VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Historie ošetřovatelství na Humpolecku

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Historie ošetřovatelství na Humpolecku Bakalářská práce Autor: Lucie Musílková Vedoucí práce: Mgr. Magdaléna Lavičková Jihlava 2017

2

3 Abstrakt: Bakalářská práce na téma Historie ošetřovatelství na Humpolecku je zaměřena na vývoj zdravotnictví, a to zejména ošetřovatelství na území Humpolce. Cílem této práce je poskytnout přehled o ošetřovatelské profesi a vzdělávání od 50. let minulého století a zároveň zmapovat vývoj ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy v Humpolci. Práce je rozdělena do dvou částí. První část teoretická se zabývá vývojem ošetřovatelství v Evropě, na níž navazuje historie ošetřovatelství v Čechách. Popisuje rozvoj ošetřovatelství od nejstarších dob až po současnost. Výzkumná část práce mapuje vývoj ošetřovatelství na Humpolecku. Studium historických pramenů, literatury a bádání v archivu je doplněno rozhovorem se čtyřmi vysloužilými zdravotními sestrami, které pracovaly a některé též studovaly v Humpolci ve 2. polovině 20. století. V závěrečné části bakalářské práce jsou shrnuty zjištěné poznatky vývoje ošetřovatelství na Humpolecku. Klíčová slova: Historie ošetřovatelství, Humpolec, vzdělávání, ošetřovatelská profese. Abstract: The bachelor thesis themed The History of Nursing in Humpolec focuses on the health care development, particularly the nursing development in the city of Humpolec. Its main aim is to provide a general overview of the nursing career and education since 1950s and to map the development of nursing facilities and school in Humpolec. The thesis consists of two parts: the first, theoretical part describes the history of nursing in Europe followed by the history of nursing in the Czech Republic. It covers both its historical development as well as the current situation. The second, research part maps the development of nursing in the city of Humpolec. In addition to the historical sources, literature and archive research, it contains interviews with four retired nurses that worked and some even studied in Humpolec in the second half of 20th century. All findings about the nursing care development in Humpolec are summarised in the conclusion. Keywords: History of nursing, the city of Humpolec, education, nursing career.

4 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především paní Mgr. Magdaléně Lavičkové za odborné vedení, pomoc a trpělivost při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala všem respondentkám za jejich ochotu a čas, který mi věnovaly a v neposlední řadě děkuji i celé své rodině za trpělivost a podporu, kterou mi během mého studia poskytovala.

5 Prohlášení Prohlašuji, že předložená závěrečná práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých parametrů je úplná, a že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též "AZ"). Souhlasím s umístěním závěrečné práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou závěrečnou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé závěrečné práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé závěrečné práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

6 Obsah Úvod Teoretická část Historický vývoj ošetřovatelství v Evropě Ošetřovatelství nejstarších dob Charitativní ošetřovatelství Křesťanské ošetřovatelské řády Profesionální (organizovaná) ošetřovatelská péče Válečné ošetřovatelství Florence Nightingalová ( ) Nikolaj Ivanovič Pirogov ( ) Henry Dunant ( ) Vývoj ošetřovatelství ve 20. století Historický vývoj ošetřovatelství v Čechách Nejstarší laická a charitativní péče Zakládání špitálů Nejvýznamnější osobnosti českého ošetřovatelství 13. století Ošetřovatelství a vzdělávání do roku První česká ošetřovatelská škola Česká zemská ošetřovatelská škola Alice Masaryková ( ) Ošetřovatelství a vzdělávání Ošetřovatelství a vzdělávání po roce Ošetřovatelství a vzdělávání po roce 1989 až po současnost Výzkumná část Cíl výzkumu a výzkumné otázky Metodika výzkumu Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Průběh výzkumu Výsledky výzkumu Rozhovor č Rozhovor č Rozhovor č

7 2.5.4 Rozhovor č Studie o historii vybraných ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy v Humpolci Špitály a lazarety Sirotčince Všeobecná veřejná nemocnice v Humpolci do roku Plicní léčebna v Humpolci Zdravotnická škola v Humpolci Diskuze Závěr Seznam použité literatury Seznam použitých zkratek Seznam příloh... 60

8 Úvod Nemoci jsou známé již od vzniku prvních civilizací. A zrovna tak ošetřovatelství. Každá civilizace léčila a ošetřovala nemocné po svém. Zpočátku se jednalo o předávání zkušeností z generace na generaci a chvíli trvalo, než člověk přišel na to, že nemoci se dají léčit i jinak než prostřednictvím zaříkávání a různých rituálů. A tak spolu s měnící se společností se vyvíjela i historie ošetřovatelství. Společně s rozvojem ošetřovatelství a vzdělávání se měnila i role zdravotní sestry. V nejstarších dobách byla spojována s charitativní péčí, poté byla chápána jako pomocník lékaře a nyní se jedná o osobu, která je součástí ošetřovatelského týmu a je schopná samostatně pracovat, myslet, rozhodovat se a vzdělávat se. Téma týkající se historie ošetřovatelství považuji za stále aktuální, neboť historie tvoří současnost i budoucnost. Historie nám může ukázat jakým směrem dál ošetřovatelství rozvíjet, co zlepšit, a zároveň poukázat na to, co nefungovalo a čeho se vyvarovat. Toto je jeden z důvodů proč jsem si dané téma vybrala. Odhalit důležité momenty v historii, které měly zásadní vliv na vývoj ošetřovatelství v Evropě, Čechách a v humpoleckém regionu. Věřím, že díky nahlédnutí do historie ošetřovatelství bude tomuto tématu i samotnému oboru věnována větší pozornost, a že prezentované výsledky přispějí ke zvýšení prestiže tohoto povolání a budou přínosem jak pro budoucí a současné studenty zdravotních škol, tak i pro širokou veřejnost a pro obyvatele humpoleckého regionu. Tato bakalářská práce se skládá ze dvou částí. Teoretické, kde se zabývám historickým vývojem evropského a českého ošetřovatelství od nejstarších dob po současnost. Dozvíme se zde, jakými etapami vývoje ošetřovatelství prošlo, jak se vyvíjelo vzdělání zdravotních sester a jaké osoby se zasloužily o rozvoj ošetřovatelství a výzkumné části, která mapuje vývoj ošetřovatelství a vzdělání v Humpolci. Hlavními cíli mé práce bylo zmapovat vývoj ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy v Humpolci. Potřebné údaje k tomuto cíli jsem čerpala z historické literatury, historických pramenů a z archivů. Dalším cílem bylo poskytnout přehled o ošetřovatelské profesi a o vývoji vzdělání od 50. let minulého století, a to na základě rozhovoru s vysloužilými sestrami, které v těchto letech v tomto regionu pracovaly a některé i studovaly.

