Analýza mediálních obsahů

Transkript

1 Analýza mediálních obsahů Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D

2 Analýza mediálních obsahů okruhy: 1. Výzkum a výzkumný proces. Metodologie, metody a techniky. Operacionalizace, plánování a organizace. Předvýzkum, sběr dat a vyhodnocení. 2. Výzkum jazykové komunikace. Pozorování a etnografický výzkum. Matematická jazykověda a korpusová lingvistika. Strojový překlad a umělá inteligence. Kybernetika. 3. Výzkum literární komunikace. Čtenářská hra a čtenářské světy. Opera aperta otevřené dílo. Exnominace. Recepční teorie. Sémantický diferenciál. 4. Výzkum politické a masové komunikace. Ideologie a propaganda. 5. Analýza vlivu/účinků politické, mediální a masové komunikace. Krátkodobé a dlouhodobé účinky. 6. Analýza mediálního systému. Systémová analýza. Ekonomická analýza. Monitoring inzerce. Analýza mediální organizace a mediální produkce. 7. Kvantitativní obsahová analýza. Kódování, kódovací jednotky, kódovací arch. 8. Sémiotická a strukturální analýza. Vizuální obrazová analýza. 9. Struktura mediálních textů. Narativní analýza. Analýza diskurzu. Zakotvená teorie. 10. Interpretace a publikace výsledků. Statistický program SPSS. 11. Vypracování vlastní obsahové analýzy.

3 Literatura Základní: TRAMPOTA, Tomáš a VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Vyd. 1. Praha: Portál, s. ISBN SCHULZ, W. et al. (2004) Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Nakladatelství Karolinum. SEDLÁKOVÁ, Renáta. Výzkum médií: nejužívanější metody a techniky. Vyd. 1. Praha: Grada, s., [4] s. obr. příl. Žurnalistika a komunikace. ISBN Doplňková: SEBERA, Martin. Vybrané kapitoly z metodologie. První. Brno: Masarykova univerzita, ISBN Dostupné online na: BERGER, A. A. (1998) Media research techniques. London : SAGE, TRAMPOTA, T. (2006) Zpravodajství. Praha: Portál, WIMMER, R. D., DOMINICK, J. R. (2006) Mass Media Research.Thomson Wadsworth GREEN, S. B., SALKIND, N. J., AKEY, T. M. (2000) Using SPSS for Windows. Prentice Hall

4 Omilostit nemožno popravit

5 Literární věda v 20. století výzkum literární komunikace v kategoriích autor, čtenář a text Hermeneutika, strukturalizmus, funkční determinizmus interdisciplinární kontext (zkoumání intersémiotických, meziznakových vztahů mezi literaturou a jinými druhy umění) naratologie teorie vyprávění teorie odrazu - způsoby sémiotizace reality v textu výrazová soustava makrostylistických kategorií Františka Mika a sémiotické modelování čtenářského světa, čtenářské hry soustava binárních protikladů synchronie-diachronie, kontinuitadiskontinuita, společenské-individuální, ikonické-operativní dialektika tvorby a recepce textu, sledování diachronního aspektu literární komunikace, vazeb k tradici, modelování literárněhistorického procesu, metatextové čtenářské aktivity, recepční návod

6 Rozvoj hermeneutiky začíná od druhé poloviny 17. století. Od poloviny 18. století vzniká moderní hermeneutika, která je spojena například s Wilhelmem von Humboldtem ( ) nebo Friedrichem Schleiermacherem ( ). Německý romantický filozof a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher například tvrdil, že textu lze porozumět pouze tehdy, když porozumíme celku všech souvislostí, v nichž text vznikl. Dalším hermeneuticky orientovaným myslitelem byl také německý filozof, psycholog a představitel filozofie života Wilhelm Dilthey ( ), který ve spise O vzniku hermeneutiky vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. V tomto díle se objevuje idea o tom, že hermeneutika má obsahovat obecná pravidla výkladu, na nichž by se mohly zakládat všechny duchovní vědy, které dle Diltheyho stojí na výkladovém vědění, co by posílilo jejich nezávislost na metodách přírodních věd.

