ZÁKLADY PRÁVA. JUDr. Stanislava Zinčenková. Ústí nad Labem 2005 OBSAH. Právo, jeho formy a tvorba

Transkript

1 ZÁKLADY PRÁVA JUDr. Stanislava Zinčenková Ústí nad Labem 2005 OBSAH Právo, jeho formy a tvorba

2 Zákonodárná moc v České republice Právní normy Klasifikace právních norem Platnost a působnost normativních právních aktů Systém práva Právní vztahy Předpoklady právních vztahů Subjekty právních vztahů Obsah právních vztahů Objekty právních vztahů Aplikace práva státními orgány Interpretace právní normy Metody výkladu práva Výklad doslovný, rozšiřující a zužující Právní odpovědnost Právní stát Ústavní charakteristika ČR Zákonodárná moc Výkonná moc prezident republiky Vláda a ministerstva Soudní moc Odkazy na citovanou literaturu Použitá literatura a právní předpisy

3 PRÁVO A JEHO FORMY A TVORBA Pravidla lidského chování mají různý charakter. Jsou to jednak určité mravní zásady, čili pravidla chování, která se vytvářejí v rámci určitých společenských seskupení, a která většina těchto členů seskupení dobrovolně respektuje. Nicméně rozhodnutí o tom, zda určitou mravní zásadu bude jedinec respektovat záleží pouze na něm, neboť stát za jejich nedodržení nestanoví žádné sankce. Aby společnost neupadla do chaosu, následně ohrožujícího všechny její členy, zajišťuje stát tvorbu a dodržování určitého souboru právních pravidel, kterému se musí členové společnosti podřídit. Tento soubor právních pravidel je právním řádem určitého státu. Pojem právo má dva základní významy: 1) Jde o právo ve smyslu nároku nebo oprávnění subjektu právního vztahu, tedy o subjektivní právo. Například v pracovním poměru má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nárok na vyplacení mzdy za vykonanou práci nebo například vlastník věci je oprávněn svou věc užívat, nakládat s ní a brát její užitky. Jezdit svým osobním motorovým vozidlem je klasické užívání věci, toto vozidlo prodat, darovat nebo dát do servisu je nakládání s věcí. V případě vlastnictví ovocných stromů je nepochybné, že vlastníkovi patří i všechno ovoce vyrostlé na těchto stromech, čili jeho vlastnické právo mu umožňuje brát i jejich užitky. 2) Jde o právo objektivní tzn. O soubor norem, tedy pravidel chování obsažených v takových formách práva (např. v zákonech), které konkrétní stát uznává za své prameny práva. Pro soubor takových pravidel chování, čili pro soubor právních norem (a zde je třeba rozumět, že jedno pravidlo chování vynutitelné státní mocí se rovná jedna právní norma) se v praxi používají termíny jako právní řád, obecně závazné právní předpisy, právní předpisy apod. Pro formy práva se v právní vědě používá název PRAMENY PRÁVA. Jde o formy, v nichž je objektivní právo obsaženo. Rozlišujeme čtyři hlavní formy pramenů práva: a) normativní právní akty b) normativní smlouvy

4 c) právní obyčeje d) soudní precedenty Právní obyčej je v Evropě do značné míry překonaná forma práva. Za obyčejové právo se dosud považují jistá pravidla a ústavní zvyklosti ve Velké Británii. Aby se obyčej stal pramenem práva musí být splněny tyto tři základní předpoklady: a) konkrétní chování se musí na určitém území dlouhodobě, fakticky a masově uskutečňovat, b) obyčej musí být určitý, tzn., že existuje možnost stanovit jeho obsah, c) státní orgány musí obyčejové právo používat při řešení jednotlivých případů, tedy ho musí aplikovat při vydávání individuálních právních aktů a při jeho porušení musí uplatňovat státní donucení. Obyčejové právo s ohledem na své předpoklady se mohlo uplatnit v obdobích značně pomalejšího vývoje společnosti, než probíhá v širší současnosti. Proto i ve Velké Británii nabyla na významu tvorba normativních právních aktů. Soudní precedent je individuální soudní rozhodnutí, které se stává právem tehdy, řeší-li se jím případ, který dosud není právními normami upraven, přičemž soudci si při rozhodování takového případu musí uvědomit, že jejich rozhodnutí se stane pro budoucnost vzorem, jak rozhodovat jiné případy stejného druhu, tzn., že se jejich rozhodnutí stane soudním precedentem, tedy uznávaným pramenem práva. Na precedentech soudů vyšších stupňů, jako pramenech práva, je založen angloamerický právní systém. Hlavní roli v tvorbě tohoto práva zde má Nejvyšší soud. V Evropě, mimo Velkou Británii, jsou převažujícím pramenem práva normativní právní akty vydávané, k tomu určenými, státními orgány. Tyto normativní právní akty jsou vydávány podle postupu stanoveném v legislativním procesním právu. Tak je tomu i v našem právním systému. Nejčastějším druhem normativních právních aktů jsou zákony. Zákon je normativní právní akt vydaný nejvyšším orgánem státní moci. Vydávání zákonů je výrazem svrchovanosti státní moci. Prostřednictvím zákonů lze stanovit závazná pravidla pro všechny druhy subjektů právních vztahů, tzn. pro fyzické osoby, právnické osoby i stát, reprezentovaný obvykle státními orgány a organizacemi.

5 Vyšší právní sílu než zákony mají pouze ústavní zákony. Obsahově se od běžných zákonů liší tím, že upravují zejména zásady společenského zřízení státu, základní organizaci státní moci, základní práva občanů a základní pravidla normotvorného procesu. Z hlediska procesních pravidel, která musí být při přijímání ústavních zákonů dodržena rozlišujeme ústavy rigidní, čili tuhé a flexibilní, čili pružné. Ústava je tuhá, jestliže pro vydávání ústavních zákonů je stanovena přísnější procedura, která má právně zajišťovat větší stabilitu ústavních zákonů. Přísnější procesní pravidla spočívají zpravidla v tom, že ke schválení ústavního zákona nestačí souhlas prosté většiny zákonodárného sboru, ale je zapotřebí kvalifikované většiny případně i vyššího dvora, nebo dokonce změna ústavy může být podrobena všelidovému hlasování referendu. Pružná ústava je taková, platí-li pro přijímání ústavních zákonů stejná procesní pravidla jako pro běžné zákony. Mají-li mít takové ústavní zákony vyšší právní sílu, musí být jako ústavní alespoň nazvány. Ústavní právo se obsahově občas nekryje s postavením ústavních zákonů, neboť tvorba práva je často kromě vědeckých hledisek podmíněna i jinými skutečnostmi, zejména politickými a historickými možnostmi. Proto je možné se setkat s tím, že obsahově ústavní materie je zčásti upravena i jinými normativními právními akty, zejména běžnými zákony nebo dokonce odvozenými normativními akty státních výkonných orgánů Prameny práva v České republice -mezinárodní Smlouva o přistoupení České republiky k EU a určité další prameny evropského práva VIZ DÁLE -zákony a jiné normativní akty orgánů ČR -specificky určité nálezy Ústavního soudu -mezinárodní smlouvy, jiniž je ČR vázána Zákonodárná moc V České republice Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, který je podle Ústavy tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. V současné době (srpen 1995) vykonává funkci Senátu Poslanecká sněmovna a to podle čl. 106 odst. 2 Ústavy. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má mít 81 senátorů a má být volen na šest let, přičemž každé dva roky se má volit 1/3 senátorů. Není možné, aby někdo byl současně členem obou komor Parlamentu. Právo volit má každý občan České republiky, který

