a tím dosáhli vyšší míry kladení. De Ruijter demonstroval tento efekt, když přenesl roztoče 24 a 48 hodin po zavíčkování buňky do jiné série čerstvě zavíčkovaných dělničích plodových buněk. Navíc se ukázalo, že roztoči přenesení po 48 hodinách nevyprodukovali samčího potomka. Když Beetsma a Zonneveld odebrali z plodových buněk nedovyvinuté roztoče, vložili je do Eppendorfovy testovací trubice a poskytli jim každých 12 dní vzpřímenou larvu (v procesu vytváření kokonu), nerozmnožili se po dobu 35 dnů. Na druhé straně vyvinutí roztoči vložení do čerstvě zavíčkovaných buněk vykazovali stejnou míru reprodukce, jako roztoči při přirozené invazi. Z toho Beetsma a Zonneveld vyhodnotili, že ke stimulaci kladení vede jak předchozí kontakt s dospělou včelou, tak pobyt v plodové buňce bez rozmnožení. Boot a kol. umístili včelstvo bez plodu a bez roztočů na izolované stanoviště, aby zabránili reinvazi roztočů. Vložili do něj na jeden den silně napadený vybíhající plod, aby zajistili velké množství mladých i starších roztočů, kteří ten den právě zahájili forenzní fázi. Boot a kol. měřili invazi těchto roztočů do plodových buněk po dobu maximálně 20 dnů. Každý den byl vložen plást obsahující 500 dělničích larev o stáří 3 4 dnů a vyjmut byl po 3 dnech. Každý den byly označeny na průhlednou fólii všechny zavíčkované buňky za účelem zaznamenání času invaze roztočů. Nakonec byli všichni roztoči zůstávající na dospělých včelách usmrceni a spočítáni. Z těchto dat bylo možné vyhodnotit počet forenzních roztočů a počet roztočů napadajících plodové buňky během jednotlivých dnů. Experiment byl zopakován třikrát se včelstvy různých velikostí a ukázalo se, že roztoči začali napadat plodové buňky první den jejich forenzní fáze a invaze pokračovala konstantní rychlostí, přestože tato rychlost se lišila mezi jednotlivými pokusy (obrázek 3). Dříve předpokládané rozdíly v intenzitě invaze, například mezi mladšími a staršími roztoči, se nepodařilo demonstrovat. Boot a kol. také ukázali, že čas strávený na dospělé včele neovlivnil podíl 122

123 opakování 1 opakování 2 opakování 3 Procento roztočů na včelách Čas (dny) Obr. 3: Vypočítané procento roztočů přebývajících na dospělé včele. Zdravá včelstva bez plodu byla infikována vložením napadeného vybíhajícího plodu po dobu 1 dne. Každý den bylo vloženo pět set larev známého stáří. Po zavíčkování byly plásty odebrány pro vyhodnocení počtu roztočů. roztočů bez potomků, množství potomků, počet životaschopných dcer a podíl roztočů s pouze samčími potomky. Na druhou stranu Schmidt-Bailey a Fuchs objevili, že čas strávený na dospělé včele zvyšuje efektivitu odchytu roztočů na trubčích plástech. Konstatovali nárůst odchytové efektivity jednotlivých sekcí o 50 trubčích plodových buňkách, které vkládali do zamořených oddělků bez plodu v Kirchhainských oplodňáčcích 1, 2, 3 a 4 týdny od jejich vytvoření. 5. Vliv poměru včel a plodu na invazi Vysvětlení rozdílů v intenzitě invaze mezi opakovanými experimenty Boota a kol. je zřejmé z výsledků podobných experimentů, ve kterých byla měněna velikost včelstva, případně množství plodových buněk vhodných k invazi. Boot a kol. demonstrovali, že intenzita invaze stoupá s počtem vhodných plodových buněk a klesá s počtem včel. Když se zvýší plocha vhodných plodových buněk, více včel se dostane do jejich blízkosti a forenzní roztoči mají více příležitostí k opuštění včely a následné invazi. Naopak, se stejně velkou populací roztočů a s rostoucí velikostí včelstva se snižuje hustota roztočů na včelách a tím klesá jejich šance dostat se k plodové buňce. Intenzita invaze se také snížila při vložení plástu s mladým zatím ještě neatraktivním plodem. Přidání plodu pravděpodobně donutilo včely k tomu, aby zaujaly větší prostor a tím se dostalo méně roztočů do přímé blízkosti atraktivních plodových buněk. Podobným způsobem studovali Boot a kol. také vliv velikosti včelstva na invazi do trubčích buněk. Při těchto pokusech vložili do včelstva každý den rámek obsahující 50 trubčích buněk s plodem o stáří 3 4 dny. Po šesti měřeních došli k závěru, že intenzita invaze roztočů do trubčích buněk je nepřímo úměrná počtu trubčích buněk na kg včel a nezávisí na délce pobytu roztoče na dospělé včele, podobně, jako v situaci s dělničími plodovými buňkami. Na druhou stranu, trubčí buňky byly napadány 11,6krát častěji, než dělničí buňky. K tomuto srovnání je však nutno poznamenat, že testy na trubčích a dělničích plodových buňkách byly prováděny v různých včelstvech (srovnej s experimenty podle Fuchse). Jeden z důvodů vyšší míry invaze trubčích buněk je jejich delší aktivní perioda. Protože invaze závisí na frekvenci, se kterou včela přinese roztoče dostatečně blízko ke vhodné plodové buňce, dá se předpokládat, že počet těchto roztočů bude u trubčích buněk 2 až 3krát vyšší, za předpokladu, že počet roztočů na včelách zůstává konstantní. Navíc, protože frekvence, se kterou včela přinese roztoče dostatečně blízko k vhodné plodové buňce je úměrná povrchu buňky, dá se očekávat 1,7krát více roztočů v trubčích buňkách (jejich povrch je 1,7krát větší). Z kombinace těchto dvou faktorů vychází, že trubčí buňky by měly být napadány 3,4 5,1krát častěji než dělničí buňky. Přesto z měření vyplývá, že trubčí buňky jsou napadány 11,6krát častěji. Proto musí být intenzita invaze na buňku zvýšena ještě 2 4 krát samotnou přítomností trubčí larvy namísto dělničí. Martin přidal pro vysvětlení většího množství roztočů v trubčích buňkách ve srovnání s dělničími ještě třetí faktor. Hmotnosti trubčí larvy a dělničí larvy jsou 346 a 140 mg, tedy v poměru 2,47. Zahrnutí tohoto faktoru vede k 8,4 12,6krát častější invazi do trubčích buněk ve srovnání s dělničími. Na druhou stranu, tento faktor pravděpodobně nemá spojitost s častějšími návštěvami včel u trubčích buněk, jak navrhuje Martin, protože Boot a kol. ukázali, že invaze roztočů nesouvisí s krmením, či víčkováním 123

124 buněk. Je mnohem pravděpodobnější, že hmotnost larvy je spojena se sílou signálu, který pobízí roztoče k invazi. 6. Rozdělení roztočů mezi dělničími a trubčími buňkami Schulz a Fuchs objevili více roztočů v trubčích buňkách, než v dělničích. De Jong, Rozenkranz a kol. a Otten a Fuchs udávají, že roztoči preferují trubčí buňky před dělničími a Schulz, Ifantidis a Fuchs a Langenbach navrhují, že je to způsobeno větším úspěchem při reprodukci těchto roztočů. Autoři o těchto roztočích uvažují jako výsledku přirozeného výběru trubčích roztočů. Na druhou stranu, tato preference nebyla u jednotlivých roztočů potvrzena. Radtke odebral dospělé roztoče z dělničích a trubčích buněk, označením odlišil obě skupiny a vložil do včelstva. Při vyhodnocení pokusu neobjevil žádný náznak preference dělničích roztočů a trubčích roztočů. Roztoči obou skupin se rozdělili rovnoměrně mezi dělničí a trubčí plodové buňky. Diferenciální rozdělení roztočů pro různé poměry dělničích a trubčích plodových buněk ve včelstvu je podle Boota a kol. bez dalších předpokladů možné spočítat s použitím relativní míry invaze na trubčí a dělničí plodovou buňku za den a počtu obou typů plodových buněk. Relativní míry invaze na plodovou buňku za den jsou 0,56 a 6,49 pro dělničí, respektive trubčí plodovou buňku. Tyto hodnoty jsou výsledkem všech možných faktorů, které mají na invazi vliv. Fuchs zkoumal průběh invaze do dělničích a trubčích plodových buněk současně v jednom včelstvu. Tento pokus prováděl v 68 koloniích obsahujících vždy pouze jeden plást s dělničím a jeden plást s trubčím plodem. Počty plodových buněk se u různých experimentů lišily od převážně dělničího po převážně trubčí plod. Poté, co byly zavíčkovány všechny buňky, spočítal Fuchs počet roztočů napadajících tyto dva typy buněk. Vztah mezi procentem roztočů napadajících trubčí buňky a procentem trubčích buněk v experimentu je vidět na obrázku 4. Průměrné množství roztočů na trubčí plodovou buňku bylo 8,3krát vyšší, než na dělničí buňku. Toto rozdělení nebylo ovlivněno mírou invaze včelstva ani celkovým počtem dostupných plodových buněk, jen procentem trubčích plodových buněk. Průměrné procento roztočů nalezených v trubčí plodové buňce bylo 12,1krát vyšší, než u dělničího plodu, v případě, že se procento trubčího plodu pohybovalo od 5 do 15 procent (situace v běžných včelstvech). Na základě dat Dr. Fuchse je možné předpovědět téměř stejný vztah mezi procentem roztočů v trubčích plodových buňkách a procentem trubčích plodových buněk s použitím hodnot relativních intenzit invaze do dělničího a trubčího plodu a počtu dělničích a trubčích plodových buněk (obrázek 4). Tato rozdělení jsou shodná s teorií o invazi, která předpokládá, že invaze do trubčích a dělničích buněk je na sobě nezávislá, tedy že rozhodnutí roztoče vedoucí k napadení buňky je určené signály získanými z bezprostřední blízkosti plodové buňky. Závěr: Přestože již bylo odhaleno mnoho aspektů týkající se invaze roztočů, stále je nejasné, k jaké chemické látce jsou roztoči přitahováni. Tyto atraktivní látky Procento roztočů v trubčích plodových buňkách předpovězeno podle míry invaze podle dat Dr. Fuchse Procento trubčích plodových buněk Obr. 4: Vztah mezi procentem Varroa jacobsoni v trubčích plodových buňkách a procentem trubčích plodových buněk, pozorováno a vyhodnoceno Fuchsem a předpověď s použitím relativní míry invaze na den na dělničí, případně trubčí plodovou buňku a počtu dělničích a trubčích plodových buněk podle Dr. Fuchse. 124

125 se mohou lišit mezi dělničím a trubčím plodem jak kvalitativně, tak kvantitativně. Navíc je možné, že populace roztočů různého původu (východní Rusko, Japonsko) mohou na tyto látky reagovat rozdílně. Invazivní chování roztočů v koloniích A. mellifera a A. cerana stále není možné srovnávat kvůli nedostatku dat o chování asijského roztoče v koloniích původního hostitele. Doposud získané výsledky nám na druhou stranu odhalují příležitosti k dalším studiím. Určení relativní míry invaze za den na dělničí a trubčí plodovou buňku umožnilo získat odpověď na otázku, proč je pro roztoče výhodné napadat jak dělničí tak trubčí plodové buňky, když úspěšnost reprodukce v trubčích plodových buňkách je vyšší. Nárůst populace V. jacobsoni je zcela závislý na populaci včelstva. Díky odhalení závislosti intenzity invaze roztočů na velikosti včelstva a počtu dělničích a trubčích buněk vhodných pro invazi, bylo možné zdokonalit modely simulující populaci roztočů. Roztoč V. jacobsoni může být odchytáván s použitím velkého množství dělničích plodových buněk. Zjištění, že roztoč napadá trubčí buňky v mnohem větší míře, inspirovalo některé autory k vývoji biotechnické metody kontroly, ve které jsou roztoči odchytáváni v trubčích plodových plástech. Tyto plásty jsou ze včelstva následně odstraňovány. Z experimentů je zřejmé, že ve včelstvu určité velikosti závisí počet odchycených forenzních roztočů na množství buněk určených k jejich odchytu. Postupy, které vyvinuli Calis a kol. jsou efektivní i při použití relativně malého množství trubčího plodu. Boot a kol. vypočítali, že ve včelstvu bez plodu stačí pro odchycení 95 % roztočů na 1 kg včel 462 trubčích plodových buněk. K dosažení podobného výsledku by bylo potřeba dělničích plodových buněk. Princip odchytu roztočů ve včelstvech bez plodu s použitím trubčích plodových plástů vedl k vývoji různých biotechnických kontrolních metod. Efektivitu těchto biotechnických kontrolních metod je možné předpovědět bez dalšího testování díky simulačnímu modelu, který vyvinuli Calis a kol. Přeložila: MVDr. Tereza VOJTĚCHOVÁ Šlechtění včely medonosné rezistentní proti Varroa jacobsoni (John R. Harbo, Jeffrey W. Harris; Apidologie, 1999, č. 30, str ) USDA-ARS, Šlechtění včely medonosné, Genetická a Fyziologická Laboratoř, 1157 Ben Hur Road, Baton Rouge, LA 70820, USA (Obdrženo 16. září 1998; přijato 8. ledna 1999) Souhrn: Množství roztočů ve včelstvu je závislé na třech hlavních parametrech podrobně popsaných v článku, které jsou pro dané včelstvo typické. Pokusy bylo dokázáno, že dědivost těchto parametrů je podstatně větší než kritická hodnota 0,25 a že tedy vyšlechtění včelstev schopných snižovat napadení varroázou je smysluplný úkol, který může přinést praktické výsledky. Abstrakt Tento článek popisuje systematický postup šlechtění včely medonosné (Apis mellifera L.) pro rezistenci proti roztoči Varroa jacobsoni Oudemans. Růst populace roztočů ve včelstvu s konstantním přírůstkem dělničího plodu je popsán vzorcem P 1 (ab) n = P 2, kde P 1 a P 2 vyjadřují počáteční, respektive konečnou populaci roztočů, a je populační změna, kdy roztoči přebývají v plodových buňkách, b je populační změna vně plodových buněk a n je počet reprodukčních cyklů roztočů. Porovnáním růstu populace roztočů v jednotlivých včelstvech (P 2 /P 1 ) je možné určit, která včelstva jsou proti roztočům více rezistentní. Hodnoty a,b a n poskytují detailní informaci o růstu populace roztočů tím, že ukazují, která část reprodukčního cyklu roztočů byla ovlivněna. Výběr vhodných včelstev pro další šlechtění by měl být založen spíše na specifické charakteristice včelstva, než na celkové změně roztočí populace. Pokud některé specifické charakteristiky včelstva ovlivňují rozdílné části reprodukčního cyklu roztočů, je možné je zkombinovat a tak dosáhnout včelstva s vyšší rezistencí. 1. Úvod Tento článek je shrnutím našeho úsilí ve šlechtění včely medonosné (Apis mellifera) rezistentní proti Varroa jacobsoni Oudemans (roztoči: Varroidae). Nastiňujeme systematický postup, který by měl být efektivní v každém programu výběru včely medonosné podle jejích charakteristik měřených na úrovni včelstva. Rezistenci proti roztočům definujeme jako schopnost včelstva bránit růstu populace V. jacobsoni. Podle této definice by to u vysoce odolného včelstva mělo vést k poklesu populace roztočů a jejímu zániku, případně potlačení na velmi nízkou úroveň. To je cílem chovu. Během procesu šlechtění, převážně na začátku, může chovatel vybrat včelstva, která měřitelně zpomalují růst populace roztočů, přestože by tato včelstva bez zásahu včelaře zahynula. Tato zranitelná včelstva s rezistentními charakteristikami 125

126 mohou být důležitá v procesu šlechtění, především v obtížných výběrových projektech (jako je rezistence proti V. jacobsoni). K identifikaci včelstev, jejichž vlastnosti jsou nepatrně lepší než u ostatních, jsou třeba přesná měření. Proto selektivní chov včel rezistentních proti V. jacobsoni závisí na naší schopnosti přesně měřit a popisovat růst populace roztočů ve včelstvu. Prvním krokem v selektivním chovu je výběr populace včel, se kterou budeme pracovat. Ideální je, pokud tato populace již obsahuje některá včelstva s požadovaným fenotypem (v tomto případě se jedná o rezistenci proti roztočům), ale populace může vykazovat i nízkou úroveň rezistence, či dokonce úroveň neměřitelnou. Příkladem chovného programu s plemenem včely, které již má určité požadované kvality, může být import včel ze vzdáleného východu Ruska. V chovu včel může člověk provádět zásahy, které příroda nedokáže. Jsou to: 1) speciální schémata páření (například inseminace jedním trubcem, případně inseminace více matek stejnou směsí semene); 2) zaměření výběru pouze na jedinou charakteristiku; 3) výběr včelstev, která jsou zranitelná, ale přesto obsahují rezistentní charakteristiku (včelstva, které by v přírodě nepřežila). Navíc není třeba, aby včelstva během výběru rezistentních včel zbytečně hynula. Inseminace jedním trubcem je důležitá především na začátku programu, při výběru charakteristik přítomných s nízkou frekvencí. Při inseminaci matky jedním trubcem mají všechny včely ve včelstvu identický genetický materiál od otce reprezentovaného identickými spermiemi ve spermatéce včelí matky. V takovém případě jsou dělnice více příbuzné, než je běžné. Mají příbuznost 0,75. Inseminace jedním trubcem usnadňuje odhalení charakteristik včelstva, které by se při páření s více trubci nemusely projevit, a také zvýrazňuje rozdíly mezi včelstvy. Výhodnost se přesune k páření s více trubci ve střední a pozdější fázi selektivního chovu. Důvody jsou tyto: 1) matka přežije déle, pokud je inseminována více trubci; 2) je možné použít efektivnější výběrová schémata (jako například oplodnění skupiny matek stejnou směsí semene); a 3) dcery matek oplodněných více trubci jsou variabilnější. Díky tomu by mělo dojít ke snížení míry příbuzenského křížení ve chvíli, kdy je již specifická charakteristika ustálená. Pro šlechtění včel rezistentních proti V. jacobsoni jsme použili následující sekvenci: 1. vývoj techniky měření stavu populace včel a roztočů a techniky měření charakteristik spojených s rezistencí 2. identifikace specifických charakteristik, souvisejících s růstem populace roztočů 3. určení, zda jsou tyto charakteristiky dědičné 4. posílení dědičných charakteristik selektivním chovem 5. shromáždění jednotlivých rezistentních komponent a dosažení včely odolné proti roztočům Tabulka I. 126 Charakteristika Rozsah data h 2 ± SE Potlačení reprodukce roztočů, 2. června b 8 52 % 0,38 ±0,58 Potlačení reprodukce roztočů, 23. června b 15 48% 0,06 ± 0,48 Potlačení reprodukce roztočů, 24. července b 9 48 % 0,46 ± 0,59 Hygienické chování 4 91 % 0,65 ±0,61 Fyzické poškození roztočů (celkem) 4 35 % 0,00 ± 0,45 vruby na těle 1 11 % 0,00 ± 0,45 porušení nohou, nebo těla 0 26 % 0,17 + 0,52 Doba zavíčkování ,89 ± 0,59 Podíl roztočů v plodu % 1,24 ± 0,49 Roztočů na 100 plodových buněk (24. července) c 4 30,5 0,28 ± 0,56 Konečná populace roztočů d ,17 ±0,52 Roztočů na 1000 včel (24. července) e ,01 ±0,46 a Rozsah dat z 28 testovaných včelstev. Tento experiment nebyl určen k vyšlechtění včel vysoce odolných proti roztočům b Potlačení reprodukce roztočů zahrnuje tyto aspekty: 1) uhynutí zakládajícího roztoče v buňce bez potomstva, 2) živá zakladatelka bez potomstva, 3) živá zakladatelka, která vyprodukuje potomstvo příliš pozdě na to, aby dospělo. c Počet dospělých zakládajících samiček roztoče, výpočet ze 200 zavíčkovaných plodových buněk na včelstvo d Populací roztočů je myšlen celkový počet dospělých samiček roztoče v plodových buňkách a na dospělých včelách e Jako výše, mezi roztoče počítáme všechny dospělé samičky ve včelstvu (včetně zakladatelek v plodových buňkách). Včelami jsou myšleny všechny dospělé včely ve včelstvu.

127 2. Postup hodnocení 2.1 Zajištění dědičnosti Před začátkem programu výběrového šlechtění je nejprve důležité vypočítat dědivost (h 2 ) požadovaných charakteristik. Dědivost (h 2 ) je poměr pozorovaných změn (ve skupině včelstev), za které jsou zodpovědné rozdíly v dědičnosti. Právě h 2 předpovídá úspěch šlechtění a jeho hodnota se určí pragmatickým měřením. Pokud má charakteristika h 2 hodnotu blízkou 1, pak je možné tuto charakteristiku změnit selektivním šlechtěním velmi rychle. Pokud je h 2 blízké 0, selektivní šlechtění pravděpodobně selže. Jako obecné pravidlo platí, že je odůvodněné pokoušet se o selektivní šlechtění, pokud je h 2 > 0,25. Pro určení dědičnosti různých charakteristik včel, spojených s růstem populace roztočů jsme využili sourozeneckou analýzu (tabulka 1). Test dědičnosti zahrnoval 28 včelstev s nepříbuznými matkami, která nevykazovala rezistenci proti V. jacobsoni. Skupiny po čtyřech matkách byly inseminovány směsí spermatu odebraného trubcům pocházejícím od jedné matky. Sedm matek, sloužících jako matky trubců pro účely tohoto experimentu, bylo vzájemně nepříbuzných a současně byly nepříbuzné i s inseminovanými matkami. Takto bylo připraveno sedm skupin po čtyřech včelstvech, kde každé včelstvo působilo jako sestra ke 3 dalším (matky byly sestrami), ale jednotlivé skupiny byly vzájemně mezi sebou nepříbuzné. 2.2 Tři úrovně hodnocení a měření U každého včelstva hodnoceného pro rezistenci byl vždy měřen růst populace roztočů a testování probíhalo v reálných podmínkách. Hodnocení vyžadovalo nejméně 10 týdnů. Během této doby byl měřen růst populace roztočů ve skupině včelstev a tak vznikl rámec pro měření dalších charakteristik, které byly vždy měřeny ve vhodné době. Charakteristiky ovlivněné dospělými včelami, jako je hygienické chování, či čisticí pud, nemohou být měřeny, dokud testovaná matka nezplodí populaci dospělých včel. Naše procedura testování v reálných podmínkách byla detailně popsána v našich předchozích pracích (odkazy v originále článku). Obecně, uniformní populaci včel a roztočů jsme získali vytvořením smetence asi 30 kg roztoči napadených včel. Tento obří smetenec jsme dále rozdělili do testovacích včelstev obsahujících asi 1 kg včel, testovanou matku a plásty bez plodu. Počáteční populace roztočů byla spočítána vážením vzorku včel z velkého smetence a ze znalosti hmotnosti včel vložených do každého včelstva. V testovaných včelstvech byly použity pouze dělničí plásty pro zjednodušení růstového modelu. Růst populace roztočů byl testován ve třech úrovních detailů. První úroveň, ta nejobecnější, odpovídala jednoduše změně v populaci roztočů z počátečního bodu až ke konečnému bodu (u první skupiny, v tabulce II, trval test 70 dní). Populace roztočů v každém včelstvu na začátku a na konci testu odpovídají číslům P 1 a P 2 výše uvedeného vzorce. Nárůst populace v experimentu tedy odpovídá zlomku P 2 /P 1. Ve druhé úrovni vysvětlujeme, jak se populace roztočů dostala z bodu P 1 do P 2 s ohledem na tři fáze reprodukčního cyklu roztočů, které ovlivňují růst populace. Změna počtu roztočů se řídí vztahem P 1 (ab) n = P 2. Populační růst roztočů je určen členem (ab) n. Tyto tři komponenty (popsané na obrázku 1) jsou: 1) změna populace roztočů během jejich pobytu v plodových buňkách (a), tedy průměrný počet dospělých samiček, které opustí skupinu plodových buněk (dospělé dcery + žijící zakladatelky) děleno počtem zakladatelek, které do buněk vstoupily; a. Reprodukční fáze b. Fáze přežití Roztoč vstupuje do buňky (Roztoč v plodové buňce) Roztoč opouští buňku (Roztoč na dospělé včele) Roztoč vstupuje do buňky 12,5 dne v dělničí plodové buňce Proměnný čas začátek t Jeden reprodukční cyklus roztoče Varroa jacobsoni konec Obrázek 1. Tři části reprodukčního cyklu Varroa jacobsoni ovlivňující růst populace roztočů. Jakýkoliv mechanismus rezistence včel, který ovlivňuje růst populace roztočů, musí být vztažen minimálně k jedné z těchto komponent a efekt rezistence ovlivňující více komponent se sčítá. Komponenta a (v plodové buňce) je počet samiček roztoče, které opustí plodovou buňku děleno počtem těch, které do buněk vstoupily. Komponenta b (vně plodové buňky) je podílem (od 0 do 1) samiček roztoče, kterým se podaří přežít a vstoupit do další buňky. Komponenta t je délka reprodukčního cyklu. 127

128 Tabulka II. Tři praktické testy provedené v roce 1997 a 1998 v Baton Rouge, Louisiana. Včelstva byla sestavena z populace včel a roztočů sebraných z jednoho smetence, z plástů bez plodu a z testované matky. Matky ve skupině 1 byly z nerezistentního kmene, rezistentní matky ve skupině 2 byly oplodněny nerezistentními trubci a matky ze skupiny 3 byly vybrány z rezistentního kmene. Experiment Počáteční populace roztočů (P 1 ) a Změna populace na reprodukční cyklus (ab) Populační změna v buňkách (a) Populační změna vně buněk (b) Délka (dny) reprodukčního cyklu (t) Konečná populace roztočů (P 2 ) Skupina 1 (70 dní) n = 28 včelstev průměr skupiny b 784 1,22±0,13 2,41 ±0,22 0,50±0,06 19,2 ±3, ±618 nejlepší včelstvo c 784 0,888 2,181 0,41 18,8 520 nejhorší včelstvo c 784 1,452 2,437 0,60 16, Skupina 2 (60 dní) n = 25 včelstev průměr skupiny 748 1,08 ±0,25 1,86 ±0,64 0,58 ± 0,20 19,4 ±5, ±781 nejlepší včelstvo 748 0,718 0,874 0,82 16,1 221 nejhorší včelstvo c 748 1,430 2,779 0,51 15, Skupina 3 (111 dní) n = 23 včelstev průměr skupiny 527 0,83 ±0,16 1,17 ±0,47 0,80 ±0,30 23,1 +6,3 273 ±214 nejlepší včelstvo 527 0,422 1,171 0,36 37,9 43 nejhorší včelstvo 527 1,057 2,323 0,46 20,5 710 Poznámky: a Skupiny 2 a 3 začaly o 23 dní dříve a proto měly náskok jednoho cyklu plodu. Obě tyto skupiny byly vybrány pro potlačení reprodukce roztočů a tato charakteristika při měření neměla vliv na první cyklus plodu. Další detaily je možné nalézt v textu. b Průměr skupiny ± směrodatná odchylka c Nejlepší a nejhorší vychází z výsledku vzorce pro včelstva s nejvíce, či nejméně roztoči během testu. Nemusí to tedy nutně odrážet nejnižší a, b, či ab 2) změna v populaci roztočů během jejich pobytu na dospělých včelách (b), tedy počet dospělých samiček roztočů, které vstoupily do plodových buněk děleno počtem těch, které vylezly z buněk v předchozím cyklu; a 3) počet dnů potřebných k ukončení reprodukčního cyklu roztoče (t). Čas t je dále možné převést na n, tedy počet reprodukčních cyklů během období hodnocení. Všechny tři uvedené faktory jsou průměrem včelstva. Tedy, ab (a krát b) je průměrná změna populace na reproduktivní cyklus a násobení (ab) n krát původní populace P 1 se rovná výsledné populaci roztočů P 2. Pokud známe jakékoliv čtyři hodnoty, je možné dopočítat pátou. Součin ab odpovídá u krátkých testů průměrné míře populačního růstu na reprodukční cyklus. Během našich praktických testů (10 15 týdnů), kde testovací včelstva začínala s relativně nízkou populací roztočů, se růst populace roztočů pravděpodobně řídí exponenciální růstovou křivkou, P 2 = P 1 e rt. V tomto vzorci je r vlastní míra nárůstu na jednotku času a t je délka trvání růstové periody. Exponenciální růst populace V. jacobsoni nastává jen v krátkých časových obdobích, dokud populace roztočů nedosáhne maxima. Pokud je r definováno jako míra růstu za reprodukční cyklus a t = n (což je počet reprodukčních cyklů v testu), pak r = ln(ab) (přirozený logaritmus součinu ab). Třetí úroveň hodnocení popisuje specifické charakteristiky, které jsou měřitelné a dědičné. Vyhodnotili jsme, že právě toto je úroveň, ve které by mělo dojít k výběru včelstev rezistentních proti V. jacobsoni. Každá specifická charakteristika (popsáno níže) ovlivňuje jednu ze tří komponent popsaných výše (a, b, nebo t). I když některé specifické charakteristiky ovlivňují stejnou komponentu (například potlačení reprodukce roztočů a hygienické chování včel obě ovlivňují komponentu a), jejich kombinací nemusí dojít k navýšení rezistence (nesčítají se) a tato kombinace nemusí být dokonce ani prospěšná. Na druhou stranu, když jednotlivé charakteristiky ovlivňují různé komponenty, jejich kombinace nejspíš povede ke zvýšení rezistence proti roztočům. 2.3 Specifické charakteristiky rezistence proti V. jacobsoni Délka zavíčkované fáze plodu Plodová buňka je běžně zavíčkovaná asi 8 dní po nakladení oplodněného vajíčka a zůstává zavíčkovaná dalších asi 12 dní, než se vylíhne dospělá včela. Mezi včelstvy se doba zavíčkování výrazně liší a jedná se o dědičnou charakteristiku. Bienefeld 128

129 uvádí, že perioda předcházející zavíčkování je ovlivněna genotypem včel kojiček. Na druhou stranu, délka zavíčkované fáze je ovlivněna genotypem dospělých včel ve včelstvu přítomných během zavíčkované fáze a ne genotypem včel, které o ně pečovaly jako o larvy. Büchler a Drescher objevili pozitivní vztah mezi délkou zavíčkované fáze a populací roztočů v testovacích včelstvech. Jejich data ukázala, že 25% rozdíly v roztočí populaci mohou být vysvětleny rozdílnou délkou fáze zavíčkovaného plodu Potlačení reprodukce roztočů Roztoči, kteří se v plodové buňce nerozmnoží, se nachází téměř v každém včelstvu. Frekvence těchto nereprodukujících se roztočů u evropských včel je běžně méně než 40 %. Nereprodukující se roztoče definujeme jako roztoče, kteří vstoupí do buňky za účelem reprodukce, ale 1) nezplodí žádné potomstvo, 2) zplodí pouze samčí potomstvo, 3) zplodí potomstvo příliš pozdě, na to, aby mohlo dospět, nebo 4) zemřou buňce dříve, než dojde k reprodukci. Neschopnost roztočů se rozmnožit byla vyhodnocena jako dědičná charakteristika včel a je nazývána potlačením reprodukce roztočů. Tato charakteristika je přímo spojená s a a s rezistencí ji spojuje mnoho výzkumníků. Data poukazují na to, že existují dva komponenty potlačující reprodukci roztočů. Vyhodnotili jsme (tabulka 1) jak okamžité efekty této charakteristiky (podle Camazina), tak i její opožděný projev. Opožděný efekt potlačení reprodukce roztočů není tak evidentní. Roztoči projdou první fází svého reprodukčního cyklu ve včelstvech a k potlačení dojde v podstatě až o dva měsíce později. Fuchs přičítá tento opožděný efekt atributu, který roztoč získá předtím, než vstoupí do buňky. Na základě sourozenecké analýzy během našeho prvního pozorování (tabulka 1), byla reprodukce roztočů dědičná. Proto larvy a kukly potlačovaly reprodukci roztočů a tento okamžitý efekt, popsaný Camazinem, byl dědičnou charakteristikou včel. Reprodukce roztočů měla nízkou dědičnost během přechodové fáze (měření z časného července), ale byla opět dědičná ve třetím měření. Toto třetí měření byl opožděný efekt popsaný Fuchsem a charakteristika, kterou jsme použili jako základ pro náš výběr (tabulka II) Polapení roztoči Nedávno jsme objevili vyšší frekvenci uhynulých zakládajících samiček roztočů ležících mezi kokonem a stěnou buňky. Při pozorování těchto roztočů v buňkách se zapřádajícími se včelími larvami jsme objevili, že polapení roztoči byli často živí. Ve většině případů byli roztoči nalezeni na dně buňky břišní stranou nahoru, ve stejné pozici, jakou zaujímají, když leží neaktivně v potravě larvy. V testu provedeném v roce 1997 bylo nalezeno 27 % zakládajících samiček roztočů polapených tímto způsobem v plodových buňkách. Není bohužel známo, zda je tato charakteristika dědičná. Martin udává, že bylo polapeno asi 1 % zakládajících samiček. V naší studii u nevybraných včelstev (tabulka II, skupina 1) jsme došli k podobným výsledkům (0,4 % neboli 11 z 2930 pozorování zakládajících samiček). Tato charakteristika je ve snižování populace roztočů efektivnější než potlačování jejich reprodukce, protože roztoči, kteří se nerozmnoží, mají hodnotu ab = 1, zatímco polapení roztoči mají hodnotu ab = Hygienické chování Hygienické chování je míra, s jakou dospělé včely odstraňují mrtvý nebo nakažený plod ze zavíčkovaných buněk. Spivak dokázal, že tato charakteristika má vliv na rezistenci proti V. jacobsoni a tabulka 1 ukazuje, že hygienické chování (měřeno podle plodu usmrceného chladem) je dědičné (h 2 =0,65). Hygienické chování je důležitá charakteristika rezistence proti roztočům u Apis cerana a rezistence proti dalším chorobám včel, jako je zvápenatění plodu a hniloba včelího plodu Hřebelcování (čisticí pud) Určité chování dospělých včel může vést k fyzickému poškozování roztočů. Tzv. hřebelcování (vzájemné čištění včel od roztočů - grooming) je dědičná charakteristika (h 2 = 0,71). Je však nutná opatrnost při rozhodování, které poškození roztočů bylo skutečně způsobeno hřebelcováním. Například bylo zjištěno, že promáčkliny na hřbetním krunýři často vznikly, když byly mladí roztoči ještě v plodové buňce a ne působením kusadel hřebelcujících včel. Přestože samohřebelcování i hřebelcování ostatních včel je důležitý mechanismus rezistence proti V. jacobsoni u Apis cerana F., pro naši východní včelu Apis mellifera L. příliš zásadní není Podíl roztočů v plodu Tato charakteristika ovlivňuje délku reprodukčního cyklu roztoče, jejíž měření je detailně vysvětleno v sekci Roztoči se nacházejí buď na dospělých včelách (ve forenzní fázi), nebo v plodových buňkách (v potenciálním reprodukčním stadiu). Množství roztočů v plodu, jak se ukazuje, je vysoce dědičná charakteristika (h 2 = 1,24). Někdy je označována jako míra invaze plodových buněk. Je možné, že ve včelstvech, která mají nižší podíl roztočů v plodu, jsou roztoči méně přitahováni ke včelím larvám a plodové buňky jsou tedy napadány pomaleji. To u roztočů vede k prodloužení reprodukčního cyklu. Tento jev může být nejlépe vysvětlen prací Trouillera a kol. Ve své práci popsali chemické signály produkované včelími larvami, které přitahují V. jacobsoni k plodu. Vzhledem k přímému efektu na t může tato charakteristika dobře sloužit v kombinaci s charakteristikami, které ovlivňují a jako potlačení reprodukce roztočů, nebo hygienické chování. 2.4 Popis reprodukce roztočů Základem je výpočet celkového růstu roztočů ve včelstvu. Jedná se jednoduše o podíl konečné a počáteční populace roztočů (P 2 /P 1 ). Po úpravě vztahu (P 1 (ab) n = P 2 ) vychází, že celkový růst po- 129

130 pulace P 2 /P 1 = (ab) n. Dalším krokem pro vyřešení tohoto vztahu vzhledem k ab je výpočet n Měření n Předtím, než se podařilo spočítat počet reprodukčních cyklů (n) bylo třeba spočítat trvání reprodukčního cyklu roztočů v každém včelstvu. Délka reprodukčního cyklu je průměrná doba od napadení jedné buňky až do napadení buňky druhé (čas strávený v buňce plus na včele). Ne všichni roztoči mají stejnou délku reprodukčního cyklu a jeho délka může záviset i na věku roztoče, klíčový je tedy průměr pro celou skupinu. Délka reprodukčního cyklu je proměnlivá díky času, který roztoč stráví mimo plodovou buňku. Přestože rozdíly v trvání zavíčkované periody jsou zásadní, činí tak u evropské včely medonosné pouze asi ±1 den. Roztoči vstoupí do buňky asi 1/2 dne před zavíčkováním buňky a zůstanou tam, dokud není víčko odstraněno líhnoucí se včelou. Reprodukční fáze roztočů je tedy relativně konstantní a činí 12,5 dne ± 1 den, případně ještě o 1/2 dne déle, než je zavíčkovaná perioda. V kontrastu s tím se může čas strávený mimo buňku lišit o více než týden. Například pokud je 65 % roztočů v plodu (typické) pak je průměrné trvání reprodukčního cyklu roztočů ve včelstvu 12,5/0,65, tedy 19 dní. Pokud se v plodových buňkách nachází 40 %, reprodukční fáze se prodlouží na 31 dní. Delší reprodukční cyklus zpomaluje růst populace roztočů. Délku reprodukčního cyklu (t) pro každé včelstvo jsme určili srovnáním množství roztočů na dospělých včelách s množstvím roztočů v plodu (obě hodnoty jsme měřili na konci testovacího období). Počet reprodukčních cyklů byl poté určen z délky reprodukčního cyklu roztočů ve včelstvu (délka testovací periody dělená délkou reprodukčního cyklu). Nutno poznamenat, že většina našich testů byla zahájena na včelstvech bez plodu. Jelikož roztoči nemohou začít svůj reprodukční cyklus, dokud není ve včelstvu zavíčkovaný plod, roztočům ve včelstvech bez plodu byla pro jejich první reprodukční cyklus přidělena doba 23 dní (7 + 12,5 + 3,5, což je 7 dní bez plodu + 12,5 dne v plodu + polovina běžné forenzní fáze). Příklad výpočtu hodnoty n je zobrazen na nejhorším včelstvu z tabulky II (skupina 1). Test trval 70 dní a délka reprodukčního cyklu podle podílu roztočů v plodu byla 16,2 dne. Z toho tedy vychází: n = 1+(70-23)/16,2 = 3,9 reprodukčního cyklu Výpočet ab Jak naznačuje obrázek 1, ab je populační růst roztočů na reprodukční cyklus. Pokud je ab rovno 1, není v populaci roztočů žádná změna. Číslo vyšší než 1 značí nárůst populace, zatímco číslo nižší než 1 značí pokles. Vzorec pro výpočet ab vypadá takto: ab = n (P 2 / P 1 ). Jako příklad je opět použito nejhorší včelstvo z tabulky II, skupiny 1, kde n = 3,9, tedy ab = 3,9 4,19 = 1,45. Tato data a výpočty je možné zpracovat pomocí běžného tabulkového programu. V tom případě je obvykle snadnější zapsat 3,9 (P 2 /P 1 ) jako (P 2 / P 1 ) (1/3,9). Bohužel víme, že ab není vždy konstantní. Fuchs ukazuje, že hlavní složka kontroly reprodukce roztočů závisí na událostech, které se staly předtím, než roztoč vstoupil do buňky. Harris a Harbo dokázali, že včelstva, která potlačují reprodukci roztočů ve velké míře, nemusí tuto charakteristiku vykazovat hned v prvním plodovém cyklu. Proto při hodnocení včelstev na potlačení reprodukce roztočů dáváme prvnímu plodovému cyklu standardní délku a udáváme také standardní ab o hodnotě 1,22 (průměr skupiny u nevybraných včelstev, skupina 1 tabulka II) Výpočet a a b Ve chvíli, kdy se podařilo určit hodnotu ab, stačí změřit jeden faktor a druhý můžeme následně vypočítat. Navrhujeme měřit hodnotu a, míru nárůstu roztočů v buňkách. Hodnota a je definována jako součet dospělých dcer roztočů a jejich přeživších matek, které opustí buňku děleno počtem zakládajících samiček, které do buňky vstoupily. Naše a je rozdílné od míry reprodukce, což je celkový počet potomků vyprodukovaných na jednu matku roztoče. Pro tabulku II jsme spočítali hodnoty a pozorováním roztočů v plodových buňkách. Napadené buňky jsme prozkoumávali, během vývojové fáze světle zbarvené kukly (okolo dne po nakladení včelího vajíčka). V každé buňce jsme spočítali počet zakladatelek a samičích dospělců případně deutonymf. Každé dospělé dceři či imobilní deutonymfě jsme dali 100% šanci na dosažení dospělosti a vyběhnutí z buňky, zatímco každá mobilní deutonymfa k tomu měla pouze 39% šanci. Hodnota a se tedy vypočítala takto: (počet živých zakladatelek samiček + počet samičích dospělců, či imobilních deutonymf + [0,39*počet mobilních deutonymf])/ počet živých i mrtvých zakladatelek. Dále existují různé metody jak a udávat. Většina autorů uvádí počet samičího potomstva, které dospělo v buňce. Někteří nezahrnují buňky, ve kterých roztoči nevyprodukovali žádné potomky, nebo buňky s více zakladatelkami. V této práci zahrnujeme obsah všech napadených buněk včetně těch, kde zakladatelka zahynula. Jak je popsáno o odstavec výše, naše a zahrnuje přeživší zakladatelky. Jelikož 98 % zakladatelek obvykle přežije reprodukční fázi, jsou odhady našeho a asi o 1 vyšší, než míra reprodukce udávaná většinou ostatních autorů. Pro ukázku měření a a následné separace a a b z ab bylo opět použito nejhorší včelstvo v tabulce II skupiny 1, kde je ab rovno 1,45. Spočítali jsme 20 mobilních samičích deutonymf, 38 imobilních deutonymf, 28 dospělých dcer, 48 živých zakladatelek a 2 mrtvé zakladatelky. Z toho tedy vychází a = 121,8/50 = 2,44. Tedy b = ab/a případně 1,45/2,44 = 0,

