Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie Bakalářská diplomová práce 2008 Tomáš Došek

2 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Katedra filozofie Studijní obor: Filozofie Tomáš Došek Jazykové hry a životní forma ve filozofii Ludwiga Wittgensteina Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. BcA. Jiří Raclavský, Ph.D

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny, ze kterých jsem čerpal. Datum vlastnoruční podpis 3

4 Chtěl bych velmi poděkovat vedoucímu své práce PhDr. BcA. Jiřímu Raclavskému, Ph.D. za vstřícnost, cenné formální i obsahové připomínky a pomoc při vyhledávání literatury k vybranému tématu. Děkuji také PhDr. Antonínu Dolákovi, Ph.D. za objasnění některých podstatných motivů Wittgensteinova myšlení. 4

5 Úvod 6 1. Filosofická zkoumání relevance a alternativy Primární zdroje a sekundární problémy: Nachlass Způsob práce: kniha jako mozaika Vývoj myšlení a redakce díla Filosofická zkoumání a problém věrohodnosti Geneze PU a II. část Jazykové komplikace S čím budeme pracovat Sprachspiel jako centrální pojem Předběžné poznámky a metoda filosofie Filosofie jako nemoc: ideální jazyk Filosofie jako terapie: běžný jazyk Jazyková hra v souvislostech Jazyk a jednání Problém ostenze Učení jako hra Použití výrazu jako význam Jazyková hra jako soubor činností Vztahy mezi hrami Jazyková hra a rodová podobnost Jazyková hra jako projev životní formy Jazyková hra a pravidla Jsou pravidla explicitní? Kde jsou pravidla? Myšlení a pocity Pravidlo jako myšlenka Souvislost myšlení a pravidel Kripkeho paradox Problém soukromého jazyka Vztah myšlení a jazyka 36 Závěr 39 Prameny a literatura 41 5

6 Úvod Ludwig Wittgenstein neměl systematické filosofické vzdělání, jen stěží snášel kritiku, byl nevděčným žákem a ještě horším učitelem. Přesto se stal jedním z nejznámějších filosofů 20. století. Stál na prahu dvou nově se rodících proudů filosofie jazyka a jeho vliv je jen těžko přehlédnutelný. Na jedné straně inspiroval např. Vídeňský kruh, na druhé takové osobnosti jako byl J. F. Lyotard. Tato práce se však nebude zabývat ani recepcí Wittgensteinova díla ani jeho historií. Mým záměrem je pokusit se interpretovat klíčové pojmy jeho tzv. pozdní filosofie jazyka, kterou mají reprezentovat Filosofická zkoumání. Bez ohledu na to, s jakým záměrem k filosofickému textu přistupujeme, máme obvykle jasno v tom, co budeme interpretovat. Ne tak u Wittgensteina. Jeho způsob uvažování je natolik specifický, že jej nelze opomenout, proto mu budu věnovat první část své práce, kterou lze považovat za představení některých interpretačních obtíží. Při výkladu se tyto těžkosti pokusím překlenout citacemi původních textů, které mají především prokázat interpretační věrnost. To sice text poněkud zatíží rozsáhlým poznámkovým aparátem, bude však možné na něj nárokovat nejen věrnost, ale i jistou ucelenost, což je u interpretace Wittgensteinových textů zřejmě nejtěžším úkolem. Druhá část práce se bude zpočátku zabývat hlavním motivem Wittgensteinova myšlení, tj. především povahou filosofie a její můžeme-li to tak nazvat metodou. Poté se zaměříme na jazykovou hru, která bývá obvykle chápána jako ústřední a nejdůležitější pojem jeho pozdní filosofie. Pracovně tuto zjednodušující tezi přijmeme a budeme skrze jazykovou hru nahlížet další klíčové problémy a souvislosti především v oblasti rodové podobnosti, životní formy, jistoty a pravidel. Posledně jmenovaný okruh problémů nám umožní přejít ke třetí a poslední části práce. Tou je otázka vztahu jazyka a myšlení především v podobě tzv. soukromého jazyka. Odlišné pohledy nám umožní stanovit souvislosti mezi různými hledisky a na závěr by mělo být zřejmé, nakolik je ona pracovní hypotéza vzhledem k textům oprávněná, popř. jak ji modifikovat. 6

7 Mezi interprety a komentátory je zavedenou praxí používat sice poněkud nestandardní, ale osvědčený způsob odkazování dle následujících zkratek. Tento systém budu používat také, a to z důvodu stručnosti a výstižnosti. Jsem si ovšem vědom toho, že to neodpovídá požadovaným citačním normám, za což prosím přijměte moji omluvu. Věřím však, že toto zjednodušení bude vyváženo snazší čitelností a nebude na úkor srozumitelnosti původu textu. Všechny zkratky v této práci odkazují na níže uvedené prameny buď udáním paragrafu poznámky ( ), nebo čísla strany (není-li text na paragrafy členěn). Je-li k disposici česká varianta (tj. TLP, PU, BLB, VB), cituji vždy z těchto překladů. Citace všech ostatních cizojazyčných pramenů vč. sekundární literatury jsou překlady autora této práce. Souborné vydání edice Suhrkamp v osmi svazcích: Sv. 1: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 1, Frankfurt a. M.: Logisch-Philosophische Abhandlung Tractatus logico-philosophicus [čes. překl.: Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKOYMENH ] TLP Tagebücher, Philosophische Untersuchungen [čes. překl.: Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV ČR ] PU Sv. 5: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 5, Frankfurt a. M.: Das Blaue Buch [čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA ] BLB Eine Philosophische Betrachtung (Das Braune Buch) [čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA ] Sv. 7: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 7, Frankfurt a. M.: Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. I. BPP I Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. II. BPP II Letzte Schriften über die Philosophie der Psychologie Sv. 8: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 8, Frankfurt a. M.: Bemerkungen über die Farben Über Gewißheit ÜG Zettel Z Vermischte Bemerkungen [čes. překl.: Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta ] VB 7