9 1 Teoretická část 1.1 Historický vývoj ošetřovatelství v Evropě Vývoj ošetřovatelství byl v minulosti ovlivněn 3 hlavními liniemi péče, které na základě historických událostí a vývoje lidstva na sebe vzájemně navazují. Laická péče neprofesionální péče, kterou si nemocný poskytoval sám nebo jeho nejbližší okolí (rodina, přátelé), léčitelé, porodní báby. Toto období patří k historicky nejdelšímu a přetrvávalo až do příchodu křesťanství (Pospíšilová, Tóthová, 2014). Charitativní péče vyvíjela se současně s křesťanstvím, byla zaměřená na ošetřování chudých, mentálně postižených a nemocných lidí. Péči poskytovaly různé církevní řády v klášterech, špitálech, útulcích nebo také u jedince doma (Pospíšilová, Tóthová, 2014). Profesionální (organizovaná) ošetřovatelská péče profesionální péče se začala rozvíjet koncem 19. století v souvislosti s hrůzami válek, s rozvojem medicíny a lékařské techniky a vlivem systematického vzdělávání (Kutnohorská, 2010). Na rozvoj ošetřovatelství mělo a i nadále má vliv mnoho faktorů. Mezi hlavní faktory řadíme náboženství, války, vědecko technický rozvoj, sociální faktory, dále pak politické a ekonomické změny, kulturní tradice a významné osobnosti (Farkašová a kol., 2009) Ošetřovatelství nejstarších dob Jak jsem se již zmínila v úvodu, ošetřovatelská péče prošla několika vývojovými etapami. V nejstarších dobách byla péče o člověka instinktivní ležet, nehýbat se, vymývat si ránu. Lidé veškeré přírodní jevy, jako je blesk, déšť, oheň, smrt, tak i vznik choroby přisuzovali nadpřirozeným silám, jejich zlobě a hněvu. Zlé síly zaháněli nošením amuletů, šamani nemoci léčili prostřednictvím nejrůznějších obřadů rituály, tance, zaříkávání. Jejich úkolem bylo z těla nemocného vyhnat zlé duchy. Postupem času se začalo uplatňovat přírodní léčitelství, nejčastěji se využívaly rostlinné přípravky, například kůra stromů, kořínky, byliny, ale také krev, tuk nebo vnitřnosti. Později léčitelství přešlo do chrámů, kam přicházeli nemocní, a kněží se modlili za jejich vyléčení. V domácnostech si laickou ošetřovatelskou péči poskytovali sami

10 nemocní nebo jejich rodinní příslušníci na základě tradic, které se předávaly z generace na generaci (Porter, 2013). Velký vliv na rozvoj medicíny a ošetřovatelství (od 2. tisíciletí př. n. l.) měla starořecká medicína. Mezi představitele té doby patří Asclépios, který je považován za boha řeckého lékařství. Jeho hůl ovinutá hadem je dodnes symbolem lékařství. Nejslavnějším lékařem starověku a zakladatelem vědeckého lékařství byl Hippokratés z Kósu ( př. n. l.) nazýván též otcem medicíny. Vycházel z klinického pozorování pacientů, kladl důraz na individuální přístup k nemocnému. Centrem pozornosti byl nemocný nikoli nemoc. Zavrhoval nadpřirozenou příčinu nemocí a magické metody léčitelství. Dalším neméně významným římským lékařem a filozofem, z jehož děl čerpala i středověká medicína, byl Galénos ( n. l.) (Porter, 2013) Charitativní ošetřovatelství Středověk je velmi často nazýván dobou temna, kdy vzhledem k již racionálním léčebným postupům ve starověkých civilizacích dochází opět k úpadku medicíny a léčba nemocných je svěřena do rukou Božích. Pro toto období bylo typické charitativní ošetřovatelství a zakládání ošetřovatelských řádů. Mnoho křesťanek na základě přesvědčení, že pomoc bližnímu je pomoc bohu, navštěvovalo a ošetřovalo nemocné. Ve 4. století pro tyto účely začaly vznikat první kláštery (Fabiola založila 1. klášter v Římě). Po staletí vznikaly mužské a ženské kláštery, kde byly potřebným uspokojovány tělesné, psychické i sociální potřeby (útulek, strava, fyzická a duchovní podpora). Katolická církev poskytovala péči potřebným a nemocným lidem především v klášterech a špitálech, zatímco protestantská církev se zaměřovala na pomoc jedinci v rodině a komunitě prostřednictvím diakonek (Pospíšilová, Tóthová, 2014). I když měly křesťanské církve velký vliv na rozvoj zdravotní péče, tak křesťanská víra neuznávala, nepodporovala a spíše trestala jakýkoliv zájem o zkoumání pochodů v lidském těle a hledání příčin nemocí (Pospíšilová, Tóthová, 2014). Charitativní péče je lidem poskytována i v současnosti Křesťanské ošetřovatelské řády V 10. století vlivem charitativní činnosti docházelo k rozvoji církevních řádů a kongregací s ošetřovatelským zaměřením. Ošetřovatelské řády již od počátku své

11 činnosti zakládaly při klášterech malé špitály, kde poskytovaly základní péči nemocným, chudým a trpícím lidem. Křesťanské ošetřovatelské řády se dělily na řády církevní (řádové sestry žijí v klášteře, akceptují řádový život), rytířské (vznikly v době válek, členy jsou rytíři) a světské (členové se hlásí k filozofii založené na pomoci bližnímu svému, žijí civilním životem) (Kutnohorská, 2010). Mezi nejstarší vojenské ošetřovatelské řády, které vznikly v době náboženských válek mezi západní Evropou a muslimy, patří Rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského (johanité) založen roku 1040, Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského, oficiálně ustanoven roku Na tehdejší dobu poskytovali johanité kvalitní špitální péči (čisté prostředí, prádlo, servírování jídla na talířích), byli zde zaměstnáni lékaři různého vyznání, kteří mezi sebou spolupracovali a předávali si ověřené metody léčby. Dalšími známými mužskými řády byli maltézští rytíři, milosrdní bratři, z ženských řádů to byly diakonky, alžbětinky, klarisky, boromejky (Kutnohorská, 2010) Profesionální (organizovaná) ošetřovatelská péče Počátky profesionální ošetřovatelské péče ve světě je možno datovat od poloviny 19. století. Zásadní vliv na rozvoj profesionálního ošetřovatelství měly válečné konflikty, kdy byla zvýšená potřeba samostatně pracujících a vzdělaných ošetřovatelek. Profesionální ošetřovatelská péče je také úzce spjata s rozvojem medicíny a zakládáním prvních ošetřovatelských škol (Burda, Šolcová, 2015) Válečné ošetřovatelství Jak už bylo zmíněno, války se významně podílely na rozvoji a zkvalitnění ošetřovatelské péče. Během válek umíralo velké množství raněných vojáků, ale mnohem více životů si z důvodu špatných hygienických důvodů vyžádaly hromadné infekce tyfus, cholera, krvavé průjmy (Pospíšilová, Tóthová, 2014). V době starověku se o zraněné vojáky starali převážně otroci. Středověké křižácké výpravy ( ) vedly k vytvoření organizovaných vojenských ošetřovatelských řádů, které prostřednictvím vojenského přístupu spolu s náboženskými cíli daly základ některým ošetřovatelským tradicím jako je přísná morálka, vizita s lékaři a způsob uspořádání ošetřovacích jednotek (Plevová, 2011).