7 Z Diltheyho pojetí hermeneutického kruhu vyšel německý filozof a fenomenolog Hans-Georg Gadamer ( ). Tvrdil, že tento kruh má počátek v určitém předporozumění textu, se kterým čtenář přistupuje ke konzumaci textu samotného. Dalším významným bodem hermeneutického přístupu je nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu daného literárního díla, a srovnání původního textu a jeho dalších vydání, resp. v historickém kontextu. Hans-Georg Gadamer určil ve svém spise Pravda a metoda mimo jiné další složku správné interpretace textu. Touto složkou je tradice, kterou definoval jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, jež se předává pomocí řeči, a stává se tak součástí našeho jazykového světa.

8 Při interpretaci textu tak přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Při výkladu textu je ovšem nutné snažit se od tradice distancovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku. Martin Heidegger ( ) tvrdil, že porozumění se nevztahuje primárně na něco mimo nás, např. na text, ale že se vztahuje přímo na naše vlastní bytí, tj. na faktický život. K našemu vlastnímu bytí se dle Heideggera vztahujeme tak, že mu nějak rozumíme, a jsme takoví, jak mu rozumíme.

9 Teorie interpretace analýza textu (rozbor): odhaluje systémové vztahy prvků textu odborná interpretace (výklad) staví na analýze díla, funkce kritiky interpretace čtenářská (v rámci recepční hry) vs. interpretace odborná rozklad struktury textu = segmentace textu na jeho komponenty a popis vztahů mezi těmito komponenty po stránce obsahové, jazykové a funkční... významová struktura je výsledkem jazykového zpracování obsahu proces porozumění textu a interpretace (pochopení smyslu textu) interpretace jako finální fázi recepce, při níž recipient vyvozuje z komunikátu jeho smysl (vnější cíl pragmatická hodnota promluvy), tj. dění vně textu interpretační subjektivismus: individualita recipienta, hodnocení projevu recipientem, individuální recepční situace, podmínky, manipulace, apod. sémiotický objekt umělecké dílo artefakt

10 Model komunikace podle literární vědy -komunikační činnost je operace s prvky SPOLEČENSKÁ REALITA AUTOR DÍLO PŘÍJEMCE LITERATURA (TRADICE) komunikační osa kontextová osa

11 Literární věda v 20. století Kostnická recepční škola (1963, Univerzita v Kostnici) se zaměřila na čtenáře, v jehož mysli dílo nabývá tvar hlavními představiteli jsou Wolfgang Iser (čtenářský proces, nedourčenost textu, Lesevorgang: čtenářský proces, není jeden konkrétní význam díla, jsou různé realizace textu, text skrytý před interpretací = hra, implicitní čtenář = modelový, očekávaný) a Hans Robert Jauss (horizont očekávání) Dalšími představiteli recepční estetiky jsou Normand Holland a Stanley Fish stylistika speciálního (užšího) zaměření: 1) na individuální styl autorský umělecký; 2) na repertoár jazykových prostředků; styl textu je chápán jako suma jazykových odlišností Karel Hausenblas 1. Styl není jen sumou odlišností, ale principem výstavby textu; 2. Není jen záležitostí jazykové složky textu (lang), ale zasahuje všechny roviny celku (parole, langage), styl má integrační a charakterizační funkci pro text, další jsou funkce estetická a sémantická

12 Literární věda v 20. století Význam a smysl: Hausenblas smyslem rozumí význam situačně a/nebo kontextově podmíněný smysl je tak chápán jako kategorie specificky komunikační, vyrůstající ve vztahu mezi autorem textu a jeho příjemcem v Hausenblasově koncepci stylistiky je smysl specifická kategorie, jež spolu s tvarem (stylem) formuje základní vztah ve výstavbě textu Hausenblas, K.: Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte. TLP 2. Praha 1966, s. 62 Macurová, Alena. Jazyk, styl, smysl, text a stylistika. In: Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 4, str Dostupné online:

13 Hausenblas, K.: Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte. TLP 2. Praha 1966, s. 62 Macurová, Alena. Jazyk, styl, smysl, text a stylistika. In: Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 4, str Dostupné online:

14 1. Počátky literární interpretace V 18. a 19. století se největší literární kritikové (Samuel Johnson, Matthew Arnold) zabývali převážně problémem uměleckosti díla. Hledali, kdy má být dílo čteno alegoricky, a kdy nikoliv. Významní literární kritikové přelomu 19. a 20. století byli Britové George Saintbury a Herbert Grierson. 2. Nová kritika Předchůdce nové kritiky Ivory Armstrong Richards vydal v roce 1929 dílo Praktická literární věda. Vyžadoval, aby se každý formální a významový prvek básně bral při interpretaci jako nutná součást. Pojem nová kritika poprvé použil v roce 1941 John Crowe Ransom ve své knize The New Criticism.

15 Noví kritikové zakládali učení na tom, že forma a obsah básně jsou neoddělitelné. Předními představiteli byli Američané Cleanth Brooks, William Kurtz Wimsatt, Monroe Beardsley a Thomas Stearns Eliot. Pozdější nová kritika odmítala všechny historické a autorské vlivy. Z toho plyne jejich největší problém, totiž, že pokud tyto vlivy ignorujeme, nabízí se nám u všech textů obrovské množství interpretací. Kenneth Burke se oproti novým kritikům neomezoval na samostatný text, ale snaží se rozšířit jeho význam nacházením vazeb s jevy psychologickými, sociologickými a kulturními. Snažil se použít všechno, co se použít dá, to však podle jeho kritiků vede k nekonečné alegorizaci.

16 3. Hermeneutika Pojem hermeneutika zavádí Američan Eric Donald Hirsch v díle Platnost v interpretaci. Hermeneutika je vlastně vědou o interpretaci. Hirschovým oponentem byl Němec Hans-Georg Gadamer. Ten zavedl pojem splývání horizontů jakási identifikace čtenářské perspektivy v současnosti s historickou perspektivou textu. Friedrich Schleiermacher zakladatel moderní hermeneutiky interpretaci dělí na dvě metody: divinatorní a srovnávací. Divinatorní metoda se snaží pochopit autora jako jednotlivce, zatímco srovnávací ho zahrnuje pod obecný typ. Jeho typické rysy se pak snaží najít ve srovnání s jinými téhož typu. Dalším představitelem byl Wilhelm Dilthey.

17 4. Poststrukturalismus V USA se do poststrukturalismu řadí zejména derridovská dekonstrukce. Tu uvedl Francouz Jacques Derrida svou přednáškou Struktura, znak a hra v diskurzu věd o člověku (1966). Dekonstruktivisté popírají, že by měl text jakýkoliv význam, neboť každá interpretace je falešná hledají v textu druhotné významy (traces stopy) a dokazují, že protiřečí hlavnímu významu díla. 5. Marxismus, kulturní materialismus, nový historismus Původní marxisté zastávali názor, že literatura odráží socioekonomickou situaci (Christopher Caudwell, György Lukács teorie odrazu). Toto však popíral francouzský marxista Louis Althusser, který říkal, že literární díla nejsou determinována socioekonomickým stavem, ale jsou výsledkem komplexní sítě vztahů, které nelze tak snadno interpretovat.

18 6. Recepční estetika a čtenářsky orientovaná teorie V Německu, na univerzitě v Kostnici, vzniká jako protiváha západnímu materialismu tzv. recepční teorie. Jejím představitelem je Hans Robert Jauss (esej Literární dějiny jako výzva literární vědě). Tvrdí, že odesílatel sdělení je stejně důležitý jako jeho recipient, literární dílo je bez významu, pokud se znovu neobnoví ve čtenářově mysli. Zavádí pojem horizont očekávání, tzn. že čtenáři čtou dílo s jistým očekáváním, které se odvíjí od jejich znalosti jiných děl stejného žánru. Umělecké dílo očekávání naruší a čtenáře překvapí. Wolfgang Iser klade důraz spíše na čtení, než na historickou recepci, a odmítá interpretaci jako hledání objektivního významu či skrytého smyslu. Norman Holland a Stanley Fish tvrdí, že čtenáři by měli interpretaci přijmout jako interakci mezi svým jedinečným intelektem a textem.

