WARDAK. to je těžká vojenská zkouška. obsah

Transkript

1 12/2012 REPORT

2 WARDAK to je těžká vojenská zkouška V Praze na Vítkově se koncem listopadu uskutečnil slavnostní nástup 4. jednotky poradního a výcvikového týmu po návratu z mise ISAF. Padesát čtyři vojáků 72. mechanizovaného praporu působilo v afghánském Wardaku sedm měsíců. Jejich hlavním úkolem bylo cvičit příslušníky tamní armády a při společných operacích jim krýt záda. Jednotka splnila své úkoly na výtečnou, a to v jedné z nejnáročnějších misí, kterou naši vojáci zatím prošli. ( ) Wardak, to není jen název provincie, ale i těžká vojenská zkouška, uvedl k nastoupeným vojákům ministr obrany. V projevu také vyzdvihl, že jednotka jednala se svými afghánskými protějšky vždy jako s rovnocennými partnery a brzy si získala jejich úctu a respekt. Kromě toho se výrazným způsobem podílela na dalším zvýšení úrovně vycvičenosti a samostatnosti Afghánské národní armády. Armáda potřebuje právě takové vojáky, jakými jste vy. Tvrdé, akceschopné, dokonale připravené. Vyjadřuji vám své uznání za vše, co jste vykonali jak pro afghánský stát, tak pro dobré jméno naší armády i České republiky. ( ) Přáslavičtí, a nejen oni, opět ukázali, že své práci perfektně rozumějí, zdůraznil ministr obrany a veliteli jednotky podplukovníkovi Martinu Botíkovi, který byl a je podle jeho slov mužem na svém místě, poděkoval za suverénní jistotu, s jakou uměl své muže vést. Náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel uvedl, že jednotka prokázala nejen výbornou odbornou připravenost a schopnost fungovat v celém spektru úkolů se spojenci, ale také velmi citlivý přístup k místním vojákům. Sedmá brigáda, pod níž Přáslavičtí spadají, rozhodně není podle jeho slov béčkovou brigádou naopak. Počet odznaků za bojový kontakt svědčí o tom, že vaše mise byla za celou dobu působení jestli ne ta nejaktivnější a nejrizikovější, tak zcela určitě stála na špici. ( ) Musím s veškerou odpovědností říci, že ve vaší jednotce se pojí to nejlepší, co v naší armádě máme, a moc bych si přál, aby takových vojáků, jako jste vy, byla v Armádě ČR většina, řekl na závěr v osobně laděném proslovu generál Petr Pavel. Vojáci takzvané omelety za dobu svého působení na východě Afghánistánu zaznamenali téměř sedm stovek bezpečnostních incidentů. Všechny ty incidenty pro Afghánistán mají jednoho společného jmenovatele, a to je nástražné výbušné zařízení. Takže tady těchto incidentů, už jenom vzhledem k tomu, že jsme byli rozmístěni podél hlavní komunikace mezi Kandahárem a Kábulem, bylo nejvíc. Následovala pak přímá střelba na naše patroly a na naše základny, řekl podplukovník Martin Botík. Spolu s afghánskými a americkými kolegy se 4. jednotka OMLT aktivně účastnila dvou stovek bojových operací, téměř stokrát se ocitla tváří v tvář povstalcům. Jednou z hlavních náplní činnosti jednotky byly také prohledávací operace, při nichž Češi nalezli velké množství zbraní, munice, trhavin. Při jedné z akcí objevili v místní vesnici laboratoř, v níž se vyráběly domácí výbušniny. Asi 300 kilogramů jí vojáci zabavili, což se projevilo na bezpečnostní situaci. Dá se říct, že asi tři čtyři dny, než se z toho vzpamatovali, jsme měli poměrně klid v tom prostoru a nikdo si nedovolil položit nástražný systém na cestu, uvedl Botík. Jako jeden z nejsilnějších momentů pak uvedl útok sebevražedného atentátníka, který zlikvidoval část základny Saydabad. V té době jsem tam měl ještě pořád jednoho vojáka. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se s ním spojil, a těch třicet minut bylo asi nejdelších v mém životě, prozradil Botík. V misi ale zažil i pro něj nesmírně příjemné osobní překvapení: Devátého října večer zabouchali moji kluci na boudu. Zděšený jsem otevřel, nevěděl jsem, co se děje. Zjistil jsem, že tam byli nachystaní s dortem a blahopřáli mi k narozeninám, zavzpomínal s úsměvem na závěr. Všichni vojáci 4. jednotky poradního a výcvikového týmu byli oceněni medailí Za službu v zahraničí bojové zahraniční operaci I., II. a III. stupně, tři vojáci včetně velitele převzali Záslužný kříž ministra obrany ČR III. stupně. Předána ale byla i další ocenění, včetně Odznaku za bojový kontakt, Čestného odznaku AČR za zásluhy III. stupně či Pamětních mincí NGŠ AČR. Reportáž z činnosti 4. jednotky poradního a výcvikového týmu v provincii Wardak pod názvem Štěstí přeje připraveným čtěte na stranách 16 až 18. Text a foto: Olga Haladová obsah Pohled z obou stran 2 První náměstek ministra obrany ČR Vlastimil Picek hodnotí prvních sto dnů strávených v nové funkci Volný pád generála Pavla 4 Repríza se dvěma premiérami 6 Vyhrává ten nejlepší 10 V roli krizových hasičů 12 Štěstí přeje připraveným 16 Schopný logistik 18 Future Soldier Exhibition and Conference A-10 Thunderbolt II (dokončení) 23 Rekonstrukce užhorodského hřbitova 27 Žehnání nejčestnějšího symbolu 30 Na problémy nejste sami 32 Oči Aliance 34 Stará kvalita a nové přístupy 35 Boj s tichým nepřítelem 36 Sportem k podpoře výcviku 38 Military English 41 Mi-8 Hip 43 68mm reaktivní protitankový granát vz Historické čestné názvy 48 Oznámení Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Od 1. ledna 2013 se mění termín výplaty dávek důchodového pojištění a výsluhových příspěvků V souvislosti se zaváděním Integrovaného informačního systému státní pokladny v resortu Ministerstva obrany dochází s účinností od 1. ledna 2013 ke změně výplatního termínu dávek důchodového pojištění a výsluhových příspěvků vyplácených Vojenským úřadem sociálního zabezpečení. Výplatu dávek důchodového pojištění i výsluhových příspěvků již nebude možné zajišťovat jako doposud v prvních pracovních dnech měsíce, ale tato bude prováděna vždy počátkem každého kalendářního měsíce tak, aby byl vždy dodržen zákonný termín pro výplatu obou dávek, tj. do jedenáctého dne kalendářního měsíce. O změně termínu výplaty dávek budou v průběhu měsíce prosince všichni jejich příjemci informováni dopisem ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení tak, aby si mohli včas upravit splatnost svých fi nančních závazků, jako jsou například trvalé příkazy k úhradě apod. Vážení spolupracovníci, vojákyně a vojáci, považuji za svou samozřejmou povinnost poděkovat vám za spolupráci v našem společném snažení, jehož cílem je a jsem přesvědčen, že i nadále bude posílení stability ozbrojených sil a zvyšování jejich schopností. Armáda a další ozbrojené složky jsou rozhodující zárukou obrany zájmů České republiky a plnění spojeneckých závazků v Severoatlantické alianci. Věřím, že jste porozuměli důvodům, které mě vedly poté, kdy jsem v senátních volbách nezískal dostatečnou důvěru voličů k rozhodnutí rezignovat na ministerskou funkci. Chci vás ujistit, že jsem tak jednal s plným vědomím odpovědnosti i za výsledky naší společné práce. Pan premiér mě ujistil, že vláda a on osobně budou dbát na to, aby všechno, čeho jsme společným úsilím dosáhli, bylo nadále rozvíjeno. Cíle jsme si stanovili v Bílé knize o obraně, s níž se vláda ztotožnila. I přes nezbytné šetření rozpočtovými prostředky je nutné upevnit v naší společnosti jistotu, že ozbrojené síly jsou po všech stránkách připraveny k obraně bezpečnostních zájmů českého státu a jeho občanů. Odpovědní politici své funkce odpovědně přijímají a také, zjistí-li úbytek voličské podpory, svá místa odpovědně opouštějí. To je samozřejmý proces, jímž je charakterizována demokracie. Vláda, které jsem byl členem, trvá a trvat bude se svými programy a s veškerou odpovědností za jejich plnění. Není tedy žádný důvod propadat jakýmkoliv nejistotám. Vždyť nejen vláda, nejen já jako ministr, ale především vy jste společnou prací umožnili připravit a zahájit všechny ozdravné a posilující procesy, jejichž dokončením budou naplněny stanovené cíle. Není toho málo, čeho jsme společnou prací dosáhli. Vydali jsme Bílou knihu o obraně, schválili jsme závazný bezpečnostní dokument, Obrannou strategii. Vytvořili jsme nový akviziční systém, odmítající zbytečné prostředníky a zohledňující celý životní cyklus pořizované techniky. Upevnili jsme výraznými úspěchy při plnění bojových úkolů naši vazbu na spojence v Alianci. Připravili jsme legislativu, která zprůhlední průběh kariér vojáků z povolání, která zajistí stabilitu platovou, a zejména jsme dosáhli vládním rozhodnutím stability rozpočtu Ministerstva obrany v následujících letech. Změny ve struktuře ozbrojených sil, stejně jako zefektivnění administrativního aparátu ministerstva se samozřejmě neobejdou bez redukce těch jeho částí, které se ukázaly být neefektivní. Příprava nového a efektivnějšího pojetí aktivní zálohy podpoří zvýšení některých schopností armády. Zároveň pomůže překonat dočasné důsledky dosud nutně omezovaného rozpočtu a přiblíží profesionální armádu civilní části společnosti. Výčet všeho, čeho bylo naší společnou prací ve prospěch posílení naší obranyschopnosti zahájeno a mnohdy již dokončeno, by zabral mnoho místa. Končím tedy své rozloučení s vámi poděkováním za důvěru, kterou jste mě v mé ministerské funkci poctili, a vírou v to, že vaše úsilí dosáhnout vytyčených cílů neochabne. Vojákům a vojákyním v zahraničních misích, kteří nesou největší břímě našich spojeneckých závazků, přeji hodně stěstí a návrat ve zdraví domů. Přeji vám všem a vašim rodinám klidné prožití blížících se vánočních svátků. Váš Alexandr Vondra

3 Když jste končil ve funkci náčelníka Generálního štábu AČR, spekulovalo se o vašem dalším působení v diplomatických službách, konkrétně ve Slovinsku. Proč jste se nakonec rozhodl zůstat v resortu? Ono se toho naspekulovalo více. Celá záležitost se ale vyvinula tak, že jsem od ministra obrany dostal tuto nabídku. Přijal jsem ji z prostého důvodu. Chtěl jsem nějakým způsobem ještě pokračovat v dokončování určitých reformních kroků, mimo jiné v návaznosti na vládou přijatou obrannou strategii. Z této pozice jsem měl v úmyslu samozřejmě také pracovat ve prospěch civilně správního úseku Ministerstva obrany. Čtyřicet let jste byl zvyklý na uniformu. Není pro vás teď tak trochu nezvyk chodit do práce v civilu? Je to skutečně velký nezvyk. Chodil jsem ve stejnokroji desítky let. Teď si tedy zvykám na civil. Nějakým způsobem jsem ukončil etapu života vojáka v činné službě. Zároveň jsem zahájil svoji druhou životní etapu civilního zaměstnance vojenské správy. Post náčelníka Generálního štábu je na úrovni náměstka ministra. Přesto se ale zeptám, jak moc se liší tyto dvě funkce. Primárně se liší především v působnosti. První náměstek má na starost záležitosti obranného plánování a strategického rozhodování z pohledu politické reprezentace. Náčelník Generálního štábu má zase povinnosti ve vztahu k té vojenské části. Jako nejvýše postavený voják za ni plně odpovídá. Máte za sebou sto dnů ve funkci. Platilo i pro vás sto dnů určitého hájení, anebo jste musel naskočit do rozjetého vlaku reformy a začít pracovat hned naplno? Sto dnů hájení jsem určitě nedostal. Na něco podobného by měl asi nárok host První náměstek ministra obrany ČR Vlastimil Picek hodnotí prvních sto dnů strávených v nové funkci POHLED z obou stran Před více než třemi měsíci nahradil ve funkci prvního náměstka ministra obrany Jiřího Šedivého bývalý náčelník Generálního štábu AČR Vlastimil Picek. A právě jeho jsme po obvyklých sto dnech hájení požádali o následující rozhovor. člověk, který by sem nastoupil ze zcela jiné oblasti a musel se od základu seznamovat se systémem práce na Ministerstvu obrany. Mohu říci, že jsem do toho bez problému naskočil a od prvních dnů jsem docela intenzivně začal pracovat. Když se po těch sto dnech ohlédnete za sebe, čeho se vám za tu krátkou dobu podařilo dosáhnout? Mým hlavním úkolem, který jsem dostal hned po nástupu, bylo připravit organizační, mobilizační a dislokační změny. Jsem velice rád, že v minulých dnech ministr obrany tento materiál podepsal. Nyní půjdeme již v duchu závěrů těchto změn a budeme se připravovat na jejich realizaci v roce Po nějakých devíti letech jste prvním náměstkem ministra obrany, který nastoupil na tuto funkci přímo z armády. Je pro vás podrobná znalost resortu v tomto případě výhodou? Pro mne je to samozřejmě velice výhodné. Už když jsem pracoval jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky, měl jsem k politickému vedení velice blízko. Na řadě věcí jsem měl možnost spolupracovat, jiné jsem řešil osobně. Záležitosti resortu Ministerstva obrany mi tedy nejsou cizí. Ti, co nebyli příliš nakloněni vašemu jmenování do této funkce, hovořili o tom, že budete mít vzhledem ke své minulosti velice složitou pozici z hlediska kontrolní funkce armády. Myslíte si, že na tom něco je? Jsem nestraník. Mohu jen slíbit, že v této funkci budu pracovat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. A v tomto procesu budu samozřejmě využívat zkušenosti, které jsem získal jako voják. V minulosti to mezi ministerstvem a Generálním štábem občas jiskřilo. Jaký je ten pohled na některé problémy takříkajíc z druhé strany? Myslím si, že za poslední dva roky se spousta věcí, na které měl Generální štáb jiný názor než civilní správa, vyjasnila. Za dobu ministrování Alexandra Vondry se ta vzájemná spolupráce posunula výrazně k lepšímu. Říkal jsem to jako voják a vidím to i nyní, kdy jsem v roli jeho náměstka. Ta spolupráce by se podle mého názoru měla do budoucna ještě zintenzivňovat. Jde nám o to, aby Ministerstvo obrany, respektive Armáda České republiky, co nejlépe plnily své úkoly. Každý, kdo pracuje na civilně správním úseku, si musí uvědomit, že Ministerstvo obrany je tady pro armádu a ne armáda pro ministerstvo. Teď to říkám tak trochu v uvozovkách. Zmínil jste svůj podíl práce na připravované reformě. Jakým způsobem nyní na tuto činnost navazujete? Jedním z úkolů, který jsem dostal od ministra Vondry, bylo, abych pokračoval v těchto záležitostech. Agenda reformy armády, kterou jsem se v tomto směru zabýval do konce června letošního roku, byla dokončena. Od svého nástupu do funkce náměstka jsem se zabýval reformou civilně správního úseku. Jde nám nejen o zprůhlednění organizačních struktur, ale i o jejich optimalizování. Ministr obrany zmínil, že tentokrát se reforma nebude až tak týkat těch koncových stupňů, ale především Ministerstva obrany, Generálního štábu Armády České republiky a jim podřízených útvarů Celý tento proces byl odstartován Bílou knihou o obraně. Pokud se týče nových struktur, jedná se již o přípravnou realizační fázi. Je pravda, že v případě bojových útvarů jsme spíše narovnávali některé anomálie organizačních struktur způsobené v minulosti. Primárně ta optimalizace jde do systému velení a řízení a těch vyšších organizačních struktur. Přímo pod vás spadá sekce obranné politiky a strategie MO. Jak výrazné změny dozná v budoucnu tato složka? Velmi intenzivně jsem se zabýval touto sekcí, a nejen jí. Tato složka dozná výrazných změn. Nechtěl bych vytrhávat jednotlivé záležitosti z kontextu. Mění se organizační struktura celého úseku, který je podřízen prvnímu náměstkovi ministra obrany. Soustředili jsme se přitom na určité nosné prvky sekce. V úseku prvního náměstka vzniká nově velmi malý orgán zaměřený na plánování, který by měl zahájit svoji činnost od příštího roku. Bude se jednat o samostatné oddělení, které bude odpovědné za střednědobé plánování rozvoje a činnosti celého resortu. Pod vás by měla nově spadat i tzv. malá legislativa. V čem spočívá smysl toho, že oddělení vnitroresortních předpisů vyjmete z legislativní sekce? Všichni víme, že Ministerstvo obrany se topí ve spoustě nařízení, příkazů, interních normativních aktů, doporučení atd. Dal jsem si za úkol, že tato malá legislativa udělá všechno pro to, abychom si ty činnosti a vůbec život na Ministerstvu obrany co nejvíce zjednodušili. A ne naopak, abychom si ho dělali ještě složitější. Nově vzniklý odbor správy organizace bude v sobě zahrnovat působnosti koordinace vnitřní legislativy, organizačního řádu a řízení procesů. Společně s plánovacím oddělením a sekcí obranné politiky a strategie mi umožní výkon role manažera cíle první úrovně za Ministerstvo obrany. V nejbližší době se v souvislosti se stahováním vojsk z Afghánistánu blíží konec zhruba dvacetiletého období velkých misí. První náměstek má na starosti oblast koncepcí a strategií. Znamená to, že na to budete muset nějak reagovat, že se budeme více věnovat přípravě na obranu území České republiky? Přesně tak. Tyto myšlenky se již odrazily v obranné strategii, která byla před několika týdny schválena vládou České republiky. Celý ten můj úsek v čele se sekcí obranné politiky a strategie se bude věnovat nové filozofii, jejíž podstatou je obrana České republiky. Pokud se týče Aliance, budeme se zaměřovat nejen na záležitosti, jako je účast České republiky v tzv. Smart Defence projektech. Armádu skutečně v nejbližším období čeká určité zvolnění v souvislosti se zahraničními misemi. Vojáci se budou více věnovat výcviku. Chtěl bych ale zdůraznit, že i ten bude zaměřen na spolupráci s dalšími armádami NATO a samozřejmě také na komplexní záležitosti podle článku 5. Předpokládám, že když jste nastoupil do této funkce, udělal jste si určitou inventuru. Jaké hlavní dlouhodobější úkoly jste si před sebe vytyčil? Primárně se všichni v resortu, a je úplně jedno, zda to jsou vojáci, či civilní zaměstnanci, musíme zaměřit na to, abychom dotáhli do konce organizační změny, které máme před sebou. Vyžádá si to skutečně hodně práce. Budeme se tomu naplno věnovat celý příští rok. Určitě se nejedná o jednoduchou záležitost, bude nás to v mnoha aspektech doslova bolet. Jsme ale limitováni finančními prostředky kapitoly Ministerstva obrany, a tak nám nic jiného nezbývá. V připravené reformě zůstávají některé záležitosti stále ještě otevřené. Znamená to, že se budou dolaďovat podle toho, jak se vyvine situace v příštím roce a v roce 2014? Myslím si, že celá ta záležitost je dobře připravena, základ byl položen. Jak jsem již řekl, první fáze se týká řídicích struktur v resortu. V závěru příštího roku budou odstraněny určité anomálie u jednotlivých útvarů. Čeká nás skutečně velký kus práce. Za této situace by bylo dobré, kdyby jak vojáci, tak občanští zaměstnanci přijali za své závěry, které byly v současné době schváleny. Text a foto: Vladimír Marek 2 3

4 rubrika Volný pád generála Pavla Volný pád náčelníka Generálního štábu Armády České republiky generálporučíka Petra Pavla trval sice řádově minuty, avšak pro přihlížející auditorium se stal zážitkem na dlouhé roky. Bez přemlouvání se navlékl do speciální kombinézy, nasadil si ochranné brýle a helmu a rázně vkročil do letňanské Skydive areny. Přesněji řečeno do prosklené letové komory o průměru 4,3 metru, kde proudí vzduch o rychlosti od 160 do 280 km/h, což jsou identické podmínky jako při seskoku z letadla. Jeho létání ve větrném tunelu mělo vzestupnou úroveň a po třetím pokusu si již vysloužil od zkušeného instruktora pochvalné gesto za profesionální ovládání těla v proudu vzduchu. Volným pádem jsem nepadal patnáct let. Naposledy, když jsem velel prostějovské brigádě speciálních sil. Na simulátoru to bylo úžasné. Jestliže usilujeme o bezpečný a efektivní výcvik za co nejnižší náklady, tak toto je rozhodně správná cesta, konstatoval krátce po přistání generálporučík Pavel. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba 4 5