12 Výrazný zlom v kvalitě ošetřovatelské péče nastal v období Krymské války ( ). S touto dobou je spojeno i několik významných osobností, které svou činností ovlivnily ošetřovatelství v Evropě Florence Nightingalová, Nikolaj Ivanovič Pirogov a Henry Dunant (Kelnarová, 2015) Florence Nightingalová ( ) Florence Nightingalová je považována za zakladatelku moderního ošetřovatelství. Florence N. byla anglická ošetřovatelka pocházející z bohaté rodiny. Její sociální cítění, dobré vzdělání, zájem o ošetřovatelství ji přivedl k práci ošetřovatelky, s čímž její rodina nesouhlasila, jelikož v 19. století se ošetřovatelství považovalo za podřadný obor pro ženu z vyšších vrstev. I přes nepochopení rodiny se svého poslání pečovat o nemocné nevzdala a začala se v tomto oboru vzdělávat. Zpočátku navštěvovala nemocné v jejich domovech, posléze své další zkušenosti, znalosti a dovednosti, které získala studiem zdravotní péče a z pracovních cest po evropských nemocnicích zúročila v krymské válce, kam byla vyslána spolu se skupinou ošetřovatelek tehdejším britským ministrem války. Špatná hygiena, nedostatečná výživa, znečištěná voda a prostředí, únava vojáků, to vše jí vedlo k zavedení hygienických reforem do praxe. Dbala na pravidelnou výměnu a dostatek ložního prádla, na pravidelné větrání, adekvátní osvětlení, na odpočinek, zdravou stravu, na pravidelné dohlížení na nemocné a na individuální péči. Vlivem těchto opatření se jí podařilo snížit úmrtnost raněných vojáků z 60 % na 2 % během půl roku (Kelnarová a kol.; 2015; Kutnohorská 2010). Po návratu do Anglie založila první ošetřovatelskou školu v Londýně (1860) při nemocnici sv. Tomáše, kde se poprvé v historii sestry začaly systematicky vzdělávat, zavedla funkci hlavní sestry a tím vším pozdvihla práci ošetřovatelky na společensky uznávanou úroveň. Po vzoru londýnské ošetřovatelské školy začaly po celé Evropě vznikat další školy (Kelnarová a kol., 2015). Své poznatky o ošetřovatelství publikovala v celé řadě knih, z nichž nejvýznamnější jsou Zápisky o ošetřovatelství, Zápisky o armádě a nemocnici a Zápisky o šestinedělí v nemocnici (Kutnohorská, 2015).

13 Nikolaj Ivanovič Pirogov ( ) Nikolaj Ivanovič Pirogov byl významným ruským chirurgem a pedagogem. V roce 1854 odjel spolu s 30 vyškolenými dobrovolnicemi do Sevastopolu do války na Krymu, kde společně pečovali o raněné v lazaretech (ve stanech) a na bojišti. Důraz se kladl na dodržování hygienických zásad. Ošetřovatelky se zde poprvé objevily ve stejnokrojích, které daly základ současným sesterským uniformám. N. I. Pirogov patřil k prvním chirurgům, kteří použili éter při operaci v polních podmínkách, zavedl používání sádrového obvazu u fraktur, šetrnější amputaci nohy. Zasloužil se o vznik ženského ošetřovatelství (Kelnarová a kol., 2015; Kutnohorská, 2010) Henry Dunant ( ) Henri Dunant byl švýcarský obchodník, který se již v mládí věnoval dobročinným akcím, stejně jako jeho rodiče charitativním činnostem. V roce 1859 se ocitl v bitvě u Solferina. Po bitvě zůstalo na bitevním poli spousta mrtvých, zraněných a umírajících vojáků, což v něm vyvolalo tak hrozné pocity, že se sám pokusil jim pomoci, začal organizovat pomoc raněným zmobilizováním civilního obyvatelstva. Pomoc spočívala v obstarání vody, jídla a v pomoci školenému zdravotnickému personálu. Vlivem této zkušenosti a zážitkům napsal knihu Vzpomínky na Solferino, kde popisuje jak válku a utrpení vojáků, tak nabádá všechny země k vytvoření národních spolků a uspořádání mezinárodní dohody o dobrovolné péči o raněné. Tak se začala rozvíjet myšlenka o neutrální organizaci, která by měla poskytovat péči raněným vojákům, a tak v roce 1864 v Ženevě došlo k založení mezinárodní organizace Červeného kříže. Dnes se národní organizace Červeného kříže sjednocené pod Mezinárodní organizací starají nejen o lidi postižené válkou, ale jsou činné i v oblasti sociální a medicínské jako je pomoc při katastrofách záplavy, hladomory, zemětřesení, dále v oblasti záchranné služby, dárcovství krve a sociální práce (Christ, 2010) Vývoj ošetřovatelství ve 20. století Počátkem dvacátých let 20. století zdůraznil Výbor pro studium ošetřovatelství v USA důležitost kvalitního vzdělání a potřebu vysokoškolsky vzdělaných sester. Do té doby byly sestry závislé na nemocnicích, při kterých studovaly. Tato doporučení byla prvním krokem ke vzniku univerzitních ošetřovatelských škol. První školy vznikly roku 1923 ve státě Connecticut a ve státě Ohio. Výuka byla zaměřena hlavně na sociální

14 a zdravotní hlediska ošetřovatelství. Později ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století došlo ke standardizaci výuky (počátek akreditace), vzniká též myšlenka klinické sestry specialistky (specialistky pro výuku, management, veřejné zdravotnictví, nemocniční administrativu). Tato myšlenka podnítila nutnost změny v osnovách vysokoškolských ošetřovatelských programů. Klinická odbornost sester byla v této době odsunuta do pozadí (Kutnohorská, 2010). 1.2 Historický vývoj ošetřovatelství v Čechách Nejstarší laická a charitativní péče Zakládání špitálů Dějiny ošetřovatelství jsou od samých počátků také dějinami prvního osídlení našich zemí. (Kazimour, 2016). Do příchodu křesťanství se k léčbě užívalo přírodních léčivých prostředků bylin, vody, slunce, lidé si předávali své zkušenosti s léčbou po celé generace. Rozvoj křesťanství a vznik klášterů na našem území dal základ pro vznik organizované péče. Její počátky můžeme objevit již v 10. století za vlády knížete Boleslava II., kdy v Praze vznikají první hospice, které sloužily jako útulky pro chudé, nemajetné a nemocné lidi. Péči o základní potřeby zde poskytovaly civilní sestry bez odborného vzdělání. Podobný způsob péče zajišťovaly i některé náboženské řády a kongregace, ty začaly zakládat při svých klášterech první špitály, které sloužily pocestným, kupcům, nemocným nebo zchudlým občanům. Přednost měli lidé, kteří si za tzv. provizi zaplatili doživotní pobyt. Ošetřovatelskou a opatrovnickou péči poskytovaly mužské i ženské církevní ošetřovatelské řády až do roku 1292, kdy řeholnicím bylo zakázáno pracovat ve špitálech a péče zůstala v rukou mužských řádů, a to až do roku Mezi personálem byli i trestanci a prostitutky, lidé, kteří zde vykonávali pokání za své hříchy. (Kutnohorská, 2010) Poskytovaná péče měla charakter spíše sociální než léčebný, byla vnímána jako poslání, jako služba Bohu a zajišťovala především střechu nad hlavou teplo, stravu, lůžko. (Plevová a kol., 2011) Prvním špitálem v Praze, postaveným za vlády Boleslava kolem roku 1100, byl špitál v Týně pro 12 nemocných, především z řad kupců, které opatrovalo 7 žen. V roce 1231