131 Hodnota b nezahrnuje jen roztoče, kteří přežili mimo buňku, ale také roztoče, kteří se přemístili ze včelstva, nebo do včelstva. Při relativně uniformní populaci se dá předpokládat, že hodnoty imigrace a emigrace budou přibližně rovné. Přesto, pokud přilehlá včelstva mají vysoce proměnlivou populaci, zalétávání nebo se podílejí na loupeži, budou mít tendenci přemisťovat roztoče do včelstev s nižším počtem roztočů. Proto je dobré pro měření použít včelstva s uniformní populací roztočů a měření provést v co nejkratším čase. 3. Závěr Je zřejmé, že je možné vyšlechtit včely odolné proti V. jacobsoni. Tabulka II (skupina 3) je příkladem skupiny 23 včelstev, která byla vybrána pro jejich schopnost potlačovat reprodukci roztočů v plodových buňkách. Tato včelstva (jako skupina) měla v průměru nižší počet roztočů na konci testu, než na jeho začátku. Přesto je vidět, že šlechtění včel pro rezistenci proti roztočům je obtížnější úkol, než jiné výběrové programy se včelami. Proto, pokud chceme rychle dosáhnout výsledků, je třeba přesného měření a systematického postupu. V současnosti existuje mnoho slibných mechanizmů odolnosti. Domníváme se, že potlačení reprodukce roztočů, hygienické chování a procento roztočů v plodu (tendence u dospělých roztočů nevstupovat do buněk) jsou v současnosti tři nejslibnější specifické charakteristiky, které jsou dědičné, a tedy by měly odpovídat na selekci. Je důležité také poznamenat, že jsou na světě místa, kde včely přežívají bez programu na kontrolu roztočů. Nejlepším příkladem je pravděpodobně Brazílie. Navíc úroveň zamoření V. jacobsoni jak u evropských tak u afrikanizovaných včel v Brazílii postupně klesá. Toto ukazuje, že když je populace včel schopná koexistovat s V. jacobsoni, přírodní výběr zapracuje na roztočích, aby byli méně zhoubní, nebo zapracuje na výběru více rezistentních včel. Obě varianty jsou možné. Data spíše naznačují, že agresivita roztočů v Brazílii je nižší, než v ostatních částech světa a že agresivita roztočů stále klesá. Možná by bylo možné toho využít v náš prospěch. Pokud se nám podaří vyšlechtit včely do takové míry, že budou schopny rozumně přežít v přítomnosti roztočů, roztoči by mohli odpovědět tak, že se stanou méně agresivními. Naší strategií je vyšlechtění včel, které si udrží přijatelnou úroveň rezistence i při jejich křížení s trubci ze včelstev bez rezistence. To by rezistentním včelám umožnilo získat širokou genetickou základnu, zachovalo genetickou diverzitu populace včel a umožnilo, aby efektivněji pracoval přírodní výběr. V takové situaci by si včely zachovaly většinu své genetické diverzity a současně by došlo s inkorporaci rezistentních genů. Tabulka II (skupina 2) je příkladem včelí matky z rezistentního kmene, která byla zkřížená s trubci z nerezistentních včelstev. Rezistentní matky vybrané pro charakteristiku potlačování reprodukce roztočů, byly uměle inseminovány trubci ze včelstev bez rezistentních charakteristik. Některá včelstva byla velmi dobrá a vykazovala vysokou rezistenci a jiná byla k napadení velmi náchylná. Skupina byla různorodá. Pokud by byla inkorporována druhá rezistentní charakteristika (jako nízké procento roztočů v plodu), skupina včelstev se zkříženými matkami by mohla být více uniformní a mohla by být schopná držet růst roztočů ab na hodnotě nižší než 1. Přeložila: MVDr. Tereza VOJTĚCHOVÁ Význam populačních parametrů pro toleranci včely medonosné vůči Varroa jacobsoni (Christian Boigenzahn, Alfons William; Apidologie, 1999, č. 30, s ) Souhrn: Stručný výtah z práce rakouských vědců, která doporučuje zvolit jako výběrová kritéria pro šlechtění na odolnost vůči varroáze intenzitu spadu roztočů a medný výnos. 1. Úvod Potírání varroázy pomocí syntetických pyretroidů umožnilo zachování široce rozvinutého včelařství. Tato metoda nemůže být trvalá a to ze dvou důvodů. Jednak jsou to zjistitelné stopy chemických léčiv ve vosku a medu a hlavně nebezpečí rozvoje rezistence (odolnosti) proti léčivům u roztoče. Významným krokem k tomu, aby se v budoucnu proti varroáze bojovalo s minimem chemických přípravků a aby tento boj byl pod odbornou kontrolou, by mohlo být vyšlechtění včely k intoleranci vůči Varroa jacobsoni. Jako určující kritérium se i zde nabízí počet spadlých roztočů po ošetření včelstva. Tento ukazatel dá nejen představu o rozmnožení roztoče během sezóny, ale také o známých i neznámých faktorech působících na toleranci včelstva. 131

132 Ukazatel měrná jednotka N X s min max Počet spadlých roztočů počet roztočů Medný výnos kg ,88 15, ,6 V odborné literatuře popsaná kritéria pro stanovení tolerance vůči varroáze mají tu nevýhodu, že ve šlechtitelské praxi jsou nepoužitelná a že skýtají jen jeden dílčí aspekt. Zjišťovací metody jsou příliš komplikované a náročné, takže jen málo včelařů bude ochotno se do pokusného projektu zapojit. Cílem následující výzkumné práce je stanovení genetických parametrů heritabilita* a korelace**. K tomu mají posloužit kritéria počet spadlých roztočů a medný výnos. 2. Materiál a metody Uvedená data pocházejí z terénních pokusů výnosnosti včelstev, které provedla rakouská asociace Carnica a německý Výzkumný včelařský institut v Lunz am See. Kriterium počet spadlých roztočů po ošetření bylo stanoveno počtem spadlých roztočů po podzimním ošetření přípravkem Apistan, při kterém byly apistanové pásky ve zkušebních včelstvech zavěšeny 30 dní. Spadlí roztoči byli zachyceni na mřížce vsunuté nad dno úlu. Tyto mřížky byly vytaženy vždy po 10 dnech a roztoči na nich byli spočítáni. Medný výnos se zjišťoval vážením plástů před vytáčením a po něm. Pro vyhodnocení byla použita data z prvních roků údobí 1988 až 1995 získaná z včelstev pocházejících ze 412 matek. Tato včelstva byla umístěna na 84 pokusných stanovištích. Ve statistickém modelu byly systematicky působící vlivy okolního prostředí spojeny do fixního efektu rok stanoviště, aby bylo možno zohlednit proměnlivé vlivy. V následující tabulce jsou uvedeny oba ukazatele počet spadlých roztočů a medný výnos. Počet zjištění (N), střední hodnoty (X), standardní odchylky (s), minima (min) maxima (max). Pojem heritabilita* včely medonosné vnáší do šlechtitelství určité metodické potíže vzhledem k jejím genetickým zvláštnostem jako je několikanásobné páření matky s různými trubci a haploidní status trubců. Kromě toho je zde ta skutečnost, že ve včelstvu jsou současně dvě generace matka a dělnice. V literatuře se uvádějí dva různé přístupy. Při tradičním přístupu bylo kritérium přiřazeno vždy jedné z obou generací a odpovídající příbuzenské vztahy použity k odhadu heritability. Druhý přístup vychází z toho, že takováto kritéria reprezentují průměrný fenotyp jak dělnic, tak i matky. V této oblasti se vedou vědecké diskuse, při nichž se prezentují jak metody, tak i matematické a statistické modely. Některé závěry se shodují, některé se různí. Diskuse pokračují. * heritabilta = stupeň genetické determinace variability znaku, děditelnost * heredita = dědičnost ** korelace = vzájemná závislost Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Reprodukční biologie Varroa destructor ve včelstvech afrikanizovaných včel medonosných (Apis mellifera) (R. A. Calderón, J. W. van Veen, M. J. Sommeijer, L. A. Sanchez, Exp. Appl; Acarol 50(2010), s ) Souhrn: Rozbor možných příčin snížené plodnosti V. destructor ve včelstvech afrikanizovaných včel. Abstrakt Od prvního kontaktu s Apis mellifera se populační dynamika parazitického roztoče Varroa destructor oblast od oblasti liší. V mnoha částech světa je včelaření závislé na užití akaricidů, protože varroáza působí včelstvům rozsáhlé škody. V současnosti je roztoč pokládán za jednu z příčin poklesu počtu včelstev v Severní Americe a v Evropě. V tropické oblasti dělnice plod vychovávají a roztoči se rozmnožují celý rok, proto můžeme čekat, že tady bude vliv parazita ještě více devastující. I když to ještě není případ tropických oblastí v Jižní Americe. V Brazílii, kam byla varroáza zavlečena před více než třiceti lety, se projevuje jen málo, bez výrazných poškození při včelaření s afrikanizovanými včelami medonosnými (AHB). Toleranci AHB k varroáze lze 132

133 zřejmě přičíst odolnosti včel. Nízká plodnost parazita na plodu dělnic AHB a samočisticí a hygienické chování včel se uvádí jako důležitý faktor pro nízkou úroveň zamoření včelstva. Už bylo také naznačeno, že typ roztoče ovlivňuje úroveň odolnosti ve včelí populaci. Korejský haplotyp je převládající v nevyrovnaném systému hostitel-parazit, tak, jak existuje v Evropě, zatímco ve stabilním systému, jako je v Brazílii, se zdá, že převládá japonský haplotyp. Ale i v Brazílii se projevily genetické změny. Všechny nedávné vzorky parazitů měly korejský haplotyp, bez ohledu na to, zda se roztoči množili nebo ne. Plodní roztoči na AHB v Brazílii se významně zvýšili z 56 % v osmdesátých letech na 86 % nedávných letech. Přesto, bez ohledu na zvýšenou plodnost, se dosud neprojevilo žádné zvýšení v projevech napadení ve včelstvech. Úplný přehled literatury o reprodukčních vlastnostech roztočů Varroa, s ohledem na plodnost a tvorbu životaschopných samičích roztočů, byl veden snahou, aby poskytl informace o vztahu afrikanizované včely medonosné jako hostitele a parazita. Klíčová slova Varroa destructor reprodukční schopnost plodnost životaschopné potomstvo odolnost mechanismy odolnosti afrikanizované včely medonosné Úvod Roztoč Varroa destructor (Anderson a Trueman Mesostigmata: Varroidae), dříve uváděn jako Varroa jacobsoni, je celosvětový ektoparazit včely medonosné se závažným ekonomickým dopadem na včelaření (De Jong et al. 1982b). Problém je naléhavější v oblastech s mírným podnebím, v jakém žijí včely evropského původu (De Jong 1997). Vysoká úmrtnost, která je způsobena roztočem, byla hlášena ve včelstvech evropské včely medonosné (EHB) v mnoha zemích Evropy, Asie a Severní Ameriky (Bailey a Ball 1991; Korpela et al. 1993; Mobus a Bruyn 1993). Ale v tropických oblastech Brazílie, kde jsou medonosné včely afrikanizované (AHB) se zdá být vliv roztočů snížený na hladinu, která nevyžaduje žádná kontrolní opatření a nedošlo k žádným ztrátám včelstev kvůli napadení roztočem (Carneiro et al. 2007; De Jong 1997; Moretto 1997; Moretto a Mello 1999; Moretto a Leonidas 2003). K růstu populace roztočů přispívají různé faktory, které mohou případně vést až k zániku včelstva (Boot et al. 1999). I když pro množení roztočů jsou potřeba larvální stadia včely medonosné, je to jen jeden faktor, který má vliv na růst populace roztočů (Garrido et al. 2003). Doba vývoje dělničího plodu, hygienické chování, samočištění a schopnost množení jsou typické znaky dlouhodobě spojované s odolností vůči varroáze. Navíc, kvůli rozdílnosti v počasí a v genotypu roztočů v různých oblastech, dá se charakterizace schopnosti množení a dynamika populace roztoče pro širší oblast obtížně provést (De Guzman et al. 2007). V jiných amerických tropických oblastech než je Brazílie se situace se závažností vlivu roztoče na AHB liší (Medina a Martin 1999). Zeměpisná různost v plodnosti a růstu populace roztočů mezi oblastmi může být důsledkem jejich odlišných podmínek (De Guzman et al. 2007). Podle Correa- Marqueze et al. (2003) je úspěšné množení roztoče pokládáno za důležitý znak pro určení odolnosti včel medonosných k tomuto parazitu. Nicméně, věcné srovnání mezi publikovanými studiemi o tomto tématu je obtížné, protože každý vědec použil jinou techniku. Často nejsou techniky ani dobře vysvětlené (De Jong 1997; Correa-Marques et al. 2003). Byl proveden srovnávací literární přehled k porovnání údajů o rozmnožování roztočů Varroa, aby poskytl přehled o vztahu hostitel parazit. V této studii ukazujeme přehled reprodukční biologie Varroa se zaměřením na některé otázky rychlosti množení (plodnost a produkce životaschopných samiček) na afrikanizovaných včelách. Škody na včelstvech Roztoči Varroa zřejmě žijí se svým původním hostitelem A. cerana, indickou včelou medonosnou v jihovýchodní Asii v dlouhodobém vztahu. Závažné škody u těchto včelstev nebyly nikdy uvedeny a léčení varroázy není při včelaření a A. cerana třeba (Rath a Drescher 1990; Rath 1993; Tewarson et al. 1992), zatímco bylo zveřejněno mnoho zpráv o závažných škodách a ztrátách tisíců včelstev A. mellifera, způsobených zamořením roztoči Varroa, zvláště v mírných podnebních pásmech Evropy a Asie (De Jong et al. 1982a). Varroáza je obecně pokládána za nejzávažnější hrozbu pro světové včelařství (De Jong 1997; Oldroyd 1999; Sammataro et al. 2000). Dospělé včely, které se narodí z buněk infikovaných V. destructor, vykazují nápadné snížení váhy ve srovnání s neinfikovanými včelími sestrami (Beetsma et al. 1989; De Jong et al. 1982a). Navíc, plod je zanedbáván a napadené včely mohou být znetvořeny. Mezi mnoha symptomy popisovanými ve včelstvech napadených roztoči Varroa je snížená populace včel, ploužící se včely před úlem a nouzové matečníky (Hung et al. 1995). Shimanuki et al. (1994) doporučoval terminologii syndrom parazitického roztoče pro včelstva, která vykazovala známky zamoření Varroa (konečné stadium zamoření). Mnohem větší škody ale působí druhotné infekce. U včel z umírajícího zamořeného včelstva byl nalezen velký počet včelích virů (Ball 1993, 1996). Je známo, že akutní paralýza a virus deformovaných křídel jsou roztoči přenášeny (Ball 1985; Bowen-Walker et al. 1999). Dále, V. destructor může působit jako přenašeč pro virus pytlíčkovitého plodu a virus černého matečníku (Bailey a BAll 1991). Podle Balla (1985) byl virus akutní paralýzy primární příčinou mortality jak dospělých včel, tak plodu ve včelstvech v Německu, která byla těžce zamořena varroázou. 133

134 Podle Martina (2001b) má zpočátku virus deformovaných křídel na včelstvo malý vliv, ale během pozdního léta, tak jak se zvyšuje populace roztoče, který virus přenáší, působí snížení počtu zdravých mladých včel, které by měly představovat přezimující populaci. Tato nerovnováha ve věkové struktuře přezimujících včel má za následek případnou smrt celého včelstva. Rozmnožení viru může být v dospělých včelách pokusně vyvoláno injekcí cizí bílkoviny a trávicího enzymu nebo toxinu vylučovaného roztočem, který může mít v podstatě stejný charakter. Zřejmě průnik cizí bílkoviny z roztoče Varroa do včelí hemolymfy může stimulovat rozmnožení viru (Ball 1985). I když včely pocházející z afrických druhů se zdají k roztočům Varroa více odolné (Moretto et al. 1991), nově vylíhlé včely s poškozenými křídly, včely motající se před úlem a neobvykle vysoká úmrtnost dospělých včel byla pozorována u AHB včelstev v Kostarice. Velká část dospělé včelí populace ve většině včelstev byla napadena V. destructor. Analýza vzorků dospělých včel ukázala přítomnost viru deformovaných křídel a Kašmírského včelího viru (Calderón et al. 2003a). To je podstatný důkaz, že včelstva napadená varroázou nakonec kolabují v důsledku druhotné infekce a z toho plyne, že nejvýznamnější jsou viry aktivované a přenášené roztoči (Ball 1996). To by mohlo naznačovat, že faktor odolnosti k roztočům v populaci včel medonosných by mohla být relativní nepřítomnost druhotných patogenů v této populaci. Vliv virových nemocí na včelstva je komplexní, působící jak na úrovni individua, tak na úrovni včelstva (Martin 2001a; Martin a Medina 2004; Sumpter a Martin 2004). Homogenní genetická struktura, těsný fyzický kontakt a široké sociální vzájemné působení mezi jednotlivci činí včelstva k infekci a přenosu patogenů zvláště zranitelná (Chen et al. 2006; Chen a Siede 2007). Ale vysoce propracovaná sociální organizace včelstva představuje zároveň pokrok v imunitě včel, aby se mohly bránit proti infekci a zvýšit šanci na přežití včelstva (Evans a Pettis 2005). Včelstvo je ohroženo jen tehdy, jestliže předčasná smrt nebo změny v chování ovlivní mnoho jednotlivců (Martin 2001a). I když fyzické i chemické bariéry obvykle patogenům vstup do těla včely znemožňují, občas obranu překonají a začnou se množit. Kdykoliv jsou tyto fyzické a chemické bariéry prolomeny, včely se mohou infekci aktivně bránit zapojením vrozené imunitní obrany, která představuje druhou linii obrany a okamžitě patogen napadá (Chen a Siede 2007; Evans et al. 2006). Rozmnožování roztočů Varroa Reprodukční cyklus Roztoč Varroa závisí při rozmnožování na plodu včely medonosné (Oldroyd 1999; Webster 2001). Samička roztoče začíná rozmnožování tak, že vleze do plodové buňky dělničí nebo trubčí larvy v posledním stadiu jejího vývoje, běžně h předtím, než je buňka zavíčkována (Bailey a Ball 1991), a skryje se před krmičkami ponořením do zbývající tekuté potravy plodu tak, že leží obráceně. Modifikovaný konec peritremy vyčnívá jako šnorchl nad povrch kapaliny a umožňuje jim dýchání (Gonzé a Guerin 1997). Roztoči v této pozici setrvají krátce. Nejvýše 4 h poté, co je buňka uzavřena, opustí roztoč potravu larev na dně zavíčkované buňky, a začne se krmit hemolymfou larvy. Asi h poté, co je plodová buňka zavíčkovaná, začne klást první vajíčka (Bailey a Ball 1991). Vajíčka jsou kladena jedno vedle druhého, obvykle na stěnu buňky v intervalu asi 30 h, první vajíčko je obvykle samčí, zbytek samičí (Martin 1994). Roztoči procházejí následujícími instary: vajíčko, pohyblivá protonymfa, nepohyblivá protonymfa, pohyblivá deutonymfa, nepohyblivá deutonymfa a imago dospělec (Martin 1994). Pohyblivé nymfy se aktivně krmí (krmící fáze) a rostou, zatímco nepohyblivé instary jsou v klidu (nekrmí se). První samička prokousne na prekukle včely místo na krmení a udržuje je průchodné, aby se její potomci mohli živit (Donzé a Guerin 1994). Samečci se z vajíčka vyvíjejí do dospělce asi 6,5 6,9 dne, samičky asi 5,5 6,2 dne (Martin 1994; De Jong 1997). Zakládající roztoč může naklást maximálně 6 vajíček do dělničích buněk, a 7 vajíček do trubčích (Rehm a Ritter 1989). Guzman-Novoa et al. (1996) nepozoroval žádný rozdíl v počtu vajíček nebo nedospělců v buňkách AHB nebo EHB. Protože samečci vně plodových buněk nepřežívají, probíhá oplodnění dospělých dcer uvnitř buněk. Deutonymfy se mění na dospělce a páření probíhá mezi sourozenci (jedině, když je tam zakládající roztoč, jinak dochází k příbuzenskému křížení) na místě, kde se hromadí výkaly zavíčkovaného plodu (samičky roztoče se mohou pářit jen okamžitě po vylíhnutí Donzé a Guerin 1994). Chování roztoče mezi rozmnožovacími obdobími (foretická fáze) Včela se vylíhne a opouští buňku spolu s původní samičkou roztoče a novými dospělými samičkami (Kraus 1994). Jen dospělé samičky přežívají vylíhnutí včely. Deutonymfy, protonymfy, vajíčka a samečci zůstávají po vylíhnutí včely v buňce. Všechno umírá nebo je odstraněno a zabito krmičkami. Samičky zůstávají na včele různě dlouho, od pár dní do několika týdnů (Kuenen a Calderone 1997), podle poločasu funkce závislosti výživy na poměru včel a náchylného plodu v daném včelstvu (Boot et al. 1991). To se nazývá foretická fáze. Po proměnlivé době a při vhodné příležitosti (závislé na ročním období a dostupnosti plodu Boot et al. 1993), začnou samičky nový cyklus a napadnou nové buňky plodu. Mohou tak učinit také ihned, jakmile se nakrmí 134

135 na dospělé včele, takže se jejich rychlost rozmnožování zvýší (Beetsma a Zonneveld 1992). Cyklický vzorec rozmnožování roztoče Varroa Rozmnožování roztočů pobíhá v cyklech, které začínají právě, když je hostitelská buňka zavíčkovaná a končí, když se včela vylíhne. Dospělí roztoči procházejí v terénu dvěma nebo třemi reprodukčními cykly (Martin a Kemp 1997) a až sedmi cykly při produkci až 30 vajíček, když jsou uměle přenášeni mezi buňkami. Kontakt s dospělými včelami není pro rozmnožování roztočů nezbytný (de Ruijter 1987). Preference roztočů k trubčímu plodu oproti plodu dělnic Rozmnožovací schopnost V. destructor se liší podle typu plodu včely medonosné (dělnice nebo trubec), na kterém parazituje (Calderon a Kuenen 2001; Camazine 1988; Fuchs 1992; Ghandi a Hoopingarner 2003; Ifantidis 1988; Martin et al. 1997). Trubčí plod je napadán daleko častěji a roztoči mu dávají přednost a průměrný počet roztočů, kteří napadají trubčí buňky je vyšší než počet pronikajících do buněk dělnic (Beetsma et al. 1999; Boot et al. 1991). Roztoči dávají přednost trubčím buňkám i při laboratorních testech (Le Conte et al. 1989; Trouiller et al. 1992). Preference se zdá být založena zčásti na chemických atraktantech, které vylučují larvy a jsou v kutikule (Truiller et al. 1991,1994). Roztoči Varroa jsou přítomni na dospělých včelách dříve, než napadnou plodové buňky. Aby se rozhodli k napadení buňky, potřebují informace o jejím obsahu, tzn. těkavou chemikálii pocházející z larvy (Boot 1994, Rickli et al. 1992, 1994). Taková chemická informace by se mohla lišit pro dělničí a trubčí plod, což umožní roztočům rozlišení (Boot et al. 1992; Calderone a Lin 2001). Le Conte et al. (1989) tvrdí, že při napadení buněk roztoči mohou hrát roli určité alifatické estery. Oproti chemickým látkám, které se na zamoření buněk mohou podílet, mohou zde působit i fyzikální vlastnosti, které s napadením korelují (Calderone a Kuenen 2003; Kuenen a Calderona 2000). Zdá se, že na preferenci trubčích buněk má vliv jejich tvar (de Ruijter a Callis 1988). Povrch trubčí buňky je 1,7x větší než dělničí, což zvyšuje šanci roztoče na včele vetřít se do vhodné buňky. Larvy dělnic v mělkých buňkách jsou napadány a zavíčkovány dříve, než larvy v buňkách kontrolních (Boot et al. 1995; Goetz a Koeninger 1992), zatímco larvy usazené v prodloužených buňkách jsou zavíčkované později než v neupravených (Goetz a Koeninger 1993). Vyšší zamoření roztoči nastávalo u dělničích buněk, které byly jednotlivě vyvýšeny nad okolní buňky (De Jong a Morse 1988). Pro vyhodnocení, zdali o úspěšnosti rozmnožování roztočů hraje roli typ plodu, porovnali jsme rychlost množení V. destructor v dělničích a trubčích buňkách AHB včelstev v tropických podmínkách Kostariky. Jeden z nejvýznamnějších rozdílů v rozmnožování roztočů bylo vyšší procento roztočů produkujících životaschopné potomstvo v trubčích buňkách (38,1 %). V dělničích buňkách bylo potomků méně a více jich bylo sterilních. Významný byl nález, že více než 74,0 % roztočů, kteří se nemnožili v dělničím plodu, mělo potomky, pokud byli přeneseni do trubčích buněk (Calderón et al. 2007). To znamená, že typ plodu má vliv na vztah hostitel parazit a hraje roli ve schopnosti roztočů se množit. Rozmnožování roztočů Varroa v afrikanizovaných včelstvech Obrana afrikanizovaných včel proti Varroa v Brazílii Od prvního setkání s A. mellifera je jasné, že se populační dynamika parazita V. destructor liší oblast od oblasti. V mnoha regionech světa se kvůli rozsáhlým škodám, způsobených varroázou, stalo včelaření závislým na užití akaricidů. Mohlo by se očekávat, že v tropickém klimatu, kde je dělničí plod odchováván a rozmnožování roztočů se děje celý rok, bude působení varroázy daleko více zničující. Ale to není případ tropické části Jižní Ameriky (De Jong 1984). Do Brazílie byla varroáza zavlečena více než před 30 lety a představila se nízkou mírou zamoření, bez výraznějšího poškození včelaření (Carneiro et al. 2007; De Jong 1997; Moretto a Leonidas 2001, 2003). Zdá se, že mezi druhy A. mellifera mají včely pocházející z afrických ras proti tomuto parazitu vyšší odolnost než evropské rasy (Moretto et al. 1991). Varroáza byla do Brazílie zavlečena nejdříve do státu Sao Paulo (Morse a Goncalves 1979). Jak se šířila do dalších oblastí, bylo poprvé zaznamenáno zamoření více než 10 % a myslelo se, že to bude pro brazilské včelaření vážná hrozba. Ale v několika oblastech bylo u AHB včelstev od té doby pozorováno silné omezení zamoření parazitem (Moretto et al. 1995; Moretto a Mello 1999). Například, průměrný počet roztočů v San Joaquin na jaře 1986 byl asi 7 roztočů na 100 včel, zatímco v r to bylo 2,03 na 100 včel. Ta samá tendence byla nalezena i v jiných částech státu Santa Catarina. Snižující se zamoření pozorované od r do r ukazuje, že mezi hostitelem a parazitem nastal proces přizpůsobení (Moretto et al. 1995). Přirozená odolnost AHB v Brazílii je průkazná z nízké úrovně zamoření v průběhu let (De Jong 1997; Moretto a Mello 1999). I když nižší úroveň zamoření byla hlášena i z Uruguaye (Ruttner et al. 1984), kde asi 70 % roztočů v dělničích buňkách bylo sterilních, rozdílné hladiny odolnosti existují mezi Brazílií a Argentinou. V Uruguayi bylo potvrzeno dlouhodobé přežití neléčených a podle všeho neafrikanizovaných včelstev. 135

136 Pozoruhodný faktor odolnosti ale v Uruguayi nebyl prokázán a úroveň zamoření byla vyšší než v Brazílii (Rosenkranz 1999). Roztoči nalezení na afrikanizovaných včelách v Brazílii měli stejný původ a populaci spřízněnou s roztoči nalezenými na evropských včelách v Argentině, kde, aby včelstva přežila, bylo nezbytné každoroční léčení (De Jong et al. 1984; Rosenkranz 1999). Navrhovaný mechanismus odolnosti k varroáze V další části budeme diskutovat některé mechanismy odolnosti AHB k varroáze při soustředění na znaky, které jsou spojeny s množením roztoče. Samočištění Samočištění se vztahuje k chování, při kterém se včely sledují navzájem, a když jsou napadeny roztoči, postará se jedna o druhou (Büchler 1994; Moretto a Mello 1999; Peng et al. 1987) a dokonce roztoče kusadly zakousne (Szabo et al. 1996). Umělé zamoření včelstev dospělými samičkami roztoče Varroa v Sao Paulu v Brazílii ukázalo, že afrikanizované včelí dělnice byly téměř osmkrát úspěšnější v odstraňování roztočů ze svých těl ve srovnání s dělnicemi čistě italského původu (Moretto et al. 1991). Podle Moretta (1997) reagovaly zamořené afrikanizované včely na přítomnost roztočů od samého začátku. Napadené dělnice dělaly silné pohyby těla, zahrnující zadeček, nohy a mandibuly. Pohyby konané napadenými včelami ale dovolily sousedním dělnicím určit roztoče na jejich těle. Když ho spřízněné dělnice zjistily, zaútočily na něj jazykem a kusadly (silná interakce mezi dospělými včelami). Z celkového počtu napadených dělnic ve sledovaném včelstvu jich 31,0 % odstranilo parazita svou vlastní činností a aktivitou spřízněných včel (Moretto 1997). Aktivní obrana afrikanizovaných včel je podobná té, kterou se brání přirozený hostitel A. cerana (Peng et al. 1987). Výsledky kolektivu Guzman-Novoa et al. (1999) a kolektivu Arechavaleta Velasco a Guzman Novoa (2001) v Mexiku souhlasí s výsledky v Brazílii. Potvrzují, že samočištění může být důležitý mechanismus, který v Mexiku propůjčuje včelstvům odolnost k roztočům Varroa. Ale Vandame et al. (2002) zjistil, že samočištění bylo lehce vyšší u AHB než EHB. Jen nejvýše 11 % pozorovaných roztočů bylo AHB definitivně odstraněno oproti maximálně 8 % u EHB. Tudíž se zdá velmi nepravděpodobné, že nízkou slučitelnost mezi AHB a V. destructor v Mexiku může vysvětlit jen samočištění. Hygienické chování Hygienické chování souvisí se včelami, které otevřou zavíčkované buňky s poškozeným plodem a odstraní ho (Peng et al. 1987; Spivak 1996; Boecking a Spivak 1999). Říká se, že specifická reakce včel na nemocný a parazitovaný plod je jejich přirozenou obranou proti nemocem a škůdcům (Peng et al. 1987). Včely, u kterých se projevuje hygienické chování rychlým odstraněním larev zabitých zmražením, také rychle odstraňují roztoče z napadených buněk (Boecking a Ritte 1993; Spivak 1996; Eischen 1997; Spivak a Reuter 1998). Spivak (1996) zjistil, že včelstva vybraná kvůli svému vysokému hygienickému chování, měla nižší počet roztočů než ta nehygienická. Harbo a Harris (2005) nalezli, že včely se znaky potlačování rozmnožování roztočů (PRR) (včelstva, která měla nízký počet množících se roztočů v dělničím plodu) odstraňovala množící se roztoče daleko častěji, než ty sterilní. Včelstva, jejich druhy, rasy a typy včel jsou, co se týče jejich hygienického chování, vysoce proměnlivá (Boecking a Spivak 1999). Dělnice AHB včelstev jsou v odstraňování plodu napadeného varroázou daleko úspěšnější než včely evropské, chované za stejných podmínek (Moretto et al. 1991; Spivak a Giliam 1998). Vandame et al. (2000, 2002) zjistil v Mexiku, že EHB jsou schopné odstranit jen 8 % napadeného plodu, zatímco AHB odstranily až 32,5 %, což ukazuje možný mechanismus, který by mohl přispět k toleranci AHB k V. destructor. Takto by mohlo být selektivní odstraňující chování, jako typ chování hygienického, účinné v kontrole varroázy (Ibrahim et al. 2003). Haplotypy Varroa destructor Za zvážení stojí také domněnka, že to je typ přítomného roztoče, který ovlivňuje hladinu odolnosti v populaci včely medonosné. Nejčastější a nejdůležitější haplotypy jsou tzv. korejský a japonský. Korejský haplotyp, o kterém se také píše jako o ruském genotypu, byl nalezen na A. mellifera v Evropě, Středním východu, Africe, Asii a Americe. Méně častý je haplotyp japonský/thajský. Ten byl nalezen na A. mellifera v Japonsku, Thajsku a Jižní Americe. Korejský haplotyp je pokládán za více virulentní než japonský (Anderson a Fuchs 1998; Anderson a Trueman 2000). Tyto genotypy mohou představovat populaci roztočů s různou virulencí, což by mohlo vysvětlit, proč některé populace včel medonosných přežijí a udržují nízký počet roztočů (Arechavaleta-Velasco a Guzman-Novoa 2001). Stupeň včelí odolnosti v Mexiku a Kostarice se zdá být nižší než u AHB v Brazílii. Stojí za zmínku, že populace roztočů sledovaná v Mexiku a Kostarice byla daleko vyšší, než v Brazílii. Arechavaleta-Velasco a Guzman-Novoa (2001) zjistili, že hladina zamoření na dospělých včelách se v období 6 měsíců v některých včelstvech zvýšila až na 45 % (dosáhla až okolo 9000 roztočů na včelstvo). Kromě toho Mondragon et al. (2005) referoval o vzestupu počtu roztočů během roku na AHB v Mexiku. Významné zvýšení v hladinách napadení bylo pozorováno u AHB včelstev v Kostarice. Během studie trvající 170 dní vzrostlo zamoření v některých včelstvech na 22 % a celkový počet 8000 roztočů, což zname- 136

137 ná, že populace roztočů nalezených u AHB včelstev v Kostarice byla vyšší než těch v Brazílii (Calderón a Van Veen 2008). Protože stupeň afrikanizace se předpokládá stejný v Kostarice, Mexiku i Brazílii, pokládá se za příčinu rozdílů v plodnosti roztočů mezi Mexikem a Brazílii oproti Kostarice, haplotyp roztočů (Medina a Martin 1999). Tam byl potvrzen korejský haplotyp (De Guzman, osobní sdělení 1999, Anderson a Trueman 2000). O roztočích, o kterých se referovalo v Mexiku a nedávno v Brazílii bylo také nahlášeno, že patří ke korejskému haplotypu (i když dříve se předpokládalo, že v Brazílii je početnější japonský haplotyp) (Anderson a Trueman 2000). Tudíž fakt, že vztah hostitel-parazit je v Brazílii ustálený bez ohledu na přítomnost korejského haplotypu (Carneiro et al. 2007; Correa-Marquezet al. 2003; Garrido et al. 2003), znamená, že odolnost není na typu haplotypu zcela závislá. Délka stadia zavíčkované buňky Období, po které je dělničí buňka u evropských včel zavíčkovaná, trvá 12 dní, obvykle dostatečně dlouho pro tři samičky roztoče, aby dosáhly dospělosti (Martin 1994). U některých druhů afrických včel je jen 11 dní. U afrikanizovaných včel období zavíčkovaného dělničího plodu trvá h (Rosenkranz 1990) (tzn. 11 dní a h pozn. překl.). Některé studie tak naznačují, že kratší doba zavíčkování u afrikanizovaných včel (asi o h méně) je pravděpodobnou příčinou nižšího zamoření roztoči (čím déle je larva v buňce, tím delší čas na vývoj má i roztoč). Zdá se, že kratší vývojová doba u afrických včel má za následek vyšší stupeň sterility u dospělých samiček roztočů (Camazine 1986; Ritter a De Jong 1984). Sammatara (1996) uvádí, že pokud je doba zavíčkování zkrácena dokonce jen o 6 h, stačí to ke snížení počtu roztočů. Büchler a Drescher (1990) nalezli pozitivní korelaci mezi délkou zavíčkovaného stadia a hladinou zamoření, určující v průměru, že u evropské včely vedlo zkrácení doby zavíčkování o 1 h ke snížení počtu roztočů o 8,7 %. Ale Rosenkranz (1990) zjistil, že i když je doba zavíčkování u afrikanizovaných včelích dělnic významně kratší než u dělnic evropských včel, počet potomků na plodnou samičku byl jen lehce vyšší, než u samiček parazitujících na AHB. Průměr buněk Ve srovnávací studii Piccirillo a De Jong (2003) zjistili, že ve stejném včelstvu byly buňky dělnic velké jako u evropské včely vždy více zamořeny než dělničí buňky s velikostí jako u afrikanizovaných včel. Menší šířka dělničích buněk AHB může hrát roli ve schopnosti těchto včel odolávat zamoření roztoči Varroa. Podobně, larvy dělnic vychovávané v buňkách o velikosti evropských plodových buněk (větší průměr) jsou napadeny více než larvy stejné matky vychovávané v plástu s buňkami o velikosti obvyklé u afrikanizovaných včel (Message a Goncalves (1995). Tito autoři nalezli více než dvakrát tolik roztočů v buňkách s velikostí italských včel ve srovnání s buňkami s velikostí afrikanizovaných včel. Buňky afrikanizovaných dělnic mají průměr přibližně 4,7 mm ve srovnání s 5,1 mm u evropských včel. Vyšší dělničí plodové buňky, které vyčnívají nad povrch plástu, jsou také významně více napadeny než normální buňky (De Jong a Morse 1988; de Ruijter a Calis 1988). To by mohlo být kvůli kratší vzdálenosti mezi larvou a okrajem buňky při zavíčkování (Boot et al. 1995). Medina a Martin (1999) nalezli vyšší mortalitu potomků roztočů v dělničích buňkách afrikanizovaných včel ve srovnání s evropskými a domnívají se, že je to způsobeno právě menší velikostí buněk afrikanizovaných včel. Efekt juvenilního hormonu Velmi úzký vztah mezi roztočem a hostitelskými včelami vedl k hypotéze, že rozmnožování roztočů je ovlivněno koncentrací juvenilního hormonu (JH) naměřenou u hostitele (Hänel 1986; Hänel a Koeniger 1986). Nejvyšší koncentrace JH ve včelím plodu se shoduje s počátkem kladení vajíček roztočem (De Jong 1997) Rosenkranz et al. (1990) sledovali hormonální změny v hemolymfě u tří ras včely medonosné: A. m. carnica, A. m. lamarckii a AHB. Žádný rozdíl v koncentracích JH mezi těmito třemi druhy nenašli. Tyto výsledky tedy nepodporují hypotézu, že snížené rozmnožování roztočů na dělničím plodu AHB v Brazílii je regulováno koncentrací JH v larvách dělnic (Rosenkranz et al. 1990, 1993). Rychlost rozmnožování roztočů Varroa ovlivnění vlastnostmi včelstva Pozorování, že v odolných včelstvech byl přítomen velký počet neplodných roztočů, vedlo k široce přijímanému názoru na odolnost. Totiž že snížené rozmnožování roztočů je pokládáno za nejvýznamnější faktor odolnosti včel medonosných k tomuto parazitu. Drobné odchylky v rychlosti rozmnožování parazitického roztoče mohou mít dopad na jeho populační dynamiku (Callis et al. 1999), protože se za rok vylíhne vyšší počet generací (Milani et al. 2004). Počty plodných roztočů mohou být sníženy, jestliže dospělé dělnice najdou napadené plodové buňky a odstraní larvy dříve, než se roztoč může množit (Spivak 1996) nebo odstraní roztoče z plodu a tak zabrání jeho rozmnožování (Fries et al. 1996). Fyziologická povaha larvy nebo kukly by také mohla nabízet nějakou odolnost. Například, počty rozmnožujících se roztočů by mohly být nižší, pokud dochází k omezenému krmení larev krmičkami (Grandi-Hoffman et al. 2002). Pohyby larev (podélné napřímení), které omezí potravu pro roztoče, bylo pozorováno v průhledných buňkách, které obsahovaly napadený dělničí plod afrikanizovaných včel (Calderón et al. 2009). Skutečně by znaky nese- 137