5 my a NATO Krizové scénáře a výcvikové aktivity, to byly důvody čtyřdenního nasazení českých pilotů v Pobaltí Repríza se dvěma premiérami Je krátce po desáté hodině, když na začátek vzletové a přistávací dráhy číslo tři dva najíždějí dva podzvukové bitevníky L-159 ALCA s nepřehlédnutelným nápisem Czech Air Force na trupu. Záhy se prudce rozjíždějí a po pár stovkách metrů se odlepují od ranveje litevského letiště Šiauliai. Dopolední mise aliančního cvičení Baltic Region Training Event (BRTE) začíná Organizátorem dvoudenního cvičení Baltic Region Training Event je spojenecké velitelství vzdušných sil (ACC Air Component Command) dislokované v německém Ramsteinu. Tato výcviková událost se nekoná v Pobaltí poprvé. Letošní ročník je již třináctý v pořadí a pravidlem se stalo, že BRTE proběhne třikrát až čtyřikrát do roka. Operačními základnami bývají litevské letiště v Šiauliai nebo estonské Amari. Cvičení BRTE se mohou zúčastnit nejen členské země Severoatlantické aliance, ale také další státy začleněné do programu Partnerství pro mír. Jedná se o otevřenou výcvikovou událost, jejíž prioritou je zvyšování interoperability vzdušných sil, říká velitel 21. křídla čáslavské základny taktického letectva plukovník gšt. Petr Tománek a upřesňuje, že pro tentokrát se do dvoudenních letových misí ve vzdušném prostoru i nad mořem tří pobaltských států zapojily letouny Litvy, Lotyšska, Estonska, České republiky a Finska. BRTE se vždy zúčastňuje také alianční úkolové uskupení, které z letiště v Šiauliai zabezpečuje ochranu vzdušného prostoru pobaltských zemí v rámci integrovaného systému protivzdušné obrany NATO NATINADS. Vzdušné síly Armády České republiky reprezentovala na BRTE XIII dvojice víceúčelových nadzvukových bojových letounů JAS-39C Gripen a čtyři podzvukové bitevníky L-159 ALCA z 211. a 212. taktické letky 21. základny taktického letectva Čáslav a dopravní letoun CASA C-295M z 242. transportní letky 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. Kontingent AČR tvořilo třicet příslušníků, vedle létajícího personálu i specialisté inženýrsko-letecké služby z obou leteckých základen. Dílčí scénáře cvičení Baltic Region Training Event nebyly nahodilými akcemi. Důvody nasazení českých pilotů v Pobaltí jsou dva, a to řešení krizových scénářů a výcvikové aktivity ve prospěch vzdušných sil Litvy, Lotyšska a Estonska, konstatuje major Jakub Štefánek z olomouckého Velitelství společných sil a upřesňuje: Společným letovým úsilím reagujeme na možné eskalující rozpory v krizových oblastech. Podle aktuálnosti stanovujeme náměty cvičení. Například předcházející výcviková aktivita BRTE XII byla zaměřena na přímou leteckou podporu pozemních úkolových uskupení neboli na CAS Close Air Support. Našim pobaltským kolegům jsme tak pomohli docvičit jejich předsunuté letecké návodčí (FAC Forward Air Control) před nasazením do afghánské mise. Vysoce pozitivně je hodnocena také naše výpomoc pro Středisko řízení a uvědomování (CRC Controlling and Reporting Centre) nedaleko litevské Karmelavy. K dosažení standardů Aliance totiž CRC potřebuje zvládnout procedury v navedení většího počtu bojových letounů. Oni je však ve své výzbroji nemají. Naše kroky nepochybně vedou k vyšší efektivitě tamního systému protivzdušné obrany. Pro lepší představu lze některé scénáře cvičení BRTE XIII více přiblížit. Námět vychází ze situace, kdy Rada bezpečnosti Organizace spojených národů schválila podporu pro zásah a následné udržení bezletové zóny nad zájmovou oblastí, vysvětluje mjr. Štefánek a konkretizuje: V dopolední vlně bude naše letové úsilí zaměřeno na udržení bezletové zóny nasazením bojových letounů JAS-39C Gripen. Následně se provede let s humanitární pomocí, přičemž dopravní letoun CASA budou chránit dva podzvukové bitevníky L-159 ALCA. Poté se uskuteční záchranná mise na moři, kdy sestřeleného finského pilota z letounu F-18 vyzvedne estonský vrtulník. Odpolední úkoly spočívají v přímé letecké podpoře pozemního konvoje na střelnici Adazi v Lotyšsku a v zásahu Gripenů proti dvěma nepřátelským stopadesátdevítkám, jejichž piloti se rozhodli dezertovat a přeletět na území modrých. Tím však narušili bezletovou zónu Přestože se jedná o standardní letové úkoly, je tady pracovní úsilí pilotů mnohem vyšší než v tuzemsku. Důvodem jsou odlišnosti, počínaje jiným prostředím a konče jinou angličtinou, říká plk. Tománek a vysvětluje profesní trend u 21. ztl Čáslav. V zahraničí nikdy nejdeme do úkolu, který jsme doma neplnili. Nejprve jej musíme perfektně zvládnout v našich pracovních prostorech a teprve poté v cizím vzdušném prostoru. Proč? Jde o maximálně možnou bezpečnost, zdůrazňuje velitel křídla. Baltické oko Po dvoudenním nasazení příslušníků Armády ČR na akci NATO pokračovali čáslavští profesionálové v plnění operačních úkolů na cvičení Baltic Eye. Cvičení Baltic Eye probíhá na základě již dlouhodobé bilaterální spolupráce mezi armádami České republiky a Litvy. De facto od roku 2004, kdy Litva vstoupila do Severoatlantické aliance. Jeho podstatou je podpora připravenosti litevských vzdušných sil. My jim pravidelnými lety napomáháme zvyšovat profesní připravenost zdejších specialistů. Například radarových řídících pro bojové použití, kteří musejí absolvovat 6 7

6 my a NATO potřebný počet navedení, říká major Jakub Štefánek a pochvaluje si oboustrannou výhodnost Baltického oka. Pro nezasvěcené je třeba uvést, že česko- -litevskou resortní spolupráci stvrdilo vzájemné memorandum a jedním z reálných ustanovení jsou jednodenní letové mise na litevskou hlavní operační základnu v Šiau liai. Pravidelně na každý měsíc je stanovený termín, kdy sem z Čáslavi létá dvojice letounů L-159 ALCA. Výjimkou jsou pouze technické problémy nebo nevyhovující meteorologické podmínky. Těmito misemi jim zajišťujeme kvalitní výcvik a udržení systému protivzdušné obrany na požadované alianční úrovni. Využili jsme toho, že působíme z letiště v Šiauliai, a obě cvičení spojili dohromady. Čtyřdenní nasazení je účelně využito a především nám to umožňuje maximální intenzitu letového úsilí, dodává plukovník Petr Tománek. Všechno na jednu palubu Dříve než vám přiblížíme činnost pilotů v pobaltském vzdušném prostoru, krátce se zastavme na stojánce letadel. Přestože jsou pro čáslavské profesionály výše uvedené aktivity v Litvě již rutinou, může se jejich nasazení pyšnit dvěma profesními premiérami. Poprvé jsme přiletěli do zahraničí s takzvaným nasaditelným balíčkem úkolového uskupení AČR. Ten tady tvoří čtyři podzvukové bitevníky L-159 ALCA a dopravní CASA C-295M. V reálu jsme si ověřili, že obdobnou přepravu létajícího a pozemního personálu, včetně nezbytné logistické podpory, lze do případných zahraničních operací zvládnout za pomoci jednoho transportního letounu, konstatuje major J. Štefánek. Jinými slovy, po obdržení rozkazu se takovýto kontingent může poměrně rychle sbalit, poté vlastními silami přepravit do místa určení a tam začít plnit operační úkol. Z dostupných informací vyplynulo, že po této premiéře v Pobaltí lze uvažovat v nedaleké době také o reprízách. Další premiéru si v zahraničí prožily i alky. Přesněji řečeno tři modernizované stopadesátdevítky, do jejichž kokpitů jsou již zabudovány nové multifunkční displeje, které pilotům umožňují lépe se orientovat v cizím prostředí s využitím sofistikovanější mapové databáze. Barevné obrazovky pět krát sedm palců nejenže zdokonalují letový software stroje, ale především zvyšují bezpečnost letového provozu. Jak říkají sami piloti z 212. taktické letky nová technologie nám dává nové možnosti v nasazení L-159. V nadcházejícím období bude však záležet na přidělených finančních prostředcích, nakolik se budou nové možnosti realizovat v praxi. Létání v zahraničí další zkušenosti Obě cvičení v Pobaltí kladně hodnotí i velitel 212. taktické letky major Jiří Řezáč. Čtyřdenní nasazení pilotů L-159 a specialistů inženýrsko-letecké služby pro něho osobně znamená dvojí přínos. Ten první má spojitost s mezinárodním aspektem. Létáme ve vzdušném prostoru, kde NATO prostřednictvím úkolových uskupení v misi Baltic Air Policing prezentuje svoji přítomnost v pobaltských republikách. V současné době, kdy alianční systém protivzdušné obrany NATINADS zabezpečují letouny JAS-39 Gripen, jsou dostatečně vidět i L-159. Je to dobrá prezentace tohoto podzvukového bitevníku. Zdejší veřejnost má osobní zkušenosti s provozem L-39 Albatros. Mnozí z nich si tyto dva typy na první pohled spletou. Proto jsme rádi, že jim L-159 můžeme ukázat pěkně zblízka. Hodně lidí jsme již překvapili, protože se na vlastní oči přesvědčili, že L-159 ALCA je technologicky mnohem a mnohem výše než Albatros, říká mjr. Řezáč a přidává další argument. Na cvičení BRTE jsme létali pod přímým velením Spojeného střediska řízení leteckých operací (CAOC Combined Air Operations Centre) dislokovaném v německém Uedemu, což v České republice pro nás není standardní činnost. Navíc se jednalo o taktický výcvik, což s sebou přináší nové zkušenosti. Vyzkoušeli jsme si, že zvládáme plnit jejich zadání. Dostaneme rozkaz, ten odpovídajícím způsobem rozpracujeme, poté se na něj připravíme a odletíme misi podle požadavků nadřízených stupňů. Za další profesní benefit považuje velitel čáslavské letky intenzitu letového úsilí v cizím prostředí. V pobaltských republikách jsme ještě takto komplexně nelétali. Je to pro nás další krůček být kdykoliv a kamkoliv nasaditelní, dostaneme-li k tomu rozkaz. Do první poloviny pobaltské mise se také aktivně zapojili příslušníci 242. transportní a speciální letky s letounem CASA C-295M. Naším úkolem byla doprava humanitární pomoci. Náklad jsme přepravovali z letecké základny Šiauliai na civilní letiště v Rize a tam provedli jeho vyložení. Po celou dobu letu nás chránila dvojice letounů L-159 ALCA, popisuje děj kapitán letounu CASA C-295M kpt. Jiří Ulvr. Stejně tak jako on i ostatní členové posádky mají tyto úkoly již zažité. Přesto jde vždy o originál. Pokaždé je to jiný let. To platí bez výjimky i pro zahraniční cvičení. Zejména tady se zdokonalujeme v profesních postupech, protože podmínky v Pobaltí jsou od tuzemska odlišné. Počínaje dohovory v jiném jazyce a konče nevyzpytatelným severským počasím. Je to pro nás přínos zúčastňovat se takových akcí, říká kpt. Ulvr a upřesňuje, že společných cvičení s čáslavskou základnou taktického letectva absolvují příslušníci kbelské 242. transportní a speciální letky několik do roka. Informace z Baltic Region Training Event a Baltic Eye by nebyla kompletní, kdyby nepadla zmínka o kapitánovi Václavu Svobodovi. Byť má funkční zařazení odborného inženýra na 21. křídle, v Šiauliai zodpovídal za všechny pozemní záležitosti. A dlužno dodat, že ke vší spokojenosti českého cvičícího uskupení. Pro mě tato akce v Pobaltí začala již před třemi měsíci a skončí zhruba týden po cvičení. Ukončení je vždy rychlejší než přípravy před tím, vtipkuje čáslavský profesionál. Počet plánovacích konferencí k BRTE, respektive dohovorů v místě nasazení, absolvoval několik. Od stanovených úkolů cvičení se vše odvíjí. Stanoví se počet letadel, počet personálu a logistické zabezpečení, včetně ubytování a stravování. Hostitelská strana vám sdělí, co může poskytnout, a zbytek sem musíte přepravit. Nesmí toho být moc nebo naopak málo. Přitom musíte být připraveni na jakoukoliv situaci, která zde může nastat. A znáte to sami, zpravidla co si s sebou nevezmete, tak záhy potřebujete. Je to o maličkostech, říká kpt. Svoboda a přiznává, že to není až tak snadné, jak může nezasvěcenému člověku připadat. Obzvláště poslední dny před odletem bývají hodně náročné. Zodpovídáte za větší skupinu lidí a samozřejmě se po vás chce, abyste vyhověl všem, konstatuje. Otázka, zda mu role jakéhosi generálního manažera týmu na rozdíl od vedoucího staršího inženýra inženýrsko-letecké služby není proti srsti, ho rozesměje. Neberu to nijak osobně. Pořád je to o letadlech a létání. Navíc mám závislost na cestování. Beru to jako příjemný úděl, že se podívám do světa a přitom ještě udělám něco dobrého pro kolegy ze základny, říká kapitán V. Svoboda. Ochrana bezletové zóny Popsat veškeré události ve vzdušném prostoru Litvy, Lotyšska a Estonska by nepochybně vydalo na samostatnou publikaci. Pro tentokrát vám přiblížíme dvouhodinovou misi dvojice letounů L-159 ALCA rozdělenou do dvou odlišných fází. Po odpoutání se od dráhy tři dva šiauliaiského letiště nasazují oba stroje kurz na sever. Přesněji řečeno na hlavní město Lotyšska Rigu. Zhruba po dvaceti minutách letu přilétají do prostoru střelnice Adazi. Naším úkolem je přímá letecká podpora pozemního konvoje. Na určené cíle nás budou navádět předsunutí letečtí návodčí, upřesňuje nadporučík Jaroslav Pekárek, který má na alce nalétáno zhruba čtyři sta padesát letových hodin. Po stanovených procedurách mezi zemí a nebem jdou obě stopadesátdevítky do akce. Zteč povolena! dává pokyn lotyšský fak českému pilotovi. Na podporu konvoje jsme provedli dvě zteče ve dvojici se simulovaným odhozem řízených pum, upřesňuje činnost na střelnici npor. Pekárek. Následně se obě alky vydávají jižním směrem. Scénář cvičení jim velí stát se dezertéry, kteří by rádi začali nový život na straně modrých. Jejich pokus o přelet aktivuje systém NATINADS, a tudíž řádově v několika minutách jsou u nich hotovostní letouny JAS-39. Vedoucí skupiny Gripenů provede identifikaci narušitelů a po rádiu vydává pilotům L-159 pokyny k následování na určené letiště. Alky vysouvají podvozek, což je přesvědčivý signál, že uposlechnou rozkazu a provedou přistání. Za doprovodu dvojice JAS-39 Gripen jsou nejkratší trasou přivedeny ke vzletové a přistávací dráze letiště Šiauliai. Jejich narušení bezletové zóny nezůstalo bez reakce. Půtka červených a modrých zhruba kilometr nad zemí měla svůj oprávněný smysl. V jakýkoliv okamžik už nemusí jít o scénář cvičení, nýbrž o ostrý zásah k ochraně vzdušného prostoru. 8 9 Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