15 Anežka Přemyslovna založila špitál sv. Františka pro poutníky, chudé a nemocné a v roce 1233 byl při něm vybudován klášter, jehož abatyší se stala právě Anežka. Později v roce 1252 položila Anežka základy nového špitálu nadále nazývaného u sv. Františka, pro 85 chovanců. Po požáru v roce 1378 byl špitál spolu s kostelem a budovami konventu znovu postaven, v roce 1526 byla k němu přistavěna nová nemocnice, součástí špitálu se stal i pivovar, jatka, stáje a tím patřil k nejbohatším ústavům tehdejší doby. (Kazimour, 2016) Anežka Přemyslovna je považována za jednu z největších osobností českého ošetřovatelství také za zakladatelku jediného mužského řádu u nás, a to Křížovníků s červenou hvězdou. Na území Moravy byl první špitál založen roku 1238 při kostele U svatého Ducha v Brně. Zakladatelkami dalších brněnských špitálů byly Eliška Přemyslovna, která roku 1317 založila klášter Hortus regia (přeměně v roce 1786 Josefem II. na všeobecnou nemocnici) a Eliška Rejčka, která v roce 1323 založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na starém Brně. (Kutnohorská, 2010) V průběhu 13. a 14. století docházelo na mnoha místech Čech, zejména ve velkých městech, k velkému rozmachu špitálů, rovněž byly zřizovány i špitály pro nemocné postižené infekčními chorobami. Zlom nastal na počátku 17. století, kdy s příchodem řádu Milosrdných bratří do Čech, nastala dle autorů Svobodného a Hlaváčkové (2004) nová éra zdravotní péče. Řád Milosrdných bratří si vychovával vlastní kvalifikovaný personál, těm nejnadanějším členům umožnil vzdělání na lékařských fakultách. Špitály tohoto řádu se od těch středověkých lišily tím, že se jejich péče soustředila pouze na nemocné. (Plevová a kol., 2011) Tento krok dle Kafkové (1992) můžeme chápat jako určitý přechod k novověkému evropskému pojetí nemocnice. (Kutnohorská, 2010) Nejvýznamnější osobnosti českého ošetřovatelství 13. století Anežka Česká (Přemyslovna) ( ) Anežka Česká pocházela z rodu Přemyslovců a celý svůj život zasvětila Bohu. Byla ctitelkou žebravých řádů františkánů a rozhodla se vstoupit do jeho ženské řehole sv. Kláry klarisek. V roce 1233 založila Anežka za Václavovy pomoci první klášter sv. Františka a také špitál Na Františku. V roce 1234 do kláštera klarisek sama vstupuje a stává se jeho představenou. O necelých 20 let později od založení kláštera vzniká z Anežčina popudu nový mužský špitální a rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou.

16 Jde o jediný řeholní řád s ryze českými kořeny. Vstoupit do něj mohou jen Češi. Anežka Česká sepsala konkrétní pokyny jak pečovat o nemocné a je považována za zakladatelku českého ošetřovatelství. Ve 20. Století je svatořečena. (Kutnohorská, 2010) Zdislava z Lemberka ( ) Zdislava se narodila ve velmi zbožné, vzdělané a zámožné rodině. Náplní jejího života se stala láska k potřebným. Intenzivně se věnovala charitativní péči, často docházela do domovů chudých, nemocných a věnovala jim velkou péči. Se svým manželem postavila v Jablonném dominikánský klášter a chrám sv. Vavřince, a později další klášter v Turnově, dominikánský řád si tak oblíbila, že do něj vstoupila jako laická spolupracovnice. Dle legend a písemností v Dalimilově kronice jí byly přisuzovány vrozené léčitelské schopnosti. V roce 1995 byla svatořečena Ošetřovatelství a vzdělávání do roku 1918 Období 17. a první polovina 18. století, jak uvádí Kafková (1992), přináší stagnaci lékařské vědy a celého českého zdravotnictví. K zásadním změnám dochází ve druhé polovině 18. století za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy válečné konflikty a potřeba zdravého obyvatelstva, vedly k rozsáhlé reformě v oblasti zdravotnictví a vzdělávání. Osvícenské reformy měly také pozitivní vliv na uvědomění si obyvatel vlivu hygieny na zdraví. (Kutnohorská, 2010) Vývoj ošetřovatelství šel ruku v ruce s rozvojem medicíny. Lékař potřeboval k ruce pomocníka, který by dohlížel na nemocného, plnil jeho ordinace a asistoval mu. Ke konci 18. Století se začaly při lékařských fakultách zakládat první všeobecné nemocnice a porodnice v Praze, Brně a Olomouci, kde se formovala další role sestry pomocníka opatrovnice. Podmínky, za kterých opatrovnice pracovaly, byly fyzicky i psychicky náročné a finanční i společenské ocenění nebylo téměř žádné. Na rozvoj ošetřovatelství ve druhé polovině 19. století mělo vliv emancipační, ženské a národnostní hnutí. Toto emancipační hnutí a současně i založení první ošetřovatelské školy v Londýně podnítilo vznik první české ošetřovatelské školy. (Plevová, 2011) První česká ošetřovatelská škola V roce 1874 vznikla první česká ošetřovatelská škola v Praze, jediná ošetřovatelská škola v době Rakouska Uherska, která byla počátkem přeměny opatrovnické činnosti na ošetřovatelskou profesi díky systematickému vzdělávání. U jejího zrodu stály dvě

