MAKROEKONOMIE. Mojmír Helísek. základní kurs. Druhé přepracované vydání

Transkript

1 MAKROEKONOMIE základní kurs Druhé přepracované vydání Mojmír Helísek MELANDRIUM 2002

2 Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8 Hospodářské cykly 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu. Fáze hospodářského cyklu. Historický vývoj. 8.2 Mechanismus cyklu Kolísání agregátní poptávky a nabídky. Teorie konjunktury. Multiplikátor a akcelerátor. Reálné hospodářské cykly. Alternativní koncepce. 8.3 Důsledky hospodářských cyklů Ekonomické důsledky. Politické důsledky. 8.4 Proticyklická politika Aktivistická keynesíánská politika. Alternativní přístupy. Předvídání cyklů, konjunkturní indikátory. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 9 Nezaměstnanost 9.1 Definice a měření nezaměstnanosti Ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo. Míra nezaměstnanosti. Skrytá nezaměstnanost. 9.2 Příčiny nezaměstnanosti a její formy Frikční nezaměstnanost. Strukturální nezaměstnanost. Plná zaměstnanost. Trh práce. Cyklická nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti. 9.3 Důsledky nezaměstnanosti Ekonomické důsledky. Sociální důsledky. 9.4 Snižování nezaměstnanosti Dávky v nezaměstnanosti. Snižování cyklické nezaměstnanosti. Snižování přirozené míry nezaměstnanosti. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 10 Inflace 10.1 Definice a měření inflace Inflace a deflace. Míra inflace. Měření cenové hladiny. Skrytá inflace. Nevyrovnaná inflace Příčiny a formy inflace Poptávková inflace. Nákladová inflace. Růst mezd a inflace. "Dovoz inflace". Setrvačná inflace. NAIRU Důsledky inflace Vliv inflace na reálné důchody. Vliv inflace na reálnou hodnotu bohatství. Dodatečné náklady. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu. Stupně závažnosti inflace.

3 "... myšlenky ekonomu a politických filosofu, nechť jsou již správné nebo mylné, (jsou) mnohem vlivnější, než se všeobecně předpokládá. Ve skutečnosti je svět téměř výlučně jimi ovládán." (J. M. Keynes, Obecná teorie, 1936) Předmluva Význam ekonomie formulovaný výše snad může někomu připadat nadnesený a spokojil by se s názorem J. Robinsonové: "Smyslem studia ekonomie není osvojit si soubor hotových odpovědí na ekonomické otázky, ale naučit se, jak se nedat oklamat od ekonomů." Studium makroekonomie by určitě mělo umožnit pochopení fungování ekonomiky pokud jde o vývoj souhrnných veličin (jaké jsou příčiny inflace, proč existuje vysoká nezaměstnanost, čím je podmíněn ekonomický růst, jaké jsou příčiny deficitu obchodní bilance apod.). Znalosti makroekonomické problematiky dále poslouží k orientaci v praktické hospodářské politice institucí, jako je vláda nebo centrální banka (jsou zásahy těchto institucí nezbytné, mohou snížit inflaci nebo nezaměstnanost, proč snižovat úrokovou sazbu nebo daně apod.). Kromě věcného obsahu by toto studium mělo též přispět ke zdokonalení stylu myšlení a tvorby úsudků. Obsahem této učebnice je převážně výklad standardní makroekonomické teorie na úrovni zhruba odpovídající základnímu (bakalářskému) stupni studia ekonomické orientace. ' Forma výkladu vychází ze skutečnosti, že při výuce makroekonomie na vysoké škole nebo fakultě ekonomického zaměření je nutno, vzhledem k nezbytné exaktnosti, pracovat s jistou mírou formalizace (matematický a grafický aparát) a vždy na určité úrovni abstrakce. Při studiu této učebnice je proto třeba počítat s jistou dávkou úsilí a soustředěnosti. Text vznikl na základě zkušeností s výukou tohoto předmětu na Vysoké škole ekonomické v Praze a komparací s výukou na jiných vysokých školách, mimo jiné též v rámci výzkumu v národním i mezinárodním měřítku. Je-li řeč o standardní ekonomické teorii, jde o současné hlavní názorové proudy v rámci keynesiánské a neoklasické (zejména monetaristické) ekonomické teorie. Výběr možných interpretací ekonomie byl tedy veden snahou o vyvážené "zpravodajství" (řečeno slovy R. Dornbusche a S. Fischera), nikoliv výslovnou preferencí určité doktríny. K orientaci při výběru problémů a při hloubce jejich zpracování (včetně intenzity pozornosti věnované jednotlivým názorovým proudům) posloužily vybrané v zahraničí rozšířené učebnice ekonomie uvedeného stupně náročnosti (viz seznam literatury). Obsah je koordinován se středně pokročilým kursem makroekonomie, přednášeným v magisterském (inženýrském) stupni studia. Jako základní studijní 1) Učebnice vychází zejména z potřeb Vysoké školy ekonomické v Praze. K přesnému vymezení předmětu makroekonomie, přednášeného na Vysoké škole ekonomické v Praze, viz publikaci M. Mach, M. Helísek: Standardy předmětů Makroekonomie I a Makroekonomie II, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997.

4 literaturu je možno doporučit Makroekonomii II. Pro magisterské (inženýrské) studium 1. a 2. část (Nakl. Melandrium, 3. vydání 2001) M. Macha a dále učebnici autorů R. Dornbuscfre a S. Fischera Makroekonomie (šesté originální vydání 1994, český překlad z téhož roku z nakl. SPN a Nadace Economics). Nevyhnutelná je dále propojenost výkladu s kursem mikroekonomie. Zde dobře poslouží např. text L. Macákové a kol.: Mikroekonomie. Základní kurs. Nakl. Melandrium, 7. vydání Předchozí absolvování není sice nutné, studium makroekonomie s jeho znalostí je však pohodlnější. Užitečným doplňkem je specializovaný kurs dějin ekonomických teorií. Nevyhnutelné a do jisté míry i prospěšné je částečné překrývání s některými jinými ekonomickými disciplínami. Struktura textu sleduje následující postup: - v první části (kap. 1-7) jsou charakterizovány základní makroekonomické problémy, - druhá část (kap. 8-11) se zabývá hlavními makroekonomickými nestabilitami, - třetí část (kap ) je věnována stabilizačním makroekonomickým politikám. Styl výkladu byl veden snahou spojit důkladnost a zároveň srozumitelnost při preferenci stručnosti (zdroje jsou vzácné, vzácný je proto - řečeno slovy N. G. Mankiwa - i čas studentů). Rozmanitými příklady a ilustracemi je proto text doprovázen jen v omezené míře. Při hodnocení tohoto stylu je třeba vzít v úvahu, že studium literatury je jen jednou z forem získávání poznatků a jejich zpracování - vedle přednášek, cvičení, konzultací aj. Pokud jde o formu textu: petitem (malým písmem) je odlišen výklad upřesňující, doplňující. Jsou jím též uvedeny ilustrace a příklady, jejichž opominutí nenatropí mnoho škody. Přehlédnuty by však neměly být části "Cvičení" a "Úkoly", které poslouží k zafixování poznatků a přiblíží možnosti jejich aplikace. V některých "Úkolech" je navíc mírně doplněn výklad teorie. Problémy zadané v části "Cvičení" by měly být samostatně zvládnuty po prostudování příslušné kapitoly, na cvičení probíhajících v rámci výuky by pak měly být prodiskutovány výsledky. Problémy obsažené v části "Úkoly" vyžadují studium dodatečné literatury, vyhledávání statistických zdrojů nebo speciální konzultaci s učitelem. K seznamům literatury: ke konci jednotlivých kapitol je uvedena doplňující literatura přiměřeného stupně náročnosti k vybraným problémům z dané kapitoly, přičemž preferována je zde přístupnější literatura v češtině. Na konci učebnice je dále uvedena doporučená učebnicová a encyklopedická literatura ke studiu základního (bakalářského) kursu makroekonomie (případně přesahující do středně pokročilého kursu). Dále je zde literatura k dějinám ekonomických teorií a doporučené statistické zdroje. Statistické ilustrace se soustředí nejen na ekonomické reálie z ČR, ale i na jiné země s cílem porovnání makroekonomického vývoje. Značky jako např. SRAS nebo LRPC jsou obvykle založeny na principu tzv. iniciálové zkratky, tj. jsou tvořeny počátečními písmeny jednotlivých slov, tvořících příslušné názvy (úplné znění nalezne čtenář v seznamu použitých symbolů a značek). Tyto názvy přitom používají anglickou terminologii, aplikovanou běžně i v neanglicky psané literatuře.

5 Při zpracování tohoto textu jsem naslouchal připomínkám mnoha kolegů. Jeho úroveň revalvovaly zejména diskuse s následujícími z nich: prof. Ing. Miloš Mach, CSc, doc. Ing. Ivo Straka, CSc, doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph.D., Mgr. Pavel Neset, Ing. Stanislav Heczko, doc. Ing. Pavel Janičko, CSc. PhDr. Jaroslav Krameš, CSc. Ing. Ján Babin, CSc. (všichni z katedry makroekonomie VŠE), doc. Ing. Jindřich Soukup, CSc. (katedra mikroekonomie VŠE), prof. Ing. Vojtěch Spěváček, DrSc, Mgr. Ing. Vladimír Tomšík, Ph.D. (katedra hospodářské politiky VŠE) a jiní. Za dohledávání materiálů děkuji Ing. Tomáši Pavelkovi. Mé poděkání za cenné připomínky patří také recenzentům této učebnice, kterými byli: prof. JUDr. František Vencovský (Vysoká škola ekonomická v Praze), doc. PhDr. Kamil Fuchs, CSc. (Masarykova univerzity v Brně), doc. Ing. Jiří Havel, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) a doc. Dr. Ing. Jan Frait (Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě, první vydání). Cenné byly také připomínky studentů získané během výuky, individuálních konzultací a také z pravidelné studentské ankety pořádané každý semestr na VŠE. Děkuji za připomínky i všem ostatním. V Praze Doc. Ing. Mojmír Helísek, CSc. katedra makroekonomie Vysoká škola ekonomická v Praze O autorovi: Doc. Ing. Mojmír Helísek, CSc. (nar. 1958) absolvoval národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. V r obhájil disertační práci na téma světové peníze, vr habilitační práci na téma zahraniční zadluženost. Ktéto problematice publikoval řadu statí a výzkumných zpráv. Od r je garantem předmětu Makroekonomie I (základní kurs makroekonomie), vyučovaného na VŠE v Praze, je zapojen ve výzkumných programech v oblasti výuky ekonomické teorie. Zahraniční zkušenosti získal zejména během dvou semestrů studijního pobytu na univerzitě v Curychu a při návštěvách dalších západoevropských univerzit.

6 Stručný obsah Předmluva 1. Úvod do makroekonomie Část první: Základní makroekonomické problémy 2. Makroekonomický produkt a důchod 3. Celkové výdaje a produkt 4. Agregátní poptávka, agregátní nabídka 5. Ekonomický růst 6. Peníze a trh peněz 7. Otevřená ekonomika Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8. Hospodářské cykly 9. Nezaměstnanost 10. Inflace 11. Vnější ekonomická rovnováha Část třetí: 12. Měnová politika Stabilizační makroekonomické politiky 13. Rozpočet a fiskální politika 14. Zahraničněekonomická politika Seznam použitých symbolů a značek Literatura Rejstřík jmenný Rejstřík věcný

7 Podrobný obsah Předmluva 1 Úvod do makroekonomie 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie Ekonomie. Mikro- a makroekonomie. Vztah mikro- a makroekonomie. Pozitivní a normativní funkce makroekonomie. 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh Sektor domácnosti. Sektor podniky. Sektor vláda. Sektor zahraničí. Makroekonomický koloběh. 1.3 Základní makroekonomické veličiny Produkt. Zaměstnanost. Cenová hladina. Vnější ekonomická pozice. 1.4 Stabilizační makroekonomická politika Makroekonomická stabilita. Fluktuace makroekonomických veličin. Liberalismus. Intervencionismus. Stabilizační politika. Strukturální politika. Prorůstová politika. 1.5 Hlavní proudy makroekonomie Klasická a neoklasická ekonomie. Nová konzervativní ekonomie. Keynesiánská ekonomie. Nové keynesiánství. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Část první: Základní makroekonomické problémy 2 Makroekonomický produkt a důchod 2.1 Makroekonomický výstup Výstup a HDP. HDP a ekonomický blahobyt. Národní bohatství. 2.2 Přidaná hodnota Meziprodukty. Přidaná hodnota. Finální statky. Hrubý a čistý produkt, HDP a HNP. 2.3 Národní důchod Národní důchod. Disponibilní důchod. 2.4 Užití produktu Výdaje na finální statky. Srovnání tří metod. Produkt nominální a reálný. 2.5 Základní makroekonomické identity Identita. Základní identity. Interpretace identit. Identita investic a úspor. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura.

8 3 Celkové výdaje a produkt 3.1 Charakteristika modelu Celkové plánované výdaje. Předpoklady modelu. 3.2 Dvousektorový model: spotřeba a investice Spotřební výdaje domácností. Úspory domácností. Dlouhodobý vývoj spotřebních výdajů. Investiční výdaje. 3.3 Rovnovážný produkt. Výdajový multiplikátor Rovnovážný produkt. Výdajový multiplikátor. Paradox spořivosti. 3.4 Trísektorový model: vládní výdaje a daně Vládní výdaje. Daně. Rovnovážný produkt. Další multiplikátory. 3.5 Čtyřsektorový model: čistý export Čistý export. Rovnovážný produkt a výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice. Multiplikátor čistého exportu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 4 Agregátní poptávka, agregátní nabídka 4.1 Agregátní poptávka Křivka agregátní poptávky. Poptávkové šoky. 4.2 Agregátní nabídka - keynesiánský přístup Obecně k agregátní nabídce. Keynesiánský přístup v krátkém období. Nabídkové šoky. Dlouhé období - potenciální produkt. Nová keynesiánská ekonomie. Nepružnost nominálních mezd. Nepružnost cen. 4.3 Agregátní nabídka v monetaristickém pojetí Peněžní iluze. Přirozená úroveň produktu. Dobrovolná nezaměstnanost. 4.4 Agregátní nabídka v klasickém pojetí Klasická křivka agregátní nabídky. Nová klasická makroekonomie. Model s nedokonalými informacemi. 4.5 Makroekonomická rovnováha Rovnovážný produkt, rovnovážná cenová hladina. Krátkodobá a dlouhodobá rovnováha. Kvantitativní rovnice. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 5 Ekonomický růst 5.1 Pojetí ekonomického růstu Ekonomický růst. Měření vývoje produktu. Růst a rozvoj. 5.2 Zdroje ekonomického růstu Složky zdrojů růstu. Kvantitativní a kvalitativní zdroje. Produktivita výrobních faktorů. Kapitálová vybavenost práce. Růstové účetnictví. Agregátní produkční funkce.

9 5.3 Modely ekonomického růstu Klasické modely. Neoklasický model. Keynesiánské modely. Udržitelný rozvoj a globální problémy růstu. Teorie endogenního růstu. 5.4 Bariéry růstu, překonání nerozvinutosti Ekonomická úroveň. Ukazatel lidského rozvoje. Bariéry ekonomického růstu. Překonání nerozvinutosti. Nerovnoměrný vývoj. 5.5 Prorůstová politika (ekonomie strany nabídky) Zdanění důchodů. Uplatnění a výsledky. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 6 Peníze a trh peněz 6.1 Funkce a formy peněz Funkce peněz. Formy peněz. Peněžní zásoba. 6.2 Komerční banky, centrální banka Finanční zprostředkovatelé. Komerční banky. Centrální banka. 6.3 Tvorba peněz Zdroje tvorby peněz. Multiplikovaná expanze bankovních depozit. Jednoduchý multiplikátor depozitních peněz. Měnová báze. Restrikce peněžní zásoby. Rozšíření multiplikátoru. 6.4 Trh peněz, úroková sazba Trh peněz. Úroková sazba. Nabídka peněz. Endogenní peníze. Poptávka po penězích. Rovnováha na trhu peněz. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 7 Otevřená ekonomika 7.1 Otevřenost ekonomiky 7.2 Teorie mezinárodního obchodu Model dvě země, dva výrobky. Rozšíření modelu. Dynamizace komparativních výhod. Komparativní výhod v praxi. Přínosy z obchodu. 7.3 Mezinárodní pohyb kapitálu Příčiny mezinárodního pohybu kapitálu. Zhodnocení finančních aktiv. Krátkodobý a dlouhodobý kapitál. 7.4 Měnový kurs a jeho determinanty Měnový kurs. Měnový trh. Kurs podle trhu aktiv. Parita kupních sil. Znehodnocení a podhodnocení kursu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura.

10 Část druhá: Hlavní makroekonomické nestability 8 Hospodářské cykly 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu. Fáze hospodářského cyklu. Historický vývoj. 8.2 Mechanismus cyklu Kolísání agregátní poptávky a nabídky. Teorie konjunktury. Multiplikátor a akcelerátor. Reálné hospodářské cykly. Alternativní koncepce. 8.3 Důsledky hospodářských cyklů Ekonomické důsledky. Politické důsledky. 8.4 Proticyklická politika Aktivistická keynesíánská politika. Alternativní přístupy. Předvídání cyklů, konjunkturní indikátory. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 9 Nezaměstnanost 9.1 Definice a měření nezaměstnanosti Ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo. Míra nezaměstnanosti. Skrytá nezaměstnanost. 9.2 Příčiny nezaměstnanosti a její formy Frikční nezaměstnanost. Strukturální nezaměstnanost. Plná zaměstnanost. Trh práce. Cyklická nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti. 9.3 Důsledky nezaměstnanosti Ekonomické důsledky. Sociální důsledky. 9.4 Snižování nezaměstnanosti Dávky v nezaměstnanosti. Snižování cyklické nezaměstnanosti. Snižování přirozené míry nezaměstnanosti. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 10 Inflace 10.1 Definice a měření inflace Inflace a deflace. Míra inflace. Měření cenové hladiny. Skrytá inflace. Nevyrovnaná inflace Příčiny a formy inflace Poptávková inflace. Nákladová inflace. Růst mezd a inflace. "Dovoz inflace". Setrvačná inflace. NAIRU Důsledky inflace Vliv inflace na reálné důchody. Vliv inflace na reálnou hodnotu bohatství. Dodatečné náklady. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu. Stupně závažnosti inflace.

11 10.4 Protiinflační politika Regulace agregátní poptávky. Monetaristický přístup. Důchodová politika Inflace a nezaměstnanost. Phillipsovy křivky Původní Phillipsovy křivky. Rozšíření Phillipsovy křivky. Snižování inflace. Nová klasická makroekonomie. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 11 Vnější ekonomická rovnováha 11.1 Platební bilance, zahraniční zadluženost Platební bilance. Horizontální struktura. Vertikální struktura. Zahraniční zadluženost. Stadia zadluženosti Příčiny a formy vnější nerovnováhy Vyrovnaný čistý export. Vyrovnaná platební bilance Důsledky vnější nerovnováhy Přebytkový čistý export. Deficitní čistý export. Nevyrovnaná platební bilance Mechanismus vnější rovnováhy Cenový mechanismus. Důchodový mechanismus. Kursový mechanismus. Vyrovnání celkové platební bilance.vládní regulace vnější rovnováhy. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Část třetí: Stabilizační makroekonomické politiky 12 Měnová politika 12.1 Cíle a nástroje měnové politiky Charakteristika měnové politiky. Nepřímé nástroje měnové politiky. Přímé nástroje měnové politiky. Cíle měnové politiky Keynesiánský přístup k měnové politice Celková charakteristika. Keynesiánský transmisní mechanismus. Dlouhodobý účinek měnové politiky. Bariéry účinnosti. Měnová politika v otevřené ekonomice. Praktické uplatnění Monetaristický přístup k měnové politice Klasická východiska. Kvantitativní teorie peněz. Důchodová rychlost oběhu peněz. Monetaristická verze KTP. Monetaristická měnová politika. Bariéry účinnosti. Praktické uplatnění Alternativní přístupy Fixní měnové kursy. Úvěrový kanál měnové politiky. Přímé cílování inflace. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura.

12 13 Rozpočet a fiskální politika : 13.1 Charakteristika rozpočtu Rozpočtová soustava. Příjmy a výdaje rozpočtu. Rozpočtové saldo. Velikost rozpočtu Keynesiánská fiskální politika Funkce rozpočtu. Nástroje fiskální politiky. Strukturální a cyklický rozpočet. Cíle fiskální politiky. Bariéry účinnosti Alternativní přístupy Klasický případ. Monetaristický přístup. Barrova - Ricardova hypotéza. Ekonomie strany nabídky Vládní deficity a dluhy Dlouhodobě vyrovnaný rozpočet. Bariéry vyrovnanosti rozpočtu. Dopady veřejného dluhu Koordinace měnové a fiskální politiky Řízení agregátní poptávky. Řízení struktury produktu. Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. 14 Zahraničněekonomická politika 14.1 Protekcionismus versus volný obchod Nástroje protekcionismu. Cíle protekcionismu. Důsledky protekcionismu. Oprávněný protekcionismus? Proexportní politika. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu Regulace měnových kursů Kursy neregulované. Kursy regulované. Formy intervenovaných kursů. Stabilní a nestabilní kursy. Cíle kursové regulace Mezinárodní koordinace ekonomických intervencí Přínosy mezinárodní koordinace. Formy mezinárodní koordinace. Mezinárodní měnový fond a Světová banka Sjednocování národních ekonomik Přínosy sjednocení. Mechanismus sjednocování. Stupně sjednocování. Předpoklady hospodářského sjednocení. Evropská unie (popisná část). Hlavní problémy. Shrnutí. Cvičení. Úkoly. Literatura. Seznam použitých symbolů a značek Literatura 1. Učebnicová a encyklopedická literatura 2. Doporučné statistické zdroje Rejstřík jmenný Rejstřík věcný

13 1 Úvod do makroekonomie 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh 1.3 Základní makroekonomické veličiny 1.4 Stabilizační makroekonomická politika 1.5 Hlavní proudy makroekonomie Ekonomie je to, co dělají ekonomové", tvrdil J. Viner. S tímto vysvětlením se asi málokdo spokojí. V této kapitole bude charakterizován předmět ekonomie a úvodní makroekonomické pojmy a souvislosti včetně výkladu stabilizační makroekonomické politiky. Budeme charakterizovat hlavní proudy v makroekonomické teorii a rozlišíme rozdílné způsoby vidění (interpretace) ekonomické reality. S tímto rozlišováním se budeme setkávat v celém následujícím textu. Teprve po prostudování poslední kapitoly této učebnice si promyslete prohlášení několika amerických autorů: Díky Keynesovi jsme dnes všichni keynesiánci. Díky Friedmanovi jsme všichni monetaristé. A díky překotně se vyvíjejícímu poznání jsme všichni eklektiky. 1.1 Mikroekonomie a makroekonomie Ekonomie Obecná ekonomická teorie, zkráceně ekonomie ' (z řeckých slov oikos = dům, nomos = pravidlo, zákon), je studium vybraných oblastí hospodářské aktivity. Vymezit tento předmět (objekt) poznání současné standardní ekonomie je možno např. dvojím způsobem: 1) výčtem (popisem) problémů, které zkoumáme, a to v jisté míře jejich agregace: např. proč a v jakém množství jsou statky poptávány, podle jakých kritérií probíhá jejich výroba, jak jsou oceňovány, čím je určena zaměstnanost výrobních faktorů atd. 2) definicí - zobecněním těchto problémů, jako např.: - zkoumání tvorby bohatství (A. Smith) nebo rozdělování výsledků výroby (D. Ricardo), 1) Nejčastějšími ekvivalenty jsou v angličtině economics, v němčině allgemeine Volkswirtschaftslehre. Dříve se často vyskytovalo označení politická ekonomie.

14 - nebo obecněji: chování lidí ve vztahu mezi cíli a vzácnými (omezenými) zdroji, které mají alternativní využití (L. Robbins), - a obdobně: různé způsoby využití vzácných zdrojů ve výrobě užitečných komodit a jejich rozdělení mezi různé skupiny (P. A. Samuelson), - předmět ekonomie byl dále rozšířen o zkoumání podmínek zapojení těchto vzácných zdrojů do výroby (J. M. Keynes). Mikroekonomie a makroekonomie Standardní ekonomie bývá zpravidla členěna na mikroekonomii a makroekonomii. Mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu, jako je trh určitého statku nebo trh určitého výrobního faktoru. Předmětem zájmu mikroekonomie je tedy určitý dílčí (parciální) segment ekonomiky, jako je spotřebitel, podnik, trh, ať jsou zkoumány samostatně (teorie dílčí rovnováhy), nebo ve vazbě na jiné spotřebitele, podniky a trhy (teorie všeobecné rovnováhy). To naznačuje řecké slovo mikros (malý) v jejím názvu. Řecké slovo makros (velký) napovídá, že makroekonomie se zabývá souhrnnými (neboli agregátními) ekonomickými jevy. Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Zkoumá např. spotřební nebo investiční výdaje subjektů (např. domácností nebo podniků) agregovaných v rámci celého národního hospodářství. Zabývá se souhrnnými ekonomickými veličinami, např. národním produktem (nikoliv výstupem individuálního podniku) nebo všeobecnou cenovou hladinou (nikoliv cenou individuálního statku). Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Obě disciplíny se zabývají také regulačními zásahy vlády do působení tržních sil: mikroekonomie regulací dílčích subjektů a trhů, makroekonomie usměrňováním agregátních veličin. Ekonomie (mikroekonomie a makroekonomie) představuje zároveň východisko řady specializovaných ekonomických disciplin. Vztah mikro- a makroekonomie V rámci výuky a studia vystupují obě disciplíny, mikroekonomie a makroekonomie, jako relativně samostatné. ' Ve skutečnosti však jejich důsledné oddělení není možné. Jejich vzájemný vztah bývá nejčastěji interpretován jako: - mikroekonomická fundace (základy) makroekonomie, tzn. že v pozadí úvah o vývoji makroekonomických veličin stojí, více či méně důsledně, představy o určitém chování mikroekonomických subjektů. To se projevuje též v prolínání mikro- a makroekonomických problémů v celém následujícím textu. Přitom je 1) Explicitní rozlišení a zavedení termínu makroekonomie provedl R. Frisch r

15 někdy možné se v rámci výkladu makroekonomie odvolat na příslušnou kapitolu z mikroekonomie, případně je možné tyto poznatky stručně shrnout (např. mikroekonomické základy poptávky podniků po investičních statcích nebo pro chování agregátní nabídky, dále mikroekonomické aspekty trhu práce aj.). Jindy jsou mikroekonomická východiska součástí výkladu makroekonomie (např. nepružnost cen služeb výrobních faktorů a cen statků, trh peněz, měnový trh aj.). - makroekonomický rámec fungováni mikroekonomických procesů, což znamená, že rozhodování mikroekonomických subjektů je ovlivněno makroekonomickými okolnostmi (např. individuální poptávka roste pod vlivem optimistických očekávání budoucího hospodářského vývoje). Pozitivní a normativní funkce makroekonomie Makroekonomie, s jejímž studiem právě začínáme, dochází ke svému praktickému uplatnění zejména ve vládních opatřeních směřujících k ovlivňování makroekonomických veličin. Makroekonomická teorie tak plní svou funkci praktickou: - jednak svými pozitivními sděleními, tj. teoretickou analýzou a interpretací skutečnosti, - jednak svými normativními soudy, tj. stanovením určitého pravidla, normy, směru praktického jednání (např. udržení nízké nezaměstnanosti nebo nízké míry inflace, udržení vyrovnaného rozpočtu apod.), vyjádřeného např. jako politický závazek vlády nebo jako zákonem zakotvené pravidlo. 1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh Vývoj ekonomiky je podmíněn rozhodnutími, přijímanými ekonomickými subjekty. V mikroekonomii jde o podniky a spotřebitele, vystupující na daném dílčím trhu. Makroekonomie zkoumá rozhodování subjektů, agregovaných na úrovni celého národního hospodářství. Tyto subjekty mohou být klasifikovány např. z hlediska jejich zapojení do makroekonomického koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů jako čtyři sektory: domácnosti, podniky, vláda a zahraničí. Sektor domácnosti Domácnosti jsou vlastníky výrobních faktorů, tj. půdy, práce a kapitálových statků (od jiných vlastníků výrobních faktorů budeme abstrahovat). Tyto výrobní faktory jsou využívány v podnicích k výrobě statků. Z vlastnictví výrobních faktorů plynou domácnostem z podniků příslušné důchody (mzdy, renty, zisky, dividendy, nájemné atd.). Na základě přerozdělování důchodů získávají domácnosti též transferové důchody, zejména od vlády (od jiných transferových důchodů

16 domácností budeme abstrahovat) v podobě různých sociálních dávek, podpor a příspěvků. Důchody domácností jsou využity - na zaplacení daní, - jako spotřební výdaje domácností (C) - domácnosti nakupují od podniků spotřební statky v podobě výrobků a služeb (nepřihlížíme k přímým nákupům domácností v zahraničí), - k tvorbě osobních úspor (PS). Do sektoru domácnosti jsou zahrnovány zejména domácnosti osob (v ČR okolo 3,2 mil.), kromě nich existují i tzv. ústavní domácnosti, jako domovy důchodců, kláštery, sirotčince apod. Z této charakteristiky vyplývá, že domácnosti považujeme (kromě dalších vazeb uvedených v koloběhu) za výlučně spotřební jednotky, oddělujeme od nich případnou výrobní aktivitu drobných podnikatelů (ta je součástí sektoru podniky). Sektor domácnosti se tím blíží analogickým subjektům v mikroekonomii, tj. spotřebitelům. Chování spotřebitelů však vychází pouze z individuálních preferencí jednotlivců (osob), nezahrnuje jiné možnosti, jako jsou ústavní domácnosti. Další odlišnosti vyplývají z rozdílných podmínek chování (viz výklad křivky agregátní poptávky). Sektor podniky Podniky bývají označovány (bez nároku na srovnatelnost s právnickou nebo jinou odbornou terminologií) též jako firmy nebo výrobci. Podniky využívají služby výrobních faktorů k výrobě statků (výrobků a služeb). Tyto statky poskytují (zpravidla prodávají) všem zbývajícím sektorům, část statků koluje v rámci podnikového sektoru (tzv. meziprodukty). Podniky získávají své důchody na základě výdajů ostatních sektorů na nákup produkce podniků. Výdaje na investiční statky, a to výdaje soukromé (/) a vládní (G 7 ), jsou financovány úsporami všech sektorů. Kromě těchto důchodů získávají podniky též transferové důchody (zejména v podobě subvencí z vládního rozpočtu). Důchody podniků jsou využity: - na úhradu nákladů za výrobní faktory (mzdy, renty, úroky, vyplacení dividend a podobných podílů na zisku) včetně nákladů na suroviny, energii apod. (tzv. meziprodukty), - zaplacení daní, - v podnicích zůstávají tzv. hrubé úspory podniků (GBS). Ty mají podobu jednak důchodů ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak zadržených (nevyplacených) zisků - tzv. čistých úspor podniků (NBS). Podniky mohou být rozčleněny podle různých kritérií. Pro potřeby systému národního účetnictví jsou rozlišovány přibližně následující skupiny (koncem roku 2000): - nefinanční podniky a korporace, kterých je v ČR 279 tisíc, - finanční instituce a společnosti, včetně centrální banky a pojišťovacích institucí (přes 2 tisíce),

17 - vládní sektor ústřední a místní (okolo 15 tisíc jednotek), zjednodušeně řečeno jde o veřejnou správu a obranu, veřejné i některé soukromé školy, zdravotnická zařízení apod. (nezaměňujme tyto výrobce - vládu" - s vládou jako přerozdělujícím makroekonomickým subjektem v koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů), - samostatní rolníci, živnostníci a podobní samostatní podnikatelé-okolo 1664 tis. (v terminologii národních účtů jde o tzv. domácnosti" - nezaměňovat s domácnostmi jako výlučně spotřebními jednotkami v makroekonomickém koloběhu). Z tohoto celkového počtu ekonomických subjektů zapsaných do statistických registrů však vyvíjela podnikatelskou činnost jako hlavní povolání necelá polovina. - občanská sdružení, spolky a nadace, politické strany apod. (okolo 90 tis.). V sektoru podniky jsou zahrnuti výrobci jak z materiální výrobní sféry, tak i ze sféry služeb, podniky ve veřejném i soukromém vlastnictví, ve sféře tržní i netržní (podniky v netržní sféře nehospodaří se ziskovým motivem, často jsou alespoň částečně financovány vládou prostřednictvím vládních nákupů statků nebo pomocí transferů). Mezi podniky (výrobce) patří dále podle kritérií ekonomické teorie i jednotlivci, kteří jsou soukromými vlastníky budov, bytů a jiných nemovitostí, které buď pronajímají nebo užívají pro vlastní potřebu, i když přitom nejsou statisticky vykazováni jako podniky. Také pomocí těchto výrobních faktorů jsou poskytovány služby, které jsou (jak uvidíme v kap. 2) zahrnuty do makroekonomického produktu resp. důchodu. Sektor vláda Pojem vládaje často používán v různých souvislostech. Je-li např. řeč o vládni regulaci, potom jde zpravidla o regulaci ze strany centrálních i místních správních a zákonodárných institucí a též (v širším smyslu) centrální banky. Tato regulace se uskutečňuje pomocí rozpočtových příjmů a výdajů, ovlivňováním úvěrových možností komerčních bank, regulací cen a mezd, usměrňováním dovozů a vývozů a dalšími opatřeními. V anglicky psané literatuře se často v této souvislosti používá místo výrazu vláda pojem autority (authorities). Jindy, např. při tvrzení, že vládaje největším zaměstnavatelem, jde o vládu ve smyslu veřejného (státního a místního) sektoru, tedy o všechny podniky ve veřejném vlastnictví (nejčastěji jde o podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě a obraně, v energetice, spojích, dopravě, těžbě, bankovnictví a jinde). ' V následujícím výkladu bude vláda jako makroekonomický subjekt (sektor), zapojený do koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů, představována soustavou veřejných rozpočtů. Tato soustava je tvořena např. rozpočty ústředních a místních vlád (státní rozpočty, místní rozpočty), rozpočty fondů hospodařících s povinnými odvody (státní fondy, fondy zdravotního pojištění aj.) a dalšími. 1) Nezaměňujme pojmy veřejný sektor s výrobci, produkujícími veřejné statky nebo s výrobci, produkujícími veřejně poskytované statky (viz kapitolu Rozpočet a fiskální politika).

18 Příjmy vlády jsou tvořeny zejména daněmi a povinnými platbami na sociální a zdravotní zabezpečení, resp. pojištění. Celkové výdaje vlády můžeme pro účely makroekonomické teorie rozdělit na vládní nákupy výrobků a služeb (G) a na vládní transferové platby (TR). V případě vládních nákupů výrobků a služeb jde o výdaje veřejných rozpočtů, za které vláda získává odpovídající ekvivalent. Vláda nakupuje zejména produkci podniků, jejichž hospodaření je napojeno na rozpočet a které jsou zpravidla ve veřejném vlastnictví. Příkladem jsou podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě, obraně apod. Vláda financuje výdaje těchto podniků (zejména běžné provozní náklady, jako mzdy, energie apod.) a jejich produkci tím nakupuje a následně poskytuje domácnostem (zdánlivě bezplatně, ve skutečnosti za část jejich důchodů v podobě daní), případně podnikům. Mezi vládní nákupy patří dále nákupy investičních statků, financované z rozpočtu (např. školy nakupují počítače). Z uvedeného vyplývá, že tyto vládní nákupy se skládají z vládní spotřeby a z vládních investic (G c + Gj). Zbývající vládní výdaje mají podobu transferů, tj. plateb, za které není získána odpovídající protihodnota (ekvivalent). Nejdůležitějšími vládními transfery jsou transfery domácnostem v podobě různých sociálních dávek, příspěvků a podpor. Část vládních transferů připadá v podobě subvencí též podnikům, ať už ve veřejném nebo soukromém sektoru. Typické jsou subvence zemědělským výrobcům, železniční dopravě, exportérům v podobě úrokových podpor aj. Mezi vládní transfery patří i úroky z vládního dluhu. Rozdíl mezi příjmy a výdaji vlády vytváří rozpočtové saldo, a to buď kladné (rozpočtový přebytek), nebo záporné (rozpočtový deficit). Rozdíl mezi příjmy vlády na straně jedné a transferovými platbami a spotřebními nákupy vlády na straně druhé tvoří čisté vládní úspory (NGS). Sektor zahraničí Předchozí sektory zahrnují domácí subjekty, označované též jako rezidenti (tuzemci). Jde o subjekty, které mají sídlo v dané zemi (leží zde jejich centrum zájmu). Rozhodující je tedy místo působení podniku nebo bydliště osob, bez ohledu např. na to, kdo je vlastníkem podniku (může to být např. zahraniční subjekt) nebo na státní příslušnost osob. Zahraniční subjekty, tj. domácnosti, podniky a vlády - nerezidenty (cizozemce) označíme souhrnně jako sektor zahraničí. Zahraničí bývá důležitým odběratelem domácích výrobků a služeb, zároveň domácí podniky dovážejí výrobky a služby ze zahraničí. V makroekonomii budeme sledovat většinou saldo tohoto obchodu, tj. export mínus import (tzv. čistý export NX). Kromě tohoto exportu a importu statků se později při zkoumání toků důchodů setkáme s rozlišením důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví domácích subjektů (rezidentů), fungujících v zahraničí, a důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů, fungujících doma. Sektor zahraničí též může svými úsporami doplňovat národní úspory, a to v případě převýšení importu nad exportem (nakupujeme na dluh případně čerpáme devizové rezervy). V opačném případě (export je větší než import) je část národních úspor poskytována do zahraničí.

19 Makroekonomický koloběh Vztahy mezi subjekty uvedených čtyř sektorů v podobě toků - statků, - služeb výrobních faktorů, - důchodů, - výdajů, jsou v hrubých rysech znázorněny v následujícím schématu makroekonomického koloběhu (koloběhem se zabývali zejména F. Quesnay, K. Marx, v podobě input - output analýzy W. Leontief). Princip koloběhu spočívá v jeho uzavřenosti, tzn. že souhrn vcházejících toků do každého pólu koloběhu (sektoru nebo skupiny sektorů) musí odpovídat souhrnu vycházejících toků. SLUŽBY VÝROBNÍCH FAKTORŮ DŮCHODY Z V.F., DANĚ ZE ZISKU, NEPŘÍMÉ DANě (- SUBVENCE) ÚSPORY GBS DANě ZAHRANIČÍ DOMÁCNOSV VLÁDA ÚSPORY PODNIKY (MEZIPRODUKTY) TRANSFERY ÚSPORY PS, NGS, - NX VÝDAJE I + G, VÝDAJE C + G C +(X-M) FINÁLNÍ STATKY (SPOTŘEBNÍ, INVESTIČNÍ, EXPORT IMPORT) Makroekonomický koloběh znázorňuje tok služeb výrobních faktorů mezi domácnostmi a podniky. Na něj navazuje v dolní části tok statků (výrobků a služeb) mezi podniky (výrobci) na straně jedné a zbývajícími sektory na straně druhé. V sektoru podniky je znázorněn též tok statků uvnitř tohoto sektoru - později uvidíme, že jde o tzv. meziprodukty. V koloběhu je dále znázorněn i tok důchodů: domácnosti získávají důchody z prodeje služeb výrobních faktorů podnikům (část těchto důchodů jednak ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak v podobě nevyplacených zisků však vytváří hrubé úspory podniků). Na něj navazuje ve spodní části tok výdajů na nákupy statků.

20 Výdaje na investiční statky pocházejí z kvazisektoru úspory (je nutný kvůli uzavřenosti koloběhu). Úspory jsou sice tvořeny všemi sektory (při vysoké abstrakci by bylo možno je přičlenit pouze domácnostem), investiční statky však navenek - na rozdíl od schématu koloběhu - neopouštějí sektor podniky. Je proto lépe hovořit o investičních výdajích podniků než o investičních výdajích domácností. V koloběhu je dále zobrazen pohyb čistých daní (daně mínus transfery) mezi domácnostmi a vládou a mezi podniky a vládou. Ilustrace makroekonomického koloběhu je znázorněna na obr DŮCHODY Z V.F. = 1000, DANĚ ZE ZISKU = 70, NEPŘÍMÉ DANĚ = 210, SUBVENCE = 40 NBS = 40 AMORTIZACE = 270 DANĚ ZAHRANIČÍ DOMÁCNOSTI VLÁDA TRANSFERY ÚSPORY 550 PODNIKY HDP = 1550 PS = 70, NGS = 60, -NX=100 (+10) I = 450, G. = 100 C = 800, G c = 300, NX = -100 Obr. 1-2 Ilustrace makroekonomického koloběhu Prameny: Statistické ročenky ČR Východiskem této ilustrace jsou národní účty ČR za r. 1996, údaje jsou v mld. Kč. Vzhledem k nutnému zjednodušení a k dílčím odchylkám v přístupu národních účtů na rozdíl od přístupu ekonomické teorie jde pouze o orientační údaje, jako např. u vládních investičních nákupů (vztahují se zejména na rozpočtové a příspěvkové organizace). V úsporách vlády je zohledněno hospodaření rozpočtů státního a místních, státních fondů a zdravotních pojišťoven, relevantní ke koloběhu. Neziskové instituce jsou přičleněny k domácnostem. Daně ze zisků podniků jsou ztotožněny s daněmi z příjmů právnických osob, daně z příjmů fyzických osob vcházejí celé do osobních daní. Výše daní (a vládou přijatých úroků) činí 620 (z toho zdravotní a sociální pojištění 170), výše vládou vyplacených transferů 260. Export dosáhl 830, import 930. Deficit běžného účtu platební bilance vznikl deficitem A/X (- 100) a ostatními položkami (-10).

21 1.3 Základní makroekonomické veličiny Produkt Makroekonomický koloběh vyjadřuje pohyb výchozí makroekonomické veličiny - produktu (a jemu odpovídajícího důchodu). Prozatím se spokojíme se silně zjednodušenou představou o produktu jako souhrnu všech vytvořených statků za rok - jde tedy o veličinu rozměru "tok". V běžných informacích o produktu bývá nejčastěji uváděna míra jeho růstu, která vyjadřuje procentuální přírůstek množství vytvořených statků. Nepřesně se též hovoří o ekonomickém růstu: může dosahovat např. + 3 %, ale i - 10 % ročně. Přesněji vzato jde v uvedeném příkladě o cyklické výkyvy produktu, zatímco ekonomický růst vyjadřuje dlouhodobý trend vývoje produktu (případně dlouhodobý trend vývoje produktu na 1 obyvatele). Zaměstnanost K vytvoření makroekonomického produktu je zapotřebí určitého množství výrobních faktorů, z nichž zvláštní pozornost bývá věnována práci. Znamená to, že s určitým objemem produktu (a jeho změnou) je spojena určitá úroveň zaměstnanosti (resp. její změna). Důvodem zaměření pozornosti právě na práci jsou zejména důsledky nezaměstnanosti části pracovní síly, a to důsledky nejen ekonomické, ale i sociální, případně politické. Nezaměstnanost je možno vyjádřit v absolutní výši, častěji však postačí pouze míra nezaměstnanosti, která vyjadřuje podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle (tj. zaměstnaných plus nezaměstnaných osobách) dané země. Jak později uvidíme, není jednoduché jednoznačně vymezit pojem nezaměstnaný. Prozatím budeme mít na mysli člověka, hledajícího práci. Cenová hladina Součásti vytvořeného produktu, tj. jednotlivé výrobky a služby, mají svou peněžní hodnotu, vyjádřenou cenami. Tyto ceny se neustále mění, zpravidla rostou, výjimečně též klesají, přitom však každá z nich povětšinou rozdílným tempem. Pro potřeby zhodnocení celkového cenového vývoje např. za kalendářní rok není účelné a ani prakticky proveditelné vyjadřovat vývoj všech těchto jednotlivých cen. Namísto toho vystupuje další makroekonomická veličina, a to všeobecná cenová hladina v podobě různých cenových indexů (pro veřejnost je nejznámější index spotřebitelských cen). Ty vyjadřují prostřednictvím speciálních statistických metod všeobecný vývoj cen statků. Jestliže cenová hladina vzrostla o 10 % (hovoříme o 10% míře inflace), znamená to, že došlo k převažujícímu růstu cen zhruba v tomto rozsahu, přičemž ceny některých statků vzrostly více, jiné méně, některé dokonce poklesly.

22 Vnější ekonomická pozice Vzhledem k roztříštěnosti výroby do ohraničených státních národohospodářských celků věnují makroekonomové dále pozornost pozici dané národní ekonomiky vůči zbytku světa (tzv. vnější ekonomická pozice). Ta bývá vyjadřována rozmanitě, obecně však souvisí s vývojem platební bilance dané země, která vyjadřuje (zjednodušeně vzato) mezinárodní obchod s výrobky a službami a mezinárodní pohyb kapitálu (pohledávek a závazků). Přebytky nebo schodky této platební bilance (nebo jejich částí) mají závažné dopady do vnitřní ekonomické situace. Uvedené čtyři makroekonomické veličiny (produkt, zaměstnanost, cenová hladina, pozice vůči zahraničí) můžeme považovat za základní. Kromě nich je možno vymezit řadu dalších důležitých veličin, jejichž formování, případně regulování, je spíše odvozeno od výše uvedených hlavních veličin. Jde např. o agregátní poptávku a agregátní nabídku, veřejný rozpočet a jeho saldo, o veřejný dluh, dále o peněžní zásobu, zahraniční dluh aj. Vývoj čtyř hlavních makroekonomických veličin je v tab. 1-1 ilustrován na příkladu ekonomiky ČR. Tab. 1-1 Vývoj vybraných makroekonomických veličin ČR (%) HDP (1) -1,2-11,6-0,5 0,1 2,2 5,9 4,3-0,8-1,2-0,4 2,9 nezaměstnanost (2) 0,7 4,1 2,6 3,5 3,2 2,9 3,5 5,2 7,5 9,4 8,8 inflace (3) 9,7 56, ,8 10,0 9,1 8,8 8,5 10,7 2,1 3,9 běžný účet (4) ,3-1,9-2,6-7,4-6,1-2,4-2,9-4,5 Pozn.: (1) (3) s.c. 1995, roční změna roční průměr, CPI (2) registrovaná koncem roku (4) saldo běžného účtu platební bilance k HDP Prameny: Statistické ročenky ČR 1996, Stabilizační makroekonomická politika Makroekonomická stabilita Stabilitou je v ekonomické teorii (mikroekonomii) obvykle označována jedna z vlastností rovnováhy, tj. stavu klidu nebo setrvačnosti, kdy neexistují tlaky na změnu dané veličiny. Alternativně můžeme podmínku rovnováhy vyjádřit jako naplnění (uskutečnění) plánů ekonomických subjektů. Tato rovnováha může být stabilní (tj. systém se do ní vrací) nebo labilní (systém se od ní vzdaluje).

23 Pojetí makroekonomické stability není jednotné. Obecně jde zřejmě o problém formulace žádoucího (úspěšného) stavu a vývoje ekonomiky v podobě normativně vymezené a udržované úrovně (nebo dynamiky) makroekonomických veličin. Zde budeme vycházet z představy, že makroekonomickou stabilitu představuje: - tempo růstu reálného produktu, odpovídající vývoji tzv. potenciálního produktu, - nízká míra nezaměstnanosti na úrovni tzv. přirozené míry nezaměstnanosti, - nízká míra inflace v rámci tzv. mírné inflace, - vnější ekonomická rovnováha jako vyrovnaná platební bilance ve smyslu kompenzace přebytků a deficitů jejích jednotlivých součástí. Jde přitom o normativní vymezení kritérií makroekonomické stability. Existují totiž např. i přístupy, podle kterých by žádoucím byl nulový růst produktu, přirozená míra nezaměstnanosti může být neúnosně vysoká, míra inflace by měla být nulová nebo kriteriem úspěšnosti by měl být maximální přebytek platební bilance a růst měnových rezerv. Normativně stanovené cíle makroekonomického vývoje mohou být formulovány např. v programech politických stran nebo ve vládních programech a prohlášeních, případně v právních normách upravujících činnost dílčích institucí (v ČR např. Zákon o ČNB). Existují však i široce pojaté právní normy makroekonomického vývoje, jako např. Zákon na podporu stability a hospodářského růstu, přijatý v SRN v r. 1967, ukládající Spolkové republice i jednotlivým zemím přijímat opatření přispívající - při udržení tržního hospodářství - současně ke stabilitě cenové hladiny, k vysoké zaměstnanosti a zahraničněekonomické rovnováze při stálém a přiměřeném hospodářském růstu". Fluktuace makroekonomických veličin Vývoj uvedených makroekonomických veličin se však v realitě velmi často vyznačuje nestabilitou v podobě cyklického kolísání produktu, rostoucí mírou nezaměstnanosti a rostoucí mírou inflace, deficitem nebo přebytkem platební bilance. Tyto makroekonomické nestability (fluktuace makroekonomických veličin) je možno označit též jako poruchy. Ke kvantitativnímu vyjádření míry nestability je zapotřebí syntetizovat ukazatele vývoje uvedených veličin. Nejjednodušším (spíše propagandistickým než vědeckým) přístupem je součet měr inflace a nezaměstnanosti jako tzv. ukazatel ekonomické mizérie (strádání). Ten bývá zdokonalován zohledněním závažnosti dílčích nestabilit (např. podle průzkumů preferencí voličů v USA je míře nezaměstnanosti v tomto ukazateli přiřazována šestinásobná hodnota). Složitější ukazatele kvantifikují nestabilitu pomocí odchylek skutečných měr inflace a nezaměstnanosti od jejich cílových úrovní. Existence uvedených nestabilit je prokazatelným faktem. Jinou otázkou jsou jejich příčiny a z nich plynoucí potřebnost či nepotřebnost jejich regulace ze strany autorit (vlády, centrální banky apod.). Obdobně jako v mikroekonomii, kde

24 existují nejednotné názory např. o potřebě regulace externalit nebo o kultivaci konkurenčního prostředí vládou, vyznačuje se též makroekonomická teorie v otázce vládní regulace zásadně rozdílnými názory. Rozdělme je do dvou skupin, na názory liberální a názory intervencionistické. Liberalismus Postoje liberální vycházejí z předpokladu, že trhy se pružně přizpůsobují změnám v poptávce a nabídce změnou cen. Tržní ekonomika je v makroekonomickém rozměru stabilní v tom smyslu, že automaticky udržuje přirozený stupeň využití výrobních faktorů. Odchylky jsou způsobeny příčinami neekonomickými, zejména nevhodnými zásahy autorit (jde o vládní selhání). Vláda nemá podle tohoto přístupu nárazově usměrňovat vývoj makroekonomických veličin (korigovat trh). Její úloha v ekonomice má být velmi omezená, a to (maximálně): - vytvářet právní rámec podnikání (např. zabezpečení vlastnických práv a smluvních vztahů), - vytvářet podmínky pro stimulaci konkurence (protikartelové zákony aj.), - zabezpečovat produkci některých veřejných statků (obrana apod.), - zabezpečovat stabilní vývoj množství peněz v ekonomice. Liberálními principy se vyznačují některé proudy ekonomického myšlení, zejména klasická ekonomie (klasický liberalismus), neoklasická ekonomie a na ni navazující monetaristická ekonomie a nová klasická makroekonomie, částečně také ekonomie strany nabídky. 1^ Intervencionismus Opakem jsou názory intervencionistické, které na základě předpokladů zejména o nepružnosti trhů práce dochází k závěru o nemožnosti automatického udržování vysoké úrovně využití výrobních faktorů. V tomto případě jsou makroekonomické poruchy, jako vysoká nezaměstnanost a cyklické kolísání úrovně produktu, tržním selháním. Podle tohoto přístupu by autority měly do ekonomiky systematicky zasahovat s cílem dosáhnout alespoň některých z uvedených stabilit ("viditelná ruka" vlády). Existuje užší a širší interpretace tržních selhání: - Tržní selhání bývají někdy redukována pouze na selhání trhů při efektivní alokaci zdrojů v důsledku existence nedokonalé konkurence, asymetrie informací, veřejných statků a externalit (jde tedy o mikroekonomickou záležitost). Často bývá uváděno i tržní selhání v podobě nerovnosti, tj. vysoce nerovnoměrného rozdělení důchodů a bohatství. - V širším smyslu můžeme považovat i výše uvedené makroekonomické nestability za tržní selhání. - Za tržní selhání považují někteří autoři i rozpor mezi tržní alokací zdrojů a obecnějšími (neekonomickými) zájmy dané společnosti. Vláda zde hraje 1) Součástí liberálního ekonomického myšlení je mj. také neoliberalismus, rozvíjený zejména v Německu (nauka freiburské školy, ordoliberalismus) nebo v rámci neorakouské školy (L. E. v. Mises, F. A. v. Hayek).

25 paternalistickou roli - prosazuje veřejný zájem (např. většina vlád se snaží regulovat výrobu a distribuci drog, prosazovat povinnou základní školní docházku apod.) Tyto intervencionistické přístupy jsou tvořeny různými proudy keynesiánské ekonomie. Silnou averzi k volné hře tržních sil projevovali i představitelé institucionální a neoinstitucionální ekonomie (ta se však v našem výkladu objeví jen ojediněle). Stabilizační politika K udržování makroekonomické stability může být použita řada dílčích politik, rozlišených podle nástrojů: - Prostřednictvím veřejných rozpočtuje uskutečňována fiskální politika. Vláda by měla svou fiskální politikou zejména doplňovat nedostatečnou poptávku soukromého sektoru. - Další formou stimulace agregátní poptávky je měnová politika centrální banky. Ta spočívá nejčasteji v tom, že centrální banka ovlivňuje množství peněz v ekonomice, tím též úrokovou sazbu a tím i podnikatelskou aktivitu. - Vláda též může využívat obchodní politiku k rozšíření domácí výroby podporou exportu nebo omezením importu (cla, kvóty a jiné nástroje). - Také regulace měnových kursů je významným nástrojem ovlivňování domácí ekonomické aktivity (zaměstnanosti, produktu), cen i vnější ekonomické pozice. - Protiinflačně může působit důchodová politika (regulace cen a mezd). Podle cílů je možno stabilizační politiku specifikovat např. jako proticyklickou politiku, politiku sledující udržení vysoké zaměstnanosti, protiinflační politiku apod. V intervencionistickém pojetí je stabilizační politika použita jako aktivní nástroj k usměrňování ekonomiky, jde tedy o aktivistickou politiku. Později (v kapitolách o fiskální a měnové politice) budeme rozlišovat tuto politiku podle mechanismu jejího fungování na - diskreční politiku, neboli politiku s volným rozhodováním, - politiku s pravidly, která je běžná v rámci fiskální politiky v podobě tzv. vestavěných stabilizátorů; méně běžná je v rámci měnové politiky. Existenci např. státního rozpočtu nebo regulaci množství peněz v ekonomice nezpochybňuje (obecně vzato) ani liberální přístup k fungování národního hospodářství. Nejde však o nástroje aktivního usměrňování makroekonomického vývoje, nýbrž o stanovení pravidel nereagujících ad hoc na měnící se podmínky v ekonomice (označováno též jako pravidlo pasivní politiky). V realitě se některé ekonomiky vyznačují aplikací spíše liberálních přístupů (jako např. USA nebo Velká Británie), jiná národní hospodářství si naopak udržují spíše intervencionistický charakter (jako např. evropské severské země, Nizozemí nebo SRN). Běžné jsou také účelové kompromisy. Pozorně je třeba přitom odlišovat rétoriku od faktického obsahu makroekonomické regulace.

26 Strukturální politika Uvedené stabilizační politiky (resp. jejich nástroje) budeme později zkoumat v souvislosti s jejich vztahem k vývoji makroekonomických veličin. Liberální nebo intervencionistické přístupy se však vztahují také ke strukturálnímu vývoji národního hospodářství. Obdobně tedy můžeme sledovat výrazně rozdílné názory ke strukturální politice autorit, tj. k usměrňování - odvětvové struktury ekonomiky v podobě posilování konkurenceschopnosti určitých odvětví - jde tedy o kompetitivní politiku (nazýváno nepřesně též jako průmyslová politika), - struktury výroby z hlediska zapojení do mezinárodní dělby práce (proexportní nebo protiimportní politika), - struktury výroby podle sofistikovanosti výstupu (podpora vědecky, výzkumně a technicky náročné výroby), - struktury podle regionálního rozmístění výroby (podpora rozvoje zaostalých oblastí), - struktury hospodářství z hlediska velikosti výrobců a navazující tvorby konkurenčního prostředí (podpora malých a středních firem) a z jiných hledisek. Tradiční přístup spočívá ve využívání uvedených politik (tj. fiskální, měnové, obchodní, kursové aj.) jako nástrojů strukturální politiky. 1^ Většinou připouští námitky (viz dále), zdůrazňuje však přínosy strukturálních politik nad jejich náklady. Liberální názory odmítají uplatňování strukturálních politik zejména z těchto důvodů: - nejednoznačnost kritéria nasměrování strukturální politiky, tedy určení preferencí (vliv lobby, korupce atd.), - neúplnost informací, potřebných k zamýšlené regulaci, - nespolehlivost regulačních mechanismů (časová zpoždění, zneužití subvencí apod.). Úlohu autorit při utváření hospodářských struktur vidí tento směr v utváření podmínek k působení konkurence (včetně zahraniční). Prorůstová politika V rámci makroekonomické vládní regulace je možno se také setkat (vedle stabilizační a strukturální politiky) s prorůstovou politikou, tj. opatřeními explicitně zaměřenými na podporu ekonomického růstu. Jde o politiku - stimulující zapojení výrobních faktorů, - podporující technologický rozvoj včetně investic do lidského kapitálu a investic do infrastruktury (dopravní, rozvodné a telekomunikační sítě). 1) K těmto problémům se dostaneme pouze okrajově při zkoumání rozvojových strategií a dále principů volného obchodu a protekcionismu.

27 V kapitole o ekonomickém růstu se seznámíme s přístupem ekonomie strany nabídky k tomuto problému. 1.5 Hlavní proudy makroekonomie V úvodu k této kapitole jsme se setkali s upozorněním na rozdílnou interpretaci ekonomické reality. Tuto kapitolu proto uzavřeme základním přehledem hlavních proudů v makroekonomické teorii. ' S postupem studia pochopíme, jak na základě rozdílných východisek a předpokladů dochází různé teoretické proudy při sledování stejné reality k rozdílným závěrům. Klasická a neoklasická ekonomie První významnější pohled na makroekonomické problémy je obsažen v klasické ekonomii (A. Smith, D. Ricardo aj.), která se vyznačuje představou volně fungujících trhů a tudíž v makroekonomickém rozměru (řečeno moderní terminologií) automaticky udržované tzv. plné zaměstnanosti. Obrazně vyjadřuje samoregulující tržní systém jako působení neviditelné ruky" trhu (vyjádření A. Smitha z roku 1776). To spočívá ve skutečnosti, že jednotlivci sledují pouze svůj vlastní prospěch, přitom však, díky působení trhu (nikoliv centrálním řízením), výrobci uspokojují potřeby kupujících, dochází přitom k potřebné dělbě práce a k efektivnímu využití zdrojů. Tímto fungováním trhu dochází zároveň ke všeobecné harmonii zájmů jednotlivce a společnosti. Postoj jednotlivců vůči vládě je charakterizován heslem laissez - faire" (nechtě nás konat). Od poslední třetiny 19. stol. začínají v ekonomii převládat neoklasické proudy, postupně prohlubující makroekonomickou analýzu s liberální orientací (kromě základů standardní ekonomické analýzy vytvoření řady dílčích makroekonomických koncepcí - A. Marshall, později A. C. Pigou, I. Fisher aj.). Nová konzervativní ekonomie Jako pokračovatel neoklasické ekonomie vykrystalizovala v 60. a 70. letech 20. stol. tzv. nová konzervativní ekonomie (neboli neokonzervatismus) v podobě zejména monetaristické teorie (s vůdčím představitelem M. Friedmanem, dále zejména A. H. Meltzer, K. Brunner, P. D. Cagan aj.). Ústřední role v makroekonomických procesech je připisována penězům a měnové politice, úloha vlády v jiných směrech má být minimální. Novějším směrem v nové konzervativní ekonomii je nová klasická makroekonomie (R. Lucas, T. Sargent, R. Barro, N. Wallace aj.). Ta inovuje klasickou ekonomii zavedením hypotézy racionálních očekávání, což znamená (zjednodušeně řečeno), že racionálně se chovající subjekty předvídají na základě 1) Podrobnější výklad specifických přístupů, jednotlivých teoretických škol je předmětem speciálních kursů. Doporučenou literaturu nalezne čtenář na konci učebnice.

28 všech relevantních informací budoucí hospodářský vývoj, přičemž neopakují své chyby (což nevylučuje možnost navzájem se kompenzujících náhodných chyb). Za těchto okolností dochází nová klasická ekonomie opět k závěru o automatické tzv. plné zaměstnanosti a neúčinnosti stabilizační politiky. Dílčími specificky zaměřenými směry, odvozenými od neoklasického proudu ekonomie, jsou dále ekonomie strany nabídky (A. Laffer, P. C. Roberts aj.), nověji pak teorie reálného hospodářského cyklu (Ch. Plosser, J. Long, E. Prescott aj.), která bývá někdy přiřazována k nové klasické makroekonomii. Keynesiánská ekonomie Keynesiánská ekonomie, jejíž východiska vytvořil ve 30. letech J. M. Keynes, reagovala na existenci vysoké nezaměstnanosti a ničivých recesí. Poukazuje na nedokonalosti trhů (tržní selhání) a zkoumá možnosti vládní regulace, zejména fiskální politiky. Zdůrazňuje poptávkové omezení výroby, což znamená, že celkové výdaje (zejména investiční) jsou nedostatečné pro dosažení tzv. plné zaměstnanosti. Keynesovo učení bylo rozvinuto, zejména ve směru dynamizace rozpracováním růstových teorií, v postkeynesiánském směru (N. Kaldor, J. Robinsonova aj.). Původní keynesiánství bylo modifikováno zavedením prvků neoklasické ekonomie neokeynesiánskými autory, jako byli a jsou J. R. Hicks, F. Modigliani, J. Tobin, P. A. Samuelson, R. G. Lipsey aj. K tradičně poptávkové orientaci keynesiánství byla připojena nabídková strana ekonomiky (trh práce), větší pozornost začala být též věnována monetární politice, původní orientace na zkoumání krátkého období byla doplněna dlouhodobými aspekty. Nové keynesiánství Od 80. let zaznamenala keynesiánská ekonomie pokračování v podobě tzv. nového keynesiánství (G. N. Mankiw, D. Romer, J. Stiglitz, O. Blanchard, G. Akerlof, J. Yellenová aj.). Tento proud se snaží doplnit obecné rysy keynesiánské ekonomie (nevyužité zdroje, vládní intervence) mikroekonomickými základy. Vysvětluje zejména proč mzdy a ceny reagují pomalu na výkyvy v poptávce a proč vysoká nezaměstnanost může být i dlouhodobým jevem.

29 Hlavní problémy ekonomie mikroekonomie makroekonomie mikroekonomické základy makroekonomie makroekonomický rámec mikroekonomie pozitivní funkce makroekonomie normativní funkce makroekonomie makroekonomické subjekty: - domácnosti - podniky - vláda - zahraničí tok služeb výrobních faktorů a statků tok důchodů a tok výdajů osobní úspory hrubé úspory podniků čisté úspory vlády stabilizační politika: - liberalismus - intervencionismus strukturální politika hlavní proudy makroekonomie Shrnutí Ekonomie zkoumá alternativní možnosti využití vzácných zdrojů. Mikroekonomie se zabývá dílčími segmenty ekonomiky, makroekonomie zkoumá agregátní veličiny. Mikroekonomie vytváří částečně východiska makroekonomii, makroekonomie vytváří rámec pro rozhodování mikroekonomických subjektů. Ekonomická teorie formuluje své závěry jako pozitivní sdělení nebo jako normativní soudy. Makroekonomickými subjekty jsou domácnosti (vlastníci výrobních faktorů, spotřebitelé), podniky (výrobci), vláda (přerozdělující soustava rozpočtů) a zahraničí. Makroekonomický koloběh vyjadřuje postavení čtyř makroekonomických subjektů v tocích služeb výrobních faktorů a statků a v tocích důchodů a výdajů. Kvazisektorem je sektor úspor, který umožňuje uzavřenost koloběhu. Základními makroekonomickými veličinami jsou produkt (jako např. HDP), zaměstnanost (a s ní související míra nezaměstnanosti), cenová hladina (rostoucí tempem míry inflace), a vnější ekonomická pozice dané země (vyjádřená stavem platební bilance). Makroekonomická stabilita je představována normativně vymezenou úrovní (nebo dynamikou) vybraných makroekonomických veličin. Nejednotně jsou interpretovány příčiny faktických fluktuací těchto veličin a postojů autorit k jejich regulaci. Liberální makroekonomové (jako např. monetaristé) jsou přesvědčeni o schopnostech ekonomiky samočinně udržovat vysokou zaměstnanost nebo mírnou inflaci. Vlády a centrální banky by měly pouze vytvářet obecná pravidla fungování ekonomiky (právní rámec podnikání, vývoj množství peněz apod.).

30 Intervencionistické názory (zejména keynesiánci) poukazují na tržní selhání, v makroekonomickém rozměru zejména na vysokou nezaměstnanost. Požadují intenzivní zásahy autorit zejména pomocí fiskální a měnové politiky. Mezi hlavní proudy makroekonomie patří zejména klasická a neoklasická ekonomie, monetarismus a nová klasická makroekonomie, původní keynesiánská a postkeynesiánská ekonomie, neokeynesiánství a nové keynesiánství. Cvičení 1. Který z uvedených problémů zařadíte k předmětu zájmu mikroekonomie a který k makroekonomii: 1) regulace nájemného destimuluje od výstavby nových bytů, 2) v důsledku znehodnocení kursu domácí měny došlo ke zdražení dovážených vstupů, 3) vláda by měla prostřednictvím své fiskální politiky udržovat nízkou míru nezaměstnanosti, 4) vysoké zisky monopolních výrobců by měly být maximálně zdaněny. 2. Které z uvedených tvrzení v předchozí otázce má charakter pozitivní a které je normativního charakteru? 3. Doplňte vybrané charakteristiky makroekonomických subjektů: 1) investiční výdaje jsou financovány jednak z podnikových zdrojů (/), jednak z, 2) hrubé úspory podniků jsou tvořeny jednak nevyplacenými zisky, jednak 3) vládní výdaje se skládají jednak z nákupů (G), jednak z, 4) vládní nákupy se skládají jednak z vládní spotřeby (Gc), jednak z, 5) čisté úspory vlády zjistíme, odečteme-li od příjmů vlády spotřební nákupy vlády a 4. Do vládních výdajů na nákupy výrobků a služeb patří: a) podpory v nezaměstnanosti, b) penze válečných veteránů, c) platy vládních úředníků, d) všechny nabídky a - c, e) žádná z nabídek. 5. Paní K., německá státní příslušnice bydlící trvale v Čáslavi, je majitelkou podniku, působícího na Novém Zélandě. Rozhodněte, kterého statuje rezidentem: 1) domácnost paní K., 2) její podnik. 6. Komentujte tvrzení interpretující makroekonomický koloběh: 1) výdaje vlády musí vždy odpovídat vládním příjmům, 2) investiční výdaje podniků musí vždy odpovídat úsporám podniků, 3) celkové výdaje na finální statky musí vždy odpovídat celkovým úsporám.

31 7. Přiřadili byste následující tvrzení stoupenci keynesiánství nebo monetarismu: 1) vláda se musí soustředit na zajištění vysoké zaměstnanosti, 2) vládní regulace má převážně destabilizující účinek, 3) ekonomika si samočinně udržuje relativně nízkou nezaměstnanost, 4) častým úkolem vlády je doplňovat poptávku soukromého sektoru. Úkoly 1. P. A. Samuelson zformuloval tři základní ekonomické problémy, které musí řešit každá společnost: - jaké druhy a množství statků se mají vyrábět, - jak využívat zdroje při výrobě těchto statků, - pro koho mají být statky vyráběny, zkráceně co, jak a pro koho vyrábět. Později doplnil tuto triádu čtvrtou otázkou, podle jeho názoru "nejhlubší". Uhodněte jakou (odpověď naleznete v jeho proslulé učebnici Ekonomie). 2. Sestavte časovou řadu ukazatele ekonomické mizérie (strádání) pro ČR v posledních letech v jeho jednoduché i zdokonalené verzi (aplikujte přístup z USA). Komentujte. 3. Aktivistická stabilizační politika, popsaná v této kapitole, se zaměřuje na stabilizaci uvedených základních makroekonomických veličin. Obvyklý je však konfliktní vztah mezi těmito veličinami. Pokuste se objasnit: - jak se budou vyvíjet ceny (inflace) a čistý export na straně jedné, - bude-li vláda stimulací poptávky snižovat nezaměstnanost a zvyšovat růst produkce na straně druhé. Pokuste se znázornit tento problém v grafické podobě. Literatura Analýza makroekonomického vývoje ČR v roce ČSÚ FRIEDMAN, M.: Kapitalismus a svoboda. Praha, Liberální institut Kap. II, III (úloha vlády v ekonomice). HELÍSEK, M.: Využití původních pramenů ve výuce makroekonomie. Politická ekonomie 5/2001. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV, Kap. 24 (úloha vlády v ekonomice). NACHTIGAL, V.: Česká ekonomika v Evropě první poloviny 90. let. Politická ekonomie 5/1997. SLANÝ, A., ŽÁK, M.: Hospodářská politika. Praha, C. H. Beck Kap. 3 (zdroje a koncepce hospodářské politiky). SOMERS, F.: TOMŠÍK, V.: Úloha vlády v různých evropských ekonomikách. Politická ekonomie 1/1996. Problémy vývoje české ekonomiky v období (1., 2.). Finance a úvěr 3, 4/1999. URBAN, L a kol.: Hospodářská politika. Praha, Victoria Publishing Kap. 3 (stabilizační politika), kap. 4 (strukturální politika).

32 2 Makroekonomický produkt a důchod 2.1 Makroekonomický vystup 2.2 Přidaná hodnota 2.3 Národní důchod 2.4 Užití produktu 2.5 Základní makroekonomické identity "Žijeme v nové éře radosti poskytované statistikou" prohlásil J. M. Keynes v souvislosti s počátkem zpracování statistických údajů do formy národních účtů. Národní účetnictví (S. Kuznets, R. Stone, J. E. Meade aj.) je považováno za soustavu "neutrální", nezpochybňovanou keynesiánci ani monetaristy. V našem výkladu se budeme zabývat pouze jeho základními souvislostmi, které nám umožní charakterizovat výchozí makroekonomickou veličinu, tj. produkt (důchod), jako např. hrubý domácí produkt {HDP). Prozkoumáme jeho tvorbu, rozdělování a užití a naznačíme jeho měření. 2.1 Makroekonomický výstup Výstup a HDP Výsledkem fungování určitého národního hospodářství za dané období je jeho výstup (output) v různých podobách: - v podobě vytvořených statků (goods), tj. výrobků a služeb, které uspokojují naše potřeby, a dále v podobě výstupů se záporným užitkem (tzv. zla, bads), jako jsou např. exhalace; - jde jednak o výsledek výroby jako činnosti společensky organizované, jednak prováděné jednotlivci pro vlastní potřebu; - část makroekonomického výstupu představuje statisticky zachycenou produkci, část je statisticky nezachycená (případně vůbec nekvantifikovatelná). Makroekonomický produkt, pod kterým budeme mít nejčastěji na mysli hrubý domácí produkt (HDP), je představován produkcí tzv. finálních statků nově vytvořených v daném období (čtvrtletí, rok), jako výsledek společensky organizované a statisticky zachycené činnosti.

33 HDP a ekonomický blahobyt Blahobyt společnosti je určován nejen množstvím a kvalitou vytvořených a spotřebovaných statků, obsažených v ukazateli HDP, nýbrž je ovlivněn i jinými aspekty kvality života. Úroveň ekonomického blahobytu je ovlivněna dalšími okolnostmi, jako jsou zejména: - Volný čas jako jedna z forem široce pojímaného bohatství. Pokles HDP v důsledku poklesu odpracovaných hodin nemusí být doprovázen poklesem blahobytu - roste totiž uspokojení plynoucí z volného času, - Výsledky práce domácností, které nejsou součástí statisticky evidované společensky organizované výroby (domácí práce, práce na zahradě apod.). Pokud bychom se pokusili ocenit v penězích tyto výrobky a služby, není vyloučeno, že by HDP vzrostl i o několik desítek procent, a to tím více, čím je ekonomická úroveň dané země nižší, - Tzv. šedá (též skrytá) ekonomika, tj. podnikatelská a zaměstnanecká aktivita, která je obecně vzato sice legální, ale utajená, není úředně hlášená a evidovaná, zejména z důvodu daňových úniků. Další příčinou jsou organizační problémy v evidenci apod. Objem výkonů této ekonomiky je odhadován v různých zemích od 10 % do 40 % HDP, v ČR v r na 18 % HDP. V posledních letech je část produkce šedé ekonomiky (odhadem) v některých zemích, včetně ČR, připočítávána k HDP. Tzv. černá ekonomika, tj. nelegální činnosti, jako je výroba a distribuce drog aj., tvoří spolu s šedou ekonomikou tzv. nezjištěnou ekonomiku. Z nelegální (černé) ekonomiky jsou v ČR započteny k HDP odhady za prodej kradeného zboží a za prostituci. 1^ - Ekonomický blahobyt snižují škody na životním prostředí. Národní bohatství Kromě úzce či široce pojatého ukazatele makroekonomického výstupu existují dále i pokusy o vyjádření komplexně pojatého národního bohatství (veličina stavu). Světová banka vyjadřuje toto bohatství tak, že k aktivům v pojetí národních účtů (kapitálové statky apod.) připočítává lidský kapitál, přírodní (nerostné, energetické, lesní) zdroje a zohledňuje znečištění životního prostředí (emise CO 2 ). Takto vyjádřené bohatství na 1 obyvatele činilo v r v USA 462 tis. USD, v ČR 60 tis. USD, v Kongu (Demokratické republice) necelé 2 tis. USD. 1) V roce 1998 činila přidaná hodnota vytvořená prostitucí 4560 mil. Kč, prodejem kradeného zboží (pouze aut) 305 mil. Kč.

34 2.2 Přidaná hodnota Meziprodukty Informace o množství jednotlivých vyrobených statků (uhlí, aut, bot apod.), ať už v naturálních jednotkách (tunách, kusech apod.), nebo v peněžním vyjádření, jsou důležité pro různé analytické účely. Ke zjištění zkoumaného makroekonomického produktu, vytvořeného za určité období, však nemůžeme sčítat hodnotu absolutně všech vyrobených výrobků a poskytnutých služeb v tomto období. Tato tzv. celková produkce typu výrobního obratu by např. v ekonomice ČR byla třikrát vyšší, než hodnota hledaného HDP. Je nutno vyloučit hodnotu meziproduktů. Meziprodukty jsou vstupy podniků v podobě statků jednorázově spotřebovaných nebo dále zpracovaných a upravených ve výrobě, jako zejména suroviny, energie, palivo, polotovary, materiály, služby podnikům. Důvodem vyloučení meziproduktů z makroekonomických ukazatelů produkce je několikanásobné započítávání jejich hodnoty, ke kterému by došlo při sčítání hodnoty produkce všech podniků. Přidaná hodnota HDP zjistíme jako souhrn přidané hodnoty všech jednotlivých výrobců, resp. ve všech odvětvích. Ta je tvořena hodnotou výstupu podniku v podobě prodávaného produktu, 1^ zmenšenou o hodnotu spotřebovaných a zpracovaných meziproduktů. Princip přidané hodnoty vyjadřuje následující zjednodušené schéma výroby aut (předpokládejme pro zjednodušení, že jedinými spotřebovanými meziprodukty jsou v každém podniku přesně pouze výrobky předchozího výrobce). spotřebované meziprodukty přidaná hodnota hodnota produkce těžba rudy železárny automobilka obchodník s auty celkem Např. hodnota, která byla vytvořena ("přidána") při výrobě meziproduktu železná ruda, kterou vyrobí a prodá důlní podnik železárnám, se dále objevuje v hodnotě plechů, dále opět v produkci automobilky atd. Stejný řetěz absolvuje hodnota, vytvořená ("přidaná") při výrobě meziproduktu plech atd. Zahrneme-li do produktu pouze auto jako finální statek, objeví se v hodnotě 1) Produkce je oceněna tržními cenami. Ve statistické praxi jsou tedy v národohospodářském měřítku v přidané hodnotě zahrnuty také nepřímé daně.

35 makroekonomického produktu hodnoty, vytvořené ("přidané") při výrobě zmíněných vstupů, pouze jednou. Finální statky Přidaná hodnota vyjadřuje hodnotu tzv. finálního produktu, který má podobu - spotřebních statků, které jsou nakupovány domácnostmi nebo vládou; nejsou nakupovány podniky, nevracejí se dále do výroby, - investičních statků vracejících se do výroby, kde doplňují a rozšiřují zásobu kapitálových statků a fungují v podnicích jako jeden z výrobních faktorů, - exportovaných statků. Při rozlišení statku na finální produkt a meziprodukt nezáleží na naturální podobě statků, nýbrž na způsobu jejich užití ve sledovaném okamžiku. Uhlí, bankovní služba nebo chléb mohou být jak meziproduktem, využívá-li je podnik dále ve výrobě, tak finálním statkem, např. spotřebují-li je domácnosti nebo jsou-li vyvezeny. Finálním statkem je v uvedeném příkladu auto (může sloužit jako spotřební nebo investiční statek, případně může být exportováno). Hodnota tohoto finálního statku odpovídá přidané hodnotě na všech stupních výroby. Jde o tzv. výrobní (též odvětvovou) metodu zjišťování makroekonomického výstupu. Vzhledem k zahrnutí hodnoty opotřebení fixního kapitálu jde o tzv. hrubou přidanou hodnotu. Národohospodářské statistiky vykazují tvorbu produktu agregované obvykle ve třech skupinách odvětví: - primární sektor: zemědělství, lesnictví, rybolov, těžba, - sekundární sektor: zpracovatelský průmysl a stavebnictví, - terciární sektor: doprava, obchod, spoje, finanční a jiné služby, včetně např. školství, zdravotnictví, veřejné správy, obrany aj. Hrubý a čistý produkty HDP a HNP Uvedený ukazatel makroekonomického produktu bývá označován jako hrubý produkt vzhledem k tomu, že je v něm zahrnuta i hodnota opotřebení fixního kapitálu (při jejím odečtení se jedná o čistý produkt). Produkt můžeme dále specifikovat jako - hrubý domácí produkt (HDP): je výsledkem fungování výrobních faktorů, umístěných v dané zemi ("doma"), bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem, - hrubý národní produkt (HNP): představuje výsledek fungování výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů dané země. Statisticky je tato okolnost zohledněna tím, že k HDP jsou připočteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů (tuzemců), které fungují v zahraničí, a odečteny důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů (cizozemců), které fungují v dané národní ekonomice. HDP je tedy zvýšen, zkráceně vyjádřeno, o saldo zahraničních důchodů. Toto saldo může být jak kladné, tak nulové nebo záporné.

36 Pro ilustraci: v roce 1995 byl HDP v USA o 20,4 mld. USD nižší než HNP, v r naopak vyšší o 12,1 mld. USD (což vytvářela v uvedených letech 0,28 % a 0,12 % HDP). Srovnejte dále s problémem č. 2 v Úkolech v této kapitole. V posledních letech je ve statistických přehledech preferován HDP před HNP z důvodu užšího spojení s vývojem dané ekonomiky (zejména zaměstnanosti, investic). HNP je však nutné použít např. pro zjišťování disponibilních důchodů nebo pro srovnání ekonomické úrovně. 2.3 Národní důchod Národní důchod Jiným přístupem ke zjišťování makroekonomického produktu je důchodová metoda. Tvorbě statků odpovídá tvorba důchodů, plynoucích z poskytování služeb výrobních faktorů, potřebných k vytvoření daných statků. Tyto důchody jsou zároveň nákladem na získání služeb výrobních faktorů, proto je možno označit tuto metodu též jako nákladovou. Vyjádřením podílu jednotlivých příjemců důchodů na celkovém důchodu je zároveň zhruba vyjádřeno prvotní rozdělení produktu. Sčítáme následující důchody (vždy před zdaněním): 1) - mzdy a platy, včetně ostatních nákladů zaměstnavatelů na pracovní sílu (zejména sociální a zdravotní pojištění); - úroky získané domácnostmi a vládou, a to úroky čisté, tj. přijaté, mínus vyplacené (úroky placené těmito sektory jsou přerozdělením jiných důchodů); - renty, zde chápané jako důchody, plynoucí domácnostem z vlastnictví půdy a nemovitostí. Obsahují i tzv. imputované důchody (odhadem), tj. pomyslný příjem, který by vlastník vyplácel sám sobě při používání své vlastní nemovitosti; - důchody ze sebezaměstnání (podnikatelé jako živnostníci apod.) z nichž se nedá rozlišit složka pracovního důchodu a důchodu z podnikání; - zisky ostatních podniků (před rozdělením akcionářům a podílníkům). Zisky jsou vyjádřeny jako rozdíl mezi přidanou hodnotou netto (tj. bez opotřebení fixního kapitálu) a mzdami, bez nepřímých daní. Vykázané zisky podniků mohou být dále korigovány na makroekonomické úrovni o vliv cenových změn. V důsledku inflace, kdy aktuální reprodukční cena obnovovaných zásob či nahrazovaného fixního kapitálu je vyšší, než byla historická cena pořizovací, musí být zisky v důsledku vyšších skutečných nákladů sníženy o tento inflační vzestup cen vstupů (jsou tedy odpočteny "fiktivní zisky"). 1} Jde pouze o vysvětlení principu. Konkrétní statistické a účetní postupy jsou mnohem podrobnější a složitější. Pojetí důchodů použité v této metodě vyjádření a rozdělení HDP se přitom odlišuje od pojetí důchodů, používaného v ekonomické teorii (mikroekonomii).

37 Součtem uvedených důchodů zjistíme tzv. čistý domácí důchod, po připočtení znehodnocení kapitálu jde o hrubý domácí důchod, případně se jedná o ukazatele typu národní důchod v závislosti na zohlednění salda zahraničních důchodů. Pod zkráceným pojmem národní důchod se zpravidla má na mysli čistý národní důchod. Vzhledem k příbuznosti důchodových ukazatelů s ukazateli produktovými bývá například hrubý národní důchod označován též jako hrubý národní produkt v cenách výrobních faktorů, neboť příslušný důchodový ukazatel je determinován těmito cenami. Pro přesnější kvantitativní sblížení obou typů ukazatelů (tj. produktových a důchodových), abstrahujeme-li od chyb a nepřesností, je však nutno vzít dále v úvahu některé položky, které vstupují do vztahu mezi tržní cenou statků a důchody ze služeb výrobních faktorů. Jde zejména (mimo jiné) o nepřímé daně, obsažené v tržních cenách, a dále o subvence, které získaly podniky a které zvyšují jejich důchody. Teprve připočtením nepřímých daní a odečtením subvencí od hrubého domácího (národního) důchodu získáme veličinu totožnou s hrubým domácím (národním) produktem v tržních cenách. Disponibilní důchod Pro pozdější analýzu budeme potřebovat i jiné důchodové ukazatele, a to osobni důchod, tj. celkový důchod, který získávají domácnosti. OáHNP odečteme zejména: - znehodnocení kapitálu (získáme čistý národní produkt), - daně ze zisků podniků, veškeré příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, nepřímé daně zmenšené o subvence, - tu část zisků podniků, která zbývá zadržená (nevyplacená akcionářům a podílníkům) v podnicích - jde o čisté úspory podniků, - odečteme úroky získané vládou a připočteme úroky, které domácnosti hradí podnikovému sektoru a též úroky, které získávají ostatní domácí sektory od vlády. Ke zjištění osobního důchodu připočteme k HNP dále transferové důchody, které získávají domácnosti. Odečteme-li od osobního důchodu osobní daně, které platí domácnosti, jako např. daň z příjmů a daně majetkové, získáme osobni disponibilní důchod (zkráceně často označený pouze jako disponibilní důchod). Ten je využit jednak ke tvorbě osobních úspor, jednak ke spotřebním výdajům domácností (a také k platbám úroků domácnostmi a k jejich transferovým platbám do zahraničí - od těchto položek odhlížíme). V agregovanější podobě je možno osobní disponibilní důchod vyjádřit (s malým zjednodušením) též tak, že od HNP odečteme veškeré daně a hrubé úspory podniků a připočteme veškeré transferové platby vlády. Národní účetnictví rozlišuje i další formy disponibilních důchodů, zejména národní disponibilní důchod, což je (zhruba) národní důchod plus saldo běžných transferových příjmů a plateb ze zahraničí.

38 2.4 Užiti produktu Výdaje na finální statky Dalším přístupem ke zjištění makroekonomického produktu, a to z hlediska jeho užití, je výdajová (neboli spotřební) metoda, která sčítá výdaje na nákup hodnoty, nově vytvořené v dané ekonomice, neboli výdaje na nákup finálních statků (tedy spotřebních statků, investičních statků a exportovaných statků). V ČR jde o základní metodu. Jde o následující výdaje: 1) Výdaje domácností na spotřební statky (C), jak výrobky (u kterých bývají rozlišeny předměty dlouhodobé a krátkodobé spotřeby) tak i služby. Jde o největší výdajovou položku. 2) Soukromé výdaje na investiční statky neboli hrubé soukromé investiční výdaje (/). ' Jde o výdaje financované z podnikových zdrojů (nikoliv z veřejných rozpočtů). Pod pojmem investiční statky (zkráceně investice) budeme mít na mysli statky doplňující a rozšiřující fyzický kapitál, včetně s nimi spojeného nehmotného příslušenství (software apod.). Nejde tedy o investice ve smyslu finančního investování (tvorba bankovních vkladů, nákup cenných papírů apod.) nebo o investice do lidského kapitálu (získání, udržení a zvýšení kvalifikace). Investice mají dvě součásti: - investice do fixního kapitálu se vyznačují tím, že ve výrobě dochází k jejich postupnému znehodnocení (opotřebení); mají podobu nově vytvořených budov (včetně obytných), staveb, strojů a zařízení apod.; - investice do zásob jsou tvořeny přírůstkem zásob podniků, tj. rozdílem mezi stavem zásob ke konci a na začátku sledovaného období. Celkově jde o tzv. hrubé (brutto) investice (/#), jejichž hodnota může být rozdělena do dvou částí: - investice obnovovací (restituční, IR) přibližně odpovídající hodnotě znehodnocení (opotřebení, amortizace) stávajících fixních kapitálových statků, účetně vyjádřeného jako odpisy podle příslušných norem, - investice čisté (netto, IN), tj. hodnota investic v daném období, která převyšuje hodnotu opotřebení fixního kapitálu, tedy rozšiřuje hodnotu současného stavu (zásoby) kapitálových statků. Platí tedy IB = IR + IN. 3) Výdaje vlády na nákupy výrobků a služeb (G). Tyto výdaje je možno rozčlenit na vládní výdaje na investice a vládní výdaje na spotřební statky (tedy G = Gj + G c ), nebo např. na výdaje vojenské a civilní apod. Připomeňme si, že při používání pojmu vládní výdaje je třeba vždy odlišit, zda jde o výdaje na nákupy (G) nebo o výdaje transferové (77?), tj. takové, za které vláda nezískává příslušnou 1) V dalším výkladu je tato charakteristika doplněna o další aspekt těchto výdajů ("domácí" investice).