6 dosáhl věku 18 let, to je tzv. aktivní volební právo a do Poslanecké sněmovny může být zvolen občan, který má právo volit a dosáhl věku 21 let a do Senátu každý občan, který má právo volit a dosáhl věku 40 let, to je tzv. pasivní volební právo. Komory Parlamentu jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. Například k přijetí ústavního zákona a mezinárodní smlouvy o lidských právech je třeba souhlasu tří pětin VŠECH poslanců a tří pětin PŘÍTOMNÝCH senátorů. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo kraje. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Nevyjádří-li se do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen platí, že se vyjádřila kladně. Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna Senátu. Senát tento návrh projedná a usnese se k němu do třiceti dnů od jeho postoupení. Jestliže se Senát do třiceti dnů k návrhu zákona nevyjádří platí, že návrh je přijat. Zamítne-li Senát návrh zákona, Poslanecká sněmovna o něm musí znovu hlasovat a takový návrh zákona je pak přijat jen tehdy, jestliže je v tomto druhém kole schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Pozměňovací návrhy při druhém hlasování nejsou přípustné. Prezident republiky má právo vrátit přijatý běžný zákon (nikoli ústavní) do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Vrácení zákona musí prezident republiky odůvodnit. O takovém vráceném návrhu hlasuje Poslanecká sněmovna znovu a opět platí předchozí pravidlo tzn., že pozměňovací návrhy nejsou přípustné a má-li být návrh přijat, musí pro něj v tomto druhém kole hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců Poslanecké sněmovny. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen (zveřejněn) ve Sbírce zákonů České republiky. Normativní právní akty nižší právní síly, tzv. podzákonné, tedy odvozené čili sekundární normativní akty mohou vydávat i některé orgány výkonné moci. Vláda může jako normativní právní akt vydávat vládní nařízení, ústřední orgán státní správy, jakým je například ministerstvo, může vydat vyhlášku. Tyto orgány však k takovému kroku musí být předem zákonem zmocněny tzv. zmocňovacím ustanovením, které stanoví, který orgán je

7 oprávněn takový normativní právní akt vydat a jaké problematiky se může týkat. Tyto právní prováděcí předpisy nesmí odporovat zákonu e nemohou se týkat jiných vztahů, než stanoví příslušný zákon. Tak například zákoník práce v ustanovení 107 odstavec 2 říká, že vláda stanoví nařízením podmínky a rozsah krácení dovolené za neodpracovanou dobu, což vláda svým nařízením č. 108/94 Sb. V ustanovení 11 učinila. Jiným příkladem je ustanovení 83 odstavec 3 zákoníku práce, kde se stanoví, že Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou rozsah zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy a podmínky jejího zavádění a rozvržení. Podmínkou platnosti těchto, od zákonů odvozených normativních právních aktů je, aby byly také vyhlášeny ve Sbírce zákonů České republiky. K normativním právním aktům v ČR patří i obecně závazné vyhlášky obcí a krajů a Nařízení kraje. Obecní zastupitelstva pravomoc vydávat pro svůj územní obvod obecně závazné vyhlášky obcí, jestliže je to nutné k plnění úkolů obcí ve věcech místní samosprávy. Do samostatné působnosti obcí, tzn. místní samosprávy patří například stanovení druhů místních poplatků podle zvláštního zákona, místní záležitosti veřejného pořádku (mimo rozhodování o přestupcích), čistota obce, odvoz domovních odpadků a jejich nezávadná likvidace, zásobování vodou, hospodaření s byty atd. Ve věcech státní správy mohou obce vydávat obecně závazné vyhlášky obcí pouze v rámci tzv. přenesené působnosti, jsou-li k tomu zmocněny zákonem. Přenesená působnost znamená, že obec vykonává za stát státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony (například stavebním zákonem). Tyto vyhlášky vydává obecní rada. Obecně závazné vyhlášky obcí musí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení. Obdobně je tomu u krajů. Nařízení kraje patří do přenesené působnosti kraje. Jsou vydávána pokud je k tomu kraj případ od případu zmocněn zákonem. Jde tedy o ovozené prováděcí předpisy a patří mezi právní předpisy správních úřadů. Vydává je rada kraje a musí vyhovovat zákonům a právním přrdpisům vydaným na základě zákona. Podmínkou jejich platnosti je jejich vyhlášení (OZV i Nař.) ve Věstníku kraje. Obecně závazné vyhlášky obcí musí být vyhlášeny. Vyhlášení se provádí tak, že předmětná vyhláška se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu na dobu patnácti dnů, což je podmínkou její platnosti. Dnem vyhlášení je první den jejího vyvěšení. Kromě toho se obecně závazná vyhláška uveřejňuje způsobem v obci obvyklým, tzn. v tisku, rozhlasu, televizi a podobně. Účinnosti taková vyhláška nabývá patnáctým dnem následujícím po dni vyhlášení, pokud v ní není stanoven pozdější počátek účinnosti. Výjimečně, vyžaduje-li to obecný zájem, může obecně závazná vyhláška