17 propagátorky zemského emancipačního hnutí Karolína Světlá a Eliška Krásnohorská. Ošetřovatelky se zde formou několikaměsíčních kurzů vzdělávaly v teoretické i praktické výuce., pod vedením lékařů učitelů z Univerzity Karlovy. Přednášky obsahovaly teorii ošetřování, tělovědu, zdravovědu, ošetření dětí, obvazovou chirurgii, první pomoc při úrazech a lázeňskou obsluhu. Většina absolventek do zaměstnání nenastoupila, vzdělání pro ně bylo pouze prostředkem, jak se společensky vyrovnat mužům. Jednalo se převážně o měšťanky sdružené okolo Ženského výrobního spolku. V roce 1881 byla činnost školy ukončena. (Kutnohorská, 2010; Kelnarová 2015) Po vzoru české ošetřovatelské školy vznikla v roce 1882 ošetřovatelská škola ve Vídni. U jejího zrodu stál chirurg profesor Theodor Billroth Česká zemská ošetřovatelská škola V roce 1914 na základě rozhodnutí rakouského ministerstva vnitra se odborná příprava sester přesunula do dvouletých ošetřovatelských škol zřizovaných při nemocnicích. Během první světové války roku 1916 došlo k založení České zemské školy při všeobecné nemocnici v Praze. Škola byla dvouletá, v prvním roce se vyučovala teorie a ve druhém praktická výuka. Po ukončení absolventky získaly titul diplomovaná ošetřovatelka. V září roku 1920 přešla zemská škola pod správu Československého červeného kříže. Předsedkyní se stala Alice Masaryková, jejíž zásluhou přijela do Prahy američanka Miss Parsons spolu s dalšími dvěmi sestrami, aby pozdvihly na základě svých zkušeností české ošetřovatelství. Škola měla vysokou společenskou a odbornou úroveň a její absolventky byly zaučeny jako učitelky nebo se s nimi počítalo jako s vrchními či staničními sestrami. První absolventky v roce 1921 založily Spolek absolventek ošetřovatelské školy, který byl roku 1928 přejmenován na Spolek diplomovaných sester. Do roku 1923 byla ředitelkou Miss Parsons, po ní do funkce ředitelky nastoupila Sylva Macharová, absolventka ošetřovatelské školy ve Vídni. V roce 1931 byla škola převedena do státní správy (Česká státní ošetřovatelská škola). (Kutnohorská, 2010) Alice Masaryková ( ) Alice Masaryková se narodila v roce 1879 ve Vídni. Po studiu na střední dívčí soukromé škole začala jako jediná žena studovat medicínu, ale ze společenských důvodů studia zanechala a vystudovala historii, filozofii a sociologii na Karlově

18 univerzitě. Věnovala se různým ošetřovatelským aktivitám a hlavně sociální a zdravotnické činnosti, podporovala vzdělání ošetřovatelek, vyučovala na středních zdravotnických školách a vzdělání si rozšiřovala zahraničními studijními stážemi. V roce byla ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s politickými aktivitami svého otce. V roce 1919 se zasloužila o založení Československého červeného kříže, kde 20 let působila jako předsedkyně a o založení Vyšší sociální školy. Během druhé světové války emigrovala do USA, vrátila se zpět roku 1945 a v roce 1948 odešla do USA natrvalo. Zemřela v roce 1966 v Chicagu. (Alice Garrigue Masaryková.) Ošetřovatelství a vzdělávání Období od konce 19. Století do konce 2. Světové války se vyznačuje velkým rozvojem nemocnic a současně při nich jsou zřizovány další ošetřovatelské školy. (Plevová, 2011) Ještě v době po první světové válce pracovaly v nemocnicích převážně řádové sestry, které byly postupně nahrazovány civilními vzdělanými sestrami. Po vzniku Československé republiky dochází k novým změnám na úrovni společenského života a v oblasti sociálně zdravotní péče. Kromě nemocniční péče se rozvíjela i samostatná práce sester v primární péči v terénu, a to zejména v meziválečném období. Vytvoření sociálního školství a založení první vyšší sociální školy si za cíl vytkla Alice Masaryková. Díky její iniciativě byla v roce 1918 otevřena vyšší sociální škola, která v jednoletém studiu připravovala sociálně orientované pracovníky a diplomované sestry pro práci v terénu. Práce těchto sester byla orientována na vedení poraden pro matky a děti, zdravotních stanic pro pohlavně a tuberkulózně nemocné. (Kutnohorská, 2010) V období 2. světové války se ošetřovatelství potýkalo s problémy souvisejícími s válkou. Podepsání Mnichovské dohody způsobilo oslabení našeho zdravotnictví, jelikož na zabraném území zůstala téměř polovina všech zdravotnických zařízení a také některé řádové ošetřovatelské školy. V tomto období byl nedostatek ošetřovatelek a jejich práce byla velmi potřebná a to je chránilo před totálním nasazením. Řádovým ošetřovatelům byla práce v nemocnicích zakázána. Potřeba ošetřovatelek byla tak velká, že ministerstvo sociální a zdravotní správy souhlasilo s otevřením civilní ošetřovatelské školy v Brně a následně i v Praze, Kroměříži a Olomouci. Během války došlo k pokroku v organizaci nemocniční ošetřovatelské péče, kdy byla v roce 1940 ustanovena funkce vedoucí sestra ošetřovatelské služby v nemocnici stalo se tak

19 v nemocnici Na Bulovce. Byly stanoveny povinnosti vedoucích sester a naplň práce sester ve směnách. (Plevová, 2011) Ošetřovatelství a vzdělávání po roce 1945 Po druhé světové válce se ještě více prohloubil nedostatek ošetřovatelského personálu, způsobený uzavřením ošetřovatelských škol během války a odsunem německých lékařů a ošetřovatelek. Tuto situaci zčásti vyřešil návrat řádových ošetřovatelů a organizování odborných rychlokurzů. V poválečném období se počet státních ošetřovatelských škol rychle rozrůstal. Dle Staňkové (1996) bylo v Československé republice v roce škol a v roce 1947 již 40 (44). (Kutnohorská, 2010) V roce 1946 byla otevřena v Praze dvouletá Vyšší ošetřovatelská škola, která měla připravit zdravotní sestry pro vedoucí pozice, pro tyto funkce byla základní ošetřovatelská škola nedostačující. Studium na této škole vyžadovalo absolvování dvouleté ošetřovatelské školy a tři roky praxe. Škola poskytovala specializační pedagogické vzdělání pro sestry učitelky na ošetřovatelských školách a vzdělání pro řídící funkce a také sestry pečující o nemocné v terénu. Studium bylo zakončeno diplomovou zkouškou a absolventky musely pracovat po dobu tří let v zařízení, které jim studium umožnilo. (Kutnohorská, 2010) Úspěšný rozvoj Československého ošetřovatelství a vzdělání narušil komunistický převrat v únoru Spolek diplomovaných sester, který hájil odborné i stavovské zájmy sester a vytvářel prestiž ošetřovatelskému povolání, ztratil členství v Mezinárodní radě sester. Dochází ke zrušení většiny ošetřovatelských řádových škol. Řádové sestry pracující v nemocnicích byly přeřazeny na pomocné práce. Pro tehdejší režim bylo nežádoucí zakládání zájmových a profesních organizací. Až v roce 1968 se vytvořila Československá společnost sester, která nebyla samostatnou organizací, ale společností v České lékařské společnosti. V roce 1973 se stala samostatnou a začala aktivně pracovat. (Plevová, 2011) Po roce 1948 na základě vydání nového školského zákona o jednotné škole přechází ošetřovatelské školy pod ministerstvo školství až do roku 1953, dále došlo ke sloučení ošetřovatelských škol se školami sociálními a rodinnými a vznikly 4 leté střední odborné školy, později přejmenované na střední zdravotnické školy, které nabízely obory zdravotní, zubní, lékárenský, rentgenový laborant, rehabilitační sestra, dětská a zdravotní sestra. V roce 1951 kvůli nedostatku