8 1. Filosofická zkoumání relevance a alternativy Přestože jsou Filosofická zkoumání považována za reprezentativní dílo pozdního Wittgensteinova myšlení, musíme si položit otázku, nakolik je toto tvrzení relevantní. Autorův způsob psaní totiž představuje celou řadu problémů, se kterými je třeba se při práci s primární literaturou vyrovnat. Tato kapitola nastíní některé aspekty stále trvajícího výzkumu pramenů a upozorní na hlavní úskalí při práci s konkrétními zdroji. 1.1 Primární zdroje a sekundární problémy: Nachlass Přestože Ludwig Wittgenstein vydal za svého života pouze jediné ucelené filosofické dílo Tractatus logico-philosophicus (1922), 1 tak velmi intenzivně zaznamenával různými způsoby svoje myšlenky. Výsledkem je zhruba 18 tisíc stran textů poznámek, přednášek, opisů, deníků a korespondence. Před vykonavatele Wittgensteinovy závěti, která určovala redaktory (R. Rhees, G. E. M. Anscombová, G. H. von Wright) materiálů, byl postaven nelehký úkol, neboť měli zveřejnit to, co sami uznají za vhodné. 2 Veškeré dostupné prameny byly tedy shromážděny, roztříděny podle původu a jsou postupně připravovány k vydání. Tuto pozůstalost označovanou jako Nachlass rozdělil Wright do tří skupin: rukopisy (číslované ), strojopisy (zhotovené samotným autorem nebo diktované pod jeho dohledem; č. 201a-245) a diktáty (zaznamenané studenty či kolegy; č ). Vedle toho je k disposici celá řada více či méně přesných zápisů přednášek, rozhovorů a také korespondence. Nachlasskatalog obsahuje prameny od srpna 1914 (Ms. 101) do dubna 1951 (Ms. 177), přesná datace však u některých poznámek chybí. Z dostupných údajů je zřejmé, že Wittgenstein psal ve formě rukopisů od r a pak až od roku 1929 do r. 1951, většina materiálů byla zhotovena právě v tomto druhém období. 3 Problém systematizace a zpracování pramenů úzce souvisí s tím, jak Wittgenstein pracoval Způsob práce: kniha jako mozaika Otázkou je, podle jakého kritéria připravit obsáhlý písemný materiál k vydání. Tento problém je výsledkem Wittgensteinova způsobu práce a myšlení. Obvykle psal ve formě krátkých poznámek, jak ilustruje zmínka v předmluvě k PU o marném úsilí napsat knihu jako souvislý text: 1 Je třeba zmínit také příspěvek Some Remarks on Logical Form, uveřejněný v červnu 1929 na výročním setkání Aristotelian Society v Nottinghamu jako reakci na recenzi TLP od F. Ramseye. 2 Srov.: WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Frankfurt a. M. Suhrkamp s Mezi nejproduktivnější patří roky , 1937, Srov.: PICHLER, A. Untersuchungen zu Wittgensteins Nachlaß. Bergen: University of Bergen s

9 Po několika nezdařených pokusech, abych své výsledky spojil v nějaký takový celek, jsem nahlédl, že by se mi to nikdy nepodařilo. Že nejlepší, co jsem mohl napsat, by zůstalo vždycky jen filosofickými poznámkami; že moje myšlenky brzy ochromly, když jsem se pokoušel nutit je proti jejich přirozenému sklonu, aby se rozvíjely určitým směrem. (PU s. 9) Krátké poznámky psal autor většinou do zápisníků, ty pak přepracovával, aby je po dalším třídění zapsal na stroji. Jednotlivé poznámky byly odděleny jedním nebo více volnými řádky 4 a obvykle číslovány. Strojopis byl zpravidla ještě několikrát korigován, některé poznámky byly pozměněny, jiné vyřazeny úplně. Změny neměly pouze povahu dodatečné korektury, ale přinášely další alternativy. Rozsah těchto změn je příznakem toho, že se jedná o pro Wittgensteina charakteristický způsob psaní. 5 Právě tento styl práce činí vydávání, studium i interpretaci pramenů zvláště obtížným, neboť značně komplikuje rekonstrukci vzájemných souvislostí jednotlivých myšlenek Vývoj myšlení a redakce díla Rozsáhlý písemný materiál je od padesátých let připravován k vydání. Naprostá většina materiálu pochází, jak bylo zmíněno, z let , tedy z období, které bývá označováno za období tzv. pozdního Wittgensteina. Problém kontinuity díla patří mezi velké otázky wittgensteinovského bádání, lze však říci, že návrat do Cambridge r znamená počátek nového myšlenkového vývoje, v němž hrají roli dvě témata. Po celá třicátá léta až do první poloviny let čtyřicátých spočívá těžiště Wittgensteinova zájmu především v otázkách filosofie matematiky (nazýváno také jako verifikační období), kdy je zaměstnán problémem vztahu významu a verifikace. Změna nastává v polovině čtyřicátých let, kdy se začíná zajímat o souvislosti jazyka a myšlení (nazýváno také jako období filosofie psychologie) a k předešlému tématu se již nevrací. 6 Jako kritérium vydávání spisů byly zvoleny buď pokyny 7 samotného Wittgensteina, nebo jsou výsledkem redakční práce správců jeho dědictví. Wittgensteinovo dílo vychází od roku 1953 v několika edicích, za podstatné považuji zmínit především anglická vydání v nakladatelství Basil Blackwell, resp. v německém prostřední osmisvazkovou edici 4 A. Pichler používá označení sekce (Sektion). Srov.: PICHLER, A. Untersuchungen zu Wittgensteins Nachlaß. Op. cit. s V poznámce k předmluvě PU roku 1948 uvádí: Z vět, které zde píši, se vždy jen každá tolika a tolikátá pohne vpřed; ty ostatní jsou jako cvakání holičových nůžek, který je musí držet v pohybu, aby jimi ve vhodném okamžiku střihl. VB s Srov.: MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Praha: Hynek s To se týká i názvů, např. Ts. 209 má titul Philosophische Bemerkungen, pod kterým byl také uveřejněn. 9

10 Suhrkamp Wissenschaft. Tato vydání se zakládají napráci výše zmíněného redakčního týmu. Dalším vydáním je tzv. Wiener Ausgabe, které se pouští jinou cestou a snaží se představit původní prameny ve formě co možná nejvěrnější originálům, tzn. včetně korektur a dodatečných změn původních strojopisů. V této práci vycházím z německé edice Suhrkamp pro její dostupnost i snazší čitelnost souvislého textu. Chronologii nejdůležitějších pramenů udává následující přehled: Filosofie matematiky ( ) Philosophische Bemerkungen ( ) Philosophische Grammatik ( ) Das Blaue Buch ( ) Das Braune Buch ( ) Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik ( ) Filosofie psychologie ( ) Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie I., II. ( ) Philosophische Untersuchungen Teil II. ( ) Letzte Schriften über die Philosophie der Psychologie ( ) Über Gewißheit ( ) Bemerkungen über die Farben ( ) Nezařazeno Vermischte Bemerkungen ( ) Zettel ( ) Tabulka udává názvy edice Suhrkamp. Není zde uvedena první část PU, jejíž geneze je popsána v následující kapitole. Nezařazené spisy obsahují materiály, které nelze uspořádat ani chronologicky ani tematicky Filosofická zkoumání a problém věrohodnosti V předešlé kapitole jsme viděli, nakolik problematizují specifika autorovi práce další výzkum. Nyní se zaměříme na samotná PU, která zasadíme do kontextu myšlenkového vývoje autora a ostatních spisů. Předmětem výkladu budou i jazyková specifika autorova vyjadřování. 8 Datace pramenů vychází z: PICHLER, A. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen: Vom Buch zum Album. Amsterodam/New York: Rodopi s