8 obce nebýt účinnosti již dnem vyhlášení, ale tato skutečnost v ní musí být uvedena. Po nabytí účinnosti zašle obecní úřad tuto vyhlášku okresnímu úřadu. Druhým uznávaným pramenem práva jsou v našem právním řádu normativní smlouvy. Smlouva je normativní tehdy, jestliže jsou její ustanovení obecná a závazně regulují celou skupinu právních vztahů stejného druhu a neurčitého počtu. V našem právním řadu mají takový charakter mezinárodní smlouvy a smlouvy mezi zaměstnavateli s příslušnou odborovou organizací, která vystupuje jménem zaměstnanců a hájí jejich zájmy jedná se o tzv. smlouvy kolektivní. Aby se mezinárodní smlouvy staly naším pramenem práva musí být schváleny Parlamentem, ratifikovány a vyhlášeny ve Sbírce zákonů i když pouze formou sdělení Ministerstva zahraničí. Schváleny musí být smlouvy o lidských právech a základních svobodách, nespecifikované hospodářské smlouvy o lidských právech a základních svobodách, nespecifikované hospodářské smlouvy, politické smlouvy a smlouvy, k jejichž provedení je třeba vydat zákon. Sjednávání a ratifikace (potvrzování) smluv patří do pravomoci prezidenta republiky. Sjednávání smluv může prezident přenést na vládu, případně se souhlasem vlády, na její jednotlivé členy. Smlouvy se potvrzují (ratifikují) až po schválení Parlamentem. I když u nás zásadně platí, že soudní rozhodnutí nemají obecnou právní závaznost, že jsou závazná jen pro účastníky konkrétního soudního řízení, přesto v praxi rozhodnutí vyšších soudů, zejména tak, která jsou uveřejněna ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí, ovlivňují rozhodování ostatních soudů v obdobných případech. Tyto judikáty (tato soudní rozhodnutí) však pramenem práva nejsou. K pramenům práva mají ale velmi blízko některá rozhodnutí Ústavního soudu, neboť naše Ústava stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nálezy Ústavního soudu, které mají všeobecný charakter se vyhlašují ve Sbírce zákonů České republiky. V souvislosti se zánikem Československa a vznikem České republiky k byla pro právní řád České republiky použita zásada recepce, a to zákonem číslo 4/93 Sb., podle kterého byly dosavadní právní předpisy a mezinárodní smlouvy s určitými modifikacemi Českou republikou převzaty. Zároveň byla přijata závazná pravidla pro výklad a používání recipovaných, tedy převzatých předpisů.

9 Mezi prameny práva nepatří interní normativní instrukce, ať již mají podobu směrnic, rozkazů, pokynů, opatření nebo jinak nazvaných aktů, kterými příslušný nadřízený orgán nebo zaměstnanec státního aparátu upravuje práva a povinnost administrativně podřízených státních orgánů, státních organizací nebo státních podniků. Jedná se sice často o normativní akty ústředních státních orgánů, avšak tyto interní normativní instrukce nejsou prameny práva a proto se také veřejně nevyhlašují, ale pouze se dávají na vědomí těm, kteří jejich obsah potřebují znát k výkonu svých funkcí. Obvykle se stanoveným způsobem registrují ve věstnících ministerstev, různých zpravodajích a jiných tiskovinách. Přestože interní normativní instrukce jsou určeny pouze podřízeným subjektům a nejsou obecně závaznými právními předpisy, ve skutečnosti se při jejich plnění stává, že zasahují do práv a povinností jiných, že podřízených, subjektů. K takovým situacím dochází zejména tehdy, kdy tyto vnitřní směrnice obsahují i pokyny k tomu, jak má podřízený orgán postupovat při aplikaci obecně závazných právních předpisů. Tyto možnosti jsou dány zejména tam, kde obecně závazný předpis, například zákon neurčuje podrobně způsob použití stanoveného pravidla, ale ponechává volbu tohoto způsobu na uvážení příslušného orgánu. Jde například o ty situace, kdy obecně závazný předpis stanoví, že státní orgán může z důležitých důvodů učinit výjimku, přičemž co je důležitý důvod již nevykládá tento zákon, ale státní orgán sám podle svého uvážení, případně podle interních normativních instrukcí. Takovými instrukcemi nelze při výkonu funkce zavazovat soudce, neboť ti jsou při svém rozhodování nezávislí, nikomu nepodřízeni a vázáni jen zákonem. Prameny evropského práva Evropské právo je zvláštní částí mezinárodního práva se stále výraznějšími prvky federativními.původně vznikalo jako regionální mezinárodní právo tří společenství (Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství uhlí a oceli a Evropského společenství atomové energie a dále jeho doplněním a rozvinutím unijního práva v rámci EU v důsledku Maastrichtské smlouvy z r Evropské komunitární právo je tvořeno dvěma rovinami. jednak jde o primární právo, které představují mezinárodní smlouvy, uzavírané členskými státy v základních (zejména institucionálních) otázkách a dále smlouvy mezi EU a dalšími státy. Druhou rovinu tvoří sekundární právo tvořené zejména nařízeními a směrnicemi. Důležité je zdůraznění, že nemalý význam mají i další

10 prameny komunitárního práva, zejména kvaziprecedenční rozhodnutí Evropského soudního dvora. Součástí primárního práva jsou i smlouvy o přistoupení k EU(ČR platnost ). Ústava ČR vztah ČR k EU explicitně neupravuje. Závaznost pramenů evropského komunitárního práva lze dovodit jen ze Smlouvy o přistoupení. V červnu 2004 byl schválen projekt Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu (tzv. evropská ústavní smlouva), která by po ratifikaci členskými státy měla nahradit dosavadní primární právo a odstranit dualismus komunitátního a unijního práva. JAK VÍME již v roce 2005 se objevily problémy, které napovídají, že na Smlouvě o evropské Ústavě musí příslušné orgány dále pracovat, impulsem, mimo jiné, bylo i její nepřijetí Francií. Za sekundární, tedy odvozené komunitární akty ES jsou považovány : - nařízení - mají přímý účinek a bezprostředně zavazují všechny subjekty, aniž by se prováděla transformace do národních právních předpisů - směrnic jsou závazné pro členský stát, kterému jsou určeny, ale pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem včlenění do národního práva se ponechává jednotlivým členským státům toto se předpokládá v určitém čase, obvykle do dvou let. -rozhodnutí z hlediska aplikovatelnosti je obdobný nařízení ES, s tím rozdílem, že nemá obecnou platnost; je určené buď všem státům EU nebo jen některým z nich nebo dokonce jen některým vybraným subjektům. -doporučení a stanoviska jsou právně nezávaznými akty, předpokládají dobrovolné plnění a nejsou tudíž soudně vymahatelná. Texty evropského práva najdeme v Ústředním věstníku Evropských společenství (jde o obdobu naší Sbírky zákonů). Všechny shora zmíněné dokumenty jsou průběžně překládán do českého jazyka jako jednoho z oficiálních jazyků EU. PRÁVNÍ NORMY Základním prvkem systému práva je právní norma. V tomto smyslu je třeba právní normu chápat NE jako konkrétní obecně závazný právní předpis, ale pouze jako JEDNO závazné obecné pravidlo chování které kromě toho, že pro povinný subjekt představuje určitou povinnost zahrnuje i vědomost o skutečnosti, že v případě nesplnění této povinnosti subjektem nastoupí vůči němu státní donucení. Například právní norma uvedená v ustanovení 35 odstavec 1 zákona číslo 67/71 Sb. O správním řízení (tzv. správní řád), stanoví, že každý občan je povinen vypovídat jako svědek. Pokud se občan