138 né včelími larvami a kuklami mohly být zodpovědné za nižší počty rozmnožených roztočů u plodu brazilských včel medonosných, které vůči V. destructor vykazují zvýšenou odolnost (Ritter a De Jong 1984). Často už bylo naznačeno, že u afrikanizovaných včel je neplodnost roztočů zvláště nápadná a že to je jeden z důvodů, proč jsou tyto včely vůči roztoči odolné (Camazine 1986). Ze všech zkoumaných znaků jen nemnožení roztočů vysoce souhlasilo se změnami v jejich populaci (Harbo and Hoopingarner 1997). Nejlepším měřítkem, jak kvantifikovat úspěch množení roztočů, je počet plodných roztočů a počet životaschopných samiček produkovaných v dělničí plodové buňce na zakladatelku za reprodukční cyklus (Correa-Marquez et aů. 2003; Medina a Martin 1999). Tab. 1: Relativní plodnost roztočů Varroa v dělničích plodových buňkách afrikanizovaných včel medonosných podle zpráv z různých zemí. Země původu studie Plodnost v dělničím plodu (%) Reference Uruguay 50 Ruttner (1977) Brazilie 49 Camazine (1986) Brazilie 50 Rosenkranz (1999) Brazilie 78 Correa-Marques et al. (2003) Brazilie 82 Garrido et al. (2003) Brazilie 86 Carneiro et al. (2007) Mexiko 88 Medina a Martin (1999) Mexiko 82 Vandame et al. (1999) Mexiko 85,5 Mondragon et al. (2005) Kostarika 69,8 Calderón et al. (2003b) Kostarika 76,5 Calderón et al. (2007) Každá samička, která nakladla alespoň jedno vajíčko, byla pokládána za plodnou. Plodnost samiček roztoče Během běžného cyklu napadání lezou samičky roztoče do plodové buňky, krmí se hemolymfou vyvíjející se včely a kladou vajíčka, ze kterých se vylíhnou nymfy a konečně noví dospělí roztoči (De Jong 1997). Avšak i když tímto cyklem projde mnoho roztočů a krmí se na larvách, nerozmnožují se. Není známo, která složka potravy roztočů je zodpovědná za vyvolání vývoje vajíček (vyvolá dozrání oocytu roztoče) (Garrido et al. 2000). Růst oocytů v rozmnožovacím ústrojí samiček roztočů závisí na požívání hemolymfy z čerstvě zavíčkovaných larev (Donzé a Guerin 1994). Hypotézu o působení juvenilního hormonu, kterou už jsme probrali, různé studie vyvrátily. Množství hemolymfy dostupné v určitém čase může množení roztočů regulovat vyvoláním vitelogeneze (produkce bílkovin vajíčka). Značné zvýšení váhy roztočů pozorované krátce po zavíčkování buněk by to mohlo naznačovat (Büchler 1994). Plodnost roztočů může být definována na základě toho, zda samička klade vajíčka nebo ne (Rosenkranz 1999). Významně nižší procento roztočů se množí na plodu afrikanizovaných včel než na plodu včel evropských, které byly chovány v Brazílii ve stejné oblasti (Camazine 1986; Moretto et al. 1995). Rosenkranz (1999) podal zprávu, že v afrikanizovaných včelstvech se nerozmnožovalo 43 % roztočů v porovnání s 19 % v evropských včelstvech, přinejmenším v tropickém pásmu. Ale nedávné studie na AHB včelstvech z Brazílie ukázaly, že se plodnost roztočů zvýšila a je v současnosti na úrovni včelstev evropských. Garrido et al. (2003) ukázal, že se plodnost roztočů v jednotlivě napadených dělničích plodových buňkách zvýšila na 82 %, zatímco dřívější studie dokládaly v průměru plodnost 50% (Tabulka 1). Navíc Correa-Marquez et al. (2003) o plodnosti 72 % v Riberao Preto a Cameiro et al. (2007)zjistil, že procento plodných roztočů v plodu dělnic AHB se v Brazílii v letech zvýšilo na 86 % (Tab 1.) Napovídá to o vazbě mezi časovou dynamikou plodnosti a změnou haplotypu. Nedávno byla v Brazílii zveřejněna zpráva o výskytu korejského haplotypu, zatímco dříve byl pokládán za daleko častější haplotyp japonský (Garrido et al. 2003). Když vezmeme v úvahu, že také v Kostarice byl nalezen korejský haplotyp už v době objevení roztoče v r (Anderson a Trueman 2000), naznačuje to, kvůli vyšší plodnosti roztočů v dělničích plodových buňkách, že AHB v Kostarice jsou vůči V. destructor méně odolné než v Brazílii. V Kostarice se plodnost roztočů varroa napadajících dělničí plodové buňky AHB pohybovala mezi % (Calderón et al. 2003b, 2007) (Tab. 1). Navíc jsme pozorovali, že v kostarických pokusných AHB včelstvech se populace roztočů v průběhu roku významně zvyšuje (Calderón a Van Veen 2008). Nezávislé studie prováděné na různých místech v tropických oblastech v Mexiku ukázaly, že AHB včelstva byla schopná přežít bez jakýchkoliv opatření proti roztočům (Guzman-Novoa et al. 1996), když se počet měnil mezi 1000 až 8000 roztoči (Mondragon et al. 2006). Podle Mediny a Martina (1999) bylo procento plodných roztočů na AHB v Mexiku okolo 88 % (Tab 1). Plodnost roztočů na dělničím plodu AHB v Kostarice byla asi 70 %. Ale kombinovaný vliv různých faktorů vyvrcholil v tom, že méně než 30 % matečných roztočů produkovalo životaschopné samičí potomky. (Calderón et al. 2003b). Nepřítomnost samečků ve značném počtu dělničích buněk se přirozeně projevila v napadení roztočem a ukázala se jako hlavní faktor v naší studii, kdy se v Kostarice snížil počet životaschopných samiček v AHB včelstvech (Calderón et al., nepublikovaná data). Harris 138

139 Tab. 2: Parametry množení Varroa destructor v dělničích plodových buňkách afrikanizovaných včel medonosných (AHB) AHB v Brazílii Correa-Marques et al. (2003) AHB v Mexiku (Medina a Martin 1999) Životaschopné potomstvo Neživotaschopné potomstvo Neplodné potomstvo Tato tabulka byla přejata od Correa-Marques et al. (2003) AHB v Kostarice (Calderón et al. 2003b) a Harbo (2000) ukázali, že nižší počet potomků roztočů může být výsledkem vlivů spojených s nedospělými včelami. V průhledných buňkách, které obsahovaly napadený dělničí plod afrikanizovaných včel, jsme pozorovali, jak pohyb larvy (podélné posuny) snížil aktivitu matečného roztoče při krmení na larvě (Calderón et al. 2009). Navíc, ve značném počtu případů bylo první vajíčko poškozeno nebo zničeno, když se předkukla měnila v kuklu. První vajíčko je obvykle samčí a pak nemá šanci dozrát. Předpokládáme, že nepřítomnost samečků ve značném počtu dělničích buněk by tento efekt mohla vysvětlit. To také může negativně ovlivnit růst populace roztočů. Ale protože varroa dokončí dva nebo tři reprodukční cykly (Martin a Kemp 1997), je přesto možný růst populace (počet zamoření až 22 % u dospělých včel byl pozorován u AHB včelstev v Kostarice) i když to bylo méně než u EHB. Dále jsme pracovali s hypotézou, že roztoči při rozmnožování přednostně napadají trubčí plod. Abychom ji otestovali, srovnávali jsme rychlost množení V. destructor v dělničích a trubčích buňkách AHB včelstev. Zjistili jsme, že se roztoči v trubčích buňkách více množili, protože více matečných roztočů produkovalo životaschopné samičí potomky (Calderón et al. 2007). Počet vajíček a životaschopných samiček na zakládající samičku byl vyšší u trubčího plodu v porovnání s dělničím. Navíc, vyšší procento nemnožících se roztočů v dělničím plodu produkovalo potomky, pokud byli přeneseni do plodu trubčího. Dosud není dobře známo, zdali závažnost vlivu roztočů závisí na genotypu včel, roztočů nebo interakci obou. Odolnost AHB vůči roztočům v Brazílii lze patrně připsat, přinejmenším zčásti, mechanismům jejich vlastní odolnosti. Nízká plodnost parazita v dělničím plodu AFB je pokládána za důležitý faktor udržení rovnováhy hostitel parazit. Samočisticí a hygienické chování jsou také pokládány za důležité mechanismy, které zajistí nízké zamoření včelstev. Dále musíme uvážit tvrzení, že hladinu odolnosti včelstva vůči roztoči určuje i typ roztoče. Korejský haplotyp převládá v nevyrovnaných systémech hostitel parazit, tak jak to existuje v Evropě, zatímco ve stabilním systému, jako je v Brazílii, dříve převládal haplotyp japonský (Anderson a Trueman 2000). Ale systém genetických změn v roztočích se v Brazílii změnil. Všechny nedávné vzorky roztočů odpovídaly korejskému haplotypu, nezávisle na tom, zdali se roztoči množili nebo ne. Procento plodných roztočů V. destructor na AHB v Brazílii se významně zvýšilo z 56 % v osmdesátých letech (De Jong 1997; Rosenkranz 1999) na 86 % v letech nedávných (Correa-Marques et al. 2003; Garrido et al. 2003; Carneiro et al. 2007). Ale bez ohledu na tuto zvýšenou plodnost, nebylo ve včelstvech dosud pozorováno vyšší zamoření. V současnosti zůstává zamoření dospělých afrikanizovaných včel v Blumenau nízké (Carneiro et al. 2007). Jak už byla nízká plodnost roztočů na AHB dělničím plodu diskutována jako jeden z mnoha významných faktorů přispívajících k odolnosti na varroázu, musíme v Brazílii dále věnovat pozornost novému stupni plodnosti roztočů. Navíc bude muset být revidován počet životaschopných samiček roztoče, které jednotlivě napadnou dělničí plod. Docházíme tak závěru, že odolnost AHB proti zamoření roztoči V. destructor zvyšuje několik faktorů, které ovlivní reprodukční schopnost roztočů. Ale detailní studie zabývající se reprodukční biologií roztoče v AHB včelstvech dosud neproběhla. Jsou potřeba další studie, které by analyzovaly více detailů o reprodukčních schopnostech a aktuální dynamice populace, zvláště v Brazílii, kde nízká hladina zamoření roztoči v AFB včelstvech bez známek měřitelného poškození není v souhlasu s nedávným vzestupem plodnosti roztočů a přítomností korejského haplotypu. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ 139

140 Časté hřbetní jamky a poškození roztočů Varroa destructor u některých íránských včel (Apis mellifera) (M. M. Ardestani, Rahim Ebadi, G.Tahmasbi; Exp. Appl. Acarol, 2011, 54, s ) Souhrn: Íránská studie potvrdila způsoby a procento poškození spadlých roztočů zjištěných jinými autory. Při tom poukazuje na to, že hřbetní jamky na poškozených roztočích nemusí být jen v důsledku groomingu, nýbrž mohou vznikat též při vývoji roztoče v buňce. Četnost výskytu poškozených roztočů Varroa destructor nalezených na dně úlů včely medonosné (Apis mellifera L.) použili Anderson a Trueman jako indikátor ke stanovení stupně tolerance a odolnosti včelstev proti roztočům. Nicméně není jasné, zda toto měření je dostačující. Tato zjištěná poškození roztočů by měla být oddělena od běžných defektů hřbetních jamek, které původně vznikají při vývoji roztočů. Abychom mohli zkoumat poškození roztočů Varroa a původ hřbetních jamek, bylo vybráno 32 včelstev ve čtyřech íránských provinciích: Isfahan, Markazi, Qazvin a Teheran. Tato včelstva byla součástí Národního chovného programu včely medonosné, jehož výsledkem byly specifické provinční linie včelstev. V dubnu byly shromážděni roztoči Varroa ze silně zamořených včelstev a použiti k zamoření vybraných 32 pokusných včelstev. V srpnu z nich bylo vybráno 20 včelstev pět z každé provincie. Dospělé včely z těchto včelstev byly umístěny do klícek, do kterých pak byli vpraveni roztoči. Poškození roztoči byli shromažďováni z klícek každý den. Průměrné procento poškozených roztočů se pohybovalo od 0,6 % do 3,0 % u všech vzorků ze všech čtyř provincií. Získané výsledky neukazují žádné statistické rozdíly mezi specifickými liniemi z jednotlivých provincií. Byly pozorovány dva druhy poškození roztočů: poškození nohou a tělních výběžků a také jiných částí jejich těla. Také byly zjištěny běžné hřbetní jamky na zadní části hřbetu a tyto nálezy byly odděleny od těch, které poškodily včely. Tento způsob klasifikace pomáhá identifikovat poškození roztočů způsobených včelami a srovnat je s původními vývojovými symptomy a může poskytnout kritéria pro selekci včel tolerantních nebo odolných proti roztočům. Úvod Včela medonosná má velký hospodářský význam, zejména pokud jde o opylování kulturních rostlin a produkci medu. Vnější parazit Varroa destructor je považován za nejnebezpečnějšího parazita ve včelařské praxi. Varroa jacobsoni byl v Íránu poprvé zjištěn v r (Mossadegh 1992). Tento roztoč, V. jacobsoni byl původně popsán jako vnější parazit na asijské včele Apis cerana na Jávě v Indonésii v r Zamořené včely se snaží zbavit roztočů energickými pohyby a otíráním nohama. Občas byli také pozorováni roztoči chyceni kusadly včel (autogrooming). V případě, kdy napadená včela není schopna se zbavit roztoče, mohou jí být nápomocny jiné včely z úlu přivolané specifickým tanečkem prováděným rychlými pohyby zadečku. Přivolané včely kontrolují celé tělo napadené včely a věnují speciální pozornost části těla, která spojuje hrudník se zadečkem a připojení křídel. Cizí částice jsou odebrány kusadly a následně rozkousány (Peng a spol. 1987). Mechanizmus rezistence včely medonosné k roztoči Varroa byl již popsán mnoha autory a výzkum, který byl prováděn v oblasti schopnosti včel zbavit se roztočů grooming je uveden v tabulce č. 1. Lodesani a spol. (1996) studoval po dobu devíti dnů rozdíly mezi roztoči na dospělých včelách a těmi, kteří spadli na dno úlu. Poškození roztoči byli rozděleni na tomto základě: jeden nebo dva dolíky na hřbetním štítu, zmrzačení nebo amputace jedné nebo více nohou a mnohonásobné druhy poškození. Průměrné procento poškozených roztočů ze dna úlů bylo 24 %, zatímco v pasti na česně to bylo 46 %. To znamená, že poškození roztoči jsou vynášeni včelami z úlu. Všeobecná studie o schopnosti včel zbavovat se roztočů (grooming) nezávisle na vlivu, který má na roztoče ukázala, že některé medonosné včely se specializovaly na tuto činnost; toto chování je určeno geneticky a závisí na věku včely. Peng a spol. (1987) pozoroval, že ve včelstvech Apis cerana bylo 22,5 % vpravených roztočů odstraněno samočistěním včel (autogrooming) běhen 35 vteřin a dalších 7,5 % do 1 5 min. V nedávno uveřejněné studii Davis (2009) poukázal na to, že roztoči s jedním nebo dvěma dolíky popsané jako běžné hřbetní jamky a vzniklé během vývojového procesu roztoče uvnitř včelí buňky by měli být odděleni od roztočů poškozených včelami během groomingu. Upozorňuje, že téměř 10,6 % roztočů má jednu (8,1 %) nebo dvě (2,5 %) diagonální jamky na zadní části hřbetu. Cílem tohoto přehledu je zjistit jednak chování včel při odstraňování roztočů (groomingu) a dále oddělit běžné hřbetní jamky na roztočích Varroa ve včelstvech z Národního chovného programu v Íránu. 140

141 Tab. 1: Souhrn výzkumu groomingu včely medonosné Druh včely Místo Grooming % poškození Druh roztoče Varroa Odkazy Apis mellifera iberica Jižní Španělsko Poškozeno 40 % spadlých roztočů Varroa jacobsoni Flores a spol. /1995 / Apis dorsata Chiang Mai Thajsko Autogrooming poprvé Tropilaelaps claraeae a Varroa Buchler a spol. /1992/ Apis cerana Chiang Mai Thajsko 88,6% autogrooming po 60sec, 33,3% po 5 min Varroa Buchler a spol. /1992/ Apis mellifera Chiang Mai Thajsko 48% autogrooming po 5 min allogrooming vzácný Varroa Buchler a spol. /1996/ 38 včelstev od 3 matečných včelstev Většina roztočů v klíckách spadla do 48 hod. Varroa Szabo a spol. /1996/ Afrikanizované včely (A. m. scutellata) Italské včely (A. m. ligustica) A. m. carnica A. mellifera (A. m. ligustica A. m. mellifera) A. mellifera carnica A. cerana a A. mellifera Evropské včely medonosné A. mellifera carnica Ribeirao Preto Brazílie Ribeirao Preto Brazilie Argentina 38,5 % roztočů odstraněno během 30 min po umělém zamoření (30 % poškozených roztočů v měli) 5,75 % roztočů odstraněno ve stejné časové periodě Pozorování groomingu s infračerveným videem poměr poškozených roztočů 9 a 15 % ve vyhozených roztočích po 7 hod (Fries 1996) 12,3 % poškozených roztočů 30% roční průměr mrtvých roztočů ze dna úlu mající celková poškození Aktivní obrana 30 50% mrtvých roztočů s poškozenýma nohama 30% poškozených roztočů u A. cerana proti12,5% u A. mellifera. Hlavní poškození amputace nohou Efektivní autogrooming s odstraněním jedné nebo více nohou nebo segmentů nohou 80-90% poškození roztočů hlavně na předních nohách Poškozena 2 % odpadlých roztočů s rozsahem od 0 do 9,8 % Specializované včely- čističky očistily od roztočů až 8 dělnic jednu po druhé, přičemž mezery mezi dvěma dělnicemi byly menší než 2 minuty V. jacobsoni Moretto /1997/ V. jacobsoni Moretto /1997/ Varroa Thakur a spol. /1997/ V. jacobsoni Eguaras a spol. /1995/ Varroa Rutner a Hanel /1992/ V. jacobsoni Boecking a Spivak /1999/ Tracheální roztoč Danka a Villa /1998/ V. jacobsoni Chmielevski /1996/ V. jacobsoni Szabo /1999/ Varroa Bozic a Valentincic /1995/ A. cerana 73,8% roztočů bylo zmrzačeno V. jacobsoni Peng a spol. /1987/ A. mellifera A. mellifera intermissa Tunis Afrikanizované a A. carniola A. mellifera carnica Většina poškození dospělých roztočů na prvním páru nohou 19,3% poškození nohou, 3,7% poškozených živých roztočů Afrikanizované včely provádějí grooming rychleji než dělnice A. carniola. Efektivita groomingu je shodná (Vandame a spol. 1999) 37,2% mrtvých roztočů,3,2% z nich poškozeno V. jacobsoni V. jacobsoni Bienefeld a spol. /1999/ Boecking a Ritter /1993/ V. destructor Aumeier /2001/ Varroa Hoffman /1993/ 141

142 Materiál a metody Pokusy byly prováděny na výzkumné farmě Isfahan University of Technology jihozápadně od Isfahanu od r až do roku Práce v terénu začaly v červenci Národní chovný program včely medonosné začal v Íránu několik let před těmito pracemi a v této době byly vychovány čisté linie včel v každé provincii. Třicet dva pokusných včelstev z Programu bylo transportováno na výzkumnou farmu z provincií Isfahan, Markazi, Qazvin a Teheran (po osmi včelstvech z každé provincie). Uprostřed dubna v době, kdy se populace roztočů dostatečně zvýšila, byli tito roztoči shromážděni za použití metody popsané níže všichni dohromady, aby byli následně distribuováni do pokusných klícek. Hlavní pokusy byly provedeny v době od srpna do října. Abychom oddělili roztoče od zamořených včel, byl navržen přístroj, který popsal Arian a kol. (2002) sestávající ze dvou válců jednoho uvnitř druhého. Okolo dospělých včel bylo nasypáno do vnitřního válce a po uzavření obou válců bylo zařízení dáno do prostředí plynného kysličníku uhličitého na 5 min s tlakem 5l/min. Po pěti minutách byli znecitlivělí roztoči setřepáni z nehybných včel a dáni na bílý papír. Včely byly vráceny do svých včelstev a živí a zdraví roztoči shromážděni do skleněných kontejnerů a připraveni k pokusům. Pro provedení hlavního pokusu byla zkonstruována klícka o rozměrech cm. Horní a dolní strana byla dřevěná, boční stěny tvořilo síto s otvory 1,5 mm. K horní straně klícek byl připojen medný plást k odpočinku a krmení včel v klíckách. Dolní dno klícky bylo chráněno před včelami sítem s otvory 1,7 mm a bylo potřeno vazelínou k usnadnění sběru roztočů. Během pokusů byly klícky vloženy do inkubátoru (1,5 1,8 2,5 m) s konstantní teplotou 34 C a relativní vlhkostí %. Chování včel při odstraňování roztočů (groomingu) bylo zkoumáno u 32 vybraných včelstev a u 20 po pěti z každé provincie. 100 až 200 dospělých včel bylo použito k naplnění každé klícky. Hladina zamoření roztoči byla měřena u každého včelstva s použitím vzorku, který měl 200 dospělých včel. Každý vzorek byl protřepán v roztoku pracího prostředku. Čtyřicet roztočů bylo vpraveno do každé klícky a ponecháno, aby vylezli na přítomné včely. Každých 24 hodin byl zjišťován počet spadlých roztočů. Tito pak byli shromážděni ve speciálních tubusech, aby byli podrobeni zkoumání pod mikroskopem se 40násobným zvětšením. Poškození těl živých a mrtvých roztočů po groomingu a výskyt roztočů s běžnými hřbetními jamkami byl zaznamenán odděleně. Výsledky Úroveň hladiny zamoření roztoči ve včelstvech Průměrná hodnota zamoření včelstev roztoči v jednotlivých provinciích byla: 7,3 % (Markazi), 10,9 % (Isfahan), 11,7 % (Teheran) a 12,0 % (Qazvin). Mezi včelstvy nebyl velký rozdíl v úrovni zamoření, a proto byla tato včelstva použita v hlavním pokusu. Poškození roztočů Varroa způsobená včelami (grooming) Výsledky poškození roztočů včelami groomingem v procentech a procento běžných hřbetních jamek ukazuje tabulka č. 2. Nejvyšší poškození roztočů (6,5 %) bylo zaznamenáno u včel z provincie Qazvin a nejnižší u včelstev z jiných provincií. V provincii Isfahan bylo v průměru procento poškozených roztočů 1,1 %. U včelstev z provincie Markazi byla střední hodnota 0,6 % a v provinciích Qazvin a Teheran 3,0 a 0,9 % poškozených roztočů. Statistická analýza neukázala žádné významné rozdíly mezi ošetřeními. Běžné hřbetní jamky Ty byly zaznamenány v různých provinciích. V Isfahanu byla v průměru u 5,6 % roztočů zjištěna jedna hřbetní jamka, zatímco dvě hřbetní jamky byly zjištěny u 3,5 % roztočů. V Markazi bylo 6,1 % roztočů s jednou hřbetní jamkou a 1,8 % se dvěma. V Qazvin to bylo 4,0 % a 1,3 % s jednou a dvěma hřbetními jamkami a u včelstev z Tehereanu 3,9 % a 1,6 %. Druhy poškození roztoče včelami: Poškození nohou Dělnice včel oddělují roztoče ze svého těla kusadly a při tom poškodí jejich nohy. Jako výsledek groomingu bylo oddělení dvou nebo více nohou roztoče. V některých vzorcích byla oddělena většina nohou Tab. 2: Průměrné poškození procenta jedinců roztoče (celkové, nohou a těla) a průměrný výskyt v procentech běžných hřbetních jamek (jedna nebo dvě) v jednotlivých provinciích Provincie % poškození % běžné hřbetní jamky roztoči nohy těla jedna dvě Isfahan 1,14 0,57 0,57 5,55 3,51 Markazi 0,60 0 0,60 6,09 1,77 Qazvin 3,02 2,70 1,29 3,98 1,29 Teheran 0,93 0,93 0 3,85 1,55 142

143 Vlevo roztoč s poškozenou nohou jako důsledkem groomingu. Vpravo: běžné hřbetní jamky na krunýři roztoče. Měřítko vpravo nahoře: 0,5 mm. roztočů (obr. 1). Většina poškození nohou roztoče byla nalezena u vzorků z provincie Qazvin (v průměru 2,7 %), zatímco poškození nohou roztočů u vzorků z Isfahanu bylo 0,6 %, u vzorků z Teheranu 0,9 % a u vzorků z Markazi nebyl poškozen žádný roztoč. Poškození těla roztoče Na spadlých roztočích byla pozorovatelná různá poškození, jako na příklad zlomená těla, důlky a jiná zmrzačení na zadní části hřbetu, která byla měřitelná. Také přední a hřbetní štít může být poškozen a prasknout jeho částečky byly nalezeny. Někdy byly viděny i protlaky a důlky na hřbetním štítu na nalezených spadlých roztočích. Podle nedávného výzkumu Davise (2009) ale byly odděleny od groomingu včel způsobených jejich kusadly (obr. 1). Výsledky těchto druhů poškození a také běžných hřbetních jamek jsou uvedeny v tab. č. 2. Qazvin měl nejvyšší procento poškození těl roztočů (1,3 %). Markazi, Isfahan a Teheran měly 0,6, 0,6 a 0 %. Někteří spadlí roztoči v této studii byli ještě živí po jejich prověření pomocí mikroskopu se 40 násobným zvětšením jsme na nich nenašli žádná poškození. Někteří z nich měli běžné hřbetní jamky. Diskuze Apis cerana je hlavní hostitel roztočů Varroa a úspěšně se jich zbavuje ze svých těl. Včely medonosné se zbavují těchto roztočů ve srovnání s A. cerana v mnohem menší míře. Naše pokusy ukazují v průměru podobné hodnoty poškození roztočů jako u Lodesani a spol. (1996). Uvádějí, že 10,2 % roztočů bylo poškozeno uvnitř včelích buněk a 24,2 % poškozených roztočů bylo v měli na dně úlu. Uvádějí dále, že na hřbetním štítu našli poškození ve tvaru jedné nebo dvou propadlin, které byly vyhodnoceny jako následné případy poškození povrchu těla roztoče během jejich růstu ve stadiu nymfy nebo při pozdějším tuhnutí hřbetu. Rozenkranz a spol. (1997) také oznámil stejný druh jamek, které přisoudil poruchám ve vývoji nymfy roztoče. Morse a spol. (1991) je zase přisuzuje včelím kusadlům. Harbo a Harris (1999) zaznamenal různé druhy poškození těla roztočů a zdůraznil, že roztoči je mají na těle dříve, než opustí včelí buňku a že tato poškození nebyla způsobena včelími kusadly. Četnost běžných hřbetních jamek v této studii je shodná s výsledky prací Davise (2009). Nalezli jsme 1,3 až 3,5 % roztočů se dvěma jamkami a 3,9 až 6,1 % s jednou jamkou, zatímco Davis oznámil 2,5 a 8,1 %. Běžné hřbetní jamky vznikají během vývoje roztoče ve včelí buňce a nemohou být považovány za výsledek groomingu včel. Místa, kde se tyto jamky na roztoči nacházejí, jsou velmi přesná a předvídatelná. Jamky jsou způsobeny svaly umístěnými na levé a pravé straně od Malpighiálních kanálků symetricky okolo zadečku roztoče. Během růstu pokožky roztoče do eliptického tvaru a před jejím ztuhnutím je hydrostatický tlak často nedostatečný pro její zvětšení, což může způsobit vznik jedné nebo dvou běžných jamek na hřbetě roztoče. Je nepravděpodobné, že by je mohly způsobit nohy včelí larvy v kukle (Harbo a Harris 1999). Někteří výzkumníci kvantifikovali poškození roztočů nalezených ve včelstvech (Lodesani a spol. 1996; Correa-Marques a spol. 2000; Harbo a Harris 1999), ale typy poškození nebyly popsány nebo kategorizovány. Jsou také uváděny zprávy o poškozených živých roztočích. Lodesani a spol. (1996) se zmiňuje o relativně malém poškození živých roztočů. Poměr živých poškozených roztočů je v naší práci nižší než jaký uvádí Boecking a Spivak (1999). Nedostatek vzájemných souvislostí mezi procentuálním poškozením roztočů a úrovní počátečního zamoření ukazuje, že rychlost zamoření včelstva nemá žádný významný vliv na poškození roztočů. Včelstva v naší práci ukazují v průměru 3% rozdíly u poškození roztočů. Úroveň poškozených roztočů může mít důležitý význam pro náš chovný program. Včelstva v provincii Qazvin, která ukazují vyšší hladinu poškození roztočů, měla také lepší charakteristiky v chovném programu v důsledku groomingu včel. Toto chování a jiné mechanizmy odolnosti musí být v chovném programu spojeny i s ekonomickými charakteristikami, jako např. produkce medu, sběr pylu, množství získaného vosku atd. Souhlasíme s Davisem (2009), že by bylo dobré v dalších studiích standardizovat terminologii, která se používá při zjišťování efektu groomingu na odolnost včel proti zamoření roztoči Varroa. Přeložil: Ing. Jindřich HORÁK 143

144 Chov včel medonosných odolných proti Varroa destructor v Evropě (R. Büchler, S. Berg, Y. le Conte; Apidologie č. 41 (2010), str ) Souhrn: V Evropě žije dostatečně geneticky rozmanitá populace včelích druhů, aby umožnila výběrový chov na toleranci vůči varroáze. Článek ukazuje přehled výsledků chovných programů v Evropě a rozebírá sledované chovné znaky. Křížení s rasami pocházejícími z Dálného východu z Ruska, které přineslo dobré výsledky v USA, se v podmínkách Evropy nepovažuje za perspektivní. Abstrakt Velká rozmanitost původních poddruhů a ekotypů včely medonosné v Evropě nabízí dobré genetické zdroje pro výběr na odolnost proti Varroa. Existují některé případy odolnosti proti roztočům, které se vyvinuly jako důsledek přírodního výběru v divoké i chované evropské populaci. Ale většina včelstev je ovlivněna selektivním chovem a je intenzivně ošetřována, včetně pravidelného užití miticidů. Popisujeme všechny charakteristiky použité v Evropském chovném programu na testy pro odolnost proti Varroa. Některé z nich (např. růst populace roztočů, hygienické chování) byly zařazeny do širších výběrových programů a byly nalezeny významné selektivní účinky. Testy přežití vybraných chovných včelstev a výběr trubců pod tlakem nákazy jsou novými přístupy, aby se ve výběrovém chovném programu posílil efekt přirozeného výběru. Diskutují se některé perspektivy budoucích chovných činností. Klíčová slova: Varroa odolnost/chovný program/ povaha odolnosti/ životnost/ přirozený výběr. 1. ÚVOD V Evropě existuje vysoká rozmanitost klimatických oblastí a přírodních biotopů. V mnoha oblastech žijí endemické včely medonosné, které se tak dělí do velkého počtu poddruhů a ekotypů (Ruttner, 1998) s odlišnými schopnostmi přizpůsobení. Tato rozmanitost nabízí bohatý genetický materiál pro výběr na odolnost proti roztočům. Divoká včelí populace vzniklá přirozeným výběrem je vzácná, nejen jako důsledek zamoření Varroa, ale také v důsledku nedostatku přirozeného prostředí v hustě obydlené krajině s intenzivním obděláváním půdy i lesů. Dnes je téměř všechna včelí populace chována včelaři, což zahrnuje i pravidelné chemické léčení nemocí a roztočů a to může přispívat k šíření citlivých včelích populací. Chovné a výběrové techniky mají v evropských zemích dlouhou tradici a jsou široce využívány s různým stupněm náročnosti požadavků. Od konce 19. st. včelaři převáželi matky a včelstva napříč přírodními hranicemi různých poddruhů a ekotypů. Tato praxe vedla k hybridizaci následované změnami v rozšíření a četnosti některých genotypů. Zatímco ekonomicky důležité poddruhy A. m. carnica a A. m. ligustica jsou nyní po Evropě široce rozšířeny, výskyt původních populací A. m. mellifera, A. m. siciliana, A. m. macedonica a dalších evropských poddruhů se snižuje a zčásti dokonce z jejich přirozeného prostředí mizí (Meixner et al., 2010). Chovné programy jsou v mnoha evropských zemích dobře zavedeny a založeny na výkonnostních testech, analýze statistických dat, rozsáhlém množení a kontrolovaném oplozování vybraných chovných včelstev (Lodesani and Costa, 2003). Silný vliv výběrového chovu na populaci je očividný z významného snížení genetické rozmanitosti u evropských včelstev ve srovnání s včelstvy africkými (Moritz et al., 2007). Ve většině výběrových a chovných programů mají převažující význam ekonomické znaky (jako je produkce medu a síla včelstva) spolu se znaky vhodnými pro moderní včelaření (jako jsou mírné chování a nízká rojová nálada). Naopak, odolnost proti nemocem, životaschopnost a přizpůsobení místním podmínkám byly pokládány za méně důležité, protože nedostatky v těchto vlastnostech by často mohly být nahrazeny léky, umělým krmením a dalšími řídicími technikami. Od té doby, co se Varroa destructor rozšířil po celé Evropě, musí včelařský průmysl čelit nové situaci. Řádné užití chemického léčení je doprovázeno několika nevýhodami, jako jsou vysoké výdaje a požadavky na práci, jejich rezidua ve včelích produktech a vznik roztočů, odolných proti akaricidům. Ale opakovaným vysokým ztrátám včelstev kvůli varroáze tím zabráněno nebylo. Následně v osmdesátých letech začal výzkum věnovaný odolnosti včel medonosných proti zamoření roztoči, ten stále pokračuje a v Evropě zaujímá velký prostor vědeckého zájmu a praktické pozornosti. My pokládáme odolnost včel medonosných za schopnost včelí populace přežít bez léčebných zákroků v daném životním prostředí a systému chovu. Odolnost proto není absolutní znak, ale spíše se na ni musíme dívat jako na výsledek úspěšných vztahů ve specifickém prostředí. U některých neléčených populací evropských včel se odolnost vyvinula. Ale protože většina včelstev je chována stylem moderního včelaření, které zahrnuje pravidelné užití akaricidů a výměnu matek s oddělenými zásobami, měla by být odolnost proti Varroa do širší oblasti zájmu při chovatelských činnostech zahrnuta. Za- 144

145 vedení závisí na tom, zda máme vhodné povahové testy a účinné sladění chovných programů. Srovnávací testy mezi včelími druhy evropskými a liniemi Primorski z USA dovoluje vyhodnocení evropských chovných snah. 2. ODOLNOST PROTI ROZTOČŮM U NELÉČENÉ EVROPSKÉ VČELÍ POPULACE Včelstva přežívající napadení Varroou (VSB) byla v Evropě nalezena jen na několika málo místech. Podobné pozorování popisoval Seeley (2007) o malé populaci včel v lese Arnot na severovýchodě USA. Když se v osmdesátých letech roztoči Varroa poprvé objevili ve Francii, zahubili divoce žijící a neléčená včelstva. Poprvé byla přirozená VSB pozorována v r v západní Francii, poblíž Le Mans, kde divoce žijící a neléčená včelstva zřejmě přežívala zamoření roztoči po několik málo let. V r ze 12 takových neléčených včelstev stále přežívalo (5 z nich déle než 11 let). V téže době 82 včelstva, která nebyla léčena nejméně 2 roky, byla vybrána, aby se zjistilo jejich přežití bez kontroly Varroa. Včelstva byla chována jen tak, že se sledovalo jejich přežití. Mohla se rojit a přirozeně měnit matky. Jejich přežití trvalo v průměru 7,88 + 0,3 roky, nejdéle 15 let (Le Conte et al., 2007). Populace Varroa byly sledovány mezi VSB a včelstvy citlivými na roztoče (kontrolní) počítáním přirozeně zahynulých roztočů při použití testovací desky na sběr roztočů (viz Fries et al., 1991). Pásky byly ponechány na místě stále a roztoči, kteří spadli na dno na mřížku, byli počítáni jednou až třikrát týdně, v závislosti na množství plodu ve včelstvech. V Avignonu byla přirozená úmrtnost roztočů sledována od dubna 2002 do června 2004 u 12 VSB a 16 kontrolních (na Varroa citlivých) včelstev. Počet roztočů sebraných ve VSB včelstvech byl třikrát nižší než u kontrolních včelstev, což bylo statisticky významné (Le Conte et al., 2007), a každoročně byl nejvyšší rozdíl pozorován mezi březnem a červnem (Obr. 1). Zamoření VSB včelstev od července do září, jež bylo zjišťováno jako spad roztočů, klesalo v obou skupinách. Po tomto období se Varroa populace zvyšovaly daleko rychleji u kontrolních než u VSB včelstev. Ta udržovala v průběhu roku populaci roztočů nižší, což naznačuje, že VSB včelstva vyvinula mechanismus, který omezuje růst populace Varroa. Tento jev se snaží vysvětlit různé hypotézy. Zaprvé, včely mohly vyvinout určité chování nebo fyziologickou odolnost proti roztočům. Martin et al., (2002) ukázal, že VSB ve srovnání s kontrolními včelstvy měla lepší schopnost rozpoznat roztoče. Tak mohla VSB být úspěšnější v odhalování a ničení roztočů dělnicemi při samoočišťujícím chování, podobně jako je to u Apis cerana (Peng et al., 1987). Možná jsou také úspěšnější při odstraňování napadených larev z buněk, jak je zmíněno v MN Hygienic stock (druh minnesotských včel pozn. překl.) (např. Boecking a Spivak 1999, Spivak a Reuter 1998, 2001) a u na Varroa citlivých hygienických (VSH) včelstev z Louisiany (Harbo a Harris, 2005a). Jistě, předběžná pozorování ukázala, že VSB jsou schopná nalézt a odstranit roztoči napadené larvy z buněk (Anderson a Le Conte osobní sdělení). Překvapivě, genová analýza VSB ukazuje dominanci sady genů zodpovědných za reakci na čichové podněty ve srovnání s včelstvy na Varroa citlivými (Navajas et al., 2008). Harbo a Harris (2005b) prohlašovali, že za chování včel je zodpovědných jen několik genů, tak jak je to rozšířeno v populaci včely medonosné. Kvantitativní lokusy zodpovědné za hygienické chování (QTLs quantitave trait loci) pro MN Hygienic ± Obr. 1: Počet roztočů sebraných za měsíc na dně úlu (průměr ± stand. odchylka) od dubna 2002 do června Roztoči nebyli počítáni mezi říjnem 2003 až prosincem Kosočtvereček znamená průměrný počet roztočů ve VSB (n = 12 včelstev), čtvereček kontrolní včelstva (n = 16). (* Významné statistické rozdíly, test Mann-Whitney, P < 0,05.) 145