11 1.2.1 Geneze PU a II. část Po návratu do Cambridge se Wittgenstein pokoušel několikrát vydat svoji druhou knihu, práci začal r přepracováním Hnědé knihy z r. 1934/35. Pro nespokojenost se ale již o rok později věnoval nové verzi, kterou nazval Filosofická zkoumání a Wright ji označuje jako ranou verzi PU. 9 Tato verze, dokončená r. 1938, se skládá ze dvou částí, jedna má původ v roce 1936 a je totožná s konečného vydání, druhá část byla však při dalších změnách vyřazena a je součástí Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik (Poznámky o základech matematiky). 10 V roce 1944 vzniká opět nová verze (nazývaná jako Zwischenfassung), ze které pochází předmluva a konečné verze. O rok později, v létě 1945, Wittgenstein píše tzv. Bemerkungen I., soubor 698 poznámek, které ale z velké části vycházejí z již napsaného. Tyto poznámky byly rozhodujícím zdrojem pro konečné vydání PU, které bylo sestaveno v akademickém roce 1945/46. Konečná verze PU I se tedy skládá ze tří částí a dohromady obsahuje 693 paragrafů. Tento celek byl ovšem ještě v roce 1949 nebo 1950 dodatečně upravován. 11 Za důležité lze považovat především vyřazení druhé části rané verze v roce 1944 a její zařazení do knihy, kterou Wittgenstein pojmenoval jako Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik. Vyřazená část pojednává o problému řízení se pravidlem a měla být úvodem k filosofii matematiky, tou měla PU pokračovat. Důvodem vyřazení je právě onen myšlenkový posun z roku 1944, kdy se Wittgenstein začíná stále více zajímat o problémy filosofie psychologie. 12 PU jsou redakcí rozdělena na I. a II. část, přičemž druhá část vznikla v období Wright se na rozdíl od Anscombové a Rheese domnívá, že první část zkoumání tvoří ucelené dílo, 13 neboť druhá část vykazuje určité odlišnosti a její myšlenkový směr se odchyluje od části první. Naproti tomu navrhuje hypotézu, že Wittgenstein shromažďoval materiály z Ts. 228 (z více než poloviny zhotovené mezi roky ) později označené jako Zettel právě za tím účelem, aby překlenul rozdíly mezi oběma částmi PU. 14 Autor v předmluvě k PU z r píše, že v posledních 16 letech se jeho filosofická zkoumání týkala mnoha předmětů: pojmů významu, chápání, věty a logiky, základů 9 Frühfassung der Untersuchungen WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s Podle Monka jsou PU jedinou částí Wittgenteinova pozdního díla, s níž byl plně spokojen jedinou částí, kterou se nikdy nesnažil revidovat nebo znovu upravovat. MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Op. cit. s Srov.: WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s Srov.: VOSSENKUHL, W. Ludwig Wittgenstein. München: Beck S [Ich neige meinerseits zu der Auffassung, daß] Teil I. der Untersuchungen ein vollständiges Werk bildet [ ]. WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s Srov.: ibid. s

12 matematiky, stavů vědomí a jiného. PU znamenají myšlenkový posun od otázek filosofie jazyka jako otázek pojmů významu, věty a logiky k problémům v oblasti chápání a stavů vědomí Jazykové komplikace Četba PU a jiných pramenů představuje nutnost vyrovnat se s několika charakteristickými rysy autorova způsobu vyjadřování. Paragrafy jsou tvořeny krátkými poznámkami, které jsou psány na první pohled nekomplikovaným, střízlivým jazykem. Přesto však interpretace textu často naráží na zásadní obtíže, které nejsou způsobeny pouze psaním v poznámkách. Zdroj těchto obtíží spatřuji především ve dvou faktorech. Prvním z nich je dialogická forma některých pasáží. Autor zde rozmlouvá se svým partnerem, který často představuje raného Wittgensteina, jindy zmiňuje určité problematické stránky právě probíraného problému bez zřetelné vazby na TLP. Tohoto partnera budu nazývat oponent. Roli oponenta není vhodné brát na lehkou váhu, neboť často uvádí značně sofistikované kritické poznámky. Pro rozlišení rolí autor často používá uvozovky a pomlčky (srov. např. PU 258, kde se s pomlčkou v každé celé větě mění mluvčí), není to však vždy pravidlem (srov. PU 98, navzdory pomlčkám se mluvčí nemění). 16 Druhým důvodem jsou četná stylistická úskalí především v podobě metafor a ironie S čím budeme pracovat Pokud chceme pochopit myšlenky určitého autora k vymezenému tématu, obvykle příliš nepochybujeme o tom, kde je hledat. Ukázali jsme, že fragmentární způsob psaní není (pouze) výrazem autorovi originality, nýbrž tvoří charakteristický způsob jeho práce a staví nás před nelehký úkol zvolit z přinejmenším osmi svazků edice Suhrkamp, tzn. tisíců poznámek, ty, které jsou relevantní. Je zřejmé, že v rozsahu této práce není možné obsáhnout všechny prameny a nevyhnutelný výběr bude vždy možné vystavit vážné a oprávněné kritice. Přesto lze nalézt řešení. Pokud ve vývoji Wittgensteinova myšlení spatřujeme určitou dělící linii kolem roku 1944, která vymezuje zralé myšlenky pozdního Wittgensteina, nebude chybou držet se právě těchto zdrojů. Za pevný orientační bod nám však budou stále sloužit PU I, už 15 PU s Srov.: SAVIGNY, E. von. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis völlig über. Auflage. Frankfurt a. M.: Vittorio Klostermann s Byť obdiv ve Wittgensteinově němčině může být jedním z motivů, proč vůbec PU otevřít, nebudu se zde těmto zajímavým aspektům explicitně věnovat. Odkazuji proto na velmi dobrou byť především na stylistiku TLP zaměřenou práci M. Franka (FRANK, M. Štýl vo filozofii. Bratislava: ARCHA ) a na studie J. Schulteho (SCHULTE, J.: Chor und Gesetz: Wittgenstein im Kontext. Frankfurt a. M.: Suhrkamp ). 12

13 díky Monkově poznámce o relevanci 1-118, dále budeme pracovat s Zettel, PU II, Vermischte Bemerkungen, Über Gewißheit a Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie. Je však opět nutné zdůraznit, že jakýkoli výběr znamená nutně neúplnost a omezení. 2. Sprachspiel jako centrální pojem 18 Hlavním tématem této práce je explikace klíčových pojmů myšlenky jazykových her. Následující kapitoly vyloží tuto problematiku v souvislosti s pravidly, životní formou a rodovou podobností. Nejprve je však nutné zaměřit pozornost na myšlenkový kontext, v jakém se tato koncepce nachází. 2.1 Předběžné poznámky a metoda filosofie Filosofie jako nemoc: ideální jazyk Proč se Wittgenstein vůbec věnuje zkoumání na poli filosofie jazyka? Jak jazyk souvisí s filosofickými tématy? Jak na jazyk pohlížet a jak jej zkoumat? To jsou otázky, které stojí na počátku a jejichž odpověď bude mít zásadní vliv na výslednou koncepci jazykových her. Wittgenstein v PU nahlíží na jazyk zcela odlišně, než tomu bylo v TLP. Ukázalo se totiž, že toto pojetí nedokáže vyřešit určité sporné otázky, a proto je nutné je odmítnout. Problém však nespočívá jen v samotné obrazové teorii jazyka, nýbrž již v tom, jak otázky vůbec vznikají. Tato chyba je založena na našem úsilí o ideální jazyk: Ideál je v našich myšlenkách usazen s neochvějnou pevností. Nemůžeš z něho nijak vykročit. Musíš vždy znovu zpátky. Žádné venku vlastně ani neexistuje; proto chybí vzduch k životu. Odkud se tohle bere? Tato idea nám sedí na nose jako brýle, a to, nač pohlédneme, vidíme skrze ni. Vůbec nepřipadneme na myšlenku odložit je. (PU 103) Naše úsilí je naplněno tím, že v jazyce předpokládáme dokonalý řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd. 19 Když filosof používá např. slov věta či jméno, tak se může mylně domnívat, že postihuje podstatu jazyka. Náš jazyk nás svádí na scestí tím, že máme tendenci připisovat věci to, co je ve způsobu znázornění. 20 Scestí znamená chybné používání jazyka, kvůli němuž vznikají filosofické problémy. Jen stěží 18 V úvodu jsem zdůraznil, že Sprachspiel je velmi často považován za ústřední pojem Wittgensteinovy pozdní filosofie, toto pojetí reprezentuje např.: HINTIKKA, J. HINTIKKA, M. B. Untersuchungen zu Wittgenstein. Frankfurt. a. M (srov. s. 255). 19 PU Ibid