11 ke správnímu orgánu k podání svědecké výpovědi, bez náležité omluvy, opakovaně nedostaví, může ho správní orgán při plnění stanovených podmínek podle ustanovení 42 správního řádu nechat předvést orgány Policie České republiky, na což je svědek v písemném předvolání upozorněn. Dále platí, že každé takové právní pravidlo chování, tedy každá jednotlivá právní norma nemůže být vykládána jakkoli izolovaně, ale musí být vždy vykládána a tedy chápána ve smyslu celého systému práva, jehož je právní norma součástí. Například ustanovení 269 zákoníku práce stanoví, že pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi manžely, což znamená, že jeden z manželů nemůže právně vystupovat jako zaměstnavatel vůči druhému manželovi jako zaměstnanci a naopak. Zároveň však ustanovení 105, odstavec 2, obchodního zákoníku umožňuje založení společnosti s ručením omezeným i pouze jednou fyzickou osobou. Izolovaným výkladem pouze těchto dvou právních norem (rozuměj ustanovení) bychom mohli dojít k mylnému závěru, že společnost s ručením omezeným, kterou vlastní jeden z manželů nemůže zaměstnávat druhého manžela v pracovním poměru podle zákoníku práce. Protože však každou právní normu je třeba chápat v celém systému platného práva, zjistíme, že zaměstnavatel společnost s ručením omezeným i v případě, že ji vlastní pouze jede n z manželů, není tím zaměstnavatelem, kterého omezuje ustanovení 265 zákoníku práce, neboť v tomto případě jde o zaměstnavatele fyzickou osobu, nikoli o právnickou osobu, kterou společnost s ručením omezeným podle obchodního zákoníku je. Každá právní norma obsahuje určité podmínky a předpoklady, přu jejichž naplnění se bude realizovat stanovené pravidlo chování. Část právní normy obsahující předpoklady a podmínky se nazývá hypotéza, ta část právní normy, která stanoví samotné pravidlo chování, určuje komu a jaká oprávnění povinnosti vznikají se nazývá dispozice, a nakonec ta část právní normy, která určuje právní následky při porušení povinnosti uvedené v dispozici se nazývá sankce. Například ustanovení 60b zákoníku práce o odstupném stanoví: Pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím dvou měsíců, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. hypotézou je zde text pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím dvou měsíců a dispozicí této právní normy je text je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Sankce za nedodržení povinnosti zaměstnance není v tomto ustanovení uvedena, ale to

12 neznamená, že neexistuje. Pro tento konkrétní případ je sankce stanovena v ustanovení 243 zákoníku práce, které stanoví: Získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele. musí je vydat. Jednotlivé části právní normy tedy nemusí být, a také velmi často nejsou stanoveny v témže paragrafu nebo článku obecně závazného právního předpisu. Jedna právní norma může mít některou svou část, často právě sankci, formulovanou dokonce v jiném normativním právním aktu. Například některé druhy sankcí za neoprávněné zasahování do vlastnického práva, které upravuje občanský zákoník jsou stanoveny v přestupkovém nebo trestním zákoně. Častým jevem rovněž je, že část hypotézy určité právní normy je uvedena v obecné části zákona a její další část, tedy další podmínky pro konkrétní pravidlo chování jsou uvedeny ve zvláštní části zákona. Některé zákony, jako například občanský nebo trestní, jsou totiž rozděleny na část obecnou a část zvláštní, přičemž část obecná stanoví znaky, které jsou společné normám uvedeným v části zvláštní. Například v obecné části občanského zákoníku zjistíme, jaké společné (obecné) podmínky musí být splněny, aby byla uzavřena jakákoli smlouva podle občanského zákoníku, zatímco zvláštní část tohoto zákoníku stanoví další podmínky určitého typu smlouvy. Klasifikace právních norem Právní normy lze podle různých hledisek třídit. Tato klasifikace nemá význam pouze teoretický, ale její znalost umožňuje snažší praktickou orientaci při samotném výkladu obsahu právní normy. Podle orgánů, které mají pravomoc vydávat normativní právní akty rozlišujeme právní normy prvotní a právní normy odvozené. Prvotní normy jsou obsažené ve všech zákonech (ústavních i běžných) a v obecně závazných vyhláškách obcí, které obecní zastupitelstva přijímají v rámci své samostatné působnosti vymezená zákonem o obcích. Právní normy odvozené nacházíme v odvozených normativních právních, tzn. ve vládních nařízeních, vyhláškách ústředních orgánů státní správy a v obecně závazných vyhláškách obcí, které vydávají obecní rady v rámci přenesené působnosti, tzn. v oblastech, ve kterých stát přenesl plnění části úkolů státní správy na obec. Toto státní zmocnění musí mít zákonnou formu, což znamená, že zmocnění pro konkrétní oblast státní správy musí být uvedeno ve zvláštním zákoně, který tuto oblast upravuje.