39 protihodnotu. Transferové výdaje nepředstavují nákup statků vládou a jako takové nemohou být připočteny k celkovým výdajům. Příjemci transferů je však částečně vydávají na spotřebu případně na investice, kde jsou tedy zohledněny. 4) Čistý export (NX), tj. rozdíl mezi exportem (X) a importem (M) výrobků a služeb: NX = X- M. Často jde o zápornou veličinu. Položku importu je nutno odečíst od celkových výdajů (C + I + G + X), protože v hodnotě finálních statků, nakoupených domácími subjekty (tzv. celkové domácí výdaje, C + I + G) nebo zahraničními subjekty (X), je obsažena též hodnota, vytvořená v zahraničí (M). Odečtením položky M tedy získáme tzv. výdaje na domácí statky. Souhrn všech uvedených skupin výdajů představuje peněžní hodnotu hrubého domácího produktu (HDP) v tržních cenách. Můžeme tedy shrnout: HDP = C + I + G + NX Zohledníme-li saldo zahraničních důchodů, získáme HNP. Odečtením znehodnocení kapitálu zjistíme čistý domácí (národní) produkt. Uvedené rozčlenění výdajů zohledňuje specifické potřeby ekonomické teorie, zejména specifikaci odlišných způsobů chování makroekonomických subjektů. Ve statistických přístupech bývá struktura výdajů na nákup jednotlivých součástí HDP členěna následujícím způsobem: - konečná spotřeba, a to domácností a vlády (tedy C + Gc), - hrubá tvorba kapitálu, a to fixního kapitálu a přírůstku zásob (nerozlišeno na / a G/), - čistý export (NX). Srovnání tří metod Výsledky všech tří způsobů vyjádření makroekonomického produktu musí být shodné, abstrahujeme-li od statistických a evidenčních nepřesností a chyb. Toto srovnání vyjadřuje následující schéma: l :;::;;l :: :i;duc : hodová :^^o mzdýlufpí^^}^^^ ycěhacha^tó i žnetíddn spotřeba domácností (C) irtifii Soukromě investice (/) vlashkn^^ Siátý export (NX) V tabulce 2-1 je uvedena ilustrace těchto metod na příkladu HDP v ČR.

40 : ; Tab. 2-1 HDP ČR (1999, b.c.) výrobní metoda důchodová metoda spotřefíní metoda % sektor: náhrady ^ í=;5ííwirí fe náhcům 873;6 tónečná spotřeba: 73,6 primární 92,0 majetkové a podnikatelské důchody 437,1 23,2 ; ;, -v';' V ; :-:: - domácností 1017,4 sekundární 632,9 37,7 nepřímé daně mínus subvence 188,2 10,0 vlády 371,9 terciární nepřímé daně mínus subvencew 953,9 2Ó Í znehodnocení kapitálu 38S ) 5 kapitáím' 33;;Jtí l^njíh(^ 327,1 27,9 HDP 1887,3 10QP Wá^tiPM^ 1887,3 100,0 číétýexpibrt 1^27,7,.:;. 1887,3-1;5 100,0 Pozn.: ^ Na rozdíl od shrnutí v předchozí tabulce jsou nepřímé daně mínus subvence na výrobky vyčleněny zvlášť z důvodu jejich nerozlišení podle odvětví. Meziprodukt v podobě finančních služeb (FISIM 66,2 mld. Kč) je pro zjednodušení odečten od jednotlivých sektorů ve výši jejich podílů na hrubé přidané hodnotě včetně FISIM. (3) Včetně výdajů neziskových institucí sloužících převážně domácnostem. Pramen: Statistická ročenka ČR 2001 Produkt nominální a reálný Uvedené ukazatele makroekonomického produktu jsou vyjádřeny v peněžních jednotkách. K ocenění produktů je možno použít běžné ceny (ceny běžného roku). V tomto případě se jedná o tzv. nominální produkt. Použijeme-li stálé ceny určitého základního roku, jde o produkt reálný. Jaký je smysl používání různých cen? Při vyjádření produktu v běžných cenách a při jeho srovnání s produktem z předchozího roku není zřejmé, zda změna (zpravidla růst) nominálního produktu byla způsobena větším fyzickým objemem vytvořených statků, nebo pouhým vzestupem jejich cen, nebo obojím. Použití stálých cen umožňuje vyjádřit fyzický vývoj produktu, tedy vývoj celkového fyzického množství výrobků a služeb. Srovnání vývoje nominálního a reálného produktu ilustruje tab. 2-2.

41 Tab. 2-2 Vývoj HDP CR (mld. Kč) Pramen: Statistická ročenka ČR 2001 International Financial Statistic (IMF), May 2002 Reálný makroekonomický produkt můžeme zjistit ve výrobní (odvětvové) metodě sečtením reálných produktů dílčích výrobních podskupin, kterých mohou být desítky i stovky. Tyto produkty jsou zjištěny z nominálních veličin očištěním od vlivu změny cen tzv. deflováním. To spočívá ve vydělení nominálního produktu cenovým indexem dané výrobní podskupiny. Obdobně ve výdajové (spotřební) metodě jsou jednotlivé nominální položky výdajů, ovšem hlouběji rozčleněné (např. spotřební výdaje na potravinové a nepotravinové zboží, na služby atd.) deflovány cenovým indexem dané skupiny statků. 2.5 Základní makroekonomické identity Identita Identita je vztah, který je definicí (zavádí nějakou proměnnou) nebo je odvozen z účetních vztahů a tudíž vždy platí. Někteří autoři odlišují identity znakem =, tedy např. I B = I R + I N, Y=C + I + G + NX, a = 1/(1 - c) nebo M - V=P T. Většinou však (stejně jako v tomto textu) identity odlišovány nebývají a je pro ně používán znak běžný pro rovnice (=). Základní identity Různé způsoby vyjádření a měření vytvořeného produktu a důchodu umožňují zformulovat důležité kvantitativní vztahy mezi některými makroekonomickými veličinami. Vytvořený produkt je možno vyjádřit součtem jednotlivých výdajů: Y= C + 1+ G + (X-M) Součástí výdajů / je také přírůstek zásob - tím je v identitě zohledněna možnost neprodané produkce. Pro lepší srozumitelnost je možno tuto změnu zásob považovat za prodej produkce podnikem sobě samému. Jde přitom stále o skutečnou výši investic, kterou v následující kapitole odlišíme od plánované výše. Vytvořenému produktu odpovídá příslušný důchod, vyjádřený různými formami jeho alokace:

42 - Jde o důchod v podobě osobního disponibilního důchodu, který je využit (zjednodušeně vzato) na spotřební výdaje domácností (C) a na tvorbu osobních úspor (PS). - Část vytvořeného důchodu je představována hrubými úsporami podniků (GBS). Jde o důchod ve výši opotřebení fixního kapitálu a dále o zadržené zisky. - Zbývající část důchodu má podobu tzv. čistých daní (NT) jako rozdílu mezi celkovými daněmi (TA) a transferovými platbami vlády (TR), tedy NT TA- TR. Přitom rozpočtové saldo je vyjádřeno: BS = TA - TR - G. neboli Y=C + PS + GBS + NT Srovnáním obou vyjádření dojdeme k následující identitě ' C + 1+ G + (X-M) =C + PS + GBS + (TA - TR) Interpretace identit / + (X- M) = PS + GBS + BS Identita vyjadřuje skutečné (naměřené) veličiny. Plyne z definice produktu a důchodu, je proto vždy platná. Zároveň umožňuje vytvářením dalších identit vytvořit východiska pro interpretaci vzájemné závislosti jednotlivých makroekonomických sektorů, zejména vztahy mezi: - financováním investic / soukromými úsporami, - hospodařením veřejného rozpočtu, - deficitem čistého exportu, resp. zahraničními úsporami. Uvedeme tři příklady, bez hlubší analýzy však nelze vyvozovat bližší (např. kauzální) souvislosti. Ty musí být zjištěny další analýzou. 1) Soukromé investiční výdaje mohou být financovány úsporami soukromými (tj. osobními a podnikovými), rozpočtovým přebytkem nebo úsporami zahraničními. Pokud byly skutečné soukromé investiční výdaje např. vyšší než v daném roce vytvořené soukromé úspory, musel být rozdíl doprovázen buď rozpočtovým přebytkem nebo deficitním čistým exportem. 2 ' To vyplývá z identity I-(PS + GBS) = (TA -TR-G) + (M-X) 2) Pokud celkové vládní výdaje převýšily vládní příjmy (daně), byl tento rozpočtový deficit spojen buď s přebytkem soukromých úspor nad uskutečněnými soukromými investičními výdaji nebo s deficitním čistým exportem. Často tedy dochází k tzv. dvojitému deficitu, tj. spojení deficitu vládního rozpočtu s deficitem čistého exportu: (G + TR) -TA = (PS + GBS-I) + (M-X) 3) Deficitní čistý export je spojen buď s doplněním soukromých úspor nad naměřenými soukromými investičními výdaji nebo s deficitním vládním rozpočtem: 1) Abstrahujeme od rozdílu mezi čistým exportem a saldem běžného účtu platební bilance. 2) Později (v kap. 11) uvidíme, že deficit čistého exportu vede k růstu čistého zahraničního dluhu dané ekonomiky.

43 Identita investic a úspor X-M = (PS + GBS-I) + (TA -TR-G) Další úpravy spočívají - v oddělení vládních investičních nákupů Gi (od celkových vládních nákupů G) a v jejich připojení k hrubým soukromým investičním výdajům (/), - ve vyjádření čistých úspor vlády (NGS) jako rozdílu mezi čistými daněmi a spotřebními nákupy vlády: NGS = TA - TR - Gc. I + Gi + (X-M) =PS + GBS + NGS IT=ST Levá strana identity představuje celkové hrubé národní investice. Jde o - doplnění zásoby kapitálových statků ve výši soukromých výdajů na investice / (pro rozlišení bývají označovány též jako hrubé soukromé domácí investiční výdaje) a vládních investic G/ ; - čistý export X-M. Čistý export zároveň (zhruba) představuje tzv. čisté zahraniční investice NFI (tedy NX = NFI). Jde o investice ve smyslu zvýšení finančních aktiv, NFI tedy znamenají zvýšení aktiv nebo snížení závazků vůči zahraničí, celkově tedy zvýšení čistých aktiv vůči zahraničí. Pravá strana představuje celkové hrubé národní úspory, které jsou tvořeny: - soukromými úsporami (PS + GBS), - vládními úsporami (NGS), - pokud jsou čisté zahraniční investice (NFI) zápornou veličinou, doplňují jako zahraniční úspory soukromé a vládní národní úspory. Z identity plyne důležitý závěr: tvorbě úspor odpovídá tvorba aktiv, a to reálných (v podobě investičních statků) nebo finančních (v podobě pohledávek vůči zahraničí). Tabulka 2-3 srovnává podíl investic (hrubou tvorbu kapitálu) a podíl celkových hrubých národních úspor na HDP a informuje dále o financování investic národními a zahraničními úsporami. Tab. 2-3 Úspory a investice (2000) : 6SkiWtórÍ3tíáiS národní úspory zahraničních Japonsko Německo := 0^:í;é- :: ' ',:'. 14,9 Pramen: International Financial Statistics (IMF), May ) Abstrahujeme od rozdílných směrů užití subvencí podnikům (nezohledňujeme jejich investiční využití).

44 Z tabulky vyplývá, že některé země doplňují své nedostatečné celkové hrubé národní úspory (S T ) zahraničními úsporami (jako např. USA nebo ČR), jiné země (jako např. Japonsko) poskytují přebytek úspor do zahraničí. Hlavní prabléniy hrubý domácí produkt čistý ekonomický blahobyt národní bohatství mezipodukty přidaná hodnota finální statky hrubý a čistý produkt HDP a HNP osobní disponibilní důchod výdaje C G + NX investice hrubé a čisté metoda výrobní, důchodová, spotřební produkt nominální a reálný / + (X-M) = PS + GBS + BS dvojitý deficit I T = S T Shrnutí Hrubý domácí produkt je tvořen statky (výrobky a službami) vytvořenými v daném období v rámci společensky organizované a statisticky zjištěné výroby. Čistý ekonomický blahobyt upravuje naměřený HDP o přírůstek volného času, o výsledek práce pro vlastní potřebu a výsledek šedé ekonomiky. Odečítá dále škody na životním prostředí. Výrobní metodou vyjádříme tvorbu HDP jako souhrn hrubé přidané hodnoty, tj. rozdílu mezi hodnotou produkce a hodnotou spotřebovaných meziproduktů (jako jsou suroviny, palivo apod.). Důchodovou metodou vyjádříme rozdělení HDP jako souhrn prvotních důchodů plynoucích z vlastnictví výrobních faktorů, dále upravený o nepřímé daně a subvence podnikům. Od HDP odvodíme HNP a národní důchod, dále osobní důchod a osobní disponibilní důchod. Výdajovou metodou vyjádříme užití HDP jako souhrn výdajů na finální statky, tj. statky spotřební, investiční a na čistý export (C + I + G + NX). Všechny tři metody musí teoreticky dát stejný výsledek. Rozlišujeme HDP v tržních cenách a v cenách výrobních faktorů. Odečtením hodnoty opotřebení fixního kapitálu od hrubého domácího produktu zjistíme čistý domácí produkt. Nominální HDP je vyjádřen v běžných cenách daného roku. Zahrnuje vývoj fyzického množství produktů i jejich ceny. Reálný HDP, vyjadřující vývoj pouze fyzického množství produkce, je vyjádřen ve stálých cenách základního roku. Z účetnictví HDP vyplývá identita I + (X-M) = PS + GBS + BS a identita celkových hrubých národních investic a celkových hrubých národních úspor (I T = S T ).

45 Cvičení 1. V určité ekonomice byly naměřeny následující veličiny (mld. Kč), HDP = HNP: vládní nákupy 340 čistý export -30 osobní daně 210 celkové výdaje vlády 640 spotřební výdaje domácností 650 hrubé soukromé domácí investice nepřímé daně mínus subvence 220 import 40 opotřebení kapitálu 180 Vypočtěte: 1) export, 2) transferové platby vlády, 3) čistý národní produkt v tržních cenách, 4) hrubý národní důchod. 2. V jiné ekonomice bylo naměřeno (v mld. Kč), HDP = HNP: osobní úspory 270 opotřebení kapitálu 450 transferové platby vlády 630 nepřímé daně mínus subvence daně ze zisků podniků 140 osobnídaně 410 spotřební výdaje domácností Vypočtěte: 1) osobní důchod, 2) osobní disponibilní důchod. 3. V další ekonomice byly zjištěny tyto veličiny (v mld. Kč), HDP = HNP: opotřebení kapitálu 330 nevyplacené zisky 160 spotřební výdaje domácností export 660 příjmy vlády (= daně) 780 import 680 vládní nákupy 450 čisté soukromé domácí investice transferové platby vlády 540 Vypočtěte: 1) čisté úspory podniků, 2) saldo vládního rozpočtu, 3) osobní úspory. 4. Máme za úkol zjistit přidanou hodnotu. Od hodnoty produkce podniku odečteme mimo jiné též: a) zisk podniku, b) hodnotu výrobků, které podnik prodal, c) daně ze zisku podniku, d) hodnotu spotřebované elektrické energie, e) dividendy, které podnik vyplatil.

46 5. Paní K., německá státní příslušnice (kterou známe z předchozí kapitoly), bydlící trvale v Čáslavi, je majitelkou podniku, působícího na Novém Zélandu. Zisk, který tento podnik vytváří, je součástí: - českého HA/P, - českého HDP, - německého HA/P, - německého HDP, - HNP Nového Zélandu, - HDP Nového Zélandu. 6. Komentujte tvrzení: jestliže v daném roce ve sledované ekonomice reálný produkt vzrostl a cenová hladina poklesla, pak musel být nominální produkt stabilní. Úkoly 1. V rámci celkových výdajů na finální statky (C +1+ G + A/X) dochází v řadě ekonomik často k tomu, že výdaje na čistý export jsou záporné. Jak tomu je u investičních výdajů? 1) Mohou být investiční výdaje záporné? Za jakých okolností? 2) Jde o čistě teoretickou situaci nebo k ní dochází i v realitě (naleznete konkrétní příklad)? Obě otázky aplikujte jednak na hrubé, jednak na čisté investiční výdaje. 2. Zopakujte si vztah mezi HDP a HNP. V textu je uveden příklad rozdílného vývoje v USA. Např. švýcarská ekonomika se dlouhodobě vyznačuje vyšším HNP nad HDP ve výši okolo 4-5 % HDP, naopak v případě Itálie je HDP dlouhodobě vyšší než HNP ve výši okolo 1% HDP. Jak vysvětlíte tyto rozdíly? Pokuste se najít statistické údaje pro ČR a vysvětlit vztah HDP a HNP. 3. Z číselných údajů ilustrujících makroekonomický koloběh v ČR 1996 (kap. 1) sestavte základní makroekonomické identity interpretující: 1) financování hrubých soukromých investičních výdajů, 2) financování rozpočtového deficitu, 3) využití zahraničních úspor. Literatura HRONOVÁ, S., HINDLS, R.: JÍLEK, J.: Národní účetnictví: koncept a analýzy. Praha, C. H. Beck Vlastnosti vybraných variant čtvrtletních odhadů HDP. Politická ekonomie 4/1998. ONDRUŠ, V.: Stínová ekonomika a národní účty ČR. Statistika 3/1999. Roční národní účty ČR 1999 (semidefinitivní sestava). ČSÚ SPĚVÁČEK, V.: Systém národního účetnictví. Politická ekonomie 3/1996. STONE, R.: Účty společnosti. In: Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. 2. vydání. Praha, Academia 1994.

47 3 Celkové výdaje a produkt Po charakteristice makroekonomického produktu, jeho vyjádření a měření, se budeme zabývat okolnostmi, které ovlivňují vývoj tohoto produktu. Budeme zkoumat podmínky ustálení produktu na jeho rovnovážné úrovni (produkt se tedy nebude měnit) a okolnosti, které vedou k jeho změně do nové rovnovážné úrovně (tedy k fluktuaci produktu). Příčinou těchto fluktuací budou změny ve výdajích na nákup produktu. Prozatím nás budou zajímat pouze problémy krátkého období a pod vlivem jejich naléhavosti odsuneme zkoumání dlouhodobých perspektiv - prostě v dlouhém období jsme všichni mrtví" (řečeno slovy zakladatele keynesiánské ekonomie v r. 1923). 3.1 Charakteristika modelu Celkové plánované výdaje V této kapitole vyjádříme podmínky rovnovážného produktu pomocí keynesiánského výdajového modelu, nazývaného též model s linií 45 nebo model s multiplikátorem (L. R. Klein, P. A. Samuelson, A. H. Hansen aj.). Jeho princip spočívá v tom, že srovnává vytvořený produkt (resp. důchod) v daném období a tudíž i skutečné výdaje na tento produkt s celkovými výdaji, které ekonomické subjekty zamýšlejí (plánují) učinit při dané úrovni důchodu, tedy s plánovanými výdaji. Víme již, že při rozlišení těchto výdajů podle jejich užití (a zároveň podle subjektů) jsou výdaje rozděleny na spotřební výdaje domácností (C), hrubé soukromé investiční výdaje (/), vládní nákupy (G) a čistý export (NX). Zatímco dříve byl souhrn těchto výdajů použit k vyjádření vytvořeného HDP (jednalo se tedy o skutečné výdaje), nyní budeme považovat tyto výdaje za celkové plánované (zamýšlené) výdaje: AE = C + / + G + NX Výraz plánované či zamýšlené (ex ante) je alternativou k výdajům skutečným, naměřeným (ex post), přičemž položkou způsobující jejich rozdíl jsou investiční výdaje, a to tvorba či snížení zásob.

48 Tyto celkové plánované výdaje mají dvojí podobu: - jednak jde o výdaje autonomní ve smyslu nezávislé na výši důchodu, - jednak jde o výdaje indukované ve smyslu odvozené od důchodu, důchodem vyvolané. Předpoklady modelu Model pracuje s následujícími předpoklady: - V ekonomice existuje dostatečné množství nevyužitých výrobních faktorů (nevyužité kapacity kapitálu, vysoká nezaměstnanost pracovní síly). Později uvidíme, že jde o tzv. mezeru produktu. - Podniky jsou schopny uspokojit jakkoliv vysokou poptávku po domácí produkci, a to buď běžnou výrobou nebo ze svých zásob. Neexistuje tedy omezení ze strany nabídky, úroveň produktu je určena pouze poptávkou. - Pro zjednodušení abstrahujeme od hrubých úspor podniků, tj. od existence té části důchodů podniků, které mají podobu jednak zadržených (nevyplacených) zisků a jednak důchodů, odpovídajících opotřebení (znehodnocení) fixního kapitálu. Představme si, že tyto úspory získávají domácnosti. Místo osobních úspor budeme proto v této kapitole hovořit o úsporách domácností. - Nominální mzdové sazby a cenová hladina jsou stabilní. Tento předpoklad odstraníme v následující kapitole. Jeho přítomnost umožňuje ztotožnit vývoj nominálního a reálného produktu (tzn. růst poptávky se nerozkládá při růstu reálného produktu současně do růstu cenové hladiny). - Neuvažujeme též, že by se pod vlivem změny důchodu měnila úroková sazba (ta se mění pouze pod vlivem měnové politiky). Z předpokladů vyplývá, že tento model se blíží ekonomice procházející sestupnou fází své hospodářské aktivity (fází recese). Jeho omezenost je tedy značná. Při výkladu budeme postupovat od zjednodušené ekonomiky s pouhými dvěma sektory (domácnosti, podniky), dále přidáme sektor vláda a závěrem bude úplný čtyřsektorový model se sektorem zahraničí. Produktem (důchodem) budeme mít na mysli HNP a jemu odpovídající důchodovou veličinu a budeme ji značit Y. V podmínkách pohyblivé cenové hladiny bychom museli explicitně vyjádřit, že jde o reálný produkt. Uvažujeme-li fixní cenovou hladinu, není nutno nominální a reálné veličiny rozlišovat. 3.2 Dvousektorový model: spotřeba a investice Nejjednodušší podoba výdajového modelu uvažuje existenci pouze sektorů domácnosti a podniky. V tomto světě tedy neexistuje sektor vláda a tedy ani daně a vládní výdaje, neexistuje ani sektor zahraničí a tedy ani čistý export. Z uvedeného vyplývá, že celkové výdaje se skládají pouze ze spotřebních výdajů domácností a ze soukromých investičních výdajů. Z předpokladů dále vyplývá, že v tomto jednoduchém modelu důchod (Y) odpovídá disponibilnímu důchodu (YD), tedy Y=YD.

49 Spotřební výdaje domácností V předchozí kapitole jsme označili důchod, který zůstává domácnostem k jejich užití, jako disponibilní důchod (YD). V problematice závislosti spotřebních výdajů na disponibilním důchodu existují rozmanité názory. Zde budeme vycházet ze základního keynesiánského pojetí makroekonomické krátkodobé spotřební funkce, vyjadřující vztah mezi spotřebními výdaji sektoru domácností a běžným disponibilním důchodem tohoto sektoru. S růstem tohoto disponibilního důchodu rostou též spotřební výdaje. Pro úplnost charakteristiky těchto spotřebních výdajů je rozčleníme na dvě části: 1) Autonomní spotřební výdaje (C a ), tj. výdaje, které jsou na YD nezávislé. Tyto spotřební výdaje jsou vynaloženy, i když YD = 0 (příkladem jsou např. přiměřené výdaje v podobě nájemného, na potraviny apod.). Jejich financování pochází z čerpání dřívějších úspor, z úvěru nebo z jiných zdrojů (domácnosti tvoří tzv. záporné úspory). 2) Tyto autonomní spotřební výdaje jsou doprovázeny (s výjimkou situace, kdy YD = 0) indukovanými spotřebními výdaji. Z každé další jednotky disponibilního důchodu, kterou domácnosti získají, je část vynaložena na spotřebu. Poměru těchto dodatečných spotřebních výdajů k přírůstku disponibilního důchodu říkáme mezní (marginální) sklon ke spotřebě z disponibilního důchodu (MPC, též c). Platí tedy kde A znamená přírůstek dané veličiny. V dalším výkladu budeme většinou používat modelovou úroveň MPC = 2/3, i když v realitě dosahuje spíše okolo %. Předpokládejme dále pro zjednodušení, že MPC je konstantní veličinou, stabilní při jakékoli úrovni YD (ve skutečnosti MPC kolísá v závislosti na fázích hospodářského cyklu), že nabývá rozsahu v intervalu (0,1), a že je stejný u různých součástí disponibilního důchodu domácností (např. mezd, sociálních dávek apod.). Jestliže z každé dodatečné jednotky disponibilního důchodu vynaloží domácnosti na spotřební výdaje 2/3, pak také 2/3 z celého YD jsou vynaloženy na spotřebu. Spotřební funkci proto můžeme zapsat: C = C a + cyd Podíl celkových spotřebních výdajů na disponibilním důchodu vyjadřuje tzv. průměrný sklon ke spotřebě z disponibilního důchodu: Z úpravy vyplývá, ZQAPC V důsledku přítomnosti C a > 0 je s růstem YD klesající. Dále: jestliže C > YD, potom APC > 1, C = YD, potom APC = 1, C < YD, potom APC < 1.

50 Následující graf vyjadřuje výše charakterizovanou spotřební funkci. mm^mhgm Z obr. 3-1 je patrné, že - Linie C má podobu přímky v důsledku konstantního MPC. - Sklon linie C je určen MPC a je konstantní. Na obrázku jej můžeme vyjádřit např. jako poměr AB/Z?.Tento sklon je pozitivní v důsledku růstu spotřebních výdajů s růstem YD. - APC je klesající s růstem YD. Např. při YD na úrovni X je APC = AX/OX (APC je vyjádřen ve sklonu linie 0A\ při YD na úrovni Z je APC = DZ/OZ (APC je vyjádřen ve sklonu linie OD). ' Úspory domácností Domácnosti vynakládají pouze část svého disponibilního důchodu (resp. jeho přírůstku) na spotřební výdaje. Zbývající částí YD jsou pouze (pro zjednodušení) osobní úspory. Protože jsou (v tomto modelu) sloučeny s hrubými úsporami podniků, označíme je jako úspory domácností (S). Úspory domácností jsou tedy nespotřebovanou částí disponibilního důchodu, a proto YD = C + S 1) Směrnice přímky je poměrem změny proměnné na svislé ose ku změně proměnné na vodorovné ose. Sklon přímky je absolutní hodnotou směrnice přímky. V tomto textu nerozlišujeme mezi sklonem a směrnicí. K bližší interpretaci grafického vyjádření průměrných a mezních veličin viz pokročilý kurs mikroekonomie.

51 Výše úspor je závislá na výši disponibilního důchodu - je určená mezním sklonem k úsporám z disponibilního důchodu (MPS, též s), tj. podílem přírůstku úspor k přírůstku disponibilního důchodu: Připustíme-li existenci autonomní spotřeby, pak musí existovat též autonomní úspory S a ve stejné výši jako C a (tj. S a = C a ), ale v záporné hodnotě (se záporným znaménkem). Úsporová funkce má tedy podobu S = - S a + syd V grafickém vyjádření (v horní části obr. 3-2) jsou úspory zachyceny pomocí osy kvadrantu (linie pod úhlem 45 ). Ta slouží k vyjádření situace, kdy YD = C. Vzhledem k tomu, že c < 1, a C a > 0, existuje při dané spotřební funkci právě jedna taková situace. Je znázorněna bodem E -jde o bod vyrovnání C s YD. Při této úrovni YD jsou úspory S nulové. Z grafu spotřební funkce vyplývá, že kladné úspory vznikají až od okamžiku, kdy YD > C. Je-li YD < C, vznikají již zmíněné záporné úspory. Sklon linie S v grafu úsporové funkce odpovídá MPS a je konstantní při jakékoliv úrovni YD. Obdobně jako u spotřebních výdajů můžeme rozlišit též u úspor průměrný sklon k úsporám z disponibilního důchodu: Protože disponibilní důchod je rozdělen pouze na spotřební výdaje a úspory, poměr obou způsobů jeho použití musí být ve svém součtu roven jedné: Totéž platí o mezních veličinách: APC + APS = 1 MPC + MPS = 1 Změna polohy linie spotřební a úsporové funkce vyjadřuje skutečnost, že při dané výši YD je vynakládáno více nebo méně na spotřebu (a je méně nebo více z daného YD uspořeno). Tato změna (např. v podobě růstu spotřebních výdajů) může být interpretována - jako posun linie C nahoru (a linie S dolů), tedy jako změna autonomní spotřeby a autonomních úspor, jak je vyjádřeno v obr. 3-2, - nebo jako změna MPC (a MPS), tedy jako změna sklonu linie C (a linie S), - nebo kombinace obojího. Nadále uvažujme jen posun C (S) nahoru a dolů, neboli c je stabilní (což jsme zavedli již v předcházejícím výkladu).

52 V každém případě dochází ke změně APC. To je způsobeno řadou příčin, zejména: 1^ - Nejednoznačný je vliv úrokové sazby na úspory. Vzroste-li úroková sazba z 5 % na 8 % p.a., budete více spořit, abyste získali vyšší úroky, nebo se spokojíte se stejnou sumou vyplacených úroků a budete spořit méně a více spotřebovávat? Je také možné, že podíl spotřebních výdajů na disponibilním důchodu (a tedy pokles podílu úspor) bude ovlivněn možností nákupů na úvěr a změnou úrokové sazby: její pokles může (prostřednictvím nákupů na úvěr) zřejmě stimulovat spotřební výdaje. Reakce různých subjektů mohou být rozdílné, přičemž v národohospodářském měřítku se tyto rozdíly mohou i zhruba vykompenzovat. Interpretace vztahu úspor a úrokové sazby ve smyslu závislosti (klasická a neoklasická ekonomie) nebo nezávislosti (keynesiánská ekonomie) má v ekonomické teorii širší důsledky - viz např. dále výklad formování úrokové sazby v kapitole o penězích, dále keynesiánskou interpretaci hospodářských cyklů aj. 1) Předpokládáme zatím stabilní cenovou hladinu. V kapitole o inflaci doplníme možný vliv inflace na spořivost.

53 - Na tvorbu úspor má dále vliv existence bohatství domácnosti a jeho změny. Dojde-li např. k výraznému růstu kursů cenných papírů, řada domácností, které takto zbohatly, začne méně spořit. ' - Též optimistická očekáváni budoucího hospodářského vývoje povedou domácnosti k tomu, že v současnosti začnou méně spořit. - Zohledníme-li na okamžik existenci vlády, najdeme další faktory, ovlivňující spotřební funkci. Vliv může mít systém sociálního zabezpečeni: poskytuje-li štědré podpory a dávky, domácnosti z daného disponibilního důchodu méně spoří. Také vysoké zdanění výnosů z úspor může vést k omezení tvorby úspor. - Spotřební výdaje jsou dále ovlivněny populačním vývojem: růst obyvatelstva (při daném disponibilním důchodu) vede k růstu spotřebních výdajů. Dlouhodobý vývoj spotřebních výdajů Doposud jsme vycházeli z předpokladu, že s růstem YD klesá APC, tedy že podíl spotřebních výdajů na disponibilním důchodu se snižuje (při absolutním růstu spotřebních výdajů). Jde o tzv. (podle J. M. Keynese) "základní psychologický zákon", spojený se snahou o udržení obvyklé životní úrovně. V našem přístupu je tato skutečnost vysvětlena existencí autonomních spotřebních výdajů při fixním MPC. Složitější varianta klesajícího APC obsahuje klesající MPC při růstu YD. Za této situace s růstem YD klesá APC i při C a = 0. K analogickému závěru dojdeme při sledování vývoje spotřebních výdajů v závislosti na klesajícím YD (např. v recesi): APC je rostoucí, tedy spotřební výdaje sice klesají, ale jejich podíl na disponibilním důchodu roste. Tento vývoj je možno sledovat - v uvedeném vývoji makroekonomických veličin v krátkém období (období jednoho hospodářského cyklu), - v průřezových údajích, tj. při současném sledování jednotlivých domácností s různě vysokým disponibilním důchodem. Při dlouhodobém sledování makroekonomických veličin bylo zjištěno, že - APC i MPC krátkodobě kolísají nahoru i dolů. - Toto kolísání je vyjádřením určitého trendu, který svědčí o tom, že dlouhodobě C a = 0. Dlouhodobě je přitom MPC stabilní s růstem disponibilního důchodu, ' a tedy APC = MPC. Tuto skutečnost schematicky vyjadřuje obr Jednotlivé body v tomto grafu vyjadřují kombinaci YD a C v jednotlivých letech. Krátkodobá rozkolísanost APC (resp. MPC) se projevuje v tom, že tyto body neleží na jedné přímce, nýbrž jsou rozptýleny. Dlouhodobá spotřební funkce je vyjádřena přímkou (C = cyd), proloženou těmito body. 1) Jde o součást tzv. efektu bohatství, se kterým se dále setkáme v kapitole o agregátní poptávce a nabídce. 2) Např. v letech v USA byl průměrný podíl C na YD 92 %, v Rakousku v letech %av Německu v letech %.

54 HDBBHi Uvedené chování spotřebních výdajů a úspor v případě průřezové analýzy, krátkodobého a dlouhodobého makroekonomického vývoje, je vysvětlováno (vedle keynesiánské interpretace) i dalšími přístupy: Hypotéza životního cyklu (F. Modigliani aj.) vysvětluje proměnlivý podíl úspor na disponibilním důchodu v průřezové funkci životním cyklem domácností: v etapě vysokých důchodů spotřební výdaje odkládáme, tvoříme vysoké úspory na stáří a splácíme dluhy, v etapě nízkých důchodů úspory čerpáme nebo se zadlužujeme. Přitom se předpokládá po celý život stabilní úroveň spotřebních výdajů. Krátkodobé kolísání makroekonomických ukazatelů spotřebních výdajů (tj. roční výkyvy APC) je spojeno s již zmíněnými okolnostmi, např. s kolísáním bohatství domácností, na což reaguje tvorba úspor, se změnou sociálního zabezpečení, dále s demografickými vlivy a jinými okolnostmi. Dlouhodobě je podle této hypotézy APC konstantní zejména pod vlivem stabilní struktury společnosti v rozdělení na bohaté a chudé. Podle jiné (obdobné) hypotézy (M. Friedman) je spotřeba odvozena od permanentního důchodu, tj. od stabilního ročního průměrného důchodu, odvozeného z očekávaného celoživotního důchodu. Běžný disponibilní důchod je přitom zpravidla odchýlen od permanentního důchodu. Spotřeba však na tyto odchylky nereaguje, resp. reaguje pouze tehdy, jsou-li tyto odchylky považovány za trvalé (tj. promítnou-li se do permanentního důchodu). Kolísání spotřeby je tak silně omezeno. Friedmanova hypotéza navíc rozlišuje pojmy "spotřební výdaje" a "spotřeba", což analýzu spotřebnífunkce dále komplikuje. Investiční výdaje Zbývající součástí celkových plánovaných výdajů jsou v dvousektorovém výdajovém modelu hrubé soukromé domácí investiční výdaje, které jsou tvořeny výdaji na nákup fixního kapitálu a na zvýšení zásob. Na rozdíl od spotřebních výdajů domácností budeme předpokládat, že investiční výdaje jsou na důchodu Y zcela nezávislé (autonomní), tedy/ = I a. Nebudeme tedy uvažovat závislost mezi růstem důchodu a potřebou dalších investičních statků.^ Které okolnosti

55 povedou ke změně objemu plánovaných investičních výdajů při daném důchodu (např. k růstu z úrovně Ij na I 2, jak je znázorněno v obr. 3-4)? Plánované investiční výdaje budou ovlivněny v první řadě úrokovou sazbou a jejím vztahem k očekávanému čistému výnosu z daného investičního statku (stroje, zařízení, budovy apod.). ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ Jednoduchý model poptávky po investicích (tj. vztahu mezi objemem plánovaných investičních výdajů a úrokovou sazbou) předpokládá po celou dobu životnosti investičního statku konstantní očekávaný roční čistý výnos daného statku (tj. rozdíl mezi tržbou za vyprodukované statky a náklady, jako mzdy, materiál, energie, opotřebení fixního kapitálu apod., a též po odečtení daní, pokud by byly do modelu zahrnuty). Též očekávanou úrokovou sazbu (/) předpokládáme stabilní v čase. Předpokládáme dále (pro zjednodušení), že nákup investičního statku je plně financován půjčenými penězi (na úvěr). Různé investiční statky (investiční projekty) mají rozdílnou očekávanou míru výnosu neboli výnosnost (r), tj. poměr mezi očekávaným ročním čistým výnosem a cenou investičního statku. Příčinou této skutečnosti jsou např. bariéry, omezující konkurenci výrobců, a tím i vyrovnávání výnosnosti investic nebo rozdílná míra rizika v různých oborech a jiné okolnosti. Budeme dále předpokládat, že s poklesem výnosnosti se růst celkové hodnoty všech plánovaných investičních projektů zrychluje, neboli existuje více možností investovat do méně výnosných projektů ve srovnání s možnostmi více výnosných projektů. Tomu též odpovídá tvar křivky poptávky po investicích / v obr. 3-5a). Pro zjednodušení se často používá vyhlazená křivka - obr. 3-5b). Obrázek 3-5a) vyjadřuje různé možnosti investování, seřazené podle očekávané výnosnosti investičních projektů (při dané produktivitě a ceně investičních statků). Nejméně možností je investovat do vysoce výnosných projektů: výnosnost 40 % nabízejí projekty v celkové výši pouhých 5 mld. Kč. 3) Tuto závislost zavedeme v kapitole Hospodářské cykly.

56 Naopak nejvíce možností (celkem ve výši 50 mld. Kč) nabízejí nízko výnosné projekty (s pouhými 5 % výnosnosti). Při dané úrokové sazbě i 1 budou poptávány investiční statky v celkové hodnotě 30 mld. Kč, tj. pouze takové, u nichž r > i ]. Nevyplatí se investovat do těch investičních statků, jejichž r < i 2, neboť finanční aktiva přinášejí vyšší nebo stejný výnos (zúročení), než je výnosnost investic. Pokud by úroková sazba byla na úrovni i 2, objem poptávaných investic by se rozšířil na 110 mld. Kč. Křivka poptávky po investicích má proto negativní sklon. Pokud bychom v tomto modelu předpokládali možnost inflace, museli bychom uvažovat reálnou úrokovou sazbu, abychom vyjádřili vývoj kupní síly zúročené sumy peněz. Reálná úroková sazba bývá konvenčně vyjadřována jako rozdíl mezi nominální úrokovou sazbou a mírou inflace. V reálné hodnotě bychom museli vyjádřit též r. K problematice reálné úrokové sazby viz kapitolu o penězích. Složitější modely poptávky po investicích pracují se současnou hodnotou (PV) toku očekávaných budoucích výnosů (v daném případě čistých výnosů z investičního statku, tj. rozdílu mezi tržbou za prodanou produkci a běžnými provozními náklady, jako jsou mzdy, suroviny nebo energie). Tato současná

57 hodnota představuje hodnotu toku budoucích výnosů, diskontovanou stabilní úrokovou sazbou. Označíme-li očekávané budoucí čisté výnosy v jednotlivých letech Nj, N 2..., potom Poptávka po investicích bude zahrnovat ty projekty, u nichž čistá současná hodnota (NPV), tj. PV po odečtení ceny, za kterou je daný investiční statek nabízen, je větší než nula. V opačném případě (tzn. jestliže NPV <0) se nevyplatí peněžní prostředky vkládat do daného investičního statku, nýbrž je výhodnější je přeměnit v úročené finanční aktivum. Pokud by úroková sazba byla nižší, dojde k růstu PV i NPV, a tedy i k růstu poptávky po investicích. Původní keynesiánská interpretace poptávky po investicích pracuje s tzv. mezní efektivností investic (MEI), což je úroková sazba, při které se PV vyrovná ceně, za kterou je daný investiční statek nabízen (neboli při které NPV = 0). Poptávka po investicích bude zahrnovat pouze hodnotu těch projektů, u nichž je MEI větší, než běžná úroková sazba. Pokles běžné úrokové sazby pak povede k tomu, že se do této nižší úrokové sazby vejdou i projekty s nižší MEL Křivka poptávky po investicích je proto klesající. Vliv úrokové sazby na rozhodování o zamýšleném poptávaném objemu investičních statků bude přitom rozdílný v různých fázích cyklického vývoje (recesích nebo expanzích). Dá se předpokládat, že v období recese, kdy je značná část výrobních kapacit nevyužita, bude mít pokles úrokové sazby jen slabý efekt v podobě růstu poptávaného množství investic, v období expanze, kdy jsou výrobní kapacity plně využity, tomu bude naopak. Prozatím jsme zkoumali pouze vliv úrokové sazby na poptávku po investicích. Uveďme další okolnosti: - Pokud bychom uvažovali navíc i existenci daní, pak růst zdanění zisků ze zamýšlených investičních projektů též snižuje čisté výnosy, což omezí poptávku po investicích. - Rozhodování podniků o investičních výdajích je přitom ovlivněno očekávaným výnosem z dané investice, a tedy i očekáváním celkového budoucího hospodářského vývoje (podnikatelskou důvěrou, optimismem). V těchto očekáváních se může projevit i subjektivní založení (životní elán) podnikatelů, což činí investiční výdaje značně rozkolísané. - Poptávka po investicích je také ovlivněna populačním vývojem: růst populace vede k růstu poptávky po investičních statcích v podobě bytů a domů. V obr. 3-4 (Plánované investiční výdaje) se vliv změny úrokové sazby, zdanění a očekávání při daném důchodu (Y) projeví v posunu linie / nahoru a dolů. Vliv zdanění a očekávání se projeví také na linii /v obr. 3-5b (Poptávka po investicích) - posunem doprava a doleva (resp. nahoru a dolů).

58 3.3 Rovnovážný produkt, výdajový multiplikátor Rovnovážný produkt Shrňme dosavadní poznatky: celkové plánované výdaje (AE) jsou složeny ze spotřebních a investičních výdajů, z nichž část jsou výdaje autonomní (A - C a + I), část indukované, tj. závislé na důchodu (cyd). Podle předpokladů je možno ztotožnit důchod (Y) s disponibilním důchodem (YD), tedy Y = YD. Obr. 3-6 znázorňuje tyto celkové plánované výdaje: AE = A + cyd SBlIilIlii^i^liBlilMl Připomeňme si, že jde stále o celkové zamýšlené (plánované) výdaje, které se mohou lišit od výdajů skutečně provedených a naměřených, tedy od vytvořeného produktu (důchodu). Na obr. 3-7 je tomu tak např. v případě Yf při této výši důchodu zamýšlely podniky a domácnosti uskutečnit celkové investiční a spotřební výdaje ve výši AEj. Vytvořený produkt Yj je však větší než AEj (Yj je vyjádřen jednak na vodorovné ose, jednak jako vertikální vzdálenost mezi Yj a osou kvadrantu). Rozdíl mezi Yj aaejje tvořen neplánovanými investicemi v podobě neplánovaných zásob (IUj) - část produkce nenašla odbyt a zůstala ležet na skladech. Jde však stále o součást celkových skutečných výdajů (tedy vytvořeného produktu), a to o součást skutečných investičních výdajů. V dalším období bude produkt (důchod) Yj klesat, aby byly neplánované zásoby vyprodány. V případě produktu (a důchodu) Y 2 došlo naopak k převýšení plánovaných výdajů nad skutečnými výdaji. Jak je to možné? Podniky byly nuceny uspokojit část poptávky ze zásob, které nezamýšlely snižovat (a to ve výši IU2). V dalším období proto budou výrobu rozšiřovat, aby tento neplánovaný pokles zásob doplnily.

59 Pouze je-li produkt (důchod) na úrovni Y E, jsou-li tedy IU = 0, nedochází ke změně produktu a produkt je ve své rovnovážné úrovni. Tato úroveň produktu je totožná s celkovými plánovanými výdaji, což je v grafu naznačeno bodem vyrovnání/: (Y E = AE E ). Všimněte si dále významné souvislosti: v této rovnovážné situaci (Y E ) se úspory z běžného důchodu, které vytvořily domácnosti, přesně rovnají plánovaným investičním výdajům. Platí tedy vztah (identita) S=I, který můžeme též odvodit z jednoduché úvahy: srovnáme strukturu celkových plánovaných výdajů s kvantitativně totožnou veličinou důchodu. Výdaje jsou vynaloženy na spotřební a investiční statky, důchod je použit na spotřebu (autonomní i indukovanou) a úspory (autonomní i indukované), tedy C + I =C + S, proto I = S. limilhlilmibiii Všechny úspory, vytvořené během daného období, byly upotřebeny prostřednictvím různých instrumentů (úvěrů, obligací, akcií apod.) k financování plánovaných investičních výdajů, úspory se tedy přeměnily v poptávku po

60 plánovaných investicích. Naopak v případě Y í jsou úspory větší než plánované investiční výdaje (Sj > I). V následujícím období dojde k poklesu důchodu a tím i úspor. V případě Y 2 jsou vytvořené úspory menší než plánované investiční výdaje (S 2 < /). Bude následovat růst Y a proto budou růst i úspory. Úspory se tedy vyrovnávají plánovaným investičním výdajům. V případě plánovaných investičních výdajů je identita S = / vyjádřením podmínky rovnováhy produktu. V případě skutečných (naměřených) investičních výdajů je vztah S - I platný vždy. Pro potřeby dalších modelů (tří- a čtyřsektorového) zobecníme výdaje I na plánované nespotřební výdaje. Bývají označovány též jako "vstřiky" či "injekce", které stimulují růst produktu. Úspory S zobecníme pojmem "úniky", neboť jde o tu část důchodu, která uniká ("ztrácí se") v tom smyslu, že se (v tomto modelu) nestává výdajem domácností na nákup spotřebních statků (později uvidíme, že musí jít o domácí produkci). Obecnou podmínkou rovnovážného produktu je tedy rovnost celkových plánovaných nespotřebních výdajů (injekcí) a celkových úniků. Můžeme tedy shrnout podmínky rovnovážného produktu: 1) Y = AE, 2) IU = Y-AE = 0, 3) celkové plánované nespotřební výdaje = celkové úniky. Výdajový multiplikátor Ke změně rovnovážného produktu v dosavadním dvousektorovém modelu dochází pod vlivem změny autonomních plánovaných spotřebních a investičních výdajů. Graficky (obr. 3-8) se tato změna (např. růst) projeví jako: 1) posun křivky AE 1 do AE{ vertikálně o vzdálenost, danou přírůstkem autonomních výdajů (změnu MPC a tím vyvolanou změnu sklonu křivky AE nebudeme uvažovat), 2) utvoření nového bodu vyrovnání /, 3) růst rovnovážného produktu z nyní nerovnovážné úrovně (Y 7 ) do nové rovnovážné úrovně Y/. Jaký bude přírůstek rovnovážného produktu? Zdánlivě bychom mohli očekávat např. při růstu investičních výdajů o 10 mld. Kč (v důsledku např. optimistických vyhlídek podniků) přírůstek produktu a důchodu o těchto 10 mld. Kč. Na první pohled však v grafu na obr. 3-8 vidíme, že tomu tak není. Přírůstek produktu je větší, je určitým násobkem přírůstku autonomních výdajů. Jak velký je násobitel (multiplikátor) tohoto přírůstku AA? Odvodíme jej následovně: podmínkou rovnovážného produktu je Y = AE. Důchod Y je podle předpokladů totožný s disponibilním důchodem YD, proto AE = A + cy, kde AY= Y-Y a AÁ =A'-A. resp. Y = A + cy a odtud Y(l-c) =A, resp. v přírůstkové podobě Výrazoznačíme symbolem a a nazveme jej jednoduchým výdajovým multiplikátorem (násobitelem autonomních výdajů).

61 V původní podobě, zavedené do ekonomické teorie ve 30. letech britskými ekonomy R. F. Kahnem a J. M. Keynesem, byl označován jako investiční multiplikátor (v modifikované verzi též jako multiplikátor zaměstnanosti). Jeho princip lze však aplikovat i na jiné výdaje, nejen investiční. m&9^mšm Je zřejmé, že výše multiplikátoru závisí na mezním sklonu ke spotřebě z disponibilního důchodu: čím bude MPC vyšší, tím bude i a vyšší. Graficky se tato změna projeví v růstu sklonu křivky AE (viz obr. 3-9). WMSĚBBB^B^BĚSSBĚ

62 V obr. 3-9 je vyjádřen přírůstek autonomních výdajů z úrovně A na úroveň A'(ledy o AA). Dojde k přírůstku produktu, který je však v případě Y 2 vyšší v důsledku většího MPC (vzrostl ze 2/3 na 3/4) a tedy i většího a. Uvedený multiplikátor můžeme vyjádřit též v podobě a = 1/s tedy jako reciprokou hodnotu mezního sklonu k úsporám z disponibilního důchodu (obecně jde o reciprokou hodnotu tzv. mezní míry úniků z důchodu, MLR). Čím vyšší bude MPS, tím slabší bude účinek multiplikátoru, neboť úspory představují únik z výdajů domácností. Co je obsahem přírůstku produktu? Přírůstek produktu je tvořen nejen statky, vytvořenými bezprostředně v důsledku zvýšení autonomních výdajů (autonomních investičních nebo autonomních spotřebních výdajů) v tzv. prvním výdajovém kole. Na tento vytvořený produkt (a důchod) ve výši AA totiž navazují (ve druhém výdajovém kole) indukované (odvozené) spotřební výdaje domácností, které z nově vytvořeného důchodu ve výši AA vynaloží část, danou svým mezním sklonem ke spotřebě (tedy c AA), na spotřebu a zbytek uspoří. Důchod, který vzniká v důsledku těchto indukovaných spotřebních výdajů, je opět částečně uspořen, částečně (ve třetím výdajovém kole) vynaložen na spotřebu atd. Tento proces můžeme shrnout: AY = AA + c AA + c 2 A A +... Jde tedy o nekonečnou geometrickou řadu, tvořenou členy a } a 2 = a 2 q a 3 = a 2 C l ~ a ltf "n = On-iq^aitf' 1 pro n blížící se nekonečnu. Součet této řady (s n = a } + a a n ) činí V našem případě aj = AA, q = c, tedy neboli opět dostaneme neboli V daném případě: AY = / (2/3) Všimněte si, že vzdálenost Yj Yj c je v obr. 3-8 (při dodržení stejného měřítka na obou osách) skutečně třikrát větší, než AA. Příklad shrneme v tab Graficky můžeme multiplikační proces vyjádřit též načítáním (kumulací) celkových výdajů v jednotlivých výdajových kolech v obr

63 : %;y-u : ; : í24,:i; : ;;:; ; ; :. ; ; : Tab. 3-1 Výdajový multiplikátor v^ f:'.v'-v';;6 S ;7::;; :;.';- ;.; 16,7 21,1 " '" : ;.; ; WSIĚĚSiWšĚiĚ:. IIlHlil^lilIHHliB V našem příkladu jsme zvolili kladný přírůstek autonomních výdajů. Multiplikační proces ovšem působí obousměrně: tedy v případě poklesu A o 10 mld. Kč ve srovnání s předchozím obdobím by rovnovážný produkt (důchod) poklesl o 30 mld. Kč. Paradox spořivosti V této souvislosti se dostáváme k tzv. paradoxu spořivosti. Jde ojev, na jehož počátku stojí zvýšení úspor domácností (tj. posun úsporové funkce rovnoběžně nahoru). Toto zvýšení úspor může být chápáno jako podmínka růstu investičních výdajů, a tím i budoucího růstu zaměstnanosti a produktu. Výsledkem růstu úspor je však paradoxně nikoliv růst, nýbrž naopak pokles produktu. Dalším paradoxním důsledkem je následný pokles úspor na jejich původní úroveň.

64 Jak je to možné? Vysvětlení spočívá ve skutečnosti, že růst úspor je doprovázen poklesem spotřebních výdajů, který není ničím kompenzován. Rozhodnutí o zvýšení úspor není tedy v daném případě spojeno se zvýšením plánovaných investičních výdajů. ' Křivka celkových plánovaných výdajů (AE) se posune dolů o stejnou vzdálenost, jako činil posun křivky úsporové funkce nahoru (viz obr. 3-11). Produkt klesá, klesají proto také úspory, až se vyrovnají stabilním plánovaným investicím. i Hodnotit praktický význam výdajového multiplikátoru prozatím nemá smysl, neboť dvousektorový model je příliš vzdálený realitě. Přesto si připomeňme důležitou podmínku jeho fungování: cenová hladina je stabilní a existuje dostatek nevyužitých výrobních faktorů. Pro úplnost modelu multiplikátoru ještě připomeňme podmínku, že pod vlivem změny celkových výdajů (a tím i Y) nedochází ke změně úrokové sazby. Tato podmínka z něj činí jednoduchý výdajový 1) Keynesiánský paradox spořivosti tedy popírá neoklasickou interpretaci trhu kapitálu, kde s rostoucí nabídkou úspor a klesající úrokovou sazbou roste poptávané množství kapitálu (blíže viz kurs mikroekonomie), přičemž úspory se automaticky přeměňují v poptávku po kapitálu (v investiční výdaje).

65 multiplikátor. 1^ Připomeňme si také, že multiplikační efekt předpokládá konstantní výši MPC při jakékoliv úrovni Y (a též konstantní veličiny "ť a "m " - viz dále), nepočítá s indukovanými investičními výdaji a s úsporami podniků, nebere také v úvahu vliv vývoje měnových kursů. To vše zkresluje účinnost multiplikačního procesu. 3.4 Třísektorový model: vládní výdaje a daně Zahrnutím sektoru vláda k dosavadním sektorům domácnosti a podniky vytvoříme třisektorový model, který navíc zohledňuje: - vládní nákupy (G), - transferové platby vlády (TR). Pro zjednodušení budeme uvažovat pouze transferové platby domácnostem. Transferové platby vlády sice nejsou bezprostředně výdaji na nákup produkce (na rozdíl od výdajů vlády na nákupy, G), vcházejí však do disponibilního důchodu domácnosti (přeměňují se v C, resp. S), proto se jimi musíme zabývat. - daně (TA), včetně povinného sociálního, zdravotního a podobného pojištění. Vládní výdaje Pro zjednodušení budeme předpokládat, že obě skupiny vládních výdajů mají autonomní charakter, jsou tedy na vývoji důchodu nezávislé: G = G a, TR = TRa Tento předpoklad splňuje řada vládních výdajů v tom smyslu, že při určování jejich výše jsou prioritní alokační nebo redistribuční (přerozdělovací) funkce rozpočtu. Ve skutečnosti však řada dalších výdajů vykazuje závislost na vývoji důchodu, a to jako nástroje fiskální politiky (s klesajícím důchodem např. rostou výdaje na "veřejně prospěšné práce" a jiné výdaje na financování nových pracovních míst, dávky v nezaměstnanosti apod.). ^ Daně Celkové daně (TA) rozdělíme pro účely tohoto modelu do dvou skupin: - daně, jejichž výše se mění se změnou důchodu. Jde zejména o daně z příjmů - z mezd, zisků, úroků apod. Celkovou velikost těchto daní vyjádříme výrazem ty, kde t představuje podíl daní, závislých na důchodu, na tomto důchodu 1) Složitější výdajové násobitele, zahrnující vliv změny úrokové sazby pod vlivem změny Y, jsou obsahem pokročilého kursu makroekonomie (model IS - LM resp. IS - LM - BP, který obsahuje i jiné než výdajové multiplikátory). S uvedeným vlivem úrokové sazby se setkáme v našem výkladu při vytěsňovacím efektu v kapitole o fiskální politice. 2) Bližší rozbor této problematiky je obsažen v kapitole Fiskální politika.

66 a bývá (nepřesně) označováno též jako "sazba důchodové daně". Podíl (sazba) t tedy v sobě koncentruje procento zdanění mezd, zisků atd. (které je jednak u různých konkrétních důchodů rozdílné, jednak se mění u některých důchodů se změnou tohoto důchodu), jakož i podíl některých dalších daní na důchodu Y. Předpokládejme, že podíl (sazba) t celého souboru těchto daní na důchodu yje při změně tohoto důchodu konstantní, a nabývá hodnoty v intervalu (0,1), - daně na důchodu nezávislé, autonomní, označené TA a, jako např. daň z nemovitostí, daň dědická a darovací apod. Platí tedy, že TA = (Y + TA a. Analogicky jako v případě podílu spotřebních výdajů domácností na disponibilním důchodu můžeme i v případě podílu daní na důchodu rozlišit mezní a průměrné veličiny. Sazba t představuje mezní míru zdaněni důchodu, vyjadřuje podíl přírůstku daní k přírůstku důchodu: Průměrnou míru zdanění důchodu, tj. podíl celkových daní k celkovému důchodu, vyjádříme Je-li TA a > 0, pak průměrná míra zdanění s růstem důchodu klesá. V obr je konstantní podíl (sazba) t (tedy mezní míra zdanění důchodu) vyjádřen sklonem přímky TA, klesající průměrná míra zdanění je vyjádřena klesajícím sklonem přímek 0A a OB. WĚHimiĚmĚaĚĚaĚm Rovnovážný produkt Nyní můžeme shrnout celkové plánované výdaje v třísektorovém modelu (a vyjádřit je v obr. 3-13):

67 AE = C + I + G Zahrnutím sektoru vláda se však komplikuje i rozložení důchodu, a to v důsledku existence daní a transferových plateb vlády. Důchod (Y) proto již nemůžeme ztotožnit s disponibilním důchodem (ID), tedy Y* YD, nýbrž Proto Y = YD + TA - TR, tedy YD = Y-TA + TR. C = C a + c(y- TA + TR) AE = C a + c(y- ty- TA a + TR) + I + G AE =A+c(l-t)Y, kde A = C a -cta a + ctr + / + G Z předchozího výkladu vyplývá, že nyní je sklon spotřební funkce ovlivněn nejen mezním sklonem ke spotřebě z YD (c), tedy rozdělením disponibilního důchodu na spotřebu a únik v podobě úspor. Z důchodu domácností uniká další část, která není vynaložena na nákup spotřebních statků, a to daně. Výraz c (1-1) můžeme nazvat mezním sklonem ke spotřebě z důchodu, který je vždy menší než c, je-li t > 0. Proto též sklon přímky AE je nižší, než v předchozím dvousektorovém modelu (spotřební funkce z tohoto modelu je v obr označena C\ přičemž c = 1/2 a / = 1/3). Dále též počátek této přímky AE (její průsečík se svislou osou) je výše, neboť došlo k rozšíření autonomních výdajů o G a v daném případě též o autonomní spotřební výdaje ve výši ctr-c TA a. m^^^^^^^^^^^^^^m Podmínky rovnovážného produktu jsou analogické jako ve dvousektorovém modelu: Y = AE, IU = 0.

68 Třetí podmínku specifikujeme ve třísektorovém modelu srovnáním struktury celkových plánovaných výdajů s kvantitativně stejnou veličinou důchodu v následující identitě. Výdaje jsou vynaloženy na nákup C, / a G, důchod je využit na spotřebu, k úsporám a je též zdaněn (od daní odečítáme transfery vyplacené vládou): neboli C + / + G = C + S + (TA - TR) / + G = S + (TA - TR) Výraz / + G (tedy celkové plánované nespotřební výdaje) jsme označili jako vstřiky (čili injekce), které stimulují růst produktu. Výraz S + (TA - TR) představuje celkové úniky. Jde (v tomto modelu) o tu část důchodu, která není vynaložena domácnostmi na nákup spotřebních statků. Rozdíl mezi daněmi a transfery představuje čisté daně NT (NT -TA- TR). Celkové úniky mají proto podobu S + NT. Podmínkou rovnováhy produktu je rovnost celkových plánovaných nespotřebních výdajů a celkových úniků, tedy / + G = S + NT Uvedený vztah může být doprovázen nerovností např. I > S. Má-li však zůstat produkt ve své rovnovážné úrovni, musí současně ve stejné výši být NT > G. Investiční výdaje budou částečně financovány přebytkovým rozpočtovým saldem. Jestliže dojde k (I + G) > (S + NT), je dosavadní produkt nerovnovážný a následuje jeho růst, tedy roste i (S + NT) až k nové vyšší úrovni rovnovážného produktu. Další multiplikátory Z modelu rovnovážného produktu v třísektorové ekonomice vyplývají dále závažné závěry pro účinnost vládních výdajů a daní: 1) Zvýšení (snížení) vládních nákupů (G) povede ke zvýšení (snížení) rovnovážného produktu, a to stejným multiplikačním procesem, jako při zvýšení investičních výdajů v předchozím dvousektorovém modelu. Vzhledem k přítomnosti sazby t však bude mít multiplikátor širší podobu: AE =A +c(l-t)y, AE = Y Y=A + c(l-t)y 9 resp. kde a představuje jednoduchý výdajový multiplikátor se sazbou důchodové daně (/) a AA představuje AC a nebo AI nebo AG. Je-li / > 0, je a < a. Je to v důsledku vyšších úniků z důchodů domácností: kromě tvorby úspor uniká nyní část důchodu do daní. V našem příkladu činil (při c = 2/3) a = 3. Zavedeme-li t = 1/4, bude a = 2.

69 2) Čím vyšší bude sazba t, tím menší bude sklon křivky C resp. křivky AE a tím nižší bude rovnovážný produkt. Naopak pokles t povede k růstu sklonu křivky AE a k růstu produktu. Změna / dále ovlivní též velikost multiplikátoru a a tím i účinnost např. vládních nákupů nebo investičních výdajů. 3) Multiplikátor transferových plateb vlády domácnostem můžeme mechanicky odvodit z předchozích poznatků: je-li součástí autonomních výdajů též ctr, pak AY= acatr. Zvýšení např. podpor v nezaměstnanosti ve výši A77? povede již v prvním výdajovém kole ke zvýšení nákupů statků nikoliv v plné výši ATR, nýbrž pouze z části, a to catr, část bude uspořena (satr). Předpokládáme přitom, že transferové příjmy domácností se nezdaňují. Účinnost zvýšení transferových výdajů vlády (ATR) bude proto slabší, než účinnost zvýšení vládních nákupů (AG) o stejnou částku. Multiplikátor transferových plateb (c oč) je pouze zlomkem multiplikátoru vládních nákupů nebo investičních výdajů, 4) Stejný efekt jako zvýšení transferů, ale v záporné hodnotě, bude mít zvýšení autonomních daní (TA a ). Multiplikátor autonomních dani má proto podobu: - c OČ a přírůstek rovnovážného produktu bude činit AY=- ácataa. Pomocí multiplikátoru autonomních daní můžeme dále odvodit (při předpokladu t = 0) zajímavou souvislost: při zvýšení vládních nákupů (AG), financovaných zvýšením autonomních daní (ATA a = AG) nebude přírůstek produktu nulový, jak by se mohlo zdát při povrchním pohledu. Vysvětlením je skutečnost, že kladný multiplikační efekt vládních nákupů má rozsah ocag, kdežto záporný multiplikační efekt daní pouze cotag. Sami si odvoďte závěr, že A/ = AG, tedy multiplikátor = 1. Saldo veřejného rozpočtu se přitom nezmění: bylo-li např. původně nulové, zůstane rozpočet i nadále vyrovnaný. Uvedený jednotkový multiplikátor bývá proto nazýván též multiplikátorem vyrovnaného rozpočtu. 3.5 Čtyřsektorový model: čistý export Zahrnutím posledního zbývajícího sektoru zahraničí se výdajový model stává čtyřsektorovým. Celkové plánované výdaje jsou rozšířeny o čistý export, tj. o rozdíl mezi exportem a importem (vývozem a dovozem výrobků a služeb). Cisty export Jaká je souvislost mezi vývojem důchodu (Y) a čistým exportem? Export budeme považovat za autonomní veličinu (na domácím důchodu nezávislou), tedy X = X a. Import má odlišné vlastnosti. Kromě své autonomní složky (M a ) obsahuje též indukovanou složku, nebóf s růstem důchodu roste poptávka po zahraničním

70 zboží. Předpokládejme dále, že z každého přírůstku důchodu (AY) je vynaložena část na nákup dovážených statků. Poměr těchto výdajů na přírůstku důchodu nazveme mezní sklon k importu z důchodu (MPM, též m)\ Import má tedy podobu M -M a + my. Budeme předpokládat, že m je fixní pro jakoukoliv úroveň důchodu, a že nabývá hodnoty v intervalu (0,1). Vývoj čistého exportu je dán funkcí NX = NX a - my, kde Nx a představuje autonomní čistý export (NX a = X - M a ). Pro názornost shrneme vývoj čistého exportu v obr Všimněte si, že linie M (a tedy i NX) má v důsledku konstantního m tvar přímky. Sklon linie importu je dán mezním sklonem k importu z důchodu, sklon NX má stejnou hodnotu, jenže negativní. V grafu dále vidíme, že s růstem důchodu klesá kladná hodnota NX, tedy klesá přebytek čistého exportu. Postupně se čistý export dostává k nule (při Y o : NX=0)a do deficitu, tedy M>XaNX<0. IIIiiiiI^lHlil Které okolnosti povedou ke změně čistého exportu při daném důchodu Y, neboli které faktory budou posunovat (za předpokladu konstantního m) křivku NX nahoru či dolů? Uvedeme tyto okolnosti na příkladu poklesu X a růstu M, tedy poklesu NX (křivka NX\ obr. 3-15): 1) Pokles zahraniční poptávky a důchodu v důsledku cyklické fáze recese v zahraničí povede k poklesu X (fáze rozmachu v domácí ekonomice bude mít za následek růst M, v tomto případě jde však o posun po křivce NX). 2) Zhodnocení kursu domácí měny (tzv. nominálního kursu: např. z 30 CZK/1 EUR na 28 CZK/1 EUR) povede ke zdražení exportovaného zboží a tudíž i k poklesu X, naopak import bude levnější a proto M poroste.^ 1) Jde pouze o hrubé souvislosti. Podrobnější vysvětlení je obsaženo v kapitole o zahraničněekonomicképolitice.

71 3) Připustíme-li změny cen, pak jejich rychlejší růst doma než v zahraničí povede k poklesu X a růstu M. 4) Posílení (oslabení) protekcionistických neboli ochranářských opatření, jako jsou cla, dovozní kvóty apod., v zahraničí (doma) a oslabení (posílení) proexportních opatření v domácí (zahraniční) ekonomice oslabíš (posílí M). 5) Změna preferencí ze strany poptávajících subjektů: zavede-li zahraniční konkurence např. lepší dodací podmínky nebo uskuteční inovaci daného statku, povede to k poklesu X a růstu M. Preference mohou být podmíněny i neekonomickými motivy (např. bojkot určitého zboží ze zahraničí z politických důvodů). nsbbhbhhhhb Rovnovážný produkt a výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice Celkové plánované výdaje mají nyní podobu: neboli AE = C + / +G + NX AE = A + c(l - t)y-my, AE=A + [c(l-t)-m]y, kde A = C a - cta a + ctr + I + G + NX a. Při srovnání tří- a čtyřsektorového modelu zjistíme následující rozdíly: - sklon křivky AE2 je nižší, než sklon křivky AE]. Je to způsobeno dalšírr únikem z důchodu: z každého přírůstku důchodu Yje v otevřené ekonomice věnována zvláštní část důchodu na nákup zahraniční (nikoliv domácf produkce. Existují tedy celkově trojí úniky z důchodu: do úspor, do daní a dc importu (do zahraničí). Sklon křivky AE2 je dán mezním sklonem k výdajůrr z důchodu Y, tedy c(l -í) -m, - autonomní výdaje se změnily o NX a. Při dané výši NX a v grafu došlo jednat k růstu celkových autonomních výdajů, jednak k poklesu rovnovážnéhc produktu (z Yj na Y2). Jde o náhodně zvolené veličiny X a M a. Při jiné kombinaci by mohl být NX a záporný a tedy pokles Y ještě vyšší, nebo naopat vysoká kladná hodnota NX a by mohla vést k růstu rovnovážného produktu.

72 mmmměměmsmssm Produkt je ve čtyřsektorovém modelu rovnovážný za známých podmínek: Y = AE, IU = 0. Další podmínka rovnovážného produktu, vyjádřená identitou celkových plánovaných nespotřebních výdajů (injekcí) a celkových úniků, má nyní podobu: I+G+X = S + NT + M. Má-li být produkt rovnovážný, pak se celkové úniky (S + NT + M) musí přeměnit v poptávku po plánovaných investicích, vládních nákupech a po exportu. V případě, kdy např. / > S (a G = NT) musí současně ve stejné výši být M > X, má-li zůstat produkt ve své rovnovážné úrovni, neboli vysoké plánované investiční výdaje jsou doprovázeny deficitním čistým exportem. Domácí úspory jsou doplněny růstem zahraničních závazků, které se přemění v poptávku po dovážených statcích. V případě S > I (a G = NT) získá část úspor (ve výši rozdílu X > M) podobu pohledávek vůči zahraničí (čistého přírůstku zahraničních aktiv), které se přemění v poptávku po exportu dané ekonomiky. V případě, kdy (7 + G + X) > (S + NT + M), je dosavadní produkt nerovnovážný a dochází k jeho růstu do nové rovnovážné úrovně. Z rovnice celkových plánovaných výdajů odvodíme dále jednoduchý výdajový multiplikátor v otevřené ekonomice (nazývaný též multiplikátorem se zahraničním obchodem), který označíme oč: AE =A +c(l-t)y-my Y = A +c(l-t)y-my

73 resp. AY= aaa k d e, A A = AC nebo AI nebo AG, ANX, catr, - cata. a a ' ' a Je-li m > 0, pak a > a. Jakákoliv změna autonomních výdajů v otevřené ekonomice bude mít slabší účinek na růst (resp. pokles) produktu, než v ekonomice bez zahraničního obchodu. _ Byl-li v našem příkladu (při c = 2/3 a / = 1/4) oč = 2, pak při m = 1/5 je OČ =1,4. Proto např. přírůstek vládních nákupů (nebo exportu či investičních výdajů), které směřují výhradně na domácí statky, ve výši 10 mld. Kč povede k růstu produktu o 14 mld. Kč multiplikačním procesem, vyloženým výše a k ustálení nové úrovně rovnovážného produktu. Obdobně jako u dvousektorového modelu můžeme i v případě tří a čtyř sektorů vyjádřit multiplikátor jako reciprokou hodnotu mezní míry úniků z důchodu (MMLR). Z přírůstku důchodu uniká v modelu: - dvousektorovém: say, tedy a = -, s - třísektorovém: s(ay-tay)+ tay tedy - čtyřsektorovém: s(ay-tay)+ tay+ may tedy Multiplikátor v otevřené ekonomice (a ) lze aplikovat nejen na jednotlivé státní národohospodářské celky, nýbrž i na místní úrovni jako tzv. oblastní multiplikátory. Příkladem může být zkoumání účinnosti výdajů místní správy (AG) na růst výdajů (a tím i zaměstnanosti) v daném regionu. Vnější otevřenost bývá obvykle značná, multiplikátor bude proto zřejmě velmijiízký, snad i menší než 1. Tento vliv činitele m platí ovšem pro multiplikátor oč obecně, nejen při jeho oblastní aplikaci. Multiplikátor čistého exportu Pomocí jednoduchého výdajového multiplikátoru oč můžeme vyjádřit též vliv zvýšení autonomních výdajů na domácí statky (např. AG) na vývoj čistého exportu. Jestliže NX = NX a - my, pak pod vlivem AG a tím i AY (ve výši oč AG) bude změna čistého exportu následující: ANX = -maag (při ANX* = 0). Výraz "- moč" je označován jako multiplikátor čistého exportu. V případě, že změna autonomních výdajů bude mít podobu AX, bude změna čistého exportu: ANX = AX-m&AX.

74 Pokusme se naplnit multiplikátor a faktickými údaji a tím ilustrovat účinnost změny autonomních výdajů (se všemi výhradami a předpoklady, uvedenými při obecné charakteristice multiplikátoru). 1 ' V případě USA v 80. letech bývá uváděna hodnota c okolo 9/10, t okolo 1/3 a m okolo 0,15. Jednoduchý výdajový multiplikátor pak vychází okolo 1,8. V dlouhodobém vývoji tento multiplikátor v USA klesá: v 60. letech činila jeho hodnota přes 2 a v 70. letech okolo 2. Jako hlavní příčina poklesu bývá uváděn růst mezního sklonu k importu z důchodu. V kratších obdobích je přitom pozorováno kolísání hodnoty multiplikátoru v různých fázích hospodářského cyklu. celkové plánované výdaje rovnovážný produkt: spotřební výdaje domácností - Y = AE MPC, APC - IU = 0 úspory domácností G + X = S + NT + M MPS, APS jednoduchý výdajový multiplikátor a, a, a investiční výdaje oblastní multiplikátory poptávka po investicích multiplikátor: paradox spořivosti - transferových plateb TA = ty + TA a - autonomních daní čistý export - vyrovnaného rozpočtu MPM - čistého exportu Shrnutí Jednoduchý model rovnovážného produktu (produktu bez tlaků na jeho změnu) srovnává celkové plánované výdaje se skutečně vytvořeným produktem. Svými předpoklady (nevyužité výrobní faktory, stabilní cenová hladina aj.) se tento model blíží ekonomice v cyklické fázi recese. Část spotřebních výdajů a výdajů na import, celé investiční výdaje a vládní nákupy a též výdaje na export považujeme za autonomní (na důchodu dané ekonomiky nezávislé). Zbývající část spotřebních výdajů a výdajů na import jsou naopak na důchodu závislé. Také daně majíautonomnía indukovanou složku. 1) K aplikaci na ekonomiku ČR hledejte nápovědu v úkolu č. 1 v této kapitole.

75 Keynesiánská makroekonomická krátkodobá spotřební funkce odvozuje výši spotřebních výdajů domácností od běžného disponibilního důchodu, dále od kolísání bohatství domácností, očekávaného hospodářského vývoje a jiných okolností. Nejednoznačný je vliv úrokové sazby. Poptávka po investicích (tj. vztah mezi očekávanou úrokovou sazbou a objemem plánovaných investičních výdajů) vykazuje prostřednictvím očekávané výnosnosti investičních statků klesající průběh. Dále je ovlivněna zdaněním zisků nebo očekávaným hospodářským vývojem. Vývoj čistého exportu bude ovlivněn fází hospodářského cyklu doma a v zahraničí, výkyvy měnových kursů, vývojem cen doma a v zahraničí, protekcionistickými nebo proexportními opatřeními, změnou preferencí spotřebitelů. Produkt je v rovnovážné úrovni, je-li stejně velký jako celkové plánované výdaje. Neplánované zásoby jsou přitom nulové a celkové plánované nespotřební výdaje ("injekce") se rovnají celkovým únikům. Jednoduchý výdajový multiplikátor vyjadřuje násobenou účinnost změny autonomních výdajů na změnu rovnovážného produktu. Obsahem tohoto procesu je jednak změna autonomních výdajů, jednak změna indukovaných spotřebních výdajů. Nižší účinnost majímultiplikátory změny autonomních daní nebo transferových plateb vlády domácnostem. Ke změně rovnovážného produktu (k jeho fluktuaci) dochází pod vlivem změny autonomních výdajů (graficky vyjádřeno posunem křivky AE) nebo změny mezního sklonu ke spotřebě, mezní míry zdanění nebo mezního sklonu k importu (mění se sklon křivky AE). Cvičení 1. Uvažujme ekonomiku, ve které existují pouze sektor domácnosti a podniky, a kde byl naměřen vývoj následujících veličin (v mld. Kč): disponibilní důchod úspory domácností Zapište rovnici spotřební funkce pro tuto ekonomiku. 2. Ve dvousektorové ekonomice dojde ke zvýšení plánovaných investičních výdajů o 1 mld. Kč, produkt následně vzroste do nové rovnovážné úrovně. Mezní sklon ke spotřebě z disponibilního důchodu je 0,9. Vypočtěte, jak se změní spotřební výdaje. 3. Zakreslete graf modelu rovnovážného produktu "důchod - výdaje" a vyjádřete v něm jak se projeví na rovnovážném produktu: 1) růst mezního sklonu k úsporám z disponibilního důchodu, 2) pokles sazby důchodové daně.

76 V uzavřené ekonomice dojde ke snížení vládních nákupů o 7 mld. Kč. Vláda zároveň zvýší transferové platby domácnostem o 3 mld. Kč. Mezní sklon ke spotřebě z disponibilního důchodu činí 4/5, sazba důchodové daně = 0. Vypočtěte, jak se změní rovnovážný produkt. V uzavřené ekonomice dojde ke změně autonomních daní, a to tak, že se rovnovážný produkt zvýší o 45 mld. Kč. Mezní sklon k úsporám z disponibilního důchodu je 1/3, sazba důchodové daně je 1/4. Vypočtěte uvedenou změnu daní. V následující tabulce (v mld. Kč) opravte chyby (nezávisle proměnnou je HNP), M a = 0,MPM = 0,1: HNP export import Dále: 1) vyjádřete graficky, 2) vypočtěte souřadnice průsečíku linií M a A/X. čistý export 7. Zkoumaná ekonomika se vyznačuje následujícími koeficienty: mezní sklon k úsporám z disponibilního důchodu = 1/3, sazba důchodové daně = 1/4, mezní sklon k importu z důchodu = 1/10. Vypočtěte (velikost změny a směr změny) vliv poklesu exportu o 5 mld Kč na: 1) rovnovážný produkt, 2) čistý export. Obojí vyjádřete graficky. 8. Klesá-li HDP zkoumané země a současně klesá HDP v zahraničí, pak pod vlivem těchto okolností čistý export zkoumané země: a) roste, b) klesá, c) stagnuje, d) všechny nabídky a - c, e) nelze jednoznačně určit Úkoly 1. V textu je uvedena praktická ilustrace hodnoty jednoduchého výdajového multiplikátoru v USA. Pokuste se odhadnout jeho výši pro ČR. Mezní sklon k importu kvantifikujte 0,4. Ostatní potřebné údaje (orientačně) vyhledejte v této učebnici (pro zjednodušení nahraďte mezní veličiny veličinami průměrnými). 2. Na obrázku je grafické znázornění modelu rovnovážného produktu v otevřené ekonomice. Srovnejte jej s obr a komentujte. Který případ je obecný a který zvláštní?

77 3. V této kapitole předpokládáme, že vláda vyplácí transferové platby pouze domácnostem. Připusťme nyní existenci transferových plateb v podobě subvencí podnikům. Porovnejte jejich účinek na rovnovážný produkt s transferovými platbami domácnostem. Sestavte číselný příklad. 4. V této kapitole též pro zjednodušení předpokládáme autonomní charakter soukromých plánovaných investičních výdajů. Připusťme nyní, že i tyto výdaje mají indukovanou složku (podobně jako spotřební výdaje domácností). Znázorněte tuto situaci v grafu vyrovnání úspor s investicemi a interpretujte dopady prostřednictvím paradoxu spořivosti (tzv. silnější verze paradoxu spořivosti). Literatura ALLEN, R. G. D.: Makroekonomická teorie (matematický výklad). Praha, Academia Kap. 2 (spotřební a úsporová funkce, multiplikátor), kap. 4 (investiční funkce, akcelerátor). IZÁK, V.: Keynesiánská makroekonomie. Politická ekonomie 1/1991. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV Kap. 8, 9,10 (spotřební a úsporová funkce, multiplikátor), kap. 11, 12 (investice). KINDLEBERGER, CH. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia Kap. 16 (čistý export, multiplikátor v otevřené ekonomice). MODIGLIANI, F.: Životní cyklus, individuální úspory a bohatství národů. In: Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. 2. vydání. Praha, Academia 1994.

78 4 Agregátní poptávka, agregátní nabídka 4.1 Agregátní poptávka 4.2 Agregátní nabídka -keynesiáhský přístup 4.3 Agregátní nabídka y intítiétáristickéni pojetí 4.4 Agregátní nabídka v klásiěkěm pí^ětí 4.5 Makroekonomická rbvndmná Model s agregátní poptávkou a agregátní nabídkou (AD, AS) je pokračováním výkladu rovnovážného produktu. Oproti předchozímu výdajovému modelu (slinií 45 ) zahrnuje do analýzy chování poptávajících a nabízejících subjektů vliv proměnlivé cenové hladiny. Kromě alternativního odvození rovnovážného reálného produktu (Y) tedy navíc obsahuje vysvětlení rovnovážné cenové hladiny (P). Produkt je v tomto modelu v odborné literatuře nejčastěji interpertován jako HDP^ cenová hladina je vyjadřována pomocí deflátoru HDP (někdy prostřednictvím CPI). Model AD -AS se dále zabývá makroekonomickou rovnováhou nejen v krátkém, ale i v dlouhém období. Vysvětluje příčiny krátkodobých kolísání zaměstnanosti a produktu a trend těchto veličin v dlouhém období. Z časové specifikace modelu AD - AS dále vyplývá, že zahrnuje také situaci s vysokým využitím výrobních faktorů, tedy vedle poptávkového omezení obsahuje též nabídkové omezení tvorby produktu. Výchozím je přitom v tomto modelu chování trhů práce. Jeho rozdílná interpretace je zásadní zejména pro vysvětlení vysoké nezaměstnanosti. Po prostudování této kapitoly (a později též kapitoly o nezaměstnanosti) se můžete rozhodnout, zda přisoudíte větší váhu strnulostem na trzích práce nebo výkyvům v preferencích pracovníků. Řečeno slovy F. Modiglianiho (z r. 1977), zda stačí pouze uznat, že dlouhodobé smlouvy vedou ke mzdové rigiditě, takže se vytváří značný prostor pro stabilizační politiku... (nebo zda)... to, co se stalo ve 30. letech v USA bylo těžkým záchvatem nakažlivé lenosti." 1) Existují i odlišná pojetí poptávaného a nabízeného produktu, a to jejich vyjádření jako C + I + G+Xa HDP + M, která zde neuvazujeme.

79 4.1 Agregátni poptávka Křivka agregátni poptávky Agregátni poptávka představuje objem celkových plánovaných výdajů na nákup produktu (Y) dané ekonomiky (výdaje na domácí statky, C + I + G + NX) při určité cenové hladině (P). Se změnou cenové hladiny se mění i objem poptávaného produktu. Z dosavadního rozboru rovnovážného produktu vyplývá, že se produkt (důchod) neustále přizpůsobuje celkovým plánovaným výdajům, nesetrvává v nerovnovážné úrovni. Aplikujme tuto skutečnost i v případě agregátni poptávky: celkové plánované výdaje zároveň představují určitou úroveň vytvořeného produktu (důchodu). Každý bod na křivce>ad (vyjádřené dále) tedy představuje určitou rovnovážnou úroveň produktu (důchodu), kdy plánované výdaje se rovnají skutečným výdajům. Vztah mezi vývojem cenové hladiny a objemem poptávaného produktu má charakter nepřímé závislosti, tedy s poklesem (růstem) cenové hladiny reálné celkové plánované výdaje rostou (klesají). Příčin tohoto vztahu je několik: 1) Pokles cenové hladiny znamená, že k běžným výdajům postačuje držba nižší nominální sumy peněz. Klesá proto poptávka po penězích, roste poptávka po ostatních finančních aktivech (jako jsou např. obligace), roste jejich cena a klesá nominální úroková sazba (blíže viz kapitolu o penězích). Pokles úrokové sazby se projeví pravděpodobně nejsilněji u výdajů na investice, případně též u spotřebních výdajů domácností na dlouhodobé spotřební statky, u vládních výdajů a (prostřednictvím měnícího se měnového kursu) případně též u čistého exportu. Jde o keynesiánskou interpretaci vztahu cenové hladiny a rostoucích výdajů, neboli o Keynesův efekt. 2) Mechanismus Keynesova efektu nevylučuje situaci selhání, kdy úroková sazba neklesá, nebo kdy investiční výdaje na ni nereagují. Odezvou na tuto skutečnost je odlišná interpretace růstu poptávaného množství produkce, která pomíjí vliv úrokové sazby. Jde o tzv. efekt bohatství: - Domácnosti drží část svých finančních aktiv v podobě peněz neboli peněžních zůstatků. S poklesem cenové hladiny se sice nemění nominální výše těchto peněžních zůstatků, roste však jejich reálná hodnota, tj. kupní síla neboli množství statků, které je možno si koupit za danou nominální sumu peněz. Domácnosti jsou proto bohatší a automaticky více utrácejí (udržují stabilní reálnou hodnotu svých peněžních zůstatků), rostou tedy jejich spotřební výdaje. ' Jde o tzv. efekt reálných peněžních zůstatků jako složku efektu bohatství, který bývá též označován jako Pigouův efekt (A. C. Pigou, G. Haberler, D. Patinkin aj.). 1) Podrobnější analýza tohoto efektu, a to účinků očekávání cenového vývoje, znovurozdělování a rozlišení účinků vnitřních a vnějších peněz je obsažena v pokročilém kursu makroekonomie.