20 kvalifikovaných sester se studium zkrátilo na 3 roky, což nepřineslo očekávané výsledky a bylo opět prodlouženo na 4 roky (1955). Rozvoj zdravotnictví si stále vyžadoval odbornější úroveň středního zdravotnického personálu, proto se v roce 1960 otevírají specializační obory v institutech pro další vzdělávání v Brně a Bratislavě, (od roku 2003 Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů) současně se i na Filozofické fakultě Karlovy univerzity otevírá dvouoborové pětileté vysokoškolské studium pro odborné učitelky a později dálkové šestileté studium péče o nemocné. (Kutnohorská, 2010) Ošetřovatelství do 90. let 20. století nebylo plně autonomním povoláním. Role zdravotní sestry jako asistentky lékaře byla dostačující, byla považována za pozitivní. Zdravotní sestra nebyla nucena samostatně rozhodovat. Ošetřovatelství bylo považováno z pohledu odborníků i zdravotních sester jen za praktickou činnost a bylo zaměřeno spíše na technickou stránku než na teorii. (Kutnohorská, 2010) V době Československé socialistické republiky se zastavil vývoj kvalifikačního základního vzdělání, ale vytvořily se velmi dobré základy pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků pomaturitní specializační a vysokoškolská studia. (Plevová, 2011) Ošetřovatelství a vzdělávání po roce 1989 až po současnost Změny po roce 1989 nenastaly pouze ve společenském životě, zdravotnickém školství, v oblasti politické, hospodářské, ale i v systému zdravotní péče. Transformace vzdělávání v ošetřovatelství se týkala zvýšení úrovně ošetřovatelské péče, a tím i kvality zdraví, zajištění kompatibility vzdělání zdravotních sester v souladu s kritérii EU a převedení středních a vyšších zdravotních škol pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (1996) a v roce 2000 pod krajskou samosprávu. (Farkašová a kol., 2006) Současné ošetřovatelství je definováno jako samostatná vědní disciplína, vyžadující kromě kvalitně poskytované ošetřovatelské péče i kvalitní přípravu pro toto povolání a neustálé se vzdělávání, dále se klade důraz i na samostatnost sester a týmovou spolupráci s ostatními zdravotnickými pracovníky. Velký zlom v oblasti ošetřovatelské profese nastává v roce 2004 po vstupu České republiky do Evropské Unie, kdy dochází ke změně v rámci sjednocení vzdělání a kompetencí ve všech státech Evropské Unie. Vymezení kompetencí vychází z Evropské strategie WHO pro vzdělání všeobecných sester a porodních asistentek

21 a doporučení Evropské komise. Současné vzdělávání zdravotních sester je definováno zákonem č. 96/2004 o podmínkách způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání. V důsledku změny kategorizace zdravotnických pracovníků byl obor všeobecná sestra na střední zdravotnické škole zrušen a byl založen obor zdravotnický asistent, který musí vykonávat činnost pod odborným dohledem všeobecné sestry. V roce 2005 přibylo na středních školách zdravotnické lyceum určené pro přípravu studentů na vysoké školy. Od roku 1996 existují tříleté vyšší zdravotnické školy. (Kutnohorská, 2010) Kvalifikační studium všeobecných sester probíhá na vysokých školách formou bakalářského a navazujícího magisterského studia a dále na vyšších odborných školách. Po určité době praxe v určitém ošetřovatelském oboru mohou všeobecné sestry absolvovat specializační studium a certifikované kurzy. Studium probíhá při zaměstnání. Všeobecná sestra se během svého profesního života musí neustále vzdělávat, doplňovat a prohlubovat si dovednosti a vědomosti prostřednictvím celoživotního vzdělávání studiem na vysokých školách, v institutech, četbou odborných knih, časopisů, účastí na seminářích a konferencích, což vede ke zvyšování kvality ošetřovatelské péče, ke zvyšování kompetencí a zvýšení úrovně prestiže tohoto povolání. (Kelnarová, 2015).

22 2 Výzkumná část 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Cíl výzkumu Cílem výzkumu je poskytnout přehled o ošetřovatelské profesi a vzdělávání od 50. let minulého století a zároveň zmapovat vývoj ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy v Humpolci. Výzkumné otázky Zastřešující výzkumná otázka 1: Jakou kvalifikací musely projít zdravotní sestry, aby se staly plnohodnotnou samostatně pracující zdravotní sestrou? Dílčí výzkumná otázka 1: Jaké požadavky byly kladeny na studentky a na výuku na středních zdravotnických školách? Dílčí výzkumná otázka 2: Jak moc dostačující bylo základní kvalifikační vzdělání pro samostatnou práci zdravotních sester? Zastřešující výzkumná otázka 2: Jak byla poskytována a organizována ošetřovatelská péče v tehdejší době? Dílčí výzkumná otázka 1: Za jakých podmínek zdravotní sestry pracovaly ve druhé polovině 20. století? Dílčí výzkumná otázka 2: Jak se měnila role sestry v průběhu jejich profesního života? Zastřešující výzkumná otázka 3: Jaká nejstarší a největší zařízení v Humpolci poskytovala ošetřovatelskou péči svým obyvatelům? Zastřešující výzkumná otázka 4: Jak byla organizována výuka na tehdejší Střední zdravotnické škole v Humpolci? 2.2 Metodika výzkumu Pro tento výzkum jsem zvolila metodu kvalitativního šetření formou individuálního nestandardizovaného rozhovoru a dále pro zmapování ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy v Humpolci jsem použila metodu studia historických pramenů.