14 bychom hledali výraznější útok na obrazovou teorii jazyka TLP, kde forma znázornění a skutečnost mají společnou logickou formu. 21 Právě společná logická forma je zde označena jako řád. Tento řád je omylem proto, že je řádem logickým. Logika totiž ztrácí svoji sílu, dokonce se zdá, že se její přísnost rozplývá. 22 Tím Wittgenstein přirozeně nechce říci, že by logika ztratila něco na své exaktnosti, chce však zdůraznit, že se musíme vzdát předsudku krystalické čistoty, to je možné jen tak, že změníme své uvažování. Jazyk totiž představuje komplex mnoha jiných charakteristik, než pouze ty, které jsou postižitelné logickou analýzou: Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy. (PU 18) Primární funkcí jazyka již není popis skutečnosti 23 za předpokladu strukturálního izomorfismu, 24 nýbrž je chápán jako komplex mnoha různých charakteristik a úloh. Pokud zůstaneme u metafory města, tak vedle uniformních domů nalezneme i domy upravované, měnící svou tvář o nové přístavby, některé dokonce v průběhu doby zanikají úplně, aby jiné mohly vzniknout. Tímto příměrem se Wittgenstein snaží naznačit změnu perspektivy. Od hledání podstaty jazyka se obrací k otázce jeho fungování. Lidé totiž bydlí i v domech, které nestojí pouze v pravidelných ulicích. Tázání se po podstatě je výsledkem chybného používání jazyka, které spočívá v tom, že přehlížíme to, co je zásadní, a předpokládáme něco, co musí být dáno nezávisle na každé budoucí zkušenosti. Je to právě jednotlivá zkušenost, na kterou se nový pohled koncentruje. 25 Každodenní zkušenost sice postrádá vznešenost filosofických otázek, všímá si však něčeho důležitého: Propadáme klamu, že to, co je na našem zkoumání zvláštní, hluboké, pro nás podstatné, tkví v tom, že toto zkoumání usiluje pochopit s ničím nesrovnatelnou podstatu řeči. To znamená řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd. Tento řád je jakýsi nad-řád mezi abychom tak řekli nad-pojmy. Zatímco přece slova,řeč,,zkušenost,,svět, pokud mají nějaké použití, musejí mít použití zrovna tak nízké jako slova,stůl,,lampa,,dveře. (PU 97) 21 Srov.: TLP PU Srov.: TLP Srov. TLP Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. München: dtv s

15 Uvedená pasáž akcentuje použití a nelze si nevšimnout kritiky chybného používání pojmů, která s tímto důrazem souvisí. Ne náhodou je k pojmům řeč, zkušenost, svět zvolena paralela pojmů, které se vztahují k věcem každodenního používání. Jedná se o pojmy naprosto běžné (jako jsou běžné předměty, ke kterým se vztahují), avšak jejich obyčejnost je způsobena jen mylným chápáním hloubky pojmů filosofických. Pokud nahlédneme, že neexistují nějaké nad-pojmy, pak začínáme měnit povahu filosofického myšlení. Podstatný je důraz na popření metafyzického způsobu užití jazyka a převedení slov zpět do všednodenního úzu (alltägliche Verwendung): 26 Jestliže hovořím o řeči (slovu, větě atd.), musím hovořit řečí všedního života. Je snad tato řeč příliš hrubá, příliš materiální na to, co chceme říci? A jak se tedy vytvoří nějaká jiná? A jak pozoruhodné, že pak s tou naší vůbec něco můžeme svést! (PU 120) V PU je ideální jazyk nahrazen řečí všedního života (Sprache des Alltags). Proč ale platí, že musíme hovořit řečí všedního života? Tato otázka má dvě zásadní souvislosti: a) Důvod: Řečí všedního života musíme hovořit proto, že každodenní řeči není možné se vyhnout. Není možné ji obejít, vždy musíme již určitou řečí disponovat, abychom vůbec mohli chtít nějakou ideální konstruovat. To je smyslem položené otázky: A jak se tedy vytvoří nějaká jiná? Nějaká jiná ideální bude vždy vycházet z naší řeči každodenní. b) Důsledek: Řečí všedního života musíme hovořit proto, že právě v ní můžeme zachytit to, co je pro její fungování důležité. Je to provázanost jazyka s jednáním a společenským sdílením jazykových významů. Tento myšlenkový posun k řeči všedního života má zásadní význam pro celé pojetí jazykových her a přímo souvisí s chápáním filosofie. Objevují se samozřejmě i pochybnosti. Může filosofie jazyka rezignovat na dosavadní otázky? Jestliže ano, co bude jejím úkolem? Wittgenstein odpovídá filosofií jako terapií Filosofie jako terapie: běžný jazyk Vidíme, že problémy vznikají špatným chápáním našich řečových forem. 27 Jazyk nás svádí k neopodstatněným předpokladům, kdy postulujeme určitý obraz skutečnosti, který 26 Srov.: PU Ibid