80 - Další vztah cenové hladiny a bohatství domácností je zprostředkován cennými papíry. Jak již bylo naznačeno, pokles cenové hladiny bude spojen s poklesem nominální úrokové sazby a s růstem cen cenných papírů. Pokles cenové hladiny tak opět vede k růstu bohatství domácností, a tím k růstu spotřebních výdajů. 3) Jestliže klesá domácí cenová hladina, dá se očekávat, že poroste poptávka zahraničních subjektů po zlevňujících se statcích dané ekonomiky. Navíc může dojít k tomu, že poklesne domácí poptávka po relativně dražším dováženém zboží a část domácích výdajů se "přesměruje" na produkci domácí ekonomiky. 1 ' Nepřímo úměrnou závislost mezi cenovou hladinou (P) a poptávaným množstvím statků, které můžeme považovat za rovnovážný reálný produkt (Y), vyjadřuje křivka AD na obr ^^^^^^^^^^^^^^^^ Konkrétní tvar křivky AD je možno interpretovat různě. Budeme-li předpokládat (jak je tomu např. v klasické ekonomii), že s pohybem po křivce AD dochází výlučně ke změně P a Y, křivka by měla mít tvar rovnoosé hyperboly. To vyplývá z kvantitativní rovnice (viz dále). Změkčíme-li tento předpoklad, např. připustíme-li (jak je tomu v keynesiánské ekonomii) změnu rychlosti oběhu peněz, tvar křivky bude od rovnoosé hyperboly odlišný. Nezaměňujme charakteristiku makroekonomické křivky agregátní poptávky (AD) s charakteristikou mikroekonomické křivky tržní poptávky (D), a to minimálně ze dvou důvodů: 1) Efekt změny domácí cenové hladiny na čistý export (změna exportu a změna importu) je podmíněn řadou okolností, jako je vývoj nominálního měnového kursu a zahraničních cen, cenové elasticity poptávky aj. (viz kapitolu o otevřené ekonomice a o zahraničněekonomicképolitice).

81 Úrovně nominálního produktu (důchodu) v jednotlivých bodech křivky AD mohou být rozdílné. Tím se křivka agregátní poptávky (resp. její komponenta C) liší od křivky tržní poptávky po určitém spotřebním statku. Na dílčím trhu je uvažována pro danou křivku D fixní úroveň nominálního důchodu spotřebitele, změna důchodu se tedy projevuje v posunu křivky D. Další odlišnost křivek D a AD spočívá v omezené (v extrémním případě nulové) možnosti aplikovat substituční efekt. Zatímco u křivky D předpokládáme neměnné ceny ostatních statků, v případě křivky AD se mění ceny statků všeobecně. Možnost substituce v rámci domácího produktu tím zaniká, vyloučena však není substituce domácích a zahraničních statků. Poptávkové šoky V obr. 4-1 je dále vyznačen posun křivky AD do pozice v4d' a AD" (doprava a doleva), tedy růst nebo pokles agregátní poptávky, kdy subjekty zamýšlejí při dané cenové hladině nakoupit více nebo méně statků. Vždy bychom měli rozlišovat pojmy "změna poptávky" ve smyslu posunu křivky AD a "změna poptávaného množství" ve smyslu pohybu po křivce AD (totéž platí i pro pozdější výklad agregátní nabídky). Jaké jsou příčiny změn agregátní poptávky, tj. posunů křivky AD (tzv. poptávkové šoky)? Některé z těchto příčin již byly uvedeny v předchozí kapitole při výkladu chování výdajů C, /, G a NX. Zopakujeme nejdůležitější z nich (a doplníme) na příkladech růstu AD a posunu křivky do pozice AD } (příklady pozitivních poptávkových šoků, opakem jsou negativní šoky): - Růst bohatství domácností (např. růst cen akcií) vede k růstu spotřebních výdajů. - Pokles míry zdanění osobního důchodu vede k růstu osobního disponibilního důchodu a tím i spotřebních výdajů. Nižší míra zdanění důchodů podniků může vést k růstu jejich poptávky po investicích. - Pokles úrokové sazby umožňuje realizovat méně výnosné investiční projekty a tím zvyšuje poptávku po investicích. Ovlivňuje případně i výdaje C a G (zlevňuje nákupy na úvěr). Může prostřednictvím vlivu měnových kursů též stimulovat čistý export. Změna úrokové sazby bude v tomto případě výsledkem měnové politiky centrální banky v podobě opatření, která zvyšují nominální množství peněz v ekonomice (tzv. peněžní zásobu). Jde o tzv. nepřímý (keynesiánský) model vztahu peněžní zásoby a AD. - Změna peněžní zásoby se může projevit i přímo v rostoucí poptávce po statcích (např. domácnosti přeměňují část peněz, jejichž držbu považují za přebytečnou, na nákup spotřebních statků). Tuto interpretaci preferuje monetaristický přístup. - Též optimistická očekávání budoucího hospodářského vývoje ze strany domácností a podniků povedou k růstu agregátní poptávky. - Růst populace povede k růstu spotřebních výdajů případně i bytové výstavby. - Rozhodnutí vlády zvýšit své nákupy (G) se promítne do růstu AD. Také růst transferových výdajů vlády (TR) se projeví prostřednictvím růstu spotřebních a investičních výdajů.

82 - Export bude stimulován zejména růstem zahraničního důchodu (fází expanze v zahraničí) a růstem zahraniční cenové hladiny, znehodnocením kursu domácí měny, proexportními opatřeními vlády, odbouráním protekcionistických opatření zahraničních vlád. - Vliv znehodnocení kursu domácí měny na import může být doprovázen částečným "přesměrováním" výdajů: při relativním zdražení dovozů znehodnocením tohoto kursu dojde k jejich částečné substituci domácími statky (růst AD). Totéž platí pro reakci AD na zavedení (nebo zvýšení) dovozních cel nebo jiných ochranářských opatření a na růst zahraničních cen. ' - Očekávání růstu cenové hladiny (resp. míry inflace) povede k tomu, že v současnosti porostou plánované výdaje. - Řada dalších okolností, jako např. administrativní regulační opatření, změna preferencí spotřebitelů např. v důsledku klimatických vlivů, zdokonalení užitných vlastností spotřebních statků (jedna z forem inovace) a jiné. Z uvedeného přehledu poptávkových šoků je zřejmé, že tyto faktory mohou být výsledkem - jednak spontánních tržních procesů, - jednak záměrné regulace (vlády, centrální banky), tedy výsledkem politiky měnové, fiskální, obchodní nebo kursové. V ekonomické teorii existují výrazně rozdílné názory o účincích této (eventuální) vládní regulace. V následujícím výkladu uvidíme, že je třeba rozlišit účinky dlouhodobé a krátkodobé, a to jednak na reálný produkt (a zaměstnanost), případně na jeho strukturu, jednak na cenovou hladinu. V kombinaci s křivkou agregátní nabídky později uvidíme, že změna agregátní poptávky může mít různé důsledky, a to - změnu reálného produktu při stabilní cenové hladině, - změnu cenové hladiny při stabilním reálném produktu, - změnu reálného produktu i cenové hladiny. Ekonomická teorie připouští i možnosti, kdy uvedené události nevedou ke změně agregátní poptávky. Jde například o neúčinnost fiskální politiky v situaci, kdy nastává tzv. úplný vytěsňovací efekt v keynesiánském nebo klasickém (s určitým zjednodušením i monetaristickém) případě, o situace s neúčinnou měnovou politikou a jiné. Po analýze problematiky inflace (tzv. inflačních očekávání) doplníme permanentní posun křivky AD v podobě přizpůsobení měnové politiky. 1) Pro vliv změny nominálního měnového kursu na čistý export platí stejná poznámka, jako při odvození křivky AD.

83 4.2 Agregátni nabídka - keynesiánský přistup Obecně k agregátni nabídce Agregátni nabídka je představována množstvím produkce (Y), nabízeným při určité cenové hladině (P). Představme si, že změna této agregátni nabídky bude vyvolána růstem agregátni poptávky. Jak budou reagovat výrobci? V úvahu přicházejí tři možnosti: - dojde pouze k růstu produkce, - dojde k růstu produkce i cenové hladiny, - dojde pouze k růstu cenové hladiny. Tyto různé možnosti (graficky vyjádřené různými křivkami agregátni nabídky) jsou podmíněny různými okolnostmi výroby, zejména možnostmi růstu zaměstnanosti práce a kapitálu a dále vývojem cen těchto vstupů. Přitom je nutno rozlišovat tyto okolnosti v krátkém a dlouhém období. Po tomto obecném úvodu přejdeme k prvnímu specifickému přístupu, a to keynesiánskému (resp. neokeynesiánskému) vysvětlení chování agregátni nabídky (F. Modigliani, S. Fischer aj.). Keynesiánský přístup v krátkém období Připusťme nejprve, že v dané ekonomice existuje množství nevyužitých výrobních faktorů (značná nezaměstnanost pracovní síly, nevyužité kapacity strojů). Produkt je na nízké úrovni Y 1 (obr. 4-2). Představme si dále, že za této situace začne růst agregátni poptávka. Dosavadní produkt se stává nerovnovážným (vznikají záporné neplánované zásoby atd 0 ), výrobci začnou zapojovat více vstupů a vyrábějí větší množství produkce. Jak se bude vyvíjet cenová hladina? Významnou okolností je vývoj jednotkových (průměrných) nákladů, a to ve dvojím směru: 1) Jednak vývoj nominálních mzdových sazeb (W). Uvažujme nejprve, že tyto sazby jsou při sledovaném růstu AD fixní. Jaké jsou argumenty pro fixní nominální mzdové sazby? V řadě podniků jsou uzavřeny kolektivní smlouvy, platné minimálně rok, ale zpravidla déle, jejichž součástí jsou i dohody o pevných mzdách. Z hlediska zaměstnavatelů je jejich význam v tom, že nedochází k častým změnám ve mzdách, spojeným s nákladnou přestavbou podnikového mzdového systému a doprovázeným konfliktním vyjednáváním se zaměstnanci (odbory). Z hlediska zaměstnanců je mzdovými dohodami zajištěna alespoň krátkodobá jistota výdělků. Také při (dále uvedeném) poklesu AD působí mzdové dohody krátkodobě stejně nominální mzdové sazby neklesají ani při růstu nezaměstnanosti. Mzdové dohody také nemusí být výslovně vyjádřené, nýbrž může jít o implicitní dohody (mlčky dodržované), výhodné pro obě strany. 2) Jednak vývoj fyzického množství potřebných vstupů, a tedy i nákladů na jednotku produkce. Můžeme předpokládat, že zpočátku budou, spolu s rostoucí

84 zaměstnaností pracovní síly, zapojovány do výroby i doposud nevyužité kapacity fixního kapitálu, což bude spojeno se stabilním množstvím vstupů potřebných na jednotku produkce. Produktivita práce je tudíž konstantní. Předpokládáme přitom tvorbu cen statků přirážkou ke mzdovým nákladům. V této přirážce jsou obsaženy všechny ostatní náklady - zejména náklady na ostatní výrobní faktory (včetně znehodnocení kapitálu) případně i další položky. Výše této přirážky je určena sazbou (b), která je fixní, což znamená proporcionální růst uvedených nákladů. Cena jednotky produkce bude dále ovlivněna produktivitou práce. Tvorba cen je vyjádřena vzorcem W(l + b) P = > a kde W je nominální mzdová sazba (mzda za jednotku práce), b je sazba zmíněné přirážky, a je produktivita práce (množství produkce připadající na jednotku práce). V tomto případě ani ceny vstupů, ani fyzické množství vstupů nezvyšují jednotkové (průměrné) náklady a ceny statků jsou fixní. S růsteirmd (do AD 2 ) bude za těchto okolností růst objem nabízené produkce (do Y 2 ) a cenová hladina přitom zůstane nezměněna (obr. 4-2a). Křivka krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) bude mít horizontální tvar. Tato křivka (resp. tato část křivky) SRAS bývá označována jako keynesiánská křivka AS, nebo přesněji jako extrémní keynesiánská verze. WĚĚĚĚĚĚĚBBĚĚBBBĚMBĚĚ Dalším růstem agregátní poptávky dojde k zapojení dalšího množství proměnlivého výrobního vstupu (práce) k již plně fungujícímu fixnímu kapitálu.

85 Klesá proto mezní fyzický produkt práce (zákon klesajících výnosů ') a tedy také (v zásadě) průměrný fyzický produkt práce (produktivita práce). Každá nová jednotka produkce vyžaduje vyšší pracovní náročnost. Výsledkem rozšíření výroby bude růst mzdových nákladů na jednotku produkce (i při fixních nominálních mzdových sazbách) a přirážky, zahrnující ostatní náklady. Následuje tedy růst cen statků, který se projeví v růstu cenové hladiny. Křivka krátkodobého chování agregátní nabídky tedy postupně získá pozitivní sklon, je rostoucí. V přírůstku produktu se uplatňuje multiplikační efekt růstu prvotních autonomních výdajů. Nejde však o plnou účinnost jednoduchého výdajového multiplikátoru a, neboť taje tlumena již dříve zmíněnými okolnostmi (zejména růst úrokových sazeb a míry zdanění), dále je ovlivněna indukovanými investičními výdaji, případně vládními nákupy a jinými okolnostmi. Nově je nyní účinnost multiplikátoru oslabena růstem cenové hladiny. Růst poptávky pokračuje dále (do AD 3 ) 7 tedy v podmínkách nezaměstnanosti již silně snížené. Chtějí-li podniky i nadále zvyšovat produkci, musí např. zavádět přesčasové hodiny nebo noční práci, což se projeviv dalším růstu cen. Růst cenové hladiny se o něco zrychlí a dosáhne úrovně P 2. Rostoucí sklon křivky SRAS bývá označován jako první asymetrie chování agregátní nabídky. Množství pracovní síly, schopné být v daném období zapojeno ve výrobě, je absolutně limitováno. Pokud by poptávka rostla i nadále, budou ji výrobci využívat ke zvyšování cen (a tím i zisků), aniž poroste objem nabízené produkce (Yj). Varianty pozitivně skloněné křivky SRAS s fixními nominálními mzdovými sazbami a pružnými cenami statků (s určitými odchylkami) bývají v literatuře označovány jako původní či základní keynesiánská verze i jinak (obr. 4-2b). Podstatným rysem keynesiánské křivky SRAS je skutečnost, že při neustálém růstu AD zůstávají nominální mzdové sazby fixní. Stabilita nominálních mzdových sazeb je zde důležitou podmínkou zaměstnávání rostoucího počtu pracovníků, neboť do zvýšených výnosů (v důsledku růstu cenové hladiny) se právě vejdou zvýšené mzdové náklady, které rostou v důsledku poklesu mezního fyzického produktu práce, spojeného s růstem zaměstnanosti. Prozatím není uveden do pohybu růst cen, vyvolaný růstem nominálních mzdových sazeb; zaměstnavatelé prozatím v tomto modelu nezvyšují z výše uvedených důvodů nominální mzdové sazby. Nominální mzdové sazby zůstávají fixní (strnulé, rigidní) i při růstu zaměstnanosti. Díky poklesu reálných mzdových sazeb (nominální mzdové sazby stagnují, cenová hladina roste) jsou zaměstnavatelé ochotni zaměstnat další pracovníky a postupně se snižuje nezaměstnanost. Současně se však také zvyšuje množství nabízené práce, přesto že reálné mzdové sazby klesají. Tento vývoj bývá vysvětlován např. tím, že 1) Teorie mezní produktivity je významnou součástí standardní mikro ekonomie. Mezní fyzický produkt je přírůstkem celkového fyzického produktu, způsobený zvýšením množství určitého výrobního faktoru o jednotku při nezměněném množství a kvalitě ostatních výrobních faktorů.

86 - pracovníci věnují pozornost spíše stabilním nominálním mzdovým sazbám, než klesajícím reálným mzdovým sazbám, - nebo tím, že je ze strany pracovníků dočasně preferován růst zaměstnanosti před růstem mezd. ' Nabídkové šoky Co způsobí posun SRAS do polohy SRAS' nebo SRAS" na obr. 4-3? Příčiny, způsobující posuny křivky SRAS, bývají označovány jako tzv. nabídkové šoky. Ty mají několik podob: 1) Nominální nabídkové šoky v podobě změny nákladů v důsledku změn cen vstupů. Konkrétními příklady jsou: - růst nákladů na pracovní sílu, např. zvýšení nominálních mzdových sazeb nebo povinného sociálního pojištění. Příčinou růstu nominálních mzdových sazeb je zejména růst cenové hladiny a pokles reálných mzdových sazeb. Jinou příčinou může být rostoucí zdanění osobního důchodu, které způsobuje pokles osobního disponibilního důchodu, na což reagují pracovníci tlakem na růst nominálních mezd (růst míry zdanění osobního důchodu tedy působí jako negativní poptávkový i nabídkový šok). Existují i jiná vysvětlení růstu nominálních mzdových sazeb. Tato změna nákladů povede ke snaze výrobců zvýšit ceny. Při každé úrovni produktu dojde proto ke zvýšení cenové hladiny a křivka SRAS se posune nahoru (při poklesu cen vstupů, tedy při pozitivním nabídkovém šoku, dolů); - další příčinou růstu cen vstupů je růst cen surovin na světových trzích, např. v podobě ropných šoků v letech 1974 a (kartelová politika OPEC) a 1990 (přepadení Kuvajtu), růst cen dovážených vstupů v důsledku znehodnocení nominálního kursu domácí měny nebo v důsledku zavedení nebo zvýšení dovozních cel. Výrobcům rostou náklady, které promítají do cen svých produktů. Křivka SRAS se proto bude pohybovat nahoru, zejména pokud bychom růst cenové hladiny vyjádřili pomocí indexu spotřebitelských cen (při pozitivním nabídkovém šoku dolů). Je pravděpodobné, že tento nabídkový šok bude doprovázen současně poptávkovým šokem (růst zahraniční poptávky, převádění poptávky na domácí substituty), což bude zesilovat růst cenové hladiny; - jinou formou nabídkového šoku je růst daní, které přímo zvyšují ceny statků (tzv. nepřímé daně), nebo daní z důchodů výrobců (jejich růst budou výrobci přenášet do cen svých statků). Křivka SRAS se bude posunovat nahoru, 2) Reálné nabídkové šoky - změny v produktivitě výrobních faktorů, jako např. (v případě pozitivního nabídkového šoku) zvýšení kvalifikace pracovní síly, zdokonalení technické 1) Další zpřesnění výkladu této křivky SRAS (její dynamizace obdobně jako v případě AD) spočívá v tom, ze křivka je definována nikoliv pro danou fixní nominální mzdovou sazbu, nýbrž pro fixní očekávanou míru inflace a jí odpovídající tempo růstu nominálních mzdových sazeb. Tato podmínka bude zavedena ve výkladu inflace. Prozatím předpokládejme, ze očekávaná míra inflace je nulová.

87 úrovně strojů, zvýšení úrodnosti půdy, mimořádné zlepšení klimatických podmínek, přechod na kvalitnější nerostné suroviny apod.; - podobu nabídkového šoku má také zvýšení (snížení) kvanta disponibilních výrobních faktorů, např. rozšíření nebo likvidace výrobních zařízení, přirozený přírůstek nebo úbytek obyvatelstva nebo příliv a odliv pracovní síly do zahraničí, faktory ovlivňující tzv. přirozenou míru nezaměstnanosti (viz kapitolu o nezaměstnanosti) aj. mměmísmmiš Hlavní faktory růstu zásoby kapitálových statků (zejména strojů, zařízení, budov a staveb) již byly vysvětleny při výkladu poptávky po investicích. Tyto faktory se projevují (s uvedenými výhradami, zejména pokud jde o úrokovou sazbu) nejen v agregátní nabídce jako nabídkové šoky, kdy vedou ke zvýšení výrobních kapacit (mají tedy kapacitotvorný efekt). Projevují se též, jak již víme, v agregátní poptávce tím, že zvyšují celkové výdaje. Vedou přitom k růstu důchodu, mají tedy důchodotvorný efekt. Investice tedy mají dvojí efekt: posunují (doleva, doprava) jak křivku AD, a to poměrně rychle, tak i křivku SRAS, a to po uplynutí delšího období. Uvedené reálné nabídkové šoky jsou okolnostmi, které určují kapacitní možnosti ekonomiky: např. s růstem produktivity investičních statků nebo s růstem jejich množství vzroste objem maximálně možného produktu Yj z obr Tyto nabídkové šoky jsou proto vyjádřeny posunem křivky SRAS doprava a doleva. ' 1) Z dalšího výkladu (v kapitole o ekonomickém růstu) vyplyne, že jde o faktory, ovlivňující velikost tzv. potenciálního produktu neboli faktory ekonomického růstu.

88 Obdobně jako u poptávkových šoků je možno i u nabídkových šoků rozlišit, zda jde o spontánní procesy, nebo o cílevědomou vládní regulaci, jako např. změna daňových sazeb nebo pohyb měnových kursů (tyto příklady vládní regulace působí současně na agregátní poptávku i na agregátní nabídku). Posuny křivky SRAS jsou spojeny s negativně skloněnou křivkou AD, ve které je vyšší (nižší) reálné poptávané množství statků podmíněno nižší (vyšší) cenovou hladinou. Výsledný efekt posunu pozitivně skloněné křivky SRAS se proto projeví jako souběžná změna cenové hladiny a reálného produktu, tedy jako posun křivky SRAS doleva nahoru nebo doprava dolů. Dlouhé období - potenciální produkt Dlouhodobé chování agregátní nabídky vychází z odlišného vývoje nominálních mzdových sazeb ve srovnání s krátkým obdobím. Na obr. 4-2 rostla cenová hladina a zůstaly fixní nominální mzdové sazby. V důsledku toho klesaly reálné mzdové sazby. Okolnosti, způsobující strnulost nominálních mzdových sazeb, však působí pouze krátkodobě. Dá se předpokládat, že v podmínkách velmi vysoké zaměstnanosti se při klesajících reálných mzdách po čase začne snižovat nabídka práce a tím se prosadí růst nominálních mzdových sazeb (a dalších nákladů). Graficky vyjádřeno (obr. 4-4) projeví se tato změna posunem křivky SRAS z původní polohy SRASj nahoru do pozice SRAS 2. Růst mzdových nákladů povede jednak k růstu cenové hladiny, jednak k poklesu zaměstnanosti s následným opakovaným růstem nominálních mzdových sazeb atd. Výsledkem je pokles poptávaného množství statků a pokles produktu na úroveň označenou Y*. Růst nominálních mzdových sazeb, a tím i růst cenové hladiny (která je v opačném směru ovlivněna též rostoucím mezním fyzickým produktem práce) a dále též pokles poptávaného množství statků se přitom zastaví na úrovni, kdy se poptávaná množství práce vyrovnávají s nabízenými množstvími práce, tedy při rovnováze na trzích práce. Při této úrovni nominálních mzdových sazeb neexistuje nadbytečná poptávka po práci, která by umožňovala pracovníkům vytvářet tlak na růst nominálních mezd. Neexistuje ani nadbytečná nabídka práce, která by zaměstnavatelům umožňovala snižovat nominální mzdy. Neexistují tedy tlaky na růst nebo pokles nominálních mzdových sazeb. Představme si však, že růst nominálních mzdových sazeb by byl příliš nízký. Nová SRAS by se zastavila mezi SRASj a SRAS 2 a produkt mezi 7* a Y 3. Za této situace je růst nominálních mzdových sazeb nedostatečný a nabízené množství práce je nižší než poptávané množství. Růst nominálních mzdových sazeb bude tedy pokračovat, dokud se křivka SRAS nedostane do pozice SRAS 2. Kdyby naopak růst nominálních mzdových sazeb byl příliš vysoký, nová křivka krátkodobé agregátní nabídky by byla nad SRAS 2 a produkt mezi Y 2 a Y*. Nominální mzdové sazby by dosáhly úrovně, kdy je nabízeno více práce, než je poptáváno. Zaměstnavatelé toho využijí ke snížení mzdových sazeb a křivka SRAS se opět dostane do pozice SRAS 2. Produkt se tedy vrací k úrovni Y*, dokud jej další změna agregátní poptávky opět neodchýlí.

89 WĚBĚĚĚBBĚRUĚmm Stav zaměstnanosti při rovnováze na trzích práce představuje v tomto modelu tzv. plnou zaměstnanost (L*), též vysokou či normální zaměstnanost. Z tohoto stavu zaměstnanosti pracovní síly je odvozen i stupeň využití ("zaměstnanost") fixního kapitálu - tzv. plné využití výrobních kapacit. Hovoří se proto o plném využití výrobních faktorů. V tomto jednoduchém modelu s rovnováhou na trzích práce existuje při L* pouze taková nezaměstnanost, kdy nezaměstnanými jsou pouze lidé, hledající lépe placenou práci, případně lidé zpracovávající informace o volných pracovních místech. Z toho zároveň vyplývá, že tzv. plná zaměstnanost neznamená 100 % zaměstnanost. Složitější model, bližší realitě, uvažuje i existenci jiné formy nezaměstnanosti při tzv. plné zaměstnanosti (strukturální nezaměstnanost). V těchto podmínkách neníl* nutně spojena s rovnováhou na jednotlivých dílčích trzích práce. Existuje však rovnováha mezi neobsazenými pracovními místy a počtem nezaměstnaných a tlaky na změnu W se vzájemně vyrovnávají. Při Y* však neexistuje tzv. cyklická nezaměstnanost (blíže viz kapitolu o nezaměstnanosti). Jakoukoliv úroveň reálného produktu (Y) nazveme skutečný (aktuální) produkt. V jediném případě je tento produkt zároveň tzv. potenciálním produktem. Jde o produkt, vytvořený při uvedené tzv. plné zaměstnanosti a označený Y* (A. Okun). Prozatím jsme se zabývali situací, kdy agregátní poptávka zvyšovala produkt krátkodobě nad úroveň Y*. Představme si nyní, že se růst AD zastaví před touto úrovní, tj. pod Y*. Stejná situace může nastat v důsledku poklesu agregátní poptávky, vyvolaném např. poklesem autonomních výdajů: např. v důsledku pesimistických očekávání podniků klesne poptávka po investicích a tento pokles není vykompenzován růstem jiných autonomních výdajů. Celkové plánované

90 injekce" jsou nyní nižší než celkové úniky. Vznikají kladné neplánované zásoby, zaměstnanost a produkt proto reagují poklesem. Mezní fyzický produkt práce roste, cenová hladina klesá. Nominální mzdové sazby jsou přitom fixní. Nabízené množství práce je v této situaci větší, než poptávané množství. Podle výše uvedeného mechanismu by měl tento nízký produkt být pouze krátkodobou úrovní rovnovážného produktu. V podmínkách vysoké nezaměstnanosti totiž zaměstnavatelé po čase prosadí snížení nominálních mzdových sazeb (v obr. 4-5 vyjádřeno jako posun křivky SRAS dolů do polohy SRAS 2 ). Dojde jednak k růstu zaměstnanosti, jednak k poklesu cen s následným dalším poklesem mezd atd. Výsledkem je růst poptávaného množství a produktu na úroveň Y*. Pokles nominálních mzdových sazeb, tím i pokles cenové hladiny (který je v opačném směru ovlivněn současně též klesajícím mezním produktem práce) a též i růst poptávaného množství statků se zastaví při dosažení rovnováhy na trzích práce. Kdyby nominální mzdové sazby klesaly hlouběji, narazí podniky na nedostatečnou nabídku práce, což by vedlo k růstu nominálních mzdových sazeb. mmamammmbm V dlouhém období se proto rovnovážný produkt opět ustaluje na své potenciální úrovni. Krátkodobě se tedy zaměstnanost může zvýšit nad úroveň L* (tato situace bývá označována jako přezaměstnanost) nebo pod úroveň L* (podzaměstnanost). 1 ) Také rovnovážný produkt Y, jehož úroveň vyjadřuje 1) V kapitole o nezaměstnanosti označíme tuto podzaměstnanost jako tzv. cyklickou nezaměstnanost. V keynesiánskě přístupu jde o nedobrovolnou cyklickou nezaměstnanost. Také její grafické vyjádření nalezneme v kapitole o nezaměstnanosti.

91 průsečík křivek AD a SRAS, se tedy může pod vlivem poptávkových šoků odchylovat od produktu potenciálního (nad F* nebo pod Y*). Dlouhodobě se však produkt neustále vrací k úrovni Y*. Odchylka skutečného produktu od jeho potenciální úrovně představuje tzv. mezeru produktu. Obdobně bývá i odchylka skutečné zaměstnanosti od tzv. plné zaměstnanosti označována jako mezera zaměstnanosti. 1 ' Se změnou zaměstnanosti (a s odklonem Y od Y*) je spojen růst nebo pokles cenové hladiny (P). Pouze nepůsobí-li poptávkové nebo nabídkové šoky, je cenová hladina stabilní. Plnou zaměstnanost L * je možno proto také alternativně charakterizovat jako zaměstnanost, se kterou je spojena stabilita cenové hladiny. Ve skutečnosti však vždy existují určitá inflační očekávání (udržovaná setrvačným růstem cen vstupů), a proto i při tzv. plné zaměstnanosti existuje určitý růst cenové hladiny. Křivka SRAS se z tohoto důvodu posunuje neustále nahoru. Přesnější charakteristikou nezaměstnanosti při tzv. plné zaměstnanosti je tedy stabilní míra inflace. Proto bývá tato míra nezaměstnanosti označována (s určitým zjednodušením) též jako míra nezaměstnanosti nezrychlující inflaci (NAIRU). Blíže viz kapitolu o inflaci, kde je pohyb křivek AD a SRAS upřesněn. Dlouhodobá křivka agregátní nabídky (LRAS) má vertikální tvar a protíná vodorovnou osu na úrovni potenciálního produktu Y*. Růst nebo pokles agregátní poptávky, vyjádřený pohybem křivky AD nahoru nebo dolů, povede při stabilní křivce LRAS (křivka LRASj v obr. 4-6) dlouhodobě pouze ke změně cenové hladiny, a tím i nominálního produktu. Reálný produkt se nemění. Nový rovnovážný bod E 2 leží přesně nad původním bodem rovnováhy E 1. BK^HHn 1) V odborné literatuře je možno se setkat s označením mezery typu Y > Y* jako tzv. inflační mezery a mezery typu Y < Y* jako tzv. deflační mezery.

92 Dlouhodobě se reálný produkt může zvýšit (snížit) jen tehdy, zvýší-li se (poklesne-li) dlouhodobě potenciální produkt, posune-li se křivka LRAS doprava (nebo doleva), 1 -* jako křivka LRAS 2 v obr Příčinami tohoto posunu jsou dlouhodobě působící okolnosti, označené při výkladu posunů křivky SRAS jako reálné nabídkové šoky. Z výkladu dlouhodobé křivky AS vyplývá též délka krátkého (resp. dlouhého) období: jde o období, po které se skutečný produkt odchyluje od potenciální úrovně, tedy pokud se přizpůsobením nominálních mezd nedostaví rovnováha na trzích práce. Čím bude přizpůsobování nominálních mzdových sazeb změněným podmínkám na trzích práce pružnější, tím rychleji bude dosahováno produkčního potenciálu a tzv. plné zaměstnanosti. Bariéry fixující nominální mzdové sazby však mohou být silnější a dlouhodobější, a to zejména směrem dolů. Nízká úroveň produktu (pod 7*) a vysoká nezaměstnanost pak budou trvat delší období. Existují-li silné bariéry, bránící automatické tendenci obnovení tzv. plné zaměstnanosti, je možným východiskem tohoto obnovení růst agregátni poptávky (posun křivky AD), ať už je výsledkem samovolného ekonomického vývoje (např. růst zahraniční poptávky) nebo je výsledkem vládní regulace (měnová, fiskální, kursová, obchodní aj. politika). Jinou možností je růst agregátni nabídky ve smyslu posunu křivky SRAS dolů. Nikoliv však z důvodu poklesu nominálních mzdových sazeb (ty jsou fixovány), nýbrž z ostatních příčin, jako např. snížení daní nebo pokles cen dovážených surovin. Nová keynesiánská ekonomie V dosavadním výkladu tradičního keynesiánského vysvětlení kolísání produktu a zaměstnanosti jsme vycházeli z krátkodobě fixních nominálních mzdových sazeb, založených na mzdových dohodách. Moderní směr keynesiánské teorie, tzv. nová keynesiánská ekonomie (N. G. Mankiw, G. Akerlof, J. Stiglitz, J. Yellenová aj.) se snaží důkladněji odůvodnit strnulost (resp. pomalé přizpůsobování) mezd a také cen (tedy i všeobecné cenové hladiny), v obou případech zejména směrem dolů. Makroekonomickou teorii tak doplňuje mikroekonomickými základy vysvětlením, proč se trhy nevyčišťují. Cílem tohoto zkoumání příčin strnulosti mezd a cen je vysvětlit, proč výše uvedená nezaměstnanost může být i výrazně vysoká. Připustíme-li totiž stabilitu cenové hladiny, pak se pokles agregátni poptávky projevuje v poklesu zaměstnanosti a produktu zvlášť silně, neboť se nerozkládá částečně do poklesu cen. Graficky je tuto situaci možno vyjádřit horizontální extrémní keynesiánskou křivkou SRAS. Nové keynesiánství navíc objasňuje, proč může pokles produktu pod potenciální úroveň, spojený s vysokou nezaměstnaností, přetrvávat dlouhodobě i několik let, což nemůže být vysvětleno pouze explicitními či implicitními mzdovými dohodami. 1) Kposunu křivky LRAS se vrátíme v kapitole o ekonomickém růstu.

93 Možnost současné stability mezd i cen při poklesu AD opírá N. G. Mankiw o úvahu o vývoji reálných mzdových sazeb při kolísání zaměstnanosti a produktu. Protichůdný pohyb těchto veličin (proticyklický vývoj reálných mezd) v pojetí tradičního keynesiánství by znamenal, že recese musí být dosti oblíbená" vzhledem k tomu, že většina pracovníků zůstává i při poklesu zaměstnanosti nadále zaměstnána. Nová keynesiánská ekonomie proto předpokládá spíše stabilní reálné mzdové sazby i při kolísání zaměstnanosti a produkce (jejich acyklický vývoj). Nepružnost nominálních mezd V případě růstu agregátní poptávky a jejího vlivu na růst poptávky po pracovnících a tudíž na růst mezd je nutno vzít v úvahu časovou specifikaci mzdových dohod v jednotlivých odvětvích nebo dokonce podnicích. Mzdové dohody (obvykle) nezačínají a nekončí v celém národním hospodářství jednotně, nýbrž dochází k překrýváni mzdových dohod. Důsledkem je skutečnost, že při uzavírání nové (odvětvové, podnikové) mzdové dohody je tlak na růst mezd zmírněn existujícími nižšími mzdami v okolí (v jiných odvětvích či podnicích). Totéž platí i v obráceném směru. Mzdy se tak jen pomalu přizpůsobují změnám v poptávce (hovoří se o loudavých mzdách). Nepružnost (rigidita) nominálních mzdových sazeb, zůrazňovaná novou keynesiánskou ekonomií, však může být značná zejména směrem dolů. Tato odlišná pružnost mezd (nahoru a dolů) bývá označována jako druhá asymetrie ve vývoji agregátní nabídky. Jaké jsou její příčiny? 1) Různé formy působení tzv. efekti vnos tni mzdy, jako - obava zaměstnavatelů ze ztráty kvalifikovaných pracovníků, které by bylo obtížné získávat zpět po uplynutí přechodného poklesu výroby (resp. je nákladné vyškolit nové pracovníky), - migrace pracovníků je podmíněna nekoordinovaností při snižování mezd v jednotlivých podnicích a odvětvích, - snaha motivovat pracovníky k dobrým výkonům a ušetřit náklady na dozor. 2) Další bariérou poklesu mezd je jev, nazývaný hystereze na trhu práce, tj. zpětný vliv nezaměstnanosti na sebe samotnou: - jednou z forem této hystereze je situace, kdy zájem na snižování nezaměstnanosti (což je podmíněno poklesem nominálních mzdových sazeb) mají nezaměstnaní lidé (tzv. outsideři), nikoliv zaměstnaní (tzv. insideři), kteří však přitom na vývoj nominálních mezd mají mnohem větší vliv (např. prostřednictvím odborů), než outsideři. S růstem nezaměstnanosti se tak nezvyšují možnosti jejího budoucího poklesu, a to v důsledku udržování vysokých a neklesajících nominálních mzdových sazeb; - jinou (navazující) formou hystereze je situace, kdy pracovníci, frustrovaní dlouhodobou nezaměstnaností, rezignují při hledání práce, opouštějí pracovní sílu a oslabují tlak na pokles nominálních mezd. ' 1) S efektem hystereze na trhu práce se setkáme dále v kapitole o nezaměstnanosti.

94 Nepružnost cen Pokles agregátní poptávky může být dále doprovázen stabilními (tedy nikoliv klesajícími) cenami vyráběných statků, tudíž i stabilní všeobecnou cenovou hladinou. Výše uvedené tradiční vysvětlení (při načrtnutí extrémní keynesiánské křivky SRAS) vychází mimo jiné z odvození cen přirážkou k mzdovým nákladům. Jsou-li tyto mzdy dlouhodobě fixní, pak také ceny od nich odvozené zůstávají fixní. Noví keynesiánci doplňují další příčiny: - Náklady na změnu cen ( menu costs", doslova náklady na změnu jídelního lístku) v podobě nového přecenění zboží (cenovky, ceníky, evidence, katalogy apod.), seřizování prodejních automatů atd. Tyto náklady mohou být vyšší, než přínosy plynoucí ze změny cen, výrobci proto se změnou cen otálejí. I malé menu costs" tak mohou vést k velkým výkyvům v produkci a zaměstnanosti. ' - Uzavřené kontrakty s fixními cenami dodávek. Smlouvy o dodávkách produkce, uzavírané mezi výrobci (včetně obchodníků) obsahují nejen domluvený objem produkce, ale také její ceny. Ceny jsou tak stanoven dlouho dopředu, nepodléhají výkyvům v poptávce, obdobně jako v případě mezd. - Neexistující koordinace podniků při změně cen. Výrobci vyčkávají s poklesem cen své produkce i při klesající poptávce, neboť nemají jistotu, že také jejich dodavatelé sníží své ceny dodávek (meziproduktů). To platí též o vztahu obchodníků ke konečným zákazníkům, kde stabilní ceny poskytují zákazníkům určitý komfort a tím i tyto zákazníky a odbyt udržují (analogicky jako v případě mezd jde o implicitní kontrakty). Podle výzkumů amerických ekonomů z počátku 90. let mění americké podniky své ceny jednou do roka (39 % podniků) nebo ještě méně často (10 %), nejvýše dvakrát měnísvé ceny 16 % podniků atd. Nejčastějším vysvětlením malé frekvence cenových změn jsou z hlediska praktického rozhodování podniků koordinační selhání, závislost cen na vývoji nákladů (mezd) a udržení férového vztahu" k zákazníkům. Uvedené příčiny strnulosti (rigidity) resp. pomalého přizpůsobování mezd a cen je možno rozdělit na rigidity nominální a reálné. Nominální rigidity znamenají překážky v pohybu nominálních mezd a cen, jako jsou uvedené mzdové a cenové dohody, překrývání mzdových dohod, menu costs" apod. Reálné rigidity znamenají strnulost mezd a cen vzhledem (relativně) k jiným mzdám a cenám. Dochází k nim z důvodu nekoordinovanosti mezd a cen, existence efektivnostních mezd nebo při modelu insiders - outsiders. 1) Vliv menu costs" se dá očekávat zejména v situaci, kdy mezní náklady (MC) firem jsou konstantní a tudíž ztráta způsobená stabilitou ceny je velmi nízká.

95 4.3 Agregátni nabídka v monetaristickém pojetí V monetaristickém přístupu (M. Friedman, v původní podobě 1967) je chování agregátni nabídky podmíněno odlišnými okolnostmi ve srovnání s keynesiánskou teorií: - nominální mzdové sazby (W) jsou dokonale pružné (pohyblivé), - subjekty na trzích práce (zaměstnavatelé a zaměstnanci) sledují vývoj reálných, nikoliv nominálních mzdových sazeb. Dále je nutno, stejně jako u keynesiánců, rozlišit krátké a dlouhé období. Peněžní iluze Vysvětlení krátkodobého chování agregátni nabídky podle monetaristů dochází ke stejnému závěru jako předchozí keynesiánský (základní) přístup. Při růstu agregátni poptávky roste jak množství produkce (Y), tak i cenová hladina (P). Graficky vyjádřeno jde tudíž o pozitivně skloněnou křivku krátkodobé agregátni nabídky SRAS. Podstatný rozdíl spočívá ve vysvětlení mechanismu tohoto chování, a to nesprávným vnímáním vývoje cenové hladiny ze strany pracovníků. Podmínkou ochoty pracovníků zvýšit nabízené množství práce je v tomto modelu růst očekávané reálné mzdové sazby. Zaměstnavatelé sice zvyšují s rostoucí zaměstnaností nominální mzdové sazby (W), současně proto roste cenová hladina (P). P však přitom roste rychleji než W (prosazuje se totiž navíc pokles produktivity práce), reálné mzdové sazby tudíž klesají, což je nutný předpoklad rostoucí zaměstnanosti. Předpokládá se však, že pracovníci nedostatečně zaregistrují růst cenové hladiny (přesněji vzato - po zabudování inflačních očekávání - jde o růst míry inflace, a očekávaná míra inflace je tedy nižší, než skutečná). Mylně se domnívají, že reálné mzdy rostou a neprosazují proto silnější růst nominálních mezd (trpí tzv. peněžní iluzí). W proto krátkodobě rostou pomaleji než P, přestože neexistují bariéry jejich růstu (na rozdíl od předcházejícího keynesiánského přístupu, kde se předpokládá zaměřenost pozornosti pracovníků na vývoj nominálních, nikoliv reálných, mzdových sazeb a zároveň i bariéry pohybu těchto nominálních mzdových sazeb). Zaměstnavatelé mají přitom dostatečné informace o cenovém vývoji a o poklesu reálných mezd, proto roste zaměstnanost a produkt. Přirozená úroveň produktu V delším období však informační bariéra pracovníků mizí, pracovníci se adaptují růstu cen (jejich očekávání se tudíž tvoří adaptivním způsobem, tj. přizpůsobují se uplynulému vývoji), W rostou rychleji (přesněji: skutečné míře inflace se přizpůsobí očekávaná míra inflace). Vyjádřeno modelem AD AS: dochází k dalšímu posunu krátkodobé křivky agregátni nabídky SRAS nahoru... atd., jak je znázorněno na obr. 4-4.

96 Zaměstnanost klesá na úroveň tzv. přirozené míry nezaměstnanosti (w*) ' a produkt se dostává do své přirozené úrovně (Y*). Cenová hladina se stabilizuje. Pro w* je tudíž (stejně jako pro L*) typická stabilní P. Přesněji vzato, po zabudování inflačních očekávání, jde o stabilní míru inflace při rovnosti očekávané a skutečné míry inflace (viz kapitolu o inflaci). Monetaristická přirozená míra nezaměstnanosti vyjadřuje obdobnou úroveň nezaměstnanosti jako výše uvedená keynesiánská nezaměstnanost při tzv. plné zaměstnanosti. Dobrovolná nezaměstnanost Stejné závěry platí i v případě poklesu agregátní poptávky: podniky propouštějí, což je doprovázeno poklesem nominálních mzdových sazeb a cen. Cenová hladina však klesá rychleji než nominální mzdové sazby, neboť na ni navíc působí rostoucí produktivita práce (zaměstnaní pracovníci jsou stále lépe vybaveni kapitálem). Mylná interpretace cenového vývoje pracovníky (domněle nedostatečný pokles cen) a z toho plynoucí závěr o domnělém poklesu reálných mezd přitom vede k tomu, že pracovníci preferuji volný čas před prací a hledají lépe placenou práci. Nezaměstnanost spojená s cyklickým kolísáním produktu (Y < Y*) má proto dobrovolný charakter. Teprve po získání správných informací o cenách zájem nezaměstnaných o práci vede k tomu, že dále poklesnou nominální mzdové sazby. Zaměstnanost vzroste na původní úroveň (w*), jak je vyjádřeno na obr Agregátní nabídka v klasickém pojetí Klasická křivka agregátní nabídky Předpokládejme dále situaci, kdy nominální mzdové sazby i ceny vyráběných statků jsou dokonale pružné v krátkém i dlouhém období. V předchozích případech (keynesiánském, monetaristickém) se neustále narušovala a obnovovala rovnováha na trzích práce a docházelo tudíž také ke kolísání objemu zaměstnané práce a objemu produkce. Uvažujeme-li však dokonale pružné nominální mzdové sazby (a také bez informačních a podobných bariér), pak jsou trhy práce neustále v rovnováze, tedy zaměstnanost je neustále na úrovni tzv. plné zaměstnanosti (L*). Produkt je proto neustále právě na své potenciální úrovni (Y*). ' V důsledku růstu agregátní poptávky a růstu poptávky po práci sice rostou nominální mzdy, současně však stejně rostou i ceny statků. Reálné mzdy, nabízené 1) O vývoji trhu práce (o kterém se dá předpokládat, že je neustále v rovnováze), založeném na asymetrii informací o cenách, které mají k dispozici zaměstnavatelé a pracovníci, se zmíníme v kapitole o nezaměstnanosti. 2) Situace na trhu práce je graficky znázorněna v kapitole o nezaměstnanosti.

97 a poptávané množství práce a zaměstnanost se tudíž nemění. Růst agregátní poptávky tak povede pouze k růstu cenové hladiny a nominálních veličin (mezd, produktu). Křivka SRAS bude mít v těchto podmínkách tvar vertikály, jak je vyjádřeno v obr Obdobně pokles agregátní poptávky povede pouze k poklesu cenové hladiny, reálný produkt a zaměstnanost se nezmění. ^^ĚĚBĚBBnBĚĚĚBĚBBBU Křivka SRAS je zároveň i křivkou LRAS, neboť chování cen vstupů a cen statků je stejné i v dlouhém období. Jde o tzv. klasickou křivku agegátní nabídky, podle předpokladu klasické ekonomie dokonale vyčištěných trhů. Nová klasická makroekonomie Výklad chování agregátní nabídky v pojetí nové klasické makroekonomie (R. Lucas aj.) znamená v podstatě vylepšení" klasické křivky, které částečně vychází z monetaristického přístupu. Předpokládá tudíž dokonale pružné mzdy i ceny a sledování reálných mzdových sazeb. Vychází dále z hypotézy racionálních očekávání. Tato očekávání znamenají zejména, že - ekonomické subjekty využívají (získávají, zpracovávají, vyhodnocují) optimálně všechny dostupné informace, - činí převážně správná rozhodnutí, - chyby, které ekonomické subjekty ve svém rozhodování učiní, jsou pouze náhodné, nikoliv systematické (neopakují se na rozdíl od Friedmanova přístupu), - náhodně se vyskytující chyby nejsou jednostranné a ve velkém souboru subjektů se vzájemně kompenzují.

98 Představme si, že v důsledku růstu množství peněz v ekonomice dojde k růstu agregátní poptávky (k poptávkovému šoku). Centrální banka přitom veřejnost zavčas dostatečně informuje o tomto svém opatření. Jestliže ekonomické subjekty tento poptávkový šok očekávají a správně předvídají jeho důsledky, pak jejich racionální chování bude tento šok negovat. Očekávaný růst cenové hladiny se ihned promítne do růstu nominálních mzdových sazeb a cen, což neumožní (i při růstu cen) zaměstnat více pracovníků. Růst agregátní poptávky se ve změně reálného produktu a zaměstnanosti vůbec neprojeví. Jak v krátkém, tak i v dlouhém období je reálný produkt neovlivněn, pouze roste cenová hladina. Tento závěr je označován jako teorém o neúčinnosti makroekonomické stabilizační politiky resp. o bezbolestné" protiinflační politice. Grafickým znázorněním tohoto výsledku je klasická (vertikální) křivka agregátní nabídky. Model s nedokonalými informacemi Podle přístupu nové klasické makroekonomie k odchylce produktu od potenciální úrovně může dojít pouze na základě neočekávaných poptávkových šoků, spojených s mylným výkladem cenových relací (tj. poměrů cen). Co to znamená? Ekonomické subjekty sledují správně vývoj cen pouze na svém relevantním trhu, neznají přesně všeobecný vývoj cen. To platí jak pro zaměstnavatele (sledují vývoj cen svých výrobků, mohou však nedostatečně vnímat vývoj cen svých vstupů, jako jsou suroviny apod.), tak i pro pracovníky (sledují vývoj svých mezd, mohou však nedostatečně vnímat vývoj cen spotřebního zboží). Na rozdíl od předchozího monetaristického (Friedmanova) modelu, kde pouze pracovníci mají krátkodobě nedostatečné informace o cenách a zaměňují nominální a reálné mzdy, zde mají nedostatečné informace o všeobecném vývoji cen všechny subjekty. Pokud je růst agregátní poptávky neočekávaný a překvapivý, může být všeobecný růst cen mylně zaměňován podniky za růst ceny právě jejich výrobku (může být mylně považován za růst relativní ceny). Totéž platí pro pracovníky a jejich mzdy. Za těchto okolností racionální (ale chybné) očekávání vývoje cen může vést podniky ke zvýšení produkce a pracovníky k ochotě více pracovat. Pomýlení je přitom u velkého počtu subjektů jednostranné. Naopak pokles AD povede k tomu, že podniky budou méně vyrábět a pracovníci budou dávat přednost volnému času při hledání lépe placené práce. Křivka krátkodobé agregátní nabídky (SRAS) bude mít pozitivní sklon. R. Lucas přirovnává národní hospodářství k souostroví a jednotlivé subjekty k izolovaným ostrovům. Obyvatelé daného souostroví jsou dobře informováni o dění na svém ostrově, neznají však, co se děje na jiných ostrovech. Takovým ostrovem" jsou zaměstnavatelé (podniky), kteří se mohou mylně domnívat, že rostou ceny jen jejich produkce a ostatní ceny statků jsou fixní, nebo pracovníci, kteří se mohou mylně domnívat, že se zvyšují pouze jejich mzdy při stabilitě ostatních cen.

99 4.5 Makroekonomická rovnováha Rovnovážný produkt, rovnovážná cenová hladina Úroveň produktu, nabízeného podniky při určité cenové hladině, při které je tento produkt stejně velký jako agregátní poptávka (tedy jako celkové plánované reálné výdaje při téže cenové hladině), je rovnovážnou úrovni produktu. Při této úrovni produktu neexistují tlaky na jeho změnu (nadměrná nebo nedostatečná poptávka nebo nabídka). Cenová hladina, při které je poptávaný a nabízený produkt rovnovážný, je rovnovážnou cenovou hladinou. Makroekonomická rovnováha je v tomto modelu charakterizována kombinací těchto dvou rovnovážných veličin. Krátkodobá a dlouhodobá rovnováha Ke změně této rovnováhy dochází pod vlivem poptávkových a nabídkových šoků (graficky vyjádřeno posunem křiveky4d a SRAS). Pokud by se např. v grafu 4-2 zastavil růst AD např. na úrovni AD 2, makroekonomická rovnováha by byla charakterizována bodem E 2, tj. rovnovážným produktem Y 2 a rovnovážnou cenovou hladinou Pj. V tomto případě jde však pouze o krátkodobou rovnováhu. Jak úroveň produktu Y 2, tak i cenová hladina P 1 se budou postupně měnit do jiných rovnovážných úrovní, a to v důsledku nerovnováhy na trhu práce. Dlouhodobě se rovnovážný reálný produkt udržuje na své potenciální úrovni a zaměstnanost na úrovni tzv. plné zaměstnanosti. Makroekonomická rovnováha v dlouhém období je tedy charakterizována navíc též tzv. plnou zaměstnaností (resp. přirozenou mírou nezaměstnanosti). Kvantitativní rovnice Pod vlivem poptávkových nebo nabídkových šoků dochází ke změně nominálního produktu. Změna nominálního produktu musí být v ekonomice, kde pohyb statků je zprostředkován penězi (abstrahujeme od možnosti barterové směny), doprovázena odpovídajícími změnami v peněžní sféře. Vysvětlení vyplývá z tzv. kvantitativní rovnice (rovnice směny). Ve zjednodušené podobě M- V = P T vyjadřuje symbolicky souvislost, že určité množství peněz (M), obíhající určitou transakční rychlostí (V), zprostředkuje za rok určitý počet transakcí (směnných aktů, T), oceněných určitými cenami (P). Růst nominálního produktu P Y zvyšuje objem transakcí, proto musí být doprovázen růstem množství peněz v ekonomice M nebo růstem transakční rychlosti V. P T by měl, celkově vzato, představovat peněžní hodnotu všech transakcí, které peníze vdaném roce zprostředkují. Mělo by jít tedy nejen o nominální HDP (HNP), ale též o transakce zprostředkující pohyb meziproduktů, kde se např. projevují změny v organizační struktuře národního hospodářství (co do počtu

100 podnikových subjektů, kterými výrobek projde). Dále jde o transakce s finančními aktivy, nefinančními aktivy mimo tvorbu produktu a o platby, které nepředstavují směnu a jiné okolnosti. Pro zjednodušení předpokládejme stejné tempo vývoje všech transakcí, jako je tempo vývoje nominálního HDP (HNP). V tomto případě by bylo tempo růstu M V stejně velké, jako tempo růstu P Y (tj. nominálního produktu). Aproximativně vyjádřeno: součet temp růstu M a V odpovídá součtu temp růstu P a Y. Symbolicky: M (%) + v (%) = P (%) + Y (%) Tato rovnice nám později umožní zkoumat vztah mezi peněžní a reálnou sférou ekonomiky, zejména důsledky měnové politiky. ' * * * Problematika agregátní poptávky a agregátní nabídky a jejich vlivu na rovnovážný produkt a rovnovážnou cenovou hladinu je východiskem pro řadu dalších témat: - posunem křivky LRAS se budeme zabývat v tématu ekonomický růst, - výkyvy aktuálního produktu okolo potenciální úrovně jsou obsahem problematiky hospodářských cyklů (teorie konjunktury), - s vývojem produktu úzce souvisí problém nezaměstnanosti, - samostatná kapitola je věnována růstu cenové hladiny, tedy inflaci, - pohyb křivky AD případně i AS je způsoben mimo jiné měnovou, fiskální, kursovou a obchodní politikou, kterými se také budeme dále zabývat. Ve všech uvedených tématech se opět setkáme s pohyby křivek agregátní poptávky a agregátní nabídky. Hlavní problémy křivka AD poptávkové šoky agregátní nabídka fixní nominální mzdové sazby horizontální křivka AS pozitivně skloněná křivka AS nabídkové šoky rovnováha na trzích práce tzv. plná zaměstnanost potenciální produkt dlouhodobá křivka AS cyklická nedobrovolná nezaměstnanost efektivnostní mzdy hystereze na trhu práce nepružnost cen monetaristické pojetí AS přirozená míra nezaměstnanosti přirozená úroveň produktu klasická křivka AS hypotéza racionálních očekávání rovnovážný Y, rovnovážná P M -V = PT 1) Později do této rovnice zavedeme speciální předpoklady, kauzální vztahy a pojem důchodová rychlost oběhu peněz. Kvantitativní rovnice se tak stane základem tzv. Fisherovy verze kvantitativní teorie peněz. S kvantitativní teorií peněz se setkáme v kapitole o měnové politice.

101 Shrnuti Model AD - AS pracuje s proměnlivou cenovou hladinou, uvažuje poptávkové i nabídkové omezení ekonomiky. Klesající křivka agregátní poptávky, tj. celkových výdajů (C + I + G + A/X) při určité cenové hladině, je vysvětlena Keynesovým efektem, efektem bohatství a poptávkou zahraničích subjektů. Posuny křivky agregátní poptávky jsou způsobeny poptávkovými šoky. Ty mohou být výsledkem spontánních tržních procesů (zejména rozkolísanost spotřebních a investičních výdajů) nebo regulačními zásahy autorit (zejména fiskální a měnová politika). Keynesiánské vysvětlení krátkodobé agregátní nabídky je založeno na fixních nominálních mzdových sazbách, podmíněných mzdovými dohodami. Křivka SRAS je horizontální nebo rostoucí. Nabídkové šoky mají podobu změn nákladů v důsledku změn cen vstupů nebo podobu změny produktivity výrobních faktorů nebo jejich disponibilního množství. Krátkodobě skutečný produkt fluktuuje, dlouhodobě se udržuje na své potenciální úrovni, tj. úrovni při tzv. plné zaměstnanosti (rovnováha na trzích práce, stabilita cenové hladiny resp. míry inflace). Nové keynesiánství vysvětluje, že cyklická nedobrovolná nezaměstnanost může být i vysokou a dlouhodobou v důsledku nepružnosti mezd (efektivnostní mzdy, hystereze na trzích práce aj.) a nepružnosti cen (menu costs, smlouvy aj.). Monetaristické vysvětlení rostoucí křivky SRAS spočívá na krátkodobě mylných informacích pracovníků o cenách. Dlouhodobě se však udržuje přirozená míra nezaměstnanosti a přirozená úroveň produktu, při kterých je stabilní cenová hladina (resp. míra inflace, rovnost skutečné a očekávané míry inflace). Klasické pojetí agregátní nabídky vychází z neustálé rovnováhy na trzích práce. Křivka AS je proto vertikální. Nová klasická makroekonomie je založena na hypotéze racionálních očekávání. Ke kolísání zaměstnanosti a produktu může dojít pouze neočekávaným poptávkovým šokem při záměně všeobecného vývoje cen a cenových relací. Rovnovážný produkt a rovnovážná cenová hladina se mění pod vlivem poptávkových a nabídkových šoků. Dlouhodobá rovnováha se obvykle vyznačuje tzv. plnou zaměstnaností. Z kvantitativní rovnice M V = P T vyplývá, že změny nominálního HDP musí být doprovázeny změnou v množství peněz nebo rychlosti jejich oběhu.

102 Cvičení 1. Vyjádřete graficky, jaký vliv bude mít na agregátní poptávku: 1) pokles úrokové sazby, 2) snížení sazby důchodové daně, 3) pokles cen akcií, 4) pokles populace. 2. Vyjádřete graficky, jaký vliv bude mít v krátkém období na agregátní nabídku: 1) růst cen ropy na světových trzích, 2) katastrofální sucho postihující danou zemi 3) příliv pracovní síly ze zahraničí, 4) zvýšení dovozních cel. Použijte rostoucí křivku agregátní nabídky. 3. Předpokládejme tvorbu cen statků konstantní přirážkou ke mzdovým nákladům. Jak se budou tyto ceny vyvíjet, jestliže: 1) nominální mzdové sazby i produktivita práce budou fixní, 2) nominální mzdové sazby jsou fixní, produktivita práce klesá, 3) obě veličiny rostou. 4. Graficky znázorněte chování agregátní nabídky: 1) podle klasického přístupu v krátkém období a vyjádřete vliv poklesu produktivity výrobních faktorů, 2) podle keynesiánského přístupu v dlouhém období a vyjádřete vliv růstu disponibilního množství pracovníků. 5. Předpokládejme extrémní keynesiánskou verzi chování agregátní nabídky. Jak se bude pod vlivem poklesu agregátní poptávky vyvíjet: 1) zaměstnanost, 2) reálný produkt, 3) cenová hladina. 6. Uvažujme ekonomiku s měnící se agregátní poptávkou (např. pod vlivem měnové politiky), která dlouhodobě roste (agregátní nabídka je beze změny). Jak se její růst projeví ve vývoji: 1) zaměstnanosti, 2) reálného produktu, 3) cenové hladiny, a to: - podle názorů monetaristů, - podle názorů keynesiánských ekonomů? 7. Pigouův efekt vyjadřuje vztah mezi: a) investicemi a úrokovou sazbou, b) exportem a měnovým kursem, c) volbami a hospodářskými cykly, d) vládními nákupy a vývojem produktu, e) žádná z nabídek. 8. Jak se bude (přibližně) vyvíjet nominální HDP, jestliže peněžní zásoba vzroste o 10 % a rychlost oběhu peněz poklesne o 15 %?

103 Úkoly 1. Zamyslete se nad tvrzením: "Spořivost je sice chvályhodnou vlastností, za určitých okolností však může ruinovat národní hospodářství." Vyjádřete tento problém grafem AD-AS (tento problém navazuje na předchozí kapitolu - najděte a aplikujte příslušný text). 2. Keynesiánská ekonomie zdůrazňuje vliv odborů na strnulost nominálních mzdových sazeb. Odpůrci tohoto přístupu však poukazují na skutečnost, že odborová organizovanost zaměstnanců je v řadě zemí velmi nízká (v USA okolo 15 %, v Japonsku okolo 20 %, v Německu okolo poloviny, o málo více např. v Norsku nebo Švédsku (zjistěte jak je tomu v ČR). Zamyslete se nad těmito souvislostmi, vezměte přitom v úvahu obavy zaměstnavatelů z pouhé možnosti založení odborů, možnost přecházení pracovníků a jiné okolnosti. Zvažte do jaké míry může působit překrývání mzdových dohod v jednotlivých podnicích a odvětvích. 3. V grafu modelu AD - AS (s rostoucí křivkou SRAS) vyjádřete celkově, jak se může projevit v makroekonomické rovnováze znehodnocení kursu domácí měny. Prodiskutujte tento problém podrobněji (zejména vliv na>ad). Literatura FRIEDMAN, M.: The Role of Monetary Policy. The American Economic Review, March 1968 IZÁK, V.: Racionální očekávání a nová klasická ekonomie. Politická ekonomie 2/1992. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV Kap. 19, 20, 21 (chování agregátní nabídky). KOMÁREK, L: Standardní makroekonomické modely a jejich aplikace na podmínky české ekonomiky v letech Politická ekonomie 6/1997. MANKIW, N.G.: Small Menu Costs and Large Business Cycles: A Macroeconomic Model of Monopoly. In: New Keynesian Economics. Volume 1. MIT1991. MISHKIN, F. S.: Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů. Časopis Finance a úvěr. Praha, Economia Kap. 22 (analýza AD, AS), kap. 26 (nová klasická makroekonomie). MODIGLIANI, F.: The Monetarist Controversy or Should we Forsake Stabilization Policies? The American Economic Review, March SOJKA, M.: Monetarismus a nová klasická makroekonomie. Politická ekonomie 4/1994.

104 5 Ekonomický růst 5.1 Pojetí ekonorníckého růstu 5.2 Zdroj e ekononiického růstu 5.3 Modely ékononiickěho růstu 5.4 Bariéry růstujpřě^ 5.5 Prbrůstová pólitilcá (ekonomie straijy nabídky) Podle odhadů Světové banky žije nyní v rozvojových zemích (v tomto přístupu jde o země Asie, Afriky, Latinské Ameriky a východní Evropy) 1,2 mld. lidí v extrémní chudobě. Jejich denní příjem nepřevyšuje 1 dolar. V této kapitole budeme zkoumat dlouhodobé produkční schopnosti národního hospodářství, tedy ekonomický růst, zdroje a bariéry tohoto růstu. Ukážeme si však také, že tato problematika má širší společenské souvislosti, totiž otázku, zda "lidstvo má schopnost učinit rozvoj trvale udržitelným - vyhovět potřebám přítomnosti, aniž by ohrozilo uspokojení potřeb budoucích generací" (řečeno slovy zprávy Světové komise pro životní prostředí a rozvoj z r. 1987). 5.1 Pojetí ekonomického růstu Ekonomický růst Dosavadní výklad se zabýval vývojem skutečného (aktuálního) reálného produktu a důchodu a jeho kolísáním pod vlivem poptávkových a nabídkových šoků. Charakterizovali jsme dále potenciální reálný produkt, jako produkt, vytvořený při tzv. plné zaměstnanosti (resp. při přirozené míře nezaměstnanosti). S touto úrovní zaměstnanosti (resp. nezaměstnanosti) je spojena rovnováha na trzích práce (resp. stabilní cenová hladina). 1 ' Při sledování růstu produktu je proto třeba odlišovat dvojí situaci: - buď jde o zvýšení krátkodobé, po určité době vystřídané poklesem produktu, - nebo jde o dlouhodobý trend, spojený obvykle s víceméně plynulým zvyšováním produkčních možností ekonomiky. 1) Připomeňme si důležitou poznámku: po vysvětlení problematiky inflace rozšíříme charakteristiku potenciálního produktu tím, že jde spíše o stabilní tempo růstu mezd a cen (tedy o stabilní míru inflace).

105 V prvním případě jde o růst skutečného produktu ve smyslu jeho cyklického kolísání (viz kapitolu Hospodářské cykly), ve druhém případě jde o dlouhodobý růst potenciálního produktu neboli o ekonomický růst. Teorie růstu se tedy zabývá dlouhodobým vývojem potenciálního produktu. Zkoumá zdroje růstu, které dlouhodobě podmiňují vývoj potenciálního produktu, nikoliv krátkodobé výkyvy skutečného produktu. V nejužším pojetí ekonomického růstu jde o dlouhodobý růst potenciálního produktu na 1 obyvatele. Dlouhodobý vývoj potenciálního produktu je zjišťován složitými statistickými postupy. Pro běžnou potřebu vystačíme se zotožněním dlouhodobého vývoje y* s dlouhodobým vývojem (trendem)skutečného produktu a úrovně Y* s úrovní trendového skutečného produktu. 1^ V modelu AD-AS je výše potenciálního produktu vyjádřena umístěním krátkodobé a dlouhodobé křivky agregátní nabídky SRAS a LRAS. S růstem potenciálního produktu se proto budou posunovat doprava též křivky SRAS a LRAS 2) (Viz obr. 5.1.) WĚamĚ^mmmm^ 1) Dlouhodobý vývoj potenciálního produktu vykazoval průměrný roční přírůstek v letech (r a 2001 jako prognóza) v zemích EU 2,2 % a v ČR 1,5 %. 2) Faktory růstu potenciálního produktu (neboli zdroje ekonomického růstu) musí být proto též zároveň obsaženy i mezi okolnostmi, které mění polohu křivky AS. Stručně již proto byly rozebrány v kapitole o agregátní poptávce a nabídce.

106 Vývoj potenciálního produktu je možno znázornit též posunem hranice produkčních možností (PPF). Jde o křivku, vyjadřující různé možné kombinace výroby dvou skupin statků (statky A, statky B) při plném využití všech výrobních faktorů, chápeme-li toto "plné využití" jako výše popsanou tzv. plnou zaměstnanost. Smyslem uvedené aplikace hranice produkčních možností je hrubé přiblížení růstu potenciálního produktu. Jinou aplikací je analýza produkční efektivnosti - viz příslušné kapitoly z mikroekonomie, kde je též odvozen tvar PPF. S využitím PPF se dále setkáme v kapitole Otevřená ekonomika. Měření vývoje produktu Dosavadní charakteristika ekonomického růstu jako dlouhodobého vývoje potenciálního reálného produktu se týkala úzce teoretického vymezení růstu. Mimo oblast ekonomické teorie se však pojem ekonomický růst často používá jako synonymum vývoje skutečného reálného produktu. Tento vývoj můžeme vyjádřit absolutně (přírůstek v mld. Kč jako rozdíl produktu v období t (Y t ) a produktu v předchozím období (Y t _i)), přehlednější je však tempo růstu reálného produktu: Y t ~ Y t - 1 g Yt = 100 (v%) Y t-\ Uvedeným postupem je možno vyjádřit též tempo růstu nominálního produktu: Za Y dosadíme absolutní výši nominálního produktu (Y N ) za příslušná období. Na tempo růstu nominálního produktu SyN ma Jí v n v dvě okolnosti, a to tempo růstu reálného produktu (g Y ) a tempo růstu cenové hladiny neboli míra inflace (7c). Zjednodušeně vyjádřeno, zjistíme tempo růstu r součtem temp růstu obou veličin v daném období: ŠYNt = šyt +lí t Vzrostl-li ve zkoumaném roce reálný produkt o 2 % a cenová hladina vzrostla o 3%, pak nominální produkt vzrostl přibližně o 5 %. Přesný výsledek v podobě indexu zjistíme vynásobením indexů obou veličin (reálného produktu a cenové hladiny): jestliže Y t N _ x = 1,00, Y t -i = 1,00, P t -l = 1,00 a Yt = 1,02, P t = 1,03, pak rf = 1,00 1,02 1, 03 = 1,0506. Nominální produkt vzrostl v roce t o cca 5,1 %. Nepřesnost se přitom zvyšuje s délkou zkoumaného období. Pokud víme, že za posledních 10 let vzrostl reálný produkt o 30 % a cenová hladina o 80 %, bylo by velmi nepřesné tvrdit, že nominální produkt vzrostl o 110 % (ve skutečnosti vzrostl o 134 %). Obdobný přístup je třeba respektovat při sčítání temp růstu v čase: vzrostl-li Y v uplynulých dvou letech o 3 % a o 4 %, pak aproximativně vzrostl Y za uplynulé dva roky o 3 % + 4 % = 7 %. Přesně vzato však přírůstek činil: 1,00-1,03 1,04 = 1,0712, tedy 7,12 %. Byl-li přírůstek každý rok stabilní (např. 3 %), pak za dva roky činil aproximativně 6 %, přesně 6,09 %. Obecně

107 jde v tomto případě o princip složeného úročení: Yt= Yt-ift + g/,kdeg = 0,03 a V,-7 = 1,00. Kromě vývoje absolutní výše produktu je sledován i vývoj relativních ukazatelů produktu, nejčastěji vývoj produktu na 1 obyvatele, a to opět buď jeho absolutní změna nebo jako tempo růstu. Za předpokladu, že obyvatelstvo roste stejně rychle jako množství použité práce (pracovní vstup) L, můžeme ztotožnit tempo růstu produktu na 1 obyvatele s tempem růstu produktu na jednotku použité práce, tedy s tempem růstu produktivity práce: Využijeme-li k vyjádření tempa růstu produktu na 1 obyvatele ukazatelů tempa růstu produktu a tempa růstu obyvatelstva (v indexové podobě), zjistíme požadovaný výsledek jako poměr indexů produktu na 1 obyvatele v období t a v období předchozím (t - 1): jestliže Y t _j = 1,00, L,_ 7 = 1, 0 0,, Y t = 1,10 (neboli produkt vzrostl o 10 %), Lt = 1,03 (neboli obyvatelstvo či množství práce vzrostlo o 3 %), \ob. pak (1,068 - l,00)/l,00 vyjadřuje tempo růstu gyt = 6,8 %. Aproximativně je možno toto tempo růstu zjistit jako rozdíl mezi tempem růstu 7a tempem růstu L (10 % -3 % = 7 %). I ob. gyt = 8Y-8L Ukazatel produktu na 1 obyvatele vyjadřuje ekonomickou úroveň dané země, analogicky tempo růstu produktu na 1 obyvatele vyjadřuje vývoj ekonomické úrovně. Je považováno za základní ukazatel vývoje životní úrovně v dané zemi. Jeho vypovídací schopnost však může být velmi omezená v důsledku nerovnoměrného rozdělení důchodů. Proto je třeba sledovat též tempo růstu reálných mezd a jiné ukazatele. Ekonomicky růst a rozvoj Pojem ekonomický rozvoj je obvykle používán v širším smyslu než pojem ekonomický růst. Zahrnuje zpravidla i další aspekty vývoje ekonomiky, jako strukturální změny v národním hospodářství, technologické změny, zvyšování životní úrovně obyvatelstva aj. V tomto smyslu je ekonomický růst předpokladem ekonomického rozvoje. Často jsou však pojmy ekonomický růst a ekonomický rozvoj používány jako synonyma.

108 5.2 Zdroje ekonomického růstu Složky zdrojů růstu Zdroje umožňující růst potenciálního produktu jsou tvořeny několika složkami, které mohou být různě strukturovány, např.: 1) lidské zdroje, a to - množství práce, - její kvalifikace (tj. vzdělání, zručnost, zkušenosti apod.), označovaná jako "lidský kapitál" a náklady na její získání, zvýšení a udržení jako investice do tohoto lidského kapitálu, dále její motivace a také schopnost podnikání (podnikatelský duch), 2) přírodní zdroje, a to - množství půdy a nerostného bohatství, - kvalita těchto zdrojů (úrodnost půdy, kvalita nerostů, klimatické podmínky apod.), 3) kapitálové zdroje v podobě kapitálových statků, jejichž stav (zásoba) je obnovován a rozšiřován investičními statky. Patří sem - stroje a zařízení, budovy, stavby, aj. - technická úroveň těchto statků - jejich výkonnost, přesnost, pracovní a energetická náročnost apod. Kvantitativní a kvalitativní zdroje Obecněji je možno tyto zdroje ekonomického růstu rozdělit do dvou skupin: a) Kvantitativní zdroje růstu: do výroby jsou zapojována nová kvanta práce, přírodních zdrojů a kapitálu se stejnými kvalitativními charakteristikami. Je-li ekonomický růst založen převážně na těchto zdrojích, bývá označován jako extenzivní růst. b) Kvalitativní zdroje růstu: zvyšování kvalifikace pracovníků, využívání kvalitnějších přírodních zdrojů, rozvoj technické úrovně fixního kapitálu. Je-li zdrojem růstu převážně rozvoj kvalitativních stránek výrobních faktorů, hovoříme o intenzivním růstu. Využití všech zdrojů růstu je vždy podmíněno jejich specifickým propojením (kombinací) a začleněním (alokací) do příslušných odvětví výroby. V širším smyslu proto můžeme zahrnout mezi kvalitativní zdroje růstu také - dělbu práce v národním i mezinárodním měřítku a s ní spojenou liberalizaci mezinárodního pohybu statků i výrobních faktorů, - regulaci nebo deregulaci trhů vládami, - informační vybavení výrobců podmíněné rozvojem informačních technologií a přístupem k informacím (význam internetu). V hospodářské realitě dochází v rozvinutých ekonomikách vždy ke kombinaci obou typů zdrojů, kvantitativních i kvalitativních. Jde přitom o takový vývoj zdrojů růstu, jejichž výsledkem je obvykle dlouhodobý růst (nikoliv stagnace nebo pokles) potenciálního produktu.

109 Kvalitativní zdroje růstu bývají označovány také jako technologická změna (technologický pokrok nebo technologický regres). Technologická změna v podobě zkvalitňování kapitálových statků bývá označována jako zpředmětněná technologická změna, ostatní jsou nezpředmětněnou technologickou změnou. Produktivita výrobních faktorů Technologická změna ovlivňuje produktivitu jednotlivého výrobního faktoru, tj. schopnost daného výrobního faktoru vytvořit určité množství produkce. Produktivita daného výrobního faktoru roste, jestliže se stejným množstvím tohoto výrobního faktoru (při nezměněném množství a kvalitě ostatních faktorů) je možné díky zlepšení jeho kvality vytvořit větší produkt. Jinou příčinou růstu produktivity daného výrobního faktoru je zvyšování množství nebo kvality kooperujících výrobních faktorů. Je možno vymezit též celkovou produktivitu výrobních faktorů jako množství produkce, připadající na dané množství výrobních faktorů (jde tedy o úroveň multifaktorové produktivity). K růstu této úrovně dochází, jestliže při stejném množství použitých výrobních faktorů lze díky technologickému pokroku vyrobit větší produkt. Kapitálová vybavenost práce Pro potřeby dalšího výkladu je třeba se seznámit dále s veličinou kapitálové vybavenosti práce (pracovního vstupu), tj. množství kapitálu připadajícího na jednotku práce (K/L, označováno též jako kapitálová intenzita práce). Dochází-li k růstu tohoto poměru, jde o tzv. prohlubováni kapitálu. Tempo růstu prohlubování kapitálu neboli tempo růstu kapitálové vybavenosti práce vyjádříme přesně vzato: nebo pomocí indexů kapitálu na jednotku práce v období řav období t - 1, analogicky jako v případě tempa růstu produktu na 1 obyvatele. Aproximativně vyjádříme tempo růstu kapitálu na jednotku práce jako rozdíl mezi tempem růstu kapitálu a tempem růstu práce. g K/L = g K~ g L Jestliže zásoba kapitálu roste stejně rychle jako množství pracovní síly (tedy poměr K/L je konstantní resp. g K / L = 0 %), jde o tzv. rozšiřováni kapitálu.

110 Růstové účetnictví Konkrétní kvantifikací významu jednotlivých zdrojů růstu produktu Y, resp. potenciálního produktu Y*, se zabývá růstové účetnictví. Jde o určení podílů těchto zdrojů na přírůstku produktu. Východiskem tohoto přístupu je neoklasická teorie rozdělování důchodu na bázi mezních produktivit jednotlivých výrobních faktorů (viz příslušnou kapitolu z mikroekonomie). Část produktu ve výši MPP K K připadá na kapitál (kde Kjt zásoba použitého kapitálu a MPP K mezní fyzický produkt kapitálu AY/AK), část produktu ve výši MPP L L připadá na práci (kde L je množství použité práce ampp L mezní fyzický produkt práce ÁY/AL). Předpokládáme-li, že podíl přírodních zdrojů je zanedbatelný, pak Y = MPPK K + MPP L L Přírůstek produktu pak bude záviset na přírůstcích kapitálu a práce: AY = MPPK AK + MPPL AL Rovnici upravíme nejprve do tempového tvaru kde a představují tempo růstu kapitálu a práce a výrazy a představují podíl kapitálu a práce na vytvořeném důchodu (Y) v podmínkách dokonalé konkurence na trzích výrobních faktorů. Za předpokladu konstantních výnosů z rozsahu (tzn. např. při zdvojnásobení množství všech vstupů se zdvojnásobí též objem výstupu, a to při neměnnosti stavu technologie) je součet obou podílů roven 1. Můžeme proto zobecnit: kde a Ilustrujme tento postup na příkladu USA: podíl výrobních faktorů na vytvářeném produktu v letech činil 72 % připadající na práci a 28 % připadající na kapitál (podíl faktoru půda je zanedbatelný), - průměrný roční přírůstek kapitálu činil 4,1 % a práce 1,9 %,

111 - průměrný roční přírůstek produktu by tedy měl být: AY/Y = 0,28 0, ,72 0,019 = 0,025, neboli mělo by jít o přírůstek cca 2,5 %, - ve skutečnosti však byl průměrný roční přírůstek reálného produktu 3,1 %. Rozdíl 0,6 % připadá na celkovou produktivitu faktorů (technologický pokrok), - tedy kvantitativní zdroje růstu se podílely na dlouhodobém růstu produktu z 81 %, kvalitativní zdroje z 19 %}' Nakonec v rovnici růstového účetnictví formálně zohledníme technologický pokrok: K představuje tempo růstu multifaktorové produktivity (předpokládá se tzv. neutrální technologicky pokrok, tj. pokrok projevující se stejně v produktivitě kapitálu i práce): Růstové účetnictví jt rmuz.nu i^a^imuvai yz.ar uv^uených předpokladů) na zkoumání vývoje produktu na 1 obyvatele. Vyjdeme z poslední rovnice růstového účetnictví: od obou stran rovnice ouecieme tempo rusiu ouyvaielstva (= tempo růstu pracovního vstupu): Výraz na levé straně rovnice představuje tempo růstu reálného produktu na 1 obyvatele: kde výraz v závorce vyjadřuje tempo růstu prohlubování kapitálu. Z této rovnice růstového účetnictví plyne důležitý závěr: tempo růstu produktu na 1 obyvatele (a tedy i vývoj životní úrovně) závisí na vývoji kapitálové vybavenosti práce a na technologickém pokroku. Aplikujeme-li tento postup na údaje o ekonomice USA z předchozího výkladu, pak: 3,1 % - 1,9 % = 0,28 (4,1 % - 1,9 %) + K, 1,2 % = 0,62 % + K, což znamená, že průměrný roční růst produktu na 1 obyvatele byl z 52 % způsoben prohlubováním kapitálu, ze 48 % k němu přispěl technologický pokrok. Agregátníprodukčnífunkce 1) V předchozím období však činil podíl kvalitativních zdrojů 52 %. Číselnou ilustraci pro ČR hledejte v úkolu č. 1.

112 Uvedené souvislosti mezi vývojem produktu a faktory jeho růstu je možno vyjádřit také pomocí agregátní (makroekonomické) produkční funkce v obecné podobě Y = F (K, L, A, T), kde Y představuje makroekonomický produkt, K, L, A představuje množství kapitálu, práce a půdy, T představuje stav technologie. Často používanou je Cobbova - Douglasova produkční funkce v obecné podobě (od přírodních zdrojům odhlížíme): Y=T-K a -L b, kde koeficienty a, b znamenají pružnost Y vůči K, L, resp. podíl K a L na vytvořeném Y. Zachováme-li předpoklad konstantních výnosů z rozsahu, pak fl = 9a 6 = 7-0. Aplikujme tuto agregátní produkční funkci na zmíněný příklad USA (veličiny vyjadřujeme indexově): 1,031 = T- l,041 0 ' 28 l,019 0 ' 72 T= 1,006 Neboli průměrný roční přírůstek reálného produktu ve výši 3,1 % se skládal z přínosu práce a kapitálu (2,5 %) a z přínosu technologického pokroku (0,6 %). 5.3 Modely ekonomického růstu Dosavadní výklad se zabýval obecnou analýzou zdrojů ekonomického růstu (tj. zdrojů růstu potenciálního produktu) a neoklasickým přístupem k určení kvantitativního podílu jednotlivých zdrojů na ekonomickém růstu. Ekonomická teorie obsahuje dále řadu konkrétnějších přístupů v podobě různých růstových modelů, které rozdílně zohledňují význam jednotlivých zdrojů růstu a zkoumají rozmanité aspekty ekonomického růstu včetně omezení růstu. Klasické modely Jeden z jednoduchých klasických modelů (T. R. Malthus) pracuje se stagnujícím množstvím a kvalitou půdy (veškerá půda je využívána) a neuvažuje ani významnější růst množství kapitálu, ani jeho technický rozvoj. Jediným zdrojem ekonomického růstu je v tomto modelu růst obyvatelstva (množství pracovních vstupů), což je však spojeno s klesajícím mezním produktem práce. Tempo růstu produktu se postupně snižuje, až se dostane pod tempo růstu obyvatelstva. Klesá proto produkt na 1 obyvatele a klesají reálné mzdy až na úroveň životního minima, kde se růst obyvatelstva (a tím i produktu) zastaví. Zvýšení produktu na 1 obyvatele a reálné mzdy je možné v těchto podmínkách dosáhnout buď za cenu zvýšené úmrtnosti (války, epidemie apod.), nebo snížením porodnosti. Růst reálných mezd však povede k růstu životní úrovně a k růstu porodnosti (k růstu množství práce) a opět k ustálení produktu na úrovni, odpovídající životnímu minimu, s následnou stagnací množství obyvatelstva. Dlouhodobé udržování výše reálných mezd na úrovni životního minima

113 představuje v tomto modelu "železný zákon mzdový". Při této tzv. subsistenční úrovni mezd dojde k nulovému růstu množství práce a tím i k nulovému růstu produktu. Obdobný je přístup D. Ricarda, který předpokládá postupný přechod k obdělávání i nejméně úrodných půd a dosažení tzv. "stacionárního stavu". V tomto stavu pracovníci získávají uvedené subsistenční mzdy, zbylý důchod se dělí na vysoké renty vlastníků půdy a minimální až nulové zisky (bránící investicím) podnikatelů. D. Ricardo však připouští přínos technologického pokroku a tím i východisko ze "stacionárního stavu" a zejména předpokládá přínos mezinárodního obchodu na růst produktu realizací komparativní výhody 1 ^ (v tom navazoval na A. Smitha, který zdůrazňoval dělbu práce podmíněnou mezinárodním obchodem jako motorem ekonomického růstu, dále pak akumulaci kapitálu). Neoklasický model Neoklasický model ekonomického růstu (R. M. Solow) zohledňuje existenci výrobního faktoru kapitál a předpokládá zároveň možnost jeho neomezené kombinace s prací - může proto docházet k prohlubování nebo rozšiřování kapitálu (K). Model dále předpokládá exogenně dané konstantní tempo růstu pracovního vstupu (L). 1) Uvažujme nejprve situaci, kdy neexistuje technologický pokrok. Růst zásoby kapitálu připadajícího na pracovníka (růst kapitálového vybavení práce) bude záviset na objemu vytvořených úspor na pracovníka (ty jsou závislé konstantním poměrem, tzn. mírou úspor, na důchodu) a na tempu růstu pracovního vstupu. Při příliš nízkém vybavení práce kapitálem a tedy i při nízkých nárocích na zajištění kapitálového vybavení budou přebytečné úspory financovat prohlubování kapitálu. K/L proto poroste. Porostou také nároky na zajištěním/l (vyplývající také z růstu L), dokud úspory na pracovníka nevystačí přesně na financování nároku K/L. Růst K/L se zastaví a dochází pouze k rozšiřování kapitálu. Tempo růstu K tedy dosáhne tempa růstu L. V této situaci dojde k tzv. růstu stálého stavu (který je zároveň rovnovážným růstem). Z rovnice růstového účetnictví vyplývá, že při bude tento růst stálého stavu a \ob Ke změněgy a ke změně produktu na 1 obyvatele (ovšem stále při gy = 0%) dojde v důsledku změny v míře úspor nebo změny v růstu L. 2) Předpokládejme dále, že model bude obsahovat navíc vliv neutrálního technologického pokroku projevujícího se v tempu růstu multifaktorové 1) Viz kapitolu Otevřená ekonomika.

114 produktivity K (předpokládá se exogenní charakter technologického pokroku, který "padá jako mana z nebes"). Nedojde ke stabilizaci tempa růstu produktu ve výši tempa růstu K a L a tím ani ke stagnaci produktu na 1 obyvatele, nýbrž Keynesiánské modely Ekonomický růst v neoklasickém modeluje spojen s permanentně vyčištěnými trhy výrobních faktorů, neboli s neustálou tzv. plnou zaměstnaností. Keynesiánská ekonomie se naopak zabývá hospodářstvím s nezaměstnaností vyšší, než při tzv. plné zaměstnanosti. Proto též keynesiánské teorie růstu (jsou představovány zejména modely R. F. Harroda a E. D. Domara) zkoumají podmínky tzv. rovnovážného růstu jako růstu při plné zaměstnanosti zásoby kapitálu a při tzv. plné zaměstnanosti pracovní síly a okolnosti narušující tento růst. Podmínky tohoto rovnovážného růstu produktu jsou v daném modelu založeny na následujících předpokladech: - růst množství práce je dán exogenně (okolnostmi ležícími mimo model). K práci je připojen i vliv technologického pokroku, jde o tzv. efektivní jednotku práce, - existuje konstantní podíl úspor (S) na důchodu (Y), tedy S = s Y = konst., kde s = APS = MPS, - existují fixní koeficienty pracovní náročnosti produkce (/ = L/Y) a kapitálové náročnosti produkce neboli kapitálový koeficient (k = K/Y). K vytvoření jednotky produkce je tedy potřeba / jednotek práce a k jednotek kapitálu, přičemž se předpokládá vzájemná nezaměnitelnost těchto dvou vstupů a také konstantní výnosy z rozsahu, - celkové plánované nespotřební výdaje se rovnají celkovým únikům, zjednodušeně řečeno všechny úspory jsou proinvestovány, neboli S = I (zůstaneme na úrovni jednoduchého dvousektorového modelu). K určení podmínky růstu produktu při plné zaměstnanosti zásoby kapitálu vyjádříme nejprve přírůstek poptávaného produktu pomocí multiplikačního efektu přírůstku investičních výdajů: Objem nabízeného produktu závisí na koeficientu k: a přičemž (v daném případě) AK = /. Předpokládejme, že v situaci kdy nabízený přírůstek produktu odpovídá poptávanému přírůstku produktu, je zásoba kapitálu plně zaměstnána. Potom 1) Z tohoto hlediska by bylo možné následující výklad zařadit do kapitoly o hospodářských cyklech. Tradičně však tato problematika bývá přičleňována k ekonomickému růstu.