146 stock (Lapidge et al., 2002) byly nedávno potvrzeny a zdá se, že některé geny regulující toto chování jsou zodpovědné i za čichovou vnímavost (Oxley et al., v tisku). Geny zodpovědné za čichovou oblast jsou pro studium potenciálně velmi zajímavé, protože mohou určovat i schopnost těchto včel najít a odstranit roztoče a tak být odolné proti Varroa. Jiné rysy jako je omezení rozmnožování Varroa, délka období do odvíčkování a termoregulační schopnost mohou také přispívat k přežívání VSB. Navíc, v průměru se rojilo 41,5 % VSB. Fries et al. (2003) ukázal, že rojení ovlivňuje populaci Varroa ve včelstvu nejméně jeden rok; takže rojení by mohlo alespoň částečně vysvětlit přežití VSB. Často se také uvažuje o rozdílné virulenci roztočů, která by přežívání VSB mohla vysvětlit. V prvních letech zamoření Varroou ve Francii byla většina neléčených včelstev nalezena mrtvá s mnoha roztoči uzavřenými v nedotčených rámcích s mrtvým zavíčkovaným plodem. Individuální zdravotní stav roztočů v těchto buňkách nebylo možné zjistit. Co se týče méně virulentních parazitů (takových, kteří nezabijí hostitele a mohli by i zvýšit zdravotní stav jednotlivce), předpoklad subpopulací roztočů s rozdílnou hladinou virulence byl zjišťován za použití mitochondriálních a jaderných mikrosatelitních markerů (Navajas et al., 2002; Solignac et al., 2003). Bylo zjištěno, že populace Varroa v Evropě patří k invazivnímu klonu (Solignac et al., 2005). Proto je nepravděpodobné, že subpopulace méně virulentních roztočů by VSB mohla vysvětlit. Nebo by virulence mohla být způsobena omezeným počtem genů, tak jako je to u populace Varroa, která je odolná k akaricidu fluvalinát-tau (Milani, 1999; Liu et al., 2006). Virus akutní paralýzy (APV) a virus deformovaných křídel (DWV) se ve včelstvech běžně vyskytuje, ale oba viry se stávají více virulentní ve spojitosti s Varroa (Sumpter a Martin, 2004). Proto by přežívání VSB mohlo být zapříčiněno i vyšší odolností včel k těmto virům. Byl studován i tento předpoklad a získaná data ukázala, že VSB měla méně APV a CPV (virus chronické paralýzy) než včelstva kontrolní. Nicméně pokud byla těmito viry nakažena, VSB nepřežila déle než kontrolní včely (Le Conte, osobní sdělení). To naznačuje, že VSB měla méně virů, protože měla méně roztočů, kteří by viry po včelstvu roznášeli. Přesto můžeme opodstatněně uvažovat o tom, že odolnost včely medonosné, virulence Varroa a prevalence virů jsou neustále pod tlakem přirozeného výběru a ten napomáhá evoluci tak, že zajistí přežití jak hostitele, tak parazita. Přítomnost specifických patogenů u roztočů Varroa, jako jsou plísně, jsme nesledovali a mohla by být studována jako další faktor přispívající k přežití VSB. Není vyloučen ani vliv životního prostředí a metody chovu. Místa, kde probíhaly pokusy, leží mimo hlavní francouzské zemědělské oblasti a jsou pro rozvoj včelaření velmi příznivá. Se včelstvy se manipulovalo jen tehdy, pokud to bylo nutné, nestěhovala se, a ošetřovala se podle pokynů místního profesionálního včelaře. 3. CHOV Z NELÉČENÝCH PŘEŽÍVAJÍCÍCH VČELSTEV Výskyt VSB mezi původními evropskými populacemi vedl ke studiu přežití u jiných zamořených včelstev, která nebyla na roztoče Varroa léčena, proto, aby se vybrala kvůli odolnosti na roztoče. Tato snaha, nazvaná Bond test ( žij a nech zemřít ) byla úspěšně testována ve Francii (Kefuss et al., 2004) a ve Švédsku (Fries et al., 2006). Kefuss et al. (2004) začal s Bond testem poprvé v r na 12 včelstvech Apis mellifera intermissa dovezených z Tuniska do Francie poblíž Toulouse. Odolnost těchto včelstev byla srovnávána s 12 včelstvy A. m. carnica, včelstvy citlivými na Varroa poté, co byla vystavena masivnímu zamoření Varroou. Jen včelstva A. m. intermissa přežila. Tato včelstva byla hybridizována s místní včelí populací, většina hybridních včelstev zamoření roztoči přežila, to znamená určitou genetickou kontrolu odolnosti. Od r Kefuss et al. (2009) nepoužíval ve svém profesionálním podnikání proti Varroa žádné léčení. Z tohoto přirozeně přežívajícího chovu následně vybrali svá chovná včelstva na ekonomické znaky. Nejlepší včelstva pak byla testována na hygienické chování (při použití testu na zmrazeném plodu) a na zamoření Varroa. Ztráty jejich včelstev byly srovnatelné se ztrátami ostatních včelařů v oblasti, kteří stále léčili akaricidy. Zamoření dospělých včel obvykle zůstávalo pod 5 % a podle jejich zpráv bylo používání chemikálií ekonomicky neodůvodněné. Fries et al. (2006) popsal na ostrově Gotlandu v Baltickém moři přežití150 včelstev, která byla podrobena Bondově testu. Pět z těchto včelstev přežilo 5 let. Později Fries a Bommarco (2007) porovnávali přežívající včelstva se včelstvy na Varroa citlivými, na kterých parazitovali roztoči z různých zdrojů. Zamoření roztoči v Bondových včelstvech bylo o 82 % nižší, než u včelstev kontrolních. Předpokládá se, že rozdíly v množství roztočů mohly být u Bondových včelstev způsobeny menším množstvím plodu a rozdíly v rozložení roztočů, s více roztoči na dospělých včelách než na plodu. Fries et al. (2006) naznačil, že když včelaři léčí včelstva kvůli roztočům, snižují výběrový tlak jak na hostitele, tak na parazita, který by mohl vyústit v dlouhodobou koexistenci obou. Přítomnost divokých včelstev/rojů a neléčených včelnic může podporovat tento vývoj, který by se mohl rozšířit do větších oblastí. Pokud by tato přežívající včelstva nebyla pro profesionální včelaře zajímavá, protože mají nižší produkci medu vzhledem k jejich nárokům na odolnost (Le Conte et al., 2007), mohou vytvořit základ pro spojené řízení Varroa a výběrových programů pro zvýšení produkce medu. 146

147 4. CHARAKTER ODOLNOSTI PRO POUŽITÍ VE VÝBĚROVÝCH CHOVNÝCH PROGRAMECH Protože vliv přirozeného vývoje na odolnost proti roztočům byl moderními chovnými metodami potlačen (vzhledem k pravidelnému užívání akaricidů a výměnám matek na výchovu linií vysoce produktivních, mírných, s nízkou snahou o rojení), vývoj geneticky založené odolnosti závisí na úspěšném zavedení chovných programů, které v selekčním procesu včel medonosných použijí příslušnou vlastnost. Výběr na odolnost proti roztočům se u léčených včelstev může spoléhat na nepřímé znaky přežívání, protože ty přímé nemohou být sledovány, když jsou včelstva ovlivněna chemickým léčením. Už před 25 lety začalo v evropských ústavech mnoho výzkumů soustředěných na výběr vhodných selekčních vlastností (Büchler,1994). Navíc vedle biologické závažnosti (v souladu s přímým cílem výběru) byly uvažovány i dědičnost a uskutečnitelnost testování v přírodním prostředí jako podmínky s největším významem v zavádění takových vlastností do chovných programů. V dalším textu stručně shrneme výzkum znaků, které byly použity přinejmenším přechodně v evropských chovných programech na zvýšení odolnosti proti roztočům Rozvoj populace roztočů Vliv varroázy na včelstvo závisí na velikosti zamoření (Garrido a Büchler, nepublikovaná data; Genersch et al., 2010). Proto pomalý a omezený růst populace roztočů je základní hledisko odolného kmene, který může být použit pro výběrový chov na odolnost proti roztočům, zvláště pokud zůstávají skryté behaviorální a fyziologické příčiny. Různé metody pro zjištění přesného počtu roztočů Varroa už byly dobře popsány (Fuchs, 1985; Rademacher, 1985; Calatayud a Verdu, 1993; Garza a Wilson, 1994; Branco et al., 2006). Ale metody použité pro porovnání testů včelstev v široké škále výběrových programů by měly být jednoduché, spolehlivé a dobře standardizované, aby se sladila dědivost (heritabilita) u údajů o zamoření. Podle počtu roztočů zabitých při každoročním léčení Apistanem R (Pechhacker, 1992), zjistili Boigenzahn a Willam (1999), že dědivost zamoření h 2 = 0,13. Dědivost může být zvýšena, jestliže test začíná jednotným umělým zamořením všech včelstev (Büchler, 1994, 2000), ale pro rutinní terénní výběr vyžaduje příliš velké úsilí. V AGT chovném programu ( Arbeitsgemeinschaft Toleranzzucht, viz dále) je použit růst populace roztočů během plodové sezóny namísto počítání absolutního zamoření. U každého včelstva byl odebrán vzorek včel (nejméně 30 g/ úl) v prvních dnech července a porovnán s přirozeným spadem roztočů během 3 4 jarních týdnů (během kvetení Salix jako fenologického standardu pro rozdílné klimatické oblasti). Vzorek včel byl odebrán z medných plástů z horního nástavku, neboť tam je jednotnější zamoření (opakovatelnost zamoření byla 0,85 z medných plástů oproti 0,63 ze vzorků odebraných u česna a 0,74 z plodového hnízda; Garrido a Büchler, nepublikované údaje). Předběžné hodnocení na základě sledování asi 5000 včelstev dávají hodnoty mediánu dědivosti pro tuto metodu sledování růstu populace roztočů (Ehrhardt a Bienefeld, nepubl. údaje). Technika je v praxi snadná a pružná (nezávislá na léčení včelstev před a po období testování) a navíc je rutinně užívána v několika evropských zemích Hygienické chování Hygienické chování vůči zamořeným dělničím plodovým buňkám se považuje za nepostradatelnou složku odolnosti proti Varroa u původního hostitele A. cerana (popsáno přehledně Rath, 1999) a jako antiseptické chování proti různých chorobám plodu, včetně varroázy u A. mellifera (popsáno přehledně Becking a Spivak, 1999; Wilson-Rich et al., 2009). Chování včelstev s ohledem na tento znak bylo úspěšně zlepšeno selektivním chovem a už bylo zmíněno efektivní počítání, aby se zlepšila odolnost A. mellifera proti Varroa, AFB, EFB a nemoci zvápenatělého plodu (Spivak a Reuter, 1998a; Palacio et al., 2000; Harbo a Harris, 2005a; Ibrahim et al., 2007; Büchler et al., 2008; také Rinderer et al., 2010, viz další detaily a reference). Pro testování hygienického chování za standardizovaných podmínek byly vyvinuty různé metody, včetně pozorování odpovědi včel na Varroou zamořené plodové buňky (Boecking a Drechser, 1992; Hoffmann, 1996) stejně jako metoda zmrazeného plodu (Momot a Rothenbuhler, 1971; Spivak a futer, 1998b) a špendlíkem zabitého plodu (Newton a Ostasiewski, 1986; Hoffmann, 1996). Tyto metody se liší v náročnosti práce i ve výsledcích a o jejich vhodnosti pro výběrové chovné programy se diskutuje. Zatímco metoda zmrazeného plodu je doporučována jako šetrnější (Spivak a Downey, 1998), vykazuje vyšší variabilitu mezi včelstvy (Espinoza- -Montano et al., 2008). Metodě špendlíkem zabitého plodu je v mnoha evropských chovných programech dávána přednost kvůli její vyšší opakovatelnosti, korelaci se zamořeným odstraněným plodem (Hoffmann, 1996) a nižšími výdaji (Espinoza-Montano et al., 2008). U metody špendlíkem zabitého plodu je obvykle 50 buněk obsahujících mladé larvy propíchnuto jemným špendlíkem na hmyz. Protože odstranění poškozených nebo mrtvých larev v čase sleduje sigmoidní křivku (křivka tvar písmene S s pomalým náběhem, rychlým nárůstem uprostřed periody a zpomalujícím vzestupem na konci sledované periody pozn. red.), nejvyšší síla je při testu dosažena, když je odstraněno asi 50 % larev. Proto by časový interval mezi propíchnutím buněk a kontrolou měl být přizpůsoben průměrné rychlosti testované 147

148 populace. Pokud je průměrná rychlost odstranění mnohem nižší než 50 %, prodloužení časového intervalu bude mít za následek vyšší rozdíly mezi včelstvy s vysokým a nízkým hygienickým chováním. Pokud je vyšší než 50 %, měl by být v dalších testech interval zkrácen Čisticí chování Samočištění a vzájemné čištění jsou mechanismy odolnosti proti Varroa u jeho původního hostitele (přehledně popsáno Boecking a Spivak, 1999; Rath, 1999), jeho kvantitativní příspěvek k odolnosti proti roztočům u A. cerana stále není jasný a zdá se být omezený. Samočisticí chování je u A. mellifera také často pozorováno (Bozic a Valentincic, 1995; Thakur et al., 1997), ale v porovnání s A. cerana se samočištění zdá být méně efektivní (Peng et al., 1987; Büchler et al., 1992; Fries et al., 1996). I když je ovlivněno mnoha faktory biologickými a životním prostředím, poměr zakousnutých roztočů v měli včelstva může být použit jako indikátor samočisticího chování v polních podmínkách (Moosbeckhofer, 1992; Büchler, 1993, 2000; Rosenkranz et al., 1997; Bienefeld et al., 1999; viz také Rinderee et al., 2010 pro více údajů a referencí). Po sledování několika chovných generací vykazovala včelstva vybraná na tento znak významně více poškozených roztočů a nižší počty zamoření v porovnání s obyčejnými včelstvy (Büchler, 2000). Ale nalezená dědivost byla příliš nízká (h 2 < 0,15; Ehrhardt et al., 2007), aby ospravedlnila pracný odběr vzorků a jejich zpracování v široce pojatém chovném programu Doba do odvíčkování Doba do odvíčkování (DDO) limituje rozmnožování Varroa v uzavřených plodových buňkách. U různých evropských poddruhů existuje medián (nejčastěji se vyskytující hodnota v sadě vzorků pozn. red.) dědivosti, ale nízká variabilita průměrné DDO (Büchler a Drescher, 1990; Le Conte et al., 1994; Schousboe, 1986). Nicméně výběr pro rychlejší vývoj dělničího plodu by mohl být docela efektivní, pokud by se dal provést přímým výběrem u rozmnožujících se jedinců (matek a trubců; Moritz a Jordan, 1992; Le Conte et al., 1994; Siuda a Wilde, 1996). Wilde a Koeniger (1992) vybrali linii včel s významně kratší DDO v porovnání s kontrolními včelstvy A. m. carnica a A. m. caucasica (276,4 h versus 287,4, resp. 289,1 h), ale pozorovaný vliv na úspěch rozmnožování Varroa v testovaných včelstvech nebyl statisticky významný (Siuda a Wilde, 1998). Chovný program byl po sedmi generacích zastaven s tím, že dosažený chovný úspěch 0,2 4,2 h proti původní generaci je nevýznamný (Siuda et al., 1996) Rozmnožování roztočů Snížené rozmnožování v dělničím plodu je základním problémem biologie roztočů u A. cerana a takto pojatý to je faktor, který umožňuje soužití mezi Varroa a jeho původním hostitelem. Rozmnožování Varroa v plodu A. mellifera bylo intenzivně studováno mnoha autory (přehledně popsáno Fries et al., 1994). Ale vliv včelí genetiky na reprodukční úspěch Varroa je stále nejasný. Významný pokles rozmnožování Varroa u afrikanizovaných včel v porovnání s evropskými druhy, který byl pozorován v dřívějších studiích (Rosenkanz a Engels, 1994; Rosenkranz 1999) nebyl prokázán následně (Garrido et al., 2003), i když afrikanizovaná včelí populace byla chována tak, aby si udržela svou vysokou odolnost proti roztočům. Snížené rozmnožování roztočů bylo pozorováno na několika izolovaných včelnicích v ústavu v Lunzu v Rakousku, kde byla včelstva vybrána kvůli nízkému rozmnožování roztočů a chována během 9 let bez léčení (Pechhacker et al., 1996). Ale srovnání včel a roztočů těchto izolovaných populací se včelami a roztoči z italského Udine ukázala významný vliv na rozmnožování roztočů kvůli jejich původu a ne kvůli původu včel (Milani et al., 1999). Nedávno Rosenkranz et al. (2009) porovnával neplodnost Varroa v A. m. carnica, A. m. ligustica A. m. mellifera, SMR (nyní známo jako VSH; Rinderer et al., 2010) a včel z Gotlandu a nezaznamenali významný vliv včelího druhu ani pohlaví včel. Ale zjistili významné rozdíly ve složení kutikuly včel, což by mělo být předmětem dalšího studia, protože určité látky mohou snižovat (Milani et al., 2004) nebo stimulovat rozmnožování Varroa (Trouiller a Milani, 1999; Garrido a Rosenkranz, 2004). Takže výběr na zvláštní složení kutikuly může mít potenciál zlepšit odolnost evropských včel proti Varroa. 5. CHOVNÉ PROGRAMY V mnoha evropských zemích jsou aktivity ve výběru a chovu prováděny hlavně četnými malovčelaři s podporou několika vládních institucí. Ve většině zemí se pro chov včel vytvořily specializované skupiny a včelařské spolky a vládní úřady sestavily směrnice pro chov, aby se koordinovaly. Mnoho chovných programů užívá čisté poddruhy a je orientováno směrem k ochraně a vylepšení místních populací. Nedávno bylo dosaženo pokroku založením genetického vyhodnocení výzkumných dat ve zvířecím modelu BLUP, přizpůsobeném na zvláštnosti včelí genetiky a rozmnožování (Bienefeld et al., 2007, 2008). Tento model zkoumá chovné hodnoty pro vliv na matky a dělnice založené na několika znacích včelstva a také zahrnuje vliv životního prostředí. Centrální online databáze s přibližně registrovaných včelstev A. m. carnica, A. m. ligustica, A. m. mellifera a A. m. siciliana, shrnující údaje z Rakouska, Německa, Itálie, Norska a Švýcarska byla založena na Länderinstitut für Bienekunde v Hohen Neunendorf v Německu (

149 V Evropě má křížení různých kmenů nebo poddruhů menší význam; bylo použito systematicky při výběru Buckfastských včel (jediné umělé včelí plemeno pozn. překl.) a příležitostně ho využívají jednotliví včelaři při hledání nových znaků. Mezitím už byla odolnost proti Varroa uznána jako důležité výběrové kritérium ve většině evropských včelařských chovných programů. V dalším textu popíšeme chovný program AGT jako příklad ambiciózní chovné strategie, založené na čistých populacích a výzkumu linií ruských včel medonosných (RVM) z USA, které zasluhují zvláštní pozornost jako slibní kandidáti pro křížení AGT strategie výběru Selekční program Arbeitsgemeinschaft Tolerazzucht (AGT, volně přeloženo Pracovní společenství pro tolerantní chov pozn. překl.) začal v r podporovat výběr a rozšíření produktivních a mírných matek s vysokou odolností proti Varroa a dalším nemocem. V podstatě se program skládá ze tří částí: (a) předběžný výběr ze široké populace; (b) testy přežití pro tato vybraná chovná včelstva; a (c) výběr trubců pod přirozeným tlakem zamoření Předběžný výběr ze široké populace Asi 150 včelařů se každý rok zapojilo do testování zhruba 2000 matek. Protože trvale udržitelný pokrok výběru přímo závisí na velikosti a genetické rozmanitosti populace (Moritz, 1986), meze struktury chovu včel v Evropě zvláště malý počet včelstev na včelnici (jednotné podmínky životního prostředí) a malý počet včelstev na jednoho včelaře (obvykle méně než 100 včelstev) byl překonán organizováním systematické výměny testovaných matek mezi všemi včelaři a včelnicemi zapojenými do AGT. Tento přístup při centrálním zpracování dat zajistil optimální vyhodnocení vlivů jak genetických tak životního prostředí. Při použití dodaných chovných údajů mohly být všechny testované matky přímo srovnávány jedna s druhou, bez ohledu na jejich individuální testovací životní prostředí. Jednotný protokol pro každoroční testování je založen na Doporučení Apimondie (Ruttner, 1972) a zahrnuje monitorování populačního růstu Varroa během plodování a opakované testování špendlíkem zabitého plodu kvůli hygienickému chování na plodu podle metody popsané výše. Centrální databáze v institutu v Hohen Neuendorf byla přiměřeně upravena a chovné hodnoty na odolnost proti Varroa byly počítány na základě populačního růstu roztočů a výsledků testů špendlíkem zabitého plodu spolu s údaji o produktivitě včel, jejich mírnosti a rojovému chování. Práce pokračují v kombinaci chovných hodnot ze všech jednotlivých hledisek do jednoho výběrového ukazatele. AGT zveřejňuje roční chovný seznam s hodnotami všech testovaných včelstev, poskytuje takto vyčerpávající přehled celé populace a podporuje tak výměnu a šíření hodnotných druhů Test přežití u předem vybraných včelstev Garrido a Büchler (nepublikované údaje) sledovali v různých oblastech Německa schopnost zimního přežití neléčených včelstev s ohledem na jejich velikost a hladinu zamoření Varroa a viry. Včelstva s hladinou zamoření dospělých včel nižší než 10 % a množstvím včel na podzim vyšším než měla velkou pravděpodobnost zimu přežít. Počet jarních včel ve vztahu k jejich počtu v říjnu (zimní index) se ukázal být užitečným ukazatelem pro zdravotní stav včelstva. V rámci chovného programu AGT byli včelaři povzbuzováni, aby se zdrželi použití akaricidů u testovaných včelstev se zamořením nižším než 1 roztoč/10 g včel ve vzorcích rutinně odebíraných během první dekády července. Následně bylo u těchto předem vybraných včelstev měsíčně sledováno zamoření roztoči a rozvoj včelstva. Pokud se zamoření včelstva blížilo k 10 % nebo se zmenšila na méně než včel, byla včelstva vyřazena z testu, aby se zabránilo dominovému efektu přenosu roztočů a sekundárních infekcí do zbývajících neléčených včelstev. Po jarním vyhodnocení byl zimní index zohledněn spolu s chovnými hodnotami získanými z předešlých testů, aby se dala vybrat konečná chovná včelstva s vysokou odolností proti Varroa Výběr trubců pod tlakem přirozeného výběru Prvotní obětí parazitujících roztočů Varroa je populace trubců (Fuchs, 1990). Zamoření Varroa brání životnímu rozvoji trubců a jejich schopnosti létat (Schneider et al., 1988; Duay et al., 2002; Bubalo et al., 2005), stejně jako vývoji spermatozoí (Schneider a Drescher, 1987; Schneider et al., 1988; Del Cacho et al., 1996; Duay et al., 2002, 2003). Proto má zamoření Varroa zjevně velmi silný vliv na zdravotní stav samečků ve včelstvech. Büchlet et al. (2006) studoval vliv různých hladin zamoření Varroou na zdravotní stav samečků z 26 úzce příbuzných včelstev v izolované stanici pro páření. Od května do června 2005 byly v pravidelných intervalech sledovány aktivita plodu, dospělé včely, populace trubců a zamoření Varroa. Ve stejném čase byl sledován úspěch páření za použití molekulárních paternitních testů. Při použití pěti těsně svázaných mikrosatelitních markerů byly genotypy 412 dělnic od 48 matek, které byly oplodněny během této doby, přiděleny 27 haplotypům zjištěných u trubců ve včelstvech. Hladina zamoření Varroa (rozmezí 0,2 8,8 roztočů/10 g včel) negativně korelovala s velikostí včelstva (rozmezí rámků včel), počtu dospělých trubců (rozmezí ), úspěch oplodnění na trubce (rozmezí 2,7 18) a počtu potomků na oplodnění (rozmezí 4 39; obr. 2). 149

150 Vzhledem k dlouhé délce snubních letů, tvrdé a přímé soutěži mezi trubci z různých včelstev na shromaždišti trubců a mnohočetnému oplodnění každé matky, musí rozdíly v zamoření včelstev roztoči vyústit do silného výběrového efektu při přirozených podmínkách páření. Tento předpoklad podporuje také pozorování pozoruhodně rychlého vývoje značné odolnosti proti roztočům u některých neléčených populací A. mellifera. Zamoření Varroou Negativní korelace závislá na ročním období Vývoj včelstva Počet trubců Pářicí úspěšnost trubců Počet páření Počet potomků na 1 páření Počet potomků Obr. 2: Vliv zamoření Varroou na složky zdravotního stavu trubců. Statisticky významné rozdíly jsou označeny tučným písmem (*P < 0,05; ** P < 0,01). Od r AGT chovný program získal výhodu tohoto prvku přirozeného výběru udržováním několika izolovaných snubních oblastí (tzv. snubní stanice pro odolnost ) s včelstvy s neléčenými trubci (Büchler et al., 2009). Tito dárci trubců obvykle pocházejí z několika nepříbuzných chovných matek tak, jak bylo dosaženo díky vysoké genetické variabilitě ve vybrané trubčí populaci. Pokud zamoření daného včelstva roztoči nepřesáhlo prahovou hodnotu (10 roztočů/10 g včel), bylo včelstvo chováno bez chemického léčení. Jediné opatření k nápravě, povolené pro snížení počtu roztočů v těchto včelstvech na konci snubní sezóny, bylo kompletní odstranění zavíčkovaného plodu kombinovaného s vložením trubčího plástu jako pasti (otevřený plást plodu do bezplodého včelstva, který je odstraněn po zavíčkování). Přijatelné ztráty zamořených trubců jsou vynahrazeny vysokým počtem včelstev s trubci (obvykle včelstev na snubní stanici) Potenciál křížení místních chovů s poměrně odolnými chovy z dálněvýchodního Ruska Abychom urychlili výběr na odolnost proti V. destructor, vybrali jsme jako další možnost křížení s poměrně odolnými chovy k výběru, které je výhradně založeno na místních populacích. Slibné zprávy z USA ukazovaly vysokou odolnost proti V. destructor u včel pocházejících z dálně východního Ruska (Rinderer et al., 2001, 2010). Abychom zjistili jejich schopnosti v chovu na odolnost, byly v Německu provedeny testy mezi ruskou včelou medonosnou ((RVM) a místní A. m. carnica (C) na vývoj roztočů a rozvoj včelstev. V předběžné tříměsíční studii byl potvrzen zřetelně menší růst populace Varroa v RVM včelstvech z programu USDA (Koeniger et al., 2000). Následné široce vedené studie v několika ústavech, které byly provedeny s hybridy RVM a jiných druhů z USA, také potvrdily pomalejší vzestup Varroa populace v RVM včelstvech, ale výklad byl nejednoznačný. V některých případech byl rozvoj RVM včelstev významně horší ve srovnání s (C), takže je možné, že to je hlavní důvod nižšího růstu roztočů (Rosenkranz a Liebig, 2003; Schuster, 2003). V jiných studiích ale tento pomalejší růst roztočů slabším rozvojem včelstva vysvětlen být nemohl (Berg et al., 2003). Aby se vyloučil možný vliv křížení, v následujícím pokusu bylo porovnáváno 12 různých linií RVM s čistě oplodněnými matkami (n = 113; Rinderer et al.) se třemi místními liniemi C (n = 36; Berg et al., 2004). Včelstva byla chována bezzásadově i bez zásahů proti V. destructor. Po 1,5 roce byla populace roztočů (zjišťováno ze vzorku včel) u RVM 50 % oproti včelstvům C a síla včelstva (počítáno jako počet obsazených plástů v pravidelných intervalech) se mezi těmito dvěma skupinami nelišila (Berg et al., 2005). Poměrně menší populace roztočů u RVM včelstev by mohla být způsobena jejich výrazně lepším hygienickým chováním (zjištěno podle testu špendlíkem zabitého plodu) a tendencí vyššího výskytu neplodných roztočů v jejich dělničím plodu (zjišťováno nejméně ve 30 jednoduchých zamořených plodových buňkách/včelstvo). Ale rozdíly v rozdělení roztočů na dospělých včelách a v dělničím plodu, o kterém psal Rinderer et al. (2001) v tomto pokusu nebylo pozorováno. I když počet roztočů ve včelstvech RVM rostl pomaleji, stejně se postupně zvyšoval, až nakonec, ve finále pokusu, bylo ve včelstvech více než roztočů/včelstvo. Navíc se u RVM ukázaly nevhodné vlastnosti ohledně jejich produktivity a mírnosti, což myšlenkám zahrnout je do programu křížení zabránilo. 6. PŘEHLED ÚČINNOSTI EVROPSKÉHO VÝBĚRU NA ODOLNOST PROTI ROZTOČŮM 6.1. Úspěch přežívání vybraných a nevybraných evropských včel medonosných různého původu Aby byl získán přehled o úspěchu výběrových programů na odolnost proti Varroa, bylo na izolovaném ostrově v Jaderském moři (Unije, Chorvatsko) v průběhu 2,5 lety porovnáno 14 evropských druhů (Berg et al., 2001; Büchler et al., 2002). Sedm druhů pocházejících z výběrových programů na odolnost vůči V. destructor (kraňské n = 5; Buckfast n = 1; hybridní n = 1), a dalších sedm nevybraných druhů (kraňské n = 5; Buckfast n = 1, ligustica n = 1)

151 včelstev bylo založeno jako umělá včelstva (1,6 kg) se 270 Varroa na každém a byla chována podle běžných pravidel, ale bez jakýchkoliv zásahů proti Varroa. Na konci pokusu většina včelstev zahynula, jen 15 jich přežilo. Zatímco v prvním roce byly ztráty včelstev přičítány především problémům s přizpůsobením se místním podmínkám na ostrově (horké a suché léto, silné větry), ztráty v letech 2001 a 2002 byly převážně způsobeny varroázou. Našly se výrazné rozdíly v životaschopnosti různých druhů včel (ANOVA, P < 0,05), včelstva pocházející z výběrových programů vykázala významně vyšší přežívání (11 ze 63 včelstev) ve srovnání s nevybranými (4 z 54 včelstev; Wilcoxon, P < 0,01). Ale vyšší přežívání včelstev vybraných druhů nemohlo být korelováno s poměrnými rozdíly v přirozené úmrtnosti roztočů (úmrtnost roztočů/1000 včel), počet poškozených roztočů v přirozeném spadu roztočů, hygienickým chováním (test plodu zabitého špendlíkem) nebo počet neplodných Varroa v dělničím plodu. Ale ve druhém roce měla vybraná včelstva statisticky významně silnější včelstva ve srovnání s nevybranými druhy (všechna Wilcoxon, P < 0,05). Větší síla včelstev a lepší přežití přesvědčivě ukázaly výhody druhů vyselektovaných na odolnost proti Varroa ve srovnání s běžnými druhy COLOSS genotyp test na vlivy životního prostředí Nedávno začal jako součást projektu COLOSS ( celoevropský pokus, který má za úkol zjistit odolnost a životaschopnost různých evropských druhů včel a interakci těchto vlivů v různých podmínkách životního prostředí. Zahrnuje asi 600 včelstev 17 různých druhů (A. m. carnica, A. m. ligustica, A. m. macedonica, A. m. mellifera, A. m. sicula) na 26 včelnicích po celé Evropě. Přežívání, populace včel a zamoření Varroa při vývoji včelstev bude sledováno v průběhu několika let bez použití jakýchkoliv akaricidů. 7. PERSPEKTIVY Vyšší počty přežívajících včel u některých místních populací a významně jiná úroveň v zamoření roztoči mezi chovnými liniemi přesvědčivě dokládá, že i u evropských druhů Apis mellifera existuje možnost založit odolnost proti Varroa. Včelaři mají několik možných výběrových nástrojů, které mohou být využity v polních výběrových programech. Ale mechanismy odolnosti jsou komplexní děj, kterému stále rozumíme jen zčásti. Navíc se odolnost nevyskytuje jako izolovaná vlastnost mezi hostitelským včelstvem a jeho parazitem, ale závisí na vedení úlu a životních podmínkách, včetně jiných patogenů. Na základě našich současných znalostí si představujeme perspektivy budoucího chovu včel: Dosud byla věnována malá pozornost významu specifického přizpůsobení místnímu životnímu prostředí a přírodní biodiverzitě druhů včel na odolnost proti nemocem. Proto by se měla věnovat větší pozornost výzkumu genotypu v návaznosti na životní prostředí (klima, zdroje, vedení chovu) a zavedení efektivních strategií na udržení a využití přirozených genetických zdrojů u včel medonosných. Tyto snahy mohou též zahrnovat změny v současně užívaných chovných postupech, aby se povzbudily přirozené výběrové mechanismy a zvýšila různorodost včelstev. Je potřeba širší výzkum, aby se objasnila závažnost a příčinná souvislost stejně jako molekulární procesy a genetika odolnosti. Musíme zodpovědět mnoho otázek. Například: jak včely ovlivňují úspěch množení Varroa, je to způsobeno třeba chemickými podněty? Jakou roli hraje tzv. pohřbívací chování napadených larev, známé jako důležitý mechanismus odolnosti u A. cerana, u A. mellifera. Existuje nějaká variabilita v náchylnosti k virovým infekcím, která ovlivňuje citlivost k Varroa? Pokud lépe porozumíme mechanismům odolnosti, bude potřeba vyvinout vhodné výběrové metody a vylepšovat je. Určení genů zapojených v odolnosti proti Varroa a určení genetických znaků charakterizujících znaky odolnosti jsou velmi povzbuzující výzvy pro zapojení vlastnosti jako je samočisticí chování, které lze obtížně sledovat v polních podmínkách, a urychlit tak výběr. Genom včely medonosné jako molekulární a genomický nástroj umožní takové projekty, že se Varroa odolná populace včel stane dostupnou. Obvyklé chovné techniky budou muset být přepracovány. Pravidelné a jednotné léčení včelí populace vysoce účinnými akaricidy je v protikladu k polnímu výběru na odolnost. Na podporu rozšíření odolnějších druhů budou včelaři potřebovat zjistit (sledováním úrovně zamoření) a vyloučit vysoce citlivá včelstva z dalšího množení. Jakmile individuální zamoření včelstva přesáhne určitý práh, včelstvo bude muset být zničeno nebo přeléčeno a následně vyměněna matka, aby se zabránilo dominovému efektu. Upřednostnění kratší doby plodování, smíření se s dočasnou ztrátou plodu a kompletní odstranění plodu jednou za sezónu jsou možnosti včelaře, které může použít, aby se snížil populační růst Varroa a tak snížil závislost na užití miticidů při léčení, které může maskovat pokroky populace odolné proti roztočům. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ 151

152 Zvýšená snášenlivost a odolnost k virovým infekcím: možný faktor odolné včely medonosné (Apis mellifera) pro přežití s Varroa destructor (Barbara Locke, Eva Forsgren, Joachim R. de Miranda; Plos One, 2014, č. 9) Souhrn: Na švédském ostrově Gotland dlouhodobě přežívá populace včelstev, která odolává varroáze. Pokusy ukázaly, že při shodném zamoření s kontrolními včelstvy v letních měsících jsou tato včelstva schopná přežít zimu tím, že sníží plodování, ale zároveň nějakým způsobem i omezí nákazu virovými onemocněními, která přenáší Varroa destructor. Abstrakt Ektoparazitický včelí roztoč, Varroa destructor, je celosvětově rozšířený a způsobuje větší škody než všechny další nemoci včel. Ale úmrtnost způsobená varroázou je spíše výsledkem druhotných virových infekcí, které roztoči přenášejí. To znamená, že odolnost včely medonosné k Varroa může zahrnovat odolnost nebo toleranci k virovým infekcím. Cílem této studie bylo zjištění, jestli je to i případ unikátní populace evropské včely medonosné (MR mites resistant) na ostrově Gotlandu ve Švédsku, která je vůči roztoči odolná. Tato populace už deset let přežívá nekontrolované napadení roztoči, přičemž vyvinula specifické znaky odolnosti. Při užití zvláštní RT-qPCR techniky jsme minulou sezónu sledovali virové infekce, zamoření roztoči Varroa a dynamiku populace MR včelstva na Gotlandu a porovnávali výsledky s včelstvy roztočům podléhajícími (MS mites susceptible) v nedaleké včelnici. Od léta do podzimu se titry viru deformovaných křídel zvýšily podobně u MR i MS populací, zatímco titry viru černého matečníku (BQCV) a viru pytlíčkovitého plodu (SBV) v MR populaci výrazně klesaly o několik řádů ve srovnání s populací MS. MR včelstva přežila následující zimu při vysokém zamoření roztoči, vysoké infekci DWV, malé velikosti včelstva a nízkém poměru podzimního plodu, zatímco MS včelstva všechna zanikla. V článku je diskutováno možné vysvětlení změn virových titrů ve vztahu k odolnosti vůči Varroa a zimní přežití včelstev. Úvod Počty včelstev včel medonosných (Apis mellifera) se snižují v USA i v Evropě, což způsobuje ekonomický propad včelařství a ztráty zemědělské produkce v oblastech, které se spoléhají na opylování včelami. Na začátku seznamu zdravotních problémů spojených s kolapsy včelstev včely medonosné je ektoparazitický roztoč Varroa destructor. Tento parazit je celosvětově rozšířený a působí větší škody a vyšší ekonomické ztráty než všechny ostatní nemoci včel. Roztoč Varroa fyzicky a fyziologicky poškozuje včelí jedince, protože se živí včelí hemolymfou, a to má za následek zkrácení jejich života, snižuje kapacitu učení a snižuje jejich imunitu. Ale přesněji řečeno, zánik včelstva způsobený varroázou je spíše výsledkem sekundární virové infekce, přenášené roztočem, která uspíší epidemii a nakonec zvyšuje úmrtnost včelstva. Jedním z běžně rozšířených virů, na počátku matným a prakticky neznámým, je virus deformovaných křídel DWV (Deformed Wing Virus), který se také díky své úzké vazbě na roztoče Varroa rozšířil po celém světě. Varroou zprostředkovaný přenesený virus je během larválního vývoje přímo zodpovědný za charakteristické změny křídel, které vyústí v dospělé včely neschopné letu, které umírají brzy po vylíhnutí. V nepřítomnosti Varroa mohou včelí viry přežívat jako skrytá infekce díky horizontálním i vertikálním přenosům mezi včelami. Ale jak se roztoč během sezóny exponenciálně množí, zvyšuje se i přenos virů, který se projeví otevřenou infekcí, která v mírném podnebí vrcholí obvykle na podzim a v zimě. Komplex Varroa-virus obvykle končí zánikem včelstva v průběhu 2 3 let, obvykle během zimy, pokud nejsou podniknuty kroky ke snížení výskytu roztočů. Z tohoto důvodu včelařský průmysl těžce spoléhá na kontroly rozmnožení roztočů Varroa, aby se zabránilo virovým infekcím, které působí zánik včelstev. Ale léčení včelstev kvůli roztočům není potřeba v Africe a Jižní Americe. Tamní africké a afrikanizované včely medonosné jsou vůči roztočům prakticky odolné a udržují nižší zamoření roztoči než evropské včely medonosné v jiných oblastech světa. Navíc, i když všechny známé včelí viry byly na těchto kontinentech nalezeny, nemají na zdraví včel výraznější negativní vliv. Napovídá to, že spolu s vyvinutou odolností k roztočům mohly tyto včelí populace také vyvinout i odolnost nebo snášenlivost k virům. V Evropě i v Severní Americe už byly zdokumentovány populace evropské včely medonosné, které více než 10 let přežívaly napadení varroázou bez jakýchkoliv léčebných zákroků. Při studiích se zjistilo, že dvě z těchto populací už vyvinuly díky přirozenému výběru přizpůsobenou odolnost a dosud 152

153 neznámým mechanismem dokáží snižovat populaci roztočů ve včelstvu, tak, že sníží množení, tj. schopnost roztoče produkovat životaschopné oplozené dospělé samičky. Úspěch ve snížení reprodukčních schopností roztočů byl prokázán i u afrikanizovaných včel, které jsou k zamoření varroázou přirozeně odolné. Ale v žádné z těchto populací nebyla sledována dynamika virových infekcí spojených s varroázou, i když by případně mohla vysvětlit jejich vyšší přežití, které je překvapující, protože to je vlastně virus, který je přímou příčinou úmrtnosti včelstev kvůli varroáze. Cílem této studie bylo lepší porozumění odlišným vlivům, jež umožňují přežití populace včely medonosné na ostrově Gotlandu ve Švédsku, které díky přirozenému výběru už 10 let přežívají nekontrolované zamoření roztoči. V této populaci nebyl proveden ani žádný umělý výběr nebo kontrolovaný chov nebo včelařské zásahy. I když v ní byly zjištěny určité znaky odolnosti k roztočům (zvláště nižší rozmnožování roztočů), počty zamořujících roztočů stále hraničí se zimním prahem v této oblasti a to dokládá, že tam jsou jiné faktory, které přispívají k jejich přežití. Zvláště jsme se zajímali o určení, zdali přizpůsobení odolnosti vůči roztočům u této populace je spojeno s virovými infekcemi, a/nebo zda včelí populace na Gotlandu vyvinula odolnost nebo snášenlivost vůči virovým infekcím během přirozeného vývoje v minulém desetiletí, což dovolilo populaci včel přežít zimní, normálně smrtelné, počty roztočů Varroa. Abychom dosáhli našeho cíle, vyšetřovali jsme na Gotlandu a sledovali v pozdní sezóně virové infekce, zamoření roztoči Varroa a dynamiku rozvoje MR (roztočům odolných) a MS (na roztoče citlivých) včelstev, která byla pravidelně sledována a předtím na varroázu léčena. Materiál a metody Údaje a sběr vzorků Údaje a vzorky byly odebírány ze 14 MR a 11 MS včelstev z ostrova Gotlandu ve Švédsku (GPS N ,92 E ,38) 28. července (18 C), 26. srpna (18 C) a 7. října (12 C), což představovalo pozdní letní a podzimní sezónu Místo v terénu bylo na soukromém pozemku a svolení pro umístění a činnost bylo získáno od vlastníka Ake Lyberga. Tato studie se nezabývala ohroženými nebo chráněnými druhy. Vyhodnocení dospělých včel a včelího plodu bylo provedeno Liebefeldovou metodou [28]. Zamoření roztoči bylo určeno pomocí vymývací techniky, promytím vzorku asi 200 včel mýdlovou vodou, aby roztoči odpadli. Hromadný vzorek 30 dospělých včel byl sebrán na plodových buňkách a uložen při -20 C do doby pozdější analýzy virů. Včelstva byla ponechána v terénu přes zimu a úmrtnost byla zaznamenána buďto v pozdním podzimu 2009, nebo v časném jaře následujícího roku, kdy byla včelstva rutinně kontrolována. Jako příčina úmrtnosti byla ve všech případech, vzhledem ke stavu včelstev ohledně velikosti a viditelných známek symptomu DWV z dřívějších prohlídek, vyhodnocena varroáza. Včelstva, která zahynula, nehladověla a nejevila známky jiného onemocnění. Molekulární analýza Celková RNA byla extrahována ze vzorků tak, jak bylo popsáno dříve, za užití RNázy, připravené podle návodu pro tkáňové kultury (Qiagen). Promytá RNA byla uchovávána ve dvou aliquotech 25 µl při 80 C. Pro určení, které viry byly přítomné ve včelstvech, byly sledovány směsné vzorky z dospělých včel z každého odběru, při užití metody reverzní transkripce s následnou RT-qPCR pro 10 včelích virů: virus akutní paralýzy (ABPV), virus černého matečníku (BQCV), virus chronické paralýzy včel (CBPV), virus deformovaných křídel (DWV), Izraelský virus akutní paralýzy (IAPV), Kašmírský včelí virus (KBV), virus pytlíčkovitého plodu (SBV), virus včelí pomalé paralýzy (SBPV), virus Varroa destructor 1 (VDV-1) a Varroa destructor macula-like virus (VdMLV). Jen viry detekované v této počáteční fázi (DWV, BQCV, SBV a KBV) byly analyzovány ve zbývajících vzorcích. V každém vzorku byl také zkoumán obsah mrna pro dva vnitřní referenční geny β-aktin a RP49, aby se standardizovala data získaná RT-qPCR u vzorků s rozdíly v množství a kvalitě RNA. Množství DWV, SBV, BQCV, KBV, β-aktinu a RP49 bylo určeno tak, jak bylo popsáno dříve za použití soupravy Bio-Rad iscript One-Step RT- -qpcr Kit s detekcí SYBR Green, 96jamkovými optickými destičkami pro qpcr a termocyklerem Bio- -Rad Chromo4. Každé testování zahrnovalo také tři pozitivní kontroly a jednu netemplátovou (H 2 O bez nukleáz). Pozitivní kontroly byly připraveny podle dříve popsané metody a pokrývaly koncentrační rozsah 6 řádů. Výsledky byly použity k vynesení kalibrační křivky pro určení cílového množství. Podmínky amplifikační reakce a analýza křivek tání pro určení specifity amplifikačních produktů byly provedeny tak, jak bylo popsáno dříve. RT-qPCR data, konverze, transformace, normalizace Data z RT-qPCR byla převedena, aby byla předběžně vypočítána hodnota pro každou cílovou RNA na včelu, jak bylo popsáno dříve, při použití kalibračních křivek proložených hodnotami pozitivních kontrol pro každý druh. Virus a hodnoty zamoření byly logaritmovány, aby vyhověly normálně rozloženým údajům parametrické analýzy. Statistická analýza Všechny statistické analýzy byly provedeny v SAS 9.1 za použití lineárně opakovaného měření s modelem smíšeného efektu (SAS proc MIXED), aby se nezávisle vyhodnotil vliv MR včelstev v porov- 153