23 Rozhovor Pro individuální nestandardizovaný rozhovor jsem si připravila okruh otázek rozdělených do tří skupin, týkající se kvalifikace a doplňujícího vzdělání, zaměstnání a ošetřovatelské činnosti. Otázky otevřeného typu umožnily respondentkám volný průchod svých myšlenek a vzpomínek. Před samotným rozhovorem jsem respondentky seznámila s průběhem výzkumného šetření, s obsahem otázek a též s možností zachování anonymity. S respondentkami byl podepsán souhlas se zpracováním a zveřejněním osobních údajů. Na závěr rozhovoru jsem bývalým zdravotním sestrám poděkovala za věnovaný čas a za poskytnuté informace potřebné k vypracování mé bakalářské práce. Studium historických pramenů Studiem historických pramenů, ale i současné literatury jsem se snažila přiblížit vývoj ošetřovatelských zařízení a ošetřovatelské školy na území Humpolce. Bádání jsem započala v městské knihovně v Humpolci, dále v archivu Muzea Dr. Aleše Hrdličky, v muzeu Vysočiny Jihlava a ve státním okresním archivu Pelhřimov. Získané údaje jsou uspořádány chronologicky dle dat a roků. 2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Při výběru respondentek jsem se snažila zaměřit na bývalé zdravotní sestry, které převážnou část své profesní kariéry pracovaly na odděleních humpolecké nemocnice a v dalších zdravotnických zařízeních v Humpolci. Pro rozhovor jsem získala 6 respondentek (žen) ve věku let, z toho 1 respondentka nakonec rozhovor odmítla z osobních důvodů a 1 rozhovor nebylo možné zpracovat z důvodu nedostatečného množství informací. Rozhovory probíhaly v klidném domácím prostředí respondentek, v časové dotaci 1 hodiny. V průběhu rozhovoru byly kladeny doplňující a upřesňující otázky. V úvodní otázce rozhovoru mě zajímalo, jaké důvody vedly tyto ženy k volbě tohoto povolání. Respondentky jsem seřadila dle data narození, od nejstarší po nejmladší a označila R1 R4.

24 Průběh výzkumu Výzkumné šetření probíhalo v příjemném prostředí vlastních domovů respondentek a to v období od listopadu 2016 únor Studiem historických pramenů jsem se zabývala od září 2016 únor září 2016 únor 2017: studium historických pramenů a jejich průběžné zpracování. listopad 2016 prosinec 2016: výběr vhodných respondentů a příprava výzkumných otázek prosinec 2016 únor 2017: vlastní rozhovory a jejich zpracování 2.4 Výsledky výzkumu Rozhovor č. 1 Jméno: H. T. Rok narození: 1935 Věk: 82 let Kvalifikace a doplňující vzdělávání Paní T. studovala od roku 1950 do roku Po základní škole se chtěla věnovat práci učitelky v mateřské školce, a tak po přijímacích zkouškách z matematiky, českého jazyka a (pohovoru?) nastoupila na dvouletou sociálně zdravotní školu v Humpolci. Během jejího studia v roce 1951 se název školy změnil na Vyšší školu zdravotní a studium bylo prodlouženo na tři roky, studoval se zde obor zdravotní a dětská sestra. Předměty zde byly jak všeobecně vzdělávací, tak odborné, kterých postupně přibývalo Vzpomíná si na farmakologii, kožní, infekční, plicní, oční a samozřejmě interna, chirurgie, pediatrie, gynekologie, porodnictví. Předměty vyučovali a také zkoušeli lékaři. Po ukončení každého předmětu se dělala tzv. dílčí zkouška. Součástí byla i praxe v nemocnici Humpolec a právě praxe na porodnickém oddělení rozhodla o jejím budoucím povolání porodní asistentky. Po ukončení druhého ročníku a zdárném splnění dílčích zkoušek přestoupila opět do druhého ročníku Vyšší zdravotně sociální školy v Hradci Králové, kde v té době byly obory dětská sestra, zdravotní sestra, dietní sestra a porodní asistentka. Zde podotýká, že kromě praxe

25 v nemocnici byla povinná i praxe v mateřské školce a v jeslích. Školu ukončila maturitou. Maturovala z porodnictví, které bylo hlavním předmětem po celou dobu jejího studia, dále z organizace zdravotnictví. Vybrat si mohla mezi obory gynekologie nebo pediatrie, také z ruštiny a praktická zkouška probíhala v nemocnici. Na absolvování doplňujícího vzdělání se nepamatuje, základní kvalifikace byla pro ni dostačující, pokud dělala v oboru, který vystudovala. Absolventky, které vystudovaly obor zdravotní sestra a chtěly pracovat na porodnici nebo dětském oddělení, si musely udělat speciální kurz pro péči o novorozence nebo dodělat maturitu z pediatrie, jako dětská sestra. Pamatuje si, že na každou provozní schůzi musely mít připravený seminář o jakémkoliv onemocnění a tam ho přednést. Průběh zaměstnání Po ukončení studia v roce 1954 nastoupila na základě tzv. umístěnky na porodnické oddělení do Vrchlabí. Podotýká, že dříve si absolventky nemohly vybírat, kam nastoupí do zaměstnání, byly povolány tam, kde jich bylo potřeba. To znamenalo, že mohly být pracovně povolány do města, které bylo od jejich rodného bydliště vzdáleno několik desítek kilometrů. Z tohoto důvodu si některé dívky mezi sebou umístěnky směňovaly. Ve Vrchlabí pracovala do roku 1958, poté nastoupila na 1 rok do porodnice v Pelhřimově a po mateřské v roce 1961 pokračovala jako porodní asistentka v Humpolci až do roku V průběhu 60. let, stále jako zaměstnanec humpolecké nemocnice, opustila práci u lůžka a po dobu 1 roku se věnovala práci terénní porodní asistentky. Po zrušení gynekologicko porodnického oddělení v Humpolci, odešla zpět do Pelhřimova na pozici zdravotní sestry v gynekologické ambulanci., kde pracovala až do důchodu (do roku 1991). Ošetřovatelská činnost Pokud by měla hodnotit poskytovanou péči tehdejší doby, myslí si, že dříve měly zdravotní sestry mnohem více práce než nyní, daleko větší kompetence a odpovědnost, pracovaly samostatněji a dle potřeby za stálý jednotný plat a hlavně měly více času na pacienta. Neexistovala žádná zaučovací doba, kdy by k ruce dostaly školitelku, která je zaškolí, na jejich práci občas dohlídla vrchní sestra. Zkrátka jsme byly postaveny před hotovou věc, teď si tady, poraď si a pracuj, jak uvádí respondentka. Veškeré potřebné praktické činnosti pramenily z toho, co se naučily ve škole a průběžným zapracováváním se. Práce spočívala nejen v odborných činnostech, ale i v úklidu