115 Je-li s = S/Y a / = 5, pak s = I/Y a při konstantním s také poměr I/Y je konstantní. Y musí proto růst stejně rychle jako /, neboli P r o t o j e podmínkou, vyjadřující tempo růstu produktu, které je potřebné k plnému využití zásoby kapitálu (při daném neměnném koeficientu k a. sklonu k úsporám s). Toto tempo růstu produktu zaručí investorům realizaci jejich očekávání (odsud "zaručené" tempo růstu g^). K obdobným závěrům je možno dojít pomocí tzv. akceleračního principu, který vyjadřuje závislost přírůstku kapitálu na změně produktu: AK = aay, kde a je tzv. koeficient akcelerace neboli přírůstkový kapitálový koeficient. 1) Je-li S = sy, AK = / a I = S, pak aay = sy a AY/Y = s/a (= gw). Předpokladem je kvantitativní totožnost kapitálového koeficientu (k) a akceleračního koeficientu (a). K určení podmínky růstu produktu při tzv. plné zaměstnanosti pracovní síly (nebo při jakékoliv konstantní míře nezaměstnanosti) vyjdeme z fixního koeficientu pracovní náročnosti produkce / = L/Y resp. Y = L/l. K udržení tzv. plné zaměstnanosti pracovní síly musí proto růst produkt stejným tempem, jako roste množství práce resp. výše uvedená efektivní práce, zahrnující navíc též technologický pokrok. Toto tempo růstu produktu bývá označováno v této keynesiánské teorii jako přirozené tempo růstu g N. Pro současné udržení plné zaměstnanosti zásoby kapitálu a plné zaměstnanosti pracovní síly tedy musí být dodržena podmínka tempa růstu produktu gy = g\y ĚN- Takový vývoj produktu je však velmi nepravděpodobný ("na ostří nože"), neboť úspory se automaticky nepřeměňují v plánované investice a růst práce a technologický pokrok mají své vlastní činitele. Škola mezí růstu Specifický nestandardní přístup k problematice dlouhodobého vývoje produktu (nebo produktu na 1 obyvatele) zaujímají autoři, označovaní někdy jako škola mezi růstu. Základy tohoto přístupu byly vytvořeny osobnostmi, sdruženými od konce 60. let v tzv. Římském klubu (řada zpráv, zejména D. a D. Meadowsovi). Uvedený přístup se vyznačuje zkoumáním vzájemné podmíněnosti celosvětového vývoje několika proměnných: obyvatelstva, průmyslové produkce a produkce potravin, znečištění životního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů. Zkoumá dále vývoj ukazatelů životní úrovně, jako produkt na 1 obyvatele a střední délka života, přičemž zohledňuje situaci současné generace i generací budoucích. Autoři docházejí k různým modelům vývoje produktu: 1) S koeficientem akcelerace se setkáme dále v kapitole o hospodářských cyklech.

116 1) Při pokračujícím rychlém růstu obyvatelstva, spojeném s růstem produktu a s poklesem neobnovitelných přírodních zdrojů, doprovázeném rostoucím znečištěním životního prostředí, začnou po čase působit limity růstu: vyčerpanost půdy, nedostatek surovin a paliv, neschopnost přírody absorbovat znečištění. V důsledku toho dojde k prudkému poklesu průmyslové i potravinové produkce na 1 obyvatele. Tyto závěry bývají přirovnávány k Malthusově přístupu, jehož základem je rozpor mezi rychle rostoucím obyvatelstvem a nedostatečným růstem prostředků k obživě, a proto bývají označovány též jako neomalthusiánství. Jejich kritikové poukazují zejména na nedocenění technologického rozvoje (úsporné technologie řešící nedostatek přírodních zdrojů a zmírňující znečištění) a na zmírnění tempa růstu obyvatelstva s růstem životní úrovně (tedy obrácená souvislost ve srovnání s T. R. Malthusem). 2) Alternativou je regulace porodnosti až k zastavení růstu populace a omezeni výroby náročné na přírodní zdroje. Tím se zpomalí až zastaví zejména růst průmyslové produkce a tím i omezí znečišťování. Při stagnujícím počtu obyvatelstva zůstane za těchto podmínek dlouhodobě stabilní (tedy nikoliv klesající jako v první variantě) objem průmyslové a potravinové produkce na 1 obyvatele. Udržitelný rozvoj a globální problémy růstu Koncepce udržitelného rozvoje (sustainable development) představuje takový vývoj výroby a spotřeby, který umožňuje uspokojování dnešních potřeb tak, aby nedošlo k omezení v uspokojování těchto potřeb budoucích generací. Udržitelnost přitom neznamená nulový růst, zdůrazňuje však "kvalitativní rozvoj před fyzickou expanzí". Klíčový je vztah tohoto vývoje k přírodním zdrojům. Udržitelný rozvoj je podmíněn (např.) takovým jejich využíváním, kdy - v případě obnovitelného zdroje (ryby, lesy apod.) je udržena regenerační shopnost tohoto zdroje, - v případě neobnovitelného zdroje (např. nerostné suroviny) je jeho vytěžování nahrazováno technologickým pokrokem, - znečištění a produkci odpadů je nutno redukovat na úroveň, únosnou pro jejich přirozenou likvidaci přírodou. Praktická opatření ve směru realizace udržitelného rozvoje fakticky závisí na vůli jednotlivých zemí (vlád), resp. jejich vlivu v mezinárodních organizacích. To je v rozporu s globálním charakterem výše uvedených problémů a problémů navazujících. V souhrnném přehledu jde zejména o - vyčerpání přírodních zdrojů, - znečištění životního prostředí, - nedostatek potravin, - přelidnění, - nerovnoměrnost hospodářského vývoje, - migrace obyvatelstva aj. Globalizace představuje růst vzájemné propojenosti a závislosti národních ekonomik. Znamená to, že tyto problémy mohou mít důsledky nejen v zemi jejich

117 původu, nýbrž v celosvětovém rozměru (včetně případných politických souvislostí - konflikt kultur, resp. civilizací, mezinárodní terorismus, války, dále dopadů do změn klimatu, populačního a zdravotního vývoje aj.). Teorie endogenního růstu Od 80. let 20. stol. jsou vyvíjeny nové teorie růstu (P. Romer, R. Lucas, R. Barro aj.), reagující na sporné výpovědi tradičního neoklasického (Solowova) modelu růstu. Podle tohoto modelu by totiž dlouhodobě vzato mělo docházet k vyrovnávání jak ekonomické úrovně všech zemí {HDPII obyvatele), tak i tempa růstu HDP/1 obyv. Tento závěr vyplývá z předpokladu nízké vybavenosti práce kapitálem v méně rozvinutých zemích a z toho plynoucího vyššího mezního fyzického produktu práce ve srovnání s rozvinutými zeměmi. Tento rozdíl by měl stimulovat příliv kapitálu do méně rozvinutých zemí a zvyšovat tempo růstu jejich produktu (chudší země rostou přechodně rychleji než země bohaté) a tím též produkt na 1 obyvatele. Výsledkem by měla být (zkratkovitě řečeno) - stejná ekonomická úroveň (HDP/1 obyvatele) ve všech zemích, - a také stejné tempo růstu produktu na 1 obyvatele vzhledem k tomu, že technologický pokrok je zde uvažován jako exogenní (tj. nezávislý na vývoji ekonomiky) a jako dostupný stejně všem ekonomikám. Teorie endogenního růstu se snaží vysvětlit (mimo jiné) dlouhodobé přetrvávání rozdílů v obou směrech mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi. Vysvětlení spočívá v technologickém pokroku v podobě zkvalitňování fyzického i lidského kapitálu. Tento technologický pokrok má endogenní charakter - je generován silami uvnitř ekonomiky. Jak k tomu dochází? Technologický pokrok přináší pozitivní externality, což znamená, že nové myšlenky (zlepšení, objevy) se šíří od původních subjektů (podniků) do celé ekonomiky k dalším subjektům, neboť neexistuje dokonalá patentová ochrana, a tím zvyšují produktivitu jejich výrobních faktorů. Tím se zároveň vytváří prostředí pro vznik nových myšlenek v těchto dalších podnicích. Při zapojování nových výrobních faktorů tak současně dochází k růstu jejich produktivity (jsou spojeny s objevy a zlepšeními), neboli k rostoucím výnosům z rozsahu výrobních faktorů. Tím se opět zlepšují podmínky pro nové objevy a zdokonalení výroby atd. N. G. Mankiw přirovnává efekt pozitivní externality v podobě nové technologie zavedené určitým podnikem a prospívající dalším podnikům tím, že jim vytváří základnu pro jejich vlastní budoucí výzkum, k prohlášení Isaaca Newtona: Pokud jsem viděl dále než ostatní, pak to bylo proto, že jsem mohl stát na ramenech gigantů." Pozitivní externalita postavení na ramenech" však může být doprovázena negativní externalitou šlápnutí na nohu"jinému výrobci, který se ve výzkumu také angažuje, ale je s výsledkem předběhnut. To může od výzkumu odrazovat. Tento technologický pokrok je přitom podmíněn: - určitou výchozí kvantitativní i kvalitativní úrovní fyzického i lidského kapitálu. Významné nové myšlenky (objevy, zlepšení) vznikají až při určité relativně vysoké ekonomické úrovni, která umožňuje financovat výzkum, zvyšovat kvalifikaci pracovníků apod.,

118 - určitými institucionálními podmínkami, jako jsou vládní podpora výzkumu (což se dá odůvodnit charakterem vědomostí jako veřejného statku), tradiční iniciativou pracovníků aj. Endogenního ekonomického růstu nelze tudíž dosáhnout v jakékoliv ekonomice pouhým jednorázovým poskytnutím moderního kapitálového vybavení a zaškolením pracovníků, nýbrž je výsledkem dlouhodobého ekonomického vývoje. 5.4 Bariéry růstu, překonáni nerozvinutosti Ekonomická úroveň Makroekonomický produkt slouží jako jeden z řady ukazatelů stavu a vývoje daného národního hospodářství. Absolutní výše produktu, vytvořeného za určité období, bývá často používána jako ukazatel tzv. ekonomické síly dané země. Relativní výše produktu, tj. produkt vztažený nejčastěji k celkovému počtu obyvatel (neboli např. HNP/1 obyv.), vyjadřuje ekonomickou úroveň dané země. Pro hodnocení ekonomické úrovně určité země je potřeba mezinárodni srovnáni této úrovně. Při tom vzniká problém převodu produktů jednotlivých zemí na společnou peněžní jednotku (v praxi nejčastěji USD). K přepočtu můžeme použít aktuální nominální měnový kurs k určitému datu, případně jeho průměr za určité období. Výsledky však nemusí být vždy smysluplné, neboť měnový kurs odráží řadu vlivů. Výkyvy kursu (např. jako regulační opatření s cílem stimulace exportu) budou spojeny se změnami ukazatele ekonomické úrovně, vyjádřené ve společné měnové jednotce, bez ohledu na produkční schopnosti dané ekonomiky. V čase pak může dojít k velkým výkyvům v tomto ukazateli v důsledku kursových výkyvů, aniž by tyto změny měly základ ve vývoji reálného produktu.proto často bývá pro měnový přepočet používán přepočet podle parity (tj. rovnosti) kupních sil národních měn (např. 13 CZK = 1 USD, blíže viz kapitolu Otevřená ekonomika). Následující tabulka ilustruje ekonomickou úroveň vybraných zemí pomocí přepočtu nominálním kursem měn (MK) a paritou kupních sil (PPP). Tab. 5-1 Ekonomická úroveň vybraných zemi (1999) [HNP/1 obyv., USD] japonsko Německo WmĚĚ, :ls3i 9i;tíj 3ÍO ÍMÍ&ĚŠ Sif25ÍÍtf : ^f;23lt;q;; WiĚĚk 2230 Pozn.: (1) průměrný kurs posledních 3 let Pramen: World Bank Atlas 2001 Kromě přepočtu produktu dané žerně z národní peněžní jednotky na USD existují další složité statistické metody, využívající srovnání vybraných 620

119 fyzických ukazatelů (výroba určitých statků, vybrané ukazatele sociálního rozvoje) ve zkoumaných zemích. Z relací těchto ukazatelů se odvozuje relace produktů jednotlivých zemí. Zmíněný ukazatel ekonomické úrovně slouží k rozmanité klasifikaci jednotlivých zemí, nejčastěji na rozvinuté a rozvojové (rozvíjející se) země. 1 ) Ekonomická úroveň, vyjádřená pomocí HNP/1 obyv., však zdaleka nevystihuje celkovou vyspělost dané země. Některé země, běžně považované za rozvojové, tomuto kritériu nevyhovují (např. některé ropné země), jiné země naopak toto kriterium splňují, ačkoliv běžně za rozvojové považovány nejsou. Pravá část tabulky 5-1 ilustruje výrazné rozdíly v ukazateli HNP/1 obyv. u 5 vybraných zemí, běžně považovaných za rozvojové země. Ukazatel lidského rozvoje Pro výstižnější charakteristiku rozvojových zemí je třeba vzít v úvahu další ukazatele, jako jsou například - odvětvová struktura národního hospodářství: pro rozvojové země je typická jednostrannost této struktury, např. v těžbě nerostných surovin nebo při výrobě omezeného okruhu zemědělských výrobků - obvyklý je vysoký podíl zemědělství na tvorbě HDP, - na to navazující demografická struktura, typická vysokým podílem venkovského obyvatelstva, - jiné ukazatele, jako všeobecně nízká střední délka života nebo vysoká míra negramotnosti obyvatelstva. Na tyto skutečnosti reaguje širší přístup k vyjádření rozvinutosti určité země, který se snaží zohlednit další souvislosti celkového rozvoje společnosti. K tomu slouží např. ukazatel lidského rozvoje, který syntetizuje zejména (zjednodušeně vyjádřeno) - produkt na obyvatele, přepočtený podle parity kupních sil, - střední délku života, - míru gramotnosti v zemi. Ve srovnání s prostým HNP/1 obyv. vykazuje tento ukazatel odlišnou úroveň zejména některých rozvojových zemí. Relativně příznivý ukazatel HNP/1 obyv. je totiž způsoben v řadě rozvojových zemí nerostným bohatstvím, zároveň je však doprovázen sociální zaostalostí a tedy i nepříznivou výší uvedeného ukazatele rozvoje. Naopak v případě většiny rozvinutých zemí je pořadí podle obou ukazatelů zhruba stejné. Podle Zprávy o lidském rozvoji 2001" Programu OSN pro rozvoj (UNDP) byly v r na prvních místech ze 162 zemí podle ukazatele lidského rozvoje 1) V odborné literatuře bývají rozvojové země charakterizovány např. jako země, jejichž HNP/1 obyv. je nižší, než 1/5 tohoto ukazatele v USA. Světová bankaklasifikuje země podle HNP/1 obyv.: země s nízkým důchodem v r. 1999pod 755 USD, se středním důchodem od 9266 USD (přepočteno tříletým průměrem měnového kursu). Tyto země jsou podle Světové banky někdy označovány jako rozvojové země" tato klasifikace nemusí nutně odrážet rozvojový status.

120 Norsko, Austrálie a Kanada. Mezi deseti prvními zeměmi není žádná bohatá" nově industrializovaná země jako Hong-Kong nebo Singapur ani ropné země jako Brunej nebo Kuvajt. Na konci seznamu stojí africké země Sierra Leoně, Niger a Burundi, patřící také mezi nejchudší země podle HNPH obyv. Bariéry ekonomického růstu Faktický vývoj ekonomické úrovně, tj. vývoj reálného produktu na 1 obyvatele, vykazuje v různých zemích a regionech světa výrazně rozdílnou podobu - viz tab Tab. 5-2 Růst produktu na 1 obyvatele (v %, )^] USA Japonsko Německo Sirigapur 2,0 1,1 1,0 SR Maďarsko Brazílie Angola 0,9 ;:Í: : : : :;;K;1,4;;; Pozn.: ^ průměrné roční tempo růstu reálného HDP na 1 obyvatele Pramen: World Bank Atlas 2001 Jaké jsou příčiny nízkého nebo dokonce záporného tempa růstu HNP/1 obyv. v řadě zemí (jde zejména o zmíněné rozvojové země, i když nízkým ekonomickým růstem jsou postiženy i některé regiony v rozvinutých zemích)? Obecná odpověď částečně vyplývá z předchozího výkladu ekonomického růstu a jeho zdrojů. Tempo růstu produktu na 1 obyvatele je závislé - na tempu prohlubování kapitálu, tj. na vývoji obyvatelstva (resp. práce) a na vývoji zásoby kapitálu, - na vývoji technologických změn. Dalším vysvětlením jsou nedokonalé institucionální podmínky růstu. Začněme vývojem obyvatelstva. Demografický vývoj dnešních rozvojových zemí je možno znázornit modelem s určitými obecnými rysy resp. stadii: 1) počáteční stadium je charakteristické vysokou mírou porodnosti a jen o málo nižší mírou úmrtnosti. Výsledkem je pomalý růst obyvatelstva, 2) v dalším stadiu přetrvává vysoká porodnost při snižující se míře úmrtnosti (zejména vlivem pokroku v medicíně, kvalitnější výživy apod.). Tento vývoj s vysokým přírůstkem obyvatelstva je nazýván populační explozí, 3) v následujícím stadiu postupně klesá míra porodnosti a růst obyvatelstva se zpomaluje, 4) poslední stadium se vyznačuje stabilizovanou mírou porodnosti i úmrtnosti a tedy i relativně stabilním nízkým (až nulovým) růstem populace. Zatímco v rozvinutých ekonomikách roční tempo růstu obyvatelstva málokdy překračuje 1 %, v rozvojových zemích činí většinou několikanásobek, což snižuje (i v případě relativně vysokého tempa růstu produktu v některých zemích) růst produktu na 1 obyvatele. Příčinou tohoto vývoje je zmíněná populační exploze jako důsledek snížení míry úmrtnosti, často pod vlivem zahraniční pomoci (zdravotní a potravinová pomoc apod.) při zachování vysoké porodnosti. Ta se

121 udržuje navzdory vládním regulačním programům pod vlivem faktorů neekonomických (např. náboženských) i ekonomických (při neexistenci systému sociálního pojištěni je potřeba velké rodiny pro případ zabezpečení v nemoci a ve St3Tlj. Nedostatečná zásoba kapitálových statků bývá často považována za základní barieru ekonomického růstu. K rozšíření a prohloubení kapitálu však chybí tvorba uspoř. Ty vsak nemohou být vytvořeny při stávajícím nízkém produktu a důchodu na 1 obyvatele, který je často na úrovni životního minima. Problém nedostatku uspoř je navíc zostřován tzv. únikem kapitálu, tj. zpravidla nelegálním přesunem uspoř do zahraničí s cílem zvýšení, nebo alespoň udržení jejich kupní síly V? r, lpa. de Vysoke inflace a nízké d o m á " bokové sazby), a jejich umístění ve stabilnějším prostředí. Nízká produktivita práce (Y/L) se však nezvýší, dokud nevzroste zásoba kapitálu na jednotku práce, tedy dokud nedojde k prohloubení kapitálu To však narazí na nedostatečné úspory. Vzniká bludný kruh nerozvinutosti, schematicky vyjádřeny na obr. 5-2 (např. G. Myrdal aj.). Na problém nedostatku kapitálových statků navazuje nedostatečný SIHHHHHÍ technologický pokrok, neboť ten je ze značné části materializován praví ve fyzických kapitálových statcích (tzv. zpředmětněný technologický pokrok) Nedostatečnou úroveň vykazuje i kvalifikace pracovní síly (nedostatek lidského kapitálu), tedy další významný prvek technologického pokroku. Problém kvality pracovní síly je navíc zostřován tzv. únikem mozků. Jde o to, že kvalifikovaní pracovnici migrují do rozvinutých zemí s vyšší životní úrovní. Kromě uvedených ekonomických příčin, působících při'udržování případně i prohlubovaní nerozvinutosti, působí i příčiny neekonomické, např. přírodní vlivv a katastrofy, jako např. sucha v Africe. Bariéra rozvoje podnikání může mít dále podobu institucí, jako jsou např.:

122 - právní rámec podnikání (smluvní jistota, vynutitelnost vlastnických práv) a byrokratický (úřednický) státní aparát, zneužívající své postavení např. při procedurách vzniku podniků, udělování licencí apod. ke korupci nebo při využívání rozvojové pomoci k osobními obohacení, - náboženské, příbuzenské, rodové a jiné vztahy, které se mohou stát bariérou ekonomického růstu, stejně tak i kulturní tradice a zvyky v intenzitě práce, - důležitou roli (zejména pro získání zahraničních úspor) hraje též politická stabilita v dané zemi. Tyto institucionální aspekty společnosti mohou brzdit tvorbu zdrojů ekonomického růstu (omezovat práci, spořivost a podnikavost), případně mohou výsledky růstu orientovat neproduktivně (nikoliv na rozšiřování a prohlubování kapitálu a na technologický rozvoj, nýbrž např. na zbrojení). Překonání nerozvinutosti Jaké jsou možnosti zvýšeni tempa ekonomického růstu? Tato otázka je součástí rozvojových strategií, běžně vztahovaných zejména k problému překonání nerozvinutosti rozvojových zemí. Soustředí-li se prioritně na ekonomický růst, jde o tradiční strategie, jejichž východiskem je start ekonomického růstu. Startem je rozvoj výroby v určitém odvětví nebo odvětvích, kde rychlý růst produktu a důchodu umožní tvorbu úspor, které umožní investování i v dalších odvětvích, až k sebeudržujícímu růstu celé ekonomiky. Tento start může mít podobu např. soustředění výroby do odvětví vybavených vhodnými přírodními a klimatickými podmínkami (zemědělství, těžba surovin a navazující zpracovatelské výroby), nebo v odvětvích, využívajících levnou pracovní sílu. V praktických rozvojových strategiích šlo zpravidla o rozvoj průmyslových odvětví, tedy o tzv. industrializaci. Tato specializace bývá zpravidla stimulována vládní regulací. Ta může mít podobu podpory vývozu (dotace, daňové úlevy, vládní záruky úvěrů apod.), nebo nahrazováni dovozů (ochrana domácí výroby před zahraniční konkurencí zejména tzv. nedospělých odvětví.) 1 ' Uvedená specializace, založená na komparativní výhodě (viz kap. Otevřená ekonomika), přináší růst výnosů. V důsledku velkého podílu dané komodity, jako např. ropy, kovů, banánů, kávy apod., na exportu dané země (tzv. monokulturní ekonomika), však zároveň vzniká nebezpečí nadměrné zranitelnosti vůči výkyvům v zahraniční poptávce a výkyvům cen exportovaných komodit na světových trzích. Součástí rozvojové strategie je také využívání rozmanité technické pomoci (poradenství, služby expertů, vzdělávání pracovní síly), poskytované rozvinutými zeměmi, a zejména zahraničních finančních zdrojů (úspor) jako alternativy nedostatečného domácího důchodu. Připomeňme si základní makroekonomickou identitu (kap. 2), vyjadřující rovnost vytvořeného produktu (souhrnu celkových výdajů) a odpovídajícího důchodu (vyjádřeného formami jeho alokace): C + I+G + (X-M) = C + PS + GBS + NT, 1) K tomuto problému se vrátíme při analýze protekcionismu v kapitole o zahraničněekonomicképolitice.

123 neboli M-X= (I-PS- GBS) + (G - NT). Identita vyjadřuje skutečnost, že nedostatečné úspory (osobní i podnikové) a čisté daně ve srovnání s domácími nespotřebními výdaji (se soukromými investičními výdaji a vládními nákupy) musí být doprovázeny deficitním čistým exportem (tedy M > X). Deficit čistého exportu je financován zejména zahraničními úvěry, které jsou základní součástí zahraničního dluhu rozvojových zemí. 1 ) Obecná strategie při přijímání úvěrů spočívá v představě, že budou využity především k financování nákupů kapitálových statků. Ideální model může mít např. 3 fáze: 1) financování nákupů kapitálových statků v zahraničí (včetně případných materiálů, surovin apod.) vede k rostoucímu zahraničnímu dluhu, 2) je dosaženo dostatečné zásoby kapitálu, přijímání úvěrů však pokračuje zejména pro splácení starých dluhů a úroků. Růst dluhu se zpomaluje, 3) s růstem produktu postupně vzniká přebytek úspor a čistých daní nad investicemi a vládními nákupy, umožňující splácet dluh. To je vyjádřeno podmínkou X-M = (PS + GBS + ATT) - (7 + G). Předpokladem ovšem je, že dostatečná část vyprodukovaných statků nalezne odbyt v zahraničí. Skutečný vývoj se však může podstatně odchylovat od uvedeného modelu, např. jestliže - uskutečněné investiční projekty nejsou dostatečně produktivní případně nejsou dostatečně konkurenceschopné v zahraničí, nebo vypůjčené prostředky nejsou vůbec vynaloženy na nákup kapitálových statků, nýbrž na spotřebu, - pohyblivé úrokové sazby zvýší dluhovou službu (tj. splátky jistiny plus úroků), - pokles cen exportovaných statků a růst cen dovážených statků oproti předpokládanému vývoji neumožňuje vznik přebytku čistého exportu a tudíž ani tvorbu úspor pro dluhovou službu, - obdobně působí výkyvy měnových kursů. Jejich vliv se projevuje jednak v rámci mezinárodního obchodu, kdy změna kursů může vést ke zhoršení čistého exportu zadlužené země. Dále jde o vliv měnových kursů při splácení dluhů: zdražuje-li se měna, ve které je dluh splatný a exportní příjmy jsou převážně v jiných měnách, je nutno ke splácení dluhů stále více vyvážet, - vývoj hospodářského cyklu ve světě omezí odbyt produkce zadlužené země, což může být zostřeno zaváděním protekcionistických opatření, - s růstem důchodu dané země se nadměrně zvyšuje její import, - přebytek X > Mmůže mít též podobu růstu zahraničních pohledávek, přičemž časová struktura jejich splatnosti se může dostat do rozporu s časovou strukturou splatnosti závazků, v horším případě se mohou stát tyto pohledávky nedobytnými. 1) K obecné charakteristice zahraničního dluhu viz kapitolu Vnější ekonomická rovnováha.

124 Konkrétní historický vývoj se vyhrotil v r do tzv. dluhové krize rozvojových zemí, kdy řada z nich vyhlásila platební neschopnost. Krizi podmínily a zesílily dva předcházející ropné šoky a dále působily téměř všechny výše uvedené faktory. Po řadě mezinárodně koordinovaných záchranných programů (zejména ze strany Mezinárodního měnového fondu a vlád věřitelských zemí) v podobě jednak reformních opatření v ekonomikách zadlužených zemí, jednak opatření vůči samotnému dluhu, jako přesuny splátek dluhů, nové úvěry a odpuštění části dluhů, se situace v zahraniční zadluženosti u většiny rozvojových regionů zlepšila. Zejména řada afrických zemí však je se svými dluhy stále v krizové situaci. Předchozí výklad tradičního přístupu k rozvojovým strategiím se soustředil na zabezpečení dostatečného růstu produktu. Odlišný alternativní přístup vychází z názoru, že samotný ekonomický růst, resp. jeho nastartování pro překonání nerozvinutosti nestačí, nýbrž že jde zejména o problém rozděleni a přerozděleni výsledků ekonomického růstu, a to soustavou veřejných rozpočtů. Přerozdělení důchodů by mělo umožnit výstavbu sociální infrastruktury (školství, zdravotnictví, sociální péče) a podporu (subvencemi) tradičního zemědělského sektoru. Tato podpora je, podle této koncepce, účinnější cestou k urychlení ekonomického růstu, než podpora moderních průmyslových výrob. Obdobnou koncepcí v rámci alternativního přístupu k rozvojovým strategiím je tzv. filosofie základních potřeb. Ta spočívá v představě, že podstatné pro rozvojovou strategii je, spolu s rozšiřováním výroby, zabezpečit uspokojování základních potřeb (v podobě osobní spotřeby a potřeb jako vzdělání nebo zdravotní péče) veškerého obyvatelstva. Nerovnoměrný vývoj Faktický vývoj v rozvojovém světě vykázal rozdílné výsledky. Na jedné straně zvyšují některé země díky vysokému tempu růstu produktu na 1 obyvatele svou ekonomickou úroveň a mají reálnou naději zařadit se mezi rozvinuté ekonomiky. Jde o tzv. nově industrializované země jako Hong-Kong, Tchaj-wan, Singapur, Jižní Korea, které od přelomu 50. a 60. let využily strategie podpory exportu a soukromého sektoru (při jeho určité vládní regulaci) spíše než nahrazování dovozů a podpory veřejného sektoru. Mezi další země, jdoucí touto cestou, patří zejména Indonésie, Thajsko, Filipíny, Mexiko, Chile, Argentina. Jiné země (např. subsaharská Afrika) setrvávají na velmi nízké ekonomické úrovni. Nerovnoměrnost ekonomického vývoje se vztahuje nejen na uvedené ilustrace z rozvojového (tzv. třetího) světa, ale i na vyspělé země (srovnejme např. Německo a Turecko nebo severní a jižní Itálii) a transformující se země střední a východní Evropy. Tato nerovnoměrnost patří mezi výše uvedené globální ekonomické problémy. Jedním z řady jejích důsledků je např. mezinárodní migrace obyvatelstva a na ni navazující problémy asimilace, střetávání kulturních tradic apod., což je častým zdrojem konfliktů.

125 5.5 Prorůstová politika (ekonomie strany nabídky) Specifický přístup ke stimulaci ekonomického růstu ve smyslu růstu potenciálního produktu zastává směr ekonomického myšlení, označovaný jako ekonomie strany nabídky (A. Laffer aj.). Jde o směr ekonomické teorie, který je obvykle interpretován jako prorůstová politika ve smyslu dlouhodobého udržení disponibilních výrobních zdrojů ve výrobě a jejich rozšiřování. Zároveň však obsahuje i přístup k zabezpečení stabilní vysoké zaměstnanosti, proto bývá někdy interpretován jako forma proticyklické politiky. ' Úroveň produkce a její kolísání vyplývá (podle tohoto přístupu) z nabídky výrobců, a ta je podmíněna množstvím výrobních faktorů (kapitálu a práce), zapojených do výroby. Ekonomie strany nabídky se proto orientuje na zkoumání faktorů, které odrazují nebo naopak stimulují k práci, k tvorbě úspor a k investování. Zdanění důchodů Klíčovým faktorem této stimulace (nebo destimulace) je zdanění důchodů ekonomických subjektů. Vysoké zdanění pracovního důchodu odrazuje pracovníky od nabízení dalšího množství práce, neboť jejich náklad (tj. alternativní výnos - obětovaný volný čas) je větší než výnos, tj. vysoce zdaněný pracovní důchod. Tento problém může být navíc zostřen tzv. taxflací (viz dále kap. o inflaci). V extrémní situaci může dojít i k nulové nabídce práce, kdy podpora v nezaměstnanosti (spolu s jinými sociálními dávkami) je vyšší, než čistý pracovní důchod. Vysoké zdanění odrazuje též od úspor (které jsou podmínkou tvorby kapitálu), neboť odložená spotřeba není kompenzována dostatečně vysokým výnosem (úrokem po zdanění). Vysoké (nebo rostoucí) zdanění tak vede k poklesu množství vynaložené práce tvořící HDP (zvýší se naopak práce pro vlastní potřebu), k omezení úspor a tvorby kapitálu a tudíž k nízkému produktu, naopak nižší zdanění stimuluje vysokou zaměstnanost, tvorbu kapitálu a tím i vysokou úroveň produktu. Prorůstová politika dále zahrnuje řadu dalších opatření stimulujících rozvoj zdrojů ekonomického růstu - např. podporu investic do lidského kapitálu, financování vědecko výzkumné aktivity nebo tvorbu infrastruktury (např. dopravní, rozvodné a telekomunikační sítě). Ekonomie strany nabídky přitom nepředstavuje ucelený makroekonomický model, jde spíše o formulaci souboru pragmatických opatření. ' 1) K proticyklicképolitice viz kapitolu Hospodářské cykly. 2) S ekonomií strany nabídky (mj. s dopady do rozpočtového hospodaření v podobě prohloubení rozpočtového deficitu) se setkáme dále v kapitole o fiskální politice.

126 Uplatnění a výsledky Praktická realizace politiky, vycházející z ekonomie strany nabídky, počátkem 80. let v USA (též ve Velké Británii a jinde) v podobě daňových reforem snižujících daňové zatížení, byla skutečně doprovázena projevy expanze (po recesi z r. 1982). Její dopady však bývají často interpretovány spíše jako povzbuzení soukromé spotřeby a tedy vlivu na agregátní poptávku, než na agregátní nabídku. Kromě snížení daňového zatížení došlo současně ke zvýšení řady vládních nákupů, což dále (keynesiánským způsobem) stimulovalo poptávku. Redukovány byly naopak mnohé výdaje v rámci sociálních programů. ekonomický růst tempo růstu /a/ 1 tempo růstu Y na 1 obyvatele kvantitativní a kvalitativní zdroje růstu extenzivní a intenzivní růst produktivita výrobních faktorů kapitálová vybavenost práce růstové účetnictví: - růst/ - růst V/1 obyv. agregátní produkční funkce Cobbova - Douglasova produkční funkce klasické a neoklasické modely růstu keynesiánské modely růstu škola mezí růstu udržitelný rozvoj globalizace globální problémy růstu teorie endogenního růstu ekonomická úroveň rozvojové země ukazatel lidského rozvoje populační exploze bludný kruh nerozvinutosti institucionální bariéry růstu překonání nerozvinutosti: - start růstu, zahraniční zadluženost - přerozdělení výsledků růstu nově industrializované země prorůstová politika ekonomie strany nabídky Shrnutí Ekonomickým růstem rozumíme v ekonomické teorii dlouhodobý růst potenciálního reálného produktu (příp. produktu na 1 obyv.), na rozdíl od krátkodobých (cyklických) výkyvů aktuálního reálného produktu. Zdroje ekonomického růstu mají tři složky, a to zdroje lidské, přírodní a kapitálové. Z jiného hlediska jde o zdroje kvantitativní a kvalitativní (technologické změny), kterým odpovídá extenzívní a intenzívní typ ekonomického růstu. Technologický pokrok je příčinou růstu celkové produktivity výrobních faktorů.

127 Růst vybavenosti práce kapitálem znamená prohlubování kapitálu, roste-li kapitál i práce stejně, jde o rozšiřování kapitálu. Růstové účetnictví vyjadřuje přínos jednotlivých zdrojů ekonomického růstu. První rovnice specifikuje zdroje růstu produktu, druhá rovnice zdroje růstu produktu na 1 obyv. Agregátní (makroekonomická) produkční funkce vyjadřuje obecně vztah mezi použitými vstupy vč. úrovně technologie (K, L, A, 1) a vytvořeným produktem (V). Rozmanité modely ekonomického růstu (klasické, neoklasické, keynesiánské) zohledňují rozdílně význam jednotlivých zdrojů růstu a formulují řadu podmínek různých kvalit růstu. Koncepce trvale udržitelného rozvoje hledá východiska z limitů růstu, kterými jsou zejména populační růst, omezenost přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí aj. Globalizace znamená rostoucí vzájemnou propojenost a závislost národních ekonomik. V souvislosti s ekonomickým růstem se objevu řada globálních problémů, přesahujících ze zemísvého původu do celého světa. Teorie endogenního růstu vysvětluje zaostávání méně rozvinutých zemí v ekonomické úrovni a v růstu HDP/1 obyv. endogenním charakterem technologického pokroku. Bariéry ekonomického růstu spočívají v demografickém vývoji (populační exploze), nedostatku kapitálu (bludný kruh nerozvinutosti), v institucionálních překážkách a jiných okolnostech. Překonání nerozvinutosti se soustředí na start ekonomického růstu (význam exportu, protekcionismu, rozvojové pomoci a zahraničních úvěrů) a na přerozdělení výsledků růstu. Výrazných úspěchů dosáhly nově industrializované země. Ekonomie strany nabídky formuluje prorůstovou politiku v podobě stimulace k práci, úsporám a investování. K tomu má pomoci snížení zdanění důchodů. Cvičení 1. Zkoumáme reálný produkt Ztotožníme tempo růstu obyvatelstva a práce. Je-li přínos technologického pokroku k růstu produktu na 1 obyv. nulový a dochází-li současně k prohlubování kapitálu, jak se bude vyvíjet produkt na 1 obyv.? 2. Průměrná míra nezaměstnanosti činí 9 %, nominální produkt vzrostl o 15 %, reálná úroková sazba je 0 % a tempo růstu reálného produktu mínus 3 %. Kolik činí (přibližně) míra inflace?

128 3. Připomeňte si rovnici růstového účetnictví. Znáte následující údaje: - podíl práce na vytvořeném produktu činí 3/4, - průměrné tempo růstu práce činí 1 % ročně, - průměrné tempo růstu kapitálu činí 5 % ročně, - technologický pokrok přináší přírůstek produktu 1,5 % ročně. 1) vypočtěte průměrné roční tempo růstu (potenciálního) produktu, 2) určete typ ekonomického růstu. 4. V dané ekonomice dochází k rozšiřování kapitálu, přičemž zásoba kapitálu roste v průměru o 2 % ročně. Vypočtěte (přibližně): 1) tempo růstu kapitálové vybavenosti práce, 2) tempo růstu práce, 3) tempo růstu (potenciálního) produktu (k tomu si sami doplňte hodnotu určité veličiny-jaké?). 5. Bariéry ekonomického růstu jsou částečně specifikovány v rovnici růstového účetnictví. Jiné bariéry zde však explicitně uvedeny nejsou - o jaké jde. Rozeberte je podrobněji. 6. Následující identita má sloužit k vysvětlení podmínky splácení zahraničních dluhů (dosažení přebytkového čistého exportu). Opravte chybu. X-M = (PS + GBS + NT) -(I-G) 7. Ekonomie strany nabídky doporučuje k udržení vysokého tempa ekonomického růstu: a) stimulovat agregátní poptávku nízkou úrokovou sazbou, b) financovat tvorbu tzv. společensky účelných pracovních míst, c) zvyšovat agregátní nabídku všeobecnou pracovní povinností, d) snižovat míru zdanění důchodů, e) zvyšovat podpory v nezaměstnanosti. Úkoly 1. Pokuste se sestavit rovnici růstového účetnictví pro ekonomiku ČR pro období (pouze jako přibližnou ilustraci). Podíl dvou výrobních faktorů uvažujme stejný, průměrné tempo růstu produktu činilo 1 %, tempo růstu zásoby kapitálu odhadneme na 2,3 % a práce na - 0,9 % ročně. Určete typ ekonomického růstu. 2. Sestrojte graf demografického vývoje obyvatelstva jako "populační exploze". Na vodorovné ose vyjádřete čas (4 fáze), na svislé ose vyjádřete míru porodnosti a míru úmrtnosti. Nápovědu hledejte v učebnici Ekonomie P. A. Samuelsona a W. D. Nordhause. 3. Zjistěte potřebné nejnovější údaje za poslední 1-2 roky a vypočtěte tempo růstu AVDP/1 obyv. v ČR, USA, Japonsku a Německu. Doplňte k tabulce 5.2.

129 Literatura ALLEN, R. G. D.: Makroekonomická teorie (matematický výklad). Praha, Academia Kap. 3 (makroekonomická produkční funkce), kap. 11 (modely růstu - Harrod, Domar), kap. 14 (modely růstu - Solow). ČIHÁK, M.: Od teorií růstu k politické ekonomii růstu (příčiny a důsledky moderních empirických studií o růstu). Finance a úvěr 7/1998. HÁJEK, M., BEZDĚK, V.: Odhad potenciálního produktu a produkční mezery v České republice. Politická ekonomie 4/2001. HOLUB, A., ADAMCOVÁ, L.: Ekonomické změny rozvojového světa. Politická ekonomie 2/1994. HOLUB, A., FOLTÝN, J., ORDNUNG, N.: Rozvojová ekonomika. VŠE v Praze JENÍČEK, V., FOLTÝN, J.: SOLOW, R.: Globální problémy ve světové ekonomice. VŠE v Praze Teorie růstu a co po ní. In: Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. 2. vydání. Praha, Academia STRAKA, I.: Ekonomie strany nabídky. Politická ekonomie 6/1994.

130 6 Peníze a trh peněz "K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno; peníze vyřeší všechno." (Starý zákon, Kazatel, 10,19). Užitečnost peněz je nesporná, v ekonomické teorii budeme formulovat jejich funkce poněkud exaktněji. Budeme také kvantifikovat množství peněz v ekonomice. Vyústěním této kapitoly bude keynesiánské objasnění toho, jak se utváří na trhu peněz úroková sazba. 6.1 Funkce a formy peněz Funkce peněz Moderní výroba má podobu výroby zboží, tj. výroby statků (výrobků a služeb) pro směnu. Tato směna může probíhat bez přítomnosti peněz, jako tzv. barterová směna, tedy jako přímá výměna určitého statku za jiný. Barterový obchod je spojen nejen s primitivními počátky hospodářské aktivity lidí. Objevuje se i v moderních společnostech v situacích, kdy selhává peněžní systém - např. při hyperinflaci nebo v mezinárodních transakcích, kdy nejsou přijímány národní měny obchodujících partnerů, kteří současně nemají dostatek mezinárodně uznávaných deviz. Směna statků je vyvolána specializací výrobců. K barterovému obchodu je potřeba, aby množství a druh směňovaných statků přesně odpovídal potřebám obou jejich výrobců (tzv. dvojitá náhoda barteru). V opačném případě musí dojít k návaznému opakování směny, dokud výrobce nezíská požadovanou komoditu. Protože však tento typ směny je evidentně těžkopádný a nákladný, vedl rozvoj specializace k vyčlenění statků (zboží), které byly všeobecně přijímány při směně, tj. ke vzniku peněz. Peníze představují všeobecně přijímaný prostředek směny. Znamená to, že jako peníze může sloužit cokoliv, co je v dané době a v daném místě využíváno (ať už na základě svých věcných vlastností, nebo na základě společenských institucí- domluvy nebo z donucení) ekonomickými subjekty při směně statků. Prostředek směny je tedy primární funkcí peněz.

131 Peníze jako prostředek směny přitom nemusí vystupovat vždy současně se směnou statků. Např. při prodeji na úvěr zprostředkují peníze pohyb statků s časovým odstupem. Ještě skrytější je zprostředkování pohybu statků při placení daní. V některých případech peníze vůbec nezprostředkují pohyb statků, např. platíme-li alimenty nebo peněžní dary. Někdy se v těchto souvislostech označují peníze jako "platební prostředek". Díky tomu, že daný objekt plní funkci zprostředkovatele směny, může plnit zároveň i další peněžní funkce. Jde o funkci zúčtovací jednotky, která spočívá v tom, že peníze vyjadřují ceny statků. Oceňují dále nejen směňované statky, ale jakákoliv hmotná i nehmotná aktiva. Činí tím tyto statky (aktiva) vzájemně srovnatelnými. Peníze slouží dále jako uchovatel hodnoty, tj. jsou aktivem, jednou z forem bohatství, a to formou, která představuje více či méně pohotovou kupní sílu. Ekonomické subjekty v této souvislosti nedrží, alespoň většinou, peníze kvůli penězům samým, ale kvůli možnosti získat za peníze statky. K zabezpečení uvedených tří funkcí (tj. prostředku směny, zúčtovací jednotky a uchovatele hodnot) musí daný objekt, ať je jeho forma jakákoliv, splňovat určité vlastnosti, jako zejména fyzická stabilita, možnost vysoké koncentrace kupní síly, dělitelnost, snadná přenosnost nebo převoditelnost, ochrana před napodobením. Formy peněz 1) Ve svém historickém vývoji nabývaly peníze různých forem, a to nejprve formy zbožových (komoditních) peněz. Šlo o plnohodnotné peníze, o peníze s vlastní hodnotou. Historikové uvádějí různé příklady přechodně používaných prostředků směny v různých teritoriích, jako dobytek, plátno, kožešiny, mušle, obecné kovy aj. Svými vlastnostmi nakonec z řady těchto směnných prostředků převážily drahé kovy - zlato a stříbro. Historicky vzato probíhal tento proces po několik tisíciletí, a to nestejnoměrně v různých oblastech (zemích). Rozšířené využívání peněz nastupuje teprve se zánikem feudální společnosti, ačkoliv samotné peníze jsou mnohem starší. Do té doby byla směna (a v rámci ní i částečné využívání peněz) okrajovým jevem, převládala naturální (samozásobitelná) výroba. Peníze z drahých kovů v podobě mincí se objevily poprvé zřejmě až v stol. př. n. I. Oba drahé kovy byly v dalším vývoji využívány s různou intenzitou. 2) Zbožové peníze byly postupně nahrazeny moderními formami peněz. Nejprve šlo o papírové peníze. Bankovky vznikly jako speciální dlužní úpisy řady komerčních bank na základě uložení zlata v bance případně při nákupu obchodní směnky bankou. Tyto bankovky byly směnitelné za zlato, a proto musely být též (alespoň částečně) zlatem kryty. Na rozdíl od toho jiná historická forma papírových peněz, a to státovky, vznikaly pouze z rozhodnutí vlády (panovníka) o jejich emisi, obvykle bez jakéhokoliv krytí a směnitelnosti. Státovky byly zpravidla vydávány v souvislosti s potřebou financovat mimořádné výdaje (např. válečné). Jejich nadměrná emise často končila vyhlášením jejich neplatnosti. V současnosti jsou výjimečným jevem.

132 Vyspělá podoba peněžního systému se zlatem se nazývala zlatý standard. Ten existoval v různých modifikacích zhruba jedno století a zanikl v rámci vnitřních peněžních oběhů postupně počátkem 30. let dvacátého století (proběhla tzv. demonetizace zlata). V mezinárodních ekonomických vztazích se jeho určité prvky udržely až do začátku 70. let. 1 ) V současnosti již tedy zlato nefunguje jako peníze ani přímo, ani nepřímo, tj. prostřednictvím svých zástupců -bankovek směnitelných za zlato. Současné peníze jsou penězi nekrytými neboli penězi s nuceným oběhem. Stejný charakter jako papírové peníze (případně peníze z plastické hmoty) mají též drobné mince. Současné peníze jsou přijímány proto, že jsou zákonem předepsaným platidlem. 3) To platí nejen o hotovostních penězích, tj. bankovkách (které jsou v současnosti emitovány výlučně centrálními bankami) a o drobných mincích, ale i o převládající formě peněz, totiž o depozitních penězích, tj. depozitech v bankovní soustavě (označováno též jako bankovní, účetní nebo žirové peníze). Tato depozita (vklady) je možno rozdělit na - depozita na požádání v typické podobě běžných účtů. Vyznačují se tím, že je možno je (zhruba řečeno) bez omezení vybírat nebo na ně vypisovat šeky či používat jiné nástroje k převodu těchto peněz, - termínované vklady v pevné výši (jako termínované účty v bankách) a dále úsporová depozita s proměnlivým zůstatkem (jako např. vkladní knížky) apod. Peněžní zásoba S těmito základními poznatky o formách současných peněz je možno charakterizovat tzv. peněžní zásobu (M), tj. množství peněz v ekonomice k určitému okamžiku (při zkoumání trhu peněz budeme tuto veličinu označovat jako nabídku peněz). Tato peněžní zásoba je kvantifikována rozmanitými peněžními agregáty, utvářenými zejména rozčleněním depozitních peněz. K vyjádření principu tohoto rozčlenění je možno použít následující přístup: - užší agregát = oběživo, tj. hotovostní peníze v oběhu (tedy mimo bankovní soustavu) plus depozita na požádání, - širší agregáty jsou tvořeny užším agregátem plus úsporová a termínovaná depozita. Tyto širší peněžní agregáty jsou dále rozčleňovány např. podle velikosti depozit, podle subjektů, které depozita tvoří nebo podle časové specifikace těchto depozit. Konkrétní detailní národní přístupy jednotlivých centrálních bank ke sledování peněžní zásoby jsou odlišné, včetně konstrukce specifických peněžních agregátů. Obecně je možno je označit jako: M1 = užší agregát, M 2 = širší agregát. Kromě této charakteristiky peněžní zásoby je možno se setkat s pojmem skoropeníze (near money). Zpravidla (existují však i jiná pojetí) jde o formu bohatství, která sice nemůže sloužit jako prostředek směny, můžeme ji však 1) V této době došlo k zániku tzv. brettonwoodského mezinárodního měnového systému (viz kapitolu 14.2).

133 relativně snadno a rychle směnit za peníze. Příkladem jsou krátkodobé vládní pokladniční poukázky jako spolehlivé snadno prodejné cenné papíry. Ze schematického vymezení struktury peněžní zásoby je zřejmé, že s rozšiřováním peněžních agregátů klesá jejich likvidita, tj. pohotovost sloužit jako prostředek směny (časová vázanost, poplatky za předčasný výběr) a naopak roste jejich výnosnost (hotovost nenese žádný výnos, běžné účty jsou úročeny méně než termínované vklady). Např. Česká národní banka definuje: - oběživo, -Ml jako oběživo + netermínované korunové vklady, - M 2 jako M1 + quasipeníze (což jsou termínované vklady, depozitní směnky a ostatní dluhopisy, vklady rezidentů v cizí měně), - L jako M 2 + státní pokladniční poukázky + poukázky ČNB v portfoliu domácích nebankovních subjektů. Tab. 6-1 Peněžní zásoba v ČR koncem r (mld. Kč) těrrrirnoyáné kofunove Vklady ;l : ::;;óh : ; : d^ lllllli Pramen: Komerční banky, centrální banka Finanční zprostředkovatelé Finančními zprostředkovateli jsou instituce, zprostředkující pohyb peněžních fondů od věřitelů (střadatelů) k dlužníkům. Jejich součástí je bankovní soustava neboli depozitní instituce, které přijímají vklady a poskytují úvěry. Pro zjednodušení je zredukujme na komerční banky, patří sem však i ostatní instituce, ve kterých vznikají depozitní peníze (různá spořitelní a úvěrová sdružení - např. družstevní, v ČR nazývané "kampeličky"). Dalšími finančními zprostředkovateli jsou nebankovní instituce (zejména pojišťovny, penzijní a investiční fondy aj.), které mají příjmy z pojistného nebo z emise akcií a obligací. Tvorbou "vkladů" u těchto finančních zprostředkovatelů nevznikají depozitní peníze. V zemích s rozvinutou sítí finančních zprostředkovatelů existují též instituce, jejichž začlenění není jednoznačné, jako např. vzájemné fondy na peněžním trhu

134 (jde o finanční investiční společnosti, na jejichž akcie je možno s určitými omezeními vystavovat šeky). Komerční banky Hlavní činností komerčních bank je získávání peněžních prostředků (zejména ve formě vkladů) a poskytování úvěrů. To se též odráží v účetní bilanci (rozvaze) banky. Všimněte si (v následující tabulce), že hlavní součástí pasiv (zdrojů) banky jsou depozita a výpůjčky, hlavní součástí aktiv (užití) jsou pohledávky v podobě úvěrů, cenných papírů a rezerv. Položka rezervy ' představuje tu část aktiv komerčních bank, která není využita např. k poskytování úvěrů, nákupu cenných papírů apod., nýbrž je držena jednak jako hotovost v trezorech komerčních bank, jednak jako vklady (rezervy) u centrální banky. 2 ) Banky drží část svých zdrojů v podobě rezerv z jednoduchého důvodu: potřebují mít dostatek prostředků pro případ nadměrných výběrů svých klientů, kdy běžný příliv nových depozit nestačí pokrýt jejich odliv. Je zřejmé, že proti tomuto motivu držby rezerv působí snaha o jejich minimalizaci. Důvodem je nízký výnos těchto rezerv, neboť hotovost nesnese žádný výnos a rezervy u centrální banky jsou buď pouze nízko úročené nebo vůbec neúročené. Účetní bilance komerční banky XY k... (mld. peněžních jednotek). rezervy ;: ;v,i :.^ ^;p3 : íl;^;s;sp;s : ; 0': úvěiý;,;.;;- :. : '^0!fMSr^^^M^MfSS9 ^Jfáepózí^ osťafhf (n rc>zdeieny ziék a].) 180 W;Í;;Í:70;;. 40 ostatní (hmotný majetek aj.) : yř^aktivistc^ěmf:^ sěú ; 300 Rozhodnutí o tom, jak vysoké rezervy bude komerční banka udržovat, však obvykle nezávisí pouze na ní samotné. S cílem dále zmíněné stabilizace bankovního systému zpravidla určují centrální banky závazné povinné minimální rezervy (PMR), a to podílem rezerv na daném typu depozit (tzv. sazbou PMR neboli minimálním rezervním poměrem). Dalším cílem tohoto opatření je využívat změnu rezervního poměru jako nástroje měnové politiky (viz příslušnou kapitolu). V našem výkladu budeme uvažovat jednotnou sazbu PMR v = R/D = 10 % neboli 1/10, kde R znamená rezervy a D depozita. Banky mohou držet také přebytečné (dobrovolné) rezervy. 1) Nezaměňujme tuto položku s rezervami a rezervními fondy, které jsou součástí pasív (v příkladu účetní bilance jsou zahrnuty mezi "ostatními pasívy"). 2) V ČR se za rezervy považují jen tyto vklady.

135 Centrální banka Centrální banka má zpravidla podobu jednotlivé instituce jako Česká národní banka. Výjimku tvoří zejména centrální banka USA v podobě Federálního rezervního systému (Fed). Ten je tvořen 12 federálními rezervními bankami, které jsou soukromými bankami, jednajícími ve veřejném zájmu. Zmíněných 12 bank uskutečňuje měnovou politiku podle rozhodnutí centrálních orgánů Fedu. V rámci Evropské unie působí Evropský systém centrálních bank, tvořený od r Evropskou centrální bankou a centrálními bankami členských zemí EU. Hlavními úkoly centrální banky jsou: 1) Uskutečňovat měnovou politiku, a to modelově vzato buď dle vlastního uvážení (volba cílů, nástrojů), nebo podle pokynů vlády. Vývoj ve světě směřuje k posilování nezávislosti centrálních bank (typickým příkladem je Fed nebo ČNB), ty však zpravidla koordinují svou politiku s ostatními regulačními aktivitami autorit (zejména s fiskální politikou). Potřeba nezávislosti centrální banky na vládě bývá nejčastěji odůvodňována potřebou eliminace vlivu volebních cyklů ' a tím i rozkolísanosti měnové politiky. Hlubší analýza nezávislosti centrální banky by měla dále rozlišit nezávislost ve volbě cílů měnové politiky (na rozdíl např. od zákonem uloženého cíle) a nezávislost ve volbě nástrojů měnové politiky. Konkrétními opatřeními centrální banky v rámci měnové politiky se zabývá samostatná kapitola. Proto zde pouze vyjmenujeme nejvýznamnější aktivity: - operace na otevřeném (volném) trhu, - stanovení povinných minimálních rezerv, - úvěry komerčním bankám a stanovení s nimi spojených úrokových sazeb. Centrální banky zpravidla neposkytují úvěry ostatnímu podnikovému sektoru a většinou ani vládám. Např. ČNB může nakoupit od vlády ČR krátkodobé státní pokladniční poukázky pouze do výše 5 % příjmů státního rozpočtu v uplynulém roce. 2) Udržovat stabilitu komerčního bankovního systému. Toho je dosahováno zejména pomocí - povinných minimálních rezerv, - úvěrů komerčním bankám (centrální banka vystupuje jako zapůjčovatel poslední instance), - prosazování pravidel obezřetného podnikání bank (zejména limitování rizikových úvěrů, vyváženost časové struktury pohledávek a závazků banky, diverzifikace bankovních aktiv aj.), - pravidel vzniku bank (minimální výše základního kapitálu, personální vybavení aj-), - v některých zemích je součástí těchto stabilizačních opatření též povinné pojištění určitých bankovních depozit. 1) Viz kapitolu Hospodářské cykly.

136 Smyslem této regulace je zejména vytvořit jistotu vkladatelům a také zabránit situaci, kdy nevznikají nové vklady a naopak dochází k masovému vybírání vkladů (tzv. run na banky) a k hromadným bankovním bankrotům. Zkušenosti z let Velké deprese dokazují, že neregulované bankovní bankroty s sebou lavinovitě strhávají, v důsledku vzájemné závislosti dlužníků a věřitelů, ostatní podnikový sektor (dominový efekt). 3) K ostatním aktivitám centrální banky patří zpravidla: - správa oficiálních měnových (tj. devizových a zlatých) rezerv. Měnové rezervy drží centrální banky obvykle z důvodu zajištění potřebných devizových zdrojů pro své klienty (tj. komerční banky) a též pro kursové intervence. - emise bankovek, - často též regulace měnového kursu tzv. kursovými intervencemi, - některé finanční operace uskutečňované pro vládu (např. vedení účtů státního rozpočtu) resp. instituce ve veřejném sektoru. Některé z uvedených funkcí centrální banky se odrážejí v její účetní bilanci. Všimněte si zejména rezerv komerčních bank (jsou pasívem - závazkem - centrální banky), dále držby vládních cenných papírů (aktivum centrální banky) jako výsledku operací na otevřeném trhu. V pohledávkách centrální banky jsou dále důležité úvěry, poskytnuté komerčním bankám. Účetní bilance centrální banky k... (mld. peněžních jednotek) úvěry kom 100 oficiální měnlivě réžěrly 100. ;:;..:o : statnjf:j;;:i : ; : ;j:^^ l;ll-6of;. enriísěc^ ^ 6.3 Tvorba peněz Zdroje tvorby peněz Proces vzniku peněz případně stahování peněz z oběhu vysvětlíme jako tzv. multiplikovanou expanzi případně restrikci bankovních depozit. Uvedený multiplikační proces uvažujeme za následujících zjednodušujících předpokladů: 1) neexistují přebytečné rezervy (dobrovolné, nad povinnými), 2) všechny peníze nabývají podoby bankovních depozit v daném bankovním systému, neunikají tedy z bankovní soustavy jako hotovost do oběhu (jako oběživo).

137 Počátkem této expanze je skutečnost, že se do bankovního systému dostanou nové peníze (prvotní přírůstek peněz), a to např. - na základě nákupů vládních cenných papírů centrální bankou na otevřeném trhu (od bank nebo nebankovní veřejnosti), - úvěrem centrální banky komerční bance, - nebo též příliv peněz ze zahraničí - např. US dolarů do bank v USA nebo zahraničních měn, které komerční banka smění u centrální banky za domácí měnu aj. Multiplikovaná expanze bankovních depozit Uvažujme dále, že proces tvorby peněz byl zahájen nákupem vládních cenných papírů centrální bankou ve výši 100 peněžních jednotek. Tento příliv (injekce) nových peněz se v bilanci komerčních bank projeví nejprve (v prvním stadiu): - jednak jako růst jejich pasív (jako růst depozit klientů, kteří prodali centrální bance své vládní obligace ve výši 100). - současně se projeví jako růst jejich aktiv, a to v podobě zvýšení rezerv centrální bankou (centrální banka nakoupila cenné papíry ve výši 100, o tuto sumu se zvýší rezervy komerčních bank u centrální banky). Následující zjednodušené souhrnné bilance komerčních bank (KB), a to počáteční bilance a bilance po zahájení prvního stadia peněžní expanze, vyjadřují vývoj aktiv a pasív soustavy komerčních bank. Počáteční bilance KB Bilance KB po zahájení peněžní expanze rezervy i^;iíáyěr^ftg5 celkem WWBi depozita BS Mom ^ ($pb ita ; ví bstatríí celkem Komerční banky jsou povinny držet (v podobě hotovosti a vkladů u centrální banky) určité minimální rezervy. Dobrovolně sice mohou udržovat i rezervy vyšší (přebytečné), snaží se však zpravidla o výnosnější využití peněžních zdrojů. Předpokládejme proto, že i komerční banky v našem příkladě zvýší své rezervy pouze o 10 pen. jednotek na 20, tj. na minimální povinnou úroveň, danou sazbou povinných minimálních rezerv v = 1/10. Zbytek (90) se přemění v jakákoliv jiná aktiva - např. je poskytnut jako úvěry. Tento vývoj vyjadřuje souhrnná bilance komerčních bank po ukončení prvního stadia expanze bankovních depozit. Bilance KB koncem prvního stadia Í p l Ž2 Pro úplnost doplňme i vývoj účetní bilance centrální banky (CB).

138 Bilance CB před nákupem cenných papírů Bilance CB po nákupu cenných papírů aktíva pasíva cenné papíry ostatní rezervy KB ostatní ;v ;: ip;;; ;v 90 cenné papíry rezervy KB ostatní celkem 100 celkem 100 celkem 200 celkem 200 Tím však proces tvorby peněz nekončí. Celá suma zapůjčených prostředků ve výši 90 se totiž objeví opět v bankách jako depozita. Jde o druhé stadium expanze bankovních depozit, ve kterém stejně jako v prvním stadiu drží banky z depozit ve výši 90 povinné rezervy 9, zbytek (81) zapůjčí, případně za ně nakoupí cenné papíry apod. Souhrnná bilance soustavy komerčních bank po ukončení druhého stadia expanze vyjadřuje výsledný stav rezerv a depozit. Bilance KB koncem druhého stadia aktiva pasíva rezervy úvěry 281 depozita ostatní 290 célkern 310 celkem 31b Celý proces tvorby bankovních depozit, ze kterého jsme popsali pouze první dvě stadia (tj. tvorbu bankovních depozit), se zastaví až vyčerpáním dělení celého prvotního přírůstku peněz (100) na tvorbu nových rezerv. Shrneme tento proces do následující tabulky. Multiplikovaná expanze bankovních depozit stadium nova depozita nově úýěry celkem Údaje z tabulky jsou dále zohledněny v souhrnné bilanci soustavy komerčních bank (po všech stadiích) a v bilanci centrální banky. Konečné bilance bank soustava komerčních bank centrální banka aktiva rezervy ;;;:11Í : úvěry depozita ostatní cenné papíry ;;i56 : ;ft pasíva rezervy KB ostatní celkem celkem 200 celkem 200

139 Jednoduchý multiplikátor depozitních peněz Přírůstek depozit je součtem nekonečné geometrické řady AD = neboli AD = A/? + (1 - v) AR + (1 - v) 2 AR +..., kde AR je prvotní přírůstek peněz odpovídající změně rezerv, 1 - v je podíl, který z každého nového depozita vstupuje do multiplikačního procesu (v našem příkladu 0,9), obecně s = aj + ajq + a\ q +... Součet nekonečné geometrické řady vyjádříme V našem příkladu a\ - AR, q = 1 - v, proto Vztah mezi AD a AR odvodíme též následující úvahou. Prvotní přírůstek peněz zároveň představuje celkový přírůstek rezerv v bankovním systému (zmíněných 100 peněžních jednotek se postupně rozpadne na ,1 +...), tedy AR = 100. Tento přírůstek rezerv v bankovní soustavě bude zároveň určitým procentem z přírůstku depozit, a to procentem, vyjadřujícím sazbu PMR (rezervní poměr) - v našem příkladu 10 % neboli 1/10, neboli AR = v AD. Pro přírůstek depozit AD (tj. přírůstek depozitních peněz) proto platí AD = (l/v) AR. Všimněte si, že sazba PMR (rezervní poměr) zde hraje klíčovou roli. Kdyby byl např. 20 %, byl by při stejném přírůstku rezerv (100) přírůstek depozitních peněz pouze 500, při 5 % by množství peněz vzrostlo o Výraz l/v je označován jako jednoduchý multiplikátor depozitních (bankovních) peněz (jde o zjednodušenou podobu obecnějšího multiplikátoru peněžní nabídky) a vyjadřuje, o kolik se zvětší peněžní zásoba v podobě přírůstku depozitních peněz, zvýší-li se rezervy komerčních bank o peněžní jednotku. Měnová báze Klíčový význam rezerv soustavy komerčních bank spočívá v tom, že od výše těchto rezerv, ovlivňované centrální bankou, se odvíjí peněžní zásoba, a to v míře, dané multiplikátorem. Proto též bývají tyto rezervy označovány jako měnová báze (neboli mocné peníze). Uvedené zdroje prvotního přírůstku peněz, zvyšující rezervy komerčních bank, jsou tedy zároveň zdroji měnové báze (dalším je např. čistý úvěr vládě aj.). Součástí měnové báze je také oběživo, od kterého jsme odhlíželi. Zvýšení oběživa se projeví ve stejném růstu peněžní zásoby, nemá však vliv na změnu množství depozitních peněz. Rozčleněním měnové báze na rezervy a oběživo je vyjádřeno užití měnové báze.

140 Zkomplikujme náš příklad existencí oběživa. Kromě uvedených nákupů za 100 peněžních jednotek nakoupí centrální banka další vládní obligace za 5 peněžních jednotek. Tentokrát však zaplatí subjektům prodávajícím vládní cenné papíry emisí hotovosti, která obíhá (nezůstane tedy v trezorech komerčních bank). Měnová báze vzroste o 5, stejně tak i peněžní zásoba vzroste o 5. Pro analýzu účinnosti své měnové politiky rozlišují centrální banky část měnové báze, která má podobu půjček komerčním bankám a část v podobě nevypůjčené báze, která je pod účinnější kontrolou centrální banky. Restrikce peněžní zásoby Uvedený proces tvorby depozitních peněz funguje i v opačném směru, tj. jako multiplikovaná restrikce bankovních depozit (též destrukce, kontrakce). Jestliže např. centrální banka prodá vládní obligace v ceně 100, klesnou depozita bank v prvním stadiu o 100 a jejich rezervy centrální banka sníží též o 100 (tj. ve výši odpovídající hodnotě prodaných obligací). Při rezervním poměru 10 % je však přípustný pokles rezerv pouze o 10, proto musí banky v prvním stadiu multiplikované restrikce bankovních depozit tyto rezervy doplnit (o 90) např. tím, že k tomu využijí splátek poskytnutých úvěrů (položka "úvěry" poklesne o 90) nebo prodají část svých cenných papírů. Ve druhém stadiu proto v bankách poklesnou depozita o 90. K tomu je ovšem nutné jednak stáhnout část rezerv (ve výši 9), jednak využít splátek poskytnutých úvěrů (případně prodeje cenných papírů) ve výši 81 atd. Rozšíření multiplikátoru Odstraněním zjednodušujících předpokladů přiblížíme zkoumaný multiplikátor realitě: 1) Účinnost multiplikátoru bude oslabena držbou přebytečných rezerv (nad povinnými minimálními rezervami). 2) Oslabena bude také existencí oběživa. Ve skutečnosti totiž (na rozdíl od našich zjednodušujících předpokladů) z každého prvotního přírůstku peněz uniká část do oběhu jako hotovost a multiplikační mechanismus bankovních depozit se tím oslabuje. 3) V dalším textu (v následující subkapitole) budeme považovat za peníze pouze část peněžní zásoby, obecně vymezené výše (budeme vylučovat určitou část depozitních peněz). V tomto užším pojetí peněz by byl multiplikátor depozitních peněz dále modifikován (jeho hodnota by dále poklesla). Všechny tri uvedené okolnosti vykazují větší či menší nestabilitu a proto též destabilizuji příslušný peněžní multiplikátor. Složitější varianty peněžních multiplikátorů (jejichž teoretický základ položil J. E. Meade a rozšířil M. Friedman) jsou vysvětleny ve specializovaných předmětech, včetně odvození příslušných vzorců.

141 6.4 Trh peněz, úroková sazba Trh peněz Jedním z významných faktorů, ovlivňujících vývoj makroekonomických veličin, je úroková sazba. V ekonomické teorii existují různé názory na to, jak se utváří a čím je ovlivňována konkrétní výše úrokové sazby. V následujícím výkladu budeme vycházet z představy, že úroková sazba se tvoří na trhu peněz. Jde o keynesiánskou teorii úroku, založenou na preferenci likvidity (J. M. Keynes). Alternativním přístupem je neoklasické pojetí úrokové sazby, podle které se tato tvoří na trhu kapitálu, tj. střetnutím poptávky po fondech, určených k realizaci investičních projektů, a nabídkou těchto fondů, tj. úspor. Existují i jiné přístupy. Na peněžním trhu se střetává poptávka po penězích s nabídkou peněz a utváří se nominální úroková sazba. ' Za peníze budeme nadále považovat pouze určitý segment obecně charakterizované peněžní zásoby, a to tu její část, která vykazuje vysokou likviditu. Tak např. nejvíce likvidní jsou hotovost a šekovatelná depozita - mohou být okamžitě použity k platbám. Nižší stupeň likvidity vykazují např. úsporová depozita s výpovědní lhůtou - při jejich výběru je třeba zaplatit určitý poplatek za nedodržení lhůty. Ještě nižší stupeň likvidity vykazují depozita splatná k určitému datu - např. depozitní certifikáty je možno prodat přede dnem jejich splatnosti, náklady však mohou být značné. Takto vymezené peníze (neboli peněžní zůstatky) bývají někdy ztotožňovány s určitými peněžními agregáty, a to např. s M 1 nebo M 2 (jejichž pojetí je navíc u různých centrálních bank odlišné). Vzhledem k nejednotnosti ve vymezení peněžních agregátů a k jejich faktické proměnlivosti oproti statistickému sledování vystačíme s výše uvedenou kvalitativní charakteristikou peněz. Takto definované peníze jsou jednoznačně nositeli především své primární funkce, tj. prostředku směny, i když není vyloučeno (jak uvidíme dále), že mohou být drženy jako uchovatel hodnoty. Vyznačují se dále nízkým výnosem: hotovost nenese žádný nominální výnos, běžné účty jsou úročeny mnohem méně, než úsporová nebo termínovaná depozita. Pro zjednodušení budeme přepokládat, že výnosnost peněz je nulová. Všechna finanční aktiva rozčleníme na peníze (výše definované) a na ostatní (alternativní) finanční aktiva, jako jsou zejména některé formy bankovních depozit, obligace a jiné úvěrové pohledávky, akcie apod. Nezaměňujme uvedené pojetí peněžního trhu ve smyslu ekonomické teorie od odlišného pojetí v rámci bankovní a úvěrové praxe. Zde bývá peněžní trh nejčastěji interpretován jako mezibankovní trh s krátkodobými peněžními prostředky, který umožňuje vyrovnání přebytků a deficitů likvidity úvěrových 1) Na trhu peněz budeme v základním kursu makroekonomie uvažovat pouze nominální veličiny (nominální úrokovou sazbu, nominální množství peněz). Pokročilý kurs makroekonomie pracuje s reálnými veličinami.

142 institucí. Za kapitálový trh je pak (v tomto prostředí) považován obvykle trh se střednědobými a dlouhodobými cennými papíry. V obou případech však existují i odlišná pojetí. Úroková sazba Pojem úroková sazba bývá běžně používán ve významu poměru úroku k vypůjčené sumě peněz (jistině). Vzhledem k výše vymezenému pojetí peněz však budeme pojem úroková sazba používat v širším smyslu, a to ve smyslu míry výnosu alternativních finančních aktiv. Pro naše potřeby vystačíme s imaginární jednotnou (obecnou) úrokovou sazbou. Nebudeme rozlišovat úrokové sazby (míry výnosu) z různých forem finačních aktiv, z depozit a úvěrů, z krátkodobých a dlouhodobých fondů apod. Na peněžním trhu se utváří nominální úroková sazba (i N ), vyjadřující procentní přírůstek dané sumy peněz N (přesněji: alternativního finančního aktiva např. v podobě termínovaného vkladu): Reálná úroková sazba (i R ) vyjadřuje přírůstek kupní síly dané sumy peněz, tzn. že promítá vliv vývoje cenové hladiny (míry inflace n) do nominálního přírůstku peněžní sumy. Vycházíme ze srovnání nominálně zhodnocené sumy peněz N(l + i^) a zvýšené hodnoty této sumy peněz v souladu s mírou inflace tak, aby kupní síla byla stabilní A^l + n). Veličiny vyjadřujeme ve srovnatelném období a v setinách: např. i N = 0,09 a 71 = 0,06 znamená, že nominální úroková sazba dosahuje 9 % p. a. a roční míra inflace činí 6 %. Rozdíl těchto veličin jako podíl na stabilní kupní síle udává reálnou úrokovou sazbu: Pro zjištění aproximativní hodnoty reálné úrokové sazby upravíme předchozí výraz do podoby i R =(i N -n)l00-i R n (v%). Vzhledem k zanedbatelné hodnotě i R n je možno definovat reálnou úrokovou sazbu zjednodušeně jako rozdíl mezi nominální úrokovou sazbou a mírou inflace (obojí v procentním vyjádření): ÍR = ÍN - n. V našem příkladě je přibližně i R = i N - n= 9 % - 6 % = 3 %, přesně je i R = 2,83 %.

143 Uvedený vztah v podobě //v = //? + n je aplikován v neoklasickém modelu určení nominální úrokové sazby, přičemž pracuje s očekávanou (nikoliv skutečnou) mírou inflace. Jde o tzv. Fisherovu rovnici, resp. o Fisherův efekt (nominální úroková sazba se mění pod vlivem změny míry inflace). Nabídka peněz Na dílčím trhu určitého statku vyjadřujeme vztah mezi množstvím tohoto statku a jeho cenou. "Statkem" jsou v daném případě peníze. Množství peněz v ekonomice (tj. peněžní zásoba) obíhající určitou rychlostí, představuje na peněžním trhu nabízené množství peněz. Cena tohoto "statku" je vyjádřena jako náklad spojený s držbou peněz neboli jako náklad příležitosti, tj. ušlý výnos - úrok (vyjádřený úrokovou sazbou, /). Vztah mezi nabízeným množstvím peněz a úrokovou sazbou (tj. nabídka peněz) bývá interpretován různě. Časté je vyjádření dokonale neelastické citlivosti nabízeného množství peněz na úrokovou sazbu, kdy graf nabídky peněz (MS) má podobu vertikální linie (obr. 6-1). BHBHHHR Vertikální tvar křivky MS je podmíněn předpokladem, že komerční banky nedrží přebytečné rezervy. Je možno uvažovat i pozitivně skloněnou křivku MS. Komerční banky v tomto případě manévrují se svými přebytečnými (dobrovolnými) rezervami - zvyšují je v případě nedostatečných příležitostí k výnosným finančním investicím. Vertikální křivka MS se dá předpokládat zejména při vysoké úrokové sazbě. Z procesu expanze nebo restrikce depozitních peněz vyplývá klíčová role centrální banky při vývoji nabídky peněz. Nákup nebo prodej vládních cenných papírů, úvěry komerčním bankám, regulace přílivu peněz ze zahraničí a jiná opatření, ovlivňující měnovou bázi, vedou k expanzi nebo restrikci peněžní zásoby. Poloha křivky MS proto bude určena rozhodnutím centrální banky: její posun doleva bude způsoben restriktivními opatřeními a posun doprava expanzivními opatřeními.

144 Nabídka peněz je v tomto případě exogenní veličinou - je určena měnovou politikou centrální banky. Exogenní interpretaci nabídky peněz preferuje monetaristická ekonomie. Endogenní peníze Ve výše uvedeném pojetí jsme uvažovali (a také v následujících kapitolách, zejména v kapitole Měnová politika, budeme uvažovat) exogenní charakter nabídky peněz. Ekonomická teorie však připouští i možnost endogenní nabídky peněz, tj. její určení okolnostmi zevnitř ekonomiky" mimo centrální banku (postkeynesiánští autoři, jako N. Kaldor, S. Weintraub, H. P. Minsky aj.). 1^ Nejčastější je dvojí vysvětlení. Centrální banka zcela uspokojuje poptávku komerčních bank po úvěrech (komerční banky přitom vycházejí z poptávky podniků po úvěrech) neboli nabídka peněz se zcela přizpůsobuje poptávce. Křivka nabídky peněz (MS) má v tomto případě horizontální průběh. Chování centrální banky je vysvětlováno tím, že chce jednak zachovat stabilitu bankovní soustavy, jednak udržet svou vlastní autoritu. Druhým vysvětlením jsou finanční inovace, které provádějí banky (např. vytváření nových finančních instrumentů nepodléhajících tvorbě rezerv) nebo podniky (např. si půjčují navzájem) jako reakci na restriktivní opatření centrální banky. Nabídka peněz se tak dostává mimo kontrolu centrální banky. Obecným projevem je zde změna struktury aktiv a pasív bank a podniků, jde tedy o strukturální přístup. Poptávka po penězích Poptávka po penězích (MD) je představována množstvím peněz, které jsou ochotny držet ekonomické subjekty při určité úrokové sazbě. Jaké jsou motivy držby peněz, neboli proč ekonomické subjekty chtějí udržovat část svých finančních aktiv ve vysoce likvidní podobě (preferují likviditu)? 1) Běžně uznávaný je tzv. transakční motiv (a od něj odvozená transakční poptávka po penězích), což znamená držbu peněz za účelem např. běžných výdajů domácností na spotřební předměty, podniků na mzdy, suroviny a uskutečňování řady podobných transakcí a plateb. Tyto výdaje zpravidla nejsou synchronizovány s příjmy (např. mzdu pobíráme jednou měsíčně, spotřební předměty však nakupujeme denně), z čehož plyne potřeba držby určitého množství peněz. Tato poptávka po penězích vychází z funkce peněz jako prostředku směny. Transakční poptávka po penězích je často interpretována jako necitlivá na úrokovou sazbu. Za jistých okolností je však možno tuto citlivost uvažovat. Známý je model (W. J. Baumol, J. Tobin), který vychází ze skutečnosti, že úrok je nákladem příležitosti držby peněz. To vede k řízení likvidity (transakční držby peněz) v tom smyslu, že jsou minimalizovány "zahálející peníze" jejich neustálým převáděním do krátkodobých aktiv, výnosnějších než hotovost nebo běžné účty. 1) Endogenní přístup k nabídce peněz aplikuje též teorie reálných hospodářských cyklů (viz kapitolu Hospodářské cykly).

145 Rostoucí úroková sazba pak bude stimulovat řízení likvidity a povede k poklesu transakční držby peněz. Činí-li např. na počátku měsíce transakční držba peněz určité domácnosti Kč a koncem měsíce 0 Kč, je průměrná držba peněz 5000 Kč. Nakoupí-li však domácnost počátkem měsíce cenné papíry (např. vládní pokladniční poukázky) se 14 denní splatností, poklesne průměrná držba peněz na 2500 Kč. Přitom drží stále dostatek peněz k transakčním účelům. Uvedený přístup řízení transakční držby peněz je spojen s určitými náklady v podobě vynaloženého času, nákladů na získání a vyhodnocení informací, bankovní a zprostředkovatelské poplatky aj. (obrazně vyjádřeno jako náklady "ošoupávání podrážek"). Dá se proto předpokládat, že tato citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu bude spíše u velkých nominálních částek, tj. zejména u podniků. Spolu s transakčním motivem držby peněz bývá často uznáván i opatrnostní motiv, představující držbu peněz pro případ neočekávaných výdajů nebo neočekávaného poklesu příjmů. 2) Nejednoznačný je eventuální další motiv držby peněz, nazývaný (v původním Keynesově pojetí) spekulační motiv. Jeho existence je spojena s funkcí peněz jako uchovatele hodnoty. Spekulační motiv vychází z nejistoty výnosů alternativních finančních aktiv, tj. jednak úroků, jednak kapitálové ztráty nebo zisku v souvislosti s vývojem tržních cen cenných papírů. Spekulační charakter této poptávky spočívá v úvaze, že při nízké úrokové sazbě a vysoké úrovni cen cenných papírů (mezi vývojem úrokové sazby a cenou cenných papírů existuje nepřímo úměrná závislost) budou subjekty očekávat pokles cen cenných papírů (a růst úrokové sazby). Tento pokles znamená kapitálovou ztrátu, preferována bude proto držba peněz. Při vysoké úrokové sazbě tomu bude naopak (preferována bude držba cenných papírů). Spekulační motiv držby peněz je rozvinut v teorii portfolia, tj. souboru finančních aktiv (J. Tobin), vysvětlující držbu peněz jako aktiva. Ta vychází ze skutečnosti, že ekonomické subjekty vykazují vyšší či nižší averzi k riziku, což vede k diversifikaci portfolia. Kdybychom totiž udržovali všechna svá aktiva (s výjimkou transakční poptávky po penězích) v podobě např. výnosných cenných papírů, podléháme riziku výkyvů jejich tržní ceny a tím i kapitálové ztráty. Vyšší výnos v podobě úrokové sazby pak stimuluje k držbě rizikovějších aktiv a tedy i k nižší držbě peněz. Uvedenou souvislost mezi celkovým poptávaným množstvím peněz a nominální úrokovou sazbou vyjádříme pomocí grafu. Graf poptávky po penězích odráží skutečnost, že poptávané množství peněz roste (klesá) s poklesem (růstem) nominální úrokové sazby (jde o pohyb po křivce MD). Pro zjednodušení je zvolen lineární průběh křivky MD. Dá se však předpokládat, že při velmi nízké úrokové sazbě, kdy je její opětovný růst velmi aktuální, poroste (při poklesu úrokové sazby) poptávané množství peněz zvlášť silně. Negativní sklon křivky MD by proto při nízké úrokové sazbě klesal až k vodorovné poloze. Analýza této situace, která bývá označována jako past

146 likvidity, překračuje rámec tohoto textu - blíže viz pokročilý kurs makroekonomie. Uvedený vývoj poptávaného množství peněz (pohyb po křivce MD) je třeba odlišit od změny poptávky po penězích ve smyslu pohybu křivky MD samotné (poptáváme více či méně peněz při dané úrokové sazbě). K této změně dochází zejména po vlivem následujících faktorů: - s růstem cenové hladiny (P) bude růst též množství peněz, potřebné k nákupu stejné sumy statků, tedy i transakční držba peněz, - růst reálného důchodu (Y) je spojen s růstem transakcí (je nakupováno více vstupů, vypláceno více mezd, rostou spotřební výdaje atd.), - změny všech ostatních transakcí a plateb, zprostředkovaných penězi (nákup finančních aktiv, nemovitostí a jiných hmotných aktiv, platby daní apod.), - vývoj počtu podnikových subjektů v ekonomice - původní vnitropodnikový pohyb statků je nahrazen mezipodnikovou směnou, - změna platebních zvyklostí - např. mzdy se začnou vyplácet nikoliv dvakrát, ale pouze jednou měsíčně, - finanční inovace ve smyslu urychlení a zpružnění platebního styku, případně zvýšení jeho spolehlivosti povedou k poklesu poptávky po penězích, - změna preferencí při utváření struktury aktiv (např. poklesne-li naše averze k riziku, snížíme držbu peněz) a jiné. V grafickém vyjádření dojde pod vlivem uvedených faktorů k posunu křivky MD doprava např. v důsledku růstu P nebo Y, doleva např. v důsledku poklesu P nebo Y (obr. 6-2). i V dosavadním výkladu byla věnována pozornost převážně keynesiánskému pojetí poptávky po penězích vzhledem k tomu, že trh peněz je imanentní součástí keynesiánské teorie. Určité směry ekonomického myšlení však existenci

147 spekulačního motivu resp. držbu peněz jako aktiv neuznávají a neuznávají tedy citlivost MD na úrokovou sazbu (případně pouze v omezené míře). Argumentem je úvaha, že subjekty se snaží uplatnit všechna finanční aktiva (s výjimkou transakční držby peněz) k výnosům, nikoliv je držet jako tzv. zahálející aktiva. S dalšími přístupy k poptávce po penězích se setkáme až v kapitole o měnové politice vzhledem k jejich souvislostem s kvantitativní teorií peněz. Jde zejména o přístup cambridgeský (závislost poptávky po penězích na nominálním důchodu) a monetaristický (peníze jsou jednou z forem řady aktiv, jejichž struktura je optimalizována). Rovnováha na trhu peněz Nominální úroková sazba neustále směřuje ke své rovnovážné úrovni, která je výsledkem střetnutí poptávky po penězích a nabídky peněz - viz obr nhhhmhhhi V obr. 6-3 je rovnovážná úroková sazba označena ij. Poptávané množství peněz se rovná nabízenému množství (Mj). Představme si, že skutečná úroková sazba je na úrovni i 2. Znamená to, že poptávané množství peněz (M 2 ) je nižší než nabízené množství (Mj). Množství peněz, které jsou při této úrokové sazbě ochotny ekonomické subjekty držet, je nižší, než množství peněz, které se v ekonomice vyskytuje (tj. peněžní nabídka). Bude proto následovat převod peněz do alternativních finančních aktiv v podobě cenných papírů - např. obligací, akcií. Poroste jejich cena a poklesne míra výnosnosti těchto aktiv, tj. úroková sazba. Též převod nadměrného množství peněz např. do termínovaných účtů bude stimulovat pokles úrokové sazby. Současně však klesající úroková sazba povede k růstu poptávaného množství peněz.

148 Naopak při úrokové sazbě i 3 je poptávané množství peněz (M 3 ) vyšší než nabízené množství. Reakcí bude růst úrokové sazby a pokles poptávaného množství peněz. Změna úrokové sazby z jedné rovnovážné úrovně do jiné rovnovážné úrovně bude způsobena změnou poptávky po penězích nebo nabídky peněz. V obr. 6-4 je znázorněna expanzivní měnová politika centrální banky v podobě zvýšení nabídky peněz z úrovně My do M 2. Nadměrné množství peněz je převáděno do alternativních finančních aktiv (např. nákupem obligací). Výsledkem je změna rovnováhy na peněžním trhu (z Ej do E 2 ) a pokles úrokové sazby z i í na i 2. Současně dojde k poklesu transakční rychlosti oběhu peněz (kterou již známe z kap. 4.2), neboť stejný objem transakcí probíhá při větším množství peněz v ekonomice. BHHBHHHMBHBBBHHi Růst poptávky po penězích např. v důsledku růstu cenové hladiny povede k nové rovnováze na peněžním trhu. Alternativní finanční aktiva jsou převáděna do peněz (např. prodejem obligací). Úroková sazba vzroste, peněžní nabídka se nezmění. Ekonomické subjekty budou ochotny držet i po zvýšení poptávky po penězích stejné množství peněz v důsledku vyšší výnosnosti alternativních finančních aktiv. Zároveň dojde k růstu transakční rychlosti oběhu peněz, neboť větší objem transakcí (způsobený růstem cenové hladiny) se uskutečňuje se stejným množstvím peněz.