16 vzniká tak, že chybně chápeme funkce a použití jazyka. 28 Proto lze říci, že filosofie je bojem proti zakletí, v němž náš rozum drží prostředky naší řeči. 29 Jak tento boj probíhá? Filosofický problém má formu:,nevyznám se v tom. 30 Pokud si uvědomíme, že existují i jiná města než postavená podle ideálního (rozuměj logického) plánu, tak zjistíme, že jsme ztraceni. Lze najít z této nepřehlednosti cestu ven? Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně. 31 Pokud chceme zkoumat jazyk, tak platí: [ ] neuvažuj, nýbrž dívej se! 32 Proto je hlavním úkolem filosofie přehledný popis (übersichtliche Darstellung): Filosofie nesmí žádným způsobem porušovat způsob použití řeči, může ho tedy nakonec jedině popisovat. Neboť nemůže podat ani jeho zdůvodnění. Nechává všechno tak, jak to je. (PU 124) Podstatné je pochopení toho, co Wittgenstein míní popisem. Nejedná se o deskripci, proto nikoli Beschreibung, nýbrž Darstellung, 33 neboť úkolem filosofa není reforma (Reglementierung) jazyka ve smyslu dosažení ideálu, nýbrž odstranění případů, kdy si řeč dopřává prázdniny. 34 Právě, když řeč běží naprázdno, 35 vznikají problémy filosofie. Zpřehlednění řečové praxe povede ke zjištění, že filosofické problémy neexistují, protože se ukáže, jak nás jazyk svádí k omylům. Proto lze říci: Nejvlastnější objev je ten, který mě činí schopným filosofování přerušit, kdy chci. 36 Zpřehlednění nemá v žádném případě formu vysvětlení, neboť filosofické problémy nejsou problémy empirickými, proto nejsou řešeny prezentováním nové zkušenosti, nýbrž přehledným sestavením toho, co je dávno známé. 37 Znamená to, že filosofie ztratí svůj smysl, pokud budeme správně používat jazyk? Mohla by být filosofie nahrazena jazykovědou? 38 Na tyto otázky Wittgenstein odpovídá takto: Filosof 28 Srov.: PU Ibid Ibid Ibid Ibid Ibid. 122; übersichtliche Darstellung je přeloženo jako přehledný popis, což může být poněkud zavádějící, neboť Darstellung tu není použito ve smyslu Beschreibung jakožto deskripce, nýbrž označuje naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme (ibid.). Darstellung má tedy blíže k znázornění (srov. PU 104) či zobrazení (PU 280). Ovšem sám Wittgenstein v tomto není konzistentní (srov. PU 109). Podstatná je zmínka o světovém názoru, lze jí porozumět v souvislosti s výkladem v kap Ibid Ibid Ibid Ibid Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. Op. cit. s

17 vyšetřuje nějakou otázku; jako nějakou nemoc, kterou má léčit. 39 Výsledkem je to, že nahlédneme určité snažení jako marné, že stavby, které jsme chybným používáním jazyka postavili, prohlédneme jako pouhé vzdušné zámky. 40 Je zde však ještě jeden problém: Ve filosofii není možné se nemoci našeho myšlení zbavit najednou. Nemoc probíhá tak, jak je jí přirozeně dáno, a pomalé léčení je to nejdůležitější. (Proto jsou matematici tak špatnými filosofy.) 41 (Z 382) V tom spočívá smysl filosofie, problémy nesprávného jazykového jednání jsou natolik silně zakořeněny v našem myšlení, že jejich odstranění nebude zřejmě nikdy dokonalé. Nesprávné používání jazyka není možné odstranit najednou, je ale možné jazyk popisovat, ukazovat na to, jak funguje, a tak postupně odstraňovat nedorozumění a léčit boule, které utržíme při chybném používání jazyka. 42 Filosofie nemůže podat ucelenou teorii jazyka, o to se pokoušíme právě tehdy, když jsme drženi v zajetí určitým obrazem 43 vztahu jazyka a skutečnosti. Filosofie je spíše terapií, ukazuje nám cestu ven z omylů a nenaplněných očekávání. Nyní vidíme i souvislost s první kapitolou. Fragmentární styl psaní není, jak by se mohlo zdát, pouhým stylistickým specifikem, ale má svoje metodická odůvodnění, která spočívají v terapeutickém přístupu k filosofickým otázkám, kdy na jeden problém nahlížíme z různých úhlů pohledu, pojednáváme o něm v různých poznámkách, a tak jej můžeme vidět ve zcela novém světle: Jednou z mých nejdůležitějších metod je, že si historický běh vývoje našich myšlenek představuji jinak, než jak to ve skutečnosti bylo. Když se to tak udělá, ukáže nám to zcela novou stránku problému. (VB s. 61) 39 PU 255. Jak správně podotýká překladatel v poznámce pod textem, slovo léčit nemá přesný protějšek v německém behandeln, jak stojí v originálním textu. Léčit by bylo správně, pokud by Wittgenstein mluvil o heilen, používá však behandeln z důvodu slovní hříčky, tento výraz totiž znamená kromě léčit a vyšetřovat také projednávat či jednat. Tuto myšlenku bychom mohli rozvinout tak, že filosofie jako terapie nemá nějakou určitou, přesně stanovenou metodu (ve smyslu léčby v medicíně), nýbrž může probíhat různými způsoby, stejně jako různými způsoby vznikají nemoci jazyka. K různým metodám srov. ibid V tomto přirovnání je také notná dávka ironie; filosof je naplněn touhou porozumět podstatě jazyka, kdy toto porozumění chápe jako nevyhnutelnou nutnost. Podobně jako je (nevyhnutelně) nutné léčit nemoc, je nutné hledat podstatu jazyka. Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. Op. cit. s Srov.: PU In der Philosophie darf man keine Denkkrankheiten abschneiden. Sie muß ihren natürlichen Lauf gehen, und die langsame Heilung ist das Wichtigste. (Daher die Mathematiker so schlechte Philosophen sind.) Z 382. K tomu srov: Filosofické dostihy vyhraje ten, kdo dovede běžet nejpomaleji. VB s Srov.: PU Ibid

18 2.2 Jazyková hra v souvislostech V předešlé kapitole jsme viděli, jak se Wittgenstein odvrací od možnosti dokonalého jazyka a zaměřuje se stále výrazněji na jazyk přirozený. Následující kapitola se pokusí vysvětlit další souvislosti této změny. Jejím hlavním tématem je důraz na jednání mluvčích Jazyk a jednání Rezignace na představu ideálního jazyka pro Wittgensteina znamená narůstající zájem o souvislosti mezi jazykem a jednáním. Doposud ale nebylo zmíněno, co je v pozadí těchto úvah. Jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti. Otázka jak, zaměstnávala Wittgensteina po celý tvůrčí život. Jeho značnou část věnoval tomu, aby prokázal, že vztah jazyka a skutečnosti lze vyjádřit jednoduchou relací mezi jménem a pojmenovaným. Význam slova je pak dán tím, že mu odpovídá určitý předmět, na který se ukáže. TLP je založen právě na izomorfii jazyka a skutečnosti. Pokud chceme výrazům jazyka udělit význam, tak je nutný pouze specifický způsob pojmenování. A pojmenování je nejsnazší tehdy, jestliže určitému předmětu přiřadíme dané jméno (terminologií TLP: relace mezi Name a Gegenstand) Problém ostenze Ostenzí se autor PU zaobírá natolik obšírně ( 1-64) proto, že lze na tomto místě vyostřit střet ideálního jazyka s přirozeným (potud kritika TLP), ale také rozvinout novou koncepci, která má přinést alternativní řešení. Vyložení problému bude proto postupovat ve dvou krocích, nejprve uvedu dvě výhrady proti ostenzi na konkrétních příkladech z PU, jako kritiku postulátu jednoduchosti vztahu mezi jménem a pojmenovaným, a pak se zaměříme na to, jak jej nahradit. Vztah mezi jménem a pojmenovaným předpokládá jednoduchou vazbu mezi slovem a předmětem. Objevuje se však komplikace: Nuže, věta Nothung má břitké ostří má nicméně smysl, ať je Nothung ještě celý, nebo už rozbitý. Jestliže je však Nothung jméno určitého předmětu, tak když je Nothung rozbitý, tento předmět neexistuje; a protože by pak tomuto jménu neodpovídal žádný předmět, tak by nemělo žádný význam. (PU 39) 44 Dr. Raclavský mě upozornil na značnou komplexnost této problematiky, proto se zde omezuji výhradně na ten aspekt TLP, který je pak v PU vystaven kritice. Za objasnění problému relace Name Gegenstand v TLP vděčím PhDr. A. Dolákovi, Ph.D. 18