154 nání s MS včelstvy na různé viry, zamoření roztoči, množství včel ve včelstvu a množství plodu. Kovariantní struktura pro opakované faktory byla založena na informačních kritériích Aikaike. Shapiro-Wilksovy testy, stejně jako zbytková analýza a rovnost variance potvrzovaly předpoklady normality pro závisle proměnné. Satterthwaitova metoda byla použita pro přiblížení denominačního stupně volnosti ve všech modelech. Výsledky Parametry včelí populace Během doby mezi odběrem vzorků byl pozorován významný pokles velikosti včelstva (dospělé včely a plod) ve všech včelstvech (F 2,24.5 = 12,2, P = 0,0002; Obr. 1a). Ale, i když v červenci MR včelstva udržovala mnohem menší populaci včel než MS, prokazovala celkově významné rozdíly mezi těmito dvěma populacemi (F 1,38.2 = 10,37, P = 0,0026), v říjnu na konci sezóny byly velikosti přibližně stejné (Obr. 1a). To znamenalo, že rychlost poklesu byla významně vyšší pro MS včelstva než pro MR. Zamoření roztoči negativně korelovalo s velikostí populace (R = - 0,56; Tab. S1a) a významně objasnilo vliv na celkový počet včel a plodu ve včelstvech (F 1,50.3 = 5,99, P = 0,0179). Žádná korelace nebo objasňující vliv roztočů na množství plodu nebo naopak nebyla pozorována. Množství plodu se během podzimu v MR i MS včelstvech vyvíjelo odlišně (F 1,29.4 = 5,62, P = 0,0245). Během července obě populace vykazovaly podobnou velikost plodového hnízda, ale na podzim se množství plodu u MR včelstev snižovalo mnohem rychleji než u MS včelstev (Obr. 1b). Tento jev mohly objasnit titry SBV (F 1,36.7 = 4,41, P = 0,0426), které pozitivně korelovaly (R = 0,43; obr. S1b). Všechna MR včelstva ve studii přežila následující zimu, zatímco všechna MS včelstva zanikla. Bylo zjištěno, že úmrtnost byla způsobena vysokým zamořením roztoči, jak bylo ve všech případech zaznamenáno v pozdním podzimu. Zamoření roztoči Počet roztočů na dospělou včelu byl v průběhu sezóny u MR včelstev významně nižší, než u MS včelstev (F 1,26.9 = 17,93, P = 0,0002). Ale tento rozdíl se vyvinul jako rozvoj v létě a na podzim, protože v červenci byly počty zamoření prakticky shodné (Obr. 1c). U obou typů včelstev se zamoření roztoči s pokračující sezónou významně zvyšovalo (F 1,38.4 = 18,58, P < 0,0001; Obr. 2c). DWV I když v průběhu celého pokusu se titry DWV mezi MR a MS včelstvy významně lišily (F 1,21,9 = 10,48, P = 0,0038), bylo to výhradně kvůli rozdílu mezi populacemi pozorovanými jenom v červenci, kdy MR včelstva měly titry lehce vyšší (Obr. 2a). Do října byly DWV titry mezi oběma typy prakticky k nerozlišení (Obr. 2a). Zamoření roztoči mělo pozitivní korelaci (R = 0,54; obr. S1c) a významně vysvětlilo DWV titry (F 1,45 = 8,46, P = 0,0056). BQCV V průběhu celého pokusu byly titry BQCV významně nižší v populaci MR než v MS (F 1,40,7 = 8,94, P = 0,0047; obr. 2b), ale daleko významnější zjištění je ostře kontrastující směr změny titru BQCV u obou populací. Zatímco v červenci byly titry BQCV pro MR i MS včelstva podobné, jak léto přecházelo do podzimu, v MR populaci titry drasticky klesaly, kdežto u MS včelstev se zvyšovaly (Obr. 2b). Odlišné trendy byly vysoce významné (F 2,41,6 = 10,64, P = 0,0002). Velikost zamoření roztoči neměla žádný vliv na vysvětlení titrů BQCV, ani na parametry populace; množství plodu a celkovou velikost včelstva. SBV Jak MR tak MS včelstva měla v průběhu studie významně odlišné titry SBV (F 1,42,3 = 6,48, P = 0,0146, obr. 2c), ale stejně jako u BQCV opačně směřující trend v titrech pro obě populace při přechodu léta do podzimu, to je nejvýznamnější nález Množství včel Poměr plodu Míra zamoření roztočem Obr. 1: Parametry včelstev a počty roztočů. Vývoj průměrných hodnot (A) celkového počtu včel a plodu ve včelstvu, (B) poměru plodu ve včelstvu a (C) zamoření roztoči u MR (tmavá linie) a MS (světlá linie) včelstev během pozdního léta a podzimu roku 2009 na Gotlandu ve Švédsku. Je ukázán rozsah směrodatných odchylek. 154

155 (Obr. 2c). Opět, tyto trendy byly vysoce významné (F 2,36,5 = 4,33, P = 0,0205) a byly příznivější pro MR populaci, kde titry SBV klesaly, zatímco u MS včelstev se s podzimem zvyšovaly, když v létě byly titry SBV v obou populacích prakticky shodné. V porovnání s BQCV ani zamoření roztoči ani parametry populace neměly pro titry SBV významnější vysvětlení. KBV Mezní hodnoty pro množství KBV byly určeny při počátečním screeningu viru a tak byl KBV zahrnut do studie. Ale pro tento vir žádný trend experimentálních dat jakéhokoliv druhu nebyl pozorován a tak záchyt KBV zůstával na hranicích detekčního minima (Obr. 2d). V 64 z 68 vzorků KBV nebyl nalezen, nebo byl okolo 5 %, což je uvnitř rozmezí falešně pozitivních hodnot pro toto stanovení. Proto byl KBV z dalších analýz vyřazen. Diskuse V mírném pásmu je zimní sezóna hlavní činitelem v úmrtnosti včelstev včel medonosných. Včelstva se na zimu připravují tak, že během podzimu omezují plodování a zůstávají jen zimní včely, jejichž primárním úkolem je zajistit přežití matky uprostřed hnízda tím, že zajistí teplo, izolaci a přežití dostatečného počtu včel, které následující jaro vychovají první generaci dělnic. Zima je pro včelstvo kritické období, protože v nepřítomnosti plodu je přežití včelstva závislé na individuálních i kolektivních schopnostech přezimujících včel, aby po dlouhou dobu překonaly extrémní podmínky. Přirozeně je kritickým faktorem zdravotní stav přezimujících včel, který může znamenat rozdíl mezi přežitím nebo zánikem včelstva. V současnosti jsou nejvýznamnějším činitelem úmrtnosti včelstev parazitičtí roztoči Varroa destructor a epidemické viry, které roztoči přenášejí. V této studii jsme sledovali oba tyto faktory (zamoření Varroa a virové infekce) současně jak v běžném na roztoče citlivém (MS) včelstvu, tak ve včelstvech roztočům odolných (MR), jež se adaptuje prostředky přirozeného výběru a může se tak stát schopným přežít sezónní (zimní) úmrtnost navzdory nekontrolovanému zamoření roztoči. Parametry populace Jak už bylo dříve ukázáno, MR včelstva udržují během léta a na podzim menší populaci, mají menší zamoření roztoči a na podzim zastavují plodování dříve než MS včelstva [23], [26], [27]. Ale v říjnu 2009, v době této studie přecházející do zimy, byla MR i MS včelstva podobně velká. Rozdíl byl v tom, jaká byla kvalita zimních včel, jak se lišily jejich schopnosti přežít zimu. Nalezena byla v této studii pozitivní korelace mezi SBV a množstvím plodu, což lze jednoduše vysvětlit tím, že SBV je nemoc plodu a větší množství plodu znamená více hostitelů virů. I když zamoření roztoči korelovala s celkovým počtem dospělých včel a plodu, nebyl pozorován žádný vztah nebo možnost vysvětlení počtu roztočů na množství plodu nebo naopak. Pravděpodobně to bylo způsobeno velkými rozdíly mezi dvěma populacemi v době rostoucího zamoření roztoči a sezónními změnami v produkci plodu. Zamoření roztoči Růst zamoření roztoči byl pomalejší v MR než v MS včelstvech, jako by to bylo způsobeno menším množením roztočů v důsledku rozvinutí odolnosti včel této populace, vzniklé přizpůsobením. Tak se snižuje růst populace roztočů. Ale rychlost růstu roztočů v MR včelstvech v říjnu dosáhla hodnot nad zimním prahem úmrtnosti ( 0,3 roztoče/ včelu), dostatečně velkou populaci roztočů, aby přenesla viry a způsobila epidemii. To naznačuje existenci dalších faktorů, které umožní zimní přežití včel, jako jsou odolnost nebo snášenlivost virových infekcí. Ve studii nebyl prokázán vztah mezi roztoči Varroa a BQCV nebo SBV. Je to v souladu s jinými nálezy. Nelze ale říci, že interakce s roztoči neexistují; viry jsou oportunní patogeny a jako takové mohou na zamoření roztoči reagovat nepřímo, obecným postižením jak celého včelstva, tak zdraví jednotlivých včel. DWV Mezi MR a MS včelstvy nebyl zásadní rozdíl v titrech DWV ani během sezóny nebo doby, kdy se začala připravovat na přezimování. DWV je hlavní virus, který je přenášen roztočem Varroa a obvykle bezprostřední příčina smrti spojené s roztoči Varroa. Jak se dalo očekávat, naše studie prokázala silnou pozitivní korelaci mezi titry DWV a počty zamoření, stejně jako vysvětlení vlivu míry zamoření roztoči na titry DWV při statistické analýze. Tyto výsledky doplňují mnohé dřívější zprávy o aktivním vztahu mezi roztoči Varroa a DWV. Vliv vysokých titrů DWV na zimní úmrtnost včelstev je dobře doložen, což bylo navíc v naší studii potvrzeno rychlým koncem MS včelstev. Přesto MR včelstva přežívala zimu se stejně vysokými titry DWV jako MS včelstva. To naznačuje, že odolnost k DWV (tzn. snižování DWV titrů) není faktor pro lepší zimní přežití včel odolných vůči roztočům, ale že tím faktorem je zvýšená odolnost k infekci DWV (tzn. lepší přežití DWV infekce). Takové názory se už vyskytly, odolnost populací afrikanizovaných včel medonosných v Latinské Americe vůči zamoření roztoči zahrnovala i zvýšenou odolnost k infekci DWV, tj. spíše snížení vlivu infekce DWV než menší napadení virem. Zvýšená odolnost proti DWV by se mohla vztahovat i k dalším ukazatelům zdraví včel jako jednotlivce i celého včelstva, spíše než ukazatele založené na DWV. Tato hypotéza je komplikována, nebo snad zčásti prokázána, říjno- 155

156 Obr. 2: Dynamiky virové infekce. Titry virů v dospělých včelách (průměrné hodnoty se směrodatnými odchylkami) pro (A) virus deformovaných křídel (DWV), (B) virus černého matečníku (BQCV), (C) virus pytlíčkového plodu (SBV) a (D) Kašmírský virus (KBV) v MR (tmavý sloupec) a MS včelstvech během pozdního léta a podzimu roku 2009 na Gotlandu ve Švédsku. Přerušovaná linie a neprůsvitná část v každém grafu představují práh detekce pro RT-qPCR. vým drastickým snížením titrů BQCV a SBV v MR včelstvech, přičemž na vrcholu léta byly hladiny téměř shodné. BQCV a SBV Jak BQCV tak SBV jsou virová onemocnění včelího plodu, zvláště otevřeného, a jsou charakterizována podobně, larvy nedospívají a mění barvu ze světle žluté na hnědou, případně se vzhledem jako pytlíček. Ani jeden z těchto virů nepůsobí viditelné symptomy infekce na dospělých včelách. BQCV je často spojován se střevním parazitem Nosema apis a je příležitostným problémem při chovu matek, hlavně při stárnutí populace dělnic, které vychovávají naočkované larvičky v bezmatečném včelstvu. BQCV je často nalézaný virus, i když se dělničí plod stává klinicky infikovaným jen vzácně, v protikladu k plodu matečnému, možná proto, že není tolik a tak dlouho krmený jako larvy matek. SBV je ve včelstvech také častý, ale jen zřídka lze pozorovat větší počet nemocných larev. Jednotlivé včely nakažené SBV nemohou přežít nízké teploty a nejsou schopné zachovat obvyklé metabolické poměry během přezimování. Navíc, existuje několik dobře dokumentovaných vztahů mezi SBV infekcí se sníženou délkou života dospělých včel a krmicím a ošetřovatelským chováním. SBV infekce dospělých včel působí silný odpor ke sběru pylu a jeho požívání. To se pak odrazí ve zrychleném vývoji, jehož výsledkem jsou včely zanedbávající péči o plod (krmení pylem), nedokonalá přeměna na potravu, špatný výživový stav ve včelstvu a snížené zdraví a doba života jednotlivých dospělých včel. Tyto vlivy SBV se kriticky odrazí jak ve výchově zdravých dlouhožijících zimních včel, které vyžadují vysokou dávku pylu, tak u larev a dospělých včel, aby vytvořily potřebné bílkoviny a tukové zásoby a také v časném jaru zásadně ovlivní sběr pylu zimními včelami, které mají za úkol odchovat první nový plod nové sezóny. Nic není známo o vlivu BQCV na dospělé včely, ale jestliže je podobný vlivům SBV, pak by se jejich spojený efekt mohl stát významným faktorem pro celkovou schopnost včel přežít zimu s nebo bez zamoření roztoči. Navíc, jejich vliv by mohl působit jako významný tlak vedoucí ke vzniku přizpůsobené odolnosti. 156

157 KBV Mezi známými včelími viry je KBV jeden z nejvirulentnějších; způsobí smrt během tří dnů od inokulace jak dospělých včel, tak larev, bez nějakých specifických klinických znaků. I když je jeho výskyt vzácný, byl KBV nalezen v zemích sousedících s Dánskem a po celé Evropě. Naše údaje o nálezech SBV jsou natolik omezené, že nelze nastínit smysluplné závěry. Buď byl virus přítomný, ale neovlivnilo ho pokusné léčení, nebo byla statisticky zpracovaná data na prahu detekce. Domníváme se, že 5 % detekce je v rámci falešně pozitivních nálezů na prahu detekce. MR včelstva v této studii byla vystavena přírodnímu výběru více než desetiletí a jako reakce na vysoký nátlak roztočů se vyvinula adaptace včelstva na zamoření roztočem ve snížení jeho reprodukčních schopností. Současná studie naznačuje, že jejich získaná odolnost k roztočům Varroa zahrnuje i zvýšenou odolnost k nákaze DWV kvůli mimořádnému celkovému zdravotnímu stavu jednotlivce i celého včelstva. Ta může být zčásti zprostředkována funkční sezónní odolností k nákaze BQCV a SBV, jejímž výsledkem jsou drasticky snížené titry těchto virů v dospělých podzimních (přezimujících) včelách ve srovnání se včelami z MS včelstev. To má předvídatelnou kladnou výhodu jak pro aktuální zimní přežití včel, stejně jako pro sběr pylu a výchovu plodu časně na jaře. Nicméně mechanismus snížení titrů BQCV a SBV je nejasný. Je to zřetelný podzimní jev, spojený se zastavením plodování a výchovou zimních včel, neboť v létě byl výskyt virů u MR a MS stejný. Jak SBV tak BQCV jsou typické jarní nemoci, kdy včelstva rychle rostou a vychovávají matky, nejsou to nemoci podzimní. Vzhledem k tomu, že BQCV i SBV jsou převážně nemoci plodu, larvy těchto populací se mohou díky přizpůsobení stát k těmto onemocněním více odolné a přerušit v tomto bodě životní cyklus viru, což způsobí celkové snížení infekční úrovně obou virů. Jinou cestou, jak se včelstva mohou přizpůsobit a snížit infekci BQCV a SBV, je snížení plodování dříve na podzim, aby se snížila infekce virových onemocnění plodu před výchovou zimní populace včel. Dřívější studie ukázaly, že tato včelstva obecně udržují a přežívají s menší velikostí i v létě. To by mohlo být příčinou toho, že se patogeny drží na nižší hladině. Jak přenos nemocí plodu, tak hygienické chování pro odstranění nemocného plodu jsou kladně ovlivněny poměrem včely-plod. Naopak, hygienické chování odstraňující nakažené larvy, tj. zdroje infekce pro přenos, se současně také dotýká poměru včela/ plod. A tak dřívější pokles plodu v MR včelstvech může být příčina i efekt odlišného hygienického chování mezi MR a MS včelstvy, který se projevuje na podzim. Jak jsme už ukázali, odstranění plodu snižuje titry BQCV a SBV ve včelstvu. Špatné hygienické chování může způsobit, že nemocný plod umírá ve svých buňkách, není do časného jara odstraněn z úlu, čímž by se zamezilo šíření infekce. Ale dřívější studie ukázaly, že tyto gottlandské včely odolné proti roztočům se v hygienickém chování od včelstev citlivých moc neliší. Takže hygienické chování při odstranění plodu nehraje roli v různých titrech plodových virů, které jsme pozorovali v průběhu studie mezi oběma typy včelstev. Závěrem můžeme konstatovat, že MR včelstva na Gotlandu ve Švédsku jsou schopná přežít zimu i při vysokém zamoření roztoči, vysoké nákaze DWV, malé velikosti včelstva a malém množství podzimního plodu ve srovnání s MS včelstvy, která za stejných životních podmínek během zimních měsíců všechna zahynula. MR včelstva také během podzimu drasticky snížila infekci SBV a BQCV zatímco u MS včelstev se projevil vzestup těchto infekcí. Přesněji řečeno, jak se toto snížení děje, stejně jako jeho význam pro lepší zimní přežití MR včelstev už bylo ukázáno. Několik přesvědčivých vysvětlení založených na současných znalostech vlivu těchto virů už bylo uvedeno jako výchozí předpoklady. I když vyčerpávající vysvětlení pro to, jak gottlandská populace odolných včel může přežít, stále chybí. Výsledky této studie, stejně jako dřívější práce o sníženém množení roztočů v těchto včelstvech ukazují, že se u těchto včel mohly pro přežití vyvinout různé mechanismy. V další práci se chceme zaměřit na to, zda trendy titrů virů, pozorované v této studii, jsou během doby stálé, stejně jako chceme zjistit širší roli, kterou hraje včelí mikrobiom v dlouhodobém přežití jednotlivce i kolektivu zimních včel, což umožní těmto včelstvům odolných proti roztočům na Gotlandu přežít, zatímco citlivá včelstva zahynou. Přeložila: RNDr. Bohuslava TRNKOVÁ 157

158 Vztah mezi odstraňováním usmrcených kukel, obdobím roku a produktivitou včelstev včely medonosné (Apis mellifera) (Ahmet Güler, Hakan Toy; Turkish Journal of Veterinary and Animal Sciences, 2013, str ) Souhrn: Hygienické chování včelstva se mění během roku. Obecně se má za to, že se zvyšuje při snůšce a negativně jej ovlivňuje stres jakéhokoliv původu. 1. Úvod Když vědci pochopili, že tlumení chorob a škůdců pomocí chemikálií není řešením, zaměřili se u včel na hygienické chování. Hygienické chování vykazuje až % včelstev a jsou v něm rozdíly mezi včelstvy stejné linie i mezi včelstvy na stejné včelnici. Spivak a Gilliam zjistili, že ve Spojených státech má vyvinuto hygienické chování pouhých 10 % včelstev. Běžný hygienický test, odstraňování plodu, usmrceného mrazem, relativně dobře koreluje s odstraňováním plodu, napadeného roztočem Varroa. Hygienické chování pozorujeme u 15 20denních dělnic, předtím, než začnou vyletovat z úlu za snůškou. Tyto včely mají vysokou schopnost odhalit původce chorob a odvíčkovat a odstranit značnou část plodu napadeného parazitickým roztočem Varroa destructor. Hygienické chování, při němž jednotlivé včely detekují chemické signály od napadených larev a následně napadený plod odstraní z hnízda, je jedním z projevů sociální imunity, která tlumí šíření patogenů. Je tedy všeobecně přijímáno, že hygienické chování je základním mechanismem, zodpovědným za odolnost proti chorobám a škůdcům. Navíc je možné toto chování upevnit selekcí. Hygienické chování na úrovni včelstva má vysoký koeficient heritability (h 2 = 0,63 a 0,65). Včely s geneticky podmíněnou rezistencí proti Varroa destructor a Paenibacillus larvae jsou šlechtěny minimálně ve třech šlechtitelských programech v Severní Americe. Za hygienická jsou považována včelstva, která alespoň ve dvou testech odstraní 95 % anebo víc mrtvých kukel. Ale o faktorech, které ovlivňují hygienické chování během aktivní včelařské sezóny, stále nemáme dost informací. Je to proto, že veškerá činnost a chování včelstva, jako je reprodukce, stáří dělnic, množství dělnic, produkce plodu, stavba plástů, sběr pylu a nektaru, rozvoj včelstva a produkce včelích produktů, se mění s roční dobou. Navíc se všechny tyto aktivity liší u jednotlivých linií včel. Na hygienické chování má velký vliv stáří dělnic, síla včelstva, přínos nektaru, teplota a umístění stanoviště. Matka například klade vajíček denně pouze v květnu a v červnu, když je roční doba příznivá pro nektarovou a pylovou snůšku. Počet mladých dělnic se mění s ročním obdobím, podobně jako množství létavek, které je největší v době nejsilnější nektarové snůšky. Navíc v období pozdního podzimu a zimy ve včelstvu po 4 až 5 měsíců chybějí 15 až 20 dní staré dělnice. Cílem této práce bylo vyhodnotit vztah mezi hygienickým chováním včelstev včely medonosné (Apis mellifera L.), ročním obdobím a produktivitou včelstev. 2. Materiál a metody 2. 1 Včely Práce byla provedena v Bee Research and Application Unit na zemědělské fakultě Ondokuz Mayıs University. Pro experiment byla použita místní včelstva s dvouletými matkami. Na začátku jara (v dubnu) byla vytvořena vyrovnaná skupina včelstev (s matkami stejného věku, se stejným počtem obsednutých plástů a plástů s plodem, stejným krmením a ošetřováním, stejným způsobem dezinfekce a tlumení nákaz, umístěním na včelnici a přesuny). Všechna včelstva byla očíslována a byl vytvořen systém registrace. Včelstva byla začátkem jara přeléčena proti Varroa destructor (Perizin; coumaphos = Asuntol). Kromě tohoto počátečního přeléčení nebyla u včelstev prováděna žádná další chemická léčba. Na jaře byla včelstva nakrmena cukerným sirupem (voda a cukr v poměru 1 : 1). Včelstva, která v průběhu sledování vyměnila matku anebo se vyrojila, byla z experimentu vyřazena. Se včelstvy se kočovalo a třetí týden v srpnu byl vytočen med Aplikace tekutého dusíku a metoda počítání kukel V této práci byla použita metoda aplikace tekutého dusíku (-196 C). První a pátá aplikace dusíku byla provedena v Samsunu (41,2 N, 36,2 E), další tři aplikace byly provedeny v blízkosti Gülacarského údolí poblíž Gümüşhane (40,27 N, 39,29 E). V těchto dvou oblastech je nízká intenzita zemědělství, takže se tu jen minimálně používají agrochemikálie. Při každé aplikaci byl z každého včelstva vyjmut plást s kuklami. Do válcové kovové formy bylo nalito přibližně 300 ml tekutého dusíku, který pokryl 165 buněk s kuklami. Tekutý dusík byl aplikován celkem pětkrát v měsíčních intervalech ( května, června, července, srpna a září). Byl zaznamenán čas, kdy byl plást vložen zpátky do včelstva. 48 hodin 158

159 po aplikaci byl tento plást ze včelstva vyjmut, vedle plochy, na kterou byl aplikován dusík (165 buněk) byla umístěna značka a plocha byla vyfotografována digitálním fotoaparátem. Každý plást byl vložen zpátky do včelstva, ze kterého pocházel. Fotografie byly uloženy do počítače a prázdné buňky byly později spočítány a zaznamenány na kartu včelstva Ukazatele produktivity včelstva Množství dělnic ve včelstvu: Každý měsíc od května do listopadu byl zaznamenáván celkový počet plástů, obsednutých dospělými včelami. Odchov plodu: Každý měsíc (v květnu, v červnu, v červenci, v srpnu a v září) byly spočítány plásty s otevřeným plodem (vajíčka a larvy) a se zavíčkovaným plodem (kukly) a počet plástů na včelstvo byl zaznamenán. Medný výnos: Nejdřív byly v každém včelstvu spočítány plásty s medem. Poté byla část plástů ponechána včelám, zbývající byly spočítány a jejich počet byl zaznamenán. Před vytáčením byly plásty zváženy. Po vytáčení byly zváženy znova a byla odečtena hmotnost prázdných plástů. Množství medu vyprodukované včelstvem (v kg na včelstvo), bylo zjištěno odečtením hmotnosti prázdných plástů od výsledku prvního vážení. Produkce vosku: Včelstva byla v květnu, v červnu a v červenci každých 5 6 dní kontrolována a v případě potřeby byly přidávány rámky s mezistěnami. Přidávání bylo zaznamenáno na kartu včelstva. Při vytáčení medu byly spočítány vystavěné plásty a bylo zjištěno množství vosku, vyprodukovaného každým včelstvem (g/včelstvo). Provedení: po vytočení medu byly plásty se zbytky medu označeny a vráceny do původních úlů. Do tří dnů z nich dělnice vyčistily med. Celkové množství vosku, vyprodukované včelstvem, pak bylo vypočítáno vynásobením množství vosku, potřebného k vystavění jednoho plástu v rámku s mezistěnou a počtem plástů, vystavěných každým včelstvem. Teplota a další faktory prostředí. Pomocí meteostanice byly na včelnici po celou dobu trvání experimentu denně získávány meteorologické údaje, jako je teplota vzduchu, vlhkost a % CO Statistická analýza dat K vyhodnocení počtu kukel, které byly v pěti měsících včelařské sezóny po 48 hodinách od aplikace dusíku odstraněny z hnízda, byla použita analýza rozptylu (ANOVA). Pro výpočet statistické významnosti rozdílů středních hodnot byla použita Tukeyova metoda mnohonásobného porovnávání. 3. Výsledky 3. 1 Odstraňování usmrcených kukel v průběhu včelařské sezóny Průměry, střední chyby průměru, procenta a minimum a maximum odstraněných kukel u 90 včelstev v květnu, červnu, červenci, srpnu a září, jsou uvedeny v Tabulce 1. Mezi jednotlivými měsíci byly zjištěny významné rozdíly (P < 0,05) v množství kukel, odstraněných během 48 hodin. Průměrný počet odstraněných kukel na včelstvo byl 138,8±1,37 (83,75 %). Nejnižší a nejvyšší počet kukel, odstraněných za 48 hodin, byl 38 a 165. Nejvyšší počty uhynulých kukel odstranily včely v červnu (141,86±2,73), v červenci (144,3±2,32) a v září (146,98±2,62). Nejméně kukel odstranily v květnu (126,47±3,42) a v srpnu (131,28 ± 3,52) Produktivita včelstev Počet dělnic ve včelstvu Průměrné počty plástů, obsednutých dospělými dělnicemi, množství plodu, produkce vosku a medný výnos jsou uvedeny v Tabulce 2. Průměrný počet plástů, obsednutých dospělými včelami, byl 13,12±0,293. Mezi včelstvy nebyl v průběhu experimentu významný rozdíl v množství dělnic (P > 0,05). Ale byla zjištěna významná pozitivní korelace mezi počtem dělnic a množstvím odstraněných mrtvých kukel (Obrázek 1). Korelační koeficient, regresní koeficient a rovnice regrese pro tyto dva parametry byly: r = 0,233, R = 0,135 (R 2 = 0,018), a Y = 129, ,65 (Tabulka 2) Intenzita odchovu plodu Mezi včelstvy nebyl zjištěn rozdíl v množství odchovávaného plodu. Průměrný počet plodových Tab. 1: Průměr ± střední chyba průměru a % usmrcených kukel, odstraněných 90 včelstvy v květnu, v červnu, v červenci, v srpnu a v září. Mezi hodnotami, označenými různými písmeny (a, b, c) je statisticky významný rozdíl (P < 0,05). Období Počet včelstev Průměr ± střední chyba průměru % Minimum Maximum Květen ,47 ± 3.42 c* 76, Červen ,86 ± 2.73 ab 85, Červenec ,30 ± 2.32 a 87, Srpen ,28 ± 3.52 c 79, Září ,98 ± 2.62 a 89, Průměr ± střední chyba průměru ,18 ± ,

160 Tab. 2: Vztah mezi počtem odstraněných usmrcených kukel (počet kukel na včelstvo), množstvím plodu (počet plodových rámků na včelstvo), množstvím dělnic ve včelstvu (počet obsednutých rámků na včelstvo), medným výnosem (kg/včelstvo), produkcí vosku (g/včelstvo) a teplotou ( C). Počet odstraněných kukel Odchov plodu Množství dospělých dělnic Medný výnos Produkce vosku Odchov plodu 0,035 1 Množství dospělých dělnic 0,233* 0,727** 1 Medný výnos 0,295** 0,615** 0,893** 1 Produkce vosku 0,334** 0,510** 0,827** 0,926** 1 Teplota ,391** 0, *: P < 0,05, **: P < 0,01 rámků na včelstvo byl 3,687 ± 0,09 (Tabulka 2). Také nebyl zjištěn významný vztah mezi intenzitou odchovu plodu a odstraňováním mrtvých kukel Medný výnos Průměrný medný výnos na včelstvo činil 21,465 ± 0,9 kg. Mezi včelstvy byly zjištěny významné rozdíly v medném výnosu (P < 0,01). Byla také zjištěna signifikantní pozitivní korelace mezi medným výnosem a odstraňováním mrtvých kukel (P < 0,01, r = 0,295; Obrázek 2). Přestože některá včelstva měla vysoký medný výnos, jiná měla výnos nízký. Například u včelstva 103 a 13 byl medný výnos nulový, zatímco u včelstev 18 a 302 byl výnos 49 kg. Nejvyšší míra hygienického chování byla zjištěna u včelstva 23, které ale přineslo 16,33 kg medu, což bylo o 5 kg méně než průměr Produkce vosku Produkce vosku se mezi jednotlivými včelstvy významně lišila (P < 0,01). Průměrná produkce vosku na včelstvo byla 1207,43 ± 48,5 gramů (Tabulka 2). Byla zjištěna významná negativní korelace mezi produkcí vosku a odstraňováním mrtvých kukel (P < 0,05; r = 0,233; Obrázek 3). Nejvíc vosku (2530,85 g na včelstvo) vyprodukovala včelstva č. 302 a 18, nejméně vosku (158,18 g na včelstvo) vyprodukovala včelstva 103 a 13. Včelstva, která produkovala nejvíce vosku, odstranila 89,9 % a 91,3 % mrtvých kukel. Včelstva, která vyprodukovala nejméně vosku, odstranila 90,4 % a 79,9 % mrtvých kukel. počet odstraněných usmrcených kukel (množství kukel na včelstvo) dospělé včely (počet obsednutých rámků na včelstvo) Obr. 1: Vztah mezi odstraňováním usmrcených kukel a množstvím dospělých dělnic ve včelstvu Teplota Průměrné teploty v průběhu experimentu v květnu, v červnu, v červenci, v srpnu a v září byly 22, 17, 27, 29 a 24 C. Nebyl zjištěn žádný vztah mezi průměrnou teplotou a počtem odstraněných mrtvých kukel (P < 0,05; r = -0,031). Ale byl zjištěn významný vztah mezi teplotou a množstvím plodu (P < 0,001; r = -0,391). 4. Diskuse Mezi jednotlivými měsíci byly zjištěny signifikantní rozdíly v míře odstraňování uhynulých kukel; dále byly odhaleny vztahy mezi odstraňováním uhynulých kukel a produktivitou včelstev. Zatímco nejvíce mrtvých kukel bylo odstraněno po druhé (červnové), třetí (červencové) a páté (zářijové) aplikaci tekutého dusíku, nejméně jich bylo odstraněno po první (květnové) a čtvrté (srpnové) aplikaci. Mnoho autorů uvádí, že intenzita hygienického chování se liší v závislosti na linii včel a liší se i u včelstev na stejné včelnici. Z tohoto důvodu se má za to, že tato schopnost je geneticky podmíněna. Na druhou stranu, experimentální včelstva v našem experimentu byla v průběhu pěti měsíců ovlivněna řadou vnitřních a vnějších faktorů, jako je odchov plodu, změny v množství dělnic ve včelstvu, stavba plástů, sběr nektaru a pylu, vytáčení medu nebo parazité a predátoři. Zjištěné rozdíly byly přičteny těmto vnitřním a vnějším faktorům. Bylo například zjištěno, že slabost včelstva nebo slabá nektarová snůška snížily u včelstev schopnost odstraňovat mrtvé kukly a plod napadený roztočem. Dřívější studie ukázaly, že včelstva odstraňovala uhynulý plod intenzivněji, když byla dobrá nektarová snůška. Podle našich výsledků tu kromě nektarové snůšky bylo i mnoho dalších faktorů, které při jednotlivých aplikacích dusíku ovlivnily hygienické chování včelstev. Mohl to být například počet dělnic ve včelstvu, množství škůdců a další stresové faktory, ohrožující včelstvo. V naší studii bylo nejméně uhynulých kukel odstraněno po první (květnové) a čtvrté (srpnové) aplikaci dusíku. Zatímco v květnu byla dobrá nektarová snůška, v srpnu byla snůška slabá 160

161 medný výnos (počet kg na včelstvo) Obr. 2: Vztah mezi odstraňováním usmrcených kukel a medným výnosem nebo žádná. Včelstva byla dokonce nucena využívat med z medníku. Během experimentu jsme každý den vážili úly a vytočili jsme celkem více než dvě tuny medu. Proto se domníváme, že slabá nektarová snůška nebyla hlavní příčinou snížené intenzity hygienického chování. Domníváme se, že dalším faktorem, který mohl snížit hygienické chování, mohla být početná populace vlhy modrolící (Merops persicus) na pokusné včelnici. Stanoviště, na kterém stála v květnu pokusná včelstva, bylo v místě hlavního množství vyprodukovaného vosku (počet gramů na včelstvo) počet odstraněných usmrcených kukel (množství kukel na včelstvo) (počet obsednutých rámků na včelstvo) počet odstraněných usmrcených kukel (množství kukel na včelstvo) Obr. 3: Vztah mezi odstraňováním usmrcených kukel a produkcí vosku. tahu těchto ptáků. Dalším faktorem mohly být vosy (Vespula vulgaris a Vespula germanica), které byly v době čtvrté (srpnové) aplikace dusíku na populačním vrcholu. Domníváme se, že stres, způsobený těmito dvěma a dalšími faktory mohl být příčinou menšího množství odstraněných kukel. Intenzita hygienického chování se u včel mění podle míry ohrožení. Včely se zaměří na zdroj ohrožení, který včelstvo stresuje. Tuto hypotézu podporuje zjištění, že včelstva s vysokou mírou hygienického chování (95 % a víc) se nechovala stejně po první (květnové) a čtvrté (srpnové) aplikaci dusíku. Třetí příčinou mohlo být vytáčení medu v době čtvrté (srpnové) aplikace dusíku, které mohlo být významným zdrojem stresu. Proto soudíme, že intenzita odstraňování mrtvých kukel se může měnit (a/nebo snižovat) podle míry ohrožení a stresu. Včelstva odstraňovala nejvíce mrtvých kukel po páté (zářijové) aplikaci, když byl ve včelstvu nižší počet jedinců a nektarová snůška byla slabá nebo chyběla. Na druhou stranu, druhý nejvyšší počet uhynulých kukel byl odstraněn po třetí (červencové) aplikaci dusíku, když byla intenzivní nektarová snůška a počet včel ve včelstvu byl na maximu. Denní přínos nektaru byl v červenci 1200 gramů na včelstvo. Proto se domníváme, že vysoká intenzita odstraňování mrtvých kukel během silné nektarové snůšky není známkou silně vyvinutého hygienického chování. Předpokládáme, že včely odstranily nejvyšší počet kukel, protože pro ně byl důležitý nektar. Ukládání nektaru má pro budoucnost včelstva obrovský význam. V této době včelstvo omezí všechny ostatní aktivity, především odchov plodu, a připravuje plásty na ukládání nektaru. Rinderer a kol. popisuje, že během nektarové snůšky se počet odstraněných kukel zvyšoval u včelstev se silným i se slabým hygienickým pudem. Panasiuk a kol. tvrdí, že vliv nektarové snůšky je pravděpodobně mnohem komplikovanějším faktorem. Vše nasvědčuje tomu, že intenzivní odstraňování mrtvých kukel během bohaté nektarové snůšky by nemělo být považováno za důsledek silného hygienického pudu; jde spíše o nepřímý důsledek dalších faktorů. V této práci jsme zjistili, že odstraňování mrtvých kukel mělo příznivý vliv na produktivitu včelstev. I přes nízké regresní koeficienty (R 2 = 0,020; R 2 = 0,003 a R 2 = 0,019) byl vztah mezi odstraňováním uhynulých kukel a počtem dospělých včel ve včelstvu (P < 0,05; r = 0,233), produkcí vosku (P < 0,01; r = 0,334) a produkcí medu (P < 0,01; r = 0,295) statisticky významný (Tabulka 3). Včelstva, která odstraňovala nejvíce mrtvých kukel, byla nejsilnější a produkovala větší množství medu a vosku. Tato souvislost je podporována mnoha vědci. Domníváme se, že tato přednost je důsledkem geneticky fixovaného čisticího pudu. Závěrem je možno říci, že intenzita odstraňování uhynulých kukel po aplikaci tekutého dusíku se u neléčených včelstev měnila v průběhu sezóny. Tyto změny mohly být ovlivněny silou včelstev, intenzitou nektarové snůšky, vytáčením medu, přítomností přirozených nepřátel a dalšími stresovými faktory. Proto se domníváme, že hygienické chování funguje optimálně pouze tehdy, když včelstva nejsou stresována. Poděkování Tato práce byla podporována Science Research Projects Unit of the Ondokuz Mayıs University Presidency. Také bychom rádi poděkovali za pomoc Dr. Semiha Güler. Přeložila: MVDr. Ivana PAPEŽÍKOVÁ, Ph.D. 161