149 Hlavní problémy funkce peněz formy peněz zákonem předepsané platidlo peněžní agregáty M 1, M 2, L aktiva a pasíva komerčních bank aktiva a pasíva centrální banky povinné minimální rezervy multiplikovaná expanze bankovních depozit jednoduchý multiplikátor depozitních peněz měnová báze peníze a ostatní finanční aktiva úroková sazba nominální a reálná nabídka peněz exogenní a endogenní peníze posun křivky MS poptávka po penězích: - transakční motiv, opatrnostní motiv - spekulační motiv, peníze jako aktivum posun křivky MD rovnováha na trhu peněz kolísání úrokové sazby kolísání rychlosti oběhu peněz Shrnutí Peníze jsou všeobecně přijímaným prostředkem směny. Dalšími funkcemi peněz jsou zúčtovací jednotka a uchovatel hodnoty. V počátcích své historie měly peníze rozmanité formy zbožových peněz (zejména zlato a stříbro). Papírové peníze vystupují v podobě bankovek případně státovek. Nejrozšířenější formou jsou bezhotovostní depozitní peníze. Peněžní zásoba bývá kvantifikována různými peněžními agregáty (M 0, M 1, M 2, L). S rozšiřováním těchto agregátů klesá likvidita peněz a roste jejich výnosnost. Hlavními pasívy komerčních bank jsou depozita klientů, hlavními aktivy poskytnuté úvěry. V aktivech jsou významné tzv. rezervy (povinné minimální rezervy a přebytečné rezervy). Sazbu povinných minimálních rezerv z depozit stanoví centrální banka. Úkolem centrální banky je uskutečňovat měnovou politiku, udržovat stabilitu komerčních bank a řada dalších (kursové intervence aj.). Peníze jsou tvořeny v procesu multiplikované expanze bankovních depozit (okrajový význam má rozšiřování oběživa). Tato tvorba závisí na výši jednoduchého multiplikátoru depozitních peněz a na změně rezerv komerčních bank. Měnová báze je tvořena prvotními zdroji (přírůstky) peněz, jako nákup vládních cenných papírů centrální bankou aj., její užití má podobu tvorby rezerv komerčních bank a oběživa. Od vývoje měnové báze se odvíjí změna peněžní zásoby. Nabídka peněz je představována peněžní zásobou. Vůči úrokové sazbě je necitlivá. Má exogenní charakter, tj. je pod kontrolou centrální banky.

150 Teorie endogenních peněz vysvětluje, proč centrální banka ztrácí kontrolu nad nabídkou peněz (horizontalistický a strukturální přístup). Poptávka po penězích je tvořena jednak transakční (a opatrnostní) poptávkou, jednak spekulační poptávkou (bývá interpretována též jako poptávka po aktivech). V keynesiánském pojetí vykazuje poptávané množství peněz nepřímo úměrnou závislost na úrokové sazbě. Střetnutím poptávky a nabídky na trhu peněz dochází k určení rovnovážné úrokové sazby (nominální). K jejízměně dojde pod vlivem změny okolností, ovlivňujících poptávku a nabídku peněz. Reálnou úrokovou sazbu vypočteme zjednodušeně jako rozdíl mezi nominální úrokovou sazbou a mírou inflace. Cvičeni 1. Rezervy komerčních bank jsou tvořeny mimo jiné: a) hotovostními penězi u obyvatelstva, b) vklady komerčních bank u centrální banky, c) peněžním agregátem Mí, d) peněžním agregátem M 2, e) akciemi v aktivech komerčních bank. 2. Centrální banka prodá na otevřeném (volném) trhu vládní obligace za 6 mld. Kč podnikům a domácnostem prostřednictvím jejich šekových účtů u komerčních bank. Povinná míra rezerv, kterou banky přesně dodržují, je 15 %. Předpokládáme, že veškerý pohyb peněz probíhá v rámci bankovního systému. Vypočtěte: 1) celkové změny v povinných minimálních rezervách komerčních bank, 2) změnu v aktivech centrální banky, 3) celkovou změnu v pasívech komerčních bank. 3. Centrální banka snížila sazbu povinných minimálních rezerv z 10 % na 6 % při původní výši rezerv 120 mld. Kč. O kolik se změnila peněžní zásoba (předpokládáme neexistenci přebytečných rezerv a existenci pouze depozitních peněz). 4. Na grafu trhu peněz vyjádřete změny vedoucí k poklesu transakční rychlosti oběhu peněz: 1) při stabilní poptávce po penězích, 2) při stabilní nabídce peněz. 5. K pohybu po křivce poptávky po penězích (ke změně poptávaného množství peněz) dojde tehdy, změní-li se 6. Jestliže nominální úroková sazba činí 15 %, tempo růstu reálného produktu je mínus 3 % a roční míra inflace 17 %, pak roční reálná úroková sazba činí přibližně %. 7. Předpokládejme, že úroková sazba se tvoří na trhu peněz. Dojde-li k poklesu nominálního HDP, jak se bude vyvíjet:

151 1) úroková sazba, 2) transakční rychlost oběhu peněz. 8. Doplňte: je-li reálná úroková sazba stabilní a míra inflace roste, pak nominální úroková sazba Úkoly 1. Pokuste se vytvořit pořadí následujících forem finančních aktiv: - běžný účet, - hotovost, - stavební spoření, - vládní obligace, - termínovaný vklad, - akcie průmyslového podniku, - vkladní knížka, a to z hlediska: 1) výnosnosti, 2) likvidity. Obě pořadí srovnejte a formulujte závěry. 2. Povinné minimální rezervy komerčních bank v ČR uložené u centrální banky jsou neúročené. Jaký důsledek se dá očekávat od uvažovaného zavedení úročení těchto rezerv, a to: a) na tyto rezervy samotné, b) na vývoj peněžní zásoby. 3. Pokuste se graficky znázornit Baumolův - Tobinův model řízení transakční držby peněz (aplikujte příklad v textu). 4. Centrální banka bývá charakterizována jako "banka bank". Proč?

152 Literatura ARLT, J., GUBA, M., RADKOVSKÝ, Š., SOJKA, M., STILLER, V.: Vliv vybraných faktorů na vývoj poptávky po penězích v letech Politická ekonomie 5/2001. GUBA, M.: HAMPL, M.: Peněžní agregáty v měnové politice vybraných zemí. Finance a úvěr 2/1998. Povinné minimální rezervy v instrumentáriu SBČS a ČNB. Politická ekonomie 3/1999. HORSKÁ, H.: Vývoj peněžního multiplikátoru v podmínkách pevného měnového kursu a rozšířeného fluktuačního pásma. Politická ekonomie 3/1998. IZÁK, V.: Nabídka peněz - endogenní nebo exogenní? Finance a úvěr 6/1995. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV Kap.13, 15 (poptávka po penězích, úroková sazba). MISHKIN, F. S.: Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů. Časopis Finance a úvěr. Praha, Economia Kap. 2 (vymezení peněz), kap. 8 (komerční banka), kap. 12, 13 (tvorba peněz), kap. 19 (poptávka po penězích). REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. 2. vydání. Praha, Management Press Kap. 4.1 (komerčníbanka), kap (centrálníbanka), kap. 11 (poptávka po penězích - pokročilá analýza), kap. 12 (nabídka peněz - pokročilá analýza). SEDLÁČEK, P.: Postkeynesovská teorie peněz - alternativní pohled. Politická ekonomie 2/2002. ŠMÍDKOVÁ, K., TŮMA, Z.: Soudobé evropské pojetí nezávislosti centrální banky. Finance a úvěr 9/1999.

153 7 Otevřená ekonomika 7.2 Te^ 7.3;:" :!^ž^rt i ^^p^j^^ S fti : ;7M- :^:; : :;3víěřio\p Specializace může být užitečná nejen pro jednotlivce, ale i pro celá národní hospodářství. Z této specializace vyplývá mezinárodní obchod a dále (přímo či nepřímo) i mezinárodní pohyb kapitálu. Proto budeme zkoumat, proč a na základě jakých okolností se jednotlivé ekonomiky specializují. Hned v úvodu je přitom třeba zdůraznit dynamický charakter těchto okolností: "Tradiční výrobní faktory: půda, práce - a i kapitál, protože je tak mobilní - již nezaručují konkurenční výhodu té které zemi. Dnes je to řízení, znalost, know-how, které se staly rozhodující výrobní silou." (P. Drucker, Managing for the Future). 7.1 Otevřenost ekonomiky Otevřenost národního hospodářství spočívá v jeho zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů, které jsou představovány pohybem statků (výrobků a služeb), služeb výrobních faktoru a finančních aktiv mezi rezidenty různých národních ekonomik. Míra otevřenosti bývá nejčastěji vyjadřována pomocí poměru exportu výrobků a služeb k HDP. K ilustraci slouží tab Tab. 7-1 Velikost exportu (2000) WĚĚĚWsšm W&ĚĚĚĚĚĚ Pramen: International Financial Statistics (IMF), May 2002 Jaké jsou příčiny vysoce rozdílné míry otevřenosti?

154 Nízká míra otevřenosti: - v případě rozvinutých zemí bude hrát zřejmě rozhodující (i když ne jedinou) roli velký vnitřní trh, - u méně rozvinutých ekonomik budou mít vliv i vysoké náklady a nízká konkurenceschopnost na světových trzích, Vysoká míra otevřenosti: - vysoký podíl exportu můžeme pozorovat u rozvinutých zemí s malým vnitřním trhem (jde o tzv. malé otevřené ekonomiky), - také řada rozvojových zemí vykazuje relativně vysoký podíl exportu k HDP v důsledku úzké specializace výroby, podmíněné zejména přírodními podmínkami (tzv. monokulturní ekonomika), - jiným příkladem silně exportujících zemí jsou tzv. nově industrializované země, které se při překonávání své ekonomické nerozvinutosti orientují silně proexportně, často za intenzivní vládní podpory. 7.2 Teorie mezinárodního obchodu S mezinárodním obchodem jsme se již setkali v předchozích kapitolách. Charakterizovali jsme jeho zapojení v makroekonomickém koloběhu, vysvětlili jsme si jeho postavení v tvorbě a užití HDP a rozebrali jsme faktory, které mají vliv na kolísání exportu a importu. Nyní se budeme zabývat vysvětlením, proč dochází k mezinárodnímu obchodu. Model dvě země, dva výrobky Specializace výrobců v mezinárodním měřítku a na ní založená struktura mezinárodního obchodu se statky (výrobky a službami) je podmíněna rozdílnými výrobními podmínkami producentů v jednotlivých národních ekonomikách, a to rozdílnými náklady na výrobu daného statku (abstrahujeme od dopravních a podobných nákladů). Pokud by se mezinárodní obchod důsledně držel uvedeného principu, tj. specializace podle nákladů a probíhal by jako volný obchod (bez regulačních zásahů autorit), povede ke zvýšení efektivnosti výroby v obchodujících zemích. Z tohoto zvýšení efektivnosti výroby, kdy se stejným množstvím výrobních faktorů je celkově (ve všech zemích) vytvářen větší produkt než před mezinárodní specializací, vyplývá zvýšení spotřebních možností - jde o tzv. přínosy z obchodu. Přínosy z obchodu jsou tedy podmíněny rozdělením výrobních faktorů mezi odvětvími v každé zemi na základě mezinárodního srovnání výrobních nákladů. Mezinárodní srovnání výrobních nákladů na jednotku určitého statku budeme aplikovat na příkladu se dvěma zeměmi (A, B) a se dvěma statky (potraviny, oděvy). Jde o teorii, jejíž základy vytvořili klasikové ekonomické teorie spolu s obhajobou volného obchodu (A. Smith, D. Ricardo, J. S. Milí, kromě klasiků

155 též G. Haberler aj.). Kromě této teorie se můžeme v odborné literatuře setkat též s vysvětlením přínosů z obchodu s použitím indiferenční analýzy. V následující tabulce jsou vyjádřeny náklady (pro zjednodušení zredukované na množství pracovních hodin jako tzv. reálné náklady) na výrobu jednotky produkce v zemi A a v zemi B. Předpokládejme (prozatím), že tyto náklady jsou konstantní. Ve zvoleném příkladu zaostávají výrobci v zemi B u obou výrobků za zemí A, neboli výrobci v ztmia jsou produktivnější jak ve výrobě potravin, tak ve výrobě oděvů, mají u obou výrobků absolutní výhodu. Stupeň této výhody je však rozdílný: ve výrobě potravin je země^4 třikrát produktivnější, kdežto ve výrobě oděvů pouze 2,5 krát. ZtmtA má proto tzv. komparativní výhodu při výrobě potravin. Země B má sice absolutní nevýhodu při výrobě obou výrobků, její komparativní výhoda je však ve výrobě oděvů (náklady jsou zde pouze 2,5 krát vyšší ve srovnání se zemí A, kdežto u výroby potravin třikrát vyšší). Zobecněme: komparativní výhoda daného odvětviv jedné zemi oproti jiné zemi spočívá v relativně nižších nákladech ve srovnání s jinými odvětvími. Její určení spočívá v nalezení nejvyšší absolutní výhody nebo nejnižší absolutní nevýhody. Z uvedeného příkladu vyplývá, že samotná absolutní výhoda (bez komparativní výhody) k přínosům z obchodu nestačí. Pokud bychom například zvolili variantu, kdy by k výrobě jednotky oděvů v zemi B bylo potřeba 6 hodin práce, komparativní výhoda by neexistovala. Mikroekonomický základ této problematiky spočívá v rozdílné tzv. mezní míře transformace produktu (MRPT): třikrát vyšší náklady na výrobu potravin v zemi B ve srovnání se zemí A by se vyrovnaly třikrát vyšším nákladům ve výrobě oděvů, tudíž MRPT by byla stejná v obou zemích a výroba by byla (podle tohoto kritéria) efektivní. Pro zjednodušení předpokládejme, že MRPT je konstantní při měnící se struktuře produktu (neboli dále použité hranice produkčních možností budou mít tvar přímek, 1 * jejichž sklony odpovídají MRPT). MRPT též odpovídá použité domácí směnné relaci resp. nákladům příležitosti v dané zemi. Alternativně je možno komparativní výhodu vyjádřit též pomocí nákladů příležitosti (na rozdíl od reálných nákladů). Komparativní výhoda je soustředěna v daném odvětví v té zemi, kde jsou nejnižší náklady příležitosti: náklady příležitosti u výroby jednotky potravin jsou v zemi A 1/2 jednotky oděvů, v zemi B 3/5 oděvů. Náklady příležitosti výroby jednotky oděvů jsou analogicky 2 a 5/3 jednotky potravin. Docházíme tedy opět k závěru, že země A se soustředí na výrobu potravin a země B na výrobu oděvů. 1) K charakteristice hranice produkčních možností (PPF) viz kapitolu Ekonomický růst.

156 Jakým mechanismem se přínosy z obchodu realizují a jak se rozdělí mezi obchodující země? Vyjdeme z poměru, v jakém se budou uvedené statky směňovat, přičemž pro zjednodušení vypustíme z analýzy směny peníze, a tím se vyhneme deformacím plynoucím z pohybů měnových kursů. Tento směnný poměr (relace), nazývaný též relativní cenou, který musí odpovídat nákladům příležitosti, je v jednotlivých zemích následující: - v zemi A je relativní cena potravin, vyjádřená ve množství oděvů, 1/2 jednotky oděvů (resp. relativní cena oděvů činí 2 jednotky potravin), - v zemi B je relativní cena potravin 3/5 oděvů (resp. relativní cena oděvů činí 5/3 jednotky potravin), - výrobci potravin v zemi A mohou tudíž směňovat svou produkci v intervalu 1/2-3/5 jednotky oděvů, - výrobci oděvů v zemi B pak smění jednotku oděvů za 5/3-2 jednotky potravin. Možnost dosáhnout vyšší relativní ceny v zahraničí ve srovnání s domácí cenou, resp. nakoupit levněji zahraniční výrobky než domácí, povede k exportu potravin do země B a k exportu oděvů do zeměv4. To bude mít za následek růst relativní ceny potravin u výrobců v zemi A (a její pokles u výrobců v zemi B), obdobně v případě oděvů. Tento pohyb bude doprovázen postupným přesunem výrobních faktorů mezi uvažovanými dvěma odvětvími v obou zemích. Budeme dále uvažovat extrémní modelovou situaci, kdy v zemi A zcela zanikne výroba oděvů a v zemi B nikdo nebude vyrábět potraviny. Konkrétní mezinárodní směnná relace, při které bude obchod probíhat, závisí na momentálním stavu poptávky po uvedených statcích a jejich nabídce. Předpokládejme úroveň této směnné relace (jde o libovolně zvolené poměry v daném intervalu): 1 jednotka potravin = 0,55 jednotky oděvů, neboli 1 jednotka oděvů = 1,8 jednotky potravin. Podstatné přitom je, že tato směnná relace se odchyluje od nákladů příležitosti v obou zemích. Teoretické zobecnění tohoto směnného poměru je vyjádřeno pomocí tzv. reciproční poptávky: jde o poptávku žerném po oděvech, vyjádřenou nabídkou potravin (a o poptávku země B po potravinách, vyjádřenou nabídkou oděvů). Změna těchto poptávek mění i směnnou relaci. Rozšíření modelu O principu komparativní výhody můžeme obecně uvažovat i ve složitějším modelu, kdy jde o specializaci a mezinárodní obchod nikoliv pouze se dvěma, nýbrž s větším počtem statků. V tomto případě je možno seřadit jednotlivé statky (odvětví) podle stupně komparativní výhody z hlediska určité země (A nebo B). Konkrétní stav světové nabídky a poptávky povede k určení mezinárodní specializace jednotlivých zemí na určité statky (a též k určení příslušných mezinárodních směnných relací).

157 Další rozšíření tohoto modelu spočívá v zahrnutí více zemí (nikoliv pouze dvou). Komparativní výhodu jednotlivých odvětví v určité zemi (A) by pak bylo nutno zjišťovat ve srovnání s ostatními zeměmi (B, C, D...). Ty vystupují vůči určité zemi (A) jako "zbytek světa", ve kterém se na světových trzích určují náklady na každý jednotlivý statek srovnávané následně s náklady v zemi A Dynamizace komparativních výhod Další směr zkoumání komparativních výhod spočívá v jejich dynamizaci. Komparativní výhody nejsou zdaleka podmíněny pouze neměnnými přírodními okolnostmi nebo historicky nahromaděnou (akumulovanou) zásobou kapitálu. Prozatím jsme předpokládali konstantní náklady na výrobu výrobků (např. potravin a oděvů), pro zjednodušení zredukované na hodiny práce. Tyto náklady však mohou klesat, což následně vede ke změně komparativní výhody. Důvody mohou být následující: 1) Úspory z rozsahu (výroby) neboli výhody z velkovýroby, kdy s rostoucím objemem produkce určitého výrobce klesají průměrné náklady. Kromě vlivu fixních (režijních) nákladů jde o důsledek např. slev při velkých odběrech surovin apod., vyšší výkonnosti v důsledku vyšší specializace v dílčích operacích, výhodnější úvěry atd. Tímto faktorem může být vysvětlen mezinárodní obchod dvou zemí obousměrně s produkty sice z jednoho odvětví, avšak s vysokým stupněm diferenciace. 2) Učeni se ze zkušenosti: s osvojením určitých znalostí, dovedností apod. během určité doby výroby se výrobní faktory stávají produktivnějšími (dochází k technologickému pokroku), a to při jakémkoliv rozsahu výroby. 3) Jiná dynamizace komparativní výhody vysvětluje její získání (a současně její mezinárodní přesun) pomocí tzv. výrobkového cyklu. Základ spočívá ve skutečnosti, že počáteční komparativní výhoda, založená na technologickém pokroku (aplikace výsledků nákladného výzkumu a vývoje), je oslabována šířením daného výrobku ve světě. Technicky dokonalejší výrobní zařízení včetně příslušných výrobních postupů získávají další země (což muže být omezováno např. patentovou ochranou), které je kombinují s levnou pracovní silou (s nízkými mzdami). Tyto země tak uplatňují komparativní výhodu v novém odvětví - viz např. přesun výroby syntetických vláken nebo polovodičů do rozvojových zemí. V rámci těchto tzv. moderních (nebo dynamických) přístupů k teorii komparativní výhody zdůrazňují někteří autoři význam intervencí autorit (zejména rozvoj vzdělání, výzkumu). Komparativní výhody v praxi Při sledování praktického uplatnění teorie komparativních výhod je nutno přejít od vyjádření nákladů v hodinách práce k jejich cenovému vyjádření. Tím můžeme v hrubých rysech vysvětlit (E. Heckscher, B. Ohlin) - velký podíl surovin, potravin apod. v exportu rozvojových zemí (hojnost přírodních a levných pracovních zdrojů), - velký podíl technologicky a kapitálově náročných výrobků v exportu vyspělých ekonomik (hojnost kapitálu a technologický pokrok), současně však totéž

158 v jejich importu (důsledek jednak vnitroodvětvové specializace, jednak relativně nízkých cen surovin). Praktické naplňování principu komparativní výhody přitom ve srovnání se zjednodušeným modelem naváží na řadu bariér, jako jsou zejména - protekcionistická opatření jako např. dovozní kvóty (viz kapitolu o obchodní politice), - omezená meziodvětvová mobilita kapitálu a pracovní síly (navazujícím problémem je strukturální nezaměstnanost), - dopravní náklady (výrazným příkladem jsou služby), pojišťovací a jiné náklady, nezohledněné v modelu, - deformace cen v důsledku např. subvencí exportérům nebo cel, - a jiné. Strukturu zahraničního obchodu ČR ilustruje tab Tab. 7-2 Struktura zahraničního obchodu ČR 1998 (výrobky, %) stroje, dopravní prostředky, přístroje ostatní průmyslové zboží a hotově výrobky žetezó, ocel, kovově výrobky elektrické zařízení a spotřebiče chemikálie, oíěje, hnojiva, plasty, lěeiva v; : : :;-: : Vsú roviny, :: palivá>::; :: :" potraviny, obiloviny^ export 33,6 import 31,4 19,4 10,6 10,0 12,4" Í :^1 : Ó,4 - C : Pramen: Statistické přehledy ČSÚ 3/1999 Přínosy z obchodu Přínosy z obchodu vyniknou srovnáním produkčních možností (a následně také spotřebních možností) obou ekonomik před a po mezinárodní specializaci. Výrobní schopnosti dané ekonomiky jsou vyjádřeny její hranicí produkčních možností (PPF). Uvažujme, že každá země má k dispozici 300 jednotek práce. Země A může proto izolovaně vyrobit (a spotřebovat) buď 300 jednotek potravin, nebo 150 jednotek oděvů, nebo určitou kombinaci mezi těmito možnostmi (analogicky země B). Výrobní (a zároveň spotřební) možnosti v každé zemi znázorňuje na obr. 7-1 plná čára, vyjadřující PPF dané země -její sklon odpovídá domácí směnné relaci v dané zemi (algebraicky). Uvažujme např., že v zemici jsou výrobní kapacity soustředěny původně tak, že se vyrábí 240 jednotek potravin a 30 jednotek oděvů, což na obr. 7-1 vyjadřuje bod P A. Analogicky v zemi B jde např. o 58 jednotek potravin a 25 jednotek oděvů (bod P B ). Celkem je tedy původně (před mezinárodní specializací) vyráběno 298 jednotek potravin a 55 jednotek oděvů (bod P^+B)-

159 Dojde-li k uvedené specializaci, rozšíří se výroba na 300 jednotek potravin a 60 jednotek oděvů (bod P' A +B) při vynaložení stejného množství práce, tj = 600 hodin. ak^běběbmmmmm Pohyb po křivce PPF A+B (po světové hranici produkčních možností) doleva z^dodnp' A+B znamená, že v zemi B dochází k poklesu výroby oděvů a k výrobě potravin. Daná část křivky PPF A+B má proto záporný sklon 5/3 (algebraicky). Pohyb doprava od tohoto bodu znamená, že v zemi A klesá výroba potravin a roste výroba oděvů - záporný sklon 2 (algebraicky). Rozdělení uvedeného přínosu v podobě zvýšení spotřebních možností v obou zemích odvodíme pomocí hranice spotřebních možností, která je (při dané neměnné mezinárodní směnné relaci) vyznačena na obr. 7-2 přerušovanou čarou. Země A bude produkovat 300 jednotek potravin, které je možno směnit za 165 jednotek oděvů, země B může směnit svých 60 jednotek oděvů za 108 (přesněji 109) jednotek potravin. Sklon obou linií spotřebních možností je stejný a odpovídá mezinárodní směnné relaci. Plnou čarou je vyjádřena hranice produkčních (a zároveň spotřebních) možností před mezinárodní specializací. Hranice spotřebních možností po mezinárodní specializaci jsou posunuty u obou zemí směrem ven od hranic produkčních možností a došlo tedy ke zvýšení spotřebních možností. Jestliže v zemm holdují obžerství, zvýší svou spotřebu o 2 jednotky potravin při nezměněné spotřebě oděvů, a v zemi B vzroste spotřeba oděvů o 5 jednotek při stabilní spotřebě potravin. Zvýšení těchto spotřebních možností lze vyjádřit též prostřednictvím vývoje množství práce, potřebného na získání určitého množství statků. Před

160 mezinárodní specializací a obchodem bylo potřeba vynaložit v zemi A na koš ve složení po jedné jednotce obou statků 3 hodiny práce, po příslušné specializaci 1 + 1,8 1 = 2,8 hodin, tj. o 6,7 % méně (analogicky v zemi B o 3,1 %). IlliiilililM Doposud jsme uvažovali situaci, kdy určitá země vykazovala absolutní výhodu u obou výrobků. Jednodušší situace nastává (v modelu se 2 zeměmi a 2 výrobky), když absolutní výhody a tedy i komparativní výhody jsou mezi zeměmi rozděleny. Následující příklad je opět vyjádřen v hodinách pracovních nákladů na jednotku produkce. Země A vykazuje absolutní i komparativní výhodu ve výrobě potravin, země B ve výrobě oděvů. Vyjádření přínosů z obchodu je analogické jako v předchozím příkladě.

161 7.3 Mezinárodní pohyb kapitálu Příčiny mezinárodního pohybu kapitálu Mezinárodní pohyb kapitálu ' představuje změnu pohledávek a závazků subjektů dané ekonomiky (rezidentů) vůči zahraničí. V praktické podobě jde o přesuny peněžních fondů (hotovosti, bankovních depozit) nebo cenných papírů (akcií, obligací aj.), o poskytování nebo splácení úvěrů (finančních, zbožových) apod. mezi subjekty různých národních ekonomik. Tento pohyb je vyvolán - jednak platbami za dodávky statků (výrobků a služeb), ať už promptními nebo v podobě splátek úvěrů, dále za služby výrobních faktorů (jako platby úroků, mezd, dividend apod.). Má též podobu transferových plateb a také intervenčních operací centrální banky při regulaci měnových kursů; - jednak (a to v převážné míře) držbou finančních aktiv jako jedné z forem bohatství s cílem zhodnocení finančních aktiv. Zhodnocení finančních aktiv Mezinárodní pohyb těchto zhodnocujících se finančních aktiv je podmíněn: 1) Rozdílnou očekávanou výnosností finančních aktiv (jako obligací, akcií, úročených depozit apod.) v různých národních ekonomikách. Obecně vyjádřeno jde o rozdílný úrok ve smyslu imaginárního jednotného výnosu z finančních aktiv (úroky, dividendy, kapitálové výnosy dané kolísáním cen cenných papírů apod.). Jednou z okolností, které ovlivňují vývoj nominální úrokové sazby, je vývoj cenové hladiny, tedy míra inflace. Významným faktorem rozdílného zúročení např. bankovních depozit nebo obligací (tzv. úrokový diferenciál), jsou proto rozdílné očekávané míry inflace (tzv. inflační diferenciál) v jednotlivých národních ekonomikách. Bankovní depozita se tak přesouvají např. ze SRN do USA, kde jsou ve srovnání se SRN vyšší očekávané úrokové sazby. Obdobně budou zahraniční subjekty nakupovat americké obligace, přinášející vyšší úrokový výnos než obligace domácí, nebo výnos v podobě změny cen cenných papírů. Společně s uvedenými výnosy hrají roli ve výnosnosti finančních aktiv i další okolnosti, jako - zdanění výnosů a transakční náklady na pořízení finančních aktiv. Budou-li tyto okolnosti výnosnost snižovat (zvýšení zdanění, růst transakčních nákladů), dojde k omezení mezinárodního pohybu finančních aktiv, - vedle rozdílu v očekávaném zúročení daného finančního aktiva je třeba při plánování finančních transakcí vzít v úvahu očekávanou změnu měnového 1) Výraz kapitál se zde vyskytuje v odlišném smyslu (ve smyslu aktivum, obvykle finanční), než je v ekonomické teorii běžné (ve smyslu kapitálu jako výrobního faktoru, jako kapitálových statků). Ekvivalentním názvem této subkapitoly by proto mohl být Mezinárodní pohyb finančních aktiv.

162 kursu: např. očekávaný růst kursu dolaru povede k růstu poptávky po dolarových finančních aktivech. Tyto změny v očekávání vývoje měnových kursů jsou podmíněny okolnostmi jako očekávaný vývoj inflace doma a v zahraničí (porostou-li domácí ceny rychleji než zahraniční, dá se očekávat pokles kursu domácí měny), očekávaný vývoj hospodářského cyklu, obchodní bilance, preferencí apod. (viz subkapitolu o determinaci měnového kursu). 2) Likviditou daného aktiva, tj. možností přeměnit toto aktivum v jiné aktivum (finanční nebo věcné). 3) Rizikem daného aktiva (zohledněným rizikovou prémií): je třeba zohlednit míru spolehlivosti naplnění daných očekávání, např. - dojde k odlišnému vývoji cen cenných papírů, nebo dividendy či úroky budou kolísat, - stejně tak i kursové změny se mohou ve skutečnosti odchylovat od očekávání, - daná pohledávka se dokonce může stát zcela nebo částečně nedobytnou (podniky se dostanou do úpadku, politické změny vedou ke znárodnění podniků bez náhrady, ekonomické problémy dané země vedou k vyhlášení platební neschopnosti vlády apod.). Ekonomické subjekty budou diversifikovat své portfolio (soubor finančních aktiv) se zohledněním také tohoto rizika. Není proto překvapivé, že může růst poptávka po německých cenných papírech i přes jejich očekávané nižší zúročení než amerických aktiv, a to např. i při očekávané stabilitě měnového kursu. Tento příliv kapitálu do SRN může být důsledkem zvýšené rizikovosti amerických aktiv. Mezinárodní pohyb kapitálu je ovlivněn, obdobně jako mezinárodní obchod s výrobky a službami, též vládni regulací (viz kapitolu Zahraničněekonomická politika). Krátkodobý a dlouhodobý kapitál Mezinárodní pohyb finančních aktiv má různý charakter pokud jde o jejich časovou vázanost v dané národní ekonomice. Krátkodobý kapitál: Jde o krátkodobý příliv bankovních depozit nebo úvěrů nebo o nákup cenných papírů s krátkodobou splatností (obvykle do jednoho roku). Krajním případem jsou rychlé pohyby finančních aktiv, které se zaměřují na krátkodobou změnu úrokové sazby, cen cenných papírů, krátkodobé výkyvy měnových kursů apod. (arbitrážní nebo spekulační obchody). Finanční aktiva pak rychle migrují z jedné země do druhé - hovoří se o tzv. "horkém kapitálu". Dlouhodobý kapitál: Jde např. o dlouhodobé úvěry nebo nákupy velkých balíků akcií, směřující k dlouhodobému ovládnutí podniku (tzv. přímé zahraniční investice). Dlouhodobý kapitál se orientuje nejen podle dlouhodobě očekávané výnosnosti a rizikovosti aktiv. Bere v úvahu i širší souvislosti, např. překonávání překážek v mezinárodním obchodě (cla, kvóty aj.).

163 7.4 Měnový kurs a jeho determinanty Měnový kurs Pod pojmem nominální ' měnový (směnný) kurs budeme rozumět cenu určité národní peněžní jednotky vyjádřenou v jiných národních penězích. Např. kurs (cena) amerického dolaru může být vyjádřen: 26,40 CZK/1 USD nebo 100,5 JPY/l USD. Jde o tzv. bilaterální kurs. Měnový kurs může být vyjádřen také jako poměr národních peněz ke koši zahraničních měn - jde o tzv. efektivní kurs. Specifickým případem těchto košů jsou nenárodní peněžní jednotky jako SDR nebo ECU. Pro speciální účely bývají rozlišovány kursy deviz a kursy valut (tj. zahraničních měn v hotovosti), kursy pohotové a termínové, kursy nákupní a prodejní apod. Pro potřeby obecné ekonomické teorie vystačíme s nerozlišeným měnovým kursem. Z hlediska vztahu k domácí měně bývá kurs vyjadřován nejčastěji tzv. přímým záznamem, tj. jako cena jednotky zahraniční měny vyjádřená v domácích penězích (1 USD = 26,40 CZK). Nepřímý záznam postupuje obráceně (1 CZK = 0,038 USD). Měna je národní formou peněz. Transakce s peněžními fondy v určité měně přitom probíhají i mimo území příslušné mateřské národní ekonomiky - např. USD jsou uloženy v evropských bankách. Hovoří se o tzv. euroměnách (např. eurodolarech). Jde však přitom o měny obíhající i jinde než v Evropě (např. asiodolary apod.). Evropa však zůstává od konce 50. let, kdy trhy euroměn (obecněji: xenodeviz) vznikly, hlavním centrem. Měnový trh Čím je určena úroveň měnového kursu? Jedním z vysvětlení je formování kursu na měnovém trhu. Kurs tedy závisí na vývoji poptávky a nabídky peněžních fondů v dané měně na jejím měnovém (neboli devizovém) trhu, přesněji na faktorech, které tuto nabídku a poptávku ovlivňují. Jde (jako na každém jiném dílčím trhu) o tvorbu tzv. rovnovážné ceny, tedy rovnovážného měnového kursu. Obr. 7-3 vyjadřuje konstituování kursu USD, vyjádřeného v EUR. Uvažujeme přitom imaginární jednotný měnový trh dolarů, ve skutečnosti se však v různých finančních centrech utvářejí kursy dolaru o něco málo rozdílné. Křivka poptávky (FD) vyjadřuje kombinace poptávaných množství dolarů (za které jsou nabízena eura) při různých úrovních kursu dolaru. Její klesající průběh, tj. růst poptávaného množství při poklesu kursu dolaru (pohyb po křivce FD) bývá vysvětlován skutečností, že nižší kurs USD umožňuje, za jinak nezměněných okolností, za menší množství jiné měny (v našem příkladu EUR) nakoupit stejné množství statků nebo finančních aktiv, oceněných fixní dolarovou cenou.tyto statky (aktiva) jsou tudíž pro držitele eura levnější. Předpokládejme proto, že poptávají více USD. 1) K reálnému měnovému kursu viz kapitolu Zahraničněekonomická politika.

164 Křivka nabídky (FS) vyjadřuje kombinace nabízených množství dolarů (za které jsou poptávány marky) při různých úrovních kursu dolaru. Její rostoucí průběh, tedy růst nabízeného množství peněžních fondů v dolarech při růstu kursu dolaru (pohyb po křivce FS), vyplývá ze skutečnosti, že při vyšším kursu (ceně) dolaru získá vlastník dolarových peněžních fondů za stejnou sumu dolarů větší množství jiné měny (EUR) a tím i větší množství statků či aktiv, oceněných fixní cenou v EUR. Tyto statky (aktiva) budou tudíž pro držitele USD levnější. Předpokládejme proto (s určitým zjednodušením), že budou nabízet více USD. Které faktory ovlivňují poptávku a nabídku dolarových peněžních fondů, graficky vyjádřeno posunem křivek FD a FS doleva a doprava? inrahhh 1) Vysvětlení spočívá částečně ve vývoji mezinárodního obchodu, tedy v poptávce a nabídce peněžních fondů v souvislosti s financováním mezinárodní směny výrobků a služeb. Tato směna bude ovlivněna - cenovými podmínkami obchodu, a to vztahem cen daného statku v obchodujících ekonomikách. Vývoj cen obchodovaných statků vede ke změně měnového kursu: porostou-li např. ceny těchto statků v USA rychleji než v EU, budou vznikat tlaky na pokles kursu dolaru (nabídka dolarů poroste, poptávka po dolarech poklesne z důvodu rostoucího zájmu Američanů o evropské zboží a klesajícího zájmu Evropanů o zboží americké); - vývojem hospodářského cyklu a důchodu v jednotlivých zemích: bude-li probíhat v zemích EU expanze, poroste zřejmě poptávka na trhu dolarů (s cílem nakupovat více amerických statků), bude-li expanze vrcholit v USA, poroste zřejmě nabídka dolarů k nákupu peněžních fondů v eurech a k financování nákupů evropského zboží;

165 - protekcionistickými opatřeními, zejména cly a kvótami, které ovlivňují mezinárodní obchod (viz kapitolu o zahraničněekonomické politice); - také možnými změnami preferencí na straně kupujících subjektů. V některých případech je poptávka po dané národní měně ovlivňována i speciálními vlivy: např. ropa (bez ohledu na její původ) je na světových trzích placena většinou v USD. Výkyvy v poptávce, nabídce a ceně této komodity se odráží též v poptávce po dolarech. Vliv této okolnosti může být výrazný i v krátkém období. Výše uvedené okolnosti (podmínky mezinárodního obchodu a podobných plateb) se zpravidla nemění náhle a prudce (skokem), proto se i do měnového kursu promítají spíše v delším období. 2) Od začátku 70. let, a to - s rozpadem regulovaného systému relativně fixních měnových kursů, - s rozvojem technických možností mezinárodních finančních transakcí, - s nástupem deregulace měnových trhů je analýza pohybů měnových kursů soustředěna na vysvětlení pohybu poptávky a nabídky peněžních fondů v různých národních měnách v důsledku rozdílné očekávané výnosnosti finančních aktiv (za předpokladu jejich stejné likvidity a rizika). 1^ Poptávka po dolarových peněžních fondech v našem příkladu proto poroste s cílem uložení a zúročení dolarů v bankách v USA, kde je očekávána vyšší úroková sazba ve srovnání se zeměmi EU (nabídka dolarů naopak poklesne). Totéž platí např. pro nákup amerických obligací, přinášejících vyšší úrok nebo zhodnocení v podobě očekávaného růstu cen cenných papírů. V úvahu je přitom třeba vzít i zdanění výnosů a transakční náklady, spojené s mezinárodním pohybem finančních aktiv. Do výnosnosti finančních aktiv se promítá též vývoj měnových kursů (při zpětném převodu aktiv do domácí měny), významnou roli v poptávce a nabídce národních měn hraje proto očekávání vývoje měnového kursu. Zejména přenášení tohoto očekávaného kursového vývoje do očekávaného zhodnocení finančních aktiv, a tím i do současné poptávky a nabídky peněžních fondů na měnových trzích, bývá považováno za rozhodující faktor častých výkyvů měnových kursů. Vzhledem k tomu, že v celkových mezinárodních tocích peněžních fondů vysoce převažují transakce související s uvedeným pohybem finančních aktiv ve srovnání s transakcemi založenými na mezinárodním obchodu, je vliv těchto faktorů na měnový kurs zdaleka převažující. Tyto faktory se přitom projevují ve vývoji poptávky a nabídky peněžních fondů v dané národní měně a tím i v jejím kursu i ve velmi krátkých obdobích, a to i výrazně. Velký vliv přitom mají arbitrážní a spekulační operace (pohyb "horkého kapitálu"). Poptávka a nabídka národních měn, spojená s výnosem při mezinárodním pohybu finančních aktiv, je však podmíněna i pohybem dlouhodobého kapitálu, jako jsou dlouhodobé úvěry a podíly v podobě přímých zahraničních investic. 1) Přesnější souvislosti byly rozebrány v podkapitole o mezinárodním pohybu kapitálu.

166 3) Poptávka a nabídka peněžních fondů (v našem příkladu dolarových) se dále bude měnit pod vlivem tzv. kursových intervenci. Jde o nákup a prodej dolarů ze strany autorit (konkrétně zpravidla centrálních bank) s cílem regulace měnových kursů s následnými dopady do vývoje čistého exportu, zaměstnanosti atd. Současně dochází ke zvýšení nebo snížení měnových rezerv centrálních bank. Rovnovážný měnový kurs je v našem příkladu trhu dolarů určen vyrovnáním poptávaného a nabízeného množství dolarů. K jeho změně dojde změnou poptávky nebo nabídky -jako např. poklesem poptávky v důsledku oslabení zájmu o americké zboží, nástupu cyklické fáze recese v zahraničí nebo obavy finančních investorů ze zvýšeného zdanění úroků z amerických obligací (viz obr. 7-4). Pokud by se kurs dolaru udržoval na původní úrovni (1,50 EUR/1 USD), stal by se nerovnovážným - poptávané množství by bylo nižší než nabízené množství dolarů. Kurs proto klesá na novou (nižší) rovnovážnou úroveň, kde se obě množství vyrovnají. FS iměimmsěěěěhěěmměšm V realitě působí na měnový kurs současně mnoho faktorů, které se navzájem doplňují nebo kompenzují, takže výsledkem může být i stabilita kursu, jak je ilustrováno na obr Zde došlo k růstu poptávky po dolarech, např. v důsledku růstu zájmu finančních investorů o americké cenné papíry a současně k růstu nabídky dolarů, např. v důsledku růstu importu do USA. Uvedené vztahy na měnovém trhu dolarů, kde jsou držiteli eura poptávány dolary a zároveň jsou těmto držitelům eura dolary nabízeny, je možno vyjádřit též obráceně: na měnovém trhu marek budou peněžní fondy v eurech poptávány držiteli dolarů a zároveň budou těmto držitelům peněžních fondů v dolarech eura nabízeny. Události uvedené jako příklad příčin vedoucích k poklesu poptávky po USD a tím i k poklesu (znehodnocení) kursu dolaru se nyní projeví v poklesu nabídky na měnovém trhu eura a v růstu (zhodnocení) kursu eura (viz obr, 7-6).

167 i Ilillllllilil Analogicky si odvoďte, proč se např. růst nabídky na měnovém trhu dolarů projeví jako růst poptávky na měnovém trhu marek, přičemž obojí vede k poklesu kursu USD a k růstu kursu EUR. Kurs podle trhu aktiv (parita úrokových sazeb) Dosavadní vysvětlení determinace měnového kursu na měnovém trhu pracuje s toky peněžních fondů (v eurech, dolarech apod.), poptávaných a nabízených za

168 rozmanitým účelem. Moderní alternativní vysvětlení determinace měnového kursu pracuje se stavy (zásobami) finačních aktiv, jako jsou úročená depozita nebo cenné papíry, znějící na různou měnu (odsud: kurs podle trhu aktiv). Měnový kurs je v této interpretaci určen relativní cenou finančních aktiv neboli poměrem finančních aktiv denominovaných v různých měnách. Co to znamená? Uvažujme finanční aktiva v EUR a USD, která mají (pro zjednodušení) stejný stupeň likvidity, jsou obě spojená s nulovým rizikem, nevyžadují žádné transakční a podobné náklady, a také neexistenci devizové regulace. 1 ' Finanční aktiva budou za těchto okolností držena v závislosti na jejich očekávaných výnosnostech, které jsou určeny - zúročením aktiv (nominálními úrokovými sazbami v Evropě a v USA). Připomeňme si předpoklad z kapitoly o penězích: uvažujeme (v daném národním hospodářství) imaginární jednotnou úrokovou sazbu z různých finančních aktiv (termínovaných vkladů, obligací apod.). Tyto úrokové sazby jsou v různých národních hospodářstvích odlišné, mj. pod vlivem rozdílných měr inflace, - v případě zahraničního finančního aktiva také očekávaným vývojem měnového kursu, neboť po uplynutí doby splatnosti tohoto aktiva jej převádíme do domácí měny, obvykle při měnovém kursu, odlišném od současného kursu. Existuje-li volný pohyb finančních aktiv mezi zeměmi (spolu s dalšími uvedenými předpoklady), budou se očekávané výnosnosti finančních aktiv denominovaných v různých měnách neustále vyrovnávat, a to kolísáním současného měnového kursu. Finanční investor pak bude indiferentní např. v držbě aktiv 1,50 EUR nebo 1 USD, neboť při daných úrokových sazbách a daném očekávaném měnovém kursu mají obě aktiva stejnou očekávanou výnosnost (hovoří se o paritě úrokových sazeb). Relativní cena finančních aktiv (1,50 EUR = 1 USD) tak určuje současný kurs (1,50 EUR/1 USD). Uvažujme např. úrokovou sazbu v EU 5 %, v USA 3 %. Předpokládejme dále očekávaný kurs 1,53 EUR/1 USD. Očekávané znehodnocení eura činí přibližně 2 % (5 % = 3 % + 2%). Za těchto okolností bude kurs determinovaný trhem aktiv činit právě 1,50 EUR/1 USD, neboť obě finanční aktiva mají stejnou očekávanou výnosnost (5 %). Současný měnový kurs se bude pod vlivem kolísání poptávky po finančních aktivech měnit, dokud nevyrovná očekávané výnosnosti obou finančních aktiv (při daných úrokových sazbách a daném očekávaném měnovém kursu). Dojde-li např. k růstu úrokové sazby v USA, kurs 1,50 EUR/1 USD vzroste tak, aby se očekávané výnosnosti vyrovnaly. Při nové úrokové sazbě v USA 4 % (a nezměněném očekávaném kursu 1,53 EUR/1 USD) bude nová úroveň kursu 1,52 EUR/1 USD. Očekáváme nyní znehodnocení eura přibližně pouze 1 %, což opět povede ke stejné očekávané výnosnosti (5 %). 1) Tyto předpoklady vytvářejí podmínky pro tzv. dokonalou kapitálovou mobilitu, která je do ekonomické teorie zavedena v pokročilém kursu.

169 Parita kupních sil Vysvětlení měnového kursu paritou kupních sil (PPP) vychází z cenových podmínek mezinárodního obchodu. Předpokládejme např. výchozí kurs dolaru 1,50 EUR/1 USD. Předpokládejme dále, že cena určitého statku je v USA 10 USD a cena identického statku v Evropě činí 12 EUR, tedy pro subjekty držící dolary (ztotožníme je s americkými dovozci) je jeho cena 8 USD. Vzhledem k tomuto rozdílu poroste poptávka amerických dovozců po tomto statku z Evropy a začnou probíhat následující změny: - poroste nabídka dolarů (a zároveň poroste poptávka po euru) a kurs dolaru bude klesat (a kurs eura poroste), - začne klesat cena daného statku v USA (v USD) a poroste cena daného statku v Evropě (v EUR). Předpokládejme dále, že tyto procesy probíhají u všech statků, které jsou předmětem mezinárodního obchodu mezi těmito dvěma zeměmi (oblastmi). Cenu jednoho statku můžeme nahradit cenou celého souboru uvedených statků (v USD a v EUR). Procesy, vedoucí ke změně cen a měnového kursu, se zastaví, jakmile při daném kursu bude každý jednotlivý statek v obou zemích oceněn stejnou (jedinou) cenou, přepočtenou v jedné měně. Měnový kurs potom bude odpovídat poměru cen dvou uvedených souborů statků, bude tedy určen rovností (paritou) kupních sil určitého množství národních peněžních jednotek. Jestliže např. na daný koš vynaložíme v průměru v Evropě 89 EUR a v USA 100 USD, pak z rovnosti kupních sil 89 EUR = 100 USD vyplývá kurs dolaru 0,89 EUR/1 USD. Výše uvedená teorie kursů podle cenových hladin je nazývána absolutní verzí teorie parity kupních sil (D. Ricardo, G. Cassel). Pokročilý kurs makroekonomie pojednává i o relativní verzi této teorie, která pracuje s tempy růstu cenových hladin (s inflačním diferenciálem). V předchozím výkladu byly použity důležité předpoklady, a to - neexistují dopravní a podobné náklady (na pojištění, konverzi měn, informace apod.), - nepůsobí faktory narušující princip volné tvorby tržních cen (např. subvence exportérům) nebo deformace cen např. cly, - neexistují překážky v mezinárodním pohybu statků jako jsou dovozní kvóty, - srovnávané statky jsou identické. Při splnění těchto předpokladů a při absenci řady ostatních faktorů, ovlivňujících měnový kurs (viz výše), by se kurs udržoval okolo úrovně, dané poměrem cen zmíněných souborů statků. Reálná existence těchto podmínek je však prakticky vyloučena a rovnovážný měnový kurs proto ve skutečnosti může dosáhnout úrovně dané paritou kupních sil jen náhodně. Často ani dlouhodobá tendence vývoje bilaterálních kursů nevykazuje směřování k této úrovni, a to zejména nejsou-li rozdíly ve vývoji cenových hladin výrazné (se značnou nepřesností můžeme vývoj cen souboru obchodovaných statků ztotožnit s vývojem všeobecných cenových hladin v daných dvou zemích, přesnější by byly deflátory souborů pouze obchodovaných statků).

170 Je tomu jak v případě kursu, utvářeného výlučně tržními silami, kdy dlouhodobě působí faktory, které měnový kurs odklánějí od této úrovně, tak v případě regulovaného kursu, neboť cílem regulace nemusí být parita kupních sil. Pro ilustraci poslouží následující grafy (obr. 7-7). ' Poměry národních peněžních jednotek, určené paritou jejich kupních sil, mají však význam jako přepočítací koeficient v makroekonomických analýzách. ' Setkali jsme se s ním při vyjádření ekonomické úrovně {HDP 11 obyv.): podstatně rozdílné výsledky zjistíme při použití měnového kursu 28 CZK/1 USD a přepočtem podle parity kupních sil např. 13 CZK/1 USD. Poměr měnového kursu k paritě představuje tzv. index ERDI (v našem příkladě činí 2,2). Je-li větší než 1, působí daná úroveň kursu a cenových hladin stimulativně na vývoj čistého exportu. Pokles ERDI bude způsoben buď rychlejším růstem cen v ČR ve srovnání s USA, nebo poklesem kursu dolaru a znamená oslabení konkurenční schopnosti českých výrobců na světových trzích. WĚBĚĚĚKSĚBĚSĚBĚBBKĚĚk Prameny: International Financial Statistics, IMF, May 2002 Main Economic Indicators. OECD, různá čísla Pozn.: Místo DEM jde od r o EUR. Znehodnocení a podhodnocení kursu Pokles kursu dané měny bývá označován jako znehodnoceni (depreciace) kursu dané měny, růst jako zhodnocení (apreciace) tohoto kursu. Dochází-li ke znehodnocení kursu dané měny (viz např. znehodnocení kursu dolaru na obr. 7-4), 1) Další statistické údaje o měnových kursech a PPP hledejte v úkolu c. 2. 2) Výpočet PPP obvykle používá koš statků reprezentující HDP srovnávaných zemí.

171 znamená to, že za její jednotku získáme méně jiné národní měny, tedy i menší množství zahraničních statků nebo finančních aktiv, klesá tedy její vnější kupní síla. Zkráceně se proto hovoří též o vnějším znehodnocení dané měny - na rozdíl od vnitřního znehodnocení, tedy poklesu vnitřní kupní síly, způsobeného domácí inflací. Analogicky zhodnocení kursu dané národní měny představuje růst vnější kupní síly dané národní peněžní jednotky. V kursové terminologii se rovněž vyskytují výrazy podhodnocení nebo nadhodnocení kursu. Jejich použití však vždy musí být spojeno s uvedením veličiny, vůči které je kurs pod- nebo nadhodnocen, např. - vůči paritě kupních sil (v uvedeném příkladě ERDIje kurs koruny podhodnocen vůči paritě), - vůči tzv. fundamentálním veličinám, zejména vývoji čistého exportu, který se promítá do vývoje platební bilance, HDP a zaměstnanosti, - vůči svému trendu aj. Hlavní pťéljlémy níra otevřenosti absolutní a komparativní výhoda směnné poměry změna komparativní výhody Dřínosy z obchodu národní hranice produkčních možností světová hranice produkčních možností národní hranice spotřebních možností očekávaná výnosnost finančních aktiv očekávaná změna měnového kursu ikvidita a riziko finančního aktiva krátkodobý a dlouhodobý kapitál "horký kapitál" měnový trh kursové intervence euroměny kurs podle trhu aktiv parita kupních sil ERDI znehodnocení a zhodnocení kursu podhodnocení a nadhodnocení kursu Shrnutí Míru otevřenosti ekonomiky je možno vyjádřit podílem exportu k HDP. Její výše je ovlivněna velikostí vnitřního trhu, konkurenceschopností, odvětvovou strukturou ekonomiky a dalšími faktory.

172 V podmínkách volného obchodu se bude mezinárodní specializace národních ekonomik ve výrobě a obchodu vyvíjet podle srovnání nákladů a povede k přínosům z obchodu (zvýšení výrobních i spotřebních možností). K vyjádření principu mezinárodní specializace a jejího přínosu slouží model dvě země - dva výrobky, rozšířený na mnoho zemí a mnoho výrobků. Absolutní výhoda ve výrobě určitého statku spočívá v absolutně nižších nákladech ve srovnání se zahraničím. Komparativní výhoda spočívá v relativně nižších nákladech, tj. v nalezení nejvyšší absolutní výhody nebo nejnižší absolutní nevýhody. Dynamizace komparativních výhod je podmíněna změnou nákladů v důsledku např. úspor z rozsahu, učení se ze zkušeností nebo výrobkového cyklu. Bariérami v uplatňování komparativních výhod jsou protekcionismus, omezená mobilita výrobních faktorů, cenová regulace, kolísání měnových kursů a jiné. Mezinárodní pohyb kapitálu znamená změnu pohledávek a závazků rezidentů vůči zahraničí. Příčinami těchto změn jsou platby za dodávky zboží (a podobné platby) a zejména očekávané zhodnocení finančních aktiv. Očekávané zhodnocení finančních aktiv bere v úvahu očekávanou výnosnost, likviditu a riziko daného aktiva. Rozlišujeme krátkodobý a dlouhodobý pohyb kapitálu. Měnový kurs je cenou národní peněžní jednotky vyjádřenou v jiných národních penězích. Formuje se na měnovém trhu střetnutím poptávky a nabídky dané měny. Mezi faktory ovlivňujícími změnu poptávky a nabídky měny (a tím i změnu rovnovážného kursu) patří cenové a jiné podmínky obchodu, faktory ovlivňující mezinárodní pohyb kapitálu a kursové intervence centrálních bank. Teorie kursu podle trhu aktiv interpretuje úroveň kursu jako relativní cenu finančních aktiv denominovaných v různých měnách při stejné očekávané výnosnosti těchto aktiv. Parita kupních sil je koeficientem, který vyjadřuje rovnost kupních sil určitého množství dvou národních peněžních jednotek. Kurs dosahuje této parity jen výjimečně. Znehodnocení (pokles) kursu znamená pokles vnější kupní síly dané měny. Podhodnocení kursu vyjadřuje jeho nedostatečnou úroveň vůči určité veličině.

173 Cvičení 1. V tabulkách vyjadřujících pracovní náročnost jednotky produkce doplňte údaje tak, aby při těchto nákladech k přínosům z obchodu: 1) došlo, 2) nedošlo. 1) 2) země A země B země A země B potraviny oděvy 2 3 potraviny oděvy 2. Komentujte tvrzení: nemá-li země A ve srovnání se zemí B absolutní výhodu ani u jednoho ze dvou výrobků, pak nutně musí dojít k přínosům z obchodu. Ke své odpovědi vytvořte číselnou ilustraci Tabulka vyjadřuje následující náklady práce: země A potraviny 3 oděvy 4 země B 1 2 Určete komparativní výhody, zvolte si některý z mezinárodních směnných poměrů: oděvy : potraviny ,5 1 2 a vypočtěte přínosy z obchodu pomocí spotřebních košů. 4. Český finanční investor srovnává podmínky doma a v SRN k vytvoření ročního termínovaného vkladu v bance. Likvidita aktiv doma a v zahraničí a jejich riziko je stejné, zdanění výnosů také, transakční náklady zanedbáme. Za jakých okolností bude investovat v SRN, je-li očekávané zúročení doma vyšší než v zahraničí? 5. Zakreslete měnový trh s počátečním rovnovážným kursem 200 JPY/1 USD a vyjádřete: 1) vliv silného poklesu úrokových sazeb v USA, 2) vliv růstu dovozu japonských aut do USA. 6. Předchozí příklad aplikujte na trhu japonských jenů, poptávaných a nabízených za americké dolary. 7. Vyjádřete graficky měnový trh EUR, na kterém se ČNB svými kursovými intervencemi prostřednictvím svých měnových rezerv snaží udržet fixní kurs 30 CZK/1 EUR v podmínkách rostoucího zájmu německých finančních investorů o česká finanční aktiva. Čím může být způsoben tento rostoucí zájem? 8. Měnový kurs je na úrovni 35 CZK/1 USD. Koeficient ERDI je větší než 1. Znamená to, že HDP ČR vyjádřený v USD přepočtený kursem je ve srovnání s přepočtem pomocí parity kupních sil: a) větší, b) menší c) stejný d) nelze jednoznačně určit, e) žádná odpověď není správná.

174 Úkoly 1. Pokuste se vysvětlit příčiny struktury zahraničního obchodu ČR z tabulky Máte k dispozici následující údaje: ERDI CZK/DEM 3,89 3,61 3,45 3,15 3,01 2,79 ERDI CZK/EUR 2,47 2,42 2,27 x CZK/1 DEM 17,64 17,75 18,52 18,06 18,28 18,33 x CZK/1 EUR 36,88 35,61 34,08 Prameny: Hospodářské noviny , Výroční zpráva ČNB WIIW Research Reports. No February Vypočtěte parity kupních sil např. pro počátek a konec sledovaného období a interpretujte tyto výsledky ve vztahu k zahraničnímu obchodu ČR. 3. Připomeňte si, jaký vliv bude mít růst HDP zkoumané ekonomiky na vývoj kursu domácí měny prostřednictvím mezinárodního obchodu. Rozšiřme tyto poznatky dále úvahou, že rychlejší růst zkoumané ekonomiky (ve srovnání se zahraničím) povede k růstu očekávané výnosnosti finančních aktiv této ekonomiky. Jaké závěry vytvoříte pro vývoj měnového kursu? Literatura DURČÁKOVÁ, J., MANDEL, M.: Mezinárodní finance. Praha, Management Press Kap. 1.4, 3.2, 3.3 (determinace měnového kursu), kap. 9, 10.1 (mezinárodní pohyb kapitálu - pokročilá analýza). FRAIT, J.: Mezinárodní peněžní teorie. VŠB - TU Ostrava Kap. 4, 5, 6, 8 (determinace měnového kursu - pokročilá analýza). HOLMAN, R.: Dějiny teorií mezinárodního obchodu. VŠE v Praze KINDLEBERGER, CH. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia Kap. 2, 3 (teorie mezinárodního obchodu). KUBISTA, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy. Praha, Nakl. HZ Edition Kap. 1 (teorie mezinárodního obchodu), kap. 4 (mezinárodní pohyb kapitálu). MISHKIN, F. S.: Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů. Časopis Finance a úvěr, Economia, Praha Kap. 27 (determinace měnového kursu).

175 8 Hospodářské cykly 8.3 D^ 8.4 ^:;::;P : řdtičy j gp^í^ g^;:i^ Tradičním učebnicovým příkladem cyklického poklesu hospodářské aktivity je Velká deprese z let Za počátek této deprese bývá označován krach na newyorské burze koncem října 1929, samotný pokles produkce však byl zaznamenán až od r V USA bylo dosaženo dna této deprese v r. 1933, kdy objem reálného HDP byl o 30 % nižší ve srovnání s r a počet registrovaných nezaměstnaných dosáhl 13,2 mil. (25 % pracovní síly). Také v ČSR nastoupila tato deprese v r a svého dna dosáhla v r. 1933, kdy byla průmyslová produkce o 40 % nižší než v r a nezaměstnanost postihla podle různých odhadů 0,92-1,3 mil. osob. Až srovnáte tyto údaje s recesemi v poválečném období, nepřekvapí vás, že Velká deprese vyvolávala obavy ze zániku tržní ekonomiky založené na svobodě podnikání. Je proto mnoha autory považována za jeden z impulsů rozvoje ekonomické teorie keynesiánského typu, orientované ve směru intenzivních vládních hospodářských intervencí, zmírňujících působení tržních sil. V praxi však intervencionistická politika (jako New Deal F. D. Roosevelta v USA nebo hospodářská politika H. Schachta v Německu) nečekala na Keynesovu Obecnou teorii z r a ani čekat nemohla. 8.1 Charakteristika cyklu Charakteristika cyklu V obecném smyslu je možno hospodářské cykly charakterizovat jako výkyvy (fluktuace) v ekonomické aktivitě v podobě opakovaného kolísání reálného produktu, zaměstnanosti, investic, zisků a jiných veličin. Při praktickém sledování hospodářských cyklů se pozornost soustředí obvykle pouze na výkyvy aktuálního reálného produktu. Základní specifikace hospodářských cyklů spočívá v jejich časové dimenzi. 1) Je možno sledovat např. krátkodobé kolísání reálného produktu v jednotlivých odvětvích v několikaměsíčních po sobě následujících obdobích pod

176 vlivem sezónních událostí (vliv počasí v zemědělství a stavebnictví, rostoucí poptávka před vánocemi, vliv dovolených v létě apod.). 2) Samostatným problémem jsou tzv. dlouhé Kondratěvovy vlny (v délce let), které jsou v různých hypotézách vysvětlovány takovými událostmi, jako jsou např. války, objevy nových nalezišť zlata nebo klimatické změny, dále rozšiřování světového trhu (např. rozvojem koloniálních soustav), velkými investičními cykly do infrastruktury (výstavba železnic) a jinými okolnostmi. Rozšířená je dále teorie, podle které jsou příčinami dlouhých vln tzv. inovace, a to inovace vyšších řádů. ' Podle inovační teorie bylo doposud zaznamenáno několik dlouhých vln (existují odlišná vymezení): - první vlna ( ) začala s tzv. průmyslovou revolucí a s rozšířením parního stroje a následovně dalších strojových mechanismů, - druhá vlna ( ) souvisela s rozmachem železnic, lodní dopravy a ocelářského průmyslu, - třetí vlna byla vyvolána elektroenergetikou, elektrotechnikou, nástupem automobilů a letadel (označováno jako technickovědecká revoluce), - čtvrtá vlna souvisela s tzv. vědeckotechnickou revolucí, jejíž základem je rozvoj elektronického průmyslu (polovodiče, tranzistory, později mikročipy), jaderná energetika a další. Její začátek bývá umisťován buď po skončení druhé světové války nebo později do 50. let, - podle některých názorů koncem 90. let začala pátá vlna rozšiřováním investic v oblasti informatiky a telekomunikací založených na mikrotechnologiích - tzv. informační revoluce (opomíjíme zatím názory o nástupu šesté vlny). 3) Následující výklad bude věnován cyklům, označovaným jako Juglarovy střednědobé hospodářské (též obchodní nebo průmyslové) cykly, nebo jako konjunkturní kolísání či konjunkturní cyklus. Fáze hospodářského cyklu Ekonomická realita vykazuje neustálé výkyvy ve vývoji reálného produktu, neustále dochází ke střídání kratších či delších období pomalejšího nebo rychlejšího růstu nebo poklesu produktu, případně jeho stagnace. Jde o fluktuaci skutečného produktu (cyklická neboli konjunkturní kolísáni), a to dlouhodobě okolo trendu (dráhy), kterým je dlouhodobý vývoj potenciálního produktu (ekonomický růst). Modelově vzato obsahuje hospodářský cyklus dvě fáze, a to - fáze kontrakce, tj. smršťování (poklesu) reálného produktu, která je zakončena dolním bodem obratu (sedlo, dno), - fáze expanze (též rozmach, vzestup), tj. růst reálného produktu. Na konci této fáze dochází k hornímu bodu obratu (vrchol). 1) K inovacím viz dále výklad mechanismu cyklu.

177 Obr. 8-1 znázorňuje princip střídání těchto fází, tedy fluktuaci skutečného reálného produktu (jeho ročního objemu). Trendem produktu je přitom dlouhodobý vývoj potenciálního reálného produktu. Cyklické výkyvy přitom mohou po určitou dobu probíhat i nad nebo pod (což je častější) trendovou linií. Cyklus je obdobím mezi dvěma stejnými body obratu. IBI^HMi Jiné grafické znázornění cyklického vývoje zachycuje změnu (přírůstek) produktu v daném období oproti příslušnému předchozímu období (v minulém roce) buď absolutně AY=Y t -Y t _, nebo v procentním vyjádření, tedy AY = [(Yt - Yt- i)/y t -1] -100 (v %). Podstatné pro danou fázi je nikoliv výše změny produktu (vysoká či nízká), nýbrž její kladný či záporný směr (viz obr. 8-2). V ekonomické teorii je pojetí cyklu zpřesněno na sledování zpravidla čtvrtletního produktu, a to na meziroční srovnání čtvrtletních ukazatelů změny produktu. Trvá-li kontrakce dva a více po sobě následujících čtvrtletí (v meziročním srovnání), bývá označována jako recese. Zvláště dlouhé a hluboké recese jsou nazývány depresemi. Období, kdy produkt vykazuje nulové přírůstky, je obdobím stagnace. Pojetí fází cyklu a používaná terminologie vykazují u různých autorů určité odchylky. Za recesi (označovaná též jako krize) bývá někdy považován pouhý pokles tempa růstu, nikoliv tedy jen absolutní pokles produktu (záporný růst). Zvláště prudká kontrakce bývá nazývána též propad (slump), výrazná expanze jako boom. Počátek fáze expanze bývá někdy označován jako oživení.

178 Zjišťování vývoje reálného produktu je přitom vždy spojeno s určitou nevyhnutelnou nepřesností 1^. To je způsobeno řadou důvodů, zejména - nedostatečnou kvalitou výchozích údajů, jako např. (v případě výrobní metody) o produkci malých podniků nebo o části produkce v podobě zemědělských výrobků (kvalifikované odhady). V případě důchodové metody je obtížné např. odhadnout imputované důchody, v případě spotřební metody lze mít pochybnosti o přesnosti rodinných účtů nebo zejména o evidenci změn stavu zásob (zde vzniká dále zkreslení v důsledku nerozlišení jejich likvidace, která se fakticky do HDP nepromítá, statisticky však ano); - při zjišťování reálného produktu tzv. deflováním nominálních hodnot produkce dílčích výrobních podskupin (nebo dílčích skupin výdajů) dochází ke zkreslení nepřesnostmi při zjištění hodnoty deflátoru (blíže viz kapitolu o inflaci). Při srovnávání čtvrtletních údajů o HDP je nutno pracovat s tzv. očištěnými údaji, což znamená zejména zohlednit vliv rozdílného počtu pracovních dní ve čtvrtletích, případně i jiné sezónní okolnosti. Fluktuaci aktuálního reálného ročního produktu (v daném případě HNP) a trend jeho vývoje a dále roční procentní přírůstky aktuálního reálného produktu (v daném případě HDP) ilustrují v grafech 8-3 a 8-4 konkrétní příklady z ekonomiky USA (s. c. 1982). Všimněte si korespondence vývoje aktuálního produktu v obou grafech. Dále si všimněte, že dlouhodobě rostoucí trend produktu (tj. dlouhodobý vývoj potenciálního produktu) v grafu 8-3 odpovídá převážně kladným přírůstkům v grafu ) Stejně jako i v případech měření jiných makroekonomických veličin, jako míry nezaměstnanosti, míry inflace nebo platební bilance (viz příslušné kapitoly).

179 Ve fázi kontrakce (recese) dochází - k odbytovým potížím a k růstu zásob, - k poklesu zisků podniků, - zkracuje se pracovní doba, roste nezaměstnanost, - klesá reálný produkt, - podniky omezují investování, - vývoj cen statků a cenové hladiny není jednoznačný: a) Recese způsobená poklesem agregátní poptávky je spojena s poklesem cenové hladiny (v realitě jde, jak již bylo naznačeno, spíše o pokles míry inflace). IHHHHHnHi : ^Ě^mSĚ^^^^m^Hm^^^^^K^^^^^^^m^^^^mĚm^^B^KÍm Prameny: OECD Economic Outlook, International Financial Statistics (IMF)

180 b) Recese způsobená růstem cen vstupů (např. cena ropy na světových trzích) je spojena s růstem cenové hladiny. Pokles produktu a rostoucí nezaměstnanost spojená s růstem cenové hladiny (přesněji: s růstem míry inflace) bývá nazývána stagflace -jde o spojení slov stagnace a inflace. ' Fáze expanze je doprovázena analogickými jevy, avšak v opačném směru: roste zaměstnanost a produkt atd. I zde je možno rozlišit dvě možnosti vývoje cenové hladiny (přesněji: míry inflace): a) Expanze stimulovaná růstem agregátní poptávky je obvykle doprovázena růstem cenové hladiny. To je zvlášť typické pro ekonomiku, kde je dosaženo tzv. plné zaměstnanosti (a potenciálního produktu). Tato situace bývá označována jako přehřátí konjunktury". b) Při expanzi vyvolané pozitivním nabídkovým šokem dochází k poklesu cenové hladiny (resp. míry inflace). Historický vývoj V konkrétním historickém vývoji vykazují jednotlivé fáze cyklu resp. celé hospodářské cykly značné rozdíly, pokud jde o délku fází, hloubku poklesu produktu a zaměstnanosti, ve vývoji míry inflace atd. Cyklický vývoj přitom nemusí probíhat synchronně v jednotlivých zemích, tzn. že některé země mohou vykazovat fázi expanze, zatímco v jiných probíhá recese (mezinárodní asynchronnost cyklu). Výrazné a časově delší recese však zpravidla postihují více či méně současně všechny ekonomiky. Tab. 8-1 Roční tempa růstu reálného HDP ve vybraných zemích (%) Japonsko Něrné iiíliliiběš Mmmmlili iio^dy:;: llbqip; Prameny: Main Economic Indicators. OECD. May 2002 Za nejhlubší recesi bývá považována tzv. Velká deprese z let Po druhé světové válce došlo k závažným recesím zejména v polovině 70. let, počátkem 80.let (tyto dvě recese byly spojeny s prvním a druhým ropným šokem) a počátkem 90. let. Uvedené recese je možno vysledovat i v obr Jde o recese v USA v letech , (s "přestávkou" v r. 1981). Vývoj v posledních letech ve vybraných zemích charakterizuje obr ) V odborné literatuře se tedy ustálilo označení stagflace pro současný pokles produktu a růst cen (resp. míry inflace). Někdy je však pro tento vývoj používání označení slumpflace a stagflací se má na mysli pouhá stagnace (stabilita) produktu spojená s inflací.

181 I o/ : A \ná i i/ i ; ;; ; V i i/^ i' i N. i 7/\\\i ii / \AM ;! : i i li i! i 7 : i! : i : i ; ; M : i \í/ : Wi Mi : i : M ; ; ; ;, j ; ; ; i \ i, : ; \ \ \ : j i \i/ i i i : i,! ; ' i Japonsko mrmmměěm W 7990 " 7997 ^ 1992 " 1993 "' 1994 "1995 "1996 " 1997 "' 1998 " 7999 " 2000 " 2001 " Pozn.: Graf znázorňuje meziroční čtvrtletnípřírůstky reálného HDP v %. Pramen: Quaterly National Accounts, OECD. 4/2001 Main Economic Indicators, OECD. May Mechanismus cyklu Kolísání agregátní poptávky a nabídky Vysvětlení střídání (opakování) jednotlivých fází hospodářského cyklu tedy mechamsmu cyklu, vychází v tradičním pojetí z kolísání agregátní poptávky'nebo agregatni nabídky, tedy z příčin jednotlivých poptávkových a nabídkových šoků Ruzna vysvětlení proto specifikují nebo naopak zobecňují tyto výkyvy v agregátní poptávce nebo agregátní nabídce a tím i objasňují příčiny střídavého kolísání reálného produktu (a dále též zaměstnanosti a obecně hospodářské aktivity) Na obr. 8-6 je vyjádřená kontrakce způsobená poptávkovým a nabídkovým šokem

182 WĚĚĚĚĚĚBĚĚBBĚĚĚĚĚSM Rozkolísanost agregátní poptávky nebo agregátní nabídky, vedoucí ke kolísání ekonomické aktivity může být způsobeno jednotlivými spíše nahodilými událostmi (často i neekonomickými příčinami), zasahujícími danou ekonomiku, jako např.: - výrazné zvýšení vládních výdajů např. na zbrojení, - silný nárůst cen surovin na světových trzích, zejména ropy - tzv. ropné šoky, - přírodní katastrofy, války apod., - malé otevřené ekonomiky (s velkým podílem exportu na HDP) jsou intenzivně vystaveny vlivu kolísání zahraniční poptávky. Často jsou však hospodářské cykly připisovány systematicky působícím příčinám se specifickými vazbami. Tímto vysvětlením cyklů se zabývají různé teorie konjunktury. Teorie konjunktury 1} Keynesiánský přístup k interpretaci hospodářských cyklů (zejména J. M. Keynes) se zaměřuje na rozkolísanost agregátní poptávky pod vlivem výkyvů v investičních a spotřebních výdajích, které jsou vyvolány např. pesimistickými očekáváními podniků (výkyvy v očekávané výnosnosti investic) a domácností, nebo výkyvy v bohatství (např. pokles cen cenných papírů). Důležitou okolností přitom je skutečnost, že výpadek těchto výdajů není nahrazen jinými výdaji, což předpokládala předkeynesiánská ekonomie na základě Sayova zákona trhů. 1) Většina těchto teorií je implicitně obsažena ve výkladu makroekonomické rovnováhy pomocí modelu agregátní poptávka agregátní nabídka.

183 Podle tohoto zákona každá nabídka zároveň vytváří odpovídající poptávku (poptávka je vždy stejně velká jako nabízený produkt), neboť, zjednodušeně řečeno, výrobci vyrábějí a prodávají, aby obratem nakoupili. Rozvinutá verze tohoto zákona pracuje s neoklasickou teorií úrokové sazby generované trhem kapitálu: nespotřebovaná část důchodu zvyšuje úspory a s následným poklesem úrokové sazby roste poptávané množství investičních statků - pružná úroková sazba tedy automaticky vyrovnává úspory a investice. Připomeňme si, že vysvětlení kolísání reálného produktu pod vlivem kolísání agregátní poptávky je podmíněno specifickými keynesiánskými předpoklady. V tradičním výkladu jde o stabilní nominální mzdové sazby, které alespoň krátkodobě umožňují kolísání zaměstnanosti a tím též produktu. V přístupu nového keynesiánství jsou navíc uvažovány i stabilní ceny (a stabilní všeobecná cenová hladina; křivka krátkodobé agregátní nabídky SRAS je tudíž horizontální), což má za následek zvlášť silný dopad poklesu agregátní poptávky do poklesu zaměstnanosti a produktu. V monetaristickém pojetí je rozkolísanost agregátní poptávky podmíněna peněžní iluzí pracovníků (jejich nesprávnými inflačními očekáváními). Monetaristické vysvětlení cyklického kolísání hospodářské aktivity přitom jednostranně připouští pouze vliv měnové politiky (výkyvy v peněžní nabídce) na agregátní poptávku. Zpochybňuje možnost dalších vlivů, jako je např. fiskální politika nebo výkyvy v autonomních výdajích soukromého sektoru. Hospodářské cykly (včetně např. Velké deprese) jsou tak vyvolány nevhodnou měnovou politikou centrálních bank (blíže viz kapitolu Měnová politika). Nová klasická makroekonomie, založená na hypotéze racionálních očekávání, připouští efekt neočekávané změny agregátní poptávky na produkt pouze za předpokladu krátkodobě mylné interpretace vývoje cenových relací podniky a pracovníky. Pouze nečekaná změna (např. růst) agregátní poptávky může zmást ekonomické subjekty tak, že všeobecný růst cen považují za růst cen právě své produkce a také růst mezd je vnímán izolovaně od růstu cen. Mylné (i když racionální) očekávání těchto subjektů umožní krátkodobý výkyv produktu. Monetaristický výklad kolísání produktu a přístup založený na hypotéze racionálních očekávání bývá někdy charakterizován též jako "rovnovážný hospodářský cyklus" vzhledem k tomu, že na základě specifických interpretací vývoje cenové hladiny jsou trhy práce neustále v rovnováze. Teorie politického hospodářského cyklu 1 ^ vychází z názoru, že rozhodujícími příčinami fluktuace produktu jsou intervencionistické zásahy autorit, zejména měnová a fiskální politika. Kolísání typu této politiky, tj. politika expanzivní, stimulující růst zaměstnanosti a produktu, nebo naopak politika restriktivní, brzdící růst cenové hladiny, je dáno rytmem voleb. Před blížícími se volbami preferují politikové první (expanzivní) typ politiky, považovaný za populární, s cílem získat resp. udržet hlasy voličů a tím též získat resp. udržet mocenskou 1) Teoretickým (mikroekonomickým) základem tohoto přístupu je teorie veřejné volby, podle které se vlády (politikové) rozhodují nikoliv s cílem rozvíjet společenský blahobyt, nýbrž s cílem maximalizovat svůj vlastní užitek.

184 pozici a vše z toho plynoucí. Ihned po volbách je však preferován boj s inflací a charakter makroekonomické politiky se obrací na restriktivní, což je považováno v tomto modelu za nepopulární. Jiné příčiny cyklického vývoje akcentuje inovační teorie (J. A. Schumpeter), podle které jsou střednědobé cykly způsobeny inovacemi, tj. tvůrčími činy v ekonomice, vznikajícími na základě invence (tj. nápadů, objevů). Jde o obdobný přístup jako u výše uvedených dlouhých vln, aplikovaný na inovace nižších řádů vedoucí k cyklům v kratším období. Fáze hospodářského poklesu je přitom interpretována jako ozdravný proces (tvořivá destrukce), během kterého zanikají neperspektivní investice. Inovace mají různé formy, jako - vznik nových výrobků, - použití nových výrobních metod, - získání nových trhů, - získání nových zdrojů surovin, - zavedení nové organizace výroby - např. nové formy podniků. Inovace se neobjevují plynule, neustále, nýbrž ve skocích. Jsou následně masově aplikovány a přinášejí vznik dalších inovací (shluky inovací). Jsou dále imitovány a vedou k ekonomickému rozmachu. Jakmile se jejich potenciál vyčerpá, nastává ekonomický útlum (ten je současně podmíněn nedostatkem peněžních prostředků v ekonomice). Inovace přitom mají (podle J. A. Schumpetera) endogenní charakter, neboli kapitalistické podnikání se vyznačuje neustálými inovačními snahami individuálních podnikatelů v honbě za ziskem. Multiplikátor a akcelerátor Odrůdou keynesiánského přistupuje vysvětlení mechanismu cyklu (s důrazem na investiční výdaje) pomocí spojení akcelerátoru s multiplikátorem (P. A. Samuelson). Akcelerační princip (v jednoduché podobě) je založen na vztahu mezi objemem vytvářené produkce a stavem kapitálu (pro jednoduchost uvažujme pouze fixní kapitál, bez zásob), potřebného k výrobě daného produktu. Dosahuje-li tento poměr (tzv. koeficient kapitálové náročnosti produkce K/Y neboli kapitálový koeficient) hodnotu např. 2, znamená to, že k výrobě produkce v hodnotě 100 mld. pen. jednotek je potřeba stavu kapitálu ve výši 200 mld. pen. jednotek. Obdobná souvislost platí pro přírůstkové veličiny: vzroste-li produkt o 10, je třeba zvýšit stav fixního kapitálu o 20 (neboli hodnota čistých investic I N činí 20 mld. pen. jednotek). Tzv. přírůstkový kapitálový koeficient (AK/AY) má v tomto případě stejnou hodnotu (tj. 2). Tento koeficient bývá označován jako koeficient akcelerace, zkráceně akcelerátor (a). ' Vzroste-li objem vyráběné produkce, vzroste i poptávka po investicích. Kromě restitučních investic I R, potřebných pro nahrazování opotřebeného fixního 1) S tímto koeficientem (A. Aftalion) jsme se již setkali při výkladu keynesiánské teorie ekonomického růstu, a to při vysvětlení zaručeného tempa mstu (Harrodův přístup).

185 kapitálu, které mají autonomní charakter, tedy vznikají indukované investice. Celkové hrubé investice tedy dosahují výše I = a AY+IR. Představme si nyní, že počáteční poptávkový šok způsobí růst produktu (AY). Tento AY povede prostřednictvím akceleračního principu k růstu poptávky po investicích. Z uvedeného vztahu je patrné, že investiční výdaje mají zrychlený (akcelerovaný) růst ve srovnání s růstem produktu. Předpokládejme, že restituční investice autonomního charakteru jsou konstantní, tedy na / nemá vliv např. změna úrokové sazby, ale pouze změna Y. Předpokládejme též, že do výroby jsou již zapojeny všechny součásti fixního kapitálu. Ve výchozím období je Y = 100 mld., stav fixního kapitálu je 200 mld. a / = l fí = 20 mld. Vzroste-li Y o 10 mld. (tj. o 10 %), povede to k růstu / o 20 mld., tj. na 40 mld. peněžních jednotek (o 100 %). Na růst investičních výdajů je dále napojen multiplikační efekt, který způsobí další růst poptávky a produktu (další AY). Následuje další růst investičních výdajů atd. Postupně však růst poptávky a produktu narazí (i přes posun křivky LRAS) na kapacitní možnosti ekonomiky a AY bude nulový. Úroveň aktuálního produktu je na horním bodu obratu. Akcelerační princip začne fungovat v obráceném směru: s nulovým růstem produktu prudce poklesne poptávka po investicích. Výdaje / klesají (neboli AI < 0) ve srovnání s předchozím obdobím, neboť indukované investiční výdaje (a AY) jsou nulové. Produkt poklesne a tento pokles je prohlouben působením multiplikátoru. S poklesem produkce omezí podniky i obnovu zásoby kapitálu (I R poklesnou na minimální úroveň). Pokračuje-li znehodnocení fixního kapitálu, klesá hodnota zásoby kapitálu, neboli čisté investiční výdaje jsou záporné. Hrubé investiční výdaje však nemohou být záporné, abstrahujeme-li (pouze v tomto modelu) od zásob. Proto se pokles produktu zastaví. Přírůstky produktu jsou nulové až do okamžiku, kdy podniky zahájí nákup investičních statků s cílem obnovit fyzicky opotřebené a technicky zastaralé části fixního kapitálu. Následuje přírůstek produktu (AY > 0) s multiplikačním efektem atd. Empirické vysledování mechanismu samogenerujících hospodářských cyklů naráží na neustálé působení vnějších příčin (šoků) a z toho plynoucí obtížnost separace uvedeného mechanismu. Kromě toho je tato teorie nespolehlivá v předpokladu působení akcelerátoru: předpokládá, že poptávka po investicích (AI) poroste v důsledku akceleračního principu po zahájení fáze expanze, tedy v období po recesi, kdy by se dalo očekávat spíše zapojení nevyužitých výrobních kapacit, než nákup nového zařízení. Reálné hospodářské cykly Novým směrem v makroekonomii je od 80. let teorie reálných hospodářských cyklů (Ch. Plosser, J. Long, E. Prescott aj.). Jde o nabídkově orientovanou teorii (na rozdíl od poptávkově orientovaných keynesiánských a monetaristických

186 přístupů nebo nové klasické makroekonomie), která se nevyjadřuje v tradičních pojmech modelu s agregátní poptávkou a nabídkou. Tato teorie rozlišuje počáteční impuls nástupu cyklické fáze expanze nebo recese a mechanismus udržování cyklu. Počátečním impulsem jsou exogenní reálné šoky jako okolnosti ovlivňující produktivitu výrobních faktorů, tedy zejména technologické změny, mimořádné klimatické výkyvy apod. Dalším reálným šokem je změna vládních (např. zbrojních) výdajů. Tyto okolnosti vedou k růstu produktu a tím také k růstu reálných důchodů (reálných mezd a úroků). Významné je, že teorie reálných hospodářských cyklů odmítá význam kolísání nominální peněžní zásoby resp. význam měnové politiky centrální banky na vývoj produktu (mimo jiné také tím se liší od vysvětlení cyklů novou klasickou makroekonomií). Peníze mají v tomto přístupu endogenní charakter, tj. jejich vývoj se pasivně přizpůsobuje vývoji produktu, nikoliv naopak. Mechanismus udržování cyklu je založen na stimulaci ekonomických subjektů k vyšší aktivitě růstem reálných důchodů (nebo naopak). Jde o tzv. intertemporální (mezičasovou) substituci mezi prací a volným časem. Kolísání produktu je odvozeno z objemu zaměstnané práce, který závisí na ochotě pracovníků pracovat v tzv. dobrých časech" (jsou-li reálné důchody vysoké) nebo preferovat volný čas ve špatných časech" (jsou-li reálné důchody nízké). V dobrých časech" roste objem vynaložené práce a také úspory (méně se spotřebovává a více spoří), roste-li reálná úroková sazba. Proto je také možno více investovat. Tím vším se počáteční šok šíří do budoucích období. Jakmile vliv počátečního šoku odezní a reálné důchody klesají, klesá též ekonomická aktivita. V literatuře je možno se pro snadnější porozumění setkat s následujícím příkladem. Pracovník zamýšlí při dané reálné mzdě odpracovat v následujících dvou letech celkem 4000 hodin. Pokud by tato mzda byla stabilní, pracoval by každý rok právě po 2000 hodinách. Bude-li však v prvním roce mzda vyšší než v následujícím roce, bude pracovat např hodin (s přesčasy, bez dovolené apod.), v následujícím roce jen 1800 hodin. Tím dosáhne vyšší reálné mzdy než při rovnoměrném rozložení práce. Analogicky jako teorie hospodářského cyklu vysvětlená monetaristickou nebo novou klasickou makroekonomií je i teorie reálného hospodářského cyklu rovnovážnou teorií cyklů. Trhy práce jsou neustále v rovnováze ve smyslu neexistence nedobrovolné nezaměstnanosti; není zde rozdílu mezi poptávaným a nabízeným množstvím práce. Tradiční terminologií řečeno: existuje neustále tzv. plná zaměstnanost a produkt je neustále na své potenciální úrovni. Kolísání produktu je kolísáním samotného potenciálního produktu. Alternativní koncepce Pro úplnost je třeba dodat, že kromě výše uvedených (a historicky vzato modernějších) teorií vznikla řada jiných přístupů, vysvětlujících kolísání hospodářské aktivity, které zde nebudeme blíže rozebírat. Do historie ekonomie se výrazněji zapsaly např. následující:

187 - hospodářská aktivita je ovlivněna výskytem skvrn na Slunci (W. S. Jevons), - "krize z nadvýroby" (K. Marx), podmíněné nedostatečnou koupěschopností obyvatelstva, - peněžní teorie vysvětlující specifickým způsobem vliv kolísání úrokové sazby na investice (K. Wicksell, L. E. v. Mises, F. A. v. Hayek) a jiné. 8.3 Důsledky hospodářských cyklů Ekonomické důsledky 1) Zřejmě nejvýraznějším důsledkem cyklického kolísání ekonomické aktivity je růst nezaměstnanosti v cyklické fázi kontrakce (recese) a s tím spojená ztráta produkce ve srovnání s potenciálními výrobními možnostmi ekonomiky (tedy rozdíl mezi Y a Y*, tzv. mezera produktu). Praktickým dopadem nízkého objemu vytvořené produkce je pokles ekonomické úrovně (HDP/1 obyv.) a z toho vyplývající pokles životni úrovně obyvatelstva (resp. její podstatné části, tj. spotřeby soukromé i vládní). 2) Vysoká nezaměstnanost s sebou přináší další specifické negativní důsledky ekonomické i sociální (viz příslušnou kapitolu). 3) Kolísání konjunktury s sebou dále přináší nestabilitu cenové hladiny s nežádoucími důsledky zejména v případě růstu míry inflace, a to jednak v případě mezery produktu Y > Y* ("přehřátí konjunktury", důsledek pozitivního poptávkového šoku zejména v ekonomice s tzv. plnou zaměstnaností), jednak v případě mezery produktu Y < y* (stagflace, důsledek negativního nominálního nabídkového šoku). 4) Cyklické kolísání ekonomické aktivity se promítá také do rozkolísanosti zbývající hlavní makroekonomické veličiny, tj. vnější ekonomické pozice. Bezprostřední vazba souvisí s indukovaným importem. S jeho růstem ve fázi expanze se čistý export zhoršuje (klesá jeho přebytek nebo se zvyšuje jeho deficit), ve fázi recese je tomu naopak. Politické důsledky Závažné ekonomické problémy, k jejichž koncentraci dochází v obdobích recesí a depresí, jsou doprovázeny také problémy politickými. To vyplývá z poklesu životní úrovně a z následné radikalizace postižených skupin obyvatelstva. Následky mohou být nedozírné, jako v případě Velké deprese: sociologové uvádějí, že sociální problémy spojené s touto depresí byly živnou půdou vzestupu fašismu v Evropě ve 30. letech.