7 personalistika Výběrové řízení (tendr) je formalizovaný postup, kterým je vybírán dodavatel pro vyhlašovanou zakázku nebo konkrétní osoba pro obsazení významné pracovní pozice či funkce. Zdroj Wikipedie Vyhrává ten nejlepší Pro Armádu České republiky pojem výběrové řízení není zcela neznámý. Stačí využít vyhledavač na internetu a záhy zjistíte, že pod zadaným heslem výběrové řízení AČR se vám objeví neuvěřitelných odkazů. Ano, většina z nich se váže k nákupu různých zbraňových systémů, doplňků výstroje, část samozřejmě tvoří články o těchto tendrech a nemalá část se také vztahuje k výběrovým řízením spojeným s personální prací, tedy s obsazováním různých pozic u jednotek a útvarů české armády. Připomenu jen namátkou chrudimští výsadkáři hledají kolegy, Hradní stráž nabízí volná místa, kdo se chce stát palubním střelcem ve vrtulníku Mi 171, může se také přihlásit, a nelze vynechat ani naši elitní jednotku 601. skupiny speciálních sil. Z veřejně dostupných údajů je zřejmé, že v oblasti personální práce výběrová řízení zatím využíváme, chcete-li vypisujeme, spíše ve vztahu k náboru než k obsazování velitelských, respektive řídicích managerských postů. Pravdou ovšem také je, že o zavedení institutu výběrových řízení, zvláště v návaznosti na často citovaný a skloňovaný kariérní řád, se hovoří již řadu let. Nyní se zdá, že fenomén výběrových řízení se stane tvrdou realitou a že budoucí velitelé praporů, brigád a pluků, ale také ředitelé agentur, sekcí či odborů i aspiranti na další řídicí funkce v nově vznikající struktuře české armády se prokázání svých osobnostních kvalit před výběrovou komisí již nevyhnou. Pilotním projektem se v polovině listopadu stalo výběrové řízení na funkci ředitele nově vznikající Agentury personalistiky AČR. Měli jsme možnost zde být v roli pozorovatelů a celé klání včetně pocitů účastníků zaznamenat. Kdy a kde začít? Je dost pravděpodobné, že tvůrci prozatímní směrnice k výběrovým řízením si podobnou otázku kladli také. Tým, v jehož čele stál zástupce náčelníka GŠ AČR generálmajor František Malenínský, to neměl jednoduché. Měli jsme zadání, věděli jsme, co chceme a že je nezbytné využít zahraničních zkušeností od aliančních kolegů, kde výběrová řízení a práce komisí jsou již léta samozřejmostí, uvedl nás do výchozí situace generál Malenínský a své představy doplnil: Po nástupu nového náčelníka Generálního štábu, po ujasnění si nutnosti, že musí dojít k reorganizaci celé armády, která bude spojená nejen s rušením, ale také se vznikem nových prvků, jsme vedli intenzivní diskuse nad otázkou, jak vybírat lidi na jednotlivé vedoucí pozice. Jednoznačné stanovisko znělo: dát možnost více kandidátům, jít cestou věrohodnosti a transparentnosti výběru, cestou maximální objektivnosti při hodnocení přihlášených lidí. Výhodou generála Malenínského je, že v letech 2002 až 2004 působil na aliančním velitelství v Brunssumu, kde měl ve své gesci právě personální práci, a poté také na velitelství v Monsu, kde se opět setkával s výběrem lidí na různé pozice. Zkrátíme-li tedy činnost přípravné komise, pak se odehrálo následující: Dokumenty o personální práci z různých armád dorazily do Prahy, zde se na ně vrhli překladatelé a pak přípravný tým, jehož úkolem bylo přetransformovat to podstatné na české armádní podmínky, na náš personální systém, naši organizační a hodnostní strukturu. Zcela jasně situaci popsal náčelník GŠ AČR generál poručík Petr Pavel: Ano, nechali jsme se hodně inspirovat zkušenostmi ze zahraničí, protože nemá vždy smysl hledat naši českou specifickou cestu, když už u našich partnerů existují dostatečné zkušenosti. Nechceme vynalézat kolo tam, kde již funguje celé vozidlo. A v Alianci ono pomyslné personální vozidlo funguje již řadu let. Co nás tedy čeká? Systém je skutečně transparentní, každý se s příslušnou směrnicí může seznámit a každý má právo se do vypisovaných výběrových řízení přihlásit. Samozřejmě splňuje-li stanovené podmínky, například vzdělání, hodnost, jazykovou připravenost, potřebnou praxi a podobně. Směrnice jasně stanovuje principy a mantinely, které komisi svým způsobem limitují. Počet členů bude vždy lichý a výběrová řízení budou dvou-, výjimečně tříkolová, uvádí nás do systému práce generál Malenínský, který předsedal komisi při výběru budoucího ředitele armádní personální agentury. V prvním kole se bude hodnotit, a také hodnotilo, jak přihlášení zájemci splňují daná kritéria. Každý ze členů komise dostane podklady zpracované ze životopisu a každého zájemce v jednotlivé oblasti ohodnotí. Bodovací škála je od nuly do pěti. Ale pozor! Členové komise se nemohou rozcházet o více než dva body. Je-li tomu tak, pak se komise musí u daného kritéria zastavit a hledat, kde vznikl problém, proč ten značný rozdíl v hodnocení. Zkušenost potvrdila, že tyto případy vznikly například nejednotným výkladem při převodu minulých struktur, stupňů velení do dnešních podmínek. Například, zda středisko velení bylo z dnešního pohledu na úrovni praporu, či brigády, upřesnil generál Malenínský. Pro zvýšení objektivnosti a kredibility navíc slouží takzvaný faktor náročnosti. Ten byl a bude stanoven u každé hodnocené oblasti. Například bylo předepsáno, že zájemci musí splňovat jazykové znalosti na úrovni STANG To byl střed na pětibodové škále tedy trojka. Kdo ale měl 3333, nebo dokonce zkoušku z dalšího jazyka, získal nejen vyšší bodové ohodnocení, tedy čtyřku, případně i pětku, ale zvýšit náskok v prvním kole před ostatními uchazeči mu pomohl i onen faktor náročnosti, který byl 1,5. A tak prostým vynásobením jste se náhle mohl oddělit od svých konkurentů. Stejné to pak bylo při hodnocení dalších, v případě dnešního výběru jedenácti oblastí praxe a zastávané funkce na stupni prapor, brigáda, zařazení v misích, funkce na operačních stupních, práce v mezinárodních štábech a podobně. Důvěryhodnost práce komise také zvyšuje okolnost, že její členové musí podepsat čestné prohlášení, které se navíc zakládá do zápisu, že nemají žádný osobní zájem na prosazení některé z přihlášených osob. Jednotliví členové komise budou vybíráni podle stupně velení a řízení, kde se bude výběrové řízení konat. Při námi sledovaném pilotním výběrovém řízení byla komise skutečně z nejvyšších pater. Posuďte sami: předseda již citovaný generálmajor František Malenínský, členové komise první zástupce náčelníka GŠ AČR generálmajor Miroslav Žižka, zástupce ředitele SOC MO brigádní generál Jaroslav Kankija, ředitel Sekce personální MO Petr Vančura a jeho zástupce Zdeněk Ďuríček. V roli pozorovatele zde byl také vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert. Na realizaci pilotního projektu měl osobní zájem náčelník Generálního štábu AČR generál Pavel. Personální agentura bude přecházet do mojí podřízenosti, a tak jsem doporučil, aby výběr na vedoucí pozici byl již proveden podle připravených zásad. Ve spolupráci se sekcí personalistiky Ministerstva obrany jsme připravili metodiku, která má zatím předběžný charakter, a podle ní se provede i výběr na funkci ředitele personální agentury. Očekávám, že součástí metodiky bude i stanovení okruhu funkcí, kterých se bude výběr týkat. Požadavek je, aby výběr a činnost komisí byla dostatečně transparentní a aby byla zajištěna veřejná kontrola. Druhé kolo začíná Den D se nachýlil a v jedné z pracoven na Generálním štábu se sešli nejen jmenovaní členové komise, ale také tři plukovníci Ota Rolenec, Vladimír Barca a Roman Kučera, kteří postoupili do druhého kola. Jen pro úplnost uvedeme, že do výběrového řízení na funkci ředitele personální agentury se přihlásilo patnáct zájemců. Jak se cítili tři uchazeči? Všichni přiznávali, že s podáním přihlášky chvilku váhali a zvažovali všechna pro a proti. Všichni se nakonec rozhodli a nutno přiznat, že již postoupení do druhého kola je bezesporu úspěch a svědčí o lidských a profesních kvalitách každého z uchazečů. Bojujete za sebe, řekl při zahájení předseda komise a dodal: Jdete všichni do rovného boje, podmínky jsou dány a je jen na vás, jak se budete prezentovat. Všichni postupně obdržíte obálku se zadaným tématem, na které zpracujete patnáctiminutovou prezentaci. Na její vypracování máte dvě hodiny. Nyní již můžeme prozradit, že téma znělo Vize personální práce v Armádě České republiky do roku Na přípravu měl každý z postoupivších pouhých sto dvacet minut a k dispozici počítač. Upozornění pro další zájemce! Pouze počítač nepřipojený na ŠIS, nepřipojený na internetovou síť. Zapomeňte také na případný donesený externí disk. Zkrátka, k dispozici byla hlava a v ní znalosti a zkušenosti, klávesnice, počítač a nezbytný grafický program. Dvě hodiny se mohou zdát moc, ale sedněte k počítači a zkuste vytvořit deset dvanáct slaidů tak, aby na sebe navazovaly, abyste je byl schopen ne pouze číst, ale i komentovat a abyste si byl v závěru jistý, že své prezentované názory budete schopen před komisí obhájit, tedy odůvodnit. Jak se ukázalo, komise měla pro uchazeče ještě jedno eso v rukávu. Ještě než odhalíme jaké, je nutné uvést, že komise byla vskutku objektivní a tento skrytý trumf, byť možná s ním žadatelé mohli počítat, vytáhla na každého. Děkuji za vaši prezentaci, poděkoval generál Malenínský. A nyní speak english, please. Do you understand me? Rozuměli a po skončení také všichni tři adepti na post ředitele přiznali: Byl to šok. Budiž ale ke cti všem třem, že po pár vteřinách, byť pro ně byly možná nekonečné, se rozhovořili. Problémem spíše bylo odpoutat se od zobrazených prezentací a svou vizi krátce, jasně a stručně okomentovat v angličtině. Všichni také potvrdili, že problém nebyla angličtina jako taková, ale znalost odborných personálních a právních pojmů, které v českých prezentacích zaznívaly. O ženijní technice bych hovořil třeba hodinu, vyznal se z anglického zážitku po skončení plukovník Rolenec. Připravená prezentace však nebyla tou poslední překážkou na cestě k vysněnému personálnímu olympu. Zájemci o ředitelské křeslo museli komisi také dokázat, přesvědčit její členy, že to jsou právě oni, komu má být agentura svěřena. A komisaři byli opět tvrdí, nesmlouvaví a nekompromisní. Otázky od generálů, ale také řekněme od civilní části komise, tedy od ředitele sekce personální a jeho zástupce, byly jasně formulované a zcela záměrně cílené právě do oblasti personální práce, kariérního řádu, hodnocení lidí, právních náležitostí souvisejících s nezbytnou agendou, například s personálními rozkazy. Odpovědi na dotazy dozněly, všichni tři uchazeči odprezentovali nejen svou vizi o personální práci, ale také sebe samotné a nyní nastal čas práce pro komisi. Systém hodnocení druhého kola byl obdobný, tedy každý člen komise bodově hodnotil u přihlášených pět oblastí (1. velicí schopnosti, manažerské dovednosti, schopnost rychlého rozhodování, 2. znalost IT na uživatelské úrovni MS Office MS PowerPoint, 3. schopnost strategického myšlení, 4. vystupování, způsob vyjadřování, komunikace, prezentace sebe sama, 5. organizátorské schopnosti), ovšem s tím rozdílem, že bodová škála nyní byla od jedné do desítky. Ale i ve druhém kole platilo pravidlo, že rozdíl nesmí být větší než dva body. Byl-li by, pak se komise musela radit, zdůvodňovat a hledat dvoubodový konsenzus. Dobojováno Komise na základě zpracovaných prezentací, vašeho vystupování, reakcí na zadané otázky a po sečtení bodů rozhodla, že na třetím místě se umístil plukovník Barca, druhý v pořadí skončil plukovník Kučera a nejlépe si v dnešním výběrovém řízení vedl plukovník Ota Rolenec, přečetl závěrečný zápis generálmajor František Malenínský a dodal: Dnešní den byl pro všechny úspěšný, všichni jste prokázali své schopnosti, všichni jste prokázali kus odvahy již tím, že jste se přihlásili. Šli jste do jámy lvové a obstáli jste. Vítěz ovšem může být jen jeden. Zajímají vás ještě názory a pocity třech adeptů? Všichni přiznávali, že to byla obrovská zkušenost. Všichni potvrdili, že měli trému a že si umí představit i lepší výkon a věrohodnější sebeprezentaci. Snad nejvýstižněji celkovou atmosféru po skončení popsal plukovník Kučera: Byla to bojová mise v podmínkách kanceláře. Epilog Plukovníka Otu Rolence komise na základě výsledků výběrového řízení navrhla náčelníkovi Generálního štábu AČR, aby ho jmenoval do funkce ředitele Agentury personalistiky AČR. Generál Petr Pavel návrh akceptoval a plukovník Rolenec se dnem 1. ledna 2013 ujme nové funkce. Text a foto: Jan Procházka 10 11

8 Malé ohlédnutí za dvaceti lety, které čeští vojáci strávili v zahraničních misích Armáda České republiky počátkem nadcházejícího roku oslaví dvacet let své existence. Kromě jiného je to dvacet dlouhých let, kdy naši vojáci plnili úkoly v náročných klimatických podmínkách a nasazovali své životy během zahraničních misí v krizových oblastech světa, africkým Kongem počínaje a hornatým Afghánistánem konče. Právě proto jsme se této oblasti rozhodli věnovat pozornost. Za těch dvacet let bylo ale zahraničních misí tolik, že je to spíše námět pro publikaci. Přinášíme tedy alespoň jejich seznam a pár zajímavých momentů z těchto zahraničních operací. V roli krizových hasičů jsem, že mám ve stehně střepinu, vzpomínal rotmistr Roman Čelanský. Zranění utrpěli i další vojáci. Četař Jiří Suda dostal zásah do zad. Četař Jiří Hubáček měl zraněnou nohu a ruku. Když mu vojáci sundali přilbu, zjistil, že se podruhé narodil. Měl v ní díru velkou jako pěst. Nejhůře ale dopadli Luděk Zeman a Petr Valeš. Prvnímu z nich utrhl výbuch obě nohy. Rozsah jeho zranění se prakticky neslučoval se životem. I v případě kvalifikované lékařské pomoci přímo na místě by ho asi těžko bylo možné zachránit. Petr Valeš přišel o ruku, další těžké poranění měl v oblasti zad. mise Obrněný transportér s lékařem, který nám vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové. Stále ještě zuřily boje. Po dlouhých diskusích pustili dál jen lékaře. Musel jít pěšky. Velitelství nakonec rozhodlo o tom, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. Všude kolem byla rozmístěna spousta min. Jednomu z řidičů se podařilo zprovoznit obrněný transportér, který vyrazil před námi. Postupovali jsme v jeho stopách. Uvědomovali jsme si, že každou chvíli může něco explodovat. Byl to nekonečný úsek. Nakonec jsme se ale ve zdraví dostali na velitelství. Tedy až na dva skvělé kamarády, popisoval nadporučík Michal Nechvátal. SFOR Jednu z prvních a zároveň také nejvážnějších krizí během mise SFOR v Bosně a Hercegovině museli naši vojáci řešit v obci Otoka. Devatenáctého dubna 1996 v dopoledních hodinách využilo volného pohybu osob přes hraniční linii v této oblasti několik muslimských rodin. Postupně přes most přešlo asi 300 osob. Kolem jedenácté hodiny se bosenští Muslimové shromáždili na hlavní komunikaci spojující Otoku s Novim Gradem a napadli srbskou policejní stanici. Poté postupovali pod muslimskými vlajkami dál na Novi Grad, a to až do okamžiku, dokud se nesetkali se stejně početným davem Srbů. Situace se vyhrotila. Čeští vojáci museli zabránit střetu obou skupin. Naši jednotku v těchto kritických okamžicích vedl kapitán Petr Miler. K prvnímu zásahu došlo kolem druhé hodiny odpolední. Příslušníci českého praporu museli k oddělení znepřátelených skupin použít střelby do vzduchu ze samopalů a kulometů ostrou municí. Dav se na chvíli uklidnil. Zhruba o hodinu později však museli sáhnout k obdobnému opatření podruhé. Celkem vystříleli asi dvanáct set nábojů. V devět hodin večer se podařilo českým a kanadským styčným důstojníkům domluvit setkání zástupců srbské a muslimské strany. To naštěstí přispělo k celkovému uklidnění situace. KFOR Z mnoha let, které čeští vojáci strávili v Kosovu, patřil nesporně k těm nejsložitějším rok Koncem zimy zde propukly rozsáhlé nepokoje, které se nevyhnuly ani operačnímu prostoru českého kontingentu. Jeden z nejtěžších zápasů svedli čeští vojáci v této době v Lipjanech. Druhá rota sem ve středu 17. března 2004 večer poslala na pomoc Finům kombinovanou četu. Postupovali jsme proti davu jen tak, bez obrněných transportérů, pochodovali jsme podél uazů, vzpomínal velitel čety poručík Roman Ondroušek. A právě to zřejmě zapůsobilo. Mezi kosovskými Albánci se totiž rozšířila informace, že je proti nim nasazena speciální jednotka. Měli z nás viditelný respekt, rukama jsme jim vytrhávali hole a házeli je do davu, řekl nám velitel družstva podpraporčík Antonín Kropáček. Ani tento bývalý průzkumník se však netají tím, že právě v těchto okamžicích prožívali naši vojáci horké chvilky. Byla tma, všude kolem bouchaly granáty a ozývala se střelba. Kosovští Albánci navíc používali vysloveně zákeřné metody. V prvních řadách demonstrujících šly často ženy a děti. Střelci přitom byli ukryti uvnitř davu. Lidé házeli většinou kameny, mezi nimi ale občas přilétl i nějaký ten granát. V Kropáčkově družstvu navíc převládali nováčci. Nikdo z nich však neselhal. V těch nejhorších okamžicích se jeden mohl spolehnout na druhého. Velení chtělo využít především jazykovou a kulturní blízkost českých vojáků, a tak se je snažilo nasadit pokud možno do bezprostředního kontaktu s demonstrujícími a obléhanými Srby. A to zřejmě také nakonec rozhodlo. Enduring Freedom Bylo 29. března 2003, do druhé hodiny noční chybělo jen pár minut. Na Kuvajt City v oblasti obchodního centra Sharq Market dopadla irácká raketa. Situace byla hodně vážná. Čeští a slovenští chemici okamžitě vypravili na místo dvě výjezdové skupiny. To, co se dělo všude kolem místa UNPROFOR/UNCRO Ve čtvrtek 3. srpna 1995 přišel na stanoviště Tango 23, na kterém sloužili společně s dalšími českými vojáky četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman, rozkaz zvýšit počet hodin strávených na pozorovacích stanovištích. O pouhý den později byl vyhlášen nejvyšší, rudý stupeň pohotovosti. V té době ale již chorvatská vojska nastupovala do operace Bouře (podle některých zdrojů Tajfun). V poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků doprovázená několika tanky. Z vysílačky jsme se dozvídali, že přes ostatní úseky se již přehnala fronta a je na nich relativní klid. U nás to ale pořád bouchalo naplno, líčil po letech zástupce velitele čety nadporučík Milan Nechvátal. V devět hodin večer se situace konečně poněkud uklidnila. Všichni věřili, že z nejhoršího jsou již venku. Přesto nadále monitorovali situaci. Na pozorovacím stanovišti se střídali po hodině. V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš. Volal na Luďka Zemana, ať sejde dolů z pozorovacího stanoviště, že ho jde vystřídat. Právě v tom okamžiku vpadlo na pozici našich vojáků několik Chorvatů. Zřejmě se tady chtěli ukrýt. Společně s dalšími dvěma kolegy jsem seděl bezprostředně u východu z bunkru. Zaslechli jsme nějaké hlasy. Rozhodli jsme se, že zjistíme, co se děje. Sotva jsme však vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr. Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem si myslel, že mne praštil odražený kámen. Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do krytu. Výbuch přerušil přívod elektřiny, všude kolem byla tma. Až když kluci přinesli baterky, zjistil 12 13

9 mise incidentu ve čtvrt na tři nad ránem, připomínalo jarmareční rej Matějské pouti. Život Kuvajťanů bývá nejspíš poměrně šedivý a nudný. Asi proto místo toho, aby se po dopadu rakety na jejich metropoli šli schovat do krytu, vítají každé vzrušení a snaží se protlačit co možná nejblíže epicentru výbuchu. Českým chemikům připadá poněkud zvláštní uprostřed tohoto hemžení měřit otravné látky v ovzduší. Velitel výjezdové skupiny praporčík Alan Kantor se ale chová jako profesionál. Mohly by zde být použity biologické látky s poměrně dlouhou inkubační dobou. Vysílá tedy laboranta, aby odebral vzorky a provedl měření. Slováci mají pro jistotu ještě všechno dublovat. Tlaková vlna po výbuchu hlavice poměrně silně poškodila tuto část Sharq Marketu. Naštěstí se ve zdejším kině zrovna nepromítalo, a tak nejsou žádné ztráty na životech. Pouze dva lidé byli lehce zraněni. Ochranné obleky a masky uvolňují českým chemikům cestu. Rotný Jiří Milt otevírá hliníkový kufřík. Aktivuje měřicí přístroje a do malých sáčků ukládá odebrané vzorky. Není tady vůbec vidět, potřeboval bych světlo, drmolí přes ochrannou masku. Když konečně místo dopadu rakety vyřízne ze tmy světelný kužel, pokračuje: Je to čisté, nic tu není. Výsledky měření je ještě potřeba nahlásit výpočetní analytické skupině na základnu. Našim chemikům ale padá kámen ze srdce. Zbraně hromadného ničení v tomto případě nebyly použity. MONUSC V lednu 2009 se v Kongu znovu naplno rozpoutaly boje. Z Rwandy přešlo hranice na základě dohody s konžskou vládou asi pět tisíc vojáků. Nastala nová ofenziva. Český pozorovatel kapitán Hynek Pavlačka o vzniklé situaci pravidelně informoval nejen nadřízené stupně, ale i náš zastupitelský úřad. To proto, aby i čeští občané chystající se do těchto končin měli čerstvé informace. Složitá situace nastala i v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o stažení 85. brigády konžské armády z této oblasti. Nebyli to vlastně ani vojáci, a už vůbec tak nevypadali a nechovali se tak. Orvaní, špinaví, kradli a rabovali na potkání. Prostě sběř. Do nové posádky se přesunovali pěšky. Po cestě likvidovali základní školy. Děti brali s sebou a nutili je, aby jim nesly výstroj a zásoby. Když byli školáci vyčerpaní, ozbrojenci přepadli další školu a vyměnili je za jiné, popisoval kpt. Pavlačka. V těchto krajích lidé stále věří, že když snědí Pygmeje, získají jeho sílu, a pokud souloží s Pygmejkou, budou mít velkou sexuální potenci. A tak po cestě i znásilňovali. Jedna třiadvacetiletá žena na následky toho v nemocnici ve Walikale zemřela. Hynek Pavlačka se začal okamžitě o tento případ zajímat. Podařilo se mu shromáždit dostatek důkazů. Ze všech stran ale slyšel, aby do toho příliš nešťoural, že se jedná o vládní vojáky. A tak si počkal na poradu, na které byly vedle pozorovatelů zastoupeny i vládní síly, místní policisté a nevládní organizace. Když na tomto fóru přednesl konkrétní důkazy, nebylo to již možné ututlat. Přímo ve Walikale se konal soud s obviněnými vojáky. Díky tomu získali pozorovatelé u obyčejných lidí výrazný kredit. Všichni totiž viděli, že se v případě určitých nepravostí dokážeme postavit i vládním vojákům, uvádí kapitán Pavlačka. Do Walikale pak přišla 1. mix brigáda, která měla zcela jinou úroveň. Její vojáci disciplínu dodržovali. Většina z nich mluvila anglicky. Vzájemně jsme si vyměňovali informace. Na čem jsme se dohodli, to platilo. Podařilo se mi přesvědčit velitele, že je v jejich zájmu, aby se jako národní armáda očistili. Mnohem více pak cepoval své podřízené a dohlížel na ně. ISAF Do Afghánistánu odletěl nadporučík Jiří Luža 11. srpna V českém provinčním rekonstrukčním týmu v Lógaru sloužil jako zástupce velitele mobilního pozorovacího týmu. První říjnový den dostal za úkol provést průzkum a najít odpalovací místa, ze kterých protivník ostřeluje čínskými raketami základnu. Bylo to v oblasti Baraki Barak, což je samotná hranice, kam až vyjíždějí naši vojáci. Hornatému území dál na západ se přezdívalo zóna smrti. Vliv Tálibánu byl zde příliš silný. Čtyři vozidla Humvee se přesunovala po silnici Georgia. Dostala ale rozkaz z ní odbočit na náhradní trasu. Po nějaké době narazila na vádí (údolí či rokle vzniklá erozí občasného vodního toku v pouštních a polopouštních oblastech), které bylo z dálky těžko rozpoznatelné. Humvee nemělo až takovou průchodivost terénem, a tak jedno z vozidel na této překážce uvízlo. Snažili jsme se ho vyprostit, když najednou ze šesté hodiny přilétlo erpégéčko. Vybuchlo asi dva metry od auta. Bohužel právě v tomto prostoru se nacházeli naši kluci. Protivník prakticky okamžitě zahájil palbu z kulometu a dalších pěchotních zbraní, popisoval incident Lužův podřízený praporčík Martin Karvan, který se této operace účastnil jako střelec z věže vozidla. Kolega ve věži druhého Humvee začal střílet jako první. Měl granátomet a kulomet PKB. Jeho reakce byla perfektní. Ukázal nám, odkud je vedena palba, takže jsme se mohli přidat. Poměrně brzy se nám podařilo zlikvidovat jedno z ohnisek útoku. Střepiny při výbuchu erpégéčka poranily pět vojáků a část týmu byla zaměstnána jejich ošetřováním. Jiní vojáci se navíc snažili vyprostit zapadlé vozidlo. V jednom z vozidel Humvee byli dva novináři. V tomto okamžiku proto spočíval odpor především na bedrech střelců ve věžích obou zbývajících vozidel. Protože jsme byli v oblasti, kde se vedl boj, nemohli jsme přivolat leteckou záchranku. Snažil jsem se navázat spojení se základnou, žádali jsme o leteckou podporu, přistavení vrtulníku MEDEVAC na základnu a vyslání týmu rychlé reakce, vzpomínal nadporučík Luža. Spojení ale fungovalo pouze jedním směrem. Nikdo mi nepotvrdil, že naši informaci dostali. Museli jsme se tedy spoléhat pouze na sebe. Kry - li jsme se palbou a postupně se stahovali. Problém byl ale v tom, že ve vádí uvázlo další vozidlo. Museli se tedy pro něj vrátit. Protivník však dotíral natolik, že stroj nebylo možné vyprostit. A tak vojáci vymazali informace ve vysílačce a v rušičkách, vzali zbraně a munici a auto zlikvidovali. Jeho osádka se pak krytá vozidlem Humvee, které jim přijelo na pomoc, stáhla. Jak se dostali z dostřelu, nasedli vojáci, kteří se nevešli dovnitř, na automobil zvenku. Mezitím vyrazil ze základny Shank český a americký tým rychlé reakce. Text a foto: Vladimír Marek Přehled misí AČR UNPROFOR/UNCRO Jugoslávie ( ) IFOR Bosna a Hercegovina (1996) UNTAES Chorvatsko ( ) SFOR I a II Bosna a Hercegovina ( ) AFOR Albánie, Turecko (1999) KFOR Kosovo ( , pak již jen skupina na velitelství KFOR) Essential Hardvest Makedonie (2001) Enduring Freedom Kuvajt ( ) ISAF Afghánistán (2002 až doposud) Iraqi Freedom Irák (2003) IZ SFOR/MNF-I Irák ( ) Enduring Freedom Afghánistán, speciální síly (2004, 2006, ) Operace Althea (EUFOR) Bosna a Hercegovina ( , pak zastoupení na velitelství v Sarajevu, trvá doposud) EUFOR Schad/RCA ( ) Operační velitelství EU BG SRN (2009) Baltic Air Policing Litva (2009, 2012) Multinational Force and Observers (MFO) Egypt (2009 až doposud) EU NAVFOR Atalanta Velká Británie (2010 až doposud) Aktivity AČR v pozorovatelských misích OSN v letech UNGCI (United Nations Guards Contingent in Iraq) Irák ( ) UNSCOM (United Nations Special Commision) Irák ( ) UNPROFOR (United Nations Protection Force) Jugoslávie ( ) UNOMOZ (United Nations Operation in Mosambique) Mosambik ( ) UNOMIL (United Nations Observer Mission in Liberia) Libérie ( ) UNOMIG (United Nations Observers Mission in Georgia) Gruzie ( ) UNCRO (United Nations Confi dence Restoration Operation in Croatia) Chorvatsko ( ) UNPREDEP (United Nations Preventive Deployment Force) Makedonie ( ) UNTAES (United Nations Transitional Administration for Eastern Slavonia) Chorvatsko ( ) UNMOP (United Nations Mission of Observers in Prevlaka) Chorvatsko ( ) UNMOT (United Nations Mission of Observers in Tajikistan) Tádžikistán ( ) UNMIK (United Nations Interim Administration Mission in Kosovo) Kosovo (1999 až doposud) UNAMSIL (United Nations Mission to Sierra Leone) Sierra Leone ( ) MONUSC (United Nations Organization Stabilization Mission in the Democratic Republic of the Congo) Demokratická republika Kongo (2000 až doposud) UNMEE (United Nations Mission in Ethiopia and Eritrea) Etiopie a Eritrea ( ) UNMIL (United Nations Mission in Liberia) Libérie ( ) UNAMA (United Nations Assistance Mission to Afghanistan) Afghánistán (2008 až doposud) UNSMIS (United Nations Supervision Mission in Syria) Sýrie (2012) Aktivity AČR v pozorovatelských misích OBSE v letech OBSE Gruzie ( ) OBSE Moldávie (1997) OBSE Náhorní Karabach ( ) OBSE Bosna a Hercegovina ( ) OBSE Chorvatsko ( ) OBSE Čečensko ( ) OBSE Albánie ( ) KVM (Kosovo Verifi cation Mission) Kosovo (1999) OBSE Kosovo ( ) Mise jiných mezinárodních vládních organizací v letech DK NS (NNSC Neutral Nations Supervisory Commision) Korejský poloostrov ( ) MAPEXT-ZEU Albánie ( ) 14 15