162 Správná cesta k hledání včel odolných proti varroáze (Paul Jungels; Deutsches Bienen-Journal, 2015, č. 7, str ) Souhrn: Chov včel vykročil novou cestou. Jednou z možností je využít schopnosti včelstva čichem rozpoznat roztoče varroázy a odstranit napadený plod. Tuto vlastnost posílíme výběrem mezi trubčími včelstvy. Pohled na náročný praktický výběr do chovu vzhledem k hygieně plodu a varroa senzitivní hygieně nabízí chovatel Paul Jungels z Lucemburska. Včelstva se zdravým hygienickým chováním likvidují napadený plod a zabraňují tak šíření nakažlivých nemocí. Tyto vlastnosti mají vysokou míru dědičnosti, proto se snažíme je v chovných liniích posílit cíleným výběrem a pářením. Podobně to platí pro varroa senzitivní hygienu (VSH). Včelstva s dobrou VSH poznají pach rozmnožujících se roztočů, vyklidí napadené buňky a účinně tím zabrání nekontrolovatelnému šíření. Taková včelstva dobře čelí napadení roztoči i podobným virovým nemocem nebo hnilobě včelího plodu. Existují různé geny, které ovlivňují otevírání napadených buněk a jejich následné vyklízení. Pokud jsou obě vlastnosti sloučeny v jednom chovném kmeni, můžeme předpokládat, že tato včelstva budou značně rezistentní. Směrnice chovného programu FUAL (Lucemburský zemský spolek pro chov včel) povoluje rozmnožovat pouze včelstva, která do konce sezóny při vysokém plodování vykazují nízké napadení roztočem, ať už díky SMR ( suppressed mite reproduction ) nebo díky VSH. V budoucnu by se měla nabízet pouze trubčí včelstva testovaná na VSH. Jejich výběr však skrývá problémy a záludnosti, o nichž pojednává tento článek. Superorganismus Představme si včelstvo, které vyklidí napadené trubčí plodové buňky a případnou infekci zvládne lépe než ostatní včelstva. Do takového zdravého včelstva bez klinických příznaků vkládáme velké naděje. Často ale dojde k rozčarování. Co se mohlo stát? Zjednodušeně řečeno, superorganismus se skládá z dělnic, které mají polovinu chromozomů s dědičnými znaky matky a polovinu chromozomů trubců ze spermatéky matky. Pokud matky oplodnilo 24 trubců, je to 24 skupin spermií, přičemž spermie uvnitř každé skupiny jsou z hlediska dědičnosti naprosto identické. Z toho vyplývají různé možnosti: Pokud matka je homozygotní, jsou žádoucí dědičné vlohy přítomny v každém vajíčku i po redukčním dělení chromozomů. Tyto geny mají i všichni trubci (redukovaná vajíčka) tohoto včelstva. Pokud by byla matka pro dotyčnou vlastnost heterozygotní, vznikne naopak polovina vajíček s tímto genem a polovina bez něj. Vajíčka, z nichž se narodí včely nebo matky, jsou oplozená. V našem případě se na naplnění semenného váčku podílelo 24 trubců, z nichž nese jeden, více nebo všichni požadované dědičné vlohy. Tak vznikají různé varianty genů ve včelstvu, odborně nazývané genotyp včelstva. Dědí-li se vlastnosti dominantní, objeví se u dělnice v případě, že pocházejí buď z vajíčka matky, nebo ze spermatu trubce. Pokud se však dědí znaky recesivní, musí být předány od obou rodičů, tedy ve vajíčku i ve spermii. Je možná i třetí varianta: vlastnosti se dědí sčítáním, čím více jich mají dělnice a tedy celé včelstvo, tím výrazněji se vlastnost projeví. Vždy platí, že téměř nikdy není určitá vlastnost vázána na jediný gen, nýbrž na skupiny, které se doplňují. Dobré včelstvo se skládá z dělnic, které mají daný potenciál vlastností. Kýžené vlastnos- 162

163 Zmražení části plodu tekutým dusíkem. Tři otázky praktického chovu A. Kolik skupin včel nebo jednotlivých specializovaných včel je nutných, aby včelstvo dokázalo rozpoznat nemocné nebo napadené buňky, otevřít je a pak vyklidit? B. Kolik procent potomstva tohoto včelstva nese požadované vlastnosti? A v jaké podobě? Mladá matka se narodí z vajíčka matky chovného včelstva a spermie z 15 až 24 variant ze spermatéky. Tak jako jediná dělnice geneticky nereprezentuje celé včelstvo, stejně málo to činí i mladá matka. C. Jak můžeme ovlivnit výběr další generace, aby se udržely nebo dokonce zlepšily žádoucí vlastnosti? Je možné tyto vlastnosti natolik zvýraznit, aby se objevily v ryzí formě u všech nebo téměř všech potomků? A jak vlastně zareaguje včelstvo? Jak vysoké smí být naopak procento specializovaných skupin včel, aby včelstvo ještě fungovalo, tj. dobře přezimovalo, sbíralo nektar, vyrábělo med, správně pečovalo o plod a bylo schopné zvládnout všechny úkoly v průběhu roku? Pokud budou všechny dělnice specialistkami, bude pak včelstvo dostatečně flexibilní? V tom případě by se totiž mohl genotyp včel správným pářením obohatit o vlastnosti, které v malé míře existují téměř u všech kmenů včel. U tak komplexního organismu a při specifických chovných cílech nelze dosáhnout výsledků bez metodických postupů. Překážkou jsou i rozmary přírody. V pozdním létě roku 2013 bylo například velmi obtížné správně zaznamenat rozdíly v reakcích včelstev na zvýšené napadení varroázou, protože až do konce srpna bylo na většině stanovišť napadení téměř nulové. Jak snadno se pak vloudí do výsledků chyby! Opačný extrém jsme zase zažívali na sklonku léta Kontrola po dvanácti až dvaceti hodinách. Míra čisticího pudu je jen asi 50 %. ti nazýváme fenotypem. U včel se neposuzují jako u psů nebo u skotu vlastnosti jedinců, ale celého včelstva superorganismu! Jednotlivé skupiny včel ve včelstvu se mění podle potřeb a roční doby. Systém komunikace funguje nejen při předávání informací o zdrojích potravy, ale ovlivňuje chod celého včelstva od jara do podzimu. To znamená, že i včely stavitelky mohou čistit úl nebo přinášet nektar, pokud mají dostatečně velkou motivaci. Výpočet plodu ze 24 včelstev společně s pracovníky nadace Arista Bee Research zabral celý pracovní den. Podobně je to s hygienou plodu. Ani ona nemá absolutní hodnotu, která by byla beze zbytku srovnatelná ve všech ročních obdobích a za všech podmínek. Výběr chovné linie trubců s hygienickým chováním Nejelegantnějším způsobem, jak ovlivnit určitou vlastnost v chovné populaci, je výběr trubců a jejich kontrolované páření v průběhu několika generací. Většinou se v chovném programu pracuje se souro- 163

164 zeneckými dárci trubců. Ale ne každá matka určená pro další chov musí mít žádoucí dědičné vlohy. Známe jen fenotyp chovného včelstva. Na hlavních chovných stanicích musíme z velkého počtu sourozenců určených do dalšího chovu pečlivě vyhledat jedince s požadovanými vlastnostmi. Výhodou je, že všechna srovnatelná včelstva žijí ve stejných vnějších a klimatických podmínkách a ve stejném fyziologickém prostředí, což podstatně zlepšuje vypovídací schopnost hygienického testu. Včelstva v oplodňáčku na pěti dadantech s polovičními plásty se k tomuto účelu znamenitě hodí. Testuje se nejdříve šest týdnů po vylíhnutí mladé matky, tedy v době, kdy se začíná líhnout znovu zakladený plod. Existují různé metody analýzy čisticího pudu, od testování, kdy se pomocí jehly usmrtí plod ze sta buněk, přes zmražení vyřezaných částí rámku nebo jejich zahřátí. Všechny metody přinášejí srovnatelné výsledky, stačí si jen vybrat. Pokud testujeme větší sérii, osobně dávám přednost metodě s tekutým dusíkem, při níž se víčka ve vybrané testované oblasti nepoškozují, což zvyšuje přesnost výsledku. Na začátku jsem nacházel v našich chovných liniích méně než 5 % včelstev, která po 24 hodinách vyklidila 100 % zmražených buněk. Po několika generacích selekce a pečlivém páření se situace od základu změnila. Dnes hledáme spíše ta včelstva, které vyklízejí málo nebo vůbec, abychom je vyřadili z chovu. Letos v testu obstálo šestnáct z osmnácti potenciálních chovných matek. Výběr na VSH Dědičné vlohy pro VSH se vyskytují v mnoha včelích rodech. Belgičtí kolegové našli geny VSH asi u desetiny svých buckfastských včelstev, jejichž dělnice měly 50 až 75 % genů VSH. Tyto včely vyhledali a shromáždili. Já jsem navíc zkoušel obohacovat geny VSH naší chovné linie cestou kombinovaného chovu. Základem se staly VSH dovozy z Baton Rouge (USA), jimiž byly oplodněny linie, které přečkaly rok Výběr na VSH je zdlouhavější, obtížnější a nákladnější, než na hygienické chování obecně už proto, že se včelstva hodnotí při silném napadení varroázou koncem sezóny. Američtí vědci našli šest různých umístění genu na dvou chromozomech. Dědí se aditivně, tj. čím více vloh je přítomno ve včelstvu, tím výrazněji se projevuje VSH chování. Oplodnění jedním trubcem Jsou-li mladé matky ze včelstev, které na sklonku léta vykazují stopy VSH, oplodněny jen jedním trubcem z právě takového včelstva, může dočasně nastat problém v tomto případě nežádoucí rozmanitosti. Asi tři miliony spermií tohoto trubce jsou na základě partenogeneze identické. Můžeme tedy výpočtem určit, kolik se objeví dědičných vloh VSH ve včelstvech těchto matek (a tím u případného dalšího chovu). Takto omezeně oplodněné matky se mohou chovat jen v malých včelstvech, neboť jejich zásoba spermií je velmi malá. Malé úlky jsou v tomto případě velmi vhodné, protože v nich panuje pravá atmosféra včelstva. S trochou šikovnosti stihne matka přezimovat a následujícího jara založí další chov. Perfektní varroatolerance ve výnosném včelstvu: všichni roztoči byli odhaleni a včely vyklidily všechny napadené buňky. V dalším textu bych chtěl popsat naše pokusy z roku Výchozí materiál tvořily chovné matky ze stanovišť fungujících od roku 2002 v kombinaci s dovozem varroatolerantních včel z Baton Rouge. Dne 5. května se přelarvily tři různé linie s příznaky VSH; třicet mladých matek bylo koncem května oplodněno spermatem vždy jednoho trubce. Dvacet šest matek začalo klást vajíčka, z toho dvacet kladlo až do konce pokusu v srpnu. Když se v červenci včelstva rozrostla o přírůstky výhradně od vlastní matky, byl jejich plod kromě přirozeného napadení roztoči ještě navíc infikován uměle. Kvůli tomu jsme matkám v miniúlech přidali předem připravené světle hnědé plásty doprostřed plodového hnízda, kam během 36 hodin zakladly plod. Několik dní předtím jsem v jednom výnosném včelstvu silně napadeném roztoči vložil matku do klícky. V takto předpřipraveném včelstvu se o týden později výrazně zvýšil počet roztočů, protože se průběžně líhl napadený plod, ale roztoči nenacházeli vhodné plodové buňky k dalšímu rozmnožování. Na sto včel činil spad 19 %, na odhadovaných včel připadlo tedy asi roztočů. Včely z takto připravených včelstev byly krátce před zavíčkováním stávajících plodových rámků odmeteny, takže roztoči mohli vniknout do plodu. Přesně o týden později došlo bez přítomnosti včel k navrácení zavíčkovaného plodu do příslušných včelstev. Tento plod se vylíhl začátkem srpna a 20. srpna jsme spočítali celkové množství zavíčkovaného plodu včelstev uměle infikovaných roztoči. Pro srovnání byl vyhodnocen plod ze čtyř normálně oplozených slibných včelstev ze stanoviště. 164

165 Výsledky Šest z dvaceti včelstev oplozených jedním trubcem vykazovalo stoprocentní varroatoleranci v žádné z plodových buněk nebyli sedmnáctý den kuklení roztoči nebo byly napadené buňky již vyklizeny. Čtyři matky byly v pozdním létě 2014 a zčásti na jaře 2015 připraveny k dalšímu chovu. Dvě ze čtyř slibných včelstev s velmi dobrými výnosy z tohoto stanoviště mají rovněž vysoký stupeň varroatolerance. Nesmí nás však oklamat mnohonásobné oplodnění, jedná se o normální situaci ve včelstvu. Máme však oprávněnou naději, že z velké série dalšího chovu vybereme varroatolerantní včelstvo. Perspektivy Velmi výrazná hygiena plodu je jedním z předpokladů dobré regenerační schopnosti včelstev v pozdním létě a na podzim. Abychom toho dosáhli, nestačí jen dobře zvolit otcovské včelstvo, včelař musí skutečně vybrat včelstva poskytující kvalitní trubce. Velkému náporu varroázy v mnoha včelstvech předchází extrémní rozmnožení roztočů. Ale výjimečně se může stát, že plod bude málo atraktivní, roztoči pronikající do buněk zůstanou neplodní nebo včelstvo rozpozná množení roztočů a buňky vyklidí. Víme, že mechanismy, které k tomu vedou, jsou dědičné. Výběr, který se dříve prováděl jen na základě sledování spadu ve výnosných včelstvech a jeho vyhodnocením po srpnovém ošetření, v nejlepším případě chovem neošetřených, ale přeživších včelstev na stanovišti, jde do nové, spolehlivější fáze. Cílem je najít genetické vlastnosti pro zmíněné mechanismy rezistence. Tím rozšíříme základnu pro chov odolnějších včel a dokážeme získat velké populace varroatolerantních včel. Přeložila: Ing. Jana CRKVOVÁ 165

166 VČELÍ PRODUKTY Sklizeň pylu: Nový perspektivní trh na dosah (Ch. Gauthier; Abeille de France, 2015, č. 6, s ) Souhrn: Každý včelař každoročně s větším či menším úspěchem vytáčí med. Ale naopak hlavně v řadách hobby včelařů bychom napočítali méně než jednoho z deseti, kteří sbírají pyl. Metody jsou jednoduché a dočtete se zde i několik receptů, jak pyl zařadit do jídelníčku a jak jej propagovat. Kehrlé pozn. př.) si všimnul, že při sběru pylu je velmi dobrá včela černá. K. KOPPLER (Inst. Für Bienenkunde-Allemagne 2000) provedl srovnávací studii, týkající se sběru pylu, s různými rasami včel (černá, kraňská, vlašská (italská) a kapská). Vyšlo mu, že největší Připomeňme si, co víme o pylu Pylová zrnka jsou samčí buňky květu a pro včelu jsou jediným zdrojem bílkovin. Včela pyl sbírá i při sběru nektaru a do úlu ho přináší ve formě hrudek (rousků). Rousky uhněte v tzv. tlačítku na třetím páru nohou a přenáší je v pylových košíčcích. Příprava rousků je dost složitá. Soudržnost je zajištěna smíšením pylu se sekrety slinných žláz a malým množstvím medu přineseným z úlu v medném váčku nebo s nektarem získaným přímo při sběru. Když je pyl přinesen do úlu, skladuje se v buňkách. Potom, co ho dělnice zpracují, probíhá mléčné kvašení, princip využívaný při silážování v zemědělství. Obr. 2:V zásuvce pod pylochytem se zachytávají rousky. Obr. 1: Včela prolézá 5mm otvorem a přichází o dva pylové rousky. V medech ho nalézáme v množství více či méně významném. Ostatně právě toho se využívá při určování rostlinného původu medů. Na toto téma si můžete znovu pročíst skvělé články Paula SCHWEITZERA z CETAMu v Lorraine, které se pravidelně objevují v Abeille de France. Včela si, pokud je to možné, vybírá mezi různými druhy pylu, které jí příroda nabízí. Některé druhy jsou přitažlivější než jiné. Co se týká sběru, nejsou na tom všechny rasy včel stejně. Bratr Adam (Karl množství pylu nasbírá naše včela černá (Apis mellifera mellifera) ale hlavně, že navštíví nejvíce druhů rostlin. Těsně za ní je kraňka. Včely vlašská a kapská se chovají úplně jinak a ve sběru jsou pozadu za dvěma prvními. Tato zkušenost potvrzuje, jak důležitá je včela černá při opylování a zachování mnoha divoce rostoucích i pěstovaných druhů rostlin. Víme, že potřeba pylu je největší u mladušek (včelky staré 6 8 dní). Zajišťuje správnou funkci jejich hltanových žláz, které vylučují mateří kašičku. Předpokládá se, že včelstvo nasbírá ročně v průměru 40 až 50 kg pylu. Toto číslo se může dost zásadně odlišovat. Množství sebraného pylu značně kolísá jak v průběhu sezóny, tak úl od úlu. 166

167 Sklizeň pylu Jak to funguje. Sklizeň se provádí docela jednoduchým pylochytem. Na česno se připevní mřížka s otvory o průměru 5 mm, uzpůsobená přesně na průlez včely. Představte si, že stojíte s rukama podél těla a v každé držíte basketbalový míč (pylový rousek). Zkuste se protáhnout kruhem o průměru v šíři vašich ramen. Vy se protáhnete, ale přijdete o míče!!! Přesně tak to dopadne s oběma rousky naší včelky, která se chce vrátit do úlu. Pod mřížku stačí přidat odběrnou nádobu (krabičku) na zachycení odpadávajícího pylu. Obr. 3: Pylochyt umístěný na dně. Obr. 4: Pylochyt umístěný do česna. Musíme zajistit průchod pro trubce, a to tak, že se ve vstupní mřížce udělají dva větší otvory. Různé modely pylochytů Dá se říci, že včelaři používají dva modely (pylochyt do česna a na dno), které mají určité výhody i nevýhody: Pylochyt umístěný do česna úlu připevňuje se před úl a snadno se přizpůsobí všem typům úlů není příliš drahý, počítejme s 15 až 20 euro do odběrné nádoby se toho moc nevejde a je vystavena vlivu špatného počasí, což v praxi vyžaduje každodenní odběr pylu tento model je zajímavý pro hobby včelaře, který jím vybaví omezený počet úlů v blízkosti domova Pylochyt umístěný na dně úlu je součástí dna úlu a zůstává zasunutý pod úlem po celý rok tomuto modelu dávám přednost, protože pyl je v něm lépe uschován. Nemusí se k němu chodit každý den a do krabičky se toho vejde opravdu hodně. tento model je dražší (30 až 50 euro), a většinou je zapotřebí udělat kovovou výztuž, protože nemůžeme úl položit rovnou na tvárnice a už vůbec ne na zem (z důvodu zvlhnutí) Uložení a vyjímání odběrných nádob To, jak velká bude sklizeň, závisí na síle včelstva a velikosti plodiště. Obvykle jím vybavujeme celou včelnici. Aby si včelky zvykly, je lépe na 1 až 2 dny vložit pylochyt do česna bez mřížky. V oblasti Pays de Bray (Normadie) nechávám mřížky po celou včelařskou sezonu, tzn. od dubna do července. Problémy s tím nemám žádné a sběr pylu neovlivňuje sklizeň medu. V případě silného přínosu pylu, například u řepky, je omezen efekt blokace snůšky, který vede k rojení. Já na jeden úl sklízím ročně 2 až 5 kg vysušeného pylu. Účinnost pylochytů se odhaduje na 10 %, přičemž včely se rychle přizpůsobí a zvládnou vše bez obtíží. Pyl chodím vybírat přibližně každý třetí den nebo ve slabším období za delší dobu. Ta by neměla být delší než týden, protože, zvláště když není pěkné počasí, pyl navlhá. V Normandii je lepší vyrazit v pláštěnce a holínkách! Pozorování sklizně u jednotlivých úlů poskytuje zajímavé údaje o včelstvu. Silný přínos pylu jde ruku v ruce s dobrou snůškou nektaru. Úl, kde není žádný přínos, mohl osiřet. Krabička s mnoha plesnivými larvami nám dává vědět o zdravotním stavu atd. Je také zřejmé, že každé včelstvo dává přednost něčemu jinému. Vždy je nějaký převažující pyl ale i ten se může na stejném stanovišti úl od úlu odlišovat. Jedna krabička může být naplněna černým a další hned vedle žlutým pylem. Při vytahování odběrné nádoby není zapotřebí úl zakuřovat, stačí se postavit zezadu. Samozřejmě, Obr. 5: Plást plný pylu a medu. 167

168 jestliže je špatně vsunutá nebo zaklíněná a nejde vyjmout, celý úl se při vybírání zatřese a včely mohou zneklidnět!!! Je potřeba si opravdu dobře zkontrolovat, že se krabička v pylochytu dobře posunuje. Mřížky jsou lepší plastové než kovové, protože nezraňují včely. Ale pokud jsou příliš tenké, lámou se kvalitativních ukazatelů čerstvého pylu. Ihned po sklizni se pyl vytřídí (viz odst. Čištění a příprava k prodeji), opatrně se nasype do plastikových sáčků (200g, 500g, 1kg ) a umístí do mrazáku do teploty -20 C. Na místo prodeje se musí převážet v izotermických nádobách v předem rozváženém množství, proto je lepší, pokud je to možné, vše připravovat na objednávku. Po rozmražení se pyl bez problémů uchová v lednici po dobu přibližně deseti dní. Je to produkt, který potřebuje dýchat, a proto se nesmí dávat do hermeticky uzavřené nádoby ale do misky bez víka. Pozor na narušení chladového řetězce. Někteří včelaři se domnívají, že pyl mohou bez problému zmrazovat a rozmrazovat. Možné to je, pokud je stupeň vlhkosti nízký Obr. 6: Pyl se suší přibližně 24 hodiny při teplotě 40 C. Zde sušička s platy. Obr. 8: Ch. Gauthier dělá poslední ruční probírku před plněním do nádob. Vidíme dřevěný rám se sítem na dně, kterým propadává pylový prach. Obr. 7: V pylu bývají často plísně. nebo ohýbají, a to buď při zasouvání, nebo při vyndávání, protože vždy jsou více či méně přitmelené. Konzervace a uchovávání pylu Pyl odebíraný z pylochytů se tak, jak je, neuchová příliš dlouho, tak 1 až 2 týdny. K zajištění jeho zakonzervování existují dvě metody: mražení a částečná dehydratace (sušení). Mražení Pokud již vlastníte mrazák, nevyžaduje tento způsob žádnou investici. Je stále častěji používán, protože umožňuje zachování všech (8 % vody), ale některé pyly obsahují vody mnohem více, hlavně když se nechají dlouho v pylochytech. Není žádnou vzácností, když jí mají více než 20 %. Je nutné si uvědomit, že jestliže v sobě mají buňky hodně vlhkosti, mražením popraskají. Je to právě tento důvod, proč, když rozmrazujete maso nebo ovoce, vám z nich vytéká šťáva. Sušení Jde o částečné prosušení nasbíraného pylu. Ten do sebe mohl pohltit vodu z venkovní vlhkosti nebo noční rosy. V každém případě je pyl z pylochytů vlhčí než pyl získaný přímo z květu, protože ho včela zvlhčuje během utváření rousků. Po vložení pylu do sušičky se vlhkost sníží na 4 5 %. V sušičce si pyl pobude přibližně 24 hodiny při 40 C. Ztratí přibližně 20 % své váhy. Sušení je obvyklá a nejpoužívanější metoda. Považuji ji za nejvhodnější pro některé její výhody oproti zmrazování: rousky se méně rozpadávají 168

169 třídění je možné provádět později, v době slabé snůšky snadná manipulace a transport nejsou žádné problémy s uskladněním, stačí mít hermeticky uzavíratelné kýble snadné uchovávání (pozor na opětovné zvlhnutí) pokud jsou v pylochytech mravenci, sami ze sušičky vylezou na konci sezony mohu velice snadno smíchat celou sklizeň a získat stejnoměrně různobarevnou směs Hobby včelař si může pořídit sušičku s platy. Je třeba pamatovat na ventilátor rozhánějící proud tepla, tepelnou pojistku a termostat. Nejde o to pyl grilovat, teplota nemá překročit 40 C. Ve včelařských prodejnách se seženou bez problémů sušičky v různých cenových hladinách. Pozor na známé kruhové sušičky! Proudění tepla není stejnoměrné a prosoušení je nedokonalé a mezi spodním a vrchním sítem velmi nerovnoměrné. Zajímavá je pouze cena, přibližně 150 euro, doporučuji pouze pro 1 až 2 úly. Když už do toho chcete investovat, pořiďte si rovnou model s platy (nebo šuplíky). I tak vás ty nejmenší modely, které zajistí usušení pro desítky úlů, přijdou na 250 až 500 euro. Za dostatečně usušený pyl považujeme, jakmile se už rousky neslepují, když je zlehka zmačkneme v ruce. Čištění příprava k prodeji Pyl se musí po sklizni přebrat a vyčistit, ať už bude v čerstvém stavu zmražen nebo vysušen. To je nejnudnější a únavná práce. Pylochyty zachytávají vše, co propadne z úlu, protože to včely, kvůli mřížce, nemohou vynášet. Většinu odpadu často představují mykózy. Můžeme najít i kousky křídel, mrtvé včely a občas živé mravence. Přebírání vyžaduje trpělivost a většinou se provádí ručně. Vysušený pyl můžete v mezidobí skladovat v kbelících a později vytřídit podle potřeby. Obr. 9: V pylu bývají často plísně. Obr. 10: Pohled na podomácku vyrobený fukar. Suchý pyl je skladován v hermeticky uzavřených nádobách. Obr. 11: Marc Fourneaux plní fukar. 169

170 Obr. 12: Správnou práci fukaru je třeba nepřetržitě kontrolovat. Obr. 13: Tady se sype už čistý pyl. Často je nezbytné finální ruční dotřídění. Já si nasypu sušený pyl na dřevěný rám, který má zespodu síto s jemnými oky. Díky tomuto systému se zbavím pylového prachu stejně jako malých zrnek. Je zapotřebí dát si pozor a uhlídat výšku přibližně 2 cm. Pak vybírám nečistoty pinzetou. Při velkém množství je možné si vypomoci třídičkou nebo fukarem. Často musí čištění proběhnout dvakrát, aby se vytřídila většina nečistot, ale i tak je nutné finální ruční dotřídění. Pak už zbývá jen naplnit nádoby a nezapomenout na datum spotřeby. U vysušeného pylu můžeme obvykle, pokud víme, že bude i nadále uchováván v podmínkách, kdy nezvlhne, uvádět 6 měsíců. Já používám sklenice s obsahem 250 g sušeného pylu, což odpovídá sklenicím na 500 g medu. Prodej a použití Víme, že spotřebitel pyl nezná a neví nic o jeho využití. Často je nutné vysvětlovat, že to není zrno a už vůbec ne med. Seznamuji zákazníky se způsobem sklizně a vysvětluji jim, že jde o zdroj bílkovin pro včely. Pro zjednodušení, můžeme říci, že pyl pro naše včeličky nahrazuje maso. Je to velmi zajímavý produkt po stránce výživy, protože v něm najdeme téměř vše a většinu minerálních látek. Nechci se pouštět do nekonečné polemiky, zda čerstvý pyl nebo sušený pyl. Je naprosto zřejmé, že při sušení se část složek v pylu ztratí, ale ještě tam něco zůstane Je to už dlouho, co jako obchodník neprodávám sušený pyl jako nějaký zázrak nebo jako součást často nechutných léčebných kúr. To je nejlepší prostředek jak spotřebitele znechutit. Už nenabízím rady typu dávat si po ránu lžičku něčeho, co chroupe mezi zuby, nedá se to spolknout a chutná to jako seno. Ne, já dělám pyl pro radost, který slouží k vylepšení každodenní stravy. Med včelař neprodává proto, že léčí tu či onu nemoc, ale protože kupujícímu chutná. To samé platí pro pyl. Nabízím ho jako nezbytnou ingredienci při přípravě a dochucení jídel. Možností použití je mnoho, zde jsou některé z nich: při snídani se pyl lehce vmíchá do müsli nebo cereálií s mlékem vzhled i chuť jakéhokoliv hlávkového či míchaného salátu zvýrazníme, když ho posy- 170

171 peme kousky sýra nebo oříšků smíchanými s pylovými zrnky jako pepřem špetka v talíři polévky jí dodá tajemství lahodné chuti polévky našich babiček, pyl se v ní okamžitě rozpustí narozeninový dort namísto obvyklých obarvených cukrových bobků použijte pylová zrnka a pohrajte si s vytvořením různých motivů po jídle si vaše dítě dává jogurt a rozpouštějící se pylová zrna ho pobaví. Bude si zkoušet spojit každou barvu s květinou. Černou s vlčím mákem, šedozelenou s ostružiníkem, pak přejde k jemně naoranžovělé a sladké z kaštanovníku nečekaní hosté. V pěti minutách připravíte dezert, který je ohromí. Na malý talířek dáme dvě polévkové lžíce tvarohu, trochu domácí zavařeniny, na ozdobu přidáme několik kvítků, vše posypeme pylem a máme hotovo. Používám sezónní kvítka, poživatelných je strašně moc, od primulky přes fialku po brutnák. Jsem propagátorem zapojení pylu do životního výživového stylu, ještě mi zbývá vytvořit další a další recepty. Naprosto zřejmé je, že klient buď pyl nezná, nebo se mu vybavuje chuť sena. Když se mu trochu vysvětlí způsob využití (rozhodně ne jako léčebná kúra, jestli chcete vědět!), rychle si ho získáte, a co nevidět se vrátí se skleničkou v batohu Označovat botanický původ svého pylu má ve zvyku velice málo včelařů. Spotřebitel si přece rád sám pro sebe podle barvy určí jeho původ. Zkuste mu označit dominantní pyly. Pravda je, že já doporučuji pyl míchaný. Člověk si odnáší překrásný mix barev, což budí dojem, že pyl pocházející z různých rostlin má bezpochyby lépe vyváženou nutriční hodnotu. Navíc, některé pyly jsou více nebo méně sladké nebo hořké a ve směsi se výrazné chuti ztratí. Na závěr Pro včelaře, ať má jakýkoliv počet úlů, je produkce pylu dostupná. Pokud naučíme klienty jej používat, bude prodej tohoto produktu, a já jsem si tím jist, na vzestupu. Neoživujme vzpomínky vybavováním slova léčení, což si mnozí spojujeme se lžičkou rybího tuku, kterou nás rodiče obšťastňovali každý den! A potom, představte si tu radost, dvakrát týdně sbírat pyl z vašich úlů a přitom sledovat, co se v nich děje a co zrovna kvete. Cena za prodej není zanedbatelná, dá se počítat s 25 až 30 euro za kilo. Zmražený pyl se prodává trochu dráž než sušený. Počáteční pořizovací náklady se mohou celkem rychle umořit. Nová včelařská sezona začíná, využijte ji a pusťte se do toho! Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Trubčí larvy na náš jídelníček? (Robert Sieber; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 10, s ) Souhrn: Článek otevírá etickou diskuzi ochotě západní veřejnosti přijmout hmyz jako potravinu pro široké masy. Potenciál k tomu hmyz rozhodně má. Hmyz coby potravina je v současnosti téma, kterým se zabývá tisk v mnoha zemích. Velká pozornost se věnuje trubčím larvám, které se z plástů vyřezávají a považují se za odpad. Nás včelařů se toto téma týká a měli bychom k němu říci své. Experti říkají, že hmyz tvoří takřka polovinu celkové živočišné biomasy na zemském povrchu. Je vlastně nepochopitelné, proč v našich zeměpisných šířkách v lidské výživě ani část této gigantické biomasy nehraje žádnou roli. Jinak je tomu na jiných kontinentech. Návštěvníci asijských zemí nevěří svým očím, když na tržišti uvidí šestinohé potvory nabízené k jídlu. V Africe zase mohou vidět, jak si lidé pochutnávají na dokřupava upražených sarančatech. Když moji kolegové slyší o tom vyprávět, vstávají jim hrůzou vlasy na hlavě. Museli to spláchnout hltem něčeho ostrého. Nejspíš je to otázka zvyku. Mnohé jsme si v dětství zafixovali. Ale třeba je to i jinak. Hmyz dokáže zhodnotit odpadky Začněme tím, jak muší larvy požírají jídelní odpady. Za našich dědů bylo běžné, že se stravitelné odpadky předhodily prasatům. Nyní se to nesmí. Jen ve Švýcarsku se ročně musí zničit cca dva miliony tun jídelního odpadu. Konají se pokusy nakrmit jimi muší larvy. Když tyto dospějí, tak se zmrazí, rozemelou a je z nich krmivo pro ryby. 50 % tohoto prášku tvoří proteiny. K jiné výživě se ale zatím použít nesmí. Hmyz jako potravina Až donedávna se o tom ve Švýcarsku vůbec nejednalo. Ve švýcarském zákoně o potravinách není hmyz mezi potravinami uveden. Tam je např. hovězí, vepřové, drůbež, ale z hmyzu nic. Kdo by ve Švýcarsku chtěl hmyz jako potravinu prodávat, musel by si na to opatřit povolení. K tomu je příslušný Spolkový úřad pro potravinářskou bezpečnost a veterinářství. Podstata je v tom, že hmyz má v sobě často choroboplodné zárodky i různé škodliviny. Úřad však připouští že při soukromé akci ve společnosti zná- 171

172 Trubčí larvy jsou zřetelně větší než larvy dělnic. Byly by tedy v lidské potravě coby dodavatel proteinů vydatnější. Fritovaný hmyz se nabízí na trhu v Bangkoku (Thajsko). mých lze hmyz nabízet k degustaci, neboť na soukromé akce se zmíněný zákon nevztahuje. Ruku na srdce: kdy jste naposledy pozvali přátele a známé k hmyzí hostině? To by se ale mohlo brzy změnit. Jakmile se ve spolkovém sněmu prosadí změna zákona o potravinách, bude ve Švýcarsku možné moučné červy, kobylky, cvrčky a podobnou havěť zpracovávat coby potravinu. Podmínky Tým profesora Grundera z curyšské vysoké školy pro aplikované vědy, který se touto otázkou intenzivně zabývá, vyslovil tyto zásady: Jedlý hmyz nesmí mít problematický střevní obsah. Musí jít o hmyz s dokonalou přeměnou (od housenky po motýla). Musí být vyprodukován podle směrnic pro biologické zemědělství. Trubci? Ti by uvedené zásady perfektně splňovali. Ve Švýcarsku se každoročně zlikviduje 50 až 100 tun vyřezané trubčiny. Daniel Ambühl, spolupracovník profesora Grundera, chce navázat kontakt se švýcarskými včelaři a položit jim tyto otázky: Byli byste ochotni vyřezanou trubčinu v plastovém sáčku skla- 172

173 Má se tato krásně zavíčkovaná trubčina vyhodit nebo zužitkovat jako potrava? dovat v mrazničce? Kolik byste za kilogram chtěli obdržet, aby se vám vícepráce s tím spojená vyplatila? Chceme to vůbec? Mnoho včelařů likvidaci trubčiny kategoricky odmítá jsou to přeci živí tvorové. Průzkumem bylo zjištěno, že asi polovina švýcarských včelařů trubčinu vyřezává a likviduje v rámci potírání varroázy, neboť na ní se roztoči množí. Před námi včelaři stojí několik základních otázek. Je odhad oněch 50 až 100 tun reálný? Co by tomu řekla široká veřejnost? Čemu dát přednost získání medu nebo uchování včelích otců? Vznikne tím rovnováha ve včelstvu? Bude to v souladu se zásadami profesora Grundera? A co by tedy včelaři měli dělat? Zabývat se produkcí medu nebo dbát o biodiverzitu a opylování. Měli by se starat také o trubce coby zdroj světové výživy? Váš názor nás zajímá. I za několik řádek vám budeme vděčni. Také bychom mohli nabídnout protinávrh: Kromě trubčích larev by se mohly jako atraktivní pokrm zpracovávat larvy vos, zavíječů voskových apod. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Pečeť kvality (Henrike Lüderitz; Deutsches Bienen-Journal, 2015, č. 9, str. 6 7) Souhrn: Vědec z Mohuče profesor Günter Kamp se zeptal, proč se pečetí kvality, která upozorňuje na obsah látek s antibakteriálními účinky, honosí pouze med manukový, když medy domácího původu obsahují totéž! Med má především lahodnou chuť. Dokáže však ještě něco navíc? Ale samozřejmě že ano! Pro mnoho lidí, zejména pro včelaře, jsou antibakteriální nebo antivirové účinky medu dávno známé. A proto je také med už odedávna používán a ceněn v domácím léčitelství. Avšak mnozí často i z řad přímých zákazníků včelařů nevědí skutečně naprosto nic o souvislostech. Je možné, že sem tam někdo z nich zaslechl něco o působení manukového medu. Med získávaný z nektaru novozélandského nebo australského čajového keře rodu Leptospermum (balmín metlatý pozn.překl.) obsahuje antibakteriálně působící methylglyoxal (MGO). Sklenice medu, v nichž se tento vzácný med nachází, jsou opatřeny speciální pečetí, na které je obsah antibakteriálně působícího methylglyoxalu v medu uveden v mg na kilogram medu. Další pečeť kvality UMF (unique manuka factor) označuje antibakteriální působení medu ve srovnání s antiseptickým roztokem fenolu. Léčivé výrobky z manukového medu se nasazují v Německu už řadu let i na klinikách při ošetřování ran (viz DBJ č. 2/2012, str ). Protože však i naše domácí medy obsahují zvláštní antibakteriální komponenty, bylo by určitě zajímavé, kdyby se člověk hned v obchodě mohl dozvědět, zda se v daném konkrétním medu ukrýva- 173

174 Různé hodnoty GOX-aktivity z let 2014 a Měření u všech vzorků medu proběhlo letos v létě. V porovnání s nimi má hojivá mast Revamil hodnotu GOX-aktivity nižší než 50 mu/g. Pro určení GOX-aktivity určité šarže medu musí včelař odevzdat tři vzorky. Nádobky odešle do laboratoře do oddělení příjmu objednávek. Při plnění medu do sklenic se vzorky odebírají na začátku akce, uprostřed a ke konci (po 20 ml). V laboratoři se všechny tři vzorky zpracovávají odděleně - zředí se ve 20% roztoku a protřepávají. Po 15 minutách se reakce s kyselinou ukončí. Množství vzniklého H 2 O 2 se vyhodnotí. Certifikát a Pečeť kvality se včelaři odešle elektronickou poštou. 174

175 jí. I to by pak mohlo být pobídkou ke koupi. Která vlastnost medu by se tedy mohla touto cestou zákazníkovi sdělovat? Je to GOX-aktivita, říká profesor Günter Kamp z Porýní-Falce. Profesor Kamp je obchodním ředitelem laboratoře v Mohuči, která se specializuje na konzervování trubčího spermatu a mimo jiné také provádí analýzy enzymů. Včely se slinami přimíchávají do medu enzym glukózaoxidázu (GOX), vysvětluje vědec. Ta ovšem není v koncentrovaném medu aktivní. Teprve když je zředěná, v tomto případě rozpuštěná ve slinách, vodě či čaji, vytvoří se z glukózy a kyseliny peroxid vodíku (H 2 O 2 ) a gluconolacton. Peroxid vodíku působí nyní antibakteriálně. Patří to k takzvanému sociálnímu imunosystému včel, stejně jako např. sběr a shromažďování propolisu. Čím je GOX-aktivita medu vyšší, o to rychleji peroxid vzniká a tím vyšší je i jeho antibakteriální účinek, vysvětluje Kamp. A právě tuto GOX-aktivitu chce mohučská laboratoř zjišťovat pro včelaře, kteří jí med zašlou. Pečeť kvality se uděluje při hodnotách od 50 do 300 milijednotek v jednom gramu medu (mu/g) a výše. Písmeno Pečeť kvality informuje: GOX-aktivita tohoto medu leží v pásmu 250+mU/g. U vyjadřuje mezinárodní jednotku pro enzymatickou aktivitu. Na podzim tohoto roku by rád profesor Kamp nabízel tento GOX test na komerční bázi včetně udělování pečetě kvality. Jednotlivý test by měl stát 75 euro. Laboratoř by však ráda nabídla i vyřizování sběrných objednávek prostřednictvím včelařských spolků cena by tak mohla klesnout na polovinu. K zamýšlenému udělování pečeti kvality potřebuje ještě profesor Kamp stanovisko Úřadu pro dohled nad potravinami v Porýní-Falci pak už by se vše mohlo rozběhnout. Nyní se nabízí otázka, jakým postupem se bude vlastně GOX-aktivita medu měřit. Med se musí nejprve zředit dvacetiprocentním nárazníkovým roztokem. V laboratoři je třeba jasně stanovit podmínky, nelze jen tak jednoduše použít vodu nebo ovocný čaj. To bychom nedostali srovnatelné hodnoty, vysvětluje vědec. Roztok se nejprve protřepává přibližně 15 minut při teplotě 37 C, tedy při tělesné teplotě. Glukózooxidáza do této chvíle v medu neaktivní nyní vytvoří peroxid vodíku.. Po 15 minutách se reakce zastaví. Ve druhém kroku se provádí fotometrický test, při němž se přítomnost vytvořeného peroxidu prokazuje a zároveň měří, říká Kamp. Hodnota pro GOX-aktivitu potřebná pro udělení pečeti kvality je tímto současně měřítkem pro schopnost medu peroxid vodíku vytvářet a tím působit antibakteriálně. Stejně jako hodnoty methylglyoxalu u manukového medu se zde ty naše nanášejí na škálu otevřenou směrem k vyšším hodnotám. V současné době se ty dosud nejvyšší naměřené hodnoty měřené aktivity pohybují kolem 250+ mu/g, uzavírá Kamp. Velmi často kladenou otázkou je, zda se antibakteriální potenciál medu dá udržet i po dobu delšího skladování. Je známo, že glukózooxidáza v medu se působením tepla a světelného záření postupem doby odbourává, vysvětluje Kamp. Radu, aby se med chladil a uložil v temné místnosti, znají milovníci medu už dávno. Z toho vyplývá, že skladování medu v průhledných sklenicích není úplně vhodné. Byla by přece škoda, kdyby vysoká hodnota GOX- -aktivity testovaných medů z předchozího roku byla znehodnocena nesprávným skladováním, dává profesor námět k zamyšlení. Sklenice na med však nezavrhuje, už proto, že jsou celosvětově oblíbené. Problém by se mohl řešit tím způsobem, že by se sklenice s medem vložila do papírové krabice, navrhuje Kamp. Poté už by k medu neproniklo žádné světlo. Teplota skladovací místnosti do 25 C už nepředstavuje sama o sobě žádný problém. Pouze zvýšení nad tuto mez by GOX-aktivitu spolehlivě zničilo. Poté, co v minulém roce byla v mohučské laboratoři provedena první GOX-měření, byly loňské medy znovu přezkoušeny. Výsledky jsou velmi slibné až dosud se jejich GOX-aktivita od posledního měření v loňském roce nijak zásadně nezhoršila, vysvětluje Kamp. Co jsme tedy až dosud mohli konstatovat, je, že ve smíšených květových medech se naměřily ve srovnání s lesními či řepkovými medy podstatně vyšší hodnoty GOX, prozradil Kamp. I pestré městské medy mají často dobré hodnoty GOX-aktivity. Nenacházíme však prozatím žádné údaje pro jednoznačný trend podle druhů medu. Proto je ještě příliš brzy, vyslovit nějaká doporučení, uzavírá. Ale na jedno by přece jen včelaři při vší euforii neměli zapomínat: i když vytočí med s GOX-aktivitou více než 250 mu/g, je i nadále zakázáno takový med pro zákazníky označovat jako oficiální léčivo! Přeložila: Ing. Marie ŠINDLÁŘOVÁ 175