19 7. Feministická interpretace Zástupkyně feministické interpretace: Kate Milletová (Sexuální politika), Josephine Donovanová, Mary Ellmannová, Elaine Showalterová, Jane Tompkinsová, Jacquelin Roseová (Hamlet Mona Lisa literatury), Catherine Belseyová. 8. Antiinterpretační postoj Nejdále od interpretace má formalistická literární věda, která nehledí na obsah, ale zabývá se pouze stylistickou kvalitou textu. Nejznámější odpůrkyní vůbec byla Američanka Susan Sontagová. Vydala knihu Proti interpretaci (1964). Proti zpochybněné nové kritice se staví i strukturalisté v čele s Francouzem Rolandem Barthesem.

20 Teorie interpretace Umberta Eca dichotomie empirický modelový autor, empirický modelový čtenář Empirický autor = reálná postava autora Modelový autor = "anonymní hlas", o němž víme jen to, co nám sdělí mezi prvním a posledním slovem románu Eco ho pojmenovává Nerval Empirický čtenář = každý, kdo čte Modelový čtenář = ideální typ; čtenář, kterého si pro svůj text přeje autor čtení dvěma způsoby: prvoplánové, účelové, nebo hlubší, s požitkem Modelový čtenář druhého stupně čte text několikrát a nakonec odhaluje modelového autora a pochopí, co od něj žádá. Fabule (story) je příběh, souhrn událostí a příběhů časově a příčinně spojených. Syžet (plot) je schéma díla, konkrétní naplnění fabule. čas příběhu, čas diskursu a čas čtení Opera aperta = otevřené dílo (text otevřený více různým interpretacím)

21 Literatura Červenka, Miroslav et al. Kapitoly z teorie literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, s. ISBN Eco, Umberto. Lector in fabula: role čtenáře, aneb, Interpretační kooperace v narativních textech. Vyd. 1. Praha: Academia, s. Možné světy; sv. 3. ISBN Haman, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Vyd. 1. Jinočany: H & H, s. ISBN Horálek, Karel. Miko o teorii textu a stylistice. In: Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 4, str Dostupné online: Krč, Eduard a Zbudilová, Helena. Úvod do teorie literatury: literární terminologie a analýza literárního díla. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN Newton, Kenneth. Jak interpretovat text: kritický úvod do teorie a praxe literární interpretace. Olomouc: Periplum, s. ISBN Urbanová, Svatava. Pohyby = Movimientos. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, s. Spis OU; č. 209/2010. ISBN

22 Literatura Gejgušová, Ivana. Interpretace uměleckého textu v literární výchově na základní škole. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, s. ISBN Höflerová, Eva, ed. a Doupalová, Eva, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: problematika tvorby pro děti a mládež a její recepce na konci 20. století: sborník příspěvků z odborného semináře pořádaného katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mádež, literární a jazykové komunikace KČJL PdF OU v prosinci Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, s. ISBN Novák, Radomil, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: svoboda jazyka - jazyk svobody: sborník příspěvků z odborné konference pořádané katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mládež, jazykové a literární komunikace PdF OU 21. a 22. června Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, s. ISBN Aktuální otázky literatury pro děti a mládež a její reflexe. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, s. Ladění. ISBN

23 Literatura M. Čechová, K procesu přijímání textu, AUC-SlavPrag XXXII, F. Daneš, Předpoklady a meze interpretace textu, Slavica Pragensia XXXII, Univerzita Karlova, Praha K. Hausenblas, Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, AUC- SlavPrag XXXII, K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Universita Karlova, Praha J. Hoffmannová, Interpretace literárního textu, in: Stylistika a, Trizonia, Praha J. Holý, Možnosti interpretace, Perineum, Olomouc K. Horálek, Sémantika textu z hlediska překladatelského, SaS 28,1967. J. Hrbáček. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. In Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 1. Dostupné elektronicky: Z. Hrbata, Smysl a význam. Poznámky k jejich použití a vymezení, Česká literatura 40, R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Československý spisovatel, Praha 1967.