188 8.4 Proticyklická politika Aktivistická keynesiánská politika Proticyklická politika neboli politika vyhlazování hospodářského cyklu probíhá nejčastěji jako regulace agregátní poptávky. Tato regulace má zároveň podobu - politiky vysoké zaměstnanosti cestou snižování cyklické nezaměstnanosti (viz příslušnou kapitolu), - nebo podobu protiinflační politiky (detto). Jde tedy o regulaci v podobě aktivistické politiky, a to zejména - fiskální politikou, v rámci které se mění vládní výdaje (nákupy, transferové platby) a daňové zatížení ekonomických subjektů, - monetární (měnovou) politikou v té podobě, kdy centrální banka ovlivňuje množství peněz v ekonomice, tím i úrokovou sazbu a výdaje na ni citlivé, tedy i agregátní poptávku, - politikou bezprostředně ovlivňující čistý export nástroji jako jsou usměrňování vývoje měnových kursů, dále cla, importní kvóty a další opatření. Tento typ proticyklické politiky, tj. stimulace nebo restrikce agregátní poptávky, je typický pro keynesiánský směr ekonomické teorie. V hospodářské praxi našel uplatnění v poválečném období zhruba do konce 70. let. Konkrétní formy proticyklické politiky se v různých zemích a obdobích lišily, jako např. "opírání se proti větru" v 50. letech v USA, založená zejména na automatických stabilizátorech (viz dále kapitolu o fiskální politice), později rozšířená o snižování daní. Jinou formou byla politika "stůj - jdi" (neboli semaforová politika) ve Velké Británii - blíže viz kursy hospodářských dějin příp. hospodářské politiky. Doprovodnými jevy v případě udržování vysoké zaměstnanosti (což byla priorita keynesiánské politiky) stimulací agregátní poptávky je v modelu AD -AS růst cenové hladiny (nebo míry inflace). Zvláště silný by byl tento inflační dopad stimulace agregátní poptávky v případě recese způsobené negativním nabídkovým šokem, tj. v případě stagflace. Dále je velmi pravděpodobný vznik a růst deficitu veřejných rozpočtů a rostoucí veřejný dluh. Hospodářský vývoj se skutečně ubíral tímto směrem. K doplnění poptávkově orientované proticyklické politiky je nutno zhodnotit její výchozí předpoklad, zde redukovaný na nepružnost nominálních mzdových sazeb. Dojde-li ke zmírnění této rigidity, např. v důsledku oslabení pozic odborů (zákonným omezením nebo přirozenou cestou, jako je rostoucí tlak konkurence a tím omezení organizovanosti v odborech), zmírní se také potřeba tohoto typu proticyklické politiky. Alternativní přístupy Jiný přístup k cyklickému kolísání ekonomické aktivity považuje tyto výkyvy za důsledek zasahování autorit do fungování trhů (jde o vládní selhání) - např. zmíněná monetaristická teorie cyklu. Proticyklická politika v tomto případě

189 (i když takto nebývá explicitně vyjadřována) by měla spočívat v absenci regulace agregátní poptávky. Stabilní růst produktu bude zabezpečen přiměřenou měnovou politikou v podobě dodržení měnového pravidla (viz kapitolu Měnová politika). Také nová klasická makroekonomie zpochybňuje schopnosti stabilizační politiky ovlivňovat cyklické výkyvy produktu. Jde o teorém neúčinnosti politiky," vysvětlený v kapitole o agregátní poptávce a nabídce. Další možnou interpretací proticyklické politiky je přístup ekonomie strany nabídky, 1^ jejíž závěry směřují mimo jiné také ke stabilizaci vysoké úrovně produktu při vysoké zaměstnanosti. Označení tohoto přístupu napovídá, že svou pozornost nezaměřuje na úlohu agregátní poptávky, nýbrž na nabídkovou stranu ekonomiky. Prioritně se přitom tento přístup soustředí spíše na problém dlouhodobého udržení zdrojů ekonomického růstu ve výrobě, než na vyhlazování krátkodobých cyklických výkyvů produktu, a proto je často přiřazován k výkladu ekonomického růstu. Předvídání hospodářských cyklů, konjunkturní indikátory Obecným rysem aktivistické proticyklické politiky jsou často značná zpoždění účinků jednotlivých opatření. Účinnost proticyklické politiky se proto zvyšuje, dojde-li ke správnému předvídání blížících se fází hospodářského cyklu. Mezi nástroje tohoto předvídání (o kterém odborníci tvrdí, zeje spíše uměním nezvedou), patřítzv. konjunkturní indikátory (W. C. Mitchell aj.). Konjunkturní indikátory je možno obecně rozdělit do tří skupin: 1) Předstihové indikátory: jejich současný stav napovídá, jakým směrem se bude v blízké budoucnosti (několika měsíců) ubírat průběh konjunktury. Mezi nejdůležitější patří - počty přijatých zakázek, a to zejména v odvětvích vyrábějících investiční statky, - počty vydaných stavebních povolení, - indexy akciových trhů aj. Právě tyto předstihové indikátory jsou pro aktivistickou proticyklickou politiku nejdůležitější. 2) Souběžné indikátory, sloužící k popisu právě probíhající cyklické fáze, jako zejména - reálný HDP, případně jeho segmenty, jako např. průmyslová produkce, - trh práce: míra nezaměstnanosti, počty nezaměstnaných osob a volných pracovních míst, - ceny výrobců. 3) Zpožděné indikátory, které znamenají doznívání určité cyklické fáze, mezi které patří zejména - mzdy, - maloobchodní obrat, - spotřebitelské ceny. 1) Blíže viz kapitolu Ekonomický růst.

190 Může tak být chybou stabilizační politiky použít restriktivní opatření v okamžiku, kdy míra inflace (měřená CPI) dosáhla svého vrcholu, neboť tím bude spíše posílena nadcházející fáze kontrakce. Hlavní problěiný dlouhé vlny konjunkturní kolísání fáze kontrakce fáze expanze body obratu stagflace "přehřátí" konjunktury politický hospodářský cyklus výkyvy v AD a AS invence, inovace, imitace spojení akcelerátoru s multiplikátorem reálné hospodářské cykly poptávková proticyklická politika dopady kolísání konjunktury: - ekonomické - politické předvídání hospodářských cyklů konjunkturní indikátory Shrnutí Hospodářské cykly znamenají opakované kolísání ekonomické aktivity, v praktickém sledování redukované na výkyvy reálného produktu, a to meziroční srovnání čtvrtletních HDP. Kromě střednědobých konjunkturních cyklů je možno pozorovat též krátkodobé (sezónní) výkyvy a dlouhé vlny (50-60 let). Střednědobé kolísání aktuálního produktu probíhá dlouhodobě okolo trendu, kterým je dlouhodobý vývoj potenciálního produktu (ekonomický růst). Fázemi cyklu jsou expanze (boom) a kontrakce (recese, deprese) s horním a dolním bodem obratu. S kolísáním HDP je spojeno kolísání zaměstnanosti a cen (míry inflace) a jiných veličin. Tradičním vysvětlením příčin konjunkturních kolísání jsou poptávkové a nabídkové šoky, buď jako jednotlivé nahodilé události, nebo jako systematické procesy. Na specifické okolnosti výkyvů v agregátní poptávce se zaměřují teorie konjunktury keynesiánské, monetaristické nebo nová klasická makroekonomie. Systematicky vysvětlují hospodářské cykly také: - teorie politického hospodářského cyklu (konjunkturní kolísání kopírují cyklus voleb), - inovační teorie (hospodářský rozmach stimulují inovace a jejich masové aplikace), - keynesiánská teorie spojení akcelerátoru s multiplikátorem (investiční výdaje rostou akcelerované s růstem produktu, produkt roste multiplikovaně s růstem investic).

191 Zvláštní přístup aplikuje teorie reálných hospodářských cyklů, založená na substituci volného času a práce v závislosti na reálné mzdě a reálné úrokové sazbě. Ekonomickými důsledky cyklického kolísání jsou zejména ztráta produkce a pokles životní úrovně, dopady vysoké nezaměstnanosti a inflace, rozkolísanost čistého exportu. Hluboké recese s sebou přinášejí též dopady politické v podobě radikalizace postižených vrstev obyvatelstva. Proticyklická politika má nejčastěji podobu regulace agregátní poptávky. Jde o keynesiánskou aktivistickou politiku zejména pomocí fiskální politiky. Pro účinnou proticyklickou politiku je nezbytné předvídání hospodářských cyklů. Ktomu slouží předstihové konjunkturní indikátory. Cvičení 1. Mezi příčiny, které povedou k recesi vyvolané nabídkovým šokem, patří: a) pokles cen dovážené ropy, b) snížení daňových sazeb, c) růst obyvatelstva, d) zvýšení produktivity výrobních faktorů, e) žádná z nabídek. 2. Mezi příčiny, které povedou k recesi vyvolané poptávkovým šokem, patří: a) růst vládních nákupů, b) pokles úrokové sazby, c) pokles daňových sazeb, d) pokles cen akcií, e) žádná z nabídek. 3. Je-li ekonomika postižena stagflací, jak se vyvíjejí: - reálný produkt, - nezaměstnanost, - cenová hladina (míra inflace) 4. Při "přehřátí konjunkury" se vyvíjejí: - reálný produkt, - zaměstnanost, - cenová hladina (míra inflace) 5. Princip akcelerátoru vyjadřuje souvislosti mezi: a) produktem a důchodem, b) rychlostí oběhu peněz a nezaměstnaností, c) zpožděním účinků měnové politiky na produkt, d) tempem růstu peněžní zásoby a úrokové sazby, e) změnou úrovně produktu a změnou zásoby kapitálu. 6. Připomeňte si teorii reálných hospodářských cyklů. Přisoudili byste jí větší význam při vysvětlení recesí v první polovině 90. let nebo při vysvětlení Velké deprese? 7. Ve zkoumané ekonomice bylo pozorováno, že reálný HDP byl v 1. čtvrtletí nižší, než v předchozím čtvrtletí a totéž se opakovalo v následujícím čtvrtletí. Šlo o recesi?

192 8. Koeficient akcelerace činí 3. Vypočtěte: 1) jak vysoká zásoba kapitálu je potřeba k vyrobení HDP ve výši 800 mld. Kč, 2) jaký byl přírůstek HDP spojený s čistými investicemi ve výši 27 mld. Kč. Úkoly 1. Podle obr. 8-6 popište průběh hospodářských cyklů ve třech sledovaných ekonomikách v letech , zejména ve kterých obdobích probíhaly fáze recese. Vytvořte závěr o mezinárodní synchronizaci cyklů. 2. Vraťte se znovu k obr. 8-6 a zaměřte se na vývoj ekonomiky USA. Charakterizujte jej popisně od konce r Tento vývoj je doprovázen nízkou mírou inflace (2-3 % i méně). Hovoří se o tzv. "nové ekonomice" nebo "nové éře", což znamená změnu konjunkturního cyklu ve smyslu zmírnění (nebo dokonce odstranění) cyklických výkyvů. Které okolnosti tento vývoj podmiňují? Zaměřte se mimo jiné na technologický pokrok - informační technologie, využití internetu apod. (K tomuto problému se vrací v podobě analýzy Phillipsových křivek úkol č. 4 v kapitole 10.) 3. Podle bývalého předsedy ČSÚ "obecně platí, že přesně se dá předpovědět jenom minulost". Přesto se však pokuste předpovědět vývoj hypotetické ekonomiky v nejbližších 6 měsících jestliže víte, že v uplynulém měsíci současně: - nominální mzdové sazby silně vzrostly, - objem zaměstnanosti je stabilní, - poklesl počet objednávek strojových zařízení. Literatura BALÁŽ, P., VERČEK, P.: Nová ekonomika a jej postavenie v globalizujúcom sa svetovom hospodárstve. Politická ekonomie 2/2002 BULÍŘ, A.: Reálný hospodářský cyklus, trh práce a monetární politika. Finance a úvěr 7/1993. CZESANÝ, S.: Monitorování a analýza hospodářského cyklu. Politická ekonomie 2/2002 FRIEDMAN, M., FRIEDMANOVÁ, R.: Svoboda volby. Praha, Liberální institut Kap. 3 (Velká deprese). JANÁČEK, K.: Co zbylo z nové ekonomiky? Politická ekonomie 2/2002 KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV Kap. 22 (příčiny konjunkturních výkyvů). MACHÁČEK, M.: Hospodářské cykly, nová klasická makroekonomie a možnosti stabilizační politiky. Ekonomický časopis 5/1998 SEGER, J., HINDLS, R., HRONOVÁ, S.: Statistika v hospodářství. ETC Publishing, Praha Kap. 9 (konjunkturní šetření). SIRŮČEK, P.: Koncepce dlouhých vln J. A. Schumpetera. Politická ekonomie 5/1999. SIRŮČEK, P.: N. D. Kondratěv - zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická ekonomie 4/1998. ŽÁK, M.: Politicko-ekonomický cyklus. Politická ekonomie 4/1998.

193 9 Nezaměstnanost 9.1 Definice á^ 9.2 ;Prféi^iř^aí^tóřffi^ i ajfejí fitňiy \,;9.3 ; ;: '1DI^ Charakterizujme nezaměstnanost v ČR na počátku r. 2000, kdy dosáhla svého vrcholu (míra registrované nezaměstnanosti k činila 9,8 %) nejprve podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí: - V lednu 2000 bylo zaregistrováno 508 tis. nezaměstnaných (při 35 tis. volných pracovních místech), z toho čtvrtina hledala práci déle než jeden rok. - Podporu v nezaměstnanosti dostávalo 43 % nezaměstnaných (ostatní uchazeči pobírali dávky sociální podpory), a to v r v průměrné výši 2513 Kč (při průměrné mzdě Kč, pod níž jsou přitom téměř dvě třetiny zaměstnanců). Pro plastičtější představu si poslechněme názory dvou nezaměstnaných lidí (anketa Hospodářských novin, ): - Muž, 56 let, Chomutov: Jděte do háje s tou vaší anketou... shánět místo pár roků před penzí! Nikdo vás nechce, možnost stěhovat se je téměř vyloučená, neexistuje trh s byty. Možnosti cestovat za prací... jsou nicotné. - Muž, 29 let, Praha: Nic nehledám, nezaměstnanost mi nevadí. Uplácím... Neptejte se jak a za kolik. 9.1 Definice a měřeni nezaměstnanosti Ekonomicky aktivní a neaktivní obyvatelstvo Obyvatelstvo od určité věkové hranice (např. 15 let) je možno rozdělit do tří skupin, a to mezi zaměstnané, nezaměstnané a ostatní: 1) Zaměstnaní, tj. obyvatelstvo, které má placené zaměstnání nebo sebezaměstnání (včetně osob dočasně v práci nepřítomných, ale s formální vazbou k zaměstnání, jako např. osoby ve stavu nemocných nebo na mateřské dovolené). 2) Nezaměstnaní: tj. osoby splňující tři podmínky (jde o tzv. standardizované pojetí nezaměstnanosti): - nemají placené zaměstnání ani sebezaměstnání, - přitom práci aktivně hledají, - jsou ochotní během určité doby (např. 14 dní) nastoupit.

194 Jde tedy o osoby schopné a ochotné pracovat, představující potenciální výrobní faktor, zdroj tvorby produktu. V rámci tohoto kritéria nezaměstnanosti z hlediska ekonomické teorie není podstatné např. rozlišení příčin vzniku nezaměstnanosti, existence jiných než pracovních důchodů nezaměstnaného, existence volných pracovních míst nebo jiné okolnosti. Z hlediska praktických postupů hospodářské a sociální politiky se kritéria nezaměstnanosti mohou zužovat a tím odlišovat od výše uvedeného přístupu ekonomické teorie (jde o tzv. registrovanou nezaměstnanost), např.: zahrnutím pouze osob, které se zaregistrovaly na úřadech práce, s jejichž pomocí práci hledají (širší jsou údaje ze statistických šetření), vyloučením těch, kteří nejsou ochotni přijmout nabízené místo, vyloučením např. studentů hledajících práci aj. Je nutno také odlišovat údaj o nezaměstnanosti k určitému datu a průměrnou výši za určité období. Tato okolnost je důležitá vzhledem k sezónnímu kolísání míry nezaměstnanosti. Zaměstnaní plus nezaměstnaní vytvářejí dohromady tzv. ekonomicky aktivní obyvatelstvo neboli pracovní sílu dané země. 3) Ostatní: studenti, penzisté, invalidé, ženy v domácnosti atd., pokud nesplňují podmínky předchozích dvou skupin (nazývaní též jako ekonomicky neaktivní obyvatelstvo). Míra nezaměstnanosti Pro určité analytické účely může být důležitý údaj o absolutním počtu nezaměstnaných, jako např. cca 10 mil. v USA nebo 450 tis. v ČR. Výstižnější je však vyjádřit nezaměstnanost a její vývoj pomocí míry nezaměstnanosti jako procentního podílu nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Tab. 9-1 Míra nezaměstnanosti ve vybraných zemích (standardizovaná, roční průměr, v %) 2G Japonsko Německo 6,6 7,9 Pramen: Main Economic Indicators. OECD. May 2002 Skrytá nezaměstnanost Výše uvedená charakteristika nezaměstnanosti přitom nezachycuje určité skupiny lidí, z jejichž postavení není jednoznačné, zda by měli být zohledněni mezi nezaměstnanými (vytvářejí eventuálně skrytou nezaměstnanost). Jde minimálně o dvě skupiny, a to

195 1) pracovníci s nuceným zkráceným pracovním úvazkem (zahrnutí mezi zaměstnané), 2) osoby vyloučené z pracovní síly, jako tzv. odrazení (frustrovaní) pracovníci, tj. takoví, kteří po dlouhodobé nezaměstnanosti ztratili naději, že práci najdou, a přestali ji hledat. Kromě toho je sporné, zda mezi nezaměstnané patří osoby, které z různých důvodů nemohou do zaměstnání v krátké době nastoupit, případně též osoby, které práci již našly, avšak nastoupí později. Započtením těchto osob by skutečná míra nezaměstnanosti byla vyšší, než statisticky vykázaná. Na druhou stranu jsou statisticky vykázané údaje o míře nezaměstnanosti (v případě registrované nezaměstnanosti) zkresleny osobami, které fakticky nezaměstnaní nejsou, avšak z důvodu pobírání příslušných podpor takto vystupují. 9.2 Příčiny nezaměstnanosti a její formy Frikční nezaměstnanost Vznik nezaměstnanosti je v ekonomické teorii vysvětlován různými příčinami, a to v závislosti na uznání nebo odmítnutí určitých předpokladů. Všeobecně se však připouští existence tzv. frikční nezaměstnanosti. Ta vzniká na základě pohybu pracovníků. Vždy existuje větší či menší počet osob, které jsou nezaměstnané: - buď proto, že ztratily práci na základě propouštění. Podniky neustále (ve fázi recese i expanze) vznikají a zanikají. Uvolňování pracovníků je způsobeno i technologickými změnami, kdy pracovně náročná výroba je nahrazována stroji (tzv. technologická nezaměstnanost). Také organizační změny v podnicích, např. likvidace některých pracovišť a útvarů a přenechání jejich práce specializovaným firmám, vylučuje pracovníky, - nebo proto, že dobrovolně opustily své předchozí zaměstnání a hledají jinou práci, např. lépe placenou. Jinou příčinou je např. to, že lidé se stěhují a hledají práci v novém bydlišti, - nebo proto, že vstupují do pracovní síly: mladí lidé opouštějí školy a hledají poprvé zaměstnání, dochází k mezinárodní migraci obyvatelstva, ženy v domácnosti se rozhodnou vstoupit do zaměstnání apod. Tito lidé hledají práci a po určitou dobu jsou nezaměstnaní, což vyplývá z nutnosti hledat a ověřovat informace o volných pracovních místech, zvažovat různé nabídky. Z obdobných důvodů neustále vznikají volná pracovní místa, která jsou po čase obsazena. Frikčně nezaměstnaní se tedy po určité době mění v zaměstnané. Předpokládáme přitom, že v rámci frikční nezaměstnanosti odpovídá profesní charakter a regionální rozmístění neobsazených pracovních míst nabízené nezaměstnané práci (pokud by tomu tak nebylo, šlo by o tzv. strukturální nezaměstnanost - viz dále).

196 V případě frikční nezaměstnanosti tedy nejde o nedostatek volných pracovních míst (jako je to v případě cyklické nezaměstnanosti - viz dále), nýbrž o hledání existujících neobsazených pracovních míst. Odtud též jiný název této formy nezaměstnanosti - vyhledávací nezaměstnanost. Část frikční nezaměstnanosti je možno jednoznačně považovat za dobrovolnou nezaměstnanost ve smyslu, že tito lidé hledají lépe placenou práci (nejsou spokojeni s nabídkami). Často však bývá veškerá frikční nezaměstnanost označována jako dobrovolná - informační bariéry a čas potřebný k hledání jsou považovány za nevýznamné. Strukturální nezaměstnanost Strukturální nezaměstnanost vzniká na základě nedostatečné poptávky po statcích a tudíž i po pracovnících, a to v určitých odvětvích, v jejichž vývoji probíhá útlum (hutě, doly, těžké strojírenství, loděnice apod.). Na rozdíl od cyklické nezaměstnanosti, kdy je pokles poptávky citelný více či méně u všech odvětví, postihuje tedy strukturální nezaměstnanost pouze některá z nich. Útlum určitých odvětví je přitom doprovázen rozmachem jiných odvětví (telekomunikace, elektronika, přesné strojírenství, kvalifikovaná chemie aj.). Nezaměstnanost, vyvolaná zmíněnými strukturálními změnami v národním hospodářství, se tak vyznačuje tím, že na jedné straně lidé neustále přicházejí o zaměstnání, na druhé straně jsou neustále vytvářena nová pracovní místa. Na rozdíl od frikční (vyhledávací) nezaměstnanosti však oproti nabídce práce s určitou charakteristikou stojí volná pracovní místa s odlišnými kvalifikačními požadavky. Strukturální nezaměstnanost může být dále podmíněna bariérami v migraci za prací. Znamená to, že v daném národním hospodářství může být v daném odvětví poptávané a nabízené množství práce celkově vyrovnáno, avšak z důvodu prostorové uzavřenosti trhů práce (náklady na dopravu za prací, nedostatek bytů a dalšího sociálního zázemí) existují nerovnováhy na jednotlivých regionálních trzích práce téže profese. Jako zvláštní případ strukturální nezaměstnanosti bývá uváděna nezaměstnanost nekvalifikovaných pracovníků, způsobená zákonem stanovenou minimální mzdou. Je-li tato mzda příliš vysoká (ve srovnání s rovnovážnou mzdou na trhu nekvalifikované práce), je vytvořeno málo pracovních míst ve srovnání s nabídkou nekvalifikované práce. Existuje-li přitom neuspokojená poptávka po práci kvalifikované, vzniká strukturální nezaměstnanost nekvalifikovaných pracovníků. Obecně teoreticky vzato však nezaměstnanost nekvalifikovaných pracovníků může mít i frikční nebo cyklický charakter. Při snižování strukturální nezaměstnanosti (obecně) nejde tedy o to, vytvářet nová pracovní místa zvyšováním agregátní poptávky, nýbrž jde o vytvoření souladu mezi strukturou volných pracovních míst a strukturou nabídky práce, a to v kvalifikačním a regionálním smyslu. V případě strukturální nezaměstnanosti nelze jednoznačně rozlišit její (ne)dobrovolný charakter: srovnejte situaci vysoce kvalifikovaného nezaměstnaného při množství nenáročných volných pracovních míst a situaci

197 opačnou, nebo zhodnoťte (ne)dobrovolné odmítnutí zaměstnání, spojené s několikahodinovou dopravou. Existence strukturální nezaměstnanosti je zřejmě hlavní příčinou regionálních rozdílů v míře nezaměstnanosti. Zejména z hlediska hodnocení sociálních dopadů nezaměstnanosti a také při její eventuální regulaci (viz dále) je proto třeba analyzovat kromě celkových národohospodářských ukazatelů též regionální údaje. Např. při průměrné míře nezaměstnanosti (nezaměstnaní registrovaní na úřadech práce) v ČR v červnu 2002 ve výši 8,7 % dosáhla tato v Praze 3,4 %, zatímco v okresech Most 21,2 %, Louny 16,6 %, Chomutov 16,5 % a Karviná 18,5%. Plná zaměstnanost Analýza makroekonomických veličin agregátní poptávky a agregátní nabídky obsahuje charakteristiku stavu, označovaného jako tzv. plná zaměstnanost L*. Šlo o stav, charakterizovaný v uvedeném keynesiánském modelu AD - AS (a obdobně při klasické křivce AS) rovnováhou na jednotlivých dílčích trzích práce, což znamená situaci, kdy se v rámci jednotlivých kategorií pracovníků při dané nominální mzdové sazbě (W) poptávané množství práce rovná nabízenému množství práce. Tento zjednodušený přístup nyní zpřesníme. Tzv. plná zaměstnanost neznamená, že by neexistovala žádná nezaměstnanost. Existuje při ní již vysvětlená frikční a případně též strukturální nezaměstnanost. Z definice frikční a strukturální nezaměstnanosti v tomto modelu plyne, že existující počet volných pracovních míst je stejně velký, jako počet nezaměstnaných osob. V tomto smyslu existuje globální rovnováha na trzích práce. Z kapitoly o agregátní poptávce a nabídce již víme, že při tzv. plné zaměstnanosti (skutečná zaměstnanost L = L*) je skutečný produkt na své potenciální úrovni (Y = Y*). V této situaci neexistuje další forma nezaměstnanosti, a to cyklická nezaměstnanost. Odlišuje-li se skutečná zaměstnanost (L) od tzv. plné zaměstnanosti (L*), dochází ke kolísání skutečného produktu (Y) od potenciálního produktu (Y*): - je-li L > L*, je Y > Y*. Jde o situaci, známou z kapitoly o agregátní poptávce a nabídce jako přezaměstnanost", - je-li L < L*, je Y < Y*. Jde o situaci, známou z kapitoly o agregátní poptávce a nabídce jako podzaměstnanost", kterou zde nově označíme jako cyklickou nezaměstnanost. Dlouhodobě vzato kolísá skutečná míra nezaměstnanosti (u) okolo míry nezaměstnanosti při tzv. plné zaměstnanosti (resp. okolo přirozené míry nezaměstnanosti w*). Tuto skutečnost ilustruje graf na obr. 9.1.

198 >> : :>:X*:Í:CX : : : V : : : : : : : :^^^^ Pramen: sestaveno podle Gordon, R. J.: Macroeconomics. Addison - Wesley 1997, tabulková příloha. Trh práce Pro potřeby dalšího výkladu zopakujeme základní poznatky z mikroekonomie o chování trhu práce (na následující výklad navazuje grafické zobrazení v odstavci Cyklická nezaměstnanost"). 1) Začneme přístupem, který je založen na keynesiánské (resp. neokeynesiánské) interpretaci. Poptávka po práci (při chování firem maximalizujících zisk) je odvozena z příjmu z mezního fyzického produktu práce (MRP L ), tj. z dodatečného příjmu vyvolaného zaměstnáním dodatečné jednotky práce. Ten obecně závisí na mezním fyzickém produktu práce (MPP L ) a na mezním příjmu (MR). ' Prostředky na pořízení jednotky práce (tedy mezní náklady na výrobní faktor) jsou vyjádřeny nominální mzdovou sazbou W (neuvažujeme tedy např. možnost monopsonu na trhu práce). Poptávané množství práce bude určeno rovností W a MRP L z poslední jednotky tohoto poptávaného množství. Dojde-li k růstu poptávky po dané produkci, ke vzniku záporných neplánovaných zásob a k růstu zaměstnanosti na daném trhu práce, dojde též 1) MPPL již byl charakterizován v kapitole Agregátní poptávka, agregátní nabídka. MR je dodatečný příjem, vyvolaný zvýšením objemu produkce o jednotku.

199 (v důsledku poklesu MPP L ) k růstu cen těchto statků. S růstem cen roste též MR a tudíž i MRP L. Podniky mohou zaměstnávat dodatečné pracovníky pouze při neměnné IV, neboť i při klesajícím MPP L se v těchto podmínkách rostoucí náklady na jednotku produkce vejdou do rostoucích cen statků. Analogicky při poklesu poptávky po produkci dojde k poklesu poptávky po práci a při fixní W budou podniky zaměstnávat méně pracovníků. Nabídka práce (při maximalizaci užitku pracovníků): s růstem W roste nabízené množství práce. Dochází k substituci volného času mzdou a spotřebou (jde o tzv. substituční efekt, tzv. důchodový efekt neuvažujeme). Pracovníci však při svém rozhodování budou po určitém čase (jak již bylo zmíněno u modelu agregátní poptávka - nabídka) brát v úvahu i vývoj reálné mzdy. Při poklesu cenové hladiny bude proto v tomto případě dané množství práce nabízeno při nižších nominálních mzdových sazbách, při růstu cenové hladiny naopak. K rovnováze na trhu práce dochází tehdy, jestliže v rámci dané kategorie pracovníků se při dané Srovnají poptávané a nabízené množství práce. Ke změně této rovnováhy dochází pod vlivem změn buď nominální mzdové sazby (W) zejména institucionálními vlivy (odbory, vládní regulace, jako je stanovení zákonné minimální mzdy nebo zvýšení nákladů na práci v důsledku např. povinného sociálního pojištění), nebo změnou poptávky či nabídky práce. Změna poptávky po práci je vyvolána jednak změnou MPP L (technologickým pokrokem nebo prohlubováním kapitálu), jednak změnou poptávky po produkci (a navazující změnou cen statků). Obdobně změna nabídky práce je vyvolána např. demografickým vývojem, mezinárodní migrací obyvatelstva, prodloužením věku odchodu do důchodu apod., případně dále změnou cenové hladiny. Pro keynesiánskou interpretaci trhu práce je dále významné, že připouští možnost alespoň krátkodobé (případně i dlouhodobé) strnulosti W (jak již bylo vysvětleno v kapitole o agregátní poptávce a nabídce). 2) Monetaristický přístup k interpretaci trhu práce rozlišuje skutečný a očekávaný vývoj cenové hladiny, zaměřuje se přitom na vývoj reálných mzdových sazeb. Skutečný vývoj cenové hladiny (P) se uplatňuje v případě poptávky po práci - podniky získávají operativní informace o cenách. Očekávaný vývoj cenové hladiny (P 6 ) se uplatňuje v případě nabídky práce. Pracovníci přitom mají nedokonalé informace o skutečných současných cenách a ve svých rozhodováních uplatňují inflační očekávání, vycházející z minulosti, odlišná od současné skutečnosti. Nominální mzdové sazby Wjsou v tomto přístupu předpokládány jako dokonale pružné. 3) Jak by se choval trh práce v případě, kdyby existovaly dokonale pružné nominální mzdové sazby (i ceny statků) a dokonalé informace? Tento pohled lze interpretovat jako přístup v duchu klasické ekonomie. Vychází z obdobných křivek na trhu práce při sledování reálné mzdové sazby (W/P) ze strany poptávky i nabídky práce. Změny cenové hladiny se proto projevují pouze v pohybu W/P, nemají vliv na posun křivek LD (= MPP L ) a LS. Vzhledem k tomu, že však také nominální mzdové sazby Wjsou dokonale pružné (ihned se přizpůsobují změně cenové hladiny), jsou reálné mzdové sazby W/P neustále fixní.

200 Cyklická nezaměstnanost 1) V keynesiánské interpretaci je cyklická nezaměstnanost podmíněna nepružností nominálních mzdových sazeb (W) směrem dolů při klesající agregátní poptávce. V obr. 9-2 je znázorněn trh práce, na kterém se projevil důsledek poklesu poptávky po dané produkci. Vznikají kladné neplánované zásoby, podniky propouštějí, snižují své ceny a klesá cenová hladina. Klesá poptávka po práci (klesá totiž MRP L ) a po čase dojde k ochotě pracovníků nabízet práci za nižší W (v důsledku růstu reálných mzdových sazeb). ' Nominální mzdová sazba Wj je přitom fixní. Rovnováha na tomto trhu práce E } byla nahrazena nerovnováhou v rozsahu AB. Vzdálenost AB představuje nezaměstnané pracovníky: jde konkrétně o osoby, které jsou při dané mzdě ochotni pracovat, ale poptávka po práci je příliš nízká, neexistuje pro ně volné pracovní místo. BBflBBHHflHHB Po čase dojde k poklesu nominální mzdové sazby (W) na úroveň W 2 (jako důsledek nerovnováhy LD < LS). Reálná mzda i zaměstnanost se vrátí na předchozí úroveň. Daný trh práce se ustálí v rovnováze E 2 (předpokládáme opět, že MPP L ani disponibilní množství práce a tvar křivky LS se nemění). Někteří autoři (jako např. N. G. Mankiw ve své Macroeconomics) používají k vysvětlení chování keynesiánského trhu práce výlučně vertikální křivku nabídky práce. Její průsečík s vodorovnou osou může vyjadřovat (přibližně) L*. Objem skutečně zaměstnané práce L (nejen při L < L*, ale i při L > /.*) je však 1) Jde pouze o znázornění principu -podrobnější okolnosti posunu křivek je možno nalézt v kursu mikroekonomie.

201 určen výlučně poptávkou po práci (zaměstnavateli) - říká se, že zaměstnanci jsou vytlačeni" ze své křivky nabídky práce. Tento přístup je v. souladu s naší kapitolou Agregátní poptávka a nabídka (pracovníci jsou při dané nominální mzdové sazbě ochotni odpracovat jakékoliv množství práce), nenavazoval by však na tradiční (neoklasické) mikroekonomické základy. Keynesiánská cyklická nezaměstnanost je takovou součástí nezaměstnanosti, vůči které neexistují volná pracovní místa (je tedy nezaměstnaností nedobrovolnou). Takováto volná pracovní místa jsou tvořena zejména růstem agregátní poptávky, proto též bývá cyklická nezaměstnanost v tomto pojetí označována jako nezaměstnanost z nedostatečné (deficitní) poptávky. Velký význam v poklesu agregátní poptávky bývá připisován zejména poklesu investičních výdajů jako nejvíce rozkolísané složce poptávky. Cyklickou nezaměstnaností je často postižena řada odvětví, spíše než pouze několik málo odvětví. Její vznik má za následek mezeru produktu Y < Y*. Je možno uvažovat buď krátkodobý pokles Y pod F* s následujícím automatickým obnovením plné zaměstnanosti, nebo (je-li rigidita mezd dlouhodobá) je mezera Y < Y* a cyklická nezaměstnanost trvalejší. Alternativou je obnovení tzv. plné zaměstnanosti růstem agregátní poptávky např. její vládní stimulací. 2) Monetaristický výklad krátkodobého chování agregátní nabídky při pružných nominálních mzdových sazbách připouští také možnost krátkodobé fluktuace produktu okolo potenciální úrovně a tedy i krátkodobou cyklickou nezaměstnanost. V kapitole o AD a. AS již bylo naznačeno monetaristické řešení této situace. Vysvětlení spočívá v informační asymetrii podniků a pracovníků o vývoji cen. Vývoj na trhu práce je znázorněn na obr ^^^^^BBĚ^BKBSBBBBBĚ

202 V případě poklesu AD dochází k růstu reálných mezd (ceny klesají rychleji než nominální mzdové sazby) a k propouštění. Mylné informace pracovníků v podobě pomalého poklesu cen a tím i údajného poklesu reálných mezd (tzv. peněžní iluze) vedou k omezení nabídky práce. Dochází k cyklické nezaměstnanosti v rozsahu AB. Pracovníci dávají přednost volnému času před údajně špatně placenou prací, hledají však přitom lépe placenou práci. Při této interpretaci jde tedy o neustálou rovnováhu na trzích práce a nemá zde místo nedobrovolná nezaměstnanost. 3) Klasický případ: představme si ekonomiku, ve které jsou dokonale pružné nominální mzdové sazby a též ceny statků (a dokonalé informace). Dojde-li k růstu AD, vznikají záporné neplánované zásoby, začíná růst zaměstnanost a (pod vlivem klesajícíhompp L ) ceny a cenová hladina. Na růst cenové hladiny okamžitě reagují nominální mzdové sazby - rostou ve stejném rozsahu jako cenová hladina. To však neumožňuje, i přes růst cenové hladiny, zaměstnávat více pracovníků. Probíhají-li tyto modelové procesy dostatečně rychle, reálná mzdová sazba, zaměstnanost a produkt se nezmění (předpokládáme přitom, že se nemění ani MPP L, ani disponibilní množství práce a tvar křivky LS). Při neustálé rovnováze na trzích práce je tedy neustále udržována tzv. plná zaměstnanost (L*) a je vytvářen potenciální produkt (Y*). Situace na trhu práce je znázorněna na obr nhhbbhhi Vodorovná vzdálenosti mezi svislou osou a body na křivce LD bývají někdy interpretovány jako "rozsah zaměstnanosti" (v daném odvětví). Jde však o zjednodušení: k přesnému vyjádření objemu zaměstnanosti by bylo potřeba při každé úrovni W odečíst od křivky LD volná (neobsazená) pracovní místa, odpovídající objemu frikční případně strukturální nezaměstnanosti. V analýze agregátní poptávky a agregátní nabídky je tato situace na dílčích trzích práce (neuvažujeme "homogenní práci") implicitně obsažena ve výkladu vertikální křivky AS při tzv. klasickém pojetí agregátní nabídky.

203 Výše uvedený mechanismus udržování tzv. plné zaměstnanosti funguje obousměrně. Teoreticky vzato by proto v případě dokonale pružných nominálních mzdových sazeb a cen statků (při klasické křivce AS) měla být vyloučena tzv. cyklická nezaměstnanost, při které Y < Y*. Realita ovšem jednoznačně vykazuje nezaměstnanost, která evidentně vyvolává kolísání Yokolo dlouhodobého trendu (tj. okolo dlouhodobě rostoucího Y*). Na tuto realitu reagovali samozřejmě i stoupenci uvedeného klasického přístupu (zejména A. C. Pigou). Vysvětlili ji - změkčením předpokladu dokonale pohyblivých reálných mzdových sazeb připuštěním možnosti jejich strnulosti (vliv odborů), - jako důsledek nikoliv klesající AD, nýbrž klesající poptávky po práci v důsledku klesajícího MPPL. V těchto podmínkách dochází k nerovnováze na trzích práce. Tato nezaměstnanost bývá označována jako tzv. klasická nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti V monetaristickém přístupu je přibližnou analogií nezaměstnanosti při tzv. plné zaměstnanosti již zmíněná (v kap. 4.) přirozená míra nezaměstnanosti w* (M. Friedman). ' Dlouhodobý vývoj přirozené míry nezaměstnanosti (tj. dlouhodobý vývoj frikční a strukturální nezaměstnanosti) vykazuje v rozvinutých ekonomikách zpravidla rostoucí tendenci. Např. v USA byla (podle R. Gordona) odhadována pro počátek tohoto století na 4 %, počátkem 60. let dosáhla 6 %, na přelomu 70./80. let vzrostla na 7 %, k počátku 90. let poklesla na 6 %. V západní Evropě dosáhla počátkem 60. let 2 %, počátkem 90. let však již vzrostla na 11 %, tedy mnohem více než v USA. Jaké jsou příčiny růstu w*? 1) Silnější regulační zásahy vlády: příliš vysoké sociální dávky (jako podpory v nezaměstnanosti i jiné) oslabují motivaci lidí intenzivně hledat práci a rychle do ní nastoupit, případně se rekvalifikovat. Také mzdová regulace v podobě relativně vysokých zákonem stanovených minimálních mezd zvyšuje nezaměstnanost mezi nekvalifikovanými pracovníky. Od intenzivního hledání práce může odrazovat též vysoká mezní míra zdanění pracovního důchodu. 2) Rostoucí význam sociálně psychologických faktorů, které zejména omezují migraci za prací, jako svázanost s prostředím, bydlení rodičů s dětmi apod. První dva faktory 1) a 2) tvoří tzv. strukturalistickou hypotézu vysvětlení vyšší w* v západní Evropě než v USA. Vysvětlení totiž spočívá ve strnulé struktuře trhů práce - trhy práce (poptávka, nabídka, mzdová sazba) nedostatečně reagují na změny. 1) Podstatnou charakteristikou ekonomiky s přirozenou mírou nezaměstnanosti je stabilní míra inflace resp. rovnost očekávané a skutečné míry inflace (viz kapitolu o inflaci).

204 3) Existuje také hypotéza, podle které růst přirozené míry nezaměstnanosti sleduje automaticky skutečnou míru nezaměstnanosti. Tento jev bývá nazýván hysterezí na trhu práce 1 ) (jde zároveň o další vysvětlení rozdílu mezi západní Evropou a USA). - Efekt hystereze se projevuje např. v té podobě, že lidé po určité době bez zaměstnání (v rámci cyklické nezaměstnanosti) ztrácejí svou kvalifikaci a po odeznění recese hledají práci obtížně a déle, než je obvyklé. V podmínkách rostoucích nároků na kvalifikaci tím zvyšují frikční nezaměstnanost, případně (v důsledku snížení kvalifikace) se stávají strukturálně nezaměstnanými. Zejména vstoupí-li do pracovní síly v době recese s vysokou nezaměstnaností mladí lidé, těžko získávají první zaměstnání, potřebné zkušenosti, zručnost apod. a jsou následně i po ukončení recese déle nezaměstnaní. - Hystereze může mít také takovou formu, kdy se lidé přizpůsobí své nezaměstnanosti, najdou způsoby, jak získávat k podpoře v nezaměstnanosti nelegálně další příjmy a fakticky (nikoliv však formálně) přestávají práci hledat, a to i při existenci volných pracovních míst (po ukončení recese). - Jinou formou hystereze je situace, kdy nezaměstnaní se stávají apatičtí a rezignovaní a hledají práci méně intenzivně. To vše vede k růstu frikční resp. strukturální nezaměstnanosti a tím též w*. Na udržení cyklické nezaměstnanosti (podmíněné dlouhodobou nepružností mezd směrem dolů) přitom může působit též efekt hystereze, jako vztah insiderů - outsiderů (vliv odborů) nebo frustrace pracovníků, opouštějících pracovní sílu. Efekt hystereze se tedy v daných případech řetězí. Uvedené formy hystereze na trhu práce jinými slovy znamenají, že fluktuace AD má vliv nejen na krátkodobé odchylky u oó u* a V od Y*, nýbrž (prostřednictvím cyklické nezaměstnanosti) i na dlouhodobý vývoj těchto veličin. Koncept přirozené míry nezaměstnanosti se tím rozšiřuje a komplikuje. 4) Dynamické strukturální změny v posledních desetiletích vedou také krustu w*. 5) Demografické změny, zesilující frikční nezaměstnanost. Tato nezaměstnanost je vyšší v rámci určitých skupin (mladí lidé, ženy, rasové menšiny), než v průměru mezi ekonomicky aktivním obyvatelstvem. Dochází-li dlouhodobě k růstu podílu těchto skupin na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, roste též frikční nezaměstnanost. Mladí lidé mění častěji zaměstnání (získávají zkušenosti, hledají vyhovující typ práce) než starší. Ženy přizpůsobují odchod nebo nástup do zaměstnání vývoji svých rodinných poměrů. Není přitom vyloučen ani prvek diskriminace žen, což prodlužuje dobu hledání zaměstnání. Totéž platí pro rasové menšiny, kde se navíc negativně uplatňuje všeobecně nižší stupeň kvalifikace. 1) S tímto jevem jsme se již setkali v kapitole Agregátnípoptávka, agregátní nabídka.

205 9.3 Důsledky nezaměstnanosti Důsledky nezaměstnanosti je možno rozdělit do dvou oblastí, na důsledky ekonomické a sociální. Ekonomické důsledky Ekonomické důsledky jsou představovány ztrátou produkce (nevytvořením části produktu) v podobě rozdílu mezi skutečným a potenciálním produktem. Jde tedy o dopad cyklické nezaměstnanosti, nikoliv přirozené míry nezaměstnanosti, jejíž existence je mimo jiné spojena s efektivní alokací práce. Kvantifikaci tohoto rozdílu, odpozorovaného z reality, vyjadřuje tzv. Okunův zákon. Ten vychází z následující úvahy: je-li skutečná míra nezaměstnanosti na přirozené míře, pak Y = Y*, resp. Y/Y* = 1. Je-li skutečná nezaměstnanost vyšší (u > u*), ekonomika nevyužívá své potenciální možnosti (slučitelné se stabilní cenovou hladinou resp. mírou inflace) a Y klesá pod Y*, resp. Y/Y* < 1. Je-li u < u*, pak Y/Y* > 1. Výkyvy Y/Y* tedy souvisí s rozdílem (u* - u), a to konkrétně: Y/Y* = 1 + 0,02 (w*- u). Koeficient 0,02 konkretizuje Okunův zákon, podle kterého růstu nad w* o 1 procentní bod je spojen s poklesem Y pod F* o 2 %. Okunův zákon je možno ilustrovat grafem na obr MBOBI Uvedená 2 % ztráty produktu jsou zjištěna empiricky z ekonomického vývoje USA v 80. letech, s časem a místem se mění (v původní Okunově verzi z r šlo o 3%).

206 Jinými slovy řečeno, vyjadřuje Okunův zákon skutečnost, že při růstu u nad w* o jeden procentní bod (neboli při poklesu zaměstnanosti přibližně - v daných podmínkách - o 1 %) poklesne Y pod úroveň Y* o více než 1 %. Příčinou je - skutečnost, že na pokles odbytu reagují zaměstnavatelé často zkrácením pracovních úvazků (nikoliv propouštěním), - zaměstnávání kvalifikovaných pracovníků přechodně méně vytížených z důvodu obav z vysokých nákladů na zaškolení nových zaměstnanců, nahrazujících dříve propuštěné. Okunův zákon má také svou dynamickou podobu. Jde o to, že objem Y* není fixní (jak jsme doposud předpokládali), nýbrž v čase dochází k jeho zvyšování v důsledku vývoje zdrojů ekonomického růstu (roste množství disponibilních výrobních faktorů a jejich produktivita). Růstu Y* proto musí odpovídat růst^ld (tedy i růst poptávky po práci), má-li u = «*, nemá-li tedy vzniknout cyklická nezaměstnanost. V tomto případě téžg Y = gy* Je-li však růst AD (a tedy i růst poptávky po práci) nedostatečný, je u > u*, vzniká cyklická nezaměstnanost a ekonomika je pod hranicí svých potenciálních možností. Dosažení w* (zvýšením agregátní poptávky) se proto projeví v takovém zrychlenígy, kdy je jednak redukována mezera produktu, jednak udrženogy*.je-li např. g Y * 3 % ročně, w* = 6 % (je přitom fixní) a u - 7 %, pak při dosažení u = u* = 6 % vzroste Yv daném roce o3% + 2% = 5% (aproximativně): 3 % představují udržení tempa růstu shodného s růstem Y*, 2 % představují redukci mezery nezaměstnanosti a produktu. Tato souvislost je vysvětlením skutečnosti, proč někdy dochází k růstu produktu, aniž by klesala nezaměstnanost. Ve srovnání s růstem Y* (např. v souvislosti s růstem nabídky práce nebo s technologickým pokrokem) je růst agregátní poptávky (a tedy i poptávky po práci) v dané zemi nedostatečný. To může být zesilováno např. přesunem investování do zemí s levnější pracovní silou. Přetrvává proto cyklická nezaměstnanost (a to i v situaci, kdy g Y = gy*), neboť není redukována mezera nezaměstnanosti a produktu. Tento jev bývá označován jako "jobless growth" (někteří autoři však takto označují vysokou resp. rostoucí w*). Ekonomickým dopadem je také snížení, případně ztráta kvalifikace pracovníků (lidského kapitálu) -jde o jeden ze zdrojů ekonomického růstu. Sociální důsledky Mezi sociální dopady nezaměstnanosti patří např. - psychické zatížení vyvolané nezaměstnaností (vyplývající jednak ze ztráty pracovního příjmu, jednak z narušení dosavadních společenských vztahů) a s ním související růst nemocnosti, rozpady rodin apod., - dalším sociálním dopadem nezaměstnanosti je destrukce etických hodnot a s ní spojené patologické jevy jako kriminalita, alkoholismus, narkomanie, prostituce apod., - sociální problémy vyvolané nezaměstnaností vedou často k radikalizaci postižených skupin, což může mít politické dopady nebo i extrémní následky jako rasově nebo xenofobně motivované nepokoje.

207 Sociální dopady jsou zvlášť tíživé v případě dlouhodobé nezaměstnanosti, která je zpravidla vymezovaná jako delší než půl roku (v posledních letech dosahuje v USA okolo 15 %, v západní Evropě až 1/2 z celkového počtu nezaměstnaných). ^ Její závažnost vyplývá jednak z kumulace výše uvedených dopadů v čase, jednak z toho, že během několika měsíců přestávají být poskytovány (nebo se snižují) podpory v nezaměstnanosti, vyčerpají se úspory atd. 9.4 Snižováni nezaměstnanosti Dávky v nezaměstnanosti Reakce vlády (pasivní) na problém nezaměstnanosti může mít podobu zmírňování jejích dopadů dávkami v nezaměstnanosti (podpory a pomoc v nezaměstnanosti). Národní systémy podpor v nezaměstnanosti v průmyslově vyspělých zemích se odlišují, v zásadě je však podpora poskytována obvykle 1-2 roky, přičemž její výše je značně rozdílná. Může dosahovat např. jen 30 %, nebo naopak až 80 % průměrného předchozího pracovního příjmu. Zohledněna může být i délka předchozího zaměstnání. Po uplynutí doby poskytování podpory existují obvykle nároky na sociální dávky - pomoc v nezaměstnanosti. V ČR je po dobu prvních 3 měsíců nezaměstnanosti možno pobírat 50 % předchozího čistého výdělku, další 3 měsíce 40 % jako podporu v nezaměstnanosti (tzv. hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání). Nezaměstnaní procházející rekvalifikací pobírají 60 % výdělku. Po 6 měsících je možno získat pomoc v nezaměstnanosti. Další přístup vlády k problematice nezaměstnanosti se bezprostředně vztahuje ke snižování nezaměstnanosti neboli udržování vysoké zaměstnanosti (bývá označován též jako aktivní politika zaměstnanosti). Snižování cyklické nezaměstnanosti Toto snižování nezaměstnanosti probíhá v rámci keynesiánské proticyklické politiky, tj. politiky stimulující růst zaměstnanosti a produktu. Tato proticyklická politika (tedy i snižování cyklické nezaměstnanosti) bude aktuální zejména tehdy, pokud mezera produktu, tj. rozdíl Y < Y*, a tím i cyklická nezaměstnanost, bude zvlášť silná nebo dlouhodobá. Možnými nástroji snižování nezaměstnanosti jsou v tomto případě opatření expanzivní poptávkově orientované měnové a fiskální politiky, přispívající k tvorbě nových pracovních míst. Další možností je využití obchodní a kursové politiky - ta však může narazit na odpovídající reakci ze zahraničí, jako odvetná cla, soutěživé devalvace apod., a všeobecně vyvolávat mezinárodní konflikty. Často se proto používají vedle cel a kvót též tzv. neviditelné překážky dovozu. 1) V ČR jde o osoby registrované jako nezaměstnané déle než jeden rok. Koncem roku 2001 šlo o 37, 1 % z celkového počtu registrovaných nezaměstnaných.

208 Specifikována bývají opatření ke zvýšení zaměstnanosti v rámci fiskální politiky: - jde o výdaje veřejných rozpočtů k financování "společensky účelných pracovních míst", - nebo o tvorbu krátkodobých pracovních míst prostřednictvím financování poptávky po "veřejně prospěšných pracích" apod. Poptávkově orientovaná politika může být uplatněna zejména v situaci, kdy je cyklická nezaměstnanost vyvolána negativním poptávkovým šokem. Jde-li však 0 důsledek negativního nabídkového šoku (stagflace), povede tato poptávková stimulace k posílení růstu cenové hladiny (resp. míry inflace). Pro úplnost si připomeňme, že tento přístup k proticyklické politice, a tedy 1 ke snižování cyklické nezaměstnanosti, je převážně založen na keynesiánském předpokladu nepružných nominálních mzdových sazeb. Dojde-li k omezení této rigidity (např. oslabením pozic odborů nebo omezení vládní regulace mzdových nákladů), dojde též k omezení cyklické nezaměstnanosti. Snižování přirozené míry nezaměstnanosti Snižování přirozené míry nezaměstnanosti má podobu dlouhodobého snižování frikční a strukturální nezaměstnanosti. K tomu mohou přispět opatření zvyšující pružnost trhů práce, jako je - zlepšování informací o volných pracovních místech, - vládou financované programy rekvalifikace, - podpora migrace lidí za prací (např. příspěvky na dopravu za zaměstnáním), - redukce sociálních dávek (zejména podpor v nezaměstnanosti) může vést ke snížení frikční nezaměstnanosti, pokud dosavadní stav vytvářel příliš "měkké" podmínky při hledání práce, - redukce zákonem stanovených minimálních mezd může rozšířit pracovní příležitosti pro pracovníky s nízkou kvalifikací. Prostřednictvím efektu hystereze (zejména vztahu insiderů - outsiderů pod vlivem odborů) je možno očekávat, že k poklesu přirozené míry nezaměstnanosti dojde též v důsledku minimalizace cyklické nezaměstnanosti. Pokles nezaměstnanosti v posledních letech v USA (jak přirozené míry, tak zřejmě i cyklické složky nezaměstnanosti) je zřejmě výsledkem působení některých výše uvedených okolností, mj. omezení regulace trhů práce (tj. deregulace trhů práce) vládou (sociální dávky, minimální mzdy) a oslabením pozic odborů. Analogické souvislosti, avšak v obráceném směru, lze pozorovat v kontinentální západní Evropě (tzv. "euroskleróza", tj. strnulé trhy práce). Nejednoznačné závěry jsou vytvářeny o vztahu mezi uvedeným poklesem nezaměstnanosti a prokazatelnou tendencí vývoje reálných důchodů obyvatelstva USA. S výjimkou nejvyšších příjmových skupin dochází ke zpomalení růstu (nebo dokonce ke stagnaci a poklesu) reálných příjmů ve srovnání s předchozím obdobím. Jde o jev nazývaný "working poor", který zřejmě souvisí s tvorbou mnoha pracovních míst, často však špatně placených nebo na zkrácený úvazek.

209 Hlavní ^rébiěmy ekonom, aktivní a neaktivní obyvatelstvo pracovní síla míra nezaměstnanosti skrytá nezaměstnanost frikční nezaměstnanost strukturální nezaměstnanost tzv. plná zaměstnanost trh práce: - keynesiánský - monetaristický - klasický cyklická nezaměstnanost: - keynesiánská - monetaristická - klasická přirozená míra nezaměstnanosti Okunův zákon sociální dopady nezaměstnanosti dávky v nezaměstnanosti snižování cyklické nezaměstnanosti snižováním* euroskleróza" Shrnutí Nezaměstnanou je osoba bez placeného zaměstnání, aktivně hledající práci a ochotná do práce brzo nastoupit. Část nezaměstnanosti je skrytá (nucené zkrácené pracovní úvazky, frustrovaní pracovníci event. další). Zaměstnaní plus nezaměstnaní tvoří ekonomicky aktivní obyvatelstvo neboli pracovní sílu dané země. Míra nezaměstnanosti je podílem nezaměstnaných na pracovní síle. Frikční nezaměstnanost je vyvolána pohybem pracovníků. Nezaměstnaným osobám odpovídají (co do kvalifikační a prostorové charakteristiky) volná pracovní místa. Strukturální nezaměstnanost v jednom odvětví je doprovázena volnými pracovními místy v jiném odvětví. Vzniká též jako regionální nesoulad poptávky a nabídky práce. Na trhu práce dochází ke střetnutí poptávky a nabídky práce. Rovnováha na tomto trhu se mění pod vlivem změny nominální mzdové sazby, cenové hladiny případně dalších (reálných) veličin, jako mezní fyzická produktivita práce, demografické změny aj. Zatímco keynesiánská ekonomie připouští alespoň krátkodobě nepružné nominální mzdové sazby, předpokládá klasická ekonomie tyto sazby dokonale pružné. Monetaristé navíc počítají s nedokonalými informacemi pracovníků o cenách. Cyklická nezaměstnanost je podmíněna nepružnými nominálními mzdami (keynesiánské vysvětlení) nebo mylnými informacemi pracovníků o reálných mzdách (monetaristické vysvětlení).

210 Tzv. plná zaměstnanost znamená globální rovnováhu na trzích práce. Je spojena pouze s frikční a strukturální nezaměstnaností (neexistuje při ní cyklická nezaměstnanost). Plné zaměstnanosti odpovídá přirozená míra nezaměstnanosti. Ekonomickým důsledkem nezaměstnanosti je zejména ztráta produkce (Y < /*), kvantifikovaná Okunovým zákonem. Mezi sociální důsledky patří, zejména v případě dlouhodobé nezaměstnanosti, psychická újma a sociálně patologické jevy. Vláda může zmírnit dopady nezaměstnanosti dávkami v nezaměstnanosti. Aktivní politika zaměstnanosti spočívá v omezení cyklické nezaměstnanosti stimulací agregátní poptávky (tvorba pracovních míst) ave snižování přirozené míry nezaměstnanosti (zpružněnítrhů práce). Cvičení 1. Z následujících údajů (v mil.) vypočtěte míru nezaměstnanosti (v %): celkový počet obyvatel 200 dospělé obyvatelstvo 180 počet zaměstnaných (vč. sebezaměstnaných) 95 počet nezaměstnaných 5 počet osob v důchodovém věku Zakreslete trh práce s keynesiánskými nepružnými nominálními mzdovými sazbami tak, aby byla vyjádřena cyklická nezaměstnanost. 3. Zakreslete trh práce v pojetí klasické ekonomie a vyjádřete na něm vliv prohlubování kapitálu. 4. Lidé, kteří dali výpověď a hledají lépe placenou práci, tvoří: a) cyklickou nezaměstnanost, b) frikční nezaměstnanost, c) a + b současně, d) skrytou nezaměstnanost, e) nepatří mezi nezaměstnané. 5. Komentujte tvrzení: za předpokladu dokonale pružných nominálních mzdových sazeb (v přístupu klasické ekonomie): 1) neexistuje nezaměstnanost, 2) neexistuje dobrovolná nezaměstnanost. 6. Dobrovolná nezaměstnanost znamená mimo jiné, že dotyčné osoby: a) nehledají práci, protože mají zdroje příjmů ze svého majetku, b) sice práci mají, ale právě nyní nepracují kvůli stávce, c) nechtějí obsadit volná pracovní místa při stávající mzdě a hledají lépe placenou práci, d) pobírají starobní a invalidní penze a proto práci nehledají, e) žádná z nabídek.

211 7. Jaký dopad na trhy práce bude mít snížení (případně zrušení) zákonné minimální mzdy? Aplikujte tuto otázku na obrázku nekvalifikované práce s nerovnovážnou mzdovou sazbou. 8. Ve sledované ekonomice je pozorována 8 % skutečná míra nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti je 6 % a tempo růstu potenciálního reálného produktu činí 3 %. O kolik procent (a v jakém směru) se musí změnit aktuální reálný produkt, aby během jednoho roku bylo dosaženo přirozené míry nezaměstnanosti? Aplikujte Okunův zákon v podobě uvedené v této kapitole. Úkoly 1. Srovnejte údaje o míře nezaměstnanosti v ČR v tab. 1.1 a v tab Vysvětlete příčiny rozdílů. 2. USA se vyznačují (v polovině 90. let) 6 % přirozenou mírou nezaměstnanosti. Zamyslete se nad otázkou, jaká přirozená míra nezaměstnanosti může být v Japonsku, které se vyznačuje (stále ještě ve velké míře) "systémem celoživotního zaměstnání", což je typ trvale zajištěného zaměstnání v určitém podniku. 3. Za jeden z možných způsobů interpretace cílového stavu míry nezaměstnanosti z hlediska stabilizační makroekonomické politiky je považována přirozená míra nezaměstnanosti (viz kap. 1.5). Proč ne "co nejnižší míra nezaměstnanosti"? Mohlo by být dosaženo 0 % míra nezaměstnanosti? Jaké by byly širší souvislosti? Literatura Analýza makroekonomického vývoje ČR v roce Český statistický úřad Část 3.6: Trh práce. FRIEDMAN, M.: Inflace a nezaměstnanost. In: Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. 2. vydání. Praha, Academia FRÝDMANOVÁ, M., ZAMRAZILOVÁ, E.: Dlouhodobá nezaměstnanost: další riziko české ekonomiky? Politická ekonomie 4/1999. KALINOVÁ, L: Zaměstnanost a nezaměstnanost v podmínkách ekonomického růstu. Politická ekonomie 5/1995. KEYNES, J. M.: Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz. Praha, Nakl. ČSAV Kap. 2, 3 (trh práce a zaměstnanost). KINDLOVÁ, E.: Trh práce a jeho úskalí. Politická ekonomie 1/1994.

212 10 Inflace 10.1 D e f i n i c e a m ě ř e n i inflace^^s^^^^^^^^^^^^^y^^^^^l^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^r^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ 10.2 Příčiny a formy inflace 10.3 v;ďůšledky; : M 10.4 ProtiinflačhřpGjlitika 10.5 Inflace a nezaměstnanost. Phillipsovy křivky "Bojím se inflace. A bojím se obav z inflace... Naším největším ekonomickým problémem bude... zvažovat kvantitativní zlo inflace se zlem opatření podniknutých proti ní." Tuto úvahu vyslovil P. A. Samuelson v r Její aktuálnost posuzujme z hlediska vlastních zkušeností. Budete věřit, stejně jako P. A. Samuelson, že "problém je veliký, ale vyhlídky radostné"? 10.1 Definice a měřeni inflace Inflace a deflace Inflace znamená růst všeobecné (celkové) cenové hladiny. Někteří autoři zužují pojetí inflace např. pouze na trvalý (nebo dlouhodobý) růst cenové hladiny, na růst cenové hladiny pouze v podmínkách vysoké zaměstnanosti, případně jej podmiňují výlučně růstem peněžní zásoby (existují i jiné přístupy). Současně s růstem cenové hladiny dochází k poklesu kupní síly peněžní jednotky, tj. k poklesu množství statků, které je možno s danou peněžní jednotkou nakoupit. Kvantitativní vyjádření obou jevů, tj. růstu cenové hladiny a poklesu kupní síly peněžní jednotky, je přitom rozdílné. Jestliže vzroste cenová hladina o 10 %, kupní síla peněžní jednotky poklesne na (1 /1,1) 100 (v %), tj. na cca 91 % (o 9 %). Dochází-li ve zkoumaném období k poklesu cenové hladiny (tedy k záporným přírůstkům cenové hladiny), jde o deflaci. ' Deflace je v současnosti vzácným jevem. Cenová hladina (P) představuje průměrnou úroveň cen určitého souboru statků v běžném období (ceny p t ) ve srovnání s cenami určitého vybraného 1) Pojem deflace se občas vyskytuje i v odlišných významech (které v tomto textu nejsou aplikovány): např. ve významu oslabení, stlačení ("deflace efektivní poptávky") nebo ve významu poklesu produktu nebo růstu nezaměstnanosti.

213 základního období (ceny p 0 ). Cenová hladina je vyjádřena indexem jako poměr souboru statků oceněných cenami p t a cenami p 0. Cenové hladině v období základním (kdy p t = p 0 ) je přiřazen index 1,00 nebo častěji 100,00 (tedy P o = 100,00). Míra inflace Vývoj cenové hladiny může být vyjadřován uvedením indexů z jednotlivých období (P o, PJ, P 2, P3...), častěji je však používáno tempo jejich růstu. Jde tedy o tempo růstu cenové hladiny neboli o míru inflace. Výraz vyjadřuje, o kolik procent vzrostla cenová hladina, vztahující se k období t, ve srovnání s cenovou hladinou, vztahující se k období t -1. Dochází-li ke zrychlení tempa růstu cenové hladiny neboli ke zvýšení míry inflace, hovoříme o akcelerující inflaci. Opakem je decelerující inflace neboli dezinflace. Měření cenové hladiny Nejčastěji používanými indexy k vyjádření vývoje všeobecné cenové hladiny jsou - index spotřebitelských cen, - index cen výrobců, - deflátor HDP (HNP). 1) Index spotřebitelských cen {CPI) V tomto indexu je cenová hladina vyjádřena jako průměrná úroveň cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb, spotřebovávaných průměrnou domácností. Jeho obecné vyjádření má podobu: kde 0 znamená základní období, / znamená běžné období, p l znamená cenu i-tého statku, q l znamená množství i-tého statku. Srovnáváme tedy náklady na nákup určitého neměnného souboru statků který je tvořen několika sty položek (vystupují jako reprezentanti). Pro potřeby praktického zjišťování je index CPI upraven:

214 kde výraz je index, vyjadřující úroveň ceny prvního statku v období t ve srovnání s cenou v základním období, v ý r a z j e podílem výdajů na první statek na celkových výdajích, tedy váhou prvního statku v koši. Z takto zjištěných indexů (P) vypočteme známým způsobem míru inflace v jednotlivých obdobích. Pro ilustraci slouží následující příklad. Výdaje průměrné domácnosti jsou vynaloženy pouze na čtyři statky (reprezentanty) A, B, C, D. Zvolme si základním obdobím r Podíly na celkových výdajích jsou uvedeny v tabulce. V letech 1991, 1992 a 1993 došlo k následujícímu vývoji cen jednotlivých statků: statek B váha 30% 20% 40% Ó míměk 1993 %&&! % ^800 Dále vyjádříme indexem vývoj cen jednotlivých statků ve vztahu k základnímu období (r. 1991), zohledníme jeho váhu a součtem zjistíme souhrnný index: statek index násobený váhou Inclex nasoberiý vátiou index násobený váhou 100,00 0,3 = 30,00 106,25 116,25-0,3 = 34,88 B 100 ř ,00 0,2 = 20,00 0,4 = 40,00 100,00 101,40 0,2 = 20,00 0,4 = 40,56 102,38 0,2 = 20,48 97,90 0,4 = 39,16 100,00 0,1 =10,00 CPI

215 Vypočteme dále např. roční míru inflace v r. 1993: Vraťme se k obecnému výkladu principu měření cenové hladiny pomocí indexu spotřebitelských cen. Každý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na daný statek (v množství*/ při ceně/?') v základním období na celkových výdajích domácností v základním období. Tyto soubory a tedy i váhy jednotlivých reprezentantů jsou po určitou dobu (např. 5 i více let) fixní -jejich statistické zjišťování je totiž velmi náročné. Roční míru inflace můžeme pomocí CPI vyjadřovat jako bodovou roční míru. V tomto případě je sledována změna cenové hladiny v rámci 12ti měsíčního období vždy k určitému stejnému měsíci (např. od prosince do prosince nebo od srpna do srpna). Průměrná roční míra inflace vyjadřuje vztah průměrné cenové hladiny za sledovaných 12 měsíců (např. kalendářní rok) k průměru za předchozích 12 měsíců. Bodová míra se používá ve vztahu ke stavovým veličinám (např. reálná úroková sazba), průměrná míra ve vztahu k tokovým veličinám (např. vývoj reálné mzdy). Index spotřebitelských cen vyjadřuje vývoj cenové hladiny výdajů (životních nákladů) průměrné domácnosti. Pro vyjádření vývoje těchto nákladů v různých sociálních skupinách (např. zaměstnanci, důchodci) jsou sestavovány speciální indexy životních nákladů. 2) Index cen výrobců (PPI) bývá specifikován pro různá odvětví a obory, jako index cen průmyslových výrobců, zemědělských výrobců, stavebních prací apod. Koše obsahují příslušné výrobky a služby (tedy např. též suroviny, polotovary apod.). Pracuje, stejně jako předchozí index, s fixními vahami, a to dle struktury tržeb. Všeobecně se má za to, že vývoj PPI signalizuje nadcházející změny v CPI. 3) Deflátor HDP (HNP): košem jsou v tomto případě všechny statky, obsažené v daném ukazateli produktu, a vahami je podíl daného statku v produktu. Váhy jsou tedy každý rok odlišné (proměnlivé). Index je vypočítán jako poměr nominálního produktu v daném roce (t) a reálného produktu v daném roce (í): Obecně je možno tento postup vyjádřit indexem:

216 Uvedený cenový index bývá označován též jako implicitní cenový deflátor: vývoj cenové hladiny zde není (na rozdíl např. od CPI) zjevně vyjádřen vývojem cen statků v koši, nýbrž je obsažen v ukazatelích produktu. K vysvětlení tohoto postupu použijeme konkrétní příklad ČR. Tab Deflátor HDP (CR) nominální HĎP (rníd. ke) reálný HDP (mld. Ke) - se deflátor^ ,0 1381,0 ^00, ;0 108, ,9 1429, ,1 1412,2 130, ,3 1406,7 134, ,6 1447,4 135,4 Pramen: International Financial Statistic (IMF), May 2002 Roční míra inflace měřená deflátorem HDP v r dosáhla: Rozdíl mezi CPI a deflátorem HDP spočívá zejména v tom, že v deflátoru HDP je zahrnuta mnohem širší skupina statků, koš statků v deflátoru HDP se každý rok mění, v CPI]t stejný, CPI zahrnuje i ceny importovaných statků, kdežto deflátor jen ceny statků, vyráběných v dané ekonomice. Pro ilustraci míry inflace slouží tab Tab Míra inflace ve vybraných zemích (roční průměr, CPI, %) Japonsko Něrnecko 1999 WWm. -0, M.QJU 2001 WžM 2& o p;i;,9;i Prameny: Main Economic Indicators. OECD. May 2002 Z charakteristiky uvedených cenových indexů vyplývá důležitá okolnost: při hodnocení inflace není možno zaměňovat vývoj ceny určitého statku s vývojem cenové hladiny. Ceny některých statků mohou klesat nebo stagnovat (jak je uvedeno v příkladu k CPI), přesto však cenová hladina roste. Váha statků s rostoucí cenou je totiž v daném příkladě převažující. Vztahy mezi vývojem cenové hladiny (vyjádřené pomocí CPI) a vývojem míry inflace vyjadřují následující grafy. Ve sledovaném období naprosto převažoval v USA růst cenové hladiny vyjádřený růstem cenového indexu, tedy převažovala i kladná (vyšší či nižší) míra inflace.

217 Pozn.: CPI, 1982 = 100. měmaěmměi^měměmmmmiměěěměměmm Pramen: OECD Economic Outlook, International Financial Statistics (IMF) Kromě uvedených cenových indexů vyjadřujících vývoj všeobecné (celkové) cenové hladiny se můžeme setkat s řadou dalších, např. s cenovými indexy určitých statků nebo jejich skupin (např. surovin, bydlení, potravinového zboží atd.) nebo cen produkce jednotlivých odvětví, dále též s indexy cen akcií a jinými.

218 Skrytá inflace Za skrytou inflaci budeme považovat inflaci fakticky probíhající, avšak nezachycenou ve statistických údajích. Hlavní příčiny tohoto nedostatku: 1) V případě cenových indexů s fixními vahami (jako je zejména CPI) dochází k tomu, že se časem faktická struktura výdajů odlišuje od vah použitých v příslušném koši. Dochází-li např. k omezení výdajů na zbytné statky (jejichž ceny rostou pomalu) ve prospěch výdajů na nezbytné statky (jejichž ceny rostou rychle), bude skutečná míra inflace vyšší než statisticky vykázaná. 2) Nezachycení změn kvality statků v koši: dochází-li k poklesu kvality statků při jejich nezměněné ceně, jde opět o skrytou inflaci. V realitě jde však častěji o případ obrácený: rostoucí ceny jsou částečně způsobeny rostoucí kvalitou statků. O tento vliv by měla být statisticky zachycená míra inflace snížena. 3) Nezohlednění vývoje cen nových statků, které v době konstrukce statistického koše v něm nebyly zahrnuty. Jejich cena obvykle roste nadprůměrně rychle, proto může být vykázaná míra inflace podceněná. Obdobným případem jsou statky sice nikoliv nové, ale poskytované původně v rámci společenské spotřeby "bezplatně" (služby zdravotnictví, školství, léky apod.). Přejde-li se částečně nebo zcela na tržní způsob jejich prodeje, po dobu než jsou zohledněny v novém statistickém koši zkreslují naměřenou míru inflace. Nevyrovnaná inflace V příkladu k CPI]t dále vyjádřena tzv. nevyrovnaná (nerovnoměrná) inflace, kdy ceny jednotlivých statků rostou rozdílným tempem. Dochází tudíž ke změně cenových relací (poměrů mezi cenami) neboli relativních cen. Teoreticky je možno uvažovat i vyrovnanou (rovnoměrnou) inflaci, kdy všechny ceny rostou stejným tempem (relativní ceny se nemění). V širším smyslu je pojem nevyrovnaná inflace používán též pro vývoj relace mezi změnou cen statků (míry inflace) a změnou jiných nominálních veličin (např. nominálních mzdových sazeb, cen cenných papírů apod.) Příčiny a formy inflace Příčiny inflace můžeme odvodit z modelu AD - AS, který vysvětluje reakci reálného produktu a cenové hladiny na poptávkové a nabídkové šoky. Z tohoto hlediska je možno vymezit dvě skupiny příčin inflace (a dvě formy inflace), a to inflaci poptávkovou a inflaci nákladovou. Předpokladem poptávkové i nákladové inflace je plynulé přizpůsobení cenové hladiny změně>4d (nebo^as). Neuvažujeme tedy např. cenovou regulaci nebo jiné faktory blokující pohyb cenové hladiny (tzv. potlačenou inflaci).

219 Poptávková inflace Inflace tažená poptávkou (poptávková inflace) je způsobena pozitivními poptávkovými šoky, pokud se současně odpovídajícím tempem nezvyšuje Y* nebo neklesají ceny vstupů. Růst cenové hladiny (znázorněn na obr. 10-3) se projeví silně zejména v situaci, kdy je dosaženo tzv. plné zaměstnanosti a agregátní poptávka nadále roste, tedy kdy Y >y* a u < u* ("přehřátí konjunktury"). Typickou příčinou bývá monetární a fiskální expanzivní politika. Specifikace příčin této formy inflace se liší podle přístupu k agregátní poptávce: - keynesiánský přístup připouští vliv zvýšení jednotlivých výdajů tvořících agregátní poptávku (výdajů spotřebních, investičních, vliv čistého exportu, vliv fiskální politiky) s doprovodným kolísáním rychlosti oběhu peněz, jakož i vliv růstu peněžní zásoby s nepřímým transmisním mechanismem, - monetaristický přistup připouští pouze vliv kolísání peněžní zásoby (tedy měnové politiky centrální banky) na agregátní poptávku s přímým transmisním mechanismem. Soukromý sektor a jeho výdaje jsou samy o sobě v zásadě stabilní. Vliv fiskální politiky je (téměř) eliminován tzv. vytěsňovacím efektem. Monetaristé docházejí tudíž k závěru, že inflace je vždy a všude monetárním jevem... ". ' V monetaristické tradici je přitom inflace interpretována jako trvalý růst cenové hladiny, což si nezbytně vyžaduje současný růst peněžní zásoby (viz dále výklad setrvačné inflace). Zodpovědnost za inflaci leží tudíž výlučně na centrální bance. m^hfflhra 1) Princip vytěsňovacího efektu je vysvětlen v kapitole o fiskální politice. K inflaci jako monetárnímu jevu se vrátíme v kapitole o měnové politice.

220 Nákladová inflace Inflace tlačená náklady (nákladová inflace) je nejběžnější případ inflace způsobené negativním nabídkovým šokem, pokud se odpovídajícím tempem nesnižuje agregátní poptávka. Konkrétní podobou této inflace je inflace tlačená růstem mezd. ' Jiným výrazným impulsem růstu nákladů je např. růst cen surovin na světových trzích (již zmíněné ropné šoky) nebo růst cen dovážených vstupů v důsledku znehodnocení kursu domácí měny. Variantou nákladové inflace je též inflace tlačená zisky, kdy podnikatelé zvyšují ceny s cílem zvýšit své ziskové rozpětí. Dále např. dojde-li k růstu nákladů pod vlivem růstu daňového zatížení podniků (nebo pracovníků), kteří reagují zvyšováním cen (nebo mezd a tím i cen), hovoří se o "daněmi tlačené inflaci". Uvedená nákladová inflace je znázorněna na obr Další příčinou růstu jednotkových nákladů je pokles produktivity výrobních faktorů. V tomto případě by došlo ke snížení potenciálních produkčních možností ekonomiky (graficky vyjádřeno posunem křivek SRAS a LRAS doleva). V dlouhodobém vývoji je však typický spíše obrácený vývoj, tj. růst zmíněné produktivity. Růst cen jednotlivých vstupů tak může být kompenzován růstem produktivity. 1) Tuto stránku inflačního procesu zdůrazňuje zejména postkeynesiánská ekonomie (zpochybňuje vliv peněžní nabídky na agregátní poptávku, předpokládá naopak odvození vývoje peněžní nabídky od ekonomické aktivity - viz endogenní charakter peněz v kap. 6.4).

221 Růst mezd a inflace Specifickým problémem v rámci nákladové inflace je otázka, do jaké míry povede růst mezd (přesněji nominálních mzdových sazeb W) k inflaci, resp. zvýšení tempa růstu Wpovede ke zvýšení míry inflace (n). Pro přehlednost uvažujme stále mechanismus tvorby cen přirážkou k mzdovým nákladům. 1^ Potom růst nominálních mzdových sazeb nepovede k inflaci v případě, nepřesáhne-li tempo růstu produktivity práce. Zjednodušeně vzato platí vztah: K = tempo růstu W - tempo růstu produktivity práce. Předpokládá se však přitom zejména že - mzdy jsou ztotožněny s celkovými náklady na pořízení práce resp. ostatní náklady na pořízení práce rostou stejně rychle jako mzdy, - náklady na ostatní výrobní faktory a další položky v cenách (včetně např. nepřímých daní a ostatních vlivů typů ropných šoků apod.) rostou stejně rychle jako W. V opačném případě zůstanou ceny stabilní i v situaci, kdy W rostou, jsou však vykompenzovány např. poklesem zisků na jednotku produkce, - a dále si připomeňme, že produktivita práce je ovlivněna jednak kvalitou práce, jednak množstvím a kvalitou kooperujících výrobních faktorů. "Dovoz inflace" Pro zdůraznění závislosti malých otevřených ekonomik (s velkým podílem exportu a importu na HDP) na zahraničí s dopady nejen na cyklické kolísání HDP a nezaměstnanost, ale též na vývoj domácí inflace, shrneme relevantní dílčí poptávkové a nabídkové zdroje inflace (nejde tedy o další formu inflace): 1) růst cen dovážených surovin a podobných vstupů na světových trzích, 2) znehodnocení kursu domácí měny, které prodražuje dovážené vstupy (zdroj nákladové inflace) a stimuluje čistý export a tím i růst agregátní poptávky (zdroj poptávkové inflace), 3) dochází-li v podmínkách fixních měnových kursů k přílivu kapitálu ze zahraničí, může být inflace vyvolána nebo zesílena vynucenou měnovou expanzí centrální banky (viz dále kapitolu o měnové politice). Setrvačná inflace Z příkladu USA na obr je vidět, že růst cenové hladiny je téměř neustálý. Z dosavadních poznatků by se dalo odvodit, že ekonomiku neustále zasahují značné náhodné poptávkové a nabídkové šoky (typu rostoucích vojenských výdajů nebo ropných šoků), působících jednosměrně k růstu cenové 1) Tento předpoklad byl zaveden v kapitole o agregátní poptávce a agregátní nabídce.

222 hladiny. Ve skutečnosti však má růst cen (kromě výše uvedených dvou příčin) též určitý vnitřní mechanismus, založený na inflačním očekávání. 1 ) Očekávání růstu cen, vyvolané inflací v předchozím období, se projevují v růstu nákladů. Pracovníci očekávají určitý růst cen a tato očekávání promítají do svých požadavků na růst nominálních mezd (inflace se tak může přenášet také prostřednictvím indexace mezd, což znamená, že v daném období mzdy rostou ve vazbě např. na vývoj CPI v předchozím období). Předpokládáme-li stále tvorbu cen přirážkou ke mzdovým nákladům (a také proporcionální růst ostatních nákladů), pak je v rostoucích cenách zohledněn (prostřednictvím rostoucích mezd) též růst cen ostatních vstupů, odpovídající očekávané inflaci. Křivka SRAS se posunuje neustále nahoru a růst cen se tak udržuje inflačními očekáváními. Na tomto místě je třeba připomenout, že doposud tato okolnost nebyla brána v úvahu. Křivka SRAS byla proto vlastně definována pro podmínku: očekávaná míra inflace = 0 %. Ve skutečnosti jde však o neustálý pohyb křivky SRAS nahoru. Dá se předpokládat, že rostoucí cyklická nezaměstnanost a mezera produktu Y < Y* vyvolá reakci autorit v podobě posunu křivky AD doprava nahoru s cílem dosažení u = w* (a Y = Y*). Tento posun má příčinu v růstu množství peněz v ekonomice (M), tedy přizpůsobení (akomodaci) měnové politiky. Inflace doprovázená akomodaci měnové politiky bývá někdy nazývaná validovanou inflací. Alternativou by byla fiskální politika (nebo např. stimulace exportu), která by však probíhala spolu s růstem úrokové sazby a transakční rychlosti oběhu peněz. Preferována je proto měnová politika (růst M). Růst nákladů tak bude doprovázen růstem poptávky a výsledkem bude rostoucí cenová hladina (trvalá inflace) při relativně stabilním reálném produktu na úrovni Y*, jak je vyjádřeno na obr Při tomto specifickém způsobu propojení růstu poptávky a nákladů je tedy růst cenové hladiny založen na inflačních očekáváních a inflace se udržuje setrvačností (proto je označována jako setrvačná inflace). Obr vyjadřuje pouze obecný princip působení inflačních očekávání, nikoliv kvantitativní proporce - viz dále. Proces vzájemného doplňování růstu mzdových nákladů a monetární akomodace je nazýván také inflační (mzdově cenovou) spirálou. Tato spirála může být doplněna permanentním znehodnocováním kursu domácí měny (šlo by o mzdově kursově cenovou spirálu). 1) Koncept inflačních očekávání byl do ekonomické teorie zabudován monetaristickou ekonomií. V následujícím výkladu je proto implicitně obsažen monetaristickýpřístup s tzv. adaptivními očekáváními ( dozadu hledícími"). Jejich důkladnější rozbor a odlišení např. od tzv. racionálních očekávání ( dopředu hledících") obsahuje pokročilý kurs makroekonomie. S rozlišením adaptivní a racionální tvorby očekávání jsme se již seznámili v kapitole o agregátnípoptávce a nabídce.