176 Přírodní včelí chléb (Cristina Aosan; Abeille & c ie, 2015, č. 5, s ) Souhrn: článek představuje včelí chléb z různých hledisek: původ, složení, vlastnosti, sběr a také trochu historie. Pro apiterapii je tento produkt velmi zajímavý, ale v současnosti se o něm ví jen málo. Rumunsky se včelí chléb (perga, plástový pyl, pylové koláčky) řekne păstură odvozeno z latinského pastus, což znamená potrava a pastva. Bohužel úlový produkt, včelí chléb, je pro včelaře téměř neznámý. V Belgii se prakticky nikdy nesbíral. Vzniká tak, že včely zpracují pyl do plástů, kde v něm probíhají biologické procesy spojené s metabolickou činností mnoha mikroorganismů. Tento produkt je životně důležitý pro včelstvo a je jedinečným zdrojem bílkovin. Nabízí množství pro něj charakteristických vlastností a je často využíván v apiterapii. Od pylu ke včelímu chlebu Jak už víme, včelí pyl vzniká při sbírání tisíců květových pylových mikrozrnek. Než sběratelka odletí vyhledat pyl, nasaje do volátka nektar uložený v plástvích, ve kterých probíhá přeměna nektaru v med. Při sběru pylu vyvrhuje lepivý nektar, aby se pylový prášek spojil do rousků, které pak přepravuje na zadních nožkách. Rousky přináší do úlu a ukládá je do plástů. Podle některých autorů včely neberou v průběhu tohoto procesu v potaz botanický původ pylu (C. Mateescu, Apiterapia sau cum sa folosim produsele stupuluji, Apiterapie neboli, jak využívat úlové produkty, 2005). Jiní mají za to, že včelí chléb udusaný do voskových buněk pochází z jednoho druhu rostlin, přesně podle složení pylového rousku doneseného včelou. (Pharm. Elena Palos a bioložka Constanta Andrei, O comunicare romaneasca originala despre pastura Nový názor na včelí chléb v dokumentu z Rumunska, 1984). Podle nás jsou možné obě situace. Ve skutečnosti, zda se ukládá jeden nebo více druhů pylu, závisí na bohatosti kvetoucích zdrojů v okamžiku sběru. To by mohlo vysvětlovat, proč jsou obvykle v buňkách, kam byl uložen pyl, různobarevné vrstvy odpovídající pylům různého původu. Občas se najdou i buňky obsahující pyl jediné barvy (pyl z jednoho druhu květů). Včely vypichují pylové rousky do buněk, udusají je hlavou a povrch pak pokryjí tenkou vrstvičkou medu. Na rozdíl od buněk obsahujících med, nejsou buňky s plástovým pylem zakrývány voskem. V prvních dvanácti hodinách po uložení pylu se začínají intenzivně množit některé bakterie druhů Pseudomonas (Streptococcus podle Ševčíka, 1950), Lactobacillus a kvasinky Saccharomyces (Pain a Maugenet, 1966). Proces přeměny pylu ve včelí chléb probíhá ve třech etapách, odpovídajícím třem typům přítomných mikroorganizmů. Tyto etapy se částečně překrývají. V průběhu první etapy mikroorganizmy typu Pseudomonas spotřebovávají zásobu kyslíku přítomnou v pylu (podle Ševčíka jde o směs bakterií, ve které převažují Streptococcus, a současně probíhá pozvolný růst kvasinek). Spotřeba kyslíku vede k dušení a k vymizení jak Pseudomonas, tak Streptococcus. Za nepřítomnosti kyslíku se během druhé etapy vyvíjejí bakterie typu Lactobacillus, které rozkládají cukry jako zdroj kyslíku a produkují kyselinu mléčnou. Koncentrace kyseliny mléčné postupně narůstá přibližně až na 3 %, díky čemuž se snižuje ph směsi, což přispívá ke sterilizaci včelího chleba. Ve třetí etapě dochází k růstu kvasinek druhu Saccharomyces za nepřístupu vzduchu, které rozkládají zbytky cukrů, aktivují 176

177 konečnou fermentaci pylu a dokončují přeměnu ve včelí chléb. Přechylování mezi procesy aerobními a anaerobními je možné díky tenké vrstvě medu, pokrývající buňku. Tento povlak zabraňuje unikání vzduchu až do jeho spotřebování bakteriemi. Ke konci procesu přeměny je včelí chléb vystaven působení okolnímu vzduchu. Asi tak za 15 dní, po skončení všech tří etap mikrobiální přeměny, je včelí chléb téměř sterilním produktem. A co víc, vysoký obsah směsi čerstvé kyseliny mléčné, která působí jako přirozený konzervant, způsobuje, že zralý včelí chléb může být dlouho skladován, aniž by došlo k jeho větším kvalitativním nebo kvantitativním změnám. Pokud bude uchováván na chladném a suchém místě, může být včelí chléb skladován až 17 let C. Mateescu. Mléčné kvašení je biologický proces, při němž jsou cukry přeměňovány v buněčnou energii a laktát, jako buněčný produkt látkové přeměny. Mléčné kvašení je využíváno jak při běžném vaření v soukromí, tak v průmyslové výrobě při přípravě jogurtu (Lactobacillus, Streptococcus, další bakterie, některé kvasinky), kimchi, nakládané zeleniny (Leuconostoc) a určitých typů piv. V průběhu fermentace se snižuje ph, což ničí určité druhy bakterií, které by mohly být škodlivé a vznikají specifické aromatické sloučeniny. Proces za přítomnosti kyslíku pokračuje buněčným dýcháním (heterolaktická fermentace), jehož výsledkem je pyruvát, etanol, oxid uhličitý. V průběhu mléčného kvašení narůstá doba pro zakonzervování výrobků stejně jako jejich nutriční hodnota díky zvýšenému obsahu probiotik. A potom všem nakonec v buňkách plástu vznikne včelí chléb. Kousky včelího chleba vytlačeného z plástů nejsou tak barevné jako pylové rousky, z kterých vznikly, vzhledem k proběhnutým biochemickým procesům. Převažující barvy jdou od hnědé k okrové, případně k rezavým odstínům. Na peletkách pergy můžeme najít drobné bílé nebo žlutavé plošky. Jsou to zbytky včelího vosku, které se při vytlačování odlouply z buněk. Nesmíme je zaměňovat se skvrnami plísně. Chuť je příjemná, sladkokyselá, kyselá nebo vzácněji hořká. Specifická vůně není tak silná jako u pylu, podobá se vůni úlového vzduchu. Složení a vlastnosti Odborná literatura a alternativní medicína často hovoří o vysoké nutriční hodnotě pylu. Co se týká pergy, popisuje se jako mnohem lepší než pyl. Přesněji, nutriční hodnota pergy je údajně třikrát vyšší než u pylu. Její protizánětlivé působení je dvakrát až třikrát silnější než u pylu. Obsahuje bakteriociny, nazývané také lantibiotika (peptidická antibiotika), která jí propůjčují účinky bakteriocidní, bakteriostatické a schopnost ničit bakterie a zárodky. Tyto vlastnosti, vážící se ke sníženému ph, zabraňují růstu některých bakterií na živném médiu tvořeném živnými látkami pergy. Tím perga získává schopnost autokonzervace. Tento produkt nicméně nemůže nahradit léčbu antibiotiky a v lidském těle jako antibiotikum nepůsobí. Zjistilo se, že pyl má vyšší proměnlivý obsah ve formě proteinů, oligopeptidů a aminokyselin. 177

178 Můžeme v něm najít veškeré esenciální aminokyseliny ve vyváženém poměru. To vše je završeno velkou enzymatickou rozmanitostí: přibližně 100 enzymů (oxidoreduktáza, hydroláza, transferáza, izomeráza, lipáza). Perga obsahuje flavonoidy, polyfenoly, fytosteroly, kamferol (který pomáhá v prevenci proti osteoporóze), auxin a nukleové kyseliny. Zvýšená bioaktivita je podporována obsáhlým komplexem vitamínů rozpustných v tucích i ve vodě (A, D, E, C, K, B komplex), stejně jako pestrou škálou minerálů a stopových (makro i mikro) prvků. Prakticky to znamená, že všechny chemické prvky, z kterých je složeno lidské tělo, lze nalézt v pylu a tudíž i ve včelím chlebě. Je zajímavé, že ve včelím chlebě byl objeven enzym umožňující trávení mléka (Hitchcock, 1956), který se v pylu nevyskytuje. Připomeňme si, že mikrozrnka květového pylu jsou pokryta vnější vrstvou nazývanou exina, která je tak pevná, že v laboratorní praxi odolává rozpouštění jak v kyselinách tak zásadách. Živiny obsažené v pylu se nachází uvnitř exiny. Abychom je mohli využít, musíme je předpřipravit (narušit) ve vodnatém roztoku. Živiny unikají otvůrky v exině do roztoku, který se pak pije. Celkovou kvalitu pergy ovlivňuje uvolňování protoplazmatického obsahu pylových mikrozrnek skrz póry exiny. Rozhodující je tedy propustnost exiny. Mikrobiální biokonverze snižuje obsah cukrů, zvyšuje ale obsah biologicky aktivních složek vznikajících při mikrobiálním metabolismu. Všechny tyto procesy umožňují, aby byly výživové složky pergy lépe stravitelné a zvyšují její celkový prospěch. Variabilní chemické složení pergy odpovídá převažujícím zdrojům květů a má blízko k pylu, z něhož pochází ale s určitými modifikacemi: exina je narušena, hladina glykosidů (většinou jde o polysacharidy) se snižuje, zvyšuje se množství vitamínů stejně jako enzymů a rozmanitost bioaktivních složek. Glykosidy a proteiny jsou částečně rozpustné ve vodě a proto jsou rychleji vstřebávány při trávení. Ve včelím chlebě se rovněž objevuje vitamín K. Kvantitativně je těžké vyhodnotit probíhající synergické procesy mezi jednotlivými prvky a křehkými energetickými silami v úlu odehrávající se při tvorbě pergy. Výzkumy v budoucnu by měly ozřejmit, co nám napovídá zkušenost: perga je výjimečný zdraví prospěšný potravinový doplněk (potravina s léčivými vlastnostmi). Fermentace dodává včelímu chlebu nutriční hodnotu považovanou za dvakrát až třikrát vyšší než má pyl, z něhož vzniká. Má značný obsah antioxidantů a schopnost odstraňovat volné radikály. Díky proběhnutému mikrobiotickému metabolismu obsa- 178

179 huje v proměnlivém poměru: kyselinu dekanovou, používanou při léčbě revmatoidní artritidy, gamaglobuliny (imunoglobulin přispívají k správné funkci imunitního systému), biopterin (používaný při léčbě nedostatečné obnovy funkce enzymů), neopterin (aplikovaný při biosyntéze biogenních aminů), acetylcholin (prospěšný při snižování krevního tlaku, proti chronické zácpě, při přenosu nervových impulzů), lecitin (doporučuje se při stimulaci paměti, onemocnění jater, depresi, snižování cholesterolu a ekzémech), guanin (uplatňuje se při obnově nukleových kyselin). Použití Pro nás pro všechny představuje včelí pyl a perga důležitý zdroj neživočišných proteinů, pro své vyvážené a pestré složení aminokyselin a obsah všech esenciálních aminokyselin. Oba produkty jsou bohaté na enzymy, koenzymy, vitamíny, minerály, nukleové kyseliny a další bioaktivní složky. Med vzniká z květního nektaru, zatímco včelí pyl a perga z květního pylu. Úlové produkty jsou tudíž jakýmsi ostrůvkem plným zdraví v záplavě současné nezdravé potravinové produkce. Bohužel to není na dlouho, protože invaze geneticky upravovaných rostlin do celého evropského prostoru má za následek, že včelaři budou potřebovat předběžný souhlas ke sběru pylu a ostatních úlových produktů. Nevíme ještě přesně, jak to bude fungovat, ale tato opatření jsou již předem avizována jako nová omezení, jak pro producenty, tak pro spotřebitele. Pro jedince, kteří trpí překyselením žaludku, jako reakcí na pyl (častěji na sušený pyl než na čerstvý), je dobré vědět, že perga, díky pozměněnému složení po metamorfóze pylu, nepůsobí stejně. Dát si pergu je jednodušší, protože se nemusí dále připravovat a může být konzumována tak jak je. Při nákupu je zapotřebí mít na zřeteli její barvu, vůni a konzistenci. Využití pergy pro udržení a zlepšení zdravotního stavu je třeba podřídit několika základním pravidlům. Na začátku léčby se musí brát malé dávky a postupně, každý den nebo týden, množství zvyšovat podle závažnosti zdravotních problémů, které chceme léčit. Postupné zvyšování je důležité proto, aby si organismus zvykl na nový produkt. Zkušenosti nashromážděné provozováním apiterapie ve světě nám říkají, že perga, požívaná samostatně nebo v kombinaci s jinými včelími a bylinnými léčivými přípravky, je prospěšná při léčbě celé škály onemocnění, která si probereme níže. Přispívá ke zlepšení příznaků revmatoidní artritidy tím, že obsahuje kyselinu dekanovou a pantotenovou. U chudokrevných osob dodává esenciální aminokyseliny, vitaminy a oligo-prvky nezbytné při tvorbě hemoglobinu. U osob stižných zánětem plic a bakteriálními záněty, dodává probiotika a lantibiotika s podpůrným účinkem. 179

180 Perga působí jako antiseptikum a desinfekce ale nemůže nahradit antibiotické léčivé přípravky nebo léky. Nicméně působí v součinnosti s léky a posiluje organismus oslabený nemocí. Domníváme se, že by mohla být prospěšná v pediatrii u předčasně narozených dětí jako antiseptikum se schopností ničit bakterie a zárodky, což ochrání citlivou trávicí sliznici a zároveň poskytne bohatou a snadno stravitelnou výživu, stejně jako probiotika pro střevní mikroflóru. U žen perga přispívá k podpoře kojení. Doporučuje se rovněž u pacientů trpících dislipidemií, v průběhu snižování koncentrace špatného cholesterolu a triglyceridů v krvi. Používá se při léčbě chronické zácpy pro obsah acetylcholinu, vlákniny a také jako probiotikum působící na ozdravění střevní mikroflóry. Je to antialergický produkt, který snižuje tvorbu histaminu. Je také vhodná při chronické ledvinné nedostatečnosti. V kombinaci s propolisem působí blahodárně při léčbě krvácivosti dásní. Posilováním hormonální sekrece podporuje činnost nadledvinek, které harmonizují metabolismus. Vylepšuje sexuální funkce a působí proti stresu. Hodí se pro ty, kteří příliš pracují ať duševně nebo fyzicky. Perga je rovněž účinná při zvyšování síly a svalové vytrvalosti. Stimuluje celkový metabolismus tak, že ovlivňuje řetězové reakce působením katalytické funkce mikroprvků. Přispívá k regulaci váhy. Zlepšuje fungování imunitního systému. Zpomaluje proces buněčného stárnutí a růstu nádorů díky tomu, že obsahuje antioxidanty, vysoce kvalitní enzymy, nukleové kyseliny a cenné živiny, které dodávají potřebnou výživu do veškerých tkání. Patrně nejcennější využití je v oblasti onkologie, jako podpůrný prostředek klasické medicíny, tím že vstupuje pozitivním způsobem do procesu krvetvorby (zvyšuje kvalitu krve). Ideální je brát ji současně s propolisem a zeolitem. Perga je rovněž vhodná pro pacienty, u nichž se zhoršuje celkový stav, nebo jsou v pokročilém stadiu nemoci, protože živiny, které obsahuje, jsou velmi kvalitní a z většiny jsou rozpustné ve vodě a tudíž snadněji a rychleji absorbovatelné, aniž by to příliš namáhalo trávicí trakt. Velmi vhodná je i pro ty, kteří procházejí antibiotickou léčbou, tj. užívají antibiotika, zvláště pak pro děti. Je účinná během různých léčebných procesů při chronické hepatitidě, jakožto látka vyživující játra a lék k podpoře jaterních funkcí. V tomto smyslu je také cenným produktem pro sportovce, jako vzpruha svalové hmoty a síly, zvýšení vitality a odolnosti při námaze. Dobrým řešením může být v kombinaci s práškem z ostropestřce mariánského pro ty, kteří požívali výrobky obsahující steroidy a praktikovali sport, vyžadující konzumaci doplňků s ingrediencemi silně škodlivými zdraví a pak museli začít brát léky k podpoře jaterních funkcí. Abychom uklidnili pochybnosti křesťanů, kteří drží půst, zeptali jsme se na kompetentní názor pověřeného otce Teofana z kláštera v Nera, který nám potvrdil, že pyl je produkt nezpochybnitelně vhodný při půstu. Pyl i perga jsou produkty rostlinného původu, sbírané a zpracovávané včelami, aby mohly být skladovány a konzumovány uvnitř úlu. Pro člověka představují potraviny z nutričního hlediska výjimečně bohaté a jsou zdrojem neživočišných proteinů vysoké kvality. S jednoznačně vyšším procentem proteinů, komplexním a vyváženým obsahem aminokyselin v kombinaci s celou škálou výživových bioaktivních složek a snadným použitím, vykazují tyto produkty mnohem vyšší hodnotu než maso. Za podpory Prof. Dr. ing. biochim. Stefan Bragarea z rumunštiny do francouzštiny přeložila Ada- Marlen CHMILEVSCHI. Trocha historie, jazykovědy a zeměpisu Až do druhé světové války nebyl včelí chléb příliš znám. Před necelým stoletím byl v Rumunsku prezentován jako lepkavá hmota uložená v plástvích, sloužící k výživě včelích vajíček (Saineanu 1929); nebo tmavá nažloutlá a pevná substance, kterou včely sbírají na méně kvalitních květech, kterou se živí v případě nouze a kterou vyhazují, když mají dostatek medu (Scriban 1939). Anglicky se včelí chléb nazývá bee bread chléb od včely. Dříve se v Middle English, kterou se hovořilo v XII. XVI. století, používalo termínu be bred. Otázkou je, zda byl včelí chléb u anglosasů znám. Avšak další jinou informaci v tomto smyslu jsme nenašli. Včelí chléb představuje pro včely zdroj proteinů, nicméně v chlebu od pekaře jsou to cukry, které 180

181 jsou hlavní složkou. Vzhledem k jeho složení, název včelí chléb je nepatřičný. Možná ho tak angličtí včelaři pojmenovali při pohledu na fyzickou podobnost: včelí chléb je pevný a měkký, na rozdíl od medu, který je obvykle tekutý (přinejmenším při vytáčení). Znalost výjimečných nutričních vlastností včelího pylu a medu nás přivádí na myšlenku, že toto bylo v Antice nazýváno ambrosií. Podle Homéra je ambrosie pevná potravina, pokrm bohů, a nektar je jejich nápojem, které je činí nesmrtelnými. Plinius použil termín ambrosie ve vztahu k určitým rostlinám. V sanskrtu nalézáme substanci se stejnou funkcí, amrita, která je nápojem bohů. Pro německého vědce Wilhema Heinricha Roschera ( ), specializujícího se na studium řecké a románské mytologie, byly ambrosie a nektar druhy odlišné od medu. Zdá se, že jedinečný vztah mezi výborným zdravotním stavem, vitalitou a úlovými produkty je založen na dobrých základech. V teplých oblastech Země, jako je Indie a Indonésie, kde žijí divoké včely, které si staví hnízda zavěšená ve větvích vysokých stromů nebo ve skalách, sbírají až do dnešních dnů místní obyvatelé včelí chléb tak, že po lanech šplhají až ke včelstvům. Tam potom odřezávají části plástů, ve kterých je včelí chléb. Tento primitivní způsob sběru nás přivádí k myšlence, zda mohl být včelí chléb využíván už v dávných dobách. Je také dobré zmínit, že v současnosti probíhá sběr včelího chleba ve velkém, protože poptávka na trhu zaznamenává velký rozmach. Na světové úrovni je hodnocení úlových produktů jako potraviny s výživnou hodnotou tím vyšší, čím více se klade důraz na spotřebu nutraceutik (zdraví prospěšné potraviny), nazývaných také funkční potraviny. Sběr včelího chleba Získávání včelího chleba se může provádět dvěma různými způsoby. První je založen na tom, že se pyl nechá uložit do speciálních plástů s odnímatelným dnem. Takže se včelí chléb dá vytlačit k tomu uzpůsobeným nástrojem. Druhý postup spočívá v tom, že se odřízne část plástu obsahující včelí chléb. Odříznuté části se dají do mrazáku. Po zamrazení se vloží do strojku, který zbytky plástu rozdrtí. Včelí chléb si zachová svůj tvar, vosk se odloupne a přes síto se oddělí od pylu. K uskladnění se včelí chléb zamrazuje v malých baleních. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ Propolis, dárek z úlu s mnoha možnostmi využití (Dr. Cristina Aoşan; Abeille &c ie, 2015, č. 5, s ) Souhrn: Propolis je využíván mnoha způsoby už od pradávna. Tento produkt velmi variabilního složení vykazuje prospěšné účinky díky svému tlumícímu a rozkladnému působení na určité mikroorganizmy nebo toxiny a bioaktivnímu účinku s polyvalentní aktivitou. To vše, aniž by sám byl toxický, dokonce ani ve velkých dávkách ne. Důležitý je způsob přípravy tinktur, používané dávkování a způsob aplikace. Doporučuje se užívat ho preventivně. Nakonec je vysvětleno i jeho využití jako přírodního prostředku v onkologii a hematologii. Když jsem jako mladá lékařka, absolventka fakulty medicíny v roce 1994 pracovala na různých fakultních klinikách, nosila jsem vždy v kapsičce pláště lahvičku propolisové tinktury a jinou s jílovým práškem. Od té doby mají u mě v pracovně, kde léčím, tyto produkty vždy své privilegované místo. Právě proto jsem nikdy nepředepisovala antibiotika na snížení teploty. Pokud jsem se jako první dostala k poranění, u žádného nepropukla infekce nebo zápal, bez ohledu na jeho rozsah, hloubku nebo počet stehů, které si vyžádaly. A to uvádím pouze dva příklady z dlouhého seznamu možného každodenního využití při léčbě propolisem. Z mých pacientů skoro 99 % bere propolis v různých formách a v různých dávkách. Budu se věnovat propolisu, včelímu produktu, který si svoje místo už našel a není považován za módní výstřelek přírodní medicíny. V oblasti alternativní medicíny jsme v průběhu let byli svědky četných novinek s roztomilou prezentací. Ale moc jich nedokázalo prokázat svou hodnotu a zachovat si aktuálnost. Pokud bychom měli vybrat deset produktů přírodní léčby, jejichž hodnota je neoddiskutovatelná, na jednom z prvních míst tohoto seznamu by docela určitě byl propolis. Nejenom, že byl prověřen časem, ale v současnosti je studován více než kdy předtím a stává se předmětem mnohočetného využití. Nad různá akademická pojednání a všechna veřejná prohlášení má největší váhu praktická zkušenost jedince. Jak už víte, pracuji s úlovými produkty více než dvacet let. Než nějaký produkt doporučím svým pacientům, vždy jsem ho vyzkoušela sama na sobě. Jsem přesvědčena o tom, že síla vlastní zkušenosti pomůže lépe porozumět pacientovi, než jakákoliv studie či doporučení ve vědecké literatuře. Skupi- 181

182 na lékařů, zaměřená na přírodní medicínu, ke které patřím, s oblibou pracuje s propolisem. Klasická medicína, pracující se synteticky vyrobenými léky, díky neoddiskutovatelným výsledkům s propolisem, nahlíží méně kriticky na výrobky z propolisu než na jiné produkty alternativní medicíny. Závěry všech, kteří zkoumali propolis v laboratoři ale hlavně těch, kteří ho používají při léčení nebo při klinických testech, vyznívají jednoznačně ve prospěch užívání propolisových produktů v širokém měřítku. Historie dosvědčuje, že již Egypťané ho používali jak při léčení tak při mumifikaci zemřelých. O propolisu je zmínka v Bibli i v Koránu. Rovněž ho používali Římané i Řekové. Aristoteles, který sepsal šest knih o včelách a jejich produktech, doporučuje propolis k léčbě zanícených ran. I když to nebývá často zmiňováno, víme, že ve středověku měl téměř každý klášter včelín. Propolis se také objevuje při líčení Búských válek, jako zmínka o přípravě vazelíny používané v chirurgii se skvělými výsledky. Velmi široké použití našel také propolis v ruské armádě během Druhé světové války. Původní složkou propolisu jsou pryskyřice sbírané včelami na pupenech a kůře různých stromů a keřů. K tomu, aby vytvořily propolis, včely v úlu složitě promísí tyto pryskyřice s výměšky žláz. Z důvodu jeho biodiverzity je těžké pro něj stanovit normu. Velmi rigorózně provedený chemický rozbor ukázal, že neexistují dva absolutně identické vzorky propolisu. Liší se, i když jsou odebrány ve stejné době, ze stejného úlu, u stejného včelaře. A navíc ještě nebylo zcela ozřejměno chemické složení propolisu. To je zdrojem mnoha sporů při biochemickém a farmaceutickém laboratorním výzkumu. A tak se objevují výsledky lišící se mezi vědeckými skupinami a zem od země. Přesto je možné říci, že jeho kvalita je obdobná, ať pochází odkudkoliv. Tajemství spočívá ve schopnosti přírody přizpůsobit ve stejné míře ochranné mechanismy v návaznosti na evoluci agresorů. Pryskyřice je na povrchu pupenů proto, aby je uchránila proti nadměrné radiaci, chladu, mikrobům, virům a působení agresivní chemie. Když se biologičtí agresoři adaptují ve snaze zachovat druh, stejně tak musí reagovat i rostliny. Následkem toho nepřetržitě přizpůsobují skladbu ochranných substancí v souladu s modifikacemi probíhajícími u agresorů. Po celém světě včely potřebují tyto pryskyřice k vlastní ochraně a hygieně. Protože role propolisu je shodná ve všech úlech, je logické, že základní účinky se projevují identickým způsobem, i když měly včely při sběru k dispozici rozdílné zdroje. Vzhledem k biodiverzitě složení, působí propolis i proti mikrobům, které si ale nevyvinuly odolnost jako je antibiotická rezistence vůči umělým antibiotikům. Včely propolis používají k asanaci úlu a jeho utěsnění. Za udržení dobrého zdravotního stavu a prevence nemocí ve včelstvu, v podmínkách obrovské masy až jedinců ve stísněném prostoru, vděčí z velké části propolisu. Včely jím potírají vnitřní část úlu, stejně jako každou buňku plástu, do které ukládají med, pyl nebo vajíčka. Vetřelci, kteří vniknou do úlu (např. myši), jsou po usmrcení zakonzervováni propolisem, aby se nekazili. Pyl uložený v úlu ztrácí přibližně do pěti dnů schopnost klíčit. A navíc včely dýchají úlový vzduch, který je obohacen o propolisový aerosol. Skvělá vizitka pro tento úlový produkt! Jak využívat jeho kvalit? Blahodárné účinky bez toxicity Zhruba se dá říci, že propolis z pohledu dávkování a uplatňování hlavních léčivých látek je v přírodě vyhledáván a využíván ve dvou oblastech: a. Účinek potlačující, hubící, projevující se na úrovni mikroorganismů a některých toxických substancí; b. vliv bioaktivních látek u lidí a zvířat. Obvykle je mu přiznávána působnost antivirová, antibiotická, fungicidní a fytoinhibitorní. Je uznáván jako biologicky aktivní látka s mnoha účinky: antioxidantní, detoxikační, protizánětlivý, hojivý, vylučování těžkých kovů, imunostimulační, imunomodulační, biostimulační, bioregulační. Je znám také jako analgetikum silnější než je kokain a prokain. To, co je velmi důležité je, že nebyla pozorována indukovaná toxicita propolisu, i když byl podáván ve vysokých dávkách. Prof. Dr. Siegfried Ansorge v roce 2010 během semináře organizovaného Rakouskou apiterapeutickou společností, referoval o tom, že podával při pokusech na myších denní dávky 1400 mg/kg tělesné váhy během 90 dní bez jakéhokoliv toxického efektu. Proporčně by to u člověka vážícího 70 kg znamenalo dávku 98 g propolisu denně! To mě povzbudilo vyzkoušet tento pokus na sobě. Několik posledních zim jsme já a manžel brali v průběhu několika dní dávky 20, 30, 40 a dokonce 50 ml propolisové tinktury denně bez jakékoliv známky otravy. Tinktura byla připravena z 30 g surového propolisu plus 70 g alkoholického roztoku ā 70. V následujícím textu se budu rovnou věnovat využití propolisu v praxi, nebudu se zdržovat chemickým složením, fyzikálně chemickými vlastnostmi, atd., které jsou zeširoka probírány v odborné literatuře a při popularizaci přírodní medicíny. Obrovská výhoda úlových produktů, a u propolisu to platí ve zvýšené míře, je užívání v různých úpravách a léčebné působení je možné využívat různými způsoby. Propolis je možno užívat v přírodním stavu jako tyčinky, granule, prášek nebo tinktury, odvary a olejové extrakty, různá mazání, krémy, čípky, aerosol Vysoce účinná tinktura O léčebné účinnosti propolisové tinktury čili hydroalkoholového extraktu rozhodují dvě kvalita- 182

183 tivní kritéria, která je nutné mít na zřeteli: způsob extrakce a kvalita přírodního produktu. Co se týká extrakce, v literatuře se doporučuje dělat propolisovou tinkturu z 96 alkoholu, 10 až 30 % propolisu a vše dva týdny macerovat. Ale na základě mé vlastní zkušenosti i zkušeností apiterapeutů provozujících praxi v jiných zemích, se dobrá propolisová tinktura vyrobí z alkoholu s 30 % propolisu po nejméně dvouměsíční maceraci. V průběhu této doby je třeba roztok několikrát denně protřepat. Tak je možné rozpustit část složek rozpustných ve vodě (ale nerozpustných v alkoholu), která není v žádném případě zanedbatelná, protože může podle výzkumu Dr. Janose Kormendi-Racz z Maďarska dosáhnout až 22 %. Tak to děláme my a radím vám, abyste si ji připravovali doma stejně. Samozřejmě, že průmyslové technologické postupy mohou tyto procesy urychlit ale ne o mnoho. Při přípravě kvalitní tinktury je velmi důležitá trpělivost. Když nemáte čas si doma připravit 70 propolisovou tinkturu, můžete použít 90 96, ale musí být od spolehlivého výrobce. Druhým důležitým aspektem je kvalita přírodního propolisu. Jeho množství může být zvětšováno smícháním s voskem. Když si koupíte propolisové tyčinky a dáte je zmrazit, drobí se. Při rozlomení se nesmí ohýbat. Když tomu tak není, držíte voskový propolis, nebo ještě hůř, propolisový vosk Ideální by samozřejmě bylo, seznámit se s včelařem, kterému důvěřujete. Aby účinek odpovídal očekávání, je třeba dodržovat správné dávkování Mnoho terapeutů obvykle doporučuje dávky v kapkách propolisové tinktury na kila tělesné váhy a den. Ale je třeba pamatovat na to, že v závislosti na fyzikálních zákonech, velikost kapky závisí na velikosti kapátka. Flakónky s propolisovou tinkturou, které jsem objevila na rumunském trhu, mají pipety a kapátka různě veliké a do mililitru nakapají mezi 30 a 53 kapkami. Právě proto, aby bylo léčení přesné, raději doporučuji množství objemových jednotek, tzn. mililitry, které se snadno naměří stříkačkou se stupnicí. V přírodním léčitelství je dávkování produktů velmi důležité, ale moc se na něj nehledí. Klasičtí lékaři často kritizují a nesouhlasí s přírodní medicínou, následkem čehož někteří lékaři váhají při předepisování některých léků a na léčebné výsledky se čeká dlouho. Často jsou předepsané dávky z principu opatrnosti velmi nepřesné nebo příliš slabé. Nepřesným údajům přispívá odborná literatura. Zřídka poskytuje skutečnou oporu praktickým lékařům, protože se dostatečně neopírá o praktické zkušenosti, ale spíš poskytuje bibliografický soupis. Propolisová tinktura je například doporučována téměř u všech chorob, které mohou být léčeny propolisem, v dávce 1 2 kapky na kg tělesné váhy na den. Když přihlédneme k rozdílné velikosti kapátek, to může, při výpočtu pro pacienta se 70 kg, znamenat dávku mezi 1,3 až 4,6 ml na den Protože lékař neví, jaké kapátko bude doma pacient používat, nemůže vědět, jaké dávky pacient ve skutečnosti bere a ani správně sledovat vývoj choroby ve vztahu k léčení. Vezměme si příklad pacienta trpícího rakovinou. Těžko můžeme porovnávat působení nepřesné dávky propolisové tinktury (1 2 kapky/kg/den) podávané ústně mající částečný a pomalý efekt, s cytostatiky podávanými nitrožilně v silných dávkách, jejich efekt je okamžitý. To je důvod proč propolisová tinktura v mnoha případech nemá očekávané výsledky, i když je známá jako lék vhodný k léčbě této nemoci. Způsob a postup při podávání propolisové tinktury Při správném vnitřním použití se tinktura smíchá s medem. Med má vysokou schopnost zesilovat vliv léků, s nimiž se užívá. Zlepšuje vstřebávání, chrání sliznice před silným alkoholem, zároveň zeslabuje jeho obvyklé nežádoucí účinky. Přesný poměr mezi lékem a medem není popsán, ale za vhodné můžeme považovat poměr 1 ku 2 nebo 1 ku 3, tzn. jeden díl tinktury a dva nebo tři díly medu. Samozřejmě v případě diabetiků se používá pouze akátový med, který obsahuje více fruktózy a méně glukózy. Neměly by se překračovat 2 3 kávové lžičky denně. Propolisová tinktura se také může nakapat na chléb, sušenku nebo obilné vločky (nebo na konopné produkty ). Ideální je brát ji minut po jídle. Nejsilnější dávky jako ty, které jsme testovali s manželem, vyvolávají euforické stavy, což je snadno pochopitelné, protože se jedná o 70 alkohol. To je problém při řízení automobilu. Může se objevit pocit na zvracení. To rychle odezní po vypití jedné či dvou sklenic limonády. Tak vysoké dávkování je spíše výjimkou, ale můžeme se s ním setkat u vážných chorob. U vysokých dávek se tedy projevuje jistá překážka. U množství 70 tinktury více než 10 ml/den je třeba přihlížet ke kvalitě pozřeného alkoholu. Někteří alkohol nemohou nebo ho mohou konzumovat jen v malém množství. Jde o nemocné, kteří mají vážné problémy s játry, cirhózu, nádory jater nebo o osoby, které trpí jaterními chorobami, jejichž léčba se neslučuje s alkoholem. Dalším příkladem jsou epileptici nebo lidé trpící psychickými problémy. Tito pacienti mohou užívat jiné produkty, které neobsahují alkohol. Propolisové výrobky bez alkoholu Příkladem je vodný roztok propolisu, ale v tomto případě je problém v tom, že chybí praktická zkušenost s dávkováním vodného roztoku, zvláště u závažných chorob. A za další, vodný roztok obsa- 183

184 huje pouze vodorozpustné substance bez substancí rozpustných v alkoholu. Nicméně má cenné vlastnosti, což bylo prokázáno v Rumunsku a Rusku, zatímco uveřejněné práce jiných vědeckých skupin začínají větou typu: Propolis je ve vodě nerozpustný. Na univerzitách v muslimských zemích, kde se používají pouze vodné roztoky, proběhlo mnoho laboratorních studií, které prokazují kvalitu vodorozpustných složek propolisu. Jiný cenný produkt, který sdružuje propolisové složky rozpustné ve vodě a alkoholu a získáván je při složitém procesu, je vodná suspenze. Tento výrobek přinesl autorce novátorského přístupu, pí Bişboacă z Rumunska, stříbrnou medaili na Mezinárodním sympoziu Inovace ve Varšavě v roce Svůj produkt, vyráběný SC Phenalex SRL, pojmenovala Propolisová esence. Další roztok, který je v dohlednu a jak doufáme v ne příliš vzdáleném, je injekční roztok propolisu, který právě vyvíjí pan Michel Simics z Kanady. Tento výrobek, podávaný intravenózně, může působit mnohem rychleji a účinněji, což je potřebné u těžkých nemocí, vyžadujících intenzivní a rychlé účinky. Kdo má brát propolis? Pro koho je propolis nejprospěšnější? V první řadě by ho měli brát lidé v dobrém zdravotním stavu. Toto tvrzení může znít paradoxně, ale odpovídá přirozenému použití propolisu v úlu pro zdraví včelstev. Ti, kteří léčí nemoci, znají velice dobře důležitost prevence. Je mnohem snazší chránit zdraví, než léčit nemoc. Proto doporučuji všem těm, kteří se těší dobrému zdraví a čtou tento článek, užívat propolisovou tinkturu z preventivních důvodů. Dávka 2 ml na den je dostatečná pro člověka, který se považuje za zdravého. Doporučuje se absolvovat minimálně dvě tří až čtyřtýdenní kúry za rok, na jaře a na podzim. Jak působí propolis: jako imunostimulant, imunomodulant, antioxidant a přípravek usnadňující zbavovat se některých toxických substancí (např. dioxinu, těžkých kovů). Přírodní léčba v onkologii a hematologii Čistě přírodní léčba nemůže v onkologii a hematologii přinášet větší výsledky bez využití úlových produktů a hlavně propolisu. V různých publikacích věnovaných této problematice bylo v posledních dvaceti letech popsáno tisíce stran o přírodní léčbě rakoviny. Obilné klíčky, ječmen, divoká rýže, mrkev, petržel, zelí, černá ředkev, červené víno, brokolice, cibule, česnek, podražec, plamének, čemeřice, jesenní ocún, puškvorec obecný, kostival lékařský, lopuch větší, pampeliška, zimostráz, třapatka, jíl, koloidní stříbro, lehká voda, olivový olej, konopný olej, houba reishi, kozinec, zeolit, mateří kašička, med, organické mikroživiny, atd. byly všechny uznány jako protirakovinné. Přesto procento úspěšnosti v boji proti rakovině nevzrostlo a veřejnosti se ještě nepodařilo nabídnout 100% přírodní cestu, vedoucí ke skutečnému rozřešení rakoviny. Stojí za povšimnutí, že většina těchto publikací nebyla založena na zkušenosti a medicínské praxi. Tyto texty byly zveřejňovány hlavně proto, aby dělaly publicitu autorům nebo vytvářely mediální podporu pro prodej potravinových doplňků. K dosažení klinického úspěchu jsou zapotřebí řádné poctivě získané materiály, založené na případových studiích průběhu léčby od autorů nebo specialistů v dané oblasti. Laboratorní práce pouze naznačují možné výsledky, ale zůstávají pouhými teoriemi, jestliže nejsou konfrontovány se složitou lidskou bytostí a uváděny do života prostřednictvím klinických studií a přímou prací s pacienty. Říká se, že teoreticky není žádný rozdíl mezi teorií a praxí ale prakticky je. V případě rakoviny, může být tento rozdíl fatální. Na základě mé osobní zkušenosti a zkušeností praktických lékařů celostní medicíny a podle velkého množství studií prováděných po celém světě, propolis podal důkaz o protirakovinném účinku. Fytochemický léčebný potenciál má mitodepresivní efekt, tzn. potlačení buněčného bujení. Díky inteligenci přírody působí tento efekt s velkou razancí na úrovni zhoubných buněk s porušenou rovnováhou na úrovni genetických procesů a informačních struktur, aniž by stejnou měrou působil na zdravé buňky. Každý ví, že tkáň se nikdy nestane zhoubnou celá. Normální buňky jsou vždy zachovány, ale jejich činnost je přerušena maligními buňkami, které tvoří nádory. Přednostním potlačením maligních buněk na dlouhou dobu je podpořena činnost normálních buněk a struktura a funkce tkáně se může restartovat. Za pomoci propolisu může být zhoubné bujení zpomaleno a dokonce i zastaveno, někdy vymýceno. Bohužel způsob aplikace používaný v současnosti, ústní podání, není nejefektivnější, ale nic jiného k dispozici nemáme. Díky střevní slizniční bariéře a dalším složitým mechanismům probíhajícím v těle, ne všechno a ne vždy může náš organismus využít v optimálním poměru v cílové oblasti. Neznamená to, že by vysoké či velmi vysoké dávky mohly podle aritmetické posloupnosti zvyšovat šanci pacienta jako v trojčlence. Inhibiční schopnosti propolisu byly prokázány i v homeopatických dávkách. To naznačuje, že využití propolisu je velice složitá problematika vyžadující ještě náročný výzkum. Zbývá ještě prozkoumat možnosti využití a naučit se s tím pracovat. Ve zkratce se dá říct, že propolis je možné velmi účinně využívat při různých způsobech léčení rakoviny a to i pouze přírodní léčbou ale za součinnosti dalších produktů a s osobním přístupem přizpůsobeným potřebám každého pacienta. Ale ani při dodržení všech pravidel a postupů nemůžeme očekávat zázraky, protože cesty našeho Pána a přírody jsou nevyzpytatelné. Rakovina překračuje hranice 184