24 Literatura J. Kraus, K typologii situací porozumění, AUC-SlavPrag XXXII, Praha M. Kubínová, Kritéria (ne)adekvátnosti interpretace literárního díla, sb. Realismus ve vědě a filosofii, Praha J. Mukařovský, Místo estetické funkce mezi ostatními. Studie z estetiky,odeon, Praha J. Mukařovský, Problémy estetické hodnoty. Cestami poetiky a estetiky, Čs. spisovatel, Praha K. Stierle, Co je recepce u fikcionálních textů, sb. Čtenář jako výzva, Strukturalistická knihovna, sv. 8, Brno L. Tondl, Mezi epistemologií a sémiotikou, Deset kapitol o vztazích poznání a porozumění významu, Filosofia, Praha 1996.

25 Naratologie - označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi epických textů a popisuje jejich vyprávěcí struktury. Naratologie vyrůstá z kořenů Aristotelovy poetiky, k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy Clauda Lévi-Strausse a Vladimira Proppa. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve strukturalistických teoriích a za jejího otce se považuje Franz Stanzel se svojí Teorií vyprávění. Za nejvýznamnější představitele se počítá Litevec Julian Algirdas Greimas, Bulhar Tzvetan Todorov, Francouz Gérard Genette a Roland Barthes.

26

27 Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím diskurzu (Diskurz vyprávění, 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k recepci. Narativní analýza v jeho pojetí čítá pět kategorií: Posloupnost odkazuje k anachronii nesouladu mezi fabulí a syžetem (skrze analepsi a prolepsi). Trvání způsob jakým může vyprávění rozšiřovat, zrychlovat a zpomalovat trvání epizod. Frekvence vypovídá zda se událost ve fabuli odehrála jednou či vícekrát a kolikrát se o ní vypráví. Kategorie Způsobu se dá dělit na dvě podskupiny: distanci a perspektivu. Distance zkoumá, zda jde o přímé převyprávění (diegésis), či jeho reprezentaci (mimésis) a zda se užívá přímé či nepřímé řeči. Perspektivu (= hledisko, point of view) lze chápat jako hledisko vypravěče, který má různou úroveň vědomostí (oproti svým postavám). Kategorie Rodu potom rozebírá typ vypravěče a příběhu (vtaženost vypravěče do příběhu, rozdíl mezi časem vyprávěcím a vyprávěným).

28 Sémantický diferenciál byl zaveden v práci tří amerických psychologů: Charles E. Osgood, George Suci, Percy H. Tannenbaum (The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1957) - metoda měření intenzity psychologických a sociologických postojů člověka k dané situaci, nejčastěji v 7 stupňové škále - získání dat kvantifikujících sémantický diferenciál - často využívaná sociálně psychologická a sociologická metoda zjištění nuancí v postojích respondentů prostřednictvím dotazníku. Interpretace všech jazykových konstrukcí každého umělého formálního jazyka musí mít nulovou hodnotu sémantického diferenciálu. Extrémy: 1.Nulová hodnota odpovídá nulové vnitřní vágnosti a naprosté shodě všech komunikujících účastníků na významu oné jazykové konstrukce. 2. Extrémně velká hodnota konotace sdělování informací, které sdělující zná velice vágně, kdy obtížně nachází dostatečně výstižná slova, posouvá a rozmělňuje (zamlžuje) jejich význam...

29 Děkuji za pozornost! PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. V případě nejasností: kosmaly@vsmvv.cz