223 llllillib NAIRU Pro přehlednost byly prozatím separovány poptávkové a nabídkové šoky spíše nahodilé, ojedinělé na straně jedné a růst AD a AS založený na inflačních očekáváních na straně druhé. Ve skutečnosti však vedle určité inflace, vyvolané inflačními očekáváními a s nimi spojeným růstem množství peněz v ekonomice, probíhají souběžně uvedené ojedinělé šoky. Inflační účinky těchto poptávkových a nabídkových šokuje proto třeba připočítat k inflačním očekáváním. Ta se budou pod vlivem těchto šoků měnit, neboť se přizpůsobují (různým způsobem) inflaci skutečné. Předpokládejme například, že očekávaná míra inflace v daném roce přesně odpovídá skutečné míře inflace v uplynulém roce. Nebudou-li inflační očekávání doprovázena nahodilými šoky, které by ovlivňovaly skutečnou inflaci a tím i inflační očekávání, dá se předpokládat, že skutečná míra inflace bude stále odpovídat očekávané míře a bude konstantní (jde o rovnovážnou míru inflace). ' Produkt bude setrvávat na své potenciální úrovni Y*. Základem toho je úroveň zaměstnanosti na tzv. plné zaměstnanosti L*. Proto je též ekvivalentem míry nezaměstnanosti při tzv. plné zaměstnanosti (L*) označení "míra nezaměstnanosti nezrychlující inflaci" neboli NAIRU (J. Tobin). 1) Předpokládejme inflační očekávání ve výši 5 % ročně. Přiřadíme-li v obr cenové hladině Pj hodnotu 100,00, bude P 2 na úrovni 105,00, P 3 na úrovni 110,25 atd. Rozlišujme proto: cenová hladina roste, míra inflace je stabilní (na rozdíl od akcelerující inflace v případě rozšířené Phillipsovy křivky - viz dále).

224 Obdobně je pro přirozenou míru nezaměstnanosti («*) příznačná stabilní míra inflace při rovnosti skutečné a očekávané míry inflace. Pokročilý kurs makroekonomie obsahuje detailnější výklad vlivu poptávkových a nabídkových šoků na cenovou hladinu a na produkt. Zavádí dynamizaci zkoumaných veličin, tedy míru inflace místo P, poměr Y/Y* místo Y, křivku dynamické AD a dynamické AS místo křivek AD a SRAS Důsledky inflace Vliv inflace na reálné důchody Inflace povede k přerozdělení reálných důchodů za předpokladu, že cenová hladina a příslušný nominální důchod rostou rozdílným tempem (jde tedy 0 nevyrovnanou inflaci). Ilustrujme tyto důsledky na přerozdělení reálných mezd, sociálních důchodů a úroků. 1) Předpokládejme nejprve pro zjednodušení, že reálný HDP je konstantní, že očekávaná míra inflace činí 10 % a že tato inflační očekávaní byla v plné míře uplatněna v dohodách o růstu nominálních mezd. Pokud se skutečná míra inflace shoduje s očekávanou mírou inflace (inflace byla tedy vyrovnaná), reálné mzdy 1 jejich podíl na reálném HDP zůstanou stabilní, neboli reálné mzdy se absolutně ani relativně nezmění. Bude-li inflace nevyrovnaná, tj. např. bude-li skutečná míra inflace vyšší než očekávaná míra inflace (a tím i vyšší než nárůst nominálních mezd), reálné mzdy i jejich podíl na reálném HDP poklesnou. Dojde tedy k absolutnímu i relativnímu poklesu reálných mezd. Inflace pak povede k přerozděleni reálných mezd ve prospěch jiných důchodů. Očekáváme-li navíc růst reálného HDP (např. o 3 %), vzrostou požadavky na růst nominálních mezd, zabezpečující stabilní podíl reálných mezd na HDP, přibližně navíc o tento přírůstek (tj. celkem o 10 % + 3 %). Ke změně uvedeného podílu (ve prospěch jiných důchodů) dojde, jestliže nominální HDP poroste rychleji (v důsledku vyššího skutečného než očekávaného tempa růstu cenové hladiny nebo reálného HDP) než nominální mzdy. Reálné mzdy přitom mohou absolutně růst, ovšem pomaleji než reálný HDP, tedy relativně klesají. Opět tedy dojde k přerozdělení reálných mezd. Uvedený vývoj je přitom doprovázen nerovnoměrným růstem nominálních mezd v jednotlivých odvětvích resp. profesních skupinách, takže je běžný rozdílný dopad inflace na příjemce těchto rozdílných pracovních důchodů. Další dopad inflace na reálné důchody (zejména mzdy) je zprostředkován speciálním efektem spojení inflace a zdanění (jev zvaný taxflace neboli fiskální brzda). Jde o to, že s růstem nominálních mezd, který je spojen s růstem cenové hladiny, se příjemci mezd dostávají do vyšší důchodové skupiny s vyšší mírou zdanění (progresivní daně). Rostou-li reálné mzdy pomalu

225 (nebo dokonce stagnují), klesá reálný disponibilní důchod domácností. Proti tomuto přerozdělovacímu účinku inflace je možno postupovat např. růstem odečitatelných položek od daňového základu. 2) Zvláštní pozornost bývá věnována důchodům sociálního charakteru v podobě zejména transferových plateb z rozpočtu, jako jsou např. starobní důchody. Tyto důchody obvykle bývají, vzhledem k omezeným vyjednávacím pozicím jejich příjemců, upravovány (valorizovány - nominálně zhodnoceny) během delšího období, v rámci kterého může jejich reálná hodnota (kupní síla) výrazně poklesnout. Tento dopad je možno zmírnit částečnou indexací těchto důchodů např. ve vazbě na CPI. 3) Inflace dále postihuje důchody vlastnické, jako např. úroky z úspor. Má-li zůstat zachována kupní síla nominální sumy úspor a daného důchodu (úroku) z úspor, musí být reálná úroková sazba konstantní. Při míře inflace 10 % a nominální úrokové sazbě 12 % činí reálné zúročení úspor (přibližně) ' 2 % ze stabilní reálné hodnoty jistiny. Tento reálný výnos bude stabilní při stabilitě obou veličin nebo při jejich stejné změně. Očekáváme-li např. uvedenou 10 % míru inflace, avšak skutečná míra inflace dosáhla 11 % při stabilní nominální úrokové sazbě (inflace byla nevyrovnaná), reálná úroková sazba a reálná hodnota úroku poklesla. Došlo k přerozdělení reálného důchodu od věřitelů k dlužníkům. Vliv inflace na reálnou hodnotu bohatství 1) Pokud by reálná úroková sazba dosáhla záporné hodnoty (míra inflace je vyšší než nominální úroková sazba), dojde k přerozdělení dříve vytvořeného bohatství. Věřitel získá nazpět (i přes nominální zhodnocení úspor) nižší kupní sílu, než jakou zapůjčil. Neočekávaně vysoká míra inflace při stabilních nominálních úrokových sazbách je proto důvodem k radosti dlužníků - příkladem jsou dlouhodobé hypoteční úvěry nebo dlouhodobý vládní dluh. V modelovém přístupu uvažujeme jednotnou úrokovou sazbu. Ve skutečnosti jsou však nominální úrokové sazby rozdílné, např. jsou nižší u nižších částek vkladů. Inflací jsou tudíž za těchto podmínek více postiženi příjemci nižších důchodů, kteří tvoří nižší úspory. 2) Inflace naopak zpravidla nepostihuje věcné formy bohatství (reálná aktiva jako nemovitosti, starožitnosti, umělecká díla apod.), jejichž ceny obvykle rostou spolu s inflací. Dodatečné náklady Inflace zatěžuje ekonomické subjekty dodatečnými náklady (i když podle empirických poznatků spíše zanedbatelnými), a to zejména 1) náklady spojené s řízením struktury aktiv typu "ošoupávání podrážek" (viz kapitolu o penězích) - snažíme se minimalizovat držbu hotovosti a nízko úročených (modelově vzato neúročených) běžných účtů, 1) Přesný vypočet viz v kapitole o penězích.

226 2) náklady označované jako "menu costs" ("náklady na změnu jídelního lístku"), tj. náklady spojené se změnou ceníků, seřizování prodejních automatů apod. Vliv inflace na ekonomickou aktivitu 1) Obecně vzato vytváří inflace nejisté prostředí pro ekonomickou aktivitu v případě, dochází-li k neustálým výkyvům reálných důchodů a k inflačnímu přerozdělování bohatství. Pracovníci i podnikatelé tím mohou být destimulováni od své aktivity přinášející důchody a také od tvorby úspor (zejména při záporné reálné úrokové sazbě). Inflace tak může vést k posílení spotřebních výdajů na úkor úspor. Jde přitom spíše o dopady vysoké míry inflace na spořivost. Při nízké inflaci není vyloučeno zvyšování nominální výše úspor s cílem udržení stabilní reálné hodnoty úspor (jejich kupní síly). Tento růst nominální výše úspor pod vlivem inflace vyvolané vládními výdaji (fiskální expanzí) je základem teorie "inflační daně" (viz kapitolu o fiskální politice). 2) Inflace vnáší dále nejistotu do investičních plánů. Rozhodování o nákupech investičních statků jsou podmíněna očekáváním určité reálné míry jejich výnosu a určité reálné úrokové sazby. Obojí je přitom podmíněno určitým inflačním očekáváním. Je-li skutečná míra inflace odlišná od očekávání a je-li inflace nevyrovnaná (nominální míra výnosu některých investičních projektů je - např. v důsledku rozdílného růstu cen výstupu a cen vstupů - nižší než úroková sazba), mohou se reálné míry výnosu těchto projektů dostat pod úroveň reálné úrokové sazby. S vědomím tohoto rizika pak investoři omezují svou poptávku po investicích. Inflace pak podněcuje spekulace a překupnictví oproti dlouhodobým investičním projektům. Uvedené důsledky inflace na ekonomickou aktivitu souhrnně vedou k omezení zdrojů, podmiňujících ekonomický růst. Podle propočtů amerických ekonomů (z r. 1993) vede zvýšení míry inflace o 1 p. b. ke snížení tempa ekonomického růstu o 0,1-0,5 p. b. Stupně závažnosti inflace Podle závažnosti uvedených dopadů bývá inflace dále rozlišována: 1) mírná inflace (též plíživá): ekonomické subjekty důvěřují penězům, uzavírají smlouvy vyjádřené v nominálních veličinách, potřeba řízení struktury aktiv není tak naléhavá. Jde o nízkou, zpravidla jednocifernou míru inflace, 2) pádivá inflace: lidé ztrácejí důvěru k penězům, preferují držbu jiných finančních nebo věcných aktiv. Rozšiřuje se indexování nominálních veličin buď k určitému cenovému indexu nebo k zahraniční měně, 3) hyperinflace: cenová hladina roste o tisíce a více procent ročně. Peníze přestávají fungovat, rozšiřuje se bariérová směna a používání stabilnějších zahraničních měn. Je nutná měnová reforma.

227 10.4 Protiinflační politika Regulace agregátnípoptávky Stejně jako byly příčiny inflace separovány na spíše nahodilé události a na vliv inflačních očekávání, je možno i protiinflační politiku rozdělit z tohoto hlediska do dvou směrů. Hlavním nástrojem je přitom regulace agregátní poptávky. Probíhá-li tato regulace aktivistickým způsobem, jde o keynesiánskou protiinflační politiku. Ojedinělý poptávkový nebo nabídkový šok způsobí přechodnou inflaci. Uvažujme situaci, kdy nová cenová hladina bude po návratu Y na y* vyšší, než původní. V případě neexistence inflačních očekávání by se tato cenová hladina dále neměnila. Ve skutečnosti je však třeba vždy počítat s inflačními očekáváními, která jsou (v našem zjednodušeném přístupu) stabilní, dokud je neovlivní události v podobě nahodilých poptávkových nebo nabídkových šoků. Tyto šoky pak inflační očekávání mění. Např. v důsledku pozitivního poptávkového šoku dojde k vytvoření nové (vyšší) skutečné a tím i očekávané míry inflace (doprovázené měnovou akomodací), tedy křivka SRAS se nyní bude posunovat nahoru rychleji, než před zmíněným nahodilým poptávkovým šokem. Problém protiinflační politiky autorit se tak soustředí - jednak na takový charakter měnové, fiskální a zahraničněekonomické politiky, který nestimuluje růst agregátní poptávky při tzv. plné zaměstnanosti, případně na restriktivní charakter těchto politik, který by působil proti růstu AD (při tzv. plné zaměstnanosti), způsobeném spontánními tržními silami. Graficky vyjádřeno by měla protiinflační politika zabránit posunu křivky AD doprava nahoru při tzv. plné zaměstnanosti (zabránit "přehřátí konjunktury"), ' jednak na snižování inflačních očekávání. To je možno uskutečnit omezením (v extrémním případě zastavením) měnové akomodace. Důsledkem však bude cyklická nezaměstnanost a vznik mezery produktu typu Y < Y*. Na obrázku 10-6 je tato situace vyjádřena jako posun křivky SRAS, za kterým nenásleduje posun křivky AD (což bylo způsobeno zastavením monetární akomodace). Ekonomické subjekty změní pod dojmem ze zastavení měnové akomodace svá očekávání ve smyslu postupného poklesu očekávané míry inflace a tato okolnost bude brzdit posun křivky SRAS. Mechanismem, rozebraným v kapitole o agregátní poptávce a nabídce, by měl pokračovat (pod vlivem mezery zaměstnanosti) postupný pokles nominálních mzdových sazeb, a to spíše zdlouhavý než rychlý, tedy i relativně pomalý návrat k tzv. plné zaměstnanosti. Teoreticky vzato by cenová hladina poklesla a mohlo by dojít i k deflačním očekáváním. V realitě se však dá očekávat spíše zmírnění tempa růstu množství peněz v ekonomice, tedy nikoliv stabilita křivky AD, nýbrž její posuny doprava nahoru, avšak v menším rozsahu než při plné akomodaci měnové politiky. Následovat bude 1) Poprvé jsme se s touto regulací agregátní poptávky seznámili v kapitole o hospodářských cyklech.

228 postupné zmírnění růstu mezd a cenové hladiny, tedy pokles míry inflace (dezinflace). Očekávaná i skutečná míra inflace se po čase ustálí na nižší úrovni. Pokud by došlo k prudkému snížení monetární expanze a k permanentnímu udržování tohoto nízkého přírůstku peněz, jednalo by se o šokovou terapii, spojenou se silným růstem nezaměstnanosti a poklesem produktu. Návrat k úrovni y* by však probíhal rychleji, než v případě alternativního postupu, kdy snižování přírůstku peněz v ekonomice (tj. omezování měnové akomodace) by bylo postupné (gradované). Při této gradualistické metodě nebude růst nezaměstnanosti a pokles produktu pod úroveň y* tak silný, zato období mezery produktu (y < y*) bude delší. Náklady této protiinflační politiky v podobě ztráty produktu jsou však v obou případech značné. Výše těchto ztrát závisí mj. na utváření inflačních očekávání: bude-li protiinflační politika věrohodná (kredibilní), zareagují ekonomické subjekty na pokles skutečné míry inflace ve svých inflačních očekáváních silněji. V opačném případě nemusí zpočátku očekávaná míra inflace vůbec poklesnout. V prvním případě bude pokles produktu mírnější, ve druhém případě budou ztráty vyšší. Z hlediska účinnosti protiinflační politiky bývá z inflace vyčleňováno tzv. inflační jádro. Jde o inflaci, která nezmizí ani při silné restrikci agregátní poptávky např. restriktivní měnovou politikou (existují však i jiná pojetí inflačního jádra). Toto inflační jádro vzrostlo v USA od 60. do 80. let ze 2 % na 4 %.

229 Monetaristický přístup V kapitole o monetární politice se dále seznámíme se specifickým přístupem k usměrňování vývoje agregátní poptávky a k zabezpečení téměř stabilní cenové hladiny v podobě monetaristického měnového pravidla stabilního růstu peněžní zásoby. Důchodová politika Další nestandardní možností (J. E. Meade, S. Weintraub, J. Tobin aj.), užitečnou např. při zastavení hyperinflace, jak zpomalit růst cenové hladiny, je omezit růst nominálních mzdových sazeb. Protiinflační politika je tedy v tomto případě zaměřena na nabídku (náklady). Je označována jako důchodová politika, která má různé formy: - zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoliv mzdové úpravy. Jde o výjimečné opatření na omezenou dobu, - limity růstu mezd, zpravidla v procentním vyjádření. To může být doplněno možností překročení limitů při splnění stanovených podmínek (např. růst produktivity práce). Existence limitů se zpravidla paradoxně stává nástrojem růstu mezd, neboť při mzdových vyjednáváních bývají chápány jako směrnice růstu mezd, - dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení. Účinná jsou spíše ve veřejném sektoru (v jeho značné části ovšem může být mzdová regulace zavedena přímo - stanovením přídělů z rozpočtu). Kromě regulace mezd je možno inflaci brzdit regulací cen statků. Jde však obvykle o regulaci vybraných dílčích trhů (bydlení, elektřina, paliva, pohonné hmoty, léky, veřejná doprava apod.), nikoliv o všeobecné zmrazení cen. ' 7.?i přednost důchodové politiky bývá považováno snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Na druhé straně bývají k uvedeným formám důchodové politiky uváděny zejména následující výhrady: - regulace mezd a cen potlačuje informace o vývoji poptávky a nabídky na jednotlivých dílčích trzích a tím omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů, - spočívají-li příčiny inflace v nadměrné poptávce (tedy nikoliv pouze v inflačních očekáváních), je důchodovou politikou (a přímou regulací cen) inflace pouze potlačena (oddálena). Po zrušení regulačních opatření bude růst mezd a cen pokračovat (obnoví se rovnovážná úroveň cenové hladiny nebo míry inflace). Podmínkou úspěšnosti důchodové politiky je proto současná restrikce agregátní poptávky (graficky vyjádřeno nejen posunem křivky SRAS dolů v důsledku regulace mezd, nýbrž také křivky AD dolů v důsledku restriktivní politiky). 1) Mikroekonomická teorie analyzuje dopady cenové regulace na dílčích trzích omezení nabízeného množství, přídělový systém, úplatky aj.

230 Mzdová regulace však může přispět ke snížení inflačních očekávání - vyjádřeno pomocí rozšířené verze Phillipsovy křivky (viz následující subkapitolu) by šlo o posun této křivky dolů. Jde proto o tzv. "posunový efekt" důchodové politiky Inflace a nezaměstnanost: Phillipsovy křivky Z výkladu poptávkových šoků v modelu AD - AS vyplynul vzájemný vztah mezi vývojem cenové hladiny a reálného produktu, a to jak v krátkém, tak i v dlouhém období (za předpokladu krátkodobé pozitivně skloněné křivky SRAS a vertikální dlouhodobé křivky LRAS). Předpokládáme-li, že růst (pokles) produktu je podmíněn růstem (poklesem) zaměstnanosti, pak je z tohoto vztahu zřejmý též vztah mezi vývojem cenové hladiny a zaměstnaností. Tuto souvislost nyní explicitně vyjádříme pomocí tzv. Phillipsových křivek. Původní Phillipsovy křivky Na počátku teoretického zobecnění souvislostí mezi inflací a nezaměstnaností stál výzkum vztahu mezi vývojem nominálních mzdových sazeb (W) a vývojem míry nezaměstnanosti (u) - šlo tedy o původní mzdovou verzi Phillipsovy křivky (A. W. H. Phillips, R. G. Lipsey). Pozorování (zahrnující 2. polovinu 19. stol. a 1. polovinu 20. stol. ve Velké Británii) ukázala, že při určité míře nezaměstnanosti bylo tempo růstu nominálních mzdových sazeb nulové. V kapitole o AD -AS jsme tento stav, kdy neexistuje tlak na změnu nominálních mzdových sazeb, tedy při rovnováze na trzích práce, označili za tzv. plnou zaměstnanost (L*), resp. za přirozenou míru nezaměstnanosti (w*). Nižší míra nezaměstnanosti než přirozená byla spojena s růstem W, jehož tempo s poklesem nezaměstnanosti postupně rostlo. Vyšší míra nezaměstnanosti než přirozená byla spojena s analogickým poklesem W. Předpokládáme-li, že ceny statků jsou v zásadě tvořeny přirážkou (konstantní sazbou) k mzdovým nákladům, můžeme nahradit tempo růstu nominálních mzdových sazeb tempem růstu cenové hladiny (P) neboli mírou inflace n (za předpokladu nulového tempa růstu produktivity práce). Jde o tzv. cenově inflační verzi Phillipsových křivek (P. A. Samuelson, R. M. Solow). Docházíme k provizornímu zjištění, odvozenému již při výkladu agregátní poptávky a nabídky, totiž že přirozená míra nezaměstnanosti 1 ' je spojena se stabilní cenovou hladinou neboli s nulovou mírou inflace. Dojde-li v této situaci k růstu AD a k růstu zaměstnanosti, nižší nezaměstnanost bude spojena s růstem 1) Pro zjednodušení předpokládejme stabilní u*. Pokročilejší analýza vyjadřuje (v důsledku pohyblivosti u* v čase) na vodorovné ose namísto u rozdíl u u*, případně transformaci vztahu u a u* do vztahu Y/Y*. Dalším zdokonalením Phillipsovy křivky je její doplnění o již zmíněný vliv nabídkových šoků, které zde neuvažujeme.

231 cenové hladiny, neboli s inflací. Vyšší nezaměstnanost při poklesu agregátní poptávky povede naopak k poklesu cenové hladiny (k deflaci). Tato situace je znázorněná v obr jako krátkodobá Phillipsova křivka SRPC (označovaná též jako raná podoba inflační verze Phillipsovy křivky). Uvažujme dále první variantu, kdy stimulací AD dochází k poklesu míry nezaměstnanosti na úroveň u 2 a k růstu cenové hladiny tempem n 2. Na obr je tato situace znázorněna změnou rovnováhy z Ej do E 2 (jde o kombinaci u a. n v jednotlivých letech). Pomocí analogie z modelu AD -AS můžeme odvodit, že rovnováha E 2 bude pouze krátkodobá. Postupně začne fungovat známý automatický mechanismus, navracejícím na úroveň «*(a7na úroveň Y*). Pohyb P ustane, a tím též míra inflace poklesne na nulu. Pokud by mezera u < u* měla být trvalou, musela by být trvalá i stimulace AD. To proto, že na počáteční růst cenové hladiny tempem n 2 by opakovaně reagovaly nabídkové šoky v podobě stejného tempa růstu nominálních mzdových sazeb, aby byl vyrovnán pokles reálných mezd. To musí být doprovázeno stejným tempem růstu AD, má-li být fixní mezera u < u*. Výsledkem je dlouhodobě stabilní míra inflace (na úrovni K 2 ) při nízké nezaměstnanosti (na úrovni u 2 ). WĚ^^^KK^^^^^^^^^ Dosavadní výklad by tedy umožňoval závěr o krátkodobé i dlouhodobé zaměnitelnosti (substituci, trade - off) mezi inflací a nezaměstnanosti. Tento závěr by vytvářel též jasná omezení pro praktickou makroekonomickou politiku: chceme-li dlouhodobě udržovat nezaměstnanost pod přirozenou mírou, musíme počítat s určitou stabilní mírou inflace. Při odstranění inflace (nebo alespoň snížení jejího tempa) se musíme smířit s vyšší nezaměstnaností. Rozšíření Phillipsovy křivky Situace se však zkomplikuje, rozšmme-li Phillipsovu křivku o existenci inflačních očekáváni (M. Friedman, E. Phelps). Výchozí rovnováha Ej v obr. 10-8

232 se vyznačuje charakteristikou Uj = w* a TÍJ = 0 %. Poptávkový šok způsobí pokles u na úroveň w a 2 odpovídající zvýšení míry inflace na n 2. Dosavadní nulová inflační očekávání ve výši skutečné míry inflace (IÍJ = 0 %) se však přizpůsobí rostoucí skutečné míře inflace, takže po postupném obnovení rovnováhy na trzích práce (u = w*) se začne prosazovat očekávaná inflace ve výši n 2. Obnovená přirozená míra nezaměstnanosti tedy nebude spojena (jako v předchozí Phillipsově křivce bez inflačních očekávání) se sice vyšší, avšak stabilní cenovou hladinou (kdy n = 0 %), nýbrž s permanentní stabilní skutečnou mírou inflace n 2. Celý proces je znázorněn v obr jako pohyb z bodu Ej do bodu E 3. ] ^ Tento pohyb bývá někdy označován jako "konjunkturní cyklus". WmšmiBmĚĚĚmmĚSĚĚ Při dalším zvýšení agregátní poptávky (v situaci, kdy u = w*) se celý proces opakuje: s poklesem míry nezaměstnanosti roste skutečná míra inflace, vzniká proto nová, výše položená křivka SRPC 2. V grafu je tento vývoj znázorněn šipkou vedoucí z bodu E 3. Skutečná míra inflace převýší očekávanou míru inflace, která odpovídá předchozí skutečné míře inflace n 2 (k inflačním očekáváním n 2 se připočítá vliv poptávkového šoku). V důsledku toho též vzroste očekávaná míra inflace (jde tedy o tvorbu inflačních očekávání adaptivním způsobem), takže po obnovení rovnováhy na trzích práce bude přirozená míra nezaměstnanosti doprovázena opět stabilní, ale vyšší skutečnou i očekávanou mírou inflace (nový bod rovnováhy, nevyznačený v grafu, bude ležet nad bodem E 3 ). Tím odvodíme 1) Jde přitom o zjednodušený výklad, ve skutečnosti je návrat k přirozené míře nezaměstnanosti při vyšší míře inflace daleko komplikovanější - viz pokročilý kurs makroekonomie.

233 křivku, vyjadřující kombinacemi u a n v dlouhém období (dlouhodobou Phillipsovu křivku LRPC), která je proložena body E h E 3. Z rozšířené podoby cenově inflační verze Phillipsovy křivky plyne důležitý závěr: 1) existuje sice krátkodobá zaměnitelnost mezi vyšší inflací a nižší nezaměstnaností, ovšem za cenu, že po přechodném snížení nezaměstnanosti bude nadále stabilní vyšší míra inflace. Tato krátkodobá zaměnitelnost je vyjádřena krátkodobými Phillipsovými křivkami, které jsou spojeny vždy s danou očekávanou mírou inflace: SRPC 1 s nulovou očekávanou inflací, SRPC 2 s očekávanou inflací ve výši n 2 atd. 2) dlouhodobě se míra nezaměstnanosti neustále vrací k přirozené míře nezaměstnanosti, přičemž se míra inflace neustále zvyšuje (jde o akcelerující inflaci, M. Friedman). V tomto smyslu dlouhodobě neexistuje substituce mezi u a7t. Snižování inflace Uvedené krátkodobé i dlouhodobé procesy probíhají i v opačném směru, tj. kdy výchozím impulsem je pokles AD, doprovázený růstem u nad w* a poklesem skutečné míry inflace. Na ni reaguje očekávaná míra inflace atd. Dlouhodobým výsledkem je míra nezaměstnanosti na úrovni přirozené míry při nižší míře inflace (skutečné i očekávané). Jde vlastně o analogii protiinflační politiky v podobě omezení akomodace měnové politiky (viz předchozí subkapitolu). Na obr je tento proces snižování inflace vyjádřen pohybem z bodu Ej do bodu Ej, což bývá někdy označováno jako "cyklus odříkání". nhbhbhbhbfflhi ;7v> : : : >. i^tt: o. 7^-1-:-'-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:-:- /7<-y. : : : : : : : :-:-:-:-:-:-:-7T> : : :-: -: : : : :-:-: :-:ox :-:-:-: >: Z:~<-.- :-"-:-.-:-; : : : : : : :-:-: :-x-> :-: : : : v>!v>: v?> : : : : >: :

234 Nová klasická makroekonomie Uvedená pojetí krátkodobého a dlouhodobého vztahu mezi nezaměstnaností a inflací nejsou jediná. Odlišnou verzi vypracovala nová klasická makroekonomie založená na hypotéze racionálních očekávání (R. Lucas). Podle tohoto přístupu nemají změny v agregátní poptávce (např. expanzivní měnová politika) vliv na zaměstnanost a reálný produkt, chovají-li se ekonomické subjekty racionálně (využívají všechny dostupné informace, učí se z chyb atd.) a nejsou-li překvapeni nečekanou změnou. Phillipsova křivka by v tomto případě byla vertikální, a to v krátkém i dlouhém období (tzv. skutečná neboli "pravdivá" Phillipsova křivka). Změny v AD by vedly pouze ke změně míry inflace, nezaměstnanost by spočívala neustále na úrovni «* (neúčinnost makroekonomické politiky). Místo krátkodobé křivky je v tomto přístupu použita tzv. zdánlivá neboli "jevová" Phillipsova křivka klesající zleva doprava jako výsledek neočekávaného poptávkového šoku a mylného výkladu cenových relací (viz výklad krátkodobé křivky agregátní nabídky v kapitole Agregátní poptávka, agregátní nabídka). WBSĚĚĚĚBĚĚ^fflEHRKĚĚBmm Hlavní problémy inflace, deflace míra inflace cenová hladina CPI, PPI, deflátor HDP skrytá inflace nevyrovnaná inflace inflace tažená poptávkou inflace tlačená náklady mzdy a inflace "dovoz inflace" inflační očekávání setrvačná inflace vliv inflace na: - reálné důchody a bohatství - ekonomickou aktivitu - dodatečné náklady inflace mírná, pádivá, hyperinflace poptávková protiinflační politika šoková a gradualistická metoda důchodová politika původní Phillipsovy křivky rozšířená Phillipsova křivka akcelerující inflace Phillipsova křivka v nové klasické makroekonomii

235 Shrnutí Inflace je růst všeobecné cenové hladiny (opakem je deflace). Cenová hladina je průměrnou úrovní cen určitého souboru statků. Míra inflace je tempem jejího růstu. Cenová hladina a míra inflace se měří nejčastěji pomocí indexu spotřebitelských cen, různých indexů cen výrobců nebo deflátorem HDP. Z řady příčin může část inflace zůstat skrytou. Inflace tažená poptávkou je vyvolána měnovou expanzí případně i řadou dalších poptávkových šoků. Inflace tlačená náklady je vyvolána růstem mezd, ropnými šoky, znehodnocením kursu domácí měny apod. Inflační očekávání činí z inflace setrvačný proces. Je-li inflace udržovaná pouze setrvačností, jsou očekávaná a skutečná míra inflace stejné a jsou stabilní. Jde o rovnovážnou inflaci, při které je zároveň dosaženo tzv. plné zaměstnanosti resp. přirozené míry nezaměstnanosti (NAIRU). Nevyrovnaná a neočekávaná inflace vede často k přerozdělení reálných důchodů (mezd, penzí, úroků apod.). Pokles reálné úrokové sazby povede navíc k přerozdělení reálné hodnoty bohatství. Inflace též společnosti přináší dodatečné náklady. Inflace přináší nejisté prostředí, odrazuje od ekonomické aktivity. Podle intenzity dopadů (stupně závažnosti) inflace je možno inflaci rozdělit na mírnou, pádivou a hyperinflaci. Protiinflační politika může mít podobu aktivistické regulace agregátní poptávky, jednak jako eliminace náhodných šoků, jednak s cílem snižovat inflační očekávání (šokovou terapií nebo gradualistickou cestou). Monetaristé navrhují udržet nízkou inflaci dodržením měnového pravidla stabilního růstu peněžní zásoby. Důchodová politika spočívá v přímé regulaci důchodů a cen. Často má však za následek pouze potlačení inflace. Původní Phillipsova křivka (v cenově inflační verzi) vyjadřuje možnost krátkodobé i dlouhodobé zaměnitelnosti mezi inflací a nezaměstnaností. Rozšíření Phillipsovy křivky o existenci inflačních očekávání vede k závěru o krátkodobě snížené nezaměstnanosti při zvýšení inflace. Dlouhodobě se však nezaměstnanost udržuje na své přirozené míře, dochází k akceleraci inflace. V nové klasické makroekonomii rozlišujeme pravdivou" a jevovou" Phillipsovu křivku. Cvičení 1. Komentujte tvrzení: cenová hladina je stabilní tehdy, jsou-li stabilní ceny všech statků ve sledovaném souboru statků.

236 2. Jestliže v daném období činila průměrná nominální úroková sazba 8 %, míra inflace byla 10 % a nominální mzdové sazby vzrostly o 9 %, jak se změnila cenová hladina (v %)? 3. Statistický úřad hypotetické ekonomiky pracuje s košem spotřebních statků A, B, C. Základním obdobím je r cena (v Kč) statek A B C váha 0,1 0,2 0, Poraďte si s následujícími úkoly: 1) jaké byly indexy CPI v r. 1991, 1992, 1993? 2) jaká byla roční míra inflace v r. 1991, 1992, 1993? 4. Nominální HDP vzrostl z 2500 mld. Kč na 3000 mld. Kč. Reálný HDP se nemění na úrovni 2000 mld. Kč. Vypočtěte, o kolik procent a v jakém směru se změnil deflátor HDP. Rozeberte podrobněji. 5. Který z uvedených cenových indexů neobsahuje fixní váhy: a) index spotřebitelských cen, b) index cen výrobců, c) deflátor HDP, d) všechny obsahují fixní váhy, e) žádný nemá fixní váhy. 6. Jednou z příčin "dovozu inflace" je změna nominálního kursu domácí měny. Jde o zhodnocení nebo znehodnocení tohoto kursu? 7. Pohybujeme-li se po stabilní krátkodobé Phillipsově křivce zleva doprava, pak: 1) míra inflace 2) míra nezaměstnanosti 8. S růstem míry inflace je v případě stabilní dlouhodobé Phillipsovy křivky spojen: a) pokles míry nezaměstnanosti, b) růst míry nezaměstnanosti, c) stabilní míra nezaměstnanosti, d) všechny situace a, b, c jsou možné, e) žádná z nabídek. Úkoly 1. Roční průměrná míra inflace měřená CPI dosáhla v ČR nebývalé vysokých hodnot v r (56,6 %) a v r (20,8 %). Zjistěte hlavní příčiny. 2. Za jeden z možných způsobů interpretace cílového stavu míry inflace z hlediska makroekonomické stabilizační politiky je považována tzv. mírná inflace (viz kap. 1.4). Proč ne "co nejnižší inflace"? Mohlo by být dosaženo 0 % míra inflace? Jaké by byly širší souvislosti?

237 3. Nominální úrokové sazby komerčních bank v ČR z krátkodobých (do 1 roku) termínovaných korunových vkladů dosahovaly koncem roku v průměru následujících hodnot (v %): ,6 9,4 9, ,4 11,2 11, Vypočtěte reálné úrokové sazby a interpretujte z hlediska dopadů inflace. 4. O vývoji míry nezaměstnanosti a míry inflace v USA v posledních letech informuje následující tabulka (roční průměry): 5,8 4,4 3,8 míra nezam. míra inflace ,7 4, ,4 3, ,8 2, ,1 2, ,6 2, ,4 2, ,9 2, ,5 1, ,2 2, ,0 3, ,8 2,8 Pramen: Main Economic Indicators. OECD. Na základě těchto údajů zpochybňují někteří národohospodáři dosavadní tradiční výklad Phillipsových křivek. Vraťte se k problému označenému jako "nová ekonomika" nebo "nová éra" v úkolu č. 2 z kapitoly 8 a pokuste se vysvětlit tento vývoj. Zohledněte též znalosti o trzích práce v USA z předchozí kapitoly. (Tento problém by bylo možno přenést mimo jiné dále do analýzy významu stabilizačních makroekonomických politik - např. nezaměstnanost pod přirozenou mírou nezaměstnanosti by již neměla být signálem pro nástup restriktivních opatření). Literatura BULÍŘ, A., JONÁŠ, J.: Inflace a její náklady. Politická ekonomie 4/1991. FLÁMMANT, M.: Inflace. Praha, HZ FRIEDMAN, M. f FRIEDMANOVÁ, R.: Svoboda volby. Praha, Liberální institut Kap. 10 (příčiny a léčení inflace). KINDLOVÁ, E.: Některé teoretické aspekty mzdové regulace. Politická ekonomie 4/1994. KOMÁREK, L: Stav výzkumu Phillipsovy křivky. Finance a úvěr 7-8/2001. LUCAS, R. E.: Some International Evidence on Output - Inflation Tradeoffs. The American Economic Review, June MANDEL, M.: Centrální banka v otevřené ekonomice. VŠE v Praze Kap. 5 (znehodnocení měnového kursu a inflace). MISHKIN, F. S.: Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů. Časopis Finance a úvěr. Praha, Economia Kap. 24 (příčiny inflace). TÁNCOŠOVÁ, J.: Inflácia. Bratislava, IURA EDITION TŮMA, Z.: Vývoj teorie inflace. Politická ekonomie 4/1993.

238 11 Vnější ekonomická rovnováha 11.1 Platební bilance, zahraniční zadluženost 11.2 Příčiny a fbr^ 11.3 Důsledl^vii^ 11.4 Mechanismus v ^ "Když některá země dosáhla během více let přebytkové běžné bilance, bylo by logické, aby pak žila z určité části z tohoto získaného bohatství, a tedy méně pracovala nebo více spotřebovávala... Ve skutečnosti nikdy takto věci neprobíhají.... Je to pochopitelné. Není nikdy snadné získat obchodní pozice na zahraničních trzích; když se je povede získat, pak základní opatrnost říká, že je správné pokračovat v exportování... Neštěstím je, že přebytky jedněch zemí tvoří nutně protějšek k deficitům jiných zemí." (J. Rivoire, Národohospodářské hlavolamy) 11.1 Platební bilance, zahraniční zadluženost Platební bilance Mezinárodní pohyb statků, služeb výrobních faktorů a pohledávek a závazků (kapitálu) je zachycen v platební bilanci dané země. Pro potřeby obecné ekonomické teorie vystačíme se zjednodušenou definicí, podle které platební bilance vyjadřuje ekonomické transakce subjektů dané země (rezidentů) se zahraničím během určitého období. Odlišné je zúžené pojetí platební bilance, zachycující pouze "tok plateb ze země a do země" nebo dokonce pouze devizová inkasa a devizové úhrady. Z následujícího výkladu vyplyne rozdíl mezi tímto zúženým pojetím a běžným (neboli účetním) pojetím platební bilance jako evidence výše uvedených transakcí. S užším pojetím pracuje ekonomická teorie např. při sledování faktorů, ovlivňujících měnový kurs nebo vývoj měnových rezerv. Horizontální struktura Pojetí struktury platební bilance v různých zemích a institucích není jednotné. Nejpoužívanější je zřejmě přístup podle Mezinárodního měnového fondu (MMF), ve kterém je platební bilance rozdělena (zhruba vyjádřeno) ' do následujících částí:

239 1) běžný účet, který vyjadřuje pohyb - výrobků - označováno též jako bilance zboží nebo obchodní bilance, - služeb - označováno též jako neviditelný obchod (zejména doprava, tranzitní poplatky, příjmy z turistického ruchu, stavební a montážní práce, platby za licence, patenty apod.). Obchodní bilance spolu s bilancí služeb bývá označována též jako bilance výkonů, - důchodů z výrobních faktorů (označováno též jako výnosy), jako pracovní důchody např. zahraničních sezónních pracovníků, zisky, dividendy, úroky aj., - běžných transferových plateb (převodů), jako sociální transfery, převody pracovních příjmů cizinců - rezidentů, příspěvky mezinárodním organizacím apod., 2) kapitálový účet, zachycující kapitálové transfery, jako např. odpuštění pohledávek, převody akcií apod., 3) finanční účet, vyjadřující vývoj pohledávek a závazků rezidentů dané ekonomiky vůči zahraničí. Může být rozčleněn např. na - přímé zahraniční investice (FDI, jde o investice ve smyslu finančních aktiv), tj. podíl na základním kapitálu podniku, který umožňuje efektivní vliv na řízení tohoto podniku (v praxi může být kritériem např. podíl 30 %, ale i 10 %), jakož i ostatní kapitálové transakce mezi podnikem - přímou investicí a přímým investorem (zejména reinvestované výnosy a dále úvěry), - portfoliové investice, zahrnující obligace a nízké kapitálové účasti, - ostatní investice dlouhodobé a krátkodobé, tj. pohyb pohledávek a závazků, založený např. na platbách za statky a služby výrobních faktorů, na poskytování a splácení úvěrů (pokud nejsou zahrnuty výše) včetně mezibankovních úvěrů, na arbitrážových transakcích s cílem zisku z úrokových nebo kursových rozdílů aj., 4) rezervy, vyjadřující vývoj aktiv v dispozici centrální banky, a to zejména zahraničních národních měn, zlata, ECU, resp. nověji euro, SDR aj., 5) chyby a opomenuti: vyjadřují rozdíl mezi výsledkem běžného, kapitálového a finančního účtu na straně jedné a změnou rezerv na straně druhé, který je způsoben např. - nedokonalostmi v prováděné evidenci zmíněných toků, - metodickými problémy, např. zjišťováním údajů z různých zdrojů - celních a bankovních statistik, odhady některých položek, např. příjmů z cestovního ruchu, používanými kursovými přepočty apod., - tím, že do evidence nejsou zahrnuty legální transakce v rámci tzv. malého příhraničního pohybu osob, - nelegálními transakcemi i jinými příčinami. Tato položka umožňuje účetní rovnost kreditních a debetních součtů. 1) Dále uvedené (zjednodušené) pojetí struktury platební bilance odpovídá metodice MMF z r Starší přístupy se odlišují zejména sloučením všech transferových transakcí a dále označováním současného finančního účtu jako kapitálový účet.

240 Vertikální struktura Každá transakce je v platební bilanci zachycena dvakrát, a to s následujícím pravidlem: 1) kreditní položky (znaménko+): - export statků, - příliv důchodů a transferů, - import kapitálu: - zvýšení závazků (jako příliv FDI, přijaté úvěry a vklady, prodej obligací apod.,), - snížení pohledávek (např. přijaté splátky úvěrů, pokles depozit rezidentů v zahraničí apod.), 2) debetní položky (znaménko - ): - import statků, - odliv důchodů a transferů, - export kapitálu: - zvýšení pohledávek (např. tvorba FDI v zahraničí, poskytnuté úvěry, růst bankovních vkladů v zahraničí, nákup obligací apod.), - snížení závazků (např. splácení úvěrů, pokles depozit nerezidentů apod.), 3) zvýšení rezerv (růst pohledávek): -, snížení rezerv (pokles pohledávek): +. Hovoříme-li o saldu platební bilance, je třeba vždy vymezit, jde-li o běžný účet či jiné součásti platební bilance, nebo o celkové saldo platební bilance. Ekonomická realita vykazuje různé kombinace sald těchto účtů, které se mohou případně i vykompenzovat. Celkové saldo (tj. saldo položek nad rezervami, včetně chyb a opomenutí) se promítá do změny měnových rezerv centrální banky: aktivní saldo znamená zvýšení těchto rezerv, pasivní saldo znamená pokles těchto rezerv. Dojde-li např. k exportu zboží ve výši 100 a k importu služeb ve výši 80, objeví se tyto transakce jako kreditní a debetní zápisy v běžném účtu. V důsledku toho dojde např. ke zvýšení pohledávek dané ekonomiky o 100 a ke zvýšení závazků o 80 (debetní a kreditní zápisy ve finančním účtu). Dojde dále např. k přílivu FDI ve výši 40 (kreditní zápis ve finančním účtu) a současně se zvýší vytvořením vkladu v zahraničí pohledávky v rámci ostatního kapitálu o 30. Dojde též ke zvýšení rezerv centrální banky např. o 7 (debetní zápis v položce rezervy). Rozdíl - 3 mohl být způsoben např. nelegálním únikem kapitálu (debetní zápis 3 v chybách a opominutích). Příklad je zachycen v tab (od kapitálového účtu abstrahujeme).

241 Tab Příklad platební bilance debet saldo ^ finanční účet ; : ;#; : 4o;;s : - 50 chyby a opominutí ; :; ; :;: -,:io^::,: %. ; -. 3 r ; ' ;; rezervy^)/ : / : :\y/yy\^:,.-:[ 7 celkem ^220 Pro ilustraci uvedeme v tab salda jednotlivých položek platební bilance ČR. Tab Platební bilance ČR 2001 v mil. USD (1 USD = 38,6 CZK) :i^;;l654 :,Q : ;; : ::;;; : -; B: Kapitálovýů^ Ji;; ; v;::?c :,;:;: ; ifinanční.;ú Přírjriě ^hr^niční investice 403dy5 4820,0 D> GhýDy a opominutí 2^ ,9 397,6-1765,4 Pozn.: 1) Včetně finančních derivátů 2 * Včetně kursových rozdílů Prameny: Platební bilance 2001 (ČNB) Z tabulky vyplývá, že deficit běžného účtu byl v r vysoce převýšen aktivem finančního účtu, takže došlo k výraznému zvýšení měnových rezerv centrální banky.

242 Zahraniční zadluženost Vývoj platební bilance (resp. transakcí, které jsou v ní zachyceny) je hlavní okolností, určující vývoj zadluženosti domácích subjektů (rezidentů) vůči zahraničí. Jde o zadluženost jak podnikového sektoru (včetně bank), tak i vlády (včetně např. obcí). Zahraničními věřiteli jsou analogicky podniky a vlády, navíc též mezinárodní organizace. Zahraniční dluh může být vyjádřen v zásadě ve dvojím pojetí: 1) Širší pojetí vyjadřuje investiční pozici vůči zahraničí. Zahrnuje do dluhu veškeré závazky domácích subjektů (dlužníků) vůči zahraničí (věřitelům), neboli veškeré pohledávky zahraničí vůči domácím subjektům. Jde konkrétně zejména o pohledávky v podobě peněžních úvěrů, obligací, vkladů v bankách, pohledávky v podobě dodávek zboží a podobných výkonů, jakož i podíly na kapitálu (představované akciemi a podobnými podíly). V tomto vymezení jde o hrubý (brutto) dluh. Odečteme-li od těchto závazků domácích subjektů analogicky vymezenou investiční pozici v podobě pohledávek vůči zahraničí, získáme čistý (netto) dluh, neboli saldo investiční pozice. Z výše uvedeného pojetí platební bilance vyplývá, že vývoj čistého dluhu je vyjádřen saldem běžného účtu platební bilance: aktivní saldo snižuje tento čistý dluh (nebo zvyšuje čistou věřitelskou'pozici), pasivní saldo naopak. 2) Užší (běžnější) pojetí vylučuje ze "širšího dluhu" položky, které nejsou spojeny s povinností plateb úroků nebo jistiny, tedy zejména závazky v podobě FDI a části portfoliových investic. Odečteme-li od takto zúžených závazků (hrubého zahraničního dluhu) analogicky vymezené pohledávky vůči zahraničí, získáme čistý dluh. Mezinárodní otevřenost národních ekonomik s sebou přináší tvorbu zahraničních dluhů všemi zeměmi. V případě rozvinutých zemí jsou však doprovázeny vysokými pohledávkami vůči zahraničí a tedy obvykle i čistou věřitelskou zahraniční pozicí. Většina rozvojových zemí, spolu s některými vyspělými zeměmi (např. USA), jsou naopak zpravidla čistými dlužníky. Hovoří-li se běžně o zahraničním zadlužení, má se tím zpravidla na mysli hrubý dluh v užším pojetí. V ekonomické teorii i hospodářské praxi je pozornost věnována zejména dluhům rozvojových zemí, které dosáhly koncem r ,4 bil. USD (38,2 % k HDP, 112,2 % k exportu). 1) Hrubý zahraniční dluh ekonomiky ČR (v užším pojetí) dosáhl koncem r ,7 mld. USD (37 % k HDP, 54 % k exportu), po odečtení devizových rezerv ČNB bylo dosaženo čisté dlužnické pozice 7,5 mld. USD. Pro přesnější vyjádření netto dluhu by však bylo třeba jednak zohlednit ostatní pohledávky vůči zahraničí, jednak zohlednit u všech pohledávek pravděpodobnost jejich návratnosti. 1) Zahraniční zadlužeností rozvojových zemí jsme se zabývali v kapitole o ekonomickém růstu.

243 Stadia zadluženosti Empirické sledování vývoje platební bilance a zahraniční zadluženosti ekonomiky v dlouhodobém procesu rozvoje vykazuje určitá stadia. Např. model Světové banky, který vychází z vývoje platební bilance USA a Velké Británie za 150 let, rozlišuje 5 stadií: 1) Mladá dlužnická země: čistý export je záporný, čistý příliv kapitálu je kladný a čistý dluh roste. 2) Zralá dlužnická země: čistý export se dostává z deficitu do aktiva, čistý příliv kapitálu slábne a růst čistého zahraničního dluhu se zpomaluje. 3) Země splácející dluhy: aktivum NX roste, dochází k čistému odlivu kapitálu a k poklesu čistého dluhu. 4) Mladá věřitelská země: čistý export še dostává do deficitu, zároveň se však zvyšují příjmy ze zahraničních aktiv (položka důchody v platební bilanci), dochází k čistému (přitom slábnoucímu) odlivu kapitálu, čistý dluh se přeměňuje v čistou věřitelskou pozici. 5) Zralá věřitelská země: NX je deficitní, přitom vysoký příliv důchodů umožňuje udržovat nebo i zvyšovat čistou věřitelskou pozici. Jde přitom pouze o model, v realitě např. vykazují některé zralé věřitelské země aktivum čistého exportu (např. SRN, většinou i Japonsko). Jinou odchylkou je návrat do dřívějšího stadia: v polovině 80. let se USA přeměnily v důsledku vysokých deficitů čistého exportu z věřitelské v dlužnickou zemi Příčiny a formy vnější nerovnováhy Vnější ekonomická (zahraničně ekonomická) rovnováha může být interpretována různě, např. jako vyrovnaná platební bilance ve smyslu nulového salda vybraných položek platební bilance nebo jako kompenzace přebytkových a deficitních sald jednotlivých položek platební bilance. 1 ' Specifikace vyrovnané platební bilance závisí na souvislostech, které při vývoji platební bilance akcentujeme, a to např. v následujícím dvojím přístupu (vyrovnaný čistý export, vyrovnaná platební bilance). Vyrovnaný čistý export Vnější ekonomická rovnováha je interpretována jako vyrovnaný běžný účet platební bilance (přístup preferovaný keynesiánci vzhledem k bezprostřednímu vlivu čistého exportu na agregátní poptávku a na zaměstnanost). Se zjednodušením v podobě odhlédnutí od položek transfery a důchody jde vlastně o vyrovnaný čistý export, tedy NX = 0. Vnější ekonomická nerovnováha pak 1) Platební bilance je tím horizontálně rozdělena pomyslnou čarou na dvě části. V tomto smyslu jde o nulově saldo položek "nad čarou".

244 v tomto pojetí znamená buď přebytkový čistý export (NX > 0, X > M), nebo deficitní čistý export (NX < 0, X < M). V účetním členění platební bilance zahrnuje NX položky zboží (tj. obchodní bilanci) a služby. Tato část platební bilance bývá nazývána též bilance výkonů. Se zohledněním položek důchody a běžné transfery (které zde pro zjednodušení vypouštíme) bychom vyrovnaný běžný účet platební bilance mohli uvažovat i při nevyrovnaném čistém exportu v případě, že by se salda navzájem vykompenzovala. Velikost čistého exportu nebo salda běžného účtu je možno vyjádřit v absolutní výši (např. v mld. USD), pro jeho mezinárodní srovnání je však třeba použít relativní ukazatel - nejčastěji poměr NX nebo salda běžného účtu k nominálnímu HDP. Pro ilustraci faktického rozměru takto specifikované vnější nerovnováhy slouží tab Tab Běžný účet platební bilance vybraných zemí (% k HDP) ^Japonsko Německo IXSJÍM $Ě 1999 U- -3,5 i 2000 ^001 : ;.'' : ;;-::4iT : :;r MM::-- Prameny: Main Economic Indicators. OECD. May 2002 Příčiny takto specifikované vnější ekonomické nerovnováhy vyplývají ze známých okolností ovlivňujících export a import (viz kap. 3.5). Připomeňme, že jde zejména o následující faktory, celkově se promítající do mezinárodní konkurenceschopnosti dané ekonomiky: - vývoj domácího a zahraničního produktu (fáze hospodářského cyklu), - kolísání nominálních měnových kursů, - vývoj domácí a zahraniční cenové hladiny, - protekcionistická a proexportní opatření doma a v zahraničí, - změna preferencí spotřebitelů. Tyto příčiny je možno také interpretovat následovně: - nesoulad mezi vytvořeným produktem (Y) a celkovými domácími výdaji (C + / + G). To vyplývá z definice produktu jako souhrnu celkových výdajů na domácí produkci: Y=C + I+G + (X -M) X-M = Y-(C G) - nesoulad mezi vytvořenými úsporami osobními a podnikovými a čistými daněmi na jedné straně a domácími nespotřebními výdaji, tj. soukromými investičními výdaji a vládními nákupy na druhé straně. To vyplývá z makroekonomické identity vytvořeného produktu vyjádřeného souhrnem celkových výdajů a forem alokace odpovídajícího důchodu:

245 C + I+G + (X-M)=C + PS + GBS + NT X-M = (PS + GBS + NT) -(I + G) Přebytek (aktivum) NX znamená, že vytvořený produkt je vyšší než celkové domácí výdaje: Y>C + / +G Současně jsou úspory a čisté daně vyšší, než domácí nespotřební výdaje: PS + GBS + NT>I + G Schodek (deficit) NX vyplývá z opačných nerovností: Y<C + I+G PS + GBS + NT <I + G. Ilustrujme vnější ekonomickou nerovnováhu v podobě deficitu čistého exportu NX na příkladu malé otevřené ekonomiky (jako je např. ČR): - probíhá-li fáze recese v zahraničí, klesá X (a tudíž i Y), aniž by to ovlivnilo celkové domácí výdaje (C + / + G), - rostou-li domácí ceny rychleji než v zahraničí, má to obdobný dopad, navíc není vyloučeno přesměrování domácích výdajů z domácí na dováženou produkci (opět klesá Ypři stabilních výdajích C + I + G), - relativně nízká ochrana domácího trhu před zahraniční konkurencí oslabí export (klesá tudíž Y) a posílí import (roste M) při současném přesměrování výdajů (další pokles Y). Vyrovnaná platební bilance Vnější ekonomická rovnováha je interpretována jako vyrovnaná platební bilance (přístup preferovaný monetaristy vzhledem ke zdůraznění dopadů změn peněžní zásoby 1 '). Tento přístup bere v úvahu nejen vývoj čistého exportu (resp. běžného účtu platební bilance), ale i vývoj mezinárodního pohybu kapitálu, tedy i finanční účet platební bilance (od účtu kapitálového a od chyb a opominutí abstrahujeme). Současně se nemění měnové rezervy centrální banky. Této vnější ekonomické rovnováhy může být dosaženo - buď současně vyrovnaným běžným i finančním účtem platební bilance, - nebo vzájemným kompenzováním salda běžného a finančního účtu platební bilance: a) při přebytku běžného účtu musí současně dojít k čistému odlivu kapitálu (finanční účet < 0) ve výši, kdy aktivum běžného účtu je kompenzováno pasivem finančního účtu (nikoliv zvýšením měnových rezerv centrální banky), b) při pasivu běžného účtu musí současně dojít k čistému přílivu kapitálu (finanční účet > 0) ve výši, při které je deficit běžného účtu profinancován aktivem finančního účtu (nikoliv poklesem měnových rezerv centrální banky). 1) Vlastní monetaristickou interpretací nerovnováhy platební bilance, vyvolané změnami v peněžní zásobě, se vzhledem k její náročnosti nebudeme v této kapitole zabývat.

246 Příčinou vnější ekonomické nerovnováhy jsou tedy v tomto přístupu navzájem se nekompenzující salda běžného a finančního účtu platební bilance, jako např.: - deficit běžného účtu doprovázený nedostatečným čistým přílivem kapitálu nebo deficitním finančním účtem a tedy financovaný snížením měnových rezerv, - přebytek běžného účtu doprovázený nedostatečným deficitem finančního účtu nebo přebytkovým finančním účtem a tedy růstem měnových rezerv aj. Hlubšími příčinami takto pojaté vnější ekonomické nerovnováhy jsou jednak okolnosti ovlivňující vývoj čistého exportu, jednak okolnosti ovlivňující mezinárodní pohyb kapitálu (blíže viz kapitolu 7.3), tedy zejména - očekávaná výnosnost finančních aktiv doma a v zahraničí, - likvidita těchto aktiv, - rizikovost těchto aktiv Důsledky vnější nerovnováhy Rozebereme nejprve důsledky v případě nevyrovnaného čistého exportu v obou směrech, poté je doplníme o důsledky nevyrovnané celkové platební bilance. Přebytkový čistý export Nerovnováha běžného účtu platební bilance zredukovaného na čistý export (NX) v případě přebytkového čistého exportu (NX > 0) znamená - nižší užití statků než vytvořený produkt, - růst zahraničních aktiv nebo pokles zahraničních závazků subjektů dané ekonomiky, tedy pokles netto zahraniční zadluženosti v širším pojetí (příp. zvýšení čisté věřitelské pozice). Tento důsledek vyplývá ze skutečnosti, že část nespotřebovaného důchodu se nepřeměnila v domácí nespotřební výdaje a vedla k uvedenému výsledku buď přes kapitálový účet, nebo jako zvýšení měnových rezerv centrální banky. Požadavek přebytku čistého exportu má své historické základy v merkantilistickém ekonomickém myšlení ( stol., T. Mun). Přebytek NX, dosahovaný podporou vývozu, dovozními cly, administrativními omezeními teritoriálních směrů obchodu apod. se projevoval v přílivu plnohodnotných (tj. zlatých a stříbrných) peněz do země a umožňoval tak pomocí daní zvyšovat (podle tehdejších představ) peněžní příjem "vlády", tj. panovníka. V moderní podobě je uvedený přístup k maximalizaci čistých zahraničních aktiv označován jako neomerkantilismus, zejména při zvyšování oficiálních měnových (devizových a zlatých) rezerv. Omezení merkantilismu a neomerkantilismu jsou zřejmá: bariéry volného obchodu brzdí prosazování komparativní výhody a tím i celkové zvýšení důchodu

247 a spotřeby u všech účastníků mezinárodní specializace a obchodu. Této komparativní výhodě odpovídá požadavek maximalizace obchodu při vyrovnané bilanci. Oficiální měnové rezervy mají svůj význam pro případ nedostatku devizových zdrojů v podnikovém (zejména bankovním) sektoru. Za dostačující bývají však zpravidla považovány tyto rezervy, pokrývající 2-3 měsíční objem dovozu výrobků a služeb (vyšší rezervy budou zřejmě potřeba v situaci, kdy centrální banka udržuje měnové rezervy pro potřeby intervenovat vývoj měnového kursu). Deficitní čistý export Deficitní čistý export (NX < 0) znamená - vyšší užití statků, než byl vytvořený produkt, - růst zahraničních závazků nebo pokles zahraničních aktiv subjektů dané ekonomiky, tedy růst netto zahraniční zadluženosti v širším investičním pojetí (příp. pokles čisté věřitelské pozice). Nedostatečný běžný roční důchod dané ekonomiky byl doplněn buď čistým přílivem kapitálu, nebo poklesem měnových rezerv centrální banky. Vysoký deficit běžného účtu (čistého exportu) financovaný přílivem zejména krátkodobého kapitálu však při určité výši vede k nedůvěře zahraničních finančních investorů, kteří se obávají jednak platební neschopnosti dlužníků, jednak znehodnocení kursu měny dlužnické země. Fundamentálními (základními) faktory, které jsou přitom zahraničními finančními investory sledovány, jsou zejména nadhodnocení měnového kursu vůči trendu, nadměrná úvěrová expanze v dané zemi, nedostatečné měnové rezervy aj. Nedůvěra v danou ekonomiku může vyústit až v masový odliv zejména krátkodobého kapitálu ze země a k silnému znehodnocení kursu její měny. Jde o tzv. měnovou, resp. finanční krizi, která může získat charakter globální, resp. mezinárodní finanční krize v důsledku vzájemné propojenosti a závislosti národních ekonomik. 1 ^ Potřeba zahraničního kapitálu (finančních aktiv) jednak k financování nutných dovozů, jednak ke splácení starých dluhů pak často vede k úvěrům od mezinárodních finančních institucí, jako je zejména Mezinárodní měnový fond. Tyto úvěry jsou přitom podmíněny náročnými programy ekonomických reforem, které by měly posílit exportní schopnosti dané ekonomiky. Za únosnou hranici deficitu běžného účtu bývá považována výše několika (3-6) % v poměru k HDP. Případ vnější ekonomické nerovnováhy typu NX < 0 je možno dále zúžit vyčleněním přímých zahraničních investic (FDI). Tento příliv kapitálu představuje relativně trvalý finanční zdroj ze zahraničí (nevyplývá z něj budoucí dluhová služba). Tento případ je možno též interpretovat jako speciální pojetí vnější ekonomické rovnováhy: jde o situaci, kdy deficit NX (resp. běžného účtu platební bilance) dlouhodobě odpovídá netto přílivu FDI. 1) K tomuto problému se vrátíme při zkoumání mezinárodní koordinace ekonomických intervencí v poslední kapitole.

248 V tomto specifickém přístupu se vnější ekonomická nerovnováha projevuje ve změně netto zahraniční zadluženosti (zhruba) v užším pojetí - např. deficitní saldo běžného účtu a čistých přímých zahraničních investic znamená růst tohoto dluhu. Položky "nad čarou" v tomto případě (tj. transakce zachycené na běžném účtu a pohyb FDI) bývají označovány též jako autonomní ve smyslu vyplývající z faktorů vně platební bilance (a to z vývoje domácího důchodu, cen doma a v zahraničí a z měnového kursu), položky "pod čarou" (tj. ostatní pohyb kapitálu a změna měnových rezerv) jako akomodující se ve smyslu financující saldo autonomních položek. Jde o součást keynesiánské interpretace vnější ekonomické rovnováhy. V praxi jde zejména o financování deficitu autonomních transakcí poklesem měnových rezerv centrální banky nebo přílivem krátkodobého kapitálu ze zahraničí pod vlivem růstu domácí úrokové sazby, ovlivněné měnovou politikou centrální banky. Začlenění dlouhodobého kapitálu není jednoznačné. Nadměrnost zahraniční zadluženosti bývá posuzována podle různých kritérií: - míra dluhové služby, tj. podíl ročních splátek jistiny a úroků k roční hodnotě exportu výrobků a služeb. Jako silně zadlužené země (v daném případě brutto v užším pojetí) klasifikuje Světová banka země s hodnotou 30 %; - poměr zahraničního dluhu k HDP nebo k exportu. Analogická kritéria 50 %, 275 %. Východiskem těchto kritérií je produkční a exportní schopnost ekonomiky ve srovnání s odlivem devizových prostředků při splácení dluhů a úroků: nadměrný odliv omezuje dovozy jak pro výrobu (suroviny, stroje...), tak pro nezbytnou spotřebu. Tím tvoří bariéru ekonomického růstu a tedy i dalšího splácení dluhů. Dlouhodobá nepřípustnost nerovnováhy je však spíše teoretickým modelem. Reálný ekonomický vývoj zejména v řadě rozvojových zemí je spojen s dlouhodobě rostoucím zahraničním dluhem. V případě rozvojových zemí jde o situaci, která je součástí tzv. dluhové krize. 1 ) Nové úvěry jsou v těchto případech poskytovány jednak s nadějí na zvýšení produkční a exportní výkonnosti dlužnické země (jsou proto podmíněny reformními programy v těchto zemích), jednak s cílem udržet alespoň úrokové platby dlužníků (věřitelské banky by v opačném případě musely po čase pohledávku odepsat). Nevyrovnaná platební bilance Důsledky vnější ekonomické nerovnováhy jako nevyrovnané platební bilance berou v úvahu nejen vývoj čistého exportu (resp. běžného účtu platební bilance), ale i vývoj mezinárodního pohybu kapitálu. Smysl tohoto přístupu vyplývá z následujících souvislostí: 1) O této krizi jsme se zmínili v souvislosti s bariérami ekonomického růstu v rozvojových zemích.

249 - souhrn sald běžného a finančního účtu platební bilance (abstrahujeme od kapitálového účtu a od chyb a opominutí) se projevuje ve změně měnových rezerv centrální banky, - změna těchto měnových rezerv představuje změnu peněžní zásoby, - změna peněžní zásoby ovlivňuje (přímo nebo nepřímo) agregátní poptávku a tím i vývoj makroekonomických veličin. Vnější ekonomická nerovnováha (aktivum nebo pasívum platební bilance a tím i zvýšení nebo snížení měnových rezerv centrální banky) se tak projevuje ve vnitřní nestabilitě: ovlivňuje zaměstnanost, růst produktu a cenovou hladinu. Přesně vzato se změna měnových rezerv projeví ve změně domácí peněžní zásoby pouze v případech, kdy centrální banka nakupuje (prodává) zahraniční měny s odpovídajícím pohybem národní měny. K tomu nedochází např. v případě, kdy centrální banka přijímá úvěry ze zahraničí. Se znalostí dopadů deficitu běžného účtuje možno tento typ vnější ekonomické rovnováhy (vzájemná kompenzace sald běžného a finančního účtu) dále zpřesnit. Krátkodobě je možné, aby tyto vzájemné kompenzace probíhaly. Žádná z těchto situací (s výše uvedenými výhradami) však není udržitelná dlouhodobě - např. dlouhodobě vyšší či nižší deficit běžného účtu doprovázený dlouhodobě vyšším či nižším aktivem finančního účtu s výsledkem dlouhodobě se kompenzujících sald. V zásadě je tedy vnější ekonomická rovnováha v podobě vyrovnané platební bilance podmíněna dlouhodobě vyrovnaným běžným účtem a dlouhodobě vyrovnaným finančním účtem platební bilance Mechanismus vnější rovnováhy Způsob, jakým je vnější ekonomická rovnováha udržována (obnovována), je vždy podmíněn režimem měnových kursů v dané ekonomice. Cenový mechanismus Vnější ekonomická rovnováha jako vyrovnaný čistý export (přesněji běžný účet platební bilance) v podmínkách fixních měnových kursů může být udržována: Automatickým přizpůsobovacím mechanismem, který obsahuje následující vazby: - deficitní čistý export (NX < 0) vede k tlaku na znehodnocení kursu domácí měny, - kursová intervence centrální banky představuje restriktivní měnovou politiku spojenou s růstem úrokové sazby (pokud ovšem centrální banka neprovádí sterilizaci těchto intervencí), ' 1) S kursovými intervencemi jsme se setkali při výkladu determinace měnových kursů. Problém sterilizovaných kursových intervencí je rozebrán při výkladu měnové politiky v otevřené ekonomice (kap. 12.2).

250 - následný pokles agregátní poptávky vede při klasické křivce AS k poklesu cenové hladiny (P) a tím k růstu NX. Pokles cenové hladiny jednak stimuluje zahraniční poptávku, jednak vede k "přesměrování" části domácích výdajů z dovážené na domácí produkci, což vede k růstu NX (tzv. klasický přizpůsobovací proces). Je-li pokles P doprovázen navíc změnou reálného produktu Y (tj. nejprve jeho poklesem, později návratem na úroveň Y* v důsledku posunu křivky SRAS dolů), je mechanismus obnovení NX = 0 komplikovanější (je doprovázen recesí a nezaměstnaností), avšak se stejným výsledkem. K udržení vnější ekonomické rovnováhy došlo v obou případech v důsledku přizpůsobení cen (poklesu P), jde tedy o cenový mechanismus. Historická modifikace tohoto mechanismu byla teoreticky zobecněna v období zlatého standardu (tzv. mechanismus proudění zlata, D. Hume, D. Ricardo). 1) Spočívala jednak na předpokladech dokonale pružných nominálních mzdových sazeb a cen statků, jednak na automaticky udržovaných relativně stabilních měnových kursech. Ty byly podmíněny tzv. zlatou paritou, tj. rovností zlatých obsahů národních měn. Deficit NX < 0 vedl k odlivu zlata ze země, neboť se nevyplatilo nakupovat zdražující se zahraniční měny. Odliv zlata měl za následek pokles peněžní zásoby a tudíž i cenové hladiny (viz kvantitativní teorii peněz resp. cen v kapitole o měnové politice). Pokles cenové hladiny pak vyrovnal čistý export. Je-li v uvedeném přizpůsobovacím mechanismu nápravy běžného účtu platební bilance zdůrazněna změna peněžní zásoby pod vlivem měnové restrikce (nebo expanze), hovoří se o monetárním přístupu k platební bilanci (přesněji k čistému exportu). V praxi je tento přístup využíván např. Mezinárodním měnovým fondem při tvorbě návrhů přizpůsobovacích programů národním autoritám (s cílem vyrovnaného čistého exportu). Předpokládá se přitom zejména vliv cenových změn na růst exportu a pokles importu (zmíněný cenový mechanismus). 2^ Důchodový mechanismus Důchodový mechanismus, zdůrazňovaný keynesiánskou ekonomií, vychází z vlivu deficitu nebo přebytku běžného účtu na agregátní poptávku (AD) a reálný produkt (Y). Např. deficit čistého exportu (NX) vede k poklesu AD, tím i k poklesu Y a k růstu NX podle známé souvislosti NX = NX a -my. Deficit NX navíc vytváří tlak na znehodnocení kursu domácí měny, což vede k výše uvedené restriktivní měnové politice, k poklesu AD a Y atd., čímž je důchodový mechanismus zesilován. Tohoto efektu lze ovšem dosáhnout i jinými restriktivními opatřeními než měnovou restrikcí vyvolanou kursovými 1) Blíže k charakteristice zlatého standardu viz kapitolu o zahraničněekonomické politice. 2) V ekonomické teorii jsou zpracovány i monetární modely s fixními cenami a fixním reálným produktem.

251 intervencemi, např. fiskální restrikcí, zaměřenou explicitně na omezení indukovaného dovozu. Doplňkem tohoto přístupu je tzv. teorém lokomotivy: země stimulující růst svého produktu expanzivní politikou "táhne" růst produktu i v zahraničí a to prostřednictvím svého dovozu (při poklesu A/X). Kursový mechanismus Obnovení vnější rovnováhy, tedy dosažení NX = 0, v podmínkách pohyblivých měnových kursů spočívá v působení tzv. kursového mechanismu. Je-li např. NX > 0, vede tento obchodní přebytek ke zhodnocení kursu domácí měny. Toto zhodnocení omezuje export a stimuluje import, tedy obnovuje rovnováhu NX = 0. Značná nespolehlivost tohoto mechanismu spočívá ovšem v omezené citlivosti kursu na stav běžného účtu platební bilance, stejně jako i exportu a importu na pohyby měnového kursu. ) Proto může být i tento mechanismus doprovázen makroekonomickou regulací (cla apod. nebo usměrňování agregátní poptávky). Vyrovnání celkové platební bilance Alternativním pojetím vnější ekonomické rovnováhy je vyrovnaná platební bilance. Sledování vývoje NX (resp. běžného účtu platební bilance) proto doplníme o vývoj kapitálového účtu platební bilance. V podmínkách fixních měnových kursů je možno za jistých okolností předpokládat automatický proces udržování rovnováhy platební bilance. Předpokládejme např., že po výchozí rovnováze běžného i kapitálového účtu dojde pod vlivem poklesu zahraniční poptávky k deficitu NX. Deficit NX bude doprovázen odlivem kapitálu do zahraničí v důsledku klesající úrokové sazby. Následný tlak na znehodnocení kursu domácí měny a s ním spojené kursové intervence centrální banky znamenají restrikci peněžní zásoby a tím i růst domácí úrokové sazby na původní úroveň. Na to reaguje zastavení odlivu kapitálu do zahraničí, což znamená oslabení tlaku na uvedené znehodnocení kursu. Zlepšení NX nastává pomocí výše uvedených (cenových, důchodových) mechanismů. Mechanismus udržování vyrovnané platební bilance v podmínkách pohyblivých měnových kursů funguje (modelově vzato) obdobně jako v případě vyrovnávání čistého exportu (běžného účtu platební bilance). Představme si, že při poklesu zahraniční poptávky dojde k deficitu čistého exportu. Následně klesá (pod vlivem poklesu reálného produktu a cenové hladiny) úroková sazba a prostřednictvím odlivu kapitálu do zahraničí dojde ke znehodnocení kursu domácí měny. Toto znehodnocení měnového kursu povede ke zlepšení čistého exportu, následně k růstu úrokové sazby a k zastavení odlivu kapitálu. 1) K vlivu běžného účtu na měnový kurs viz kapitolu Otevřená ekonomika. Ke zpětné vazbě (vliv kursu na čistý export) viz kapitolu Zahraničněekonomická politika.

252 Vládní regulace vnější rovnováhy Důvodem doplnění automatického procesu vedoucího k obnovení vnější rovnováhy makroekonomickou regulací je - jeho nežádoucí spojení (v podmínkách umožňujících kolísání Y) s recesí a cyklickou nezaměstnaností, - pomalost přizpůsobovacích procesů, - nespolehlivost uvedených přizpůsobovacích mechanismů. Vládní regulace využívá zejména následující nástroje: - přímé usměrnění NX v podobě podpory exportu a omezení importu (subvence exportérům, dovozní cla a kvóty apod.), což ovšem často naráží na odpor a kritiku případně i odvetná opatření ze strany zahraničních obchodních partnerů a mezinárodních organizací, - opatření k přesměrování" výdajů z dovážené na domácí produkci, jako např. stanovením tohoto postupu při vládních zakázkách, podmíněním investičních pobídek nákupem domácích investičních statků, propagandistickým působením aj., - v ekonomice s fixními měnovými kursy stimulace NX znehodnocením kursu domácí měny jeho tzv. devalvací (viz kapitolu o kursové politice) - to však může být doprovázeno růstem domácích cen a tím i oslabením cenového přizpůsobovacího mechanismu. Hlavní problémy platební bilance struktura platební bilance: - horizontální - vertikální zahraniční zadluženost stadia vývoje platební bilance vyrovnaný čistý export (běžný účet) X-M = Y-(C G) X-M = (S + NT)-(I + G) vyrovnaná platební bilance změna měnových rezerv užití vytvořeného produktu neomerkantilismus finanční krize vnější nerovnováha a vnitřní nestabilita vyrovnáni běžného účtu: - cenový mechanismus - důchodový mechanismus - kursový mechanismus vyrovnání celkové platební bilance vládní regulace vnější rovnováhy

253 Shrnutí Platební bilance zachycuje ekonomické transakce rezidentů se zahraničím za určité období. Je rozčleněna na běžný, kapitálový a finanční účet, dále obsahuje účet chyb a opominutí a změnu měnových rezerv centrální banky. Každá položka se objevuje v platební bilanci jako kreditní a debetní zápis. Zahraniční dluh (v běžnějším užším pojetí) vyjadřuje stav závazků rezidentů, ze kterých plyne nutnost splátek jistiny a úroků. Rozvinuté ekonomiky obvykle procházejí vývojem od dlužnické k věřitelské zemi. Dluh v širším pojetí představuje investiční pozici dané země. Vnější ekonomická rovnováha může mít podobu nevyrovnaného čistého exportu. Obecnou příčinou je nesoulad mezi vytvořeným produktem a celkovými domácími výdaji. V širším pojetí je vnější nerovnováhou nevyrovnaná celková platební bilance, tzn. že salda běžného účtu a finančního účtu se vzájemně nevykompenzují. Přebytkový čistý export je spojen s nižším objemem užití statků ve srovnání s vytvořeným produktem. Je doprovázen růstem zahraničních aktiv. Deficitní čistý export má obrácené důsledky, závažným je zejména růst zahraniční zadluženosti. Může vést až k tzv. finanční krizi. Nevyrovnaná celková platební bilance vede k růstu či poklesu měnových rezerv centrální banky a tím k růstu či poklesu domácí peněžní zásoby. Vnější ekonomická nerovnováha se tak projevuje ve vnitřní ekonomické nestabilitě. Obnovení vyrovnaného čistého exportu v podmínkách fixních měnových kursů může být dosaženo cenovým nebo důchodovým mechanismem. Automatický kursový mechanismus vyrovnaného čistého exportu probíhá v podmínkách pohyblivých měnových kursů. Jeho nespolehlivost je však značná. Vyrovnání celkové platební bilance v podmínkách fixních měnových kursů je podmíněno kursovými intervencemi centrální banky a změnou domácí peněžní zásoby. V podmínkách pohyblivých kursů umožňují kursové pohyby automaticky vyrovnání platební bilance. Vládní regulace může obnovení rovnováhy pomoci protekcionistickými zásahy nebo proexportními opatřeními v zahraničním obchodě, přesměrováním výdajů nebo devalvací měnového kursu. Cvičení

254 1. Komentujte tvrzení: deficitní běžný účet platební bilance nemůže být nikdy doprovázen deficitním finančním účtem platební bilance. 2. Doplňte: import služeb zaúčtujeme v běžném účtu platební bilance: - ve sloupci - se znaménkem 3. Vyjádřete se k následující otázce: export kapitálu zaúčtujeme v běžném účtu platební bilance: - ve sloupci, - se znaménkem 4. Hypotetická ekonomika vykazuje dlouhá léta přebytek dovozu statků nad jejich vývozem, přičemž tento deficit financuje zahraničním dluhem dovozců. Jaká salda budou v těchto letech vykazovat (od ostatních součástí platební bilance abstrahujeme): - běžný účet (= čistý export), - finanční účet, - měnové rezervy centrální banky 5. Další hypotetická ekonomika vykázala ve sledovaném období následující toky (mld. Kč): - export statků s promptním placením 150, - import statků se zaplacením za 5 let 210, - přímé zahraniční investice v zahraničí 20, - přímé zahraniční investice v tuzemsku 80, - zvýšení bankovních vkladů nerezidentů v tuzemsku 35, - zvýšení měnových rezerv centrální banky 35. Vypočtěte: 1) saldo běžného účtu (= čistý export), 2) změnu čistého zahraničního dluhu (v užším pojetí) 6. Co můžeme říci o čistém exportu, jestliže v daném období vykázala vláda vyrovnaný rozpočet a hrubé soukromé investiční výdaje byly přesně profinancovány soukromými úsporami? 7. Jestliže součet běžného a finančního účtu platební bilance (abstrahujeme od kapitálového účtu a od chyb a opominutí) vykázal kladné saldo, pak muselo dojít: a) jen k přebytku běžného i finančního účtu, b) jen k přebytku běžného a k deficitu finančního účtu, c) jen k deficitu běžného a přebytku finančního účtu, d) všechny nabídky a, b, c jsou možné, e) žádná z nabídek. 8. Rostou-li měnové rezervy centrální banky (přičemž centrální banka nepřijímá úvěry ze zahraničí), pak peněžní zásoba v dané ekonomice Úkoly

255 1. Sestavte platební bilanci hypotetické ekonomiky z otázky č. 5 ve cvičeních. Změňte dále položku FDI v zahraničí ze 20 mld. Kč na 10 mld. Kč a interpretujte dopady do zkoumané zadluženosti. 2. Na jaře 1997 probíhala v ČR tzv. "měnová krize" jako reakce na jeden z vyostřených makroekonomických problémů v předchozím roce. 1) O jaký problém šlo (odpověď hledejte v tab. 1.1)? 2) Do jakého hospodářskopolitického opatření v oblasti zahraničněměnových vztahů tato "měnová krize" vyústila (pro odpověď zalistujte v kap. 14.2)? 3) Měnové rezervy ČNB se změnily v r o 0,8 mld. USD, v r o 1,8 mld. USD. V souvislosti s úkoly 1) a 2) odhadněte jakým směrem. 3. Závěrečná zpráva MMF o české ekonomice z konstatuje, že: "deficit běžného účtu platební bilance ČR... je sice odrazem vyšších investic, avšak velká část z nich je koncentrována do oblasti infrastruktury a služeb a není tudíž pravděpodobné, že by mohly mít v krátkodobé perspektivě příznivý účinek na vývoz zboží." 1) Vyjádřete toto hodnocení jednou z makroekonomických identit rozebraných v této kapitole (předpokládejme vyrovnaný vládní rozpočet). 2) Najděte další zdůvodnění, proč nelze z této identity odvodit závěr ve smyslu "v daném případě nás deficit běžného účtu nemusí zneklidňovat." Literatura DURČÁKOVÁ, J., MANDEL, M.: Mezinárodní finance. VŠE v Praze Kap. 1 (platební bilance), kap. 6 (vyrovnání platební bilance). FÁREK, J., FOLTÝN, J.: Finanční aspekty čtyř regionálních krizí 90. let. Politická ekonomie 3/2001. FRAIT, J.: Mezinárodní peněžní teorie. VŠB - TU Ostrava Kap. 2 (platební bilance, účtování), kap. 3,7 (teorie vyrovnávání platební bilance - pokročilá analýza). HELÍSEK, M.: K příčinám měnových krizí - empirie a teorie. Finance a úvěr 9/2002 KINDLEBERGER, CH. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia Kap. 15, 16, 17 (vyrovnávací mechanismy platební bilance), kap. 24 (struktura platební bilance), kap. 20, 25 (zahraniční zadluženost). KODERA, J., MANDEL, M.: Monetární přístup k automatickému vyrovnávacímu procesu obchodní bilance. Politická ekonomie 1/1995. KUBISTA, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy. Praha, Nakl. HZ Edition Kap. 8 (platební bilance). RIVOIRE, J.: Národohospodářské hlavolamy. Nakl. HZ Kap. 7 (mezinárodní ekonomická otevřenost).

256 12 Měnová politika 12.1 Nástroje a cflem^ 12.2 Keynesiánskýpřístup kmenové politice 12.3 Monetaristický přístup k měnové politice 12.4 Mterriativní přístupy Až do vzniku monetaristické ekonomie byla zpochybňována schopnost peněz ovlivňovat reálné veličiny. V dopise F. D. Rooseveltovi to J. M. Keynes vyjádřil slovy: "Jistí lidé se nás snaží přesvědčit, že výrobu a příjmy lze zvýšit zvýšením množství peněz. Jenže tento způsob připomíná snahu přibýt na váze tím, že si koupíme delší opasek." (Keynesovi následovníci později tuto skepsi zmírnili). Monetaristé jsou však zcela opačného názoru. Podle M. Friedmana: "Peníze jsou v ekonomice klíčovým prvkem... Prudké zvýšení množství peněz vyvolává inflaci. Prudké snížení vyvolává depresi... Peníze jsou příliš vážnou věcí, než aby byly ponechány centrálním bankéřům." M. Friedman navrhuje také praktické řešení: "Nemyslím si, že k tomu, aby byl měnový systém v určité zemi stabilní, by vůbec centrální banka byla bezpodmínečně nutná. Nahradil by ji snadno počítač." My se však v této kapitole spokojíme pouze s vysvětlením fungování nástrojů měnové politiky a zejména rozdílných názorů na mechanismus a účinnost měnové politiky Nástroje a cíle měnové politiky Charakteristika měnové politiky Měnová (monetární) politika 1 ^ je představována opatřeními, kterými je ovlivňován vývoj peněžního trhu, a to nejčastěji nabídky peněz (peněžní zásoby). O těchto opatřeních rozhodují a uskutečňují je monetární autority, což je zpravidla centrální banka. Peněžní zásoba se vyvíjí pod vlivem mnoha okolností, z nichž nejdůležitější byly v hrubých rysech popsány v kapitole o penězích. Připomeňme si, že jde: 1) Synonymem je v češtině zřejmě peněžní politika (používá se též výrazu peněžní a úvěrová politika). Např. v německé terminologii se však výrazu měnová politika používá pro národní specifikaci peněžních záležitostí dané země (měna je národní formou peněz). Peněžní politika je pak v tomto přístupu obecným národně nerozlišeným ovlivňováním peněžního trhu.

257 jednak o prvotní zdroje multiplikované expanze bankovních depozit (zdroje rezerv, které jsou součástí měnové báze). Změny těchto zdrojů jsou centrální bankou buď přímo iniciovány (zejména nákupem vládních cenných papírů, nebo poskytováním úvěrů komerčním bankám) nebo jsou z její strany alespoň částečně ovlivnitelné (jako příliv peněz ze zahraničí), jednak o tvorbu bankovních peněz. Na tomto stupni tvorby (resp. destrukce) peněžní zásoby má centrální banka významný vliv prostřednictvím stanovení sazby povinných minimálních rezerv nebo např. pomocí úvěrových limitů, stanovených komerčním bankám. Centrální banka má tedy, obecně vzato, výrazné možnosti vývoj peněžní zásoby ovlivňovat. Později však uvidíme, že v otevřené ekonomice s vysokým stupněm mezinárodní mobility kapitálu jsou tyto možnosti omezené v podmínkách, má-li zároveň centrální banka udržovat (tzv. kursovými intervencemi) stabilní měnový kurs. Nepřímé nástroje měnové politiky Většina nástrojů měnové politiky, tj. opatření, kterými centrální banka ovlivňuje vývoj peněžní zásoby, již byla popsána v kapitole o penězích. Zde je stručně shrneme a doplníme. Mezi tzv. nepřímé nástroje měnové politiky patří: 1) Nejčastěji používaným nástrojem jsou různé formy operací na otevřeném (volném) trhu. Centrální banka nakupuje nebo prodává vládní nebo vlastní cenné papíry v operacích s bankami či s nebankovní veřejností. Těmito operacemi dochází k růstu (nebo poklesu) rezerv komerčních bank a prostřednictvím multiplikátoru depozitních peněz ke změně peněžní zásoby. ' Účinnost tohoto nástroje měnové politiky je oslabována tím, že banky či nebankovní veřejnost nejsou povinny nakupovat nebo prodávat tyto cenné papíry. Centrální banka proto ovlivňuje uskutečnění těchto operací změnou nákladů s nimi spojených (např. při tzv. repo-operacích, tj. operacích spojených se zpětným odkupem cenných papírů, centrální banka mění úrokovou sazbu spojenou s těmito operacemi). 2) Změnou sazby povinných minimálních rezerv ovlivňuje centrální banka silně peněžní nabídku. Tento nástroj měnové politiky je hodnocen jako velmi razantní, proto bývá používán pouze čas od času. Oslaben může být možností držby přebytečných rezerv komerčními bankami, zejména jsou-li tato depozita (přebytečné rezervy) komerčních bank v centrální bance úročená např. diskontní sazbou (viz dále). Povinné minimální rezervy jsou bud" neúročené nebo nízko úročené, v některých zemích se vztahují pouze na část depozit, v jiných zemích již tyto rezervy nejsou požadovány (hlavním nástrojem měnové politiky jsou operace na otevřeném trhu). 1) Jak dále uvidíme v kapitole o fiskální politice, centrální banka tím současně provádí tzv. monetizaci rozpočtového deficitu.