10 mise V jedné z nejnebezpečnějších afghánských provincií Wardak úspěšně ukončila svou misi 4. jednotka poradního a výcvikového týmu Šˇtěstí přeje PŘIPRAVENÝM První zářijový den je v České republice již historicky vyhrazen začátku školního roku. Letos ale mohli žáci školou povinní ráno zůstat ve svých postelích. Byla totiž sobota. Na rozdíl od kapitána Martina V. Ten strávil poslední půlrok v afghánské provincii Wardak na předsunuté základně Saydabad. Tento osudový den vstal hodně brzy ráno a vypravil se na nedaleký heliport. Byl široko daleko jediný Čech. Jeho jedenáct českých kolegů již předcházejícího dne odletělo na hlavní základnu Soltan Kheyl. Právě na ní se totiž měl s českými vojáky setkat premiér Petr Nečas během své úplně první návštěvy Afghánistánu. Také kapitán čekal na přílet vrtulníku, který ho měl dopravit na tuto základnu. Najednou se ale ozval prudký výbuch. Dřív než se stačil vzpamatovat, ozval se další, tentokrát mnohem silnější. Prudká tlaková vlna srazila nejen jeho, ale i ostatní čekající, americké vojáky, na zem. Rychle jsme se zvedli a běželi do bunkru zaujmout palebné pozice. Nevěděli jsme totiž, zda se nejedná o komplexní úder, zda po výbuchu nebude následovat útok povstaleckých sil na naši základnu, vysvětluje kapitán. Okamžitě jsme se také zapojili do pomoci zraněným. Snažili jsme se udělat maximum pro stabilizaci základních životních funkcí. Později jsme je odnášeli a nakládali do přilétajících vrtulníků, které je přepravovaly do vojenské nemocnice na Bagramu. Odnášeli jsme i afghánské vojáky, jimž již nebylo pomoci, byli totiž mrtví. Když se všechno trochu uklidnilo a bylo zřejmé, že se další útok již nebude opakovat, požádal mne velitel kontingentu, abych zjistil, jaké škody jsme utrpěli, a zároveň udělal fotodokumentaci. Na této předsunuté základně jsme totiž měli nejen bojovou techniku a materiál, ale i ubytovací prostory. Nečas přivezl štěstí Právě 1. září 2012 prošla jednou z nejtěžších zkoušek během svého sedmiměsíčního pobytu v afghánské provincii Wardak 4. jednotka poradního a výcvikového týmu (OMLT Operational Mentoring and Liaison Team). Nejprve se před základnou Saydabad odpálil sebevražedný útočník, který měl výbušniny umístěné přímo na těle. Záhy explodoval nákladní automobil naložený výbušninou. Důsledky byly tragické. Tržnice v blízkosti základny byla prakticky zlikvidována. Patnáct Afghánců zemřelo, desítky dalších vojáků utrpěly zranění. Mezi nimi bylo i nemálo Američanů. České ubytovací prostory, ve kterých ještě den před tím přespávalo dvanáct vojáků, byly prakticky srovnány se zemí. Výbuch byl tak mohutný, že ho slyšeli i na dvacet kilometrů vzdálené hlavní základně Soltan Kheyl. Byla to taková rána, že jsme si mysleli, že americká rota, která v té době byla pod základnou na výjezdu, najela na cestě na improvizovaný výbušný systém. Okamžitě jsme společně s náčelníkem štábu vyskočili a začali organizovat lékařskou pomoc. Až tak po třech minutách jsme dostali informaci, že výbuch byl způsoben sebevražedným útočníkem na předsunuté základně Saydabad. Další půl hodiny trvalo, než se mi podařilo navázat s touto základnou spojení a zjistit, že kapitánovi V. se nic nestalo a je v pořádku, vysvětluje velitel 4. jednotky OMLT podplukovník Martin Botík. Část materiálu, který jsme měli na této základně, byla vážně poškozena. Zpočátku jsme si mysleli, že jsme přišli i o čtyři obrněná auta. Naši řidiči byli ale vycvičeni také jako mechanici, a tak se okamžitě pustili do oprav. Do týdne se jim podařilo dát poškozenou techniku dohromady. Mohli jsme s ní začít jezdit a dál plnit úkoly. Nakonec se nám podařilo škody minimalizovat. Opět se tedy potvrdilo, že našemu vojákovi se v takovýchto situacích nikdo nevyrovná. Že není nad zlaté české ruce. Hlídali silnici smrti Hlavním úkolem 4. jednotky OMLT bylo cvičit, mentorovat a pomáhat v procesu plánování, velení a řízení pěší jednotky Afghánské národní armády o síle praporu (kandaku). Měla přispět ke zvýšení operačních schopností všech jednotek kandaku, pomoci zajistit bezpečné prostředí, volnost pohybu v prostoru odpovědnosti a nastavit podmínky pro zajištění celého spektra operací. Společným cílem našich a afghánských vojáků bylo eliminovat povstaleckou síť v distriktu Saydabad. Jednalo se o oblast o rozloze zhruba čtrnácti set kilometrů čtverečních, kterou tvořilo údolí, nacházející se ve výšce dva tisíce čtyři sta metrů nad mořem, se dvěma stovkami vesnic. Právě tímto distriktem prochází neblaze proslulá páteřní komunikace HW-1 z Kábulu do Kandaháru, nazývaná také silnice smrti. K jejímu koloritu patří vraky vojenské techniky, které ji lemují v pravidelných intervalech. K našim úkolům patřil dohled nad padesáti kilometry nejnebezpečnějšího úseku této silnice. O složitosti našeho zadání svědčí skutečnost, že za dobu nasazení jednotky v Afghánistánu zde v podstatě každý den explodovalo výbušné zařízení. Někdy dokonce i dvakrát či třikrát, upozorňuje náčelník štábu jednotky major Martin Hajduch. S afghánskými vojáky se nám ale spolupracovalo velice dobře. Během těch sedmi měsíců prokázali výrazné zlepšení svých vojenských schopností, a to ve všech směrem. Situaci trochu komplikovalo to, že sice kandak zůstával po celou dobu stejný, ale měnily se jeho jednotky a částečně i operační prostor. Některé základny se rušily, jiné naopak přibývaly. S tím byl spojený poměrně velký přesun materiálu a lidí, což bylo v tomto prostředí náročné. Všichni se vrátili v pořádku Všechny týmy jednotky působily zhruba ve výšce dva tisíce čtyři sta metrů nad mořem. To bylo samozřejmě znát při přesunech. Vyžadovalo to jistou fyzickou kondici. Nasazení neusnadňovalo ani typicky afghánské počasí. Přes léto byla velká vedra. Ke konci nasazení jednotky se již výrazně ochlazovalo. Byly velké rozdíly mezi nočními a denními teplotami. K nejdůležitějším úkolům 4. jednotky OMLT a afghánského kandaku patřily prohledávací operace. Právě při nich se podařilo najít velké množství pěchotních zbraní, munice, granátů, velkorážných kulometů i spojovacích prostředků a stovky kilogramů podomácku vyrobených výbušnin. K významným úspěchům patřilo odhalení laboratoře zaměřené na jejich výrobu a zadržení osob, které se touto činností zabývaly. To společně se zajištěním jednoho z významných místních velitelů přispělo k oslabení činnosti povstalců v této oblasti. Celkem absolvovali čeští vojáci během svého nasazení ve Wardaku dvě stě bojových operací. Téměř v polovině z nich 16 17

11 mise se ocitli tváří v tvář povstalcům a prakticky denně museli čelit střelbě z ručních zbraní. Situace, kdy se dostali pod palbu protivníka, byla mnohdy tak svízelná, že si museli vyžádat leteckou či dělostřeleckou podporu. Pokud bychom sečetli veškeré incidenty této sedmiměsíční operace, dostali bychom se k číslu sedm set. Wardak patří mezi pět nejnebezpečnějších afghánských provincií. Přesto podplukovník Botík přivedl po sedmi měsících strávených v této nebezpečné oblasti všech svých padesát čtyři vojáků zpět do České republiky. Během dvě stě bojových operací, které jsme měli společně se svěřeným kandakem, nejen že naši vojáci neutrpěli žádné ztráty ani zranění, ale stejně na tom byli i naši afghánští spolubojovníci. V tomto směru jsme byli stoprocentně úspěšní, říká velitel 4. jednotky. Jsem přesvědčen, že rozhodující roli v tomto směru sehrála kvalitní příprava a výcvik. Samozřejmě že štěstí k tomu také patří. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným. Realita se nelišila od výcviku Podplukovník Botík ví, o čem mluví. Základ 4. jednotky OMLT totiž tvořili příslušníci 72. mechanizovaného praporu, kteří byli v Afghánistánu nasazeni již před třemi lety. Věděli tedy přesně, do čeho jdou. Velitel jednotky měl ještě čerstvější zkušenosti. Před časem působil na velitelství ISAF. Byl zařazen do divize, která měla na starost kontrolu výcviku a certifikaci afghánských kandaků. Měl možnost pracovat s francouzským, polským a později i českým školicím a výcvikovým týmem. Viděl tedy různé národní jednotky během jejich nasazení. Působil v Kapise, což je provincie nepříliš vzdálená od Kábulu, ale složitá bezpečnostní situace z ní tvoří těžko přístupnou oblast. Později se přesunul na jih do Ghazni k polskému kontingentu. Misi končil ve Wardaku s českým OMLT. Věděli jsme tedy poměrně přesně, na co se máme připravovat. V tom bych viděl i jednu z příčin našeho úspěchu. Realita ve Wardaku se příliš nelišila od našeho výcviku, zdůrazňuje podplukovník Botík. Důležitá byla ale i naše dobrá spolupráce s kandakem. Za těch sedm měsíců jsme se s Afghánci natolik sžili, že jsme v podstatě vytvořili jednu jednotku. Nejen výcvikové týmy, ale i štáb žil s nimi na jejich základnách. Trávili jsme s nimi veškerý čas. A právě to bylo klíčové pro navázání nadstandardních vztahů. Viděli, že se ničemu nevyhýbáme, všechno děláme jako oni, a podle toho se k nám i chovali. Ta spolupráce byla opravdu skvělá. I náš kandak měl sice incident, během kterého jeden z Afghánců obrátil zbraň proti příslušníkům amerického praporu, pod jehož velení jsme byli zařazeni. U nás se ale nic takového nestalo, necítili jsme ze strany Afghánců žádnou zášť. Všechno bylo v pohodě. To ostatně potvrzuje i kapitán Martin V. Podle něho je incident z 1. září všechny ještě více stmelil. Měli k sobě najednou mnohem blíž. Byla to nejnáročnější bojová mise, kterou jsme zatím měli. Troufám si tvrdit, že byla možná ještě o něco složitější než poslední afghánská mise našich speciálních sil, zhodnotil působení 4. jednotky OMLT v Afghánistánu náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Její náročnost spočívala v tom, že jednotka byla dislokována na několika převážně předsunutých základnách a působila ve spolupráci s afghánskou a americkou armádou v malých týmech. Prostředí, ve kterém se vojáci pohybovali, bylo charakteristické každodenními útoky. O složitosti této mise svědčí i skutečnost, že v době, kdy jsme tam byli s premiérem, jedenáct našich vojáků uniklo téměř jisté smrti. Stanoviště, na kterém byli dislokováni, doslova smetla nálož zhruba čtyř tun trhavin. Z toho důvodu jsem opravdu velice rád, že se všichni vrátili živí a zdraví. Je v tom samozřejmě trochu štěstí. Zároveň je za tím ale i pořádný díl kvalitní přípravy. Svou roli podle mne hraje i to, že máme přece jen citlivější přístup k místnímu obyvatelstvu než jiné armády. To nám trochu usnadňuje situaci. Zatím jsme nezaznamenali případ, že by někdo z lidí, které cvičíme, obrátil zbraň proti našim vojákům, řekl na závěr mise generál Pavel. Text: Vladimír Marek Foto: archiv 4. jednotky OMLT logistika Za půl roku se zaměří pozornost celého NATO na Slovensko. Alianční jednotky budou na základě rezoluce Bezpečnostní rady OSN nasazeny do konfliktu dvou znepřátelených zemí. Během operace na podporu míru poskytnou také humanitární podporu, která bude souviset s živelnou katastrofou. Stojí před nimi náročná prověrka, při níž musí prokázat schopnost spolupráce a profesní připravenost v realizaci logistických standardů. Tím naplní cíle mezinárodního polního logistického cvičení Schopný logistik 2013 (Capable Logistician 2013). Logistické cvičení Capable Logistician (CL), které se uskuteční ve dnech 9. až 27. června 2013, se řadí k největším svého druhu v novodobých dějinách Severoatlantické aliance. Jeho unikátnost spočívá nejen v celkovém počtu cvičících a nasazené vojenské techniky, ale především v komplexnosti scénáře v prostorech operace. Těmi budou vojenský výcvikový prostor Lešť, letecká základna Sliač a centrum simulačních technologií Akademie Ozbrojených sil Slovenské republiky v Liptovském Mikuláši. Organizace a řízení této prestižní akce je výsostným dílem Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky (Multinational Logistics Coordination Centre MLCC), které vzniklo v Praze na základě české iniciativy představené aliančním partnerům v říjnu 2008 na jednání hlavních představitelů logistiky NATO. K němu se posléze podpisem memoranda Letter of Intent v říjnu 2009 připojilo Maďarsko, Řecko, Spojené státy americké a Slovensko. To poskytne CL 2013 podporu jako hostitelský stát. Plánování, příprava a samotná realizace cvičení takovéhoto formátu bude mít A report informuje o přípravách logistického standardizačního polního cvičení Capable Logistician 2013 Schopný logistik při vynaložení minimálních nákladů zásadní přínos pro rozvoj resortu obrany a zvýšení kredibility Slovenské republiky na mezinárodní úrovni, říká náčelník Generálního štábu OS SR generálporučík Peter Vojtek. Zájem o účast na cvičení dosáhl možného limitu. V současnosti se jedná o příslušníky a techniku čtyřiadvaceti států z NATO, Evropské unie, signatářů programu Partnerství pro mír, včetně Ruské federace, a dalších jedenácti mezinárodních organizací a agentur. Přibližně dvanáct dalších států má zájem se zúčastnit cvičení jako pozorovatelé. Řádově můžeme hovořit o nasazení zhruba dvou tisíc profesionálů a pěti set kusů techniky, konstatuje ředitel Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky plukovník gšt. Miroslav Pelikán a poukazuje na důvody, proč Capable Logistician 2013 vyvolává tak enormní pozornost: Podobné mezinárodní logistické cvičení proběhlo před devíti lety, a to Collective Effort 2004 ve VVP Boletice. Od té doby se žádná takováto aktivita na rozvoj schopností vzájemné logistické spolupráce v rámci NATO nekonala. Koaliční logistické jednotky potřebují společně cvičit, aby byly schopné zabezpečovat operace v zájmových oblastech. Z následných slov plukovníka Pelikána je zřejmé, že klíčovou indicií CL 2013 je komplexnost. Předcházející cvičení byla zaměřena na dílčí činnost logistických jednotek. Capable Logistician 2013 zahrnuje komplexně všechny logistické funkce. Ve skutečnosti tedy potřebné logistické schopnosti, které jsou nezbytné pro podporu zahraničních misí. Pravdou je, že hlavní plánovací skupina cvičení CL 2013 začala před bezmála dvěma roky připravovat ryze logistické cvičení. Avšak postupem času se začaly přihlašovat další profesní subjekty, respektive druhy vojsk. V této souvislosti je třeba zmínit například mnohonárodní prapor vojenské policie, ženijní jednotky, vzdušné síly, týmy pracující na projektech Smart Energy a ochraně životního prostředí nebo složky koordinující dopravu. Neméně zajímavým faktem je i experiment aliančního velitelství pro transformaci (Allied Command Transformation ACT), který zahrnuje zevrubnou logistickou činnost počínaje nasazením a konče splněním operačního úkolu v zahraniční misi a stažením koaličních jednotek z těchto misí zpět domů. Pro úplnost je třeba dodat, že věhlas Capable Logistician 2013 už dorazil do nejvyšších pater organizačních struktur Severoatlantické aliance. Svoji účast již potvrdili členové Vojenského výboru NATO a další vrcholní představitelé Aliance. V pondělí 12. listopadu předal ministr obrany České republiky Alexandr Vondra generálnímu tajemníkovi NATO Andersovi Foghovi Rasmussenovi osobní pozvání k návštěvě mezinárodního logistického cvičení. JLSG příklad budoucnosti Není sporu o tom, že harmonogram přípravy cvičení Capable Logistician 2013, zahrnující v sobě nejen plánovací konference a jednání hlavní plánovací skupiny, ale i zpracování obsáhlé dokumentace, je pro příslušníky Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky velice časově náročný. Samozřejmě že to nemůže ovlivnit chod centra. Je to o efektivitě a koordinaci našeho nasazení. Na MLCC jsme si sice přerozdělili úkoly, avšak jiné cesty než být v chodu nad rámec pracovní doby není, říká plukovník Miroslav Pelikán a dodává, že je také nemine nadcházející změna organizačních struktur. Od července příštího roku přejdeme do přímé podřízenosti prvního zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR a naše tabulkové počty budou sníženy ze stávajících čtrnácti na jedenáct zaměstnanců, upřesňuje ředitel MLCC. Pozitivní zprávou je to, že o přistoupení do pražského centra zaměřeného na výstavbu logistických schopností je zájem. V současné době má MLCC devět členů a další státy, jako například Srbsko, Bulharsko, Portugalsko a Chorvatsko, již vyjádřily svůj úmysl vstoupit do Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky v Praze podpisem dokumentu Declaration of Intent. Kromě toho Rakousko, Itálie a Litva projednávají svoje přistoupení na národní úrovni. Maďarsko, Řecko, Rakousko, Polsko a Chorvatsko plánují vyslat příští rok do MLCC vojenský personál v hodnostech plukovníků a podplukovníků. Suma sumárum, počet patnáct signatářů MLCC v příštím roce již není tak vzdálenou realitou. Plníme přesně to, co jsme si předsevzali. Česká republika přispívá prostřednictvím MLCC a jeho aktivitami k dosažení záměru zlepšení logistické interoperability a standardizace v rámci Severoatlantické aliance a zemí v programu Partnerství pro mír, jakožto i k zefektivnění sdílení alianční logistické podpory a snížení počtu logistických sil a prostředků v mnohonárodních koaličních operacích, což povede v konečném důsledku ke snížení celkových nákladů na takové operace, argumentuje plukovník Pelikán. Řeč byla i o dalších aktivitách MLCC, a tudíž se u jednoho počínání krátce zastavme. Je to snaha Visegrádské čtyřky (V4) o vybudování společné skupiny logistické podpory (V4 Joint Logistics Support Group V4 JLSG) s předurčením pro nasazení jak v rámci evropského brigádního uskupení v roce 2016, tak pro koaliční operace. Česká republika převzala prostřednictvím MLCC iniciativu vybudovat tuto skupinu (JLSG) ze států Visegrádské čtyřky na takzvané regionální úrovni. Je třeba zdůraznit, že tato profesní aktivita je plně v souladu se současnými ambicemi NATO a konceptem takzvané chytré obrany neboli Smart Defence. Zástupci států V4, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, již projednali možnosti výstavby a personálního obsazení štábu JLSG a další souvislosti, zejména výcvik vyčleněných příslušníků. Ve dnech 19. až 23. listopadu 2012 zorganizovalo MLCC v Praze kurz Joint Logistics Support Group, který byl právě zaměřen na výcvik a přípravu příslušníků JLSG nejen v rámci velitelské struktury NATO, ale také pro JLSG budované na regionální úrovni s pomocí států V4. Naše unikátní iniciativa výstavby Joint Logistics Support Group se setkala s velice pozitivním ohlasem. Mezinárodní odborná veřejnost o ní hovoří jako o vzoru pro budoucnost, dodává plukovník gšt. Miroslav Pelikán. Text: Pavel Lang Ilustrační foto: Marie Křížová 18 19