26 oddělení, protože v té době na odděleních pomocný personál nepracoval. Pracovní doba byla od roku 1955 dle nařízení Ministerstva zdravotnictví osmihodinová, ale uvádí, že v začátcích pracovaly vyjímečně i 24 hodin z důvodu nedostatku personálu, který byl způsoben zejména odchodem řádových sester z nemocnic (rok 1951), na které si pamatuje ještě jako studentka. Ve Vrchlabí jako porodní asistentky samy sepisovaly anamnézu, prováděly první vyšetření rodičky, rodily, ošetřovaly novorozence a matku po porodu. Pediatři se volali pouze při komplikacích. Zde neopomenula zmínit jméno lékaře Pavla Šmehila, kterého si váží za profesionální přístup jak k pacientkám, tak k sestrám, díky němu se mnohému naučila. Později na přelomu 50. a 60. let už porodní asistentky porody vést nemohly, tato práce náležela porodníkům. Na celém porodnickém oddělení pracovaly 4 zdravotní setry a vrchní sestra a 1 lékař, který byl společný i pro dětské oddělení. Na každou směnu byla přítomna pouze 1 sestra, která musela zvládnout péči, jak o ženy v šestinedělí, péči o novorozence, tak probíhající porody, v případě nutnosti vypomohla dětská sestra. Vzpomíná na to, že v letech ženy po porodu měly přísný zákaz vstávání z lůžka, a to po dobu 10 dnů, po roce 1956 se tato doba snížila na 3 dny. Co se týče péče o novorozence, dnes je po celou dobu pobytu, díky rooming in systému, dítě společně s matkou, která se o něj stará, ale dříve veškerou péči musely zajistit sestry samy, děti vozily matkám pouze na kojení. Značnou výhodu tohoto systému vidí v tom, že se matka naučí o dítě pečovat dříve, než jde domu. Jako terénní porodní asistentka navštěvovala v 60. letech těhotné ženy a ženy po porodu do konce šestinedělí. První návštěva musela proběhnout do 24 hodin po propuštění z porodnice. Práce terénní sestry spočívala v edukaci matky a v pomoci o péči novorozence. Průběh návštěvy se zapisoval do deníku porodní asistentky. Říká, že v té době to mělo smysl, první péče o novorozence ze strany matky proběhla až v domácím prostředí, kolikrát měly matky obavy z toho, jestli péči o své dítě zvládnou. Práce v gynekologické ambulanci se nelišila tolik od současnosti, jak uvádí respondentka. Zdůrazňuje, že velký důraz se kladl na prevenci. Zdravým ženám se pozvánka na prevenci zasílala jednou ročně, nemocné ženy byly zvány častěji. Pokud se žena nedostavila, musel se vyhotovit zápis.

27 2.4.2 Rozhovor č. 2 Jméno: L. M. žena Rok narození: 1945 Věk: 72 Kvalifikace a doplňující vzdělávání Paní M. studovala od roku 1959 do roku Po základní škole a na základě výborných výsledků se rozhodla nastoupit na již 4letou střední zdravotnickou školu v Humpolci, v té době zde byl pouze obor zdravotní sestra. Tehdejším ředitelem zde byl Jiří Zita. Přijímací zkoušky na SZŠ (střední zdravotnická škola) skládala, ale z jakých předmětů si již nepamatuje. Součástí přijímacích zkoušek byl i pohovor, noví žáci byli zváni po jednom a zjišťovaly se jejich osobnostní předpoklady pro toto povolání. Učivo se skládalo především z odborných předmětů a v prvních dvou ročnících byly zařazeny všeobecně vzdělávací předměty, jako například matematika, český jazyk, ruština, atd. Předmět ošetřovatelská technika učil žáky teoretickým znalostem, ale především praktickým dovednostem. Vyučovaly ho bývalé zdravotní sestry, instruktorky ve školství paní Jirků a paní Dostálová. K samotné praxi ve zdravotnickém zařízení se dostala až ve druhém ročníku a to pouze jako pomocnice na úklid. Teprve ve třetím ročníku se dostala k odbornější činnosti. Kromě praxe ve zdravotnických provozech musela v prvním ročníku projít praxí v humpoleckých tírnách nebo v závodě Sukno. Povinností každého studenta bylo si zařídit 14 ti denní prázdninový výcvik v humpolecké nebo pelhřimovské nemocnici. Zdravotní školu ukončila maturitou složenou z českého jazyka, ruštiny, chirurgie, interny, organizace zdravotnictví a z ošetřovatelské techniky. Co se týče doplňujícího vzdělávání, respondetka říká, že pokud zdravotní sestra nebo dětská sestra pracovala v oboru, který vystudovala, nebylo třeba se dále vzdělávat, základní kvalifikační vzdělání bylo dostačující. V případě přechodu nebo přeřazení na jiné oddělení, tam kde si to pozice vyžadovala, bylo třeba absolvovat kurz, školení, popřípadě specializaci na daný obor. Respondetka se účastnila celkem tří 14 ti denních školení a kurzů v rámci změny pracovní pozice, jednalo se o kurz pro zdravotní sestry pracující v anesteziologii a resuscitaci, školení probíhalo na operačním sále v Českých Budějovicích, dále tématický kurz pro dispečery dopravní zdravotní služby v Brně a školení spirometrie v Českých Budějovicích.

28 Průběh zaměstnání Po ukončení studia v roce 1963 nastoupila do zaměstnání, rovněž na umístěnku, na interní oddělení v Humpolci, jako zdravotní sestra u lůžka s třísměnným režimem, zde pracovala do roku V roce 1965 byla služebně přeřazena na čtyři měsíce na oddělení gynekologie jako výpomoc. V letech pracovala na chirurgickém oddělení a z toho jeden rok na operačním sále. Od roku 1979 pracovala necelých deset let jako referent HTS (hlavní telefonní stanice) dispečerka s radiofrekvenční stanicí. V letech pracovala na plicním oddělení při nemocnici Humpolec. Poté čtyři roky zastávala práci zdravotní sestry na chirurgické ambulanci a od roku 1996 až do důchodu pracovala na centrálním dispečinku ZZS (zdravotnická záchranná služba) v Pelhřimově. Ošetřovatelská činnost Začátky v zaměstnání nebyly lehké. Snahou bylo začlenit nové zdravotní sestry co nejrychleji mezi stávající zdravotní personál, ale s tím podle respondentky nebyl problém. Většinou se zdravotní sestry snažily samy být co nejdříve samostatné, což se od nich očekávalo. Na jejich práci po začátku dohlížela staniční sestra, popřípadě vypomohly pracovně starší zdravotní sestry. V 60. a 70. letech, kdy pracovala na interním a chirurgickém oddělení, si nepamatuje, že by došlo k nějakým výraznějším změnám v ošetřovatelských povinnostech zdravotních sester, pracovní náplň obnášela předávání služeb, přípravu pacientů na vyšetření či operaci, podávání léků, aplikaci injekcí, účast na vizitách, asistenci lékaři a především péči o potřeby pacienta, který byl vždy na prvním místě. Z dokumentace byla pouze teplotka na zaznamenání teploty a dekurz dle něhož se plnily ordinace lékaře. Co se týče organizace, vše mělo svůj řád, pravidla a důsledně se dbalo na jejich dodržování a určitě i respekt k výše postaveným pracovníkům byl větší. Co šlo ale dopředu, byla technika (léčebné a diagnostické metody). Složení personálu bylo obdobné jako nyní. V čele oddělení stál primář, pod sebou měl, dle oddělení, 1 3 sekundární lékaře, dále vrchní sestra, každá stanice měla svou staniční sestru a 4 5 středně zdravotnického personálu. Pomocný personál v nemocnici chyběl, jeho práci zastávaly zdravotní sestry, popřípadě studenti zdravotnické školy v rámci školní praxe. Tyto pomocné činnosti zahrnovaly úklid, dezinfekci povrchů, mytí bažantů a podložních mís, sterilizaci nástrojů, stříkaček a povinné noční práce. Pracovní doba byla zpočátku osmihodinová (dle potřeby