19 Nutnost jednoduchosti relace jméno pojmenované způsobuje zjevné obtíže. Pokud ve dvoumístné relaci, která určuje vztah jméno pojmenované, zanikne pojmenovaný předmět, tak je otázka, co se stane se jménem. Věta má totiž smysl, i když je meč rozbitý. To je možné jen díky tomu, že jazyk již není chápán takto jednoduše, nýbrž jako komplex mnoha činností. Pokud navíc nahlédneme tuto nutnost jako výsledek stavby řeči, 45 kdy předpokládáme nějaký jazykový nad-řád, 46 uvidíme, že daná relace je pouhým výsledkem našich marných filosofických ambicí, jejichž plodem jsou jen omyly. Chápat tuto pasáž jako pouhé vyrovnání se s TLP by bylo příliš omezené, úzce totiž souvisí s tím, jak se jazyku učíme. To je obsahem druhé výhrady proti ostenzi, která nám zároveň umožní uvést, jakým způsobem se Wittgenstein odpoutává od kritiky TLP a rozvíjí nový pohled na jazyk Učení jako hra Jestliže neplatí, že mezi jménem a předmětem existuje jednoduchá přímá vazba jako v TLP, kde význam jména (slova) je dán právě touto vazbou k předmětu, tak musíme revidovat také to, jak se jazyku učíme. Proč se zde objevuje problém učení se jazyku? Není to téma zcela jiné povahy? Nikoli, naopak nám velmi dobře umožní sledovat, jakým směrem se ubírají další Wittgensteinovy myšlenky. První slova PU patří Augustinovi, který popisuje, jak se učil mluvit tím, že chápal, že slova pojmenovávají předměty. 47 Proto se domníváme, říká Wittgenstein, že každé slovo má nějaký význam, který je mu přiřazen. Způsob, jakým autor na tuto představu o podstatě lidské řeči 48 reaguje, lze považovat za klíčové místo PU. Jedná se o obrat od kritiky TLP k nové koncepci, která změní dosavadní omezené chápání jazyka. Proč omezené? Hned v 1 PU je uveden další příklad a ne náhodou vytváří paralelu k tomu, co vylíčil Augustinus. 49 Tento příklad nazvěme pět červených jablek, popisuje totiž situaci, kdy někdo přijde s lístkem, na kterém stojí pět červených jablek, ke kupci, který znakům na lístku porozumí teprve tak, že je postupně porovná se vzorníky pro ovoce, barvy a číslovky a postupným porovnáváním znaků zjistí, že má prodat pět červených jablek. Smysl této paralely spočívá v tom, že dítě (Augustinus) i kupec sice nevědí, co znamenají jednotlivá 45 PU PU Reflexe Augustinova díla ve Wittgensteinově myšlení by si jistě zasluhovala více místa, zde pouze upozorním (v souvislosti s kap ), že ačkoli v PU Augustinus vystupuje na více místech, nikdy ne v roli oponenta. 48 Ibid Srov.: SAVIGNY, E. von. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. Op. cit. s

20 slova, ale již vědí (rozuměj: umí, jsou schopni), jak se mají v dané situaci zachovat. Dítě ví, že zvuk se vztahuje k předmětu, na který někdo ukazuje, kupec již ví, že na lístku jsou znaky, které má porovnávat se vzorníky. Krátce: Člověk již musí něco vědět (nebo dovést), aby se mohl ptát po pojmenování. 50 Z tohoto důvodu lze v PU 32 přirovnat Augustinův příklad v 1 k situaci, jako by dítě přišlo do nějaké cizí země a řeči této země by nerozumělo; to znamená: jako kdyby určitou řeč mělo, jenom ne tuto. Co zde bude mateřskou řečí, pokud zůstaneme u tohoto příkladu? Wittgenstein odpovídá poukazem na výcvik (Abrichtung). 51 Jazyku se děti naučí tak, že jsou vychovávány k tomu, aby vykonávaly ty a ty úkony, používaly přitom těch a těch slov, a na slova druhého reagovaly tak a tak. 52,Když spojím tyč s pákou, uvedu brzdu v činnost. Ano, pokud je dán celý ostatní mechanismus. Jen spolu s ním je páka brzdnou pákou; a bez opory v něm není už ani pákou, nýbrž může být vším možným, nebo také ničím. (PU 6) Děti se nemohou učit slova pomocí ostenze (ve smyslu vysvětlení), neboť se nedokáží zeptat, neumějí položit otázku: Co je to? Výchovou jsou vedeny k tomu, aby za doprovodu daných slov jednaly určitým způsobem. Celý ostatní mechanismus označuje právě tuto primární část výuky, jen spolu s ní má ukázání na předmět smysl, jinak totiž může být ostenze vším možným. 53 Vidíme, že Wittgenstein odmítá přímou korespondenci mezi předmětem a slovem, tím odmítá i ostenzivní definici jako vyjádření tohoto vztahu. Je však třeba vzít v úvahu, že odmítnutí této korespondence mezi jazykem a skutečností neznamená, že by jej bylo možné nahradit za nějakou vhodnější teorií. Nelze Wittgensteinovi podsouvat, že by tvrdil, že tento vztah neexistuje. 54 To Wittgenstein nedělá. Naopak, ostenzi uznává a definice podle ní může být dokonce dokonale přesná. 55 Augustinus, když popisuje, jak se učil slova tak, že je někdo pronášel a ukazoval přitom na předměty, se nemýlí, nýbrž pouze nevidí vše, co ke vztahu mezi jazykem a skutečností patří. Proto tuto představu lze nazvat jako primitivní, PU České výcvik není zcela přesným ekvivalentem německého Abrichtung. Skutečně můžeme užít překladu výcvik ve smyslu drezury (jako např. výcvik psů), ale bylo by mylné se domnívat, že zde autor navrhuje nějaké příliš přísné pedagogické metody. Abrichtung totiž lze také přeložit jako výchova. S tím souhlasí PU 6, 145, 157. Výcvik je tedy nutno chápat jako výchovu ve smyslu ukazování, předvádění; podobně jako např. někomu, kdo se učí jezdit na kole, ukazujeme, jak na to, a tím z něj vychováváme člověka, který pak tuto činnost ovládá. 52 PU Srov.: Die Grundlage jeder Erklärung ist die Abrichtung. Z Srov.: PEREGRIN, J. Děláme světy jazykem? ORGANON F V. Príloha s s Srov.: PU Srov.: ibid