12 zbrojní veletrh Future Soldier Exhibition and Conference 2012 Výstava, která se konala v Praze na výstavišti v Letňanech od 17. do 19. října, byla dokladem změn, ale rovněž kreativního přístupu pořádajících, mezi něž patřila i naše armáda. Palivový článek společnosti SFC Výstavě dominovala expozice Ministerstva obrany, kterou obklopovala různá technika. Největší byla průzkumná verze kolového obrněného transportéru Pandur. Mnohé návštěvníky však zaujalo specializované vybavení návodčích FAC, ale i jiných odborností. Největší úspěch měli pravděpodobně roboti a bezpilotní letouny, avšak mnohé návštěvníky přilákaly prezentace Vojenské policie, letkového simulátoru i příslušníků Čestné stráže AČR. Výstavu zahájil ministr obrany Alexandr Vondra společně s prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřím Hynkem. Náměstek ministra obrany Polský voják budoucnosti s útočnou puškou MSBS pro personalistiku Michael Hrbata reprezentoval naši republiku v mezinárodní komisi, která vyhodnocovala nejlepší výrobky pro ocenění Gold Future Soldier. Dále se zúčastnili náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel a jeho zástupce generálmajor František Malenínský. Celkem 103 vystavovatelů z 30 zemí se snažilo zaujmout návštěvníky. Některým se to povedlo více, některým méně. Typickým příkladem byla švýcarská firma vyrábějící nože. Nedostalo se jí oficiální pozornosti, protože kvalita jejích výrobků je dlouhodobě jednoznačně skvělá, takže není žádnou novinkou. I bez oficiálních Kolové obrněné vozidlo elektronického boje MPRS II Expozice Ministerstva obrany ČR kontraktů si její výrobky nakupují mnozí vojáci za svoje. Voják a války budoucnosti jsou velkými otazníky. Blíží se konec misí v Afghánistánu a Evropou zmítá krize, která se odráží i v oblasti obranného průmyslu. Akvizice výzbroje klesají a předpokládané výdaje na obranu se v některých zemích NATO a Evropské unie propadly již na méně než polovinu předpokládané a mezinárodně deklarované výše. Jednou z čestných výjimek je Polsko, které má zákonem danou výši výdajů na obranu 2 % HDP, takže jeho armáda je v současnosti jednou z nejlepších a nejbojeschopnějších v NATO. Všeobecně klesá nabídka nových výrobků. V některých zemích se projekty vo jáků budoucnosti již léta nemohou vyhrabat z puberty, protože chybí peníze na další vývoj a výrobu. Situace mnohdy vypadá až hrozivě. Armády, ale i policejní sbory se stávají první obětí úsporných opatření, stejně jako ve třicátých letech minulého století. Změnit později takto nastavený trend populistického šetření na silových resortech je však dlouhodobý problém, což opět potvrdila třicátá léta. To vše se odráží v realitách i perspektivě obranného průmyslu, který zaměstnává řadu nenahraditelných odborníků. Pohledy do budoucnosti a odborné konference Z odborníků si budoucnost představuje každý jinak, obvykle z hlediska svého zaměření. A každý samozřejmě prosazuje svoji odbornost jako nejdůležitější. Nelze však pominout hlavní trendy současnosti. Jedná se především o systémovost a zvýšení efektivity bojové činnosti, dále akvizici, zpracování, transfer a využití informací, komunikaci, ochranu infrastruktury, ale i zbraňových systémů proti kybernetickým útokům, palebnou podporu, přesnost střelby, robotiku, ochranu osob a vozidel a logistiku. Každý z uvedených trendů má obrovskou šířku a mnohé se prolínají. Převážnou většinu z nich bylo možno nalézt na výstavě Future Soldier Exhibition and Conference 2012 (FSEC). Jen bylo třeba mít v některých případech otevřené oči a přemýšlet o souvislostech. Součástí výstavy Future Soldier Exhibition and Conference 2012 bylo také několik odborných konferencí, což ostatně vyplývá z názvu. Konference jsou určeny především pro odborníky, protože se na nich řeší technologické, taktické i obecně bezpečnostní trendy. Důvodem jejich pořádání na výstavách je především fakt, že se jedná o místa, která navštěvují odborníci z mnoha zemí. V rámci získávání informací a komunikace s výrobci se specialisté mohou zároveň setkávat a vyměňovat si názory a zkušenosti. Pravděpodobně nejzajímavější z konferencí byla dvoudenní Future of Cyber, která byla pořádána českou pobočkou mezinárodní asociace amerického původu AFCEA (Armed Forces Communication and Electronic Association). Jako trend zásadní důležitosti lze v oboru vývoje a výroby materiálu pro silové složky označit rostoucí podíl vstupů civilní sféry, univerzitních týmů a výzkumných pracovišť. Novinky a zajímavosti Před výstavní halou si návštěvníci mohli prohlédnout i několik kusů těžké techniky. Veřejnost se tak mohla poprvé setkat s modernizovanou verzí samohybné kanonové houfnice DANA M-1 CZ společnosti EXCALIBUR Army, která byla vyvíjena ve spolupráci s několika slovenskými partnery. Nedávno jsme o ní psali. Jedná se o první domácí, i když původně neoficiální realizaci programu NATO, který je zaměřen na snižování nákladů při vyzbrojování armád Aliance a nese označení Smart Defence. Před halou rovněž stála dvě vozidla, která jsou součástí výzbroje 51. brigády elektronického boje z Opavy. Jednalo se o upravenou verzi kolového obrněného vozidla LMV s označením MPRS II. Jako vojáka budoucnosti si mnozí odborníci představují robota. Univerzita obrany v Brně má nevelké pracoviště, které se dlouhodobě zabývá vývojem a výrobou funkčních vzorů pozemních i leteckých robotů bezpilotních letounů a vrtulníků. Spolupracuje přitom nejen s dalšími univerzitami a odbornými pracovišti doma, například VOP CZ, ČVUT Praha či Vysokým učením technickým v Brně, ale i s odborníky z armád i privátních společností v USA a Izraeli, kde robotický vývoj pokročil nejdále. Univerzita obrany vystavovala a prezentovala na Future Soldier Exhibition and Conference 2012 několik různých robotů, včetně jednoho bojového s výzbrojí, který je schopen vyhledávat cíle v terénu pomocí laserového radaru. Univerzita předváděla rovněž vizualizační systém pro velitele a štáby brigád, který vytváří plastickou mapu bojiště a umožňuje na ní provádět výpočty a modelovat situace. Lze jen doufat, že nadějné české projekty nebudou zrušeny z důvodu úspor. Bez ohledu na roboty nelze popřít, že vítězství je vždy dosaženo ve chvíli, kdy na území nepřítele spočívají boty pěšáků, kteří ho kontrolují, samozřejmě nejlépe pěšáků (vojáků) budoucnosti. Prozatím druhou verzi německého pěšáka budoucnosti, Infanterist der Zukunft (IdZ-2) s bojovým jménem Gladius, představilo německé konsorcium Rheinmetall AG, Corporate Sector Defence. V praxi se jedná především o elektronické vybavení, které zlepšuje oblast komunikace, akvizice a transferu informací za účelem zefektivnění bojové činnosti každého jednotlivého pěšáka. První verze již přichází do výzbroje Bundeswehru spolu s novými bojovými vozidly pěchoty Puma Robot Orpheus z Vysokého technického učení Brno a kolovými obrněnými transportéry Boxer. Vojáka budoucnosti jsme rovněž mohli vidět v expozici Polska. Nejzajímavější na něm byla jeho výzbroj, kterou tvoří modulová sada pěchotních zbraní společnosti BUMAR. Řešení je atypické, protože útočná puška MSBS ráže 5,56 mm má dvě základní verze, a to klasickou se zásobníkem před lučíkem spouště a bullpup. Lehčí verzi vojáka budoucnosti označovaného zkratkou NORMANS prezentovala rovněž expozice norských výrobců. Jeho elektronická výstroj má několik modulárních řešení. Obdobné systémy zavádí do výzbroje rovněž americká a francouzská armáda, které je testují v Afghánistánu. V dalších zemích, včetně naší republiky, již řadu let probíhá vývoj. Novému německému a polskému vojákovi budoucnosti se pokusíme věnovat v některých z následujících čísel. Jako rejdiště vojáků budoucnosti vypadala rovněž prezentace společnosti PRAMACOM, která kompletuje vybavení pro předsunuté (letecké) návodčí FAC a jejich pokročilejší provedení. Ke žhavým novinkám ve vybavení vojáků budoucnosti patřily průhledové brýle prezentované společností Audiopro, které dokonce ještě neměly jméno. Na výstavě Future Soldier Exhibition and Conference 2012 bylo možno vidět i další technologické novinky a zajímavosti. Jedná se například o systém TVP (Tactical Video Procesor) pro zpracování videa a jeho transfer pomocí polní vysílačky prezentovaný společností Interlink. Mezi zajímavé novinky patřila rovněž nenápadná 20 21

13 zbrojní veletrh technika a výzbroj Funkční vzor pozemní lafetace útočné pušky nebo kulometu Minimi jako prostředek ochrany perimetru vyvíjí Univerzita obrany pro českou verzi vojáka budoucnosti Norský voják budoucnosti programu NORMANS krabička plná elektroniky ATES C-IED společnosti SAAB. Dosud posloužila k výcviku britských vojáků pro obsluhu minohledaček. Do oblasti novinek boje s nástrahami patřila rovněž nová rušička Star Manpods C společnost URC, která je vylepšenou verzí typu, který naši vojáci úspěšně používají v Afghánistánu proti různým bezdrátově odpalovaným (improvizovaným) nástražným výbušným systémům. Vyjdeme-li z rozsáhlé elektronizace, tvoří zásadní problém současných armád elektrická energie. Jedním z řešení jsou palivové články, které prezentovalo několik firem, především BREN Tronics a SFC Energy. Jejich produkty se používají od osobní výstroje vojáků po pohon ponorek. Dominovala elektronika Letošní výstava Future Soldier Exhibition and Conference 2012 měla být odpovědí na některé ze žhavých bezpečnostních otázek současnosti. Nekladla si za cíl konkurovat největším světovým výstavám typu EUROSATORY. Za největší ohrožení, které se reálně dotýká každého občana, je aktuálně považován kyberterorismus. Proto hlavní zaměření FSEC bylo do oblasti Německý IdZ Gladius kybernetiky, která bohužel není příliš mediálně zajímavá. Různé krabičky plné elektronických švábů mohou obtížně konkurovat puškám, granátům, terénním vozidlům či obrněné technice. Jenže realita je neúprosná. Cílem teroristického útoku za použití zbraní a trhavin se může stát v Evropě prozatím málokdo, ale útoky na počítače jsou na denním pořádku. Proto byla v expozici společnosti Deloite provedena třikrát denně simulace hackerského útoku. Mezinárodní specialista v oboru zabezpečení IT a manažer zabezpečení a ochrany údajů uvedené společnosti Andras Kabai názorně představoval různé způsoby úprav a zašifrování škodlivých binárních programů tak, aby to antivirové programy nezjistily, takže nejsou schopny detekovat útok. V rámci konference Future of Cyber byly provedeny živé demonstrace útoku hackerů a rovněž možnosti obrany proti nim. Menší rozměr FSEC vedl pořadatele k zaměření do oblastí specializace a odbornosti. K tomu je třeba dodat, že FSEC, stejně jako některé jiné mezinárodní výstavy obranného a bezpečnostního průmyslu, není jakousi tržnicí spotřebního zboží. Prezentované produkty dokladují především vývoj a trendy, nikoli zavedenou výzbroj. Takové výstavy jsou záležitostí informační a komunikační a v neposlední řadě i mediální. Dokladem byly i týmy obou největších českých televizních stanic a Českého rozhlasu. Hlavním cílem pořadatelské společnosti Progres Partners, Ministerstva obrany, Armády České republiky, Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva, Hospodářské komory ČR, Hradní stráže, Vojenského historického ústavu a vystavovatelů z mnoha zemí bylo informovat o novinkách, zajímavostech a souvislostech v oborech obrany a bezpečnosti. Pražský FSEC 2012 byl tedy zcela reálně zahleděn především do budoucna. Ovšem budoucnost začíná již dnes. Pokud někdo tvrdí, že výstava FSEC nebyla zajímavá, nepochopil její záměr ani obecnou bezpečnostní realitu. Situace na výstavách je odrazem situace v armádách. V současnosti se evropské armády zaměřují především na modernizace výzbroje, hledání cest, vývoj nových technologií a řešení vztahu taktiky a výzbroje, nikoli nákup nových typů techniky. Nikdo přesně neví, jaká bude situace po odchodu především amerických vojsk z Afghánistánu. Například v oblasti obrněné techniky je v Evropě v podstatě přezbrojeno, což se odráží i na konkrétních výstavách. Neexistuje důvod, proč by zahraniční výrobce investoval značné částky na dopravu tanku či jiného obrněného vozidla na výstavu v zemi, která má vojenský rozpočet nižší než 1 % HDP a jeden prapor zakonzervovaných tanků. Aktuálně probíhá přezbrojení naší armády kolovými obrněnými transportéry Pandur, lehkými kolovými vozidly LMV a útočnými puškami BREN. Největší projekty přezbrojení jsou v realizační fázi a další zásadní přezbrojování nebude aktuální dříve než za dvacet let. Podobná situace je ve většině evropských zemí. Vývoj i nabídka se tedy logicky zaměřují do oblastí, které jsou perspektivní z hlediska akvizic a exportu. Nakladatelství MS line, které je dlouhodobým mediálním partnerem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, tradičně ocenilo nejzajímavější výrobky titulem Gold Future Soldier. Převzali je zástupci společností EVPÚ Defence, Messit přístroje, Česká zbrojovka Uherský Brod, Rheinmetall Defence Electronics a NFM Group. Závěrem je třeba uvést, že letošní Future Soldier Exhibition and Conference byla poslední. Za dva roky se bude v Praze konat nově koncipovaná vojenská výstava Future Forces Exhibition and Conference. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba A-10 Thunderbolt II dokončení Specializovaný bitevní letoun zaznamenal úspěchy prakticky ve všech prostorech svého nasazení. Důvodem je především nekonvenční technické řešení. Odborníci předpokládají, že bude sloužit ještě více než patnáct let. Pro A-10A Thunderbolt II se nakonec začalo používat zjednodušené označení A-10, protože sériové výroby a zavedení do výzbroje se dlouhodobě nedočkala žádná další verze. Rovněž se nezdařil export, přestože se objevilo několik vážných zájemců. Jedním z důvodů exportního neúspěchu A-10 byl fakt, že v rámci NATO se již v polovině osmdesátých let minulého století počítalo pro bitevní útoky s univerzálními víceúčelovými nadzvukovými typy. Prakticky lze tento takticko-technický názorový posun označit jako návrat amerického letectva ke koncepci stíhacích bombardérů. Typově se jedná především o americké F-16 a F-18, dále britsko-francouzský Jaguar a bitevní verzi nečekaně úspěšného evropského Tornada. K praktickému nasazení výše uvedených víceúčelových typů došlo za první války v Perském zálivu (1991). Pro zajímavost lze uvést, že jediný technologický konkurent typu A-10, ruský bitevní Su-25, se dostal do výzbroje 14 států, nepočítámeli postsovětské republiky. Pro bitevní úkoly byly až do konce studené války určeny rovněž vyzbrojené verze cvičných proudových letounů Alpha Jet německého letectva a lehký bitevní letoun AMX italského letectva, který byl vyvíjen ve spolupráci s Brazílií a slouží dodnes. Ovšem ve srovnání s A-10 mají veškeré uvedené letouny výrazně nižší odolnost vůči protiletecké obraně. Thunderbolt II je navíc výrazně levnější z hlediska jednicové i systémové ceny a provozních nákladů než kterýkoli z víceúčelových bojových letounů. K ukončení výroby A-10 napomohly rovněž ekonomické i kompetenční problémy. Americké ministerstvo obrany nebylo ochotno platit výrobu více než dvou typů základních bojových letounů. Jednalo se o vysoce výkonný F-15, který měl zajistit vybojování převahy ve vzduchu, levnější a jednodušší F-16, původně se stejným určením, a bitevní A-10. Rozšíření úkolů stíhacího F-16 na dvojúčelový stíhací bombardér, který byl schopen díky moderní avionice zasahovat s dostatečnou přesností i cíle na zemi, vedlo k ukončení programu A-10. Paradoxně se na tom podílely odolnost, malá nehodovost, vysoké procento bojové pohotovosti a další kvality bitevního letounu, protože se správně předpokládalo, že vydrží ve službě dlouho a v dostatečném množství. Letectvo pozemních sil (US Army) rovněž nepočítalo s A-10 a jako hlavní prostředek pro ničení cílů na zemi si vybralo bitevní vrtulník AH-64 Apache. Vojenské námořnictvo (US Navy) a námořní pěchota (US Marines) počítaly pro bitevní úkoly se zavedenými typy F-18 a AV-8 Harrier. Modernizační programy Ani v rámci snahy po maximálních úsporách nebylo možné ignorovat kvality letounu A-10 a jeho potenciál z hlediska nasazení v konfliktech nízké intenzity. Proto byl v roce 2001 zahájen modernizační program s názvem A-10C Precision Engagement. Co je cílem programu, řekl jeho ředitel podplukovník Marc Donahue při slavnostní prezentaci prvního modernizovaného letounu v roce 2005: A-10C je nejlepší přítel bot na zemi (myšleno pěšáků). Sériové modernizované letouny nesou od roku 2006 označení A/OA-10. První z nich dosáhly bojové pohotovosti roku 2007 v rámci 110. stíhací letky Národní letecké gardy ANG (Air National Guard), dislokované v minesotském Battle Creec. Změny ve vybavení nejsou z vnějšku viditelné. Jedná se o instalaci dvou nových multifunkčních barevných displejů na palubní desku, kde nahradí starší displeje a některé klasické kruhové přístroje. Dále přibylo několik bloků elektroniky, které jsou zaměřeny do oblasti navigace, přesnosti útoků, kontroly letu, elektronických protiopatření a komunikace. Připomenout lze především systémy pro kontrolu a bezpečnost letu a zaměřování cílů v nízkých letových hladinách: LASTE (Low Altitude Safety and Targeting Enhancements), GCAS (Ground Collision Avoidance System) a EAC (Enhanced Attitude Control). Navigaci zásadním způsobem vylepšuje kombinovaný satelitní/ inerciální systém EGI (Embedded Global Positioning System/inertial Navigation System). Letoun sice nedostal radiolokátor pro vyhledávání a zaměřování cílů, ale může nést průzkumné a zaměřovací podvěsy LITENING a Sniper XT, které umožňují dosažení přesných zásahů cíle. Novinkou je možnost použití šesti typů takzvané inteligentní podvěšené munice. Od roku 2010 používají piloti přílbový zaměřovač HMIT (Helmet Mounted Integrated Targeting). Tlačítka ovládání zbraňových systémů se přestěhovala na horní stranu kniplu (řídicí páka pro ovládání křidélek a výškovky). Podle odborníků je výsledná bojová hodnota A/OA-10 oproti A-10 přibližně desetkrát vyšší. U sériových A-10 se předpokládal resurs letových hodin, což by odpovídalo ukončení služby zhruba v roce Revize a opravy v rámci modernizačního programu navýšily resurs na hodin, což umožňuje službu do roku Udržení statické pevnosti draku zajišťuje program A-10 Hog Up, v jehož rámci jsou opravovány a vyměňovány strukturální a mechanické systémy. Verze A/OA-10 by proto měla mít možnost služby až do roku 2028, což znamená prodloužení resursu na až hodin. Může se to zdát nereálné, avšak stačí si připomenout délku služby strategických bombardérů B-52. Od roku 2005 probíhá rovněž modernizační program pohonných jednotek A-10. Jeho hlavním cílem je zvýšení tahu motorů, kontrola jejich činnosti a použití biopaliva. To bylo testováno poprvé v březnu Součástí programu A-10 Precision Engagement jsou rovněž nové trenažéry pro plné spektrum misí FMT (Full Mission Trainer), které dostane postupně každá letka v rámci kooperace s Bojovým velitelstvím letectva (USAF) ACC (Air Combat Command). Celkově by na verzi A/OA-10 mělo být konvertováno 349 letounů A-10, přičemž předpokládané náklady jsou 360 milionů USD. Program je dokladem výhodnosti a perspektivnosti modernizací v armádách NATO (A report 7/2012 a 8/2012). Jako prozatím poslední novinku lze uvést program trvalé blízké letecké podpory PCAS (Persistent Close Air Support), který realizuje vládní Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů DARPA (Defence Advanced Research Projects Agency) se společnostmi Raytheon a Aurora Flight Sciences. Jedná se o vývoj bezpilotní verze A-10, která bude dlouhodobě hlídkovat nad bojištěm a ničit cíle podle pokynů ze země. Pomalý, autostabilní a odolný A-10 s dlouhou výdrží ve vzduchu je pro takovou činnost velmi vhodný. Zajímavé je, že nabídka bezpilotní verze se objevila již v době počátků sériové výroby, avšak nikdo o ni neprojevil zájem. Cíle by měli vyhledávat a zaměřovat specializovaní společní (pro všechny ozbrojené složky USA) návodčí programu JTAC (Joint Terminal Attack Controler), kteří by měli být schopni komunikovat s letounem i na vzdálenost větší než 50 km. Z dostupných informací 22 23