13 Klasifikace právních norem podle předmětu právní úpravy znamená jejich dělení podle toho, jakou konkrétní problematiku určitá právní norma řeší. Jde vlastně o dělení podle jednotlivých právních odvětví. Z tohoto hlediska rozlišujeme právní normy práva ústavního, správního, finančního, občanského, obchodního, rodinného, trestního atd. Dále rozlišujeme několik podskupin právních norem při jejich dělení podle povahy pravidel, která obsahují: a) Právní normy kogentní a dispozitivní. Kogentní neboli kategorické právní normy jsou taková ustanovení, jejichž použití nemůže být v právním vztahu, který upravují vyloučeno nebo omezeno a to nejen projevem odchylné vůle subjektů tohoto právního vztahu nebo jiných subjektů, ale ani projevem vůle státního orgánu, např. soudu. Kogentními (kategorickými) právními normami jsou upravovány právní vztahy, které mají z hlediska zájmu společnosti zvlášť důležitý význam. Takových právních norem je většina, patří sem zejména normy práva ústavního, správního, trestního, procesního. Kategorická povaha právní normy bývá zřejmá již z jejího znění, někdy je však třeba ke zjištění, zda jde o takovou právní normu, dospět složitější právní úvahou. Příkladem kogentní právní normy je například ustanovení 31 odstavec 3 zákoníku práce, které stanoví: Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je její sjednání neplatné. V textu této právní normy je její kategoričnost vyjádřena nepochybně nejen konstatováním musí, ale i částí věty jinak je její sjednání neplatné. Jinou kogetní normou je například ustanovení 32 zákoníku práce, které ve své první větě stanoví: Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně. Přestože nedodržení této povinnosti zaměstnavatelem nemá vliv na platnost vzniku pracovního poměru, nejedná se o normu dispozitivní, ale jde o porušení pracovněprávních předpisů ze strany zaměstnavatele. Výjimkou v našem právním řádu je ustanovení 263 obchodního zákoníku, které v části upravující obchodně závazkové vztahy, citací konkrétních ustanovení (označením paragrafů) nepochybně stanoví, že jejich obsahem jsou kogentní právní normy, což znamená, že se proto od nich nelze odchýlit. Jiný právní předpis takovýto speciální výčet svých vlastních kogentních ustanovení nemá. Opakem kogentních norem jsou právní normy dispozitivní, které účastníkům právních vztahů umožňují, aby svým souhlasným projevem vůle si určili vzájemná práva a povinnosti odchylně od textu právní normy. V případě, že se tio účastníci nedohodnou na jiném obsahu svého právního vztahu, jsou jejich vzájemná práva a povinnosti dány dispozitivní právní normou. Příkladem dispozitivní právní normy je ustanovení 123 odstavec, 1 obchodního zákoníku, které pro obchodní společnosti s ručením omezených stanoví: Společníci mají nárok na podíl na zisku v poměru

14 odpovídajícím jejich splaceným vkladům, nestanoví-li společenská smlouva jinak není pochyb. Dispozitivními normami jsou však i takové, z jejichž samotného textu to jednoznačně patrné není a k takovému závěru je třeba dojít odborným výkladem. Například ustanovení 302 obchodního zákoníku stanoví: Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Přestože text této právní normy působí svou stylizací kategoricky, není toto ustanovení podle již dříve zmíněného 263 obchodního zákoníku kogentní právní normou a účastníci se tedy mohou od tohoto ustanovení odchýlit. Využití možnosti dispozitivních právních norem, tzn. dohodnutí odchylných práv a povinností účastníky právního vztahu, jsou povinny respektovat i státní orgány, obvykle soudy při řešení následných sporů mezi těmito účastníky. Dispozitivní normy se ve větším rozsahu uplatňují v právu občanském, obchodním a částečně i v pracovním, případně v dalších právních odvětvích. b) Právní normy opravňující a zavazující. V tomto případě jde o klasifikaci podle znění slovního textu právní normy a to tak, zda tato norma stanoví pouze právo (rozuměj oprávnění) nebo pouze povinnost. Avšak i přesto, že některá právní norma stanoví pouze oprávnění, logicky z tohoto tvrzení vyplývá, že jiný subjekt musí mít ve vztahu ke stanovenému oprávnění povinnost, a že stanovená povinnost znamená pro jiný subjekt určitá oprávnění. Jestliže tedy v případě uzavírání pracovního poměru na dobu určitou je zaměstnavatel povinen uzavřít tuto smlouvu písemně, logicky z této zavazující právní normy vyplývá oprávnění zaměstnance, aby jeho pracovní smlouvy měla písemnou formu. Nebo stanoví-li ustanovení 23 vládního nařízení číslo 108/94 Sb., kterým se provádí zákoník práce, že: Překážku v práci a její trvání prokazuje zaměstnanec zaměstnavateli, vyplývá z tohoto ustanovení oprávnění zaměstnavatele požadovat na zaměstnanci, aby svou překážku v práci prokázal. Zavazující právní normy stanoví povinnosti buď formou příkazu, pak jde o právní normy přikazující nebo formou zákazu, čili právní normy zakazující. c) Podle rozsahu působnosti dělíme právní normy na obecné a zvláštní. Působnost obecných norem není předem časově omezena a vztahuje se na celé území státu a na všechny subjekty. Zvláštní normy mají svoji územní, časovou nebo osobní působnost omezenou a z tohoto důvodu je nelze vykládat extenzivním (rozšiřujícím) způsobem. Právní normy, které mají omezenou územní působnost jsou vždy obecně závazné vyhlášky obcí, které se vztahují pouze na území dané obce. Právními normami s omezenou osobní působností jsou například ta ustanovení zákoníku práce, která se

15 týkají pouze určitých specifických kategorií zaměstnanců, jako například absolventu středních a vysokých škol, mladistvých zaměstnanců, pracujících žen, osob se změněnou pracovní schopností atd. Nebo jsou takové právní normy obsaženy v obecně závazných právních předpisech, jejichž celý text se vztahuje pouze na určitou skupinu subjektu, jako například vládní nařízení číslo 251/92 Sb. O platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací. Obecně závazným právním předpisem, jehož normy mají omezenou osobní i časovou působnost je například zákon číslo 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České republiky tzv. lustrační zákon. Účinnost tohoto zákona a tedy všech jeho právních norem je časově omezena. d) Z jiného hlediska dělíme právní normy na hmotněprávní a procesní. Hmotněprávní normy upravují práva a povinnosti subjektů obsažené v hmotněprávních obecně závazných právních předpisech. Takovými předpisy jsou například občanský zákoník, obchodní zákoník, trestní zákon, zákoník práce atd. Procesní normy upravují postup státních orgánů při jednotlivých druzích řízení, jejichž cílem je (obvykle) vydání individuálního, popřípadě normativního právního aktu.mezi tyto normy patří rovněž zákony upravená pravidla pro postup státních orgánů při nuceném výkonu rozhodnutí, tzv. exekuci. Příkladem zákonů, které obsahují procesní normy jsou občanský soudní řád, trestní řád, správní řád, případně části jiných zákonů, které obsahují procesní normy pro specifická zvláštní správní řízení, obsažené například ve stavebním zákoně, v přestupkovém zákoně, v celním zákoně atd. Kromě tohoto základního rozlišení je toto dělení právních norem v praxi důležité i pro posouzení splnění stanovených lhůt. Je-li totiž stanovení určité lhůty obsahem obecně závazného procesního předpisu, jako například občanského soudního řádu, trestního řádu a správního řádu, platí, že potřebný právní úkon byl učiněn včas, byla-li jeho písemná forma podána alespoň poslední den lhůty k poštovní přepravě. Je-li určitá lhůta obsahem hmotněprávní normy platí, že právní úkon je učiněn ve stanovené lhůtě pouze tehdy, je-li obvykle jeho písemná forma doručena druhému účastníkovi právního vztahu nejpozději poslední den lhůty. Například podat odvolání do rozhodnutí správního orgánu lze podle správního řádu do patnácti dnů po obdržení napadeného rozhodnutí podáním k poštovní přepravě, avšak dání výpovědi zaměstnanci z důvodu porušení pracovní kázně lze (při splnění dalších podmínek) dát pouze do dvou měsíců od doby, kdy se zaměstnavatel o tomto porušení pracovní kázně dozvěděl, přičemž nestačí v této lhůtě podat výpověď k poštovní přepravě, ale tato písemná