21 neboť definice ukázáním vysvětlí použití význam slova, jestliže je již jasné, jakou roli má v řeči toto slovo vůbec hrát. 57 Na základě učení je zřejmé, že význam úzce souvisí s použitím slova v určité roli: Někoho na počátku učit:,to je červené, nemá vůbec žádný smysl. To přece musí vyslovit spontánně, když už se jednou naučil, co,červená znamená, tj. techniku používání slov. 58 (Z 418) Právě to, jak se jazyku učíme, umožňuje sledovat provázanost jazyka s praktickým jednáním a významů slov s jejich používáním. Jak uvidíme v následující kapitole, tak tyto mimojazykové faktory nakonec zaujmou v chápání jazyka rozhodující roli Použití slova jako význam Význam slova nemůže být založen na jednoduchosti vztahu jméno pojmenované. Ovšem otázka, jak víme, co určitý výraz znamená, je stále aktuální. Wittgenstein na ni odpovídá: Pro velkou třídu případů použití slova,význam i když ne pro všechny případy jeho použití lze toto slovo vysvětlit takto: Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči. A význam nějakého jména se někdy vysvětluje tím, že se ukáže na jeho nositele. (PU 43) V souvislosti s kap. 2.1 musíme vzít v úvahu záměr zkoumání. Tento často citovaný paragraf nelze mylně vykládat jako úvod k nové teorii významu. Autor zde nechce říci, že význam slova je určen jeho použitím, nýbrž to, že pokud mluvíme o významu, bylo by chybou usilovat o jeho vysvětlení. 59 Jednou z možností, jak se odpoutat od představy domnělé podstaty, kterou bychom snad mohli pomyslnou teorií zachytit, je zaměřit se na to, jak se slova používají. To znamená, že pokud mluvíme o významu, tak velmi často můžeme mluvit spíše o použití slova v řeči. Pokud chceme zjistit odpověď na otázku, co je to význam, na otázku, jaká je souvislost mezi jazykem a skutečností, pak se musíme zaměřit na to, jak daných slov používáme. Význam závisí na použití a to, jak slovo použijeme, závisí na mnoha dalších okolnostech. Podívejme se, jaké to jsou. 57 PU Einen am Anfang lehren»das scheint rot«hat ja gar keinen Sinn. Das muß er ja spontan sagen, wenn er einmal gelernt hat, was»rot«heißt, d. i. die Technik der Wortverwendung. Z 418. K výrazu Technik srov. PU 125, 150, 199, Srov.: PU

22 2.2.2 Jazyková hra jako soubor činností Viděli jsme důvody, proč Wittgenstein klade takový důraz na jednání. Jenom skrze praxi se naučíme jazyku a způsob použití slova může být klíčem k jeho významu. Na počátku není slovo, ale čin. 60 Jazyk úzce souvisí s jednáním a právě pro komplex různých jednání je zaveden výraz řečová hra. 61 Tento výraz Wittgenstein chápe různými způsoby, lze však stanovit dvě základní charakteristiky: a) Hra jako možnost studia primitivních způsobů používání řeči: To je případ hry v 2 PU. Pokud na ni zaměříme svoji pozornost, prohlédneme primitivní představu o způsobu, jakým řeč funguje, tj. např. představu fungování řeči podle Augustina. Tato hra je složena z pouhých čtyř slov a má ukázat, jak fungují mechanismy našeho jazyka. Tím má rozptýlit mlhu, tzn. přehlédnout účel a fungování slov v řeči, která je jednodušší než náš běžný jazyk. 62 Hra slouží v tomto kontextu jako srovnávací objekt, který má objasnit, jak je tomu s naší řečí. 63 Hra je tedy v metodickém smyslu (srov. kap ) nástrojem vyjasnění používání jazyka. b) Hra jako konkrétní realizace jazyka: Hra představuje způsob komunikace, mnohost her souvisí s rozmanitostí různých jazykových jednání. To se projevuje již při učení se jazyku. Hra je totiž počátkem učení, je primární. Projevem hraní hry je tedy každé praktické užívání jazyka. 64 Hra se tedy týká vždy jednání, přičemž klíčová je rozmanitost her. Existuje nespočet her, které jsou hrány v různých situacích. Hry se neustále mění, vznikají a zanikají. 65 Vzhledem k mnohosti her a k tomu, že Wittgenstein používá výrazu hra jako konkrétní realizace naší jazykové komunikace, se lze domnívat, že jazykové hry se týkají jazyka vůbec, kdy jednotlivé hry jsou v dané situaci jeho dílčí realizací a mají zdůraznit, jak jazyk funguje. 60 Srov.: Am Anfang war die Tat. ÜG Problém překladu je zjevný, výraz Sprache má ekvivalent v českém jazyk, ale i řeč. Je však třeba rozlišovat mezi Sprache a Rede. Pokud výrazem Sprache rozumíme jazyk obecně jako prostředek lidské komunikace, pak Rede znamená jeho konkrétní realizaci. Pro tuto interpretaci hovoří v PU 243 a 338 a také výraz Redeweise jako (určitý) vyjadřovací způsob ( 154, 335). Výrazu Sprachspiel je v sek. literatuře užíváno oběma způsoby. Sám Wittgenstein v tomto zřejmě nebyl zcela konzistentní (srov.: Redeweise PU 335 a Sprechweise PU 400). Přikláním se k výrazu jazyková hra, neboť vyjadřuje to, že se hraní her týká všech realizací našeho jazyka, tj. všech dílčích způsobů vyjadřování. 62 Srov.: PU Srov.: ibid Srov.: ibid. 23, Srov.: ibid