14 rubrika A-10 Thunderbolt II 24 REPORT 25

15 technika a výzbroj není prozatím jasné, kdo bude letoun navádět od startu do prostoru útoku. Sotva lze předpokládat, že návodčí JTAC by plnil dlouhodobě funkci letového operátora bezpilotního letounu. Pokud by byl letoun bezosádkový, muselo by proběhnout předání řízení od leteckého operátora návodčímu JTAC, nebo by musela probíhat společná akce dvou těchto operátorů. Funkční vzor letounu s prozatímním označením A-10PCAS má být dokončen v roce Bojové nasazení Vzhledem k ukončení studené války se A-10 nedočkaly ani velké války v Evropě a již v devadesátých letech se objevovaly jako návštěvníci na letištích bývalých protivníků. Stačí připomenout tehdejší slavné letecké dny CIAF v Hradci Králové. Jako zajímavost lze uvést, že část letounů byla od roku 1987 připravována na plnění funkce předsunutých leteckých návodčí FAC (Forvard Air Control/Controller). Měly tedy dlouhodobě působit nad územím protivníka a vyhledávat a značkovat cíle pro další letouny, které by je ničily. K tomu dostaly výzbroj šesti podvěšených raketometů s raketami Hydra ráže 70 mm, vybavenými fosforovými dýmovými hlavicemi. Pro vyčleněné letouny FAC bylo přijato označení OA-10. K opravdovému bojovému nasazení došlo na nepředpokládaném místě, kterým byl Arabský poloostrov. První válka v Perském zálivu (1991) umožnila A-10 předvést svoje schopnosti. Podle oficiálních údajů zničily v rámci bojových letů 900 iráckých tanků, obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů. Čtyři A-10 byly sestřeleny raketovými prostředky protiletecké obrany. Tři z nich se po opravě vrátily do služby. Bez ohledu na předpoklad vyřazení A-10 a jejich náhradu modernizovanými verzemi F-16 se po první válce v Perském zálivu konalo nasazení bitevních letounů v Bosně a Hercegovině, kde byly použity proti obrněné a dělostřelecké technice bosenských Srbů. Podílely se rovněž na akcích pro záchranu sestřelených pilotů. Zde se ovšem projevil základní nedostatek A-10. Letounům chyběl radar a moderní avionické, především navigační vybavení. Na rozdíl od slunné epopeje nad Arábií omezovaly jejich činnost na Balkáně noc, nepříznivé počasí a nepřehledný horský terén. Od března 2002 se A-10 podílely na bojích v Afghánistánu. K tomu je třeba dodat, že část letounů od té doby začala přebírat Národní letecká garda (ANG) pro letky jednotlivých států USA, kde A-10 slouží Hlavní takticko-technická data A-10: Rozpětí ,53 m Délka ,26 m Výška ,47 m Hmotnost prázdná kg Hmotnost max. vzletová kg Maximální rychlost km/h Dostup m Dolet km dodnes. Jedná se o 122., 124., 127., 175. a 188. letku. Jako zajímavost lze uvést, že v Iráku působily A-10 v rámci 104. letky ANG z Marylandu. Další A-10 se staly součástí 442. a 917. stíhacího křídla Velitelství záložních leteckých sil AFRC (Air Force Reserve Command). Část těchto letounů ze základny Whiteman (442. letka) byla od roku 2009 dislokována na základně Tallil v Iráku, kde působila ve prospěch spojeneckých pozemních sil. Aktivní piloti USAF většinou přešli z vyřazovaných A-10 na F-16, další odešli do zálohy, kde část z nich létá na A-10 v rámci výše uvedených složek. Vzhledem k tomu, že válka v Afghánistánu ještě nekončí, jsou informace o činnosti A-10 na tamním bojišti skoupé. Evidentně však byly nasazovány ze střehu ve vzduchu na ničení odpalovačů raket proti spojeneckým základnám a ve prospěch napadených konvojů. V březnu minulého roku se šest A/OA-10 zapojilo do operace Odyssey Dawn proti Libyi, kde se podílely na ničení obrněných cílů. Slavné bitevní letouny jsme mohli vidět letos na našem území, kde se zúčastnily cvičení Ramstein Základní technický popis Bitevní letoun A-10, včetně modernizovaných verzí, je klasicky konstruovaný jednomístný celokovový dvoumotorový proudový dolnoplošník s přímým křídlem, zdvojenými svislými ocasními plochami a tříbodovým zatahovacím podvozkem příďového typu. Konstrukce draku i dalších celků letounu je koncipována jako stavebnice, aby bylo možno rychle vyměňovat celé konstrukční celky, a dokonce zaměňovat levé a pravé díly a skupiny. Tím se zrychlují a zefektivňují opravy poškozených letounů. Trup má poloskořepinovou konstrukci, jejíž základ tvoří žebra spojená podélníky. V přední části trupu se nalézá pilotní kabina a integrální výzbroj. Sedmihlavňový rotační kanon GAU-8 Avenger ráže 30 mm je umístěn ve spodku přední části trupu, mírně vlevo od jeho osy. Pod kabinou jsou vedeny pásy s náboji a zbytek spodní poloviny trupu téměř po centroplán křídla zabírá válcový zásobník na nábojů. Pilot sedí na vystřelovací sedačce ACES II v titanové vaně s tloušťkou stěn 38 mm, která jej má chránit proti střelám a granátům z hlavňových protiletadlových zbraní do ráže 23 mm (kolmý dopad) a střepinám hlavic raket a řízených střel. Pod kabinou, vpravo od osy trupu je upevněna přední podvozková noha, která se sklápí vpřed. Vně trupu je na pravém boku pod kabinou uchycen aerodynamický pylon s laserovým ozařovačem cílů Pave Penny. Ve střední části trupu se nalézají integrální palivové nádrže a úchyty centroplánu křídel. K zadní části trupu jsou uchyceny aerodynamické pylony, které nesou motory. Za nimi je k trupu upevněna vodorovná ocasní plocha, která nese na koncích svislé ocasní plochy. V trupu mezi pylony se nachází nezávislá pomocná zdrojová jednotka APU (Auxiliary Power Unit), která slouží k výrobě elektřiny pro start letounu bez pozemní podpory. V trupu je soustředěno jednoduché avionické vybavení. Z hlediska pilota tvoří jeho uzlovou část čelní zobrazovací průhledový displej HUD (Head-Up Display). Na něm se zobrazují informace o poloze letounu, rychlosti letu, úhlu zteče, integrální a podvěšené výzbroji a dále informace ze zaměřovače a laserového ozařovače Pave Penny. V zadní části gondol a na spodních koncích křídel se nalézají výletnice dipólů elektronických protiopatření. Do této skupiny patří rovněž odpovídač identifikačního zařízení pro rozlišení přátelských a nepřátelských letounů IFF (Idencification Friend or Foe). V přídi trupu se nachází sekundární radar UPN-25, který napomáhá při řízení letu. Pro účely spojení a navigace slouží několik specializovaných radiostanic. Samonosné křídlo z lehkých slitin má tlustý profil, který zvyšuje statickou pevnost a vytváří vysoký vztlak i v malých letových rychlostech. Základ konstrukce tvoří tři nosníky a žebra. Kladné vzepjetí koncových částí zvyšuje stabilitu letu. Centroplán každého křídla je ukončen gondolou, do které se zatahuje hlavní podvozková noha. Kolo částečně vyčnívá i po zatažení, což je výhodné z hlediska nouzového přistání, kdy chrání spodek trupu i křídla. V centroplánu se nalézají samosvorné integrální palivové nádrže vybavené hasicím systémem. Pod centroplánem je uchycen jeden závěs na podvěšenou výzbroj či elektroniku a pod koncem křídla další tři. Součástí křídel jsou sloty, vztlakové klapky a samozřejmě křidélka. Pohon zabezpečují dva dvouproudové dvouhřídelové motory TF34-GE-100 o tahu 40,3 kn, které jsou umístěny v objemných gondolách. V prostoru mezi motorem a pláštěm gondoly proudí část vzduchu jednostupňového dmychadla, které ochlazuje povrch motoru a snižuje zároveň teplotu spalin, které vycházejí z trysky. Směrem dolů je navíc stíní proti zaměření ze země vodorovná ocasní plocha. Tím se snižuje pravděpodobnost zachycení jejich motorů hlavicemi řízených střel a pasivními vyhledávacími a zaměřovacími přístroji typu FLIR (Forward Looking Infra Red), které pracují v infračervené části spektra. Trysky motorů směřují mírně nahoru, takže technici se mohou pohybovat kolem zádi letounu bez ohrožení. Umístění motorů spolu se zdvojenými svislými ocasními plochami zvyšuje účinnost směrovek. Motor TF-34 je koncipován z hlediska jednoduché údržby jako modulová konstrukce. Některé skupiny lze vyměňovat i bez sejmutí motoru z letounu. Odolnost letounu zvyšují zdvojené systémy táhel řízení, kabeláže, hydrauliky a palivových trubek, které jsou umístěny co nejdál od sebe. Taktikou a výzbrojí A-10, případně dalších bitevních letounů, se budeme zabývat v samostatném článku. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba historie Náměstek ministra obrany ČR Michael Hrbata: Každý voják, který položil život za náš stát, by měl mít svůj hrob. REKONSTRUKCE užhorodského hřbitova Je sychravé podzimní odpoledne. Na válečný a posádkový hřbitov Na šachtě v Užhorodě právě dorazila česká delegace vedená náměstkem ministra obrany ČR Michaelem Hrbatou. Pár stovek čtverečních metrů před námi připomíná všechno možné, jen ne vzorně udržovaný vojenský hřbitov. Zhruba před dvěma lety se na internetu objevil článek historika Plachého, ve kterém popisoval svoji návštěvu zdejšího vojenského a posádkového hřbitova. V tom článku se konstatovalo, že je ve velice žalostném stavu. Československá obec legionářská na to okamžitě reagovala. Sestavila malou pracovní skupinu, která ještě ten samý rok odjela do Užhorodu a pokusila se udělat první sanační práce, které spočívaly především ve vyčistění objektu od náletových rostlin. Na dřevěný kříž na hřbitově jsme umístili i malou informační desku, Již zrekonstruovaná maďarská část hřbitova která měla připomínat význam tohoto místa pro Českou republiku, vysvětluje tajemník Československé obce legionářské kapitán v záloze Milan Mojžiš. Jezdíme sem již dva roky. Zatím jsou ale všechny sanační práce v naší režii, tedy v menším rozsahu. Nyní by mělo dojít k zásadní změně, kompletní rekonstrukce hřbitova se ujme Ministerstvo obrany ČR. První padlí byli na zdejším hřbitově uloženi již koncem léta Jednalo se o rakousko-uherské vojáky. Postupně zde bylo pohřbeno během první světové války a krátce po ní přes tisíc vojáků mnoha národností. Nejpočetnější jsou v těchto místech hroby Čechoslováků, Maďarů, Rumunů, Jugoslávců a Poláků. Mezi nimi je i patnáct našich vojáků pluku č. 36, kteří padli na Podkarpatské Rusi v roce V letech 1922 až 1938 byl v těchto místech umístěn i posádkový hřbitov, na kterém našlo poslední odpočinek 118 československých vojáků, státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. První padlí Čechoslováci O osudu Podkarpatské Rusi se začalo rozhodovat krátce po skončení první světové války. Uvažovalo se o připojení k Ukrajině, Maďarsku, případně vytvoření samostatného státu. Budapešť už v prosinci 1918 vyhlásila autonomii Podkarpatska. Během jednání Centrální ruské národní rady 8. května 1919 v Užhorodě bylo ale rozhodnuto o připojení k Československu