16 forma výpovědi musí být ve zmíněné lhůtě dvou měsíců zaměstnanci doručena. e) Posledním obvyklým dělením právních norem je dělení na právní normy veřejnoprávní a soukromoprávní. Jak již z jejich názvu vyplývá, právní normy veřejnoprávní jsou takové, jejichž prostřednictvím plní stát nebo obec své úkoly vůči ostatním subjektům Je v nich vyjádřena nadřazenost státu nebo obce nad ostatními subjekty a jde vždy o normy kategorické, od jejichž textu se nelze odchýlit. Opakem jsou právní normy soukromoprávní, které mají většinou dispozitivní charakter, tzn., že účastníkům právních vztahů umožňují, aby si svá vzájemná práva a povinnosti dohodou upravili odchylně od znění soukromoprávní normy. Účastníci těchto vztahů mají vždy vzájemně rovné postavení, a to i v případě, že na jedné straně právního vztahu vystupuje stát nebo obec. Jde zejména o vztahy upravené občanským zákoníkem. Platnost a působnost normativních právních aktů Normativní právní akt se stává platným, byly-li při jeho tvorbě splněny všechny náležitosti předepsané právním předpisem (obvykle Ústavou). To znamená, že normativní právní akt byl vydán k tomu příslušným orgánem (Parlamentem, vládou, ministerstvem, jiným ústředním orgánem státní správy, obce) a že byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů, na úřední desce obce). Působnost právní normy představuje rozsah, v jakém se konkrétní právní norma použije na konkrétní případ, přičemž rozlišujeme působnost časovou, působnost prostorovou a působnost osobní. Časová působnost právní normy neboli účinnost znamená přesné ohraničení období, ve kterém mají být společenské vztahy podle ní upravovány. Často se okamžik nabytí platnosti právní normy neshoduje s počátkem její účinnosti, ale ten je stanoven později, a to proto, aby subjekty měly reálnou možnost se s jejím zněním seznámit ještě před její účinností. Den účinnosti bývá v normativních právních aktech obvykle výslovně stanoven. Pokud tomu tak není, nabývají právní normy vyhlašované ve Sbírce zákonů účinností patnáctém dnem po vyhlášení.

17 Výjimečně bývá stanoveno, že konkrétní normativní právní akt nabývá účinnosti vyhlášením ve Sbírce zákonů (viz tzv. lustrační zákon), přičemž datumem vyhlášení se podle zákona o Sbírce zákonů rozumí datum rozeslání Sbírky zákonů, uvedený v záhlaví každé částky Sbírky zákonů. Právní norma ztrácí platnost a celou působnost svým zrušením, a to tak, že nabude platnosti a účinnosti nový normativní právní akt, kterým je k určitému datu zrušena platnost dosud platného právního předpisu, popřípadě jenom jednoho nebo několika ustanovení tohoto právního předpisu. Výjimečně je již od počátku platnosti normativního právního aktu jeho platnost časově omezena, pak zrušení platnosti zastává uplynutím této doby, Doba platnosti normy však zpravidla předem omezena nebývá, proto je k zániku její platnosti nutná tzv. derogační klauzule, což je speciální ustanovení zařazené na konci textu normativního právního aktu v tzv. závěrečných ustanoveních, které stanoví konec platnosti právních norem. Rozlišujeme tzv. generální derogační klauzuli, která obecně stanoví, že se ruší všechny právní normy, které odporují ustanovením nového normativního právního aktu. Taková derogační klauzule je pro praxi nevhodná, neboť znamená mít její text stále na zřeteli a soustavně konfrontovat používaná ustanovení s novým normativním právním aktem, který generální derogační klauzuli obsahuje. Druhým typem derogační klauzule je taková, která obsahuje přesný výčet všech zrušených ustanovení, případně celých normativních právních aktů. Taková derogační klauzule je v našem právním řádu pravidlem a její text by neměl umožňovat žádné pochybnosti o tom, které právní normy jsou dosud platné a účinné a které nikoli. Výjimkou v oblasti časové působnosti je tzv. retroaktivita, čili zpětná působnost právních norem. Vzhledem k tomu, že smyslem práva je regulace společenských vztahů, které vzniknou až po dni, kdy příslušná právní norma nabyla účinnosti, retroaktivita tomuto základnímu účelu práva odporuje a je proto nežádoucí, výjimečná a v některých oblastech práva nepřípustná. Rozlišujeme dvě skupiny případů právní retroaktivity: a) Jde o situace, kdy právní norma upravuje i vztahy vzniklé přede dnem, kdy norma nabyla účinnosti. Příkladem může být tzv. lustrační zákon, který stanoví, že určitá chování, která byla před 17. listopadem 1989 legální, jsou po začátku účinnosti tohoto lustračního zákona, tzn. od 5 listopadu 1991 považována za překážku možnosti výkonu některých funkcí ve státních orgánech a organizacích.