258 Dojde-li ke snížení sazby povinných minimálních rezerv, část rezerv se stane přebytečnými rezervami, a tím i úvěrovými zdroji, a dojde (multiplikovanou expanzí) k přírůstku depozitních peněz (a následně i rezerv). Následující příklad ilustruje změnu v souhrnné bilanci komerčních bank po poklesu sazby povinných minimálních rezerv z 10 % na 8 % (za předpokladů uvedených v kapitole o penězích). ' Původní bilance (míra rezerv =10 %) aktiva rezervy 100 pasíva depozita 1000 Bilance po změně míry aktiva pasíva rezervy 80 depozita 1000 Konečná bilance (míra rezerv = 8 %) aktiva rezervy 100 pasíva depozita 1250 úvěry 900 úvěry 920 úvěry 1150 Po poklesu sazby rezerv na 8 % došlo k přírůstku peněžní zásoby o 250. Dále je multiplikační účinek každého nového přírůstku rezerv na tvorbu depozit silnější než dříve. V případě růstu sazby povinných minimálních rezerv zásoba depozitních peněz poklesne, stejně tak i účinnost multiplikátoru. 3) V rámci tzv. diskontní politiky centrální banka ovlivňuje úvěrové schopnosti komerčních bank (a tím i nabídku peněz) prostřednictvím úvěrů, které poskytuje komerčním bankám. Tyto úvěry bezprostředně zvyšují rezervy komerčních bank (proto jsou též nazývány vypůjčenými rezervami), jejichž přebytečná část slouží jako zdroj úvěrové expanze. Tyto úvěry jsou úročeny tzv. diskontní sazbou konstruovanou nebo odvozovanou rozmanitým způsobem (např. ze sady jiných sazeb). Existují i jiné formy úvěrů - např. na záruku v podobě cenných papírů (úročeny tzv. lombardní sazbou) a jiné. Centrální banka může zvyšováním nebo snižováním diskontní (nebo podobné) sazby zdražovat nebo zlevňovat úvěry, které poskytuje komerčním bankám a tím omezovat nebo rozšiřovat jejich zdroje. Jde tedy o další nástroj monetární politiky. Účinnost tohoto nástroje měnové politiky je omezena mírou závislosti komerčních bank na zdrojích, vypůjčených od centrální banky. Všeobecně vzato je jejich podíl na celkových zdrojích komerčních bank velmi nízký, a proto i účinnost změny diskontní sazby je omezená. Zdražení nebo zlevnění těchto zdrojů neznamená automaticky zaručené omezení nebo rozšíření výpůjček komerčních bank a tím i omezení nebo rozšíření peněžní zásoby. Změna diskontní (nebo podobné) sazby je spíše chápána jako signál centrální banky o jejím hodnocení ekonomické situace - např. růst diskontní sazby bývá interpretován jako obava centrální banky z inflace. Součástí diskontní politiky je také tvorba vkladů komerčními bankami v centrální bance, úročených diskontní sazbou. Tvorbou těchto vkladů dochází k multiplikované restrikci bankovních depozit. 1) Připomeňme si tyto zjednodušující předpoklady multiplikátoru depozitních peněz neuvažujeme přebytečné rezervy, přeměnu depozit v hotovost a nerozlišujeme část depozit, spadající do užšího vymezení peněz, a část depozit, tvořících alternativní finanční aktiva.

259 Jako příklad praktického využití nástrojů měnové politiky poslouží opatření ČNBodroku1993: - sazba povinných minimálních rezerv dosáhla z původních 9 % svého maxima 11,5 % v srpnu 1996; následující pokles se zastavil v říjnu 1999 na 2 %. Od roku 2001 jsou minimální povinné rezervy úročeny dvoutýdenní řepo sazbou, - diskontní sazba se vyvíjela z 8 % na 13 % v květnu 1997 a na 2,75 % v dubnu 2002, obdobně řepo sazba (2 týdny) z 11,3 % na 39 % (červen 1997) a na 3,75 %. Přímé nástroje měnové politiky Mezi přímé (neboli administrativní) nástroje měnové politiky patří zejména: - úvěrové limity, tj. stanovení maximálně možného objemu úvěrů, které může komerční banka poskytnout, - omezení objemu úvěrů, které poskytuje centrální banka komerčním bankám, - administrativní omezení přílivu nebo odlivu peněz ze nebo do zahraničí, - převádění depozit vládních jednotek z komerčních bank na účty u centrální banky, - stanovení maximální výše úrokových sazeb (tzv. úrokové stropy) aj. Tyto nástroje nejsou v rozvinutých stabilizovaných ekonomikách běžně používány. Cíle měnové politiky Makroekonomická stabilizační regulace uskutečňovaná autoritami je zaměřena na usměrňování vývoje určitých základních makroekonomických veličin. Jde o konečné cíle makroekonomické politiky, a to o ovlivňování obvykle vývoje zaměstnanosti (a s tím spojené vyhlazování cyklických výkyvů ekonomické aktivity) nebo cenové hladiny (tedy snižování míry inflace). Centrální banka však nemůže tyto cíle své měnové politiky ovlivňovat přímo, nemůže např. bezprostředně vytvářet nová pracovní místa nebo stabilizovat cenovou hladinu. Např. ministerstvo financí může bezprostředně ovlivnit vývoj cenové hladiny nařízením o zmrazení cen, nebo výdaje z rozpočtu na financování tvorby pracovních míst mohou přímo snížit (krátkodobě) nezaměstnanost. Tyto možnosti jsou však omezené a krátkodobě působící, nemá-li být negován převážně tržní charakter dané ekonomiky. Centrální banka však může makroekonomické veličiny ovlivňovat prostřednictvím peněžního trhu, na kterém působí prostřednictvím svých nástrojů. Do vazby mezi konečnými cíli měnové politiky a nástroji měnové politiky proto vstupují tzv. zprostředkující cíle. Ty se vyznačují tím, že - jsou ovlivnitelné pomocí nástrojů centrální banky, - jejich vývoj je úzce spojen s konečnými cíli, - jejich vývoj je operativně zjistitelný. Těmito zprostředkujícími cíli měnové politiky jsou v tradičním pojetí - jednak nabídka peněz, - jednak úroková sazba, kterou může centrální banka ovlivňovat regulací peněžní nabídky (případně i úrokovými stropy).

260 Při sledování vývoje těchto zprostředkujících cílů se centrální banka bezprostředně zaměřuje na určité operativní kritérium, což je např. vývoj měnové báze nebo vývoj krátkodobých mezibankovních úrokových sazeb. Cíle měnové politiky bývají často vymezovány v právních dokumentech, určujících činnost centrálních bank. Centrální banky také deklarují své cíle v různých prohlášeních a programech. Tak např. podle zákona č. 6/1993 o České národní bance "hlavním cílem ČNB je zabezpečovat stabilitu české měny." Novela tohoto zákona pozměňuje od r neurčitou "měnovou stabilitu" výslovně na stabilitu cenovou. Obdobně Evropská centrální banka má za cíl udržení cenové stability, čímž se rozumí maximální roční růst CPI (tzv. harmonizovaného) 2 %, ovšem ve střednědobém období- připouští se tedy krátkodobé odchylky Keynesiánský přistup k měnové politice Celková charakteristika Keynesiánský přístup k měnové politice reaguje na situaci s vysokou cyklickou nezaměstnaností (konečným cílem je zvýšit zaměstnanost k tzv. plné zaměstnanosti) případně na nebezpečí "přehřátí konjunktury" (konečným cílem je snížit míru inflace). Zprostředkujícím cílem měnové politiky je v tomto případě úroková sazba. Vazba mezi nástroji, zprostředkujícími cíli a konečnými cíli měnové politiky (transmisní mechanismus) má dva stupně: a) změna rovnováhy peněžního trhu se promítá do vývoje agregátní poptávky, b) změna agregátní poptávky v interakci s agregátní nabídkou vede ke změně zaměstnanosti, produktu a cenové hladiny. Tento přístup ke stabilizační měnové politice probíhá - jako aktivistická (aktivní) politika. Centrální banka tedy aktivně reaguje na vývoj ekonomiky, - a to v podobě "jemného dolaďování" ekonomiky, ' - tato politika se obvykle uskutečňuje prostřednictvím politiky s volností v rozhodování (neboli diskreční politiky), méně běžné je stanovení pravidel této aktivistické politiky. Keynesiánský transmisní mechanismus První stupeň tohoto procesu, tj. monetární část transmisního mechanismu, je možno rozdělit do tří kroků (celkově jde o nepřímý vztah peněžní zásoby a agregátní poptávky): 1) Centrální banka mění svými nástroji nabídku peněz. 1) Aktivistickou politiku reagující na velké ekonomické poruchy (na rozdíl od potřeby "jemného dolaďování") připouští i monetaristé, ovšem jen jako výjimku z pravidla stabilního růstu peněžní zásoby.

261 Měnová politika může mít expanzivní, neutrální nebo restriktivní charakter. K vymezení tohoto charakteru můžeme použít různá kritéria. Ve výchozím pojetí představuje expanzivní měnová politika taková opatření centrální banky, která zvyšují peněžní nabídku, restriktivní (kontrakční) politika znamená opatření, snižující peněžní nabídku. Při charakteristice měnové politiky je však dále třeba zohlednit vývoj poptávky po penězích. Ta závisí na řadě okolností, které vedou k tomu, že poptávka po penězích obvykle roste. Přesnější vymezení charakteru měnové politiky proto spočívá ve srovnání vývoje nabídky peněz a poptávky po penězích: k expanzivní měnové politice dochází, je-li tempo růstu nabídky peněz vyšší než tempo růstu poptávky po penězích, restriktivní měnová politika je představována pomalejším růstem nabídky peněz, než roste poptávka po penězích. Tempo růstu poptávky po penězích bývá pro praktické použití ztotožňováno s tempem růstu nominálního HDP. Na peněžním trhu dochází ke střetnutí nabídky peněz s poptávkou po penězích. Předpokládejme, že nabídka peněz se mění rychleji než poptávka po penězích. V důsledku této změny nabídky peněz se mění úroková sazba a odpovídajícím způsobem též transakční rychlost oběhu peněz. Zprostředkujícím cílem je (v tomto pojetí měnové politiky) v případě expanzivní politiky pokles úrokové sazby, v případě restrikce její růst. Účinnost změny nabídky peněz je závislá na tom, jak citlivá bude poptávka po penězích na úrokovou sazbu - graficky vyjádřeno sklonem křivky poptávky po penězích (A/Z)). Bude-li tato citlivost relativně vysoká (což je obecně předpokladem keynesiánského pojetí), povede např. měnová expanze pouze ke slabému poklesu úrokové sazby. Při nízké citlivosti bude naopak pokles úrokové sazby silný. 2) Na změnu úrokové sazby reagují výdaje, citlivé na úrokovou sazbu, zejména soukromé investiční výdaje (/), případně i výdaje G, C event. téžnx. Účinnost změny úrokové sazby je závislá na míře citlivosti investičních (případně i jiných) výdajů na úrokovou sazbu - graficky vyjádřeno sklonem křivky poptávky po investicích. Při vysoké citlivosti dojde k výrazné změně celkových výdajů, při omezené citlivosti naopak. 3) Změna uvedených výdajů znamená zároveň růst agregátní poptávky, včetně příslušného multiplikačního efektu. Graficky je možno důsledky monetární expanze vyjádřit jako posun křivky AD doprava, důsledky monetární restrikce posunem křivky AD doleva. Monetární politika se tak projevuje v pozitivním nebo negativním poptávkovém šoku (viz obr. 12-1). Druhý stupeň efektu monetární politiky na vývoj makroekonomických veličin spočívá v interakci změněné agregátní poptávky s agregátní nabídkou. Jde přitom o keynesiánské pojetí makroekonomické rovnováhy, kdy např. nepružnost nominálních mzdových sazeb směrem dolů blokuje automatické ustálení rovnováhy při tzv. plné zaměstnanosti (tedy na úrovni potenciálního produktu). Graficky vyjádřeno dochází k interakci křivky AD s úsekem křivky SRAS s nulovým (v extrémním případě) nebo s nízkým (v základní verzi) sklonem, jak je znázorněno na obr V podmínkách nevyužitých výrobních faktorů dochází ke slabému růstu cenové hladiny (resp. míry inflace) při výrazném růstu reálného produktu a zaměstnanosti.

262 ^ 11 V souladu s obecným výkladem modelu AD -AS budou naše závěry o expanzivní měnové politice pokračovat rozborem situace, kdy růst agregátní poptávky, tedy pozitivní poptávkový šok (posun křivky AD doprava) probíhá při tzv. plné zaměstnanosti (kdy Y = Y*). Důsledkem bude pouze slabé zvýšení produktu, avšak silně vzroste cenová hladina (viz obr. 12-3a). V tomto případě je hlavním dopadem monetární expanze inflace tažená poptávkou, s následným přizpůsobením očekávané inflace (zrychlení posunu křivky SRAS nahoru) atd., jak již známe z kapitoly o inflaci. nnnhnhmh

263 Obdobně je možno sledovat účinek monetární restrikce s cílem snížení cenové hladiny (resp. míry inflace): za posunem křivky AD doleva bude následovat posun křivky SRAS dolů atd. Celkově je možno shrnout keynesiánský transmisní mechanismus následujícím schématem: AM -> M -> AI(C, G, NX) -> AAD -> Dlouhodobý účinek měnové politiky Pokud bychom uvažovali dlouhodobý účinek monetární expanze, dojdeme (v případě mechanické aplikace posunu křivky AD po křivce LRAS) k závěru o výlučném růstu cenové hladiny při opakovaném návratu Y k Y*. Tento jev je nazýván neutralitou peněz v tom smyslu, že měnová politika neovlivňuje reálný, nýbrž pouze nominální produkt (viz obr. 12-3b). Analogické závěry platí pro monetární restrikci. Model AD - AS je však pro účely analýzy praktických dopadů makroekonomické politiky potřeba dále rozšířit. Kromě posunu křivky SRAS nahoru v důsledku růstu míry očekávané inflace je třeba počítat s neustálým vývojem zdrojů ekonomického růstu, tedy s dlouhodobým růstem potenciálního produktu (posun křivek SRAS a LRAS doprava). Zde budeme zatím jen v hrubých rysech konstatovat souvislost, že inflační účinek dlouhodobé měnové expanze v případě tzv. plné zaměstnanosti je závislý na tempu růstu peněžní zásoby (to musí být vyšší, než tempo růstu reálného potenciálního produktu - za jinak stejných okolností).

264 Bariéry účinnosti Dosavadní výklad keynesiánského přístupu k měnové politice by mohl vést k závěru o jednoznačném a jednoduchém využití měnových nástrojů: expanzivně v dobách recese (stimulovat zaměstnanost), restriktivně v cyklických fázích expanzí (tlumit růst cenové hladiny). Tento přístup naráží na řadu kritických momentů, které očekávané výsledky měnové politiky zpochybňují. Některé již byly zmíněny, jiné doplníme. 1) Nejistá citlivost poptávky po penězích na změnu úrokové sazby. Znamená to např., že rostoucí nabídka peněz se nepřeměňuje v poptávku po ostatních finančních aktivech (obligacích apod.), a úroková sazba tudíž neklesá. 2) Nejistá citlivost investičních výdajů na změnu úrokové sazby. Úroková sazba sice klesá, ale např. pod vlivem pesimistických vyhlídek budoucího hospodářského vývoje nerostou investiční výdaje. Dá se předpokládat, že zejména v období hluboké recese bude tato citlivost nízká. Extrémními situacemi je tak vysoká citlivost poptávky po penězích, že úroková sazba na změnu nabídky peněz nereaguje (tzv. past likvidity), nebo nulová citlivost investičních výdajů (tzv. investiční past). Bližší rozbor těchto případů je obsažen v pokročilém kursu makroekonomie. 3) Zpětný vliv růstu nominálního produktu na poptávku po penězích a tím i na růst úrokové sazby. Výsledný pokles úrokové sazby bude proto poněkud slabší. 4) Další komplikace spočívá ve skutečnosti, že celkové plánované výdaje reagují na změnu reálné úrokové sazby, zatímco na peněžním trhu se konstituuje (v našem pojetí) sazba nominální. Růst zaměstnanosti (a produktu), vyvolaný měnovou expanzí, je totiž doprovázen růstem cenové hladiny (resp. míry inflace), což vede k zesílení poklesu reálné úrokové sazby. Do transmisního mechanismu tak vstupuje další proměnná, která komplikuje predikovatelnost účinku měnové expanze nebo restrikce. 5) Závažnou slabinou aktivistické monetární politiky v keynesiánském pojetí jsou dále časová zpoždění. Problém časových zpoždění je obecně platný pro všechny formy makroekonomické stabilizační politiky. Jednou z možných klasifikací těchto zpoždění jsou - vnitřní zpoždění, obsahující: - rozpoznávací zpoždění, tj. období od vzniku určité nestability do jejího rozpoznání tvůrci politik (autoritami), - rozhodovací zpoždění, které trvá do přijetí rozhodnutí o určitém opatření, - akční zpoždění, tj. prodleva do realizace daného opatření, - vnější zpoždění, tj. období mezi provedením stabilizačního opatření a jeho účinkem (např. na zaměstnanost nebo na cenovou hladinu). V případě měnové politiky nejde ani tak o vnitřní zpoždění (monetární autority mohou přijímat a realizovat svá rozhodnutí poměrně pružně), jako spíše o vnější zpoždění. Řetěz reakcí od zvýšení bankovních rezerv, přes růst peněžní zásoby, pokles úrokových sazeb, růst poptávky po investicích a po tvorbu nových

265 pracovních míst a růst produktu je zdlouhavý a vývoj časových zpoždění je obtížně předvídatelný (k reakci reálného produktu může dojít po půl roce i později, ceny reagují po dalších dvou až třech pololetích i později). Plný účinek např. měnové expanze tak může nastat až v době, kdy bude fáze recese již překonaná a bude tedy mít vliv převážně ve směru zvýšení míry inflace. Stabilizační politika tak může mít destabilizující účinky. 6) Účinnost měnové politiky je dále ovlivněna systémem měnových kursů: při pohyblivém kursu je měnová politika účinnější, při fixním kursu je účinek slabší. Tyto okolnosti jsou významné zejména u malých otevřených ekonomik, které se vyznačují - vysokým podílem exportu v agregátní poptávce, - silným vlivem přílivu peněz ze zahraničí na jejich domácí peněžní zásobu. Tomuto problému věnujeme následující samostatný výklad. Měnová politika v otevřené ekonomice 1^ Uvažujme nejprve podmínky, kdy centrální banka není omezena potřebou udržovat stabilní kurs své národní měny, tedy nominální měnový kurs je pohyblivý. V důsledku např. měnové expanze, jejímž cílem je stimulace růstu reálného produktu, může dojít k poklesu domácí úrokové sazby pod zahraniční úrokovou sazbu, což vede k odlivu finančních aktiv do zahraničí. Roste poptávka po zahraniční měně, a tím klesá kurs domácí měny (znehodnocení kursu domácí měny). V důsledku toho roste čistý export (blíže viz kapitolu o zahraničněekonomické politice) a agregátní poptávka. Monetární expanze má proto na agregátní poptávku silný účinek. Současně však v důsledku růstu reálného produktu roste poptávka po penězích, s tím též postupně roste úroková sazba a uvedený zahraničně ekonomický efekt monetární expanze je oslabován. Pokud by měnová expanze pokračovala i v situaci, kdy se Y blíží Y*, bude růst poptávky po penězích zesilován růstem cenové hladiny a oslabení účinnosti měnové politiky by bylo výraznější. Dalším oslabujícím faktorem je růst nákladů pod vlivem znehodnocení kursu domácí měny. Jiné procesy probíhají v případě keynesiánské měnové politiky, kdy centrální banka udržuje fixní nominální měnový kurs. Změna úrokové sazby vede k mezinárodnímu pohybu finančních aktiv, čímž je vytvářen tlak na změnu měnového kursu. Aby k této změně nedošlo, je centrální banka nucena reagovat intervencemi měnového kursu: - v případě restriktivní měnové politiky (s cílem zpomalení růstu agregátní poptávky a cenové hladiny) a přílivu kapitálu (tlak na zhodnocení kursu domácí měny) musí centrální banka kupovat zahraniční měny za domácí měnu s cílem udržení stabilního kursu. Tím se rozšiřuje peněžní zásoba a měnová politika získává expanzivní charakter, 1) Jde o tzv. Mundell - Flemingův model (který ovšem vychází ze stabilní cenové hladiny), detailně popsaný v pokročilém kursu makroekonomie.

266 - v případě expanzivní měnové politiky (s cílem růstu zaměstnanosti a produktu) a odlivu kapitálu do zahraničí (tlak na znehodnocení kursu domácí měny) musí centrální banka kupovat domácí měnu za devizy. Tím se zužuje peněžní zásoba a měnová politika získává restriktivní charakter. V obou případech je výsledek protichůdný původnímu záměru a úroková sazba se vrací směrem k původní úrovni. Účinnost měnové politiky je v podmínkách fixního nominálního měnového kursu oslabená. Centrální banka se vzdává regulace vnitřního cíle (regulace cenové hladiny nebo zaměstnanosti) ve prospěch stability měnového kursu. Alternativou by bylo: - omezení mezinárodní mobility kapitálu administrativními opatřeními (tzv. devizové restrikce) - nebo tzv. sterilizační operace. Jde o vyrovnání protichůdného účinku kursové intervence zesílením monetární restrikce nebo expanze. Sterilizace účinků kursových intervencí na peněžní zásobu má však opět vliv na mezinárodní pohyb kapitálu, neboť tato sterilizace vlastně udržuje původní zamýšlenou úrokovou sazbu. Odezvou na to jsou další kursové intervence atd. Účinnost sterilizačních opatření je proto omezená. Sterilizační operace centrální banky mají za úkol kompenzovat jakékoliv toky peněz do (ze) zahraničí, nemusí tedy být podmíněny udržováním fixního měnového kursu. Dochází-li např. v důsledku měnové restrikce v USA (a vysoké úrokové sazby v USA) k přílivu US dolarů ze zahraničí do USA, 1^ bude Fed sterilizovat tento příliv peněz, vedoucí k růstu rezerv americké bankovní soustavy. Obecně vzato tedy centrální banka sterilizací kompenzuje mezinárodní vlivy na rezervy komerčních bank (a tedy i na měnovou bázi). Jestliže je tato restriktivní (případně expanzivní) měnová politika prosazována dlouhodobě, dochází k růstu (případně poklesu) devizových rezerv centrální banky. Zejména v případě expanzivní měnové politiky je pokles devizových rezerv (resp. růst zahraniční zadluženosti centrální banky) v důsledku intervenčních operací závažným limitem tohoto typu politiky. Praktické uplatnění Praktické uplatnění keynesiánské měnové politiky probíhalo v rozvinutých ekonomikách během 50. a 60. let s cílem udržení vysoké zaměstnanosti (politika "levných peněz"). Od začátku 70. let, tedy ještě před prvním ropným šokem, nárůst míry inflace (který ovšem souvisel i s jinými vlivy - zejména s fiskální politikou) vedl k opuštění úrokové sazby jako výlučného zprostředkujícího cíle měnové politiky. 1) Jde o tzv. eurodolary, zmíněné v kapitole Otevřená ekonomika.

267 12.3 Monetaristický přistup k měnové politice Klasická východiska Klasická ekonomie pracuje s předpokladem dokonale pružných nominálních mzdových sazeb a cen statků. Při důsledné aplikaci těchto předpokladů dochází k automatickému udržování stavu tzv. plné zaměstnanosti L=L*(a7= Y*) a tato tzv. plná zaměstnanost je neustálá. Změna agregátní poptávky pod vlivem měnové expanze nebo restrikce nebude výši zaměstnanosti a produktu ovlivňovat (vysvětlení je obsaženo v kapitole o agregátní poptávce a nabídce a v kapitole o nezaměstnanosti). Za těchto okolností není regulace zaměstnanosti a produktu smysluplná a jakákoliv změna AD pod vlivem měnové politiky se projevuje pouze v cenové hladině (neutralita peněz v krátkém i dlouhém období, peníze jsou jen "závojem" reálných procesů). Graficky je možno tuto situaci vyjádřit pomocí klasické křivky agregátní nabídky (viz obr. 12-4). WBĚĚRKĚĚĚĚĚĚHĚĚĚĚHĚRĚtM Kvantitativní teorie peněz Kvantifikace souvislosti mezi změnou peněžní zásoby (M) a cenovou hladinou za zmíněných klasických předpokladů je obsahem kvantitativní teorie peněz (KTP, v dané souvislosti je možno ji nazvat též kvantitativní teorií cen). Při vysvětlení KTP vyjdeme z kvantitativní rovnice (rovnice směny), kterou známe z kapitoly o agregátní poptávce a nabídce. Zde jsme si vysvětlili, že procentní změně v peněžní sféře ekonomiky (změna v množství peněz plus změna rychlosti oběhu peněz) odpovídá procentní změna nominálního produktu

268 (nominálního HDP). Nyní do této rovnice zavedeme příčinnou souvislost (změna množství peněz vede ke změně produktu) a další speciální předpoklady a odvodíme KTP. V původní neoklasické podobě KTP, tj. v tzv. staré verzi (redukujme ji na cambridgeskou verzi \ A. Marshall, A. C. Pigou aj.) je výchozí veličinou poptávka po penězích, tj. požadovaná držba peněz (v originální terminologii tzv. peněžní zůstatky), a to pouze pro transakční účely. Poptávka po penězích může být vyjádřena ve své reálné hodnotě, tj. jako určitá kupní síla nominální sumy peněz (formálně vyjádřeno vydělením nominální držby peněz indexem cenové hladiny: MD/P). Kvantifikovaná je jako určitý zlomek reálného důchodu Y, přičemž tento zlomek (podíl) je vyjádřen koeficientem k. Dále nás bude zajímat především nominální poptávka po penězích (MD). Ta je vyjádřena jako konstantní poměr (ve výši k) k nominálnímu důchodu (P Y): MD =k-py Ekonomické subjekty tedy chtějí držet určitou nominální sumu peněz (výlučně k transakčním účelům) proporcionálně k výši svého nominálního důchodu. Pouze růst (pokles) tohoto nominálního důchodu povede k růstu (poklesu) požadovaného množství peněz. Předpokládá se přitom, že koeficient k je fixní na základě stabilních zvyklostí v přijímání a vydávání peněz a stabilní technologie placení. Nabídka peněz (peněžní zásoba M) je kvantitativně totožná s poptávkou po penězích (s držbou peněz), tedy M = k'p-y Tato rovnost je udržována tím, že růst peněžní zásoby se při předpokládaném fixním k přímo projeviv rostoucích výdajích na statky (a proporcionálně i v růstu ostatních transakcí - předpokládá se stabilní vztah mezi důchodem a transakcemi). Jde tedy o přímý vztah (transmisní mechanismus) mezi růstem M a růstem AD. Předpokládá se dále, že při klasické křivce AS je Y fixní na úrovni Y*. Výsledkem je proto pouze růst P, neboli rovnost M = k P Y je při změně M neustále udržována pouze změnou P. Je-lil^a A: fixní, pak Proste stejným tempem jako M Zkratkovitě vyjádřeno AM -> AAD -> AP Vzroste-li peněžní zásoba např. o 5 %, jediným důsledkem bude růst cenové hladiny o 5 %. Důchodová rychlost oběhu peněz Vztah mezi objemem ročního nominálního důchodu (P Y) a množstvím peněz v ekonomice (M) určuje tzv. důchodovou rychlost oběhu peněz (V). Její hodnota odpovídá převrácené hodnotě koeficientu k, tedy V =l/k a V = P Y/M 1) Blíže ke starým verzím KTP (D. Hume, I. Fisher aj.) viz kurs dějin ekonomických teorií.

269 Je-li k stabilní, pak také důchodová rychlost oběhu peněz bude stabilní (za předpokladu stabilního vztahu mezi důchodem a transakcemi), neboli P Y i M rostou stejným tempem a je verifikována KTP. Důchodová rychlost oběhu peněz bývá často kvantifikována s použitím peněžního agregátu Ml nebo M2. Sledování faktického vývoje důchodové rychlosti oběhu peněz vedou spíše k doporučení nespoléhat příliš na předpoklad její stability. Důchodovou rychlost nelze přitom zaměňovat s transakční ("skutečnou") rychlostí oběhu peněz, a to vzhledem k rozdílnému obsahu veličin P Y a P T (za předpokladu stejného tempa změn P Y a P T však lze předpokládat stejnou dynamiku důchodové a transakční rychlosti). Monetaristická verze KTP Moderní (neboli nová) verze KTP, vyjadřující účinky měnové politiky, je převážně produktem monetaristické ekonomické teorie (M. Friedman). Je reakcí na interpretaci vlivu peněžní zásoby extrémním způsobem původní verzí KTP (mění se pouze cenová hladina) i na extrémní keynesiánský přístup (mění se pouze reálný produkt). Nejprve rozebereme čtyři východiska monetaristické verze KTP. 1) Monetaristická verze KTP vychází z obdobných základů, jako zmíněná stará verze, tj. z pružných nominálních mzdových sazeb i cen statků. Připouští však (na rozdíl od starého přístupu), že výkyvy agregátní poptávky způsobené měnovou politikou vedou krátkodobě (s příslušným zpožděním) ke změně nominálního produktu, a to jak reálného produktu, tak i cenové hladiny (odchylky Y od F*, výkyvy P). Zároveň monetarismus předpokládá v delším období automatické obnovování přirozené míry nezaměstnanosti a tudíž i přirozené úrovně produktu, tj. udržování potenciálního produktu.^ 2) Významným předpokladem této monetaristické teorie je (v zásadě) stabilita soukromého sektoru, tj. jinými slovy poptávkové šoky nepocházejí z výkyvů v chování soukromých subjektů, nýbrž ze strany měnové politiky centrální banky. V pozadí předpokladu stability spotřebních výdajů domácností (převládající součásti celkových výdajů) je hypotéza permanentního důchodu (naznačená v podkapitole 3.2). Fiskální politika je podle monetaristů, zjednodušeně řečeno, bez vlivu na agregátní poptávku a tím i na Y a P. Je totiž doprovázena, obdobně jako eventuální kolísání investičních výdajů, tzv. úplným vytěsňovacím efektem (viz kapitolu o fiskální politice). 3) Stabilita soukromého sektoru znamená též stabilitu poptávky po penězích (analogie stabilního koeficientu k). Monetaristický přístup k poptávce po penězích vychází z představy, že peníze je třeba posuzovat jen jako jednu z různých forem bohatství (aktiv). Dalšími formami jsou věcné bohatství (reálná aktiva), cenné papíry a jiná (úročená) finanční aktiva, důležitou formou je také lidský kapitál. Každá z těchto různých forem bohatství je držena (poptávána) proto, že má určitý přínos, užitek resp. výnos. Peníze umožňují realizovat transakce, přinášejí likviditu 1) Mechanismus těchto výkyvu skutečného reálného produktu od potenciálního reálného produktu a mechanismus obnovování přirozené míry nezaměstnanosti byl vysvětlen v kapitole o agregátní poptávce a nabídce (peněžní iluze atd.).

270 a pohodlí, věcné bohatství, jako např. dlouhodobé spotřební předměty, uspokojují potřeby, cenné papíry a podobná finanční aktiva přinášejí úroky a podobné výnosy, investice do lidského kapitálu vedou ke zvýšení pracovních důchodů apod. Domácnosti 1^ přitom nedrží (nepoptávají) jednotlivé formy bohatství (aktiv) v náhodném množství, nýbrž optimalizují strukturu svých aktiv s cílem maximalizace celkového přínosu z jejich držby. Přínos plynoucí z poslední jednotky každé z forem aktiv je možno považovat za specifický mezní užitek." Optimální struktury aktiv je dosaženo při vyrovnání těchto mezních užitků" z jednotlivých forem aktiv (a to relativně, tj. v poměru k hodnotě aktiva, jde tedy o vyrovnávání výnosností" aktiv). Vzhledem k tomu, že peníze jsou jen jednou z řady forem aktiv, je citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu (úrok je ušlým výnosem) mnohem slabší, než je tomu v keynesiánském přístupu, kde jedinou alternativou držby peněz jsou úročená finanční aktiva. Důležité dále je, že mezní užitky" jednotlivých forem aktiv jsou klesající. To platí také pro držbu peněz. Dojde-li ke zvýšení držby peněz, poklesne jejich výnosnost" ve srovnání s výnosností" ostatních aktiv. Tato držba peněz (poptávka po penězích) proto poklesne jejich vydáním také na nákupy statků (nikoliv výlučně na obligace a podobná úročená alternativní finanční aktiva, jako je tomu v keynesiánském přístupu). Pro snadnější srozumitelnost uvádí M. Friedman v některých svých pracích následující příklad: Představme si, že nad hlavami lidí začnou být z vrtulníku shazovány peníze. Okamžitě jsou posbírány. Kdyby se každý rozhodl nezbavovat se dodatečných peněz, nic jiného by se nestalo. Ale lidé se nechovají tímto způsobem. Nepřihodilo se nic, co by pro ně učinilo držbu hotovosti atraktivnější. Každý proto bude zvyšovat svou spotřebu a snižovat svou drženou hotovost dokud nedosáhne původní úrovně držby hotovosti. V důsledku růstu peněžní zásoby dojde tedy k růstu agregátní poptávky (přímý vliv M na v4d) a k růstu nominálního produktu (P Y). Poměr P Y/ M, neboli důchodová rychlost oběhu peněz (V), zůstává fixní (zhruba řečeno). 4) Předpokládejme dále, že nominální agregátní nabídka roste plynule stabilním tempem. Toto tempo je určeno vývojem zdrojů ekonomického růstu (růstem reálného potenciálního produktu Y*) a dále stabilní očekávanou mírou inflace. Neuvažujeme tedy nominální nebo reálné nabídkové šoky. Monetaristická měnová politika V monetaristickém pojetí se měnová politika má zaměřit na zprostředkující cíl v podobě zabezpečení stabilního růstu peněžní zásoby, který je určující pro vývoj agregátní poptávky (agregátní poptávka roste stejným tempem jako peněžní zásoba). Tímto pevným měnovým pravidlem budou vytvořeny podmínky pro stabilní vývoj nominálního produktu a pro dosažení konečného cíle monetaristické měnové politiky, tj. nízké inflace. Pokud růst peněžní zásoby odpovídá např. dlouhodobému trendu růstu reálného produktu, tj. vývoji 1) K obdobným závěrům dochází M. Friedman i v případě držby peněz podniky.

271 potenciálního produktu (např. 3 % ročně), bude dosaženo stabilní cenové hladiny. Poroste-li peněžní zásoba 5 % ročně, dá se očekávat stabilní míra inflace 2 %. Měnová politika centrální banky by tedy měla udržovat stabilní růst peněžní zásoby v závislosti na žádoucím vývoji cenové hladiny. Neměla by mít podobu aktivistické politiky "jemného dolaďování ekonomiky". V těchto podmínkách je kolísání Y/Y* a P (resp. míry inflace) způsobeno tím, že plynulý růst AD je narušen nevhodnou měnovou politikou. Tato politika v podobě nedostatečného nebo nadměrného růstu peněžní nabídky (ve srovnání s růstem reálného potenciálního produktu a s přiměřenou mírou inflace) se ve Friedmanově teorii projevuje v nedostatečném nebo nadměrném růstu AD. Z uvedeného vyplývá, že cíle měnové politiky v monetaristickém pojetí nemají spočívat v regulaci produktu a zaměstnanosti pomocí ovlivňování vývoje úrokové sazby. Taková politika, vzhledem ke své nespolehlivosti, může mít účinky právě opačné, destabilizující, tj. nežádoucí výkyvy AD. Praktickým projevem této destabilizace je buď především inflace (kdy M roste rychleji než Y"*), 1 ) nebo především recese (kdy M roste pomaleji než Y*). Ekonomika bude, podle názorů monetaristů, stabilnější, když ji centrální banka přestane stabilizovat. Pokud by nevhodná měnová politika měla dlouhodobý charakter, produkt Y by se neustále navracel k úrovni Y* a její dopady by se projevovaly pouze v cenové hladině (neutralita peněz v dlouhém období). Například při snaze o snižování u pod w* by rostoucí tempo růstu peněžní zásoby vedlo k rostoucí míře inflace (tzv. akcelerující inflace). Termín "monetarismus" bývá občas ztotožňován s výše uvedeným přístupem k měnové politice (měnové pravidlo stabilního růstu peněžní zásoby). Jeho obsah je však širší, jak vyplývá z výše popsané verze KYP (peníze ovlivňují krátkodobě reálný produkt i cenovou hladinu, dlouhodobě pouze cenovou hladinu). Implicitně je vysvětlením kolísání zaměstnanosti a aktuálního produktu (teorie konjunktury), stejně tak i příčin růstu cenové hladiny (teorie inflace). Bariéry účinnosti Stejně jako v předchozím keynesiánském přístupu též i monetaristické pojetí měnové politiky je pouze zdánlivě jednoznačné. Předpokladem úspěšnosti měnového pravidla je totiž stabilita poptávky po penězích (a v důsledku toho též důchodové rychlosti oběhu peněz), nebo alespoň předvídatelnost jejích změn, aby se těmto změnám mohla měnová politika přizpůsobit. Připustíme-li nestabilitu poptávky po penězích, tj. změny v požadovaném množství peněz, které chtějí ekonomické subjekty držet, dojde i při stabilním tempu růstu M, odpovídajícímu tempu růstu Y*, k rozkolísání nominálního produktu P Y. Příčinou rozkolísání nominálního produktu je změna v AD pod vlivem změny v poptávce po penězích (neboli v terminologii cambridgeské verze 1) Známá je v této souvislosti úvaha M. Friedmana o tom, že inflace je vždy a všude monetárním jevem v tom smyslu, že je a může být vytvořena pouze rychlejším zvýšením množství peněz než produktu (zformulovaná v r. 1963).

272 KTP v důsledku výkyvů k). To se projeví (s příslušným zpožděním) částečně ve změně reálného produktu (přesněji: ve změně Y/Y*), částečně ve změně cenové hladiny (přesněji: ve změně míry inflace). Omezující vliv nestabilní poptávky po penězích, projevující se ve změně důchodové rychlosti oběhu peněz, na úspěšnost měnového pravidla bude tím slabší (a tedy měnová politika bude tím úspěšnější), čím přesněji se dají změny poptávky po penězích předvídat. Další okolností, omezující účinnost monetaristické měnové politiky, je obtížná ovlivnitelnost (řiditelnost) sledovaného peněžního agregátu (např. M 2) při praktickém provádění měnové politiky. Praktické uplatnění Peněžní nabídka se stala od 70. let zprostředkujícím cílem měnové politiky mnoha centrálních bank (také např. ČNB do konce r. 1997). V extrémní podobě se monetaristické pojetí měnové politiky uplatnilo v letech v USA v tzv. monetaristickém experimentu jako reakce na vysokou míru inflace. Výsledkem bylo snížení inflace s poklesem produktu (viz šokovou protiinflační politiku v kapitole o inflaci). Pokles produktu byl důsledkem jednak růstu úrokové sazby, jednak zhodnocení kursu dolaru. Trend růstu úrokové sazby byl doprovázen jejím silným kolísáním. Zkušenosti však ukazují, že praktické využití výlučně jednoho vyhraněného přístupu k měnové politice je příliš kontroverzní. Časová zpoždění a inflační důsledky keynesiánského přístupu, stejně jako nepředvídané dopady měnového pravidla na úrokovou sazbu a zaměstnanost, neumožňují orientaci pouze jedním směrem. Měnová politika se mění a přizpůsobuje, jak o tom svědčí její aplikace např. v USA po monetaristickém experimentu, kdy jde o eklektický přistup: - stejně jako bývá protiinflačnímu monetaristickému experimentu přičítána značná část viny za recesi z počátku 80. let, též recese od konce r bývá spojována mj. s předcházející "přísnou" monetaristickou měnovou politikou, - proto byla zřejmě reakcí na tyto recese od r opatrná měnová expanze (keynesiánská) při nízké míře inflace, a totéž se opakovalo po recesi v r. 1992, - měnové pravidlo se ukazuje jako neudržitelné v případě šoků typu poklesu kursů na burzách cenných papírů na podzim Přestože probíhala fáze expanze, provedla centrální banka USA (Fed) silnou (keynesiánskou) peněžní "infuzi" bezprostředně po pádu cen, čemuž mnozí přičítají zásluhy za odvrácení recese. Poté pokračovala již zmíněná "přísná" měnová politika.

273 12.4 Alternativní přístupy Kromě uvedených tradičních přístupů k měnové politice (keynesiánského a monetaristického) existují i přístupy odlišné. Fixní měnové kursy Jeden z nich již byl implicitně vysvětlen v rámci keynesiánské měnové politiky, a to v případě její omezené účinnosti v ekonomice s fixními měnovými kursy. Měnová politika se zde podřizuje kursové politice. Pokud centrální banka explicitně vyhlašuje fixní měnový kurs jako svůj cíl, rezignuje tím na své zaměření ovlivňovat prioritně vnitřní ekonomickou stabilitu (nízkou nezaměstnanost nebo nízkou inflaci). Úvěrový kanál měnové politiky Tradiční keynesiánský transmisní mechanismus může být nahrazen tzv. úvěrovým kanálem (úvěrovým transmisním mechanismem). Vychází se přitom ze skutečnosti, že investiční výdaje jsou obvykle financovány bankovním úvěrem (odhlížíme od vlastních zdrojů podniku nebo od zdrojů v podobě emise akcií nebo obligací). Jejich uskutečnění je tudíž závislé na poskytování úvěrů bankami. Ty však nemusí reagovat na změnu peněžní zásoby příslušnou změnou úrokových sazeb, nebo sice úrokové sazby reagují "běžným" způsobem, nikoliv však investiční výdaje. Konkrétně: - s poklesem peněžní zásoby (restriktivní měnová politika centrální banky) sice klesají poskytnuté úvěry, avšak neroste úroková sazba. Komerční banky "přidělují úvěry" při nezměněné úrokové sazbě (např. si udržují spolehlivé klienty, nedůvěřují slibovaným vysokým výnosům rizikových investičních projektů), - s růstem peněžní zásoby (expanzivní měnová politika centrální banky) dochází sice k poklesu úrokové sazby, objem poskytovaných úvěrů a tudíž ani investiční výdaje však nerostou. Komerční banky opět opatrně "přidělují úvěry" podnikům (preferují např. vládní dluhopisy). V podmínkách "přidělování úvěrů" proto nelze vycházet z tradičního keynesiánského transmisního mechanismu. Měnová politika se v těchto podmínkách stává značně nejistou. Přímé cílování inflace Smyslem měnové politiky v monetaristickém pojetí (méně výrazně též v keynesiánském přístupu), tedy jejím konečným cílem, je dosažení určitého inflačního cíle, jde tedy o cílování inflace. Tradiční monetaristický přístup je přitom zaměřen na zprostředkující cíl v podobě peněžní zásoby (např. M2). Teprve prostřednictvím tohoto "peněžního cílenf' (tedy nepřímo) je dosahováno konečného cíle, tj. nízké inflace. Bariérou účinnosti tohoto přístupu je již výše zmíněná nejistota mezi růstem M a vývojem míry inflace (nestabilní poptávka po penězích). Kromě toho

274 poukazují praktické zkušenosti na obtížnost přesného usměrňování M2. Alternativní přístup k měnové politice proto vypouští tradiční zprostředkující cíl (mezicíl) a vyhlašuje pouze konečný cíl (nízkou inflaci). Tohoto inflačního cíle má měnová politika dosáhnout přímým zaměřením na inflaci. Měnová politika má tedy podobu "inflačního cílení". Inflační cíl je přitom explicitně vyhlášen (v konkrétní výši), což má význam - jednak pro jeho dosažení (prestiž centrální banky), - jednak pro tvorbu inflačních očekávání. Variantou přímého cílování inflace je přístup, kdy centrální banka sleduje jako netradiční mezicíl soubor indikátorů naznačujících budoucí vývoj inflace (včetně peněžní zásoby, úrokové sazby na peněžním trhu, poskytovaných úvěrů, měnového kursu, přílivu kapitálu ze zahraničí, vývoj nezaměstnanosti aj.). Z vývoje těchto indikátorů je možno sestavit inflační prognózu a podle jejího odchýlení od inflačního cíle provést potřebná opatření měnové politiky. ČNB přešla ke strategii přímého cílování inflace v prosinci Vychází přitom z výše uvedených námitek vůči monetaristickému nepřímému cílování inflace (zprostředkovaně přes peněžní cílení na M 2), resp. z rozporuplných výsledků stabilizace měnového kursu, a opírá se ozkušenosti centrálních bank např. ve Velké Británii, Novém Zélandu, Kanadě, Španělsku a jinde. Specifikem ČNB do r bylo sledování nikoliv běžného ukazatele vývoje inflace, např. CPI, nýbrž tzv. čisté inflace, což je CPI očištěný o vliv cenových deregulací, změn nepřímých daní a odbourávání subvencí podnikům. Soustředěním pozornosti na čistou inflaci odděluje ČNB inflační faktory, jejichž vývoj je mimo sféru jejího vlivu. Od r sleduje ČNB inflaci měřenou CPI, která je pro veřejnost srozumitelnější a lépe se promítá do tvorby inflačních očekávání. Tuto měnovou politiku ilustruje tab Tab Měnová politika ČNB (%) peněžní cíl 02) původní skutečný vývoj M2 inflace^ / 1998 cíl -čistáinflace skutečná čístáínflácé %':-m m\ra skutečná rnírá iriflage 2G0á(í) 2005 (XII) Poznámky: (1) CPI, roční průměr Prameny: Zprávy o inflaci (ČNB)

275 Hlavní přqblěiiíý operace na otevřeném trhu sazba povinných minimálních rezerv diskontní politika administrativní nástroje konečné a zprostředkující cíle keynesiánský transmisní mechanismus expanzivní a restriktivní politika neutralita peněz časová zpoždění měnová politika v otevřené ekonomice: - s pohyblivými kursy - s fixními kursy sterilizační operace politika "levných peněz" kvantitativní teorie peněz - M=k-P-Y - monetaristická verze přímý transmisní mechanismus monetaristické měnové pravidlo monetaristický experiment eklektický charakter měnové politiky přidělování úvěrů přímé cíl ování inflace Shrnutí Měnová politika se uskutečňuje opatřeními centrální banky prostřednictvím trhu peněz, obvykle ovlivňováním vývoje peněžní nabídky. Mezi hlavní nástroje měnové politiky patří operace na otevřeném trhu, změna sazby povinných minimálních rezerv, diskontní politika. Výjimečně jsou používány administrativní nástroje. Centrální banka sleduje určitý konečný cíl své měnové politiky, tj. regulaci vybrané makroekonomické veličiny. Bezprostředně se však soustředí na zprostředkující cíl (úroková sazba, peněžní zásoba). Keynesiánská měnová politika aktivně ovlivňuje vývoj ekonomiky. Transmisní mechanismus postupuje od změny peněžní zásoby a úrokové sazby ke změně agregátní poptávky až ke stimulaci zaměstnanosti nebo zmírnění inflace. Účinnost keynesiánské měnové politiky je sporná zejména vzhledem k nejisté citlivosti výdajů na úrokovou sazbu, k velkým časovým zpožděním a též při stabilních měnových kursech. Kvantitativní teorie peněz ve své staré verzi dochází k závěrům o výlučném růstu cenové hladiny pod vlivem růstu peněžnízásoby, ato proporcionálně. Důchodová rychlost oběhu peněz je přitom fixní. Monetaristická verze kvantitativní teorie peněz vychází ze stabilní poptávky po penězích a z přímé přeměny nadměrné držby peněz v agregátní poptávku. Růst peněžnízásoby vede krátkodobě k růstu produktu i cen, dlouhodobě pouze k růstu cen (při akcelerující inflaci). Monetaristické měnové pravidlo stabilního růstu peněžní zásoby by mělo zabezpečit nízkou inflaci. Zpochybnit se však dá nestabilní poptávkou po penězích a kolísáním důchodové rychlosti oběhu peněz.

276 V případě povinnosti centrální banky udržovat fixní měnové kursy se měnová politika podřizuje kursové politice. Keynesiánský transmisní mechanismus spoléhající na ovlivňování investičních výdajů selhává v podmínkách "přidělování úvěrů" komerčními bankami. Přímé cílování inflace opouští tradiční mezicíl protiinflační měnové politiky (peněžní zásobu) a je přímo zaměřeno na nízkou inflaci. Jeho variantou je sledování souboru indikátorů budoucí inflace. Cvičení 1. Komentujte tvrzení: v důsledku prodeje vládních cenných papírů centrální bankou na otevřeném trhu se dá očekávat (funguje-li keynesiánský mechanismus měnové politiky) pokles nominální úrokové sazby. Jak tomu bude při zvýšení sazby povinných minimálních rezerv? 2. Opravte schéma keynesiánského mechanismu měnové politiky (v krátkém období), klesá-li nabídka peněz (M)\ Ml -> / T H> / (C, G, NX) t -> AD i ->( HDP 3. Monetaristický přístup k měnové politice navrhuje: a) jemné dolaďování ekonomiky, b) stabilní tempo růstu nabídky peněz, c) regulaci úrokové sazby jako zprostředkující cíl měnové politiky, d) zavést centrální plánování výroby, e) cílem měnové politiky je tzv. plná zaměstnanost. 4. Někteří národohospodáři tvrdí: "Pouze peníze mají význam.", jiní namítají: "Peníze jsou důležité, ale důležitá je i fiskální politika." Které tvrzení přiřadíte ekonomům keynesiánského zaměření a které monetaristům? 5. Centrální banky používají jako nástroje své měnové politiky častěji obvykle operace na otevřeném (volném) trhu nebo změny sazby povinných minimálních rezerv? Proč? 6. V některých ekonomikách (jako např. Belgie, Dánsko, Nizozemí aj.) byly zrušeny povinné minimální rezervy komerčních bank. Jak se toto opatření bezprostředně projeviv peněžní zásobě? 7. Restriktivní měnová politika projevující se ve změně agregátní poptávky (nikoliv agregátní nabídky) povede v keynesiánském pojetí dlouhodobě k tomu, že - reálný produkt (a zaměstnanost):, - cenová hladina (míra inflace) 8. Otázku č. 7 interpretujte v monetaristickém přístupu. PÍ i y LÍ

277 Úkoly 1. Při operacích na otevřeném (volném) trhu obchodují centrální banky s vládními nebo vlastními cennými papíry. Vysvětlete, proč centrální banky nesmějí obchodovat s cennými papíry podniků. 2. Účinnost některých nástrojů měnové politiky (např. diskontní politiky) bývá v USA hodnocena slovy: "Můžete přivést koně k vodě, ale nemůžete ho donutit, aby se napil" (ve francouzské verzi: "Nedonutíte pít osla, který nemá žízeň"). Vysvětlete. 3. Máte k dispozici následující údaje z ekonomiky ČR (mld. Kč): nominální HDP peněžní zásoba M 2 "' ,0 889, ,0 1033,5 Pozn.: ^ roční průměr Prameny: Statistické ročenky ČR, ,9 1104, ,1 1170, ,3 1276,0 Vypočtěte důchodovou rychlost oběhu peněz a interpretujte výsledky ,6 1358,1 Literatura FRIEDMAN, M.: The Role of Monetary Policy. The American Economic Review, March FRIEDMAN, M.: Za vším hledej peníze. Liberální institut. Praha, Grada Publishing Kap. 2 (kvantitativní teorie peněz). IZÁK, V.: Monetarismus. Politická ekonomie 9-10/1991. IZÁK, V.: Transmisní mechanismus měnové politiky - úvěrový kanál. Politická ekonomie 6/1998. LUCAS, R.: Monetary Neutrality. In: Nobel Lectures. Economic Sciences World Scientific MISHKIN, F. S.: Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trhů. Časopis Finance a úvěr. Praha, Economia Kap (nástroje a cíle měnové politiky), kap. 23 (transmisní mechanismy). MISHKIN, F. S., POSEN, A. S.: 4/1998. Cílování inflace: zkušenosti čtyř zemí. Finance a úvěr MODIGLIANI, F.: Liquidity Preference and the Theory of Interest and Money. Econometrica, January REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. 2. vydání. Praha, Management Press Kap. 13 (transmisní mechanismy). ŠMÍDKOVÁ, K., HRNČÍŘ, M.: 4/1998. Přechod na strategii cílování inflace. Finance a úvěr ZAHRADNÍK, P.: Měnová politika Evropské centrální banky: funkce, cíle, rizika. Finance a úvěr 10/1999.

278 13 Rozpočet a fiskální politika 13.1 C^ 13.2 Keyn^ :13.3'; ;T; AI ternatiyni;:pr^^ 13.5 tó "Obyčejně se říká, že v soukromém hospodaření se výdaje řídí podle příjmů, kdežto ve veřejném hospodaření příjmy se řídí podle výdajů.... Hospodaření veřejných svazků (tj. veřejných rozpočtů - pozn. M. H.) není žádná alchymie, je to vlastně úkol jasnější - byť i ne lehčí - než hospodaření soukromé. Ti kdo řídí veřejné hospodářství musí si však býti vědomi své vysoké mravní odpovědnosti, neboť zpravidla nemohou ze svého majetku nahraditi obci nebo státu škody, které mohou vzniknout z jejich neschopnosti, neinformovanosti nebo nedbalosti. Odpovědnost hmotnou... nenesou ministři, poslanci, starostové a radní, tu nesou občané, voliči a poplatníci." Úvodní sdělení této kapitoly pochází od významného českého národohospodáře keynesiánského zaměření Josefa Macka (První uvedení do národního hospodářství, 1945). Pravděpodobně jde o téměř všeobecně přijímaný názor. Jinak tomu bude s následujícím výkladem fiskální politiky. Obdobně jako u předchozí měnové politiky existují silně rozdílné názory na využívání fiskální politiky, na vládní deficity a vládní dluhy Charakteristika rozpočtu Rozpočtová soustava Rozpočtem budeme v rámci obecné ekonomické teorie rozumět soustavu veřejných rozpočtů, které představují tvorbu a použití centralizovaných peněžních fondů vládou včetně veřejné správy na místních úrovních za určité období (tzv. fiskální rok, což může být kalendářní rok nebo i jiné období, např. v USA od do 30.9.). Jde o soustavu rozpočtů, která má v různých zemích rozmanitou podobu. Může zahrnovat jednak samotné rozpočty v užším smyslu, jednak rozpočty různých jednotek, hospodařících s nucenými odvody obdobnými daním. Na příkladu ČR: - federální rozpočet (v bývalé ČSFR), - státní rozpočet,

279 ::.. : : :. '., : -, ; ; :.. : - : : ; : : :. ; : ; / :.. - územní rozpočty (v ČR rozpočty obcí a okresních úřadů), - rozpočty zdravotních pojišťoven, - mimorozpočtové fondy (státní účelové fondy aj.) aj., - sporným problémem je zahrnutí rozpočtů některých dalších jednotek napojených na vládu (v ČR např. Konsolidační agentura aj.). V rámci rozpočtové soustavy dochází obvykle k přerozdělování: výdaje jednoho rozpočtu jsou příjmem jiného rozpočtu. Pro ilustraci uvedeme výsledky hospodaření státního rozpočtu ČR a územních rozpočtů v r (mld. Kč): Tab Rozpočtová soustava ČR, 2000 (mld. Kč) státní rozpočet ČR příjmy yýclá]e pfflrriý ýýdájé příjmy výdaje 780,9 W0&0Š 780,9 Příjmy a výdaje rozpočtu Rozpočtové příjmy jsou v převážné míře tvořeny: - daněmi, včetně různě nazývanými platbami (např. pojistné) na sociální zabezpečení, jako např. nemocenské, důchodové, na politiku zaměstnanosti, na zdravotní pojištění apod., - další příjmy tvoří např. přijaté úroky, příjmy z pronájmu majetku, splátky poskytnutých úvěrů aj., - další příjmy, založené na snížení aktiv vlády, jako prodej majetku, - přijaté dotace (významné zejména u územních rozpočtů). Daně je možno rozdělit pro potřeby obecné ekonomické teorie např. na: 1 ) 1) Daně přímé, které jsou vázány k určitému důchodu nebo majetku, a to zejména - osobní důchodové daně (jako daně z mezd, z důchodů plynoucích ze samostatné podnikatelské činnosti, z úroků, dividend apod.), dále daně ze zisků podniků, - různé daně z majetku (dědická a darovací, z pozemků, daň silniční apod.). 2) Daně nepřímé jako zejména - daň z přidané hodnoty, vypočítaná podle nově vytvořené hodnoty na všech stupních výroby, - daň spotřební, stanovená pouze pro určité výrobky (alkoholické nápoje, benzín, tabákové výrobky apod.), - cla. Rozpočtové výdaje shrneme do následujících skupin: 1) Odlišný přístup k charakteristice daňového systému (včetně terminologie) zaujímají specializované disciplíny, zejména veřejné finance (hovoří se zde o daních z příjmů fyzických nebo právnických osob apod.).

280 - významný podíl zaujímají zpravidla výdaje sociálního charakteru v podobě transferových plateb domácnostem (podpory, dávky, příspěvky apod.); - velký podíl mají dále též vládní nákupy v podobě financování běžných i investičních výdajů ve školství a zdravotnictví. Menší podíl zaujímají obvykle nákupy v oblasti veřejné správy, armády, policie, soudů apod.; - dalšími výdaji jsou transferové platby podnikům v podobě subvencí (v ČR zejména do dopravy, zemědělství, bankovnictví, těžebního průmyslu, k podpoře exportu aj.), - v řadě zemí je významnou položkou též vyplacený úrok z veřejného dluhu. Tyto celkové výdaje mohou být rozčleněny na běžné a kapitálové (investiční) výdaje. Rozpočtové saldo Rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje saldo rozpočtu. To je buď přebytkové, v případě převýšení příjmů nad výdaji, nebo deficitní v opačném případě. V dalším výkladu budeme pro zjednodušení předpokládat, že deficit je takové saldo rozpočtu, které je spojeno s růstem vládních závazků - vláda tedy v důsledku rozpočtového hospodaření zvyšuje své zadlužení (neuvažujeme tedy možnost financovat deficit z dříve vytvořených aktiv). Analogicky přebytek rozpočtu povede k poklesu vládních závazků. Rozpočtový deficit je tedy (v tomto zúženém pojetí) financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád (včetně obcí). Tyto dluhopisy jsou nakupovány domácími subjekty (podniky včetně bank, domácnostmi, zpravidla nikoliv přímo centrální bankou), nebo zahraničními subjekty - jde tedy o zahraniční dluh vlády (abstrahujeme přitom od tzv. vnitrovládního dluhu). Rozpočtový deficit je zpravidla hlavním faktorem vzniku (nebo růstu) veřejného dluhu. Pro ilustraci příjmů, výdajů a salda rozpočtu poslouží výsledky hospodaření státního rozpočtu ČR za r (mld. Kč) - viz tabulku Velikost rozpočtu Ke srovnání výše rozpočtů a jejich sald jednak v čase a jednak mezi zeměmi jsou používány relativní ukazatele, zejména - poměr výdajů rozpočtu k HDP, který bývá často používán k orientačnímu vyjádření míry vládní intervence v zemi (v ČR, Německu a Rakousku dosahuje okolo 1/2, např. ve Švédsku okolo 2/3, téměř stjně tolik v Dánsku, v Japonsku a v USA okolo 1/3), - poměr salda rozpočtu khdp. Jako ilustrace únosné výše rozpočtového deficitu poslouží cílová veličina stanovená v rámci Evropské unie Maastrichtskou dohodou jako jedna z podmínek zavedení jednotné měny - maximálně 3 % HDP. Souhrn výdajů státního rozpočtu a místních rozpočtů v r činil v ČR 780,9 mld. Kč, v poměru k HDP 39,8 %. Rozpočtové hospodaření ČR (státní rozpočet + místní rozpočty podle údajů min. financí) vykazovalo do r mírné přebytky. Od r je hospodaření

281 deficitní. V r dosáhl vykazovaný deficit uvedených rozpočtů celkově 2,5 % HDP. Celkové saldo veřejných financí činilo - 3,2 %, včetně tzv. skrytého deficitu (v podobě nekvalitních aktiv transformačních institucí - jako Konsolidační banka a jiné - a v podobě rizikové složky státních garancí) dosáhlo - 5,7 %. Tab Státní rozpočet ČR, 2000 (mid. Kč) Daňové příjmy: - d ůchodoyé daně - sociáln í poj jštění - majetkové daně - DPH, spotřební daně, cla.,'-. -jiné, ;Jv;vM;fe-7^-:::--4 v! :';> V-.^ Nedaňově příjmy: - z vlastní činnosti splátky půjček Kapitálové V -': V Celkem yfifc-áf - DefÍciť : i# : S ^ ; j;celkem-f^ : SSíS ; l?ss: 37 0 K222,2;;:/r>:- 13,3 230,4 6,6 10,6 4,6 0,4 : ; ; ;;; 1;1,4; ;; ;; 586,2 :t46, : tj7; 632,3 Běžně ř- nákupy ^^ Běžné - transfery; - domácnostem -subvence podnikům -jiným rozpočtům -do zahraničí Běžné ostatní Kapitálové výdaje :^--v^::rtál<ují>ý^'- ; %: : Š : :\..-S:..'" ; " ; -:::' ;: -/^/:r- ' ' ''. - transfery ^ : I::;: : -OStatní:;v : '; :: ; ; i-v^^^^ ".. Vyplacené úvěry : :i l;: : ;;CéÍké^^^ Pozn.: (1) včetně příspěvků příspěvkových apod. organizacím (64,4 mld. Kč) (2) podnikům i příspěvkovým organizacím Pramen: Statistická ročenka ČR ,8 266,3 37,6 64,5 2,7 2,6 24,2 35,5 0,6 4,6 19,9 632, Keynesiánská fiskální politika Funkce rozpočtu Význam rozpočtu je možno rozdělit do tří oblastí: 1) Alokační funkce rozpočtu: rozpočty existují proto, aby soustředily finanční prostředky k zabezpečení produkce veřejných statků či jakýchkoliv jiných statků, jejichž produkci se vláda rozhodla zabezpečovat z jiných důvodů (sociálních, politických a jiných). Vláda dále ovlivňuje pomocí rozpočtu aktivity (výrobní, spotřební) související s externalitami. Z mikroekonomie si připomeňme, že veřejné statky (v původním pojetí P. A. Samuelsona) se vyznačují nerivalitní spotřebou, tj. je-li tento statek poskytován jedné osobě, je dostupný i všem ostatním, aniž by bylo potřeba

282 vynakládat dodatečné náklady. Financování výroby těchto statků bývá proto často zprostředkováno veřejným rozpočtem, tj. povinným zdaněním s cílem minimalizovat "černé pasažéry". To je aktuální zejména tehdy, je-li definice veřejného statku "zpřísněna" kriteriem nevyloučitelnosti ze spotřeby. Typickými příklady veřejných statků jsou národní obrana nebo ochrana životního prostředí. Vláda ovšem zprostředkovává produkci a užití i řady jiných statků, obvykle z hlediska (obtížně definovatelného) veřejného zájmu - celkově jde o tzv. veřejně poskytované statky. Externality (efekty přelévání nákladů) představují tvorbu vnějších kladných úspor (mám přínos, za který neplatím) nebo vnějších záporných úspor (utrpím újmu, která mi není uhrazena). Příčinou externalit jsou zejména nevymezená vlastnická práva, vysoké náklady vyjednávání a nevymezený rozsah odpovědnosti. Příčinou ovlivňování aktivit vedoucích k pozitivním externalitám, prostřednictvím rozpočtu vlády je absence jiné formy platby za přínosy ("spotřebu") z těchto statků. Přínos plynoucí např. z rozvoje vědy a výzkumu nebo z vysoké vzdělanosti má celá společnost, nejen vynálezci nebo kvalifikovaní odborníci. Obdobně může vláda omezovat tvorbu záporných vnějších úspor prostřednictvím rozpočtu např. daněmi z emisí škodlivin a financováním ochranných programů. 2) Rozpočty mají dále významnou funkci přerozdělování (redistribuce) důchodů. Jsou tedy nástrojem regulace nerovnosti. Větší či menší rozsah alokační a redistribuční funkce veřejného rozpočtu v různých ekonomikách je podmíněn rozdílnými představami o roli vlády a trhu v ekonomice, o preferenci individualistických nebo kolektivistických orientací v dané společnosti, o obecných prioritách společenského vývoje a jiných okolnostech. Těmito normativními stránkami ekonomické teorie se zde nebudeme zabývat. 3) Další funkcí je v keynesiánském pojetí usměrňování makroekonomického vývoje dané země ve smyslu ovlivňování vývoje hlavních makroekonomických veličin. Jde o stabilizační funkci rozpočtu neboli o fiskální politiku. ' Nástroje fiskální politiky Nástroji fiskální politiky jsou jak příjmová, tak i výdajová stránka rozpočtu. Účinky těchto nástrojů bývají nejčastěji interpretovány pomocí jejich vlivu na agregátní poptávku, a to - Rozpočtové příjmy: změna míry zdanění důchodů (případně změna povinných plateb sociálního zabezpečení) se zejména promítá do změny spotřebních výdajů domácností. Je možné, že při poklesu zdanění a růstu osobního disponibilního důchodu porostou výdaje C a tím i AD. Zdanění důchodu může být progresivní, což znamená, že s růstem důchodu podíl daně na tomto důchodu roste (např. zdanění mezd). Konstantní zdanění 1) Pojmy rozpočtová politika a fiskální politika bývají někdy chápány jako synonyma, jindy (jako zde) je použit pojem fiskální politika v užším smyslu. K fiskální politice bývá někdy zahrnuto i usměrňování další oblasti ekonomického vývoje, a to strukturálního vývoje hospodářství (o kterém byla zmínka v úvodní kapitole).

283 znamená, že podíl daně na důchodu je stabilní (např. zdanění zisků podniků), daň se tedy vyvíjí vůči důchodu proporcionálně. Při degresivnim zdanění podíl daně na rostoucím důchodu klesá (např. za určitých podmínek zdravotní pojištění). Při zkoumání míry zdanění osobního důchodu můžeme dále rozlišit průměrné a mezní veličiny. Průměrná míra zdanění osobního důchodu vyjadřuje podíl daně z osobního důchodu na tomto osobním důchodu. Mezní míra zdanění vyjadřuje podíl přírůstku daně z osobního důchodu k přírůstku osobního důchodu. Této mezní míře zdanění bývá připisován význam v tom směru, že právě podle této míry se jednotlivci rozhodují, zda budou ochotni prodloužit svou pracovní dobu. - Rozpočtové výdaje: vládní nákupy statků (G) bezprostředně zvyšují agregátní poptávku, stejně tak i transferové výdaje vlády (77?), které mají nejčastěji podobu transferových plateb domácnostem, částečně i podnikovému sektoru v podobě subvencí (růst poptávky po investicích). Připomeňme si, že konkretizací účinků změny uvedených autonomních výdajů (včetně změny autonomních daní) na AD a produkt jsme se zabývali v kap. 3. Zde byl též vysvětlen multiplikační efekt těchto výdajů. Šlo přitom o jednoduchý přístup, např. s předpokladem stabilní cenové hladiny, produkční mezery Y < Y*, neměnné úrokové sazby v procesu změny Y aj. V případě expanzivní fiskální politiky by šlo o pokles zdanění a růst výdajů G, 77?. Výsledkem je růst agregátní poptávky. Opatření restriktivní fiskální politiky by měla podobu růstu zdanění a poklesu výdajů G, TR. Výsledkem je pokles agregátní poptávky. Fungování nástrojů fiskální politiky se promítá do rozpočtového salda. Toto saldo je představováno rozdílem mezi příjmy rozpočtu (redukujme tyto příjmy na daně z důchodu, jejichž výše je určena sazbou /) a rozpočtovými výdaji (G + TR). Rozpočtové saldo (BS), graficky znázorněno na obr. 13-1, vyjádříme rovnicí: BS = t Y- (G + 77?;. Při důchodu Y l vzniká deficit BSj. Ten se mění v důsledku - změny Y (cyklického vývoje Y): při nižším Yvybere vláda nižší daně (při stejné sazbě t). Při poklesu Y z Yi na Y2 tedy vzroste BS z BSi na BS2, působení nástrojů fiskální politiky v podobě: a) změny sazby důchodové daně t. Např. pokles sazby / se projeví snížením sklonu přímky BS do polohy BS' a dosažením deficitu BS3 (při důchodu Yi), b) změny výdajů G a 77?. Tato změna se projeví v posunu přímky přímky BS: např. růst těchto výdajů je znázorněn jako BS". Deficit vzroste do výše BS4 (při původní úrovni důchodu Yj a při původní sazbě důchodové daně). Zmíněné souvislosti mezi nástroji fiskální politiky (změna t, G, 77?) a deficitem rozpočtu jsou dále komplikovány tím, že následně po aplikaci daného nástroje (a po jeho bezprostředním vlivu na příjmy a výdaje rozpočtu) dochází ke změně Y. Tak např. růst G nebo pokles t je sice bezprostředně spojen s růstem deficitu, v důsledku následného růstu Y(včetně multiplikačního efektu) je však růst deficitu zmírněn.

284 WBĚĚBBBttBBBUĚBBĚ Nástroje fiskální politiky mají dvojí mechanismus fungování: 1) Automatické (vestavěné) stabilizátory: tyto nástroje fungují samočinně, aniž by vláda přijímala zvláštní rozhodnutí o jejich využití. Příkladem těchto nástrojů jsou - progresivní zdanění důchodů, kdy podíl daní na důchodu roste nebo klesá s růstem nebo poklesem důchodu. Typický je tento způsob zdanění u mezd. Dochází zde: - jednak k vlivu na disponibilní důchod: např. v recesi klesá důchod, pokles disponibilního důchodu je bržděn poklesem míry zdanění, což brzdí též pokles spotřebních výdajů, - jednak ke změně hodnoty výdajového multiplikátoru a tím i ke změně účinnosti autonomních výdajů. - automatická změna zejména transferových plateb vlády domácnostem např. v podobě podpor v nezaměstnanosti a různých sociálních dávek. V recesi dochází automaticky ke zvýšení objemu vyplácených podpor a dávek (v důsledku rostoucí nezaměstnanosti a klesajícího důchodu) a tím ke zpomalení poklesu disponibilního důchodu. Uvedené nástroje působí automaticky stabilizačně ve smyslu zmírňování cyklických výkyvů produktu (tedy proticyklicky). Pojem automatické stabilizátory bývá někdy používán i v odlišném smyslu jako okolnosti, které redukují výši výdajového multiplikátoru a tím i účinnost autonomních výdajů na produkt. Automatickým stabilizátorem je potom nejen progresivní charakter zdanění některých důchodů, ale samotná existence zdanění přírůstku důchodu, dále též existence mezního sklonu k importu z důchodu.

285 2) Diskrečni politika, neboli fiskální politika s volným rozhodováním, je spojena s rozhodnutím autorit o použití určitého nástroje. Příkladem jsou jakékoliv vládní výdaje (G, TR), uskutečněné se záměrem ovlivňování vývoje makroekonomických veličin. Na příkladech expanzivní politiky jde zejména o - financování investičních výdajů (dálnice, přehrady apod.), které zaměstnávají množství pracovníků, - financování krátkodobých pracovních míst prostřednictvím "veřejně prospěšných prací" (údržba silnic apod.) nebo "společensky účelných pracovních míst" (viz kapitolu o nezaměstnanosti), - změnu daňových sazeb v podobě daňové reformy (snížení zdanění s cílem stimulace soukromých výdajů). Strukturální a cyklický rozpočet Rozdílný mechanismus působení nástrojů fiskální politiky je možno zohlednit při analýze rozpočtu (jeho příjmů, výdajů a deficitů) s cílem charakterizovat roli vlády při vzniku (nebo snížení) tohoto deficitu. K tomu poslouží rozlišení - skutečného rozpočtu a jeho salda: jde o skutečně naměřené příjmy, výdaje a deficity (přebytky); - strukturálního rozpočtu: jde o příjmy, výdaje a salda, které by byly uskutečněny při tzv. plné zaměstnanosti (L = L* 7 Y = Y*). Strukturální deficit (přebytek) bývá označován též jako cyklicky upravený, tj. očištěný od vlivu cyklu. Jeho změny vyjadřují opatření diskrečni fiskální politiky; - cyklického rozpočtu, jako rozdílu mezi skutečným a strukturálním rozpočtem. Jeho vývoj vyjadřuje vliv cyklického vývoje ekonomiky a s ním spojené působení automatických stabilizátorů na rozpočet. Konkretizujme tento problém na příkladu deficitního rozpočtu. Přepokládejme, že ekonomika prochází fází recese s vysokou nezaměstnaností. Skutečný deficit činil v daném roce např. 40 mld. Kč. Strukturální deficit však činil méně: příčinou je skutečnost, že při tzv. plné zaměstnanosti by vláda jednak dosahovala vyšší příjmy (daňové a jiné), dejme tomu o 15 mld. Kč, jednak by vydávala nižší výdaje (zejména v podobě sociálních dávek) např. o 10 mld. Kč. Strukturální deficit tedy činil v daném roce: = 15 mld. Kč. Cyklický rozpočet pak dosáhl deficitního salda: = 25 mld. Kč. Předpokládejme, že v dalším období skutečný deficit vzrostl na 50 mld. Kč, přičemž nezaměstnanost dále vzrostla a reálný produkt klesal (pokračovala recese). Čím byl tento vývoj rozpočtu způsoben? Propočtem mohlo být např. zjištěno, že strukturální deficit se nezměnil: např = 15 mld. Kč. Růst ušlých příjmů na 20 mld. Kč byl způsoben nižším důchodem, který je zdaňován, a též automatickým poklesem míry zdanění pod úroveň, běžnou při tzv. plné zaměstnanosti. Růst výdajů nad úroveň běžnou při u = u* na 15 mld. Kč byl způsoben růstem nezaměstnanosti a automaticky rostoucími sociálními dávkami. Cyklický deficit se zvýšil na: = 35 mld. Kč a byl výlučnou příčinou růstu skutečného deficitu. V tomto případě byl růst deficitu způsoben cyklickým vývojem, vlivem automatických stabilizátorů (nikoliv diskrečni politikou vlády).

286 Předpokládejme, že v dalším období deficit opět vzrostl, tentokrát však při zvýšení zaměstnanosti a produktu na úroveň prvního období (nastala fáze expanze). Přírůstek skutečného deficitu nyní obsahoval strukturální složku: při skutečném deficitu 60 mld. Kč činil strukturální deficit 35 mld. Kč, vzrostl tedy o 20 mld. Kč ( = 35), neboť došlo např. k růstu výdajů na základě rozhodnutí vlády s cílem zmírnit recesi. Cyklický deficit činil = 25 mld. Kč, poklesl tedy o 10 mld. Kč. Tentokrát byl přírůstek skutečného deficitu o 10 mld. Kč výsledkem jak diskreční politiky vlády (nárůst o 20 mld. Kč), tak i cyklického vývoje (pokles o 10 mld. Kč). Vývoj jednotlivých složek salda státního rozpočtu ČR ilustruje tabulka Tab Rozpočtová soustava ČR, 2000 (mld. Kč) skutečné saldo ;^mktui^ihif;^itjo^ mmmlměěí Pozn.: rok předpověď Pramen: Hospodářské noviny (Ministerstvo financí ČR, výpočet Komerční banka, a. s.) Cíle fiskální politiky Cíle fiskální politiky je možno obecně charakterizovat, stejně jako v případě měnové politiky, jako usměrňování vývoje hlavních makroekonomických veličin, zejména zaměstnanosti (a vyhlazování hospodářského cyklu), případně cenové hladiny (snižování míry inflace). Fiskální politika v tomto aktivistickém přístupu je významným stabilizačním nástrojem v keynesiánském ekonomickém systému. Krátkodobě ovlivňuje zejména expanzivními opatřeními prostřednictvím agregátní poptávky produkt a zaměstnanost v případě mezer typu Y<Y*aL<L*, jak je vyjádřeno v obr Fiskální expanze je přitom doprovázena rozpočtovým deficitem. Ten může být financován dvojím způsobem: ^ 1) Připomeňme si předpoklad zavedený na začátku této kapitoly: neuvažujeme třetí možnost, tj. financování deficitu poklesem vládních aktiv.

287 wměbměěěmaiměěiměěěěiěmimměěě 1) Výchozí situace v obr se vyznačuje nízkým produktem (Yj) a vysokou nezaměstnaností v důsledku předchozího poklesu agregátní poptávky do úrovně AD]. Produkt je přitom blokován na úrovni Y < Y* např. z důvodu strnulosti nominálních mzdových sazeb směrem dolů. Vláda v této situaci stimuluje růst produktu a zaměstnanosti použitím naakumulovaných nevyužitých úspor (jejich vypůjčením, tedy deficitním financováním svých výdajů), tím doplňuje nedostatečnou soukromou poptávku, zvyšuje agregátní poptávku z ADj do AD 2 a dále, dokud Y= Y*. 2) Alternativním zdrojem financování rozpočtového deficitu obvykle v ekonomice s vysokou zaměstnaností (kdy nejsou k dispozici ladem ležící úspory) je růst peněžní zásoby. Zvyšuje se měnová báze a následně multiplikovaně též peněžní zásoba. To je uskutečňováno tím, že centrální banka na otevřeném trhu nakupuje vládní cenné papíry, emitované vládou pro krytí potřeb zmíněné fiskální expanze (jinou, a to méně běžnou, možností je nákup vládních cenných papírů centrální bankou přímo od vlády). Dochází k tzv. monetizaci rozpočtového deficitu neboli k "tištění peněz", kterým vláda získává uvedený výnos nazývaný "ražebné". Přitom vzniká otázka, proč je veřejnost ochotna prodávat vládní cenné papíry centrální bance, neboli proč je ochotna zvyšovat své úspory ve formě držby peněz. Důvodem je růst cenové hladiny (případně růst míry inflace) způsobený fiskální expanzí a následný pokles reálné hodnoty držby peněz. K udržení této reálné hodnoty je nutno zvyšovat držbu peněz nominálně. Tento přísun zdrojů vládě je tedy podmíněn inflací a bývá proto označován jako inflační daň. Výše míry inflace však přitom nesmí překročit určitou hranici, za níž veřejnost začne reálnou držbu peněz snižovat.

288 V případě růstu AD při tzv. plné zaměstnanosti (neboli kdy Y > Y*) by byla aktuální restriktivní fiskální politika s cílem tlumit růst cenové hladiny. Expanzivní i restriktivní fiskální politika má v těchto případech podobu "jemného dolaďování ekonomiky". V případě dlouhodobé expanzivní (nebo restriktivní) fiskální politiky, projevující se pouze ve změně agregátní poptávky, by došlo k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň tzv. plné zaměstnanosti a produktu na úroveň potenciálního produktu, výsledkem by byla pouze změna cenové hladiny (viz obr. 13-3). Připustíme-li efekt fiskální expanze na nominální produkt (P Y) za předpokladu stejného tempa růstu ostatních transakcí, pak této změně musí odpovídat i zbývající strana kvantitativní rovnice, tj. strana M V (peněžní sféra ekonomiky). Dále můžeme uvažovat dvě možnosti: - jde-li o čistou fiskální politiku, tj. beze změn v monetární politice (tedy beze změn peněžní zásoby), musí být růst nominálního produktu doprovázen růstem V, tj. transakční (i důchodové) rychlosti oběhu peněz. Současně dojde také k určitému růstu úrokové sazby (viz dále efekt vytěsňování), - druhá možnost spočívá v tom, že fiskální expanze je doprovázena růstem peněžní zásoby - úroková sazba přitom neroste nebo roste pomaleji, než v předchozím případě. Bariéry účinnosti Obdobně jako v případě měnové politiky také účinnost keynesiánského přístupu k fiskální politice (tj. zejména stimulace zaměstnanosti a produktu) je jednoznačná pouze zdánlivě. Jaké problémy s sebou tato politika přináší? 1) Značnou nejistotu v účincích fiskální politiky způsobují časová zpoždění (viz kapitolu o měnové politice). Jde zejména o výrazné vnitřní zpoždění v případě

289 diskreční expanzivní politiky jako např. financování investiční výstavby z rozpočtu. Vnitřní zpoždění je závažné též při daňových reformách. Dostaví-li se efekt těchto případů fiskální expanze v podobě růstu agregátní poptávky (jako důsledek rozhodnutí přijatého v recesi) v situaci, kdy recese již pominula, může mít tato fiskální politika destabilizující charakter: povede zejména k růstu cenové hladiny (přesněji řečeno k růstu míry inflace). 2) Dalším prvkem, ovlivňujícím účinnost fiskální politiky, je tzv. efekt vytěsňováni (resp. vytlačování, crowding out) \ Jeho princip spočívá v tom, že důsledky expanzivní fiskální politiky v podobě růstu nominálního produktu se projeví též na peněžním trhu v podobě růstu poptávky po penězích a tedy i v růstu úrokové sazby. Na tento růst úrokové sazby reagují poklesem některé výdaje, zejména investiční, částečně též spotřební výdaje a vládní nákupy (financované úvěrem), případně též čistý export, projeví-li se změna úrokové sazby v pohyblivých měnových kursech. Růst produktu v důsledku fiskální expanze je proto doprovázen protichůdným pohybem (včetně multiplikačního efektu), tedy část výdajů je vytěsněna růstem úrokové sazby. Dochází přitom ke změně struktury produktu: např. roste podíl vládních nákupů (G), klesá podíl soukromých investičních výdajů (/). Pokles investičních výdajů má dopady do ekonomického růstu, neboť se zpomaluje růst zásoby kapitálu. V uvedeném případě by tedy šlo o vytěsnění soukromých investičních výdajů vládními nákupy. Může přitom dojít k řadě jiných kombinací- např. pod vlivem růstu transferových plateb domácnostem roste podíl zejména spotřebních výdajů. Vytěsňovací efekt je přitom doprovodným jevem obecně jakéhokoliv růstu autonomních výdajů (např. autonomních spotřebních výdajů nebo autonomního čistého exportu), nejen fiskální politiky. Intenzita vytěsňovacího efektu záleží na mnoha okolnostech, které již známe. Jde zejména - o změnu nominální úrokové sazby na peněžním trhu na rozdíl od závislosti výdajů na reálné úrokové sazbě, - o rozdílný stupeň citlivosti uvedených výdajů na úrokovou sazbu, - o případnou monetární expanzi, která růst úrokové sazby zeslabuje, a tím zesiluje účinek fiskální expanze, - o citlivost poptávky po penězích na úrokovou sazbu (graficky vyjádřeno sklonem křivky MD). 3) Dalším problémem keynesiánské fiskální politiky je okolnost, že stimulační vliv této politiky na zaměstnanost a produkt je obvykle doprovázen rozpočtovým deficitem a následně rostoucím veřejným dluhem - o jeho důsledcích pojednává podkapitola ) S další interpretací vytěsňovacího efektu se setkáte dále v této kapitole při interpretaci klasického případu fiskální politiky (vytěsňovací efekt prostřednictvím trhu kapitálu). Za specifický vytěsňovací efekt bývá někdy označováno zhodnocování kursu domácí měny doprovázející fiskální expanzi (viz dále).

290 4) Analýza vytěsňovacího efektu a účinnosti fiskální politiky se zkomplikuje, zohledníme-li (obdobně jako v případě měnové politiky, opět s důrazem na malé otevřené ekonomiky) současně reakci mezinárodního pohybu statků a finančních aktiv. ^ Předpokládejme, že na odchylky domácí úrokové sazby od průměrné zahraniční úrokové sazby, způsobené fiskální politikou, může bez překážek reagovat mezinárodní pohyb finančních aktiv ze (a do) země. Následují tlaky na měnový kurs s dalším vývojem: - V případě fixních měnových kursů je centrální banka povinna provádět kursové intervence. Např. v případě fiskální expanze, kdy roste úroková sazba, a tím vznikají tlaky na zhodnocení nominálního kursu domácí měny, musí centrální banka nakupovat zahraniční měnu za domácí měnu, tedy intervenovat měnový kurs. Tím zároveň zvyšuje peněžní zásobu, brzdí růst úrokové sazby a zeslabuje vytěsňovací efekt. Fiskální expanze má proto v tomto případě silný účinek. - V případě pohyblivých měnových kursů se mezinárodní pohyb finančních aktiv projeví v kursových výkyvech, které prostřednictvím změny čistého exportu oslabují účinek fiskální politiky. Např. při zmíněné fiskální expanzi a růstu úrokové sazby nad úroveň průměrné zahraniční úrokové sazby dochází k přílivu finančních aktiv ze zahraničí, k růstu poptávky po domácí měně a ke zhodnocení nominálního kursu domácí měny. Tím je oslaben export a stimulován import, což tlumí celkovou účinnost fiskální expanze (s výhradami uvedenými v kapitole o zahraničně ekonomické politice) Alternativní přístupy Klasický případ Klasický případ fiskální politiky vychází z určení úrokové sazby na trhu služeb (výkonů) výrobního faktoru kapitál, zkráceně na trhu kapitálu 2^ (jde tedy o alternativu keynesiánského určení úrokové sazby na trhu peněz). Poptávka po kapitálu (KD) je totožná s poptávkou po úsporách, nabídka kapitálu (KS) je totožná s nabídkou úspor (uvažujme pro zjednodušení pouze soukromé úspory a soukromé investiční výdaje). Na trhu kapitálu dochází k určení rovnovážné úrokové sazby (ij). Veškeré úspory se přemění v poptávku po kapitálu (Kj = Sj). Poptávka po úsporách k financování vládních výdajů (např. vládních nákupů G) zvýší celkovou poptávku po kapitálu a vládních výdajích (resp. po úsporách) z pozice KDj do pozice KD 2 Úroková sazba vzroste na úroveň i 2 - Tím je omezeno poptávané množství kapitálu z Kj na K 2. Objem úspor vzroste (díky růstu úrokové sazby) z ^ na S 2, ve stejném rozsahu tudíž poklesnou spotřební výdaje (uvažujeme pro zjednodušení pouze úpory domácností). 1) Obdobně jako v případě měnové politiky jde o popis základních souvislostí tzv. Mundell - Flemingova modelu, který je důkladně analyzován v pokročilém kursu makroekonomie. 2) Blíže viz kurs mikro ekonomie.

291 ÍÍ^BS^^BKB^ Zvýšené vládní výdaje tak povedou ke stejně vysokému poklesu soukromých výdajů (klasická varianta úplného vytěsňovacího efektu, obr. 13-4). Fiskální politika je neúčinná. Celkové výdaje {AD), produkt ani cenová hladina se nemění, změní se však struktura produktu. Produkt přitom setrvává na úrovni potenciálního produktu (Y = Y*), což je podmíněno předpokladem dokonale pružných nominálních mzdových sazeb (neustálá rovnováha na trzích práce). Tato neúčinnost fiskální politiky je znázorněna na obr Obr Klasický případ fiskální politiky