23 Vztahy mezi hrami Naše jazykové hry jsou výsledkem učení se sdílení jazykového a mimojazykového jednání. Uvidíme později, že konfrontace jednotlivých způsobů výuky jako výsledku rozdílu různých životních forem může být problematická. Problém plurality se objevuje i na úrovni her. V PU nenalezneme explicitní zmínku o vzájemných souvislostech mezi hrami, je však zřejmé, že ne všechny hry jsou na stejné úrovni. Lze to doložit rozlišením sekundárního a primárního významu. 66 Von Savigny hovoří také o horizontálních a vertikálních vztazích mezi hrami, smysl ovšem zůstává stejný. 67 Pokud vezmeme v úvahu, jak souvisí význam slova s jeho použitím, a jak komplex činností, který nazýváme hrou, toto použití představuje, pak lze rozlišení významů vztáhnout i na rozlišení her mezi sebou. Jsou však určité způsoby hraní her, které předcházejí jiným. Primární význam je takové použití slov, tj. taková hra, ke kterému jsme byli vycvičeni. Pokud bychom chtěli hovořit o sekundárním významu, tak by to bylo takové použití slov, které by bylo založeno na tomto naučeném. Můžeme např. říci, že i neživé věci cítí bolest, ale to je možné jenom proto, že už jsme nějak naučeni slovo bolest používat. 68 Pokud nějaké slovo použijeme sekundárně, tak není zaručeno, že má význam, neboť nemusí odpovídat způsobu, jakým se obvykle používá. Je možné, říká Wittgenstein, abychom ke dnům přiřadili výrazy tučný nebo hubený, nebude to ale odpovídat jejich běžnému použití. 69 Jestliže toto rozlišení vztáhneme na různé jazykové hry, pak ty hry, které jsou výsledkem výchovy, jsou základem pro hry jiné. Vidíme, jak významné postavení má v jazykové komunikaci výchova. Čím je však výchova ovlivněna? Jak je možné, že se daný výraz naučíme používat právě takto? Jak je možné, že hrajeme hry právě tímto způsobem? To jsou otázky, které nás budou dále zajímat. Viděli jsme totiž, že hra je úzce provázána s praktickou činností mluvčích, tzn. s mimojazykovými skutečnostmi. Zavedením výrazu Sprachspiel se však objevují další otázky, které se týkají právě těchto mimojazykových faktorů: a) Jaká je souvislost mezi různými činnostmi, které tvoří jazykovou hru? 66 Srov. PU s SAVIGNY, E. von. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. Op. cit. s Tuto terminologii zaved Michel Ter Hark (in Beyond the Ihner and the Outer. Wittgenstein s Philosophy of Psychology, Dordrecht: Kluwer, 1990.) při vymezení tzv. ground floor fallacy, tj. omylu, že všechny jazykové hry spočívají na téže úrovni. Na to upozorňuje následující studie: SCHNEIDER, J. H. Offene Grenzen, zerfaserte Ränder: Über Arten von Beziehungen zwischen Sprachspielen. In LÜTTERFELDS ROSER (eds.). Der Konflikt der Lebensformen in Wittgensteins Philosophie der Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp s s Srov.: PU 282. Pro druhotné je v originálním textu užit výraz sekundär. 69 Srov.: ibid. s

24 b) Jak je možné, že lidé hrají stejné hry? Jak je možné, že jsme členy jednoho týmu? Díky čemu si navzájem rozumíme? c) Co to znamená hrát hru? Pokud se mluví o hraní hry, pak musí být možné posoudit, zda-li je nějaké jednání hraním hry či nikoli. Na základě čeho lze rozhodnout? První otázka je problémem rodové podobnosti, druhá se týká životní formy a třetí pravidel. Následující kapitoly vyloží jazykovou hru vždy pohledem na jeden z těchto aspektů, které se však prolínají a navzájem spolu souvisejí. 2.3 Jazyková hra jako rodová podobnost Výraz jazyková hra označuje komplex různých činností. Přesto se zdá, že tento problém nebyl vysvětlen dostatečně. Co přesně máme na mysli, když se řekne jazyková hra? V souvislosti s kritikou ideálního jazyka a vznikem filosofických problémů (srov. kap. 2.1) nyní vidíme, že je tato otázka zavádějící, neboť nám podsouvá, že existuje něco přesně vymezitelného, dokonce něco, co bychom mohli nazvat podstatou hry. 70 Wittgenstein rezignuje na nalezení toho, co je všem hrám společné (das Gemeinsame), na základě čeho bychom je takto nazývali. 71 Hru nelze přesně vymezit, je tvořena různými příbuznými činnostmi, ty tvoří složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a kříží. 72 Tyto podobnosti jsou podobnostmi rodovými (Familienähnlichkeiten): Míním deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Co ty všechno mají společného? Neříkej:,Něco společného mít musejí, jinak by se jim neříkalo,hry nýbrž podívej se, jestli je tu něco, co je společné jim všem. Neboť když se na ně podíváš neuvidíš sice něco, co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti, příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuzností. (PU 66) Hry sice nemají nějaký společný znak, ale tvoří rodinu. 73 Rodina je skupina lidí, kteří jsou nějak navzájem spřízněni rodinnými vztahy. Dítě je součástí rodiny proto, že je s rodiči spojuje jeho původ, což mj. znamená některé společných znaky. Tomuto chápání rodové podobnosti ale Wittgenstein oponuje: A pevnost provazu nespočívá v tom, že nějaké vlákno 70 Srov.: PU Srov.: ibid Ibid Srov.: ibid. 67. Je rodinná podobnosti rodovou podobností? Když Wittgenstein říká, že hry tvoří rodinu, pak užívá výrazu Familie. Podobnost je pak Familienähnlichkeit, nabízí se tedy ekvivalent rodinná podobnost, překladatel však zvolil výraz rodová podobnost. Pro tuto volbu text nenabízí jiné indicie, než poukaz na složitou síť podobností ( 66), což může naznačovat, že vazby mezi podobnostmi jsou volnější, podobně jako jsou volnější v rodu mezi generacemi několika rodin ve srovnáním s právě žijící rodinou. 24

25 probíhá po celé jeho délce, nýbrž v tom, že se mnohá vlákna navzájem překrývají. 74 Smysl této námitky spočívá v tom, že je marné hledat das Gemeinsame. Hry mají nezřetelné hranice, jsou rozplývavé (verschwommen). 75 Nelze nalézt vlákno, spojující všechny její členy, nýbrž jen různé podobnosti, které se kříží a kombinují. Potud je tedy třeba analogii s rodinou číst s rezervou. Jestliže musíme rezignovat na definici podobnosti, a tím také na přesné vymezení hry, znamená to, že ji nelze nijak postihnout? Vůbec ne: Jak bylo řečeno: neuvažuj, nýbrž dívej se! 76 Pokud pohlédneme na různé hry, zjistíme, že je jim něco společné. Definice zde nemají smysl, jako nemá smysl hledat společné znaky, musíme ale vzít v úvahu, co vyjadřuje výraz hra. Uvedli jsme, že hra, jako realizace jazykové komunikace, úzce souvisí s jednáním, je doslova součástí určité činnosti. To, co je hrám společné, je tedy shoda v jednání, neboť promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy. 77 Základem podobnosti, toho, že věci vidíme jako podobné, by mohlo být sdílení životní formy. 2.4 Jazyková hra jako projev životní formy Životní forma vyjadřuje provázanost jazykové hry s mimojazykovými skutečnostmi. Dítě rozumí naší řeči, protože se naučilo reagovat v různých hrách odpovídajícím způsobem. Jak je ale možné, že si lidé navzájem rozumějí, připustíme-li různost jazykových her a také toho, čemu se lze naučit? Objevuje se zde otázka samotného původu jazyka. Jestliže výcvik znamená osvojení si způsobů jednání (menschliche Handlungsweise), pak toto jednání má základ v realizaci našeho života, v životní formě. Proto představit si určitou řeč znamená představit si určitou životní formu. 78 Pokud jsme uznali, že lze mluvit o různých hrách, musíme si položit otázku, zda-li je tato pluralita výsledkem jedné nebo více životních forem. V PU se samotný výraz Lebensform objevuje na pěti místech a není zcela zřejmé, jak rozhodnout mezi universalismem a pluralismem životních forem: Právě onen společný lidský způsob jednání je oním vztažným systémem, pomocí něhož si vykládáme nějakou cizí řeč. (PU 206) To, co je třeba brát jako takové, co je dáno dalo by se říci jsou životní formy. (PU s. 288) 74 PU Srov.: ibid Ibid Ibid Ibid