18 b) Jde o situace, kdy vznik právního vztahu se sice posuzuje podle právní normy účinné v době vzniku právního vztahu, ale obsah tohoto vztahu tedy práva a povinnosti jeho subjektů se posuzují podle normy nové. Například po zrušení církevních sňatků ( ) zůstala uzavřená manželství v platnosti, ale následnou změnou občanského a rodinného práva se změnila i práva s povinnosti manželů, kteří své sňatky uzavřeli před vydáním těchto novějších právních norem. V trestním a přestupkovém právu je retroaktivita příslušných sankčních předpisů přípustná pouze tehdy, jestliže posouzení zaviněného protiprávního jednání, kterého se subjekt dopustil za účinnosti staré právní normy, je podle nové právní normy pro něj příznivější. Jinak je retroaktivita právních norem v těchto právních odvětvích vyloučena. Prostorová působnost právní normy je dána územím, na které se konkrétní právní norma vztahuje. Právní normy stanovené v normativních aktech ústředních orgánů České republiky (Parlamentu, vlády, ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy) mají zpravidla působnost na celém území státu uvnitř státních hranic, vzdušný prostor nad státním územím, prostor pod povrchem státního území i na plavidla na otevřeném moři, plující pod českou vlajkou. Právní normy stanovené v obecně závazných vyhláškách obcí mají působnost v obvodu působnosti místních orgánů. Působnost právní normy může být ovšem v právním předpise výslovně vymezena i na omezenější část území (např. pouze na pohraniční území). 1) Pokud jde o osobní působnost právních norem, tak nejčastěji se právní norma vztahuje na všechny subjekty na celém území státu, tzn. jak na naše občany, tak osoby bez státní příslušnosti a občany jiných států. Některé právní normy upravují však práva a povinnosti i těch českých občanů, kteří se nalézají na území jiných států. Tak rodinný zákon (č. 94/63 Sb.) stanoví, že český státní občan může v cizině uzavřít manželství též před orgánem České republiky k tomu zmocněným. Otázka osobní působnosti právní normy může v cizině uzavřít manželství též před orgánem České republiky k tomu zmocněným. Otázka osobní působnosti právní normy může být někdy značně složitá, například v trestním právu. Tak 17 trestního zákona č. 140/61 Sb. Stanoví, že podle tohoto zákona se posuzuje trestnost všech činů, které byly spáchány na území republiky a to bez ohledu na to, zda pachatelem je český státní občan či kdokoli jiný, tj. cizí státní příslušník či osoba bez státní příslušnosti, zároveň stanoví v 18 trestního zákona zásadu, že podle tohoto zákona se posuzuje trestnost činu, který spáchal český občan nebo obyvatel republiky bez státní příslušnosti kdekoli, tedy i v cizině. Ze zásady, že určité zvláště důležité společenské vztahy je nutno chránit trestním právem bez ohledu na státní příslušnost pachatele a místo činu,

19 vychází pak 19 trestního zákona. Trestnost některých taxativně vypočtených trestných činů (například padělání a pozměňování peněz) se posuzuje podle našich právních norem i tehdy, spáchal-li takový čin ke škodě zájmů republiky v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která není obyvatelem republiky. 2) Poznámka: V detailech je tato úprava ještě složitější, viz ustanovení 20, 20a, 21 trestního zákona. SYSTÉM PRÁVA Systémem práva rozumíme splnění obou základních kritérií sytému, a sice jeho jednotu a zároveň jeho vnitřní diferenciovanost, tzn. členění práva do částí, jež se vyznačují specifickými znaky a principy při určujícím postavení znaků a principů, které spojují tyto části v jednotu. Jestliže jeden z obou znaků určitému jevu chybí, nelze mluvit o systému. Protože právo oba tyto základní znaky splňuje, tvoří systém práva. Jednotlivá právní norma nemůže totiž úplně postihnout obsah práva jako celku, ten je obsažen v celém právním systému a právo jako celek tvoří právní řád. Základními právními systémy na světě jsou kontinentální a angloamerický. K velkým právním systémům patří i islámské právo. Angloamerický systém práva je systém zejména práva soudcovského, který se vyvinul na základě anglického obecného práva. Principem tohoto práva je obecně závazné rozhodnutí soudu čili precedent. Tento systém práva zná i prameny psaného práva. K angloamerickému právnímu systému patří zejména právo Velké Británie, USA, Kanady a Austrálie (tzn. bývalých britských kolonií). Kontinentální právní systém je systém románsko germánský, je to systém psaného práva, který se vyvinul v kontinentální Evropě zejména na základě římského práva. Tento systém práva vylučuje soudcovskou tvorbu pramenů práva. Většina evropských států, včetně České republiky má systém psaného práva, zvaný kontinentální. Právní řád tvoří právní normy upravující nejrozmanitější oblasti společenských vztahů. Právní věda proto člení právní normy podle společenských vztahů, které jsou objektem právní úpravy do právních odvětví, jež ve svém souhrnu tvoří systém práva. Z pedagogického hlediska lze naše právo třídit na ústavní, správní a finanční, právo pracovní, občanské hmotné, obchodní, rodinné, občanské právo procesní, právo trestní hmotné i procesní a mezinárodní právo

20 soukromé všechna tato právní odvětví jsou součástí vnitrostátního právního řádu. Ústavní právo upravuje základní společenské vztahy, základy organizace státu a základní práva a povinnosti občanů. Správní právo, včetně práva finančního upravuje vztahy, v nichž jako subjekty vystupují orgány státní správy, které rozhodují o subjektivních právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Pracovní právo je souhrnem právních norem upravujících právní tedy pracovní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Občanské právo hmotné upravuje osobní a osobnostní práva a majetkoprávní vztahy fyzických a právnických osob, vznik, změnu a zánik povinností z těchto vztahů a sankce za jejich porušení. Je založeno na principu rovnosti subjektů, smluvní svobodě a nezasahování třetích osob do těchto právních vztahů. Patří sem zejména práva věcná, závazková, dědická, autorská a další. Obchodní právo řeší od počátku roku 1992 obchodní zákoník, který vychází ze stejných principů jako právo občanské a ve vztahu k občanskému zákoníku má postavení speciálního právního předpisu, což znamená, že neníli řešená věc upravena obchodním zákoníkem, řídí se občanských zákoníkem. Obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy s podnikáním související. Rodinné právo upravuje vztahy mezi manžely, rodiči, dětmi, dalšími příbuznými a vztahy náhradní rodinné výchovy. Občanské právo procesní upravuje postup soudů a jiných subjektů v občanském řízení při ochraně subjektivních občanských, včetně rodinných a pracovních práv a zákonem chráněných zájmů. Trestní právo je souhrnem hmotněprávních i procesních právních norem, které chrání společnost před trestnými činy tím, že stanoví tresty za jejich spáchání a postup orgánů činných v trestním řízení. Mezinárodní právo soukromé upravuje zejména občanskoprávní vztahy s cizím prvkem související nejméně s dvěma právními řády. Obsahuje zejména kolizní normy, tzn. že stanoví podle kterého práva bude konkrétní právní vztah řešen.