16 historie Původní fotografi e šesti hrobů příslušníků SOS, kteří padli na užhorodském předměstí v březnu 1939 z detailu je patrné, že Maďaři při instalaci křížů použili maďarskou transkripci československých jmen a především příjmení Československé jednotky se na území Podkarpatské Rusi dostaly již v lednu 1919, během zajišťování hranic Slovenska. Tehdy dorazily až k Užhorodu a obsadily linii podél řeky Uh. Skupina československých jednotek pod velením francouzského generála Hennocqua, soustředěná na východním Slovensku, začala obsazovat Podkarpatskou Rus ráno 27. dubna Důvodem k tomuto rozkazu byly obavy, že v důsledku mohutné rumunské ofenzivy proti jednotkám Maďarské republiky rad by mohla o toto přislíbené území přijít. Rumunské síly se totiž v té době přiblížily k Čopu. Operace probíhala celkem bez problémů, podle připraveného plánu. Třetí brigáda svedla menší boje s Maďary a zmocnila se Vojan, Palovců a blízkého přechodu přes řeku Uh. Následujícího dne se seskupila ve Velkých Kapušanech a připravovala se k překročení řeky Latorice. Šestá brigáda postoupila přes Užhorod do Strumovky. Následujícího dne došlo k bojům s posádkou maďarského obrněného vlaku. Také páté brigádě se dařilo. Její předzvědný oddíl obsadil dva mosty přes řeku Latorici. Ostatní jednotky poté překročily řeku a obsadily Čop. Pak pokračovaly v postupu západním směrem a spojily se s 6. legionářskou divizí. Oblast východně od Čopu mezitím obsadila šestá brigáda. Mukačevo zajistila první brigáda. Koncem dubna bylo bez větších problémů dokončeno obsazování Podkarpatské Rusi. A právě z tohoto období je část válečných hrobů našich vojáků na užhorodském hřbitově Na šachtě. Šest statečných Hřbitov, na kterém stojíme, symbolizuje někdy až pohnutou historii naší země, jejíž součástí Podkarpatská Rus byla. I my na Ministerstvu obrany jsme si této skutečnosti dobře vědomi a chceme svým dílem přispět k zachování pro nás tak významných tradic, řekl náměstek ministra obrany pro personalistiku Michael Hrbata. Je to pouze jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli věnovat na rekonstrukci českých válečných hrobů, které se nacházejí na tomto hřbitově, dvacet osm tisíc eur. Zároveň samozřejmě chceme, aby každý voják, který položil život za svůj stát, měl svůj označený hrob. A pokud to není možné, alespoň místo, kde bude jeho oběť připomenuta. Věřím, že ve spolupráci s Československou obcí legionářskou a našimi ukrajinskými partnery se nám podaří tento ušlechtilý záměr a že v březnu roku 2014 se zde všichni znovu sejdeme při slavnostním odhalení nově zrekonstruovaného hřbitova. Ještě předtím než začne slavnostní mše za zesnulé, prohlížíme si hřbitov. Celkově je na něm čtyřicet tři řad hrobů vojáků a dvě oddělení těch důstojnických. Pomník vlevo patřil majorovi Lepininovi, který byl plukovníkem Děnikinovy armády a nositelem nejvyššího carského vyznamenání Zlaté šavle Řádu sv. Jiří. Po válce sloužil v československé armádě v Jaroměři. Zemřel v Užhorodu roku 1934, ukazuje František Trávníček z Čs. obce legionářské, kterému se po nelehkém bádání ve slovenských a ukrajinských archivech podařilo identifikovat téměř všechny zde pochované mrtvé vojáky. Úplně dole je řada šesti hrobů, ve kterých jsou uloženi příslušníci Stráže obrany státu (SOS). Své životy zde položili v osudových dnech března Na základě vídeňské arbitráže zabrala maďarská armáda jižní část Podkarpatské Rusi již v listopadu 1938, a to včetně Mukačeva a Užhorodu. Severní předměstí Užhorodu drželi ale až do poloviny března 1939 právě příslušníci SOS. Jejich linie tehdy vedla jen pár metrů od hřbitova Na šachtě. Tím se v tomto okamžiku nese příběh o odvaze a hrdinství. Jakési Te Deum za padlé. Boj na zdrženou Útok maďarských jednotek v této oblasti začal 14. března 1939 ve čtvrt na sedm večer. A záhy se rozpoutalo doslova peklo. Maketa nového unifi kovaného náhrobku Maďaři stříleli nejdříve z kulometných pistolí, které následně podpořily těžké kulomety. Snažili se proniknout před most přes kanál Schwemm v Domanincích. A právě ten hájili příslušníci SOS. Měli na něm vybudovány z kamene tři překážky proti útočné vozbě a za nimi se kryli. V tomto okamžiku šlo o všechno. Pokud by Maďaři postoupili na sever, odřízli by českým úředníkům, učitelů, technickým odborníkům a především jejich ženám a dětem ústupovou cestu na Slovensko. Maďaři neustále měnili palebné postavení svých kulometů. V 19 hodin zahájili dělostřeleckou palbu a palbu z minometů na zalesněný kopec nad Radvankou. Pozorovali jsme podle palby, že maďarská pěchota útočí na družstvo sousední čety Takto nějak byl měl vypadat v budoucnu vojenský a posádkový hřbitov Na šachtě SOS umístěné na okraji tohoto kopce. Protože palba byla vedená již hluboko do lesa a nakonec úplně umlkla, bylo zřejmé, že družstvo SOS z okraje lesa ustoupilo. V jsme na severním kraji Užhorodu na kopci ve vinicích pozorovali prudkou palbu z maďarské strany do našich čtyř družstev sousední čety SOS. Palba trvala asi půl hodiny, pak se vzdalovala do kopců v lese, až konečně umlkla, popisoval se svém služebním hlášení strážmistr Karel Černovský. Od 22. hodiny Maďaři naše družstvo stále prudce ostřelovali. Snažili se zasazením pěších čet přímým útokem zmocnit mostu, odkud by pak mohli rychleji postupovat údolím podél silnice a řeky k Perečínu. Kanál nemohli Maďaři pro naši palbu a vysoký stav vody překročit. Chvílemi jsme slyšeli, jak velitelé pobádali své družstvo Elöré, fiúk!, česky Kupředu, hoši! a bolestný nářek Maďarů, kteří při útocích na most byli naší palbou a granáty zasaženi. Výsledky jsem hlásil vždy telefonicky z naší strážní budky veliteli roty nadporučíkovi policie Soukupovi, který mi ve sdělil, že všechna družstva SOS umístěná kolem Užhorodu již ustoupila... Družstva SOS kromě příslušníků četnictva a policie tvořili i vojáci. Mnozí z nich při obraně užhorodského předměstí padli. Těla některých z nich se podařilo při ústupu evakuovat. Ostatky vojína Pavla Tótha a Emila Mrázka padly do rukou Maďarů a následně byly pohřbeny právě na vojenském hřbitově Na šachtě. O doslova běsnění maďarských vojáků, vyvedených z míry tuhým odporem Čechoslováků, svědčí skutečnost, že některé mrtvoly jejich protivníků byly ještě posmrtně zohaveny. Co se dělo v tomto konkrétním případě, máme doložené pouze z vyprávění pamětníků. Z jiných míst bojů na Podkarpatské Rusi ale existují fotografie, které dokládají běsnění maďarských vojáků. Příslušníci Stráže obrany státu právě tady u Užhorodu odrazili ten první maďarský nápor a později vedli boj na zdrženou a ustupovali k Perečinu. Díky svému hrdinství zachránili desítky, možná i stovky životů občanů v té době již neexistujícího Československa, upozorňuje Milan Mojžiš. Území Podkarpatské Rusi si nakonec mezi sebou v roce 1939 rozdělili Poláci a Maďaři (na snímku přátelské obětí maďarského a polského pohraničníka na demarkační linii z propagačního fi lmu) Funkcionalistický památník Na hřbitově Na šachtě leží i maďarské oběti této několikadenní války. Jejich hroby se maďarské straně již podařilo zrekonstruovat. Tak trochu paradoxně byly některé z nich zbudovány v místech, kde prokazatelně leží českoslovenští vojáci. Podle českého přidělence obrany na Ukrajině plk. Jiřího Kareše se ale díky jednání s maďarskou stranou daří i tento problém vyřešit. Výtvarník a grafik Vojenského historického ústavu Praha Pavel Holý přivezl na užhorodský hřbitov Na šachtě maketu pomníčku, který by měl být instalován na hrobech našich padlých vojáků. Stejně jako má Commonwealth unifikované náhrobní kameny na místech posledních odpočinků svých vojáků, tak i my jsme se rozhodli, že přistoupíme k obdobnému kroku, vysvětluje výtvarník. Navrhli jsme náš český náhrobní kámen. Kdekoliv ve světě bude válečný hrob našeho vojáka a my budeme vědět, že tam leží konkrétní člověk, umístí se mu tam tento unifikovaný náhrobek. Ten bude sice lokálně vyroben z různých materiálů, ale bude mít jednotnou formu. Netýká se to samozřejmě jen Užhorodu. V současné době máme podle Pavla Holého na hřbitově Na Šachtě zdokumentováno třináct hrobů, na které budou umístěny tyto náhrobky. Kromě toho existuje ještě čtyři až pět míst posledního odpočinku, kde se dochovaly jakési pozůstatky náhrobních kamenů. V těchto případech se budeme snažit obnovit ty původní. Kromě toho by měl být zbudován centrální památník. Ten bude mít trojjedinný charakter. Bude věnován vojákům, kteří padli při obsazování Podkarpatské Rusi v roce 1919, a dále příslušníkům ozbrojených složek, kteří na tomto území zemřeli ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Třetí část bude připomínat oběti z řad příslušníků Stráže obrany státu, kteří položili svůj život při obraně severního předměstí Užhorodu v březnu Na obelisku budou vytesána i jména našich vojáků, kteří právě v těchto osudových okamžicích padli daleko v horách Podkarpatské Rusi a místa jejich posledního odpočinku se nepodařilo najít. Bude tedy postaven jako památník připomínající tři různá období, vysvětluje Pavel Holý. Na světě existují dvě města, která mají největší množství funkcionalistických budov. Vedle Tel Avivu je to právě Užhorod. Aby náš památník byl v souladu s tímto prostředím, bude vybudován ve funkcionalistickém slohu, dodává na závěr. Text: Vladimír Marek Foto: autor a VÚA-VHA 28 29

17 tradice Historie svěcení československých bojových armádní praporů sahá až do počátku první světové války Žehnání nejčestnějšího symbolu Historie svěcení bojových praporů na našem území sahá hluboko do středověku. V pozdějším období docházelo pravidelně ke svěcení bojových praporů rakouských a později rakousko-uherských pluků. První československou jednotkou v novodobých dějinách, jejíž prapor prošel procesem svěcení, byla tzv. Česká družina (jednotka velikosti praporu), která začala vznikat na území Ruska bezprostředně po vypuknutí první světové války. Prapor této jednotky byl darem moskevských žen a dam. Jeho základ tvořily české národní barvy bílá a červená. Na nich byla umístěna svatováclavská koruna, v rozích pak český lev, slovenský kříž a moravská a slezská orlice. K jeho slavnostnímu vysvěcení došlo 28. září 1914, tedy v den svátku sv. Václava, na Sofijském náměstí v Kyjevě. Pod mohutným pomníkem ukrajinského revolucionáře Bohdana Chmelnického se shromáždily roty České družiny v mohutném čtverci. Uprostřed vedle velitele stál šedivý praporečník Jaroslav Heyduk (synovec českého básníka a představitele májovců Adolfa Heyduka pozn. red.) se zahaleným praporem. Na věžích Sofijského chrámu, matně se blýskajících zlatým krytem, rozezvučely se zvony. A již vychází ze dveří soboru vážný průvod kněží a církevních zpěváků. Nad jejich hlavami třepetají se nádherné církevní korouhve, pestré ornáty splývají z těl bradatých popů. Za nimi jde zástup vojenských hodnostářů, v čele s velitelem kyjevského okruhu generálem Chodorovičem, zástupci města, členové Dumy, představitelé Českého komitétu. Zástupy diváků za hradbou dobrovolců se zaševelily, takto popisovali později přímí účastníci onu událost. Prapor České družiny Tradiční zabíjení hřebů do žerdi praporu České družiny Vysvěcení praporu 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v dubnu 1917 v ukrajinské vesnici Treskyni Samotnému svěcení praporu předcházelo v té době tradiční zatloukání hřebů do jeho žerdě. Následovala přísaha na vysvěcený prapor, slavnostní přehlídka a odchod přímo na frontu. Ale dejme ještě jednou prostor dobovému popisu. Jeden po druhém přistupuje, aby políbil kříž a evangelium a dotkl se prstem drahého praporu. Z mračen prosvitly modré skvrny oblohy a paprsky sluneční sletěly právě na jeho červenobílou, hedvábnou plochu. Nebylo ni jednoho dobrovolce, který by místo prostého dotyku praporu jej nebyl vroucně políbil. Všichni cítili vážnost tohoto okamžiku... Obdobným způsobem, i když méně slavnostním, byly později vysvěceny prapory i dalších československých legionářských pluků formovaných v Rusku. Například vysvěcení praporu 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad se uskutečnilo 23. srpna 1916 v lese u Okonska. Prapor, jehož motivem byl bílý lev bez korunky ve skoku na červeném poli, vyšily z čistého hedvábí české ženy, paní Gottfriedová, Kazdová Svěcení bojového praporu České družiny na Sofi jském náměstí v Kyjevě na den svatého Václava 28. října 1914 Sofi jské náměstí v Kyjevě zaplněné československými dobrovolníky a Kozlanská, v Taškentu. Také motiv praporu naší další jednotky vytvořené v Rusku, 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, vyšily české ženy, tentokrát z Kyjeva. K jeho vysvěcení došlo 10. dubna 1917 v ukrajinské vesnici Treskyni. Po druhé světové válce myšlenky na případné svěcení bojových praporů na dlouhých padesát let přerušil nástup komunistického režimu. Po listopadu 1989 se jako první vojenský kaplan objevil v naší armádě počátkem druhé poloviny devadesátých let minulého století Tomáš Holub. Oficiálně byla ale duchovní služba AČR zřízena rozkazem ministra obrany ČR Michala Lobkowicze až 3. června Krátce po jejím založení bylo svěcení bojových praporů obnoveno. V minulosti se vysvěcovalo i šest bojových praporů ročně. V současnosti jsou to tak tři. Osobně jsem přesvědčen, že ten největší boom v tomto směru máme již za sebou, říká hlavní kaplan AČR plukovník Jan Kozler. Přesto to poslední žehnání bojových praporů 14. listopadu 2012 na strakonickém hradu bylo výjimečné nejen tím, že se ho účastnil pražský arcibiskup, metropolita a primas český Dominik Duka. Poprvé v historii České republiky byly totiž žehnány tři bojové prapory najednou. A to konkrétně prapor 25. protiletadlové raketové brigády, 251. a 252. protiletadlového raketového oddílu. Samotné žehnání bylo vyzualizováno tím, že vojenský kaplan útvaru kapitán Marek Maxim Švancara připevnil na žerď každého ze tří praporů stuhu s latinským nápisem Beati, qui custodiunt judicium in omni tempore (Blahoslavení, kteří střeží právo v každé době). Velení duchovní služby v roce 1998 jednoznačně formulovalo zásady, jak by žehnání bojovému praporu mělo vypadat a čím je podmíněno. Žehnání bojového praporu je míněno jako vyjádření prosby k bohu za to, aby všichni lidé, kteří pod tímto praporem slouží a budou sloužit, vykonávali svou službu co nejlépe a aby ji dělali ve jménu vyšší spravedlnosti. O konání žehnání nerozhoduje ani velitel, ani duchovní, ale výhradně ti, kterým má být uděleno tedy příslušníci konkrétního praporu. A to tak, že je uspořádáno anonymní hlasování. Musí přitom být splněno, že se ho účastní minimálně dvě třetiny početního stavu jednotky a polovina z nich musí být pro. Samotnému aktu pak předchází vysvětlení, co vlastně takové žehnání znamená. Udělovat ho musí výhradně vojenský kaplan. V žádném případě tedy ne jakýkoliv přizvaný církevní hodnostář. A to z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že je žehnání uděleno jménem všech církví, které se podílejí na duchovní službě v resortu Ministerstva obrany ČR. Jedná se o třináct církví Ekumenické rady církví a České biskupské konference. Všechny tyto církve jsou na pozadí žehnání. Pokud by praporu žehnal pouze přizvaný civilní církevní hodnostář, omezilo by se jen na tu církev, kterou zastupuje. Těmito zásadami bychom chtěli zabránit tomu, aby docházelo k žehnání techniky a zbraní. Mělo by se zásadně jednat o žehnání lidem a úkolům, které daná jednotka má, vysvětluje Jan Kozler. Všude, kde je vojenský kaplan, je poptávka po vyjádření modlitby za vojáky, která by se dala nějak vizualizovat v podobě určité vzpomínky na ten akt. Žehnání úzce souvisí s určitými symboly. Samozřejmostí je žehnání neboli svěcení kostelů, mohou se ale žehnat i domy, dopravní prostředky a další předměty, tedy prakticky všechno, co patří k lidskému životu. Je to symbol toho, že i v těchto konkrétních souvislostech Bůh člověka vidí. Do vojenského prostředí je tato záležitost automaticky přenesena ve smyslu praporů, které symbolizují daný útvar jako společenství lidí, jež se dohodnou na tom, aby byla vyjádřena určitá podpora shůry jejich konání. Je to součást dávné církevní praxe. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA, archiv A reportu a Miroslav Šindelář Jedno z posledních žehnání praporu 74. lehkého motorizovaného praporu na bučovickém zámku 30 31

18 pomoc v krizi Zavolejte si o pomoc a tím zabráníte krizi, aby vás ovládla a způsobila vám problémy Na problémy nejste sami Je krátce po desáté hodině, když v jedné z kanceláří Policejního prezidia ČR zazvoní telefon. Dobrý den, tady Otevřená anonymní linka pomoci v krizi. Co pro vás můžeme udělat? zeptá se policejní psycholog. Po chvíli ticha se ve sluchátku ozve zoufalý mužský hlas: Mám velký problém. Můj šéf mi jde už dlouho po krku a strašně se bojím, že mě od ledna vyhodí. Žena ztratila práci před měsícem. Máme tři malé děti a hypotéku. Jsem z toho na dně. Jestli skončím v armádě, tak je to můj konec. Já jsem poručík Skočdopole a moc vás prosím, abyste mi nějak pomohli. Telefonátů hledajících na číslech a osobní nebo profesní záchranu ročně evidují na Otevřené anonymní lince pomoci v krizi stovky. Policisté, hasiči, vojáci, zaměstnanci resortů vnitra a obrany i jejich rodinní příslušníci tam mohou kdykoliv zavolat a tím učinit první krok z pro ně momentálně neřešitelné situace. Tou může být ztráta blízké osoby, rodinné či partnerské problémy, problémy v zaměstnání, respektive s nadřízenými nebo kolegy. Volající budou vždy vyslechnuti přáteli na telefonu, kterými je pětice stálých zaměstnanců a sedm externích pracovníků z řad Policie České republiky. Čtyřiadvacet hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce nabízí klientům anonymitu, emocionální podporu, poradenství a zprostředkování kontaktů na experty v té či oné oblasti. Slovní spojení otevřená anonymní v názvu linky není slovní hříčkou. Její otevřenost charakterizuje psychologickou pomoc všem, a to nejen v resortech ozbrojených sil, nýbrž i vůči veřejnosti. Povinnost mlčenlivosti je striktně dodržovanou zásadou. Volající není povinen uvádět svoji identitu, jeho telefonní číslo se nikde nezobrazuje. Obavy profesionálů a občanských zaměstnanců resortu obrany z toho, že by jim mohlo využití této služby uškodit v jejich kariéře, jsou tedy zcela neopodstatněné. Příběh vzniku linky pomoci v krizi Díky velkému úsilí Jaromíra Matouška a Ivany Hankové se podařila dobrá věc. Na Policii České republiky začala fungovat Anonymní linka pomoci v krizi. Od té doby již uplynulo deset let. Připomeňme si klíčové milníky tohoto pracoviště, které nonstop nabízí psychologickou pomoc všem, kteří zavolají a chtějí řešit svoje osobní i profesní problémy. Určujících momentů pro vznik linky bylo několik. Její zakladatelé se inspirovali na obdobných tuzemských i zahraničních institucích, včetně čs. armády. Ta zřídila takzvanou linku důvěry v roce 1990 a její činnost ukončila na jaře roku 2004, kdy byla zrušena vojenská základní služba. Armádní linka poskytovala prvotní poradenskou pomoc při řešení osobních krizových situací především vojákům v základní službě. Jednalo se zejména o jevy spojené se šikanováním, konzumací drog a alkoholu, sexuálním obtěžováním nebo fyzickým násilím. Ročně tam směřovalo téměř deset tisíc hovorů. K Anonymní lince pomoci v krizi se Armáda České republiky připojila v prosinci loňského roku, když tehdejší vrcholní reprezentanti Generálního štábu AČR a Policejního prezidia ČR, armádní generál Vlastimil Picek a plukovník Petr Lessy, podepsali memorandum o vzájemné spolupráci v oblasti psychologické podpory AČR a Policie České republiky. Zároveň došlo k jejímu přejmenování na Otevřenou anonymní linku pomoci v krizi. Datem založení Anonymní linky pomoci v krizi se stal 14. listopad První telefonáty byly ve stylu zazvonění a mlčení. Lidé se ubezpečovali, že nejsou odposloucháváni. Byly to takzvané testovací hovory jestli tam někdo je, jestli je důvěryhodný. Ta nedůvěra tam byla a trvala zhruba tři čtyři měsíce, vzpomíná Jaromír Matoušek. Jeho kolegyně Ivana Hanková k tomu dodává: Zpočátku bylo víc hovorů se služebními tématy, ale méně závažnými. Jednalo se o problémy na pracovišti či nedorozumění s nadřízenými nebo kolegy. Postupem času začaly přicházet osobní krize, ba co víc, sebevražedné úmysly. Netrvalo dlouho, aby linka potvrdila svoji opodstatněnost. V roce 2004 vydal tehdejší policejní prezident Jiří Kolář souhlas s vytvořením stálého pracovního týmu. O rok později byla působnost linky rozšířena i na příslušníky Hasičského záchranného sboru ČR a využívána v mimořádných situacích. V roce 2007 odešel Jaromír Matoušek s Ivanou Hankovou na jiný odbor a vedoucím linky se stal David Knížek. Následně ji řídil Ondřej Toman, kterého ve funkci vystřídala kpt. Mgr. Jana Malíková. Před dvěma roky byla linka přeřazena pod oddělení vedoucího psychologa na Policejním prezidiu ČR a její činnost se dále rozšířila. Mimo jiné i o součinnost s tísňovou linkou 112. Pozitivní zprávou je, že existuje prostor pro rozšiřování služeb linky směrem k občanům zasaženým kriminalitou. Klíčové však je, že garantuje kvalifikovanou nonstop podporu. Ohlédnutí po deseti letech je přesvědčivým důkazem. Hledat pomoc je klíč k řešení Není sporu o tom, že tím nejcennějším v resortu obrany jsou lidské zdroje. Jejich podpora a péče musí být trvalá a komplexní. Za krok správným směrem lze považovat rozšíření nabídky psychosociálního servisu výše uvedenou Otevřenou anonymní linkou pomoci v krizi. To, že profesionálové a občanští zaměstnanci představují řádově desítky procent z klientely linky pomoci, je vypovídající indicií. Za první dva měsíce, kdy se Anonymní linka pomoci v krizi otevřela také pro AČR, bylo uskutečněno čtyřicet kontaktů identifikovaných z armády, říká vrchní psycholožka Armády České republiky majorka Helena Sováková a upřesňuje, že nejčastěji se dotazy týkají partnerských rozepří, pracovně-právních problémů a nespokojenosti s přístupem nadřízených. Někteří škarohlídové mohou v této souvislosti poukazovat na skutečnost, že vyslechnutí a porozumění zaměstnancům resortu obrany je v gesci policejních psychologů. Pracovníci krizové linky zde nevystupují jako policisté, ale jako experti nabízející možná řešení z momentálně neúnosné situace volajícího. Oni mu nedávají konkrétní rady, ale pomáhají najít dotyčnému nadhled nad věcí. Za nikoho problém nevyřeší, ale mohou pomoct nalézt cesty k řešení, konstatuje stroze, ale zcela výstižně mjr. Sováková a prezentuje osobní názor, že zastřešení linky policií přidává na anonymitě a ubírá na obavách z následků. V potaz je třeba brát i nemalou úsporu finančních prostředků na provoz takového pracoviště. Vyčlenit dvanáct kvalifikovaných vojenských psychologů, kteří by zabezpečovali nepřetržitou odbornou pomoc, může v současné době některému velitelskému orgánu znít jako provokace. Na druhé straně kdyby jeden hovor za rok vytáhl člověka z krizové situace, neřkuli zachránil mu život, tak je to nadmíru odůvodnitelný fakt provozovat toto pracoviště na psychickou bolest. Text: Pavel Lang Ilustrační foto: archiv redakce NONSTOP OTEVŘENÁ ANONYMNÍ LINKA POMOCI V KRIZI VOLEJTE, KDYŽ: jste ztratili blízkou osobu, kolegyni nebo kolegu máte rodinné či partnerské problémy jste použili služební zbraň máte nezvyklé fyzické příznaky neumožňující plné nasazení máte problémy v zaměstnání, s nadřízeným nebo kolegy vás sužují jiné nepříjemnosti či těžkosti, které vám dlouhodobě ztrpčují život LINKA POMOCI V KRIZI NABÍZÍ: ANONYMITU povinnost mlčenlivosti emocionální podporu vyslechnutí a porozumění zprostředkování kontaktů skype: linkapomoci ZABRAŇTE KRIZI, ABY VÁS OVLÁDLA