185 nemoci lidského těla. Je to utrpení mající kořeny v oblasti pořád ještě zanedbávaného duševního světa s určujícími emočními aspekty, se závažnou duševní vyčerpaností a fyzickým vysílením. Při včasném a správném podání, které zajistí jeho správné a biotické působení, může, hlavně pokud je správně zpracován, propolis nabídnout nejen větší naději k prodloužení života ale také šanci zachránit život mnoha nemocným. Nicméně musí být podáván s rozumem, jako jedna složka komplexní terapie. Chemoterapie a ozařování Co to skutečně je chemoterapie a ozařování a z jakého důvodu je tento typ léčení aplikován? Jestliže chemoterapie je předepisována jako léčba cytostatiky, tzn. k tlumení růstu nádorových buněk, radioterapie se cíleně zaměřuje na ozařování novotvarů fyzikální cestou iradiací. Ví se, že cytostatika podávaná intravenózně se šíří po celém těle a tudíž tlumí dělení buněk jak v nádoru, tak ve zdravých tkáních, což má obávané nepříznivé účinky. V případě radioterapie ozařující vlny dopadají také na zdravou tkáň ve směru aplikace svazku paprsků, což rovněž vyvolává závažné vedlejší účinky. V obou případech je třeba posoudit, v jaké míře aplikovaná terapie uzdravuje a v jaké míře vyvolává jinou nemoc. S jednou nemocí se tělo může vyrovnávat dlouho, ale mnohem hůře snáší zároveň dvě nemoci současně. Je možné, že při překročení určité hranice, překročí strádání, které přináší tělu léčba, své meze a tělo podlehne, i když se zdálo, že nádor je pod kontrolou. To je důvod, myslet také na zdraví pacienta, nejen na nemoc, kterou to začalo a důvod, proč bychom měli povinně dělat vše pro ochranu před nepříznivými účinky. V poslední době byla indikace chemoterapie a radioterapie nevhodně prováděna z komerčních důvodů. Na celosvětové úrovni totiž nepředstavuje rakovina pouze nezměrné utrpení, ale generuje rovněž impozantní trh s obratem přibližně 200 miliard ročně. Dá se říci, že před několika lety tvořily potravinové doplňky přibližně 10 % z této obrovské sumy. A to je právě důvod, proč se čím dál tím více setkáváme s ekologickými sezónními bizarnostmi s protinádorovými účinky, chránícími při chemoterapii a ozařování, u kterých se uvádí, že slouží jako potravinové doplňky. Ve své většině jsou koncipovány a uváděny na trh osobami bez jakékoliv zkušenosti s pacienty a vycházejí pouze z příznivě vyznívajícího čtení o přírodních produktech nebo z laboratorních pokusů prováděných často jen na buněčných kulturách nebo dokonce na zvířatech. Tyto produkty nejsou vyvíjeny na základě praktických zkušeností při práci s pacienty, kdy by se měly brát v úvahu i životní sociální podmínky. Tyto podmínky jsou naprosto odlišné v případě buněčné kultury rostoucí ve skleněné nádobce od podmínek u laboratorní myši. Většina těchto produktů při prověření časem neuspěje, protože se neprokáže přesvědčivý účinek, byť je prezentován zaníceně a s nadšením a jako módní výstřelek mizí. V mezičase tyto produkty mystifikují lidi, kteří nepotřebují jakési domněnky ale skutečnou pomoc. Jen nedbale je respektováno pravidlo primum non nocere (především neškodit), protože mají nulovou toxicitu, ale nejsou ani uváděným přínosem, takže jsou ve své podstatě škodlivé. V případě propolisu, jsou jeho blahodárné účinky podloženy terapeutickou zkušeností a klinickými výzkumy. Chemoterapie je zajišťována schopností detoxikovat, dekontaminovat těžké kovy, antioxidační a biostimulační. Jeho působení při ozáření je známo od konce Druhé světové války. Formy života, které přežily nejblíže epicentru atomových výbuchů, byly krysy, díky chodbám vyhloubených hluboko v zemi, strom Gingko biloba (nejstarší známý strom) a včely, díky propolisovému povlaku v úlech. Na experimentální úrovni je známo, že propolis propouští jen slabě záření, právě tolik, aby se při radioterapii zničily citlivější rakovinné buňky a přitom byly v dobrém stavu zachovány zdravé tkáně. Antioxidační a detoxikační schopnost doplňuje jeho účinek a zapojuje se v ochraně proti ozařování. Naštěstí propolis navíc sám o sobě působí jako cytostatikum, jehož inhibiční efekt byl již prokázán. Pokusy prováděné na laboratorních zvířatech prokázaly, že pokud je propolis podáván současně při ozařování a chemoterapii, nádory se rychleji zmenšují a subjekty mají větší naději dožití i lepší celkový stav než ty, které propolis nedostávaly. Na jedné onkologické klinice v Japonku už mnoho let pracují s propolisovou tinkturou podávanou pacientům současně s chemoterapií a ozařováním. Tento způsob léčby umožňuje úspěšnější potlačování nádorů, přičemž rozbory krve i celkový stav pacientů jsou mnohem lepší než u pacientů, kteří propolis neberou. Patrice Percie du Sert, známý svou záslužnou činností v oblasti apiterapie, provedl ve Francii velkou klinickou studii, týkající se využití propolisu při onkologických onemocněních. V roce 2007 byla tato studie představena v Rumunsku při kongresu Rumunské apiterapeutické společnosti v Kluži. Na začátku veřejně mluvil o téměř nepřekonatelných těžkostech, se kterými se setkal, předtím než klasická medicína tuto studii povolila z důvodu složitého chemického složení propolisu. Nakonec po letech odkládání, byla studie povolena. Jasně ukázala na fakt, že pacienti léčení klasickým způsobem, to jest chemoterapií a ozařováním a užívající propolis, snášeli tyto extrémně zatěžující procedury lépe a měli kvalitnější a delší život. Někteří z nich se vyléčili, i když diagnóza zpočátku nebyla příznivá. Při doporučení prospěšných dávek dospělým onkologickým pacientům, 2 3 ml propolisové tinktury v koncentraci 30 % 2 až 3krát denně, jako součást složitější léčby, vycházím ze své vlastní léčitelské zkušenosti. Jestliže je užívána samotná tinktura, je možné zvýšit dávku až na třikrát denně 5 ml. Je na- 185

186 prosto nemožné jen tak od oka odhadnout dávkování a doporučit ho, aniž bychom před tím neanalyzovali specifika každého pacienta. Dávky a četnost podávání musí být přizpůsobeny individuálním potřebám. Když se pokusíme dávkování zevšeobecnit, je asi možné předepsat četnost čtyři týdny léčby a jeden týden vynechat. Podávání propolisové tinktury musí být zahájeno před chemoterapií a ozařováním, pokračovat v průběhu léčení i po něm, po dlouhou dobu. Začínáme s nízkou dávkou 2 krát 0,5 ml/den, potom 2 3 nebo 3 1 podle situace a pokračovat dokud se nenalezne optimální dávka pro pacienta. Diskuze na téma užívání propolisu je dlouhá. Přeložila: Eva KUBEŠOVÁ 186

187 VEDENÍ VČELSTVA Rojit se či nerojit? (Jürg Vollmer; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 6, s ) Souhrn: Mnoho včelařů už řadu let žádný roj nevidělo, neboť různými metodami rojení zabraňují. Potlačování tohoto přirozeného pudu však přispívá k rozvoji varroázy. Reinvazi roztočů lze zmenšit i tak, že úly rozestavíme ne těsně vedle sebe a ještě lépe s česny na různé světové strany. Začátkem léta se včely rojí, když se jim to dovolí. Desetitisíce včel v pravé poledne opustí svůj úl spolu se starou matkou. V blízkosti se včely semknou do rojového hroznu a vyčkávají, až průzkumnice najdou vhodné místo. Včelí roj je fascinující fenomén, který udržuje včelstvo při zdraví. To tvrdí americký vědec Thomas D. Seeley. Jak zabránit rojení Jelikož rojivé včely tvoří méně medu, mnozí včelaři jejich rojivost tlumí a rojení zamezují. Snaží se vyšlechtit včely s malou rojivostí a hledají nové metody: plodové hnízdo se na zimu zúží a na jaře se rozšíří, aby včelstvo se mohlo rozrůst nad plodiště se nasadí medník s prázdnými plásty, které by včely měly rychle zaplnit a nemít čas na rojení s první snůškou už v květnu se včelstvu odebere cestovní proviant pro roj a krmná zásoba pro matečné včelstvo. Bez těchto se včelstvo nemůže vyrojit. jakmile včely začnou stavět matečníky, je nutno zasáhnout, neboť rodící se matka dá popud k vyrojení vytvoří se oddělek se dvěma plodovými plásty, s jednou oplodněnou matkou a s minimem včel. Matečnému včelstvu budou plodové plásty chybět a nebude se rojit. když se místo staré matky nasadí nová, mladá a oplodněná, nebude včelstvo mít snahu se vyrojit Roje redukují varroázu Uvedené metody k zamezení rojení jsou proti přírodě. Když včelař zabrání včelstvu, aby se vyrojilo, má to škodlivé následky. Zabraňování rojení je užitečné jen pro včelaře, nikoliv však pro včely. Výzkumník Seeley svými pokusy prokázal, že po vyrojení v matečném včelstvu markantně klesne počet roztočů. V roji odletí cca 60 % dělnic a s nimi také 60 % roztočů. Ale také v samotném roji se množství roztočů sníží. Rojící se včely se před odletem vyhřejí na 35 C, neboť pouze s teplým křídlovým svalstvem dokáží vyvinout frekvenci 250 kmitů za vteřinu. Z toho lze usoudit, že roztoči z vyhřátých včel odpadnou. Když roj vyletí, musí se v matečném včelstvu vylíhnout mladá matka a vyletět na snubní let. Dokud nenaklade první vajíčka do plodových buněk, není ve včelstvu žádný zavíčkovaný plod, do kterého by roztoč mohl svá vajíčka naklást. To také redukuje varroázu. Včelstva dostatečně rozestavět Jestliže včelař rozestaví svá včelstva alespoň na vzdálenost 10 až 20 m, zredukuje tím nebezpečí varroázy podstatně. Výzkumníci sledovali dvě skupiny včelstev, která proti varroáze nebyla ošetřena. V první skupině sesadili úly blízko k sobě, ale ve druhé je rozestavěli 10 až 20 metrů od sebe. V první skupině včelstva uhynula, neboť si nákazu rychle předávala. Ve skupině rozestavěných úlů zůstala varroáza pod kritickou hranicí a včelstva přežila. Ještě účinnější je tento trik: úly rozestavět s česny do různých výletových směrů. U těsně sesazených úlů přistávají létavky po každém výletu na česnech cizích úlů. Večer sedí z 80 % v nesprávném úlu, kam vnesly nové roztoče. Když jsou ale úly rozestavěny řídce a s česny do různých výletových směrů, představují tyto omyly jen 4 %. U divokých včelstev, která udržují mezi sebou odstup nejméně 850 m, k tomu vůbec nedochází. Roje nechat vyletět, ale s ruční brzdou Seeley si je jist, že obyčejný včelař není schopen pokaždé svůj roj dohonit a z blízkého stromu ho setřást. To se podaří jen někomu. Většina včelařů má své pevné zaměstnání a včelaří jen ve volném čase. Pak se musí hledat nějaký kompromis mezi přirozeným rojením a nepřetržitým hlídáním včelstev. Například včelař ve chvíli, kdy roj hodlá vyletět, připevní na česno rojový odchytový pytel. Odchyce- 187

188 ný roj pak usadí do jiného úlu. Včely zůstanou doma a varroáza se nešíří. To je pak ona ruční brzda. Na závěr svého výkladu říká D. Seeley sebekriticky, že ve výzkumu včel jsme vlastně na začátku a dodává, že jsme v něm vlastně 100 let za opicemi. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK Evoluce a vedení dvoumatečných včelstev (Prof. Keith S. Delaplane a stážista Walter B. Hill; University of Georgia, American Bee Journal, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Zamyšlení nad tím, je-li jediná matka opravdu optimálním řešením pro přežití včelstva a připomenutí základních metod pro získání dvoumatečného včelstva. Na začátek si položme otázku: Jak se dostaneme od evoluční jednotky přirozeného výběru k opravdu velké medové snůšce? Nejprve je důležité porozumět jednotce výběru, protože není vždy zřejmé, na které úrovni přírodního výběru se včelstvo chová tak, že stoupáme po žebříku biologické hierarchie. V případě včelstva si musíme položit otázku, zda přírodní výběr se odehrává na úrovni dělnice, matky nebo celého včelstva. V případě organizmů, jako jsme my sami, si klademe stejnou otázku, zda jsou to naše geny, naše buňky či celé tělo. Tento důvod je velice důležitý, neboť v případě, že přírodní výběr se odehrává zároveň na různých úrovních, tehdy zde je půda evolučních konfliktů, a to i v rámci téže kolonie nebo organizmu. Jako případ takového konfliktu je ve včelstvu boj na život a na smrt mezi dvěma neoplozenými matkami. Tato skutečnost je dobrá pro vítěze, ale ne pro včelstvo, které ztratí cennou záložní matku. Příklad v organizmu jako jste vy nebo já, jsou rakovinné buňky, které se vzbouří ve zbytku genomu, napadnou obranné schopnosti ostatních buněk a množí se na úkor organizmu. Takže ať je to sobecká královna nebo ničemná rakovinná buňka, vidíme, že koncept jednotky výběru nám pomůže vysvětlit existenci biologického fenoménu, který je v rozporu s celkem, k němuž náleží. Hypotézu nejsobečtějšího genu zpopularizoval Richard Dawkins a v ní uvádí, že gen je základním replikátorem v biologii a že všechny následné úrovně biologické organizace jsou strojem společného rozhodování odvozeného od sobeckého genu, který se má sám rozšiřovat. Není nutné, aby se gen staral o stroj, pokud se gen dále kopíruje. Dále je důležité pochopit, že produkty evoluce na jakékoliv úrovni a v jakémkoli okamžiku nejsou dokonalé, ale spíše optimální v porovnání k ostatním jednotkám výběru. Trajektorie života pro jednotky výběru je seskupit se do nadřazených jednotek výběru od genů přes chromozomy a buňky až do mnohobuněčných organizmů vznikajících na každé úrovni tak, aby byly integrované a vnitřně stabilní. Tato stabilita nastane pouze v případě, že evoluční konflikty na nižších úrovních jsou potlačeny nebo nepřítomny. Toto seskupení dříve samostatných jednotek výběru do integrovaných jednotek na vyšší úrovni lze považovat za vývoj osobnosti každý jednotlivec je reprodukčně kompetentní s podmíněnou kontrolou vnitřních konfliktů v úrovních pod jeho identitou. Když jsem řekl tohle všechno, chtěl bych se vrátit k případu konfliktu na nižší úrovni, který u včel stále zůstává nevyřešený. Tím jsou soupeřící matky sestry, které bojují na život a na smrt. Nyní je zřejmé, že včelstvo je v této situaci tím poraženým, protože dvě matky by byly pravděpodobně lepší než pouze jedna, pokud se týče velikosti kolonie, její schopnosti obrany, síly vyhledat a využít pastvu, sílu a genetickou variabilitu. A to nezmiňujeme nic o bezpečnosti, kterou by poskytla matka, která by byla ve včelstvu navíc. Mravenci a termiti tento problém ve svých dospělých koloniích vyřešili už dávno, neboť v nich je množství královen se svým potomstvem. V případě, že tvrdíme, že evoluce je optimalizace a nikoliv perfekcionalizmus, tak můžeme s jistotou říci, že včelstvo platí za to, že matky bojují o život. Nabízím svým čtenářům, že se podíváme dovnitř na tuto cenu, když si povšimneme rozdílnosti v medových výnosech mezi dvoumatečnými (DQ) a jednomatečnými (SQ) včelstvy. Vedení dvou (a více) matečných včelstev není nic nového a scvrkává se na manipulaci se včelstvem, jak v něm udržet více než jednu matku. Myšlenka nabrala na obrátkách poté, co výzkum C. L. Farrara ve třicátých letech minulého století ukázal, že výnosy včelstev rostou nerovnoměrně s rostoucí populací dělnic ve včelstvech. Jinými slovy to znamená, že jedno včelstvo o včelách bude mít vyšší výnosy, než dvě včelstva po Není přehnané tvrdit, že tyto znalosti přinesly zásadní změnu ve vedení včelstev, které jsou srovnatelné s Langstrothovým úlem s pohyblivým rámkem. To si dovolím tvrdit proto, že před zveřejněním Farrarovy práce se většina včelařů domnívala, že tajemství velkého medového výnosu spočívá ve velkém počtu úlů a nejjednodušší cestou, jak zvýšit počet včelstev, je nechat včelstva vyrojit. Farrar nás učil, že je nutné zamezit vyrojení, uchránit co největší počet létavek a to je klíč k úspěchu. V dnešní době, při moderním řízení včelařství, je snaha mít velmi silná 188

189 Metoda dvoumatečného včelstva (DQ) na zvýšení populace létavek a medového výnosu je modifikovanou formou tvorby oddělků s tím rozdílem, že nový oddělek je usazen nad kmenovým včelstvem a potomstvo dvou matek, nikoliv jedné, se podílí na jedné společné snůšce. Úspěšnost této metody spočívá ve správném načasování, aby všechny létavky byly k dispozici v obou nástavcích ve stejném čase, kdy u vás je největší nektarová snůška. Jediným speciálním zařízením, které je potřeba, je dvojitá přepážka obvykle podomácku vyrobená v podstatě rozdělení úlu se separátním česnem v horním nástavku a dvojitým dnem. Jeho účelem je, aby se vůně uvnitř úlu mohly směšovat mezi oběma prostory, když je horní včelstvo zralé. Dvě přepážky mateří mřížky slouží k tomu, aby se matky nemohly k sobě dostat a vzájemně se bodnout. A zde jsou některé doporučené DQ metody: Máte-li vyzimované včelstvo pouze v plodišti s nástavkem se zásobami, nejdříve si opatřete novou matku, přesuňte zhruba 1/3 plodu (ve všech stadiích vývoje) a dejte včely do středu nového úlu a celé včelstvo přestavte dle středního nákresu na obrázku 1. Uvolněný prostor v nástavcích zaplňte rámky, nejlépe soušemi. Je dobře omést přebytečné včely do vrchního prostoru, kde zvýšíte jejich počet a ony se ihned vrátí do mateřského nástavku. Novou matku v horním nástavku po několika dnech zkontrolujte, bude-li včelami přijata a tudíž ji bude možné vypustit. Mezitím prázdný prostor, který bude ve spodním nástavku, zeslabí rojovou náladu. Po třech týdnech TVORBA DVOUMATEČNÉHO VČELSTVA Obr. 1: Vedení dvoumatečného včelstva se včelstvem, které přezimovalo v plodišti a s nástavkem se zásobami. Obr. 2: Vedení dvoumatečného včelstva, které přezimovalo ve dvou nástavcích. po té, co jste vypustili matku v horním nástavku, už by se tam měl objevovat dělničí plod. Po dalších 23 dnech by mladušky měly dospět do věku létavek. Jestli jste vše dobře naplánovali, mělo by se to shodovat s vrcholem nektarové snůšky. V tuto chvíli můžete vyndat dvojitou přepážku a včelstvo podruhé přeskupit (pravý panel na obrázku č. 1), tentokrát oddělte obě včelstva (matky) listem novin, do kterého jste prostřihli jednu nebo dvě díry. Tyto díry umožní včelám začít papír kousat a postupně se spustí mechanismus, kdy se během několika hodin včely mezi sebou budou promíchávat a med začnou ukládat společně jako jedno včelstvo, z čehož bude mít včelař výhodu, protože maximalizuje populaci létavek. A od tohoto momentu může včelař podle potřeby začít přidávat medníky. Osud obou matek je nejistý a jedna z nich nejspíše zemře, pokud včelař nezasáhne a jednu z nich nepoužije někde jinde či matky nezaklíckuje. Technika dvoumatečného včelstva, kdy včelstva přezimovala ve dvou nástavcích (obr. 2) je v základu stejná. V tomto případě včelař může použít jiný protirojový způsob, který spočívá v prohození nástavků v originální úlové sestavě. Na dvou levých nákresech obrázku č. 2 vidíme umístění nástavků A a B před a po prohození do sestavy se dvěma matkami. Prohození nástavků je dobrým protirojovým opatřením při vedení včelstev s jednou či dvěma matkami. Využívá podstatu toho, že koncem zimy je chomáč obvykle natlačen u víka (levý nákres na obr. 2) a tím, že nástavky A a B včelař prohodí, dá chomáči více prostoru nad hlavou, což potlačí rojovou náladu. V případě, že je dobrá snůška, původně dvouposchoďová dvoumatečná včelstva mohou být rozšířena o mimořádně mnoho nástavků. 189

190 včelstva a prevence rojení je jedním ze základních předpokladů, jak toho dosáhnout. Během desetiletí, která následovala po Farrarově práci, spousta autorů popsala různé způsoby, jak zřídit DQ včelstva a většina z nich byla popsána v tomto časopise. Převaha metod obsahovala dočasně, do dvou nástavků umístěných nad sebou, rozdělená silná včelstva, z nichž každé mělo vlastní matku, plod a česno. Oddělení nástavků bylo provedeno přepážkou, která zabraňovala smíchání včel, ale nechávala pronikat hnízdní pachy (viz výřez). Po nástupu hlavní nektarové snůšky se přepážka odstranila, dělnice se mísily a bylo jim umožněno ukládat med pod stropem. Obvykle se jedna z matek po tomto zásahu ztratila, ale v té době už v úle byla velká populace létavek. Medové výnosy v dvoumatečných včelstvech jsou typicky daleko vyšší, zvláště v lokalitách, kde je silná nektarová snůška. Haydak a Dietz popisovali, jak DQ včelstva dala v průměru o 60 liber více medu, než jejich protějšky SQ. Moeller a Harp uvádějí snůšku liber u DQ včelstev v porovnání se librami, které dala SQ včelstva. A Tegart uvádí desetiletý průměr 250 liber u DQ včelstev v porovnání se 175 librami u SQ. Nevýhoda u DQ systému je nevyhovující výška, která je nutná, aby bylo možno vložit další nástavky s plodem a medníky. Všeobecně je to nemožnost zajistit, aby obě matky přežily a obě vyzimovaly. Já sám jsem pracoval s DQ včelstvy a mohu zaručit jejich mimořádnou schopnost vyrobit med při dobré nektarové snůšce. Tento způsob samozřejmě zahrnuje kontrolu rojení a optimalizaci rychlého rozvoje a maximum populace. A tak jako u všeho včelaření načasování je stěžejní: populace létavek musí být na počátku nektarové snůšky na maximu, nebo v jeho těsné blízkosti, vzhledem k Farrarovým zásadám, které musí být maximálně využity. V případě, že maximum medu při minimu včelstev je důležitý pro váš obchodní záměr, musíte vedení DQ včelstev stále kontrolovat. Stabilních včelstev s několika matkami bylo dosaženo v Číně způsoby bez použití oddělující přepážky, rozdělení nebo dočasného oddělení. Včelaři začínají se včelstvy s mladými dělnicemi, které sklepou z plodových plástů, aby odstranili starší včely (mladé dělnice mají snahu zůstat na plástech) a dají stranou úly plné mladušek, aby zabránili starým včelám přelétnout zpět na plod. Po dvou dnech včelaři do každého včelstva přidají osm 6 12 měsíců starých kladoucích matek, kterým předem pomocí mikro nůžek ustřihnou jednu třetinu až jednu polovinu kusadel (zubů), aby jim zabránili vzájemně se uchopit a dát jedna druhé smrtící žihadlo. Kombinace mladých dělnic (které mají menší schopnost rozlišit feromon jednotlivých matek), kladoucích matek, které mají menší snahu uletět a chirurgické zhoršení jejich schopnosti bojovat, to vše dává možnost stabilního včelstva s několika matkami, které mají mimořádnou schopnost kladení. V Severní Americe dvoumatečná včelstva nejsou hlavním proudem, neboť většina včelařů nepovažuje extra práci, která je zde nutná, za nějak lukrativní. Ale pro menší a středně velké výrobce medu je to daleko atraktivnější a pro studenty evoluce včely medonosné to slouží jako vodítko k tomu, čeho je včelstvo ochotno se sobecky vzdát při nižší úrovni jednotek výběrového aktu. Přeložil: Ing. Milan DANÍČEK 190

191 ZAJÍMAVOSTI Radiesthesie aneb proutkař a včely (Jürg Vollmer; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 9, s ) Souhrn: Včelám se daří v místech se silným geomagnetickým zářením. Tato místa umí najít proutkaři a obecně lidé na takováto záření citliví. Obraz, na kterém středověký učenec Georgius Agricola ukázal, jak proutkař vyhledává rudu. Co je to vlastně ta radiesthesie? Místo vědeckých definic lze laicky říci: Je to zvýšená citlivost (sensibilita) na zemské magnetické vyzařování. Už od pradávna je známo, že někteří lidé, například proutkaři, jsou schopni zachytit geomagnetické vlny, které vysílají rudy, kovy, podzemní vodní toky a tektonické zlomy v geologickém podloží. Jenomže ani ono záření, ani jeho lidské vnímání, nejsou měřitelné ani prokazatelné. A co se nedá změřit, to pro přírodovědce prostě neexistuje. Přesto si někteří obeznalí včelaři pozvou proutkaře nebo jiného senzibila (člověka vnímavého na geomagnetické vyzařování), aby jim poradil, kde založit včelnici nebo postavit včelín. Vědí totiž, že jejich včely by mohly být takovým zářením rušeny. Také Německá společnost pro mezinárodní spolupráci v projektech zaměřených na zřizování studní využívá proutkaře k vyhledávání podzemních vodních zdrojů. Krátký historický výklad o radiesthesii Už v dávnověku byly známy zázračné pruty. Mezi ně patří hůl, kterou posel bohů Hermes otevřel brány podsvětí, jakož i hůl Mojžíšova, jejíž pomocí dal vodě vytrysknout ze skály. První seriozní doklad o využití proutkaře při hledání kovové rudy dává obraz středověkého všestranného učence Georgia Agricoly (viz obrázek). V roce 1880 vyhledával vídeňský neurolog prof. Moritz Benedikt pomocí proutků patogenní (choroboplodná) místa. Teprve v roce 1929 otevřel bavorský přírodovědec Gustav Freiherr svobodný pán Pohl problematiku geomagnetického vyzařování. Vyslovil domněnku, že podzemní vodní proudy mohou vysílat záření škodlivé lidem, zvířatům a rostlinám, a že toto záření by mohli vycítit lidé na ně vnímaví. Tato myšlenka byla přijata a dále rozvíjena. V roce 1952 začali různí podnikavci nabízet, že v lidském obydlí určí rušivé vyzařování a poradí, jak přestavět nábytek, zejména postele. Pak že dodají ochranné sítě, mříže a klece, kterými určité místo zastíní před geomagnetickým vyzařováním. Tyto pomůcky ve včelařství zatím aplikovány nebyly. Někteří živočichové se geomagnetickému záření (GMZ) vyhýbají, jiní ho vyhledávají. GMZ se vyhýbají nebo z něho unikají: koně, telata, kozy, prasata, psi, kuřata a kachny, ale také čápi. Co se týče čápů, v lidovém povědomí je, že děti přináší čáp. Bylo potvrzeno, že v domech, nad kterými si čápi vystavěli hnízdo, bylo místo pro početí požehnané. GMZ vyhledávají: včely a mravenci, kteří z něho čerpají pozitivní energii. Co se týče mravenců a včel, sedlák dříve než si vystavěl chlév, umístil na staveništi mraveniště nebo naň postavil úl. Když tam mravenci a včely zůstali, znamenalo to, že místo nebylo pro chlév způsobilé. Krávy by tam měly malou dojivost a byly by nemocné. Zatímco včely v místech s nižší energií jsou netečné až líné a produkují málo medu, pak v místech nabitých energií a geomagnetickým zářením jsou naopak velmi pilné a méně agresivní. Avšak v místech, kde se rušivá pole střetávají, jsou včely agresivní a bodavé. Pomůcky k lokalizaci GMZ Ve středověku používali proutkaři rozvidlené lískové nebo vrbové větvičky ve tvaru Y. 191

192 Práce s kovovou virgulí (vlevo) a s kyvadélkem Proutkař lokalizuje rušivé zóny kolem nového stanoviště (pohled směrem západním); Vodonosnou spáru ukazuje modrá šipka, rušivé zóny jsou ohraničeny červenými čárami. Dnešní proutkaři používají virgule umělohmotné nebo kovové, ale také kyvadélka. Uznávaný švýcarský proutkař pan Meinrad Mannhart nám předvedl postupně rozvidlený proutek, Dvanáct nástavkových úlů postavených mimo vodonosnou spáru a mimo rušivé zóny. Česna směřují k jihu. jednoruční proutek, anténu a kyvadélko. Jejich pomocí lokalizoval vodonosnou podzemní spáru probíhající v hloubce 1,8 m ve směru východozápadním. Na povrchu ve vzdálenosti 20 m souběžně s ní tekl potok. Pak s poměrně velkou přesností lokalizoval negativní zónu, ve které by včelnice neměla být. Během hodiny nám náš proutkař vyznačil ideální místo pro 12 úlů postavených ve třech řadách po čtyřech, jejichž česna by měla směřovat k jihu. Střední řada by tak byla za vodonosnou spárou (modrá šipka) a boční řady pak mimo rušivé zóny (ohraničené červeně). Pan Mannhart věří, že včely z česna vyletí doprava a podél rušivé zóny poletí za snůškou. V květnu jsme umístili 12 nástavkových úlů podle jeho pokynů a začali je pozorovat. Za rok uvidíme. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 192

193 Použití radiolokace ve včelařském výzkumu (Niels Gründel; Schweizerische Bienen-Zeitung, 2015, č. 9, s. 16) Souhrn: Výzkumná skupina australské univerzity James-Cook pod vedením Dr. Lori Lach použila jako první radiolokaci k tomu, aby zjistila, jak se chovají nemocné včely. Za tím účelem opatřila 960 včel radiofrekvenčními identifikačními mikročipy. Ty jim byly připevněny k týlu jejich hrudního článku a jejich pomocí bylo možné včely individuálně sledovat. Včely byly mikročipem opatřeny krátce po vylíhnutí a každá byla jednotlivě oskenována, takže o každé bylo známo, co je a ke které skupině patří. Polovina včel byla nakažena sporami prvoka Nosema apis, který je rozšířeným parazitem dospělých včel. Druhá polovina nebyla nijak ošetřena. Ke svému pokusu použili výzkumníci dále umělé květy, na které nanášeli různé nektary a pyly. Nezbytná byla i radiolokační aparatura a počítač. Pomocí radiolokačního systému pak vědci sledovali, v jakém okruhu včely létavky pracují a co přesně domů přinášejí. Zajímalo je, jak se na rozdíl od zdravých chovají včely nakažené. Snížená opylovací schopnost nakažených včel Významným zjištěním bylo, že nakažené včely začnou za sběrem vylétat později. Ani do konce svého kratšího života se v počtu výletů nedokázaly vyrovnat svým zdravým kolegyním. Na umělých květech s pyly a nektary se prokázalo, že jejich opylovací schopnost je výrazně snížená. Vědce také zaujalo, že nakažené včely vyhledávají lepší energetické zdroje, což byly květy s výživnějším nektarem. Vysvětlili si to tím, že trpí energetickým stresem. Závěrem lze říci, že nakažené včely se od zdravých nijak zjevně neliší. Liší se ale výrazně ve svém chování a ve svých opylovacích schopnostech. Nosema apis tedy neohrožuje pouze včely, ale také plodiny a ovocné rostliny. Zdá se, že čip na zádech včele při její práci na květu nikterak nepřekáží. K pokusu byla zapotřebí také četná elektronika. Přeložil: Ing. Jiří HÁSEK 193

194 ZIMOVÁNÍ A KRMENÍ Přípravy na zimu Jak včelstva přečkají chladné roční období (Dr. Marc-Wilhelm Kohfink, ADIZ- die Biene - Imkerfreund, 2015, č. 9, str. 8 9) Souhrn: Jakmile teploty klesnou pod 6 až 7 C, stáhne se včelí národ do zimního hroznu. Ale aby včely mohly přejít do zimního klidu, musí se ve včelstvu ledacos změnit. Co se v úlu děje a jak můžete podpůrně působit, dozvíte se od dr. Marc-Wilhelma K o h fi n k a. Na studené roční období se včely připravují už od letního slunovratu. Rodí se nový typ dělnic: zimní včely. Líhnou se souběžně s letními včelami, nepodílejí se však už na plodování nebo jiných pracích, nýbrž namísto toho si ze spotřebovávaného pylu vytvářejí rezervní bílkovino-tukový polštář. Zevně nejsou obě skupiny včel od sebe k rozeznání i když hemolymfa (krev hmyzu) zimních včel obsahuje nižší podíl juvenilního hormonu. Zimní včely se líhnou od srpna do října a jejich podíl v mladých včelách průběžně narůstá. Zatímco letní včely žijí jen tři až čtyři měsíce, dotáhnou to zimní včely na šest až devět měsíců a zajistí tak přezimování včelstva až do doby, když na přelomu března a dubna se zase začnou líhnout včely letní. Výměna včel Přechod od léta k zimě signalizuje celá řada vnějších okolností a podmínek. Jsou to mezi jiným zkracující se dny a pokles teplot, úroveň disponibilních zásob stejně tak jako výkonnost kladoucí matky, ale také pokles plodovací aktivity a tím i nižší počet líhnoucích se včel. Vlivem těchto vnějších podnětů produkuje Corpora allata (párová hormonální žláza nacházející se u hmyzu v oblasti hltanu) méně juvenilního hormonu. Důsledkem je už výše popsané chování i další vlastnosti zimních včel. V případě, že nejsou k dispozici dostatečné zimní zásoby nebo matka není v pořádku, zůstává včelstvo déle aktivní a tvoří méně zimních včel, se všemi odpovídajícími negativními dů- 1. Vně úlů příroda odpočívá. Uvnitř pokračuje boj o přežití. 2. Účinné ošetření proti roztoči Varroa zde kyselinou mravenčí s odpařovačem Liebig se postará o zdravé zimní včely. 3. Jakmile klesnou teploty na 14 C, začnou se včely tisknout k sobě co nejblíže. Nejdříve utvoří volný hrozen, poté pevný zimní chomáč. 194

195 vnější teplota -4 C teplotní hodnoty Zobrazení teploty uvnitř včelstva v zimě (změněno podle Büdel, A. a Herold, E, S., 1960, s. 131) sledky pro přezimování. Podobné to je, když na části vychovaného plodu parazitují roztoči, neboť k úspěšnému přezimování jsou nutné početné a zdravé zimní včely. Také pozdní podněcování krmivem na podzim způsobí, že část zimních včel zůstává aktivní, čímž se jim zkracuje délka života. Tvorba zimního chomáče Jestliže na podzim poklesnou teploty, hnízdo včel se postupně zahušťuje okolo stále se zmenšujícího plodiště. Poté pak okolo bodu mrazu se včelstvo uzavře do zimního chomáče a s přibývajícími teplotami pod nulou zmenšují stále více jeho velikost a povrch a tím i spotřebu energie. Zimní chomáč má ve svém středu volně sedící včely, které vytvářejí teplo kmitáním křídelních svalů. Naproti tomu po obvodu sedí více vrstev včel jako střešní šindele jedna přes druhou a slouží jako izolační obal. V jádru chomáče, kde se nachází i matka, panuje 20 až 30 C, zatímco včely na povrchu udržují stěží 10 C a únik tepla regulují tu více tu méně pevným natěsnáním na sebe a lehkou vibrací křídel. Včely strkají přitom hlavu do vnitřku teplejšího hroznu, zatímco zadeček trčí dozadu. Ten se ochladí až na 9 C. Hlava a hruď jsou se 14 C zřetelně teplejší. Aby příliš neprochladly, střídají si pravidelně místo se včelami zevnitř chomáče. Krmivo jako palivo Uprostřed chomáče nacházejí včely to nejdůležitější, co v zimě potřebují, a to ve formě cukru. Získanou energii přeměňují pomocí svalových vibrací na teplo spotřebují přitom třikrát víc krmiva než včely na obalu hroznu. Produkce tepla probíhá v cyklech. Jestliže teplota klesne pod určitou mez, zahřívají včely tak dlouho, dokud nedosáhnou maximální teplotní hodnotu. Za větších mrazů pod minus 20 C může rozdíl v teplotě vnějšího prostředí mimo úl ve srovnání s teplotou uvnitř včelího chomáče činit přes 50 stupňů. Proměnlivá potřeba krmiva V případě, že včelstva neplodují, narůstá u nich při venkovní teplotě 10 C (a s nadále klesající teplotou) spotřeba krmiva, aby si udržela nutnou vnitřní teplotu zimního chomáče. Čím je chladněji, o to víc musí včely zahřívat. Přitom spotřebují větší včelstva sice na jednu včelu méně, ale vzhledem k vyššímu celkovému počtu včel celkově více krmiva. Příznivá síla včelstva pro přezimování leží někde mezi až jedinci. Jestliže je menší, zvyšují se teplotní ztráty zimního chomáče a včelstvu hrozí umrznutí. Jestliže je větší, vyvstává nebezpečí, Nabídka knihy: Marc-Vilhelm Kohfink: Bienen überwintern. Gesund und stark ins Frühjahr (Včely přezimují. Zdravé a silné až do jara pozn.překl.), Nakladatelství Eugen Ulmer, Stuttgart 2015, 112 stran, cena 19,90 eur, ve formátu pdf cena 14,99 eur. ISBN Ukázka na čtení Základní podmínky pro úspěšné přezimování Stanoviště je v maximálně možné míře suché a chráněné před větrem. Včelstva jsou zdravá a dostatečně silná. Matka je silná a vitální. Přeléčí se varroáza a stupeň účinnosti se poměří podle míry spadu, popř. napadení roztočem podle diagnózy z podložky, popř. metodou práškování cukrem. Hodnoty se pohybují v září méně než l roztoč za den, popř. méně než l roztoč na 50 g včel (viz Schulungsmappe). Jednonástavková včelstva jsou s 12 až 15 kg a dvounástavková včelstva s 18 až 22 kg zimního zakrmení. Nedošlo k podzimnímu podněcování krmivem (jinak by se zimní včely aktivizovaly a tím předčasně fyziologicky zestárly). Zasíťované dno je propustné pro dobré provětrávání a zamezení tvorby plísně. Česna jsou rovněž otevřená, ale opatřená mřížkou proti vniknutí myší. Ve víku je izolační vrstva, aby se zamezilo tepelným mostům. 195