21 Z hlediska vztahů, které jsou předmětem, resp. Výsledkem právní regulace, je základním rozdělením na právo mezinárodní a právo národní (vnitrostátní). Podle tradičního pojetí mezinárodní právo upravuje pouze vztahy mezi státy, kdežto národní (vnitrostátní) právo vztahy mezi subjekty na území daného státu. Z mezinárodního práva tedy vyplývají práva a povinnosti jen státům v jejich vzájemných vztazích. Je věcí příslušného státu zvážit, jestli je k plnění mezinárodněprávních závazků zapotřebí těch či oněch opatření uvnitř státu. Tato opatření, stejně jako jejich forma podléhají režimu národního práva. K tomu, aby normy mezinárodního práva zavazovaly ve vnitrostátních vztazích je zapotřebí jejich transformace prostřednictvím některého z pramenů práva daného státu, v tomto případě se stávají i součástí vnitrostátního práva. Dokud nedojde k transformaci, je nutno se řídit normami vnitrostátního práva i kdyby odporovaly normám mezinárodního práva. Toto spojení odpovídá suverenitě (svrchovanosti) jakožto specifickému znaku sátu, jímž se odlišuje stát od součástí státu, a jako jednoho ze základních pojmů a principů národního a mezinárodního práva. Ze suverenity, tj. výsostné moci, nezávislosti státní moci na jakékoli jiné moci jak uvnitř, tak vně hranic státního území vyplývá, že není žádné, ještě vyšší moci, jejíž akty by jednostranně zavazovaly stát nebo přímo subjekty na území státu. Mezinárodní právo se neutváří nezávisle na vůli sátu, nýbrž vzhledem k suverenitě podle zásady vzájemné rovnosti státu, jeho zdroje jsou projevy vůle státu. Jestliže se mezinárodněprávní normy dotýkají nejen práv či povinností a zájmů států v jejich vzájemných vztazích, ale i fyzických či právnických osob, vyvstává otázka souladu národního a mezinárodního práva. Lze vyvozovat vzájemnou povinnost států, plynoucí z mezinárodněprávní úpravy, zajišťovat tento soulad uvnitř státu, v případě rozporů tedy změnami ve vnitrostátním právu. 3) Integrační snahy a procesy probíhající zejména ve vztazích mezi západoevropskými zeměmi vedly k úpravě tohoto pojetí. Největší oběh v tomto směru má evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k členským státům Rady Evropy, které jsou smluvními stranami a uznaly pravomoc Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva. Tyto státy jsou zavázány řídit se rozhodnutími Soudu o stížnostech na porušení lidských práv a základních

22 svobod státem vůči jednotlivci, nevládní organizaci nebo skupině jednotlivců. V případě Evropské unie (Evropských společenství) je mezinárodní smlouvou ustanoveno spojení, uvnitř něhož nejde již jen o vztah mezinárodního a národního práva, ale je vytvořen mechanismus tvorby práva Unie zčásti federativního typu. Ve vymezených věcech podle smlouvy, akty orgánů unie, ať normativní (nařízení) nebo soudní zavazují přímo i veškeré subjekty na území členských států. 4) Ústava České republiky v článku 3 uvádí, že součástí ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod, což znamená, že tímto konstatováním v Ústavě se stala, i bez transformace svého obsahu do zákona, součástí našeho právního řádu. Podle jiného hlediska můžeme právo v systému práva dále dělit na veřejné a soukromé a ještě podle dalšího hlediska na právo hmotné a procesní (viz druhy právních norem). PRÁVNÍ VZTAHY Právní vztahy jsou jednou z forem existence a regulace společenských vztahů. Nejjednodušší právní vztah je vztahem oprávněného subjektu s určitým subjektivním právem (nárokem) k povinnému subjektu, který má k subjektivnímu právu oprávněného odpovídající povinnost. Většina právních vztahů však existuje ve složitější formě, než takto jednoduché, nicméně tento základní princip zůstává zachován v každém právním vztahu. Předpoklady právních vztahů Předpoklady vzniku, změny a zániku právních vztahů jsou: a) právní norma b) právní skutečnost Právní norma, jako obecně závazné pravidlo chování se uplatní, nastanouli hypotézou předpokládané skutečnosti.

23 Základní dělení právních skutečností se děje podle hlediska, zda právní skutečnosti jsou nebo nejsou výsledkem volního chování účastníků právního vztahu. Pokud takovým volním (od slova vůle) chováním jsou, dělíme tyto skutečnosti dále na právní jednání a protiprávní jednání. Do druhé skupiny právních skutečností (tzn. do těch, které nejsou výsledkem volního chování subjektu právního vztahu) patří právní události a protiprávní stavy. Za právní jednání se považuje každé chování subjektu právního vztahu, které je v souladu s právní normou nebo alespoň s ní není v rozporu. Například s dodržováním některých pravidel slušnosti nespojuje právo žádné následky, tzn., že v těchto případech jde o chování, které je z hlediska právních následků bezpředmětné, přesto jde o jednání právní, protože není s žádnou právní normou v rozporu. Rozlišujeme dva základní druhy právních jednání: a) Právní úkony, což jsou projevy vůle subjektů, se kterými právní předpisy spojují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Aby úkon byl úkonem právním a nebyl tedy neplatným, musí být učiněn subjektem, který má způsobilost k právním úkonům a musí být učiněn svobodně, vážně, srozumitelně, určitě, stanovenou formou (např. ústně, písemně, konkludentně či mlčky) a nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo zákon obcházet. Právní úkon je učiněn svobodně, jestliže subjekt nejednal pod nátlakem fyzického násilí, psychického donucení nebo bezprávé výhružky. Právní úkon není učiněn vážně, je-li zřejmé, že subjekt nechtěl způsobit právní následky s takovým úkonem spojené. Jde např. o úkony při hře, učiněné žertem, v rámci výuky apod. Nesrozumitelný je právní úkon tehdy, je-li formulován takovým způsobem, že nelze zjistit jeho obsah. Právní úkon je neurčitý, jestliže jeho srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, které nelze překonat ani při použití výkladových pravidel. Odporováním zákonu se rozumí rozpor úkonu s kogentními právními normami obsaženými v zákonech. V případě pouhého rozporu s podzákonnými obecně závaznými právními předpisy, nejde sice o rozpor se zákonem, avšak i takový úkon může být neplatný v případě, že obchází zákon.