19 my a NATO Další významný krok v aliančním programu vzdušného průzkumu pozemních cílů Oči Aliance Koncem listopadu byla v některých médiích zveřejněna vcelku nenápadná zpráva o tom, že firmy RETIA a Cassidian zahájily spolupráci na vývoji a výrobě subsystémů pro NATO. Pouze zasvěcení vědí, že se jedná o mimořádný počin ve vývoji a výrobě komponentů pro ochranu aliančních vojáků, kterým bezesporu je program vzdušného průzkumu pozemních cílů (Alliance Ground Surveillance AGS). Protože je AGS v současnosti jedním z nejvýznamnějších projektů NATO v oblasti sdílení vojenských schopností, obecně nazývanou chytrá obrana, tedy Smart Defence, věnuje mu náležitou pozornost také resortní časopis A report. Na úvod je třeba zmínit některá zásadní fakta. Systém AGS, označovaný také jako oči Aliance, má v rámci NATO prioritu. Proto mu byla věnována mimořádná pozornost na summitu Severoatlantické aliance v Chicagu. Jeho klíčovou úlohou je vedení nepřetržitého průzkumu rozsáhlých pozemních oblastí z bezpilotních letounů ve vysoké nadmořské výšce. Díky tomu dokáže průběžně pořizovat radarové snímky nebo detekovat a identifikovat stacionární i pohyblivé cíle, stanovovat jejich souřadnice a blíže je charakterizovat. U pohyblivých objektů bude schopen sledovat a ukládat data o jejich pohybu a s využitím parametrů terénu umožní předpovídat i další dráhu. Systém bude rovněž schopen vyhodnocovat změny v terénu a porovnávat je s digitální mapou. Pořízená data jsou prakticky v reálném čase přenášena do pozemního segmentu na podrobný rozbor a dále šířena v rámci interoperabilních systémů NATO a národních systémů. Je zřejmé, že takováto schopnost výrazně pomůže vojákům v bojových operacích a přispěje i k ochraně jejich životů. Důležitým aspektem je, že schopnosti programu AGS bude možné využívat i v rámci integrovaného záchranného systému při řešení krizových situací, rozsáhlých katastrof přírodního nebo průmyslového charakteru a v době teroristické hrozby k ochraně významných institucí, infrastrukturních, dopravních, průmyslových a energetických uzlů. Pardubická RETIA, a. s., patří mezi patnáct firem z celého světa, které se budou podílet na vývoji a realizaci mobilního pozemního projektu aliančního programu pro sledování pozemních cílů. Konkrétně je odpovědná za dodávku tzv. MGEC neboli Mobile General Exploatation Component. Zjednodušeně se jedná o kontejner ISO IC, odkud budou tři oprátoři vyhodnocovat a předávat informace získané zejména z bezpilotních prostředků. Německá firma Cassidian bude dodávat hardware pro mobilní pozemní část tohoto sofistikovaného systému. Tímto listopadovým krokem dostal jeden z prioritních projektů NATO konkrétní obrysy. Uplatníme v něm své zkušenosti z téměř dvacetiletého partnerství s Armádou ČR, pro niž jsme modernizovali systémy protivzdušné obrany státu, říká generální ředitel RETIA Petr Novák a dodává: Naším hlavním referenčním výrobkem je systém velení a řízení v AČR uvedený pod názvem RACCOS. Vedoucí projektu Petr Tichý konstatoval, že program AGS je v současnosti jednou z hlavních akvizic, kterou Aliance uskutečňuje: Cílem je dosažení informační převahy nad protivníkem, zdůraznil. Severoatlantická aliance počítá s nasazením systému AGS pro všechny druhy operací po roce Dosažení schopnosti plného operačního nasazení se předpokládá v roce Profesní cyklus systému AGS je plánován na dobu třiceti let. Získaná data budou poskytovat důležité informace mimo jiné i českým profesionálům. To na tiskovém brífinku ocenili jak Josef Múčka a Dušan Mackanič ze sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany, tak i zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Bohuslav Dvořák a ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování brigádní generál Pavel Bulant. Z pohledu České republiky je zapojení do tohoto prestižního Brigádní generál Pavel Bulant při prohlídce systému programu důležité především proto, že získáme informace a zkušenosti, ke kterým bychom jinak přístup neměli, protože takto finančně náročný systém by si ČR sama pořídit nebyla schopna, řekl generál Pavel Bulant. O nesporném přínosu AGS pro českou armádu hovořil také ředitel odboru vojskového průzkumu a elektronického boje plukovník Ladislav Joukl: Budeme mít k dispozici informace o reálné situaci v reálném čase od strategického až po taktický stupeň velení. Text a foto: Pavel Lang zbrojní veletrh Stará kvalita a nové přístupy Historicky nejstarší letecký veletrh světa ILA (Internationale Luftschiffahrt- -Auss tellung) se letos dočkal významných změn. Nejednalo se pouze o dislokaci, ale rovněž o celkovou koncepci a náplň. První veletrh letecké techniky ILA byl uspořádán na popud leteckého konstruktéra Augusta Eulera v roce 1909 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jednalo se o prezentaci německých leteckých klubů, Asociace německých pilotů a Asociace německých leteckých výrobců. O tři roky později se již veletrh stěhoval do Berlína. Další se konal až roku 1928 a poté následovalo dlouhé ticho. První německý letecký veletrh po druhé světové válce se konal roku 1955 v Hannoveru. Tradice názvu ILA byla však obnovena až roku 1972 v Berlíně. Od té doby se veletrh konal v každém sudém roce. Jednalo se vždy o prezentaci německého a evropského leteckého a kosmického průmyslu, německé letecké historie, Bundeswehru, záchranných a bezpečnostních složek, vývojových středisek, univerzit a leteckých klubů. Součástí veletrhu byla obvykle prezentace leteckých sil členských zemí NATO, především USAF, ale rovněž například i novinek ruského či indického leteckého průmyslu. Z mezinárodního hlediska se postupně zažilo anglické označení veletrhu ILA Air Show. Vzhledem k širokému spektru prezentovaných výrobků se ILA stával stále lidovější kombinací veletrhu a leteckého dne pro veřejnost, který navštěvovali nejen domácí, ale i početné výpravy leteckých nadšenců z okolních zemí. Záplava různých stánků začínala připomínat vietnamskou tržnici. Letos se řada věcí změnila. Nové místo i zaměření V letošním roce se veletrh ILA konal na novém místě. Důvodů bylo několik. Staré letiště, které bylo používáno řadu let, má být částečně využito jako stavební plocha a zároveň pořadatelská společnost ILA Messe chtěla získat vlastní prostory, se kterými by mohla disponovat podle potřeby i na jiné akce. Podporu získala jak od berlínského magistrátu, tak od výstavní společnosti Messe Berlin GmbH. Do projektu se rovněž zapojila asociace německého leteckého a kosmického průmyslu BDLI (Bundesverband der Deutschen Luft- und Raumfahrtindustrie e. V.). Vybudování zcela nového výstaviště stálo do otevření letošního veletrhu téměř 43 miliony eur. Práce se podařilo realizovat doslova na zelené louce, v písčitém terénu za dobu o něco delší než rok. Nový výstavní prostor, který se nalézá jižně od čtvrti Schönefeld, nese označení Berlin Expo Center Airport. Je vybaven parkovišti a několika stanicemi pro autobusy, které zajišťují spojení k metru, vlaku a na letiště. Ještě první den veletrhu se leckde finišovalo, ekologové lovili žáby a čolky z mokřadových kanálů a vystavovatelé v elegantních oblecích šlapali po štěrku. Přes tyto marginální problémy se slavnostní otevření vydařilo. Stejně jako v minulých ročnících bylo bezchybně postaráno o návštěvníky z médií. Ani v Německu nelze přehlédnout dopady vleklé ekonomické krize, takže ILA byl oproti dřívějším ročníkům poněkud menší. Veletrh je rovněž méně určen pro běžné laické návštěvníky, lovce fotek vojenských letadel a spotery, i když i pro ně zůstává velké spektrum možností. Berlínský ILA se stává více než dříve prezentací moderních technologií, což lze označit za správný vývoj. Můžeme mluvit o jednoznačném potvrzení trendů, o kterých jsme se již zmiňovali v časopisu A report. Jako hlavní témata letošního, ale pravděpodobně i budoucích veletrhů ILA lze označit oblast technologií a mezinárodní spolupráce. Výrazně posílila tendence k využití nejen programu NATO Smart Defence, ale rovněž evropského Pooling and Sharig, a to i v oblasti společného výcviku. Změna dislokace veletrhu se do jisté míry odrazila i v možnostech pracovníků médií. Letová dráha je dále od návštěvníků a výše oproti nim, přičemž se prakticky celý den koukají do slunce. To je obzvláště nevýhodné pro fotografy. Stálo by za úvahu vytvořit na druhé straně letové dráhy specializované stanoviště pro fotografy a kameramany, jako je například v Rusku na veletrhu MAKS. Novinky a zajímavosti Poprvé zde na veřejnosti startoval evropský transportní letoun A400 a výrobci prezentovali řadu podstatných modernizací zavedené výzbroje i vybavení letadel. Jako zajímavou novinku lze uvést, že německá armáda se rozhodla nakoupit pro svoje potřeby v misích izraelské bezpilotní letouny Heron. Jako zásadní trend letošního ročníku veletrhu lze označit technologie budoucnosti, především z hlediska pohonu letadel. Němci se evidentně rozhodli brát vážně ekologické zdroje energie a neméně ekologickou dopravu. Bylo proto možné vidět letouny s elektrickým pohonem, přičemž zdrojem energie jsou solární panely i palivové články. Tato letadla již skutečně létají, i když jsou to pouze malé sportovní typy. V roce 2035 by však měl odstartovat velký dopravní letoun s elektrickým pohonem. Veletrh ILA 2012 byl rovněž prezentací doslova záplavy různých leteckých i pozemních robotů. Několik zajímavých typů přijelo i z Indie. Tato země se stala významným partnerem jak veletrhu ILA, tak německého leteckého průmyslu. Hlavním partnerem letošního ročníku bylo ovšem Polsko. Německá kancléřka Angela Merkelová zdůraznila význam vědy jako mostu spojujícího státy. Naši severní sousedé přiletěli s modernizovanou verzí malého dopravního letounu Bryza, turbovrtulovým cvičným letounem Orlik a několika sportovními letouny, dále přivezli rovněž řadu zajímavých bezpilotních letounů. Technologickými novinkami a zajímavostmi z veletrhu ILA 2012 se budeme zabývat v samostatných článcích. Česká účast Skupina reprezentantů naší armády dostala exkluzivní možnost seznámit se s novými technologiemi a předpokládanými směry vývoje předních zahraničních výrobců. Cestu připravili společně český přidělenec obrany v Německu brigádní generál Pavel Rybák a německý přidělenec obrany v Praze podplukovník Andreas Meister. Vedoucím delegace resortu obrany byl zástupce náčelníka Generálního štábu brigádní generál Bohuslav Dvořák, který zároveň vystoupil na odborné konferenci zaměřené na zkušenosti ze zahraničních misí. V rámci svého příspěvku se zabýval především nasazením našich vrtulníků v Afghánistánu Text: Martin Koller Foto: ILA Messe

20 medailon Vážení čtenáři, přinášíme vám otevřenou a upřímnou zpověď jedné z našich kolegyň. Nejde jí ani nám o projevy lítosti. Naším společným cílem je ukázat nám všem zdravým, že i se zákeřnou nemocí se dá úspěšně bojovat. Obrovskou roli v tomto mnohdy nerovném boji hraje nejen životní optimismus a vnitřní síla osoby, které osud do cesty postavil tichého a okem mnohdy neviditelného nepřítele, ale také rodina a okolí, tedy kolegové v práci. Všichni ti, kteří tento nerovný boj podstupují, zaslouží náš obdiv, úctu a podporu. Mnohdy stačí pár slov, pár vteřin Boj s tichým nepřítelem Frontální útok, protiútok, blesková válka, taktika spálené země, ústup. To jsou jen některé druhy taktických metod vojenské strategie, ve kterých je v rámci svého výcviku drilován každý voják. Pokud je to ale boj s vnitřním, tichým a zákeřným nepřítelem, který přepadne ze zálohy, platí pouze jediné odhalit ho, zlikvidovat a PŘEŽÍT Svou životní zkušenost s takovým protivníkem a zároveň už i soupeřem na celý život má podplukovnice Zuzana Nemčíková. Odhalila ho před několika lety a s pomocí lékařů ho naštěstí včas i identifikovala. Diagnóza na R rakovina ve stádiu agresivního nádoru. V prvním okamžiku, kdy vám lékař sdělí tuto krutou pravdu, máte pocit, jako by to šlo mimo vás, že se určitě spletli, že to přeci nemůže být pravda, vzpomíná. Bylo to zrovna v době, kdy můj život konečně nabral ten správný a šťastný směr. Po třech letech studia jsem úspěšně složila bakalářské zkoušky z jednooborové psychologie, v osobním životě našla úžasného partnera a měla za sebou měsíc působení na novém pracovišti u vysněné 4. brigády rychlého nasazení, opět doma v Žatci po několika letech dojíždění do 200 km vzdálených Strakonic. Ta zpráva prostě zazněla jako rána z děla. Teď, zrovna teď, když se na mě usmálo štěstí. Nejhorší asi bylo, že v rámci teorie měla Zuzka jako vojskový psycholog všechno zmáknuté. Vždyť se v prostředí, jak zvládat bojový stres, jak proti němu bojovat, jak ho odbourávat, pohybovala dnes a denně a plula v něm jako ryba ve vodě. Jen s malým rozdílem. Byla na té opačné straně, tedy na straně toho, kdo pomáhá těm druhým. Samozřejmě že jsem po překonání prvotního šoku zpětně začala pátrat, kde jsem udělala chybu, co jsem zanedbala, pokračuje Zuzana ve svém příběhu. Z hlediska lékařské prevence bylo přece vše v pořádku. Na všechny kontroly jsem chodila pravidelně, všechno bylo v normálu. Ale když jsem si zpětně přehrála svůj život, bylo to pro mě, jako když se dívám na špatný film. Věděla jsem, že jedu již delší dobu na rezervu. Život v poklusu, stresy doma i v práci, příprava na zkoušky, špatná životospráva, kompenzace sladkostmi, o pitném režimu nemluvě. A nějaká regenerace těla a duše? Škoda mluvit. Vzdát se nebo bojovat? Vyvěsit bílou vlajku a kapitulovat? V tom měla Zuzka jasno. Nikdy! Byly tu dvě krásné, zdravé dospívající děti, které ale ještě někoho potřebují, než vyletí z hnízda. Byl tu muž jejích snů, kterého si dlouho přála. Byla tu i práce a lidi, které měla ráda. A má přece státnice z vojenské taktiky! Napnula všechny síly a šla do toho. Mezi prací si odskočí na malý zákrok. Nebyl malý. Byl definitivní, což se dozvěděla z výsledků. Měla před sebou další těžký úkol. Sdělit to těm druhým. Všechno se odehrálo hodně rychle. Pro mne bylo skvělé, že jsem měla podporu milovaného partnera. Vše jsme si tehdy vyříkali. Mluvili jsme otevřeně o našich pocitech a o tom, co bude dál. Ale co v práci? Plnily se právě úkoly brigádního úkolového uskupení. Veliteli jsem se šla omluvit, že jsem zklamala. Řekl mi: Zuzano, uzdravte se, počkáme na vás. To byla pro mne jedna z nejdůležitějších vět života. Věta, že se mnou počítají! Že se mnou stále počítá! Na oddělení jsem svoji diagnózu oznámila i s tím, že mě čeká osm chemoterapií a možná mi slezou vlasy. Náčelník personálního byl dobrý, řekl: Určitě slezou. Já oponovala, že někdy nemusí. Člověk nechce věřit nejhoršímu. A pak, když začaly první vlasy v chomáčích vypadávat, jsem se nechala ostříhat dohola. Přišla jsem na oddělení v maskáčích, s červeným baretem na holé hlavě. A náčelník hned reagoval tím, že mi nechal udělat nové foto do osobního spisu. Byl to humor, který mi pomáhal. Žádné velké litování. Prostě život šel dál a já v té době stále žila! Kolegové přijali moji situaci jako fakt a nevyřadili mě z kolektivu, vzpomíná dnes už s úsměvem. Dopředu si připravovala krizové scénáře. Před operací napsala i závěť, ale zároveň i dopis, ve kterém psala, že vše dopadlo výborně. Byla to taková metoda, jak vidět realitu, ale zároveň si dávat i naději, brát věci jako výzvu. A to jí zůstalo dodnes. Když se ohlédnu zpátky, tak za svou bolavou zkušenost musím životu vlastně poděkovat, vzpomíná podplukovnice. Dnes už vím, že rakovina nebyla rána z čistého nebe, ale tělo mi dlouho dávalo jasné signály, že takto tedy NE, takhle to dál nejde. Ale já si říkala, to přeci zvládám. Velkou roli hrálo pracovní nasazení ve funkci velitele baterie velení a řízení ve Strakonicích. Chtěla pro ni zcela novou funkci zvládat se ctí. Čtrnáct až šestnáct hodin věnovaných práci. Do toho škola. Mezinárodní cvičení. Spánek pouze několik hodin. Dnes už ví, že to byla chyba. Neztratit správný směr A dnes? Díky své diagnóze i díky tomu, že mám za sebou zkušenosti z oznamování úmrtí mladých lidí, si života vážím ještě víc. Užívám si každý den a raduji se i z věcí, které jsou pro někoho samozřejmostí. Když nyní přijde větší stres, vím, že mi pomůže změna postoje, hudba, knihy s pozitivním myšlením, podpora blízkých a zdravá mezilidská komunikace V době rekonvalescence jsem se zajímala o příběhy lidí, kteří prošli podobným traumatem jako já. Zajímalo mne, co prožívali, jak vše zvládali. Prostě jsem sbírala životní zkušenosti lidí, kteří tímto minovým polem prošli. A vědomí, že se se mnou počítá, to mi pomáhalo, svěřuje se Zuzana. A můj největší objev? Poznání, že situaci samotnou změnit často nemůžeš. Ale můžeš změnit svůj postoj k ní. Když chceš změnit svoje pocity, musíš změnit svoje chování! Narovnat se, zhluboka se nadechnout několikrát za sebou a udělat první krok! Signály těla se již nesnažím ignorovat. U toho už Zuzka zůstala. Nejen že se narovnala a dýchá z plných plic, ale začala ovlivňovat i tělesné procesy ve svém těle změnou svého chování. Začala s tělem pracovat a začala o něj pečovat. Zajímá se o zdravý životní styl a sílu vnitřní řeči. Měla jsem to štěstí, že jsem v rámci své profese absolvovala pár užitečných kurzů, říká Zuzana. Byly to právě kurzy Práce s tělem, Trauma, Krizová intervence, PTSD, Síla myšlenky, Neuroasociativní programování mysli, Výživové poradenství. Mám Reiki 3. stupně. Pomáhalo mi to, dávala jsem si to do kontextu se svou prací. Nasbírané poznatky jsem využívala při poradenství, školení zvládání nadlimitních situací či u kurzu velitelů družstev Komando. Díky tomu jsem (místo invalidního důchodu) mohla v době působení u 4. brigády rychlého nasazení zvládat všechna cvičení a vyvedení ve výcvikových prostorech Hradiště či Boletice bez výraznějších úlev. Co jí tato zkušenost dala? Změnily se jí životní hodnoty. Došla i k tomu, že své tělo má mít člověk opravdu rád. A již mu i naslouchá. Protože ji bolívají k večeru nohy, s příchodem jara jednoho dne obula tenisky a začala zase běhat. Jak říká: To, že mám zdravotní klasifikaci C, mě neopravňuje k tomu, abych měla kila navíc a stagnovala. Oslavila jsem padesát let a mám další výzvy. Nyní zaběhnout 5 km ve slušném čase. Vše, co dalšího dokážu ve svém životě, mám jako bonus navíc. Jako velmi důležité vnímá na druhé straně vedle pravidelného pohybu vyčlenit si chvíli času pro sebe, zastavit se. Denně stačí jen pár minut, doporučuje Zuzana. Pochválit se za to, co se ten den povedlo, a zamyslet se zároveň nad dnem budoucím, aby ho člověk využil a zvládal ho. Některé vnitřní signály či způsoby řešení problému přicházejí právě v tomto momentě. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Dnes už to vím. Rakovina je totiž nepřítel, který může napadnout kdykoli a kohokoli z nás, a napadení nám vůbec nemusí hlásit dopředu. Proto ho nepodceňujme a zkusme ho odhalit včas. Text: Jana Deckerová Foto: archiv Zuzany Nemčíkové a Marie Křížová 36 37